Mezinárodní politické postavení Tchaj-wanu

Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta mezinárodních vztahů Hlavní specializace: Mezinárodní politika a diplomacie

Mezinárodní politické postavení Tchaj-wanu

Vypracovala: Petra Dittrichová Vedoucí diplomové práce: PhDr. Otakar Volenec, CSc.

Prohlášení:

Prohlašuji, že diplomovou práci na téma

„Mezinárodní politické postavení Tchaj-wanu“ jsem vypracovala samostatně. Použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury.

V Praze dne 15. prosince 2008

2

Poděkování

Děkuji PhDr. Otakaru Volenci, CSc. za cenné rady, návrhy a připomínky při zpracování této diplomové práce. Zároveň bych chtěla poděkovat i řediteli ekonomické divize panu Robertu Yuan-Guei Ho z Tchajpejské hospodářské a kulturní kanceláře v Praze za doporučení vhodných materiálů k tomuto tématu.

3

OBSAH: OBSAH: ...................................................................................................................................................... 4 ÚVOD.......................................................................................................................................................... 5 HISTORIE TCHAJ-WANU...................................................................................................................... 7 1

ZALOŽENÍ ČÍNSKÉ REPUBLIKY NA TCHAJ-WANU ......................................................... 10 1.1 1.2

2

DOBA POLITICKÉ MEZINÁRODNÍ PRESTIŽE .................................................................... 14 2.1 2.2

3

OSOBNOST GENERÁLA ČANKAJŠEKA ....................................................................................... 10 POČÁTKY POLITICKÉ PŘEMĚNY ČÍNSKÉ REPUBLIKY NA TCHAJ-WANU ..................................... 11

DOPAD KOREJSKÉ VÁLKY ........................................................................................................ 14 ZÍSKÁNÍ MEZINÁRODNÍ PRESTIŽE ............................................................................................. 15

POČÁTEK POLITICKÉ IZOLACE............................................................................................ 17 3.1 PROCES SBLIŽOVÁNÍ SPOJENÝCH STÁTŮ A ČÍNY ...................................................................... 17 3.1.1 Americko – čínská diplomacie .......................................................................................... 17 3.1.2 Pokračování americko – tchajwanské spolupráce............................................................ 18 3.1.3 Protesty vlády z Pekingu.................................................................................................... 19 3.2 SNAHY O NÁVRAT DO MEZINÁRODNÍHO SPOLEČENSTVÍ ........................................................... 20 3.2.1 Americké hodnoty a tradice............................................................................................... 20 3.2.2 Úsilí o získání členství v OSN............................................................................................ 21 3.2.3 Boj o diplomatické uznání................................................................................................. 23

4

DIALOG S PEVNINSKOU ČÍNOU ............................................................................................. 25 4.1 4.2 4.2.1 4.2.2 4.2.3 4.3 4.4

5

VNITROPOLITICKÁ SITUACE NA TCHAJ-WANU.............................................................. 40 5.1 5.2 5.3

6

TRANSFORMACE VLÁDNÍHO REŽIMU ........................................................................................ 40 DEMOKRATICKÁ POKROKOVÁ STRANA U MOCI ........................................................................ 42 KUOMINTANG - NOVÁ ÉRA VZTAHŮ S ČÍNOU?......................................................................... 44

SPOJENÉ STÁTY – ČÍNA – TCHAJ-WAN ............................................................................... 47 6.1 6.2 6.3 6.3.1 6.3.2 6.3.3 6.4

7

VOJENSKÉ HROZBY ZE STRANY VELKÉHO SOUSEDA ................................................................. 25 DOKUMENTY PRO VYJEDNÁVÁNÍ ............................................................................................. 27 První dokumenty vydané Pekingem.................................................................................. 28 Odpověď Tchaj-wanu: Program národního sjednocení .................................................. 30 Návrh tzv. Bílá kniha......................................................................................................... 31 PRŮBĚH JEDNÁNÍ OD KONCE 80. LET ........................................................................................ 34 TCHAJWANSKÁ ODPOVĚĎ: „SJEDNOCENÍ – ANO ČI NE?“.......................................................... 36

SPOJENÉ STÁTY - ZÁRUKA BEZPEČNOSTI TCHAJ-WANU ........................................................... 47 POLITICKÁ HRA O TCHAJ-WAN ................................................................................................. 49 VÁLKA V TCHAJWANSKÉ ÚŽINĚ?............................................................................................. 51 Nebezpečí modernizace čínské armády a vojenského arzenálu ....................................... 52 Slabiny ČLR....................................................................................................................... 53 Průběh případné války ...................................................................................................... 55 BOJ O VOJENSKÝ VLIV V ASIJSKO-PACIFICKÉM REGIONU ......................................................... 56

TCHAJ-WAN JAKO TZV. ASIJSKÝ TYGR ............................................................................. 58 7.1 7.2 7.3 7.4 7.5 7.6

POVÁLEČNÁ REKONSTRUKCE ................................................................................................... 58 STABILIZACE HOSPODÁŘSTVÍ................................................................................................... 59 PRŮMYSLOVÁ ETAPA ............................................................................................................... 60 IMPOZANTNÍ VRCHOL TCHAJWANSKÉHO HOSPODÁŘSTVÍ ......................................................... 62 VÝZNAM KOOPERACE S PEVNINSKOU ČÍNOU ........................................................................... 63 ROZVOJ FINANČNÍ SFÉRY ......................................................................................................... 64

ZÁVĚR...................................................................................................................................................... 66 POUŽITÉ ZDROJE................................................................................................................................. 70 PŘÍLOHY ................................................................................................................................................. 75

4

Úvod Během mého studia na vysoké škole a mé pracovní zkušenosti na Tchajpejské hospodářské kulturní kanceláři mě zaujal historicky-politický vývoj Čínské republiky, jak zní oficiální název této ostrovní země, jejichž politický statut od počátku její existence na Tchaj-wanu nebyl nikdy zcela jednoznačně určen a ani v současném světovém uspořádání není budoucnost této země zcela jasná či je spíše problematická. Vzhledem k této skutečnosti jsem se rozhodla zkoumat politický vývoj na Tchaj-wanu a průběh současného boje Tchaj-wanu o získání politického mezinárodního uznání, o jehož navrácení dlouhá léta usiluje. Cílem této práce je snaha vysvětlit z politického hlediska mezinárodní postavení Tchaj-wanu a zvýšit povědomí o této zemi jako o zemi, jejichž existence v současné době představuje jeden z nejnebezpečnějších ohnisek pro rozpoutání světového konfliktu a zároveň se může v následujících letech stát jedním z důvodů sporu mezi Čínou a Spojenými státy. Zároveň je to pokus o analýzu vzájemných vztahů mezi ostrovem a pevninskou Čínou a snaha o analýzu okolností, příčin a případných následků v budoucnu hrozícího válečného boje mezi Tchaj-wanem nacházejícím se pod ochranou Spojených států a pevninskou Čínou, která stále považuje Tchaj-wan za neoddělitelnou součást jejího území. Pro pochopení současného postavení Tchaj-wanu je důležité znát historii tohoto ostrova a proto se v první části budu zabývat historickým vývoje ostrova až po dobu před druhou světovou válkou včetně zmínky o japonské přítomnosti na tomto ostrově. Poté popíši problematickou poválečnou vládu Národní strany Kuomintang v Číně a jejích bojů s Komunistickou stranou Číny, které ovlivňovaly celé území Číny včetně provincie Tchaj-wanu až do roku 1949. V návaznosti připomenu pozdější usídlení tehdejšího vůdce Národní strany Kuomintang generála Čankajšeka a jeho věrných na ostrově, kam všichni utekli po jejich porážce na pevnině a před komunistickou odplatou. Podrobněji se pokusím popsat situaci na ostrově Tchaj-wanu po roce 1949 jak z hlediska politického tak hospodářského, kdy moc zde převzali noví obyvatelé ostrova. Nevynechám období korejské války, které mělo velký význam na politické a hospodářské vzedmutí Tchaj-wanu, kdy se tento ostrov stal jediným mezinárodně uznávaným zástupce čínského lidu. Následně uvedu stěžejní část této práce a to analýzu složitého mezinárodního politického postavení Čínské republiky na Tchaj-wanu, které trvá od 70. let 20. století, kdy svět upřednostnil spolupráci s ČLR, do dnešních dnů. 5

Zdůrazním nenahraditelnou všestrannou spolupráci se Spojenými státy, které jsou dodnes hlavním garantem bezpečnosti Tchaj-wanu a to již od poloviny minulého století. V souvislosti s tím zmíním boj s největším politickým soupeřem Čínskou lidovou republikou, ve kterém se v prvních necelých třech desetiletí jednalo spíše o soupeření dvou rivalů – generála Čankajšeka a vůdce čínských komunistů Mao Ce-tunga. Tzv. trojúhelník Spojené státy – Čína - Tchaj-wan nabízí též prostor k poznání používaných pravidel a taktik na světové politické scéně a představuje dobrý námět k zamyšlení o budoucnosti Čínské republiky na Tchaj-wanu. Při analýze dlouhodobých vzájemných vztahů v této trojčlenné skupině je nutné přiblížit i vnitrostátní politickou situaci na Tchaj-wanu, v rámci které probíhá dlouhodobý boj mezi dvěma hlavními politickými stranami – Demokratickou pokrokovou stranou a Národní stranou Kuomintang a právě prvotní politický monopol Národní strany Kuomintang a pozdější nástup politické opozice především v podobě Demokratické pokrokové strany od počátku vzniku Čínské republiky na Tchaj-wanu výrazně ovlivňuje průběh americko – čínsko – tchajwanské spolupráce. V poslední části práce se budu zabývat hospodářským rozvojem a procesem provedených ekonomických reforem, které se staly základem pozdějšího neuvěřitelného ekonomického úspěchu a umožnily přeměnu zaostalého asijského ostrova na vyspělou zemi se zaměřením na high technologii. Stále nejistá budoucnost nepatřila a nepatří k velkým výhodám a pozitivním aspektům pro budoucí rozvoj tohoto státu a pro jeho obyvatelstvo. Přesto všechno je právě úspěch Tchaj-wanu alespoň po ekonomické stránce jako jedné z dvaceti hospodářsky nejvyspělejších zemí obdivuhodný1.

1

LIŠČÁK, V. TAIWAN - Stručná historie států. s. 7.

6

Historie Tchaj-wanu Již od konce 15. století Tchaj-wan, malý ostrov ve východní Asii a poté nazýván „Formosa“2, přitahoval řadu cizích vládců a armád. Na ostrov postupně připlouvali Portugalci, Španělé a Holanďané, poté o ostrov bojovali Francouzi či Britové a jako poslední se zmocnili ostrova právě Britové, kterým se podařilo na základě vyhrané 2. opiové války3 získat na určitý čas svrchovanost nad Tchaj-wanem. Čchingský dvůr nevěnoval do té doby Tchaj-wanu pozornost a veškeré jeho aktivity tehdy směřovaly k centrální Asii. Až teprve vojenské expedice Evropanů a Japonců přinutily čchingský dvůr obrátit svou pozornost více na ostrov Tchaj-wan. V roce 1684 byl Tchaj-wan začleněn formálně do Čchingské říše, pod jejíž vládou zůstal i v 18. a 19. století. Nakonec ve sporu o kontrolu nad Koreou Čchingská říše vstoupila v roce 1894 do války s Japonskem a vzhledem k vítězství Japonců, které bylo stvrzeno v roce 1895 podpisem čínsko-japonské mírové smlouvy v Šimonoseki4, Tchaj-wan připadl do rukou japonského císaře a tím se stal první japonskou kolonií. Japonci usilovali o Tchaj-wan již po staletí, především kvůli rozvoji námořního obchodu. Japonsko, zmodernizované po úspěšných reformách tzv. Meidži provedených v 60. letech 19. století5, narozdíl od čchingskému dvoru mělo v bojích jasnou převahu a již před válkou o kontrolu nad Koreou Kowaši Inoue, bývalý poradce japonského císaře, předložil předsedovi vlády markýzovi Hirobumi Itóovi dopis, v němž mimo jiné stálo: „Každý ví, že musíme bojovat za nezávislost Koreje, avšak nikdo neví, že Tchajwan stojí ještě víc za to, aby se o něj bojovalo (…). S Tchaj-wanem jako japonskou državou můžeme nejen kontrolovat práva na plavbu ve Žlutém moři, Korejské úžině i Japonském moři, ale také otvírat a zavírat dveře do dálněvýchodní oblasti.“6

2

Když Portugalci přistáli na ostrově v 16. století, nazvali tento ostrov „Ilha Formosa“ neboli v překladu „Překrásný ostrov“. (LIŠČÁK, 2003, s. 29) 3 Ve 2. opiové válce soupeřil čchingský dvůr proti Francii a Velké Británii. Evropané vzhledem k vojenské slabosti čchingského dvora viděli v Číně snadnou kořist, a proto si nalezli záminku ve vymyšleném incidentu s britskou lodí Arrow k vypuknutí této války v roce 1856. 4 Článek 5 čínsko-japonské mírové smlouvy dával tchajwanským obyvatelům možnost si do dvou let od ratifikace smlouvy (tj. do 8. května 1897) svobodně zvolit, zda zůstat na Tchaj-wanu jako japonský státní příslušník a získat japonské občanství, nebo prodat veškerý majetek a opustit Tchaj-wan. Počet osob, které zvolily odchod, se odhaduje na pouhých 4 500 až 6 500, což bylo méně než jedno procento tehdejšího obyvatelstva Tchaj-wanu. (LIŠČÁK, 2003, s. 74) 5 LIŠČÁK, V. Dějiny Číny, Taiwanu a Tibetu v datech. s. 390. 6 LIŠČÁK, V. TAIWAN - Stručná historie států.s. 69.

7

Tchaj-wan znamenal pro Japonce velmi důležitý strategický bod na mapě vzhledem k jejich plánům vybudovat tzv. Velkou východoasijskou sféru vlivu7. Japonci se snažili všemi způsoby oslabit vazby Tchaj-wanu na pevninskou Čínu a to i pokusy o pojaponštění místního obyvatelstva8. Když se zvolená taktika Japoncům nedařila, neváhali použít i fyzického násilí vůči místním a tak je přinutit k odklonu od tradičního čínského způsobu života. Jejich nadvláda trvala i přes boje místního obyvatelstva až do roku 1945, tedy do konce 2. světové války a kapitulace Japonska. O pozdějším připojení Tchaj-wanu zpět k pevninské Číně bylo rozhodnuto na základě přijaté deklarace na konferenci v Káhiře v roce 1943, kde se setkali představitelé Spojených států, Sovětského svazu, Velké Británie a Číny. Jejich rozhodnutí bylo stvrzeno později na konferenci v Postupimi podpisem prohlášení o platnosti Káhirské deklarace (Sovětský svaz se zdržel a nepodepsal). I díky diplomatického nátlaku přítomného generála Čankajšeka na konferenci v Káhiře se o dva roky později Tchaj-wan stal po padesáti letech opět jednou z provincií pevninské Číny a toto rozhodnutí bylo respektováno a přijato i veškerým mezinárodním společenstvím. Po potvrzení výsledků z Káhiry na další konferenci v Postupimi a s pozdějším odchodem Japonců ale problematické postavení Tchaj-wanu neskončilo. Po osvobození od japonské nadvlády v roce 1945 se obyvatelé Tchaj-wanu těšili na opětovné připojení k Čínské republice, respektive na přechod pod vládu Národní strany Kuomintang (KMT, dále jen Kuomintang)9 v čele s Čankajšekem. Jejich naděje na lepší vyhlídky do budoucnosti se však změnily ve velké zklamání. Po 2. světové válce na pevninské Číně došlo k opětovnému zintenzivnění bojů mezi místní vládou Kuomintangu a Komunistickou stranou Číny10. Většina obyvatel ostrova si představovala postavení Tchaj-wanu jako jednu z čínských provincií s vyšším stupněm autonomie. Přece jenom 7

BAKEŠOVÁ, I. - FÜRST, R. - HEŘMANOVÁ, Z. Dějiny Taiwanu. s. 17. Obyvatelé Tchaj-wanu museli přijímat japonská jména, slavit pouze japonské svátky, jíst japonská jídla, učit se pouze japonsky či nosit japonské kimono. (LIŠČÁK, 2003, s. 77) 9 Národní strana Kuomintang byla založena Sunjatsenem a k vládě na pevninské Číně se dostala po svržení mandžuské dynastie Čching z čínského trůnu v roce 1912. Sunjatsen je nazýván „otcem čínské revoluce“ nebo „otcem republiky“ a jím zpracované učení o „třech principech lidu“ (resp. principy nacionalismu, demokracie a blahobytu lidu) bylo v roce 1924 přijato a stalo se základem ústavy nově existující Čínské republiky. Národní strana Kuomintang později vedena generálem Čankajšekem byla před odchodem jejích představitelů na Tchaj-wan přetransformována v centralizovanou stranu s cíli blízkými leninskému principu „vlády jedné strany“ a heslu „strana ovládá zemi“ byl podřízen veškerý politický život. (LIŠČÁK, 2003, s. 88- 92) 10 Komunistická strana Číny byla až do roku 1927 integrální součástí Národní strany Kuomintang, poté kvůli rozporům se odpojila a vůdcem strany se stal Mao Ce-tung. Rozpory mezi oběma politickými stranami vyústily v ozbrojené konflikty v podobě třech občanských válek. 1. občanská válka (1924-27), 2. občanská válka (1928-36), 3. občanská válka (1945-49). (LIŠČÁK, 2008, s. 427-452-491) 8

8

padesát let japonské nadvlády se podepsalo na rozdílné životní úrovni, stupni vzdělanosti a částečně i na myšlení obyvatel, tudíž se předpokládalo, že bude potřeba určité časové období na vyrovnání rozdílů. Navrácení pod vládu pevninské Číny přineslo naopak rabování a plenění ostrova ze strany představitelů Kuomintangu, kteří zneužívali své moci a začali vládnout na ostrově ještě více diktátorsky než jejich japonští předchůdci. Veškerý majetek, který na ostrově zanechali odsunutí Japonci jako například japonský průmysl, banky či velké množství úrodné půdy se dostal pod státní správu neboli pod kontrolu vládnoucích členů Kuomintangu. Tchaj-wan v té době sloužil pouze jen jako zásobník potravin a dalších surovin potřebných pro boj Kuomintangu proti Komunistické straně Číny během historicky třetí čínské občanské války. Vládnoucí minorita se chovala k obyvatelům Tchaj-wanu jako k poddaným, všude vládla korupce, zdejší obyvatelé byli vytlačováni z místní samosprávy, hospodářské výsledky v zemědělství se stále zhoršovaly či navíc se začaly rozšiřovat epidemie nakažlivých chorob, které Tchaj-wan již za poslední několik desetiletí nezažil.11 Otázka politické existence Tchaj-wanu jako jedné z čínských provincií dle přesvědčení členů Kuomintangu v té době nebyla důležitá a na požadavky směřující ke zlepšení situace na Tchaj-wanu Kuomintang nereagoval. Sociální neklid na Tchaj-wanu se později projevil jak během incidentu, který se odehrál v centru Tchajpeje dne 27. února 194712 a přerostl v protikuomintangské povstání, tak velké rozčarování z chování vládnoucího Kuomintangu se projevilo i ve stále častějších úvahách samotných Tchajwanců o nezávislosti ostrova či snaze o urovnání neutěšujícího stavu za pomoci Organizace spojených národů (dále jen OSN) nebo Spojených států amerických (dále jen Spojené státy). V té době to byly historicky první myšlenky a snahy o možnosti vyhlášení nezávislosti Tchaj-wanu, ale nakonec většina Tchaj-wanců se za ně nepostavila. Stále totiž nevěřili, že by takový nepořádek a zkorumpovanost mohly vládnout i na pevninské Číně tehdy ovládané Kuomintangem.13

11

Většina obyvatel Tchaj-wanu se tehdy vyjadřovala ve smyslu: „…psy (označení pro Japonce) se o nás starali lépe než prasata (označení pro Číňany z pevniny)…“ (CARPENTER, 2005, s. 34) 12 LIŠČÁK, V. TAIWAN - Stručná historie států. s. 88. 13 BAKEŠOVÁ, I. - FÜRST, R. - HEŘMANOVÁ, Z. Dějiny Taiwanu. s. 89.

9

1 Založení Čínské republiky na Tchaj-wanu Nepokoje na pevninské Číně, které vyústily v historicky třetí občanskou válku, vyhráli v roce 1949 komunisté v čele s Mao Ce-tungem. Představitelé Kuomintangu v čele s generálem Čankajšekem museli utéct a za svůj nový domov si zvolili blízký ostrov Tchaj-wan. Vzhledem k nedostatku námořních plavidel, které mimochodem při útěku na Tchaj-wan s sebou odvezli členové Kuomintangu, komunisté nemohli pronásledovat své nepřátelé a tím byl umožněn představitelům Kuomintangu poměrně klidný odchod a pozdější dlouhodobý pobyt na ostrově. Několik dnů poté, co byla 1. října 1949 vyhlášena Mao Ce-tungem na náměstí Nebeského klidu tzv. Čínská lidová republika (dále jen ČLR)14, byl založen na Tchaj-wanu nový stát s názvem Čínská republika na Tchaj-wanu (dále jen Tchaj-wan)15. Hlavní město Čínské republiky na Tchaj-wanu – Tchajpej bylo vyhlášeno dočasným sídlem ústřední vlády Čínské republiky a prezidentem se stal a to až do své smrti v roce 1975 jím zůstal Čankajšek, který v zemi zavedl autoritativní režim jedné strany s militantní ideologií. V rámci nastaveného vládního systému byl například vyhlášen Zákon o výjimečném stavu16, byla zavedena cenzura či prováděny neopodstatněné perzekuce.

1.1 Osobnost generála Čankajšeka Čankajšek se stal vůdčí osobností Kuomintangu po smrti „otce republiky“17 Sunjatsena v roce 1925 a jelikož dokázal využívat kontaktů a intrik na všechny strany, tak se později stal i nejmocnějším mužem Číny. Své silné postavení také potvrdil spojením s bohatými šanghajskými rodinami a to svým sňatkem s dcerou z jedné z nejbohatších šanghajských rodin, prestižní rodiny Sung. Bohužel za jeho působení v čele Kuomintangu bylo stále častější nemorální, nedisciplinované a zkorumpované jednání členů Kuomintangu. Provincie pod správou Kuomintangu se nacházely 14

Mao Ce-tung později litoval rozhodnutí přijmout oficiální název v podobě Čínské lidové republiky. Dle jeho pozdějšího názoru se měl zachovat název Čínská republika a tím mohl být úspěšnější proces uznání pevninské Číny s komunistickým vedením jako jediného reprezentanta čínského lidu. (COPPER, 1995, s. 18) 15 Oficiální název Čínská republika je dodnes používán, ale vzhledem ke stále silnějšímu postavení ČLR neboli pevninské Číny, se uvažuje o používání oficiálního názvu Tchaj-wan. V publikacích či neoficiálně je název Tchaj-wan stále častěji používán. 16 Poté co se Čankajšek v roce 1948 nechal zvolit prezidentem, požadoval mimořádné pravomoci, které by mu umožnily vydávat zákony s vyšší platností než ústava. Byla proto přijata „dočasná opatření platná po dobu období mobilizace na potlačení komunistického povstání“ a ty měla platit dva roky, počínaje 10. květnem 1948. Přesto, že ke komunistickému povstání nedošlo do května 1950 a tedy nebyla potřeba již platnost těchto opatření , platila „dočasná opatření“ i nadále – až do května 1991, kdy konečně byla po 43 letech zrušena. (LIŠČÁK, 2003, s. 91) 17 LARY, D. China`s Republic. s. 216.

10

v hospodářském útlumu a později přišel i politický rozklad, neboť všudypřítomná korupce a neexistence pořádku zapříčinily, že oblasti vedené komunisty se mohly chlubit lepšími hospodářskými výsledky a větší spokojeností obyvatelstva. Nezodpovědné jednání Čankajšeka a jeho věrných se stalo hlavním důvodem jejich pozdější jednoznačné porážky na pevninské Číně a útěku na Tchaj-wan. Kuomintang byl během 2. světové války a i po jejím ukončení velmi dobře podporován jak vojensky tak finančně ze strany Spojených států, přesto nedokázal porazit komunisty a ujmout se vlády v Číně. Již během posledních let 2. světové války měl své pochybnosti o schopnostech Čankajšeka například jak tehdejší britský premiér Winston Churchill, tak i Spojené státy v čele s prezidentem Franklinem D. Rooseveltem byly stále obezřetnější.18 Bylo veřejným tajemstvím, že většina prostředků poskytnutých ze strany Spojených států na podporu kuomintangské armády jde na soukromé účty příslušníků Čankajšekovy rodiny a armádě chybí jak zbraně, tak i základní prostředky pro přežití. Spojené státy však potřebovaly ponechat u moci Čankajšeka ze dvou prostých důvodů. Jak z nutnosti udržet Čínu ve válce proti Japonsku a tak si neznepřátelit náboženské a ženské organizace ve Spojených státech, u kterých díky svému kouzlu byla velmi oblíbená manželka Čankajšeka – paní Sung Mej-ling. Žádný americký politik či vládnoucí americká vláda si tyto organizace nemohl znepřátelit, takže Čankajšek mohl nadále těžit z podpory Spojených států. Čankajšekovo postavení se však později velmi oslabilo po jeho finální porážce proti komunistům v čele s Mao Ce-tungem a jeho následném útěku na Tchaj-wan. I Čankajšekova mezinárodní prestiž získala velké trhliny a jeho nově založená vláda na Tchaj-wanu se dostala do částečné izolace. Jedinou variantou pro Čankajšeka bylo posílit své politické postavení na Tchaj-wanu, kde silnou majoritou tvořilo původní obyvatelstvo.

1.2 Počátky politické přeměny Čínské republiky na Tchaj-wanu V nově založené Čínské republice na Tchaj-wanu byl zaveden již výše zmíněný autoritativní režim, ve kterém veškerými pravomocemi disponoval generál Čankajšek19,

18

Ještě dlouhá léta byl Čankajšek hlavním hrdinou Tchaj-wanu, ale v posledních letech se jeho kult otřásá ve svých základech. Pro představitele Kuomintangu je Čankajšek stále hrdinou, díky kterému se po desetiletí udržel statut Tchaj-wanu. Pro opozici je to svým způsobem nemorální člověk a i dle některých vrah. Většina tchajwanské populace navzdory rozdílným postojům dvou hlavních politických stran se stále více uvědomuje, že Čankajšek tím hrdinou, za jakého byl považován, jistě nebyl. 19 Generál Čankajšek byl velký antiliberálem a nacionalistou během své politické kariéry na pevninské Číně, ale jeho postoje se radikálně změnily po jeho odchodu na Tchaj-wan v roce 1949, kdy se z něj postupem času stává liberál.

11

ale narozdíl od komunistické ČLR se zdejší režim vyznačoval antikomunistickou ideologií. Vládnoucí Kuomintang narozdíl od svého komunistického soupeře zachoval náboženskou svobodu vyznání, tradiční způsob života, v zemi nebyl zestátněn soukromý majetek a především ekonomika země fungovala dle pravidel tržního hospodářství. Až po smrti Čankajšeka v roce 1975 a po nástupu jeho syna Ťiang Ťingkuo do prezidentské funkce v roce 197820 byla umožněna postupná liberalizace politického systému. Sice první roky vládnutí Ťiang Ťing-kua nenasvědčovaly tomu, že by se z něj stál hlavní kandidát pro postupné zavedení pluralitní demokracie na Tchajwanu, ale v posledních letech, respektive v roce 1986, Ťiang Ťing-kuo své postoje radikálně změnil.21 Pod jeho vedením začal Kuomintang přijímat za své nové členy rodilé Tchaj-wance, kteří se do té doby nemohli na politickém dění v zemi podílet a nacházeli se tak v podřadném postavení. Napětí mezi vládnoucí minoritou a zbytkem obyvatelstva se začalo ještě více uvolňovat v roce 1987, kdy byl zrušen výjimečný stav a poté o rok později, kdy byl zvolen nástupcem Ťiang Ťing-kuoa jeho dlouholetý spolupracovník a rodilý Tchaj-wanec Li Teng-chuej. S jeho vládou byla zavedena svobodu slova a shromažďování, zrušena cenzura, došlo ke změnám volebního systému či k legalizaci ostatních politických stran.22 Protikuomintangská opozice se utvářela již řadu let nelegálně, ale až za nástupu Li Teng-chuej do vedení strany a jeho zvolením prezidentem byl vyhlášen Zákon o registraci politických stran a masových organizací23 a prvním zákonně uznatelným politickým zástupcem opozice se stala Demokratická pokroková strana (Democratic Progressive Party, DPP). Demokratizační proces na Tchaj-wanu byl dovršen dne 23. března 1996, kdy se poprvé v dějinách Tchaj-wanu konala přímá volba prezidenta Čínské republiky. Tím skončilo období absolutní vlády Kuomintangu a jeho politického monopolu. Přes všechny tyto změny si však představitelé Kuomintangu svůj silný vliv stále udrželi jako například v komunální politice, armádě či v médiích. Od dob legalizace politických stran na tchajwanské politické scéně dominují dvě nejsilnější politické strany, Kuomintang a Demokratická pokroková strana, a zároveň patří k hlavním soupeřům v bojích o nejvyšší politické posty jako například post prezidenta či premiéra. Na tchajwanské politické scéně kromě nahoře uvedených stran 20

Ťiang Ťing-kuo se stal sice předsedou Kuomintangu v roce 1975 po smrti svého otce, ale za prezidenta byl zvolen Jen Ťia-kan, který setrval v této funkci do roku 1978. 21 LARY, D. China`s Republic. s. 201-4. 22 FÜRST, R. Tchaj-wan a jeho nezávislost. Mezinárodní politika. 2004, roč. 28 , č. 5, s. 13. 23 Ministerstvo zahraničních věcí ČR: Encyklopedie států a území světa. Tchaj-wan: Vnitropolitická charakteristika. [online].

12

existují ještě dvě důležité politické strany, které disponují silným politickým vlivem. Aliance pro tchajwanskou jednotu (Taiwan Solidarity Union, TSU), která vznikla v roce 2001 odštěpením od tehdy vládnoucího Kuomintangu a v dnešní době tvoří společně s Demokratickou pokrokovou stranou tzv. tábor zelených24. Strana blízká lidu (People First Party, PFP), která vznikla v roce 2000 rovněž odštěpením od Kuomintangu, naopak

od

Aliance

pro

tchajwanskou

jednotu

tvoří

politické

spojenectví

s Kuomintangem a to tzv. tábor modrých. 25

24

Aliance pro tchajwanskou jednotu patří ohledně nezávislosti ostrova k radikálnější větvi v táboru zelených. (CARPENTER, 2005, s. 84) 25 MAKEHAM J. - HSIAU A. Cultural, ethnic, and political nationalism in contemporary Taiwan. s. 44.

13

2 Doba politické mezinárodní prestiže Až s definitivním vítězstvím komunistů na pevninské Číně a tedy nuceným odchodem na ostrov se představitelé poraženého Kuomintangu začali více zajímat o Tchaj-wan jako o budoucí samostatné soběstačné území. Čankajšekově vládě na ostrově po vyhlášení Čínské republiky na Tchaj-wanu v roce 1949 mezinárodní společenství nedávalo mnoho nadějí na přežití. Sice pro Spojené státy a jejich spojence byla spolupráce s Kuomintangem stále více přijatelnější než s Komunistickou stranou Číny, kterou až na výjimky většina z nich nehodlala uznat a svá velvyslanectví proto přesunula do Tchajpeje, přesto překážkou pro pokračovaní dobrých vztahů Tchaj-wanu se Spojenými státy a jeho spojenci se stala ztráta důvěry spojenců ve schopnosti Čankajšeka a jeho věrných. Zdrženlivý postoj Spojených států dokládá prohlášení tehdejšího amerického prezidenta Harryho Trumana z ledna roku 1950: „Spojené státy nebudou zasahovat ve sporu v Tchajwanské úžině ...“, což znamenalo potvrzení americké neúčasti v případě útoku komunistů na Tchaj-wan.26 Vedle určitého odstupu dosavadních spojenců samozřejmě i ČLR a Sovětský svaz se svými tehdejšími satelity nepatřily k přátelům této vlády. Vztahy s pevninskou Čínou byly ze dne na den zcela přerušeny a kromě toho již nepřicházely finanční prostředky ze strany Spojených států. Delší existence Tchaj-wanu se do budoucna zdála velmi nepravděpodobná a to především bez politické a ekonomické podpory Spojených států. Pak však přišel zlom v podobě korejské války, kdy se Tchaj-wan díky své strategicky výhodné geografické poloze stal nejdůležitějším místem na světě v boji proti severokorejským útokům.

2.1 Dopad Korejské války Korejská válka začala dne 25. června 1950 a znamenala pro Tchaj-wan velmi důležitý moment pro jeho další politický vývoj a hospodářský rozvoj. Dříve nevýznamný ostrov pro většinu zahraničních velmocí, v roce 1950 naopak nenahraditelné území. Ještě krátce před vypuknutím korejské války se Spojené státy distancovaly od tehdy očekávaného konfliktu v Tchajwanské úžině, ale s vypuknutím korejské války změnily svůj postoj. Tchaj-wan se stal totiž jedním z nejstrategičtějších míst v rámci korejské války a pro Spojené státy územím, ze kterého mohly získat nejvýhodnější pozici proti svým válečným nepřátelům. A proto také americký prezident Harry

26

Truman

nařídil

okamžité

vojenské

zajištění

LIŠČÁK, V. Dějiny Číny, Taiwanu a Tibetu v datech. s. 657.

14

Tchaj-wanu

americkým

námořnictvem (tzv. 7. flotila)27. Vládnoucímu Kuomintangu na Tchaj-wanu se tak naskytla možnost v nabízené spolupráci se Spojenými státy zachránit existenci svého režimu na ostrově a též obnovit své mezinárodně uznávané postavení jako jediného reprezentanta Číny. Vládnoucí strana Kuomintang na ostrově proto umožnila zřídit americké vojenské základny na Tchaj-wanu a poskytla veškeré zázemí pro americkou armádu a naopak Spojené státy poskytly finanční prostředky na hospodářské reformy podporující rozvoj zemědělství a průmyslu na Tchaj-wanu. Spojené státy též v roce 1954 přislíbily Tchaj-wanu velmi důležitou vojenskou ochranu na zajištění bezpečnosti ostrova jako ohroženého území především ze strany ČLR a na tomto základě byla mezi oběma stranami podepsaná tzv. Smlouva o vzájemné obraně (Mutual Defense Treaty, MDT)28, v rámci které byly zajištěny dodávky zbraní a umístěny americké letecké a námořní síly proti případnému útoku z pevniny. Díky korejské válce se obnovily i diplomatické vztahy mezi Tchaj-wanem a Spojenými státy, k jejichž ochladnutí v minulosti došlo po výhře komunistů na pevninské Číně, a naopak ČLR se dostala do mezinárodní politické izolace.

2.2 Získání mezinárodní prestiže Paralelně s nově obnovenými hospodářskými ale i diplomatickými vztahy s americkým protějškem se Tchaj-wan stal jediným mezinárodně uznávaným zástupcem čínského lidu a dle tohoto postu se s ním jednalo při všech světových politických aktivitách či při jednání mezinárodního společenství a zároveň byly Tchaj-wanu uznány veškeré s tím souvísející pravomoci a povinnosti. Tchaj-wan se účastnil jako jeden z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN i jednání o Rezoluci o vyslání vojsk proti agresivnímu útoku severokorejských vojsk na Jižní Koreu a díky tchajwanské účasti a též i nepřítomnosti zástupce Sovětského svazu29 byla Spojenými státy navržená rezoluce schválena. Kromě tohoto postu Tchaj-wan získal členství v dalších mezinárodně důležitých organizací a společenství. Představitelé Kuomintangu a hlavně samotný generál Čankajšek se nikdy nesmířil s prohrou ve třetí čínské občanské válce a věřil, že jeho pobyt na Tchaj-wanu je jen dočasným řešením vzhledem k nově nastolené politické situaci. A právě navázání 27

LIŠČÁK, V. Dějiny Číny, Taiwanu a Tibetu v datech. s. 658. The Taiwan Documents Project: Mutual Defense Treaty between the United States of America and the Republic of China. [online]. 29 Rada bezpečnosti OSN zamítla návrh Sovětského svazu na vyloučení Tchaj-wanu z OSN. Sovětská delegace na protest přerušila účast na jednáních v Radě bezpečnosti i v dalších orgánech OSN do 15. srpna 1950. (LIŠČÁK, 2008, s. 657) 28

15

diplomatických styků se Spojenými státy či zisk v podobě opětovného získání mezinárodního uznání jako jediného představitele Číny chápal generál Čankajšek a jeho věrní jako možnost zaútočit na pevninskou Čínu a vrátit se jako vítězové do vedení této země. Tato myšlenka byla stále hlavním cílem politiky Kuomintangu vládnoucího na Tchaj-wanu a její realizace se zdála být za těchto okolností více realistická. Spojené státy však neměly v úmyslu i přes stálé naléhání Čankajšeka podpořit Kuomintang v nové ofenzívě proti Komunistické straně Číny sídlící v Pekingu. Celý svět byl během korejské války v obavách, zdali nehrozí další světová válka a zároveň po skončení konfliktu přišly otřesné zprávy o velkém počtu obětí. A právě Spojené státy nesly největší finanční a vojenské zatížení během této tříleté války a rozhodně v rámci jejich zahraniční politiky se neuvažovalo o další válce, která již před svým zahájením vykazovala velmi malou pravděpodobnost úspěchu bez větších ztrát. Velmi snadno se mohlo předpokládat, že Čankajšekův útok na pevninskou Čínu přinese nejen válku proti Číně ale i proti Sovětskému svazu, jehož spolupráce s Čínou se mohla jak ze zkušenosti z průběhu korejské války tak z důvodu začínající studené války předvídat.

16

3 Počátek politické izolace V 70. letech zemřeli vůdci obou znepřátelených stran. Smrt generála Čankajšeka přišla v roce 1975 a o rok později ho následoval i jeho dlouholetý protivník Mao Cetung. Jejich odchod znamenal novou éru čínsko – tchajwanských vztahů. Již neexistovali dva silní vůdci charakterističtí svým striktním a nekompromisním jednáním, které znemožňovalo veškeré pokusy o smíření. Tendence změnit politiku vůči svému sousedu přišly později ve spojení s vnitrostátními změnami na obou stranách sporu. Na Tchaj-wanu začalo období reforem a celkové demokratizace a na pevninské Číně se přehodnotila dosavadní politika a Čína se začala otevírat světu. Tyto aspekty se projevily i na řešení mezinárodního statutu Tchaj-wanu.

3.1 Proces sbližování Spojených států a Číny Až do počátku 70. let 20. století byl Tchaj-wan považován za jediného reprezentanta čínského lidu, ale s rokem 1971 přišel velký obrat ve světové politice a tudíž v mezinárodním postu Tchaj-wanu. Došlo ke změně členství čínského reprezentanta v OSN, kdy většina států na základě přijaté rezoluce 2758 Valného shromáždění OSN podpořila členství Číny a naopak zástupce Tchaj-wanu musel organizaci opustit. Tento směr v mezinárodní politice vycházel jak ze zahraniční politiky Spojených států a tak ze změny v zahraniční politice samotné Číny. Představitelé Číny se rozhodli pro kompromis ve prospěch svého začlenění do mezinárodního společenství. Již oficiálně netrvali na jednoznačném a rychlém připojení Tchaj-wanu k pevnině, ale pojali sjednocení v mírnějším tónu, neboli na mírovém procesu sjednocení se již měli podílet i sami Tchaj-wanci. A s novou koncepcí zahraniční politiky pevninská Čína uspěla a dosáhla po letech izolace vytouženého mezinárodního uznání. Prvním státem, který v nové atmosféře sedmdesátých let navázal diplomatické styky s ČLR, bylo Japonsko v roce 1972 a v tomto novém zahraničněpolitickém směru vůči pevninské Číně nezůstalo dlouho samotné. 3.1.1

Americko – čínská diplomacie V rámci tzv. Nixonovy doktríny z roku 1969 se též Spojené státy rozhodly

normalizovat vztahy s Čínou a konečně využít v té době téměř nepřátelských vztahů mezi ní a Sovětským svazem. Spojené státy začaly intenzivně jednat s Čínou již na

17

počátku 70. let a v rámci zahraniční politiky Henryho Kissingera30 byly uskutečněny v tajnosti návštěvy představitelů americké vlády včetně amerického prezidenta Richarda Nixona v roce 1972 v Pekingu. Během návštěvy amerického prezidenta Richarda Nixona v Číně bylo podepsáno tzv. Šanghajské komuniké, ve kterém se Spojené státy připojily k politice „jedné Číny“, ale zároveň jen velmi opatrně diplomaticky uznaly, že Tchaj-wan je součásti pevninské Číny.31 Čínská strana podmiňovala navázání diplomatických vztahů zrušením americko – tchajwanské Smlouvy o vzájemné obraně z roku 1954, přerušením diplomatických styků s Tchaj-wanem a stažením všech amerických vojsk z Tchaj-wanu. Nejen čínská strana si diktovala podmínky pro úspěšné navázání vzájemných diplomatických styků, ale i americká vláda si chtěla prosadit své postoje. Americká strana trvala na dodržení mírového řešení sporu v Tchajwanské úžině a neustoupila v případě čínského požadavku na ukončení dovozu zbraní na Tchaj-wan. Odůvodnění amerického postoje byla bezpečnost Tchaj-wanu a nutnost přítomnosti zbraní na jeho případnou obranu. Po četných jednáních Spojené státy oficiálně přerušily diplomatické styky s Tchaj-wanem jako poslední velmoc ke dni 31. prosince 1978 a dle posledního článku Smlouvy o vzájemné obraně z roku 1954 ukončily i tuto spolupráci do roka a do dne.32 Nesplnily však veškeré podmínky požadované z čínské strany a nestáhly všechen svůj vojenský arzenál z oblasti Tchajwanské úžiny. I přes nesplnění poslední podmínky v podobě stažení všech amerických vojsk z Tchaj-wanu byly čínsko-americké diplomatické vztahy oficiálně navázány v roce 1979. Nový směr zahraniční politiky Spojených států inspiroval i většinu ostatních států, které přestaly považovat Čínskou republiku na Tchaj-wanu za oprávněného zástupce čínského lidu a začaly s ní postupně přerušovat diplomatické styky. 3.1.2

Pokračování americko – tchajwanské spolupráce Vzájemné vztahy mezi Tchaj-wanem a jeho americkým protějškem však

neskončily. Proti rozhodnutí amerického prezidenta Jimmyho Cartera a jeho administrativy o zrušení amerických závazků k Tchaj-wanu se postavil Kongres Spojených států. Z rozepře vyšel úspěšně a po třech měsících od navázání čínsko – 30

Henry Kissinger oproti zastáncům existence dvou velmocí v rámci tzv. studené války zastával tzv. trojúhelníkovou diplomacii, dle které existovali tři velmoci: Spojené státy, Sovětský svaz a Čína. Henry Kissinger v rámci normalizace americko-čínských vztahů osobně navštívil Peking v roce 1971. 31 COPPER, F. J. Words across the Taiwan Strait. s. 22. 32 BAKEŠOVÁ, I. - FÜRST, R. - HEŘMANOVÁ, Z. Dějiny Taiwanu. s. 134.

18

amerických diplomatických vztahů byl mezi Spojenými státy a Tchaj-wanem podepsán v březnu 1979 tzv. Zákon o vztazích s Tchaj-wanem (Taiwan Relations Act, TRA), který byl přijat jak americkým Kongresem tak uveden v platnost podpisem amerického prezidenta Jimmyho Cartera. Spojené státy se v dokumentu zavázaly k bezpečnostní ochraně Tchaj-wanu před agresí ČLR a k dodávkám obranných zbraní tomuto ostrovu, k jejich spoluúčasti na demokratizaci Tchaj-wanu či dodržování lidských práv. Také byla dohodnuta další hospodářská spolupráce a to včetně amerických vojenských dodávek na obranu ostrova33 a Spojené státy zůstaly jedním z nejdůležitějších obchodních partnerů. Na základě podepsaného dokumentu pokračuje vzájemná americko – tchajwanská spolupráce dodnes a to i přes neustále protesty ze strany pevninské Číny. 3.1.3

Protesty vlády z Pekingu Vedení Číny protestovalo proti americkým dovozům zbraní na Tchaj-wan a

proto na počátku osmdesátých let americká vláda nabídla čínskému vedení též dovozy zbraní, které doposud poskytovala Tchaj-wanu. Čínská vláda však odmítla tuto nabídku s prohlášením, že problém Tchaj-wanu se nevyřeší dovozy zbraní obou stranám konfliktu.34 Právě čínské protesty proti dovozu zbraní na Tchaj-wan se staly hlavním tématem v pořadí třetího komuniké, který byl dojednán (ne podepsán) v srpnu 1982 mezi americkou a čínskou vládou. Spojené státy se v tomto komuniké zavázaly k nevměšování do vnitřních záležitostí Číny a též ke snížení a k postupnému přerušení dovozů zbraní na Tchaj-wan. Americká vláda dala i záruku, že nebudou překročeny dosavadní objemy dovozů zbraní na Tchaj-wan či nebudou dodávány stále novější typy zbraní na ostrov. Obě strany si však později obsah komuniké interpretovaly po svém. Tehdejší americký prezident Ronald Reagan ve svém oficiálním projevu potvrdil sjednání tohoto komuniké, v němž dle jeho slov čínská vláda souhlasila s mírovým řešením statutu Tchaj-wanu. Pokud bude čínská republika opravdu pokračovat ve svém slibu mírového řešení tchajwanského problému, nebude potřeba použití vojenské síly a tudíž z toho vyplývající i možnost v budoucnu snížit dovozy zbraní na Tchaj-wan. Naopak čínská vláda oproti americkému postoji dávala důraz na americký slib o nevměšování se do čínských záležitostí a jejich závazku o snížení objemů prodeje zbraní na Tchaj-wan. 33

LIŠČÁK, V. TAIWAN - Stručná historie států. s. 98. Čínská vláda přece jenom v pozdějších letech začala rozvíjet spolupráci se Spojenými státy ohledně amerických prodejů zbraní za čínské spotřební zboží, neboť stále zde existovala hrozba Sovětského svazu a v té době velmi aktuální války v Afgánistánu. 34

19

Kromě špatné oboustranné interpretace tento dokument odporoval i obsahu Zákona o vztazích s Tchaj-wanem, který byl již předtím zákonně uznán americkým Kongresem a tudíž jeho platnost nemohla být změněna na základě komuniké. Proto v dalších letech bylo oznámeno americkou vládou, že toto komuniké nelze považovat za mezinárodní smlouvu a z tohoto důvodu není ani jedna ze stran nucena dle mezinárodního práva dostát v komuniké daných prohlášení. Mimochodem změnu v americkém postoji potvrdily dodávky bojových letadel na Tchaj-wan v následujících letech.

3.2 Snahy o návrat do mezinárodního společenství Odříznutí Tchaj-wanu od účasti na světovém dění nicméně v té době pro Čankajšeka a jeho stranu Kuomintang znamenalo nejen se ocitnout v mezinárodní izolaci, ale též ztratit posledních naději na dobytí pevninské Číny. Museli se smířit se svým trvalým pobytem na Tchaj-wanu a pod mezinárodním tlakem přehodnotit svou zahraniční politiku, která doposud byla vázaná na převzetí moci a odstranění komunistů z vedení na pevninské Číny. Kuomintang se musel jako vládnoucí minorita na Tchajwanu přizpůsobit těmto novým podmínkám i na samotném ostrově, neboť spolupráce s místním obyvatelstvem a postupná demokratizace tchajwanské společnosti se staly jediným východiskem pro další existenci Tchaj-wanu jako nezávislého území. Novým podmínkám se velmi dobře přizpůsobil Čankajšekův syn Ťiang Ťing-kua, který se po svém nástupu na politickou scénu pragmaticky rozhodl pro razantní ekonomickou a následně politickou demokratizaci ostrova. Velké změny se týkaly snah omladit osazenstvo stranických a státní institucí, přijímat původní obyvatelé Tchaj-wanu do státní správy, snižovat výdaje na armádu a naopak více peněz vyčlenit na sociální prostředky, zlepšit administrativu či odstranit korupci.35 Dovršením procesu demokratizace bylo pozdější zrušení výjimečného stavu na ostrově v roce 1987, které umožnilo všem obyvatelům Tchaj-wanu žít ve svobodné zemi. 3.2.1

Americké hodnoty a tradice Vláda na Tchaj-wanu byla sice od sedmdesátých let zaneprázdněna procesem

liberalizace a úsilím o co nejrychlejší a úspěšné zavedení reforem, ale přesto její prioritou zůstal jeden cíl a to, jak vymanit Tchaj-wan z mezinárodní izolace. Bylo důležité opět navázat přerušené diplomatické styky s jednotlivými státy a to na prvním místě se Spojenými státy. Demokratizace ostrova měla jeden hlavním cíl a to ukázat

35

BAKEŠOVÁ, I. - FÜRST, R. - HEŘMANOVÁ, Z. Dějiny Taiwanu. s. 131.

20

americkému protějšku rozdíl mezi Čínou a Tchaj-wanem. Na obě znepřátelené strany Tchajwanské úžiny se nemělo hledět jak na dva autoritativní režimy nedodržující lidská práva a principy demokracie, ale jako na jednu zcela demokratickou a kapitalistickou zemi a na druhou jako na zemi praktikující socialismus s diktátorskými prvky. A tak tchajwanská vláda začala přebírat ideály západní kultury, jako jsou např. svobodné volby, pluralitní systém, existence zákonodárné, výkonné a soudní moci, princip volného trhu, právní rámec, dodržování svobody slova, atd. Jak jinak měl Tchaj-wan získat nazpět svého nejdůležitějšího spojence než přes Američany hlásané hodnoty a tradice. Nakonec se podařilo nalézt v americké vládě spojence a to především mezi členy amerického Kongresu, díky kterým vešel v platnost Zákon o vztazích s Tchajwanem zabezpečující do dnešních dnů existenci Tchaj-wanu jakoby neoficiálně nezávislé země. 3.2.2

Úsilí o získání členství v OSN Kromě spolupráce s jinými státy bylo nutné se též zapojit do aktivit významných

mezinárodních organizací. Od roku 1993 se Tchaj-wan pokouší stát se členem OSN a všechny jeho přihlášky, které byly podány pod názvem Čínská republika, vyzněly do ztracena. Tchaj-wan splňuje všechna kritéria státní suverénnosti, která jsou vymezena v Montevidejské úmluvě z roku 1933.36 Kromě toho Tchaj-wan je svobodný, demokratický stát37 s dlouhodobým úspěšným ekonomickým a sociálním rozvojem, který se podílí na ochraně lidských práv a snaží se pomoci mezinárodnímu společenství s problémem chudoby či s omezením výskytu celosvětově rozšířených vážných nemocí, atd. Kromě toho populace na Tchaj-wanu přesahuje 23 miliónů obyvatel38, což je více než mají ¾ členů OSN.39 Přesto členové OSN váhají Tchaj-wan přijmout mezi sebe. Nejenže charakteristika Tchaj-wanu odpovídá stále hlásaným hlavním cílům této organizace, ale Tchaj-wan se nachází též v oblasti jedné z nejnebezpečnějších na světě, kde hrozí každým rokem válečný konflikt a členové OSN však tento problém nemají zájem řešit, i přesto že mezi hlavními prioritami jejich seskupení je udržení míru a zabránění jakémukoliv válečnému konfliktu. Nabízí se otázky: Co brání jednotlivým

36

Taiwan Documents Project: Montevideo Convention on the Rights and Duties of States. [online]. Dle každoročních zpráv organizace Freedom House Tchaj-wan společně s Japonskem a Jižní Koreou patří mezi nejsvobodnější asijské země. (Freedom House: Freedom in the World. Taiwan (2008). [online].) 38 The Directorate General of Budget, Accounting and Statistics of Executive Juan: National Statistics. Republic of China (Taiwan). [online]. 39 COPPER, F. J. Words across the Taiwan Strait. s. 72. 37

21

zemím přijmout mezi sebe Tchaj-wan? Stojí za jejich rozhodováním někdo, kdo je buď úspěšným lobbistou nebo nebezpečným protivníkem, aby Tchaj-wan byl několikráte odmítán? Jak je možné, že od svého vzniku již OSN dovolila členství dvěma vládám představující rozdělený jeden stát a teď Tchaj-wan představuje problém? Odpověď se vcelku zdá být jasná. Kdo jiný než Čína by měl tak enormní zájem o vyčlenění Tchajwanu z organizace? Možná právě současná ekonomická síla a případně i stále rostoucí vojenská síla Číny je tím přesvědčivým nástrojem, který ovlivňuje postoje jednotlivých členů organizace. Příklad tehdy rozděleného Německa či nynější Severní a Jižní Korey ukazuje na to, že by bylo možné paralelní členství Číny a Tchaj-wanu v organizaci. Pokud vezmeme v úvahu stále hlásaný argument čínské vlády o jediném zástupci čínského národa, jak je možné, že Singapur je vedle Číny též členem OSN. Singapur, země jako Tchaj-wan s čínským etnikem a čínskou kulturou. Mnohým ze současných členů organizace pravděpodobně nezáleží na tom, zdali by byla potvrzena státní suverénnost Tchaj-wanu prostřednictvím jeho přijetím do členských řad organizace, ale strach před odvetou ze strany jedné z největších světových ekonomických velmocí je přece jenom silnější. A právě na to spoléhá Čína, která je zároveň přesvědčena o silné podpoře ze strany států třetího světa ohledně statutu Tchaj-wanu. Ať to bude za finanční úplatu nebo pod výhrůžkou ekonomické stagnace a nestability té dané země, již není důležité. Vzhledem k neúspěšnosti mnohokrát podané přihlášky do OSN se vládní kruhy na Tchaj-wanu začaly zabývat myšlenkou změny oficiálního jména země a to na Tchajwan. Kuomintang je zastáncem ponechání oficiálního názvu neboli Čínská republika na Tchaj-wanu, zatímco Demokratická pokroková strana ve své snaze o prosazování tchajwanské identity a dovršení politického procesu ve vyhlášení nezávislosti země by upřednostnila změnu dosavadního názvu. To však pevninská Čína nehodlá respektovat a sdělila, že případnou žádost o členství do OSN, Světové zdravotnické organizace (World Health Organization, dále jen WHO) či jiného seskupení pod novým oficiálním názvem jako například pod názvem Tchaj-wan bude brát jako součást snah o vyhlášení nezávislosti. Čína považuje Tchaj-wan za svou odpadlickou provincii a tedy nedovolí Tchaj-wanu získat členství v jakékoliv organizaci, která v rámci členství vyžaduje státní suverenitu. Z tohoto důvodu je Tchaj-wan veden jako člen Světové obchodní organizace (World Trade Organization, dále jen WTO) pod mezinárodně schváleným názvem „Samostatná celní oblast Tchaj-wan, Pcheng-chu, Ťin-men a Ma-cu“ či v rámci Mezinárodního olympijského výboru je od roku 1984 nazýván jako „Čínská Tchajpej“. 22

V roce 1995 Čínská republika byla přizvána jako pozorovatel při WTO a později byly úspěšně završeny jednání, na jejichž základě se stala i plnoprávným členem této organizace v roce 2002.40 Tchaj-wan je v současné době členem mnoha mezivládních organizací a téměř 1 000 mezinárodních nevládních seskupení41, u kterých však statut člena nevyžaduje jeho státní suverenitu. Příkladem lze uvést členství v Asijské rozvojové bance (Asian Development Bank, dále jen ADB) nebo od roku 1991 v Asijsko-pacifickém hospodářském společenství (Asia-Pacific Economic Cooperation, dále jen APEC). Významná členství v OSN a ve WHO jsou bohužel stále v nedohlednu a to i přes mnoho oficiálně podaných žádostí Tchaj-wanu. 3.2.3

Boj o diplomatické uznání Tři hlavní pilíře zahraniční politiky Tchaj-wanu jsou od doby tchajwanské

prohry vůči ČLR v 70. letech téměř stále stejné. Úsilí zahraniční politiky Tchaj-wanu se zaměřuje na rozšíření tchajwanských oficiálních diplomatických styků se státy světa, na začlenění do mezinárodního společenství a na velmi úzkou spolupráci se Spojenými státy, Japonskem a Evropou. Dodnes Tchaj-wan udržuje diplomatické styky s 23 státy kromě evropského Vatikánu se státy z Latinské Ameriky a Karibiku, Afriky, z Oceánie a Pacifiku42, které se však řadí mezi nevýznamné země z hlediska jak ekonomického a tak politického. A i počet těchto spřátelených států převážně ze třetího světa se začíná zmenšovat a to díky snaze pevninské Číny dovléci Tchaj-wan do úplné diplomatické izolace a připravit ho o poslední spojence. Součástí dnešní zahraniční politiky jak Tchaj-wanu tak Číny je boj o tyto chudé rozvojové státy a pokusy, jak získat vůli chudých států k transformaci jejich dosavadních diplomatických styků. K rozšiřování svých diplomatických styků obě strany Tchajwanské úžiny využívají určitou formu hospodářské pomoci a to nejčastěji ve formě poskytnutých finančních darů, výhodných půjček či spolupráce na různých stavebních projektech v daných zemích. Svým způsobem Tchaj-wan a Čína zneužívají pojem humanitární pomoc, pod kterým přeplácejí své nynější či budoucí spojence. Diplomatické vztahy s Tchaj-wanem v posledních letech přehodnotily země jako například Libérie, Grenada, Senegal, Čad, Kostarika, Vanuatu či Makedonie. Jako příklad čínského finančního přesvědčování se 40

LIŠČÁK, V. TAIWAN - Stručná historie států. s. 99. LIŠČÁK, V. Dějiny Číny, Taiwanu a Tibetu v datech. s. 637. 42 Latinská Amerika a Karibik: Panama, Haiti, Dominikánská republika, Paraquay, Guatemala, Salvádor, Honduras, Svatý Vincent a Grenadiny, Federace Svatý Kryštof a Nevis, Svatá Lucie, Belize, Nikaraqua, Evropa: Vatikán, Afrika: Burkina Faso, Svazijsko, Gambie, Svatý Tomáš a Princův ostrov, Oceánie a Pacifik: Tuvalu, Nauru, Šalamounovy ostrovy, Palau, Marshallovy ostrovy, Kiribati. (Ministry of Foreign Affairs Republic of China (TAIWAN): Diplomatic Allies. [online]. ) 41

23

může uvést i jedna z nejchudších zemí – africké Malawi, které od roku 1966 patřilo ke spojencům Tchaj-wanu. V roce 2008 Čína nabídla za přehodnocení dosavadních diplomatických styků této africké zemi a jedné z nejchudších na světě finanční pomoc v hodnotě 6 mld. USD43 a Malawi se stalo třetí zemí po Čadu a Kostarice od roku 2006, která ukončila diplomatická styky s Tchaj-wanem. Takovým obrovských finančním částkám malý ostrov Tchaj-wan i se svou ekonomickou vyspělostí bohužel konkurovat nemůže. K tomu Čína má ještě jednu výhodu oproti Tchaj-wanu. Není symbolem západního demokratického státu bojující za ochranu lidských práv a netlačí a neupozorňuje na nedodržování těchto hodnot. Co se týče ostatních států světa, většina států považují za jediného reprezentanta čínského lidu ČLR a uznávají princip „jedné Číny“44. Přesto s Tchaj-wanem většina z nich nepřerušila v minulosti vztahy a nepřetržitě a velmi intenzivně s Tchaj-wanem udržují neoficiální styky jak v oblasti obchodu, kultury, vědy, ale i v oblasti politiky. Veškeré styky mezi Tchaj-wanem a ostatními státy probíhají prostřednictvím tzv. Tchajpejských hospodářských a kulturních kanceláří, což je obdoba zastupitelských úřadů v zahraničí.

43 44

Taiwan Journal: ROC cuts diplomatic relations with the Republic of Malawi. [online]. Taiwan Documents Project: Montevideo Convention on the Rights and Duties of States. [online].

24

4 Dialog s pevninskou Čínou Komunikace mezi tchajwanskou a čínskou vládou si prošla během posledních šesti desetiletí procesem charakteristickým jak negativními tak pozitivními činy provedenými oběma stranami sporu. Léta dlouhotrvajícího sporu se vyznačovaly nesmiřitelnou politickou rétorikou, vojenskými výpady, poté úsilím o navázání politického dialogu či rozhodnutím o ekonomické spolupráci. Veškeré aktivity obou stran Tchajwanské úžiny byly a jsou velmi pozorně sledovány světovým publikem, neboť jakýkoliv neopatrný krok se může rozrůst do světového konfliktu.

4.1 Vojenské hrozby ze strany velkého souseda Padesátá léta se nesla ve znamení dvou zcela odlišných přístupů k situaci v Tchajwanské úžině. Čína se nikdy nevzdala svého nároku na Tchaj-wan a nadále považovala Tchaj-wan za svou provincii, tedy neoddělitelnou součást svého území.45 Naopak představitelé vlády na Tchaj-wanu se v té době nehodlali vzdát svého návratu na pevninu a snah o „znovuovládnutí“ celé Číny. Nebylo daleko a rozpory mezi oběma stranami mohly v padesátých a šedesátých letech vyústit do dalšího válečného konfliktu. Čínská strana se neustále snažila vojensky se zmocnit Tchaj-wanu a splnit tím dle čínského ministra zahraničí Čou En-laje46 prvořadý cíl tehdejší čínské politiky. Pokusy čínské armády proniknout na ostrov Ťin-men a pozdější jeho ostřelování v roce 1954 představovali vzhledem k přítomnosti ozbrojených sil Spojených států v této oblasti velké riziko, proto nakonec byly tyto pobřežní ostrovy Tchaj-wanu začleněny do americko - tchajwanské Smlouvy o vzájemné obraně. O rok později byl čínskou stranou bombardován ostrov I-ťiang-šan a okupovány ostrovy Ta-čchen. Nové napětí v Tchajwanské úžině vyvrcholilo vypuknutím dalšího ozbrojeného konfliktu dne 23. srpna 1958, kdy se ostrovy Ťin-men a Ma-cu47 staly terčem častého odstřelování ze strany pevninské Číny. Konflikt byl ukončen po 44 dnech, během nichž zemřelo přibližně 1 000 lidí a bylo vystřeleno celkem 450 000 střel.48 Čankajšek stále plánoval návrat na pevninu a zůstal v přesvědčení, že právě americko – tchajwanská Smlouva o vzájemné obraně mu dává k tomuto činu souhlas 45

ČLR v čele Mao Ce-tungem uplatňovala svůj nárok na Tchaj-wan i přesto, že v projevech z předešlých let Mao Ce-tung oficiálně nezahrnoval Tchaj-wan do území Číny. (COPPER, 1995, s. 9) 46 Čou En-laj byl od roku 1971 vedle Mao Ce-tunga nejvýznamnějším politickým představitelem ČLR. 47 Území Čínské republiky se skládá z hlavního ostrova Tchaj-wan a více než stovky dalších ostrovů. Významnými ostrovy jsou kromě ostrova Tchaj-wanu ostrovy: Ťin-men, Ma-cu a částečně i ostrovy Pratas a Spratlyovy. 48 LIŠČÁK, V. Dějiny Číny, Taiwanu a Tibetu v datech. s. 662.

25

americké vlády. Jenže americký protějšek nikdy neuvažoval o této variantě a považoval vždy tuto smlouvu jen za záruku obrany ostrova. Přesto v roce 1962 se představitelé Kuomintangu rozhodli, že během svého vylodění na pevninské Číně využijí k povstání proti komunistickému vedení hladovějící Číňany a jejich odporu proti politice tzv. Velkého skoku a tím bude usnadněna jejich cesta k moci. Pokus ale nevyšel a odvetou bylo střílení na fu-ťienské pobřeží. Aby svět nezapomněl na problém v Tchajwanské úžině, tak obě strany pokračovaly v symbolických přestřelkách na přilehlých ostrovech. Kromě nedělí se střílelo z pevniny každé liché dny a z ostrovů směrem na pevninu každé sudé dny.49 K válečnému běsnění mezi oběma stranami Tchajwanské úžiny nebylo daleko v letech 1995 a 1996, kdy vládní představitelé Číny velmi znepokojil souhlas amerického Kongresu se vstupem tchajwanského prezidenta Li Teng-chueje na americké území v roce 1995 a s jeho přednáškou na zdejší Cornellově univerzitě. Tato neoficiální návštěva z Tchaj-wanu ve Spojených státech představovala pro Čínu porušení dohody mezi ní a Spojenými státy z hlediska dodržování principu „jedné Číny“ a vládní představitelé Číny to považovali za vměšování do vnitřních záležitostí své země. Čínská odpověď přišla velmi rychle. Byl odvolán čínský velvyslanec ze Spojených států, byl zrušen termín nejbližší plánované schůzky mezi čínskou Asociací pro vztahy přes Tchajwanskou úžinu (Association for Relations Across the Taiwan Straits, dále jen ARATS) a tchajwanskou Nadací pro výměnu přes Tchajwanskou úžinu (Strait Exchange Foundation, dále jen SEF)50 a svět byl informován o chystaných raketových zkouškách Čínské lidové ozbrojené armády (dále jen ČLOA). Zatímco k pozdějšímu urovnání čínsko-amerických vztahů postačil slib ze strany americké vlády, že již v budoucnu nebude povolen vstup tchajwanským vládním špičkám na americkou půdu, tak v té době již složité čínsko – tchajwanské vztahy se ještě více zhoršily. Ke konci roku 1995 Čína provedla vojenské manévry v provincii Fu-ťien51, během nichž po dobu deseti dní se prováděl nácvik leteckých, námořních a pozemních sil. Vše se odehrálo před prosincovými parlamentními volbami na Tchaj-wanu a po jejich skončení pod záminkou stavu počasí proplula Tchajwanskou úžinou americká 49

BAKEŠOVÁ, I. - FÜRST, R. - HEŘMANOVÁ, Z. Dějiny Taiwanu. s. 145. Asociace pro vztahy přes Tchajwanskou úžinu a Nadace pro výměnu přes Tchajwanskou úžinu jsou nevládními organizacemi (ale vládami sponzorované) a jejich schůzky formulují nevládní vztahy mezi ostrovem a pevninou. Náplní je projednávat praktické otázky vycházející ze vztahů v Tchajwanské úžině a hledat určité možné cesty k budoucímu sjednocení. ( FÜRST, Mezinárodní vztahy, 2004, s. 14) 51 Oblast Fu-ť ien je rozdělena na území Tchaj-wanu a na území Číny. 50

26

letadlová loď, která byla jasným důkazem postoje americké vlády v případném čínsko – tchajwanském vojenském konfliktu. Vojenské hrozby přesto pokračovaly ještě v roce 1996, kdy za účelem zastrašování během předvolební kampaně na první přímé prezidentské volby na Tchaj-wanu byl dosavadní výcvik ČLOA doplněn cvičnými výstřely balistických raket M-9. Ty směrovaly ke strategicky důležitým tchajwanským přístavům Kaohsiung a Keelung.52 Nikdy předtím nebyly obě strany čínsko – tchajwanského dlouholetého sporu tak blízko válce. Nakonec vojenské manévry provedené Čínou v letech 1995 a 1996 v Tchajwanském průlivu nepřinesly takový výsledek, který čínská strana očekávala. Naopak vyvolaly silné proti-čínské postoje a podpořily tchajwanské národní cítění.

4.2 Dokumenty pro vyjednávání Již v polovině padesátých let tehdejší čínský premiér Čou En-laj veřejně prohlásil, že pro čínský národ existují pouze dvě alternativy pro vyřešení tchajwanské otázky a to buď prostřednictvím vyhlášením války či mírovou cestou. K mírovému řešení se o rok později přidal i samotný vůdce Číny – Mao Ce-tung, když řekl: „Mír je nejlepší volba.“53 Vedení Číny již v té době nepřipustilo narušení suverenity a územní celistvosti své země a odmítalo veškeré snahy o přijetí formulací jako „dvě Číny“ či „jeden stát, dvě vlády“. Čínské vedení navrhlo proto sjednocení na čtyřech základních principech, které dle i postoje dnešní čínské vlády nelze opomenout54:  Existuje jen jedna Čína.  Koexistence dvou systémů.  Vysoký stupeň autonomie provincie Tchaj-wan.  Mírové řešení. Uplatňování mírového řešení při jednání o statutu Tchaj-wanu však přišlo až po úmrtí obou hlavním vůdců čínských občanských válek a nesmiřitelných protivníků poválečného období v sedmdesátých letech – Čankajšeka a Mao Ce-tunga. Po jejich odchodu se uvolnila atmosféra na obou stranách Tchajwanské úžiny. Stále častěji se objevovaly různé pokusy o vyřešení statutu Tchaj-wanu a to z velké části ze strany pevninské Číny. Ta po navázání diplomatických styků se Spojenými státy, po zavedení ekonomických reforem a po startu tzv. politiky otevření se světu se snažila ukázat světu svou lepší tvář a prozatím se vzdala vojenského řešení otázky Tchaj-wanu. 52

FÜRST, R. Napětí v Tchajwanském průlivu a jeho internacionalizace. Mezinárodní politika. 2001, roč. 25 , č. 7, s.17. 53 COPPER, F. J. Words across the Taiwan Strait. s. 82. 54 Tamtéž. s. 83.

27

4.2.1

První dokumenty vydané Pekingem Prvním oficiálně vydaným dokumentem zabývajícím se otázkou statutu Tchaj-

wanu se stalo „Poselství tchajwanským krajanům“, které bylo vydáno ČLR dne 1. ledna 1979 a obsahem je přesvědčování obyvatel Tchaj-wanu o jejich příslušnosti k čínskému lidu na pevnině: „Drazí tchaj-wanští krajané, dnes je Nový rok. Jménem všeho lidu na pevnině vám posíláme upřímné blahopřání a pozdravy. V této chvíli, kdy slavíme příchod nového roku, vzpomínáme tím více na své drahé, na otce, bratry, sestry, kteří žijí na Tchaj-wanu. Jsme přesvědčeni, že i vy vzpomínáte na své drahé na pevnině. Od roku 1949, kdy se Tchaj-wan tak nešťastně oddělil od pevniny, jsme se neviděli a nemáme o sobě zprávy. Vlast se nemůže sjednotit, rodiny se nemohou sejít. Národ, stát i lidé to pociťují jako újmu. Všichni Číňané žijící v zahraničí, na pevnině i na ostrově doufají, že tento stav jednou skončí. ... Čína zaujímá čím dále tím prestižnější místo ve světě. Nikdo nemůže pochybovat o tom, že sjednocená vlast je úkolem, který leží před celým národem. Čím dříve se sjednotíme, tím více přispějeme k rozvoji lidstva.... Urychlené sjednocení vlasti není jen touhou našeho národa, ale všech mírumilovných lidí na světě.“ 55 Dalším čínským pokusem o sblížení Tchaj-wanu k pevninské Číně byl návrh z roku 1981 řečený tehdejším předsedou Stálého výboru všečínského shromáždění lidových zástupců Jie Ťien-jing, který proces sjednocení shrnul do devíti bodů neboli do tzv. Devítibodového návrhu56:  Zahájit přímá jednání mezi nejvyššími představiteli KS Číny a KMT.  Uzavřít dohody o poštovním, dopravním a dalším spojení.  Tchaj-wan se po sjednocení bude těšit vysokému stupni autonomie.  Hospodářské, kulturní a další styky Tchaj-wanu s cizinou budou zachovány.  Představitelé tchajwanských společenských organizací se stanou členy odpovídajících organizací na pevnině.  Bude-li Tchaj-wan trpět hospodářskou krizí, pevnina mu pomůže.  Obyvatelé Tchaj-wanu, kteří se rozhodnou přesídlit na pevninu, dostanou záruku, že nebudou diskriminováni.  Tchajwanské investice budou na pevnině vítány.

55 56

BAKEŠOVÁ, I. - FÜRST, R. - HEŘMANOVÁ, Z. Dějiny Taiwanu. s. 146. Tamtéž. s. 147.

28

 Žádost o připomínky k tomuto návrhu ze strany masové organizace i jednotlivců na Tchaj-wanu. Například šestý bod v pořadí hovoří o finanční pomoci čínské vlády Tchaj-wanu, což v té době muselo znít tchajwanské vládě velmi vtipně. Chudá země nabízí finanční jistotu jedné z

nejlépe prosperujících ekonomik. Nabídka dopravního spojení či

obchodní spolupráce se též nejevila jako reálná vzhledem k tehdejší nerozvinuté infrastruktuře či obchodním zákonům a podmínkám, které v té době na pevnině ještě neodpovídaly dobře fungujícímu tržnímu hospodářství. Jak by byly tchajwanské investice chráněny či jak by se řešily spory mezi čínskými a tchajwanskými obchodními partnery? K tomu nebyla zcela specifikována otázka autonomie a většině obyvatel Tchaj-wanu se v návaznosti na tento bod nabízela myšlenka na nezáviděníhodné autonomní postavení jedné z čínských provincií – Tibetu. Oba návrhy však neřešily jeden důležitý bod a to jaký politický systém bude zaveden na Tchaj-wanu po jeho návratu pod vládu pevninské Číny? Bude dále pokračovat tchajwanská cesta k demokracii? Nebo stane se nastolená liberalizace tchajwanského režimu nežádoucí pro vládní špičky v Pekingu a život na Tchaj-wanu se bude opět ubírat pod vládou totalitního režimu? Ani v jednom návrhu není zmíněn zásadní problém rozdílnosti politických systému na obou stranách Tchajwanské úžiny. Ze strany pevninské Číny je sice garantována plná autonomie v různých sférách či je stále zmiňována společná historie obyvatel obou znepřátelených stran a z toho vyplývající nutnosti sjednocení, ale rozdílnost politických systémů se neuvádí. Na tuto skutečnost poukázali i vládní představitelé Tchaj-wanu a uvedli, že jednání nejsou možná bez snah o vyřešení politického systému na Tchaj-wanu pod budoucí nadvládou pevninské Číny. Též neopomněli připomenout, že sjednocení lze docílit pouze na základě uplatnění „tří principů lidu“ formulovaných Sunjatsenem57. Pokud nebudou splněny tyto předpoklady, dle mínění tchajwanské vlády nelze téměř pomýšlet na jakákoliv vzájemná jednání. Pokud však bude jednání probíhat na základě těchto principů, Tchaj-wan se stane v budoucnu součástí pevninské Číny a svojí přítomností přispěje k úspěšnému ekonomickému a politickému rozvoji. Tchajwanská odpověď na devět bodů navržených ke sjednocení však nebyla čínskou vládou pozitivně přijata a to i z důvodu tehdejší změny čínského přístupu

57

„Tři principy lidu“, které vychází z politické filozofie dr. Sunjatsena, jsou dodnes zakotveny v ústavě Čínské republiky, která byla vyhlášena dne 1. ledna 1947 (Taipei Economic and Cultural Office in Prague: Politika a vláda. [online]. ).

29

k myšlenkám a tvorbě Sunjatsena. V té době hlavním vůdcem nového směru čínské politiky vůči Tchaj-wanu byl tehdejší nejvýznamnější čínský vládní představitel Teng Siao-pching58, který od svého nástupu k moci svými aktivitami usiloval o rychlé začlenění Tchaj-wanu pod nadvládu pevninské Číny vzhledem k tehdy se slibně rozvíjejícím čínsko-amerických vztahům. Byl to právě Teng Siao-pching, který v roce 1983 nabízel připojení Tchaj-wanu na základě jím oficiálně formulovaným principem „jedna země, dva systémy“59. V rámci nového přístupu ke sjednocení Teng Siao-pching sliboval zachování plné autonomie Tchaj-wanu a to v oblastech domácí politiky, soudnictví, tržního hospodářství či v zachování vlastní armády, cestovních pasů, vlajky nebo používání názvu „Čína, Tchajpej“ v mezinárodním společenství.60 Ale v zahraniční politice měl být Tchaj-wan zastupován pevninskou Čínou. A právě prvním krokem ke sjednocení mělo být navrácení Hongkongu a Macaa pod čínskou správu. Teng Siao-pching si uvědomoval, že proces sjednocení musí probíhat bez vojenských manévrů, které by mohly velmi poškodit vztahy se Spojenými státy a proto otázka statutu Tchaj-wanu byla v té době považována za velmi citlivou záležitost. 4.2.2

Odpověď Tchaj-wanu: Program národního sjednocení Na čínské výzvy k dialogu se tchajwanští vládní představitelé nevyjadřovali a

tehdy vládnoucí Ťiang Ťing-kuo naopak se držel hesla: „Třikrát ne - Ne kontaktům! Ne rozhovorům! Ne kompromisům!“61 Zprvu se tchajwanská vláda snažila obejít formuli „jedna země, dva systémy“ a na přelomu osmdesátých a devadesátých let se staly velmi populárními výroky „jedna stát, dvě rovnocenné vlády“ či „jeden stát, dvě oblasti“. Svou pasivní politikou „Třikrát ne“ však Tchaj-wan s postupem času nemohl získat výhodnější pozici vůči pevninské Číně a právě to přinutilo tchajwanské vládní představitelé jednat se svými protějšky. S nástupem nového prezidenta Tchaj-wanu - Li Teng-chueje tu byla vůle pokračovat v dialogu s Čínou a to i přesto, že sám Li Tengchuej patřil k původnímu obyvatelstvu Tchaj-wanu. Jednání mohla probíhat bez velkých problémů, kdyby si obě strany nevyložily uplatnění princip „jedné Číny“ každá po svém. Čína trvala na neexistenci samostatné zahraniční politiky Tchaj-wanu a v případě ohrožení procesu sjednocení se oficiálně nevzdala použití síly a to právě Li Teng-chuej 58

Teng Siao-pching se dostal k moci v roce 1978 a kromě otázky statutu Tchaj-wanu musel řešit katastrofální ekonomickou situaci a politickou izolovanost, ve které se Čína po vládě Mao Ce-tunga nacházela. 59 Teng Siao-pching užil poprvé této formulaci při jednání s britskou vládou o navrácení Hongkongu k Číně. Od té doby se tato formulace začala užívat i pro plánované sjednocení Číny s Tchaj-wanem. (FÜRST, Mezinárodní vztahy, 2004, s. 14) 60 CARPENTER, T. G. America`s coming war with China – A Collision Course over Taiwan. s. 59. 61 BAKEŠOVÁ, I. - FÜRST, R. - HEŘMANOVÁ, Z. Dějiny Taiwanu. s. 148.

30

oficiálně odmítl. Právě naopak těmito dvěma body stále více podmiňoval pokračování v oboustranných jednáních. Kromě toho též vyžadoval jednat jako dva rovnocenní partneři a ne jako podřízený a jeho nadřízený. Čína však ani v tomto bodě neustoupila a i samotnému Li Teng-chueji při jeho setkáních s čínskými vládními představiteli nedovolila si podat ruku s čínským prezidentem. I přes tato úskalí tchajwanská vláda projevila dobrou vůli a v roce 1991 připravila vládní dokument na řešení procesu sjednocení tzv. Program národního sjednocení62, který navrhoval rozdělit sjednocení do tří etap:  Oboustranné poznávání se.  Rozvoj spolupráce v oblastech komunikace, obchodu, kultury a vytvoření společných institucí. Obzvlášť v provinciích Fu-ťien a Kuang-tung, kde by se vytvořila speciální zóna pro rozvoj oboustranných styků.  Proces uzavírání různých dohod, které by vedly postupně k úplnému sjednocení. Tchajwanská vláda do dokumentu zahrnula i poprvé v historii dodatek, že z jejich strany nebude použita vojenská síla vůči pevninské Číně a zároveň dokument zahrnoval i vzkaz ostatním Číňanům žijících v zahraničí. Tímto vzkazem se tchajwanská vláda snažila snížit důležitost svého obrovského souseda. Čína oficiálně neoznámila její souhlas s tímto nově navrženým dokumentem, nicméně další léta charakteristická rozvojem oboustranné komunikace a spolupráce lze hodnotit jako dodržování tří etap uvedených v Programu národního sjednocení. 4.2.3

Návrh tzv. Bílá kniha Postoj Číny k otázce statutu Tchaj-wanu byl specifikován podrobněji až v

čínském vládním dokumentu vydaným pod názvem tzv. Bílá kniha, který byl poprvé vydán v roce 1993. Tento dokument byl zprvu prezentován jako kritika Tchaj-wanu při jeho snahách o získání členství v OSN a dalších mezinárodních organizacích. V dalších letech je však dokument reprezentován za součást čínské politiky vůči Tchaj-wanu. Dokument obsahuje úvodní slovo, závěr a pět kapitol, které se nazývají:63  Tchaj-wan – neoddělitelná součást Číny.  Historie tchajwanské otázky.  Čínský vládní postoj k dohodě o tchajwanské otázce.  Vztahy v Tchajwanské úžině: rozvoj a překážky.

62

BAKEŠOVÁ, I. - FÜRST, R. - HEŘMANOVÁ, Z. Dějiny Taiwanu. s. 150. Chinese Government`s Official Web Portal “GOV.cn”: White Paper – The Taiwan Question and Reunification of China (1993). [online]. 63

31

 Otázky týkající se Tchaj-wanu v mezinárodních vztazích. V první kapitole je zmiňována společná historie pevninské Číny a Tchaj-wanu, kdy je především zdůrazněno vzájemné soužití během mnoha staletích a nadvláda čínských dynastií nad Tchaj-wanem. Samozřejmě se nezdůrazňují ta období, kdy Tchajwan byl pod vládou jiných států či vládců. Kromě historie je ostrovu přisuzována i geologická příslušnost k pevnině či kulturní a jazyková příbuznost. Ve druhé kapitole je zdůrazněno období na konci 2. světové války, kdy dle dokumentu byl jednoznačně Tchaj-wan de jure and de facto vrácen Číně a vzhledem k porážce Kuomintangu v roce 1949 je nynější vláda na Tchaj-wanu nelegální. Dle obsahu v dokumentu je vítězství Komunistické strany Číny důkazem toho, kdo je tím legitimním zástupcem čínského lidu. V souvislosti se současnou problematikou statutu Tchaj-wanu čínská vláda obviňuje jak Kuomintang za rozpoutání občanské války v Číně a za vznik tohoto problému tak i Spojené státy za jejich spoluúčast při činnosti Kuomintangu. Poukazuje se na dovoz zbraní, poskytování peněz a posílání poradců ze Spojených států do Číny během prvních let existence Čínské republiky na pevnině, na pomoc Kuomintangu během čínských občanských válek a na pozdější americkou pomoc při vyhlášení Čínské republiky na Tchaj-wanu. Tím dle čínského mínění se americká strana nejen pletla do vnitřních záležitostí Číny tak se i podílela na oddálení tzv. Čínské lidové revoluce64. Dokument se též zabývá sbližováním Spojených států a Číny od 50. let 20. století a vrcholem několika jednání v podobě navázání vzájemných diplomatických styků dne 1. ledna 1979. Pozdější podepsání americko – tchajwanského dokumentu v podobě Zákona o vztazích s Tchaj-wanem je v Bílé knize velmi kritizováno a je to považováno za narušení čínsko – amerických vztahů, mezinárodního práva a práva čínského lidu. Třetí kapitola se zabývá otázkou sjednocení a v dokumentu je řečeno, že sjednocení obou stran Tchajwanské úžiny je nadále přání všech Číňanů, jak žijících na pevnině, na Tchaj-wanu, tak i pobývajících v zahraničí. V souvislosti s procesem sjednocení zde je velmi důrazně použito slovo „mírové“. Čínská vláda navrhuje mírové sjednocení na základě principu „jedna země, dva systémy“, včetně budování socialismu založeném na fungujícím trhu s kapitalistickými prvky. Dle čínského postoje je možná koexistence hospodářství čínského modelu tzv. socialismu s kapitalistickými prvky a tchajwanského kapitalismu. Úplného sjednocení lze dosáhnout pouze za předpokladu 64

COPPER, F. J. Words across the Taiwan Strait. s. 79.

32

dodržení statutu Tchaj-wanu jako neoddělitelné součásti Číny, kterému bude po přičlenění poskytnut vysoký stupeň autonomie. Tchaj-wan by si zachoval svou vlastní armádu a pevnina by nikdy nevyslala své vojenské jednotky na ostrov. Obyvatelé Tchaj-wanu by si nadále rozhodovali samostatně v oblasti legislativy, administrativy, v ekonomické a finanční sféře či v oblasti politiky, kde by paralelně existovaly politické strany. Byla by zachována i nezávislost soudů. Tchaj-wan by také měl právo uzavírat komerční a kulturní smlouvy s ostatními státy a byly by mu dány určité pravomoci v zahraniční politice. Samozřejmě obyvatelé Tchaj-wanu by byly zastoupeny svými reprezentanty v centrální vládě v Pekingu. Čtvrtá kapitola se nese v duchu smutného konstatování ohledně dosavadního rozdělení čínského národa v Tchajwanské úžině a popisu stále trvajícího rozdělení jako velké ztráty pro čínský národ. Čínská vláda si stojí za názorem, že v průběhu posledních let z její strany vyšlo mnoho pozitivních návrhů, snah, pokusů na zlepšení vztahů s Tchaj-wanem, jak v oblasti politické, ekonomické, tak i vojenské. K dalším pozitivním aspektům své činnosti řadí čínská vláda i přerušení vojenských manévrů v Tchajwanské úžině a odstřelování tamějších ostrovů. Odstranění vojenského arzenálu prý pomůže vybudovat obchodní a průmyslové zóny sloužící ke vzájemné spolupráci, která by fungovala v oblasti obchodu a investic, poštovních a komunikačních službách, dopravních spojích nebo v kultuře, sportu, ve vědě či na akademické úrovni. Zároveň čínská vláda rezolutně odmítá příklad sjednocení Korey či Německa jako vzor pro čínsko – tchajwanské sjednocení a to hlavně z jednoho důvodu. Pokud by se řešilo sjednocení dle těchto vzorů, měl by Tchaj-wan právo na svou vlastní suverenitu a jako suverénní stát by mohl začít navazovat diplomatické vztahy s jakýmkoliv státem na světě. Otázka suverenity pro Tchaj-wan je pro čínskou stranu však nepřípustná. Kritika se nese i na tchajwanské představitele, kteří se snaží dle čínského názoru stále odkládat okamžik připojení Tchaj-wanu k čínskému území, pokoušejí se prý omezit vzájemnou spolupráci nebo stále nacházet nějaké překážky pro mírové sjednocení Tchaj-wanu s pevninskou Čínou. Neomluvitelné jsou pro čínské představitele snahy o vyhlášení nezávislosti Tchaj-wanu a tchajwanské lobbování u mezinárodního společenství za uznání dvou Čín. Poslední pátá kapitola se věnuje problematice účasti Tchaj-wanu v mezinárodních vztazích a čínská strana vyjadřuje své znepokojení nad snahami Tchajwanu se aktivně zapojit do mezinárodního politického dění. Jaké právo má Tchaj-wan reprezentovat čínský lid na mezinárodním poli? Dle Číny žádné a nejsou ani přípustné 33

jeho snahy o navázání diplomatických vztahů či jiných aktivit společně s ostatními suverénními státy. Ani není možná snaha tchajwanské vlády získat členství v mezinárodních organizacích na základě principu „jedna země, dvě členství“ a přijetím obdržet mezinárodní potvrzení vlastní suverenity. Tchaj-wan nemá právo vystupovat jako stát v organizacích, které nepodmiňují členství suverenitou svých členů jako například Asijská rozvojová banka nebo jiné organizace. Pouze výjimkou může být situace, kdyby by se Tchaj-wan reprezentoval jako jedna z provincií Číny. Státy, které udržují diplomatické vztahy s Čínou, nemohou dle mezinárodního práva a principu „jedné Číny“ spolupracovat s Tchaj-wanem jako například v prodejích zbraní, kdy se narušuje stabilita v regionu a je to považováno za zásah do vnitřních záležitostí Číny nebo v oblasti provozu zahraničních státních linek létajících na ostrov, které narušují vzdušný prostor Číny. Všechny kapitoly jsou důkazem čínského přesvědčení o svém bezchybném postupu vůči Tchaj-wanu a čínská vláda nepřipouští jakékoliv špatné kroky, kterými by mohla

svým

chováním

či

vyjádřením

zneklidnit

obyvatelé

Tchaj-wanu

ohledně možnosti sjednocení. Přestože v dokumentu čínská vláda působí velmi striktně a nekompromisně ohledně připojení Tchaj-wanu k Číně, je zde vidět i snaha o mírnější tón v rétorice a to z jediného důvodu – udržení dobrých vztahů se Spojenými státy. Též se zde objevují obavy o rozpadu čínského území na více států a jako příklad neuváženého rozdělení se uvádí rozdělení Sovětského svazu, Jugoslávie či Československa. Čínská vláda se však v dokumentu dopouští jedné chyby. Stále se snaží určitými prostředky vyhrožovat a něco zakazovat či přikazovat a tím zvyšuje politické preference tchajwanským separatistům. Obyvatelé Tchaj-wanu mají přece jenom právo se cítit v ohrožení a už vůbec si raději nechtějí připustit způsob čínské rétoriky po sjednocení jejich země s velkým sousedem. Oficiálně byl dokument napsán čínskými odborníky a analytiky, ale dle obsahu lze soudit o silném vlivu čínských vládních činitelů či Komunistické strany Číny zpracovat dokument dle oficiální linie čínské politiky.

4.3 Průběh jednání od konce 80. let Vztahy v oblasti Tchajwanské úžiny se uvolnily po zrušení výjimečného stavu v roce 1987, který byl na Tchaj-wanu v platnosti již přes čtyřicet let a jeho účelem byla ochrana proti šíření komunistických myšlenek a snah o komunistický převrat na Tchajwanu. Od zrušení výjimečného stavu bylo dovoleno tchajwanským občanům navštívit

34

pevninskou Čínu a tím po dlouhých letech se setkat s rodinnými příslušníky. Postupně se začaly rozvíjet vztahy v oblasti obchodu, vědy, kultury, turistiky či sportu a to i díky na počátku roku 2001 zavedenému programu tzv. tří minispojení65 mezi čínskou provincií Fu-ťien a tchajwanskými ostrovy Ťin-men, Ma-cu a Peskadorskými ostrovy. Na jedné straně Tchaj-wan mohl nabídnout v rámci vzájemné spolupráce své peníze a technologii a na druhé straně pevninská Čína představovala obrovský trh s levnou pracovní sílou a možností využít neexistenci zákonů na ochranu životního prostředí. Tím byl ulehčen vstup tchajwanským obchodníkům, kteří kromě toho využili i svých jazykových znalostí a rodinných vazeb, jejíž důležitost v případě obchodního jednání s Číňany nelze opomenout. Pevninská Čína nejen uvolnila svůj trh pro obchodní aktivity tchajwanských obchodníků či dala své „ano“ na postupné sbližování ve sféře kultury, vědy či sportu, ale zmírnila se i svůj přístup k otázce statutu Tchaj-wanu. Čínsko - tchajwanská neoficiální politická jednání byla navázána na nevládní úrovni na přelomu 80. a 90. let za prezidenta Li Teng-chueje. Již v roce 1989 došlo k první cestě tchajwanského vládního činitele do ČLR, kdy ministryně financí Shirley Kuo odjela v čele delegace Čínské republiky na Tchaj-wanu na zasedání Asijské rozvojové banky. O tři roky později v rámci jednání SEF a ARATS se obě strany ústně dohodly, že patří k tzv. jedné Číně.66 Problémem se stalo rozdílné pojetí této formuli. Čína však prosazovala svou formuli „jedna země – dva systémy“, naopak Tchaj-wan se vyjadřoval ve smyslu jako „jedna země – dvě oblasti“, aniž by byl vydán jakýkoliv oficiální dokument, ve kterém by byla formulovaná určitá shoda ohledně způsobu sjednocení. I přes prvotní úspěšná jednání se vzájemné vztahy začaly zhoršovat paralelně s rozvojem demokracie na Tchaj-wanu, se stále větším úsilím tchajwanské vlády o navázání diplomatických vztahů s jinými státy a touze o uznání Tchaj-wanu ve světě. I když se vyjednavačům obou stran ze začátku povedlo dohodnout se na některých doposud nevyřešených problémech, jako bylo například rybolov či rozvoj kulturní a akademické spolupráce, přesto v roce 1999 tchajwanský prezident Li Teng-chuej ve svém interview pro stanici Deutsche Welle zdůraznil, že vztah Číny a Tchaj-wanu je na úrovni dvou států a tím dal velkou ránu pro další čínsko – tchajwanské jednání. 67 Náhlý obrat tchajwanského prezidenta také charakterizovaly stále častější úvahy o tchajwanské

65

LIŠČÁK, V. Dějiny Číny, Taiwanu a Tibetu v datech. s. 670. CHANG, K. Cross-Strait Relations: Past, Present and Future. s. 5. 67 FÜRST, R. Tchaj-wan a jeho nezávislost. Mezinárodní politika. 2004, roč. 28 , č. 5,s. 13. 66

35

identitě, což dle názoru čínské vlády jen více podněcovalo separatistické tendence na Tchaj-wanu. K normalizaci vztahů nepřispěla ani krize v letech 1995 a 1996, kdy na základě návštěvy tchajwanského prezidenta Li Teng-chueje čínská vláda hrozila vojenskými manévry na čínském jihovýchodním pobřeží, tedy blízko hranic Tchajwanu. Pozvolný proces vyjednávání o budoucím připojení Tchaj-wanu k pevninské Číně byl ke konci devadesátých let ze strany tchajwanské vlády postupně odmítán. Tchajwanská strana nesouhlasila čím dál více se stanovisky čínské vlády a svůj nesouhlas dala několikrát veřejně najevo. Především osobnost tchajwanského prezidenta Li Teng-chuej a jeho výroky směrem k pevninské Číně byly stále více považovány za překážky dalšího jednání mezi Tchajpejí a Pekingem. I vzhledem ke stále menší ochotě tchajwanské vlády vůči procesu se sbližování s pevninskou Čínou, se čínská vláda rozhodla vydat aktualizovanou verzi Bílé knihy v roce 2000. Nová verze obsahuje kritiku čínské vlády na adresu Tchaj-wanu a varování vůči tchajwanské vládě, aby se vyhnula dalšímu oddalování sjednocení a nereprezentovala své návrhy na nezávislost Tchaj-wanu.68 Přes všechny politické neshody přesto docházelo k neoficiálním kontaktům mezi místopředsedy SEF a ARATS, stále vzkvétaly obchodní a investiční aktivity mezi oběma stranami a pozitivní trend se projevil i v oblasti turistiky, kde byl znatelný nárůst počtu návštěv na obou stranách Tchajwanské úžiny.

4.4 Tchajwanská odpověď: „Sjednocení – ano či ne?“ Tchajwanská strana oponuje čínskému tvrzení, že existuje problém statutu Tchaj-wanu a naopak si stojí za názorem, že existuje spíše problém samotné Číny a to z několika důvodů. Poukazuje již na samotnou historii respektive na události z 1. poloviny 20. století, kdy z hlediska tchajwanské vlády Komunistická strana Číny začala rozdělovat Čínu už svou snahou zavést myšlenky marxismu z tehdejšího Sovětského svazu na čínské území či poté svým rozhodnutím v některých čínských provinciích vytvořit svou prozatímní vládu nezávislou na tehdejší centrální vládě Číny. Kromě výše uvedených událostí též prý během bojů proti Japoncům ve 2. světové válce čínští komunisté hledali cesty, jak získat větší vojenskou sílu a zabývali se jen otázkou rozšíření svého vlivu na čínském území.69 A všemi těmito činy se zpronevěřili čínští komunisté „třem principům lidu“ vyhlášenými „otcem čínské revoluce“ Sunjatsenem. Problém ve sjednocení čínského lidu nevidí tchajwanská vláda v separatistickém úsilí 68

FÜRST, R. Tchaj-wan na konci éry Kuomintangu? Mezinárodní politika. 2000, roč. 24, č. 5, s. 21. Tomuto tvrzení lze oponovat, neboť dle historických dokladů na zastavení Japonců měly větší zásluhu jednotky Komunistické strany Číny, jejichž počet v letech 1943-1944 velmi rychle rostl. (LIŠČÁK, 2008, s. 469) 69

36

Tchaj-wanců ani ve stále čínskou vládou připomínaném vměšování cizích zemí do vnitřních záležitostí Číny, ale především v rozdílné ideologii neboli rozdíl mezi čínským marxismem a Tchaj-wanci dodržovanými „třemi principy lidu“. Od počátku snah o sjednocení tchajwanská vláda vyzývá čínskou vládu, aby upřednostnila sjednocení obou stran Tchajwanské úžiny právě na základě „tří principů lidu“, které tvoří základ čínské kultury. Existující rozpor mezi levicově založenou politickou scénou a pravicově fungující ekonomickou sférou na pevnině považují obyvatelé Tchaj-wanu za jednu z velkých bariér pro vzájemné sbližování a právě na budoucím politickém vývoji na pevnině bude z velké části záviset přístup Tchaj-wanů k procesu sjednocení. Postačí se podívat na dosavadní zkušenosti a výsledky obou zemí. Na jedné straně existuje ČLR, která prošla obdobím tzv. Velkého skoku70 nebo tzv. Čínskou kulturní revolucí.71 V tomto případě můžeme jen poukázat na devastující následky nejen na tehdejší ekonomiku země, ale i na zničení miliónů lidských životů. Na druhé straně se nachází Tchaj-wan jako země praktikující „tři principy lidu“, která se nyní může pyšnit rozvojem pluralitní demokracie, odstraněním sociálních nerovností a postavením jedné z nejúspěšnějších a nejvyspělejších ekonomik na světě. Jak říká tchajwanská vláda, i poslední léta, během nichž čínský národ žil ve dvou zcela odlišných systémech, v rozdílných ekonomických, sociálních či politických podmínkách a především ve dvou zemích s absolutně opačnými ideologiemi, se nedají tak lehce smazat a naopak tyto skutečnosti se musí vzít v úvahu jako priorita pro další jednání. Objevuje se často i kritika vůči čínské vládě ohledně jejího pokrytectví. Čínská vláda totiž pod stále hlásaným pojmem „mírové sjednocení“ se ani na okamžik nevzdala možnosti použití vojenské síly proti Tchaj-wanu. Jak tedy lze přesvědčit obyvatelé Tchaj-wanu o mírumilovném přístupu čínské strany, když na druhé straně jsou slýchány výhružky? Není přece jenom tato rétorika o mírovém jednání jenom hrané divadlo pro ostatní země? Kde mají obyvatelé Tchaj-wanu vzít jistotu o pravdivosti čínských slibů? 70

„Velký skok“ bylo oficiální heslo čínské politiky v letech 1958-61, v jehož rámci mělo vzrůst nadšení rolníků pro revoluci díky řadě velkých úspěchů v hospodářství. Tato socialistická výstavba nazvaná jako „Velký skok“ byla vyhlášena na VIII. sjezdu Komunistické strany Číny v roce 1958 a měla umožnit pokrok v technické inovaci a hospodářskému objemu a to bez jakéhokoliv ustanovení základních strategických principů či podrobného plánu. Základní myšlenkou „Velkého skoku“ bylo přeměnit masivní přebytek pracovních sil v čínském vnitrozemí pomocí radikální reorganizace zemědělské výroby na obrovskou výrobní sílu. (LIŠČÁK, 2008, s. 533-535) 71 „Čínská kulturní revoluce“ neboli plným názvem „Velká proletářská kulturní revoluce“ byla politickou kampaní oficiálně vyhlášenou v Číně na základě rozhodnutí Mao Ce-tunga a jeho spolupracovníků v letech 1966-69. Její vliv trval až do smrti Mao Ce-tunga v roce 1976. Zprvu cílem této politické kampaně měly být velké změny ve společnosti, která se měla touto cestou modernizovat. Vše ale skončilo nejen ekonomickým rozvratem ale především obrovskými ztrátami kulturního dědictví. (LIŠČÁK, 2008, s. 555)

37

Pokud by čínská vláda v budoucnu své dosavadní sliby změnila, životy Tchaj-wanců by najednou závisely jen na rozhodnutí představitelů nedemokratické země a již by nebyla cesta zpět a možnost zahraniční pomoci by byla také nepřístupná, obzvláště po oficiálním potvrzení sjednocení obou stran. Tchajwanská strana zdůrazňuje, že v posledních letech udělala mnoho kroků ke zlepšení oboustranných vztahů. Již v druhé polovině osmdesátých let se otevřela v některých oblastech pevninské Číně, kupříkladu umožnila obyvatelům Tchaj-wanu navštívit své známé či příbuzné na pevnině. Dalším přátelským krokem bylo na počátku devadesátých let rozhodnutí tehdejšího prezidenta Li Teng-chueje o vzdání se použití vojenské síly mířené do té doby proti pevninské Číně a také sepsání dokumentu tzv. Programu národního sjednocení, ve kterém tchajwanská vláda shrnula své představy o odstranění existujících překážek či odlišností mezi oběma stranami a o její snaze splnit přání celého čínského národa o sjednocení těchto dvou částí Číny. Ke snadnějšímu jednání mezi stranami měla napomoci v roce 1990 za prezidenta Li Teng-chueje založená Rada pro národní sjednocení (National Unification Council, NUC), jejíž hlavním cílem bylo sjednocení Tchaj-wanu s Čínou mírovou a demokratickou cestou. Přesto tu existuje odlišné vnímání problému. Tchaj-wan respektuje princip „jedné Číny“ a v rámci něho má zájem docílit sjednocení. Ale nemůže se vzdát svých požadavků, které se z velké části týkají pokusů zdůraznit svému protějšku nutnost jednat jako dva rovnocenní partneři, kteří mají stejná práva, povinnosti a kteří se musí navzájem respektovat. Nelze uvažovat o procesu sjednocení jako o hře, ve které může vyhrát pouze jeden. Čínská vláda stále považuje za jedinou legitimní vládu Číny tu sídlící v Pekingu a nechce připustit, že by Tchaj-wan měl mít vyšší postavení nežli jen jako jedna z několika provincií čínského území. I přesto, že vládní představitelé Tchajwanu neuvažují o formuli „dvě Číny“ nebo „jedna Čína, jeden Tchaj-wan“, tak se nemohou ubránit přesvědčení, že s Tchaj-wanem se nesmí zacházet jakou s další oblastí pod čínskou vládou. Vzor při procesu sjednocení čínského národa pro tchajwanskou vládu představuje sjednocení Německa, dle kterého by se obě strany sporu měly řídit. Bohužel možnost kopírovat německé sjednocení se jeví v této době jako velmi nereálné a to hlavně kvůli neochotě čínské strany přistoupit na variantu tchajwanské suverenity. Čína považuje Tchaj-wan za svou odpadlou provincii na základě mezinárodních smluv potvrzujících nástupnictví čínské vlády na ostrově po japonské porážce v roce 1945 a navrácení tohoto území ztraceného v roce 1895. Čína nabízí Tchaj-wancům návrh v podobě systému „jedna země, dva systémy“. Tchaj-wan však tuto nabídku jako 38

jediný návrh ze strany Číny odmítá. Překážkou sjednocení a začlenění Tchaj-wanu do ČLR je odlišný politický systém. Rozpor mezi tchajwanskou demokracií a čínským komunismem nelze vyřešit ani čínským návrhem „jedna země, dva systémy“, který je již například praktikován v Hongkongu. A právě na Hongkongu většina Tchaj-wanců může zpozorovat, jakým směrem by se mohl vydat Tchaj-wan. Bohužel se čím dál častěji objevují zprávy o porušování tohoto systému jako například čínské zasahování do vládní správy Hongkongu či porušování svobody slova.72 Tchaj-wanci proto nejsou přesvědčeni o zárukách, které stále nabízí Čína, když zároveň sama již tento systém v jiné části své země porušuje. Na správě Hongkongu lze vidět, že tento systém s čínským přístupem zatím nepředstavuje silnou záruku pro klidnou budoucnost Tchajwanu.

72

Do konce roku 2007 bylo naplánováno dokončení reformy volebního systému do Legislativního sboru (LEGCO) Hongkongu ohledně rozšíření volebního práva na všeobecné a přímé. Peking tuto změnu nakonec odmítl. (FÜRST, Mezinárodní vztahy, 2004, s. 19)

39

5 Vnitropolitická situace na Tchaj-wanu Čínská kultura za svou mnohatisíciletou historii neměla možnost poznat, co znamená a co s sebou přináší v pravém slova smyslu demokracie. Jakým způsobem základní principy demokracie mohou ovlivnit životy lidí a celkově změnit postoje, hodnoty a tradice národa. V celé historii čínského národa se nenalezne období, kdy se ctila lidská práva ve všech směrech. A právě z tohoto hlediska je příklad Tchaj-wanu a jeho transformace z autoritativního režimu na demokratický politický systém velmi vzácným a pozoruhodným jevem. Proč právě na Tchaj-wanu došlo k transformaci a začaly se uplatňovat v plné míře demokratické principy? Co přinutilo tehdy vládnoucí stranu Kuomintang a její hlavní představitelé k této změně, která mohla znamenat konec jejich politického monopolu moci?

5.1 Transformace vládního režimu Mezinárodní politická scéna v sedmdesátých letech prošla jednou velkou změnou v podobě přijetí Číny do mezinárodního společenství, v jejíž důsledku se Tchajwan ocitl v mezinárodní izolaci. V té chvíli bylo důležité pro tchajwanskou vládu získat nazpět důvěru Spojených států a přesvědčit tuto velmoc o loajalitě a dobrém partnerství ze strany Tchaj-wanu, které je založeno na vzájemné úctě a společných hodnotách. Další setrvání autoritativního režimu na Tchaj-wanu proto nebylo přípustné, i přestože místní režim nepatřil k těm celosvětově nejstriktnějším. Stále zde byla uplatňována náboženská svoboda, povoleny soukromé obchodní aktivity či opozice nebyla s takovou měrou pronásledována jako u jiných autoritativních režimů, s kterými kdy v historii Spojené státy dobrovolně či nedobrovolně spolupracovaly, ale přesto liberalizace ostrova se zdála být nevyhnutelná. Tchajwanská vláda potřebovala přesvědčit Spojené státy k opětovné spolupráci a z tohoto důvodu jí nezbývala jiná varianta než transformovat dosavadní autoritativní politický systém ve své zemi a tím se odlišit od svého velkého politického soupeře – pevninské Číny. Spojené státy sice rozvíjely vztahy s Čínou, ale stále tam v určitých oblastech přetrvávaly rozpory a odlišnosti v přístupu k řešení problémů jako například v oblasti dodržování lidských práv. Rozdílné hodnoty Spojených států a Číny se jevily jako jedna z mála možností, kterou lze využít ve prospěch Tchaj-wanu a k získání respektu americké vlády vůči tchajwanské vládě. A tudíž cesta k politickým reformám na Tchaj-wanu byla otevřená. Takto zvolená strategie se ukázala jako jedna z nejvýznamnějších, kterou za svou vládu Kuomintang zvolil v rámci své zahraniční politiky. Získal na svou stranu Spojené státy, které nadále 40

představovaly jedinou bezpečnostní zárukou pro Tchaj-wan v případě jeho vojenského ohrožení ze strany pevninské Číny. Jako slibně demokraticky se vyvíjející se stát, jakým se stala Čínská republika na Tchaj-wanu, nemohly Spojené státy odvrhnout a to především v období studené války. V rámci reformního období v roce 1987 vládnoucí Kuomintang zrušil po několik desetiletí platný výjimečný stav a provedl zásadní politické reformy i s tím rizikem, že ztratí v budoucnu své monopolní politické postavení. Nejintenzivněji probíhala politická liberalizace s nástupem Li Teng-chueje do prezidentského křesla, který se v roce 1991 velkou měrou zasloužil o revizi ústavy, jejíž základy byly v minulosti založeny na principu vojenského autoritativního režimu praktikovaného jako boj proti komunistickému povstání. S revizí ústavy neboli zrušením tzv. Dodatků k ústavě platných po dobu komunistické rebelie byly oslabeny pravomoci prezidenta a byl formálně zrušen válečný stav s pevninskou Čínou. Lze říci, že tímto krokem vláda na Tchaj-wanu uznala vládu komunistů na pevninské Číně a zároveň se vzdala svého nároku na toto území.73 S následným politickým uvolněním byla legalizována politická opozice, propuštěni disidenti a paralelně s tím se zvyšoval počet protestů a demonstrací v ulicích měst Tchaj-wanu. I tato úskalí demokracie nepřinesla prohru pro Kuomintang, neboť ten si nadále uchoval velký vliv v nejvýznamnějších institucích v zemi. Velmi úzké kontakty v médiích, armádě, státní správě, ve vedení velkých průmyslových a finančních korporací bezpečně zajistily další roky vlády Kuomintangu. Kromě toho při liberalizaci politického systému na Tchaj-wanu vládnoucímu Kuomintangu záleželo na udržení ekonomického růstu a rozvoji vnějších obchodních vztahů. A to se mu také podařilo. Ekonomická prosperita na Tchaj-wanu nebyla ohrožena politickými změnami a pokračovala bez větších hospodářských výkyvů. Nedošlo ani k sociálním nepokojům, což například u většiny transformujících se zemí bývalého východního bloku se více méně stalo pravidlem. A právě úspěšné politické reformy, ekonomický růst a snahy o mírové jednání s pevninskou Čínou nakonec ponechalo Kuomintang nadále u moci. Obyvatelům Tchaj-wanu to dávalo určitou jistotu životního standardu a pocit bezpečnosti do budoucích let. Jedno rozhodnutí, které s sebou přineslo politické reformy, však mělo velmi zásadní význam na budoucí politický vývoj na Tchaj-wanu a lze ho považovat za poslední krok k dokončení politické transformace na Tchaj-wanu. Tím se stalo 73

BAKEŠOVÁ, I. - FÜRST, R. - HEŘMANOVÁ, Z. Dějiny Taiwanu. s. 157.

41

rozhodnutí o zavedení přímé volby prezidenta, kterou mohli obyvatelé Tchaj-wanu poprvé v historii své země využít v roce 1996 a ve které kandidát Kuomintangu získal dostatečné procento hlasů postačující k jisté výhře. V roce 2000 prezidentské volby ale s velkým překvapením poprvé v historii vyhrála opoziční Demokratická pokroková strana se svým kandidátem Čchen Šuej-pienem, jejíž popularita byla z velké části vždy založena jak na kritice předchozí činnosti strany Kuomintang (např. dodnes poukazuje na dřívější zneužívání moci během politického monopolu této strany či na nedostatečný sociální systém většinou upřednostňující členy Kuomintangu), tak na projevech zdůrazňující nacionalismus neboli tchajwanskou identitu.74 S novým prezidentem přišel i nový směr v zahraniční politice Tchaj-wanu, především vůči pevninské Číně.

5.2 Demokratická pokroková strana u moci Nový tchajwanský prezident Čchen Šuej-pien sice při své inauguraci do prezidentského úřadu oficiálně potvrdil, že se nebude zasazovat za nezávislost Tchajwanu či nebude vyhlašovat referendum o nezávislosti ostrova75 a jeho slib považoval americký prezident George W. Bush jr. za závazný nejen vůči obyvatelům Tchaj-wanu ale i vůči světovému společenství. Jak ale většina odborníků předpokládala, Čchen Šuej-pienovy následné politické aktivity začaly vést právě k prosazení nezávislosti Tchaj-wanu a tak tchajwanská politická opozice a čínští vládní představitelé na pevnině tomuto novému politickému směru s obavami přihlíželi. Čínská vláda sice nebyla spokojena s výsledkem prezidentských voleb a pohrozila v případě vyhlášení nezávislosti Tchaj-wanu použitím vojenské síly, přesto se nakonec rozhodla pro strategické vyčkávání na následné politické kroky Chen Čchen Šuej-piena v prezidentském úřadu. S

nástupem

Demokratické

pokrokové

strany

k moci

nastalo

období

charakteristické tchajwanskou politickou nevůlí pokračovat v započatých jednáních a vztahy přes Tchajwanskou úžinu doprovázely spíše různé formy politického slovního napadání. Nový tchajwanský prezident Čchen Šuej-pien stále častěji a to i oficiálně 74

Tchaj-wan se od pevninské Číny liší svým multikulturalismem. Převážná většina (98%) obyvatel Tchaj-wanu jsou etničtí Číňané (Chanové), z nichž 84% tvoří Chanové, kteří na ostrov přišli před rokem 1949. Zbylých 14% Chanů tvoří emigranti z pevniny ke konci poslední občanské války, a zejména po roce 1949. Pouze asi 440 000 obyvatel Tchaj-wanu, tedy zhruba 2%, tvoří příslušníci původních kmenů, zejména 13 oficiálně uznaných nechanských národností. (LIŠČÁK, 2008, s. 636) Nová generace na Tchaj-wanu již nemá taková úzké citové vztahy k pevnině jako předešlé generace. A proto i otázka nacionalismu se stává čím dál více populární. Přes všechny nacionalistické projevy si je však většina populace na Tchaj-wanu vědoma, že existence Tchaj-wanu bez ekonomické spolupráce s Čínou není možná. 75 CARPENTER, T. G. America`s coming war with China – A Collision Course over Taiwan. s. 82.

42

začal prosazovat možné vyhlášení nezávislosti Tchaj-wanu a zároveň se snažil prezentovat Tchaj-wan jako suverénní stát, který v jednáních s Čínou může jednat na stejné vládní úrovni. Čína totiž nikdy nedovolila, aby prezidentové obou zemí nebo vládní představitelé obou stran zastávající stejné politické pozice se setkali při vzájemných jednání. V průběhu oboustranných jednání byla Čína pokaždé zastoupena čínským vládním představitelem s vyšší vládní pozicí než reprezentant tchajwanské strany. Dalším politickým krokem tchajwanského prezidenta bylo na počátku roku 2006 zrušení tzv. Rady pro národní sjednocení, která byla zřízena za vlády Kuomintangu v roce 1990 a jejíž hlavní náplní bylo sjednocení s pevninskou Čínou a tudíž zprostředkování politických jednání mezi vládními špičkami obou stran sporu. Tento krok vyvolal velkou nelibost v Pekingu a opět Tchaj-wan byl varován ze strany svého velkého souseda o možnosti vojenského zásahu v případě vyhlášení nezávislosti. Z iniciativy prezidenta Čchen Šuej-piena se obnovila též tradice vojenských přehlídek na oslavu výročí, které připomíná svržení císařství a založení Čínské republiky v roce 1912. Tyto vojenské přehlídky byly na počátku 90. let 20. století zrušeny v rámci snah o zlepšení a rozvoj vztahů s pevninskou Čínou, a proto jejich opětovné zavedení se může považovat za cílenou provokaci prezidenta Čchen Šuejpiena vůči Pekingu a za pokus ukázat, že Tchaj-wan je schopen se proti případné vojenské agresi postavit. Kromě přehlídek byl prezidentem v roce 2007 vydán dekret, s jehož platností se začalo obměňovat slovo „čínský“ slovem „tchajwanský“ a to ve všech názvech státních podniků (např. Čínská pošta – Tchajwanská pošta) nebo se začal používat upravený oficiální název Čínská republika (Tchaj-wan) pro velvyslanectví a zastupitelské úřady. Demokratická pokroková strana v čele s Čchen Šuej-pienem si během svého vládnutí neustále zahrávala s myšlenkou nezávislosti, na kterou by s velkou pravděpodobností Čína reagovala vojenským zásahem. Dokonce v té době tato vládnoucí strana propagovala nadcházející prezidentské volby konané na jaře 2008 jako rozhodující okamžik, kdy na základě referenda o žádosti přijetí do OSN pod jménem Tchaj-wan76 měla být schválena nezávislost Tchaj-wanu. Demokraticky pokroková strana neuspěla a i přes tento neúspěch v posledních volbách se nadále snaží oživovat tchajwanskou identitu a v rámci své propagandy se ve spolupráci s dalšími spřízněnými 76

LIŠČÁK, V. Dějiny Číny, Taiwanu a Tibetu v datech. s. 675.

43

politickými stranami pokouší prosadit i návrhy na změnu oficiálního názvu země z Čínské republiky na Tchaj-wanu na Tchajwanskou republiku (respektive Republiku Tchaj-wan), změnu národní vlajky, která je původně vlajkou Kuomintangu či označit tchajwanské pasy názvem Tchaj-wan. Čína s těmito návrhy nesouhlasí a považuje to za další provokace od Demokratické pokrokové strany. S Čchen Šuej-pienovým způsobem vystupování byly narušeny již tak křehké vztahy mezi oběma stranami a Čína se rozhodla během vlády Demokratické pokrokové strany na Tchaj-wanu prozatím pozastavit veškeré snahy o dialog až do doby dalších prezidentských voleb. Jelikož Čchen Šuej-pien o čtyři roky později vyhrál podruhé prezidentské volby, tak komunikace mezi oběma stranami Tchajwanské úžiny se dostala na bod mrazu a toto období nakonec trvalo celých osm let.

5.3 Kuomintang - Nová éra vztahů s Čínou? Zprvu Demokratická pokroková strana využívala k získání svých voličů rétoriku o ochraně před vlivem pevninské Číny a jejím hrozícím pohlcením Tchaj-wanu. S politickými rozepřemi s Čínou ale přišla ekonomická stagnace spojená s vyšší nezaměstnaností, poklesem mezd a zpomalením růstu životní úrovně. Zastánců nezávislosti Tchaj-wanu začalo ubývat a popularita Demokratické pokrokové strany postupně klesala paralelně se zhoršující se ekonomickou situací v zemi. Nakonec po delší době Demokratická pokroková strana jak díky vyhrocenému vztahu s pevninskou Čínou a tím související stagnací tchajwanské ekonomiky tak i díky svým korupčním aférám, do kterých byly zapleteny nejen nejbližší spolupracovníci Čchen Šuej-piena ale i jeho členové rodiny, utržila po sobě dvě velké politické porážky. Výrazně prohrála v parlamentních volbách v lednu 2008 a poté i o dva měsíce později v mezinárodně sledované prezidentské volbě, kterou vyhrál kandidát Kuomintangu – Ma Jing-čou. Ma Jing-čou již v průběhu předvolebního klání zdůrazňoval nutnost užší spolupráce s Čínou jak po stránce ekonomické, tak po stránce kulturní a sliboval zlepšení celkové bezpečnosti a prosperity země. Svou volební rétoriku založenou na větší otevřenosti vůči pevninské Číně potvrdil i svým výrokem: „Můj názor je jasný: Čína je pro nás příležitost!“77 S vítězstvím Kuomintangu v posledních parlamentních a prezidentských volbách se otevřela cesta k obnovení jednání mezi pevninskou Čínou a Tchaj-wanem. Po svém vítězství Ma Jing-čou oficiálně nastoupil na prezidentský post dne 20. května 2008 a

77

Zpravodajský internetový portál aktuálně.cz: Tchaj-wan si dnes zvolí pevnější pouto s Čínou. [online].

44

ihned poté byl navázán slibovaný dialog s Čínou dle principu „ne nezávislost, ne sjednocení, ne použití síly“78. K velké události došlo dne 28. května 2008, kdy se během regionální konference APEC setkal čínský prezident Chu Ťin-tchao s nově zvolený tchajwanský viceprezidentem Vincent Siao. Bylo to první historické setkání na nejvyšší úrovni mezi oběma zeměmi od roku 1949. Kromě setkání na konferenci APEC se též nová atmosféra vztahů projevila u dvoustranných jednání mezi SEF a ARATS, v rámci kterých byly v červnu podepsány dohody o zahájení pravidelných víkendových přímých leteckých spojů od 1. července 2008 mezi Tchaj-wanem a Čínou. V blízké budoucnosti se plánuje i provoz denních pravidelných letů, díky kterým se zjednoduší obchodní styky mezi oběma stranami. Na rozvrhu jednání je též umožnit více čínských turistům navštívit Tchaj-wan, zavést vzájemnou směnitelnost měn, vylepšit finanční služby pro obchodní společnosti nebo zamezit dvojímu zdanění.79 Prozatím se očekává, že se obě strany vrátí k formuli „Konsensus 1992“, ve které se před šestnácti lety dohodly na existenci „jedné Číny“80. Nový tchajwanský prezident Ma Jing-čou se s velkou pravděpodobností bude zasazovat o postupné rozšíření obsahu této formule uzavřením míru, o rozvoj ekonomických vztahů s Čínou vedoucí k zavedení společného trhu či o zintenzivnění spolupráce v oblasti kultury a vzdělání. Ma Jing-čou se sice staví do role odpůrce vyhlášení nezávislosti Tchaj-wanu, ale na druhé straně se nikdy nepostavil zásadně za sjednocení s pevninskou Čínou. Ma Jing-čou podmiňuje zahájení jednání o míru odstraněním balistických raket mířící na Tchaj-wan z čínského pobřeží81. Pro pevninskou Čínu sice nenaplňuje dodržení původní dohody „Konsensus 1992“ či případně její rozšíření zcela představu o vyřešení tchajwanského problému, ale na druhé straně je to určitý posun dopředu oproti stagnaci z posledních let. Vítězství Kuomintangu ve volbách odpovídá představám čínské vlády, na které v tuto chvíli záleží, zdali využije této příležitosti a zapojí se co nejrychleji a nejefektivněji do jednání s novou tchajwanskou vládou a tím se pokusí dohnat pauzu trvající celých osm let. Pokud by totiž čínská vláda zaváhala, může se jí to za čtyři roky vymstít znovuzvolením Demokratické pokrokové strany. Většina obyvatel Tchaj-wanu 78

Brookings Institution: Implications of the 2008 Taiwan Presidential Election for Cross-Strait Relations. [online]. 79 Pacific Forum, Center for Strategic and International Studies (CSIS): Glaser, B. S. If Not Now, When? Will China Seize the Opportunity to Improve Cross-Strait Relations? [online]. 80 Brookings Institution: Implications of the 2008 Taiwan Presidential Election for Cross-Strait Relations. [online]. 81 Přibližně 500 čínských raket namířených proti Tchaj-wanu jsou umístěny v silech v přímořských provinciích pevninské Číny. (FÜRST, Mezinárodní vztahy, 2004, s. 15)

45

v tuto chvíli věří ve zlepšení ekonomické situace a tchajwansko – čínských vztahů, ale pokud jejich naděje nebudou v pravý čas naplněny, hrozí jejich odchod od politiky usmíření. I když se čínská vláda obává návratu Demokratické pokrokové strany k moci, přesto by měla co nejdříve ukázat svou dobrou vůli a to například prostřednictvím vyjádření podpory Tchaj-wanu k získání statutu pozorovatele u WHO třeba pod názvem „Čínská Tchajpej“. Celkově však jediným východiskem pro úspěšná jednání je oboustranná důvěra, prostřednictvím které lze dosáhnout stability v oblasti a odstranění oboustranných obav z útoku protivníka.

46

6 Spojené státy – Čína – Tchaj-wan Je Tchaj-wan nástupcem tehdejší Čínské republiky vyhlášené v roce 1912 na pevnině a tedy suverénním státem nebo je jen odpadlickou čínskou provincií? Má Tchaj-wan právo na svou suverenitu a uznání od ostatních států světa nebo má povinnost se přičlenit k dnešnímu území ČLR? Jsou Spojené státy schopné zajistit bezpečnost Tchaj-wanu před čínským vojenským útokem? Bude v následujících letech čínská vláda respektovat americké stanovisko, které neumožňuje jinou variantu sjednocení nežli cestu mírového procesu? Jak světové dění z posledních let ovlivňuje jednání o statutu Tchaj-wanu?

6.1 Spojené státy - záruka bezpečnosti Tchaj-wanu Dle amerických analýz Tchajwanská úžina patří mezi nejnebezpečnější oblasti hrozící válečným konfliktem. Spojené státy jsou již od vypuknutí korejské války až do dnešních dnů jedinou bezpečnostní zárukou, která umožňuje existenci Tchaj-wanu jako neoficiálně fungujícího suverénního státu a zajišťuje obyvatelům Tchaj-wanu žít v demokratické zemi. Z velké části budoucnost Tchaj-wanu závisí na rozhodnutí americké vlády, jejíž odklon od dosavadního postoje vůči statutu Tchaj-wanu zdůrazňující ohled na přání samotných obyvatel tohoto ostrova může způsobit velmi rychlou reakci na čínské straně. Z tohoto důvodu Spojené státy několikrát zdůraznily, že nemají v úmyslu definitivně odejít z Tchaj-wanu a tím potvrdily platnost bezpečnostní smlouvy neboli Zákonu o vztazích s Tchaj-wanem, na jejímž základě jsou od roku 1979 americko – tchajwanské vztahy založeny. Jelikož však původní znění této smlouvy již neodpovídalo současnému světovému uspořádání, došlo za prezidenta George W. Bushe jr. k novelizaci původního dokumentu podepsáním bilaterální smlouvy v oblasti bezpečnosti tzv. Taiwan Security Enhancement Act (TSEA)82. Dle poslední novely by mělo dojít ke zpřesnění podmínek, za kterých by byla realizována případná americká vojenská pomoc, má dojít k posílení přímé komunikace armád a k rozšíření výcviku tchajwanských důstojníků.83 Americko – tchajwanskou vojenskou spolupráci, která zahrnuje i prodeje amerických zbraní Tchaj-wanu nepovažují Spojené státy za element, který by měl poškodit vztahy v Tchajwanské úžině a naopak věří, že pocit bezpečí obyvatelé Tchaj-wanu přesvědčí o zapojení se do dialogu s Čínou.

82 83

Taiwan Security Research: Taiwan Security Enhancement Act (H. R. 1838). [online]. FÜRST, R. Tchaj-wan na konci éry Kuomintangu? Mezinárodní politika. 2000, roč. 24 , č. 5, s. 20.

47

Je však otázkou, jak prospěšná pro obě zúčastněné strany je bilaterální smlouva o bezpečnostním partnerství, která je založena pouze na neoficiálních vládních vztazích? Nehrozí zde přece jenom větší riziko, že Spojené státy se odchýlí od tohoto partnerství a to tím snadněji, neboť zde nemůže dojít k porušení tzv. mezistátní dohody? Odpověď zní ne a to především ze čtyř důvodů, které zaručují pokračování americko tchajwanské spolupráce. Za prvé Spojené státy musí dostát svých závazků na základě výše uvedeného Zákona o vztazích s Tchaj-wanem a jeho prostřednictvím udržet mír a stabilitu v asijsko-pacifickém regionu. Za druhé je nutné uplatňovat tuto politiku vůči Tchaj-wanu vzhledem k ostatním nestabilním částem světa. Pokud by Spojené státy ustoupily ze svých zásad a nedostály svých závazků vůči Tchaj-wanu, byla by velmi ohrožena jejich pověst jako světového zastánce míru a svobody. Zatřetí podpora nově demokraticky rozvíjejícímu se státu je velmi blízká americkým ideálům a zájmům a tudíž i americká veřejnost podporuje tento směr politiky. A nakonec za čtvrté pro Spojené státy je velmi důležité vždy ukázat svou loajalitu vůči svým dlouhodobým přátelům. V současné době většina obyvatel Tchaj-wanu preferuje zachování „statutu quo“, který neznamená sice úplnou nezávislost země a mezinárodní diplomatické uznání ostatními státy, ale alespoň neohrožuje potřebnou ekonomickou spolupráci s pevninskou Čínou, vylučuje prozatímně válečný konflikt a zároveň uchovává neoficiální suverénní politický systém na Tchaj-wanu. Ke změně nynějšího „statutu quo“ se nepřiklání ani Spojené státy, které již v minulosti oficiálně odmítly vojenskou pomoc v případě vyhlášení nezávislosti Tchaj-wanu a zároveň varovaly tehdejší vládnoucí Demokratickou pokrokovou stranu před zbytečným provokováním Číny a před nebezpečím možného vyvolání válečného konfliktu. Pro americkou vládu není podstatné, jaký stranický kandidát je tchajwanským prezidentem, ale důležité je, jaká politika za jeho vládnutí je nastolena vůči pevninské Číně. V roce 1998 americký postoj vůči Tchaj-wanu zdůraznil při svém projevu i americký prezident Bill Clinton během jeho návštěvy Šanghaje, kdy potvrdil platnost již po léta dodržované zásady „tří ne“ neboli ne podpoře nezávislosti Tchaj-wanu, ne podpoře principu „jedna Čína, jeden Tchaj-wan“, ne podpoře členství Tchaj-wanu v OSN.84 A proto letos s nově zvoleným prezidentem a kandidátem strany Kuomintang Ma Jing-čou se nejen zlepšily vztahy s Čínou, ale blahopřání ke zvolení v prezidentské 84

FÜRST R. Napětí v Tchajwanském průlivu a jeho internacionalizace. Mezinárodní politika. 2001, roč. 25, č. 7, s. 17.

48

volbě dostal Ma Jing-čou také od amerického prezidenta George W. Bushe jr., který gratulací potvrdil souhlas americké vlády s nastupujícím politickým směrem na Tchajwanu. Během vlády Demokratické pokrokové strany se americko – tchajwanské vztahy velmi ochladily, neboť rétorika této tchajwanské vládnoucí strany velmi vážně ohrožovala mír a stabilitu v Tchajwanské úžině a tudíž i v celém asijsko-pacifickém regionu. A proto po oznámení výsledků z posledních tchajwanských voleb si americká vláda značně oddechla. Vedle právě probíhajících válek proti terorismu v Afghánistánu a v Iráku by pravděpodobně nebyla americká vláda schopna dostát všech svých závazků vyplývající z dokumentu Zákona o vztazích s Tchaj-wanem, neboť další válčení by americkou společnost a všeobecně celý svět velmi zatížilo. A proto americká strana doufá, že k tomuto pozitivnímu trendu se připojí i čínská strana. Návrat Kuomintangu a zvolení jejího kandidáta za tchajwanského prezidenta znamená historickou příležitost nejen pro čínskou stranu, ale hlavně pro americko – čínsko – tchajwanské vztahy.

6.2 Politická hra o Tchaj-wan Problém Tchaj-wanu se již po desetiletí vyskytuje mezi hlavními body při americko – čínských jednáních. Spojené státy nekompromisně vždy vyžadovaly a nadále trvají na mírovém sjednocení Číny s Tchaj-wanem a nepřipouští žádné námitky nebo jiné varianty vůči jejich navrženému řešení. Vzhledem k americké politice Čína volí zase neústupný postoj ohledně otázky Severní Korey či Barmy. Když Spojené státy nedovolí posun v tchajwanské otázce, nedovolí ani čínská vláda žádné ústupky v případě asijských diktátorských režimů. Tímto způsobem se stále odsouvá řešení problému Tchaj-wanu na další nastupující americké a čínské vládní představitelé. Když byl poprvé George W. Bush jr. zvolen za amerického prezidenta, jeho první oficiální projev týkající se zahraniční politiky zahrnoval ujištění, že jeho administrativa bude chránit Tchaj-wan a nepřipustí jakékoliv ohrožení této malé demokracie nacházející se v Asii. Bushova administrativa zdůraznila úctu k americko – tchajwanským přátelským vztahům a vyjádřila se, že bere vážně své závazky vůči Tchaj-wanu vyplývající ze Zákona o vztazích s Tchaj-wanem. Poté však přišel zlom v podobě teroristických útoků na New Yorku a Washington v září 2001. Od tohoto okamžiku začala intenzivní válka proti terorismu, na které další roky svého prezidentování George W. Bush jr. založil celou svou zahraniční politiku. Na počátku války proti teroristickým skupinám americká vláda byla vděčna za každého spojence a to včetně Číny a právě od tohoto okamžiku mohla začít politická hra o Tchaj-wan.

49

Nejsnazší cestou, jak získat Čínu za svého spojence, se zdála být přes Tchajwan. Bushova administrativa se nevzdala vojenské ochrany Tchaj-wanu, ale byla již v té době velmi znepokojena politickými aktivitami tehdejšího tchajwanského prezidenta Čchen Šuej-piena a tak začala striktně odsuzovat žádosti Tchaj-wanu o členství v OSN či v rámci uznání principu „jedné Číny“ několikrát odmítla zajistit bezpečnost Tchajwanu v případě jednostranného vyhlášení nezávislosti. Americký nekompromisní postoj potvrdil v říjnu roku 2004 americký ministr zahraničních věcí Colin Powell ve svém projevu, když řekl: „Tchaj-wan není nezávislý a nemá právo na státní suverenitu. Tohle je neměnné a pevné stanovisko americké vlády.“85 Bushova administrativa též odmítala snahy o změnu oficiálního názvu země či hymny a všemi těmito kroky bránila obyvatelům Tchaj-wanu vyjádřit se ve prospěch tchajwanské identity a tím se postavit proti pevninské Číně. Svým chováním bohužel i částečně přispěla k současné mezinárodní izolaci Tchaj-wanu. V posledních letech je americká vláda za své činy v tchajwanské otázce odměňována ze strany Číny ve formě nevyužití čínského práva veta při jednáních Rady bezpečnosti OSN, kdy se schvalují rezoluce OSN o sankcích vůči Iránu a jeho jadernému programu. A to i přesto, že čínská vláda patří mezi spřátelené země Iránu. Vedle čínské pomoci v iránské otázce, Čína začala spolupracovat se Spojenými státy na tzv. denuklearizaci Severní Korey, která je projednávána v rámci šestistranných jednáních. Čínská vláda totiž doufá, že za svou snahu a pozitivnější přístup ohledně severokorejské otázky či problému Iránu získá větší ochotu americké vlády ke změně statutu Tchaj-wanu a to včetně ukončení prodeje amerických zbraní Tchaj-wanu nebo určení časového limitu o setrvání amerických vojsk na ostrově jako v případě Iráku. A tak není divu, že ačkoliv George W. Bush jr. na počátku svého prezidentování se zasazoval o nadstandardní vztahy s Tchaj-wanem a podporoval prodeje zbraní na Tchaj-wan86, tak později během svého úřadování stejně jako jeho předchůdci např. Ronald Reagan nebo Bill Clinton87 radikálně změnil svůj postoj a najednou se začal chovat vůči Tchaj-wanu nepřátelsky a Čínu označovat veřejně za strategického partnera. 85

Pacific Forum Center for Strategic and International Studies (CSIS): Glaser S. B. UN Referendum Brings U.S.-Taiwan Relations to a New Low. [online]. 86 Ještě v dubnu 2001 George W. Bush jr. dal svůj souhlas k prodeji balíčku zbraní na Tchaj-wan, který zahrnoval například ponorky, protiraketové systémy Patriot či letadla proti ponorkám. (Pacific Forum CSIS: Glaser S. B. U.S.-China Relations: Anxiety About Taiwan Hits New Highs. [online].) 87 Když se Ronald Reagan stal americkým prezidentem, sliboval obnovení dobrých vztahů s Tchajwanem, ale o dva roky později naopak oznámil drastické snížení prodejů zbraní na Tchaj-wan. Bill Clinton na začátku svého prezidentování velmi ostře kritizoval obchodní privilegia, které v té době využívala Čína a nedodržování lidských práv v Číně a přesto později začal mluvit o Číně jako o

50

6.3 Válka v Tchajwanské úžině? Spojené státy a Tchaj-wan spojují nejen ekonomické zájmy, shodné politické hodnoty, ale i obavy ze stále intenzivnějšího zbrojení čínské armády a snah čínské vlády o expanzi svého území. Tchajwanská vláda si je vědoma síly svého velkého souseda a proto se také snaží získat suverenitu, kterou považuje za záruku před čínskou dominancí. Dokud statut suverénního státu nedosáhne, musí bohužel spoléhat jen na pomoc americké vlády, bez které je vítězství Tchaj-wanu v případě vojenského střetu s Čínou zcela vyloučeno. Spojené státy též pozorují rostoucí vojenskou sílu Číny s obavami, a proto usilují o vyloučení válečného konfliktu v Tchajwanské úžině, neboť v případě jeho vypuknutí by byly mezi hlavními účastníky válečného sporu. Stále balancují mezi oběma znepřátelenými stranami, kdy odráží snahy Tchaj-wanu o nezávislost a zároveň přesvědčují Čínu o výhodnosti mírového jednání před použitím síly. K této americké strategii také slouží dosavadní prodeje zbraní Tchaj-wanu, jejíž hlavním úkolem je zastrašit Čínu a tím jí zabránit otevřeným útokem si podrobit Tchaj-wan. V tomto případě ale Spojené státy musí být opatrné, aby vojenská spolupráce s Tchaj-wanem nevyzněla jako prokazatelná bezpečnostní aliance namířená proti Číně nebo jako porušení dodržování principu „jedné Číny“. Na druhé straně dodávky zbraní musí být v takové kvantitě a kvalitě, aby odrazovali tchajwanskou vládu od vyhlášení nezávislosti a celkově od vzdorovitého přístupu během jednání s Čínou. Úplná vojenská a bezpečnostní soběstačnost Tchaj-wanu by se poté stala překážkou pro dialog s Čínou. Ale přesto, že jsou zde znatelné americké snahy usmířit obě strany Tchajwanské úžiny, rozjíždí se hra, která má za následek zatím jen zvyšování militarizace a nestability v asijsko-pacifickém regionu. Čína se totiž nikdy nevzdá svého nároku na Tchaj-wan a tak zbrojí, i přes skutečnost, že se bude chtít jakýmkoliv způsobem vyhnout použití síly a střetu s vojenskou velmocí – Spojenými státy. Spojené státy se sice snaží zabránit konfliktu, ale na druhé straně prodeje zbraní na Tchaj-wan pro ně znamenají i velmi lukrativní obchod, neboť se zde jedná o nezanedbatelné částky za dodávky zbraní. A Tchaj-wan se americkým dodávkám zbraní nebrání, jelikož pro něj je prioritou vojenská připravenost proti stále rychlejší modernizaci čínské armády.

strategickém partnerovi. Samozřejmě příčina těchto změn v chování amerických prezidentů je jednoduchá - obchodní zájmy Spojených států, neboť bez jakýchkoliv pochyb z ekonomického hlediska se Čína stává velmocí. (The Rand Corporation: Overholt, W. H. It's So Easy to Blame China for Everything. [online].)

51

6.3.1

Nebezpečí modernizace čínské armády a vojenského arzenálu S rostoucím mezinárodní prestiží a s úspěšným hospodářským rozvoje Číny

paralelně roste i sebevědomí Číňanů a jejich projevy nacionalismu jsou vidět na každém kroku. Čínská vláda zvyšuje výdaje na armádu a na vojenský arzenál a zdůvodňuje to obavami před separatistickými tendencemi nejen v odpadlické provincii Tchaj-wanu, ale i na svém území, přestože hlavním cílem tohoto zbrojení je spíše snaha stát se hlavní vojenskou silou v asijsko-pacifickém regionu a též expanze nejen čínského území, ale i čínského vlivu do sousedních zemí. Dodnes Čína tají skutečný objem finančních prostředků, které vynakládá na zbrojení. Oficiální údaje poskytnuté čínskou vládou podávají zprávy o výdajích na vojenské účely v hodnotě 30 miliard USD ročně, ale vzhledem ke stále rostoucímu hospodářskému růstu Číny se předpokládá, že skutečný objem výdajů dosahuje hodnot dvakrát či třikrát více.88 V porovnání s americkými vojenskými výdaji je to sice stále málo89, přesto nelze podcenit vůli Číny stát se vojenskou mocností číslo jedna. Čína se již poučila o síle americké armády z války v Perském zálivu a od té doby usiluje o modernizaci svého vojenského arzenálu a armády, aby mohla v budoucnosti vést krátkodobé války s vysokým technologickým nasazením jako její americký protějšek. Nechce se již jako v minulosti spoléhat na převahu velkého množství vojáků se zastaralým vojenským vybavením. Proto v posledních třech desetiletí využívá dostatek financí ke zvyšování úrovně technologie vojenského vybavení ve formě nákupu nebo výroby moderních letadel, válečných lodí, tanků, raket či tréninku svých vojenských složek. I přesto, že současné vojenské vybavení Číny stále z většiny tvoří zbraně z dob existence Sovětského svazu, tak i díky technické spolupráci například s Ruskem, Izraeli či Evropou a tedy přístupu k cizím technologiím na výrobu nejnovějších zbraní, postupuje modernizace rychlým tempem. Předpokládá se, že pokud čínská ekonomika poroste stejným tempem a paralelně s ní bude pokračovat modernizace čínského vojenského vybavení, bude schopna Čína vyměnit svůj inventář zastaralých zbraní do roku 2015.90 Americká vláda si bude muset pomalu zvykat na skutečnost, že v budoucích letech již nebude mít rozhodující vliv na regionální bezpečnostní otázky v asijskopacifickém regionu. Přece jenom i přes své nejmodernější technologie ve zbrojení 88

The Rand Corporation: Cliff, R. Beware Beijing's Military Ambitions. [online]. Spojené státy utratí ročně kolem 400 miliard USD na vojenské účely. (The Rand Corporation: Cliff, R. Beware Beijing's Military Ambitions. [online].) 90 The Rand Corporation: Cliff, R. China's Challenge. [online]. 89

52

nemůže zcela vymazat rostoucí vojenskou sílu Číny. A jelikož přiznání této skutečnosti je nepříjemné vzhledem k výrazné americké hegemonii v této oblasti od konce studené války, tak asi i z tohoto důvodu se Spojené státy snaží dát do pozadí zájmu stále intenzivnější modernizaci čínské armády a vojenského arzenálu a vyzdvihují důležitost spolupráce s čínskou vládou na boji proti terorismu, proti jadernému programu Severní Korey a dalších hrozbách dnešního světa. Americká taktika se může projevit v budoucnu jako velká chyba, neboť nelze nadále ignorovat nebezpečí ze strany Číny, která se v budoucnosti může postavit jako silný vojenský protivník právě proti Spojeným státům například i ve válce o Tchaj-wan. I taková americko-čínská spolupráce na výzkumu vesmíru91 může přinést negativní následky pro Spojené státy, pokud Čína využije získané znalosti, zkušenosti a technologii amerického partnera na zdokonalení svého vojenského arzenálu určeného právě pro boj proti současné vojenské velmoci světa. Spojené státy by totiž v dnešní době pravděpodobně udržely převahu v boji o Tchaj-wan, ale za pár desítek let bude Čína dominantní vojenskou silou v této oblasti a pro Spojené státy bude již velmi těžké zabránit Číně přímo nezaútočit na Tchaj-wan. 6.3.2

Slabiny ČLR Čínská vláda si však uvědomuje, že válečný konflikt v Tchajwanské úžině by

přinesl devastující následky v podobě zhoršení vztahů se Spojenými státy, poklesu růstu ekonomiky, devastace Tchaj-wanu, odsouzení ze strany mezinárodního společenství a také nestability na čínském území. Čínský hospodářský zázrak je především založen na přílivu zahraničních investic, jehož velkou část představují podíly amerických společností. Vedle amerických investic velkou roli hraje i americký trh, který je největším odbytištěm pro čínské zboží. Jakýkoliv rozpor či dokonce vojenský střet se Spojenými státy by velmi rychle ukončil nynější obdivuhodný hospodářský růst Číny, který je hlavním pilířem politiky vládnoucí Komunistické strany Číny. Přerušení ekonomického rozvoje by nejvíce zdiskreditovalo dosavadní čínské vedení, neboť právě hospodářskými úspěchy čínské vedení odůvodňuje své další setrvání u moci. Hospodářský útlum by také nejvíce zasáhl obyčejné Číňany, kteří by proti poklesu své životní úrovně protestovali veřejně proti vládnoucí Komunistické straně Číny a tím by vyvolaly nejen lavinovité protesty ve vnitrozemí Číny, ale následovaly by 91

Spolupráce probíhá mezi americkou agenturou NASA a čínskou agenturou tzv. Chinese National Space Agency. (The Rand Corporation: Baker, J. C. – Pollpeter, K. A Future for U.S.-China Space Cooperation? [online].)

53

pravděpodobně i politické rozepře mezi příznivci války se Spojenými státy a jejich odpůrci. I přesto, že vedení čínské armády je spíše protiamerické, stále vítězí pragmatické stanovisko vládních činitelů Komunistické strany Číny, kteří se snaží vyhnout se vojenskému konfliktu se Spojenými státy. Proto čínská vláda prozatím volí strategii časté kritiky dosavadní politiky Spojených států prostřednictvím oficiálních projevů na mezinárodní scéně nebo k tomu využívá čínská média, která svou silou mohou velmi povzbudit protiamerické nálady mezi obyvateli Číny a tím do budoucna vytvořit větší prostor pro rozhodnutí čínské vlády o případné válce o Tchaj-wan. V tuto chvíli si však většina z čínských vládních činitelů umí představit, že následek neuváženého zahájení války by se s velkou pravděpodobností dostavil z větší části jen v podobě ekonomických ukazatelů čínské ekonomiky v červených číslech a paralelně s tím růstem vnitřní nestability země. Kromě závislosti na americkém trhu je tu i zřejmá zaostalost čínské armády a vojenského arzenálu vůči americkému protějšku. Čínská armáda sice vykazuje jednu z největších armád na světě, ale její výcvik nedosahuje vojenských kvalit amerických vojáků. Zatím zde spíše vítězí kvantita nad kvalitou. Co se týče vojenského arzenálu, tam sice Čína výrazně počtem a už méně kvalitou předstihuje Tchaj-wan (viz příloha č. 6), ale stále propastný rozdíl je zde vůči americkému vybavení. I přes různé nekalé snahy čínských počítačových hackeřů získat přístup k tajným americkým materiálům o vývoji a výzkumu vojenské technologie se nadále nedaří čínské vládě držet krok s vyspělostí Spojených států. Vzhledem ke své vojenské zaostalosti se Číně nelíbí ani prodeje moderních amerických zbraní na Tchaj-wan, které jen více potvrzují její znevýhodněné postavení proti Spojeným státům. I díky válkám v Iráku či v Afghánistánu, během kterých měla Čína možnost se přesvědčit o současné vysoké technické vyspělosti amerického vojenského arzenálu a profesionálním výcviku amerických vojsk, jí je tudíž jasné, že bude ještě trvat několik let, než dožene Spojené státy v kvalitě vojenského vybavení. Boj o Tchaj-wan může též vyvolat separatistické úsilí v oblasti Tibetu či v provincii Sin-ťiang92 obydlené Ujgury. Což by znamenalo pro Čínu bojovat na více frontách. Přece jenom bojovat proti nejsilnějšímu vojenskému soupeři, kterým jsou v současnosti Spojené státy a vedle toho usměrňovat separatistické snahy na svém vlastním území, by přineslo Číně nejen ekonomický a politický rozpad, ale též její 92

Ujgurská autonomní oblast Sin-ťiang (někdejší Východní Turkestán, v současnosti název používají ujgurští separatisté). (LIŠČÁK, 2008, s. 610.)

54

vítězství by se jevilo jako velmi nepravděpodobné. Vedle toho by se Čína musela potýkat s prohloubením svých dosavadních problémů, jako jsou například sociální rozdíly mezi čínskými městskými částmi a venkovem, korupce, znečištění ovzduší či vodních zdrojů, nedostatek energických zdrojů, nestabilita finančního systému nebo nedokonalost systému státních podniků. A všechny tyto vedlejší okolnosti by se podílely na případné čínské prohře, na základě které by Čína ztratila svou mezinárodní prestiž nastupující velmoci, o kterou dlouhá léta usilovala. Na druhou stranu ztráta Tchaj-wanu by znamenala jak velkou ránu pro Komunistickou stranu Číny neboli pro její udržení u moci tak i souhlas s odtržením Tchaj-wanu by vyvolalo velmi silné separatistické snahy ve vnitrozemí samotné Číny. 6.3.3

Průběh případné války Tchaj-wan je vzdálen od pevninské Číny zhruba o šíři 160 km93 a tyto přírodní

podmínky jeho pozici zvýhodňují. Nepředstavují však jedinou záruku vítězství Tchajwanu nad Čínou. Sice jediná cesta, přes kterou může být přesunuto větší množství čínských vojáků, vede přes moře, přesto tato překážka neznamená jistý vojenský neúspěch čínského tažení na tento ostrov. Problémem je ale spíše reálná kapacita čínských vojsk a to zejména jejich současná technická úroveň, která je pro tento účel všeobecně hodnocena jako nedostačující.94 Jako příklad lze uvést nedostačující síly letectva ČLOA vůči současné vysoké úrovni tchajwanského letectva a z toho vyplývající velké problémy pro ovládnutí vzdušného prostoru Tchajwanské úžiny. Pokud by Čína upřednostnila použití několik stovek raket krátkého a středního doletu s konvenčními hlavicemi či provedla námořní invazi, tak ani tyto dvě strategie pro útok nezajišťují jisté vítězství. Všechny tyto vojenské manévry vyžadují organizační přípravu a ta v současné době vyspělé sledovací techniky nelze utajit. Čína musí vzít v úvahu nejen technicky vyspělý tchajwanský vojenský arzenál, který by určitě představoval silný odpor samotného Tchaj-wanu, ale také riziko přímé intervence nejen Spojených států, ale i případně Japonska. Proto se nejpravděpodobnější útočným scénářem jeví pokus Číny o námořní blokádu Tchaj-wanu, respektive několika (či jednoho) přístavů v kombinaci s výhružnou rétorikou, či vojenskými manévry poblíž Tchajwanské úžiny.95

93

LIŠČÁK, V. TAIWAN - Stručná historie států. s. 12. FÜRST, R. Tchaj-wan na konci éry Kuomintangu? Mezinárodní politika. 2000, roč. 24, č. 5, s. 20. 95 FÜRST, R. Napětí v Tchajwanském průlivu a jeho internacionalizace. Mezinárodní politika. 2001, roč. 25, č. 7, s. 19. 94

55

Co se týče Spojených států, ty by měly postupně rozmísťovat v této oblasti své nejmodernější zbraně, kterým nyní čínské protějšky nemohou v nejmenším konkurovat, aby si v případné válce o Tchaj-wan udržely svou převahu. Kromě rozmístění vojenského arzenálu by Spojené státy měly též zvýšit počet přítomných vojenských sil. Samozřejmě nejideálnější strategií by byla kombinace těchto dvou uvedených variant. Přece jenom Spojené státy jsou geograficky velmi vzdálené od této oblasti a jejich vojenské jednotky jsou často nasazené v různých částech světa. Tudíž rychlá reakce Spojených států na čínskou hrozbu je v současné době spíše nereálná. I z tohoto hlediska je zřejmé, že pokud by k této válce došlo, Spojené státy by se neobešly bez svých asijských přátel, kterých oproti počtu v Evropě není zdaleka hodně. A vedle toho jenom jedna z těchto zemí je schopna vojensky čelit Číně a to je Japonsko.

6.4 Boj o vojenský vliv v asijsko-pacifickém regionu Vedle zajištění případného vypuknutí války v Tchajwanské úžině se Čína vojensky zaměřuje i na získání strategického postavení v asijsko-pacifickém regionu. Snahy o expanzi svého území v asijsko-pacifickém regionu včetně Tchaj-wanu rostou paralelně s dlouhodobým ekonomickým vzestupem Číny a s jejím získáním stále významnějšího postavení na mezinárodní scéně. Čína usiluje především o ukončení americké hegemonie v této oblasti a tím o získání pozice vůči svým sousedům jako vojensky respektované velmoci. Čínské vedení se snaží dosáhnout svých mezinárodních cílů, mezi kterými dominuje snaha být ve všech směrech nejlepší a tudíž pokusit se předhonit Spojené státy nejen ekonomicky, ale i vojensky. Jenže tento cíl stát se po vojenské a ekonomické stránce jedničkou na světě se zatím zdá být během na dlouho trať. Vojenskou pozici Číny v asijsko-pacifickém regionu neoslabuje jenom její vojenská zaostalost za Spojenými státy, ale i vojenská spolupráce Spojených států s čínskými soky respektive s Japonskem či případně s Indonésií. Jejich vojenská spolupráce se může jevit čínské vládě jako bezpečnostní aliance namířená proti ní a její obavy vycházejí i z poslední revize americko-japonské obranné dohody z roku 1997. Zdá se, že se na jedné straně formuje prozatím jediná mezinárodní obranná struktura v této oblasti ve formě vojenské spolupráce Spojených států s Japonskem a s Tchajwanem a na druhé straně se dá očekávat, že se tomuto seskupení postaví v budoucnu opozice sdružená z přátel čínského režimu. A proto tato situace na asijském kontinentu v dnešní době z části připomíná situaci v Evropě v roce 1914, neboť pro tuto oblast je

56

také typický výskyt mnohých historicky daných mezistátních rozporů, rozepře ohledně územních nároků, vzestup ekonomické a politické moci několika států a nedostatek spolupráce či neexistence seskupení na ochranu regionální bezpečnosti. Nikdo neví, kdy a kde vybuchne ten střelný prach, ale je jisté, že přinese lidstvu jen další tragédii v podobě válečného šílenství. A proto se Tchaj-wan může snadno stát hlavním a zároveň snadným důvodem k vypuknutí války v této oblasti. Historickou chybou by proto bylo americké rozhodnutí vzdálit se z asijskopacifické oblasti kvůli boji proti teroristům či islámskému světu. Bojovat jen proti těmto dvěma nepřátelům by bylo velmi nelogické rozhodnutí, které by představovalo například zaměření se na 1,3 miliardu muslimů a přitom opomenout 1,3 miliardu Číňanů.96 Pro Spojené státy je důležité nejen neztratit kontrolu v této části světa, ale i tzv. neztratit svou tvář na mezinárodní scéně. Jako dlouhodobý zastánce demokratických principů musí usilovat o přežití Tchaj-wanu jako malé demokracie v Asii a též ukázat světu, že své přátelé neopouští a jejich slova se musí brát velmi vážně.

96

Brookings Institution: Hanlon, M. E. – Bush, R. C. III. China's Rise and the Taiwan Challenge. [online].

57

7 Tchaj-wan jako tzv. asijský tygr Narozdíl od neúspěšného politického snažení o uznání Tchaj-wanu jako jednoho ze států světa, po ekonomické stránce se tato malá asijská země může chlubit vynikajícími hospodářskými výsledky, které ohromily celý svět. O to více zní vše neuvěřitelně, když si připomeneme, jakými složitými obdobími si tato malá asijská ekonomika prošla.

7.1 Poválečná rekonstrukce Tchaj-wan byl za japonské okupace zcela rozvojovou zemí s převládající zemědělskou produkcí. Japonci využívali Tchaj-wan jako kolonii, která měla za hlavní úkol zásobovat Japonské císařství potravinami a proto na ostrově bylo velmi intenzivně podporováno zvýšení produktivity v zemědělství. Už několik let před vypuknutím války v Tichomoří Japonci začali stavět na Tchaj-wanu podniky, které měly nabýt své důležitosti během blížícího se konfliktu v Asii. Většina podniků byla zaměřena na rychlé zpracování zemědělských produktů a s důrazem na zemědělství Japonci na ostrově rozšiřovali i výstavbu infrastruktury97, která měla usnadnit a zrychlit dopravu potravin z Tchaj-wanu do Japonska. Japonci měli v úmyslu na Tchaj-wanu vytvořit vzor úspěšné zemědělské kolonie a díky těmto okolnostem zde byly položeny dobré základy pro rozvoj zemědělství, které však přerušila válka a po roce 1945 zase příchod představitelů Kuomintangu. Ti přišli na ostrov krátce po ukončení války jako vítaní hosté, kteří s velkou pravděpodobností zprostředkují opětovné sloučení Tchaj-wanu s pevninskou Čínou. Jenže tito „zachránci“ začali ostrov plenit a za hesly jako např. „tchajwanský příspěvek boji proti komunistům“ začali vyprazdňovat veškeré zásoby na ostrově a vyvážet je na pevninskou Čínu. Vojáci se ani nezdráhali si s sebou vzít veškeré zásoby rýže, což zapříčinilo v zimě 1945-1946 poprvé v moderních dějinách Tchaj-wanu hladomor po celém území ostrova. V zemi došlo k poklesu výroby, k vzrůstu inflace, korupce a nezaměstnanosti. Až s definitivním vítězstvím komunistů na pevninské Číně v roce 1949 a tedy nuceným odchodem z pevninské Číny na ostrov se představitelé poražené strany Kuomintang začali více zajímat o Tchaj-wan jako o budoucí samostatné území. Tchajwan se ocitl nejen v částečné politické izolaci ale především v hospodářské krizi. Vztahy s pevninskou Čínou byly zcela přerušeny a ostrov se potýkal s výpadky

97

Japonci po sobě zanechali na ostrově vystavěné školy, univerzity, nemocnice, silnice, železnice, přístavy, základy sítě spojů a byla zahájena i elektrifikace (LARY, 2007, s. 186).

58

v zásobování potravinami a surovinami. Což vzhledem ke zhruba 2 miliónům98 nových obyvatel na ostrově znamenalo velkou ránu pro Tchaj-wan. Další negativem pro hospodářství se stalo přerušení finanční pomoci ze strany Spojených států, které již nevěřily představitelům Kuomintangu po jejich neúspěchu na pevninské Číně. A ke všem nepříznivým okolnostem se mohla připočítat i nefungující válkou zničená infrastruktura v zemi, která se vyznačovala velmi nízkým využitím kapacit železniční a silniční sítě nebo přístavů. Hospodářský rozvrat způsobil všeobecnou paniku a rychlé skupování zboží, jehož byl následek vzrůst indexu velkoobchodních cen ve srovnání s údaji za rok 1945 5599krát99. Nikdo v té době nevěřil v lepší budoucnost samostatného Tchaj-wanu.

7.2 Stabilizace hospodářství Místní vláda byla nucena řešit rozvrácený systém v zemi a vytvořit přijatelné podmínky pro rozvoj a obnovu zemědělství jako budoucího hlavního tahouna tchajwanského hospodářství. Vláda schválila opatření vedoucí k obnově zničených průmyslových závodů a dopravních spojů, zajistila zásobování měst, postarala se o nákup surovin v zahraničí a především zavedla pozemkovou reformu jako nejdůležitější prvek pro budoucí rozvoj hospodářství. Místní vláda zdědila na ostrově po Japoncích dobré základy pro zemědělskou produkci, které se později ukázaly jako jedna z hlavních příčin rychlé obnovy tohoto sektoru. Kromě toho k obnově zemědělství přispěla nečekaná válka v Korey, která začala v roce 1950 a znamenala pro Tchaj-wan velmi důležitý moment pro jeho další hospodářský rozvoj. Tchaj-wan jako americký spojenec v korejské válce získal od americké strany hospodářskou pomoc, která pokrývala zhruba 2/3100 tehdejšího tchajwanského rozpočtu a trvala až do konce 50. let. Rovněž ve spolupráci s americkými zemědělskými institucemi byla provedena pozemková reforma v letech 1950 až 1957, mezi jejími hlavními cíli bylo zefektivnění zemědělské výroby a zlepšení životních podmínek na venkově. Pozemková reforma byla zahájena v roce 1949 a byla rozdělena do tří etap: snížení pachtovného z 50% na 37,5%101, odprodej půdy ve veřejném vlastnictví rodinám bezzemků, povinný odprodej půdy bohatých

98

Na ostrově tehdy kromě přistěhovalců z roku 1949 žilo šest milionů osob čínského etnika již narozených na Tchaj-wanu, jejichž předci pocházeli z pobřežních provincií pevninské Číny – Fu-ťien a Kuang-tung. (FÜRST, Mezinárodní vztahy, 2004 s. 7.) 99 Vládní úřad pro informace. Příběh Taiwanu: Ekonomika. s. 11. 100 BAKEŠOVÁ, I. Taiwan : jiná Čína. s. 53. 101 Tamtéž. s. 104.

59

vlastníků.102 Reforma je považována za základ poválečné rekonstrukce zemědělství a dle mínění odborníků byla na Tchaj-wanu velmi úspěšná také z hlediska toho, že na ostrově neexistovaly vztahy mezi vládními úředníky a místními statkáři. Dalším efektivním krokem v rozvoji zemědělství byl zavedený systém výměny rýže za umělá hnojiva, který byl zrušen až v roce 1973. Každý rolník byl povinen určitou část své produkce rýže vyměnit u vládních úřadů za umělá hnojiva v ekvivalentu stanoveném státem. Systém výměny odčerpával ze zemědělství přebytky nutné pro rozvoj průmyslu, zajistil i chudým rolníkům dostatečné množství hnojiv a snižoval riziko finančních ztrát. Vedle systému výměny rýže za umělá hnojiva byl úspěšný i tzv. státní plán půdní konsolidace, jehož účelem byl přesun pracovních sil ze zemědělství do průmyslu. Před rokem 1962 se zemědělská výroba podílela na hrubém domácím produktu (dále jen HDP) více než průmyslová výroba. Vláda Kuomintangu se od začátku snažila zachovat exportní charakter zemědělské výroby. Ze země byl zprvu vyvážen především cukr, čaj, ovoce, omáčky, ale později se struktura vývozu obměnila a hlavními komoditami se stalo exotické ovoce, čaj a květiny.103 Za získané příjmy z vývozu zemědělských komodit se do země dovážely suroviny a vybavení pro průmysl. Odbytištěm zemědělských produktů se stalo ve velké míře Japonsko a naopak Spojené státy držely prvenství v dovozu zboží na Tchaj-wan. Tchaj-wan se stal během 50. a 60. let ekonomicky soběstačným a dokázal se vyrovnat i s prudkou populační explozí, která začala s příchodem nových obyvatel v roce 1949.

7.3 Průmyslová etapa V 50. a 60. letech preferovala místní vláda rozvoj lehkého průmyslu před těžkým průmyslem a výrobu pro potřeby domácího trhu před výrobou zaměřenou na export. Rozvoj průmyslu byl financován zemědělskou výrobou. Až do počátku šedesátých let, kdy se datuje konec první etapy hospodářského rozvoje ostrova a zemědělství, které do té doby bylo hlavním výrobním odvětvím a hlavní hnací silou, ustoupilo do pozadí. Převaha zemědělské výroby nad průmyslovou skončila přesně v roku 1963, kdy nejvyšší podíl na HDP již zajišťoval průmysl (viz příloha č. 7). V letech 1959 a 1960 přijala vláda opatření pro zajištění rychlého růstu průmyslové výroby, založené na systému velkého množství malých či středních 102

Cílem bylo odejmutí půdy statkářům a její rozdělení mezi pachtýře. Statkář si mohl ponechat 3 ťia rýžového pole nebo 6 ťia jiné orné půdy, 1 ťia = 9 700 m2. (LIŠČÁK, 2008, s. 658) 103 LARY, D. China`s Republic. s. 187.

60

podniků, ve dvou programech tzv. Devatenáct finančních a hospodářských reformních opatření a tzv. Směrnice na podporu investičního rozvoje104. Tyto dva programy obsahovaly liberalizaci zahraničního obchodu v podobě uvolnění obchodních omezení, podpory exportu a poskytly jak značné výhody zahraničním investorům tak preference pro rozvoj exportních průmyslových odvětví. K tomu tchajwanská vláda vytvořila tzv. zvláštní ekonomické zóny pro podporu vývozu, které měly být i řešením tehdy přebytečné pracovní síly vzniklé s poklesem zemědělské výroby. V souvislosti s tím byla podporována odvětví závislá na živé práci a právě zdejší levná pracovní síla byla jedním z dalších důvodů vstupu zahraničních investorů na tchajwanský trh. Veškerá výroba byla především zaměřená na rozvoj strojírenství, petrochemie a elektroniky. Až do roku 1972 bylo tchajwanské národní hospodářství řízeno dle plánovaných čtyřletých cyklů. Poslední v pořadí pátý čtyřletý plán měl být završen v roce 1972, ale jelikož byl splněn již před tímto termínem, tak na léta 1971 až 1980 byl vyhlášen nový desetiletý plán rozvoje národního hospodářství. V té době nastoupil do vedení země Ťiang Ťing-kuo a začala nejen nová etapa ekonomického rozvoje Tchaj-wanu, ale především byl realizován program tzv. Deset velkých projektů výstavby105, který se týkal celkové rekonstrukce infrastruktury v zemi. Začala výstavba nového letiště pro Tchajpej, dálnice podél východního pobřeží, přístavu ve městě Taizhong, elektrifikace západopobřežní železnice, petrochemického komplexu, loděnice v Kaohsiungu, železnice podél severovýchodního pobřeží, výstavba oceláren, přístavu Su-ao a atomové elektrárny na severním výběžku ostrova. Úspěchy Tchaj-wanu ve své přeměně z agrární rozvojové země v průmyslově orientovanou ekonomiku dokládal například i růst objemu exportu a s tím spojené enormní zvýšení devizových rezerv, které zařadilo Tchaj-wan mezi solidní a vyhledávané obchodní partnery. Hospodářský vývoj na Tchaj-wanu velmi tvrdě zasáhla první energetická krize na přelomu let 1973 a 1974. Následky energetické krize pocítil Tchaj-wan především díky nedostatku vlastních nerostných surovin a energetických zdrojů a z toho vyplývající jeho silné závislosti na dovozu těchto komodit. Zvýšily se ceny komodit a s tím se poprvé od padesátých let, kdy začala obnova a rozvoj hospodářství, Tchaj-wan dostal do červených čísel např. v ukazatelích zahraničního obchodu či inflace.

104 105

Vládní úřad pro informace. Příběh Taiwanu: Ekonomika. s. 16. BAKEŠOVÁ, I. Taiwan : jiná Čína. s. 117.

61

V té době již vláda připravila na oživení ekonomiky další program tzv. Dvanáct velkých projektů výstavby106, který byl takovým pokračováním předchozího programu tzv. Deseti velkých projektů výstavby. V pořadí druhý program zahrnoval zahájení výstavby dvou atomových elektráren, prodloužení železnice podél východního pobřeží, prodloužení dálnice podle západního pobřeží na nejjižnější cíp ostrova, rozšíření přístavu v Taizhongu a i modernizaci městských sídlišť v Tchajpeji a v dalších větších městech. V menší míře měla nežádoucí vliv na hospodářství Tchaj-wanu také druhá energetická krize v letech 1978 a 1979, ale nakonec se tchajwanské vládě podařilo situaci stabilizovat. Přes určité peripetie během dvou energetických krizí se hospodářství vyznačovalo velmi pozitivním a doposud nepřekonatelným růstem, který dosahoval od poloviny šedesátých let až do počátku 80. let téměř 9,4%107.

7.4 Impozantní vrchol tchajwanského hospodářství Tchajwanské hospodářství se vyvíjelo od samého počátku bez ohledu na kuomintangskou autoritativní politiku v podmínkách přísného respektování zákonů tržní ekonomiky. Příkladem dobrých výsledků hospodářství mohou posloužit tehdejší údaje o umístění tchajwanské ekonomiky ve světovém měřítku. V letech 1975 až 1984 se Tchaj-wan zařadil v celosvětovém měřítku co do rychlosti ekonomického růstu na 2. místo na světě (za Singapurem), na 18. místo co do stability cen, na 16. místo co do kontroly inflace a na 2. místo co do růstu exportu108. Celkový proces ekonomických změn byl s mimořádným úspěchem dovršen až koncem 80. let. Právě osmdesátá léta se kromě velkých politických a společenských změn označují za desetiletí úspěšného pokračování ekonomických reforem, otevírání Tchaj-wanu světu a především za vrchol v hospodářství. Na přelomu 70. a 80. let úloha průmyslové výroby byla stále důležitá, celkový podíl průmyslu na HDP dosahoval více než 50%109 a naopak zemědělská výroba poklesla na 5,1%110. Průmyslové výrobky vyvážené z Tchaj-wanu byly velmi konkurenceschopné především zásluhou levné pracovní síly, která umožňovala do té doby podnikům se i nadále zaměřovat na odvětví založené na živé práci. Během 80. let však výhoda levné pracovní síly se vyčerpala

106

BAKEŠOVÁ, I. Taiwan : jiná Čína. s. 117. LAU, L. J. Models of development. Executive summary: a comparative study of economic growth in South Korea and Taiwan. s. 16. 108 BAKEŠOVA, I. Taiwan: Jiná Čína. s. 117-118. 109 Tamtéž. 110 Tamtéž. 107

62

vzhledem k posílení měny nového tchajwanského dolaru (NTD) a zvýšení mezd. Což zapříčinilo snížení konkurenceschopnosti tchajwanských průmyslových výrobků, kterým konkurovaly levnější výrobky ze Thajska, Indonésie a Malajsie. Vláda byla tedy nucena přijmout nové kroky v oblasti průmyslu, které později spočívaly v rychlé přeměně z výroby založené na levné živé práci na výrobu technicky a kapitálově náročných produktů. S tím souviselo vybudování průmyslových výzkumných základen například tzv. Hsinchu Science-based Industrial Park a zavedení vládních plánů na rozvoj technologií. Transformace průmyslového sektoru od lehkých k těžkým odvětvím přitáhlo řadu tchajwanských odborníků žijících v zahraničí, především ze Spojených států. Díky nim se postupně v dalších letech Tchaj-wan dostal mezi špičku v oblasti těžkého chemického průmyslu a tzv. high technology. Proces ekonomických reforem kromě nových strategií v průmyslu přinesl také v polovině 80. let další liberalizaci zahraničního obchodu a finančních trhů. Například byla zrušena řada dovozních restrikcí a to kromě omezení dovozů výrobků zemědělského charakteru, dále byly radikálně sníženy celní sazby, zrušena kontrola celních sazeb, uvolněny restrikce na příliv zahraničních investic, bylo povoleno vydávání licencí novým bankám, došlo ke snížení kontroly nad úrokovými měrami bank či vláda zavedla v roce 1985 plnou směnitelnost své měny vůči americkému dolaru. Výsledky reforem ještě více v pozitivním slova smyslu podtrhly do té doby již dosáhnuté úspěchy tchajwanské ekonomiky. Podíl zahraničního obchodu na HDP nepřetržitě rostl. Byl doprovázený prudkým nárůstem obchodních přebytků a zvyšováním devizových rezerv, např. v roce 1989 devizové rezervy dosáhly neuvěřitelných 75 mld USD111 a Tchaj-wan v objemu devizových rezerv obsadil druhé místo za Japonskem.

7.5 Význam kooperace s pevninskou Čínou V roce 1987 byl na Tchaj-wau zrušen Zákon o výjimečném stavu, který platil na ostrově již od konce čtyřicátých let. Vláda umožnila obyvatelům Tchaj-wanu cestovat do zahraničí a to například i navštívit ČLR. S uvolněním politického života přišla řada stávek a tím se i zhoršilo investiční prostředí na ostrově. Mnoho podniků proto

111

LAU, L. J. Models of development. Executive summary: a comparative study of economic growth in South Korea and Taiwan. s. 25.

63

přesunuly svou výrobu na území pevninské Číny, což byl začátek velmi intenzivních obchodních vztahů mezi těmito dvěma politicky znepřátelenými stranami. Právě prudký nárůst vzájemného obchodu v devadesátých letech umožnil snížit dřívější silnou závislost tchajwanského hospodářství na americkém trhu112. Veškeré obchody a transakce byly zprostředkovány prostřednictvím Hongkongu a i do dnešních dnů se tento stav nijak výrazně nezměnil. V posledních letech obchodní vazby mezi Tchajwanem a ČLR čím dál více nabývají na intenzitě, k čemuž přispělo i zavedení programu „tří minispojení“ mezi čínskou provincií Fu-ťien a tchajwanskými ostrovy Ťin-men, Ma-cu a Peskadorskými ostrovy, díky kterému se ještě více prohloubily hlavně obchodní a turistické styky mezi oběma stranami. Například

do

roku

2004

tchajwanský

soukromý

sektor

investoval

prostřednictvím Hongkongu na pevninské Číně dle vládních statistik 41,25 miliard USD113. Mnoho tchajwanských podniků a společností řídí své dceřiné firmy umístěné na pevnině z centrály Tchajpeje či dalších větších měst Tchaj-wanu a na ostrově již není na prvním místě v žebříčku průmysl, ale je zde velmi aktivně prosazován sektor služeb, především služby finanční.

7.6 Rozvoj finanční sféry V devadesátých letech se hospodářský růst oproti osmdesátým letům zpomalil na 7,52%114. Celkový pokles ekonomiky byl ovlivněn poklesem růstu v průmyslu a zemědělství, silnější mezinárodní konkurencí a stále probíhající změnou orientace v průmyslovém sektoru. Tento trend vyzdvihl význam třetího sektoru – sektoru služeb a především význam finanční sféry, která se v průběhu dalších let stala nejdůležitější složkou tchajwanské ekonomiky a to i především po zapojení Tchaj-wanu do světových globalizačních procesů. Finanční sféra byla charakterizována nahrazením hotovostních transakcí bezhotovostními nejvíce ve formě kreditních karet, zavedením elektronického obchodování prostřednictvím Internetu, růstem termínovaných obchodů realizovaných dle aktuálních devizových kursů či rychlým nárůstem sektoru finančních služeb. Finanční liberalizace a zapojení do světových globalizačních procesů nepřinesli jen pozitiva v rámci hospodářského rozvoje země, ale tento poslední vývoj se později ukázal i jako velmi zranitelný.

112

Do konce 70. let byl hlavním obchodním partnerem Japonsko, v 80. letech se jím staly Spojené státy a 90. let prvenství drží ČLR včetně Hongkongu. 113 Government Information Office. Taiwan 2005 Yearbook. s. 50. 114 Vládní úřad pro informace. Příběh Taiwanu: Ekonomika. s. 40.

64

V letech 1997 a 1998 nastala východoasijská finanční krize, která nejprve zasáhla v polovině roku 1997 Thajsko a do září i ostatní asijské státy včetně Tchajwanu. Kvůli finanční krizi došlo v rámci tchajwanské ekonomiky k poklesu meziročního přírůstku, k propadu průmyslové výroby, k poklesu zahraničního obchodu, k devalvaci nového tchajwanského dolaru či k nárůstu nezaměstnanosti. V porovnání s ostatními asijskými zeměmi se ostrovní stát s finanční krizí a jejím negativním dopadem na vývoj domácí ekonomiky dobře vyrovnal a to díky svému předchozímu efektivnímu a rozumnému hospodaření. Tchaj-wan se mohl pochlubit svou jak dobrou hospodářskou základnou vykazující v předchozích letech kladné ekonomické ukazatele, tak nulovým zahraničním dluhem, nízkým podílem špatných úvěrů, žádnými nadměrnými investicemi a především základnou malých a středních podniků, které jsou v krizových hospodářských obdobích přizpůsobivější nežli velké korporace. I když Tchaj-wan dokázal „zvítězit“ nad východoasijskou finanční krizí, nedává mu to záruku, že v budoucnosti podobnou hospodářskou krizi přežije s tak malými negativními následky jako v letech 1997 a 1998. Finanční krize ale ukázala také, že budoucnost bude patřit finanční sféře a jejímu prvenství v globalizovaném světě. I do 21. století Tchaj-wan vykročil s hospodářstvím založeným na podpoře vědy a techniky, na rozvoji produkce vysoce technicky a kapitálově náročných výrobků a na převažujícím sektoru služeb. V roce 2004 se výroba technicky-náročných produktů podílela s téměř 52,1%115 na celkového vývozu a sektor služeb zaujímal prvenství ve tvorbě HDP. Tchaj-wan je nadále dynamicky se rozvíjející ekonomika, která je exportně orientována a intenzivně zapojená do mezinárodního obchodu a to i prostřednictvím svého členství v APEC či ve WTO.

115

Government Information Office. Taiwan 2005 Yearbook. s. 50.

65

Závěr Tchaj-wan byl za celou svou historii provincií, kolonií, autokracií, demokracií, ale nikdy nebyl zcela autonomním územím. Z velmi pestré historie ostrova pokládám za nejzajímavější poslední přeměnu, kterou tento ostrov prošel, a to přechod z autoritativního režimu na pluralitní demokracii. Přece jenom ostrov byl po staletí nejvíce kulturně a tradičně spjat s pevninskou Čínou, která ve své několika tisícileté historii neměla možnost v praxi poznat význam slova demokracie (dynastické období, japonská nadvláda či Čankajšekova autoritativní vláda). O to překvapivější je proces, který se odehrál v posledních letech na Tchaj-wanu a který by se mohl stát modelem pro ostatní státy světa nacházející se stále pod vládou autoritativní vlády či diktátorského režimu. Každá země se totiž nemůže jako Tchaj-wan pochlubit přechodem na pluralitní demokracii, aniž by došlo k vážnějším problémům, které často doprovází změnu politického směru v zemi a to například ekonomický kolaps, demonstrace, revoluce či dokonce pád vlády. A zároveň aby vedle politických reforem dosáhla úrovně jednoho z nejvyspělejších států světa. Možná na základě modelu Tchaj-wanu by se mohl v delším časovém horizontu očekávat stejný vývoj na pevninské Číně, která za cílem udržet si současný rapidní hospodářský růst by se měla v budoucnosti zabývat sociálními a později i politickými reformami. Nejen aby tím vyřešila současné velké sociální rozdíly na svém území, ale také aby se ještě více přiblížila Tchaj-wanu a tudíž nynější ekonomické vztahy přes Tchajwanskou úžinu za svého přispění obohatila a vzájemné vztahy tím pozvedla na vyšší stupeň spolupráce. Otázka připojení Tchaj-wanu k Číně je velmi složitá. Pokud bych jen teoreticky vzala do úvahy proces sjednocení bez účasti Spojených států, je jasné, že nejpravděpodobnější reakcí ze strany Číny by byl pokus o rychlou anexi v podobě vojenského útoku na ostrov. Pokud by záleželo jen na Tchaj-wanu, tam by byla okamžitá snaha získat co nejdříve svou nezávislost. Obě možnosti řešení sporu by však nepřinesly nikdy druhé straně uspokojení. A proto se v dnešní době zdá být nejlepším řešením uchování „statutu quo“. Ani veškeré sliby Číny vztahující se k často nabízenému stupni autonomie Tchaj-wanu pod čínskou vládou tak ani některé názory vyskytující se mezi obyvateli Tchaj-wanu o možnosti federace či úplné nezávislosti, neposkytují pro obě strany tak prozatímně přijatelné řešení, jakým je „statut quo“, který je sice velmi složitým systémem, ale překvapivě velmi dobře fungujícím. Tento systém dočasně odsouvá velmi citlivá témata jako je například v budoucnu reálně očekávané 66

referendum o nezávislosti Tchaj-wanu, které pro čínskou stranu znamená ohrožení stability jejího území, nebo možnost vojenského útoku z pevniny na ostrov. Přece jenom s další novou generací obyvatel na Tchaj-wanu roste přesvědčení, že otázka nezávislosti Tchaj-wanu by neměla záležet na rozhodnutí Spojených států, Číny či na jedné z tchajwanských politických stran, ale na rozhodnutí více než 23 miliónů obyvatel116 ostrova. Toto přesvědčení bylo snadno zaznamenatelné již za vlády Li Teng-chueje či Čchem Šuej-piena, kdy sílila idea o nezávislosti tchajwanského národa a to i přesto, že hlavním cílem obou prezidentů bylo především dovršení procesu demokratizace. Ale právě s příchodem demokracie se stále více obyvatel hlásí k tchajwanské národnosti (viz příloha č. 5). Přece jenom nové generace nejsou jako jejich starší předchůdci již tak spjaté s pevninou. Také nelze jen poukazovat na myšlení či jednání obyvatel ostrova, ale k přesvědčení obyvatel o jejich nové identitě přispívá i nerozumná čínská politika plná vojenského vyhrožování či neochota čínské vlády jednat s Tchaj-wanem jako s rovnocenným partnerem. Též složitý průběh dodržování systému „jedna země, dva systémy“ v Hongkongu spíše odrazuje obyvatelé Tchaj-wanu, než aby otázku sjednocení posunul o krok dopředu. Hongkong se po připojení k Číně sice nestal obětí totalitní moci, ale přesto byly jeho hranice svobody zmenšeny. Poslední politické změny na Tchaj-wanu neboli zvolení Ma Jing-čou tchajwanským prezidentem a jeho vlídnější postoj vůči pevnině by mohl Čínu přesvědčit o určitém zpomalení tempa ve zbrojení. Samozřejmě nelze mluvit o úplné redukci zbrojení čínské armády a vojenského arzenálu. Přece jenom Tchaj-wan není jediným důvodem čínského zbrojení. Ale přesto by se raději měla Čína soustředit na dialog s tchajwanskou vládou ohledně mírového řešení konfliktu. A to nejlépe formou intenzivního rozvoje ekonomických vztahů a postupného sjednocování předpisů, regulací a zákonů či podpory účasti Tchaj-wanu jako pozorovatele u významných mezinárodních organizací. Jen tato cesta spolupráce v oblasti ekonomiky, kultury, vědy a v dalších oblastech může zlepšit atmosféru při dalších vzájemných politických jednáních. Neboť nejen po stránce politické ale i po stránce ekonomické by sjednocení Tchaj-wanu s Čínou pravděpodobně způsobilo silný zásah do tchajwanského ekonomiky a to například v podobě přesunu velkého množství pracovních sil z pevniny

116

The Directorate General of Budget, Accounting and Statistics of Executive Juan: National Statistics. Republic of China (Taiwan). [online].

67

na ostrov či větší zranitelnosti tchajwanského hospodářství jednostranně zaměřeného na ekonomiku Číny. Pro vyřešení otázky postupného sjednocení musí i tchajwanská vláda ukázat svou snahu pokračovat v dialogu se svým sousedem. Nový prezident Ma Jing-čou by měl využít svého nového postavení k uklidnění emocí na obou stranách sporu, přesvědčit Čínu k nové politické diskusi a vést dialog za účasti Spojených států. Jen prostřednictvím třetí strany lze nalézt spravedlivá řešení u komplikovaných otázek sporu a tím se vyhnout dalšímu nedorozumění. Spojené státy by také měly využít své politické síly k diplomatickému vyřešení rozporu mezi Čínou a Tchaj-wanem. Pokusit se na jedné straně o zmírnění čínského tónu ohledně dodržování principu „jedné Číny“ a na druhé straně zmírnit tchajwanské přesvědčení o nutnosti nezávislosti. Je totiž nutné pro Spojené státy nejen získat důvěru obou stran a aktivněji podporovat vzájemný dialog, ale vzhledem ke svému vojenskému zapojení v této oblasti by měla americká vláda vyřešit i rozmístění vojenského arzenálu na obou stranách Tchajwanské úžiny. Měl by se více vyvíjet tlak na Čínu ohledně odstranění balistických střel namířených vůči Tchaj-wanu a též upozorňovat na to, že silná čínská slova o použití síly jsou jen kontraproduktivní. Ohledně Tchaj-wanu by si Spojené státy měly uvědomit, že nemohou stále jít proti svým tradicím a pravidlům a tudíž stále oponovat demokratickým silám na Tchaj-wanu. Spojené státy by měly s postupem času podporovat rozhodnutí obyvatel Tchaj-wanu, kteří pravděpodobně za několik let minimálně jednou získají možnost rozhodovat na základě demokratické volby o otázce nezávislosti a v případě jejich souhlasu by se mělo toto rozhodnutí brát jako dostačující pro uznání územní suverenity země. Spojené státy a Čína se neshodnou ohledně statutu Tchaj-wanu, nastavení obchodních pravidel a regulací, národního obranného systému či v otázce lidských práv, ale přesto jsou obě strany přesvědčeny o výhodnosti spolupráce. Mají totiž jeden společný cíl a to boj proti teroristům, který je odpovědí na teroristických útoky cílené na americké občany a americký majetek umístěný po světě či odpovědí na útoky muslimských extrémistů z čínské provincie Sin-ťiang. Jenže Spojené státy by neměly Číně dovolit jakékoliv výsady vzhledem k problému Tchaj-wanu jen kvůli ústupkům Číny v otázce nukleárního programu Severní Korey, Iránu či spolupráci na boji proti terorismu. Přece jenom Čína neposkytuje tak velkou pomoc a ochotu vzhledem k vyřešení současných problémů mezinárodního společenství, aby se s ní jednalo jako se strategickým partnerem. 68

Čína v žádném případě neuvažuje o ztrátě Tchaj-wanu, neboť konečné oddělení ostrova od pevniny by pravděpodobně nastolilo nejen pochybnosti o právu Komunistické strany Číny vládnout zemi, ale hlavně by to pro Čínu znamenalo připomenutí dávných časů, kdy ona byla v postavení toho slabého ovládaného světovými mocnostmi. Pokud by však Čína stála před jasným ultimátem buď dát souhlas k nezávislosti Tchaj-wanu nebo začít válčit se Spojenými státy, dle mého názoru by se přece jenom rozhodla pro první možnost. Z jakéhokoliv pohledu negativa vyplývající z válčení s americkým protějškem převažují nad pozitivy. Vedle ztráty pro Čínu důležitého mezinárodního postavení jako ekonomické a politické mocnosti nebo v podobě velkých vojenských ztrát, by během vojenského konfliktu o Tchaj-wan nastaly problémy i s udržením vnitřní stability a Čína by tak mohla ve válce ztratit nejen Tchaj-wan, ale i jiné části svého nynějšího území, které by se oddělily v rámci boje minorit o sebeurčení. Na druhou stranu pro Spojené státy by válečný konflikt s Čínou byl mnohem nebezpečnější nežli ostatní konflikty, kterými Spojené státy prošly či procházejí od období konce studené války. A kromě tohoto nebezpečí války by negativně vyznělo nejen pro Spojené státy, ale všeobecně by nastalo ohrožení jak pro asijský kontinent, tak pro globální bezpečnost. A tak všudypřítomné napětí v oblasti bude sice nadále růst, ale jelikož obě strany se budou chtít vyhnout jakékoliv konfrontaci, nastane v budoucnu dle mého názoru spíše obdoba studené války z 20. století, ale v tomto případě v podání Spojených států a Číny.

69

Použité zdroje Monografie . 

BAKEŠOVÁ, I. Taiwan : Jiná Čína. Havířov-Praha, 1992. IBSN 80-85574-047.



BAKEŠOVÁ, I. - FÜRST, R. - HEŘMANOVÁ, Z. Dějiny Taiwanu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. IBSN 80-7106-708-3.



CARPENTER, T. G. America`s coming war with China – A Collision Course over Taiwan. New York: Palgrave Macmillan, 2005. IBSN 1-4039-6841-1.



COPPER, F. J. Words across the Taiwan Strait. Lanham, University Press of America, 1995. IBSN 0-8191-9908-7.



FÜRST, R. Tchaj-wan a jeho nezávislost. Mezinárodní politika. 2004, roč. 28, č. 5.



FÜRST, R. Napětí v Tchajwanském průlivu a jeho internacionalizace. Mezinárodní politika. 2001, roč. 25, č. 7.



FÜRST, R. Tchaj-wan na konci éry Kuomintangu? Mezinárodní politika. 2000, roč. 24, č. 5.



FÜRST, R. Tchaj-wan – mladá čínská demokracie. Mezinárodní vztahy. 2004, roč. 39, č. 3.



Government Information Office. Taiwan 2005 Yearbook. Taipei: Government Information Office, 2005. IBSN 986-00-2898-2.



HOLUB, A. – FOLTÝN, J. – ORDNUNG, N. Rozvojová ekonomika. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 1993. IBSN 80-7079-423-2.



CHANG, K. Cross-Strait Relations: Past, Present and Future. Taipei: Mainland Affairs Council, 1997. IBSN 957-00-8666-1.



CHUNG, O. Příběh Taiwanu: Společnost. Taipei: Vládní úřad pro informace, 2000.



LARY, D. China`s Republic. New York: Cambridge University Press, 2007. IBSN 978-0-521-60355-3 * 0-521-60355-2.



LAU, L. J. Models of development. Executive summary: a comparative study of economic growth in South Korea and Taiwan. San Francisco, Calif.: ICS Press, c1990. IBSN 1-55815-123-0 70



LIŠČÁK, V. TAIWAN - Stručná historie států. Praha: Libri, 2003. IBSN 807277-097-7.



LIŠČÁK, V. Dějiny Číny, Taiwanu a Tibetu v datech. Praha: Libri, 2008. IBSN 978-80-7277-364-0.



MAKEHAM, J. - HSIAU, A. Cultural, ethnic, and political nationalism in contemporary Taiwan: bentuhua. New York: Palgrave Macmillan, 2005. IBSN 1-4039-7020-3.



NATHAN, A. J. China`s Transition. New York: Columbia University Press, 1997. IBSN 0-231-11023-5.



ROY, D. Taiwan: a political history. New York: Cornell University Press, 2003. IBSN 0-8014-8805-2.



The Chinese People`s Institute of Foreign Affairs. Important Documents concerning the Question of Taiwan. Peking: Foreign Language Press, 1955.



The Chinese People`s Institute of Foreign Affairs. Oppose U.S. Occupation of Taiwan and „Two Chinas“ Plot (A selection of important documents). Peking: Foreign Language Press, 1958.



Vládní úřad pro informace. Příběh Taiwanu: Ekonomika. Taipei: Vládní úřad pro informace, 1999.



Vládní úřad pro informace. Příběh Taiwanu: Společnost. Taipei: Vládní úřad pro informace, 2000.

Internet 

Brookings Institution: Implications of the 2008 Taiwan Presidential Election for Gross-Strait Relations. [online]. URL: [cit. 28.11.2008]



Brookings Institution: Hanlon, M. E. – Bush, R. C. III. China's Rise and the Taiwan Challenge. [online]. URL: [cit. 3.5.2007]



Chinese Government`s Official Web Portal “GOV.cn”: White Paper – The Taiwan Question and Reunification of China (1993). [online]. URL: 71



Chinese Government`s Official Web Portal “GOV.cn”: White Paper – The OneChina principle and the Taiwan issue (2000). [online]. URL:



Freedom House: Freedom in the World. Taiwan (2008). [online]. URL:



Government Information Office: Hlavní obchodní partneři Tchaj-wanu v roce 2006. [online]. URL:



Ministerstvo zahraničních věcí ČR: Encyklopedie států a území světa. Asie. Tchaj-wan: Vnitropolitická situace. [online]. URL: [cit. 14.1.2008]



Ministry of Foreign Affairs Republic of China (TAIWAN): Diplomatic Allies. [online]. URL:



Pacific Forum Center for Strategic and International Studies (CSIS): Glaser S. B. If Not Now, When? Will China Seize the Opportunity to Improve CrossStrait Relations? [online]. URL: [cit. 28.4.2008]



Pacific Forum Center for Strategic and International Studies (CSIS): Glaser S. B. UN Referendum Brings U.S.-Taiwan Relations to a New Low. [online]. URL: [cit. 23.7.2007]



Pacific Forum Center for Strategic and International Studies (CSIS): Glaser S. B. U.S.-China Relations: Anxiety About Taiwan Hits New Highs. [online]. URL:



Taipei Economic and Cultural Office, Prague: Map of Taiwan. [online]. URL:



Taipei Economic and Cultural Office, Prague: Politika a vláda. [online]. URL: [cit. 21.11.2006]



Taiwan Journal: ROC cuts diplomatic relations with the Republic of Malawi. [online]. URL: 72

[cit. 18.1.2008] 

Taiwan Security Research: Taiwan Security Enhancement Act (H. R. 1838). [online]. [cit. 26.10.1999]



The Directorate General of Budget, Accounting and Statistics of Executive Juan: National Statistics. Republic of China (Taiwan). [online]. URL:



The RAND Corporation: Overholt, W. H. It's So Easy to Blame China for Everything. [online]. URL: [cit. 22.1.2004]



The RAND Corporation: Cliff, R. Beware Beijing's Military Ambitions. [online]. URL: [cit. 7.8.2005]



The RAND Corporation: Cliff, R. China's Challenge. [online]. URL: [cit. 29.7.2007]



The RAND Corporation: Baker, J. C. – Pollpeter, K. A Future for U.S.-China Space Cooperation? [online]. URL: [cit. 13.12.2004]



The Taiwan Documents Project: Montevideo Convention on the Rights and Duties of States. [online]. URL: [cit. 26.12.1933]



The Taiwan Documents Project: Mutual Defense Treaty between the United States of America and the Republic of China. [online]. < http://www.taiwandocuments.org/mutual01.htm> [cit. 2.12.1954]



The Taiwan Documents Project: Shanghai Communiqué. [online]. [cit. 28.2.1972]



The Taiwan Documents Project: Taiwan Relations Act. [online]. URL: [cit. 10.4.1979]



The Taiwan Documents Project: Joint Communiqué on Arms Sales to Taiwan. [online]. [cit.7.8.1982]

73



Zpravodajský internetový portál aktuálně.cz: Tchaj-wan si dnes zvolí pevnější pouto s Čínou. [online]. URL: [cit. 12.1.2008, 10:00]



Zpravodajský internetový portál CNN: Vojenský arzenál ČLR a Tchaj-wan. [online]. URL:

74

Přílohy Seznam příloh: Příloha č. 1: Fotografie prezidentů Čínské republiky (Tchaj-wan) Příloha č. 2: Mapa asijsko-pacifického regionu – oblast Tchajwanské úžiny Příloha č. 3: Vlajka Čínské republiky (Tchaj-wan) Příloha č. 4: Názory obyvatelstva na budoucnost Tchaj-wanu v letech 1994 – 2003 Příloha č. 5: Národnostní cítění obyvatel Tchaj-wanu v letech 1992-2003 Příloha č. 6: Vojenský arzenál Číny a Tchaj-wanu Příloha č. 7: Hospodářský růst a vývoj sektorů v ekonomice v letech 1952 - 1995 Příloha č. 8: Hlavní obchodní partneři Tchaj-wanu v roce 2006

75

Příloha č. 1: Fotografie prezidentů Čínské republiky (Tchaj-wanu)

Konference v Káhiře v roce 1943, zleva: Čankajšek, Franklin D. Roosevelt, W. Churchill

Ťiang Ťing-kuo

Li Teng-chuej

Čchen Šuej-pien

Ma Jing-čou

76

Příloha č. 2: Mapa asijsko-pacifického regionu – oblast Tchajwanské úžiny

Zdroj: Taipei Economic and Cultural Office, Prague: Map of Taiwan [online].

Příloha č. 3: Vlajka Čínské republiky (Tchaj-wan)

77

Příloha č. 4: Názory obyvatelstva na budoucnost Tchaj-wanu v letech 1994 – 2003 Názory obyvatelstva na budoucnost Tchaj-wanu v letech 1994 – 2003 (v %) Prosinec 1994

Červen 2003

Pro nezávislost

11,1

18,8

Pro zachování „statutu quo“

48,3

53,8

Pro sjednocení

20,0

16,1

Nezodpovězeno

20,5

11,3

Celkem

99,9

100,0

Zdroj: MAKEHAM J., HSIAU A. Cultural, ethnic, and political nationalism in contemporary Taiwan .s. 46.

Příloha č. 5: Národnostní cítění obyvatel Tchaj-wanu v letech 1992-2003 Národnostní cítění obyvatel Tchaj-wanu v letech 1992-2003 (v %) Červen 1992

Červen 2003

Nejnižší

Nejvyšší ukazatel

ukazatel Tchaj-wanec i Číňan

45,4

43,8

39,1

50,9

Tchaj-wanec

17,3

41,5

17,3

41,8

Číňan

26,2

9,9

9,1

26,2

Nezodpovězeno

11,0

4,9

4,6

11,0

Celkem

99,9

100,1

-

-

Zdroj: MAKEHAM J., HSIAU A. Cultural, ethnic, and political nationalism in contemporary Taiwan.s. 47.

Příloha č. 6: Vojenský arzenál Číny a Tchaj-wanu Čína

Tchaj-wan

2.470.000

370.000

Těžké tanky

7.060

739

Obrněná pěchotní vozidla

5.500

2.080

Letadla

3.632

733

Helikoptéry

497

297

Válečné lodě

125

37

Další válečný arzenál

257

50

Vojenský arzenál Počet aktivních vojáků

Zdroj: Zpravodajský internetový portál CNN: Vojenský arzenál ČLR a Tchaj-wan. [online].

78

Příloha č. 7: Hospodářský růst a vývoj sektorů v ekonomice v letech 1952 - 1995 Období

1952-

Hospodářský

Zemědělství (%)

růst (%)

Podíl

Průměrný

Podíl na cel-

Průmysl (%) Podíl

Průměrný

Podíl na cel-

Služby (%) Podíl

Průměrný

Podíl na cel-

sektoru

meziroční

kovém

sektoru

meziroční

kovém

sektoru

meziroční

kovém

na

přírůstek

hospodářském

na

přírůstek

hospodářském

na

přírůstek

hospodářském

HDP

sektoru

růstu

HDP

sektoru

růstu

HDP

sektoru

růstu

7,93

28,18

6,17

1,74

23,87

9,76

2,17

48,04

8,54

4,02

10,00

14,49

3,06

0,55

35,91

14,00

4,75

49,60

9,41

4,70

9,21

19,68

4,24

1,00

31,34

12,39

3,77

49,00

9,08

4,44

7,52

4,74

1,24

0,06

43,16

6,46

2,85

51,67

9,00

4,57

8,63

14,58

3,64

0,68

35,37

10,37

3,46

49,91

9,05

4,49

1962 19631980 19521980 19811995 19521995 Zdroj: VLÁDNÍ ÚŘAD PRO INFORMACE. Příběh Taiwanu: Ekonomika. s. 15.

Příloha č. 8: Hlavní obchodní partneři Tchaj-wanu v roce 2006

Zdroj: Government Information Office: Hlavní obchodní partneři Tchaj-wanu v roce 2006. [online].

79