MODLITEBNA CÍRKVE BRATRSKÉ NA KRÁL. VINOHRADECH SLAVÍ R. 2005 STOLETÉ VÝROČÍ SVÉHO POSTAVENÍ Sborový dům byl postaven v roce 1905 na jedné z parcel bývalé zahrady továrníka Eichmanna. Tuto zahradu, známou pod jménem Eichmanka nebo Štikovna, koupila v roce 1902 Vinohradská záložna a rozprodala ji na stavební pozemky. Na výroční schůzi začátkem roku 1905 oznamuje kazatel Alois Bílý (fotografie na pozadí stránky), že sehnal dobré stavební místo. Koncem listopadu 1905 se staršovstvo usnáší, že slavnostní otevření nové budovy bude v prosinci. Za necelý rok byl postaven sborový dům. Dnes byste za tu dobu nedostali ani stavební povolení ! A to tehdy nebyla žádná mechanizace, všechen materiál se nosil v nůších. Kazatel Bílý byl vůbec rozeným stavebníkem. Postavil sborový dům na Smíchově, a když přešel na Vinohrady, postavil i tam sborový dům. A do třetice: když přešel v roce 1914 k evangelíkům, postavil pěkný sborový dům i evangelíkům na Smíchově. Ovšem až po válce, předtím se smíchovští evangelíci scházeli v jedné ze smíchovských ulic. Pamatuji se, že jsme s otcem jednu jejich pobožnost navštívili. To jsem byl ještě malým chlapcem. Otec chtěl patrně kazatele Bílého vidět (vzpomíná B. Kejř). Sborový dům v Brandlově ulici (tak se dnes Římská ulice původně jmenovala) nebyl prvým domem, který sbor obýval. Po svém založení v roce 1889 sídlil sbor v Mikovcově ulici v domě čp. 475, který byl vůbec prvým domem, který spolek Betanie koupil. Uvedu jednu zajímavost. Betanie brzo uvažovala o prodeji tohoto domu, ale bylo doporučeno, aby se s prodejem počkalo, protože mají být zbourány hradby a pak se za dům dostane víc. Tehdy obklopovaly Prahu hradby, prvou velkou budovou, která byla po zbourání hradeb postavena, bylo muzeum. Dnes je Mikovcova ulice téměř ve středu města. Královské Vinohrady byly dlouho samostatnou obcí a částí Prahy se staly až 1.1.1922. Sborový dům postavil stavitel Dvořák, kurátor reformovaného sboru na Vinohradech. Stavitel Dvořák byl selfmademan. Od bratra Šembery, který se u stavitele Dvořáka vyučil, jsem slyšel, že v době, kdy nebylo důchodové zabezpečení, stavitel Dvořák platil starým zedníkům plnou mzdu, pokud docházeli na stavbu. Pro zedníky v plné síle byli staří zedníci spíše zdržovačkou. Když mladí protestovali, říkával prý stavitel Dvořák: „Však vy budete jednou také staří!” O staviteli Dvořákovi hodně píše ve svých Pamětech spisovatele Broučků farář Jan Karafiát. Dvořák měl tři dcery. Jedna si vzala Dr. Lukla, s jehož dcerou se oženil farář a později známý profesor Hromádka. Proto se profesor Hromádka psal Josef Lukl Hromádka. Stavitel Dvořák postavil sborový dům tehdejší Svobodné církve reformované na Vinohradech za necelých 110 000 korun. Ušetřil tedy proti rozpočtu, který byl rovných 110 000 korun nějakou stovku. Dnes byste za 110 000 nepostavili nic, ale tehdejší koruna byla velký peníz. Modlitebna má sloupy, které poněkud ruší. Uvažovalo se i o sálu bez sloupů, ale to by bylo o několik tisíc korun dražší, a tak bylo rozhodnuto, že se sál udělá se sloupy. Betanie tehdy musela hodně šetřit. Ještě k staviteli Dvořákovi. Měl zvláštní party zedníků na základy budov. Také řemeslníci museli odevzdat svou práci v dohodnutém termínu. Opozdit se znamenalo žádnou další práci od stavitele Dvořáka nedostat. Dochovaly se stavební plány nerealizovaného návrhu stavitele Josefa Hraběte z roku 1904. Pohled na fasádu domu a pohled na modlitebnu (příčný řez, čelní a boční pohled). Modlitebna byla umístěna ve dvoře, celý sborový dům se skládal až na přízemní patro z bytů, v přízemí byl umístěn obchod (pravý roh), sborové místnosti, v suterénu byla navržena tělocvična (v místě dnešního WC), vstup do modlitebny byl řešen jako průchod do dvoru (levý roh).Tento návrh však realizován nebyl. Plány, které se skutečně realizovaly, dochovány nejsou. Dům však stojí a my dnes vše můžeme vidět na vlastní oči. Zjara roku 1905 se začalo se stavbou a 10. prosince 1905 bylo ve velkém sále již slavností shromáždění k otevření modlitebny a postavení sborového domu. Na dopoledním shromáždění bylo přítomno okolo 400 lidí a na odpoledním okolo 500. O průběhu slavnosti nás podrobně informuje časopis Betanie z 20. prosince 1905 roč. 23 č. 36.
SLAVNOST OTEVŘENÍ NOVÉ MODLITEBNY SVOBODNÉ REFORMOVANÉ CÍRKVE NA KRÁL. VINOHRADECH 10. 12. 1905 (článek z časopisu Betanie č. 36 roč. 1905) Slavnost otevření nové modlitebny Svobodné ref. církve na Kr. Vinohradech, konaná v neděli dne 10. t. m. „Veliké věci učinil nám Hospodin! Jemu budiž za vše čest a chvála!” Modlitbou tohoto obsahu zahájil p. kazatel Porter (fotografie na pozadí stránky) slavnost otevření nové naší modlitebny a modlitbou všech bratří a hostí byla naše nová prostorná a vzdušná síň posvěcena a účelu svému odevzdána. Kaz. Adlof z Prahy promlouval pak (na text Aggeus, 2, 10.) k srdcím přítomných o kráse a slávě domu Hospodinova v Jerusalémě, jaká krása a moc byla tam. Ale jaká zhouba, spuštění nastalo, když sláva Boží se odtamtud odstěhovala. My často též pohlížíme na historická místa, vzpomínáme na velké a slavné muže národa našeho, ale my musíme podzdvihovat oči naše vzhůru, popatřit k východu, že přijde doba slávy Hospodinovy opět na národ náš. Až ten Pán pánů a Král králů zase přijde, aby tu unavené, utrápené pozvedl. Přál i nám, bychom tak naplněni byli Duchem svatým a aby ta sláva Hospodinova byla zde stále víc a více patrna, aby tak mnohým a mnohým v těchto místech hlásané evangelium přineslo nový život a požehnání! Ó by všichni ti, co slyšeli ty požehnané zvěsti o Pánu našem, zatoužili po novém životě v Bohu! Pak promluvil br. kazatel Bílý, podav obraz vzniku této nové stavby, slovy nadšenými volá, že věří, že k velikým věcem postavil nás Pán sem. Abychom byli každý na svém místě řádnými činiteli pro věc království Božího! Na to jménem sboru zástupce staršovstva, br. Šteffek, vyslovuje dík Bohu za to, že žehnal všemu přičinění při této stavbě, obzvláště že posiloval kazatele, br. Bílého, kterýž z větší části sám vše řídil, o vše pečoval a se staral. Vzdány mu při té příležitosti veřejné díky a uznání za jeho námahu a obětavost. Zároveň poděkoval všem bratřím a sestrám, za jejichž přispění práce se dařila. Bratr kazatel Marek ze Smíchova zakončil dopolední toto shromáždění vřelou modlitbou, aby se Pán k dílu tomuto přiznati ráčil a hojně slovu svému, jež zde zvěstováno hude, požehnal. Mezi jednotlivými oddíly pořadu slavnosti zapěny byly dva smíšené sbory a dvě písně celým shromážděním. Odpoledne o 4. hodině započal br. Bílý modlitbou a čtením slova Božího, načež na slova ep. Judovy, v. 2. „Milosrdenství vám a pokoj i láska budiž rozmnožena” kázal dr. A. Clark ze Smíchova. Způsobem jemu vlastním proplétal přání a prosby své za rozmnožení milosrdenství, lásky a pokoje i v tomto našem domě a sboru pěknými příklady ze života, jež vždy tak dobře působí a myšlenky uvedené znázorňují. Věříme, že kázání toto, jakož doslov br. Bílého bylo zase mnohým našim hostům látkou k přemýšlení o stavu jejich duše. Kéž též modlitby ku konci pronesené došly naplnění u Otce našeho v nebesích! Děkujeme znovu a znovu Pánu našemu, který se tak o nás stará, za tu jeho milost a lásku a vyprošujeme si stále té plnosti Ducha svatého, bez níž bychom nic nemohli. A máme přece úkoly tak veliké a vážné! Slavnosti naší zúčastnilo se mimo bratří a sester ze sboru pražského, smíchovského a žižkovského množství hostí, takže všecky místnosti byly naplněny. Přítomen byl dp. V. Betka - farář br. církve v Praze, dp. L. B. Marek - ev. ref. farář na Král. Vinohradech, stavitel pan A. Dvořák, jemuž také za vzorné postavení domu díky vzdány; dopisy povzbuzující poslali: dp. F. Hreysa - ev. farář a. v. z Prahy a milý náš br. kazatel Urbánek ze Žižkova. Děkujeme znovu těmto i všem, kteří tak četnou účastí svou dali nám najevo, že s námi stejně smýšlí a cítí. Byloť dopoledne přítomno na 400, odpoledne pak přes 500 osob, kteří se s námi z dokončeného díla radovali. Firma stavitele Dvořáka, který byl starším sboru evangelické církve v Korunní, stavěla v r. 1907 též modlitebnu CB v Soukenické ulici. Lze předpokládat, že sborový dům na Vinohradech stejná firma stavitele Dvořáka stavěla stejným způsobem. Bez mechanizace a za dobu mnohem kratší než dnes byl celý sborový dům postaven během necelého roku. Podrobný popis stavby v Soukenické uveřejnil podle starých dokumentů archivář naší církve br. Štěpán a zveřejnil v celocírkevní publikaci „120 let v Božích službách“.
Náš sborový dům byl posledním domem v tehdejší Brandlově ulici. (Vzpomíná dále B. Kejř. Fotografie na pozadí stránky). Nové jméno Římská dostala ulice až za prvé republiky. Za naším sborovým domem bylo tzv. Seidlovo pole, které se táhlo po levé straně Slezské ulice až k vinohradské tržnici. Tzv. vikárka, umístěná u půdy, poskytla ubytování celé řadě bratří, např. Pravdomilu Huškovi, Vandasovi (staršímu bratrovi našeho bratra Vandase, který však byl také členem sboru) a br. Dřevovi. To jen namátkou, bylo jich určitě víc. Z vikárky byl pěkný pohled na ono Seidlovo pole, byla to slušná místnost s přímým osvětlením. Její kvalita se zhoršila až později, když byl postaven Hasičský dům. Okno vikárky, které dosud vedlo na Seidlovo pole a mělo pěkný výhled, vede nyní do světlíku Hasičského domu. Brandlova ulice končila naším domem a byla přehrazena zdí, u níž stávalo několik dvoukoláků. My jsme bydlili v Chodské ulici a museli jsme do shromáždění chodit přes Mírové náměstí. Změna nastala až po roce 1928, kdy byl postaven Hasičský dům a zbořena ona zeď. Pak jsme mohli chodit kratší cestou Sázavskou ulicí kolem biografu Minuty, který byl na konci okupace při známém únorovém náletu v roce 1945 vybombardován a nebyl již obnoven. Vzhled modlitebny byl původně také jiný. V rohu modlitebny, tam, co dnes sedává bratr Mohr, stála velká kamna. Ústřední vytápění bylo zavedeno až po prvé světové válce. Za mého mládí byly klosety v přízemí v místech, kde je dnes kočárkárna. Dnešní hygienické zařízení bylo vybudováno až po válce, kdy se vystěhovali Štifterovi (Milča Štifter, který se svou rodinou tento suterénní byt obýval, byl nejmladším bratrem kazatele Josefa Štiftera). Za mého mládí vládla v domě pevnou rukou domovnice sestra Vlnová. Její manžel měl kantinu u Vinohradské nemocnice a členem sboru nebyl. Že by byl někdy ve shromáždění, se nepamatuju, ale na sborové výlety jezdil a uměl krásně vyplácet peškem. Vlnovi neměli děti a bydleli v místnosti, kde nyní má úřadovnu bratr kazatel. Po Vlnových nějaký čas byli domovníky Ondráčkovi. Bratr Ondráček byl bratrancem kazatele Ptáčka. Po Ondráčkových nastoupili Smékalovi, ti dostali už větší byt v suterénu a později, za komunistů, dostali nynější přízemní domovnický byt o kuchyni a dvou pokojích. Dostal jsem od současného bratra kazatele otázku, proč ve sborovém domě bydlili cizí lidé a proč jsme byty v domě neobsazovali svými lidmi. Vysvětlil jsem mu, že naši členové byli většinou zřízenci a dělníci a že si nemohli dovolit platit vysoké nájemné za vícepokojové byty. Tehdy nájemné bylo značně vysoké, např. za třípokojový byt, jaký užívá dnes bratr kazatel, se platilo 700 Kč měsíčně a to byl tehdy zhruba měsíční dělnický či zřízenecký plat. Kde by naši členové sebrali prostředky na takovou činži? A kromě toho, dům byl majetkem spolku Betanie, měl zvláštního správce a Betanie dbala, aby výnosy domu byly co největší. Výnosy se odevzdávaly Betanii a byla z nich financována výstavba dalších sborových domů. Sbor měl bezplatně propůjčenu modlitebnu a kazatelský byt, ale každá dispozice ve prospěch sboru musela být schválena výborem spolku Betanie. Například když se ukázalo, že kazatelský byt o kuchyni a dvou pokojích je pro kazatele s velkou rodinou malý, musel si sbor s výborem Betanie nejdřív vyjednat, že může dát kazateli větší byt. Za mého mládí až do roku 1956 či 1957 byla kazatelna uprostřed podia, které bylo v místě kazatele vyvýšeno a na straně u okna stálo harmonium. Na stěně u podia byl kulatý otvor, kterým při dešti pronikala voda a svlažovala hlavu kážícího bratra. To se dálo až do roku 1928, kdy postavením Hasičského domu se onen otvor ocitl ve světlíku. Vždy mne zajímalo, k čemu ten otvor sloužil, ale nedozvěděl jsem se to. Patrně šlo o jakýsi druh primitivní ventilace. Šaty se věšely na věšáky umístěné na stěnách modlitebny. Další věšáky byly v úzké uličce, kterou se vcházelo do modlitebny. Ulička byla tzv. štorckou (na čtvrt cihly ) oddělena od tzv. čítárny. Ulička byla osvětlována velkým oknem, které bylo vsazeno v asi dvoumetrové výši do oné štorcky. Ty věšáky v chodbičce byly také nepřímou příčinou poslední facky, kterou jsem od maminky dostal. To jsem už byl vysokoškolákem. Bylo to tak: tatínek si koupil nový klobouk a pověsil si ho v chodbičce na věšák. Někdo mu klobouk vyměnil a otec si přinesl domů hodně už obnošenou a propocenou náhradu. Dovolil jsem si tu záměnu komentovat a konstatovat, že otec dostal aspoň dobře zaběhnutý klobouk. Po příchodu bratra kaz. Havránka někdy v roce 1957 byla provedena adaptace modlitebny. Byla zbourána ona štorcka a na místě dřívější čítárny byla vybudována šatna s pultem. Jeden bratr starší myslel, že se ta práce mohla provést laciněji. „Já bych to udělal z lacinějšího dřeva a natřel karbolkou a také by to stačilo.“ Bylo také zbudováno podium a nová kazatelna a harmonium přemístěno do zadní části modlitebny. Odstraněny byly také věšáky na stěnách, protože zřízením šatny se staly zbytečnými. Jen se sloupy jsme neměli štěstí. Byly zřízeny v době, kdy vládla secese a byly ozdobeny secesními prvky. Bylo rozhodnuto, že staré ozdoby zrušíme a ponecháme jen hladké sloupy. Ale chyba lávky! Když zedník odsekal ozdoby, ukázalo se, že v hlavách sloupů jsou velké železné patky a že nebude možné udělat hladké sloupy. Jedna sestra komentovala naši snahu slovy: „Měli jsme na sloupech karfioly a teď tam máme špůlky.“ Iniciátorem všech změn byl bratr Václav Šíma. Tolik Bohumil Kejř.
PRVNÍCH PATNÁCT LET SBORU (1889-1904) Vinohradský sbor byl prvním sborem Svobodné reformované církve (dnes Církve bratrské), pro který byl zakoupen dům. Bylo to v roce 1885 a dům byl v Mikovcově ulici na Vinohradech. Svobodná církev reformovaná neměla právní subjektivitu, a proto musel být v roce 1882 vytvořen spolek Betanie, aby převod domu mohl být zaknihován. Spolky byly tehdy právními subjekty. Spolek Betanie pak existoval až do roku 1950 a vlastnil všechny církevní domy. Po vydání zákona o církvích (říjen 1949), kdy všechny církve získaly právní subjektivitu, byl spolek zrušen a domy byly převedeny na církev. Z letopočtů zde uvedených vidíme, že vinohradská část sboru se již několik roků scházela ve vlastním sborovém domě, a že tedy pozdější založení sboru r. 1889 bylo jen dovršením vývoje. Nesmíme si však myslet, že v Mikovcově ulici měli vinohradští kdovíjakou modlitebnu. Byl použit jeden z bytů a probouráním příček byla vytvořena shromažďovací místnost. V té době Vinohrady (oficiálně se nazývaly Královské Vinohrady) ještě nepatřily ku Praze, zatímco dnes je Mikovcova ulice přímo ve středu města. V zápise ze schůze výboru vinohradského sboru ze 17. března 1888, kdy se uvažovalo o prodeji domu (byl koupen za 17 000 zlatých), se konstatuje: „ ....dům je velmi blízko Prahy a nabude ještě větší ceny, až hradby budou zbourány." Později byl dům v Mikovcově ulici přece jen prodán a sbor se scházel na jiném místě opět na Královských Vinohradech, a to až do postavení vlastního sborového domu. Dnes starý dům v Mikovcově ulici již nestojí a na jeho místě byl vystavěn dům nový se stejným popisným číslem. V roce 1904 přišel kazatel Alois Bílý (fotografie na pozadí stránky) a byl kazatelem vinohradského sboru až do r. 1914. Sotva se v novém vinohradském sboru zabydlel, začal připravovat stavbu sborového domu. Za svého působení postavil i sborový dům na Smíchově r. 1906 v tehdejší Krokově, dnes Vrázově ulici, a r. 1907 i sborový dům v Soukenické. Na výroční sborové schůzi našeho sboru začátkem roku 1905 oznamuje, že našel příhodné místo pro stavbu sborového domu. Byla to jedna z parcel, které prodávala Vinohradská záložna v tehdejší Brandlově (dnešní Římské) ulici. Se stavbou se začíná okamžitě. V říjnu 1905 je dům postaven a dokončují se interiéry. Přípravný výbor spolku křesťanských mladíků se radí o tom, kde bude tento rok valná hromada spolku. Každoročně bývá v říjnu. Tentokrát chtějí spojit valnou hromadu se slavností Hodů lásky, které vinohradský sbor pořádá každoročně 1. neděli v listopadu. V časopise Mladý křesťan z 15. 10. 1905 v roč. 13 č. 10 se můžeme dočíst toto usnesení: „Dá-li Pán, přesídlíme od počátku listopadu do nového domu v Brandlově ulici č. 43. Valná hromada bude konána ještě v Dobrovského ul. č. 5, poněvadž zařízení sálu není dosud hotovo.“ V listopadu 1905 se staršovstvo vinohradského sboru usnáší, že v prosinci 1905 bude sborový dům slavnostně otevřen. To byla rychlost! Od získání parcely do otevření sborového domu necelý rok. Vzhled interiéru malého sálu v místě dnešního barového pultu se dochoval na fotografii s kazatelem Fr. Markem a besídkou nedělní školy, kterou učil. Fotografie je mladší, asi z 20. let min. stol.
SBOR V LETECH 1905-1919 Kazatel Alois Bílý byl ve vinohradském sboru do roku 1914 a pak přešel do českobratrské církve evangelické, kde po válce postavil krásný kostel a sborový dům na Smíchově. Postavením sborového domu se Římská ulice prodloužila. Naším domem končila a za zdí, která ulici přehrazovala, bylo nezastavěné Seidlovo pole, které se táhlo až k dnešní budově vinohradské tržnice. Koncem r. 1920 bylo Seidlovo pole zastavěno. Alois Bílý byl rodák z husitského Tábora, kde spatřil světlo světa 3. dubna 1869 v katolické rodině, která se stala prvním ovocem evangelizační práce Svobodné reformované církve. Aloisovi bylo jedenáct let, když jeho rodiče Jan a Kateřina Bílí byli přijati do sboru r. 1880. Brzy pak uvěřil a v r. 1885 byl přijat kazatelem Josefem Kostomlatským do církve. Rozhodl se pro duchovní povolání, studoval na bohosloveckých učilištích v Hallo n. S., v Barmen a v Londýně a pracoval do roku 1893 jako evangelista ve Wuppertálu. Odtud pak byl povolán za kazatele Svobodné reformované církve. Jeden rok sloužil rodnému sboru v Táboře a r. 1894 byl zvolen za kazatele nově ustaveného sboru na Smíchově. Zde přivedl práci k rozkvětu a s odvážnou vírou postavil v letech 1902-1903 na svou dobu a poměry téměř velkolepou modlitebnu ve sborovém domě. Po deseti letech působnosti na Smíchově byl v roce 1904 povolán do sboru na Vinohrady, kde se brzy s nemenší odvahou víry opět pustil do stavby sborového domu s prostornou modlitebnou. Deset let byl kazatelem a správcem sboru vinohradského. Roku 1914 opustil Svobodnou reformovanou církev a přijal službu diakona v evangelickém sboru a. v. u Salvátora. V roce 1919 přešel v českobratrské církvi evangelické jako vikář ke Klimentu pro oblast vinohradskou a od 1. ledna 1921 byl ustanoven vikářem nově tvořícího se sboru českobratrské církve evangelické na Smíchově, jemuž pak sloužil 15 let. A také zde postavil nový, moderní chrám Páně. Ve výslužbě pak obětavě do vysokého stáří sloužil na kazatelských stanicích v diaspoře smíchovského sboru. Zemřel 29. října 1949 na Smíchově. Ze sborových zápisů o životě sboru v době kazatele A. Bílého: Kazatel Alois Bílý (fotografie na pozadí stránky) byl muž vzdělaný, znalý řečí, zvlášť účinný služebník Slova Božího a prozíravý organizátor. Viditelným pomníkem jeho pracovního úsilí jsou v Praze tři modlitebny: na Smíchově Vrázova 4, na Vinohradech Římská 43 a na Smíchově Na Doubkové 8. Je škoda, že jeho odchod vzbudil krizi, která sborem hluboce otřásla. I po prostudování pramenů je těžké určit, co skutečně bylo vlastní příčinou nešťastných rozporů a pomluv, které se nakupily na hlavu kazatele A. Bílého. Po celou dobu jeho desetiletého působení se nenašel jediný stín. Jako bomba zapůsobilo tehdy jeho prohlášení na výroční schůzi 13. 7. 1913, že „pod tlakem různých okolností se rozhodl vzdát se úřadu kazatelského, že myslí, že tím poslouží k další klidné práci ve sboru...“. Starší tehdy tuto rezignaci nepřijali. Nepřijali ji ani zástupci American Boardu. Doba odchodu kaz. A. Bílého stanovena nebyla a na žádost starších měl kazatel dále pokračovat ve správě sboru. Leč následující neděli byl sbor informován tímto prohlášením: „Po osmi letech odcházím pro zlomyslné pomluvy, které měly poskvrnit mou pověst a pokálet mravní důstojnost. Odmítám je se vší rozhodností. Jsem hotov ustoupit a předat práci tomu, kdo by v ní mohl klidněji pokračovat, protože pod tlakem zhoubných pomluv bych s radostí a svatým nadšením pracovat nemohl...“ V důsledku toho bylo zrušeno slavení Památky Páně na neurčitou dobu a starší sboru byli předvoláni před CV (t.j. církevní výbor, dnešní Rada Církve bratrské). Bylo navrženo, aby se rezignace br. Bílého přijala a žádné členské schůze se nesvolávaly. Ukázalo se, že v pozadí sporu, do kterého se vložil CV, byly nejspíše problémy mezi A. Bílým a CV, popř. spolkem Betanie. Starší sboru toto vše odmítají jako malicherné a zastávají stanovisko, „že častá změna kazatelů nikdy nebyla ku prospěchu církvi“. To vedlo k rozhodnutí (viz. čl. schůze 20. 7. 1913) odvolat jeho rezignaci. Před tím ale byl dán prostor oponentům A. Bílého k vyjádření. Též zaznělo stanovisko CV: „ ...kaz. A. Bilý jednal leckdy neopatrně, že vzniklo podezření a pohoršení - zjištěn nepořádek v účtech - dával sliby na obě strany odmítá zodpovědnost za služební plat...“ Sbor nato odpověděl prohlášením, že se prohlašuje za finančně samostatný, t.j., že na měsíční plat bude stačit sám. V roce 1914 se CV již do celé záležitosti plně vložil tak, že konference církve odhlasovala, aby A. Bílý podal demisi na místo kazatele vinohradského sboru. Správcem sboru byl ustanoven člen CV a American Boardu J. S. Porter. Kazatel A. Bílý slíbil, že do 3 měsíců opustí byt, a přijal místo pracovníka evangelické církve a. v. u Salvátora v Praze 1. Ve sboru probíhá v této době vnitřní zápas o ryzost duchovního života. Dozvídáme se o napomenutí rodičů, aby pilněji posílali své děti do hodin náboženství, aby páteční modlitebné hodiny byly uzavřeny nečlenům, „abychom si mohli všichni navzájem všecko říci“.
Následující rok však modlitebné hodiny upadají návštěvností a nakonec jsou úplně zrušeny. Stále se projednávají četné spory mezi členy. Současně jsou ale na každé schůzi staršovstva projednáváni lidé nově se hlásící do sboru. Za působení kaz. Bílého bylo přijato celkem 150 nových členů, ale sbor se rozrostl jen o 70, neboť kázeňské případy se řešily na každé schůzi. Navrhovalo se například opatření, aby ten, kdo 3x po sobě vynechá účast při Svaté večeři Páně, byl ze sboru vyloučen. Takto měl být postižen i každý, kdo místo do shromáždění chodil v neděli na výlety a po zábavách. Zřejmě šlo o jev celocírkevní, neboť před vypuknutím 1. svět. války byl čten pastýřský celocírkevní list CV, žalující na neutěšené poměry v církvi, v níž se „rozežírá duch pomluv, podezírání a duchovní netečnosti...“ Válečná léta byla tvrdou zkouškou živosti sboru. Po krizi spojené s odchodem kaz. Bílého se zdálo, že sbor tyto otřesy a ztrátu kazatele jen těžko přežije. Bylo rozhodnuto, že další práci a „péči o sbor povede staršovstvo s milým bratrským CV“. Sbor již nebude hledat kazatele, ale počká na poválečné možnosti. Dočasně bude připojen k sboru žižkovskému pod vedením žižkovského kazatele Fr. Urbánka. Starší sboru v té době podávají obdivuhodný konferenční návrh, poté co odpadli oba kazatelé American Boardu, Clark i Porter (USA byly ve válce proti Rakousku), a sice „zřídit finanční centrum pro českou práci“. Šlo o to, aby sbory usilovaly o finanční samostatnost a aby silnější pomáhal slabšímu. Veškerá finanční pomoc z USA totiž ustala. Církev musela přežít. Díky tomu přestalo pomlouvání, osočování a všelijaké drobné krize. Sbor vděčně přijal službu sestry B. Jehličkové, která se podílela i na dopoledních shromážděních. Od 9. 10. 1917 se vinohradský sbor znovu stává samostatným. Po skončení války se situace rychle konsolidovala. Zástupci American Boardu nejsou najednou nepostradatelní. Je bez problémů přijato nové jméno církve: Jednota českobratrská. Sbor vyjednává nového kazatele Františka Marka z Vídně a 22. 7. 1919 je na členském shromáždění jednomyslně zvolen. Kazatel František Marek (fotografie na pozadí stránky) byl před tím již 16 let ve službě. Na Vinohradech mu byl slíben plat 4 000,- Kč ročně, byt a starobní pojištění. Když 26. 10. 1919 přijel osobním vlakem z Vídně, byla ve sboru obrovská radost. Sloužil tu s velikým požehnáním až do roku 1933. Při nástupu kaz. A. Bílého v r. 1904 měl sbor 150 řádných členů a 30 dětí. Tento počet se během jeho působení měnil (nejvyšší počet 200 byl před válkou). Sborová krize způsobila mnoho odchodů ze sboru, ale i nově přijaté členy a sbor se kupodivu nezmenšil. Některé drobnosti ze zápisů staršovstva v letech 1904-1910: - po zpěvu 2. sloky úvodní písně se zamkne sál, aby se zamezilo ztrátám šatstva v šatně. - při Hodech lásky se nebude podávat žádná káva. - počátkem roku 1907 vypukl bouřlivý spor o reklamu na volné postranní ploše budovy sb. domu. Spory, zda reklamu povolit, či nepovolit, sílily až k výtržnostem a živě přednášeným diskusním příspěvkům. Dostaly se až na rovinu osobních poznámek a výčitek. Tato patálie ani po delší době nebyla k utišení. - r. 1907 se pro sbor zavádí každoročně „Novoroční heslo“. - zřizuje se zvláštní sesterský odbor „Samaritán“ a povoluje se podávat o misijní slavnosti čaj, a pokud budou, tak i zákusky. - neuznává se potřeba rozmnožit CV (t.j. Církevní výbor, dnešní Rada Církve bratrské) o další dva členy, doposud má 3+2 (z American Boardu) členy. Krize sboru byla bolestným zákrokem, ale doba válečná pomohla sboru k zvroucnění a prohloubení duchovního života. Nesporný vliv tu měl kaz. F. Urbánek v letech (1914-1919), který svým důrazem na „jedno jediné potřebné!“ vyvedl sbor z dosavadní praxe plné omylů, sporů a hádek. Na další vývoj sboru blahodárně učinkovalo působení kazatele Františka Marka. Jeho služba, zaměřená na diakonii, působila na vývoj sboru jako balzám. Historie sboru za dalšího působení kazatelů Josefa Štiftera, Karla Rybáře, Jiřího Pospíšila a Alexandra Havránka je natolik známa, že není možné ani dobré se tu o ní šířit. (Podle zápisů ze schůzí staršovstva zpracoval kolem r. 1980 kazatel CB Karel Sita.)
VĚCI SVOBODNÉ REFORMOVANÉ CÍRKVE V LETECH 1880-1905 (podle publikace 120 let v Božích službách) Vývoj prvních dvaceti pěti let vedl ve Svobodné reformované církvi k ujasnění otázky, jaké místo má ve vedení církve Bostonská misie a jak má být chápán kongregacionalismus. Výroční konference r. 1904 na Smíchově přijala nový návrh zřízení, který připravili bratři Clark, Porter, Urbánek a Adlof. V úvodu, jímž byl nový návrh prezentován, byla zdůrazněna služebnost každého církevního zřízení. Není absolutně dané jednou provždy, ale podle času a místa Pánem zjevováno. Základ je pouze jediný: Pán Ježíš Kristus. V přijatém Vyznání víry a zřízení Svobodné reformované církve nebylo převratných změn proti dřívějšku. Církev prohlásila znovu, že Slovo Boží je jediným a neomylným základem víry a života. Hlásí se k reformačním konfesím (Heidelberskému a Westminsterskému katechismu, Druhé Helvetské konfesi), ale také k učení Českých bratří (Českobratrská konfese, katechismus a Výklady bible Kralické). Osm článků víry je seřazeno podle apoštolského vyznání. V čl. VI. je vyjádřen požadavek nového rodu mocí Ducha Božího. Ve zřízení je pak dodatek, že i děti členů církve musí vyznat svou osobní víru ve Spasitele Pána Ježíše a jistotu svého spasení (I, 1-2). Kongregační zřízení neznamená zabsolutnění každého sboru: „Jako klademe důraz na úplnou nezávislost a samostatnost každého sboru ve věcech duchovních, právě tak klademe důraz na bratrskou zásadu a obecenství víry všech sborů s námi spojených“ (III, 5). Od nesnadných počátků se Svobodná církev postupně dostávala dále. Nebyla to zásluha lidí, že práce se udržela a rozšířila. Pán Církve byl milostiv započatému dílu. Nelze ještě o této první době říci, že si protivníci naší práce zvykli na nový útvar církevní. Bylo, žel, toho hořkého až dost. Ale církev protivenstvím zpravidla sílí. Evangelizační úsilí spolu s vytvářením úzkého obecenství lásky a služby pomáhalo církev budovat. Vzrostl počet pracovníků a členů. Období prvních 25 let je převážně misijně aktivní. Pán přidával duše. I přes mnohou nevraživost proti nám jsme mohli sloužit i příslušníkům jiných církví. Uskutečněním prvních sborů Svobodné reformované církve vyšla najevo skutečnost, že totiž i malé křesťanské sbory jsou schopné života, ovšem za předpokladu, že v nich trvale působí moc živého Ježíše Krista. Jde to i bez zajištěnosti instituce a velkého aparátu církevního. Víme, že jsme ne vždy a všude byli tím pravým světlem. Byly i stíny. Avšak naši bratři tehdy chtěli být církví probuzeneckou ne pro zdůraznění odlišnosti za každou cenu, ale k podpoření jednoty věřících křesťanů na různých místech naší vlasti. Tento úkol plnil také časopis Betanie (1883-1919), redigovaný kazatelem Josefem Kostomlatským (fotografie na pozadí stránky). Byl jednak tiskovým nástrojem Svobodné církve, jednak ochotně zaznamenával, co bylo na českém Sionu zajímavé a důležité. Zasahoval do širší veřejnosti a zejména v diaspoře po něm rádi sáhli. Redaktor časopisu měl na mysli evangelizační působení svého listu, vyhýbal se polemikám, které byly v církevním tisku tehdy běžné, a vytvářel ovzduší povědomí, že přes hranice denominací jsou evangeličtí křesťané u nás společně odpovědni za dílo evangelia. Dodnes lze v Betanii se zájmem číst zprávy z cizích zemí a z misie. Lidé rádi četli srozumitelné články ze života a svědectví osob, které zaujal pro sebe Ježíš. Byly tu zprávy ze sborových slavností, z různých konferencí, oznámení nových publikací apod. Pán Bůh postavil k dílu pravého muže - modlitebníka. V Betanii též byla otištěna v občasných přílohách kázání, výklad ep. Římanům (Adlof), poznámky k bibli Kralické, nové duchovní písně (zvl. Adlofovy) aj. Časopis se stal životní pomocí pro sestry Royovy na Staré Turé, far. Jan Karafiát jej rád objednával pro svůj sbor, protože věděl, že přináší ducha probuzení. Církev brzy pocítila velkou potřebu vlastní biblické školy. Je to jistě do značné míry překvapující, že takový hlouček věřících, jakým byla v polovině 80. let 19. století Svobodná reformovaná církev, otvírá vlastní vzdělávací středisko. Nebyla to však myšlenka nová. Už koncem předcházejícího desetiletí o to bratři z americké misie usilovali. Protože však nebyly příznivé podmínky, navrhli faráři Václavu Šubrtovi a finančně podpořili otevření biblického kurzu pro vzdělání evangelistů v Krabčicích. Dva z jeho absolventů se potom stali kazateli Svobodné reformované církve (Josef Melichar a František Rybář). Když v roce 1885 farář Šubrt zemřel a s ním skončily kurzy pro diakony a evangelisty, Clark znovu oživil myšlenku zřízení vlastní biblické školy a po svolení misijní společnosti konal přípravy k jejímu otevření. Především bylo nutno zajistit učební program a pak jej obsadit přednášejícími. Bylo rozhodnuto otevřít dvouletý kurz. Program byl převzat z misijních biblických ústavů na Chrischoně a v Neukirchen a ústavů kongregační církve v USA. Misionář Clark jako ředitel školy byl první z přednášejících a všichni ostatní, jichž bylo celkem osm, byli domácího českého původu ze čtyř církví. Ze Svobodné reformované církve to byli kazatel Josef Kostomlatský, kazatel Josef Melichar,
kazatel Alois Adlof a Jaromír V. Kovář; z Evangelické církve reformované h. v. farář Josef Dobiáš z Bukovky a vikář Bohumil Ivan Baštecký; z Evangelické církve bratrské (ochranovské) kazatel Josef Balcar, bývalý profesor na Bratrské škole v Gnaderifeldu a pak kazatel v Táboře; ze Svobodné evangelické církve české kazatel Václav Valíš v České Skalici, bývalý farář Církve reformované h. v., nyní první kazatel sboru na Královských Vinohradech. Takto složený první učitelský sbor byl tedy vskutku ekumenického složení. Vyučování na biblické škole se nedělo bez překážek. Podle tehdejších rakouských zákonů by škola toho druhu nebyla dovolena, a protože úřady nepřetržitě slídily, bylo nutno měnit místa vyučování. Přesto škola po dvou letech byla řádně skončena a zatím se nepočítalo s dalším pokračováním nového dvouletí. Škola vydala sedm absolventů. Z těch pak dva odcestovali za moře k duchovní službě českým sborům v USA - František Kohout a Karel Trčka. Ostatních pět sloužilo v Svobodné reformované církvi: František Kotouč (1858 - 1941), kazatel v Bystrém, v Stupicích, na Kladně, v České Skalici a v Hradci Králové, od r. 1921 v Českobratrské církvi evangelické; Jan Bejšovec (1860 - 1895), kazatel v Písku; Karel Wolf (1864 - 1899), kazatel v Praze na Smíchově, v Stupicích, v Táboře a v Českých Budějovicích; Václav Hušek (1866 - 1929), kazatel v Plzni a na Kladně; Pavel A. F. Zelinka (1867 1935), kazatel v Praze, v Plzni, v Husinci a v Praze na Smíchově. Biblická škola a její první absolventi byli velkou pomocí a posilou k rozšíření díla Páně. Pavel Zelinka nejdéle spravoval smíchovský sbor a staral se o dětské prázdninové osady. Byl také dlouhá léta jednatelem spolku Betanie, který pečoval o církevní nemovitosti. Vedle pečlivé kazatelské služby se účastnil i správy celé církve. Po roce 1900 se misijní elán církve zpomalil. Přesto církev získala v této době řadu nových pracovníků. Velmi živá byla práce mezi mládeží. Také sociální činnost byla vzhledem ke skromným poměrům církve rozvinuta až překvapivě. Václav Vališ (1839-1897) (fotografie na pozadí stránky) byl původně reformovaný farář. Narodil se v tradiční evangelické rodině h. v. z klimentského sboru v Praze 1 17. července 1839. Podle přání otce, který byl kurátorem u Klimenta, měl studovat medicínu, ale po maturitě r. 1859 se rozhodl pro bohosloví a studoval ve Vídni, v Basileji, v Erlangen a v Tübingen. Po návratu do vlasti se stal farářem sboru reformované církve v Bučině a později v Libiši. Při jeho službě v Bučině u V. Mýta ho navštěvoval kolportér naší církve Karel Motl. Rozmluvami s ním byl Vališ znepokojen mj. v otázce, komu má ve sboru vysluhovat sv. Večeři Páně. Jednoho dne přerušil shromáždění a znepokojen ve svém svědomí odešel před vysluhováním z modlitebny. Tak přešel do Svobodné církve k dr. Adamsovi. Posílen novou vírou opustil své působiště a dal se k dispozici pro práci misie. Misionář Adams ho pak povolal r. 1875 do Prahy. Jen něco málo přes jeden rok sloužil požehnaně v pražské misijní práci. Pro neshody s kazatelem pražského sboru Jindřichem Novotným dobrovolně odstoupil a několik let cestoval Německem, Anglií, Irskem a Ruskem - Petrohrad, Moskva, Kyjev, Krym. Jako polní duchovní působil ve válce rusko-turecké. V r. 1881 sloužil opět v kazatelské stanici reformované církve v Panenském Týnci a odtud byl r. 1885 povolán jako kazatel druhého sboru Svobodné evangelické církve české v České Skalici. Když pak tento sbor byl přijat v roce 1888 do Svobodné reformované církve, přešel kazatel Václav Vališ do Prahy a sloužil v rozsáhlém sboru pražském. V roce 1889 (19. května) byl ustaven náš samostatný sbor na Vinohradech a Václav Vališ, tehdy padesátiletý, stal se jeho prvním kazatelem. Na Vinohradech požehnaně působil osm let. Zemřel 20. dubna 1897. Byl svérázným křesťanem veliké víry, hluboké opravdovosti a výrazné lásky k Bohu a ke všem hříšníkům i nezištné obětavosti ke všem odvětvím práce na vinici Páně. Měl požehnaný vliv na některé jednotlivce, kterým sloužil svou opravdovostí. Ti se pak stali oporou naší práce, např. na Litomyšlsku. Vedle pastýřské péče o sbor byl čelným funkcionářem Křestanského spolku mladíků (tajemníkem a místopředsedou) a vedl i ústav tohoto spolku, který se jmenoval Domovina. Šlo o ústav pro mravně ohrožené dívky. Domovinu vedl vskutku s otcovskou péčí. Spolek Domovina V plně žijícím organismu novozákonně budované církve nechybí ani sociálně-diakonická služba. Svobodná reformovaná církev v sedmém roce své existence zaměřila svoji tehdejší sociálnědiakonickou činnost na záchranu dívek a mladých žen, které propadly prostituci. I tuto činnost ovšem musela státem neuznaná církev vykonávat na spolkovém základě. Spolek Domovina vznikl na ustavující schůzi v prosinci 1886. Ze skutečnosti, že se nově vzniklá církev rozhodla v sociálně-diakonické oblasti zahájit činnost právě v tomto směru, můžeme usuzovat, že prostituce byla i v 80. letech předminulého století velkým
morálním a sociálním problémem a že pohled na mladé prostitutky vháněl tehdy mnoha členům naší církve slzy do očí. Bylo to období, kdy mnoho velmi mladých děvčat z venkova přicházelo do Prahy a dalších velkých měst do služby a učení. Často přijížděly samy a nezkušené a nepoučené už při příjezdu končily na nádražích v rukou náhončích veřejných domů.V průběhu roku 1887 si spolek pronajal domek vedle vily Koulky (zemědělská usedlost) na Smíchově čp. 189 (vila Koulka dosud stojí, památkově chráněna, v ul. Křížové nad Smíchovským nádražím). V tomto malém domku působila Domovina do konce října 1888. Byl to malý objekt se základním vybavením. Ve zprávě z roku 1888 se píše: „Prostředky naše skrovničké nedovolovaly širší činnost.“ Pomýšlelo se na zakoupení nebo nájem příhodného objektu. Po pilném hledání odhodlala se správa spolku ke koupi domu č. 159 v Braníku. Spolek již v té době dostal výpověď z domku u Koulky. Zánovní domek (z roku 1881) se zahradou byl zakoupen za 5 150,- zlatých. Ve výroční zprávě z února 1889 čteme: „Slavnostním dnem spolku bylo otevření útulny Branické dne 9. 11. 1888, kteréž se dělo za hojného účastenství členů a přátel spolku.“ Na výroční schůzi 17. 4. 1894 se ve zprávě konstatuje, že „dům sešel, takže je potřebí velkých oprav. Jedná se o koupi jiného a prodej starého“. Ve zprávě o valné hromadě dobročinného spolku Domovina za správní rok 1895-96 je mj. uvedeno, že v srpnu 1895 se přestěhovali do nového ústavu ve vile Slavětínka na Žižkově v těsné blízkosti vily Terezy v dnešní Italské ulici. Kolem roku 1970 byla zbourána. Spolek Domovina se svou sociálně-diakonickou činností byl jediný tohoto druhu v celém Rakousko-Uhersku. Dokonce se lze domnívat, že podobné zařízení u nás nebylo od dob Jana Milíče z Kroměříže a jeho Jerusaléma v předhusovském období. Tento názor byl o Domovině vyjádřen v dobovém tisku několikrát. První taková zpráva byla otištěna v jednom z nejserióznějších časopisů, který kdy v českých zemích vycházel. Byla to Naše doba, kterou založil a redigoval prof. dr. T. G. Masaryk. Kazatel František Urbánek (fotografie na pozadí stránky), když v lednu 1898 musel opustit hrubolhotecký sbor reformované církve a byl bez hmotného zajištění, pracoval na pozvání prof. T. G. Masaryka v redakci Naší doby. V letech 1898 a 1899 to byl nejpravděpodobněji on, kdo otiskl v Naší době podrobný výtah z výroční zprávy spolku Domovina. V Naší době (roč. 5/9:863, 1898) čteme: „Spolek náš má předůležitý cit a žel nemá v Čechách soka. V Anglii, Americe, v Německu jest mnoho takových spolků, ale v zemi Husově a Milíčově jen jeden spolek k vydržování ústavu pro mravně zpustlé ženy a dívky. Za rok bylo v ústavu 21 chovanek. Kdo můžeš, podepři Domovinu!“ Ještě další zajímavost je spojena s Domovinou. V den svých narozenin, 7. 3. 1899, měl prof. T. G. Masaryk na podnět spolku Domoviny přednášku „O mnohoženství a jednoženství“. Současný český spisovatel Pavel Kosatik informuje ve své knize „Osm žen z Hradu“ (1993) o tom, že paní Charlotta G. Masaryková spolupracovala se spolkem Domovina už od jeho založení v roce 1886. dostal
do
krize.
V druhé polovině prvního desetiletí 20. století se spolek Ještě v roce 1907 v Kalendáři Mír čteme inzerát, že „se přijímají ženy a dívky... vila Slavětínka, čp. 467 Žižkov“. V roce 1908 se dočítáme v Betanii, „že spolek Domovina netěšil se v Praze zvláštní přízni veřejnosti. Nyní zakoupil statek v Sázavě u Davle, kamž i ústav loňského roku (tedy 1907) přesídlil“. Ale už na podzim téhož roku přináší Betanie informaci, že „vidělo se prospěšnějším přenésti ústav zpět na staré místo na Žižkov do vily Slavětínky“. V zápise z výroční konference Svobodné církve reformované v roce 1910 je stručná poznámka: „Domovina dosud nezanikla, protože má své závazky, kterým musí dostáti.“
A konečně v 1. pololetí 1911 přináší Betanie „Důležité upozornění o Domovině. Dne 8. února 1911 konána mimořádná valná hromada. Bylo usneseno spolek Domovinu rozpustit. Nestačili jsme na úkoly, které nám stanovy ukládaly. Všichni bratři, kteří dříve v této práci stáli, jsou zahrnuti prací, a proto neměli více radosti tímto způsobem v této práci pokračovati. To neznamená, že přestáváme pečovat o ztracené a bloudící duše ...“ Po 25 letech přestala existovat první ze sociálně-diakonických aktivit naší církve. Ústavem Domoviny prošlo několik desítek, možná přes 100 dívek a mladých žen. Podrobnější údaje nejsou známy. Jenom nebeský Otec ví, kolika z nich bylo poslouženo k nalezení cesty k novému životu. Připomeňme, že v roce ukončení činnosti spolku Domovina již ve Svobodné reformované církvi pracovaly různé spolky: Evangelická jednota - sirotčinec; Podpora; dále byla provozována letní dětská ozdravovna; v berounském sboru sloužili tehdejším bezdomovcům prostřednictvím misie mezi (jak se říkalo) „bratránky“ a připravovala se služba domova důchodců „Starobinec“. Naše církev se podílela i na práci Diakonie (společně s dalšími evangelickými církvemi). V prvním desetiletí existence církve se postupně oddělily čtyři samostatné sbory od původního sboru pražského. Byly to v roce 1885 sbor táborský (25. 5.) a sbor stupický (19. 6.). V roce 1888 se připojil k Svobodné reformované církvi sbor českoskalický (v květnu). O rok později při církevní schůzi (patrně to byla 1. „konference“ Svobodné reformované církve v květnu 1889) se rozdělil pražský sbor na dva: pražský v Truhlářské ulici a vinohradský v ulici Mikovcově. Do druhého desetiletí vstupovala tedy Svobodná reformovaná církev s 5 sbory. Zástupci těchto sborů se u příležitosti 10. výročí založení Svobodné reformované církve sešli, aby dobrořečili Pánu Bohu za jeho předivnou milost i trpělivost, kterou mladé církvi prokazoval. Nebyla v tom prvním desetiletí jen radostná období (jak bylo výše už připomenuto), ale též dny a měsíce, kdy byla církev v žalostném stavu a bez požehnání. Při této konferenci bylo zhotoveno tablo zástupců všech pěti sborů a bylo darováno zástupci americké misijní společnosti bratru Albertu W. Clarkovi (fotografie na pozadí stránky), který působil v českých zemích přes 40 roků. Toto tablo se v malé ofotografované podobě zachovalo do naší doby, žel nebylo popsáno, takže asi u 5 bratří a sester neznáme jejich jména. Založení Křesťanského spolku mladíků (KSM) Křesťanský spolek mladíků byl založen 25. března 1886. Stalo se tak v modlitebně Svobodné reformované církve v Rybné ulici v Praze l při první valné hromadě za účasti nejméně pěti desítek mladých lidí. Slavnostní proslov na text z 2. knihy Samuelovy 18,29a „Dobře-li se má syn můj?“ přednesl kazatel A. W. Clark, jeden z amerických misionářů. Zprávu o ustavujícím shromáždění přinesl časopis Betanie ve 4. čísle 4. ročníku, které vyšlo 1. dubna téhož roku. Asi nás překvapuje archaicky znějící název vzniklého spolku a také to, že se většinou mluvilo jen o „mladících“. Jsme ale v poslední čtvrtině 19. století. Tehdy byla úplně jiná společenská situace. Většina spolků měla ve svých řadách jen muže. Volební právo žen bylo hudbou budoucnosti. Mladé dívky ze „spořádaných“ rodin nemohly bez doprovodu dospělých z vlastní rodiny nebo z jejího nejbližšího okruhu navštívit žádnou schůzi ani shromáždění. Žena s vyšším nebo dokonce vysokoškolským vzděláním byla ojedinělou výjimkou. V červnu 1886 oznamuje Betanie, že 17. května byla „tichá, avšak srdečná slavnost odevzdání spolkových místností KSM svému účelu za účasti více než 150 osob“. Bylo to v Martinské ulici č. 4, kde dalších pět roků spolek sídlil. V roce 1891 se společně se sborem přestěhoval do modlitebny v Petrské ulici. Myšlenka shromažďovat mládež seskupenou kolem církevních sborů a organizovat akce pro využití jejich volného času během celého týdne k nám přišla s misionáři „American Boardu“ v roce 1872. Již od poloviny 70. let pořádal dr. A. W. Clark biblické a vzdělavatelné hodiny pro dospívající chlapce a mladé muže. Když v roce 1879 přišel do Prahy student Alois Adlof, vytvořil i on kroužek mladých lidí, scházejících se i mimo pravidelná shromáždění. Nejpřednějším úkolem a cílem celého spolku bylo získávat mladou generaci našeho národa pro Pána Ježíše. K tomu sloužila velice pestrá činnost, do té doby naprosto neznámá. Svědčí o tom některé z názvů samostatných schůzek nebo odborů spolku, které se o činnost staraly: biblická, modlitební, vzdělávací (např. přednášky z různých oborů, výuka cizím jazykům, hudbě, těsnopisu atd.), literární (spolek vlastnil knihovnu a čítárnu časopisů). Nejdůležitější byl odbor „zvací“ - dnes bychom jej nazvali misijní a evangelizační. Dalšími byly odbor pěvecký a odbor „střádalů“, což byla jakási vzájemná spořitelna členů spolku. Od roku 1893 byl pěstován ve spolku i tělocvik (po vybudování nové modlitebny v Soukenické ulici byla v prostoru dnešní jídelny tělocvična s nářadím). V prvních třech desetiletích měl KSM
výrazně mezidenominační charakter. Již koncem prvního desetiletí KSM se uplatnily snahy po oficiálním rozšíření práce spolku o dívčí složku. V roce 1897 - pouhý rok po založení filiálky KSM v Praze na Královských Vinohradech - zde vznikl i křesťanský spolek dívek Marta s cíli vzdělávacími, dobročinnými a humanitárními. Byl to lokální základ dívčí varianty KSM. V roce 1907 pak vznikl sesterský odbor KSM, který až do přeměny KSM ve Svaz křesťanských spolků mládeže tuto důležitou složku činnosti zajišťoval. Velice rozsáhlá a požehnaná byla činnost vydavatelská. Jen sám nebeský Otec má přesně zaznamenáno, kolika čtenářům časopisů, knih a brožur vydaných KSM posloužilo ke spasení i psané slovo. Bratr František Zdychynec, kazatel a dlouholetý předseda KSM, již v roce 1926 odhadl, že KSM vydal za 40 let své činnosti na 200 publikací v celkovém nákladu jeden a tři čtvrti milionu výtisků. Křesťanský spolek mladíků v roce 1904
Z HISTORIE KRÁLOVSKÝCH VINOHRAD V místech dnešních Vinohrad panovala dříve klidná idyla polí, zahrad a především vinic. Samostatnou obcí se Královské Vinohrady staly teprve roku 1849. Název Vinohrady vznikl podle vinohradů, zakládaných na popud Karla IV. po založení Nového Města. Vinice postupem let upadaly, takže v 18. století se na jejich místě již nacházely různé usedlosti a letohrádky. Na začátku 19. století byly v místech tzv. Sahary za hradbami Nového Města založeny Wimmerovy sady, aleje ovocných stromů a růží, uchovaly se však jen asi do r. 1830. 13. 6. 1849 byly na základě gubernálního nařízení sloučeny usedlosti za branami Nového Města. Tím vznikla samostatná obec Vinohrady, zhruba v rozsahu dnešních Vinohrad a Žižkova. V roce 1866 se započalo s bořením pražských městských hradeb a nastal stavební boom. V roce 1875 došlo k rozdělení Vinohrad na Královské Vinohrady a Žižkov (o pojmenování Královských Vinohrad bylo rozhodnuto už v roce 1867). 15.-16. listopadu 1875 pak proběhly první volby do obecního zastupitelstva. Už za čtyři roky, 26. 9. 1879, byly Královské Vinohrady povýšeny na město a 7. 2. 1890 bylo císařem povoleno používání městského znaku.
Po oddělení Žižkova stálo vinohradské zastupitelstvo před nelehkým úkolem zajistit obecní záležitosti vlastními silami. Hned po svém prvním zasedání se rozhodlo postarat o školu, radnici a další potřebné úřady. Zároveň se dohodlo na ponechání jména Královské Vinohrady. Od 80. let 19. století do 20. let 20. století probíhal na Královských Vinohradech velký stavební ruch. V roce 1913 bydlelo v 1 682 vinohradských domech přes 84 000 obyvatel a Královské Vinohrady se staly největší částí budoucí Velké Prahy. Ve velmi krátké době bylo dosaženo pozoruhodných úspěchů. Do roku 1882 byla vybudována vodárna v Podolí, která zásobovala vodou vinohradské domácnosti, a v roce 1897 byl zahájen provoz elektrické tramvaje, jejíž dráha vedla po vinohradském území. Brzy vyrostlo na Vinohradech i kamenné divadlo, Národní dům, novogotický kostel sv. Ludmily, řada výstavných škol, sady, moderní nemocnice a další. Vývoj počtu domů a obyvatel Královských Vinohrad rok domy stálí obyvatelé Dějiny Královských Vinohrad podle 1754 51 136 E. Pocheho z roku 1948 1843 69 169 Královské Vinohrady byly na konci 19. stol. 18?? 75 1.274 zcela novou čtvrtí, která vyrostla na rozlehlém 1857 93 1.688 území, které až do té doby bylo z větší části 1869 205 5.318 kultivovaným přírodním sadem, prostoupeným 1875 589 polnostmi, alejemi stromů, zahradami a po rozdělení na Královské Vinohrady a Žižkov: drobnými usedlostmi, jejichž jména se dodnes 1875 235 8.930 užívají v pojmenování ulic, domů i hostinců (Smetanka, Švihanka, Pštroska, Zvonařka, 1880 343 14.831 Kravín, Nigrinka aj.). Označení čtvrti dodnes 1890 703 34.531 zachovává původní ráz této krajiny, která byla 1900 1.080 52.504 již od doby Karla IV. osazena řadami vinic, 1903 57.000 z nichž se do dnešní doby zachovala pouze 1910 77.120 jedna na úbočí pod Gröbovkou. Jednu z nejstarších vinic za Koňskou bránou (dnešním 1921 1.750 83.367 Národním muzeem) zde měl proslulý pražský 1980 2.355 lékárník doby Karlovy, Angello z Florencie, 1985 70.963 jehož rodu patřila vinice až do 16. století. V 17. století připadla klášteru svatojakubskému, od něhož ji roku 1783 koupil hrabě Josef Emanuel Canal z Malabaily, který na jejím území zřídil překrásný anglický park Kanálku, plný vzácné vegetace, přičemž založil dvorec pro chov ušlechtilé domácí zvěře a roku 1793 vegetační a fyziologickou stanici. Roku 1811 tu byl zřízen i malý pokusný cukrovar. V parku byla i posluchárna botanických věd, v níž přednášel Josef Svatopluk Presl. Celek byl vzácným a široko proslulým, veřejně přístupným útvarem zušlechtěné přírody, v němž se vedle studia konalo mnoho zahradních slavností. Po hraběti Canalovi vlastnil Kanálku továrník Moric Zdekauer, za jehož éry byla zahrada stálým hospodářským výstavištěm. Počátkem 20. století byla Kanálka zrušena a její pozemky r. 1901-1903 rozparcelovány na staveniště, na nichž vznikla novější část nového předměstí Vinohrad. Náhradou za tuto přírodní rezervaci zřídila obec roku 1902 severně odtud rozlehlé Riegrovy sady. Ty vznikly spojením zakoupených pozemků Heineových a usedlostí Saracinka, Švihovka a Kuchyňka (na severním a východním konci dnešních sadů). Druhou přírodní enklávou, na níž byla vybudována obec Vinohrady, byly Wimmerovy sady s vinicí, zahradami a alejemi, zřízené ve stejné době jako Kanálka baronem Jakubem Wimmerem na širokém prostranství zvaném Sahara, jižně od Kanálky směrem ke Karlovu. Po Wimmerově smrti roku 1822 sady zpustly a později byly částečně obnoveny, vznikem Gröbovy zahrady. V roce 1849 byla na tomto území ustavena obec, nazvaná Vinohrady. Tento název udržel jižní část území, které bylo po odtržení severní části Žižkova roku 1879 povýšeno na město. Stavební rozmach Vinohrad, který tu zničil překrásný přírodní obvod vnitřní Prahy, spadá do poslední čtvrtiny 19. a počátku 20. století. Tehdy tu vzniklo mnoho veřejných budov a velké množství činžovních domů, lemujících síť ulic, vějířovitě se rozbíhajících z hlavního náměstí (dnes náměstí Míru).
Území Vinohrad s příznivým terénem a blízké centru Prahy se stalo předmětem stavební horečky, jež podstatně rozšířila plochu hlavního města, ale umělecky téměř vůbec nic nepřinesla. To bylo částečně napraveno až po druhé světové válce, kdy byla zastavěna poslední volná prostranství některými stavbami s pozoruhodnou architekturou. Náměstí Míru před sto lety V r. 1875 se původní obec Vinohrady rozdělila na dvě části, Královské Vinohrady a Žižkov. Byl to důsledek rozdílných ctižádostí obou nových obcí i toho, že tak velkou obec bylo obtížné spravovat. Obecní úřad Královských Vinohrad sídlil provizorně v budově v Kanálské zahradě, ale ta nepostačovala záměru radních vybudovat z Vinohrad moderní velkoměsto. Jednou z podmínek povýšení obce na město byl totiž urbanistický záměr, či lépe stav. K městu patří centrum - náměstí s veřejnými budovami. Těmi nejdůležitějšími jsou radnice a kostel. Vinohradské centrum bylo naplánováno v průsečíku Vršovické silnice a Růžového stromořadí, tedy dnešních ulic Anglické, Francouzské a Jugoslávské. Je patrné, že jde o náměstí Míru, které se ovšem původně jmenovalo Purkyňovo a existovalo tehdy pouze v plánech. První veřejnou budovou, která zde vyrostla, byla právě radnice. Dvoupatrová nárožní budova nesla prvky tehdy oblíbené neorenesance, nároží zdobila věžička s hodinami a na průčelí byla vyvedena sgrafita, představující Karla IV., sv. Václava a Jiřího z Poděbrad od malíře Viktora Barvitia, a heslo: „Volnost, rovnost a svornost". V zadním traktu vznikla zasedací síň, zdobená kazetovým stropem a obložením stěn, ve které byl umístěn nápis: „Léta Páně 1878, když slavena byla pětistyletá památka úmrtí císaře Karla IV., otce vlasti a zakladatele Vinohradů, dokončena jest tato radnice, vystavěna nákladem obce Královských Vinohradů za Viléma Vlčka, toho času starosty jejího.“ Je zajímavé představit si, v jakém prostředí jistě velkolepá radnice stála. V těsném sousedství napravo byla spolu s radnicí vystavěna i škola. Nalevo přes ulici stál také neorenesanční činžovní dům, na jehož místě dnes stojí palác Valdek. Při pohledu z oken radnice však bylo domů vidět pramálo. Jen vzadu vpravo bylo vidět domy, tvořící zatím pouze pravou uliční frontu dnešní Francouzské ulice. V prostoru dnešního náměstí Míru bylo pole, za ním mezi stromy, zájezdní hostinec Kravín s proslulou Pištěkovou arénou, na severní straně dnešního náměstí se rozkládala zahrada Eichmanka neboli Štikovna a na jižní straně stávala usedlost Kuchyňka s rybníčkem. KRÁLOVSKÉ VINOHRADY V DATECH 1348 až 1358 - na nařízení Karla IV. je prostor za městskými hradbami osazován vinnou révou, vlastník je po 12 let osvobozen od placení daní 2. pol. 18. stol. - úpadek vinařství, zakládání četných usedlostí a letohrádků 1783 - zrušení úřadu perkmistra (správce vinic) Josefem II. 1800 - veřejnosti zpřístupněn park Kanálka 1848 - viničný obvod (kouřimského kraje) byl zrušen, vinice zanikly 13.6.1849 - spojeny osady za hradbami Nového Města, vznik Vinohrad srpen 1849 - zřízeno první divadlo, Aréna ve Pštrosce, resp. Královské Stavovské letní divadlo 1866 - počátek boření městských hradeb 7.1.1867 - císař uděluje název Královská obec Vinohrady, respektive Královská Vinohradská obec 1871 - zprovoznění železniční dráhy vedoucí katastrem Vinohrad a nádraží Franze Josefa I., dnes Hlavní - Wilsonovo nádraží 1875 - Vinohrady rozděleny na Vinohrady I (354 stavení) a Vinohrady II (235 stavení a 8 930 obyvatel), Vinohrady I přijaly po dvou letech jméno Žižkov 15.-16.11.1875 - první volby do vinohradského obecního zastupitelstva 29.11.1878 - slavnostní otevření radnice 26.9.1879 - Královské Vinohrady povýšeny na město, rakouský centralismus tak brání vytvoření velké jednotné české metropole
1882 - vybudována přečerpávací stanice s elektrárnou (do čerpací stanice v Podolí vedlo potrubí 3,5 km dlouhé, vodojem pojal 3 000 kubíků vody), po devíti letech vystavěna vodárenská věž 1.8.1883 - zahájen provoz koňské dráhy na Vinohradech, trasa Můstek - Zvonařka 1884 - započato s dlážděním ulic 23.1.1890 - František Josef I. uděluje městu městský znak 25.6.1897 - zahájen provoz vinohradské elektrické dráhy na trase Muzeum - Flora 1905 až 1907 - stavba Divadla na Vinohradech 26.11.1908 - první stálé kino, Grand Bio Koubek na Palackého (dnes Francouzské) ul. únor 1920 - přijat zákon o vytvoření Velké Prahy 1.1.1922 - Královské Vinohrady součástí Prahy, Praha má 19 městských částí (od r. 1947 dvacet), Vinohrady jsou částí dvanáctou 1924 - poslední vinohradské pole ustupuje novostavbě (Orbis) 1.4.1949 - Praha rozdělena na 16 obvodů, Královské Vinohrady spadají pod Prahu 2 a Prahu 12 1.7.1960 - Praha rozdělena na 10 obvodů, Král. Vinohrady jsou v druhém, třetím a desátém obvodu 1968 - oficiální název zkrácen na Vinohrady.
ZEMĚ KORUNY ČESKÉ V RAKOUSKO-UHERSKÉ MONARCHII A PRAHA NA PŘELOMU STOLETÍ Zápas o univerzitu 1882-1905: 28. únor 1882. Jedním z národně emancipačních požadavků české reprezentace na říšské radě bylo ustavení češtiny jako jazyka rovnoprávného s němčinou při výuce, zkouškách i vědecké práci. Jednání na půdě parlamentu umožnilo Čechům tento problém vyřešit, i když sami zpočátku nepředpokládali okamžité založení samostatné české univerzity. Nejvyšší císařské rozhodnutí z roku 1881 ale schválilo univerzity dvě pod jedním názvem Karlo-Ferdinandova. Obavám z toho, že dojde k počeštění inteligence v Českých zemích s perspektivním vyústěním státoprávním (federalizace mocnářství), mělo předejít císařské ustanovení, že státní zkoušky musejí zaručit úplnou schopnost absolventů české univerzity používat v případné státní službě němčinu. Profesoři se mohli rozhodnout, STUDENTI NA ČESKÉ UNIVERZITĚ v letech 1882-1905 na které 1882/83 1887/88 1892/93 1897/98 1902/03 1904/05 z obou univerzit budou muži 1055 2461 2733 2858 3550 3846 působit. Semináře a ženy 171 kliniky se dělily podle bohoslovci 159 141 127 130 toho, jak rozhodl jejich právníci 702 1102 1185 1551 1976 1809 přednosta. Většina se lékaři 1056 1098 678 350 443 stala součástí německé filozofové 353 300 291 488 1097 1635 univerzity, kromě Češi a Slováci 1035 2445 2723 2835 3364 3658 botanické zahrady a Němci 5 1 2 1 6 1 univerzitní knihovny, jež Poláci 4 5 5 1 3 4 obě zůstaly společné. Rusové, Rusíni, Ukrajinci 1 45 5 Rozdělení se okamžitě Srbové, Chorvati, Slovinci 1 3 1 15 40 40 týkalo fakulty filozofické Maďaři 2 1 a právnické; lékařská jiní 8 7 2 4 1 fakulta se rozdělila římští katolíci 1015 2340 2587 2708 3274 3597 z technických důvodů pravoslavní 7 6 3 9 7 2 až v následujícím roce, evangelíci 18 66 83 71 71 46 teologická až v roce izraeliti 14 48 59 70 84 52 1891. Filozofické fakulty jiní 8 zůstaly v Klementinu, bez vyznání 1 1 23 3 právnické v Karolinu. cizí státní příslušníci 12 10 6 13 13 14
VÝZNAMNÉ UDÁLOSTI VLÁDY CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA I. V ZEMÍCH KORUNY ČESKÉ PAMÁTNÉHO ROKU 1905 1. 1. Bylo oznámeno složení nové vlády v čele s ministerským předsedou Pavlem baronem Gautschem. Českým ministrem krajanem se stal Ant. rytíř Randa. 3. 1. V Brně náhle zemřel malíř a kreslíř Felix Jenewein (* 4. 8. 1857), představitel tzv. generace Národního divadla. 9. 1. V Praze zemřel básník a novinář Jan Spáčil Žeranovský (* 26. 1. 1857). Jako jeden z prvních uváděl lidové nářečí do poezie. Překládal V. Huga a José M. de Herédia. 17. 1. Prudká vánice na Českomoravské vysočině přerušila železniční dopravu. 29. 1. V Praze na veřejné schůzi protestovali sociální demokraté proti petrohradské „Krvavé neděli". leden V Praze na Výstavišti se konal první český autosalon, pořádaný Českým klubem motocyklistů a Českým klubem automobilistů, který během tří dnů navštívilo 11 000 osob. Pražský tělocvikář A. Krištof založil nový sport - českou házenou. Roku 1907 pak vznikl kroužek Házená Praha, r. 1908 byla vydána první pravidla. 5. 2.-12. 3. V Praze v pavilonu spolku Mánes byla uspořádána výstava norského malíře E. Muncha, která významně ovlivnila české výtvarné umělce. 28. 2. V Praze zemřel fotograf Jindřich Eckert (* 22. 4. 1833). 18. 3. Vodoprávní komise schválila firmě Vladimíra Vaňka ze Zdib dovoz pramenité stolní vody do Prahy. Pro bohaté se tak částečně vyřešila kritická situace s pitnou vodou v hlavním městě. 25. 3. Byla zahájena dvoudenní slavnost otevření Národního domu v Liberci. 14. 5. V Praze na Výstavišti byla otevřena v provizorní budově Moderní galerie. 12. 6. V Praze zemřel historik Vácslav Vladivoj Tomek (* 31. 5. 1818), vedle Palackého nejvýznamnější český historik 19. stol. 19. 6. Volbou ústředního výboru Českoslovanské strany agrární všech zemí Koruny české došlo k oficiálnímu sjednocení agrárních stran, ale zemské organizace se i nadále vyvíjely autonomně. 20. 6. Na Moravě se následkem průtrže mračen rozvodnila řeka Vlára a Slavičínský potok. Divoká voda strhla mosty, silniční a železniční náspy a 42 domů. 22.-23. 7. Společná zemská konference českých a německých sociálních demokratů v Praze jednala o jednotném postupu strany v boji za všeobecné hlasovací právo. 26. 8. V Lipníku nad Bečvou zemřel Jan Neff (* 6. 5. 1832), velkoobchodník, vlastenec a mecenáš. V Praze na Příkopech vlastnil vyhlášený obchod s uměleckými předměty, který patřil k prvním pražským ryze českým obchodům. 8. 9. V Praze byla založena Ústřední jednota čs. šachistů, první šachový svaz v Rakousko-Uhersku. 24. 9. Před zahájením zasedání říšské rady uspořádala sociální demokracie v Praze na Havlíčkově náměstí manifestační tábor lidu (30 000 účastníků) za volební reformu. 30. 9.-3. 10. V Brně se odehrály prudké národnostní střety. 1. 10. V Naardenu v Holandsku bylo otevřeno na radnici Komenského muzeum. V Kresčaku ve Francii byl za účasti české delegace slavnostně odhalen pomník Janu Lucemburskému. 8. 10. V Olomouci vypukly národnostní nepokoje. Vojsko bylo uvedeno do pohotovosti, veřejné budovy obsazeny četníky, v některých českých domech byla vytlučena okna. 10. 10. V Praze při zahájení zasedání českého sněmu proběhly oddělené pouliční demonstrace národních socialistů a sociálních demokratů za volební reformu. 16. 10. V Opavě na slezském sněmu demonstrovali národní socialisté za zpěvu písní Hej Slované! a Rudý prapor za zavedení všeobecného hlasovacího práva. Nového zemského prezidenta Heinolda interpelovali, proč nemluví česky. Obdobné scény se odehrávaly i na schůzi moravského sněmu. 23. 10. Schůze českých žen v Brně vyzvala k bojkotu německého zboží. 31. 10.-13. 11. Zaměstnanci státních drah v království českém zahájili stávku spočívající v přesném plnění předpisů (tzv. pasivní rezistence). 1. 11. V Praze se konala demonstrace za všeobecné hlasovací právo poté, co se rozšířila zpráva, že v Rusku byla přislíbena konstituce. 4.-6. 11. Demonstrace za všeobecné hlasovací právo v Praze skončily krveprolitím. 17. 11. Premiéra Jiráskovy báchorky Lucerna v Národním divadle v Praze v režii Jaroslava Kvapila. 27. 11. Moravský pakt jako řešení česko-německé otázky na Moravě byl potvrzen císařem Františkem Josefem I. (fotografie na pozadí stránky) 28. 11. Ministerský předseda Gautsch v říšské radě potvrdil, že vláda se při práci na volební reformě bude držet principu všeobecného hlasovacího práva. 3. 12. Důvěrníci agrární strany revidovali program strany z r. 1903 a vyslovili se pro zavedení všeobecného hlasovacího práva.
NÁSTIN POLITICKÉ SITUACE U NÁS NA PŘELOMU STOLETÍ F. L. Rieger (fotografie na pozadí stránky) byl českým politikem evropského formátu a vedle Františka Palackého nejvýraznější osobností české reprezentace druhé poloviny 19. století. První Riegrova veřejná vystoupení jsou spjata s Jednotou k povzbuzení průmyslu v Čechách, kde hájil zájmy českého měšťanstva. Již v této době byl významným představitelem nastupující mladé české generace. V revolučním roce 1848 se osvědčil jako dobrý organizátor a řečník. Usiloval o společný postup Čechů a Moravanů, nezávislost Čech na Německu a spolupráci neněmeckých národů v Rakousku s cílem přetvořit Rakousko na federativní soustátí. Po rozpuštění kroměřížského sněmu pobýval dva roky ve Francii, kde navázal řadu styků a studoval národní hospodářství. Roku 1853 se oženil s dcerou Františka Palackého Marií. Během 50. let se věnoval kulturní činnosti a správě velkostatku v Malči. Roku 1858 organizoval vydání českého Naučného slovníku, který do r. 1861 redigoval. Pokoušel se dosáhnout koncese na vydávání českého politického listu. Ta byla nakonec r. 1861 udělena J. Grégrovi na Národní listy. Po celá tři desetiletí pak Rieger stál v čele Národní strany a do konce 80. let byl také víceméně respektován jako vůdce celé liberální české politiky. Jako realisticky uvažující politik přistoupil r. 1879 na ukončení pasivní rezistence. Učinil tak ovšem se státoprávním ohrazením. Během 80. let tak mohli Češi těžit z účasti ve vládní většině, což jim přineslo kulturní i hospodářské zisky. Koncem 80. let se však staročeská strana pod Riegrovým vedením ocitla v krizi. Program celonárodní jednoty neodpovídal současné situaci. Konzervatismus a spojenectví s českou šlechtou spolu s tzv. drobečkovou politikou a punktacemi přivedly staročeskou stranu k zásadní porážce ve volbách do říšské rady roku 1891. Rieger, označený mladočeským poslancem Vašatým za bídného zrádce, se vzdal svých funkcí a nadále pracoval v kulturních institucích. Oslava jeho 80. narozenin r. 1898 se stala národní slavností. S jeho odchodem formálně skončilo také působení vůdcovského principu v do té doby v zásadě jednotné národní politice. Nastoupila rychlá diferenciace politických stran a uskupení s vlastními vůdčími osobnostmi. 22. červenec 1905 Revoluce v Rusku se stala signálem k aktivizaci sociálního vření i v Rakousku. Protože jednotlivé rakouské sociálně demokratické strany postupovaly samostatně, čeští sociální demokraté si vytkli za cíl dosáhnout reformy volebního systému do českého sněmu. Jejich úsilí vzrostlo poté, kdy vláda 6. 7. prohlásila, že na podzim předloží sněmu vlastní návrh dílčí reformy. Proti snaze zachovat kuriový systém uspořádala sociálně demokratická strana během léta řadu akcí, vrcholící společnou protestní konferencí českých a německých dělníků, která 23. 7. 1905 vydala provolání s výzvou k organizování příprav na hromadný příchod protestujících dělníků do Prahy, plánovaný na podzimní zahájení sněmu. Václavské náměstí 5. 11. 1905 4. 11. 1905 přerostly v Praze demonstrace za všeobecné hlasovací právo do pouličních bojů. Napadené zástupy demonstrantů se policii bránily či na ni útočily cihlami, kamením, dlažbou a lahvemi. Druhého dne se davy za zpěvu revolučních písní shromáždily pod vedením sociálních demokratů na Václavském náměstí. Soše Čechie před muzeem byla nasazena republikánská čapka a ostatní sochy byly ozdobeny rudými prapory. Rozcházející se demonstranty napadla policie a vojsko v ulici na Příkopech. Mnoho lidí bylo postřeleno a raněno sečnými zbraněmi. Na následky zranění téhož dne zemřel sklářský učeň Jan Hubač. Na znamení smutku přerušilo Národní divadlo odpolední představení a zástupy lidu se na paměť bělohorské bitvy vypravily na Bílou horu. Ve večerních hodinách pokračovaly nepokoje po celém městě. Mnoho osob bylo zatčeno a zraněno. 16.-19. listopadu 1905 navrhl moravský zemský sněm v průběhu pouhých čtyř dnů závažné reformní návrhy, jež císař vzápětí potvrdil. Na Moravě pracoval již od r. 1898 tzv. vyrovnávací výbor, jenž měl za úkol reformovat volební řád do sněmu a zároveň vytvořit podmínky pro národnostní smír v zemi. Moravský sněm následně schválil čtyři reformní návrhy sněmem navržené a císařem potvrzené 27. 11. 1905. Šlo o změnu a doplnění zemského zřízení, nový volební řád do zemského sněmu, záležitosti
školství a jazykovou otázku u samosprávných úřadů. Byl snížen daňový cenzus, po vzoru říšské rady vytvořena všeobecná volební kurie a přijat tzv. národnostní katastr, který závazně určoval poměr českých a německých mandátů. Počet poslanců sněmu se zvýšil ze 100 na 151, z toho 149 volených.Ve velkostatkářské kurii bylo voleno 30 poslanců, v kurii městských obcí a obchodních a živnostenských komor 46 (20:20; + 6 OŽK Brno a Olomouc), v kurii venkovských obcí 53 (39:14) a ve čtvrté všeobecné kurii 20 poslanců (14:6). Tzv. Moravský pakt v podstatě znamenal rozdělení země podle národnostní příslušnosti. První návrh volební reformy Vládní návrh volební reformy, přislíbený 28. 11. 1905, vycházel z principu všeobecného volebního práva. Počítal s uzákoněním volebního práva pro muže starší 24 let (ženy přirozeně volební právo neměly pozn. autora) a zvýšení počtu poslanců na 455, z nichž 175 mělo být voleno v Čechách. Předloha byla 27. 3. postoupena zvláštnímu výboru, ve kterém probíhalo jednání o konkrétní náplni reformy. Proti Gautschově předloze se postavili poslanci Polského klubu, kteří se nehodlali vzdát dosavadní převahy nad ukrajinským obyvatelstvem. Jejich rozhodný postup vedl ke Gautschově demisi koncem dubna 1906. Po krátkém období májové vlády prince Konráda Hohenlohe Schilingfürsta v květnu 1906 byla volební reforma dokončena vládou Maxe Wladimira Becka a přijata poměrem hlasů 194:63. DOPRAVA V LETECH 1875-1920 R. 1895 v Mladé Boleslavi zahájili podnikavý knihkupec Václav Klement a turnovský strojník Václav Laurin výrobu velocipedů. Zpočátku se vyrábělo pět modelů pod značkou Slavia; jejich cena se pohybovala v rozmezí od 130 do 160 zlatých. Výroba se neustále rozšiřovala, a proto Laurin s Klementem přistoupili k výstavbě nové továrny, která byla dokončena v roce 1898. V roce 1901 postavili dva lehké quadracykly, dvoumístné čtyřkolové vozíky motocyklového charakteru, poháněné jednoválcovým motorem o výkonu 2,2 kW. V období svých největších obchodních a sportovních úspěchů přistoupili v roce 1905 ke stavbě skutečného automobilu. Výrobky firmy Laurin a Klement, reklama na velocipedy Slavia O stavbu pražské tramvajové dráhy, tzv. koňky, projevil vážný zájem belgický podnikatel E. Otlet, který již měl zkušenosti se stavbou i provozováním koněspřežné dráhy ve Francii v Marseille. 30. 1. 1875 se uskutečnila pochůzka, kdy komise v terénu posoudila projektové plány a se stavbou dráhy vyslovila souhlas. Oficiální povolení ke stavbě vydalo c. k. místodržitelství pro Království české 8. 5., ale již 27. 4. bylo zahájeno tzv. trasírování trati. Spočívalo v zatloukání dřevěných kolíků do míst, kudy měla koňka vést. 3. 5. se začalo s kladením kolejnic u Poříčské brány. Dále trať vedla přes Příkopy a Národní třídu k Řetězovému mostu. Stavební práce probíhaly bez problémů, a tak 13. 9. vyjel na zkušební jízdu první vůz. O dva dny později se uskutečnila technicko-policejní zkouška (kolaudace) hotové stavby. Komise prohlédla trať, vozovnu i vozy a stanovila i způsob jízdy. 23. 9. 1875 vyjelo v 15,15h osm slavnostně vyzdobených vozů koněspřežné dráhy od rozestavěného Národního divadla do pražských ulic. Pražská koňka tak nahradila dosavadní omnibusy. Jízda na malých vozících tažených koňmi byla pomalá, ale počet vozů se zvětšoval. V roce 1882 měla koňská tramvaj 30 vozů a v roce 1896 již 115 vozů a asi 400 koní, délka šesti tratí byla 20 km. Zanikla v roce 1905, když se na její místo již definitivně prosadila elektrická tramvaj.
Dne 18. července 1891 zahájila v Praze na Letné provoz první česká elektrická tramvaj (a současně první česká elektrická dráha). Stalo se tak zásluhou předního českého elektrotechnika Františka Křižíka. Letenská dráha byla soukromým dopravním podnikem a jezdila jen v letní sezóně až do roku 1900.
1896-1897 Vznik dalších pražských dopravních podniků Léta 1896 a 1897 byla bohatá na dopravní události. V Praze postupně vznikaly další samostatné dopravní podniky provozující tramvajovou dopravu. 1896 - Mezníkem v historii městské hromadné dopravy v Praze je 19. březen 1896, kdy zahájila provoz Křižíkova soukromá Elektrická dráha Praha - Libeň - Vysočany. Od té doby je elektrická tramvaj definitivně neodmyslitelnou součástí pražských ulic. 1897 - V tramvajové dopravě začal podnikat také košířský starosta Matěj Hlaváček, který 13. června uvedl do provozu spojení Smíchova a Košíř elektrickou drahou. 1897 - Vlastní dopravní podnik založilo i město Královské Vinohrady. Městská elektrická dráha Královských Vinohrad zahájila provoz 25. června 1897. Ještě v témž roce převzala dráhu pražská obec. Vinohradský motorový vůz č. 2 v ještě nezastavěné části Korunní třídy poblíž vodárny v roce 1897
Sanitní tramvaje z r. 1914
25. června 1897 na samém konci Korunní třídy zahájila provoz vozovna pro Městské elektrické dráhy Královských Vinohrad. Šlo o jednolodní vozovnu o pěti kolejích pro 25 vozů s administrativní budovou, v níž sídlilo vedení Městské elektrické dráhy Královských Vinohrad. Podle předcházejících ujednání připadla 15. prosince 1897 vozovna jako součást Městské elektrické dráhy Královských Vinohrad Praze a jejím Elektrickým podnikům, které ji smluvně využívaly již od 18. září 1897. Zdá se být zajímavé, že příslušná smlouva o prodeji dráhy byla podepsána zástupci obou měst až v srpnu 1907, tedy takřka po deseti letech od vlastního předání. Protože vozovna již v době,kdy ji přebíraly Elektrické podniky kapacitně nestačila rychle se rozvíjející síti Elektrických podniků, bylo naplánováno její rozšíření. Nová stavba proběhla velmi rychle, protože již 1. července 1898 byly uvedeny do provozu další dvě odstavné lodě pro 9 a 36 elektrických vozů a další budovy tohoto areálu. 1. května 1933 zde byl tramvajový provoz ukončen a v roce 1949 jsou odstraněny odstavné koleje - až na jednu a od 25. února 1949 do 2. dubna 1955 je jižní loď vozovny využívána jako vozovna trolejbusů.
Pohřební tramvaj z r. 1917
1908 První autobusy v Praze Dne 7. března 1908 zahájily Elektrické podniky dopravu na první pražské (i české) autobusové lince z Malostranského náměstí na Pohořelec. Brzy byla prodloužena přes Karlův most na Křižovnické náměstí. Pro značné technické potíže byla po nehodě 17. listopadu 1909 doprava bez náhrady zastavena a Praha zůstala bez autobusů.
Autobus Laurin Klement z r. 1908
ZE SVĚTA Počátek 20. století předznamenává všeobecný pokrok. Devatenácté století je mrtvé, ať žije 20. století! Přelom století se stal podnětem pro spoustu velkolepých oslav a také slavnostních projevů. Historické reminiscence byly plné pýchy. Vyhlídky do budoucnosti byly naplněny optimismem a velkou vírou v pokrok. Je to doba nejen světové imperialistické politiky a národního sebevědomí, ale i národní bezohlednosti a samolibosti. Měšťanstvo se v souladu s vývojem doby dostávalo do popředí. Strach z budoucnosti byl tabu. Měšťanstvo v průmyslových státech absolutně ignorovalo pojmy, jako je politika zbrojení, dělnická otázka a demokracie, koloniální konflikty. Lidé mysleli na pokrok, aniž si dělali starost, kam pokrok vede. Optimismu odpovídalo naivní přesvědčení, že problémy se vyřeší samy, že jsou ve své podstatě vlastně nicotné, a není tedy třeba více se jimi zaobírat. Rusko-japonský konflikt na Dálném východě, zahájený japonským přepadem Port Arthuru 9. 2. 1904, vyvolal v Čechách vlnu solidárních manifestačních projevů, mj. se konala i mše za zdar ruských zbraní. Proti nim vystoupila sociální demokracie, která tak učinila z důvodu svého odporu vůči carismu. Tradiční sympatie slovanskému Rusku současně vyjadřovaly odpor proti Trojspolku. V napjatém ovzduší vyvolaném krizí Koerberovy vlády se protiněmecký osten proruských demonstrací odrazil v nárůstu česko-německých střetů v pražských ulicích. Právě Rusko se stalo dějištěm první, byť i neúspěšné revoluce v Evropě 20. století: v roce 1905 došlo v důsledku porážky Ruska ve válce s Japonskem k rozsáhlému stávkovému hnutí, jež mohlo být potlačeno toliko vojenským zásahem. Proslulá bojovnice proti válce Bertha Suttnerová, jež byla českého původu, se v roce 1905 stala první nositelkou Nobelovy ceny míru. Narodila se v Praze a zemřela roku 1914 ve Vídni v předvečer války, které se tolik obávala. Suttnerová zasvětila boji za mír celý svůj život. Jejího nejznámějšího románu Odzbrojte, který vyšel roku 1889, se doslova zmocnilo tehdejší mírové hnutí. Román oslovil široké vrstvy obyvatelstva především svojí jasnou argumentací proti militarismu, za odzbrojení a za řešení mezinárodních sporů jednáním, smírčími soudy a dohodami. Významně se zapsala do života Alfréda Nobela, kterému jako svobodná dělala sekretářku. Po svém sňatku s baronem Suttnerem se vrátila do Rakouska a později tu založila Rakouskou společnost přátel míru. Právem je považována za spoluzakladatelku pacifistického hnutí. Takové a mnohé jiné události stály na počátku sborového domu, ve kterém se dalších 100 let scházel křesťanský sbor Církve bratrské v Praze 2. Co bude s domem dál? Jaké budou jeho konce? Kterého roku bude stržen a za jakých okolností? To ví jen Bůh. Bůh, v jehož rukou je nejen čas, ale i osudy lidí a domů. Je to Bůh, který si nenechá nic předepisovat a má moc měnit lidská rozhodnutí. Rozhodnutí týkající se nás i rozhodnutí týkající se domů. Vždyť sborový dům už jednou měl být zbourán. To bylo po čtyřiceti letech v r. 1945. A přece tomu chtěl Pán Bůh jinak. Co s domem bude dál? Moudrý Šalamoun v Bibli, v knize Kazatel, praví: „Vždyť člověk nezná svůj čas ... Nad každým děním nastane čas soudu“ (9,12 a 8,6)
DEN SVATÉHO VALENTINA V ROCE 1945 V HISTORII KRÁLOVSKÝCH VINOHRAD A SBOROVÉHO DOMU Čtrnáctého února 1945, tj. na svátek svatého Valentina, proběhl nečekaný nálet amerického letectva na Prahu. Jednou z nejvíce zasažených čtvrtí bylo horní Nové Město a Královské Vinohrady. K náletu došlo odpoledne a provedlo jej asi šedesát letadel. Pumy dopadly na Emauzský klášter, okolí Karlova náměstí (zasažen byl např. Faustův dům, takže se v něm obnovila pověstná díra ve stropě) a několik míst na Vinohradech. Poškozeny byly například Národní dům a Radiopalác. Bombardováním byla zcela zničena budova kina Minuta (Elektra) v zadním traktu Národního domu (dnes tam stojí provozní budova Telecomu). Vážně byla poškozena také synagoga v Sázavské ulici (na obrázku), postavená v roce 1898, takže musela být v roce 1951 stržena. To souviselo asi i s tím, že židovského obyvatelstva na Vinohradech moc nezbylo. Na jejím místě dnes stojí základní škola, na které je pamětní deska. Při náletu došlo k značnému poškození vily Grébovka, tehdy obsazené HitlerJugend. V severní části parku tehdy stávala malá zoologická zahrada, specializovaná na chov plazů. Tlaková vlna vyrazila skleněné výplně terárií a takto osvobození plazi se rozplazili po parku. Podle tehdejší úřední zprávy bylo při náletu zabito 701 osob, z toho 266 mužů, 343 žen a 92 dětí, a raněno 1 184 osob, z toho 372 těžce. Většina obětí byla právě z dnešní Prahy 2. Místem posledního rozloučení s oběťmi náletu se stalo nynější náměstí Míru (tehdy nazývané Říšské). Při odletu bombardéry odhazovaly zbylé bomby, protože s nimi bylo nebezpečné letět zpět a přistávat. Některé pumy tak našly ještě další oběti - ve vilové čtvrti na Balkáně nebo např. na Břevnově ve Šlikově ulici, kde zásahem domu, v němž byl koloniál, zahynulo asi dvacet osob. Otázkou zůstává, proč k náletu došlo - Praha nikdy cílem náletů nebyla, do konce války chybělo (i z tehdejšího pohledu, myslím) několik měsíců... Jedna z teorií praví, že šlo o mýlku - Američané vzlétali z italských letišť a z pohledu od jihu Praha v meandrech Vltavy připomíná Drážďany. Jiná verze sází na ekonomické motivy - někdo u Američanů si spočítal, že málo dotčené průmyslové podniky by po válce mohly být vážnou konkurencí a preventivně je nechal vybombardovat. Osobně bych se klonil spíš k té zmýlené, za ekonomicky motivovaný snad lze považovat nálet na plzeňskou Škodovku v dubnu 1945, ale únorové bombardování Prahy, které nezasáhlo ani železniční uzly, ani žádný průmyslový podnik, jen stěží.
Sborový dům Zasažen byl i sborový dům. Pamětníci z našeho sboru na tuto událost neradi vzpomínají. Nejvíce byl zasažen byt kazatele Josefa Štiftera, otce Ladislava Štiftera, Lydie Procházkové a Slávky Kejřové z našeho sboru. Autentické svědectví Ladislava Štiftera, kterému bylo v té době 16 let, bude asi nejlepším popisem těchto smutných událostí: Každým rokem si vzpomenu na 14. 2. 1945. Bylo mi právě 16 let, kdy americká bombardovací letadla rozbila náš sborový dům. Tehdy jsem přišel o rodinu a ta se od té doby již nikdy nedala dohromady, jak to bylo před náletem.
Žili jsme tehdy před náletem v kazatelském bytě na Vinohradech, kde byl náš otec správcem a kazatelem sboru. Tehdy bylo v rodině Josefa Štiftera už jen 5 dětí, tři bratři Jiří, Jan Blahoslav a Ladislav, dvě sestry Lydie a Noemi. Tři dcery kazatele Josefa Štiftera byly již provdány - Růžena, Bohuslava, Dobromila - a jeden syn už byl tehdy ženatý - Jaromír (byl v té době kazatelem Jednoty českobratrské v Č. Budějovicích). Tito mí sourozenci žili již ve svých domácnostech. Pamatuji si, že 14. 2. 1945 bylo velmi krásné, slunné počasí, obloha byla blankytně modrá a nikde ani mráčku. Na obloze byly vidět po zahoukání sirén jen stříbrné bombardéry. Skoro každý den jsem se na ně díval v přesvědčení, že se nic nemůže stát. Vždyť už zde přes Prahu letěly tolikrát. Ale stalo se. Na Vinohrady začaly padat tříštivé i zápalné bomby. A jedna tříštivá zasáhla náš sborový dům. Zasáhla ho zrovna v místě požárních zdí v patře, kde jsme měli ložnici a velký pokoj do ulice. Jak to vypadalo, přesvědčte se na obrázku, který byl pořízen až při květnové revoluci, takže už bylo uklizeno. Pracoval jsem tehdy jako učeň jemné mechaniky v továrně u Fričů v Americké ulici. Po náletu jsme se všichni zaměstnanci vraceli z krytu, také tam byl zasažen dům, který se částečně sesul na tovární dvůr. Přišel mezi nás pan továrník Frič a řekl nám, kdo bydlíte na Vinohradech, jděte se ihned podívat, jestli se u vás doma něco nestalo. Hned jsem vyrazil s nadějí, že se u nás v Římské nic nestalo. Utíkal jsem Americkou ulicí přes náměstí Míru, chtěl jsem Šubertovou ulicí podle Vinohradského divadla doběhnout do Římské. Už na „Míráku“ jsem přeskakoval nějaké mrtvé, a tak jsem upozornění, že ve Vinohradském divadle je nevybuchlá bomba, ignoroval a utíkal do Římské jako smyslu zbavený. Přiběhl jsem na roh Šubertovy a Římské ulice a zatajil se mi dech, protože jsem uviděl ty ohromné díry v naší ložnici a v arkýři velkého pokoje, uviděl jsem tu spoušť ve velkém sále naší modlitebny a byl jsem z toho zoufalý. Utíkal jsem do sborového domu a tam mi bylo řečeno, že sestra Noemi umírá, bratr Baja že oslepl, maminka má těžké řezné rány na těle, tatínkovi se nestalo skoro nic, jen malé oděrky na těle a tím výbuchem bomby ztratil sluch. Kde jsou? Pane Bože, proč jsi to dopustil zrovna na mé rodiče a sourozence? PROČ? Cítil jsem se, že na nás Pán Bůh dopustil něco, co nikdy nemělo být dopuštěno. Mnoho myšlenek mi lítalo hlavou, ale nebyl jsem ve svém rozhořčení na Pána Boha ani schopen vyprodukovat nějakou myšlenku. Konečně jsem se trochu vzchopil a začal uvažovat. Šel jsem k tatínkovu psacímu stolu, vzal jsem všelijaké doklady, dal je do aktovky a začal jsem se shánět po tom, kde mám rodiče a sourozence, kteří byli v době náletu v bytě. Šel jsem z trosek našeho domova, kde v místnostech do ulice byly jen sutiny ze zdiva, zmizely příčné zdi mezi pokoji v celém patře, zmizel nábytek, piáno, hudební nástroje, skříně, komoda, postele, gauče, křesla, židle, prostě vše bylo dokonale rozcupováno a roztříštěno. Na chodbu plnou sutin jsem vyšel z bytu ze dveří. Konečně jsem zjistil, že tatínek, který byl jako jediný schopen odnosit maminku, bráchu i sestru do sklepa, zůstal velmi činný, sehnal nějaká čistá prostěradla v suterénu, roztrhal je a krvácející maminku, bratra Baju i sestru Noemi obvázal, vyběhl ven na ulici a usiloval o jejich naložení do sanitky. Ta odmítla naše zraněné odvézt, že je zde jen pro Němce. Jelo okolo nákladní auto a to táta zastavil, naše tam naložil a jeli rychle do nemocnice, kde byli ošetřeni ještě dříve, než přijely ty sanitky s Němci. Konečně jsem se také setkal se sousedy, s Javornickými, kteří bydleli nad námi ve třetím patře. Nevěděl jsem kam jít, co mám
dělat, a tak jsem šel se strýčkem Pavlem Javornickým a Věrou (otcem a sestrou našeho minulého pastýře Pavla Javornického) k jejich přátelům do Opletalovy ulice (tehdy se jmenovala Litzova). S Věrou Javornickou, která měla známost s mým bratrem Bajou, jsem večer obcházel nemocnice a hledal naše zraněné. Konečně jsme je našli ve Všeobecné nemocnici na Karlově náměstí, a tak jsme šli zase do té Litzovy ulice. Konečně jsem si vzpomněl , že mám na Kačerově sestru Slávu Kejřovou, a tak jsem se rozloučil s hostiteli i s Javomickými a šel jsem pěšky na Kačerov. Když jsem byl na Pankrácké pláni, začaly zase houkat sirény a bylo slyšet silné výbuchy a byla vidět záře. To byl ten pověstný koberec na Drážďany. Tam hořely i asfaltové silnice. Došel jsem do ulice Na záhonech 36. Zazvonil jsem na zvonek u dvířek do zahrádky a přišel mi otevřít můj milý švagr Bohumil Kejř. Vešel jsem do malého jednopokojového bytečku a tam jsem se shledal se svými sourozenci, kteří byli v době náletu v zaměstnání, a v kuchyni na gauči ležel náš tatínek. Šel jsem k němu s otázkou na rtech. PROČ právě my? „Hochu, uvědom si, že Pán Bůh omylů nečiní a že nám tímto chce něco říci. Upokoj se a chval Ho za to, že jsme všichni zůstali živí.“ Pak mi tatínek znovu vyprávěl, jak se vše událo, jak ošetřil raněné a jak je odvezl do nemocnice na náklaďáku, jak byli ošetřující na ně milí, jak byli obětaví a jak se jim hned věnovali. Dokonce ještě večer se dostavil ke Kejřům i můj nejstarší bratr Jaromír, aby zjistil, co se stalo. Už tehdy jsem si uvědomil, jak z našeho otce vyzařuje ta nesmírná víra a síla pravdivosti jeho slov. Trochu mě to uklidnilo a také i to, že všichni tři těžce ranění žijí, jsou v nemocnici mezi prvními raněnými díky rozhodnosti a obětavosti našeho tatínka. (Boží pomoc těm, kdo v Něj věří.) Druhý den ráno jsem šel s divnými pocity do práce. Zašel jsem za panem továrníkem Fričem a řekl jsem mu, co se nám doma přihodilo. Hned zavolal dílovedoucího a spolu mi řekli, že mohu být doma jakkoliv dlouho, abych mohl pomáhat otci a bráchovi Jurovi s likvidací rumu v bytě. Pak zašel do pokladny a mně, učňovi druhým rokem, odpočítal 5 000,- Kč a předal mi je s tím, abych to předal svému otci jako pomoc do začátku nového budování domova. Poděkoval jsem a potom jsme s tatínkem a bratrem Jurou odstraňovali sutiny a rum z našeho bytu. Pomáhali nám také dva braři z Vinohradského sboru. Bratři Blahoslav Hruda a Pavel Šmoranc (bratr našich sester Mohrové a Baškové), který tehdy dodělával průmyslovku a byl nasazen k tzv. Technische Nothilfe. Denně jsme chodili za našimi nemocnými, nejhůře na tom byl můj brácha Baja a sestra Noemi. Byly to pro všechny tři naše zraněné těžké doby a bomba zanechala značné stopy na jejich tělech. Ale nakonec bud' i za tuto zkoušku naší rodiny oslaven a vyvýšen Pán Bůh. Vždyť bratr Baja ještě v nemocnici, kde mu už nemohli zachránit jedno oko, cítil povolání, aby se stal služebníkem Božím. Brzy po dlouhé rekonvalescenci odjel na teologickou školu do Liding ve Švédsku. Rovněž Noemi po dlouhé rekonvalescenci odjela do biblické školy v Anglii. Maminka se nám vrátila z nemocnice nejdřív, její rány byly způsobeny létajícími kusy těžkého skla ze dveří ložnice. No, a jak jsem vyřešil to své „PROČ?“ - vším, co nebeský Otec dopustil, tím vším byl oslaven a časem jsem si to i já uvědomil. Také jsem si uvědomil, co pro mne osobně znamená naše rodina, co pro mne osobně znamenala sborová rodina, co pro mne osobně znamená sborové obecenství a láska a všímavost bratří a sester, byť třeba rozdílného věku. Měli jsme rozbitou modlitebnu, přijali nás jako své bratři a sestry ze Žižkova, kteří nám zapůjčili svou modlitebnu na neděli odpoledne, dopoledne jsme mívali často shromáždění v Husově domě a v týdnu nám ochotně zapůjčovala modlitebnu v Londýnské ulici Armáda spásy. Prostě náš sbor se scházel pravidelně po celou dobu oprav sborového domu. Dokonce jsme nezanedbávali ani cvičení a službu mužského i smíšeného sboru. Sborový dům se pozvolna za pomoci tehdejšího Vládního vojska dával dohromady. Za přispění i různých jiných organizací, náboženských i světských, někdy v létě v roce 1945 už začal zase Vinohradský sbor Jednoty českobratrské existovat ve svém domě. Pán Bůh byl i skrze tak drastickou záležitost oslaven, celému sboru to pomohlo, lidé začali být obětavější, vstřícnější, laskavější a dovedli znovu předávat víc lásky jedni druhým, ale hlavně našemu Pánu, jemuž buď i za tuto těžkou zkoušku víry čest i sláva. Tolik Ladislav Štifter (fotografie na pozadí stránky).
Publikace Z dějin jednoho sborového domu byla vydána v roce 2005 jako vzpomínka na postavení sborového domu před 100 lety. Fotografie a texty zkompletoval Pavel Mošner, současný kazatel sboru. Materiály jsou převzaty z publikací 120 let v Božích službách; Sto let ve službě evangelia, časopisu Betanie, zápisů ze schůzí staršovstva a členských shromáždění, webových stránek Úřadu městské části Prahy 2 a městské
hromadné dopravy. Autorem první a třetí strany textu je JUDr. Bohumil Kejř. Autorem posledních dvou stran textu je Ladislav Štifter. Korektury provedla Alena Švecová. Tisk byl zhotoven svépomocí. Sazba softwarem Word 97. Vazba provedena prací rukodělnou. Publikace vyšla nákladem 1 kusu s možností přidělání dalších výtisků způsobem DSS (dodělej si sám).
Z DĚJIN JEDNOHO SBOROVÉHO DOMU V PRAZE 2
