Mexický politický systém a jeho proměny od roku 1917 do současnosti

Mexický politický systém a jeho proměny od roku 1917 do současnosti Petra Měšťánková

Tento text si klade za cíl postihnout hlavní proměny mexického politic kého systému a představit jednotlivé etapy jeho vývoje. Zaměřuje se především na období po roce 1917, kdy byla v Mexiku přijata ústava, která se stala základem porevolučního politického řádu. V centru po zornosti bude nedemokratický režim v čele s Institucionální revoluční stranou (PRI, Partido Revolucionario Institucional), neboť právě ona kontrolovala politické dění po většinu 20. století (1929–2000) a zane chala v mexické politice nesmazatelné stopy. Díky ní se Mexiko vyzna čovalo stabilitou nevídanou v jiných latinskoamerických zemích, kde naopak často docházelo ke státním převratům. Text postihne i proces demokratizace (1977–2000), jehož postupnost a dlouhodobost byla také v latinskoamerickém kontextu neobvyklá, ale odpovídající charakteru nedemokratického režimu. Od roku 2000 je Mexiko považováno za demo kratickou zemi, závěr proto nastiňuje, jaké problémy komplikují proces demokratické konsolidace.

69

Petra Měšťánková

1. Historické kořeny mexického politického systému

Mexický politický systém se začal samostatně utvářet od roku 1821, kdy byla vyhlášena nezávislost na Španělsku. Španělské zvyky, tradice a hodnoty se ovšem odrazily v podobě nového politického řádu, ať už se jednalo o dominantní postavení exekutivy nebo vztah elit k zákonům (převzetí praxe „Obedezco pero no cumplo“ /Poslouchám, ale nepl ním/). Své stopy zanechal i desetiletý boj za nezávislost, který výrazně posílil společenské postavení armády, jež začala aktivně zasahovat do politiky. Nezávislost přinesla především výměnu vládnoucí elity, nedošlo ovšem ke změně hospodářské a sociální struktury společnosti. Z hlediska for my vlády Mexiko nejprve prošlo krátkou existencí císařství, než byla v roce 1824 vyhlášena republika a zaveden prezidentský systém po vzo ru USA. Nicméně jednotlivé vlády nedokázaly konsolidovat nový stát, naopak zde panoval chaos, docházelo k častým konfliktům, a to jak uvnitř státu, tak i se zahraničím (blíže Kašpar – Mánková 1999, 175–191). Na politické scéně se objevil nový typ vůdce – caudillo. Nejznámějším byl gen. Antonio López de Santa Anna, který s přestávkami ovládal mexic kou politiku až do 50. let 19. století. Nicméně tento caudillo nikdy ne měl zájem zůstat dlouhodobě u moci a budovat stát. Jak poznamenává Enrique Krauze, spíše ho „bavilo“ válčit, konspirovat a podnikat dob rodružné výpravy (Krauze 1997, 138). V průběhu 30. a 40. let 19. století se zde zformovaly dvě hlavní politické skupiny – liberálové a konzerva tivci. Ti se lišili v zásadních otázkách podoby nového politického systé mu. Hlavními spornými body bylo postavení církve, kdy liberálové byli pro odluku církve od státu a naopak konzervativci chtěli zachovat spo jení státu a církve; dále vztah mezi centrem a jednotlivými státy, kdy liberálové prosazovali federalismus a konzervativci unitarismus. V ne poslední řadě se lišili v náhledu na nejlepší formu vlády, kdy liberálové byli zastánci republiky, zatímco konzervativci monarchie, ačkoliv byli ochotni akceptovat republiku se silným postavením exekutivy. Neshody mezi nimi často vyústily v tzv. prohlášení proti vládě (pronunciamientos),

Nejbolestnější událostí byla prohra ve válce s USA v letech 1846 až 1848. Mírová smlouva z Guadalupe Hidalgo (1848) připravila zemi o dvě pětiny severního území, za něž dostala zaplaceno 15 milionů dolarů. 70

Mexický politický systém a jeho proměny od roku 1917 do současnosti

což mělo za následek politickou nestabilitu a střídání vlád (Ai Camp 2003, 32–33, Krauze 1997, 132–151). Liberálové se prosadili v období tzv. Reformy (1855–1876), která představovala první skutečný pokus o vybudování státu. Liberální před stavy byly vyjádřeny v ústavě z roku 1857, která přenášela centrum moci do kongresu při zachování základních rysů prezidentského systému. Byla zavedena odluka církve od státu a vydáno několik proticírkevních a proti armádních zákonů. Liberálové ale museli čelit silné opozici konzerva tivních sil, která nejprve vyústila v tzv. válku o reformu (1857–1861) a později ve francouzskou intervenci (1861–1867). Konflikt mezi libe rály a konzervativci skončil v roce 1867, kdy padl konzervativní projekt monarchie v čele s Maxmiliánem Habsburským. Následující vývoj již plně ovládli liberálové, mezi nimiž se rozhořel další boj o moc. Vítězně z něj vyšel gen. Porfirio Díaz, který v roce 1876 provedl státní převrat a zavedl v zemi osobní diktaturu trvající až do roku 1911 (tzv. porfiriato). Hodnocení vlády Porfiria Díaze bývá rozporuplné. Na jedné straně se země stabilizovala a modernizovala. Na druhé straně pokrok šel na úkor politické svobody a práv občanů. Vlády se ujali tzv. científicos – umírnění liberální politikové vyznávající myšlenky pozitivismu. Díaz a je ho přívrženci absolutně kontrolovali politický systém, v němž se sice pravidelně konaly volby, ale vítězili v nich jen kandidáti podporovaní donem Porfiriem, který sám byl opakovaně volen prezidentem. Hori zontální a vertikální dělba moci byla překryta dominancí exekutivy. Opo zice neměla žádnou legální možnost se prosadit. Právě rigidita režimu podpořila násilné svržení Díaze a vypuknutí občanské války označova né jako mexická revoluce (Ai Camp 2003, 35–40, Skidmore – Smith 2001, 224–226). Mexická revoluce byla bezpochyby přelomovou událostí v moder ních dějinách země. Zanechala po sobě krvavé memento – i když se odhady různí, pravděpodobně přišlo o život přes jeden milion osob (Ai Camp 2003, 40). Proti Díazovu režimu se vytvořila široká koalice růz norodých sil zastřešených osobností Francisca I. Madera, vůdce liberálů požadujících zákaz znovuzvolení prezidenta a efektivní volební právo. Vedle nich tvořili silnou skupinu zapatisté a villisté prosazující agrární a sociální reformy. Toto nesourodé hnutí pojil především zájem na od chodu dona Porfiria, což se také stalo v květnu 1911. V listopadu téhož roku pak Francisco I. Madero vyhrál prezidentské volby. Brzy se ale jed nota hnutí rozpadla v důsledku odlišných zájmů a preferencí jednotlivých aktérů. Maderova vláda se soustředila na politickou reformu, agrární 71


a sociální reformy považovala za druhotné. V listopadu 1911 Emiliano Zapata stáhl uznání Maderovy vlády a následně se v zemi rozpoutala občanská válka (Ai Camp 2003, 41, Skidmore – Smith 2001, 227–230). V ní padl za oběť sám Madero, který byl v roce 1913 zavražděn gen. Victorianem Huertou. Huerta byl svržen v roce 1914 silami zapatistů, villistů a tzv. konstitucionalistů, vedených Venustianem Carranzou. Přes pokus o dohodu se mezi nimi rozhořel boj o moc. V něm byli konstitu cionalisté úspěšnější a V. Carranza usedl do prezidentského křesla v ro ce 1915. Zapatisté a villisté byli zatlačeni do svých bašt – státu Morelos a Chihuahua.

2. Ústavní zakotvení současného politického systému

Zásadním počinem V. Carranzy bylo svolání ústavodárného shromáž dění, které zasedalo ve městě Querétaro od listopadu 1916 do února 1917. Výsledkem bylo přijetí ústavy, jež je považována za základ pore volučního politického řádu a po mnoha reformách platí dodnes. Na její přípravě se mohli podílet jen přívrženci konstitucionalistů, zapatisté a vil listé byli z účasti vyloučeni. Z hlediska formy vlády bylo podstatné, že ústava opět zavedla čistě prezidentský systém, ovšem s vyváženým systémem brzd a protivah. Prezidentovo postavení posílila přímá volba na základě prostého většino vého systému. Délka mandátu byla stanovena na čtyři roky. Prezident nemohl být znovuzvolen, čímž byl naplněn jeden z hlavních revoluč ních požadavků. Posílila se prezidentova role v legislativním procesu, především jeho pravomoc vetovat zákony, na druhé straně nezískal legis lativní pravomoc vydávat dekrety, až na určité výjimky. Tato pravomoc na něj ale mohla být delegována ze strany kongresu při splnění pod mínky, že v zemi nastane výjimečný stav (čl. 29 ústavy). Tohoto článku Skupina, která zůstala věrná Maderově, čili ústavní, vládě. Nakonec došlo k eliminaci obou vůdců – Emiliano Zapata byl zavražděn v roce 1919 a Pancho Villa v roce 1923. K prodloužení funkčního období prezidenta na šest let došlo až ústavní reformou z roku 1927. 72


se pak v budoucnosti často využívalo. Co se týče kongresu, zůstalo zacho váno rozdělení na dvě komory – Poslaneckou sněmovnu (PS) a Senát. Poslanci a senátoři byli voleni přímo občany na základě prostého větši nového systému v jednomandátových obvodech. Délka mandátu po slanců byla stanovena na dva roky a senátorů na čtyři roky a původně mohli být voleni opětovně (blíže Carpizo 2003). Ústava přinesla významné změny v agrární, sociální a církevní otázce, o kterých se na ústavodárném shromáždění diskutovalo nejvíce. Řešení agrární otázky, hlavního požadavku zapatistů, bylo zakotveno v čl. 27 ústavy, který zavedl národní vlastnictví přírodních zdrojů. Čl. 123 řešil otázku sociální, hlavní požadavek villistů, a byla v něm zakotvena větši na moderních sociálních práv občanů. Vztah mezi státem a církví řešil čl. 130, podle něhož nejenže církev ztratila právní subjektivitu a bylo zavedeno sekularizované školství, ale byly rovněž zakázány náboženské řády, kněžím nebyla přiznána ani některá individuální práva jako aktivní a pasivní volební právo. Církevní majetek přešel do rukou státu a církvi bylo zakázáno vměšovat se do politických záležitostí (Blidstein 2000, 72). Ústava celkově posílila roli státu ve společnosti, především v pláno vání a řízení hospodářství a v přerozdělování národního bohatství. I přes její přijetí panovala v zemi nestabilita a docházelo k násilným konfliktům. Východiskem z permanentní politické krize se ukázalo být až založení „revoluční“ strany na konci 20. let, která ovládla politický, hospodářský a společenský život země.

3. Ustavení Národní revoluční strany a etablování nedemokratického režimu

Na počátku března 1929 byla založena Národní revoluční strana (PNR, Partido Nacional Revolucionario), a to symbolicky ve městě Querétaro. Došlo k tomu po období nestability a tvrdého boje o moc uvnitř tábo ra vítězů revoluce. Ve 20. letech se ukázala jako zvláště problematická otázka nástupnictví, která vedla k násilným střetům mezi kandidáty v pre zidentských volbách. I přes zákaz znovuzvolení prezidenta, který měl chránit zemi před návratem k osobní diktatuře, přetrvával v mexické politice caudillismus a s ním i ambice zůstat u moci co nejdéle. Hlavními osobnostmi 20. let byl Álvaro Obregón (prezident v letech 1920–1924) 73


a Plutarco Elías Calles (prezident v letech 1924–1928). V roce 1926 do šlo k uvolnění zákazu znovuzvolení, když poslanci a senátoři schválili ústavní reformu zakazující jen okamžité znovuzvolení prezidenta. To znamenalo, že po uplynutí jednoho mezidobí bude moci bývalý prezi dent opět kandidovat. A tak se i stalo v roce 1928, kdy se jako kandidát prezentoval Á. Obregón. Nicméně ani tyto volby se neobešly bez násilí. V jejich průběhu byli zavražděni hlavní opoziční kandidáti a tento osud se nakonec nevyhnul ani vítězi voleb Obregónovi. Po jeho smrti se úplný zákaz znovuzvolení prezidenta stal nezpo chybnitelným principem mexické politiky. Plutarco E. Calles následně inicioval založení jedné strany, která měla problém nástupnictví vyřešit a zamezit dalším násilným střetům o moc. Představil ji jako organizaci, která by spojila všechny revoluční skupiny a stala se skutečnou oporou vlády. Juan Molinar Horcasitas shrnuje účel strany následovně: „PNR byla založena jako nástroj koordinace mezi vítězi revoluce, různými frak cemi a klikami. Měla usnadnit a kontrolovat vnitřní politické boje a zajistit pravidelnou obměnu politických vůdců.“ (Molinar Horcasitas 1996, 138) PNR se stala klíčovou součástí nového režimu, který se etabloval v letech 1929 až 1946. V tomto období se strana dvakrát reformovala a změnila svůj název – v roce 1938 na Stranu mexické revoluce (PRM, Partido de la Revolución Mexicana) a nakonec v roce 1946 na Instituci onální revoluční stranu (PRI, Partido Revolucionario Institucional). Pro konsolidaci režimu bylo podstatné, že si vládnoucí politická elita doká zala podřídit významné aktéry, kteří mohli vytvořit alternativní centrum moci. Jednalo se o kongres, armádu, církev a guvernéry. 3.1 Kongres

V roce 1933 byly prosazeny dvě reformy – ústavy a stranických stanov, v jejichž důsledku došlo ke sjednocení PNR a posílení disciplinovanosti jejích členů. Ústavní reforma zakázala okamžité znovuzvolení zastupi telů na všech úrovních (federální, státní a okresní). Zároveň s tím byl prodloužen mandát poslance na tři roky a senátora na šest let. Reforma Ve skutečnosti Calles ovládal mexickou politiku až do roku 1934 – tzv. ob dobí Maximata. Jednalo se o reformu, která také opětovně zavedla úplný zákaz znovuzvo lení prezidenta a guvernérů států. 74


stanov zavedla individuální členství ve straně, která byla do té doby kon federací nezávislých politických subjektů. Jejím důsledkem byl zánik většiny tehdejších politických stran, jejichž členové přešli do PNR. Obě reformy se staly zásadním nástrojem kontroly stranického vedení nad zastupiteli za PNR, neboť právě to rozhodovalo o nominacích, a tudíž o jejich další politické kariéře. Během funkčního období prezidenta Láza ra Cárdenase (1934–1940) ovládl výkonný výbor strany, a tím i nomi nační proces, prezident. Loajalita poslanců a senátorů k prezidentovi se tak maximalizovala a na dlouhé období transformovala kongres v jen formálního potvrzovatele prezidentových záměrů (Nacif Hernández 1997, 118–121, Weldon 1997, 246–249). 3.2 Armáda

Armáda se během mexické revoluce opětovně stala významným poli tickým aktérem. Byla to také instituce, která odčerpávala značnou část ku ze státního rozpočtu. Ještě v roce 1925 šlo na armádu 44 % státního rozpočtu (González Casanova 1967, 51). Již Obregón a Calles podnikli kroky k omezení vlivu armády, její úplnou pacifikaci ale přineslo až za ložení PNR. Lázaro Cárdenas prosadil reorganizaci strany v roce 1938, při níž byla rozdělena na sektory a jeden z nich byl vyčleněn právě armá dě. Během mandátu prezidenta Manuela Ávily Camacha (1940–1946) byl tento sektor zrušen, což pozici armády dále oslabilo. Začleněním do strany byla armáda podřízena civilní kontrole, prezidenti mohli počí tat s její naprostou loajalitou, což bylo mezi latinskoamerickými zeměmi neobvyklé (blíže González Casanova 1967, 50–52). 3.3 Církev

Postavení církve bylo po skončení revoluce problematické. Zatímco poli tika V. Carranzy a Á. Obregóna byla poměrně umírněná, P. E. Calles zaujal k církvi nekompromisní postoj. V roce 1926 byl vydán tzv. Calle sův zákon (Ley Calles), jenž stanovil sankce pro ty, kteří by nedodržovali ustanovení čl. 130. V reakci na něj mexický arcibiskup zastavil vykoná vání náboženských obřadů a zároveň s tím katolíci povstali proti státu (tzv. válka cristeros v letech 1926–1929). Dlouhé trvání konfliktu uka zovalo na pat mezi oběma stranami. V roce 1929 proto vláda Emilia 75


Portes Gila nabídla církvi dohodu – vláda nebude zasahovat do duchov ních záležitostí církve a církev nebude zasahovat do politických záležitostí. Dohodnutý modus vivendi trval až do 80. let (Chand 2000, 156–159). 3.4 Guvernéři

Třetím významným centrem moci byli guvernéři a regionální kasikové. Během revoluce se rozvolnily vztahy mezi centrem a státy v protikladu k centralizaci za vlády Porfiria Díaze. Státy se přirozeně nechtěly nově nabyté svobody vzdát, zatímco centrum se snažilo konsolidovat svoji ústřední roli v budování nového státu. Situace ve státech byla v té době nestabilní a v podstatě kopírovala úroveň federální. Á. Obregón a P. E. Calles sice zasahovali do regionálních bojů, ale výrazně nezakro čili proti vlivu regionálních kasiků. Teprve za Lázara Cárdenase se vláda cíleně snažila centralizovat stát, což s sebou neslo i omezení moci těch to regionálních vůdců. V letech 1935 a 1936 Cárdenas dosáhl odvolání 14 guvernérů a místo nich dosadil loajální politiky. Až do funkčního období Carlose Salinase de Gortari (1988–1994), který zapříčinil rezig naci 17 guvernérů, se jednalo o nejvyšší počet odchodů v období vlády PRI (Krauze 1987, 100, Weldon 1997, 253–254).

4. Fungování politického systému v klasickém období nedemokratického režimu (1946–1977)

Giovanni Sartori označil PRI za hegemonickou stranu a mexický stra nický systém za nesoutěživý. V takovém systému vládnoucí strana nepři pouští svobodnou soutěž, i když se zde mohou pravidelně konat volby. Jsou povoleny jiné opoziční strany, ale ty nemají reálnou šanci ve vol bách uspět (jde o tzv. strany druhého řádu). Střídání u moci je tudíž nemožné (Sartori 1994, 275–287). Odtud se odvozuje kategorie nede mokratického režimu s hegemonickou stranou. V mexickém případě hlavními pilíři režimu byly: (a) kontrola volebního procesu a opozice (b) dominantní postavení prezidenta (c) vazba zájmových organizací na PRI. 76


4.1 Kontrola volebního procesu a opozice

PNR/PRI dokázala koncentrovat většinu tehdejších politických sil, opo zice vůči ní byla slabá a roztříštěná. Svoji pozici hegemonické strany si pojistila kontrolou volebního procesu. Volby byly pro režim důležité, neboť pravidelně potvrzovaly jeho legitimitu. Formálně byl také napl něn jeden z hlavních revolučních požadavků – efektivní volební právo. Podpora PRI byla masová, neboť mnoho obyvatel ji považovalo za je dinou sílu schopnou účinně vládnout a spojovalo s ní rozvoj a moder nizaci země. PRI tak pravidelně dosahovala ústavní většiny v kongresu (Magaloni 2006, 7–10). Organizace a průběh voleb byly upraveny zákonem z roku 1946. Po prvé byla zavedena povinnost registrace politických stran, aby se mohly účastnit voleb. Rozhodovalo o ní ministerstvo vnitra, které ji mohlo kdykoli zrušit. V jeho rámci byla ustavena Federální volební komise (CFE, Comisión Federal Electoral), která dohlížela na volební proces (Klesner 1997). Volební zákon byl namířen především proti vnitřní opo zici, která byla zpočátku pro režim důležitější než vnější opozice. Vnitřní opozice se formovala kolem silných osobností, jež hodlaly kandidovat na prezidenta, ale nebyly podpořeny odcházejícím prezidentem a stra nou jako celkem. Projevila se v prezidentských volbách v roce 1940, 1946 a 1952, nicméně se ukázalo, že tito kandidáti nemají proti vládnímu kandidátovi žádnou šanci uspět. Vystoupení proti PRI pro ně zname nalo de facto konec politické kariéry (Magaloni, 2006, 44–50). Co se týče vnější opozice, neměla hegemonická strana prakticky žád ného reálného konkurenta. Volební zákon z roku 1946 jí navíc umožnil opozici kontrolovat, resp. vybrat si, kterým stranám bude udělena regis trace a kterým ne. Nejvýznamnější opoziční stranou byla Strana národ ní akce (PAN, Partido Acción Nacional) založená v roce 1939 (blíže k PAN Loaeza, 1999). Organizačně ale byla velmi slabá a nedokázala PAN založil Manuel Goméz Morin v reakci na levicovou politiku Lázara Cárdenase. Významnou roli při jejím vzniku sehrála katolická církev a stáli za ní i někteří podnikatelé, kteří odmítali státní zásahy do hospodářství. První zastoupení v PS získala v roce 1946. Její původní strategií ve vztahu k PRI bylo způsobit její vnitřní rozdělení, proto až do 50. let podporovala v prezidentských volbách disidenty z PRI. V 50. letech PAN přehodnotila svůj vztah k vládnoucí straně a přijala roli loajální opozice s cílem postup ně reformovat politický režim. 77


navázat vztah se širšími vrstvami společnosti. PAN získala registraci a vedle ní i dvě malé levicové strany – Socialistická lidová strana (PPS, Partido Popular Socialista) a Autentická strana mexické revoluce (PARM, Partido Auténtico de la Revolución Mexicana). PPS a PARM nebyly ovšem více než satelity PRI, spolu s PAN měly zastoupení v PS, ve státních zákonodárných sborech a okresních zastupitelstvech, pravidel ně se účastnily voleb a vysílaly své zástupce do volebních komisí. Do roku 1979 se jednalo o jediné legalizované opoziční subjekty. Význam PPS a PARM postupně klesal s rostoucí soutěživostí voleb, PAN se naopak dokázala prosadit. 4.2 Dominantní postavení exekutivy

Charakteristickým rysem nedemokratického režimu byla absolutní do minance exekutivy. Hyperprezidencialismus vyplýval z dané politické konstelace, resp. z hegemonické pozice PRI. Prezident měl kromě for málních pravomocí i neformální – tzv. mimoústavní pravomoci (poderes metaconstitucionales). Ty zahrnovaly: (a) Faktickou kontrolu strany a nominačního procesu: prezident kon troloval jmenování předsedy výkonného výboru strany, nominace lídrů jednotlivých sektorů (s výjimkou dělnického sektoru), nominace kandi dátů na místa poslanců, senátorů či guvernérů. Podle Javiera Hurtada faktické vedení prezidenta ve straně sice posílilo efektivitu vládnutí, ale na druhé straně vedla absolutní disciplinovanost k tomu, že se nikdo neodvážil prezidentovi vzdorovat. Ze strany tudíž zmizela reflexe a al ternativní názory, což v konečném důsledku snížilo schopnost PRI fle xibilně reagovat na společenské změny (Hurtado 2001, 191–192). (b) Pravomoc jmenovat svého nástupce: tato pravomoc civilizovala boj o moc a vedla k pravidelnému předávání moci a formální obměně politických elit. Proces jmenování se stal určitým rituálem mexické po litiky a byl spojen s pojmy „tapado“ a „dedazo“. První z nich vyjadřoval PPS založil v roce 1948 Vicente Lombardo Toledano v reakci na pravicovou politiku Miguela Alemána. Zahrnula různé marxistické skupiny, levicové intelektuály (např. David Álfaro Siqueiros a José Revueltas) a významné odboráře (např. Valentín Campa). PARM byla založena v roce 1952 armádními špičkami s podporou prezi denta Adolfa Ruize Cortinese. 78


tajnost nominačního procesu a druhý samotný moment určení nástupce. Po oficiálním oznámení kandidatury se budoucí prezident musel vymezit vůči odcházejícímu. Toto distancování se patřilo k dalším neformálním pravidlům a bylo považováno za důkaz politické renovace (Hurtado 2001, 207–222). (c) Pravomoc jmenovat a odvolávat guvernéry: prezident mohl jme novat kandidáty na guvernéry, kteří do 80. let bez problémů vyhrávali volby. Jednalo se o osoby prezidentovi loajální, skrze něž mohl kontro lovat vývoj v jednotlivých státech. Pokud se daný guvernér znelíbil centru, prezident ho mohl odvolat, což byla také jeho neformální pravomoc. Hovoří se proto o existenci tzv. centralizovaného federalismu. Guvernéři byli de facto kopií prezidenta na státní úrovni, ale nemohli se postavit jeho vůli, neboť by to znamenalo konec jejich politické kariéry. K to mu je potřeba dodat, že mimo federální strukturu stál Federální distrikt (D. F.), nejlidnatější oblast a hospodářské centrum země. Ústavní refor ma z roku 1928 zrušila samosprávu na území D. F. a správa hlavního města přešla přímo pod exekutivu. Správce D. F. byl jmenován a odvo láván prezidentem, a to bez jakýchkoliv omezení (Carpizo 2003, 166– 168, 197–198). Dominantní postavení prezidenta se projevovalo v naprosté servil nosti kongresu, podřízení moci soudní i jednotlivých guvernérů. Jorge Carpizo přirovnával postavení prezidenta k pozici diktátora. Za významný považoval i psychologický faktor, kdy občané bez větších pochybností přijímali jeho autoritu. Jediným podstatným omezením bylo šestileté funkční období a zákaz znovuzvolení. V důsledku toho se prezidenti pravidelně střídali, předávali si moc bez násilí, čímž zajišťovali stabilitu a kontinuitu režimu (Carpizo 2003, 25–26). 4.3 Vazba zájmových organizací na PRI

PNR byla zpočátku konstituována jako strana politické elity bez vazby na lidové vrstvy, které politici chápali spíše jen jako nástroj nutný pro jejich volební vítězství. Vlády sice spolupracovaly ve 20. letech s odbory – zejména s Mexickou regionální dělnickou konfederací (CROM, Con federación Regional Obrera Mexicana), nicméně tyto vazby nebyly stálé. Vztahy s agrárními ligami reprezentujícími zájmy rolníků byly naprosto upozaděné, protože ani Obregónova, ani Callesova vláda nechtěla příliš zasahovat do struktury pozemkového vlastnictví. K obratu došlo teprve 79


ze vlády Lázara Cárdenase, který své mocenské postavení opřel právě o podporu odborů a rolnických organizací. Zasazoval se za jejich sjed nocení, ovšem pod kontrolou státu. Vláda proto podpořila založení Kon federace mexických pracujících (CTM, Confederación de Trabajadores de México) v roce 1936. O dva roky později Cárdenas přímo inicioval spojení agrárních lig do Národní konfederace rolníků (CNC, Confedera ción Nacional Campesina). V roce 1938 pak prosadil reorganizaci strany a vznik tzv. sektorů reprezentujících určitý zájem. Konkrétně se jednalo o sektor rolnický, dělnický, armádní a lidový (Carbonell 2002, 38–40, Middlebrook 1995, 87–95). Tímto Cárdenas sjednotil hlavní zájmové organizace pod kontrolou strany, resp. prezidenta. Mezi vládou, stranou a zájmovými organizacemi byla vybudována složitá síť vztahů, která se do 80. let prakticky nezmě nila. Byla založena na státní finanční podpoře, klientelismu a korupci. Vedoucím špičkám těchto organizací režim poskytoval vysoké posty ve státní správě, místa poslanců a senátorů či guvernérů států a napojení na státní zdroje. Vláda chránila oficiální organizace i zákonnými opat řeními, která jim umožnila monopolizovat reprezentaci zájmů. Zájmo vé organizace se ale tímto staly plně závislé na státu a ztratily značnou část síly pro skutečné prosazování svých zájmů. Pro režim byla důležitá jejich schopnost mobilizovat voliče, a to zvláště v městských a průmys lových oblastech. Pomohly také vládě implementovat zásadní hospo dářské reformy, a to jak zavedení ekonomického modelu ISI (industria lización por sustitución de importaciones, industrializace náhradou za dovoz)10 ve 30. letech, tak i neoliberální hospodářské reformy v 80. letech (Middlebrook 1995, 153–155).

10 Tento ekonomický model byl od 30. let 20. století zaváděn v mnoha latin skoamerických zemích v reakci na světovou hospodářskou krizi. Byl zalo žen na silné intervenční roli státu v hospodářství, tj. znárodnění klíčových hospodářských odvětví při ponechání prostoru pro soukromé podnikání, ochranářských opatřeních pro domácí průmysl a masivní industrializaci. Výsledkem měla být ekonomická soběstačnost. 80


5. Transformace politického systému v průběhu procesu demokratizace (1977–2000)

V letech 1977 až 2000 probíhal v zemi proces demokratizace, který byl založený na volebních reformách. Proč přistoupila PRI na reformu pra videl hry, které její pozici znevýhodňovaly? Nutno nejprve uvést, že vláda PRI byla v mnoha ohledech úspěšná. Ekonomický model ISI přinášel do určité doby pozitivní výsledky. V letech 1933 až 1981 průměrně do sahoval růst HDP 6 % ročně (tzv. mexický zázrak) (Magaloni 2006, 83). V důsledku ekonomického rozvoje se Mexiko proměnilo ze země zao stalé, agrární, s nevzdělaným obyvatelstvem, v jednu z nejvyspělejších rozvojových zemí, zemi industrializovanou a s poměrně vysoce vzdě laným obyvatelstvem, které se soustředilo ve velkých městech. Právě tato společenská proměna podpořila otevření režimu (Carbonell 2002, 118–120). Vážná politická krize postihla režim v roce 1968. V létě toho roku ovládly hlavní město studentské nepokoje, a to v době příprav olympij ských her, které měly být vůbec první v latinskoamerické zemi. Snaha ukázat se světu a nepřipustit žádné problémy ovlivnila vládní rozhod nutí o násilném potlačení protestů. Dne 2. října 1968 došlo k masakru demonstrantů na Plaza de las Tres Culturas v hlavním městě. Vláda ale podcenila dopad represe, neboť ta se promítla do krize důvěry ve vlád noucí stranu. Situace se v 70. letech nezlepšila, objevily se levicové gerily, proti nimž vláda vedla represivní kampaň (tzv. guerra sucia). Země se také potýkala s hospodářskými problémy a vláda si začala více půjčovat v zahraničí. Krizi důvěry umocnily prezidentské volby v roce 1976, které vyhrál kandidát PRI José López Portillo (1976–1982) bez opozice. Jeho zvolení tudíž nebylo považováno za zcela legitimní a prezident mu sel hledat způsoby jak obnovit důvěru v PRI (Zubek – Gentleman 1994, 338–339). Cestou bylo otevření politického systému, ke kterému došlo na zákla dě několika volebních reforem přijatých v letech 1977 až 1996. Otevření ale mělo být pouze takové, které by neohrozilo postavení vládnoucí stra ny. Opozici se usnadnil zisk poslaneckého mandátu zavedením smíšené ho volebního systému. Měla totiž větší šanci uspět ve vícemandátových obvodech volených proporčně než v jednomandátových obvodech vole ných prostým většinovým systémem, který zvýhodňoval vládnoucí stranu. Volební reformy také postupně zvyšovaly rovnost politických stran ve volebním procesu díky usnadnění přístupu do médií a zavedení veřejného 81


financování politických stran. Mírně se zvyšovala i transparentnost vo lebního procesu, ovšem teprve založení Federálního volebního institutu (IFE, Instituto Federal Electoral) zaručilo objektivní volební výsledky. Shrnutí hlavních volebních reforem viz v tabulce. V 80. letech vstoupila do hry hospodářská krize, která vedla k imple mentaci tvrdých reforem v duchu neoliberalismu, což omezilo roli státu v hospodářství a způsobilo vnitřní rozkol v PRI, který vyústil v odtržení levicového křídla – tzv. Demokratického proudu (CD, Corriente demo crática) v roce 1987. Posílily opoziční strany, zejména PAN, která začala vítězit v obecních volbách ve státech západního a severního Mexika, což vzbudilo v PRI obavy z dominového efektu. Cestou jak zabránit vze stupu opozice se staly volební podvody. V roce 1986 byl také přijat voleb ní zákon, jehož hlavním prvkem se stala tzv. klauzule vládnutí (cláusula de gobernabilidad), která umožňovala PRI získat absolutní většinu man dátů v PS, i když tomu neodpovídala její volební podpora. Právě klau zule vládnutí se v následujících letech ukázala být zásadní pro udržení dominance PRI v PS. K výraznému oslabení PRI došlo ve federálních volbách v roce 1988. V boji o post prezidenta se střetl kandidát PRI Carlos Salinas de Gortari s Cuauhtémocem Cárdenasem, kterého podpořilo levicové uskupení Národní demokratická fronta (FDN, Frente Democrático Nacional).11 Známou skutečností je, že prezidentské volby provázel volební pod vod, který znovu otřásl důvěrou ve vládnoucí stranu12 (Magaloni 2006, 239–241). Volby také vedly k tomu, že PRI poprvé ztratila ústavní většinu v PS, což znamenalo, že musela hledat koaliční partnery pro prosazení zamýšlených reforem. Hlavním koaličním partnerem se stala PAN, kterou s PRI pojil podobný postoj k řešení hospodářských problémů. PAN si za svou podporu prosadila další volební reformu v roce 1990. Ta na jedné straně zachovávala klauzuli vládnutí, ale na druhé straně ustavila 11 Hlavní silou FDN byl Demokratický proud. 12 V okamžiku, kdy podle prvních výsledků voleb měl zvítězit C. Cárdenas, PRI ohlásila technickou závadu sčítacího systému. Podle vzpomínek Migu ela de la Madrid byl v prvních výsledcích, které přicházely hlavně z měst, C. Cárdenas vítězem. Vládnoucí činitelé to nečekali a předčasně vyhlásili vítězství PRI, aby si Cárdenas nenárokoval vítězství. Ve venkovských vo lebních obvodech ale byla dominantní PRI. Je tedy možné, že by tehdy PRI vyhrála i bez volebního podvodu. Rozsah volebního podvodu nebyl nikdy znám, protože PRI a PAN odhlasovaly spálení volebních lístků. 82


Rok přijetí

Zisk mandátu opozicí

Zvýšení počtu senátorů ze 64 na 128

Zrušení klauzule vládnutí

Posílení klauzule vládnutí

Snížení překážek pro registraci Rozšíření PS Zavedena usta Garance neplaceného strany z cca 200 na 400 novení bránící času v médiích během míst opozičním stra volební kampaně Zavedení smíšeného volebního nám získat většinu systému pro volbu poslanců v PS Rozšíření PS ze Dominantní 400 na 500 míst postavení PRI v PS garantováno tzv. klauzulí vládnutí

Zavedení volebních pravidel usnadňujících zisk senátorské ho mandátu

Zavedení smíšeného volebního systému pro volbu senátorů

Posílení rovnosti politic kých stran v přístupu do médií Právně zakotvena převa ha veřejného financování stran nad soukromým

Mírné posílení rovnosti politických stran v přístu pu do médií Zavedení veřejného fi nancování pol. stran Mírné posílení rovnosti v přístupu politických stran do médií Reforma veřejného financování pol. stran Zvýšení rovnosti v pří stupu politických stran do médií Zavedena kontrola fi nancování pol. stran a zákaz finančních darů od stanovených subjektů Zavedení stropů na výdaje ve volební kampani

Změna počtu Garance domi- Rovnost politických poslanců či nantního stran senátorů postavení PRI v kongresu

Rozšířena škála volebních podvodů

IFE a TFE získaly nezávis lost, vyloučen vliv exekutivy

Posílení autonomie IFE – získal pravomoc potvrzovat výsledky voleb

Mírné posílení transparent nosti povolením přístupu nezávislých pozorovatelů k volbám

Silné posílení transparent nosti ustavením Federálního volebního institutu (IFE) a Federálního volebního soudu (TFE)

Ustavení Soudního dvora pro volební spory (TRICOEL), jeho rozsudky ale mohly být přehlasovány volebními kolegii PS a Senátu

Mírné posílení role Nejvyš šího soudního dvora při rozhodování volebních sporů

Transparentnost voleb

Tabulka 1: Přehled hlavních aspektů nejvýznamnějších volebních reforem přijatých v letech 1977 až 1996 Název zákona

Ley Federal de Organizaciones 1977 Políticas y Procesos Electorales (LOPPE)/ Federální zákon o politických organizacích a volebních procesech Código Federal Electoral 1986 (CFE)/Federální volební zákoník

Código Federal de Instituciones 1990 y Procedimientos Electorales (COFIPE)/Federální zákoník o volebních institucích a procesech

1994

1993

Reforma COFIPE

1996

Reforma COFIPE

Reforma COFIPE

Ztížení pravidel pro registraci politické strany

Zdroj: Vypracováno autorkou. Jednotlivé volební reformy viz Diario Oficial.

83


IFE jako zvláštní těleso pro organizaci a kontrolu voleb. Proti průběhu voleb, volebním výsledkům i rozhodnutím IFE se politické strany mohly odvolat k Federálnímu volebnímu soudu (Tribunal Federal Electoral, TFE), který byl definován jako autonomní orgán moci soudní. Exeku tiva si ale zachovala vliv v obou institucích (Eisenstadt 2004, 44–46). Demokratizaci režimu uspíšily události roku 1994, a to konflikt mezi vládou a EZLN v Chiapasu a zavraždění Luise Donalda Colosia, kandi dáta na prezidenta za PRI. Pod jejich vlivem PRI začala jednat s opozicí, aby dosáhla stability v zemi. Všechny strany se zavázaly, že ve volebním boji nepoužijí násilí, a byly přijaty další volební reformy (viz tabulku). Federální volby v roce 1994 jsou tak mnohými odborníky považovány za transparentní a objektivní, i když v nich zvítězil kandidát za PRI Er nesto Zedillo. Nedošlo ale ke stabilizaci situace, a tak PRI znovu začala vyjednávat s opozicí. Výsledkem jednání se stala další volební reforma (z roku 1996), která odstranila všechny nedemokratické praktiky z vo lebního procesu. Vláda ztratila kontrolu nad IFE a TFE a byla zrušena klauzule vládnutí. Opozici se usnadnil zisk senátorského křesla zavede ním smíšeného volebního systému. Ústavní reformou byla také umož něna přímá volba primátora D. F. (Eisenstadt 2004, 48–51). Tato reforma byla platná pro volby do kongresu v roce 1997, které se staly mezníkem mexického přechodu k demokracii. Poprvé v nich PRI ztratila absolutní většinu v dolní komoře a ústavní většinu v horní komoře kongresu. Významně posílila PAN i levicová Strana demokra tické revoluce (PRD, Partido de la Revolución Democrática).13 Opoziční strany také vyhrály několik guvernérských voleb. Lídr PRD Cuauhtémoc Cárdenas pak v roce 1997 zvítězil ve volbách o post primátora D. F. V důsledku zvýšení soutěživosti politického systému se začaly hroutit pilíře nedemokratického režimu – PRI ztratila svou hegemonickou pozici, oslabilo se postavení prezidenta, který postupně přišel o své mimoústav ní pravomoci, opětovně se rozvolnily vztahy mezi centrem a státy, i když ty jsou stále finančně závislé na centru. Rozpadla se také kdysi pevná aliance mezi PRI a zájmovými organizacemi, zejména odbory. Od 80. let naopak vzrostl vliv podnikatelských kruhů na rozhodování v zemi. V souvislosti s procesem demokratizace došlo také k nárůstu počtu nevládních organizací a posílení role občanského sektoru. Určitým mez 13 PRD byla založena v roce 1989 několika levicovými subjekty, které byly předtím součástí FDN. 84


níkem bylo zemětřesení v hlavním městě v roce 1985 a neschopnost vlády účinně jednat. Vládu naopak do značné míry nahradila spontánní občanská organizace pomoci potřebným. Od té doby se začaly množit nevládní organizace různého zaměření od lidských práv přes ochranu životního prostředí po sousedská sdružení. Mnohé z nich jsou podpo rované, i finančně, ze zahraničí, což zvyšuje jejich nezávislost na státu. V latinskoamerickém prostředí se mexická občanská společnost řadí k těm silnějším a vyspělejším, při srovnání s vyspělými zeměmi pře konává i některé evropské státy, např. Itálii či Španělsko (Levy – Bruhn – Zebadúa 2006, 68–73).

6. Místo závěru

Proces demokratizace byl završen vítězstvím opozičního kandidáta – Vicenteho Foxe Quesada (PAN) – v prezidentských volbách v roce 2000. Od tohoto okamžiku je Mexiko považované za demokratickou zemi především proto, že zde probíhají svobodné a transparentní volby. Existují zde ale i mnohé problémy, které významně komplikují konso lidaci demokracie. V politické rovině je třeba zdůraznit nedostatek od povědnosti politických elit, které si zvykly na to, že nemusí občanům „skládat účty“. Politické elity jsou do značné míry odtržené od života a požadavků většiny společnosti. Pro politickou kariéru jsou stále více rozhodující osobní známosti než práce pro voliče. Korupce zůstává pal čivým problémem a boj proti ní bývá využíván spíše jako nástroj k od stranění politických protivníků. Na druhé straně rostoucí síla občanské společnosti tlačí na politické elity, aby změnily své chování. Mění se i přístup občanů k politickému systému. Mexičané sice stále zůstávají spíše pasivními pozorovateli, ale zvyšuje se jejich zájem o věci veřejné a postupně opadávají obavy otevřeně projevit svůj názor (blíže Levy – Bruhn – Zebadúa 2006, 127–131). Političtí aktéři mají také problémy s akceptováním demokratických pravidel hry. To se projevilo například během federálních voleb v roce 2006, kdy neúspěšný kandidát na post prezidenta, Andrés Manuel López Obrador, zpochybnil důvěryhodnost IFE a TFE, které zaručují transpa rentnost volebního procesu a objektivní výsledky. Následná mobilizace jeho příznivců situaci v zemi ještě více vyhrotila, vysoká míra polariza 85


ce mezi politickými aktéry přitom neprospívá konsolidaci demokracie. Na rozdíl od jiných nově demokratizovaných zemí si také bývalá vlád noucí strana zachovala poměrně silnou pozici ve společnosti. Předpo vědi, že se PRI rozpadne nebo že postupně upadne její podpora, se nepotvrdily. Po neúspěchu ve federálních volbách v roce 2006 se nao pak PRI renovovala. Ve volbách do PS v roce 2009 se stala nejsilnější stranou a očekává se, že její kandidát na prezidenta bude mít vysoké šance uspět ve volbách v roce 2012. Ustavení demokracie liberálního střihu komplikuje také vysoká soci ální nerovnost a marginalizace některých sociálních skupin (např. do morodého obyvatelstva). Problémem je dále porušování lidských práv a současná velmi špatná bezpečnostní situace kvůli válce vlády s nar kotrafikanty, která odvádí pozornost od nutných hospodářských a soci álních reforem. Svoboda médií je limitovaná a Mexiko nadále zůstává jednou z nejnebezpečnějších zemí pro novináře. Lze tudíž uzavřít, že výsledek demokratické konsolidace je zde stále nejistý.

Bibliografie

AI CAMP, R. 2003: Politics in Mexico. The Democratic Transformation. New York, Oxford: Oxford University Press. BLIDSTEIN, M. 2000: Política y caudillismo en el Congreso Constituyente mexicano de 1917. Mexican Studies. Winter 2000, vol. 16, issue 1, 39–78. CARBONELL, J. 2002: El fin de las certezas autoritarias. México D. F.: UNAM. CARPIZO, J. 2003: El Presidencialismo mexicano. México D. F., Buenos Aires: Siglo veintiuno editores. CHAND, V. K. 2000: Mexico’s Political Awakening. Notre Dame: University of Notre Dame Press. EISENSTADT, T. 2004: Courting Democracy in Mexico. Party Strategies and Electoral Institutions. New York: Cambridge University Press. GONZÁLEZ CASANOVA, P. 1967: La democracia en México. México D. F.: Ediciones Era. HURTADO, J. 2001: El sistema presidencial mexicano. Evolución y perspectivas. México: Universidad de Guadalajara, Fondo de Cultura Económica. KAŠPAR, O. – MÁNKOVÁ, E. 1999: Dějiny Mexika. Praha: Lidové noviny. KLESNER, J. L. 1997: Electoral Reform in Mexico’s Hegemonic Party System: Perpetuation of Priviledge or Democratic Advance?. Cit. [2009-

86


15-05], . KRAUZE, E. 1987: Lázaro Cárdenas. General misionero. México D. F.: Fondo de Cultura Económica. KRAUZE, E. 1997: Mexico. Biography of Power: A History of Modern Mexico, 1810–1996. New York: HarperCollins. LEVY, D. C. – BRUHN, K. – ZEBADÚA, E. 2006: Mexico. Struggle for Democratic Developement. Berkeley, Los Angeles, London: University of California Press. LOAEZA, S. 1999: El Partido Acción Nacional: la larga marcha, 1939–1994. Oposición leal y partido de protesta. México D. F.: Fondo de Cultura Económica. MAGALONI, B. 2006: Voting for Autocracy. Hegemonic Party Survival and its Demise in Mexico. New York: Cambridge University Press. MĚŠŤÁNKOVÁ, P. 2009: Přechod k demokracii v Mexiku. Working Paper no. 1, Právnická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci. Olomouc: Iuridicum Olomoucense. MIDDLEBROOK, K. 1995: The Paradox of Revolution: Labor, the State, and Authoritarianism in Mexico. Baltimore: The John Hopkins University Press. MOLINAR HORCASITAS, J. 1996: Changing the Balance of Power in a Hegemonic Party System: The Case of Mexico. In: Lijphart, A. – Waisman, C. H. (eds.). Institutional Design in New Democracies. Boulder: Westview Press, 137–160. NACIF HERNÁNDEZ, B. 1997: La rotación de cargos legislativos y la evolución del sistema de partidos en México. Política y Gobierno. Primer semestre 1997, vol. 4, issue 1, 115–145. SARTORI, G. 1994: Partidos y sistemas de partidos. Madrid: Editorial Alianza. SKIDMORE, T. E. – SMITH, P. H. 2001: Modern Latin America. New York, Oxford: Oxford University Press. WELDON J. 1997: Political Sources of Presidencialismo in Mexico. In: Shugart, M. S. – Mainwaring, S. (eds.). Presidentialism and Democracy in Latin America. Cambridge: Cambridge University Press, 225–258. ZUBEK, V. – GENTLEMAN, J. 1994: Economic Crisis and the Movement toward Pluralism in Poland and Mexico. Political Science Quarterly. Summer 1994, vol. 109, issue 2, 335–359.

87


Petra Měšťánková (nar. 1981) absolvovala politologii a evropská studia na katedře politologie a evropských studií Univerzity Palackého v Olomouci. Od roku 2007 působí na katedře politologie a společenských věd Právnické fakul ty Univerzity Palackého. V roce 2009 dokončila doktorské studium a obhájila disertační práci na téma proměna postavení mexického prezidenta v procesu demokratizace. Věnuje se výzkumu prezidentských systémů, nedemokratic kých režimů a přechodu k demokracii v zemích Latinské Ameriky, zejména v Mexiku.

Mexican Political System and its Transformations since 1917 until present

This article describes the evolution of Mexican political system, especially since the adoption of the 1917 Constitution. It focuses on the foundation of National Revolutionary Party in 1929 (later renamed the Institutional Revolutionary Party) and its impact on the political system, more concretely on the establishment of non-democratic regime. A great deal of attention is paid to the features of non-democratic regime and to its democratization. Finally, the article then outlines the main problems of democratic consolidation. Keywords:

Mexican political system, non-democratic regime, Institutional Revolutionary Party, democratic transition, presidentialism

88

Mexický politický systém a jeho proměny od roku 1917 do současnosti

Recommend Documents