Mezinárodní konference Spravedlivá společnost

Mezinárodní konference „Spravedlivá společnost“

Ve dnech 6. a 7. března 2008 se v Praze konala mezinárodní konference „Spravedlivá společnost“. Účelem konference bylo informovat o antidiskriminační legislativě Evropské unie, předávání zkušeností s tvorbou a implementací antidiskriminačních opatření v některých evropských zemích, prezentování úspěšných projektů v oblasti antidiskriminace a vytvoření platformy pro vznik spolupráce nevládních organizací zabývajících se ochranou práv ohrožených skupin a potenciálních obětí diskriminace. Konference se zúčastnili zástupci Evropské unie, představitelé státních institucí a nevládních organizací z Nizozemí, Maďarska, Velké Británie, Slovenska a České republiky. Konference se konala v rámci projektu „Spravedlivá společnost“, který je financován programem Evropské unie Transition Facility a romským programem Institutu Otevřená společnost v Budapešti. Výstupem konference je tento sborník, ve kterém, kromě příspěvků, najdete i charakteristické komentáře, dotazy a odpovědi, jež na konferenci zazněly.

Úvodní řeč Jelena Silajdžić – výkonná ředitelka Slovo 21 Ráda bych vás přivítala jménem občanského sdružení Slovo 21. Hned na začátku se omlouvám za mou češtinu, je docela špatná. Patřím k jedné z diskriminovaných skupin, z řad cizinců, navíc pracuji s Romy, takže se tu docela cítím jako doma, v této společnosti. Rozhodli jsme se uspořádat tuto konferenci, protože se nám zdálo, že se k tématu diskriminace přistupuje často velmi parciálně, že se každý dívá ze svého pohledu anebo z pohledu jenom určitých cílových skupin. Buď z ženského pohledu nebo z pohledu národnostních menšin, cizinců, lidí jiné sexuální orientace, hendikepovaných, tělesně postižených, a tak dále, a tak dále. Navíc se nám dálo, že problém má stejný základ, a že proto by bylo dobré se na jednom místě ve stejnou dobu zabývat touto problematikou, z těch různých pohledů, ale, jak říkám, se stejným základem. Naším cílem bylo mít pohromadě zástupce diskriminovaných skupin a nediskriminovat nikoho. Doufáme, že jsme pozvali každého, aby se této naší konference zúčastnily všechny ty skupiny, které se bohužel takhle cítí. Problém diskriminace není samozřejmě specifikum České republiky, je přítomný všude na zeměkouli, někde méně, někde více. A tím, že tady žije většina z nás, se tomu chceme věnovat komplexně. A myslíme, doufáme, že tím společnosti trochu prospějeme a alespoň se přiblížíme o malinkatý krok k oné ideální spravedlivé společnosti, která neexistuje a ještě dlouho, dlouho existovat nebude.

1

Ode mě je to asi všechno, já nejsem odbornice na toto téma. Spíše tuto otázku cítím a v našem malém občanském sdružení se snažíme pomáhat, aby se tato problematika řešila. A doufáme, že Česká republika, jako poslední stát z Evropské unie, konečně bude mít i schválený antidiskriminační zákon - očekává se to v první polovině tohoto roku - který je samozřejmě jenom formální podmínkou a startem, aby se antidiskriminační problematika řešila a uvidíme, jak to bude fungovat v praxi. Myslím, že každý z nás, kteří jsme tady, k tomu můžeme přispět. A že všichni spolu uděláme mnohem víc než jeden.

Antidiskriminační politika Evropské unie Jan Jařab – člen kabinetu Evropského komisaře pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti Děkuji pořadatelům, že mě pozvali na tuto konferenci a děkuji pořadatelům, že uspořádali takovouto konferenci, která má, jak bylo vidět z programu, záběr obecný, politický, i odborný. Já se v tom, co budu říkat budu držet někde mezi těmito úrovněmi, protože jsem viděl, že v dnešní části programu je celá řada právních odborníků, kteří se budou zabývat konkrétní právní úpravou v jednotlivých zemích nebo v České republice. Pokusím se spíše nastínit odkud vycházíme, proč a kam směřujeme. Proč vůbec potírat diskriminaci? V České republice tato otázka bohužel je aktuální, protože když se podíváme do různých periodik nebo dokonce když si vyslechneme projevy různých politických činitelů, setkáváme se velmi často s názorem, že svoboda znamená i svobodu diskriminovat, a že diskriminovat je vlastně rozlišovat, a že ti, kdo chtějí tuto svobodu nějakým způsobem omezovat, jsou zastánci nadměrné regulace, jsou to jacísi otevření nebo zakuklení socialisté, kteří mají představu, že můžou sešněrovat zejména soukromý sektor svými nekonečnými regulacemi. A že tedy diskriminovat by nanejvýš mělo být zakázáno orgánům státním. Ovšem ve vztazích mezi soukromými subjekty, ať si každý svobodně diskriminuje, jak chce. A nebudu citovat od kolika různých publicistů a politiků jsem různé modifikace tohoto názoru viděl. Myslím si, že je tedy nutné se tímto názorem velmi důrazně a zřetelně zabývat, abychom vysvětlili občanům, proč je potírání diskriminace nezbytné. Já chápu, že tady budu asi spíš kázat k přesvědčeným, ale to už tak bývá. Že na konferencích na toto téma se častěji vyskytnou lidé, kteří asi o nezbytnosti potírání diskriminace přesvědčeni jsou. Ale možná, že poskytnu alespoň určitou argumentační strategii proti těmto velmi rozšířeným názorům v české společnosti. Takže za prvé, první - základní osou je, že se tady střetávají dvě svobody. Údajná svoboda diskriminovat, rozlišovat a za druhé - svoboda nebýt diskriminován. Samozřejmě ti, kdo akcentují tu jednu, tu údajnou první, svobodu diskriminovat, ba dokonce považují tuto jedinou za svobodu, tak hovoří z pohledu silných. Můj komisař, Vladimír Špidla, to velmi pěkně řekl ve své řeči před rokem na zahájení evropského roku rovných příležitostí, kdy trefně poznamenal po jednom takovém projevu, spontánně, že je zajímavé, že toho se vždycky zastávají tedy jednak muži, jednak lidé nepatřící k žádné menšině, zdraví, bohatí a vůbec silní a politicky prestižní. Ti mají vždycky takový pocit, jako že diskriminace je takový pseudoproblém. Že si za to ty slabší skupiny mohou samy, a že konec konců nejlépe by jim prospělo, kdyby se v tomto směru nic neregulovalo. A také tehdy řekl komisař Špidla jednu velice pěknou věc, že vlastně tady u problému diskriminace není jeden ze známých paradoxů,

2

se kterým se setkáváme jinde, tj. že jinde existuje jakási polarita mezi racionálním a empatickým. Dá se říci, že v mnoha věcech musíme vybírat, jestli budeme spíše empatičtí nebo spíše racionální. Ale když se podíváte na problém diskriminace, tak tady racionalita a empatie stojí na jedné straně, protože diskriminovat je samozřejmě neempatické nebo připustit diskriminaci - to popírá empatii, ale popírá to také racionalitu, protože samozřejmě platí, že diskriminovaní se pak nemohou zapojit do společnosti. Samozřejmě z hlediska společnosti, také iracionální. Takže na jedné straně tady máme empatii i racionalitu společně ruku v ruce, a na druhé straně nedostatek empatie a nedostatek racionality. Pak další ten mýtus, o kterém jsem mluvil nebo takový blud, který se často objevuje, že potírání diskriminace je něco, co je tedy nanejvýš výsadou politické levice, zatímco demokratická pravice s tím nesouhlasí nebo že je to něco, co je produktem evropského kontinentálního modelu, ale nikoliv takového toho svobodomyslného - anglosaského. Je tomu přesně naopak, v podstatě v dnešní evropské legislativě vycházíme z britského modelu, tzv. „Race Relations Act“, který má dlouhou historii, sahá až do roku 1967, a který vychází právě z britských liberálních tradic a opírá se o ještě starší americký „Civil Rights Act“ z roku 1964. Je to věc, která je naopak z kontinentálního myšlení přesazena do kontinentálního právního myšlení, a to liberálního anglosaského prostředí. A proč? Je to proto, že tady přece jde o svobodu jedince být posuzován jako jedinec a nikdy ne prostřednictvím nějaké kolektivistické kategorie. Jako že je Rom, jako že je postižený, jako že je někdo jiný. To znamená, má být posuzován jakožto jedinec tam, kde jde o výkon. Ale tam kde nejde o výkon, tam musí být posuzováni všichni jedinci zcela rovnoprávně a nemůžeme připustit, aby se nám v liberální společnosti lidé dělili na nějaké kasty. Takže jediné, co já bych si troufnul říct z politologického hlediska je, že existuje-li legitimní rozdíl mezi dnešní demokratickou levicí a dnešní demokratickou pravicí, je dán vztahem k tomu, co by se dalo nazvat pozitivní akce. To znamená vztah k tomu, zda mají či nemají být kvóty, zda mají či nemají být jiné formy a já jsem spíš třeba někde uprostřed názorově, že mají být nějaké jiné formy pozitivních akcí nežli nutně kvóty. Anebo zda nemají být vůbec žádné - zda toto všechno není přespřílišným sociálním inženýrstvím. Tady si myslím, že na to existují legitimně rozdílné názory. Legitimně rozdílné názory po linii pravice, levice. Ale na to, zda má být zakázána diskriminace, to znamená, aby se kolektivní předsudek uplatňoval, byť i v soukromé sféře, vůči jednotlivci - na to neexistují mezi, řekněme, vyspělými demokratickými proudy rozdíly, zásadní rozdíly mezi pravicovým, levicovým pohledem, protože obojí přijímají právě ten základ, že práva jednotlivce nesmějí být podrobena nějakému kolektivnímu předsudku. A také přijímají pojetí svobody jako svobody, která není založená na nesvobodě druhých. Bohužel, je takový velmi zajímavý teoretik, afroamerický Orlando Peterson, který napsal zajímavou knihu o svobodě v dějinách západní kultury. Bohužel velmi často je svoboda definována tím, že my jako kolektivita jsme svobodnější než někdo jiný. A že si hájíme svou svobodu na podkladě nesvobody druhých. Ale svoboda, tak jak ji koncipujeme v dnešním evropském prostoru, nesmí být takto koncipována, to nesmí být sociálně darwinistické pojetí svobody na úkor někoho jiného. Jak je tomu s Evropskou unií? Jak se Evropská unie dopracovala k tomuto pojetí, které jsem teď vylíčil. Trnitou cestou. Evropská, evropská společenství, tři evropská společenství, posléze jedno evropské společenství, posléze Evropská unie. To všechno byl vývoj, který začínal ze sociálně ekonomické základny a lidskoprávní vidění se do něj dostalo velmi, velmi pozdě. Důvodů je celá řada, jednak praktické, byly to i důvody ty, že na lidská práva tady vždycky byla rada Evropy. Ale i to, co vlastně v evropské antidiskriminační legislativě bylo od začátku, což je zákaz diskriminace žen oproti mužům v oblasti odměňování, bylo primárně motivováno ekonomickými důvody. Šlo o zabránění nekalé konkurence, aby některé

3

země, kde byl vyšší počet žen zaměstnaných, konkrétně Německo, nemohly nekalým způsobem konkurovat jiným, kde byl menší počet žen zaměstnaných, poněvadž tam byly menší ztráty za války, tj. ve Francii (tím, že by přece samozřejmě platili nižší platy ženám než mužům) a zajímavé je, že tato právní zásada, která byla v právním řádu evropském od počátku, našla skutečného uplatnění až vlastně po dvou desetiletích, kdy přišel precedenční rozsudek. Byl to rozsudek v kauze belgické letušky Gabriely Defrenové v 70. roce, který vedl k tomu, že se skutečně toto začalo prosazovat. Poněvadž to byl klasický problém: zda letušky a stewardi jsou dvě různá zaměstnání anebo je to povolání stejné. Zkrátka letušky dostávaly polovic než stewardi, a bylo to odůvodněno: to je přece úplně jiná kategorie, letuška a steward. A pak se ten soudce podíval na to, co ti lidé opravdu dělají, shledal, že je to prakticky totožné. A od takovýchto precedenčních rozsudků se dané právo odvíjelo a postupně se na bázi ekonomickou nabaloval stále více rozměr individuálních práv - toho, že potírání diskriminace žen, a vůbec rovnoprávnost žen, je jeden ze smyslu politiky společenství. Teprve Amsterodamskou smlouvou, to znamená před 10ti lety, se do právního řádu společenství dostává zákaz diskriminace z jiných důvodů než jsou muži - ženy, tedy důvody pohlaví. A máme tam ten slavný článek třináct, který určuje, že má společenství napomáhat členským zemím v potíraní diskriminaci také z důvodů rasového a etnického původu, zdravotního postižení, věku, vyznání či přesvědčení a sexuální orientace. To je ovšem primární právo; a jak se toto promítá do sekundárního práva - do tzv. směrnic. Směrnice to je něco, co je přijato na úrovni společenství, ale musí se ještě jakoby převést, přeložit do práva členských zemích prostřednictvím národních zákonů. To znamená, není to něco, co by automaticky přecházelo do práva členských zemí. Je to něco, co si členské země musejí převést samy. Musejí to udělat samozřejmě právním způsobem tak, aby se jim poskytl do určité míry prostor pro národní specifika, ale zase ne příliš veliký. Musejí dodržet to, co daná směrnice obsahuje. A v tomto směru jsou velice významné ty směrnice, které navazovaly právě na článek 13. Směrnice číslo 43 z roku 2000, která se týká diskriminace na základě rasového nebo etnického původu, a která zakazuje takovouto diskriminaci v podstatě napříč všemi sférami od zaměstnanosti až po oblast přístupu ke službám a ke zboží a směrnice číslo 78, která se týká jenom zaměstnanosti, a která pokrývá důvody, které jsem už zmínil, to znamená zdravotní postižení, věk, sexuální orientaci a vyznání. A na ně pak ještě navázala směrnice, která upravuje přístup ke službám, také právě z důvodu pohlaví, protože tam je celá řada problémů a sporných bodů, tam je daleko rozsáhlejší legislativa, která existovala už před článkem 13. Udělali jsme maximum pro to, aby to Česká republika stihla do svého vstupu v roce 2004. Řešili jsme tuto problematiku v České republice formou střechového antidiskriminačního zákona, což jsme si vyválčili, že to nebude novelizacemi desítek malých zákonů, a myslíme si do teď, že to byl správný přístup. Jenže návrh, který byl v roce 2004 připraven k přijetí, prošel později různými peripetiemi, posléze byl přijat v poslanecké sněmovně, odmítnut jediným hlasem v senátu, vrácen, teď znovu přepracován, oslaben, ale ne však tak oslaben, že by nestál za přijetí. To zdůrazňuji, protože existují i takové názory, že návrh tak, jak je formulován nyní i přes některá dílčí oslabení, by znamenal obrovský skok. Tím netvrdím, že by na něm evropská komise neshledala nějaké vady. Když hovořím o vadách, tak evropská komise má k dispozici různé prostředky, různého stupně řízení, které vedou až případně k tomu, že se podá žaloba k evropskému soudnímu dvoru. Je to takový velmi jemně odstupňovaný proces, kdy se stále komunikuje se členskými zeměmi a cílem je snaha o to, aby si státy samy zjednaly nápravu. Nicméně mohu říci, že u těchto dvou antidiskriminačních směrnic jsme tato řízení vedli proti většině, proti více než 20ti členským zemím, ale míra jejich nedostatečnosti byla velmi různá; šlo někdy o relativně velmi dílčí nebo jde stále o relativně velmi dílčí věci, jako je například ve směrnici

4

číslo 78 - je možné udělat pro náboženské organizace určitou výjimku. Že mohou tedy přihlédnout k víře a k étosu organizace při najímání lidí, ale nelze to provést, podle našeho názoru, tak jako to udělalo Irsko, že řeklo, že prostě tyto náboženské organizace jsou vyňaty, že si mohou dělat, co chtějí. My jsme argumentovali, že ve směrnici je řečeno, že to musí být odůvodněné, tam kde to je odůvodněné a tam, kde je to proporční. Požadavek odůvodněnosti a proporčnosti je něco, co vlastně prochází celým tímto legislativním naším úsilím, že se snažíme samozřejmě nepostihovat ty členské země za věci, které byly skutečně pouhými rozdíly ve formulacích, ale tam, kde se za tím skrývá skutečně věcný rozdíl, tam jsme poměrně důslední a snažíme se opravdu, aby to členské země skutečně napravily. Kromě legislativy má evropská komise k dispozici také další nástroje, poněkud měkčího charakteru, jako jsou finanční zdroje. Například existoval program, protidiskriminační, který se dnes stal součástí širšího programu zvaného „Progres“. Existuje systém takzvaných evropských roků, roků něčeho, kdy je vždycky snaha upozornit na nějaký vážný problém a vyvolat diskusi. Já už jsem zmiňoval, že ten loňský byl evropským rokem rovných příležitostí a letošní je evropský rok interkulturního dialogu - a to jsou hned dvě oblasti, v nichž se Slovo 21 již řadu let angažuje, a musím říct, že v obou velice záslužným způsobem. Snažíme se samozřejmě využívat i znalostí expertů na nás nezávislých, a tak jsme v evropské komisi vytvořili v roce 2006 skupinu, na vysoké expertní úrovni, pro začleňování znevýhodněných skupin etnických menšin obecně, ale samozřejmě se zvláštním přihlédnutím k Rómům a přistěhovalcům, do trhu práce. Byla vytvořena docela zajímavá studie, která byla publikována v prosinci loňského roku. Možná vás bude zajímat, že Jarmila Balážová, která dnes bude moderovat druhou část konference, byla členkou této skupiny, takže vám může na toto téma říci více. Záběr byl spíše orientován na to, jak se dá uplatňovat politika směřující k podpoře rozmanitostí tzv. „Diversity Promotion“, jak se tomu říká, a ne na nějaké sáhodlouhé definice. A to jak na úrovni státu, tak na úrovni soukromé sféry, a dokonce nejlépe ve spolupráci státu a soukromé sféry. Já bych tady asi skončil, a jinak jsem vám samozřejmě k dispozici pro diskusi o dalších konkrétních věcech.

Iveta Pape - moderátorka Mě zaujalo to, co jste říkal v první části o empatii a racionalitě. A chci jenom říct krátce, že se často setkávám se studenty SŠ v rámci různých diskusí, co by diskutérka třeba v rámci projektu „Jeden svět na školách“, a musím říct, že opravdu studentům SŠ chybí pocit empatie, pocit solidarity. Už jsou schopni akceptovat například zdravotně postižené, ale nejsou schopni akceptovat a soucítit s lidmi chudými, s bezdomovci, s lidmi HIV pozitivními, s Romy a s dalšími menšinami. Dokonce jim upírají právo na život, což je alarmující. Empatie a solidarita není něco, s čím se člověk rodí, co je geneticky dané. To je něco, co dostává člověk výchovou, a myslím si, že v tomhle má společnost ještě velký dluh. Další panel je zaměřen na antidiskriminační opatření a jejich implementace ve vybraných evropských zemích. Prosím paní Danielu Gemerskovou ze Slovenska, aby se ujala slova.

5

Antidiskriminační opatření a jejich implementace ve vybraných evropských zemích Daniela Gemerská – Slovenské národné stredisko pre lidská práva, Slovenská republika V první řadě bych ráda poděkovala organizátorům této mezinárodní konference za možnost zúčastnit se a přispět informacemi o průběhu procesu implementace antidiskriminační legislativy na Slovensku. Můj příspěvek bude zaměřený na antidiskriminační legislativu u nás s důrazem na opatření, která se týkají pozitivní akce a přenosu důkazného břemena. Několika slovy bych vám ráda přiblížila instituci, kterou tu zastupuji. Slovenské národní středisko pro lidská práva je nejstarší lidsko právní institucí, která byla na Slovensku založena ze zákona. Svou činnost zahájila v roku 1994 a je považována za tzv. „National Equality Body“. Také je institucí, která monitoruje práva dítěte podle Dohovoru o právech dítěte a každoročně zpracovává Zprávu o dodržování lidských práv na Slovensku. Antidiskriminační zákon byl na Slovensku přijat v roce 2004 a do právního řádu Slovenska transformoval příslušné evropské směrnice, jednak směrnici o zaměstnanosti, rase, a také směrnici uplatňování systémového sociálního zabezpečení. Antidiskriminační zákon upravil diskriminaci jako nedodržení anebo porušení rovného zacházení z jakéhokoliv důvodu, jako vykonávání práv a povinností v rozporu s dobrými mravy, a také ji definoval jako nepřijímání opatření osobami fyzickými anebo právnickými, které tuto povinnost mají. Zásady rovného zacházení musí být dodržovány státními orgány, orgány územní samosprávy, orgány zájmové samosprávy a fyzickými a právnickými osobami. Zákon definoval i možnosti právní ochrany pro osoby, které jsou diskriminovány nebo pro osoby, které se domnívají, že jsou diskriminovány. Zákon definoval formy diskriminace, jako přímou diskriminaci, nepřímou diskriminaci, obtěžování, pokyn nebo nabádání na diskriminaci a neoprávněný postih. Zavedl také důvody, kterými jsou pohlaví, náboženské vyznání nebo víra, rasový původ, národnostní původ, etnický původ, zdravotní postižení, věk a sexuální orientace. Zásada rovného zacházení byla implementována do téměř 115 všeobecných právních předpisů, které ve vztahu k antidiskriminačnímu zákonu jsou jako lex specialis ku lex generalis, a vlastně upravují vztahy v oblasti sociálního zabezpečení, zdravotnictví, vzdělání, poskytování produktů a služeb, a v pracovních vztazích a podobně. Ustanovení těchto právních předpisů často rozšiřují důvody, podle kterých je zakázaná diskriminace na rozdíl od všeobecného antidiskriminačního zákona. V souvislosti s přijetím antidiskriminačního zákona se rozšířila i činnost našeho střediska a přibily mu úlohy související s monitorováním zásady rovného zacházení. Dále poskytování informací o rasismu, xenofobii, antisemitismu. Poskytování právní pomoci obětem diskriminace a projevů intolerance, ale také vydávání i odborných posudků, a rovněž na požádání našich klientů také zastupování na soudě v případě žalob o porušení zásady rovného zacházení. I když základní ustanovení antidiskriminačního zákona z roku 2004 obsahovala všeobecný zákaz diskriminace z jakéhokoliv důvodu, v dalším textu zákona se konkrétní důvody vázaly na konkrétní oblasti. Například pohlaví, rasový původ, národnostní a etnický původ, z těchto důvodů se tedy zakázala diskriminace v sociálním zabezpečení, ve zdravotnictví, při poskytování zboží a služeb, a ve vzdělávání. K pracovně právním vztahům a k podobným vztahům přibyly další důvody, a to náboženské vyznání nebo víra, zdravotní postižení, věk nebo sexuální orientace. Zatím platný antidiskriminační zákon například neumožňuje osobám zdravotně postiženým, aby byly chráněny z důvodu poskytování zboží a služeb. Toto vše by měla odstranit novela, o které budu dále také hovořit. 6

Antidiskriminační zákon obsahoval i ustanovení o tzv. pozitivní diskriminaci, které mělo také určit přístupné rozdílné zacházení při uplatňování práva a umožňovalo, aby - cituji: „Na zabezpečení rovnosti příležitostí v praxi a dodržování zásady rovného zacházení bylo možné přijmout osobité vyrovnávací opatření na zabránění znevýhodnění, které souvisí s rasovým nebo etnickým původem.“ Náš antidiskriminační zákon byl platný jen 3 měsíce. Z důvodů přijetí těchto osobitých pozitivních opatření podala slovenská vláda na Ústavní soud návrh na začátek šetření, zda jsou tato ustanovení v souladu se slovenskou Ústavou. Opírali se o argumenty, že ve vyrovnávacích opatřeních nebyl dostatečně definován účel a podmínky, na základě kterých mohou být přijaté. Dále byla nejasně formulována osoba, která je oprávněna přijmout tato opatření. Nedostatečně bylo uvedeno také časové rozmezí, do kterého mohou být tato osobitá vyrovnávací opatření přijata a aplikována. Téměř po 1 roce, tedy v roce 2005, Ústavní soud rozhodl, že namítané ustanovení antidiskriminačního zákona je v rozporu s Ústavou a opíral se vlastně o totožné důvody, které namítala slovenská vláda. Tedy, že neobsahoval vymezení pojmů potřebných pro praktickou uplatnitelnost této normy, zejména vymezení subjektu oprávněného k přijetí a prosazení osobitých vyrovnávacích opatření, neobsahoval účel, kritéria, ani podmínky jejich přijetí, ani rozsah a obsah takových opatření. Nebyla jasně a srozumitelně určena dočasnost těchto opatření a z této situace by mohlo následně také dojít k převrácené diskriminaci osob. Nebylo možné to přejít ani širším výkladem Ústavy, a tak Ústavní soud prohlásil, že nakolik Ústava Slovenské republiky zakazuje pozitivní a negativní diskriminaci se zřetelem na pohlaví, rasu, barvu pleti, jazyk, víru a náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní nebo etnické skupině, majetek, rod nebo jiné postavení, přijímání jiných nebo dalších osobitých opatření je s ní v rozporu. Tímto rozhodnutím Ústavního soudu došlo k první změně antidiskriminačního zákona. Další novela byla přijata v červnu, tedy v 6 měsíci roku 2007, a byla reakcí na dvě formální oznámení, která Slovensku zaslala Komise evropských společenství. Připomínky Komise vyčítaly Slovensku zejména to, že do antidiskriminačního zákona se dostaly nepřesné pojmy a nebo výrazy, které směrnice neznají, a nebo které mohou zužovat uplatnění zásad rovného zacházení. Pro novelizaci antidiskriminačního zákona se vytvořila osobitá expertní skupina, ve které mělo své zastoupení také „Slovenské národní středisko pro lidská práva“. Osobitá pozornost se věnovala pojmu dobré mravy, které po zhodnocení všech připomínek od odborných účastníků zůstaly v našem zákoně, tedy tento pojem dobré mravy byl ponechán. V průběhu roku 2007 se do parlamentu dostala i třetí novela, opět vládní novela antidiskriminačního zákona, která reagovala na formální připomínky a oznámení Komise. Cílem návrhu bylo hlavně transformovat směrnici rady z prosince 2004 o vykonávání zásady rovného zacházení mezi muži a ženami v přístupu ke zboží a službám a jejich poskytování, kdy jejich přijetí bylo podmíněno termínem do konce prosince 2007. Také nám vyčítali absenci sexuálního obtěžování, která v našem zákoně upravena nebyla. Novela byla schválena v únoru 2008 a v příštím měsíci, tedy od března by měla nabýt účinnost. Vzhledem k tomu, že novela zatím nebyla publikována ve Sbírce zákonů, vycházím jen z informací, které jsou zveřejňované. Poslední novela jistým způsobem mění původní strukturu antidiskriminačního zákona do této doby, v základních ustanoveních uvádí demonstrativní výpočet důvodů, ze kterých je zakázaná, ale tyto důvody již platí pro všechny oblasti na rozdíl od předchozích, které byly nesprávně upraveny. Současně obsahuje již také definici sexuálního obtěžování. Formulace povinnost dodržovat zásadu rovného zacházení, tak jak jsem již dříve uvedla, státními orgány, orgány územní samosprávy atd. je nahrazena slovem každý je povinný. Při posouzení zda-li jde o diskriminaci nebo ne, se nebere v úvahu, jestli důvody, které k ní vedly, vycházely ze skutečnosti nebo z mylné domněnky a diskriminace z důvodu

7

rasového původu, národnostního nebo etnického původu je i diskriminace z důvodu vztahu k osobě určitého rasového, národnostního nebo etnického původu, a také se rozšiřuje i o vztah k osobě určitého náboženského vyznání nebo víry, jako je diskriminace fyzické osoby bez náboženského vyznání. Nově byla upravena také pozitivní dočasná vyrovnávací opatření, byl odstraněn pojem pozitivní diskriminace, protože je to spojení dvou slov negativního a pozitivního výrazu, a byl nahrazen pojmem pozitivní akce nebo vyrovnávací opatření. Podle odůvodňující zprávy přijetí těchto dočasných vyrovnávacích opatření má sloužit zejména k dosáhnutí rovnosti a důstojných životních podmínek v souladu s rozhodnutím Ústavního soudu, s Ústavou Slovenské republiky a s legislativou Evropské unie. Podle této novely diskriminace není přijetí dočasných vyrovnávacích opatření orgány státní správy zaměřených na odstranění forem sociálního a ekonomického znevýhodnění a znevýhodnění vyplývajícího z důvodů věku a zdravotního postižení, jejichž cílem je zabezpečit rovnost příležitostí v praxi. Takovými dočasnými vyrovnávacími opatřeními jsou například opatření spočívající v podpoře zájmů příslušníků znevýhodněných skupin o zaměstnání, vzdělávání, kulturu, zdravotnictví a služby. Opatření směřující k vytváření rovnosti příslušných skupin k přístupu k zaměstnání a vzdělávání prostřednictvím cíleně připravovaných programů. Návrh novely zákona definuje, i kdy mohou být dočasná vyrovnávací opatření přijata. Pokud existuje důkazná nerovnost, cílem opatření je odstranění nebo snížení této nerovnosti, vyrovnávací opatření jsou přiměřená a nevyhnutelná k dosažení stanoveného cíle. Příslušné orgány jsou povinny předběžně monitorovat, vyhodnocovat a zveřejňovat přijatá dočasná vyrovnávací opatření s cílem přehodnocování jejich opodstatněnosti dalšího fungování. Novinkou je, že tyto zprávy jsou povinně předkládány Slovenskému národnímu středisku pro lidská práva. Z procesního hlediska budoucí novela rozšiřuje možnosti, jak se domáhat svého práva pro oběti diskriminace a projevu netolerance. Kromě klasického způsobu uplatnění žaloby u soudu je možné využít i mimosoudní způsoby řešení problému, například smíření nebo mediaci. Středisko má dvě certifikované mediátorky a mediaci jsme již využívali ještě před účinností této novely. Pomáhala nám v řešení případů a byli jsme i úspěšnější v mimosoudním jednání v porovnání se soudními jednáními. Za přínos novely můžeme považovat rozšíření projednávání, ve kterých je možné namítnout diskriminaci ne jen na samotné jednání, ale i na jednání související s porušením zásady rovného zacházení. V praxi u nás docházelo k tomu, že se striktně rozdělovaly žaloby, na neplatnost ukončení pracovního poměru a diskriminační konání, které mělo s výpovědí souvislost. Takže v pracovně právních vztazích se osobitá žaloba podávala za neplatnost ukončení pracovního poměru a byla limitována určitou případnou lehkostí. Další žaloba se podávala na porušení zásady rovného zacházení při práci. Teď je možné sloučit obě žaloby do jednoho jednání a uvidíme, jak budou úspěšné oběti diskriminace. Několik poznámek bych ráda věnovala také tzv. přenosu důkazného břemena. Současně platný antidiskriminační zákon říká, že žalovaný je povinen dokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení a žalobce předloží soudu důkazy, ze kterých je možné usoudit, že k porušení zásady rovného zacházení došlo. Tedy, až když žalobce unese své důkazné břemeno, dochází k přesunu důkazného břemena na žalovaného. Poslední návrh novely přináší pozitivní změnu i v citovaném ustanovení, kde se původní formulace „předloží soudu důkazy“ nahradila slovy „oznámí soudu skutečnosti“. Tato změna může přinést ulehčení procesního postavení žalobce, kde bude moci prezentovat i své subjektivní pocity, protože hlavně, když se vrátím k pracovně právním vztahům, oběť diskriminace může velmi těžko předložit nějaké psané důkazy nebo svědecké výpovědi od zaměstnanců, kteří například zůstávají v pracovním poměru u žalovaného zaměstnavatele. Poslední novela antidiskriminačního zákona se dotkla i kompetencí Slovenského národní střediska pro lidská práva v tom, že umožňuje středisku vykonávat nezávislé

8

zjišťování a zveřejňování zpráv o doporučení, která s diskriminací souvisejí. Středisko bude také přijímat zprávy od povinných orgánů o skutečnostech, které souvisejí s průběžným monitorováním, vyhodnocováním a zveřejňováním přijatých dočasných vyrovnávajících opatření s cílem přehodnotit jejich další trvání. Zpráva o dodržování lidských práv, kterou Středisko vydává každý rok v dubnu, bude obsahovat zvláštní část věnovanou dodržování zásady rovného zacházení.

Lousie Mulder – Equal Treatment Authority, Nizozemí Vládní politika rovného zacházení pro ženy, homosexuály, etnické minority se skládá z tří různých plánů. Pro ženy je hlavním cílem gender mainstreaming, jinými slovy začlenění specifického postavení žen ve všech složkách vládních politik, zvlášť zvýšení podílu žen na trhu práce. Téměř 70% ženské populace v Nizozemí pracuje na částečný úvazek. Pro některé je to z důvodů dalších aspektů jejich života, pro většinu však je důvodem skutečnost, že musí kombinovat péči o děti s prací. Takže není zapotřebí mnoho vysvětlování k tomu, že hlavním cílem je rovné platové ohodnocení, zlepšení služeb a dostupnosti zařízeních pro děti a zvýšení počtu žen na vyšších pracovních pozicích. V těchto vytyčených plánech a programech je věnována speciální pozornost ženám z etnických a náboženských minorit. Dalším cílem je prevence a boj proti domácímu násilí na ženách. Na jedné straně existuje speciální projekt, který je zaměřen na jednání s útočníky, na druhé straně existují programy zaměřené na posílení obrany žen v rozšíření počtu ochranných přístřešků pro týrané ženy a zdokonalení soudních procedur. V případech etnických a náboženských minorit je velký důraz kladen na jejich začlenění do nizozemské společnosti. Existují speciální programy s povinnými jazykovými kurzy a programy, jejichž účelem je seznámení se společností, ve které žijí. Dalším cílem je stimulace jejich zapojení v sociálních aktivitách a samozřejmě na trhu práce. Na jedné straně je věnována speciální pozornost v hledání zaměstnání ze strany pracovních úřadů, na druhé straně mají státní úřady dohody se zaměstnavateli firem za účelem vytvoření pracovních míst pro tyto lidi. V oblasti vzdělání je více zdůrazňován ohled na speciální potřeby studentů, kteří neprospívají z důvodů jazykové bariéry. Kromě toho existují také programy, které mají zabránit předčasnému ukončení studia ze strany dětí z etnických minorit. Poněkud nová v naší zemi je podpora rozvoje různorodosti. Základním předpokladem v tomto ohledu je myšlenka, že zájemci o zaměstnání dostanou více šancí, když zaměstnavatelé a instituce spatří výhody v pracovní síle, která odráží různorodost populace. A to takovým způsobem, aby různorodost talentů a různorodost populace byla využita. Dalším hlediskem je to, že různorodé obyvatelstvo představuje různorodou poptávku po zboží a službách, a tudíž vede k lepší nabídce zboží a služeb. Za účelem stimulování různorodosti politiky přijímání zaměstnanců byla ustanovena Národní síť různorodého managementu, jehož účelem je poskytování rad firmám a institucím tak, aby tyto dobré praktiky využívali. V tomto ohledu vláda přijala vládní program připravený ministerstvem vnitra. Násilí a diskriminace vůči homosexuálům se v posledních letech zvýšila. Kromě politik, jejichž cílem jsou rovná práva homosexuálů, existuje i další pomoc. 90 milionů eur bylo vyčleněno do školství k vytvoření tolerantního prostředí a bezpečnosti pro homosexuální učitele a studenty. Komise pro rovné zacházení zavedla kodex dobrého chování na školách.

9

Dva a půl milionů eur bylo vyčleněno pro občanské organizace, jednotlivce nebo gay organizace, které přispívají k emancipaci homosexuálů a k zvyšování respektu pro homosexuály. Novým cílem je i podpora spolupráce mezi organizacemi gayů a heterosexuálů v různých oblastech (v zaměstnání, ve sportu, v oblasti sociálního zabezpečení a v sektoru sociálních služeb pro seniory) tak, aby sexuální odlišnost byla viděna jako obecná věc. Za účelem dosažení těchto cílů hledá vláda spolupráci s lokálními samosprávami. Prozatím je počet nizozemských lokálních správ, které provozují aktivní gay politiku, 42. To bylo k politikám, teď bych ráda objasnila právní situaci. Nizozemské právo disponuje širokou škálou prostředků na ochranu proti diskriminaci. Jsou to především: 1. Základní ustanovení o lidských právech v ústavě 2. Ustanovení v Trestním zákoně 3. Antidiskriminační zákony 4. Různá ustanovení V článku 1 ústavy z roku 1983 se praví: „ S každým, kdo žije na území Nizozemí, bude ve stejných případech zacházeno stejně. Nikdo nesmí být diskriminován pro své náboženské, ideologické nebo politické názory, kvůli své rase, svému pohlaví či z jakýchkoliv jiných důvodů.” Trestní zákon obsahuje různá ustanovení, která zakazují diskriminaci, urážlivé výroky, výroky vybízející k nesnášenlivosti atd. Z různých důvodů (důkazní břemeno, nutnost prokázat vinu a úmysl, vymezený prostor státního zástupce) je však jen zřídka kdy možné, se na tato ustanovení odvolávat. V nizozemském právu existují různé antidiskriminační zákony, které byly vytvořeny na podkladech antidiskriminačních modelů evropského práva, především v oblasti diskriminace na základě pohlaví a rasy. Nejdůležitější z těchto zákonů je Obecný zákon o rovnoprávnosti, který je v platnosti od 1.září 1994. Další antidiskriminační zákony jsou - Zákon o rovnoprávnosti mezi muži a ženami - Zákon o rovnoprávném zacházení se zaměstnanci bez rozdílu pracovního úvazku - Článek 7/646 Občanského zákoníku o diskriminaci na základě pohlaví - Článek 7/649 Občanského zákoníku o rovném zacházení, nezávisle na charakteru pracovní smlouvy - Zákon proti diskriminaci na základě postižení nebo chronické nemoci (v platnosti od 1. prosince 2003) - Zákon proti diskriminaci na základě věku (v přípravě) Důvody, chráněné obecným zákonem o rovnoprávnosti jsou: náboženství, světonázor, politický názor, rasa, pohlaví, národnost, sexuální orientace a rodinný stav. V Obecném zákoně o rovnoprávnosti jsou zevrubně vyjmenovány výjimky - případy, kde pohlaví nebo rasa je od přírody určujícím faktorem - církevní zařízení a školy - politické a tajné funkce Obecný zákon o rovnoprávnosti zakazuje přímou či nepřímou diskriminaci z výše zmíněných důvodů v oblastech zaměstnání, vzdělání, prodej zboží a poskytování služeb. V rámci obecného zákona o rovnoprávnosti byla zřízena Komise pro rovné zacházení, která má za úkol dohlížet na antidiskriminační zákony a dbát na jejich dodržování. Komise je

10

nezávislý vládní orgán složený z expertů, kteří se zabývají veškerými formami a důvody diskriminace, které jsou popsány v zákonodárství. -

Pravomoce, úkoly a funkce Komise jsou: provádění vyšetřování na základě vlastní iniciativy podávání rad a doporučení (na vyzvání i bez vyzvání) poskytování informací, osvěty a vzdělávání postupování případů soudům telefonická linka, která poskytuje poradenství obětem diskriminace účast v národní a mezinárodní síti organizací a institucí pro rovnoprávnost

Kdo může žádat názory Komise? Skoro každý: jednotlici, reprezentanti institucí, zaměstnanci organizací, lobbing skupiny, soudci, atd. Jednání s Komisí můžou být různá. Existují různé druhy mimosoudních řízení v případech stížností převážně jednotliců. Komise samostatně může zahájit vyšetření v případech, kdy existuje podezření diskriminace. Komise také sleduje, jak jsou její rady a názory uplatňovány, a to nejen způsobem monitorování, ale také dalšími způsoby, jako jsou konzultace a vystvětlování. Některé příklady činnosti Komise pro rovné zacházení. Komise se zabývá různými případy, které se týkají specifického oblečení pro ženy různého náboženského vyznání, zejména nošení nikaabs a šátků na hlavě a dává odpovídající doporučení. Komise vydala směrnici, týkající se nerovného platového ohodnocení pro učitele vzhledem k faktu, že po revizi platů učitelů, více žen než mužů bylo poškozeno nízkými platy. Další otázkou je sexuální obtěžování a vyloučení žen z oblasti kariéry v akademických oborech, odmítnutí homosexuálů jako dárců krve nebo dárců spermatu, vyloučení lesby z možnosti využití oplodnění ze zkumavky. Dále: - hodnocení pracovního systému ve zdravotnictví, které bylo shledáno diskriminační vůči ženám, - rasová diskriminace v zaměstnaneckém vztahu - rasová diskriminace na diskotékách a v barech - kontroly na letištích, které jsou prováděny na základě rasy - supermarkety, které ve svých reklamních nabídkách diskriminují obyvatele různých rezidenčních čtvrtí (více nebo méně černí) - diskriminace ze strany bank v oblasti vyřazení žádosti o hypotéku na základě směrovacího čísla a povolení k pobytu - diskriminace lidských pokusných osob ve vědeckém výzkumu v medicíně - pojištění proti ohni a krádeži pro cestovatele - pojištění pro ženy bez příjmu a státní podpory pro těhotné ženy, které jsou samostatně výdělečnými

11

Judit Schveger – Hungarian Equal Treatment Authority, Maďarsko

Budu hovořit o právním rámci antidiskriminačního tématu v Maďarsku a zejména o Úřadu rovného zacházení, který je nově vytvořenou státní institucí. Nejprve tedy budu hovořit o obecném antidiskriminačním ustanovení, které je zakotveno v maďarské ústavě a zní: „Maďarsko zaručuje lidská a občanská práva pro všechny na jeho území bez diskriminace na základě rasy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení…“. Je to docela dlouhé, takže to tady nebudu citovat celé, ale je to velice podobné tomu, co je napsané v konvenci Spojených národů o občanských a politických právech. K uplatnění tohoto zákazu diskriminace přijala maďarská vláda zákon o rovném zacházení a podpoře rovných příležitostí, který splňuje závazné požadavky, které plynou z evropských směrnic. Článek 13 Rasové směrnice ukládá členským státům ustanovit státní instituce, které zajišťují nezávislé šetření k zajištění ochrany lidských práv. To je důvodem proč vláda zřídila 27. ledna 2004 Úřad rovného zacházení. Takže jaký je univerzální systém institucí ve vztahu k maďarskému antidiskriminačnímu tématu? Jak můžete vidět, Úřad rovného zacházení, Ombudsman a soudy mají obecnou působnost v otázce antidiskriminace. Mimořádné kompetence mají další instituce jako Maďarský pracovní inspektorát nebo Vzdělávací zprostředkovávací služba, ministerstvo školství - to jsou úseky, které spolu s výše uvedenými orgány řeší antidiskriminační témata. Status těchto úřadů, i když představují nezávislé instituce, zaručuje kontrolu jejich činnosti Ministerstvem práce a sociálních věcí. Pokud se týče vedení jejich úkolů ve vztahu k zákonu, jsou tyto instituce nezávislé, mají oddělený přístup k rozpočtu zmíněného ministerstva. Dalším spojením s ministerstvem je, že prezident ETA je jmenován nebo odvolán premiérem na základě doporučení ministra práce a sociálních služeb a ministra spravedlnosti. Úkoly úřadu jsou vytyčeny v zákonu o rovném zacházení. Prvním a nejdůležitějším úkolem je šetření na základě oznámení nebo z úřední povinnosti, což je aplikace praktického přijetí řešení v oblasti diskriminační problematiky. Vládní i ostatní projekty jsou předány ministerstvům, ale faktické věci jsou řešeny úřady. Organizační struktura, jak můžete vidět zde, vypadá následovně. Vedle úřadů je tu navíc poradní výbor, o kterém budu mluvit později. ETA má pracovní tým, který se skládá z 15 členů, kteří jsou jmenováni prezidentem a předsedou. ETA má tři obory - sekretariát, právní oddělení a finanční oddělení. Právní oddělení tvoří ředitel právního oddělení a 5 právníků. Z toho vidíme, že se jedná o docela malou organizaci, jež ale pracuje opravdu těžce. Hlavní pracovní náplní zaměstnanců právního oddělení je řešení stížností. Zaměstnanci právního oddělení jsou právníci a odborníci na politickou vědu, veřejnou správu, a vztahy s EU. Případy a úkoly jsou rozděleny mezi kolegy podle oblasti diskriminace (například zaměstnanost, přístup ke zboží a službám, vzdělání nebo zdravotnictví). Existuje tu služba klientům mezi 2 a 5 hodinou v pondělí, ta je velice důležitá. Stěžovatelé zde můžou podat svá oznámení a poradit se s právníky, mohou nás kontaktovat po telefonu nebo si domluvit schůzku. Poradní orgán, který jsem již zmiňovala, byl založen díky Zákonu o rovném zacházení a potýká se se strategicky důležitými tématy, tvoří jej 5 odborníků na antidiskriminační právo. Poradní orgán má nového člena, který byl vybrán po dlouhých vyjednáváních s nevládními organizacemi. Poradní orgán má spolurozhodovací moc s dalšími úřady při rozhodování a schvalování návrhů zákonů vládou. Další věcí jsou tzv. "position papers", tedy nezávazné výklady práva. Jak můžete vidět, jsou například v Poradním výboru pro rovné zacházení formulovány určité nevhodné otázky, jež nemůže zaměstnavatel položit

12

zaměstnancům, například se nemůže ptát, jestli má nebo nemá zaměstnanec děti nebo na jeho rodinný stav. Další tzv. "Position papers" představují požadavky rovného zacházení ve státním školství. Další ústavní návrh vládě se týká právního uznání sňatku stejného pohlaví. Rozsah oprávnění tohoto zákona je docela široký v určitých aspektech. Ve státním sektoru jsou to určité státní instituce, jež jsou povinny prověřovat rovné zacházení v jejich líčeních. Další pravomoci byly dány úřadům k šetření implementace rovného zacházení v soukromém sektoru. Pracují tu specialisté, kteří mají sledovat principy rovného zacházení. Například lidí v náležitém vztahu, kteří učiní někomu nabídku bez ohraničení předběžného přistoupení k dohodě, nebo je přímo lákají na nabídku nebo například člověk samostatně výdělečný v entitách nebo organizacích, který přijímá státní dotace, je také povinen sledovat rovné zacházení. Úřad rovného zacházení se zabývá všemi formami diskriminace, a to chováním které porušuje požadavky rovného zacházení, přímou i nepřímou diskriminaci. Zahrnuje také obtěžování, které je nyní součástí Zákona rovného zacházení jako forma diskriminace, ale před tím v rámci maďarského právního systému neexistovalo. Také nezákonná segregace a pronásledování jsou zakázány jako formy diskriminace. Rozsah tohoto zákona se nevztahuje na rodiny, právními vztahy a vztahy mezi příbuzenstvem. Můžou se tu vyskytovat obecné výjimky v zákoně, a také je tu mnoho zvláštních výhod, které mohou být využity, když nějaké omezení vyplývající ze smluvených práv mezi dvěma stranami je v zájmu prosazení dalšího základního práva, za předpokladu, že toto omezení je nezbytné pro dosažení cíle a také úměrné tomuto cíli. Plán rovného zacházení je speciální celek v Zákonu o rovném zacházení a instituce, které získávají státní dotace a další zaměstnavatelé, kteří zaměstnávají více než 50 zaměstnanců, jsou povinni sestavit Plán rovného zacházení, avšak tato povinnost není úplně detailně popsána v tomto zákonu, a proto není vymahatelná úřady jako další diskriminační záležitosti. V oblasti zaměstnávání, jak můžete vidět, zaměstnavatelé nemohou nezákonně rozlišovat v přístupu k zaměstnání. Je tu rovné platové ohodnocení za stejně odvedenou práci v zákonu, stejné podmínky v poskytování služeb na pracovišti a finanční rezervy před uzavřením pracovního nebo jiného poměru, který se týká zaměstnání. Výjimky, které nepodléhají tomuto zákazu rozlišování, jsou ospravedlnitelné například v těch zaměstnáních, která mají určitá specifika rozlišení už ve své povaze. To by mělo být bráno v úvahu při přijetí do zaměstnání a podloženo smluvně přesným vymezením. Další výjimkou je rozlišování, které plyne přímo z důvodu náboženského vyznání nebo jiného ideologického nebo etnického důvodu. Úřady zaznamenaly případ, kdy stěžovatel oznámil, že nebyl zaměstnán lokálním katolickým rádiem. Stěžovatel nebyl věřící, a protože toto rádio obvykle hlásilo náboženské pořady, tak zaměstnavatel vyžadoval velkou znalost náboženství, a v tomto případě uchazeč měl jen základní. Takové vymezení je příkladem výjimky v tomto zákoně, kterou může zaměstnavatel uplatnit. V oblasti vzdělávání představují porušení rovného zacházení ve vzdělávacích institucích nezákonné segregace, instituce s nižší úrovní požadavků než jsou požadavky nastaveny obvykle, a také různé požadavky a podmínky pro různé skupiny studentů. Ovšem v případě, že vzdělávací instituce je zaměřená jen na studenty jednoho pohlaví, k porušení rovného zacházení nedochází, tedy s tím že účast v této vzdělávací instituci je dobrovolná a nemá za následek žádné nevýhody pro zúčastněné. Další výjimkou, která neporušuje zásady rovného zacházení, je vzdělávání založené na náboženství a dalších ideologických principech nebo speciální vzdělávání etnických skupin nebo jiných minorit. V oblasti přístupu ke zboží a službám, jak jsem už zmínila, dochází k porušení principů rovného zacházení. Například bránění přístupu Rómů ke zboží a službám na veřejných místech poskytujících stravování, zábavu, kulturní a sportovní zařízení. Myslím, že

13

to jsou v současné době nejsignifikantnější případy diskriminace v Maďarsku, protože je tu mnoho případů, které se týkají diskriminace na základě rasy. Například ochranka, která stojí u vchodu baru nebo kavárny, a brání Rómům ve vstupu. To je docela častý problém v Maďarsku, v současné době řešíme asi 10 nebo 11 takových případů. Poskytování špatného standardu služeb není naším jediným problémem. Pro Rómy je dnes docela časté, že jsou obslouženi za vyšší ceny. Dalším problémem je to, že v mnoha případech se podnikatelé pokoušejí přesvědčit klienty o používání VIP karet, které když Rómové mají, tak mohou být do zmiňovaných zařízení vpuštěni, ale po šetření se zjistí, že žádné VIP karty neexistují nebo jsou zavedeny až poté, co úřad zahájil šetření. Dále bych ráda hovořila o tom, jak oslovit úřady. Jak jsem se již zmínila, jsou tu jiné instituce a možnosti, například podat žalobu k soudu. Úřad rovného zacházení poskytuje bezplatnou pomoc, protože je to občanský správní úřad, zároveň neexistuje žádný formulář žádosti. Každý může snést oznámení úřadu. Prezident ETA může postoupit případy a šetření dále. Šetření jsou z povinnosti úřední signifikantně předávána k šetření občanským institucím a orgánům. Úřad má pravomoc provádět veřejná slyšení, která jsou podobná soudnímu líčení, ale nemají tak striktní postupy. Další důležitou věcí je důkazní břemeno, o němž nebudu šířeji hovořit, už jsem se o něm dostatečně zmínila v předchozím povídání. Zajímavým způsobem zjištování skutečnosti je fakt, že Úřad rovného zacházení má možnost použít jako důkaz situační testing, který může pomoci v šetření během procesu. Aby se stížnost prověřila, úřad při situačním testingu zapojí dalšího člověka, který má podobné charakteristiky se stěžovatelem (vizáž, vzdělání). Srovnáním těchto dvou situací se může prokázat nedodržení rovného zacházení. Například kauza Romky, která nebyla přijata do zaměstnání kvůli barvě kůže. Úřad může poslat na toto místo jiného člověka se stejným vzděláním, výškou, a také ženu, která ovšem není Romkou, pak se tyto situace srovnají a závěr lze využít u soudu jako důkaz. Rozhodnutí těchto úřadů by mělo zabránit pokračování v porušování Zákona rovného zacházení. Jinou formou trestu je zveřejnění tohoto činu i se jménem provinilce. Úřady mají také právo uvalit pokutu, která se může pohybovat od 50 000 – 6 000 000 maďarských forintů. Pokuta uvalená úřadem není kompenzací, ale stane se součástí vládního rozpočtu a 50% z této částky je poskytnuto úřadu k poskytování jeho služeb. Kompenzace může být obdržena od soudů, nikoli od úřadu. Odvolání proti rozhodnutí úřadů, rozhodnutí a příkazy úřadů, které se týkají Zákona rovného zacházení, nemohou být zrušeny nebo změněny kontrolními pravomocemi. To znamená, že jedině soud může znovu zhodnotit rozhodnutí úřadu, ale ne v občanském řízení. Další věcí jsou statistiky. V roce 2007 jsme obdrželi 756 stížností a největší část z nich se týká etnika a zdravotního postižení, v oblasti přístupu k zaměstnání, jak jsem se již zmiňovala. Proces přijetí do zaměstnání představuje jeden z hlavních forem diskriminace, stejně tak jako přístup ke zboží a službám. Existuje také možnost uzavření dohody, protože Úřad rovného zacházení může v jakémkoliv stádiu šetření sjednat dohodu. A to je velice užitečné, i když v roce 2007 jsme měli pouze 3 dohody, v letech předchozích jsme dosáhli 13, 14 dohod, a to už je docela působivý výsledek. Úřad lze kontaktovat písemně nebo telefonicky.

Diskuse

14

Moje jméno je Karel Polanský. Jsem z občanského sdružení „Žába na prameni“. Nevím, jestli jsem se přesně trefil do problematiky, ale chtěl bych se zeptat pana Jařaba. Z hlediska pojetí svobody či svobod, o kterých tady mluvil, bych chtěl obrátil jeho pozornost k jedné konkrétní situaci, kterou dobře zná, a to na nedávný povolený pochod neonacistů v Plzni. Chtěl bych se ho zeptat. Normální lidi nad tím žasli, já nad tím taky žasnu. Jak se na to dívá on? Co by třeba těm normálním lidem řekl? Proč je demokracie najednou tak slabá? Jan Jařab – člen kabinetu Evropského komisaře pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti Teď budu prezentovat opravdu jenom můj osobní názor. Vy co jste tady možná víte, že jsem se angažoval od počátku roku 1993 v Hnutí občanské solidarity a tolerance, které jako první vyslovilo otázku neonacistických skupin u nás a jejich aktivit. Byl jsem mezi těmi, kdo opakovaně publicisticky i jinak upozorňovali na to, jak směšné tresty dostávali pachatelé násilných trestných činů vůči Rómům a vůči jiným osobám. Pachatelé, kteří pocházeli z neonacistické subkultury. Ne jen oni, ale zejména oni, poněvadž především oni byli těmi pachateli. V tomto směru samozřejmě je nutné připomenout kus práce, kterou udělali lidé, jako Stanislav Penc, Markus Pape, Jakub Polák a Jana Chalupová. Musím říci, že tam kde jde o jejich pochody nebo jejich vyjadřování názorů, tak tam samozřejmě je nutné být ve volání po zákazech opatrní, potud že my si přece nepřejeme, aby vznikly příliš pružné paragrafy, jež by příliš omezovaly shromažďovací právo a daly by se využít vůči komukoliv, na koho by se dal uplatnit nějaký střechový termín, že je extremista. To jsme viděli i v podobě některých jiných sporných zákazů shromáždění. Já bych spíše viděl jako sílu demokracie, ne jako její slabost, že v té či oné situaci nebyl vydán zákaz. Já bych viděl jako sílu demokracie, že je to zřízení, které umí hledat hranice toho, kde je nutné zasáhnout a kde není. Systém nedemokratický zasahuje vždy a proti každému, nedopouští žádné odlišné názory. Systém demokratický by měl mít někde onu hranici. Pravda je, že různé demokracie se vymezují různě a já se přikláním k tomu kontinentálnímu pojetí, oproti třeba americkému. V Americe v podstatě bude proti vám zakročeno tehdy, pokud útok proti někomu bude útokem fyzickým a nebo bude útokem verbálním nabádajícím k násilí, ale jinak ne. Jinak můžete v podstatě beztrestně říkat věci, které budou nějakou jinou etnickou skupinu rasistickým způsobem urážet. Já se domnívám, že v evropské zkušenosti, a není to jenom můj názor, vyplývá to z ústavních pořádků, které ve většině evropských kontinentálních zemích máme, je model následující: pokud nějakým způsobem hanobím určitou skupinu lidí, pak se ten člověk dopouští trestného činu, a je třeba tyto trestné činy stíhat. Do jaké míry je to balanc mezi formulací shromažďovacího práva a trestáním těchto trestných činů, je otázka. Zažili jsme v mnoha případech, že je to velmi nuancovaná věc, protože jak dopředu odhadnout, zda ohlášený účel pochodu není jeho skutečným cílem. Jestliže nějaká skupina lidí, o níž víme, že jsou to neonacisté, řekne, že chce pochodovat za práva zahrádkářů. Já myslím, že by bylo poměrně sporné nebo že je otázkou právních interpelací posoudit, zda s vědomím, že onen uvedený důvod je lživý, lze předem pochod zakázat. Druhá otázka je zřejmější - jakmile na dané akci zazní výroky, které jsou protizákonné, pak je možné takové shromáždění rozpustit a vůči jednotlivcům, kteří takové výroky vynesli, činit další právní kroky.

15

Já se jmenuji Jarmila Kuchárová a směřovala bych dotaz na pana Dr. Jařaba. Podám velmi jednoduchý dotaz ve smyslu toho, jak pojmout výroky paní starostky Janáčkové a počiny pana Čunka? Jan Jařab – člen kabinetu Evropského komisaře pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti No, já jsem tady jako zástupce evropské komise, takže asi nemůžu úplně říkat své osobní názory. Je velmi těžké se oddělit od funkce, kterou zastáváte. Myslím si, že lidé, kteří nějakou funkci zastávají, a pak cestují a říkají své osobní názory, se dopouštějí do jisté míry nekorektního chování. Nemůžete se oddělit. Z hlediska evropské komise vám mohu říct, že za prvé, řešení problému bydlení lidí, kteří dejme tomu mají dluhy, rozhodně nespatřuje evropská komise v tom, že by se tito lidé měli vyhánět nebo stěhovat někam za město, natož pak dokonce deportovat do jiných měst proti své vůli. To nám připadá v evropské komisi, ať už se toho dopustí kdokoliv, jako naprosto nevhodné. Je to neetický, asociální způsob řešení reálného sociálního problému, který má být řešen naopak tím, že tam kde jsou dluhy, se s dlužníkem pracuje na oddlužení prostřednictvím racionální a současně empatické sociální práce. Dluhy nějakým způsobem většinou vznikly, ti lidé mají dluhy třeba u jiných soukromých subjektů, různých důvtipných společností, které tady přinášejí zdánlivě výhodné půjčky, které se ukazují, jak jsem řekl, jako velmi nevýhodné, nebo mají různé dluhy u různých lidí z vlastní komunity, kteří na ně vyvíjejí tlak, a proto ti lidé třeba neplatí nájemné. Tyto dluhy nějak vznikly, dluhy nespadly obvykle z nebe. Je třeba prostě s těmi lidmi pracovat, je třeba se snažit, nakolik je to možné, aby se stali znovu občany plnícími své povinnosti, ale současně také občany, kteří mají přístup ke všem právům, která jako občané mít mají. To není otázka jakýchsi represivních, restriktivních, trestajících politik, o kterých víme, že v tomto směru jsou nejen neetické, ale také i neúčinné. Z hlediska společnosti problém pouze zhoršují. Nikdo mě nepřesvědčí o tom, že když skupinu lidí, ať už jakéhokoliv etnického původu, kteří budou převážně nezaměstnaní, a převážně s nízkými příjmy a dluhy a s různými dalšími jinými problémy, přemístím někam do jakéhokoli umělého útvaru za město, že tím jejich sociální problém vyřeším, to samozřejmě nikoliv. Toto můžu říct za evropskou komisi, aniž se budu vyjadřovat k jednotlivcům. A pokud jsou tady mezi politiky jednotlivci, kteří říkají něco, co zní jako vyhrožování násilím, potom říkám to, co v předchozím vstupu, tj. vyhrožování násilím nějakým skupinám je trestné i v té Americe. Děkuji.

Já se jmenuji Jan Šipoš, Chomutov. Pane Jařab, já ještě bych k Vám měl také otázku. Týká se antidiskriminačního zákona. Jestli Evropská unie má nějaké páky na to, aby Česká republika schválila tento zákon. Protože si myslím, že Česká republika za to platí dost vysoké pokuty, jestli je to pravda? A pak bych měl otázku k nizozemské kolegyni, jestli tam existuje úřad, jako je u nás třeba, Ombudsman. Jan Jařab – člen kabinetu Evropského komisaře pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti Vy jste se ptal na antidiskriminační zákon? Jestli je Česká republika na tapetě? Je. Není sama. Jak jsem se zmiňoval u těch směrnic, přijatých v roce 2000, shledala evropská komise ne úplné splnění u více než dvaceti členských zemí, tedy u naprosté většiny. Ale jak 16

jsem říkal v úvodu, víte, jde o míru nesplnění; já jsem zmiňoval takové řekněme velmi dílčí, dával jsem příklad Irska, mohl bych dát příklad Německa, kde máme podobné dílčí věci, jako třeba zaměstnavatelé dávají nějaké výhody sezdaným dvojicím heterosexuálním, ale nedávají je registrovaným partnerům homosexuálním, ačkoliv tam registrované partnerství mají, kdyby ho neměli, byla by to asi jiná věc. A pak máte země, jako jsou baltské země, kde v podstatě ochrana v oblasti přístupu ke službám a ke zboží vlastně není. Kde se to týká jenom trhu práce, kde vlastně pokryli polovinu nebo část tohoto pole. To je samozřejmě mnohem větší problém. Česká republika, a teď jsem samozřejmě zaujatý, protože jsem jeden z tvůrců toho českého zákona. Česká republika má návrh zákona, který je ambiciózní, protože pokrývá všechny tyto oblasti, ba dokonce pokrývá i to, co evropská komise teprve chce teď v červnu navrhnout, to znamená rozšíření ochrany z důvodu věku, zdravotního postižení, sexuální orientace a vyznání i na oblasti přístupu ke službám a zboží, což vlastně zatím v evropském právu není, a řada zemí, protože vidí asymetrii v evropského právu, to takhle zaklenula. Česká republika má návrh, ve kterém takhle zaklenuje. Takže bych řekl, že ve chvíli, kdy zákon v tomto znění projde legislativním procesem, bude mít Česká republika jeden z progresivnějších, úplnějších, a lepších zákonů v celoevropském průřezu z hlediska rozsahu. Z hlediska, řekněme, a čekám od Martiny, že mě případně ještě podpoří nebo opraví, míry důraznosti zákona, se obávám, že varianta, kterou máme my, není úplná. Plnění svěřujeme již existující instituci, tj. ombudsmanovi, ovšem nedáváme žádné zvláštní velké instrumentarium nástrojů. Není tam, jak jsme teď slyšeli o Maďarsku, nějaká forma veřejného řízení, nejsou tam sankce a tak dál. Z hlediska nástrojů máme tedy naopak ten zákon poměrně měkký. Ale to je proto, k čemu jsme byli dotlačeni v podstatě v průběhu jeho projednávání před 4 až 5 lety v legislativní radě vlády, že nás skutečně donutili ne omezit rozsah, ale omezit tu důraznost nástrojů, které jsou k dispozici. A navíc, já tu teď hovořím, jako by ten zákon přijatý byl, ale on přijatý není. Ale když přijatý není, tak samozřejmě, kdybychom počítali, že ho Česká republika nepřijme, tak budeme na úplně posledním místě, totiž tím, kdo ho vůbec nemá. Samozřejmě máme různá antidiskriminační opatření v našem právním řádu, ale jednoduše, když tam toto všechno nebude, tak s tím já nepočítám. Ale samozřejmě v průběhu procesu, který už nastal při vstupu a trvá dosud, jsme jako komise vedli vůči České republice řízení, které se vztahuje k nedodržení smlouvy. To má několik stupňů a ještě nedospělo do stavu, kdyby Evropský soudní dvůr rozhodl o tom, že Českou republiku finančně postihne. Tam ještě nejsme, ale pochopitelně, pokud by, nedejbože, to teda neprošlo v Parlamentu v nejbližších měsících, tak se do tohoto stavu Česká republika může velmi snadno dopracovat. To ano.

Lousie Mulder – Equal Treatment Commission, Nizozemí Existuje nezávislá instituce Ombudsman, ale ta specificky neřeší případy porušení lidských práv nebo diskriminace. Spíše se zaměřuje na širší okruh, převážně jsou to otázky právní korektnosti ve vztahu institucí a občanů. Měla by vzniknout instituce, která by se měla zabývat více lidskými právy, ale to je bohužel v tomto momentu jen ve stádiu plánování, a tudíž není jisté, zda tato instituce vůbec vznikne.

17

Antidiskriminační opatření a programy v České republice Dana Římanová – Ministerstvo spravedlnosti Shodou okolností pan Dr. Jařab vlastně zahájil můj blok informací, v jakém stádiu je projednáván antidiskriminační zákon. Druhé čtení by mělo proběhnout již příští týden v úterý. Je zařazen jako první bod druhých čtení. Nyní vám řeknu nejprve obsah tohoto zákona, a pak bych vám řekla body, které jsou problematické z hlediska jeho politického přijetí. Co je předmětem této právní úpravy? Je to vymezení práva na rovné zacházení a zákaz diskriminace. Jak už bylo řečeno a kolegyně ze Slovenska už o tom hovořila, jedná se o velmi rozsáhlou oblast v právním řádu, dokonce v tomto okamžiku se již na tento zákon odkazuje v zákoníku práce. Jedná se o oblasti, které jsou taxativně vymezeny, je to právo na zaměstnání a přístup k zaměstnání, přístup k povolání, podnikání a jiné samostatně výdělečné činnosti. Pracovní služební poměry a jiné závislé činnosti, členství a činnosti v odborových organizacích, členství a činnosti v profesních komorách, sociální zabezpečení, přiznání a poskytování sociálních výhod, přístup ke zdravotní péči a její poskytování, přístup ke vzdělání a jeho poskytování, přístup ke zboží a službám včetně bydlení. Z tohoto výčtu vidíte, že se jedná o zákon střechový, tzn. zákon, který by měl zastřešit všechny úpravy v mnoha a v mnoha předpisech, když se podíváte do důvodové zprávy k tomuto tisku, je tam dokonce příkladný výčet, protože nelze všechny tyto zákony postihnout. Jedná se o stovky a stovky předpisů, kde se lze opřít o tento zákon, pokud bude přijat. V tomto zákoně se opakuje základní pravidlo - fyzická osoba má právo v právních vztazích, na které se vztahuje tento zákon, na rovné zacházení a na to, aby nebyla diskriminována. Opakuje se to, co máme v Listině práv a svobod, co máme v Ústavě. Byť to tam přímo řečeno není tímto způsobem, ale je to tam. Co je důležité a už to tady bylo řečeno i z úst mých předřečníků, tento zákon zapracovává vlastně všechny evropské směrnice, které v této oblasti byly přijaty a zároveň z těchto směrnic se používají nebo zapracovávají v tomto zákoně pojmy. Tyto pojmy jsou důležité, protože ve velmi řídkých sporech diskriminačních se vlastně soudy často neměly ani o co opřít. Takže tento zákon nám to umožní. Zopakuji některé z těchto pojmů, které jsou v tom zákoně obsaženy. Jedná se o pojem práva na rovné zacházení, což je právo nebýt diskriminován z důvodů, které stanoví tento zákon. Tyto důvody se opakují, jedná se o vymezení diskriminace přímé, nepřímé. Dále se vymezuje, jaké je jednání diskriminační, jaká je nepřímá diskriminace. Zejména se vymezuje jako nepřímá diskriminace z důvodu zdravotního postižení. V této souvislosti chci říci, že zákon má ještě doprovodné novely, tyto doprovodné novely zákonů jsou klíčové. Jsou tam dvě doprovodné novely pojišťovacích zákonů právě v tomto směru. A je tam samozřejmě doprovodná novela o tom, co již bylo řečeno, je tam doprovodná novela působnosti veřejného ochránce práv. O tom se ještě posléze zmíním. Zároveň je vytvořena doprovodná novela občanského soudního řádu, která je klíčová pro realizaci nebo lépe řečeno vymahatelnost tohoto zákona v praxi, a tam právě spočívá problém, který bude řešit v druhém čtení příští týden sněmovna. Dále se zde v podstatě vymezuje, co je obtěžování – to již bylo dnes komentováno v suvislosti se slovenským, resp. holandským zákonem. Co je sexuální obtěžování, co je pronásledování, co je pokyn k diskriminaci, navádění. Ale zároveň, a to je velmi důležité, což neobsahuje například zákoník práce, zavádí i přípustné formy rozdílného zacházení, tedy takové, jež nejsou považovány za diskriminaci. Já jsem členkou legislativní komise vlády, kde jsme řešili poměrně složitý problém - evropská směrnice nám ukládá, abychom vypustili z našeho zákoníku práce zákaz práce žen v podzemí. Což je poněkud divné, ale ono nakonec došlo k tomu, že my jsme to sice vypustili, ale s nějakou podmínkou, protože to je jedna 18

z forem přípustné diskriminace, kde určité obory v zájmu ochrany z důvodu věku, pohlaví a tak dále nelze realizovat, aby člověk sám sebe chránil. Takže to je spíš jenom, abyste věděli, že ten zákon se jakýmsi způsobem staví pozitivněji, ne úplně negativně, k určitým problémům. Velmi podrobně, jak už bylo řečeno, se tento zákon vztahuje k zaměstnání. Tady bych se ještě chtěla pozastavit u jednoho bodu. Bylo tady řečeno nebo mluvilo se tady zároveň i o spotřebitelských sporech. Nevím, jestli jste četli včerejší noviny, vyšla zpráva Ministerstva průmyslu a obchodu, že se vytváří Platforma pro ochranu spotřebitelů a spotřebitelských sporů, jejíž součástí bude i tzv. mediace, mediační řízení, aby se předcházelo těmto sporům formou určité dohody, nechci říct přímo smíru, to už jsme trošku blíže k soudu, ale aby to byly mimosoudní dohody. To je velký pokrok, který Ministerstvo průmyslu a obchodu i pod tlakem Evropské unie a spotřebitelských sporů v tomto směru vykonalo. Ministerstvo spravedlnosti připravuje zákon o mediacích, který by právě tyto spory nebo i řešení měl právně doložit, aby se stanovily mantinely pro bagatelní spory, tzn. spory malé hodnoty, určitého i osobního charakteru nešly k soudu a soudy nebyly zatěžovány, ale aby nebyly zatěžováni sami ti, kteří se snaží domoci svého práva a ukazuje se, že je to velmi dobrá cesta. Dále tento zákon řeší to, co už zase tady bylo řečeno a nechci to opakovat, řeší, že muži i ženy musí mít stejná práva, stejný přístup k systému sociálního zabezpečení, stejný nárok na poskytování plnění, stejné podmínky pro vznik trvání a zachování nároku na plnění, stejná pravidla, stejné podmínky, týkající se například příspěvků pro zaměstnance. Zároveň by zaměstnavatelé měli vůči nim postupovat úplně stejným způsobem, rovnocenným ve vztahu uzavírání smluv. Všichni víme pracovně, že je to sice hezky napsané, ale téměř nerealizovatelné, protože vždycky se nějaká ta obezlička najde. Tento zákon umožní soudům v případě právě těchto sporů, jakýmsi způsobem tyto mantinely nalézt. Pozitivní je v zákoně vyrovnáno zároveň i tím negativním. To znamená, kdy tento zákon považuje porušení dodržování zásad rovnosti zacházení mezi muži a ženami, to znamená, vymezuje rozdílnost v přístupu, v platech, definuje určité částky, které by mohly být vlastně tím, co by zavánělo diskriminací. Zároveň ovšem řeší, a to je jádrem tohoto zákona, a je to i vlastně předmětem sporu politického, jaké jsou prostředky ochrany před diskriminací. To znamená, že pokud dojde k porušení práv a povinností vyplývajících z práva na rovné zacházení nebo k diskriminaci, má ten, kdo byl tímto jednáním dotčen, právo se u soudu zejména domáhat, aby bylo upuštěno od diskriminace, aby byly odstraněny následky diskriminačního zásahu, aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Argumentace, jedná se o paragrafy 10 a 11 tohoto zákona, že už to tam je, je částečně pravdivá, ale ta pravdivost říkám, je ale. A to ale spočívá v tom, že právě tyto nemajetkové újmy jsou velmi podceňovány a soudy to nerady, nerady přiznávají, protože důkazní břemeno je na žalobci. Tím se dostávám k hlavnímu problému. Kdo ponese důkazní břemeno? Moje kolegyně ze Slovenska na začátku konference o tom již hovořila, že x novel směřuje k tomu, aby tato část šla ne za tím, kdo se cítí být diskriminován, ale za tím, kdo diskriminuje. Aby vlastně toto důkazní břemeno nebylo na tom, kdo je emočně zainteresovaný a má jen pocit, což může velmi těžko ve svém postavení slabšího dokazovat. Není v tom mocenském postavení. To má vždycky zaměstnavatel, popřípadě majitel některého zařízení, kam postižený člověk není vpuštěn, aby se mohl zúčastnit nějaké akce. To je předmětem sporu. My tomu právnicky říkáme sporné nebo nesporné řízení. V tomto okamžiku je ve sněmovně návrh, aby celé toto řízení šlo do tzv. nesporu. To znamená, aby důkazní břemeno šlo za tím, kdo žaluje, nikoliv za tím kdo je žalován, a to je velmi, velmi složitá situace, kdy bychom se, pan doktor by mně to potvrdil, dostali do velkého rozporu s evropskými směrnicemi, protože ty právě naopak předpokládají opak. To znamená, že ten, kdo je žalován, by měl prokázat, že to tak není. Protože ta slabší strana je na tom hůře.

19

Tady byly dotazy týkající se například vystěhování. Prostě skupina lidí nemá ani finanční částku na to, aby si nějakým způsobem obstarala znalecký posudek a tak dále. Takže to je předmětem toho sporu. Jsou dvě varianty samozřejmě. Ta varianta vládní, to je varianta, která jde v mezích evropských směrnic, to znamená, aby to šlo formou sporu. Varianta poslanecká, to znamená návrh změny. Uvidíme, jak tedy proběhne nejen druhé, ale i třetí čtení a k jaké dohodě vlastně dojde. Evropská komise zahájila řízení s ČR, myslím, že čtvrté. Takže uvidíme, jak vlastně poslanecká sněmovna odolá nebo neodolá tomuto tlaku. Ve věcech ochrany před diskriminací se zároveň uvádí obrana i pro právnické osoby, aby i ony v tomto zákoně měly určité způsoby jak se bránit, jakým způsobem si vlastně vymoci si své právo. Co se týče ingerence státu, to už tady bylo vlastně řečeno.Vzhledem k tomu, že do této doby se jednalo, a vždycky velmi výjimečně, pokud se do toho nezapojily nevládní organizace nebo organizace typu Úřadu vlády, nějakým způsobem. Ochrana ze strany tzv. veřejnoprávní tady nebyla, proto se přistoupilo po velkých diskusích i s panem Motejlem k určité i jeho působnosti z hlediska tohoto zákona. Nesmíme si od toho moc slibovat, protože Veřejný ochránce práv, jak plyne z jeho titulu, není obhájce jako advokát, ale především se tady vlastně ukládá nebo umožňuje, aby poskytl pomoc obětem diskriminace při podávání návrhu na zahájení návrhu z důvodu diskriminace. Nevykládejme to tak, že by sám Dr. Motejl nebo lépe řečeno jeho úřad podával návrhy, ale on by měl pomoct, tzn. byl by v kategorii právní rady pomoci. Proto jsem se lehce zmínila, že i Ministerstvo spravedlnosti má v plánu připravit tzv. zákon o bezplatné právní pomoci, kde by se právě v těchto sporech vytvořila určitá zjednodušení. Myslím, že na Slovensku to mají podobně, tam mají tento zákon, mají tam ta Centra. Myslím, máte to tak? My jsme si trošku z toho vašeho zákona vzali příklad, ale ovšem bohužel je to poměrně drahý zákon, takže uvidíme, jaká varianta zvítězí. Každopádně je bezpodmínečně nutné právě pro vymahatelnost zákona přesně tuto otázku formulovat, protože jsme zase u té části lidí, která nemá peníze na to, aby se bránila cestou soudní. A proto je snaha umožnit právě veřejnému ochránci práv, aby nějakým způsobem pomohl. Jak jsem říkala, největší problém se nám vlastně točí kolem těch sporů a nesporů a zároveň, a to je velmi klíčová věc, ona doprovodná novela pojišťovacích zákonů by v důsledku měla toto umožnit, já ovšem neříkám, že v této variantě. Existuje opět pozměňovací návrh, pokud varianta změny zákona o pojistné smlouvě a o pojišťovnictví projde, protože speciálně v zásadě rovného zacházení jsou pojišťovny nejednotné. Návrh tak jak zní, vládní, říká, že se stanoví výše pojistného pro výpočet pojistného plnění u pojištění pojistného nebezpečí dožití důchodu, nemoci, vážných chorob, smrti, úrazu nebo invalidity, pokud je hodnocení pojistného rizika založeno na příslušných a přesných pojistně matematických a statistických údajích. Toto nám umožní, že i tito lidé by mohli být pojištěni. Znovu říkám, je to ale otázka toho, v jaké podobě toto projde. Na závěr bych přála vám i sobě, aby zákon prošel, aby prošel v podobě, která bude vymahatelná, že to nezůstane jenom na papíře, že to bude realizováno tak, aby to nějakým způsobem pomohlo veřejnosti, která si neuvědomuje, že v dílčích zákonech je to někdy schováno, ale tento zákon vše shrnuje a nějakým způsobem dává soudům mantinely pro soudní nebo i mediační řízení.

Barbora Holušová – Ministerstvo vnitra, oddělení pro lidská práva

20

Úvodem, než budu hovořit o tématu antidiskriminačních opatření z hlediska Ministerstva vnitra potažmo Policie České republiky, bych ráda představila obor prevence kriminality. Tento odbor, kde je též oddělení pro lidská práva, se v rámci Ministerstva vnitra zabývá analytickou, koncepční a jinou preventivní činností. Samozřejmě spolupracuje s policií jakož i s nevládním sektorem, s různými občanskými sdruženími, mimo jiné také se zde pořádajícím občanským sdružením Slovo 21. Dále spolupracujeme s Úřadem vlády, Radou vlády pro lidská práva, která je poradním a iniciačním orgánem vlády ČR v otázce lidských práv. Pracovníci odboru zastupují Ministerstvo vnitra, resp. Českou republiku v různých mezinárodních orgánech, jako je Rada Evropy, Evropská unie, OSN, atd. Já mám trochu obavu hovořit na tomto plénu o policii, jelikož je mnohdy komplikované práci policie prezentovat. Mnozí z vás možná víte či tušíte, že policie v současné době čelí výzvám v podobě reformy, transformace nového útvaru, resp. nové bezpečnostní složky. Zaznívají apely na její modernizaci, na to, aby policejní práce byla službou veřejnosti. Samozřejmě je to hodně o práci, o individuálním přístupu. Také možná víte, že se připravuje nový zákon o policii, jelikož původní zákon je z roku 1991. V současné době je návrh nového zákona o policii v legislativním procesu. Tuším, že by měl být projednáván ve výborech Poslanecké sněmovny. Návrh tohoto zákona má jinou strukturu než stávající zákon; zakotvuje nejen úkoly polici, ale také např. práva osob omezených na svobodě apod. Nicméně bude otázkou, jakou podobu dostane poté, co bude přijat. Účinnost je předpokládaná na začátku roku 2009. Má prezentace bude zaměřena nejprve na konkrétní práci a koncepční materiály, které zakotvují práci policie s menšinami či ve vztahu k menšinám; ať už jsou to národnostní či etnické menšiny. Tyto materiály nejprve rozeberu, potom se budu věnovat další části antidiskriminačnímu vzdělávání policistů a dále pak principu rovného zacházení ve služebním zákoně, jen okrajově. Ráda bych potom shrnula určité závěry. Ministerstvo vnitra je gestorem tří dokumentů, z čehož ten třetí je v současné době ve fázi zpracování. První Národní strategie pro práci policie ve vztahu k národnostním a etnickým menšinám byla přijata na základě vládního usnesení č. 85 v roce 2003. K tomu je také nutné uvést Zprávu o postupu a průběžných výsledcích zavádění této národní strategie, jež byla schválena v roce 2004. Dalším materiálem, který je v podstatě dosud aktuální a stále se v současné době vyhodnocuje jeho adaptace - je Strategie pro práci policie ve vztahu k menšinám pro léta 2006 - 2007, přijatá v lednu 2006. Následně, jak jsem již uváděla, se v současné době připravuje nová strategie vycházející z těch původních materiálů, a to na léta 2008 - 2012. Měla by být předložena v březnu tohoto roku vládě ke schválení. Všechny ty materiály, o kterých hovořím, vycházejí samozřejmě z dalších koncepčních dokumentů; ať už to je např. Strategie prevence kriminality, kterou zpracovává náš odbor, nyní schválená pro léta 2008 – 2011, Koncepce integrace cizinců a další strategické materiály, které připravují jiné ústřední orgány státní správy. První národní strategie a potažmo i druhá vychází z již zmiňovaného principu „Community Policing“. Obecně se jedná o metodu, kdy policie má pracovat více s veřejností, tak aby nebyla pojímána jenom jako represivní složka, ale útvar, který zabezpečuje pořádek a bezpečnost občanů. Dalšími instituty, o kterých chci hovořit je styčný důstojník pro menšiny a asistent policie pro práci v sociálně vyloučených lokalitách. Tyto dva instituty byly postupně zaváděny v rámci národních strategií a adaptovaly se na české prostředí. Styčný důstojník je institut, který byl nejprve pilotně, poté systémově zaváděn od roku 2005. Na všech policejních správách v České republice byl vyčleněn určitý specializovaný policista, který se zabývá problematikou menšin, vztahem policie k menšinám atd. Velmi dobře zná komunitu, zprostředkovává kontakt a komunikaci mezi policií a těmi dotyčnými osobami z komunity. Styčný důstojník řeší konkrétní problémy, většinou též delikty závažné či méně závažné. Je to

21

samozřejmě, jak jsem již hovořila na úvod, hodně o individuálním přístupu. Nicméně můžeme říci, že úspěchy byly nebo jsou znatelné, v případě zavedení těchto styčných důstojníků zejména v Západočeském, Moravskoslezském kraji a hlavním městě Praze. Dále je to institut asistenta policie pro práci v sociálně vyloučených lokalitách, který má jiný úkol než styčný důstojník. Jedná se o terénního pracovníka v dané komunitě, který může být zaměstnán samosprávou nebo nevládní organizací. Tento institut byl postupně zaváděn od roku 2003, stále ještě probíhá jeho implementace. Je to podobné jako ten styčný důstojník, ale více prohloubeno do znalosti dané komunity. Terénní služba asistenta policie je více zaměřená na praktickou činnost - na to, aby asistent znal svoje klienty a mohl jim pomáhat s různými problémy. Z provedených výzkumů je znatelné, že klienty těchto asistentů jsou většinou oběti latentní kriminality (jako je např. obchodování s lidmi, obchodování s dětmi, lichva, kuplířství, drogové dealerství apod.). Asistent působí zejména jako nástroj eliminace kriminality v daných lokalitách, proto je dobrá jeho znalost prostředí. V současné době působí tito asistenti v některých městech České republiky (např. Ostrava, Plzeň, Cheb, Ústí nad Labem, Brno, Most). Asistenti, jak jsem již uváděla - například doprovázejí klienty na policejní služebny, pomáhají jim se sepisováním trestních oznámení, zprostředkovávají kontakt mezi policií a danou komunitou. Celý systém je založen na platformě partnerství a transparentnosti činnosti asistenta. Dále bych ještě doplnila, že právní rámec institutu asistenta policie je nastaven zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Druhá strategie, tedy pro roky 2006-7, je zaměřená na zefektivnění práce policie, prevenci kriminality v menšinových komunitách, realizaci výzkumů, spolupráci policie se samosprávou a nevládním sektorem. Na dalším slidu je popsána již shora zmíněná metoda „Community Policing“, která je pro policii významná. V současné době se Ministerstvo vnitra i Policejní prezidium snaží, aby každý policista byl obeznámen s touto metodou, která pochází z Holandska. Jak jsem již nejednou uváděla, tyto postupy vycházejí právě ze spolupráce policie s veřejností, s nevládním sektorem, s institucemi na místní úrovni, se samosprávou. Ze shora uvedeného vychází právě aktualizovaná strategie na roky 2008 a 2011, která klade důraz zejména na semináře, distribuci materiálů policii, hodně je akcentováno vzdělávání policie, o čemž budu následně hovořit. Zdokonalování systémových opatření. Musím říci, že policie se snaží opravdu stávající přístup změnit a změnit své chování, postoje, ale je to hodně o motivaci. Bohužel policisté jsou velmi často demotivováni zejména tím, že tato problematika není dostatečně ohodnocena. Tedy jakési osobní ohodnocení, kdy policisté by sami viděli, že práci dělají dobře. Doufám, že se to zlepší. Chtěla bych vám přiblížit jeden projekt, který v současné době ještě probíhá, a to Antidiskriminační vzdělávání Policie ČR. Tento projekt byl realizován občanským sdružením Poradna pro občanství, občanská a lidská práva, společně s nevládní organizací Člověk v tísni, za finanční podpory Ministerstva vnitra. Projekt probíhal v roce 2007, byl prodloužen a financován v rámci programu Transition Facility. Projekt je zaměřen na vzdělávání, semináře pro policisty, vzdělávání v problematice práva rovného zacházení, na právní aspekty fenoménu sociálního vyloučení. Seminářů se zúčastnilo poměrně hodně policistů, až 900 účastníků bylo proškoleno; nejen řadoví policisté z různých útvarů, ale také management policie. Semináře se zaměřily také na instruktory středních policejních škol a školních policejních středisek. Ještě bych doplnila, že byla vydána příručka, která je ke stažení na webových stránkách ministerstva: „Věz a nediskriminuj!“ K otázce vzdělání bych doplnila, že i v osnovách pro nové, příchozí policisty právě v rámci středního policejního školství jsou problematiky menšin, rovného přístupu k menšinám, k sociálně vyloučeným komunitám nebo osobám velmi akcentovány. Nyní krátce k principu rovného zacházení. Zde bych uvedla, že existuje speciální zákon o služebním poměru z roku 2003, který nabyl účinnosti k 1.1.2007. Jedná se o základní

22

právní předpis v oblasti rovného zacházení při přijetí do služebního poměru. Samozřejmě konkrétnější úpravu obsahují závazné pokyny policejního prezidenta, příp. nařízení Ministerstva vnitra. Citovaný zákon uvádí pravděpodobně více ustanovení, než jsou zmíněna. Jedná se o ustanovení § 16 a § 77, které hovoří o přijetí občana do služebního poměru, uvádí se zákaz jakékoli diskriminace na základě věku, rasy, barvy, tak jak o tom bylo hovořeno přede mnou. Ustanovení § 77 zmiňuje zákaz přímé a nepřímé diskriminace. Dalším koncepčním dokumentem v této oblasti je materiál nazvaný Priority a postupy Ministerstva vnitra při prosazování rovných příležitostí pro ženy a muže. Tento dokument vychází především z obdobného vládního materiálu. Závěrem bych tady zmínila opětovně některé body. Hovořili jsme o metodě „Community Policing“. V této souvislosti můžu uvést, že byla vydaná také příručka – „Vybrané příklady dobré praxe v oblasti policejní práce ve vztahu k menšinám“. Mluvila jsem zde o vzdělávání policie, které se snaží přinášet nové interaktivnější metody, více se zaměřovat na tématiku menšin. V rámci stávající národní strategie proběhla také informační kampaň zaměřená na přijímání příslušníků z řad menšin k policii, jež byla realizována v průběhu roku 2006. Dále jsou ve všech materiálech popsány výsledky výzkumů, které umožňují mapovat práci policie ve vztahu k menšinám. Byly to výzkumy zaměřené na sociálně vyloučené lokality, které proběhly v roce 2005 a 2007 v některých českých městech. V roce 2004 byl např. proveden výzkum, který se zabýval vztahem policie k menšinám, jejich postoji a na základě těchto výzkumů byly v podstatě vymezeny popsané instituty styčného důstojníka a asistenta policie. Chtěla bych zdůraznit, že policie potřebuje zejména partnera na druhé straně - ať už to bude stát, samospráva, občanská společnost, nevládní organizace atd. Na této platformě je možné dále zlepšovat policejní práci. Úplným závěrem bych ráda zmínila také Etický kodex policie, který představuje manuál pro policii pro zachovávání určitých pravidel. Je k dispozici na webových stránkách ministerstva. Na posledním slidu jsou uvedeny také další dokumenty a materiály, případně kontakty. Problematika, o které jsem zde hovořila a snažila se vám ji přiblížit, spadá zejména do kompetence odboru bezpečnostní politiky, který je hlavním gestorem a zpracovatelem zmíněných strategických materiálů v rámci Ministerstva vnitra.

Petra Kuderová – Kancelář veřejného ochránce práv Pracuji v Kanceláři veřejného ochránce práv (ombudsmana) pana Dr. Motejla, především v oblasti důchodů, pracovního práva a zaměstnanosti. Pokud jde přímo o diskriminaci, v současné době, jak už jsme tady dnes několikrát hovořili, je v přípravné fázi přijetí antidiskriminačního zákona. V současné době je působnost veřejného ochránce práv zákonem omezená pouze na šetření podnětů ve věci postupu správních úřadů a dalších orgánů a subjektů zákonem vymezených, při výkonu státní správy. Veřejný ochránce práv nemůže zasahovat do samostatné působnosti obcí a krajů, a jak již bylo řečeno, nemůže zasahovat do soukroměprávních sporů dvou a více subjektů, v tomto případě odkazuje na soudy, pomoc advokátů, popřípadě občanských poraden, pokud se jedná o obecnější problém, jež by nevyžadoval hlubší právní analýzu. Já bych se ve své prezentaci chtěla zaměřit především na stávající aktivity veřejného ochránce práv, které se určitým způsobem dotýkají oblasti

23

diskriminace a ke konci bych obecně zmínila přípravy veřejného ochránce práv na převzetí úkolů, které budou plynout z jeho funkce a pozice antidiskriminačního místa. Tedy, veřejný ochránce práv může v současné době šetřit pouze postupy správních úřadů a některých institucí při výkonu státní správy. Může zjišťovat, zda postup těchto úřadů je v souladu s právem, s právními předpisy, s principy dobré správy, zda tyto úřady nejsou nečinné. Vzhledem k tomu, že antidiskriminační zákon nebyl dosud přijat, působnost veřejného ochránce práv v oblasti rovného zacházení zůstala nezměněna. Ochránce se tedy i nadále může zabývat pouze stížnostmi na diskriminační jednání, kterého se dopustí správní úřady při výkonu státní správy. Drtivá většina stížností adresovaných veřejnému ochránci práv se ovšem týkala diskriminačního jednání ze strany soukromých subjektů, tedy oblasti mimo působnost ochránce. Nejvíce šlo o stížnosti na jednání a postupy zaměstnavatelů, obchodních společností, ale byla to např. i bytová družstva. Část podání označujeme v kanceláři jako podání zmatečná. Kde tedy sami z toho daného obsahu nejsme až tak schopni zjistit, čeho se stěžovatel domáhá. Na koho nebo na co si stěžuje. Často se tam objevuje pojem diskriminace, ovšem z obsahu, který se nám podaří rozklíčovat, zjistíme, že to je nesprávné pojetí diskriminace. Například si někdo stěžuje na souseda, že má lepší auto a tím se cítí být diskriminován. Nebo si stěžuje, že je diskriminován, protože musí platit daně. Nebo jako zaměstnanec musí odvádět zdravotní, sociální pojištění. Tato podání vesměs pan Dr. Motejl a jeho zástupkyně paní Dr. Seitlová objasňují s tím, že nám nepřísluší se k tomuto vyjadřovat. Pokud jde o oblast práce a zaměstnanosti, stěžovatelé se na veřejného ochránce práv poměrně často obracejí s tvrzením, že byli nebo že se cítí být diskriminováni nejčastěji ze strany zaměstnavatele, ale i ze strany nadřízených pracovníků. Stává se, že stěžovatel se cítí být diskriminován i ze strany svých kolegů, a nebo ze strany osoby, u které se jako zájemce o zaměstnání uchází. Tito stěžovatelé namítají především diskriminaci z důvodu věku, zdravotního stavu, pohlaví. Protože daná problematika v současné době nespadá do působnosti veřejného ochránce práv, tak stěžovatele odkazujeme buď na úřady práce, které mají kontrolní působnost při vztazích, kdy uchazeči hledají zaměstnání a není tam ještě ten pracovněprávní vztah. Pokud už si stěžovatel stěžuje přímo na postup zaměstnavatele v rámci konkrétního pracovněprávního vztahu, tak v tomto případě odkazujeme na oblastní inspektoráty práce, které mohou postup zaměstnavatele šetřit a zjišťovat, jestli je v souladu s právem a jestli zachovává zásadu rovného zacházení a zásadu zákazu diskriminace. Část podnětů směřuje také proti právní úpravě, kdy stěžovatelé namítají, že se cítí být platnou právní úpravou diskriminováni. Asi nejvíc případů zaznamenáváme v důchodové oblasti, a to v případě důchodového věku. Víme, že současný zákon o důchodovém pojištění stanoví možnost odchodu do důchodu, čili důchodový věk jinak u žen matek a jinak u mužů. Veřejný ochránce práv dal za pravdu mužům stěžovatelům, kteří uvádějí, že je diskriminační to, že i když oni sami pečovali o děti, oni sami je vychovávali, tak nemohou odejít do důchodu dříve. Nejvyšší správní soud podal návrh na zrušení ustanovení paragrafu 32, zákona o důchodovém pojištění, který zakotvuje rozdílný odchod do důchodu pro muže a pro ženy matky. Ústavní soud tento návrh odmítl a zdůraznil, že rovnost je kategorií relativní, vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů a nesdílí názor, že napadené ustanovení by mělo být v rozporu s Listinou. Podle Ústavního soudu, pokud by došlo ke zrušení napadeného ustanovení, bylo by odebráno jisté zvýhodnění ženám matkám, aniž by v rámci zrovnoprávnění nabili muži otcové stejné výhody, jakou mají ženy matky. Tady v tomto případě se veřejný ochránce práv s nálezem Ústavního soudu neztotožnil. Je na to více pohledů. Stěžovatelé se obracejí na veřejného ochránce práv také v oblasti práva na bydlení. Tady už byl zmiňován i Vsetín s tím, že veřejný ochránce práv odmítl sestěhování sociálně slabých obyvatel do komplexu mimo město nebo úplně do jiného kraje, kdy vlastně není

24

zachováno právo na celistvost rodiny, právo svobodného pohybu, pobytu. V řadě případů šlo naproti tomu o vyjádření subjektivních pocitů stěžovatelů při vystěhování z bytu. Některé podněty ovšem poukazovaly na určité diskriminační praktiky ze strany obcí. Ale bohužel v tomto případě se jedná o výkon samosprávy, kam tedy veřejný ochránce práv nemůže přímo zasahovat. Naproti tomu, když při svém šetření, které provádí u přenesené působnosti obce nebo kraje, zjistí, že obec má ve svých pravidlech o přidělování bytů nějaké antidiskriminační podmínky, snaží se sjednat nápravu. Ovšem tyto kontrolní mechanismy nejsou efektivním prostředkem právní ochrany před diskriminací, protože občan na výkon nebo na provedení dozoru, zejména v rámci přenesené působnosti kraje, nemá právní nárok. Pokud bychom přešli k působnostní oblasti veřejného ochránce práv, tak jak jsem již předestřela, nejvíce podnětů je v oblasti pracovního práva a zaměstnaneckých vztahů. Stěžovatelé si často stěžují už přímo na inspektoráty práce, když se cítili být v zaměstnání diskriminováni a inspektorát nápravu nezjednal. Stěžovatelé se na ochránce obrací s tím, že inspektorát práce jejich stížnost buď vůbec neprošetřil nebo ji prošetřil nedůsledně. Ochránce při svých šetřeních zjistil, že inspektoráty práce nevyužívají důsledně všech svých oprávnění, která jim zákon o inspekci práce přiznává. Inspektoři mohou zjišťovat informace tak, že se mohou dotazovat různých fyzických osob působících u zaměstnavatele bez přítomnosti dalších osob, aby se třeba oslovení zaměstnanci nebáli reakce zaměstnavatele nebo nadřízeného pracovníka. Já můžu uvést konkrétní příklad, obrátil se na nás dejme tomu pan Novák, který tvrdil, že inspektorát práce jeho stížnost prošetřil natolik nedůsledně, že u zaměstnavatele zjistil pochybení, avšak úplně jiná než ta, na které poukazoval ve své stížnosti. Ten pán pracoval ve školství jako odborný pedagog. Bylo to nějaké odborné učiliště a vedl skupinku studentů, měl jiné názory na přístup pedagogů ke studentům, než měli jiní jeho kolegové, což mu dávali dost nevybíravým způsobem najevo, na poradách ho veřejně zesměšňovali, měl být napadán, slovně atakován. Podle toho, co nám stěžovatel popsal, byly naplněny skutkové znaky obtěžování a inspektorát práce se tímto absolutně nezabýval, prostě tuto skutečnost nechal nepovšimnutou, námitku nezpracoval, zjistil nějaké pochybení pokud jde o nedostatky v pracovních smlouvách, ale k tomu, že by se mohlo jednat o nějaký správní delikt na úseku rovného zacházení, se vůbec nevyjadřoval. Až poté, co ochránce do případu svým šetřením vstoupil, s tím že ve své závěrečné zprávě vydal doporučení, aby kontrola byla provedena znovu, důsledně, a aby byly využity veškeré kontrolní mechanismy, které by mohly zjistit nebo by pomohly objasnit skutečný stav věci, inspektorát konstatoval pochybení zaměstnavatele a zjistil, že se opravdu jednalo o obtěžování. Tím, že zaměstnavatel nezamezil tomuto nežádoucímu a nevhodnému chování a jednání ze strany ostatních spolupracovníků, a neprojednal písemné stížnosti našeho stěžovatele na výkon práv a povinností, které plynou z pracovněprávního vztahu, dopustil se správního deliktu na úseku rovného zacházení. V případě úřadů práce máme nejvíce stížností v oblasti sankčního vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání. Měli jsme několik případů na diskriminační jednání, především pokud jde o věkovou diskriminaci. Opět mohu uvést konkrétní případ, kdy se stěžovatel hlásil na místo reportéra někde v médiích a zjistil, že splňoval veškerá kritéria, ale do dalšího kola se nedostal. Bylo mu odepsáno, že nebyl vybrán v předkole výběrového řízení bez jakéhokoliv odůvodnění. Stěžovatel potom na internetu nebo na webových stránkách dané společnosti našel inzerát, kde zaměstnavatel vyloženě uvedl, že hledá zaměstnance ve věku do 35 let. Toto byl jasně diskriminační důvod, úřad práce v tomto případě zkonstatoval pochybení. Své šetření vedl, dá se říct příkladně, zjistil si veškerá data, veškeré okolnosti, dotazoval se všech ostatních zaměstnanců, dotazoval se vedení, jakým způsobem byla prováděna výběrová řízení i v minulosti a konstatoval, že opravdu došlo k diskriminaci na základě věku. Co ale následovalo potom, s čím se veřejný ochránce práv nemohl ztotožnit, bylo, že úřad práce kladl pouze důraz na to, aby se takové chybné jednání už v budoucnosti

25

neopakovalo, což je samozřejmě dobře, ale již žádné další kroky nepodnikl. Úřad může v tomto případě uložit pokutu nebo udělit sankci za přestupek nebo správní delikt, avšak v tomto případě tak neučinil, neboť se nedomníval, že by to bylo zas až tak závažné porušení. Avšak když jsme zjistili, že inzerát byl zveřejněn asi dva měsíce, je jasné, že jeho znění zřejmě odradilo větší počet potencionálních uchazečů. Čili veřejný ochránce práv se domnívá, že v tomto případě, pokud se takhle jasně prokáže diskriminace, měli být opravdu využity všechny prostředky a sankce měla být uložena. Působila by preventivně nejenom u šetřeného zaměstnavatele, ale i u všech ostatních, kteří by se takového jednání chtěli dopouštět i v budoucnu. Ještě bych uvedla tedy něco málo k přípravě veřejného ochránce práv na převzetí úkolů antidiskriminačního místa. Návrh antidiskriminačního zákona počítá s tím, že ochránce bude poskytovat pomoc obětem diskriminace při podávání návrhů na zahájení řízení z důvodů diskriminace. Bude provádět výzkum, zveřejňovat zprávy, vydávat doporučení v dané oblasti a zajišťovat výměnu dostupných informací s jinými subjekty. Nejenom tedy subjekty národními, ale především i subjekty evropskými, od kterých může získat řadu informací, znalostí, poučit se třeba i z jejich chyb, zjistit, co se jim neosvědčilo či osvědčilo a tímto způsobem s nimi spolupracovat. Mělo by vzniknout oddělení pro rovné zacházení v rámci Kanceláře veřejného ochránce práv. Byl by to tým asi 15 lidí, který by sestával nejenom z právníků, ale i odborníků, kteří by například měli zkušenosti z nevládních organizací a jiných institucí. Určitě by se uplatnili i sociologové, využili bychom zajisté i znalosti psychologa (například v mediaci, o které se zde hovořilo). Úkoly veřejného ochránce práv by měly především spočívat ve výzkumu, právní pomoci, vydávání doporučení a osvětové činnosti. Pokud jde o výzkum, je potřeba si stanovit výběr cílových skupin alespoň v počáteční fázi. Například zaměřit se na nejčastější případy diskriminace nebo větší počet stěžovatelů v té dané konkrétní oblasti. Popřípadě tam, kde zjišťujeme, že dopady jsou obecnější, je potřeba si stanovit nějaké metody výzkumu, ať už formou dotazníků, průzkumu veřejného mínění, zpracování statistických údajů, informací od nevládních organizací a úřadů, a samozřejmě, a to jsem určitě nechtěla zmínit na posledním místě, i spolupráce s nevládními organizacemi. Pokud jde o právní pomoc, veřejný ochránce práv je toho názoru, že by neměl zastupovat oběti diskriminace před soudem přímo, hodlá jim však poskytovat určité formy právní pomoci, doporučovat možnosti obrany, pomáhat jim při výkladu právní úpravy, informovat o judikatuře v oblasti diskriminace a nerovného zacházení, ať už jde o národní soudy nebo evropské justiční orgány. Zvažuje se i možnost spolupráce s advokáty, ale tady je potřeba nebo nutnost ujasnit si finanční stránku věci. Zda by bylo možné čerpat z vnějších zdrojů, prostřednictvím různých fondů, a nebo by bylo potřeba navýšit rozpočet ombudsmana. Je také nutnost nastavit si pravidla na rozsah a hloubku právní pomoci. Samozřejmě s tím, že startovací podmínky by byly pro všechny stěžovatele stejné. Jak jsem říkala před chvilkou, spolupráce s nevládními organizacemi je velice aktuální. V současné době veřejný ochránce práv zpracovává jakousi koncepci, určitě bude chtít oslovit nevládní organizace, je ovšem nutné stanovit si nějaká kritéria, na základě kterých a jakým způsobem bude spolupráce probíhat, protože ne každá nevládní organizace se zabývá tou oblastí diskriminace, respektive dodržováním zásady zákazu diskriminace a zachováváním rovného zacházení a ne každá organizace má v dané oblasti zkušenosti. Veřejný ochránce práv například zveřejní nároky pro výběr těchto organizací a nebude se bránit spolupráci se všemi, kdo určitá kritéria budou splňovat. Obrovskou výhodu spatřuje ombudsman v regionálním rozmístění, a potom ve vysoké úrovni a o hloubce znalostí a zkušeností expertů působících u nevládních organizací. Pokud jde o spolupráci s advokáty, určitě veřejný ochránce práv přivítá přijetí zákona o bezplatné právní pomoci, možná ve formě, v jaké funguje na Slovensku. V současné době

26

ombudsman oslovil několik evropských institucí a antidiskriminačních míst, jak jsem již říkala, získává od nich poznatky a zkušenosti. Kontakt na naši tiskovou mluvčí Mgr. Hrazdílkovou je tel. +420/ 542 542 775 fax: +420/542 542 782 e-mail: [email protected] pro případ, kdybyste měli dotazy na plány a přípravy, pokud se jedná o převzetí antidiskriminační aktivity. Ale jak říkám, plány a připravovaný program není konečný. Pořád záleží na tom, zda a v jakém znění bude antidiskriminační zákon přijat.

Lucie Otáhalová – Úřad vlády, sekretariát Rady vlády pro lidská práva Mým úkolem dnes tady je říct vám něco o Radě vlády České republiky pro lidská práva, která je poradním orgánem vlády a jejíž činnost zabezpečuje sekretariát rady, jehož jsem vedoucí. Chtěla bych říct nejdřív něco k historii, dál bychom se věnovali struktuře, způsobu činnosti a principu fungování rady a hlavně proč tady rada je, čili co dělá v oblasti lidských práv. Dostaneme se i k diskriminaci a nějakým výhledům do budoucna. Poprosím ještě, abychom se vrátili na začátek, ke zmiňované historii konkrétně. Rada pro lidská práva byla zřízena v roce 1998 a vidíme, že je rok 2008, to znamená, že bude 9. prosince dokonce 10. výročí vzniku rady. Můžeme tedy společně třeba i potom, v rámci diskuse, přemýšlet o způsobu, jakým bychom toto výročí oslavili. Předsedou rady pro lidská práva je zmocněnec vlády pro lidská práva, prvním byl Petr Uhl do roku 2001, dále Jan Jařab, a následně Svatopluk Karásek, nyní je zmocněncem Jan Litomyský. Činnost Rady: základ, to je vlastně sekretariát, to jsou lidé, kteří jsou de facto autory všech následných výstupů, a na jejichž bedrech spočívá činnost, tedy vlastní práce. Sekretariát v podstatě zajišťuje činnost 7 výborů (Výbor pro občanská a politická práva, Výbor proti mučení, Výbor pro rovné příležitosti žen a mužů, Výbor pro práva dítěte, Výbor pro lidská práva a biomedicínu, Výbor pro práva cizinců, Výbor pro hospodářská, sociální a kulturní práva). To znamená, že lidé, kteří pracují v sekretariátu, jsou tajemníky těchto výborů. Výbory jsou většinou postaveny na mezinárodních úmluvách, jejichž smluvní stranou je i Česká republika, to znamená, že výbor pro občanská a politická práva se odvíjí od mezinárodního paktu o občanských a politických právech, výbor proti mučení je založen na dvou úmluvách – jednou z nich je úmluva OSN o odstranění mučení, krutého, nelidského zacházení; výbor pro rovné příležitosti žen a mužů se zase opírá o úmluvu OSN o odstranění všech forem diskriminace žen, výbor pro práva dítěte je postaven na úmluvě o právech dítěte, a tak dále. V podstatě jediný výbor, a to výbor pro práva cizinců, nemá žádnou takovou mezinárodní úmluvu, ale při zřizování rady se dospělo k závěru, že problematika cizinců je natolik závažná, že by se jí měla věnovat i lidsko právní rada, tedy nejen ministerstvo vnitra, jak tomu bylo dříve. Potom se cizinecké otázky a otázky spojené s migrací přesunuly na Ministerstvo práce a sociálních věcí. Výbory v podstatě pracují tak, že vlastně zpracovávají takzvané podněty, podněty pro radu. Podnět, to je krátký text, který nějakým způsobem poukazuje na problém v oblasti lidských práv. To znamená, že například výbor pro práva dítěte může dospět k závěru, že se jedná o problematiku práv dítěte, již je třeba zajistit nějak komplexně, dnes se tyto otázky řeší roztříštěně na několika ministerstvech. Každé ministerstvo, ministerstvo vnitra, práce, sociálních věcí, školství zpracovává část dané problematiky a chybí tak nějaká ucelenost. To je jenom takový příklad. Výbory zpracovávají podněty, následně je projednává rada, která se schází zpravidla 4krát ročně a měla by tedy v tom lepším případě podnět schválit a předložit jej vládě, která už vlastně je tím, kdo by měl ty problémy nějakým způsobem řešit. Čili podnět

27

kromě toho, že obsahuje nějakou část textovou, obsahuje i návrh činnosti. To znamená úkol dejme tomu pro Ministerstvo vnitra nebo Ministerstvo práce a sociálních věcí v případě dětí, aby novelizovalo zákon o sociálně právní ochraně dětí nějakým specifickým způsobem. Aby práva dětí byla zlepšena. Čili už z toho, jak jsem řekla, že rada se schází 4krát ročně, je poměrně jasné, že rada jako taková nemůže vlastně sama něco zpracovat, to by asi při frekvenci jednání nebylo dost dobře možné, proto máme výbory, o kterých jsem hovořila už předtím. Jak rada, tak výbory mají toto složení: polovina členů, členek je ze státní správy, zpravidla z ministerstev. Druhá polovina jsou nevládní organizace. Výbor by měl mít předsedu, a faktickou činnost zajišťuje právě tajemník, čili zaměstnanec sekretariátu rady.

Jarmila Balážová – moderátorka A jak často se výbory scházejí?

Lucie Otáhalová – Úřad vlády, sekretariát Rady vlády pro lidská práva Máme samozřejmě výbory aktivnější a výbory méně aktivní, ale dejme tomu jednou za měsíc, jednou za dva měsíce by se sejít měly. Ale to neznamená, že činnost, že samotná práce je jenom jednou za měsíc. V mezidobí se zpracovávají došlé podněty, to znamená, že členové mezi sebou komunikují, s tajemníkem po e-mailu, scházejí se, vytvářejí pracovní skupiny, takže všechno probíhá kontinuálně. Abychom nebyli stále v rovině obecnosti, připravila jsem si pro vás tři příklady, co konkrétně rada udělala. Z činnosti výboru pro občanská a politická práva jsem vypíchla tři věci, kterým se věnoval v roce 2007, a to z oblasti přístupu ke spravedlnosti (podnět ke snížení jistot v občanském soudním řádu – předběžná opatření), práva na soukromí (podnět ke změně právní úpravy odposlechu) a práva na svobodný přístup k informacím (podnět ke zveřejňování vnitřních předpisů správních úřadů). Podnět ke snížení jistot v občanském soudním řádu, při žádosti o vydání předběžného opatření. Uznávám, že to je taková dejme tomu jenom malinká věc nebo jen marginální problém v civilním řízení. Ale považuji zároveň za důležité to říct, protože se to může stát každému. Každému může být zasaženo do jeho práv a může potřebovat institut předběžného opatření, který byl dříve zpravidla užívaný k tomu, aby bylo zamezeno nějakému zásahu do práv, například majetkových. V minulosti, myslím, že do roku 2004, bylo předběžné opatření vydáváno bez toho, aby člověk musel zaplatit nějakou jistotu, kauci. Při novelizaci občanského soudního řádu, byla to poslanecká novela, došlo k tomu, že byla zavedena kauce, tedy jistota, a to ve výši 50 000 korun pro fyzickou osobu, 100 000 pro osobu právnickou, takže vidíte, nevím, kdo z vás má k dispozici, kdyby se někomu stal nějaký zásah do jeho práv, kdo z vás má nebo může vybrat ze svého účtu 50 000… Určitě se vzrůstající životní úrovní je takových lidí více, ale pořád věřím tomu, že je hodně takových, kteří si to dovolit nemůžou. Výbor se tedy už od doby, kdy byla kauce zavedena, snažil, aby se jistota, tedy těch 50 000, zrušila. To se úplně nepodařilo. Ale podařilo se alespoň snížení na 20 000 korun, což se dá považovat poměrně za úspěch, protože návrhy v první fázi jsou samozřejmě vždycky maximalistické, a potom dochází k nějakému vyjednávání. V tomto případě s Ministerstvem spravedlnosti, čímž bylo dosaženo zmiňované snížení. V aktuální novele občanského osobního řádu je tato částka již zakotvena. Právo na soukromí, to je zase další široká oblast. Tady výbor pracoval na podnětu ke změně právní úpravy odposlechu. Opět se jednalo o docela komplexní problematiku, která je upravena v trestním řádu, ale i v dalších zákonech. Tam se v podstatě výbor snaží dosáhnout

28

alespoň toho, aby zákony operovaly s nějakými jednotnými pojmy. Aby člověk, který ho užívá a kterého se to týká, věděl, co to je odposlech, co to je sledování osoby, prostorový odposlech. Především, aby odposlechy podléhaly nějaké efektivní kontrole. Tedy pokud jsem odposlouchávána, abych se o tomto faktu dozvěděla, a abych se proti tomu mohla bránit. Například, že odposlech nebyl nařízen v souladu s právem. Dneska už ona novelizace trestního řádu kontinuálně probíhá a již určité záruky jsou, ale pořád existují nějaké mezery. Je stále dost věcí, jež by se mohly zlepšit. Právo na svobodný přístup k informacím. Jinak ještě k těm odposlechům, tady zatím výbor jenom vypracoval podnět, ještě ho ani neprojednávala rada a dá se očekávat, že zrovna tahle věc bude poměrně kontroverzní a rozhodně nastoupí nějaké vyjednávání. Zatím posledním podnětem, takovým pro mě zajímavým, nevím jak pro vás, je podnět ke zveřejňování vnitřních předpisů správních úřadů, zase se to může stát každému. Často v oblasti ministerstva v resortu vnitra policie, je spousta různých předpisů, které se vztahují nejen na lidi, kteří jsou zadržováni v celách, ale i na ty ostatní, kteří je třeba chtějí navštívit, chtějí jim dát nějaké věci apod. Všechny tyto aktivity jsou upravovány vnitřními předpisy, ovšem správní úřady nechtějí některé vnitřní předpisy zveřejňovat, ačkoliv platí zákon o svobodném přístupu k informacím. Výklad, zda zveřejňování vnitřních předpisů a svobodný přístup k informaci, není úplně jednoznačný a tímto podnětem se ho snažíme zpřesnit. Výbor pro lidská práva a biomedicínu, to je úplně jiná oblast činnosti. Právo pacientů a obligátní sterilizace prováděné v rozporu s právem, o kterých tady dneska už byla řeč. V minulém roce se podařilo schválit nebo přijmout dva podněty, které se vztahovaly k užívání omezovacích prostředků. Jeden tedy v oblasti zdravotnictví a druhý v oblasti sociálních služeb. Tady bychom měli dosáhnout nějaké přesnější právní úpravy používání omezovacích prostředků, všichni víte, co mám na mysli: klecová lůžka, síťová lůžka. Je zřejmé, že klecová lůžka jsou již zakázána, síťová se ještě používají a bude ještě trvat, zřejmě možná i roky, než se síťová lůžka podaří zcela, jestli vůbec, vymýtit. K problematice sterilizací jenom ve stručnosti. V návaznosti na činnost veřejného ochránce práv přijala v prosinci rada podnět, kde se snaží o to, k čemu ji vyzývají mezinárodní orgány ochrany lidských práv, zejména kontrolní orgány OSN. Omluvit se obětem, které byly neoprávněně sterilizovány a přijmout nějaké konečné stanovisko. Víme, že máme stanovisko veřejného ochránce práv a stanovisko ministerstva zdravotnictví, které je trošku o něčem jiném. Ale stanovisko České republiky k této věci jako celkové nemáme. Čili vždy, když jsme tázáni před výbory OSN, co tedy ta Česká republika, jak se k tomu staví, těžko cokoli říct. Podnět by měl celou otázku nějak sjednotit a v tom lepším případě by se vláda měla omluvit všem neoprávněně sterilizovaným. Zatím je podnět na úrovni schválení rady, je tedy připraven pro vládu a doufejme, že vláda se k tomu postaví čelem. Výbor pro rovné příležitosti žen a mužů, tady jenom v rychlosti. Už v minulosti jsme řešili to, že muži a ženy mají rozdílný věk při odchodu do důchodu a že tedy ženám se započítávají vychované děti, mužům nikoliv. Potom byl i vypracován podnět v této věci, čekali jsme právě na rozhodnutí Ústavního soudu, které nyní máme, takže zřejmě budeme podnikat, budeme navrhovat, aby byla odstraněna tato diskriminace, podle nás diskriminace, podle Ústavního soudu tedy nikoliv. Je to velice pozitivní opatření, další poměrně kontroverzní věc. Tady už se vyloženě pohybujeme v oblasti diskriminace. Výbor chtěl nějak začít se zvyšováním zastoupení žen ve vyšších funkcích a chtěli jsme začít právě od poradních a pracovních orgánů, protože to je oblast, ve které se pohybujeme. Nechtěli jsme nějak plošně navrhovat kvóty - povinně do parlamentu 30%, jak všichni víme. Chtěli jsme jenom, aby byl zvýšen počet žen v poradních a pracovních orgánech vlády. Byl projednáván podnět v tomto smyslu, ale bohužel se jednalo o pro vládu příliš kontroverzní řešení, neschválila podnět, takže tentokrát neúspěch.

29

Tak teď víte, co se děje u nás dnes, ale diskriminací se chceme zabývat více. Již je založen výbor pro odstranění diskriminace, jako obecný výbor, a navíc rada schválila nový výbor, výbor pro otázky sexuálních menšin, který naváže na pracovní skupinu pro otázky sexuálních menšin, o které bude potom snad mluvit Jiří Hromada i v souvislosti s analýzou situace lesbické, gay, transgender komunity v České republice. To je novinka, navíc je zvažováno ustanovení výboru pro náboženské svobody. Kromě toho, že máme výbory a radu, píšeme ještě zprávy o plnění úmluv pro OSN. Už jsem se o nich zmínila v souvislosti s ustanovovacími listinami výborů. Právě výbory a mezinárodní úmluvy OSN nám poskytují dejme tomu nějakou argumentaci pro naše podněty, protože vláda se zavázala k tomu, že bude příslušnému výboru podle příslušné mezinárodní úmluvy poskytovat zprávy o tom, jak danou úmluvu plní. Zpráva je sepsána, zaslána výboru a výbor ji projednává, a to za účasti České republiky. To je ona tzv. obhajoba, a potom, co výbor posoudí zprávu, zváží to, co mu Česká republika řekla při obhajobě, čili jak zodpověděla jeho doplňující dotazy, a přijme závěrečná doporučení. A právě v závěrečných doporučeních jsou tři pochvalné body, jež formulují, jak Česká republika dobře naplňuje úmluvu, a nějakých dvacet nepochvalných kritizujících bodů, kde se např. doporučuje, aby Česká republika přijala antidiskriminační zákon, abychom se omluvili neoprávněně sterilizovaným ženám, a tak dále. Tímto způsobem se zpětně dovídáme o naší práci reagujeme na danou zprávu, jak úmluvy plníme. Další naší činností je vytvoření zprávy o stavu lidských práv, a to každoročně, a zbytek naší práce jsou už jen drobnosti. No, antidiskriminační zákon - to není úplně drobnost, původní návrh vznikl ještě na půdě rady za vedení Dr. Jařaba, na půdě úřadu vlády. Nyní se řešení zákona přesunulo na ministerstvo spravedlnosti, to už jste slyšeli ráno, ale neustále určitým způsobem spolupracujeme. O činnosti rady se můžete dozvědět ve zprávě o činnosti rady, kde je navíc i to, co jsem říkala na začátku o výborech, i připomínky k návrhům právních předpisů z pohledu lidských práv. A jak se můžete zapojit? Nevládní organizace jsou členy výborů, spolupracují s námi i na připomínkování zákonů, na zprávě o stavu lidských práv a i na přípravě zpráv pro OSN, ačkoliv tam je pohled více vládní, ale i tam, i když jen drobně, spolupracují.

Diskuse

Jarmila Balážová – moderátorka Kolik má v současné době členů Rada vlády a kdo má možnost nominovat a schvalovat jednotlivé členy, kdyby náhodou měl někdo zájem o tuto činnost. Může se nějakým způsobem pasovat? Jaký je mechanismus?

Lucie Otáhalová - Úřad vlády, sekretariát Rady vlády pro lidská práva

30

Rada má členů 20, členové rady jsou jmenováni vládou a nominován v podstatě může být kdokoliv, kdo má zájem na ochraně lidských práv; čili i nevládní organizace. Ale samozřejmě potom zmocněnec pro lidská práva rozhoduje o tom, koho vládě navrhne, kdo by měl stát členem rady. Nicméně tady víc prostoru pro nevládní organizace ještě vidím. Nyní je nominována rada nová, od minulého roku 2007, takže půl roku nebude úplně prostor na doplňování členstva rady. Určitě uvítáme návrhy na členy výborů, protože teď, jak jsem řekla, je možnost zřizování nových výborů, některé dokonce už zřízeny byly. Situace je tedy nastavená na posilování výborů. Mechanismus je následující: jmenuje se zmocněnec, čili to už nejde přes vládu, je to akt víceméně jednostranný - nějaký dopis, nějaké jmenování zmocněncem. Ale samozřejmě je nejlepší vždy nejprve konzultovat se sekretariátem.

. Analýza postavení potenciálních obětí diskriminace v České republice Emil Ščuka – ředitel Střední odborné školy managementu a práva Děkuji pořadatelům rovněž za inspirující název konference. Ten název je „Spravedlivá společnost“, trošku jsem se zaradoval, ale pak jsem si řekl, něco v tom názvu chybí a možná, že tam chybí. Protože spravedlivá společnost je něco, kam bychom všichni my, co jsme tady, a nejenom my, ale i další lidé, kam bychom chtěli směřovat. O situace, ve které se nacházíme, nelze mluvit o spravedlivé společnosti, a právě proto se dostáváme do problémů a řešíme takové problémy, jako jsou i témata a obsah dnešní mezinárodní konference. Já jsem se úplně lekl názvu tohoto bloku: Analýza postavení potencionálních obětí diskriminace. Nejsem akademik, nejsem vědec a určitě ode mě nikdo nemůže očekávat nějaké vědecké pojímání, analýzy. Nemám na to profesionalitu. Nicméně budu mluvit ze svých zkušeností a ze své praxe, jak to vidím já, a s čím jsem se ve svém profesním životě setkal. Budu mluvit z pohledu profesí, které jsem ve svém životě vykonával. Vy jste tady profesionální publikum, tudíž i ve vztahu k vám je potřeba mluvit trochu jinak. Většinou na takových konferencích chybí ti, již se to týká, ke kterým bychom měli mluvit. Ti většinou o tyto konference nemají zájem a teď nemyslím jenom vládu. Spíše namítám nebo si zoufám, že latentní většina těch, kdo by se měli zúčastnit takovýchto konferencí, se jich neúčastní, a to je ten problém. Protože my v diskriminaci nemáme problém. V diskriminaci z mého pohledu nemáme problém jenom s vládou nebo se státní správou, se samosprávou, ale my máme problém s latentní většinou a s majoritou. A majorita je k těmto otázkám dosti hluchá a němá. A většinou se takovýchto setkání, jednání neúčastní. Určitě zde nebudu dělat výčet, v jakých oblastech jsou Rómové diskriminováni a v jaké situaci se Rómové nacházejí. Já si myslím, že to vy všichni dobře víte a víme to všichni. Chtěl bych říct spíše jen pár svých úvah a postřehů. Mám za to, že ve všem, co souvisí s diskriminací, tedy i ve vztahu k romské menšině, se nám toho od revoluce za 18 let daří vyřešit strašně málo. Opravdu strašně málo a někdy si úplně zoufáme a říkáme si, než aby se některé věci lepšily, tak se spíše kumulují nové a nové problémy. Na druhé straně je spousta dobrých projektů, dobrých věcí, které dělají neziskové organizace, které dělá i stát. Nemůžeme jenom jednohlasně říkat, stát nic nedělá, i stát podporuje tyto věci, ale nějak se ten výsledek, ten cíl míjí účinkem. Někdy se dostáváme, my Rómové, do situace, kdy už, a to je ten stav úplně nejhorší, kdy v podstatě skládáme zbraně, a říkáme si, s tím se stejně už nic nedá dělat, s tím stejně už nikdo nic neudělá a získáváme imunitu vůči těmto věcem, a to je to nejhorší, co může být.

31

Když vzpomínám na 90. léta, kdy bylo spousta bojovníků za vše, co bylo nějak proti rovnosti šancí, tak ti bojovníci prostě nejsou. Ne, že by umřeli, ti bojovníci žijí, ale už to vzdali. Vzdali svůj marný boj, který prostě neměl výsledky, ale to jsou bojovníci, kteří vydrželi nejdéle. Většina romské komunity to vzdala ještě dřív. A my jsme v situaci, kdy těžko nacházíme prostředky, a těžko nacházíme vlastně takové slyšící většiny, aby s námi do tohoto boje šla. Tím nemyslím něco strašného, ale boj slovní, intelektuální, a tak. A bohužel se nám těch bojovníků už nedostává. Vše, podle mého názoru, souvisí i s nesprávným pojmenováním určitých koncepcí. 18 let se tady mluví o integraci Rómů do české společnosti. 18 let se připravují různé programy, schvalují se koncepce. Každý ministr, který přijde, připravuje svou koncepci, začíná od bodu nula a vše, co bylo před tím zavrhne. Je to chyba, každá vláda by měla navazovat na to dobré, co bylo před tím. A tím se vlastně dostáváme do kolotoče, protože život vlády je jepičí, maximálně 4 roky, ministrů ještě míň, ti se také střídají, a my se neustále dostáváme do příprav nových koncepcí. Jediné, co zůstává, je integrace. A všichni říkají: Rómové se musí integrovat, Rómové se budou integrovat, není jiné cesty nežli integrace. Když to slyšíte stokrát a ono se říká - stokrát nic umořilo vola, berete to jako jedinou jistotu a jedinou možnost, že integrace je vlastně cíl, světýlko v tunelu, a víc jsem nad tím nepřemýšlel. Ale časem, jak jsem trošku vystřízlivěl ze tmy toho tunelu, říkal jsem si, že vlastně ta integrace asi nebude to správné, co to má být. Zřejmě pojetí a formy integrace nejsou správně nastaveny, protože my usilujeme o rovnost, rovnost šancí, o rovnost v životě, občanském životě a mě integrační principy ze strany pouze jedné skupiny obyvatel přijdou nerovné. Nechápu, a nejsem v tom sám, proč bychom se měli integrovat pouze my. Jenom proto, že Rómů je málo, je to menšina a majorita je většina. Logicky by to tak mělo být, to, že menšina se musí přizpůsobit většině, ale ta většina to dokonce ani nepřipustí jiné myšlenky, že by to mělo být jinak. Samozřejmě slyšíme jako: Co byste chtěli? Buďte rádi… a takové ty věty. A ono právě proto, že ta menšina si to nebere za své, tak jsou neúspěchy v integraci, a když se nebudou obě dvě strany snažit, tak úspěch nebude nikdy, ani za 50 let. Vím, že jsou to silná slova. Proč by se měla česká většina integrovat do něčeho? A kam? Ale jestli skutečně má dobrou vůli a zájem, tak asi jiné cesty není. To máte jako s tím multikulturním soužitím, že? Ke komu jsou většinou veškeré cíle směřovány? Zase k těm, kteří jsou v podstatě připraveni na multikulturní soužití. A zas ta většina, té se to netýká? Ta jako kdyby na to byla připravena, ta už na to dostala výjimku od narození, ale to tak přece vůbec není. Problémy jsou právě proto, že dochází k nedorozumění a ke střetům mezi většinou a menšinou, a teď je jedno, jaká je to menšina, jestli rasová, etnická, náboženská. To je jedno. Ale většina se neustále tváří, jako že ona už ví všechno, ona je vzdělaná, ona je ve všem připravená, ale není to tak, vůbec to tak není. Ani v oblasti multikulturního soužití by objektem neměly být právě jenom menšiny, objektem by měla být celá společnost, celá společnost se musí učit žít v jedné ulici, v jednom městě a v jednom státě. Celá společnost se musí učit tomu, jak respektovat jeden druhého. Nemůže se to chtít jenom od menšin, protože pak popíráme heslo rovnost šancí. To je absolutní popření. A dokud se nezmění trošku teorie a filozofie v tomto pojímání, tak si myslím, že naděje na úspěch je velmi, velmi vzdálená. Chtěl bych se ještě pozastavit nad termínem pozitivní diskriminace. Většinová společnost si stěžuje, že dnes už je v podstatě menšinou pozitivně diskriminovaná a že to je nesprávné. A poukazuje se i na příklady Ameriky. Ony jsou dva pohledy na americkou pozitivní diskriminaci, na tzv. afirmativní akci. Jedna skupina tvrdí: ano, tam to mělo své výsledky. Nebýt pozitivních opatření, tak Amerika by nedosáhla tohoto stádia a takového vývoje, v kterém se dnes nachází. Druhá skupina tvrdí: to se minulo účinkem a v Americe to nikdy neměli pozitivní akce zavádět, protože Amerika na to doplácí do dnešního dne. A

32

v podstatě nic nevyřešila. Jsou to názory a mně nepřísluší je hodnotit. Já je vnímám a chci to hodnotit z pozice menšin v České republice. Jsem zastáncem pozitivních akcí, pozitivní diskriminace. Na dočasnou dobu a ve vybraných oblastech, bez toho zcela určitě k rovným šancím nedojdeme. Vím, že většině se to zase nelíbí. Říkají: jsme stejní občané. Máme stejná práva a povinnosti. Proč chcete neustále něco víc? Ano. Proč chceme něco víc? Chceme něco víc proto, abychom mohli být na startu stejně připraveni do života, jako byla právě většina. A my před tím startem, vůbec než se dostaneme na čáru, máme hodně handicapů, za které si sami ale nemůžeme. A my potřebujeme vyrovnání šancí akorát před tou startovní čárou. Jakmile se k ní dostaneme, nebudeme už chtít nic víc. Protože samozřejmě občanská společnost a rovnost šancí je asi to, o co všichni usilujeme. My nic víc nechceme, než mít rovnost šancí jako všichni občané, ale to se bohužel nestane bez nějakých pozitivních dočasných vybraných akcí v určitých oblastech. Určitě tomu nepomůžou pozitivní diskriminace viděné naruby, například ve školství. Česká republika výborně zvládla problém zvláštního školství. Akorát se neví, kdo to vymyslel, ale zvládla to výborně. Zvláštní školy nejsou, ty jsou zrušeny. Já jsem si stále myslel, že to bude velmi těžké. Že tento proces bude letitý, a že bude stát hodně práce odborníků, učitelů, občanské veřejnosti, ale i Rómů, než se zruší zvláštní školy a než se přejde do normálních základních škol. A stačilo jediné, sundat cedule a dát tam cedule nové: základní školy. A jenom na ministerstvu se ví, v odboru 23, která škola je nadále zvláštní, speciální, protože je přesně zakódováno, která škola to je. Zůstaly stejné učební osnovy v základních školách „zvláštních“, zůstali stejní učitelé a zůstaly učitelům příplatky za vedení dětí ze zvláštních škol. Takže se ptám, co Česká republika vyřešila? Vyřešila kosmetickou vadu, která zřejmě vadila nejvíce. A nám děti dnes ze základních škol vychází na stejné úrovni, jako dřív. Velká práce jak ze strany školy, kde se musí poskytovat individuální péče formou doučování, individuálního přístupu ze strany učitelů, zůstává nezměněna, a samozřejmě i větší péče ze strany rodičů je stále stejná. A tyto dluhy v podstatě naše škola, byť v malém měřítku, musí zahlazovat za učitele, kteří jsou placeni z našich daní, i z mých daní, a kteří svoji práci odvádějí způsobem, jak ji odvádějí. Proč teda rovnou neříct jedno nebo druhé? Proč neříct, že buďto děti ve základních školách tzv. speciálních musí být z důvodů sociálního vyloučení. Že jejich ekonomická a sociokulturní úroveň v rodinách nepostačuje k tomu, aby byly připravovány v normálních základních školách. Buď řekněme toto anebo ať to řekne stát, romské děti zřejmě nemůžou chodit do normálních základních škol, protože jejich rozumový intelekt nepostačuje. A kde je pravda? Jak se stát chová? Chová se podle té nízké socioekonomické úrovně nebo podle toho druhého příkladu. A navíc, z Ústavy vyplývá právo na vzdělání. To je jedno ze základních práv člověka, zvláště v 21. století. Romská populace, romské děti, těm se tohoto práva na vzdělání dostává velmi málo. Tady stát v podstatě pokulhává. Tak jak si ty děti vychová stát, pak ať počítá s problémy do budoucna a s jejich zapojením v životě. A začíná to opravdu těmi „základními“ školami. Nebudu o tom dál mluvit, to je téma na jednu samostatnou přednášku. Izolace ve školství, v základním školství, segregace, to jsou nové pojmy, se kterými se setkáváme. Školy s větším počtem romských dětí jsou ty, ze kterých houfně čeští rodiče odhlašují svoje děti a přihlašují je do škol, kde jsou vyloženě české děti. Příklad Přerova, ale i tady - na Žižkově v Praze 3. I další města jsou toho příkladem. V Jihlavě ulice Jarní, Základní škola Jarní. Můžu jmenovat 15-20 škol, je to standard, který je v posledních 5 letech velmi výrazný. Rodiče českých dětí nechtějí, aby do škol chodili romské děti společně s nimi. Co s tím stát udělá? Budeme si vytvářet segregaci, izolaci? Ano, a na moji hlavu padá kritika: vy sám provádíte segregaci, izolaci školství. Svým způsobem ano, ale já zachraňuji alespoň něco, co se dá. Zatím v situaci, kdy romské děti nemají další možnost se

33

vzdělávat, a dokud nebudou přijímány na české střední školy, tak do té doby naše škola bude fungovat. Jakmile tomu tak nebude, tak naše škola přestane fungovat, já ji slavnostně zavřu a uspořádám slavnostní zakončovací ples. Ale zatím to tak asi nebude, protože zatím vše nasvědčuje tomu, že segregace a izolace skončí. A navíc, stát to neorganizuje, tady nemůžu dát výtku státu. Stát ani není zřizovatelem základních škol, zřizovatelem základních škol jsou obce, samospráva, a ten, kdo si nepřeje, aby byly smíšené školy, je český rodič. Tady jsou zástupci státu, neziskovek. Jak budeme působit na tu většinu, na tu mlčící většinu? Jak je zapojíme do integračních programů a do programů multikulturního soužití? Tady máme velký dluh všichni. Nestačí integrovat jen jednu skupinu. Musíme se integrovat navzájem. Protože bez toho výsledek nebude a bez toho bude „Spravedlivá společnost“ s tím otazníkem ještě dlouho. Ale i tak děkuji za každou konferenci, protože je důležité se setkávat a je důležité si vyměňovat názory. A já doufám, že postupně i v České republice bude takové ovzduší, kde se problémy budou chtít vyřešit ze všech stran, nejenom z jednoho místa. Mě jenom někdy bolí o diskriminaci vůbec mluvit. Mě to jako člověka ponižuje. Nevím jak vás, ale já jako obět tzv. potencionální diskriminace, která přes den, pokud zůstane doma, si to třeba ani neuvědomí, není obětí. Ale pokud vyjde na ulici, tak to je stokrát něco, to jsou maličkosti, to jsou různé pohledy. Víte, a my jsme se s tím naučili žít. A někdy si říkáme, třeba to tak jenom vidíme, třeba to tak vůbec není, třeba už to máme v té hlavě tak zafixované, že na to zapomeneme. Ale ono to tak je, a my s tím musíme žít. A pak o tom ještě musíme mluvit. Mě opravdu jako člověka ponižuje o těchto věcech mluvit. Ale doufám, že k tomu bude čím dál míň důvodů, to abychom mluvili i o jiných věcech. Ale zřejmě jsem asi velký idealista a utopista, protože diskriminace není ohraničená státem, diskriminace je ohraničená zeměkoulí, a dokud budou různé rasy a bude silnější a slabší, bohatší a chudší, tak se asi stále budeme setkávat s diskriminací. Jde jenom o to, abychom si připravili takové prostředky, které co nejvíce zamezí tomu, aby diskriminace neměla v životě zelenou. A k tomu by měl přispět každý člověk, každý myslící člověk, který si říká moderní občan 21. století, který si říká Evropan a světoobčan. Měl by si to říkat nejenom na takovýchto konferencích jako tady, ale měl by si to říkat a vnímat i ve svých rodinách, protože ve svých rodinách máme svoji ulitu, do které nám nikdo nesmí. Dnes je moderní nebýt rasistou, to je také vlna, kterou přebíráme z Ameriky a z Anglie. Je moderní nebýt rasistou, ale já mám takovou zkušenost, že i v amerických domácnostech, hned jak se zavřou dveře bytu, se těmi malými rasisty Američani stávají, bohužel. Nechci vás už dál zdržovat, chci jenom všem, kteří v tom pracujeme, chci nám všem popřát hodně úspěchu a hodně dobrých výsledků, abychom z toho tunelu viděli to světýlko vícekrát do roka. Jiří Hromada – Gay iniciativa v ČR Pan Ščuka přede mnou řekl velmi skromně, že tak úplně tu analýzu nebude schopen říct, ale já si myslím, že ji řekl detailně a v určitých aspektech mohu navázat. Já mám trošku jednoduší situaci v tom, že v loňském roce byla provedena podrobná analýza postavení gay a lesbické minority v České republice, nejenom gay a lesbické, ale také bisexuální a transgender, takže na to mohu velice dobře navázat a vycházet z této analýzy. Po přijetí zákona o registrovaném partnerství v roce 2006, ukončila svoji činnost po té, co splnila svůj dlouhodobý rozsáhlý program Gay iniciativa v České republice, možná dříve jste ji znali spíš pod jménem SOHO, sdružení organizací homosexuálních občanů, což byla celostátní platforma, která sdružovala na 40 regionálních organizací, měla velmi rozsáhlý program a usilovala 15 let o zrovnoprávnění gay a lesbické minority. Hlavní cíle, to znamená

34

změnit diskriminační legislativu a změnit homofobní myšlení v české společnosti, se, dá se říci, podařilo naplnit. Neříkejme 100%, ale tak abychom my, kteří jsme založili tuto organizaci, mohli uzavřít tuto etapu a předat vlastně pomyslnou štafetu mladším, aby si sami definovali dál, co ještě chtějí. To je dnešní realita. Pro nás bylo velmi zajímavé, že přední české instituce, které se zabývají výzkumem veřejného mínění, postojem české veřejnosti k sexuálním menšinám, zjistily, že v roce 2007 souhlasilo 69% respondentů s právem gayů a leseb uzavírat registrované partnerství. To byl velmi významný moment, protože v roce 1990 to bylo pouze 10%. Takže tady je jasně vidět cesta, kterou jsme ušli, a možná, jak vždycky rád říkám, možná, že ani to přijetí registrovaného partnerství nebylo tak důležité, jako ten cíl, dosažení toho cíle, jako ta cesta k tomu cíli prostřednictví medií. Diskusí se podařilo změnit postoje a myšlení české veřejnosti. Opět podotýkám, samozřejmě že ne 100%. Registrované partnerství bylo medializované, velmi efektně, ale na té cestě se podařily třeba některé méně medializované záležitosti. Například hned na počátku, v roce 1990, srovnání věkové hranice na shodných 15 let intimního kontaktu nebo zrušení tzv. růžových seznamů, to už dneska málo kdo ví, že jsme před rokem 1989 byli zapsáni u STB skoro všichni, celá moje generace, měli jsme tam svoje fotografie, otisky prstů. Tyto růžové seznamy, jak jsme ji říkali, byly v roce 1991 zrušeny. Pro nás bylo nesmírně důležité, že na té cestě se v roce 1993 dospělo k vynětí homosexuality ze seznamu nemocí, to si možná neumíte představit, ale my jsme byli jako angína a chřipka, jako nemoc, a někteří se nás pokoušeli léčit různými způsoby. Já si pamatuji na jeden obzvlášť pikantní - v 50 letech jistý psychiatr nás klienty sezval do sálu a myslel si, že na základě léčby alkoholiků se to podaří i s námi, promítal pornografické filmy, dával přítomným antabus a myslel si, že tak vznikne stejná reakce jako u alkoholu. A ono to skončilo tím, že přítomní klienti požadovali stále více erotických filmů, a když vstoupil pan profesor, tak zvraceli. To jenom pro představu, z jaké reality jsme vycházeli. Když ještě završím tuto etapu, v roce 2001, přijetím novelizace zákoníků práce, který zakázal diskriminaci v zaměstnání na základě sexuální orientace a pochopitelně tím registrovaným partnerstvím, pochopíte jistě, že se moje generace trošičku unavila, nebo respektive vyčerpala svůj program, který si stanovila v roce 1990. Uzavřela svou činnost a řekla mladé generaci, tak a teď si analyzujte svůj stav, teď si řekněte, co vám ještě chybí a pojďte do toho vy se svojí vlastní mladou erudícií, nároky a hlavně aktivitou. Ale bylo nutné nalézt novou variantu, skončila celostátní aktivita, která zastřešovala jednotlivé zájmy, a bylo nutné najít pro komunikaci ze státními organizacemi nějakou novou platformu. Jednotlivé lesbické, gay, transgender organizace v současné době se věnují aktuálně více otázkám kulturně společenským, jako je turistika, sport, filmové festivaly, besedy, prevence AIDS, než politickým aktivitám. Proto vznikla v rámci loňského evropského roku rovných příležitostí pracovní skupina pro otázky sexuálních menšin v rámci úřadu paní ministryně pro lidská práva a národnostní menšiny Džamily Stehlíkové. Tato skupina se stala jakousi společnou platformou pro setkávání zástupců a zástupkyň hlavních nevládních lesbických, gay, bisexuálních a transgender organizací a oborníků a odbornic, zabývajících se uvedenou problematikou na akademické úrovni. Skupina právě v průběhu celého toho roku vypracovala a předložila analýzu aktuálního postavení této minority v České republice. Cílem analýzy bylo srozumitelnou přehlednou formou podat vysvětlení, co to vlastně LGBT menšina a komunita je, jak se vyvíjel historický pohled na ni, s jakými problémy se setkává v současnosti a jaké jsou její vztahy s majoritní společností. Na základě této analýzy byla vypracována určitá doporučení. Ještě bych chtěl říct, že národní strategie České republiky pro evropský rok rovných příležitostí konstatovala, že přijetí zákona o registrovaném partnerství je správným krokem k potlačení diskriminace gay a lesbické menšiny. My víme, že to není krok poslední. Nicméně, rád vám chci sdělit, že k 31.12. minulého roku uzavřelo registrované partnerství na

35

500 dvojic. Tím se vyvrátily úvahy, že registrované partnerství asi chce Hromada pro svého partnera, a když zjistili, že v tu chvíli žádného nemám, tak proč to vlastně vůbec dělá. Anebo takové ty hlášky, jako že ohrozíme mravnost mládeže. Já si myslím, že se vůbec nezměnila, ba naopak, že tím získala vztah k našemu úsilí, volání po konzervativních hodnotách a úplně nejúsměvnější mi připadá, už si vzpomínám na ten argument, že pokud bude registrované partnerství, rapidně klesne porodnost v České republice. Chci vám oznámit, pokud to nevíte, že rok 2007 se stal rekordním rokem v porodnosti, v přírůstku mladých občánků v České republice. Analýza se nevyhýbá ani této nové realitě. Kontroverznímu tématu gay a lesbického rodičovství - to je téma, které je potřeba diskutovat dále. Hlavním faktem je, že gayové a zejména lesby, rodiči jsou, o děti se starají a tuto skutečnost česká veřejnost málo zná. Analýza se neomezuje jenom na legislativní rovinu, všímá si toho, jak se vyvinul postoj společnosti k minoritám, jaký je obraz v mediích. Sociologická rovina se věnuje situaci ve školství, ať už postavení minority v roli studentů nebo učitelů a zvláštní kapitola je věnována transgender lidem, kteří jsou samozřejmě ohrožováni diskriminací v každodenním životě. Já bych jenom stručně některé nejvýraznější prvky doporučení zmínil pro případnou diskusi. Tak například ministru financí se doporučuje novelizovat zákon o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí tak, aby partneři a partnerky byli zařazeni do I. skupiny. Ministryni obrany: Novelizovat zákon o zdravotní způsobilosti k vojenské činné službě tak, aby neobsahoval diagnózu F 64.0 (poruchy pohlavní identity). Ministru práce a sociálních věcí: Podporovat prostřednictvím dotačních programů vytvoření sociální sítě pracovníků a pracovnic, kteří se budou zaměřovat na sociální kontakt s LGBT seniory a seniorkami a novelizovat zákon o důchodovém pojištění, aby partneři a partnerky měli nárok na vdovský/vdovecký důchod po zemřelém partneru/partnerce. Ministru spravedlnosti: Stanovit v rámci trestního zákona, že motiv nenávisti z důvodu sexuální orientace bude znakem základní nebo kvalifikované skutkové podstaty zejména u násilných trestných činů a v rámci rekodifikace občanského zákoníku zajistit, aby: partneři a partnerky měli právo osvojit dítě druhého partnera, aby dítě mohlo být svěřeno do společné pěstounské péče partnerů, aby partneři a partnerky mohli společně osvojit dítě a osobám, které uzavřely registrované partnerství, vzniklo společné jmění partnerů a společný nájem bytu. Dále vypracovat právní a faktickou analýzu situace transsexuálních osob ve vazbě a výkonu trestu. O tom se vůbec nehovoří, nediskutuje. Tato analýza by měla zahrnovat situaci transsexuálních lidí zahajujících léčbu, transsexuálních lidí v průběhu léčby a situaci transsexuálních lidí po dokončení chirurgických zákroků. Dále ministru školství, mládeže a tělovýchovy doporučuje zajistit, aby v rámci studijních oborů zaměřených na péči o seniory byla náležitá pozornost věnována právě seniorům z této minority. Provést studii šikany ve školách, se zaměřením na propojení šikany se sexuální orientací obětí. Ministru vnitra: Novelizovat zákon o registrovaném partnerství tak, aby: podmínka státního občanství, jako jedna z podmínek nutných pro uzavření registrovaného partnerství, byla nahrazena například podmínkou povolení k trvalému pobytu. Novelizovat zákon o nabývání a pozbývání státního občanství tak, aby v rámci rozhodování o udělení státního občanství bylo zohledněno uzavření partnerství s občanem ČR. Ministru zdravotnictví: Přepracovat seznam rizikových faktorů a rizikových chování z hlediska dárcovství krve tak, aby nebyl diskriminující na základě sexuální orientace. Totiž gayové nemohou dodnes darovat krev. Je to opravdu zvláštní, ale když přijdete do ordinace, je tam poučení dárce krve a tam si přečtete, že ti, kteří jsou tady dále napsaní, nesmí darovat krev. A tam je, pokud jste měli sex s mužem po roce 1985, tak nesmíte darovat krev. Je to velmi komická situace, zvlášť když si uvědomím, že předseda jihočeské gay organizace je

36

zároveň předsedou dárců krve jihočeského kraje a má zlatou plaketu Jánského. To je zas taková ta zvláštní státní neuvěřitelná diskriminace, se kterou se velmi těžko hýbá, protože za tím stojí pouze a jenom byrokracie. Pak už jenom zmíním, že doporučuje zmocněnci vlády pro lidská práva, aby při Radě vlády ČR pro lidská práva zřídil stálý výbor pro otázky sexuálních menšin, včetně pracovní skupiny pro translidi a vězeňství. Jsme na půli cesty, právě před 14 dni byl právě v této radě takový výbor schválen, teď už stačí jenom, aby ho potvrdila vláda. Závěrem mi dovolte jenom jednu informaci. V rámci ERRP 2007, pod záštitou místopředsedy vlády M. Bursíka, vznikla také putovní výstava Historie gay a lesbického hnutí v ČR, která na patnácti velkých panelech podává svědectví o dlouhé cestě předpojatě vnímané menšiny za zrovnoprávněním, vlastní identitou a znovu nalezenou důstojností. V doprovodných materiálech je k dispozici právě brožura s textem zmíněné analýzy a autentický záznam z poslanecké sněmovny z 15. 3. 2006, kdy byl přijat zákon o registrovaném partnerství. Výstava na své pouti navštíví v průběhu let 2007/2008 hlavní města všech 14 krajů republiky. Takže se těším, že se třeba v Budějovicích, Pardubicích, v Mostě, pokud jste nestihli navštívit tuto výstavu v Praze, někdy zase setkáme.

Alexandra Jachanová Doleželová – Gender Studies POSTAVENÍ ŽEN NA TRHU PRÁCE

Gender Studies je nevládní neziskovou organizací, která se zabývá postavením žen a můžu ve společnosti. Můj příspěvek je zaměřen na postavení žen na trhu práce, protože zde jsou ženy nejvíce diskriminovány. Zaměstnanost žen v České republice je vysoká. Ženy tvoří 44% všech zaměstnaných na českém trhu práce. Jejich zaměstnanost je ale doprovázena rozhodující rolí v chodu domácnosti a péče o rodinu. Skloubení těchto dvou rolí je chápáno jako takzvané dvojí břemeno. Od ženy se očekává, že skloubí zaměstnání s péčí o rodinu a domácnost. Toto dvojí břemeno je umocňováno nefungujícím flexibilním upořádáním práce a nízkou participací mužů v péči o děti a domácnost. Na trhu práce existuje horizontální a vertikální segregace. Horizontální segregace znamená oborová, vertikální je spojená s nižšími kariérovými šancemi žen. O těchto dvou termínech budu ještě hovořit později. Horizontální a vertikální segregace jsou hlavním z důvodů nerovnosti mezd žen a mužů. Ženy jsou častěji než muži na trhu práce diskriminovány na základě pohlaví a stávají se oběťmi sexuálního obtěžování.

Vzdělání Na začátek jsem si připravila statistické údaje týkající se vzdělání žen. Ženy jsou mezi studujícími vysokých škol zastoupeny více než muži. Nedá se tedy říci, že by jejich následné horší postavení na trhu práce bylo důsledkem nevzdělanosti. V bakalářských programech v současné době tvoří ženy celkem asi 59%, mužů je to 41%. V magisterských programech je 52% žen, mužů 48%. U postgraduálních programů se rozdělení mění, ženy zde zastupují 36%, muži 64%. Horizontální a vertikální segregace

37

Vraťme se k termínům horizontální a vertikální segregace. Jednou z charakteristik trhu práce je, že je rozdělen na tzv. ženské a mužské sféry. Ženy převládají například ve školství, zdravotnictví a službách a muži naopak ve stavebnictví, zemědělství a průmyslu. Ta tzv. feminizovaná odvětví jsou méně placená než tzv. mužská odvětví. Toto rozdělení se nazývá horizontální segregace. Vertikální segregace, čili hierarchická, označuje bariéry, kterým ženy čelí v přístupu k vyšším pozicím. Ženy zastupují asi čtvrtinu všech vedoucích a řídících pracovníků, ale jedná se o manažerské pozice převážně ve velkých společnostech a spíše na nižší úrovni managementu. V top manažerských pozicích zastupují ženy pouze 7%. Neviditelná bariéra, která brání ženám vstoupit do vyšších pozic, se nazývá skleněný strop. Bariéry kariérního růstu žen Na trhu práce čelí ženy několika bariérám v kariérním růstu. Vedle skleněného stropu jsou to společenské stereotypy, podle kterých by žena měla zastávat roli pečovatelky „rodinného krbu“ a muž měl uživit rodinu. Genderové stereotypy souvisí s nerovnoměrným rozdělením rodinných rolí a již se zmíněným dvojím břemenem. Další překážkou je maskulinní kultura ve firmách, kdy na vyšších pozicích vznikají tzv. pánské kluby, kam ženy nemají přístup. Nedostatek mateřských škol a dalších zařízení péče o děti a jejich otevírací doba je další z překážek realizace žen na trhu práce. Diskriminace je také jednou z bariér. Nerovnosti ve mzdách Průměrná hrubá měsíční mzda ženy tvoří 75.1% průměrné měsíční mzdy muže, v mediánech je to 81%. Největší rozdíl je u nejvyšších pozic - u zákonodárců a seniorských pozic - zde mzda žen tvoří 68.9% mzdy mužů. Výzkum Centra pro ekonomický výzkum a doktorandské studium Univerzity Karlovy prokázal, že rozdíl žen a mužů na stejné pozici ve stejné firmě je 11%. Těchto 11% tedy nemá za následek ani vertikální, ani horizontální segregace, ale čistě diskriminace. Diskriminace Ženy, které se nejčastěji setkávají s diskriminací jsou ženy s dětmi předškolního věku, ženy staršího věku a ženy po mateřské dovolené. Výzkum sociologického ústavu Akademie věd ukazuje, že 40% žen se v průběhu svého pracovního života setkalo s diskriminací. Po vstupu do Evropské unie se legislativa týkající se diskriminace změnila. Diskriminace je zakázána, realita je ale jiná než legislativa. Zaměstnaní neznají svá práva. A pokud se rozhodnou bojovat proti diskriminaci, která je postihla, není to jednoduchý proces. Ženy se setkávají s diskriminací již při přijímání do zaměstnání a to například v inzerátech, když zaměstnavatelé požadují osobu určitého pohlaví. Například se často setkáváme s tím, že je hledán ředitel, ale naopak asistentka. Při pohovoru jsou ženám pokládány otázky týkající se jejich rodinného života, například kolik mají dětí, jak je zajištěno jejich hlídání, či možnost potenciálního budoucího těhotenství. V průběhu pracovního procesu se ženy setkávají s diskriminací po návratu z mateřské a rodičovské dovolené, a to například tím, že jim buď není umožněn návrat, nebo že jsou převedeny na jiné (nižší) místo a nebo jim není umožněn zkrácený pracovní úvazek. Dále jsou ženy znevýhodňovány nižším finančním ohodnocováním a v možnostech postupu na vyšší pozice. Ženy také často nemají stejný přístup ke vzdělávání. Ženy se stávají oběťmi sexuálního obtěžování. Výzkum Sociologického ústavu Akademie věd ukázal, že 13,2% žen se osobně setkalo se sexuálním obtěžováním. Sladění soukromého a pracovního života

38

S postavením žen na trhu práce souvisí (ne)možnost sladění soukromého a pracovního života. Sladění osobního života s pracovním mohou zjednodušit flexibilní pracovní uspořádání (např. práce z domova nebo práce na částečný úvazek, flexibilní pracovní doba). Tato uspořádání nejsou v České republice příliš obvyklá a většinou jsou umožněna pouze managementu a administrativnímu personálu a nejsou tedy dostupná všem. Slaďování může usnadnit dostupnost zařízení péče o děti a zde myslím i zařízení pro děti do tří let a větší zapojení mužů do rodinného života. Příklady dobré praxe Na závěr bych vám představila příklady dobré praxe, jak poukazovat na nerovné postavení žen a mužů ve společnosti. Gender Studies například každý rok pořádá Soutěž o nejlepší firmu s rovnými příležitostmi v ČR, která zaměstnavatele motivuje k nediskriminaci, ale i k zavádění programů na podporu kariérního růstu žen nebo sladění osobního a pracovního života. Dalším oceněním je úřad roku „Půl na půl – respekt k rovným příležitostem“, kterou pořádá Gender Studies ve spolupráci s Ministerstvem vnitra a oceňuje úřady veřejné správy, které mají programy směrem ke svým zaměstnaným, ale i občanům, týkající se rovných příležitostí a sladění osobního a pracovního života. Dále bych ráda upozornila na kampaň „Nenechte se diskriminovat a nedovolte to jiným!“, která poukazovala na to, jakým způsobem mohou být osoby diskriminovány na základě pohlaví a snaží se je přesvědčit, aby si to nenechaly líbit a seznámily se se svými právy.

Jiří Vencl – Národní rada zdravotně postižených Národní rada osob se zdravotním postižením se velice výrazně a myslím si, že i viditelně, zabývá obhajobou práv osob se zdravotním postižením. Tím, že vlastně zastupuje 102 členských organizací, které dohromady mají přes 250 tisíc fyzických členů, osob se zdravotním postižením, má poměrně velice dobré informace a fungující průběžný monitoring situace v oblasti lidských práv a samozřejmě i v oblasti diskriminace osob se zdravotním postižením. Původně jsem si připravil své vystoupení, které obsahuje řadu určitých detailů, ale s ohledem na čas a i určité zaměření obsahu této konference, bych se soustředil jenom na několik věcí a spíše je okomentoval. Celkový text potom bude, jak tady bylo řečeno, k dispozici ve sborníku z této konference. Za největší problém diskriminace osob se zdravotním postižením považujeme zejména to, že tyto jsou zakotveny již v oblasti legislativy. Legislativa je zcela jistě základním kamenem a velký problém vidím v tom, jak už tady bylo řečeno, že my jsme se už kolikrát dostali do situace, kdy jsme něco vyjednali předběžně s vládou, jednali jsme s určitým resortem, jednali jsme s určitým ministrem, jsou to ale samozřejmě věci spíše na delší trať, a ministři odcházejí, vlády odcházejí, a my jsme mockrát museli začínat znovu. Tím se stalo, že do dnešního dne není upraven základní článek v ústavě, kde je zákaz diskriminace s ohledem na zdravotní postižení. Mockrát nám bylo řečeno i z ministerstva spravedlnosti, že to je zbytečné, ale je pravdou, že v případě, kdy dochází k určitým soudním sporům, tak tím, že to není v preambuli ústavy, je to prostě špatně a při odkazování se na zákony vzniká problém. Určitě velké problémy legislativního charakteru jsou v oblasti školství. Celkově vzdělávání žáků se speciálními potřebami, tam je velkým problémem, se kterým jste se již určitě také setkali, bariérovost ve školách, kdy žáci s tělesným handicapem nemohou

39

navštěvovat školy a v zásadě je to důvod, proč je odmítnout, aby se vzdělávali třeba v běžných školách, což sice zákon předpokládá, ale nenařizuje. To je samozřejmě palčivý problém. Velké množství problémů je v oblasti architektonických bariér všeobecně, kdy sice existuje jakási vyhláška, ale řada řešení se neustále odkládá nebo se dávají výjimky. Nakonec i prostředí, které se kolem nás mění, se nemění tak, aby všechno nové bylo bezbariérové, ale bohužel vznikají další a další bariéry a bude asi velký problém do budoucna, kdo, kdy a za kolik ty bariéry bude schopen někdy odstranit. Určitým problémem je do značné míry i oblast zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Je značná skupina zdravotně postižených, kteří mají invalidní důchod a z tohoto titulu již nemají možnost vstupu na trh práce. Nemají leckdy ani možnost být zařazeni do nějakých rekvalifikačních kurzů. Tudíž nemají ani možnost být v budoucnu zaměstnáni, například na částečný úvazek, a jsou vlastně státem odsouzeni k tomu, že musí být doma na invalidním důchodu. To si myslím, že je jednoznačně diskriminace, a pokud ten člověk má schopnosti a možnosti, měl by mít možnost pracovat. Vedle legislativní formy diskriminace je ještě potřeba zmínit, my tomu říkáme, společenskou diskriminaci. Ta je velice vážná, protože se projevuje velice často. To jsou nejčastější případy, které řešíme. Řešíme je v médiích. Pan Dr. Jařab hovořil o této problematice, pokud jde o soukromé firmy. Tam máme veliké problémy. Možná jste slyšeli o případu v mediích, kdy si vozíčkářka chtěla vzít asistenčního psa do lázní, kde jí řekli, že si ho tam vzít nemůže. Ty samé jsou případy, kdy nevidomý potřebuje vodícího psa a oni ho nepustí do zdravotnického zařízení, protože prostě za branou nemocnice pes být nesmí a tak dále, a tak dále. Takových příkladů je mnoho, ale všechny mají společného jmenovatele. Řeší se například konflikt se soukromým majitelem, třeba výstavní galerie, která odmítne vozíčkáře, aby tam nepoškodil nějaké zařízení a podobně, přestože má průvodce. To jsou otázky, kdy je to složité. My se snažíme to řešit třeba i přes média, vytvářet určitý vzor, a určitý nátlak na jiné provozovatele, ale musím říct, že je to velký problém a zdaleka se nedá říct, že by se v tomto smyslu něco měnilo. Velkým problémem je také naše současná doba – digitalizace, technická modernizace. Přiispívá k dalším a dalším bariérám pro osoby se zdravotním postižením. Na jedné straně jim pomáhá a druhé straně jim zase vytváří další problémy. Konkrétní příklad můžu říct i v mém případě - jsem těžce zrakově postižený a například zavádění prezentačních lístečků v bankách je velký problém, protože pokud na to nevidíte, tak si nenavolíte ani ten lísteček a mně se stalo ve spořitelně na Sokolovské 1 na Praze 8, že mi řekli, že mě neobslouží a že v žádném případě nemám nárok, abych byl obsloužen, když nemám prezentační lísteček. To jsou maličkosti, které se dají vyřešit, zrovna tuto jsem řešil s ředitelem pobočky – dozvěděl jsem se, že sice zavedli novou techniku, ale vůbec nevyřešili a nikomu neřekli, jak řešit případ, když přijde náhodu někdo, kdo není schopen této technické vymoženosti využít. A takovéto drobnosti nám přináší moderní doba každý den. Musíme je řešit a já si myslím, že je potřeba, aby i v některých otázkách, které jsem tu vyposlechl, se naše snahy spojovaly a třeba zrovna tím, že bychom zesílili tlak na nutnost všeobecnou legislativní úpravy. Měl bych poslední poznámku, hovořilo se tady poměrně dosti podrobně o tom, jak se má rozšířit pravomoc veřejného ochránce práv. Byl bych strašně rád, kdyby se to povedlo, ale obávám se, že právní úprava je v nedohlednu. Ne v tom smyslu, že by nebyla schválena, ale jde mi o část úpravy, jež se tady zmiňovala, tedy možnost, aby nějaký státní úřad zastupoval nemajetné, sociálně slabé nebo lidi s jakýmkoli handicapem a byl schopen jim prostě pomáhat. Obecná představa je, jak se dneska říká: tak to dejte k soudu, což je ale u zmiňovaných občanů velice problematické. Tady o tom také bylo hovořeno a my si myslíme, že můžeme využít již existují fungující vzory v zahraničí. My jsme v loňském roce na podzim měli v Brně národní konferenci, kde vystupoval i zástupce jednoho takového

40

specializovaného úřadu z Rakouska, byl tam i pan Otakar Motejl a i on říkal, že mu tento model připadá velice inspirativní, to že něco takového existuje. Úřad, který nejenom že může doporučovat, ale úřad, který může přímo klienty zastupovat, a který je může přímo hájit. Taková instituce, dle mého, v naší zemi chybí. To je asi tak všechno.

1. Diskriminace legislativní 1.1. Zákon č. 2/1993 Sb., kterým se vyhlašuje Listina lidských práv a svobod v čl. 3 odst. 1 uvádí: „Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.“ Mezi vyjmenovanými skupinami chybí osoby se zdravotním postižením. NRZP ČR dlouhodobě usiluje o zařazení do vyjmenovaných skupin – dosud marně. 1.1. v oblasti rovného přístupu ke vzdělání Zákon č. 561/2004 Sb., školský zákon je v rozporu s vyhláškou č. 73/2005 Sb., o vzdělávání žáků se zvláštními vzdělávacími potřebami: Školský zákon § 36 odst. 5 „Žák plní povinnou školní docházku v základní škole zřízené obcí nebo svazkem obcí se sídlem ve školském obvodu (§ 178 odst. 2), v němž má žák místo trvalého pobytu (dále jen "spádová škola"), pokud zákonný zástupce nezvolí pro žáka jinou než spádovou školu. Pokud je dítě přijato na jinou než spádovou školu, oznámí ředitel této školy tuto skutečnost řediteli školy spádové, a to nejpozději do konce března kalendářního roku, v němž má dítě zahájit povinnou školní docházku.“ Školský zákon § 36 odst. 7 „Ředitel spádové školy je povinen přednostně přijmout žáky s místem trvalého pobytu v příslušném školském obvodu a žáky umístěné v tomto obvodu ve školském zařízení pro výkon ústavní výchovy, ochranné výchovy nebo ve školském zařízení pro preventivně výchovnou péči, a to do výše povoleného počtu žáků uvedené ve školském rejstříku.“ Vyhláška č. 73/2005 Sb., § 3 odst. 4 „Žák se zdravotním postižením se přednostně vzdělává formou individuální integrace v běžné škole, pokud to odpovídá jeho potřebám a podmínkám a možnostem školy.“ Vyhláška č. 73/2005 Sb., § 9 odst. 4 „Pokud ředitel běžné školy nebo ředitel speciální školy nezařadí žáka se zdravotním postižením, který má povinnost plnit školní docházku, do některé z forem speciálního vzdělávání podle § 3, oznámí tuto skutečnost zákonnému zástupci žáka se zdravotním postižením, krajskému úřadu a obci, v níž má žák trvalý pobyt!“ Rozpor: Zákon říká: má právo navštěvovat běžnou spádovou školu – bez výjimek. Vyhláška zavádí nejasný termín: „možnosti školy“ – v § 3 vyhláška zavádí možnost ředitele běžné školy „nezařadit“ žáka se zdravotním postižením, dokonce toho, který má povinnost plnit povinnou školní docházku, do školy – a dokonce tuto skutečnost zákonnému zástupci jen „oznámit“. (Např. u individuálního vzdělávacího plánu jej ředitel vydává formou správního rozhodnutí, tady – „oznámit“…)

41

Závěr: a) Vyhláška jde nad rámec zákona. Pokud zákonodárce měl na mysli, aby některé děti neměly právo účastnit se povinné školní docházky ve spádové škole – měl to uvést přímo do zákona – ne ministerstvo do vyhlášky… b) Jde o rozpor nejen legislativní, ale i diskriminační. Komplikuje přístup k naplnění základního práva na vzdělání. Přináší rodině dodatečné náklady na vzdělání žáka.

1.2. v oblasti rovných příležitostí při zaměstnávání osob se zdravotním postižením a) Zákon 435/2004 Sb., o zaměstnanosti v § 25 odst. 1 uvádí: „Uchazečem o zaměstnání může být, pokud tento zákon dále nestanoví jinak, pouze fyzická osoba, která není“ b) Zákon 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění v § 39 odst. 1 písmeno a) uvádí: „Pojištěnec je plně invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66 %,“ Závěr - uvedená zákonná úprava je jasně diskriminující: • • • • • •

Rozhoduje za občana Nedává právo volby Nezařazení mezi uchazeče neumožňuje rekvalifikace Povinnost ÚP vyhledávat a nabízet pracovní uplatnění Neumožňuje poskytovat finanční dávky Zákon připouští možnost zařadit pouze mezi zájemce o práci bez jakéhokoliv hmotného zabezpečení

2. Oblast společenské diskriminace – příklady z praxe Tuto problematiku bude nejlepší přiblížit na několika příkladech z praxe. 2.1. Pan D.R., vozíčkář, občansko správní spor – náhrada škody, Výslech poškozeného nebyl proveden z důvodu bariér v soudní budově. Jedná se o precedentní spor – náhrada škod za nekvalitní sociální služby. Soudkyně odmítla provést výslech v jiné místnosti či budově s odůvodněním, že jí to žádný předpis nepřikazuje. Problém byl medializován, kontaktováno MS ČR – problém nebyl vyřešen, výslech dosud nebyl proveden. Pan D.R. se neúčastnil soudního jednání, a tím bylo porušeno ústavní právo občana na účast při soudním jednání. MS ČR nereagovalo. 2.2. D.M., vozíčkářka, po operaci měla nastoupit léčbu v lázních. Má asistenčního psa, který jí pomáhá zvládat některé úkony. Lázně ji odmítly přijmout k léčení s odůvodněním, že v lázních je arabská klientela a pes je pro ně nečisté zvíře. Paní D. M. měla poukaz na léčbu – to znamená, že jí byla odmítnuta zdravotní péče. Vedení lázní zdůvodnilo své chování tím, že v období od 1. 4. do 30. 9. nesmí

42

do lázní žádní psi. Lázně vyhovují přání platících klientů, jinak by se neuživily. V tomto případě došlo nepochybně k odmítnutí práva na léčebnou péči, došlo k útoku na důstojnost pacientky. Případ „vyšuměl“ do ztracena. Žádný postih proti vedení lázní nebyl. Je zajímavé, že ačkoliv byla kauza medializována, ministerstvo zdravotnictví nereagovalo. 2.3. Pan J. M. se rozhodl navštívit výstavu Bodies v Praze Byla mu prodána vstupenka, za pomoci asistentů překonal schodiště. U vstupu sděleno, že nemůže na výstavu, pořadatel si nepřeje žádná kolečka – kočárky a vozíčkáři mají vstup zakázán. Naštěstí vstupné bylo vráceno. Totéž se opakovalo u paní G. K. Po medializaci pořadatel ustoupil a zákaz zrušil. Jde o jasnou diskriminaci skupiny občanů. Je zajímavé, že osoby mající boj s diskriminací v kompetenci, nereagovaly. V případech diskriminace jiných skupin jsou okamžitě vypraveny černé limuzíny a celý národ je poučován jak nemá být xenofóbní. 2.4. Rodiče žáka J. K. se zdravotním postižením přihlásili dítě do své spádové ZŠ s tím, že žák potřebuje pedagogického asistenta Škola sdělila, že žák pobírá příspěvek na péči, tudíž může využít osobního asistenta. Argument, že osobní asistent plní jinou úlohu než pedagogický asistent, škola neakceptovala. Žák byl přijat na jiné škole. Postih žádný. Jedná se o diskriminaci v přístupu ke vzdělání. Škola nerozuměla argumentaci, že školní vzdělání v základním a středním školství je ze zákona zadarmo, a tudíž využití osobního asistenta hrazeného z Pnp je vlastně platba za vzdělávání. 2.5. Diskriminace neslyšících osob Velice závažné jsou případy diskriminace neslyšících pacientů ve zdravotnických zařízeních. Jsou známy případy, kdy byl neslyšící ženě odňat orgán - provedena sterilizace bez jejího vědomí atd. Jsou to často otřesné případy, které vyplývají z toho, že neslyšící osoby od narození nerozumí odbornému textu v češtině. Pokud lékař dá neslyšící pacientce podepsat např. souhlas s operací, podepíše jej často, aniž by pochopila přesný obsah souhlasu s navrženou léčbou. Nemocnice je tak sice právně kryta, pacient však může být krácen na svých právech. V praxi nemocnic by proto mělo být povinností, že pokud je v rámci léčby nutné provést např. zásadní chirurgický výkon, musí být neslyšící osoba seznámena s návrhem lékaře tak, aby porozuměla nepochybně obsahu textu před podpisem tj. např. za přítomnosti tlumočníka znakového jazyka. Legislativa, která by řešila danou problematiku zatím chybí. 2.6. Ještě jeden příklad diskriminace a protiprávního jednání, které je četné v různých podobách a děje se v souvislosti s aplikací zákona č. 108/2007 Sb., o sociálních službách. Ve smlouvách s uživateli je často požadováno např. předkládat poskytovateli výši svých příjmů podle zákona o životním minimu – to znamená všech příjmů, a to do 8 dní po změně. Je to protiprávní, žádný zákon takovou povinnost neukládá! Smluvní vztahy uživatelů a poskytovatelů sociálních služeb přináší mnoho příkladů zneužívání situace, požadování neoprávněné úhrady, uzavírání nerovných smluvních vztahů a mnoho dalších příkladů protiprávního a diskriminačního chování . 3. Shrnutí

43

Z uvedených příkladů je zřejmé, že diskriminace a protiprávní jednání vůči občanům se zdravotním postižením je v ČR běžnou záležitostí. •

Ke srovnání s okolními státy, zda situace je lepší či horší, chybí potřebná data.

•

Vnímání diskriminace z důvodů zdravotního postižení je minimální jak veřejností, médii tak i politiky.

•

Z výzkumu VCIZP vyplynulo, že společnost vnímá OZP pozitivně, většina chápe, že potřebují pomoci, je ochotna vydávat prostředky na pomoc.

•

Pohled na OZP je však charitativní, OZP jsou objekty péče.

•

OZP nejsou často/většinou vnímány jako svéprávné osobnosti mající stejné touhy, ambice a očekávání. O tom svědčí způsob kontaktu občanů s OZP. Zásadně komunikují s průvodci OZP.

•

Společnost, média a politici vnímají diskriminaci a porušování práva především z důvodů rasových, sexuální orientace či pohlaví.

•

Důkaz –Evropský rok rovných příležitostí 2007 byl v ČR orientován především na romskou otázku a rovné podmínky žen.

•

Je nepochybné, že OZP potřebují vyrovnat podmínky prakticky ve všech oblastech života, proto je nezbytné zajistit i institucionálně, aby k podobným věcem docházelo co nejméně.

•

Dosažitelnost práva je obecně minimálně problematická, pro OZP je prakticky nedosažitelná, a to z důvodů přístupnosti prostředí, ale i z důvodů finančních.

•

Instituce mající možnost aktivně upozorňovat na diskriminaci a porušování práva z důvodů zdravotního postižení:

•

ochránce lidských práv – působnost na ministerstva a jiné správní úřady s působností pro celé území státu, správní úřady jim podléhající, plní úlohu, problém je v omezené působnosti a nemůže iniciovat právní kroky,

• •

vládní zmocněnec pro lidská práva - iniciativní a koordinační orgán vlády v oblasti vyhodnocování stavu a úrovně dodržování ochrany lidských práv v ČR – k problematice OZP se snad nikdy nevyjádřil,

•

Vládní výbor pro zdravotně postižené občany - pomáhá při vytváření rovnoprávných příležitostí pro OZP ve všech oblastech života společnosti ve spolupráci s organizacemi ZP – úlohu plní – nemá možnost samostatně vyvolat právní spor apod.

44

•

občanské iniciativy OZP - tuto úlohu plní především NRZP ČR a další velké organizace – jejich působení je omezené, nemají vliv na činnost příslušných orgánů, plní úlohu především informační, apelační, mediální. NRZP ČR může prostřednictvím Vládního výboru pro zdravotně postižené občany iniciovat nápravná opatření,

•

ostatní občanské iniciativy (Helsinský výbor) – o problematiku OZP pouze minimální zájem, spolupráce až na výjimky není,

•

ostatní státní orgány – v rámci své působnosti v legislativě v zásadě dodržují zásady nediskriminace, ale na aktivní kroky při jejím zjištění nemají kapacity, zájem možná ani kompetence.

4. Návrhy na řešení •

Vznik instituce (státní?!), která by upozorňovala na diskriminaci a porušování práva ve vztahu k osobám se zdravotním postižením, ale hlavně mohla právně zastupovat jednotlivé osoby, které se na ni obrátí z důvodu porušení jejich práva z důvodu jejich zdravotního postižení!

NRZP ČR považuje ustanovení takové instituce za věc nezbytnou a potřebnou, a to nejen k dříve uvedeným důvodům, ale také s ohledem na obecnou neúctu k právu v ČR. Obdobná instituce již existuje dva roky v Rakousku a výsledky její činnosti jsou pro nás velikou inspirací a dobrým příkladem.

Příkladů diskriminace osob se zdravotním postižením by bylo možné uvést podstatně více. S ohledem na omezenou možnost prezentace tohoto problému bych byl rád, kdyby mé vystoupení alespoň částečně přiblížilo šíři celé problematiky. Národní rada osob se zdravotním postižením bude i nadále celou situaci dodržování lidských a občanských práv osob se zdravotním postižením sledovat a průběžně monitorovat. Zpracoval z podkladů NRZP ČR Jiří Vencl

Jan Lorman – Život 90 V otázce věkové diskriminace bych si dovolil začít tím, že v ČR existuje Rada vlády pro seniory a otázky stárnutí, to je docela významný institut. Vím, že paní ministryně Stehlíková si prioritu seniorů, diskriminaci na základě věku a seniorskou diskriminaci bere jako jeden z prvořadých cílů svého mandátu. Přesto je pozoruhodné, a tady bych právě chtěl poukázat na ty paradoxy, kterými je náš život provázen, že když se podíváte do této brožury, tedy oficiální zprávy o stavu lidských práv v ČR za rok 2006, která byla schválena v červenci loňského roku, tak tam o věkové diskriminaci nebo diskriminaci starších lidí nenajdete vůbec nic. Jako kdyby neexistovala. Otázka zní samozřejmě, jestli je to tak. Jestli je to pravda. Možná se mýlím a možná i zkušenosti, jaksi přednáška, kterou vám tady chci říct, je nepravdivá, není autentická. Pouze v jedné tabulce je tady diskriminace na základě věku, a to

45

je v otázce zaměstnanosti, kde se objevují dvě čísla, to znamená, odmítání uchazeče o zaměstnání, na základě čeho. Na prvním místě se zde uvádí, že byl problém pohlaví, a hned na druhém místě věk. To znamená: staří lidé nebyli vzati do práce, protože byli považováni za příliš staré. Tabulka sice existuje, přesto se tomu problému nikdo v celé brožuře, bohužel, nevěnoval. Já nechci jaksi plakat, protože vím, že tento přístup spíš odrazuje. Naše občanské sdružení Život 90, které vzniklo před 18 lety právě nechtělo a nikdy nebude mít za cíl plakat nad tím, že si lidé nevšímají starších lidí, že se ke stáří a starým lidem chovají jaksi nepěkně. Už vůbec nechceme chodit a provolávat na náměstí (a být agresivní), zvyšte důchody, důchody musí být, my jsme si je zasloužili, a my máme zásluhy, a my teď musíme všechno dostat. Protože nám opravdu připadá, že to je velmi nesprávná cesta. Je to postup, který spíš odpuzuje a odrazuje víc, než způsob, kterým se snažíme pomáhat. Tam, kde vidíme, že je potřeba něco udělat, změnit, pomoci. To je začátek, který pak může přitáhnout pozitivním příkladem ještě další a může ovlivnit i jednání nejen dalších jedinců, ale i třeba státu, aby nám pomohl v tom pomáhání. A nejen to, ale pomohl nám i řešit problémy, které jsme pojmenovali. Nejprve mi dovolte, abych trošku problém věkové diskriminace otevřel, jako problém, který se velmi obtížně určuje. Vychází to samozřejmě z teorie, která se jmenuje agegismus. Agegismus je teorie, která říká, že se k určité skupině věkové nebo i ke generaci přistupuje tak, že všichni jsou stejní, mají určité stereotypy, to znamená, že je to stereotypizace na základě věku. To není jenom otázka starších lidí, to je i otázka mladých lidí. Dá se totiž říct, že všichni mladí jsou blázniví a nezodpovědní - to je agegistický výrok. A jestliže řeknu, že všichni staří lidé jsou nemocní, křehcí, že odebírají společnosti jejich produkty, finance, že jsou prostě pomatení, že jsou pomalí, že pomalu nastupují do autobusu, a tak dále, a tak dále. Tak je to samozřejmě opět agegistický výrok. Na základě těchto tvrzení se potom utváří chování společnosti, která vnímá určitou skupinu podle jejích podobných vlastností, nebo dokonce stejných, a vlastně tu skupinu už předem odsuzuje. A posuzuje jedince v té skupině na základě toho, že celá skupina je vlastně stejná. To jsou všechno mýty. Vy stejně dobře víte, že všichni mladí lidé nejsou stejní, že každý je jiný. Říci, že všichni mladí jsou blázniví a nezodpovědní, je nesmysl. A stejně tak výroky o stáří jsou podobně nesmyslné a jsou založeny na nesprávných předpokladech. V čem se projevuje věková diskriminace? V čem se projevuje diskriminace seniorů? První oblastí je občanství, problém participace a tzv. občanství druhé třídy. Možná jste se včera večer dívali na televizní program ČT2, který ses zabýval problematikou týrání, zneužívání a zanedbání starších lidí. Tam bylo jasně vidět, že to, že jsou starší lidé oblečeni chuději, že jsou oblečeni šedivěji, že nejsou tak pěstěni jako my, je považováno za normální, běžné. No ano, je to tak, prostě takoví jsou. Oni totiž takoví musí být, představte si, že když odejdete do starobního důchodu, musíte snížit svůj životní standart. (Všimněte si jedné české speciality - v Česku se podle češtiny do starobního důchodu odchází, ne vchází, do určitého věku, prostě jdete pryč. Tak to má čeština, ale za to čeština nemůže, to jsme si kdysi vymysleli.) Když tedy odejdete do starobního důchodu, klesne váš příjem možná o 40%. Co to znamená? Musíte vystačit s příjmem, na který jste před tím nebyli zvyklí. Ano jistě, máme tedy povinnost se, i když je nám 20, 30, 40 let, na stáří zabezpečit. Ano, řekněte mi, kdo z nás, když je mu 20, 30 let myslí na to, co bude v 70 letech dělat? Jakou máme projekci vlastního stáří? Jinými slovy, řekněme si, jak vlastně my vnímáme dnešní staré lidi, to pro to, abychom se na jejich příkladu naučili své vlastní stáří nějakým způsobem definovat. Já myslím, že to je první důkaz, protože nám nepřipadá důležité, když jsme mladí, se otázce stáří věnovat. Je to první důkaz toho, jak vlastně stáří zanedbáváme. My sami, z vlastního egoismu. Pochopte, tady jde o vlastní sobectví. Z hlediska vlastního egoismu bych

46

se měl zajímat o to, jak to ve stáří vypadá. Až to na mě přijde, abych byl jaksi dostatečně vybaven, protože důchodový systém, který existuje, mi pohodlný život samozřejmě nezabezpečí, to totiž ani nemůže zabezpečit. Já neviním stát z toho, že to nezabezpečí. Já si myslím, že je tady na odpovědnosti každého z nás, abychom se na stáří zabezpečili, abychom na to mysleli včas. Stát to nikdy nemůže utáhnout. To je samozřejmé. Ale stát ovšem nesmí dělat diskriminační politiku. To znamená diskriminaci v tom smyslu, aby lidem znemožňoval být ve stáří aktivní, podobně jako umožňuje být aktivní mladým lidem. V čem to spočívá? Už samo určení hranice důchodového věku vytváří představu, že nastává určitý zlom, před důchodem a po důchodu. Když se na to podíváte z hlediska pracovně právních vztahů, všimnete si, že podle oficiální statistiky českého statistického úřadu hodinová mzda lidí starších 60 let je na úrovni lidí mezi 20 a 29 roky. Že hodinová mzda stoupá a najednou jakoby střihem spadne, od 60 let věku spadne na úroveň nejmladší kategorie. Já neříkám, ano, to je otázka, zda má hodinová mzda vstoupat vzhledem k věku. Existuje jeden klíč. Je věk, který je chronologický, je věk samozřejmě mentální, je věk fyziologický, jsou to jaksi různá hlediska. Otázka je, jestli má stoupat hodinová mzda s ohledem na chronologický věk. Ale mně osobně právě určení důchodového věku připadá jako pevná hranice, jež vytváří diskriminační chování ve společnosti. Ve výsledku jsou lidé od 60 výš rádi, že jsou zaměstnáni, jsou rádi, že mohou pobírat alespoň takový výdělek, který někteří pobírali, když jim bylo 20 až 29. Občanství druhé třídy. Pracovní trh, to je další oblast, k níž bych se rád vyjádřil. Tam je problém v tom, že v počtu nezaměstnaných je plná třetina lidí starších 50 let. Co to znamená? To znamená, že od 50 let věku jsme obtížně zaměstnatelní. Zaměstnavatelé nás nechtějí. Otázka je proč? Když se podíváte na průzkumy, tak se nejčastěji uvádí, že staří lidé neumí s počítačem, staří lidé už nemají takový výkon, staří lidé prostě nejsou s to akceptovat pružně změny, to znamená nejsou s to se učit nové věci. To je věczcela subjektivní. Každý z nás na sobě celý život pracuje, tak, aby byl zaměstnatelný, aby obstál v konkurenci. V ČR je to, bohužel, tak, že prostě nejsme zvyklí se celý život učit; nebyli jsme zvyklí střídat místa, byli jsme zvyklí být na jednom místě a setrvat na něm až do důchodu. Nejsme zvyklí na sobě pracovat, investovat do sebe, do svého zdraví, do kondice, tak abychom byli v 60 zaměstnatelní nebo v 50 letech, chcete-li. A v tom je samozřejmě problém. Na druhé straně si všimněte, kolik se vydává na vzdělání mladší generace do 30 let ze státní pokladny a kolik se vydává na vzdělání starších lidí? A teď už nebudu počítat 50 plus, teď budu počítat 30 nebo 40 plus, starší 40 let. To jsou naprosto nesrovnatelná čísla a při tom chceme, aby i starší lidé byli déle v pracovním procesu, aby odcházeli do důchodu později. Chceme důchodovou reformou zajistit, aby se šlo později, a přitom na to nedáváme dostatečné zdroje. O čem to svědčí? O nezodpovědném chování, které je mimo jakoukoliv realitu. Trest za souběh o důchodu. Všimněte si, že když si při starobním důchodu chcete přivydělat, tak je vám důchod zkrácen. Jako trest. Přitom chceme, aby lidé zůstávali déle v pracovním procesu, ale zkuste si ve starobním důchodu přivydělat, přijdete tím o část důchodu. To abyste, probůh, neměli vysoký příjem. To přece není možné, to přece není oprávněné, na starobní důchod jsem si střádal skutečně celý pracovní život a je to vlastně pojištění. To je pojistná matematika, to není nic jiného. Tak jako mám pojištěné auto, tak mám pojištěné své vlastní stáří. Jestli jsem si tedy nastřádal určitý obnos, mám ho dostat a proč je mi krácen? Otázka. Prostě je to diskriminace, to je prostě státní diskriminace. Předčasné důchody, další téma. Je možné, a samozřejmě i Český stát to na začátku 90 let velmi podporoval, odejít do tzv. předčasného důchodu. Stát k tomu přistoupil proto, aby se uvolnila pracovní místa mladším. Já nemám nic proti uvolňování, já samozřejmě nemám ani nic proti tomu, aby byli mladí více zaměstnaní, protože nezaměstnanost mladých lidí je obrovský problém, a je to stejně velký problém, jako nezaměstnanost předdůchodového věku.

47

Ale nastavilo se to tak, že lidé odcházeli houfně do starobního důchodu tak, že stát to musel po dvou letech zastavit, protože to státní kasa neutáhla. A co se stalo? Ti, kteří odešli do předčasného důchodu dřív, mají už nenapravitelně o 20% nižší starobní důchod než ti, kteří nevyslyšeli tuto vábničku, tuto zradu, tuto past. Víte, mít ve stáří o 20% nižší důchod, tak to je částka, která je, dejme tomu 2000 Kč měsíčně. Když máte tedy důchod 9000, tak si spočítejte, jaká část je to z příjmu, který máte. Teď jsme v etapě několika reforem v ČR. Všimněte si, jak tyto reformy působí právě na staré lidi, na starobní důchodce. Já nemám nic proti tomu, jak probíhá sociální reforma sama o sobě, já nemám nic proti koncepci zdravotnické reformy, já nemám nic proti daňové reformě, ale mám zásadní výhrady proti tomu, že se tyto reformy spustily, aniž by se udělal test. Kdyby se byl udělal, muselo by se velmi snadno přijít na to, co je současná realita starobních důchodců. Bylo medializováno to, že lidé, kteří bydlí v domově pro seniory, nemají na zdravotní péči. Problém je následující: když bydlíte v domovech pro seniory, musí vám zbýt z vašich příjmů tzv.15%. Těch 15% při průměrném důchodu 9100 korun činí nějakých 1200, 1300 korun měsíčně. Jsou lidé, kteří ve vyšším věku mají tolik léků, že za ně vydají 700, 800 korun měsíčně. Zdravotnická reforma je nastavena tak, že nad limit 5000 už nebudete nic platit, že vám stát vrátí, co přeplatíte. Ale už se vůbec nevyzkoušelo, co udělají souběhy těchto lhůt. Než totiž dojdu k těm 5000, než mi to pojišťovna začne vracet, tak na péči nemám, protože to nemám, kde vzít. Těch 1200 korun mám na to, abych měl na zdraví, abych měl na ošacení, a abych mohl jít do biografu. A teď mi řekněte jednu věc, tím to už zakončím, protože tato tematika je na delší povídání. Má člověk právo, když je mu 70 let, si života užít? Naše organizace Život 90 má, ve velmi stručné podobě, toto poslání: „žít déle a užít si to!“. Občas, když to někomu, třeba novináři, sdělím, tak se dotyčný na chvíli zarazí. Pak se domluvíme velmi snadno, protože já přece mám právo si v 70 letech užívat. Proč bych to právo, užívat si v 70, neměl mít? To je můj problém, jak si budu užívat, ale mám právo si užívat stejně, jako když mi bylo 20. To znamená, že bych měl mít z té 1000 koruny něco, abych mohl do biografu, abych mohl taky třeba jet na dovolenou do zahraničí. Proč bych já neměl jet do zahraničí? Odpusťte, že tady pláču, ale vznikají určité nesrovnalosti, o kterých se vás snažím přesvědčit. Těch nesrovnalostí je ještě celá řada, já jsem v první třetině, ale jenom bych chtěl této situaci podotknout, že seniorská diskriminace skutečně existuje. To není jenom český problém, to je i světový problém, je to problém, který souvisí i s demografickým vývojem, samozřejmě, ale základní možnost - seniory a starší lidi využívat a využívat jejich potenciál – ta existuje. Když jistý panovník Bismark poprvé zřídil tzv. důchodový systém, řešil vlastně problém propadání se do chudoby velkých skupin starších lidí, on to chtěl nějak zastavit, protože to byl obrovský problém společenský. Když by se Bismarkova kritéria převedla do současné doby, neodcházelo by se do důchodu v 65, ale nesporně minimálně o deset let později. Protože věk člověka se prodloužil. Ale co se vlastně stalo? Stalo se to, že vzrostl potenciál starší generace a ten potenciál je tady proto, aby se využíval a abychom o něm věděli a mohli s ním dál pracovat. Není to o tom, aby staří lidé odcházeli co nejrychleji z pracovního procesu, ne, ani aby zůstali co nejdéle, odváděli daně, nikoli aby brali důchod. A o tom to samozřejmě všechno je, o tom nastavení. Jenže společnost se často chová tak, že kvůli stereotypům o stáří, se jaksi předpokládá a vyžaduje, ten starý, ten ať už jde pryč. Tak já jdu taky pryč. Mějte se hezky.

Diskuse

48

Cynthia Morel – Minority Rights Group International, London Moje otázka je pro ředitele Střední odborné školy managementu a práva. Odpusťte, že nevím, zda tato otázka spadá nebo nespadá do okruhu Vašich odpovědností, ale i když ne, váš názor bych velice uvítala. Zmínil jste se o vzdělávání. Mám několik otázek. První: řekl jste, jak budeme reagovat na mlčící většinu, nevím přesně, co jste tím myslel. Nevím, jestli mlčící většina je proti nebo pro segregaci ve školství. Vím, že tu existuje historie segregace ve školství v ČR, ale nevím nic o tom, jaký je současný stav. Mé chápání mezinárodního práva nebo jakéhokoliv právního orgánu je, že vláda přijme opatření, aby zaručila zabránění diskriminace jakékoliv podoby bez ohledu na to, jaký je názor mlčící většiny, a časem snad dojde ke změně v mentalitě lidí. Co jsem shledala také zajímavým, že při diskusi o vzdělávání tu nebyla jediná zmínka k případu DH a ostatní proti ČR. To byl velice důležitý případ, který byl projednávám evropským soudem pro lidská práva v roce 2007, který se týkal segregace romských dětí ve školství, kde evropský soud rozhodl ve prospěch žalujících a tento rozsudek je mimořádně důležitý. Jaký je postoj vlády k tomuto rozsudku? Zajímalo by mě, co udělala česká vláda pro nastolení změň v souvislosti s tímto případem? Jestli tu došlo k nějakým změnám před rozhodnutím soudu, protože než případy postoupí k projednávání před evropským soudem, trvá to i několik let. Děkuji. Emil Ščuka - ředitel Střední odborné školy managementu a práva Budu reagovat na první otázku, která spadá ke mně, ty ostatní otázky si, myslím, do mé kompetence nespadají, měl by na ně odpovědět někdo jiný. Pokud jsem mluvil o mlčící většině, mám za to, že mlčící většina právě dělá kroky, které vedou k segregaci a které vedou k nějaké izolaci. Děti právě této mlčící většiny jsou odebírání z normálních škol v nižších třídách kvůli tomu, že jsou tam zároveň romské děti. Ještě bych chtěl říct jednu poznámku. Bavil jsem se s Jarkou Bálážovou, s moderátorkou tohoto odpoledne, která mě upozorňovala, zda jsem dneska ráno sledoval nejnovější statistiky, které vydal Český statistický úřad ve vztahu právě přístupu veřejnosti k cizincům a k Rómům. Já jsem jí odpověděl, že jsem to ještě nestačil dneska sledovat. Nicméně sleduji statistiky za těch 18 let a mě a spoustu lidí, co jsou tady, už ani nemůžou nijak překvapit. Lepší nejsou a jsou jenom horší. Negativní postoj k Rómům má čím dál větší skupina lidí, a je to právě ta mlčící většina. Je to až přes 90% lidí. To je moje odpověď na vaši otázku. Omlouvám se vám, ale na další otázky se necítím dostatečně kompetentní odpovědět. Ivan Veselý – o.s. Dženo O té kauze Ostrava – Štrasburk vím. Vím o ní proto, že jsem členem pracovní skupiny na ministerstvu školství. Tedy k podstatě; k významnější implementaci rozsudku ještě nedošlo, protože se soudruzi na ministerstvu školství radí. Ještě se tak půl roku budou radit, a pak se třeba dovíme, zda něco udělají. Já jsem navrhoval několik opatření. Ovšem státní rozpočet je již hotový, takže je to bez úspěchu, ale návrh z romské strany padl, to jak řešit základní školství, střední školství až po vysoké školy. Byla to kompletní koncepce, kompletní studie. Ale já se vrátím ke svým dotazům. Takže já jsem chtěl tady říct jednu důležitou věc, kterou si třeba ne všichni uvědomujeme. Ale my Romové jsme si ji již uvědomili. Takže té paní z ministerstva vnitra jsem se chtěl zeptat. Já jsem se přestěhoval na Vinohrady a bydlím

49

v domě, kde jsou všichni Češi. Co udělá s těmi Čechy, kteří dělají bordel v mém baráku. Netřídí odpad, dělají bordel na dvorku. Objížděj mi auto korunou. Jestli pro tyto české lopaty má ministerstvo vnitra nějaký program community policing, jak jsem se tady dozvěděl, ale není tady ta soudružka z ministerstva vnitra. Pak jsem chtěl zareagovat na paní z Rady pro lidská práva. Vy jste říkala, že organizace, lid,i můžou dávat jakési podněty, počítejte s tím, že já se k vašemu šéfu objednám a že několik závažných podnětů, co se týče porušování lidských práv Rómů v ČR v oblasti kultury, v oblasti nové politiky, asimilace, že dostanete. Jsem strašně zvědav, co s tím uděláte. Dostanete fakta, evidenci, a pak jsme všichni strašně zvědaví, jak o tom prostě budete referovat. Takže prosím vás berte to jako vzkaz vašemu šéfovi. Co se týče, prosím vás, té pozitivní diskriminace, o které mluvil tady Dr. Ščuka a vlastně i téma této konference. Prosím vás „spravedlivá společnost“ se hledá od vzniku lidské civilizace. To je neustálý boj o sociálně spravedlivou společnost, ale vítám v rámci obnovování třídního boje v ČR, tak vítám tuto konferenci. Patřím do starší generace romských aktivistů, a když jsem se probíral svým archivem, to je jedná velká místnost a je to asi něco přes 1500kg papíru za těch 15 let. Tak jsem si to všechno procházel a koukal jsem, co jsem vlastně 15 let v ČR v romském hnutí dělal. Prosím vás, trvalo mi, než jsem to pochopil a přitom je to tak jednoduché. My jsme 15 let, tady byla užívaná politika „skleněného výkladu“ a my jsme se mohli koukat. A na to máme právo a tohleto chceme a tohleto můžeme. Když se budeme vzdělávat a když budeme splňovat určité podmínky, tak se budeme mít lépe. A my jsme ten vzkaz 15 let předávali dál, protože vidím tady mladší lidi, mladší aktivisty. A tak jsme došli k strategii „skleněného stropu“, kde jsou teďka ženy jako skupina. „Skleněný strop“, protože je tu řada romských vysokoškoláků, nová generace, která má problém získat zaměstnání. Ne proto, že nesplňují podmínky nebo že nemají VŠ, ale protože jsou barevní. Takže já si myslím, že je potřeba řadu věcí za posledních 15 let přehodnotit a té nové generaci ukázat novou cestu, protože kdo neřve a nebojuje, nic nemá, prosím vás. Ještě jednou zdůrazňuji, neřve a nebojuje, nic nemá. Vždycky budeme něčí obětí a jsme vlastně obětí něčí politiky. Nejdříve jsme byli obětí české politiky a teď budeme obětí politiky EU. Celá ta antidiskriminace a tady ty věci, prosím vás, to zase směřuje k něčemu jinému, protože je tady řada zákonů v českém zákoníku, které řeší boj s diskriminací, ale nikdo neřekl, proč se tyto zákony neužívají. Já do dneška nechápu, kde je přidaná hodnota antidiskriminačního zákona. Nerozumím, a to si myslím, že rozumím hodně věcem. Takže skvělé, můžeme to jakýmsi způsobem dělat, tu antidiskriminaci, ale není to lék, prosím vás, na kvalitativní posun řešení romských problémů v ČR.

Lucie Otáhalová – Úřad vlády, sekretariát Rady vlády pro lidská práva Budeme určitě vděčni za jákékoliv podněty, které nám pošlete. Ale možná jste to ne úplně dobře pochopil. My, za prvé tedy, se Rómy nezabýváme jako rada, na to je tady Rada pro záležitosti romské komunity. Tolik asi k vám. Pak jsem chtěla říct ještě další věc k rozsudku DH. Já vlastně také nemůžu úplně říct, co ministerstvo školství, ale mám poslední informaci z jednání, kdy jsme teď, v posledním týdnu, vypracovávali vyjádření pro Výbor pro odstranění rasové diskriminace, který se na to také táže. Co ČR udělá s rozsudkem? Ministerstvo školství přislíbilo novelizaci školského zákona. Já nevím, myslím si, že novelizace není cesta, jak pomoct v začleňování romských dětí. Každopádně to je jediná informace, kterou mohu teď zprostředkovat.

50

Ještě jsem chtěla reagovat na řeč pana Lormana, musím se trošku ohradit vůči vaší úvodní kritice, kdy jste říkal, že naše zpráva za rok 2006 neobsahuje diskriminaci seniorů. Je pravda, že tam ta kapitolka úplně není, je tam kapitolka práva seniorů. Zmínili jsme tam diskriminaci podle těch podkladů, které nám přišly, protože jak jsem říkala na začátku, my také nemáme, bohužel, informace, nejsme terénní pracovníci. Vždycky vycházíme z toho, co nám nevládní organizace pošlou ze své činnosti. Teď bude nově zpráva za rok 2007 obsahovat kapitolu diskriminace seniorů, čímž se budeme snažit napravit to, kde jsme snad pochybili, ale myslím si, že jsme nepochybili, že jsme se o problematice seniorů začali zmiňovat více.

Edita Stejskalová – Zvůle práva Jsem z organizace „Zvůle práva“ a vrátila bych se k rozsudku DH proti ČR, protože to asi zajímá všechny. Jsme organizace, která v současné době koordinuje aktivity asi 15 českých nevládních organizací, které se ve svých projektech orientují na cílovou skupinu romské děti a rodiče. Celou koalici iniciovalo EERC, které ve Štrasburku potom i ty rodiny zastupovalo. V roce 2005 jsem s kolegyní Kateřinou Hrubou dělala i na výzkumu, který se týkal i implementace nového školského zákona, a teď v současné době znovu tento výzkum provádíme, abychom změřili, jestli došlo k nějakému posunu. Říkat v tuto chvíli nějaké závěry je předčasné. Nicméně zjištění, která máme již teď z vlastních pozorování jsou naprosto alarmující, a pokud aktivisté křičeli před 15 lety, že situace se zhoršuje, tak já vám můžu říct, že jsem byla opravdu překvapená a zděšená. Tím, jak se posunuje stav a situace Rómů, kteří žijí ve vyloučených lokalitách během půl roku. Já mám dojem a pocit, že už vlastně jakoby není kam dojít, a pak vidíte ty rodiny a zjišťujete, že je to možné. A když mi Michal Vašečka, sociolog z fakulty sociálních studií, jeden z předních odborníků na romskou problematiku, říkal: „Edito, stane se to, že Rómové budou postupem času čím dál tím více negramotní. Tak skutečně nám tady vyrůstají generace, které ve 13 letech neumí číst a psát přesto, že navštěvují vzdělávací instituce. Problém diskriminace v českém školství je jednak způsoben tím, co říkal pan Ščuka, že skutečně existují tady a v těch obcích, i společnost o tom ví, že to jsou školy romské, byť to byly původně školy, které byly smíšené. Zákon z roku 2000 způsobil to, že ve chvíli, kdy se integrovaly speciální školy do základních škol, došlo k tomu, že čeští rodiče z 90% odepisovaly své děti. Kvalita těchto škol je natolik špatná, že co se týče kvality speciálních programů na zvláštních školách, jsou na tom kupodivu lépe. Z mých pozorování mě enormně překvapilo, že ředitelé jak těchto vlastně „romských základních škol“ to znamená s normálními osnovami, tak ředitelé bývalých zvláštních škol si myslí, že toho dělají pro tyto děti nejvíc, jak můžou. Není možný přestup ze speciálních škol na základní, protože rozdíly jsou enormní, byť se deklaruje právo těchto dětí na takový přestup a deklaruje se jako jejich právo na kvalitní vzdělání, tak systém sám jim znemožňuje, aby došlo k jejich nápravě. Já jsem se setkala v terénu s X případy, kdy romské dítě nebylo přijato na normální školu jenom proto, že tam pro něj jednoduše nebylo místo. Všechny tyto romské děti, které tam jsou, byť nový školský byly v bývalých zvláštních školách diagnostikovány jako lehce mentálně retardované. A znovu je tu nastolená otázka. Je skutečně 90% romských dětí retardováno? Já si myslím, že tomu tak není, a taky si myslím, že jsou bohužel Češi v pohledu na Rómy velice negativně nastaveni a ráda bych si někdy promluvila s panem Hromadou, protože bych ráda měla jednou takové výsledky, jako má v ČR menšina sexuální.

51

Jiří Hromada – Gay iniciativa v ČR Opravdu jenom krátce, promiňte, že předbíhám. Chtěl jsem jenom říct, že v roce 1990 při průzkumu, kdy oněch 10% veřejnosti akceptovalo naši menšinu, bylo také 10% pro romskou menšinu. Těch 10% se za 20 let nezměnilo. Já musím jenom říct, že nesmírně respektuji a nemírně mě trápí tato situace, velmi obdivuji boj romské minority u nás, ale chtěl bych říct přesně na vaši adresu, že se domnívám, že řvěme, bojujme, ale řvěme na ty, co nás diskriminují, ne na ty, kteří nám chtějí pomoci. To je vše.

Edita Stejskalová – Zvůle práva Chtěla bych jenom reagovat na pana Veselého. Já jsem možná ten mladý aktivista a mladý romský vysokoškolák, o kterém on tady mluvil. Já asi nikdy nebudu řvát. Určitě budu bojovat, ale spíš budu používat rozum.

Jana Hejkrlíková Trošku shrnu to, co jsem tady slyšela a jaký mám pocit. Viděla jsem tady spoustu nevládních organizacích, které se zabývají lidskými právy. Vím o vládních organizacích, které se zabývají lidskými právy. Já se tedy ptám, proč se ještě pořád setkáváme s diskriminací a rasismem právě ve vládních institucích, ve státních institucích a ve školství. Já řeknu takový malý příklad. Můj manžel byl jako novinář na jedné besedě starosty s občany v rámci prevence kriminality. Byla tam také zástupkyně z ministerstva vnitra, která o tom mluvila. Také se tam někdo ptal, proč nemá starosta romského koordinátora, kdo zastupuje Romy v Příbrami. Načež se zvedl státní policista a prohlásil, že všichni Rómové jsou jedna pakáž, která prostě nechce pracovat, že jsou líní a pracovat nebudou. A toho my platíme z našich daní. Státní policista, nebyl to dokonce ani městský policista. Byl to policista, který je placený státem. Co se týká školství, já externě učím na střední škole u pana Dr. Ščuky a musím potvrdit, je to úplně žalostný. Já bezpečně poznám, které děti ze které školy přišly na tu školu, protože jsou děti, které mají veliké mezery ve znalostech z prvního stupně. To je otřesné, a jestli si my všichni, ale hlavně tento stát, tito občané, vládní organizace a státní instituce neuvědomují, kam toto všechno spěje, jak tady přesně říkala kolegyně Stejskalová. Že si vytváříme další generace, opravdu těch sociálně vyloučených lidí, kteří nebudou vzdělaní, nebudou gramotní. To je žalostné, je mi z toho smutno. Nevím, jestli já mám prostě na střední škole suplovat práci několika učitelů, kteří měli splnit svoji povinnost a naučit tyto děti alespoň základům. Měli by se nad tím zamyslet, nejenom my jako Romové, ale opravdu jako celá společnost. Protože vytváříme veliký dluh našim dětem, ty za to zase budou platit. To je jedna věc, a pak o těch mlčících, té mlčící většině, zabývá se některá organizace tím, co vychází z médií? Vždyť to je právě vliv médií. Nejvíce skryté diskriminace, která v Čechách panuje, jde z médií a já mám pocit, že nikdo s tím nic nedělá. Opravdu jsem, vyjma některých speciálně určených programů na ČT2, nikdy neslyšela v televizi nebo nečetla někde, že by se mluvilo o tom, že by se Rómům něco podařilo nebo že by Róm udělal něco dobrého. Vždycky slyším, že když se řekne něco o Romech, je to negativní. Myslím si, že právě vliv médií vytváří názor mlčící většiny. Tam bychom měli napřáhnout svůj zrak a hlavně ty organizace, které zastupují lidská práva. Zkuste se zaměřit i na toto, nebo zkusme se zaměřit

52

hlavně na ta média. A antidiskriminační zákon? My ho opravdu hodně potřebujeme, možná bychom ho uplatnili právě na ta média.

Karel Holomek – Romano Hangos Já se jmenuji Karel Holomek a jsem šéfredaktorem čtrnáctideníku Romano Hangos, což česky je Romský hlas. Do jisté míry jsem takovým svědomím všech událostí, které se tady dějí, a to už od roku 1989, okamžitě po revoluci a ještě dodnes, protože jako novinář musím asi být v obraze. Jenom několik poznámek a jednu otázku, která se týká té mladé dámy Petry Kuderové z kanceláře Ombudsmana. Otázka zní: Jakou odezvu mají ty, a já musím říct, že si čtu nálezy Ombudsmana, jak jsou přijímány, jak třeba byl přijat perfektní nález ze Vsetína, kde bylo způsobeno mnoho chyb. Jakpak byl přijat nález tehdy ze Slaného, kde 10 Rómů bylo vystěhováno radnicí a ubytovali je na náměstí. Jakpak je přijímáno to, že naše soudy se při žalobách vystěhovávání z bytů, řídí pouze podle občanského zákoníku a neberou v úvahu například zákon o sociální péči, který přikazuje sociálním odborům, aby nenechaly padnout na hubu klienty, kde se jim zvyšují z 10.000 na 100.000 nájmy. To všechno hraje v segregaci roli. Já jsem byl členem Rady vlády za Petra Uhla a potom ještě dál. A dobře si vzpomínám, jak Rada pracovala a jsem přesvědčen, že tak pracuje dodnes, ta Rada pracuje docela dobře, jsou jenom dvě závady. První závada je, že rady a to jak Rada pro lidská práva, tak i třeba Rada pro záležitosti romské komunity nepovstala ze zákona. Čímž by měla samozřejmě větší autoritu. Toto jsou rady, které mají poradní hlas, a i když si s tím dají obrovskou práci, když odvedou perfektní práci a dobré návrhy, které do vlády jdou, nejsou vládou přijímány. Příklad, já si vzpomínám, na té zprávě jsem pracoval, to byla zpráva, která v jedné věci o stavu romských komunit a obrovské segregaci mluvila, o segregaci, která narůstá každým rokem a je obrovským nebezpečím. Důvody nemusím říkat, ty tu byly řečeny mockrát. A tehdy z vůle paní ministryně Buzkové, která prohlásila, že to není pravda, že segregace je vinou romských rodičů v českém školství, a že vláda s tím nemá nic společného. Já se zdržím kritiky, co bych na adresu paní Buzkové řekl, ale prostě vtip je ten, a řekla to tady ta dáma, co mluvila anglicky, já nevím její jméno, omluvám se. Vtip je v tom, že vláda má vytvářet podmínky pro plnění těchto věcí. A jestliže prostě pro ně nevytvoří podmínky, tak ti Rómové se chovají tak jako voda v potoce, která teče v korytě, tak jako elektřina, která teče po vodičích. Pro ně bylo příjemnější dávat děti do jedné školy, protože tam studovaly. A co s tím udělala vláda? S takovou blbostí, která napadne každého. Nic. A nedělá s tím nic dodnes. A pokud to jde, tak ještě poslední poznámka. To náhodou vím dobře, protože jsem četl vyjádření ředitele odboru ministerstva školství k rozsudku evropského soudu ve Štrasburku, týkající se žáků zvláštních škol z Ostravy, kdy tento ředitel prohlásil „Ten rozsudek je nespravedlivý a my ho nemůžeme akceptovat, protože ty děti, když byly ve zvláštní škole, byly na nejlepším možném místě, na jakém se mohly v té době nacházet“. Což do jisté míry může být pravda a je to prostě otázka do diskuse. Ale nejsou přijímáni, my budeme dostávat čím dál tím větší pokuty od evropského soudu. Mimochodem tady ti žáci byli odškodněni, jak víte. To je musí zaplatit stát. Budeme platit čím dál tím větší pokuty za tyhlety fatální chyby, které dělají naše soudy a naše vůbec státní instituce.

Jan Lorman – Život 90

53

Paní Otáhalová, já se omlouvám. Já jsem tu kapitolku přehlídl. Je tam samozřejmě postavení a práva seniorů. Nenašel jsem ji v kapitole diskriminace, takže tam to chybí. Vy říkáte, nedostali jste příklady. Rozumím, ano, chápu, beru. Antidiskriminační zákon. V této chvíli vzhledem ke stavu české legislativy je nezbytný, protože nový zákoník práce neobsahuje ustanovení, paragrafy, které se týkají diskriminace na základě toho, toho, toho, toho v zaměstnání a odkazuje se tam na jiný právní předpis. Jinými slovy, když se dělal nový zákoník práce, ta novela, která už platí přes rok, počítalo se s tím, že bude antidiskriminační zákon a na tuto právní normu se odkazuje, pak nic nemůžeme, nemáme oporu v legislativě, která se týká diskriminace v zaměstnání. Už jenom z tohoto příkladu je nutný antidiskriminační zákon a myslím, že i jiné příklady by se našly. Já jsem mnohem spíš příznivcem mainstreamingu, než příznivcem nějakých sankcí. Obávám se, že ukládat sankce nebo tresty za něco, co někdo udělá, nesrovnatelně horšího, vůči člověku stejnému, je velmi problematické. Je to problematické. Je spíš potřeba zatahovat lidi do hlavního proudu. V dané situaci a v tom má samozřejmě i EU pravdu, musíme mít antidiskriminační zákon. Za druhé média. To není jenom otázka vztahu k Rómům, že se jaksi zveřejňují negativní věci a ne pozitivní, ale to je otázka, obecně nastavená, jak média zveřejňují pozitivní věci jakéhokoliv typu. Prostě pozitivní publicistika, pozitivní zpravodajství nepřináší diváky. Já to mohu doložit ze svého oboru. Velmi drastický případ. Je to pravda, nebylo to včera, je to chvilka. Když končila v ČR tzv. civilní služba, mladí kluci, náhradní vojenská služba. Televize Nova ve zpravodajství v hlavních zprávách o tom referovala tak, že budou chybět tito mladí kluci v nemocnicích či v ústavech, protože nebude, kdo by pomáhal seniorům a jako obraz tam byli staří lidé v nemocnici v andělíčkách, takže měly obnaženy intimní partie, ale naplno a mladý kluk dával těmto lidem mísu v posteli. Toto bylo puštěno do médií bez jakýchkoliv dalších ohlasů. My jsme na to napsali stížnost, ale neměli jsme žádný paragraf, abychom mohli podat žalobu. To je na ochranu osobnosti, jakým právem vůbec vpustil personál kameru do pokoje, kde byli lidé v nedůstojné situaci, kteří se ani nemohli bránit a ještě jim dovolili do těchto intimních situací vstoupit. To je neuvěřitelné. Problém se týká obecného nastavení médií a toho, že se hledá senzace a někde nějaký malér. My jsme se vlastně díky určité cestě, která byla záměrná, dostali do médií díky tomu, že jsme začali zveřejňovat případy týrání starších lidí. Máme tvrdou statistiku, která se toho týká, protože tyto případy jsou mediálně snadněji uchopitelné, než kdybychom mluvili o diskriminaci. Přitom týrání je něco jiného, to je individuální akt, který může být trestně právní a tak dál, ale protože tam jsou bohužel drastické případy, tak toto novináři uměj, ale neumějí diskriminaci, protože je to složitější a je to pro ně těžší. Edukace. Tady je velký deficit nejenom v edukaci policistů, opět když vezmu ono opatření vykázání z bytu, které se týká domácího násilí. Udělal se obrovský kus práce v edukaci policistů, aby věděli v jaké situaci mohou rozhodnout a vykázat násilníka z bytu. Ta edukace je zatím příliš málo účinná proto, že určit, kdo je násilníkem třeba v rodině, kde ti lidé žijí spolu 30 let a najednou jednomu vytekly nervy, já to teď zjednodušuji, je samozřejmě strašně těžké, i když zákon ukládá, že to musí být opakované. Ale ti mladí kluci logicky nemohou svými zkušenosti na tyto situace stačit, na to mnohdy nestačí často ani sociální pracovník, ale nechť zaplať pánbůh, že ten zákon existuje. Edukace soudů je mnohem horší problém. Možná víte, že v roce 2005 byl publikován případ, kdy se paní, které bylo 55 let, ucházela o práci, tu práci nedostala, dostala vyjádření, že je to jen kvůli věku, obrátila se na soud a soud rozhodl v její neprospěch. Ona, protože neměla peníze, se z toho zhroutila a nakonec spáchala sebevraždu. U soudu, ale ten soud prohrála proto, že tam zaměstnavatel argumentoval tím, že nevyhovuje z hlediska věkového průměru. Soudce rozhodl tedy tak, jak rozhodl. Je potřeba, samozřejmě k edukaci je potřeba precedent, ale je především potřeba

54

vysvětlit, co to je na základě věkového průměru a to je edukace, která potřebuje diskriminační vysvětlování, edukaci v oblasti diskriminace.

Vystoupení představitelů vlády ČR Jarmila Balážová – moderátorka Měli jsme tu mít Mirka Topolánka, předsedu vlády, který se sem prý velmi těšil, stejně jako Džamila Stehlíková. Víte, že dnes je inaugurace pana prezidenta Václava Klause, z tohoto důvodu musí být samozřejmě všichni členové vlády přítomni. Pan Topolánek nám poslal zdravici, kterou přečtu, doufám, že neudělám někde nějakou zásadní chybu, byla by to škoda. Mirek Topolánek – předseda vlády ČR Lituji, že jsem z důvodu inaugurace prezidenta republiky musel zrušit svoji osobní účast na této konferenci. Dovolte mi však alespoň touto formou vám adresovat pár slov. Odstraňování všech forem diskriminace je jednou z mých pěti premiérských priorit. Jde mi o to, aby padly všechny bariéry, ať už ty faktické, zejména byrokratické, tak ty v našich myslích. Patří mezi hlavní povinnosti státu, aby v praxi, nejen na papíře, platila slova Všeobecné deklarace lidských práv: „lidé se rodí svobodní a sobě rovní v důstojnosti i právech“. Důležité jsou obě části této věty. Svoboda jedněch nesmí zasahovat do práv druhých. Stejně jako práva jedněch nesmějí omezovat svobodu druhých. Ano, uznávám nejen práva, ale i povinnosti, ano, nevěřím na rovnost, ale na rovnost příležitostí. Tato vláda jako první zřídila post samostatné ministryně pro lidská práva a menšiny. Dáváme tím najevo starost o ty, kteří jsou nejvíce zranitelní a mohou být nejspíše obětí diskriminace. Musím však zdůraznit, že antidiskriminační politiku nevnímám jako záležitost úzce resortní, ale jako princip, který se musí promítat do práce všech ministerstev a celé veřejné správy. Ostatně věřím, že tato konference bude dokumentovat toto úsilí vlády. Spravedlivá společnost přeci neznamená „jen“ boj proti diskriminaci menšin. Spravedlivá společnost je také fungující justiční systém a státní správa, bezpečnost pro všechny občany, férové podnikatelské prostředí bez zbytečných regulací, svobodná politická soutěž, úspěšný boj s korupcí, otevřený přístup ke vzdělání… A nakonec, ale ne v poslední řadě, slušné společenské prostředí, v němž se problémy řeší diskusí, a nikomu není upíráno právo na vlastní názor. Pokud nebudeme schopni provést pozitivní změny ve všech zmíněných oblastech, nepomůže nám ani sebedokonalejší antidiskriminační legislativa. Zůstane prázdnou slupkou, která řeší jen velice parciální část problému. Trochu provokativně bych si dokonce dovolil říci, že v opravdu slušné společnosti ani speciálních antidiskriminačních zákonů netřeba, protože je nahrazuje všeobecná úcta ke svobodě každého jedince. To je samozřejmě jen nadsázka, jinak bychom nemuseli mít ani trestní zákoník. Chtěl jsem však tímto způsobem upozornit na důležitou věc. Zákony jen potvrzují to, co je vnímáno jako obecná norma, a jsou namířeny proti oné menšině, která ji dobrovolně nedodržuje. Mějme to na paměti, pracujme na výchově ke svobodě a lidským právům. Zapojit se musí

55

všichni: vláda, školy, občanská sdružení, rodiny i jednotlivci. Jinak se naše dobře míněné snahy minou účinkem. Na závěr mě nenapadá lepší shrnutí mé zdravice, než citát mistra Jana Husa: „Také prosím, aby jste se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli.“

Úskalí stávající antidiskriminační legislativy v ČR

Martina Štěpánková – Poradna pro občanství/občanská a lidská práva Musím říct, že jsem po tu dobu, co Jarmila četla, přemýšlela, jestli mám ulehčenou pozici, že tady pan Topolánek osobně není, protože mi to trošku ulehčí možnost kritizovat někoho, kdo tady nesedí. Na druhou stranu je to určitě špatně, protože by si alespoň mohl vyslechnout, jaké jsou nedostatky, a jak vůbec funguje nebo nefunguje nebo existuje či neexistuje nějaká antidiskriminační politika vlády, která je podle něho jednou z jeho pěti priorit. Už se dostanu k samotné prezentaci. Nejprve bych vás chtěla alespoň trošku uvést do stávajícího právního stavu. Hovořilo se tady o jeho nedostatcích. V podstatě současná právní úprava, to všichni dobře víme, je velmi roztříštěná do celé řady různých právních předpisů. Jednotlivé úpravy, které jsou, jsou v řadě případů nedostatečné. V některých oblastech potom, jako je školství, oblast poskytování zboží a služeb nebo zdravotní péče, v oblasti poskytování sociálních výhod, do dnes zatím žádná právní úprava, která by směřovala k ochraně před diskriminací, není. V ostatních oblastech, jako je oblast zaměstnávání, už nějaká právní úprava existuje. Všichni dobře víme, že byla poměrně dobrá úprava ve starém zákoníku práce, nový zákoník práce antidiskriminační úpravu obsahuje velmi kuse, nedostatečně a odkazuje na antidiskriminační zákon, který ale přijat nebyl. Novým zákoníkem práce se ochrana podstatně snížila. Co se týče přenosu důkazního břemene, je důkazní břemeno omezeno pouze na některé situace, to znamená, že v případě diskriminace v některých situacích můžete právě tuto výhodu využít. Tedy, že k přenosu důkazního břemene v českých sporech nedochází plošně, jedná-li se o případ diskriminace, ale pouze v případech, které striktně vymezuje občanský soudní řád. Dalším podobným limitem je vzhledem k tomu, že současná právní úprava je nedostatečná, časté využívání institutu ochrany osobnosti, který je obsažený v českém občanském zákoníku. To znamená, že v podstatě se právo na ochranu před diskriminací žaluje jako právo osobnostní. Což postupně soudy v průběhu řekněme posledních 8 let, kdy došlo k několika strategickým sporům, akceptovaly a soudy uznávají, že diskriminace je zásahem do osobnostního práva člověka. Nicméně ochranu osobnosti je možné využít zejména v případech tzv. přímé diskriminace. Tedy, když vás někdo přímo nějakým způsobem znevýhodňuje oproti ostatním, ale její využitelnost je mnohem složitější, a pravděpodobně by asi vůbec nebylo možné ji využít, v případě nepřímé diskriminace či v případě obtěžování. Nepřímá diskriminace je v podstatě situace, kdy máte nějaké neutrální ustavení, neutrálně znějící právní předpis, ale dopady tohoto ustavení negativně dopadají na určitou skupinu osob. V takovém případě nelze ochranu osobnosti využít. A stejně tak je otázkou, zda by bylo možné využít ochranu osobnosti v případě obtěžování, to je situace, kdy se někdo dopouští rasistických nebo homofobních výroků, třeba na pracovišti nebo ve škole a podobně, a v podstatě se k vám chová takovým způsobem, že ponižuje, uráží vaši důstojnost.

56

Řeší se jeden zajímavý spor, který už trvá asi 5, 6 let, a který nebyl dosud vyřešen. Nevím, jak dalece jste informováni, ale došlo k situaci, že v jedné restauraci byla vyvěšena pálka, stál tam antický bůžek asi ve velikosti jednoho metru a ten bůh měl baseballovou pálku, na níž bylo napsáno nebo vyryto „na cikány“. Provedl se situační testing, kdy poradna byla upozorněna, že taková restaurace existuje. Majitel odmítl pálku odstranit. Skupina osob romské příslušnosti šla do té restaurace a cítila se samozřejmě takovým jednáním ponížena, uražena a podala návrh k osudu - žalobu na majitele restaurace a žádala nějakou náhradu za obtěžování, ke kterému došlo. Velice zajímavý je právě soudní spor, kdy soudy nižší instance opakovaně řekly, že se o porušení práv na ochranu osobnosti nejedná. A to z toho důvodu, že aby došlo k zásahu do práva na ochranu osobnosti, musí být zasažena nějaká konkrétní osoba, to znamená, že urážka by musela směřovat vůči jednomu konkrétnímu člověku. Zatímco tady byl pouze obecný nápis - na cikány, jenž nesměřoval na žádného konkrétního člověka. Nicméně s touto argumentací se neztotožnil nejvyšší soud a řekl naopak, že tedy i v takovém případě, kdy útok není namířen pouze proti jedné konkrétní osobě, ale vůči celé skupině osob, může dojít k obtěžování a že takové obtěžování je zásahem do práva na ochranu osobnosti. Spor se vrátil k městskému soudu, soudy nižší instance neakceptovaly názor nejvyššího soudu, a zase se to k němu vrátilo. Nejvyšší soud to opět zrušil a vyslovil tento právní názor. A takto se spor přelívá už několik let a dosud není vyřešen. To je příklad konkrétního limitu práva na ochranu osobnosti. Je tedy nezbytně nutné přijmout antidiskriminační legislativu, která pokryje právě ty situace, které nejsou přímo využitelné v rámci tohoto práva. To je v rychlosti zredukování základních nedostatků současného právního stavu - buď máme právní ochranu v některých oblastech nedostatečnou nebo ji nemáme vůbec. V souvislosti se stávajícím právním stavem, tak jak je nastaven, také souvisí určitá nedostatečná podpora obětí. Samozřejmě všichni víme, že diskriminace je relativně rozšířený jev a týká se celé řady skupin. Co je ale základní problém, že žalob, které by byly podány, stížností, jež by směřovaly buď k soudu nebo příslušným státním orgánům, třeba úřadům práce, inspektorátům práce, české obchodní inspekci a tak dále, je strašně málo. Když si vezmete poměr, jaký je rozsah diskriminace, o jakém se hovoří, a těch skutečně podaných žalob, je to úplně nesrovnatelné. A co je toho příčinou? Příčin je celá řada. V první řadě je to právě nedostatečná podpora obětí, která vyplývá jednak z určitého právního nastavení, jsou to zejména otázky nákladnosti sporu. U nás platí, že musíte hradit náklady na soudní řízení. V případě, že třeba žádáte náhradu nemajetkové újmy v penězích, platíte určité procento z částky, kterou požadujete. Musíte platit náklady na své právní zastoupení, když nemáte nějakou nevládní organizaci, která vás v rámci svých grantů podporuje. A dalším rizikem je riziko na hrazení nákladů na právní zastoupení protistrany. Pokud se jedná o náklady na soudní poplatky a náklady na své vlastní právní zastoupení, je samozřejmě možné, aby byla situace částečně zhojena tím, že poplatky budou prominuty nebo budou sníženy vzhledem k sociální situaci obětí, protože co si budeme nalhávat, skutečností je to, že většinou, není to úplně vždy, ale většinou jsou obětmi diskriminace právě osoby ze sociálně slabších skupin obyvatelstva a platit pro ně deseti tisícové částky je často věc ne limitující, ale přímo bránící jim v podání žaloby. To jsou rizika. stejně tak je možné riziko snížit tím, že vás bude zastupovat nebo tu oběť nějaká nevládní organizace. Ale riziko, které nese poškozený vždycky, je právě úhrada nákladů na právní zastoupení protistrany. Já jsem se dívala, jak vysoké jsou to částky, a v případě sporů osobnostních se výše nákladů na právní zastoupení pohybuje kolem zhruba 30 000 za jednu instanci. Když si vezmete, že budete mít první instanci a odvolací soud, tak už je to částka zhruba ve výši 60 000 nákladů na právní zastoupení protistrany, již v případě, že tedy prohrajete, budete muset uhradit. Tento fakt je další překážkou, výše nákladů, jež potenciální oběti určitě odrazuje. S tím souvisí otázka délky soudního řízení, všichni víme, jak dlouho ty spory trvají. Já jsem

57

tady sama zmiňovala před chvíli jednu kauzu, která opravdu trvá několik let, a kterou by, kdyby ji řešil jedinec sám bez nějaké nevládní organizace nebo nějaké silné podpory v zádech, asi poměrně rychle vzdal nejenom. A to nejen kvůli finančním nákladům s tím spojeným, ale i z důvodu vyčerpání, které jde samozřejmě ruku v ruce s časem, když se spor neúměrně dlouho vleče. Další problém délkou trvání sporu je v tom, že spousty sporů, které se týkají diskriminace, jsou z oblasti zaměstnání, a jen velmi málo lidí se chce se svým zaměstnavatelem dostat do sporu, který bude trvat několik let, zatímco vy u toho zaměstnavatele pracujete a třeba 3, 4 roky se s ním soudíte. To je určitě situace, kterou vyhledává jen málo lidí. Potom je to také otázka složité důkazní situace, diskriminace se v praxi velmi špatně prokazuje. Mohu uvést případ, který se stal v Náchodě před několika lety, kdy žena Romka hledala práci a šla k potenciálnímu zaměstnavateli a ten jí do toho papírku z úřadu práce jako důvod odmítnutí napsal, že je Romka. Samozřejmě taková důkazní situace už se dneska asi nenajde, protože zaměstnavatelé jsou mnohem chytřejší a už vědí, že něco takového nemohou napsat. Navíc je zde další riziko, a to, že člověk, jenž se cítí být diskriminován při přijímání do zaměstnání, může mít pouze subjektivní pocit, vždyť nezná ostatní uchazeče, takže může jenom usuzovat. A to fakt, že zaměstnavatel předloží nějaké věrohodné odůvodnění, proč vybral někoho jiného, zvyšuje dané riziko, a uchazeč potom důkazní situaci není schopen unést. To je další věc, která člověka od podání žaloby odrazuje, protože není v podstatě schopen popsanou situaci prokázat. I na naši poradnu se obracejí klienti, kteří třeba popíší svoji situaci, my konstatujeme, že podle našeho názoru třeba k diskriminaci došlo, ale jste v situaci, kdy nejste vůbec schopni prokázat, že se o diskriminaci jednalo nebo nalézt důkazní prostředky, které by to podložily. Další otázkou, která je určitě nemotivující, je nízké finanční odškodnění obětí. Částky, které jsou oběti chopny vysoudit, jsou velmi nízké ve vztahu ke zmiňovaným rizikům, které obět nese. Asi jste slyšeli o soudním sporu, který probíhal loni nebo loni tedy skončil rozsudkem vrchního soudu, a týkal se diskriminace ve službách. Myslím, že to byl spor s nějakým barem ve Stodolní ulici v Ostravě, a tamní soud rozhodl, že se o diskriminaci jednalo a přisoudil, byli tam tři žalobci, tedy tři oběti diskriminace, jim náhradu 40 000 každému, což je řekněme už relativně slušná částka nebo alespoň dimenze, ve které se obvykle ty částky pohybují. Spor potom šel k odvolacímu soudu, k vrchnímu soudu v Olomouci, a ten řekl, že o diskriminaci se jednalo, s tím vyslovil souhlas, ale že řekl, že ta částka byla příliš vysoká a odškodné snížil na 4 000 pro každého. Takže zase vidíte, soudit se 3 roky s nějakým majitelem baru s rizikem, že spor prohrajete, které je samozřejmě vždycky, nikdo není předem vítěz. A potom získat 12 000 pro tři oběti je věc, která vůbec nemotivuje oběti, aby se bránily a často nad svým příkořím raději mávnou rukou. To jsou praktické, z práva vyplývající limity obětí diskriminačního jednání nebo limity toho, proč oběti samy aktivně nevystupují proti diskriminaci a nebrání se. V té souvislosti bych řekla, že teď jsem tady popsala různé důvody, proč tomu tak je, a že vlastně vůbec těm obětem rozumíme, proč se nebrání. Na druhou stranu je třeba říct, že pokud se oběti bránit nebudou, přijde progres a změna jenom těžko. Hovoříme zde o antidiskriminačním zákoně, o antidiskriminační legislativě, ale ten zákon, i když bude schválen a ať bude jakkoliv kvalitní, sám o sobě změnu k lepšímu nepřinese, pouze dá obětem do rukou nějaké další nástroje, jak se diskriminaci bránit. Často slýchám na různých seminářích nebo přednáškách, jak ti lidé říkají - až budeme mít zákon, kdybychom měli zákon. Ale ono tomu tak úplně není. Zákon je první krok, ale předpokladem změny k lepšímu je právě to, že bude aktivně využíván. Nyní se dostávám k antidiskriminační politice státu, to jde ruku v ruce s tím, co jsem říkala. V ČR je vytvořeno poměrně negativní ovzduší vůči problematice rovnosti a antidiskriminace bez ohledu na to, co říká pan předseda vlády. V ČR chybí jakýkoliv oficiální

58

rámec antidiskriminační politiky státu a souvisejících priorit. Z toho vyplývá i absolutní nedostatek financování jakékoliv politiky a v praxi se to samozřejmě projevuje tím, že dosud nemáme antidiskriminační zákon, a nemyslím si, že by to bylo kvůli tomu, že bychom byli tak slušná společnost. Také se to projevuje v neochotě „nalít do ochrany a do změn nějaké peníze“. Konkrétním příkladem toho je, že jsme se tady před zahájením bavily s kolegyní od veřejného ochránce práv, jak je to nesystémové a špatné řešení dát tu ochranu veřejnému ochránci práv, i když všichni víme, že Dr. Motejl je osoba, která určitě bude dělat maximum v rámci svých možností. Ovšem z hlediska systémového řešení je to špatné rozhodnutí, které vyplývá jasně z toho, že stát, vláda není ochotna dát na antidiskriminační politiku nějaké peníze. Stát prostě musí mít nějaký antidiskriminační zákon, tak vymyslí nejlevnější řešení bez ohledu na to, jak to bude fungovat a jestli je to řešení dobré. Protože právě tam chybí ochota politiku skutečně realizovat. A dále nám chybí údaje o stavu diskriminace v české společnosti. Chybí nám statistiky, které by o tomto stavu vypovídaly, a je to zase vůbec otázka zjišťování nějakých statistických údajů i ohledně např. etnických minorit. Ty také nemáme. To je samozřejmě poměrně složitý problém, ale vzhledem k řešení účinných antidiskriminačních politik se budeme muset vypořádat i s tímto. Ruku v ruce s chybějící politikou jde také to, že chybí jakákoliv koncepce v oblasti vzdělávání, protože nejde o to jenom přijmout zákon, ale zároveň je velmi důležité také vyškolit lidi, kteří mají ten zákon aplikovat. To máte například soudce nebo pracovníky úřadu práce, inspektoráty práce, protože řešit tuto problematiku je poměrně složité a oni sami si s tím kolikrát nevědí rady. A přijetí změn a zákona o zaměstnanosti či třeba zákoníku práce, nedoprovází dostatečná vzdělávací kampaň, která by byla právě zaměřena na tyto pracovníky, jak si vůbec mají se stížnostmi poradit, a jak třeba u zaměstnavatele provádět daná šetření, aby vůbec byli schopni diskriminaci vyšetřovat. Napadá vás ještě další nedostatek z hlediska antidiskriminační politiky státu?

Diskuse

Jana Hejkrlíková K bodu koncepce vzdělávání v oblasti rovnosti bych dodala ještě vzdělávání pracovníků ve státní správě, vzdělávání pedagogů a vzdělávání policistů v oblasti multikulturalismu, protože tam se projevují také, já nevím, jestli tomu rovnou říkat rasisti nebo lidé, kteří mají předsudky, ale tam se my Rómové dost často setkáváme s diskriminací. Takže tyto instituce, které jsou v podstatě státní, si myslím, by mohly zařadit pro své pracovníky vzdělávací programy, kde by se ti lidé dozvěděli něco o tom, jak mají jednat s lidmi a kdo vlastně jsou ti lidé, kteří jsou diskriminováni. Protože řada těch lidí vůbec nechápe, klidně někdo řekne: Romové jsou takový a takový. Když se zeptám: Ty máš pocit, že já jsem také taková? Tak oni odpovědí: Tebe tím nemyslím.

Martina Štěpánková – Poradna pro občanství/občanská a lidská práva Já jenom stručně. Určitě to je pravda. Neuváděla jsem úplně všechny složky. Jenom co se týče vzdělávání příslušníků policie, tak tady včera mluvila kolegyně a já musím říct, že

59

právě ona tady říkala, že je to ve spolupráci s poradnou. Že právě poradna provádí školení a já musím říct, že můj kolega občas říká docela „zajímavé věci“, které se na těch školení dozví. Občas je dost šokován reakcí na některé věci. Na druhou stranu musím říct, že ze strany ministerstva vnitra i ze strany samotné policie, je o to školení opravdu velký zájem, a že mají zájem i o pokračování. To znamená, že odpovědnější složky si uvědomují tuto potřebu. Někdy se samozřejmě reakce jednotlivých pracovníků, příslušníků policie na školení velmi různí a někdy to sklouzává i k projevům nesnášenlivosti, nebo co se třeba vyslechne, ale musím říct, že zájem o to je a snahy tu prostě jsou, tak doufejme, že do budoucna bude něco takového pokračovat.

Jarmila Balážová – moderátorka Já mám pocit, že v případě důležitých témat dlouhodobých, kdy je potřeba změnit nebo pracovat s názory veřejnosti, se málo komunikuje s vedoucími představiteli privátních i veřejnoprávních médií, samozřejmě vhodným způsobem, protože máme svobodu slova, ale to je jistě pole neorané, a je to velmi potřeba, protože jsou to právě média, která zprostředkovávají obrazy o těch nejrůznějších minoritách. Já jsem viděla nedávno naprosto šílenou reportáž. Bylo to tedy v bulvárním pořadu, v pořadu, který se dá nazývat bulvárnějším - o takových těch hvězdách, celebritách. Myslím, že to je televize Prima. Nicméně v tom mediálním prostředí, už jsme zvyklí, že ta naše média přece jenom, dokonce i ten náš bulvár, není tak rasistický, jak je tomu třeba v jiných zemích. Jsme zvyklí na nějaké prostředí, a já jsem po dlouhé době viděla opravdu otřesnou reportáž o tom, kdy ukazovali nějakého bezdomovce, který chodí po centru Prahy a oslavovali ho jako hrdinu. Myslím, nějaký Ládiček nebo kdo. A ten se tam jako ukazoval a říkal, pořád chodil po centru Prahy a říkal. Obléká se do uniformy, a není to žádný policista. Někteří jste to viděli, jak vidím podle vašich reakcí. A chodil a pořád říkal, „no tady dělám tohle a tady prostě zasahuju proti těm cikánům, to byste viděli, jak ti parchanti upalujou, ta pakáž cikánská“. A dokonce několikrát a nikdo z redaktorů samozřejmě nic neřekl a tohoto člověka, který řádně nepracuje, o jehož existenci na rozdíl od řady Rómů by se dalo pochybovat, tak prostě nikdo žádným způsobem nezasáhnul. A myslím si, že navíc existuje jistá mezera, která se objevuje i v grantové politice, totiž velmi málo prostředků se vynakládá právě na to, aby byly podporovány projekty nebo organizace, které by systematicky monitorovaly výstupy médií a mohly okamžitě reagovat, psát podněty tak, aby si novináři, ti konkrétní a jejich vedení také, uvědomili, že to tak být nemá.

Daniela Gemerská Já bych ráda řekla, že do koncepce vzdělávání bych zařadila i potencionální oběti, to znamená mládež už od základních škol, studenty středních škol, protože zvyšování právního vědomí jim dává jiné postavení ve společnosti. Děkuji.

Lidmila Němcová

60

Já bych chtěla také říci několik slov ke vzdělávání. Jsem tady za společnost Pro etiku v ekonomice. My jsem si vytkli za cíl prosadit etiku v ekonomice na půdě vysokých škol v ČR a dosáhli jsme toho, že se na vysokých školách ekonomického a správního směru vyučuje etika už pod nejrůznějším názvem i na právním směru pochopitelně. Pokud hovořím o etice v podnikání, která se dnes už stává běžnou součástí, tak tam máme zabezpečenu i část, která se týká etiky na pracovních místech nebo řekla bych na místech. A tam si myslím, že věnujeme dost velkou pozornost právě jak migrační politice, tak i kulturním rozdílům a tak dále. Abych to zkrátila, myslím si, že by se měla zdůraznit i vazba na podnikatelskou sféru, na podnikatele, kteří zaměstnávají. Ale myslím si, že už se něco dělá. Co vidím já jako hlavní problém, je problém mezi teorií, která je perfektní a praxí. My přebíráme i nejrůznější plány, z vynikajících škol v zahraničí. Ze západních škol i dejme tomu z rozvíjejících se zemí, ale praxe a mínění, hlava českého občana je jiná. Čili teorie je perfekt, ale praxe a to, co ti lidé mají v hlavě, je úplně něco jiného. My nevíme, jak se po těchto školeních lidé budou v praxi chovat. To je první poznámka. A druhá poznámka. Já organizuji za velkou organizaci tzv. Křesťan a práce, což je ekumenická organizace, velikou konferenci o migraci, kde se budu těmto otázkám, jako vedoucí, tedy ne jenom já, bude tam asi 150 lidí, plus přednášející, věnovat. Děkuji, že mám umožněný přístup na tuto konferenci a některé z vás i požádám o vystoupení.

Martina Štěpánková – Poradna pro občanství/občanská a lidská práva Já jenom krátce zareaguji. Já jsem si víceméně říkala, že bude zajímavější, když to bude interaktivnější, protože jak já říkám, ta právničina je taková suchá a po 10 minutách nudná, takže si myslím, že to bude zajímavější pro vás i pro mě. Určitě jsou to zajímavé podněty, a ještě mě napadlo že mi tam chybí to, o čem tady včera hovořil vlastně pan Jařab v úvodu. To znamená, že v ČR vůbec chybí diskuse o těch hodnotách, které jsou spojeny s antidiskriminací a vůbec o těch idejích, na kterých stojí. A je to právě dáno tím, že vlastně ti, kteří prosazují antidiskriminační zákon, velmi často argumentují pouze tím, že ten zákon potřebujeme, protože to po nás chce EU. Ale chybí tomu v podstatě ideový základ, na čem je to postaveno, na důstojnosti člověka, na lidských právech, na nějaké spravedlnosti základní, na solidaritě, a tak dále. Ta diskuse vůbec neprobíhá a to si myslím, že je určitě škoda a od toho se potom odvíjí to, že nám chybí i to ostatní. Ale chcete-li ještě reagovat, prosím, jestli ne, já budu pokračovat a když, tak se přihlaste, přerušte mě. Jenom ve stručnosti bych vás seznámila s vývojem antidiskriminačního zákona, abyste viděli, jak dlouhý ten boj, který je zatím neúspěšný, vůbec je. Už v únoru 2002 byla schválena zpráva o možnostech opatření k odstranění diskriminace, ve které se mapoval stávající právní stav a na základě toho bylo tedy uloženo tehdejšímu ministrovi, místopředsedovi vlády Rychetskému, vypracovat antidiskriminační zákon. V té souvislosti musel být vyřešen koncepční spor, to znamená, zda se mají novelizovat již existující právní předpisy, ať se to týkalo pracovně právních předpisů, školského zákona, zákona ze zdravotnictví a tak dále a nebo zda se vytvoří jeden antidiskriminační zákon. Nakonec tedy ten spor vyhrál jeden zastřešující antidiskriminační zákon. Když se podíváme, první návrh byl schválený v září 2003, kdy byl schválen věcný záměr, v prosinci potom vláda schválila už samotné paragrafované znění a v květnu 2006 byl návrh zamítnut poslaneckou sněmovnou. Ten návrh šel do poslanecké sněmovny v lednu 2005, takže v podstatě téměř rok a půl trvalo projednávání v parlamentu, které tedy, jak víme skončilo neúspěšně. V návaznosti na to se vypracoval druhý návrh, v současnosti je za něj zodpovědný ministr spravedlnosti, v červnu byl schválen vládou a potom v červenci předložen do poslanecké sněmovny - to je v kostce aktuální stav.

61

Kdo všechno byl, je odpovědný za přijetí antidiskriminačního zákona. Na vrchu, ta horní linie, jsou předsedové vlád, v prostředku jsou odpovědní ministři a dole zmocněnci vlády. Pan Jařab byl první zmocněnec, který připravoval antidiskriminační zákon. Taky je zajímavé, když se podíváte, že tu figuruje pouze jedna žena, jinak jsou to samí muži. Abych vás informovala o aktuálním vývoji, pokud jej budete chtít sledovat, najdete aktuální informace pod sněmovním tiskem 253, který byl tomu zákonu přidělen. Bylo schváleno první čtení v září 2007, a po té byl návrh projednán ve výborech, v petičním, ústavně právním výboru pro evropské záležitosti a v komisi pro rovné příležitosti. Výbor petiční a výbor ústavně právní měly nějaké pozměňovací návrhy, zejména návrh ústavně právního výboru je velmi problematický a musím říct, že pokud by byl schválen, tak by jako takový víceméně asi pozbyl svého smyslu. Návrh zákona byl zařazen na druhé čtení zhruba před měsícem, nicméně potom nevládní organizace včetně poradny usilovaly nebo vyvíjely nátlak právě na poslance, že nesmí být schválen pozměňovací návrh ústavně právního výboru a ten byl stažen z projednávání s tím, že to bude ještě diskutováno. Pak do toho přišla volba prezidenta. Projednávání je zařazeno na úterý 11. března. Teď jenom velmi stručně, co se týče porovnání. Jak se návrh vlastně měnil a víc a víc směřuje ke kompromisu. V prvním návrhu byla důvodů, ze kterých zakazovat diskriminaci, celá řada, důvody byly vymezeny zejména taxativně - rasa nebo etnický původ, pohlaví, sexuální orientace, věk, nepříznivý zdravotní stav, náboženství či víra, jiný důvod (jazyk, politické či jiné smýšlení, národnost, členství nebo činnost v politických stranách nebo politických hnutích, odborových organizacích a jiných sdruženích, sociální původ, majetek, rod, manželský a rodinný stav nebo povinnosti k rodině). Zatímco druhý návrh, ten současný, se už omezuje pouze na diskriminační důvody, které jsou obsažené ve směrnicích (pohlaví, rasa a etnický původ, věk, zdravotní postižení, sexuální orientace, náboženské vyznání či světový názor, národnost). Je to tedy jenom 6 důvodů plus je tam ještě navíc uvedena národnost. To je jedna z nejzásadnějších změn. Oblasti, kde bude diskriminace zakázána, jsou zaměstnání, sociální zabezpečení, sociální výhody, zdravotní péče, vzdělání a přístup ke zboží a službám. To jsou v podstatě oblasti pokryté směrnicemi. A opět zakotví definice, výjimky, zakotví žalobu na ochranu před diskriminací a také antidiskriminační orgán. To je velmi ve stručnosti obsah, který se v tomto směru příliš od prvního návrhu nezměnil. Co se týče definic, ty se také nezměnily, protože ty striktně vycházejí z příslušných evropských směrnic. Tím jsem vám ještě načetla otázku postavení nevládních organizací. Co získají nevládní organizace přijetím antidiskriminačního zákona? První návrh obsahoval takzvanou žalobu ve veřejném zájmu. To znamená, že pokud byla diskriminačním zásahem dotčena práva neurčitého počtu osob, mohou nevládní organizace požadovat u soudu upuštění od diskriminace. Například v situaci, kdy existuje, stále se ještě objevuje diskriminační inzerce a podobně, kdy nemáte žádnou konkrétní obět, ale jedná se o diskriminaci jako takovou. V takovém případě by nevládní organizace měla právo, která se tedy zabývá ochranou před diskriminací daného zaměstnavatele, žalovat a požadovat, aby takový diskriminační inzerát stáhnul, a případně odstranil negativní důsledky tohoto inzerátu. To znamená, že nevládní organizace by mohla žalovat pouze zastavení diskriminačního jednání, v žádném případě nebyl návrh, že by mohla žalovat o nějaké peníze, o nějakou náhradu nemajetkovou. Tento návrh, tato žaloba byla, pokud jde o návrh druhý, předmětem obrovských diskusí a bohužel ve druhém návrhu, v tom současném, už se žaloba neobjevuje, nebyla pro tuto vládu politicky průchodná. Co je tímto návrhem umožněno nevládním organizacím? Poskytovat informace o možnostech právní pomoci a součinnost při sepsání nebo doplnění návrhu, případně jsou oprávněny podávat správním úřadům různé podněty k provedení kontroly. Což je hezké, že to zakotvuje zákon, ale to může v podstatě dělat i nevládní organizace už dnes a aniž by bylo

62

nutné, aby to bylo zakotveno v zákoně. To znamená, že pro nevládní organizace zákon nic zásadního nepřinese. Existují pozměňovací návrhy, které byly v rámci nějakých lobbyngových aktivit předloženy v parlamentu jednotlivým poslancům právě ohledně žaloby, aby byla do návrhu začleněna, ale přiznám se, že nevím, zda některý poslanec nebo poslankyně skutečně návrh předloží, pravděpodobně ano, ale šance, že bude schválen, je opravdu malá. A teď jenom zase ve stručnosti, co tedy považujeme za nedostatky. Už jsem tady v úvodu zmínila, že zásadní chybou je to, že agenda je svěřena veřejnému ochránci práv, že by bylo mnohem vhodnější, kdy byl vytvořený nějaký samostatný subjekt, který by byl primárně zaměřený na tuto problematiku, ale to je za současného stavu neprůchodné. Nejproblematičtější je otázka poskytování pomoci obětem při podávání návrhu na zahájení řízení z důvodu diskriminace. To je také předmětem, i pokud jde o veřejného ochránce práv největších diskusí ve sněmovně, co všechno by měl vlastně ten ochránce dělat. Je zřejmě, že asi nebude, alespoň v té první fázi, podávat žádné žaloby sám a tak dále. Spíš existují třeba obavy nevládních organizací, aby se pomoc neredukovala jenom na nějakou formálnost, že poskytne pomoc pouze nějakým formálním způsobem. Samozřejmě za současného stavu víme, že třeba pan Dr. Motejl je člověk, který by se ničemu takovému nikdy nepropůjčil. Nicméně ani pan Dr. Motejl nebude věčně ombudsmanem, ombudsmani se budou měnit a nevíme, kdo bude příště. To je asi vůbec nejproblematičtější, protože právě tím, že právní pomoc je tak nejistá a drahá, oběti vyhledávají nevládní sektor a vedle toho státem zajištěný subjekt, státem zajištěná pomoc bude velmi limitovaná. A ještě otázka toho, že nezakotvuje mediaci. Samozřejmě nic nebrání tomu, aby mediaci, přesto že ji zákon nezakotvuje, ombudsman prováděl. Protože k mediaci je nutný souhlas obou stran, není důvod, pokud s něčím obě strany souhlasí, aby ombudsman tuto službu neposkytl. Na druhou stranu tím, že ji nebude mít uloženu zákonem, se může dostat do nějakých organizačně technických problémů ohledně např. hrazení výkonů mediátorům a tak dále. S tím se bude muset ombudsman, pokud bude chtít mediaci poskytovat a on tvrdí, že ano, že ji bude realizovat, i když nebude v zákoně, nějak vypořádat. Také jsem tady hovořila o limitech, tak abychom nebyli jenom pesimističtí, vymezila jsem si také nějaké přínosy antidiskriminačního zákona. Určitě, i když tady řekl pan Jařab, že ten zákon je prostě okleštěný, je to kompromis, a já souhlasím s ním, že má stále ještě smysl. Skvělým příkladem pro nás je Slovensko, které také přijalo zákon v jakési okleštěné podobě a vidíme, že už mají v současné době třetí novelu. Není všem dnům konec, ten zákon určitě nebude dokonalý, ale nic nám nebrání, abychom nezačali, až bude schválen, bojovat za nějaké jeho další změny nebo třeba přímo potom bude iniciativa vycházet od veřejného ochránce práv, stejně jako na Slovensku vychází ze Střediska, které je antidiskriminačním subjektem tam. V této otázce si myslím, že určitě přínosem bude, protože zakáže diskriminaci v širokém spektru, které chybí tam, kde chybí zákaz. Je to školství, služby a tak dále. Školství, věc kterou si všichni uvědomujeme jako velmi problematickou a která tady v podstatě včera vyvolala velmi dlouhou diskusi. Zákon sjednotí a zpřehlední právní úpravu, to znamená, že nebudeme mít všude nějaký kousek, který se vždycky liší. Definuje pojmy spojené s diskriminací, což je důležité zejména pro soudní uplatňování a pro soudy a zakotví žalobu na ochranu před diskriminací a také přinese nový orgán. Limity jenom shrnu, je to jednak taxativní výčet diskriminačních důvodů, a je omezen pouze na 7 důvodů. To znamená, že když bude někdo diskriminován z důvodu svého jazyka nebo nějakého sociálního postavení, z příslušnosti k rodu, nebude moci antidiskriminační zákon použít. Také už jsem hovořila o určitých velkých očekáváních, která jsou s ním spojená. To znamená, že samotný zákon je prvním krokem, který nám dá nějaké nástroje, ale k tomu, aby se situace zlepšila, je budeme muset také využívat. Omezené pravomoci ochránce práv, nedostatečná antidiskriminační politika, o tom jsme už tady diskutovali a nedostatečná

63

podpora oběti. To znamená, že ani přijetím antidiskriminačního zákona rizika, o kterých jsem v úvodu hovořila, jež spory pro oběti nesou, automaticky nezmizí. Ještě se vrátím k přenosu důkazního břemene. To je velmi důležité právě pro úspěšnost sporů. Současné znění občanského soudního řádu: „Skutečnosti tvrzené o tom, že byl účastník diskriminován, má soud ve věcech pracovních za prokázané, pokud v řízení nevyšel najevo opak.“ V praxi to samozřejmě neznamená, že by vám stačilo pouze diskriminaci tvrdit, ta formulace je právě dost nepřesná a vzbuzuje velmi negativní reakce zejména v poslanecké sněmovně ze strany ODS. Skutečnosti tvrzené - v praxi to znamená, i ústavní soud to tak vyložil, že vy musíte prokázat, že došlo k nějakému znevýhodnění. To znamená, že situace, že jste byli nějakým způsobem znevýhodněni, nastala. A pak žalobce, ta obět, potvrdí motiv, jaký byl, že podle něho byla motivem jednání rasa, pohlaví nebo sexuální orientace a tak dále. To znamená, že vy musíte prokázat, že jste např. byli v restauraci, že vás tam odmítli obsloužit, a podle vás proto, potom tvrdíte, že důvodem byla právě vaše rasa. A na žalovaného se v tom okamžiku přenese důkazní břemeno a je na něm, aby prokázal, že tím důvodem bylo něco jiného, ne vaše rasa. Například to, že jste tam dva dny před tím ztropili výtržnost. To když prokáže, unese tak důkazní břemeno a o diskriminaci se nejedná. Co se navrhuje? V současné době se navrhuje to, aby se vypustil tento paragraf a povinnost provádět další důkazy by byla na soudu. To znamená, že v podstatě žalovaný, ten kdo diskriminoval, by nemusel v podstatě dělat vůbec nic a jenom by čekal, jestli se mu diskriminace prokáže. Tím by se postavení obětí, těch žalujících mnohem více ztížilo a bylo by pro ně velmi obtížné diskriminaci v praxi prokázat, protože velmi těžko budete prokazovat motiv toho, kdo diskriminoval. Právě to je ten velmi kontroverzní pozměňovací návrh ústavně právního výboru. Uvidíme v úterý, zda bude skutečně předložen a pokud bude předložen, jak se k němu postaví sněmovna, protože jednání kolem toho byla poměrně horká a musím říct, že nedokážu posoudit, jak to dopadne. Já jsem tedy optimista nebo se snažím být, protože kdyby to vypadlo, tak by opravdu ten zákon svého smyslu víceméně pozbyl. A ještě poslední záležitost. To jak je antidiskriminační zákon přijímán je vidět, na určitém zhoršování stávajícího právního stavu. Už jsem tady zmiňovala zákoník práce a v souvislosti s antidiskriminačním zákonem teď běží i novela zákona o zaměstnanosti, a to starý zákoník práce i stávající zákon o zaměstnanosti jsou předpisy, které měly antidiskriminační legislativu poměrně dobrou a upravovaly zákaz diskriminace z celé řady důvodů (z důvodů pohlaví, sexuální orientace, rasového nebo etnického původu, národnosti, státního občanství, sociálního původu, rodu, jazyka, zdravotního stavu, věku, náboženství či víry, majetku, manželského a rodinného stavu nebo povinností k rodině, politického nebo jiného smýšlení, členství a činnosti v politických stranách nebo politických hnutích, v odborových organizacích nebo organizacích zaměstnavatelů). Nový zákoník práce už žádné důvody neobsahuje a jenom odkazuje na antidiskriminační zákon, ale antidiskriminační zákon obsahuje jenom těch 7 důvodů a zákon o zaměstnanosti po novele by je měl vypustit nebo by měla být vypuštěna antidiskriminační úprava a byl by tam jenom odkaz, že antidiskriminace je upravena antidiskriminačním zákonem. Tady vidíte jen ty podtržené důvody, které jsou v antidiskriminačním zákoně uvedeny, a kde by dále ochrana zůstala, ale ty další důvody, jako je majetek, manželský, rodinný stav, politické nebo jiné smýšlení, by z ochrany vypadly. A protože v antidiskriminačním zákoně nejsou a ze zákona o zaměstnanosti vypadnou, pokud bude přijata novela, která je zatím na úrovni vlády, zatím není ve sněmovně, je to další zhoršení, které práce na antidiskriminační legislativě v současné době přinášejí. Tak to nebyl moc optimistický závěr. Jenom bych chtěla říct, že na www.diskriminace.cz najdete všechny informace a navíc je tam kolonka antidiskriminační zákon, kam se můžete prokliknout. Jsou tam všechny aktuality, které jsou spojené s přijímáním zákona. Pokud chcete být informováni, najdete to tam.

64

Diskuse

Lidija Grebo Podle toho, co jste nám říkala, pozitivní opatření neexistuje?

Martina Štěpánková – Poradna pro občanství/občanská a lidská práva Pozitivní opatření v zákoně jsou, neříká se jim ale pozitivní opatření, říká se jim pouze opatření. Myslím si, že to je snaha, aby to ze zákona tolik nevyčnívalo, ale ta možnost tam je. Zákon stanoví, že bude možné přijímat určitá opatření zejména v oblasti zaměstnávání k dosahování rovnosti, takže pozitivní opatření v zákoně jsou, je to pouze jeden odstavec, ale já si myslím, že to je dostatečné. Pokud tedy nevypadnou, ale zatím v té podobě jsou.

Jan Lorman Mluvila jste o neexistenci jakýchkoliv čísel. Prosím vás, znáte alespoň nějaké číslo poměru mezi úspěšnými případy a neúspěšnými případy? Alespoň tedy procento, když ne, tak alespoň tedy jeden nebo pár případů, kdy to dospělo k dobrému výsledku. Martina Štěpánková – Poradna pro občanství/občanská a lidská práva Pokud už je podaná nějaká stížnost, potom statistiky existují, protože se to eviduje statisticky. Pokud by někoho z vás zajímal počet stížností na úřady práce, inspektoráty práce, počet stížností na českou obchodní inspekci, dá se to dohledat. Tyto informace asi nejsnáze najdete v každoroční Zprávě o stavu lidských práv, kam se zařazují. Co se týče soudních řízení, tam statistiky také existují, ale dohledatelné budou pouze v případech, kdy se jedná o diskriminaci v oblasti zaměstnávání. Protože pokud to je diskriminace, která se žaluje v rámci ochrany osobnosti občanského zákoníku, bude evidence v rámci statistik ochrany osobnosti, což jsou stovky jiných sporů, které s diskriminací nesouvisejí, protože ta zde není samostatně sledována. Velká většina úspěšných sporů byla vyřešena právě důsledkem situačního testingu. Asi víte, že to jsou připravené situace, kdy člověk sbírá důkazy. Ale objevují se i případy, kdy se o situační testing nejedná, a přesto se dostavil úspěch. Médii proběhl asi před rokem, dvěma, případ gaye z Čela dne, kterého odmítli přijmout do zaměstnání jako maséra z důvodu jeho sexuální orientace s tím argumentem, že by mohl obtěžovat mužské klienty, když je gay. On se obrátil na soud, vzal si sám právníka a řešil to bez nevládních organizací. Pokud vím, sám si našel právníka, šel s tím k soudu a podařilo se mu vyhrát a získal odškodnění 70 000. To byla informace zveřejněná v mediích a byl tedy úspěšný, kromě omluvy dostal i tuto finanční částku. To je jeden z těch úspěšnějších případů.

Jarmila Balážová – moderátorka

65

Nevím, jestli to nebylo u soudu, ale my jsme, teď myslím jako nezisková organizace, občanské sdružení Romea, které se zabývá mediální a vzdělávací činností a máme poměrně dobré vztahy s majoritními médii. Proto jsme asi před rokem a půl společně s Mladou frontou dnes a s její technikou, oni mají skrytou kameru, udělali podobný testing, v podstatě investigativní reportáž. Vybrali jsme celkem čtyři figuranty, dva Rómy, dva bílé. Vždycky pár, chlapec, dívka. Všichni měli vysokoškolské vzdělání, naprosto záměrně, abychom ukázali ještě absurdnost situace, do které se někdy Rómové dostávají, a poslali jsme je do čtyř situací. Jedna byla restaurace, jestli budou, nebudou obslouženi a jakým způsobem. Obchod, to že měli jít do nějakého obchodu a zase, jakým způsobem se k nim budou prodavači chovat. Vstup na diskotéku a žádost o zaměstnání. Bohužel se potvrdilo, přesto že šlo o náhodně vybrané restaurační zařízení, diskotékové i zaměstnání, že vždy jeden z Rómů byl diskriminován. Ve dvou případech, a to při žádosti o práci a při vstupu na diskotéku, šlo dokonce o dvě diskotéky v Plzni, bylo natočeno, jak řekli přímo těm lidem, že je tam nepustí, protože jsou cikáni. Pro nás bylo výhodné to, že kromě nákladu 1500, který spolupracující měsíčník má, a jeho internetové podobě, to vyšlo v Mladé frontě dnes a jelo se to týden. Já chci jenom upozornit na další projekt, který se připravuje a za kterým my budeme stát. Budeme se snažit najít v regionech 10 lidí, kteří by byli schopni podobnými věcmi se zabývat. Budeme se je snažit napojit na tamní novináře a média a budeme se je snažit naučit, jak odhalovat v konkrétních situacích právě takové chování, a jak je potom dobře zmedializovat, ať už jde o výroky politiků, které nejsou korektní nebo jde právě o diskriminaci v nejrůznějších oblastech.

Lidmila Němcová Neodpustím si malou reakci. Já si myslím, že toto je jedna strana mince, o čem hovoříte, ale na druhou stranu jsou i pozitivní, řekla bych, velice kladné případy, které se do médií nedostanou. A to bych chtěla, aby tady zaznělo. Dejme tomu na Vysoké škole ekonomické se zabývali úklidem i Rómové a byli to nejlepší pracovníci a nikam se to nepsalo, nikde to nikdo neviděl. Proto si myslím, když se teď zabýváme hledáním diskriminace, ano souhlas velký. Ale na druhé straně postrádám v našich médiích kladnou stránku, kde se Rómové prosadili, v čem jsou výborní, a to nejenom v tradičních řemeslech a tak dále. Promiňte, to je moje námitka i návrh do usnesení.

Jarmila Balážová My asi neděláme úplně usnesení, ale děkuji za vaši připomínku. Nebyla jsem úplně dobře pochopená, nevím, jestli jsem to špatně zformulovala. Nejde ani tak o to hledat případy diskriminace, a pak je medializovat. Jde o to, jakým způsobem vytvářet mechanismy, které mohou přinutit i soukromé majitele, aby k diskriminačnímu chování nesahali. My k tomu voláme i ČOIKU a jiné. Jinak máte pravdu, že se v médiích neobjevuje řada pozitivních případů, ale my jsme ti, kteří se o to snažíme několik let a zprostředkováváme kolegům i v majoritních médiích právě pozitivní příklady. Bohužel nám někdy ani politici nejsou příliš nápomocni, ať už to je Jiří Čuněk z KDU-ČSL nebo Džamila Stehlíková, kteří v poslední době příliš zvýrazňují jenom jednu stranu problému, jež se dotýká nějaké skupiny Rómů. A my jsme přesvědčeni o tom, že tím, že se mluví jenom o problematických věcech, se také zhoršuje veřejné mínění namířené proti Rómům a je to škoda, protože tato vláda několik let po sobě na to vynakládala milionové

66

částky v rámci různých kampaní proti diskriminaci. A situace je horší a bohužel i díky politikům, kteří fungují nejen v regionech, ale i na celorepublikové úrovni. Bohužel.

Prezentace antidiskriminačních projektů Morton Udvari – Legal Defence Beureau for National and Ethnic Minorities (NEKI) Dobrý den, dámy a pánové, mé jméno je Morton Udvari a jsem z Maďarska. V následujících 15 minutách budu hovořit o naší organizaci Legal Defence Bureau for National and Ethnic Minorities (NEKI). NEKI poskytuje právní ochranu u soudu členům národních a etnických minorit v Maďarsku už od roku 1994. Prvotním cílem naší kanceláře je zastoupení lidí, kteří byli diskriminováni z důvodu jejich národnostního nebo etnického původu. Toto je náš prvotní fundamentální cíl. Teoreticky jsou naše služby poskytovány všem 13 maďarským minoritám, v praxi ovšem jsou našimi klienty z 99% Rómové. Dodatečně poskytujeme také školení, s cílem propagovat lidská práva a práva menšin, poskytovat informace o diskriminaci, intoleranci speciálně vůči Rómům. NEKI je malou nevládní organizací, náš profesionální personál sestává ze 3 profesionálních právníků a odborníka na oblast sociálních služeb. Poskytuje právní ochranu členům národnostních a etnických menšin v Maďarsku od roku 1994 v rámci celostátní jurisdikce. Prvotním cílem naší kanceláře je pomoci členům národnostních a etnických minorit, kteří byli diskriminováni na základě jejich původu. Dodatečně NEKI také pořádá školení, jejichž účelem je popularizace lidských práv a práv menšin, poskytování informací o diskriminaci a zvýšení tolerance vůči zranitelným menšinám, zejména Rómům.

Antidiskriminační projekty Právní aktivity NEKI jsou dvojího typu: strategická litigace a právní pomoc. a) strategická litigace Pomocí strategické litigace hodláme ovlivnit a zlepšit právní praxi rozhodců (soudy, úřad rovného zacházení, a další státní instituce). Zákon rovného zacházení zásadně změnil maďarský antidiskriminační právní systém. Představil nové koncepty, jako jsou definice různých forem diskriminace, přesunutí důkazního břemene a tak dále. Zřídila se také státní instituce (Úřad rovného zacházení), která má šetřit a posuzovat oznámení diskriminace. Nevládní organizace také získaly nové možnosti v boji proti diskriminaci, protože Zákon o rovném zacházení jim umožňuje přímé zastoupení obětí diskriminace nebo zahájit právní požadavek na uplatnění jejich vlastního práva (spor ve veřejném zájmu). Nicméně zkušenosti ukazují, že státní představitelé s pravomocí šetřit a posuzovat oznámení diskriminace často nemají dostatečnou praxi nebo odborné znalosti v aplikaci nových pravidel týkajících se ne-diskriminace. Například nová pravidla, která se týkají dokazování diskriminace nejsou mnohdy uplatňována správně a přiznané kompenzace jsou docela nízké. Z důvodu nedostatečného počtu a z různorodosti oznámení diskriminace zde neexistuje jednotné precedenční právo. Také není žádné precedenční právo týkající se nepřímé diskriminace, obtěžování nebo odplaty. Strategická litigace je také vhodnou cestou, jak monitorovat implementaci Zákona o rovném zacházení kompetentními státními orgány. V tomto ohledu lze ve strategické litigaci spatřovat také pozorovací aktivitu.

67

NEKI má strategický plán, ve kterém jsou stanoveny detailní kritéria strategické litigace (například hlavní cíle a oblasti). NEKI zahajuje právní řízení ve 12-15 strategických případech ročně. b)Aktivita právní pomoci: Vedle strategických případů nelze ignorovat aktivitu právní pomoci kanceláře. Většina členů romské komunity v Maďarsku má malou možnost prosadit své právní zájmy díky jejich nízkému sociálnímu statutu, nízkému vzdělání nebo silným předsudkům. Diskriminace proti nim je v mnoha případech zjevná nebo nemůže být dokázána. Prvním záměrem zakladatelů NEKI byla právní ochrana minorit v Maďarsku. Tyto případy jsou také cenné a důležité ukazatele porušování práv Rómů v Maďarsku. A proto je aktivita právní pomoci s méně zřetelnými, ale často s velmi závažnými případy, také jednou z fundamentálních cílů NEKI. Rozsah aktivity právní pomoci je velmi široký: od analyzování právních dokumentů od klientů až po právní zastoupení při soudních jednáních. Školení antidiskriminace a tolerance Kromě strategické litigace a aktivity právní pomoci poskytuje NEKI školení, které prosazuje lidská práva a práva menšin a redukuje předsudky. V maďarské společnosti existují hluboce zakořeněné předsudky vůči Rómům, které se nevyhýbají ani veřejným představitelům (členové justice, státních úřadů a lokálních správ). Zároveň může NEKI při těchto školeních sdílet své zkušenosti a znalosti, pokud jde o ne-diskriminaci. Cílem našeho školení je poskytování informací o diskriminaci (její vlastnosti, závažné právní předpisy) a lidská práva obecně. Školení zahrnují prvky, které by mohly snížit předsudky účastníků vůči Rómům. Školení jsou nabízena velmi rozličným cílovým skupinám: soudcům, představitelům státní a lokální samosprávy (zejména těm, kteří pracují v sociálních oblastech), členům nevládních organizací, které se zabývají jakoukoliv formou diskriminace, představitelům z romských obecných úřadů. Školení se skládají ze tří modulů: 1. modul o integraci 2. modul o předsudcích 3. modul o antidiskriminaci První modul pojednává o konceptu integrace, jejích výhodách a nevýhodách.Ve druhé časti školení zkoušíme přimět účastníky k zamyšlení se a k boji s jejich předsudky. Seznámíme je s procesem, jak se předsudky vytvářejí psychologicky a jak se jeden může s předsudky vypořádat. Ve třetí části se zaměřujeme na právní povinnosti, které vychází z antidiskriminace. Přesněji řečeno, představíme hlavní předpisy Zákona o rovném zacházení. To, co je při těchto školeních důležité, je metoda. Využívá nejnovějších postupů při našich školeních, které kombinují prezentace s cvičeními, tak aby účastníci měli možnost si skutečně zažít, jak se například předsudky projevují nebo proč je užitečné pracovat v začleněném prostředí. Taková cvičení jsou zejména důležitá v prvním a druhém modulu. Ve třetí části představujeme právní definice za pomocí praktických příkladů, kde používáme cvičení fingovaného soudního procesu, který je založen na skutečných událostech ze soudních případů. Tato školení se nám osvědčila jako velice užitečná a oblíbená mezi téměř všemi účastníky. Zkušenosti ukazují, že především forma školení působí na to, že účastníci se doslova zaberou do učení se těmto konceptům. Výhodou těchto školení je, že se dají přizpůsobit délkou a hloubkou modulů podle limitů a požadavků účastníků.

68

Publikace Mimo to NEKI shromažduje publikace za účelem podpořit ne-diskriminaci. Poslední brožura seznamuje s nejdůležitějšími ustanoveními, která se vztahují k Zákonu rovného zacházení a proceduře Úřadu rovného zacházení. Brožura je určena k užití představitelům nevládních organizací, kteří nemají znalost práva. Brožura se stala docela oblíbenou, protože v ní není použit právnický jazyk, takže pro většinu příjemců jsou koncepty, se kterými seznamuje, snadno srozumitelné. V projektech NEKI kombinujeme tyto prvky (litigace, školení, publikace) za účelem použití komplexního přístupu k ne-diskriminaci. Řekl bych, že všechny tyto prvky jsou stejně důležité v této oblasti, ale právní aktivity vytvářejí základ v mnoha aspektech, na kterých my stavíme zkušenosti litigace ve školeních a ve shromaždování brožur. Cesty k ovlivnění zákonodárců Z tohoto pohledu bych mohl vyzdvihnout dvě věci, které jsou základní: úspěchy a spolupráce. Naše zkušenosti ukazují, že základem pro ovlivnění zákonodárců jsou naše úspěchy. Hlavní část nepsaného práva v Maďarsku se týká právní praxe, diskriminace je spojena s NEKI, tudíž je důvodné, že zákonodárci někdy akceptují doporučení nebo komentář k různým právním otázkám od NEKI. Dalším aspeketem je spolupráce. V občanské sféře je pro nevládní organizace zásadní jednotná spolupráce, aby jejich společný hlas byl vyslyšen. Tudíž NEKI spolupracuje s dalšími maďarskými nevládními organizacemi, které se zabývají ne-diskriminací nebo lidskými právy (Hungarian Helsinski Committee, Hungarian Civil Liberties Union a tak dále). Mimo to, spolupráce s vládními institucemi je také velmi důležitá v tomto ohledu. Zákonodárci pravděpodobně více akceptují doporučení od nevládních organizací, které jsou vyslovené z úmyslu pomoci než pouhé kritiky. Nicméně, není lehké si vytvořit pevný a výnosný vztah s vládními institucemi, protože mnohdy mají obě strany silnou averzi k sobě navzájem. Zkušenosti takové spolupráce jsou spíše smíšené. V některých případech spolupráce docela fungovala. Například před přijetím Zákona o rovném zacházení tu byla výnosná spolupráce mezi ministerstvem spravedlnosti a jednotlivými nevládními organizacemi nebo NEKI má obzvláště dobrý vztah s Úřadem pro rovné zacházení. Nicméně, v mnoha případech zákonodárci očividně neshledávají spolupráci s nevládními organizacemi za důležitou a nekontaktují takové organizace, aby získali jejich názor.

Cynthia Morel – Minority Rights Group International, London Velice vám děkuji za přivítání dnes ráno. Je mi ctí, že tu mohu být. Ráda bych jen zdůraznila, že má prezentace je zaměřená na to, co funguje při řešení problému diskriminace v praxi spíše ve světle dostupného evropského právního rámce, než pohled na antidiskriminační zákon v Británii nebo Kanadě. A to proto, že aktivity mé organizace se odehrávají více na území Evropy, Afriky a Asie, než-li na domácí půdě. Důvodem je také to, že silně věřím, že evropské státy mají vysokou úroveň právní ochrany z normativního hlediska, to znamená, ze slov, která jsou

69

napsána v zákonech, směrnicích a tak dále. Co stále chybí v nových členských státech EU na rozdíl od těch původních je kultura právní a sociální činnosti, která by účinně užívala tyto právní rámce k převedení slov do praxe. MRG existuje již přes 40 let, bojuje nejen za práva etnických, náboženských a jazykových minorit, ale také za práva původního obyvatelstva na celém světě. Tradičně jsou metody naší práce zaměřeny na: • vydávání publikací • školení • Interpelace na státní a mezinárodní instituce V roce 2002 se MGR rozhodlo přibrat dodatečně za svou metodu práce – strategickou litigaci. Proč? Protože jsme si všimli, že: 1) Poskytování informací skrz publikace a zprávy není dostačující pro zahájení změn. Kdyby to tak bylo, měli bychom v evropských státech úřady hlásající „kdybych jen věděl, že Rómové žijí v tak strašných podmínkách, určitě bych s tím něco již udělal“. Oni to vědí! Jen nebyli nikým přinuceni konat. 2) Přesvědčování, dokonce přes nejobratnější práci advokátů, to nebylo dost, stejně tak, jako tu obecně není dostatek mrkve nebo prutů k okamžitým nebo průměrným následkům nevyhovět s právními otázkami navrhnutými, vystoupit s čím. To je také nevyhnutelně dáno nerovným poměrem sil, který existuje mezi občanskou společností (nevládní organizace) a státními přestaviteli. 3) Věříme, že strategická litigace je prostředkem pro zlepšení síly advokacie s upravujícím vztahem k moci. V soudním řízení - zejména v ECHR stupni - vláda může vyvracet nebo ignorovat požadavky, ale to by znamenalo vítězství pro stěžovatele. Takže je očividně hloupá věc to udělat. Co přesně míníme strategickou litigací? Strategickou litigaci lze definovat mnoha způsoby, ale obecně by mohla být popsána jako zákon o využití případů, které upozorňují na mezery v zákonech. Strategická litigace je obecně cílena na diskriminaci, která je zakotvena v právním systému nebo zkouší širokou praxi, která postihuje zranitelné skupiny ve společnosti. Tyto praktiky, které se často neprojeví v konfliktu s právem na povrchu, často mají takový efekt. My toto nazýváme nepřímou diskriminací. Strategickou litigací myslíme to, že i když se dosáhne právního vítězství, vytvoří se precedens, který zavazuje stát k tomu, aby s ohledem na daný problém, systematicky adresoval tento na další podobné skupiny práva. Toho je mnohdy dosaženo díky síle faktu, že mnoho soudů na základě strategické litigace využije případ k tomu, aby se zákon změnil. Kumulací žádostí po nutných změnách v domácím právu jednoduše vyvine dostatečně velký tlak na zákonodárce, kteří jsou touto evidentní statistikou nuceni zákon upravit. Velký počet takových případů ukazuje totiž zejména na to, co špatného si vlády mohou dovolit: a) opožďování řešení případů v právním systému b) ostuda a potíže státu před jeho smluvními protějšky, v případě, že je to vztah k ECHR Navíc pokud je případ strategické litigace vzat na úroveň evropského soudu pro lidská práva, precedent nebude závazný jen pro zúčastněnou státní stranu, ale také pro všechny státní strany evropské konvence. Mluvíme-li o precedentu, je důležité vzít na vědomí fakt, že ten může být nejen pozitivní, ale i negativní.

70

V takovém případě musí být výběr testovacích případů proveden s důrazem na následující kritéria: - vysoká skutková podstata případu. - poskytnutá fakta k případu - jsou jasná? - význam či platnost jurisprudenční mezery v případech - je to nejvýznamnější otázka? nejstrategičtější přístup? (Někdy je lepší přistupovat k věcem krok za krokem, než jít přímo za hlavní pointou.) -šíře podobných potřeb, které zažívají další komunity v zemi nebo regionu (například nomádi, Romové, domorodí lidé, jazyková práva a tak dále) za účelem získání co nejvyššího stupně důležitosti pro co největší počet potenciálně postižených, tedy čím závažnější pro ostatní, čím více lidí můžeš přimět, aby se za tebe postavili, aby jste obhájili změnu, tím lépe. - státní, regionální nebo mezinárodní kontext, v kterém případ bude řešen - zřetel z pohledu obhajoby a možnosti formování politiky, které jsou útvářeny z pohledu těchto vnějších úvah, například velké šance při EU přístupových rozhovorech: Turecko a minority - ústavní kapacita místních právníků nevládních organizací, kteří spolupracují s MRG, postižená komunita a státní občansko společenská síť Příklady, jak strategická litigace může být efektivní a jak ji co nejlépe využít 1) Odmítnout projevy diskriminace, které jsou tak hluboko zakořeněny, že to vypadá, že politického řešení nemůže být nikdy dosaženo. Příkladem této "horké brambory" je případ Smith and Grady vs Velká Británie. Tato kauza řešila otázku homosexuálů v armádě. Tony Blair nechtěl zveřejňovat otázku diskriminace homosexuálů v armádě, protože to je ožehavé téma. Extrémnějším příkladem je případ, do kterého se zapojilo MRG v kauze pana Jakoba Finčino, ve vztahu k diskriminaci zavedené v bosenském volebním systému, kde je zakotveno - přístup k Domu národů a postu prezidenta mají jenom Srbové, Chorvati, a Bosnané. - vyloučení dalších 17 národních minorit - oprávněno dodatečně jako součást Dejtonské mírové smlouvy (snaha urovnat konflikt) My jsme argumentovali, že přes deset let po válce, tato ustrnulá diskriminace založená na původu nemůže být již nadále ospravedlnitelná. Ve skutečnosti jsme argumentovali, že rozměr této diskriminace neměl být nikdy ospravedlněn, jakožto rasová diskriminace. Oni tvrdili, že jde o dosažení (jak tomu říkají) přísné normy mezinárodního práva. Což v praxi znamená, že nezáleží na tom, jaké jsou okolnosti, prostě to nemůžeš porušit. Stejně jako mučení. Užíváme příklady toho, jak se volby v této zemi stávají více a více radikálnějšími, abychom ukázali, že etnické dělení jenom prohloubí rozdílnosti, které mohou eventuálně ohrozit stabilitu země. 2) Dalším případem strategické litigace, který muže být užitečný, je využít ji jako nástroj pro posílení stejného systému, kvůli kterému jste se soudili už před tím. Například - v případu BIH FINCI - použití protokolu 12, přenosný článek k diskriminaci. Jeden z prvních případů vedení sporu k určitému předmětu. Článek 14 nežádoucí. Protokol 12 je navíc využitelný v jakémkoli právu vyloženému zákonem vs jenom 1 sněmovna. Protokol 12, mimochodem hodně známý v ČR, je dost významný, neboť po většině přistupujících států bylo požadováno jeho podepsání, jako části jejich přistupující dohody. Toto by nicméně mohlo do značné míry naznačit vývoj vašich krajských soudů nebo jiných soudních orgánů. Prezentováním těchto věcí těmto místům, dojde k vynucení růstu vývoje a užití psaného práva v praxi.

71

V rámci konkrétních výsledků, strategická litigace může také být nejcennějším nástrojem. Nicméně - a to nemohu zdůraznit dostatečně silně - litigace bude mít malý význam, jestli bude uplatňována ve vakuu. Hlavní pointou, kterou se tu snažím vystihnout je, že implementace případu - i toho nejúspěšnějšího ve světě - se nemusí podařit, není-li dostatečně podpořena aktivisty z občanské společnosti. To znamená: - koordinace schůzek s investory - společenský dosah na postižené komunity - komunikace se subjekty řízení - koordinace s tiskem (Kanada/Bydlení/ICESCR příběh) Takže, zatímco jsem zdůrazňovala důležitost strategické litigace jako hlavního nástroje k efektivnímu boji proti diskriminaci, nemyslete si (pokud nejste právníci), že věci jsou mimo váš dosah. Právě naopak, je to práce týmu, která může uspět, jen když každý člen přispěje k danému problému. Závěr Když to shrnu, jak jste si mohli vyslechnout, já urputně věřím, že důraz na to, co je pořád zapotřebí přijmout, by již neměl být tím hlavním. Jak jsem již zmínila v mé intervenci včera, Kosovo má pravděpodobně nejlépe uzpůsobený antidiskriminační zákon v Evropě, a přesto je tam segregace a diskriminace běžná. Ani jediná součást totiž nebyla implementována. A stejně, jak by mohla? Jen jeden jediný případ byl projednáván v rámci tohoto zákona!? Ačkoliv samozřejmě to je díky mnoha ohledům selhání zákonů v Kosovu. Ale to není případ ČR. Měli bychom směřovat spíše k hledání antidiskriminačního práva jako startovací čáry, a ne cíle samotného. Je to o tom, jak převedete psané právo do praxe, co určí změny samotné.

Renata Berkyová – o. s. Romea Proč byla zřízená Antidiskriminační linka? S diskriminací kvůli rase, původu, věku, pohlaví, sexuální orientaci či náboženskému smýšlení se může potkat téměř každý. Přesto se tím do nedávné doby zabývalo jenom pár lidí. Romea se proto rozhodla zřídit bezplatnou linku, kam může zavolat každý, kdo se stal obětí diskriminace, kdo neví, na koho se obrátit nebo jak se bránit. Za speciální služby považujeme i fakt, že kromě právníka, který je klientům bezplatně k dispozici, nabízí linka ze strany kontaktních pracovníků domluvu v romském jazyce, znalost romského prostředí i sociálních problémů, se kterými se často klienti setkávají. Jak funguje Antidiskriminační linka? Linka byla uvedená do chodu v říjnu 2006. S klienty se dostávají do kontaktu dvě kontaktní pracovnice každý pracovní den od devíti do sedmnácti hodin. V jiné dny je zapnutý záznamník. Právník, se kterým pracovnice konzultují téměř každý složitější případ, je k dispozici od pondělí do středy. V případě, že je klient schopný dostavit se do kanceláře, je preferováno osobní jednání. Všechny hovory jsou zaznamenávány speciálním softwarem v podobě mp3. Všichni pracovníci, kteří se dostávají do kontaktu s klienty prošli kurzem krizové intervence od společnosti - Společenství pro vzdělávání a supervizi v krizové intervenci (SVSKI).

72

Náplní práce pracovníků linky je především poradenství těm klientům, kteří nevědí na jaké instituce se mohou obrátit. Také fungují v případě potřeby jako prostředník mezi institucí a klientem, aktivně se zapojují do sepisování potřebných dokumentů jako jsou různé stížnosti, žádosti, odvolání apod. V rámci zprovozněných internetových stránek www.antidiskriminace.romea.cz, které denně navštíví 300 návštěvníků, se také monitorují projevy diskriminačního chování. Statistika linky, případy Průměrně se na Antidiskriminační linku dovolá pět klientů denně. Do dnešní doby bylo zaznamenáno 600 kontaktáží, z toho téměř sto řešených případů, do kterých nejsou zahrnuté jednorázové případy, které si nevyžadovaly hlubší analýzu případu a kdy byli pracovníci schopni pomoct klientovi okamžitě po zavolání. Za úspěch považujeme případy, kdy byla z naší iniciativy odstraněna řada rasistických vtipů z monitorovaných internetových stránek, omluvné dopisy od úřednic, které se chovali ke klientům nevhodně, dále také šetření obchodní inspekce v Lipníku nad Bečvou, kde nebyli Romové vpuštěni na diskotéku nebo šetření Úřadu pro ochranu osobních dat v souvislosti s instalováním kamerového systému v několika městech.

Jarmila Balážová Já nevím, jestli Renáta zmiňovala podle mě jeden z nejotřesnějších případů, a to byl případ, kdy se na nás obrátila žena, Romka po 40, myslím. Byla na běžném vyšetření u lékaře. Lékař ji poslal na další vyšetření. Ona se podívala do žádanky, kterou jí napsal, a tam bylo přímo formulováno: „jak je u Rómů běžné, tato žena si stěžuje na něco a je to“, přímo takto to bylo napsáno. Případ, myslím, je v šetření. Ještě poslední věc, nechci zdržovat. Také se nám stalo, ještě než začala fungovat ta linka, že mně jako novinářce posílali lidé, a ne jenom Romové, dotazníky. Jeden lékař, který pracuje na transfúzní stanici, poslal dotazník, který je stále platný a vydává ho, myslím, hygienická stanice, kde se ptají na různé druhy chorob, a jsou tam některé skupiny obyvatel zvláštním způsobem vypíchnuty, jako například cizinci, homosexuálové, Romové a tak dále. V podstatě včera o podobné praxi, ale ve vztahu k homosexuálům, hovořil Jiří Hromada.

Ivona Parčiová – o.s. IQ Roma servis Dnes bych vám ráda představila kampaň, která byla v loni realizována v rámci Evropského roku rovných příležitostí pro všechny pod názvem „2007 Brno slaví evropský rok rovných příležitostí pro všechny“. Doufám, že tahle kampaň bude pro vás alespoň trošku inspirující a chci o ní hovořit právě proto, že byla zaměřena na boj s předsudky, s rasismem, s diskriminací a jejichž prvky přetrvávají i v roce 2008. Doufám, že navázané spolupráce budeme využívat i v dalších letech.

73

Poprosím o další slide. Ano, tuto kampaň realizoval IQ Roma servis v několika liniích, jejichž cílem bylo posílit právě práva a důstojnost všech lidí, ať už je to na základě rasy, etnického původu nebo pohlaví. Chtěli jsme přinést ocenění hodnotám, jako je především rovnost a rozmanitost. Samozřejmě jsme šířili základní hodnoty propagované evropským rokem rovných příležitostí. Snažili jsme se sblížit a podpořit dobré vztahy mezi lidmi. A hlavně zaangažovat mladou generaci do boje s předsudky. Jak to probíhalo? Tato kampaň probíhala v Brně a v jihomoravském kraji v několika liniích. Těchto linií bylo celkem 5. Jednou z nich bylo „Aktivní zapojení žáků základních škol“. Na základních školách byly realizovány lekce divadla Fórum s antidiskriminačním poselstvím, na které navázala diskuse vedená naším právníkem na téma diskriminace, rasismus, předsudky. Byla také vyhlášena soutěž “Vytvoř antidiskriminační komiks“. V návaznosti na tuto soutěž probíhaly přímo výukové semináře vedené výtvarnicí, tak aby žáci základních škol věděli, jak znázornit vlastní myšlenku. Další linii tvořilo „Aktivní zapojení středních škol“. Na středních školách byla vyhlášena soutěž „Vytvoř krátký film na podporu rovných příležitostí“. Taktéž zde probíhalo skupinové poradenství a lekce divadla Fórum, a také výukové semináře na tvorbu krátkých filmů, které byly vedeny přímo dramaturgyní České televize. Vytvořené filmy potom byly promítnuty na filmovém festivalu, který jsme v rámci projektu zrealizovali a tři nejlepší byly oceněny. Další linie „Aktivní zapojení veřejných institucí“. Rozhodli jsme se nainstalovat informační panely, které budou šířit naše poslaní přímo ve veřejných institucích. Tyto instituce se nám podařilo po dlouhé době prolomit a mohli jsme tam nainstalovat celkem 40 informačních panelů. Rozdělili jsme veřejné instituce na dva sektory. Sektor státní správy, kam patří magistráty, městské úřady, a například i policie a poliklinika, a do té další sféry – vzdělávací - školy a knihovny. Další linie „Aktivní zapojení médií“. Největší tisková konference proběhla při zahájení projektu, kam jsme pozvali široké spektrum redaktorů z různých médií. Informovali jsme je o průběhu evropského roku rovných příležitostí a taky předali časový harmonogram aktivit, které budou probíhat. Mimo jiné jsme zasílali samozřejmě tiskové zprávy, pozvánky na konference, ale také fotografie z aktivit, což se nám osvědčilo, neboť z těchto fotografií potom čerpali. Samozřejmě pro média je důležitá přitažlivost, proto jsme se pokoušeli oslovovat mediálně přitažlivé osobnosti. Podařilo se nám angažovat paní Džamilu Stehlíkovou, jí vděčíme asi za největší medializaci. Zúčastnila se opravdu několika akcí. Mimo jiné například veřejný ochránce práv pan Dr. Motejl nebo poslankyně Kateřina Jacques. Poslední linii jsme nazvali „Podpůrná kampaň“. Je to podpůrná kampaň, a měla asi největší ohlas. Na dvaceti vozech městské hromadné dopravy v Brně byly nainstalovány boční polepy, které informovaly o evropském roku rovných příležitostí pro všechny a vlastně nabádaly k zamyšlení se, zda opravdu má každý šanci dostávat rovné příležitosti. Uvnitř vozů byly antidiskriminační komiksy. U těch komiksů se ještě chviličku zdržím. Komiksy byly hodnoceny, celkem se přihlásilo 23 komiksů, z čehož odborná komise sestavená z 12 lidí, z 6 žen a 6 mužů, přitom 6 z nich bylo jiné etnické příslušnosti, vybrala 12 nejlepších komiksů, které se staly přímo součástí kampaně. To znamená, že byly právě nainstalovány v hromadných dopravních prostředcích nebo na informačních panelech ve veřejných institucích. Výstava fotografií „Jak to vidím já“ proběhla na 4 městských úřadech v jihomoravském kraji. Je to výstava, již tvoří černobílé fotografie, které tvořila romská mládež ve věku od 13 do 18 let, což jsou naši klienti nebo uživatelé volno časových aktivit, které nabízí IQ Roma servis. Tato výstava byla taktéž velmi úspěšná, neboť se nám ji podařilo instalovat v prostorách poslanecké sněmovny. „Distribuce komiksové knihy“: komiksová kniha byla distribuována zejména do škol, je zde všech 23 komiksů a samozřejmě distribuce krému pro všechny barvy kůže. Tento krém

74

byl na závěrečné konferenci v Lisabonu oceněn jako nejlepší antidiskriminační produkt, takže ČR, potažmo tedy IQ Roma servis, si odnesla ocenění. Je to skleněná trofej a certifikát podepsaný panem Vladimírem Špidlou, a pokud máte zájem vidět tyto trofeje, jsou u nás v IQ Roma servisu v Brně. Tento krém bude distribuován i v roce 2008 prostřednictvím jedné dopravní společnosti, kde na palubě autobusu bude stevardka tento krém rozdávat.

Milena Adamová – o.s. Romodrom Dnes bych chtěla mluvit o projektu, který občanské sdružení Romodrom realizovalo v době od února 2007 do ledna 2008. Jmenoval se „Znalostmi proti diskriminaci“ a byl realizovaný v Ústeckém kraji. Cílem tohoto projektu bylo zvýšení informovanosti Rómů o problematice diskriminace, a to ve dvou rovinách. Zvýšením informovanosti Rómů, kteří pracují jako terénní sociální pracovníci právě s klienty (s Rómy, kteří žijí v sociálně vyloučených lokalitách a jsou diskriminací velmi ohroženi) a mohou jim potom být nápomocni při řešení problémů. Druhou rovinou bylo zvýšení informovanosti samotných klientů o projevech diskriminace, a to přímé i nepřímé, a možnostech obrany proti diskriminaci. Všichni členové tohoto týmu, tým tvořilo 6 terénních sociálních pracovníků, koordinátorka a vedoucí projektu, byli proškoleni. Za to děkuji organizaci Slovo 21, která byla realizátorem prvního školení, druhé školení udělala organizace Liga lidských práv, konkrétně pan Michal Čermák, za to také ještě jednou děkuji. Terénní sociální pracovníci nejenom, že předávali informace o diskriminaci, ale při detekování případu, byla klientovi samozřejmě nabídnuta asistence při jeho řešení. Klient byl seznámen s tím, jaký bude postup při řešení, aby se mohl sám rozhodnout, zda to řešit chce nebo ne. Pokud se klient rozhodl situaci řešit, samozřejmě byla asistence poskytnuta, pokud se rozhodl že ne, s klientem se pracovalo dál. Postupem času jsme se snažili o to, aby klient získal důvěru v to, že řešení povede k nějakému zdárnému konci, což je bohužel v současné době hrozně složité a těžké. Během naší činnosti v lokalitách v Ústeckém kraji, konkrétně to byl Chomutov, Jirkov, Kadaň, Duchcov a Teplice, kde je, řekla bych, velmi rozšířena romská komunita, bylo o tomto projektu a o problematice diskriminace informováno 970 osob. Z tohoto počtu kontaktáží jsme posoudili 691 případů diskriminace. Nás to číslo samotné hrozně překvapilo a zarazilo, protože nám to přišlo vysoké. Bylo to opravdu překvapivé. Vzhledem k tomu, že všichni naši zaměstnanci nebo alespoň terénní sociální pracovníci včetně mě se někdy v minulosti stali obětí diskriminace nebo rasového útoku nebo kombinace obojího, jsme měli velkou výhodu v tom, že klienti s námi komunikovali. A my jsme je dokázali pochopit, a pochopili jsme i jejich argumenty, proč nechtějí řešit danou situaci zrovna hned a proč nemají důvěru v to, že se řešení najde. Nejvíce případů diskriminace bylo odhaleno v oblasti zaměstnání a přístupu k zaměstnání. Jednalo se o 50% všech případů. V této oblasti se jednalo hlavně o upřednostňování neromských uchazečů o zaměstnání, a to i v situaci, kdy Rom, který se o zaměstnání ucházel, splňoval všechny podmínky zaměstnavatele. Dokonce jsme provedli testing, kdy Rom, který se o práci ucházel, měl vyšší vzdělání než bylo požadováno, a přesto nebyl přijat, a na místo byl přijat nerom, který neměl ani vzdělání požadované v inzerátu. Velký počet případů zahrnuje také to, že klienti klasicky zavolají na inzerát, kde se inzeruje volné místo, je jim sděleno, že mají přijít na přijímací pohovor, že místo je volné. A ve chvíli,

75

kdy se na domluvený pohovor dostaví, jim potencionální zaměstnavatel sdělí, že místo je obsazeno. Velkou měrou je zastoupena také diskriminace romských žen, a z toho, co my jsme vypozorovali, je prakticky vždy při přijímacím pohovoru pokládána těmto ženám otázka na počet dětí, jejich věk a podobně. Z našeho pohledu se prakticky nezaměstnavatelnou skupinou stává žena, Romka kolem 50ti let, a pokud se k této kombinaci přidá ještě nějaké zdravotní omezení, je nemožné tuto ženu zaměstnat. V oblasti zaměstnávání jsme zjistili, že diskriminace je velmi zřejmá, a nejenom na úrovni rasové, ale také z důvodu věku, pohlaví nebo zdravotního postižení. Poměrně často jsme se setkávali s tím, že romští studenti, kteří se na nás obraceli, jednalo se hlavně o studenty oboru třeba číšník, číšnice nebo kuchař, kuchařka a podobně, během své povinné praxe, kterou mají při studiích a také během své snahy zařadit se na trh práce. Setkávali se totiž s tím, že jim bylo sděleno, že zákazníci by asi neradi viděli, že jejich jídlo připravuje nebo přináší Rom, a proto jsou jim většinou nabízena místa, jako například mytí nádobí nebo úklid. To je další věc, kdy Rómové kvalifikaci mají, ale není jim umožněno ani například během praxe získat zkušenosti, které by měli mít. Další výrazný počet detekovaných případů byl z oblasti přístupu ke službám včetně bydlení. Bylo detekováno 236 případů. V této oblasti se jednalo hlavně o nevpouštění do různých podniků. Bylo provedeno několik testingů, jeden testing byl, v tuto chvíli už můžeme říct úspěšný, protože do šetřeného podniku Romové sice mohou, ale opravdu nás tam nevidí rádi. Dosáhli jsme sice toho, že tam Romové mohou, ale... Myslím si, že tohle není úplně ideální stav. Další problémy vznikají při žádosti o pronájmy bytů, kdy například oba zájemci mají stejné podmínky, stejný příjem, stejný počet dětí a podobně, ale Romům ten byt většinou pronajat není. Dokonce jsme se setkali i s tím, že na našeho klienta, který se šel zeptat na pronájem bytu, čekal před domem člověk, který byl předsedou vlastníků bytových jednotek, a už ode dveří na něj začal křičet: „ ježíš, jestli jdete na ten byt? Tak to ne my tady cikány nechceme!“ A bohužel to není ojedinělý případ. Ani tato věc není úplně jednoduše řešitelná vzhledem k tomu, že se jedná o soukromé vlastníky. Velkým problémem u nás začíná být sepisování různých neopodstatněných peticí proti romským obyvatelům v domech, kdy jsou sepisovány petice jenom za účelem Romy z domu dostat ven a vystěhovat je, ačkoliv neporušují žádná pravidla. Dokonce návod na to, jak se zbavit nepřizpůsobivých obyvatel, vydala naše paní primátorka v městských novinách a inzerát na to, kde získat tyto informace, vychází každý den v Deníku Chomutovska. Další část případů tvoří diskriminace ve vzdělání a přístupu ke vzdělání. Tady jsme očekávali, že případů diskriminace bude velké množství, a i se nám náš předpoklad vyplnil, je jich velké množství, ale poškození nám to nechtějí říkat nebo naopak jim popisované chování nepřijde jako diskriminace. To, že jejich děti jsou umisťovány do zvláštních škol a podobně věci, protože tato situace - umisťování dětí do zvláštních škol, je natolik dlouhodobá, že mám pocit, že si na to komunita zvykla, že už to berou jako normální věc a je to bráno jako součást života Romů, což si myslím, že je hrozné. Konkrétně ve vzdělávání jsme řešili případ ve společnosti s panem Čermákem z Ligy lidských práv, kdy se jednalo o romského nevidomého chlapce, který navštěvoval základní školu v Chomutově. Prostě se pan ředitel rozhodl s třídní paní učitelkou, že toho chlapce ve škole už nechtějí a dokonce padl návrh na přeřazení do školy v té době už speciální, kdysi to bývala klasická zvláštní škola a to i přesto, že ten chlapec neměl absolutně žádné prospěchové ani kázeňské problémy, řekla bych že ba naopak, vzhledem k postižení jaké má, jsou jeho výsledky naprosto obdivuhodné. Podařilo se domluvit jednání se školou, které nebylo nijak příjemné. Škola, která hlásá, že je multikulturní, ve které mimochodem mám i já svoji dceru, ve které mě pan ředitel chtěl vykázat z místnosti s tím, že jestliže ještě jednou řeknu, že

76

Romové jsou něčím odlišní, tak mě opravdu vykáže. Multikulturní škola na slovo vzatá, opravdu. Tolik konkrétní příklad. Další skupinu tvoří diskriminace při přístupu ke zdravotní péči nebo při zdravotní péči, tato diskriminace nebyla detekována v mnoha případech, jednalo se o 11 případů, ale myslíme si, že je to i díky tomu, že se to dotýká opravdu citlivého místa všech lidí a spousta lidí se třeba stydí ventilovat to, čemu byli vystaveni. Nejčastěji se jedná o sdělení lékařů, kteří neváhají říct, že se pacient „snaží svou diagnózu předstírat tak jako 99% cikánů“, aby získal invalidní důchod. A přitom trpí nemocí, na kterou se majoritě vystavují invalidní důchody zcela běžně. Také se setkáváme s tím, že jsme při přijímání například do nemocnice vystavováni tomu, že nám lékaři říkají, že máme jiný práh bolestivosti, a tudíž nás všechno bolí víc, takže nás to určitě nebolí tolik, jak tvrdíme. Také zmíním jeden případ z chomutovské porodnice, kde po celou řadu let, existoval pokoj, který byl obsazován pouze romskými ženami – tento pokoj byl i personálem označován jako „špína“. Na tento pokoj byly opravdu umísťovány pouze romské matky. Pokoj byl zrušen teprve v nedávné minulosti. To jsou věci, kterým se ani nechce věřit, ale bohužel i v této době je to možné. Toto oddělení Chomutovské nemocnice je také nejčastějším zdrojem diskriminace v oblasti zdravotnictví a je to velký problém, protože to všichni vědí, ale nic se s tím neděje. Stížností bylo posíláno několik a ani ředitel nemocnice na tom pracovat nechce. Zjevná skrytá diskriminace, učebnicový příklad: na porodnickém oddělení je vyvěšen nápis, že návštěvy na pokoj jsou povoleny pouze dvěma osobám. To je opravdu klasický případ skryté diskriminace, vždyť v případě, že se Romce narodí dítě, víte, nebo i nerómům samozřejmě, celá rodina se chce podívat. I tento případ se podařilo objevit. Poslední část případů tvoří diskriminace při jednání úřadů a policie. V tuto chvíli mě strašně mrzí, už od včerejška, že tady není ta paní, která nám tady tak pěkně povykládala o tom, jak naši policisté jsou krásně a důkladně proškolení. Protože během toho roku, jsem se ani já, ani nikdo z našich klientů, ani nikdo z našich terénních sociálních pracovníků nesetkali ani s jediným, který by se choval alespoň tak, jako slušný člověk. Při případu nahlášení diskriminace nevědí, jak pracovat. To by bylo možná to nejmenší, protože těch lidí se na ně obrací malé množství. Ale v případě, že hlásíte rasové napadení a příslušník kriminální policie pro extremismus vám zavolá a zve si vás na výslech slovy „Vy jste určitě nezaměstnaná, takže vám je úplně jedno, kdy přijdete“, už je opravdu alarmující a i přístup policistů při výslechu, to se týká bohužel mé osoby, je natolik ponižující, že bych ho už znova neabsolvovala. Věřím tomu, že už bych do toho prostě znova nešla. A to se děje i v případě, kdy jsem s sebou měla zástupce z Ligy lidských práv a to chování bylo tak otřesné, že si ani nechci představit, jak by to vypadalo v jeho nepřítomnosti. Takže bych opravdu hrozně ráda věděla, kde jsou ti vyškolení policisté a hrozně ráda bych měla kontakt alespoň na jednoho styčného důstojníka v Ústeckém kraji nebo toho kontaktního pracovníka, protože, myslím, že pro všechny terénní sociální pracovníky všech organizací by bylo asi zajímavé vědět, že tam někdo takový opravdu je a máme možnost se s ním pobavit. Mimo jiné největším problémem v přístupu policie, ale i některých úřadů je to, že výpověď Roma, jakákoliv výpověď, která se týká čehokoliv, je braná automaticky jako nedůvěryhodná. Policisté nás neberou vážně v žádném případě. Našemu terénnímu pracovníkovi se stalo dokonce to, že šel nahlásit ztrátu občanského průkazu, a policií mu bylo sděleno, že nejsou ztráty a nálezy, že má smůlu a byl odkázán pryč. A když konstatoval, co když prostě na ty doklady někdo na mě udělá nějaký podvod, a tak prý s ním můžete být taky domluvený, že jo. To jsou věci, kdy opravdu nikdy nevíte, co vás ten den potká a s kým budete muset přijít do styku. Diskriminace se opravdu stává součástí každodenního života nás, našich klientů. A nejhorší na tom, co jsme zjistili, je, že máme pocit, já i celý náš tým, že spousta Rómů už opravdu bere diskriminaci, jako součást života. Naučili jsme se to brát, že to

77

k našemu romskému životu patří a že to vlastně jinak být nemusí a nemá. A je kolikrát velký problém klientům vysvětlit, že nikdo nemá právo se k němu chovat takovýmhle způsobem a že by se to už opravdu nemělo stávat. Myslím si, že proto musí jít o dlouhodobou spolupráci. Je trošku problém, že projekty vždycky končí třeba po roce nebo po roce a půl, právě ve chvíli, kdy s klientem navážete nejužší spolupráci, získáte největší důvěru a ten projekt ve finále končí. Také proto se naši terénní sociální pracovníci včetně mě a celého osazenstva Romodromu rozhodli, že budeme v tomto projektu pokračovat i přes jeho oficiální ukončení. Takže naši terénní sociální pracovníci pokračují v předávání informací a šetření případů diskriminace a samozřejmě všechny rozjednané příklady a případy, které jsou v jednání někde na úřadech, na České obchodní inspekci, úřadech práce a podobně, chceme dotáhnout do konce. To, že projekt oficiálně skončil, ještě neznamená, že jsme skončili i my. Chceme klientům a vlastně i sami sobě pomoci v těchto případech k ideálu.

Veronika Endrštová – Partners Czech Já jsem byla požádána, jestli bych vám tady mohla odprezentovat projekt, který jsme v Partners realizovali v loňském roce. Tím projektem je mediální kampaň „Být jiný má své“, který se, stejně jako mnoho jiných iniciativ, zaměřoval na problematiku diskriminace v současné České republice. Toto téma je podle nás velmi aktuální a zároveň málo diskutované, ačkoli samotné slovo diskriminace je paradoxně používáno velmi často. Někdy až příliš, čehož důsledkem může být zkreslování jeho významu. Domníváme se, že řada lidí pak nemá ponětí o tom, že se v konkrétní situaci stali obětí diskriminace, na druhé straně se leckdy považuje za diskriminaci něco, co jí ve skutečnosti není. Prvním a hlavním východiskem našeho projektu tak byla malá informovanost široké veřejnosti o této problematice, z čehož vycházel hlavní cíl: zvýšit informovanost o problematice diskriminace a o možnostech obrany. Nástrojem pro dosažení tohoto cíle byla celostátní mediální kampaň na podzim roku 2007. Dalším východiskem byla dle našeho názoru nedostatečná veřejná debata nad přínosem specifických nařízení sledujících omezení diskriminace, jejíž potřebnost byla v roce 2007 umocněna projednáváním antidiskriminačního zákona. Na významu zákona se shodnou jeho zastánci i kritici, ač pochopitelně každý z jiného pohledu – pakliže ho jedni vítají jako kýžený nástroj, druzí varují před jeho přijetím. Z našich zkušeností pak vyplývá, že velká část veřejnosti se kloní ke kritikům zákona, v němž vidí další nástroj státní šikany, případně zvýhodňování některých nepopulárních menšin. Druhým cílem kampaně tak bylo podpořit veřejnou diskusi. Proto jsme se rozhodli věnovat prostor v diskusním fóru i odpůrcům zákona. Projekt se primárně snažil oslovit mladší věkovou skupinu v rozmezí 15 - 35 let s poselstvím, že diskriminace je ve 21. století nejen společensky nepřijatelná, ale i nelegální. Druhou hlavní cílovou skupinou jsou přímo oběti diskriminace, pro něž byl připraven krátký manuál popisující možné způsoby obrany a nabízející odkazy na organizace provozující konkrétní odborné poradenství. Kampaň měla díky plošnému nasazení dopad i na širokou veřejnost bez ohledu na věk. Koncepce kampaně Klíčovou složku kampaně tvořila webová stránka www.diskriminace.eu plnící roli informačního zdroje. V tomto smyslu byly všechny další části kampaně „jen“ podpůrnými nástroji usilujícími o získání pozornosti diváka a o jeho motivaci k navštívení webu. Všechny tyto dílčí složky však byly samozřejmě navrženy tak, aby byly schopné předat kýžené 78

poselství samostatně. Jsme si vědomi toho, že právě propojení mezi ne-elektronickými médii a webovou stránkou je nejslabší částí podobných kampaní. Cestou k jejímu překonání bylo vytvořit dostatečně nevšední a poutavé ztvárnění. S ohledem na mladší ročníky cílové skupiny jsme zvolili jako výrazový prostředek animaci a comix, protože jsou schopné jednoduchými liniemi a barvami zaujmout a přitom nezakrývat obsah sdělení. Navíc se v tomto způsobu zpracování přímo nabízí využití humorného nadhledu, kterým jsme se chtěli odlišit od většiny ostatních vážných kampaní. Nadsázka a snadno rozpoznatelné výtvarné ztvárnění jsou důležitými prvky jednotné identity kampaně, jejímiž aktéry jsou animované postavičky dělníků situované do prostředí blíže neurčeného staveniště. Vtipné ztvárnění však neznamená snížení vážnosti tématu, které bylo vyjádřené sloganem „diskriminace je levárna“. Spot Zápletka spotu popisuje úsměvnou formou jeden z problémů, s jehož různými obměnami se potýká velká část populace – levorucí lidé. Téma levorukosti považujeme pro svou univerzálnost (udává se, že celosvětové zastoupení leváků v populacích se pohybuje kolem 10%) a srozumitelnost (ověřili jsme si, že spotu rozumí bez větších problémů i cizinci) za velmi nosné. Vhodně též upozorňuje na jednu důležitou charakteristiku diskriminace, kterou je fakt, že okolí ji nemusí vůbec zaznamenat, ačkoli se diskriminace velmi citelně dotýká obětí. Spot se odehrává při svačině na staveništi, kde si dva dělníci pochutnávají na obsahu právě otevřených plechovek, zatímco třetímu dělníkovi – levákovi - se dodaným klasickým otvírákem nedaří do plechovky dostat. Když mu nejde plechovku otvírákem ani prorazit, sahá ze zoufalství po sbíječce… Humorná pointa přechází v závažné sdělení „Diskriminace je levárna“, které se stalo heslem celé kampaně. Slogan provokativně využívá významu slova levárna jako něčeho, co je nefér, „šméčko“, co neposkytuje všem stejné možnosti. Konečným sdělením pak je, že diskriminace je nežádoucí a může mít více podob a může se týkat každého z nás. Printy Různé formy vizuálů (čtyři komiksové rozhovory a čtyři obrázky o jednom okně) zpodobňují oproti spotu přímo vybrané hlavní diskriminační důvody, které jsou definovány EU. Konkrétně jde o diskriminaci na základě pohlaví – vybrána byla i diskriminace mužů (na party bývá dívkám umožňován vstup zdarma) i diskriminace žen (automatické odmítnutí ženy ucházející se o pozici řidičky nákladního auta s argumentem, že se jedná o mužskou práci), dále diskriminace na základě národnosti (diskriminace zahraničních dělníků, kteří často pobírají za stejnou práci nižší mzdu) a konečně diskriminace na základě věku (diskriminační inzerát hledající člena do „mladého dynamického týmu“). Náměty jsou zpracovány buď formou komiksových rozhovorů (využito pro pohlednice a jako inzeráty do tištěných médií) nebo formou jednotlivých komentářů diskriminovaných postav (plakáty, zápalky a vizuály promítané na videostěny ve stanicích pražského metra). Vizuály tak názorně odkazují k reálné diskriminaci, se kterou se běžně setkáváme. Web Stránka www.diskriminace.eu popisuje jednak různé aspekty diskriminace, nabízí možnosti obrany před ní a ukazuje na konkrétních příbězích, jak se může projevovat v běžném životě. Tyto příběhy mohou pomoci lidem, kteří se domnívají, že se jich problematika netýká, uvědomit si, že i oni sami či jejich blízcí se mohou s diskriminací snadno setkat. Web se vyznačuje jednoduchou a přehlednou strukturou: na hlavní stránce se nachází šest postaviček odkazujících k „hlavním hrdinům“ spotu a vizuálů. Každá postavička představuje jeden ze základních diskriminačních důvodů: diskriminace na základě pohlaví,

79

rasového či etnického původu, náboženství nebo víry, zdravotního stavu, sexuální orientace a věku. Kliknutím na postavy se zobrazí anonymní příběhy vycházející ze skutečných kauz. Pod postavičkami jsou ikony odkazující na teoretické informace: šest kapitol nabízí základní vhled do pojmu diskriminace, jejích druhů, antidiskriminačního práva EU a ČR a do obsahu a historie antidiskriminačního zákona v ČR. Ve spodní části webové stránky je umístěno šest bublin s více konkrétním, případně interaktivním obsahem: odpovědi na často kladené dotazy k různým diskriminačním situacím; návody na různé možnosti obrany před diskriminací s odkazy na další organizace, které mohou obětem diskriminace dále pomoci; místo pro vkládání vlastních příběhů, které je možno dále veřejně komentovat; poděkování všem partnerům kampaně; informace o kampani; veřejné diskusní fórum, které jsme vymezili širokou otázkou „Měl by stát regulovat život svých občanů zaváděním pravidel omezujících diskriminaci?“ (v úvodu si může čtenář stáhnout dva texty na podporu antidiskriminačního zákona od právníků z neziskových organizací a proti nim dva texty od předních českých kritiků antidiskriminačních opatření). V postranních sloupcích si lze stáhnout materiály z kampaně (pohlednice, plakáty a TV spot) a vybrané dokumenty, poslat odkaz na kampaň a ohodnotit jednotlivé části kampaně, případně poslat vzkaz realizátorům. TV spot (30 sec) Kratší verze spotu byla odvysílána 80x na třech okruzích České televize v termínu od 8.10. do 17.11. 2007 (15 x na ČT1, 30x na ČT 2, 35x ČT na 24), z toho 7x v hlavním vysílacím čase. Kino spot (35 sec) Díky společnosti Screenvision, která zajistila promítání 60 filmových kopií ve čtyřech pražských multikinech (Village Cinemas Anděl a Černý Most, Cinema City Flora a Multikino Ládví), kde byly spoty nasazeny před každým promítaným filmem, je jen za poslední čtvrtletí roku 2007 shlédlo 385 021 diváků. Spoty jsou v těchto kinech promítány i počátkem roku 2008. Dalších 20 filmových kopií a 10 DVD kopií jsme distribuovali do 31 kin v 28 městech po celé ČR. Za období 1.10. – 31.12.2007 shlédlo spot v kinech celkem 487 717 diváků. Spot byl promítán i na několika veřejných akcích (festival krátkých filmů „Tak to vidím já“ v Brně, „Videofest“ v Táboře) a je dále nabízen na filmové festivaly. Plakáty Celkem bylo vytištěno 2000 plakátů A2 od každého ze čtyř motivů. Plakáty byly ve spolupráci s 8 firmami (zejména se společností Rengl) vylepeny během října až prosince v 73 městech. Další plakáty byly vylepeny v jednotlivých kinech, v nichž byly promítány spoty a stovky plakátů byly distribuovány do středních škol, kde jsou z velké části využívány jako učební materiály. Zápalky Velmi podobné čtyři druhy motivů jako na plakátech byly uveřejněny i na zápalkách, které byly v počtu 40 000 krabiček distribuovány společností Caramba media počátkem října do 425 kaváren, restaurací a dalších podniků v 19městech. Metrovision Do třetice byly upravené motivy z plakátů promítány první dva říjnové týdny na videostěny v přestupních stanicích Muzeum, Můstek a Florenc. Vizuály se takto denně po dobu dvou týdnů objevily 144x na videostěnách, vždy po dobu 10 sekund (24 minut denně). Celkový vysílací čas tak dosáhl 336 minut.

80

Pohlednice Čtyři motivy, které byly v mírně modifikovaných formách využity pro výše zmíněná média (plakáty, zápalky a promítání v metru), byly podrobněji rozpracovány do krátkých comixových rozhovorů a vydány na pohlednicích a v denním tisku. Pohlednice byly vytištěny v celkovém počtu 120 000 kusů a předány do 775 restaurací, kaváren a dalších podniků v síti společnosti Boomerang v 12 městech. Distribuce proběhla ve dvou vlnách počátkem října a počátkem listopadu. Inzerce v tisku Komiksové rozhovory byly otištěny v denících Mladá Fronta DNES (včetně víkendové přílohy Magazín Dnes), Lidové noviny, Metropolitní Express, Právo a v týdenících Respekt a Reflex. Webová stránka Webová stránka tvořila hlavní pilíř kampaně a proto tyto údaje tvoří důležitou zpětnou vazbu pro její hodnocení. Celková návštěvnost k 31.12. činila 4 238 unikátních přístupů, tj. v průměru 46 unikátních přístupů za den. V lednu klesl denní průměr na 36 unikátních přístupů, což vzhledem k ukončení aktivit (kromě stále probíhajícího promítání spotu v kinech) považujeme za úspěch. Při porovnání návštěvnosti jednotlivých stránek se ukazuje zajímavé zjištění, že zdaleka nejvyšší zájem (31%) projevují návštěvníci webu o „často kladené dotazy“, s odstupem následovanými „diskusním fórem“ a materiály „ke stažení“. Na diskusním fóru se objevilo do konce prosince 55 příspěvků. Oproti očekáváním se bohužel ukázal malý zájem o možnost zveřejnění vlastního příběhu (celkem 4 příběhy). Pro ilustraci zde uvádíme jeden z nich: „Před pár týdny jsem šel fotit jako komerční zakázku nový bazén. Domluvil jsem si hodinu, kdy tam budou děti, abych nefotil prázdnou halu. Když jsem přišel, malý dětičky už odcházely a místo nich nastupovala zvláštní škola. Přišel ke mně šéfík bazénu a povídá: jdete pozdě, teď tam bude černo! No děs, koukal jsem na něj s otevřenou pusou, ale radši jsem se sebral a šel dělat ty fotky, ale přišly ke mně plavčice!!!! a plavčík a víceméně mi vynadali, že jsem měl přijít dřív, že co teď tady budu jako fotit. Byli normálně vytočený, že jim dělám špatnou reklamu, když tam fotím ty romský děcka. Že s těma „normálníma“, co tam byly předtím, by fotky byly moc hezký, ale takhle je to děs. Plavčík se mně nakonec "zastal" a řekl že za to nemůžu, že mi to řek blbě šéf. A hlavně vedle seděly ty učitelky, znuděně pily kafe a nic neříkaly. No, bylo mi z toho úplně nanic. Koukali na mě jak na pitomce, že se jejich bezvadnému humoru nesměju. A poslední perla byla, že když už jsem stál ve dveřích, tak na mně ten největší kápo zavolal, ať si tu fotku zesvětlím, hahahaha!!!“ Mediální pokrytí Počátkem října 2007 se v Praze a v Brně konaly prezentace kampaně pro novináře, při nichž byly poskytnuty rozhovory pro ČTK, ČrO Vltava a rádio Impuls. Koordinátor kampaně byl dále hostem pořadů O Roma vakeren (ČrO Radiožurnál) a Zaostřeno na lidská práva (ČrO 6). Jinak nepříliš velký zájem novinářů si vysvětlujeme tím, že se nejedná o atraktivní téma, na které se navíc v tomto roce soustřeďuje celá řada jiných projektů (rok 2007 byl vyhlášen Evropským rokem rovných příležitostí pro všechny). Větší zájem jsme zaznamenali ze spontánních reakcí na internetu - zmínka o kampani se objevila na více jak třech desítkách webových stránek. Přibližně ze čtvrtiny se jednalo o informační servery, na nichž byly uveřejněny nekomentované informace o projektu. Zbytek tvoří různé weby, které vůči kampani zaujímají hodnotící, více či méně kritické, postoje. Komentáře se většinou týkaly jak samotné kampaně, tak antidiskriminačního zákona nebo se

81

ještě obecněji vyjadřovaly ke smysluplnosti boje s diskriminací. Na několika webech kampaň vyvolala vášnivé diskuse.

Martina Štěpánková – Poradna pro občanství/občanská a lidská práva Já bych navázala na to, co tady bylo řečeno, že neinformovanost a pouhá znalost pojmu v podstatě vede k tomu, že pojem diskriminace je u nás často nadužíván a troufnu si říct i zneužíván. Je to dáno tím, že lidé většinou nevědí, jak je diskriminace vymezena, co přesně diskriminace znamená, co přesně se za tímto pojmem skrývá a potom velmi často dochází k tomu, že za diskriminaci označují jakékoli jednání, které se jim nějakým způsobem nelíbí. A to samozřejmě může být jednání, které souvisí pouze s nějakou lidskou neslušností a nebo opravdu se může jednat o porušení zákonů, ale jedná se o porušení jiných právních předpisů, které s problematikou diskriminace vůbec nesouvisí. Právě proto jsou důležité různé vzdělávací aktivity, aby lidé věděli, co to diskriminace je. Teprve potom budou schopni odhalit, jakým situacím jsou vystaveni. Poradna poskytuje právní poradenství a velmi často se na nás lidé obracejí s dotazy, zda se jedná o diskriminaci, při čemž v mnoha případech uvedené jednání s diskriminací vůbec nesouvisí. Já jsem se rozhodla, že nebudu mluvit o nějakém konkrétním projektu, protože Poradna, asi řada z vás ji zná, není organizace, která by byla zaměřena na mediální aktivity, ale spíš realizuje dlouhodobé aktivity, které by se daly rozdělit do několika skupin. Už jsem zmiňovala, že se jedná o poskytování právního poradenství, a to zejména v oblasti diskriminace a práv cizinců. Právní poradenství poskytujeme osobně, emailem nebo telefonicky, to je různé, záleží na tom, jakým způsobem nás klienti kontaktují. Právní poradenství nespočívá pouze v poskytování právních rad, ale často nebo je-li dostatek důkazních prostředků, i předkládáme žaloby soudu. Naše organizace hradí advokáta, který potom zastupuje klienty v těch situacích, kdy si myslíme, že se o diskriminaci jednalo, a že je dostatek důkazů na to, aby věc mohla být předložena soudu. Na to navazuje problém, o kterém jste zmiňovala vy, a to je otázka financování. Pokud máte projekt na jeden rok, na rok a půl, a jak jsem tady zmiňovala v ranním bloku, soudy trvají tři, čtyři roky, je velký problém hledat financování a dofinancování kauzy, která běží, ale projekt, v rámci kterého jste žalobu předložili, už dávno skončil. Ale s tím právě souvisí druhý bod, jenž se týká strategické litigace. To znamená, že ani my nepředkládáme soudům všechny případy, ale vybíráme si, protože jsme limitováni jak určitými personálními, tak i finančními prostředky. Nicméně právě prostřednictvím strategické litigace se podařilo prolomit bariéru, o níž jsem tady hovořila, tedy to, že soudy začaly uznávat možnost domáhat se ochrany před diskriminací v rámci osobnostních práv, což byl právě důsledek strategické litigace vedené Poradnou. Zmiňovali jste tady několikrát situační testing. My jsme na něj měli dokonce i velký projekt, během kterého jsme se situačním testingem zabývali, a na jehož základě vznikla malá publikace. Pokud by někdo z vás chtěl testing realizovat, je možné si výstup projektu stáhnout na našich webových stánkách, protože aby byl testing realizován smysluplně, musí být splněna řada pravidel. Najdete tam stručný návod, jak realizovat testing a na co si dát pozor. A zejména je tam i celá řada rad právě ve vztahu k lidem, kteří testují, protože zejména pro příslušníky minority, kteří jsou testéry, to je zkušenost, která pro ně může mít velmi negativní psychické důsledky, když jsou opakovaně vystavováni diskriminačnímu jednání v testované situaci.

82

Další aktivitou, kterou realizujeme, jsou právě zmiňované webové stránky. Je na nich celá řada nejen odborných situací, ale snažíme se uveřejňovat i aktuality. Nejnověji tam najdete vývoj ohledně antidiskriminačního zákona a jeho přijímání. Dále ve velké míře využíváme lobingu a snažíme se usilovat o systémové změny podáváním různých pozměňovacích návrhů a tak dále. To je klasická lobingová činnost. Potom je to vzdělávání - máme celou řadu aktivit zaměřených na vzdělávání. Přičemž vzdělávání se týká jak seminářů pro nevládní organizace, tak jsme měli i semináře pro odborné právnické profese. Právě pro advokáty, soudce, i když ze strany soudců nebyl tak velký zájem, ale z řad advokátů ano. Dále pro pracovníky úřadu práce a inspektorátu práce, to je to, o čem jsem tady hovořila dopoledne, že je takových školení nedostatek. Ukázalo se to mimojité na tom, že strany pracovníků úřadu práce a inspektorátu práce byl tak obrovský zájem, že jsme vůbec nebyli schopni uspokojit poptávku. A potom je to už zmiňovaná policie, v rámci jejíhož vzdělávání byla vytvořena publikace s titulem „Věz a nediskutuj!“. Já vím, že dosud bylo vyškoleno 700 – 800 policistů. Je to jednodenní školení, myslím zhruba 4-5 hodinové. Samozřejmě, nebudeme si nalhávat, že policista, který je negativně naladěn, se jedním školením změní. Ale myslím si, že velmi pozitivní je to, že ze strany policie a jejích vedoucích je o školení velký zájem, a že mají snahu něco takového vůbec realizovat. Ovšem potřebovalo by to asi mnohem metodičtější a systematičtější práci, protože pár školení ze strany nevládních organizací situaci nezachrání. I když je přínos to rozhodně je. Poradna vydává celou řadu různých publikací. Jedna z nejvýznamnějších je Sandra Fredman, Antidiskriminační právo, což je kniha, která byla vydána Oxford University Press a Sandra Fredman je jeden z předních britských odborníků na antidiskriminační právo. Jedná se o velmi dobrou knihu, která byla v rámci loňského projektu přeložena do češtiny a distribuována soudům, ministerstvům, úřadům práce, inspektorátům práce. Potom jsou to další různé publikace, které také nejsou původní a které byly přeloženy. Pak je tady ještě srovnávací studie o shromaždování údajů. To je velmi zajímavé zejména vzhledem k etnickým minoritám, protože otázka monitorování etnické příslušnosti a získávání statistických dat, které jsou nějakým způsobem etnicky vypovídající, je v řadě evropských zemí včetně ČR velký problém, a právě tato studie popisuje způsoby získávání těchto dat ve Spojených Státech, Kanadě, Austrálii, Velké Británii a Nizozemí, můžu jedině doporučit. No, a potom ještě, koho by zajímala odbornější literatura, ale to je již původní publikace. Autory jsou Pavla Boučková od nás z Poradny a právníci z právnické fakulty, a to je kniha, která už je normálně v distribucï, takže je možné si ji zakoupit. A ještě jsem s sebou dnes vzala naschvál tuto úplně novou knihu, protože tady včera byl dotaz na pana Jařaba, nevím, jestli ten člověk, který se tázal, tu ještě sedí. Dotaz se týkal otázky svobody vyjadřování a shromaždování ve vztahu k národně socialistickým stranám a stranám upírajícím práva menšinám. Toto je kniha, která se zabývá svobodou projevu, demokracií, rovností a svobodou slova, a může podat odpověď i na otázku střetu daných práv. Na jedné straně svoboda projevu, svoboda shromaždování, na druhé straně právo na rovnost. Takže tolik asi v kostce. Jen jsem si teď tady udělala reklamu na naše publikace, ale my je, samozřejmě, máme vydány, většina z nich je u nás v Poradně, a pokud o ně bude zájem z řad lidí, kteří se touto problematikou zabývají, budeme jenom rádi. Většinu publikací je možné stáhnout z našich stránek - diskriminace.cz, pokud to nejsou ty rozsáhlé studie, jež jsou normálně v prodeji. Ale většinu z nich tam najdete, můžete si je vytisknout anebo si napsat k nám a my vám je zašleme poštou v tištěné podobě. Tolik z mé strany, kdy jsem tak nějak v kostce představila Poradnu a to, co Poradna v současné době dělá.

83

Iveta Pape Mě v souvislosti s tím, co jsem slyšela dnes a včera, napadl takový příběh a já vám ho budu chviličku vyprávět. Těhotná maminka, Romka, jde do porodnice a dostane pokoj, kterému se říká „špína“. Narodí se jí dítě, které je diskriminováno hned, když se narodí, protože nemůže být v pokoji s ostatními dětmi a když je malé, rodiče zjistí, že je levák. Takže malé romské dítě, levák. V pubertě to dítě zjistí, že je gay. Malé romské dítě, levák a je gay. V dospělosti se mu stane úraz, takže je nějakým způsobem postižen a přijde do dospělého věku, do věku seniora. Takže on po čas svého života mohl být postihnut pěti formami diskriminace. A kdyby to byla žena, tak ještě šestou. Mohli bychom říkat, kolikrát člověk může být diskriminován, a po čas svého života možná i běžný Čech nebo Slovák určitě zažije diskriminaci jako žena, jako postižený, jako senior. Před rokem 1989 jsem znala slovo diskriminace, ale nikdy jsem ho nepoužila, my jsme ho nepoužívali. Po roce 1989 jsme slovo diskriminace a rasismus používali, někdy mám pocit, až hodně. Ale zase nám bylo říkáno, že sice diskriminace existuje, ale to, co se děje nám, to právě diskriminace není. Proto jsme se naučili sami pro sebe si říkat, fajn to není diskriminace, to se k nám jenom někdo nehezky chová a asi to tak musí být. A to mě taky napadá v souvislosti se včerejší diskusí, když se mluvilo o žalobě, o tom že hodně romských dětí je na zvláštní školách a já jsem trošku jakoby mezi těmi stranami. Já si říkám, a kde byli další rodiče, kteří mohli podat tu žalobu. Proč to bylo jen pár rodičů z Ostravy. A kde byli další, když je to tak velký problém. Proč se k té žalobě nepřipojili další rodiče, vždyť jde o tisíce dětí. No protože nám někdo pořád říkal, že to asi tak má být, a že hold je to náš úděl - takto jsme se narodili a takto musíme zemřít, že jo. Rodiče nám to říkají. Moje maminka, která je z východu říká (řeknu to v nářečí) „Nestavaj horu nad horu“. Jako nestavěj nějaký kopec nad jiný kopec. A proto jsme dnes tam, kde jsme. Proto dnes možná křičíme,že potřebujeme takový zákon. A ještě je to zákon antidiskriminační a ještě ho musíme doplnit novelou. Jenže já si myslím, že kdyby se dodržovaly běžné zákony, kdyby se lidé dokázali slušně k sobě chovat, tak bychom žádný antidiskriminační zákon možná nepotřebovali. Ale to je otázka. Dobře, já teď otvírám diskusi. Jsou tu všichni, které jsme odpoledne slyšeli, tak buďte aktivní.

Diskuse Milena Adamová Já se ještě vrátím ke svému oblíbenému tématu, což je policie. Mě by totiž strašně zajímalo, ti policisté, kteří se účastnili školení, které, dovolím si připomínku, mi přijde krátké, to je opravdu hrozně málo času, ale chápu zase důvody, proč to tak je. Jsou vybíráni? Nebo hlásí se dobrovolně? Nebo jim to dá někdo rozkazem? Jak to je?

Martina Štěpánková

84

No, já s vámi souhlasím, že to je krátké. Asi by to mělo být, nebo vůbec celá tato problematika by měla být, prostě zařazeno do osnov. I když já musím říct, že i v tomto se možná blýská na lepší časy, protože policie sama má zájem o to, aby byli její pracovníci vyškoleni,aby byli vyškoleni její vlastní školitelé, kteří by mohli dál průběžně školit. To znamená, aby ta problematika opravdu byla zabudována do systému. Samozřejmě je to otázka nějaké delší doby. To úplně nedokážu zodpovědět. No a já si myslím, že nejsou vybíráni. Zatímco na konferenci člověk přijede dobrovolně, v policejním sboru prostě dostane rozkaz, že musí jít na školení. To si myslím, že tak to funguje, že oni dostanou od nadřízeného nařízeno, že se mají školení zúčastnit.

Lidmila Němcová Dotaz bych směřovala na paní Adamovou. Mě by totiž zajímalo, jak se dívá romská komunita na vystěhovávání Romů do ciziny. Ono mi to souvisí s tím, co dělám se Společností pro etiku v ekonomice. Kde byly kladné i záporné příklady. Čili po tom obrovském humbuku, který byl před několika lety, tato problematika se nějak úplně zastavila nebo není o ní slyšet. Já jsem nedávno jela do ciziny a se mnou tam byli Romové, kteří si velice pochvalovali svou práci v Anglii a byla to celá rodina. Tak na to bych prosila odpovědět.

Milena Adamová Já úplně nevím, jestli já jsem ten ideální člověk, který vám má odpovědět na otázku ohledně stěhování nás Romů někam do zahraničí. Já si hlavně myslím, že Rómy k tomu, aby se někam odstěhovali vede naprosto stejný popud jako vás ne-Romy. A to proto, že tam, kde jsou, se jim žije špatně. To proto, že tam, kde jsou, neseženou práci. Protože tam, kde jsou, je diskriminuje policie. Protože tam, kde jsou, je sestěhovali do jednoho paneláku, protože už do předu předpokládali, že s nimi budou problémy. Protože tam, kde jsou, jsou biti a zabíjeni, protože vypadají jinak a mají jinou barvu kůže. A pokud Vy byste byla v pozici, že Vás neustále někdo napadá, že máte problém dát svému dítěti najíst, že máte problém sehnat práci a jakkoliv se uplatnit jako člověk, tak si myslím, že to svoje lidské bytí a sama sebe budete chtít uplatnit někde jinde. A to je automatické. Podle mě, já teď mluvím jenom sama za sebe, nemluvím za někoho jiného, mluvím za Milenu Adamovou. To je podle mě ten důvod, proč Rómové ojížděli a odjíždějí do zahraničí. Samozřejmě dneska máme spoustu případů, kdy se tam Rómové uchytili, jsou spokojení, žijí kvalitní život, zakládají tam rodiny, mají práci, bydlí, studují, a to je fajn, protože se teda našli někde, ale ještě lepší by bylo, kdyby tohle všechno mohli dělat tady, kde jsou doma. Nevím, jestli se mnou budou kolegové souhlasit nebo ne, ale toto je prostě můj názor.

Ivan Veselý Já vám chci říct jenom jednu věc. Od roku 1997 něco přes 15 000 Rómů z ČR odešlo někam do ciziny. A já jsem do dneška s těmito lidmi, kteří jsou v Kanadě, Austrálii, Novém Zélandu, Belgii a v Holandsku v kontaktu, aoni už jsou úplně někde jinde a určitě se už nevrátí do Čech. Určitě se nevrátí, protože tam nemají rasistické problémy. Tam pracují, jejich děti nejsou mentálně retardované, ale doslova a do písmene chodí na střední školy, teďka už nastupují na vysoké školy. Zajímavé je to, že tam to jde, třeba v Kanadě, v Austrálii a Novém Zélandu, neříkám, že všichni, ale většina. A tady to nejde. Nebude to jenom v Rómech,

85

ale i v prostředí a podmínkách států, kam se Rómové odstěhovali. To jen jako doplnění. Samozřejmě, že emigrace pokračuje.

Jana Hejkrlíková Já zase trošku odbočím, protože jsem se ptala tady maďarského zástupce. Zeptám se i vás, občanů téhle republiky. Jak vy vnímáte nebo jestli je tady někdo jako zástupce vlády nebo ministerstva vnitra, už asi nikdo, že ne. Jestli vás neděsí ten stav, že se tady taky založila Národní garda. Že se tady vzmáhá nacismus. Já nevím, jestli jste to sledovali, ale v Příbrami, odkud já jsem, byly teď dvě nacistické vraždy, kdy mladí nacisti během 14dnů zabili dva lidi. Jeden z nich byl Rom a druhý byl nerom a ten nerom jenom proto, že měl jiný názor. Jestli to, co my považujeme za diskriminaci, jestli to pak nepřechází na mladé lidi až do krajnosti, k nacismu. To jsem chtěla říct jenom jako poznámku, protože tady asi není nikdo z vlády, kdo by na to odpověděl. Ale jestli si uvědomujeme to, že nejdříve jsou to nějaké skupinky, které si vezmou za cíl Romy nebo Židy, ale pak jim samozřejmě překáží lidi zdravotně postižení, protože ti pro ně také nemají žádnou cenu k žití, a pak už přechází i do toho, že stačí, že má někdo jiný názor. Takže jenom takové upozornění na to, co my děláme s tím, že se tady roste nacismus a myslím si, že velký. Já jsem na to upozorňovala kdysi pana Cihláře, když jsem byla v Radě vlády ještě před lety, a ten to zlehčoval. Ale vím, že už v té době na Brdech, tedy u Příbrami, že si dělali výcvikové tábory, tihle lidi, kteří dneska založili Národní gardu v Čechách.

Lousie Mulder Já bych zmínila jednu věc, kterou bych ráda tak trochu povzbudila paní Adamovou. My máme hodně let zkušeností se školením policistů, a také v mé zemi to byla velmi obtížná věc právě kvůli jejich špatnému přístupu k ženám, homosexuálům, etnickým minoritám a tak dále. Ale myslím si, že změna v jejich přístupu nastala možná až po deseti letech, ve které právě důležitou roli hrála podpora vyšších složek policie, která byla tím velmi důležitým nástrojem v ovlivnění nižších složek policie. Nebudu vám tu říkat, že dnes je situace ideální, co se týče zacházení policie s etnickými minoritami a dalšími skupinami, ale rozhodně došlo k pozitivní změně a jestli k tomu mohlo dojít v mé zemi, tak doufám, že vaše země bude následovat.

Iveta Pape Mě jenom napadlo, když slečna Enderštová mluvila o kampani a distribuci letáků do škol, hodně projektů, programů má ve svých programech a projektech distribuci nějakých materiálů, ale mě zajímá, jestli jste se informovali, jestli ty letáky nebo pohlednice opravdu přišly do rukou dětem, a jestli je někdo jenom rozdal, a pak řekl - na zadní stranu si něco nakreslete, anebo byl k tomu poskytnutý i nějaký komentář. A mě jenom napadá, že když třeba člověk, běžný občan vidí logo home credit, tak ho napadne, že potřebuje novou pračku nebo lednici. Jestli by přesně něco z těch kampaní nemělo být něco, že když to člověk uvidí, hned mu vyskočí, hele jako jsou i jiní lidé nebo teď jsem se choval ošklivě, protože tak to nemá být. Jak je to s distribucí různých letáků, ne jenom v rámci vaší kampaně.

86

Karolína Kuncová Já jsem Karolína Kuncová, také ze společnosti Partners Czech a my zároveň s touhle antidiskriminační kampaní jsme dělali projekt, který byl zaměřený na učitele základních a středních škol. Primárně tedy středních škol, a právě těmhle učitelům jsme tyto materiály a tyto plakáty distribuovali. Byli to lidé, kteří sami projevili zájem o absolvování školení proti diskriminaci různých skupin obyvatel. Nebyla to tedy opět jenom diskriminace na základě etnického původu nebo národnosti, ale na základě všech 6 diskriminačních faktorů, jak je ustanovila EU. Já si myslím, že v tomto případě materiály padly na úrodnou půdu. Daly by se na tom určitě najít nějaké nevýhody. Možná někdo může říct, že šlo o přesvědčování přesvědčených. Nicméně my jsme se snažili co nejvíc zefektivnit vynaložené úsilí, to znamená, lidem, kteří sami měli zájem o tuto problematiku a víme, že se jí aktivně věnují ve svých hodinách. Těch lidí rozhodně nejsou stovky, tisíce, je jich třeba 200, je jich do 300, ale jsou to lidi, kteří se o to sami zajímají, nikdo jim to nevnucoval. A víme, že touto cestou to budou šířit dál aktivněji, než kdyby jim to někdo vnucoval zvenčí.

Martina Štěpánková Já jsem jenom chtěla reagovat na Janu Hejkrlíkovou, protože vy jste tady mluvila o tom, že došlo k nějaké vraždě, která byla rasově motivovaná. Mně totiž přijde strašný, samozřejmě, nejenom ten akt, ale přijde mi strašné, že, já se přiznám, že jsem o tom nevěděla. Nevím, jestli to proběhlo v médiích. I když to v médiích možná proběhlo, tak reakce na to nebyla vůbec žádná. Já jsem byla v Anglii, když tam došlo rasově motivované k vraždě černošského chlapce a to, co následovalo, ta reakce, vyšetřování a snaha všechno dotáhnout co nejrychleji, ta reakce veřejnosti byla diametrálně odlišná od našeho prostředí. Myslím si, že je strašné nejen to, že se to stane, ale že to projde bez povšimnutí.

Jana Hejkrlíková Ty pohřby proběhly tak, že na pohřeb přijela spousta mladých lidí z celý ČR, dokonce ze Slovenska, říkali že snad i z Německa, kteří zase byli proti fašistům. Byl to obrovský pohřeb, ale tím všecko skončilo. Teď někdy má probíhat soud s jedním, který zavraždil toho jednoho, který měl jenom jiný názor, že ho upozornil, že tadyto je rasismus, co tam propaguje. A dostal několik bodných ran do ledvin, kdy tam zůstal ležet a umřel. A to je všechno, co se stalo. Mladí lidé, kteří přišli na pohřeb, protestovali svou přítomností na něm, ale to je všechno. Mně spíš vadí to, že my kolem toho chodíme, všichni, teďka nevyjímaje národnosti, že my prostě máme zavřený oči včetně médií. Že děláme, že to není náš problém, ale je to problém všech, protože tady už nacismus jednou byl a víme jak dopadl.

Milena Adamová Já teď, ačkoliv neplánovaně, navážu na téma paní Hejkrlíkové a chtěla bych paní, která mě chtěla povzbudit, moc poděkovat, to rozhodně a taky trošičku osvětlit a přiznat se k

87

tomu, že já mám v současné době výhrady, možná jsem zaujatá proti naší policii, mám k tomu ovšem pádný důvod a já vám příběh, tak jak vám ho tady povídala paní Pape, nastíním. Bylo 16. června a já se svou 8letou dcerou, sluchově postiženou a mentálně postiženou dcerou, a svojí neromskou matkou jela ve vlaku. Byly jsme na výletě. Do vlaku nastoupili dva chlapi jak hory, kteří už u dveří, u toho vstupu hailovali. Pak nás napadli, začali na nás plivat, stáli nad námi, třičtvrtě hodiny na nás křičeli, ponižovali, vyhrožovali, že když moje dcera nepřestane plakat, tak jí z toho vlaku vyhodí a zabijí. A když už jsem nevěděla, co mám dělat vzhledem k tomu, že ten vagón byl plný, bylo tam ještě 15 dalších lidí z majoritní společnosti, kteří seděli a dělali, jako že se vůbec nic neděje, volala jsem policii, a jeden z těch dotyčných mi zamával policejním průkazem u obličeje a řekl mi, že mi to stejně k ničemu nebude, protože co si myslím, že s ním udělají, když on je jeden z nich. A bohužel se ukázalo, že to tak, že jeden z těch, ten člověk, já už ani nemůžu říct člověk, který nás tam napadl a chtěl zabít moií 8letou dceru, byl v tu dobu členem policie. Nejlepší na tom všem je, že v současné době jsem zjistila, že oba dva muži jsou členy Národního odporu a jeden z nich je v tuhle dobu po páté ve výkonu trestu za násilné trestné činy s rasovým podtextem. A ten druhý, který byl v tu dobu nezletilý, byl celostátně hledaný a je v diagnostickém ústavu pro to samé. Možná proto mám v současné době s policií trošku užší kontakt, než bych si přála, a bohužel mám a jiné zkušenosti, než bych si přála. A jenom doufám, že jednou své dceři budu moci říct, že se nemusí bát chodit ven a že už se jí to prostě nikdy nemůže stát.

Ivan Veselý Podívejte se, s tím rasismem a s těmi rasovými vraždami, tady opravdu nepomůže to, že si to prostě takto řekneme. Vzpomeňte si na 1997-98, co se dělo a co to pak udělalo s českou vládou a se zahraničím a je potřeba se vrátit do těchto dob. To je všechno, co vám chci na toto téma říct. Protože opravdu, kdo neprotestuje, kdo neřve a nebojuje, no tak jako pak se děje.

Závěrečné slovo Jelena Silajdžić – výkonná ředitelka Slovo 21 Děkuji zahraničním hostům, všem hostům a účastníkům této konference, kterou uspřádalo Slovo 21. Přála bych si, abychom dali dohromady síly, abychom pokračovali v našich aktivitách, dali se dohromady a pracovali na stejných projektech, abychom spolupracovali a bojovali společně. Závěr je ten, že situace v ČR je docela špatná, ale není to jen v ČR. Z toho, co říkali naši zahraniční hosté, je poznat, že situace není dobrá ještě nikde, „spravedlivá společnost“ zůstává, bohužel, pořád jen utopií, ale musíme se pokoušet se k ní alespoň přibližovat a každý z nás do toho vložit všechny své síly.

88

Byli bychom strašně rádi, kdybychom se scházeli častěji a hlavně na konkrétních projektech, které určitě napomohou tomu, aby cesta byla trošku kratší, než to teďka vypadá.

89