12
Hordy malířské s houfy básnickými táhly odjakživa světem vždycky pospolu. Běžely, pochodovaly, kulhaly a klopýtaly s veselostí i vztekem kolem skrčených i naparujících se kalibánů konvence, aby bez ustání pokoušely a dobývaly novou krásu. Vyprošovaly si i olupovaly ji o nekonečnost jejích halucinací i snů. Dorozumívaly se navzájem důvěrnou řečí cípů závojů z ní stahovaných. Říkaly veršům obrazy a obrazům básně. Věděly vždycky dobře o dvojnickém ústrojenství poesie a malby.
Jdu jednoduše cestou Mánesovou.
Básník namaloval „zlaté stromy svěsí hrozny zvuků“ nebo „cypřiš drží lunu ve svých prstech“ a malíř zase zbásnil milostný zápas šedé s růžovou v jeskyni kořenů či žebro loutny vyjímaje z chaosu milionu věcí. Záviděli si kamarádsky navzájem svá vidění, plni lítosti nad neopakovatelností překvapujících pohledů a nálezů. Každý z nich jinak a po svém třídil svět, a přesto součet toho všeho vydal ničím neporušenou harmonii. Těšili se podívanou, kterak z barevných hnízd obrazů vyletují ptáci s poselstvím rozechvění, a jinou, kdy za plůtky veršů vánice fantazie vršila závěj překvapení. Proměňovali v barevné, tvarové, zvukové i jiné divy chuchvalce vyvrhované přírodou a zdánlivou skutečností.
Josef Gočár
Mikoláš Aleš
Věřím, že příští doby ocení, že jsme dovedli v obecním ústupu hodnot a nástupu umělecké reakce udržeti nesmlouvavě vztyčený prapor moderního umění ke cti své a kulturního vývoje světa.
Vysmívali se s L. P. Faigem všem těm, kdož mají rádi přírodu konservovanou, s klíčkem na otevírání, těm kteří to ani s ním nestrefí. Běhali nazí i směle přestrojení, přeskakujíce z obrazů do básní a naopak před očima zabedněnců, před očima s mázdrou optických návyků a pohrdaly zrazujícím prostřednictvím mudrlantů a předpisů. Podívaná na to se nezměnila, děje se tak stále, dívejte se dobře a hlavně se nesmějte. Opakuji, n e s m ě j t e s e , i když sebe více budete zmateni, překvapeni a znepokojeni. Čas vydal již bezpočet svědectví, že dílo toho, kdo ještě včera byl bláznem, stalo se svorníkem klenby, po níž se chodí se samozřejmostí. Neosobujte si příliš právo rychle soudit, věřte, že jen a jen dílo je malířovým či básníkovým osudem. Před obrazem či uprostřed básně jste často v sázce vy a ne obraz či báseň. Vyhrát či prohrát je ve vaší moci. Přenechte ale opatrnou a blaženou pomalost hlemýžďům krouhajícím hlásky kýčů a skočte nebojácně třeba po hlavě z břehů regulované nádoby krásy do proudů, které nakonec i po zákrutech sebe podivnějších a nebezpečnějších najdou svá moře. V těch padesáti letech Mánesa najdete plno dostatečných svědectví pro to. Jděte radostně a s křikem s tou hordou a s tím houfem, vždyť za každým obrazem a za každou básní je zapředena touha o světě neskonale svobodnějším a spravedlivějším než je tento a smějte se – opakuji, smějte se všem, kdož uprostřed jeho rozkladu trvají spokojeně a šťastně. Uprostřed smíchu však nikdy nezapomeňte, že je jen výzvou, ale ne bojem samým. Vytlučená okna Mánesa nechť Vám to připomínají!
Slavnostní projev Františka Halase k mládeži při příležitosti oslav pádesátiletého trvání spolku Mánes, který přednesl 9. dubna 1937, ve velkém sále městské knihovny v Praze
Mikoláš Aleš (1852—1913), J o s e f M á n e s perokresba, Šotek, 1880
Krása světa je skrytá. Tisíce pohledů ztrácíme marně, poněvadž nedovedly uviděti svět v okresích jejího proměňujícího a očišťujícího záření. Neznáme celého bohatství vlastních svých krajin. Sotva že v slunci svého poledne dovedeme se orientovati podle svého stínu o tajemných světových stranách. … Ale ačkoliv poznání krásy světa v jediné visi jest dáno jen opojení vyvolených a jen proto jim, že mají dosti odvahy sděliti je uprostřed tolika bolestí k útěše bratřím, nebesa světla se nad zemí nezavírají. Tisíciletí krouží země, ale soumraku, který by měl dosti šířky, aby ji trvale celou pokryl, dosud nepoznala. Ani okamžik není bez květů a jaro na ní již po celá staletí si neodpočinulo. Cesty vedoucí k věčnosti jsou ustavičně plné přicházejících a odcházejících. Není okamžiku na zemi, aby nebyl posvěcen rozhovorem některé duše s bohem. Není proměny v osvětlení tisíciletého dne, aby nebyla některým zrakem pozorována. Otokar Březina
K R Á S A S V Ě T A J E S K R Y T Á , abychom ji dovedli rozpoznat, musíme pochopit jevy a děje, které nám
pomohou tuto krásu zprostředkovat.
XIX. století se doslova přehnalo přes ta předešlá a přineslo mnoho změn. Po sobě jdoucí revoluce, ať už byly sociální či technické, pod všemi možnými hesly zrychlily děje ve společnosti a proměnily svět k nepoznání. XIX. století změnilo naše představy o plynutí času a cykličnost v našich myslích byla vystřídána linearitou, která pohřbila naděje na věčný život a nahradila je myšlenkou, která definuje vše, co se na této lineární ose děje, jako nevratné – vše plynoucí, již neopakovatelné… Koexistence náboženství a vědy se neosvědčila, náboženské jistoty zůstaly pro vědu stále jen možností. Společenské a revoluční procesy, na rozdíl od vysoké kultury civilizovaného světa, která se stále zabývala duchovním dědictvím a začala se vzdalovat tomu skutečnému, přinesly zjištění, že reálný svět je světem výroby, reklamy a obchodu. Romantismus byl poražen – objektivní zvítězilo nad subjektivním. Hlas samotné přírody, poezie Řeků, krása a čistota člověka v přirozeném světě, tam kdesi u Homéra, byla postupně nahrazována sentimentem hledání takového světa, ve kterém se člověk již jen dovolává přírody a starých časů v touze o nastolení romantické naděje o spravedlivé společnosti, která již nikdy nenastane. Romantický umělec je poutníkem v krajině, který směřuje z tohoto sentimentálního světa představ do světa výroby.
13
14
15
Josef Mánes (1820—1871), P r ap o r p r a ž sk é h o S o k o la , 1862
Josef Mánes, P r ap o r zp ě vá ck é h o sp o lku Ř í p v R o udn i c i , líc, 1863—1864
Josef Mánes P r ap o r p r a ž sk é h o S o k o la
rubová strana, 1862
V této rozervané atmosféře, v kvasu doby, v nepřehledném propletenci politických zájmů a převratných změn, v habsburských poutech, v diskuzích o „Rukopisech“, v tradičně rozpolcené české společnosti – – v činorodé atmosféře, která je na sklonku XIX. a na začátku XX. století spjata s nástupem generace 90. let, kdy představitelé tohoto pokolení směrodatně určovali rozvoj všech odvětví moderní české kultury, vznikla myšlenka na založení uměleckého spolku. V druhé polovině let osmdesátých se nejurčitěji krystalizovala u žáků profesora Pirnera a Mařáka na pražské akademii umění. Byli to Jaroslav Špillar, Jan F. Gretsch, Jan B. Minařík a další. V názorech na účel spolku se tito studenti rozcházeli, v jednom však měli jasno: spolek by se měl jmenovat po největším českém malíři nové doby Josefu Mánesovi. Dali se do práce a jejich agitace mezi druhy vzbudila ohlas. Založení spolku se blížilo. Jakýsi vzor měli tito studenti ve Spolku českých výtvarníků Škréta v Mnichově, s nímž později vešli ve styk a spolupráci. Abychom pochopili správně úsilí mladých vlastenců v kontextu doby a jejich touhu založit spolek, musíme se vrátit o pár desetiletí zpět. Rok 1848 je nejdůležitější událostí v životě naší obrozené společnosti. Znamená to první revoluční vystoupení i zřetelný počátek její diferenciace. Pro tuto svoji důležitost a přímo klíčové postavení v dalším vývoji národa je i důležitým bodem vývoje vlastní kultury. V tvorbě Josefa Mánesa představuje revoluční rok rozhodující mezník, který odděluje mládí romantika od jeho revolučního vidění. Rok 1848 postavil národy Evropy a Čechy s nimi před dějinnou otázku provedení demokratické revoluce a tím dobytí národní svobody v podobě uznání historického státního práva a samostatnosti. Přes určité úspěchy se zdál revoluční proces v 50. letech uhasínajícím, o to více se opět rozhořel v letech šedesátých, která by se dala charakterizovat jako doba horečné spolkové činnosti. Byly zakládány pěvecké spolky, Sokol, otevřeno Prozatímní divadlo, položeny základní kameny Národního divadla, národ se scházel na mnoha shromážděních. Svou roli sehrála památná místa z národních dějin. Josef Mánes byl účastníkem těchto událostí a horlivým členem nově založené Umělecké besedy. Kreslil, maloval a navrhoval mnohé spolkové prapory a znaky, prapor pražského Sokola, stejnokroje Sokolů (vzorem mu byli garibaldovci a jejich uniformy), byl autorem praporu Jednoty Říp v Roudnici se sv. Jiřím drakobijcem… Jeho dílo bylo národní, plně sloužící vlasti. Mánes ilustroval, portrétoval, maloval krajinu. Zobrazoval život lidu a jeho přírodu, linii rozvíjející se od „Líbánek na Hané“ až k „lunetám na Pražském orloji“. Nejvýznamnějším odkazem jeho tvorby je šíře a hloubka národního života tehdejší doby ve všech jeho podobách, s téměř vyčerpávající úplností.
Max Švabinský (1873—1962) Josef M á nes
kresba
Josef Mánes (1820—1871),
Josef Mánes
L í b á nk y na H an é , prémie
J ana Ko tz ová z D o b r š e
Jednoty výtvarných umělců v Praze roku 1849
olej na plátně, ovál 91 x 74 cm, 1861
Josef Mánes, lun e ta kal e nd á řn í d e sk y P r a ž sk é h o o r l o j e olej na měděné desce, 1865—66
Mánesův odkaz jakoby zněl na třech strunách: na struně, která zní mohutně a heroicky v ilustracích k „Rukopisu Královodvorskému“ (1860), na struně, která by zněla především „Orlojem“ (1866) a potom na struně velkého všeobjímajícího cyklu národních písní, jež ilustroval. V těchto pracích je Josef Mánes nejčeštější, nejvíce svůj a monumentální. J M É N O M Á N E S O V O D O Š T Í T U S P O L K U bylo nejlepším a jedině možným řešením a volbou! Jeho
jméno spojovalo a symbolizovalo vše, co spojuje tradici a pokrok, vlastenectví a světový rozhled.
Dne 1. března 1887 byla podána žádost o povolení stanov, kterou pražské místodržitelství 12. března vyřídilo příznivě, ovšem v typicky negativní starorakouské formulaci: „utvoření spolku Mánes se sídlem v Praze se nezakazuje“. 22. dubna ohlásili Václav Jedlička, Theodor Hilšer a Josef Ferdinand Hetteš za přípravný výbor policii, že ustavující valná schůze Mánesa se bude konati 27. dubna 1887 o osmé hodině večerní v restauraci „U Ježíška“ ve Spálené ulici. Na schůzi bylo přítomno 18 členů a předsedal Věnceslav Černý. Při volbách do výboru byl zvolen za předsedu Mikoláš Aleš všemi 18 hlasy, za místopředsedu Karel Pavlík 16 hlasy, za redaktory Luděk Marold a Theodor Hilšer 17 hlasy, za jednatele J. F. Hetteš 13 hlasy, zapisovatelem Ludvík Sojka 11 hlasy, pokladníkem Václav Jedlička 11 hlasy, za domácího správce Karel Štapfer 13, za pořadatele zábav Věnceslav Černý 15, do výboru František Lepš 9 a jako náhradník Jindřich Duchoslav Krajíček 14 hlasy. Druhým náhradníkem byl zvolen Antonín Picek, revizory Josef (?) Voříšek a Karel Ladislav Klusáček aklamací. Vzalo se tu na vědomí, že časopis, o němž tak mnozí snili, nelze pro nedostatek prostředků vydávat, že však se založí album kreseb, kam každý musí přispívat. Album se nazvalo Paleta H. Gasser, J o s e f M á n e s a pro celý tento systém dal vzor mnichovský spolek Škréta, který už svou náhrobní reliéf, bronz, 1920 Paletu měl a později ji při svém rozchodu Mánesu odevzdal. Paleta se ovšem nevžila hned po první schůzi, nýbrž o něco později, když spolek sídlil „U Bubeníčků“; největší zásluhy na jejím hojném doplňování měl Jaroslav Špillar, zvolený za jejího redaktora v lednu 1888. Na první valné schůzi se stanovila i výše příspěvků. Činný člen měl tehdy platit 30 krejcarů měsíčně, přispívající 5 zlatých ročně, zakládající 50 zlatých jednou provždy. První výborová schůze se sešla o týden později 4. května 1887. Zprvu bývaly vždy v sobotu, na rozdíl od pozdějších tradičních pátků v hostinci „U Pštrossů“ v Pštrossově ulici. Schůzka výboru byla zároveň schůzí činného členstva. Tam se poprvé mezi své „chlapce“ dostavil Mikoláš Aleš, bouřlivě a oddaně všemi přivítán.
Cíl spolkové práce byl vyznačen ve stanovách. Druhý paragraf stanov zněl: „Pěstovati vzájemnost mezi členy, jakož i směr vážný, plodný, umělecký a literární; sbližovati a sjednocovati veškeré slovanské živly umělců výtvarných v Praze, podporovati dle možnosti nemajetné členy, pořádati rozpravy vztahující se k různým oborům umění výtvarného a literárního, pořádati spolkové výstavy, udržovati kolegiální spojení s podobnými uměleckými spolky a konečně pořádati zábavy a vydávati spolkový umělecký časopis.“
16
VOLBA MISTRA ALŠE DO ČELA SPOLKU M Á N E S nebyla náhodná. Byl to právě Mikoláš
Aleš, kdo splňoval všechny předpoklady být živým symbolem mladých umělců – vlastenců. Aleš totiž svým dílem plynule navázal na dílo a odkaz Josefa Mánesa ve všech pohledech výtvarných i národních. Obdiv, úcta a láska k Alšovu dílu byla již tehdy nepopiratelná, především od doby Národopisné výstavy v roce 1895.
Fotografie k v ýstavě nejčeštějšího umělce Mistra Mikoláše Alše, z ateliéru J. Schumpetra na Vinohradech
Max Švabinský, M i k o l á š A l e š , kresba, březen 1908
Karel Čapek doplňuje: „Aleš, jakkoli důvěrně k nám mluví kouzlo jeho světa, je to jen ráj, v němž se procházejí naše vzpomínky, ale nikdy my sami. – Ti, kdo psychologicky a literárně zkoumají tento lid, nemluví o jeho rostoucí síle; stále hledají v něm to praslovanské, to původní, to českobratrské, jakoby ty nejstarší povahové zbytky a nejtemnější reminiscence byly tím psychologicky nejcennějším a nejnárodnějším. Duše není obsažena jen ve vzpomínkách, ba nejméně ve vzpomínkách, pravá celistvá a životná duše je ta, která prožívá přítomnost, která každým okamžikem nalézá před sebou nové poznání světa a nové možnosti; proč ještě nepřemýšlíme o této obnovující se a pokračující duši národa, jež spěje do budoucnosti, proč ji nenazýváme pravou národní duší? – Je to duše národního dění; jí náleží vše naše pokroky, rostoucí bohatství půdy, průmysl, věda, množství, účastenství na všech pokrocích Evropy, láska k novým myšlenkám a nové umění; tj. žijící a rostoucí národ, jenž není ani národem historickým, ani národním rájem lidovým, národ tvořící, jdoucí k novému a budoucímu, postupující v jedné řadě se všemi silami, jež vznikají ve světě; národ nalézající svou nejvyšší svobodu v tom, nejíti pozadu za pohybujícím se lidstvem, nýbrž spolu s ním a v první řadě.“ (Otázka národního umění, Volné směry, roč. XVII., 1913)
Stejně tak i on pociťoval tento obdiv, úctu a lásku od mladých mánesáků – podporu nejvyšší! Aleš své dílo heroizoval v tom nejlepším smyslu, vše, na co sáhl „počešťoval“. Bylo neuvěřitelné, s jakou lehkostí a bravurou dovedl jedinou horizontální linkou přetnutou kudrnou naznačit stromy, vyvolat tak dojem krajiny, když přidal dvě zákruty, vidíme typicky českou krajinu s cestou. Pár čar a před námi je vesnice, hrad, či most s horizontem, vše tak české. Alšův Hus, husitští hejtmané a boží bojovníci v ilustracích či sgrafitech na fasádách domů vyprávějí příběhy národní hrdosti a heroismu – boje za základní Husovu myšlenku rovnosti člověka před bohem.
„Vroucí vlastenectví Mikoláše Alše, tísnivý tlak rakouských úřadů na duševní život mládeže ve školách, pocit ústrků, jichž se dostávalo z Vídně všemu českému, živější styk mánesáků s cizinou, nežli měli čeští studenti jiných oborů, vrozená umělecká touha po nespoutané volnosti, to všechno připravilo ve spolku půdu pro nadšené přivítání politického radikalismu. Ne nadarmo končívali mánesáci schůze ve Svatováclavské záložně zpěvem svatováclavské hymny, kterou za Alšova vedení hřměli ještě do spících ulic noční Prahy navzdory policejním strážím.“
F. X. Šalda definuje Mikoláše Alše takto: „Pro pochopení uměleckého typu Alšova jest především nutné toto uvědomění: že Aleš jest mnohem více tvůrčí vůle a rytmický tvůrčí výboj než umělec – vnímatel, než umělec – zrcadlo, než jemný, citlivý objektiv reagující spravedlivě, spolehlivě, klidně a přesně na hru životních dějů a jevů.“ Tuto Šaldovu zrcadlovou optiku trefně doplňuje Alšův výrok z roku 1907: „Já od dvaceti let za hlavní úlohu jsem si vzal kreslit k písním, říkadlům, pohádkám a pověstem, a tak jsem aspoň tím uspokojen, že odkazuji národu jakési zrcadélko.“ To potvrdil Karel Boromejský Mádl v roce 1912 „… ve svých kresbách drží Aleš lidu zrcadlo před jeho tváří, duší a svědomím, a ten s radostí v něm zase poznává sebe.“
Dvacáté století neúprosně ukončilo nadvládu toho předešlého, které – aniž by bylo zhodnoceno – bylo odesláno nenávratně do „dějin“. XX. století přejalo vládu nad časem a dalo zapomenout všemu předešlému. Nástup a události nového věku byly tak prudké a intenzivní, že nebyl čas zabývat se ničím minulým. Vše spěchalo vpřed.
17
Miloš Jiránek (1875—1911) P o d o b i zna F r ant i š ka X av e r a Šald y
olej na plátně, 1901
S. V. U. Mánes byl založen, zvolna rostl, mohutněl a dospíval. Počátky daly spolku jméno Josefa Mánesa, který byl umělcům vždy hrdinou a přímo symbolem zápasu za hodnoty a jehož osobní dílo učinil český národ součástí vlastní bytosti, a ideálního starostu Mikoláše Alše s jeho vizí „Jít jednoduše cestou Mánesovou“. V těch jménech už byl program.
Evropa vřela nápady, objevovaly se nové styly, rostla nová jména ve společnosti, umění a kultuře. V českém prostředí začal růst význam spolku Mánes. V roce 1901 zhotovil předseda spolku Stanislav Sucharda skicu pro Palackého pomník. Roku 1902 pak u příležitosti památné výstavy Augusta Rodina S. V. U. Mánes s přispěním hlavního města Prahy (které dalo
S tan i slav S ucha r da
(1866 Nová Paka – 1916 Praha), studoval na vídeňské akademii, byl žákem J. V. Myslbeka na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, od roku 1892 asistentem J. V. Myslbeka, kter ý ovliv nil jeho rané dílo. Časem rozvinul vlastní lyrické cítění v secesním stylu a v souznění se sv ými v rstev níky a přáteli F r. Bílkem a J. Preislerem. Byl družným člověkem, činný Sokol a po mnoho let předseda S.V.U. Mánes.
k dispozici pozemek) vybudoval podle projektu Jana Kotěry na úpatí Kinského zahrady výstavní pavilon. Ač šlo o provizorní dřevěnou stavbu, sloužila až do let první světové války a umožňovala tak nerušenou plynulost rozvětvené činnosti spolku.
18
Jan Kotěra (1871—1923), P av i l o n S .V. U . M á n e s „ P o d K i nsk o u “
Praha, 1902
19
Svou výstavní činnost zaměřil Mánes k pravidelnému přehlížení kolektivních snah svých členů na výročních výstavách, ale i k souborným expozicím významných jednotlivců; nezapomínalo se ani na občasné retrospektivy české výtvarné minulosti, která teprve tehdy začala být soustavněji poznávána a hodnocena zásluhou několika velkých výstavních souborů (počínaje výstavou Josefa Mánesa, jež ovšem nalezla jen skromný ohlas u necelých 2000 návštěvníků – výmluvný doklad, za jak svízelných podmínek byla rozvíjena cílevědomá aktivita, jež přesto přinesla celé české kultuře významné a trvalé výsledky). Obzvláštních zásluh si Spolek výtvarných umělců Mánes vydobyl snahami o sblížení českého umění s Evropou s proslulým sloganem „Otvíráme okna do Evropy“… S pronikáním cizího umění k nám odvažovalo se také české výtvarné umění do světa. Spolku pak přísluší iniciativní podíl i na organizaci výstav v zahraničí. R O K 1 9 0 5 J E M E Z N Í K E M N O V É H O Ú D O B Í . Ve vývoji vý-
tvarné kultury sehrála důležitou úlohu souborná výstava Edvarda Muncha v pavilonu Mánesa, jež přispěla k vyhrocení sporů mezi „starým“ a „novým“ uměním.
Max Švabinský (1873—1962) J an K o t ě r a , perokresba, 1900
Členské výstavy S. V. U. Mánes ani stránky Volných směrů nezůstávaly uzavřeny snahám nejmladších, jejichž usilování s porozuměním sledovali zejména Jan Preisler a Miloš Jiránek. V letech 1908 —1913 se na členských výstavách podílel Otakar Kubín, v letech 1909 a 1911 spolu s ním také Emil Filla, Vincenc Beneš a Bohumil Kubišta (jenž se účastnil též na výstavě roku 1913); jejich obrazy začaly být reprodukovány ve spolkovém časopisu, na nějž mladí měli na čas vliv. „Antonín Slavíček zemřel 1. února 1910. Stalo se to před měsícem, ale ještě dnes sotva věříme skutečnosti, že odešel. On, na něhož jsme zvykli pohlížeti jako na svou naději a svou pýchu, největší talent mladého českého umění, nejdražší náš kamarád. Osud jeho vyrostl na výši tragédie. Loni v létě podsekla ho nemoc, plný košatý strom, a teď jsme byli svědky jeho pádu. Zabil se, protože nemohl snést myšlenku, že nebude již nikdy pracovat jako kdysi, že se nikdy víc nepostaví před veliké plátno, aby na ně vydal v eruptivním zápasu, co mu hrozilo rozbít duši, že nikdy už neuskuteční, po čem se s takovou energií rozpřahoval.
Edvard Munch (1863—1944)
Nám, kteří jsme od počátku sledovali jeho nepřetržitý vývoj, nejprve s obdivem a potom s oddanou láskou, Mistr Slavíček ve svém ateliéru rostl v posledních letech na zjev velkého stylu, na velkého malíře, jakého jsme dosud neměli v našich malých, českých poměrech. V poslední době
A ntonín Slavíček (1870—1910) ve svém ateliéru
jakoby mu nová křídla rostla, aby mohl proletět perspektivy, které se otvíraly z jeho výše. Nemělo to být, srazila ho rána z revolveru. Prázdnotu, která zeje po něm, nikdo nám nevyplní.“ Miloš Jiránek, Volné směry, 1910
Vyostřující se generační a názorová roztržka vedla k vystoupení mladých na řádné členské výstavě Mánesa počátkem r. 1911 (leden – únor). Ta vyvolala u některých, pro spolek významných a důležitých kolegů, nevraživé reakce. Vystavená díla mladých (V. Beneš, E. Filla, O. Kubín, B. Kubišta, L. Šíma, V. Špála, A. Procházka) a některé prudce odmítavé kritické názory veřejnosti i tisku na ně byly jen
Gauguinově a po speciálních číslech jiných expresionistů odpadávali abonenti i po tomto čísle. Na nejbližší valné hromadě, kterou vedl předseda Kotěra, napadl naše hnutí nezvykle ostrým způsobem tehdejší tiskař Volných směrů, který odsoudil novotaření, jež jsme zaváděli, vypověděl nám úvěr a prohlásil, že Volné směry tisknout už nebude. Kotěra tuto řeč nešikovným způsobem uvítal. Působilo to na nás nesmírně odpudivě. Po vykonaných volbách celá mladá generace z Mánesa vystoupila ...
20
…Rozvrat v Mánesu nebyl vyvolán jen hnutím kubistickým. Jeho příčina byla hlubší. Vedení tehdejšího Mánesa, v jehož čele stál Sucharda, chtělo vší mocí zabránit vývoji mladých. Všichni starší členové se nepokrytě vyjadřovali, že nás nepřipustí k životu. Byl to boj na život a na smrt. Po secesi jsme ztratili možnost publikovat ve Volných směrech, možnost vystavovat apod. Vyhlídky na existenci byly tedy velmi žalostné.“ Emil Filla v rozhovoru s V. Závadou, Rozpravy Aventina, 1932
V dvanáctém roce dokončil Stanislav Sucharda „národní pomník buditele Palackého“. Odhalení pomníku bylo celonárodní slavností a stalo součástí VI. všesokolského sletu a Prvního sletu Sokolstva slovanského. Úvodem 29. 6. 1912 Česká akademie věd a umění spolu s univerzitou uspořádaly jubilejní zasedání věnované Františku Palackému. A ntonín Slavíček s chotí a slečnou Růženou Foitovou na v ýletě v Šárce, 26. září 1897
Miloš Jiránek (1875—1911), A ut o p o r t r é t , konec 90. let 19. století
30. 6. – v předvečer odhalení – byla v Národním divadle uvedena Smetanova Libuše; 1. 7. se slavnostního odhalení zúčastnily delegace z Paříže a Sokolů, promluvil pražský starosta Dr. Groš a vůdce Národní strany svobodomyslné Dr. Karel Kramář.
tzv. poslední kapkou. Té předcházely rozepře kvůli podílu na redakci Volných směrů, s tím spojené finanční starosti včetně odlivu laických příznivců spolku. Následná polemika na valné hromadě Mánesa vedla pak podstatnou část mladé mánesácké generace k vystoupení ze spolku (V. Beneš, E. Filla, O. Kubín, B. Kubišta, A. Procházka, L. Šíma, V. Špála, V. H. Brunner, F. Kysela, Zd. Kratochvíl, J. Gočár, V. Hofman, J. Chochol, P. Janák, A. Matějček) a k založení Skupiny výtvarných umělců s Uměleckým měsíčníkem. Pro neshody se do Mánesa vrátili Kubín, Kubišta, Matějček, kteří ale několik let zůstávali mimo obě umělecká seskupení. Osud nedal Mánesu odpočinout a nedlouho po odchodu Slavíčkově přišla druhá tragédie v odchodu významného českého malíře Miloše Jiránka (1875 Lužec nad Vltavou — 1911 Praha), redaktora Volných směrů, výtvarného kritika, literáta a překladatele, jednoho z hlavních představitelů druhé zakladatelské generace S. V. U. Mánes, žáka profesorů M. Pirnera a V. Hynaise. „Druhý listopad dal jen viditelný závěr tragédii Jiránkova života. Dohrána byla už o několik měsíců dříve, kdy choroba stihla umělce uprostřed úporných znovu a znovu obnovovaných bojů o umělecký výraz, o hodnotné poněkud definitivní vyjádření se, zápasů člověka, který, uvědomiv si pronikavou inteligencí vysoké cíle umění, chtěl přinutiti svoji ruku k dosažení největších možností malířského výrazu, nepoznav bezpečně mezí své potence…“ Těmito slovy začínal nekrolog o Miloši Jiránkovi ve Volných směrech, XVI. ročník, 1912. „Nedostatečnost života byla by nesnesitelná, kdyby nebylo umění. Není ani nutno, abychom se sami dopustili nějaké zvláštní nízkosti; stačí, že se cítíme lidmi, a že tedy nemáme k ní dál než-li jiní. Je velkou úlevou myšlenka, že jsme také lidsky schopni vrcholků. Mám rád umění ne pro iluzi, kterou nás šálí, ne proto, že dovede zahnat bídu, v níž žijeme, a okrášlit ji modrým nebo růžovým sklem, ale zato, že v nás obnovuje pocit spravedlnosti, za to, že svou nadzemskou krásou drží rovnováhu naší nízkosti. I největší umělci jsou ovšem zase jen lidé, ale ze své hlubší poctivosti, věřím pevně, platí za své poklesky a za svou bídu tak velkolepě, až z přebytku připadne dost i na nás, a umožňují nám, abychom svým chápáním spolupracovali na díle krásy a vykupovali se svojí pokorou. A na abstraktní váze spravedlnosti, kdesi v prostoru budou počteny nám i jim noci, které jsme probděli s chvějícím srdcem nad verši poetů, i večery šera, kdy jsme poslouchali schouleni v koutě pohovky, jak zní Beethoven.“ Miloš Jiránek, úvodem z Dojmů a potulek 1901—1908
„Hlavní srážka v Mánesu nastala, když jsme s Matějčkem jako redaktoři Volných směrů vydali číslo s mým článkem Novoprimitivismus, k němuž byly připojeny ukázky tvorby Picassovy. Jako po speciálním čísle Munchově,
Stavba Palackého pomníku
Odhalení pomníku F rantiška Palackého, 1. čer vna 1912
První světová válka příkře a naráz přerušila slibný rozvoj českého moderního umění v upevňované mezinárodní spolupráci; jednotlivci z členů spolku se podíleli na zahraničním odboji (František Kupka, Vojtěch Preissig, Emil Filla, Otto Gutfreund). Roku 1917 pak skončila činnost Skupiny výtvarných umělců, jejíž členové se povětšinou navrátili zpět do Mánesa. Mnozí z nich pak, jako představitelé generace českého expresionismu a kubismu, svou tehdejší i pozdější aktivitou se stali oporou spolkovému usilování. Vedle už připomenutých jmen lze tu z architektů uvést zvláště Josefa Gočára, Josefa Chochola, Pavla Janáka a Otakara Novotného; z malířů na nedlouhý čas Josefa Čapka, v nepřetržitém působení pak Václava Špálu, Antonína Procházku, Alfreda Justitze a mnohé další; mezi kreslíři se uplatňovali především V. H. Brunner, Zdeněk Kratochvíl, František Kysela, Josef Lada, z grafiků Jan Konůpek a Antonín Majer, v oblasti užitého umění Jaroslav Horejc aj.
21
Mánes a pokrok, Mánes a hodnota, byly vždy jedny pojmy. Že tomu tak bylo a dodnes zůstalo, bylo zásluhou jednotlivců, vůdců. K nim se dnes připojil Preisler. Byl své generaci vzorem. Přímý k jiným i k sobě, zneklidňující, ale i tvořící. Tak dospěl ke své zralosti. V té nás opouští.“ Odborníci po časopisech vysoko ocenili umělecký odkaz „malíře mládí“, „malíře jara“, který novoidealistickému umění, jak vzniklo i u nás v reakci na naturalismus, vtiskl svůj ráz osobní, zasněný a spanilý, ráz i český, slovanskou měkkost a křehkou něhu. – Dodejme jen, že byl posledním z trojice slavných Mánesáků-Sokolů: Stanislav Sucharda, Miloš Jiránek a Jan Preisler.
22
Jan Štursa (1880—1925), Vá lka , lavírovaná kresba tuší na papíře, 10 x 17,5 cm, 1914
Vincenc Beneš (1883—1979), S i ln i c e S o ua i n – T ahu r e 1919
Otakar Nejedlý (1883—1957 ) S e nth e i m – h r o b y čsl . d o b r o v o ln í k ů , 1919
„…Náš boj zbraněmi proti Rakousko-Uhersku je přirozeným dovršením našeho politického boje za samostatnost. Náš národ má historické a přirozené právo na samostatnost; spojili jsme se r. 1526 s Rakouskem a Uhrami v personální unii; dynastie šlapala naše práva, germanizovala a centralizovala; v nouzi občas dělala ústupky, ale vždy znovu usilovala o naše potlačení, až konečně r. 1867 s Maďary uzavřela proti nám dualistický komplot. Sice r. 1871 císař František Josef slavnostně uznal práva českého národa, ale slibu nedostál, jako nedostál slibu daného Slovákům r. 1861. Volili jsme Habsburky z vlastní vůle, máme tudíž právo rozvázat smluvný poměr, když jsme se přesvědčili, že obě smluvné strany – dynastie a Maďaři – nás zradili. Tuto hroznou válku zavinilo Rakousko-Uhersko svou perfidní protislovanskou politikou …“ V Petrohradě, dne 18. (5.) září 1917. Předseda Československé Národní Rady, předseda Odbočky ČSNR pro Rusko T. G. Masaryk
Odešel člověk ušlechtilý, ryzího a nezlomného charakteru. Ba více, genij českého lidu ztrácí jednu z velkých složek své kulturní vyspělosti – jediného malíře výzdoby. S ním mizí nejen vzácný malíř, nýbrž i celý obor, druh jeho malby z české kulturní dílny. Preislerova umělecká snaha byla jediným velikým úsilím o obraz. Dobře cítil, že všecka životnost a pravdivost uměleckého díla záleží v naplnění a dokonalosti výtvarné mluvy a ucelenosti obrazu jako jednotného organismu. Proto vcelku nedbal motivu, anebo lépe – opakoval týž motiv v četných variantách. Tím byla mu jeho slovansky lyrické duši věčná touha po všem lepším, dobrém, ušlechtilém a krásném v životě, poezie a lyrické snění. Království jeho bylo královstvím snů, harmonie a krásy. V poslední době své má méně „obsahu“ a tendence než kdy předtím. Celá ta citová náplň období předešlých přešla stejně v poslední díla, ale je tam utajena, přešla v obsah vnitřní a projevuje se jen a jen formou. Chtěl obrazovou a malířskou svéprávnost bez anekdoty. Zdá se, že v poslední své fázi Preisler pochopil hluboký poznatek, že nejlepší dekorací je zároveň každý dobrý obraz; pro náš moderní obraz platí to dvojnásob. Čím dílo je lepší, čím je výtvarnější, tím je také v pravém smyslu slova zdobivější. Vrcholnou vrstvou jeho díla měla být atmosféra jednoty srdce i smyslů člověka, nikoli božský blesk geniův. Byl lyrik. Zobrazil nejlépe pro moderního člověka českou duši, kdežto Aleš svými božími bojovníky a vtipnými ilustracemi k písním vyjadřoval českého ducha.“ Vincenc Beneš, J an P reisler , Volné směry ročník XX., 1919—20
Trvalo nějaký čas, než se po 28. říjnu 1918 S. V. U. Mánes konsolidoval, v organickém navázání na předchozí léta, přitom v pochopení možností, jež přinášel nový čas. Složení členských řad je v průběhu dvacátých a třicátých let tvořeno třemi generačními vrstvami. Do čela S. V. U. Mánes se dostávají představitelé generace expresionismu a kubismu. A je příznačné, že se nyní předsedy spolku stávají architekti: Otakar Novotný v letech 1920 —1931, od roku 1932 Josef Gočár; spolu s nimi tu působí též Pavel Janák a Josef Chochol. Do své předčasné smrti byli významnými členy Mánesa největší spolkoví sochaři Jan Štursa (†1925) a Otto Gutfreund (†1927). Obzvláště silně je zastoupeno malířství: především Emil Filla (jemuž od poloviny dvacátých let připadá vzrůstající, v lecčems směrodatný vliv na programovou orientaci spolku), spolu s ním Václav Špála, Vincenc Beneš, Antonín Procházka, jejichž obrazy určují povahu a rozpětí členských výstav. Ke slovu se dostávají též proudy reálně orientované, jak svědčí pravidelná účast obrazů Vratislava Nechleby a Otakara Nejedlého. Atmosféru spolku dokresluje solitérní a neohrozitelné postavení Maxe Švabinského, stojícího mimo všechny proudy, spíše nad nimi, nezařaditelného virtuózního kreslíře, grafika a malíře požívajícího úctu ve spolku i ve společnosti. Jindřich Prucha (1886—1914) A ut o p o r t r é t
Jan Preisler maluje nástěnný obraz pro restauraci Okresního domu v Hradci K rálové, 1903—04
Jan Preisler (1872—1918)
V letech první světové války byla oslabena výstavní činnost (roku 1916 se S. V. U. Mánes přihlásil k svým předčasně zemřelým členům Karlu Myslbekovi, Herbertu Masarykovi a Jindřichu Pruchovi). Až na výjimky v edici Zlatoroh přestaly se vydávat publikace; toliko na stránkách XVIII. a z části XIX. ročníku Volných směrů se zrcadlila podvázaná aktivita spolku. „27. dubna 1918 zemřel teprve 46 letý Jan Preisler – někdejší starosta spolku, který ho kdysi pomáhal ustavit, pak účinně vésti a žárlivě v něm udržovat oheň ryzí uměleckosti. Výbor spolku, shromáždiv se na zprávu, kterou v bolestné jistotě očekával, ústy starostovými učinil projev o těžké ztrátě, která spolek stihla: „Mánes a svoboda,
Max Švabinský (1873 Kroměříž — 1962 Praha), český malíř, grafik a pedagog – společně s Janem Preislerem, Antonínem Slavíčkem a Milošem Jiránkem patří ke generaci umělců S. V. U. Mánes, která položila základy českého novodobého výtvarného umění. Byl zakládajícím členem SČUG Hollar a členem Société nationale des Beaux-Arts v Paříži. Dále byl doctorem honoris causa Masarykovy university v Brně, rytířem Čestné legie, osmkrát rektorem Akademie výtvarných umění v Praze a jejím doživotním čestným profesorem, akademikem-korespondentem Real Academia de Bellas Artes v Madridu a laureátem ceny italské vlády za kolekci leptů.
Nastupující generace narozené v posledním desetiletí XIX. století a kolem roku 1900 se hlásí ke slovu po 1. světové válce. Mezi nimi jsou vůdčí představitelé české architektonické avantgardy: Jaroslav Fragner, Bedřich Feuerstein, Bohuslav Fuchs, František L. Gahura, Josef Havlíček, Karel Honzík, Evžen Linhart a další. Spolu s nimi se na práci S. V. U. Mánes podílejí nejvýznamnější z tvůrců české plastiky dvacátých a třicátých let: Karel Dvořák a Břetislav Benda, Karel Pokorný a Jan Lauda, Bedřich Stefan,
23
24
25
Otakar Novotný (1880—1959), S p o lk o vá bud o va S . V. U . M á n e s , Praha-Nové Město, 1927—30
Otto Gutfreund (1889—1927 )
Jan Štursa (1880—1925) na kresbě Maxe Švabinského, 1924
Max Švabinský (1873—1962) A ut o p o r t r é t , olej na plátně, 1929
Vincenc Makovský, Josef Wagner – jak široký rozsah vidění i výrazových prostředků, od strohého realismu k imaginativně rozvolněným představám! A také tuto generaci poutá bohatství malby, která je tu zastoupena ve spletitém a názorově odrůzněném panoramatu tvůrčích tendencí, určujících vývoj v průběhu dvacátých a třicátých let. Zpočátku se zde uplatňovaly snahy o sociální umění, jak je představovali malíři Miloslav Holý, Karel Holan, Pravoslav Kotík a sochař Karel Kotrba, kteří však nedlouho po společné výstavě roku 1927 opustili spolek. Od mládí patřili k členům S. V. U. Mánes malíři z okruhu speciální krajinářské školy prof. Otakara Nejedlého na Akademii výtvarných umění: Bedřich Piskač, Josef Hubáček, Jan Slavíček… Významné postavení si pak vydobyli někdejší podílníci Devětsilu, či malíři hlásící se k tvůrčím tendencím avantgardy (jak ji od počátku třicátých let představoval surrealismus): František Muzika, Jindřich Štyrský, Toyen, František Janoušek… Přitom v průběhu třicátých let se hojně uplatňovali umělci rozvíjející tradici čisté malby, u níž reálné zkušenosti viděného světa i děje účastně prožívané doby jsou transponovány do svébytného řádu tvarů a barev, prostorů a světel; lze tu připomenout zejména Jana Baucha, v oblasti krajinomalby Jaroslava Gruse, Bohumíra Dvorského, Miloše Malinu, v oblasti figurální malby Vladimíra Sychru, Richarda Wiesnera a všechny ostatní, kteří v polovině třicátých let spolutvořili plnost a rozpětí členských výstav. Činnost S. V. U. Mánes dávala slovo také kreslířům – karikaturistům: Antonínu Pelcovi, Františku Bidlovi, Adolfu Hoffmeisterovi, Josefu Novákovi; ne náhodou se právě na půdě spolku roku 1934 uskutečnila mezinárodní výstava karikatury a humoru, jež byla bojovou složkou utvářející se protifašistické fronty. Z grafiků byli načas členy spolku Vladimír Silovský a Jan Rambousek. Výstavní aktivita vedle pravidelných členských přehlídek soustřeďovala se nejen na soubory čelních představitelů tří generací Mánesa (v průběhu dvacátých let zejména Jan Preisler, Antonín Slavíček, Max Švabinský, Miloš Jiránek, Jan Kotěra, Jan Štursa, Antonín Procházka, Václav Špála, Otto Gutfreund aj.); v duchu dosavadní tradice se zde často vystavovalo zahraniční umění (nejčastěji francouzské, zvláště na výstavě XIX. a XX. století roku 1923, z níž některá díla byla zakoupena československým státem). Trvalých zásluh si S. V. U. Mánes vydobyl také pravidelnými retrospektivami českého umění XIX. století (počínaje roku 1920 jubilejní výstavou Josefa Mánesa, věnoval pozornost Adolfu Kosárkovi, Karlu Purkyně, Soběslavu Pinkasovi, Viktoru Barvitiovi, Antonínu Chittussi aj.).
Mezníkem rozvětvené aktivity S. V. U. Mánes se pak roku 1930 stalo slavnostní otevření nové spolkové budovy, podle projektu Otakara Novotného vzniklé na místě Šítkovských mlýnů na břehu Vltavy; dodnes patří k nejkrásnějším dokladům funkcionalistické architektury u nás i v Evropě, nadto se stala symbolem moderních tvůrčích snah. V prostorách nových výstavních sálů bylo pak možné – počínaje velkoryse koncipovanou výstavou 100 let českého výtvarného umění v roce 1930 – rozvinout cílevědomou výstavní činnost, seznamující s profily vůdčích osobností spolku (Emil Filla, Vincenc Beneš, Antonín Procházka, Václav Špála, Bedřich Feuerstein), všímat si nových a aktuálních tvůrčích tendencí (Poezie 1932, Česká surrealistická skupina 1935 aj.), nadále se seznamovat se zahraničním uměním (z Francie, SSSR aj.), vracet se k hodnotám domácí minulosti (například k padesátému výročí Národního divadla). Vrcholem této aktivity byly nepochybně tři výstavy, jimiž S. V. U. Mánes roku 1937 oslavoval 50. výročí svého založení: Od Maneta k dnešku, 50 let Mánesa, Dnešní Mánes.
Je jaro, měsíc květů a v bezvětří je den a já tu na paletu vdechuji smutek jmen, těch, z jejichž krásných rukou palety vyrazil čas, jehož větry tlukou do arabesek žil. Když všechny barvy zšednou, tma lehne do víček, šli v dálku nedohlednou Aleš i Slavíček. A palety jim spadly jak suchý list by spad’, ruce nad opěradly přestaly pracovat.
Vždyť pro vychladlá čela netřeba vějíře, paleta osamělá je teskná k nevíře; Je jaro, měsíc květů, a počítáme čas, já, skloněn nad paletu, zaslech’ jsem hořký hlas. To paní nepodplatná – smrt pláče na lyře. Proč bortí bílá plátna, proč vraždí malíře?
Jaroslav Seifert MRTVÍ MALÍŘ I
Na slavnostní schůzi k 50. v ýročí S. V. U. Mánes na Staroměstské radnici, 12. 5. 1937, přednesl Václav Vydra
V ladimír Županský (1896—1928), P lak á t p o sm r tn é v ý stav y A nt o n í na S lav í čka , (XXXII. výstava
S. V. U. Mánes, duben – květen 1910)
26
Zrcadlem spolkové činnosti, ale nadto též svědectvím dobových snah a náhledů v oblasti výtvarného umění jsou nadále jednotlivé ročníky Volných směrů. Staly se významnou revue, znale a pohotově, přitom kriticky sledovaly celou šíři problematiky moderní výtvarné kultury; nejen se zřetelem ke specifičnosti jejích jednotlivých odvětví, ale také v důrazu na společenskou úlohu umění. Stránky časopisu byly otevřeny pokrokovým náhledům a proudům, osobnostem i realizacím Evropy a světa – vpravdě mezinárodní spolupráci.
27
Ve směru předznamenaném generací devadesátých let pokračovalo se také v ediční činnosti; soustavněji v tradiční knižnici Zlatoroh, věnované vůdčím zjevům českého kulturního a veřejného života minulosti, jen ojediněle v edici Dráhy a cíle (kde byly vydány teoretické úvahy Františka Kupky), několik významných publikací vyšlo v edici Výtvarné zjevy. Od roku 1929 pak v nově založené edici Knihy Mánesa byla věnována pozornost nejen problematice výtvarného umění, ale též vrcholným hodnotám moderní filozofie a literatury. Přitom nelze opomenout podíl S. V. U. Mánes na vydání I. dílu Dějepisu výtvarného umění v Čechách roku 1931 a na edici Prameny, která začala vycházet z podnětu spolku, využívajíc bohaté zásoby štočků z Volných směrů a výstavních katalogů. Význam S. V. U. Mánes v celé české kultuře je určován komplexním pojetím výtvarné tvorby v sounáležitosti volného a užitého umění s architekturou a vysokou náročností uplatňovaných měřítek. V prostorách nové budovy se uskutečňovaly aktivity, dotvrzující vzájemné vztahy jednotlivých tvůrčích oblastí. Několikrát se tu ke slovu dostala fotografie, jejíž nejvýznamnější představitelé byli ostatně členy fotografické sekce spolku (Jaromír Funke, Josef Sudek, Jiří Lehovec, Karel Plicka, z teoretiků Lubomír Linhart aj.). V průběhu třicátých let se zde pořádaly koncerty současné hudby, především z produkce hudební skupiny, kterou tvořili František Bartoš, Pavel Bořkovec, Václav Holzknecht, Jaroslav Ježek, Iša Krejčí. Pro aktivitu spolku měla velký význam spolupráce historiků umění a výtvarných kritiků, kteří jako mimořádní členové pracovali ve výboru i výstavních porotách, v redakcích časopisů a v publikacích teoretického zaměření. Shledáváme se tu s řadou osobností v čele s F. X. Šaldou (†1937), Vincencem Kramářem, Antonínem Matějčkem, Jaromírem Pečírkou, Vladimírem Novotným, Kamilem Novotným, Václavem Nebeským, načas s V. V. Štechem, také s Josefem Cibulkou, Janem Květem a Zdeňkem Wirthem… P Ř I P Ř Í L E Ž I T O S T I O S L A V 5 0 . V Ý R O Č Í S . V . U . M Á N E S se opět mohlo připomenout, že mezi
zahraničními členy spolku – z nichž někteří se zúčastňovali členských výstav – jsou velká jména evropského umění XX. století: z malířů Pablo Picasso, Georges Braque, Edvard Munch, ze sochařů Auguste Rodin, E. A. Bourdelle, Aristide Maillol, Charles Despiau, z architektů H. van de Velde, F. L. Wright, Josip Plečnik, A. Perret, Le Corbusier aj. Také v tomto ohledu S. V. U. Mánes naplňuje tradici našeho umění, které vždy toužilo porovnávat domácí i zahraniční hodnoty. V třicátých letech, kdy umělecká tvorba všech odvětví se odvrací od úzce autonomizovaných problémů formální stavby a v intenzivním prožívání dramatické doby si uvědomuje své aktivní společenské poslání a životní platnost, stává se S. V. U. Mánes střediskem pokrokových myšlenek, sjednocujících jednotlivé tvůrčí oblasti povědomím společné odpovědnosti při obraně hodnot pokroku a lidskosti. To dokládají jména vědců, spisovatelů, režisérů, herců, kteří byli mimořádnými členy spolku, lze z nich připomenout alespoň: Otokara Fischera, Václava Tilleho, Jana Mukařovského nebo Vladislava Vančuru, Josefa Horu, Vítězslava Nezvala, Františka Halase, Jaroslava Seiferta, Viléma Závadu, okruh Divadla E. F. Buriana, Jiřího Frejku, Jindřicha Honzla, Václava Vydru, Eduarda Kohouta, Leopoldu Dostálovou. Všichni tito umělci z různých oborů spolu s výtvarníky, historiky umění a hudebními skladateli sdruženými v S. V. U. Mánes tvořili velké a obdivuhodné údobí československé kultury. Události Mnichova, hitlerovská okupace a druhá světová válka do základů ohrozily českou kulturu, která však v nesmlouvavé rezistenci odpovídala na prožívaný čas. To si uvědomoval také S. V. U. Mánes, jehož rozvoj byl násilně přerušen; Emil Filla, jenž ve vnitřních vztazích spolku i ve vnějších souvislostech naší kultury byl osobností v mnohém symbolickou, byl hned v roce 1939 odvlečen do koncentračního
Emil F illa (1882—1953), Osv o b o z e n í B uch e n w aldu , olej na plátně, 200 x 320 cm, 1947
tábora v Buchenwaldu. Ale všichni jeho blízcí druzi a přátelé vytrvali v aktivitě, která se zejména na výstavách zaměřila k tématům obecné povahy. Stejně tak Volné směry se přizpůsobily úkolům a problémům doby, dokreslovaly záměry jednotlivých výstav, zpřítomňovaly hodnoty minulosti. Současně se pozvolna a bez hluku, ale v programové cílevědomosti uskutečňuje nástup mladých v rámci členských výstav, ale též v samostatných souborech. Z jednatelské zprávy S. V. U. Mánes za léta 1938 a 1939. „Dnes, kdy kultura českého národa je naším nejdražším statkem, je poslání Mánesa významnější, než tomu bylo dosud. Ti, kteří z vůle členstva vedli Mánes v těchto dobách, snažili se, seč mohli, zůstat věrni jeho uměleckým cílům a dnes vám všem skládají účty z této práce ...Nesmíme ochabnout ve své činnosti, chceme ji prohloubit, chceme připomínat české veřejnosti nesmírný dar posily a krásy, které dává výtvarné umění člověku ... Žijeme v dobách bouří a válek, žijeme ve chvílích úzkosti, ale povyšujeme nad to vědomí neocenitelných statků uměleckých, které oblažuje a vysvobozuje duše všech lidí dobré vůle z každého utrpení. Při své činnosti bdíme stále nad vším, co ohrožuje existenci spolku a jeho budovu. Činíme to proto, že chceme svým nástupcům odevzdat spolek tak, jak jsme jej přijali.“ Po osvobození Československa S. V. U. Mánes, se zkušenostmi z okupace a války, navázal na své pokrokové snahy 20. a 30. let. Dotvrzuje to bohatě rozvinutý výstavní program, který dává často slovo jednotlivcům z řad nastupujícího pokolení. Jeho rozlohu pak poprvé v uvážené a velkoryse založené přehlídce umožnila obhlédnout výstava Generace Mánesa 1939—1947. Představili se zde všichni, jejichž obrazy a sochy si už vybojovaly zastoupení v rámci členských výstav. Nyní se tu ozřejmilo, jak společné generační usilování předpokládá názorovou šířku a výrazové bohatství. Jejich výstavu uváděl obsažným úvodem v katalogu Emil Filla.
28
Tak se v řadách S. V. U. Mánes sešli mnozí velcí z malířů a sochařů, jimž nyní připadla značná míra odpovědnosti za vývoj českého umění v novém dějinném údobí: z někdejších členů skupiny Sedm v říjnu, zdůrazňujících humanistický smysl umění, Václav Hejna, Josef Liesler, Arnošt Paderlík, František Jiroudek; z okruhu malířů imaginativního založení, kteří tvořili skupinu Ra, Bohdan Lacina, Josef Istler, Václav Tikal, Václav Zykmund; z malířů spoléhajících na individuální program zejména Karel Černý, Adolf Zábranský, Zdeněk Sklenář, Ota Janeček; přitom se k aktivní účasti na činnosti spolku přihlásili i slovenští umělci: Ladislav Guderna, Vincent Hložník, Eugen Nevan. Někteří se představovali na členských výstavách již v předchozích letech: Stanislav Ježek, Václav Koutský, Vilém Plocek; někteří byli za členy S. V. U. Mánes přijímáni po roce 1945: Jaroslav Paur a další. Také v sochařství se projevil nástup nové generace v tvorbě Jana Kavána, Jana Kodeta, Josefa Malejovského, Václava Markupa, Aloise Sopra, Jindřicha Wielguse... Kontinuita tradice, jež sjednocovala dosavadní historii S. V. U. Mánes, byla šťastně navázána; mladí umělci tvořivě zhodnocovali dědictví minulosti ve vlastním pohledu a výrazu. Avšak Mnichovem a okupací vnucený diktátorský režim se v roce 1945 jen převlékl do jiného pseudorevolučního kabátu a demokracií nespoutaná státní byrokracie, zneužívající naivity, hříchů protektorátní kolaborace a další kriminality, zaútočila na demokraticky zbudovanou svéprávnost spolku nanovo. Pro S. V. U. Mánes válka neskončila rokem 1945. Mánesáci nadále žili „ve chvílích úzkosti, které jim nedopřály oddechu“, tak potřebného k uvážlivé rekapitulaci minulého šestiletí, k regeneraci sil a k odvyknutí „věcem, na něž jsme nebývali zvyklí“. Pro členy výboru bylo stále těžší plnit předsevzetí z jara roku 1940: „Při své činnosti bdíme nad vším, co ohrožuje existenci spolku a jeho budovu. Činíme to, protože chceme svým nástupcům odevzdati spolek tak, jak jsme jej přijali.“ Z jednatelské zprávy z 8. 5. 1947: „Ministerstvo informací projevilo zájem o pronájem některých prostor v naší budově pro své účely. Ministerstvo hodlá vybudovati v těchto místnostech středisko zahraničních návštěvníků.“ Úvod pokladní zprávy z 28. 4. 1949: „Vzhledem k únorovým událostem v roce 1948 a na základě příkazu ÚAV NF bylo až do odvolání doporučeno nekonat valné hromady spolku. Ideovou a hospodářskou činností byly pověřeny akční výbory jednotlivých spolků. Tento fakt způsobil, že připravovaná valná hromada S. V. U. Mánes byla oddálena a bilance za správní rok 1947 nemohla býti schválena valnou hromadou, jak stanovy spolku vyžadují.“ Bohatými zkušenostmi poučené vedení spolku chytře, pružně a dlouho odolávalo nátlaku. Dobrovolně se nevzdalo ani po roce 1948, kdy organizace výtvarníků byly sloučeny v „jednotnou zájmovou organizaci“ – Svaz čsl. výtvarných umělců. Nevzdalo se ani po vydání zákona „O dobrovolných organizacích lidu“ z roku 1951, kterým zanikla většina spolků. Bohužel, byrokracie se naučila dosahovat svých cílů glajchšaltujícími „reorganizacemi“. (Přitom jí pomáhala veřejnost – oběť ohlupující psychologie falešného rovnostářství.) Nejdříve zreorganizovala „Svaz“ teritoriálně a spolek proměnila v tzv. III. krajské středisko – S. V. U. Mánes. Do jednoho stáda zahnané výtvarníky pak roku 1956 rozdělila na profesně členěné struktury a oddělila od nich architekty, jejichž „Svaz“ se osamostatnil. Zbýval poslední administrativní úder. I jemu se však vedení spolku vzepřelo.
uchovali jedinečné hodnoty národní kultury, se zvrhl v policejní opatření, jakého se používá vůči záškodnickým organizacím. Je politováníhodné, že historické kulturní transformaci, předsevzaté v dobré víře v rozkvět a rozvoj národního života, ku které mělo být přikročeno s nejvyšším taktem a mravní vyspělostí, byly nekvalifikovanými činiteli vnuceny postupy, které vzbuzují odpor a které – kdyby jim nebylo čeleno – by mohly vyústiti v plenění soustředěného dědictví „Mánesa“, jehož zakladatelem a prvním starostou byl Mikoláš Aleš. Protože takovýto postup je v rozporu se zájmy státu, vyslovuji za všechny pokrokové umělce nesouhlas s hrubým, politicky škodlivým a nedůstojným počinem. Žádáme Vás naléhavě, vážený soudruhu ministře, o bezodkladné zakročení, aby bylo zabráněno dalším neblahým důsledkům nerozvážně probíhající akce. Jaroslav Fragner předseda Spolku výtvarných umělců Mánes“
Ještě před listopadem 1989 zažil Mánes výjimečnou událost, svědčící o velikosti spolku, jeho historii, ale také o žijících členech zatím ilegálního spolku. K 100. výročí vzniku S. V. U. Mánes byla v roce 1987 uspořádána ve spolkovém domě rozsáhlá expozice o dějinách i činnosti spolku a uměleckých snahách jeho čtyř členských generací. Autorem koncepce výstavy a k ní vydaného katalogu byl tehdejší ředitel Národní galerie akademik Jiří Kotalík. Slavnostní vernisáže výstavy se zúčastnili tehdy žijící mánesáci (22 členů) a široká uměnímilovná veřejnost. Jednalo se tehdy o zahajovací výstavu po rozsáhlé, z hlediska architektury domu, nešťastné rekonstrukci. S výjimkou dvou se titíž živí mánesáci sešli v listopadu 1990, aby „vstoupivše do svých stanov pokračovali ve své spolkové činnosti“, což – „jak káže zákon“ – oznámili Ministerstvu vnitra ČR. Tímto postupem a touto formulací znovu vyjádřili, že S. V. U. Mánes se nikdy nepovažoval za zrušený, neboť o zániku spolku mohou rozhodnout pouze členové Mánesa. Průběžná činnost výboru S. V. U. Mánes byla zaměřena k znoJiří Kotalík (1920—1996) vuzískání spolkové budovy a to jak politickými prostředky, tak foto Miroslav Hák, kolem 1950 přípravou možného soudního řízení. Představa, že nebude nutné vymáhat majetek spolku soudní cestou zcela selhala v létě 1992. Tato, evidentně mylná představa plynula z porevoluční euforie, podporované proklamovanou ochotou představitelů ČFVU hledat cestu, jak dům vrátit původnímu majiteli, které „osmdesátiletí“ obnovitelé spolku naivně uvěřili. Další vývoj a snaha o navrácení majetku by se dala charakterizovat jako období soudního sporu Mánes versus ČFVU. S P O L E K E X I S T U J E . Po ranách nacismu a následné sovětizaci umění, přes násilný zákaz činnosti,
D N E 3 . 3 . 1 9 5 6 Ú N V H L . M . P R A H Y R O Z P U S T I L S . V . U . M Á N E S . Likvidátorem práv a zá-
včetně odebrání spolkové budovy, spolek stále existuje. S. V. U. Mánes přežil dlouhá socialistická léta a při první možnosti opět povstal. Nedovolal se svých práv ve věci svého spolkového domu, přežil křivdu v podivné atmosféře 90. let a jim odpovídající soudní při, kdy člověku zůstával rozum stát! Spolek vyřešil své vnitřní problémy a existuje.
„Vážený soudruhu ministře, dne 5. března byl se strany Ústředního národního výboru hl. m. Prahy proveden přepadový administrativní zákrok za účelem rozpuštění a likvidace Spolku výtvarných umělců Mánes.
S. V. U. Mánes od 90. let uspořádal na 160 výstav spolkových i autorských, vydává katalogy a členské prémie, publikace ve své ediční řadě, organizuje přednášky, sympozia a besedy, žije svým spolkovým životem, pořádá schůze a udržuje přátelství a partnerství mezi umělci, v této těžké, sobecké a nepřehledné době, kdy nemá prostředky – protože nedisponuje svým spolkovým domem.
vazků rozpuštěného spolku ustanovil Český fond výtvarných umění. O dva dny později se stal spolek obětí policejní šťáry, proti níž 6. 3. předseda spolku arch. Jaroslav Fragner ostře písemně protestoval u tehdejšího ministra kultury Ladislava Štolla, který na protest neodpověděl.
Je politováníhodné, že historický akt, který měl být nesen hlubokou vděčností společnosti za to, že pokrokoví a vlastenečtí umělci „Mánesa“ vlastním zakladatelským úsilím, nadšením a uměním vytvořili a až po naše dny
29
m e z i
v ý t v a r n ý m i
s c é n a m i
GALE RIE S .V. u . m á n E S DIAmAnt Spálená 4, praha 1 – nové město (roh ulic Rettigové a Lazarské)
V ý S tAVA Ot E V ř E n A do 30. 5. 2014 úterý – neděle 12 —18 hodin
S .V.U. m á n e S a Ko o p e r at i Va p oj i š ťoV n a , a . S ., V i e n n a i n S U r a n c e G ro U p
cest y ke svobodě s p o l e č n o s t • vá l k a • u m ě n í
1 9 14
1918
a Ko o p e r at i Va p oj i š ťoV n a , a . S . ,
pa rt n e ř i výs tav y
s p O l e k v ý t va r n ýc h u m ě lc ů m á n e s • f O n da z i O n e b O t ta r i l at t e s
tra pittura e letteratura
mariO lattes mezi malbOu a literaturOu
JOSE F GOČÁ R / OTAKAR NOVOT NÝ G a l e r i e S .V. U . m á n e S d i a m a n t oteVřeno do 28. liStopadU 2010
k 130. výročí narození dvou architektů předsedů S.V.U. Mánes a 20. výročí obnovení veřejné činnosti spolku
úterý — n ed ěle o d 12 do 18 h o d i n
Otevřeno do 30. 12. 2010, úterý – neděle od 12 do 18 hodin, ve dnech 24.,25. a 26.12.2010 zavřeno. pa r t n e ř i V ý S taV y
pA R T N E ř i V Ý S T AV y
g a l e r i e S .V. U . m á n e S d i a m a n t
S.V.U. Mánes, Hlavní město praha
oteVřeno od 8. čerVna do 29. čerVenCe 2011
p O ř Á d Á N O z A l A S K AV é H O p ř i S p ě N í : p o ř á d á n o z a l a S K aV é h o p ř i S p ě n í
Ministerstvo kultury ČR • Městská část Praha 1 • Colognia press, a.s. Interzeta, s.r.o. • Nobiles, s.r.o. • MUDr. Martin Novotný
úte rý — n e d ě le o d 12 d o 18 h o d i n
ga l e r i e s . v. u . m á n e s d i a m a n t
Vienna inSUr ance GroUp
v ýs tava j e u s p O ř á da n á z a l as k av é h O p ř i s p ě n í s p O l e č n Os t i k a r l š t e j n s k á a . s .
v a z b y
S .V. U . m á n e S a k a r l š t e j n S k á a . S .
S .V. U . m á n e S
31
S p O L E k V ý t VA R n ýC H um ě LC ů m á n ES A S p O L E č n OS t k A R L Š t E J n S k á a . s .
D I A LOGY V O B RAZ EC H
O t e v ř e n O d O 2 7. č e r v e n c e 2 014 , ú t e r ý — n e d ě l e O d 12 d O 18 h O d i n
Spolek existuje, i když mu není přáno. To je snad dostačující a výmluvné! A co se týče progresivity, myslím, že nejdůležitějším postulátem S. V. U. Mánes je tvrdošíjné trvání na kvalitě umění v době, kdy neplatí žádná pravidla a jde spíše o reklamu či sebeprezentaci umělce více než o jeho dílo samotné, v době, kdy je vše rychle pomíjivé, že včerejší exhibice je již stará a neaktuální – přebita novou úspěšnější. Trvání na kvalitě díla umělcova, trvání na autonomii uměleckého díla – které má jedině smysl, když je osobním postojem a viděním světa umělce. Žádný hlavní proud ani kosmopolitní trendy – umění pravé, osobité, vycházející z duše umělcovy.
3_plakat_70_100_koop.indd 1
14.8.2013 15:00:07
s p O l e k v ý t va r n ýc h u m ě lc ů m á n e s
i va n e X n e r s p ř át e l i Andreou L. Ballardini, Emilem Cimburou, Igorem Hlavinkou, Evou Chmelovou, Františkem Jiroudkem, Markétou Jírovou, Jiřím Kaločem, Josefem Klimešem, Alešem Knotkem, Josefem Lieslerem, Arnoštem Paderlíkem, Jaromírem Rybákem a Jasanem Zoubkem
p o ř á d á n o z a l a S k aV é h o p ř i S p ě n í
m ě S tS k é č á S t i p r a h a 1 • Co lo g n i a p r e S S a .S. • n o b i l e S S.r.o.
plakat_70_100_bm.indd 1
22.2.2012 15:08:32
S .V.U. m Á N E S A Ko o p E R AT I VA p oJ I Š ťoV N A , A . S . , V I E N N A I N S U R A N C E G R o U p
v y b r a n á d í l a ze s b í rk y bot ta ri l at t es
S .V. U. Má ne S ga l e r i e s . v. u . m á n e s d i a m a n t
p o D í L S p o L K U N A f o R m oVÁ N í č E S K é m o D E R N í K U LT U Ry
ga l e r i e s . v. u . m á n e s d i a m a n t OtevřenO Od 1. dO 26. října 2014, ú t e rý — n e d ě l e O d 12 d O 18 h O d i n
1900—1947
TTE
ve spolupráci s
OtevřenO Od 5. únOr a dO 27. března 2015, ú t e rý — n e d ě le O d 12 d O 18 h O d i n
pod patronátem
O
DO
N C HIS
C
V ýS taVa p o ř á da n á
IO
S PA ZI
30
k 12 5 . V ý r o č í z a l o ž e n í S .V. U . M á n e S (18 8 7— 2 012 )
Výběr plakátů k v ýstavám pořádaným Spolkem v ýtvarných umělců Mánes v současnosti.
Spolek výtvarných umělců Mánes existuje, svou domovskou Galerii Diamant provozuje v Lazarské ulici, jeho členská základna dosahuje 100 členů řádných, mimořádných a činných. Vydává knihy a pěstuje širokou spolkovou činnost. Utrpěl ztráty a křivdy, které velmi zkomplikovaly jeho život a existenci, ale neznamená to, že by to S. V. U. Mánes mohlo zlomit či zničit. Jsme si jisti, že můžeme pracovat i bez budovy, která měla vše ulehčit a být chrámem Mánesu. Konec konců Mánes – chrám je v srdcích.
G A L E R I E S .V. U . m Á N E S D I A m A N T
V Z N E Š E N O S T J E N E P Ř I J A T E L N Á . Žijeme ve světě cynismu a prodejnosti, ve kterém bohové nemají místo, a touha po nesmrtelnosti vyprchala. Vše se začalo měřit pouze penězi.
oTEVřENo Do 29. čERVENCE 2012 úTE Rý — N E D ě LE o D 12 Do 18 h o D I N p a r t n e ř i S . V. U . M á n e S
UNICREDIT BANK A KARLŠTEJNSKÁ A.S.
S .V. U . m á n e S a k a r l š t e j n S k á a . S .
metamOr P HOSeS P rOm Ě n Y Ž e nY V e VÝtVar n É m U m Ě n Í g a l e r i e s .v. u . m á n e s d i a m a n t
Uspořádáno za laskavého přispění:
Ot e v ře n O O d 5. d u b n a d O 31. k v ě t n a 2013, ú t e rý — n e d ě l e O d 12 d O 18 h O d i n
Umělečtí manažeři („znalci umění“) prohlašují nesrozumitelné a pohoršující jevy v umění za normální a běžné, vnucují svoje služby a výklady o tomto počínání veřejnosti, aby stoupla jejich důležitost a cena, v přímé úměře s nesrozumitelností a zbytečností těchto výkonů. Vedle těchto manažerů podporují a honorují tyto umělecké výkony mecenášské kruhy, které jsou oklamány anebo se na těchto klamech vědomě zúčastňují. Vznikají noví zákazníci poháněni snobismem, kteří jdou s dobou v představě, že jsou to právě oni, kteří stojí v první linii nových dějin a pokroku. Příliv velkých finančních prostředků podporujících tyto trendy ukončil éru tradičního malířství, znehodnotil umělecké znalosti vznikající tisíce let a začal podporovat umělce s malým talentem nebo zcela netalentované. Umělečtí manažeři svými výklady přesvědčili nové umělce o jejich důležitosti a významu a z komplexů, které je do té doby držely při zemi (a v realitě) je pozvedli k výšinám a nezastupitelnosti při dějinné úloze, kterou vzali na sebe. Z komplexů se stala pýcha a nadřazenost. Veřejné galerie a privátní sbírky se naplnily prodejním zbožím těchto „umělců“, kteří již nepotřebují studium, vědomosti, talent a schopnosti, především ale sebekázeň, pokoru a zodpovědnost. Zdánlivá
32
individuálnost těchto výkonů vylučuje i spolčovací aktivity. Nevzdělanost se začala vysmívat vzdělanosti. Drzost nahradila slušnost. Přestalo být důležité, co umělec vytvoří včetně jeho upřímného úsilí o umělecké dílo, mnohem důležitějším se stala „umělcova prezentace“, podporovaná reklamou. Existuje úzká vazba mezi trvalostí a společenskou privilegovaností a mezi pomíjivostí a společenskou deprivací. Mocní a bohatí se v minulých dobách snažili obklopovat trvalými, v lepším případě nezničitelnými předměty, které měly zabezpečit jejich důležitost, význam a nesmrtelnost, kdežto chudým a neúspěšným ponechávali věci křehké a drolivé, o které sami nejevili zájem. V naší době se však tento vztah převrací. Nová mobilní a exteritoriální elita pohrdá vlastnictvím trvalých hodnot a nesmrtelností, nepřipoutává se k předmětům trvalosti a vzdává se věcí, jakmile ztrácejí svou novotu. Panuje kultura, která si neváží ničeho trvalého ani věčného. V tomto společensko-kulturním chaosu se nachází spolek, který vznikl před 128 lety v atmosféře vzedmutého národního uvědomění a revolučního kvasu, jak jsem popsal v úvodu textu. Více než často slýcháváme, že naše doba není dobou spolků a sdružení, vše je minulostí a dobové zvyklosti a potřeby takové aktivity a sdružování vylučují a předem odkazují k zániku. S. V. U. Mánes od svého počátku sdružoval malíře, sochaře, architekty, historiky umění a stal se součástí kulturního a společenského života naší země. Zároveň vždy, v celé své historii, trval na kvalitě a prověřených hodnotách. Svou společenskou a uměleckou autoritou pomáhal budovat vlastní stát. Je spolkem masarykovským a vedle svého vlastenectví ( Jdeme cestou Mánesovou ) se zasloužil o pronikání evropských uměleckých hodnot k nám ( Otvíráme okna do Evropy ). Role spolku byla jasně vytyčena hned na počátku a definována členy a jejich úsilím. Důraz na kvalitu umění, jeho českost v evropském kontextu trvá. Kvalitu umění mánesáci definovali především personifikací svých tvrzení. Nikdo nemůže popřít velká a slavná jména členů Mánesa. Posuďte sami: Josef Mánes – patron spolku, Mikoláš Aleš – první starosta spolku, Stanislav Sucharda, Jaroslav Špillar, Jan Minařík, Hanuš Schwaiger, Josef Schusser, Arnošt Hofbauer, Jan Preisler, František Kupka, Zdenka Braunerová, Ferdinand Engelmüller, Alois Kalvoda, Ladislav Šaloun, Josef Ullmann, Herbert Masaryk, Miloš Jiránek, Antonín Slavíček, Antonín Hudeček, Stanislav Lolek, Jaroslav Panuška, František Kaván, Josef Uprka, Ludvík Kuba, Roman Havelka, Hugo Boettinger, Josef Holub, Jan Honsa, Bohumír Jaroněk, František Bílek, Oldřich Blažíček, Jindřich Prucha, Václav Radimský, Willi Nowak, Otakar Nejedlý, Otakar Kubín, Josef Mařatka, Josef Hubáček, Josef Lada, Vojtěch Preissig, Jan Kotěra, Josef Gočár, Otakar Novotný, Pavel Janák, Josip Plečnik, Dušan Jurkovič, Josef Svoboda, Vlastislav Hofman, Jaroslav Fragner, Vratislav Nechleba, Josef Chochol, Jan Štursa, Otto Gutfreund, Jan Kodet, Jan Lauda, Bohumil Kafka, Otakar Španiel, Bedřich Stefan, Vincenc Makovský, Bohumil Kubišta, Jan Zrzavý, Emil Filla, Václav Špála, Antonín Procházka, Josef Čapek, Vincenc Beneš, Alfred Justitz, František Kysela, Max Švabinský, Bořivoj Žufan, Alois Wachsman, Bedřich Piskač, Adolf Hoffmeister, Viktor Stretti, František Muzika, Rudolf Kremlička, Oldřich Koníček, Karel Holan, Jan Slavíček, Miloslav Holý, Jaroslav Grus, Josef Šíma, František Šimon, Jindřich Štýrský, Toyen, Jan Trampota, Jiří Trnka, Zdenek Sklenář, Václav Rabas, Vlastimil Rada, Vojtěch Tittelbach, Adolf Zábranský, Vladimír Sychra, Karel Svolinský, Jan Bauch, Břetislav Benda, Josef Liesler, Arnošt Paderlík, Václav Hejna, František Jiroudek, Josef Istler, Ota Janeček, František Ronovský, Josef Jíra, Otakar Kuča, Emil Cimbura, Josef Klimeš, Stanislav Hanzík, Jiří Kaloč a mnozí další. Úkol Mánesa se nezměnil, společnost ano. Zdá se, jakoby spolek přešel na druhou stranu a z avantgardních myšlenek přiklonil se spíše ke konzervativním hodnotám. Není tomu tak. S. V. U. Mánes jen zůstal na straně umění, tam, kde má umění smysl, neboří a nedestruuje, naopak trvá na principech, které naše doba zpochybňuje a snaží se nám namluvit, že postuláty posledních desetiletí negují pravdy a principy vzniklé za tisíciletí.
Hovoříme-li o umění, tak rozlišujeme, co je a co není kvalitní, co je srovnatelné s galerií dosavadní mánesácké tvorby a co k ní nepatří. Snažíme se odpovědně dostát úloze dědiců tak významného bohatství, jímž mánesáci po své dějiny přispěli české a československé kultuře. Toto dědictví nás však také zavazuje k postojům mimouměleckým, k věrnosti myslitelskému a politickému odkazu T. G. Masaryka stejně jako zásadám kritických soudů F. X. Šaldy, vždy vedených láskou k pravdě a spravedlnosti a jednoznačně odmítajících bagatelizaci rozdílů vznešenosti a nízkosti, velikosti a malosti, především ale dobra a zla. Jestliže dnes zastáváme tzv. konzervativní hodnoty, nemíní se tím nic jiného, než prosté trvání na hodnotách, které jsou ohroženy, zesměšňovány a napadány jen proto, že vyžadují talent od boha a usilovnou práci. Pro ty, co nemají talent nebo mají průměrné schopnosti, se stávají tyto hodnoty nedostižitelnými, nerozpoznatelnými a cizími. Za dobové názory a hlasy tzv. konzervativní hodnoty umění se označují hlavně ty, které jsou jeho vlastní podstatou! Nejde tedy o konzervativní hodnoty, ale o podstatu umění. Jestliže na věrnosti k umění trváme, jsme předvojem – avantgardou!*) Navíc si nepřejeme, aby náš národ, který po celé své dějiny patřil v Evropě k nejvzdělanějším, se stal obětí nekulturnosti, nevkusu a manipulace. Umění má být pro člověka a člověk by mu měl rozumět. Mnoho odborných publikací pracuje s názorem, že umění nezná hranic, je nadnárodní a srozumitelné všem. Pokud bych mohl souhlasit s tímto názorem, tak jedině za podmínky že nemá hranice, ale má duši, a ta je v našem případě česká. Spolek Mánes byl vždy sdružením individualit, které nikdy nepropagovaly jednotné názory na obsah a formu umění, ale vždy trvaly na jeho umělecké kvalitě, která vzniká pouze z umělce, je ryzí a pochází ze srdce. Vzájemnou úctu, toleranci a přátelství ve spolku tenkrát i dnes dokládají velká jména umělců, která mohla být vedle sebe jen díky respektu jednoho k druhému. Švabinský mohl stát vedle Filly, Nechleba mohl být ve spolku s Benešem a Kubištou, Lada vedle Muziky… Žádný jednotný směr, žádný střední proud, žádné privilegované umění, jak jsme svědky dnes kolem sebe. To jsou ideje a hodnoty, které spolek hájí, to jsou úkoly, které má S. V. U. Mánes v programu. Lze tvrdit s plným vědomím zodpovědnosti, že S. V. U. Mánes je neoddělitelným fenoménem české kultury a umění, má podíl na budování vlastního státu v souladu s idejemi T. G. M., nastavil vkus a úroveň umění v české společnosti. Spolek Mánes byl hybatelem kulturním i společenským. *) Avantgarda – původní pojem odpovídající českému slovu předvoj pochází z francouzského vojenského termínu avantgarde určeného pro lehké a rychlé mobilní vojenské oddíly, jejichž úkolem bylo prozkoumávat terén před bitvou, obsazovat strategicky výhodná postavení do bitvy, vytvářet štít před nepřítelem a vázat ho před kompletním rozvinutím vojska, atakovat nebo zničit nepřátelské jednotky na ústupu nebo při útěku. V mimo vojenském významu byl termín poprvé použit v roce 1825 francouzským myslitelem Claudem-Henrim de Saint Simonem, je součástí knihy statí Opitéraires, philosophiques et industrielles, kde autor navrhuje nový společenský řád založený na vládě vzdělanců, umělců, vědců a objevitelů v průmyslu. „…My umělci se staneme Vašim předvojem, moc umění je ta nejpřesvědčivější a nerychlejší. Máme zbraně všeho druhu: když chceme rozšířit mezi lidmi nové myšlenky, vpisujeme je do mramoru nebo na plátno… Jak vnešený osud pro umění moci pozitivně ovládat společnost, jako skutečné poslání, moci se rozběhnout všemi silami intelektu v před, v době jejich největšího rozkvětu!“ Termín se definitivně ujal a ustálil ve svém sociologickém a uměleckém významu v knize uměleckého kritika Gabriela Désireho Laverdanta (1802—1884) De la mission de l’art et du rôle des artistes z roku 1845, kde autor píše: „Umění jako výraz společnosti vyjadřuje ve svém maximálním vzedmutí ty nejpřednější společenské snahy, jest prekurzorem a odhalovatelem nových skutečností. Abychom se přesvědčili o tom, zda-li se ctí vykonává svou úlohu iniciátora, zda-li umělec je skutečně v avantgardní pozici, je zapotřebí být seznámen s tím kam spěje Lidstvo, jaký je osud lidského pokolení.” Je zajímavé, jak k tomuto pojmu, který bývá převážně spojován s ideou revolučního, dramatického předělu, ničící ozdravné bouře, původní autoři připisují vesměs filosoficky pozitivně laděnou intonaci a společenský širší rozměr. Avantgardní umělec není destrukční, ani pozér, ale vzdělaný objevitel a iniciátor, který se zhosťuje své úlohy ve prospěch společnosti s odpovědností a ctí, s vědomím o důležitosti role, kterou zastupuje který si váží svých schopností a výrazové moci umění. Tomu de facto zcela myšlenkově odpovídá Gočárova věta, uvedena hned na počátku této stati. „Věřím, že příští doby ocení, že jsme dovedli v obecním ústupu hodnot a nástupu umělecké reakce udržeti nesmlouvavě vztyčený prapor moderního umění ke cti své a kulturního vývoje světa.“ (A. L. Ballardini)
33
34
35
Bytostným úkolem zdravých sil tohoto národa je vrátit společnosti hodnoty, na kterých se formovala, připomenout její dějiny, především ty slavné, a vrátit ji ze stavu bezbřehé „veřejnosti“ do situace, kdy spolu s hodnotami minulosti bude zase „společností“ šťastného dneška se svou budoucností. Z těchto závazků prýští důvody, proč spolek Mánes cítí povinnost stát u realizace tak velkého a náročného projektu „Má vlast – pocta české krajinomalbě“. Pořadatelé této výstavy jsou Spolek výtvarných umělců Mánes a Správa Pražského hradu. Výběrem exponátů chceme ukázat kvalitu a úroveň české krajinomalby srovnatelnou s Evropou a světem. Chceme připomenout uměnímilovné společnosti, že tradice českého malířství – krajinomalby je hluboká, česká a slavná.
V roce 1920 S. V. U . Mánes oslavil 100. v ýročí narození svého patrona Josefa Mánesa. Ve v ýroční den 12. května se členové spolku shromáždili na vernisáži „Jubilejní v ýstav y Josefa Mánesa 1820—1920“ v Obecním domě v Praze.
To jsou nejvýznamnější důvody, které nás přiměly uspořádat tuto velkolepou přehlídku práce českých umělců – krajinářů. Doufáme, že česká společnost ocení, a na další desetiletí uloží do své paměti krásu vlasti, vyprávěnou našimi nejlepšími umělci, a pochopí, že „jednoduše jdeme cestou Mánesovou“. Nechť je tato výstava oslavou díla českých malířů, oslavou jejich úsilí v zápase o vlastní umění. Nechť je naše výstava vzpomínkou a díkem umělcům Mánesa, kteří založili spolek a vedli ho generacemi ke slávě a věhlasu. Nechť je tento svátek poděkováním našim slavným předchůdcům a posilou generacím příštím. I van E xner předseda S. V. U. Mánes červenec 2015
Chceme připomenout jednotlivé školy a vynikající solitéry této malířské disciplíny – chceme připomenout, že většina z nich byli členové spolku Mánes. Výstava je pořádána po velmi dlouhé odmlce a koná se po více jak 30 letech. V expozici jsou vystaveny práce ze sbírky Pražského hradu, které ještě nebyly veřejně představeny. Výstava obsahuje slavná díla našich krajinářů z veřejných sbírek, galerií i soukromých kolekcí. Výstavou i knihou chceme oslavit naše velké malíře, kteří vmalovali na svá plátna během několika staletí krásu, a tím velebili naši zemi – krajinu – vlast. Vlast je synonymem krajiny a krajina tichým svědectvím našich dějin – místo, které vlastníme v srdci i na zemi.
Použitá literatura M I K O L Á Š A L E Š , Hana Volavková, Malá galerie, Odeon Praha, 1982 J O S E F G O Č Á R – O T A K A R N O V O T N Ý , J. Bořecký, I. Exner, T. Novotný, S. V. U. Mánes 2011, Praha MA SA RYKOV Y PROJ EV Y A ŘEČ I Z A VÁ L K Y I I ., Dokumenty k Masarykovu pobytu v Rusku sebral a k tisku připravil Jaroslav Papoušek, nakl. Stanislav Minařík v Praze, 1920 P R Ů V O D C E I N T E L I G E N T N Í H O Č L O V Ě K A P O M O D E R N Í K U L T U Ř E , Roger Scruton, Academia, 2002 I N DI V I DUA L I ZOVA N Á S PO L EČ N O S T, Zygmunt Bauman (Michael Thompson, RU BBI S H TH EO RY: The creation and destruction of value, Oxford 1979), Mladá fronta, 2004 Č E S K Ý S V Ě T , Obrazový týdeník, Ročník XVI., Šolc a Šimáček, Praha, 1920 J O S E F M Á N E S , Miroslav Lamač, Orbis Praha, 1952 S. V. U. M Á N E S 1 8 8 7 – 2 0 0 7 (Bílá kniha), vydal S. V. U. Mánes, Praha 2007 C E S T Y K E S V O B O D Ě • S P O L E Č N O S T • V Á L K A • U M Ě N Í , J. Bořecký, I. Exner, vydal S. V. U. Mánes, 2014 V olné směry , vydával S. V. U. Mánes
