Ministerstvo spravedlnosti Vyšehradská 16 120 00 Praha 2 k rukám JUDr. Roberta Pelikána, Ph.D., ministrovi spravedlnosti ČR V Praze dne 1. 7. 2015
Odsouzený:
RNDr. Radim Špaček, nar. 25.12.1959 bytem Roztoky 669, Praha - západ
Obhájce:
JUDr. Matouš Jíra, advokát se sídlem 28. října 1001/3, 110 00 Praha 1
Podnět odsouzeného k podání stížnosti pro porušení zákona dle ust. § 266 a násl. zák. č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších právních předpisů, proti Rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015, sp. zn.: 4 To 69/2014
Přílohy: plná moc Dopis ze dne 28.1.2005 (nabídka k odkoupení obchodního podílu)
Odesláno elektronicky prostřednictvím datové schránky
I. Odsouzený byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze, ze dne 19.2.2015, sp. zn.: 4 To 69/2014, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.3.2014, č.j. 43 T 17/2006-12931 tak, že napadený rozsudek byl podle ust. § 258 odst. 1 písm. a), b), d), e), f) trestního řádu v celé odsuzující části včetně výroků o zabrání věci zrušen, uznán vinným ze spáchání skutku právně kvalifikovaného jako zločin podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a byl odsouzen podle ust. § 209 odst. 5 trestního zákoníku za použití § 58 odst. 1 trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice s dohledem. Dále byl odsouzenému uložen podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu šesti let. Dále byla odsouzenému uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně s odsouzenou Kamilou Jarošovou škodu poškozené České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj ve výši 612.362,-Kč a spolu s odsouzeným Robertem Hrdinou společně a nerozdílně škodu poškozené České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj ve výši 27.000.000,Kč. Odsouzený má za to, že v průběhu trestního řízení se jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací dopustily zásadních pochybení, jelikož nerespektovaly ustanovení trestních procesních předpisů o vedení řízení. Kombinace těchto pochybení ve svém souhrnu způsobila značnou deformaci skutkových zjištění, které byly podkladem pro vydání výše uvedených rozsudků, a měla tak značný vliv na výsledek celého řízení. Rozsudek odvolacího soudu tak byl učiněn na podkladě vadného postupu řízení, přičemž je odsouzený přesvědčen, že procesní pochybení soudů měly za následek porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, jak je zakotven v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Odsouzený tímto podává ministrovi spravedlnosti svůj podnět k podání stížnosti pro porušení zákona proti výše uvedenému Rozsudku Vrchního soudu v Praze, a to jak do jeho výroků o vině, o trestu i o náhradě škody. Svůj podnět odsouzený blíže odůvodňuje následujícím způsobem:
II. skutkový základ Odsouzený RNDr. Radim Špaček byl Rozsudkem odvolacího soudu uznán vinným, že po vzájemné dohodě a ve vzájemné vědomé součinnosti spolu s dalšími spoluobžalovanými, zejména s RNDr. Ondřejem Dvořákem, CSc., a Robertem Hrdinou, v úmyslu obohatit zejména obžalované Kamilu Jarošovou a Roberta Hrdinu, popřípadě další osoby ke škodě České republiky získáním finančních prostředků, které se nacházely na účtech společností kontrolovaných Ministerstvem pro Místní rozvoj České republiky (dále jenom „Ministerstvo“) prostřednictvím Nadace pro rozvoj regionů v likvidaci (dále jenom „NRR“) a které pocházely z fondů PHARE, z prostředků převedených Komisí Evropských společenství České republice, určených na podporu ekonomického rozvoje a podnikání vybraných regionů, konkrétně finančních prostředků v aktivech společnosti
Českomoravský podnikatelský fond, spol. s r.o. (dále jenom „ ČMPF“) a Regionální podnikatelský fond, spol. s r.o. (dále jenom „RPF“), bez vědomí a bez předchozího souhlasu Ministerstva pro místní rozvoj a Rady NRR, poté, co pod záminkou transformace NRR na základě tzv. transformačního plánu byla založena společnost Regionální fondy, a.s. (dále jenom „RF“) s jediným akcionářem a zakladatelem společností ČMPF a následně obžalovaným Dvořákem jako jednatelem ČMPF, převedl částku 144.000.000,-Kč z účtu ČMPF na účet RF na úhradu upsaného základního kapitálu ve výši 144.000.000,-Kč, a poté, co obžalovaný Dvořák dne 2.12.2004 bez vědomí Ministerstva pro místní rozvoj jakožto likvidátor společnosti RPF, která byla jediným vlastníkem ČMPF, převedl na společnost Regionální inovační agentura Příbram, spol. s r.o. (dále jenom „RIAP“) za cenu 1.000.000,-Kč 100% obchodní podíl RPF ve společnosti ČMPF s tím, že ve Smlouvě o převodu obchodního podílu bylo stanoveno, že pokud do konce roku 2005 nebude převedeno na Českou republiku – Ministerstvo pro místní rozvoj bezúplatným převodem 144 ks kmenových akcií RF vydaných jako hromadná akcie č. 1, které byly k okamžiku podpisu smlouvy v majetku ČMPF, činí cena za převod podílu 145.000.000,Kč a doplatek ceny ve výši 144.000.000,-Kč bude doplacen na účet převodce, přičemž obžalovaný Dvořák neomezil nabyvateli smluvní volnost převést to, co nakoupili, odsouzený Špaček se znalostí výše uvedených skutečností a faktu, že obžalovaný Dvořák si ponechal zmíněnou hromadnou akcii u sebe, o čemž vláda ČR ani Ministerstvo nemohly vědět, přičemž podle smlouvy ze dne 2.12.2004 měla být tato hromadná akcie uložena do advokátní úschovy JUDr. Tomáše Uzla, přičemž nebyla, aby se jí mohla zmocnit odsouzená Jarošová, zneužil svého postavení likvidátora NRR a bez vědomí a předchozího souhlasu příslušného orgánu státní správy, tedy Ministerstva a v rozporu s doporučením Rady NRR, jejíž členové byli zejména vystupováním odsouzeného Špačka na jednání Rady NRR ponecháni a udržováni v mylném přesvědčení, že RPF nebude prodána, dokud nedojde k vyřešení vztahů se společností Czech Venture Partners (dále jenom „CVP“), případně k převedení zbylých disponibilních prostředků RPF do základního jmění RF a dále k předání hromadné akcie a darování společnosti RF Ministerstvu nebo k doplacení kupní ceny ve výši 144 mil. KČ, s odsouzeným Hrdinou uzavřel dne 11.2.2005 smlouvu, kterou na něho převedl 100% obchodního podílu NRR ve společnosti RPF za cenu 58.000.000,-Kč, která byla uhrazena z titulu bankovní záruky a odsouzený Hrdina tak ovládl 27.000.000,-Kč na bankovním účtu majitele RPF, odsouzený Špaček tak nezákonně obohatil odsouzeného Hrdinu o částku 27 mi. Kč, a to ke škodě České republiky, zastoupené Ministerstvem pro místní rozvoj, a oprávněných finančních a ekonomických zájmů Evropských společenství – Evropské unie, a zároveň dosáhl toho, že NRR po ztrátě vlastnictví RPF se již nemohla domáhat úhrady doplatku kupní ceny ve výši 144 mil. Kč RPF od společnosti RIAP, přičemž k tomuto doplacení kupní ceny také nedošlo, jelikož odsouzená Jarošová dne 14.3.2005 koupila od RIAP 100% obchodní podíl ve společnosti ČMPF, čímž získala kontrolu nad zmíněnou finanční částkou 144 mil. Kč na bankovním účtu RF, nebyla vázána povinnosti doplatit kupní cenu a dne 22.3.2005 převzala od obžalovaného Dvořáka hromadnou akcii, kterou pak odmítla vydat Ministerstvu,
přičemž věděl, že uvedené transakce byly provedeny bez vědomí a bez předchozího souhlasu Ministerstva a jeho odpovědných činitelů, kteří byli předložením návrhu Smlouvy o bezúplatném převodu cenných papírů ze dne 20.10.2004, kterou měla být hromadná akcie darována Ministerstvu, a poté předložením smlouvy s RIAP ze dne 2.12.2004 nejpozději v lednu 2005 a dopisy obžalovaného Dvořáka a odsouzeného Špačka ze dne 2.12.2004 a dne 16.2.2005 ponecháni a udržováni v mylném přesvědčení, že RPF (v rozsudku odvolacího soudu se uvádí ČMPF, jde však o chybu) nebude dále prodána, dokud nedojde k převodu RF na Ministerstvo, resp. že je smluvně zajištěno případné doplacení zbytku kupní ceny ve výši 144 mil. Kč, že obžalovaný Dvořák je připraven předat Ministerstvu hromadnou akcii RF a převést tak tuto společnost na Českou republiku, resp. že hromadná akcie je v advokátní úschově u JUDr. Uzla, což vedlo k tomu, že ministerstvo neučinilo včas příslušné dispozice k ochraně svého majetku, a odsouzená Jarošová byla tak nezákonně obohacena o 144 mil. Kč. Odsouzený Špaček měl tak výše popsaným jednáním spolu s dalšími spoluobviněnými způsobit České republice škodu ve výši 171.000.000,-Kč.
III. Závažná procesní pochybení soudů Odsouzený namítá zásadní procesní pochybení soudů, ve kterých spatřuje především porušení základní zásady dvojinstančnosti trestního řízení, porušení zásady presumpce neviny a z ní plynoucího principu in dubio pro reo, dále porušení jeho práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování spočívající jak v získání a použití důkazů v rozporu s procesními předpisy, tak z důvodu tzv. opomenutých důkazů, i z důvodu svévolného hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně a odvolacím soudem. Odsouzený tyto jednotlivá porušení rozvádí níže v bodech 1. až 4. 1. Porušení dvojinstančnosti trestního řízení a zásady presumpce neviny Odsouzený je zejména přesvědčen, že v řízení byla z materiálního hlediska porušena zásada dvojinstančnosti trestního řízení, čímž došlo k porušení jednoho z aspektů práva na soudní a jinou právní ochranu dle hlavy páté Listiny a čl. 6 Úmluvy, neboť v případě odsouzeného byl zejména skutkový základ výroku o vině vytvářen pouze odvolacím soudem, a to aniž by k tomu byly splněny zákonné podmínky. Odsouzenému tak bylo odepřeno právo podat řádný opravný prostředek proti výroku o vině, který by byl přezkoumán nezávislým a nestranným soudem. Důvody nezákonnosti postupu (zejména odvolacího soudu) jsou následující: Městský soud v Praze jako soud prvního stupně ve věci odsouzeného rozhodl nejprve zprošťujícím rozsudkem ze dne 20. 6. 2011, č.j.: 43 T 17/2006 – 11775. Na základě odvolání státního zastupitelství byl tento rozsudek přezkoumán Vrchním soudem v Praze jakožto soudem odvolacím. Ten svým usnesením ze dne 30. 1. 2013 předchozí zprošťující rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k odsouzenému zrušil, a věc mu vrátil zpět k dalšímu projednání. Učinil tak v neveřejném zasedání ve smyslu ust. § 263 odst. 1 písm. b) ve spojení s ust. § 258 odst. 1 trestního řádu.
Právě v tomto postupu odvolacího soudu je kámen úrazu. Odvolací soud totiž přezkoumal zprošťující rozsudek soudu prvního stupně toliko v neveřejném zasedání, tedy bez provádění dokazování před odvolacím soudem. Důvody pro zrušení zprošťujícího rozsudku ve vztahu k odsouzenému jsou uvedeny na str. 46 a násl. zrušujícího usnesení, když jednotlivé výtky jsou rozvedeny v bodech na str. 47 a 48 usnesení. Tyto výtky se nevztahují k vadám řízení předcházejícím vyhlášení prvostupňového rozsudku ani k nesprávnému právnímu posouzení skutku, směřují naopak toliko do skutkových zjištění soudu prvního stupně, které bez provedeného dokazování korigují, přičemž je zároveň soudu prvního stupně uloženo, aby se s nimi v novém meritorním rozhodnutí vypořádal. Přitom některé výtky odvolacího soudu byly vyvráceny již v průběhu hlavního líčení (např. údajná časová sladěnost některých kroků obžalovaných, tvrzený nesouhlas Rady NRR s prodejem RPF), některé na hlavním líčení ani nezazněly a jsou přitom prokazatelně v rozporu s realitou (tvrzení o vícerém odměňování odsouzeného, protože inkasoval 100 tis. Kč měsíčně jako likvidátor NRR a současně dostával 105 ti. Kč měsíčně za to, že radí RPF (jako firma „Špaček consulting“)). V usnesení Vrchního soudu je tato výtka uvedena, přičemž je zároveň poukázáno, že z toho „obžaloba dovozuje nekalé jednání obžalovaného Špačka". Výše uvedené tvrzení o vícerém odměňování odsouzeného ovšem v průběhu hlavního líčení nebylo nijakým způsobem prokazováno. Vrchní soud toto nepravdivé očernění převzal pouze z nepodloženého tvrzení obžaloby. Takový postup lze považovat také za zcela nepřípustný. Ve smyslu ust. § 264 odst. 1 trestního řádu, je soud, jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil. Odvolací soud ve vztahu k odsouzenému svým zrušujícím usnesením nenařídil provést žádné úkony a doplnění. Zároveň však ani soudu prvního stupně nesdělil žádný svůj odlišný právní názor na danou problematiku, když za právní názor lze považovat toliko odlišný náhled odvolacího soudu na posouzení hmotněprávních či procesněprávních otázek, nikoliv však na posouzení a zhodnocení otázek skutkových. Odvolací soud soudu prvního stupně de facto oktrojoval svá vlastní skutková zjištění, přičemž prvostupňovému soudu nařídil, aby se s nimi vypořádal. Soud prvního stupně po zrušení předchozího rozsudku konal celkem 8 hlavních líčení, a to ve dnech 15. 11. a 29. 11. 2013, a dále ve dnech 13. 2., 20. 2., 17. 3., 19. 3., 21. 3. a 25. 3. 2014, než ve věci znovu rozhodl rozsudkem, který byl ve vztahu k odsouzenému odsuzující. Z protokolů o hlavních líčeních, které se konaly po zrušení prvého rozsudku, celkem jasně vyplývá, že veškeré dokazování se odehrálo pouze ve vztahu k ostatním obžalovaným; vyjma opakovaného výslechu odsouzeného nebyl soudem prvního stupně proveden žádný důkaz, na základě něhož by mohlo dojít k přehodnocení zjištěného skutkového stavu dle prvého zprošťujícího rozsudku. Přes to všechno soud prvního stupně dospěl k naprosto odlišným skutkovým závěrům a hodnocením provedených důkazů než v předešlém případě, a zcela jistě není náhodou, že se tak stalo přesně v intencích „poučení“ odvolacího soudu dle zrušujícího usnesení. Je třeba doplnit, že v novém odsuzujícím rozsudku soud prvního stupně nikterak nevysvětlil, z jakých důvodů dospěl v rámci hodnocení týchž důkazů k naprosto odlišnému závěru než v předešlém případě. Pouze k tomu lakonicky uvedl (str. 57 rozsudku ze dne 25. 3. 2014), že se cítil být dle ust. § 264 odst. 1 trestního řádu vázán právním názorem odvolacího soudu. Na stranách
167 – 170 odsuzujícího rozsudku pak Městský soud pouze prakticky okopíroval body původně vytýkané odvolacím soudem na str. 47 – 48 předchozího zrušujícího rozhodnutí; důvod přehodnocení vlastních ryze skutkových zjištění, k nimž prvostupňový soud dospěl, však neuvedl. Postup soudu prvního stupně a naprosto učebnicové porušení dvojinstančnosti trestního řízení je dále patrné ze zvukového záznamu z hlavního líčení ze dne 25. 3. 2014, kdy došlo k vyhlášení druhého rozsudku tohoto soudu a k jeho „odůvodnění“. Po vyhlášení rozsudku byl výrok o vině odsouzených opakovaně „odůvodněn“ pouze odkazem na vázanost právním názorem odvolacího soudu a podrobným vysvětlením ust. § 264 odst. 1 trestního řádu, které tento senát údajně vždy respektoval a musí je respektovat i v tomto případě. Předseda senátu zkonstatoval, že Vrchní soud na základě provedených důkazů učinil ve svém usnesení určité závěry, které jsou závazné. Závěrem uvedl, že v daném případě se nedalo rozhodnou jinak, jelikož názor Vrchního soudu je jednoznačný, striktní, zavazující a jakékoli jiné rozhodnutí by bylo nerespektování jeho právního názoru. (záznam z hl. líčení ze dne 25. 3. 2014 v čase 1 hod. 21 min.) Odsuzující rozsudek soudu prvního stupně tak nejen, že nebyl žádným způsobem odůvodněn, když bylo odkázáno pouze na závazný názor odvolacího soudu, předseda senátu dokonce zkonstatoval, že byla prokázána liknavost a nečinnost Ministerstva v klíčovém momentu celého vyšetřovaného případu, tj. při převzetí hromadné akcie společnosti RF, přičemž obžalovaní mají pravdu, že kdyby došlo k převzetí akcie, pravděpodobně by ani nedošlo k tomuto soudu. Bohužel z důvodů ne úplně jasných k převzetí akcie nedošlo. (záznam z hl. líčení ze dne 25. 3. 2014 v čase 1 hod. 33 min.) Odsouzený byl však uznán vinným ze spáchání úmyslného zvlášť závažného zločinu podvodu, kterého se měl dopustit po vzájemné předchozí dohodě s dalšími spoluobžalovanými a kdy měl Ministerstvo úmyslně uvádět v omyl, aby mu znemožnil převzít akcii. Skutkové závěry, které tak soud prvního stupně vyslovil v odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku, jsou v naprostém rozporu s výrokem a právní kvalifikací skutku. Ze shora uvedených skutečností je na první pohled patrné, že skutková zjištění byla formována pouze a jedině odvolacím soudem, který tak učinil v neveřejném zasedání bez jakéhokoliv provádění vlastního dokazování, a to navzdory tomu, že sám připustil, že spis mu byl předložen značně nepřehledný, a mimo jiné v něm chyběly některé protokoly o hlavních líčeních a některé další listiny (str. 28 a násl. zrušujícího usnesení). Soud prvního stupně, který je soudem nalézacím, a který tedy primárně nese odpovědnost za zjištění materiální pravdy (ust. § 2 odst. 5 trestního řádu), zcela nekriticky a bez jakéhokoliv bližšího hodnocení převzal skutkové závěry soudu odvolacího (ač, jak je uvedeno shora, nebyl v tomto směru názorem odvolacího soudu vázán), a tyto vtělil do odůvodnění výroku o vině. Druhé odvolací řízení, které se konalo u Vrchního soudu v Praze, a které bylo zakončeno vydáním napadeného rozsudku, se pak stalo co do výroku o vině pouhou formalitou. Odvolací soud neměl potřebu se skutkovým meritem věci nadále blíže zaobírat, neboť přezkoumávaný rozsudek plně odpovídal předběžné představě odvolacího soudu o „správných skutkových zjištěních“, a tento se pak pouze zaměřil na odstranění formálních vad přezkoumávaného rozsudku a na korekci výroku o trestu. Dle ustálené judikatury může odvolací soud sice vyslovit závazný právní názor i v otázkách provádění důkazů, není však oprávněn sám činit o důkazech odchylné závěry od závěrů
obsažených v napadeném rozsudku ani doplňovat skutková zjištění v napadeném rozsudku neuvedená, pokud tyto důkazy odvolací soud neprovedl sám znovu v intencích ust. § 263 odst. 6 a nehodnotil dle ust. § 263 odst. 7 trestního řádu. Odvolací soud není ani oprávněn nařizovat soudu prvního stupně, jak má hodnotit provedené důkazy a k jakým závěrům má po provedení a zhodnocení důkazů dospět (např. R 36/1968, R 57/1984, R 53/1992-I. a R 20/1997). Soud prvního stupně naproti tomu v novém řízení nemůže bez provedeného dokazování nebo jeho zopakování přehodnotit svůj předchozí názor; nadto je i v takovém případě povinen odchylky od svého předchozího skutkového zjištění řádně zdůvodnit. Toto však soud prvého stupně neučinil. Odsouzený je přesvědčen, že zejména postup Vrchního soudu v Praze, který předcházel vydání napadeného rozsudku, byl v rozporu se základními zásadami trestního řízení, zejména zásadou dvojinstančnosti řízení, ale i se zásadou ústnosti a bezprostřednosti trestního řízení před soudem. Soud prvního stupně pak prakticky nezákonný postup odvolacího soudu mlčky posvětil, když předběžné závěry odvolacího soudu pouze nekriticky převzal, na jejich základě o vině rozhodl zcela obráceně a své změněné rozhodnutí nepodložil nově provedenými nebo zopakovanými důkazy a do odůvodnění rozsudku pouze vtělil právě předběžný závěr odvolacího soudu. Takový postup je z pohledu soudu prvního stupně poměrně alibistický, když tento se snaží pouze vyhovět přání odvolacího soudu, aby mu věc nebyla znovu vrácena, a jde i na újmu práv jednotlivých účastníků řízení, neboť kombinací výše popsaného postupu soudů obou instancí nejen, že utrpěla zásada materiální pravdy, nýbrž v tomto případě nemůže být řeč o přezkumu řádného opravného prostředku nezávislým a nestranným odvolacím soudem. Odvolací soud tedy již spokojen s výsledným hodnocením důkazů soudem prvního stupně zcela v souladu se svým předchozím hodnocením, „přehlédl“ jednak porušení § 2 odst. 5 trestního řádu, tak i další nedostatky rozsudku soudu prvního stupně, které byly odvolacím soudem v jeho zrušujícím usnesení soudu prvního stupně vytýkány a které nebyly nijakým způsobem napraveny. Z odůvodnění druhého rozsudku soudu prvního stupně je však naprosto zřejmé, že ke změně skutkových závěrů nedošlo na základě hodnocení důkazů soudem prvního stupně podle jeho vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, nýbrž toliko z toho důvodu, že prvoinstanční soud, odkazující na vázanost "právním názorem" odvolacího soudu, jednoduše mechanicky přebral jeho vlastní hodnocení důkazů učiněné pouze na základě obsahu spisu. Výše uvedeným postupem soudů byla navíc porušena zásada presumpce neviny garantovaná čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i z ní vyplývající princip in dubio pro reo, podle kterého musí být obviněnému vina trestným činem bez rozumných pochybností prokázána, a v případě existence takových pochybností, musí být vyloženy ve prospěch obviněného. Odsouzený byl prvotním rozsudkem soudu první instance obžaloby zproštěn, přičemž tento závěr soudu byl učiněn na základě hodnocení veškerých provedených důkazů s náležitým odůvodněním tohoto rozhodnutí. Soud první instance tak byl po provedení veškerých důkazů přesvědčen o nevině odsouzeného, resp. v souladu se zásadou in dubio pro reo rozhodl o zproštění obžaloby. Odvolací soud své vlastní skutkové závěry opřel o jistou skupinu jím hodnocených, ale
neprovedených důkazů, přičemž tyto skutkové závěry soud prvního stupně pouze převzal do svého druhého rozsudku. Odvolací soud ani soud prvního stupně neprovedly nové dokazování, ani jej nezopakovaly, soud prvního stupně navíc svůj opačný závěr ve skutkovém zjištění vůbec nezdůvodnil vyjma odkazu na „závazný právní názor“ odvolacího soudu. Za naprosto stejné důkazní situace bylo skutkové zjištění soudu první instance zcela opačné, přičemž tento závěr byl opřen pouze o skupinu důkazů, které byly hodnoceny odvolacím soudem, i když jím nebyly provedeny. Důkazy, o které soud prvního stupně původně opřel svůj zprošťující rozsudek, nebyly v jeho druhém rozsudku vůbec hodnoceny. Tímto postupem nemohlo dojít k naplnění zásady presumpce neviny a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo. Odsouzený je přesvědčen, že nemít důvodné pochybnosti o vině obžalovaného na základě obsahu spisu tam, kde soud prvního stupně tyto pochybnosti měl i po tom, co provedl veškeré důkazy v souladu se zásadami přímosti a bezprostřednosti, resp. byl dokonce přesvědčen o nevině odsouzeného, je možné pouze v případě, kdy by pochybnosti soudu prvního stupně postrádaly důvodnost, což se v předmětném případě nestalo. Nelze navíc považovat za přesvědčivé, že při novém projednání věci před soudem prvního stupně ztratily své opodstatnění důvody, ze kterých vyvstaly závěry o nevině odsouzeného, případně pochybnosti o jeho vině, na jejichž základě byl prvním rozsudkem ve věci odsouzený zproštěn obžaloby.
2. Důkazy získané a následně použité v rozporu s procesními předpisy Vadný postup soudu prvního stupně odsouzený dále spatřuje v porušení ustanovení trestního řádu týkajících se provádění důkazů, konkrétně výslechu svědků, resp. čtení protokolů o jejich dřívější výpovědi z přípravného řízení. Odsouzený namítá, že při výslechu některých svědků v průběhu hlavního líčení byly ze strany soudu přečteny protokoly o jejich dřívější výpovědi z přípravného řízení s odkazem na ust. § 211 odst. 3 tr. řádu, ač k tomu nebyl dán zákonný důvod. V ust. § 211 odst. 3 tr. řádu jsou uvedeny pouze dva důvody, pro které je dána možnost přečtení protokolu o předchozí výpovědi svědka. Těmito důvody jsou neoprávněné odepření výpovědi u hlavního líčení nebo podstatná odchylka od předchozí výpovědi. Z protokolů o hlavním líčení je naprosto zřejmé, že ke splnění prvního důvodu pro čtení protokolu nemohlo dojít, jelikož svědci u hlavního líčení výslovně prohlásili, že nemají důvod k odepření výpovědi a vypovídat budou. Druhým důvodem přečtení protokolu o předchozí výpovědi svědka by bylo, kdyby svědek u hlavního líčení vypovídal, přičemž mezi touto výpovědí a jeho předchozí výpovědí by byly zjištěny odchylky v podstatných bodech, přičemž je zřejmě na posouzení soudu, jestli dané odchylky naplňují požadovaný charakter. Odchylky v podstatných bodech zde budou zejména za situace, když svědek uvádí o rozhodujících skutkových okolnostech údaje, které se navzájem vylučují s údaji uvedenými v dřívější výpovědi nebo jsou v jiném zřejmém rozporu, a to do takové míry, že mohlo vést k zásadně odlišným skutkovým či právním závěrům. (Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s.
Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 2649 s.) Odsouzený má za to, že ani tato druhá podmínka nebyla splněna, jelikož soud neshledal žádné odchylky v podstatných bodech mezi výpovědí svědků u hlavního líčení a jejich výpovědí z přípravného řízení. U hlavního líčení tak byly přečteny protokoly o výslechu svědků z přípravného řízení podle ust. § 211 odst. 3 tr. řádu, ač pro tento postup nebyly splněny zákonné podmínky. Takovýmto způsobem došlo k „výslechu“ svědků:
-
Marcely Vaňkátové a Ing. Tomáše Voříška u hlavní líčení konaného dne 9.4.2008, přičemž obhájce odsouzeného proti tomuto procesnímu postupu vznesl hlavního líčení námitku s poukazem na nezákonnost výslechu svědků a z toho plynoucí nemožnost použít jejich výpovědi jako důkaz,
-
Mgr. Jana Zdobinského, který byl také vyslechnut u hlavní líčení konaného dne 9.4.2008
-
Ing. Miroslava Minaříka, Ing. Kamila Bendáka, JUDr. Ing. Jozefa Spišiaka, Mgr. Věry Jourové u hlavního líčení konaného dne 10.4.2008, přičemž těmto svědkům byla podle § 211/3 tr. řádu „předestřena“ výpověď z přípravného řízení, a svědci byli po přečtení své výpovědi pouze dotázáni, zda jejich výpověď z přípravného řízení souhlasí.
-
Ing. Jiřího Faifra u hlavního líčení konaného dne 21.4.2008, jehož výpověď z přípravného řízení byla také v plném rozsahu přečtena bez zjištění podstatných rozporů,
-
Ing. Igora Hartmanna, Ladislava Korbela, Vladimíra Komárka u hlavního líčení konaného dne 22.4.2008, kdy soud dokonce konstatuje, že svědci vypovídají v globále shodně jako v přípravném řízení, následně však tyto jejich výpovědi doslovně přečte a svědci jenom stvrzují jejich správnost,
-
JUDr. Bohumila Kratochvíla a Ing. Jana Hory u hlavního líčení konaného dne 26.5.2008,
-
PhDr. Jaroslava Gacky u hlavního líčení konaného dne 27.5.2008,
-
Ing. Pavla Rozsypala a Mgr. Iva Hartmana u hlavního líčení konaného dne 9.6.2008
-
Ing. Jiřího Paroubka u hlavního líčení konaného dne 22.4.2009,
-
Ing. Václava Kupky, CSc a Prof. Ing. Petra Moose u hlavního líčení konaného dne 23.4.2008, přičemž ze zvukového záznamu hlavního líčení je zřejmé, že soud po zákonné poučení svědka Kupky oznamuje tomuto svědkovi, že má k dispozici jeho výpovědi z přípravného řízení, které mu po sdělení alespoň základních informací předestře „v souladu s trestním řádem“, po krátké výpovědi svědka soud čte protokol z přípravného řízení, přičemž svědek Kupka po jeho přečtení výslovně uvádí, že: „Přiznám se, že během toho reprodukování jsem měl několik poznámek na zpřesnění, ale bylo tak dlouhé, že asi všechny neuvedu…“
Ze zvukového záznamu tohoto hlavního líčení dokonce vyplývá, že po předstoupení svědka Moose a jeho poučení tento svědek k věci vůbec nic neuvádí, jelikož je ze strany soudu konstatováno, že soud má k dispozici jeho výpovědi z přípravného řízení a že soud nemá pochybnosti o pravdivosti této výpovědi. Dále soud sděluje, že tento protokol svědkovi přečte a následně žádá svědka, aby po přečtení protokolu stvrdil jeho úplnost a pravdivost. Odsouzený má za to, že ve všech výše uvedených případech by bylo možno číst předmětné protokoly pouze s výslovným souhlasem všech obžalovaných a státního zástupce, tedy v souladu s ust. § 211 odst. 1 tr. řádu. Takový souhlas však nebyl dán žádným z obžalovaných ani ze strany státního zástupce. Skutečnost, že výslech svědků u hlavního líčení byl konán s odstupem delší doby od jejich výslechu v přípravném řízení, přičemž je zřejmé, že na této skutečnosti nenesli vinu tehdejší obžalovaní, neopravňuje soud k rozšiřování podmínek pro čtení dřívějších výpovědí svědků z přípravného řízení stanovených taxativně trestním řádem. Nadto je ze zvukových záznamů zcela evidentní, že vadným postupem si soud prvého stupně pouze usnadňoval práci, aby nemusel zdlouhavě vyslýchat několik desítek svědků, kteří vypovídali již v přípravném řízení, a ani vůbec nezkoumal, zda v tomto případě jsou splněny podmínky pro postup podle ust. § 211 trestního řádu. V průběhu hlavního líčení tak byly přečteny protokoly o výslechu svědků, aniž by pro tento postup byly splněny podmínky trestního řádu, čímž došlo zároveň k porušení hlavních zásad trestního řízení, a to zásady bezprostřednosti a ústnosti zakotvených v ust. § 12 odst. 11 a 12 trestního řádu. Soud tak zatížil trestní řízení podstatnou vadou v oblasti dokazování, odsouzený má za to, že k takto provedeným důkazům nelze přihlížet. Byly to přitom zejména svědecké výpovědi shora uvedených osob, na základě kterých obecné soudy po prvotním vyhlášení zprošťujícího rozsudku své hodnocení přehodnotily, a o které následně v napadeném rozsudku opřely výrok o vině odsouzeného. Je proto evidentní, že tato procesní vada soudu prvého stupně významným způsobem ovlivnila výsledek trestního řízení v neprospěch odsouzeného. Odsouzený by rád v souvislosti s výše uvedenými nezákonně provedenými výpověďmi svědků výslovně uvedl, které závěry soudu nelze mít za zákonným způsobem prokázané. Bohužel tak nemůže s určitostí učinit, jelikož samotné rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího postrádá odůvodnění, které by obsahovalo náležité hodnocení všech provedených důkazů jednotlivě, tedy s poukazem na jejich věrohodnost či nevěrohodnost a jejich použitelnost jako podklad pro rozhodnutí, a následné hodnocení těchto důkazů v jejich vzájemné souvislosti. I když je odsouzený přesvědčen, že rozhodnutí nalézacích soudů postrádají zákonné odůvodnění obsahující náležitého hodnocení všech provedených důkazů, předpokládá, že naplnění subjektivní stránky, tedy jeho přímého úmyslu, dovodil soud z výpovědí svědků Ing. Jiřího Faifra případně Ing. Václava Kupky, CSc., jejichž výpovědi jsou jako důkaz procesně nepoužitelné.
3. tzv. opomenuté důkazy Vadný postup soudů spatřuje odsouzený dále v tzv. opomenutých důkazech, v důsledku
kterých došlo k porušení práva odsouzeného navrhovat důkazy podporujících jeho obhajobu (ust. § 2 odst. 5 trestního řádu). Podle nálezu Ústavního soudu III. ÚS 177/04 v případě tzv. opomenutých důkazů „jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci.“ Na hlavním líčení konaném dne 6.9.2010 byly ze strany obhájců učiněn návrhy na doplnění dokazování, konkrétně ze strany obhájce odsouzeného Špačka byl navržen výslech svědka JUDr. Balaše (patrné z protokolu o hlavním líčení na č. l. 11628). Tento požadavek byl ze strany obhájce zopakován u hlavního líčení dne 15.11.2010, alternativně byl navržen výslech odpovědného pracovníka Ministerstva financí. O výše uvedeném návrhu na doplnění dokazování obhájce odsouzeného nebylo ze strany soudu nijakým způsobem rozhodnuto, nedošlo k jeho výslovnému zamítnutí, natož pak k odůvodnění tohoto zamítnutí. Sám Vrchní soud v Praze v napadeném Rozsudku na str. 51 soudu prvního stupně vytýká, že ač byl tento soud již v předchozím kasačním usnesení odvolacího soudu upozorněn, že v odůvodnění svého rozsudku neodůvodnil, proč nevyhověl návrhům na doplnění dokazování, neučinil tak opakovaně. Sám odvolací soud, který vydal napadený rozsudek, však přes předchozí výtku směrem k soudu prvního stupně toto pochybení nenapravil. Nad rámec výše uvedeného si odsouzený dovoluje podotknout, že opomenuté důkazy jsou pouze jednou z mnoha vytýkaných vad prvního rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.6.2011, které nebyly napraveny ani v jeho druhém rozsudku ze dne 25.3.2014. Ze strany soudu prvního stupně došlo v podstatě k „nápravě nedostatku“ jedinému, a to ke změně jeho názoru o vině většiny z tehdejších obžalovaných, což bylo pro soud odvolací zřejmě dostačující, když ostatní nedostatky druhého rozsudku soudu prvního stupně ze dne 25.3.2014 a jeho procesní pochybení již nepovažoval za podstatné.
4. Svévolné hodnocení důkazů Odsouzený v posední řadě namítá, že soudním rozhodováním byla učiněna skutková zjištění, která jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, přičemž takovým svévolným hodnocením důkazů došlo k porušení ust. § 2 odst. 6 trestního řádu i k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod odsouzeného. Odsouzenému je v napadeném Rozsudku kladeno za vinu zejména, že za účelem nezákonného vyvedení finančních prostředků pocházejících z fondů PHARE po vzájemné dohodě s dalšími osobami zneužil svého postavení likvidátora NRR a s odsouzeným Hrdinou uzavřel dne 11. 2. 2005 smlouvu o převodu 100% obchodní podíl NRR ve společnosti RPF za cenu 58 mil. Kč. Úmyslné zneužití postavení likvidátora přitom soud spatřuje v tom, že odsouzený měl údajně uvedenou
transakci provést bez vědomí a bez předchozího souhlasu příslušného orgánu státní správy, tedy Ministerstva pro místní rozvoj a v rozporu s doporučením Rady NRR. Výše uvedený závěr odvolacího soudu i soudu první instance je mylný, jelikož je v rozporu s provedenými důkazy a v té době platnými právními předpisy. V první řadě musí obžalovaný zdůraznit, že v daném případě mu jakožto likvidátorovi nic neukládalo povinnost informovat Ministerstvo o plánovaném převodu, natož pak mít jeho předchozí souhlas. Odsouzený byl povinen postupovat především v souladu s v té době platným ustanovení § 9 zákona o nadacích a nadačních fondech, které v povinnostech likvidátora odkazovalo na obchodný zákoník. V souladu s ust. § 72 obchodného zákoníku byl odsouzený jakožto likvidátor povinen činit úkony směřující k likvidaci, a to podle ust. § 75 obchodního zákoníku „bez zbytečného odkladu“. Až po provedení všech potřebných úkonů mohl vzniknout likvidační zůstatek, s nímž mělo být následně naloženo dle pokynů příslušného ústředního orgánu státní správy, v tomto případě Ministerstva pro místní rozvoj. Odsouzený měl zároveň respektovat Transformační plán, který stanovil generální cíle a způsoby jejich naplnění, přičemž tento Transformační plán byl řádně schválen příslušnými orgány státní správy ještě před nástupem odsouzeného do funkce likvidátora NRR. Odsouzený tak postupoval v souladu se svými zákonnými povinnostmi likvidátora. Odsouzený vycházel ze situace, kdy po prodeje Fondu rizikového kapitálu (dále jenom „FRK“), který byl v rámci likvidace NRR prodán předchozím likvidátorem JUDr. Kratochvílem fyzické osobě, RPF zůstal v podstatě posledním nevypořádaným majetkem ve struktuře NRR. Odsouzený byl veden záměrem konečně dokončit dlouholetou likvidaci a pokládal to ve smyslu výše uvedených ustanovení obchodního zákona zároveň za svou povinnost. V průběhu likvidace NRR před nástupem odsouzeného do funkce likvidátora lze vysledovat značné průtahy, které brzdily celou transformaci nadace a jejích dceřiných společností. Pokud se odsouzený po obdržení výzvy Krajského soudu v Ostravě dne 2. 11. 2004 k uvedení vlastnické struktury NRR do souladu se zákonem (jinak se NRR vystavovala nebezpečí zrušení RPF a ČMPF) pokusil likvidaci urychlit prodejem 100% obchodního podílu na RPF soukromému subjektu (koneckonců obdobně, jakým již předtím byla ze struktury NRR prodána FRK), čímž by došlo k napravení protiprávního stavu, lze mu takové jednání stěží vyčítat. Zákon o nadacích, obchodní zákoník, a ani zákon o majetku ČR přitom odsouzenému neukládali povinnost jakýkoliv svůj krok v souvislosti s likvidací nechat předem schválit Radou NRR či Ministerstvem. Nové znění statutu NRR schváleného rozhodnutím ministra pro místní rozvoj ze dne 10. 11. 2004 odsouzenému rovněž žádnou takovou povinnost neukládalo; nový čl. X statutu NRR zněl: „V právních vztazích a jednáních se třetími osobami zastupuje nadaci likvidátor. Likvidátor postupuje při likvidaci v souladu s obecně platnými zákony, doporučeními rady nadace a v souladu s účelovostí poskytnutých prostředků“. Až v případě získání likvidačního zůstatku měl o dispozici s ním rozhodnout likvidátor po předchozím souhlasu příslušného státního orgánu; k tomu však již nedošlo. Odsouzený nesouhlasí se závěrem soudu, že by postupoval v rozporu s doporučením Rady NRR, když rozhodl o prodeji RPF. Rada NRR, jak vyplývá ze zápisu z jejího jednání ze dne 10. 1. 2005, byla ze strany odsouzeného informována, že v případě prodeje FRK by bylo možno prodejem RPF likvidaci NRR uzavřít. Výpověď svědka Kupky, ve které uvedl, že Rada NRR prodej zakázala s odůvodněním, že na RPF vázne eventuální pohledávka CVP, přičemž tento zákaz nebyl zachycen v zápisu z jednání Rady NRR, je jednak podle názoru odsouzeného zmíněného již v bodě 2.
procesně nepoužitelným důkazem, zároveň je toto tvrzení zcela nesmyslné, jelikož doporučení likvidátorovi přijímala Rada NRR výhradně formou usnesení, jež musel někdo navrhnout. K návrhu konkrétního znění byla vedena rozprava, v jejímž závěru bylo o návrhu hlasováno. Je proto zcela vyloučeno, aby takováto procedura nebyla zachycena v zápisu z jednání, nebo aby si nikdo z členů Rady nevšiml, že byla v zápisu vynechána. Všechny zápisy z jednání Rady NRR byly ve stadiu návrhu rozesílány všem členům Rady NRR k zaslání případných připomínek a úprav, a až následně po zapracování připomínek byl vydán definitivní zápis. Je tedy vyloučeno, že by Rada NRR odsouzenému uložila takto významný zákaz a nikdo z členů by si nevšiml, že tento zákaz není v zápise uveden. Z výše uvedeného vyplývá, že doporučení Rady NRR musí mít určitou formu a musí být jako takové schváleno Radou NRR. Za doporučení Rady nelze považovat momentální názor nebo ad hoc námět na další postup vyslovený některým z jejich členů, kterého si tak likvidátor ani nemusí být vědom. Doporučení Rady byla vždy zachycena jak v písemném zápisu z jednání, tak v usnesení Rady, které následně slouží jako podklad pro další postup jak Rady NRR tak likvidátora. Nelze proto přikládat jakoukoli váhu tvrzení, že doporučení likvidátorovi bylo v zápisu opominuto a že si toho žádný z členů Rady nevšiml. Odsouzenému je krom výše uvedeného „neoprávněného“ prodeje RPF kladeno za vinu, že tímto svým jednáním úmyslně obohatil odsouzeného Hrdinu o 27 mil. Kč ke škodě České republiky, jelikož mu tuto společnost prodal za pouhých 58 mil. Kč, i když na bankovním účtu RPF byla uložena částka ve výši 85 mil. Kč. Je naprosto nepochopitelné, na základě čeho soud dospěl k závěru o úmyslu odsouzeného obohatit Hrdinu o výše uvedenou částku. Odsouzený se domnívá, že soud opomněl existenci soukromého práva, zejména zákonných ustanovení souvisejících s převodem obchodního podílu a s právním osudem závazků společnosti, jejíž společník převádí svůj obchodní podíl třetí osobě. Z mnoha provedených důkazů je nepochybné, že mezi RPF a CVP existoval spor o výši pohledávky společnosti CVP vůči RPF z titulu uzavřené smlouvy o investičním poradenství ze dne 31.10.1997. Součástí této smlouvy byla i arbitrážní doložka, která odkazovala strany v případě sporu před arbitrážní soud v Londýně. Ze strany CVP přitom bylo opakovaně hrozeno, že svůj nárok vůči RPF opravdu uplatní u arbitrážního soudu. Rada NRR na svém jednání dne 17. 12. 2004 tedy rozhodla, že o dlužné částce ve výši 34,8 mil. Kč uzavře s CVP dohodu o narovnání, jejíž návrh měl být Radě předložen do poloviny ledna a na dalším jednání Rady mělo dojít k podepsání této dohody. Odsouzený tak vycházel z toho, že v případě, že se RPF s CVP domluví na uhrazení Radou NRR předpokládané částky ve výši 34,8 mil. Kč, bude tato částka ze strany RPF uhrazena, v jiném případě, kdy CVP nebude s navrženou částkou souhlasit, bude RPF u arbitrážního soudu žalována o částku mnohem vyšší. V době, kdy bylo odsouzenému zřejmé, že k ukončení likvidace NRR brání pouze prodej RPF, přičemž tomuto prodeji bude pravděpodobně muset předcházet zdlouhavý a finančně náročný proces vypořádávání závazků RPF vůči CVP, dostane od odsouzeného Hrdinu nabídku na odkup RPF, přičemž odsouzený Hrdina je ochoten RPF koupit i s nevypořádanými závazky k CVP. Odsouzený si byl vědom svých povinností likvidátora, tedy činit úkony k provedení likvidace, zároveň dostal nabídku, která byla vzhledem k odsouhlasení uhrazení pohledávky CVP Radou NRR
výhodná. Odsouzený má za to, že závazky vyplývající ze smlouvy uzavřené mezi dvěma společnostmi, tedy mezi RPF a CVP, jsou závazky pouze těchto dvou subjektů mezi sebou navzájem, a to bez ohledu na změnu společníka v jedné ze společností. Odsouzený se znalostí této právní skutečnosti považoval nabídku odsouzeného Hrdiny za naprosto výhodnou, zejména s ohledem na znalecký posudek, jímž byla stanovena účetní cena RPF na 52,25 mil. Kč a odhadnuta jeho tržní cena na cca 48 mil. Kč. Pro co nejvyšší zabezpečení uhrazení kupní ceny odsouzený zabezpečil, aby zaplacení kupní ceny bylo zajištěno neodvolatelnou bankovní zárukou a dne 4.2.2005 informoval o nabídce předsedu Rady NRR Ing. Faifra. Odsouzený má za to, že v dané situaci postupoval v souladu se zájmy NRR i s odbornou péčí. Skutečnost, že Ing. Faifr si při své svědecké výpovědi nevzpomněl, že by byl ze strany odsouzeného o nabídce Hrdiny před odjezdem na dovolenou informován, nemůže dokládat úmysl odsouzeného podvodným způsobem obohatit Hrdinu. V první řadě má odsouzený za to, že výpověď svědka Ing. Faifra je, jak již odsouzený poukazoval výše, procesně nepoužitelným důkazem. V případě, kdyby i procesně použitelná byla, soud nijakým způsobem nehodnotil její věrohodnost, přičemž lze o ní pochybovat například z důvodu, že byla v naprostém rozporu s výpovědí svědka JUDr. Krále z hlavního líčení dne 21. 4. 2009 ( č. l. 11543) ohledně osoby a místa, kde se měla nacházet smlouva o bezúplatném převodu akcie do jejího podpisu ze strany ministra. Tvrzení Ing. Faifra, že o nabídce nevěděl, nemůže obstát především proto, že Ing. Faifr byl o nabídce odsouzeného Hrdiny informován písemně, když byl na Ministerstvo doručen dopis odsouzeného Hrdiny s citovanou nabídkou. (Z důvodu přečíslování spisu si odsouzený dovoluje pro větší přehlednost připojit k tomuto dovolání kopii předmětného dopisu ze dne 28. 1. 2005 s razítkem Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 1. 2. 2005). Dopis adresovaný NRR měl být poštou přeposlán do kanceláře likvidátora, byl však doručen na Ministerstvo, a to již dne 1. 2. 2004 a byl přidělen k vyřízení Ing. Faifrovi. Ten byl jako předseda Rady NRR o nabídce odsouzeného Hrdiny informován jak přímo dopisem Hrdiny, tak i samotným odsouzeným na osobní schůzce dne 4. 2. 2005. I kdyby však odsouzený Ing. Faifra o nabídce neinformoval, nedopustil by se ničeho nezákonného, jelikož povinnost informovat o této skutečnosti předsedu Rady NRR nebo Radu NRR mu nic neukládalo. Odsouzenému bylo odvolacím soudem vyčítáno, že do hodnoty RPF nesprávně zakalkuloval i hodnotu uplatněných nároků CVP v celkové výši cca 35 milionů korun, ač měl vědět, že tyto s největší pravděpodobností ponese stát. Zkoumání otázky, zda je nárok CVP po právu či nikoliv, byla problematická již dávno předtím, než odsouzený vůbec nastoupil do funkce likvidátora NRR, a tento tak měl na „vyvolání sporu s CVP“ – o němž rovněž odůvodnění napadeného rozsudku hovoří – pramalý podíl. Ani sám odvolací soud se vůbec nehodlal zabývat tím, zda tyto nároky byly po právu či nikoliv, nezabýval se ani kvalitou znaleckého posudku, který pouze označil za zcela účelový, aniž by alespoň naznačil, v čem měl být posudek vadný, nebo uvedl důvody, proč by se jím odsouzený neměl řídit. Přesto soud od stolu a bez jakéhokoliv dokazování učinil troufalý závěr, že odsouzený způsobil škodu o velikosti rozdílu částky na účtu RPF a ceny za převod obchodního podílu – sporný nárok CVP zcela ignoroval. Závěr soudu o samotném podvodném úmyslu odsouzeného byl shledán v údajném vystupování odsouzeného na jednáních Rady NRR, kterým měl odsouzený udržovat členy Rady v mylném přesvědčení, že společnost RPF nebude prodána do vyřečení situace s CVP.
Odsouzený nerozumí, z čeho soud dovodil, že Radu NRR uváděl svým vystupováním v omyl. V zápisu z jednání Rady NRR dne 17. 12. 2004 je sice uvedeno, že podklady pro vyhlášení obchodní soutěže budou připraveny po narovnání s CVP, takovýto postup však byl vzhledem na okolnosti v dané době předpokládaný. Situace se však následně změnila, což odsouzený nemohl původně předpokládat, v důsledku nabídku Hrdiny, kterou obdržel odsouzený až dne 21. 1. 2005, tedy až po lednovém jednání Rady NRR. Odsouzený sám nepředpokládal, že by mohl takovou nabídku na prodej RPF i se závazky CVP dostat. K této nabídce však došlo a odsouzený musel jednat podle zákonných povinností likvidátora, jelikož by mohl být následně pro svou nečinnost obviněn z neplnění svých zákonných povinností. Odsouzený v dané době oprávněně považoval nabídku odsouzeného Hrdiny pro NRR za výhodnou. Do současné doby mu není zřejmé, z jakého důvodu neuplatňovala společnost CVP své pohledávky nadále vůči RPF, tedy vůči svému dlužníkovi. Za tuto skutečnost však nemůže nést odpovědnost. Naprostý rozpor ve skutkovém zjištění soudu s provedenými důkazy však odsouzený spatřuje v tvrzení soudu, že ČMPF byla prodána společnosti RIAP dne 2. 12. 2004, přičemž následně touto skutečností na str. 63 napadeného Rozsudku odůvodňuje podvodný úmysl odsouzeného, tedy že dne 17.12.2004, kdy proběhlo jednání Rady NRR již byla společnost ČMPF prodána, o čemž odsouzený věděl, ale Rada o tomto prodeji nebyl informována. Výše uvedený závěr vychází v první řadě z naprosto nesprávně zjištěného skutkového stavu ohledně doby uzavření předmětné smlouvy. Z osvědčení notáře o ověření podpisů Pavla Bašty a Josefa Šmejkala zastupujících společnost RIAP, které se nachází na poslední straně Smlouvy o převodu obchodního podílu ve společnosti ČMPF ze společnosti RPF na RIAP, je skutečně zřejmé, že tato smlouva byla podepsána ze strany nabyvatele (RIAP) až dne 22. 12. 2004. Smlouva tak nemohla být uzavřena dne 2. 12. 2004, jak bylo soustavně uváděno státním zástupcem a následně i soudy. Podle ust. § 44 odst. 1 v té době platného a účinného občanského zákoníku je „smlouva uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti“. Podle § 43c odst. 2 „Včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli“. Je tedy naprosto zřejmé, že k uzavření předmětné smlouvy mohlo dojít nejdříve dne 22. 12. 2004, a to za předpokladu, že ve stejný den byl o podpisu nabyvatele vyrozuměn převodce, tedy RPF, k čemu pravděpodobně došlo. Závěr soudu o úmyslném neinformování Rady NRR o převodu ČMPF je tak v naprostém rozporu s provedenými důkazy. Soud v Rozsudku dále uvádí, že svědek Ing. Kupka uvedl, že na prosincovém jednání Rady se hovořilo o nutnosti ČMPF urychleně prodat, neboť v opačném případě jej soudkyně pošle do likvidace a že o prodeji ČMPF se pak dozvěděli v lednu. Tato výpověď je naprosto logická a potvrzuje skutečnost, že Rada NRR byla v prosinci před uzavřením smlouvy informována o nutnosti prodat ČMPF, na nejbližším zasedání v lednu zase byla informována o jejím prodeji dne 22. 12. 2004. Nejzávažnější rozpor ve skutkovém zjištění soudu s provedenými důkazy se objevuje ve výroku napadeného Rozsudku, kde je popsáno, čím byli odpovědní pracovníci Ministerstva, popřípadě NRR uvedeni v omyl. Odvolací soud na tomto místě uvádí, že uvedeni v omyl byli koncem října 2004 předložením návrhu Smlouvy o bezúplatném převodu cenných papírů datované 20.10.2004, předložením smlouvy RIAP ze dne 2.12.2004 a dopisy obžalovaného Dvořáka a
odsouzeného Špačka ze dne 2.12.2004 a dne 16.2.2005, přičemž tyto omyly vedly k omisivním úkonům Ministerstva. Odsouzenému není zřejmé, jakým způsobem by mohli být pracovníci Ministerstva či NRR uvedeni v omyl předložením návrhu Smlouvy o bezúplatném převodu cenných papírů. Tento postup předpokládal samotný Transformační plán, který byl odsouhlasen na poradě ministra 15. 4. 2004. Skutečnost, že tato smlouva byla na Ministerstvo doručena osobně Mgr. Jourovou (v té době náměstkyni ministra), nelze považovat za podvodný postup, právě naopak je výrazem urgentnosti a vysokého zájmu na tom, aby se skutečně dostala co nejdřív do rukou adresáta. Zároveň již ze samotného faktu, že doba doručení této listiny na Ministerstvo byla shodně potvrzena všemi zainteresovanými osobami včetně Ing. Paroubka, vyplývá, že důvodem způsobu tohoto doručení nebyl žádný podvodný úmysl. Naprosto nepochopitelné a rozporné je tvrzení soudu, že v důsledku dopisu odsouzeného Špačka ze dne 2. 12. 2004 a dopisů Dvořáka ze stejného dne a dále ze dne 16. 2. 2005 měli být příslušní pracovníci Ministerstva uvedeni v omyl a z toho důvodu byli nečinní. Všechny tři dopisy obsahují výslovnou a naléhavou výzvu, aby došlo k podepsání Smlouvy o bezúplatném převodu cenných papírů, která byla na Ministerstvo doručena již v říjnu 2004, a aby došlo následně k převzetí hromadné akcie. Je naprosto nelogické, aby zmíněnou urgencí na podepsání smlouvy a převzetí akcie odsouzený předpokládal nebo dokonce, jak uvádí soud, zamýšlel přesný opak, tedy že Ministerstvo si akcii nepřevezme. V souvislosti se zaslaným dopisem ze dne 2. 12. 2004 si odsouzený opětovně dovolí poznamenat, že myšlenka soudu o tzv. sladěnosti kroků a podvodného úmyslu, která měla v tomto případě spočívat v odeslání tohoto dopisu ve stejný den, kdy došlo k prodeji ČMPF, je opět založena na zřejmém rozporu skutkového zjištění s provedenými důkazy. Odsouzený opětovně uvádí, že ČMPF byl prodán až dne 22. 12. 2004. V době kdy odsouzený zasílal dopis, byl tento prodej pouze plánován. Odsouzený sice uvedl, že prodej ČMPF nelze dokončit, pokud nedojde k převodu RF na Ministerstvo, protože tento postup byl původně předpokládán, na druhou stranu však výslovně uvedl, že vzhledem k výzvě KS Ostrava hrozí prodlení, jelikož lhůta na odstranění závadného stavu uplyne koncem roku. Odsouzenému není zřejmé, jak může být logicky uvažující osoba na základě výše uvedeného sdělení v přesvědčení, že nemusí nic dělat. Z formulace o nemožnosti prodeje ČMPF před převzetím RF Ministerstvem by se tak mohlo zdát, ale následně pod tím je uvedeno, že hrozí nařízení likvidace ze strany soudu v případě, jestli k prodeji ČMPF nedojde do jednoho měsíce, čímž by vznikla také závažná škoda. Odsouzený opravdu nechápe, jak se mohl kdokoli na základě předmětného dopisu domnívat, že může zůstat nečinný a předmětnou smlouvu není zapotřebí podepsat a akcii není zapotřebí převzít. Odsouzený však musí s velikou lítostí poznamenat, že k obdobnému závěru dospěl i odvolací soud, přičemž tento závěr nelze považovat za nic jiného, než skutečně extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy. Jednání odsouzeného nebylo vedeno žádným podvodným úmyslem, bylo vedeno se záměrem úspěšně a co nejrychleji dokončit likvidaci NRR, tedy dostát svých povinností likvidátora. Zároveň bohužel odsouzený spoléhal na stejnou aktivní spolupráci ze strany Ministerstva, které v průběhu 5 měsíců mělo možnost a bylo opakovaně vyzýváno, aby podepsalo předmětnou smlouvu a převzalo hromadnou akcii, čímž by se zabránilo jejímu převedení do dispozice odsouzené Jarošové,
o čemž navíc odsouzený neměl vůbec žádnou vědomost až do momentu, kdy se tak stalo a byl o tom informován. Odsouzený je přesvědčen, že soud první instance ani soud odvolací neprovedly řádné hodnocení důkazů a zjištěný skutkový stav postavily na rozporných, neúplně hodnocených a dokonce i nezákonně získaných důkazech (výslechy svědků), čímž porušily jednak ustanovení trestního řádu, a zároveň základní práva odsouzeného, když nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo a zásady presumpce neviny. Odsouzený je přesvědčen, že dokazování v této věci neposkytlo spolehlivý podklad pro spravedlivé rozhodnutí o vině odsouzeného. Soud prvního stupně ani soud odvolací nevyvrátily přesvědčivě a procesně nezpochybnitelným postupem obhajobu odsouzeného, že nejednal v podvodném úmyslu, ale se snažil činit úkony vedoucí k dlouho očekávané likvidaci. Je sice pravdou, že závěr o úmyslu je možno učinit i z objektivních skutečností, je však nutno dostatečně a všestranně analyzovat jednání odsouzeného a v případě rozhodnutí o jeho úmyslu musí být tento závěr učiněn nade vší pochybnost. O takto učiněném závěru soudu první instance lze však významně pochybovat, když svým prvním rozhodnutím zprostil odsouzeného obžaloby, přičemž odůvodnění tohoto rozhodnutí, s ohledem na nemožnost prokázat zavinění odsouzeného, bylo naprosto logické, a následně bez prakticky žádného doplnění dokazovaní nebo zopakovaní důkazů již provedených, dospěl soud první instance k závěru naprosto opačnému a v jednání odsouzeného najednou spatřil přímý podvodný úmysl. Ze všech výše uvedených skutečností je zřejmé, že v průběhu trestního řízení došlo ze strany soudů k opakovaným a zásadním pochybením, když nerespektovaly především ustanovení trestních procesních předpisů. Tyto pochybení ve svém souhrnu způsobily značnou deformaci skutkových zjištění, které byly následně podkladem pro vydání nesprávného a nezákonného rozhodnutí o vině odsouzeného. V. Na základě shora uvedených skutečností si odsouzený zdvořile dovoluje ministra spravedlnosti požádat o podání stížnosti pro porušení zákona v jeho věci, a to z důvodů výše nastíněných, jejíž součástí bude návrh, aby Nejvyšší soud České republiky dle ust. § 268 odst. 2 trestního řádu rozsudkem vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015, č. j. 4 To 69/2014 a v řízení, jež tomuto rozsudku předcházelo, byl porušen zákon v neprospěch odsouzeného, a dále ve smyslu ust. § 269 odst. 2 trestního řádu, aby rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015, č. j. 4 To 69/2014, ve vztahu k odsouzenému v plném rozsahu zrušil, a to včetně vadného řízení předcházejícího spočívajícího v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014, č. j. 43 T 17/2006 – 12931; a ve smyslu ust. § 270 odst. 1 trestního řádu přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a znovu rozhodl.
RNDr. Radim Špaček
