Fischer, Otokar Kriihy
3(5
5038 F48K7 1921
OTOKAR FISCHER
KRUHY B
Á
S
N
É
AVENTINUM
1921
1
OTO KAR FISCHER
HY KRU BÁSN
AVENTINUM
1921
nu
Památce JaroslavaVrcnlickéno
Zt racena pisen Lyrická duše, jak
jsi
zapomnla, tvj snný svt!
že z par se nadzvedá
Zas krouží
kdy pod
listí
.
.
.
Vnost je to
závoji naslouchat
jsi
celá,
smla,
jak rytmus barev zpíval naposled.
Lyrická duše, promluv. Ojínná ted rána zírají
ti
do oken.
Rým kolem ucha lét, zbyl beze jména, píse oslyšena, zmlk dech tvj neprocitlý, nezkojen.
tvá odcházela
Jdeš, písná,
zim
vstíc.
Le toho hlasu,
jenž láká v alejích a z vinic lká, jenž,
dít mlh, zná podjesen krásu
a z šera zrozen, šeptá v polojasu,
pro
neslyšelas, duše lyrická!
redcasna zima Pod stíbrem snhu erné kmeny. Pod nohou listí, záhy sváté. Jez jste mne potkaly, ženy, ženy
—
milujete? a vzpomínáte?
Tanily jste jak
ve
vtru
pruty.
Stihlé a sliné a sladké jste byly.
Mráz pišel pes noc; není krutý; smutn se smje, staeek bílý. vtví na mou hlavu. Možná, že léto do zimy vzkvete.
Sníh padá
s
Vy, vzešlé
z temna,
Vzpomínáte?
te ztracené v davu
A milujete?
.
Sonáta Veerní
slunce hrálo pastorále
kmen.
na houslích naslouchal
Zvonil vzduch a mech,
vítr, a vše
jako by lidsky ztajily
kvítky male'
svj
dech.
Veerní slunce v zele tkalo zlato, déš jisker zabubnoval o kru, a jako fléten appassionato
znl k tomu Veerní
s
výšin akord azuru.
slunce posléz do úiolí
hodilo v pozdrav tesknou polnici, a
nad jetelem, nad stíny
finále lkalo,
Pak hudba
rud
zhasla.
a poli
hoKcí.
Zima bylo
náhle.
— —
Zasvištil vítr, v dál se rozletl
a
pec
je slyším,
duhové
a táhlé
ty zvuky houslí, violy a cell
Tón a
zazní zas, jenž
dávné
hoe v
boui
.
.
ukonejší
spánek pohíží,
až pijde noc, ta lásky nejplnjší a
k hrudi mé svj smyec piblíží.
Pod horami Déš zavonl, jenž pijde. Kaštan svítí a
louka
Zde
veerem je
prossáta.
bím odhodiv, já chtl bych sníti,
jak potok
ist
zní a nechvátá.
Zde dobré bydlo je a lidé dobí. Jich ád se z pohádek a povr stkal. Tam nahoe jsou skítci v mhách a obi. Tam za mnou v mst hích a svod a kal. Ach, msta hemžením už duše mdlá je. Až píliš mnoho slov mi vyšlo z úst. Zde povlovn a pozd život zraje: zde pomalu a mlky chtl bych rst.
Ne pes jezy jen burácet být potok, v
A nevinn jak dumám mne
a slapy:
nmž se boží svtlo stkví! si
.
.
tak, skrápí
ležícího deštík májový.
O vn jara! Vodiko má! Vláho! Ty živá
roso,
cudn
proudící
Též já jsem dít májové, a blaho mne šlehá v tvá, mn stéká po líci. Též
jsem potok, bublající v lese, zmítaný a kalný, zlý a mdlý, též já jsem pramen, v nmž se svtlo tese já
já,
a
nkdy — nkdy! — bh 10
se zrcadlí.
My (1914)
Co
listí
padá k osielé zemi,
tolik vás, bratí,
nkde pomelo,
nmý
z tolika prsou
skek
a tolik úst se
kletbou zavelo.
Ke vdoví
zemi
s
listí
se
vydral
padá svat
a v rozbolená prsa padá
plá
nad vámi, bratí, kteí umíráte tam nkde v dálce — za koho? a
Výsmšný
vítr
suchým
za ?
listím svistí.
K tm, pro které váš mladý život zhas, my
A
dusíme
se
nmou
nenávistí.
láskou k tm, kdož postíleli
11
vás.
My (1920)
Vladimíru Ulehlovi
Generace duší roztkaných, peludy a v nitru prázdnem hnaných hez vdomí cíle, smru, cest, procitli
jsme v zemi požehnané,
šeptajíce naše :
hím, pane,
lehí je než uvykli jsme
Pokud
nést.
do nás pral a parno,
vítr
vdli jsme, volali jsme marno :
na polou
se cesty zastavit.
Neznali jsme nemožnost ni nesnáz, nežili jsme, ale život nes' nás,
umrtven byl úžeh, bol
Když jsme, zázrakem jež se ze
a
cit.
skoro bez zásluhy, nyní se octli ve svatyni,
sn noila
vlož, ó pane, tíhu
i
vin,
našim laným,
trplivým rukám setrvaným, aby marn, vtrný jak mlýn.
12
!
nekroužily, netloukly kol sebe, nehrozily,
vyerpány, v nebe,
toužíce se vraždit navzájem.
Dej nám suchý
chle'b, spát
na kamenech,
nám trýze nové touhy, nenech zevšednt nám vyvolenou zem. dej
Ustrky jsme spokojit se
snášeli a bídu,
nedovedem v
klidu,
my chcem toužit nad sílu Vyšší ukaž zem,
ztrmáceni, v potu sve'ho
smíme
svých
a putujíce, líce,
vit v nedostižný cíl
13
sil.
Za Eduardemvojanein I
Nad mrtvým Ni
stín se nechví po písných tch lících, kde bledost ryla brázdu v myšlenkách,
když za
slov,
byls král
Hra jasných vln dech nešepce, spí
a jak
Tsi
kadencemi znících,
—
tvar a
promna
ruka tvoje
spí
—
bílá,
vle, váše, ocel kalená.
Však náhle
jsi
a
v hrudi roztíštila,
se
bez hnutí, ty
jsi
já
snem
i dravec, blouznil, žhá a vrah.
— jak by epele se mihly
bys mával rapírem svým
zím t
zas,
pružný, prudký, štíhlý,
stát: jsi
v smutku princ a mlád jak Fortinbras.
ve stehu. Jak dýka
jsi.
Já slyším,
as je vymknut, pelud že t zmát. Být pipraven, to vše ... A vyšším, tišším že
se
hlasem zachvívá
tvé:
Je dohráno. Jas dohoel.
Zmlk
hlasu tep.
—
My žijem.
básn aromoc.
I
A my se skláníme »
Zemít, spát
s
Zde puklo mužné 14
tvým Horatiem: Dobrou noc
srdce.
. . .
II
Nad hrobem Na ernou rakev házím ti vzpomínky svým
k rudé rži
»s
tu první mistru slov, tu
tu tetí
Tys
bohem posledním: <
druhou muži,
slovm nedosloveným.
dozrál, dorost, domluvil
kdos v tob šeptal jako
—
a peci:
kdo ví, že bh dlí v tichu a že lidské vci jsou ktny nad pramenem tajemství. ten,
Nuž, s bohem bu. Hrst vzpomínek a dík k té rudé rži — a pak pjdem dál, zpt onou strání, peripatetiku, kdes v bílém dešti
zpt se
kvt putoval,
v onen
dm, kde ticho sn vždy znova
v jasn
zvunou mluvu promní.
Co
z tajemství, co bude z moci slova?
Sept hrobu dýše
:
»
Zbývá mlení*.
15
Po Hamletu 1920)
(3. 2.
Jaký
to útok
pekotného jara!
A erná vn jak se kouí z niv! Pro, kam
se štvát? Je vše jen
Chceš mdlobu stásti? Smrt
dým a
Co škube nitrem tvým? Jsi prach a
Výsmšné
pára.
t doštve dív. hlína.
slunce v kraj se opírá.
Rychle se žije. Rychlej zapomíná. Lehce se žije. umírá.
Vn
Co vnímáš ? Mluv Mluv slova, slova, slova. Zvon. Špitál. Pole. Koáry. A vlak. !
Na
nový hbitov prchnu ze hbitova
jak ten, v
njž
zakloval se smrti pták.
Cos láká hlasem tichounkým a tišším. pece stkám. nikdo nezemel.
Mn
A
Já slova, jimiž vábí dálka, slyším.
Poj. Odejdeme. Pro?
A kdy? A kam?
A erné hlíny kus by vzít se chtlo ji tlo nasypat. Snad pijde spánek, jímž se ztiší tlo a bude bez keí a mdloby. Snad
a na živé
.
.
Stem paprsk den mladiký už nassál. Tisícem pocel mne láká zem, bych poklek, líbal, rozbh se a jásal ta erná pda, pda ped beznem. 16
—
A pece vím, že pod oblohou zdejší v
pedjarn rozdýchaném život
ze všeho na ze smrti
ds
svt je nejžhavjší a láska
17
k nicot.
Cestou Bízy,
bží
ze
bíle s
noitova
tanenice,
vrcbu, zpívajíce.
Klanjí
se, vítají,
rudým vlasem
cinkají.
Sedm je jicb. Samé mladší. Smjí se, pro lide pláí. Zvoní list a taní pe: Zapome! Zapome!
Pebhly
a
podzim
svítí.
Vzduch se tese v zlaté síti. Hroby za mnou. Pede mnou náruí svou tajemnou láká cos a hrá
i
hárá
jako msto, jako pára,
svt a nic tla tanenic.
sen a rej a bílá
18
—
!
Juli Msíní
mi padá na lože, jak skoila jsem do šerého rána. Až do veera, bože, prebože, ím budou zas ta prsa moje zdrána! svit
Co bude stesku, bude výitek, co marných vzkaz mezi námi dvma!
Vy šastné družky, znáte na to lék, když ten, kdo má mne
rád,
mne rád
mít nemá?
Ty, bledá záe, která vnikáš sem,
nám je jíti? políbení vem
zda ty znáš cestu, kterou
Nuž,
se
rt mých to
a v dál je nes,
A
a do duše mu svítí!
provází ho, jak ten tichý
má
svit,
láska trpící a mlelivá,
vroucn šeptá, jak je slavno žít, teba že msíc o smrti nám zpívá
jež
19
Desdemona To vyprávní omamné o divu cest a krás
—
Ne muž: le zprvu
objal
mne
ten divný jeho hlas.
Já
cítila,
mém
že v kraji
on žije jako host, na jeho rtech já zela jsem neuhasitelnost.
Jak
cizí
ra9y tajemství,
jak z horkých pouští van
dýchlo to na mne: cirkus, a
lo —
a kapitán
.
lvi
—
.
Mám ekat smrt? mám ekat hích? slast?
'Ve
konec? nebo mstu?
tyech oích zmámených
je opojení
rt,
krev roztoužených ach,
píse lásky
lidí
dvou,
hrá.
To váše náru nachovou nad námi zavírá.
20
Váa n o c e Když stoupám do
své chladné postýlky,
tak sama jsem a tolik opuštna.
Co zbývá mi než myslit na chvilky, kdy slyšela jsem vše svá sladká jména? Já na cizího myslím rytíe, co z dobrodružství pines mi a z boje.
Tak mladá že já to srdce
jež
jsem.
A je to k nevíe,
mu pináším to
srdce svoje,
panenské a netknuté,
cítí
ponejprv, jak všechno bolí.
Jsou vánoce, ach, svtlem prolnuté,
hruše v
a já jsem sirá jako
poli.
Kdo
poradí mi? Kdo mne pohladí? Což musím samotinká bol svj nésti ?
Pro trpím? Pro nho?
Vždy nechci
nic
.
.
.
Ci pro mládí?
jen zlatou
21
krpj
štstí.
Na Iek u Jak dívka jsem, jež v rukou drží rže a neví, komu dar by splatila. Je strast má, že jsem nepotkala muže, v
nmž, jako
v
moi, bych
se ztratila.
Tak jen svj pohled v proud, jenž tee, hroužím a s rží trhám lístek za lístkem.
To bu mj pozdrav moi, po nmž toužím, když na behu zbýt odsouzena jsem.
A jestliže se vlny prudce zvednou a bázlivou
mne voda
stáhne v proud,
by naposled, pec šastna budu jednou, neb
v, já nechci nic, než utonout.
22
.
Láska Což
jsem tesoucím
jsem
Tvj
—
tvé, to
pro
jsi
mých oí sem v
sklenný byl
krví:
mé božský
.
Nuž, vem
.
.
horských tuch mne samu kde nuda snm se vysmívá?
jsem
uspi,
i.
a
líbej,
tvo,
a lží a
klamu,
tvá.
mne
si
mu nebo ni,
byls jednou,
štít
závoj, z
plán,
pec
vrch.
strh
Te zím t v písku zrad a
ti
?
zrak mi hlubinou kdys nedohlednou
elo
Jenž v pohádce
s
se rtem,
mi káže, íc
že poslušnost já tvoje
ó,
k ilusi
ani nedojímá t, žes prvý,
jejž líbala
a
:
co libo je
zavrhni
a jak
si
i
ti,
spas.
hrají dti,
mne pohod zas! Své oi zavru pod zlobou tvých rukou a budu snít, jak tenkrát snila jsem že pod štíty,
kam kídla orl
tlukou,
jsem jezírkem, že vzneseno je nedostupné i
a
nad s
život
i
nad vodu
vysoká že zrcadlí
tvá svtlá
skrá
.
i
se
.
23
tém plá ve
mn
Pí sen Pro tvé rudé líko pobledá?
—
Srdce, srdíko mi usedá.
Pro tvj hlas tak zklaman te znl ?
—
Motýlek
se
mih
a uletl.
Pro jsi smutná jako na podzim? — Mohu zpívat. Slovy nepovím.
24
Stesk Kolik je stesku na ulicích! Kolik
je
Smutný
marn
ekajících!
je hlas,
jenž
Smutnjší, kdo
Na
sta je
se
s
vže lká.
nedoká.
marn volajících.
hoe plá jim v lících. Nad jejich hlavou zá se stkví, Posvátné
V nebeské vejdou království.
25
Hoká píse Když mélas být mou rosnou krpjí, pro na jazyku zbývá mi cbu žlui?
A vzpomínky když tolik svádjí, pro
neklesáš mi znova do náruí?
Pro jsme jak
drub, jenž druba oklamal,
nby mé je rozplýtváno, pro, mamá kráso, jsi mi dál a dál, pro
tolik
na dosab veer, nedostupná ráno?
odpov? Prý život jen, nevyerpán rodí se a klesá. Mám závra z života ... Já snít chci
Kdo
dá mi
jenž
sen,
jak stromy v šeru zavátébo lesa.
Nuž, Ibavá
slasti,
a nedráždi I
sta
se
íkoli
mne, popej mi jen
spáti.
nejžhavjší bolest pebolí,
když
Bu
soucit
mrazu do lokt ji
zchvátí.
úsmve a nadji, ty, kterou spá se pi louení muí, jež mlas být mou rosnou krpjí a po níž na rtech zbývá mi chu žlui! s
bohem,
26
Ro man Jsou v ržích, v požáru, jsou pilínavá, jsou sladce rudá jako trávnice, jsou lkavá
úsmvem —
jsou všechna Ihavá,
však tvoje, tvoje ze všech nejvíce!
Ne
milenci jen proradnou se stáváš,
cizí vášn zprahlým vssáta rtem: Zrak mhouíc, v duchu tetímu se dáváš, jenž nedostupným zstává ti snem.
v déš
Lžou ústa žen též
a,
nádherná
i
zrádná,
svtce svádjí, by na nich zdim.
Le tak jak tvoje nezrazují žádná tím políbením tikrát jidášským!
27
téžké cnvíli
v
Zlý osten stesku, jenž
mé tlo rve, nikdy ped
spár, který drásá jako
své
tím,
drápy zaaly mi do krve
a tuším ponejprv já nedoletím. :
Já posud necítil jak tentokrát, ze sražen budu, nedostihnuv
Tak
cíle.
v horece já nikdy nemel rád,
tak tragicky, tak magicky, tak
šíle.
Smrt v sluch mi šeptá píse odvahy, že zapomínám, živ-li budu zítra.
Kam zírám, rozpiaty jsou nástrahy, však bolí víc a pálí hloub strach z
Ten a
strach, jenž ke
rtm ode rt mne hnal
vždy zas touhou bláznivou
Ztracen je den, kdy jsem ztracena noc,
nitra.
se ítí
t nelíbal, t míti.
kdy nebudu
konen mne
onen šíp,
jenž v ostí kalen osudem
je, sklátí.
Ten
strach, že
Bol otupí Jen
mlo
se
bolem. Bude
se tak
lip.
dávno, dávno
28
státi.
Píse louení Arnemu Novákovi
Zas drahý kraj ten
svítí
pod nebesy,
led fií se stny, hahou-hahoi,
dech z konin báje vane »kdys» a agrafa
hvzd
a velký
plá
mne, jenž
se
kdesi*,
A vše mne vítá,
jakby doživ navracím.
Zas podsvtní
ta
zas podél cesty
strá
je
tajemn
jíním kryta, to svítá,
mráz jak v pohádce, bych zdim.
Vy lampy, zavšen nad vy
»
lesy,
vz už sklání zlatou voj.
Je vše, jak bývalo.
zas láká
nad ernými
jiskry, tpytící se
Šumavou,
do snhu!
Já se svtem se rozešel i slávou, však vy, jen vy mi svite nad mou hlavou, však vás, však vás
i
k smrti rozežhu!
Jen plate dále, pohební vy svíce, k nimž nadarmo svou náru rozvírám.
A by a
mne kštice srdcí pro mne ješt hoklo více, i
hebká dotkla
se
svt
a
jsem na tom
sám
29
sám
a sám.
A náhle z oí mýcli jak boží posel se dere
proud, jenž v
O bože, jenž dals
nebem hvzdy
jsi
ó velký, jenžs
hru se propálí.
nám
rozsel,
mukou
cestu
posel,
oím dar, by horce plakaly.
Já kdybych dnes byl bohem stvoitelem, z mých oí pršely by trsy hvzd.
Nejvtší hích v tom srdci píliš velém, nejvtší hích byl v život mém celém, že
pemíra v
Co ponu
si s
nm lásky, lásky
tím neužitým darem,
jenž byl mi prokletím a
A aspo
jest.
jiní
bohatnou
marn
has?
mým zmarem,
nech pukne srdce mé a jeho žárem nech obloha se stkví a prožhne mráz! Já zbytený zde pod obzorem zimy svou píse vyzpívat chci poslední.
To
srdce vkleté do
hvzd, v
sníh a v
to srdce bláznovské, ó pane, pijmi,
jež modlitbu svou skládá
30
zpovdní
rýmy,
Jrisen
smireni
Divotvorný veer když svou dlaní hebce pejede mi pes elo a
když
ped
stín se
fialov sklání
okem, jež v svtle trplo,
tehdy svatá veernice plane pochodní, jež vyvede mne z hrz: prší
s
vtví
sníh, a srdce štvané
usedá jak ptáe na haluz.
Berlu zvedá veer divotvorce,
ke a v
i
mé
hoe
v duši usíná,
krvi šumí to tak horce,
že kdos v dáli na
mne vzpomíná.
31
Píse ozdravení Tak
sešlehán jsem životem, ze vniká
dvé bitkých jehel do každé z mých pór. Já zemdlel mdlobou kon závodníka, já zatrpk radostmi, jsem zdravím cho.
Pemíra
slastí
sládne na jazyku,
pro krásu pohybu se zemít chce.
Co
spíjelo
mne nhou, v okamžiku míí do srdce.
jak rána dýkou
Je
tžko
život
mi proudí
Mn nelze a pec, ó
když tolik varu hru. le v horece a v žáru
žít,
žilami, až praská žít,
kei, pozdravena
bud'!
Jen tebou vzniká svt, jen z tebe tryská
zpnná jízda, cit vodopád — a smrt-li tak je opojení blízká, já,
žitím
zmámen, zemru rád
a mlád.
Jen zestárnouti nedovol mi, kei, jež obnažuješ
každiký
jen životem se jizva
žití
mj iv zléí
já nechci odejít, bol nedoživ!
Nuž, trýzni dál
a škubej a
v mé tlo
svých jehel muitelství zabodni;
rý
tvrd vjelo, nž sto zúrodni! mne ran svých úderem tak
jak pole, v
32
—
A prchne
sen, a zatvrdne má kže, a sejde se rt mdlá mdlobná chu; i
tak
petav chorobného
a stokrát,
kei,
snílka v
velebena
33
bu!
muže
v nor »
á c
n
Dobré ráno*, šeptám noní
rose;
zvdav sta oí na mne zí, každ drobn stéblo rozžehlo lampikou, a nkteré má ti. »0 s »
závod písní
zas,
se
bhat budem«, skái pes potok;
druhu,
na rtu
byste šum jen
dál, já
dýmným bludem
plouzil jsem se po celý ten rok.«
»Dole pode
mnou
to
dusno
volný volám do balvan
leží«, skal.
Pro echo mi horský vítr bží, mne dávno v tvá už nelíbal.
jenž
Nad
plesem zde kytku chtl bych uvít
z kapradin a
kvt nejprostších.
S nebem samotným já chtl bych mluvit a jak stoupám,
Jakou jsem
to
tišší
jsem a
hovoit chtl
jaké otázky že v srdci
tich.
eí
?
mám?
Na svahu, než rozlouím se
s
kleí,
chtl bych dlouze klekat k modlitbám. Jenžs
mne vyved
z rozpálených plání,
jenž mne, duchu, neseš na vrchol,
jenž
mne
hladíš chladivou svou dlani,
jenž mi šeptáš rozhlédni se kol. :
34
jehož ruka do údolí metá za pochodní novou pochode,
mne
jenžs
m—
poslal do krásného svta,
jenž mi kážeš
:
tvo
se,
mu a
mne v stéhlo promnil, jež plane, snžný ruej vrh jsi duši mou, ve skalách mne uinils, ó pane, svého zavolání ozvnou;
tys
v
pokyneš
— jak horský vítr vji
po jezeru,
lících,
po kvtech.
však též ne pokornji
Déle
ne,
hudu
živ,
než
rt
tvých jeden dech!
35
Dcenerie Tvá tvrdé skály zírá ze závoje, a vodopád jí pláe pod skrání. Jdou pohby soutskou, a vnec chvoje zve živé k modlitbám a k pokání.
hoe
vdov i nevst naíkání a matek plá, zvuk hlubší nad obé. Zní náek hor a potok a strání.
Zní
Jen skála
mlí
dál
36
.
. .
Tvá Niobe.
Poutník Skon — Louení — O kruhy! Dvé písah na vnost, a nevdt v den druhý, kdo zapomenul dív a dív kdo v náru svíral!
Zas rozchod. Návrat. Smír
Jít,
neustále
jít
.
.
.
a táhlou cestou spirál
jen zase nad stejnou se vracet kižovatku,
kam bludná vzpomínka, vždy za mávání šátk a šátek Jít,
na oích, nás vede nevidomá.
neznaven
jít
Zít,
znovuzrozen
Zít,
nevyerpán
Tak
a
nebýt nikdy doma.
žít a
žít a
neuhasit žízn.
nedožít se sklizn.
pedureni, zapomnní: v vzplát, svítit peludem jak lese krpj duhy a pak se rozplynout jak duha v zlatých mhách; hrát, vlát a zeit vír jak na jezee kruhy a hlubších nemít stop než kruhy na vodách. a
bloudit jako
metou marných
ti,
kdož k
lásce
cest mít kletbu
37
Sted Jde
s
námi slovo po svahu
a lesem
Kdo svj kdy byl, je svj te dvojnásob. My od zrození všichni v sob nesem svou vlast
i
Neb ím jsem jejž
spásu, osud
má
íš.
a hrob.
opsán z magického stedu,
postehnout
to je
svj
Z
nech kamkoli
ni chápat nelze mi,
ní vyjít se štvu
nedovedu, zde na zemi.
My jednou vše jsme zeli už, co zíme, a život je jen
slib plnním.
Svt mnoho dá, co vzpomínkou v nás díme. Co slyšet lze, je k tepu krve rým. Jsme v horách dtmi zas, a pece není než echem dávných myšlenek náš krok,
my cítíme když
Nech zpívá nech
své vlastní opojení,
moských
vítr letí v sráz, pít z
ok.
slunce k sláv svého pána,
šero šeptá slova nových krás,
to vše jen v krajin, jež to vše ne
nám je
moc, le mluvu svou
dána,
má
z nás.
My vydechnem, a noci mluví nmé, a náš zní
zpv, když den
noí z tmy. kížem jdeme
se
Je ohromný ten svt, jímž
však nekonenost dali jsme
38
mu my!
—
Zívá vod Zní píse lip
dvat z
pozdní senosee,
sladkým oddechem
šum bystrých kde v západu
je nassát
vln tou tichou se šíí
kruh
vzduch,
tní tee,
a kruh.
A taj i tucha, jež se krajem vlní, to slovo životu
:
bua požehnán,
co kypí v nás a co
nám
duše
plní,
a istý veer jen i vna van, vše spojuje se v echo mnohohlasé,
ne v temna dík
cit,
západm
a bol
nech
le v zánou jistotu:
a dík
bu jejich kráse,
bolí, dík
bua
životu!
A naše láska k šeru-li se chýlí, snad v
nov vzatý
den
se
pemní,
a nesmí- li se vrátit, co jsme
žili,
snad v život vyšší budem vtleni, a to, co
mlky ve
zrak
se
nám
line,
a je to kouzlo veera i bh, kdys rozvlní se po hladin jiné, až vplynem v živou vodu, kruh a kruh.
39
N everný vrný Já poznal svt jak tuláci a ptáci a
a mnoho vidl žen, pec má touha bouliv vždy k tob jen.
se vrací
Znáš, lehkonohá, dotanit se výší
ty jediná,
znáš opojnou spít
mne ducha svého
íší
bez vína.
Kraj duší
volit znáš,
neb
to,
co jítí
tvou mysl dnes, je
lun to
—
a zítra
bude chrt
zpv
—
a na pozítí
a les.
Na útoí, tvá bystrost uvykla jak dle
šturmem
si
brát,
hrá stídáš odvahu
tvá mníc jako
i
hlasy,
šat.
A já, jenž závra, pokání a zmatky mám z dobrodružných cest, zas
rozbhnu
tak sladká
se
v
dál,
neb cesta zpátky
jest.
Tak znovu zím t
vášní plát, vždy v kole nad všedností vždy, zas v pekrvené tonou hyperbole a
tvé útlé rty.
40
:
a
jasn vím i
a
to tebe-li kdy, ztratím :
sebe sám,
k tob-li je
Neb
se
jednou nenavrátím,
zá i moc ta ten,
tam.
kdo nehmotn
je
vzhru
devt vzývej Mús le každému z nás v ochranu
veden,
všech
dán genius a
mn
ty. Jen tam, kde zmna, poíná: neklidem, jiskrou svatá žena
má
mn
jen jeden
—
jsi
dána
slast S2
mn
tys jediná!
41
Cesta Zde v kamení, kam kle se nedošplhá, kde do života mlí sráz i tes, kde bolí sníh, kde dotýkavá mlha se tulí k nohám huatý jak pes,
Kdy vyšel jsem? a za ím? Cní v neznámu kdes nedohledný hrot
já stojím, sám.
.
.
V tom roztrh se cár mlh, jak vzhru kráím, a
letmý obraz v oko
se
mi vhod.
Zím vín v hloubku, z níž se pozvedaje, pás kruhových se vine serpentin,
zím sladkým smrem otcovského kraje, zím ohbí cest a hoká místa vin.
A jak mj zrak se po zatákách dívá, mi v táhlém vinutí, osudem svým splývá, pojednou, v tom smírném splynutí,
jež stoupaly
mé a
srdce
tiše s
znám ducha, jenž mi nedá zahynouti, a
strmou stezku znám, jíž vzhru jdu.
Vím:
z
kruhu zrození já kruhem poutí
vstíc kruhu
kráím
42
vyšších
perod.
.
:
Tichá láska Je tolik soužení v
te,
ped
tch tyech
zdech,
—
úsvitem rána
Nech o tom ví tvj každý krok a dech žes milována.
Já o tolika ješt tajemstvích ti
šeptat
umím
a tolikrát se vedle tebe, tich,
v
svj smutek ztlumím
,
.
Ci pijde den a pjdeš zase dál,
kde jiné Já, který
znám
hvzdy
svítí?
mnoho v tomto svt
z cesty
znal,
jíti.
A jestli váše, setkání i cit mi tebe vezmou, drahá, mn, pokud bude
ty zbudeš ve
v
mém zraku vláha.
43
žít
Píse Vše ped námi
.
,
.
h
vez
Nám do mlhy se halí
kroeje píštích
cest.
Vždy my jsme spolu ani neítali v
plnoní knize hvzd.
Já jsem
ti
posud nevykládal, drahá,
která že z nich je má,
neukázal
já
je stopa
že naše dráha
ti,
svtelná,
kolohhem
že neseni jsme stejným
— jak svty tak my — i
že v nebes oceánu též
bezebehém
my jsme vlnami,
že lidské srdce v snách zná šeptat jméno
nadhvzdných národ, že nad každou je láskou zavšeno souhvzdí rozchodu
...
. .
A my, hle, hvzdy na skráni nám planou, a
a
s
k
sob toužíme,
láskou, nikdy ješt nepoznanou,
kol sebe kroužíme
A pec jen
—
Jak by svítilo dvé louících se hvzd. .
.
My hasneme
.
.
.
.
nám
z dáli
Nám do mlh slib se halí
pedjitních našich 44
cest.
Slok Jdu
—
nejdu, nežiju, jsem nesen žitím,
—
nejdu, vznáším se jak somnambul. Jak hvzda Lucifer vám dol svítím, mj osud jest, bych stoupal, trpl, žhnul.
jdu
A v prázdno-li se rozstriknu, co na tom! Víc
nežli život znal jsem v toku chvil.
Jsem je z
popel, hlína, prach
mrak, v
—
le jeden atom
nichž sám tvrce hovoil.
A proto nebe do prsou mi
svítí,
když vlna temna dol kane k vám, a proto vím, že budu v tob žíti, až »s bohem* poslední ti pošeptám.
45
Vt e m n u Clím více v knihách tu,
tím méné znám.
Cím
víc
mne
líbá
rt,
tím hloub jsem sám.
Cím zvunj hluí tím duch
Co
šeptá v snách
kdo že
svt,
je tišší.
mj ret,
to slyší?
Od dtství vyšinut a dít vždy, svým bohatstvím jsem
chd
a pro své rty,
jež
doteny jsou snem,
já
nemám
stání,
neb tikrát proklet jsem v svém požehnání.
nevrné — žár, pout a zmar — jež od sudiky zlé
To
srdce
mám v bdný dar, jímž hnán a štván jsem byl
zmámen zamnil
a jímž jsem
kdo by je
za tvrdý kámen!
46
—
.
Kdo
žár chce zmrazit v mráz
a v solný sloup?
Tak volám zas a zas. le hloub a hloub svou padám samotou,
kde tma
Kdo
slyší
se šeí.
zpovd mou ?
A kdo mi ví?
47
.
.
lun Sám k sob pikován
druha nepotkav, jenž mého tajemství v svém nitru nese pl, chci proti proudu jít, své duše slyšet splav, vítr noci dul. chci, aby do tváí a
mn
Most, unavený dnem, svá svtla hází mdlá tmavších vzpomínek. v toku tmavého, v
t
t
Co všechno pešlo
tu! Šla smrt a válka šla,
a život byl jak hráz
Hle, uklidnil se se
vír.
dvou rozvodnných ek.
A sirý, erný lun
houpe po vlnách a plyne pode mnou.
Je prázdný. Bez vesel. tak
smutn
Však
vášnivá, se z
tichá
hudba
strun,
nho line tmou.
A jak by plnocí šleh prvý záblesk dne,
te s mostu na vodu pad plný svtla pruh — a já
si
vzpomínám:
to plynul
mimo mne
mj neviditelný, mj nepoznaný druh.
48
Slo v o Hluboké, hluboké studny jsou.
Hru lidská nejhlubší. Padlo mi slovo do prsou,
hluboko na
dn
spí.
Nadj tam spí a eká žal, vkol svt, bh, jenž studnám hloubku
až zmlkne až
v svou
dal,
hru ji vdechne zpt.
Až studny kraj se rozpadne, až
vnem budu vpit,
až ticho zalká, beze
mé
slovo
Nemohu
pone
zemít.
mne
znít.
Nezemu,
teba bych umel rád a teba bude do vtr
mj popel rozevlát. Mé slovo padne do prsou zas píštím
pohrobkm.
Vše vci pomíjivé jsou.
Hrud lidská Z
ní slovo, jež
— vna dm.
mn nepatí,
pes vky bude s
propastmi
a smrtí dá
znít,
hvzd mne pobratí
mi
žít.
ot
s
a
Ztracená píse 7
Pedasná
zima 8
Sonáta 9
Pod horami 10
My (1914) 11 My (1920) 12 Za Eduardem Vojanem 14 I.
II.
Nad mrtvým Nad hrobem
14 15
Po Hamletu 16 Cestou ze hbitova 18 Julie 19
Desdemona 20 Vánoce 21
Na behu 22 Láska k
ilusi
23
Píse 24 Stesk 25
Hoká píse 26 Román 27
V tžké chvíli 28 Píse louení 29 Píse smíení 31 Píse ozdravení 32
V horách 34 Scenerie 36
Poutník 37
Sted 38 Živá voda 39
Nevrný vrný 40 Cesta 42
Tichá láska 43
Píse hvzd 44 Sloky 45
V temnu 46 lun 48 Slovo 49
Tuto knihu básní Otokara Fischera
vydal v pti stech padesáti výtiscích na podzim roku 1921 Ot. Storch-Marien
Praha
II.,
Palacke'ho nábeží 32
jako
45. svazek
své edice
Aventinum
a vytiskl
Fr.
"^
Obzina ve na
Vyškov
Morav
;/-
PLEASE
CARDS OR
SLIPS
UNIVERSITY
PG 5038 F4.8K7
1921
DO NOT REMOVE FROM
THIS
OF TORONTO
Fischer, Otokar
Knahy
POCKET
LIBRARY
