Mezinárodní válečné konflikty 2. pol. 20. století Korejská válka: - trvání: 1950 - 1953 počátky konfliktu – korejský poloostrov byl od r. 1910 japonskou kolonií po 2. světové válce rozdělen na 2 okupační zóny (pod správou USA na jihu a SSSR na severu) demarkační linie na 38. rovnoběžce v roce 1948 vyhlášena Korejská republika (Jižní Korea) a Korejská lidově demokratická republika (Severní Korea) na severu zaveden komunistický režim – podporován Čínskou lidovou republikou a SSSR Američané se báli expanze komunistů do dalšího státu – podpora Jižní Koreje jak ekonomicky, tak vojensky (vojenští poradci dohlížející na výcvik jihokorejské armády) průběh konfliktu - 25. června zahájen útok severokorejské armády s cílem násilně spojit obě části Koreje – armáda KLDR byla 2x větší než armáda KR rychle obsazena téměř celá Jižní Korea – jihokorejská armáda se stáhla do tzv. Pusanského perimetru (jihovýchodní část poloostrova) v září 1950 vylodění jednotek OSN – hlavní velitel Douglas McArthur útok podpořen nálety amerických bombardérů 26. září se podařilo opět dobýt Soul a na začátku října byly severokorejské jednotky zatlačeny zpět na 38. rovnoběžku 1. října odmítá Kim Ir-Sen (vůdce KLDR) → 7. října povoluje OSN útok na Severní Koreu 19. října obsazeno hlavní město Severní Koreje Pchjongjang Čína se cítí ohrožena a posílá do KLDR své jednotky (v průběhu celého konfliktu přes 2,5 milionu mužů) + SSSR dodává techniku Američané nepočítali s čínským útokem a s velkými ztrátami byli zatlačeni na 38. rovnoběžku vojska KLDR a ČLR zahajují další ofenzivu a 4. ledna 1951 se dostávají do Soulu koaliční vojska byla na pokraji porážky – zachránily je čerstvé posily z USA – v čele gen. Matthew Ridgway → taktika „Ridgwayův mlýnek na
maso“ - koaliční vojska byla podporována silnou dělostřeleckou palbou z pobřeží a bombardováním 15. března znovu dobyt Soul a čínská vojska byla zatlačena za 38. rovnoběžku MacArthur, který prosazoval útok na Čínu byl odvolán, velí Ridgway Číňané se v květnu pokusili o další ofenzivu, ale neuspěli ani jedna strana už neměla prostředky na vedení dalších útoků 10. června se začalo jednat o příměří, ale bojovalo se ještě další dva roky → nakonec byla 27. června 1953 podepsána dohoda o příměří, které trvá dodnes (dosud nebyla uzavřena smlouva o míru) na 38. rovnoběžce zřízeno demilitarizované pásmo – nepřekročitelná hranice z ostnatého drátu a protitankových zábran Charakteristické rysy války – poslední dva roky se fronta téměř neposouvala, obě strany byly zakopány kolem 38. rovnoběžky tento konflikt způsobil nepopularitu amerického prezidenta Harryho Trumana na začátku války probíhaly v Jižní Koreji popravy politických vězňů – popraveno přes 100 000 civilistů, kteří byli podezřelí ze sympatií ke komunismu v této válce se ukázaly nedostatky americké armády → USA nebylo na rozdíl od svých protivníků schopné od 2. světové války svou armádu přezbrojit a vojáci často používali výstroj a výzbroj ještě z doby 2. svět. Války
Arabsko – izraelský konflikt trvání: 1948, 1956, 1957, 1973 počátky konfliktu – roku 1947 Valné shromáždění OSN rozhodlo, že v Palestině vzniknou dvě území – stát pro Židy a stát pro Araby (Arabové židovský stát odmítali) v květnu 1948 se britská vojska stáhla z Palestiny 14. května byl vyhlášen vznik státu Izrael 1. arabsko - izraelská válka – vypukla 14. května (pár hodin po založení Izraele) na Izrael zaútočili Egypt, Jordánsko, Irák, Sýrie a Libanon válka se odehrávala na třech frontách: Severní, Jižní, Centrální Severní: útok Sýrie a Libanonu – postup vojsk zastaven u Genezaretského (Galilejského) jezera Jižní: vojska Egypta měla za úkol postoupit k Tel-Avivu (v té době hlavní město Izraele) a Hebronu. Tel-Aviv dobyt nebyl, ale egyptská vojska se dostala přes Hebron až k Betlému Centrální: útok Jordánska a Iráku na Jeruzalém – město bylo obléháno (při ostřelování značně poničeno Nové město, Staré město bylo v pozdější fázi dobyto), jordánské jednotky kontrolovaly cestu z Tel-Avivu do Jeruzaléma (musela se vybudovat nová zásobovací trasa) 11. června 1948 vyhlášeno příměří – i přes dohodu o tom, že se žádná strana nebude vyzbrojovat, Izraelci využili příměří k doplnění zbraní (převážně z Československa)
arabská vojska neměla jednotné velení po příměří následovala tzv. Bitva deseti dnů – izraelská armáda příměří využila k přípravě na další konflikt a 8. července zahájila ofenzivu → Izraelci dosáhli značných územních zisků, ale nepodařilo se jim dobýt Staré město v Jeruzalémě (Jeruzalém tak zůstal rozdělen až do r. 1967) 18. července bylo vyhlášeno další příměří, během kterého se zmocněnec OSN hrabě Folke Bernadotte pokusil sjednat podmínky mírové smlouvy → jeho návrhy na územní přerozdělení odmítly obě strany 15. října Izraelci porušili příměří, když nafingovali útok na vlastní neozbrojený konvoj přes Egyptské území → to jim poskytlo záminku pro útok proti egyptským silám na jihu Izraelské jednotky pronikly až na Sinaj (území patřící k Egyptu) → v této fázi zakročila Velká Británie, která byla smlouvou z r. 1936 zavázána pomoct Egyptu při útoku zvenčí → Izrael dostal ultimátum a jeho jednotky se musely během ledna 1949 stáhnout ze Sinaje poté začaly mírová jednání a 24. února podepsal Egypt s Izraelem příměří, později podepsali příměří i Libanon, Jordánsko a Sýrie. Důsledky války: Izrael získal o 21% více území, než mu původně přiřklo OSN Židé měli až do r. 1967 zakázán vstup do Starého města v Jeruzalémě → byla zde zřízena demilitarizovaná zóna z Palestiny uprchlo kolem 800 000 lidí → uprchlíci se usazovali v uprchlických táborech v Libanonu, Sýrii a Jordánsku, které ale byly odříznuty od zbytku obyvatelstva 2. arabsko-izraelská válka – také nazývána Suezská krize spor o kontrolu nad Suezským průplavem → ten byl strategicky významný, protože se přes něj do západní Evropy dopravovaly 2/3 ropy Suezský průplav byl vybudován Společností Suezského průplavu (většinu jejích akcií vlastnili investoři z Francie a Velké Británie) → tuto společnost nechal v červenci 1956
znárodnit egyptský prezident Gamal Násir → zdůvodnil to potřebou financovat stavbu Asuánské přehrady Velká Británie a Francie společně s Izraelem začali tajně plánovat útok na Egypt → VB a Fr chtěli svržením Násira získat zpět kontrolu nad průplavem, Izrael chtěl oslabit svého soka záminkou pro útok bylo tvrzení, že Egypt toleruje útoky na Izrael z pásma Gazy Izrael zahájil invazi 29. října 1956 → jeho jednotky obsadily celý Sinajský poloostrov a pronikly až k průplavu Francie a Británie mezitím bombardovala egyptská města a letiště 5. a 6. října se Britům a Francouzům podařilo obsadit průplav, ale poté musely být bojové akce zastaveny → OSN poslalo na Sinajský poloostrov pohotovostní jednotky a proti VB a Fr se postavil i Sovětský svaz a USA důsledky: výrazný pokles vlivu VB a Fr na Blízkém východě SSSR začal podporovat Násirův režim v Egyptě Suezský průplav zůstal v rukou Egypta 3. arabsko-izraelská válka – tzv. Šestidenní válka 5. - 10.6. 1967 vojenské střetnutí mezi Izraelem a koalicí Egypta, Sýrie a Jordánska poté co se z Egypta stáhly jednotky OSN nechal Násir zablokovat Tiranský průliv → jediná přístupová cesta Izraelců do Indického oceánu Izrael to bral jako válečný akt a zareagoval preventivním leteckým úderem přestože egyptské vojsko bylo početnější než izraelské, náhlý útok je zaskočil a během krátké doby byly zničeny téměř veškeré vzdušné síly Egypta, Sýrie i Jordánska → následoval izraelský pozemní útok (v čele gen. Moše Dajan) Izraelci obsadili západní břeh Jordánu, Jeruzalém, pásmo Gazy a Golanské výšiny → Izrael tak téměř zdvojnásobil své
území a získal vojensky bránitelné hranice SSSR požadoval zásah OSN → to vydalo rezoluci, podle které měl Izrael stáhnout svá vojska z okupovaných území 10. června uzavřeno příměří důsledky: Izrael porazil spojence Sovětského svazu a tím pádem vztahy se SSSR velmi zhoršily → Izrael se musel spolehnout na podporu USA (hlavně v oblasti dodávání zbraní) zhoršil se problém uprchlíků v oblasti Palestiny 4. arabsko-izraelská válka: tzv. Jom kippurská říjen 1973 → Egypt a Sýrie se rozhodli pomstít za porážku během Šestidenní války útok naplánován na židovský svátek Jom kippur → Izrael byl na tento svátek značně oslabený (většina lidí se věnovala modlitbám a během svátku se nevysílá → pomalé šíření informací) 6. října zaútočil současně jak Egypt, tak Sýrie → rychle se podařilo prolomit izraelskou obranu na okupovaných arabských územích Egypt a Sýrie měli značnou početní převahu → Izrael začal zvažovat operaci Jericho (bombardování velkých arabských měst jadernými střelami) podařilo se ovšem zbrzdit syrský útok a na Sinajském poloostrově Izrael zvítězil v mohutné tankové bitvě → izraelské jednotky postupovaly na Káhiru Sovětský svaz pohrozil intervencí, pokud boje neustanou → jak SSSR tak USA začali mobilizovat → USA zároveň tlačilo na Izrael, aby vyhlásil příměří → to bylo vyhlášeno 22. října 11. 11. bylo podepsáno egyptsko izraelské příměří: Izraelci museli opustit Sinaj (Egypt získal zpět území ztracené v roce 1967), ale na druhé straně si udrželi Golany a Západní břeh Jordánu
Karibská krize mezinárodní politická krize, která vypukla v roce 1962
vypukla poté, co americký špionážní letoun zjistil na Kubě přítomnost sovětských raket středního doletu, které byly schopné zasáhnout USA (SSSR umístil rakety na Kubě jako reakci na umístění amerických střel v Turecku) Americký prezident J. F. Kennedy vyhlásil 24. října blokádu Kuby, aby se na Kubu nedostaly další rakety, které už byly na cestě ze Sovětského svazu blokáda byla pouze vojenská, civilní plavidla vezoucí na Kubu např. ropu mohla projet → v rámci blokády bylo zadrženo několik sovětských vojenských plavidel, mezi nimi i ponorku nesoucí jaderné hlavice začalo vyjednávání mezi J.F Kennedym a Nikitou Chruščovem (první tajemník ÚV KSSS) Sovětský svaz po diplomatických jednáních 28. října své rakety z Kuby stáhl výměnou za veřejnou záruku, že USA neprovedou invazi na Kubu a za tajný příslib, že stáhnou rakety ze základen v Turecku mezi nejvyššími představiteli velmocí byla v rámci preventivních opatření zavedena „horká“ telefonní linka blokáda Kuby byla odvolána 20.listopadu 1962
Válka ve Vietnamu trvání: 1964 – 1975 počátky konfliktu: Vietnam byl součástí francouzských kolonií už od r. 1884 během 2. světové války byl Vietnam obsazen Japonskem, ale po válce území opět připadá Francouzům formuje se levicové osvobozenecké hnutí (tzv. Viet Minh), které chce Francouze z Indočíny vytlačit → začíná partyzánskou válku proti Francouzům
francouzská koloniální vojska chtěla Vieth Minh porazit v rozhodující bitvě u Dien Bien Phu (13. března -7. května 1954) → místo toho ale Vieth Minh, podporovaný Čínou a SSSR zvítězil → Francouzi byli nuceni se z Vietnamu stáhnout
poté co se Francouzi z Indočíny stáhli, vznikly na území Vietnamu dva státy: Vietnamská demokratická republika (komunistický stát na severu podporovaný SSSR a Čínou – hlavní město Hanoj) a Vietnamská republika (na jihu, podporovaný USA – hlavní město Saigon) obě země rozděleny 17. rovnoběžkou
komunisté se rozhodli zemi sjednotit násilím → nejprve využívali partyzánské útoky Vietcongu, který se do Jižního Vietnamu dostával po tzv. Ho Či Minově stezce (zásobovací trasa Vietcongu vedoucí ze Severního Vietnamu podél jihovietnamské západní hranice až do Laosu a Kambodže) do Jižního Vietnamu začali přijíždět „vojenští poradci“, kteří ze začátku cvičili jihovietnamské jednotky, později se přímo účastnili konfliktu → Američané chtěli zabránit rozšíření komunismu do další země počet amerických vojáků ve Vietnamu se rychle zvyšoval (v létě 1968 už jich bylo ve Vietnamu půl milionu) záminkou pro vstup USA do války byl incident v Tonkinském zálivi → americký torpédoborec zde byl údajně napaden severovietnamskými hlídkovými čluny (je vysoce pravděpodobné, že tento incident byl vymyšlený, aby byl ospravedlněn vstup USA do války) průběh konfliktu: plán Severního Vietnamu byl zaútočit na Centrální vysočinu, kde se už na počátku války vyskytovalo velké množství partyzánů → odtud měla severovietnamská vojska rozdělit Vietnamskou republiku na dvě části a pak už jen zlikvidovat poslední ohniska odporu 22. února 1965 se v Jižním Vietnamu vylodily první americké jednotky → komunisté nepočítali s tím, že jim budou Američané klást odpor →ti se aktivně zapojili do bojů v Centrální vysočině Americké jednotky měly převahu díky modernější výstroji a výzbroji, navíc byly dobře zásobovány pomocí vrtulníků a podporovány dělostřelectvem → partyzáni se tak museli brzy stáhnout pomocí sítě tunelů až na hranice Kambodže, kde je museli Američané přestat pronásledovat Vietcong ale i přesto kontroloval většinu venkova v Jižním Vietnamu Američané začali s nálety na Severní Vietnam, které ale byly značně neefektivní → Američané nechtěli vyvolat konflikt s Čínou, takže se nebombardovalo v blízkosti čínských hranic → komunisté navíc využívali toho, že Američané neútočí na civilní cíle a stavěli svá děla např. poblíž škol americký boj s partyzány byl neefektivní → partyzáni sice měli proti
Američanům obrovské ztráty, ale Američané se nesnažili udržet dobyté oblasti → po vyčištění nějaké oblasti odešli a Vietcong se tam mohl znovu vrátit v této válce neexistovala žádná bojová linie, Vietcong používal strategii Udeř a uteč pro Američany byl boj v džungli složitý → Vietcong na ně často chystal léčky, které nebyli Američané schopni odhalit (používaly se různé nástrahy, které byly znečištěné např. fekáliema, takže mimo zranění hrozila vojákům ještě infekce → snižování morálky) → Američané začali používat napalm a herbicidy k ničení porostů (Agent Orange, Agent Blue) Ofenziva Tet – komunistické vedení v Hanoi začalo plánovat útok, který by vytlačil Američany z Vietnamu ofenziva byla naplánována na vietnamský nový rok →Tet (nejvýznamnější svátek v roce) během svátku bylo uzavřeno příměří Američané už před ofenzivou zachytávali zprávy o útoku, ale nevěnovali jim dostatečnou pozornost, protože partyzáni v té době utrpěli významnou porážku Vietcongu se navíc podařilo většinu amerických sil vylákat do neosídlených pohraničních oblastí → Američané měli dojem, že tam má směřovat ofenziva místo toho komunisté zaútočili z noci 30. na 31. ledna na všechna velká města Jižního Vietnamu partyzáni se na krátkou dobu dostali i do Saigonu k prezidentskému paláci i přes nepřipravenost se Američanům podařilo města vyčistit a jediné větší město, které zůstalo delší dobu v držení komunistů bylo město Hue ofenziva byla neúspěšná, měla ale efekt na americké občany, kteří do té doby věřili, že se válka blíží ke konci → poté se prostřednictvím médií dozvěděli o ještě krutějších bojích, vypukly v USA rozsáhlé protiválečné demonstrace od roku 1969, po nastoupení nového prezidenta USA Richarda Nixona, se postupně počet amerických vojáků ve Vietnamu snižuje
americké jednotky se potýkaly s nedostatkem zkušených vojáků → povinná vojenská služba byla v USA na jeden rok a pak si ji mohli vojáci prodloužit → to ale dělal málokdo, takže ve Vietnamu se neustále točili noví nezkušení vojáci v dubnu 1970 americké jednotky překročily hranice Kambodže, aby zaútočily na část Ho Či Minovy stezky, která Kambodžou procházela → to vyvolalo další nepokoje v USA a Nixon musel slíbit, že jednotky postoupí max. 40 km za hranice → Vietcong se tudíž stáhl mimo tuto oblast a byl v bezpečí americké jednotky se začínají stahovat a obrana Jižního Vietnamu přechází na armádu Vietnamské republiky během následujícího roku se Severní Vietnam vyzbrojoval převážně těžkou technikou, díky které zahájil 30. března 1972 úspěšnou ofenzivu za pomoci těžké techniky prolomili komunisté obranné linie na jihu → útok byl z počátku úspěšný, pak ale začali Američané se silným bombardováním Severního Vietnamu a ofenziva se postupně zastavila Severní Vietnam byl poprvé ochoten vyjednávat → 27. ledna 1973 byla v Paříži sepsána mírová smlouva, podle které měly být následující den ukončeny všechny bojové operace a americké jednotky se měly stáhnout do 60 dní Jihovietnamský prezident věděl, že komunisté smlouvu nedodrží, ale pokud by ji nepodepsal, nemohl by už počítat s podporou USA začátkem roku 1975 komunisté zahájili novou ofenzivu – armáda Jižního Vietnamu měla nízkou morálku a byla ze strany USA nedostatečně zásobována → rychle padla Centrální vysočina a armáda Vietnamské republiky byla schopna bránit pouze příbřežní oblasti 22. dubna komunisté postoupili až k Sajgonu a začaly boje o město → Američané spustili operaci Frequent Wind, jejímž cílem byla evakuace amerických občanů a některých Vietnamců → evakuace probíhala vrtulníky, které převážely lidi na letadlové lodě (později byly už lodě tak přeplněné, že se vrtulníky shazovaly z palub do moře) → podařilo se evakuovat cca 1300 Američanů a 6000 Vietnamců 1. května 1975 byl Saigon dobyt a skončily boje specifika války: první válka „v přímém přenosu“ → většina domácností už měla televizi a válka byla dokumentována různými médii
v reakci na tuto válku vznikají různá mírová hnutí (Hippies) velké počty civilních objetí – civilisté byli zabíjeni nejen komunisty, ale i Američany (masakr v My Lai) po válce se rodilo mnoho postižených dětí → důsledek masového používání herbicidů
Válka v Kambodži trvání: 1975 – 1979 průběh konfliktu: po válce ve Vietnamu se vztahy Kambodže a Vietnamu prudce zhoršují → v dubnu 1975 se k moci dostávají Rudí Khmeři (kambodžská ultralevicová organizace, jejím představitelem byl diktátor Pol Pot) → zastávali učení Mao Ce-tunga a po nástupu k moci likvidovali veškerou inteligenci země, prováděli genocidu na vlastním obyvatelstvu v září 1977 proběhl vpád kambodžských vojsk na území Vietnamu → na hranicích bylo zabito několik tisíc civilistů v prosinci 1978 vznikla v Kambodži opozice: Kambodžská jednotná fronta národní spásy, která se opírala o vietnamskou pomoc 25. prosince 1978 vpadly vietnamské jednotky do Kambodže → Rudí Khmérové nemohli vietnamské armádě vzdorovat, takže uprchli do těžko přístupných oblastí Kambodže, odkud vedli partyzánskou válku v lednu 1979 byla vyhlášena Kambodžská lidová republika
Válka v Perském zálivu trvání: 1990 – 1991 počátky konfliktu: roku 1979 proběhla v Íránu islámská revoluce, během které byl svržen íránský šáh Reza Páhláví → místo něj nastoupil duchovní vůdce Chomejní, který v únoru 1979 vyhlásil Íránskou islámskou republikou → Irák v čele se Saddámem Husajnem se domníval, že nově vzniklý stát se nebude příliš schopný bránit a pokusil se získat část íránského území → íránská armáda ale byla silnější, než Husajn předpokládal a Irácko-íránská válka (1980-1988) trvala až do té doby, než byly zdroje obou zemí vyčerpané → režim Saddáma Husajna se při tomto konfilktu značně zadlužil a jediný příjem země nyní vycházel z ropy → společenství OPEC ale v té době vyhlásilo těžební limity →Kuvajt tyto limity brzy porušil a kvůli nadprodukci klesla i cena ropy z Iráku Husajn se tedy rozhodl jít cestou nátlaku na Kuvajt → tvrdil že Kuvajt
dluží Iráku skoro 23 miliard za ropu, kterou Kuvajt ukradl z ropného pole na Kuvajtsko-irácké hranici. Dále prohlašoval, že Kuvajt by měl být jako provincie připojen k Iráku průběh konfliktu: 2. srpna 1990 přešel Husajn od pouhých provokací k agresi a irácké elitní jednotky zaútočily na Kuvajt → OSN vydalo rezoluci, ve které vyzývalo Irák, aby se stáhl 15. ledna vypršela lhůta, kterou měli Iráčané na stažení z Kuvajtu → zahájena operace Pouštní štít s cílem osvobodit Kuvajt prvním cílem byly irácké radary a protiletadlové systémy, aby se Irák nemohl bránit dalším leteckým úderům (zde byly nasazeny hlavně síly USA následovalo mohutné bombardování a 24. února 1991 byly nasazeny i pozemní jednotky (koalice 28 států, včetně Československa, které vyslalo svou protichemickou jednotku) Husajn dal rozkaz zapálit kuvajtská ropná pole zejména díky vyspělejší výzbroji koalice byla irácká armáda rychle poražena a dala se na ústup z Kuvajtu → 28. února byl Husajn nucen válku ukončit nikdo se ale neodhodlal svrhnout Husajnův režim
Válka v Jugoslávii trváni: 1991 – 1999 také nazývána Rozpad Jugoslávie Jugoslávie byla do roku 1991 socialistickou federativní republikou postupně se ale prosazoval nacionalismus a 25. června 1991 vyhlásilo Slovinsko a Chorvatsko nezávislost na Jugoslávii → Jugoslávská vláda označila tento krok za nelegální Válka ve Slovinsku: Jugoslávská lidová armáda obsadila 27. června hraniční přechody Slovinska boje mezi JLA a slovinskou Teritoriální obranou ukončila 7. července 1991 Brionská deklarace (smlouva zprostředkovaná Evropským společenstvím, podle které mají všechny národy Jugoslávie právo na samostatné rozhodování) Válka v Chorvatsku: po vyhlášení chorvatské nezávislosti se začali bouřit Srbové žijící v pohraničí → chtěli zůstat součástí Jugoslávie
s podporou jugoslávských vojsk se jim podařilo po několika měsících chorvatské pohraničí ovládnout na podzim roku 1991 Srbové ovládali téměř třetinu chorvatského území Rada bezpečnosti OSN schválila 27. listopadu 1991 poslání mírových jednotek UPROFOR (The United Nations Protection Force) do této oblasti → situace se tím ale zcela neuklidnila 19. prosince 1991 vyhlásili Srbové Republiku Srbská krajina, která na území Chorvatska existovala až do r. 1998 V roce 1995 zahájila chorvatská armáda operaci Ojula, při které většinu území okupovaného Srby obsadila i po ukončení bojů pokračovaly etnické čistky mezi Srby a Chorvaty (v některých oblastech Chorvatska jsou vztahy mezi Srby a Chorvaty vyhroceny dodnes) Válka v Kosovu: občanská válka mezi Albánci a Srby Kosovská osvobozenecká armáda (Albánci) vznikla v roce 1996 → jejím cílem bylo dosáhnout nezávislosti na Jugoslávii → organizovala ale hlavně záškodnické útoky, takže ji Slobodan Miloševič (prezident Srbska) označil za teroristickou organizaci a v roce 1998 dal příkaz k útoku na území ovládaná Kosovskou osvobozeneckou armádou 13. září dalo NATO Miloševičovi ultimátum, aby stáhl své jednotky z Kosova → jakmile to ale Miloševič udělal, začala Kosovská osvobozenecká armáda s etnickými čistkami (namířené proti Srbům) to vyprovokovalo další srbskou ofenzivu v roce 1999 → v březnu začalo bombardování Kosova i Srbska státy NATO → Srbové jsou nuceni vyjednávat 3. června 1999 byla podepsána smlouva v Rambouillet, podle které Kosovo dočasně přešlo pod správu OSN → 10. června vstupují do Kosova jednotky OSN KFOR
Konflikt v Severním Irsku trvání: 60. - 90. léta 20. století počátky konfliktu: - politicko-náboženské spory mezi protestanty/unionisty (chtěli zůstat součástí VB) a katolíky/nacionalisty (chtěli odtržení), které eskalovaly v
roce 1969 v násilné nepokoje důležitou roli v tomto konfliktu sehrála IRA (Irská republikánská armáda) → teroristická organizace, která pořádala útoky na britské vládní činitele, vojenské a policejní složky Krvavá neděle: 30. ledna 1972 se ve městě Londonderry pořádala demonstrace → vojenské jednotky, které měly dohlížet na poklidný průběh demonstrace spustily palbu do neozbrojených civilistů, protože se domnívaly, že se mizi demonstranty nachází členové IRA → bylo zabito 13 osob, z toho 7 nezletilých IRA na tuto událost odpověděla tzv. Krvavým pátkem → 21. července 1972 spáchala IRA sérii pumových atentátů ve městě Belfast vzhledem k zhoršení situace byl severoirský parlament roku 1972 rozpuštěn a nahrazen přímým řízením z Londýna Sunningdaleská dohoda z roku 1973 – pokus o politické vyřešení konfliktu → podle této dohody mělo být ustanoveno Shromáždění Severního Irska, ve kterém by společně rozhodovali unionisté a nacionalisté → dohoda se nelíbila unionistům, kteří mysleli že se nacionalistům dávají příliš velké pravomoci roku 1985 byla sepsána Anglo-irská dohoda → Na základě této dohody byla zřízena Mezivládní konference, které společně předsedali zástupci obou vlád 15. prosince 1993 byla vydána Společná deklarace → stanovila principy možného mírového procesu mezi Irskem a Británií v roce 1994 IRA vyhlásila zastavení bojových operací → od té doby už se pouze vyjednávalo Dohoda z Velkého pátku → v pátek 10. dubna 1998 bylo dosaženo všeobecné dohody → obě vlády se shodly, že Severní Irsko zůstane součástí Velké Británie po takovou dobu, jakou si budou občané Severního Irska přát V Severním Irsku byly vytvořeny nové politické struktury a podpořena ochrana lidských práv. Byla vytvořena nová britsko-irská rada pro řízení spolupráce mezi irskou a britskou vládou.
