Milan Hodža a jeho vize středoevropské spolupráce

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor Evropská studia

Milan Hodža a jeho vize středoevropské spolupráce Bakalářská práce

Adéla Vožechová

Vedoucí práce: PhDr. Vít Hloušek, Ph.D. UČO: 136 046 Obor: EVS-ZUR Imatrikulační ročník: 2004

Brno, 2007

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala sama a pouze s použitím uvedených pramenů a literatury.

22. 4. 2007

Adéla Vožechová

2

Ráda bych na tomto místě poděkovala vedoucímu práce PhDr.Vítu Hlouškovi, Ph.D. za cenné připomínky a odborné rady při zpracování této práce a hledání relevantních pramenů.

Adéla Vožechová 3

Obsah

1. Úvod………………………………………….…………………………………………….5 2. Československá zahraniční politika v meziválečném období...……………………………6 3. Milan Hodža a jeho osobnost v československé politice…………………………………..8 4. Hodžovy vize evropské spolupráce………………………………………………………...9 4.1. Obecné myšlenky uspořádání střední Evropy………………………………………..10 4.2. Myšlenka rakousko-uherské federace………………………………………………..11 5. Činnost spojená s agrárním hnutím………………………………………………………...14 5.1. Dunajský plán……………………………………………………………………......16 6. Působení v exilu……………………………………………………………………........…19 6.1. Poválečné uspořádání Evropy……………………………………..…………………20 7. Role Československa v evropské integraci………………………………………………...23 8. Hodža versus Beneš………………………………………………………………………..25 8.1. Konfrontace představ evropské spolupráce………………………………………….25 8.2. Otázka orientace čs. zahraniční politiky………………………………………….....26 8.3. Otázka vyrovnání Čechů a Slováků……………………………………………….....27 9. Srovnání poválečné evropské integrace a Hodžových myšlenek………………………….28 10. Závěr……………………………………………………………………………..……….31 11. Seznam použitých pramenů a pramenů…………...…...…………………………..……..33 11.1. Prameny…………………………………………………………………………….33 11.2. Literatura………………………………………………………………………..…..33

4

1. Úvod Milan Hodža představoval ve své době významnou osobnost nejen v československé politice, ale jeho myšlenky týkající spolupráce států střední Evropy tvoří důležitou součást československého přínosu evropské integraci. Jejich hlavní body jsou totiž značně nadčasové, a přestože ve své době nenalezly úplné pochopení politiků i široké veřejnosti, jejich odkaz se později projevil v poválečném vývoji sjednocování států střední Evropy. Má bakalářské práce se bude věnovat právě tématu evropské integrace s cílem zmapovat oblast Hodžových vizí středoevropské spolupráce především prostřednictvím jeho díla Federace ve střední Evropě, ale zároveň také použitím dalších relevantních zdrojů. Smyslem práce není poskytnout pouze deskriptivní popis Hodžových myšlenek, ale analyzovat jejich význam v tehdejším politickém prostředí a zároveň zhodnotit jejich přínos pro následné poválečné formování evropské integrace. Cílem práce je potvrdit či vyvrátit hypotézu, že přestože Hodžovy myšlenky nebyly nikdy úplně realizovány, obsahovaly ve své době nadčasové poznatky, které představovaly jeden z výchozích bodů poválečného rozvoje evropské integrace. Hypotéza práce bude zkoumána pomocí následujících výzkumných otázek: 1. Zda se klíčové body Hodžových teorií mezi válkami objevují i v poválečných teoriích evropské integrace? 2. Zda se proměnily aspekty ovlivňující Hodžovy představy středoevropské spolupráce před a po vypuknutí 2. světové války? Zde se promítne jednak rovina tehdejší politické reality, jednak rovina Hodžových osobních názorů. Nejdříve se budu věnovat osobnosti Milana Hodži v československé politice a zhodnotím jeho vliv na zahraniční politiku Československa. Dále podrobněji rozeberu jeho obecné vize středoevropské spolupráce a uvedu aspekty, které ho ovlivnily a promítly se v jeho teoriích. V další části se zaměřím na konkrétní Hodžovy vize středoevropské spolupráce formulované především v jeho díle Federace ve střední Evropě, a to v chronologickém uspořádání od konceptu související s Rakouskem-Uherskem přes meziválečný plán středoevropské spolupráce v agrární oblasti až ke konceptu středoevropské federace formulovaného během války. Následně se podrobněji zaměřím na to, jaký význam Hodža přikládá Československu v rámci středoevropské spolupráce. Dále konfrontuji postoje a myšlenky Milana Hodži s tehdejším prezidentem Edvardem Benešem a na závěr srovnám poválečný vývoj evropské integrace s Hodžovými myšlenkami, zanalyzuji jejich přínos a potvrdím či vyvrátím výše vznesenou hypotézu o Hodžově odkazu v evropské spolupráci.

5

2. Československá zahraniční politika v meziválečném období Československo, nově zrozené na podzim roku 1918, nebylo v meziválečném období zrovna v nejlehčí pozici. Charakterizovala ji například obtížná geopolitická situace, jelikož z větší části obklopovaly republiku potenciální soupeři, kteří nebyli smíření s novou, poválečnou strukturou kontinentu. Kromě Rumunska, s nímž ale mělo Československo nejkratší hranici, nenahlížel na nově vzniklý stát příznivě žádný jeho soused. Proto nejdůležitějším nástrojem při zakotvení nového státu v evropských a zároveň i světových mezinárodních hospodářských a politických vztazích byla především zahraniční politika. Vedle dalšího důležitého nástroje, a to armády, zajišťovala bezpečnost státu.1 Pilířem československé zahraniční politiky hlavně v době působení Edvarda Beneše na postu ministra zahraničních věcí byla politická orientace na západní velmoci, především Francii a Velkou Británii. Československo formalizovalo spolupráci s Francií bilaterální politickou smlouvou,2 oproti tomu ale Velká Británie projevovala dlouhodobou zřetelnou nechuť k výraznějším, i obecným, závazkům. Základem politiky ČSR ve středoevropské oblasti se stala spolupráce s menšími státy, především nově vzniklým Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců, Rumunskem a Polskem. Z této spolupráce (krom Polska) se zrodila Malá Dohoda,3 která byla až do konce třicátých let středem zájmu československé politiky v Podunají.4 Jednalo se zde tedy o formu spolupráce spolusousedících států středoevropské oblasti, nicméně nikdy tato spolupráce nedosáhla integrační úrovně federalistického celku tak, jak by si jej představoval například právě Milan Hodža. Již v roce 1922 prohlásil, že „Malá Dohoda není naším konečným cílem, ale jádrem nové středoevropské konstelace, kterou budeme moc pojmenovat Dohodou Střední Evropy.“5 V souvislosti s krizí politiky kolektivní bezpečnosti v 30. letech a mnichovskou dohodou v roce 1938 ale došlo definitivnímu rozpadu Malé Dohody. Problémem se však stal rozpor mezi politicko-bezpečnostní orientací ČSR na západ a hospodářskou vázaností na Vídeň a Budapešť, později Německo. Propojit bezpečnostní politiku s hospodářskými vazbami se příliš nedařilo. Československo bylo značně závislé na zahraničním kapitálu a zahraničních trzích. Nejprve se tedy snažilo přeorientovat hospodářství

1

Dejmek, J.: Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století, str. 15. Smlouva byla podepsána v Paříži 25. ledna 1924. 3 Základem Malé dohody byly bilaterární smlouvy uzavřené mezi Československem, Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a Rumunskem v letech 1920 – 1921. 4 Dejmek, J.: Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století, str. 16. 5 Hodža, M.: Články, reči, štúdie. Sv. IV: Cesty stredo-evropskej agrárnej demokracie 1921-1931, str. 227. 2

6

od Budapešti, Berlína a Vídně na vzdálenější západní, jižní i východní oblasti.6 Později se naopak hospodářská orientace přesunula více do středoevropské oblasti v rámci spolupráce států Malé Dohody, to se však již nacistickému Německu postupně podařilo ekonomicky vyšachovat československý stát z jeho obchodních pozic v jihovýchodní Evropě, například v Jugoslávii.7 Po Locarnské konferenci v říjnu 1925 došlo k oslabení mezinárodní prestiže Československa a jeho bezpečnostních záruk. Německo garantovalo západní hranice prostřednictvím garanční smlouvy s Francií a Belgií, ale odmítlo obdobnou garanci pro východní sousedy Polsko a ČSR a přistoupilo jen na arbitrážní smlouvy. V Locarnu se tedy ukázalo, že západní velmoci jsou ochotny přijmout rozdílná měřítka bezpečnosti pro jednotlivé části evropského kontinentu. Následný postupný rozklad demokratických režimů ve střední a jihovýchodní Evropě, například nástup Mussoliniho fašistické diktatury v Itálii na podzim roku 1922, přivedl Československo do soukolí mezi Hitlerovou expansivní politiku a snahu Velkou Británií vedeného Západu o dorozumění s Německem a Itálií i za cenu jistých obětí právě ve střední Evropě. Západ prosazoval politiku appeasementu a to znamenalo konec veškerým snahám o vytvoření celku založeném na spolupráci středoevropských států.8 ČSR v nové Evropě nenašlo skutečného partnera k politické i ekonomické spolupráci. I tento fakt nakonec vedl k důsledku, že se ve třicátých letech ocitlo v takřka naprosté izolaci. Německo se po anšlusu Rakouska stalo téměř monopolním obchodním partnerem zemí střední a jihovýchodní Evropy. Tyto a následně mnichovské události v roce 1938 byly zřejmě jedním z důsledků onoho rozporu mezi politicko-bezpečnostní orientací a hospodářskou vázaností, tedy problému vyskytujícího se hned od vzniku Československa. Můžeme tedy říci, že československá zahraniční politika nenaplnila svůj hlavní úkol - zajistit bezpečnost státu. Přesto v této problematické době sehrály důležitou úlohu osobnosti věnující se právě otázkám řešení zahraničně-politické orientace ČSR, jednou z nich byl i Milan Hodža.

3. Milan Hodža a jeho osobnost v československé politice Hodža představuje komplexní osobnost, která nese značný podíl na formování podoby meziválečné československé politiky. Byl to nejen významný politik a státník, ale zároveň publicista a myslitel. Lze ho považovat za „prvního slovenského politika, který se zpronevěřil 6

Srovnej Romportlová, M. – Sládek, Z.: Hospodářský a sociální vývoj ve střední jihovýchodní Evropě 1918 – 1938, str. 10-20. 7 Srovnej tamtéž, str. 181-182. 8 Srovnej Dejmek, J.: Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století, str. 19-22.

7

zásadě, že nejprve je třeba si zabezpečit osobní existenci a až potom pomýšlet na veřejnou činnost.“9 Ferdinand Peroutka ho přirovnal k Čechu Karlu Havlíčku Borovskému. Svoji politickou dráhu nastoupil již za Rakouska-Uherska, kdy byl v roce 1905 v Kulpíně zvolen poslancem uherského parlamentu. Osvědčil se jako propagátor národní myšlenky proti maďarské nadvládě. Byl jedním z důvěrníků a poradců následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este. Již tehdy se projevilo Hodžovo smýšlení o středoevropské spolupráci. Patřil k tzv. Belvederské dílně,10 jejímž cílem bylo připravit program reformy monarchie, jednalo se především o silnější centralizaci státu a jeho federalizaci na etnickém principu.11 Svoji aktivitu Hodža orientoval také na založení samostatné agrární strany, což se mu podařilo po roce 1918, kdy následně stanul v jejím čele. Sám se aktivně podílel na vzniku nového státu, přispěl k sepsání Martinské deklarace, která prosazovala spojení Slovenska a Čech v československém státě. 12 Po celé období první republiky se Hodža věnoval rozsáhlé politické a diplomatické činnosti. V letech 1918 – 1938 byl poslancem Národního shromáždění a v této době postupně řídil několik různorodých resortů: ministerstvo pro sjednocení zákonů a organizace správy, ministerstvo zemědělství, školství a národní osvěty. V roce 1929 byl donucen odejít z vlády, ale po třech letech se opět vrátil, jako ministr zemědělství a od roku 1935 zastával rok funkci ministra zahraničních věcí a tři roky funkci ministerského předsedy.13 Velkou pozornost věnoval Hodža nejen národohospodářským problémům celého státu, ale také Slovenska a především se snažil propagovat svůj středoevropský plán. Výrazně tedy ovlivňoval vnitropolitický vývoj ČSR a zasahoval také do zahraniční politiky. Měl k tomu veškeré předpoklady, byl politicky velmi vzdělaný a ovládal sedm jazyků. Často dostával do konfliktů s prezidentem Benešem. Hlavními důvody byly především rozdílné postoje právě k otázkám zahraniční politiky ČSR a administrativní samosprávě Slovenska.14 Během svého působení v čele vlády si byl Hodža byl vědom nebezpečí německého fašismu a snažil o dohodu s německým obyvatelstvem. Ovšem nacionalistické a separatistické tendence mezitím sílily a navíc po anšlusu Rakouska Hitler začal veřejně hovořit o nutnosti vyřešení sudetoněmecké otázky. Hodža jeho počínání označil za vměšování do vnitřních věcí republiky, ale stále se snažil o dohodu. Když 7. září 1938 předal sudetoněmecké delegaci 9

Juríček, J.: Milan Hodža, kapitola z dejín slovenskej, československej a európskej politiky, str. 4. Belvederská dílna byla skupina intelektuálů a politiků nazvaná podle sídelního paláce Františka Ferdinanda d'Este. Lukáč, P.: Úvod, Stredoeurópanstvo Milana Hodžu, in Hodža, M.: Federácia v strednej Európe, str. 15. 11 Této problematice věnuji samostatnou kapitolu na následujících stránkách. 12 Juríček, J.: Milan Hodža, kapitola z dejín slovenskej, československej a európskej politiky, str. 97-98. 13 Za celou existenci Československa byli jen čtyři Slováci předsedy vlády: Milan Hodža, Viliam Široký, Jozef Lénart a Marián Čalfa. 14 Churaň, M.: Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. I., str. 225-226.

10

8

v pořadí již čtvrtý plán řešení sudetoněmeckého problému a henleinovci o něm odmítli vůbec jednat, pochopil, že je veškerá jeho snaha marná.15 Přestože je doba meziválečného Československa spjata v obecném povědomí spíše se jmény jako Masaryk nebo Beneš, byl jeho význam stejně nenahraditelný. Jeho zájmu během působení meziválečné československé politice dominovala právě snaha o navázání středoevropské spolupráce s Československem v čele.

4. Hodžovy vize středoevropské spolupráce Milan Hodža byl stoupencem nadnárodního paradigmatu středoevropské integrace, a to především jeho federalistického směru. Podle federalistů by cílem sjednocení měla být politická či federální unie. Národní státy, jakožto nositelé suverenity a obhájci národních zájmů, nejsou podle nich schopny nastolit a dlouhodoběji udržet mír v Evropě. Federalisté upozorňují na nebezpečí národního nacionalismu, který je příčinnou střetů, a právě četnost konfliktů v evropské historii předkládají jako důkaz toho, že „sloučení suverénních politických jednotek pod nadnárodní politické centrum je zcela nezbytné“.16 Pro Hodžu znamenalo sjednocení států střední Evropy předstupeň k Panevropě. Jako federalista měl k Panevropskému hnutí velmi blízko. Jeho zakladatel a významný iniciátor evropského sjednocení Coudenhove-Kalergi Hodžu ve svých pamětech označil za „skutečného Evropana oproštěného od veškerého nacionalismu“, který spolu s francouzským politikem Barthouem a rakouským kancléřem Dollfussem patřil mezi největší podporovatele panevropského hnutí v Evropě.17 Současně o něm také prohlásil, že „je zároveň dobrým Slovákem, Čechoslovákem, Středoevropanem, Panevropanem a kosmopolitou. Jeho obraz světa se tvoří v soustředných kruzích, které se navzájem doplňují, místo toho, aby byly ve vzájemných rozporech.“18 Hodžovy myšlenky se dočkaly ohlasu v západních federalistických kruzích díky rozsáhlému spisu Federace ve střední Evropě, který vyšel anglicky v roce 1942. Podle Goněce se ale Hodžův koncept těšil oblibě hlavně kvůli tomu, že „odpovídal jednak strukturám úvah britských federalistů počátku čtyřicátých let a jednak aktuální linii politiky britské vlády“.19 15

Churaň, M.: Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. I., str. 226. Fiala, P. - Pitrová, M.: Evropská unie, str. 13-14. 17 Coudenhove-Kalergi, R.: Ein Leben für Europa : meine Lebenserinnerungen, str. 210-211. 18 Encyklopedie Wikipedia (www.wikipedia.sk). 19 Goněc, V.: Evropská idea II., str. 223. 16

9

4. 1. Obecné myšlenky uspořádání střední Evropy Podle Milana Hodži se evropský kontinent z geopolitického hlediska skládá ze dvou základních velkých koridorů směřujících ze severu na jih. Oba koridory mají svůj civilizačně organizační význam. První koridor je tzv. Západoevropský, ležící na ose Rýn – Rhôna. Zahrnuje tedy zhruba pásmo Rotterdam – Marseille a tím spojuje Severní moře se Středozemním. Tento koridor je již pevně stabilizovaný s průmyslově obchodním charakterem. Disponuje totiž přístupem k moři téměř rovnoměrně v rámci celého svého území, což znamená celkově příznivé komunikační podmínky pro světový obchod a rozvoj průmyslu.20 Druhý koridor, s klíčovým významem pro střední Evropu, tzv. Středoevropský koridor, je určen hranicí podél řeky Visly, přes průsmyky dále podle toku Moravy, Váhu, středního Dunaje, srbské Moravy a Vardaru. Jde tedy přibližně o osu Gdaňsk – Soluň.21 Oproti historické hlavní ose od Severního Jadranu k Baltu i tradičnímu konceptu tedy Hodža posunuje střední Evropu více na východ. Je to civilizační oblast obnovených suverénních válkou osvobozených národů. Německo do tohoto prostoru nepatří, částečně náleží k Západoevropskému koridoru, částečně tvoří jakési přechodové pásmo mezi západní a střední Evropou. Tomuto středoevropskému koridoru se někdy vyčítá, že je příliš vzdálený od západních území, ale podle Hodži „čím byla kdysi střední Evropa pro západ, totiž konzumentem myšlenek a zboží, tím bude ve značné míře východ pro naši novou střední Evropu“.22 Střední Evropa by tedy měla plnit „roli prostředníka a svérázné složky mezi Evropou západní a východní“.23 Z hospodářského hlediska je existence takového bloku nejen možná, ale zároveň nevyhnutelná. Bez něho nelze dále uskutečňovat vizi Panevropy, jelikož je třeba postupovat od částečného k všeobecnému. Konsolidace střední Evropy je tedy i v celoevropském zájmu, ale impulsy k ní musí vzejít od ní samotné, „střední Evropu musí organizovat Středoevropané“.24 Plány, které přijdou odjinud, nejsou pro střední Evropu vhodné, jelikož jsou ovlivněné. Malé nespolupracující státy střední Evropy se stávají oběťmi zájmů velmocí, kdežto jedině jednotná a silná střední Evropa se může efektivně zapojit do celoevropské politiky na základě Hodžova oblíbeného hesla „Já pán - ty pán!“.25

20

Hodža, M: Články, reči, štúdie. Sv. IV: Cesty stredo-evropskej agrárnej demokracie 1921-1931, str. 382. Tamtéž, str. 370. 22 Tamtéž, str. 383. 23 Hodža, M.: Myšlenky Dr. Milana Hodži, str. 44. 24 Hodža, M: Články, reči, štúdie. Sv. IV: Cesty stredo-evropskej agrárnej demokracie 1921-1931, str. 389. 25 Churaň, M.: Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. I., str. 226. 21

10

Ke středoevropské konsolidaci je třeba překonat několik problémů. Jedním z nich je parlamentní demokracie, která nemá ve střední Evropě takovou tradici, jako například ve Francii, proto je třeba kolektivní autority dané zákonem, která by ji upevnila a kontrolovala. Tuto autoritu představuje demokratický parlament a jeho vláda složená z agrárnědemokratických, sociálně-demokratických a liberálně-demokratických sil. Další problémem, pokud se středoevropské státy nedokáží zkonsolidovat, je hned několikeré nebezpečí. Mohlo by dojít k oživení Balkánu, který má tendenci gravitovat do střední Evropy a také zde hrozí nebezpečí potenciální hegemonie směřující ze západu i východu. Na západě se jedná o nacisticky ovlivněné Německo, které sice má na střední Evropě své kulturně civilizační zásluhy, přesto jej s ním nelze počítat do středoevropského bloku a je nutné zbavit se hospodářské závislosti na něm, spolupracovat s ním na základě rovnocennosti a zároveň zabránit anšlusu Rakouska. Na východě jde o bolševický Sovětský svaz a jeho rozpínavé tendence. Státy Středoevropského koridoru tedy musí harmonizovat své hospodářské zájmy a vytvořit

stabilní

celek

schopný

nejen

hospodářsky

udržet

krok

s koridorem

Západoevropským, ale také účinně čelit potenciálním bezpečnostním rizikům.26 Hodža se domnívá, že kdyby „ve střední Evropě nebylo soudržnosti, znamenalo by to, že bychom se jednoho dne ocitli mezi Německem a Ruskem jako mezi dvěma mlýnskými kameny.“27 Tato myšlenka se v souvislosti následných událostí ukázala jako prorocká. Patrná je proměna Hodžova pojetí středoevropské spolupráce v hospodářské oblasti. Zatímco bezprostředně po vzniku ČSR se na středoevropskou společnou měnu a celní unii dívá tak, že „takové vázání států střední Evropy je nemožné i zbytečné“28 a prosazuje spíše sbližování takových zákonodárných a správních norem, jejichž rozsah překračuje hranice států, tak naopak o několik let později ve fázi realizace Dunajského plánu a ve svých myšlenkách během války vidí celní unii „základem středoevropské federace“, stejně jako společnou měnu, kterou bude třeba zavést.29

4. 2. Myšlenka rakousko-uherské federace Jak již zmíněno dříve, Milan Hodža se už jako mladý novinář a poslanec maďarského parlamentu věnoval myšlence spolupráce národů ve středoevropské oblasti. Své snahy na 26

Srovnej Hodža, M: Články, reči, štúdie. Sv. IV: Cesty stredo-evropskej agrárnej demokracie 1921-1931, str. 386-389. 27 Hodža, M.: Myšlenky Dr. Milana Hodži, str. 35. 28 Hodža, M.: Federácia v strednej Európe, str. 52. 29 Hodža, M.: Federácia v strednej Európe, str. 233.

11

vytvoření konceptu rakousko-uherské federace shrnuje a analyzuje ve svém spisu Federace ve střední Evropě. Hodža spolu s rumunským politikem a svým přítelem Iuliem Maniu, který se po válce stal předsedou rumunské vlády, vypracovali elaborát, který v roce 1909 odevzdali následníkovi trůnu Františku Ferdinandovi d'Este. Mimo jiné se v něm psalo: “Vývoj politické tvárnosti novověku směruje k velké říši, k světové mocnosti. Malé říše nemají budoucnost. Nejen proto, že jejich mocnější se rozpínají, ale už i proto, že nemohou vyhovět národohospodářským požadavkům, které na ně klade moderní státní zřízení... Rozvinutí říše jako světové mocnosti je podmíněné vnitřní konsolidací.”30 V době habsburské monarchie spolupracoval s mnohými představiteli národů žijícími v říši. Právě s těmito národy (šlo o Čechy, Rumuny, sedmihradské Němce a Chorvaty) se zapojil do Belvederské dílny. Jednalo se o uskupení, které vzniklo jako iniciativa následníka trůnu. František Ferdinand d'Este si příliš nerozuměl s maďarskou aristokracií a vystupoval proti jejím centralizačním tendencím, v čemž by zajedno s Hodžou. V rámci Belvederské dílny se scházeli zástupci slovanských národů žijících v monarchii, Slováky zastupoval právě Hodža. Dobře si s Františkem Ferdinandem rozuměl, překážku nehrálo ani rozdílné náboženství. Jedinou závažnou námitkou následníka trůnu bylo, že byl Hodža příznivcem demokracie, a dokonce pozemkové reformy.31 Belvederská dílna chtěla odstranit dualismus a přetvořit monarchii na Spojené státy Rakouska - Uherska, kde by všechny národy disponovaly svojí vlastní autonomií a zároveň by se podílely na vládnutí v říši. Jejich politické návrhy vycházely ponejvíce z knihy Die Vereinigten Staaten von Groß-Österreich (česky Spojené státy Velkého Rakouska) od sedmihradského politického spisovatele a myslitele Aureola Popoviciho. Autor zde uvádí, že současný stav Habsburské monarchie je dlouhodobě neudržitelný a navrhuje ji přetvořit na federalizovanou monarchii. Tato monarchie by se skládala z patnácti autonomních celků. O Češích a Slovácích zde hovoří jako o česko-slovenském politickém celku, přesto s nimi počítá zvlášť. Oficiálním jazykem federace by byla němčina.32 Slabou stránkou tohoto konceptu je však ponechání přehnaných privilegií panovníkovi a rakouským Němcům, zřejmě proto, aby vyšel vstříc jejich ambicím, což se samozřejmě příliš nelíbilo ani Čechům, ani Slovákům. Slováci ale na rozdíl od Čechů byli nuceni hledat jakoukoli cestu, jak uniknout systematické maďarizaci, Popoviciho návrhem tedy vzali 30

Horná, D.: Milan Hodža, in: Milan Hodža, štátnik a politik (materiály z vedeckej konferencie Bratislava 15.17. septembera 1992), str. 21. 31 Srovnej Galandauer, J.: František Ferdinand d'Este, následník trůnu, str. 193-194. 32 Hodža, M.: Federácie v strednej Európe, str. 79-83.

12

zavděk, jelikož jim zaručovala samostatný autonomní celek. K Čechům zaujímal František Ferdinand d'Este velice chladně. Jak jsem se již zmínila, stavěl se například odmítavě i k Maďarům, ale jen k vládnoucím vrstvám a předpokládal, že vrstvy rolníků jeho federalistické snahy podpoří. Oproti tomu české demokraty vnímal jen jako husitské rebely.33 Postupem času

vykrystalizovaly v tehdejším politickém prostředí tři návrhy na

přebudování Rakouska-Uherska, které by mohly přicházet v úvahu: (1)

Plné občanské právo pro Uhersko, které by zajistilo mírnou maďarskou majoritu ve všech ústavních reformách.

(2)

Sjednocené Velké Rakousko s centrálním parlamentem a vládou spravující společné záležitosti (např. zahraniční politika, obrana, finance, právo atd.), vše ostatní by spravovaly samosprávy 15 autonomních provincií. Tato možnost vycházela z Popoviciho návrhu.

(3)

Trialismus, který by odzbrojil hnutí jižních Slovanů. Nebylo ho však možné považovat za zásadní reorganizaci říše.

Následník trůnu se nakonec přímo nepřiklonil ani k jedné možnosti, ale Popoviciho návrh mu zřejmě vyhovoval nejvíce. Přesto se nehodlal vzdát myšlenky sjednocené říše spod vedením silného císařem

armádou a očekával

že Belvederská dílna mu rozpracuje

podrobnosti. Celkově však plán na vytvoření rakousko-uherské federace představoval pouze teoretický koncept, kterému stálo v cestě mnoho praktických problémů a po atentátu v Sarajevu se od něj definitivně upustilo.34 Nabízí se otázka, zda by se Františku Ferdinandovi d'Este skutečně podařilo transformovat starou těžkopádnou říši pomalu spějící k zániku v nový politický celek založený

na

federativních

principech,

v

jakési

první

stádium

Commonwealthu

středoevropských národů. Zřejmě by však na tak zásadní reformu bylo třeba víc než jen autoritativního a silného panovníka.

5. Činnost spojená s agrárním hnutím Hodža byl od mládí představitelem slovenského agrárního hnutí a s myšlenkou agrarismu a agrární demokracie byl spjat v průběhu celého svého politického působení. Rozdíly mezi agrarismem a agrární demokracií Hodža vymezil již před 1. světovou válkou. Agrarismus je podle něj starost o zemědělskou výrobu, zatímco agrární demokracie „starost o 33 34

Srovnej Hodža, M.: Federácia v strednej Európe, str. 98-99. Hodža, M.: Federácia v strednej Európe, str. 104.

13

člověka pracujícího na půdě, v prvé řadě o jeho pozici ve společnosti, ve státě, ve všech mezinárodních vztazích“.35 Mnohé Hodžovy plány a myšlenky se ukázaly jako sporné a utopické, nebo přinejmenším neměly úspěch. Například první československá pozemková reforma skončila na Slovensku pouze s nepatrným efektem. Přestože rolnictvo přestavovalo nejpočetnější složku slovenského národa, zemědělství si zachovalo svůj extenzivní charakter a nižší produktivitu práce. Konfrontace Hodžovy agrárně-demokratické filozofie s realitou slovenského venkova v době velké hospodářské krize pokazuje na její částečnou rozporuplnost. Agrární demokracie představovala pro Hodžu jedinou bezpečnou cestu podporovaná družstevní spoluprácí a parlamentní demokracií. Hospodářský liberalismus, kterým se řídila československá ekonomika, byl podle Hodži nevhodný a poukazoval na jeho úskalí. V jeho vizích zemědělství tvořilo klíčovou součást státního hospodářství, osobu samotného zemědělce viděl především z jeho lidské stránky, rolník nezastupoval anonymní kolečko v obrovském soukolí, ale znamenal klíčovou součástku malozemědělského podniku, díky kterým mělo zemědělství fungovat. Agrární politika by měla obsáhnout i duchovní, citovou a charakterovou stránku venkovanů. Avšak Hodžovy ideje o malých zemědělských družstvech, které vyvede společnost z krize a sociálních konfliktů, které „zabezpečí rovnováhu mezi konzervatizmem kulturním a hospodářským a mezi sociálním radikalismem“36, ztroskotávaly na protichůdných zájmech doby, kde začaly postupně vítězit velké monopoly a spolupráce rolníků a těchto malých družstev ustupovala do pozadí. Ve svých představách a plánech o významu družstevního hnutí byl zřejmě až příliš velký idealista, nicméně to mu neubírá určité zásluhy, které na podpoře slovenského venkova má. Mezi československými agrárníky patřil mezi nejschopnější politiky, kteří dovedli formulovat svá teoretická východiska a pokusit se o jejich praktickou realizaci.37 Agrární demokracie hrála důležitou roli také v Hodžových myšlenkách týkajících se středoevropské spolupráce. Hodža se domnívá, že „bez agrární demokracie dnes není politiky národní, ani politiky slovanské, není bez ní konsolidace ve střední Evropě.“38 Svůj postoj potvrzuje v roce 1930: „Dávno jsme si vědomi, že zemědělské problémy střední Evropy musí býti řešeny shodou a součinností středoevropských států… Nová střední Evropa, vytvořená válkou, má převážně zemědělskou, hospodářskou a sociální strukturu. Čím mohla být Francii 35

Hodža, M.: Články, reči, štúdie. Sv. IV: Cesty stredo-evropskej agrárnej demokracie 1921-1931, str. 123-126. Hodža, M.: Agrarism, str. 9. 37 Srovnej Cambel, S.: Milan Hodža, štátnik a národohospodář 1878 – 1944, str. 7-8. 38 Hodža, M.: Myšlenky Dr. Milana Hodži, str. 30. 36

14

při velké revoluci buržoasie, tím se stává ve střední Evropě po válce a světové revoluci zemědělská demokracie.“39 Hodža se aktivně angažoval na významných postech různých agrárních uskupení. Působil v agrární straně, v roce 1924 založil Československou akademii zemědělskou. Jeho činnost v evropském agrárním a hlavně družstevním hnutí měla ze strany českých agrárníků absolutní důvěru a podporu.40 Stal se předsedou Mezinárodního agrárního byra, což byla ústřední kancelář 15 evropských zemědělských stran, zřízená roku 1921 v Praze kvůli lepší propagaci agrární mezinárodní solidarity. Z pozice vedoucího této organizace se Hodža obrátil na Společnost národů v Ženevě a domáhal se vytvoření mezinárodního svazu zemědělských stavovských organizací. Usiloval o to, aby se Malá dohoda nestala pouze diplomatickým uskupením, ale zároveň aby zde fungovaly obchodně-politické vztahy a členské země navázaly intenzivní hospodářskou spolupráci. Ve svých přednáškách v rámci Československé akademie zemědělské zdůrazňuje rozdíl zemědělskou ideologií slovanských národů a ideologií industriální západní Evropy. Podle Hodži se nelze snažit stále orientovat na západ, kde vládne „agrární aristokracie“, protože slovanské národy „postavily na piedestal agrární demokracii“, která je jim vlastní, rolníci totiž tvoří více než polovinu obyvatelstva těchto zemí. Odstranili velkostatek, aby na jeho úkor posilnili „malý hospodářský podnik“.41 Jedině až bude zajištěna hospodářská spolupráce národů střední a jihovýchodní Evropy, bude možné obchodovat se západem a úspěšně mu konkurovat jako jeden celek. Vycházel z reálných geopolitických daností a historických zkušeností národů střední a jihovýchodní Evropy, byl vzdělaným diplomatem a navíc disponoval kontakty se státníky v těchto zemích. Těžko bychom tedy zřejmě našli vhodnější osobnost ke sblížení Československa se státy v Podunají.42 Během svého působení ve funkci předsedy vlády tedy na základě svých myšlenek vypracoval projekt nové střední Evropy na základě hospodářského sblížení Československa, Jugoslávie, Maďarska a Rakouska, kde by se uplatňoval princip preferenčních cel.43 Mnichovské a následující události však udělaly tečku Hodžovými zemědělskými koncepcemi.

39

Hodža, M.: Myšlenky Dr. Milana Hodži, str. 34. Masarykův slovník naučný, str. 233. 41 Hodža, M.: Agrarism, str. 9. 42 Srovnej Cambel, S.: Milan Hodža, štátnik a národohospodář 1878 – 1944, str. 153-155. 43 Této problematice věnuji samostatnou kapitolu na následujících stránkách.

40

15

5. 1. Dunajský plán Po skončení první světové války a definitivním rozpadu habsburské monarchie začal Hodža aktivně pracovat na konceptech, kde by klíčovou úlohu hrálo nově vzniklé Československo a ostatní středoevropské státy ležící mezi Německem a Ruskem, od Baltu až po Egejské moře, celkově čítající téměř 100 milionu obyvatel. Tyto jeho koncepty charakteristické snahou postihnout co největší středoevropský prostor a zapojit do této spolupráce co nejvíce národů však narážely na různé překážky, největší z nich byl zřejmě boj o trhy pro zemědělské produkty. Proto postupně ve 30. letech své vize více zúžil a konkretizoval ve schůdnějším konceptu středoevropské integrace, v plánu tzv. dunajské unie. Začátkem října roku 1935 referoval Hodža o středoevropské zemědělské politice na meziparlamentní londýnské konferenci věnované světovému obchodu. Malá dohoda a státy římských protokolů (Itálie, Rakousko, Maďarsko) se zde setkaly v rámci společné ekonomické platformy a rezoluce z tohoto kongresu se stala prvním krokem Dunajského plánu. Záměrem Hodžovy politiky bylo mimo jiné také prolomení bariér mezi těmito polarizovanými uskupeními, tedy Malou dohodou a státy římských protokolů.44 V první fázi se mělo jednat se o vytvoření homogenního hospodářského prostoru ve střední Evropě prostřednictvím odstraněním celních bariér a zřízením jakési zóny volného obchodu, jinými slovy šlo o sektorovou hospodářskou integraci v agrární oblasti. V druhé fázi se mělo přejít ke spolupráci politické. Plán vycházel ze spolupráce států Malé dohody na jedné straně, na straně druhé Maďarska a Rakouska napojených velmocenskou vazbou na Itálii v rámci Římského protokolu. Z ekonomického hlediska se plán snažil řešit export zemědělských přebytků ze střední Evropy a Podunají pomocí západních trhů, a to především britského. Důležitým rysem v oblasti zemědělských produktů bylo rozvíjení systému vzájemné výhodnosti (preferenční systém). Z hlediska politického mělo dojít k bližším vazbám středoevropské oblasti na Velkou Británii a Itálii. Hodža doufal, že ve střední Evropě tím budou neutralizovány snahy Berlína a Moskvy.45 Hlavní teze Dunajského plánu formuloval do sedmi bodů: (1) Nezvyšování tarifů, respektive jejich postupné snižování, posléze úplné zrušení.

44

Hodža, M.: Federácia v strednej Európe, str. 164-165. Klimek, A. – Kubů, E.: Československá zahraniční politika 1918-1938, kapitoly z dějin mezinárodních vztahů, str. 73. 45

16

(2) Kvóty určené předcházejícími dohodami se nebudou snižovat, naopak se zvýší, dokud úplně nezmizí. (3) Kromě přímých preferencí se stanoví systém úvěrů a dalších institucí a prostředků pro kompenzaci. (4) Regulace zemědělské produkce na základě (a) geografických podmínek a (b) tržních možností. Podpora dalších pokusů o spolupráci v tradičních odvětvích průmyslu kromě zvláštních opatření týkajících se surovin. (5) Harmonizace

spojů,

pošt

a

telegrafů,

harmonizace

a

zjednodušení

administrativních a legislativních předpisů, zejména v záležitostech týkajících se zákonných jistot příslušníků různých národností. (6) Zjednodušení platebních prostředků, harmonizace devizové a clearingové politiky, dohoda mezi emisními bankami. (7) Založení stálého zemědělského byra, které bude koordinovat zemědělské zájmy středoevropských států, zajistí normální disponování obilnými přebytky těchto států a ulehčí marketing těchto přebytků v západní Evropě podle rezoluce londýnské meziparlamentní konference.46 Následně začal svůj plán ihned uskutečňovat a 17. ledna 1936 zahájil rozhovory s rakouským kancléřem Kurtem von Schuschniggem. Podařilo se mu dosáhnout podpisu dohody mezi Rakouskem a Československem, což zároveň propojovalo i Malou dohodu a členy Římského protokolu. V obchodních vztazích s Maďarskem se ČSR chtělo držet stejné ekonomické politiky, kterou uplatňovalo ve vztazích s Rumunskem a Jugoslávií a nakonec Hodža dosáhl podpisu obchodní smlouvy i s Maďarskem. Obrat československého obchodu s těmito čtyřmi zmiňovanými podunajskými státy následně vzrostl o 40 % a s Bulharskem o 90 %.47 Dále zrealizoval dohodu s Rumunskem, avšak byly to jen dílčí úspěchy v následné řadě překážek a nezdarů. Při realizaci mezinárodních obchodních styků v rámci Dunajského plánu se Československo nijak nebránilo možnosti zahrnout do této spolupráce i Německo. Hodža věřil, že na základě konstruktivní politiky podunajské pánve může být hospodářství i Německa a Itálie být zharmonizované v zájmu západních demokracií. V květnu 1937 se dokonce s německým velvyslancem von Ribbentroppem setkal, ovšem k dohodě nedošlo. Německu tento projekt křížil plány se střední Evropou a spolupráci podunajských států chápalo jako protiněmecký krok a úsilí o vytvoření uzavřené skupiny. Okamžitě oplatilo 46 47

Hodža, M.: Federácia v strednej Európe, str. 190. Tamtéž, str. 185-190.

17

podepsáním rakousko-německé smlouvy. Plánu nedůvěřovala ani Velká Británie a Itálie začala projevovat značné obavy. Další překážkou v realizaci Dunajského plánu se ukázala být menšinová otázka, např. maďarská menšina v Rumunsku.48 V samotném Československu Hodžův plán podpořila agrární strana, když z něj nebyla příliš nadšena, dále pak Národní sjednocení a lidovci. Po nějakou dobu se pozitivně vyjadřovaly i německé demokratické strany, které však už byly po nástupu Henleina ve svém neoaktivismu značně oslabeny. Dále Hodža narážel Benešovo pojetí a oficiální zahraniční politiku s její vazbou na Francii, a od roku 1935 i na Sovětský svaz, přestože nejprve na Ministerstvu zahraničních věcí považovali Dunajský plán za uskutečnitelný. Konečnou znamenalo zasedání států římských protokolů, které přijalo smluvní dodatky prakticky znemožňující Rakousku uzavírat bližší vazby s jinými podunajskými státy.49 Následný vývoj událostí Hodžově plánu nepřál. Sám Hodža uvedl, že „nový středoevropský pohyb k úplnému porozumění musel být buď rychlý nebo odsouzený k neúspěchu“50 Faktický rozpad Malé dohody a anšlus Rakouska znamenal i ztrátu zájmu o jakoukoli středoevropskou hospodářskou integraci. Evropské státy měly v této době již úplně jiné starosti. Snažily se spíše zajistit si dostatečné bezpečnostní záruky a najít spojence, které je podpoří v případě válečného konfliktu, který již visel ve vzduchu. Hodžův plán přišel zřejmě v nevhodný čas. Středoevropské státy nedisponovaly v meziválečné době natolik pevnou stabilitou politickou, hospodářskou i bezpečnostní, aby jim situace umožnila rozvíjet další fáze vzájemné integrace.

6. Působení v exilu Hodžova vláda byla 21. září 1938 nucena přijmout pod nátlakem Francie a Anglie Berchtesgadenské ultimátum a den na to kvůli velkým demonstracím veřejnosti odstoupila. Vystřídal ji úřednický kabinet v čele s armádním generálem Janem Syrovým. Po mnichovské krizi se Hodža stáhl do ústraní, nejprve léčil podlomené zdraví ve Švýcarsku a následně emigroval do Francie. Tím ale jeho politická činnost zdaleka neustala. Díky spojkám a francouzskému velvyslanectví v Praze byl podrobně informován o situaci v bývalém Československu. Založil ve Francii Slovenskou národní radu, vrcholný orgán slovenského národního odboje, jako opoziční platformu vůči Československému národnímu 48

Hodža, M.: Federácia v strednej Európe, str. 191-198. Srovnej Klimek, A. - Kubů, E.: Československá zahraniční politika 1918 – 1938, str. 72-74. 50 Hodža, M.: Federácia v strednej Európe, str. 197. 49

18

výboru v Paříži. Nutno podotknout, že jeho pozice se stala v tomto období mnohem pevnější než Benešova. Hlavním důvodem názorového sporu byla zejména národnostní otázka a přístup k česko-slovenským vztahům. Hodža byl stoupencem poválečného obnovení Československa, ale požadoval slovenskou autonomii v výjimkou sfér zahraniční politiky, armády, financí, obchodu a dopravy, kde se mělo postupovat společně. Beneš se tehdy postavil nejen proti Hodžovi, ale i proti SNR a obratným manévrováním a růstem prestiže po vypuknutí války, zejména po pádu Francie, se mu Hodžu podařilo postupně vyšachovat. Kvůli těmto neshodám odmítl v roce 1940 funkci místopředsedy Státní rady československé v Londýně a od roku 1941 se aktivně angažoval v USA. Rozhodně ani tato činnost nezapadala do představ londýnského exilu. Beneš označil Hodžu za „obyčejného politického chytráka, bez linie“, ovšem bylo to celkem dost sporné nařčení. V USA se Hodža aktivizoval především v krajských spolcích československých emigrantů, kde propagoval projekt poválečné federace podunajských států pod patronací USA.51 Své myšlenky prezentoval v desítkách a stovkách článků, přednáškách, řečí a studií a především ve své knize Federace ve střední Evropě. V těchto dílech dává najevo i své obavy a nervozitu, co může nesjednocené středoevropské národy postihnout. Usiloval o to, aby směr československé zahraniční politiky již v odboji a následně po válce byl takový, aby chránil Československo jak před německým imperialismem, tak i před sovětským komunismem. Doufal, že spojenci po válce neudělají znovu stejnou chybu, totiž že by střední Evropu ponechali neorganizovanou a nesjednocenou. Také právě proto se snažil během války připravit koncept, podle kterého by se mohla poválečná střední Evropa zformovat. Podle Hodži musí po válce kooperace střední Evropy pokračovat tam, kde byla zásahem nacistického Německa přerušená. Jedině tak se podaří „zachránit právní pořádek, hospodářskou a politickou svobodu, důstojnost a osobnost člověka“.

52

„Záchrana střední

Evropy a evropského míru po porážce Německa bude záviset na vytvoření federace malých států mezi Baltickým a Egejským mořem“.53 Hodžovy vize středoevropské spolupráce v průběhu války se již lišily od jeho předválečných návrhů, o čemž se podrobněji zmíním na následujících stránkách.

51

Churaň, M.: Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. I., str. 226-227. Múdrý, .M: Milan Hodža v Amerike, str. 178. 53 Tamtéž, str. 182. 52

19

6.1. Poválečné uspořádání Evropy Během války Hodža zanalyzoval tehdejší průběh událostí a vcelku přesně dokázal nastínit budoucí možný vývoj. Ve svém memorandu Evropa na křižovatce trval na myšlence, že jedině poválečná Evropa bez rozdělení sfér vlivu a následně svobodná středoevropská federace dokáže účinně stabilizovat tuto oblast a zabránit tak permanentnímu nebezpečí totalitního imperialismu nejen v této oblasti, ale v Evropě celkově. Upozorňoval na Německo a jeho hegemonní tendence a rovněž na komunistický Sovětský svaz, který by mohl usilovat o získání moci ve středoevropské oblasti, pokud nebude západními mocnostmi dotlačen k respektování mezinárodní spolupráce. Jeho agrese byla zřetelná již těsně před válkou např. anexí rozsáhlých území. Namísto destabilizujícího rozdělení sfér vlivu třeba klást důraz na mezinárodní spolupráci rovnoprávných suverénních států zahrnující společné rozhodnutí a společnou odpovědnost, a to buď států Velké trojky (USA, Velká Británie, Rusko) nebo nezainteresovaných mocností.54 Hodža tedy dále pokračoval v rozvíjení konceptu středoevropské spolupráce, který byl zčásti ovlivněn válečnými událostmi a zčásti navazoval na předválečnou koncepci. Svoji celkovou prezentoval ve spisu Federace ve střední Evropě. Tento jeho model vychází z myšlenky, že „svobodu a bezpečnost malých národů může zajistit jedině jejich federace“.55 Střední Evropa se musí stát silným partnerem Německa a Ruska a disponovat jednotnou silou, jelikož jedině se vytvoří se trvale účinná překážka jejich agresivitě. Vliv nacismu a bolševismu totiž pouhým ukončením války nezmizí. Středoevropské státy jsou příliš malé a bezmocné na to, aby se po válce mohly stát seriózní zárukou rovnováhy a znovu nepadnout za oběť mocenských snah. Nesjednocené státy totiž budou nucené uzavírat s velmocemi bilaterální smlouvy, které nutně přivedou do pro ně nevýhodné pozice, protože pravidla bude zákonitě diktovat větší velmoc. Je tedy třeba uzavírat multilaterální smlouvy v rámci nějakého většího celku. Východisko tedy Hodža vidí ve vytvoření federace založené na dobrovolném rozhodnutí nezávislých států, které existují, nebo se znovu utvoří ve střední Evropě.

56

Musí

se ovšem jednat o skutečnou federaci - jakési „Spojené státy středoevropské“, pouhá koordinace nebo imitace Malé dohody by se rozpadla po prvním nárazu. Podle Hodži budou po ukončení války a porážce Německa středoevropské státy „již zralé pro takovou federaci“, nicméně toto jeho tvrzení je vcelku utopistické. Těžko se dalo 54

Hodža, M.: Európa na križovatke ciest, in Hodža, M.: Federácia v strednej Európe, str. 296-305. Hodža, M.: Federácia v strednej Európe, str. 231. 56 Hodža, M.: Federácia v strednej Európe, kap. 3/2.

55

20

předpokládat, že po skončení války budou relativně malé středoevropské země, jako např. Rakousko pevně stabilizované, konsolidované a schopné ihned jednat a iniciovat vzájemnou spolupráci. Tento fakt Hodža zcela pominul, spíše rovnou automaticky počítal s pozitivním přístupem středoevropských zemí k federaci. 57 V návaznosti na svůj meziválečný koncept Hodža poukazuje na fakt, že federace by měla vycházet ze systému agrární demokracie. „Existují dvě Evropy – zemědělská a průmyslová“.58 Dalším základním předpokladem středoevropské federace je nutnost vytvořit ekonomický celek. Nelze se vydat cestou separatismu, ale naopak cestou rozumné dělby práce. Na základě ekonomického propojení evropského kontinentu bude federace střední Evropy představovat skutečný objekt mezinárodního obchodu, který bude vstupovat do „rovnocenných obchodních vztahů na základě efektivních zájmů obou zúčastněných stran.“59 K efektivnímu fungování tohoto ekonomického celku je třeba zajistit tyto tři podmínky:60 (1) Obnovení a případné zvýšení britského obchodu se středoevropskými státy. (2) Obnovení a zvýšení obchodu s USA. (3) Vytvoření dostatečné silné ekonomické síly ve střední Evropě, která odolá všem agresivním tendencím svých sousedů. Nabízí se otázka, zda nebude oběť národní suverenity federaci příliš velkou ztrátou pro národ. Hodža toto dilema vyvrací tím, že dobrovolné spojení suverenit a vytvoření relativně silného celku znamená pro malý národ bezpochyby víc, než ustavičné nebezpečí ztráty suverenity bez jakékoli kompenzace, k čemuž může dojít v případě neexistence federace. Legislativně by se středoevropská federace opírala o ústavu. Hodža zdůrazňuje, že ji nelze tvořit podle cizích modelů, ale musí vycházet z vlastních historických, ekonomických a psychologických podmínek. Středoevropská spolupráce by tedy měla vycházet ze společných zájmů a jít cestou postupného vývoje na základě dočasných stádií a etap. Dalším předpokladem federace je vznik celní unie, ne však jednorázový, nýbrž s postupným rušením vnitřních cel pro standardní výrobky v rozmezí 5 let. Kritický bod představuje zemědělská produkce, která se usměrní tržními regulacemi. Postupně dojde k zavedení společné měny. Ve svém náčrtu Ústavy se konkrétně zabývá institucionálním uspořádáním federace a podrobně rozebírá tuto oblast rozebírá. Uvedený návrh však vymezuje pouze hlavní principy, na základě kterých je tedy třeba, aby se dále vytvořil systém federálního zákonodárství. Podle 57

Srovnej Juríček, J.: Milan Hodža, kapitola z dejín slovenskej, československej a európskej politiky, str. 193. Tamtéž, str. 194. 59 Hodža, M.: Federácia v strednej Európe, str. 226-227. 60 Tamtéž, str. 230. 58

21

Hodži jeho návrh nebude podporovat volnou spolupráci, ale mělo by se jednat o „silnou unii národních energií“. Například volný svazek podobný britskému Commonwealthu nelze prosazovat ve středoevropských podmínkách, protože tato oblast je na rozdíl od britského impéria celistvým kontinentálním územím.61 Moci výkonné Hodža přikládal obzvlášť důležitost, protože její silná pozice hlavně v začátcích fungování federace by měla zajistit rychlý a stabilní start činnosti. V čele by stál federální prezident a federální vláda, do jejíž kompetence by spadaly tyto oblasti: (1)

Finance (zahrnuje záležitosti spojené se společnou měnou a rozpočtem pro odvětví spravované federací).

(2)

Mezinárodní obchod (možnost plánování v určitých odvětvích výroby s cílem vyhnout se nadprodukci).

(3)

Federální ministerstvo zahraničních věcí (oblast diplomacie a zahraniční politiky).

(4)

Federální ministerstvo obrany (správa všech odvětví vojenské správy).

(5)

Ministerstvo pošt a spojů (harmonizace systémů jednotlivých zemí).

(6) a (7) Ministerstva pro vzdušní a vodní dopravu. (8)

Federální ministerstvo spravedlnosti (fungování menšinové politiky na základě principu reciprocity).

(9)

Federální ministerstvo spolupráce (podpora otevřené spolupráce vládní moci a všech legálních profesionálních asociací jednotlivých států).

Federální kongres by zastupoval moc zákonodárnou. Jednalo by se o jednokomorový orgán, jehož členové by nebyli voleni přímo, nýbrž jmenováni dvoutřetinovou většinou národních parlamentů v poměru jeden člen na jeden milion obyvatel. Tato zásada by byla korigována principem, že každý členský stát smí mít v kongresu minimálně deset a maximálně patnáct poslanců.62 Hodža se také zaobírá otázkou jednotného volebního systému, který na tak rozsáhlém a rozmanitém území, jako je střední Evropa, považuje za nerealizovatelný a sestavení federálního parlamentu z národních delegací nepokládá za negativum.63 Jeho odpověď lze považovat za paralelu s obdobným řešením otázky jednotného volebního systému v EU o padesát let později. Moc soudní by byla zastoupena Nejvyšším soudem, který by rozhodoval o ústavních otázkách vznesených ministerstvem, federální nebo národní vládou. Státní občanství

61

Hodža, M.: Federácia ve strednej Európe, str. 231-232. Hodža, M.: Federácia v strednej Európe, str. 234-235. 63 Tamtéž, str. 236-237.

62

22

národních členských států by automaticky zaručovalo příslušnost k federaci, ne však naopak, bylo by tedy decentralizováno. Znalost oficiálního jazyka federace by byla zajištěna jeho povinnou výukou.64 Za další podmínku nutnou k efektivnímu fungování federace Hodža pokládá nutnost vzniku federálních center, kde by se organizovala profesní a zájmová uskupení, jako například obchodní, průmyslové a zemědělské komory, profesní sdružení zaměstnanců, technické a lékařské služby, vzdělávací instituce atd., jde o sjednocení vzájemné spolupráce a zformulování společných zájmů, kterými se bude zabývat federální ministerstvo kooperace. Výhody velkého celku totiž zvýši výkonnost. 65 V lednu 1940 se v Paříži Hodža setkal s dalšími českými a slovenskými exilovými představiteli, kteří nesouhlasili s Benešovou koncepcí odboje. V rámci tohoto setkání přednesl referát, ve kterém svoji vizi „sdružených států středoevropských“ obhajoval.66 Přestože bychom Hodžův koncept poválečné středoevropské federace mohli označit za vcelku propracovaný a konkrétní, je tomu tak pouze v rovině teoretické. Z praktického hlediska Hodža obešel jeden důležitý faktor, a to reálný vývoj tehdejších událostí. Ve své vizi nijak nezohledňuje poválečný stav středoevropských států, nezabývá se nezbytným procesem vyjednávání s jejich zástupci nebo nápravnými požadavky např. k Maďarsku.67

7. Role Československa v evropské integraci Hodža vkládal do Československa velké naděje, někdy možná až příliš velké. Sám prohlásil, že „náš národ patří mezi nejschopnější národy světa“.68 Spolu se svými státněpolitickými problémy totiž představuje jakousi střední Evropu „v malém“. Své problémy, které jsou zároveň problémy středoevropskými, řeší poměrně úspěšně, tudíž by mělo hrát hlavní úlohu i v následné konsolidaci celé střední Evropy. Československo má tedy podle Hodži ze všech zemí vhodných ke středoevropské spolupráci nejlepší předpoklady. Například není hospodářsky ani sociálně jednostranným státem, disponuje vlastním kapitálem, inteligencí, odborníky, kvalitními pracovními silami i dalšími faktory indikující jeho vyspělost. Podle Hodži má také ČSR pro střední Evropu jednu

64

Hodža, M.: Federácia v strednej Európe, str. 235-236. Tamtéž, str. 238-239. 66 Tamtéž, str. 239-240. 67 Srovnej Goněc, V.: Evropská idea II., str. 230. 68 Hodža, M.: Myšlenky Dr. Milana Hodži, str. 40. 65

23

důležitou schopnost, a to „upravovat národnostní poměry v zájmu státu a zároveň menšin“.69 Hodža zde ale opomíjí fakt, že národnostní poměry nebyly ani v tehdejším Československu jednoduché a například otázky týkající se pohraničních Sudet nebo Slezska byly stále předmětem sporů a vyjednávání. Jedinou nevýhodu pro Hodžu znamená vnitrozemská poloha, tedy absence moře. Hodža ve svých úvahách dochází k závěru, že pokud se totiž o střední Evropu nepřičiní Československo se svou průmyslovou a agrární demokracií, chopí se iniciativy maďarský aristokratismus k uspořádání takové federace, do které by bylo zapojeno i Německo a tím pádem by hrozilo nebezpečí jeho hegemonie. 70 Při srovnání Hodžových konceptů v průběhu času zjistíme, že nejprve své vize středoevropské spolupráce vůbec nespojoval s existencí samostatného ČSR. V době Rakouska-Uherska Hodža vznik státu nepředpokládal, a tudíž jej ani nekladl jako nutnou podmínku

úspěšného

fungování

středoevropské

spolupráce.

Stačila

mu

záruka

polosuverénního celku v rámci plánované rakousko-uherské federace. V meziválečném období své vize přizpůsobil soudobému politickému stavu a středoevropský blok v nich figuruje s Československem v čele, které jako činitel mezinárodní rovnováhy by mělo iniciovat organizaci střední Evropy. Po vypuknutí války se svých představ o středoevropské spolupráci nevzdává, vedoucí roli Československa stále přikládá důležitost, zároveň ale klade důraz i na roli Polska. Základ poválečné středoevropské integrace totiž vidí v československopolské unii. Bohužel jeho vize se nenaplnila, v důsledku rozdělení sfér vlivu (před čímž Hodža varoval) připadlo poválečné Československo do sféry Sovětského svazu, a kvůli totalitnímu režimu byl znemožněn jakýkoli pokus o následnou středoevropskou spolupráci, jak si ji Hodža představoval. Trvalo přes padesát let, než se Česká republika a Slovensko znovu zapojily do evropských demokratických struktur, nicméně již samozřejmě nebyly iniciátorem těchto integračních snah.

8. Hodža versus Beneš Milan Hodža a Edvard Beneš spolu vzájemně nevycházeli dobře již od vzniku Československa, zvláště ale pak od roku 1929, kdy Beneš prosadil Hodžův odchod z ministerstva školství. Jejich názory se rozcházely v tak základních a důležitých oblastech,

69 70

Hodža, M.: Myšlenky Dr. Milana Hodži, str. 10. Hodža, M.: Federácia v strednej Európe, str. 51-52.

24

jakými byla např. zahraniční politika Československa nebo vzájemná pozice Čechů a Slováků v rámci jednoho státu. Beneš také pochyboval o Hodžově plánu dunajské unie. Realizace a prosazení tohoto plánu by změnilo dosavadní zahraniční orientaci Československa, s čímž Beneš nesouhlasil.

8. 1. Konfrontace vzájemných představ evropské spolupráce Edvard Beneš byl stejně jako Milan Hodža rozhodným stoupencem idejí evropského sblížení a evropské spolupráce. Oba zastávali názor, že třeba, aby Evropa navázala spolupráci co nejužší a trvalou, a to jak hospodářskou, tak i politickou, jinak budou neustálé krize a konflikty narušovat její stabilitu a vývoj, až dojde k jejímu konečnému zhroucení. V konkrétnějších podobách této spolupráce se ale již myšlenkově rozcházeli. Zatímco Beneš se orientoval na prostor celoevropský a zabýval se tedy myšlenkou jakýchsi „Spojených států evropských“, Hodža oproti tomu svoji aktivitu zaměřil pouze do středoevropské oblasti s vizí „sdružených států středoevropských“ (nevystupuje proti sjednocení celé Evropy, nejdříve je ovšem třeba konsolidovat Evropu střední).71 Během druhé světové války Beneš upozorňoval na fakt, že je naprosto předčasné mluvit o podrobnějším budoucím demokratickém uspořádání poválečné Evropy. Takovéto snahy označil za „více propagandu než vědecké zkoumání problémů“ a za adekvátní považoval nastínit pouze všeobecné zásady, které budou konkretizovány teprve později. Jeho kritika tedy zákonitě dopadala i na Hodžovu koncepci poválečného vývoje, která nastiňovala již konkrétnější evropskou podobu, aniž by brala v potaz možný poválečný stav evropských států a charakter jejich režimů. Beneš se oproti Hodžovi ukázal být větším realistou a pragmatikem. Shoduje se s ním např. v myšlence možné československo-polské aliance, netroufá si ovšem ještě během války odhadnout, co bude s Rakouskem, Maďarskem a Rumunskem. Ovšem Hodža na rozdíl od Beneše nemá tolik střízlivosti, s výše zmíněnými zeměmi počítá ve svém konceptu středoevropské federace, aniž by vyjednával s jejich zástupci a vzal v úvahu jejich situaci. Z hlediska dosažení evropské rovnováhy Beneš klade důraz na kontext celoevropského rámce, teprve na těchto základech lze podle něj stavět regionální, např. středoevropskou, konfederaci. Podle Hodži je však třeba nejprve vytvořit středoevropský blok, aby mohl být rovnocenným partnerem a zároveň konkurentem západoevropského bloku. Beneš se ve svých myšlenkách evropské spolupráce nesnažil

71

Srovnej Goněc, V.: Evropská idea I., str. 164-168.

25

navazovat na něco, co již minulost rozbila, bral v úvahu všechny okolnosti tehdejšího vývoje a podroboval neustálé analýze, což u Hodži nemůžeme tak jistě tvrdit. Spíše se snažil navázat na již přetrženou kontinuitu vývoje předválečného období a poměry během války příliš nerespektoval, tudíž ve svém konceptu nebral příliš ohled na aktuální vývoj válečné situace.72

8. 2. Otázka orientace čs. zahraniční politiky

Další problematickou oblastí, kde mezi Hodžou a Benešem docházelo ke značným sporům, byla otázka směřování československé zahraniční politiky. Hodža již od vzniku ČSR příliš nedůvěřoval garancím světových velmocí nebo Společnosti národů na rozdíl od Beneše, který právě na tyto body spoléhal. Beneš se při svém působení v roli ministra zahraničí i později jako československý prezident snažil usilovně přesvědčit západní velmoci o potřebě jednotného a pevného postupu vůči nedemokratickým diktátorským režimům, přestože nakonec neuspěl. Snažil se cestou politiky kolektivní bezpečnosti vybudovat stabilní vztahy s Francií a Velkou Británií. Obě západní velmoci ale nacistické Německo nešťastně podcenily, takže nakonec Francie porušila své smluvní závazky vůči Československu a vydala je jako oběť nacistickému Německu v zájmu vidiny udržení míru. Velká Británie svůj postoj sjednotila s Francií a také zastávala do poslední chvíle politiku appeasementu. Beneš sotva mohl tento vývoj situace předpokládat, proto ho Mnichovská dohoda zdrtila. Svoji politiku totiž založil právě na předpokladu evropské spolupráce – francouzské a britské. S touto zradou a selháním celé evropské demokracie se nikdy nevyrovnal, k Francii ztratil důvěru a během války začal za dobrou bezpečnostní garanci pro stát považovat spojenectví se Sovětským svazem, protože v poválečnou přeměnu Německa nevěřil a Československo leželo právě mezi Německem a SSSR. „Musíme proti Německu stále a stále vytvářet společnou sílu slovanskou.“ Za války stál v čele československého zahraničního odboje, do opozice proti němu se postavil právě Milan Hodža. Na začátku války se sice pokusili zahájit spolupráci a postupovat ve věci odboje společně, názorově se ale rozešli hned v několika oblastech. Slovenský politik se ukázal se být prozíravější právě v otázce spolupráce se Sovětským svazem, neakceptoval Benešovu zahraničně politickou koncepci, která se stále opírala o velmoci, které usilují vytvořit si v Evropě své sféry vlivu. Důrazně varoval před nebezpečím bolševismu a stalinistických praktik. Hodžovi také vadil Benešův negativní postoj k agrární

72

Srovnej Goněc, V.: Evropská idea II., str. 213-214 a 223-230 nebo Beneš, E.: Demokracie dnes a zítra, str. 197-199.

26

straně, který nakonec vyvrcholil jejím zákazem. Beneš k agrárníkům nikdy nezískal plnou důvěru, zřejmě kvůli událostem spojených s jeho prezidentskou kandidaturou v roce 1935 a jejich odmítání ideji jednotného československého národa během války. Právě československé vyrovnání bylo další problematickou oblastí v názorech Hodži a Beneše. 73

8. 3. Otázka vyrovnání Čechů a Slováků

Milan Hodža se již v meziválečném období mimo jiné věnoval česko-slovenským vzájemným vztahům a postavení Slováků v rámci československého státu. Již v roce se v debatách o autonomii přimlouval za administrativní samosprávu, která by zabezpečila uplatnění slovenštiny a rozvoj národní kultury. Odmítal však autonomii legislativní s odůvodněním, že na ni čeká maďarská menšina a by znamenala rozbití státní jednoty. Hodža sice důrazně prosazoval názor, že Češi a Slováci nejsou etnicky jednotným národem, nýbrž dvěma národy, ale zároveň se domníval, že vzájemné soužití v jednom československém státě s určitými prvky autonomie je oboustranně výhodnější, nežli existence dvou samostatných oddělených států. Výraz Čechoslováci používal ve smyslu československého „politického národa“ a tuto platformu prosazoval.74 Hodžova koncepce Československa se snažila co nejvíce posílit zastoupení Slováků v Praze, jeho heslem bylo „každý dobrý Slovák do vlády“. Pro Hodžu bylo důležité především vybudovat silný stát s důležitou pozicí v Evropě a současně se snažil, aby Slováci byly rozhodujícím faktorem v rámci tohoto státu. Projevila se zde dvojznačnost jeho myšlenek, osciloval mezi universalismem a partikularismem – zachovával věrnost ideji čechoslovakismu, ale zároveň i slovenské identitě.75 V roce 1938 Beneš odmítl Hodžův návrh na uspořádání vztahů Čechů a Slováků, nicméně ten ve svém snažení neustával ani během války. V této problematice si rozuměl se Štefanem Osuským. Odmítali český centralismus, v říjnu 1939 vypracovali a Benešovi předali „Memorandum o slovenské otázce“, které vycházelo z požadavku přiznání rozsáhlého autonomního statutu Slovensku v rámci obnoveného společného československého státu. Beneš však odmítl vydání jakékoli deklarace o Slovensku s tím, že během války není oprávněn činit závažná státoprávní rozhodnutí, jež příslušejí pouze svobodně zvoleným 73

Srovnej Hanzal, J.: Edvard Beneš, str. 29-35 nebo Churaň, M.: Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. I., str. 36-38. 74 Srovnej Juríček, J.: Milan Hodža, kapitola z dejín slovenskej, československej a európskej politiky, str. 115. 75 Srovnej Jašurek, I.: The unfeasibilit yof building a political nation in Czechoslovakia 1918-1939. A case study of Milan Hodža, str. 14 -15.

27

zástupcům lidu. Odsunul tak řešení této otázky na dobu, o které byl přesvědčen, že bude pro jeho postavení příznivější. Osobně sice připouštěl nutnost zásadní změny vnitřního uspořádání Československa, představoval si ji spíše ale jako decentralizaci státní správy, v jejímž rámci by se na orgány zemské správy a samosprávy přesunula část pravomocí, například v otázkách školství a kultury. Počítal ale také se závazkem financovat autonomní věci z vlastních prostředků. Beneš tedy nakonec neustoupil od koncepce jednotné ČSR, byl ochoten pouze tolerovat odlišné pojetí národnostních otázek. 76

9. Srovnání poválečné evropské integrace a Hodžových myšlenek Milan Hodža zemřel v červnu 1944 v Clearwater v USA, nedožil se tedy konce války a nemohl být svědkem poválečného formování evropského kontinentu. Nicméně ukázala se pravdivost jeho myšlenek, potvrdilo se totiž jeho varování před rozdělením sfér vlivu a rozpínavostí Sovětského svazu. Studená válka rozdělila Evropu na dvě odlišné části. Západní Evropa se dostala pod angloamerický demokratický vliv, avšak pro Hodžu klíčová oblast střední a východní Evropy spadla do sféry vlivu Sovětského svazu, který zde nastolil totalitní režimy, a byla tedy znemožněna veškerá její demokratická spolupráce. Došlo tak na Hodžova slova o tom, že pokud se středoevropské státy nesjednotí, bude demokracie vážně ohrožena a Sovětský svaz prosadí své hegemonní tendence, v tomto ohledu se československý politik nemýlil. Hodža se svém konceptu, který tvořil během války, snažil navázat na kontinuitu meziválečného období, jenže to se ukázalo jako předem nemožné. Bylo jasné, že poválečná Evropa nemůže být stejná jako ta před válkou. A to Hodža vůbec nezohlednil, vycházel z předválečné situace a nebral v potaz následný vývoj ani poválečné hospodářské i zahraničně politické oslabení evropských států, které bylo možné předvídat již během celosvětového konfliktu. Spíše tedy u Hodži šlo o rozměr osobní. Snažil se dotáhnout k realizaci ty své iniciativy, které jako aktivní politik rozvíjel během třicátých let a zejména v etapě 1935 – 1938. Jeho koncept lze tedy spíše považovat za reflexi, než perspektivu, kde se zřejmě více než skutečné reality drží svých idealizovaných představ.77 Po druhé světové válce se hlavním myšlenkovým zdrojem evropské integrace stal federalismus. Upozorňoval totiž na nebezpečí rivality národních států, které jakožto nositelé suverenity a obhájci svých národních zájmů představovaly potenciální zdroj agrese. 76 77

Kuklík, J. – Němeček, J.: Hodža versus Beneš, str. 49-52. Srovnej Goněc, V.: Evropská idea II., str. 229.

28

Federalisté mohli pravdivost svých myšlenek dokazoval právě proběhlým válečným konfliktem. Tento názor byl Hodžovi, jako federalistovi, vlastní. Podle něj „svobodu a bezpečnost malých národů může zaručit jedině jejich federace“.78 Avšak jak jsem se již zmínila, následné pokusy o evropskou integraci se neodvíjely přesně tak, jak si to Hodža představoval. Celé své dílo zasvětil rozvíjení myšlenky středoevropské spolupráce, nicméně střední Evropa zůstala v poválečných integračních snahách zcela opomenuta, důvody jsem již uvedla výše. Ovšem jistá uskupení na bázi vzájemné spolupráce se začala formovat v Evropě západní. Nešlo sice vše tak jednoduše, rychle a bez překážek, jak to Hodža ve své koncepci nastínil, ale při podrobnějším zkoumání můžeme nalézt určité společné body v Hodžově konceptu a následném poválečné vývoji evropské integrace právě v této západní evropské oblasti. Tak jak Hodža varuje, vyvstala v západní Evropě nutnost zabývat se vzájemnou spoluprácí také kvůli potenciálnímu nebezpečí hrozící od stalinistického Sovětského svazu. Bylo třeba bránit se proti komunismu zevnitř i proti sovětskému tlaku zvenčí a evropská integrace a společný postup v politických i hospodářských oblastech byla jednou z mála možností, jak zaručit upevnění demokratické tradice, jak to ve svých myšlenkách Hodža předeslal.79 Ve své knize Federace ve střední Evropě se Hodža v kapitole nazvané O regionálním federalismu zabývá situací Německa po skončení války. Podle něj je třeba Německo vychovávat v duchu nového historického směřování. Aby nepokračoval mezinárodně nebezpečný historický vývoj a historie se znovu neopakovala, je třeba Německo „zapojit do mezinárodního pořádku a mezinárodní spolupráce“, konfrontovat ho s novými fakty a integrovat ho do institucionálních struktur, kde ho lze mít pod kontrolou.

80

A opravdu, již

krátce po válce skutečně integrační snahy, zejména iniciativy francouzské vlády, počítaly se zapojením západního Německa do západoevropských struktur. Důvody byly nejen již zmíněné bezpečnostní, ale i hospodářské.81 Jednalo se například o koncept francouzskoněmeckého spojenectví jako jádra budoucí Evropy, se kterým vystoupil Winston Churchill v roce 1946 nebo vznik Rady Evropy v roce 1949.82 Hodža ve svém konceptu také prosazuje názor, že vzájemné ekonomické propojení celého evropského kontinentu by mělo být samozřejmostí. Bez něj nelze dále efektivně 78

Lukáč, P.: Úvod, Stredoeurópanstvo Milana Hodžu, in Hodža, M.: Federácia v strednej Európe, str. 33. Srovnej Gerbet, P.: Budování Evropy, str. 41. 80 Srovnej Hodža, M.: Federácia v strednej Európe, str. 340. 81 Francie měla také mimo jiné zájem na kontrole rozvoje německého hospodářství, jelikož její ocelářské společnosti byly přímo závislé na dovozu německého uhlí. 82 Fiala, P. – Pitrová, M.: Evropská unie, str. 39-41. 79

29

rozvíjet evropské hospodářství nebo být rovnocenným obchodním partnerem například USA. Načrtává existenci celní unie a následné zrušení vnitřních cel pro standardní výrobky do pěti let. Nutnost ekonomické spolupráce a podpory si po válce evropští představitelé uvědomovali, důležitou roli zde hrála Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci, která koordinovala hospodářskou podporu od USA v rámci Marshallova plánu. Přesto ale OEEC neodpovídala svou intenzitou ani americkým představám o ekonomickém sjednocení, ani nelze říct, že by úplně zapadala do Hodžovy vize, jelikož jemu šlo hlavně o propojení ekonomické spolupráce západní a středoevropské oblasti.83 Jednání v Mesině roku 1955 však už za výchozí stupeň ekonomické integrace považovala celní unii a nikoli pouze zónu volného obchodu. Následně Smlouva o EHS z roku 1957 (konkrétně článek 14) počítá s dobudováním celní unie nejpozději do konce roku 1969. Můžeme tedy říci, že v tomto směru došlo na Hodžova slova o nutnosti ekonomické spolupráce a zřízení celní unie. Další bod Hodžova konceptu, který se odrazil v poválečné evropské integraci najdeme například v již zmíněné rezoluci týkající se sektorové hospodářské integrace (tedy Dunajský plán), kterou prezentoval na meziparlamentní konferenci na podzim 1935 v Londýně. Výslovně zde vyzývá k vytvoření Stálé zemědělské kanceláře, která by koordinovala zemědělské zájmy a zajistila pravidelný odbyt zemědělských přebytků zemí střední Evropy. Tuto stálou kancelář by řídil sbor složený ze zástupců vlád jednotlivých států. A právě tento mechanismus koordinace zájmů byl klíčovým v prvotní verzi fungování Evropského společenství uhlí a oceli i Evropského hospodářského společenství. Například Vysoký úřad v rámci ESUO měl dohlížet na zásobování vzniklého trhu, zajišťovat rovná práva všem uživatelům v přístupu ke zdrojům výroby, vytvořit podmínky, které by zajistily co nejracionálnější rozdělování uhlí a oceli při co nejvyšší produktivitě atd.84 Hodža dále nastínil institucionální uspořádání možné federace. V této oblasti bychom mohli tvrdit, že vcelku předběhl svoji dobu. Spíše než v bezprostředním poválečném vývoji, lze více společných znaků vysledovat v současném uspořádání EU, jelikož Hodžův koncept je postaven na silných supranacionálních federalistických základech. Jedná se například o náčrt evropské ústavy nebo existenci společné měny. I tak struktura dnešní EU nepočítá s takovým rozsahem integraci, například pokud se jedná o existenci jednoho oficiálního jazyka nebo nemožnost vystoupení z federace.

83 84

Srovnej Fiala, P. – Pitrová, M.: Evropská unie, str. 43. Srovnej Goněc, V.: Evropská idea I., str. 168 nebo Gerbet, P.: Budování Evropy, str. 90.

30

10. Závěr S ohledem na výše uvedené srovnání můžeme odpovědět na položené výzkumné otázky. Určité konkrétní prvky Hodžových teorií se skutečně odrážejí v následných poválečných federalistických teorií evropské integrace. Přestože se jeho vize týkají především středoevropského prostoru, některé se ukázaly jako univerzálně aplikovatelné a projevily se v prostoru západoevropském, nebo později dokonce celoevropském. Na první výzkumnou otázku je tedy odpověď kladná. Pokud jde o otázku druhou, nelze již odpovědět zcela jednoznačně. V době, kdy Hodža politicky působil došlo k mnoha výrazným změnám, ať už rozpad Rakouska-Uherska a následný vznik Československa nebo vypuknutí druhé světové války. Je tedy samozřejmé, že to vše mělo vliv na Hodžovy názory. Přesto jeho koncept vypracovaný během války je značně teoretický, vcelku zapomíná na kontext tehdejšího politického dění a spíše, než aby bral v úvahu poválečný vývoj, vychází z předválečného stavu. Hodžovo středoevropské smýšlení sice neprošlo během války žádnou radikální proměnou, ač bylo jasné, že Evropa se po válce nebude nacházet tam, kde před ní. Ale posun v určitých bodech Hodžových konceptů je přesto patrný. Odpověď na druhou výzkumnou otázku tedy vyznívá rovněž spíše kladně, ikdyž nelze odpovědět jednoznačně. Došlo tedy k potvrzení výše stanovené hypotézy o nadčasovosti Hodžových poznatků, které představovaly jeden z výchozích bodů poválečného rozvoje evropské integrace. Milan Hodža byl bezesporu výraznou individualitou, která od začátku dvacátého století až po události druhé světové války neustupovala do pozadí. Myšlenka středoevropské, potažmo celoevropské spolupráce ho provázela v průběhu celého jeho politického působení a v rámci československého přínosu evropské integraci ho jistě lze zařadit k předním osobnostem vedle Masaryka a Beneše. Již za existence Rakouska-Uherska obhajoval československé zájmy a evropskou myšlenku, v meziválečné éře patřil k hlavním iniciátorům zapojení Československa do evropských demokratických struktur a během války se zabýval následným obnovením středoevropské jednoty, ve kterém by ČSR hrálo jednu z hlavních rolí. Jeho myšlenka, že svobodu a bezpečnost malých národů může zaručit jedině jejich federace, je platná i dnes, v době celoevropské integrace. Pro Hodžu znamená dobrovolné spojení suverénních států a vytvoření relativně silného celku bezpochyby víc než permanentní nebezpečí ztráty suverenity bez jakékoli kompenzace, což se ukázalo jako

31

rovněž nadčasový a dodnes platný fakt. Můžeme se tedy domnívat, že Hodža v svých vizích evropské integrace předběhl svoji dobu.

32

11. Seznam použitých pramenů a literatury 11. 1. Prameny

o Beneš, E.: Demokracie dnes a zítra, Praha, Společnost Edvarda Beneše 1999. o Coudenhove-Kalergi, R.: Ein Leben für Europa: meine Lebenserinnerungen, Köln, Kiepenheuer & Šitech 1966. o Hodža, M.: Agrarism, Praha 1931. o Hodža, M.: Československý rozkol, Turčiansky Sv. Martin, nákladem vlastním 1920. o Hodža, M.: Články, reči, štúdie. Sv. IV: Cesty stredo-evropskej agrárnej demokracie 1921-1931, Praha, Novina 1931. o Hodža, M.: Články, reči, štúdie. Sv. II: Československá súčinnosť 1898 – 1919, Praha, Novina 1930. o Hodža, M.: Európa na križovatke ciest, in: Hodža, M.: Federácia v strednej Európe, Bratislava, Kalligram 1997, str. 296 - 305. o Hodža, M.: Federácia v strednej Európe, Bratislava, Kalligram 1997. o Hodža, M.: Myšlenky Dr. Milana Hodži, Praha, Prager Presse 1938. o Hodža, M.: O regionálnom federalisme, in: Hodža, M.: Federácia v strednej Európe, Bratislava, Kalligram 1997, str. 306 – 341. o Popovici, A.: Die Vereinigten Staaten von Groß-Österreich, Leipzig, B. Elischer Nachfolger 1906. o Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství (http://mve.fss.muni.cz/dokumenty.php?ID=sml_es_eu).

11. 2. Literatura

o Cambel, S.: Milan Hodža, štátnik a národohospodář 1878 – 1944, Bratislava, Veda 2001. o Dejmek, J.: Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století, Praha, CEP 2002. o Encyklopedie Wikipedia (www.wikipedia.sk). o Fiala, P. – Pitrová, M.: Evropská unie, Brno, CDK 2003. o Galandauer, J.: František Ferdinand d'Este, následník trůnu, Praha, Paseka 2000. o Gerbet, P.: Budování Evropy, Praha, Karolinum 2004.

33

o Goněc, V.: Evropská idea. Idea mírové, kooperující a sjednocující Evropy I. (do r. 1938), Brno, MU 2000. o Goněc, V.: Evropská idea. Idea mírové, kooperující a sjednocující Evropy II. (19381950), Brno, MU 2001. o Hanzal, J.: Edvard Beneš, Praha , Mladá fronta 1994. o Horná, D.: Milan Hodža, in: Milan Hodža, štátnik a politik (materiály z vedeckej konferencie Bratislava 15.-17. septembera 1992), Bratislava, Veda 1994, str. 20 - 25. o Churaň, M.: Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. I., Praha, Libri 1999. o Jašurek, I.: The unfeasibility of building a political nation in Czechoslovakia 19181939. A case study of Milan Hodža, Středoevropské politické studie, roč. IX, č. 1, str. 14 - 27. o Juríček, J.: Milan Hodža, kapitola z dejín slovenskej, československej a európskej politiky, Bratislava, Stimul 1994. o Klimek, A. – Kubů, E.: Československá zahraniční politika 1918-1938, Praha, I.S.E. 1995. o Kuklík, J. – Němeček, J.: Hodža versus Beneš, Praha, Karolinum 1999. o Lukáč, P.: Úvod, Stredoeurópanstvo Milana Hodžu, in Hodža, M.: Federácia v strednej Európe, Bratislava, Kalligram 1997. o Masarykův slovník naučný, díl III., Praha, Čs. kompas 1927. o Múdrý, M.: Milan Hodža v Amerike, Chicago, Geringer Press 1949. o Ort, A.: Edvard Beneš, diplomat a politik, Praha, Irma 1994. o Romportlová, M. – Sládek, Z.: Hospodářský a sociální vývoj ve střední jihovýchodní Evropě 1918 – 1938, Brno, Vydavatelství Masarykovy univerzity 1994. o Štefánek, A. – Votruba, F. – Šeďa, F.: Milan Hodža : publicista, politik, vedecký pracovník : spomienky, úvahy, stúdie, Praha, Českomoravské podniky tiskařské a vydavatelské 1930. o Veber, V.: Dějiny sjednocené Evropy, Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2004. o Veselý, Z.: Edvard Beneš, Československo, Evropa, Praha, Professional Publishing 2005. o Zeman, Z.: Edvard Beneš, politický životopis, Praha, Mladá fronta 2002.

34