Měsíčník farnosti sv. Bartoloměje
9 2009
Milí farníci, tradicí kyjské farnosti jsou poutě, které se konají od nepaměti. A i když se konaly v různém období a za různým účelem, vždycky směřovaly na posvátné místo české země – do Staré Boleslavi. Zkusme se i letos zamyslet nad putováním, které má několik významů. Je jistě známo, že putování je tak staré, jak staré je lidstvo. A i když v biblickém slova smyslu poutník – toť cizinec, protože jeho vlast je v nebi, každé putování má několik charakteristických rysů. Při každé pouti musíme počítat se začátkem, cílem a způsobem dosažení tohoto cíle. A tak ve Starém zákoně vidíme zaslíbenou zemi Kanaán a místo odkud vychází izraelský národ s přesvědčením, že směřuje do místa oplývajícího mlékem a medem. Dá se říci, že každý jednotlivý život lze porovnat s touto charakteristikou smyslu pouti. Vycházíme z různých podmínek a stavíme si různé cíle, kterých chceme dosáhnout. Odlišné jsou také cesty a způsoby, stejně jako překážky, které se nám stavějí do cesty. Stejný je ovšem vždycky smysl spojený s odstraňováním toho, co nám brání dostat se na místo předem určené. Každá pěší pouť má podobný rys, i když úmysl je častokrát odlišný. Úmyslem poutí na posvátná místa je většinou změna dosavadního života anebo vyprošování potřebných darů a milostí pro nás nebo naše blízké. Nezáleží jen na samotném úmyslu, ale také na obětech s tím spojených. Každý poutník ví, že v okamžiku rozhodnutí jít na posvátné místo musí počítat s různými oběťmi, počínajíc časem, který obětuje, a konče odříkáním nejrůznějších věcí. Můžeme to pojmenovat jako půst, almužnu a modlitbu, které tolik zdůrazňuje Ježíš Kristus. Smysl pouti platí též i pro náš život. Každý život má svůj začátek, ať už fyzickým nebo duchovním narozením skrze křest, má své oběti, odříkání a těžkosti a konec konců i svůj cíl, kterým je okamžik smrti jako vstup do věčnosti. Stojíme na prahu návštěvy Svatého otce, která je další příležitostí k pouti do Staré Boleslavi. Nezáleží na tom, zda to bude pěší pouť nebo ne, ale jak vážně letos vezmeme otázku putování. V opravdovém putování totiž najdeme smysl almužny, odříkání, modlitby a postu. Prosme proto společně: „Svatý Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím.“ P. Edward Walczyk
2 │ Rozhovor Bydlí se svým manželem Vladislavem a třemi dětmi (18, 17 a 8 let) na Černém Mostě II. Ráda plave, cestuje, jezdí na kole, lyžuje, čte a přemýšlí o životě svém i druhých lidí. O kom je řeč? O Štěpánce Vondráškové, houslistce z Oázy, která se s námi nebála podělit o své názory.
DĚTI MĚ STÁLE NĚČEMU UČÍ Štěpánko, mohla byste nám říct něco z Vašeho dětství, odkud pocházíte, z kolika dětí, co dělali Vaši rodiče, podle jakých pravidel Vás vychovávali? Pocházím z lázeňského města Teplice. Mám tři sourozence, dva bratry a jednu sestru. Rodiče pro mě měli vždycky čas a porozumění. Vychovávali mě v křesťanském duchu i v těžké době totalitního režimu. Myslíte, že je dnes výchova dětí lehčí? Děti jsou pořád stejné, jenom je obklopuje více věcí, které je ovlivňují. A hlavně si myslím, že je vychovávají ponejvíce zpětné reakce, které děti dostávají nejen od rodiny, ale od celého svého okolí. Řadu informací mohou dostat už nejen od rodičů, přátel, najít si v knihovnách, z televize, ale především si je mohou najít na počítači a tam je třeba na ně trochu dohlédnout. Ne je pouze k počítači odložit. Máte tři děti – čemu Vás naučily? Děti mě stále něčemu učí. Hlavně mi ukazují přirozené věci,
kterým jsem se za ta léta oddálila, přizpůsobila jsem se společnosti a trochu vzdálila přírodě. Děti mají k přírodě blíž a my dospělí bychom jim měli více naslouchat. Někdy mě děti udivují ve své pravdě, která se ukáže kolikrát jako správná. Nemám však na mysli děti rozmazlovat, ale ukazovat jim správnou cestu a přitom jim naslouchat a trochu přemýšlet nad jejich názory. Jak jste se dostala do naší farnosti a jak jste se zapojila do hudebního tělesa, které doprovázelo mše v G14 a dnes v Oáze? Do G14 jsem začala chodit ještě za vedení otce Ladislava Součka.
Rozhovor │ 3 Velmi ráda na něj vzpomínám. Pokřtil mi dvě děti a dokázal mě vnitřně oslovit a pochopit. Byl se s námi podívat v Nových Butovicích, kde mají vybudované komunitní centrum. Tady nás tenkrát provázel i můj otec Ing. Josef Šimůnek, který zde vykonával funkci předsedy obvodního výboru KDU-ČSL. Bohužel v loňském roce zemřel. I když ho velmi postrádám, mám pocit, že je mi stále nablízku. A jak jsem se stala členem hudebního doprovodu? Otec Ladislav Souček vyzval farníky, kteří umějí na nějaký hudební nástroj, aby rozšířili naší kapelu. Ta mě vřele přijala a znovu trpělivými krůčky vrátila zpět do hraní. Jsem tomu ráda. Způsob a vedení naší kapely je motivující, radostný. Kde jste se naučila hrát na housle? Chodila jsem do Lidové školy umění v Teplicích. Umíte hrát i na jiné nástroje? Na jiné nástroje? Trochu ano. Na kytaru, flétnu…, ale myslím, že takový odborník, jako jsou někteří z kapely, zase nejsem. Hraní je můj koníček. Jste ráda, že se centrum dění naší farnosti na Černém Mostě II přemístilo do Oázy? Jsem ráda, že máme něco svého, kde se scházíme a můžeme zde
trávit více času, než jsme mohli trávit v Galerii 14, ale abych pravdu řekla, ještě jsem si nezvykla. Co akustika? S tou je to horší. Není nad kostel. Jaký styl hudby máte ráda, co posloucháte? Líbí se mi ten styl, který právě zde hrajeme. Myslím, že je takový přístupný lidu. Rytmický a lidé taky rádi zpívají, lehce mu přivyknou. Jinak mám ráda i jinou hudbu. Poslouchám klasickou i moderní. Je něco, co se Vám na našem společenství líbí? Líbí se mi přístup otce Edwarda Walczyka k malým dětem, jeho styl vedení. To jeho kladení otázek a zpětná chvála. A schází Vám tu něco? Asi to komunitní centrum, kde bychom měli lepší zázemí pro hraní, výuku dětí v náboženství, možnosti scházení se mladých a zpřístupnění katolické víry více lidem. Možná se to jednou povede a komunitní centrum bude i u nás. Snad Oáza splní požadavky aspoň z malé části. Za necelý měsíc k nám přijede svatý otec. Půjdete s farností na pěší pouť do Staré Boleslavi? Ráda bych.
4 │ Rozhovor Podle čeho se rozhodnete? Lístky se měly objednávat do 15. srpna… To máte pravdu. To jsou ty věčné podmiňovací způsoby. Co by člověk rád a co může. Nejsem bohužel momentálně pánem svého času, ale návštěvu Svatého otce a především jeho poselství mladým lidem, v němž se dotkne jejich života, si nenechám ujít. Vím, že si
v tomto případě čas vždycky najdu, v jaké formě, to už nechám na té situaci. Co od jeho návštěvy očekáváte? Neočekávám nic konkrétního. Ráda si poslechnu jeho názory a myšlenky. Připravila Marta Höferová
Rok kněží │ 5
Plnomocné odpustky v Roce kněží V rámci Roku kněží je podle dekretu Apoštolské Penitenciárie možné získat plnomocné odpustky v den zahájení a zakončení Roku kněží (19. 6. 2009 a 19. 6. 2010), dále pak vždy první čtvrtek v měsíci po dobu trvání Roku kněží – všem věřícím, kteří opravdově litují svých hříchů, v kostele nebo kapli se zbožně účastní mše svaté a obětují za kněze církve modlitby Ježíši Kristu, Nejvyššímu a Věčnému Knězi, a jakýkoliv dobrý skutek, učiněný v ten den, aby je posvětil a přetvořil podle svého srdce, budou uděleny plnomocné odpustky, pokud se vyznali ze svých hříchů ve svátosti smíření a pomodlili se na úmysl Svatého otce:
v den zahájení a zakončení Roku kněží, v den 150. výročí zbožného odchodu sv. Jana Maria Vianneye, dále pak první čtvrtek v měsíci nebo v jiný den stanovený místními ordináři ve prospěch věřících.
Bylo by velmi vhodné, aby v katedrálních a farních kostelích kněží pověření pastorací vedli tyto pobožnosti, slavili mši svatou a zpovídali věřící. Starým a nemocným lidem a všem, kteří z oprávněných důvodů nemohou vycházet z domova, s duší zbavenou jakéhokoliv hříchu a s úmyslem splnit tři obvyklé podmínky (svátost smíření, svaté přijímání, modlitba na úmysl Svatého otce), jakmile to bude možné, budou rovněž uděleny plnomocné odpustky v jejich vlastním domě nebo tam, kde kvůli okolnostem budou, ve výše uvedených dnech, pokud se pomodlí za posvěcení kněží a v důvěře obětují své nemoci a životní obtíže Bohu skrze Marii, Královnu apoštolů. Konečně částečné odpustky budou uděleny všem věřícím, kdykoli se zbožně pomodlí pětkrát Otčenáš, Zdrávas Maria a Sláva Otci nebo jinou schválenou modlitbu ke cti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova za to, aby byli kněží zachováni v čistotě a svatosti života. převzato z www.apha.cz (webové stránky Arcidiecéze pražské) Příště Vás seznámíme s ústřední postavou tohoto roku kněží, P. Janem Maria Vianneyim.
Pro ty, kdož by ještě chtěli do Staré Boleslavi, máme dobrou zprávu: náš otec P. Edward byl tak prozřetelný, že objednal více lístků, než se dosud přihlásilo lidí. Takže určitě neváhejte a obraťte se na něj! Marta Höferová
6 │ Stránka pro děti a nejen pro ně Kolik trojúhelníků najdeš na tomto obrázku?
Pokus se rychle doplnit názvy vodních sportů: P . A . . . Í V . . . Í
P . . O
K . . . IS . . KA V . . LO . . . Í V . D . Í
M . . . . . SM . S
J . . . I . G P . . Á . . NÍ
Stránka pro děti a nejen pro ně │ 7 Doplňuj přísloví: Tichá _________ břehy mele. Když není kocour doma, mají ________ pré. Špatný ________, špatné ovoce. Na hrubý __________ hrubá záplata. Co oko nevidí, to _________ neželí.
Znáte sudoku? 1 6
4
5
6
8
5
1
3
3 7 2
2
6
7
4
1 6
1 9
4 5
3
8
7
7
2 5
1
Odpovědi posílejte na e-mailovou adresu
[email protected] nebo předávejte osobně Terce Melicharové nebo Báře Machové. Pro správné luštitele je připravena speciální cena.
8 │ Duchovní stránka
Mariánská zjevení Fatima V době bojů za I. světové války došlo v portugalské Fatimě k 6 zjevením Panny Marie. Poprvé se Matka Boží zjevila třem pasáčkům, Lucii, Hyacintě a Františkovi, 13. května 1917 (když již předtím byli přítomni zjevení anděla míru, strážného anděla Portugalska). Toho dne si všichni tři hráli na svahu Cova da Iria, když uviděli něco jako blesk. Začali proto sestupovat a hnát ovce k silnici. V půli svahu, u velkého dubu, uviděli ženu, oděnou v bílém šatě, zářící víc než slunce. Paní k nim promluvila: „Nebojte se! Neublížím vám. Přicházím z nebe a přišla jsem vás požádat, abyste sem přicházeli po šest příštích měsíců 13. dne vždy ve stejnou hodinu. Pak vám řeknu, kdo jsem a co chci.“ Přáním Panny Marie během následujících zjevení bylo, aby se děti modlily každý den růženec za mír ve světě, za ukončení války a aby přinášely smírné oběti za hříchy světa a obrácení hříšníků, neboť mnoho duší přichází do pekla, protože se za ně nikdo neobětuje a nemodlí. Dále pasáčkům sdělila, že Ježíš chce zavést ve světě úctu k jejímu Neposkvrněnému srdci. Na důkaz pravosti zjevení slíbila, že při tom posledním učiní veřejný zázrak. Lucii, Hyacintě a Františkovi bylo svěřeno tzv. fatimské tajemství: Nepřestanou-li lidé urážet Boha, začne během pontifikátu Pia XI.* jiná, ještě horší válka. Aby se jí zabránilo, žádala Matka Boží o zasvěcení Ruska jejímu Neposkvrněnému srdci a o smírné svaté přijímání o prvních sobotách v měsíci**. „Jestliže lidé mé přání splní, Rusko se obrátí a bude mír. Jestliže ne, bude Rusko šířit své bludy po světě a vyvolá tak války a pronásledování Církve. Ale nakonec zvítězí mé Neposkvrněné srdce. Svatý Otec mi zasvětí Rusko, to se obrátí a světu bude dopřán na nějakou dobu mír. Portugalsko si zachová svou víru ... Když se budete modlit růženec,
Duchovní stránka │ 9 opakujte po každém desátku: O můj Ježíši, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás pekelného ohně a přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které toho nejvíce potřebují.“ V den posledního zjevení 13. října se Matka Boží představila jako Panna Maria, královna růžence a žádala, aby byla postavena kaple k její poctě. Poté došlo za přítomnosti více než 70 000 osob k tzv. slunečnímu zázraku. Ustal déšť. Stříbrný sluneční kotouč začal vířivě kroužit, zrudl, měnil barvy – žlutě, zeleně, červeně, modře a fialově ozařoval oblaka, stromy, skály i lidi. Pak se doruda zbarvené slunce začalo řítit k zemi. Nastal okamžik hrůzy, při kterém přítomní lidé padali na kolena, modlili se a káli za svoje hříchy. Tento zázračný úkaz vedl k obrácení mnoha hříšníků a nepřátel církve. Jak víme, k II. světové válce nakonec došlo. Portugalsko, které bylo zasvěceno Neposkvrněnému srdci 13. května 1931, bylo uchráněno nejen pohromy komunismu, ale také devastace II. světové války. 31. října 1942 zasvětil Pius XII. celý svět Neposkvrněnému srdci Panny Marie a od r. 1944 stanovil tento svátek jako závazný pro celou církev. V roce 1952 zasvěcení znovu opakoval. Od té doby byl svět zasvěcen Mariinu Neposkvrněnému srdci ještě několikrát: Pavlem VI. a Janem Pavlem II. Poznámky: *Lucie vícekrát výslovně potvrdila jméno Pia XI. Na námitku, že 2. světová válka začala za pontifikátu Pia XII., odpověděla, že obsazení Rakouska bylo už vlastně začátkem války. **10. prosince 1925 se Panna Maria zjevila sestře Lucii dos Santos, fatimské vizionářce, v klášteře Pontevedra a zasvětila ji do pobožností prvních sobot. „Všem, kdo se po prvních pět (později rozšířeno na 9) po sobě následujících sobot v měsíci vyzpovídají, zúčastní se mše svaté a přijmou svaté přijímání, pomodlí se pět desátků růžence a ve společenství se mnou budou 15 minut rozjímat o tajemstvích svatého růžence proto, aby mi udělali zadostiučinění, slibuji, že s nimi budu v hodině smrti se všemi milostmi potřebnými ke spáse.“ Připravila: Blanka Ocovská Použitá literatura: Sestra Lucie hovoří o Fatimě
10 │ Historie
Z farní kroniky Námětem pro následující řádky mi byl kdysi uskutečněný rozhovor s P. Ladislavem Součkem. Tehdy jsme jednoho horkého letního odpoledne postávali po mši svaté před farou a společná řeč se stočila na zachované písemnosti mající nějaký bližší vztah k naší farnosti. P. Ladislav tehdy utrousil, že takové doklady jsou samozřejmě dochovány, a to především ve formě farní kroniky, ovšem jako archiválie uložené ve státním archívu. Od té doby uplynulo mnoho času, ale myšlenka na to seznámit se s farní historií, mě po té době (konečně!) přivedla na webové stránky územně příslušného státního archívu. Překonal jsem tedy svou přirozenou lenost a po několika e-mailových dotazech jsem zjistil několik zajímavých informací (doufám, že nikoli jen pro mě). U Státního okresního archivu Praha-východ je uložen archivní fond Farního úřadu Kyje. Časově spadá fond do období let 1755 – 1956 a je s předchozím souhlasem duchovního správce farnosti částečně zpřístupněn (slovy archivního zákona) badatelům k bádání. Obsahuje farní kroniku z let 1831 – 1950, knihu konsistoriálních patentů z let 1755 – 1803, knihu dekretů konsistoře z let 1831 – 1884, snubní protokoly z let 1853 – 1874, knihu nadací z let 1904 – 1935, inventář fary Kyje a kostela sv. Bartoloměje v Kyjích z let 1865 – 1888, hospodářství z let 1821 – 1893, dále pak normálie a oběžníky z let 1782 – 1952, osobní záležitosti duchovních z let 1850 – 1949, duchovní záležitosti 1922 – 1952, hospodářskou agendu fary z let 1833 – 1949, stavební spisy farních budov 1902 – 1956 a matriční agendu z let 1923 – 1949. Tolik uvádí o archiváliích prozatímní inventární seznam z r. 1976. Jak je vidět, je toho poměrně hodně. Na tomto místě se přiznám, že žádné další podrobnosti o rozsahu, kvalitě a dalších skutečnostech vztahujících se k archiváliím vlastně nemám. Rád bych se ale s vámi podělil v dalších vydáních Natanaela o dostupné výsledky mého pátrání v jednotlivých součástech kyjské farní sbírky, samozřejmě poté, co svou návštěvou poctím státní archív. Ano, vím, že riskuji totální neúspěch, např. již v tom, že jazyku z poloviny 18. století jaksi neporozumím, v knihách se nebudu orientovat atd. atp. Pro ten případ mi nepište a nevyhledávejte, stejně se nechám zapírat a budu chodit „kanálem“, než zajistím jiný zdroj informací nebo si na to někoho šikovnějšího sjednám… Přesto se na tak tenký led pouštím rád. Jsem přesvědčený, že pro nás může z uvedených písemností vzejít mnohé poučení, že poznání, jak žili kdysi naši kyjští předkové, může být v mnohém ohledu velmi přínosné. Viktor Mach
Fejeton │ 11 PRACOVAT – NEJLÉPE NA SOBĚ! Práce patří nepochybně mezi nejpoužívanější česká slova. A těch přívlastků, kterými je ověnčena! A protichůdných doporučení – jedno přísloví varuje před odkladem, jiné před prací kvapnou… V dobách mého jinošství se poctivou prací překračovaly pětileté plány, posléze se díky ní měla dohonit vyspělá Evropa. Dnes, kdy to vyspělá Evropa i se svou kamarádkou Amerikou dopracovala až k ekonomické krizi, patrně nezbude nic jiného, než se vrátit – k poctivé práci. „Kdo nepracuje, ať nejí!“ připomínám si staré bojovné heslo při cestě do zaměstnání. Literárně bylo poprvé fixováno ve 2. listě sv. Pavla Soluňanům. Nechci s apoštolem národů zbytečně polemizovat, jeho slova jistě nemířila na kojence, kmety nebo churavějící. Nicméně určitě není práce jako práce. Existuje například práce fyzická a duševní. Lopaťáci a inkousti. Z pro mě neznámých důvodů se většinou příliš nerespektují. Coby mladý kantor jsem si občas přivydělal u špeditérské firmy. Jednou jsme stěhovali jakýsi úřad. Otíral jsem si zrovna pot z čela, když jsem z vedlejší místnosti zaslechl dvě dámy, kterak si sdělovaly něco o těch páchnoucích primitivech, co pošlapali koberec. Cítil jsem se uražen a ponížen – a tak jsem se před nimi schválně vysmrkal do rukávu. Myslím také, že už je na čase přestat s uštěpačnými poznámkami směrem k pracovníkům opírajícím se o lopaty. Při takových výkopových pracích je přece odpočinek naprosto nutný. Směje se snad někdo hokejistům, že minutu sviští po kluzišti a pak sedí pět minut na střídačce? Ale platí i opačná animozita. Dokonce má vlastní žena mi nedávno sdělila, že vůbec nevím, co je to pořádná práce – jako třeba nanosit uhlí. Snad bych to i dokázal. Ale bydlíme v ústředně vytápěném paneláku, a kdybych před radiátor vysypal hromadu koksu, jistě by mne hubovala. Tak jsem se raději vymluvil na rozečtenou knihu. Práce může být lehká a těžká, poctivá a nepoctivá, smysluplná a zbytečná. F. M. Dostojevskij kdesi píše, že nejhorší práce je ta, která společně s tělesnou námahou ubíjí i duši: v káznicích na Sibiři prý museli vězni dokola přemisťovat haldy kamení z jednoho konce dvora na druhý. Myslel jsem na tento text, když jsem kamarádovi pomáhal vyvážet senkrovnu – tam byl naštěstí smysl i výsledek zjevný. Je snad zřejmé, že v zásadě žádnou prací a profesí nepohrdám. Vážím si zemědělců, pekařů, závozníků i prodavačů – houstička by bez nich nebyla. Rád pozdravím ošuntělou podivínskou metařku, kterou pravidelně vídám v jednom podchodu – její zásluhou se nemusím brodit tím, co po sobě zanechali noční opilci. Některé existence jsou mi však záhadou: nic nevyrobí, neopraví, nevypěstují, nenaučí, nevymyslí – jen se přemisťují a dokola něco nabízí, opojené iluzí vlastní nezbytnosti… Nejdůležitější ze všeho je ovšem pracovat na sobě! Tuhle mi to říkal i pan farář – lidé na to prý zapomínají. Musel jsem mu dát za pravdu. Naposledy jsem totiž na sobě pracoval na vojně, když jsem si narychlo ve stoje přišíval knoflík u košile. Od té doby jsem si už pouze několikrát oholil vousy. Petr Střešňák
12 │ Úvaha
Čas dobrých předsevzetí Začíná školní rok. Pro školáky i pro studenty něco nového začíná. U rodičů starosti, aby děti vše zvládly, a sami přemýšlí, jak všechno zorganizovat, jak po stránce materiální, tak aby dětem zajistili dobré prostředí pro učení doma. A to nejen pro učení, protože to někdy bývá ta snadnější záležitost. Komenský napsal: „kdo ve vzdělání prospívá a v mravech upadá, víc škodí, než prospívá.“ Vzdělání je důležité, ale důležitější je dobrý člověk. Zlý člověk vzdělání zneužije ve svůj prospěch a nebere na nikoho ohled, často ani na vlastní rodinu. Všichni rodiče si jistě přejí, aby jejich dítě bylo dobrým člověkem s dobrým vzděláním. A k tomu obvykle směřují jejich síly. Je potřeba moře práce, obětí, trpělivosti i laskavosti. Ale laskavost se nesmí plést s opuštěním nároků, nesmí znamenat nedůslednost a už vůbec ne podbízení se drobnými úplatky tam, kde si rodiče moc nerozumí. Děti nejvíc postrádají, když jim nedáváme dost svého času, času společně prožitého. A sdílení času je také nejlepší způsob, aby děti převzaly hodnoty, na kterých nám záleží. Věřící rodina to má snazší jen v tom, že s vírou přijala i hodnoty, které Bůh lidem sdělil v Desateru a Pán Ježíš nad to vše nadřadil Lásku. Lásku, která dělá zákon přijatelnějším, Lásku, která odpouští pochybení, aby člověk mohl obnovit dobrý vztah s Bohem i s lidmi kolem sebe. Mnozí naši absolventi středních a vysokých škol odchází z domova za dalším vzděláním nebo již za prací. Co je pro ně nejdůležitější? Asi to, co pro všechny: Aby neztratili víru. Pro věřícího člověka je za obzorem konečný cíl, který nekončí smrtí, ale životem na věčnosti. Víra je však nejdůležitější pro člověka i na této zemi. Život bez víry je jako velká voda, která se valí a může zničit vše, co jí stojí v cestě. Víra, to jsou břehy, které usměrní lidské jednání tak, jako pevné břehy zabrání ničící velké vodě. Víra totiž pěstuje v srdci člověka řád, který je prospěšný pro každého, i pro nevěřící, se kterými se setkává. Věřící člověk je přeci veden k dobrému vztahu s Bohem i s lidmi. Skutečně věřící člověk usiluje o porozumění a dobro nejen v rodině, ale i v obci a celé společnosti. Cítí také odpovědnost nejen za svoji rodinu, ale i za společnost kolem sebe. V konečném důsledku pomáhá vytvářet prostor bezpečí pro každého, kdo v daném prostoru žije. A to je hodnota, po které spolu s námi touží i většina nevěřících. Tak našim dětem, rodičům i těm, kteří vykročili do světa, přejeme, aby je nikdy neopouštělo vědomí, že je do všech končin provází nejen láska nejbližších, ale i milující Bůh. Jiří Höfer Natanael vychází vždy první neděli v měsíci. Náklad 60ks. Za příspěvek na pokrytí nákladů (10 Kč) děkujeme. Své příspěvky do příštího čísla posílejte na e-mail
[email protected] do 27.9.2009. Technicky zajišťuje: p.Fiala a p.Januš. ● Další informace o farnosti na www.farnostkyje.cz.
