Vzdìlávání
PSYC HIATR IE ROÈNÍK 19 2015 ÈÍSLO 1 Rubrika pøináší uèební texty urèené celoživotnímu vzdìlávání lékařù. Je pøipravována redakcí ve spolupráci a s garancí Èeské neuropsychofarmakologické spoleènosti (akreditace ÈLK è. 0011/16/2001). Cílem je poskytnout lékaøské veøejnosti ucelený pohled na vybrané psychiatrické problémy z hlediska nejnovìjšího vývoje oboru a na základì zpìtné vazby umožnit vyhodnocení didaktické úèinnosti textu formou testù. Vìøíme, že tato korespondenèní forma celoživotního vzdìlávání lékařù bude pro vìtšinu zájemcù o kontinuální vzdìlávání v psychiatrii užiteèným pomocníkem. prof. MUDr. Lucie Bankovská Motlová, Ph.D.
STIGMA A PSYCHIATRIE STIGMA AND PSYCHIATRY MIROSLAVA JANOUŠKOVÁ, PETR WINKLER Národní ústav duševního zdraví, Klecany
SOUHRN Cílem tohoto pøehledového èlánku je seznámit ètenáøe se základními koncepty, které se vážou ke stigmatizaci psychiatrie a duševních onemocnìní. Stigma je pojednáno širší perspektivou spoleèenských vìd i užší perspektivou specifickou pro oblast duševního zdraví. V oblasti duševního zdraví je stigma nahlíženo jako problém znalostí, postojù a jednání. Diskutovány jsou role jednotlivých aktérù v procesu stigmatizace, fenomén sebestigmatizace, možnosti mìøení a snižování míry stigmatizace ve spoleènosti. Zvláštní pozornost je vìnována kontextu Èeské republiky. Klíèová slova: stigma, sebestigma, destigmatizace, Èeská republika
SUMMARY The aim of this review paper is to introduce fundamental concepts related to stigma in psychiatry and mental illness. Stigma is characterized within both, broader perspective of social sciences and narrower perspective specific to the field of mental health. In terms of mental health field, stigma is seen as a problem of knowledge, attitudes and bevavior. The role of social actors in the proces of stigmatization, the phenomenon of self-stigmatization, as well as possibilities of measuring and decreasing the level of stigmatization in society are all discussed. Special attention is given to the context of the Czech Republic. Key words: stigma, self-stigma, destigmatization, Czech Republic Janoušková M, Winkler P. Stigma a psychiatrie. Psychiatrie 2015;19(1):30-36.
Úvod Lidé s duševním onemocnìním èelí nesnázím nejen zdravotní, ale také sociální povahy. Jedním z nejzávažnìjších problémù sociální povahy je stigma, které vede ke znevýhodnìním v mnoha oblastech života a je èasto vnímáno jako tíživìjší než samotné zdravotní problémy. Stigma lze obecnì charakterizovat jako proces oznaèování (labellingu), který souvisí jak se spoleèenským vyluèováním a odmítáním stigmatizovaného, tak s vlastními pocity studu, které u stigmatizovaného pramení z nepøíznivého sociálního úsudku o vlastní osobì èi o spoleèenské skupinì. Tento úsudek bývá založen na urèitém rysu, který souvisí s identitou, jednáním, vzhledem èi zdravotním stavem a který je spoleèností považován za nenormální, a legitimuje tak urèité zvláštní jednání (napø.
30
vyluèování). Stigma se od racionální ochrany spoleènosti liší tím, že má iracionální základ a vede k diskriminaci. Pøíkladem racionální ochrany spoleènosti mùže být situace, kdy zcela zdravý lékaø, který se vrací do Èeské republiky z mise v Sierra Leone, je podroben preventivní izolaci a sérii vyšetøení, neboś aktuálnì existuje vysoké riziko, že by mohl být nakažen ebolou. Naopak pøíkladem stigmatizace mùže být situace, kdy je èlovìku trpícímu depresí odepøen vstup na palubu letadla, neboś byl v minulosti hospitalizován pro psychiatrickou diagnózu, bere psychofarmaka a letecká spoleènost má iracionální obavy, že by mohl ohrozit spolucestující. Závažnost problému stigmatizace duševních onemocnìní je reflektována i v relevantních politických a dalších strategických dokumentech. Na mezinárodní úrovni se v oblasti péèe o duševní zdraví stalo stigma jedním z hlavních politických
P SYCH I A T R I E ROÈNÍK 19 2015 ÈÍSLO 1 témat zejména v prùbìhu posledních dvou desetiletí: Zelená kniha – Zlepšení duševního zdraví obyvatelstva Evropské unie, 2005; Evropský akèní plán duševního zdraví Svìtové zdravotnické organizace (WHO, 2013), Akèní plán duševního zdraví pro Evropu Svìtové zdravotnické organizace (WHO, 2005); Rezoluce OSN 46/119 Principy ochrany lidí s duševním onemocnìním (UN, 1996). V Èeské republice se stigmatizaci dostalo v oficiálních politických dokumentech pozornosti teprve nedávno, a to v souvislosti s vládní reformou psychiatrické péèe (MZ ÈR, 2013). Tento pøehledový èlánek si klade za cíl pøedstavit hlavní koncepty spojené se stigmatizací a sebestigmatizací, s mechanismy stigmatizace a jejími dùsledky pro každodenní život lidí s duševním onemocnìním a pro spoleènost jako celek. V rámci tohoto procesu je diskutována jak role profesionálù, tak médií. Èlánek se zabývá teorií, mezinárodní zkušeností a specifiky èeského prostøedí. Z pøehledu jsou v závìru vyvozena a nabídnuta doporuèení pro èeskou praxi. Stigma prizmatem spoleèenských vìd Stigma a související koncepty oznaèování a deviace se dostaly do popøedí zájmu vìdcù poèínaje 60. lety 20. století, kdy byly zkoumány v rámci interakcionistické sociologické tradice. Spoleèným jmenovatelem studia stigmatizace v rámci této tradice je zkoumání zpùsobu utváøení symbolických významù v rámci sociálních interakcí a jejich následné pøipisování urèitým skupinám èi jednotlivcùm, kteøí jsou oznaèeni za nositele deviace nesluèitelné s normalitou. Normalita i deviace jsou zde pojímány jako výsledky mezilidských interakcí, nejedná se tedy o objektivnì dané stavy. Sociální skupiny dle Beckera (1966) konstruují deviaci tím, že utváøejí pravidla, a následnì ti, kdo tato pravidla porušují, jsou oznaèeni za devianty (outsidery). Podle Goffmana (1968) jsou stigmatizovaní i nestigmatizovaní produktem téže normy s tím, že jedni jsou oznaèeni za „devianty“ a druzí za „normální“. Stigma je v tomto pojetí vnímáno jako hluboce diskreditující rys formovaný v rámci lidských vztahù a ovlivòující sociální identitu a život jedince (ibid). Toto klasické pojetí stigmatizace bylo pozdìji rozvinuto a doplnìno o strukturální rozmìr. Link a Phelan (2001) popsali a rozpracovali jednotlivé prvky, na kterých je založen. První složkou je zmiòované rozlišování a oznaèování lidských odlišností. Za druhé, dominantní spoleènost pøisuzuje takto oznaèeným osobám nežádoucí charakteristiky – negativní stereotypy. Za tøetí, tato kategorizace vede k oddìlení „nás“ od „tìch druhých“. Za ètvrté, dochází ke snižování statusu a k diskriminaci, což zpùsobuje nerovnosti. Stigmatizace je tak tìsnì propojená s pøístupem k sociální, ekonomické a politické moci, od kterých se odvíjejí identifikace odlišností, konstrukce stereotypù, sociální vylouèení a rozdìlování zdrojù ve spoleènosti (Link a Phelan, 2001:367). Stigma duševního onemocnìní Stigma v souvislosti s duševním onemocnìním má svá specifika a jeho konceptualizace dle Thornicrofta (2006; 2007) zahrnuje tøi základní elementy: 1) nevìdomost (problém znalostí), 2) pøedsudky (problém postojù) a 3) diskriminace (problém jednání). Typickými pøíklady neinformovanosti, stereotypù, mýtù a zkreslených pøedstav spojených s duševními onemocnìními a možnostmi léèby je pøesvìdèení, že lidé trpící schizofrenií jsou násilniètí a nebezpeèní svému
Vzdìlávání okolí a že lidé s depresí jsou zodpovìdní za svoji nemoc (Crisp et al., 2000). Negativní postoje vùèi stigmatizované skupinì nebo jednotlivci souvisejí s negativními emocemi a pøedsudky. Pøedsudeèné jednání zahrnuje odmítání, odpor, nepøátelství èi zlost a projevuje se ve vztahu vìtšiny k menšinì, jež je oznaèena negativní nálepkou. Jednání založené na neznalosti a negativních postojích zpravidla vede k diskriminaci. Výzkumy zamìøené na uživatele služeb ukazují, že úroveò stigmatizace je vysoká bez ohledu na typ diagnózy a zemi (Thornicroft et al., 2009). Napøíklad ve Velké Británii uvádí více než 85 % uživatelù služeb péèe o duševní zdraví, že se setkalo s diskriminací èi stigmatizací, zejména v oblasti rodinného života, pøátel, sociálního života, èi zažili všeobecné pøehlížení a stranìní ze strany svého okolí (Corker, 2013). Rozdíly v míøe stigmatizace podle diagnózy se však ve výzkumech objevují velmi èasto a schizofrenie patøí k nejvíce stigmatizovaným diagnózám v oblasti duševních onemocnìní (napø. Angermeyer et al., 2013; Nordt et al., 2006). Role jednotlivých aktérù v procesu stigmatizace Podle dostupných výzkumù je stigmatizace doménou nejen široké veøejnosti (napø. Winkler et al., 2014; Evans-Lacko et al., 2013a), ale také profesionálù, kteøí jsou souèástí užšího èi širšího systému péèe o duševní zdraví. Role profesionálù je zásadní ze dvou hlavních dùvodù: jednak jako experti ovlivòují názor veøejnosti a dále tím, že jsou v každodenním kontaktu s lidmi s duševním onemocnìním, významnì ovlivòují jejich zdravotní a/nebo sociální situaci a pøípadný rozvoj sebestigmatizace. Výzkumy naznaèují, že lidé s duševním onemocnìním jsou stigmatizováni jak mezi všeobecnými lékaøi (Corrigan et al., 2014), tak mezi psychiatry (Nordt et al., 2006), lékaøi jinak specializovanými, ostatním zdravotním personálem a také studenty medicíny, na nichž byly výzkumy pro svoji relativní jednoduchost realizovány pomìrnì èasto, a proto zde existuje solidní empirická základna (Bell et al., 2010; Golberstein et al., 2008; Volmer et al., 2008). Stigmatizace mezi lékaøi a zdravotním personálem všeobecnì vede èasto k diskriminaci ve smyslu neposkytnutí adekvátní léèby lidem s duševním onemocnìním (Corrigan et al., 2014). Stigmatizující postoje u zdravotního personálu se však nevyskytují vždy. Napøíklad evropské psychiatrické sestry vykazují postoje pøevážnì kladné, aèkoli rozdílné podle zemì, pohlaví a pozice v organizaci (Chambers et al., 2010). Nedávný výzkum z Austrálie poukázal na nižší stigmatizaci u tamìjšího zdravotního personálu než v obecné populaci (Reavley et al., 2014). Další skupinou profesionálù, kteøí jsou v èastém kontaktu s lidmi s duševním onemocnìním, avšak jejichž role v celém širokém systému je èasto opomíjena, jsou èlenové bezpeènostních sborù, zejména policisté. Podle zahranièních policejních statistik se pøibližnì 7 % policejních zásahù ve velkých mìstech USA (Broussard et al., 2011) a 7–31 % telefonátù (Wolff, 1998) týká osob s duševním onemocnìním. Policisté tak balancují mezi dodržováním dvou principù: jednak principu udržení bezpeènosti v komunitì, jednak ochrany handicapovaných jedincù. Èasto jsou to první osoby, které rozhodují, zda osoba s duševním onemocnìním má vstoupit do systému péèe o duševní zdraví, nebo do systému trestní justice (Lamb et al., 2002). Výzkumy však naznaèují, že znalosti policie týkající se duševního onemocnìní jsou na stejné úrovni jako u obecné populace (Kimhi et al., 1998). Postoje policie však mohou být i ménì pøíznivé než veøejné mínìní. Výzkum
31
Vzdìlávání
PSYC HIATR IE ROÈNÍK 19 2015 ÈÍSLO 1
intervenèního programu v Chicagu prokázal, že policisté mají sklon znevažovat informace, které získají od obìtí èi oèitých svìdkù s duševním onemocnìním, a nebrat tyto osoby jako dùvìryhodné (Watson et al., 2004a; Watson et al., 2004b). Rovnìž média hrají významnou roli, neboś zprostøedkovávají svému publiku obraz svìta, a podstatnì se tak podílejí na konstruování toho, co je považováno za realitu – normalitu èi deviaci. Zároveò formují názory a postoje, a tím ovlivòují jednání lidí (Wahl, 1997). Mnozí lidé nepøicházejí pravidelnì do kontaktu s lidmi s duševním onemocnìním a zároveò nemají dostatek informací o daném fenoménu. Jejich hlavní zdroj poznání o psychiatrii je zprostøedkovaný prostøednictvím tisku, televize, filmù, rozhlasu nebo jiných médií. Mediální obraz bývá zpravidla negativní a vykresluje duševní onemocnìní v nepøíznivých souvislostech. Mnozí autoøi poukazují na spojitost mezi obrazem v médiích a veøejným negativním postojem vùèi lidem s duševním onemocnìním (napø. Cutcliffe a Hannigan, 2001; McKeown a Clancy, 1995; Ward, 1997). Velmi èasté je spojování duševního onemocnìní a iracionality, nespolehlivosti, násilí a kriminality (napø. Nawkova et al., 2012; Olstead, 2002; Wahl, 1997). Podle Olsteada (2002) média vytváøejí odlišnosti mezi „my“ a „oni“ a nejèastìji znázoròují lidi s duševním onemocnìním jako zloèince, pasivní pacienty nebo ve spojení s nízkým postavením na sociálním žebøíèku (zejména v souvislosti s chudobou). Duševní onemocnìní jsou pak konsekventnì chápána veøejností, politiky a dalšími vlivnými skupinami jako cosi, co se dotýká „jiných“, tedy pouze malé èásti populace, a není tomu proto potøeba pøikládat dùležitost (Wahl, 1997). Nawka et al. (2012) studoval èeská a slovenská tištìná média (nejètenìjší noviny a èasopisy v roce 2007). Autoøi zjistili, že 31,2 % ze zkoumaných 375 èlánkù zmiòujících psychiatrická onemocnìní je spojuje s agresivním chováním (vùèi sobì èi jiným osobám). Co se týèe diagnóz, psychotická onemocnìní a schizofrenie byla nejèastìji spojována se zabitím, afektivní poruchy se sebevraždami a zabitím, zatímco poruchy pøíjmu potravy a úzkostné poruchy pouze zøídka s jakýmikoli projevy agresivity (vèetnì sebepoškozování). Vìtšina èlánkù vykreslovala lidi s duševním onemocnìním jako pachatele, tyto texty v 92 % používaly stigmatizující vyjádøení. Sebestigmatizace Kromì výše popsané vnìjší stigmatizace, kterou lze chápat jako reakci veøejnosti smìrem k urèité skupinì osob, existuje také vnitøní rovina sebestigmatizace èlovìka s duševním onemocnìním (Corrigan et al., 2004). Mezi mírou stigmatizace a sebestigmatizace ve spoleènosti zøejmì existuje asociace. Výzkum ve 14 evropských zemích naznaèil, že v zemích s ménì stigmatizujícími postoji, vìtší mírou vyhledávání odborné psychiatrické pomoci a s lepším pøístupem k informacím o duševním zdraví existuje také nižší míra sebestigmatizace (Evans-Lacko et al., 2012). Existují také indicie, které naznaèují, že stigma ve spoleènosti mùže být vnímáno intenzivnìji tìmi, kdo duševním onemocnìním trpí, a ménì intenzivnì zbytkem populace (Schwenk et al., 2010). Sebestigmatizace souvisí s tím, jak daná osoba vnímá sebe samu coby èlena stigmatizované skupiny, zda a do jaké míry internalizuje stereotypy a negativní postoje veøejnosti. Stigmatizace vede èasto k pocitùm studu, ke snížení sebedùvìry a sebeúcty, a zhoršuje tak zdravotní a sociální situaci èlovìka s duševním onemocnìním i jeho rodiny (Phelan et al., 1998). U lidí se schizofrenií pøispívá k depresím (Sibitz et al., 2011),
32
sociální úzkosti (Lysaker et al., 2010), ke snížení kvality života a snížení pracovní výkonnosti (Yanos et al., 2010). Sebestigmatizace mùže také narušit proces uzdravení. Napø. Vogel et al. (2007) uskuteènil studii s 676 vysokoškolskými studenty a zjišśoval jejich zamýšlené jednání v pøípadì potenciálních problémù s duševním zdravím. Výsledky ukázaly, že vnímané stigma u nich vedlo k neochotì vyhledávat odbornou pomoc. Toto bylo prokázáno i v jiných studiích (Clement et al., 2014; Komiya et al., 2000; Wrigley et al., 2005) vèetnì tìch, které se zamìøovaly na studenty medicíny (napø. Eisenberg et al., 2009) nebo na obecnou populaci (Henderson et al., 2013; Mojtabai, 2010). Jak lze stigma mìøit Výzkumu stigmatizace se dostává v posledních letech znaèné pozornosti. Bylo vyvinuto relativnì velké množství specifických nástrojù, které mìøí míru stigmatizace v populaci, z tìch nedávných mùžeme jmenovat napø. DISC neboli Discrimination and Stigma Scale (Brohan et al., 2013), pøípadnì OHS-HC neboli Opening Minds Stigma Scale for Health Care Providers (Modgill et al., 2014), a byly vypracovány také nástroje pro mìøení úspìšnosti destigmatizaèních aktivit (Gaebel et al., 2011). Vycházíme-li však z výše uvedené definice Thornicrofta (2006; 2007), stigma lze mìøit na základì tøí uvedených elementù: znalostí, postojù a jednání. Výhodou tohoto pøístupu je solidní teoretické zakotvení a existence široce používaných nástrojù pro mìøení míry stigmatizace. Tyto nástroje korespondují s uvedenými tøemi složkami. Znalost duševních onemocnìní se mìøí pomocí nástroje MAKS (Mental Health Knowledge Schedule – List znalostí o duševním zdraví), postoje se mìøí pomocí CAMI (Community Attitudes toward the Mentally Ill – Komunitní postoje k lidem s duševním onemocnìním) a RIBS (Reported and Intended Behavior Scale – Dotazník reportovaného a zamýšleného jednání). Vývoj a psychometrické vlastnosti pùvodních verzí tìchto nástrojù byly ovìøeny a publikovány v èláncích od autorù Evans-Lacko et al. (2010) v pøípadì nástroje MAKS, Taylor a Dear (1981) v pøípadì CAMI a Evans-Lacko et al. (2011b) v pøípadì RIBS. Kvalitativní metodologické pøístupy nabízejí jak hlubší vhled do zkušeností se stigmatizací, diskriminací a vyrovnáváním se s nemocí, tak porozumìní obsahu stigmatizujících pøedstav a postojù ve spoleènosti. Lze je aplikovat zejména na výzkum sebestigmatizace a každodenních zkušeností lidí s duševním onemocnìním. Sayre (2000) využíval rozhovory, pozorování a neformální rozhovory ke studiu mechanismù obrany pacientù proti stigmatizaci a ztrátì spoleèenského postavení. Kai a Crosland (2001) zkoumali zkušenosti a prožívání péèe u 34 pacientù s chronickým duševním onemocnìním. Podle autorù Dinos et al. (2004) zažívají stigma témìø všichni pacienti bez ohledu na typ diagnózy coby všeprostupující obavu, nìkteøí navíc ve spojení s diskriminací. Mezi kvalitativní pøístupy patøí i mediální analýza, napøíklad obsahová analýza tištìných médií (Williams a Taylor, 1995) nebo analýza mediálního diskursu deprese u mužù (Scholz et al., 2014). Stigma duševního onemocnìní v Èeské republice Ke stigmatizaci lidí s duševním onemocnìním dochází na celém svìtì, Evropu nevyjímaje (napø. Angermeyer et al., 2013; Crisp et al., 2000; Thornicroft et al., 2009). Výzkum
Vzdìlávání
P SYCH I A T R I E ROÈNÍK 19 2015 ÈÍSLO 1 stigmatizace v Èeské republice je zatím v poèátcích. V posledních letech bylo publikováno nìkolik pøehledù a studií založených na sekundární analýze dat, které zkoumaly stigmatizaci u rùzných psychiatrických diagnóz (Ocisková et al., 2013; Praško et al., 2011; Motlová et al., 2008; Libiger, 2001). V roce 2004 se uskuteènil výzkum veøejného mínìní na téma postojù vùèi lidem se schizofrenií (DEMA, 2004). Výsledky ukázaly, že 57 % èeské populace nemá dostatek informací o schizofrenii, 55 % nikdy nepotkalo žádnou osobu s touto diagnózou, 36 % si myslí, že není možné s touto nemocí normálnì žít a pracovat. Podle 21 % Èechù by mìli být lidé se schizofrenií umístìni do léèeben a 43 % vyjádøilo pøesvìdèení, že lidé trpící schizofrenií jsou nebezpeèní a násilniètí. Co se týèe systematického výzkumu, založeného na mìøení stigmatizace vìdecky ovìøenými nástroji, byla v ÈR uskuteènìna reprezentativní studie, která otestovala v èeských podmínkách škálu RIBS popsanou v pøedchozí kapitole (Winkler et al., 2014). Studie srovnávala sociální distanci v Èeské republice a Velké Británii a pøinesla znepokojující výsledky: 40,8 % èeské populace by vadilo žít spoleènì s nìkým, kdo má psychické onemocnìní, 35,8 % by vadilo s ním pracovat, 30,8 % by vadilo bydlet v sousedství takové osoby a 26,4 % by se nechtìlo pøátelit s èlovìkem s takovýmto postižením (Winkler et al., 2014: 57). Britská data vykazují nìkolikanásobnì nižší míru stigmatizace (ibid). Jak lze stigma snižovat Stigma lze snižovat za pomoci cílených intervencí, které se mohou zamìøovat buï na všeobecnou populaci, nebo na její úžeji vymezenou èást. Pøíkladem rozsáhlé kampanì, v jejímž rámci byly realizovány intervence na obou zmínìných úrovních, je britská „Time to Change“, která byla posléze vyhodnocena nejen jako úèinná ve zmìnì postojù (Evans-Lacko et al., 2014a; Evans-Lacko et al., 2011b; Henderson et al., 2012; Henderson a Thornicroft, 2013), ale také jako ekonomicky efektivní (Evans-Lacko et al., 2013b). V zahranièí jsou rozšíøené programy zamìøené na studenty, ménì pak na policisty a jiné spoleèenské skupiny. Nìkteré programy realizované mezi studenty medicíny se ukázaly jako efektivní v okamžitém, ale nikoli v dlouhodobém horizontu (Friedrich et al., 2013). Program „Blázníš, no a?“, který byl vyvinut v Nìmecku a posléze realizován i sdružením Fokus v Èeské republice, se ukázal jako efektivní pøi snižování stigmatu vùèi lidem se schizofrenií mezi studenty støedních škol (Schulze et al., 2003). Autoøi nicménì provedli další šetøení pouze po jednom mìsíci od realizace programu, a otázka dlouhodobé úèinnosti tak zùstává nezodpovìzená. Watson et al. (2004c) realizoval krátký vzdìlávací program pro náctileté studenty, který se ukázal jako efektivní, ale detailní rozbor nebyl prezentován. Podobné omezení platí i pro vzdìlávací program zamìøený na policisty v americkém státì Georgia (Compton et al., 2006). Vzdìlávací program pro policisty realizovaný ve Švédsku byl však vyhodnocen jako efektivní i pùl roku po jeho skonèení (Hansson a Markstrom, 2014) a program realizovaný pro praktické lékaøe v Istanbulu a Ankaøe byl efektivní i 3 mìsíce po svém ukonèení (Ucok et al., 2006). Rùzné vzdìlávací programy pro studenty medicíny vykazují také jistou efektivitu (Galletly a Burton, 2011; Sadow a Ryder, 2008). Intervence smìøující ke snižování stigmatizace vùèi duševním onemocnìním obklopuje nìkolik kontroverzních témat. Jedním z nich je otázka, zda by destigmatizaci prospìla zmìna
terminologie používaná k oznaèení duševních onemocnìní, napøíklad jiný název pro schizofrenii. Nìkteré výzkumy naznaèují, že by sémantická zmìna mohla skuteènì mít destigmatizaèní potenciál (viz napø. Kingdon et al., 2008; Levin, 2009), nicménì jiní významní autoøi upozoròují, že pøístup pøíliš propagující pouze tuto zmìnu je simplifikující a mùže v koneèném dùsledku boj proti stigmatizaci oslabit (Corrigan, 2014). Závìr Stigmatizace a boj proti stigmatu patøí ve svìtì a v ÈR k významným tématùm v rozvoji péèe o duševní zdraví. V ÈR je stigmatizace enormnì vysoká a systematických a dlouhodobých destigmatizaèních programù se zde zatím pøíliš nerealizovalo. Výzkum u nás není systematicky podporován, což naznaèuje i nedávná systematická rešerše literatury, která odhalila, že ze státù bývalého východního bloku nebyla kromì Polska publikována v mezinárodních èasopisech jediná studie (Evans-Lacko et al., 2014b). Média o tématech spojených s duševním zdravím informují zpravidla stigmatizujícím a povrchním zpùsobem a se stigmatizujícím vyjadøováním se lze setkat i u vysokých veøejných èinitelù a odborníkù. Zvláštní kapitolu pak tvoøí destigmatizaèní aktivity, které se èasto zakládají pouze na názorech a dobrých úmyslech realizátorù namísto toho, aby vycházely z dùkazù a zahranièních zkušeností a byly doprovázeny dùkladnou evaluací efektivity. Pøi rozhodování o financování dalších destigmatizaèních aktivit by mìla být hodnocena odborná úroveò a reflexe dostupné evidence v projektových zámìrech. Hodnotitelé se mohou opøít o rùzné modely nebo vodítka pro destigmatizaèní programy, které byly navrženy jak jednotlivými autorskými týmy (Corrigan, 2004; Corrigan et al., 2001), tak i významnými profesními organizacemi, jako je Svìtová psychiatrická asociace (Sartorius et al., 2010). Boj proti stigmatizaci potøebuje mít dlouhodobý a systematický charakter, protože krátkodobé programy a intervence situaci nezmìní (Sartorius, 2010). Mgr. et Mgr. Miroslava Janoušková Národní ústav duševního zdraví Oddìlení sociální psychiatrie Topolová 748 250 67 Klecany e-mail:
[email protected]
LITERATURA Angermeyer MC, Matschinger H, & Schomerus G. Attitudes towards psychiatric treatment and people with mental illness: changes over two decades. British Journal of Psychiatry 2013; 203(2):146-151. Becker HS. Outsiders. New York: First Free Press, 1966. Bell J, Aaltonen S, Airaksinen M, Volmer D, Gharat M, Muceniece R, Vitola A, Foulon V, Desplenter FA, Chen T. Determinants of mental health stigma among pharmacy students in Australia, Belgium, Estonia, Finland, India and Latvia. International Journal of Social Psychiatry 2010; 56(1):3-14. Brohan E, Clement S, Rose D, Sartorius N, Slade M, Thornicroft G. Development and psychometric evaluation of the Discrimination and Stigma Scale (DISC). Psychiatry Research 2013; 208(1):33-40.
33
Vzdìlávání Broussard B, Krishan S, Hankerson-Dyson D, Husbands L, Stewart-Hutto T, Compton MT. Development and initial reliability and validity of four selfreport measures used in research on interactions between police officers and individuals with mental illnesses. Psychiatry research 2011; 189(3):458-462. Chambers M, Guise V, Valimaki M, Botelho MAR, Scott A, Staniuliene V, Zanotti R. Nurses’ attitudes to mental illness: A comparison of a sample of nurses from five European countries. International Journal of Nursing Studies 2010; 47(3):350-362. Clement S, Schauman O, Graham T, Maggioni F, Evans-Lacko S, Bezborodovs N, Thornicroft G. What is the impact of mental health-related stigma on help-seeking? A systematic review of quantitative and qualitative studies. Psychol Med 2014; 1-17. Compton MT, Esterberg ML, McGee R, Kotwicki RJ, Oliva JR. Crisis Intervention Team Training: Changes in Knowledge, Attitudes, and Stigma Related to Schizophrenia. Psychiatric Services 2006; 57(8):1199-1202. Corker E, Hamilton S, Henderson C, Weeks C, Pinfold V, Rose D, Thornicroft G. Experiences of discrimination among people using mental health services in England 2008–2011. The British Journal of Psychiatry 2013; 202 (Suppl 55):58-63. Corrigan PW, Markowitz FE, Watson AC. Structural levels of mental illness stigma and discrimination. Schizophr Bull 2004; 30(3):481-491. Corrigan PW, Mittal D, Reaves CM, Haynes TF, Han X, Morris S, Sullivan G. Mental health stigma and primary health care decisions. Psychiatry Research 2014; 218(1-2):35-38. Corrigan PW, River LP, Lundin RK, Penn DL, Uphoff-Wasowski K, Campion J, Mathisen J, Gagnon C, Bergman M, Goldstein H, Kubiak MA. Three strategies for changing attributions about severe mental illness. Schizophrenia Bulletin 2001; 27(2):187-195.
PSYC HIATR IE ROÈNÍK 19 2015 ÈÍSLO 1 Evans-Lacko S, Rose D, Little K, Flach C, Rhydderch D, Henderson C, Thornicroft G. Development and psychometric properties of the Reported and Intended Behaviour Scale (RIBS): a stigma-related behaviour measure. Epidemiology and Psychiatric Sciences 2011b; 20(3): 263-271. Friedrich B, Evans-Lacko S, London J, Rhydderch D, Henderson C, Thornicroft G. Anti-stigma training for medical students: The Education Not Discrimination project. The British Journal of Psychiatry 2013; 202(Suppl 55):89-94. Gaebel W, Zaske H, Cleveland, HR, Zielasek J, Stuart H, Arboleda-Florez J, Sartorius N. Measuring the stigma of psychiatry and psychiatrists: Development of a questionnaire. European Archives of Psychiatry and Clinical Neuroscience 2011; 261(Suppl 2):119-123. Galletly C, Burton C. Improving medical student attitudes towards people with schizophrenia. Australian and New Zealand Journal of Psychiatry 2011; 45(6):473-476. Goffman E. Stigma: notes on the management of spoiled identity. London: Penguin Books, 1968. Golberstein E, Eisenberg D, Gollust SE. Perceived stigma and mental health care seeking. Psychiatric Services 2008; 59(4):392-399. Hansson L, Markstrom U. The effectiveness of an anti-stigma intervention in a basic police officer training programme: A controlled study. BMC Psychiatry 2014; 14:55. Henderson C, Thornicroft G. Evaluation of the Time to Change programme in England 2008–2011. The British Journal of Psychiatry 2013; 202(Suppl 55):45-48.
Corrigan PW. Erasing stigma is much more than changing words. Psychiatric Services 2014; 65(10):1263-1264.
Henderson C, Corker E, Lewis-Holmes E, Hamilton S, Flach C, Rose D, Thornicroft G. England’s Time to Change antistigma campaign: One-year outcomes of service user-rated experiences of discrimination. Psychiatric Services 2012; 63(5):451-457.
Corrigan PW. Target-Specific Stigma Change: A Strategy for Impacting Mental Illness Stigma. Psychiatric Rehabilitation Journal 2004, 28(2):113-121.
Henderson C, Evans-Lacko S, Thornicroft G. Mental illness stigma, help seeking, and public health programs. American Journal of Public Health 2013; 103(5):777-780.
Crisp AH, Gelder MG, Rix S, Meltzer HI, Rowlands OJ. Stigmatisation of people with mental illnesses. British Journal of Psychiatry 2000; 177:4-7.
Kai J, Crosland A. Perspectives of people with enduring mental ill health from a community-based qualitative study. British Journal of General Practice 2001; 51(470):730-736.
Cutcliffe JR, Hannigan B. Mass media, “monsters” and mental health clients: The need for increased lobbying. Journal of Psychiatric and Mental Health Nursing 2001; 8(4):315-321. DEMA, 2014. Veøejné mínìní – názory na schizofrenii (reprezentativní výzkum v ÈR). DEMA a. s. 2014. Dinos S, Stevens S, Serfaty M, Weich S, King M. Stigma: the feelings and experiences of 46 people with mental illness Qualitative study.The British Journal of Psychiatry 2004; 184(2):176-18. Eisenberg D, DownsMF, Golberstein E, Zivin K. Stigma and help seeking for mental health among college students. Medical Care Research and Review 2009; 66(5):522-541. Evans-Lacko S, Brohan E, Mojtabai R, Thornicroft G. Association between public views of mental illness and self-stigma among individuals with mental illness in 14 European countries. Psychological Medicine 2012; 42(8):1741-1752.
Kimhi R, Barak Y, Gutman J, Melamed Y, Zohar M, Barak I. Police attitudes toward mental illness and psychiatric patients in Israel. Journal of the American Academy of Psychiatry and the Law Online 1998; 26(4):625-630. Kingdon D, Vincent S, Vincent S, Kinoshita Y, Turkington D. Destigmatising schizophrenia: Does changing terminology reduce negative attitudes? Psychiatric Bulletin 2008; 32(11):419-422. Komiya N, Good GE, Sherrod NB. Emotional openness as a predictor of college students’ attitudes toward seeking psychological help. Journal of Counseling Psychology 2000; 47(1):138-143. Lamb HR, Weinberger LE, DeCuir WJ. The police and mental health. Psychiatric Services 2002; 53(10):1266-1271. Levin TT. Newer conceptualizations of schizophrenia demand a name change. Schizophrenia Research 2009; 115(2-3):374.
Evans-Lacko S, Corker E, Williams P, Henderson C, Thornicroft G. Effect of the Time to Change anti-stigma campaign on trends in mentalillness-related public stigma among the English population in 2003–13: an analysis of survey data. The Lancet Psychiatry 2014a; 1(2):121-128.
Libiger J. Stigma duševního onemocnìní. In Psychiatrie 2001; 5(1):38-40.
Evans-Lacko S, Courtin E, Fiorillo A, Knapp M, Luciano M, Park A, Thornicroft G. The state of the art in european research on reducing social exclusion and stigma related to mental health: A systematic mapping of the literature. European Psychiatry 2014b; 29(6):381-389.
Lysaker PH, Yanos PT, Outcalt J, Roe D. Association of stigma, selfesteem, and symptoms with concurrent and prospective assessment of social anxiety in schizophrenia. Clinical schizophrenia & related psychoses 2010; 4(1):41-48.
Evans-Lacko S, Henderson C, Thornicroft G. Evaluation of the National Time to Change mass-media campaign: Results at 2 year follow up. Psychiatrische Praxis 2011a; 38.
McKeown M, Clancy B. Media influence on societal per-ceptions of mental illness. Mental Health Nursing 1995; 15:10–12.
Link BG & Phelan JC. Conceptualizing stigma. Annual Review of Sociology 2001; 27:363-385.
Evans-Lacko S, Henderson C, Thornicroft G. Public knowledge, attitudes and behaviour regarding people with mental illness in England 2009–2012. The British Journal of Psychiatry 2013a; 202(Suppl) 55:51-57.
Modgill G, Patten SB, Knaak S, Kassam A, Szeto AC. Opening Minds Stigma Scale for Health Care Providers (OMS-HC): Examination of psychometric properties and responsiveness. BMC Psychiatry 2014; 14:120.
Evans-Lacko S, Henderson C, Thornicroft G, McCrone P. Economic evaluation of the anti-stigma social marketing campaign in England 20092011. The British Journal of Psychiatry 2013b; 202(Suppl 55):95-101.
Mojtabai R. Mental illness stigma and willingness to seek mental health care in the European Union. Soc Psychiatry Psychiatr Epidemiol 2010; 45(7):705-712. doi: 10.1007/s00127-009-0109-2.
Evans-Lacko S, Little K, Meltzer H, Rose D, Rhydderch D, Henderson C, Thornicroft G. Development and Psychometric Properties of the Mental Health Knowledge Schedule. Canadian Journal of Psychiatry-Revue Canadienne De Psychiatrie 2010; 55(7):440-448.
Motlová L, Bárová M, Bražinová A, Dzúrová D, Vránová J. Advocacy, stigma, and Self-help. In Potùèek M, Scheffler R. (eds). Mental Health Care Reform in the Czech and Slovak Republics, 1989 to the Present. Prague: Karolinum Press, 2008; 187-196.
34
P SYCH I A T R I E ROÈNÍK 19 2015 ÈÍSLO 1 MZÈR, 2013. Strategie reformy psychiatrické péèe. Praha: Ministerstvo zdravotnictví Èeské republiky, 2013. Nawka A, Rukavina TV, Nawková L, Jovanoviæ N, Brboroviæ O, Raboch J. Psychiatric disorders and aggression in the printed media: is there a link? A central European perspective. BMC Psychiatry 2012; 12:19.
Vzdìlávání Thornicroft G, Rose D, Kassam A, Sartorius N. Stigma: Ignorance, prejudice or discrimination? The British Journal of Psychiatry 2007; 190(3):192-193. Thornicroft G. Shunned: Discrimination against people with mental illness. Oxford: Oxford University Press, 2006.
Nawková L, Nawka A, Adámková T, Rukavina TV, Holcnerová P, Kuzman MR, Jovanoviæ N et al. The picture of mental health/illness in the printed media in three central European countries. J Health Commun 2012; 17(1):22-40.
Ucok A, Soygur H, Atakli C, Kuscu K, Sartorius N, Duman ZC, Erkoc S. The impact of antistigma education on the attitudes of general practitioners regarding schizophrenia. Psychiatry and Clinical Neurosciences 2006; 60(4):439-443.
Nordt C, Rossler W, Lauber C. Attitudes of Mental Health Professionals Toward People With Schizophrenia and Major Depression. Schizophrenia Bulletin 2006; 32(4):709-714.
UN. 46/119/1996: The Protection of Persons with Mental Illness and the Improvement of Mental Health Care, 1991. Guidelines for the promotion of human rights of persons with mental disorder. Geneva: United Nations, 1996.
Ocisková M, Praško J, Sedláèková Z. Stigma and self-stigma in patients with anxiety disorders. Activitas Nervosa Superior Rediviva 2013; 55:12-18. Olstead R. Contesting the text: Canadian media depictions of the conflation of mental illness and criminality. Sociology of Health & Illness 2002; 24(5):621-643. Phelan JC, Bromet EJ, Link BG. Psychiatric illness and family stigma. Schizophrenia Bulletin 1998; 24(1):115-126. Praško J, Mainerová B, Diveky T, Kamarádová D, Jelenová D, Grambal A, Látalová K, . . . Šilhan P. Panic disorder and stigmatization. Activitas Nervosa Superior Rediviva 2011; 53(4):194-201. Reavley NJ, Mackinnon AJ, Morgan AJ, Jorm AF. Stigmatising attitudes towards people with mental disorders: A comparison of Australian health professionals with the general community. Australian and New Zealand Journal of Psychiatry 2014; 48(5):433-441.
Vogel DL, Wade NG, Hackler AH. Perceived public stigma and the willingness to seek counseling: The mediating roles of self-stigma and attitudes toward counseling. Journal of Counseling Psychology 2007; 54(1):40-50. Volmer D, Maesalu M, Bell J. Pharmacy students’ attitudes toward and professional interactions with people with mental disorders. International Journal of Social Psychiatry 2008; 54(5):402-413. Wahl OF. Media madness: Public images of mental illness. Rutgers University Press, 1997. Ward G. Mental health and the national press. Health Education Authority: London, 1997. Watson AC, Corrigan PW, Ottati V. Police officers’ attitudes toward and decisions about persons with mental illness. Psychiatric Services 2004b; 55(1):49-53.
Sadow D, Ryder M. Reducing stigmatizing attitudes held by future health professionals: The person is the message. Psychological Services 2008; 5(4):362-372.
Watson AC, Corrigan PW, Ottati V. Police responses to persons with mental illness: does the label matter? Journal of the American Academy of Psychiatry and the Law Online 2004a; 32(4):378-385.
Sartorius N, Gaebel W, Cleveland HR, Stuart H, Akiyama T, ArboledaFlorez J, Tasman A. WPA guidance on how to combat stigmatization of psychiatry and psychiatrists. World Psychiatry 2010; 9(3):131-144.
Watson AC, Otey E, Westbrook AL, Gardner AL, Lamb TA, Corrigan PW, Fenton WS. Changing middle schoolers’ attitudes about mental illness through education. Schizophrenia Bulletin 2004c; 30(3):563-572.
Sartorius N. Short-lived campaigns are not enough. Nature 2010; 468(7321):163-165.
WHO, 2005. Mental Health Action Plan for Europe: Facing the Challenges, Building Solutions. First WHO European Ministerial Conference on Mental Health, Helsinki, Finland 12–15 January 2005: World Health Organization, 2005.
Sayre J. The patient’s diagnosis: Explanatory models of mental illness. Qualitative Health Research 2000; 10(1):71-83. Scholz B, Crabb S, Wittert G. “We’ve Got to Break Down the Shame“: Portrayals of Men’s Depression. Qualitative Health Research 2014; 24(12):1648-1657. Schulze B, Richter-Werling M, Matschinger H, Angermeyer MC. Crazy? So what! Effects of a school project on students’ attitudes towards people with schizophrenia. Acta Psychiatrica Scandinavica 2003; 107(2):142-150. Schwenk TL, Davis L, Wimsatt, LA. Depression, stigma, and suicidal ideation in medical students. JAMA: Journal of the American Medical Association 2010; 304(11):1181-1190. Sibitz I, Amering M, Unger A, Seyringer ME, Bachmann A, Schrank B, Woppmann A. The impact of the social network, stigma and empowerment on the quality of life in patients with schizophrenia. European Psychiatry 2011; 26(1):28-33. Taylor SM, Dear MJ. Scaling community attitudes toward the mentally-ill. Schizophrenia Bulletin 1981; 7(2):225-240. Thornicroft G, Brohan E, Rose D, Sartorius N, Leese M, INDIGO Study Group. Global pattern of experienced and anticipated discrimination against people with schizophrenia: A cross-sectional survey. Lancet 2009; 373:408–415.
WHO, 2013. The European Mental Health Action Plan. Copenhagen, 2013. Williams M, Taylor J. Mental illness: Media perpetuation of stigma. Contemporary Nurse 1995; 4(1):41-46. Winkler P, Csémy L, Janoušková M, Bankovská Motlová L. Stigmatizující jednání vùèi duševnì nemocným v Èesku a Anglii: dotazníkové šetøení na reprezentativním vzorku populace. Psychiatrie 2014; 18(2): 54-59. Wolff N. Interactions between mental health and law enforcement systems: Problems and prospects for cooperation. Journal of Health Politics, Policy and Law 1998; 23(1):133-174. Wrigley S, Jackson H, Judd F, Komiti A. Role of stigma and attitudes toward help-seeking from a general practitioner for mental health problems in a rural town. Australian and New Zealand Journal of Psychiatry 2005; 39(6):514-521. Yanos PT, Lysaker PH, Roe D. Internalized stigma as a barrier to improvement in vocational functioning among people with schizophreniaspectrum disorders. Psychiatry research 2010; 178(1):211-213.
35
Vzdìlávání
PSYC HIATR IE ROÈNÍK 19 2015 ÈÍSLO 1
Test (označte jednu správnou odpověď)
1. Stigmatizace je termín oznaèující a. proces tvorby diagnostických manuálù DSM a MKN b. pøevádìní odborných diagnóz do laického jazyka c. proces utváøení specifických symptomù vyskytujících se u nìkterých typù psychotických poruch d. iracionální, ale sociálnì diskreditující postoje k urèité skupinì obyvatel 2. Ke stigmatizaci lidí s duševním onemocnìním dochází a. v celé Evropì b. v západní Evropì c. ve východní Evropì d. pouze v ÈR 3. Mezi dùsledky stigmatizace nepatøí a. snížená schopnost pracovat b. sebestigmatizace c. neochota vyhledat odbornou lékaøskou pomoc d. sociální vylouèení 4. Prùkopník v oblasti sociálnì vìdního výzkumu stigmatizace z 60. let 20. století napsal také knihu a. Pøelet nad kukaèèím hnízdem b. Péèe v komunitì: iluze nebo realita c. Všichni hrajeme divadlo d. Ti, kterým se vyhýbáme: diskriminace lidí s duševním onemocnìním 5. Postoje spoleènosti vùèi lidem s duševním onemocnìním se mohou mìøit pomocí nástroje a. MAKS b. CAMI c. OMG d. RIBS 6. Problému stigmatizace v oblasti duševního zdraví se vìnuje a. Úmluva o lidských právech vydaná OSN b. Úmluva o právech dítìte vydaná OSN c. Ženevská konvence d. Strategie reformy psychiatrické péèe vydaná Ministerstvem zdravotnictví ÈR 7. Stigmatizující postoje vùèi lidem s duševním onemocnìním nevykazují a. všeobecní lékaøi b. studenti medicíny c. policisté d. nikdo z výše zmínìných 8. Která z uvedených sociologických teorií se nejtìsnìji pojí se stigmatizací a. kritická teorie b. teorie nálepkování c. teorie elit d. teorie støedního dosahu 9. Které z následujících spoleèenských skupin mohou být stigmatizovány a. pouze lidé s duševním onemocnìním a etnické minority b. pouze lidé s duševním onemocnìním a psychiatøi c. pouze lidé s duševním onemocnìním a lidé neheterosexuální orientace d. kterákoli spoleèenská skupina 10. Mezi významné destigmatizaèní kampanì patøí a. Time to Change b. Nonstop Stigma c. Yes, We Can d. Ice Bucket Challenge
Odpovìdi na testové otázky mohou ètenáøi zasílat s oznaèením „CME – test“ na adresu: Psychiatrická klinika FN, Sokolská 581, 500 05 Hradec Králové, faxem 495 833 041 nebo e-mailem:
[email protected] do 29. 5. 2015. Pøi minimálnì 80 % správných odpovìdí bude respondentùm zasláno potvrzení o získání kreditu v rámci projektu celoživotního vzdìlávání. Správné odpovìdi z èísla 4/2014: 1a, 2b, 3a, 4c, 5c, 6d, 7b, 8d, 9c, 10a
36
