Předkové dnešních hadů se kdysi dávno vynořili z podzemních chodeb, kde je evoluce zformovala do podoby dlouhých beznohých tvorů. Zdálo by se, že s takovým tělem nemůžou mít na denním světle na růžích ustláno. Primitivní hadi se však pevně obtočili kolem své příležitosti a vydali se na vítězné tažení, které skončilo až v korunách stromů.
KOKTEJL 5/2009
21
TEXT A FOTO: MICHAEL FOKT
M
ezi potomky hadích dobyvatel světa světla patří i obávaní lovci tropických krajin – svalnaté krajty. Navzdory mylným představám mnoha lidí nenajdeme mezi přibližně třiceti druhy krajt ani jedinou jedovatou. Všechny se proto při lovu spoléhají jen na vlastní sílu. Vůbec jim to však nemusí vadit. Dokonalejší nástroj ke rdoušení kořisti, než jaký představuje krajtí tělo, snad příroda ani nemohla vyvinout. Rekordmanka hadího světa, krajta mřížkovaná (Python reticulatus) z jihovýchodní Asie, dorostla bez dvaceti centimetrů desetimetrové délky a neověřené zprávy mluví o hadech ještě delších. Takový kolos je délkou srovnatelný s městským autobusem Karosa a váží asi sto padesát kilo. Lovecké síly má tedy na rozdávání. Krajty při lovu fungují jako neúprosné svěráky vybavené nekonečnou trpělivostí. Zatímco menší druhy po kořisti aktivně pátrají, jejich větší příbuzní si nejraději vyhlédnou vhodné místo a tiše čekají, až jim večeře přijde pod nos. Lovící krajta dokáže po čichu poznat, kudy
22
KOKTEJL 5/2009
její oblíbená kořist nejčastěji prochází. Nezřídka se na takové slibné místo vrací po několik nocí, než se dočká výživné odměny za svou snahu. Ačkoli patří krajty mezi nejpomalejší hady světa, je konečný výpad na kořist téměř nepostřehnutelný. Stejně jako v mnoha jiných případech však i zde platí, že strach má velké oči. Lidé často hadí „bleskurychlost“ značně zveličují. I ta nejzdatnější krajta útočí třikrát pomaleji, než jakou rychlostí zasáhne cíl pravačka trénovaného boxera. Had svine přední část těla do esovité smyčky a vymrští hlavu s otevřenou tlamou k vyhlédnuté oběti. Dlouhé, nazad zahnuté zuby se do jejího těla zaseknou jako rybářské háčky, aby úlovek na poslední chvíli neunikl smrtícímu sevření. Pak přichází nejdůležitější lovecká finta krajt. Bleskově obtočí kořist smyčkami těla a s každým lapavým výdechem oběti sevření stahují, dokud chycený živočich nevydechne naposled.
TLUSTÉ DO TENKÉHO Usmrcení kořisti je však jen polovinou úspěchu. Po vydařeném lovu musí krajta bezvládný úlovek ještě nasoukat do svých
útrob. Její jehlovité zuby sice udrží kořist lépe než čelisti kleští, rozporcovat ji však nedokážou. Nezbývá tedy nic jiného než si na úlovku pochutnat vcelku. Velké krajty však loví i menší jelínky, africké antilopy či prasata. Rovněž jejich menší příbuzné často zdolají kořist, která je mnohonásobně větší než jejich hlava. Jak tedy dostat tlusté do tenkého? Krajty na to mají geniální recept. Jejich lebka připomíná spíše trubkové lešení spojené pružnými vazy. Jednotlivé protáhlé a redukované kosti se od sebe mohou oddálit, zatímco spodní čelist vyskočí z čelistního kloubu. Tlama se tak může roztáhnout do neuvěřitelných rozměrů a pohltit překvapivě velkou kořist. Obě poloviny spodní čelisti jsou spojené jen volně, takže se mohou pohybovat poměrně nezávisle na sobě. Had posouvá po těle kořisti střídavě levou a pravou stranu čelisti. Jeho tlama tak doslova „kráčí“ po kůži oběti a krajta se na svou oběť pomalu navléká. Pozření obzvláště vydařeného úlovku může krajtě trvat řadu hodin. Kromě samotného polykání proto musí vyřešit ještě jeden technický háček – jak to uděKOKTEJL 5/2009
23
lat, aby se s tlamou nacpanou k prasknutí při polykání sama nezadusila. Řešení je překvapivě prosté: had může při hostině vysunout průdušnici ústící ve spodní části tlamy a proměnit ji v dýchací trubici, která ho udržuje při životě stejně jako šnorchl potápěče. Krajty v různých končinách světa přitom pilně polykají rozmanité živočichy. Před plně dorostlou africkou krajtou písmenkovou (Python sebae) si nemohou být jisté ani impaly či gazely, zatímco stromová krajta zelená (Chondropython viridis) pronásleduje ve větvích ptáky a drobné savce. Australská krajta černohlavá (Aspidites melanocephalus) má v obzvláštní oblibě ještěry a hady včetně prudce jedovatých pakober. Bez nejmenších problémů přitom pozře pakobru téměř stejně dlouhou, jako je sama. 24
KOKTEJL 5/2009
TEPELNÉ OBRAZY Lidé si o těchto nebohých plazech vymysleli mnoho pověr pro jejich nehybný hadí pohled. Za jeho upřenost mohou srostlá oční víčka, která jako bezpečnostní brýle chrání oči před poškozením. Hadi tedy nikdy nemrkají, čímž si vysloužili nespravedlivé nařčení z hypnotizování kořisti před útokem. Na rozdíl od nás i ostatních plazů zaostřují pohled nikoli zakřivením čočky, ale jejím posunováním dopředu a zpátky. Ačkoli hadi většinou vidí barevně, vnímají dobře jenom pohyblivé předměty a to ještě na vzdálenost pouhých pěti metrů. Krajty však svou krátkozrakost kompenzují velmi zajímavým způsobem. Díky několika smyslovým jamkám v šupinách podél tlamy totiž „vidí“ teplo, které vyzařují předměty kolem nich. Protože většinou loví teplokrevnou
kořist, získávají tím bezesporu velmi zajímavé informace. Přenosné termovizory na hlavě jim však mohou rovněž prozradit, zda se neblíží nějaký dravec či jaké místo v okolí si vybrat k udržení optimální teploty těla. Mají sice dosah menší než půl metru, zato však registrují změny teploty v řádu zlomků stupně Celsia. Porovnáváním vjemů z jamek na obou stranách hlavy může krajta zjistit velikost, polohu a dokonce i vzdálenost vnímaného tepelného zdroje. Můžeme tedy říct, že „vidí“ teplo prostorově. Díky tomu může přesně útočit na kořist i v absolutní tmě. Slovo vidět přitom můžeme brát i bez uvozovek. Podle posledních výzkumů totiž tepločivné jamky fungují na principu dírkové komory (camera obscura). Pracují tedy obdobně jako primitivní oči bez čoček, kterými se
TEXT A FOTO: MICHAEL FOKT
INZERCE
KOKTEJL 5/2009
25
KRAJTY ZBLÍZKA
Pevné šupiny účinně zadržují vlhkost v těle a brání tak jeho vyschnutí. Zároveň představují jakési plátové brnění, které chrání plazy před zuby drobných dravců nebo kusadly a žihadly hmyzu. Hadí šupiny, obzvláště zvětšené břišní štítky, se významně podílejí na pohybu. Na rozdíl od savců rostou krajty po celý život. Mláďata velkých druhů jsou při vylíhnutí dlouhá méně než půl metru, po roce života dorostou průměrně dvou metrů, ve čtyřech letech tří metrů a v deseti letech měří šest metrů. Po patnáctém roce života už krajty rostou velmi pomalu. Během růstu krajty periodicky svlékají svrchní vrstvu pokožky – v prvním roce života až desetkrát, po patnáctém roce i méně než jednou za rok. Mláďata se díky rychlému růstu dokážou brzy bránit menším dravcům. Krajty ovládají hned několik typů pohybu a dosahují tím obratnosti, kterou by od beznohých tvorů očekával málokdo. Některé z nich mají páteř složenou z více než čtyř set obratlů, ke kterým se upínají žebra. Silné mezižeberní svaly ohýbající tělo pak obstarávají hlavní pohybovou sílu.
REKORDMANI MEZI PLAZY
1 m
26
2 m
3 m
4 m
5 m
rozhlížejí například hlubinní hlavonožci loděnky. Místo sítnice je na zadní straně jamky membrána protkaná smyslovými zakončeními postranní větve trojklaného nervu. Na jednom čtverečním centimetru má krajta těchto tepelných čidel víc než člověk v kůži celého těla. Tepelné záření pak na citlivé vrstvě vytváří obrazy podobně jako světlo na oční sítnici.
SYČÍCÍ INKUBÁTORY Krajty obývají tropické pásmo, kde panují po většinu roku příznivé životní podmínky. Některé z nich proto prožívají období milostné touhy celoročně, na jiné doléhá volání rodu v té nepříhodnější době. Tu správnou chvíli poznají díky změnám vlhkosti, okolní teploty nebo doby slunečního svitu. Jakmile je všechno tak, jak má být, vydávají se beznozí ženichové pátrat po partnerkách. Hadí nevěsty 6 m
7 m
8 m
9 m
10 m
Nejdelší had: krajta mřížkovaná (Python reticulatus): délka těla až 9,75 m
Nejdelší krokodýl: krokodýl mořský (Crocodylus porosus): délka těla až 7 m (samci)
Nejdelší jedovatý had: kobra královská (Ophiophagus hannah): délka těla až 5,6 m
Nejdelší ještěr: varan skvrnitý (Varanus salvator): délka těla až 3,2 m
Nejdelší želva: kožatka velká (Dermochelys coriacea): délka krunýře až 2,4 m
Člověk: výška 1,80–2 m
KOKTEJL 5/2009
jim zásnubní cestu usnadňují tím, že za sebou zanechávají neodolatelný vábivý pach z análních žláz. Roztoužený samec tuto vůni lásky vnímá pomocí rozeklaného jazyka, který podává molekuly pachů do citlivého Jacobsonova orgánu na patře tlamy. Jestliže se k jediné samici sleze hned několik uchazečů o přízeň, většinou spolu začnou zápasit. Krajtí souboje mají podobu jakýchsi tanců, při kterých se soupeři navzájem proplétají a snaží se vlastním tělem přitlačit konkurenta k zemi. Dlouhými špičatými zuby na sebe útočí jen výjimečně. Vítěz pak má právo připojit se k čekající samici a zahájit milostné hrátky, které nezřídka trvají několik hodin. U některých druhů se však všichni samci bez dlouhých okolků na nebohou samici vrhnou a každý z nich se snaží dosáhnout vytouženého cíle jako první. Po úspěšné svatební noci nastává pro budoucí krajtí matku období horečného shánění potravy a pečlivého vyhřívání. Musí zajistit vyvíjejícím se vajíčkům dostatek tepla a zároveň se připravit na nejnamáhavější část svého života. Na rozdíl od naprosté většiny plazů totiž o svůj bílý poklad, který se může skládat až ze stovky vajíček s kožovitou skořápkou, pečuje až do vylíhnutí mláďat. V praxi to znamená, že se kolem snůšky obtočí a přibližně čtvrt roku ji hlídá. Opouští ji jen na krátké chvilky, aby se napila a zvlhčila vajíčka vodou, která ji ulpěla na kůži. Potravu během inkubace nepřijímá vůbec. Někdy ji stojí její úsilí až polovinu tělesné hmotnosti a trvá další dva nebo i tři roky, než je připravená absolvovat mateřské povinnosti znovu. Může si však být jistá, že maximálně usnadnila příchod na svět další várce obratných škrtičů vybavených termovizí.
TEXT A FOTO: MICHAEL FOKT Zkameněliny ukazují, že obrovští hadi nežili v pralesních močálech sami. Spolu s nimi vědci objevili nejen primitivní dvojdyšné ryby, ale i největší suchozemské želvy všech dob nebo velké předky dnešních krokodýlů.
A
čkoli žil před šedesáti miliony let, je pro nás doslova horkou novinkou. Vědci na jeho pozůstatky narazili před necelými dvěma lety a oficiálně ho popsali dokonce až letos. Obýval parné tropy kolumbijských raných třetihor a byl tehdy největším ze všech známých predátorů Ameriky. Dostal úctyhodné pojmenování Titanoboa a okamžitě se stal absolutním velikostním rekordmanem mezi všemi žijícími i vymřelými hady. Seznamte se s goliášem mezi hady. Jeho celé jméno zní Titanoboa cerrejonensis, což ve volném překladu znamená „obrovský hroznýš z Cerrejónu“. Právě zde, v jednom z největších uhelných dolů severovýchodní Kolumbie, odborníci na
jeho zkamenělé kosti narazili. V oblasti porostlé pralesy jsou právě doly jedním z mála míst, kde mají lidé alespoň trochu rozumnou příležitost zkoumat historii naší planety zapsanou do vrstev hornin. Po důkladném průzkumu vydala země na sto osmdesát obratlů a žeber, které patřily osmadvaceti různým exemplářům hadích titánů. Nález je to sice více než bohatý, ze všech těch kostí by však nešel sestavit ani jediný kompletní had. Podle odhadů podpírala tělo obrovského škrtiče páteř složená až ze tří stovek obratlů. Pečlivým srovnáváním nalezených fosilií s kostrami dnešních hadů dokážou paleontologové zjistit, kde na dávno rozpadlé páteři se ten který obratel nacházel. Na první pohled se to může zdát jako tak
trochu nadbytečná práce, má to však jeden doslova obrovský přínos. Vědci díky tomu mohou fosilní obratel srovnat s odpovídajícím obratlem některého ze současných druhů hroznýšů a podle toho odhadnout délku zkamenělého hada. Po propočítání získaných dat před nimi povstal skutečný postrach dávnověku – tvor dlouhý jako Tyrannosaurus. Vážil sice šestkrát méně než druhohorní dravec, pořád by však k jeho zvážení byla zapotřebí váha se stupnicí až do jedné a půl tuny. Američtí paleontologové mezi kostmi našli pozůstatky osmi hadů dlouhých kolem třinácti metrů, takže to ve světě obřích hroznýšů patrně byla poměrně běžná míra. Nevylučují proto ani patnáctimetrové či ještě delší hady. Nejdelší hadi současnosti přitom dorůstají běžněji kolem šesti metrů a téměř desetimetrové exempláře jsou obrovskou vzácností. Při srovnání velikosti sice anakonda velká (Eunectes murinus) s maximální ověřenou délkou něco málo přes devět metrů o necelý metr prohrává s krajtou mřížkovanou, při rozřazování do váhových kategorií je tomu však přesně naopak. S třemi sty kilogramy živé váhy poráží těžkotonážní škrtič svou delší příbuznou hned dvojnásobně. Protože je anakonda příbuzná hroznýšům, je zároveň i vymřelému gigantovi rodu Titanoboa příbuzná více než všechny krajty dohromady. Dokonce žije velmi podobným způsobem života: na kořist číhá v prohřáté vodě amazonských močálů či v blízkosti vody. Vědci při svých výpočtech a odhadech použili anakondu jako živoucí model, který jim pomohl pochopit způsob existence vyhynulého Titanoboa.
KOKTEJL 5/2009
ANAKONDA
Obr z pravěku
27
