MĚŠICKÝ ZPRAVODAJ
Červen 2006 1
SLOVO REDAKCE ČTENÁŘŮM (Editorial) Vážení čtenáři, milí spoluobčané, otevíráme spolu na prahu léta třetí číslo třetího ročníku Zpravodaje a tím dovršujeme letošní první polovinu redakční práce. Ta druhá polovina, která nás letos ještě čeká, bude náročnější. Máme ji totiž zpestřenou komunálními volbami. Na jejich výsledku totiž mimo jiné záleží i další život našeho Zpravodaje, a to, aby poslední předvolební číslo nebylo tím posledním vůbec. Jak dopadly volby do Poslanecké sněmovny v naší obci a krátkou informaci o následujících podzimních volbách do zastupitelstva obce, to najdete na dalších stránkách. Co ještě si můžete dnes přečíst před dovolenou, prázdninami, letním odpočinkem? Ani dnes nepřijdete o další pokračování, už dvanácté, „Toulek historií....“, kterýžto seriál si našel své čtenáře a jako celek vytvoří malý dějepis Měšic. Čeká nás ale ještě dlouhá cesta, jsme teprve na počátku 20.let první republiky. Nechybí ani další díl dobře čtivých pamětí pana profesora Andryska, dále Slovo starosty, a další informace z radnice. Od vydání minulého čísla se v obci odehrály nejméně čtyři zajímavé události, hodné zaznamenání a vesměs zdařilé - další díl turistického „Vejšlapu“, slavnostní spuštění zámeckých věžních hodin, Jarní rybářské závody a Dětský den. O tom všem se dočtete podrobněji. My jen dodáme, že tyto akce měly jednoho společného jmenovatele: velkou, až nečekanou účast občanstva (včetně dětí) a líbily se. Jsme tomu rádi a děkujeme všem, co přišli, taky i těm, co přišli k volbám, a na další taková setkání se těšíme. Již nyní vás zveme také na jubilejní 10. ročník „Měšické prakyády.“ Nepřehlédněte taky poutavý rozhovor s panem Petrem Skálou, akademickým sochařem a mistrem hodinářského řemesla Je léto, a tak jsme přidali i dva malé tipy na vycházky. Není třeba chodit daleko Hovorčovice, Sluhy a Veleň jsou za humny. Trochu poznání vám třeba přinese i krátký informační text o tom, co si máme představit pod pojmem „Svazek obcí Region Mratínský potok“. Víc už se nám toho před uzávěrkou nevešlo. Příjemné dny horkého léta vám přeje vaše redakce
Slovo starosty Vážení spoluobčané, přiznám se, že mne překvapilo, kolik z Vás se přišlo podívat na spuštění zrestaurovaných věžních hodin na našem měšickém zámku. Zájem byl takový, že si mnozí vystáli i dlouhou frontu na prohlídku věžního stroje na půdě zámku. Samy prostory půdy stojí za shlédnutí, protože řemeslná práce našich předků na trámoví krovu a klenutě vyzděných komínových tělesech se dnes již nevidí. Těší mne, 2
že i na jiných akcích pro veřejnost se schází stále větší počet našich obyvatel, že si sousedé mají co říct a sousedé přes ulici nebo z druhé stany Měšic mají k sobě blíž. Dovedou se společně pobavit a zapomenout na všední starosti. Jsem rád, že přibývá těch, kteří se s hrdostí hlásí k občanství v Měšicích. Rád bych poděkoval všem, kteří věnují svůj osobní volný čas organizování jednotlivých akcí pro děti i dospělé. Rád bych je vyjmenoval, ale nejsou to jen členové zastupitelstva, jsou to i jiní, většinou rodiče, kteří se věnují využití volného času dětí při sportu i hrách. Nerad bych někoho vynechal, proto znovu děkuji všem, máte můj obdiv. Na závěr zjišťuji, že jsem chtěl psát o něčem jiném. Kdo mně zná ví, že na chválu jsem skoupý, ale asi to chtělo ven. Zdravím všechny, Petr Lanc
Blok informací z Obecního úřadu Výsledky voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR konaných ve dnech 2. a 3. 6. 2006 v obci Měšice počet zapsaných voličů počet vydaných úředních obálek počet odevzdaných úředních obálek počet odevzdaných platných hlasů
1020 697 696 693
Občanská demokratická strana Česká strana sociálně demokratická Komunistická strana Čech a Moravy Strana zelených KDU - ČSL SNK Evropští demokraté Nezávislí demokraté (předseda V. Železný)
tj. účast 68,33 %
337 hlasů 166 hlasů 65 hlasů 55 hlasů
tj. 48,62 % tj. 23,95 % tj. 9,37 % tj. 7,93 %
25 hlasů 17 hlasů 11 hlasů
tj. 3,60 % tj. 2,45 % tj. 1,58 %
Celkem bylo v naší obci voleno 14 stran. Ostatní výše neuvedené strany obdržely po 1 - 4 hlasech.
Závěrečný účet obce Měšice Závěrečný účet zpracovávají obce jako samostatné účetní jednotky podle zákona č. 250/ 2000 Sb. o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů. V závěrečném účtu jsou obsaženy údaje o plnění rozpočtu. Přehled svým obsahem dokumentuje hospodaření obce v uplynulém roce včetně vyúčtování finančních vztahů se státním rozpočtem. Součástí závěrečného účtu je i zpráva o přezkoumání hospodaření. Obec Měšice hospodařila v roce 2005 podle rozpočtu schváleného zastupitelstvem obce dne 29.12.2004. Rozpočet byl schválen jako schodkový. Schodek ve výši 4.570,-tis. Kč by obec byla schopna uhradit z finančních prostředků minulých let. Během roku došlo k několika 3
velkým změnám. Byla proto vypracována rozpočtová opatření, která rozpočet upravují. Rozpočtové příjmy výrazně ovlivnily přijaté dotace a výdaje byly sníženy odložením stavby čističky odpadních vod a oprav komunikací. Skutečné příjmy roku 2005 činily 16,684 tis. Kč a skutečné výdaje 16,529 tis. Kč. Hospodaření r. 2005 skončilo přebytkem, a to ve výši 155 tis. Kč. Další informace ve zkratce: - stav na bankovních účtech činí k 31.12.2005 10,822 tis. Kč - 31.12. obec doplatila půjčku SFŽP ve výši 2,275 tis. Kč - obec má dlouhodobou půjčku od MF ČR vedenou jako Fond rozvoje bydlení ve výši 800 tis. Kč Podle písemné zprávy o výsledku hospodaření nebyly zjištěny žádné nedostatky. OÚ Měšice Malý průvodce na cestě k volbám (volby do zastupitelstva obce 2006) Ano, letos nás čekají ještě jedny volby, na podzim, do zastupitelstva obce. Jsou pro nás nejméně stejně důležité, jako ty do Sněmovny, které jsme před měsícem prožili. Výsledky voleb do Sněmovny v naší obci uveřejňujeme v tomto čísle Zpravodaje na jiném místě. Volby do Zastupitelstva proběhnou buď na konci října nebo na začátku listopadu, termín není ještě vyhlášen. Je tedy zdánlivě ještě dost času, ale pozor, jen zdánlivě ! Chceme vás tedy už teď stručně informovat o základních údajích, které by měli voliči a kandidáti znát. Bude to jen orientačně a tak trochu bez záruky - rozhodující budou Pokyny k volebnímu zákonu, které teď pro letošní volby nemáme ještě k dispozici. Takže hlavně: kandidátní listiny mívají termín k podání zhruba do konce srpna (66 dní před volbami) a nejspíš to tak bude i letos. Ale pozor, kdo chce být umístěn na kandidátce politické strany nebo hnutí, musí počítat s tím, že tyto kandidátky bude požadovat dotyčná politická strana požadovat již do konce července ke schválení. Kandidátní listina musí mít předepsanou formu a náležitosti podle volebního zákona, ale to dobře vědí ti, kdož budou kandidátky sestavovat a podávat, takže tím se zde nemusíme zabývat Kdo chce být volen, může se zapsat na kandidátce politické strany, hnutí, nebo koalice stran, a to buď jako člen některé ze stran, nebo bez politické příslušnosti. Další možností je být na kandidátce nějakého sdružení, nebo lze i kandidovat samostatně, sám za sebe. Každý kandidát musí předložit podepsané prohlášení. Některé politické strany, víme to třeba u ODS, vyžadují od kandidátů na své listině doložit výpis z trestního rejstříku a lustrační osvědčení. Kdo tedy chce být volen, musí se rozhodnout pro jednu z těchto možností. Pokud ovšem kandiduje sám, nebo na kandidátce nějakého sdružení, pak musí doložit podporu kandidatury peticí s jistým počtem podpisů daným procenty z počtu obyvatel. A co by měl vědět volič? Na rozdíl od sněmovních voleb nevolí pouze strany, ale může si vybírat i osobnosti - jednotlivé kandidáty, a to až do celkového počtu zastupitelů, což je v našem případě 11 kandidátů. Způsob jakým to udělá, se volič včas dozví, stejně jako dostane včas volební lístky. Kandidáti by se ve svém zájmu měli voličům představit a seznámit je se svou představou činnosti v zastupitelstvu (volební program). Mohou to udělat na veřejném shromáždění a 4
mimo jiné také, každý kdo o to projeví zájem, dostane prostor (všichni stejný) v našem časopise. Termín voleb bude včas vyhlášen presidentem republiky. Zbývá už jen dodat, abyste už teď, milí čtenáři a spoluobčané, zapřemýšleli, koho navrhovat, koho pak volit. Znovu opakujeme, volíme především osobnosti, ne strany, tak to na malé vesnici je. Volte tedy tak, aby příští čtyři roky v čele obce stáli lidé moudří, schopní a slušní. Víme všichni dobře, že dosavadní zastupitelstvo nasadilo laťku dost vysoko. Bylo by škoda, aby ti, kteří nastoupí, neudrželi to dobré jméno, které obec Měšice teď bezesporu má. Navrhujte odborníky, navrhujte občany ke kterým máte důvěru a o nichž si myslíte, že budou kvalifikovaně rozhodovat. Bližší a přesnější informace najdete ve volebním zákoně a pokynech k němu, na Obecním úřadě a u volebních zmocněnců volebních stran. Tyto první, základní informace pro vás sestavila vaše redakce
NA NÁVŠTĚVĚ U SOUSEDŮ - Hovorčovice Málo známé kulturní památky v okolí: Kostel v Hovorčovicích Asi 2 kilometry od naší obce na jih, těsně u hranice města Prahy, leží Hovorčovice. Historicky je to vesnice velmi stará - první záznamy pocházejí z 11. století, a má pestrou historii. Podrobněji se o ní dočtete třeba v knize „Povodí Mratínského potoka“. Vystřídala se zde řada majitelů a od 17. století byla ves stejně jako Měšice v držení Nosticů a součástí jejich pakoměřického panství. V 19. století obec tvořila jeden správní celek s Měšicemi, až do osamostatnění obou obcí počátkem století dvacátého. Dnes má obec ležící v mělkém údolí Hovorčovického potoka 1450 přihlášených a 650 nepřihlášených (sic!) obyvatel a 388 domů. Na okrajích obce probíhá extensivní obytná výstavba. Hovorčovice mají železniční zastávku na trati Praha - Turnov a dvě zastávky autobusové příměstské dopravy. Nepřehlédnutelnou dominantou obce a nejvýznamnější a také jedinou její kulturní památkou je kostel Narození sv. Jana Křtitele. Stojí na mírné vyvýšenině ve středu obce nad původní obdélníkovou návsí. Postaven byl ve 13. století v románském slohu a ve 14. století byl goticky přestavěn. Byl původně kostelem farním. Další velkou opravou prošel v 18. století přičiněním F. A. Nostice. Kostelní loď má obdélníkový půdorys a rovný strop. Presbytář má čtvercový půdorys a křížovou klenbu. 5
V jihozápadním rohu lodi je do stavby začleněna hranatá věž. Hlavní oltář zdobí oltářní obraz Křtu Páně. Součástí interiéru je také barokní kazatelna. Kostel míval i zvony o které přišel v době válek. Z původního mobiliáře se téměř nic nezachovalo, protože i tento kostel podlehl nájezdům lotrovské sebranky, která vše rozkradla. U kostela původně bývala i fara, hřbitov a zachovala se kostnice. Poslední zdařilé opravy kostela proběhly v 80. a 90. letech min. století a tak bělobou svítící věž starobylého kostela s bohatou historií a zajímavou siluetou již z dálky zve poutníka k malému zastavení. Interiér je ovšem běžně nepřístupný, dovnitř můžeme jen v době mše svaté. Ta se koná každou poslední neděli v měsíci. V dubnu – září od 15:30 hod. a v ostatních měsících od 14:30 hod. Pěšky se do Hovorčovic dostanete nejpříjemněji polní cestou s obnovenou třešňovou alejí a podél lesíka. S použitím díla A. Podlahy „Posvátná místa.....“, záznamů hovorčovické kroniky a vzpomínek pamětníků redakčně upravil Vladimír Novák
CO TO JE, KDYŽ SE ŘEKNE .... .... Svazek obcí „Region Povodí Mratínského potoka“ Přestože naše obec je již delší dobu součásti jmenovaného společenství - od počátku jeho ustavení -, není ještě v povědomí mnoha lidí zakotveno, co se tím rozumí. Pokusme se tedy ve stručnosti tento pojem objasnit. Nejlépe bude, přidržíme-li se výkladu člověka nejpovolanějšího, jímž je pan Otakar Hlavín, předseda Regionu. Jak a proč tedy tento svazek obcí vznikl. Především vznikl dobrovolně a vzájemnou dohodu, nikoliv na nějaký pokyn shora. Malé, spolu sousedící obce pocítily užitečnost nějak se spojit při prosazování svých i společných zájmů. Vzhledem k poloze, charakteru a velikosti je často problematika některých potřeb těchto obcí stejná nebo velmi podobná. Také historicky tyto obce něco spojuje - dotyčné území je z větší části totožné s bývalým nosticovským pakoměřickým panstvím. Jakási přirozená sounáležitost zde vždy byla a je. Financování, bezpečnost, doprava, síť komunikací, územní plánování, to jsou některé z okruhů zájmů těchto obcí, které je lépe řešit společně, než na vlastní pěst. Proto se dne 19. ledna 1999 sešli starostové osmi obcí z části území okresu Praha východ a dohodli se na vytvoření Regionu Povodí Mratínského potoka (dále „Region“). Pro malou velikost území bývá také nazýván mikroregionem. A proč zrovna „Povodí Mratínského potoka“? Jestliže se hledal společný jednotící prvek pro obce tohoto území, bylo nejjednodušší a nejvýstižnější zvolit geografický termín - obce svazku vesměs leží ve jmenovaném území - na Mratínském potoku a jeho přítocích, což je i náš potok Makovka, nyní zvaný Líbeznický. Nenechme se mást nejednotností geografického názvosloví - Mratínský potok je na horním toku zván i jako Ďáblický, Červenomlýnský, Bělomlýnský, ba i Třeboradický, rozhodující je ale označení v mapách, pod kterým se vlévá do Labe. Dne 15. dubna 1999 byly schváleny stanovy sdružení, jehož členy tehdy byly Líbeznice, Měšice, Hovorčovice, Mratín, Bašť, Sluhy, Veleň, Čakovičky, Nová Ves, Kojetice a Zlonín. Toto sdružení bylo založeno k ochraně společných zájmů a zmnožení sil a prostředků při prosazování záměrů přesahujícím svým rozsahem a významem každou účastnickou obec. 6
Podrobně je předmět činnosti popsán ve stanovách. Dne 15. 11. 2001 byly schváleny nové stanovy podle novely zákona o obcích a sdružení se změnilo v dobrovolný svazek obcí se stejným názvem. Jeho předsedou je Otakar Hlavín, starosta obce Líbeznice. Sídlem svazku jsou Měšice. Prvním místopředsedou je v současné době Antonín Koudela, starosta obce Kojetice, druhým místopředsedou Jiří Mohyla, starosta obce Čakovičky. Tajemníkem je Petr Lanc, starosta obce Měšice. V současné době má už svazek 14 obcí a jeho území je již větší, než samotné povodí Mratínského potoka. Členy jsou: Bašť, Bořanovice, Čakovičky, Kojetice, Kostelec nad Labem, Líbeznice, Měšice, Mratín, Nová Ves, Sedlec, Sluhy, Veleň, Zdiby a Zlonín. Rozloha území mikroregionu je 8071,1 ha a žije zde asi 11,5 tisíce obyvatel. Hustota osídlení je 142 obyvatel na 1 km2. Jedním z dokladů užitečnosti spolupráce obcí Regionu se před časem stala výstava o jejich historii a současnosti a v nedávné době vydaná kniha „Povodí Mratínského potoka a jeho okolí“, která by bez podpory Regionu stěží mohla vyjít. S přispěním Otakara Hlavína a z podkladů Regionu zpracoval Vladimír Novák
Naše nemocnice Měšice – V. část Oskar Andrysek * S ohledem na rostoucí oblibu soudních procesů v naší zemi se autor rozhodl u některých osob, vystupujících v tomto vzpomínání, uvést na místě jejich plného jména jen iniciálu. To není žalovatelné, i když i čtenář, jen bazálně orientovaný v popisovaném dění, si může domyslet o koho se jedná. Podat v takovém případě žalobu by znamenalo, že se potrefený k jednání popisované osoby hlásí a tím i přiznává a tudíž není co žalovat.
Konec pana Vrťátka Pan Vrťátko říkal: „Říkejte mi řediteli, nepotřebuji žádné tituly“. Byl to ročník 48 a dle záznamu u nás pracoval od 1. 12. 1996 do 28. 2. 1997, tedy ne moc dlouho. Aby se jeho kariéra uzavřela, bylo to těžké. Neshodli jsme se na přeměně nemocnice na grafické studio, problémem byly jeho způsoby jednání se zastupiteli obce a vůbec se stával pro nás neúnosným. Jedním z vrcholů byla okolnost, že byl znám policistům a opakovaně hledaný také pro neplacení výživného. I jako zásadový monogamista, tvrdící, že jedné je až nad hlavu, jsem ochoten tolerovat přelétavé motýly, ale s tím, že pokud zasejí, musí se o potomstvo postarat dle hesla, že každý špás něco stojí. Pan ředitel se proslavil i jinak – oba jsme při neshodách o řízení nemocnice dostali s manželkou doporučená psaní s doručenkou. Překvapilo nás, jak nám dal televizní technik výpověď pro odbornou neschopnost. Inu – jednou v životě je i takový typ „padáka“ nutno vychutnat. Zkrátka, byl už neúnosný, ale jak se ho zbavit? Jednou, bylo to v neděli, seděl ve své pracovně a až dosud přede mnou v tušení zlého unikal. Zatelefonoval jsem našemu tehdejšímu správci – Bondymu - takto bývalému mistru v judo a obdivovateli US Army. Ten přišel 7
ve svém battledressu, s obrovskou pistoli na zadku, zda maketou nebo pravou nevím. Oba jsme vstoupili k panu řediteli, který měl před sebou svůj perkusní revolver. Bondy stál za mnou v postoji gorily a šel z něho strach. Optal jsem se pana Vrťátka, zda chce s námi dále spolupracovat a jakou formou, Bondy se ledabyle natočil, ředitelův pohled padl na ten jeho kanón, houpající se na zadku, pak bleskurychle podepsal abdikaci z funkce, popadnul perkusák a zmizel navždy. Ještě dal o sobě vědět, když požadoval asi 120 000 Kč jako náhradu za jeho ideový koncept nemocnice. Kdeže je mu dnes konec.
Ředitelka Těžko se píše autorovi o někom, na němž byl závislý počínaje výživou a obměnou ponožek konče, tak, aby byl spravedlivý a neurazil přitom existenční zdroj osobní péče. Leč po tomto vysvětlení rovnou do toho. Najednou jsme byli osvobozeni, ale co teď. Rozum říkal: „Pryč od toho“, ale ti zaměstnanci, pacienti a dluhy, na to jsme neměli žaludek ani základní tunelářské vzdělání. Radili jsme se s přáteli, kteří byli v témž Občanském sdružení, které mělo na sebe registraci nemocnice. Díky mému svéráznému administrativnímu přístupu s technologií vyhnívání spisů jsem na funkci ředitele neměl a tak byla požádána má žena Renáta. Ta díky svému měkkému srdci neuvážlivě kývla a měli jsme paní ředitelku. Nejsem si jist, zda toho někdy litovala, nebo byla ráda, ale určitě vím, že s ní vždy cloumaly obě krajnosti navíc se silným pocitem zodpovědnosti, nepřipouštějícím moderní přístupy jako bankrot, nucenou správu, hodit se marod a zhroucení nebo „tuneláž a la Czeccho“. Ono to opravdu chtělo odvahu až hazardní a nikdy bych u ní nečekal takovou umanutost to dokázat. Na krku byla zima. Zavádění plynu se zastavilo před branou do parku a čekalo se na jaro. Ze čtyř kotlů měly fungovat tři, šly dva, z toho jeden byl prasklý a ten poslední vše táhnul. Mrazy toho roku jak v románech, dluhy, kam se podíváme a uhlíři nám vozili uhlí po soumraku načerno jen proti hotovému zaplacení. Peníze na uhlí jsme měli vždy v krabici od bot. Nezmrzli jsme, pacienty koupali v teplé vodě, jen vzpomínám na ta rána, když naší hrdinní topiči, nyní údržbáři zaroštovali v nedýchatelném vzduchu kotelny a celý kraj se zahalil do dusícího dýmu z kvalitního sirnatého hnědého uhlí. Při vzpomínání na tehdejší topení vzpomínám na typicky české finále: Po letech byly všechny dluhy poplaceny, když tu se najednou ozve „faktoringová firma“, která nám oznámí, že bude od nás všemi prostředky vymáhat dluhy za dodávky uhlí. Díky internetu jsem zjistil o jakou firmu jde, vede jí jistý M. A. Nikotin, členové správní rady většinou s trvalým bydlištěm Moskva, nebo Kyjev, zkrátka ředitelka Rusů znalá, dostala strach. Nakonec Ivani nepřišli a nakládačku asi dostal někdo z Uhelných skladů s.r.o. v likvidaci. Ten podnik asi prodal vymáhací firmě i zaplacené pohledávky a po průkazu plného zaplacení se firma trvale odmlčela. Ke klíčové postavě ředitelky se budu mnohokrát vracet, leč nyní vzhůru do dalších kapitol. Z materiálu prof. Oskara Andryska redakčně bez úprav zpracoval Jiří Bejlek Pokračování příště
8
Ze života, pro zasmání: A: Ona B: On A: „Co si dáš k večeři?“ B: „Mě je to docela jedno, co uvaříš, to sním.“ A: „S tím už přestaň, snad víš, na co máš chuť, ne?“ B: „Jo chuť...Tak to bych si dal třeba biftek na zeleným pepři a opečený brambory s fazolkama...“ A: „Hele, já tu nemám čas na blbosti, zatímco ty jsi přijel z práce až v sedm večer, já už stačila napsat s dětmi úkoly, uklidit nákup a vyprat prádlo. Tak řekni, co si dáš k večeři.“ B: „No vždyť jsem ti to řekl, já mám chuť na biftek na zeleným pepři a …“ A: „Hele, já na to fakt nemám náladu, nemůžeš někdy říct něco normálního?“ B: „No dobře, pak bych tedy měl chuť na bramborák.“ A: „V půl osmý večer? Ty jsi se snad zbláznil. A stejně nemáme brambory. Kdyby jsi přišel domu dřív, mohl jsi je koupit!“ B: „Já bych je klidně koupil i v těch sedm, vždyť v supermarketu mají do devíti, stačilo aby jsi mi to řekla.“ A: „Proč bys je prosím tě kupoval ty, brambory vždycky kupuju já ,odjakživa. Navíc jsme je měli včera, tak je přeci nebudeme žrát každej den.“ B: „No já jen, že jsi se ptala na co mám ...“ A: „Nech už toho prosím tě, jseš s tím ...že jsi se ptala... už trapnej. Naposledy se tě ptám, co si dáš k večeři.“ B: „A z čeho si můžu vybrat?“ A: „No to seš celej ty. Já se tě zeptám a ty mi odpovíš otázkou.“ B: „No... tak tedy..., co třeba tousty...“ A: „Ty bys byl schopnej mi sežrat toustovej chleba, když víš, že je jedinej, po kterým nemám zácpu? K večeři ti udělám buď špagety nebo ohřeju nějakou omáčku a maso z mrazáku. Konečně se už rozhodni.“ B: „Tak já bych si... asi... dal..., no třeba tu omáčku, tu jsem už dlouho neměl.“ A: „Omáčku, jo? A proč si nedáš špagety.“ B: „Dobře, udělej mi špagety.“ A: „No konečně, z tebe taky něco dostat. Chceš na ty špagety sýr?“ B: „Nechci, vždyť víš, že si ho na špagety už léta nedávám.“ A: „No to je zvláštní, já se ženu dneska extra pro sýr na tvoje špagety a ty mi nakonec řekneš, že si ho už na špagety nedáváš. To by mě zajímalo, jak dlouho.“ B: „Už deset let miláčku, to jsem tě ještě neznal, když jsem si naposledy na špagety sýr dal.“ A: „Takže já ti teď v osm večer udělám špagety. Já je teda nebudu, děti taky ne, takže je budeš jíst sám. A přitom jsi si klidně mohl dát tu omáčku z mrazáku.“ B: „To mohl, klidně, proč ne - tak mi jí dej?“ A: „No vidíš, kdyby jsi to řekl hned, nemuseli jsme tady půl hodiny šaškovat a já z tebe nemusela tahat co si dáš!“ A: „Tak tady máš tu svojí omáčku a maso. To jsem jen zvědavá, co budu dělat s tím sýrem.“
Jiří Bejlek
TOULKY MĚŠICKOU MINULOSTÍ - část XII. Úvod: Minule jsme spolu poznali, jak obec prožívala první rok v novém samostatném státě, Československé republice. Teď se ocitáme ve 20. letech 20. století. První polovina meziválečného období znamenala zásadní změnu politického, hospodářského a společenského obrazu země, a to se nutně odrazilo i na životě obce, jak v dnešním díle a v těch následujících uvidíme. Na naší cestě po proudu času se teď setkáváme s jednou novinkou. Dostáváme se do časového období, které už má své doposud žijící pamětníky. Není jich mnoho, ale jak budeme v čase postupovat dál, bude jich přibývat. Byli tehdy sice ještě dětmi, ale od svých rodičů a prarodičů se dozvěděli mnohé o jejich životě. Budeme se tedy už asi občas dozvídat, 9
že to či ono, co jsme napsali, je jinak, a proč jsme se o něčem jiném nezmínili vůbec. Jenže historické pojednání, má-li být seriozní, musí vycházet z písemných podkladů, a to ještě ověřených. Jistě, historii lze skládat ze střípků vzpomínek pamětníků, to je cenný zdroj, ale musí to být vzpomínky autentické, autorizované - ne tedy typu „náš děda v hospodě jednou slyšel....“. Ale uvítáme jakékoliv poznatky z dějin obce jen to ale bude trochu jiný žánr, jiná linie, něco mezi pověstí a realitou, a to je třeba zpracovat a zveřejnit v jiných samostatných celcích. Základem „Toulek“ budou i nadále písemné a obrazové záznamy, které po sobě zanechali naši předchůdci - kronikáři, historikové, veřejní činitelé obce a funkcionáři spolků. A teď tedy vyrazíme do roku 1920 a dále.... Část dvanáctá: Nová doba - dvacátá léta minulého století Událostí zásadního významu v roce 1920 byla bezesporu pozemková reforma, která zasáhla do rozvoje zemědělství natolik, že pro řadu lidí znamenala počátek nového života. Reforma je označována jako „první“ a znamenala omezení vlastnictví půdy zejména u církevních a šlechtických velkostatků. Stalo se tak v předchozím roce (1919) vydáním zákonů č. 215 a 318. Na podzim roku 1920 byly na jejich základě soudním rozhodnutím přiděleny pozemky z vlastnictví měšického velkostatku drobným nájemcům z Měšic a okolí. Byl by to dlouhý seznam jmen, rozloh a čísel pozemků a jejich kupních cen, a tak si jen řekneme, kterých popisných čísel v Měšicích se to týkalo: 22, 23, 25, 29, 31, 34, 35, 37, 38, 48, 57, 59. Jednalo se vesměs o pozemky menší nebo jen nepatrně větší než 1 ha. Celkem bylo takto rozděleno něco přes 17 ha pozemků, celková kupní cena byla 48 581 Kč. Z dnešního pohledu to sice byl akt jakési sociální spravedlnosti, kdy obdrželi půdu lidé, kteří žádnou nevlastnili a vznikly tak v obci podmínky pro hospodaření drobných rolníků. Na druhé straně to byl nebezpečný precedens zásahu státu do soukromého vlastnictví, což, jak víme, mělo až obludné vyvrcholení o pár desítek let později v podobě negace soukromého vlastnictví půdy vůbec. V tomto roce (1920) proběhly také volby do Národního shromáždění, a to do Poslanecké sněmovny (18. dubna) a Senátu (15. května). O nich jsme psali minule. Ochotnický spolek „Kollár“ v tomto roce sehrál tři představení (Palackého třída č 3, Pražský žid, a Lesní panna). Během roku uspořádali ještě besídku pro děti, dvě přednášky a 26. prosince taneční zábavu. Z událostí roku jmenujme ještě, že zemřel člen obecního výboru Václav Bartůněk a na jeho místo nastoupil Karel Konrád. Poštmistrovství na zdejší poště převzala slečna Luisa Vitujová. Obec byla tehdy svým charakterem výhradně zemědělská, tak se podívejme na hospodářské výsledky. Při souhrnu dešťových srážek 469,5 mm/rok, tedy normální množství byly výnosy plodin u obilí kolem 15 q/ha, cukrovky 200 q, hrách 18 q a brambory 60 q. Z toho je i vidět, co se převážně pěstovalo. K tomu si řekněme i ceny za 100 kg (l q): pšenice 140 Kč, cukrovka 26 Kč, brambory 40 - 47 Kč a hrách 250 Kč. Pro zajímavost ještě cena dojnice: až 12 000 Kč, a litr mléka stál 2 Kč. Ještě několik cen dalších životních potřeb: chléb 2,75 - maso 15,- - salám 10,- - cukr 6,40 - (vždy Kč/kg.). Za elektřinu platili 2,70 Kč/ kWh, za uhlí 4 Kč za 100 kg, boty stály 19 Kč, látka 26 Kč/m, auto od 18 tisíc do 550 tisíc, vysavač 1500 Kč. K posouzení, jak se žilo, je ovšem třeba znát, kolik si lidé mohli vydělat. 10
Některé průměrné měsíční mzdy (jsou jen orientační, hodně se měnily): Rolník 550 Kč, dělník 850 Kč, učitel 1100 Kč, technik 1750 Kč, ministr 9000 Kč. Zemědělští dělníci měli k platu ještě výsledek vlastního hospodaření a tzv. „deputát“, čili naturální dávky (i třeba uhlí nebo pivo). Samostatně hospodařící rolníci ovšem měli výdělek závislý na svých výsledcích - kolik se urodilo, za kolik prodali atd. V tomto srovnání už lákavý obraz nízkých cen značně bledne - žilo se velmi skromně a na vesnici obzvlášť. A když už jsme u cen, nákupů a prodejů, tak pan velkostatkář Ervin Nostitz koupil od manželů Trousílkových usedlost čp. 21 za 30 000 Kč. Tady letopisec ve jménu pana Nostitze pečlivě uvádí „bývalý hrabě“. V nové republice totiž šlechta přišla o své tituly. Víme ale, že ono se to jaksi nevžilo. Šlechtic totiž „bývalý“ být nemůže.... A o čempak asi v onom roce 1920 jednalo obecní zastupitelstvo? To víme docela přesně. Ze zažloutlého rukou psaného zápisu s roztomilými pravopisnými chybami vyčteme, že se sešli 8. února 1920 v počtu 11 členů za přítomnosti starosty Václava Procházky. Je nutno podotknout, že zastupitelé se tehdy scházeli zásadně v neděli odpoledne, a pokud ve všední den tak po 20. hodině večer. K projednání měli kromě čtení minulého zápisu ještě 4 body. Z toho je pro nás zajímavé, že jednali o finančním hospodaření obce za r. 1919 a rozpočtu na rok 1920. S jakými penězi tehdy obec disponovala? V roce 1919 měli příjem 5367 Kč a vydání 6228 Kč. Měli tedy „nedostatek“ (dnes tomu říkáme „schodek“) 861 Kč. Mluví se zde ještě o chudinských účtech, to přeskočíme. V rozpočtu na rok 1920 pak měli příjem 8 Kč (ano, není to chyba) a vydání 5107 Kč, čili schodek 5099 Kč Z čeho tehdy kryli schodek, v zápisu se nedočteme. Jako další bod měli schválení domovského práva pro pana Fialu a pana Křehnáče. A to bylo, až na nějaké drobnosti, vše. Toho roku se ještě sešli 22. května a 9. září. Ve srovnání s dneškem celkem idyla, že. Tehdy ovšem život na malé vsi plynul pomaleji a poklidněji a k jednání obecního výboru se toho v chudé vesnici moc nenašlo. O běžných záležitostech rozhodoval starosta. V roce 1921 vyšel dne 11. března zákon č. 100 o stavebním ruchu, který umožnil rozvoj stavební činnost i v naší obci. Stavební družstvo v Bořanovicích s pobočkami v Líbeznicích a Měšicích koupilo od velkostatku v Měšicích pozemky kat.č. 105/1 a 100/1 o celkové výměře něco přes 2 ha a o kupní ceně 23 314 Kč a začalo se stavět. V tomto a příštím roce bylo postaveno 6 domů (čp. 69 až 74). Těchto 6 domů stojí v dnešních ulicích Revoluční, U Tratě a Střední. Jména tehdejších stavebníků vynecháme. Od vydání stavebního povolení do povolení k obývání tehdy uplynuly 3 4 měsíce, a nejdéle 9 měsíců, když v tom bylo zimní období, kdy se nestavělo. V roce 1921 koupila TJ Sokol od velkostatku Měšice 20. léta min. stol. (dnes ulice Měšická) 11
díl pozemku 105/1 o ploše asi 41 arů za 1239 Kč a zřídila si zde cvičiště (dnes to je zastavěný prostor mezi ulicemi Revoluční a V Aleji). V tomto roce (1921) také vznikl Fotbalový klub. Hřiště měli zpočátku na panském poli k.č.103, později k.č. 125. Za používání 2 měr platili nájemné. V tomto roce přenechal majitel velkostatku určité plochy ze zahrady k.č.16 a pole k.č. 108 na rozšíření dvorků a zahrádek. Dále dal dvůr do vnuceného nájmu přes 8 ha, čili 42 měr polí za 65 Kč za míru, čili celkem za 2775 Kč do vnuceného nájmu. Na závěr se podíváme na výsledky sčítání obyvatelstva z 15. února 1922. Bylo sečteno 468 obyvatel, 122 rodin. Obec měla 60 obydlených domů, 2 nečíslované domky v bažantnici a parku a 5 domů neobydlených. V té době se také začíná zvolna měnit sociální rozvrstvení obyvatel - k zaměstnancům velkostatku a drobným rolníkům a živnostníkům přibývají dělníci a zaměstnanci dojíždějící za prací do nových průmyslových oblastí Čakovic, Letňan a Vysočan. V obci samotné ještě žádný průmysl nebyl. Příště ještě ve 20 letech zůstaneme a zkusíme si přiblížit tehdejší tvář obce a jejich obyvatel ještě z jiných pohledů. Pokračování příště Vladimír Novák
POZVÁNKA NA VÝLET (Mratín) - Sluhy - Veleň -(Hovorčovice) Dnes vám nabízíme krátkou odpočinkovou procházku či projížďku místy, která důvěrně znají účastníci úplně prvního „Vejšlapu povodím Mratínského potoka“. Kdo tam byl, může si cestu zopakovat nebo si trasu kombinovat a zpestřit, kdo nebyl, bude se mu tam líbit. Budeme popisovat jen zajímavá místa trasy, kterou není nutno přesně dodržovat - v přehledné krajině i bez mapy příliš nezabloudíte. Výchozím bodem může být Mratín, popisovaný minule, kam dojdete z Měšic lesem po žluté značce, ale nemusíte dojít až do obce, ale za prvním malým rybníčkem opustit značku a vpravo polní cestou dojít do Sluh. Cestu lze ale také klidně začít v Hovorčovicích a polní cestou dojít do Veleně a trasu tak absolvovat v opačném směru. To je na výběr. Do Sluh můžeme dojít i po silnici z Mratína kolem rybníka s pěkným výhledem na mlýn. U prvních domů Sluh si vzadu všimněte skalních výchozů, které ve zdejší ploché krajině nejsou zrovna obvyklým jevem - jsou to křídové pískovce. Pokračujeme ke křižovatce se zastávkou autobusů, odkud lze po schodech vyjít ke hřbitovu se zvonicí. Odtud sestoupíme ke kostelu, kam lze od křižovatky dojít i po silnici vpravo. Kostel je zasvěcen sv. Vojtěchu a je velmi starý, snad z doby před r.1000 n.l. Kostel byl upraven barokně a je hezky opraven. Za potokem ve stráni stojí barokní fara z roku 1780, podle níž se vrátíme na horní cestu, po níž dojdeme k rybníku. Zde jsou skály nejvyšší a je v nich i malá jeskyňka. Od posledních domů pokračujeme cestou po pravém břehu Mratínského potoka. V údolí se střídají pole a 12
louky ohraničené zalesněným strmým svahem. Cesta v louce skončí, zde podle situace musíme trochu improvizovat, ale cestu opět najdeme asi 50 m vlevo u označení bažantnice. Přijdeme k hrázi dalšího rybníka a dále původní cestou k silnici. Po ní půjdeme vpravo do Veleně. Projdeme obcí a u zvoničky odbočíme na polní cestu vpravo, která nás dovede zpět do Měšic, ale kdo si chce cestu prodloužit, může z ní odbočit vlevo do Hovorčovic, vyjdete v centru obce, a odtud lze po polní cestě na sever podél lesíka a nově upravenou alejí dojít k železniční trati na okraji Měšic. Kdo by si chtěl cestu ještě více prodloužit a zpestřit, může ještě před Velení po silnici jít opačným směrem k Brázdimi a z ní odbočit vpravo na mírné návrší zvané Zlatý kopec. Zde je velmi významné místo - chráněné archeologické naleziště, kde kromě jiných nálezů byl v malém buližníkovém lomu v roce 1968 objeven nejstarší kosterní pozůstatek člověka v Evropě - část zubu. Odtud je pak možno sejít do Přezletic, pokračovat do Vinoře neb Ctěnic a vrátit se přes Čakovice nebo Třeboradice zpět. To už je ale námět na jiné, delší výlety. Na dny časného léta jsme vám nabídli procházku či vyjížďku na kole bývalým nosticovským panstvím. Příště vás pozveme někam dál, ale zase do míst méně známých. Příjemnou cestu! S použitím podkladů Vladimíra Soukupa a jeho turistického průvodce zpracovala redakce Zpravodaje
Z kultury a sportu ZÁMECKÉ VĚŽNÍ HODINY - finále Slavnostní spuštění hodin V našem časopise jsme pravidelně informovali o průběhu opravy věžních hodin na zámku Měšice - od záměru hodiny oživit, přes shromažďování finančních prostředků od obětavých dárců přes výběr firmy a průběh oprav až k zdárnému završení malou, ale velice zdařilou oslavou. A právě o té slávě chceme dnes napsat. Ve sváteční den pondělí 1. května kolem desáté hodiny za krásného jarního počasí se před zámkem shromáždili příjemně natěšení lidé v počtu, který pořadatelé zdaleka nečekali - přišlo bezmála na dvě stovky zájemců. Jmenovitě byli pozváni všichni, kdož se svým sponzorským příspěvkem o uskutečnění oprav zasloužili, ale přišlo i mnoho dalších, a to i z jiných obcí. Uvítali jsme řadu hostů, jako třeba historika umění dr. Assmanna a další zájemce. Úvodem jsme vyslechli několik projevů, vesměs neformálních a procítěných. Oslovil nás pan starosta Petr Lanc jako představitel obce, které zámek patří a zajistila opravu. Bývalá starostka obce paní Ladislava Nováková vyjádřila svou radost nad tím, že se podařila věc, o kterou dlouho usilovala ona i členové minulých Zastupitelstev. Promluvil i pan Petr Skála, 13
který se svou manželkou Melánií byl autorem a realizátorem kompletní restaurace hodin, a s příjemným oslovením se připojil i pan profesor Andrysek, jako zástupce zdravotnického zařízení sídlícího v zámku.
Pan starosta Petr Lanc a restaurátor pan Skála s manželkou V zastoupení svého již nežijícího otce, pana Josefa Šíly, který velmi toužil po oživení hodin a také k tomu hodně přispěl, uskutečnila paní Eva Chadrabová to, čím by byl jako nejstarší občan pověřen on - symbolické spuštění hodin. Její emotivní, až poetický příspěvek krásně vystihl pocity nás přítomných. A konečně se tedy ozvalo z věžičky zámku ono melodické vyzvánění, které léta žije už jen ve vzpomínkách nás starších. Oslava ale ještě neskončila, pro zájemce bylo přichystáno zásluhou a nákladem hodinářské firmy pana Skály malé občerstvení v hlavním sále zámku, kde také zazněl závěrečný oslavný přípitek. Pro zájemce byla připravena ještě další atraktivní nabídka - spatřit v půdních prostorách hodinový stroj zblízka na vlastní oči, což byla příležitost vzácná a na dlouhou dobu neopakovatelná. Vzhledem ke stísněným prostorám a obtížnému přístupu se mohla prohlídka uskutečnit jen v malých skupinkách, a vzhledem k množství zájemců a nedostatku času i bez podrobnějšího odborného výkladu. I tak jistě všichni odcházeli s dobrým pocitem zvláštního zážitku. Podrobnosti o průběhu oprav si můžete přečíst v následujícím rozhovoru s mistrem hodinářem. Nám dovolte na závěr pár slov k celé akci. Oprava a renovace stála značné množství peněz a stovky hodin přepečlivé kvalifikované lidské práce. Naskýtá se tedy otázka, kterou mohou pragmatičtěji uvažující lidé položit: Stálo to vůbec za to, nejsou to vyhozené peníze, když se v dnešní době bez veřejných hodin snadno obejdeme? Odpověď si už dávno dali všichni ti, kteří po stokorunách a tisícikorunách skládali často ze svého skromného příjmu potřebný obnos, aby si dopřáli splnění svého snu. Praktická stránka věci zde byla až na 14
druhém místě. Šlo přece hlavně o symbol. Symbol vyjádření úcty k lidskému dílu mistrovského hodináře Londenspergera, hodináře dvorního a ne tedy ledasjakého, který stvořil stroj přeživší věky a pracující ještě poměrně nedávno. Proč by na toto unikátní dílo měl jen usedat prach? Naopak, má plnit účel, ke kterému bylo určeno: spravedlivě nám všem odkrajovat čas, který je nám zde přidělen. Když se kdysi stroj po stovkách let odmlčel, bylo to také symbolické. Nejdoucí hodiny jsou znamením jakéhosi zmaru. Nastala totiž doba jakéhosi podivného bezčasí, která je už snad zaplaťbůh za námi. Hodiny opět pracují jako znamení návratu jakéhosi řádu věcí, který se čas od času někdo pokouší rozvrátit. Přejme proto hodinám, aby ještě mnoho let mohly své poslání plnit. Zakončíme praktickou informací, kolik že tedy úplné omlazení hodin stálo. Celkový náklad byl 433 600,- Kč, z toho sponzorské příspěvky občanů a firem činily 133 687,- Kč, dotace Středočeského kraje 100 000 ,- Kč a z prostředků obce 199 913,- Kč. Ještě malé sdělení těm pamětníkům, kterým se zdá, že hodiny původně odbíjely hlasitěji. Ano, dnes se nám zdá jejich hlas docela tichý. Je to ale bohužel jen subjektivní dojem. Hlasitost je stále stejná, kdysi nastavená tak, aby nerušila obyvatele zámku, což jsou dnes klienti nemocnice. Problém je jinde - žijeme dnes ve větším hluku, aniž si to uvědomujeme - asi jsme si zvykli. Auta, letadla, sekačky, pily - to vše tvoří hladinu hluku či šumu, v níž jemné melodické zvonění zaniká. Nesmíme také zapomenout, že za dobu po kterou se hodiny odmlčely, vzrostla okolní zeleň a jejich zvonění se o ní tlumí. Za to ovšem hodiny nemohou.... -red- , -nk-
Rozhovor pro Měšický zpravodaj s restaurátorem našich zámeckých hodin panem Petrem Skálou. Firma akademického sochaře pana Skály a jeho manželky se zasloužila o to, že věžní hodiny na zámku Měšice opět odměřují čas jako před desítkami let. O jejich slavnostním uvedení do chodu se dočtete na jiném místě, v rubrice zpráv. Protože jsme ale chtěli, aby se naši čtenáři dozvěděli něco víc o tak zajímavé a náročné práci, jakou je restaurování starých věžních hodin, požádali jsme pana Skálu o poskytnutí rozhovoru pro Zpravodaj. V čem spočívá vzácnost a unikátnost hodinového věžního stroje na měšickém zámku? Tento hodinový stroj je vzácný nejen tím, že se takto starých hodinových strojů dochovalo jen velmi málo. Vzácné jsou tyto věžní hodiny především výjimečnou krásou hodinového stroje, stavěného se zjevnou snahou vytvořit jedinečné dílo, nádherný mechanismus sloužící k odměřování toho nejcennějšího, co nám každému bylo dáno - času. Svědčí o tom zpracování detailů stroje, použití mnoha dekorativních prvků na různých součástech stroje a skvostné provedení kontrolního ciferníčku ukazujícího polohu ruček na venkovních cifernících. Vzácné jsou tyto hodiny také osobností jeho tvůrce, který byl v době, kdy hodiny zhotovil, pražským královským hodinářem - staral se v letech 1732 - 76 o renesanční věžní hodiny katedrály sv. Víta. (V roce 1733 zde provedl přestavbu krokového mechanismu stroje, v roce 1757 hodinový stroj opravoval když jej tři pruské koule během ostřelování Prahy poškodily a také 15
po rekonstrukci báně věže poškozené v roce 1760 požárem vyvolaným zásahem blesku zrekonstruoval systém odbíjení.) Unikátnost hodin měšického zámku je také v tom, že se zachovaly téměř do dnešních dnů v původním stavu, bez nevhodných přestaveb, včetně původních rozvodů k ciferníkům a v neposlední ředě také vlastních ciferníků. Kompletnost hodin byla bohužel porušena odcizením některých částí hodin nedlouho před započetím restaurování, po zrestaurování jsou ale hodiny opět kompletní. Jistou zajímavost těchto hodin jsme objevili až v průběhu restaurování ciferníků, kdy jsme našli na rubu některých měděných cifer rytinu staré mapy a následně vypátrali, že jsou tyto cifry vystříhány z měditiskové desky velmi známé staré mapy Čech, nazvané Bohemiae Rosa, zhotovené pro historické a vlastivědné dílo Výtah z českých dějin Bohuslava Balbína v roce 1668. S jakými největšími problémy jste se setkal během opravy? Největším problémem a zcela jistě nejpracnějším úkolem bylo přiblížit se v maximální možné míře původní podobě ozdobné barokní kartuše - horní ozdobné části odcizeného kontrolního ciferníčku, protože byla k disposici pouze nejasná fotografie, pořízená ze šikmého úhlu. Znamenalo to mimo jiné prostudovat důkladně rozličné formy a charakter barokního dekoru té doby a rozluštit, co na mlhavé fotografii vlastně je a jak pravděpodobně vypadaly jednotlivé detaily ozdobné kartuše. Vedle toho bylo zhotovení přesné rekonstrukce kompletního kontrolního ciferníčku včetně ruček a ručkového strojku relativně snadnou záležitostí, protože z dochovaných fotografií bylo možné vyčíst celkem přesně původní tvar a proporce chybějících dílů - ruček, rámu ciferníku a ručkového strojku a malovaných cifer. Stejně tak bylo možné zhotovit přesnou rekonstrukci ozdobných kuželek rámu stroje a chybějící části mosazných volut na součástech hodinového stroje. Tady jsme mohli tvar chybějící části vyčíst ze stejného dekoru použitého na hodinovém stroji zámku Karlova Koruna od Ferdinanda Londenspergera, hodináře pocházejícího ze stejné hodinářské rodiny. Rekonstrukce dílů byla ale velmi zajímavá práce, u které vás ani nenapadne počítat odpracované hodiny. Co vás na hodinách nejvíce zaujalo a čím byla práce na jejich renovaci odlišná od jiných podobných zakázek? Protože věžní hodinové stroje byly až do konce 19. století zhotovovány výhradně jednotlivě na zakázku, navíc hodinářů bylo mnoho a každý měl svoje způsoby práce, jsou každé staré hodiny jiné a jiné jsou i problémy, na které při restaurování narážíme. Tady to byly právě práce na rekonstrukci chybějících součástí. Před započetím prací došlo k odcizení některých součástí ze stroje. Jaká tím vznikla škoda a jaký to mělo vliv na vaši práci? Poškozena byla především původnost hodinového stroje. Rekonstrukcí bylo ale hodně napraveno, rekonstrukce je v oboru restaurování běžná metoda jak vrátit věci původní stav, zůstává jen fakt, že rekonstruované věci jsou kopií, ne originálem. Škoda vznikla také finanční, vzrostly náklady na restaurování o 55 500 Kč a pro nás se zvýšila celková pracnost na restaurování hodin téměř na dvojnásobek. 16
V jakém stavu byl stroj před započetím oprav a proč nefungoval? Hodinový stroj byl především neuvěřitelně zanesen nečistotami. Naštěstí ale bylo vyvléknuto lano těžkého závaží jicího stroje z kladek, zohýbány byly také cevy (zuby) jednoho pastorku, což kromě dalších menších závad znemožňovalo chod hodinového stroje. To, že byl stroj nefunkční, jej ale zachránilo. Udržování hodinového stroje v chodu za takového znečištění vede rychle k jeho zkáze, směs nečistot s olejem působí jako brusná pasta. Můžete velmi stručně popsat, jak celá renovace probíhala, od převzetí nefunkčních hodin až po jejich znovuoživení? Renovace probíhá vždy tak, že se nejprve provede dokumentace původního stavu. Pak se celé hodiny na místě rozeberou a po částech odvezou do ateliéru. Ciferníky jsme museli demontovat z hydraulické plošiny. Poté se všechny součásti očistí a důsledně zbaví koroze. Teprve poté lze přistoupit k restaurování jednotlivých dílů a také rekonstrukci dílů, které chybějí. Následuje, velmi stručně řečeno, kompletace, oživení, nová demontáž, pak lakování a konzervace a sestavení a osazení na místě. Před osazením bylo třeba ještě celou hodinovou místnost uklidit a vydrhnout od nánosů ptačího trusu, opravit a zasklít okno. Celý tento proces obnovy hodin je zachycen také na videu a po sestříhání bude součástí restaurátorské zprávy. Pokud by někoho více zajímal bližší pohled na proces restaurování, mohu udělat jednu kopii na DVD k zapůjčování zájemcům. K hodinám přibylo elektronické ovládací zařízení, zajišťující přesnost chodu hodin a jejich natahování. Můžete nám něco o tom pár slovy říci? Natahovací stroj zhotovený firmou Dual a systém synchronizace s přesným časem jsme vyvinuli postupně již před mnoha lety proto, abychom umožnili provozování i takto starých hodin v dnešní silné konkurenci moderních hodinových strojů a zabránili tak jejich likvidaci a náhradě za hodiny moderní. Zrestaurovat hodiny do původního stavu je úkol samozřejmě prvotní, ale umožnit provozování zrestaurovaných hodin bez nutné každodenní obsluhy je dnes věc stejně důležitá. Je to většinou nezbytná praktická podmínka jejich záchrany. A jedině tehdy, pokud se hodinový stroj zachová na svém původním místě a v chodu tak, jak tomu bylo již před staletími, lze mluvit o skutečném zrestaurování. Obnoví se nejen nádhera hodinového stroje, ale i krása jeho mechanického pohybu. Pokud se dnes zaposloucháte do tikání starého hodinového stroje měšického zámku nebo do odbíjení jeho cimbálů, je velmi fascinující uvědomit si, v jaké době byl hodiny zhotoveny, představit si, jakým historickým událostem tyto hodiny již odměřovaly čas - a jakému světu a událostem budou stejně tak odměřovat čas ještě za sto let. A bude to stále týž mechanismus, který byl kdysi zhotoven tak dokonale, že je skutečně schopen fungovat po mnoho staletí. Odstraněním hodinového stroje a umístěním mrtvého stroje do muzea celé toto kouzlo zaniká. Vlastní natahovací stroj máme vyzkoušen na řadě jiných hodinových strojů, které takto fungují již po mnoho let. Natahovací stroj osazený k hodinovém stroji zámku Měšice je ale v něčem jiný - použili jsme zde poprvé řízení celého poměrně složitého procesu nátahu počítačem - programovatelným automatem. K hodinám je také osazen systém, který dvakrát denně synchronizuje hodinový stroj s přesným časem. Je to rovněž osvědčený systém, který jsme osadili již k desítkám hodinových strojů.
17
Jak proběhlo slavnostní spuštění hodin, o tom píšeme na jiném místě. Byl jste přítomen a tak povězte, jaké jste měl pocity ve chvílích, kdy se dobré dílo tak příjemně završilo? Možná to překvapí, ale v takové chvíli moc času na pocity není. Pracovní vypětí a starosti, které tomu předcházejí, způsobí spíše pocit únavy a zadostiučinění, že je vše hotovo. Opravdovou radost z díla člověk prožije až po čase, když si ke stroji v klidu sedne a poslouchá jeho tikot, a také při následném stříhání videodokumentace z celého postupu restaurování, kterou teď připravuji. Jak dlouho se opravami věžních hodin zabýváte a jak jste se k takové specializaci vůbec dostal? V republice vás asi není mnoho, kdo toto umění ovládáte. Opravami a restaurováním starých věžních hodin se zabýváme asi 15 let. Tento obor je, bohužel ke škodě starých hodinových strojů, velmi vzácný a zabývá se jím systematicky opravdu jen několik lidí v republice. Dostali jsme se k němu částečně náhodou, ale platí staré rčení, že náhoda přeje připraveným. Jsme oba výtvarníci, mým oborem bylo sochařství, manželka Melanie se převážně zabývala tvorbou šperků. Starožitné hodiny jsem měl rád snad odjakživa a také jsem jich hodně v mládí opravil. Když jsme pak se náhodou dostali k příležitosti opravit velké hodiny věžní a uviděli jsme ty poklady, které se tady ve věžích dochovaly v tak zanedbaném stavu, začali jsme se zajímat o možnosti jejich záchrany. Ostatní je už jen praxe a zkušenosti (a také nezbytné studium teorie). Dost často dostávám otázku, jak může takovéto hodiny opravovat sochař. Po letech zkušeností s restaurováním starých historických hodin ale vím, že otázka by měla znít právě opačně. Restaurování starých věžních hodin stejně tak jako restaurování soch nebo maleb je práce především pro výtvarníka. Hodinářskou mechaniku a teorii si člověk osvojí poměrně snadno, s restaurátorským citem a výtvarnou zkušeností je to jiné. Setkáváme se bohužel příliš často právě s tím, že pokud takovou práci dělá někdo, kdo je „jen“ hodinář, i když dobrý, výsledkem jsou značné a většinou nevratné škody na historické hodnotě jak starého stroje, tak ciferníků. Povězte nám něco zajímavého, zvláštního, s čím jste se při své práci setkal, třeba i na jiných místech. Na jakou nejnáročnější práci si vzpomínáte? Odpověď na tuto otázku vypadá lacině, ale je pravdivá. Snad každé hodiny jsou pro nás v tu dobu, kdy na nich pracujeme, velmi zajímavé a zvláštní. Jsou totiž vždy jiné než byly všechny ty předchozí, nové a tedy zajímavé jsou problémy, se kterými se musíme vyrovnat. Každé hodiny jsou pro nás nějaká nová zkušenost. Mezi nejnáročnější práce, kromě hodin měšických, bylo restaurování hodin kostela sv. Anny v Jeřmanicích u Liberce z roku 1821. Tady nás potkal velmi zajímavý problém s obnovou původního nápisu na rámu, ze kterého se dochovaly pouze fragmenty na již velmi zkorodovaném podkladu. V současné době pak začínáme práce na kompletním restaurování hodin Jezuitské koleje v Kutné Hoře, kde se dochoval velký kovaný hodinový stroj z první poloviny 18. století. Závěrečné slovo necháme na vás. Co byste rád našim čtenářům vzkázal? Přál bych si, aby si občané Měšic - a to i ti budoucí, byli vědomi toho, jak krásné a vzácné hodiny mají zde na zámku. Pak se o osud těchto hodin nebude třeba bát ani za sto let. Je toho mnoho, co by se dalo napsat o hodinách měšického zámku, ale je zde na to málo prostoru. Mohu vás alespoň odkázat na naši webovou stránku, kde je toho o měšických 18
hodinách mnohem více: http://www.veznihodiny.cz/mesice.htm. Také bych si přál, aby se v dohledné době našlo dostatek prostředků na záchranu krásné původní reliéfní výzdoby fasády zámku, zvláště kartuší okolo ciferníků, které se pomalu začínají rozpadat. Děkujeme vám za rozhovor a pokud byla pro vás práce na měšickém zámku příjemným obdobím vašeho života, tak vám přejeme ještě mnoho takových akcí. Redakce Měšického zpravodaje, červen 2006
Prakyáda Měšice 2006 Tato zábavná akce, pořádaná jednou v roce, v srpnu, se již vžila do podvědomí místních i přespolních příznivců. První prakyáda byla pořádána v roce 1997. Počet přihlášených střelců činil 25. Loňská devátá však po příznivých ohlasech nejen v Měšicích, ale i ve vzdálených obcích byla bohatě navštívena rodinnými příslušníky, přáteli a soutěžícími. Počet startujících dosáhl 125!! Ceny pro finalisty oproti „pozornostem“ z prvních ročníků jsou hodnotné a tedy už stojí zato tento maratón podstoupit. Celá akce je konána pod patronací obce. No a tak vás tedy zveme na desátou jubilejní prakyádu Měšice 2006, která se bude konat 19. srpna 2006 v areálu Golf servisu. Začátek je, jako vždy byl, od 8:30 hod. Soutěžící se mohou přihlásit během celého týdne před akcí v hostinci U Václava nebo přímo v areálu Golf servisu 19. srpna před zahájením anebo během prvního kola. Startovné činí 100,-Kč. Pro vítěze a finalisty budou opět připraveny hodnotné ceny a tak stojí zato se připravit na celou akci pilným tréninkem, a hlavně se jí zúčastnit. Pro všechny soutěžící, jejich příznivce a děti bude připraveno bohaté občerstvení. Protože je tato prakyáda jubilejní – desátá, bude večer uspořádána taneční zábava, na které nám zahraje živá hudba k tanci i poslechu. Vstupenky bude možno získat přímo na místě. Pro soutěžící, po předložení startovního čísla je vstup zdarma. V případě nepříznivého počasí bude tato zábava konána uvnitř budovy. Srdečně vás zve na tuto jedinečnou akci výbor prakyády. Josef Macek- předseda prakyádníků
Velikonoční vešlap Letošní zima trvala na můj vkus už příliš dlouho, a tak jsem týden před pochodem nevěděla, jestli nepůjdu ještě v zimní bundě. Počasí se však umoudřilo a tak v den dalšího ročníku pochodu vládla slunečná jarní pohoda. Na startu letošního ročníku se sešel dosud největší počet účastníků. Pěších i kolařů nás bylo celkem asi 280. Tentokrát byl náš cíl za poznáním nejbližšího okolí – Kojetický kostelík. 19
Starty byly dva. Oficiální ze sportovního areálu v Líbeznících a druhý od zámku v Měšicích, kde všem účastníkům vešlapu podal obšírné informace o historii i současnosti zámku místní kronikář pan Vladimír Novák. My pěší, jsme vyrazili podél trati z Měšic do Zlonína a zde jsme měli možnost pozorovat přírodu, jak se probouzí z dlouhého zimního spánku. Krásně rozkvetlé stromy v zahradách i u cesty a všude dokola na polích se zelenaly výhonky obilí. Sluníčko svítilo a hlavně už i hřálo. Trochu jsme tápali v remízku za Zlonínem. Ne a ne najít začátek pěšinky ke Kojeticím. Po chvíli jsme ji objevili a zvolna pokračovali v pochodu. Děti se při tom vyskotačily, měly elánu na rozdávání, a tak jsme došli do Kojetic. Prohlídka kostelíku byla určena asi na 12:30 hod. Měli jsme tedy dost času podívat se do lomu, kde dá v létě snad i koupat. U kostela se mezitím sešla většina účastníků, dostali jsme teplý čaj, protože v kostele bylo přece jenom dost chladno a dobré upečené řezy. Pan Moravec nám vyprávěl dlouhou a pohnutou historii kostelíka a ukázal nám odkryté původní gotické fresky. Bylo to velmi zajímavé. Ještě bych chtěla říci, že kostel byl zpřístupněn jen účastníkům pochodu. Na zpáteční cestě jsme zamířili opět polní cestou do Báště. Tam jsme se v hospůdce trochu osvěžili a vydali se k cíli naší cesty – do restaurace „ U hřiště“ v Líbeznících. Zde jsme dostali diplomy a nějakou maličkost. Když jsme se posilnili začala hrát muzikantská parta. Hráli hezky od srdce, ale co naplat, obloha se zatahovala a tak chtíc nechtíc jsme se vydali k domovu. Nám i dětem se to moc líbilo. Příště půjdeme znovu. Za měšickou skupinu Anna Raková
Odpočinek u kostelíku v Kojeticích
20
Jarní rybářské závody 2006 a večerní zábava Letošní rybářské závody byly pro nepřízeň počasí v minulých ročnících posunuty o dva týdny na sobotu 20. května. Celý týden před závody jsme si říkali, že to snad není ani možné, že se počasí letos zbláznilo. Pršelo, byla zima a my začali pochybovat o tom, jestli mělo cenu termín závodů vůbec posouvat. Naštěstí se počasí v den závodu umoudřilo a po celý dopolední průběh závodů bylo docela příjemně. Dokonce se několikrát objevilo i sluníčko, o kterém jsme si po letošním deštivém jaru mysleli, že již vůbec neexistuje. Závody začaly tradičním výstřelem z brokovnice přesně v 7:00. Nálada byla skvělá, závodníci natěšení a i ryby braly více než v minulých letech. Po celou dobu závodů bylo zajištěno bohaté občerstvení. Zkrátka vše probíhalo ke všeobecné spokojenosti. Také přichystané ceny pro vítěze byly na vysoké úrovni. Vítězem se stal tak jako v loňském roce a my místní musíme uznat, že po právu, přespolní účastník. Večer po závodech byla plánována tak jako každý rok, zábava pod širým nebem. Zde již nám počasí tak moc nepřálo. Ještě celé odpoledne to vypadalo, že vítr rozežene mraky a pršet nebude, ale zrovna v rozhodující chvíli, kdy se měli lidé vypravovat na zábavu, přišel veliký vichr a začalo prudce pršet. To jistě mnoho lidí odradilo a nikam nešli. Rybáři se ale nevzdali, a i když jim vítr zase zničil stan pro hudbu, tak nezoufali a hudba se přestěhovala pod konstrukci s plachtou, kde celou noc vyhrávala. Postupně déšť ustal, a když hudba začala vyhrávat, tak začali chodit i lidi. Počasí jistě hodně lidí odradilo, ale i tak jich přišlo poměrně dost. Odhadujeme asi tak kolem stovky. Někteří přišli, posadili se, popovídali, poslechli hudbu a potom zase třeba odešli. Většina ale zůstala až do pozdních nočních hodin a ti určitě nelitovali. Hudba Milana Abíka vyhrávala a na závěr se opět odpálil ohňostroj. Určitě lze akci hodnotit jako úspěšnou i díky podpoře od sponzorů. Díky všem!!!!! Jiří Bejlek
„Jů, to je macek“ 21
Dětský den – III. ročník Týden po rybářských závodech 27. května byla naplánována další akce.Vzhledem k volbám do parlamentu se Dětský den uskutečnil také netradičně, o týden dříve. Konečně po dlouhé době počasí docela přálo. Nebylo sice kdovíjaké vedro, ale hlavní bylo, že nepršelo. Členové spolku rybářů a několik dalších nadšenců již od rána připravovali dětem zázemí a prostory pro jejich soutěže v okolí Kruhu. Všem patří veliký dík. Nebudu je zde jmenovat, protože bych se již po několikáté opakoval. Jsou to v podstatě pořád titíž lidé, kterým není na obtíž ve svém volném čase a zdarma nachystat zábavu nejen pro naše děti, ale i pro jejich rodiče. O těchto lidech píše v tomto vydání Zpravodaje i pan starosta. I já, zrovna tak jako on, si jich nesmírně vážím. A nyní k vlastnímu průběhu Dne dětí. Začátek byl stanoven na 15:oo hod, ale již po 14:oo hod se začali trousit první nedočkavci. Vše bylo zdárně připraveno a tak jsme začali s prezentací. Tušili jsme, že „náš Dětský den“ má již dobré jméno i zvuk nejenom u dětí z naší obce, ale i u dětí z okolí, ale když se ohlásil konec sčítání těch špuntů a my měli napočítáno 200 „kousků“, nechtělo se nám to ani věřit. Opět jsme trhli rekord. Vloni 154 a letos 200 a to po ukončení sčítání chodily ještě další děti. Když k tomu připočítáme doprovod dospělých, tak u Kruhu byla snad půlka Měšic. Pro pořadatele to bylo velké zadostiučinění.
Policie v akci „Dětský den 2006“ Pro děti byly nachystány tradiční sportovní a zábavné soutěže, odměněné cenami nebo sladkostmi. Novinkou letošního ročníku byl příjezd pojízdného stánku s výbornou cukrovou vatou, přelet vrtulníku nad soutěžícími dětmi a příjezd policie z Odoleny Vody, která pro děti 22
připravila vědomostní soutěž a ukázky potápěčské techniky a svého vybavení. Výherce své soutěže odměnila velice pěknými cenami. Celým odpolednem doprovázel reprodukovanou hudbou Radek Veselý, na aparatuře půjčené Milanem Abíkem, který se pro jiné povinnosti nemohl osobně zúčastnit. Teprve s příjezdem líbeznických hasičů a po roztažení jejich nádobíčka, začalo pršet. Jako kdyby ta jejich cisterna s vodou déšť přitáhla. Děti byly ale už tak rozdováděné, že ta trocha vody jim vůbec nevadila. Naštěstí tato přeháňka neměla dlouhého trvání a tak nic nebránilo pokračovat v zábavě. Po skončení sportovní části se provedlo losování čísel, které děti dostávaly při příchodu. Všechny vylosované děti dostaly hezké ceny.
Soutěžili i ti nejmenší. Následovalo soutěžení v zábavných disciplínách (zpěvu, foukání balónku na čas, obíhání židlí atd.). Všechny zúčastněné děti a vesměs i všichni rodiče a fandové dostali zdarma špekáčky na opečení. Zapálil se oheň a šlo se do finále. Začalo se již trochu šeřit, ceny byly rozebrány, soutěže skončily a my jsme neodolali prosbám menších dětí a jejich rodičů, kdy že už zapálíme ohňostroj. Malé děti toho měly za celý den již plné zuby, potřebovaly už jít spát. Nečekalo se tedy na velkou tmu a ohňostroj se odpálil dříve. Ohňové efekty sice nevynikly tak jak by měly, ale nakonec vždyť děti měly svůj svátek, tak jsme je museli vyslyšet. I tak byl ohňostroj oceněn velkým potleskem. Malé děti odešly, ale větší a někteří rodiče seděli a povídali si a dále se bavili. Tato nenucená zábava se protáhla až dlouho do noci. V závěru chci znovu poděkovat všem, co se podíleli na zajištění této velké a velice úspěšné akce. Dík patří mnoha sponzorům, kteří přispěli finančně nebo věcnými dary. Co říci na závěr? Snad - příští rok na shledanou!!! Jiří Bejlek 23
Vydává Obec Měšice - registrační číslo MK ČR E 14565. Měšický zpravodaj - Červen 2006. Ročník 3, číslo 3. Vychází v nákladu 550 výtisků. Řídí redakční rada ve složení: Jiří Bejlek, Vladimír Novák, Anna Raková a Ladislava Nováková. Grafická úprava a tisk: Tiskárna Tigras s.r.o., Klíčany Uveřejněné příspěvky nemusí vyjadřovat názory redakční rady. Náměty, dotazy a příspěvky je možné předat v označené obálce na Obecní úřad nebo vložit do schránky před vchodem do obchodu v budově TESKO. Toto číslo vyšlo 30. června 2006, příští číslo vyjde v srpnu 2006. Distribuováno zdarma. 24
