Fischer, Otokar HorÍGÍ ker
PG 5038 FiJ-8H6
1918
T o
O
K A R
1
FISCHER
C
i
KER
OTOKAR FISCHER "^
r
r
v
HORICI KER B
1
A
9
S
N E
1
ZEMI Jak poskvrnn
je
svt! Však
a z hloubi vydechujern, ty a
my
jsme mládi
já,
když veer prsty zlatými nás hladí, nás oba, vi, má zem panenská! Já dlouho bloudil. Nejen z luk a les, k tob pišel z dusna lidských cest. já Svt sáhl na mou píse, již ti nesu, já ml ti jeho prach a popel nést,
A
pece, vím, jsem tvj. Až k tob dol mi pošeptáš, ty pijmeš mne v své náruí a spolu nás houpat bude veer, otec náš se nakloním, ty dík
P
I
S E
N
Lze život ješt žít, kde umírat se žádá? Pojd v roztesený tpyt, když msíc na sníh padá,
poj, neslyšný kde srp svou mrtvou žatvu kosí a se
mží
smuteních vrb
zá
iak výdech rosy.
Hle, vlak, ienž jede kol,
a
msíní
to
mléno
—
mlící tvj bol to vše je neskuteno,
i
a
a
stín i
labu ervenc
rže
u jezera,
mrtvých milenc
zpv,
jenž zpíval
vera
—
to žije z
vcí
všech,
to procitá té chvíle,
kdy zem stájí dech, kdy všechny dti milé si
k
prsm
tiskne
svým
a v
dtský zrak
se dívá,
kdy
bh
zdim'
a
i
život
jenom smrt
je živa.
STROM ŽIVOTA Co v rcse slz, já všecky vyplakal. Mí ptáci odlétli, mé listí sváto. Den vlek' se za dnem, tichnul smích
mé roucho Kal
s
krví zadusily
a projaly
a žal,
svatební mi navždy sato.
mne
šávu míz
hnilobou a
plísní,
koruné smích boh šumél kdys, prázdné nebe posmichem ji tísní.
V mé
te
Je soumrak mrtvolný, a vichice
Pro Já,
mne
A nehmí
hrom
nevyrazí z koen.
tlím a hynu, života já strom?
zázrak stvoení,
pro
10
byl jsem
stvoen?
vzpomínka ,,
Nech
hostitelé
žijí!"
,,
Mnohá
léta!"
,,Le iako tanec po ledu náš krok!" ,,A láska hej!" ,,Až do skonání svta!"
Ve
A
pun,
A
cinkla íše.
Nový
zatím, slyš, cos tajemného
se ozvalo. Svist bruslí?
A mlením
Nebo
zas pohlcen zvuk
—
rok,
zvení
ston?
tení
a vábivéjší než sám houslí tón.
My plá
vyšli
rybníka
Co mihlo
pod hvzdy, je.
iež tuhly.
Snžná
Pole samý sníh.
se to kol?
Jak paní knžna,
Smrt jede po saních.
Smrt jede po saních a slvka nedí nepohnuta zírá do kraje. Kdo z nás to, na niž oko její hledí? Kdo prvý jejím dechem roztaje? a
11
Zpt pod jmelí a k vínu, v pokoj svétlý! Nech hudba hrá, nech znova zvoní íš! Jsme mládi, horcí jsme a nedokvetlí Ty zdráv bu, jenž nás první opustíš!
12
—
NA uvítanou Je stále týž ten svét, kam iste se navrátili od smrti, z mrazu, z bd: Istný, hebký, lozpustilý jak
duben zahrá
mák
a dovádí jak dít,
si
zatkne ve vlasy a zapláe
však
svdn
nám
slunce nad
pln
dík dá
a na smrt-li
Ta zem
je
skryt:
zem a nadosmrti krásné nebem plá, shasíná shasne.
voní
i
Je stále týž ten svt, jenž v lásku
si
míchá
kam
jste se navrátili:
jed a pro polibek
šílí,
pánem, zataní pod akanem.
se bít, je sluhou, je-li
má
jít,
stále táž,
a všechen život náš
i
je
13
v
úsmvu
i
lkáni,
jedno umírání.
v
MSÍNÍ ZÁI
Mé srdce, na rozvtí cest když zmaten záí stojím, ty ozvi se a dám se vést plnoním zvukem tvojím.
Sám mezi stromy pod snéhem bych nemusil se rdíti, bych zdusil stud, že ješt jsem mé srdce, kudy jíti?
Kam
—
povede nás cesta, kam? Jdem na smrt? V hanbu jdemie? Já ticho snhu v duši mám a srdce, srdce
nmé.
14
AVE,
A N
I
M A
Otakarem Theerem)
(Za
Kde jsi, ó duše? Rozvanuta? Vzlétlá? Prach vesmíru? Jsi slunci svému blíž? strh t jícen bez tvar a svtla? Jsi v orkánu? Jsi v dlani boha? Spíš?
i
,
Spi.
Dobrou
Spi, nejdražší.
tvá a
hvzda
kídlem je
noc.
Tvj
,
,
Zrak dohas. Dokonáno. s
ela seten
pot,
tese ráno Vyšší nad život
v teskuté se bije
.
.
,
blaho smrti, bolem vykoupené,
a svatý mír a velkost zániku.
Kdo pochopí
tvé
ó duše hrdinská?
hoe nevyené,
Mj
15
básníku
.
,
.
MASKA MRTVÉ MLUVÍ Když v
naci pode
mnou
se
msto
rozevelo,
mé oko tajemnou
se
a já jsem kráela,
zíc bolest ve tvém bez tla, já bdící,
d já se snášela, já
mocí rozhoelo líci,
tvému lžku, níž, kde mdloba hmotou zmítá. Což ješt nevidíš, zá oblohou jak svítá,
blíž
což netoužíš, svou
dla bych
bych promluvila: vsta
a
kladla na tvé elo, ? nové oblec tlo
—
mj dotek dá, je šastných vtr vání, souzvuk protéká jak smrt a milování: mnou Mír,
Mj v
jejž
píteli,
tvj
mj pemní
žeh,
mým
se dech.
16
dotýkán
jsa
hledem,
Ted, v písvitu tom bledém.
blíž
Tvj
mne pohlédni, mdlou ješt zalit krví. pohled poslední, tvj pohled já jsem prvý.
na
Dvé bílých pode mnou se tváí rozhoelo. Tvé oko tajemnou se záí rozevelo .
17
.
.
setkaní Sníh
mkce
nad nahou mhou,
slitoval se
a strádající zemí. Oblil
co skalnat se v dálkách rýsovalo, co bolem drsných ernalo se skal, závoj v smysly. Tichem, které
Pa
let
váhavých jen tepotal
tálo,
se vran.
Smrt zadýchala. V tichý kraj to zní. Jde bílým snhem prvod pohební. Zvon z tajemná se rozhoupal. Bim bam. Jdou bledé pízraky. Ty stíny znám.
Tak
i
tiše,
plaše jdou, jak by se
mrazem
Jdou trpn tak. Je písn upen, prohešené na zem z pod chorých el jich rozhoelý zrak. Jen dvé zím hlav, jež svrhly mnišskou kápí a pohansky se tyí vánicí: ten jeden zor se vláhou posud stápí, ten druhý je již zcela záící, studem
choulily.
ten jeden zor se
vera
ten druhý dávno
již
Co kynete mi? Co
hroužil v Lethe,
se dívá v jas.
mi, drazí, chcete?
18
Mám
s
vámi odejít?
Mj
pišel
as?
Ó ty, jenž's dávno zjasnn! Ne? Pozdrav jen? Jak díve vždy, hrá úsmv kol tvých rt, jak díve vždy, tvj šastný duch je zasnn, zí slunce zá, kde jiný temiiotu, ,
.
tam, kde jsou všichni zkehlí, jarem dýše
samu smrt. Tvou stopou jdu. Své štstí zcela a žal svj nesu výbojn a hrd.
a lehkou myslí klame
Však
jak chodíval
písn
rty
hoký! Lehce
ó
ty,
jícen zíš, jenž
dsu
mha
nehalí
máš
sílu zírat v
ti
schýliv hlavu,
vždy, jdeš stranou davu,
jsi
seveny, jaks vždy
Zpod snhu
je
tou
zasnžené
zel,
dne, jenž drtí,
tvrdou pravdu smrti,
Mn
spíjí
ztichlou melodií,
ty krutou nahost
zem
vidt chceš:
vzdán jsem snní, do vichru mne vedeš burácení.
ty káráš mxne, že sladce ty
ml.
ern
nechceš lichocení, lék ni lež. vyítáš, sluch mj že rád se
lstí
tiše
19
Vy dva mne chrate! Ruce vaše bílé nech nevidny vedou mne v m.ou dál. Vy mrtví, bdte nade mnou, by míle
i
jenom krok mi život ješt pál, Sám sob neznám, vás však potkav, jdu cestou snhu, tajemství a tuch, a jdu-li v noc, jenž vzal
i
mne temnem
dal vás,
doprovází,
neznámý
:o
drazí,
mj
bh.
v
G
I
I
L
E
I
i
deset? Kolik je nás, druzi? Pt? Sotva vzhledném, o jednoho mí. Koho nám to z veerních zas besed odváželi v neúprosnou
sí?
Kdo by v plá se rozplynout moh' Bez moci jsme. Nezhojíme ran. Vzduch je ztuchlý obvazy a léky Zotvírejme okna dokoán!
—
istý mráz Kolik
je
a
zadýchá nás prudce!
nás? Rozhlédni se
Osielí, podejme
Kde jsme
si
kol.
ruce!
dva, tam tetí
s
námi
bol.
Co ti zbylo? Posud v nitru zebe Vzpomínáš? bez útchy ráno Neprocitlo slunce, ztuhlo nebe
—
zapome! Den
jediný
21
—
je
náš.
mkký!
Posud skuhrá žalozpv nám v sluchu, nás otupuje zlá posud
—
ke
Hmoty
nech!
Však
z mystéria
duch
urvi vše, co urvati se dá!
Den
je
náš.
Jsme na
stráži,
A
bdíme.
Plane duch jak láskou vzatý pe. Odejdem. Však než se rozlouíme, jiným
podáme svou pochode.
Neuhasí žár našich voda, nesrazí prak slaboch náš let, z trní vnec duši neubodá, jež až za smrt bude chválu pt:
Chválu ohn, triumf svému hoi, poctu dni a trýznitelm vzdor, lásku tvrci,
jejž si
sama tvoí,
slunci dík, než klesne za obzor.
22
LEGENDA Sevela srdce trpkost
Trpí
veliká.
moudrost má, než lidé tuší. Pes život k hrobu marná oklika. Oklikou téla daleko je k duši, je
Sotva že ptáka smrti zaplašíš,
do mozku bolest zaklove
se nová.
Bh
bližním není
V
ztracen v dálkách,
krvi
je
A
svt.
Hluboká
A
tm.a.
jen
blíž,
jsou slova.
nikde svítání,
K smíchu jsou vštci, O step svých sn se Z hlubin
K
zbytená
výkik na
apoštolé, rádci,
prorok poraní, poušti se ztrácí.
Blouznivé víry vzdej se na vždycky,
skutek že spasí bídu kletých tvor.
Zekni
Jak svtec indický lidem, uzavi se v horu.
se slov
vvrvi se
,
,
,
23
S duše své setes
Zapome, zapome,
tžký
silnic
prach.
co chodce hntlo.
Krutostí ducha vzpla! Jen v myšlenkách
spása
zítku, nezrozeným svtlo.
je
Vzdává se dnešek bez záchrany tmám, hích proud života se tíští, horu svou zaklet, poustevníku, sám V myšlenek silou vykup svty píští! o starý
Z ducha co k duchu bez okliky tl zpíma, nepropadne zmaru:
zasrší
vidina dobra,
na jedné
z
Co na
jíž
hvzd
tom, že
umuen
lidmi,
Vzhru,
ó duchu,
jsi
zahoel,
se dožít
jsi
musí tvaru.
zoufalý a cho,
k smrti smýkán tlem!
vzhru!
poznáním chvácen, sta
24
V
srdci hor,
se stvoitelem!
19 16
já
To
A
Když krve mhou se noní prodral tpyt, uzel tlo, pikované k nebi. Kristus, na oblohy klenbu vbit.
kruté
hvzdy
byly jeho heby.
Kdys, vložen v hrob, se vznesl do nebes.
Shlé V kíž
Kam
znova zem a znova zemel za ni. vbili ho kdys lidé, otec dnes. vzlétnout, není. Není z mrtvých vstání.
25
M Tak nízko
visí
E R L
N
I
hvzdy, že bych
trhal rukou,
je
tak blízko u srdcí jsem, že posloaichám, jak tlukou,
tak sniv láká plnoc, bych a
V
pece
jsem tu
mladou zemí srost, jsem tu jenom host,
cizí a
svou pravou domovinu
nehovoí
tep lidství jen
s
nikdy nezavítám;
já
ni láska
vyddnc nákem
tam
mám
Já v dusné svojí krvi
nehoí tam, ozvny.
lkají
touhu j^ehenny.
Hvzd
kytky jsou tak nízko, však nedosáhnu k nebi. Tak lidsky tlukou srdce a na mne smrt se šklebí: tak rád
jí
podám
a ze všech živl
ruku,
le
nezdusí
svta mne žádný
Když plamen má mne sžehnout,
já
mne
žal
nepojal.
znova
zrozen vstanu, já
pod hladinou proud jak ecký
Jsem jsem
bolest nehynoucí,
tžká
já,
ohe
vina otc, jsem píštích
26
vzplanu.
pekla padlý syn,
ráj
stín
.
.
,
kouzelník Mít jeden bod, jenž nehnut v kosmu tkví mou se klenba pohne hvzdná. Ten bod jsem hledal v stedu tajemství, jež bez tvaru jest a jak moe bez dna;
—
a vlí
ten bod jsem vkládal v boha, v nic pak v srdce lidí: v dým a v mlhovinu.
a skon,
Já pokynul, však svt milion se nad mou hlavou smálo mému kynu. Proud. Zdání, Kyv a vír. Jak vn, tak Vše pechází. Vše kolísá. Vše tee. Cos mnl svou vrou, vysmeká se zas. A není snu^ jenž zhojil by t z kee.
27
v nás.
praní
A
Když
mi
kde chci
zítra spát
—
duše nedlí v hrob.
jenž mls mne mne pláete, vy cb,
slibte:
vy, iež pro
že z
ptáte,
Vždy
kdekoli.
A pec i
mne
se
ty,
msta pry mne
rád,
dáte vynésti,
kde bylo dusno tak a tolik prachu. Když trpl jsem, já mlel, V neštstí jsem vzpímen stál a jsem beze strachu.
pa
A tak chci ležet: Ne, kde stená stesk pod závojem erným nuda zívá. Chci na pahorku spát, kam bije blesk a dcera nebes, vichice, kde zpívá. a
Kdo ke
mn
a
jde, stoupá v strmý svah. zemi dkuje, kdo po touží. s mého hrobu v hloub zí po lukách. duch mj mrak a zpv nad ním krouží.
mn
Nech
A A
—
—a
2S
v
BLUDNÉM KRUHU
dál! A znovu do života! rovnou v hích! A byt v hloub! Zvdavá žena ctného Lota
Nuž
A
se
i
promnila že
chtla
v solný sloup,
zít, jak
msto
zmírá
a jak se ítí pohroma.
A A
také za
také za
mnou prší síra. mnou Sodoma!
ke
Jak? Cítím posud a mdlobu? Svdectví staré poroby! Což neprchl jsem z kraje hrob?
Nech Jen a
mrtví mrtvé pohrobí! dál!
nech mi
A by
tu láska
otec umírá
—
mela,
Já se svého chci servat tla smrt, pissátého upíra.
29
Le A Ó, s
slyším smích; Sm.rt se
ti
hnusí?
za hích bys ji mnil rád? živého bys tla kusy tou pijavicí musil rvát!
Je vera mocnjší než zítra. Jsou v tob vrstvy tlících dob. Ne za tebou: je v nitru nitra tvj hích, tvá Gomora, tvj hrob!
30
NEVRNY Ano, jsem sobec. Nebudu
lhát.
Neml
jsem hrát
jsem práva,
se srdcem,
s
neml
hoícím kvtem.
íkají, že jsem
námoní
hoch;
divoch a zloboh a neznaboh
Zabrate
hráti
Šeptaly se
si
mncu
—
dtem! laskavé.
Vadly mi v lesích a v pístave. Plané i planoucí rže! Kudy mne cesta rudých stop, kudy mne vodí, zeje hrob Chlapec však nevyspél v muže.
—
Pijede, pozdraví, potrápí,
horkou svou hlavu potápí v chladivou vlnu klína.
Pohra
si,
orve, pohodí,
vydechne, odjíždí na ujíždí, nevzpomíná.
31
lodi,
Nedozrá, nezmoudí, nestárne. Srdce-li má, srdce nezmarné
cbétmi nedá se zlákat. Necítí
lidmi lidských ran,
s
trpí ien,
trpt
a
Mnoho bez
údl ekat
již
citu,
že není
mu dán
a plakat.
kvt bázn
má
ruka zlá
urvala,
slzí však neumí stírat. Ano, jsem sobec. Však pijde den, zaniknu na vlnách, neželen, bez lásky, bez bolu, pirát.
32
NEVRNA Klobouek
v dešti a bílý ša+;
pod mraky chce
se
mi tancovat.
Dlouho jsem byla ticha jak pna, trápí
mne píse nedopná.
Nese mne Zrcátko,
vítr a
povz
a
lehounká krev. pravdu zjev:
pdy dotkne mé tlo. by se do vtru nerozletlo?
Sotva se
Pro
Láká mne motýlí rej a šum. Usednu na rty milencm. Zakroužím oknem. Kdo by mne Zavíím pod cizí lampy svit. Hlídej mne. Chytej mne.
Nií
já
Nejsem
nejsem, jsem nevrná.
33
chy?
tvá.
Kdo by mne vznesu
se,
svíral obietím,
vzlétnu, odletím.
Kdo by mne mocí s
zdržet chtél,
kídel mi sete prach a
Kdo
za
zbude
mnou pohlédne
pel.
zlehýnka,
mu víivá vzpomínka.
34
TROUVEROVA PÍSE (Z
Pemyslovc
Bud Žehnán bh, Bud mei pán est Bud pannám ctným Jsem bludný
)
náš slitovník. a dík.
a
paním
hold.
rytí. Dejte žold.
Jsem bludný
rytí.
V ší
i
dál
jsem cizím krajem putoval, a v siré prázdno prsou mých mi nikdo teple nezadých'.
A pro
jestli se
co štvalo já
mne
tážete,
svt,
jsem se toulal po
mne
a co
mne
hledám srdce, srdce Já hor se ptal
i
moe,
a nikde jsem ho nenašel
Snad
štve
—
své.
žel,
—
stal se zázrak, bože, sud,
že zalétlo mi v jinou hrud.
35
tam zakleto \e na vky marn jsem v kraj daleký a marn svtem putoval, je cizí chléb a pl svj žal? a
Bu Že
žehnán bh, náš
dom ve
Bud mému
Mým
mne
zas,
slitovník.
mj
dík.
bratru
est
a hold.
srdcem bud!
To
písn
36
žold.
PYGMALION nho,
Ty, která spalas, peletavá
tvj já
úsmv
bílý
jsem
já líbal
t t
sen mi vzal a klid;
probudil, však pro jiného, a
nebudu
t
mít.
Jsem ten, jenž daruje a mimo kráí, sám neprocitlý, neobdarován.
Mn
blaho dívích rt,
mn
oko v plái
jak vážka vzlétne, zmizí jako van.
Stín
pa
mi na srdce,
v své prázdno jen bílý se
úsmv
bude v
nm
marn tvj, ó
jež,
rozsiotipeno,
láká bol
nho,
i
slast;
ženo,
jak nad propastí tást.
37
PROROK Oi
tvé
mne slepcem
Slepý zrak Krví svou
ti,
i
uinily.
pane, dkuje.
ložem provinilý,
vybhl ísem ráno
ze sluje.
Hrza svdomí mne vzhru
štvala,
jako bratra zabitého hlas;
pod nohama drolila se skála, v levo, v právo chechtal se mi sráz, Z dusna hor jsem prchal svému stínu, neb tvá pomsta zahryzla se v týl; se svých beder shazoval jsem vinu,
tvému nebi pstmi
zahrozil:
Hešil jsem; jak ty jsi tvoil: za tmy. Nevidomý! Bez tvar! Spi dál! Netroufáš si okem v oku stát mi? Do hávu své temnoty se hal! Slepá zbablost už nezotrcí, ukrutnice, bdlých, svtlých, nás!" ,,
38
z modra nebes šlehl blesk. Tvé oi zel jsem, pane. Mj zrak híšný zhas. Oi tvé jsem zel a zít je budu, sám až s pozemských mne vzneseš hrud. Nebo dotkl se tvj blesk mých údú. Nezeme, kdo bleskem ožehnut.
Oi
tvé
dílo tvého blesku
i
mých zrak vénou še.
šlehají v
Cedry dva
jsi
v
bouném
srazil blesku.
Na blízku však šeptal nízký ke.
A a
ke, tvým ohném doten,
ten
svítí,
hoí, neshoí, však
mé oi
vyhaslé
jej,
pane,
v údolí a v horstva nesou
A
tvj ke,
o trestu
A
tvj
i
jenž
temno
tvá.
ze sna budí,
lásce hovoí,
ke
já nesu ve své hrudi. Bílým žárem žhne a neshoí.
39
plane,
plá,
v
RODNÉM KRAJI
To všechno sto
je
mé. Tich šumí tu proud,
vzpomínek ze
Chci v objetí neb minulost
zem
tryská.
asu je
spoinout, tak blízká.
Jsem hoch jako dív. Znám kouzla. Jsem Spím v loktech rodného kraje. Zas, jak by své housle do rukou bral,
bh
k zemi se sklání a hraje.
40
král,
S T R
o M
Zas myslím na strom, jenž se v okno dívá, jak topol hrd a teskn jako jíva, tak vášniv, že tlo ze sna a
zpvn
tak, že
ukolébá
tak drav, jak by z
koen
ruší,
duši,
Hle,
ím
jsem já?
Má
a
já
snem
i
koeny jsem všemi mízou k matce pissát zemi. jež
slunce polibek,
mlh
níží
tíží.
jsem strom. Já
Vše záchvvy,
a
pdu.
koruna se
a zmítá se a vlá svou vlastní
Též
sple úd,
rval
tak sladce, jak by zulíbat chtl
jitní pozdrav,
krev oblak,
osudem
a
jsou
pány,
vichru rány,
istou mluvu snhu,
zpv pták, bou
41
i
nhu
chci vzrušen pijímat, v
den
léta,
zimy
brát rozechvn, co život pináší mi
a v okno,
necha
se
vzhru ke déš mých písní
jež se
42
mn
—
dívá,
tiše schvívá.
ŠVANDA DUDÁK Dudy moje, dudy mé, na smrt spolu pjdeme? Svta kus my ušli spolu, když jsem neznal slz ni bolu. Já si vážil vás tak málo, ted však po vás toužívalo srdce moje ubité;
kdo vás pines, neví
ani,
jaké teskné putování
bylo bez vás, dudy mé,
A když vás tak laskám opt, chtlo by se zase žít, chtlo by se píse dopt, kterou jste mi zaly znít. Šláp' jsem na vás.
A
já
ml
Odpuste
mi.
vás tolik rád.
Ztupil jsem vás, hodil k zemi,
že jsem
nesml na
43
vás hrát.
Když jste pojte mi
a se mi rozpláe
mi navrátily,
se
zas v náruí,
mj
život milý
a rozzvuí!
44
BOHEM
S
(Za Klárou Baušovou)
Vbh'
iarní
vánek oknem po špikách
a na svou sestru
zvdav
se dívá,
jak leží tu v svých zlatých
smíen,
tak
jak
by
tak
stevíkách,
mlad, jako chtla na
se vydat
živá,
cestu,
voln bude jíti. Zím zmaru prázdnou tvá? Spíš nevstu, jíž
radostno
jež v lásce
jí,
k
srdci tiskne
chumá
kvítí.
Jde, nikdo nezná kam. Jak pišla kdys,
k nám kraje. kudy šla, kraj omlád' v dechu míz, a kdo ji miloval, ml svátek máje. a sotva víme, z kterého
Le
Je smír
i
a slzí sladká
Vnc
v bolu.
útcha nám
trpký pach
splývá.
Smrt nemá hrz. Pták dole v zahradách svou jitní píse na cestu ti zpívá.
45
REKVIEM Hlas chrámu šeptá: Barvám odumi, kle na pokání v popelavém šat!" „Dívej se za všechny, kdož neuzí," ,,
zá
o
,,
ruku mi zazvonila
A
já se
jak
kdo vera
dívej se za toho,
tvou jedinou
bud modlitbou
dívám. Jak bych
bych
ím
zlaté,
ji
oima
zá
tvé tu
mel mrtvých
byl, žití!" pil,
vpíti.
zírám v svtlo, není jen zrak mj,
mnou tisíc oí shasnuvších se dívá, mné jásá duha v oknech: Pamatuj, ,,
že olejem
Nech
já
ve
temnoty jsem živa!"
vnou
se
má zmatená, má duše
lampu promní
milující,
nezemdlena kmitá v rozchvéní, jak vzduch se tese nad rozžatou svící, jež
46
kéž vidním se plní slunená, však lidsky slabá moje zítelnice:
Druh kráí
mé oko jež
za druhem.
já,
vzlétni v blesk té blýskavice,
na
asy
se od
pradávna dní
v svých
hích pokoe,
nám na
obloze našich
a jednou
Až pjdu
pec
v své pýše
oí
zbožné
chví
až v smrti zrak se prožhne.
47
VEERNÍ MODLITBY Opojení Vy Vy Vy
kídla! Poslové!
hlasy ech!
na mne slétá! slova neznámá mých píštích bratí všech! My nejsme z tohoto svta,
Hle,
zas
Vy svtlé
stíny motýlí, jichž roj se
zem k
usíná.
jitru
A
my-li
pjdem
spát,
procitnem, v den vyšší vykoupeni.
Kde, smrti, osten tvj? Náš triumf a náš pád z tohoto svta není.
Vy echa dávných dn, vy jež
sladká mámení,
prochvíváte mnou, vy kídla! písn! bratí!
My víme,
že nám, kdo žijem v plameni,
království ducha patí.
48
Prosba Jak strmé stoupal svah, když osud nás ved k ženám, kol nichž se stíbrn pás jitní mlhy chvl! Však nejstrmjší z cest je ta, kdy zdálo se nám, že ohnm opásán se zvedl archandl, že vyzývá nás v boj, by požehnal že heslem voláme, jež vložil do nás
Jsou nejstrmjší z
cest,
a nejdražší jsou ty, jež
Mne
osud miloval.
sen v tlo
promnil
Jenž zmámil
jsi
i
sžehl,
bh.
kde živý plamen poznamenal duch.
Déš vní
šlehl,
v cestu stásá,
a jiskru v milenku.
nás vším, co váše, tpyt a krása,
smrt za stín
vna
pej, za velkou m^ šlenku!
49
H Šel
Hml
ohe ped
a
s
tebou, tys nešel v požáru.
ped
tebou a bortila se zem, tys nebyl v zmítání, ty nejsi ve zmaru,
A
vichr
zve
potom
se hlas.
Znl
tiše a
znl temn.
Ty, jehož mdlý náš sluch tam zdola neslyší
njž jsem nevil a jemuž neznám jména, já popel slávu tvou, však hlas tvj nejtišší mne rve a dojímá, mne sklání na kolena. a v
Tvj prorok, promluvím, až sejdu s Horebu, k tm, které boue tvá i šarlat roucha mámí, a pjdu zvstovat tvých temnot velebu, tvých nocí polohlas, tvé ticho nad vodami.
Zím
s
hory
ohe
žhnout
— ty nedlíš v požáru.
Hmí vichr od moí — ty nejdeš v jeho pýše. Je rozpolcená zem — ty nejsi ve zmaru, neb ty
jsi
lásky hlas, jenž
50
temn
zní a tiše.
U T E C H A Když díkem zrosené své oi ob, v nichž tpyt je noci, v sebe noíš když piveš zrak, že jsi básníkem.
Když v
nitra svého
hvzdy
nm,
nosíš v
sob,
zasnžených hvozdech
svou ztratíš stopu, ztracen zrakm všem, když najdeš se, že svta slyšíš povzdech, jsi básníkem.
Když mezi zástupem, jenž tob klne, svou píse vzývat znáš a zhrdat zlem, když nemluvíš, že srdce máš tak plné, jsi
básníkem.
Když ped madonnou pokleká
tvé mužství,
však z objetí, jež muž všech je snem, sám pro svých hvzd se vyrveš dobrodružství, jsi básníkem.
51
Když modlíš jej
a
se:
Jsem zrezavlý
rozlom, pane, ale k
zachra jsi
svícen,
sob vem
plápol, tebou jenž byl vznícen básníkem.
52
CHVÍLE Jak vzdušné rty se ke rtu po mechu klouže stín a svit. Zve vlna mrak, jenž letí; bílý:
chýlí,
nechceš mne, hochu, políbit?
Strom ke stromu naslouchat srdce
Zem
s
veerem
a zlaté pole
A
—
láska v
se
s
se pivinuly,
každém rosném kvítku
Je život políbení skítk, je
tulí,
jeden šum.
se zvedá ze stíbrných par.
a splynutí
šeptem
úderm.
sen,
53
i
zmar.
VIRA Když první krpje
se
zatesou
v skel, na západ jež vedou, blyskotání,
když louení a jako
se vssává
soumrak stesk
do prsou se
vkol
sklání,
pec veer dýchá mírem nedle, pec rozlévá se píse Na- shledanou.
mstem my víme, že
Když
a do
my
šumí smrtí andlé, mrtví z hrobu vstanou,
mrak
když
zapa
slunce
vz,
raduj em se, dti, starci, muži,
že po noci, jež bude plna hrz,
nám východ
hodí v okno kytku rží.
54
MOTÝL Já stiskl hru. Neb mrtvých pochyb mra, tmy vyplašena, sedla na srdce. Tu tvého hlasu perlící se šra
z
se rozkutálela
mi po ruce.
Rte sladkých
slov,
mj
smíre, slibe, smíšku,
sne bez mámení, touho nevinná, jež
zpvn
ty,
slávou slunce zpita bez vína!
šla
jsi
za
mnou
v sráz
i
výšku,
Já hlas mám rád, jenž mru v tmu zas plaší, smích miluji, když sad v mém srdci zpust, však motýl se mi na dla snáší, když svtlespící úsmv zím tvých úst,
vna
55
UKOLÉBAVKA Padej, padej kol a kol
na strá,
zavj
snhu
les a nivy,
skálu,
vypl
dol,
spravedlivý.
Padej na mne. Zddil jsem
hích
smích
a
padej,
a mám
a rány,
v srdci
svém
stezky zarovnány.
Hrbol tam
tisíce,
zrádná propast zela, s vrchol mi vichice sosny zporážela,
Uspi marné nadje, zkonejši, co týrá,
mkkounce
stul v
vše, co lhala víra.
56
závje
Moje slova ulož v rov na blostné pláni: Dáš-li
dost
ie
písn beze
slov,
požehnání.
Než se v srdce, než se v zem nové jaro vrátí, nech mne pod svým píkrovem spát a spát a spáti.
57
VÝKIK
JARNÍ Že byl jsem
než jsem byl narozen,
živ,
to neuhasí žízn, kterou prahnu: je tolik
sn
myšlenek a žen,
a
kam
je tolik tajemství,
je tolik
a
neumím
rt
vní, jich
nedosáhnu,
a tuch a krás
sterou trhat rukou;
že v smrti dohasnu, že vzplanu zas a
zapomenu na dnešek, Je mukou, že
jež
promnit
mám
je
mukou.
srdce jediné,
se touží tisíckráte;
myšlenku svou doštvu, že hlav dvé ní naráz vyrazí jak z hydry saté;
jak z
já,
je mukou, že mám jeden život žít, zdvojen, mezi svt a sebe
vn
že jedinými jen já,
smím ústy
pít,
láskou zpit a nikdy nenapojen.
58
Té trýzn nesnesl bych. Svta mé rozžíznné touze nestail by, mne zadusil by dravý jarní vír, ty kdybys byla
s
mír
Héliový pílby
neslétla na zem, jiskro tanící,
ty
hvzdo,
tlo promnila, nebe zraící, modrý plameni a vášni bílá. jež ses v
ty velké oko,
mj
Jsi
má,
jsi
v dáli?
M
mou touhu rozdmýchej ted bludika,
te ke
a
a
m,
se mi a ducha rozži,
pochode,
jak požár v lese a jak oko boží
mne a sebe štvi a nepostúj, tvar sta, ho ohnm^ rudé slávy
štvi
mj
mj
a strhni jednou všechen život v žeh duše své, jenž tla naše stráví!
59
LEK druh a družka, teple hovoíce, stromu vryli mladá jména svá, a z nitra kmene vonná pryskyice svou prudkou krví ránu zalévá. Šli,
v
pe
Šli,
mn
Zmar
a Krása, lesní cestou mojí,
v srdce psali znamení svých dvé,
palivost jich ran se nezahcjí než písnmi, jež tryskly z krve mé. a
60
PÍSE Jsme každý sám a sám, já, eka, zem a strom, iá
láskou
petékám
neproniknu k vám, ísem jenom hluchý tón. a
Co je to? Co se tlaí v mou hru a zpod mých as? Co povelelo spái?
i
Sním? Vzlétl jsem?
plái?
Já všechny pojal vás,
mnou
za vás všechny
hlas cizí promlouvá; já rozplynul je
a já už
ve
se;
nebe, noc a
nejsem
mn
zem já.
61
nm
Mnou
roste strom stem ramen,
mnou pelévá
se vzduch,
jsem pták a proud a kámen,
jsem zmaten, znmožen, a sám a sám, jak bh.
62
zmámen
SAD Piklo ucho k temnu, k dlani, k listm, k hlín blíž a lAž. Nezní to iak táhlé vání?
Moe šumt
neslyšíš?
Vším, co v tichou vším, co piblížil
duje píval cizích
huí
jako v mušli
béeš
ruku,
rtm, zvuk,
jsi
šum.
Všechny vci zem této, k nimž tvj sluch se zbožn dí,
v
klad,
že srdce jejich vkleto
podmoský kdys Dávno vlny
bylo sad.
opadaly,
jinam provalil se proud, ty však z
píboj
dávných dob, ty v
vna
slyšíš dout.
63
dáli
CESTOU Já, v mysli a
v srdci
ješt nad
vnou
svtem
se
chmue,
smrti otázku,
však v oích svtla na borovic blásku,
ke
a tepotání letních
v
svém sluchu
vítr,
jenž se
s
ptáky honí
k stíbru cikád zvonil pšenicí, idu mýtinou, jež jahodami voní. Je velké ticho. Ticho zvonící. a
Jdu,
sotva dýchám.
V plaché
nedve
nebem rozhlížím a po lese. Jsem zavržen? i z hoícího kee se
hlas,
jenž
je
požehnáním, ozve se?
Vím, vzývat nelze. Dík ti nelze íkat. Já ekám. Vzhlížím. Trpliv a tich, Ó hlase les, vichice a cikád, af z
kee
promlouváš,
64
a
z
prsou mých,
ien tebou živ, jen
svj
a tvojich písní já
tob, duchu duch,
zrak, svou mysl, srdce své chci vzdát,
pjdu
šumní
za tebou,
já
v svém sluchu, zemru rád.
65
OBSAH
Prorok
z
HLUBIN Svazek
I.
OTOKAR FISCHER
HOÍCÍ KEk Upravila a vytiskla
Pražská akciová tiskárna v Praze
11.
Mariánská
Obálku navrhl v
Alois
3 ^
Moravec
Vydalo Zátiší,
B.
Knihy srdce
M. Klika v Praze v íjnu pátého
11.
i
ducha
Opatovická 9
váleného
19 18
re
ku
PLEASE
CARDS OR
SLIPS
UNIVERSITY
PG 5038 F48H6 1918
DO NOT REMOVE FROM
THIS
OF TORONTO
Fischer, Otokar Morici ker
POCKET
LIBRARY
