MINISTERSTVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

ZÁVĚREČNÁ ZPRÁVA ENVIROS, s. r. o. – PROSINEC 2005

MINISTERSTVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ VÝZKUM A VÝVOJ – NÁRODNÍ PROGRAM VÝZKUMU PROJEKT 1C/4/25/4 VÝZKUM PODPORY UDRŽITELNÉ VÝROBY A SPOTŘEBY

OBSAH

Název publikace Referenční číslo

Závěrečná zpráva k projektu „Výzkum podpory udržitelné výroby a spotřeby“ ECZ4107

Číslo svazku

Svazek 1 z 8

Datum

2.12.2005

Vedení projektu: Ing. Vladimíra Henelová – vedoucí projektu Ing. Vladimír Dobeš - odborný garant projektu Schváleno: Ing. Jaroslav Vích – výkonný ředitel

Řešitelský tým: ENVIROS, s. r. o.: Ing. Vladimíra Henelová Ing. Jaroslav Vích Ing. Miroslav Malý, CSc. Ing. Pavel Sitný Spolupříjemci: Ing. Květoslava Remtová Ing. Vladimír Dobeš Jako subdodavatelé se na řešení projektu podíleli: Ing. Josef Zbořil Ing. Milan Ščasný Ing. Josef Slezinger Ondřej Bačík Adresa klienta:

Ministerstvo životního prostředí Odbor dobrovolných nástrojů Oddělení dobrovolných nástrojů Vršovická 65 110 00 Praha 10 Kontaktní osoba: Tel.: E-mail:

Ing. Pavel Růžička +420 267 122 784 [email protected]

OBSAH

OBSAH 1.

ÚVOD

1

2.

ZÁKLADNÍ INFORMACE O PROJEKTU 2.1 Zadání a cíle projektu 2.2 Řešení projektu a jeho výstupy 2.3 Harmonogram prací 2.4 Vazba jednotlivých výstupů na cíle formulované zadáním

2 2 3 4 5

3.

DEFINICE A POPIS VNĚJŠÍHO RÁMCE PRO ŘEŠENÍ ÚKOLU 3.1 Definice a popis udržitelné spotřeby a výroby 3.2 Programové dokumenty v oblasti USV 3.3 Programování v oblasti USV v ČR 3.4 Indikátory USV 3.5 Základní trendy v oblasti USV

6 6 6 7 7 8

3.5.1 3.5.2 3.5.3 3.5.4 3.5.5 3.5.6

Oddělení ekonomického růstu a dopadů na životní prostředí Efekt odrazu Systémové podmínky Přístup životního cyklu Zdroje a trendy v jejich využívání Specifické politiky a strategie

8 9 9 10 10 11

4.

METODICKÁ FÁZE 4.1 Použitá metodika 4.2 Model podpory USV 4.3 Slovník odborných termínů USV 4.4 Katalog nástrojů

12 12 12 14 15

5.

INFORMAČNÍ FÁZE 5.1 Použitá metodika 5.2 Situace v zahraničí

16 16 17

5.2.1 5.2.2 5.2.3 5.2.4 5.2.5

17 17 18 21 23

5.3 5.3.1 5.3.2

5.4

Strategie EU Strategické cíle Řízení procesů Řízení životního cyklu Závěrečné poznámky

Situace v ČR Základní charakteristika Situace v podnicích

Podklady pro analýzu

23 24 26

30

6.

SYNTETICKÁ FÁZE 6.1 Použitá metodika a přehled výstupů 6.2 Optimalizace stávajících programů EMAS, EŠV a NPCP 6.3 Podklady pro desetiletý rámec programů USV 6.4 Spolupráce zájmových skupin 6.5 Metodika pro kvalitativní hodnocení nástrojů

31 31 32 34 34 34

7.

APLIKAČNÍ PROGRAM

38

OBSAH

7.1

Analýza východisek pro zavedení dobrovolných dohod v průmyslových odvětvích

38

7.1.1 7.1.2 7.1.3

Analýza vnějšího rámce pro podporu USV na úrovni podniků Analýza prostředí pro zavedení dobrovolných dohod Přínosy dobrovolných dohod

38 38 39

7.2 7.2.1 7.2.2

7.3 7.4 8.

9.

Cíle programu Priority programu

Implementace programu Kritéria pro hodnocení programu a opatření

41 41 41

43 43

PREZENTAČNÍ FÁZE 8.1 Použitá metodika 8.2 Přehled výstupů

44 44 44

8.2.1 8.2.2 8.2.3

44 45 45

Prezentace a diskuse Internetová prezentace Manuál pro podnikatelskou sféru

ZÁVĚRY A DOPORUČENÍ 9.1 Obecná doporučení 9.2 Přínosy dobrovolných aktivit 9.3 Směry zaměření dobrovolných aktivit

46 46 48 50

9.3.1 9.3.2 9.3.3

51 51 52

9.4 9.5 9.6 10.

Návrh programu

Podpora na operační a systémové úrovni podniku Podpora na úrovni strategií podniku Podpora na úrovni cílů

Oblasti podpory dobrovolných aktivit a klíčová doporučení Závěr Náměty na další výzkum

PŘEHLED KLÍČOVÉ LITERATURY

52 58 59 60

VÝZKUM A VÝVOJ – NÁRODNÍ PROGRAM VÝZKUMU PROJEKT 1C/4/ VÝZKUM PODPORY UDRŽITELNÉ VÝROBY A SPOTŘEBY

1. ÚVOD Tato zpráva obsahuje informace o realizaci projektu „Výzkum podpory udržitelné výroby a spotřeby“. Projekt byl realizován v rámci Národního programu výzkumu I, programu 1C „Krajina a sídla budoucnosti“, oblasti výzkumu 4 „Ekonomické a sociální souvislosti udržitelného rozvoje“, a to na základě smlouvy mezi Ministerstvem životního prostředí jako zadavatelem a společností ENVIROS, s. r. o. jako řešitelem projektu. Předložená zpráva obsahuje souhrnnou zprávu k projektu, která je členěna podle jednotlivých fází řešení. Pro každou fázi obsahuje vedle stručné informace o jejích cílech také informaci o průběhu řešení projektu a o dosažených výstupech. Úplné výstupy řešení projektu jsou připojeny k této zprávě jako samostatné přílohy. Závěr zprávy obsahuje hlavní závěry z řešení projektu a klíčová doporučení.

MINISTERSTVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

1 1


2. ZÁKLADNÍ INFORMACE O PROJEKTU 2.1

Zadání a cíle projektu

Základním cílem projektu bylo vytvořit návrh efektivní podpory dobrovolných aktivit v podnikatelské sféře zaměřených na podporu udržitelné výroby a spotřeby (UVS) v rámci naplňování strategie udržitelného rozvoje ČR. Pro efektivní podporu UVS je potřeba získat jednak aktuální přehled o efektech nástrojů a politik používaných v ČR v této oblasti a o jejich dopadech na podnikatelskou sféru, a jednak mít aktuální přehled o rychle se vyvíjejících strategiích a nástrojích na podporu UVS v EU. To umožní navrhnout systémovou podporu UVS v ČR tak, aby byla akceptována podnikatelskou sférou a dalšími aktéry a přinesla žádoucí efekty. Pro tuto podporu je nutno získat důležité zájmové skupiny. Specifické cíle projektu proto jsou:

Stanovit směry vhodného zaměření dobrovolných aktivit podnikatelské sféry v oblasti udržitelné výroby a spotřeby v ČR a určit oblasti, ve kterých mohou tyto aktivity přinést největší efekty z ekonomického, environmentálního a sociálního hlediska.

Podat návrhy na optimalizaci stávajících programů na podporu dobrovolných aktivit podnikatelské sféry v oblasti udržitelné výroby a spotřeby a na ustanovení nových programů v ČR.

Pro vybrané průmyslově spotřební systémy vypracovat konkrétní strategii podporující udržitelnost daných celků a navrhnout vhodné programy se zaměřením na zvyšování efektivnosti využívání energie.

Navrhnout způsoby zapojení všech významných aktérů do podpory dobrovolných aktivit podnikatelské sféry v oblasti UVS v ČR a vybrané aktéry zapojit do projektu.

Formy dosažení cílů byly odsouhlaseny následovně:

vytvoření modelu pro využívání dobrovolných nástrojů udržitelné v oblasti udržitelné výroby a spotřeby v podmínkách podnikatelské sféry ČR a vypracování metodiky pro stanovování efektů jejich používání;

analýza překážek a příležitostí pro uplatňování dobrovolných nástrojů včetně analýzy účinnosti již existujících nástrojů používaných v této oblasti;

návrh účinných programů a mechanismů podpory dobrovolných aktivit podnikatelské sféry v této oblasti pro vybrané systémy výroby a spotřeby;

zapojení zástupců významných aktérů ovlivňujících využívání dobrovolných nástrojů do tvorby výstupů.

Způsob řešení úkolu vychází z předpokladu, že v České republice v oblasti USV existují významné příležitosti pro současné dosahování trojího efektu: zlepšování stavu životního prostředí při současném zvyšování konkurenceschopnosti ekonomiky a při současném zlepšování ukazatelů sociálního rozvoje společnosti. Výzkum byl koncipován tak, aby účinně podpořil systémové využívání tohoto potenciálu pomocí programů a nástrojů podporujících udržitelné vzorce výroby a spotřeby. V rámci upřesňování zadání bylo rozhodnuto, že se výzkum zaměří na podporu dobrovolných aktivit podnikatelské sféry v oblasti USV z pohledu výrobců.


2 2


2.2

Řešení projektu a jeho výstupy

Řešení celého projektu bylo rozděleno do pěti základních fází, které zahrnovaly následující hlavní aktivity a výstupy: Tabulka 1:

Fáze řešení, specifikace aktivit a výstupy jednotlivých fází

Plánovaný výstup

Specifikace aktivit

Umístění v Závěrečné zprávě

Metodická fáze Model podpory USV

Model je zaměřen na výrobce a jejich rozhodování a byl využit pro hodnocení stimulů pro dobrovolné aktivity.

Popis modelu je Přílohou č. 2 Závěrečné zprávy.

Výkladový slovník

Obsahuje vysvětlení důležitých pojmů v oblasti dobrovolných aktivit s uvedením odpovídajícího termínu v anglickém jazyce.

Výkladový slovník je umístěn na následující internetové adrese: www.slovnik-usv.info Je v tištěné podobě součástí Závěrečné zprávy jako Příloha č. 3.

Katalog dobrovolných nástrojů (aktivit)

Katalog dobrovolných nástrojů (aktivit) obsahuje dvě části: Přehled dobrovolných nástrojů v oblasti USV a Analýzu a hodnocení vybraných nástrojů včetně SWOT analýzy.

Katalog je Přílohou č. 4 Závěrečné zprávy

Informační fáze Analýza zahraničních a domácích zkušenosti

Podle modelu strukturovaný přehled aktivit, programů a nástrojů používaných ve světě s důrazem na EU. Obdobný přehled byl vytvořen pro analýzu domácích zkušeností (pro ČR).

Přehled zkušeností a podklady pro analýzu jsou v Příloze č. 5

Syntetická fáze Poskytnutí podkladů pro desetiletý rámec programů udržitelné spotřeby a výroby (USV).

Řešitelé projektu spolupracovali s pracovní skupinou pro desetiletý rámec programů USV a poskytli jí podklady získané v řešení úkolu.

Podklady pro desetiletý rámec programů USV byly předány pracovní skupině pro USV. Dokument Rámec programů USV byl schválen RVUR a publikován MŽP v roce 2005.

Hodnocení účinnosti nástrojů

Kvalitativní hodnocení nástrojů z hlediska výrobce podle metodiky vyvinuté v metodické fázi.

Metodika hodnocení dobrovolných aktivit / nástrojů je součástí Závěrečné zprávy jako Příloha č. 6.

Příležitosti pro podporu USV v ČR a prioritní směry zaměření dobrovolných aktivit v oblasti USV

Byl připraven strukturovaný přehled příležitostí pro podporu dobrovolných aktivit v oblasti USV v ČR z hlediska výrobce. Byly navrženy a zdůvodněny prioritní směry zaměření dobrovolných aktivit; byl navržen rozvoj stávajících programů k podpoře dobrovolných aktivit (EMAS, EŠV a NPCP).

Přehled příležitostí podpory USV v ČR je uveden v tabulce Přehled politik a nástrojů USV v Příloze č. 5.


Prioritní směry dobrovolných aktivit a jejich zdůvodnění je uvedeno v Závěrech a doporučeních. Návrhy rozvoje stávajících programů jsou Přílohou č. 7 Závěrečné zprávy.

3 3


Aplikační fáze Zadání aplikační fáze. Návrh aplikačního programu USV.

Návrh programu byl ve spolupráci s externími poradci zaměřen na výrobní odvětví a zabývá se návrhem podpory dobrovolných dohod k energetické účinnosti. Program byl vytvářen v souladu s programovacími principy EU.

Zápis z kontrolního dne, na kterém bylo schváleno zaměření aplikačního programu v oblasti energetické účinnosti a Aplikační program na podporu dobrovolných dohod k energetické účinnosti je Přílohou č. 8 Závěrečné zprávy.

Prezentační fáze Internetová stránka

Informace na internetové stránce Internetová stránka – ukázka této aplikace - je obsažena v Příloze č. 9. obsahují informace o projektu, jeho zveřejnitelné výstupy, výkladový slovník, katalog nástrojů včetně jejich podrobné analýzy, Manuál pro výrobce.

Konference

Závěrečný dvoudenní workshop byl zaměřen na eco-design. Výzkum byl prezentována diskutován na dalších konferencích seminářích.

Program, prezenční listina a výstupy diskuzí jsou obsahem Přílohy č. 10.

Návrh příručky je v Příloze č. 11.

Podklady pro Manuál pro Vznikla příručka zaměřená na podnikatelskou sféru. výrobce.

2.3

Harmonogram prací

V Tabulce 2 je uveden upravený časový harmonogram řešení projektu. Tabulka 2:

Časový harmonogram aktivit

2004 Aktivita 5 1. Analytická 1.1 Model 1.2. Slovník 2. Informační 2.1 Sit. EU 2.2 Sit. ČR 3. Syntetická 3.1 Priority 4. Aplikační 4.1 Progr. 5. Prezent. 5.1 Podklady 5.2 Prezent Kontr. dny Zprávy


6

7

8

9 X

2005 10 11 12 X

1

2

3

X X

6

X X

X X X

X X

X X

X X

X

X

X

X

X

X

X

X

X

X

X

5

7

X X

X X

4

X

X X X

X X

X X

8

9

10 11 12

X

X X

X X X

X X

X X

X X X X

X X

X

X

X

X X

X

X

X

X X X X X X

X X

X X

X X

X X

4 4


2.4

Vazba jednotlivých výstupů na cíle formulované zadáním

Tabulka 3:

Vazba výstupů a cílů výzkumu

Příloha závěr. zprávy

Výstup

2 3

Model podpory USV Slovník pojmů v USV Katalog nástrojů Přehled zkušeností Hodnocení nástrojů Příležitosti a prioritní směry, návrh programů Aplikační program podpory USV Internetová prezentace Konference Příručka pro podniky

4 5 6 7

8 9 10 11


Cíl 1 směry vhodného zaměření dobrovolných aktivit

Cíl 2 optimalizaci stávajících programů

Cíl 3 Program v oblasti energetické účinnosti

Cíl 4 zapojení významných aktérů do podpory USV

5 5


3. DEFINICE A POPIS VNĚJŠÍHO RÁMCE PRO ŘEŠENÍ ÚKOLU 3.1

Definice a popis udržitelné spotřeby a výroby

Udržitelná spotřeba je definována jako používání služeb a příslušných výrobků, jež odpovídá základním potřebám a zlepšuje kvalitu života, zároveň však minimalizuje spotřebu přírodních zdrojů, používání toxických látek, produkci emisí odpadů a škodlivin v průběhu celého životního cyklu výrobku tak, aby nebylo ohroženo uspokojování potřeb budoucích generací 1. Udržitelná výroba je definována analogicky k pojmu udržitelná spotřeba jako výroba produktů, které odpovídají základním lidským potřebám a zlepšují kvalitu života, přičemž zároveň minimalizují spotřebu přírodních zdrojů, používání toxických látek, produkci emisí odpadů a škodlivin v průběhu jejich celého životního cyklu tak, aby nebylo ohroženo uspokojování potřeb budoucích generací. Téma změny vzorců spotřeby a výroby je skloňované po léta v dokumentech UNEP, OECD a mnoha dalších organizací. UNEP navrhl užitečné rozčlenění spotřeb na:

Dematerializace - efektivní spotřeba (strategie jak „z méně vyrobit více“),

Optimalizaci - změněnou spotřebu (které změny možnosti volby a infrastruktury uspokojí poptávku spotřebitelů efektivněji),

Optimalizaci - odpovědnou spotřebu (jak mohou spotřebitelé zvýšit kvalitu svého života prostřednictvím uvážlivějšího výběru a používání – souvisí s programy podpory zdraví, programy podpory šetrných výrobků a služeb),

Optimalizaci – přiměřenou spotřebu (je výše spotřeby dobrá pro kvalitu života, nelze kvalitu života v daném případě lépe naplnit jinak než spotřebou). 2

Udržitelnost spotřeby a výroby lze sledovat přes dílčí, sektorové i integrované indikátory efektivnosti a kvality života. Udržitelná spotřeba a výroba (USV) je v souladu se zadáním výzkumného projektu někdy zkracována také jako UVS (udržitelná výroba a spotřeba).

3.2

Programové dokumenty v oblasti USV

Udržitelná výroba (čistší produkce) a udržitelná spotřeba byly prioritou Agendy 21 přijatou na mezinárodní konferenci v Riu (Summit Země) v roce 1992. Světový summit o udržitelném rozvoji, který se návazně konal v Johannesburgu v září 2002, přijal implementační plán, který tyto dvě priority vyzdvihl v integrovaném konceptu udržitelné spotřeby a výroby. Implementační plán členským zemím ukládá vytvoření desetiletého rámce programů udržitelné spotřeby a výroby. V roce 2003 se v Marrakéši v Maroku uskutečnilo první mezinárodní expertní jednání k desetiletému rámci programů udržitelné spotřeby a výroby, čímž byl zahájen tzv. „Marrakéšský proces“, který představuje pravidelná globální a regionální setkání, pracovní a kulaté stoly za účelem výměny informací, příkladů správné praxe apod. Vedoucí úlohu v tomto procesu na globální a regionální úrovní hraje UNEP a divize pro udržitelný rozvoj UN DESA. Problematice udržitelné spotřeby a výroby se věnuje i Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD), která v této oblasti zpracovala řadu studií a analýz. V roce 2003 se poprvé sešla i expertní pracovní skupina EK pro USV. EU chce USV integrovat do realizace svých politik. Jedná se především o Strategii udržitelného rozvoje v EU, Lisabonskou strategii a Cardiffský proces. USV je reflektována i v tématických strategiích, především strategii udržitelného využívání přírodních 1

Citace je použita z dokumentu OECD: Report of the OECD workshop on information and consumer decisionmaking for sustainable consumption, 2001 2 Citace z publikace UNEP Příležitosti udržitelné spotřeby, Planeta 2/2003, MŽP, 2003 MINISTERSTVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

6 6


zdrojů. Problematice USV se EU věnuje v rámci několika různých procesů – vytvářením Integrované výrobkové politiky (IPP), podporou environmentálních systémů řízení (ISO/EMAS), ecolabelingu, aj. Dosahování cílů USV má napomáhat i integrovaná prevence a omezování znečištění (IPPC). Procesy probíhající na úrovni EU jsou podrobněji popsány v návazné sekci.

3.3

Programování v oblasti USV v ČR

Procesy probíhající na globální a evropské úrovni se promítají i do politik v České republice. Usnesením vlády č. 778 byla v červnu 2003 zřízena Rada vlády pro udržitelný rozvoj 3 (dále jen RVUR) jako stálý poradní, iniciativní a koordinační orgán vlády České republiky pro oblast udržitelného rozvoje a strategického řízení. Ve struktuře RVUR jsou výbory pro strategii a pro komunikaci a osm pracovních skupin. Jedním z úkolů RVUR bylo řídit přípravu Strategie udržitelného rozvoje ČR. Vláda ČR přijala tuto strategii dne 8. 12. 2004. S ohledem na skutečnost, že udržitelná spotřeba a výroba je jednou z podmínek udržitelného rozvoje, byla v říjnu 2003 jako jedna z pracovních skupin RVUR ustanovena Pracovní skupina pro udržitelnou spotřebu a výrobu s cílem připravit v návaznosti na Strategii udržitelného rozvoje desetiletý Rámec programů udržitelné spotřeby a výroby. V roce 2005 Rada vlády pro udržitelný rozvoj schválila desetiletý Rámec programů udržitelné spotřeby a výroby 2005-2015 (10year Framework of Programes on Sustainable Consumption and Production) připravený touto pracovní skupinou. Rámec vysvětluje východiska, nástroje a priority budoucích akčních plánů s konkrétními programy USV.

3.4

Indikátory USV

Indikátory USV jsou vytvářeny na globální, regionální i místní úrovni. Komise OSN pro udržitelný rozvoj ve svých počátečních pokusech vytvořit mezinárodně přijatelnou sadu indikátorů udržitelného rozvoje navrhla celkem 134 indikátorů (Blue book, 1996). Vedle této rozsáhlé sady, v níž byly indikátory děleny do čtyř pilířů udržitelnosti (sociální, ekonomické, environmentální, institucionální), bylo v rámci testovacího procesu indikátorů navrženo 17 indikátorů vhodných pro makro úroveň (národní ekonomiky). Tyto indikátory uvádíme jako ilustraci parametrů, které mohou být v rámci zavádění udržitelnějších vzorců spotřeby a výroby sledovány:

3

Roční spotřeba energie na osobu

Intenzita spotřeby energie (udává spotřebu energie na jednotku výroby/služby pro vybrané sektory (vybrané sektory jsou zemědělství, výroba potravin, doprava, některá odvětví zpracovatelského průmyslu a služeb)

Podíl obnovitelné energie v celkové spotřebě energie

Ceny energie

Celková potřeba materiálů (započítány by měly být jak čisté toky, tak skryté)

Intenzita spotřeby surovin (udává spotřebu materiálů na jednotku výroby/služby pro vybrané sektory

Intenzita spotřeby vody (udává spotřebu vody na jednotku výroby/služby pro vybrané sektory)

Využití území

Cestovní vzdálenost na osobu dle dopravního prostředku dopravy (užití rozdílných dopravních prostředků v km na osobu)

Počet vozidel

(http://rvur.vlada.cz) MINISTERSTVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

7 7


Maloobchodní prodej vybraných výrobků na osobu (monitoruje prodej elektroniky, spotřebičů pro domácnosti a oděvů. Může být vyjádřen jako celkové výdaje nebo ve fyzických jednotkách podle kategorie výrobku na osobu)

Podíl výrobků a služeb na trhu produkovaných udržitelným způsobem (indikátor ve vývoji, měl by obsáhnout podíl ekologicky šetrných výrobků, recyklovaných a opakovaně používaných výrobků, služby nahrazující výrobky.

Spotřeba energie a vody na domácnost pro bydlení (celková spotřeba vody a energie v domácnostech vyjádřená v litrech a v ropných ekvivalentech)

Průměrná velikost domácnosti (počet osob v domácnosti)

Podíl potravin na trhu produkovaných udržitelným způsobem (indikátor ve vývoji, měl by zahrnovat organicky produkované zemědělské produkty a další šetrnější produkty)

Výdaje na rekreaci jako podíl z disponibilního důchodu

Čas strávený jako volný, strávený placenou, neplacenou prací a cestováním (v hodinách na osobu a den).

3.5

Základní trendy v oblasti USV

3.5.1

Oddělení ekonomického růstu a dopadů na životní prostředí

Strategie snižování environmentální náročnosti při zvyšování ekonomického růstu a s tím spojených materiálních nároků je často nazývána jako tzv. „decoupling“, tj. žádoucí oddělení ekonomického růstu od dopadů na životní prostředí. Toto oddělení (decoupling) může být:

relativní – ekonomika roste rychlejším tempem než dopady na životní prostředí

absolutní – ekonomika roste, dopady na životní prostředí se snižují

Z pohledu průmyslu je potřeba zdůraznit, že konkurenční výhodu získávají ti výrobci, kteří jsou schopni uspokojit stejnou potřebu s nižší environmentální náročností při využití eko-efektivních řešení (tedy řešení, která přinášejí jak environmentální tak ekonomické efekty). Někteří odborníci argumentují, že lze již dnes snížit materiálovou a energetickou náročnost našich činností faktorem 4 (tedy např. poloviční spotřeba zdrojů při dvojnásobném nárůstu produkce) a z hlediska dosažení udržitelného rozvoje je potřeba dosáhnout faktoru 10 během nejbližších dekád (například politika životního prostředí v Rakousku uvádí faktor 10 jako svůj dlouhodobý cíl). Jiní autoři hovoří o faktoru 20 i více, a proto se začal používat termín "faktor X" (důležitá není jeho absolutní hodnota, ale trend snižování materiálové a energetické náročnosti). Pro dosažení faktoru X bude nezbytné optimalizovat nejen výrobní technologie, ale i systém výroby a spotřeby jako takový. Tento trend se někdy označuje také jako „dematerializace“ ekonomického růstu. Tlaky na zvyšování energetické a materiálové účinnosti mají minimálně trojí důvod – ekonomický, strategický a environmentální. Zatímco ekonomické tlaky souvisejí s cílem maximalizace přidané hodnoty, strategické jsou dány snahou o omezování závislosti na dovozech energetických a surovinových zdrojů především z rizikových oblastí, pak environmentální cíle souvisejí s následujícími hlavními problémy:

nadměrným čerpáním přírodních zdrojů;

negativními změnami složek životního prostředí;

ztrátou biologické rozmanitosti.


8 8


Tyto problémy jsou dány celkovým vlivem lidské činnosti na životní prostředí Země, který se někdy nazývá globální zátěž prostředí. Tato zátěž je dána součinem tří činitelů:

celkového počtu lidí na Zemi,

materiálních nároků lidí,

environmentální náročností, se kterou jsou tyto materiální nároky uspokojovány (stejné materiální nároky můžeme uspokojit různými způsoby, které mají různou efektivnost z hlediska využití přírodních zdrojů a dalších dopadů na životní prostředí).

Snížení environmentální náročnosti lze dosáhnout dvěmi základními strategiemi:

dematerializací – snížením energetické a materiálové náročnosti (faktorem X) popsaným výše;

substitucí – náhradou materiálů anebo výrobků, které představují riziko pro životní prostředí.

3.5.2

Efekt odrazu

Řada politik pro dosažení udržitelného rozvoje vychází z předpokladu, že stačí dosáhnout dostatečného oddělení ekonomického růstu od dopadů na životní prostředí. Pozitivní efekty v oblasti zvyšování účinnosti ale mohou být sníženy anebo eliminovány tzv. „efektem odrazu“ (rebound efect). Efektem odrazu se rozumí odezva, která vyvolá činnosti vedoucí k negaci předpokládaného výsledku akce (například zvýšení účinnosti motorů aut vede sice ke snížení relativního dopadu na životní prostředí, absolutní dopad se ale může zvyšovat v důsledku nárůstu dané aktivity, který je mj. umožněn právě zvýšením účinnosti a tím snížením jednotkových nákladů). V této souvislosti se diskutuje i otázka, zda je možné dosáhnout udržitelného rozvoje při zachování ekonomického růstu. Životní prostředí ale není znehodnocováno růstem samotným, ale povahou tohoto růstu. Poslední představy o dosažení udržitelného rozvoje se shodují v tom, že jej bude možno dosáhnout pouze podstatným snížením environmentální náročnosti našich aktivit, změnou „vzorců výroby a spotřeby“ (tj. zaběhnutých mechanismů uspokojování potřeb). Odborníci srovnávají potřebnou změnu se změnami, které proběhly během zemědělské anebo průmyslové revoluce. Jedním ze základních přístupů pro dosažení USV je právě zvýšení účinnosti využívání přírodních zdrojů u ekonomických aktivit a procesů, tzn. vytváření většího prospěchu s nižším užitím přírodních zdrojů (snižování environmentální náročnosti). Význam této problematiky je vyzdvižen v požadavku z Johannesburgu vypracovat desetiletý rámcový program pro „urychlení přechodu směrem k udržitelné spotřebě a výrobě na podporu sociálního a ekonomického rozvoje za únosného zatížení ekosystémů, a kde je to vhodné, oddělit ekonomický růst od degradace životního prostředí, a to zlepšením účinnosti a udržitelnosti užití přírodních zdrojů a výrobních procesů, a snížení degradace přírodních zdrojů, znečištění a odpadu“. 3.5.3

Systémové podmínky

Systém výroby a spotřeby, které spojuje trh, reprezentuje tzv. ekonomický koloběh. Z pohledu vstupů a výstupů ekonomického koloběhu lze tlaky na zvyšování energetické a materiálové účinnosti shrnout do dvou systémových podmínek:

Užití přírodních zdrojů nesmí vyčerpat či ztenčit fyzické zásoby tak, aby to ohrozilo rozvoj (uspokojování potřeb současné i budoucích generací).


9 9


Užití přírodních zdrojů nesmí snižovat kvalitu životního prostředí nad únosnou mez – ohrozit živočišné druhy, ekosystémy a zdraví člověka.

Základní odezvy na narušování těchto dvou systémových podmínek jsou:

Řídit dostupnost zdrojů (zamezit, aby nenastal nedostatek zdroje, zajistit bezpečnost dodávek anebo včasnou náhradu zdroje).

Řídit užití zdrojů s ohledem na dopad na životní prostředí (snižování environmentální náročnosti v rámci ekonomického koloběhu i jeho jednotlivých částí vedoucí mj. k menší míře užívání zdrojů, náhradě některých materiálů apod.).

3.5.4

Přístup životního cyklu

Užití přírodních zdrojů a životní prostředí na sebe vzájemně působí v celém ekonomickém koloběhu, který lze rozdělit na jednotlivé fáze tzv. životního cyklu (design výrobků a služeb, získávání surovin a materiálů, výroba, trh, spotřeba, likvidace/recyklace). Přístup životního cyklu je založen na porozumění vzájemnému působení životního prostředí a užití přírodních zdrojů v různých fázích životního cyklu a určení výskytu největších dopadů na životní prostředí v životním cyklu. Systémová podpora USV musí vycházet z celostního pohledu na systém výroby a spotřeby, které spojuje trh, na kterém se výrobky a služby uplatňují. Hlavní fáze životního cyklu lze systému výroby a spotřeby přiřadit tak, jak je znázorněno v následující tabulce: Tabulka 4:

Vztah systému výroby a spotřeby k jednotlivým fázím životního cyklu

Systém výroby a spotřeby

Fáze životního cyklu

Výroba

Design

Materiály

Trh

Výroba

Prodej

Spotřeba

Užití

Konec živ. cyklu

Politiky ochrany životního prostředí se tradičně zaměřovaly především na fázi výroby a její dopady. Největší dopady na životní prostředí se přitom přesunuly do ostatních fází životního cyklu. Politiky reagují na tuto novou situaci pomalu. Moderní politiky řízení materiálových a energetických zdrojů prosazují celostní a systémový přístup a podporují identifikaci a využívání potenciálu především pro eko-efektivní opatření v rámci celého životního cyklu. 3.5.5

Zdroje a trendy v jejich využívání

Nerostné zdroje Současné zásoby většiny surovinových zdrojů se na přelomu století nezdály být limitujícími pro rozvoj, odhady využitelných zásob se stále zvyšují. Světové zásoby ropy a kovů jsou udržovány na úrovni několika dekád spotřeby. Pokračující technologická zlepšení dovolují těžit větší část zdrojů a rostoucí míra recyklace zpomaluje použití některých primárních přírodních zdrojů.


10 10


Obavy z možnosti změny tohoto trendu vyvolává především rychlý růst některých ekonomik v Asii, který zvyšuje poptávku po zdrojích a mj. působí na zvyšování průmyslových cen. Tento trend se již projevuje i v ČR: podle údajů ČSÚ byly průmyslové ceny v ČR v září 2004 o 8% vyšší než před rokem. Ještě významnější je celosvětový trend zvyšování cen energií. V roce 2006 vzrostou ve srovnání s cenami roku 2005 náklady na energie v některých podnicích v ČR až o 25%. Lze předpokládat, že řada materiálově a surovinově náročných výrob se bude i nadále přesouvat do rozvojových zemí vzhledem k levnější pracovní síle a ke snadnějšímu přístupu k surovinám. Hlavní dopady na životní prostředí spojené s čerpáním přírodních zdrojů jsou v oblasti těžby, dopravy a využívání surovin. Obnovitelné zdroje Řada obnovitelných zdrojů je využívána rychleji, než se stačí obnovovat (např. rybolov, těžba dřeva, sladká voda). Použití ekonomických nástrojů v této oblasti není vždy úspěšné. Spotřebovávání/úplné vyčerpání obnovitelných zdrojů a jejich nalezišť je dopadem na životní prostředí samo o sobě a může vést k vážným škodám na ekosystému Země. 3.5.6

Specifické politiky a strategie

Nakládání s přírodními zdroji je ovlivněno mnoha dalšími politikami, např. ekonomickou, fiskální, zemědělskou, energetickou, dopravní, výzkumu a vývoje, mezinárodními konvencemi apod. Řada z těchto politik má rozdílné cíle, které nejsou uplatňovány integrovaně s ohledem na užívání přírodních zdrojů. Pro rozhodování je potřeba optimalizovat volbu politiky a jejích nástrojů ve vztahu k celkovému cíli v rámci oddělování ekonomického růstu od dopadů na životní prostředí. Na úrovni EU byla z tohoto důvodu zahájena příprava následujících vzájemně souvisejících iniciativ:

Tematická strategie k udržitelnému využívání přírodních zdrojů, ve které jde především o porozumění vazeb mezi využíváním přírodních zdrojů a jeho dopadem na životní prostředí a ke stanovení případných oblastí k akci.

Strategie integrované výrobkové politiky (IPP), která zahrnuje sadu nástrojů ke snížení dopadů na životní prostředí v rámci celého životního cyklu výrobků. EK se chce postupně zaměřovat na výrobkové kategorie s největším potenciálem zlepšení (hrozí však situace, že tento proces bude limitovaný a ještě pomalejší než například tvorba BREF v rámci IPPC).

Strategie prevence vzniku odpadů a recyklace, která je integrovanou částí řízení užití přírodních zdrojů.

S těmito strategiemi souvisí již dříve kodifikovaná Integrovaná prevence a omezování znečištění (IPPC) (viz příloha č. 3). Priority stanovené v těchto dokumentech by měl sledovat například i akční plán pro podporu environmentálních technologií (ETAP) a další dokumenty EK.


11 11


4. METODICKÁ FÁZE 4.1

Použitá metodika

Podstatou metodické fáze byl rozbor systému spotřeby a výroby (skládajícího se z výroby, spotřeby a trhu čili tzv. ekonomického koloběhu). Rozbor se zaměřil na nástroje a faktory, které podstatným způsobem ovlivňují anebo by mohly ovlivňovat udržitelnost ekonomického koloběhu z pohledu výrobců. Pokud jde o analyzované faktory, zaměřil se rozbor jak na hnací síly (pozitivní faktory), tak i na překážky (negativní faktory). V obou případech byly posuzovány hlavní oblasti vlivu faktorů, synergie a antagonismus. Na podkladě vzájemných vztahů mezi nástroji a faktory pak byl jako jeden z dílčích výstupů navržen model podpory UVS, který byl dále ověřován z hlediska funkčnosti, vstupních podmínek a možnosti jeho aplikace v ČR. Model poskytl podklad pro metodiku hodnocení dobrovolných aktivit podnikatelské sféry v oblasti USV. Součástí práce řešitelského týmu na metodické fázi bylo vyjasnění používané odborné terminologie v dynamicky se vyvíjejícím oboru USV. Metodika řešení se v této fázi opírala především o průzkum literatury a expertní diskuse týmu.

4.2

Model podpory USV

Hlavním úkolem metodické fáze bylo vytvoření nástroje pro kvalitativní analýzu možností podpory USV. Především s využitím organizační teorie a teorie učení tak vznikl model, který se zaměřuje na výrobce a na jejich rozhodování a je použitelný pro hodnocení stimulů pro dobrovolné aktivity. Východiskem pro tvorbu modelu byla zkušenost, že pro efektivní podporu dobrovolných aktivit je nezbytný široký nástrojový mix, který vytvoří konzistentní prostředí, které umožní podnikatelským subjektům získávat realizací dobrovolných aktivit konkurenční výhodu a zvyšovat svoji hodnotu. Následně proběhla teoretická a praktická validace modelu. Teoretické ověření se opíralo o modely používané v zahraničí (především Boons, 2000 a Corral, 2002). Praktické ověření proběhlo na domácích i zahraničních zkušenostech již jako součást aplikace modelu při tvorbě dalších výstupů výzkumu. Vytvořený model podpory USV je podrobně popsán v příloze 2. Model se skládá ze tří základních oblastí:

oblast vnitropodnikových procesů (popsaná pyramidou řízení);

oblast zájmových skupin a jejich hodnot, na kterých stojí pyramida řízení podniku;

oblast vnějších podmínek, které vyrůstají z environmentální i sociální oblasti (přes sociální oblast jsou opět propojeny se zájmovými skupinami, které tvoří základnu modelu). Vnější podmínky jsou pro účely výzkumu rozděleny na rámcové podmínky a na oblast podpory dobrovolných přístupů (více viz popis modelu v příloze 2).

Součástí modelu je i metodika hodnocení vhodnosti nástrojů UVS. Ta spočívá ve vizualizaci působení hlavních faktorů ovlivňujících efektivnost politik a nástrojů USV z pohledu podniku (faktory jsou vztaženy k jednotlivým úrovním pyramidy MINISTERSTVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

12 12


řízení, více viz příloha 5). Model zahrnuje všechny oblasti udržitelného rozvoje: sociální oblast se nachází v oblasti zájmových skupin, ekonomická oblast je reprezentována pyramidou řízení a jejím propojením s ekonomickými zájmy zájmových skupin, environmentální oblast a její hodnocení se odráží jednak v rámcových podmínkách a jednak v hodnotách zájmových skupin. Pro ekonomické hodnocení je z pohledu podniku důležité, aby podpora USV dlouhodobě umožňovala zvyšování hodnoty podniku. Splnění této podmínky lze v modelu sledovat na úrovni strategie podniku. Základní podmínky pro efektivní podporu USV a pro její hodnocení lze na základě modelu shrnout následovně:

Intervence musí vždy směřovat k dlouhodobému zvyšování hodnoty podniku a jeho konkurenceschopnosti (musí vždy směřovat k dosažení některé konkurenční výhody na úrovni strategie).

Vnější podmínky musí poskytovat silnou motivaci ke změně. Rámcové podmínky a dobrovolné přístupy přitom musí působit pokud možno zároveň a musí být v synergii.

Žádoucí změna musí být konzistentní v rámci celé pyramidy řízení a to nejen horizontálně ale především i vertikálně. V oblasti vertikálního působení je nejdůležitější propojení cílů USV s podnikatelskými cíli a s hodnotami zájmových skupin.

Efektivnost změny musí být hodnocena v rámci celého životního cyklu. To umožňuje identifikovat oblasti pro nejefektivnější intervenci. Intervencí v jedné části životního cyklu nesmí docházet k suboptimalizaci celého systému.

Tabulka 5:

Hodnocení efektivnosti dobrovolných nástrojů s využitím modelu USV


13 13


Na základě výsledků informační a syntetické fáze, které byly postaveny na využití modelu, lze konstatovat, že model je dobře využitelný při hodnocení politik a nástrojů i pro stanovování prioritních směrů zaměření dobrovolných aktivit podnikatelské sféry v ČR. Model ale především výsledky jeho použití, byly prezentovány na seminářích v roce 2005 a využity v řízených rozhovorech. I tato empirická část výzkumu potvrdila vstupní teoretické předpoklady vtělené do modelu. Použití modelu pro hodnocení dobrovolných aktivit je nejlépe vidět v grafické části přílohy 5.

4.3

Slovník odborných termínů USV

Součástí metodické fáze bylo vyjasnění používané odborné terminologie v tomto dynamicky se vyvíjejícím oboru. Výstupem je výkladový slovník důležitých pojmů, který je prezentován v příloze 3. Při tvorbě slovníku bylo potřeba nejprve vyřešit formální otázky jako je povaha a rozsah hesel, pořádek slov u více slovných hesel, citace, odkazy, psaní anglických výrazů, překlad některých výrazů, které jsou zatím požívány pouze v angličtině apod. Podle zkušeností z odborných diskusí lze předpokládat, že slovník splní svůj trojí účel:

lepší komunikace řešitelů;

příspěvek k facilitaci odborné diskuse na téma USV v ČR;

popularizace USV.

Během řešení projektu se objevovaly stále nové termíny a některé již popsané termíny byly v širší odborné diskusi dále upřesněny. Slovník bude i nadále k dispozici na internetu – na adrese www.slovnik-USV.info a zhotovitel bude zajišťovat jeho aktualizaci. Obrázek 1:

Ukázka internetové aplikace


14 14


4.4

Katalog nástrojů

Společně s přípravou slovníku vznikl i katalog nástrojů UVS. Do katalogu jsou zahrnuty jak nástroje podporující dobrovolné aktivity podnikatelské sféry přímo, tak i některé další politiky a nástroje, které jsou podle modelu pro tuto oblast důležité ale působí na ni spíše nepřímo. Při tvorbě katalogu byl zahájen zároveň i sběr informací o zahraničních a domácích zkušenostech s dobrovolnými aktivitami. Příprava katalogu tak probíhala paralelně s aktivitami realizovanými v rámci informační fáze. Přípravné analýzy pro strukturování katalogu ukázaly, že instrumentárium používané pro podporu USV je velice široké a pro jeho hodnocení bude vhodnější dvoustupňový přístup. V prvním kroku byly shromažďovány informace o co nejširším okruhu nástrojů, a to v rozsahu omezeném následujícími základními otázkami:

Jaké je základní zařazení nástroje a jeho účel?

Jaké je hlavní působení nástroje z hlediska modelu USV (jednak na kterou úroveň pyramidy řízení primárně působí a jaké podporuje strategie pro udržování anebo zvyšování hodnoty podniku)?

Jaký je rozsah použití nástroje?

Jaké jsou informační zdroje?

Přehled politik a nástrojů, které by mohly být použitelné pro podporu USV byl uveden v dokumentu Přehled nástrojů, který byl součástí závěrečné zprávy z řešení projektu v roce 2004. Tyto politiky a nástroje byly analyzovány s využitím modelu(obrázek znázorňuje různé oblasti působení dobrovolných aktivit v podniku). Následně byly některé nástroje pro další hodnocení sloučeny jako podobné anebo byly z dalšího hodnocení vyřazeny. Pro vybrané nástroje byl proveden podrobnější popis a hodnocení a to podle následujících bodů: Definice;

Původ;

Účel;

Rozšířenost;

Působení v rámci modelu;

Vazba na jiné nástroje;

Ovlivňované skupiny;

Přijatelnost pro podniky;

Podpora eko-efektivnosti;

Účinnost;

Předpokládaný další vývoj;

Informační zdroje.

Podrobný popis nástrojů se stal podkladem pro analýzu nástrojů pomocí modelu USV. Výsledky této analýzy jsou uvedeny jednak ve SWOT analýze přímo v katalogu nástrojů v příloze 4 a jednak v hodnocení nástrojů prezentovaném v příloze 6.


15 15


5. INFORMAČNÍ FÁZE 5.1

Použitá metodika

Úkolem informační fáze bylo s využitím modelu připraveného v metodické fázi zmapovat podporu USV v zahraničí s důrazem na zkušenosti z Evropské unie a dále zmapovat situaci v oblasti podpory USV v ČR. Potřebné informace byly získávány z podkladů a dřívější zkušenosti řešitelů, z literatury, diskusemi s odborníky, na konferencích a pracovních seminářích i pomocí řízených rozhovorů s aktéry i s experty. Vzhledem k dynamickým změnám v oblasti podpory USV v jednotlivých zemích bylo kromě využití literatury nutné získávat informace co nejvíce přímým způsobem. Důležitou hnací silou ekonomického koloběhu jsou rámcové podmínky, které ovlivňují rozhraní mezi systémy výroby a systémy spotřeby. Zvláštní pozornost byla proto věnována hnacím silám ovlivňujícím zavádění UVS v oblasti trhu. Významným zdrojem informací pro analýzu situace v ČR byla pracovní skupina pro desetiletý rámec programů USV při Radě vlády pro udržitelný rozvoj, která sdružuje zástupce různých zájmových skupin a jejímž členem je i zástupce řešitelského týmu. V rámci pracovní skupiny pro USV zpracoval řešitelský tým hodnocení existujících politik a programů v ČR z pohledu USV. Tyto podklady byly součástí zprávy ze závěrečného kontrolního dne projektu v roce 2004. Jako další zdroj informací o situaci v ČR sloužily řízené rozhovory s experty a diskuse na různých seminářích v ČR. Jako zdroj informací o situaci ve světě sloužily řízené rozhovory se zahraničními experty a diskuse na mezinárodních fórech. Rozhovory a diskuse, během kterých byl prováděn sběr informací o situaci zahraničí, se uskutečnily především v rámci následujících akcí:

Studijní cesta do Velké Británie v říjnu 2004 (zaměřeno na UK)

Seminář na vysoké úrovni k udržitelné spotřebě a výrobě pořádaný UNEP v listopadu 2004 (celosvětová působnost)

Setkání Core Group PREPARE v dubnu a v říjnu 2005 (zaměření na EU)

TENVORS konference v dubnu 2005 (zaměření na Evropu)

Evropský kulatý stůl pro udržitelnou spotřebu a výrobu (ERSCP) pořádaný v říjnu 2005 (zaměření na Evropu)

Původním záměrem informační fáze bylo především zmapovat existující politiky a nástroje v různých zemích. Vytvoření modelu ale umožnilo podívat se na zavádění dobrovolných aktivit především jako na dynamický proces. Během zjišťování údajů o situaci v zahraničí i v ČR tak bylo možno identifikovat základní trendy při zavádění dobrovolných aktivit a interpretovat je pomocí modelu. Pochopení těchto trendů je důležité pro programování v oblasti podpory dobrovolných aktivit a zaměřuje se na ně i tato zpráva. Podpůrné informace včetně přehledu podpory dobrovolných aktivit v zahraničí jsou uvedeny v příloze č. 5.


16 16


5.2

Situace v zahraničí

5.2.1

Strategie EU

EU má dvě základní strategie související s USV a chce dosáhnout:

„…udržitelného ekonomického růstu s více a lepšími pracovními místy a větší sociální soudržnosti.“ (Lisabon, 2000)

„…oddělení environmentálních tlaků a ekonomického růstu“ a „obnovy a rozvoje působení přírodních systémů.“ (6. EAP, 2002).

6. EAP - Šestý environmentální akční plán EU určil udržitelné užití a řízení přírodních zdrojů a odpadů za jednu ze svých prioritních oblastí (Článek 2 a 8). S ohledem na toky materiálu a přírodních zdrojů program vyžaduje zaměřit se na „vyšší efektivnost nakládání se zdroji a na řízení nakládání s odpady, a dát tak podnět k vytvoření schématu udržitelnější výroby a spotřeby, oddělení užití zdrojů a tvorby odpadu od míry ekonomického růstu a zaměření úsilí na zajištění toho, že spotřeba obnovitelných a neobnovitelných zdrojů nepřekročí únosné zatížení životního prostředí“ (Článek 2.2). Zvyšování účinnosti využívání přírodních zdrojů přispívá k naplňování obou strategií a stává se proto klíčovou strategií pro dosažení USV v Evropě. 5.2.2

Strategické cíle

Kromě možného rozšíření současného zaměření Strategie přírodních zdrojů o „dematerializační“ cíle se v evropské politice související s podporou USV v podnikatelské sféře, která souvisí především s efektivním využíváním zdrojů, mohou prohloubit anebo objevit následující trendy:

Větší důraz na stanovování kvantitativních cílů a tržně orientované nástroje (to by mělo napomoci sladění ekonomických, environmentálních a sociálních zájmů).

Podpora eko-efektivnosti a souvisejících inovací. Lze očekávat například rozšiřování ekonomických pobídek na podporu eko-efektivnějšího užívání materiálů, které by zdůraznily vazby mezi materiály, odpadem a dopady na životní prostředí. Například komisař EK pro životní prostředí Stavros Dimas zdůraznil zvýšení eko-efektivnosti jako důležitou prioritu. O jejím prosazování hovoří jako o „eko-inovaci“, pro kterou vidí prostor především v oblastech jako efektivnost využívání zdrojů, minimalizace odpadů a energetická účinnost.

Při rozšiřování ekonomických pobídek pro zvyšování materiálové a energetické účinnosti, např. prostřednictvím tarifů a při zvyšování míry recyklace by mohl sehrát důležitou úlohu mezinárodní obchod a jeho pravidla.

Pokračující diskuse o potřebnosti snižování emisí skleníkových plynů. Například zpráva připravená pro EK nizozemským institutem RIVM doporučuje, aby rozšířená EU zvážila dosažení cíle snížení emisí skleníkových plynů o 25-40 % pod úroveň roku 1990 do roku 2025. K dosažení tohoto ambiciózního cíle by bylo nutno podpořit především účinnější využívání energie.

Pro realizaci všech strategických cílů v této oblasti bude zapotřebí lepší sledování energetických i materiálových toků a s nimi spojených finančních toků na makro i mikroúrovni. Pro podporu další základní strategie USV, kterou je náhrada nebezpečných látek, je možnost využití dobrovolných přístupů pouze omezená (v rámci výzkumu byly identifikovány jako relevantní v této oblasti například systémy výrobek-služba pro chemické hospodářství).


17 17


EU připravuje v této oblasti strategická legislativní opatření pod názvem REACH. Dosavadní návrhy REACH byly kritizovány průmyslem především z pohledu rentabilnosti nákladů nutných na hodnocení a monitoring nebezpečných látek. Pro vyhodnocení souvisejících rizik jak na straně průmyslu, tak na straně veřejnosti, by mohla být využita kritéria kvality života. 5.2.3

Řízení procesů

Zavádění USV ve výrobních procesech se soustředí na řízení materiálových a energetických toků, které jsou nositeli dopadů na životní prostředí a to jak na straně vstupů výrobních procesů (využívání přírodních zdrojů), tak i na straně jejich výstupů (odpad a znečištění). Změny, které probíhaly v rámci průmyslového environmentálního managementu v oblasti řízení materiálových a energetických toků ve výrobních procesech podniků v jednotlivých vyspělých zemích, byly sledovány s využitím modelu vytvořeného v rámci výzkumu. Příklad aplikace modelu na vývoj průmyslového environmentálního managementu a podporu dobrovolných aktivit v Nizozemí je uveden v obrázcích 1-4. Obrázek 2:

Strategie kontroly a řízení


18 18


Obrázek 3:

Podpora EMS

Obrázek 4:

Dobrovolné dohody


19 19


Obrázek 5:

Podpora čistší produkce

V oblasti průmyslového environmentálního managementu lze takto vysledovat charakteristické fáze. Tyto fáze se v praxi většinou překrývají a nemusí také probíhat v naznačené posloupnosti. Záleží na konkrétní situaci, která se v tomto ohledu jednotlivých zemích ale i podnicích liší. Jejich identifikace je ale důležitá pro pochopení změn, které se v oblasti podpory dobrovolných aktivit podnikatelské sféry odehrávají. Fáze 1) Snižování viditelných toků odpadu a znečištění produkovaných ve výrobních procesech (pomocí tradiční environmentální legislativy zaměřené na ochranu ovzduší, vod a půdy a následně i podporou recyklace) – z pohledu modelu se tato fáze zaměřuje na viditelné toky způsobující akutní problémy a vznikající na operační úrovni podniků, tyto problémy ale řeší pomocí strategie kontroly a řízení až ex-post poté, co odpady a znečištění vznikly; Fáze 2)

Zpřístupnění informací o environmentálním profilu podniků veřejnosti (například pomocí integrovaného registru znečišťování) – z pohledu modelu se tato fáze zaměřuje na vtažení zájmových skupin do motivování podniků ke zlepšování environmentálního profilu prostřednictvím přenosu informací o dopadech podniků na zájmy zájmových skupin v oblasti ochrany zdraví apod.;

Fáze 3)

Zavádění systému environmentálního managementu (pomocí dobrovolných aktivit realizovaných především v rámci ISO 14 001) – z pohledu modelu se těžiště změny posouvá do oblasti systémů řízení, které se zaměřují na řízení environmentálních aspektů činnosti podniku; v rámci jejich zavádění mají podniky formulovat i příslušné politiky na úrovni cílů a strategií podniku, bez další motivace je ale změna na zdrojových úrovních pyramidy řízení podniku často jen formální;


20 20


Fáze 4)

Přenos dobré praxe v oblasti řízení materiálových a energetických toků (například v rámci auditů anebo v rámci integrované prevence a omezování znečištění) – z pohledu modelu se jedná o snahu formulovat cíle pro zlepšování přenosem informací o dobré praxi existující mimo podnik, jedná se tedy o konzervativní strategii, která ale může významně napomoci zavádění udržitelné výroby (má potenciál pro šíření ekoefektivních opatření);

Fáze 5)

Zavádění nástrojů pro optimalizaci materiálových a energetických toků ve výrobě (například hodnocení možností čistší produkce, environmentálního manažerského účetnictví anebo monitoringu a targetingu) – z pohledu modelu se jedná o propojení stávajících strategií podniku (především strategie snižování nákladů) s optimalizací jeho operační úrovně;

Fáze 6)

Otevření se podniku veřejnosti (prostřednictvím reportingu, v Evropě je to především pomocí ověřovaného prohlášení v rámci EMAS) – z pohledu modelu se jedná o propojení podnikových úrovní pyramidy řízení se zájmy zájmových skupin, reporting je výzvou k dialogu a k zapojení zájmových skupin do tvorby cílů a strategií ale také do poskytování pozitivní zpětné vazby úspěšným podnikům;

Fáze 7)

Přijetí cílů pro zlepšování environmentálního profilu podniku nad požadavky legislativy (jedná se o zlepšení v oblasti řízení materiálových a energetických toků a snižování dopadů výroby na životní prostředí například v rámci dobrovolné dohody) – z pohledu modelu se změny odehrávají na úrovni strategií a cílů a to na základě komunikace se zájmovými skupinami a spolupráce při tvorbě konkrétních cílů;

Fáze 8)

Proaktivní integrace zájmů zájmových skupin do řízení podnikání (na základě intenzivní komunikace se zájmovými skupinami například v rámci společenské odpovědnosti organizací apod.) – z pohledu modelu se jedná o úzkou spolupráci se zájmovými skupinami a o integraci principů USV do cílů a strategií podniku a jejich využívání pro zvyšování hodnoty podniku; tato fáze se projevuje například zapojením nevládních organizací do tvorby strategie podniku apod.

5.2.4

Řízení životního cyklu

V oblasti výrobků a služeb a řízení celého životního cyklu je zastřešujícím konceptem EU integrovaná výrobková politika (IPP). Některé země zavádějí její jednotlivé prvky, např. rozšířenou odpovědnost výrobců. Plnohodnotná IPP vzniká postupně integrací zkušeností jednotlivých států a zatím nelze říci, že by byla IPP v některém z nich zavedena plně. Nejdále je v této oblasti asi Švédsko, odkud pochází koncept rozšířené odpovědnosti výrobců 4. Na úrovni praktických změn je nejrozšířenější koncept ekodesignu, pro jehož realizaci se používá řada různých nástrojů (od postupných změn až po radikální inovace, více viz Katalog nástrojů). Země EU se nyní snaží integrovat jednotlivé samostatné prvky IPP tak, aby vytvořily plnohodnotnou integrovanou výrobkovou politiku. V nejpokročilejších z nich je koncepčně zvažována náhrada výrobků službami (systémy výrobek – služba) a další progresivní přístupy pro radikální inovace v oblasti IPP. Vůdčími státy v Evropě v otázce ekologické politiky orientované na výrobek jsou Švédsko, Nizozemí, Dánsko, Rakousko a Německo. Další skupina zemí již „odstartovala“, ale stále zůstává vůči vedoucím státům pozadu: Belgie, Francie, Itálie, Španělsko 4

Koncept rozšířené odpovědnosti výrobců vytvořil Prof. Thomas Lindhqvist ze švédského institutu IIIEE, který byl jedním z respondentů řízených rozhovorů. Švédská vláda pak tento koncept začala aplikovat jako první v Evropě. MINISTERSTVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

21 21


(zejména Baskicko a Katalánsko), Velká Británie, Norsko a Finsko. V některých zemích není zatím environmentální politika orientovaná na výrobek považována za důležitou (například v Irsku, Řecku, Portugalsku a Lucembursku). Změny, které v oblasti IPP probíhaly v jednotlivých zemích, byly sledovány s využitím modelu vytvořeného v rámci výzkumu. V procesu zavádění IPP lze takto vysledovat následující fáze: Fáze 1) Snižování viditelných toků odpadu spojených s výrobky (například pomocí legislativy o obalech anebo bateriích) – z pohledu modelu se tato fáze zaměřuje na viditelné problémy spojené s toky na operační úrovni; Fáze 2) Zpřístupnění informací o environmentálním profilu výrobku (například pomocí eko-štítků, dokumentace k výrobku a zavedení informačních míst) – z pohledu modelu se tato fáze zaměřuje na vtažení zájmových skupin prostřednictvím přenosu informací o dopadech jejich volby při nakupování výrobků; Fáze 3) Stimulování inovací výrobků a podpora trhu zelených výrobků stanovením cílů pro environmentální profil výrobků a služeb (například programy označování ekologicky šetrných výrobků, zeleného nakupování apod.) – z pohledu modelu se tyto programy od programů ve fázi 2) odlišují tím, že jsou stanovovány konkrétní cíle pro získání značky anebo pro zelené nakupování; tyto cíle stimulují inovace a stálé zlepšování v oblasti IPP; Fáze 4) Podpora holistického (celostního) přístupu zaměřeného na inovace v celém životním cyklu výrobků a služeb (například integrace konceptu ekodesignu do návrhu výrobků a služeb, společenské ocenění přijetí integrované výrobkové politiky a rozšířené odpovědnosti výrobců v rámci společenské odpovědnosti organizací apod.) – z pohledu modelu se jedná o integraci IPP do cílů a strategií podniku na základě komunikace se zájmovými skupinami (proaktivní podniky přestávají vidět ekodesign jako hrozbu a využívají jej jako příležitost pro zvyšování konkurenceschopnosti (např. Philips a jeho program ozeleňování podnikání)); takováto politika poskytuje zastřešení a nasměrování využití nástrojů, které byly zavedeny již v předešlých fázích zavádění IPP; od fáze 3) se tato fáze odlišuje především holistickým přístupem a proaktivní tvorbou cílů na úrovni odvětví anebo jednotlivých podniků. Země, které procházejí čtvrtou etapou zavádění IPP zjišťují, že pouhá kombinace několika nástrojů integrované výrobkové politiky nemusí být dostatečně účinná pro oddělení ekonomického růstu od zátěže životního prostředí. V současné době se proto v Evropě provádí řada výzkumných projektů v oblasti IPP se zadáním jak dosáhnout žádoucí míry dematerializace systémy spotřeby a výroby a snížení jeho environmentálních dopadů v celém životním cyklu. Z pohledu udržitelné spotřeby a výroby se například dochází k tomu, že je potřeba zaměřit se na výrobkové kategorie, které mají největší environmentální dopady na 1 EUR jejich ceny na trhu (celkové dopady výrobků určuje také jejich dostupnost a největší problémy způsobují výrobky s vysokou environmentální zátěží, které jsou dobře dostupné na trhu - příkladem takového výrobku na trhu v ČR je levné uhlí využívané jako palivo v domácích topeništích). Lze předpokládat, že IPP se bude zaměřovat na tyto výrobkové kategorie (zatím jsou hlavním kritériem environmentální dopady a rozšíření výrobku anebo služby). Z hlediska trendů v oblasti IPP, které lze v Evropě teprve očekávat, je potřeba podívat se do Japonska, které je v celosvětovém měřítku průkopníkem nových přístupů v oblasti výrobkové politiky. V Japonsku se při podpoře ekologicky


22 22


šetrných výrobků velice osvědčil program Top Runner („nejlepší běžec“). Podstatou japonského přístupu je stanovování cílů podle nejlepší dostupné praxe u procesů a stanovování cílů podle žádoucí (budoucí nejlepší) praxe u výrobků. V rámci programu Top Runner vytváří japonská vláda konkurenční prostředí pro inovace v oblasti zvyšování energetické účinnosti. Pokud výrobce dosáhne cíle stanoveného vládou v programu Top Runner, zákazníci, kteří si koupí jeho ekologicky šetrnější výrobky, dostanou při nákupu slevu. To vytváří velice silnou pozitivní zpětnou vazbu pro inovace v oblasti výrobků a tento program je velice efektivní v dosahování svých cílů. I v Evropě lze během cca 5ti let očekávat podobný vývoj, který je zde naznačen jako fáze 5): Fáze 5) Stimulování inovací výrobků a podpora trhu zelených výrobků stanovením cílů pro environmentální profil výrobků a služeb a vytvoření silné tržně orientované pozitivní zpětné vazby, která stimuluje výrobce pro dosahování těchto cílů – z pohledu modelu je tato fáze kvalitativně vyšším stupněm fáze 3) a liší se od něj silnou pozitivní zpětnou vazbou; dochází zde k lepšímu propojení zájmů zájmových skupin nejen s cíli ale i s nastavením rámcových podmínek. V prosazování IPP je hlavním problémem právě oblast rámcových podmínek, jejichž nastavení dostatečně neintegruje externality spojené s výrobou a spotřebou výrobků a služeb v jejich životním cyklu. Politiky podporující IPP lze v tomto smyslu chápat jako snahu o nápravu rámcových podmínek. Japonský přístup je v tomto ohledu velice inspirativní: zatímco v evropském modelu podpory ekologicky šetrných výrobků je rámcovými podmínkami stále často „odměňován“ spotřebitel, který si koupí sice neekologický ale levnější výrobek, v japonském systému je odměňován spotřebitel, který si koupí ekologicky šetrný výrobek právě tím, že je tento výrobek i levnější. Rámcové podmínky mu dávají konzistentní signál na rozdíl od evropského modelu, kde je šetrnější výrobek většinou zároveň i dražší. Rozpor mezi signálem ceny a signálem šetrnosti k životnímu prostředí je mj. i překážkou pro efektivní využívání nástroje zeleného nakupování. Japonský přístup vede k významné motivaci podniků zlepšovat parametry svých výrobků a k jejich soutěžení v této oblasti a slaďuje signály rámcových podmínek vysílané zákazníkům. 5.2.5

Závěrečné poznámky

Nástup konzervativních vlád v některých zemích EU znamenal upřednostnění plošného snížení daní před specifickými dotacemi, což se projevilo ukončením řady dotovaných programů na podporu dobrovolných přístupů např. v Dánsku anebo v Nizozemí. I v těchto zemích se dnes ale konzervativní vlády vrací k podpůrným programům, které jsou zaměřeny především na podporu inovací v oblasti environmentálně šetrných technologií. Některé státy využívají finanční podporu dobrovolných přístupů jako formu podpory průmyslu.

5.3

Situace v ČR

Podklady pro analýzu situace v ČR jsou stejně jako u situace v zahraničí prezentovány v příloze č. 5. Další podrobné informace jsou u jednotlivých programových návrhů v příloze 7. Zde uvádíme pouze souhrn hlavních výstupů informační fáze. Česká republika trpí ve srovnání s průměrem EU především vyšší materiálovou, energetickou a tedy i environmentální náročností.


23 23


5.3.1

Základní charakteristika

Situace v oblasti podpory dobrovolných aktivit podnikatelské sféry v oblasti USV byla ČR byla nejprve mapována na úrovni politik. Výzkum provedený formou dotazníků v rámci pracovní skupiny pro USV při RVUR mj. ukázal, že stávající politiky a programy mají často velice kvalitní cíle ale slabým místem je obecně jejich propojení s praxí (integrace těchto cílů do rozhodování zájmových skupin). Slabá anebo zcela chybějící je také zpětná vazba na jejich plnění a dále meziresortní integrace cílů politik. Tento nález koresponduje s výstupy návazného výzkumu na úrovni jednotlivých „dobrovolných“ nástrojů používaných v ČR. Základním příkladem v oblasti procesů je zavádění nejlepších dostupných technik v rámci IPPC, které je v rámci existujících politik uváděno jako jeden ze základních nástrojů pro zavádění USV v podnikatelské sféře. Nejlepší dostupné techniky jsou na pomezí dobrovolných aktivit protože mají podnikům umožnit splnění lepších parametrů ochrany životního prostředí jako celku než jaké požaduje legislativa. Nejlepší dostupné techniky zahrnují i prevenční techniky, které podnikům přinášejí úspory výrobních nákladů. Legislativa formálně podporuje zavádění nejlepších dostupných technik v rámci vyjednávání podmínek integrovaného povolení. Průmysl ale nechce ve svých integrovaných povoleních akceptovat přísnější limity. Jako hlavní důvod se udává to, že v případě porušení byť i přísnějších a „dobrovolně“ přijatých limitů musí podnik podle zákona dostat pokutu. Vedle těchto legislativních důvodů existují ale závažnější institucionální překážky pro správné fungování nejlepších dostupných technik, které jsou dány především přístupem jednotlivých zájmových skupin k IPPC a také nedostatkem odborných kapacit především v oblasti preventivních technik. Srovnání podpory nejlepších dostupných technik (BAT) v ČR a v UK je na obrázcích 5 a 6. Obrázek 6:

Schéma podpory BAT ve Spojeném Království


24 24


Obrázek 7:

Schéma podpory BAT v České republice

Příkladem v oblasti podpory dobrovolných aktivit zaměřených na výrobky a služby je zavádění zeleného nakupování do praxe. Pro využívání zeleného nakupování byly vytvořeny legislativní podmínky 5, jeho uplatnění v praxi je ale omezené 6. Podobně je na tom například i podpora metody EPC při zavádění úsporných opatření a jejich financování z úspor. Podle odborníků, kteří tuto metodu v ČR aplikují, existující právní předpisy její využití umožňují i ve veřejné správě. Přes více než desetiletou praxi a existenci přesvědčivých demonstračních projektů se ale nedaří tuto metodu, která představuje významnou podporu pro dobrovolné aktivity v oblasti USV jak ve veřejné správě, tak i v soukromém sektoru, více prosadit do praxe. Výzkum došel k závěru, že existující politiky (cíle a strategie) v oblasti podpory dobrovolných aktivit se neopírají o širší konsensus zájmových skupin a o dostatečně silnou politickou podporu jejich realizace. Tento problém byl identifikován jako hlavní překážka pro účinnou podporu dobrovolných aktivit. Tato překážka se pak projevuje ve slabé podpoře USV obecně a dobrovolných aktivit konkrétně. Z pohledu fází zavádění postupů USV v podnicích specifikovaných v kapitole 5.2 prošla ČR v oblasti procesů plně teprve fázemi 1) – 3) (a částečně fází 4)) a z hlediska řízení životního cyklu prošla ČR fází 1) a pouze částečně fázemi 2) a 3). 5

Především v rámci zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, usnesení vlády ČR č. 720/2000 k návrhu podpory rozvoje prodeje a užívání ekologicky šetrných výrobků, nařízení vlády č. 197/2003 Sb., o Plánu odpadového hospodářství ČR a zákona č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií. 6 Zelené nakupování uplatňují ve veřejné správě pouze některé organizace, které mají ochranu životního prostředí jako součást svého poslání, především MŽP. MINISTERSTVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

25 25


Je potřeba zdůraznit, že nedostatečná podpora USV obecně a dobrovolných přístupů konkrétně je společná všem novým členům EU a v porovnání s těmito státy je ČR v mnoha oblastech progresivní. Větší pokrok v této oblasti je z hlediska zlepšování kvality života v zájmu všech zájmových skupin a bez jejich aktivní účasti se jej nepodaří dosáhnout. 5.3.2

Situace v podnicích

V této sekci je uvedena charakteristika zavádění USV v podnicích v ČR. Systémy řízení Systémy řízení a jejich nástroje zaměřené na environmentální management anebo na snižování nákladů, řízení jakosti a zdraví a bezpečnost práce jsou nejrozšířenějšími nástroji, které mohou podporovat zavádění USV. Potenciál pro systémové uplatňování integrální preventivní strategie ochrany životního prostředí ale není v praxi těchto nástrojů využíván (pokud nejsou podpořeny některými dalšími nástroji uvedenými v kategoriích b – c). Toto tvrzení se opírá o analýzu zahraničních i domácích zkušeností pomocí následující metodiky: Praxi systémového uplatňování preventivní strategie ochrany životního prostředí lze hodnotit podle praxe řízení environmentálních aspektů. Pro uplatňování USV je u významných environmentálních aspektů nezbytné průběžně analyzovat příčiny vzniku znečištění: to vyžaduje mít přehled o významných materiálových a energetických tocích, účinnosti jejich využívání a uplatňovat procedury pro aplikaci preventivních technik pro předcházení vzniku znečištění. Nestačí tedy deklarovat uplatňování strategie USV v podnikové politice a v jejích cílech ale je potřeba hodnotit praktické řízení environmentálních aspektů. Jako příklad využití této metodiky lze uvést zavádění systémů energetického řízení. Následující tabulka ukazuje hlavní prvky systému řízení a porovnání obvyklé situace v podnicích v ČR a žádoucí situace, kdy podniky dlouhodobě využívají přístupy USV, které zde pracovně nazýváme strategií USV. Tabulka 6: Porovnání charakteristik jednotlivých prvků systému řízení v obvyklé situaci v podnicích a při integraci strategie USV a realizaci dobrovolných aktivit

Prvek systému řízení

Obvyklý stav

Integrace USV

Politika

Pokud jsou uvedeny cíle v oblasti stálého zlepšování environmentálního profilu anebo použití strategie USV, zůstávají často formálním prohlášením a chybí povědomí jak jich dosáhnout i nezbytná motivace.

Jsou uvedeny cíle v oblasti stálého zlepšování environmentálního profilu anebo použití strategie USV a existuje vědomí jejich důležitosti, které je udržováno vedením podniku společně s povědomím o způsobech, jak těchto cílů dosáhnout.


26 26


Prvek systému řízení

Obvyklý stav

Integrace USV

Organizace

Pracovníci, kteří přímo ovlivňují environmentální aspekty výroby, nejsou často odpovědní za řízení relevantních materiálových a energetických toků. Například za energetické toky odpovídá energetik a za odpadní ekolog podniku. Chybí lidské zdroje pro řízení materiálových a energetických toků (odpovědní pracovníci mají relevantní řízení pouze jako okrajový úkol v rámci kumulovaných funkcí). Pracovníci podniku neznají nástroje USV anebo je neumí použít.

Pracovníci, kteří přímo ovlivňují environmentální aspekty výroby, jsou odpovědní také za řízení relevantních materiálových a energetických toků. Pro jejich řízení jsou vybaveni odpovídajícími znalostmi a dovednostmi (umí aplikovat relevantní nástroje USV).

Komunikace

Externí: Podnik navenek komunikuje pouze povinné informace. Interní: Komunikace a reporting je reaktivní (reaguje především na legislativní požadavky anebo na havarijní stavy).

Externí: Existuje pravidelná vzájemná výměna informací a dialog se zájmovými skupinami. Interní: Existují potřebné komunikační kanály a reporting, které podporují inovace a stálé zlepšování.

Informace

Dokumentací o energetických a materiálových tocích jsou především data sledovaná na vstupu a na výstupu z podniku z účetních anebo legislativních důvodů (například odečet měsíčních spotřeb na fakturačních měřidlech anebo evidence odvezeného odpadu). Podrobné sledování materiálových a energetických toků je součástí některých technologických zařízení a měření a regulace, která s nimi byla dodána. Nastavení parametrů není často optimalizováno z hlediska USV.

Existuje dynamický informační systém, který sbírá a vyhodnocuje data potřebná pro stanovení reálné účinnosti využívání materiálových a energetických toků u všech významných míst jejich spotřeby. Ve většině případů je k tomu potřeba sledovat také data o faktorech, které jednotlivé spotřeby ovlivňují. To umožňuje řízení účinnosti a nákladů pomocí dalších prvků systému řízení. Získané informace jsou využíváno pro benchmarking a pro targeting (nastavování a vyhodnocování cílů).

Plánování

Zájmy ochrany životního prostředí jsou vnímány jako protikladné k obchodním cílům podniku. Investice do ochrany životního prostředí jsou plánovány pod tlakem legislativy. Chybí informace o možnostech uplatnění strategie USV a jejích potenciálních přínosech. Podnik se snaží přecházet od koncových technologií k čistším technologiím integrovaným do výrobních procesů ale investice do čistších technologií nejsou optimalizovány systémovou analýzou všech možností snižování znečištění a nákladů.

Proaktivní přístup při zohledňování zájmů ochrany životního prostředí je vnímám jako příležitost pro zvyšování konkurenceschopnosti. Strategie USV, která přináší ekonomické i environmentální efekty zároveň, je východiskem plánování. Plánování vychází z hodnocení možností uplatnění strategie USV a jejích potenciálních přínosů. Koncové technologie jsou používány pouze v minimalizovaném rozsahu poté, co je využit eko-efektivní potenciál lepšího řízení a čistších technologií. Řízení environmentálních aspektů se nezaměřuje pouze na výrobu ale pokud je to schůdné na významné aspekty v celém dodavatelsko-odběratelském řetězci. Strategie USV se uplatňuje při strategickém plánování a designu výrobků.

Audit

Audit odpovídá požadavkům platných standardů ale s jeho výstupy se často nakládá pouze formálně.

Výstupy auditu jsou integrovány do systému stálého zlepšování.


27 27


Výroba Jednotlivé nástroje USV používané v oblasti výroby jsou podrobně popsány v katalogu, zde je uveden pouze orientační přehled současní situace jejich zavádění. Z podnikových nástrojů USV zaměřených na výrobu je v ČR nejrozšířenější energetický audit, jehož realizace je vyžadována ze zákona. Mandatorní charakter a nejasně definované požadavky tohoto nástroje vedly ve většině případů průmyslové praxe pouze k jeho formálnímu uplatnění (řada auditů se zaměřila pouze na budovy a energetická spotřeba technologií, která spotřebu budov převyšovala, zůstala nepovšimnuta). Z podnikových nástrojů USV zaměřených na výrobu se v ČR používá také hodnocení možností čistší produkce (HMCP) a jeho modifikace. HMCP vzniklo z postupů pro řízení jakosti a někdy je obtížné odlišit nástroje, které podporují strategii čistší produkce (CP) a nástroje, které se soustředí výhradně na snižování nákladů anebo na řízení jakosti. Příkladem může být nástroj Six Sigma, který se v ČR rozšířil především díky novým zahraničním vlastníkům. Tento nástroj využívá velice podobných postupů jako HMCP, chybí mu ale zaměření na hledání příčin vzniku znečištění (Six Sigma se v praxi zaměřuje na příčiny neshody v oblasti jakosti anebo na snižování nákladů výroby). Vodítkem při hodnocení, zda se jedná o HMCP, může být tabulka 1. Pilotní aplikace HMCP realizovaná v devadesátých létech v desítkách českých podniků ukázala jak je možné najít a využít rozsáhlý potenciál pro eko-efektivní opatření ve výrobě. Většina podniků ale realizovala pouze jednorázová zlepšení a neintegrovala CP do svého fungování (mj. právě proto, že HMCP bylo ve většině případů realizováno jako izolovaný nástroj bez informačního systému (který je potřebný především ve větších podnicích) a bez další systémové podpory). Dalším nástrojem, který se šíří díky iniciativě MŽP, je environmentální manažerské účetnictví (EMA). Šíření tohoto nástroje podporuje pracovní skupina při MŽP, MŽP vydalo i metodický pokyn pro zavádění EMA. Objevila se iniciativa, která spojovala požadavek na zavedení EMA se zaváděním EMAS. Tento krok lze hodnotit velice kladně.


28 28


Obrázek 8:

Působení integrovaného zavádění EMAS a EMA

EMA vyplňuje informační mezeru, která ve většině podniků existuje ohledně alokace skutečných nákladů jednotlivým výrobkům anebo výrobním operacím. Systémově zaměřenému EMAS poskytuje EMA nástroj pro analýzu a efektivnější řízení environmentálních aspektů (vertikální propojení v pyramidě řízení). Zmíněný požadavek ale naráží na závazné podmínky evropského programu EMAS (požadavek na zavedení EMA se musel změnit na doporučení) a na limitace dané programem EMAS jako takovým (viz samostatná analýza). Na pilotní úrovni se v ČR šíří také monitoring a targeting (M&T), v rámci programu EMPRESS je jeho zavádění spojováno s financováním z úspor metodou EPC. Dosavadní podpora státu byla směrována především na zavádění energetických auditů. Je to dáno jejich příznivým poměrem nároky na realizaci/efekty a možností uplatnit tento nástroj výhradně pomocí externí technické asistence. Tato jednoduchost se negativně odráží v relativně malém praktickém využití potenciálu čistší produkce/udržitelné výroby. Tři účinnější nástroje (HMCP, EMA a M&T) jsou i komplexnější a vyžadují plnou integraci do systému řízení a zapojení pracovníků podniku. Tyto nástroje jsou zatím stále uplatňovány pouze v rámci pilotních projektů. Výjimkou je centrum čistší produkce v Brně, které realizuje projekty čistší produkce s využitím metodiky HMCP především v menších podnicích. Výsledky projektů čistší produkce ukazují na vysoký potenciál úspor a environmentálních efektů, který není využit pro nedostatečnou podporu dobrovolných přístupů v této oblasti. Jejich příklady jsou uvedeny v návrhu Národního programu čistší produkce. Výrobky a služby Ekodesign se jako koncept uplatňuje především na základě existující legislativy, do které jsou přenášeny výstupy výzkumu (např. standardy energetické účinnosti, design pro recyklaci, redukce obalů, vyloučení toxických látek). Podobně jako u MINISTERSTVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

29 29


některých dalších nástrojů chybí podpoře rozvoje ekodesignu koncepce a koordinace potřebných aktivit (kterou například u EMA zajišťuje příslušná pracovní skupina). Dílčí požadavky na ekodesign lze zaznamenat u požadavků na dodavatele uplatňovaných v rámci EMS. EMS by šlo využít pro propagaci přístupu životního cyklu. V ČR jsou například zkušenosti z realizace projektu POEMS (zavádění produktově orientovaného EMS). LCA se jako komplexní analytická metoda uplatňuje zatím spíše v akademické sféře, perspektiva jejího využívání je především v Národním programu označování ekologicky šetrných výrobků (EŠV) anebo při vytváření environmentálních deklarací výrobků (EPD). EŠV má v ČR dlouholetou tradici a v rámci výzkumu je mu věnován samostatný program. V roce 2005 byly připraveny v rámci projektu VaV podpořeného MŽP první tři EPD českých podniků. Systémy výrobek-služba (PSS) – podle dostupných informací u nás zatím neexistují žádné pilotní projekty. Existují ale příklady vynucené již dříve trhem (např. ochrana rostlin před škůdci). Cíle a strategie Tato oblast je zatím nejméně prozkoumaná a výstupy řízených rozhovorů neumožňují učinit v této oblasti seriózní závěry. Jako teze lze uvést následující: přístup TQM a učící se organizace je v porovnání se zahraničním méně rozšířen a pokud existuje, není CP součástí jeho priorit SCR je novým konceptem a není spojována se strategií CP Tyto teze podporují závěry učiněné později v syntetické fázi, že v ČR chybí integrace strategie USV na strategických úrovních pyramidy řízení.

5.4

Podklady pro analýzu

V rámci informační fáze byly vytvořeny analytické podklady, které sloužily pro syntetickou fázi. Jako příklad jsou v příloze č. 5 uvedeny analytické mapy 1 – 5. Pro zavádění dobrovolných aktivit v oblasti USV existují překážky na všech úrovních pyramidy řízení. V analytické tabulce 6 v příloze 5 je uveden přehled politik a opatření používaných pro podporu USV včetně souhrnného hodnocení použitelnosti v ČR. Pro analýzu možných přístupů jak podpořit CP je využita struktura z analytických map 4 a 5 a tabulka na tyto mapy logicky navazuje. Pro jednotlivé oblasti jsou uvedena možná doporučení, která vymezovala oblasti možné podpory dobrovolných aktivit a která sloužila jako podklad k diskusi v rámci syntetické fáze. Analýzy, které se vztahují k dobrovolným dohodám jsou součástí přílohy č. 8 k aplikačnímu programu.


30 30


6. SYNTETICKÁ FÁZE 6.1

Použitá metodika a přehled výstupů

Syntetická fáze se skládala ze dvou částí. Úkolem první části bylo posoudit možnosti širší aplikace dobrovolných aktivit v podmínkách ČR a úkolem druhé části pak bylo stanovit prioritní zaměření programů UVS v ČR – stanovení oblastí, ve kterých může využívání dobrovolných nástrojů v oblasti UVS přinést největší přínosy. Důležitou součástí syntetické fáze bylo vtažení zástupců zájmových skupin do programovacích aktivit. V první části syntetické fáze byla dokončena souhrnná analýza poznatků získaných ve fázi informační. Pro analýzu byl využit model vytvořený v metodické fázi. Souhrnná analýza byla realizována formou expertních diskusí týmu a její výstupy byly následně verifikovány v rámci řízených rozhovorů. Analýza probíhala v souladu s modelem paralelně na dvou základních úrovních: I. II.

Analýza vnějších podmínek (rámcové podmínky a podpora dobrovolných aktivit) Analýza podmínek pro zavádění dobrovolných přístupů v podniku.

V souladu se zadáním byla tato souhrnná analýza prováděna z pohledu podnikatelské sféry. Model nicméně neumožňuje jednostranný pohled na podporu dobrovolných přístupů protože vychází ze zájmů všech zájmových skupin. Multikriteriální analýza použitá pro hodnocení jednotlivých aktivit i politik vycházela ze zohlednění všech těchto zájmů a výsledek je proto možno považovat z hlediska zájmů všech zájmových skupin (respektive cíle zlepšování kvality života) za vyvážený. Pro strukturování analýzy byly nejprve použity analytické mapy 1 – 5 a analytická tabulka 6, které jsou v příloze č. 5. (tyto podklady byly vyhotoveny již v závěru informační fáze). V prvním kroku byly stanoveny možné oblasti podpory dobrovolných aktivit na základě kritérií realizovatelnosti a očekávaných přínosů. Tato obecná analýza poskytla východiska pro hodnocení nástrojů USV na úrovni podniku. Na základě takto upřesněných kritérií byla provedena kvalitativní analýza nástrojů USV z pohledu výrobců. Výstupem je analýza SWOT, která byla doplněna do katalogu nástrojů (viz příloha 4). Následně byla na základě získaných poznatků s využitím modelu v další fázi vytvořena metodika pro kvalitativní hodnocení nástrojů USV. Tato metodika je jedním z důležitých výstupů výzkumu a je prezentována v příloze 6. Do souhrnné zprávy jsme zařadili pouze hlavní výstup – kvalitativní hodnocení dobrovolných aktivit podle jejich zaměření a přínosů v podniku (viz sekce 6.3). Na základě souhrnné analýzy a analýzy nástrojů USV byly identifikovány příležitosti pro podporu dobrovolných aktivit v oblasti USV v ČR a byly stanoveny prioritní směry zaměření dobrovolných aktivit a konkrétní doporučení, které je pro podporu dobrovolných aktivit v těchto směrech potřeba realizovat. Prioritní směry jsou společně s klíčovými doporučeními shrnuty v kapitole závěry a doporučení. Na základě stanovení prioritních směrů byly dále navrženy konkrétní programy podpory dobrovolných aktivit:

nový aplikační program, který je popsán v samostatné kapitole


31 31


a návrh dalšího rozvoje existujících programů:

Národního programu čistší produkce (NPCP)

Národního programu označování ekologicky šetrných výrobků (EŠV)

Národního programu EMAS.

6.2

Optimalizace stávajících programů EMAS, EŠV a NPCP

Návrh optimalizace stávajících programů EMAS, EŠV a NPCP vyšel z analýz provedených v rámci informační fáze. Tyto analýzy ukázaly, že nejméně funkční program, který má zároveň největší potenciál pro eko-efektivní podporu USV je NPCP a z tohoto důvodu byl tento program velmi podrobně rozpracován. Vedle návrhu samotného programu byly rozpracovány i dva konkrétní podprogramy pro malé a střední podnikání a pro zdravotnická zařízení. Návrh rozvoje těchto tří programů je v příloze č. 7. V tabulce č. 6 je znázorněno propojení programů EMAS, EŠV a NPCP s nově navrhovaným aplikačním programem (oblast dobrovolných dohod s dojednanými cíli). Tabulka ukazuje jak navrhovaná praktická podpora jednotlivých nástrojů USV v podnikatelské sféře pokrývá základní prioritní směry rozvoje dobrovolných aktivit:

Dobrovolné dohody – oblast cílů a strategií

EMAS – oblast systémů

NPCP – oblast procesů

EŠV – oblast výrobků.


32 32


Tabulka 7:

Praktická podpora dobrovolných nástrojů

CP

Typ činnosti

EMAS

Ostatní nástroje

Vtažení prodejců

Vtažení vědy a výzkumu

Synergie Zapojení soukromého sektoru

Publicita a přenos informací

Publicita, ocenění

Eko-labelling

Vtažení veřejného sektoru

IRZ – indikace problému Kapacity pro technickou asistenci (akreditace), vstupní zhodnocení v podnicích

Logo CP (použití dobrovolných nástrojů)

EPD jako předstupeň Značka EŠV (dosažení cílů)

Registr (otevřenost)

Dobrovolné dohody (dosažení cílů)

Společné udílení ocenění, společný registr proaktivních podniků, společné zdroje pozitivní zpětné vazby

Posílení odborných kapacit a nástroje

EMA, MT, CPA EPC, benchmarking

Benchmarking, reporting

Ekodesign, LCA, benchmarking

Stanovení cílů, radikální inovace

BENCHMARKING NPCP

Programy a projekty

CP – čistší produkce (strategie) CPA – hodnocení možností CP (metoda) LCA – hodnocení životního cyklu výrobku NPCP – národní program CP


NP EMAS

NP EŠV

Podpora komplexního vstupního zhodnocení v podnicích, BENCHMARKING a přenos informací

EMA – environmentální manažerské účetnictví EPC – sdílení rizik při inovacích a splácení z úspor EPD – vlastní prohlášení podniku k výrobku EŠV – ekologicky šetrný výrobek

IRZ – integrovaný registr zneč. MT – monitoring a targeting VaV – věda a výzkum

33 33

VaV


6.3

Podklady pro desetiletý rámec programů USV

Prvním výstupem syntetické fáze bylo poskytnutí podkladů Pracovní skupině USV při RVUR, která připravovala Rámec programů udržitelné spotřeby a výroby v ČR. Část těchto podkladů byla již součástí zprávy z řešení projektu v roce 2004. V roce 2005 byly tyto podklady dál doplněny a dokument Rámec programů udržitelné spotřeby a výroby v ČR byl dokončen a schválen.

6.4

Spolupráce zájmových skupin

Analýza zahraničních zkušeností potvrdila tezi, že pro širokou aplikaci dobrovolných přístupů je nezbytná dobrá komunikace a spolupráce zájmových skupin v oblasti podpory USV včetně definování sdílených cílů v této oblasti. Analýza podmínek v ČR dále ukázala na zásadní nedostatek struktur pro podporu dobrovolných přístupů v této oblasti. Jako nejvhodnější zaměření dobrovolných přístupů v krátkodobém horizontu se proto jeví oblasti s již sdílenými cíli (například minimalizace nákladů pomocí eko-efektivních opatření). V dlouhodobém horizontu je nezbytný širší konsensus na podpoře dobrovolných aktivit a dohodnutí konkrétních cílů. V rámci výzkumu byli zástupci jednotlivých zájmových skupin zapojeni do přípravy jeho výstupů formou řízených rozhovorů (více viz Příloha č. 5). Tyto rozhovory ukázaly, že u všech respondentů existuje vůle pro větší spolupráci. Její současný nedostatek respondenti nesvalovali jen na ostatní zájmové skupiny, ale byli ochotni přijmout i svůj díl odpovědnosti za neutěšený stav v této oblasti. Diskuse nad návrhem směrů prioritního zaměření dobrovolných aktivit podnikatelské sféry v oblasti UVS v ČR byly realizovány mj. i na několika seminářích (více viz sekce 8.2.1 prezentace a diskuse v prezentační fázi). Zástupci jednotlivých zájmových skupin přitom velice dobře spolupracovali. V rámci projektu se bohužel nepodařilo iniciovat diskusi o podpoře USV na vysoké úrovni. Ta je nezbytným předpokladem pro získání širšího konsensu na podpoře USV a dobrovolných aktivit, které k ní směřují. Výstupy tohoto projektu by měly být základem pro diskusi na vysoké úrovni.

6.5

Metodika pro kvalitativní hodnocení nástrojů

Pro kvalitativní hodnocení dobrovolných aktivit podle jejich zaměření a přínosů v podniku byla vytvořena metodika, která byla aplikována na vybrané (charakteristické) aktivity. Metodiku mohou využít jak podniky, tak i veřejná správa při plánování podpory dobrovolných aktivit v konkrétním podniku anebo sektoru. Výstup výzkumu v oblasti kvalitativního hodnocení dobrovolných nástrojů/aktivit je prezentován v příloze 6. Zde uvádíme pouze souhrnný grafický výstup kvalitativního hodnocení nástrojů v komentované tabulce Přehled vybraných dobrovolných aktivit podniků podle jejich hlavního účinku v praxi podniku.


34 34


Realizace v operačním systému

Procedury

Politika

Tabulka 8:

Přehled vybraných dobrovolných aktivit podniků podle jejich hlavního účinku v praxi podniku

Úroveň řízení podniku na které se změna odehrává Cíle a strategie

Fáze procesu změny (cyklu učení) v podniku z pohledu podpory dobrovolných aktivit Koncepční vhled Plánování Realizace Hodnocení (dlouhodobé cíle a (krátkodobé cíle a (realizace změn) (interní a externí, strategie) plánování) stavu a změny) CSR (společenská odp.) Dobrovolné dohody Jednostranné závazky

Reporting TQM

Systémy

EMAS EMS (ISO 14 001) M&T (monitoring a targeting) EMA

Procesy HMCP (hodnocení možností čistší produkce) Benchmarking

Výrobky a služby


Reporting Ekodesign a jeho nástroje (včetně systémů výrobek – služba) LCA EPD (značení III t.) Ekolabeling Ekolabeling Ekolabelin Reporting

35 35


Legenda:

Formalizované nástroje, které jsou standardizované na mezinárodní úrovni (zvýrazněny boldem) Neformalizované nástroje které ale mají mezinárodně uznávanou metodiku, která formalizaci umožňuje (a jejichž formalizaci lze tedy předpokládat) (bez zvýraznění) Neformalizované nástroje (doporučené postupy), které nemají jednotnou metodiku jejíž využití by šlo verifikovat a u kterých nelze formalizaci zatím předpokládat (zvýrazněny kurzivou)

Komentář k tabulce 1: Z pohledu udržitelné výroby a spotřeby podnik v první řadě potřebuje efektivní propojení svého řízení se zájmy zájmových skupin, na kterých jeho podnikání stojí anebo které významně ovlivňuje. Jako nejvhodnější Dobrovolná aktivita pro toto propojení byla identifikována společenská odpovědnost organizací (SCR). Tak, jak se koncept udržitelného rozvoje snaží řešit konflikt mezi žádoucími a nežádoucími dopady ekonomických aktivit na makroúrovni, SCR řeší tento konflikt na úrovni cílů a strategií podniku. Na úrovni strategií může CSR zahrnovat strategie a koncepty spojené s metodikami dobrovolných aktivit na operační úrovni (například koncept ekodesignu anebo strategii čistší produkce). Pro naplnění cílů a strategií stanovených v rámci SCR potřebuje podnik další aktivity/nástroje. Pro efektivní komunikaci se zájmovými skupinami na úrovni cílů a strategií je nezbytný reporting. Dobrovolné dohody a jednostranné závazky představují formalizaci konkrétních cílů a strategií a lze je považovat za součást SCR. Samy o sobě ale většinou neřeší problematiku udržitelného rozvoje dostatečně komplexně (zaměřují se na vybrané problémy a na jejich praktické řešení) a z tohoto důvodu jsou z pohledu procesu změny posunuty více vpravo. Na úrovni systémů bylo jako zastřešující identifikováno totální řízení kvality (TQM), které je založeno na principech učící se organizace a zasahuje proto do všech čtyř fází procesu změny. TQM je na pomezí cílů a strategií a systémů protože má vypracovány procedury pro komunikaci se zájmovými skupinami. Při výběru zájmových skupin a jejich zájmů se ale může omezit pouze na vybrané oblasti jakosti. Z tohoto důvodu nemusí mít praktická realizace TQM zdaleka tak komplexní záběr jako CSR. TQM tak na jedné straně obsahuje nástroje pro dosažení koncepčního vhledu ale na druhé straně má z pohledu udržitelné výroby a spotřeby sám o sobě pouze omezené možnosti. TQM poskytuje vhodné procedury pro integraci různých systémů řízení (vedle jakosti například i bezpečnost práce, životní prostředí ale i zastřešující společenská odpovědnost). Tím lze setřít nevýhodu zaměření TQM na jakost v úzkém smyslu. Nástroje, které by mohly stimulovat koncepční vhled, obsahují i další systémy řízení EMS a EMAS. Konkrétně se jedná o nástroj přezkoumání vedením a nástroj environmentální politiky. Především u EMS ale chybí nástroje pro získání koncepčního vhledu v oblasti udržitelné výroby a spotřeby a obě tyto dobrovolné aktivity tak zasahují do oblasti koncepčního vhledu pouze omezeně. Silnou stránkou všech zmiňovaných systémů je vytváření procedur v oblasti plánování a realizace změn se zaměřením na úroveň systémů a dále pak interního reportingu (hodnocení). EMAS se na rozdíl od EMS zaměřuje i na externí reporting (používá přitom nástroj verifikovaného veřejného prohlášení o environmentálním profilu podniku, což je jeho hlavní přidaná hodnota oproti EMS). To neznamená, že by součástí EMS nemohl anebo neměl být externí reporting, řada podniků jej v rámci EMS používá. Standard EMS jej ale nevyžaduje a z tohoto důvodu končí působnost EMS v oblasti interního hodnocení (zatímco EMAS zasahuje i oblast externího hodnocení). MINISTERSTVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

36 36


Nejjednodušší aktivitou používanou na úrovni procesů je benchmarking, který se soustředí především na hodnocení a plánování. Benchmarking mohou využívat všechny další dobrovolné aktivity na operační úrovni. Nejstarší dobrovolnou aktivitou používanou na úrovni procesů je hodnocení možností čistší produkce (HMCP), které se soustředí především na plánování a realizaci. Metodiky HMCP většinou zmiňují potřebu koncepčního vhledu (a pro tuto fázi procesu změny obvykle doporučují tvorbu politiky). Podobně jako dalším aktivitám zaměřeným na operační úroveň jim ale chybí konkrétní mechanismy, jak dosáhnout koncepčního vhledu v oblasti udržitelné výroby a spotřeby na úrovni organizace. Podmínkou pro integraci HMCP do systému řízení podniku a dosažení stálého zlepšování jeho environmentálního profilu je vytvoření informačního systému o materiálových a energetických tocích. Na tuto oblast se zaměřuje environmentální manažerské účetnictví (EMA). Výhodou EMA je jeho široký dosah a integrace sledování toků do účetního systému podniku. EMA je ale zaměřena na hodnocení (interní reporting o finančních tocích spojených s materiálovými a energetickými toky) a pro plánování a realizaci změn potřebuje další nástroje (doporučována je například integrace s EMAS anebo s EMS a využití postupů čistší produkce při identifikaci příčin vzniku znečištění a návrhu a hodnocení vhodných opatření). EMA poskytuje podklady pro získání koncepčního vhledu, sama o sobě ale nemá nástroje pro jeho vytvoření. Monitoring a targeting (M&T) se podobně jako EMA zaměřuje na zavedení informačního systému o materiálových a energetických tocích. Sleduje přitom ale i faktory ovlivňující jejich spotřebu v procesech a umožňuje tak kontinuální sledování reálné účinnosti využívání materiálových a energetických toků. To je předpoklad pro efektivní navrhování úsporných opatření a pro sledování jejich skutečných efektů. M&T samo o sobě obsahuje prvky systému řízení v oblasti plánování a realizace a jeho pokrytí jednotlivých fází procesu změny je proto širší. Na všechny výše uvedené dobrovolné aktivity, které se zaměřují na optimalizaci operačního systému, by měl logicky navazovat reporting na úrovni materiálových a energetických toků (který by poskytl vstupy pro reporting na úrovni cílů a strategií). Především externí reporting ale není integrální součástí žádného z těchto nástrojů a reporting je proto ve schématu zařazen jako samostatná aktivita i na úrovni procesů, výrobků a služeb. Dobrovolné aktivity ekodesignu se zaměřují na celý životní cyklus výrobků a služeb. Některé aktivity jako systémy výrobek-služba jsou založeny na komunikaci se zájmovými skupinami a na koncepčním vhledu do možností optimalizace systému výroby a spotřeby. Jiné aktivity jako benchmarking srovnatelných produktů se zaměřují na hodnocení a plánování a zapojení zájmových skupin ani koncepční vhled nutně nevyžadují. Specifickými nástroji ekodesignu jsou hodnocení životního cyklu (LCA) anebo environmentální prohlášení typu III (EPD), které se zaměřují na fázi hodnocení. Lze říci, že například efektivní zavedení EPD podle připravovaného mezinárodním standardu ISO 14025 (2006) předpokládá návazné aktivity ve všech fázích procesu změny. Standard se ale zaměřuje na fázi hodnocení a takto je EPD znázorněno i ve schématu dobrovolných aktivit. Specifickým případem dobrovolné aktivity na úrovni výrobků je ekolabeling, který stanovuje vnější cíle. Pokud jich podnik dosáhne (což se posuzuje ve fázi hodnocení, do které ekolabeling také přímo zasahuje), může získat právo používat značku ekologicky šetrný výrobek. Tato značka představuje konkrétní propojení se zájmy zájmových skupin.


37 37


7. APLIKAČNÍ PROGRAM Úkolem aplikační fáze je pro vybrané průmyslově spotřební systémy vypracovat konkrétní strategii podporující udržitelnost daných celků a navrhnout vhodné programy se zaměřením na zvyšování efektivnosti využívání energie.

7.1

Analýza východisek pro průmyslových odvětvích

zavedení

dobrovolných

dohod

v

Analýza východisek pro program implementace dobrovolných dohod jako komplementárního nástroje na podporu zvyšování energetické účinnosti v průmyslu vycházela z následujících analýz: 7.1.1

Analýza vnějšího rámce pro podporu USV na úrovni podniků

Byl posouzen vliv požadavků evropských Směrnic v relevantních oblastech na právní systém ČR z pohledu možného prostoru pro dobrovolné dohody. Vedle právních předpisů vyplývajících z legislativních dokumentů EU navíc v ČR existuji státní politiky a programy, které rovněž vymezují případný prostor pro aplikaci dobrovolných dohod, a tyto byly v roce 2004 zmapovány a popsány v příloze ke zprávě za rok 2004. Pozornost byla věnována oblastem:

Podpora obnovitelných zdrojů energie

Podpora energetické efektivnosti

Ochrana životního prostředí a klimatu

Národní program

Státní politiky

Ve vztahu na základní podmínky pro efektivní podporu USV v podnikové sféře byly analyzována následující vnější faktory:

současná podpora energetické účinnosti v průmyslových podnicích

regulace podniků a její přínosy ke zvýšení energetické účinnosti

politiky a programové nástroje podporující energetickou účinnost

programové zdroje a fondy

uplatnění dobrovolných nástrojů v podpoře energetické účinnosti

Lze konstatovat, že v současném „přeregulovaném“ prostředí vyvolávají požadavky kladené v oblasti ochrany životního prostředí na úrovni podniků veliké administrativní nároky. Ve většině podniků se současně nepotkávají zájmy v oblasti energetického a environmentálního řízení, energetika není v podniku vnímána z pohledu možného zlepšení životního prostředí zvýšenou účinností ve využívání zdrojů ale jako služba, jejíž povinností je dodávat energii a to spolehlivě, kvalitně a také levně. 7.1.2

Analýza prostředí pro zavedení dobrovolných dohod

Analýza se týkala také prostředí pro zavedení dobrovolných dohod. V této části bylo řešení úkolu zaměřeno na:

Situaci v EU

Postoj Evropské komise k dobrovolným dohodám

Nezbytné předpoklady na straně průmyslu

Dosavadní zkušenosti s dobrovolnými dohodami v ČR

Postoj průmyslu k environmentálním dobrovolným dohodám v ČR


38 38


V České republice nebyly doposud uzavřeny dohody, které by naplňovaly svými vlastnostmi doporučení na přípravu, obsah a proces implementace dohod, tak jak jej vydala již v roce 1996 Evropská komise. Tento postup si vyžaduje několik neopominutelných kroků, které jsou shrnuty do desatera: Tabulka 9:

Desatero úspěšnosti dobrovolných dohod

1. Dobrá vyjednávací pozice vlády – vláda má co nabídnout 2. Vhodná integrace do ostatních nástrojů státní politiky 3. Jasné a měřitelné cíle dohody a definované časové kroky 4. Vytvoření jasné metodiky vyhodnocování dohod

pro

přípravu,

uzavření,

sledování

a

5. Správně nastavená srovnávací základna (baseline) 6. Účast průmyslových odvětví či podniků zahrnujících významnou část spotřeby energie 7. Poskytnutí finanční podpory pro přípravu dohod (energetické audity, studie proveditelnosti, poradenství) 8. Vytvoření funkčního právního a institucionálního rámce 9. Nezávislá verifikace výsledků. 10. Pravidelné publikování výsledků

Motivace podniků Je zřejmé, že bez motivačních pohnutek nebude průmysl ochoten investovat do zvyšování energetické účinnosti. Jednou z možností je prokazatelné zvýšení legislativního tlaku (např. v rámci IPPC), nebo vyjednávání a motivace, protože značná část průmyslu považuje tyto investice za druhořadé v porovnání s investicemi do „core business“, tedy do rozvoje firmy nebo zápasí s nedostatkem potřebných kapitálových zdrojů. V případech, kdy je podnik omezen nedostatkem disponibilních finančních zdrojů jsou znevýhodněny investice, které nejsou bezprostředně vynucovány nezbytností plnění požadavků zákona. Administrativa a státní i veřejná správa nemohou zabezpečit zcela rovný přístup k jednotlivým podnikům, a proto je záhodno hledat nástroje, jejichž nastavení bude lépe odpovídat individuálnímu přístupu na úrovni podniků. Při hledání možných a vhodných motivačních faktorů a na základě zahraničních zkušeností a příkladů byly analyzovány:

principy návrhů ekologické daňové reformy (EDR)

a možné využití EDR jako motivace pro přistoupení k dobrovolným dohodám.

Výsledky této analýzy jsou přílohou k Programu

7.1.3

Přínosy dobrovolných dohod

Dobrovolné environmentální dohody mohou vést k rychlejšímu dosažení stanovených cílů než jiné přístupy. To platí zvláště v těch případech, kde se stanovené cíle týkají omezeného počtu firem. Za této situace vyjednávání a sjednávání vlastní dohody nemusí trvat déle než několik měsíců.


39 39


Významná je zde volba vhodných indikátorů stavu kvality životního prostředí, které vystihují řešený problém. Tyto indikátory musí být voleny tak, aby bylo možno efektivně srovnávat řešení nabízená v podobě připravovaných dobrovolných dohod (tzv. hodnocení ambicióznosti cílů dohody). Současně musí umožnit následnou transparentní kontrolu (tj. tzv. hodnocení účelnosti „ex post“). Rozdíl mezi cílovým stavem obsaženým v dohodě a stavem skutečným se nazývá implementační rozdíl. Dobrovolné dohody by měly umožnit hospodárnost, kterou se rozumí, do jaké míry dané řešení splňuje požadavek na minimalizaci nákladů společnosti na dosažení daných environmentálních, případně dalších cílů. Přímé vyjednávání mezi poškozovanými a znečišťovateli, alespoň teoreticky, umožňuje dosahování ekonomicky efektivní kvality prostředí ve smyslu maximalizace společného užitku obou těchto stran. Významnou ekonomickou veličinou, která rozhoduje o hospodárnosti řešení problémů ochrany životního prostředí pomocí dobrovolných dohod, může být výše tzv. transakčních nákladů a jejich alokace mezi zúčastněné subjekty. Transakční náklady mají převážně charakter nákladů administrativních a zahrnují náklady, které jednotlivé subjekty musí vynaložit na přípravu, uzavření a kontrolu dobrovolných dohod. Jednou z uváděných předpokládaných výhod dobrovolných dohod je nižší úroveň transakčních nákladů při řešení obdobných problémů ve srovnání s využitím nástrojů tradičních. Transakční náklady však rostou s počtem subjektů zúčastněných na řešení. Flexibilita v řešení – znečišťovatelé by měli mít co největší volnost v nalézání způsobů, jak bude cílů zabezpečeno. Měli by mít možnost tato řešení měnit tak, jak se mění technické a ekonomické parametry řešení v čase. Jednoduchost či složitost fungování v praxi. V praxi jde především o otázku, do jaké míry se zavedením tohoto nástroje „zkomplikuje“ celý systém funkčních nástrojů politiky životního prostředí. Možnost integrace daného nástroje (a jejich komplexu) do sektorových hospodářských politik, jako jsou například politika energetická, dopravní, zemědělská, průmyslová atd. Politická akceptovatelnost daného nástroje ze strany znečišťovatelů a dalších zájmových skupin. Prosaditelnost environmentální dohody lze očekávat tím vyšší, čím více bude jednotlivými účastníky (a to především těmi s vyšším politickým vlivem) očekávána převaha jejích přínosů nad jejími nevýhodami. Tabulka 10: Silná místa a slabiny dobrovolných dohod v EU byly hodnoceny také v článku Otto Starzera z E.V.A., z Rakouské energetické agentury EVA

SILNÁ MÍSTA Stávající zkušenosti, např. jiných zemí EU Proces budování důvěry mezi státními úřady a průmyslem s cílem dosáhnout závazků z Kjóta Existující směrnice EU (např. EMAS, IPPC) Dobrovolnost namísto „rozkazu a discipliny“ Dlouhodobá účinnost, plánování i realizace Obsahová i časová pružnost „Sjednocení vlády“ (ministerstva táhnou za jeden provaz) Zapojení nezávislých třetích stran Z mezinárodního hlediska dynamické postavení (CDM, ET, JI) ve vztahu k dohodám z Kjóta


Objektivní i subjektivní SLABINY Příprava dlouhodobých dobrovolných dohod – značné nároky na lidské, finanční a časové zdroje Neexistuje jasný politický závazek. Nedostatečná záruka a důvěra (v dlouhodobých dohodách a mezi stranami) Mnohdy neexistují věrohodné sankce. Slabý legislativní rámec (ve vedení stále převažuje přístup „rozkaz a kontrola“) Efektivnost: existují pochybnosti, jak měřit a kontrolovat výsledky Dobrovolné dohody nemají žádnou tradici Krátkodobá perspektiva z hlediska veřejných dotací (dlouhé lhůty často nejsou možné) Nejasná odpovědnost vlády Nutnost dobře organizovaného týmu zástupců vlády a průmyslu

40 40


7.2

Návrh programu

7.2.1

Cíle programu

Širší (globální) cíl aplikačního programu byl formulován jako: Přispět k udržitelné spotřebě a výrobě a tím k udržitelnému rozvoji cestou zvyšování energetické účinnosti ve vybraných průmyslových odvětvích prostřednictvím dlouhodobých dobrovolných dohod k energetické účinnosti. Specifickými cíli programu jsou: 1. Je vytvořen právní, institucionální a implementační rámec pro zavedení dobrovolných dohod 2. Jsou vybrány (alespoň 3) průmyslové svazy pro spolupráci v rámci programu dlouhodobých dobrovolných dohod 3. Dobrovolné dohody jsou komplementární součástí legislativního a regulačního rámce podporujícího zvyšování energetické účinnosti v průmyslu 7.2.2

Priority programu

Zaměření programu vychází:

Z dosavadního přístupu výrobních odvětví ke zvyšování energetické účinnosti (viz analýza vybraných nástrojů prostřednictvím modelu USV);

Z potřeby provázanosti vzájemně se doplňujících právních předpisů a z potřeby dosažení únosného stupně administrativního zatížení podniků;

Z analýzy dostupných dobrovolných environmentálních nástrojů, zejména těch, které jsou efektivní při zvyšování účinnosti hospodaření s energií;

Z analýzy motivačních faktorů výrobní sféry, které v obecné poloze lze znázornit následovně:

Byla vypracována analýza dobrovolných nástrojů a jejich vzájemné komplementarity a možností substituce. Narozdíl od oblasti environmentální se ve snižování spotřeby energie uplatňuje vcelku malý počet dobrovolných nástrojů. V oblasti energetické účinnosti však byla přijata rozsáhlá legislativa, k vymáhání přijatých standardů s vcelku postačující funkcí Státní energetické inspekce. 1. Priorita 1: Rozvoj dobrovolných dohod jako rovnocenného nástroje ke státní regulaci

Opatření 1: Vytvoření institucionálního a právního rámce dobrovolných dohod – vytvoření jasně definované institucionální struktury pro přípravu, schvalování, implementaci, monitorování a vyhodnocování dobrovolných dohod

Opatření 2: Naplnění základních principů dobrovolných dohod - vytvoření jasně definovaných metodických postupů pro přípravu, schvalování, implementaci, monitorování a vyhodnocování dobrovolných dohod

Opatření 3: Provázání dobrovolných dohod s regulačními nástroji MŽP

Opatření 4: Posouzení přínosů a nákladů implementace dobrovolných dohod

2. Priorita 2 - Podpora zavádění dobrovolných dohod v podnicích vybraných sektorů

Opatření 1: Odhad potenciálu úspor a identifikace vhodných odvětví pro aplikaci dobrovolných dohod


41 41


Opatření 2: Zahájení a formalizace dialogu se zástupci průmyslových svazů

Opatření 3: Vytvoření typové dobrovolné dohody

3. Priorita 3: Zajištění koordinace s dalšími rezorty a subjekty

Opatření 1: Spolupráce s ostatními organizacemi státní správy

Opatření 2: Spolupráce s veřejnou správou a nevládními organizacemi

Opatření 3: Vytvoření komunikační platformy pro spolupráci zájmových skupin

4. Priorita 4: Technická pomoc

Technická pomoc státní a veřejní správě, technická pomoc vybraným / účastnickým oborovým svazům a podnikům

Obrázek 9: Vazby cílů a priorit aplikačního programu k implementaci dobrovolných dohod k energetické účinnosti

SC 1

Je vytvořen právní, institucionální a implementační rámec pro zavedení dobrovolných dohod

P1

Vytvořit právní institucionální, administrativní a ekonomické prostředí pro implementaci dobrovolných dohod

Globální cíl Přispět k udržitelné spotřebě a výrobě a tím k udržitelnému rozvoji cestou zvyšování energetické účinnosti ve vybraných průmyslových odvětvích prostřednictvím dlouhodobých dobrovolných dohod k energetické účinnosti.

SC 2

SC 3

Jsou vybrány průmyslové svazy pro spolupráci v rámci programu dlouhodobých dobrovolných dohod

Dobrovolné dohody jsou komplementární součástí legislativního a regulačního rámce podporujícího zvyšování energetické účinnosti v průmyslu

P2

P3

P4

Zajistit účast svazů a podniků v dobrovolných dohodách k energetické účinnosti

Zabezpečit meziresortní spolupráci a uznání dobrovolných dohod jako komplementár ních k regulačním nástrojům MŽP

Technická pomoc

Podrobný popis opatření je uveden v Příloze č. 8 k této závěrečné zprávě.


42 42


7.3

Implementace programu

V detailním popisu Aplikačního programu jsou uvedeny jak cílové skupiny programu, tak termíny a způsoby vyhodnocení programu. Neméně významnou součástí návrhu každého programu je způsob jeho financování - Náklady na finanční zabezpečení programu budou zahrnovat zejména:

Náklady na řízení a vyhodnocování programu Náklady na monitorování přínosů dobrovolných dohod Náklady na podporu vypracování energetických auditů pro získání informací o stavu před a po realizaci opatření Náklady na sběr dat a zpracování analýz potenciálu zvyšování energetické účinnosti a snižování emisí škodlivin Náklady na zpracování, právní rozbor a projednání dobrovolných dohod Náklady na propagaci.

Výše nákladů bude značně záviset na rozsahu programu a počtu zapojených odvětví a podniků a rovněž na spolupráci mezi jednotlivými orgány státní správy a mezi Svazem průmyslu a dopravy a také dotčenými průmyslovými svazy. 7 Největší náročnost leze předpokládat při přípravě programu, a to zejména náklady na zpracování auditů, sběr data a zpracování analýz potenciálu zvyšování energetické účinnosti a snižování emisí škodlivin. Pro snížení nákladů bude nezbytná úzká spolupráce s průmyslovými svazy, které disponují rozsáhlou informační bází (viz příprava Národního alokačního plánu) a využití energetických auditů zpracovaných dle požadavků Zákona 406/2000 Sb.

7.4

Kritéria pro hodnocení programu a opatření

Návrh kritérií vychází z vyhodnocení očekávaného cílového stavu programu a proto jsou kriteria navržena na úrovni cílů i jednotlivých opatření k dosažení těchto cílů. Tabulka 11: Návrh ukazatelů – příklad - pro kontrolu a hodnocení programových cílů

Sloupec Intervenční (strom cílů) Globální cíl programu Přispět k udržitelné spotřebě a výrobě a tím k udržitelnému rozvoji cestou zvyšování energetické účinnosti ve vybraných průmyslových odvětvích prostřednictvím dlouhodobých dobrovolných dohod k energetické účinnosti. Specifické cíle programu 1. Je vytvořen právní, institucionální a implementační rámec pro zavedení dobrovolných dohod; 2. Jsou vybrány průmyslové svazy pro spolupráci v rámci programu dlouhodobých dobrovolných dohod; 3. Dobrovolné dohody jsou komplementární součástí legislativního a regulačního rámce podporujícího zvyšování energetické účinnosti v průmyslu.

7

Sloupec – Objektivně ověřitelné ukazatele

Jsou stanoveny a plněny konkrétní cíle na úrovni průmyslových svazů ke zvýšení energetické účinnosti a snížení emisí znečišťujících látek včetně CO2

Koncept EDR umožňuje kompenzace ve smyslu uzavření dobrovolné dohody ke zvýšení energetické účinnosti. Jsou nastaveny % snížení odvodu daně výměnou za plnění cílů dobrovolných dohod. Existují konkrétní právní dokumenty, partneři pro jejich podpis, nastavené cíle podniků/svazů ve snížení spotřeby (absolutní nebo relativní) energie a emisí. Jsou vybrány alespoň 3 průmyslové odvětvové svazy, které /nebo jejich dílčí část) přistoupily k odvětvové/sektorové/oborové dobrovolné dohodě Dobrovolné dohody jsou zařazeny do vybraných právních předpisů jako způsob prokázání plnění požadavků v oblasti snižování emisí v důsledku zvyšování energetické účinnosti.

Kvantifikace nákladů bude vyžadovat detailnější analýzu za účasti řady potenciálních účastníků dlouhodobých dohod, a to ministerstev, Svazu dopravy a průmyslu. Průmyslových svazů, ČEA apod. V současnosti nelze kvantifikovat. MINISTERSTVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

43 43


8. PREZENTAČNÍ FÁZE 8.1

Použitá metodika

Prezentační fáze sloužila především pro informování významných aktérů o možnostech, jak mohou podpořit dobrovolné aktivity podnikatelské sféry v oblasti UVS anebo je sami využít. Prezentační fáze ale byla využita i pro získání vstupů pro výzkum od širší odborné veřejnosti. Požitou metodikou byla popularizace vytvořených dílčích anebo konečných výstupů projektu na seminářích, internetu anebo formou článků. Za součást prezentační fáze lze považovat i řízené rozhovory, na jejichž začátku byl stručně prezentován výzkum a případně i některé jeho dílčí závěry.

8.2

Přehled výstupů

8.2.1

Prezentace a diskuse

V rámci řešení projektu bylo dohodnuto, že namísto jedné popularizační akce bude efektivnější prezentovat výstupy projektu na jiných probíhajících akcích a na závěr projektu pak realizovat prakticky orientovaný seminář (workshop). V rámci prezentační fáze tak byla realizována řada jednotlivých vystoupení a diskusí na veřejných fórech (konference a semináře) a na závěr byl připraven jeden samostatný seminář zaměřený na ekodesign. Následující tabulka obsahuje přehled těchto výstupů, záznam výstupů diskusí ze semináře k ekodesignu je v příloze č. 10. Tabulka 12: Soupis prezentačních akcí

Akce

Místo a datum konání Hotel Olšanka, 20. 10. 2004

Pořadatel

Konference Udržitelný rozvoj – příležitost pro spolupráci

2. – 3. 6. 2005, Magistrát hl. m. Prahy

Nadace Partnerství

Seminář pro podniky s EMAS

11. 10. 2004, CENIA

CENIA

Workshop k ekodesignu

25. – 26. 11. 2005, hotel Hector, Praha

ENVIROS, s. r. o.

Seminář Čistší produkce v ČR

29. 11. 2005, CENIA

CENIA

Workshop Udržitelná spotřeba a výroba


ÚEP a DHV

Relevance pro výzkum Prezentace modelu a strategie projektu

Prezentace možností spolupráce soukromého sektoru, veřejné správy a nevládních organizací Prezentace vybraných výstupů výzkumu Prezentace vybraných výstupů výzkumu

Prezentace vybraných výstupů výzkumu

Poznámka Diskuse k podpoře dobrovolných aktivit, vstupy pro výzkum Panelová diskuse k tématu, vstupy pro výzkum

Krátká diskuse, ověření výstupů Detailní diskuse k podpoře dobrovolných aktivit v oblasti výrobků a služeb, ověření výstupů výzkumu Krátká diskuse, ověření výstupů

44 44


8.2.2

Internetová prezentace

Důležitou platformou pro přenos informací v rámci prezentační fáze byla internetová stránka projektu, která byla otevřena na stránkách řešitele po schválení předkládaných výstupů na 2. kontrolním dnu. Obrázek 10: Ukázka internetové stránky projektu

8.2.3

Manuál pro podnikatelskou sféru

Jedním z výstupů projektu jsou podklady pro příručku k dobrovolným aktivitám podnikatelské sféry, které budou upraveny na základě výstupů kontrolního dne a zpřístupněny na internetové stránce projektu. Návrh příručky vychází z katalogu dobrovolných aktivit a jejím cílem je umožnit podnikům přehlednou orientaci v dobrovolných aktivitách a usnadnit tak jejich efektivní výběr a usnadnit rozhodnutí pro realizaci. Příručka je v příloze č. 11.


45 45


9. ZÁVĚRY A DOPORUČENÍ Základním cílem projektu bylo navrhnout podporu dobrovolných aktivit podnikatelské sféry v oblasti udržitelné spotřeby a výroby (USV) tak, aby jejich realizace vedla k co nejefektivnějšímu naplňování strategie udržitelného rozvoje ČR. Tato podpora byla navržena na dvojí úrovni, jednak na obecné úrovni jako

identifikace směrů vhodného zaměření dobrovolných aktivit podnikatelské sféry v oblasti udržitelné výroby a spotřeby v ČR a určení oblastí, ve kterých mohou tyto aktivity přinést největší efekty a pro konkrétní prioritní směry jako

návrh na optimalizaci stávajících programů na podporu dobrovolných aktivit podnikatelské sféry v oblasti USV a na ustanovení nového programu se zaměřením na zvyšování efektivnosti využívání energie.

V rámci výzkumu byli vybraní aktéři zapojeni do projektu formou:

řízených rozhovorů

prezentací a diskusí na konferenci a seminářích

zapojením zástupců podnikatelské sféry do řešitelského týmu

konzultací navrhovaných výstupů se zástupci MŽP a dalších zájmových skupin

přípravou výstupů, které budou sloužit k zapojení aktérů do podpory USV v budoucnosti.

Tato závěrečná kapitola shrnuje hlavní závěry a doporučení výzkumu.

9.1

Obecná doporučení

Dobrovolné aktivity podnikatelské sféry v oblasti udržitelné výroby a spotřeby (USV) jsou často nesprávně chápány jak podnikatelskou sférou, tak i veřejným a nevládním sektorem. Někteří zástupci podnikatelské sféry je vnímají jako zbytečný přívažek k povinnostem, které musí plnit. Zástupci veřejného sektoru a nevládních organizací mají zase tendenci podceňovat fungování dobrovolných nástrojů a možnost kontroly jejich efektů a chtějí si ponechat plnou kontrolu nad stanovením cílů a kontrolou dosahování žádoucích efektů. Jako reakce na toto zjištění byla v rámci výzkumu navržena následující charakteristika dobrovolných aktivit, která může přispět k lepšímu porozumění dobrovolných aktivit a k jejich efektivnější podpoře 8: Dobrovolné aktivity podnikatelské sféry v oblasti udržitelné spotřeby a výroby kladou důraz na efektivní promítnutí zájmů zájmových skupin do řízení environmentálních aspektů (aspektů udržitelného rozvoje) podniku, čímž zvyšují hodnotu podniku při současném dosahování přínosů v oblasti udržitelné spotřeby a výroby. V rámci výzkumu bylo identifikováno několik doporučení na obecné úrovni podpory dobrovolných aktivit. Tato doporučení jsou prezentována v této úvodní sekci. Podstatou problému, který se snaží řešit udržitelná výroba a spotřeba, je konflikt mezi žádoucími a nežádoucími efekty ekonomických aktivit:

8

Potřeba vyjasnění termínů používaných v souvislosti s USV a s dobrovolnými aktivitami v této oblasti je obecnější a byla identifikována jako jeden z cílů výzkumu. Výstupy výzkumu v této oblasti jsou shrnuty ve slovníku odborných termínů. MINISTERSTVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

46 46


společnost potřebuje žádoucí výstupy ekonomických aktivit, kterými jsou produkty a služby;

zároveň ale odmítá negativní vedlejší efekty, které jsou s těmito aktivitami spojeny.

Jak za oceněním žádoucích výstupů, tak za odmítáním nežádoucích efektů ekonomických aktivit jsou konkrétní potřeby, jejichž uspokojování je podmínkou dobré kvality života 9. Hledisko kvality života umožňuje systémový pohled na řešení environmentálních problémů protože spojuje jak oblast žádoucích, tak i nežádoucích efektů ekonomických aktivit. Toto hledisko se bohužel dostatečně neuplatňuje při diskusi o udržitelném rozvoji v ČR. Jednotlivé zájmové skupiny vycházejí pouze z dílčích součástí kvality života a je tak velice obtížné dohodnout se na sdílených cílech. Základním problémem při podpoře dobrovolných aktivit v ČR je rozdílnost východisek zájmových skupin, podle kterých jsou hodnoceny žádoucí i nežádoucí efekty ekonomických aktivit. Doporučení: Jako východisko pro diskusi v oblasti udržitelného rozvoje a environmentálního managementu důsledně používat kvalitu života. Dobrovolné aktivity v oblasti environmentálního managementu kladou důraz na zájmy zájmových skupin a snaží se optimalizovat jejich promítnutí do řízení environmentálních aspektů ekonomických aktivit. Z řízených rozhovorů realizovaných v rámci výzkumu vyplynulo v této souvislosti následující doporučení: Doporučení: Diskusi o podpoře konkrétních dobrovolných aktivit lze využít pro dosažení širšího konsensu v oblasti udržitelného rozvoje a jeho politik a nástrojů. Pokud se podíváme do historie, průmyslový environmentální management se vytvořil jako reakce na potřebu řídit negativní dopady ekonomických aktivit na zájmy zájmových skupin. Tento management vyšel ze strategie kontroly a řízení, v rámci které jsou politiky a cíle v ochraně životního prostředí formulovány mimo podnikatelskou sféru. Dobrovolné aktivity podnikatelské sféry v oblasti environmentálního managementu vytvořila podnikatelská sféra jako reakci na strategii kontroly a řízení. Dobrovolné aktivity realizuje podnikatelská sféra tam, kde promítají zájmy zájmových skupin do řízení environmentálních aspektů (aspektů udržitelného rozvoje) podniku lépe než strategie kontroly a řízení, čímž zvyšují hodnotu podniku. Dobrovolné aktivity tak mají přínos jak na straně kritérií kvality života spojených s pozitivními efekty ekonomických aktivit, tak i na straně kritérií kvality života spojených s negativními efekty ekonomických aktivit 10. Doporučení: Při řešení environmentálních problémů by předtím, než bude uplatněna regulace, vždy měla být přednostně zvažována možnost, zda využití dobrovolných aktivit nemůže přinést lepší efekty v oblasti ochrany životního prostředí. Strategie kontroly a řízení (a s ní související environmentální limity a jiné standardy) zůstane i nadále základním mantinelem vymezujícím přijatelný environmentální profil podniků i jejich výrobků a služeb. Je to dáno mj. nedostatečnou internalizací externalit v podmínkách trhu, na kterou reaguje 9

Pojem kvality života je podrobně vymezen například v Rámci programů udržitelné spotřeby a výroby. V politických dokumentech je tato synergie někdy nazývána jako strategie dvojího (ekonomického a environmentálního) anebo trojího (ekonomického, environmentálního a sociálního) zisku.

10


47 47


strategie kontroly a řízení. Jinými slovy lze říci, že pravidla pro podnikání, nastavení tarifů apod. dostatečně neodráží zájmy zájmových skupin v celé šíři kvality života. Prostor pro širší uplatnění dobrovolných aktivit může vytvořit rámcových podmínek (především v rámci ekologické daňové reformy).

změna

Doporučení: V krátkodobém horizontu se zaměřit na podporu dobrovolných aktivit v těch oblastech, ve kterých rámcové podmínky podnikatelské sféře umožňují tyto aktivity realizovat 11. V dlouhodobém horizontu realizovat v návaznosti na globální trendy změny rámcových podmínek (především ekologickou daňovou reformu). Tyto změny je potřeba primárně podpořit na mezinárodní úrovni. Detailní analýzy realizované v oblasti zvyšování energetické účinnosti v rámci aplikačního programu ukazují, že se ČR vyplatí proaktivně realizovat postupné změny rámcových podmínek podporujících USV a za tyto změny se zasadit i na úrovni mezinárodních organizací, především EU, protože to přispěje k lepší kvalitě života občanů ČR. Při dobrém nastavení parametrů změny povede ekologická daňová reforma ke zlepšení jak na straně žádoucích, tak i na straně nežádoucích efektů ekonomických aktivit (tedy ke zlepšení kvality života), včetně podpory inovací v podnikatelské sféře.

9.2

Přínosy dobrovolných aktivit

Základní tezí výzkumu bylo, že v oblasti podpory dobrovolných aktivit existují významné příležitosti pro současné dosahování trojího efektu: zlepšování stavu životního prostředí při současném zvyšování konkurenceschopnosti ekonomiky a při současném zlepšování ukazatelů sociálního rozvoje společnosti. Vzhledem k významnému zvýšení materiálové a energetické účinnosti, ke kterému došlo v důsledku restrukturalizace českého průmyslu včetně zavedení moderních metod řízení, se v odborné veřejnosti objevily hlasy, že potenciál ekonomicky efektivních preventivních opatření je prakticky vyčerpán a podniky již nemají co zlepšovat. Výzkum tuto tezi nepotvrdil. V rámci hodnocení projektů zavádění dobrovolných aktivit v podnicích tak byl všude identifikován významný potenciál přínosů. V sektorech, jako je například výroba vápna a cementu, kde je potenciál pro další významné úspory v oblasti výrobních procesů po kompletní modernizaci procesů omezený, je stále prostor pro zlepšování v oblasti ekodesignu celého životního cyklu včetně vytváření nových produktů ale například i v pomocných provozech. Existence potenciálu úspor je potvrzována v jednotlivých podnicích, které se zapojily do dobrovolných aktivit. Výzkum vyvrátil také tezi, že potenciál úspor je pouze v zastaralých provozech a v podnicích s méně efektivními systémy řízení. Například podnik Plzeňský Prazdroj, a. s. , který je jedním z předních podniků z pohledu používaných technologií i systémů řízení, šetří díky aktuálním dobrovolným aktivitám více než 6 mil. Kč/rok 12. Potenciál pro úsporná opatření existuje i u zcela nových a velice moderních podniků 13. 11

Tyto oblasti jsou specifikovány v sekci Oblasti podpory dobrovolných aktivit. 12 Zdroj: Případová studie monitoringu a targetingu, ENVIROS, s. r. o., 2005. 13 Například v rámci projektu EMPRESS byl v roce 2005 identifikován potenciál úspor při zavedení dobrovolné aktivity v moderních a zcela nových provozech menšího podniku: zahraničnímu majiteli, který tyto MINISTERSTVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

48 48


U vybraných dobrovolných aktivit byly identifikovány následující přínosy: Aktivita

Použitá metodika Dobrovolné Analýza dohody výsledků energetických auditů na podnikové úrovni

Zavádění systémů řízení (EMS a EMAS)

Analýza výstupů paralelního projektu VaV (CEMC) Řízené rozhovory

Monitoring a targeting (M&T)

Analýza výsledků projektů M&T v ČR a v UK Řízené rozhovory

Hodnocení možností čistší produkce (HMCP)

Analýza výsledků projektů HMCP v ČR Řízené rozhovory

Environme ntální manažersk é účetnictví

Analýza výstupů projektu VaV1C/4/13/04 (CEMC) Řízené rozhovory

Environmentální přínosy Snížení spotřeby energie v průmyslu v ekonomicky návratných opatřeních o 15% a ve veřejném sektoru o 20 % přinese snížení všech emisí škodlivin a snížení materiálů a surovin Zavedení systémů environmentálního řízení vede k lepšímu řízení environmentálních aspektů, vedoucí ke snížení neg. dopadů na ŽP, konkrétní přínosy (ve srovnání s podniky bez EMS) nelze vyčíslit Snížení spotřeby paliv a energií (pomocí neinvestičních opatření až o 5%; pomocí investičních opatření až o 50%) Úspory na materiálových i energetických vstupech (šetření přírodních zdrojů) a snížení všech odpadních toků (někdy i jejich eliminace). Úspory na materiálových i energetických vstupech (šetření přírodních zdrojů) a snížení všech odpadních toků (někdy i jejich eliminace).

Ekonomické přínosy

Sociální přínosy

Realizace ekonomicky návratných opatření zlepší ekonomickou konkurenceschopnost průmyslu a sníží výdaje veřejných rozpočtů na všech úrovních.

Snížení výdajů domácností na služby a výrobky, zvýšení zaměstnanosti zlepšením konkurenceschopnosti a vytvořením trhu pro energeticky efektivní opatření

Respondenti nesledovali ekonomické přínosy (ty bylo možné vyčíslit pouze v případě, že pro realizaci EMS využily další dobrovolné aktivity)

Zavedení EMS a EMAS vede mj. ke snížení rizik na pracovišti a zlepšuje podnikovou kulturu Systémy řízení vyžadují lidské zdroje a jejich zavedení i provoz tak zvyšuje zaměstnanost

Neinvestiční opatření s návratností obvykle do 1 roku (při zahrnutí nákladů na zavedení M&T), u investičních opatření je návratnost delší) Ekonomické úspory kolem 1% obratu podniku v prvním roce po zavedení. Další efekty srovnatelné s M&T.

Zavedení M&T zlepšuje podnikovou kulturu Zavedení a provoz M&T vyžaduje lidské zdroje a zvyšuje zaměstnanost Zavedení HMCP zlepšuje podnikovou kulturu a snižuje rizika na pracovišti HMCP vyžaduje lidské zdroje a zvyšuje tak zaměstnanost

Pokud tvoří náklady na EMA vyžaduje lidské materiálové a zdroje a zvyšuje tak energetické vstupy a zaměstnanost náklady související s odpady cca 30% podnikových nákladů, lze očekávat úsporu kolem 1% obratu, při 80% podílu je to až 3% obratu14

nové provozy vystavěl, je při investici 2mil. Kč do zavedení M&T garantována úspora s návratností do 14ti měsíců (reálný potenciál úpor bude větší). 14 Jedná se o údaj založený pouze na zahraničních zkušenostech, v ČR zatím není k dispozici reprezentativní vzorek výsledků. MINISTERSTVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

49 49


Aktivita Ekodesign – úpravy stávajícího designu výrobků a služeb Ekodesign – radikální inovace, (například systémy výrobek– služba)

Použitá metodika Workshop k ekodesignu Řízené rozhovory

Ekonomické přínosy Sociální přínosy Environmentální přínosy Snížení materiálové a Ekonomické výsledky Sociální dopady nebyly energetické náročnosti nejsou k dispozici hodnoceny životního cyklu výrobků a služeb o 30 - 60%

Workshop k ekodesignu Řízené rozhovory

Snížení materiálové a Ekonomické výsledky energetické náročnosti nejsou k dispozici životního cyklu výrobků a služeb o více než 60 %

Kvalitativně lepší sladění zájmů zájmových skupin

Podrobná analýza vybraných dobrovolných přístupů, která je popsána ve zprávě, vedla k následujícím závěrům:

Potenciál přínosů ze zavádění dobrovolných aktivit je v ČR významný15. Ve srovnání se zahraničím je podpora dobrovolných aktivit pro jeho využívání velmi omezená.

Hodnocení efektů jednotlivých dobrovolných aktivit se liší a je obtížné převést je na společné indikátory umožňující porovnání. Některé dobrovolné aktivity je obtížné hodnotit, často neexistují relevantní údaje16.

Výzkum potvrdil tezi, že všechny zkoumané dobrovolné aktivity mají své opodstatnění a mohou přinést pozitivní efekty buďto přímo anebo tak, že podpoří realizaci jiných dobrovolných aktivit (například v rámci EMS se dosáhne dvojího efektu (snížení výrobních nákladů a snížení dopadů na životní prostředí) tím, že se do této aktivity integruje EMA a HMCP). Důležitý je výběr správné kombinace dobrovolných aktivit pro situaci a perspektivy konkrétního podniku. Výzkum byl zaměřen na identifikaci vhodných dobrovolných aktivit a na efektivní podporu pro jejich zavádění. Výstupem výzkumu je metodika pro hodnocení dobrovolných aktivit a jejich podpory, jejímž výsledkem jsou následující klíčová doporučení.

9.3

Směry zaměření dobrovolných aktivit

Pro dosažení cílů udržitelné výroby a spotřeby používají dobrovolné aktivity dvě základní strategie 17:

Snižování energetické a materiálové náročnosti systémů výroby a spotřeby

Optimalizace systémů výroby a spotřeby (náhrada vstupů, procesů, výrobků, služeb i požadavků).

Realizace obou těchto strategií vede ke snižování dopadů na životní prostředí. Změna vzorců výroby a spotřeby ve směru udržitelného rozvoje se projevuje právě snižováním energetické a materiálové náročnosti anebo optimalizací systémů 15

Tento potenciál není mapován. Dílčí údaje, které jsou k dispozici, se týkají například využití metodiky EPC, kde se potenciál úspor lepším využíváním energií jen ve veřejném sektoru v ČR odhaduje na více než 100mld. Kč (zdroj: HKČR). 16 Například ekolabeling není možné z tohoto důvodu do hodnocení zařadit – lze hodnotit snížení znečištění porovnáním výrobku splňujícího požadavky směrnice pro ekologicky šetrné výrobky a běžného výrobku v dané výrobkové kategorii, pro vyhodnocení reálných přínosů ale chybí údaje o zvýšení prodeje výrobku s ekolabelem. 17 Více viz Rámec programů USV ČR, Planeta 4/2005, MŽP, 2005. MINISTERSTVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

50 50


výroby a spotřeby. Tyto efekty se projevují novou kvantitou anebo kvalitou materiálových a energetických toků souvisejících s ekonomickými aktivitami a poskytují základ pro měření efektů dobrovolných aktivit. V souladu s modelem vyvinutým v rámci výzkumu nedochází ke změně pouze na úrovni viditelných toků materiálů a energií (na tzv. operační úrovni). Procesy na operační úrovni podniku řídí procedury na úrovni systémů, které jsou zase určovány cíli a strategiemi na úrovni politik. Na základě metodiky vyvinuté v rámci výzkumu byly identifikovány tři základní směry podpory dobrovolných aktivit podnikatelské sféry v oblasti udržitelné výroby a spotřeby v ČR.

9.3.1

Podpora na operační a systémové úrovni podniku

Systémová a operační úroveň podniku přímo určuje procedury řízení environmentálních aspektů a konkrétní praxi ovlivňující environmentální profil podniku. Podporu v tomto směru doporučujeme zaměřit především na odhalování potenciálu pro dobrovolné aktivity v oblasti USV a na vytváření kapacit pro jeho využívání. Podpora by se měla soustředit na:

Přenos informací o tocích v procesech i v celém životním cyklu a o jejich dopadech na součásti kvality života

Přenos informací o dobré praxi (dobrovolných aktivitách a specifických technikách pro optimalizaci materiálových a energetických toků)

Podporu vytváření odborných kapacit pro využívání dobrovolných aktivit

Vytvoření transparentního monitoringu pro sledování efektů dobrovolných aktivit.

Nejrozšířenější dobrovolné aktivity jsou na úrovni systémů (EMS podle ISO 14 001 a EMAS). EMS poskytuje dobré východisko pro zavádění dalších dobrovolných aktivit a důležitým směrem podpory je právě rozšiřování EMS (o nástroje na operační úrovni, na strategické úrovni by bylo prvním logickým krokem rozšíření o ověřené environmentální prohlášení jako nástroj komunikace se zájmovými skupinami 18). 9.3.2

Podpora na úrovni strategií podniku

Podmínkou pro realizaci dobrovolných aktivit je to, aby zvyšovaly hodnotu podniku. Podnik přitom sleduje naplňování základních konkurenčních strategií:

Udržet se na trhu

Snižovat náklady

Předejít konkurenci

Vytvořit nový trh

Konkrétní dobrovolné aktivity musí podniku přinést efekty alespoň v oblasti jedné konkurenční strategie. Tuto podmínku lze charakterizovat také tak, že podnik musí jako důsledek dobrovolné aktivity pocítit silnou a opakovanou pozitivní zpětnou vazbu, která bude rezonovat s některou z jeho existujících strategií.

18

Více viz návrh na rozvoj programu EMAS MINISTERSTVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

51 51


Při inovacích, které naplňují konkurenční strategie, podnik pečlivě zvažuje všechna rizika. V případě, že se podniku jako výstup dobrovolné aktivity sice nabízí silná pozitivní zpětná vazba (například potenciál významných úspor nákladů), ale dosažení těchto úspor je spojeno s většími riziky (například přetížení pracovníků a následné nesplnění cílů výroby), podnik dobrovolnou aktivitu realizovat nebude. Rizika jsou podniky často vnímána i v souvislosti se zárukami existence specifického potenciálu pro zlepšení a jeho rozsahu včetně realizovatelnosti opatření. Podporu ve směru strategií podniku doporučujeme zaměřit na:

Sdílení rizik (čím je dobrovolná aktivita méně zavedená, tím větší obvykle podnik potřebuje podporu v oblasti sdílení rizik spojených se zaváděním dobrovolných aktivit)

Pozitivní zpětnou vazbu (podnik zavádějící dobrovolné aktivity musí pociťovat opakovanou a dostatečně silnou pozitivní zpětnou vazbu na své aktivity, jinak od nich odstoupí)

9.3.3

Podpora na úrovni cílů

Jak vyplývá z modelu vytvořeného v rámci výzkumu, podpora dobrovolných aktivit by měla vycházet z oblasti zájmových skupin a jejich zájmů. Dobrovolné aktivity přinášejí efekty jednak pro podnik, pro jeho pracovníky, vlastníky a zákazníky (které zajímají především žádoucí efekty ekonomických aktivit) a jednak pro další zájmové skupiny (které mohou zajímat spíše nežádoucí efekty ekonomických aktivit a jejich dopady na konkrétní zájmy). Podniky, které realizuji dobrovolné aktivity, často neinformují o jejich pozitivních dopadech zájmové skupiny, protože od nich neočekávají pozitivní zpětnou vazbu. Toto zjištění je velice alarmující a potvrzuje základní problém v podpoře dobrovolných aktivit podnikatelské sféry v oblasti USV, který je v malém propojení zájmů zájmových skupin a konkrétních cílů a strategií. Z tohoto důvodu je nevýznamnějším směrem pro dlouhodobou podporu dobrovolných aktivit spolupráce zájmových skupin a tvorba dohodnutých cílů (takových cílů, které vycházejí z pochopení potřebnosti dosažení těchto cílů z hlediska zlepšování kvality života).

9.4

Oblasti podpory dobrovolných aktivit a klíčová doporučení

Pro jednotlivé směry byly identifikovány konkrétní programy a oblasti, ve kterých mohou dobrovolné aktivity přinést největší efekty. Cílem podpory dobrovolných aktivit podnikatelské sféry v oblasti USV je zavedení praxe, která bude lépe reflektovat principy USV (tzv. změna vzorců výroby a spotřeby). Jak ukazuje model vyvinutý pro účely výzkumu, praxe podniku je ovlivňována jednotlivými úrovněmi řízení 19 a vnějšími podmínkami. Pro efektivní podporu dobrovolných aktivit byly identifikovány tyto základní podmínky:

Spolupráce zájmových skupin vedoucí k využití dobrovolných aktivit pro dosahování sdílených cílů. (Zájmy a cíle zájmových skupin jsou základní motivací pro zavádění dobrovolných aktivit).

19

Jednotlivé úrovně řízení se mění v procesu změny, který je v modelu rovněž popsán: pro dosažení trvalých efektů je potřeba projít jednotlivé fáze procesu změny (koncepční vhled, plánování, realizace, hodnocení). MINISTERSTVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

52 52


Konzistentní změna v rámci celé pyramidy řízení podniku (cíle, strategie, procedury a podniková praxe v operačním systému musí být v souladu)

Vnější podpora dobrovolných aktivit musí působit synergicky s rámcovými podmínkami a musí podniku poskytovat dostatečně silnou pozitivní zpětnou vazbu na jeho aktivity

Změny by měly být optimalizovány z hlediska celého životního cyklu výrobku a služeb.

Pro efektivní podporu dobrovolných aktivit soukromého sektoru v oblasti USV jsou v jednotlivých prioritních směrech navrženy následující oblasti pro konkrétní intervenci a specifická klíčová doporučení 20:

KLÍČOVÉ DOPORUČENÍ č. 1)

Zajistit přenos informací o materiálových a energetických tocích v procesech i v celém životním cyklu

Toto opatření představuje realizaci postupných kroků, které jsou specifikovány v příloze návrhu Národního programu čistší produkce. Pro efektivní přenos informací je potřeba zřídit účty materiálových toků jak na makro, tak i na mikroúrovni.


Zvýšit transparentnost hodnocení výsledků dobrovolných aktivit

Jedním z potřebných kroků je zavedení jednotné metodiky pro hodnocení dobrovolných přístupů, která by mj. umožnila benchmarking. Pro hodnocení přínosů dobrovolných aktivit jsou používány základní okruhy indikátorů:

Snížení spotřeby vstupů na jednotkový efekt ekonomické aktivity 21

Snížení znečištění na jednotkový efekt ekonomické aktivity

Celkové hodnocení nákladů a návratnost investic

Indikátory je nutno stanovovat sektorově tak, jak se liší efekty ekonomických aktivit. Nejčastější referenční jednotkou bude jednotka výroby. Lze přitom vyjít z indikátorů nejlepších dostupných technik v rámci IPPC. Dalším doporučeným opatřením pro zvýšení transparentnosti je rozšíření externího ověřování, které dnes v ČR existuje pro ekologicky šetrné výrobky (Program EŠV) a pro systémy řízení (certifikace ISO 14001 a ověření v rámci EMAS) na dobrovolné aktivity na úrovni procesů (více viz návrh Národního programu čistší produkce) a na podporu deklarace výrobku (EPD) (více viz program EŠV).


Zhodnotit potenciál pro dobrovolné aktivity v podnicích

20

Tato doporučení jsou pak dále rozpracována v rámci konkrétních programů. 21 Jako jednotkový efekt se zatím většinou používá obrat podniku. MINISTERSTVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

53 53


Jako nejefektivnější nástroj pro podporu dobrovolných aktivit bylo identifikováno komplexní vstupní zhodnocení, které by podnikům poskytlo informace o možnostech využití dobrovolných aktivit na všech podnikových úrovních:

cílů a strategií (tato úroveň zahrnuje komunikaci se zájmovými skupinami)

systémů

procesů

výrobků a služeb

Podpora vstupního zhodnocení je navržena ve formě dotované technické asistence jako součást Národního programu čistší produkce. Tato podpora pomůže vyřešit problém chybějících odborných kapacit, které jsou rozhodující vstupní překážkou pro zvažování dobrovolných aktivit podnikem. Vstupní zhodnocení napomůže budování odborných kapacit uvnitř i vně podniku.


Sdílet s podniky rizika spojená s inovacemi

Zavedení dobrovolných aktivit (doporučených například v rámci vstupního zhodnocení) významně napomůže sdílení rizik spojených s inovacemi. U pilotního zavádění nových dobrovolných aktivit je například nezbytné podpořit tyto aktivity dotacemi do realizace programů anebo jiným zmírněním rizik. Ve stávajících podmínkách, které nejsou dobrovolným aktivitám příliš nakloněny, má největší potenciál rychlého uplatnění při podpoře dobrovolných aktivit metoda EPC. Rizika soukromého sektoru jsou sdílena opět podnikatelskými subjekty (podniky ESCO). Pro větší rozšíření metody EPC je nezbytná její širší politická podpora. Stát by měl vytvořit:

podmínky pro zjednodušení procedur předcházejících uzavření smlouvy na EPC

prostředí pro transparentní řízení rizik při realizaci projektů EPC

programovou podporu publicity a vzdělávání v oblasti metody EPC.

Na tento úkol se zaměřuje jeden z navrhovaných programů Rámce udržitelné spotřeby a výroby v ČR. V rámci klíčových doporučení napomohou využití metody EPC pro dosahování cílů v oblasti USV především klíčová doporučení č. 10 a č. 6.


Poskytnout pozitivní zpětnou zavádění dobrovolných aktivit

vazbu

na

Poskytnutí pozitivní zpětné vazby podnikům zavádějícím dobrovolné aktivity je nezbytné pro jejich větší rozšíření. U EMS, jediné dobrovolné aktivity, která je v ČR rozšířena ve významném počtu podniků, je pozitivní zpětná vazba poskytována trhem, který certifikaci EMS oceňuje. Pozitivní zpětná vazba musí podniku napomáhat při realizaci alespoň některé ze základních konkurenčních strategií. Zde jsou uvedeny příklady pozitivní zpětné vazby:


54 54


Strategie

Pozitivní zpětná vazba

Udržet se na trhu

Ocenění certifikace podle ISO 14 001 v obchodních vztazích

Snižovat náklady

Ekonomické nástroje podporující efektivnější využívání materiálových a energetických zdrojů

Předejít konkurenci

Označování procesů, výrobků a služeb; Zelené nakupování

Vytvořit nový trh

Podpora pilotních projektů

Analýza zahraničních zkušeností ukázala, že jednotlivé státy používají při podpoře dobrovolných přístupů dvě základní strategie: 1. Konzervativní strategie spočívá ve spolehnutí se na využití ekonomických nástrojů, které zasahují všechny podniky stejně (například ekologická daňová reforma). 2. Proaktivní strategii doplňuje tento konzervativní přístup o cílenou podporu vybraných dobrovolných aktivit. Model vytvořený v rámci výzkumu a provedené analýzy vysvětlují, proč není první (konzervativní) strategie sama o sobě dostatečná. Pro využití potenciálních přínosů dobrovolných aktivit nestačí pouze vytváření obecných podmínek a poskytování informací. Především v počátečních fázích šíření nové dobrovolné aktivity je nezbytné proaktivně tyto aktivity podporovat i v dalších oblastech, které jsou zde specifikovány. Tyto závěry výzkumu potvrzují zahraniční zkušenosti – dobrovolné aktivity se šíří především v těch státech, kde se jim dostalo nejen konzervativní ale i proaktivní podpory (například skandinávské státy, Nizozemí, Velká Británie anebo Rakousko). Specifické návrhy na poskytnutí pozitivní zpětné vazby jsou rozpracovány u jednotlivých navrhovaných programů (například u EMAS to je zelené nakupování, u NPCP především dotace a poskytnutí značky, u EŠV zvýšený zájem zákazníků o ekologicky šetrné výrobky, který může být výsledkem významného zapojení obchodníků do propagace značky). Velmi progresivní je návrh na poskytnutí pozitivní zpětné vazby pro zvyšování energetické účinnosti v podnicích prostřednictvím připravované ekologické daňové reformy (EDR) (návrh je podrobně rozpracován v rámci aplikačního programu, obsahuje i stanovení dohodnutých cílů a lze jej využít mj. právě i při přípravě EDR). Tento způsob poskytnutí pozitivní zpětné vazby byl identifikován jako reálný i za současných podmínek v ČR, které nejsou poskytování pozitivní zpětné vazby na zavádění dobrovolných aktivit příliš nakloněny (viz analýzy).


Dohodnout sdílené cíle

Při podpoře dobrovolných aktivit jsou velice efektivní sdílené cíle dohodnuté mezi podnikatelskou sférou a veřejným a pokud možno i nevládním sektorem. Dosažení těchto cílů je potřeba zakotvit v dobrovolných dohodách. Zahraniční zkušenosti ukazují, že důležitou podmínkou pro efektivní fungování dobrovolných dohod je to, aby příslušné smluvní ujednání obsahovalo i důsledky v případě nedodržení dohody. V ČR zatím neexistuje dobrovolná dohoda, která by takovéto náležitosti obsahovala.


55 55


Metodika pro přípravu dohodnutých cílů a pro poskytnutí pozitivní zpětné vazby na uzavření smluvního závazku obsahujícího ujednání o důsledcích neplnění závazků obsažených ve smlouvě byla zpracována v rámci aplikačního programu 22. Hlavní překážkou, na kterou naráželo hledání vhodných oblastí pro definování sdílených cílů v ČR, byla vysoká regulace jednotlivých zájmových oblastí. Při tvorbě nových legislativních norem doporučujeme vždy nejprve zvážit jak efektivní (z hlediska cílů ochrany životního prostředí a případně i dalších součástí kvality života) by mohlo být alternativní zavedení dohodnutých cílů v rámci dobrovolných dohod. Podmínkou pro přípravu dohodnutých cílů je, aby měla státní správa nejprve vyjasněny strategické cíle v dané oblasti. Toto doporučení je rozpracováno v bodě č. 10.


Vytvořit platformu pro spolupráci

Jak již bylo zdůrazněno, základním předpokladem pro efektivní podporu dobrovolných aktivit je spolupráce zájmových skupin. Model vytvořený v rámci výzkumu ukazuje, proč je tato zdrojová úroveň nejdůležitější pro efektivní podporu dobrovolných aktivit a pro dosahování žádoucích efektů v oblasti USV. Doporučení formulovaná v rámci této oblasti se překrývají s doporučeními pro podporu dobrovolných přístupů na obecné úrovni. V souladu s těmito doporučeními by se potřebná platforma mohla vytvořit kolem konceptu kvality života a jejího promítnutí do politik zájmových skupin. Řízené rozhovory realizované v rámci výzkumu bohužel potvrdily tezi, že spolupráce zájmových skupin v oblasti USV není v ČR uspokojivá. Zároveň se ale ukázalo, že zástupci jednotlivých zájmových skupin si tento problém uvědomují, vnímají jej jako zásadní a chtějí se podílet na jeho nápravě. Analýzy provedené v rámci projektu dále ukázaly, že v ČR zatím neexistuje platforma, která by byla zcela vhodná pro dohadování sdílených cílů v oblasti USV a pro strategickou podporu dobrovolných aktivit. Existující platformy jsou buďto vytvořeny formálně shora anebo nezahrnují všechny důležité zájmové skupiny 23. Obecným problémem je malá pozornost věnovaná USV vrcholovými zástupci jednotlivých zájmových skupin. Navrhujeme proto vytvořit platformu pro spolupráci zájmových skupin v oblasti USV, která by splňovala následující podmínky:

vytvoření platformy procesem zdola nahoru

zastoupení na vysoké úrovni

zastoupení všech důležitých zájmových skupin 24

22

V případě neplnění cílů dohodnutých v dobrovolné dohodě by podniky musely platit plnou sazbu daně. Tento způsob motivace je lepší než tradiční sankce spočívající většinou v regulaci podniku v případě neplnění dobrovolné dohody. 23 Z řízených rozhovorů vyplynulo, že MŽP je zástupci podnikatelské sféry někdy vnímáno i jako zástupce nevládního a neziskového sektoru. Zástupci jiných zájmových skupin pak nemusí cítit potřebu přizvat nevládní a neziskové organizace tam, kde je již zastoupeno MŽP. Tím se ale ztrácí významný hlas nevládních organizací na takovýchto fórech, což pozici MŽP ve svém důsledku oslabuje. 24 Základní vymezení zájmových skupin zahrnuje podnikatelskou sféru, veřejný sektor (státní správu a samosprávu), zaměstnanecké a spotřebitelské organizace, nevládní a neziskové organizace. K účasti v platformě by měly být přizváni i zástupci finančních organizací a akademické a výzkumné sféry. MINISTERSTVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

56 56



Podpořit vzdělávání a vytváření povědomí v oblasti USV

Toto opatření je mj. i základním opatřením Rámce USV v ČR. Výzkum potvrdil nezastupitelnou roli vzdělávání při podpoře dobrovolných aktivit v oblasti USV. Nedostatek povědomí o dobrovolných aktivitách v oblasti USV a jejich potenciálních přínosech je základní překážkou pro větší rozšíření těchto aktivit a pro úspěšnou realizaci všech výše uvedených doporučení. Informační a vzdělávací kampaň musí být součástí každého programu USV. Jak ukazuje metodika vytvořená v rámci výzkumu, vzdělávání a vytváření povědomí je základní ale ne dostačující podmínkou pro podporu dobrovolných aktivit podnikatelské sféry v oblasti USV. Na oblast vzdělávání a vytváření povědomí v oblasti USV se zaměřuje jednak Rámec USV a jeho programy a dále i výzkum prováděný v rámci projektu VaV – 1C/4/38/04 (řešitel ÚEP).


Podpořit projekty vědy a výzkumu v oblasti USV

Toto opatření na podporu dobrovolných aktivit nebylo v rámci výzkumu rozpracováno ve formě konkrétních programů. Analýzy provedené v rámci výzkumu nicméně ukázaly, že

podpora vědy a výzkumu má nezastupitelnou roli při podpoře dobrovolných aktivit především v pilotní fázi jejich zavádění

současné podmínky nastavení podpory VaV nejsou příznivé pro podporu výzkumu v oblasti dobrovolných aktivit USV.

V oblasti podpory vědy a výzkumu podporujícího dobrovolné aktivity USV doporučujeme:

aby se MŽP zasadilo o zapojení ČR do sítě „Udržitelný podnik“: SUSPRISE (ustavené v rámci ERA-NET Sustainable Enterprise Programme) 25

lepší promítnutí potřeb výzkumu v oblasti USV do podmínek podpory VaV a to jak v ČR, tak i na úrovni EU 26.


Stanovit strategické cíle ČR v oblasti USV

Východiskem pro všechna níže uvedená klíčová doporučení je dostatečná politická vůle podpořit změnu vzorců spotřeby a výroby ve směru udržitelného rozvoje. Aby

25

Cílem programu je využít synergií mezi programy výzkumu a vývoje v zemích EU, které jsou členy SUSPRISE. Výzkumu v oblasti SUSPRISE se zaměřuje na udržitelné průmyslové procesy a výrobky a na netechnické aspekty udržitelných inovací (více viz www.susprise.net). 26

Kritéria pro podporu USV ve vědě a výzkumu specifikuje například Deklarace z Osla, kterou vytvořili odborníci zabývající se USV v reakci na politiku EC v této oblasti. V navrhovaném Sedmém rámcovém programu EC je podpora VaV v oblasti USV nedostatečná (více viz www.oslodeclaration.org). MINISTERSTVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

57 57


byla tato politická vůle účinná, musí vyústit ve stanovení strategických cílů v oblasti USV a jejich přijetí vládou ČR. Jako nejdůležitější cíl, který by měl být stanoven co nejdříve, je specifický cíl snížení energetické náročnosti. V oblasti snižování energetické náročnosti totiž v ČR:

existuje velký potenciál pro eko-efektivní opatření

tato opatření je možno i ve veřejném sektoru realizovat s využitím soukromých zdrojů (pomocí metody EPC – její podpora je specifikována v rámci klíčového doporučení č. 4)

veřejný sektor by měl jít v oblasti dobrovolných aktivit pro USV příkladem.

Doporučujeme, aby vláda ČR motivována jednak požadavky ochrany životního prostředí a jednak úsporami výdajů státního rozpočtu, vyhlásila: cíl snížení spotřeby energie o 10% v podnikatelské sféře během 10-ti let 27. cíl snížení spotřeby energie o 20% v zařízeních veřejného sektoru během 10-ti let 28.

Stanovení takovéhoto cíle jasně deklaruje politickou vůli začít systémově měnit neudržitelné vzorce spotřeby a výroby tam, kde to zároveň přinese i ekonomické efekty (a to jak na makro tak i na mikroúrovni). Následně by měly být vyjednány sektorové cíle pro snižování energetické náročnosti v soukromém sektoru (v rámci doporučení č. 6).

9.5

Závěr

Závěrem lze konstatovat, že výzkum potvrdil základní teze, ze kterých vycházel:

V ČR existuje významný potenciál pro efekty v oblasti USV, kterých lze dosáhnout podporou dobrovolných aktivit podnikatelské sféry

Tento potenciál je zatím využíván velice omezeně

Existují prostředky jak efektivně podpořit podnikatelské sféry v oblasti USV v ČR.

realizaci

dobrovolných

aktivit

V rámci výzkumu byla navržena metodika pro hodnocení dobrovolných aktivit, byla provedena jejich analýza v ČR i v zahraničí a byla navržena konkrétní opatření pro jejich podporu. Jako nejkomplexnější a zároveň nejefektivnější oblast podpory dobrovolných aktivit byla identifikována potřeba spolupráce zájmových skupin v oblasti USV. Výzkum poskytl konkrétní výstupy, které budou pro tuto spolupráci využity.

27

Tento cíl je doporučen jako východisko pro diskusi na základě výsledků energetických auditů v podnikatelském sektoru dále na základě požadavků navrhované Směrnice EU o energetických službách (snížení spotřeby energie o 1 % ročně). 28 Tento cíl je doporučen jako východisko pro diskusi na základě konzultací s experty v oblasti energetických úspor a dále na základě zkušeností ze zahraničí (především USA a UK). MINISTERSTVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

58 58


9.6

Náměty na další výzkum

V rámci projektu byly identifikovány následující náměty pro další výzkum:

Rozpracování a pilotní ověření metodiky vstupního zhodnocení možností uplatnění dobrovolných přístupů v podnikatelské sféře

Stanovení konkrétních sektorových cílů pro dobrovolné dohody

Propojit Energetickou daňovou reformu s programem na podporu dobrovolných dohod k energetické efektivnosti.


59 59


10.

PŘEHLED KLÍČOVÉ LITERATURY

1. AEA Technology. Climate Change Agreements – Results of the first target period assessment. Future Energy Solutions. AEA Technology, 2003 2. Asian Development Bank. Policy Integration and Strategic and Action Planning for the Achievement of Cleaner Production. [Guidelines.] Asian Development Bank, 2002, ISBN 971-561-442-6 3. Van Den Bergh, Jeorgen C.J.M.. Ecological Economics and Sustainable Development: Theory, Methods and Applications. Cheltenham Glos (UK): Edward Elgar Publishing Limited, 1996, ISBN 1 85898 316 9 4. Bertoldi, Paolo. The Use of Long Term Agreements to Improve Energy Efficiency in the Industrial Sector: Overview of the European Experiences and Proposal for a Common Framework. Brussels: European Commission, 1999. 5. Blok et al. The Effectiveness of policy instruments for energy efficiency improvement in firms – The Dutch Experience. Boston/Dordrecht/London: Kluwer Academic Publishers, 2002. 6. Boons,F., Baas L., Bouma,J.J., Groene,A.,Blansch,K.. The Changing Nature of Business. The Netherlands: International Books, 2000, ISBN 90 5727 036 6 7. Corral C. Environmental Policy and Technological Innovation. (USA: MA): Edward Edgar, 2002, ISBN 1 84064 957 7

Northampton

8. Crossan M. Lane H, White R. „An Organizational Learning Framework: From Intuition to Institution.” Academy of Management Review, Vol. 24, No. 3, 1999 9. DEFRA. Changing Patterns – UK Government Framework for Sustainable Consumption and Production. London: DEFRA, 2003, PB 8733. 10. DEA. Voluntary Agreements in the Industry, Danish Experience, Danish Energy Authority (DEA). Copenhagen: DEA, 2002. 11. De Palma R., Dobeš V. Increasing productivity and Environmental performance: an Integrated Approach. Vienna: UNIDO, 2003. 12. Dobeš V., Bízek V. Identifying Complementary Measures to Ensure the Maximum Realisation of benefits from the Liberalisation of Trade in Environmental Goods and Services. [Case study: The Czech Republic, OECD report COM/ENV/TD.] OECD: Paris, 2003. 13. Eckes, George. The Six Sigma Revolution: How General Electric and Others Turned Process into Profits. New York: John Willey & Sons, Inc., 2001, ISBN 0471-38822-X. 14. Ehrenfeld J. R.. „Cultural Structure and the Challenge of Sustainability”. In Sexton at al. Better environmental decisions: strategies for governments, business and communities. Washington: Island Press, 1999, ISBN 1-55963613-0. 15. Erdmenger,Ch. Buing into the Environment, Experiences, Opportunities and Potential for Eco-Procurement. London: Greenleaf Publishing, 2003, ISBN 1874719675. 16. Erdmenger,Ch., Eri,W., Fuhr,V. The World buys Green. Freiburg: ICLEI, 2001. 17. EurLex. Communication on Environmental Agreements at Community Level Within the Framework of the Action Plan on the Simplification and Improvement of the Regulatory Environment. (COM (2002) 412), Brussels, 17.7.2002. 18. EurLex. Communication from the Commission to the Council and the European Parlament on Environmental Agreements. (COM (96) 561), Brussels, 27.11.1996.


60 60


19. European Commission. Sustainable consumption and production in the European Union. Brussels: European Communities, 2004, ISBN 92-894-8147-1. 20. European Economic and Social Committee. “Information and measurement instruments for corporate social responsibility (CSR) in a globalized economy”. SOC/192: Brussels, 8 June 2005. 21. Faddeva Z. Translation of sustainability ideas. [Report IIIEE.] Lund: Lund University, 2001. 22. Hansen, Kirsten and Anders Larsen. Energy Efficiency in Industry through Voluntary Agreements – the Implementation of Five Voluntary Agreement Schemes and an Assessment – AKF. Forlaget: AKF, August 1999. 23. Hargroves, Karlson ’Charlie‘ and Michael H. Smith (Eds.). The Natural Advantage of Nations: Business Opportunities, Innovation and Governance in the 21st Century. London: Earthscan, 2005, ISBN 1-84407-121-9. 24. Henelová, Vladimíra. Dobrovolné dohody jako nástroj řízení kvality ovzduší. Praha: Časopis EKO, 2003. 25. Henelová, Vladimíra. Ochrana klimatu a dobrovolné dohody ve Velké Británii. Praha: Časopis EKO, 2002. 26. Hlaváček, Jiří (Ed.). „Rámec programů udržitelné spotřeby a výroby České republiky. Planeta 4/2005. 27. Horáček, P., Tošovská, E. and Rejnuš, O. Vliv obchodní politiky a mezinárodních obchodních dohod na životní prostředí. [Zpráva z projektu VaV/320/3/00] Praha: MŽP, 2000. 28. Jorgensen T. H.. „Environmental management Systems and Organizational Change”. Eco-Management and Auditing, 7/2000. John Wiley & Sons, Ltd.. 29. Kolektiv autorů. Dobrovolné dohody. Praha: Český ekologický ústav, Středisko veřejných informačních služeb pro ŽP, 2000. 30. Kolektiv autorů. Akční plán pro energetické úspory v ČR do roku 2010. Praha: ECN, 1999. 31. Kolstad,Ch.,D.. Environmental Economics. New York: Oxford University Press, 2000, ISBN 0-19-511954 32. Kralup, Signe. Voluntary Agreements in Energy Policy- Implementation and Efficiency. Forlaget: AKF, 2000. 33. Kralup, Signe and Anders Larsen. Energy Efficiency through Voluntary Agreements. Copenhagen: AKF, 1998. 34. Larsen, Anders, AKF. VAIE – Voluntary Agreements – Implementation and Efficiency. Copenhagen: AKF, 2000. 35. Lindhqvist T.. Extended Producer Responsibility in Cleaner Production. Lund: IIIEE, 2000, ISBN 91-88902-13-7. 36. Luken R., Navratil J.. „A programmatic review of The UNIDO/UNEP national cleaner production centres”. Journal of Cleaner Production vol. 12, 2004. 37. Malý, Miroslav, Jaroslav Jakubes. Dlouhodobé dobrovolné dohody v oblasti energetické efektivnosti a možnosti jejich využití v rámci energetiky hl. města Prahy. Praha: SRC International CS, 1999. 38. Manzini,E., Vezzoli,C. Product-Service Systems and Sustainability, Opportunities for Sustainable Solutions. Paris: UNEP, DTIE, 2002. 39. March Consulting, s r.o.. Uplatnění integrované prevence – Integrovaná prevence a omezování znečištění (IPPC). Praha: Produkt ČEA, 2000.


61 61


40. Meadows D.. „Places to intervene in the system”. Whole Earth 91 (Winter): 78, 1997. 41. Mishan,E.J. Spor o ekonomický růst. Praha: Sociologické nakladatelství, 1994. 42. Mont,Oksana. Product-Service Systems. [Doctoral dissertation, September 2004] Lund: IIIEE, Lund University, 2004, ISBN 91-88902-33-1. 43. Morgan G. Images of Organisation. Thousand Oaks (CA): Sage Publications, 1997. 44. Nath,B., Hens,D., Devuyst,D.. 1996, ISBN 90 5487 115 6.

Sustainable Development.

Paris: UNESCO,

45. OECD. Zpráva o politice, stavu a vývoji životního prostředí – Česká republika. Praha: OECD, 2005, ISBN 80-7212-317-3. 46. Peck P.. Interest in Material Cycle Closure? 2003, ISBN 91-889902-31-5.

Lund: IIIEE, Lund University,

47. Manoocheri, John, UNEP ROE at al. „Příležitosti udržitelné spotřeby: Strategie pro dosažení změny“. [překlad publikace UNEP ISBN 92-807-2071-6] Planeta 2/2003. 48. Riele, Harry te, M. van Elburg and r Kemma. Dematerialization: Less clear than it seems. Hague: STORRM C.S., 2001. 49. Rietbergen et al. Do agreements enhance energy efficiency improvement? Analysing the actual outcome of long-term agreements on industrial energy efficiency improvement in The Netherlands. Utrecht: University of Utrecht, 2002. 50. Robert K.-H., et al. „Strategic sustainable development – selection, design and synergies of applied tools”. Journal of Cleaner Production vol.10, 2002. 51. Senge P. M. at al.. The Fifth discipline fieldbook: strategies and tools for building a learning organisation. New York: Doubleday, 1994, ISBN 0-38547256-0. 52. Senge P. M. at al.. The Dance of change: the challenges of sustaining momentum in learning organisations. New York, 1999, SBN 0-385-493223. 53. Situační zpráva připravovaná na základě bodu II/2 Usnesení vlády č. 1242/2004 ke Strategii udržitelného rozvoje ČR. [Pracovní verze.]. Praha: řijen 2005. 54. Starik, Mark, Sanjay Sharma (ed.). New Horizons in Research on Sustainable Organisations: Emerging Ideas, Approaches and Tools for Practitioners and Researchers. Sheffield; Greenleaf Publishing, 2005, ISBN: 1 874719 77 2. 55. Starzer Otto, E.V.A. Negotiated agreements in Industry: Succesful ways of implementation. Presentation at EEBW 2000, 17-19/10/2000. 56. Stone L. When case studies are not enough: the influence of corporate culture and employee attitudes on the success of cleaner production initiatives. Journal of Cleaner Production vol. 8, No. 5, 2000. 57. Šauer, Petr at al. Voluntary agreements in environmental policy. Vysoká škole ekonomická, 2001, ISBN 80-245-0117-1.

Praha:

58. Trnková, Jana. Corporate Social responsibility in The Czech Republic: Survey Results & Case Studies. Praha: Business Leaders Forum, 2005 59. UNEP. Consumption Opportunities. Geneva: UNEP, 2001, ISBN 92-807-20716. 60. UNEP DTIE and Consumers International. Tracking progress: Implementing Sustainable consumption policies. Geneva: UNEP, 2002, ISBN 92-807-2205-0.


62 62


61. UNEP-DTIE. Changing Consumption Patterns, Industry and Environment. Geneva: UNEP, 1999, ISSN 0378-9993 62. UNIDO PTC/PEM. Cleaner Production Programme. [Business Plan 2003-2005] UNIDO: Vienna, 2002. 63. Univerzita Karlova v Praze, Centrum pro životní prostředí. Česká republika 2003: Deset let udržitelného ? rozvoje. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2003, ISBN 80-239-2010-3. 64. Úřad vlády České republiky. Strategie udržitelného rozvoje České republiky. Praha: Úřad vlády ČR, 2005, ISBN 80-86734-42-0. 65. US EPA. An Organisational Guide to Pollution Prevention. [Report EPA/625/R01/003] Cincinnati: US EPA, 2001. 66. Huba, Mikuláš at al. (Eds). Vavroušek, Josef: Na cestě ktrvalé udržitelnosti: [Sborník k nedožitým 60. narozeninám]. Brno: Nadace Partnerství, 2005, ISBN: 80-239-5067-3. 67. Winsemius, Pieter and Ulrich Guntram. A Thousand Shades of Green Sustainable Strategies for Competitive Advantage. London: Earthscan, 2002, ISBN 1 85383 846 2.


63 63


PŘÍLOHY


64 64


1.

PŘÍLOHA 1 – ZADÁNÍ PROJEKTU A SPECIFIKACE VÝSTUPŮ


65 65


2.

PŘÍLOHA 2 – MODEL PODPORY USV


66 66


3.

PŘÍLOHA 3 – SLOVNÍK ODBORNÝCH TERMÍNŮ


67 67


4.

PŘÍLOHA 4 – KATALOG NÁSTROJŮ


68 68


5.

PŘÍLOHA 5 – PŘEHLED PODPORY DOBROVOLNÝCH AKTIVIT VE SVĚTĚ A V ČR


69 69


6.

PŘÍLOHA 6 – METODIKA HODNOCENÍ DOBROVOLNÝCH AKTIVIT


70 70


7.

PŘÍLOHA 7 – NÁVRHY ROZVOJE STÁVAJÍCÍCH PROGRAMŮ


71 71


8.

PŘÍLOHA 8 – APLIKAČNÍ PROGRAM PRO PODPORU USV


72 72


9.

PŘÍLOHA 9 - UKÁZKA INTERNETOVÉ APLIKACE SLOVNÍKU USV Slovník USV je umístěn na internetové adrese: www.slovnik-usv.info. Na tuto adresu bude odkaz z internetové stránky projektu , jejíž umístění jako celek bude projednáno s MŽP. Podobu stránky znázorňuje následující obrázek: Obrázek 11: Ukázka internetové podoby slovníku USV


73 73


10. PŘÍLOHA 10 – PODKLADY Z WORKSHOPU K ECODESIGNU


74 74


11. PŘÍLOHA 11 – PŘÍRUČKA/MANUÁL PRO PODNIKATELSKOU SFÉRU


75 75

MINISTERSTVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

Recommend Documents