1 PÁTRÁNÍ PO MIDOVI Zvonek ztratil svou modrou barvu. Požár proměnil Tuckerův Chevrolet LUV v roku 1978 na vrak černé, šedé a místy rezavě oranžové barvy. Okna jeho žár nevydržela, pneumatiky jsou v pánu a uvnitř zbyl jen příšerně zkroucený kov a roztavená palubní deska a potahy. Když se teď na ten starý pick-up dívám, nemůžu uvěřit, že je to jenom pár týdnů, co jsem si v něm užívala projížďky se staženými okny, kdy jsem vystrčila ruku z okna a cítila vítr mezi roztaženými prsty a přitom jsem po očku pokukovala po Tuckerovi, prostě jen proto, že se na něj moc ráda dívám. Tady se to všechno odehrávalo, když jsme seděli opření o oprýskaná zatuchlá opěradla. Tady jsem se zamilovala. A teď z auta zbyly jen ohořelé trosky. Tucker se dívá na pozůstatky Zvonka zarmoucenýma očima připomínajícíma oblohu před bouřkou a rukou se opírá o sežehnutou kapotu, jako by mu dával poslední sbohem. Já ho vezmu za druhou ruku. Od chvíle, kdy jsme sem dorazili, toho moc nenamluvil. Odpoledne jsme strávili v části lesa, která lehla popelem, a hledali jsme Tuckerova koně
Mida. Nepřipadlo mi to jako dvakrát dobrý nápad pátrat zrovna tady, ale Tucker mě poprosil, abych ho sem hodila, a já souhlasila. Chápu ho – miloval Mida. Nejen proto, že to byl rodeový kůň světové třídy, ale proto, že Tucker byl u toho tu noc, kdy se Midas narodil, viděl, jak se prvně postavil na nejisté nohy, staral se o něj a trénoval ho a sjezdil na něm snad všechny jezdecké stezky v Teton County. Samozřejmě že chce vědět, co se s ním stalo. Potřebuje odpověď. Ten pocit dobře znám. Když jsme narazili na trup jelena spálený skoro na uhel, byla jsem na jednu děsivou vteřinu přesvědčená, že to je Midas, dokud jsem si nevšimla parohů. Nic víc jsme ale nenašli. „Mrzí mě to, Tucku,“ povzdechnu si. Vím, že jsem Mida zachránit nemohla. Prostě jsem tenkrát nemohla odletět a vynést přitom z hořícího lesa Tuckera a dospělého koně, i kdybych sebevíc chtěla. I tak mi ale pořád připadá, jako bych za to svým způsobem mohla. Tucker stiskne mou ruku, otočí se a na tváři se mu objeví náznak ďolíčku. „Ale no tak,“ řekne, přitáhne mě k sobě a já ho obejmu rukou kolem krku. „To já bych se ti měl omlouvat, že jsem tě sem dneska zavlekl. Je to depresivní místo a my bysme přitom měli spíš oslavovat nebo tak. Vždyť jsi mi zachránila život.“ Usměje se a tentokrát je to skutečný hřejivý úsměv plný lásky a já si nedokážu představit úžasnější pohled. Přitáhnu jeho tvář ke své. Není lepší útěcha než dotek jeho rtů na mých, tlukot jeho srdce pod mou dlaní a čirá síla a houževnatost tohohle kluka, který mi ukradl srdce. Na chvíli se tím pocitem nechám unášet. Nesplnila jsem své poslání. Snažím se tu myšlenku zapudit, ale nedokážu se jí zbavit. Jako by se do mě zatnul nějaký spár. Vítr se o nás opře a mrholení se změní ve vydatný liják. Od požárů prší už tři dny v kuse. Je chladno, takové to studené vlhko, pro které není moje bunda žádnou překážkou. Mezi zčernalými kmeny se valí mlha. 10
Připomíná mi to peklo. Se zachvěním se od Tuckera odtáhnu. Proboha, potřebuju cvokaře, pomyslím si. Jasně. Už si to představuju, jak se zpovídám psychiatrovi. Rozvalená na kanapi mu vyprávím, že jsem zčásti anděl a že všechny děti andělské krve mají na zemi poslání, které musejí splnit, a jak jsem v den, kdy jsem měla poslání naplnit, narazila na padlého anděla, který mě na pět minut doslova stáhl do pekel a pokusil se zabít mou mámu. A já s ním bojovala za pomoci kouzelného božského světla. Potom jsem musela odletět, abych zachránila z lesa zachváceného požárem jednoho kluka, až na to, že jsem ho nezachránila. Místo něj jsem zachránila svého přítele, ale ukázalo se, že kluk číslo jedna záchranu beztak nepotřeboval, protože je taky tak trochu anděl. Hm, mám takový pocit, že bych hned po první návštěvě u terapeuta skončila ve svěrací kazajce v útulné vypolstrované cele. „Jsi v pořádku?“ zeptá se Tucker. O pekle jsem mu nic neřekla, o Černokřídlém taky ne, protože mamka tvrdí, že když někdo o existenci padlých andělů ví, je větší pravděpodobnost, že přiláká jejich pozornost, i když netuším, jak přesně to funguje. Neřekla jsem mu o spoustě věcí. „Jsem v pohodě. Jenom...“ Co? Co jsem jenom? Beznadějně zmatená? Naprosto v háji? Navěky zatracená? A tak přijdu s „Je mi zima“. Tucker mě obejme, promne mi paže dlaněmi, aby mě zahřál. Na vteřinu zahlédnu ten ustaraný, trochu dotčený výraz, který nasadí pokaždé, když ví, že mu neříkám celou pravdu, ale já natáhnu krk a znovu ho políbím, něžně, na koutek úst. „Už se nikdy nerozejdeme, slibuješ?“ povím mu. „To už bych znovu neunesla.“ Jeho pohled zjihne. „Domluveno. Už žádné rozchody.“ „Pojď,“ dodá, vezme mě za ruku a odvede mě nazpět na kraj vypále11
né mýtiny, kde stojí moje auto. Otevře mi dveře, pak přeběhne na stranu spolujezdce a nastoupí. Zakření se: „Zatroleně, padáme odsud.“ Zbožňuju, jak říká „zatroleně“. „Zatraceně“ u mě vyvolává nepříjemné asociace. Tenhle školní rok sedí první den školy ve stříbrném Priusu na parkovišti střední v Jackson Hole úplně jiná holka. Tak zaprvé, je to blondýnka s dlouhými vlnitými zlatými vlasy s lehkým rudým odstínem. Má je stažené do pevného ohonu těsně nad krkem a na hlavě má nasazený šedý plstěný klobouk, což, jak doufám, vypadá jako elegantní sázka na klasiku, která odvede pozornost od jejích vlasů. Její kůže je nazlátlá od slunce – ne přímo opálená, ale rozhodně zářivá. Když ale mrknu do zpětného zrcátka, nejsou to vlasy ani pokožka, co mi připadá skoro jako cizí. To ty oči. V jejich modrošedé hloubce je patrná zkušenost s dobrem i zlem. Vypadám starší. Moudřejší. Doufám, že je to pravda. Vystoupím z auta. Obloha je šedá. Nepřestává pršet a pořád je chladno. Nedá mi to a pozorně zapátrám v mracích. Přitom ve vlastním vědomí hledám jakýkoli náznak žalu, který by signalizoval, že nahoře číhá zlý anděl, i když máma tvrdí, že Samjeeza po nás nejspíš hned tak nepůjde. Poranila jsem ho a Černokřídlým uzdravování podle všeho nějakou dobu trvá. Má to něco společného s tím, jak v pekle ubíhá čas. Jeden den je tisíc let, tisíc let jeden den, něco na ten způsob. Nepředstírám, že tomu rozumím. Jsem jen ráda, že nemusíme vzít roha z Jacksonu a zanechat tu celý náš život. Aspoň zatím. Po přítomnosti padlého anděla necítím ani stopu, a tak se rozhlédnu po parkovišti, jestli někde není Tucker, ale ještě nedorazil. Nezbývá než zamířit dovnitř. Naposled si upravím plstěný klobouk a vydám se ke dveřím. Čeká mě maturitní ročník. Neudělám ani tři kroky, známý hlas zavolá: „Claro! Počkej.“ Obrátím se a zahlédnu Christiana, jak vystupuje ze zbrusu nového pick-upu, černého, mohutného auta s nablýskanými koly a slovy MAXI12
MÁLNÍ NÁBOJ vzadu na kufru. Jeho starý pick-up, stříbrný Avalanche, který jsem vídala zaparkovaný na počátku své vize, taky požár nepřežil. Ten den měly pick-upy prostě smůlu. Počkám, až ke mně Christian doběhne. Už jen při pohledu na něj se cítím divně, nervózně, jako by mě vyváděl z rovnováhy. Naposledy jsem ho viděla před pěti dny, když jsme stáli u nás na verandě, zmáčení deštěm a umazaní od sazí, a snažili jsme se sebrat odvahu vejít do domu. Museli jsme si vyjasnit tolik šílených věcí, ale nikdy jsme se k tomu nedostali. Přiznávám, že za tohle Christian nemůže. V následujících dnech mi volal, a ne málo. Jakmile se ale na mém mobilu rozsvítilo jeho jméno, jakási část mého já naprosto ztuhla jako příslovečný solný sloup a já to nezvedla. Když jsem nakonec hovor přijala, připadalo mi, jako bychom si s Christianem neměli co říct. Nakonec z nás vypadlo: „Takže jsem tě nemusela zachraňovat.“ „Ne. A já nemusel zachraňovat tebe.“ Nato jsme se rozpačitě zasmáli, jako kdyby celá ta záležitost s posláním byl povedený kanadský žert, a pak jsme zmlkli, protože co jsme si asi tak mohli vykládat? Promiň, zvorala jsem to. Asi jsem ti zvrzala poslání shůry? Chybička se vloudila. „Ahoj,“ pozdraví Christian. Vypadá udýchaně. „Ahoj.“ „Hezký klobouk,“ pochválí mě, ale pohledem sklouzne přímo k mým vlasům, jako by každá chvíle, kdy mě vidí s mou normální barvou, jen potvrzovala, že jsem dívka z jeho vize. Vzmůžu se na: „Díky. Jsem tu inkognito.“ „Inkognito?“ zamračí se. „Však víš. Vlasy.“ „Aha.“ Zvedne ruku, jako by se chtěl dotknout neodbytného pramenu, který mi opět vyklouzl z ohonu, ale místo toho sevře ruku v pěst a nechá ji klesnout. „Proč sis je prostě znovu nenabarvila?“ „Zkoušela jsem to.“ O krok ustoupím a zastrčím si vzpurný pramen za ucho. „Jenže už nechytají barvu. Neptej se mě proč.“ „Je to záhada,“ poznamená a pozvedne koutky úst v malém úsměvu, 13
ze kterého bych minulý rok roztála jako sníh. Je k nakousnutí. A on to ví. Já jsem zadaná. To taky ví, a přesto se na mě takhle usmívá. To mě vytáčí. Snažím se nemyslet na ten sen, který se mi už týden opakuje. Na to, jak mi připadá, že Christian je jediný člověk, díky kterému jsem ještě nepřišla o zbytky rozumu. Snažím se nemyslet na ta slova patříme k sobě, ta slova, která se v mé vizi stále vrací. Nechci patřit ke Christianu Prescottovi. Z jeho tváře zmizí smích a oči mu zvážní. Vypadá, jako by se chystal něco říct. „Tak zatím,“ rozloučím se možná až přehnaně vesele a vydám se ke škole. „Claro –“ Kluše za mnou. „Počkej chvilku. Říkal jsem si, že bysme spolu mohli někdy poobědvat.“ Zastavím se a překvapeně se na něj podívám. „Nebo taky ne,“ dodá s tím svým napůl smíchem, napůl povzdechem. Srdce se mi rozbuší na plné pecky. Christian už mě nezajímá, ale k mému srdci tenhle oběžník nejspíš ještě nedorazil. Do pytle. Do pytle. Do pytle. Věci se mění, ale některé podle všeho zůstávají stejné. Mé vlasy nikomu neuniknou. Samozřejmě jsem doufala, že to spolužáci přejdou s klidem. Pár poznámek šeptem, několik dní se možná bude drbat a pak to vyšumí. Jenže už po dvou minutách francouzštiny mi učitelka nařídí, ať si klobouk sundám, a já ozářím třídu jako výbuch atomovky. „Krásné, opravdu krásné,“ opakuje slečna Colbertová. Mám pocit, že nechybí moc, aby si to ke mně namířila a pohladila mě po hlavě. Držím se historky, kterou jsme vymyslely s mámou, o tom, že máma v létě v Kalifornii objevila senzační kadeřnictví a zaplatila astronomickou částku za to, abych se z oranžové noční můry stala princeznou s nazrzle blond vlasy. Líčení toho všeho středoškolskou francouzštinou, kdy musím předstírat, že jazyk neovládám dokonale, je opravdu nezapomenutelnou 14
epizodou dnešního rána. Ještě není ani devět a já se musím držet, abych neujela domů. Potom nenápadně vklouznu na matematiku pro maturanty, a když zazvoní, zopakuje se fiasko z předchozí hodiny. Tvoje vlasy, ty tvoje vlasy, jsou tak krásné. To samé na třetí hodině při výtvarce, kdy mám vážně strach, že ostatní začnou malovat mě a moje famózní vlasy. Na čtvrté hodině, politologii, je to ještě horší. Je tam totiž Christian. „Ahoj zas,“ pozdraví mě, když zůstanu stát ve dveřích a vyjeveně na něj zírám. Asi by mě to nemělo překvapovat. Na střední v Jackson Hole chodí asi jen šest set studentů, takže je docela velká šance, že budeme mít nějaké hodiny společné. Podle toho, co vím, by sem měl chodit i Tucker. Kde zatra– zatroleně dneska vězí Tucker? A když už jsem u toho, nikde jsem neviděla ani Wendy. „Jdeš dál?“ zeptá se Christian. Posadím se na židli vedle něj a začnu pátrat v batohu po sešitu a peru. Zhluboka se nadechnu, zvolna vydechnu a nakloním hlavu z jedné strany na druhou, abych si trochu uvolnila svaly na krku. „Náročný den? A to je teprv ráno,“ prohodí. „To si nedovedeš představit.“ Právě v ten moment vstoupí Tucker zvesela do třídy. „Celý den tě hledám,“ řeknu, když si sedá do lavice vedle mě. „To jsi teprv přijel?“ „Jo jo. Potíže s autem,“ vysvětlí mi. „Zbyla nám polorozpadlá rachotina, kterou používáme na ranči, a dneska ráno nechtěla naskočit. Když jsi o mém autě říkala, že je hromada šrotu, měla bys vidět tohle.“ „Nikdy jsem o Zvonku netvrdila, že je hromada šrotu,“ bráním se. Tucker si odkašle a usměje se: „To je věc, co? Máme společnou hodinu, ty a já, a tentokrát jsem ani nemusel nikoho podplácet.“ Dám se do smíchu. „Minule jsi někoho podplatil?“ „Oficiálně ne,“ připustí Tucker. „Ale pěkně jsem poprosil paní Lowellovou, sekretářku, která dělá rozvrhy, jestli by mě nezapsala na britskou 15
historii. Na poslední chvíli, takových deset minut před začátkem hodiny. Pomohlo mi, že se kamarádím s její dcerou.“ „Ale proč...?“ Tucker se zasměje. „Jsi roztomilá, když máš dlouhé vedení.“ „Kvůli mně? Děláš si legraci. Vždyť jsi mě nenáviděl. Byla jsem rozmazlená fiflena z Kalifornie, která urazila tvůj milovaný pick-up.“ Zazubí se na mě a já jen zavrtím hlavou. „Jsi cvok, víš to?“ „Jsi krutá. A to jsem si myslel, jaký to není milý a romantický gesto.“ „Jasně. Takže ty se kamarádíš s dcerou paní Lowellové? Jakpak se jmenuje?“ zeptám se s předstíranou žárlivostí. „Allison. Je to sympaťačka. Byla to jedna z těch holek, co jsem vzal na ples.“ „Myslíš, že je hezká?“ „No, má zrzavé vlasy a já mám pro rudovlásky slabost,“ odpoví. Dám mu lehkou herdu do paže. „Hele, mám slabost i pro drsňačky,“ zaraduje se. Znovu se zasměju a najednou ucítím vlnu frustrace, tak silnou, že mě okamžitě přejde smích. Christian. V poslední době se mi to stává často. Občas, obvykle když to nejmíň čekám, mi přijde, jako bych dokázala proniknout do myslí druhých. Tak například teď vnímám Christianovu přítomnost na druhé straně tak intenzivně, že mi připadá, jako by mě propaloval očima. Nedokážu rozeznat jeho jednotlivé myšlenky, spíš to, co prožívá – všímá si, jak snadno se s Tuckerem pouštím do přátelské přestřelky. Přál by si, abych takhle vtipkovala i s ním, abychom si mohli konečně promluvit a překonat minulá nedorozumění. Chtěl by mě taky umět takhle rozesmát. Vědět to, jen tak mimochodem, není žádná výhra. Máma tuhle schopnost nazývá empatie. Prý je to u dětí andělské krve vzácný dar. Vzácný dar, jo? Jestlipak bych ho mohla s díky vrátit? Tucker se mi podívá přes rameno a poprvé si všimne Christiana. 16
„Jak se vede, Chrisi? Měl jsi fajn léto?“ zeptá se. „Jo, fantastický,“ odpoví Christian a já náhle ztratím kontakt s jeho myslí. Ucítím z jeho strany jen nucenou lhostejnost. „Co ty?“ Zírají na sebe. Je to jeden z těch testosteronem nabitých pohledů. „Bezva,“ řekne Tucker a v jeho hlase zazní výzva. „Nejlepší léto mýho života.“ Říkám si, jestli bych se nemohla z téhle hodiny ještě narychlo odhlásit. „No, léto má jednu nevýhodu,“ podotkne Christian po chvíli. „Jednou musí skončit.“ Je to úleva, když je hodina za námi. Jenže pak se zastavím u dveří jídelny. Musím se rozhodnout, s kým poobědvám. Možnost A: Obvyklá volba. Stůl Neviditelných. Wendy. Holčičí pokec. Teď možná dojde i na rozpačitý rozhovor na téma randění s jejím dvojčetem a pak se mě Wendy zeptá, co se vlastně stalo ten den, kdy v lese propukl požár, a já netuším, co jí odpovědět. Ale i tak, Wendy je jedna z mých nejlepších kamarádek a já se jí nechci vyhýbat. Možnost B: Angela. Angela ráda obědvá sama a ostatní ji většinou nechávají na pokoji. Třeba, když si k ní sednu, budu mít pokoj i já. To pak ale budu muset odpovídat na Angeliny otázky a poslouchat její teorie, kterými mě posledních pár dnů doslova bombarduje. Možnost C (v podstatě nereálná): Christian. Postává nenuceně v koutě a schválně se na mě nedívá. Nic ode mě neočekává, natož aby mě do něčeho nutil, ale je tam. Chce, abych věděla, že tam je. A doufá. Jeho směrem se nevydám ani za milion. Potom se tenhle oříšek rozlouskne sám od sebe. Angela zvedne oči. Nakloní hlavu k prázdné židli vedle, a když k ní hned neběžím, naznačí mi pusou: „Pojď sem.“ Je rodilý generál. Vydám se za ní do kouta a svezu se na židli. Angela čte jakousi zaprášenou knížku. Zavře ji a postrčí ji přes stůl ke mně. 17
