Miroslav Skačáni
Mudr. Miroslav Skačáni se narodil 23. května 1950 v Bratislavě. Vystudoval Lékařskou fakutu Univezity Komenského v Bratislavě, pracoval v Trenčíně a Bratislavě a od roku 1995 žije v Jihlavě. Je odborným lékařempsychiatrem. Jeho manželka je české národnosti, rovněž lékařka. Mají spolu dva syny. Je členem Obce spisovatelů České republiky i Východočeské obce spisovatelů.
Prokletá knížata Historický román z českých dějin z přelomu 10. a 11. století, zachycující beletristickým způsobem dějinné souvislosti té doby se snahou držet se známých historických skutečností. V uvedeném období na jedné straně došlo k definitivnímu sjednocení českého státu, na druhé straně vlivem vniřních problémů téměř k rozpadu čerstvě vzniklého státu v podobě, jak jej známe dnes, a jeho rozplynutím se v té době v evropské velmoci Polsku. Dějem románu se prolíná i první historicky známý rozkol mezi státem a církví, reprezentovaný českými knížaty na straně jedné a biskupem svatým Vojtěchem - na straně druhé.
Miroslav Skačáni
Prokletá knížata
2015
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Používání elektronické verze knihy je umožněno jen osobě, která ji legálně nabyla, a jen pro její osobní a vnitřní potřeby v rozsahu stanoveném autorským zákonem. Elektronická kniha je datový soubor, který lze užívat pouze v takové formě, v jaké jej lze stáhnout z portálu. Jakékoliv neoprávněné užití elektronické knihy nebo její části, spočívající např. v kopírování, úpravách, prodeji, pronajímání, půjčování, sdělování veřejnosti nebo jakémkoliv druhu obchodování nebo neobchodního šíření je zakázáno! Zejména je zakázána jakákoliv konverze datového souboru nebo extrakce části nebo celého textu, umisťování textu na servery, ze kterých je možno tento soubor dále stahovat, přitom není rozhodující, kdo takového sdílení umožnil. Je zakázáno sdělování údajů o uživatelském účtu jiným osobám, zasahování do technických prostředků, které chrání elektronickou knihu, případně omezují rozsah jejího užití. Uživatel také není oprávněn jakkoliv testovat, zkoušet či obcházet technické zabezpečení elektronické knihy.
© Miroslav Skačáni, 2015 © INDEART, 2015 www.indeart.cz 978-80-7519-074-1 (PDF)
OBSAH ÚVODNÍ SLOVO I. ROMEO A JULIE PO ČESKU II. SVATÝ VOJTĚCH III. BOLESLAV TŘETÍ IV. VRŠOVCI EPILOG ČTĚTE ELEKTRONICKÉ KNIHY
Věnováno českému národu
Děkuji Mgr. Imrichu Gablechovi za významné podněty a odbornou pomoc při psaní této knížky.
ÚVODNÍ SLOVO
Česká historie je krásná. Od dětství mě přitahovala svou barvitostí, a čím více jsem jako laický čtenář pronikal do její hloubky, čím více jsem byl schopen chápat její jednotlivá historická období i lidi, kteří v té které době ţili, tvořili a proţívali všechno to, co proţíváme i my, tím více jsem obdivoval určitou specifiku dějin této země ohraničené věncem hor, s hlubokými lesy, tiše plynoucími řekami a lidmi, kteří tuto historii tvořili. Mé věnování se můţe zdát dnešnímu čtenáři hodně nadnesené. Věnovat kníţku národu? Je důleţité, aby byl čtenář vědom, ţe jsem národnosti slovenské a ţe prvních čtyřicet pět let svého ţivota jsem proţil na Slovensku. Existence společného státu Čechů a Slováků částečně stírala historické rozdíly ve vývoji obou těchto států, dnes opět sdruţených v Evropské unii. Mít moţnost dostat se k historické literatuře druhého z dnešních dvou národních států nebylo v té době ţádným problémem. Právě proto jsem chápal dějiny bratrského národa jako své vlastní, a na druhé straně byla má příslušnost k jiné národnosti v tomto ohledu i ve společném státě zřetelně rozlišena, hlavně od vzniku federativního uspořádání, ale i od chvíle mého vstupu do dospělosti. Proto věnování této kníţky bratrskému národu, který mě poté, co jsem se přestěhoval do nově vzniklé České republiky, přijal v nejlepším slova smyslu za svého, povaţuji za logické vyústění mého vztahu k němu. Po celý ţivot – ať jiţ za léta proţitá na Slovensku nebo zde v České republice – jsem nejednou s pocitem lítosti pozoroval, jak chabé jsou znalosti především mladší generace o historii vlastní země. Vţdyť právě hrdost na svou minulost a na činy a úspěchy předků v oblasti kulturní, politické, vojenské či hospodářské můţe motivovat zejména mladé lidi, aby dále rozvíjeli své vlastenecké cítění a budovali zemi, která je jejich vlastí. I proto jsem se snaţil psát tuto kníţku tak, aby byla zajímavá především pro mladou generaci. Na tomto místě ovšem povaţuji za vhodné omluvit se historikům, kteří se moţná náhodou
dostanou k její četbě: i kdyţ jsem se snaţil v co největší míře podrţet se historických faktů, zároveň jsem usiloval, aby se kniha nestala pouhým odvarem z odborné literatury, ale byla zachována existence moţného děje, svérázné charakteristiky jednotlivců a konečně hlavní myšlenka – představit čtenáři historii z jiného, zajímavějšího světla, neţ jsou suchopárné výčty a popisy událostí či odvolávání se na pravděpodobnost, ţe to v té minulosti zřejmě tak nějak mohlo být. Přelom 10. a 11. století, který se snaţím zachytit, je dobou, k níţ ve značné míře nejsou dochovány autentické písemné podklady a sami historikové se často musí uchylovat ke spekulacím, kalkulovat s pravděpodobnostmi a vyhýbat se nejistotám. Výhodou beletrie je – a v tomto případě to platí dvojnásob – ţe můţe pravděpodobné přijímat jako dané a z více pravděpodobností si vybírat právě ty, které autorovi umoţní budovat děj podle vlastních představ. Onen nedostatek písemných materiálů mi umoţnil, abych se pokusil mezi známými a historiky uznávanými fakty budovat vlastní obraz doby a vytvořit takové charakteristiky postav, které by dodaly mému ději potřebný spád i smysl. Můj styl psaní moţná postrádá umělecký a květnatý výraz, kterým se vyznačují naši i světově proslulí autoři prózy. Ale kaţdý ze spisovatelů má svůj styl a já povaţuji za vlastní právě ten, který je tím úspornější, ţe nezachycuje do podrobností faktory, které pro samotný děj nejsou příliš důleţité; mezi ně řadím zejména podrobné popisy míst a osob, které se mi zdají být zbytečně statické a omezující spád událostí. Proto prosím ty čtenáře, kteří si potrpí především na krásu a ornamenty slov, aby mi odpustili a pochopili, ţe prioritou pro mně byla dynamika děje, diktovaná snahou získat a udrţet především mladé čtenáře, kteří by měli být cílovou skupinou této kníţky – tím ovšem nechci v ţádném případě diskriminovat ty dříve narozené, protoţe historie nezná věkových hranic. Rád bych, aby čtenáři vydrţeli sledovat děj od začátku aţ do konce a hořeli touhou dozvědět se, jak to všechno v té dávné minulosti vlastně dopadlo – nebo dopadnout mohlo.
Při psaní jsem se snaţil co nejvíce vcítit do myšlení a jednání svých postav. Za uplynulých tisíc let došlo k tak výraznému posunu ve vývoji lidstva a jeho sociálních a společenských hodnot, ţe dnes mnohdy jen těţko chápeme myšlení a motivy činů lidí té dávné doby, stejně jako by oni – pokud by se probrali z věčného spánku – asi příliš nerozuměli nám a našemu myšlení, ţivotním hodnotám a chápání našeho světa. Dlouho jsem zvaţoval, jak své dílo nazvat. Mým vzorem se stalo rozsáhlé dílo francouzského spisovatele Maurice Druona „Prokletí králové“, popisující pro Francii kritické období počátku 14. století. Je překvapivé, jak mnoho společného má toto období francouzské historie a období Českého státu na přelomu 10. a 11. století. Ústředními postavami Druonovy trilogie je velký a mocný král, který měl tři syny, za jejichţ vlády se aţ dosud mocná Francie ocitla na pokraji zkázy a hrozilo jí, ţe skončí jako součást personální unie se svým odvěkým rivalem Anglií, zničena krutostmi stoleté války, ve svých počátcích dlouho vítězné právě pro ostrovní stát. Jen málo chybělo, a také Český stát mohl zaniknout ve víru dějin dříve, neţ se do nich stačil nesmazatelně zapsat. Úmyslně jsem si vybral rané období českých dějin, kdy na jedné straně došlo ke zdolání poslední překáţky při sjednocení Českého státu – tím bylo, jak jsme se učili ve škole, dobytí hradiště Libice a vyvraţdění rodu Slavníkovců ( s faktem, ţe den svatého Václava roku 995 je povaţován za rozhodující krok pro vznik jednotného Českého státu, se shodují snad všichni historikové), a na druhé straně o necelé desetiletí později nesvorní synové kníţete sjednotitele Boleslava II. dovedli svými nesváry nově sjednocený stát na sám pokraj zkázy a zániku, kdy hrozilo, ţe se doslovně „rozpustí“ v silném státě sousedních Poláků a národ Český jako takový nikdy nevznikne. Snad nikdy v historii – s výjimkou doby Protektorátu Čechy a Morava ve 20. století – nebyl Český stát tak blízko svému zániku. Kolik také chybělo, aby se tento stát – dle úvah některých historiků – nazýval nikoli Česká republika, ale Republika Charvátská, případně Zličská, podle
kmenů (nebo spíše seskupení rodů), k nimţ vládcové z rodu Slavníkovců náleţeli. Snad to měli být právě oni, kteří se chystali vyvraţdit rod Přemyslovců, ti je však předešli a historie se nadále jiţ musela obejít bez libického rodu. Stejně tak o něco později zmizel z dějin mocný rod Vršovců, který musel svou silou a bohatstvím vládnoucí přemyslovská kníţata nepochybně dráţdit, a proto také zanikl v propadlišti dějin. Místa na slunci bylo málo, a nikdy ne dost pro dva stejně nebo téměř stejně silné rody. V této souvislosti se chci omluvit dnes uţ neexistujícím Vršovcům – podle historiků údajně nebyli tak příšerní, jak se zdají v mé kníţce a jak je popsal především první a podle mnohých nejvýznamnější český kronikář, děkan praţské kapituly Kosmas, který je zjevně neměl příliš v lásce. Podle dostupných historických pramenů se spíše zdá, ţe se nijak výrazně nevymykali poměrům své doby, která byla nepochybně velmi tvrdá, v níţ lidský ţivot neměl valné hodnoty a jejíţ pojetí práva je pro dnešního člověka absolutně nepochopitelné. Čtenáře moţná zarazí pouţívaný výraz hradiště místo hrad, například hradiště Praha místo Praţský Hrad a podobně; období, ve kterém se děj odehrává, se však označuje jako mladší doba hradištní, a proto jsem se snaţil podle moţnosti uchovat stávající historickou terminologii. Hrady v pravém slova smyslu se u nás totiţ začaly stavět aţ na přelomu 11. a 12. století. Také označení rodů, jako například Přemyslovci nebo Slavníkovci, vzniklo fakticky aţ v 19. století jako pomůcka historiků pro označení jednotlivých rodů kníţectví nebo vládnoucích rodů jiných zemí: český vládnoucí rod odvozoval svůj původ od bájného Přemysla Oráče – odtud označení Přemyslovci, rod Slavníkovců od historicky doloţeného Slavníka – a proto Slavníkovci. Kromě toho zde vystupují vládcové jednotlivých zemí označení pořadovými čísly, jak je známe dodnes u evropských monarchií – Boleslav První, Druhý, Třetí, Jindřich Druhý, Ota Třetí atd.; čísla byla přidána aţ časem pro dobrou orientaci v jednotlivých postavách a v době, kdy se náš děj odehrává, se ještě běţně nepouţívala. Bez nich by však v případě většího počtu osob prakticky stejného jména (jako bylo postupem doby celkem sedm Jindřichů na říšskoněmeckém trůnu) vznikl mezi historiky i v hlavách amatérské veřejnosti
zmatek. Rovněţ označení Kníţectví Čechů, kníţe Čechů, je historicky správnější, neţ České kníţectví nebo český kníţe; český národ se v té době ještě prakticky ani nezačal formovat, a proto výraz Kníţectví Čechů či kníţe Čechů lze z historického hlediska povaţovat za správný. Nemá ovšem smysl zacházet do historických podrobností, proč tomu tak je – jen by zbytečně komplikovaly předkládaný děj. Přeji všem, kteří tuto kníţku otevřeli a přečetli, hezký záţitek a mnoho nových podnětů k rozvoji zájmu o historii vlastního národa. autor
I. ROMEO A JULIE PO ČESKU
I. „Nikdy!“ zařval silným hlasem Svojmil a mocným rozmachem odhodil těţkou dubovou lavici, která aţ do té chvíle oddělovala dvě dvojice muţů stojících proti sobě uprostřed velkého dřevěného srubu. „Dokud budu ţiv, nikdy nedám svou dceru nikomu z nízkého rodu Vršovců!“ hřímal předák rodu Těpticů, rodu tak prastarého, ţe jeho původ mizel v temnotě dávnověku, a vší silou kopnul do dřevěné lavice, která se vzápětí odrazila o zeď srubu a dopadla zpět k jeho nohám. Mladý, asi dvaadvacetiletý muţ stojící poblíţ rozčileného Svojmila byl nečekaným výbuchem sice uţ stárnoucího muţe s bílým plnovousem, ale i tak vzhledem ke své výšce a váze vzbuzujícího respekt ve svém okolí, viditelně zaskočen. Byl to Kochan, předák právě poníţeného rodu Vršovců – rodu patřícího k těm, které se v posledních desetiletích usilovně draly na výsluní moci. Jeho překvapení se však rychle změnilo v zlost a tvář mu zbrunátněla. „Tak ty nedáš svou dceru mému bratrovi, dokud budeš ţiv?“ vzkřikl a pootočil se k o něco mladšímu muţi, který stál asi čtyři lokty za jeho zády, celý pobledlý po zamítavé reakci Svojmilově a neschopen pohybu, hleděl na respekt vzbuzujícího rozčileného muţe. Kochan hbitě zvedl těţký meč, o který se aţ doposud ledabyle opíral a rozmáchl se jím.
Ţivot těptického předáka Svojmila by byl jistě ohroţen, kdyby situaci pozorně nesledoval poslední ze čtveřice přítomných, mladý muţ v mnišském habitu benediktinského řádu ve věku Kochanově, drţící v ruce také těţký meč a připravený okamţitě zareagovat, kdyby se situace začala dramaticky vyvíjet. Byl to Benedikt, mnich z řezenského kláštera a syn Svojmila, který stál těsně před ním. Sledoval, jak zloba zachvátila i tak velmi výbušného Kochana a jak pozvedá meč k úderu. Viděl otce zaslepeného zlostí a shledal, ţe si není v hněvu schopen uvědomit, jaké nebezpečí mu hrozí. Benedikt bleskurychle pozvedl meč a v poslední chvílí zabránil Kochanovu meči, který se uţ nebezpečně blíţil k hrudi Svojmilově, zasáhnout cíl. Nejen ţe se mu podařilo odvrátit úder, ale jeho meč sklouzl těsně vedle Kochanovy hlavy a zranil útočníka na levém rameni. Z rány vytryskla krev a Vršovcova ruka bezvládně poklesla. Všichni přítomní jakoby na chvíli zkameněli. Ticho přerušoval jen hluboký dech přítomných. Pak Kochan, který jen silou vůle přemohl bolest ze zranění, upustil meč na zem a snaţe se pravou rukou zastavit krvácení, pohlédl s výrazem nejhlubší zloby Benediktovi do očí a temným hlasem pronesl: „Za tohle mi zaplatíš, Bohuši, zaplatíš svým ţivotem, to si pamatuj! To ti přísahám při všech bozích… Bohu,“ opravil se bleskurychle, beze slova se obrátil a vyšel ze srubu. Jeho bratr Všebor beze slova sebral upuštěný meč a následoval odcházejícího. Oba Těptici vyšli před srub a sledovali, jak Kochan a Všebor rychlým krokem přešli kolem skupinky muţů a ţen z čeledi ţijící a pracující na jejich statku; kdyţ čeleď před chvilkou uslyšela z tvrze křik, začala se shromaţďovat na nádvoří a zvědavě sledovala téměř před jejich očima propuknuvší konflikt, jehoţ smyslu však nedohlíţela. Benedikt pokýval hlavou; díky jeho šťastnému zásahu se Kochanovi nepodařilo rodového předáka zranit nebo dokonce usmrtit, a to bylo důleţité. Oba Vršovci by v tom případě ţivi z těchto míst zajisté neodešli. Pokud by je nezastavil sám, dozajista by se na návštěvníky vrhla shromáţděná čeleď svými sice primitivními, ale přece jen při správném pouţití nebezpečnými zemědělskými nástroji; v tom případě by ani jeden z nich neměl sebemenší šanci nerovný boj
proti početní převaze přeţít. To by pochopitelně vyvolalo mezi oběma rody válku – a nejen mezi nimi: k oběma stranám konfliktu by se nepochybně přidaly rody jejich spojenců, větřící moţnou kořist. Kníţectví by se ocitlo v plamenech boje, a to stát v této nejednoduché době potřeboval nejméně.
*** *** *** Počínající podzim roku 992 se konečně ukazoval být lepším, neţ v letech předcházejících, protoţe do Čech se konečně vrátil po čtyřech letech pobytu v Římě druhý praţský biskup Vojtěch, syn starého Slavníka a bratr správce na Libici a Málíně, nynějšího předáka rodu Soběslava. Jeho někdejší odchod ze země znamenal pro Čechy, kde se křesťanství zabydlovalo jen pozvolna, tvrdou ránu. Vládnoucí kníţe Čechů Boleslav toho jména Druhý, odvozující svůj původ od bájného Přemysla Oráče, se musel ke své nemalé zlosti sklonit před míšenským biskupem Volkoldem a poníţeně ho ţádat, aby laskavě vykonával funkci biskupa za nepřítomného Vojtěcha. Volkolda ale přímo při bohosluţbě v rotundě svatého Víta na praţském hradišti ranila mrtvice, z níţ se jiţ nevzpamatoval a ještě v srpnu toho roku zemřel. Boleslav se pak musel začít bránit před šířícími se naráţkami na problémy s ochranou křesťanské víry v jeho kníţectví; zatím to sice byly jen naráţky, ale ty mohly narůst v pomluvy a po nich mohl přijít vpád cizích vojsk pod záminkou ochrany víry v zemi. Se skřípěním zubů nad takovým poníţením proto vyslal za Vojtěchem do Říma delegaci, jejímţ úkolem bylo přesvědčit vzpurného biskupa k návratu. V jejím čele byl samotný bratr kníţete mnich Kristián, autor první legendy o svatém Václavu a svaté Ludmile, jehoţ měl spíše citovými argumenty podpořit někdejší Vojtěchův vychovatel na Libici kněz Radla – samí výmluvní a hluboce věřící muţi, kteří nemohli Vojtěcha nepřesvědčit. Poselstva se zúčastnil i Benedikt, mnich z jednoho z nejvýznačnějších rodů kníţectví, který se s Kristiánem znal ze společného pobytu v klášteře. Jejich mise naštěstí zaznamenala úspěch, a Vojtěch přivolil k návratu.
Jako ocenění jeho ústupku se Vojtěchovi dostalo z nejvyšších míst – aţ od samého papeţe – souhlasu vzít s sebou do Čech dvanáct mnichů z kláštera na římském Aventinu, aby bylo moţno v Břevnově nedaleko praţského hradiště zaloţit kníţetem slíbený benediktinský klášter. Takto ukonejšen se Vojtěch vracel do Čech a zdálo se, ţe se situace v kníţectví konečně uklidní. Mniši zůstali pro začátek přechodně ubytováni v Kostelci u Plzně. Tady se Vojtěch při svém návratu do Čech poprvé skutečně rozčilil, kdyţ na vlastní oči spatřil probíhající ryčný trh – a to v neděli, v den zasvěcený po všem křesťanském světě odpočinku. I sám Bohu přece v tento den pro práci odpočíval! Takové neznaboţství ho však jen utvrdilo v rozhodnutí pokračovat s nasazením všech sil v započatém díle pokřesťování tohoto stále ještě více neţ zpola pohanského národa… *** *** *** Kochanovi se podařilo dostat se do sedla koně, kterého mu přidrţoval jeden z čeledínů, a za okamţik poté se oba Vršovci ztratili mezi staveními těpticovského statku, obkličujícími pevnou tvrz uprostřed. Domácím ve tvrzi zatím táhly hlavou téměř stejné myšlenky, takţe si rozuměli i beze slov: „Co je to jenom napadlo, ţádat o ruku mé dcery pro jednoho z té spodiny, kterou se náš kníţe obklopuje, z těch rodů, které ani neznají jména svých předků, protoţe to byli obyčejní čeledíni a řadoví zbrojní v druţinách kníţat, a teď se snaţí získat prebendy a dobrá postavení v jeho nejbliţším okolí… Kníţe jim vychází vstříc na úkor nás, kteří jsme před mnoha lety pomáhali jeho předkům osvobodit se zpod vlivu Moravanů a toho jejich Svatopluka a Mojmíra a vytvořit svůj stát, který by byl jenom náš. Náš, domácích lidí.“ Benedikt se uvnitř pousmál, ale navenek nedal nic znát. Ano, lidí, vţdyť jak mu to potvrdil i kníţecí bratr Kristián, v té chvíli po Vojtěchovi nejvzdělanější muţ v zemi, jména Češi a Čechy se přece vyvinula z dnes jiţ jinak vyslovovaného pojmu „člověk“. Proto jejich nejvyšší kníţe, kníţe Čechů, byl vlastně v první řadě kníţetem lidí, jak byli označováni členové kníţecí druţiny, bojovníci, kteří měli
k vládci otevřen neustálý přístup a těšili se všem myslitelným právům a svobodám; aţ na druhém místě po nich stáli všichni ostatní – svobodní sedláci, svobodní nemajetní, čeledíni a drobní šlechtici – a mezi nimi ke své nemalé zlosti i Vršovci. Benedikt poodstoupil od otce, který zůstal stát na místě a tiše přemýšlel, zatímco čeleď, nechápající, co se vlastně ve srubu dělo a proč odtud vyšel Kochan se zraněnou rukou, se pomalu rozcházela za prací. Vyšel ze dveří a pomalu vystoupil na vyvýšeninu, leţící za posledním stavením těpticovského statku. V dálce uviděl jiţ jen jako drobné tečky dva na západ směřující jezdce, mířící do míst, kde za obzorem leţela tvrz a statek rodu Vršovců. Míjeli pole, z kterého uţ byla odvezena úroda a pak se ponořili do smíšeného lesa táhnoucího se aţ k obzoru a ztratili se mu z očí. Benedikt usedl, rozhlíţel se krajinou a zaposlouchal se do zpěvu ptáků. Těm je nejlépe, pomyslel si, ale co lidé? Bídná úroda po deštivém létě a hojném krupobití věstila neméně bídnou zimu a jaro; obilí jen stěţí postačí přes zimu a bude se muset šetřit, aby bylo na jaře co zasít. Hrozící hladomor jistě nikomu na náladě nepřidá. A ty poměry! Nově zaloţený Vyšehrad byl plný vojáků, kteří se vrátili ze ztracených území, a jiţ teď trpěli hlady. Chabá úroda na chabé půdě, a těch pár lidí, co ji obdělávali, nestačilo pomalu uţivit ani sebe, natoţ ještě tolik hladovějících krků. Boleslav Druhý byl jistě velkým politikem, ale nedosahoval velikosti svého otce, Boleslava Prvního. Během deseti let ztratil většinu území, která dobyl jeho otec, a obrovské impérium sahající aţ po Kyjevskou Rus a Balkán, které po něm zdědil, se zmenšilo na území České kotliny a části Moravy. Kníţecí příjmy rapidně poklesly, dvůr – a s ním i celý stát – zchudnul, a ani praţské trhy s otroky uţ nebyly to, co kdysi. A navíc právě tyto trhy, které kdysi bývaly významným zdrojem příjmů pro kníţecí pokladnu a tím i pro pokladny velmoţů, neustále kritizoval biskup Vojtěch, především pro prodej křesťanských zajatců do otroctví ţidovským překupníkům. Sám Vojtěch za církevní peníze vykupoval křesťanské otroky, coţ se zase nelíbilo velmoţům, protoţe je kníţe nyní nutil, aby
odevzdávali církevní desátky. Zásoby obilí se pronikavě ztenčily, takţe se začalo nedostávat i osiva – tím ovšem trpěli všichni, od prostého lidu aţ po kníţecí druţinu. Kromě toho kníţe Boleslav Druhý namísto toho, aby se spojil s některým z okolních křesťanských vládců a vytvořil pevnou hráz proti rozpínajícímu se Polsku, pouze sledoval vzrůstající moc sousedů a dočasně obnovil spojenectví svých předků s pohanskými Lutici; to jistě muselo podráţdit nejenom okolní vládce, ale i papeţe, sídlícího v dalekém Římě, a samozřejmě i mohučského arcibiskupa Willigise, jemuţ praţská diecéze přímo podléhala. Najednou byl nadbytek zbrojných, kteří byli zapotřebí jen nárazově při výpravách kníţecí druţiny na pomoc německým králům a císařům proti okolním slovanským pohanům, především Obodritům a Luticům na severu. Ozbrojenci, tradičně ţiví především z válečné kořisti a loupeţí, byli najednou bez prostředků a nuceni ţít jen z toho, co jim kníţe byl schopen uštědřit; nyní začínali trpět hladem a pochopitelně reptali. Aby kníţe vojáky uklidnil, zaloţil na kopci nedaleko praţského hradiště pevnost zvanou Vyšehrad, jako dar těmto vojákům. Zdrţoval se tam sám stále častěji, aţ do Vyšehradu dokonce na čas i přesídlil. Vojáci to sice přijali s povděkem, avšak jejich prázdné ţaludky to nijak nenaplnilo – tím méně, ţe ani v zahraniční politice se Boleslavovi zdaleka tak nedařilo jako kdysi jeho otci. To všechno se promítalo Benediktovou hlavou, kdyţ seděl na vyvýšenině a rozhlíţel se po kraji. Proto ta závist k ptákům, kteří takové problémy, jaké teď suţovaly nejenom kníţe, ale všechny lidí v kníţectví, neměli. Zasmál se pro sebe: „Bohuši!“ – takhle mu uţ dlouho nikdo neřekl, přinejmenším ode dne, v němţ při sloţení věčných řeholních slibů přijal svaté jméno řádového patrona Benedikta. A dnes Kochan vylovil jméno, které mu bylo dáno při narození, Bohuši. Tak na něj volávala jeho matka, kdyţ byl ještě dítětem. Zdálo se mu to nepředstavitelně dávno. Opět se zasmušil. S Kochanem se kamarádili ještě jako děti, lezli po stromech, sbírali ovoce a válčili mezi sebou dřevěnými meči. A dnes musel poprvé na Kochana tasit opravdový meč, aby
zachránil ţivot svého otce a nepřímo i ţivot Kochanův před davem, který by rychle vzkypěl, kdyby jeho pán byl zraněn nebo dokonce zabit. Chápal otce, ţe odmítl dát svou dceru a jeho sestru Markétu bratrovi předáka Vršovců. Otec byl typický představitel pradávné šlechtické elity na praţském kníţecím dvoře. Do hlubin času sahal rodokmen rodu, odvozujícího svůj původ od jistého Těptice, který kdysi neopustil vládnoucího kníţete Bořivoje v dobách, kdy proti němu za podpory velmoţů, baţících po návratu pohanství a zbavení se závislosti na moravském kníţeti Svatoplukovi, povstal jeho vlastní bratr Strojmír. Bohuţel, otec neviděl, nebo nechtěl vidět, ţe stará šlechta pomalu, ale jistě ztrácela pozice ve státě. Její část, odporující zavádění nových pořádků v kníţectví, byla vyvraţděna nebo musela utéct z vlasti, a nynější kníţe i jeho otec dosazovali do nejvýznamnějších pozic šlechtu novou, tvořící se z nejbliţších osob kníţecí druţiny a z důstojníků jeho vojenské druţiny. Tato nová šlechta pak dala vzniknout rodům, s jejichţ potomky se ještě dnes můţeme setkat po celé Evropě. Co se týče Vršovců, Benedikt cítil, ţe jejich čas ještě přijde. Nikdo z pamětníků si jiţ přesně nepamatoval, jak se z rodu tak bezvýznamného, ţijícího někde v okrajových hvozdech kníţectví, stal rod, s nímţ musely začít počítat i rody, které jiţ dříve získaly silné pozice v kníţectví. Tradovalo se, ţe ti tři muţi domnívající se, ţe jdou pomstít vůdce své druţiny Boleslava, bratra vládnoucího kníţete, byli příslušníci rodu Vršovců. Vidouce Boleslava v mrákotách na zemi, dostihli Václava u dveří staroboleslavského kostela svatého Kosmy a Damiána a zabili jej. Od té doby – z vděčnosti nyní jiţ kníţete Boleslava Prvního – se tradoval jejich vzestup. Sice moţná aţ ne tak velký vzestup, ale bylo zřejmé, ţe ochrannou ruku nad nimi kníţe a po něm i jeho syn Boleslav Druhý, drţeli. Ke spokojenosti však Vršovcům stále něco scházelo. Kaţdý z význačných rodů zastával nějakou důleţitou funkci ve státě, nejčastěji správcovství určité oblasti s příslušným hradištěm jako správným centrem, jenom Vršovci neměli svůj úděl, který by byl nejenom zdrojem společenského postavení, ale i zdrojem příjmů pro celý rod. Zatím ţili poměrně nuzně na svých nevelkých statcích a stále čekali na příleţitost ke společenskému i ekonomickému vzestupu.
Kochan se stal jejich předákem jen nedávno před popsanou událostí na statku Těpticů. Při jedné z poměrně pravidelných výprav proti pohanským slovanským Obodritům se Kochanův otec a dva starší bratři dostali společně se svou druţinou někde v lese do léčky a všichni byli pobiti. A tak se Kochan stal ve svém věku nejmladším předákem šlechtického rodu. Jeho povaha jej předurčovala k tomu, aby nečekal se zaloţenýma rukama, aţ mu odměna padne do klína, ale aby udělal všechno, co je v jeho silách, aby pozvedl slávu svého rodu. Proto právě dnes se vybral se svým mladším bratrem poţádat o ruku dcery z rodu Těpticů, aby se tak jeho rod spojil s jedním z nejvýznačnějších rodů ve státě, stojících hned po rodu vládnoucích Přemyslovců, odvozujících svůj původ od Přemysla Oráče, a po rodu, který začal být o několik století později označován jako Slavníkovci. Kromě uvedených dvou rodů a rodu Těpticů se v té době na výsluní slávy vyhříval ještě rod Municů. A právě synovi munického předáka Krásovi slíbil těptický předák Svojmil svou dceru Markétu za ţenu. To, ţe se za ten svazek přimlouvala samotná kněţna Emma, jenom Svojmila utvrdilo v přesvědčení, ţe se rozhodl správně. Vţdyť tímto sňatkem dojde nejenom k příbuzenskému spojení, ale i k posílení obou význačných rodů kníţectví, coţ bude ku prospěchu všem, kteří si přejí zachovat zlaté časy vlády starých rodů i s jejich privilegii. Bylo plánováno, ţe svatba proběhne po ţních, aţ se vrátí biskup Vojtěch, aby sám mohl oddat mladý pár do svazku manţelského. Pro oba představitele rodu byl tento akt o to významnější, ţe jejich příslušníci vnímali křesťanství jako záruku ukončení anarchie v ţivotě prostých lidí a doufali, ţe jim tato víra dá správné vzory vedoucí je k pokoře a k tomu, aby si váţili jeden druhého a hlavně své šlechty a kníţat. A teď se najednou zjeví vršovecký předák a poţaduje od něj ruku jeho milované sestry, kterou uţ jeho otec slíbil synovi předáka Municů! Vţdyť zpráva, ţe dojde ke spojení rodu Municů a Těpticů, se přece jiţ dávno rozšířila po celém kníţectví, a najednou tohle. Ano, kdyţ viděl Kochanova bratra Všebora, jak nešťastně stojí za svým předákem a bratrem, kdyţ slyšel to otcovo jednoznačné odmítnutí sňatku, bylo mu Všebora upřímně líto. Vţdyť bylo všeobecně známo, ţe
je uţ léta zamilován do krásné dospívající Markéty. Ale do Markéty byl zamilován také Krása z rodu Municů, a co bylo nejpodstatnější, Krásu z celého srdce milovala i jeho sestra Markéta. Kromě toho matky obou mladých lidí patřily do nejuţšího kruhu kolem kněţny Emmy, a ta otevřeně přála spojení obou donedávna ještě dětí v posvátném svazku manţelském. Byl to snad poslední zoufalý pokus, ale pokus hodně drzý a nebezpečný, jak získat Markétu do rodu Vršovců a rozbít, to, co se zdálo nerozbitné – manţelský svazek Krásy a Markéty, předběţně poţehnaný kněţnou a nepřímo i samotným kníţetem, který o celé připravované záleţitosti věděl a neformálně s ní bez výhrad souhlasil. Benedikt se zamračil. Po incidentu, při němţ se jeho otec neovládl natolik, aby nedal své pohrdání Vršovci najevo, a on sám neúmyslně zranil jejich předáka, aby ochránil svého otce před útokem, se dalo očekávat, ţe uráţka nezůstane bez odezvy. Byly dobře známy úzké Kochanovy kontakty na nejstaršího syna kníţete Čechů, také Boleslava, ale přezdívaného Ryšavec pro jeho nápadně rudé vlasy i vousy. Boleslav Druhý uţ nebyl nejmladší a všeobecně se očekávalo, ţe to bude právě jeho syn z prvního manţelství Boleslav Ryšavý, kdo jednou zasedne na kníţecí stolec. Kníţe se ale cítil pořád při síle a Boleslavovi začínali přibývat sokové. Mezi časem dospěl jeho nevlastní bratr Jaromír, kterého měl kníţe s druhou manţelkou Emmou; byl to sice neduţivý, zatím ještě svobodný a snad i neplodný mladý muţ, ale k věku dospělosti nezadrţitelně směřoval i nejmladší kníţecí syn Oldřich. Ten na rozdíl od Jaromíra překypoval vitalitou a dalo se očekávat, ţe bude schopen zplodit potomky; to bylo důleţité o to více, ţe z manţelství Boleslava Ryšavce vzešla zatím jenom dcera, a tak by po případném nastolení Boleslava Ryšavce a jeho následného úmrtí chyběl přímý dědic kníţecího stolce. Jistě, byl zde ještě i mnich Kristián, bratr kníţete, rodným jménem Strachkvas, ale ten byl přece jen mnichem, a proto se nepočítalo, ţe by jednou mohl převzít kníţecí ţezlo a usednout na kamenný stolec uprostřed praţského hradiště. Jenom jednou v historii, o dvě stě let později, došlo v osobě Jindřicha
Břetislava ke spojení dvou nejvýznamnějších postů ve státě – postu kníţete a biskupa. Byl zde ještě jeden kandidát na jednou uprázdněný kníţecí stolec – nevlastní bratr kníţete Vladivoj. Mezi urozenci však toho notorického pijáka ječného piva a medoviny nikdo nebral váţně, spíše ho nenáviděli a pohrdali jím. Nejenom pro jeho lásku k alkoholu, lze říci, ţe v té době pili bez míry snad všichni členové kníţecí druţiny včetně samotného kníţete, ale i zde existovala určitá hranice, a pít před kníţecím sněmem nebo vojenskou výpravou se povaţovalo za nemístné. Vladivoj byl také dobře znám jako člověk nespolehlivý a zákeřný, a krutost vůči čeledi na statku i mimo něj mu zase nepřidávala na popularitě mezi prostým lidem. Bylo zřejmé, ţe Vladivoj nemá příliš šancí usednout jednou na kníţecí stolec, ačkoli stařešinské zvykové právo – pokud by bylo skutečně zásadně uplatněno – by ho jako nejstaršího ţijícího člena kníţecího rodu jednou mohlo vynést na případně uprázdněný kníţecí stolec. A nebylo ţádným tajemstvím, ţe blízkým přítelem o více neţ deset let mladšího Kochana byl právě Boleslav Ryšavec. I přes všechny výhrady se přece jen dalo nejspíše očekávat, ţe to bude právě on, kdo po smrti Boleslava Druhého usedne na uprázdněný stolec. Většina šlechty se jednoznačně stavěla na jeho stranu, zvláště kdyţ dosud neplatil – aţ Oldřichovým synem Břetislavem později zavedený – princip jednoznačného následnictví nejstaršího člena přemyslovského rodu na uprázdněný kníţecí stolec. Ryšavec se také pochopitelně musel stále obávat vlivu nevlastních bratrů – o to více se tedy musel snaţit vycházet se šlechtou, včetně Vršovců, kteří sice ještě nepatřili mezi šlechtickou špičku, ale svým vlivem na chod státu se jí začínali vyrovnávat. A navíc, Ryšavcovo přátelství s Kochanem se zdálo být upřímným. Společně trávili mnoho času na lovu zvěře a jejich názory byly na osobní i politické záleţitosti hodně blízké, coţ ješitnému Ryšavci velmi vyhovovalo. A z toho měl Benedikt trochu strach. Co kdyţ si Kochan bude stěţovat na něj a na jeho otce u Boleslava Ryšavce, a ten získá na svou stranu samotného kníţete? Co kdyţ kníţe otočí a přestane svazku Krásy a Markéty přát? Přání kníţete bylo i pro šlechtu rozkazem. Bude muset otce
i předáka Municů přesvědčit, aby svatba proběhla co nejdříve; ţně – i kdyţ ubohé a věštící hladomor – uţ skončily, a nebylo tedy ţádné překáţky, aby se obřad v dohledné době nemohl uskutečnit. Samotná kněţna milostivě slíbila, ţe poté, co v rotundě svatého Víta biskup Vojtěch oba mladé lidi oddá, uspořádá přímo na nádvoří praţského hradiště slavnostní hostinu. Ano, navštíví kněţnu a poprosí jí o pomoc, aby se předešlo zbytečným komplikacím. A Markétu bude muset nechat střeţit. Nebylo v té době ţádnou zvláštností, ţe ţeny, nejednou i vdané, byly uneseny ze svých domovů a pak znovu provdány za nového muţe, který je unesl nebo nechal unést, aniţ by došlo k rozluce prvního manţelství. A to beztrestně, snad i s tichým souhlasem samotného kníţete. Benedikt sešel z vyvýšeniny zpátky na dvůr statku. Jeho otec mezitím odešel a kdyby nebylo stop krve, které zůstaly po Kochanově zranění, nic by nepřipomínalo nepříjemný incident, který se v blízkém stavení před malou chvílí odehrál. A nikdo ještě v tu chvíli nevěděl, ţe tento incident bude mít pro všechny přímé i nepřímé účastníky nedozírné následky.
*** *** *** Dusot koňských kopyt umlknul a všichni, kdo do té chvíle vášnivě debatovali v loučemi osvětlené velké srubové místnosti, zmlkli. Byli to muţi rodu Vršovců, především mladí a dospívající, protoţe nemilosrdné válčení je připravilo o všechny jejich starší členy. V čele dlouhého stolu s ovázanou zraněnou rukou sedící Kochan hbitě vstal, kdyţ se rozevřel závěs a do místnosti vstoupil host, jehoţ všichni netrpělivě očekávali. Příchozí s kapucí přehozenou přes hlavu přistoupil aţ ke Kochanovi a teprve pak si ji shrnul; zářivě rudé vlasy zasvítily i ve spoře osvětlené místnosti. Byl to Boleslav, přezdívaný Ryšavec, syn kníţete Čechů Boleslava Druhého. Ryšavec a Kochan si podali ruce. Ryšavec kývnul na pozdrav ostatním přítomným a ti se mu mírně uklonili, jak se patřilo, kdyţ do místnosti vstoupil kníţe. Ano, Ryšavec byl kníţetem. Kníţaty byli všichni členové vládnoucího
přemyslovského rodu, tak jako později všichni členové královských rodů o několik staletí později byli princové, nebo v císařském Rakousku příslušníci habsburského rodu byli arcivévodové. Jenom jeden z vládnoucího rodu ale mohl mít titul nejvyšší – kníţe Čechů, a tím byl uţ od roku 972 Boleslav, toho jména Druhý. Titul kníţete tedy přináleţel nejen Boleslavovi Ryšavci, ale i bratrovi kníţete Čechů Vladivojovi, dalším synům Boleslava Druhého Jaromírovi a Oldřichovi, i mnichu Kristiánovi, bratrovi Boleslava Druhého. Kdo bude dalším kníţetem Čechů, o to se měl v nejbliţších letech odehrát dlouhý, náročný a krvavý boj, vedený jak uvnitř rodu Přemyslovců, tak i v celé zemi. Boleslav se usadil na uvolněné místo a zpytavým zrakem spočinul na Kochanovi a jeho zraněné ruce. „Těpticové…“ prohodil Kochan úsečně, ale i to stačilo. Boleslav se zamračil a o to pozorněji naslouchal Kochanovu barvitému popisu incidentu. Z toho, co vyslechl, vyplynulo, ţe oba Vršovci coby hosté v sídle Těpticů byli věrolomně napadeni a jenom stěţí zachránili holé ţivoty. Kochanova slova vyvolala mezi přítomnými výbuch hněvu, výkřiky zloby a vyhrůţky vůči Těpticům. Zachmuřený Boleslav pozvedl ruku a všichni zmlkli: „Ti, kdoţ jsou přáteli vládnoucího rodu, jsou i pod ochranou vládce. A můj otec, kníţe všech Čechů, je přítelem Vršovců. Přítelem rodu, jehoţ příslušníci pomohli jeho otci nejenom zachránit ţivot, ale i zachránit pro náš rod toto kníţectví. Bez toho, ţe by kníţe Václav zemřel, bychom byli v tom nejlepším případě jenom vazaly německého krále. Nikdy vám to nebudeme moci zapomenout.“ Souhlasné mručení provázelo jeho slova. Boleslav opět zvednul ruku a mručení ustalo. „Ti, kdoţ odmítají dát své dcery našim přátelům a pokoušejí se o jejich ţivoty, jsou i naši nepřátelé. Cokoli váš rod, rod Vršovců, udělá, aby uvedl věci na pravou míru, která je i naší mírou, bude mít mou podporu. A věřím, ţe nejenom mou, ale i mého otce a dalších rodů kníţectví, které budou podporovat mé nároky jako zákonného dědice na kníţecí stolec.“ Po tomto krátkém proslovu Boleslav vstal, opět si přehodil kapuci přes hlavu a bez slova rozloučení vyšel z místnosti. Dusot koňských kopyt se ztratil v dáli.
Kochan se porozhlédl po přítomných. Bylo zřejmé, ţe všichni jsou spokojeni s Ryšavcovým ujištěním. Bylo o to důleţitější, ţe je vyslovila kníţecí ústa. Beztrestnost pro cokoli, co uděláte ve svůj prospěch, a pro mě vaše podpora, aţ zde jednou nynější kníţe Čechů nebude a bude se rozhodovat o tom, kdo ho nahradí. Tak bylo moţné vysvětlit si slova odjíţdějícího významného hosta. „Svatba mezi Markétou, dcerou Svojmila z rodu Těpticů, a Krásou, synem, předáka rodu Municů, bude přesně za pět dní. Zdá se, ţe hodně spěchají. Mají z nás strach, Kochane!“ vykřikl kterýsi z přítomných. Kochan mu horlivě přitakal: „Mají a to je dobře. Ať se bojí, to ukazuje, jakou má náš rod sílu a postavení, kdyţ i tak mocný rod, jako jsou Municové, musí mít z nás strach. Dobře jste slyšeli našeho – doufám, ţe příštího pána – kníţete Boleslava. Cokoli uděláme, bude nám odpuštěno. S jeho podporou můţeme plně počítat. A proto jsem připravil plán, jak vyzrát na Munice a Těptice a dosáhnout toho, aby se jejich dcera Markéta stala ţenou mého bratra Všebora. Jednak by to bylo pro nás velmi výhodné, příbuzensky se spojit s rodem, který ještě pořád patří mezi elitu mezi velmoţi našeho kníţectví, kromě toho – a to zde rovněţ musím uvést na pravou míru – můj bratr tu dívku skutečně miluje.“ Všebor zrudnul tak, ţe to bylo vidět i při sporém osvětlení loučí, a sklopil oči, aby nemusel hledět do tváří přítomných, kteří na něj všichni najednou upřeli své zraky. Cítil, ţe u většiny z nich v pohledu na jeho lásku převaţuje výsměch. Být zamilován bylo povaţováno za ţenskou slabost a ne za vlastnost, kterou by se měl pyšnit skutečný muţ. Ať to bylo jakkoli, jeho láska ke krásné Markétě však byla v této chvíli vítanou záminkou uskutečnění plánu na posílení rodu Vršovců spřízněním s Těptici. Všechny zraky se obrátily zpět ke Kochanovi; před ním teď stál úkol nastínit shromáţděným plán, jak zabránit uzavření manţelství mezi členy rodů Municů a Těpticů. Jistě, bylo moţné, jak před pár dny správně uvaţoval Benedikt, vdanou ţenu jednoduše unést a vdát ji podruhé za muţe, kterého si sama nevybrala, ale bylo by to asi mnohem sloţitější a snad i nebezpečnější, neţ svatbě rovnou zabránit. Kochan se tedy rozhlédl po dychtivě čekajících bratrech,
bratrancích a vzdálenějších příslušnících rodu a vykřikl jediné jméno: „Hroznata!“ Závěs se rozhrnul a dovnitř vešel muţ, kterého všichni přítomní dobře znali, ale jako vţdy v nich snad jiţ po sté jeho zjev vyvolal úţas. Na svou dobu mimořádně vysoký a svalnatý chlap převyšoval i ty nejvyšší Vršovce nejméně o hlavu a jeho zjev vzbuzoval respekt u všech, kdo s ním přišli do styku. Ano, byl to Hroznata, který vládl čeledi na statcích Vršovců a oddaně jejich rodu slouţil. Byl jedním z těch, kdo museli potupně utíkat před vojsky Kyjevské Rusi z Červeňských hradů a pak trpět nouzí nejdříve v podhradí praţského hradiště a pak na nově postaveném Vyšehradě, a právě tam si jej všiml Kochanův otec a udělal z něj správce svých majetků. Vršovci nikdy nelitovali, ţe do svých sluţeb přijali tohoto skutečně mimořádného vojáka. Tvrdou rukou vládl nad čeledí a kdykoli bylo třeba vyřídit záleţitosti, jeţ neměly být spojovány se jménem Vršovců, mohli se na něj plně spolehnout. A teď stál Hroznata opět mezi celou muţskou částí Vršovců a očekával rozkazy. Z jeho chování bylo jasné, ţe je jiţ informován, jaký úkol jej čeká, a bylo zřejmé, ţe jej povaţuje za mimořádně důleţitý a ţe si je zároveň jist, ţe jej – jako doposud pokaţdé – vyplní k plné spokojenosti svých ţivitelů. Teď bylo na Kochanovi, aby přítomným vysvětlil své plány. Kdyţ skončil, rozhostilo se ticho. Jistě, byl to dobrý plán, jak dosáhnou svého cíle, ale přece jenom některé z přítomných zaskočil. „Co kdyţ se na to přijde, ţe za tím vším stojíme my, náš rod? Vţdyť to bude první, co kaţdého napadne, ţe jsme to museli udělat my, protoţe jenom my máme k tomu ten nejlepší důvod. A po tom incidentu u Těpticů to bude všem ještě nad slunce jasnější,“ nejistě se ozval jeden z mladých členů rodu. „Slyšel jsi, ţe mladý kníţe Boleslav je plně na naší straně,“ oponoval mu Kochan. „Ale kníţe Boleslav přece vůbec nezná naše plány. Co kdyţ od nás ucukne a nechá nás na holičkách? A jeho otec Boleslav, kníţe Čechů? Nemyslím si, ţe Ryšavec má na něj aţ takový vliv, aby nás nepotrestal. Co kdyţ se proti nám postaví i další rody, které by nás rády viděli někde pod zemí? Vţdyť to by znamenalo, ţe v nejlepším případě budeme nuceni utéci ze země a zanechat
zde své majetky. Všichni bychom trpěli pro tento sice odváţný, ale krutý čin,“ přidal se další z přítomných, ale Kochan jej zarazil: „Ne, jiţ je rozhodnuto. Sice chci slyšet váš souhlas s touto akcí, ale přípravy k ní uţ tak pokročily, ţe je nemoţné couvnout. A bez toho, abychom v této věci dosáhli svého, nemáme nejmenší šanci uspět v boji o mocenská postavení v zemi. Nemám chuť čekat navěky, kdyţ se našemu kníţeti Čechů uráčí hodit nám nějakou tu kost. Nemáme urozený původ, to víme všichni, a bez sňatku s dcerou z váţené rodiny nikdy nebudeme znamenat nic. Ţádné majetky, ţádné postavení. Tato akce musí proběhnout a musí nám vyjít, jinak to bude s rodem Vršovců špatné, to jistě vidíte sami.“ Všichni zmlkli a v duchu dali Kochanovi za pravdu. Ano, kníţe jim byl vděčen, stejně jako jeho otec na kníţecím stolci, ale jeho ochranná ruka nebyla zdaleka tak štědrá a jejich postavení se v posledních desetiletích vůbec nezměnilo. Spíše opačně – ostatní velmoţské rody jim jejich kníţecí ochranu záviděly a nenáviděly je za to, i kdyţ Vršovci pořád neměli v hierarchii šlechtických rodů v Čechách ţádné skutečně významné postavení. A proto s Kochanem souhlasili všichni, ţe tento stav je třeba změnit – a k tomu se teď zřejmě naskytla dobrá příleţitost, i kdyţ způsob, jak ji chytit za vlasy, se většině z nich zdál velmi riskantní. Ale doba jim dávala za pravdu; vţdy vítězili jen ti nejsilnější, ti, kteří měli široké lokty a neštítili se ničeho. A kteří měli za zády lidi jako byl Hroznata. Ano, Hroznata to zvládne. A nový Bůh jim moţná také bude nakloněn.
*** *** *** Podzimní slunce začínalo prosvítat ranní mlhou a nad ní se objevilo čisté modré nebe. Listí na stromech ţloutlo a začínalo pokrývat louku i sruby tvrze, která – obklopena hlubokým lesem – poskytovala pocit bezpečí a klidu všem, kteří v ní pobývali. Toho rána ale na statku a tvrzi rodu Municů nebylo klidu; jiţ od svítání všichni chystali, česali a čistili koně a ti, před nimiţ leţela cesta směrem
k praţskému hradišti, se připravovali. Konečně bylo vše hotovo a dva muţi, oblečení v slavnostní šat, vyskočili do sedel připravených koní a několik zbrojných je následovalo. Ti dva byli otec a bratr Krásy, mladíka, který se dnes přímo na Praze měl oţenit dcerou těptického předáka Markétou. Na přímluvu mnicha Benedikta, bratra krásné Markéty, u kněţny Čechů Emmy bylo rozhodnuto, ţe svatební obřad proběhne v co nejkratším čase. Nebylo velkým problémem pozvat k slavnostní hostině kníţe Čechů Boleslava Druhého, pro něhoţ svatební hostina měla být povyraţením v trvalém stereotypu státních záleţitostí, pitek, lovu a jinak moţná nudy, která jej po neúspěších na politickém i vojenském poli suţovala stále víc. Bylo třeba si pospíšit, aby malá výprava rodu byla na slavnostním místě dřív, neţ sem dorazí ze svého oblíbeného Vyšehradu i kníţe. Bylo třeba uvítat se s kněţnou, projevit jí díky za její laskavost, pozdravit manţelku a matku předáka rodu, která uţ několik dní pomáhala připravovat slavnostní hostinu společně s děvečkami z obou rodů, a samozřejmě pozdravit i mladý pár, který netrpělivě očekával poţehnání svého sňatku od předáků rodů Těpticů i Municů. A v neposlední radě bylo třeba předem pozdravit toho, bez něhoţ by obřad neměl tak slavnostní ráz – biskupa Vojtěcha, který měl navěky spojit Boţím slovem to, co pak jiţ lidé nikdy neměli rozdělit. Jistě, v této době to byla nejednou jenom iluze, ale jednou z podmínek návratu Vojtěcha zpátky do Čech bylo i zakotvení jeho práva rozlučovat manţelství dle jeho, to znamená církevní vůle a ne tak, jak se to dálo aţ dosud, jak kdo chtěl. „Táto, kde je Krása? Vůbec jsem ho od včerejška neviděl,“ zeptal se staršího z muţů bratr příštího novomanţela Černín. Jeho otec, předák rodu Municů Zděrad, se v dobré náladě zasmál pod vousy: „Kde by asi byl náš vydařený syn, Černíne? Vţdyť sám víš, ţe kaţdou volnou chvíli tráví u své vyvolené.“ „Trochu tišeji, táto, nemusí to slyšet ostatní,“ rozhlédl se Černín kolem sebe. Zděrad se hlasitě zasmál. „Těm všem je přece dávno jasné, kam tak často Krása mizí a proč se vrací někdy aţ druhého dne zpátky domů.“
„Mám o něj strach, táto,“ nedal se Černín, „víš, jak nás varoval Markétin bratr Bohuš, nebo Benedikt, jak se teď svatě jmenuje. Máme si dát pozor na Vršovce, aby se nesnaţili Krásův sňatek s Markétou nějak zhatit. Její otec Svojmil přece odmítl nabídku sňatku přímo jejich předákovi, tomu usmrkanci Kochanovi, a nemyslím, ţe je rozumné, aby se Krása při tom, jak jsou teď Vršovci popuzení, sám toulal po lesích. Kdekoli můţe číhat vrah, nebo stačí, kdyţ jej unesou a budou vydírat nás i Těptice.“ Zděrad se zasmál podruhé: „Myslíš, ţe bychom se měli bát těch uboţáků, co si říkají velmoţové? Ti nám nesahají ani po paty, to mi věř. Ne, Municové jsou příliš význačným rodem, aby si na ně někdo mohl troufnout, i kdyby měl jakkoli pocit, ţe byl uraţen nebo poníţen. Kromě toho, s Krásou se máme sejít na lesním rozcestí kousek od Levého Hradce a to je uţ k praţskému hradišti jenom skok. Musíme si pospíšit, abychom nepřijeli pozdě a taky aby Krása nemusel na nás dlouho čekat. To víš, rozcestí je rájem zlých duchů a s těmi si není radno zahrávat.“ Černín se opět opatrně rozhlédl kolem sebe: „Ale táto, ty, křesťan, a zlí duchové? Kdyby tě slyšel biskup Vojtěch, ten by ti vyčinil!“ Zděrad se zamyslel: „Máš pravdu, Černíne, vlastně já jsem uţ křesťanem. Ale to víš, ty pocity, které mám, mi nikdo nemůţe jen tak vzít, ani křest. Zlých duchů se prostě bojím a konec. V tom mě uţ nikdo nezmění, ani biskup, ani nikdo jiný.“ Konečně skupina asi deseti lidí vyrazila z tvrze, sledována částí na nádvoří shromáţděné čeledi, a vnořila se do hlubokého lesa. Ráno bylo ještě chladné, ale pravidelný klus koní je všechny za chvíli rozehřál. Snad dvě hodiny jízdy a budou na místě setkání s Krásou. Pak ještě další hodina a přivítá je nádvoří praţského hradiště. To uběhne skutečně rychle. Lesní pěšinka, po které jeli, se prudce svaţovala do úvozu. Jezdci jeden po druhém opatrně sjíţděli svahem a kůň prvního z nich právě přeskakoval potůček na dně úvozu, kdyţ lesní tišinu proťal křik a ryk muţů společně s dusotem koní, kteří se k nim blíţili ze všech stran. Neţ se Zděradovi lidé stačili vzpamatovat, vytasit meče, zvednout kopí a připravit se k boji, byli jiţ napadeni zbrojnými, kteří se vyrojili zpoza stromů nad nimi,
a jeden po druhém padali z koní a umírali. Dvěma muţům ze Zděradova doprovodu se šťastnou náhodou podařilo prvnímu útoku nepřátel odolat; prorazili kruhem útočníků a pokusili se uprchnout, ale po krátkém pronásledování byli dopadeni a jejich mrtvoly vzápětí spočinuly v houštinách jenom kousek od těl jejich druhů. Bylo však zřejmé, ţe útočníci mají jasný příkaz na ţivoty obou Municů nesahat: po krátkém boji je odzbrojili a přivázali provazy ke dvěma statným stromům. Zděrad se rozhlédl kolem a všimnul si, ţe všichni útočníci, kteří je přepadli, byli vojáci, jistě z nepříliš vzdáleného Vyšehradu. Účel přepadení mu však nebyl jasný – vţdyť bylo zřejmé, ţe s sebou nemají ani zlato ani jídlo, o které by se věčně chudí a hladoví vojáci mohli zajímat. Snad únos za výkupné? To by bylo moţné. Ale tohle by kníţe jistě přísně potrestal. Pořád byli vojáky a přepadat vlastní šlechtu i lid měli přísně zapovězeno. Spíše by očekával, ţe na ně zaútočí nějaká skupina místních lapků, baţících po kořisti. V té chvíli si povšiml muţe, který jistě nepatřil k útočníkům: odlišoval se od nich šatem, a co bylo nejdůleţitější, jeho tvář skrýval kus hadru, nad nímţ měl čapku staţenou hluboko do čela a prosvítaly mu jenom oči. Zděrad pochopil, ţe tento muţ je vůdcem skupiny, která je přepadla. Neznámý postával opodál a čekal, zatímco vojáci chodili kolem a prohledávali zabité. Asi dva z nich ještě jevili známky ţivota, ale vojáci, kteří se trousili kolem nich, vytáhli noţe a oba je bez mţiknutí oka podřízli. Pak prohledali jejich kapsy a pomalu se vrátili ke skupince, stojící u stromů, kde byli přivázáni oba Municové. Vrátilo se i několik dalších vojáků, kteří zatím na koních prohledávali les; seskočili z koní a jeden z nich předstoupil před maskovaného vůdce se slovy „Není zde!“ I kdyţ maskovanému muţi nebylo vidět do tváře, byl tím zjevně popuzen. Obrátil se k Zděradovi a rozhněvaně na něj vyštěkl: „Kde máš syna?“ Zděrad pochopil, ţe se ptá na Krásu, ale snaţil se dát najevo, ţe nerozumí. „Vţdyť přece stojí tady vedle mě. Podívej se a uvidíš ho.“ Maskovaný muţ se rozzlobil ještě víc. „Ty víš, ţe tenhle mě nezajímá. Kde máš Krásu?!“ Chytil Zděrada za kabátec a zlostně jím zatřásl. Zděrad mu pohlédl do maskované tváře a náhle si uvědomil,
ţe ty oči uţ někde viděl. Ano, ten nenávistný pohled, ten nebylo moţné si nezapamatovat. Kde to asi bylo a kdo byl ten muţ, který svou skutečně mimořádnou výškou i zjevnou silou převyšoval i ty nejstatnější přítomné vojáky? „Vţdyť ty nám to ještě rád prozradíš, Zděrade, ještě budeš prosit, abychom tě vyslechli, kdyţ budeme zaţiva řezat kůţi z tvého syna!“ zahrozil neznámý a výhruţně pohlédl na Černína, který se zalekl drsných slov i zvednuté ruky muţe. „Kde by byl, chlape, uţ je dávno na Praze a se svou nastávající se chystá ke svatebnímu obřadu,“ odvětil chladnokrevně starší Munic. „Lţeš! Jeden z vojáků se před chvílí vrátil z Prahy, kde tebe i tvého syna Krásu čekají najednou. Jistě se někde schoval, kdyţ nás uslyšel. Tak mluv, nebo tě zabiju!“ zařval zřejmě nervózní vůdce. Jeho nervozita se zřejmě začala přenášet i na vojáky. Nebylo ţádoucí, aby je někdo viděl při přepadení a vraţdě několika muţů, i kdyţ to byl jenom ozbrojený doprovod velmoţe a jeho syna. Vůdce si byl dobře vědom, ţe nastalá situace není pro něj a jeho lidi právě příznivá, a viděl, ţe stojí před nutností rychle rozhodnout: buď oba muţe propustí, nebo je bude muset zabít – a to měl od Kochana výslovně zapovězeno. Měl za úkol jenom unést Krásu a zabránit tím svatbě. A pak by byla moţnost vydírat všechny, jak Munice, tak i Těptice, a dosáhnout toho, ţe se Markéta z rodu Těpticů přece jen stane ţenou Všebora z rodu Vršovců. Hroznata, neboť on byl tím maskovaným vůdcem útočníků, se rozmáchl a vší sílou udeřil pěstí Černína do břicha. Zasaţený zařval bolestí a jak mu to provazy dovolily, začal se svíjet a křičel. Zděrad pochopil, ţe jde do tuhého, ale útok na syna a vlastní bezmocnost mu zatemnily mysl a on začal Hroznatu proklínat. Rozzuřený muţ jej úderem do obličeje alespoň na okamţik umlčel, a pak ho chytil za kabátec a silně jím zatřásl. Zděradovi sice tekla po úderu z nosu a z čela krev, avšak duchapřítomnost neztratil; zatímco jím Hroznata škubal, podařilo se mu uvolnit poněkud ledabyle svázané ruce a ve chvíli, kdyţ měl útočníkovu tvář na dosah, vymrštil pravici a jediným pohybem mu strhnul hadr z obličeje. Před jeho zraky se objevila Hroznatova tvář a oči, plné překvapení.
„Hroznata,“ vydechl Zděrad a hlavou mu zavířily vzpomínky. Tak proto mu byl ten hlas povědomý, stejně jako oči plné nenávisti! To on před léty nechal Hroznatu coby vojáka zbičovat, kdyţ neposlechl jeho rozkaz jako velitele a kvůli němu padlo několik jeho spolubojovníků do léčky a bídně zahynuli. Teď byl Hroznata vůdcem čeledi rodu Vršovců a v této chvíli stál před ním a díval se mu do očí. Takţe Vršovci! Vše mu bylo rázem jasné. Ne oni, Zděrad nebo Černín, ale Krása, ten byl objektem jejich přepadení. Moţná jej chtěli jenom unést, moţná i zabít. Ten mnich Benedikt měl pravdu. Bylo třeba zařídit svatbu co nejdříve, protoţe bylo jasné, ţe Vršovci se nevyrovnají s tím, ţe dcera Těpticů se nevdá za jednoho z nich a jejich rod tím nestoupne ve společenském řebříčku aţ téměř k vrcholu mezi velmoţi kníţectví Čechů. V té chvíli mu bylo nad slunce jasnější, ţe ani on sám ani jeho syn nesmějí za ţádnou cenu prozradit, ţe Krása na ně v této chvíli jistě uţ čeká na rozcestí nedaleko Levého Hradce. To by byl moţná jeho konec. Snad bude mít Hroznata tolik rozumu a nebude si špinit ruce vraţdou předáka rodu Municů a jeho nejstaršího syna. Černín, který se ještě nevzpamatoval z úderu a také Hroznatu poznal, vykřikl překvapením. Jistě i on pochopil, jaká hra se tady hraje a začal Hroznatovi i ostatním vojákům nadávat a proklínat je, pouţívaje ta nejhrubší slova a kletby. „Mlč, Černíne, teď není čas na uráţky, je třeba se chovat rozumně!“ zakřičel na něj otec, ale bylo pozdě. Jeden z vojáků, nervózní z prodlévaní na místě, kde všude leţeli mrtví z ozbrojeného doprovodu Municů, vytáhl nůţ a neţ mu v tom Hroznata stačil zabránit, zabodl jej vší silou do Černínovy hrudi. Rána zasáhla srdce a hlava mladého Černína padla dopředu; byl mrtev. Hroznata se sice snaţil ještě v poslední chvíli vraţdě zabránit, ale jeho ruka zasáhla vraţdícího vojáka o okamţik později, neţ se nůţ vnořil do hrudi zajatce. Voják se skácel na zem a zůstal po úderu bez ducha leţet, ale bylo pozdě – Černínovi to ţivot nevrátilo. Hroznatovi bylo jasné, ţe v této chvíli jiţ není cesty zpátky. Od Zděrada, který ztuhnul a s vypoulenýma očima nevěřícně pohlíţel na mrtvého syna, z jehoţ hrudi vytékal pramen krve, uţ ţádnou odpověď nedostane,
tím si byl jist. A co více, stal se z něj nebezpečný svědek všeho, co zde proběhlo. Poznal jeho, Hroznatu, a k tomu i jeho syn byl zavraţděn. Budou si muset poradit i bez něj. Hroznata proto vytáhl ze záňadří nůţ a přistoupil zezadu ke Zděradovi, který stále upíral pohled na synovo tělo a nevnímal nic z toho, co se děje kolem něj. Pak mu chladnokrevně jediným tahem podřízl hrdlo. Zděrad jen zachroptěl a hlava mu bez boje klesla na hruď; visel teď v provazech jako zvláštní socha, uvolněná ruka se kymácela podél těla a jeho oči hleděly do prázdna. Byl mrtev. „Sundejte jim provazy a nechte je zde. Musíme zmizet!“ vyštěkl Hroznata na své lidi. Vojáci byli sice zvyklí vidět mrtvé a zraněné na bojišti, ale dvě chladnokrevné vraţdy jim na chvíli vyrazily dech. Pohled na vraţděné Munice byl i pro ně, otrlé bojovníky, nepříjemným záţitkem. Bez slova poslechli svého vůdce. Voják, který před chvílí zabil Černína, se mezitím vzpamatoval a podařilo se mu mátoţně vylézt na koně. „Rozdělíme se,“ rozkázal Hroznata, „dva pojedou se mnou a ostatní se jednotlivě vrátí lesem zpátky na Vyšehrad. A především nikomu ani slovo! Je vám jasné, ţe kníţe by vás přísně potrestal, kdyby se dozvěděl, čeho jste byli účastni. A aby bylo jasno, penězi se zatím moc nechlubte. Po tomhle, co se tu stalo, je důleţité, aby se na všechno co nejdříve zapomnělo – pak si teprve můţete odměnu uţívat. Její druhou část vám osobně doručím, kdyţ se slunce opět začne vracet výše na oblohu. A jistě je vám jasné,“ dodal výhruţně, „ţe kaţdého z vás, kdo jenom něco špitne, pošlu vlastní rukou k jeho předkům.“ Vojáci mlčeli a dívali se do země. Hroznatova slova byla sdostatek srozumitelná, a ostatně byli celí ţivot navyklí poslouchat rozkazy, takţe udrţení tajemství jim nedělalo potíţe. Horší bude utajit před kumpány stříbrné denáry a nerozházet je za medovinu… Hroznata poté vyrazil – jiţ bez toho, ţe by si zakrýval tvář – a dva vojáci za ním. Teď jiţ svou totoţnost nemusel skrývat, ostatně ani nebylo před kým. V hlubokých hvozdech se nedalo čekat, ţe by potkal někoho, kdo by ho poznal. Všichni tři se hnali směrem k Levému Hradci, který stál v cestě mezi místem přepadení a praţským hradištěm. Moţná právě tam někde, budou-li mít štěstí,
narazí na Krásu, který se měl s otcem a bratrem dozajista na této trase setkat, aby společně dojeli na Prahu.
*** *** *** „Miluji tě, strašně tě miluji,“ ozval se do ticha komůrky dívčí hlas. „I já tě miluji, lásko moje, tak moc tě miluji, ţe se ani nemohu dočkat, abychom uţ konečně byli svoji i podle Boha a lidského práva, nejenom takhle tajně a bez poţehnání rodičů,“ odpověděl jí hlas mladého muţe. Opět vášnivý polibek a hlava Markéty se přitiskla k muţné Krásově hrudi. Zpod závěsu, který odděloval místnost čeledínů na statku Těpticů od trávníku obklopujícího budovu, se mihnul první paprsek světla. Oba mladí lidé si jej všimli. „Konečně, konečně začíná den,“ vzdechnul si blaze Krása. Markéta spíše jakoby posmutněla: „Ale to znamená, ţe mě opustíš. Odjedeš ode mě, jak uţ tolikrát, a já zůstanu opět sama.“ „Odjedu, ale jenom proto, abych se setkal se svým otcem a bratrem a abychom společně přijeli na praţské hradiště, kde nás uţ bude čekat náš milý biskup Vojtěch, v té chvíli určitě nejmilejší člověk na světě, protoţe z jeho rukou přijmeme svátost manţelskou. A uţ nikdo kromě Boha nás nebude moci rozdělit.“ Markéta se usmála a přivřela oči. V duchu si malovala nádhernou a touţenou představu svatebního obřadu. Jak jen záviděla své sestře, která se vdávala před dvěma lety za syna kteréhosi velmoţe… A teď bude mít konečně svatbu ona! Nehodná dívka, i kdyţ z popřední rodiny kníţectví, a oddávat ji bude dokonce sám biskup. A mezi jejími hosty budou všichni přední velmoţové českého kníţectví, a v jejich čele dokonce i samotný kníţecí pár. Tohle její sestra neměla – ta si uţila jen obyčejného venkovského kněze a běţnou oslavu v sídle Těpticů. Proč má ona tolik štěstí? Asi nový Bůh, kterého teď všichni velmoţové i kníţecí rodina vzývají, stojí plně na její straně. A nejenom to. Bere si muţe, po kterém celá ta léta touţila a který jí také miluje, a jejich sňatku přejí nejenom obě rodiny, ale především samotná kněţna Emma.
Kdyţ si však vzpomněla na incident, který se nedávno odehrál kvůli ní na jejich statku, kde její otec odmítl nabídku předáka Vršovců, aby se stala ţenou jeho bratra Všebora, zahalil její čelo na okamţik mráček. Jistě, Všebor je milý kluk, přátelili se spolu od dětství, ţenským instinktem vycítila, ţe ji také miluje, ale ona má přece souzeného Krásu. Moţná, ţe jí pomohli i bohové lesa, jimţ potají odnášela po pohanském způsobu oběti. Co kdyby nový Bůh nebyl tak mocný, aby zařídil, ţe se bude moci vdát právě za Krásu a ne za Všebora? Trochu jí vadil ten spěch se svatbou, ale jejich otcové jistě vědí, proč to dělají. Nakonec všechno krásně vyšlo, i kníţecí pár si vše zařídil tak, aby mohl být na svatbě. A to štěstí, ţe se biskup Vojtěch usmířil s kníţetem a s velmoţi a vrátil se z Říma! Jakoby osud pracoval pro ni. Krása pozorně sledoval změny výrazu v obličeji své vyvolené a usmíval se. Byla tak nádherná, kdyţ se jí myšlenky honily hlavou. Jistě jsou to myšlenky tak krásné, jako bude tenhle den a jako je krásná i tvář jeho nastávající ţeny. Vstal a spěšně se oblékl do slavnostního šatu, který měl s sebou připraven pro tuto příleţitost. Nebylo času převlékat se někde v lese; bude si muset jen na šat dát pozor, aby jej někde v lesní houštině neumazal nebo nepoškodil. Dlouhým polibkem se rozloučil s Markétou a opustil komůrku, kde právě strávil noc plnou lásky se svou vyvolenou, naposled potají. Příští noc uţ se nebudou muset skrývat, budou přece manţelé. Stejně všichni na statku Těpticů věděli, ţe je u Markéty pravidelným hostem, ale nikdo mu to nepředhazoval – a proč by vlastně měli? Byl zde vţdy vítaným hostem, a nejen on sám, ale i jeho otec, bratr a všichni další příbuzní. Všichni se tvářili, ţe o ničem nevědí, ale z jejich pohledů a úsměvů zpod vousů mu bylo jasné, ţe vědí všechno a jsou rádi, ţe se ti dva mladí lidé tak moc milují. Hbitě proběhl paloučkem mezi staveními a vnořil se do lesa. Nedaleko odtud měl přivázaného koně, na kterého se vyšvihnul a pádil směrem k rozcestí u Levého Hradce. Neměl by se zpozdit, aby nemusela druţina jeho otce a bratra čekat. Slunce jiţ vystoupilo nad lesní velikány, kdyţ konečně přijel na místo setkání. Místo leţelo nedaleko louky zvolna se svaţující směrem k řece a nad ní
stojícímu hradišti, které bylo pořád významným centrem kníţecí moci, i kdyţ jej kníţe Bořivoj opustil jiţ před více neţ sto lety, aby si zaloţil nové sídlo na strategicky lépe poloţené Praze. Tehdy se totiţ během povstání jeho bratra Strojmíra a skupiny šlechticů nesouhlasících s novým náboţenstvím a trvajících na zachování původních zvyklostí v českých rodech ukázalo, ţe původní hradiště není dosti bezpečné a vhodné k obraně. Bořivoj nakonec povstalce porazil a vrátit se do země jako vítěz, ale pro jistotu se rozhodl vybudovat své sídlo nově a na jiném místě. To bylo v předešlých zhruba sto letech jen řídce osídleno, ale tím lépe – alespoň ho nepřátelé neznají. Na Praze tak vzniklo mocné hradiště s vysokými valy, které by zaručeně odolaly i mnohem silnějšímu nepříteli, neţ bylo Strojmírovo vojsko. Teď stál Krása schovaný pod korunami stromů na křiţovatce cest a díval se do kraje, tak důleţitého pro historii kmene, z něhoţ sám pocházel. Podzimní, trochu uţ zubaté slunce stoupalo zatím výše nad stromy a Municové pořád nepřijíţděli. Krásovi pomalu začínalo být chladno. Ranní mlhy se sice uţ zvedly a sluneční zář zaplavila celý kraj, ale poledne bylo ještě daleko a slábnoucí slunce nedokázalo strniště polí, která dala v tomto roce tak špatnou úrodu, jiţ vyhřát tak jako v létě. Krása přivázal koně ve ţlabu, který byl v tomto období prázdný a bez vody a v němţ rostla šťavnatá tráva, a zaposlouchal se do lesního ticha, přerušovaného jen občasným poryvem větru. Nikde nic, ţádné hlasy, ţádné zvuky koňských kopyt. Čas utíkal a Krása byl pořád nervóznější. Vţdyť takhle nestihnou přijet včas! Není vhodné, aby dojeli později neţ sám kníţe Čechů. Bylo ţádoucí, aby jeho otec společně s Markétiným otcem pozdravili přicházejícího kníţete, a teď tohle zdrţení. V duchu oběma spílal, ţe se nevydali na cestu dost brzy, aby sem dorazili raději s předstihem, tak, jak to udělal on. Konečně! Z dálky se ozvalo dunění kopyt. Krása se sehnul a přiloţil ucho k zemi. Ne, to nebyl klus mnoha koní, jak se dalo očekávat. To byly jenom dva nebo tři koně, kteří se řítili lesní cestičkou směrem k němu. Ţádné hlasy, jenom koňský cval. To nemohla být druţina jeho otce. Vyskočil a několika skoky se
ocitnul v houští, které jej dobře krylo před příchozími. Jenom aby to nebyli nějací lapkové, touţící po kořisti. V těchto bídných dobách se jich rojilo v lesích České kotliny plno. Zpoza stromů vyrazili tři jezdci a Krása překvapením ztratil dech. Jako první dorazil ke křiţovatce cest vysoký, statný muţ a za ním dva vojáci. Vojáci? Co ti tady dělají? A ten muţ vepředu? To je přece Hroznata, vůdce čeledi Vršovců! Ještě ţe se ukryl do houští. Nebylo mu jasné, co jejich přítomnost právě na tomto místě znamená. Snad se nedozvěděli, ţe se má zde setkat s otcem a bratrem a nechtějí jim tohle setkání překazit? Ale…vţdyť přece přijeli ze směru, ze kterého měla přijet i druţina jeho otce. Hrozné podezření zaplavilo hruď mladého muţe. Muţi se mezitím zastavili přesně na křiţovatce cest a z hřbetů koní se rozhlíţeli kolem Jeden z vojáků seskočil z koně a zběţně prohledával křoví kolem cest. Krása se stáhl co nejvíc do houštiny a přikryl své tělo popadaným chrastím. Pochopil, ţe není ţádoucí, aby se jeho přítomnost prozradila. Proboha, kůň!, vzpomněl si. Na jedné straně – naštěstí jej přivázal o kus dál od místa, kde se teď nacházeli a k tomu do dost hlubokého ţlabu, ale na druhé straně by stačilo jedno nešťastné zařehtání a byli by prozrazeni, kůň i on. Jistě by si ti tři dali práci, aby jej našli. Naštěstí vítr vanul správným směrem a jeho kůň cizí koně ani jejich jezdce neucítil. Po chvíli se voják opět vyšvihl do sedla a celá skupina se rozjela směrem k hradišti, které se tyčilo na dohled. Krása si oddechl, opatrně se rozhlédl kolem a vyplíţil se z houští. Nikdo další nebyl nablízku. Podíval se na své slavnostní šaty – byly zablácené a zmačkané, ale v tu chvíli mu to bylo úplně jedno. Tušil, ţe se stalo něco neblahého. Doběhl ke koni, vyskočil do sedla a dal se cvalem ve směru, odkud před chvílí přijeli jezdci.
*** *** ***
Trvalo snad půl hodiny, neţ se dostal na okraj ţlabu s pěšinkou, po níţ vţdycky museli koně jít jeden za druhým. Opatrně se spustil níţe směrem k potůčku na jeho dně, a v té chvíli úlekem zkameněl: na rozdusané zemi před ním leţelo v nepřirozených polohách několik muţů. Seskočil z koně a sehnul se nad nimi: znal je všechny. Byli to členové druţiny jejich rodu, rodu Municů. Právě oni měli doprovázet jeho otce a bratra na svatební hostinu. Narovnal se a rozhlédl se kolem. Kde je jeho otec a bratr? Zadoufal, ţe snad přeţili tohle řádění a byli odvlečeni jako zajatci do tábora – ale do jakého tábora? To mu bylo v té chvíli jasné: do tábora Vršovců, nikdo jiný nemohl spáchat ten hrozný skutek. Co za to asi budou asi chtít? Moţná výkupné? Nebo Markétu?! Ne, to nikdy, to nedopustí. A v té chvíli je uviděl, otce i bratra, oba mrtvé, jak leţí kousek od sebe nedaleko od mrtvých druţiníků. Krása se vrhnul k jejich tělům. Bylo mu jasné, ţe jim uţ není pomoci. Sesmýknul se a sedl mezi oba nejbliţší milované příbuzné. Rozplakal se. Tak šťastný den to měl být, nejšťastnější v jeho ţivotě. A teď je konec. Nikdo nevrátí ţivot jeho otce i bratra, ani dalších členů jejich druţiny. Po chvíli vstal a setřel si slzu z oka. Musí nechat mrtvé zatím nepohřbené. To se zařídí pak. Teď rychle na Prahu, kde bude i kníţe – tam můţe obvinit Vršovce z úkladné vraţdy. Rychle si však uvědomil, ţe to bude hodně těţké. Vţdyť viděl jenom Hroznatu a nějaké neznámé vojáky. Jak dokáţe, ţe to byl Hroznata, kdo vraţdil? A ţe je vyslali právě Vršovci, aby spáchali tento hrůzný čin? A vůbec, ţe Hroznatu viděl? Byl přece sám, neměl pro to ţádného svědka. Ne, tohle se bude muset řešit jinak. Vršovci jsou nebezpeční a není radno si s nimi zahrávat. Toho si byl vědom. Hlavně proto, ţe samotný vládnoucí kníţe drţí nad nimi ochrannou ruku, bude velmi těţké se jim dostat na kobylku. Snad to čas nějak zařídí. Nechal mrtvé na místě a vyskočil na koně. Nedbaje houští ani bláta, pádil směrem k Praze. Teď uţ bylo jedno, v jakém stavu bude jeho oblečení i on sám. Šrámy z větviček, které mu drásaly obličej, krvácely. Ale teď bylo důleţité, aby se dostal bez úhony a co nejdříve na Prahu.
II. Nádvoří praţského hradiště se pomalu zaplňovalo velmoţi a jejich rodinami. Kaţdý, kdo v kníţectví Čechů něco znamenal, byl přítomen. Kníţe vyuţil svatby potomků dvou význačných rodů a rozhodl, ţe druhého dne zasedne zemský sněm, na němţ by se měly uzavřít spory mezi šlechtou a církví, tedy především biskupem Vojtěchem, který se před pár týdny na Kristiánovo a Radlovo naléhání vrátil zpátky do Čech. Dubové lavice a stoly byly připraveny k hostině, která se měla rozproudit poté, co biskup slavnostně oddá mladý pár – Markétu z rodu Těpticů a Krásu z rodu Municů. Těpticové uţ byli přítomni v plném počtu a starý Svojmil netrpělivě vyhlíţel přes okraj hradištního valu směrem k místu, kde se rozprostíral Levý Hradec, jezdce, kteří by znamenali, ţe se blíţí rod Municů i s jeho budoucím zetěm a se svým doprovodem. Povaţoval také za důleţité, aby se dostavili včas. Bylo samozřejmé, ţe jako poslední z hostů přijede se svou druţinou z Vyšehradu sám kníţe Čechů Boleslav Druhý; oba předáci rodů mu pak společně vyjdou vstříc a formálně jej poţádají o svolení k sňatku. Bylo ţádoucí, aby obřad proběhl dle domluveného scénáře. Kníţe neměl rád, kdyţ se někdo opozdil na domluvenou audienci u něj nebo na zasedání sněmu a patřičně to dával celou svou prchlivou povahou najevo. Na nádvoří, jeţ se jiţ téměř zaplnilo lidmi, jako vţdy důstojně vstoupila kněţna Emma. Přítomní si všimli jejího příchodu a provolali jí slávu. Emma jim se širokým úsměvem blahosklonně zakývala a usedla na nejbliţší dřevěnou lavici. Rozhlédla se kolem: sluhové dělali poslední přípravy k obřadu i hostině, velmoţové a jejich nejbliţší příbuzní postupně obsazovali místa jim určená a uviděla
i starého
Svojmila,
nervózně
přecházejícího
po
okraji
valu
a vyhlíţejícího do kraje. Bylo divné, ţe se Municové tak opozdili. Jistě jen velmi váţný důvod mohl být příčinou, ţe zde nebyli mezi prvními – ale to jim jistě vysvětlí sami po příjezdu. Ţenská část rodu Těpticů včetně manţelky jejich
předáka Svojmila uţ byla na nádvoří a usilovně organizovala ţeny, které pomáhaly chystat jídlo a pití. Emma pozvedla hlavu a zadívala se vzhůru. Byl krásný podzimní den, obloha byla jasná a slunce, jak stoupalo výš a výš, nabíralo přece jen na síle. Posezení venku bude jistě velmi příjemné. Kněţnin zrak zabloudil k paláci, tyčícímu se jen kousek od místa, kde právě seděli; hned vedle něj zářil novotou narychlo vybudovaný biskupský palác, sídlo prvního biskupa Dětmara a teď Vojtěcha, syna starého Slavníka. Novotou zářila také jen před několika lety dostavěná bazilika svatého Jiří, která se stala chrámem prvního českého ţenského kláštera, aţ do jara tohoto roku vedeného její švagrovou, sestrou kníţete abatyší Mladou, řádovým jménem Marií. Emmě přišlo líto, ţe se Mlada uţ nemůţe účastnit biskupova návratu ani této slavnostní příleţitosti. Kdysi svými diplomatickými schopnostmi prosadila u papeţe vznik praţského biskupství, a za to jí byla vděčná nejenom Emma, ale především kníţe, který tímto krokem úspěšně završil předcházející dlouholetou a bohuţel ve své době neúspěšnou snahu svého otce, Boleslava Prvního. Jen několik desítek loktů od baziliky stála rotunda Svatého Víta, kterou nechal postavit kníţe Václav, prohlášený později svatým, patron této země. Prostor mezi oběma církevními stavbami se zvedal do nevysoké vyvýšeniny, nejvyššího místa praţského hradiště, které se bůhví proč nazývalo Ţiţi a na jehoţ vrcholu stál ten nejvýraznější symbol kníţecí moci – kamenný trůnní stolec, spíše však pouhý balvan, kus obyčejného kamene, jaký můţeme dnes vidět jako symbol královské moci ve Skotsku, jen hrubě opracovaný jako sedátko. Údajně jej sem nechal přivézt kníţe Bořivoj, kdyţ přesídlil po poráţce Strojmírových povstalců. Od jeho časů však bylo zvykem – či spíše nepsaným zákonem, ţe ten, kdo ovládal praţské hradiště (teprve mnohem později skutečný hrad) a kdo zasedl na trůnní balvan, stal se pánem Čech a jejich kníţetem. Ještě téměř dalších dvě stě let slouţil balvan svému účelu, neţ se doba kníţecí změnila v královskou a trůnní
obřad se začal konat v prostorách nejdůstojnějších, v příští bazilice a později katedrále svatého Víta. Emma se rozhlédla po přítomných; za léta strávená v Praze, kam se vdala za ovdovělého kníţete Boleslava, je znala všechny, ty nejmocnější muţe kníţectví. Kousek od ní seděli synové a bratři kníţete. Úplně napravo mezi nimi byl Boleslav, přezdívaný Ryšavec. Její nevlastní syn, kterého měl kníţe Čechů se svojí první ţenou. Kdyţ zemřela, kníţe se znovu oţenil s ní, s Emmou, a narodili se jim dva synové, kteří se nyní netrpělivě – jak se patřilo na dospívající mládence – rozhlíţeli kolem a jistě si přáli, aby oficiální část očekávané slavnosti konečně skončila a oni se mohli věnovat svým hrám s jejich vrstevníky. Jaromír, vyzáblý, neduţivý mládenec, vypadal na první pohled spíše jako dívka neţ mladý muţ. O něj měla větší obavy, jestli jej nesklátí nějaká nemoc, tak neduţivý jí připadal. A vedle něj mladší Oldřich, prchlivý výrůstek, celý po tátovi, s protáhlou hlavou a počínajícím knírkem pod nosem. To Ryšavec jakoby ani nebyl potomkem bájného Přemysla. Ryšavé vlasy i vousy zahalovaly jeho hlavu a nutně přitahovaly pozornost kaţdého, kdo na něj pohlédl. Bylo zřejmé, ţe tyto oficiality ho vůbec nezajímají, a Emmě bylo jasné, ţe se uţ nemůţe dočkat, aţ starý kníţe zemře a právě on převezme otěţe moci ve státě. Emma se otřásla odporem. S Ryšavcem se neměli rádi, a tento pocit ještě zesílil, kdyţ přišli na svět její synové, kteří se postupně, jak šla léta, stávali v očích staršího nevlastního bratra váţnými soky a konkurenty na případně uprázdněný kníţecí stolec. Bylo jí naprosto jasné, ţe jenom kníţe svojí autoritou je schopen potlačit agresivitu svého nejstaršího syna a jeho často neuváţené a výbušné jednání, které leckdy zacházelo aţ do stavů nepříčetnosti, coţ mu jistě nepřidávalo na sympatiích svého okolí. Kousek od ní seděli bratři kníţete. Blíţe mnich Kristián, vlastním jménem Strachkvas, po Vojtěchovi jednoznačně nejvzdělanější muţ v kníţectví, i kdyţ většinu času pobýval ve svém klášteře v Řezně. A vedle něj černá ovce vládnoucího rodu Vladivoj. Bratr kníţete Čechů, jehoţ ambice byly dozajista podstatně vyšší, neţ sedět v kníţecí radě a řídit své nevelké hospodářství kousek
za hradištěm. Osud mu nedopřál dostat se na výsluní moci, která byla rozhodnutím jeho otce Boleslava Prvního určena pro jeho staršího syna Boleslava. Na Vladivoje tak zůstalo jen věčné druhořadé postavení – jako člen vládnoucího rodu byl i on sice také kníţetem, ale přece jen pouhým bratrem skutečného kníţete Čechů, bez jakýchkoli pravomocí. Jeho moţnosti nebyly o nic větší, neţ jaké měli ostatní zde přítomní velmoţové. A co bylo nejhorší, Vladivoj se vyznačoval i nevalnými charakterovými vlastnostmi, pro něţ jej většina předních muţů v kníţectví kdyţ ne nenáviděla, pak jím alespoň pohrdala.
*** *** *** Emma se opět otřásla odporem, ještě větším, neţ kdyţ pohlédla na Ryšavce. Vzpomněla si na starou příhodu, kdyţ Oldříšek ještě jako malý klouček běhal po místech, kde právě seděli, a ona měla strach, aby nezakopl a neublíţil si pádem na svůj dřevěný meč, který mu nedávno daroval jeho otec. Tenkrát byl den letního slunovratu. Slunce pálilo vysoko na obloze a Ema seděla na dřevěné lavici pod košatým stromem, tyčícím se na okraji prostranství směrem k půlnoční straně a stavějícím na odiv svou daleko viditelnou korunu. Sledovala oba vlastní syny hrající si s několika stejně starými kluky – jak jinak, neţ na vojáky. V té době byl dospívající Ryšavec jejich nepsaným vůdcem a rozhodčím při klukovských soubojích vedených dřevěnými mečíky a noţi. Najednou uslyšela nad sebou ţenský hlas: „Dnes je den slunovratu, kdy Slunce bude stát nejvýše. V tento den vycházejí duchové lesů, aby předpověděli budoucnost.“ Emma pozvedla zrak. Nemýlila se. Byla to stará Vilemína, jedna z jejích sluţebnic. Vilemína sice přijala křest, ale uvnitř duše zůstala pohankou; věděli to všichni, ale křesťanská kněţna nad ní drţela ochrannou ruku. Vilemína své pohanství ostatně nedávala najevo ostentativně, jenom jednou za čas, při největších pohanských svátcích, se ztratila na jeden dva dny a pak z ní opět byla spolehlivá, velmi milá a příjemná sluţebná. Kněţna ji uţ po několikáté viděla v tranzu, který obvykle končil věštěním, a proto ji její slova i zjev ponechávaly
v klidu. Co bylo pro kněţnu nejdůleţitější, Vilemína snad měla skutečně tytéţ schopnosti jako Libuše, pramáti kníţete Boleslava. Co vyřkla, to se dozajista splnilo, i kdyţ většinou její věštby souvisely s počasím a úrodou. Jenom jednou předpověděla nezdar vojenské výpravy a její slova se naplnila; její špatnou věštbu však tenkrát naštěstí slyšela jenom samotná kněţna. Kdyby se to rozšířilo, poráţkou rozzlobený kníţe by jí určitě dal setnout hlavu a Emmina slova v její prospěch by se otočila snad i proti ní. A teď zde Vilemína stála, jenom kousek od kněţny, v očích ten zvláštní ţár, ruce pozvednuté jako skutečná věštkyně, a její slova kněţně hluboko utkvěla v paměti. „Duchové lesů rozhodli, ţe ten, kdo dnes poloţí svou nohu na kníţecí stolec neţ Slunce zajde za korunu nejvyššího stromu na Praze, ten se stane za svého ţivota kníţetem Čechů!“ Pak ruce staré sluţebné pomalu poklesly a zrak přestal vyzařovat tu zvláštní zář; zdálo se, ţe Vilemínu věštba vyčerpala. Shrbila se a bez slova se od kněţny vzdalovala malými, znavenými krůčky. Kněţnu její věštba zarazila; to přece není moţné! Kámen představující kníţecí stolec byl nejposvátnějším symbolem kníţectví. Ne, skutečně nikdo si nedovolil na něj usednout, natoţ ještě poloţit na něj nohu! Uţ malé děti byly vedeny k tomu, ţe je přísně zapovězeno stolce se jakkoli dotknout, i kdyţ stojí na volném prostranství a kdokoli se k němu můţe přiblíţit. Kdyby si někdo dovolil tento symbol státu zneuctít, a dokonce tím, ţe by na něj poloţil nohu, byl by potrestán jenom jediným trestem – smrtí; to bylo dobře známo kaţdému. A teď na něj má někdo během toho nepříliš dlouhého času, který má uběhnout, neţ se slunce vnoří do koruny vysokého stromu, poloţit nohu? Kdo to můţe být? Jenom člen přemyslovského rodu. Přece jenom muţský potomek, potomek po meči, se můţe stát kníţetem Čechů. A těch bylo v té době skutečně poskrovnu. Jenom Ryšavec, její synové Jaromír a Oldřich, a ještě kníţecí bratr Vladivoj. Vlastně také Kristián, ale ten byl přece mnichem, a proto se nedalo očekávat, ţe by se někdy mohl stát kníţetem Čechů. Snad jenom tehdy, kdyby zůstal jediným ţijícím
potomkem rodu. Ale to by musel přeţít i ty tři kluky, kteří se právě honili po vyvýšenině kolem kníţecího stolce. Dlouho se nic nedělo. Kluci se někde ztratili, slyšela jenom jejich výkřiky v dolní části hradiště. Najednou se objevil Ryšavec a za ním oba její synové. Ryšavec se vrhnul na Jaromíra, který se bránil jeho útokům. Emma znejistěla. Neměla by zasáhnout, přerušit tu nebezpečnou hru? Podstatně mladší a tělesně neduţivý Jaromír se jenom s největším vypětím sil bránil útokům nevlastního bratra a neustále před ním ustupoval. Najednou ale, k úţasu Emmy, která mezitím vstala, aby popošla k zarputile bojujícím klukům, Jaromír ve snaze uniknout útokům Ryšavce hbitě vyskočil přímo na kamenný stolec a z něj lépe odráţel jeho útoky. Emma se rychle rozhlédla – na prostranství však naštěstí nebyl nikdo, kdo by to mohl vidět. Rozbušilo se jí srdce. Tak Jaromír – Jaromír bude jednou kníţetem Čechů! Začínala věřit, ţe stará Vilemína nelţe, ţe se její věštba naplní. Jaromír mezitím z kamene seskočil a utíkal směrem ke Svatovítské rotundě. Ryšavec, který ztratil objekt svého útoku z očí, vítězně zajásal a pak k Emminu úţasu vyskočil na posvátný kámen, ihned z něj na opačné straně z něj seskočil a utíkal za prchajícím Jaromírem. Emma se zase musela posadit, jak to, co viděla, vyvedlo z míry. Takţe nejenom Jaromír, ale i Ryšavec! I nejstarší syn kníţete bude jednou kníţetem Čechů! Dobrá nálada ji na chvíli opustila. Nevlastnímu synovi skutečně tuto poctu nepřála, neboť ji tíţily obavy z jeho prchlivé a nevypočitatelné povahy. Zatímco takhle přemýšlela, najednou si povšimla malého Oldříška, jak se snaţí – s malým mečíkem, který mu vyřezal ze dřeva sám jeho otec Boleslav, v ruce – také vyšplhat na kníţecí stolec, tak, jak to před chvílí viděl u svých bratrů. K Emminu úţasu se mu to po chvilce podařilo, a klučík vítězoslavně zamával mečíkem nad hlavou a vyrazil válečný pokřik. Emma se opět bojácně rozhlédla kolem. Ne, nikdo tam nebyl, nikdo neviděl, ţe i maličký Oldříšek právě znesvětil svou nohou posvátný kámen. Zalil ji pot. Kdyby se to kníţe Boleslav dozvěděl, moţná by potrestal i svého nejmladšího syna, i kdyţ ten ještě vůbec
nemohl pořádně chápat, čeho se vlastně dopustil. Oldříšek mezitím seskočil a pádil směrem, kterým zmizeli oba jeho starší bratři. Emma si zhluboka vydechla a usedla těţce na lavici. Takţe i Oldřich! Všichni Boleslavovi synové, pokud se naplní Vilemínina věštba, jednou zasednou na tenhle kámen coby vládnoucí kníţata. Nevěděla, jestli se má radovat, ale v kaţdém případě radost převýšila nad smutkem. Ţe bude Boleslav vládnoucím kníţetem, to se všeobecně předpokládalo, stála za ním i většina šlechty, a to znamenalo hodně. A její oba synové budou kníţectví vládnout také. V tu chvíli byla přesvědčena, ţe Vilemína skutečně věštila budoucnost: ne, nebylo moţné, aby se tak hrozně mýlila. Vţdyť za ta léta, co se Emma vdala za Boleslava a bydlela na Praze, nikdy nikdo na jejich kamenný stolec nepoloţil nohu ani si nesedl, samozřejmě kromě jejího muţe Boleslava. A právě dnes hned tři, a všichni členové vládnoucího rodu – to jistě nebyla náhoda; věštba nelhala, o tom byla přesvědčena. Podívala se na Slunce. Uţ jenom krátká chvíle a slunce zajde za korunu stromu. Věštba skončí a duchové lesů opět usnou na svých loţích. Najednou zapochybovala: ne, tohle přece nemůţe být pravda. Jak můţe ona, křesťanka z rodu nejkřesťanštějších králů Burgundska, kde pohanství bylo prakticky úplně vymýceno, dcera křesťanského krále Konráda Prvního, věřit věštbě nějaké staré a nejspíše duševně vyšinuté sluţebné? Zmatený tok jejích myšlenek narušil muţ, který se vynořil zpoza rohu kníţecího paláce a nejistým krokem se pomalu blíţil směrem k vyvýšenině mezi oběma chrámy. Znala ho dobře, byl to její švagr kníţe Vladivoj. Jako pokaţdé se při pohledu na něj otřásla odporem. Vladivoj byl opět opilý a jeho vrávoravý krok zhoršoval i fakt, ţe vázací tkaloun jeho pravého lýčeného střevíce se rozvázal a pletl se mu pod nohy – i přes svůj odpor k němu se Emma začala strachovat, aby neupadl a neublíţil si. Vladivoj si mezitím rozvázané tkanice povšiml a pokusil se sehnout, aby ji zavázal, ale vysoký stupeň jeho opilosti mu to nedovolil. Nebezpečně zavrávoral, ale v poslední chvíli pád nějakým zázrakem vyrovnal, opět se napřímil a rozhlédl se zamlţeným pohledem opilce kolem, hledaje nějaký
pevný bod. Jeho zrak spočinul na opodál stojícím kamenném kníţecím stolci. Opatrně našlapuje, aby nezakopnul o nebezpečnou tkanici a udrţel rovnováhu, k němu dovrávoral – a k Emmině hrůze na něj poloţil pravou nohu a pokoušel se tkaloun zavázat. O Emmu se málem pokusily mdloby: Vilemína se skutečně nemohla mýlit! Kromě Kristiána, který byl tou dobou mimo praţské hradiště, byl Vladivoj posledním moţným Přemyslovcem, který mohl na titul kníţete Čechů aspirovat. A tenhle odporný, věčně oţralý chlap, kterého vyloţeně nesnášela, se v téţe chvíli jako všichni synové vládnoucího kníţete stal dalším horkým kandidátem předurčeným k tomu, aby jednou zasedl coby kníţe Čechů na trůnní balvan a převzal otěţe moci nad státem, kterému uţ dvacet let vládl její manţel. Vladivojovi se nakonec podařilo střevíc úspěšně zavázat a bez toho, aby si povšiml kněţniny přítomnosti ve stínu stromu, bral se vrávoravým krokem ke klášteru svatého Jiří a záhy zmizel za rohem budovy. Emma se rozhlédla kolem. Tohle skutečně nebyla náhoda – sami duchové lesů jí dali znamení, jak se bude vyvíjet v nejbliţších desetiletích vláda nad kníţectvím. Nepamatovala, aby se na prostranství po dobu tak dlouhou, jaká uběhla mezi Vilemíninou věštbu a Vladivojovým průchodem, neobjevila ani ţivá duše – ani jediný čeledín, ani jediná sluţka, nikdo, vůbec nikdo neprošel prostranstvím kolem stolce. Podívala se na Slunce. V té chvíli se nořilo do koruny nejvyššího stromu v horní části hradiště. Čas vymezený věštbou skončil. A Emma byla přesvědčena, ţe tato věštba dojde naplnění. Všichni ţijící potomci bájného praotce rodu Přemysla – s výjimkou mnicha Kristiána – jednou zasednou coby kníţata Čechů na kamenný stolec a budou vládnout tomuto lidu, ke kterému během svého pobytu v zemi tak přilnula. *** *** *** Kněţna se nadzvedla ze ţidle, aby se mohla lépe porozhlédnout po přítomných šlechtických rodech. Chvílemi někomu, kdo jí vzdal čest zvednutím svého meče, laskavě pokynula.
Všimla si mladého muţe v mnišském hábitu, který seděl hned vedle slavnostně oděné nevěsty Markéty. Mladík v té chvíli pohlédl směrem k ní a jejich oči se střetly; řeholník uctivě sklonil hlavu . Emma se radostně usmála a rukou mu pokynula na pozdrav. Byl to Benedikt, Markétin bratr. Měla toho milého, citlivého, vzdělaného a přitom mimořádně skromného řezenského benediktina skutečně ráda, a protoţe byl i vysvěceným knězem – coţ nebylo mezi řeholníky příliš obvyklé, vybírala si jej vţdy, kdykoli pobýval na Praze, za svého zpovědníka. Po Vojtěchově odchodu ze země se nejprve chodívala zpovídat k míšenskému biskupu Volkoldovi, který nepřítomného Slavníkovce v Praze zastupoval, ale kdyţ ho v létě během bohosluţby přímo před oltářem v rotundě svatého Víta ranila mrtvice a on zemřel, ocitla se zase tam, kde byla po Vojtěchově odchodu. Opět si musela hledat jiného světského nebo řádového kněze, který by mohl být jejím skutečným důvěrníkem – jiného, neţ byli ti většinou nevzdělaní a hrubí kněţí, často vůbec nechápající učení, které hlásali, a kteří také zhusta byli ţenatí, coţ jednoznačně odporovalo kněţninu náboţenskému cítění. Mnozí z nich měli i děti, které je dokonce ke svaté zpovědi doprovázely. To bylo i na tolerantní kněţnu příliš; západní řeholní otcové z Cluny měli plnou pravdu, kdyţ proti takovému zlořádu brojili. Proto vítala kaţdou Benediktovu zastávku na hradišti a kromě zpovědi s ním trávila nejednu chvilku, s úţasem naslouchajíc jeho učeným projevům. Proto ji potěšilo, kdyţ Benedikt přistoupil k jejímu synu Jaromírovi a přátelsky se s ním uvítal. Podporovala toto přátelství dvou muţů – mnicha, který i při všem svém vědění a bohabojnosti dokázal v ruce tak pevně třímat meč, a svého syna, který se zase svým aţ dívčím zjevem na první pohled spíše hodil pro mnišskou kutnu. Ale snad i on, ten neduţivý mladík, bude jednou kníţetem Čechů, jak to předpovídala Vilemína. Tichý, ale důrazný hlas přerušil tok kněţniných myšlenek. Ohlédla se a spatřila svou sice formálně pokřtěnou, ale v nitru stále pohanskou sluţebnou Vilemínu, jak opět zkaleným zrakem hledí někam před sebe a tiše sama pro sebe
promlouvá. Kněţna sledovala směr jejího pohledu a uviděla, ţe jeho cílem je slavnostně oděná Markéta, netrpělivě očekávající ţenicha. Těpticové seděli kousek od brány právě dokončené baziliky svatého Jiří. A pak porozuměla sluţčiným slovům: „Vidím krev. Krev té mladé dívky bude prolita přesně na místě, kde sedí. Ať všichni bohové ochraňují ty, kdo projeví své city vůči té ţeně. Bohové jí nejsou nakloněni a přinese všem, kdo jí budou milovat, jenom neštěstí a zkázu.“ Vilemína utichla a její zrak se pozvolna rozjasnil, pak se pomalu obrátila a tichounce váţným krokem odkráčela. Zaraţená kněţna se s obavami rozhlédla kolem. Ne, nikdo nebyl tak blízko, aby mohl slova sluţebné zachytit. Emma se otřásla. Dívka, které nejsou nakloněni pohanští bohové? Nesmysl! Snad měla Vilemína před lety pravdu a kníţaty Čechů se stanou všichni ti, kdo poloţili své nohy na kníţecí stolec, ale tohle přece pravda být nemohla. Ta krásná, zamilovaná dívenka, a její krev má být prolita – dokonce na místě, kde teď sedí? Je v nemilosti pohanských bohů? Nesmysl, nesmysl! Jaké neštěstí můţe přinést těm, co jí milují nebo budou milovat? Ne, teď se Vilemína určitě musí mýlit. Emma se zvedla a pomalými kroky se pustila k okraji valu, v té chvíli plně osvětleného podzimním sluncem. Obavy ze zlé věštby pomalu slábly – vţdyť to byla jen slova, slova snad skutečně pomatené ţeny… Kněţna vystoupila aţ na sám okraj valu a pohlédla do krajiny. Hluboce vdechovala čerstvý a poměrně teplý podzimní vzduch. Hluboko pod ní se klikatila řeka, proti jejímuţ proudu se na nepříliš vzdálené skále mihotaly novotou zářící valy pevnosti Vyšehrad. Odtud měl přijet se svou druţinou její manţel, kníţe kmene Čechů. Mezi oběma hradišti po obou březích Vltavy vyrůstala jedno po druhém nová srubová – na několika místech dokonce výjimečně i kamenná – stavení lidí, jimţ poloha mezi oběma hradišti vyhovovala; proto také místo začalo být nazýváno Mezihradí. Kdyby měla Emma takové věštecké nadání jako dávná kněţna Libuše nebo její sluţka Vilemína, zcela jistě by na místě těch zatím ještě nemnohých stavení uviděla velké město, které bude mít stejný název jako hradiště, na jehoţ valu právě stála – Praha. Kněţnin zrak ještě jednou přelétl celé okolí, rovinu táhnoucí se východním
a jihovýchodním směrem, z níţ v dálce vystupovala hora, která jednou bude zvána Petřín. Zatím se však na úpatí vrchu zvaného Praha něco zablýsklo. Emma si rukou zastínila oči proti slunečním paprskům a pohlédla dolů: z oblaku zvířeného prachu se vynořilo několik jezdců, kteří pomalu začali stoupat směrem k bráně. *** *** *** Benedikt se zvedl a pomalu prošel mezi stoly k místům, která byla pokládána za druhá nejčestnější, tato místa náleţela rodu stojícímu hned za vládnoucím rodem – potomkům starého kníţete Slavníka, který býval za svého ţivota správcem na Libici a Málíně. Rod byl bohatý muţskými potomky, coţ rozhodovalo o jeho šancích na přeţití – byl podstatně silnější, neţ přemyslovská kníţata. Benedikt se na okamţik zastavil, aby mohl pohlédnout do tváří těch sedmi muţů, kteří byli pýchou rodu, odvozujícího svůj původ od význačného kníţete Vitislava. Ten vedl před sto lety k římskému králi do Řezna výpravu kníţat z České kotliny, která tam stvrdila své přání osvobodit se z nepohodlného vazalství vůči Moravě. Vitislavův syn Radslav, sídlící pak na rodovém hradišti Zličanů Kouřimi, odmítal uznávat sílící tlaky kníţete Čechů Václava, pozdějšího svatého, patrona České země, a poté, co Václav roku 929 stanul se svými bídnými několika desítkami vojáků před Kouřimí, místo toho, aby se jim vysmál z výše mocných valů největšího hradiště v České kotlině, nechal se Václavem vyprovokovat k osobnímu souboji na meče. Souboj prohrál, a poté musel formálně uznat nadřazenost kníţete Čechů nad Zličany a Charváty. Jeho potomek Slavník byl uţ jenom správcem na Libici a Málíně a alespoň formálně uznával nadvládu kníţat z rodu Přemysla Oráče. Po Slavníkově smrti hodnost předáka rodu převzal jeho nejstarší syn Soběslav. Vztahy mezi dvěma nejsilnějšími rody kníţectví zatím byly, alespoň navenek, přátelské a korektní, avšak napětí mezi nimi pozvolna vzrůstalo. Snad to nebylo ani tak vinou Soběslavovou, i kdyţ ten se ze všech sil snaţil udrţet alespoň částečnou nezávislost svého panství na ústřední kníţecí moci Boleslava Druhého
a na její důkaz dal dokonce razit i vlastní minci, ani vinou toho, ţe manţelka zesnulého Slavníka Přemyslovna Střezislava, která byla pojítkem mezi oběma rody, následovala o jen šest let později svého manţela na věčnou pouť. Napětí mezi oběma rody – a nejen mezi nimi, ale po celém kníţectví – způsoboval spíše nepříliš šetrný postoj Slavníkova syna a druhého českého biskupa Vojtěcha, biřmovaného jako Adalberta, který se snaţil prosazovat za kaţdou cenu své reformní názory v českém prostředí, jeţ k tomu vůbec nebylo připraveno. Ostatně i na Západě měli s jejich naplňováním nemalé těţkosti. Benedikt si vzpomněl, jak před deseti lety – to byl ještě dítě – se Vojtěch vrátil z Itálie, kam musel odcestovat pro stvrzení své volby na biskupský stolec za římským císařem Otou Druhým, od něhoţ převzal biskupskou berlu. Zpět do Čech se však jiţ nevrátil ten starý Vojtěch, oddaný kaplan svého kníţete, jak bývalo zvykem v římské říši – vrátil se Vojtěch úplně jiný, sebevědomý, sebejistý, usilující o prosazení kdyţ ne přímo nadvlády církve nad státem, tak jistě alespoň rovnocenného postavení světské a církevní moci. Tuto změnu způsobila Vojtěchova návštěva v klášteře v Pavii, kde se víceméně náhodně setkal s opatem Majolem z Cluny a toulským biskupem Gerhardem, otci zakladateli clunyjské reformy. Bohuţel, Vojtěch si zřejmě neuvědomil něco, co podstatně lépe neţ on sám pochopil Benedikt – v polopohanském prostředí praţské diecéze novou církev oficiálně uznávala zatím jen rodina kníţete a podle potřeby ještě rody velmoţů, kteří pochopili výhody nového náboţenství pro vládnoucí vrstvu společnosti, nemohli ji však citem přijmout a rozumem uchopit obyčejní lidé. Víra v nového Boha, trojjediného a neviditelného, jim zatím nic neříkala a měla téměř ze dne na den vystřídat to mnoţství jejich bohů, kterým dobře rozuměli, s nimiţ po staletí ţili a chápali jejich jednání. Nemohli prostě jen tak z ničeho nic zapomenout na své důvěrně známé bohy lesů, vod, stromů, kamenů, modrého nebe a hromu… Biskup se zlobil a chtěl změnit i to, co v dané chvíli prostě moţné nebylo – poţadoval, aby se kněţí jiţ neţenili a neměli děti, aby po všech stránkách podléhali jenom jemu, biskupovi, a ne jako doposud velmoţům, na nichţ byli
závislí. Velmoţe ještě více podráţdilo, ţe se Vojtěch otevřeně stavěl proti jejich pohodlnému ţivotu v mnohoţenství a konkubinátu a ţe poţadoval, aby se neţenili v rámci svého příbuzenstva. Nedosti na tom – biskup měl ještě tu drzost chtít po nich, aby mu odváděli desátek ze svých příjmů, a kdyby jen to, ale jak potom s jejich penězi nakládal! Biskup většinu z nich vynaloţil na vykupování křesťanských otroků na trţišti pod praţským hradištěm a kazil tak obchod ţidovským otrokářům, kteří aţ dosud zakoupené zboţí odváţeli do východních zemí a ze svých zisků platili daň kníţecího míru. Ţe byli otroci křesťané? No a co? Stát potřeboval peníze jako sůl, nebylo na jídlo a biskup místo toho utrácel jejich vlastní peníze na jakousi dobročinnou činnost pro lidi, kteří mohli být pramenem peněz do věčně prázdné kníţecí pokladny. O to více teď bude kníţe chtít po nich… Nejvíce oleje do ohně jejich nepřátelství vůči biskupovi, kterého jen před několika lety – přemluveni kníţetem – sami zvolili, však přilil odchod Vojtěcha, znechuceného neúspěchy v prosazování myšlenek, jejichţ uskutečněním chtěl v kníţectví Čechů předběhnout dobu, léta Páně 988 do Říma. Vojtěch opustil svou diecézi, zanechal své ovečky bez pastýře a prostě si odešel, aniţ se vůbec zabýval tím, zda kníţeti nezpůsobí nějaké potíţe – a to způsobil, a nemalé. Rozladěný Boleslav se musel pokořit před míšenským biskupem Volkoldem, kterého nedávno předtím z jeho Míšně vyhnal, a prosit jej, aby byl tak laskav a zastupoval nepřítomného biskupa. Nebylo ostatně divu, ţe problémy kníţete s jeho biskupem neblaze pociťovali i velmoţi: biskupův útěk – i tak se dal jeho odchod vykládat – mohl v panovnících sousedních zemí (a hlavně silné říše) vyvolat dojem Boleslavovy neschopnosti dále prosazovat ve svém panství křesťanskou víru a vyvolat jejich útok, samozřejmě pod bohulibou záminkou obrany ohroţeného křesťanství. Benedikt si vzpomněl na první Vojtěchův přerod, jak mu ho před časem popsal mnich Kristián. Kdyţ počátkem roku 982 umíral první praţský biskup Dětmar, Vojtěch stál s ostatními kněţími u jeho smrtelného loţe a na vlastní uši slyšel a na vlastní oči viděl, jak Dětmara pronásledovaly výčitky svědomí, ţe tak
málo pracoval pro blaho církve ve svém úřadě a ţe málo pohanů obrátil na křesťanskou víru. Po tomto záţitku se Vojtěch změnil z mládence, před nímţ si během jeho studií v Magdeburku nebyla jistá ţádná ţena a kamarádi z mokrých čtvrtí byli jeho nerozlučnými společníky, ve váţného muţe, plného ideálů, které v něm zanedlouho měli zplna rozvinout tvůrcové clunyjské reformy. Kdyţ jej pak v únoru téhoţ roku kníţe Boleslav v podstatě donutil převzít funkci biskupa, kdyţ jej velmoţové jako jeden hlas k tomu přesvědčovali, s nechutí a obavami se nechal přemluvit, aby tuto druhou nejvyšší funkci ve státě přijal. Snad Boleslav Druhý čekal, ţe právě člen rodu, kterému ještě před rokem vládnul Slavník, otupí hroty případného nepřátelství mezi oběma nejvýznačnějšími rody kníţectví. Biskupovo jednání a postoje se však záhy staly zklamáním jak pro kníţete, tak i pro jeho velmoţe – a co víc, vyvolávaly i odpor proti celému Vojtěchovu rodu, jako kdyby příbuzní byli za problémy, které horlivý biskup způsoboval všem, spoluzodpovědní. Očekávalo se, ţe teď, po jeho návratu, se všechno konečně dostane do správných kolejí, zvláště kdyţ kníţe nabídl biskupovi podmínky více neţ blahosklonné.
Dosaţení
kýţeného
kompromisu
napovídaly
i výsledky
předběţných jednání, která s Vojtěchem vedli kníţecí vyslanci mnich Kristián a vzdělaný kněz Radla, někdejší Vojtěchův vychovatel na Libici. Zítřejší sněm měl dosaţené úmluvy potvrdit a svým souhlasem toto nejen všem nepříjemné, ale pro ještě mladé kníţectví Čechů i nebezpečné období uzavřít. Biskup stál u stolu, za nímţ na lavicích seděli ostatní příslušníci jeho rodu. V jejich čele seděl předák Soběslav a byli tu i další Vojtěchovi bratři, Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav, mocní a zdraví muţi, vojáci tělem i duší. A vedle nich Vojtěchův milovaný mladší nevlastní bratr, Radim, svatým jménem Gaudentius, pozdější první polský arcibiskup, který Vojtěcha obdivoval a snaţil se jej ve všech směrech napodobit. Starší muţ sedící u slavníkovského stolu, s nímţ Vojtěch ztratil několik viditelně vřelých slov, se po chvíli zvedl a pomalu procházel zaplněným prostranstvím. Benedikt sledoval jeho kroky a zaznamenal, ţe se muţ zastavil
u lavic rodu, který dělal všechno pro to, aby se dostal na výsluní moci, u Vršovců. Tím muţem byl někdejší Vojtěchův vychovatel a dlouhá léta i osobní kaplan mocného Slavníkova rodu Radla. Radla se srdečně pozdravil s mladým Kochanem, předákem Vršovců. Benedikta tento zvláštní vztah mezi starým knězem a mladým muţem ani příliš nepřekvapil – jako člen mise, která měla s Vojtěchem sjednat podmínky jeho návratu do opuštěné diecéze, si nemohl nepovšimnout, jak Kochan s nepředstíranou úctou naslouchal všechny vývody starého Radly týkající se náboţenských otázek. Pro Benedikta, který se s Kochanem znal jiţ od dětství, bylo však záhadou, jaký vlastně vliv si vzdělaný starý kněz získal na tohoto mladého předáka, zajisté mnohem spíše vojáka neţ filozofa. Kochan zachytil Benediktův upřený pohled a zamračil se. Také Benediktova tvář ztvrdla. Jen několik týdnů starý konflikt, při němţ Benedikt Kochana zranil, ještě nestačil z jejich hlav vyvanout. Z Kochanova pohledu vyzařovala nepokrytá vyhrůţka a Benedikt si nemohl nepovšimnout, ţe Vršovci – na rozdíl od všech přítomných velmoţů, kteří se kolem vesele bavili – seděli u svého stolu celí skleslí a nervózně těkali očima po okolí. Benedikt odvrátil zrak a pohlédl na bratra kníţete Čechů, mnicha Kristiána. Co si asi Kristián myslel ve chvíli, kdyţ se na scéně opět zjevil biskup Vojtěch? Společně s Radlou stál v čele poselstva do Říma, které mělo Vojtěcha přemluvit k návratu. Kdyby se to nezdařilo a papeţ by souhlasil s Vojtěchovou abdikací, byl by Kristián horkým kandidátem na biskupský stolec. Nejen svým vzdělání a věkem, ale i tím, ţe byl bratrem vládnoucího kníţete. A kníţe by jistě po zkušenostech s Vojtěchem uvítal, kdyby jej na tomto stolci vystřídal právě jeho poddajný rodný bratr. Všichni věděli, ţe si Vojtěch před čtyřmi lety, kdyţ opouštěl kníţectví, pozval k sobě Kristiána a poţádal ho, aby biskupský úřad převzal; poloţil mu tehdy do klína biskupskou berlu, ale Kristián ji shodil na podlahu, jako kdyby pálila, a nabízené povýšení odmítl se slovy: „Mnich jsem – mrtev jsem, nesluší mrtvému, aby pohřbíval ţivé!“ Vojtěch tehdy Kristiánovi předpověděl, ţe to, co
nyní odmítá, i kdyţ je nabízeno v dobrém, o to bude jednou usilovat, ale ke své velké škodě. Nikdo ale zatím ještě význam Vojtěchových slov, která se měla jiţ za několik let naplnit, nechápal. Sledováním přítomných zaujatý Benedikt se téměř srazil s kněţnou, která se rychlým krokem vracela ke svému stolu. Kněţna se k němu naklonila a zašeptala: „Kníţe přijíţdí!“ Benedikt na ni překvapeně pohlédl – tak kníţe uţ přijíţdí? Jeho pohled spočinul na prázdném stole, za nímţ měli sedět Municové, a pak přelétl na starého Svojmila, který stále ještě nervózně přecházel sem a tam po valu hradiště. To bude ale nepříjemné. Kde mohou Municové být? Kde je Krása, jeho budoucí švagr? Zahlédl Markétu, jak sedí s hlavou poloţenou na matčině rameni a ta ji hladí a utěšuje, ale nedivil se tomu – toho, kdo tak netrpělivě a dlouho čekal na člověka nejbliţšího, mohly napadnout různé myšlenky. V tu chvíli se ozvaly výkřiky a jásot, vítající kníţete Čechů. Boleslav Druhý, přece jen jiţ postarší muţ, vjel na svém oři na prostranství před chrámy a blahosklonně pozdravoval jásající přítomné. V tu chvíli na kníţeti jakoby věk nebyl znát. Pruţně seskočil z koně u místa, které mu jako nejdůleţitějšímu muţi náleţelo. Jeho druţina zůstala na okraji prostranství a vytvořila kruh kolem přítomných. Z valu, po němţ se doposud nervózně procházel, hbitě seběhl Svojmil, předstoupil před ještě stojícího kníţete a uklonil se. Bylo zřejmé, ţe kníţe je překvapen, ţe před sebou vidí jenom předáka Těpticů. „Kde je Zděrad? A kde jsou Municové?“ otázal se překvapeně. Svojmil rozhodil rukama: „Nevím, kníţe, skutečně nevím, a jsem z toho nesvůj. Jak znám Munice, nikdy v minulosti se nestalo, aby se nedostavili včas, ať se jednalo o zasedání sněmu nebo vojenskou akci. Mám obavy, aby za tím nevězelo nějaké neštěstí, které je potkalo.“ Kníţe se zamračil a znechuceně se usadil na místo v čele stolu; bylo zřejmé, ţe jej Svojmilův pokus o omluvu nepřítomnosti části svatebčanů naprosto neuspokojil. Svatba měla být perlou sněmovního jednání a prvním svátostným aktem, který biskup Vojtěch stvrdí po svém návratu do země, a teď se zdá, ţe
z toho snad nic nebude. Municové mu budou muset své jednání velmi hodnověrně vysvětlit.
*** *** *** Krása zatím nikým nepozorován dosáhl valů praţského hradiště v místech, kde hustý les zasahoval aţ téměř k dolní části vnější hradištní palisády. Seskočil z koně, přivázal jej ke stromu několik kroků od okraje lesa, sám se ukryl v houštině a čekal. Kolem opevnění vedla očividně hojně pouţívaná stezka a byla tedy šance, ţe po ní zanedlouho někdo půjde – a skutečně, po krátké chvíli uslyšel kroky a vzápětí uviděl přicházet po pěšince zbrojného, podle výstroje nepochybně příslušníka stráţního oddílu hradiště. Krása na přicházejícího syknul a pomalu vyšel z křoví, aby se voják nelekl a v obavě z moţného útoku jej nenapadl. Kdyţ před sebou zbrojný zčista jasna uviděl mladého muţe v šatu sice zjevně slavnostním, ale nyní ušpiněném a roztrţeném, překvapeně se zastavil a Krása jej rychle oslovil: „Rád tě vidím, vojáku. Jsem Krása, syn předáka Zděrada z rodu Municů, a ţádám tě o pomoc.“ Zbrojný na Krásu nedůvěřivě pohlédl. Kdyby neviděl slavnostní šat, pokládal by jej za lháře, který se vydává za urozenou osobu. Denár, který Krása vytáhnul a strčil překvapenému muţi do ruky, však byl pro něj tím nejlepším důkazem jeho jména a postavení. Obdarovaný se hluboce uklonil a otázal se: „Co pro tebe mám udělat?“ „Jdi na nádvoří, kde by měl mezi ostatními hosty sedět mnich jménem Benedikt z rodu Těpticů. Pošeptej mu, ale tak, aby to ostatní neslyšeli, ţe jej zde očekávám!“ Zbrojný se ještě jednou uklonil a odešel. Po chvíli, která se Krásovi zdála věčností, se vrátil společně s přivolaným Benediktem. Krása zbrojnému vtisknul do ruky ještě jeden denár a muţ se rychle vzdálil, ponechávaje oba mladé muţe ukryté v houšti. „Kráso,“ vydechnul překvapeně zaskočený Benedikt, „co ty tady děláš?“ Krása mu ve stručnosti vylíčil, co proţil a viděl v uplynulých hodinách. Benedikt
ho vyslechl a pak zavrtěl hlavou: „Nepochybně v tom mají prsty Vršovci, Kráso, ale nevidím způsob, jak jim to dokázat. Ţe tam byl Hroznata a vojáci? Nikdo kromě tebe je neviděl. A Kochan, Všebor i ostatní z jejich rodu jsou zde a po celou dobu se nikdo ani na chviličku nevzdálil z hradiště. Doprovodím tě na nádvoří a všechno vysvětlíš kníţeti. A já ti slibuji, ţe udělám vše pro to, aby vrahové tvého otce i bratra byli vypátráni.“
*** *** *** Nádvoří ztichlo a všechny zraky se upřely na přicházející dvojici mladých muţů. Upravený, i kdyţ prostým řádovým hábitem oděný mnich a slavnostně oděný mladík, avšak s obličejem plným škrábanců a se šaty roztrhanými a zašpiněnými tvořili skutečně velmi nesourodou dvojici. Benedikt pohlédl úkosem na Vršovce a povšiml si, jak si Kochan a Všebor vyměnili kratičký pohled, ale ovládli se a dál jakoby bez zájmu sledovali zvláštní dvojici, která se blíţila k místu, kde seděl kníţe. Ze své lavice zato vyskočila Markéta. „Kráso!“ vykřikla napůl s radostí a napůl zděšeně a vrhla se svému nastávajícímu kolem krku. Krása ji přitiskl k sobě a Markéta mu poloţila hlavu na rameno. Cítila známý pach jeho potu i vůni jezdce, který právě dorazil. Krása se nezdrţel a políbil dívčiny krásné dlouhé vlasy, splývající po ramenou. Kníţe na ně ostře pohlédl a z jeho pohledu vyzařoval zřejmý nesouhlas s takovými veřejnými důvěrnostmi; Boleslav rozhodně nebyl z těch, kteří by se oddávali přemíře citů, a vztahy mezi muţi a ţenami pro něj byly spíše ţivočišnou otázkou zachování rodu a případně i péče o rodinný krb. Projevy lásky mu byly cizí. Krása jemně odstrčil Markétu, přistoupil ke kníţeti a uklonil se. Boleslav odměřeně kývl hlavou na pozdrav a vyzval mladíka, aby vysvětlil svůj pozdní příjezd i nepřítomnost dalších členů jeho rodu na svatebním obřadu a oslavě. Krása se rozpovídal a podrobně popsal vše, co viděl, ale vyhnul se tomu, aby uvedl, ţe viděl na křiţovatce cest Hroznatu a vojáky z Vyšehradu. Pochopil, ţe
Benedikt má pravdu a ţe i nepřímé obvinění Vršovců z odpovědnosti za vraţdu jeho otce, bratra a všech členů jejich doprovodu by jistě znamenalo silnou reakci nejen ze strany kníţete, ale i od Vršovců a poté také Těpticů a dalších rodů, přímo nebo nepřímo s Munici spřízněných. Riziko konfliktu bylo zřejmé – a ten mohl otevřít dveře k intervenci okolních států, které jen čekaly na příleţitost, aby diplomaticky a moţná i vojenskou silou zasáhly do záleţitostí kníţectví Čechů. Snad Benedikt dokáţe nemoţné a získá nějaké přesvědčivé důkazy, ţe vraţdu osnovali Vršovci. První pozdviţení a emoce mezitím pominou, a všichni pak budou tuto záleţitost hodnotit spíše rozumem neţ citem – a to bude celé věci jen ku prospěchu. Zatímco Krása popisoval, co viděl v úvozu, mrtvé členy druţiny a zavraţděného otce s bratrem, bylo vidět, ţe se Boleslavova tvář stále více chmuří. Kníţeti samozřejmě vůbec nebylo milé, ţe právě teď, ve chvíli, kdy státem zmítající problémy s biskupem se zdály být vyřešeny, došlo k této nešťastné události. Ztráta Malopolska a Olomoucka před dvěma lety zhoršila hospodářskou situaci země, přivedla hlad mezi prosté lidi a zvýšila napětí mezi velmoţi a vojáky, kteří se ve stále větším počtu shromaţďovali ve Vyšehradské pevnosti a své problémy s hladem, jímţ také často trpěli, řešili příleţitostnými útoky na drobná hospodářství v okolí. A teď k tomu všemu ještě tahle komplikace, zákeřná
vraţda
dvou
čelných
představitelů
jednoho
z nejstarších
a nejvýznačnějších rodů kníţectví! Ticho na nádvoří by se dalo krájet; přerušovaly je jen občasné hlasy hospodářských zvířat chovaných v zadní části hradiště a výkřiky dětí, které si hrály v prostoru za svatojiřskou bazilikou. Všichni pozorně sledovali Krásovo vyprávění a jen občas některý z přítomných vykřikl a rozzlobeně udeřil mečem do stolu nebo o zem. Všichni si dokázali dobře představit, ţe by se za určitých okolností sami mohli stát obětí takových útočníků, jako byli ti, kteří napadli druţinu Municů. Benedikt zatím zpovzdálí pozorně sledoval Vršovce. Většina z nich se dívala do země, jen Všebor se obrátil ke Krásovi zády uţ ve chvíli, kdyţ se mu
Markéta vrhla do náruče. Nejpozorněji sledoval Krásův projev Kochan. Kdyţ se pak kníţe Krásy otázal, jestli má podezření, kdo stál za přepadením, mladík sice na chviličku zaváhal, ale se sklopeným zrakem prohlásil: „Já nevím, kníţe, snad potulní lapkové…“ Benedikt postřehl v Kochanových očích záblesk uspokojení a pomyslel si, ţe to je dobře: pokud zločin skutečně zosnovali Vršovci, nebudou teď mít ţádný důvod zametat po sobě stopy – o to lépe se můţe podařit najít svědky přepadení, kteří by byli ochotni svědčit. Bylo však zřejmé, ţe kníţete Krásova odpověď vůbec neuspokojila: zabít více neţ deset lidí, to by lapkové nedokázali, museli to být lidé, kteří se vyznali ve válčení. Podle vyprávění musel být útok nepochybně veden naprosto profesionálně a vůdce útočníků jistě měl bohaté válečné zkušenosti – stejně jako všichni, kdo se útoku zúčastnili. Bylo zřejmé, ţe to nebyli obyčejní lapkové a útok byl dobře zorganizován, včetně výběru místa přepadení. Boleslav si pomyslel, ţe čím dřív se na všechno zapomene, tím lépe. Je třeba řešit důleţitější záleţitosti, i kdyţ jistě nelze jen tak beze všeho zavřít oči nad faktem, ţe byli vyvraţděni – s výjimkou Krásy – téměř všichni muţští příslušníci jednoho rodu. Zatím je však zapotřebí nějak tuto nepříjemnou situaci ukončit: nechť tedy proběhne svatební obřad a při hostině, kde proudem poteče medovina i pivo, se snadno zapomene i na ty největší nepříjemnosti… Kníţe tedy pokynul Vojtěchovi, aby k němu přistoupil: „Biskupe, obávám se, ţe tuto zapeklitou situaci v této chvíli nevyřešíme. Ţenich je však naštěstí naţivu a osobně přítomen, nevěsta také, a podle mého názoru tedy svátostnému spojení mezi novým předákem rodu Municů Krásou a Markétou, dcerou předáka rodu Těpticů Svojmila, nic nestojí v cestě!“ Vojtěch upřeně pohlíţel kníţeti do očí; kdyţ Boleslav domluvil, Vojtěch chvíli mlčel, a kdyţ nabyl dojmu, ţe dramatická pauza jiţ byla dostatečná, otočil se k přítomným a pozvedl do výše pastýřskou berlu, aby svým slovům dodal patřičnou váhu: „Nic by nebránilo tomu, aby ve jménu Boţím došlo k svátostnému spojení těchto dvou mladých lidí. Ale je skutečností, ţe v den, ve kterém by církev měla tomuto spojení poţehnat, leţí v lese, na zemi, která není
posvátná, nepohřbená mrtvá těla ţenichova otce a bratra. Také je povinností všech křesťanů, aby dodrţeli povinnou dobu smutku za mrtvými příbuznými. To znamená, ţe rok povaţuji za minimální dobu, aby pominul smutek, který jsme povinni drţet za zesnulé příbuzné, a pak můţe dojít k církevnímu sňatku syna a bratra zavraţděných Krásy. Do té doby nikdo z kněţí ani mnichů v kníţectví Čechů tyto dva lidi nesmí sezdat!“ Vojtěch domluvil, pomalu se obrátil a váţným krokem odcházel k biskupskému paláci, do jehoţ vrat vstoupil a zmizel přítomným z očí. Uţaslé ticho vyvolané jeho slovy tím bylo prolomeno a nádvořím se začaly rozléhat výkřiku úţasu a nesouhlasu. Také kníţete biskupův verdikt vyvedl z míry; hlavou mu táhly myšlenky, jak nejlépe z této situace vymanévrovat a zachovat si tvář. Na jedné straně – jistě mohl prosadit svou vůli i proti biskupovi a přesvědčit kteréhokoli kněze nebo vysvěceného mnicha, aby mladé lidi církevně oddal, určitě by to nebyl problém. Ale na druhé straně – postavit se proti biskupovi právě dnes, kdyţ se mu konečně jenom s nejvyšším úsilím podařilo přimět toho paličáka, aby se vrátil zpět do země, a kdyţ právě zítra měli společně před sněmem velmoţů kníţectví stvrdit dohodu zajišťující smír mezi kníţetem a biskupem – tedy mezi státem a církví, to by v konečných důsledcích přineslo jen další rozbroje, a ty by uškodily především kníţectví samotnému. Boleslav si náhle připadl strašlivě unavený a zatouţil po klidu, který je mu těmito potíţemi upírán. – Všichni potřebují klid, a biskupův návrat a zajištění chodu biskupství je prostě nutností. Ano, je zapotřebí potlačovat pohanství a nezavdávat sousedům příčinu k tomu, aby se na Čechy dívali skrze prsty a projevovali snahy řešit pohanství v Čechách silou zvenčí. Bohuţel, v této chvíli bude muset biskupovo rozhodnutí respektovat a souhlasit s tím, ţe svatební obřad proběhne aţ za rok. Kníţe povstal a nádvoří ztichlo. Všechny zraky se obrátily na něj. „Nezbývá nám nic jiného, neţ souhlasit s biskupovým názorem. Církev zakazuje v době smutku uzavírat manţelství a slavit. Není proto moţné, aby Krása z rodu Municů v této době uzavřel manţelství. Souhlasím však, abychom se zde přesně za rok, kdy doba smutku za mrtvými pomine, všichni znovu setkali a nepochybuji,
ţe pak biskup osobně oba mladé lidi oddá a rody Municů a Těpticů tak spojí navěky.“ Kníţe domluvil a usedl. Nějaká ţena vykřikla a zalkala. Boleslav zvedl zrak. Byla to Markéta. Na vteřinu pocítil nad dívkou lítost, ale bylo mu jasné, ţe jiné řešení v této chvíli není moţné. Státní záleţitosti mají přednost před soukromými city. Benedikt zatím ostře sledoval Vršovce. Dobře si všiml, jak v jejich obličejích probleskla nenápadná radost, kdyţ biskup a po něm i kníţe rozhodli o odloţení svatebního obřadu. Bohuţel, kalkulace s uspíšením sňatku tedy nevyšla, ba naopak – pro Vršovce se otevřela dost dlouhá doba na to, aby se pokusili Svojmila přimět k souhlasu se sňatkem jeho dcery se Všeborem… V tom případě by se ovšem Vršovci stali příbuznými jednoho z nejvýznamnějších rodů kníţectví, a Kochan – ten Kochan, který mu vyhroţoval zabitím – by se stal jeho vlastním švagrem. O to víc se musí snaţit, aby se mu podařilo prokázat přímou souvislost rodu Vršovců s vraţdami Municů a jejich doprovodu v lesním úvozu nedaleko Levého Hradce.
*** *** *** Oheň v jedné z komnat kníţecího paláce na Praze pomalu dohoříval a jen spoře osvětloval místnost, v níţ se dva lidé téměř ztráceli v šeru a rozmlouvali mezi sebou tak potichu, jakoby měli strach, aby je nikdo neslyšel. „Ale to je hrozné,“ kněţna Emma se pokřiţovala a sepjala ruce, „tak ty si myslíš, Benedikte, ţe to nebyli lapkové? Ţe Zděrada a Černína i s jejich doprovodem přepadli a zabili Vršovci?“ „Ano, má paní, jsem o tom naprosto přesvědčen,“ odvětil Benedikt, „lapkové by neodvedli tak čistou práci. Muselo by jich být hodně a museli být dobře vyzbrojeni a vycvičeni, a to ţádní lapkové nejsou. Ti se ostatně odváţí nanejvýš napadnout kupce, ale ne tolik ozbrojených muţů najednou. Tohle udělali vojáci. Jistě si je Vršovci najali z Vyšehradu. Ale já to zjistím…“
„Jak, Benedikte?“ zeptala se kněţna. „Půjdu na Vyšehrad a budu nabízet zpověď pro vojáky. Muselo jich v tom lese být moţná i dvacet a jsem přesvědčen, ţe alespoň několik z nich jsou křesťané, a ty by mělo tlačit svědomí k tomu, aby nabídku zpovědi přijali. Přesvědčit je, ţe jim hrozí věčné zatracení, pokud neočistí svou duši, uţ by pak pro mě nemusel být problém,“ odtušil řeholník. „Proč jsi tak pevně přesvědčen, Benedikte, ţe to udělali Vršovci?“ otázala se Emma. „Vršovci jediní měli důvod – potřebovali jakýmkoli způsobem zabránit Markétině sňatku s Krásou. Vyprávěl jsem ti přece, kněţno, o incidentu, který jsme měli s Kochanem a Všeborem na našem statku. Chtějí se dostat mezi nejvyšší šlechtu, a sňatkem by se jim to podařilo. Sama dobře víš, ţe jimi všechny významné rody v kníţectví pro jejich nízký původ pohrdají!“ osvětlil Benedikt své podezření. Kněţna se zamyslela a pak namítla: „Ale vţdyť sám kníţe Boleslav si přece také vybírá kolem sebe lidi z niţších vrstev, protoţe tvrdí, ţe se na ně většinou můţe spolehnout mnohem více, neţ na představitele starých a váţených rodů.“ Benedikt se zatvářil kysele. Ano, byla to pravda. Nová šlechta tímto způsobem skutečně vznikala a vytlačovala tu původní. A nejhorší bylo, ţe i on sám jako člen rodu, jehoţ kořeny sahaly aţ do temného dávnověku, sice velmi nerad, ale přece jen musel uznat, ţe má Emma pravdu. Vůbec se zde v poslední době začínaly schopnosti a zásluhy hodnotit výše neţ původ. „Kníţe drţí nad Vršovci ochrannou ruku“, pokračoval Benedikt, „protoţe jej k tomu vedl jeho otec, kterému údajně jejich předkové zachránili ţivot, kdyţ zabili jeho bratra Václava. Ale pokud by se prokázalo, ţe si objednali vraţdu dvou významných lidí, tak ta ochranná ruka by uţ nad nimi nebyla, to mi věř, kněţno, nemohla by být. Kníţe nemá rád takové kousky, jaký oni provedli.“ Emma se zasmušila a jiţ mu neodpověděla. Benedikt ještě povinnou chvíli čekal, pak se uklonil a vyšel z paláce. Připadal si schvácený jako po dlouhém běhu, ale čerstvý podzimní vzduch jej ovanul a vlil mu do ţil novou energii. Hned zítra se vypraví
na Vyšehrad. Nikdo z velitelů a šlechty tam nebude, všichni budou na sněmu na Praze. A on bude mít volnou ruku a dost času prozkoumat to, co si předsevzal.
*** *** *** Vnitřek srubového stavení ozařovaly louče, stíny postav se mihotaly po zdech a dým zahušťoval uţ i tak dusné ovzduší panující v místnosti. Většina z přítomných měla hlavy skloněné a dívali se na desku stolu. V čele stolu stál Kochan, proti němuţ se tyčila vysoká postava Hroznatova. Voják sice Kochana o hlavu převyšoval, ale bylo na něm znát, ţe má z předáka Vršovců strach. „Kdo ti přikázal, abys zabil Zděrada a jeho syna Černína?“ řval Kochan, „tvým úkolem bylo zajmout Krásu a pokud se jej zbavit, tak jenom na můj příkaz. Nebylo naším cílem vyvraţďovat Munice. Chtěli jsme přece jenom zabránit svatbě a oddálit ji tak, abychom měli čas získat Markétu pro Všebora – jenom o to nám šlo, chlape! Zabít deset lidí z průvodu, budiţ, nad tím by se nikdo moc nepozastavoval. Ale Zděrada…“ „On mě ale viděl a poznal, pane, podařilo se mu uvolnit ruku z provazů a strhnul mi hadr z obličeje. Znal mě, kdysi jsem slouţil v jeho oddílu. Nechal mě zbičovat! Měl jsem mu co vracet, pane. Musel jsem ho zabít. Vţdyť přece kaţdý ví, ţe slouţím u vás, pane, všichni by si ty souvislosti spojili. A musel zemřít,“ dodal Hroznata zarputile, „i jeho syn – i on by mě jistě prozradil, a vy všichni byste v tom teď byli namočeni!“ Kochan utichl, protoţe musel uznat, ţe v tom má Hroznata pravdu. Jistě, byl vinen tím, ţe se nechal poznat, ţe Zděrad odhalil jeho totoţnost, ale – pak ho ovšem musel navěky umlčet, jinak to nešlo… Riziko, ţe by kníţe Čechů mohl po takovém věrolomném přepadení přestat drţet na Vršovci ochrannou ruku, bylo aţ příliš hrozivé… Opět jej ale pochytila zlost. „A jak to, ţe mezi nimi nebyl Krása? O toho nám přece šlo, a ne o ty dva!“ obořil se opět na Hroznatu. „Já nevím, pane, nikdo mi předem neprozradil, ţe ten kluk tráví snad kaţdou noc s tichým souhlasem Těpticů na loţi své milé, té Markéty. Neměl jsem
jak zjistit, ţe se mají setkat někde u Levého Hradce a pak se teprve společně vydat na Prahu. Já jsem přece jenom plnil tvé příkazy, pane. Hledali jsme ho ve směru, kterým měli jet Municové, ale nenašli jsme po něm ani stopy… Asi nás zaslechl a dobře se ukryl.“ Kochan opět zmlknul. Ano, Hroznata měl pravdu. Byla to jeho chyba, ţe předem nezjistil, jestli Krása vyrazí ze sídla Municů společně s otcem a bratrem. Nebylo by došlo k tomu hroznému nedorozumění a ke smrti Zděrada a Černína. Snad se to nějak vyřeší… Vtom vrazil do místnosti čeledín a rozrušeně Kochanovi něco pošeptal; ten se zamračil a škubl hlavou: „Boleslav, syn kníţete Čechů, přijel. Budeme mu muset vysvětlit, proč byli zavraţděni členové rodu Municů.“ Závěs se rozhrnul a do místnosti vstoupil Boleslav Ryšavec. Přijal nabízené místo a hned se ptal: „Vysvětlíš mi, Kochane, co jste to provedli? Jestli se můj otec dozví, ţe – “ Kochan upustil od obvyklé úcty a skočil mu do řeči: „Kníţe Čechů se nic nedozví, to ti přísahám, kníţe. Nikdo nic neviděl a svědkové byli více neţ dobře zaplaceni.“ Ryšavec namítl: „Ti vojáci jsou jenom lidé. Opijí se a vyţvaní i to, co nevědí.“ Kochan odvětil: „Kníţe, věříme v tvou podporu. Sám dobře víš, ţe na nás se budeš moci spolehnout, aţ se bude rozhodovat, kdo se stane příštím kníţetem Čechů.“ Jeho odpověď nepostrádala jistý osten – Vršovec se odváţil Ryšavci připomenout cenu svých sluţeb a tím ho přitlačit ke zdi, ale kníţe si to nenechal líbit: „Ano, moje ruka vás bude ochraňovat, ale jenom do té chvíle, neţ by přátelství s vámi ohroţovalo mne samotného.“ „K tomu nikdy nedojde, kníţe,“ uklonil se Kochan, „já, celý můj rod i všichni naši lidé jsou ti plně oddáni. S naší pomocí můţeš počítat aţ do našeho posledního dechu!“ Ryšavec se pohrdlivě porozhlédl po místnosti a všichni přítomní sklopili zrak, neodolavše síle jeho ostrého pohledu. „Jen aby to nebyla prázdná slova. Vidím, ţe jste schopni všeho, vy Vršovci,“ pravil s náznakem pohrdání v hlase a beze slova rozloučení opustil místnost, v níţ se po jeho odchodu rozhostilo mlčení.
Po chvíli je prolomil Kochan: „Kníţe Boleslav zvaný Ryšavec musí zůstat naším ochráncem, jen s ním v této chvíli my Vršovci stojíme – to si všichni dobře zapamatujte!“ Souhlasné zamručení přítomných mu bylo odpovědí.
*** *** *** Krása nazvednul přikrývku z medvědí koţešiny a láskyplně jí přikryl Markétu. Pak ji vzal do náruče a dlouze políbil. Markéta se rozplakala a přivinula hlavu na jeho muţnou hruď. „Proč náš Bůh tak tresce? Tak málo chybělo, a oba bychom byli šťastni. Já chápu, ţe ti krátce předtím zabili otce i bratra, ale co by se tím změnilo, kdybychom se stali manţely? Ţivot těm mrtvým přece jiţ nikdo nevrátí, a my bychom mohli být šťastni. A uţ nikdy by si mě nemohl nárokovat nějaký Všebor z Vršovců! Já přece miluji a budu milovat jenom tebe, ty moje lásko,“ objala Markéta Krásu a těsněji se k němu přitiskla. „Ani já nechápu, proč nás biskup Vojtěch nemohl oddat. Snad je to proti církevním řádům, které on tak silně dodrţuje. Myslím ale , ţe kdyby nebylo to napětí mezi biskupem a kníţetem s velmoţi, tak by kníţe přikázal, aby svatba proběhla. Slyšel jsem, ţe biskup převzal jakési nové křesťanské učení od nějakých Francouzů a chce je prosadit i u nás. Chce být snad mocnější, neţ je kníţe, neţ jsou velmoţové. Prý to hlásají ti Francouzi. Církev by podle nich měla vládnout nad kníţaty, králi i císařem. Biskup Vojtěch by pak u nás podle toho učení byl důleţitější, neţ sám kníţe Boleslav – a ten si to jistě nemůţe nechat líbit. Bojím se, ţe mezi biskupem a kníţetem s velmoţi ještě budou problémy. Vţdyť ani kněţí nejsou na jeho straně – je s tím svým učením zřejmě osamocen. Kdo to kdy viděl, aby se někdo míchal do věcí, které jsou soukromou věcí kaţdého člověka? Nějaký kněz, naneštěstí je aţ biskupem. Kdyby jím nebyl, dávno by ho ztrestal první velmoţ, kterému by se jeho učení nelíbilo.“ „Naši pohanští bohové by vůči našemu sňatku určitě neměli ţádné výhrady“, přitakala mu Markéta. „Asi jsem hloupá a tomu novému Bohu vůbec
nerozumím. Vţdyť říkají, jak je hodný a spravedlivý, tak proč nás tak tresce? Vţdyť my jsme jenom oběti, a ne viníci!“ Krása se zamyslel: „Kdyţ Bůh stvořil zákony pro lidi, asi věděl, co dělá. Jistě to tak musí být a my se musíme podřídit. Musíme zapomenout na pohanské bohy našich předků a vzít si slova biskupa jako přestavitele nové církve k srdci. Jenom tak dojdeme naplnění ţivota a po něm nás čeká věčný ţivot v nebi.“ „Ale budou to tak brát i Vršovci?“ zachvěla se Markéta. „Mají teď před sebou rok na své plány, jak by mě získali. Nejde jenom o Všebora, ty to víš. Jeho láska ke mně je jenom záminkou k tomu, aby získali postavení i majetek, kterých sami nemají sdostatek. Potřebovali by nějaké správcovské místo, takové, jaké má můj otec, pak by asi byli spokojeni. A skrze mne toho chtějí dosáhnout!“ „Lásko moje, do roka a do dne budeš mou ţenou a nikdo mi tě uţ nevezme.“ „Ale, Kráso, coţpak nemáš oči? Kolik ţen, i vdaných, uţ bylo uneseno a donuceno vdát se znovu za jiného muţe… A nikomu nevadilo, ţe jejich první manţelství nebylo rozvázáno smrtí nebo knězem – a nejednou je sezdával stejný kněz , který unesenou ţenu oddával předtím!“ Krása vyděšenou Markétu láskyplně objal. „Neboj se, Markétko, já tě ochráním. Nikdy nedojde k tomu, aby tvým muţem byl Všebor. Já budu tvým muţem a ty mojí ţenou.“ Markéta ale nesouhlasně zavrtěla hlavou: „Kráso, mám o tebe strach, velký strach. Zaslechla jsem rozhovor dvou muţů z kníţecího průvodu. Oba vyjádřili své přesvědčení, ţe neměli zemřít tvůj otec a bratr, ale ty. O tom, co se stalo u nás na statku, ví kaţdý čeledín v kníţectví. Ti muţi byli přesvědčeni, ţe jsi měl být unesen a moţná i zavraţděn, aby byl překaţen svatební obřad. Nikdo přece nemohl vědět, ţe biskup jeho konání zakáţe!“ Krása se otřásl, kdyţ si uvědomil, ţe Markéta v tom má zřejmě pravdu. To by vysvětlovalo úplně nepochopitelnou smrt obou muţů. Pokud tomu tak je, dá se téměř s jistotou očekávat, ţe Vršovci budou usilovat o jeho ţivot – kdyby se ho dokázali zbavit, měli by volné ruce k Všeborovu sňatku s Markétou. Kdyby Krása uţ neţil a Markéta by tak byla volná, rok by byla dost dlouhá doba na to, aby
získali kníţete Čechů definitivně na svou stranu, a Boleslav Druhý by pak jistě rozhodl, ţe se dívka bude muset provdat za Všebora. Ani její otec by neměl sebemenší šanci takové kníţecí přání, které se rovnalo příkazu, odmítnout. Nebyl by k tomu uţ sebemenší důvod. Ţe Vršovci nejsou tak významný rod? To by se kníţe rozzlobil. Sám se obklopuje novou šlechtou. Bral by to jako osobní uráţku… Krása se silou vůle pokusil takové obavy si nepřipouštět; přivinul Markétu k sobě a pocit její blízkosti jej zase poněkud uklidnil. „O mě nemusíš mít strach, Markétko. Moc tě miluji na to, abych tě nechal na tomto světě samotnou. Chci společně s tebou proţít ještě mnoho krásných chvil, a k tomu samozřejmě musím zůstat naţivu! Mě nedostanou, to mi věř. Budu velmi opatrný, pro naši lásku, to ti přísahám.“ Dlouhý polibek a objetí pak zpečetily jeho slova. *** *** *** Boleslav Druhý se musel toho dne velmi přemáhat, aby tomu paličatému biskupovi nezpřeráţel kosti. S největším sebezapřením v sobě utlumil zlost, kterou pociťoval při kaţdém Vojtěchově slovu. Ještě ţe bylo s jeho bratrem Kristiánem a knězem Radlou předem domluveno, které podmínky mají být pro biskupův návrat do Čech splněny. Kníţe byl v podstatě ochoten zajít tak daleko, ţe se mu aţ krev hrnula do hlavy, kdyţ si na to vzpomněl. Ale musel biskupa dostat zpátky do Čech, jinak hrozilo, ţe mu kvůli narůstající zpupnosti místních pohanů přijdou „přátelsky vypomoci“ sousední panovníci – i tak mu stále ještě vyčítali, ţe uzavřel spojenectví s pohanskými Lutici. Inu, moţná ţe to skutečně nebylo na první pohled právě nejrozumnější, ale v situaci, v níţ se momentálně vůči polskému kníţeti nacházel, to byla jediná moţnost, jak před tím agresivním drţitelem stolce polských kníţat – vlastně svým příbuzným – ochránit hranice. I kdyţ ten člověk by na příbuzenství samozřejmě vůbec nehleděl a klidně by ho naprosto nekřesťansky napadl a přisvojil si i jeho kníţectví, jak to udělal uţ s valnou částí jeho Moravy…
Navíc musel kníţe kaţdou chvíli krotit vášně svých velmoţů, kteří se zúčastnili sněmovního jednání na pahorku Ţiţi na praţském hradišti. Kníţe seděl na trůnním balvanu a několikrát musel vyskočit a bezmála fyzicky napadnout některé z přítomných, kdyţ se pokoušeli tasit meče a vyhroţovat biskupovi. Vojtěch stál celou dobu vedle kníţete, vlasy mu vlály v podzimním větru a zastřiţené vousy dodávaly jeho obličeji nádech světce – především ve chvílích, kdy se ohnivě snaţil obhájit podřízenost kněţí přímo biskupovi a pravidelné odvádění desátků církvi. Zavázal se sice, ţe ze získaných peněz bude také na jednotlivých panstvích stavět kostely, ale velmoţe to spíše podráţdilo, neţ uklidnilo – stavba kostelů byla totiţ proklatě levnější neţ desátek, který museli biskupovi odevzdat. A nejhorší bylo, ţe za peníze z desátků, za jejich peníze, kterých se museli vzdát kvůli tomuto člověku stojícímu přímo před nimi téměř jako Jeţíš, s hrdým výrazem v obličeji, aţ měli pocit, ţe se na ně dívá s pohrdáním, tento církevní hodnostář za jejich peníze vykupoval na trţišti pod hradištěm nedaleko řeky otroky, kteří se hlásili mezi křesťany. Co je komu po nějakých křesťanských otrocích? A on je nejen vykoupil, ale pak i propustil, aby se mohli vrátit do své vlasti. A kníţe? Mlčí, ještě je okřikuje, kdyţ pouţívají vůči tomu chlapovi, co má titul biskupa, ostrá a místy i sprostá slova. Byli schopni pochopit, ţe fungování biskupství je i v jejich zájmu a zájmu celého kníţectví, ale přece ne snad za kaţdou cenu? Určitě ne za tu cenu, ţe si ten chlápek s nimi bude dělat, co bude jenom on sám chtít! Boleslavův zrak bloudil po shromáţděných a nakonec spočinul na Vojtěchových bratrech, stojících jen kousek od kníţecího stolce. Ano, byl to hned po kníţecím rodu nejvýznamnější rod v kníţectví, který si dokonce udrţoval určitou autonomii. Právě proto sám prosadil toho paličatého Vojtěcha za biskupa, i kdyţ ten – popravdě řečeno – se skutečně svému povýšení velmi bránil. Kníţe byl původně přesvědčen, ţe Vojtěch bude jeho poslušným kaplanem a bude dělat, co on bude chtít. A skrze něj ţe pokoří ty hrdé bratry, stojící jen kousek opodál. Vlastně vůči nim vůbec nic neměl, ţádné výhrady – uznávali ho jako kníţete Čechů a neosnovali proti němu vzpoury. Jistě, pokoušeli se razit vlastní
peníze a při vojenských výpravách stavěli své vlastní oddíly; trochu mu to připomínalo stát ve státě. Někdy měl pocit, ţe kdyby jeho rod z nějakých důvodů vyhynul nebo byl vyvraţděn, byli by to právě potomci starého Slavníka, kdo by zřejmě dosedli na kníţecí stolec. Neměl ale tušení, jak se jich zbavit. A oni to věděli. Jejich postoj byl hrdý a vznešený, jejich urostlé postavy vynikaly nad postavami členů jeho vlastního rodu. Snad jedině nejmladší Radim postrádal jejich okázalou muţnou sílu, ale ten se nepočítal, byl přece kněz. Ten na rozdíl od ostatních vyzařoval jinou sílu, sílu ducha a ušlechtilosti. Kdoví, třeba by byl poddajnějším biskupem neţ Vojtěch. Ale na druhé straně se všeobecně vědělo, ţe Radim Vojtěcha obdivoval a jeho slova byla pro něj zákonem. Podíval se kolem sebe a smutně se usmál. Jeho nevlastní bratr Vladivoj, dobře prolitý pivem a medovinou a s tupým výrazem v obličeji snad ani pořádně nevnímal, co se kolem něj dělo, tak mu alkohol vymýtil mozek. Boleslav Ryšavec, chlap sice fyzicky mocný, ale s tupým výrazem v obličeji, který postrádal jakékoli ušlechtilosti, a – bohuţel – naprosto hloupý a bez diplomatických schopností, řešící všechno jediným způsobem, který chápal – silou. Vedle něj Jaromír, zţenštilý mládenec, o něhoţ nemohla mít zájem ţádná ţena. Oldřich? Z toho moţná můţe časem ještě něco být, pokud nebude tak prchlivý, jak byl on sám. A Kristián? Bylo na něm dobře vidět, ţe Vojtěchovi nyní závidí jeho postavení. Proč ne on, bratr kníţete? Jistě, po Dětmarově smrti byla situace taková, ţe by ho tehdy papeţ na biskupský stolec patrně neschválil, ale nepochybně by s ním by nebyly takové problémy jako s Vojtěchem. V tu chvíli zaregistroval, ţe v náladě shromáţděných se něco změnilo. Vytrhl se proto z myšlenek a soustředil se na jednání – a s nelíčeným zadostiučiněním zjistil, ţe přítomní začínají vyčítat Vojtěchovy nároky nikoli jemu samotnému, ale stále více ostatním přítomným synům starého Slavníka. Předák rodu Soběslav se zamračil a biskupovi bratři se okázale začali chytat rukojetí svých mečů na znamení, ţe naprosto nesouhlasí s tím, aby je velmoţové třeba i jen slovem napadli. Jako kdyby oni byli odpovědni za bratrovo jednání!
Uráţky a útoky na Slavníkovy syny však začínaly být stále adresnější a zřejmě začalo hrozit, ţe se někdo z přítomných neovládne, pouţije přímo na sněmu fyzickou sílu a vyvolá tak krveprolití. Byla by to sice uráţka této instituce, ale kníţe shledal, ţe by se snad aţ tak nezlobil; teď však nepotřeboval spor s nejistým výsledkem, ale především smír s biskupem, a proto rázně zasáhl a rozezlené velmoţe svou autoritou utišil. Bylo mu ale jasné, ţe toto zklidnění je pouze vnějškové; v duších velmoţů začala proti Slavníkovcům narůstat zášť – kolektivní vina celého rodu za biskupovo jednání jim byla najednou zřejmá a neoddiskutovatelná. Boleslav si v té chvíli uvědomil, ţe pozice Slavníkova rodu – či teď vlastně jiţ rodu Soběslavova – je nyní mnohem horší neţ před několika lety, o době Slavníkova ţivota ani nemluvě. Kníţe shledal, ţe hrdý Soběslav i ostatní Slavníkovci přivítali jeho zásah proti rozčileným velmoţům, zásah, jímţ snad zabránil ozbrojenému konfliktu přímo na nádvoří Prahy, ale na druhé straně museli sami z tohoto projevu pochopit, ţe jejich pozice není v jeho očích příliš dobrá. Nepochybně nejen velmoţi, ale i kníţe, byť to zatím ještě nedával slovně najevo – ti všichni svalovali vinu za biskupovo jednání i na ně, především na předáka rodu Soběslava, od něhoţ se samozřejmě očekávalo, ţe bude určovat způsob jednání všech členů rodu navenek, a zejména vůči kníţeti. Ať si byl Vojtěch třeba stokrát biskupem, podle starých zvyklostí pořád zůstával v rámci rodu určitým způsobem Soběslavovi podřízen – a ten za něj na druhé straně zase nesl odpovědnost… Konečně byly různice a spory překonány, podařilo se dosáhnout smíru a slavnostně odpřisáhnout souhlas s novým způsobem fungování církve ve státě. Kníţe chtěl věřit, ţe se mu časem podaří alespoň částečně omezit vymoţenosti, jichţ v této chvíli biskup dosáhl výměnou za svůj návrat do země; nic není navěky, Vojtěše…. Rozhlédl se okolo. Bylo zřejmé, ţe snad nikdo – s výjimkou biskupových bratří – nesdílel jeho spokojenost s dosaţeným výsledkem. Rozcházeli se hlučně, diskutujíce hlasitě mezi sebou a rozhazujíce rukama. Napětí bylo doslova cítit ve vzduchu a kníţeti bylo jasné, ţe slavnostní přísahou
problémy dozajista neskončily. Bude muset jednat s velkou rozvahou a opatrností, aby ten křehký smír udrţel při ţivotě co nejdéle.
*** *** *** Benedikt se mírně uklonil před kněţnou; ta mu laskavě pokynula, aby si sedl, ale Benedikt nabízené místo odmítl a zůstal uctivě stát: „Kněţno, podařilo se mi splnit své předsevzetí a měl jsem štěstí. Jak jsem správně předpokládal, dva z vojáků posádky na Vyšehradě, kteří jsou věřící křesťané, se mi při zpovědi přiznali, ţe se účastnili osobně zavraţdění obou Municů. Přesvědčil jsem tyto muţe, ţe cestu z věčného zatracení najdou, jenom kdyţ pomůţou při odhalení vrahů těchto muţů a oni s tím souhlasili. Jsou zde, kněţno, před vchodem do paláce. Budu rád, kdyţ je sama vyslechneš a pak poradíš nebo rozhodneš, jak dále v této záleţitosti postupovat.“ Emma souhlasně kývla hlavou a Benedikt vzápětí polohlasně zavolal oba muţe jménem. Ve chvilce oba stáli před kněţnou. „Vojáci,“ oslovila je kněţna, „mnich Benedikt vám za vaše přiznání slíbil beztrestnost před Bohem a já vám slibuji beztrestnost před kníţetem i před lidmi. Popište mi proto vlastními slovy, co se onoho osudného dne stalo.“ Vojáky její laskavost zaskočila, protoţe ji nečekali; původně počítali s křikem a výhrůţkami, ne-li s něčím horším, ale hrůza z věčného zatracení jejich obavy překonala a oni se rozhodli bez ohledu na případná rizika učinit vše, co bude pro věčnou spásu jejich duší zapotřebí. O to lépe se jim nyní bude mluvit o tom, co se den před sněmem šlechty seběhlo v lese při Levém Hradci. Strach a napětí je opustilo a oba podrobně a téměř stejnými slovy popsali jak přepadení průvodu v úvozu, tak i smrt obou Municů. Spolehlivě znali vlastně jen Hroznatu, který jim zaplatil a vedl je do akce. Jména těch, od nichţ pocházely peníze, samozřejmě neznali, ale všem – a nepochybně i nepříliš chytrým vojákům – muselo být jasné, ţe někde v pozadí za penězi stojí Vršovci. Jejich svědectví však hovořilo jasnou řečí: Hroznata byl předákem čeledi na panství Vršovců, a tedy jenom pro ně mohl připravit tuto akci – o tom nepochybovali ani samotní vojáci, zvláště kdyţ se
Hroznata při najímání muţů a pak i při vyplácení odměny uřekl: opakovaně přece prohlásil, ţe jeho pán jim bude vděčen a pokud budou chtít, budou moci po vykonané akci vstoupit do jeho sluţeb. A jeho pán byl přece Kochan, to věděl v kníţectví snad kaţdý! Emma je vyslechla a projevila očekávání, ţe oba dva svou výpověď v případě potřeby zopakují i před kníţetem Čechů. Vojáci ji o tom sice ujistili, ale Benediktovi i kněţně bylo jasné, ţe na tento slib nemohou příliš spoléhat – něco jiného by bylo, kdyby je mohli nechat vypovídat před kníţetem okamţitě, ale to bohuţel nebylo moţné. Vojáky pro jistotu zavázali mlčením, coţ bylo pochopitelné – kdyby se rozneslo, ţe je vyslýchala sama kněţna, mohly by být ţivoty všech zúčastněných ohroţeny. Pokud by se o jejich výpovědi doslechli Vršovci, jistě by propadli panice a patrně by se pokusili nepohodlné svědky umlčet. Vojáků by se samozřejmě zbavili snadno a ani odstranění Benedikta by jim nemohlo dělat potíţe, ale v hrozící vyhrocené situaci nemohlo být jisté, zda by se zastavili před samotnou kněţnou. Emma na sebe tím, co nyní vyslechla, vzala značné riziko; jistě si ho byla dobře vědoma, kdyţ svědky v milosti propouštěla, a stejně tak jí bylo jasné, ţe nikdo z aktérů tohoto rozhovoru nemá před sebou mnoho času: „Hned zítra navštívím kníţete na Vyšehradě. Tohle je skutečně velmi váţná věc a já jen doufám, ţe vylíčené skutky dojdou po zásluze spravedlnosti.“ Benedikt se pousmál, protoţe sám měl zatím z vývoje situace docela dobrý pocit. Snad kníţe Vršovce ztrestá – to by mohlo pomoci Krásovi a Markétě ke štěstí a klidnému ţivotu bez obav z toho, ţe by mohla být unesena nebo by kníţe mohl dát přednost synovi Vršovců před synem Municů, pokud by se rozhodovalo, které dva rody se spojí příbuzensky. *** *** *** Emma se svým malým doprovodem vstoupila do brány Vyšehradu, kterou jí stráţní, vidouce ji jiţ zdaleka přijíţdět, otevřeli. Všichni, kdo byli právě na nádvoří nově zbudované pevnosti přítomni, pozvedli své ruce i se zbraněmi,
pokud je právě měli u sebe, a vzdali jí příslušnou čest. Kněţnu potěšilo, ţe i vojáci si jí váţí a respektují. Kníţe Čechů Boleslav Druhý vyšel před své stavení, ve kterém pobýval, a překvapeně se s manţelkou pozdravil. Kněţna ještě nikdy novou pevnost – jeho chloubu – nenavštívila; pokud se nyní rozhodla tak učinit, jistě k tomu měla velmi váţný důvod. Boleslav se ovšem cítil mezi vojáky nejlépe, ale to se o Emmě rozhodně říci nedalo. Byl proto zvědavý, jaká záleţitost sem asi Emmu přivádí, ale znal kněţnu za ty roky dobře a věděl, ţe na ni nemůţe naléhat. Musí tedy tu povinnou chvilku počkat, neţ se kněţna rozhovoří. Kněţna také svého muţe za dlouhá léta společného ţivota znala a velmi dobře věděla, jak někdy dokáţe v hněvu vybuchnout; proto se snaţila naservírovat mu nepříjemnou zprávu pokud moţno opatrně – jako vţdy však byla i tentokrát výbuchem jeho zloby zaskočena. „Nedopustím, aby mí vojáci vraţdili velmoţe!“ zařval se skřípěním zubů strašným hněvem zrudlý Boleslav. Nádobí stojící bez ladu a skladu na hrubě opracovaném stole se pod jediným úderem jeho dosud mocné pěsti rozlétlo po místnosti a pod stolem a při zemi v koutech zařinčely střepy. „Ať si vyřizují účty mezi sebou, ale aby jakási chátra podřezávala mé rodové předáky jako podsvinčata, to se stalo naposled!“ Emmě přejel po zádech mráz – takhle rozzuřený byl kdysi dávno, tak dávno, ţe uţ si ani nepamatovala, proč. I ona stárne, začíná ji opouštět paměť… Teď ale musí nejdříve počkat, aţ se Boleslav uklidní – aby se mu probůh něco nestalo, není uţ nejmladší! Kníţe zatím silou vší vůle, jíţ byl v té chvíli schopen, bojoval se strašlivou zlobou, která jím lomcovala. Kdyţ se alespoň navenek trochu uklidnil, obrátil se k ţeně: „Ty vojáky samozřejmě vyslechnu a slibuji, ţe je samotné kvůli tvé prosbě ušetřím, kněţno, ale pokud jejich výpověď potvrdí tvá slova, rod Vršovců přísně ztrestám. Otec i já jsme sice nad nimi aţ dosud drţeli ochrannou ruku, avšak je-li toto pravda, vše se změní!“ Při zběţném pohledu jiţ působil téměř klidně, avšak pozornějšímu pozorovateli by neunikla jeho zrudlá tvář se zaťatými zuby, naběhlými ţilami na čele a sinalým pohledem – a ty vypovídaly o něčem jiném.
Kněţna se manţelovi uklonila a vyšla ven. Vanul silný chladný vítr a zřejmě se schylovalo k dešti. Emmě byla zima, ale její duši hřál dobrý pocit z očekávané spravedlnosti; její vlastní odměnou pak bude štěstí Markéty a Krásy – prokáţe-lise skutečně vina Vršovců a budou-li po zásluze a spravedlivě potrestáni, oběma mladým lidem jiţ nebude hrozit roztrţení a jejich vztahu zkáza. A snad nebesa milostivě pohlédnou i na ni, na Emmu, aţ jednou bude Všemohoucí soudit její činy. *** *** *** Neblahá zpráva přišla jako blesk z jasného nebe a rychle se rozšířila mezi velmoţi i lidem v kníţectví. Neuběhly ještě ani dva dny od chvíle, kdy kněţna navštívila kníţete na Vyšehradě, Boleslav ještě ani nestačil vydat rozkazy vojákům, aby se připravili na trestnou výpravu proti Vršovcům, a bylo to tady: vládnoucího kníţete Boleslava Druhého ranila mrtvice! Kníţe právě nasedal na koně, aby si vyčistil hlavu lovem v okolních lesích, kdyţ náhle před očima celé své druţiny spadl ze třmene a po dopadu zůstal bezvládně leţet. Na první pohled se zdálo, ţe se Boleslavovi nešťastnou náhodou – bude asi třeba potrestat podkoního za nedbalou přípravu postroje – jenom vysmekla noha a ţe se při pádu udeřil do hlavy; druţiníci okamţitě přiskočili, aby svému pánovi pomohli vstát – pak ale ke své hrůze spatřili, ţe kníţe má pokleslý levý koutek úst a nemůţe mluvit. Kdyţ jej oslovili, zřejmě jejich slova ani nevnímal, působil obluzeně a vydával jenom neartikulované zvuky. K dovršení všeho zlého kníţe viditelně nevládl pravou polovinou těla, na níţ ochrnul. Přenesli ho tedy nejprve do stavení, později ho na voze převezli do kníţecího paláce na praţském hradišti a okamţitě poslali pro mnicha ze saské Korveje a vyhlášeného lékaře Thiddaga, který se uţ léta zdrţoval ve srubu v podhradí. Hrozba, ţe nadešla poslední Boleslavova hodina, vyvolala všeobecnou nejistotu, strach a obavy, co bude dále. Kdyţ se o Boleslavově nehodě dověděl Kochan, zvedl oči k nebi a hlasitě se poděkoval Bohu. Ano, jenom Bůh mohl seslat na kníţete mrtvici a zachránit tak
ţivot, postavení i čest nejen jemu samému, ale snad i celému jeho rodu. Okamţitě sedl na koně a vydal se směrem ku Praze, aby tam na vlastní oči zjistil, na čem vlastně je. Do kníţecího paláce se dostal přes stráţ bez problémů – všichni ho tu znali a nikdo si nedovolil ho zastavit. Vyšel do patra, kde ve své komnatě leţel kníţe Boleslav Druhý. Kochan tiše přistoupil k pootevřeným dveřím a obezřetně nahlédl dovnitř: v nejasném příšeří leţel kníţe bezvládně na lůţku a lékaři, sluţebnictvo, druţiníci, stráţní, manţelka ani synové nikde … Kochan se rozhlédl po chodbě, spíše zakouřené neţ osvětlené doutnajícími loučemi – nikoho neviděl, jen někde na konci zaslechl muţský hlas. Byl to nepochybně stráţný, který měl střeţit vchod do loţnice. To je ale neodpovědné, pomyslel si Vršovec, vţdyť kdokoli můţe vejít a bezmocného kníţe klidně zabít. Kochan se odhodlal a pomalu vstoupil; jeho očím se naskytl obraz zmaru. Těţce a přerývaně dýchající kníţe leţel na zádech na nevysokém dřevěném lůţku pokrytém medvědími koţešinami, pravá ruka bezvládně visela z lůţka na podlahu. Kochan přistoupil k lůţku a sklonil se nad kníţete: ke své radosti shledal, ţe ho oči nemocného nevnímají. Boleslavovo vědomí bylo zřejmě zcela zakalené, jeho zrak směřoval přes Kochanovo rameno někam do nedozírné dálky a z koutku jeho úst vytékal pramének slin… Kochan se vzpřímil a cynicky se ušklíbl: jak málo chybělo, aby před tímto muţem musel zbaběle utíkat do ciziny, kde by mu nehrozilo nebezpečí, ţe přijde o ţivot a hle – ten, který uţ uţ proti němu a jeho rodu vztahoval těţkou ozbrojenou ruku, zde teď leţí sám a bezbranný, vydán napospas kterémukoli příchozímu… Kochanovy rysy ztuhly. Ano, napospas všem – a v této chvíli například jemu… Pomalu vytáhnul z opasku lovecký nůţ a pevně ho sevřel v ruce. Jediný pohyb a kníţe Čechů bude mrtev. A kníţetem se stane jeho ochránce, Boleslav Ryšavec. Kochan pomalu pozvedl ruku s noţem jakoby k ráně, ale pak ji zase stejně pomalu spustil. Ne, tohle uţ je opravdu zbytečné. Podle toho, co vidí, zbývají Boleslavovy snad uţ jenom poslední dny, nanejvýš týdny ţivota. Zabít
kníţete? Nic zvláštního v tomhle světě – vţdyť i Boleslavův strýc svatý kníţe Václav byl konec konců zavraţděn! Boleslav by tedy byl jen dalším v dlouhé řadě. Avšak bylo zde riziko, ţe by mohl být odhalen. Odhalen jako vrah a kdoví, jestli by pak celá ta vychvalovaná Ryšavcova síla stačila zabránit tomu, aby ho za to na místě nepotrestali. Ne, nestane se vrahem kníţete – jen ať si Boleslav v klidu zemře přirozenou smrtí! Vtom se kdosi dotkl jeho ramena; Kochanem sebou v obranném reflexu prudce škubl, ale kdyţ obrátil hlavu, uviděl před sebou slavného lékaře Thiddaga, jako vţdy v mnišské kutně, jak v ruce drţí nádobu s jakýmsi lektvarem a zamračeně se na něj dívá. „Nehodí se, abys viděl kníţete v tomhle stavu,“ suše poznamenal řeholník. Kochan na něj nevraţivě pohlédl a chtěl něco říci, ale přirozená úcta, kterou mnich vyzařoval, mu v tom zabránila. Vršovec se kousl do jazyka, odvrátil a o několik kroků ustoupil. Tss, ten ubohý mnich chce zachránit kníţeti ţivot! O Thiddagovi se dobře vědělo, ţe zachránil uţ mnoho ţivotů, a lidé ho za to milovali. Uměl odhalit příčinu jejich nemocí a vyléčit i taková zranění, jaké snad ţádný jiný lékař v této zemi. Jeho přítomnost byla pro všechny lidi – ať jiţ chudé a bezprávné nebo bohaté a mocné – poţehnáním. A teď tento zázračný lékař dělá všechno pro to, aby kníţeti nejen zachránil ţivot, ale moţná mu i navrátil zdraví a sílu… Kochan si uvědomil, ţe by tomu měl zabránit: kdyby se kníţeti vrátila síla a rozum k rozhodování, jeho ţivot i ţivoty všech členů jeho rodu by se opět ocitly v ohroţení; mocný kníţe by si neodpustil pomstít vraţdu předáka a syna rodu Municů. Měl by ho zabít, ano. Ale tohle jistě není poslední příleţitost, kdy to udělat. Otočil se beze slova a dal se směrem ke konci chodby této největší stavby na Praze, nepočítáme-li svatojiřskou baziliku. Zabouchal na dveře jedné z posledních místnosti; vzápětí uslyšel kroky, dveře se otevřely a stál v nich Boleslav zvaný Ryšavec, nejstarší syn kníţete Čechů. Kochan vešel do místnosti a zavřel za sebou dveře.
„Je dobře, ţe jsi zde, Kochane,“ zašeptal Ryšavec, „vypadá to, ţe kníţe v nejbliţších dnech zemře a sněm velmoţů zvolí nového kníţete. Budu potřebovat tvou pomoc.“ „Ty víš, kníţe, ţe já i můj rod jsme vţdy byli i jsme tvými spojenci,“ odpověděl Kochan, „co kdyţ ale kníţe Boleslav přeţije a ten mnich mu vrátí i zdraví, aby mohl opět vládnout? Do doby jeho smrti není moţné nic podniknout, protoţe by se to mohlo obrátit přímo proti tobě a všem, co by ti pomáhali.“ Ryšavec se jeho odpovědi jen pohrdlivě zašklíbil: „Bojíš se, Kochane? Máš strach? Ty ale přece nemáš co ztratit! Sám víš, ţe pokud se můj otec z toho dostane, měl by si celý váš rod chystat ty nejlepší a nejsilnější koně, abyste mohli včas uprchnout do ciziny, jinak vás kníţe krutě ztrestá. Ovšem – pokud zůstaneš na mé straně, můţete z toho všichni mít jenom uţitek; má vděčnost nepozná hranic. Ale uklidni se, i kdyby se z toho otec nakrásně dostal, ještě dlouho nebude schopen vládnout, o tom nepochybuji. V tom případě bude ovšem podle zvyklostí vykonávat vládu rada velmoţů – jistě uţ dnes nikdo nepřipustí druhou Drahomíru. Jeden z našeho rodu se pak stane správcem této země po dobu nemoci vládnoucího kníţete – a kdo se stane správcem Čechů, jakoby uţ byl jejich kníţetem. Po otcově smrti je téměř jisté, ţe ho velmoţi zvolí za nového vládce.“ Kochan se nakrátko zamyslel a pak odtušil: „Máš pravdu, Boleslave. Za kaţdou cenu musíme dosáhnout, abys to byl ty, kdo se stane správcem kníţectví.“ „Sněm se sejde pozítří“, pravil Ryšavec, „aby poslové měli dost času vyřídit všem šlechtickým rodům kníţecí vzkaz. Musíš tedy všechno zařídit tak, abych na něm byl přítomen z celého kníţecího rodu Přemyslovců jenom já. Můţeš pouţít jakýkoli způsob, jak toho docílit. A také musíš docílit toho, aby se sněmu účastnili jenom ti představitelé rodů, kteří jsou na mé straně. Těm ostatním je třeba zabránit v účasti, rozuměl jsi, Kochane?“ „Spolehni se, kníţe – ty se staneš správcem Kníţectví Čechů, o to se já i můj rod postaráme!“ přislíbil Vršovec. Boleslav vytáhl od opasku váček s penězi
a vloţil jej Kochanovi do ruky. „Tyto peníze pouţij, na co budeš potřebovat, abychom došli cíle. Moje ruka pak bude štědrá i vůči tobě, to ti přísahám.“ *** *** *** Přestoţe byl hlad na Vyšehradě častým hostem, většina z vojáků stále ještě měla co do úst a hlavně co nalít do hrdla – ţold byl sice nepravidelný, ale byl. Věrnost se zde však příliš nenosila a sehnat vojáky, ochotné za peníze udělat cokoli, nebyl pro Kochana a ostatní Vršovce ve chvíli, kdy byli všichni zaskočeni Boleslavovou příhodou, ţádný problém. V pevnosti zavládla naprostá anarchie, v níţ se především nezřízeně pilo. Pilo se na zdraví kníţete, který jim aţ dosud dodával ţivotní jistotu, ze smutku nad jeho nemocí, ale především pro zahnání vlastního strachu a obav z problémů, které před nimi mohly z ničeho nic vyvstat… Kníţe jim přece jen dával jakousi jistotu, ţe přeţijí – nebo to snad byla jen naděje? Kdopak asi bude novým kníţetem Čechů? Tato otázka na všechny doléhala nejvíce. Starý kníţe jim byl oporou, otcem, ochráncem. Síla jeho osobnosti je fascinovala a byli ochotni za něj poloţit i ţivot. Ve skupinkách vedli zasvěcené diskuze o tom, kdo jej na kníţecím trůnu nahradí. Mnich Kristián to jistě nebude, to jim bylo jasné. Ale kdo tedy? Jaromír a Oldřich, ještě mladí synové Boleslava a Emmy? No prosím, Jaromíra by vcelku brali, i kdyţ byl ještě mládenec, ale ta jeho nemuţná postava a obličej! Takový by je měl vést do boje? A Oldřich? To bylo ještě dítě, dospívající kluk, kterého by nemohli ani poslouchat. Bylo by to u nich jako v říši, kde vládl – pravda, jen podle jména – dvanáctiletý hoch, král Ota Třetí. Vlastně zůstával pouze Ryšavec, z něhoţ však měli všichni strach pro jeho nevypočitatelnou povahu, a pak ovšem ještě Boleslavův bratr, dobře známý opilec Vladivoj. Ten sice alespoň věkem vyvolával jakousi úctu vůči své osobě, ale to bylo asi tak vše. Jeho krutost a nevypočitatelnost byla snad ještě větší neţ Ryšavcova, a kromě toho – jak by vůbec mohl vládnout, kdyţ byl pořád naloţený v lihu? Kdy by na náročné vladařské povinnosti našel čas?
Snad za ně dá správné odpovědi na tyto otázky sněm velmoţů, který se sejde co nevidět. Vybraní vojáci proto s radostí přijali nabízenou zálohu peněz na akci, o jejímţ skutečném významu neměli ani ponětí. Aţ druhého dne pochopili, o co se vlastně jednalo a ţe to tentokrát byli výjimečně oni sami, kdo měl moţnost aktivně zasáhnout do dějin vlastního státu.
III. Ráno následujícího dne bylo chladné. Nad Vltavou se převalovaly chomáče mlhy a nad nimi se do nebe tyčila jen vyšehradská skála, ozářená vycházejícím sluncem. Boleslavův syn Jaromír nasedl na koně a s malou druţinou vyjel z brány pevnosti směrem ku Praze, odkud během noci o otcově zdravotním stavu nedošla ţádná nová zpráva. Podle toho tedy ţil, a snad bude mít i to štěstí a přeţije. Nyní je ale nejdůleţitější, aby se i on jako jeho syn zúčastnil sněmu velmoţů kníţectví a zde přidal svůj hlas k rozhodování, kdo se po dobu nemoci kníţete Čechů stane správcem země. A konec konců, proč by nemohl být správcem země on sám – kníţe Jaromír? Je přece členem kníţecího rodu, takţe… Sám pro sebe se usmál a popohnal koně. Skupinka sestoupila aţ k řece, kde celý oddíl zahalila mlha a vlhký chlad pronikal aţ do kostí. A náhle se z ní vynořilo asi deset jezdců a zahradili jim cestu. Jaromír se zamračil. To byli přece vojáci jeho otce – některé dokonce od vidění znal, protoţe v poslední době společně s otcem přebýval na Vyšehradě! Vedoucí jezdec se ke kněţicovi přiblíţil; Jaromír v něm poznal jednoho z mladých Vršovců, snad stejně starého, jako byl on sám. Popohnal svého koně a oba mladíci se zastavili tváří v tvář. Vršovec se mírně uklonil a řekl: „Kníţe Jaromíre, ţádám tě, abys i se svými muţi obrátil zpět na Vyšehrad – není ţádoucí, abys byl účasten sněmu šlechty.“
Jaromíra poţadavek očividně popudil: „Co to ţvaníš, proč bych se právě já neměl zúčastnit sněmu? Jako člen vládnoucího rodu mám na přítomnost na něm plné právo!“ Vršovec mu zdánlivě mírně oponoval: „Tvé právo ti nikdo nebere, ale i tak tě musím opakovaně poţádat, abys obrátil zpět na Vyšehrad!“ Poté však – ve zjevném rozporu se svým tónem – zvedl proti kněţici meč a namířil mu na hrdlo: „Pokud ovšem nevyslyšíš mou dobře míněnou ţádost, budeme muset o její oprávněnosti tebe i tvou druţinu přesvědčit násilím. Dobře si to ale rozmysli – je nás více a nebyli bychom rádi, aby tvůj ţivot skončil jako ţivot Zděrada a Černína z rodu Municů.“ Jaromír jiţ jiţ otevíral ústa, aby něco ostrého odpověděl, ale poslední slova mluvčího jej zarazila. Pochopil, ţe pokud neposlechne, vojáci se nebudou rozpakovat pobít všechny členy jeho druţiny a patrně umlčet i jeho. Za peníze od Vršovců byli v této těţké době ochotni ke všemu, i k vraţdě moţného následníka kníţecího stolce – to mu bylo okamţitě jasné. Po této úvaze jiţ dále neodporoval, jen mlčky obrátil koně a popohnal ho zpět k Vyšehradu; jeho druţiníci učinili totéţ. Ještě se ohlédl zpátky a viděl, jak vojáci a mladý Vršovec zmizeli v mlze… Jaromírovi se zdálo, ţe to byl snad jen zlý sen, ale pohledy jeho druţiníků ho ujistily o bolestném opaku: jemu, synovi vládnoucího kníţete, bylo zabráněno zúčastnit se sněmu, na kterém se bude volit správce této země! A vtom pochopil, odkud vítr vane – za vším stojí nejspíše jeho starší nevlastní bratr Boleslav, jehoţ jsou Vršovci pravou rukou. Bylo mu jasné, ţe v této chvíli nemá šanci něco zvrátit. Zřejmě mu zbývá jen trpělivě čekat – časem se jistě naskytne příleţitost jim to všem vrátit, jak bratrovi, tak i Vršovcům. Těm proradným Vršovcům, které před potupou a moţná i zaslouţenou smrtí zachránila jenom těţká nemoc jeho otce. Ta bezvýznamná, chudobná chamraď, chráněná jako zvláštní zvěř jeho dědem i otcem! Jejich podlézavá, úlisná, nekonečná a okázalá vděčnost – a co se z ní vyklubalo! Aby jednou nezatopili také jeho bratru a zřejmě i svému očekávanému budoucímu pánu Boleslavovi…
Jaromír netušil, ţe na cestách táhnoucích se od něj na západ ve stejné chvíli stál a svou kořist očekával ještě druhý oddíl vojáků pod vedením Kochanova bratrance; také oni měli – pokud moţno stejným nekrvavým způsobem – zabránit v účasti na sněmu velmoţů druhému Emminu synu Oldřichovi, přijíţdějícímu ze Ţateckého hradiště, jeţ mu zanedlouho mělo být svěřeno do správy. Také on byl zastaven silným oddílem vojáků a i jemu bylo mírným hlasem doporučeno, aby se laskavě obrátil zpět na Ţatec. A ani Oldřichovi – na rozdíl od Jaromíra prchlivému mládenci, který k pouţití zbraně nikdy neměl příliš daleko – nezbylo nic jiného, neţ výzvy uposlechnout a obrátit se k návratu. Jediným rozdílem bylo, ţe Oldřich tak neučinil v klidu, ale s ústy plnými kleteb a uráţek. Jeho odchod byl provázen úsměšky zbrojných nad bezmocným vztekem toho kníţecího spratka.
*** *** *** Oddíl jízdních se zčistajasna vynořil z ranní mlhy u bran tvrze; stráţní se ani nestačili zeptat, co jsou příchozí zač, a jiţ leţeli v bezvědomí na zemi. Jezdci vedení Kochanem vrazili dovnitř, tam se zatočili a seskákali ze sedel. Postarší muţ se uklonil před Kochanem a ten mu přátelsky pokynul: „Vidím, ţe jsi na svém místě, Rabo, budeme tě potřebovat!“ Oslovený se opět poníţeně uklonil a beze slov ukázal na největší stavení. Vojáci se rozestoupili po okrajích nádvoří a ostraţitě se rozhlíţeli. Hluk a dusot koňských kopyt vylákal z nitra okolních srubů několik muţů a ţen, ale ti – kdyţ před sebou uviděli nezvyklé mnoţství vojáků – se okamţitě stáhli zpět a z bezpečné vzdálenosti zvědavě sledovali, co se bude dále dít. Kochan zatím v doprovodu starce a dvou vojáků vstoupil do jizby, v jejímţ příšeří rozeznal muţskou postavu, bezvládně spočívající s roztaţenýma rukama na vysoko podestlaných koţešinách. O tom, ţe muţ ţije, svědčilo jen strašlivé chrápání, které se rozléhalo aţ na dvůr. Těţký vzduch uvnitř ještě zahušťovaly alkoholické výpary, stoupající z nádob a dţbánů povalujících se všude kolem, a nepříjemnému zápachu jednoznačně vévodila vůně medoviny. Bylo jasné, ţe
muţ spí těţkým spánkem opilce a kdyby kolem bily hromy a blesky, snad by to s ním ani nepohnulo. Kochan se nad spáčem sklonil: nebylo by nic lehčího, neţ ho jediným úderem meče poslat na onen svět a zbavit se ho tak jednou provţdy. „Ten nás hned tak neuvidí, pane,“ přerušil ticho stařec, „vypil toho večer tolik, ţe by to zabilo koně, a určitě bude spát nejméně do poledne!“ Kochan se narovnal a opřený o meč s pohrdáním pohlíţel do obličeje protkaného hlubokým vráskami, obličeje předčasného starce, zničeného nezřízeným pitím. Tak to je Vladivoj, bratr kníţete Čechů… Kochan se rozpomněl na slova svého otce; ten mu kdysi vyprávěl, jak kníţe Boleslav První po jakési rodinné rozepři se svým starším synem Boleslavem toho jména druhým uvaţoval, ţe dědická práva svého prvorozence obejde a jako svého nástupce posadí na Ţiţi druhorozeného syna Vladivoje. Oba Boleslavové se ale záhy opět udobřili a Vladivoje vykázali do příslušných mezí. Druhorozenec tak i nadále zůstával pouze řadovým členem kníţecího rodu, s bezvýznamným titulem kníţete a členem kníţecí rady, bez pravomocí a hlavně kníţecí moci; od té doby se prý datuje jeho bezmezné pití a krutost vůči všem lidem i zvířatům. Kochan se obrátil k Rabovi: „Skutečně se zdá, ţe bude své obţerství vyspávat ještě hodně dlouho. Je tedy jen na tobě, Rabo, aby se nedozvěděl o volbě dočasného správce kníţectví – ještě by mohl prosazovat své nároky nejstaršího ţijícího člena rodu a nadělat našemu ochránci Boleslavovi Ryšavci problémy!“ Raba se zasmál: „Buď bez obav, pane, já uţ si jej ohlídám!“ „Kdyby přece jen dělal nějaké potíţe, pak víš, co máš dělat,“ řekl Kochan, vytáhl nůţ a podal ho Rabovi. „Nemůţeme si dovolit ţádné problémy!“ Raba vzal nůţ a zasunul si ho za pás. „Neboj se, pane, na mě je spolehnutí ve všech ohledech! Ţádné problémy nebudou.“ Kochan kývl hlavou a následován vojáky vyšel na nádvoří; bez ohlédnutí nasedli na koně a v okamţiku všichni zmizeli jako stíny v nedalekém lese. Raba stál ve dveřích a sledoval jejich odjezd; pak se otočil na patě a nahlédl do Vladivojovy loţnice; ten však stále nerušeně spal na koţešinách a temně funěl.
Raba tedy usedl na práh a pozoroval dvůr. Čeledíni a děvečky jeden po druhém nejistě a se zřejmými obavami vycházeli ze svých domků, ale kdyţ se ujistili, ţe jim nic nehrozí, rozešli se po své práci. Ještě chvíli si budou povídat o podivné návštěvě předáka Vršovců s jeho vojáky, ale v poledne uţ na všechno zapomenou a ţivot půjde dál. A on sám bude zatím sledovat Vladivoje, aby náhodou nevystřízlivěl natolik, ţe by ho napadlo sednout na koně a v době konání sněmu se vydat na Prahu. A pak dostane svou zaslouţenou odměnu – stříbrné denáry s podobiznou kníţete se budou hodit. Jistě udělal dobře, kdyţ se dal Kochanem k této sluţbičce zlákat! Tok Rabových úvah náhle narušil pocit, jakoby na něj dopadl stín. V úleku se obrátil a bleskurychle sáhl po noţi, ale bylo jiţ pozdě – mocný úder pěstí do tváře ho srazil k zemi. Pokusil se vstát, ale po nemilosrdném kopanci do břicha zůstal bezmocně leţet na zemi a svíjel se bolestí – Vladivoj se nečekaně probral z opice. „Všichni ke mně!“ vzkřikl mocným hlasem a mířil špičkou noţe na Rabovu hruď. Situace byla o to prekérnější, ţe Vladivoj byl najednou zcela při vědomí: vůbec nebyl opilý, anebo jen tak málo, ţe ho tělo i mysl plně poslouchaly. Ten, který ho měl střeţit, teď leţel bezmocně před ním na zemi a kníţe rozhodoval o jeho ţivotě a smrti. Na Vladivojův křik se seběhli všichni obyvatelé tvrze, kteří byli na doslech, a s údivem sledovali tuto zvláštní scénu. A vůbec celé to ráno bylo nějaké podivné – nejprve návštěva vojáků v čele s Kochanem, a teď Vladivoj stojící s noţem nad bezmocným Rabou. Vladivoj se rozhlédl po kolemstojících a ukázal na Rabu, který se pomalu zvedal ze země. „Tento muţ se nechal uplatit, aby mi zabránil účastnit se volby správce země. Mě, kníţeti a zákonnému nástupci mého kníţecího bratra! To ti jen tak neprojde, ty hnido!“ vykřikl kníţe, vytrhl z ruky jednoho přihlíţejícího čeledína těţký bič z volské kůţe a vší silou začal Rabu šlehat. Stařík se marně snaţil ochránit si rukama alespoň obličej – Vladivoj ho šlehal hlava nehlava, aţ nakonec Raba zůstal bezmocně leţet a na pokraji bezvědomí se jen svíjel bolestí.
K Vladivojovi přiskočil správce ke tvrzi přilehlého statku a snaţil se ho uklidnit: „Pane, nech ho uţ, vţdyť ho zabiješ!“ zaprosil, ale do Vladivoje jeho prosba jen vlila další zlost a nenávist; odstrčil správce a opět se vrhl na bolestí se svíjejícího Rabu. „Kdy je ten sněm velmoţů, mluv, nebo tě na místě zabiju!“ zařval a další rány na nešťastníka jen pršely. Raba se zoufale snaţil ochránit před dalšími ranami bičem, a proto se rozhodl obětovat i své tajemství a vidinu snadného zisku. „Dnes!“, zaječel zoufale nevida jiné moţnosti, „dnes, aţ slunce dosáhne nejvyššího bodu své dráhy, u kníţecího stolce!“ Vztekem nepříčetného Vladivoje tím však naprosto neuklidnil; okolostojící raději rychle poodstoupili, aby je nezasáhly další rány bičem. „Co ti za to Vršovci slíbili, tak mluv! Kolik ti dali?“ řval Vladivoj a další rána dopadla na sluţebníkovu hlavu. „Deset denárů,“ zašeptal Raba. „Tak deset denárů! Deseti denárů je hodné postavení tvého pána? Deset denárů!“ zaryčel kníţe a pustil se opět bičem do nebohého muţe; po chvíli se unavil, ale to jiţ Raba leţel na zemi bez jediného hlesnutí. Správce statku v sobě nalezl odvahu a oslovil kníţete: „Pane, ten muţ ztratil vědomí. Nech ho uţ prosím být.“ Vladivoj na správce jen ostře pohlédl a ten se shrbil, očekávaje ránu bičem; ta ale kupodivu nepřišla. Vladivoj bič znenadání odhodil a zamračeně si leţícího prohlíţel; správce se nad ním sklonil, obrátil jej na záda a přiloţil ucho k jeho rtům. Pak se zvednul a obrátil se ke kníţeti: „Ten muţ je mrtev, pane.“ Vladivoj se zamračil ještě víc. „Dostal jen to, co zaslouţil. Takhle skončí kaţdý, kdo mě bude chtít zradit! Pět muţů ve zbrani na koně, ostatní do práce.“ Správce se uklonil a přihlíţející se pomalu začali rozcházet, správce za nimi. Vladivoj osaměl na nádvoří s mrtvým Rabou. Kníţe ke svému někdejšímu sluţebníkovi přistoupil a na okamţik se zadíval do jeho prázdných mrtvých očí; ţádnou lítost však nepociťoval – vţdyť ten muţ jej zradil! Smrt byla tím jediným, co si plným právem zaslouţil!
Mezitím mu jeden ze zbrojných jiţ přivedl koně. Vladivoj se mrštně vyhoupl do sedla a zavelel shromáţděnému doprovodu: „Na Prahu!“ Koně se tryskem vyřítili ze statku a jezdci se v okamţiku ztratili v nedalekém lese, kudy před hodinou odjíţděl Kochan se svými zbrojnými.
*** *** *** Nejvýznamnější šlechta kníţectví se jen pomalu scházela ve sněmovním prostoru na vyvýšenině Ţiţi. Ti, kteří přijeli, se s překvapením rozhlíţeli: bylo jich málo – přítomna byla skutečně jen malá část těch, kteří měli díky svému postavení právo sněmovního jednání se zúčastnit. Ţivě mezi sebou probírali neúčast toho nebo onoho předáka významného rodu, který na sněmu chyběl. Nikdo z nich nevěděl, ţe poslové vyslaní k rodům, jeţ nebyly nakloněny Boleslavovi Ryšavci, byli cestou k nim zajati a buď uplaceni, nebo odvlečeni neznámo kam. Pokud se bránili, byli na místě zabiti a jejich těla zakopána. A mnozí z velmoţů se vůbec ani nedozvěděli, ţe se toho dne koná sněm české šlechty, který bude rozhodovat o obsazení místa správcem země po dobu nemoci kníţete Čechů. Z kníţecího paláce vyšel Boleslav Ryšavec a postavil se vedle kníţecího balvanu. Usednout na něj ještě nesměl, to bylo naprosto nemyslitelné vládnoucí kníţe byl stále ještě na tomto světě, a jenom on měl právo sedět na posvátném stolci a řídit odtud zemi. Za Ryšavcem vyšel z paláce biskup Vojtěch a po něm kníţecí bratr mnich Kristián. Většina z přítomných se zamračila, kdyţ za nimi kráčejícího Thiddaga následoval Kochan. Co ten tam asi dělal?, šeptali si mezi sebou. I nadále téměř bez výjimky pohrdali všemi Vršovci i jeho mladičkým předákem. Očekávali, ţe za Ryšavcem vyjdou na prostranství i jeho bratři Jaromír a Oldřich, ale nebylo po nich ani vidu ani slechu. Také zde chyběl kníţe Vladivoj, bratr kníţete Čechů Boleslava. Někteří z přítomných byli toho názoru, ţe správcem země se dle zvykového práva má stát právě nejstarší člen vládnoucího rodu Vladivoj, i kdyţ o jeho charakterových vlastnostech a schopnostech vládnout neměli naprosto
ţádné iluze – ale zvyklost zde byla a měla se dodrţovat. A ostatně jeho moc by prozatím stejně byla okleštěna hlasy šlechty, která by měla větší pravomoci neţ za vlády řádně zvoleného kníţete Čechů Boleslava Druhého. V uctivé vzdálenosti stálo několik členů sluţebnictva a sledovali, co se bude dít; ukazovali si na jednotlivé přítomné velmoţe a nazývali je jmény, pokud je znali. Převáţná většina z přítomných velmoţů byla nakloněna tomu, aby se správcem země po dobu nemoci kníţete Čechů stal jeho nejstarší syn Boleslav, i kdyţ nepsaný zákon jim velel upřednostnit Vladivoje. Ale Vladivoj zde nebyl, a nikdo z nich neznal důvod jeho nepřítomnosti, stejně jako neznali důvod nepřítomnosti nevlastních mladších bratrů Ryšavce. Nedaleko valu, nalevo od kníţecího stolce, se zvolna vytvořila skupinka těch, kteří nesouhlasili s tím, aby se právě Boleslav Ryšavec stal správcem země. V ní vynikal hlas vůdce těptického rodu Svojmila, který stál na jakési bedně a promlouval k těm, kdo mu chtěli poslouchat. Bylo zřejmé, ţe se na tomto místě vytváří opozice vůči příznivcům Ryšavce. Vedle Svojmila stál Krása, poslední člen a teď předák rodů Municů, a opodál se míhala Benediktova kutna. Mnohým připadlo, ţe není právě nejvhodnější, aby se v takové napjaté a vskutku osudové chvíli řeholník míchal mezi velmoţe. Vtom z paláce vyšla kněţna Emma a všechno ztichlo; všichni bez rozdílu názorů se před ní s úctou sklonili. Po celém kníţectví se povídalo, jak se dnem i nocí pečlivě stará o svého nemohoucího chorého manţela, a to jí ještě přidávalo na úctě. Emma shromáţděným pokývla na pozdrav a usadila se na lavici, připravenou pro ni bokem od skupiny muţů. Zvyku by to sice neodporovalo, ale přece jen jiţ v této době nebylo pokládáno za vhodné, aby ţena zasahovala do státních záleţitostí, jejichţ řešení bylo doménou muţů. Krok za Ryšavcem stojící Kochan kývnul na jakéhosi muţe, připraveného opodál. Ten předal jeho pokyn dál, a na prostranství se po malé chvíli začali trousit ve skupinkách vojáci. Velmoţové zneklidněli: co to má znamenat? Nebylo zvykem, aby sněmovní rokování probíhala pod dohledem vojáků. Kdo je pozval?
Proč? Všechny zraky se zkoumavě upřely na Ryšavce, ale ten se tvářil, jako by se jej to vůbec netýkalo. Pouze velmi pozorný pozorovatel by zaznamenal, ţe věnoval postranní pohled Kochanovi a spokojeně – i kdyţ s notnou dávkou opatrnosti, aby na toto gesto nikoho neupozornil – pokýval hlavou. Kochan se usmál pod vousy; aţ dosud vše vycházelo, jak mělo. Pod dohledem zbraní se opozice kolem Svojmila ničeho neodváţí, a jiný kandidát na místo správce země neţ Ryšavec zde nebude. To si zřejmě uvědomila i skupinka kolem Svojmila a její protesty viditelně zeslábly. Kochan ji však pozorně sledoval a povšiml si, ţe nejblíţe stojí Krása. Tak Munic čeká na svou příleţitost? Ale na jakou vlastně? Aby se stal příbuzným rodu Těpticů? Kochan věděl, co bude chtít od Ryšavce za svůj podíl na jeho volbě správcem země. Ne spousty peněz, ty se jim pohrnou časem samy. Ne, peníze teď opravdu ne, ale něco jiného, co vylepší a pozvedne jejich společenskou prestiţ. Usmál se pod vousy – při troše štěstí zabije dvě mouchy jednou ranou. To bude ono. Vtom se Krása obrátil směrem k místu, kde stál, a Kochan se zase soustředil jen na něj; jejich pohledy se střetly a mladý Munic nemohl nepostřehnout vítězoslavný úšklebek, který přeletěl Kochanovou tváří. Otřásl se odporem a hněvem – ten chlap se mu drze vysmívá do očí! Vrah jeho otce a bratra stojí těsně vedle moţného příštího kníţete – to je skutečně špatné znamení… Boleslav pokynul rukou a sněmovní jednání mohlo začít. Avšak ještě neţ Ryšavec mohl zahájit svou úvodní sněmovní řeč, zadusala u brány kopyta a před překvapnými zraky přítomných se zjevil Vladivoj se svým ozbrojeným doprovodem. Skupinka přiharcovala aţ k místu sněmu a Vladivoj ztěţka slezl z koně. Oprášil se a ještě poněkud nejistým krokem vykročil k Boleslavovi Ryšavci, vedle nějţ stál biskup Vojtěch. Ryšavec se obrátil ke Kochanovi a zasyčel: „Co ten tady dělá? Takhle jsi splnil své poslání, Kochane?“ Kochan s výrazem nevěřícího Tomáše sledoval přibliţujícího se Vladivoje. Naprosto nechápal, jak se mohlo stát, ţe Vladivoj, ten Vladivoj, který ještě ráno leţel na podlaze jizby svého vzdáleného statku jako opilý tak, ţe vypadal spíše jako mrtvola, je nyní zde – a dokonce snad i střízlivý.
Jak to, ţe Raba nesplnil svůj úkol a umoţnil Vladivojovi dorazit na sněm? Rychle přehlédl rozestavené zbrojné; bylo však zřejmé, ţe nikdo z nich se neodváţí zabránit bratru vládnoucího kníţete, aby pokračoval směrem ke kníţecímu stolci – jeden vedle druhého mu ustupovali z cesty. Vladivoj došel k Ryšavci a aniţ by mu věnoval byť i jen jediný pohled a jediné slovo, rozhlédl se po přítomných. Pocit, ţe je v právu, mu dodával netušenou sílu; co paměť sahala, bylo zvykovým právem, ţe stolec dědil nejstarší z rodu! Pravda, nebylo to uzákoněno ţádným psaným textem, ale všichni tento zvyk znali a respektovali. Aţ o padesát let později zavede písemně právo nejstaršího z rodu Přemyslovců dědit kníţecí stolec kníţe Břetislav První. I kdyţ Vladivoj, který se hrdě rozhlédl po přítomných, dobře věděl, ţe většinu z nich netvoří jeho přátelé, i tak byla v tomto okamţiku jeho šance stát se správcem země vysoká. Ohlédl se doleva a tam spatřil skupinu kolem; bylo mu nad slunce jasnější, ţe právě tito muţi jej budou především volit. Osobně se s Ryšavcem nesnášeli a bylo pravděpodobné, ţe on, Vladivoj, pro ně bude podstatně přijatelnějším správcem a moţná jednou i kníţetem, neţ Boleslav Ryšavec, od kterého při jeho zpupné, zákeřné a neurvalé povaze nemohli čekat nic dobrého. Zarazila ho ale nepřítomnost Slavníkovců. Vladivoj pohlédl směrem k biskupovi, jejich zraky se střetly a bylo jasné, ţe Vojtěch právě v té chvíli uvaţuje nad stejnou otázkou. Jak je moţné, aby tak význačný, téměř samostatně vládnoucí vlastnímu území a dokonce i vlastní mince razící rod chyběl na nejdůleţitějším sněmu za poslední roky? Na sněmu, který měl rozhodnout o příštím správci a snad i budoucím vládci celé země? Ryšavcův poměr k vůdci Slavníkovců Soběslavovi byl sice navenek celkem korektní, ale jistě ne přátelský – napětí mezi dvěma nejvýznačnějšími rody v kníţectví se nedalo přehlédnout. Jejich hlas tedy jistě měl mít při volbě správce rozhodující význam a Vladivoj – a určitě i Vojtěch – byli přesvědčeni, ţe Soběslav a jeho bratři by dali přednost zvolení Vladivoje před Boleslavem Ryšavcem.
Pocity překvapení zatím na všech stranách vyprchaly a sněm mohl konečně začít. K úţasu všech dal pokyn k jeho zahájení Vladivoj; Ryšavec poloţil ruku na meč, který nosil neustále po boku, ale kdyţ se z řad přítomných ozval nesouhlasný šepot, zase ji nenápadně stáhl. Bylo zřejmé, ţe dnešní sněm bude mít mimořádně bouřlivý průběh. *** *** *** Benedikt se nenápadně oddělil od skupiny velmoţů, pomalu se přesunul k sedící kněţně Emmě a postavil se kousíček od ní, aby jej viděla i slyšela. Emma si jej povšimla a usmála se na něj. Aţ do této chvíle se cítila v přítomnosti tolika ozbrojených a neklidných muţů nejistá, ale přítomnost mladého mnicha jí dodala potřebnou sílu i pocit bezpečí. Byli zde v podstatě sami, odděleni od přihlíţejících vojáků i velmoţů, takţe si mohli nerušeně povídat, i kdyţ jejich slova byla často přerušována rozvášněnými výkřiky přítomných. „Obávám se, kněţno, ţe nepřítomnost tvých synů, synů Slavníka a dalších velmoţů znamená jediné – ţe tvůj nevlastní syn Boleslav převezme ještě dnes otěţe správcovství země a tvá pozice bude tím pádem hodně oslabena. Mám nemalé obavy, ţe mezi šlechtou našeho kníţectví dojde k rozbrojům.“ Kněţna tesklivě pokývala hlavou: „Také se toho obávám, milý Benedikte, a nepochybuji, ţe máš – jako ostatně téměř vţdy – pravdu… Nemocí kníţete zřejmě skončilo sice nelehké, ale pro nás všechny přece jen poklidné období, a začíná čas, který moţná bude pro celou tuto zemi tragický…“ Benedikt odtušil: „Slyšel jsem od jednoho z vojáků, který je mi nakloněn, ţe tvým synům bylo v přístupu na sněm zabráněno násilím. A kdyţ se rozhlédnu kolem, zdá se, ţe ani další velmoţové neměli moţnost sem dorazit – buď o jeho svolání ani nevěděli, nebo jim v tom bylo zabráněno.“ „Vladivoje, toho odporného, věčně oţralého tchoře, skutečně nesnáším, ale v tomhle jediném případě bych bezpochyby dala přednost jeho dosazení na kníţecí stolec před povýšením Ryšavce,“ prohlásila Emma a upřeně pohlédla do
Benediktových očí, hledajíc tam souhlas. „Benedikte, ty jsi svatý člověk, Bůh tě jednou přijme mezi své vyvolené a není konce tvých čistých skutků, které tě provázejí celý ţivot. Ale všichni nejsou tak silní a dokonalí, a musíš tedy nyní prominout mně, slabé ţeně, kdyţ ti vyjevím jedno ze svých tajemství. Právě teď je vhodná doba, aby ses dověděl, co mi nedávno vyjevila jedna pohanská vědma.“ Benedikt na Emmu pohlédl s úţasem, a pak odstoupil o dva kroky dozadu a zvedl ruce, jako by se chtěl bránit před slovy pohanky. Chybělo jen, aby pronesl „Apage, Satanas!“ Kněţně jeho reakce samozřejmě neunikla: „Ne, neboj se, Benedikte, jsem věřící, ale její slova byla tak přesvědčivá, ţe ta ţena snad měla pravdu. Prozradila ve svém věšteckém vytrţení, ţe kníţaty Čechů se jednou stanou jak všichni tři synové mého chotě Boleslava, tak i tento muţ!“ Vladivojovo jméno přímo nevyslovila, ale výmluvně na něj pohlédla zpod přivřených víček. „Vladivoj?“ vydechnul Benedikt a mávl rukou, jako by chtěl zahnat slova pohanské věštkyně někam do vzdáleného lesa. „Kněţno, nesmíš věřit slovům ţeny, která vzývá modly a nic nechápe nebo neví o našem Spasiteli, i kdyby je vyslovovala jakkoli v tranzu!“ „Ale kdysi kněţna Libuše přece…“ Benedikt ani náznakem nepřipustil zpochybnění své víry: „Kdyţ ještě vládla kněţna Libuše, svatá zvěst evangelia teprve horko těţko pronikala na sever od Alp – natoţ pak do země, jako jsou Čechy. Dnes ale mluví i k nám a my bychom měli být jejími věrnými posluchači!“ Emma zmlkla, ale Benediktova slova ji nepřesvědčila. Samozřejmě, byla věřící, jak to jenom bylo moţné, ale ten Vilemínin projev byl tak ţivý, tak přesvědčivý, ţe se mu prostě nedalo nevěřit. Její přesvědčení, ţe všichni čtyři ţijící příslušníci vládnoucího rodu – kdyţ odečte mnicha Kristiána – se jednou stanou kníţata Čechů, bylo neotřesitelné. Rychle pochopila, ţe nemá o tom dále s Benediktem diskutovat jeho svědomí i víra mnicha byla nejčistší, nepřipouštěl si ţádné pochybnosti a její názor chápal jako slabost, ne-li nepevnost ve víře a nezdravou odchylku. Musí tedy před ním o této věci napříště mlčet, musí si ji
celou ponechat pro sebe. Kdyby se o jejím smýšlení dozvěděl biskup Vojtěch, snad by se od něj dočkala i kletby. Duší jí prolétl stín odcizení… Oba zmlkli a zadívali se na sněmovní scénu odehrávající se před jejich zraky. Debata byla sice vášnivá, ale bylo zřejmé, ţe síly obou kandidátů na funkci správce země jsou v této chvíli vyrovnány. Nejvíc bylo slyšet Svojmila, vyzývajícího všechny přítomné, aby hlasovali za Vladivoje a v ţádném případě nevolili Boleslava Ryšavce. Výkřiky z druhé strany mu vzápětí odpovídaly a jednání působilo místy dojmem, ţe slova záhy nepostačí a názorově rozdělené tábory proti sobě uţuţ vytasí zbraně. A nebylo nikoho, kdo by jim v tom mohl zabránit, autorita nemocného Boleslava Druhého, jehoţ si všichni váţili (pokud se jej nebáli – ale to vlastně bylo skoro totéţ) a na slovo poslouchali, zde jednoznačně chyběla. Vojtěch se snaţil protivné tábory usmířit křesťanskou láskou, ale jedna část z přítomných ho vůbec nebrala na vědomí a druhá část mu uráţlivě nadávala a vyhroţovala, aţ se musel před jejich vztyčenými pěstmi stáhnout. Vtom se Vladivojovi konečně podařilo překřičet dav a všichni ztichli: „Budeme nyní hlasovat o tom, kdo převezme otěţe správcovství ve státě ve jménu mého nemocného bratra!“ „Ty, Vladivoji – “ ozvalo se ze zástupu muţů, ale mluvčí svou myšlenku nemohl dokončit, protoţe jej z protivného tábora ukřičeli: „Boleslav, jenom Boleslav!“ Stranou se aţ dosud drţící Kochan pocítil, ţe situace se přiostřuje a přichází jeho touţebně očekávaná chvíle. Kývl na zbrojné, a ti pomalu začali stahovat kruh kolem rozvášněných muţů. Snad to bylo jen náhodou, ale jako první začali svírat skupinu muţů kolem Svojmila a pokoušeli se oddělit je od ostatních. Někteří z velmoţů se snaţili pozvednut meče, jeţ holé třímali v rukou, ale zbrojní jim v tom ihned zabránili. Ozbrojenci pak zatlačili skupinu kolem Těpticů do vzdálené části hradiště za biskupský palác, vedle baziliky svatého Jiří; jejich křik a protesty byly marné, přesila vojáků slavila úspěch.
Vítězství Boleslava Ryšavce bylo nyní jasné. Všichni, kteří na nádvoří hradiště před kníţecím stolcem zbyli – nebo spíše ti, jimţ zde bylo povoleno zůstat – nyní jednomyslně pozvedli své ruce s obnaţenými meči a mávali jimi nad hlavou na souhlas s volbou Boleslava Ryšavce za správce kníţectví. Vladivoj pochopil, ţe prohrál. Beze slova a bez jediného pohledu se obrátil a spěšným krokem se bral ke svému koni, střeţenému skupinkou jeho ozbrojenců, očividně připravených v případě napadení k nelítostnému boji. Vladivoj se vyšvihl do sedla a celá skupinka pak tryskem vyrazila z brány hradiště ve směru, kde stál Vladivojův statek. Jak podivně sněm začal, tak i skončil. Vítězný Ryšavec se obrátil a ve Vojtěchově doprovodu pomalu odcházel do paláce. Také kněţna Emma zamyšleně povstala a s Benediktem v závěsu zvolna oba muţe následovala. *** *** *** Přítmí chodby spoře osvětlené loučemi působilo na Benedikta vskutku tísnivě; mihotající se stíny jako by byly předzvěstí problémů, před nimiţ tato země stojí. Benediktovi bylo jasné, ţe ţádná volba by teď nebyla šťastná – vlastně vůbec nebylo příliš na výběr. Boleslav Ryšavec? Známý násilník, nízký, mstivý a agresivní chlap? Zatím zde ovšem bude kníţecí rada a velmoţové, kteří – ač si jej část z nich zvolila za správce země – budou krotit jeho choutky a projevy násilí, alespoň dokud kníţe Boleslav Druhý ţije a je stále ještě oficiální hlavou státu. Vladivoj? Krutý, násilnický, chlastem degenerovaný chlap, který nemá ani páru o tom, jak se vládne státu? Pod jeho vedením by to s kníţectvím bezpochyby šlo od deseti k pěti. Jaromír? Milý hoch a Benediktův osobní přítel, na svou dobu a na to, ţe není mnichem, velmi vzdělaný, ale zţenštilý a nepoţívající úcty ani od šlechty ani od lidu. A Oldřich? Zřejmě je nejschopnější z nich, ale stále ještě napůl prchlivé dítě, měnící názory kaţdým dnem. Ne, tady skutečně nebylo z koho vybírat. A mnich Kristián? Ne, nedozrála doba, aby se mnich nebo kněz mohli stát kníţaty nebo třeba jen správci kníţectví. To by se tu pomalu mohla začít
prosazovat myšlenka opata z Cluny, ţe církev bude vládnout státu a biskup přestane být kaplanem kníţete – tak to vidí i biskup Vojtěch… Ale to by se mohl stát kníţetem sám biskup! I kdyţ vlastně ne, není členem vládnoucího kníţecího rodu – jenom po matce, a to přece nestačí. Po přeslici se stolec v kníţectví Čechů ve skutečnosti nedědí. Moţná jednou, ale v hodně daleké budoucnosti, to bude moţné. Před Benediktem se mihnul temný stín a z něj se zhmotnil nový správce kníţectví –Boleslav Ryšavec. Benedikt se mírně uklonil a Ryšavec se mu odměnil podmračeným pohledem. Ach ano, Benedikt, řeholník z rodu Těpticů, z rodu, který se ústy svého předáka nejhlasitěji stavěl proti jeho volbě správcem kníţectví. Ryšavec neměl rád tento zpupný prastarý rod, jehoţ počátky se ztrácely v šeru věků. Věru dobře činil jeho otec, ţe mezi své rádce ve stále větší míře vybíral lidi z řad nové šlechty, rekrutující se především z jeho vojenských velitelů. Kdyţ vešli i s kněţnou do jejího pokoje, Emma nabídla řeholníkovi v koutě místnosti stojící ţidli. Přestoţe se Vojtěch po návratu z Říma opět ujal svých povinností kněţnina zpovědníka, tak jak bylo dříve zvykem, její vztah k mladému mnichovi neochladl. Spíše naopak – jak míjel čas, stále raději měla tohoto vzdělaného mladého muţe nablízku. Je ovšem pravda, ţe Benediktův vztah k Emmě poté, kdy kněţna přiznala, jak váţně bere věštbu své sluţebné Vilemíny, mírně ochladl. On, který věřil v nového Boha jako málokdo, nemohl dost dobře pochopit, jak můţe kněţna – dcera nanejvýš křesťanského evropského panovníka – dát svou důvěru jakési pohance, i kdyţ pokřtěné. Takovou by měli vyhnat někam na statek, a ne ji nechat ve sluţbě křesťanské kněţny a manţelky vladaře proslulého budováním kostelů a podporou víry v zemi. Kdyby viděl do budoucna, jistě by se nedivil, ţe za více neţ sto let kronikář Kosmas přiřkne tomuto kníţeti Boleslavovi Druhému titul Poboţný. Ano, Boleslav Poboţný podle Benediktova mínění by si kníţe tento hrdý titul jistě zaslouţil jiţ za svého ţivota. Jejich rozhovor se točil kolem právě skončené volby správce a jejich názory se vzácně shodovaly. Oba cítili, ţe zemi čeká krize. V poslední době se potíţe kupily na všech stranách. Kdyţ kníţe Měšek dobyl pro Polsko celou severní část
Moravy, zbylo z rozlehlého českého kníţectví pouhé torzo. A k tomu mnoţství nenasycených a bez války zahálejících vojáků na Vyšehradě, nebezpečná síla, která měla být hrozbou nepříteli, ale spíše ohroţovala vládnoucí rod i běţné lidi. Nespokojenost zbrojných rostla a hrozila přerůst v násilné činy; uţ teď bylo cítit, ţe zemi chybí pevná ruka Boleslava Druhého. A nejenom ruka, ale především úcta k člověku, který je vládcem země. Odpoledne se nachýlilo k večeru. Kněţna vstala: „Promiň, Benedikte, ale musíme pro dnešek náš rozhovor ukončit – očekává mě biskup Vojtěch. Musím ti ale říci, ţe mám strach o tvého otce. Snad neměl tak jednoznačně vystupovat na podporu Vladivoje a především proti mému nevlastnímu synovi. Boleslav je mstivý a obávám se, ţe vyuţije kaţdou příleţitost, aby mu jeho nepřátelské postoje vrchovatou měrou oplatil…“ Benedikt se rozloučil s Emmou a pomalým krokem se bral chodbou směrem ke schodišti, vedoucímu k východu z paláce. Kdyţ míjel kníţecí loţnici, neudrţel se a nahlédl přes zvednutý závěs dovnitř. Stráţ mu sice zabránila jít dál, ale i tak s potěšením zahlédl kníţete Boleslava Druhého, jak sedí na lůţku a pije lektvar, který mu po lţících podával mnich Thiddag. Snad Bůh dá a léčba bude úspěšná. Zatímco se modlil za Boleslavovo uzdravení, vyběhnul po schodech jakýsi muţ a zabočil do jizby Boleslava Ryšavce. Benedikt ho poznal – byl to Všebor, Kochanův bratr. Opatrně, aby jej nikdo neslyšel, popošel aţ těsně ke vchodu do Ryšavcovy jizby, vyuţívaje stínu. Nemusel čekat dlouho; přestoţe oba muţi, jeţ poznal po hlase, spíše šeptali, v tichu panujícím všude kolem bylo dobře rozumět kaţdé jejich slabice. Všebor právě Ryšavcovi podával hlášení: „Můj bratr Kochan ti vzkazuje, kníţe, ţe skupina vzbouřenců pod vedením Svojmila z rodu Těpticů se ihned po ukončení sněmu vydala do tvrze kníţete Vladivoje a tam mu všichni přísahali věrnost. Potvrdili mu, ţe jej povaţují za právoplatného zástupce našeho nemocného kníţete Čechů Boleslava.“ Ryšavec přecházel sem a tam a sice potichu, ale o to zuřivěji klel. Všebor pokračoval: „Kochan uţ sehnal dostatečně silný oddíl, který napadne Vladivojův
statek, a od tebe ţádá pouze souhlas, aby se mohl s tvým strýcem Vladivojem vypořádat jednou provţdy.“ „Ať se především vypořádá s Těptici a dalšími zrádci, kteří se staví proti mně!“ vybuchl Ryšavec, ale ihned se ovládl, aby jeho slova nezalétla k nepovolaným uším – zdi paláce byly přece jen tenké. „Bohuţel, v tuto chvíli to není moţné vyřešit…„ odpověděl Všebor. „Jednak je jich mnoho a mají s sebou početný ozbrojený doprovod, jednak se uţ začali rozcházet do svých sídel. Kochan je toho názoru, ţe tuto věc bude třeba odloţit na pozdější dobu. Kdyţ ale zmizí ten, který je největším nebezpečím pro tebe, kníţe, jejich sílu to oslabí a později bude mnohem jednodušší se jich jednoho po druhém zbavit.“ Následoval okamţik ticha, který přerušil Ryšavec: „Ano, Kochan má pravdu a má můj plný souhlas: zbavte mně Vladivoje! I kdyţ se bojím, ţe aţ ten opilec zmizí, pořád zde ještě budou mí bratři, a ti si také budou brousit zuby na kníţecí stolec.“ V jeho slovech se skrývala sice ještě nevyslovená, ale přece jiţ jasná hrozba. Všebor tato slova ponechal bez přímé odpovědi, ale jeho následující návrh zašel ještě mnohem, mnohem dále, tak daleko, ţe si to snad ani Ryšavec netroufl připustit: „Mám ti sdělit tajný návrh mého bratra Kochana, kníţe. Je ochoten vystavit se kvůli tobě nebezpečí, a pokud by hrozilo, ţe se kníţe Čechů Boleslav vyléčí ze své nemoci, pokusí se případně i zkrátit jeho ţivot!“ Benedikt sebou trhl: zabití Vladivoje by jistě byl hrůzný čin, nicméně v těchto tvrdých dobách se nevymykal běţnému řádu věcí – avšak zabít nemocného kníţete, to bylo naprosto šílené! Naštěstí se po chvilce ticha, v němţ bylo slyšet jen nervózní Ryšavcovy kroky po místnosti, konečně ozval i jeho hlas: „Ne… ne, je to můj otec! Obávám se, ţe náš nový Bůh by mi odpustil ledacos, ale otcovraţdu určitě ne…“ Všebor ho nepřemlouval: „Jak si přeješ, kníţe. Kdyţ dovolíš, odjedu a sdělím tvůj souhlas Kochanovi. Ještě dnes v noci budeš mít o jednoho soka méně. Počítali jsme s tvým souhlasem, a Kochan se skupinou ozbrojenců čeká v nedalekém lese.“
Bylo zřejmé, ţe rozhovor je u konce. Benedikt se přitiskl do nejhlubšího stínu při zdi; kdyby ho zde Všebor zahlédl, jen kousek od Ryšavcových dveří, jistě by ho napadlo, ţe vyslechl jejich rozhovor a mohl by se pokusit nepohodlného svědka navţdy umlčet. Všebor však vyšel z pokoje velmi rychle a aniţ se rozhlédl, seběhl po schodech na nádvoří. Benedikt však raději vyčkával, aţ všechno ztichlo. Teprve kdyţ uslyšel dusot koňských kopyt zaniknout v dáli, mohl si být jist, ţe Všebor praţské hradiště opustil. Rychle se rozeběhl chodbou, na schodišti při vchodu do paláce minul překvapenou stráţ a jiţ byl na nádvoří. Jeho kůň stál přivázán ke sloupu nedaleko brány. Benedikt se vyšvihl do sedla a pádil směrem, kde leţel Vladivojův dvorec. Naštěstí znal okolí Prahy lépe neţ Kochan nebo Všebor, a tak měl šanci dostat se k Vladivojovi dřív, neţ se to povede vršoveckým vrahům – bude tedy moci ještě zavčasu Vladivoje varovat před hrozícím nebezpečím.
*** *** *** Dusot koňských kopyt vzbudil spící čeledíny na statku rodu Těpticů. Jako první vjel branou na prostranství mezi staveními Svojmil a za ním se nahrnulo více neţ dvacet dalších jezdců. Na Svojmilův pokyn seskočili z koní a odebrali se do stavení, v němţ před nedávnem Kochan napadl Svojmila a sám byl poté zraněn Benediktem. „Pojďte, přátelé!“ volal Svojmil hlasitě na příchozí, aţ se ze všech stran začali sbíhat vzbuzení čeledínové a děvečky: „Dnešní den věru nebyl naší prohrou, ale dnem, kdy začneme bojovat za přijatelnějšího kníţete, neţ je ten odporný Ryšavec!“ Odpovědí mu byly souhlasné výkřiky a v mihotavém světle pochodní, přinesených sem čeledíny, se zablesklo několik tasených mečů. Od skupiny muţů se oddělil stín, který rychle zamířil k důvěrně známému stavení na okraji statku; nebyl to nikdo jiný neţ Krása, jehoţ kroky samozřejmě mířily do jizby, v níţ v této pozdní chvíli snila jeho milovaná Markéta. Stále ještě byl podzim a do
doby, kdy jim bude povoleno uzavřít církevní sňatek, mělo ještě korytem nedaleké řeky protéci mnoho vody. Hluk z nádvoří sem téměř nedoléhal, a tak nebylo divu, ţe Markéta tvrdě spala. Mladík dívku jemným polibkem vyrušil ze sna a jí – čerstvě probuzené – náhle připadl svět krásný a jasný, přestoţe jiţ byla hluboká tma. Od Boleslavovy mrtvice nebyly Krásovy návštěvy tak časté, protoţe byl nyní velice zaneprázdněn – společně se svým budoucím tchánem usilovali o získání dalších velmoţů pro volbu Vladivoje nebo Jaromíra za správce kníţectví. I kdyţ to tak na první pohled mohlo vypadat, nebylo to intrikování, ale sebeobrana: ochranářský postoj Boleslava Ryšavce vůči rodu Vršovců byl obecně známý, a po incidentu, k němuţ došlo právě kvůli Markétině sňatku mezi Vršovci na jedné a Těptici i Munici na straně druhé, mohli příslušníci obou rodů očekávat osudovou nepřízeň kníţecího správce. Osud si vůbec zahrál s Munici ošklivě: důkazy, které ve věci vraţdy Zděrada a Černína kněţna Emma předloţila kníţeti Boleslavovi Druhému proti Vršovcům, jeho nemocí očividně ztratily na váze a bylo téměř jisté, ţe pro Boleslava Ryšavce nebude ţádným problémem shodit je pod stůl. Markéta se vzbudila do sna ještě sladšího, neţ měla před chvílí. Něţný polibek, který ukončil předešlé snění, se jí v té chvíli zdál tím nejkrásnějším, co ji mohlo v ţivotě potkat. Objala svého milovaného oběma rukama a pak, po krátké chvilce oboustranného štěstí, se zamilovaní usadili vedle sebe na loţi. Krása zváţněl: „Jsem zde jenom na chvíli, Markétko. Bohuţel jsme dnes vůbec nebyli úspěšní; přáli jsme si prosadit na místo zemského správce Vladivoje nebo Jaromíra, ale očekávali jsme klidnou volbu – vůbec jsme nepředpokládali, ţe si ti proradní Vršovci přivedou na sněm své ozbrojence. Podařilo se jim shromáţdění zastrašit natolik, ţe bez nejmenšího odporu odsouhlasilo jejich návrh a posadilo na místo správce kníţectví toho podlého Boleslava Ryšavce… Ale ještě není všem dnům konec! Zdá se, ţe Jaromír je v současné době střeţen na Vyšehradě a kdyby se pokusil odsud odjet, budou ho jistě pronásledovat a moţná se ho pokusí i zabít. Jedinou naší nadějí je teď kníţe Vladivoj.“
Markéta se zatvářila překvapeně: „Vladivoj? Ale vţdyť přece všichni víme, jaký je to krutý a nevypočitatelný člověk. A k tomu natolik holduje medovině a pivu, ţe na něj nikdy nemůţe být spoleh, natoţ aby dobře spravoval zemi!“ Krása se rozesmál: „Markéto, Markéto, ty mluvíš jako ostřílený bojovník! Máš pravdu, ale v této chvíli je to člověk, který má jako nejstarší z rodu největší právo zasednout prozatím na správcovský, a v budoucnu moţná i na kníţecí stolec. Přísahali jsme mu věrnost, my všichni, kdo jsme zde na statku, a kdyţ bude třeba, tak pozvedneme pro jeho právo i meče!“ Markéta se zasmušila. „Kráso, jsem jenom ţena, v tom máš plnou pravdu, ale po tvých slovech cítím ve vzduchu krev. Domácí velmoţi se budou zabíjet mezi sebou jenom proto, aby na kníţecí stolec dosedl člověk zřejmě ještě méně schopný vládnout nad zemí, neţ ten, který byl dnes zvolen jejím správcem? Kdybych mohla, poradila bych vám všem, co jste zde, abyste se rozešli do svých domovů a přijali dnešní volbu tak, jak proběhla. Podle výsledku je vidět, ţe Boleslav Ryšavec a jeho lidé mají navrch. Jednou se to moţná změní – nevíš, co bude za rok nebo za dva. Takhle můţe dojít ke krvavé řeţi a šlechta se mezi sebou vzájemně vybije. To by byla pro nás všechny ta největší katastrofa. A kdo bude poraţen? Jsem bohuţel přesvědčena, ţe to budete vy. Podle toho, co jsi mi říkal, je vás rozhodně méně neţ těch ostatních, a neštěstí vstoupí do našich domovů, moţná ještě větší, neţ bylo neštěstí v tvém rodě. Nejsem věštkyně, ale ţeny mají intuici, která muţům chybí. Po tvých slovech cítím skutečně ve vzduchu krev. Krev mého otce i tvou…“ Markéta se odmlčela a opět přivinula hlavu na Krásovu hruď. Krása náhle neměl, co by na její slova odpověděl. A čím více nad Markétinou řečí přemýšlel, tím více v ní nalézal logiky. Ano, znamenalo by to, ţe jednotlivé šlechtické rody budou válčit proti sobě a vraţdit se, a trpět budou všichni, i urození i obyčejní lidé – a to vše v době, kdy stále ještě ţije právoplatný vládce. Dostatečný důvod pro všechny nepřátele státu, aby některé ze zúčastněných stran přispěchali „na pomoc“ a napadli vnitřně rozervanou
a oslabenou zemi. Vlastně všichni kolem – římský král, Bavoři i Poláci – jenom čekají na svou příleţitost. A oni by jim ji přímo naservírovali… Po chvíli se v něm ale všechno vzepřelo. Ne, nebude Markétu přesvědčovat a děsit dalšími argumenty, ale bylo mu jasné, ţe bude po smrti Boleslava Druhého nutno dostat Vladivoje na kníţecí stolec. Tuto bitvu moţná prohráli, ale ani zdaleka není všem dnům konec. Při volbě kníţete můţe být jejich strana úspěšnější, kdyţ se na ni dobře připraví. On sám samozřejmě nemůţe zabránit, aby jeho budoucí tchán a další dnes přítomní velmoţi nepodporovali Vladivoje. Ale za rok nebo za dva se situace můţe hodně změnit, a pak se teprve uvidí, kdo je silnější, zda Boleslav Ryšavec, nebo Vladivoj a jeho přívrţenci. Přivinul se k Markétě a jejich těla spočinula ve vášnivém objetí. Tak krásná a vzácná chvilka uprostřed tohoto napětí a mocenských bojů. „Budu muset jít, Markétko. Muţi mě čekají.“ „Co bude dál, Kráso?“ otázala se znepokojená Markéta a těsněji se k němu přivinula. Krása její přivinutí opětoval. „To není nic pro ţeny, Markétko! Tohle jsou muţské věci a my je budeme řešit jako muţi.“ „Bojím se o tebe, Kráso,“ hlesla Markéta. „A bojím se také o sebe. Nikdo z nás neví, co všechno se ještě můţe stát. Mohou se pokusit tě zabít a stejně tak mohou ublíţit i mě. To odmítnutí Všebora, pokud se týče mě, nám Vršovci nikdy nezapomenou. A teď – podle toho, co říkáš – můţe jejich moc a postavení pod ochranou správce této země jenom posílit.“ Krása se zamyslel. Ano, Markéta má pravdu. Moţná je ohroţena i ona, i kdyţ zřejmě ne přímo na ţivotě, ale bůhví, jak se situace vyvine. Sáhnul za opasek, vytáhl nádherně zdobený nůţ a podal ho Markétě. Dívka ho překvapeně vzala do ruky a pohlédla s nevyřčenou otázkou Krásovi do očí; ten ukázal na nůţ a vysvětlil jí: „Tenhle nůţ mi před lety darovala matka, aby mě chránil před nebezpečím. Dobře víš, ţe ho odkládám, jen kdyţ jsem u tebe, ale jindy ne. A mohu říci, ţe mi uţ několikrát pomohl zachránit ţivot, ať uţ mě napadli lidé, nebo divá zvěř. Teď ho dávám tobě, aby tě chránil před nebezpečím tak, jako aţ dosud chránil mně. Není těţké ho pouţít. Nevíš, kdy se ti bude hodit, ty moje
milovaná Markétko… Bohuţel, nemohu být u tebe pořád, jak se patří na tvého muţe. Aţ nás Vojtěch oddá, pak mi ho vrátíš, protoţe pak uţ budu tvým ochráncem já a ty uţ jeho ochranu potřebovat nebudeš!“ Do Markétiných očí vstoupily slzy a vděčně se ke Krásovi přivinula. Pak obtočila nůţ drahou stuhou, kterou přiváţeli kupci z dalekých zemí, a pověsila si ho na krk: „Budu ho nosit pořád u sebe – snad mi přinese tolik štěstí jako tobě!“
*** *** *** Emma prošla kolem kníţecího stolce na vyvýšenině Ţiţi a vešla do biskupského paláce; biskup Vojtěch ji uţ očekával. Po běţném zpovědním rituálu si kněţna sedla na nabídnutou ţidli a biskup si sedl proti ní. „Adalberte…,“ oslovila Emma biskupa, ale ten ji ihned přerušil. „ Pro tebe vţdy jenom Vojtěch, kněţno,“ řekl laskavým tónem a mírně se před kněţnou uklonil na znamení úcty, „svaté jméno, které jsem přijal po svém biřmovním otci, je určeno těm, kteří mi nejsou tak blízcí jako ty!“ Emma se usmála. Velice si váţila tohoto muţe, který seděl před ní. Byla hrdá na to, ţe jeden z nejučenějších muţů své doby s ní rozmlouvá jako se sobě rovnou, co se týče vzdělání a rozhledu. Teoreticky byli příbuznými, i kdyţ ne pokrevními: Vojtěch po matce a její muţ Boleslav po otci byli bratranci, a Vojtěch tak byl vlastně jejím švagrem z druhého kolena. Ale to nebylo podstatné. Podstatnější byla vzájemná úcta, kterou si oba navzájem prokazovali. „Jsem šťastna, ţe jsi opět ve své rodné zemi, Vojtěchu,“ usmála se Emma, „velice jsi nám tu chyběl…“ Vojtěch se poněkud ušklíbl a nevěřícně potřásl hlavou: „Moţná ţe tobě, kněţno, ale určitě ne většině lidí v této zemi…“ „Nejenom mně, Vojtěchu. Křesťanství sice pomalu, ale přece jenom zapouští kořeny i v této zemi. Můj muţ i další velmoţové jsou přece věřící křesťané a kněţí, kterých je i tvojí zásluhou v zemi stále více, získávají pro víru
v pravého Boha stále více obyčejného lidu. Je tedy jistě jen otázkou času, kdy tu bude vzývání model a pohanství úplně vymýceno!“ Vojtěch opět nesouhlasně pokýval hlavou. „Kněţno, moţná vidím věci z jiného pohledu, neţ je tvůj. Procestoval jsem mnoho zemí Evropy, ale musím s nevolí konstatovat, ţe tato země je doposud rájem pohanství a bude trvat ještě mnoho desetiletí, ne-li staletí, neţ lidé budou věřit v jednoho Boha, toho, který je tím pravým a který přináší našim duším spásu a ne věčné zatracení.“ Kněţna se mu pokusila odporovat: „Zdaleka ne všude je křesťanství tak mocné, jak je tomu v Římě a v dalších zemích na sever od něj. Můj manţel, kníţe Boleslav – “ Vojtěch ji ale nenechal domluvit: „Tvůj manţel je jistě přesvědčeným křesťanem, ale jenom proto, ţe pochopil, ţe bez víry v pravého Boha bude on i jeho země vystaven útokům, jak se to děje pohanským kmenům na severu a východě císařství. Obodriti, Luticové nebo Prusové pořád odmítají křesťanství a kříţová taţení proti nim jsou na denním pořádku. I tak ale nechápu, kněţno – jak se jen mohl křesťanský kníţe spojit s pohanskými Lutici proti křesťanským Polákům?“ „To přece byla politická záleţitost, Vojtěchu.“ „Moţná ţe byla, kněţno, ale tvému muţi mnohem více uškodila, neţ prospěla… Celá křesťanská Evropa byla pobouřena tím spojenectvím!“ Emma neodpověděla. Ano, sama přesvědčovala svého manţela, aby do toho spolku, který i tak nepřinesl očekávaný prospěch, vůbec nevstupoval. Ale pro něj politické záleţitosti přesahovaly otázky církevní. Nebyl schopen – nebo ochoten? – dostatečně si uvědomit, jak silnou zbraň tímto spojenectvím vloţil do rukou svých nepřátel, kteří měli na dlouhá další léta proti němu silný argument, a to podporu pohanství proti křesťanství. „Ale i Uhři – ,“ snaţila se pokračovat kněţna, avšak Vojtěch jí opět skočil do řeči. „Kníţe Gejza je nakloněn přijetí křesťanství jako státního náboţenství, a jeho syn Vajko, který po něm jednou zdědí kníţecí korunu, je uţ teď naším
stoupencem. Síla vládnoucího rodu je u Uhrů nesmírná a lze očekávat, ţe naše víra bude mít v tomhle státě dveře otevřené dokořán, dozajista více neţ má zatím v kníţectví Čechů!“ Emma umlkla – byla si vědoma, ţe Vojtěch má pravdu. Aţ po chvíli se nesměle ozvala, aby pokračovala v dialogu: „Obávám se, Vojtěchu, ţe je důleţité, aby prosazování křesťanství bylo podřízeno zvykům míst, kde se provádí. Nemůţeme porovnávat tak odlišné kultury, jako je říše, Itálie s Římem nebo Uhry. Myslím, ţe v této oblasti je nutno postupovat velmi opatrně, protoţe násilí můţe přinést více škody neţ uţitku. Lidi je třeba pozvolna přesvědčovat, ţe jedině křesťanství přináší tu pravou víru a věčné spasení, a oni pak zajisté přistoupí k naší víře dobrovolně.“ „Nemohu s tebou souhlasit, kněţno,“ oponoval jí biskup. „Jak je moţné přistupovat mírně k lidem, kteří se vydávají za křesťany a přitom neuznávají nejzákladnější zásady křesťanství? Jak mohou lidé brát křesťanství váţně, kdyţ jejich kníţe, promiň, kněţno, prodává otroky bezvěrcům a Ţidům? A k tomu ještě – s jeho tichým souhlasem – se na trţištích rovnou pod jeho sídlem prodávají křesťanští zajatci!“ „Ty je přece vykupuješ, biskupe, vlastními penězi je vykupuješ…“, snaţila se mu vmísit do řeči Emma, ale svou pravdou rozohněného biskupa se jí uţ v jeho proslovu nepodařilo zastavit. Stál před ní jako sám Kristus a jeho slova šlehala kněţnu přímo do srdce. „Penězi, které získávám z desátků od velmoţů. A to jim na tom vadí nejvíc. Ale nikdo mi nezabrání, abych v této bohabojné činnosti nepokračoval – a třeba i proti jejich vůli. Nemůţeš se mi divit, kněţno, ţe jsem opustil zemi, kde se kněţí ţení a mají děti. Kněz má ţít v celibátu, jenom pro Boha, a nemarnit čas věcmi tak světskými jako jsou ţeny a děti. A velmoţové, místo toho, aby mě v mé snaze podpořili, tak poskytují těmto kněţím ochranu a dávají jim volnost. A oni sami? Mnohdy mají i více ţen, a pokud mají náhodou jenom jednu, s níţ jsou ţenatí, tak vedle ní si vydrţují ještě mnoţství jiných ţen jako své konkubíny!“
„Je věcí církve, aby je přemluvila, změnila jejich názor a vychovávala jejich děti k jinému způsobu ţivota,“ snaţila se opět přerušit Vojtěchovo kázání kněţna, ale bylo zřejmé, ţe biskup její slova nevnímá. Nerušeně pokračoval dál ve svých vývodech. „Je snad správné, ţe velmoţi unášejí manţelky jiných a pak se s nimi ţení, a to bez toho, aby jejich dosavadní manţelství bylo rozloučeno knězem? A přitom je oddávají kněţí, kteří jsou sami ţenatí! A kvete tu krevní msta jako u Saracénů! Zneuctíš můj dům nebo zabiješ někoho blízkého – a pak ne soudce, ale sám poškozený rozhoduje o ţivotě a smrti toho, kdo tento čin spáchal. Všichni se opíjejí, slaví i pracují a nic přitom nedbají svátků Boţích! Kdyţ jsem vstoupil do země, co jsem viděl jako první? V neděli se v Plzenci konal ryčný trh! A kdyţ jsem ho chtěl společně s mnichy, kteří se mnou přišli z římského Aventina a – dáli Bůh – budou jiţ zanedlouho ţít v novém klášteře v Břevnově, rozehnat, postavili se proti nám všichni – křesťané i pohané – a chtěli nás ubít holemi!“ „Chvála Bohu, ţe se jim to nepovedlo,“ povzdechla si Emma. „Ani svátků Boţích si neváţí, nikdo, ani křesťané. Nemůţeš se divit, kněţno, ţe jsem stále více toho názoru, ţe je třeba spojit celou křesťanskou Evropu pod jedním panovníkem, pod člověkem, který by zrušil hranice mezi státy a vytvořil by stát jeden, stát Boţí, spojenou Evropu, bez pohanů a se zákony, jeţ by pro všechny národy platily stejně.“ „Myslíš císařství?“ otázala se Emma. „Ne, kněţno, ne vládu císařů, králů, kníţat a šlechty. Ale vládu Boha a náměstka Kristova na zemi – vládu Svatého Otce v Římě, který by byl hlavním městem tohoto univerzálního křesťanského státu. A místo králů a kníţat by v jednotlivých arcidiecézích a diecézích vládli arcibiskupové a biskupové, kteří by rozhodovali o všech věcech světských i církevních. A pak by křesťanství bylo silné, pohanství vymýceno a Evropa mocná natolik, ţe by se bez problémů ubránila jinověrcům. Máme přece povinnost rozšiřovat víru jak do dalších zemí mimo Evropu, které ještě nepoznaly radostnou zvěst evangelia, tak i upevňovat ji tam, kde ještě není úplně pochopena a přijata!“
„Jak vidím,“ odpověděla po chvilce přemýšlení kněţna, „máš na mysli vytvoření takového státu, kde by vládla církev nad kníţaty a králi. To je tvým cílem?“ „Nikoli nad nimi, kněţno, ale místo nich. Nikdo – ţádný král nebo kníţe – by jiţ nerozhodoval o tom, kdo se stane biskupem té či oné diecéze a biskup by nebyl jenom kníţecím kaplanem, jak je tomu zde v Čechách! Naším nadřízeným by byl jenom Svatý otec v Římě. A všechny ty strašné přeţitky pohanství, o kterých jsem se zmínil, ţe jsou zde ve velkém rozsahu přítomny, by se pak podařilo lehce zvládnout a proměnit v kvetoucí křesťanský stát.“ „Pamatuji si na den, kdyţ tě po smrti biskupa Dětmara museli přemlouvat na Levém Hradci, abys přijal biskupský stolec. Velmi jsi se změnil ve svých názorech, Vojtěše, velmi. Tvá slova i argumenty jsou zajisté velmi silné, ale obávám se, ţe k tomu, aby je bylo moţné uskutečnit, doba ještě ani zdaleka nedozrála…“ „Snad nedozrála, kněţno, ale někdo musí ty změny začít. A mým vzorem jsou především opat z Cluny a biskup z Tours. Po opatovi z Cluny se tato reforma i nazývá a papeţ ji ze všech sil podporuje. Je zapotřebí očistit církev a vytvořit z ní předvoj kultury, která jednou musí ovlivňovat celý křesťanský svět i ţivot kaţdého jedince v něm.“ Kněţna povstala: „Děkuji ti, Vojtěše, za překrásné kázání. Chápu tvé svaté pohnutky, ale obávám se, ţe současná doba pro jejich prosazení ještě nedozrála. Lidé jsou zlí a tvé myšlenky lehce zneuţitelné. Hrozí, ţe by se k moci mohli dostat jedinci, kteří by pod rouškou prosazování svatých myšlenek upevňovali především svou vlastní moc na úkor ostatních lidí. A to by bylo ještě horší, neţ kdyţ je moc světská a duchovní rozdělena na dva tábory. Dnes je většinou biskup podřízen svému vládci; souhlasím ovšem s tím, aby světská i duchovní moc byly vůči sobě v rovnováze, ale jak jsem jiţ řekla, tvé názory daleko překračují rámec naší doby. Obávám se, ţe ve tvém dalším působení v našem kníţectví z toho vzniknou jenom problémy, a nejen tobě. Prosím tě proto v zájmu svém, tvém i všech lidí, kterým jsem kněţnou, aby ses nesnaţil prosazovat je způsobem, který
by komukoli ublíţil – protoţe oni tě nemohou pochopit. Zde nejsme v Římě, ale v Čechách, v zemi, v níţ pohanství stále ještě kvete téměř tak jako u Obodritů nebo Luticů. V zemi, kde je k dosaţení tvých plánů zapotřebí trpělivosti, píle a zejména času, na který není jeden lidský ţivot dostatečný. Kaţdý krok, který uděláš, Vojtěše, bude jistě přínosný, ale do cíle dojdou moţná aţ děti mých dětí. A toho se ani ty, ani já nemůţeme doţít.“ Vojtěch se zasmušil. „Nemohou s tebou souhlasit, kněţno. Mým posláním je bojovat za víru a její čistotu a prosazovat ji všemi prostředky. I kdybych měl obětovat ţivot za své přesvědčení, rád to udělám a svým následníkům tak ulehčím jejich práci.“ „Tvého ţivota by byla škoda, biskupe. Prosím tě jménem lidí této země, vytrvej ve své práci, ale své cíle prosazuj v souladu s moţnostmi a myšlením zdejších lidí. Jenom jejich pochopení můţe přinést tvé práci kýţené ovoce, jinak se opět setkáš s nepřátelstvím a nepochopením z jejich strany, a pokud se můj manţel nevrátí na kníţecí stolec, obávám se, ţe podmínky budou pro tebe mnohem nepříznivější, neţ byly za jeho vlády.“ „O to více úsilí budu muset vloţit do boje o prosazování křesťanství v tomto státě,“ zakontroval Vojtěch.“ Emma zmlkla a nesouhlasně zavrtěla hlavou. Bylo jí jasné, ţe biskupa její racionální argumenty nepřesvědčí, a viděla, ţe se svým nepříliš citlivým přístupem sám ţene do záhuby. A v této nepříliš dobré konstelaci, která v zemi nastala po onemocnění kníţete, bude jeho pozice ještě těţší. Kníţe nad ním po jeho návratu drţel ochrannou ruku, ale ta nyní zmizela; jistě se nedá očekávat, ţe by mu Boleslav Ryšavec a s ním spojení velmoţové, kteří teď uchopili státní moc do svých rukou, byli jakkoli nápomocni. Začínala tušit, ţe Vojtěchův pobyt na českém biskupském stolci bude tentokrát moţná ještě kratší, neţ byl ten první – a ten trval pouhých šest let. Pokud ho přímo nevyţenou jeho odpůrci, snad odejde sám, znechucen neúspěchy… Myšlenka společné Evropy se jí velmi zamlouvala, ale rozum jí říkal, ţe to není dost dobře moţné. Snad jednou, za sto, tři sta nebo za tisíc let, aţ se kultura
jednotlivých národů poněkud vyvine, to moţné bude, ale teď, na konci desátého století křesťanského věku? Ne, byl to jenom sen, vzdálená a nejasná iluze, a Vojtěch to – Bohu budiţ ţalováno – vůbec nechápal. Emmě bylo v té chvíli nad slunce jasnější, ţe se zde schyluje k tragédii – a to k tragédii jednoho člověka, druhého českého biskupa Vojtěcha neboli Adalberta. Ale s tím patrně nemůţe nic udělat. Nicméně ji trápila ještě jedna myšlenka, a teď byla moţnost s ní vyrukovat: „Je tomu jenom několik týdnů, Vojtěše, co jsi odmítl udělit svátost manţelskou členům dvou významných rodů kníţectví, Krásovi z rodu Municů a Markétě z rodu Těpticů…“ Biskup se zamračil. „Tak tohle mi vyčítáš, kněţno? Copak sama dobře nechápeš, ţe v ten den, kdyţ mrtvá těla Zděrada a Černína z rodu Municů nestačila ještě ani vychladnout, nebylo podle církevních zákonů prostě moţné, aby ti dva vstoupili do tak posvátné instituce jako je manţelství?“ „Ale přece rok, to je strašlivě dlouhá doba…“ „Rok je ta nejkratší doba, po kterou se má drţet smutek nad zesnulými příbuznými. Je třeba proţívat s nimi jejich dny a ţít jejich ţivotem. Aţ pak je moţné vrátit se do běţného ţivota a přijmout svátost manţelskou.“ „Obávám se, biskupe, ţe v tomto bodě s tebou ale vůbec nemohu souhlasit! Otázka citů a vzájemné náklonnosti – to by měly být hlavní motivy, proč jim dát moţnost ţít v posvátném svazku manţelském. Okolnosti ovšem tomuto mladému páru nejsou příliš příznivé, ale nemám dojem, ţe by se na ně musel brát nějaký větší zřetel; i tahle záleţitost je jednou těch, které mohou být překáţkou rychlejšímu šíření křesťanství!“ „Tvá slova stojí na samé hranici rouhání, kněţno,“ zhrozil se Vojtěch, „vůbec s tebou nemohu souhlasit a budu rád, kdyţ toto téma našeho rozhovoru co nejrychleji uzavřeme!“ Kněţna pochopila, ţe Vojtěchovo přesvědčení o vlastní pravdě je tak silné, ţe není sebemenší šance změnit jej jakýmikoli argumenty; v její duši převládla lítost nad osudem obou mladých lidí. Dá-li Bůh, dosáhnou nakonec přece jen
svého štěstí, to jim ze srdce přála, ale okolnosti mluvily jinými slovy. Biskupův postoj se jí zdál nepochopitelný; v té chvíli náhle pocítila, ţe – i kdyţ riskuje jeho nepřízeň – musí mu říci vše, co ji právě teď tíţí na duši, a to věci sice nepříjemné, avšak dle jejího soudu pravdivé. „Neměl bys, zapomínat, Vojtěše, na doby svého mládí. Dobře se pamatuji, jak se velmoţové na svých setkáních bavili s výsměchem o tobě, ţe ţádná Magdeburčanka, která je jenom trochu pohledná, nemá šanci uniknout tomu sukničkáři, kterým jsi byl zamlada, biskupe, kdyţ dlouhý studijní pobyt v tom městě ti zajisté přinášel nejen studijní povinnosti, ale i mnohá potěšení. Je hezké, kdyţ člověk dozraje a změní své názory, ale sám by měl být tolerantnější k druhým, kteří chtějí po něm jenom potvrzení své lásky. Připadá mi, Vojtěchu, ţe jsi nejenom ztratil část paměti, ale i většinu svého srdce. Máš místo něj jenom kámen a vidíš jenom svůj cíl. A toho je jistě moţno dosáhnout i jinými způsoby, neţ se domníváš.“ Mírně se uklonila, políbila biskupský prsten na Vojtěchově ruce, a pak pomalu odcházela, zanechávajíc biskupa ve zvláštním rozpoloţení. Zdálo se, ţe poslední kněţnina slova jím otřásla. Chvíli nebyl schopen ani pohybu, ale síla okamţiku za chvíli pominula a on se jen utvrdil v přesvědčení, ţe jeho názory a jejich prosazování jsou jedině správné. Uvědomil si, ţe moţná ztratil dalšího spojence, ale nevadí – i kdyby měl zůstat ve svém boji osamocen, půjde dál, dál za cílem, který si vytýčil – za jedinou křesťanskou Evropou pod vládou Svatého Otce v Římě. A nad touto ještě spíše pohanskou zemí zavlaje kříţ za kaţdou cenu, i kdyby se proti němu měli do jednoho šiku postavit všichni pohanští bohové!
*** *** *** Měsíc naštěstí svítil Benediktovi na cestu, kdyţ se koňmo prodíral hustým lesem a brodil baţinami, aby předstihl Kochanem vedené ozbrojence a zabránil tak smrti nejstaršího příslušníka přemyslovského rodu Vladivoje.
Tak jako ostatní, i on dobře znal a viděl všechny Vladivojovy chyby a nedostatky; jejich vztahy nikdy nebyly přátelské – ostatně věkový rozdíl mezi nimi byl příliš velký na jakékoli přátelství, ale situace teď byla jiná a osobní neshody musely jít stranou. Příčilo se mu, ţe by měl zemřít muţ, který skutečně měl podle zaţitého práva největší nárok na případně uprázdněný kníţecí stolec. On měl spravovat kníţectví po dobu nemoci svého staršího bratra a po něm zákonitě zasednout na stolec, ne jeho synovec Boleslav Ryšavec. Ten byl v pořadí aţ za ním a způsob, jakým se domohl svého jmenování správcem země, byl pro Benedikta zhola nepřijatelný. Teď mu osud nahrál příleţitost pomoci tomu člověku, který – ať uţ byl jakýkoli – si rozhodně nezaslouţil zemřít jenom proto, ţe se doţadoval svých práv. Konečně se mu podařilo dostat se z lesa a před sebou uviděl ve tmě spící dvorec Vladivojův. Stráţ u brány tvrze si jej všimla a zakřičela na něj. „Jsem Benedikt mnich, člen rodu Těpticů. Přicházím k vám v míru. Potřebuji, abys mě zavedl ke kníţeti Vladivojovi,“ oslovil stráţného. Kdyţ Benedikt uviděl, ţe muţ váhá, protoţe budit kníţete bez závaţné příčiny bylo při Vladivojově povaze přímo zdraví aţ ţivotu nebezpečné, seskočil z koně a důrazně prohlásil: „V sázce je sám ţivot kníţete, chlape! Okamţitě mě k němu zaveď, protoţe za chvíli můţe být pozdě! A vzbuď všechny muţe na statku, ať se přichystají na obranu. Je pravděpodobné, ţe budete dnes v noci přepadeni!“ Stráţný poslouchal Benediktova slova a klesala mu čelist; nevěděl, jestli má jeho slovům věřit, ale síla řeholníkovy osobnosti sehrála svou roli. Bez námitek šel tedy napřed a Benedikt ho následoval. Kdyţ se jim podařilo vzbudit Vladivoje – jako obvykle zmoţeného alkoholem – a Benedikt mu popsal nebezpečí, které mu hrozí, Vladivoj okamţitě vystřízlivěl. Vyskočil z lůţka, vyběhl před stavení, vyštěkl několik úsečných rozkazů a vzápětí před ním stál osedlaný kůň a připravený ozbrojený doprovod. Zbytky alkoholu ovšem z Vladivojova těla ještě úplně nevyprchaly, protoţe do sedla se vyškrabal jen ztěţka; kdyţ byl konečně bezpečně nahoře, obrátil se na
opodál stojícího Benedikta a řekl: „Děkuji ti, mnichu! Děkuji tobě i tvému rodu. Nikdy vám to nezapomenu.“ „Kam povede tvá cesta, kníţe?“ poloţil mu Benedikt poslední otázku. Vladivoj se škodolibě zasmál: „Do Polska, tam rádi přijmou nepřítele kníţete Čechů. Moţná, ţe jim ještě budu jednou uţitečný!“ Pak popohnal koně a následován svými ozbrojenci se vyřítil z brány. Za okamţik všichni zmizeli v lese ve směru k území pod vládou polského kníţete. Benedikt si uvědomil, ţe setrvávat dále ve statku by pro něj mohlo být smrtelně nebezpečné: kdyby ho tu objevili Kochanovi lidé, zítřejšího dne by se jistě nedoţil. Vyhoupl se proto na koně, kterého mu zatím drţel stráţný, a ostrým cvalem vyjel na nezalesněný pahorek na půlnoční straně od Vladivojova dvorce, z něhoţ měl dobrý výhled po celém okolí. A nečekal dlouho sotva se pohodlně usadil na kameni na vrcholu, uviděl, jak se v měsíčním svitu zaleskly zbraně a zároveň se ozval dusot koní, cválajících od lesa z opačné strany, neţ na kterou se dal Vladivoj. Ozbrojenci se hnali směrem k opevněnému statku. Zpoza palisád vylétlo několik šípů a některé z nich dokonce snad i útočníky zasáhly, ale nikdo z nich z koně nespadl. V krátké chvíli se jim podařilo prolomit špatně chráněnou bránu tvrze a proniknout na vnitřní prostranství. Tam se na ně sice vrhlo několik muţů, ale přesila útočníků byla zřejmá; netrvalo dlouho a vítězové byli jasní. Mrtvoly obránců zůstaly leţet v měsíčním svitu a ozbrojenci vráţeli do jednotlivých srubů, vytahovali křičící a plačící ţeny a děti a zabíjeli je. Benedikt s hrůzou sledoval toto vraţdění, ale bylo mu jasné, ţe nikdo, ani jedno jediné dítě, nesmí tento masakr přeţít: zůstali by svědkové, a to Kochan nemohl v ţádném případě dopustit. On i jeho rod uţ měli na své pověsti nemalý vroubek, a vyvraţdit celé osazenstvo statku bylo hodně i pro velmoţe v Čechách. Ozbrojenci zatím postupně vyplenili všechna stavení a vynesli z nich všechno, co mělo nějakou cenu. Podařilo se jim najít správce statku, ukrytého pod kupou hadrů v jednom ze stavení, předvedli jej před Kochana a srazili na kolena.
„Kde je Vladivoj?!“ zařval Kochan. „Já nevím, pane, skutečně nevím,“ křičel s hrůzou v tváři zajatec, „byl zde ten mnich, vím jen, ţe se jmenuje Benedikt a je synem předáka z rodu Těpticů. Kníţe pak okamţitě kázal osedlat koně a s několika muţi rychle ojel, zaslechl jsem jen, ţe prý do Polska ke kníţeti.“ „Tak, do Polska…“ zamumlal si sám pro sebe Kochan. Pak kývl na několik opodál stojících muţů a rozkázal jim, aby se pokusili Vladivoje dohnat – to však byl zřejmě prakticky nemoţný úkol. Cest na polské území vedlo několik a vůbec se nedalo předpokládat, pro kterou se Vladivoj se svými muţi rozhodne. Útočníci se také zdrţeli pleněním a vraţděním na statku, a tento čas jim nyní chyběl. Vladivojův náskok byl zřejmě dostatečný a nebylo tedy pravděpodobné, ţe by na něj ještě mohli někde narazit. Kochan jen mlčky kývnul na Hroznatu, stojícího za zajatcem; ten mu odpověděl stejným posunkem, rozmáchl se těţkým mečem a bez zaváhání srazil zajatci hlavu. Správcovo tělo se zhroutilo k zemi a na všechny strany vystříkla krev. Kochan pohrdlivě pohlédl na svou poslední oběť, odsunul mrtvé tělo nohou a přikázal muţům, aby statek zapálil. Netrvalo dlouho a Benedikt ze svého vyvýšeného místa spatřil, jak oheň zachvacuje jedno stavení dvorce po druhém a jak se po obloze rozlévá krvavá záře. Vstal, vyskočil na koně a oklikou se vydal zpět ku Praze. Byla to hrozná podívaná, ale těm ubohým lidem jiţ nebylo pomoci. Svůj úkol splnil –Vladivojův ţivot byl zachráněn, a ti ostatní neměli šanci přeţít… Ozbrojenci se zatím také pomalu vraceli směrem na Prahu – nebylo jiţ kam spěchat. Kochanem zmítaly smíšené pocity: na jedné straně – Vladivoj byl nyní zcela mimo hru. I kdyby ho polský kníţe přijal s otevřenou náručí, nemá v současné době šanci, ţe se dostal k moci: současné vojsko Čechů by se před jeho útokem hravě ubránilo. Na druhé straně ovšem mohl představovat nebezpečí do budoucna. Kolik jen takových vyhnaných příbuzných vládců, nepohodlných svými ambicemi, se potulovalo Evropou a ţilo – nebo spíše se přiţivovalo – na dvorech jiných panovníků, někdy jako rukojmí, jindy jako moţná záminka k přepadení nepřátelského státu a dosazení odmítnutého bratra nebo bratrance na
trůn coby ke všemu ochotné loutky, ovládané rukou vítěze. Vţdyť i na praţském hradišti ţil po léta vyhnaný bavorský vévoda, který se sem uchýlil poté, co se kníţe Boleslav Druhý neprozřetelně postavil v boji o římský trůn na jeho stranu proti legitimnímu králi a později císaři Otovi Druhému. To byla také jedna ze zásadních Boleslavových diplomatických chyb, za kterou později musel těţce pykat. Ten zatracený Benedikt! Bohuš, obyčejný Bohuš, pořád se mu jen plete do cesty. Jak se asi mohl dozvědět, co se chystá? Vţdyť hned poté, co Všebor jeho jménem získal souhlas k akci od Boleslava Ryšavce, vyrazil i se svými muţi směrem k Vladivojovu dvorci. A Benedikt je předjel a varoval Vladivoje. Tohle nechápal. Který zrádce mu tuto zprávu přinesl? Vţdyť nebyl kdo, a nebyl ani dostatek času! Zavrtěl nevěřícně hlavou – ne, to se prostě vůbec nedalo pochopit. Měl ho uţ dávno zabít nebo nechat zabít, jak mu to před krátkou dobou vykřičel do očí. Vţdyť on na něj troufale pozvedl meč a zranil jej, ten ubohý mnich z rodu, pro který on sám i jeho rodina byli jenom jakýsi póvl, který si ani nezaslouţí oţenit se s jejich dcerou. Ano, uţ je načase. Nejlepší odměna. Ţe ho to hned nenapadlo. Jenom získat souhlas správce země a všechno půjde jako po másle. A navíc naplnění jeho ţádosti nebude Boleslava Ryšavce stát ani denár. S určitými obavami se vracel zpátky do Prahy. Uţ podruhé v krátké době selhal – a pokaţdé se to týkalo Vladivoje! Poprvé mu nedokázal zabránit v účasti na sněmu, kde byl volen správce země, a teď mu ptáček frnknul těsně před nosem. Jistě, Boleslav Ryšavec mohl být klidný, určitě mu dlouho ţádné nebezpečí z Vladivojovy strany hrozit nebude – to by se spíše měl bát svých nevlastních bratrů a kněţny, pomyslel si Kochan. Ale tak jako tak – špinavé práce bude ještě dost, a právě na ni bude Ryšavec určitě potřebovat právě Vršovce, aby chránili jeho postavení a budoucí kandidaturu na kníţecí stolec. Je tedy třeba doufat, ţe Boleslav Ryšavec ocení vše, co pro něj aţ dosud udělali a ještě udělají. Bez nich by jeho šance získat správcovství země a ucházet se jednou z nejlepší moţné pozice o postavení kníţete Čechů byly určitě mnohem niţší…
Ranní červánky rozjasnily jeho temné myšlenky; druţina jiţ vyjela z lesa a před jejími zraky se objevila praţská kotlina s na vrcholu kopce trůnícím praţským hradištěm. Počínající podzimní den se zdál být krásný – snad bude krásný i pro něj, pro Kochana a jeho rod. Přikázal zastavit a slézt z koní. Všichni si zaslouţili odpočinek po perné práci dnešní noci a teď jiţ není kam spěchat. Konec konců bude i lepší, kdyţ se vrátí později, aţ bude nový správce po pravidelné večerní pitce v dobrém rozmaru a přijme zprávu o jejich neúspěchu klidněji, neţ by se jinak dalo po ránu očekávat. Jistě to tak bude lepší nejen pro Kochana, ale i pro samotného Ryšavce.
*** *** *** Tento den nezačal pro nového správce země šťastně. Nebyl to Kochan a jeho lidé, kdo ho vzbudil časně ráno. Dunění koňských kopyt před kníţecím palácem, rozčilený křik mísící se s řinčením zbraní, to nebylo příjemné probuzení. Boleslav vyskočil z lůţka a zavrávoral; po noci prohýřené při oslavě svého povýšení ho ruce ani nohy příliš neposlouchaly a hlava mu třeštila. Vyhlédl z okna a dole spatřil skupinu muţů, hrozivě mávajících zbraněmi směrem k němu. Protřel si oči, ale zrak ho neklamal: ano, vepředu stál Soběslav, předák rodu odvozujícího svůj původ od Vitislava, a za ním jeho čtyři bratři, všichni synové starého Slavníka, po kterém jednou historikové tento rod jednou pojmenují. Autonomní vládcové více neţ půlky zbytků kníţectví sezením na Libici. Ryšavcem trhlo. Co ti tady mohou chtít? Mozek mu začínal jen pomalu a s obtíţemi fungovat. Ano, bylo to jasné. Vršovcům se podařilo zabránit, aby se vůbec dozvěděli o volbě správce této země. A teď byli tady, aby se domohli svých práv, které jim jejich společenské postavení dávalo. A nebyli sami – mocný houf ozbrojenců za nimi dával tušit sílu, která jejich argumenty podporovala. Boleslav pochopil, ţe tyto nebezpečné protivníky – i kdyţ formálně podřízené ústřední kníţecí moci – je moţno udobřit pouze po dobrém. Vyklonil se proto z okna, usmál se falešným úsměvem, připomínajícím spíše úšklebek,
a křiknul na Soběslava: „Vítám tě, bratranče, v kníţecím paláci, tebe i tvé bratry. Vstupte dovnitř, ať vás mohu pohostit, jako byste byli mými bratry.“ „Tvými bratry bychom být nechtěli, Boleslave, to bychom se museli bát o své ţivoty, jako se dnes asi bojí oni, kdyţ se tak na tebe dívám,“ ironicky mu odpověděl Soběslav, „být tvými bratranci je pro nás více neţ dostatečnou ctí!“ Boleslav jeho uráţlivá slova diplomaticky přeslechl a pokynul jim. „Jen vstupte, při prostřené tabuli s jídlem a pitím se nám bude lépe hovořit o tom, co vás sem přivedlo.“ „To se hned dozvíš, co nás k tobě přivádí, bratranče,“ s ještě větší ironií pronesl Soběslav, seskočil z koně a jeho čtyři bratři jej následovali. Ostatní po zuby ozbrojení muţi zůstali před palácem sedět na koních a evidentně byli připraveni k okamţitému boji. Všech pět Slavníkovců, ověšených zbraněmi, pak vešlo do paláce. Boleslav je uţ čekal na chodbě a s milým úsměvem ve své falešné tváři je zavedl do hlavního sálu, kam uţ sluţebnictvo nosilo jídlo a pití na tabuli uprostřed. Boleslav se usadil do čela stolu a nabídl hostům místa: „Nejdříve se najíme a napijeme, a pak budeme řešit to, co vás tíţí, přátelé,“ oslovil příchozí stále ještě s úsměvem, jen ztěţka se ovládaje, aby tomu zpupnému Soběslavovi nevrazil pěst do obličeje. Zachmuření Slavníkovci se usadili a pustili se do nabízeného jídla. Jak Ryšavec správně předpokládal, jídlo a pití i čas strávený nad prostřenou tabulí částečně otupily hroty hněvu jeho nezvaných hostí. I kdyţ diskuze o tom, proč vlastně Soběslav a jeho rod neměli moţnost účastnit se osobně volby svého kandidáta na funkci správce této země, byla ostrá, přece jenom skončila alespoň formálním Ryšavcovým vítězstvím. Po chvíli bylo všem jasné, ţe izolovaný odpor – byť i druhého nejsilnějšího rodu v zemi – nemá šanci na úspěch. Ano, bezpochyby mohli Ryšavce zabít, ale tím by proti sobě popudili i ty, kteří právě nestáli na jeho straně. A malá obliba jejich rodu, zakládajícího si na svém bohatství, jeţ očividně převyšovalo bohatství kníţecí rodiny, na svém postavení, které bylo trnem v oku dalším mocným rodům v Čechách, a konečně pak na svém příbuzenství s vládnoucím rodem říšskoněmeckých králů a císařů, coţ všem
ostatním v zemi patrně vadilo nejvíc, nahrávala spíše Boleslavovi neţ Soběslavovi a jeho příbuzným. Stačilo, aby se Boleslav omluvil Soběslavovi a jeho bratrům za příkoří, kterého se jim dostalo, ale to přece nebylo vinou jeho, Boleslava, ale vinou toho, ţe posla, kterého k nim on sám osobně vyslal, pravděpodobně přepadli loupeţníci a zabili jej. Neměl moţnost si pro krátkost času ověřit, jak situace skutečně vypadá. Bohuţel, ani další představitelé mocných rodů se nemohli dostavit ke sněmovnímu jednání. Můţe odpřisáhnout, ţe se taková nepříjemnost uţ nikdy nestane a sám bude dohlíţet na to, aby o kaţdém dění ve státě byli Soběslav a celý jeho rod dostatečně a s předstihem informováni. Soběslav, i kdyţ mírně zmoţen vypitým alkoholem, pochopil, ţe tato omluva je asi to jediné, co v této chvíli můţe získat. Pokračovat v dobrých vztazích s kníţecím rodem, které tak diplomaticky vybudoval jeho otec Slavník, se pro celý rod prozatím jevilo jako nejvýhodnější. A jeho příbuzenství s římskými císaři? Kdyţ bylo jejich podpory nejvíce zapotřebí, dal císař přednost spojenectví s otcem nynějšího kníţete Boleslavem Prvním a umoţnil mu, aby dobyl jejich sídlo Kouřim a připojil jejich kníţectví Zličanů a Charvátů k doméně Čechů, a to i proti vůli jeho děda Voka. Bylo mu jasné, ţe kdyby teď povstal proti kníţeti a jeho rodu, zůstal by ve svém boji osamocen, ba co hůře – rozhádaní velmoţi by se proti nim nejspíše spojili jako jeden šik na straně Přemyslovců, a vládnoucímu rodu by moţná vytáhli na pomoc i okolní vládcové hnáni obavou, ţe by k něčemu podobnému mohlo dojít i v jejich drţavách. Zvedl tedy číši na znak míru a Boleslav s křivým úsměvem udělal totéţ; Soběslavovi bratři je následovali, nebezpečí bylo v té chvíli zaţehnáno. Nezvaní hosté odjeli, ale napětí zůstalo. Boleslav si v té chvíli plně uvědomil, ţe hrozba ze strany tohoto rodu trvá i nadále. Za posledních padesát let jejich pozice spíše posílila, právě díky diplomacii starého Slavníka. Jeho syn Soběslav sice nebyl zdaleka tak dobrým a prozíravým diplomatem jako jeho otec, ale i tak byl velmi nebezpečným soupeřem pro rod, odvozující svůj původ od Přemysla Oráče.
Nepříjemné bylo uţ jen to, ţe slavníkovské panství – které svou rozlohou převyšovalo zbytek kníţectví, ač formálně podřízeno praţským kníţatům – mělo snad lepší správce jednotlivých statků a pracovitější sedláky: jen sám Bůh ví, v čem to doopravdy bylo, ale rozhodně se zdálo, jako by se území libických správců hlad vyhýbal velkým obloukem. Ani slavníkovské sýpky ovšem po mizerném roce právě nepřetékaly obilím, přesto však byly plnější neţ sýpky kníţete i dalších velmoţů a poddaní netrpěli hladem. Aby toho nebylo dost, byla prý libická sklepení plná stříbra, které se tamní správci pokoušeli těţit, a dokonce i sami razili vlastní denáry s podobiznou Soběslava, jako by byl skutečným vládcem své země a ne jen správcem kníţetem mu propůjčené domény. A konečně – zatímco se po přemyslovském území potloukalo mnoţství hladových a nezaměstnaných vojáků, kteří se navrátili ze ztracených drţav, byli bez práce a většinou se zdrţovali Vyšehradě nebo se stále častěji stávali loupeţníky, v Soběslavově doméně byl naprostý klid… Boleslav si uvědomil, ţe bude stále více potřebovat takové lidi, jako jsou Kochan a rod Vršovců. Lidi, kteří budou schopni ochránit zájmy kníţecího rodu – a to samozřejmě i ve svém vlastním zájmu – a jakýmikoli způsobem dosáhnout posílení kníţecí moci v zemi na úkor takových potomků Slavníka a všech dalších, kteří by měli zájem o kterýkoli kousek moci a bohatství státu. V té chvíli pochopil, proč jeho otec preferoval do nejvýznamnějších funkcí ve státě spíše členy méně významných šlechtických rodů, neţ byli Těpticové nebo Municové. Ti lidé mu byli zavázáni za své postavení a nově nabyté bohatství, neţili z tradic a pýchy nad délkou svého rodokmene, a hlavně – zatím si nečinili ţádné nároky na část moci, která náleţela kníţeti Čechů. Pochopil, proč se jeho předkové na kníţecím stolci tak důsledně zbavovali bývalých drobných kníţat, lechů, vladyků i jejich potomků a kdyţ to bylo nutné, neváhali sáhnout třeba i k vyvraţdění celého rodu; právě teď mu to názorně ukázali Slavníkovi synové. Jejich moc a postavení je očividně nutno za kaţdou cenu oslabit, ale jak? To mu zatím nebylo ještě úplně jasné…
*** *** *** O návštěvě Slavníkových synů se Kochan dozvěděl od Všebora, který jim vyjel s nevelkou druţinou naproti. Všebor pobýval na Praze, aby Vršovci měli po dobu Kochanovy nepřítomnosti přehled o dění v kníţecím sídle. Kochan se zatvářil velmi spokojeně, kdyţ od Všebora uslyšel o návštěvě Soběslava a jeho bratrů u Boleslava Ryšavce a o pro Ryšavce tak netypickém jednání, plném ústupků a pochlebování nevítaným hostům. Jistě, postavení správce země bylo v této chvíli značně nejisté a riziko, ţe by Slavníkovi synové mohli vyvolat vzpouru ve státě, se nedalo jednoznačně vyloučit. Na druhé straně Kochana potěšilo, ţe Boleslav zachoval chladnou hlavu a podařilo se mu zchladit i horké hlavy poníţených potomků bývalých kníţat. Potřeboval, aby se jejich ochránce, na jehoţ sílu a podporu tak spoléhal, udrţel v nově vydobyté pozici bez úhony. Ryšavec si musel dobře uvědomovat, jak důleţitým spojencem a ochráncem jeho postavení bude právě teď on a celý rod Vršovců. Pro oba muţe – Ryšavce i Kochana – bylo teď toto spojení tak těsné, jako je pupeční šňůra mezi matkou a dítětem. Věděl, ţe teď můţe od Boleslava ţádat, cokoli jenom bude chtít, a také přesně věděl, co je teď pro jeho rod nejdůleţitější a čeho chce a musí dosáhnout. Kochan zanechal své druţiníky před branou do hradiště a vjel na nádvoří, doprovázen jen Všeborem. Sesedli z koní a vyšli do patra paláce. Ryšavec si uţ všimnul jejich příjezdu a očekával je na chodbě před svou světnicí. „Mám pro tebe vcelku dobrou zprávu, kníţe,“ začal svou řeč velmi opatrně Kochan, „je jisté, ţe tvůj strýc, kníţe Vladivoj, tě uţ nebude ohroţovat v tvém postavení.“ „Je mrtev?“ otázal se stručně Ryšavec a podezíravě na Kochana pohlédl. „Ne, není mrtev, ale teď je jiţ daleko, příliš daleko na to, aby mohl být pro tebe nebezpečným.“
„Jak to, ţe ţije, přece jsem vám jasně přikázal, ţe máte – “ rozkřikl se Ryšavec, ale zavčasu se vzpamatoval a ztišil hlas, neboť si uvědomil, ţe palácové zdi jsou tenké a ţe se tu pohybuje příliš mnoho lidí, jejichţ uši by tato slova rozhodně neměly slyšet. Potichu pokračoval: „Dokud ţije, můţe se vrátit. A naši nepřátelé budou nadále na jeho straně, proti mně a mým spojencům.“ „Někdo, koho dobře znáš, prozradil Vladivojovi náš úmysl,“ odtušil Vršovec. Ryšavcem opět zalomcovala zlost: „Kdo to byl? Víš to, Kochane? A jak mohl vědět, co chystáme? Vţdyť o tom jsme věděli jenom my dva a tvůj bratr, slyšíš, jenom my tři, snad…“ „Snad si nemyslíš, ţe jsem to byl já, kdo varoval Vladivoje? Nebo Všebor? Ne, to bychom přece byli sami proti sobě. Ne, kníţe, byl to Bohuš neboli Benedikt, mnich, syn těptického předáka Svojmila!“ Ryšavec na okamţik ztratil dech; kdyţ zase našel slova, zasyčel: „Benedikt? Ten zpovědník mé nevlastní matky? Jak ten mohl…? Ne, to nedokáţu pochopit. Tak další zrádce. Jistě, vţdyť je to Těptic a Vladivoj byl přece favoritem Těpticů…“ Ostře pohlédl na Kochana a jedovatě dodal: „Vţdyť i ty mu vlastně něco dluţíš, Kochane! Tebe přece zranil a jeho otec tě urazil, kdyţ odmítl dát svou dceru za ţenu Všeborovi!“ Kochan mu se špatně tajenou radostí dal za pravdu: „Ano, kníţe, je to tak. Těpticové jsou naši společní nepřátelé a bude třeba je za všechno ztrestat.“ Ryšavec povstal a nervózně procházel po místnosti. „Jak to vlastně bylo s Vladivojem? Kde teď je?“ „Kníţe, statek kníţete Vladivoje jsme dobyli a vyplenili. Nikdo z jeho obyvatel neţije, ţádní svědkové nejsou. Jeho správce, kterého jsme také zajali, nám dříve, neţ zemřel, prozradil, ţe kníţe uprchl do Polska. Poslal jsem za ním své lidi, ale obávám se, ţe nemají příliš velkou šanci jej dostihnout.“ „Tak do Polska,“ zamyslel se Ryšavec, „jistě, to bylo jediné rozumné řešení. Bude skrytým trumfem pro kníţete Poláků a ten ho vytáhne, jen kdyţ se mu to bude hodit. Budiţ, chápu, ţe nebylo v tvé moci udělat více. Jsem tvým
dluţníkem, Kochane. Ţádej, co chceš, pro sebe i pro svůj rod. Kolik peněz stojí tvé sluţby? Nebo raději chceš nějaké polnosti? Řekni to!“ Kochan se usmál pod vousy. Dobře věděl, v jakém stavu jsou kníţecí finance, a ţe ţádat od správce státu peníze by v této chvíli byl holý nerozum. A polnosti? Ne, měl vyšší plány, ale ty teď ještě nemohly být uskutečněny, na to si ještě bude muset nějakou dobu počkat. Ale přesně věděl, co bude od správce poţadovat. „Kníţe, nechci ţdímat tvoji pokladnici. Ale mám jinou ţádost a myslím, ţe bude přijatelná i pro tebe. Ty víš, ţe rod Těpticů jsou naši společní nepřátelé. A já vím přesně, jak na ně udeřit, jak je zasáhnout více, neţ kdybychom je napadli a některé z nich zabili. Ten starý nadutec Svojmil, který proti tobě organizoval skupinu velmoţů, bude zasaţen přímo do srdce, více, neţ kdybychom po něm vystřelili otrávený šíp.“ Ryšavec se na něj podíval s neskrývaným zájmem: „Mluv přímo k věci, Kochane. Myslím, ţe své přání můţeš uţ teď povaţovat za splněné!“ Kochan tedy bez obalu vznesl poţadavek: „Chci jenom, abys nám dovolil beztrestně unést Svojmilovu dceru Markétu a nebránil nám, abychom ji donutili k sňatku tady s Všeborem. Chlapec ji miluje a ona ho odmítá kvůli mladému Krásovi z rodu Municů.“ Ryšavec se škodolibě zasmál: „Vţdyť rod Municů jste vy, Vršovci, připravili o jejich předáka i jeho staršího syna!“ Kochan jeho naráţku s úšklebkem vyvrátil: „Povídá se to, kníţe, ale důkazy proti nám ţádné nejsou.“ Ryšavec se opět zasmál: „Ale jsou, ale není teď uţ nikoho, kdo by vás za váš čin potrestal.“ Kochan se uklonil: „Děkuji, kníţe!“ „Není to ale trochu málo za tak věrné sluţby na mou podporu?“ otázal se Ryšavec. „Ne, kníţe, je to právě tolik, kolik je třeba. Sňatkem s dcerou Těpticů se my všichni staneme jejich příbuznými a náš rod postoupí na společenském řebříčku
velmoţů tohoto kníţectví. Budeme rovni těm nejmocnějším a nevlivnějším rodům a nikdo nám toto postavení nebude jiţ moci upírat. A Všebor,“ obrátil se k bratrovi, stojícímu opodál a mlčícímu, „bude šťasten, ţe má vedle sebe ţenu, kterou miluje a po které touţí.“ Ryšavec se usmál, tentokrát – zdálo se – od srdce: „Velmi dobře jsi to promyslel, Kochane! Máš mé slovo. Cokoli se stane v této záleţitosti, zůstane pro vás bez trestu, o to se jako správce kníţectví postarám celou vahou své moci. To ti přísahám!“ Kochan se s úsměvem uklonil: „Děkuji ti, kníţe. A jsme tu všichni i nadále k tvým sluţbám, kdykoli nás jen budeš potřebovat.“ Ryšavec jim blahosklonně pokývnul a oba muţi se vzdálili. Kdyţ vyšli z paláce, Všebor se vrhl před Kochanem na kolena a políbil mu ruku. Kochan, překvapený bratrovou reakcí, se nestačil uhnout a překvapená hradní stráţ s otevřenými ústy sledovala tuto neobvyklou scénu. Kochan rychle pozvedl Všebora ze země: „Copak jsi přišel o rozum, bratře? Co tě to napadlo, klečet přede mnou na kolenou a líbat mi ruce?“ „Nastotisíckrát ti děkuji, bratře, ţe myslíš na mé štěstí!“ vysvětlil své chování Všebor. „Inu, nevím, jestli ta ţena bude tvým štěstím, ale pokud nám všechno vyjde tak, jak si to představuji, pak to pozici našeho rodu jen posílí a větší poníţení, neţ jaké to bude znamenat pro rody Těpticů a Municů i pro jejich přívrţence, si ani neumím představit. Tohle bude zase moje štěstí a dost moţná, ţe i tvoje a vůbec všech našich bratří!“
IV. Zpráva o tom, ţe zemřel polský kníţe Měšek, se donesla na praţské hradiště počátkem zimy. Nebylo to nic překvapivého, kníţe uţ byl v letech. Švagr
vládnoucího kníţete Boleslava Druhého, strýc jeho tří synů a manţel uţ léta mrtvé sestry Boleslava Druhého kněţny Doubravky opustil toto slzavé údolí. Zprávu o tom přinesli kupci projíţdějící přes Prahu směrem k jihu, kteří spěchali, aby ještě před úderem zimy stačili odplout za moře a do jara přivézt čerstvé zboţí, vzácné tkaniny a mnohé další potřebné i méně potřebné věci, pokládané v té době za mimořádný přepych. Novým kníţetem Poláků se stal Měškův syn Boleslav, který si zanedlouho pro své válečné nadání i nebojácnost vydobyl přídomek Chrabrý. Co přinese tato změna na polském kníţecím stolci? To nejvíce zajímalo správce země Boleslava Ryšavce i členy kníţecí rady. Ryšavec, který znal Boleslava Chrabrého od dětství, jeho nástupem na kníţecí stolec nebyl příliš nadšen. Mladý kníţe Poláků projevoval značné vladařské schopnosti. Nepříliš dobrá zpráva pro stát, který se začínal zmítat ve vnitřních problémech. Zatímco panství českého kníţete se zmenšovalo, Polsko rostlo a posilovalo, ve většině případů zatím právě na úkor kníţectví Čechů. Těţko se dalo očekávat, ţe mladý kníţe se spokojí s tím, co dosud vydobyl jeho otec, a také on se patrně bude chtít přičinit o další rozšíření ovládaných území a nejen o posílení svých pravomocí v oblastech, které jiţ patřily pod jeho správu. Ryšavce nejvíce trápila otázka, zdali se nový kníţe nebude snaţit prosadit Vladivojovo právo na praţský kníţecí stolec. To, ţe jeho otec Měšek přijal Vladivoje s otevřenou náručí, se dozvěděl velmi brzy. A nebylo pochyb, ţe Vladivojova přítomnost u dvora byla pro nového vládce Polska jakýmsi ţolíkem pro případ, ţe by bylo třeba zpochybnit legitimitu vlády Boleslava Ryšavce. Jistě, zatím oficiálně vládl Boleslav Druhý, o tom nebylo pochyb, i kdyţ jeho zdravotní stav se dosud natolik nezlepšil, aby mohl opět převzít otěţe moci do svých rukou. Podle některých názorů nebylo vhodné prosazovat na kníţecí stolec jeho bratra před synem. Ale ta chvíle mohla přijít. Moţná uţ za několik týdnů, moţná aţ za pár let. Ale přijít přece musela. Ryšavec opět zalitoval, ţe se Vršovcům nepodařilo zbavit ho Vladivoje jednou provţdy, navěky mu zavřít ústa při útoku na jeho dvorec. O to víc jej dráţdil rod Těpticů, a mezi nimi zvláště mnich Benedikt.
Zakročit proti němu si ovšem zatím netroufal – ani by to snad nepřineslo ţádný uţitek, jenom problémy, kdyby nechal zabít mnicha ze starého váţeného rodu. Ani lesy nejsou němé, a lidská ústa obzvlášť, jak se o tom přesvědčil po napadení Municů Vršovci. V celém kníţectví opět začínal narůstat neklid a napětí. Zima ještě ani pořádně nezačala, a zásoby jídla se po katastrofální neúrodě sníţily na minimum. Příznaky hladu na sebe jistě nedají dlouho čekat. A kníţecí pokladna zela prázdnotou kupci jiţ ani zdaleka nevyhledávali tak ochotně praţské trţiště, jako před léty za vlády Boleslava Prvního. Jistě za to mohl především váznoucí přísun otroků, snad nejdůleţitějšího artiklu zdejšího obchodu. A problémy se postupně projevovaly i na dvorech a statcích velmoţů. Stoupal počet loupeţivých tlup, většinou sestávajících z vojáků, kteří sami neměli co jíst. Silnice nebyly bezpečné a počet útoků na jednotlivé pocestné i celé ozbrojené houfy stoupal. Zabíjelo se uţ i pro kus jídla, nejenom peníze. Jídlo začínalo mít větší hodnotu neţ kníţecí denáry. Několik vzpour lidu, i kdyţ v zárodku potlačených, také nevěštilo nic dobrého a narušovalo vnitřní i vnější sílu ústřední kníţecí moci. Oleje do ohně přilila i zdánlivě bezvýznamná příhoda: oddíl kníţecích vojáků, doprovázející správce země Boleslava Ryšavce, se náhodou potkal s oddílem ozbrojenců, kteří doprovázeli předáka slavníkovského rodu Soběslava. Dobře ţivení a teple ošacení členové Soběslavovy druţiny ostře kontrastovali s kníţecí druţinou, vesměs špatně oděnou a hladovou. Snad to ani nebyla pravda, snad se to kníţecím vojákům i samotnému Ryšavci jenom zdálo, ale připadalo jim, jako by se Soběslav i jeho muţové dívali na zkřehlou a hladovou druţinu správce
Boleslava
s jakými
despektem,
nadhledem
a špatně
skrývaným
pohrdáním. K ţádnému ozbrojenému střetu ani uráţlivým projevům ani z jedné strany samozřejmě nedošlo, Soběslav se před správcem země uctivě uklonil a jeho ozbrojenci udělali totéţ, ale všichni v kníţecí druţině – včetně samotného Ryšavce – měli pocit, ţe ta uctivá úklona byla vlastně projevem výsměchu, výsměchu sytého vůči hladovějícímu.
Tato příhoda se rychle rozšířila mezi velmoţi i lidem kníţectví a naprosto nepřidala Soběslavovu rodu na popularitě. Obecně se tvrdilo, ţe jejich sýpky jsou plné a ţe prodávají obilí do ciziny – jedni tvrdili, ţe do Polska, jiní, ţe samotnému německému králi, další, ţe ţidovským kupcům. A lid vlastní země nechávají hladovět, jen aby dokázali svou převahu nad kníţetem Čechů. Jiná příhoda, která následovala zanedlouho po té první, však jiţ popudila vůči tomuto zpupnému rodu bývalých kníţat Charvátů a Zličanů všechny, správcem země počínaje přes velmoţe aţ po jednoduchý lid. Jako kaţdým rokem, tak i o těchto Vánocích se sešli všichni nejdůleţitější muţové země, aby v posvátné rotundě svatého Víta na praţském hradišti, kterou kdysi nechal postavit sám kníţe Václav, vyslechli biskupovo kázání k tomuto svátku a vzdali hold novému Bohu, který nad nimi vládl a ochraňoval jejich ţivoty i majetky. Vánoční mír převládal v duších všech, kteří projeli zasněţenou krajinou i z těch nejvzdálenějších statků a tvrzí, aby se mohli účastnit tohoto vzácného setkání v míru
a zboţnosti.
I napětí,
které
v posledních
týdnech
vládlo
vůči
slavníkovskému rodu, jakoby na chvíli opadlo – konec konců vţdyť i sám biskup k tomu rodu náleţel. V takové chvíli nebyla vhodná chvíle na jakékoli nepřátelství. Jaké bylo jejich zděšení, kdyţ biskup ve svém kázání – a to ne jednou, důrazně jim to připomněl nejméně dvakrát – zakázal vařit pivo na prodej! To, co se nám dnes můţe zdát jako absurdita a věc téměř bezvýznamná, bylo v té chvíli snad tím nejstrašnějším, co mohl biskup vyslovit. Pivo, to nebyl jenom nápoj, který by byl důleţitý svým obsahem alkoholu. Toho v něm bylo tak mizivé mnoţství, ţe kterýkoli dnešní pivař jen trochu znalý kvalitního moku by je odmítl jako nápoj nehodný názvu pivo. Hustou tekutinu, která se tehdy vařila, bylo moţné přirovnat spíše k tekutému chlebu, ne tomu čirému, ušlechtilému moku, který denně vídáme na našich stolech. Pivo bylo v době, kdy nebylo co vloţit do úst, vzácné jako jídlo chudých. Obsahovalo všechny ţiviny a nejrůznější látky nezbytné k ţivotu, umoţňovalo přeţít za minimální cenu i těm, kteří by jinak zemřeli hlady. A teď jim bylo zakázáno
s pivem obchodovat. Vţdyť právě oni, nejchudší z chudých, neměli jinou moţnost, neţ za drobný peníz nebo výměnu svých drobných statků získat tento nápoj, který je udrţel při ţivotě. Omráčila snad biskupa slepota, kdyţ vydal takové nařízení? Zajisté se dalo očekávat, ţe ho všichni budou okamţitě porušovat. Dalo se rovněţ čekat, ţe kníţe – nebo v této chvíli správce kníţectví – zmírní tvrdý dopad biskupových slov a přijme rozhodnutí, které nebude v souladu s Vojtěchovým přikázáním. Ale slova byla jednou vyřčena a jejich následky, pokud by se plně dodrţovala, by byly jistě tragické. Ovšem místo a čas, který biskup ke svému zákazu zvolil, byly tak význačné, ţe jejich váhu nebylo moţno jen tak přehlédnout. Nikdo si sice přímo nedovolil po nešťastném kázání nejvyšší církevní autoritě ve státě osobně vyhroţovat nebo spílat, ale Vojtěchovi bratři, kteří se rovněţ tohoto slavnostního obřadu zúčastnili, měli co dělat, aby unikli hněvu ostatních přítomných velmoţů pod ochranou své ozbrojené druţiny. A v koutě rotundy stál muţ, který se měl zanedlouho stát osudem těchto muţů, prchajících před rozvášněnou skupinou nejvýznačnějších muţů ve státě, a usmíval se pod vousy. Jeho plány se naplňovaly rychleji a lépe, neţ doufal. A pomáhal mu v nich člověk, který miloval svého Boha nejvíce jak to bylo moţné a chtěl pro něj jenom to nejlepší, za kaţdou cenu – sám biskup Vojtěch. Tím muţem v přítmí rotundy byl předák Vršovců Kochan. Sám se do útoků na Soběslava a jeho bratry nezapojil – nebylo toho zapotřebí, jeho chvíle ještě nenastala. Ale aţ jednou nastane, pak dokáţe to, co zatím nedokázala velká skupina rozzlobených muţů, kníţeti nejbliţších.
*** *** *** Silný vítr se zvenčí opíral do oken biskupského paláce na praţském hradišti a hnal proti nim mnoţství sněhu, uvnitř pak přítmí a planoucí oheň zvýrazňovaly zimní atmosféru dne.
V komnatě biskupa Vojtěcha seděli dva muţi. Na první pohled bylo zřejmé, ţe jejich vztahy jsou vřelé a ţe mladší z muţů – snad třicetiletý – obdivuje toho staršího, který však ještě ani zdaleka nedosáhl čtyřicítky. Tím starším muţem, s plnovousem a mírně vlnitými vlasy, byl syn starého kníţete Slavníka biskup Vojtěch, mladším byl jeho nevlastní bratr Radim neboli Gaudentius, jak znělo jeho v Itálii přijaté řádové jméno. Kdyţ roku 981 starý předák rodu – v pozdější Kosmově Kronice české označovaný jako kníţe, který dokud ţil, dobře ţil – umíral, mohl skutečně pohlédnout zpět na svůj ţivot s uspokojením. Nepodařilo se mu sice získat plnou samostatnost na kníţeti Čechů, ale obratnou diplomatickou politikou dosáhl toho, ţe rozlehlá území, která náleţela jeho rodu, byla na centrální vládě Prahy v podstatě autonomní. Další síla jeho rodu spočívala v tom, ţe při pohledu kolem sebe viděl sedm statných synů; sedmička, šťastné to číslo v kaţdé pohádce, byla jistě šťastným číslem i pro Slavníka. Rod byl – alespoň dle počtu synů po meči – zabezpečen na dlouhé generace dopředu, to si jistě umírající předák rodu, potomek mocného Vitislava, Radly i Voka, mohl pomyslet. Šest z těchto synů mu porodila jeho zákonitá manţelka Střezislava, sestra kníţete Čechů Boleslava Prvního, a posledního – nejmladšího Radima – měl s jednou ze svých nesčetných konkubín. Dva ze svých synů miloval Slavník nade všechny ostatní, a to Vojtěcha a Radima. Oběma byla určena kněţská dráha a nebohý Slavník by se obrazně řečeno obracel štěstím v hrobě, kdyby věděl, ţe oba jeho synové budou jednou blahoslaveni a dokonce svatořečeni, lidé jim budou po jejich smrti vzdávat nezměrnou úctu a před jejich jménem bude navěky, dokud křesťanství bude existovat, vyslovováno magické slůvko svatý. Svatý Vojtěch, neboli Adalbert, a svatý Radim, neboli Gaudentius. V té chvíli však oba jeho synové, netušíce ani zdaleka, jak mnoho budou jednou jejich jména a činy uctívány, seděli ve skromně zařízené biskupské pracovně při plápolajícím ohni a rozprávěli. Vojtěch laskavým hlasem oslovil
svého bratra: „Tak povídej, Radime, jak dopadla tvoje mise v Polsku? Jaký je nový kníţe Poláků? Znal jsem ho jako dítě a teď je z něj, jak jsem slyšel, velmi schopný a křesťanské věci oddaný vládce.“ Radim se usmál: „ O kníţeti Boleslavovi, který je, jak jsem se dozvěděl, teprve dvacet pět let stár, a uţ je přezdíván Chrabrý, ti mohu podat jen ty nejlepší informace. Po celé své zemi buduje a dává světit kostely, zakládá kláštery a – stejně jako jeho otec Měšek – také on se rozhodl, ţe pokud dobude nějaké pohanské území, dá ho pod správu římského stolce svatého Petra. Myslím, ţe činí skutečně rozumně. Dokonce mi navrhl, abych zůstal v Polsku a napomáhal šíření víry v jeho zemi.“ „A ty, Radime, jsi takovou velkorysou nabídku odmítl?“ otázal se překvapeně starší bratr. „Ano, bratře, protoţe můj ţivot patří tobě, a kde jsi ty, tam budu i já. Kdyţ tě Bůh povolá k sobě dřív neţ mě, nebude mi záleţet na tom, kde budu působit, pokud bude moje přítomnost uţitečná i jinde neţ ve vlastní zemi. Ale zatím zůstanu s tebou a budu pomáhat především tobě zušlechťovat tuto krajinu, pořád ještě více pohanskou neţ křesťanskou!“ Vojtěch, dojatý jeho slovy, vstal a bratra objal. „Přál bych si, abys byl se mnou v den mé smrti, Radime, a abys to byl ty, kdo po mně převezme vše, co jsem svými chabými silami zatím pro víru udělal.“ „Spolehni se, bratře, to jistě a s radostí udělám, to mi můţeš věřit.“ Závěs nahrazující dveře do místnosti se v té chvíli poodhrnul a do místnosti vstoupil biskupův sluţebník. Uklonil se a ohlásil dva hosty, kteří čekali za ním v polostínu, aţ budou pozvání dovnitř. Vojtěcha jejich příchod skutečně překvapil; jedním z nich byl probošt Willik, s nímţ strávil nejednu chvíli při studiu v Magdeburku a kterému sám udělil hodnost probošta svatojiřského kláštera, a druhým byl starý kněz Radla, který Vojtěcha, Radima i všechny syny starého Slavníka vychoval a poţíval u nich nezměrné úcty.
Radla byl také – společně s bratrem kníţete Boleslava Druhého mnichem Kristiánem – tím, kdo Vojtěcha po jeho odjezdu do Říma přesvědčil k návratu do Čech. A teď zde stál starý muţ před svým biskupem, kterému kdysi dal první vzdělání a první poučení o křesťanském náboţenství. Vojtěchovo překvapení bylo o to větší, ţe Radla musel ujet hodný kus cesty v nečasu a vánici, aţ z libického hradiště. Zřejmě k tomu měl skutečně váţný důvod, aby v takové době projel tak velký kus cesty a mohl navštívit biskupa v jeho sídle. Vojtěch se k němu sklonil a chtěl mu políbit ruku, ale Radla ji odtáhl: „Nesluší se, aby biskup líbal ruku jednomu ze svých kněţí,“ prohlásil téměř dotčeně, ale Vojtěch se usmál. „Políbit ti ruku je tím nejmenším vyjádřením úcty k tobě, Radlo, k tobě, který jsi ze mne udělal člověka, jenţ se nemusí stydět ani před Svatým Otcem v Římě a kterého si váţí i sám římský král.“ Nebyla to planá slova. Bylo všeobecně známo, ţe mladičký říšský král Ota Třetí skutečně projevoval českému biskupovi mimořádnou úctu. Kdyţ skončilo oficiální přijetí hostů a jejich vítání s Radimem a kdyţ konečně všichni seděli poblíţ planoucího ohně, který jediný poskytoval trochu skutečného tepla v panujících krutých mrazech, a kdyţ si konečně všichni navzájem postěţovali na to, jaký hlad a bída po letošní katastrofální neúrodě zemi postihly, zeptal se Vojtěch na to, co k němu Radlu a Willika přivádí. Náhle bylo zřejmé, ţe nikdo z nich nechce být tím, který jako první pronese, co mají na srdci. Konečně se k tomu odhodlal Radla. „Vojtěchu, tvá slova i činy jsou bezpochyby prodchnuty křesťanskou láskou a touhou co nejvíc šířit křesťanskou víru po této zemi, vymýtit pohanské způsoby u těch, kteří se dali pokřtít, a vést je k tomu, aby dodrţovali křesťanské zásady, které vyslovil Kristus i nejvyšší církevní hodnostáři v posledních tisíci letech,“ začal Radla zeširoka. „Milý Radlo, snaţím se činit tak, jak říkáš. Snaţím se konat vše jen pro slávu Boţí a pro spásu duší všech obyvatel této země, ale skutečný smysl tvých slov mi uniká… Jistě jsi neváţil tak dlouhou a namáhavou cestu sem jen proto,
abys mi řekl, jak dobře vykonávám práci, kterou mě pověřil Bůh!“ odpověděl Vojtěch. Radla se tedy nadechl a zřejmě nerad pokračoval: „K této práci tě nepověřil jenom Bůh, Vojtěchu, ale především kníţe této země. A pak císař římský, a také Svatý Otec, následovník svatého Petra a náměstek Kristův zde na Zemi. Tvé kroky jsou jistě myšleny dobře, ale někdy jednáš necitlivě, hochu, velice necitlivě, a tím proti sobě popuzuješ především kněţstvo.“ Vojtěch povstal a začal neklidně přecházet místností. Pak se před Radlou zastavil a podráţděně se otázal: „Chceš mi říci, Radlo, ţe tím, jak usiluji o důsledné dodrţování Boţích zákonů, jednám nesprávně? Kdyby všichni křesťané jednali jako já, byl by na zemi mír a všichni lidé by byli bratři, ţijící v jediném společném státě, v jediném království Boţím!“ „Moţná to tak jednou bude, biskupe,“ zamíchal se do rozhovoru probošt Willik, „ale neţ k tomu dojde, uběhne ještě dlouhá doba, Vojtěchu, velmi dlouhá, a postup, který jsi zvolil k dosaţení svého cíle, se nám v tuto chvíli nejeví být – mírně řečeno – právě nejvhodnější.“ Vojtěch se začínal skutečně hněvat; Radim, pozorně sledující rozhovor, se raději stáhl do pozadí a snaţil se mezi diskutující nezasahovat. „Já vám nerozumím, tak jako nerozumím kněţně Emmě. Není to tak dávno, co mi také vyčítala mé jednání – a její slova mi připadla téměř jako rouhání. Od tak vzácné osoby, jakou je naše kněţna, bych něco takového ani nečekal. A teď přijdete vy a snaţíte se ve mně oslabit přesvědčení o nutnosti bojovat ze všech sil, za kaţdou cenu proti těm, kteří nechtějí pochopit, ţe existuje jenom jediná správná cesta k dosaţení cíle a získání všech lidí v tomto kníţectví i v celé Evropě na stranu křesťanství!“ Radla se vmísil do Vojtěchových slov: „Právě v tom je tvoje potíţ, Vojtěše, právě v tom. Ano, existuje jen jeden cíl, jehoţ chceme všichni společně dosáhnout, ale cest k němu vede nepřeberně. A pak je jen na nás, abychom vybrali tu nejsprávnější, kterou kýţeného cíle dosáhneme bez zbytečných ztrát. A ty jsi si vybral – nezlob se za má slova, biskupe – snad tu nejméně schůdnou a zjevně aţ
příliš nejistou. Bojovat s kněţími, kteří by měli být tvým předvojem a oporou v tvé činnosti, to je přece stejné, jako kdyby velitel bojoval proti svým vojákům, jimţ má velet v boji proti nepříteli! Pohané si mnou ruce, kdyţ vidí, jak se tví vlastní kněţí staví proti tobě a odmítají ti poslušnost!“ Vojtěcha jeho slova skutečně rozčilila a začal se mu třást hlas: „To mám kněţím dovolit, aby se ţenili a měli děti? Aby se opíjeli a propadali obţerství? Aby nepečovali o sebe a vypadali jako prasata, která se právě vyválela v hnoji? To přece nemohu dovolit, to ode mě nemůţete ani jeden chtít!“ Probošt Willik přebral od Radly štafetu slov: „Radla má plnou pravdu. Tvůj cíl je v této věci naprosto jasný a správný, ale nikdy jej nedosáhneš způsobem, který pouţíváš. Je nutné získat si kněţstvo na svou stranu, a pak tě budou všichni následovat. Nechat jim trochu volnosti a přitahovat je jen zvolna, tak, jako přitahujeme koně, kdyţ jej chceme zkrotit, aby nám slouţil. Pak se jiţ nebudou utíkat pod ochranu velmoţů, z nichţ jistě by mnozí byli i na tvé straně, avšak vliv jejich kněţí brojících proti tobě přesahuje únosnou mez a z nich se namísto tvých spojenců stávají odpůrci.“ Vojtěch nevěřícně vrtěl hlavou; nemohl pochopit, jak dva muţi, které si tak váţil, mohou mít takový názor. A návštěvníci zatínali sekyry svých myšlenek a slov do Vojtěcha dál; nyní opět převzal slovo Radla: „Ty vykupuješ otroky ze zajetí. Jistě, jsou to křesťané. Ale peníze, které k tomu účelu pouţíváš, jsou od velmoţů, přispívajících jimi na rozvoj křesťanství v zemi formou desátků. A ty je takovým způsobem z jejich pohledu vlastně rozhazuješ! Nikdo ti nevyčítá, ţe čtvrtinu svých příjmů věnuješ chudým a nemocným, to je zajisté bohumilé a všichni tě za to chválí. Ale tohle ti nemohou prominout, nezlob se na mě, biskupe!“ A Willik opět přilil oleje do ohně: „Co je v současné době nejhorší, je to, ţe jsi při svém kázání na oslavu Boţího narození přikázal vařit pivo jen pro svou vlastní potřebu a neprodávat je jiným lidem.“
Vojtěchovi klesla čelist překvapením: „ Ale – jak jen mohu dopustit, aby se někdo obohacoval na bídě jiných? Prodávat pivo, aby se jiní opíjeli, to přece patří mezi těţké a zavrţeníhodné hříchy, které nemohou být jen tak přehlíţeny!“ „Ano, Vojtěchu, máš pravdu,“ souhlasil Radla, „ale taková věc se přece dá řešit jiným způsobem neţ církevním zákazem. Naštěstí správce této země i velmoţové se rozhodli, ţe tvůj zákaz zmírní. Protoţe právě teď, v době bídy a hladu, by hodně lidí nedoţilo příštího jara a zemřeli by hlady, kdyby neměli moţnost pít ječné pivo. Tohle jsi nepochopil, Vojtěchu? Přišli jsme tě varovat. K našim uším se donesly nejrůznější zvěsti, jak se velmoţové zlobí na tebe a tvé rozhodnutí. A příště pak neuposlechnou i jiná tvá rozhodnutí, která mohou být nesporně uţitečná. Chceme na tebe apelovat, abys se napříště – dříve, neţ vydáš další takové závaţné rozhodnutí – řádně zamyslel nad všemi jeho moţnými důsledky nebo se poradil s někým zkušeným, kdo se vyzná v církevní problematice a kdo také zná poměry vládnoucí v této zemi. Nemáme ti to za zlé, ale moţná jsi byl aţ příliš dlouho v Římě a zapomněl jsi na to, ţe tady nejsme v Itálii, kde křesťanství jiţ dávno zvítězilo ve všech směrech. Tady bohuţel nahráváš svým neuváţeným jednáním modlosluţebníkům, kteří si teď mnou ruce, jak se jejich pokřtěné ovečky vracejí zpátky ke starým bohům. Buď opatrný, otče biskupe. Nemůţeš vycházet jenom ze svého přesvědčení, a budoucnost nebude hodnotit jenom tvou snahu, ale i tvé výsledky.“ Vojtěch po tomto proslovu ztratil řeč; příchozí vstali a pokorně se před biskupem uklonili. Ten pak jako v mrákotách jenom pozvedl ruku, aby mohli před odchodem políbit biskupský prsten. Kdyţ odešli, obrátil se Vojtěch na Radima. „Radime, bratře, slyšel jsi, co mi ti dva vytýkali? Bůh ví, ţe jednám jenom v jeho zájmu, a teď se dozvím, ţe jsem pomalu největším škůdcem křesťanství v tomto státě. Snad si to nemyslíš i ty, bratře?...“ obrátil se s hrůzou v očích na Radima, očekávaje jeho odpověď téměř jako ortel. Radim váhal. Pochopil, ţe není třeba tvrdých slov – ta všechny jiţ vyřkli oba váţení návštěvníci. Ale na druhé straně, nemohl před bratrem tajit
to, co viděli všichni kolem něj, jenom ne on sám – i on mu musí říci dobře míněnou radu přímo do očí, i kdyţ je mu jasné, ţe to bratra bude velmi bolet. „Vojtěchu, dozajista jsi nejúţasnější muţ své doby, a dobře víš, ţe tě obdivuji pro tvé zásady, které tě provázejí na kaţdém kroku. Po arcibiskupovi Gerbertovi z Aurillacu jsi jistě nejvzdělanějším muţem současného křesťanského světa. To si nepochybně myslí i ti dva vzácní muţové, kteří nás před chvílí opustili. Ale v jedné věci mají dozajista pravdu, Vojtěchu. Taková zdánlivá drobnost jako je zákaz prodeje piva, můţe během chvilky zničit práci celého tvého ţivota, kdyţ zazní v nevhodnou chvíli na nevhodném místě. A obávám se, ţe oba měli pravdu. V této nedobré době, v době bídy, tvé rozhodnutí nebylo správné.“ Vojtěch s vypoulenými očima hleděl na Radima. Bylo zřejmé, ţe není schopen pochopit, jak můţe někdo kritizovat a vyjadřovat nespokojenost s tím, ţe se snaţí za kaţdou cenu dosáhnout svého cíle slávy křesťanství v celém starém kontinentu. Myšlenka, kterou mu vštípil opat z Cluny, mu tkvěla v hlavě především – spojené evropské království Boţí bez králů a kníţat, pod vedením církve a jejich přestavitelů. A teď se objeví lidé, jimţ tak věřil –kněţna Emma, Radla, Willik a nakonec i Radim – a ti zpochybní jedinou větou jeho celoţivotní úsilí. V dané chvíli toho na něj bylo skutečně příliš. „Byl by z tebe vynikající misionář, bratře, ale biskup, to je přece člověk, který musí umět organizovat svou práci. A obávám se, ţe ty jsi především spíše horlivým misionářem neţ předákem kněţí, mnichů a pastýřem křesťanských duší. Získat na svou stranu bezvěrce bys moţná dokázal lépe, ale udrţet je pak ve své stádci, na to by asi měl být někdo jiný. Promiň, bratře, ţe ti to říkám. Jsi vzdělaný, máš řečnický dar od Boha, ale tak, jak říkal Radla – k cíli vedou i jiné cesty, snad nejenom podstatně schůdnější, ale především skýtající větší jistotu úspěchu, neţli ta tvá. Měl by sis zapamatovat jejich slova a podle nich jednat!“ Radim se podíval na mlčícího Vojtěcha. Pochopil, ţe slova, která zde v tento večer padla, nenalezla ve Vojtěchově duši kladnou odezvu. Pochopil také, ţe do budoucna je moţno – a co moţno, jisto! – počítat s problémy. Problémy s kněţstvem, s velmoţi a bohuţel i se správcem kníţectví Boleslavem Ryšavcem.
Ten nebude k vrtochům svého biskupa tak povolný, a pokud se jednou stane kníţetem Čechlů, bude to biskup u něj mít velmi těţké. A Ryšavec by jistě prosazoval návrat ke stavu praktikovanému většinou okolních vévodů, kníţat a králů –opět by biskupa učinil pouhým kaplanem, který je panovníkovi povinován naprostou a bezvýhradnou poslušností…
*** *** *** Boleslava Ryšavce na nejvyšší míru rozčililo, kdyţ mu jeho lidé donesli zprávu, ţe Vojtěch vyslal svého bratra Radima bez jeho vědomí ke kníţeti Poláků Boleslavovi Chrabrému. Politické vztahy obou států nebyly po Měškově smrti dosud ujasněny a oba Boleslavové – po Doubravce a Boleslavovi Druhém bratranci – se zatím jenom nesměle oťukávali a zjišťovali, jak bude první reagovat na moţné kroky, útoky či podanou ruku toho druhého a opačně. Ţe se Ryšavec stane po smrti Boleslava Druhého kníţetem Čechů, o tom po útoku na Vladivojův statek a jeho útěku do Polska nepochyboval snad nikdo; i Jaromír a Oldřich působili dojmem, jako by se s tím vyrovnali. Ryšavec je tudíţ přestal střeţit a oni mu zase na oplátku neházeli klacky pod nohy, ale snaţili se ho podporovat těch v rozhodnutích, která byla po rozpravě v radě velmoţů kníţectví shledána jako státní zájem. Rozezlený Ryšavec si biskupa Vojtěcha předvolal do paláce a hrubými slovy mu vyčinil, ţe si dovolil bez porady s ním a bez jeho souhlasu vyslat svého bratra do Polska. Chce snad biskup, aby polský kníţe přitáhl do Čech a dobyl je vojenskou mocí? Vojtěch byl zděšen: jak si vůbec někdo můţe myslet, ţe on, biskup Čechů, by jednal proti svému lidu? S hrůzou sledoval Ryšavcovy vývody a měl moţnost blíţe poznat všechny jeho špatné vlastnosti, které se však v plném rozsahu měly projevit aţ po smrti jeho otce Boleslava Druhého – chorobnou podezíravost, výbušnost, mstivost doprovázenou často podlostí a nízkostí, jeţ očividně nepříslušely hlavě státu. Biskup odešel od správce země poníţen a o to více přesvědčen, ţe není moţné, aby světští vládcové – mezi něţ se v této chvíli
počítal i Ryšavec – mohli takhle jednat s představiteli křesťanské církve, která jediná ukazovala ten správný směr k světlu vzdělanosti a budoucí síle křesťanské Evropy.
*** *** *** V lednu roku 993 byl konečně zaloţen muţský benediktinský klášter v Břevnově. Slib, který dal Boleslav Druhý biskupovi, se tak naplnil. Dvanáct mnichů z kláštera na římském Aventinu, kteří přišli do Čech s Vojtěchem a dosud sídlili v dočasném příbytku u Plzně, se tak konečně mohlo i se svým opatem Anastasiem přestěhovat do nově vybudovaných – ovšem převáţně dřevěných – klášterních budov s kostelíkem uprostřed. Dalším mnichem, který zanedlouho přibyl k dvanáctce obyvatel kláštera, byl Benedikt, syn Svojmila z rodu Těpticů. Poţádal svého opata v Řezně, aby jej uvolnil z mateřského kláštera a přenesl své působiště tam, kam jej táhlo srdce, do země svých předků a k lidu, který miloval a touţil přivést – stejně jako Vojtěch – ke křesťanské víře.
*** *** *** Kruté mrazy začínaly pomalu povolovat, ale sněhu leţelo stále ještě hodně. Slunce uţ svítilo více neţ před několika týdny, a také soumrak přicházel později. Zdálo se, ţe v kníţectví panuje klid. Ryšavcovi odpůrci zřejmě čekali na vhodnou příleţitost a zatím o sobě nedávali vědět, biskupa téměř nebylo vidět a mladí Slavníkovci téměř neopouštěli své území. Také oba mladší synové Boleslava Druhého vycházeli se svým nevlastním bratrem – alespoň navenek – slušně a přátelsky a plně respektovali usnesení rady a správce země. I Vršovci jakoby se ztratili; správce země v této chvíli jejich sluţeb nepotřeboval, a tak trávili většinu času na svém dvorci. Nikdo ovšem neviděl do Kochanových myšlenek; předák Vršovců zatím trpělivě vyčkával, aţ se mu naskytne vhodná příleţitost k provedení svého záměru. Jeho konečný cíl ovšem
zůstával stále stejný – získat vyšší postavení, moc a samozřejmě i bohatství, protoţe k čemu je postavení bez peněz? Klid a ticho mu v té chvíli vyhovovaly, ale nesměly trvat příliš dlouho, protoţe by pak hrozilo, ţe by se on i jeho rod stali pro kníţete nepotřebnými. Část sněhu mezitím roztála a cesty začaly být sjízdné; v závějích a kupách sněhu, suţujících krajinu valnou většinu zimy, se nedalo koňmo vyjet ani na nejbliţší kopec, natoţ pak do vzdálenějšího statku nebo dvorce. Teď se ale jezdci opět začínali objevovali na místech, kde mnoho týdnů nebylo ani vidu ani slechu. Těpticovi čeledíni přinesli Svojmilovi zvláštní a znepokojivou zprávu – opakovaně objevili nedaleko rodinných statků otisky koňských kopyt. Zdálo se, ţe to byl jediný osamělý jezdec; kde přespával, nikdo netušil – snad v nějaké opuštěné chýši kdesi hluboko v lese. Kůň byl pořád stejný, to bylo všem jasné podle viditelně poškozené pravé přední podkovy, která zanechávala zvláštní otisk. Několik muţů i ţen toho jezdce také osobně vidělo, a všichni se shodli na tom, ţe jezdec v nich vyvolával hrůzu: kdyţ stál se svým velikým koněm – většího prý nikdy neviděli – na vyvýšenině nad okolním krajem, měli pocit, ţe je to spíše nějaký netvor neţ lidská bytost, tak obrovitý byl ten neznámý člověk. Znepokojený Svojmil zavolal své muţe a nakázal jim, aby neznámého našli a přivedli k němu. Chtěl vědět, co zde neznámý pohledává a kdo to vlastně je. Krása, který pobýval více u své milované Markéty na těptickém statku neţ doma, se přidal k pronásledovatelům. Jednou neznámého zahlédli v dáli a Krása uznal, ţe pověsti, které jej předcházely, nebyly přehnané. Ten muţ byl neúměrně vysoký a mohutný, stejně jako kůň, který jej nesl na svém hřbetě. Kdyţ se jej pokusili pronásledovat, jen pobodl koně a lehce jim ujel. Mladík přemýšlel, kde jen uţ toho muţe viděl, ale nemohl si vzpomenout: taková výška a síla – to nebylo obvyklé, a v kníţectví jistě nebylo takových muţů mnoho. Kdo ho asi poslal a proč? Byl to přítel nebo nepřítel? Ale kdyby smýšlel přátelsky, jistě by se nechal poznat. Takţe nepřítel. Co tu chce – a sám? To bylo opravdu zvláštní… Neznámý zatím dospěl pod ochranu lesa a kdyţ viděl, ţe své pronásledovatele nechal daleko za sebou, zastavil se a zasmál se hlubokým
smíchem. Dobře poznal muţe, který je vedl – byl to mladý Krása z rodu Municů. Krása, který měl jiţ dávno být mrtvý – dnes by zde nemusel ztrácet čas! Muţ si stáhl z obličeje šátek, kterým se maskoval, a objevila se Hroznatova tvář. Ano, to byl on, kdo vedl najaté vrahy proti Krásovu otci a bratrovi. Kdyby ho byl Krása poznal, jeho úkol by byl jistě ohroţen a Krása by jej jistě začal neúnavně pronásledovat, coţ by mohlo ohrozit i jeho samotného. Bylo nutné dobře skrývat svou tvář, to mu bylo jasné. Úkol, jímţ byl pověřen od předáka Vršovců Kochana, byl jasný – měl unést Svojmilovu dceru Markétu a přivést ji na dvorec Vršovců, kde měla být provdána za Všebora; tak bylo domluveno mezi Kochanem a správcem země Boleslavem Ryšavcem. Tím se rod Vršovců stane nejbliţším příbuzným významného rodu Těpticů a jeho prestiţ mezi velmoţi podle zvykového práva výrazně stoupne. A zvykové právo mělo stále ještě velkou moc, přestoţe kdysi Boleslav První zavedl centrální soudy a práva vladyků a lechů omezil, jak se jen dalo. Kochan nejprve dlouho váhal, zda nemá na opevněnou tvrz, jakou statek Těpticů – stejně jako všechny statky a dvorce v kníţectví – byl, jednoduše poslat oddíl ozbrojenců, kteří by tvrz přepadli, obránce pobili a Markétu unesli. Pak ale tuto moţnost zavrhl: mohlo by to vyvolat další pocit ohroţení ze strany ostatních velmoţů, kteří jiţ i tak měli z Vršovců po povraţdění Municů a dobytí Vladivojovy tvrze obavy, a to by jistě způsobilo více škod neţ uţitku. Kromě toho, kdyby nechal Těptice pobít, Všebor by ztratil moţnost stát se jejich příbuzným – a to by bylo proti samé podstatě jeho plánu. Proto se nakonec rozhodl, ţe pošle jenom samotného osvědčeného Hroznatu, aby vyčíhal okamţik, kdy Markéta opustí z jakýchkoli důvodů tvrz, a jednoduše ji unesl. Hroznatova síla, lstivost, vytrvalost a odvaha se mu zdály být dostatečnou zárukou úspěchu celého podniku. Hroznatovi bylo od počátku jasné, ţe vůbec není vhodné na sebe upozorňovat. Proto si našel vhodné místo v lese, co nejblíţe ke statku, kde byl dobře kryt hustým křovím a stromy a odkud měl tvrz jak na dlani bez toho, ţe by
o něm někdo věděl. Zásoby jídla měl na několik dní a času na to, aby se úkolu zdárně zhostil, bylo tedy dost. Uběhly dva dny, kdyţ uviděl, jak se Krása za statkem vřele loučí s Markétou a někam odjíţdí. Hroznata zavětřil příleţitost; pomalu se prodíral křovím k místu, kde stála Markéta, a za sebou vedl na uzdě koně. Nic netušící dívka mu šla pomalu vstříc; chtěla vystoupit na vyvýšeninu nad statkem aby ještě jednou uviděla v dáli mizet svého milého. Ostatně nejede pryč nadlouho, neţ slunce dostoupí vrcholu své poutě, bude zase zpátky u ní – a ona bude šťastná, jako ostatně v posledních měsících stále. Pomalu jí přestávalo vadit, ţe oficiálně nejsou sezdáni, a zdálo se, ţe i všichni na statku si na tuto skutečnost zvykli. Nebylo to ostatně nic divného, také mnozí z čeledínů a děveček spolu ţili bez církevního poţehnání. Při vroucí lásce dvou mladých lidí ubíhaly měsíce jako voda a září, kdy měl nadejít den jejich sňatku, se jí zdálo jiţ na dohled. Ještě konec zimy, jaro a léto, a pak jiţ budou na věky svoji. Markéta se zastavila na vrcholu vyvýšeniny a sledovala krajinu. Jezdec se ztratil za obzorem, a tak se obrátila a vydala se zpět na statek. V té chvíli však před sebou zčista jasna uviděla hrozivě vyhlíţející postavu obrovitého muţe se šátkem přes obličej. Vykřikla hrůzou, ale muţ se na ni vrhnul, jediným pohybem jí zakryl ústa, pak ji vysadil na koně, sám na něj také vyskočil a tryskem ujíţděl pryč. Markétin výkřik upozornil dvorskou čeleď, která byla tou dobou na nádvoří statku. Sluţebníci uviděli muţe, kterého mnozí z nich před krátkým časem spatřili v okolí, jak na svém obrovitém a rychlém koni ujíţdí i s Markétou do dáli. Jejich křik zburcoval Svojmila i ostatní muţe a ţeny na statku. „Jeď za Krásou, ať se okamţitě vrátí! Doţeň ho za kaţdou cenu!“ přikázal Svojmil jednomu z čeledínů, který vyskočil na nejbliţšího koně a pádil pryč, „Ostatní seberte zbraně, okamţitě jedeme za tím únoscem. Jeho stopy ve sněhu nás povedou!“ Svojmil vyrazil a přibliţně desítka muţů, kteří byli právě přítomni a stačili se rychle ozbrojit a připravit koně, jej následovala.
Hroznata se ohlédl, ale pronásledovatele neviděl. Jeho kůň byl dostatečně rychlý a i při dvojí zátěţi zde byla jistá šance, ţe lidem ze statku ujede, ale mrzelo ho, ţe byl tak neopatrný a nechal Markétě moţnost vykřiknout a upozornit tak na něj. Bez toho by jeho náskok byl mnohem větší a on by měl plnou jistotu, ţe je nikdo nedohoní. Takhle se přece jen musel o úspěch svého úkolu obávat. Byl ale rozhodnut splnit příkazy do posledního písmena a neztratit tak důvěru muţe, kterého si nejvíc váţil a jehoţ na slovo poslouchal – vůdce Vršovců Kochana. Krásu, jehoţ kůň pomalu klusal směrem ke statku Municů, dohnal čeledín z těpticovské tvrze poměrně brzy. Kdyţ mu předal strašnou zprávu o únosu jeho milované Markéty, oba obrátili koně a hnali se směrem, kterým podle jejich odhadu ujíţděl únosce i jeho pronásledovatelé. Zanedlouho narazil na jejich stopy a pádil za nimi. Čeledín se sice snaţil udrţet s ním krok, ale záhy pochopil, ţe vůči Krásovu koni nemá nejmenší šanci, a tak se obrátil zpět k těpticovskému statku. Zatím se Hroznatův náskok i přes mimořádnou sílu jeho koně pomalu zmenšoval; v polovině cesty mezi statkem Těpticů a Vršovců se sníţil jiţ na polovinu, coţ bylo patrné podle okrajů stop. Nebylo divu – Markéta se snaţila ze všech sil svému únosci vyklouznout, a to přece jen zpomalovalo jeho postup. Jednou se jí dokonce podařilo se Hroznatovi vytrhnout a seskočit z koně; přitom však upadla a neţ se opět stačila postavit na nohy a dát se na útěk, Hroznata byl u ní a opět ji vyzdvihl do sedla. Podstatné ovšem bylo, ţe nebyla svázána a měla volné ruce. Díky tomu nahmatala nůţ, který jí nedávno daroval Krása. Jak jen na něj mohla zapomenout? Cítila, jak jí do duše vstupuje klid – postačí jeden jediný vydařený pohyb, bodnutí, a svého únosce se zbaví navěky. Jenom musí najít vhodnou chvíli, kdy bude Hroznatova pozornost oslabena. Nemohla si dovolit udělat chybu – byla si dobře vědoma, ţe má jen jeden jediný pokus. Kdyby Hroznata zjistil, ţe má při sobě nůţ, uţ dávno by jí ho vzal. Ale nůţ měla dobře ukrytý pod šatem na hrudi, a tak jej únosce nemohl nahmatat.
Příleţitost se naskytla jiţ za chvíli. Kdesi za nimi zapraštěly větve stromu, snad se některá zlomila pod váhou sněhu, a Hroznata na okamţik zpomalil koně a ohlédl se, zda to nejsou jeho pronásledovatelé. Okamţiku jeho nepozornosti Markéta bleskurychle vyuţila; jediným pohybem sáhla do záňadří, vytrhla nůţ a neţ se Hroznata stačil vzpamatovat, bodla ho noţem do odhaleného krku. Hroznata zařval hněvem i bolestí tak strašně, ţe vyděšené Markétě vypadl nůţ z ruky; pak ji udeřil dlaní tak silně, ţe málem spadla ze sedla, ale v poslední chvíli ji zachytil. Z rány na krku mţikem vytryskla krev a zbarvila šat zraněného do ruda. Hroznata vytáhl odkudsi šátek a přitiskl si ho na ránu: zastavit krvácení úplně sice nebylo moţné, ale šátek je alespoň zpomalil. Markétina radost z úspěšného zásahu se vytratila, kdyţ dívka zjistila, ţe únosce je sice zraněn, ale stále akceschopný. Hroznata jí věnoval tak strašný pohled, ţe Markétinou myslí probleskla obava, ţe ji snad na místě zabije. Hroznata také uţuţ napřahoval ruku, ale v poslední chvíli si ránu rozmyslel: „Nejraději bych tě zabil, ty zatracená malá děvko, ale pán mi jasně přikázal přivézt tě ţivou a zdravou. Nemohu tě ani zbičovat, jak bys si zaslouţila, ale jednou se ti za tohle zranění pomstím, to ti přísahám. Ta příleţitost se jistě najde, to mi věř, a pak bude moje msta hrozná!“ Markéta pocítila, ţe nemluví do větru, ale nemohla tušit, jak jsou jeho slova prorocká. Nicméně jí jasně naznačil, ţe v daném okamţiku se ho nemusí obávat – splnění příkazu jeho pána bylo pro něj víc, neţ pomsta za zranění, které mu způsobila. Hroznata pak odkudsi vytáhl kus provazu a Markétě – i kdyţ se ze všech sil bránila – svázal ruce i nohy a pak ji mlčky přehodil před sedlem přes koňský hřbet. Pobodl koně a zvíře se opět pustilo tryskem. Před sebou měli ještě hodný kus cesty a slunce jiţ stálo vysoko. Neuběhla snad ani půlhodina, kdyţ pronásledovatelé dospěli na místo Hroznatova zranění. Vepředu jedoucí Krása zastavil, kdyţ spatřil ve sněhu ušlapané místo a všude kolem stopy krve. S nejhorší předtuchou seskočil ze sedla a hledal stopy, ale našel pouze otisky kopyt, lidské stopy ţádné; nikdo z jezdců tedy nesesedl, jenom krvavá stopa se táhla do dáli k obzoru.
Náhle se před jeho očima něco zablyštělo v ostrém zimním slunci. Krása se sehnul a v ruce se mu ocitl nůţ, který daroval Markétě. Zvedl jej proti slunci a spatřil na něm zřetelné stopy krve. Ale to by přece znamenalo, ţe Markéta vyuţila okamţiku nepozornosti svého únosce a zranila ho! Kéţ by to byla pravda! Jejich šance dostihnout zraněného únosce zatíţeného Markétou by to jistě zvýšilo. Krása několika slovy vylíčil ostatním pronásledovatelům, kteří mezitím dorazili na místo, co zjistil. Byla to pro ně potěšující zpráva, a s o to větší vervou se pustili do dalšího pronásledování únosce. Od únosu uběhly snad teprve dvě hodiny jízdy a vzdálenost mezi únoscem a pronásledovateli se zmenšovala. Stopy před koňmi byly stále čerstvější a všichni doufali, ţe to jiţ nebude dlouho trvat a ţe uvidí prchajícího před sebou. Hroznata byl zřejmě zraněn více, neţ si zpočátku mysleli; ze stop jeho koně a z mnoţství krve, která je doprovázela, to alespoň bylo patrné. I tak mimořádně velký a statný kůň se ostatně nakonec musel vyčerpat, jestliţe vezl dvojí náklad – velkého a těţkého Hroznatu a k tomu ještě Markétu, která neustále sebou házela, coţ dělalo únosci – navíc zraněnému – jistě nemalé potíţe a nutně zpomalovalo i běh zvířete. Pronásledovatelé vyjeli z hustého lesa na otevřené prostranství, na jehoţ konci spatřili stavení. Svojmil jako jediný ze všech je dobře znal; byl tam jednou, kdyţ ho vyslal kníţe Boleslav Druhý, aby jeho jménem vyrovnali jakési účty, které měl kníţe s Vršovci. Pokud si dobře vzpomínal, šlo o násilí, jehoţ se dopustili na jednom z kníţecích druţiníků, a v paměti mu utkvělo, ţe domluva se škůdci tehdy vůbec nebyla jednoduchá. Teď, po mnoha letech, viděl před sebou opět to stejné stavení, pevnou, valem a palisádami obehnanou tvrz, jak bylo v té neklidné a tvrdé době obvyklé. A středem prostranství na bílém sněhu, ozářeném odpoledním sluncem, pomalu postupoval vpřed Hroznatův kůň se svými dvěma jezdci. I na velkou vzdálenost pronásledovatelé viděli, ţe jezdec se klátí ze strany na stranu a v sedle se drţí jen s největším úsilím. Batůţek, který měl před sebou
na hřbetu koně, se neustále hýbal a bylo všem jasné, ţe to klubíčko oblečení je jejich Markéta, pro kterou se od rána ţenou za jejím únoscem. Popohnali koně do trysku, ale Hroznata si jich nějakým zázrakem povšiml a také se pokusil vyţdímat poslední špetku sil ze svého unaveného koně, přičemţ se snaţil za kaţdou cenu udrţet se v sedle. Bylo mu jasné, ţe pád z koně by znamenal okamţitou smrt – jeho pronásledovatelé by s ním dozajista neměli ani špetku smilování. Dvorec Vršovců se sice blíţil, ale blíţili se i pronásledovatelé. Jako po celý den, i nyní byl v jejich čele Krása a za ním v odstupu několika koňských délek ostatní ozbrojenci. Patrně by se mezi nimi našlo několik muţů, kteří by i v plném trysku byli schopni vystřelit ze svých luků šíp a na stále se zmenšující vzdálenost Hroznatu zasáhnout, ale bylo tu nebezpečí, ţe by omylem mohli zranit Markétu, a tak se toho nikdo neodváţil. Stráţný u brány do tvrze si povšiml přijíţdějícího Hroznaty a zároveň zahlédl i jeho pronásledovatele. Mocným pokřikem proto povolal do zbraně všechny muţe ve tvrzi, kteří se rychle shromáţdili na valech za palisádami. Hroznatovi scházely jiţ jen poslední desítky loktů; se zoufalým vypětím posledních zbývajících sil nalehl na koňský krk a podařilo se mu projet branou do nádvoří. Stráţ u brány čekala jen tuto chvíli; vrata ihned po Hroznatově průjezdu zavřela a upevnila závorou. S odstupem snad jen několika vteřin se k bráně přihnal Krása; pokusil na ni zatlačit, ale byla pevně zavřená a závora se nepoddala. Ozbrojenci nahoře na valu se hlasitě rozchechtali – cítili se jako nepochybní vítězové. Těch několik jezdců, kteří dorazili těsně po Krásovi, jim bylo vydáno na milost a nemilost: šípy zaloţené do napjatých tětiv mířily přímo na ně a stačil jediný pohyb, a nikdo z nich by v následující vteřině jiţ dozajista nebyl mezi ţivými. Na prostranství uvnitř tvrze zatím Hroznata zastavil svého uštvaného koně; dva muţi stáhli z koňského hřbetu zmítající se a ječící Markétu a její únosce, vyčerpaný námahou, zraněním i chladem na nejvyšší míru, ze zhroutil ze sedla k chladné zemi, kde zůstal leţet a přerývaně dýchal. Jeho poslední pohled při
vědomí směřoval k bráně: byla bezpečně uzavřena a na valech viděl záda ozbrojenců, vysmívajících se z bezpečí pronásledovatelům, bezmocně stojícím v nechráněném prostoru před branou. Pak poloţil hlavu na zem a ztratil na chvíli vědomí, ale pocit, ţe to, co mu nakázal jeho milovaný pán a předák Kochan, dokázal splnit do posledního puntíku, mu dodával vůli ţít. Ten, na kterého myslel, k němu právě spěchal. Při pohledu na Markétu zahrál v jeho tváři škodolibý úsměv, ale ten rychle přešel v hněv, kdyţ na jejím šatu spatřil krev. Kdyţ však pohlédl na leţícího Hroznatu, pochopil, ţe krev není Markétina a ţe dívka je ţiva a zdráva. Hroznata svůj úkol vyplnil jako vţdy statečně a přesně, i kdyţ za to zaplatil těţkým zraněním. Naklonil se nad leţícím: „Jsi muţ na svém místě, Hroznato! Udělám všechno, aby ses ze svého zranění pozdravil. A pak se ti bohatě odměním, to ti slibuji!“ Hroznata se v polovědomí usmál; ani ne tak samotný příslib odměny, ale chvála z úst jeho idolu byla pro něj nejvyšším oceněním jeho zásluh. Kochan kývl na dva nejbliţší muţe, aby zraněného šetrně přenesli do stavení a zabezpečili veškerou potřebnou péči. Kochan se poté obrátil k Markétě a vytáhl nůţ; Markéta strachem zaječela, ale Kochan se zasmál: „Snad si nemyslíš, ţe zabiju ţenu, která má v této chvíli pro mě cenu vyšší, neţ hrouda zlata?“ Pak rozřízl provazy, které pevně poutaly její ruce i nohy; Markéta se postavila na nohy a zůstala před Kochanem stát se sklopenou hlavou, zatímco on si ji pozorně prohlíţel. Vlastně ani nebyla škaredá, docela se mu líbila. Uţ se ani nedivil, ţe jeho bratr po téhle dívce tak velmi touţil… Kdyby sám uţ nebyl ţenatý, snad by i celkem váţně uvaţoval, ţe by ji bratrovi přebral – to však nepřicházelo v úvahu. Ano, oţení s Markétou Všebora a rod Vršovců bude tím pádem patřit mezi společenskou elitu kníţectví. Tak tomu bude a nijak jinak! Vtom si povšiml Všebora, jak k němu utíká přes nádvoří. Mladík se zastavil těsně vedle Kochana a s očima plnými touhy hleděl na ţenu, kterou miloval – byla ještě potřísněná krví muţe, který jí unesl, měla rozpuštěné vlasy a ušpiněný obličej, ale pro něj byla tou nejnádhernější ţenou, jakou kdy viděl. Byl
nepředstavitelně vděčen bratrovi, ţe ji pro něj nechal unést, a stejně tak i Hroznatovi, ţe svému úkolu dostál. Kochan svěřil Markétu pod dozor dvou muţů, které přivolal pohybem ruky, a odešel společně se Všeborem ke bráně, kde stále ještě trvala vzrušená debata mezi obránci a pronásledovateli. Obránci čekali na Kochanův povel, co mají dělat; nedovolili si porušit jeho příkaz, aby na útočníky, kteří se bezvýsledně snaţili rozbít těţkou dubovou bránu, nestříleli. Kochan vystoupil na val při bráně a chvíli se škodolibým úsměvem sledoval, jak se ta hrstka muţů dole ze všech sil snaţí prorazit do jeho dvorce. Svojmil si ho po chvíli všiml a zavolal na něj: „Kochane, okamţitě mi vydej zpět dceru, nebo zničím tvůj dvorec a vás všechny nechám pobít!“ Kochan se hlasitě zasmál: „Svojmile, s tou hrstkou lidí máš tak nanejvýš šanci dobře nás pobavit svou snahou dostat se dovnitř!“ „ Proč jsi to udělal, Kochane, proč jdi dal unést mou dceru? Ta je přece zaslíbená zde Krásovi,“ ukázal Svojmil na mladíka po svém boku, „sám biskup přislíbil oddat je ihned, jak uplyne doba jednoho roku od smrti jeho otce a bratra. Ty jsi vrahem těch dvou muţů a teď i únoscem mé dcery! Tohle ti nikdy nezapomenu.“ „Svojmile, ty jsi mě urazil,“ ohradil se Kochan. „Mě, předáka rodu Vršovců. Přísahal jsem, ţe se ti pomstím. Kdybych chtěl, vydal bych rozkaz, aby moji muţi na tebe vystřelili své šípy. Podívej se kolem. Jistě dobře vidíš, ţe stačí jediný můj pokyn a vy všichni dole budete v té chvíli mrtvi. Ty, Krása i všichni ti chlapi, co vás doprovázejí.“ Na okamţik se zamyslel a pak se uchýlil k diplomacii. „Ale já to neudělám – přece nebudu zabíjet budoucího tchána mého bratra a další jeho příbuzné a tvou čeleď! Chci, aby vztahy našich rodů byly napříště uţ jen přátelské. Nabízím ti přátelství a chci od tebe slyšet souhlas k tomu, aby se tvoje dcera vdala za mého bratra Všebora, tak jak jsem tě o tvůj souhlas ţádal před několika měsíci.“ Svojmil zlostně opáčil: „A já jsem odmítnul a odmítám i teď. Moji dceru jsem slíbil zde Krásovi z rodu Municů, a na tom slibu kaţdopádně trvám!“
„Ne, Svojmile, tvoje dcera se rozhodně sama,“ ozvalo se shora z valu. „Zůstane na našem statku aţ do doby, neţ sama přijde na to, kdo bude jejím manţelem A za toho se provdá. Není třeba biskupa, aby jí oddal s mým bratrem, stačí k tomu náš kněz a manţelství bude platné, ty to dobře víš.“ „Tak to tedy ne, to rozhodně nedopustím!“ vzkřikl Svojmil, „všechny peníze, zlato, majetky, to všechno dám na to, abych zaplatil tolik zbrojných, kolik bude zapotřebí k vyvrácení tvé ubohé tvrze. Tebe a tvého bratra pak dám pověsit hlavou dolů na nejvyšší strom v celém okolí pro výstrahu takovým, jakým jsi ty!“ Kochan se ušklíbl. „Ale ty to neuděláš, Svojmile!“ „Ale udělám Kochane, to mě tedy neznáš.“ Kochana zanechala hrozba klidným. „Ne, neuděláš. Protoţe kdybys to udělal, pak ve chvíli, kdy první z útočících muţů překročí brány mého dvorce, já osobně podříznu tvé dceři krk. Kdyţ nebude patřit mému bratrovi, nebude patřit nikomu. A tvoje msta bude zkalena její smrtí, to ti přísahám.“ Svojmil umlkl – pochopil, ţe Kochan nemluví do větru. Jistě, měl prostředky k tomu, aby zaplatil potřebný počet zbrojných, a vůbec jiţ nepochyboval o tom, ţe by tohle loupeţnické hnízdo vyvrátil, ale Kochanova pohrůţka měla svou sílu. Vůbec nepochyboval, ţe by ji Kochan dostál slovu a jeho dceru by jednoduše zabil. Opět se hrdě podíval na Kochana. „Já teď odjedu. My všichni odjedeme, jinou moţnost nemáme. Ale ještě dnes navštívíme správce této země Boleslava a poţádáme ho o to, aby rozsoudil to, co je teď hlavní příčinou našich neshod. Aby on rozhodl o potrestání nejen tebe, ale i celého rodu Vršovců, a aby rozhodl i o tom, komu bude patřit moje dcera, jestli tvému bratru nebo Krásovi.“ Bez dalších slov pak obrátil svého koně a dal se v cval směrem k domovu; Krása zahrozil pěstí směrem k bráně a Svojmila i se zbytkem malého oddílu následoval. Odpovědí jim byl výsměšný pokřik obránců.
Kochan poté spokojeně sestoupil na nádvoří, kde pořád ještě stála Markéta střeţená dvěma zbojnými. „Kde je můj otec,“ otázala se ho s nádechem obav dívka. Markéta, „Krása a další muţi? Snad jste je nezabili?“ Kochan se opět zasmál; za celý dosavadní ţivot se snad nezasmál tolikrát jako právě dnes. Všechno mu připadalo tak veselé! „Ne, Markéto, nezabil. Snad si přece nemyslíš, ţe budu svému bratrovi zabíjet tchána a jeho druţiníky?“ „Jakého tchána?“ rozkřičela se Markéta, „já se nikdy nevdám za tvého bratra! Mým muţem bude Krása, nikdo jiný! Byli jsme si slíbeni a slib se musí dodrţet! Sám biskup – “ „Biskup mi do toho nebude mluvit,“ přerušil její křik Kochan. „Vdáš se za Všebora, jak jsem rozhodl.“ „Ne, nikdy, nevdám!“ zaječela Markéta, vrhla se na Kochana a udeřila jej pěstmi do hrudi. Vršovec stál bez pohybu a s posměšným nadhledem pozoroval zuřící dívku. Oba zbrojní po ní skočili a zkroutili jí ruce za záda. „Ale vdáš se, Markéto, vdáš – a ještě sama a dobrovolně řekneš své ,ano´. Aby se ti lépe přemýšlelo, tak tě teď zavřeme do sklepa plného krys, a aţ si všechno dobře promyslíš, tak si opět promluvíme.“ Kochan poté kývl na oba muţe a ti začali Markétu vléci k označenému sklepení. Markétě nic nepomáhal křik a prosby o smilování, sklepní dveře se za ní zabouchly a její křik utlumily silné zdi. Kochan se obrátil a spokojeně odešel; mířil za Hroznatou. Zraněný vůbec nebyl v dobrém stavu – blouznil, potil se a bylo zřejmé, ţe ztráta krve byla skutečně značná. Po chvíli se mu na okamţik vrátilo vědomí; otevřel oči a uviděl Kochana, jak u něj sedí a přikládá mu na otevřenou ránu hojivé výtaţky z rostlin. Hroznatovo tvrdé srdce zalil pocit vděčnosti, který mu vlil do ţil novou sílu a chuť do ţivota – sám jeho pán, jeho milovaný a obdivovaný pán osobně pečuje o jeho zdraví! Kochan věřil, ţe jeho léčba zraněnému pomůţe. Byla by to nenahraditelná škoda, ztratit tohoto muţe, výborného správce a silného a zdatného vojáka, ochotného pro rod Vršovců udělat i tu nejšpinavější práci – jen sám Bůh ví, pokolikáté se o tom dnes opět přesvědčil…
*** *** *** Praţské hradiště se pomalu začínalo chystat ke spánku; stráţe uţ zavíraly hlavní bránu, kdyţ se v dálce zjevila skupina jezdců a rychle se blíţila. Bylo zřejmé, ţe jezdci se snaţí dostihnout střechy nad hlavou ještě před setměním. Stráţní se tedy rozhodli chvíli vyčkat, aţ se pocestní přiblíţí – viditelně jich nebylo tolik, aby mohli jakkoli bezpečí Prahy ohrozit. Chvilinku počkají a pak bránu zavřou. Jezdci zatím dojeli aţ k bráně a muţ, který byl v jejich čele, dal svému doprovodu příkaz počkat venku a nevyvolávat zbytečně rozruch; sám pak se svým mladším průvodcem vjel do vnějšího okruhu hradiště, ohrazeného valem. Stráţ ho poznala a bez problémů pustila dál – byl to Svojmil se svou druţinou, který se rozhodl navštívit správce kníţectví a poţádat jej o pomoc. Společně s Krásou vyjeli aţ před kníţecí palác a tam sesedli. Boleslav Ryšavec je přijal bez meškání. Byl nepochybně zvědav, co k němu tohoto významného muţe – a k tomu hlavu jeho odpůrců při volbě správce – v tuto pozdní hodinu přivádí. Je pravda, ţe od té doby, co Vladivoj uprchl ze země, přestal proti němu Svojmil intrikovat, ale kníţe byl i tak přesvědčen, ţe mu nemůţe věřit a ţe se proti němu při první příleţitosti opět postaví. O únosu Markéty se mu doposud nic nedoneslo, a proto se zvědavostí očekával, jaký důvod má Svojmil k tomu, aby jej rušil z podvečerního odpočinku. Svojmil i Krása se před Ryšavcem uklonili a Svojmil promluvil: „Kníţe, přijeli jsme za tebou, abychom se stěţovali a ţádali nápravu věcí.“ „Mluv, Svojmile, poslouchám. A co tvůj společník? Vidím, ţe je to Krása, mladý předák rodu Municů. Copak i jemu bylo ukřivděno, ţe tě ke mně doprovází?“ otázal se Ryšavec, který začínal tušit, o co se jedná. Ţe opět Vršovci pouţili svých praktik? Určitě se jednalo o Svojmilovu dceru, to mu začalo pomalu ale jistě docházet. Krásova přítomnost ho v té myšlence jenom utvrdila, a tak začal
být zvědavý, co vlastně ti Vršovci zase natropili. Jak to udělali, aby dosáhli svého a zároveň pokořili toho, který se postavil nedávno proti němu? „Rod Vršovců unesl mou dceru Markétu a hodlá ji vdát za mladého Všebora,“ stručně oznámil Svojmil. „Přepadli tvůj statek, vyloupili jej, zabili jeho obyvatele a unesli tvou dceru?“ se zájmem se otázal správce země. „Ne, kníţe, byl to pouze jeden člověk, kterého vyslali. Nikoho nepřepadli a nezabili, ten muţ jenom unesl moji dceru a odvlekl ji do dvorce rodu Vršovců, kde je doposud v zajetí. A jejich předák Kochan mi řekl, ţe ji provdá za svého bratra Všebora.“ Ryšavec se upřímně podivil; očekával, ţe Svojmil bude dramaticky líčit dobytí a vypálení svého statku, povraţdění čeledi, zničení zásob – a místo toho nyní poslouchá, jak Vršovci dokázali bez sebemenšího krveprolití naplnit své předsevzetí! Pocítil úlevu a obdiv. Úlevu proto, ţe zřejmě nebude muset chování Vršovců k tak významnému rodu řešit diplomaticky ani silou, obdiv pak nad tím, jak mistrně jeho spojenci vyřešili tuto situaci a tím pádem jeho, Boleslava, coby správce kníţectví ušetřili nepříjemného řešení tohoto problému. Jistě, soukromě přislíbil Vršovcům beztrestnost, ale jeho rozhodnutí by zřejmě jen těţko bylo akceptováno jinými rody v kníţectví, kdyby ty, kteří prokazatelně dobývali, vraţdili a pálili statky jiných velmoţů, po právu neztrestal. Takto však byla jeho pozice skutečně dobrá a své slovo, dané Vršovcům, mohl bez obav splnit. „Nechápu tvé rozhořčení, Svojmile. Podle tvého chování jsem čekal, ţe na statku došlo k tragédii, ţe jsou všichni mrtví a tvůj majetek ţe je zničen. A místo toho jen slyším, ţe byla unesena tvá dcera, kterou snad miluje kdosi z jiného rodu a chce se s ní oţenit! Vţdyť ona sama má teď přece v rukou svůj osud. Kdyţ neřekne své ano, v této zemi ji ţádný kněz neoddá. Můţeš být klidný, Svojmile, tvé dceři jistě nehrozí ţádné nebezpečí.“ Svojmil jakoby po Ryšavcových slovech ztratil dech: „Ale, kníţe – vţdyť ona miluje Krásu a chce se za něj vdát! Sám biskup veřejně přislíbil ty dva oddat,
jen co uběhne rok od dne, kdy byli zabiti jeho otec a bratr. Jak se můţe vdát za jiného?“ Boleslav proţíval radost ze Svojmilova poníţení skutečně aţ do dna a cítil se báječně. Zdeptaný, nešťastný předák rodu, který se postavil proti němu, teď prosí jeho o pomoc! A on má právo tuto pomoc odmítnout… Vţdyť jde jenom o únos ţeny – a to je dosud v této zemi něco tak běţného, ţe se nad tím nikdo nepozastavuje. Přece jsou dosud unášeny ţeny svobodné i vdané, aby se pak vdaly za jiného muţe, bez toho, aby jejich první sňatek byl zrušen či anulován. A teď mu tady nějaký Svojmil, který se k němu navíc aţ dosud nestavěl přátelsky a jistě nepatří mezi jeho přívrţence, naříká a ţádá ho, aby tuto situaci řešil? Ať se tedy obrátí na biskupa, ten pořád bojuje proti takovým nešvarům, a ne na něj. Nikomu se přece nestala ţádná újma na zdraví ani na ţivotě, tak proč se touto záleţitostí zabývat? Podíval se na Krásu a v jeho očích zahlédl neskrývanou nenávist. Ano, jistě, je to nenávist vůči jeho osobě. Jeho přátelé Vršovci mu zabili otce a bratra. Teď se nepostaví ani na jeho stranu, aby mu pomohl získat zpátky jeho vyvolenou. Bude muset pokračovat v politice svého otce a nadále vytvářet novou šlechtu, nové velmoţe, kteří pro vlastní obohacení a postavení budou oporou jeho vlády a nebudou ţít jenom z minulosti a postavení, které v současné době uţ vlastně nic neznamená. Obrátil se opět k Svojmilovi: „Tvoje dcera se přece můţe sama rozhodnout, jestli se vdá za Všebora nebo ne. A kdyţ se sama pro ten sňatek rozhodne, pak je to čistě její věc a nikdo z nás nemá právo do toho zasahovat – ani já, ale ani ty, Svojmile, ba ani ty, Kráso,“ obrátil se na v pozadí stojícího Krásu. Svojmil se mírně uklonil a vyšel bez slova místnosti; Krása jej následoval bez toho, aniţ by na Boleslava třeba jen pohlédl. Správce kníţectví zůstal sám a sledoval jejich odchod z okna. Oba nasedli na koně a pak se beze slova dali do mírného klusu směrem k bráně hradiště. Ryšavec se rozesmál – zpočátku tiše, jen tak pro sebe, ale pak přešel v hlasitý smích, který bylo slyšet snad aţ k domům na břehu Vltavy. Jiţ dlouho nezaţil tak zábavný podvečer, jako právě dnes. Takhle
poníţit toho zpupného Svojmila – to se tedy skutečně vydařilo! A dnes byl poníţen hned dvakrát – nejdříve jeho oblíbenými Vršovci, a teď měl moţnost jej poníţit i on sám. A Krása? Ten se tvářil, jako by měl sto chutí poslat ho na místě na onen svět – koneckonců tvářit se můţe, jak chce. V podstatě by jeho pohnutky i chápal, ale kdyţ je ten kluk tak neschopný, ţe si nechá svou budoucí ţenu vyfouknout rovnou před nosem? To je pak skutečně uţ jen jeho problém… Ano, ať tuto záleţitost řeší biskup. Ten ovšem dobře ví, ţe jeho slovo v této zemi stejně nikdo nebude brát příliš váţně. Jeho otec Boleslav Druhý snad, moţná ţe i část velmoţů, ale co ostatní? Kněţí? Nemají ho rádi. Prostý lid? Nového Boha nechápe a raději utíká ke svým starým bůţkům do lesů. Bude zpovzdálí sledovat, jak se situace vyvine. Co udělá Svojmil, aby zabránil svatbě? Co můţe udělat? Nic… A Vršovci vyhrají a posílí, a to se obrátí zase jenom v jeho prospěch –budou mu zavázáni a tím pádem do budoucna ještě uţitečnější, neţ dosud.
*** *** *** Kochan stál na prostranství dvorce Vršovců a čekal, aţ čeledín vyvede Markétu ze sklepa. Nespokojeně zamumlal, kdyţ uviděl dívku, jak se vypotácela na denní světlo: šaty měla ušpiněné, tvář pobledlou, vlasy rozcuchané, obličej i ruce špinavé a v očích aţ zvířecí výraz hrůzy. To by ho samo o sobě aţ tak netrápilo, ale na rukou a dokonce i v obličeji měla několik viditelných kousnutí od krys, jimiţ se sklep jen hemţil. Zamračil se: tahle metoda přesvědčování Markéty očividně nebude nejvhodnější, nemůţe přece dopustit, aby jeho bratr nakonec dostal znetvořenou ţenskou. „Tak co, má drahá příští švagrová, uţ jsi se rozhodla nedělat nám problémy?“ oslovil dívku. Ta však – i přes proţitý strach a hrůzy z přítomnosti divokých krys – pohodila hrdě hlavou a odsekla mu: „Nikdy nebudu tvou švagrovou, to si zapamatuj. Vdám se jenom za muţe, kterého miluji.“
„A proč bys nemohla milovat mého bratra?“ otázal se s úsměvem Kochan; city mu sice byly veskrze cizí, ale je to přece jenom ţenská, takţe asi ví, co cítí. „Musíš se vdát za Všebora. Tak jsem rozhodl a ty se podřídíš. Jinak tě hodím zpátky ke krysám, kde budeš do té doby, neţ změníš svůj názor.“ Markéta opět jenom vzpurně pohodila hlavou: „Tím mě nedonutíš, Kochane, abych milovala někoho jiného neţ Krásu a vdala se muţe, kterého nemiluji.“ Kochan kývnul na opodál postávajícího čeledína a něco mu pošeptal; čeledín vzápětí odběhl a Kochan s Markétou stáli chvíli proti sobě vzájemně se pozorovali. Z očí Markéty čišelo pohrdání, v Kochanově pohledu zase zableskl zájem o tuto ţenu, které láska dodávala tolik síly, ţe byla schopna vzdorovat i jemu – na to rozhodně nebyl zvyklý. Ani se nemusel ohlíţet – podle výrazu hrůzy v Markétině tváři poznal, ţe čeledín jeho rozkaz okamţitě vyplnil. Kdyţ se obrátil, uviděl před sebou psovoda vedoucího na silných řemenech dva obrovské psy, kteří s vyceněnými zuby a uslintanými mordami divoce čenichali po okolí a vyhlíţeli oběť. Kochan je kývl rukou a psovod se s funícími zvířaty zastavil jen několik kroků od nich. Pak se s úšklebkem obrátil zpět k Markétě. „Vidíš ty psy, děvče? Pokud odmítneš mou nabídku vdát se za Všebora, nechám tě těmi psy jednoduše roztrhat; tři dny neţrali a byla bys pro ně určitě vítanou pochoutkou!“ Markéta se třásla hrůzou; proti těmhle psům byly krysy ve sklepě ještě docela roztomilá zvířátka. Sebrala však zbytky odvahy a zavrtěla hlavou: „Ne, to bys neudělal! Je mi jasné, ţe pro tebe mám velkou cenu. Kdybych byla mrtvá, nic bys ze mně neměl!“ Kochan zváţněl: „Ano, Markéto, máš pro mě jistou cenu, ale zase se tak nepřeceňuj! Potřebuji tě jako manţelku pro svého bratra, to ano, ale jinak je tvá cena mnohem niţší, neţ si myslíš. Pokud budeš i nadále odmítat se za něj vdát, nebudeš pro mě mít uţ cenu ţádnou a já tě prostě dám zabít. Nebudu tě přece ţivit jen proto, aby tě nakonec dostal chlap, který není naším přítelem.“ Pak se však krátce zamyslel a náhle se zasmál smíchem, z něhoţ Markétě tuhla krev v ţilách:
„A vlastně proč bych si s tebou měl špinit ruce, ty malá děvko? Vrátím tě tvému otci a tvé rodině; jsi zneuctěna to přece víš sama nejlépe! Víš dobře, ţe i kdyby tví lidé nakrásně dostihli Hroznatu a vysvobodili tě z jeho rukou, dnes bys uţ nebyla mezi ţivými. Tvůj otec nebo bratr by tě museli zabít vlastní rukou, jinak by ostuda z tvého únosu dopadla na ně všechny! Takţe si vyber, milá Markétko: buď manţelství s mým bratrem, nebo tě ze svého statku prostě vyţenu – a to bude tvůj konec.“ Kývl na psovoda a ten se k nim i se zvířaty přiblíţil; bestie škubaly ze všech sil za řemeny a snaţily se na Markétu zaútočit. Ta před nimi pomalu ustupovala a v její tváři se zračila nelíčená hrůza. Rychle pochopila, ţe to Kochan myslí váţně: ne krysy nebo psi, ale návrat domů, do statku Těpticů, byl v současné době největším nebezpečím pro její ţivot… Uvědomila si, ţe Kochan říká pravdu. Nyní měla cenu jen jako potenciální ţena některého z Vršovců, která by jim zajistila pro ně tolik touţené vyšší společenské postavení a moţnost získat jeho prostřednictvím dobře placené funkce u kníţecího dvora. V opačném případě pro ně byla bezvýznamná a cena jejího ţivota se rovnala nule. Naprosto nepochybovala, ţe Kochan nevyhroţuje naplano, a kdyby jeho nabídku odmítla, prostě by ji vyhnal – a její ţivot by nakonec ukončil její otec nebo bratr. Jinak by byl celý rod Těpticů poníţen a vyobcován ze společnosti ostatních slušných šlechtických rodů, a nejenom šlechtických… Zneuctěná ţena neměla ţádné právo na ţivot… Ano, Kochan říkal pravdu. Nezáleţelo na tom, ţe by si Hroznata nedovolil ji zneuctít během únosu, ani na tom, ţe doposud neměla nic s ţádným muţem z rodu Vršovců. V očích celé společnosti byla poskvrněna, a to nejen ona sama, ale i celý její rod. Musela by zemřít, to jí bylo jasné. V této chvíli byl její jedinou nadějí na záchranu ţivota sňatek s některým z jejích únosců… „Promiň, Kráso, snad mě jednou pochopíš, ţe jsem neměla jinou moţnost,“ řekla sama pro sebe a pak se podívala na Kochana, který ji upřeně sledoval očekávaje její odpověď, a téměř neznatelně kývla hlavou.
Kochan dal nejprve znamení psovodovi, který na jeho rozkaz s vypětím všech sil odvlekl hladové psy, jimţ právě unikla kořist, a pak k sobě dalším gestem povolal opodál stojícího čeledína: „Přiveď sem kněze a řekni Všeborovi, ţe svatba bude za tři dny! Do té doby stihneme připravit všechno, co je k takové události potřebné.“ Pak ukázal na Markétu: „A tuhle dívku, která bude zanedlouho tvou paní, odveď k mé ţeně, ať se o ni postará.“ Čeledín kývnul hlavou na znamení, ţe příkazům rozuměl, a pobídl Markétu, aby šla za ním. Nešťastnice se bez jediného slova obrátila a následovala ho. Kochan postál ještě chvíli v zamyšlení, pak se obrátil na patě a odešel se podívat na zraněného Hroznatu. Ten leţel na lůţku a hluboce oddechoval; Kochan zkontroloval ránu a s pocitem radosti zjistil, ţe ošetření bylo dobré. Pokud se nic mimořádného nestane, Hroznata své zranění dozajista přeţije – jeho klidný a hluboký spánek tomu i nasvědčoval. Samozřejmě, ztráta krve ho velmi vyčerpala, ale dobrým jídlem a dostatkem spánku se z ní zanedlouho vykřeše. Kochan se usmál – tak je to dobré, jistě bude Hroznatu ještě mnohokrát potřebovat k úkolům, které byl schopen zvládnout jenom on. Vyšel před stavení a před sebou uviděl stát kněze; pohlédl na něj se špatně tajenou nechutí – byl to přesně takový typ, jaký z hloubi duše nesnášel biskup Vojtěch. Malý, tlustý, přetučnělý a očividně ducha poněkud mdlého, v umaštěné komţi, stál před ním jako pes a očekával pánovy rozkazy. „Přesně za tři dny bude zde na statku svatba mého bratra Všebora s Markétou z rodu Těpticů. Chci, aby ses na ten obřad důkladně připravil!“ Kněz se poníţeně uklonil: „Jak si přeješ, pane. Ale není moţné uzavřít sňatek, kdyby s ním nevěsta nesouhlasila – to by pak neměl ţádnou váhu ani před Bohem, ani před lidmi.“ Kochan se na něj pohrdlivě podíval: „Markéta řekne své ano, kněţe, o tom nemusíš pochybovat!“ Ale jeho ujištění zřejmě nestačilo – zaznamenal totiţ, ţe se kněz pořád ošívá, jako by chtěl ještě něco říci; protoţe byl celkem smířlivě naladěn, vybídl ho: „Tak vyklop, co máš na jazyku!“
„Pane,“velmi opatrně začal kněz, „otec biskup se jistě bude velice zlobit, aţ se dozví, ţe jsem oddal Markétu s muţem, kterého jí nevybral její otec. Biskup přece sám hodlá v září ze své moci stvrdit sňatek mezi Markétou a mladým Krásou!“ Kochan se zamračil a smířlivá nálada ho zase rychle přešla: „Komu slouţíš, kněţe? Mě nebo biskupovi? A kdopak tě ţiví, he?“ „Ty, samozřejmě, ţe ty…,“ sklopil zraky kněz. „Tak uţ se na nic neptej a udělej, co ti přikazuji. Aţ tě bude ţivit biskup, tak ať si rozhoduje on. Ale neţ se tak stane, do té doby přísluší právo přikazovat kněţím jenom kníţeti a velmoţům, to si zapamatuj, kněţe.“ Tím povaţoval celou věc za vyřízenou a odkráčel. Kněz zůstal na místě a s úctou se díval za ním; o jeho slovech ani v nejmenším nepochyboval, znal svého pána a byl si jist, ţe ani tentokrát nemluví do větru – takţe Markéta nakonec řekne své ,ano‛ a on ji bude muset oddat s Všeborem, i kdyby se měl na něj biskup nevím jak zlobit.
*** *** *** Zpráva o tom, ţe se Markéta provdala za Všebora, se rychle rozšířila po celém kníţectví. Nejvíce zasáhla Krásu, který nebyl schopen pochopit, jak se mohlo stát, ţe Markéta řekla své ,ano‛ Vršovci. Zapomněla na něj? Nebo ji k tomu nějak donutili? Vyhroţovali jí, opili ji, mučili ji, jen aby souhlasila se sňatkem? Ať tak či tak, Markéta tím pro něj byla ztracena. Nějak si nedokázal představit, ţe by udělal totéţ, co Vršovci – ţe by ji totiţ sám unesl a poté se s ní oţenil, i kdyby sňatek se Všeborem zůstal nadále platný. Nedalo se ovšem čekat, ţe by se Vršovci vzdali své vzácné kořisti. V kaţdém případě to bylo vítězství Vršovců. Dle nepsaných zákonů, které stále ještě platily vedle oficiálních, prosazovaných jiţ Boleslavem Prvním, bylo všechno, co se zde událo, v rámci práva a nějaký ten únos byl veřejným míněním celkem dobře tolerován. Nikdo při něm nezahynul, nikomu nebyla učiněna majetková újma… A Markéta? Po tom, co se jí stalo, se
nedalo očekávat, ţe by se ještě někdy mohla stát jeho ţenou. Dobře znal zvykové právo a věděl, ţe by si nemohl vzít ţenu, která byla unesena a tím pádem zneuctěna na celý ţivot. Bylo mu jasné, ţe kdyby se nevdala za Všebora, musela by zemřít, a to rukou svého otce nebo bratra – pouze oni měli právo sáhnout na její ţivot. A v takovém případě, jako byl tento, se zmíněné právo stávalo povinností. Názory velmoţů na celou záleţitost se vcelku shodovaly s postojem Boleslava Ryšavce. Svojmil si toho byl dobře vědom a chápal, ţe v dané situaci nemá ţádnou šanci získat spojence, kteří by s ním vytáhli proti Vršovcům. Kromě toho mu bylo jasné, ţe Kochanova výhruţná slova byla míněna váţně – kdyby napadl a dobyl jejich tvrz, pro jeho dceru by to znamenalo jistou smrt, o tom nepochyboval. Rozhodně mu připadalo lepší, aby byla Markéta vdaná za Všebora neţ mrtvá. Jinak ovšem na celý únos nahlíţel biskup Vojtěch – pro něj to byl absolutně nepřijatelný případ; ohlásil se urychleně u správce země Boleslava Ryšavce a poţadoval, aby celou svojí autoritou i postavením zasáhl proti rodu Vršovců. Dostalo se mu ale jednoznačného odmítnutí, v němţ Ryšavec argumentoval stejně jako předtím vůči Svojmilovi a Krásovi. Biskup od něj odcházel totálně znechucen a s trpkou pachutí pokoření. Pochopil, ţe podle Ryšavce i obecného mínění bylo vše, co se zde událo, jaksi v tolerovaných mezích všemi uznávaného práva nebo toho, co za právo pokládali a čeho se v ţádném případě nehodlali v dohledné době zříci. Nikdo nebral zřetel na skutečnost, ţe on sám měl za několik měsíců mladou dvojici oddat: názory všech velmoţů, které oslovil, byly stejné – pokud si Krása Markétu také unese a oţení se s ní, nikdo z nich nebude mít vůči jeho postupu výhrady. To jediné by ještě mohlo daný stav změnit. Co na tom, ţe byla vdaná za jiného muţe? Jen aby se únos podařil, a pak by novému sňatku bez rozloučení toho předešlého nic nebránilo. To ovšem nebylo v souladu ani s církevním právem, ani s biskupovými názory.
Několik bezesných nocí vrátilo Vojtěcha do reality. Pak udělal jediné, co mu v této situaci zbývalo – se smutnou skutečností se vyrovnal a ţivot šel pomalu dál. Kdyţ se poněkud uklidnil, předvolal si do biskupského paláce kněze Vršovců, který sňatek posvětil přestoţe věděl, ţe on sám hodlá oddat Markétu s Krásou, aby mu vytknul , ţe se tak stalo bez jeho vědomí a souhlasu. Scéna, která se pak odehrála v jednoduché biskupově pracovně, byla naprosto typickou ukázkou všeho, co Vojtěch nesnášel a nenáviděl. Vojtěchův přítel probošt Willik seděl na ţidli v koutě místnosti a pozorně sledoval dění. Vojtěch nervózně pobíhal po místnosti a opakovaně vyčítal předvolanému knězi čin, který se podle biskupova názoru neměl stát. Kněz Vršovců před ním stál mlčky a na zuřícího biskupa jen překvapeně pohlíţel. Willik se musel v duchu knězovu zjevu upřímně zasmát: byl to přesně ten typ, který biskup nesnášel – malý tlustý chlápek, vykrmený do mimořádné tloušťky a se zjevným sklonem k nadměrnému poţívání medoviny, coţ se dalo bez problémů vyčíst z jeho obličeje. Na sobě měl ušpiněnou komţi se zablácenými okraji a rozcuchané vlasy jen dokládaly skutečnost, ţe o svůj zevnějšek naprosto nepečoval. Jeho obhajoba přiváděla biskupa doslova k nepříčetnosti, a Willik se tím docela dobře bavil. „Jak jsi mohl poslechnout Vršovce a ty dva lidi oddat?“ řval biskup. „Vţdyť ti muselo být jasné, ţe ta dívka se vdává jenom z donucení a ne z vlastní vůle!“ Kněz se zrakem plným hrůzy před svým zuřícím nadřízeným o několik kroků ustoupil a tiše pravil: „Ale otče biskupe, vţdyť řekla své ,ano‛, kdyţ jsem se jí na to ptal! A neměl jsem důvod jí nevěřit. Vţdyť kdyby to ,ano‛ neřekla, tak by ji asi zabili. Slyšel jsem to na vlastní uši, kdyţ jí tím předák rodu Kochan několik dní před svatbou vyhroţoval.“ „Právě proto jsi je neměl oddat, kněţe,“ řval dál Vojtěch, „právě proto. Copak ti nedošlo, jak ty sám porušuješ zákony církve? Oba musí vstupovat do manţelství jenom z vlastní vůle. Copak to nevíš?“
„Vím, otče biskupe, vím, ale kdybych to neudělal, tak by mě pan Kochan určitě zabil a někde by si sehnal jiného kněze!“ „Zemřít pro čistotu víry by ti snad nemuselo vadit, kněţe!“ zařval Vojtěch. Kněz mu ale vzápětí vyrazil dech: „Ale otče biskupe, vţdyť já mám ţenu a děti, z čeho by potom všichni ţili, kdybych já uţ nebyl na světě?“ Biskupovi poklesla čelist; to uţ na něj bylo skutečně příliš. „Tak ty nevíš, ţe jsem výslovně zakázal, aby se kněţí ţenili a měli děti? Jak to, ţe jsi neposlechl můj příkaz?“ „Ale otče biskupe, vţdyť já jsem se oţenil, kdyţ byl ještě biskupem tvůj předchůdce Dětmar. Nemohl jsem vědět, ţe to jednou bude zakázáno! A kromě toho, jak bych mohl odmítnout ty dva sezdat? Vţdyť kdyby nebylo rodu Vršovců, neměli bych já ani moje rodina z čeho ţít. Vţdyť oni jsou moji chlebodárci a proto musím – ať chci nebo ne – dělat to, co mi oni poručí, i kdyby se to nevímjak příčilo křesťanským zásadám!“ „Kdyby odváděli desátky tak, jak mají, měl bys z čeho ţít, kněţe. Sama církev by ţivila tebe i ostatní kněze a nebyli byste závislí na almuţnách od svých pánů!“ vykřikl biskup rozhořčeně. „Ano, to je pravda, ale místo pravidelného placení desátků páni Vršovci postavili na okraji svého statku nový kostel. Proto nemohou platit desátky tobě, biskupe!“ nedal se kněz. Vojtěchovi to, co právě vyslechl, doslova vyrazilo dech. Zničeně si sedl na nejbliţší ţidli a hlava mu poklesla u vědomí marnosti a z ní pramenícího vyčerpání. To, co slyšel, bylo jasným důkazem, ţe všechna jeho práce se v této zemi naprosto minula účinkem! Jak bude moţné vybudovat univerzální křesťanský stát, kdyţ vojáci církve, kterými kněţí mají být, jsou na straně těch, jimţ by měla církev nakazovat, těch, kteří – namísto aby sami naslouchali příkazům evangelia – vládnou nad kaţdým ubohým knězem, špinavým a zanedbaným, ale vypaseným jako svině, nalitým medovinou a k tomu ještě ţenatým a otcem dětí… Tento kněz byl přímo názornou ukázkou většiny těch, kteří měli rozšiřovat radostnou zprávu evangelia tímto krajem!
Vršovci postavili kostel! Nemělo význam tomuto ubohému knězi vysvětlovat, ţe kostel je vyšel mnohem levněji neţ desátky, které mu Vršovci a další rody měli odvést. Nepochopil by, ţe takhle velmoţi udrţují ve svém područí kněze, kteří pak slouţí sice jim, ale neslouţí jiţ tak, jak by měli, jak je jejich povinností, biskupovi, představiteli celé církve… Pozvedl na okamţik hlavu: sjednocené státy křesťanské Evropy pod vedením Svatého Otce v Římě, to ano, jistě ano, ale určitě bez kníţectví Čechů. Snad jednou, aţ bude celá Evropa křesťanská, zbude dost času i sil na tuto zemi, na její zapojení do světa a myšlení křesťanů, ale teď? Biskupova hlava opět poklesla. Kněz zpytavě pohlédl na Willika a ten mu kývl, ţe můţe odejít. Kněz udělal několik nejistých kroků k východu a pak jiţ mrštně zmizel na chodbě biskupského paláce. Vojtěch pozvedl hlavu a zjistil, ţe kněz je pryč. „Konečně ho nevidím, tu hanbu celého křesťanství! Williku, jak jen mohou lidé, jako je tenhle takékněz, hlásat evangelium v natolik pohanské zemi, jako je ta naše?“ otázal se sklesle Willika. „Vojtěchu, vzpomeň si na naše setkání před několika týdny. Otevři oči a dívej se na věci reálně – nemůţeš plavat proti proudu… Na velmoţe i kněze musíš působit pomalu, zvolna, s citem – pak teprve dosáhneš úspěchu! Jinak se všichni postaví proti tobě ještě více, neţ je tomu dnes, a ty zůstaneš úplně osamocen. Jedinec, ať je jakkoli mocný, se musí přizpůsobit většině, a tu zatím tvoří oni, ne ty nebo já. Trpělivost v prosazování svých záměrů je v současné době na tomto místě tou nejdůleţitější vlastností. A nesmíš ve své víře a někdy aţ zaslepenosti dělat takové chyby, jako byla zákaz prodeje piva! Takhle daleko nedojdeš, kdyţ se budeš násilím stavět proti základním zvykovým právům lidí v této zemi, i kdyby to byly zvyky sebebarbarštější…“ Biskup nesouhlasně zavrtěl hlavou: „Tvé názory, Williku, nejsou totoţné s mými názory. Nemohu s tebou souhlasit a nikdy asi souhlasit nebudu…“ „Nikdo nechce slyšet tvůj souhlas – jde o tvé přesvědčení. Ale nemůţeš jít proti všem. Sám dobře vidíš, ţe i Radla a já, kteří jsem vţdy byli tvými
obdivovateli a nejbliţšími spolupracovníky, máme na tvé činy poněkud odlišný názor a obáváme se, ţe se řítíš vstříc neúspěchu, pokud ne rovnou do záhuby. Lidé tě odmítnou přijmout a ty zůstaneš jako loď bez posádky. Sám na rozbouřeném moři. A to moře tě pak pohltí jako skořápku…“ Biskupovo mlčení bylo odpovědí na proboštův monolog.
*** *** *** Benedikt se o únosu své sestry Markéty a o jejím vynuceném sňatku s mladým Vršovcem Všeborem dověděl od jednoho z mnichů břevnovského kláštera, který se vrátil z Prahy, kde vyřizoval nějaké církevní náleţitosti. Vyţádal si od opata několik dní k návštěvě své rodiny a pak se odebral na vzdálený statek Těpticů. Kdyţ dorazil, společně pak s Krásou po večeři probíral, co vlastně se stalo a jaké jsou ještě moţnosti Markétě pomoci. Ano, bylo samozřejmě moţno udělat totéţ, co Vršovci – Markétu pro změnu unést jim a vrátit ji zpět k rodině. Ţádná jiná moţnost se jim nezdála reálná a nedalo se očekávat, ţe by se ostatní velmoţi postavili na jejich stranu. Dalo se jednat i lstí – vytvořit nejprve dojem, ţe se s faktem vdavků své dcery vyrovnali, pak se vloudit do jejich přízně i statku a ve finále je napadnout, pobít a Markétu osvobodit. Nicméně Markéta jiţ byla vdaná, se sňatkem podle všeho – byť i pod nátlakem – souhlasila, a bylo zde tedy riziko, ţe jejich počínání způsobí více škody neţ uţitku, alespoň co se týče názorů ostatních velmoţů. Bylo pochopitelné, ţe k variantě boje se nejvíce přikláněl prchlivý Svojmil; Benedikt se ho proto snaţil uklidnit a apeloval na rozum, který musí mít v takové situaci přednost před city. Na druhé straně Benedikt s úzkostí sledoval Krásovy projevy: ke své hrůze jiţ před sebou neměl toho hrdého a rozhodného předáka starobylého rodu Municů, ale pouhou trosku muţe, který většinu času jen sklesle hleděl do neznáma a s nikým nepromluvil.
Kdyţ byla debata mezi Svojmilem a Benediktem u konce a bylo zřejmé, ţe reálné řešení v podstatě neexistuje, pozvedl dosud mlčící Krása zraky a tiše prohlásil: „Vstoupím do kláštera.“ Za jiných okolností by měl Benedikt patrně radost, ţe řady mnichů v čerstvě zaloţeném konventu se rozrostou o dalšího významného člena mocného domácího rodu, ale v této situaci se mu zdálo Krásovo rozhodnutí ukvapené; snaţil se jej proto od tohoto kroku odradit, ale bylo zřejmé, ţe Krása se jiţ pevně rozhodl. „Kdyţ nemohu mít Markétu, ztrácí můj pozemský ţivot smyslu. Budu mnohem uţitečnějším, buduli se modlit za spásu duší nevěrců v uzavřené mnišské cele, neţ se sám trápit pohledem na štěstí jiného muţe se ţenou, která měla po celý ţivot patřit jenom mě.“ Benedikt ustoupil. Krásy si vţdy váţil, a proto nyní a uvěřil, ţe mu řeholní ţivot umoţní snazší vyrovnání s osudem, neţ světská existence. Zpět k Břevnovu pak pádili na svých koních jiţ dva – Benedikt v doprovodu nového uchazeče o benediktinský hábit Krásy. Opat na mladíkovo naléhání nakonec přistoupil a povolil mu zkušební dobu. Novic Krása dostal celu poblíţ Benediktovy a jejich následující pravidelná setkání u modliteb je oba duševně posilovala.
*** *** *** Mladý muţ, který se nedávno oţenil a stal čeledínem v klášteře břevnovských benediktinů, zaklepal na dveře Benediktovy cely. Benedikt otevřel a překvapeně na něj pohlédl: co tu dělá? Jeho práce je u koní a prasat, a ne v konventu, který obývají mniši. Čeledín se uklonil: „Promiň, pane, ale nedalo mi, abych tě nenavštívil a nesdělil ti něco, co tě jistě bude zajímat.“ Benedikt se otázal: „Co můţe zajímat mnicha mimo duchovní záleţitosti?“ Čeledín odpověděl: „Pane, přestěhoval jsem se za svou ţenou z dvorce, který dnes patří rodu Vršovcům.“
Benedikt zbystřil a rozhlédl se, zda není někdo na doslech: „Pojď dál a zavři za sebou dveře, mladý muţi!“ Nabídl čeledínovi, aby se posadil na hrubě otesanou dřevěnou lavici a ten jeho nabídku s ostychem přijal. „ Tvá návštěva má jistě svůj důvod. Řekni mi, co máš na srdci. V tom dvorci bydlí moje sestra a moc velmi zajímá, jaký je její osud.“ „Právě to jsem ti chtěl říci, pane. Paní Markéta, kdyţ se dozvěděla, ţe odcházím sem do Břevnova, abych vám slouţil, mě poţádala, abych tě pozdravil, pane, a odevzdal ti vzkaz.“ „Jaký vzkaz? Mluv!“ poručil mu Benedikt, pozapomněv poněkud na povinnou řeholní trpělivost a pokoru. „Vzkazuje ti, pane,“ vyřídil čeledín vzkaz, „ţe je strašlivě nešťastná, ţe pořád vzpomíná na tebe a na pana Krásu, který měl být jejím manţelem. Prý se usouţí ţalem, jestliţe se něco nezmění…“ Oba muţi na chvíli zmlkli. Benedikt přemýšlel a čeledín se neodvaţoval přerušit tok jeho myšlenek. Benedikt konečně promluvil: „Tak, trápí se?“ „Ano, pane. Mám oči, a tak jsem vídal, jak se stále souţí a často pláče. Jistě, pan Všebor ji miluje a udělá pro ni všechno, co si jenom zamane, a i předák rodu pan Kochan se k ní teď chová slušně, ale ona je nešťastná, pane, strašně nešťastná. Řekla mi, ţe pořád miluje pana Krásu, který je zde taky mnichem, ţe pořád touţí po jeho objetí, po jeho slovech. Je jak strom, kterému uřízli kořeny. Usychá, a půjde-li to takhle dál, tak zemře ţalem. Kromě toho – nesmí opustit území tvrze; páni se bojí, ţe by ji mohl někdo unést, a tak ji tam drţí jako ve vězení.“ „Jak bych jí asi mohl pomoci, mladíku?“ otázal se Benedikt. „Já nevím, pane,“ rozhodil čeledín rukama, „ty jsi člověk, který má mnoho vědomostí. Sám jistě přijdeš na to, jak jí pomoci – ale jednej rychle, pane, nebo ji zanedlouho jiţ nenajdeš mezi ţivými…“ „Děkuji ti, mladý muţi, za tvou zprávu. A prosím tě, bratru Krásovi nic neříkej! Ještě by udělal nějaký neuváţený krok a mohlo by ho to stát ţivot. Já snad něco vymyslím, a dá-li Bůh, bude to k uţitku i bratru Krásovi.“
„Jak si přeješ, pane! Myslel jsem si totéţ, a proto jsem navštívil nejprve tebe,“ řekl čeledín a odešel. Osamělý Benedikt přecházel úzkou celou a přemýšlel; nakonec dospěl k rozhodnutí – navštíví dvorec Vršovců a pak se uvidí, jak dál. Snad mu dovolí vidět vlastní sestru. Ostatně, půjde tam v přátelském duchu – je mnich, takţe mu snad neublíţí. Jistě, s Kochanem má nevyřízené účty, stejně tak jako Kochan s ním, a sestřin únos samozřejmě obapolnou zášť mezi nimi ještě zvětšil. Ale teď není čas na takové úvahy, mladík má jistě pravdu. Pokud něco neudělá, Markétě moţná půjde o ţivot – ne, jistě ţe nebude zabita, ale zemře ţalem. Natolik svou sestru znal, aby byl věděl, ţe to vůbec není vyloučeno.
*** *** *** Benedikt sesedl z koně, zavěsil svůj meč i nůţ k sedlu a poslední desítky loktů, které jej dělily od brány do dvorce Vršovců, prošel po svých s rukama rozpaţenýma, aby ve stráţných ani v nejmenším nevzbudil podezření, ţe je snad ozbrojený. Stráţ u brány se mu postavila do cesty: „Kdo jsi a co chceš, mnichu?“ otázal se muţ přísně, i kdyţ řeholní hábit Benediktovi nepochybně přidával na úctě. „Jsem bratr Benedikt z rodu Těpticů, bratr paní Markéty, ţeny pana Všebora. Chci mluvit s Kochanem,“ odpověděl Benedikt stráţnému. Bylo zřejmé, ţe stráţný je poněkud zaskočen. Chvíli pracně přemýšlel, a posléze se přece jen rozhodl, ţe Benedikta doprovodí za Kochanem. Snad mu neublíţí, kdyţ uvidí takovou návštěvu; zcela si tím ale jist nebyl – jméno Těpticů zde bylo i po svatbě zapovězeno, přestoţe sňatek těch dvou mladých lidí oba rody příbuzensky propojil. Povinně tedy Benedikta prohledal, zda u sebe nemá nějakou zbraň, coţ řeholník s nechutí akceptoval. Bylo mu proti srsti, aby ho prohledával jakýsi pohlouplý stráţný, ale zároveň mu bylo jasné, ţe se prohlídce musí podrobit.
Stráţný si nemohl dovolit přivést k předákovi rodu někoho, kdo by ho mohl ohrozit na ţivotě. Pak prošli prostranstvím. Benedikt se rozhlíţel, zda někde neuvidí Markétu, ale neměl to štěstí. Stráţný pak nechal návštěvníka stát před největším stavením dvorce, svěřil jeho ostrahu náhodou kolem jdoucímu čeledínovi a vešel dovnitř, aby ohlásil jeho příchod. Bylo zřejmé, ţe Kochan, pohodlně sedící na lůţku a z dlouhé chvíle zkoušející ostří svého meče, je zprávou o příchodu bratra své švagrové a zároveň svého nepřítele překvapen. Nedal ale své pocity navenek nikterak znát a po ujištění, ţe Benedikt je skutečně beze zbraně, přikázal stráţnému, aby návštěvníka přivedl. Očividně byl zvědavý, s čím za ním mnich přichází – sem, do hnízda nepřátel, kde si nemůţe být jist vlastním ţivotem. Dalo se říci, ţe v té chvíli Benedikt v Kochanových očích velice stoupl ve váţnosti – jeho gesto bylo hodno skutečného muţe, a odvahu Vršovec dokázal ocenit i u svých nepřátel. Benedikt vešel a uklonil se; Kochan povstal, úklonu opětoval a nabídl mu místo na lavici. Oba muţi se přeměřovali zraky a čekali, který z nich promluví dříve. Nakonec to Kochan nevydrţel a začal jako první: „Tak povídej, Bohuši, co tě přivádí k nám, do míst, která jsou pro tebe stejně bezpečná jako jeskyně plná medvědů. Pochybuji, ţe jsi mě přijel jenom pozdravit a popřát mi dobrého zdraví!“ „Jsem Benedikt, Kochane, mnich Benedikt,“ odpověděl mírně řeholník. „Doby, kdy jsem byl Bohušem, jsou dávno pryč. Teď slouţím Bohu a doufám, ţe Bůh mě i vyslyší, kdyţ ho budu prosit za blaho mých nejbliţších.“ Kochan se zasmál. „Snad bych tě měl jako první vyslyšet já a Bůh aţ po mně, pokud ovšem chceš něco ţádat po mně – jinak bys tu ale asi nebyl. Doufám jen, ţe tvá ţádost bude rozumná a nebudeš mě popouzet hloupými řečmi. To bych tě musel pokud ne rovnou zabít, pak alespoň zpráskat bičem a vyhnat z našeho statku!“
„Naše vztahy uţ dlouho nejsou přátelské, Kochane. Teď tě ţádám jenom o to, abys mě bral kdyţ ne přímo jako hosta, ale především bratra tvé švagrové. Kvůli ní ostatně přicházím,“ odvětil řeholník. Kochana jeho slova zřejmě potěšila: „Předpokládám, ţe tě vyslal tvůj otec ze své moci předáka Těpticů. Ţe by konečně pochopil, ţe bude v zájmu obou rodů, kdyţ dá zpětně souhlas ke sňatku své dcery s mým bratrem?“ Benedikt zavrtěl hlavou na znak nesouhlasu. „Ne Kochane, jsem přesvědčen, ţe můj otec nikdy tento souhlas nedá. Je jednoznačně přesvědčen, ze vaše jednání bylo nepřípustné před Bohem a nikterak nepovaţuje sňatek tvého bratra s mou sestrou za legitimní…“ Kochan vyskočil, jakoby ho štípla vosa: „Co je na něm nelegitimního? Jsem křesťan jako on, můj bratr také a Markéta přece dala ke sňatku souhlas!“ „Nevím, jak jste ji k tomu donutili,“ odpověděl řeholník, „ale určitě to neudělala dobrovolně, o tom mě nikdy nepřesvědčíš. A můj otec ctí zákony Boţí mnohem více neţ ty nebo kdokoli z rodu Vršovců.“ „Nemáš pravdu, zákony Boţí ctí Vršovci stejně jako Těpticové,“ nesouhlasil s ním Kochan. „Ale zákony lidské, zvykové právo v naší zemi, a právo silnějšího, ty jsou nad zákony Boţími, to si dobře pamatuj, mnichu Benedikte! Pro mě Bůh, kterého zde zastupuje biskup, je aţ na druhém místě po kníţeti Čechů. A dokud to tak bude, mé zákony budou mít vţdy přednost před zákony Boţími.“ Benedikt mlčel. Ovládl se, aby nepokračoval v diskuzi na tohle ošemetné téma. Potřeboval si přece jen Kochana alespoň trochu naklonit, pokud chtěl dosáhnout svého cíle –pomoci Markétě v jejím ţalu a zabránit, aby se neutrápila. Kdyţ mu neodporoval, Kochan se pomalu zklidnil a sedl si. Benedikt pak mírně pokračoval: „Nejsem zde s vědomím otce, Kochane, ale sám za sebe a kvůli své sestře Markétě.“ „Kvůli Markétě? Snad nechceš, abychom ji propustili a ty sis ji mohl odvést?“ optal se nevrle Kochan, ale Benedikt ho přerušil: „Ne, Kochane, beru na
vědomí, ţe je provdána za tvého bratra. Chci tě jen poţádat, i kdyţ naše vztahy uţ léta nejsou přátelské, abys pomohl jí i svému bratrovi. Jistě by nebyl šťasten, kdyby viděl, ţe jeho krásná ţena pomalu umírá, ţe se uţírá neštěstím a ţalem a chřadne. Slyšel jsem od muţe, který byl tvým čeledínem a teď ţije a pracuje v našem klášteře, ţe je Markéta nemocná – nikoli ovšem na těle, to zatím ne, ale její duše je nemocná, a hodně. Chci, abys jí pomohl, Kochane, jinak tvůj bratr bude mladým vdovcem a pouto, které je teď mezi našimi rody a které vám dodává na váţnosti a postavení, bude ke škodě tvého rodu zpřetrháno.“ Kochan na mnicha překvapeně pohlédl: ano, Markétina smrt by Vršovcům skutečně nepřišla vhod. Jejich úsilí by utrpělo váţnou ránu a bylo zřejmé, ţe by jejich tak těţce vydobytá váţnost v očích ostatních velmoţů opět poklesla. Věnoval tedy Benediktovi zpytavý pohled, výmluvnější neţ slova. „Chci od tebe jen jednu věc – něco, co jistě budeš moci splnit, protoţe tě to nebude nic stát a bude to ku prospěchu nás všech. Dovol, abych mohl Markétu pravidelně navštěvovat, abych mohl být s ní, kdykoli to bude potřebovat, jak mi to dovolí čas a mé řeholní povinnosti!“ Kochan byl poněkud překvapen, ale nedal na sobě nic znát; ano, tohle je rozumná nabídka! Stát to Vršovce skutečně nebude nic, a není pochyb, ţe přítomnost Markétina bratra můţe jeho švagrové napomoci uvyknout novému prostředí, manţelovi a snad i zapomenout na svou starou lásku. A přeţít počáteční smutek a stesky bylo v té chvíli očividně nejdůleţitější. Věnoval tedy Benediktovi, očekávajícímu jeho odpověď, ještě jeden zpytavý pohled: ano, je to rozumné, ale nesmí souhlasit rychle, aby si nezadal. Chvíli proto mlčel, nechával řeholníka čekat, a pak prohlásil: „Dobře tedy, souhlasím. Můţeš ji navštěvovat, kdykoli budeš ty nebo ona chtít. Ale nesmíš s sebou mít zbraň! Moji stráţní tě budou pokaţdé prohlíţet při bráně a Bůh tě opatruj, kdyby u tebe nějakou našli!“ Kochan povstal a Benedikt rovněţ. „Pojď tedy, švagre, zavedu ke k tvé sestře. Buď na ni laskavý, ať je u nás alespoň trochu spokojena. Věnuji ti svou důvěru, a toho si skutečně povaţuj! Ale nikdo jiný z vašeho rodu – rozumíš,
nikdo, ani její otec či další příbuzní – nesmí překročit bránu tohoto dvorce. Za to poneseš plnou odpovědnost!“ „To ti mohu lehce slíbit, Kochane,“ odvětil přesvědčivě Benedikt.
*** *** *** Benediktem otřásl šok, kdyţ uviděl trosku, která ještě nedávno kypěla zdravím a štěstím. Tohle měla být jeho sestra, ta vyhublá, bledá ţena, která leţela bez síly na lůţku, hleděla tupě před sebe a z jejíchţ očí vyzařoval smutek? Stačil jí ale jediný pohled na návštěvníka vstupujícího do její světnice a její oči se zaleskly radostí a na líce vystoupil ruměnec. Zvedla ruce a pokusila se usednout, ale oslabené tělo jí to nedovolilo. Benedikt se nad ní sklonil a objal ji. Přitom přímo fyzicky cítil, jak jeho síla přechází na Markétu a uvědomil si, ţe jeho dohoda s Kochanem a povolení návštěv u Markéty sestře skutečně zachránilo ţivot. „Nejsem zde naposled, Markétko! Budu za tebou jezdit, kdykoli mi to povinnosti dovolí,“ utěšil ji. „Budeš tedy mým ţivotem, kdyţ uţ jím není můj Krása!“ objala ho Markéta. „Jsi můj nejúţasnější bratr, kterého mi mohou všichni jenom závidět!“ Benedikt si potají setřel slzu, která mu skanula na tvář. Ano, pokusí se udělat pro Markétu ještě víc, bude-li to moţné. Snad mu Bůh pomůţe a napadne jej něco ještě většího, neţ bylo to, ţe se rozhodl vkročit do doupěte Vršovců a přemluvit Kochana, aby mu umoţnil sestru navštěvovat.
V. Snad sám Bůh dal Benediktovi znamení. Nebo to byl ďábel? Ať to byl kdokoli, bylo to příští neštěstí, jeţ se právě v těch dnech a týdnech začalo rodit. Neštěstí, které původně mělo smést do hlubin jenom jediného člověka, se začalo šířit jako vlna a stáhlo s sebou na dno víru mnoho dalších lidí, kteří s tím vším ani neměli nic společného. Tato navenek drobná událost způsobila zemětřesení, které
ve svých důsledcích zasáhlo celou zemi – stát i církev – a zanechalo zde dlouhodobé a dalekosáhlé následky.
*** *** *** Skutečnost, ţe se Markéta zotavuje, byla všem zřejmá jiţ po několika Benediktových návštěvách. Snaţil se do dvorce Vršovců dojíţdět tak často, jak jen to bylo moţné. Také Všeborova radost z oţivení jeho milované ţeny neznala mezí; kdyţ jednou Benedikt od Markéty odcházel, vrhl se mladý Vršovec k němu a samým dojetím mu políbil ruku. Benedikt se jeho projevům vděčnosti za zdraví mladé ţeny nestačil ubránit a začalo mu být Všebora upřímně líto. Kdyby jen nešťastník slyšel, jak často Markéta vroucně vzpomíná na Krásu, jak nenávidí celý rod Vršovců a jak jím, Všeborem, za jeho zţenštilé projevy lásky vůči ní pohrdá, jistě by se ve svých projevech krotil a nedával své city tak okázale najevo. „Kdybys potřeboval mou, pomoc, Benedikte, můţeš se na mě kdykoli obrátit,“ oslovil mladík Benedikta, „budu ti nápomocen, jak jen budu moci!“ Benedikt se cítil projevy Všeborovy přízně zaskočen. Měl stále ještě v dobré paměti výměnu názorů mezi ním a jeho otcem Svojmilem na straně jedné a Kochanem a Všeborem na straně druhé. Jistě, Všebor po celou dobu mlčel a nevztáhl ruku na nikoho z Těpticů, ale teď byl neţádoucím manţelem jeho sestry, a tohle mu Benedikt byl jen velmi těţko schopen odpustit, pokud vůbec kdy k nějakému odpouštění dojde… Všeborova nabídka se mu proto zazdála nesmyslná, i kdyţ byla jistě míněna upřímně. Kdyţ jednou náhodou potkal na nádvoří Kochana, i ten se tvářil nadmíru přátelsky. „Vidím, ţe se z tebe stal skutečně dobrý mnich, kdyţ jsi schopen oblaţovat duše trpících!“ oslovil ho Vršovec se sobě vlastní dávkou ironie, přes níţ však jeho slovy probleskoval obdiv. Hroznata, zraněný Markétou při únosu, se ze své rány zotavil poměrně brzy. Benedikt ho také jednou potkal, kdyţ se vracel od Markéty. Hroznata na něj zpod zjeţeného obočí pohlédl s výrazem neskrývané nenávisti a zloby: kvůli
sestře tohoto mnicha málem přišel o ţivot a jeho pán Kochan mu ještě umoţní, aby se tu teď roztahoval! Aby toho ještě jednou nelitoval… Tomuhle mnichovi nevěřil ani slovo. Prý chodí dávat duševní útěchu své sestře, pche. Aby jednou spíše nepodstrčil do jejího loţe nůţ, kterým zapíchne ubohého Všebora, nebo zaútočí rovnou na předáka rodu Kochana! Sám s ní jiţ tuto zkušenost udělal a dobře věděl, jak hbitě umí zacházet s noţem a ţe nemá strach jej pouţít, pokud je to nutné. A to, ţe Markéta je v domácím vězení, kterému se říkalo manţelství, nespokojená, to viděl velmi dobře, jistě lépe neţ ten zamilovaný uboţák Všebor nebo jeho bratr, který neměl času se zabývat takovými drobnostmi, jako jsou pohledy a projevy mladé paní na sídle Vršovců. Benedikt si Hroznatova podezíravého pohledu dobře všiml, a o to více se snaţil být nenápadný. Ostatně jejich pocity byly vzájemné – ani on Hroznatovi nevěřil. Bylo mu více neţ jasné, ţe pokud udělá nějakou chybu a vyvolá podezření, ţe se snaţí Markétě pomoci k úniku z tohoto ţaláře, jak se nejednou o dvorci Vršovců vyjádřila, bude to znamenat smrt nejenom pro něj, ale určitě i pro ni. Slyšel od Markéty, jak jí Hroznata vyhroţoval smrtí za své zranění a nepochyboval, ţe to ten odporný chlap myslí úplně váţně. Navyknul si stahovat kapuci hábitu hluboko do čela, aby zbytečně neviděl zvídavé pohledy čeledínů a děveček na statku a někdy i posměšné projevy dětí Vršovců, které pobíhaly po nádvoří statku a smály se jeho mnišské kutně. Kdyţ však šel jednou po nádvoří s kapucí spuštěnou hluboko do čela a skloněný, aby si jej nikdo nevšímal a neobtěţoval svými projevy a pohledy, přiskočil k němu Hroznata a jediným pohybem mu strhnul kapuci s hlavy. Benedikt zprvu zůstal stát bez hnutí, otřesen správcovou troufalostí. Pak v něm ale vrozená bojovnost převáţila nad povinnou řeholní pokorou, zaťal pěsti a vrhl se na Hroznatu. Své zbraně ovšem zanechal u sedla koně přivázaného poblíţ brány, a tak mohl Hroznatu napadnout jenom holýma rukama. Ten však jeho útoky jen hravě odráţel a sledoval ho posměšným pohledem. Pokřik okolostojících a hluk rvačky přilákaly na nádvoří Kochana; zpočátku mu připadlo směšné, kdyţ viděl, jak o hlavu niţší, i kdyţ vůbec ne drobný
Benedikt útočí pěstmi na mohutného Hroznatu, ale pak se mu tato scéna, která zřejmě dobře pobavila snad celé osazenstvo statku, znechutila. Přistoupil proto k zápasícím a postavil se mezi ně, aby jejich souboj ukončil. „Nemáte rozum, chlapi,“ rozkřikl se na ně, „co to tu vyvádíte? Jak se opovaţuješ, Benedikte, napadat mého správce? Jsi zde jen trpěným hostem, to si laskavě uvědom a podle toho se chovej!“ „Budu se tak chovat, ale nesnesu, aby mi tenhle sprostý chlap, kterého bohuţel moje sestra nedokázala zabít, strhával z hlavy kapuci, kterou se chráním před nevhodnými pohledy a úšklebky tvých lidí.“ Kochan se přísně podíval na Hroznatu; ten sklopil zrak a suše prohlásil: „Zdálo se mi, pane, ţe ten muţ není tím, za koho se vydává. Zdál se mi nějaký jiný, menší, hubenější, jako kdyby napadal na nohu. Chtěl jsem se jenom přesvědčit, ţe…“ „Dobře, Hroznato, je třeba být opatrný a nevěřit nikomu, ani svém příteli, natoţ pak nepříteli, ale v tomto případě je mnich Benedikt pod mou ochranou. Moje domluva s ním platí a zatím jí nikdy neporušil. Zakazuji ti jakýmkoli způsobem jej obtěţovat, rozumíš, Hroznato?“ vyčinil mu Kochan. Pokořený správce sklonil hlavu, kývl na znamení souhlasu a pak vrhl ještě jeden nenávistný pohled na Benedikta, který si mezitím opět zvedl kapuci, spustil ji hluboko do čela a pomalým krokem odcházel ke stavení, které obývala Markéta. Hroznata se za ním díval, dokud nezapadl do vchodu stavení. Jeho pohled nevěstil řeholníkovi nic dobrého. Jeho ješitnost utrpěla díky Těpticům další šrám. Určitě se jim jednou pomstí. Příleţitost se dříve nebo později najde.
*** *** *** Rok 993 byl rokem poměrně pokojným. V říši panoval celkový klid, a také kníţe Poláků Boleslav Chrabrý jako by si vybral oddechový čas. Neúroda a hlad předešlého roku vyčerpaly síly všech zemí. Hodně lidí pomřelo hladem, špatný rok si vybral svou daň především mezi chudými a nemajetnými, kteří neměli
zásoby potravin. Také nenávist vůči Slavníkovým potomkům jako by zeslábla. Bratry nebylo příliš vidět, jenom na občasných zasedáních kníţecí rady se objevoval jejich předák Soběslav, ale choval se většinou nenápadně. I biskup Vojtěch jako by přestal za kaţdou cenu prosazovat své názory. Všichni teď měli jiné starosti, neţ poslouchat jeho disputace o čistotě víry a vycházet vstříc jeho poţadavkům. Společné problémy – hlad a bída spojily všechny vrstvy obyvatel kníţectví Čechů do společného zástupu. Rok 993 skončil stejně jako začal – v poklidu. Avšak rok následující, devítistý devadesátý čtvrtý od narození Krista, jiţ neměl být tak pokojným obdobím jako rok předešlý. Polský kníţe Boleslav Chrabrý se opět pokoušel dobýt Krakov, který mu však zatím odolával, římský král měl problémy v Itálii a doma se biskup opět dostával do dalších nesnází novými konflikty s kněţími, kteří s ním prostě nenacházeli společnou řeč – spíše se sjednotili v boji proti svému církevnímu představenému, snaţícímu se stále více posilovat své pravomoci nad nimi. To prostým kněţím ale vůbec nebylo vhod – byli plně spokojeni ve svazcích s velmoţi, které i nadále pokládali za své pány a chlebodárce a věrně jim slouţili, ať se jednalo o cokoli, jak tomu bylo i v případě sňatku Všebora a Markéty. Biskup Vojtěch byl stále nespokojenější a stále častěji v nejrůznějších záleţitostech apeloval na podporu správce kníţectví Boleslava Ryšavce, ale vţdy marně. Bylo stále patrnější, ţe Ryšavec z pozadí škodolibě sleduje biskupovy neúspěchy – v dalekém Cluny vzniklá idea jednotného křesťanského velestátu, biskupovu srdci tak milá, vzbuzovala ve správcově duši pouze nepochopení, odpor a hněv. Nemohl a ani nechtěl pomyslet na, jak by asi vypadal svět, kde by církevní hodnostáři byli nadřazeni moci panovníků… Pro Ryšavce, který se jiţ viděl jako budoucí český kníţe, byla taková představa zhola nepřijatelná! Napětí se tím pádem začalo stupňovat i mezi rodem Slavníkových potomků a ostatními velmoţi: těm se zdálo biskupovo jednání nepřijatelné a uráţlivé, odmítali jej podporovat v jeho úsilí a svou zlobu opět začínali přenášet na jeho příbuzné. Bohatství a moc Slavníkovců je dráţdily na nejvyšší míru.
*** *** *** Kochan seskočil z koně před kníţecím palácem a prošel kolem stráţného , který jej bez jediného slova vpustil dovnitř. Boleslav Ryšavec ho uţ očekával. „Slyšel jsem, ţe tvým pravidelným návštěvníkem je prý bratr tvé švagrové mnich Benedikt. Pozval jsem si tě proto, Kochane, abys mi vysvětlil, co tvoje počínání znamená. Ten Těptic je náš společný nepřítel, a sám dobře víš, ţe celý ten rod tvoří naši sice tajní, ale přesto úhlavní nepřátelé, i kdyţ jsou teď přes tvoji švagrovou Markétu s tebou příbuzní!“ „Ano, kníţe, je pravda, ţe Benedikt je naším pravidelným návštěvníkem. Ale jenom návštěvníkem Markéty. Bez něj bychom asi příbuzní s Těptici jiţ dávno nebyli, protoţe Markéta by zemřela ţalem,“ vysvětlil Vršovec a dodal: „Jsem za to Benediktovi dokonce vděčný, ţe měl ten nápad osobně jí pomoci překonat ţal a dal opět sílu ţít. Jinak by se naše úsilí být rovni nejvýznačnějším rodům kníţectví obrátilo v prach.“ Ryšavec se zamyslel a pak pravil: „Dobře, Kochane, kdyţ je tomu tak, tak máš můj souhlas. Ale opatrně, Těpticům bych nikdy nevěřil, i kdyţ ten Benedikt je mnichem. Je velmi vzdělaný a takoví toho mají v hlavě tolik, ţe jsou schopni vymyslet nejen to, co se líbí Bohu, ale i to, co by s ochotou přijal jako vlastní nápad třeba sám ďábel.“ Kochan se upřímně zasmál, ale neřekl na to nic. Ano, Boleslav Ryšavec má pravdu. I od mnichů lze očekávat podrazy… Bude si muset na Benedikta dát lepší pozor. Nechal se od kníţete pohostit a pak se rozloučil; Boleslav jej doprovázel. Přitom oba na chodbě zahlédli, jak tudy prochází – podpírán jiným muţem, pomalu, krůček za krokem – dosud oficiálně vládnoucí kníţe Čechů Boleslav Druhý. Kochan si uvědomil, ţe kníţete neviděl od chvíle, kdy jej ranila mrtvice a on leţel bez vědomí a bez pohybu, napůl ochrnutý ve svém loţi v kníţecí světnici. A teď jej po dlouhých měsících viděl opět – jiţ chodícího, i kdyţ s oporou, dokonce slyšel i jeho slova, i kdyţ nebylo mu dobře rozumět. Pocit úcty vůči mnichu a lékaři Thiddagovi, který dokázal z té trosky opět udělat člověka,
prolétl v té chvíli i myslí jinak bezcitného bojovníka, jakým Kochan bezesporu byl. Byl to sám Thiddag, kdo podepíral kníţete; oba se mu pak pomalu ztratili z očí u schodiště, po němţ kníţe opatrně, krůček za krůčkem začal sestupovat dolů, na letní slunce, které prohřívalo zemi i prostranství před palácem kníţat. Kochan se obrátil zpytavě na Ryšavce: „Neviděl jsem kníţete Čechů dlouhou dobu. Překvapilo mě, v jakém je stavu. Přiznám se ti, kníţe, ţe jsem očekával spíše jeho smrt, neţ to, čeho jsem byl právě svědkem – vypadá to skoro jako znovuzrození!“ Pak se k Ryšavci důvěrně naklonil a zašeptal: „Kníţe, já tě nepoznávám. Co scházelo k tomu, aby tvůj otec zemřel a ty ses stal právoplatným kníţetem Čechů? A místo toho, abys vyuţil této příleţitosti, povoláš do kníţecího paláce Thiddaga, zajisté nejslavnějšího lékaře, jakého Evropa zná, a on z toho umírajícího muţe udělá opět člověka.“ Ryšavec sklopil zrak: „Vţdyť vidíš, ţe je zatím jenom ztěţka chodícím a mluvícím slabým starcem. Nemůţe v takovém stavu vést stát a já tak i nadále zůstávám správcem země!“ Kochan dále nepokračoval, nepovaţoval jiţ za vhodné Ryšavce více kárat. U tak bezohledného a egocentrického muţe, jakým Ryšavec byl, byla úcta k vlastnímu otci aţ podivná. Kochan si v té chvíli uvědomil, jak je kníţe Boleslav Druhý i přes své zdánlivé pozdravení zranitelný a jak lehké by bylo zařídit, aby starý kníţe nepobyl na tomto světě moc dlouho. Co tak zbavit jej toho zázračného mnicha? Moţná, ţe by se bez Thiddagovy péče podařilo ukrátit kníţeti ţivot i přirozeným způsobem! Obrátil se proto na Ryšavce: „Nemyslíš, kníţe, ţe by bylo dobré, kdyby Thiddag – “ Otázku úmyslně nedokončil a pozorně sledoval Ryšavcovu reakci. Dobře četl jeho myšlenky a z nich bylo zřejmé, jak na jedné straně touţí po kníţecím stolci, a jak na druhé straně – i při své špatné povaze a bez kousku citu vůči komukoli jinému – si svého otce velice váţí a snad jej dokonce i bezmezně miluje. On sám přece přivedl k lůţku starého kníţete Thiddaga, i kdyţ třeba někde ve skrytu duše doufal, ţe úţasné léčebné schopnosti toho zázračného lékaře
zůstanou neúspěšné a on sám se posadí – se svědomím čistým jako studánka – na kníţecí stolec. Kdyby se teď toho mnicha zbavil, otec by zde pravděpodobně jiţ příliš dlouho nepobyl. Ale – nejde o ţivot toho mnicha. Nedokáţe rozhodnout o smrti starého muţe, snad jediné lidské bytosti, kterou kdy skutečně miloval. Ryšavec se shrbil, ramena mu poklesla, obrátil se a bez slova pomalu odcházel. Kochan stál na místě a s výrazem nepochopení se díval za správcem kníţectví. Nemohl, nedokázal ho pochopit. To on by v této situaci neváhal nad ničím – ani nad ţivotem či smrtí svého otce. Kníţecí stolec! Osud mu dopřál pozvednout jejich v podstatě bezvýznamný rod, závislý na pochybné vděčnosti a blahovůli kníţecího rodu a jeho představitelů, na jeden z nejvýznamnějších rodů Čech. A kníţecí stolec? Ten byl rodu Vršovců vzdálen moţná více neţ Slunce nad jejich hlavami… Snad Boleslav Ryšavec změní svůj názor a vyuţije jeho sluţeb, jak aţ dosud vţdy, aby se co nejdříve, dokud jsou mu hvězdy nakloněny, dostal skutečně do čela státu. Kníţe Čechů podepírán Thiddagem se zatím pomalu vracel zpět ke kníţecí loţnici. Kochan sledoval nejistý krok a tupý výraz v obličeji vládce, díval se i na muţe, který dokázal snad nemoţné. Z Thiddagových očí vyzařovala spokojenost z dosaţeného úspěchu. Kochan se uklonil před kníţetem, který mu s náznakem úsměvu úklonu opětoval; pak kývnul hlavou i na pozdrav Thiddagovi. Jeho radost v té chvíli ovšem nesdílel, Thiddagův úspěch byl pro něj spíše rizikem. Oba muţi prošli vedle něj a zmizeli v loţnici. Kochan zavzpomínal – pamatuje se ten stařec ještě, ţe chtěl jeho i jeho rod ztrestat za pobití Municů? Čas hrál pro Vršovce, dobře to věděl. Všichni v zemi jiţ dávno na přepadení v lese zapomněli, můţe být docela klidný. Bylo více neţ pravděpodobné, ţe tahle záleţitost se uţ nikdy v budoucnu nebude řešit.
*** *** *** Krása vešel do Benediktovy cely, jejíţ obyvatel se právě – znaven dlouhou jízdou na koni – svalil na tvrdé loţe. „Odevzdal jsi Markétě mé nejvroucnější
polibky? Řekl jsi jí, jak po ní touţím, jak se kvůli ní trápím a chřadnu ţalem?“ oslovil Benedikta. Benedikt ztěţka povstal a chápavě poloţil ruku na Krásovo rámě. „Všechno jsem udělal, jak sis přál, Kráso. Buď šťasten alespoň z toho mála, co nám Bůh a taky Vršovci umoţnili. Vaše duše jsou pořád spojeny a to musí být pro vás oba tou největší útěchou. Nic na tomto světě netrvá věčně, a moţná uţ zítra, za měsíc, za rok se něco změní a ty znovu najdeš štěstí po Markétině boku!“ Jeho slova měla sice být hojivá, ale kdyţ pohlédl na Krásu, bylo mu smutno: před sebou měl pouhou trosku toho kdysi statného a odváţného muţe, jehoţ znal po celá ta léta. Rád by mu nějak pomohl – nejen jemu, ale i své sestře. Kdyby se alespoň občas mohli setkávat, bylo by to pro oba dva prozatím největším štěstím. Ale jak to zařídit? Hrozilo by velké nebezpečí, ţe by se to provalilo a jejich ţivoty by byly ohroţeny. Snad ho něco kloudného napadne. Bude muset intenzivně přemýšlet, protoţe – stejně jako před několika měsíci u Markéty – hrozilo teď pro změnu u Krásy, ţe zemře ţalem. Ale co má dělat a jak? Přece nemůţe jít za Kochanem a prosit ho, aby umoţnil Krásovi setkávat se s Markétou – to by si Kochan musel myslet, ţe dozajista zešílel, kdyţ něco takového poţaduje, a jeho návštěvy u Markéty by tím určitě skončily. Poprosit o tuto laskavost Všebora? Nesmysl, je přece přirozené, ţe Všebor nemůţe Krásu ani cítit. Jeho stín neustále stojí v pozadí při kaţdém pohledu na Markétu. A konec konců, předákem rodu je Kochan. Ten rozhoduje o takových věcech. Ne, zatím neviděl ţádné východisko, jak těm nešťastným mladým lidem pomoci.
*** *** *** „Pane Benedikte!“ oslovil Benedikta stráţný při bráně do vršovecké tvrze. Benedikt, který právě odkládal meč a nůţ, které na cestách stále nosil u sebe, se překvapeně zadíval na stráţného a po chvilce ho poznal: „Miloni, příteli, co ty tady děláš?“
„Jak vidíš, pane, střeţím bránu, aby sem nikdo cizí nevstoupil. Jenom tebe smím pustit dovnitř. Dali mě sem po tom, co mě napadl kanec a těţce zranil. Nejsem teď schopen ţádné těţší práce na poli ani pomoci při lovu divé zvěře.“ „Jak jsi se sem jen dostal, Miloni? Od dětství jsi přece vyrůstal na našem statku, a teď tě vidím u Vršovců!“ podivil se Benedikt. „Velké neštěstí mě potkalo, pane Benedikte,“ odvětil stráţný. „Oţenil se jsem se s mladou dívkou, která ţila na tomto statku, a kvůli jejím starým rodičům jsem se přestěhoval sem. A ona mi po roce zemřela. Ani to dítě po ní nezůstalo. Nemám sílu se někam stěhovat, zvykl jsem si zde a moţná, ţe tu zůstanu jiţ navěky. Snad se najde jiná ţena, která bude mít o mě zájem.“ Benedikt chápavě pokýval hlavou. Nebylo to nic zvláštního, ţe se mladí lidé stěhovali z místa na místo. Poddanství ještě v podstatě neexistovalo a převáţnou většinu lidí tvořili svobodní, pokud nepočítáme zajatce dovezené z válečných výprav za hranice. „Potkáš mne teď asi hodně často, pane Benedikte. Kdykoli bych ti mohl být v něčem uţitečný, můţeš se na mně kdykoli obrátit. Nezapomněl jsem, jak jsi mi kdysi jako dítěti pomohl a přemluvil svého otce, ať mě nechá odvézt k tomu zázračnému lékaři aţ pod praţské hradiště, k tomu mnichovi – jak se jen jmenuje…“ „K Thiddagovi,“ napomohl jeho paměti Benedikt. „…ano, pane, tak se jmenoval. Zachránil mi ţivot a bez tebe bych uţ zde nebyl. Můj ţivot patří tobě, pane.“ Benedikt se polichoceně usmál; dosud mu ještě nikdo nenabídl svůj ţivot v zástavu. Poklepal přátelsky Miloně po rameni: „Těší mne tvoje vděčnost, ale nedělal jsem to proto, abys mi musel být vděčný. Doufám, ţe nabídky tvého ţivota nikdy nebudu muset vyuţít.“ Pak se otočil a pomalu prošel nádvořím; přitom zaregistroval podezíravý pohled Hroznaty, který se objevil na rohu blízkého stavení a opět za ním rychle zmizel.
Markéta ho uţ očekávala; Benedikt si s nelibostí povšiml, ţe nedávno plakala. Objal ji a ona poloţila svou tvář na jeho rámě. „Někdo ti ublíţil, Markétko? Kdo to byl? Všebor? Nebo Kochan? Nebo Hroznata?“ Markéta zavrtěla hlavou na znamení nesouhlasu: „Ne, nikdo mi neublíţil nikdo si netroufne na mně poloţit ruku, ani se mnou špatně jednat. Ale zastesklo se mi, Benedikte. Bůh na mne v noci seslal spánek a ve snu jsem viděla svého milovaného Krásu. Byl u mě a milovali jsme se, bratře, milovali, jako kdysi u náš na statku Těpticů. Zdá se mi to tak dávno, ţe to ani nemůţe být pravda. Jsem tak nešťastná!“ Ponořila hlavu do šatu na jeho rameni a rozeštkala se. Benedikt se pokusil ji konejšit – tak rád by jí pomohl, ale nevěděl, jak. Po chvilce Markéta pokračovala: „Pořád věřím, ţe se všechno změní a já opět budu mít vedle sebe svého Krásu, budu se moct k němu přitulit, milovat ho, čekat, kdy se vrátí a být tak šťastná, jak jsem byla ještě před několika málo měsíci.“ A pak se vrhla před Benediktem na kolena: „Prosím tě, bratře můj, udělej něco, abychom mohli být s Krásou opět spolu. Alespoň jednou, dvakrát, jen občas, vrátit se zpátky do těch nádherných dní, proţít ty nejkrásnější chvíle!“ Překvapený Benedikt ji pozvedl a přitiskl k sobě: „Strašně rád by ti pomohl, Markétko, ale nevím jak. Nic mě nenapadá. Budu o tom moc přemýšlet. Víš… i Krása mě o něco takového ţádal.“ „Ach, tedy i Krása? Tak udělej něco, pomoz nám oběma!“ Po Markétině tváři se koulely slzy jako hrachy a padaly na zem z udusané hlíny. „ Ale já nejsem všemocný, Markétko,“ jemně se snaţil utěšit ji Benedikt, „budu moc a moc přemýšlet, co by se dalo pro tebe i Krásu udělat, abyste byli šťastni, ale nic mě zatím nenapadá. Kromě toho, Krása je teď přece mnichem. A ty víš, ţe Bůh ústy biskupa zakazuje mnichům ţít se ţenami a navíc, ty jsi vdaná, Markétko. A manţelství je pro Boha, biskupa i pro mě věcí posvátnou.“ Markéta se k němu s nadějí vzhlédla. „Mě nezajímá, co říká biskup, ať si to myslí třeba i sám Bůh. Já touţím po Krásovi a jeho lásce, moc touţím. Kdyţ se mi jí nedostane, zhynu jak ten strom bez kořenů a bez vody. Ty jediný nám můţeš
pomoci, nikdo jiný. Kdyţ nám nepomůţeš ty, oba zhyneme ţalem, to vím, o tom jsem přesvědčena.“ Benedikt prošel kolem stráţného u brány hluboce zamyšlen. Stráţný se za ním překvapeně díval, kdyţ si Benedikt připnul k pasu těţký meč a nůţ zastrčil za opasek. Ještě před dvěma hodinami se s ním bavil téměř jako s přítelem, a teď si ho ani nevšimne. Stalo se snad něco jeho sestře, ţe je tak zamyšlený?
*** *** *** „Kdykoli budeš potřebovat mou pomoc, Benedikte, můţeš se na mně spolehnout!“ Tato slova pronesl kníţe Jaromír, syn Boleslava Druhého, a podal Benediktovi ruku; řeholník ji s radostí přijal. Dvorec, na kterém Jaromír střídavě pobýval, kdyţ právě netrávil svůj čas na Vyšehradě, který se mu stal po otcově mrtvici druhým domovem, navštívil Benedikt po jedné z návštěv u Markéty. „Buď velmi opatrný, Benedikte, velmi opatrný,“ zdůraznil svá slova Jaromír, „Vršovcům není moţné věřit ani slovo. Můj nevlastní bratr Boleslav je miluje a dělá jim, co jim jenom vidí na očích. Bohuţel, v této chvíli on svírá v rukou otěţe kníţecí moci – i kdyţ zatím ještě okleštěné radou velmoţů, která má větší práva, neţ kdyby byl právoplatným kníţetem Čechů. Taky měl naštěstí vţdy přirozený respekt a úctu k našemu otci Boleslavovi a nedovolí si tolik, co by si dovolil, kdyby se skutečně stal vládnoucím kníţetem. Mám přímo hrůzu z toho, aţ náš otec odejde na věčnost a ta chvíle nastane.“ „Kde je psáno, ţe by se tvůj bratr Boleslav Ryšavec měl stát kníţetem Čechů?“ otázal se spíše sám pro sebe Benedikt, „proč bys jím nemohl být ty nebo tvůj bratr Oldřich? Zanedlouho bude dospělý a pak jiţ nic nebude bránit tomu, aby některý z vás dvou nepřevzal vládu nad touto zemí!“ Jaromír zavrtěl hlavou. „Právo staršího se zatím v našem rodě dodrţovalo a velmoţi budou tento nepsaný zákon jistě respektovat i při další volbě kníţete. Vladivoj je pryč, a i kdyţ opozice, kterou vede tvůj otec, by raději viděla na
kníţecím stolci právě jeho, těţko se můţe v této situaci stavět na odpor muţi, který má za sebou většinu šlechty v zemi. Snad ho nikdo z nich nemiluje, ale bojí se ho a proto by ho volili. Asi od něj čekají tvrdou ruku vládce, tak jako byl můj otec nebo děd, ale nevidí, ţe svým jednáním strkají hlavy do smyčky. Boleslav je zákeřný a jejich ţivoty mohou být ohroţeny dříve, neţ si to uvědomí!“ „Snad ještě uplyne dlouhá doba, neţ se Boleslav Ryšavec dostane ke kníţecímu stolci. A za tu dobu se můţe hodně věcí změnit,“ oponoval mu Benedikt. Jaromír pokýval hlavou na znak souhlasu: „Doufám ţe máš pravdu, a denně se modlím k Bohu, aby otec byl na tomhle světě ponechán co nejdéle…“ K Jaromírovi přistoupil mladý muţ v loveckém kabátci a mírně se před ním uklonil: „Kníţe, muţi i koně čekají. Můţeme vyrazit.“ Jaromír se usmál: „Děkuji ti, Hovoro, ať se všichni připraví k odjezdu, za chvíli jsem u nich.“ Muţ se opět uklonil, uklonil se i Benediktovi, usmál se a pak lehkým krokem odešel. „Je to nejlepší lovčí v kníţectví, o tom jsem přesvědčen. Na Hovoru se dá vţdy spolehnout a má u mne takovou důvěru, jako nikdo jiný. Uţ jednou mi zachránil ţivot, kdyţ mě nečekaně napadl medvěd, jehoţ jsem vyrušil při ţrádle. Jsem mu neskonale zavázán.“ Benedikt pokýval hlavou. Ani jeden z nich netušil, za jak dramatických okolností v budoucnu Hovora projeví vůči Jaromírovi svou oddanost.
*** *** *** To jistě nemohl být Bůh, ale spíše ďábel, kdo všechno zosnoval tak, aby přivedl do neštěstí všechny, kteří se na těchto událostech podíleli. Anebo vlastně ne, ďábel to nebyl. Jeho význam byl příliš okrajový na to, aby mohl ovlivňovat myšlení a jednání lidí, jak tomu mělo být o půl tisíciletí později. To spíše vyznavači pohanských bohů zosnovali to neštěstí, moţná takoví, jako Vilemína,
kněţnina sluţebná, s tělem sice pokřtěným, ale s duší pohanskou. Ale ne, ani to ne, to museli být samotní pohanští bohové, pomalu odcházející na věčnost a jejichţ jména jsou do dnešních dní jiţ dávno zapomenuta, ale kteří tehdy byli ještě natolik silní, aby dokázali do nejmenších detailů zosnovat a pak i způsobit tolik neštěstí lidem, kteří věřili v nového Boha a jeho učení. Kdyţ se Benedikt blíţil ke statku Vršovců, aby opět navštívil svou sestru Markétu, jiţ zdálky viděl u brány do dvorce svého známého stráţného Miloně. Seskočil z koně, přivázal ho k nedalekému stromu a vzal do ruky zbraně, aby je odevzdal do úschovy stráţnému. V tom si uvědomil, co byl jen dal Krása za to, kdyby mohl být alespoň na okamţik v jeho kůţi – a jak ráda by asi Markéta vyměnila jeho návštěvu, i kdyţ ho měla nepochybně ráda, za jediné setkání s Krásou. Pohanští bohové dovedli jeho myšlenky tam, kam chtěli. Podíval se ke bráně na stráţného, který ho jiţ zdaleka vítal s radostným úsměvem. Jak mu to řekl? I ţivot by za něj poloţil… Ne, tolik snad nebude muset pro něj udělat. Ale co kdyby… Ta myšlenka přišla jako z nebe – nebo spíše z lesních tišin, v nichţ přebývali staří umírající bohové… Osvítila jeho mysl jako blesk a neztratila se, zůstala v něm, někde uvnitř a hned se neodbytně drala vpřed. Ţe ho to nenapadlo dřív! Ovšem, dokud zde nebyl Miloň, neměla taková myšlenka vůbec smyslu, ale teď začínala být velmi reálnou, nebezpečně reálnou. Napřed musí získat Miloně na svou stranu, a pak jiţ nic nebude stát v cestě opětnému Markétinu setkání s Krásou, při němţ by oba proţili alespoň několik chvil skutečného štěstí. Benedikt pomalu došel aţ k bráně tvrze a poloţil před Miloně svůj meč i nůţ. „Zdravím tě, Miloně, jsem rád, ţe tě vidím!“ Miloň se s úsměvem uklonil. „Já také, pane Benedikte. Vejdi dovnitř, tvá sestra tě jistě jiţ netrpělivě očekává!“ Benedikt jen na vteřinku zaváhal a pak Miloně oslovil: „Měl bych k tobě jednu velkou prosbu….“ Stráţný neváhal a odpověděl: „Pane, tvá prosba je pro mne rozkazem. Uţ teď ji můţeš povaţovat za splněnou.“
Benedikt se ještě jednou nadechl a pak několika slovy přednesl, co by si od stráţného přál. Viděl, jak Miloň zbledl a o několik kroků ustoupil; chvíli zhluboka dýchal, neţ se uklidnil, a pak potichu Benedikta oslovil: „Pane, víš vůbec, co ode mne ţádáš? Kdyţ na to někdo přijde, ţe mnich, který navštíví paní Markétu, nejsi ty, ale pan Krása, bude to znamenat smrt. Smrt nejenom pro mě, ale také pro paní Markétu i pro pana Krásu – pro všechny!“ „Ano, jsem si toho nebezpečí vědom, ale v neštěstí, které je potkalo, je třeba jim pomoci. Není spravedlivé, ţe byli násilím rozděleni a jiné potkalo štěstí na jejich utrpení!“ argumentoval Benedikt. Miloň ještě chvíli váhal, ale pak se zjevně rozhodl. „Pane Benedikte, můj ţivot patří tobě. Věnoval jsem ti jej a není důvod, proč něco na tom měnit. Nemám rodinu a má smrt nikoho nezarmoutí, kdyby se to provalilo. A o ţivotě a smrti tvé sestry i tvého přítele rozhoduješ ty, pane. Jistě víš, co děláš. Jsi vzdělaný muţ a znáš věci, které já znát nemohu. Řekni mi, co mám udělat, a já to splním.“ Benedikt dojatě přistoupil k Miloňovi a objal ho: „Děkuji ti, moc ti děkuji za tvou odvahu, příteli. Bůh nám určitě pomůţe a přinese štěstí trpícím.“
*** *** *** Markéta se vrhla Benediktovi kolem krku a políbila ho: „Kdy, Benedikte? Kdy to bude? Ještě nejsem schopna pochopit, jak velké štěstí mě čeká. Jsi můj nejúţasnější bratr, který myslí jenom na mé štěstí!“ Benedikt zamyšleně pokýval hlavou: „Doufám, ţe ti tento čin přinese skutečně jen štěstí, Markétko! Musíte být ale oba nanejvýš opatrní, jinak se ocitnete ve smrtelném nebezpečí.“ Jeho varování však bylo zjevně marné a viděl, ţe ho Markéta vůbec neposlouchá. Její oči se rozzářily a zrak se upíral někam do nekonečna. Jistě před sebou jiţ viděla svého vyvoleného, svou lásku, na kterou nemohla zapomenout. A teď! Jak blízko se jí zdálo setkání s ním!
*** *** *** „Kdy, Benedikte? Kdy?“ vykřikl Krása stejně netrpělivě jako předtím Markéta, kdyţ vyslechl Benediktův nápad po jeho návratu z vršovecké tvrze. „To je snad jenom sen, to se mi určitě jen zdá! To sám Bůh ti dozajista vnuknul tu myšlenku, abys přinesl štěstí trpícím lidem, kteří jsou nešťastní a touţí po sobě!“ Bůh? Ne, to bohové lesů, řek, bouřky a nebes i podsvětí radostně zpovzdálí sledovali, jak se jejich plán, o mnoho staletí později označovaný jako ďábelský, začíná naplňovat. Jejich pomsta jiţ nebyla daleko, a její okamţik se přiblíţil. „Uţ zanedlouho, Kráso, musíš to ještě pár dní vydrţet. Aţ bude měsíc v úplňku, bude Miloň zase drţet stráţ u brány. Pak se naplní vaše touha. Řeholní hábit ti bude poprvé ke skutečnému prospěchu.“ Krása se k němu vrhl a políbil mu ruku. Benedikt se však odtáhl, neboť si náhle uvědomil, ţe jeho duši začínají spalovat první výčitky svědomí. Koná správně? Vţdyť to, co vymyslel, je přece proti jeho zásadám, proti zásadám církve, jíţ slouţí. A vystavovat v nebezpečí ţivota další lidi? Ne, to jistě není, nemůţe být správné! Ale nedokázal tomuto pokušení odolat. Snad mu jednou bude odpouštěno, protoţe vše, co dělal, činil v zájmu lásky a štěstí dvou mladých lidí, kteří mu byli tak blízcí.
*** *** *** Krása pomalým krokem směřoval do brány tvrze Vršovců. Srdce mu bilo jako zvon a cítil je aţ v krku, ale touha setkat se s Markétou přehlušila hlas obav z odhalení. Byl si jasně vědom toho, ţe kdyby ho odhalili, znamenalo by to pro něj na místě smrt. Pro Markétu moţná ne, protoţe Vršovci ji aţ příliš potřebovali pro udrţení svého společenského statutu, ale rozhodně by jí to ublíţilo. I kdyby všechny přesvědčil dříve, neţ by mu setnuli hlavu, ţe Markéta o jeho příjezdu nevěděla a je úplně nevinná. Stráţný Miloň na bráně se podíval pod jeho staţenou kapuci. „Jsem Krása,“ uklidnil jej okamţitě, aby se zbytečně nevystrašil. I tak bylo vidět, ţe mladý muţ
má velký strach. Beze slova vzal z Krásových rukou zbraně a odloţil je vedle sebe do přístavku. Nenápadně ukázal rukou příslušným směrem a spíše zašeptal neţ řekl: „Je to ten menší domek úplně vlevo…“ Krása jenom pokýval hlavou a snaţil se co nejnenápadněji dojít k označenému stavení; naštěstí si jej nikdo ani nevšiml, protoţe všichni ve tvrzi uţ byli navyklí Benediktovým návštěvám u Markéty a řeholního hábitu si nevšímali. Krása se co nejvíce shrbil, aby nebyl příliš nápadný; byl vyšší neţ Benedikt, ale doufal, ţe si rozdílu v jejich postavách nikdo nevšimne. Bez problémů dospěl k označenému stavení a vešel dovnitř. V přítmí uviděl ţenu, po které tak touţil a kterou tak miloval. I Markéta jej poznala a přiloţila si ruku na ústa, aby nevykřikla štěstím; vrhla se mu kolem krku a jejich ústa se spojila v polibku. Krása se obrátil a s otázkou v očích pohlédl na zakrytý vchod do stavení. Markéta však jen zavrtěla hlavou: „Nikdo sem ani nevkročí. Všichni mají jasný příkaz od předáka rodu Kochana, ţe kdyţ je zde Benedikt, nikdo nás nesmí vyrušovat svou přítomností. Bojí se to udělat pod hrozbou trestu – věří, ţe mě bratr zpovídá a nedovolují si nás rušit.“ Opět se vrhli jeden druhému do náruče. Kdyţ se konečně nasytili své blízkosti, Krása si vzal slovo. „Markétko, jsem nesmírně vděčen tvému bratrovi, ţe nám umoţnil se konečně setkat. Věřím, ţe není konec všem dnům a snad mám i plán, jak tě vysvobodit. Musím se nejprve trochu seznámit s poměry ve dvorci a pak se to snad podaří. Mí přátelé jsou ochotni riskovat ţivot za tvou záchranu.“ Markéta se přivinula ke Krásovi: „To by pro mne bylo tím největším štěstím, kdybys mě právě ty vysvobodil z rukou těchto podlých tyranů. Jenom bych o tebe měla veliký strach…“ Pak se ale zamyslela a otázala se: „A co by bylo dál? Jsi teď přece mnichem a víš, jak moc bojuje náš biskup proti manţelstvím kněţí, o mniších ani nemluvě!“
„Přestal bych prostě být mnichem, Markétko! Odešel bych z kláštera, ať by se biskup zlobil nebo ne. Opat Anastasius je velmi citlivý a hodný muţ, ten by mi snad nedělal ţádné problémy. Ví, ţe jenom ţal a stesk po tobě mě přivedl do mnišské kutny.“ Opět chvilka lásky a štěstí. Z dálky se ozval zvuk, jako kdyţ jedno ţelezo udeří o jiné ţelezo – domluvené znamení, ţe je čas odejít. Krása naposled políbil Markétu a vyšel před stavení. Stáhl si kapuci hluboko do čela, ale nikdo si jej nevšímal, ţádné oči se nesnaţily zjistit, zda je tu skutečně Benedikt nebo někdo jiný. Kdyţ Krása prošel branou, vzal své zbraně a nasedl na připraveného koně a dal se do klusu, stráţnému spadl kámen ze srdce. Snad nebudou od něj ţádat příliš často, aby proţíval taková smrtelná muka. Kdyby Krásu odhalili, byl by zajisté také on sám ztrestán na hrdle, i kdyby nastotisíckrát tvrdil, ţe neviděl pod kapucí, zda návštěvníkem je či není Benedikt.
*** *** *** Měsíc opět dorůstal k úplňku, kdyţ Krása seskočil z koně nedaleko vršoveckého statku; ani zdaleka jiţ nebyl tak nervózní jako při první návštěvě. Benedikt, který jej doprovázel, vyjel na vyvýšeninu za tvrzí, zarostlou křovím, odkud byl dobrý výhled umoţňující sledování pohybu v tvrzi a zároveň ideální úkryt. Viděl, jak Krása prošel kolem Miloně branou a dal se ke stavení obývanému Markétou. Věřil, ţe všechno opět dobře dopadne – moţná, ţe se skutečně tímto způsobem i podaří Markétu osvobodit. Plán, který mu Krása předestřel, byl skutečně promyšlen do nejmenších podrobností. Jistě, bylo riziko, ţe vystřelený šíp zasáhne kohokoli z těch, co budou pomáhat v únosu, ale jiná moţnost nebyla. Krása po nádherném milování, při kterém oba proţívali stejnou rozkoš, jako ještě nedávno v jejím stavení na statku Těpticů, Markétě pošeptal: „Markétko, aţ
skončí ţně a všechny polní práce a moji přátelé budou mít volné ruce i dostatek času, provedeme můj plán. V převlečení se dostaneš přes bránu statku, náš přítel Miloň ti připraví koně a budeme se snaţit pronásledovatelům ujet. Doufám, ţe naši lest odhalí co nejpozději, abychom měli před nimi dostatečný náskok.“ „Co kdyţ nás chytí?“ otázala se znepokojeně Markéta. „Věřím, ţe se to nestane. Budeš oblečena jako děvečka a obličej a vlasy si zakryješ šátkem. Musela by to být skutečně velice nešťastná náhoda, kdyby někomu přišlo na mysl, ţe jsi v tom oblečení ukryta právě ty.“ „A co pak s námi bude? Znáš přece biskupa, je zásadně proti rozvodům manţelství a moţná nerozvede ani to naše, i kdybych mu nastokrát přísahala, ţe jsem byla ke sňatku se Všeborem donucena! On je v těch věcech tak zásadový…“ „ Všechno má svůj čas, má drahá. Aţ budeš volná, budeme řešit i tyto věci. Mám pro tebe dobrou zprávu. Stráţný Miloň bude na bráně delší dobu, protoţe jeden z jeho druhů, s nímţ se ve stráţi střídá, onemocněl. Neuběhne ani týden, a budu opět u tebe, to ti přísahám!“ Markéta se k němu s radostí přivinula. Krása se rozloučil, opatrně pohlédl ven, pak si stáhl kapuci hluboko do čela a pomalu se pustil směrem k bráně. Na prostranství si hrály děti a jakýsi čeledín uprostřed dvorce přehazoval slámu. Krása nemohl vidět, ţe jej sledují oči člověka, který se naučil za svůj ţivot nevěřit nikomu a ničemu. Hroznata se díval na shrbenou postavu muţe, který v řeholním šatu kráčel k bráně, a jeho šestý smysl bojovníka mu jasně říkal, ţe tady není něco v pořádku. Ten muţ se mu zdál příliš vysoký, neţ aby to byl mnich Benedikt. Nejraději by vyběhl ze své skrýše a opět mu strhl kapuci z čela, ale pomyšlení, ţe by se mohl přece jen mýlit, mu v tom bránilo. Vůbec nepochyboval, ţe Kochan by nepochopil jeho dobrý úmysl i podezření, které by vyslovil, a potrestal by jej. Vtom náhlý poryv větru jakoby se pokusil vykonat tuto zkoušku za něj a málem tomu mnichovi stáhl kapuci, ten ji však pohotově v poslední chvíli
zachytil. Hroznatovi se na okamţik zdálo, ţe vidí úplně jinou tvář neţ Benediktovu. Mnich zatím prošel branou, vzal své zbraně, nasedl na koně a odklusal. Hroznata otevřel své stavení, pomalu došel ke stráţnému, který zatím sledoval odjíţdějícího, a zezadu mu poloţil ruku na rameno. Stráţným to škublo a bleskově se obrátil; rychlá reakce byla v pořádku, ale Hroznata poznal, ţe Miloň zbledl a díval se na něj úplně vytřeštěnýma očima. To bylo podezřelé; připadlo mu, jako kdyby stráţný neměl čisté svědomí – nebo to byl strach? Hroznata pohlédl Miloňovi do očí a otázal se: „Je všechno v pořádku?“ „Ano, správce, jistě, všechno je pořádku,“ vykoktal pořád ještě pobledlý stráţce. „Tak proč se tak třeseš, Miloni, kdyţ je všechno v pořádku?“ otázal se Hroznata a počastoval stráţného tak tvrdým pohledem, ţe se nešťastník celý roztřásl. „Ne… skutečně… všechno je v pořádku. Pan Benedikt sedl na koně a odjel.“ „Ano? Pan Benedikt? Určitě se nemýlíš?“ Miloň se pořád třásl. „Ano…ne, správce, určitě se nemýlím. Vţdyť znám pana Benedikta velmi dobře!“ „Jistěţe ho znáš! Vţdyť jsi vyrůstal na statku Těpticů, pokud se nemýlím!“ „Ano, pane, vyrůstal.“ Hroznata nechal vyděšeného Miloně stát na místě, obrátil se a odkráčel na prostranství dvorce; nyní byl přesvědčen, ţe se dozajista nemýlil. Muţ, který dnes navštívil Markétu, nebyl Benedikt. Ale kdo to byl? To zjistí příště. Bude muţe v kutně, který manţelku pana Všebora paní Markétu navštíví, mimořádně pozorně sledovat. Musí té věci přijít kloub… A pokud zjistí, ţe to není Benedikt, pak moţná konečně přijde jeho chvíle a on se bude moci této ţeně, která ho téměř zabila a kterou od té chvíle nenáviděl jako nikoho na světě, pomstít. Krvavě.
*** *** *** Benedikt uţ čekal Krásu na křiţovatce cest. „Zdá se, ţe všechno dopadlo dobře. Nikdo mě neviděl ani nepodezíral, ţe to nejsi ty,“ prohodil Krása, „doufám, ţe můj plán vyjde a naše společné štěstí s Markétou se naplní.“ „Doufám, Kráso, ţe se nemýlíš. Musíš být nanejvýš opatrný, sám dobře víš, ţe Vršovci mají oči a uši všude. Nikdo tě nesmí prozradit, jinak by byl konec s tebou, Markétou a moţná i mě by se chtěli pomstít, nejenom mě, ale i mému otci a všem členům našeho rodu!“ opáčil řeholník. Krása se usmál toho se Benedikt skutečně nemusí bát! Všechno zařídil dokonale. Podíval se na svého skorošvagra s vděčností – kdyby nebylo Benediktovy odvahy a vynalézavosti, těţko by se mohl s Markétou setkávat a uţ vůbec by neměl moţnost svůj plán provést. Ještě několik týdnů a všechno bude jinak. Štěstí obou mladých lidí opět rozkvete. *** *** *** Srpen roku 994 se pomalu chýlil ke konci. Od poslední Krásovy návštěvy na vršoveckém statku uběhlo jen několik dní. Benedikt zatím zjistil, ţe Miloň má pořád sluţbu u brány a ţe ji bude mít i v dalších dnech. Rozhodl se tedy opět doprovázet Krásu do jámy lvové, jíţ pro ně dvorec Vršovců bez nadsázky byl. Benedikt opět zaujal stanoviště na vyvýšenině za statkem a Krása jel přímo ke tvrzi. Seskočil z koně, uvázal si jej, odloţil zbraně, bez problémů prošel kolem stráţného a dal se směrem ke stavení, kde uţ ho čekala Markéta. Statek i s tvrzí byl téměř liduprázdný. Markéta jej s radostí přivítala a na jeho otázku, kde jsou všichni, odpověděla, ţe Kochan se Všeborem a dalšími Vršovci se brzy ráno vydali na lov a ţe většina čeledínů a děveček odešla za svou prací na pole nebo do lesa. Všebor však nemohl vidět, ţe je ostře sledován zkušeným zrakem Hroznaty, skrývajícího se za závěsem jednoho ze stavení. A ten měl opět stejné podezření jako minule – ta shrbená postava, našlapující dlouhými
kroky, to nemohl být Benedikt – ten, jak jej pozoroval při jeho předešlých návštěvách, dělal kroky drobnější, téměř ţenské. Kdyţ viděl muţe v kutně zmizet v Markétině stavění, vyšel opatrně na dvůr a pomalu se plíţil při zdech srubů k Markétinu příbytku. Vyrušily jej však děti, hrající si opodál; nechtěl riskovat jejich hlučný zájem, a proto chvíli vyčkával, neţ odběhly o kus dál. Pak se pomalu připlíţil ke vchodu do budovy. Od mnichova příchodu jiţ uplynul delší čas a Hroznata začínal mít obavy, aby mu objekt jeho pozorování neodešel dříve, neţ zjistí, o koho se vlastně jedná. Připlíţil se ke vchodu do budovy a opatrně odhrnul závěs. Z jedné ze světnic, které byly v domě odděleny dřevěnými příčkami, zaslechl jakési zvuky; obezřetně, aby ho nikdo neslyšel, udělal několik kroků k místnosti a pozvolna odhrnul koţený závěs, obě místnosti oddělující. Nahlédl dovnitř a oči mu téměř vylezly z důlků – to, co uviděl, překonalo všechna jeho očekávání! Na loţi zakrytém koţešinami leţela dvě nahá těla. Hroznatovi bylo na první pohled jasné, ţe je zastihl při milování. Ano, o tom nemohlo být ţádných pochyb, ta ţena byla Markéta a milovala se s muţem, kterému zatím neviděl do obličeje. V prvním okamţiku Hroznatu napadlo, ţe tím muţem je její bratr Benedikt; neţ se však stačil vyděsit zvráceností této moţnosti, jeho oči navykly přítmí a on zjistil neuvěřitelnou skutečnost – tím muţem, který právě měl nejintimnější styk se ţenou bratra předáka rodu Vršovců, byl Krása! Ano, osobně Krása, nyní mnich z rodu Municů, jehoţ měl zabít uţ před dvěma lety a místo nějţ zahynuli jeho otec a bratr. Vtom si uvědomil, ţe tlumené projevy rozkoše, které oba mladí lidé při milování vydávali, ztichly, a uviděl Krásův překvapený obličej, jehoţ výraz se z prvotní hrůzy obratem změnil k nejvyššímu hněvu. Neţ se stačil vzpamatovat, Krása popadl do rukou těţkou hliněnou nádobu s vodou stojící u pelesti, rozmáchnul se, a neţ šokovaný Hroznata dokázal zareagovat, dostal vší silou vedený úder nádobou do hlavy. Zapotácel se, vědomí jej opustilo a jeho tělo se
sesulo k zemi. Krása se nad ním sklonil a shledal, ţe je spolehlivě v těţkém bezvědomí. Trvalo jenom kratičkou chvilku, neţ se oba mladí lidé stačili spěšně obléci a vyběhnout ze stavení, které bylo ještě před chvílí jejich příbytkem lásky, ale ve vteřině se stalo místem nejvyššího nebezpečí. Krása se rychle rozhlédl kolem, ale kromě dětí nebylo na prostranství ani ţiváčka. Chytil Markétu za ruku a oba se tak rychle, jak jen dokázali, rozběhli směrem k bráně, od níţ je sledoval vyděšený Miloň. Ihned pochopil, ţe se muselo stát něco hrozného, kdyţ ti dva spolu otevřeně prchají. Krása s Markétou k němu doběhli a udýchaný Krása zakřičel: „ Rychle, koně, dokud se neprobere!“ „Kdo – kdo se má probrat?“ tázal se nechápavě Miloň, ale Krása ho přerušil: „Hroznata! Omráčil jsem ho, leţí tam v Markétině loţnici. Měl jsem ho zabít, ale nebyl čas a neměl jsem zbraň. Potřebuju ještě jednoho koně!“ „Nemám koně, všechny koně mají s sebou muţi na lovu!“ rozhodil rukama stráţný. Krása mu okamţitě přikázal: „Vezmi si mého koně, nasedni na něj i s paní Markétou a jeďte na praţské hradiště přímo za biskupem. Jde jí o ţivot. Nikdy jí neodpustí, ţe byla nevěrná svému muţi na jejich společném loţi. Musíte získat náskok a dostat se tam dřív, neţ Vršovci. Máme štěstí, ţe jsou někde na lovu, jinak by uţ s námi byl konec. Jenom biskup jí můţe ochránit v této situaci, jinak nikdo v celé zemi.“ Miloň zaváhal: „A co ty, pane Kráso? Co bude s tebou?“ „O mě se nestrachuj, já se o sebe umím postarat! Rychle udělej, co ti říkám – dokud není pozdě!“ „Ale kam ty se schováš, pane? Všude tě budou hledat ozbrojenci Vršovců a najdou tě, to mi věř!“ „Kníţe Jaromír je přítelem pana Benedikta i mým, určitě nám poskytne útočiště. Tam mě pak najdeš, aţ Markétu dovedeš do bezpečí.“ Alespoň trochu uspokojený Miloň se poté okamţitě rozběhl ke Krásově koni, odvázal ho, vyskočil do sedla a vyzvedl k sobě Markétu. Pak zvíře popohnal a kůň se i s oběma jezdci rychle ztratil v nedalekém lese.
Krása se dal do běhu směrem k rozcestí, na němţ se měl setkat s Benediktem. Vůbec nedbal, ţe mu křoviny trhají oblečení, a bylo mu jedno, ţe mu trní dře kůţi na těle i na obličeji – snaţil se, seč mu síly stačily, aby neztratil ani vteřinu nyní tak drahého času.
*** *** *** Benedikt zpočátku pozorně sledoval dění ve dvorci; pak uviděl Krásu bez problémů vcházet k Markétě, a to jej uklidnilo – nikde na dohled nebyl ţádný z Vršovců ani jejich muţů. Na nádvoří se také nikdo neprocházel, a tak usoudil, ţe se všichni asi vydali na lov. V tomto přesvědčení jej utvrdilo i to, ţe nikde neviděl ţádné koně. Obrátil tedy svou pozornost do okolí, zda někde neuvidí někoho přijíţdět, ale lesy kolem byly klidné a tichounce šuměly. Obezřetnost ho opustila, a on v poklidu ulehl do trávy a tvrz pod sebou sledoval jen občas. Náhle zahlédl koutkem oka ve tvrzi jakýsi nečekaný pohyb, a kdyţ obrátil svou pozornost tímto směrem, poznal Markétu a Krásu, jak vyběhli ze stavení a jako o ţivot prchají směrem k bráně. V tom okamţiku pochopil, ţe se stalo něco nepředvídaného; vyskočil z trávy, rychle odvázal koně a vyskočil do sedla. Nedbaje křoví a bláta, hnal se dolů strání směrem k místu, kde se měl s Krásou setkat. Záhy uslyšel praskot křoví, z něhoţ se v další vteřině vynořil Krása a ze všech sil uháněl k němu. Zadýchaný uprchlík se zachytil postroje a podařilo se mu na vyskočit na koňský hřbet před Benedikta, kde se usadil. Kůň zatíţený dvěma muţi se pak rozeběhl cvalem, z něhoţ plynule přešel do trysku; teprve pak byl Krása schopen Benediktovi vysvětlit, co se ve dvorci odehrálo. Vítr mu sice rval slova od úst, ale Benedikt podstatu věci dobře pochopil. „Ano, máš pravdu, jediné moţné útočiště je teď na Jaromírově na statku v Lysé. Je dobře chráněn, a pokud vím, měl by se na něm teď během ţní kníţe Jaromír zdrţovat. Je to můj přítel a nepochybně ochrání i tebe.“
„O mě teď nejde,“ odporoval mu Krása, „mám strach o Markétu! O tom, ţe ji Vršovci budou chtít po tom všem zabít, nemůţe být pochyb!“ „Věřím biskupovi, ţe udělá všechno, aby ji ochránil,“ křikl na něj Benedikt. „Rozhodl jsi dobře, Kráso, ţes ji tam s Miloněm poslal. Její ţivot teď můţe zachránit jedině biskup! Jenom doufám, ţe se Vršovci tak brzy nevrátí a ti dva se dostanou na Prahu i při zátěţi koně dvěma lidmi dříve neţ pronásledovatelé.“
*** *** *** Hroznata po chvíli přišel k sobě a vypotácel se z Markétina stavění. Z rány na čele mu stékala krev a špinila jeho oblečení. Toho si však vůbec nevšímal a začal ze všech sil hledat koně, na němţ by mohl co nejdříve dojet k Vršovcům lovícím v nedalekých lesích. Ţádného však nenašel, všechny koně ze dvorce si osedlali lovci. Vypotácel se z brány a náhle si povšiml, ţe ji nikdo nestřeţí. Ani s otřesem mozku nemusel příliš dlouho přemýšlet, aby ho napadlo, ţe stráţce byl spřaţen s Krásou a nepochybně i s Benediktem. Hlava ho sice po úderu bolela a měl pocit závratě, ale silou jej překonal a pustil se do běhu směrem, kterým ráno odjeli lovci. Naštěstí nemusel běţet daleko. Uţ za malou chvíli – alespoň se mu to tak zdálo – zaslechl zpovzdálí dusot koní a lidské hlasy. Na palouk před ním vzápětí vyjel Kochan a za ním ostatní muţi na koních. Kdyţ Kochan uviděl krvácejícího a ušpiněného Hroznatu, popohnal koně přímo k němu; bylo jasné, ţe se stalo něco strašného, kdyţ Hroznata běţí za nimi a je zraněný. Zastavil koně před zraněným, ale neţ stačil poloţit otázku, Hroznata ho předběhl: „Krása unesl paní Markétu. Šel za ní místo pana Benedikta a unesl ji. A stráţce na bráně – ten Miloň – s nimi byl určitě spolčený!“ Kochan se zamračil a vyčkával, aţ se Hroznata, vysílený během a zraněním, opět několikrát nadechne, aby mohl pokračovat: „Sledoval jsem je, mnicha i Markétu, a kdyţ jsem vešel nepozorován do její světnice, našel jsem je
oba při milování. Neţ jsem stihnul Krásu zabít, udeřil mě něčím do hlavy a ztratil jsem vědomí. Kdyţ jsem se probral, byli oba pryč, a stráţce od brány také!“ Za Kochanovými zády se ozval výkřik následovaný vzlykem; Kochan se ohlédl a uviděl svého bratra Všebora, jak kroutí nevěřícně hlavou. Kochana popadl strašlivý vztek a obořil se na bratra: „Co tady řveš jak ţenská? Ten chlap zneuctil tebe, mě, nás všechny, celý náš rod! A ta tvoje děvka mu v tom pomáhala! Pelešili se ve světnici, která je posvátným majetkem našeho rodu, na loţi, které bylo určeno pro posvátné manţelské milování!“ Obrátil se k ostatním muţům: „My všichni jsme byli pokořeni. Rod Vršovců, i ty, Všebore, i ty, i ty i vy tam vzadu,“ ukázal na další bratry a bratrance, kteří vztekle vykřikovali a mávali nad hlavou zbraněmi. „Ta kurva musí zemřít! Zabijeme oba, Markétu i Krásu. Ale především ona poskvrnila manţelské loţe – jen její krev smyje pohanu našeho rodu, jíţ se nám teď dostalo!“ Kochan pak popohnal koně směrem k bráně dvorce. Hroznata rozkazovačně kývl na jednoho z muţů a ten vzápětí seskočil z koně a podrţel mu uzdu; Hroznata se vyhoupl do sedla a uháněl tryskem za ostatními. Bránu tvrze nebyla nikým nestřeţena. Kochan přivolal muţe, který byl známý jako nejlepší stopař při lovu; ten seskočil z koně, místo před bránou pozorně obešel a pak Kochanovi oznámil: „Pane, jeden muţ, pravděpodobně ten stráţný, zde nasedl na koně, který byl přivázán u tamtoho stromu; s ním nasedla i ta ţena, protoţe stopy kopyt jsou hlubší neţ obvykle. Oba odjeli tímto směrem. Také jsou zde stopy muţe, který vláčel po zemi dlouhý šat – stopy jsou částečně setřené. Byl to pravděpodobně ten mnich a utíkal odtud k lesu.“ Kochan zavelel: „Jedeme za Markétou! Ten mnich nás teď tolik nezajímá. Ta chlípná děvka nás zneuctila, ona je vina nejvíc. Tu musíme ztrestat jako první!“ Po jeho slovech stopař vyskočil na koně a zařadil se do čela skupiny jezdců. Pronásledovatelé se pak pustili směrem, který jím udával.
*** *** ***
Kůň byl přetíţen váhou dvou jezdců, i kdyţ jedním z nich byla ţena; sice s popuštěnou uzdou, ale přesto uháněl směrem ku Praze pomaleji, neţ koně pronásledovatelů. Vzdálenost mezi nimi se stále více zkracovala. Konečně se Miloň s Markétou v sedle dostali na otevřené pole a v dálce se jim zjevilo na kopci se tyčící praţské hradiště. Miloň se obrátil a chvíli poslouchal. Ţádný dusot koní neslyšel, a to jej uklidnilo – snad se jim přece jen podaří dostat se bez úhony aţ na Prahu. Pobodl opět znaveného koně, a ten se cvalem dal ve směrem k určenému cíli. Dosáhli snad třetiny vzdálenosti mezi okrajem lesa a branou v dolním valu hradiště, kdyţ se na okraji lesa zjevila skupina jezdců. Vedl je stopař společně s Kochanem. Stopař se porozhlédl a ukázal rukou před sebe. Kochanovi zasvítily oči a tváří mu kmitl jeho obvyklý škodolibý úsměv. Vzdálenost, která je dělila od brány do hradiště, nebyla jiţ velká, a byl přesvědčen, ţe uprchlíky dostihnou dříve, neţ se jim podaří dostihnout hradiště. Napřáhl ukazovák směrem k prchajícím a škodolibě vykřikl: „Snad nehledají pomoc u správce kníţectví? Ale ne, spíše věří, ţe jim pomůţe biskup – proto se pustili tímto směrem.“ Popohnal koně a ostatní se pustili tryskem za ním. Stráţ u brány si povšimla blíţících se dvou jezdců na jednom koni, za nimiţ se tryskem hnala další skupina jízdních, očividně usilujících tuto nesourodou dvojici dostihnout. Pronásledovaní si však jiţ všimli jezdců za sebou a popoháněli znaveného koně jak se jenom dalo, aby dorazili k bráně dříve neţ jejich pronásledovatelé. Stráţný vykřikl na poplach a kolem něj se ihned seběhli další ozbrojenci i s velitelem stráţe a s obavami sledovali dění před sebou. Nebylo jim jasné, proč jezdci pronásledují tu dvojici na jednom koni a probírali moţné scénáře případného útoku. Kůň obtíţený dvěma jezdci se zatím přiblíţil k bráně hradiště a jeden z jezdců na jeho hřbetě rozhazoval rukama a ukazoval stráţím, aby ho nechali
projet. Stráţní si připravili zbraně k boji. Zdálo se, ţe prchající mají šanci dostat se k bráně se slušným náskokem před tryskem letícími pronásledovateli, a to je poněkud uklidnilo. Totéţ si ale uvědomil i Kochan; k překvapení stráţí se skupinka pronásledovatelů zastavila, Kochan ukázal na koně před sebou a přikázal jednomu ze svých muţů: „Chlape, teď ukaţ, jestli si zaslouţíš náš obdiv nad tvým uměním střelby z luku!“ „Zadrţ, Kochane, co kdyţ zasáhne Markétu?“ vrhl se před střelce Všebor, ale Kochan jej koněm zatlačil. „Jen ať tu kurvu trefí, alespoň nám ulehčí další práci!“ vykřikl a dal pokyn střelci. Oslovený muţ neváhal ani vteřinu. Bleskově vytáhl šíp z tulce, natáhl jej do luku a vystřelil. Šíp zasvištěl vzduchem a zapíchl se vší sílou do Miloňových zad. Ten se zakymácel, spadl z koně a stáhl s sebou k zemi i Markétu. Splašený kůň se pak dal do běhu směrem k valům hradiště. Markéta bleskově vstala. Pád z koně ji nezranil a jediným pohledem zjistila, ţe Miloňovi jiţ není pomoci. Šíp zasáhl některý z důleţitých orgánů a ţivot z něj rychle unikal. Ohlédla se a ke své hrůze spatřila, ţe Kochan a jeho jezdci opět pobodli koně a ţenou se k ní. K hradištní bráně jí naštěstí chybělo nanejvýš třicet loktů. Markéta je proběhla tak rychle, jak byla schopna a dospěla ke stráţím. „Kdo jsi a co tady pohledáváš?“ otázal se jí velitel stráţe. Markéta se před ním zastavila, křečovitě dýchala a pak se vrhla na kolena: „Jsem Markéta, dcera Svojmila z rodu Těpticů. Prosím tě, pane, přikaţ okamţitě zavřít bránu a nepouštěj ty jezdce dovnitř. Chtějí mě zabít. Pane, prosím tě!“Srdceryvně se rozplakala a objala velitelova kolena. Velitel stráţe na ni udiveně zíral: bezpochyby nelhala. Bylo zřejmé, ţe ti muţové na koních pronásledovali především ji a ne toho muţe, jehoţ před okamţikem zabili. Ano, vlastně tu ţenu znal – zapamatoval si ji při jejích dřívějších návštěvách na Praze. Zvedl hlavu a uviděl nebezpečně se jiţ blíţící pronásledovatele. Vykřikl proto rozkaz stráţím, ty se opřely do těţkých dubových
vrat a brána se s rachotem zavřela. Zadunění těţké závory udělalo za celou věcí dočasnou tečku a z hradiště téměř nedobytnou pevnost. A bylo to skutečně na poslední chvíli – první jezdci uţ přijíţděli k bráně, kdyţ se před nimi zavřela. Koně se vzepjali a mezi jezdci zavládl na okamţik zmatek. Jeden z muţů seskočil z koně a pokusil se bránu otevřít; ta však byla pevně zajištěna a Markéta za ní byla prozatím v bezpečí. Ale byla definitivně zachráněna? Pohanští bohové se rozhodně nehodlali jen tak zříci své kořisti, zvláště kdyţ jim intriky a příprava celé věci jiţ daly tolik práce…
*** *** *** Následujícím událostem, které se zde snaţíme s příslušným uměleckým patosem popsat, věnuje jinak na slovo poměrně skoupý pozdější český kronikář a děkan vyšehradské kapituly Kosmas celý jeden úsek své Kroniky České. Je to bezpochyby mnoho, zvláště kdyţ si uvědomíme, ţe jinak i velice důleţitým historickým událostem kníţectví Čechů obvykle věnuje jen několik strohých slov, maximálně vět. Je zřejmé, ţe Kosmas, který svou Kroniku psal zhruba o sto let později a byl jistě dobře obeznámen s vývojem historie Českého kníţectví, dokázal dobře pochopit význam této na první pohled nepříliš významné události. Je to důleţité konstatování, zvláště kdyţ si uvědomíme, ţe se ve své době jednalo v podstatě o banalitu, jakých je v historii bezpočet a na které se ve většině případů dávno zapomnělo. Tyto zapomenuté banality však povětšině banalitami i zůstaly a na vývoj dalšího dění v příslušných zemích neměly ţádného vlivu. Obrovský význam našeho příběhu však spočívá v tom, ţe se stal rozbuškou dalších událostí, které měly na vývoj Českého státu během následujících let i desetiletí výrazný vliv, rozbuškou, která v mnohých ohledech přivedla Český stát na sám pokraj záhuby. Mezi jiným způsobila i to, čemu se dnes říká rozkol mezi církví a státem, především mezi představiteli těchto dvou vládnoucích skupin středověkého českého státu. Konečně je nepochybně velmi zajímavé – a tato
skutečnost snad nemá ve světových dějinách obdoby – ţe tato navenek skutečně banální příhoda (jistě ne banální pro přímé účastníky, pro něţ měla většinou tragické následky) měla ve finále pozitivní dopad na další vývoj Českého státu – vedla totiţ k jeho definitivnímu sjednocení a navěky odstranila z výsluní dějin snad poslední přímé konkurenty vládnoucího rodu, usilující o rozbití státu zevnitř. Moc vládnoucí dynastie, odvozující svůj původ od bájného Přemysla Oráče, tím byla významně upevněna.
*** *** *** Markéta zatím ještě klečela u nohou velitele stráţe. S ulehčením uslyšela zabouchnutí zavírané brány i následující rozzuřené výkřiky zvenčí. Pozvedla hlavu a shledala, ţe brána je skutečně zavřena, zajištěna závorou a ţe muţi stráţního oddílu tryskem vybíhají na valové opevnění. Rychle vstala ze země, nezapomněla si alespoň lehce oprášit šat a oslovila velitele, který rychle vydával rozkazy vojákům a na její přítomnost jakoby zapomněl: „Mnohokrát děkuji za tvůj čin, pane. Vím, ţe nemůţeš ty muţe dlouho zadrţovat, ale dopřej mi, prosím tě, ještě chvíli, abych měla moţnost uchýlit se pod ochranu biskupa.“ Velitel se na mladou ţenu usmál: „Spolehni se, paní Markéto, udělám, co bude v mých silách a pokusím se zadrţet je co nejdéle!“ Markéta vyskočila a ze všech sil se rozběhla směrem k hornímu valu hradiště, tam, kde vedle kníţecího paláce stál i biskupův palác. Doběhla aţ k jeho vchodu a kolem překvapené stráţe vyběhla po schodech k biskupově pracovně. Pamatovala si ji ode dne, kdy zde byla ještě společně s Krásou, aby u biskupa dojednali poslední detaily chystaného sňatku, který však nakonec biskup sám musel – s ohledem na církevní právo – odročit. Biskup stál ve světnici a pozoroval sluhu, který tu cosi poklízel, kdyţ Markéta vrazila dovnitř. Bylo zřejmé, ţe ji nejprve nepoznal – jistě vypadá hrozně, blesklo jí hlavou. Udýchaná, ve zašpiněném oděvu a rozcuchaná vyhlíţela
spíše jako pohanská bohyně zla, neţ mladá ţena z jednoho z nejvýznamnějších rodů kníţectví. Konečně ji však poznal, usmál se na ni a nabídl jí lavici k sezení. Markéta si několikrát vydechla a pak byla zase schopna řeči: „Otče biskupe, pro Boha tě prosím, pomoz mi. Jsem hříšná ţena, obcovala jsem mimo manţelství s muţem, kterého nadevše miluji. Vím, porušila jsem tím zákony, které ty tak ctíš. Ale prosím tě, odpusť mi to všechno. Ty i Bůh mi odpusťte. Oni mě chtějí zabít a bez tvé pomoci jsem ztracena, pane!“ Poslední slova vykřikla jedním dechem, a poté se vrhla Vojtěchovi k nohám a políbila mu ruku. Biskup ji okamţitě pozvedl, ale do řeči mu rozhodně nebylo: byl v těţké situaci a ta ho nutila horečně přemýšlet, co na to vše říci, jak na její prosbu odpovědět a co má vlastně udělat, aby byly naplněny zákony Boţí. Jistě, Markéta vůbec nemusela dále mluvit, aby mu bylo hned jasné, ţe muţ, s nímţ zhřešila a porušila tak nejenom desatero přikázání, ale i zvykové právo v kníţectví a zneuctila manţelské loţe, byl Krása z rodu Municů. Ten Krása, který teď nosil řeholní hábit a připravoval se na sloţení přísahy věrnosti Bohu, jenom Bohu! Další z jeho
nepochybně k zatracení odsouzených
oveček, neochotných
respektovat zákony Boţí… A rodem, který byl jejím činem na nejvyšší míru poskvrněn, byli ti kletí Vršovci, rod nepochybně zplozený samotným ďáblem k tomu, aby se mu pletl do cesty a způsoboval mu neustálé problémy ve všem jeho pozemském usilování… Biskupovi bylo jasné, ţe stín pohany, který na Vršovce dopadl, nelze podle zvykového práva smýt jinak neţ krví. Krví těch, kteří potupu způsobili. Tedy krevní mstou. A co se týče viny, nejhůř na tom byla Markéta, ţena bratra jejich předáka; nejen ţe měla neřestný poměr, ale z jejích slov vyrozuměl, ţe jej páchala v příbytku rodu, přímo na loţi manţelském! To bylo přece nejhlubším přestoupením Boţích zákonů… Manţelské loţe je posvátné… Měl by tuto ţenu zapudit, odvrhnout, vyobcovat z církve dříve, neţ ji dostihnou Vršovci a zabijí. Protoţe její smrt bylo to jediné, co se dalo v dané chvíli prakticky s jistotou očekávat. Ţádná milost, ţádný jiný trest nemohl smýt pohanu z jejich rodu. Na
zlomek vteřiny se přistihl při myšlence, ţe Vršovcům tuto pohanu vlastně osobně přeje, ale byl to jen záblesk a on od sebe toto ďábelské pokušení ihned zapudil. Ale pak se v něm něco vzepřelo: teď, ano, právě teď má jedinečnou moţnost dokázat převahu církve nad těmi prokletými pohanskými zákony! Můţe jí uloţit církevní trest, který zdaleka nebude tak krutý, ale je jeho povinností zabránit tomu, aby se v této zemi udrţovaly zákony a zvyky, které jsou nepochybně pohanské, a aby zvykové právo mělo větší váhu, neţ právo dané zákony státu – i kdyţ dosud ještě nepsanými. Uvědomil si, ţe tím celá záleţitost nabývá úplně jiných rozměrů: Vršovci jsou přece jedním z nejmocnějších rodů kníţectví a podporou, kterou poskytují Ryšavci, nepřímo reprezentují to, čemu se dnes říká státní moc. O jejich blízkých vztazích s Ryšavcem samozřejmě věděli všichni, stejně jako o jeho ochranné ruce nad tímto rodem. Kdyţ vyhraje tuto při, bude to znamenat posílení církevní moci a především moci biskupa v této zemi, a nepochybně to i posílí učení evangelia proti přetrvávajícím pohanským zvyklostem. Jeho vize převahy církve nad světskou mocí tak můţe přinést první ovoce. Rozhodl se neprodleně. „Pojď, hříšná dcero!“ kývl na Markétu a ta se ihned zvedla a následovala jej. Ze zdi sundal velký ţelezný klíč. Klíč od baziliky svatého Jiří. Brána do baziliky bývala otevřena pořád, aby do ní mohl kaţdý, kdo by si přál – třeba i v hodině noční – promluvit s Bohem, vkročit a proţít chvíli v jeho blízkosti. Vojtěch kývnul na sluhu, který s otevřenými ústy sledoval dění v biskupově pracovně, aby je následoval. Spěšně vyšli z paláce a prošli nádvořím poblíţ kníţecího stolce ke vchodu do baziliky. Brána byla jako obvykle otevřena. Všichni tři vešli dovnitř. Mladá jeptiška z kláštera benediktinek, zaloţeného sestrou Boleslava prvního Mladou neboli Marií, která se právě v prostorách baziliky vonících novotou modlila, se poklonila před biskupem a chtěla odejít, ale biskup ji drobným pohybem ruky zastavil: „Sestro, zde ti předávám do péče hříšnou dceru křesťanské církve
Markétu. Chvíle, které nastanou, budou pro ni velmi nebezpečné, a proto tě ţádám – buď jí posilou i útěchou a zůstaň zde s ní!“ Jeptiška se uklonila a kývla hlavou na znamení souhlasu. Biskup udělal nad Markétou velký kříţ, obrátil se na patě a rychle vyšel z baziliky, následován sluhou. Těţká brána chrámu se zavřela a zevnitř bylo slyšet zarachotit klíč, jak se otáčel v zámku. Markéta poklesla na kolena před oltářem a zkříţila ruce; řádová sestra ji následovala. Nikde nebylo slyšet ani hlásku, vše tonulo ve tmě a tichu. Markéta se rozhlédla chrámem: silné zdi a malá okénka románské baziliky dávaly záruku, ţe sem nemůţe s nepřátelským úmyslem proniknout nikdo nepovolaný. A pevné dveře, zamčené ţelezným klíčem, byly prakticky nedobytné. Útočníci by museli mít beranidlo, aby se přes ně dostali dovnitř, a to se nezdálo být reálné. Stále více věřila, ţe udělala jedinou správnou věc, kdyţ se uchýlila pod ochranu samotného biskupa. Bylo od něj šlechetné, ţe se jí ujal, jí, nehodné hříšnice, která porušila zákony Boţí. Bude v ní mít napříště oddanou sluţebnici, nejen on, ale i Bůh, kterému tak věrně slouţí…
*** *** *** Sluha otočil klíčem v bráně svatojiřské baziliky, vytáhl jej ze zámku a podával biskupovi. Vojtěch chvíli váhal a pak ho sluhovi ponechal se slovy: „Schovej ho a střez jej jako oko v tvé hlavě. Je v něm uschován ţivot té nešťastnice, kterou jsme právě ukryli do chrámu Páně. Ty máš teď v ruce ten klíč a s ním i její ţivot. U mě hrozí riziko, ţe vetřelci, které zde za chvíli můţeme očekávat, mě násilím prohledají a klíč najdou. U tebe bude ve větším bezpečí.“ Sluha s překvapením pohlédl na biskupa a v duchu váţil jeho slova. Nezdálo se však, ţe by na něj udělala nějaký velký dojem, ţe by ho zasáhla do srdce a dodala mu sílu a odvahu chránit tu ţenu uvnitř chrámu. Byl ţenatý a to, co slyšel, mu sympatií k ní rozhodně nepřidalo. Kdyby sám zjistil, ţe jeho ţena poskvrnila jejich příbytek nevěrou s jiným muţem, vlastnoručně by jí uťal hlavu a nikoho, ţádného soudce ani kněze by se neptal, zda na to má právo. A především
– on byl jen obyčejným sluhou, nikoli velmoţem, a jeho ţena nepocházela z rodu ani zčásti tak významného jako ta, které se právě na Vojtěchovo přání dostalo chrámového azylu. Slouţil však biskupovi, a bylo tedy jeho povinností poslouchat. Mlčky zasunul klíč za košili a odešel, ale ne daleko – skryt za rohem biskupského paláce sledoval, co se bude dít. Snad byl zpočátku prostě jen obyčejně a lidsky zvědavý, jak to dopadne, aţ se pronásledovatelé dostanou aţ k chrámu, ale jeho zvědavost měla jiţ záhy přinést tragické ovoce… Vojtěch zůstal stát na nádvoří mezi kníţecím a biskupským palácem a bazilikou a vítr mu cuchal vlasy. Několik čeledínů a děveček prošlo kolem něj; uctivě se uklonili a se zájmem na stojícího biskupa zírali – nikdo z nich nevěděl, co se děje, proč biskup bez pohybu stojí jako socha uprostřed nádvoří a sleduje cestu
od
brány
v horním
valu.
Odtud
očekával
příjezd
Markétiných
pronásledovatelů, ale to kolemjdoucí nevěděli. Den byl krásný, slunce pálilo a ticho, přerušované jenom občasným kdákáním slepic, bylo příjemné. Den plný pohody, dalo by se říci. Jenom biskup a několik dalších osob vědělo, ţe toto ticho nebude trvat věčně a ţe pohoda, která je teď provázela, zmizí jako švihnutím zázračného proutku a změní se v bouři. Ne v bouři, způsobenou blesky a krupobitím, ale bouří lidskou, která smete všechno, co se jí postaví do cesty.
*** *** *** Kochan vzhlédl na val, odkud na něj mířili stráţní napjatými luky. „Ihned otevřete bránu!“ rozkřikl na ně. „Kdo jsi, ţe to ode mne ţádáš?“ otázal se velitel stráţe. Zdola se mu vzápětí dostalo odpovědi: „Jsem Kochan, předák rodu Vršovců! Okamţitě otevři, musím dovnitř! Potřebuji něco důleţitého sdělit správci kníţectví Boleslavovi!“ Velitel suše oznámil dolů: „Kníţe Boleslav není přítomen; odjel i se svou druţinou na Vyšehrad!“
Zdola zaznělo: „Tak kníţeti Jaromírovi nebo třeba Oldřichovi, je mi to jedno!“ Velitel stráţe konstatoval: „Ani jeden z nich tu není. I kněţna Emma odjela se svým průvodem na Mělník a vrátí se aţ pozdě odpoledne!“ Kochan si uvědomil, ţe nemá smyslu odvolávat se na nemocného Boleslava Druhého, a začal být nervózní. Co je to tu za nové pořádky? Bylo mu jasné, ţe ho velitel stráţe poznal. Ještě nikdy nebylo problémem, aby se on, předák tak významného rodu, nedostal do hradiště. Brána byla prakticky pořád ve dne otevřená, zavírala se jenom po setmění. Nebezpečí zvenku nehrozilo, nebyl důvod hradiště nějak mimořádně střeţit, a teď najednou takový problém, kdyţ to nejméně potřebuje. Vtom k němu přistoupil Hroznata a zatahal ho za rukáv kabátce. Kochan na něj nevraţivě pohlédl; co ten ještě od něj chce? „Pojď za mnou, pane,“ poţádal ho jeho nejvěrnější sluţebník. „Našli jsme Miloně!“ Kochan jej ihned následoval – byl zvědav na toho zrádce, který pomáhal uniknout jeho švagrové a nepřímo tak způsobil problémy celému jeho rodu. Miloň leţel v proláklině kousek od hradeb, kam upadl po zásahu šípem, a u něj postávalo několik dalších muţů. Kochan se nahnul nad něj: bylo jasné, ţe muţ na zemi umírá – v obličeji byl bílý jako sníh a z úst mu vytékal tenký pramének krve. Střela patrně zasáhla plíce a způsobila silné vnitřní krvácení, to bylo Kochanovi jasné. Ale jednu důleţitou odpověď od něj ještě potřeboval slyšet. Naklonil se proto nad Miloně a oslovil jej: „Tak co, zrádce? Stála ti ta tvá zrada za to? Teď zemřeš a tvé tělo rozsápou dravci. Nemám ţádný důvod nechat tě pohřbít!“ Umírající pohlédl na Kochana s vyrovnaným úsměvem na rtech a zašeptal: „Ano, zradil jsem tě, pane, ale byl jsem povinen svým ţivotem panu Benediktovi z rodu Těpticů. Kdysi zachránil ţivot on mě, a já jsme mu teď splatil dluh. Pomohl jsem jeho sestře zachránit si ţivot, a to je pro mě největší odměna!“ Kochan vytáhl nůţ: „Podříznu tě jako ovci, zrádce, tak, jak si zaslouţíš!“
Se smrtí vyrovnaný Miloň se jen pousmál: „Jenom zkrátíš mé utrpení, pane.“ „ Tvá duše nenajde klidu na onom světe, protoţe ti tvůj čin nikdy neodpustím!“ slíbil mu Kochan. Miloňovou tváří prolétl stín. Věřil – stejně jako všichni ti, kteří sice přijali křesťanství za své, ale pořád v nich zbývaly ještě nemalé a temné stopy pohanství – ţe lidská duše bude po smrti bloudit tímto světem, a bude-li prokleta nebo nenajde odpuštění, bude se navěky trápit a ţít v bolestech. Nebe, či zatím téměř neznámé peklo, jim příliš neříkalo. „Raději mě tedy zab, pane, ale prosím tě o odpuštění. Nemám, čím bych v této chvíli odčinil svou vinu. Nenechávej mě trápit se na věčnosti, najdi způsob, jak mohu alespoň částečně odčinit své provinění,“ poţádal svého bývalého pána. „Ano, znám způsob odpuštění pro tvou duši –“ odpověděl mu Vršovec. „Kdyţ řekneš, kam se schoval Munic Krása, který poskvrnil čistotu našeho příbytku, bude ti odpuštěno a tvá duše najde klid.“ Miloň kývl na souhlas hlavou. „Dobrá, pane, tím nikomu neublíţím a sobě pomohu. Vţdyť i tak byste se dozvěděli, kam pan Krása s panem Benediktem jeli, i kdyţ moţná o něco později. Jeli na statek kníţete Jaromíra. Kníţe je přítelem pana Benedikta a přátelé pana Benedikta jsou i přáteli kníţete. Tak jsem to slyšel od pana Benedikta.“ „Benedikt, Benedikt,“ zašeptal si pro sebe znechuceně Kochan. Ten Benedikt, ten zatracený Bohuš, pořád se mu plete do ţivota! Ale jednou to skončí. Teď mají přednost jiné účty. Bohuš neboli Benedikt nespěchá. Především je nutno vyřídit účet s tou kurvou Markétou a očistit pohanu svého rodu. Vstal a nechal umírajícího na místě. Také ostatní muţi se sebrali a odcházeli za ním směrem k bráně. Miloň se za nimi díval, dokud se mu neztratili z očí. Jeho obzor byl teď tak malý… Upjal zrak k modrému nebi. Tak krásný den a on musí umírat… Kdyby to byl věděl, nedal by se zlákat k tomu riskantnímu činu vymyšlenému mnichem
Benediktem… Ale ne, byl mu povinován vděčností, vděčností za svůj ţivot. A dnes mu ten svůj dluh splatil – Kochan se vrátil k bráně; stráţní pořád stáli na valu a mířili svými luky na přišelce. Kochan zařval na velitele stráţe: „Okamţitě otevři bránu! Budu si na tebe stěţovat u samotného správce kníţectví a ţádat tvé potrestání. Vršovci doposud měli a stále mají právo volného vjezdu na Prahu!“ Velitel stráţe usoudil, ţe uplynula dost dlouhá doba, aby se Markéta mohla dostat do bezpečí biskupského paláce a biskupa samotného. Protahovat dále čekání by jiţ mohlo být pro něj osobně nebezpečné – Kochan si skutečně mohl stěţovat a on by jen těţko Boleslavu Ryšavci zdůvodňoval, proč mu neumoţnil vstup do hradiště: „Dobrá, pane, dám tedy otevřít. Musíme být opatrní a tolik ozbrojených jezdců najednou, to vyvolá nedůvěru v kaţdém člověku!“ „Dobrá , dobrá,“ zamumlal uklidněný Kochan, „tak otvírej!“ Těţká brána se pomalu otevřela. Kochan i ostatní muţi naskočili do sedel a pustili se cvalem směrem k nejvyššímu bodu hradiště, kde na plošině mezi kníţecím palácem a chrámem ještě stál bez hnutí biskup Vojtěch a očekával jejich příjezd.
VI. Biskup se zaposlouchal: do ticha se konečně začal z dáli ozývat očekávaný dusot koňských kopyt a rychle se blíţil. Zakrátko se před ním zjevila skupina ozbrojených muţů; první z nich seskočil z koně a přistoupil k biskupovi a další jej následovali. Vojtěch v něm rozpoznal předáka Vršovců. „Co si přeješ, Kochane?“ oslovil jej vlídně, hlasem plným pokory. „Hledám Markétu, ţenu mého bratra Všebora. Řekni mi, kde je, a já odjedu!“ vyzval ho Vršovec.
„Lţeš, Kochane!“ prohlásil Vojtěch. „Přijel jsi, abys Markétu zabil. Cítím to z tvého pohledu i tvých slov. Nejsou upřímná. Odejdi v klidu a Bůh ti snad odpustí.“ „Bůh mi nemá co odpouštět, biskupe,“ odpověděl mu suše Kochan. „Ta ţena poskvrnila čest našeho rodu a jenom její smrt nás všechny můţe očistit!“ „Tvá slova jsou rouhačstvím vůči zákonům Boţím,“ zhrozil se biskup. „Jenom Bůh můţe rozhodovat o osudech lidí, a já jsem zde jeho zástupcem. Nemáš ţádné právo brát do ruky meč Boţí a přisvojovat si roli soudce nad jejím ţivotem nebo smrtí!“ Kochan se rozčilil a zařval: „Coţe, já ţe nemám právo? Mám více neţli to právo! Jsem přímo povinován svému rodu zachovat jeho čistotu. Ta ţena byla děvka, kurva, cizoloţnice! Cizoloţnice v mém domě, na manţelském loţi. Kdyby tomu bylo jinak, dalo by se moţná společně s tebou hledat nějaké řešení, ale takhle zůstává jediné – pouze její krev můţe očistit potupu, kterou nám všem způsobila!“ Skutečně věřícím křesťanům bylo jistě těţké pochopit to, co zde biskupovi předestřel Kochan. Největším Markétiným prohřeškem byla právě skutečnost, ţe jejím cizoloţstvím na manţelském lůţku byl poskvrněn příbytek rodu – a to bylo při zákonech, které se dědily z generace na generaci, neodpustitelné. Cizoloţství na poli, na louce, v lese, v opuštěném lesním stavení, přes to by se dalo skutečně přejít a hledat jiné řešení, neţ byla krevní msta, ale nevěra v loţi manţelském a přímo v sídle velmoţského rodu? Ne, tam neexistovalo smilování. Zde zbývala jenom smrt… Biskup si toho byl ovšem dobře vědom – zvykové právo samozřejmě znal, ale teď pozvedl zrak a přísně pohlédl na Kochana: „Ta ţena se provinila jenom proti zákonům, které jsou pohanské a primitivní. Jsi křesťan jako všichni velmoţi v tomto státě, a je tedy tvou povinností jednat podle zákonů Boţích. A Bůh zakazuje mstu a zakazuje zabíjení. Ta ţena si zaslouţí trest, ale takový trest, který určí Bůh – a toho v této diecézi zastupuji já. Jenom já tedy mám právo ji soudit a potrestat!“
„Tvá slova jsou falešná, biskupe,“ odporoval mu Vršovec. „Kdybych neočistil jméno svého rodu, ţádný z velmoţů by mě se ctí nepřijal. Celý náš rod by byl všem jenom pro smích a všichni by námi pohrdali. Musíš přece rozšířit myšlenky křesťanského Boha mezi všemi obyvateli země, nejenom mezi kníţetem a velmoţi, ale hlavně mezi prostým lidem. A tomu bychom my, rod Vršovců, byli jen k smíchu, a jistě by mu připadlo radostné poniţovat nás a vysmívat se nám. A teď mi řekni, biskupe, kde je Všeborova ţena!“ V jeho hlase se začala temně ozývat zatím sice ještě dobře tajená, ale přece jen jiţ přítomná hrozba. Biskup umlkl; viděl, ţe nemá šanci Kochana přesvědčit, aby od svého rozhodnutí ustoupil. Kochan se rozhlédl a spatřil, ţe se na nádvoří shromáţdilo několik desítek lidí, vesměs z řad sluţebnictva hradiště, a ti se zájmem sledovali scénu před sebou. Většina z nich jejich rozhovor neslyšela a proto nechápala, co se děje a proč ten ozbrojenec křičí na jejich biskupa, který se snaţí zůstat stát na místě a o něčem toho rozzlobeného velmoţe přesvědčit. Kochanovi bylo jasné, ţe nemá mnoho času – mohl by se vrátit správce kníţectví nebo snad samotná kněţna Emma, a s tou by jistě nastaly potíţe, protoţe by podpořila biskupa. Neměl zapotřebí přesvědčovat argumenty, které pokládal za správné, ještě i kněţnu, která ho neměla ráda, stejně jako celý jeho rod – její nelásku k Vršovcům tady znal snad kaţdý. Obrátil se proto na Hroznatu s příkazem: „Vezmi si dva muţe a prohledejte biskupský palác!“ Hroznata jen kývl a dva muţi se s ním vzdálili. „Jakým právem – “ pokusil se protestovat biskup, ale Kochan ho přerušil: „Právem předáka rodu, který je poškozen ve své cti!“ Rozhlédl se ještě jednou a spatřil zavřenou bránu baziliky. Obrátil se k biskupovi. „Proč je chrám zavřený?“ otázal se „sám jsi přece nařídil, ţe má být otevřen ve dne i v noci, aby věřící mohli navštěvovat jeho prostory, kdykoli to potřebují pro útěchu své duše!“ „Řádové sestry si přály…“ zakoktal Vojtěch.
„Tak řádové sestry? Otevři bránu do chrámu svatého Jiří,“ obořil se na biskupa Kochan. Biskup ustoupil o krok zpátky: „Nemám klíč!“ Kochan k němu přiskočil a zatřásl jím: „A kdo ho má? Kde je?“ Biskup mlčel. „Snad nechceš, abych tě prohlíţel jak zajatce?“ pohrozil mu Vršovec. Biskup se viditelně zalekl: „Jsem představitelem církve. Nemáš právo…“ „Mé právo je síla, a ta je na mé straně!“ sdělil mu Kochan. Vojtěch sklopil zrak a pozvedl dva prsty k přísaze: „Nemám jej u sebe, na to přísahám.“ Kochan na něj zamračeně pohlédl. Věřil, ţe by biskup jen tak nepřísahal, kdyby to nebyla pravda. V té chvíli k němu přistoupil Hroznata, který se vrátil z biskupského paláce, naklonil se k němu a zašeptal: „Není tam. Všechno jsme prohledali, neměla se kam schovat.“ Kochan pokýval hlavou a ukázal na dveře do chrámu: „Je tam vevnitř, jsem o to přesvědčen.“ Hroznata přikročil k bráně a vší silou se do ní opřel; pevná vrata se však ani nepohnula. Kochan byl pořád neklidnější. Zástup okolo opět vzrostl a jemu se zdálo, ţe se tu seskupilo snad všechno obyvatelstvo hradiště a ţe všichni se zájmem sledují tuto podivnou scénu. Jasně viděl, ţe pokud se mu nepodaří vniknout do chrámu, bude muset odjet s nepořízenou; a to by byla ta největší potupa pro něj i pro jeho rod, jakou si jen dokázal představit. Mohl by si pak nanejvýš stěţovat na biskupa, ale to by mu nebylo nic platné, tím si byl jist. Jeho nadřízení v Mohuči nebo přímo v Římě by se jistě postavili za svého hodnostáře a ještě by ho pochválili. A Markéta by byla v té chvíli jiţ určitě spolehlivě ukrytá a těţko by ji hledal. Obrátil se tedy na přihlíţející muţe a ţeny. Ze záňadří vytáhl váček s penězi, pečlivě uzavřený šňůrkou. Rozvázal ji a vytáhnul z něj hrst denárů – peníze přece hýbou světem, především mezi nuzotou! Zástupem to zašumělo – snad nikdo z přihlíţejících v ţivotě ještě neviděl tolik peněz pohromadě. Zacinkal
