Metodologie interpretace práva v judikatuře Ústavního soudu ČR

Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze Katedra teorie práva a právních učení Ondřej Kadlec

Metodologie interpretace práva v judikatuře Ústavního soudu ČR

Diplomová práce

Praha, prosinec 2012

Vedoucí: doc. JUDr. Zdeněk Kühn, Ph.D., LL.M., S.J.D .

Poděkování Na úvod bych rád vyjádřil upřímné poděkování vedoucímu mé práce doc. Zdeňku Kühnovi, který nejenže hrál velmi příjemnou a inspirativní roli při psaní této práce, ale především je tím, kdo mě před pěti lety nadchl pro teorii práva. Děkuji také řadě spolužáků, se kterými jsem měl možnost některé dílčí otázky této práce diskutovat, z nichž bych chtěl přímo zmínit alespoň Adama Linka, Michala Safína a Vojtěcha Švába. Moje největší díky pak patří mojí nejbližší rodině za nepopsatelné pocity duševní podpory a zázemí, které mi dává.

Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze, dne ………. Podpis

Obsah: Obsah: ............................................................................................................................... 1 Úvod.................................................................................................................................. 2 1. Relativita práva – právní jistota, předvídatelnost, formální spravedlnost .................... 4 2. Obecný výklad o metodologii ....................................................................................... 9 2.1 Aplikace práva ..................................................................................................... 9 2.2 Předpis a norma ................................................................................................. 11 2.3 Interpretace ........................................................................................................ 12 2.4 Argumentace ...................................................................................................... 16 2.5 Metodologie ....................................................................................................... 17 3. Dilema mezi věrností textu zákona a nevázaností interpreta ...................................... 20 3.1 Věrnost textu zákona – strategie vázané aplikace práva .................................. 21 3.2.1 Metody obsahující argumenty právu interní – tzv. standardní metody .......... 23 3.2.2 Kritika strategie vázané aplikace práva .......................................................... 26 3.3 Nevázanost interpreta – strategie volné aplikace práva ..................................... 27 3.3.1 Metody obsahující argumenty právu externí – tzv. nadstandardní metody .... 31 3.3.2 Kritika strategie volné aplikace práva ............................................................ 34 3.4 Moderní řešení – zlatá střední cesta................................................................... 35 4. Analýza metodologie interpretace Ústavního soudu .................................................. 42 4.1 Výběr soudců ..................................................................................................... 42 4.2 Statistická analýza ............................................................................................. 43 4.3 Porovnání délky, struktury a jazyka rozhodnutí ................................................ 45 4.4 Vymezení analyzovaných kategorií ................................................................... 47 4.5 Vymezení analyzovaných rozhodnutí................................................................ 49 4.6 Výsledky kvantitativní analýzy argumentace obou soudců............................... 52 4.7 Ilustrace šíře pojmu práva obou soudců ............................................................ 55 4.7.1 Eliška Wagnerová ........................................................................................... 56 4.7.2. Vladimír Kůrka .............................................................................................. 62 4.8 Shrnutí analýzy .................................................................................................. 64 Závěr ............................................................................................................................... 68 Seznam zkratek ............................................................................................................... 71 Použitá literatura ............................................................................................................. 72

1

Úvod I ty, Ondřeji Kadleci? Ano, i já jsem byl okouzlen právní interpretací, a to ihned jak jsem se s ní na hodinách teorie práva v prvním ročníku studia setkal. Za celých pět let mého studia zdaleka nejčastější reakce okolí, po zjištění mého studijního oboru, se sestávala z konstatování, zčásti politování a opovržení: „To se asi učíš hodně nazpaměť zákony.“ Není asi vhodnějšího předmětu než právní interpretace, na kterém by bylo možno toto klišé vyvrátit. Hlavním motivem pří výběru tématu této práce byl fakt, že při přecházení z náruče do náruče jednotlivých kateder během studia právnické fakulty jsem cítil, že všechny právní obory mají jednoho společného jmenovatele – interpretaci. Interpretace leží v samém jádru právní činnosti. Ve všech právních oborech, jak v teorii, tak v praxi, se musí interpretovat. Proto mi přijde velice důležité na tuto činnost klást při osvojování si právnických dovedností mimořádný důraz. Nalezení relevantního právního předpisu, jež si leckdo představuje jako hlavní náplň života právníka, se dá přirovnat k nazutí bot před maratonem. Dynamicky pojímaný pojem interpretace, tedy jako proces nalézání práva, je cesta dlouhá, nicméně nesmírně zajímavá a intelektuálně vyzývající. Jako naivní se jeví představa, že si člověk před takovouto cestou bude nazouvat boty a chtít s nimi běžet, aniž by však měl potřebnou výbavu na cestu, bez potřebného tréninku, natož aby vůbec věděl, jakým směrem se má vydat. Každý právník, i ten sebevíce opovrhující právní teorií a zaměřený na právní praxi, musí, alespoň podvědomě, zastávat nějakou právní teorii. Pro jeho činnost je nezbytné hledat odpovědi na otázky typu: Je právo to, co je napsáno v právním předpise? Pokud ne, jak tedy zjistím, co je v konkrétním případě po právu? Jestli mi to řekne autoritativně soud, tak čím vším je možné se snažit soud přesvědčit? Co všechno by měl soud vzít při interpretaci práva v potaz? Existuje špatná interpretace práva? Existuje správná? Existuje jediná správná? Toto jsou některé z právní teorií velice často kladených otázek, na které je zřídkakdy dosahováno konkrétních odpovědí. Nicméně právo v praxi nějak funguje. Jedním z hlavních impulzů k této práci byl právě vztah právní teorie a právní praxe, dvou světů, které se navzájem velice ovlivňují, ale v rámci společenských změn, kterými naše společnost poslední čtvrtstoletí prochází, prodělávají vcelku odlišný vývoj. Zatímco v právní literatuře se téma právní interpretace těší velké pozornosti a tolik

2

potřebná diskuse se zdá být nastartována, v praxi se stále setkáme s mnoha v teorii již přesvědčivě vyvrácenými paradigmaty. Přitom praxe je životem práva. V práci zvolím deduktivní model, tedy nejprve se budu věnovat obecným konceptům spravedlnosti, právní jistoty a předvídatelnosti práva. Poté pojednám o pojmech jako je aplikace práva, interpretace práva a metodologie interpretace práva. V návaznosti na toto vymezení charakterizuji dva navzájem kontrastní přístupy k aplikaci práva a přiřadím k nim argumenty, které každý přístup typicky při interpretaci používá. Ve světle takto vymezených dvou kategorií poté udělám kvantitativní analýzu argumentace dvou vybraných soudců Ústavního soudu České republiky z hlediska četnosti užívání argumentů z obou kategorií. Tyto výsledky porovnám a poodhalím metodologii obou soudců. Na závěr se pokusím propojit teoretickou i praktickou část tím, že ve světle právní teorie zhodnotím výsledky analýzy. Zdůrazňuji, že tato práce si nedává za cíl sestavit komplexní metodologickou příručku ani normativně hledat jednu, ideální metodologii interpretace práva. To zdaleka není v mých silách a jen k blížení se k tomuto ideálu je třeba vést otevřenou akademickou diskuzi. Hlavní poslání této práce je pokusit se o sepětí určitých teoretických poznatků z tohoto oboru s praktickou analýzou rozhodovací činnosti reálné instituce. V návaznosti na P. Holländerem provedené přirovnání konsensu o argumentačních metodách v českém ústavním soudnictví k pozici nascitura, rád bych svým skromným přičiněním byl nápomocen při péči o tento plod a byl členem nejširšího pečovatelského týmu, který ho přiblíží k porodu.1 2

1

Holländer, P. Ústavněprávní argumentace: ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu. Praha: Linde, 2003, s. 10. 2 Text práce je dokončen k právnímu stavu dne 20. 11. 2012.

3

1. Relativita práva – právní jistota, předvídatelnost, formální spravedlnost Nedílná součást demokratického právního státu, ke kterému se Česká republika v čl. 1 odst. 1 Ústavy3 hlásí, je dodržování konceptu právní jistoty. Jeden z jeho hlavních aspektů spočívá, stručně řečeno, v tom, že člověk, jako adresát právní normy, by měl vědět, nebo alespoň mít možnost vědět, jaká pravidla se na něho vztahují a jaké následky ho čekají při dodržení či nedodržení těchto pravidel. Právo se svými příkazy a zákazy snaží ovlivnit chování lidí. Snaží se tedy působit na lidskou vůli, která toto chování determinuje. Lidé svoji vůli mohou ovlivňovat pouze v přítomnosti, v daném okamžiku. Aby celý koncept práva mohl fungovat, musí již v tomto okamžiku, kdy tvoří svoji vůli, vědět, jaké jsou požadavky (příkazy a zákazy), které ukládá právo.4 Právní normy by měly působit preventivně. Jen tak je logické po lidech chtít podvolení se těmto pravidlům. Tato tzv. seznatelnost práva (právních pravidel) je nutným rubem povinnosti každého právo dodržovat.5 Opačný přístup, kdy se pravidla stanovují a adresáti, na které se pravidla aplikují, se podobu pravidla dozvídají až následně, po svém právně relevantním jednání, se nazývá tzv. zpětná působnost neboli retroaktivita. To je jev obecně považovaný v právu za nežádoucí. Problém lze ukázat na příkladu z dopravy. Na úseku s maximální povolenou rychlostí 50 km/h pojede obezřetný řidič s vědomím tohoto omezení rychlostí 45 km/h, tedy v souladu s právními předpisy. Kvůli časté nehodovosti na tomto úseku se stát rozhodne maximální rychlost zde snížit, a to na 30 km/h. Právní předpis tuto změnu upraví a dopravní značka se na místě objeví začátkem následujícího měsíce poté, co tam řidič projel. Retroaktivita by v tomto případě znamenala, že by řidič byl sankcionován za svoji jízdu z minulého měsíce jako odporující nařízení o současné maximální rychlosti 30 km/h. Již na první pohled je zřejmé, že takto by právo nemohlo fungovat, protože by svými modalitami (příkazy a zákazy) mířilo na vůli do minulosti, tedy na něco, s čím adresát již nemůže nic udělat. Řidič jednal v oprávněné důvěře v právo.

3

Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. Stejně se vyjádřil i Evropský soudu pro lidská práva (ESLP), dle kterého jeden z požadavků na právo je, že občané musí být schopni požadavkům práva přizpůsobovat své chování. Musí být schopní předvídat, v rozumné míře dle okolností, důsledky svého chování. (The Sunday Times proti The United Kingdom, č. stížnosti 6538/74, rozhodnutí ze dne 26.4.1979, bod 49). 5 Knapp, V. Teorie práva. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 36, 206. 4

4

Jeden ze základních předpokladů a znaků právní jistoty je, že tato důvěra nesmí být zklamána.6 Případ pravé retroaktivity je z hlediska zásahu do právní jistoty flagrantní. Požadavky principu právní jistoty jdou ale ještě dále. Vyžadují totiž, aby občan měl vždy jasno o tom, které chování je po právu a které není, tedy aby právní normy byly jasné. Jen tak je možné své chování požadavkům práva přizpůsobit. Jinak konečný důsledek bude shodný s retroaktivitou. Po adresátovi právní normy se chce, aby se choval nějak, zatím neurčito jak. Přitom stojí za připomenutí, že stále platí zásada: neznalost práva neomlouvá. Nutně se naskýtá otázka, jak je možné znát něco, co ještě není stanoveno, nebo je stanoveno nejasně. Nejasnost norem může nastat z mnoha důvodů. Jedním z nich je jejich nutná a nevyhnutelná obecnost jako jeden z jejich znaků, dalším jsou legislativní chyby, nedokonalost jazyka jako komunikátoru a z toho pramenící nepřesnosti jazyka právního předpisu a v neposlední řadě mezery v právu. I v těchto případech je soudce povinen rozhodnout, neboť platí zákaz denegatio iustitiae, tj. nemožnost soudu odmítnout rozhodnout z důvodu nejasnosti, neúplnosti či mlčení zákona. Zde vystupuje do popředí důležitost role soudce ještě mnohem zřetelněji. V určitých momentech soudního rozhodování se tak už nemluví o výkladu práva, ale o jeho objektivním dotváření.7 Skutkový stav v tomto případě je posuzován podle norem, které v době chování ani neexistovaly a které jsou soudcem vytvořeny ex post. Ústavní soud tento vztah mezi kreativní rolí soudů a právní jistotou reflektoval, když nalezl, že „princip právní jistoty ve smyslu nutné předvídatelnosti důsledků právního předpisu a nároků na jeho určitost a srozumitelnost však nelze omezovat pouze na samotný text právního předpisu. Následnou interpretací při soudním rozhodování … dochází k jeho dalšímu dotváření. Předvídatelnost výsledku tohoto postupu spolugarantuje právní jistotu a zajišťuje obecnou důvěru v právo.“8 Z požadavku seznatelnosti pravidel v době chování nutně plyne požadavek předvídatelnost soudního rozhodování. Soudní rozhodnutí v konkrétním případě je to, o co se člověk, jako subjekt právních vztahů a následný účastník řízení před soudy,

6

Melzer, F. Metodologie nalézání práva: úvod do právní argumentace. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 33. 7 Knapp, V. opakovaná citace sub 5, s. 116. 8 Nález Ústavního soudu II.ÚS 296/01 ze dne 26.11.2002, N 145/28 SbNU 287.

5

zajímá. Dovedeno ad absurdum není adresátovi normy nic platné, že jeho případ připadá stovce právníků jako případ s jasným řešením v jeho prospěch nebo že text předpisu se mu zdá být jednoznačným, když tento názor nesdílí soud, který je povolán věc autoritativně a s konečnou platností rozhodnout. Právo je pro člověka to, jak rozhodne soud v daném případě.9 „Zákon (nebo ústava) je to, co soud prohlásí, že to je.“10 Toto pojetí soudů jako finálního interpreta předpisů vystihuje Z. Kühn tím, že „rozhodnutí ústavních soudů nejsou konečná proto, že soudci ústavních soudů jsou neomylní, ale jsou neomylní proto, že jejich rozhodnutí jsou konečná.“11 Proto výše uvedenou větu lze upravit tak, že se po adresátovi chce, aby se choval tak, jak teprve soud v budoucnu rozhodne, jak se měl chovat. Rozhodující je, jak je pravidlo aplikováno.12 Tato ohromná zodpovědnost a pravomoc soudů nutně implikuje nutnost jejich omezení. V opačném případě by totiž nastala situace, kdy jejich pozice „by byla silnější, než pozice tvůrce pravidel.“13 Norma tedy má účinky dříve, než soud určí, jaké ty účinky jsou. Jeden z našich nejvlivnějších právníků minulého století V. Knapp si všímá, že takový stav znamená vysokou míru entropie, a sice se ne úplně zklamává důvěra člověka v právo jako u retroaktivity, ale nechává se viset v nejistotě.14 Situaci nejistoty lze opět ilustrovat na příkladu.15 Zůstavitel napíše závěť a podepíše ji jen křestním jménem. Otázku, na kterou právo musí znát odpověď je, zda je takto podepsaná závěť platná. Zájem na zodpovězení této otázky má již v okamžiku sepsání závěti sám zůstavitel (zda je třeba sepsat novou, nebo tato platí), ale i povolaní dědicové a další lidé. Podle § 476a Občanského zákoníku16 (OZ) musí být vlastnoruční závěť podepsána vlastní rukou, jinak je neplatná. Zda podpis znamená příjmení, nebo stačí jen křestní jméno nebo je nutné oboje, se interpret z textu OZ nedozví. A co když 9

Vyjádření tohoto pragmatického pojetí práva se přisuzuje soudci Oliver Wendell Holmesovi (srov. Southern Pac. Co. v. Jensen, 244 U.S. 205, 222 (1917), dissent). Zároveň je to jedna ze základních tezí Amerického právního realismu (srov. Frank, J. What Courts Do in Fact. Illinois Law Review. 1931-1932. Vol. 26, s. 645-666). Stejně tak tvrdí i soudobá česká doktrína (srov. Gerloch, A., Tryzna, J., Úvodní teze metodologie interpretace práva. In: Gerloch, A., Tryzna J., Wintr, J. (eds.) Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, s. 13). 10 Hart, H., Pojem práva. V čes. jaz. vyd. 1. Praha: Prostor, 2004, s. 145. 11 Kühn, Z., Aplikace práva ve složitých případech: k úloze právních principů v judikatuře. Vydání první. Praha: Karolinum, 2002, s. 335. 12 Aplicatio vitae regulae est. Aplikace je životem práva. 13 Gerloch, A., Teorie práva. 4. upr. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s. 141. 14 Knapp, V. op. cit. sub 5, s. 207. 15 Podobný příklad s vlastnoručním podpisem smlouvy má F. Melzer. (Melzer, F. op. cit. sub 6, s. 2). 16 Zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník.

6

je závěť podepsaná „Kulíšek“ (což byla zůstavitelova přezdívka), nebo pouze iniciály? Nezbývá než čekat na rozhodnutí soudu. Než soud tuto otázku zodpoví, adresáti právních norem visí v oné nejistotě, o které píše V. Knapp. Tento stav nejenže představuje velkou právní nejistotu, ale současně i přináší obrovské hospodářské náklady, neboť každý musí neustále počítat s tím, že bude muset nést škodu, která mu vznikne v důsledku jeho nesprávných představ o právu, což je ekonomicky neefektivní.17 Kupříkladu v případě závěti podepsané křestním jménem bude v situaci, kdy je závět platná, jí povolaný dědic chtít vstoupit do transakcí, do kterých by v případě neplatné závěti nevstoupil. Z tohoto lze dovodit, že interpretace (i dotváření) práva má (a mít musí) dvojí účinek. Nejen prospektivní, ale hlavně i retroaktivní (retrospektivní) účinek. Prospektivní účinek znamená, že soud k problému již zaujal nějaké stanovisko a z toho soudy mohou a měly by vycházet při řešení budoucích podobných případů. Na druhou stranu retroaktivní účinek soudního rozhodnutí plyne již ze samotného poslání soudů. Jedná se procesní závaznost spočívající v tom, že výklad, který soud zaujme v konkrétní kauze, se pochopitelně na tento případ vztahuje a je pro účastníky závazný.18 V. Knapp definoval podstatu právní jistoty tak, že „každý může spoléhat na to, že mu státní moc poskytne efektivní ochranu v jeho právech, že mu státní moc dopomůže k realizaci jeho subjektivního práva, bude-li mu v tom někdo neprávem bránit a zároveň spoléhat na to, že ho stát postihne zákonem předvídanou a žádnou jinou než předvídanou, sankcí za to, že porušil právní předpis a konečně na to, že ho nepostihne sankcí, jestliže právní předpis neporušil. Právní jistota spočívá dále v tom, že každý může spoléhat na to, že v podobné věci bude rozhodnuto podobně a v různé věci různě.“19 První část Knappovy definice odpovídá materii rozebrané výše. Závěrečná část této definice odpovídá formálnímu pojetí spravedlnosti. Jako filozofický základ spravedlnosti je chápána rovnost. Rovnost je pozitivně garantována v čl. 1 Listiny základních práv a svobod.20 Rovnost se v právním slova smyslu často vyjadřuje právě zásadou, že stejné případy se mají rozhodovat stejně a že právo nesmí bezdůvodně

17

Richter, T., Insolvenční právo. 1. vyd. Praha: ASPI, 2008, s. 40, 50. Gerloch, A., op. cit. sub 13, s.144. 19 Knapp, V. op. cit. sub 5, s. 205. 20 Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod. 18

7

zvýhodňovat jedny před druhými.21 K pojmu rovnosti se podobně mnohokrát vyjádřil Ústavní soud České republiky. V jednom z nálezů například uvedl, že rovnost v právech „zakládá právo na stejné rozhodování ve stejných případech a zároveň vylučuje libovůli při aplikaci práva“22 neboli, vztáhne-li se tato maxima na interpretaci, tak „princip rovnosti před zákonem pak znamená, že zákon by měl být vykládán pro všechny případy splňující stejné podmínky stejně.“23 Proto se zdá nesouladné s touto maximou situace, kdy případ u jednoho soudce je posouzen s odlišným výsledkem než u soudce jiného. V této práci bude zkoumáno, zda tyto rozdíly v rozhodování soudců a z nich pramenící nízká míra právní jistoty, mohou mít původ v rozdílném přístupu k interpretaci, resp. aplikaci práva obou těchto soudců. Jak plyne z výše uvedeného, role soudce je v procesu určování subjektivních práv a povinností klíčová. Soudce má rozhodovat podle práva. Problém ale je, že hranice práva určuje on sám. Dále bude ukázáno, že hranice práva jsou podstatně determinovány filozofickým pojetím pojmu práva, ať již vědomým či nevědomým. Tento fakt funkci práva jako vodítka a zároveň omezení při soudním rozhodování relativizuje. Problém lze ukázat na sportovním příkladu fotbalového hřiště. Hlavním smyslem hřiště je vymezit prostor, kde může probíhat hra. V modelové situaci bude namísto pevně stanovených čar na zemi hřiště definováno tak, že je to plocha, kde se hraje, tedy všude, kam zaběhne míč. Hráči jsou omezeni tím, že smí hrát pouze na takto vymezeném hřišti. Toto je pouze omezení zdánlivé, ve skutečnosti samozřejmě o žádné omezení nejde. A podobně by na tom byli místo hráčů soudci pohybující se v rámci práva, kdyby nebylo právní metodologie. Není zde zastáváno tvrzení, že bez explicitně formulované komplexní právní teorie a předem ujasněné metodologie soudce nemůže rozhodnout správně. Jak upozorňuje K. Greenawald, možné a v praxi časté to je.24 Výsledek interpretace ale odvisí od zvolených interpretačních metod a od jejich práce s nimi. Protože tato činnost soudce je pro funkci práva stěžejní, nelze považovat za žádoucí, aby výběr a práce s těmito metodami byly čistě na volné, ničím neomezené úvaze soudce. Naopak se zdá, 21

Kühn, Z., op. cit. sub 11, s. 283, 288, 289. Nález Ústavního soudu II.ÚS 115/08, ze dne 02.03.2011, N 30/60 SbNU 377. 23 Nález Ústavního soudu II.ÚS 566/05, ze dne 20.09.2006, N 170/42 SbNU 455. 24 Greenawald, K., Constitutional and Statutory Interpretation. In: Coleman, J.; Sharpio, S.; (eds.). The Oxford handbook of jurisprudence and philosophy of law. Oxford: Oxford University Press, 2004. s. 269. 22

8

že je nutné metody výkladu, které má soudce k dispozici, zkoumat a snažit se proces výkladu práva více objektivizovat. Při analýze rozhodnutí soudů by mělo být jasné, zda soud užil správnou metodologii, zda při interpretaci zohlednil správné argumenty a ty nesprávné v potaz nevzal, neboli zda aplikoval právo lege artis.25 Měly by být jasně dány meze přípustné a nepřípustné argumentace. To lze považovat za cestu přibližování se k naplnění výše uvedených požadavků právní jistoty, předvídatelnosti rozhodování, rovnosti či konzistentnosti. To je cesta, jak se při předpovídání soudních rozhodnutí stát z astrologů astronomy.26

2. Obecný výklad o metodologii 2.1 Aplikace práva Při popisu a zkoumání metodologie interpretace práva je nutné tuto činnost nejprve zařadit do celého procesu aplikace práva. Aplikací práva se rozumí uskutečňování práva státními orgány, a to zejména jejich rozhodovací činností. Soudy jsou orgány, jež mají povinnost aplikovat právo. Předpokladem aplikace práva je existence určité skutečnosti neboli skutkový stav, který je soud nucen rozhodnout. Proces aplikace práva soudem probíhá schematicky řečeno tak, že soudce pro tento skutkový stav najde vhodnou právní normu, která je obecným vyjádřením skutkové podstaty. Přiřazení skutkové podstaty k právní normě se nazývá subsumpce. Z hlediska logiky se jedná o sylogismus (úsudek), který lze vyjádřit pravidlem, že co platí o všech prvcích množiny, platí i jednotlivě o každém z nich.27 Proces hledání vhodné normy lze popsat jako neustálé těkání mezi horní premisou (normou) a dolní premisou (skutkovým stavem). Nejdříve je třeba určit relevantní fakta případu. Která to ale jsou, se určí teprve podle normy.28

25

Tak i Gerloch, A., Tryzna, J., op. cit. sub 9, s. 17, 18. Parafráze na realistu K. Llewellyna. (srov. Llewellyn, K. The Case Law Systém in America. Columbia Law Review. 1988. Vol. 88, s. 995). 27 Holländer, P., Filosofie práva. 1. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s. 212, 213. 28 Určení, jaká jsou fakta případu, je mimořádně důležité pro celkové rozhodnutí. Jak si všímá K. Llewellyn, je nemožné zjistit objektivně, jaká doopravdy fakta jsou. Ze stejné skutkové situace si každý, na základě své osobní zkušenosti, rozhodne, co jsou fakta případu. (srov. Llewellyn, K., op. cit. sub 26, s. 997). I to, jak jsou fakta soudem prezentována, leccos prozradí o stylu soudního rozhodování. Více viz u jednotlivých modelů soudního rozhodování. Podobně J. Frank tvrdí, že i v (nereálném) světě ideálních jasných všeobjímající norem způsobilých subsumpce je rozhodnutí omylného soudce o svém odhadu co se mezi stranami stalo, nevyzpytatelné, často těžší na zodpovězení než otázky právní a překvapivě často také předmětem nesouhlasu mezi soudci (srov. Frank, J. op. cit. sub 9, s. 650 - 656). 26

9

Tak například v situaci s podpisem pod závětí by se jako relevantní mohla jevit skutečnost, že podpis pod závětí byl učiněn červeným inkoustem nebo obyčejnou tužkou. Zda je tento fakt relevantní, nebo lze při hledání právní normy jej nebrat v úvahu, právo aplikující subjekt shledá až dle požadavku norem. Samotná subsumpce faktů pod normu je svou podstatou triviální logická operace. V příkladu s podpisem není problém dovodit neplatnost závěti, jestliže skutečně pod závětí podpis absentuje. Obtíže nastávají o krok dříve, než nastane samotná subsumpce, a to při určování, zda prvek (fakta) náleží do obecné množiny (norma, pojem užitý v normě). Normativní premisa právního sylogismu je již výsledkem takovéto interpretace.29 Sylogismus sám o sobě neodpovídá na komplexní právní problém, ale je to struktura (páteř) právní argumentace. Je to pojítko právních úvah. V případu se závětí je klíčové rozhodnutí o interpretaci pojmu podpis, tedy zda pod něj lze podřadit i uvedení pouze křestního jména nebo nikoli. Každý pojem má svůj rozsah a obsah. Rozsah je určen souhrnem jednotlivých prvků, které pod něj spadají. Obsah naproti tomu značí komplex příznaků, kterými se skupina prvků spadajících pod tento pojem odlišuje od ostatních prvků pod pojem nespadajících.30 Soudce při aplikaci musí určit rozsah pojmu (tedy zda pojem podpis obsahuje i prvek uvedení křestního jména). K tomu, aby mohl stanovit rozsah, musí zjišťovat konkrétní obsah pojmu. K této konkretizaci znaků mu jako hlavní nástroj slouží interpretace ustanovení právního předpisu. Takovéto interpretační vyjasnění právního předpisu poskytne pravidlo bezprostředně řešící problém konkrétního případu, tedy konečně způsobilé subsumpce.31 V případě se závětí by zpřesněná norma mohla například znít, že uvedení křestního jména pod závětí je/není jejím podpisem. Normy ústavního práva se, oproti normám zákonného práva, vyznačují svojí velkou obecností, ale zároveň, stejně jako normy zákonné, jsou rovněž přímo závazné.32 U těchto obecných norem je nutnost konkretizace a vytvoření aplikovatelných norem ještě dále zvýšena. Metodologie interpretace práva stanoví postup, jak k tomuto pravidlu dojít a jak ho nejlépe zdůvodnit.

29

Sobek, T., Argumenty teorie práva. Praha: Ústav státu a práva, 2008, s. 260. Knapp, V., Gerloch, A., Logika v právním myšlení. 3. aktualizované vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2000, s. 152. 31 Melzer, F. op. cit. sub 6, s. 7, 8. (srov. Holländer, P. op. cit. sub 1, s. 53). 32 P. Holländer to nazývá fundamentálním paradoxem moderního ústavního soudnictví. (srov. Holländer, P. op. cit. sub 1, s. 9). 30

10

2.2 Předpis a norma Před dalším zkoumáním možných přístupů k metodologii interpretace práva je důležité si uvědomit rozdíl mezi právním předpisem a právní normou. Samotné rozlišování či nerozlišování těchto dvou pojmů je jedním z hlavních znaků dvou odlišných metodologických směrů. Právě proto, že o tomto nepanuje shoda, je nutné toto dělení zde popsat, aby bylo zřetelné, co je jednou teorií odmítané a druhou naopak přijímané. Právní předpis je hmotné zachycení právní normy. Je to soubor znaků, jejichž smyslem je vyjádření normy. Je to komunikační prostředek mezi zákonodárcem a adresátem právní normy. Typickým právním předpisem je zákon. Naopak právní norma je význam a smysl těchto vět. Právě norma je to pravidlo chování, které chtěl zákonodárce nařídit, a jako taková se stává součástí práva a působí ve společnosti. Text právního předpisu je předmětem interpretace, právní norma je výsledkem interpretace. Na aplikujícím orgánu je, aby rozhodl, co slova právního předpisu znamenají, tedy aby stanovil obsah právní normy.33 34 Tato dichotomie právního předpisu a normy je ještě více zřejmá na příkladu dotváření práva, tedy případech, kdy norma, kterou soudy aplikují, nemá žádnou oporu v explicitním znění právního předpisu (rozhodování praeter legem) nebo dokonce norma přímo odporuje jakémukoli možnému významu textu právního předpisu (rozhodování contra legem). Převážná část současné doktríny se shoduje, že rozhodování praeter i contra legem za předem vymezených podmínek je nejen možné, ale i nutné a správné35 a z nesčetně kauz lze pozorovat, že takové rozhodování je součástí rozhodovací praxe Ústavního soudu i jiných článků soudní soustavy.36 Ve světle výše zmíněného se nabízí otázka významu čl. 95 odst. 1 Ústavy37 mluvící o zákoně, který nemusí odpovídat aplikované normě. F. Melzer tuto nejasnost vysvětluje tak, že pojmu zákon, užitému v čl. 95 odst. 1 Ústavy, je nutno rozumět v jeho 33

Kühn, Z., op. cit. sub 11, s. 29, 30. Někdy se hovoří o interpretaci práva nebo interpretaci normy, což je ale terminologicky nepřesné, jelikož jde o výsledek interpretace. Interpretuje se text právního předpisu. 35 Např. Kühn, Z., op. cit. sub 11, s. 184 a násl., nebo Melzer, F. op. cit. sub 6, s. 42. 36 Rozhodování praeter legem je například v případě normy získané analogií nebo nepsaným právním principem. K rozhodnutí contra legem v praxi Ústavního soudu došlo například v nálezech I.ÚS 2366/07 ze dne 26.10.2007, N 171/47 SbNU 237, III. ÚS 283/96 ze dne 29.10.1996, N 111/6 SbNU 301, nebo IV. ÚS 275/96 ze dne 15.10.1996, N 104/6 SbNU 249. Často v praxi je ale judikování contra legem schováno za rouškou extenzivního výkladu zákona. 37 Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. 34

11

nejširším významu, který zahrnuje kromě textu i jeho účely a právní principy. V podstatě takto použitý pojem zákon je zaměnitelný s pojmem právo.38 K tomu dále uvádí, že „vázanost soudce zákonem znamená, že při zjišťování toho, co je či není po právu, musí vycházet ze zákona jako základního determinantu jeho rozhodovací činnosti“. Zákonodárce, dle F. Melzera, „přísně vzato není normotvůrce, nýbrž „jen“ produkuje základní materiál, hmotu pro formulaci norem, která přísluší zásadně moci soudní.“ Při této formulaci toho, co je právem, je soudce „výrazně omezen určitými limity, a to mezemi přípustné právní argumentace. Judikuje-li soudce metodologicky korektně, byť i praeter či contra verba legis, nenarušuje tím koncept dělby moci, nýbrž přípustně dotváří právo … jako partner při tvorbě práva. Právní metodologie proto stanoví i hranici podílu soudní moci na tvorbě, resp. dotváření práva. Nejasnost této hranice musí nutně vyvolávat konflikty mezi oběma mocemi.“39 40 Další část práce se bude zabývat primárně touto cestou od textů právních předpisů k získání jasné normy, schopné rozhodnout soudní případ. Jak se ukáže dále, teoreticky se dají vymezit dva protichůdné modely, kterak po cestě postupovat.

2.3 Interpretace Jak již bylo uvedeno, interpretace je stěžejní činností při procesu aplikace práva. Definice interpretace se různí. A. Gerloch interpretací rozumí výklad právního textu, jehož cílem je objasnit jeho smysl.41 Jiní autoři ji připodobňují překladovému problému, kdy úkolem interpreta je najít nejvhodnější překlad právního předpisu a tuto volbu přesvědčivě odůvodnit.42 Tomuto pojetí odpovídá i definice V. Knappa jako přiřazování významu znakům. Interpretaci označuje za problém sémantický, což ilustruje známou Celsovou větou z Digest: „znát zákony neznamená znát jejich slova, ale pochopit jejich význam a působení.“43 Výše uvedené definice jsou definicemi interpretace ve svém užším smyslu. Nebude-li z textu plynout opak, v této práci bude pojem interpretace používán ve svém 38

Melzer, F. op. cit. sub 6, s. 44. V tomto smyslu vhodnější ustanovení mají v Německu, kde čl. 20 odst. 3 Základního zákona stanoví, že soudní moc je vázána zákonem a právem. 39 Tamtéž. 40 Často se právě z důvodu nejasnosti této hranice mluví (ať již oprávněně nebo neoprávněně) o tzv. soudcovském aktivismu. Jako spolutvůrce práva, které ve společnosti skutečně platí, označuje soudce i V. Knapp (srov. Knapp, V. op. cit. sub 5, s. 190). 41 Gerloch, A., op. cit. sub 13, s. 139. 42 Sobek, T., op. cit. sub 29, s. 211. 43 Knapp, V. op. cit. sub 5, s. 168. Řešení V. Knappa přejal i P. Holländer. (srov. Holländer, P., Filosofie práva. 1. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s. 220).

12

širším významu. Pod tímto pojmem bude zahrnuto jak přiřazování významu znakům jazyka užitého v právních předpisech (odstraňování jazykové nejasnosti), tak i případy, kdy výsledkem interpretace je norma implicitně obsažená v právním řádu, která nemá oporu v explicitním jazykovém vyjádření právního předpisu (nalézání práva praeter nebo contra legem). Tuto druhou činnost lze nazvat dotvářením práva.44 Důvodem pro užívání pojmu interpretace sensu largo v této práci je fakt, že metodologie se vztahuje k výkladu práva i k jeho dotváření. Ostatně samotná hranice mezi nalézáním a dotvářením práva není nijak ostrá. Kde bude třeba zdůraznit, že jde o pojem interpretace sensu stricto, bude uveden pojem „výklad“, naopak kde bude nutné zdůraznit, že jde o interpretaci sensu largo, bude užíván pojem „nalézání práva“.45 Ať již při interpretaci v úzkém či v širokém smyslu, lze vnímat dva její aspekty; kreativní a konzervativní. Kreativní (dynamický) vystihuje podstatu interpretace, kdy se originální předmět interpretace posouvá dál a kdy vystupuje do popředí role interpreta. Konzervativní aspekt charakterizuje zachování silné vazby na předmět interpretace – aby stále ještě bylo možno hovořit o interpretaci a ne již o volné tvorbě. Otázka vhodného poměru těchto dvou aspektů při interpretaci je hlavním bodem neshody v oblasti právní teorie a také odrazovým můstkem analytické části této práce.46 Neshoda panuje v tom, zda je nutné vždy interpretovat. Někteří autoři tvrdí, že potřeba interpretace nastává pouze v okamžiku, kdy je význam nebo rozsah zákona nejasný, a tedy interpretace není třeba v případě jasných textů.47 Naopak jiní autoři tvrdí, že „nelze apriorně předpokládat o žádném slovu, slovním spojení či větě právního předpisu, že jsou jasná.“48 Samotné konstatování jasnosti textu považují za výsledek

44

Holländer, P. op. cit. sub 1, s. 54. Část české doktríny užívá jinou terminologii. Jako primární objekt interpretace označuje normativní text právního předpisu, což odpovídá pojmu interpretace sensu strigo. Sekundární objekty interpretace jsou hodnoty, principy, tradice, doktrína atd., což odpovídá interpretaci sensu largo. (srov Boguszak, J., Čapek J., Gerloch A. Teorie práva. 2., přeprac. vyd. Praha: ASPI, 2004, s. 178). 45 Název této práce by tak terminologicky přesně měl znít: Metodologie nalézání práva v judikatuře Ústavního soudu ČR. 46 Dickson, J., "Interpretation and Coherence in Legal Reasoning". In: The Stanford Encyclopedia of Philosophy. [online]. Spring 2010 Edition, [cit. 20.11.2012]. Dostupné z http://plato.stanford.edu/archives/spr2010/entries/legal-reas-interpret. 47 Greenawald, K., op. cit. sub 24, s. 269. 48 Cvrček, F. Kritické poznámky k výuce interpretace právních textů. In: Gerloch, A.; Maršálek, P. (eds.), Problémy interpretace a argumentace v soudobé právní teorii a právní praxi. Praha: Eurolex Bohemia, 2003, s. 57.

13

vědomé či nevědomé interpretace.49 Osobně se ztotožňuji spíše s druhým pojetím, myslím však, že jde o problém ne příliš praktického významu. Interpretace má funkci kognitivní, což znamená, že úkolem interpretace je poznání právní normy z právního předpisu.50 Další funkci, kterou interpretaci, nebo lépe řečeno právní argumentaci používané při interpretaci, někteří právní teoretici přisuzují, je funkce justifikační. Tato funkce znamená, že pomocí metod interpretace se ospravedlňuje řešení, které interpret zvolil, a to ať už interpretací v kognitivním smyslu, nebo jakkoliv jinak (k tomuto dále).51 V ideálním případě tyto dvě funkce jsou v harmonii v tom smyslu, že soud interpretačním postupem dojde k tomu, jak se má správně právo interpretovat (kognitivní funkce) a následně tento postup zachytí do svého rozhodnutí, které má za cíl popsat postup a tím také ospravedlnit výsledek, jenž soud při dosahování interpretace zvolil (funkce justifikační). Důvodem potřeby interpretovat je napětí mezi neúplností psaného práva a principem zákazu denegatio iustitiae.52 Neúplnost práva je dána řadou příčin. První z nich je nemožnost apriorně postihnout rozmanitost budoucího bytí.53 Je nereálné od zákonné úpravy očekávat, že do detailu postihne každou možnou situaci. Vždy se vyskytnou situace, které i ten nejvíce kazuistický předpis nemohl předpokládat. To lze ilustrovat na jednoduché modelové situaci, kdy paní učitelka na začátku hodiny žákům sdělí obecné pravidlo, že budou-li při hodině hodní, dostanou na jejím konci bonbón. Kdyby paní učitelka chtěla již předem konkrétně vymezit, co znamená být hodný, začala by zákazem mluvení bez vyzvání, vulgárních výrazů, opouštění svého místa bez povolení, používání elektroniky, hraček a takto by mohla pokračovat dále. I při vší pečlivosti a trpělivosti při sestavování výčtu situací, co se považuje za to být hodný a co ne, se může vyskytnout situace výčtem nepředvídaná, řekněme třeba, že jeden z žáků v průběhu hodiny vytáhl z aktovky svého křečka Ferdu a položil ho před

49

Sobek, T., op. cit. sub 29, s. 224. Knapp, V. op. cit. sub 5, s. 168, 169. 51 Anderson, B., Context of Discovery, Context of Decision and Context of Justification in the Law. In: IVR encyclopedia. [online]. [cit. 20.11.2012]. Dostupné z http://ivrnc.info/index.php?title=Context_of_Discovery,_Context_of_Decision_ and_Context_of_Justification_in_the_Law. 52 Holländer, P. op. cit. sub 1, s. 52, 65. 53 Ward, R., Akhtar, A., Walker & Walker's English Legal Systém. 11th ed. Oxford: Oxford University Press, s. 45. 50

14

sebe na lavici s odůvodněním, že se Ferda chce také něco naučit.54 Tuto situaci, troufám si tvrdit, by paní učitelka ve svém seznamu neměla, přesto však by za ni žáka asi bonbónem neodměnila. Na tomto příkladu můžeme vidět, že představa, že lze každý společenský problém apriorně upravit (tzv. legislativní optimismus), je mylná. Teprve na účastnících právních vztahů (nebo jako ultima ratio na soudech) je, aby určily se znalostí všech relevantních okolností, zda případ před nimi spadá pod normativní vymezení nebo ne. Poznámku si zaslouží i fakt, že dokument obsahující vymezení pojmu hodný, který by paní učitelka předem sepsala, by byl velice obsáhlý a nepřehledný, tudíž obtížně nastudovatelný, a proto nepraktický. Další důvod nutnosti interpretovat je vágnost, tedy sémantická a syntaktická nepřesnost a neurčitost. Naše rozlišovací schopnosti jsou jemnější, než náš pojmový systém. Pojmová ekonomičnost nám při aplikaci práva činí problém. Názorně tento problém ukazuje T. Sobek na barvách.55 Skupina lidí se shodne na tom, jak vypadá červená a jak vypadá oranžová. Jakmile se ale budeme na škále barev posouvat od červené, směrem k oranžové, nastanou situace, kdy se lidé neshodnou na tom, jestli je to ještě červená, nebo již oranžová. Tomuto odpovídá pojem jádra, kde je situace jasná, a polostínu, pojmu, kde je situace nejasná.56 Třetí hlavní důvod potřeby užívání interpretace je obecnost. Obecnost (či abstraktnost) je totiž jeden z definičních znaků právní normy, která je záměrně konstruována nikoliv pomocí individualizovaných entit, ale pomocí pojmů, spojených s určitou neostrostí vymezení obsahu a rozsahu.57 Poslání zákonodárce není řešit konkrétní případy, to spadá do gesce moci výkonné.58 Obecnost je pozitivní jev a lze ji pokládat za garanci rovnosti (stejné stejně). Proto se užívá natolik obecný termín, aby opravdu všechny stejné případy zahrnul. Přílišná obecnost ale také není správná. Jak uvádí F. Melzer, „přílišná kazuičnost vyvolává potřebu analogie, přílišná obecnost naopak potřebu teleologické redukce. Správná míra obecnosti je proto taková, která odpovídá smyslu regulace, není ani příliš obecná ani zbytečně kazuistická.“59 54

Uvedený příklad má reálný základ. Sobek, T., op. cit. sub 29, s. 73. 56 Tamtéž, s. 78. 57 Holländer, P., Filosofie práva. 1. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s. 207. 58 K tomu výstižně nález v kauze Melčák, hlavně bod nálezu VI./a. Obecnost ústavního zákona jako podstatná náležitost právního státu (nález Ústavního soudu Pl.ÚS 27/09, ze dne 10.09.2009, N 199/54 SbNU 445, 318/2009 Sb.). 59 Melzer, F. op. cit. sub 6, s. 94. 55

15

Přístupem (nebo vůbec přiznáním jejich existence) k těmto třem klíčovým problémům při interpretaci se liší dva hlavní strategické proudy, se kterými bude dále v této práci pracováno.

2.4 Argumentace Než budou popsány dvě strategie interpretace práva, je vhodné pojem interpretace vymezit oproti pojmu argumentace a začlenit oba pojmy do procesu aplikace práva. Obecně argumentace znamená uvádění důvodů pro nějaké tvrzení.60 Argumenty spojují teze a její akceptace.61 Argumentace má svoji funkci v právu proto, že právní věda není vědou axiomatickou, ale argumentativní, což znamená, že poznání práva není pevně stanoveno, ale je třeba se ho dobrat uváděním důvodů pro volbu jedné z možností.62 Jde tedy o přesvědčování a o získání partnera pro nějaký názor. V literatuře o argumentaci se uvádí, že primární u argumentů je jejich účinnost. „Argument si stanovuje pouze jedno pravidlo: přesvědčovat … argumentace má blíže k uměním, než k racionálním deduktivním disciplínám.“63 Toto relativistické pojetí pravdy vyjadřovalo již dávné rčení starořeckého sofisty Prótagoráse, že není důležité, kdo má pravdu, ale komu je za pravdu dáno.64 R. Dworkin toto vystihuje označováním práva jako interpretativního fenoménu.65 Účelem argumentace soudu je vysvětlovat důvody rozhodnutí, jejichž odhalení dává prostor pro jejich přezkoumání jak instančně vyššímu soudu, tak i všem aktérům diskursu o soudním rozhodování. Další funkcí je demonstrace racionality soudcovského rozhodování. Obě tyto role přispívají k rostoucí legitimitě rozhodování. Precizní argumentace také dodává na přirozené autoritě rozhodnutí. Cílem soudní argumentace je poznání pravdy, a to pravdy objektivní, i když se připouští, že soudce rozhoduje dle toho, co za pravdu svými schopnostmi zjistil a co za ni považuje.66

60

Sobek, T., op. cit. sub 29, s. 16. Holländer, P. op. cit. sub 1, s. 9. 62 Knapp, V. op. cit. sub 5, s.167. 63 Bokr, J., Svatek J. Základy logiky a argumentace: pro zájemce o umělou inteligenci, filozofii, práva a učitelství. 1. vyd. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2000, s. 153. 64 Kubů, L., Dějiny právní filozofie. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2002, s. 14. 65 Dworkin, R., Law as Interpretation. Texas Law Review. 1982. Vol. 60, s. 527-550. 66 Sobek, T., op. cit. sub 29, s. 19, 217. 61

16

Interpretace je součást právní argumentace v procesu aplikace práva, a to tím způsobem, že výsledky interpretace jsou významné argumenty v právním sporu.67 Tyto argumenty může použít jak soudce při odůvodňování svého názoru, tak strany sporu při přesvědčování soudce. Na vztah pojmů interpretace a argumentace lze z pohledu soudní aplikace práva nahlížet i opačně. Argumentace je uvádění důvodů pro to, jak interpretovat určitý právní předpis. Tento význam pojmu argumentace lze označit jako právní argumentace v právních otázkách.68 V tomto smyslu budou pojmy argumentace a argument používány dále v této práci. Podíváme-li se na takto chápaný pojem interpretace ze soudcova hlediska, argumentace slouží k tomu, aby odůvodnil, proč interpretuje zákon způsobem, jakým ho interpretuje a ne jinak. Při pouhém konstatování, že tento předpis je nutno vykládat takto, bez doložení jakýchkoli argumentů, soudce vzhledem k adresátovi rozhodnutí právně neargumentuje, ale pouze z pozice své formální soudcovské autority prosazuje svůj vlastní způsob čtení zákona.

2.5 Metodologie Metoda je nástroj vědeckého bádání. Je to systém operačních postupů, které vedou od východiska k cíli – tj. poznání. Metodologie je reflexe o vhodnosti či použitelnosti těchto nástrojů. Metodologie se někdy užívá v širším slova smyslu, který zahrnuje jak zkoumání jednotlivých metod, tak jejich tvorbu a aplikaci.69 Metodologie interpretace práva je zkoumání metod poznání práva. Metody interpretace jsou postupy nebo způsoby objasnění smyslu interpretovaného textu nebo, uvažujeme-li široký pojem interpretace, metodou interpretace je nástroj poznání práva.70 Pohlédneme-li na metodologii interpretace optikou soudního rozhodování, pak metodologie stanoví, jak mají soudci při odpovídání na otázku, co je po právu, postupovat, jaké otázky mají klást a jaké skutečnosti mají při hledání odpovědí na tyto otázky zohlednit. Z pohledu právní jistoty adresátů norem správná metodologie představuje postup, který mohou legitimně od soudce očekávat. Ve vztahu k argumentaci lze metodologii chápat jako teorii právní argumentace v právních

67

Tuto funkci interpretace označuje A. Gerloch jako hlavní. Gerloch, A., op. cit. sub 13, s. 141. Melzer, F. op. cit. sub 6, s. 11. 69 Knapp, V., Vědecká propedeutika pro právníky. 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2003, s. 65. 70 Knapp, V. op. cit. sub 5, s. 63. 68

17

otázkách, která odpovídá na to, jaké jsou přípustné argumenty při zdůvodňování tvrzení o obsahu právních norem. Právní metodologie je svou povahou normativní, tj. zkoumá, jak má interpret při nalézání práva postupovat. Na jednu stranu se metodologická pravidla považují spíše za možné přístupy než striktní normy, na druhou stranu ale je třeba mít na paměti jejich důležitost v právním státě, zejména podstatnou roli při naplňování maximy právní jistoty.71 Ač je metodologie svou povahou normativní, v praxi není shoda na jedné správné metodologii. Veškerou literaturu snažící se komplexně normativně zachytit správný postup při nalézání práva je třeba brát pouze jako příspěvek do diskursu přibližujícího se k ideální metodologii. Z toho vychází i tato práce, kdy v dalších pasážích budou předestřeny hlavní přístupy k nalézání práva a jejich slabiny a poté se prizmatem této metodologické diskuse bude práce věnovat deskriptivní analýze metodologie dvou soudců českého Ústavního soudu v praxi. Ve světle diskuse o povaze metodologických pravidel je aktuální otázka zakotvení výkladových paragrafů v novém občanském zákoníku (NOZ).72 S ohledem na dále rozebíranou inklinaci k formalismu v našem právním prostředí, § 2 odst. 1 NOZ explicitně podněcuje užívání hodnotového výkladu a v případě rozporu s jazykovým zněním tento axiologický přístup k právu preferuje. Dikce § 3 zakotvuje obecně užívání gramatické, systematické, historické a teleologické metody, dále § 10 NOZ se vyslovuje k dotváření práva, a to tak, že je připuštěna analogie iuris (odst. 1) i analogie legis (odst. 2). Znění § 13 NOZ se věnuje principu formální spravedlnosti – stejné stejně, když ne, tak řádně vysvětlit, proč se rozhodlo rozdílně. Toto ustanovení zdůrazňuje význam judikatury a vyjadřuje podmínky změny judikatury v oblasti soukromého práva. Myšlenka úplné zákonné kodifikace pravidel právní metodologie byla doktrínou spíše odmítnuta, neboť by taková pravidla mohla znemožňovat doktrinální vývoj. 73 Jako další důvod této skepse lze uvést, že sama tato pravidla by nejprve vyžadovala interpretaci, což naráží na problém hermeneutického kruhu.

71

Melzer, F. op. cit. sub 6, s. 9, 11. Zákon č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník. 73 Maršálek, P., Metodologie interpretace práva: legitimní cíl nebo fixní idea? In: Gerloch, A., Tryzna J., Wintr, J. (eds.) Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, s. 13. Podobně i Melzer, F. op. cit. sub 6, s. 256- 260. 72

18

Teorie práva se v oblasti interpretace a legitimity metodologie zčásti kryje s mnoha jinými vědními obory. Podobné otázky jako u interpretace práva si pokládá filozofie jazyka, lingvistika, teorie literatury atd. „Každý z těchto oborů se zabývá otázkami, zda se význam komunikace může časem měnit, jestli původní význam je dán tím, co mluvčí zamýšlel, nebo tím, co posluchač slyšel.“74 Jak podotýká J. Wintr, tyto klasické Savignyho metody interpretace vycházejí z obecných hermeneutických pravidel; pracuje se s textem, kontextem, intencí autora (zákonodárce) a smyslem, který textu přikládá věci znalý čtenář.75 Hlavní rozdíl mezi právem a literaturou je požadavek na objektivitu, který u práva zcela jistě kladen je, u literatury, resp. umění to už není tak jisté. Báseň může mít několik možných významů a nikdo si nemůže klást nároky na to určovat ten správný. Čtenář si může svou subjektivní reakcí nalézt v básni význam svůj, který ho (intelektuálně) uspokojí, a nemusí se snažit najít nějaký objektivní význam, který by uspokojil všechny. To je snad i podstata umění. I když existují skeptické názory, že právo se od poezie tolik neliší, domnívám se, že má pravdu názor, že tyto teorie proto mohou být pouze pomocné, nikoli však rozhodující v určování metodologie.76 Hlavní ingredience právní metodologie nutno hledat analýzou samotného právního systému, hlavně vztahu zákonodárce a justice.77 Klade-li si právo oproti umění nějaké nároky na objektivitu a vědeckost, pak je nutné, aby interpretace probíhala podle vědeckých, tedy korektních a ověřitelných metod.78 Přítomnost těchto postupů jako měřítka správnosti interpretačních výsledků představuje omezení volných úvah soudce. V případě dodržování metodologie se nerozhoduje libovůlí, ale podle práva. Další konsekvence existence korektních postupů je zvýšení předvídatelnosti soudního rozhodování a tím právní jistoty, neboť každý může pomocí metod sám zjistit, co je po právu. Dále je metodologicky korektním (jednotným) postupem učiněno zadost požadavku rovnosti subjektů (stejné stejně).79 Lze tak shrnout funkce právní metodologie přirovnáním, dle kterého „právní metodologie má být tedy hrází, která brání soudci, aby rozhodoval čistě podle své 74

Greenawald, K., op. cit. sub 24, s. 274. Wintr, J., Vstupní úvahy o metodologii interpretace práva. In: Všehrd. [online]. [cit. 20.11.2012]. Dostupné z http://casopis.vsehrd.cz/2010/11/vstupni-uvahy-o-metodologii-interpretace-prava. 76 Vztah práva a umění se stává v poslední době častým předmětem zkoumání. Z české literatury lze zmínit zejména publikaci M. Škopa (Škop, M., Právo a vášeň : Jazyk, příběh, interpretace. Brno: Masarykova univerzita, 2011. 205 s.). 77 Greenawald, K., op. cit. sub 24, s. 274. 78 Knapp, V., Vědecká propedeutika pro právníky. 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2003, s. 65. 79 Gerloch, A., Tryzna, J., op. cit. sub 9, s. 13. 75

19

úvahy, a současně mostem, který má každého dovést k poznání, co je v jeho konkrétním případě po právu“.80 Těžko lze považovat za správný stav, kdy se argumenty při interpretaci často volí náhodně či účelově, aby podporovaly výsledek interpretujícím subjektem z jakéhokoli důvodu preferovaný. Stejně tak praxi reflektuje i Rakouská doktrína, přičemž dle T. Öhlingera je pro rozhodování tamějšího Ústavního soudu charakteristické „příznačné nesystematické používání nejrozličnějších výkladových metod vedle sebe“, a to „od striktního jazykového výkladu až po téměř volnou tvorbu práva“.81 Tuto volnost pří výběru a práci s jednotlivými metodami lze pokládat za podstatný zdroj nedůvěry občanů v právo. Jako důsledek se lze setkat s takovými pejorativními výroky, jako že právník si zdůvodní cokoliv, co chce, nebo kolik právníků tolik názorů. Nelze než trvat na racionálním a důsledném odůvodnění nejen zvolené interpretace právního předpisu, ale i výběru interpretačních metod, popřípadě důvodech upřednostnění jedné před druhou. Jen tak lze čelit námitkám vůči svévolnosti soudního rozhodování.82

3. Dilema mezi věrností textu zákona a nevázaností interpreta Každá právní metodologie musí zahrnovat vymezení pojmů práva a pramene práva, proto ji lze považovat za výrazně právně filozoficky podmíněnou.83 Z. Kühn uvádí, že „ačkoliv jsou soudci jen zřídka právními filozofy nebo teoretiky … jejich práce je ve skutečnosti naplněna teoretickými koncepty.“84 Podle toho, jaké argumenty soudci při své činnosti užívají a jaké zamlčí, lze rozlišit dvě strategie aplikace práva stojící na protějších pólech. Strategie aplikace práva každého soudce je odrazem jak, ať vědomě nebo nevědomě, vnímá pojem právo. Prvním typem je strategie vázaného práva, která používá převážně argumenty právu interní. Druhým typem je strategie volného práva, která užívá argumenty právu

80

Melzer, F. op. cit. sub 6, s. 9. Öhlinger, T., Verfassungsrecht, s. 33., citováno dle Holländer, P. op. cit. sub 1, s. 29, 30. 82 Wintr, J., Vstupní úvahy o metodologii interpretace práva. In: Všehrd. [online]. [cit. 20.11.2012]. Dostupné z http://casopis.vsehrd.cz/2010/11/vstupni-uvahy-o-metodologii-interpretace-prava. 83 Z toho lze dovodit vázanost metodologie na konkrétní právní řád. Vliv na metodologii bude mít například to, zda systém uznává doktrínu precedentu, nebo nikoli. (Srov. Melzer, F. op. cit. sub 6, s. 18, 19). Na druhou stranu ale Z. Kühn upozorňuje na přibližování metod a technik práce s prameny v systému common law a kontinentálním právu (srov. Kühn, Z., op. cit. sub 11, s. 345). 84 Kühn, Z., Aplikace práva soudcem v éře středoevropského komunismu a transformace: analýza příčin postkomunistické právní krize. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 1. 81

20

externí. Toto dělení, zajisté zjednodušené, teoreticky možných právních argumentů na dvě velké kategorie bude pojítkem teoretické a praktické části této práce. V následujících

dvou

podkapitolách

budou

tyto

dvě

strategie

interpretace

charakterizovány. Poté bude nastíněn moderní teoreticko-právní model. Obě strategie interpretace budou formulovány ve svých extrémních podobách, pro což je více důvodů. Předně jde o to, aby mezi nimi vynikl kontrast a také aby byly jasně vidět jejich slabiny. V celé právní teorii dochází často ke karikování konkurenčních teorií, kdy kritikem vymezený cíl kritiky neobhajuje nikdo, nebo pouze nejextrémnější část toho kterého směru.85 Dále je třeba poznamenat, že poté, co se slabiny jednotlivých tradičních filozoficko-právních směrů staly evidentní, tyto směry již nejsou tak ostře formulovány a naopak oproti době dřívější není vyloučena jejich vzájemná slučitelnost.86

3.1 Věrnost textu zákona – strategie vázané aplikace práva Tento model lze považovat za důsledek jevu dnes označovaného jako legislativní optimismus (či perfekcionismus), motivovaný nedůvěrou k soudcům. Racionalismus a osvícenství přelomu 18. a 19. století a z nich vyvěrající představa o mohutnosti lidského myšlení spočívajícím ve schopnosti apriorně uchopit svět se v právu projevily v explozi psaného pozitivního práva (kodifikací). Na legislativní optimismus

navazovaly

myšlenky

o

racionalitě,

úplnosti,

konzistentnosti

a

hierarchickém uspořádání právního řádu. Ve své celistvosti tato koncepce již dnes nemá žádné příznivce, nicméně některé její prvky jsou v kontinentální právní kultuře stále, přinejmenším latentně, přítomny.87 Hlavním zdrojem legitimity tohoto přístupu je princip dělby moci. Veškerá odpovědnost za rozhodnutí se přenáší na zákonodárce, jehož činnost je striktně oddělena od aplikační fáze.88

Pravidla, kterými se řídí společnost, má dávat

zákonodárce, nikoliv soudci, kterým se dostává nedůvěry, jíž Voltaire vyjádřil slovy: „Nechť jsou všechny zákony jasné, stejné, přesné; vykládati je znamená téměř vždycky

85

Na tuto neférovost při právnickém diskursu o výkladu práva upozorňuje ve své publikaci T. Sobek. (Sobek, T., op. cit. sub 29, s. 236). 86 Kühn, Z., op. cit. sub 11, s. 376. Moderní právní pozitivisté například uznávají právní principy jako součást pozitivního práva. Podobně moderní textualisté vnímají kontext své interpretace. 87 Holländer, P. op. cit. sub 1, s. 63. (podobně Kühn, Z., op. cit. sub 11, s. 242). 88 Kühn, Z., op. cit. sub 11, s. 234.

21

překrucovati je“.89 Role soudce bývá degradována na „stroj na rozsudky“.90 Dle myšlenky Ch. L. Montesquieua soudci jsou považováni pouze za „ústa, která vynášejí slova zákona, neživé bytosti, které nemohou zmírnit ani sílu, ani přísnost zákona.“91 V této strategii dochází ke kombinaci pozitivismu a formalismu. Pozitivismus vymezuje to, co je právem, nějakým formálním kritériem (rule of recognition). Za toto kritérium je obecně v kontinentální právní kultuře považováno přijetí normy zákonodárcem. Zkoumá se formální platnost této normy, čímž se usiluje o striktní oddělení práva od nepráva. Někdy se tato ideologie nazývá též zákonný pozitivismus, což má vyjadřovat nekritické ztotožnění textu předpisu s právem.92 Rozlišení právního předpisu a právní normy, které bylo výše popsáno, v této koncepci nemá své uplatnění. Zákon jednou vydaný má daný význam, který se nevyvíjí, a nelze ho měnit bez zásahu zákonodárce. Z pohledu přípustných soudcovských argumentů připadá v úvahu jediný, a to zákon a fenomény v něm obsažené (tzv. institucionalizované prameny práva). Vůči mimoprávním standardům, obsaženým jinde než v dikci právních předpisů (např. úmysl zákonodárce či smysl právní regulace), je právo uzavřené a nelze jimi argumentovat. Reálný dopad rozhodnutí nemá v této koncepci vliv. Formalista rozlišuje pouze dvouprvkový systém argumentů – závazný právní argument a argument nezávazný, proto při výkladu práva irelevantní.93 Soudce v individuálních kauzách právo netvoří, vlastně ani nevykládá, ale pouze deklaruje a priori úplné právní normy. Model právní aplikace v tomto pojetí funguje formalisticky, za pomoci dedukce. Volná aplikace práva je protimluv. Soudní diskrece zde nemá své opodstatnění. Z konzervativního a dynamického aspektu interpretace při této strategii dominuje natolik ten první, že na druhý již nezbývá žádný prostor. Soudce je pouze úředník. Není připuštěna žádná hodnotová podstata právních sporů, a to ani u

89

Voltaire, Philosophical dictionary, New York: Charlton House, 2008, str. 73, heslo: civil laws. [online]. [cit. 20.11.2012]. Dostupné z http://www.gutenberg.org/ebooks/18569. 90 Knapp, V. op. cit. sub 5, s. 190. 91 Montesquieu, Ch., L., O duchu zákonů. 1. vyd. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2003, s. 153. 92 Kühn, Z., Aplikace práva soudcem v éře středoevropského komunismu a transformace: analýza příčin postkomunistické právní krize. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 4. 93 Tamtéž, s. 33. Mimoprávní (extralegální, právu externí) argumenty je zde myšleno vzhledem k úzkému vymezení pojmu práva. Jak je uvedeno na jiném místě této práce, právní metodologie a tedy i ideologie aplikace práva je z velké části determinována vymezením pojmu práva. Tzn. pro zastánce širšího pojmu práva je množina mimoprávních argumentů pochopitelně daleko užší než pro zastánce úzkého pojmu práva.

22

složitých případů aplikace práva.94 Výkladem se tudíž nelze ocitnout mimo rámec nejširšího možného jazykového významu předpisu. Odůvodnění rozhodnutí soudu je typicky velmi krátké, na oko přitažlivé a evokující dojem, že závěr logicky plyne z jasného zákona a že ani nešlo rozhodnout jinak. Těžko v rozhodnutí lze hledat argumenty hovořící proti zvolené interpretaci, čímž má být zvýšena legitimita soudního rozhodnutí. Soud obvykle odcituje relevantní fakta,95 právní předpis a svůj závěr. Někdy tento jednoduchý model bývá zachycen rovnicí: fakta x zákon = rozhodnutí.96

3.2.1 Metody obsahující argumenty právu interní – tzv. standardní metody Argumenty právu interní lze ztotožnit s metodami, které A. Gerloch označuje za standardní metody interpretace.97 Tyto metody spojuje to, že vychází z textu předpisu a formalistické práce s ním. Řadí se mezi ně jazyková, logická a systematická metoda. Jazykový výklad spočívá v gramatické a sémantické analýze právního textu. Tento výklad se zaměřuje na více objektů – slova, jejich význam (tzv. sémantický výklad), význam použitých slov ve spojení s jinými ve větách podle pravidel mluvnice (tzv. gramatický výklad) a složení věty (tzv. syntaktický výklad). V souhrnu tyto objekty tvoří při interpretaci jediný formálně určitý prvek, který je pro všechny navenek stejný, i když vnímán může být odlišně.98 Směr teorie práva, který preferuje jazykový výklad, se nazývá textualismus. Textualisté jsou vstřícní k hledisku porozumění čtenáře. Jejich hlavní argument pro preferenci gramatické metody je právní jistota adresátů norem, neboť „zatímco znalost metodologie výkladu zákonů je omezená na komunitu právníků, většina adresátů zákona ovládá pouze jazyk jeho textu.“99 V realitě tak text právního předpisu je často jediným zdrojem informací, ze kterého adresát může zjistit, co je po právu. 94

Kühn, Z., op. cit. sub 11, s. 348-350. Nutno podotknout ve smyslu Llewellynovy kritiky, že soudem oficiálně prezentovaná fakta jsou často probraná, polovičatá, manipulovaná, což napomáhá představě navenek jednouchého sylogismu. Vnější kritik rozhodnutí tak má problém již v tom, že při přezkumu rozhodnutí nestojí před stejným souhrnem faktů, jako stál soud (ač je v rozhodnutí zamlčel). (srov. Llewellyn, K., op. cit. sub 26, s. 998). Jedna z výhod disentů je, že často na tento nedostatek majoritního odůvodnění upozorní. To je jeden z důvodů, proč ve státech s prvky vázané aplikace práva jsou disenty neznámé (např. Francie). Další důvod neexistence disentů je jejich nepotřebnost, když hlavní idea je, že právo je jasné a lze v každém případě z textu jednoduše odvodit právě jednu správou odpověď. 96 Frank, J. op. cit. sub 9, s. 651, 653. 97 Gerloch, A., op. cit. sub 13, s. 145. 98 Gerloch, A., Tryzna, J., op. cit. sub 9, s. 14. 99 Sobek, T., op. cit. sub 29, s. 216, 218. 95

23

Moderní textualismus připouští při výkladu užívat účel právní úpravy, ten ale musí být obsažen v objektivním významu slov textu právního předpisu.100 K úmyslu v zákoně nevyjádřenému či „za slovy zákona ležícímu“ jsou textualisté skeptičtí. Považují ho za těžko zachytitelný, ba dokonce fiktivní. Vůle je dle nich obtížně zkoumatelný fenomén, navíc poslanci mohou hlasovat pro návrh zákona z různých, zcela odlišných, důvodů.101 Předmětem shody poslanců je text zákona, ne vůle. Proto dle textualistů argumentace úmyslem zákonodárce není nic jiného než podsouvání vlastní vůle soudce zákonodárci se současným zakrýváním skutečných důvodů interpretace.102 Dalším typem argumentů, které se objevují v soudních rozhodnutích, jsou argumenty logické. Jejich užívání se nazývá logický výklad. Opírají se o poznatky klasické formální logiky a zaměřují se na logickou strukturu mezi částmi myšlenek zákonodárce v textu.103 Obecně logika je sice sama o sobě nedostačující, ale nutná podmínka jakékoli metodologie aplikace práva. Při každém argumentu (většinou intuitivně) je logika zapojena. Jen tak lze hovořit o racionálním diskursu.104 Mluví-li se o argumentech logického výkladu, nejčastěji se mají na mysli tyto argumenty: argumentum a contrario (důkaz z opaku), argumentum per eliminationem (důkaz

vyloučením),

argumentum

per

analogiam

(výklad

dle

podobnosti),

argumentum a fortiori (důkaz síly), argumentum ad absurdum (dedukce do absurdních závěrů) a argumentum a silentio legis (mlčení zákona).105 Jakmile interpret ví, jaký z těchto argumentů využít, je jeho aplikace snadná (normu buď bude aplikovat, nebo ji aplikovat odmítne). Typicky se situaci ilustruje na příkladu argumentum a contrario a argumentum per analogiam. Podstata a contrario je

100

Ward, R., Akhtar, A., Walker & Walker's English Legal Systém. 11th ed. Oxford: Oxford University Press, s. 48. K moderním textualistům patří např. A. Scalia, výrazná osobnost konzervativního křídla současného Nejvyššího soudu USA, který již bere při interpretaci ohled na relevantní kontext (tedy typický argument právu interní). Za relevantní kontext ale považuje pouze takový, který je veřejný. Pouze informace, které jsou běžným adresátům k dispozici. Z toho je zřejmý důraz na transparentnost celého procesu aplikace práva. (srov. Sobek, T., op. cit. sub 29, s. 220). 101 Takto kritizuje argumentaci úmyslem i R. Dworkin. (svor. Dworkin, R., “Law´s Ambitions for Itself“. In: Dyzenhaus, D., Moreau, S., Ripstein, A. (eds.). Law and Morality: Readings in Legal Philosophy. 3rd ed. Toronto: University of Toronto Press, 2007, s. 108). 102 Sobek, T., op. cit. sub 29, s. 229, 230. 103 Knapp, V. op. cit. sub 5, s.171. 104 Sobek, T., op. cit. sub 29, s. 256. 105 Gerloch, A., op. cit. sub 13, s. 147-149.

24

v tom, že dispozice normy se neaplikuje na jevy, které v hypotéze normy nebyly explicitně formulovány. Je založen na předpokladu, že zákonodárce určité jevy neuvedl v textu právního předpisu záměrně. Tento předpoklad je ale problematický, protože samozřejmě mohla nastat alternativa, že zákonodárce tyto jevy uvést opomněl. To nás dovádí k druhému argumentu, argumentum per analogiam, který stojí na principu, že pokud nastupuje následek za určitých jevů relativně konkrétně specifikovaných v právním předpise, lze přiřadit stejný následek při jevech kvalifikovaně podobných, v zákoně ale výslovně nepopsaných. Jak lze vidět, výsledky obou argumentů stojí proti sobě v opozici. Užije-li se a contratio, odmítneme aplikovat dispozici na případy v hypotéze nezmíněné, užije-li se per analogiam, dispozice normy se aplikuje i na případy, se kterými text této normy nepočítá. Rozhodnutí, zda se zákonodárce vyjádřil adekvátně, je pro tyto argumenty klíčové. T. Sobek uvádí, že „asi to zní paradoxně, ale na a contrario argumentaci jsou nakonec zajímavé především důvody, proč odmítneme uplatnit dispozici právní normy na případy, které nejsou v hypotéze této normy zmíněny. Těmito důvody typicky bývají cíle, hodnoty a principy na pozadí právní úpravy.“106 K rozhodnutí, zda užít první či druhý argument, nám čistě logika nepomůže. Logické argumenty mají teleologické pozadí, v jádru jde tedy spíše o argumenty empirické, tedy argumenty právu externí.107 Důležitost kontextového pozadí lze názorně ilustrovat na argumentum a fortiori, který se často používá u případů s nebezpečností, kdy je-li zakázáno něco méně škodlivého, tím spíše je zakázáno něco škodlivějšího. Řekněme, že na dětském hřišti je zákaz vstupu se psem. Člověk neznalý kontextu (účelu zákazu) by si a fortiori zdůvodnil, že nesmí-li se na hřiště se psem, tím spíš se tam nesmí se slonem. Intuitivně by dovodil, že slona lze pokládat za nebezpečnějšího než psa. Nicméně kdyby byl znalý kontextu, věděl by, že toto dětské hřiště je speciálně určeného dětem s alergií na psí chlupy. Proto se zákaz na slony nevztahuje a užití a fortiori by bylo chybné. V následující analýze rozhodnutí Ústavního soudu tedy nestačí konstatovat užití logických argumentů, ale je třeba si všímat, jaké jsou na pozadí důvody k užití toho konkrétního logického argumentu. Kam budou v analýze zařazovány logické argumenty, bude ještě v praktické části práce rozebráno.

106 107

Sobek, T., op. cit. sub 29, s. 136 – 138. Cvrček, F. op. cit. sub 48, s. 57.

25

Systematický výklad usuzuje o významu zákona z umístění právní normy v právním řádu jako celku.108 Výklad je činěn s ohledem na formální vazby určitého ustanovení k ostatním částem právního předpisu.109 Například se přihlíží k uvozovacím ustanovením nebo obecným částem zákona. Na relevantnost argumentů tohoto typu lze usuzovat z praxe a racionality zákonodárce, kdy struktura jednotlivých předpisů není náhodná, ale lze z ní usuzovat na jejich obsah.110 Jelikož se při tomto výkladu interpret snaží o rekonstrukci subsumovatelné právní normy z hlediska celého právního řádu, roli v tomto výkladu hraje i hierarchie právních předpisů z hlediska právní síly. Proto, jde-li primárně o bezrozpornost právních předpisů, lze do systematické metody řadit i ústavně konformní, mezinárodně konformní a euro konformní výklad. Jde-li primárně o konformitu hodnotovou, řadí se tyto argumenty do metody teleologické.

3.2.2 Kritika strategie vázané aplikace práva Je zřejmé, že pouze se standardními metodami, jako nástroji interpretace práva, si právník nevystačí. Problematický je již jejich předpoklad, že objektivní význam slov je zjistitelný. Jako druhý, zřejmě asi nejzásadnější problém vázanosti doslovným výkladem, lze vnímat napětí mezi obecností, neurčitostí a neúplností psaného práva a přitom nutnosti soudu rozhodnout (zákazu denegationis iustitiae). Teoreticky se lze pokusit všechny pojmy definovat a přiblížit se tak „apriorně všeobjímajícímu“ psanému právu, to by ale sebou neslo nesmírnou komplikovanost a nepřehlednost, takže výsledný stav by nebyl v souladu s imperativy právního státu.111 V realitě tak texty přijaté zákonodárcem všeřešící nejsou. Právu interní argumenty neumí rozhodnout případ, na který text právního předpisu nepamatoval. Rovněž v textu předpisu nenalezneme řešení, jaký zvolit výsledek interpretace v případech, kdy slova zákona připouštějí více variant výkladu.112 Opírání soudních rozhodnutí pouze o text právního předpisu je ze strany soudců, ať již vědomá či, ještě hůře, nevědomá fikce, jakýmsi rituálem. Strohé, prima facie 108

Knapp, V. op. cit. sub 5, s. 171. Gerloch, A., op. cit. sub 13, s. 147. 110 Melzer, F. op. cit. sub 6, s. 127, 130. 111 Melzer, F. op. cit. sub 6, s. l91. 112 Ward, R., Akhtar, A., Walker & Walker's English Legal Systém. 11th ed. Oxford: Oxford University Press, s. 48. 109

26

jasné, rozhodnutí obsahuje pouze torza právních sylogismů, ale právní úvahy soudce v tomto modelu zůstávají skryty.113 Čtenář rozhodnutí se nedozvídá, zda a jaké byly uvažovány interpretační alternativy a faktory, které doopravdy rozhodly případ, zůstávají nezmíněny. Proto zkoumat taková rozhodnutí, která odkazují pouze na zákonné normy, je z hlediska předpovídání budoucích soudních rozhodnutí zbytečné. Slavné je přirovnání takového studia k botanikovi, který za rostliny považuje pouze to, co se objevuje nad zemí.114 Konečně jako poslední kategorii problémů extrémního textualismu lze vnímat neschopnost držet krok s dynamicky se vyvíjející společností ústící ve frustraci a odcizení plynoucí z mechanické bezhodnotové aplikace práva nezohledňující své axiologické rozměry.115 Soudce opomíjí roli principů a základní funkci práva, což je funkce sloužit společnosti a nastolovat spravedlnost při řešení jednotlivých kauz. Nevnáší do práva hodnotovost a pragmatičnost. Přehnaný důraz na legalitu v důsledku znamená vytracení racionality rozhodování.116 Kritiku lze shrnout tvrzením, že „ačkoli koncepce ideologie vázané aplikace práva rétoricky směřuje k větší kontrole soudní moci a k posílení právní jistoty, její výsledný účinek je přesně opačný: ústí totiž spíše v soudcovskou svévoli a naprostou nepředvídatelnost judikatury.“117

3.3 Nevázanost interpreta – strategie volné aplikace práva Při této strategii by se činnost soudce dala připodobnit k rozhodování krále Šalamouna, který není svázán pravidly, ale naopak spory řeší na základě volné úvahy usilující o moudré řešení. V tomto pojetí dochází k rozšíření pojmu práva mimo rámec formálně uznávaných pramenů práva.118 Při interpretaci dominují neformální argumenty, tedy takové, které nemají přímou oporu v autoritativním pramenu práva. Při determinování práva se v úvahu má brát například dosavadní praxe, právní věda, extralegální společenské normy (morálka), nepsané principy, právněpolitické cíle, doktrinální názory, zvyklosti, hodnocení faktů a faktických konsekvencí rozhodnutí, smysl pro právo a výčet by mohl sáhodlouze 113

Kühn, Z., op. cit. sub 11, s. 242, 349. Frank, J. op. cit. sub 9, s. 654. 115 Holländer, P., Filosofie práva. 1. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s. 226. 116 Na což Z. Kühn upozorňuje jako na paradox, protože moderní legalita je produktem racionalismu. (Kühn, Z., op. cit. sub 11, s. 242). 117 Kühn, Z., Aplikace práva soudcem v éře středoevropského komunismu a transformace: analýza příčin postkomunistické právní krize. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 133. 118 Gerloch, A., op. cit. sub 13, s. 260. 114

27

pokračovat. Panuje zde skepse k možnosti formálních argumentů (právního textu) pro svoji neurčitost a vágnost vůbec rozhodnout (v extrémní podobě volného práva jakýkoliv) právní případ. Úzké formalistické pojetí práva často musí být doplňováno mimoprávními fenomény, které teprve právu dodají jeho pravý obsah. Norma, která případ rozhodne je utvořena až při aplikaci, a to na základě volné úvahy vedené nějakým neprávním standardem (např. spravedlností či prostě „selským rozumem“).119 V této práci budou pro argumentaci nevycházející z úzkého pojetí práva používány termíny jako argumenty (standardy) mimoprávní, právu externí nebo extralegální. Někteří právní filozofové, mezi které patří např. R. Dworkin, tyto argumenty při interpretaci uznávají, ale neoznačili by je za argumenty právu externí. Důvod pro to je takový, že tito filozofové zastávají natolik široký pojem práva, že i tyto argumenty se pro ně stávají argumenty právu interní.120 V této práci ale bude s označením argumentů právu interním a externím pracováno, neboť to lépe vystihuje podstatu dělení mezi formalistickým a antiformalistickým přístupem k soudnímu rozhodování. Jako hlavní legitimizační zdroje tohoto přístupu je nutno vnímat praktickou funkci práva, tedy jeho účelnost ve společnosti, implikující schopnost přizpůsobit se společenskému vývoji, a jeho spravedlnost. Tato strategie má za to, že větší racionality práva nelze dosáhnout matematicky přesným nakládáním se zákonem, ale zasazením práva do životních reálií. Model volné aplikace práva přiznává soudci aktivní kreativní roli při tvorbě práva. Nenutí soudce hledat v zákoně něco, co tam není.121 Tento model oslabuje tradičně vnímanou koncepci dělby moci ve státu a díky tomu ho konzervativní soudci jen stěží a pomalu přijímají.122 Do modelu volného práva lze zařadit i Americký právní realismus, vlivné právnické hnutí v USA pocházející z dvacátých let minulého století.123 Jejich předvojem

119

Kühn, Z., Aplikace práva soudcem v éře středoevropského komunismu a transformace: analýza příčin postkomunistické právní krize. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 2. 120 Dickson, J., "Interpretation and Coherence in Legal Reasoning". In: The Stanford Encyclopedia of Philosophy. [online]. Spring 2010 Edition, [cit. 20.11.2012]. Dostupné z http://plato.stanford.edu/archives/spr2010/entries/legal-reas-interpret. 121 Knapp, V. op. cit. sub 5, s. 190. 122 Ward, R., Akhtar, A., Walker & Walker's English Legal Systém. 11th ed. Oxford: Oxford University Press, s. 52. 123 Kuklík, J., Seltenreich, R., Dějiny angloamerického práva. Praha: Linde, 2007, s. 464.

28

bylo pragmatické pojetí práva O. W. Holmese mladšího, tvrdícího např., že právo není logika, ale zkušenost, anebo že „obecné normy nerozhodují konkrétní případy“.124 Realisté na základě pozorování fungování práva v praxi tvrdili, že právo není prosté politiky, morálky a jiných faktorů, které strategie vázané aplikace práva z práva striktně vylučuje. Dle jednoho z hlavních představitelů realismu, K. Llewellyna, se soudci řídí nejdříve svým citem pro spravedlnost, odhadem, intuicí či rozhodnou jinak podvědomě, poté až k tomuto rozhodnutí napíší odůvodnění. Tento cit se dá označit jako právnické know-how. Realisté tedy upozorňují, že právo nefunguje výše popsanou formalistickou rovnicí: fakta x pravidlo = rozhodnutí, ale v realitě je nejprve dosaženo rozhodnutí a k tomu se hledají příslušná fakta a pravidlo, aby z nich již determinované rozhodnutí plynulo.125 Na první pohled by takovéto chápání aplikační praxe mohlo vzbuzovat dojem veliké právní nejistoty adresátů norem. K. Llewellyn však poznamenává, že i když každý právník používá k podepření svých vytušených závěrů jiné argumenty, obecně sdílené právnické know-how zajišťuje právní jistotu. Dle něj by díky tomuto know-how stejné případy většina právníků vyřešila se stejným výsledkem. Právníci tedy nejsou omezeni texty přepisů, ale tímto know-how, které je tvořeno jak faktory formálně zakotvenými (zákonnými pravidly), tak faktory neinstitucionálními, jako třeba právnickým vzděláváním, citem pro věc nebo soudcovou rolí ve společnosti spočívající v zajištění, aby právo sloužilo společenským cílům. Realisté si všimli, že nejde vykládat zákon pouze s ohledem na jeho text (tzv. exegeze), ale že velikou roli při nalézání subsumpce způsobilé normy hrají samotná fakta případu (tzv. fact-guided decision). Chtě nechtě má právník fakta případu na paměti a promítají se do jeho citu, know-how a tedy i od odpovědi na otázky právní. Shrneme-li význam zákonných norem pro K. Llewellyna, tak pro něho ve složitých právních případech nejsou něčím, co soudci stanoví limity, ve kterých se smí pohybovat, ale spíše podvědomým průvodcem, odkud se odvíjí jeho představa o správném výsledku. Normy se neinterpretují, ale jsou pouhou kostrou, na které za pomoci právnického know-how, vzniká rozhodnutí v hard case.

124

Lochner v. New York, 198 U.S. 45 (1905), disent str. 76. Frank, J. op. cit. sub 9, s. 653. Tento fakt, že pořadí hledání neznámých ve formalistické rovnice je v praxi opačný než se obecně traktuje, J. Frank nepřisuzuje vědomému pokrytectví nebo nemorální neupřímnosti, ale jde o nevědomý sebeklam většiny právníků. 125

29

J. Frank celé pojetí soudcovského rozhodování ještě více subjektivizoval, když řekl, že hlavní faktor reálně působící na dosažení rozhodnutí je tzv. judicial hunch (doslova tušení soudce).126 Chce-li někdo předpovědět, jak soudce rozhodne, musí vědět, co vytváří tuto soudcovskou intuici, což je dle J. Franka osobnost soudce. Soudcův hunch nerozlišuje fakta a pravidlo. Je to komplexní reakce na prezentovaná fakta, soudcovy vlastní předpojatosti, stereotypy atd. Právní předpisy jsou pouze jedním ze soudcových stimulů při této reakci. Američtí právní realisté upozornili na nutnost rozeznávat dva oddělené procesy. Prvním je proces dosažení rozhodnutí. Druhým je ospravedlnění rozhodnutí v písemném odůvodnění.127 Jinými slovy v jejich pojetí není spojována kognitivní a justifikační funkce právní argumentace. S rolí subjektu interpretace souvisí i v právu využitelné poznatky z obecné hermeneutiky. Tato věda o metodologii porozumění není původem z právního prostředí, ale dnes je využívána nejrůznějšími vědními disciplínami.128 Dle hermeneutiky hraje při interpretaci jakéhokoli textu svoji nepopíratelnou roli tzv. předporozumění interpreta, tedy jeho znalosti jazyka, pramenů a pravidel formulování práva, postupů právní interpretace, ale i obecné znalosti a zkušenosti, hodnotové postoje, psychické, sociální vlastnosti interpreta, určité představy, významová očekávání se kterými k výkladu přistupuje a které se do výkladu promítají.129 Hermeneutika zastává nemožnost objektivní interpretace. Než interpret začne svoji činnost, klade si nějakou otázku, na kterou se bude snažit interpretací nalézt odpověď. Odpověď, ke které interpret dojde, může vést ke změně očekávání a tím i předporozumění, které opět hraje roli v dalším procesu interpretace (tzv. hermeneutický kruh). Role předporozumění má v ústavním právu, vyznačujícím se vysokou abstrakcí textů právních předpisů, zvýšenou důležitost, neboť platí obecný hermeneutický princip úměrnosti abstrakce předmětu výkladu a podílu předvědění interpreta.130

126

Tamtéž, s. 655, 662. Anderson, B., Context of Discovery, Context of Decision and Context of Justification in the Law. In: IVR encyclopedia. [online]. [cit. 20.11.2012]. Dostupné z http://ivrn-c.info/index.php?title= Context_of_Discovery,_Context_of_Decision_and_Context_of_Justification_in_the_Law. 128 Stelmach, J., Hermeneutical legal theory. In: IVR encyclopedia. [online]. [cit. 20.11.2012]. Dostupné z http://ivr-enc.info/index.php?title=Hermeneutical_legal_theory. 129 Doležal, T., Právní hermeneutika a problematika tzv. předporozumění. In: Gerloch, A.; Maršálek, P. (eds.), Problémy interpretace a argumentace v soudobé právní teorii a právní praxi. Praha: Eurolex Bohemia, 2003, s. 70. 130 Holländer, P., Filosofie práva. 1. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s. 228. 127

30

3.3.1 Metody obsahující argumenty právu externí – tzv. nadstandardní metody Třemi hlavními metodami, které A. Gerloch řadí mezi tzv. nadstandardní metody interpretace, jsou metoda historická, teleologická a komparativní.131 Historický výklad zjišťuje smysl zákona z hlediska subjektivního úmyslu či záměru zákonodárce. Zkoumá situaci v době přijetí zákona, stav, na nějž zákon reagoval, a způsob, kterým reagoval.132 Při zjišťování úmyslu se pracuje jak s úmysly přímo vyjádřenými v textu zákona (preambuli, úvodních ustanoveních),133 tak i s úmysly z důvodové zprávy k zákonům či dalších dokumentů provázejících jejich vznik.134 Argumenty tohoto typu čerpají legitimitu z principů dělby moci a demokratického principu tvorby práva zvoleným zákonodárcem, jehož vůle je ztělesněna v autoritativním aktu – v zákoně. Koncepce interpretace práva zdůrazňující historickou metodu výkladu se nazývá intencionalismus. Preferuje se zde hledisko autora, jeho záměr, způsob, jak by zákon četl on sám.135 Při teleologickém (účelovém) výkladu usiluje interpret o postižení smyslu, cíle či účelu právní normy v podmínkách, v nichž se norma má realizovat. Při hledání účelu se hledá odpověď na otázku, proč je tímto způsobem normováno lidské chování.136 Postihuje se objektivní účel zákona. Objektivní v tom smyslu, že oproti historickému výkladu se nehledá subjektivní úmysl zákonodárce, ale smysl, který může být tady a teď interpretovanému ustanovení nejrozumněji přiřazen.137 Toto odlišení historického a teleologického výkladu krásně vystihuje Gustav Radbruch, konkrétně že „interpret může zákonu lépe rozumět, než mu rozuměli jeho tvůrci, zákon může být moudřejší než jeho autoři – on dokonce musí být moudřejší než jeho autoři“.138 Teleologický

výklad

zachycuje

dynamiku

právního

systému.

Pomocí

teleologických argumentů lze dospět k závěru, že výklad předpisu stejného znění se 131

Gerloch, A., op. cit. sub 13, s. 146. Holländer, P. op. cit. sub 1, s. 25. Využívající hlavně myšlenky Savignyho. 133 Úmysl vyjádřený v textu zákona lze považovat z ideální stav, na jeho relevanci se shodnou textualisté i instrumentalisté a lze ho považovat za argument právu interní. Jedná se o argument objektivizované vůle zákonodárce (srov. Sobek, T., op. cit. sub 29, s. 230). 134 Gerloch, A., op. cit. sub 13, s. 150. 135 Sobek, T., op. cit. sub 29, s. 216. 136 Melzer, F. op. cit. sub 6, s. 160. 137 Sobek, T., op. cit. sub 29, s. 223. 138 Radbruch, G., Rechtsphilosophie. Stuttgart : K. F. Koehler Verlag, 1963, s. 211, cit. dle Melzer, F. op. cit. sub 6, s. 127. 132

31

může v závislosti na běhu času měnit, což je v našich podmínkách aktuální jak při výkladu jednoduchého práva (hlavně s ohledem na právní kontinuitu a hodnotovou diskontinuitu v roce 1989), tak v oblasti práva ústavního, kdy například mnoho mezinárodních smluv, vytyčujících rámec ústavního přezkumu, bylo přijato před několika desítkami let.139 Teleologický výklad má zajistit hlavně efektivnost, hodnotovou koherenci práva a přizpůsobení právního řádu měnícím se podmínkám společnosti bez zásahu zákonodárce. P. Holländer označuje jako jeden z rozdílů interpretace práva ústavního a jednoduchého fakt, že u ústavního práva jde především o interpretaci účelů. Proto se jako základní metodologická otázka jeví způsob nalezení ústavního účelu.140 Hledání účelu je na teleologické metodě to nejproblematičtější. Svoji nepopiratelnou roli při tomto procesu hraje předporozumění interpreta.141 Interprety tendující k upřednostňování teleologického výkladu je možno nazvat instrumentalisty (norma jako nástroj dosažení určitého účelu). Vnímají právo jakožto vědomý usměrňovač lidského chování, který vždy sleduje nějaký účel, jemuž má soudce porozumět a v jeho světle zákony vykládat.142 R. von Jhering tvrdil, že si nelze představit ustanovení zákona, které by nemělo žádný účel. 143 Moderní instrumentalisté nepopírají, že první krok interpretace je veden jazykovou metodou, ale dodávají, že nutně musí nastoupit druhý krok, tedy teleologická metoda, který koriguje výsledek prvního kroku.144 Při komparativním výkladu se bere ohled na právní úpravu v právních řádech jiných států. Komparativní argumenty jsou typické argumenty právu externí. Nezavazují soudce, nemají formální validitu, přesto je ale neformalista vezme v potaz. Význam komparativního výkladu roste, je-li interpretovaná úprava inspirována zahraniční předlohou.145 Není-li tomu tak, platí, že nejrelevantnější argumenty mají základ v zemích s podobnou právní kulturou a větší obezřetnost musí být kladena u argumentace 139

Např. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod je z roku 1950, nebo Mezinárodní pakt o občanských a politických právech pochází z roku 1966. 140 Holländer, P. op. cit. sub 1, s. 60. 141 Kysela, J., Několik poznámek k interpretaci ústav, jakož i Ústavy ČR a jejího článku 46 zvláště. In: Gerloch, A.; Maršálek, P. (eds.), Problémy interpretace a argumentace v soudobé právní teorii a právní praxi. Praha: Eurolex Bohemia, 2003, s. 146. 142 Wintr, J., Vstupní úvahy o metodologii interpretace práva. In: Všehrd. [online]. [cit. 20.11.2012]. Dostupné z http://casopis.vsehrd.cz/2010/11/vstupni-uvahy-o-metodologii-interpretace-prava. 143 Jhering, R., Boj o právo. Právní věda všedního dne. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s. 5. 144 Sobek, T., op. cit. sub 29, s. 223. 145 Melzer, F. op. cit. sub 6, s. 195.

32

z právních řádů z jiných okruhů nebo dokonce systémů práva.146 V tomto smyslu se pak hovoří spíše o inspirativní funkci právní komparace.147 V. Knapp za druh komparativní metody považuje i komparaci historickou.148 Kromě tohoto dělení na standardní a nadstandardní metody interpretace práva je za typický neformální argument při interpretace práva považován argument judikaturou (předchozím rozhodnutím). V oblasti výkladu ústavního práva důležitost těchto argumentů vzrůstá. Obsah mnoha klíčových pojmů Ústavy je vytvořen právě předchozí judikaturou. Jak K. Greenawald upozorňuje, ukazuje se, že „více než čerstvé zkoumání ústavních klauzulí, mnoho ústavních sporů je více o výsledcích a doktrínách vyvinutých v podobných případech“.149 Rozhodnutí ústavních soudů tak často z velmi abstraktních pojmů formulují nové principy. Například z konceptu demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) český Ústavní soud vyvodil princip právní jistoty. Formálně zůstává závazné stále pouze ustanovení Ústavy, pod kterým si ale lze těžko představit, jaký je jeho obsah. Co je obsahem tohoto závazného ustanovení, co tímto ustanovením myslí a bude vynucovat soud, se ale můžeme dozvědět až ze soudního rozhodnutí. Precedentu je i v našem právním řádu teorií přiznávána určitá normativní síla, a to hlavně u konstantní judikatury nejvyšších soudů.150 Jedním z legitimizačních důvodů jejich závaznosti je efektivita práva, o kterou by každý právní systém, jakožto systém racionální, měl usilovat. Nebude-li se instančně nižší soud vědomě řídit judikaturou toho vyššího, budou jeho rozhodnutí vyššími instancemi rušena a tímto soudním „ping pongem“ budou ohrožena práva účastníků na ochranu práv bez průtahů. Zastáncem určitého normativního působení judikatury je i Ústavní soud, který tradičně judikuje, že „by měl být již jednou učiněný výklad, nedojde-li k následnému shledání

dostatečných

relevantních

důvodů

podložených

racionálními

a

přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu konformnějšími s právním řádem jako významovým celkem a svědčícími tak pro změnu judikatury, východiskem pro 146

V. Knapp dělí svět z hlediska právní geografie na 2 hlavní systémy – kontinentální a angloamerický. Kontinentální se dále člení na několik okruhů – francouzský, rakouský, německý, švýcarský a skandinávský. Dle V. Knappa naše právo náleží do německého okruhu, což lze prohlásit o právu ústavním ještě s větší jistotou. (srov. Knapp, V. op. cit. sub 5, s. 92). 147 Novák, F., Interpretace – „správnost“, závaznost, komparatistika (Malé poznámky k velkému tématu) In: Gerloch, A.; Maršálek, P. (eds.), Problémy interpretace a argumentace v soudobé právní teorii a právní praxi. Praha: Eurolex Bohemia, 2003, s. 43. 148 Knapp, V., Základy srovnávací právní vědy. 1. vyd. Praha: Aleko, 1991, s 14. 149 Greenawald, K., op. cit. sub 24, s. 298. 150 Kühn, Z., op. cit. sub 11, s. 276. (srov. Gerloch, A., op. cit. sub 13, s. 110).

33

rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu principů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti).“151 V jiném z nálezů Ústavní soud konstatoval, že u výkladu, „kde panují nejasnosti, musí k [ustálené aplikační a interpretační praxi] orgány veřejné moci přihlížet, neboť praxe je životem a vlastním naplněním práva. Proto zákon v materiálním smyslu zahrnuje i judikaturu jako typický výstup aplikační praxe“.152 Zjevné a bezdůvodné opomenutí předchozího rozhodnutí Ústavní soud označuje za libovůli, která je schopna zasáhnout i do ústavních práv jednotlivce.153 R. Dworkin upozorňuje, že význam soudního rozhodnutí ukazuje teprve to, jak následující soudní praxe s tímto rozhodnutím naloží.154 Na rozdíl od zákona se judikatura neinterpretuje výkladem v rozhodnutí užitých slov (i když i s tímto přístupem se lze setkat – tzv. kazuistický pozitivismus),155 ale ptáme se, zda je např. spravedlivé v tomto případě odepřít náhradu škody, když jsme ji v jiném poskytli. Důvod normativního působení precedentu tak R. Dworkin spatřuje v rovnosti. Dalšími argumenty v praxi používanými a vypovídajícími o relevanci právu externích argumentů jsou doktrinální argumenty, kdy se soudce snaží jím zvolený výklad opřít o teoretické stanovisko nauky uvedené v právní literatuře.

3.3.2 Kritika strategie volné aplikace práva Kritika neformálního přístupu volné aplikace práva se soustředí kolem nízké právní jistoty adresátů práva. Soudci rozhodují v zásadě pouze dle citu či empirickým způsobem. Kritici často situaci dovádějí do absurdních důsledků, když tvrdí, že pří této strategii nerozhodují o výsledku interpretace právní předpisy, ale rozhoduje to, jak se soudce vyspí. Rekonstrukce záměru zákonodárce či volba účelů je ve velké míře subjektivní činností interpreta. S tím souvisí obava z prolomení základních principů suverenity lidu, kdy k volbě účelů v právu je v moderním státě pověřen demokraticky zvolený zastupitelský orgán, nikoli nevolený úředník státu – soudce.156 151

Nález Ústavního soudu Pl.ÚS 29/11 ze dne 21.02.2012, 147/2012 Sb., bod 39. Nález Ústavního soudu I.ÚS 643/06 ze dne 13.09.2007, N 142/46 SbNU 373. 153 Takto Ústavní soud např. v nálezu Pl.ÚS 11/02 ze dne 11.06.2003, N 87/30 SbNU 309, 198/2003 Sb. 154 Dworkin, R., Taking Rights Seriously. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press, 1977, s. 110. 155 Kühn, Z., op. cit. sub 11, s. 299. 156 Holländer, P., Filosofie práva. 1. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s. 226. 152

34

3.4 Moderní řešení – zlatá střední cesta V minulých kapitolách byly vymezeny metody, či jinak také typy argumentů, které soudy mohou (měly by) při svém rozhodování používat. Klíčovou, ale paradoxně, nebo možná právě proto nejvíce problematickou otázkou celé metodologie interpretace práva je vztah těchto metod.157 Za ideální lze považovat situaci, kdy výsledky všech interpretačních metod ukazují na stejný výklad. V praxi ale velice často výsledky všech metod stejným směrem neukazují, a proto i soudy musí při každodenní aplikaci práva, alespoň implicitně, dávat odpovědi na základní otázky jako třeba co všechno je právně relevantní argument, co plyne z formálně stanoveného pravidla v zákoně, zda je jazykový výklad v případě jasnosti jakýmsi trumfem, který činí ostatní argumenty irelevantní, nebo zda za určitých okolností lze považovat za správný výsledek interpretace práva i takový, který z textu zákona přímo neplyne, nebo mu dokonce odporuje. Není ani jasno v tom, zde lze vůbec stanovit hierarchii metod jaksi abstraktně, a priori, nebo až teprve s ohledem na určitý interpretační problém. Ač určení vztahu jednotlivých metod v situaci, kdy jejich výsledky ukazují na různá řešení, má bytostný vliv na řešení případu (tj. na právní jistotu), ani v teorii, ani v praxi přístup k tomuto problému není zdaleka jednotný a ustálený. Rozhodnutí mnohdy vzbuzují spíše pocit, že si interpret nejprve sám intuicí rozhodl, jak chce problém řešit, pak teprve hledal argumenty způsobilé toto řešení podpořit a zamlčel argumenty zbylé. Toto volné uvážení při výběru aplikovaných metod je neslučitelné s principem právního státu.158 Další častý postup je takový, že se sice užijí všechny možné argumenty, ale pak se bez hlubší koncepce, nebo alespoň ad hoc zdůvodnění, jednomu z nich dá přednost. Moderní pojetí, které je ve své nepropracované a hlavně nezřídka neodůvodněné formě užíváno často v praxi, je interpretační pluralismus, kdy soudce pracuje s maximem informačních zdrojů, jež co nejvíce potlačují jeho volné uvážení. Zdá se, že v recentní právní literatuře na nutnosti metodologického pluralismu panuje shoda. 159 A. Gerloch uvádí, že „po 2. světové válce je v právním myšlení typické úsilí o syntézu různých metodologických přístupů k právu.“160

157

Hlouch, L., Teorie a realita právní interpretace. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, s. 236. 158 Melzer, F. op. cit. sub 6, s. 197. 159 Např. Holländer, P. op. cit. sub 1, s. 46; Gerloch, A., op. cit. sub 13, s. 139, 234; Kühn, Z., op. cit. sub 11, s. 244. 160 Gerloch, A., op. cit. sub 13, s. 139.

35

S potřebou interpretačního pluralismu souhlasím, ale zároveň myslím, že termíny jako kompromis metod, jejich balancování či povaha věci, se kterými moderní teorie operují, kýžené objektivitě nalézání práva nepřidávají.161 Jak ale upozorňuje jeden z nejuznávanějších současných právních filozofů R. Alexy, jinak než ad hoc poměřováním dvou hlavních principů v právu, tedy právní jistoty a spravedlnosti, složité právní případy řešit nelze. Jeho teorie dává tzv. prima facie přednost interním argumentům práva. Tyto argumenty s vazbou na znění zákona nemají převážit pouze tehdy, dají-li se uvést rozumné důvody pro dání přednosti jiným argumentům (tzv. pravidlo argumentačního břemena).162 To, co je spravedlivé, se dle R. Alexyho zjišťuje dle toho, co by v ideálním diskursu každý posoudil jako správné. Jako poslední moderní koncepci, která se nesnaží o řešení vtahu metod obecně, ale až ve světle konkrétního případu, lze uvést teorii R. Dworkina, který rozlišuje pozitivní právo (to v zákonech) a právo plné (full law). Rozhodnut se má dle full law, tedy dle souborů principů politické morálky, které na pozitivní právo hledí v co nejlepším možném světle.163 Jiná skupina akademiků se objektivity snaží dosáhnout opačným postupem, a to apriorním určením vztahu jednotlivých metod. Například A. Gerlochovo rozlišování na standardní a nadstandardní metody, ze kterého bylo vycházeno výše, fungují tak, že přednost mají závěry metod standardních, a teprve v jejich rámci se mohou uplatnit metody nadstandardní, tedy argumenty hodnotami, tradicí či doktrínou.164 Ústavněprávní akademik J. Filip razí teorii, že ukazuje-li jedna metoda jiným směrem než ostatní, je třeba dát přednost ostatním metodám. Zároveň ale tuto koncepci relativizuje tím dodatkem, že tyto ostatní metody jsou v čele s jazykovým výkladem.165 Ústavní soud ve své praxi pochopitelně také musí vztah jednotlivých metod řešit. Ke vztahu jazykové metody a ostatních metod se vyjádřil např. ve stanovisku Pl.ÚS-st.

1/96,

kde

konstatoval,

že

„vázanost

soudu

zákonem

neznamená

bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona 161

Sobek, T., op. cit. sub 29, s. 256. Alexy, R. Právní jistota a spravedlnost. In: Gerloch, A., Tryzna J., Wintr, J. (eds.) Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, s. 135,136. 163 Dworkin, R., “Law´s Ambitions for Itself“. In: Dyzenhaus, D., Moreau, S., Ripstein, A. (eds.). Law and Morality: Readings in Legal Philosophy. 3rd ed. Toronto: University of Toronto Press, 2007, s. 108. 164 Gerloch, A., Tryzna, J., op. cit. sub 9, s. 15. 165 Filip, J., Ústavní právo. Vyd. 3. Brno: Doplněk, 1999, s. 285. 162

36

a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva.“ Dále soud poznamenal, že „jelikož právní norma s klasickou strukturou (na rozdíl od teleologické právní normy) neobsahuje explicitně vyjádření svého smyslu a účelu, nelze tyto stanovit "bez rekurzu na předvědění interpreta" … Při rekonstrukci smyslu a účelu zákona sehrávají tudíž vlastní představy interpreta o teleologické racionalitě právního ustanovení klíčovou roli. To je vážný důvod pro uplatňování výkladu e ratione legis pouze za splnění určitých podmínek. V případě aplikace právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoli pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým.“166 Z toho plyne, že argumenty účelem mohou mít ambice revize výsledků jazykového výkladu. Tuto jejich vlastnost lze demonstrovat na zákazu vjezdu vozidel do parku. Přirozeně se tento zákaz nebude vztahovat na vůz svážející odpadky z košů v parku, a to ačkoli je nepochybné, že tento vůz je vozidlem.167 V tomto světle je nutné upřesnit závěr A. Gerlocha o tom, že hranice teleologického výkladu stanoví konec konců normotvůrce. Důležité je zde spojení „konec konců“, protože při interpretaci tyto hranice nemusí platit.168 Tímto konečným slovem zákonodárce, dle mého názoru, je třeba rozumět faktu, že nesouhlasí-li s podobným teleologickým dotvořením práva soudem (s tím, že do parku pustil i popeláře), může to následně v předpise explicitně upřesnit.169

166

Stanovisko Ústavního soudu Pl.ÚS-st. 1/96 ze dne 21.05.1996, ST 1/9 SbNU 471. Variace na příklad H. L. A. Harta (srov. Hart, H., "Positivism and the Separation of Law and Morals". Harvard Law Review. 1958. Vol. 71, n. 4, s. 607; Sobek, T., op. cit. sub 29, s. 80). 168 Gerloch, A., op. cit. sub 13, s. 151. 169 Ani pak nemusí být jednoznačné, že poslední slovo bude mít skutečně zákonodárce. Soudy musí novelu opět interpretovat (srov. Hart, H., op. cit. sub 10, s. 145). Navíc jak upozorňuje soudce Nejvyššího soudu USA W. Rehnquist, když zákonodárce přijme právo v rozporu s zásadami, na kterých dřívější rozhodnutí soudu stálo, soud zůstane vůči svému rozhodnutí loajální i v případech, které bude řešit po této novele. (City of Boerne v. Flores, 521 U.S. 507, 536 (1997). Existují proto názory, že rozhodnutí nejvyšších soudů (finálních interpretů) jsou díky dlouhodobé fluktuaci soudců zákonodárcem změnitelná pouze v horizontu dlouhé doby. Naopak krátko a střednědobě jsou nezměnitelná. (srov. Tushnet, M., Weak-Form Judicial Review and “Core” Civil Liberties. Harvard Civil Rights-Civil Liberties Law Review. 2006. Vol. 41. s. 4). 167

37

Dotváření práva je povolené v situaci, kdy je zákon protiplánově neúplný. Soudce tak „domýšlí“ existující právní řád do důsledku.170 Z toho plynou dva momenty, kdy je soudce oprávněn k dotváření práva. Nelze-li výkladem textu právního předpisu vyřešit situaci, kterou soud má rozhodnout, a vyskytne-li se v předpisech hodnotový rozpor. V prvním případě se užívá analogie, v druhém tzv. teleologická redukce.171

172

Jelikož u teleologické redukce dochází k silnému narušení právní jistoty (co je psáno, není dáno), porušení principu bezrozpornosti (rovnosti) musí být natolik zřejmé, že nad právní jistotou převáží.173 Lze tedy pozorovat, že jazykový výklad oproti ostatním metodám výkladu zdaleka nemá neotřesitelnou pozici, a to ani v případech, kdy text právního předpisu je na první pohled jasný. Tato apriorní uzavřenost může být prolomena a místo doslovného výkladu může být zvolen výklad teleologický. Ústavní soud k tomuto podotkl, že soud „není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci.“174 V jiném z nálezů Ústavní soud roli jazykového výkladu ještě více specifikoval: „Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a 170

Melzer, F. op. cit. sub 6, s. 229. V angloamerické literatuře někdy nazýváno the doctrine of absurdity nebo the golden rule (srov. Ward, R., Akhtar, A., Walker & Walker's English Legal Systém. 11th ed. Oxford: Oxford University Press, s. 48). Jedná se o situace, kdy soudce shledá absurdnost jakékoli možné interpretace zákona a z toho odvozuje racionální řešení v souladu s právem. V české literatuře Z. Kühun, nebo V. Knapp. (Kühn, Z., op. cit. sub 11, s. 183 a násl., 199; Knapp, V. op. cit. sub 5, s. 173). 172 Jako příklad užití the golden rule v Anglii lze uvést případ R. v Allen (1872) LR 1 CCR 367. V tomto případě předpis trestního práva stanovil, že kdokoli již ve svazku manželském vstoupí do manželského svazku s jinou osobou, se dopustí trestného činu bigamie. Doslovný výklad tohoto předpisu by znamenal nemožnost tento trestný čin spáchat, neboť pokus vstoupit do manželského svazku osobou již ženatou či vdanou, je neúčinný. Soud pomocí golden rule tuto absurditu korigovat tím, že slova „vstoupí do manželského svazku“ interpretoval jako „podstoupí oddávací ceremonii“. 173 Melzer, F. op. cit. sub 6, s. 253. 174 Nález Ústavního soudu Pl.ÚS 21/96 ze dne 04.02.1997, N 13/7 SbNU 87, 63/1997 Sb. 171

38

absurdity.“175 Za prvotní přiblížení lze pokládat vymezení tří oblastí pojmu ve smyslu H. L. A. Harta. V rámci těchto oblastí pak již rozhodují jiné než jazykové metody.176 Ještě lapidárněji Ústavní soud ilustroval posun od ideologie vázané aplikace práva k hodnotovému pojetí práva v nálezu zabývajícím se rehabilitací komunisty pronásledovaných disidentů po roce 1989, kde uvedl, že „byla-li státní správa v pojetí formálního právního státu přísně vázána na zákon ve formálním smyslu, vyznačuje se materiální ústavní stát svým přitakáním nadpozitivním hodnotám (ve smyslu čl. 9 odst. 2 Ústavy České republiky), jakými jsou lidská důstojnost, svoboda, spravedlnost, které představují podstatné náležitosti demokratického právního státu. Respekt a ochrana lidské důstojnosti a svobody je nejvyšším a nejobecnějším účelem práva.“ Na jiném místě tohoto rozhodnutí byl soud ještě přímější, když uvedl že „aplikace zažitých, avšak dnes již ústavně neaprobovatelných formalistních přístupů [k interpretaci práva] Nejvyšším soudem podkopává důvěru veřejnosti ve spravedlivé rozhodování na základě práva. … NS se doslova schovává za paragrafy procesních předpisů…, aniž by vyložil svůj skutečný názor.“177 Nutnost přechodu k teleologicko-axiologickému výkladu v obecné rovině formuloval Ústavní soud hned ve svém historicky prvním nálezu Pl. ÚS 19/93, čímž měla být umožněna „i při kontinuitě se ´starým právem´ hodnotová diskontinuita se ´starým režimem´.“178 Další pokus apriorního stanovení vztahu druhů právních argumentů provedl F. Melzer. Ten pomocí poměřování legitimačních důvodů179 jednotlivých metod dochází ke stanovení takovéto hierarchie metod180 (sestupně dle dominance): (1) teleologická metoda, (2) jazyková a systematická metoda, (3) historická metoda, (4) judikatura, (5) mimoprávní argumenty. Práce s takto seřazenými metodami probíhá tak, že „upozaděné argumenty lze užít tehdy, pokud nelze dospět pomocí přednostních argumentů k jednoznačnému výsledku, případně jako potvrzení výsledku, který byl získán pomocí přednostních argumentů.“181 Tzn. nerozhodne-li argument z dominantnější metody, rozhodne ten následující. Nosný argument pořadí metod u F. Melzera je vyjádření 175

Nález Ústavního soudu Pl.ÚS 33/97 ze dne 17.12.1997, N 163/9 SbNU 399,30/1998 Sb., soudce zpravodaj P. Holländer. 176 Melzer, F. op. cit. sub 6, s. 110. 177 Body 41 a 50 nálezu Ústavního soudu II.ÚS 2268/07 ze dne 29.02.2008, N 45/48 SbNU 527. 178 Nález Ústavního soudu Pl.ÚS 19/93 ze dne 21.12.1993, N 1/1 SbNU 1, 14/1994 Sb. 179 Legitimační důvody jednotlivých metod představují právní principy a hodnoty příslušného právního řádu. Např. to jsou princip právní jistoty, bezrozpornosti právního řádu nebo koncept dělby moci. 180 Melzer, F. op. cit. sub 6, s. 201, 205. Upraveno dle kategorií a názvosloví metod této práce. 181 Tamtéž, s. 203.

39

principu, že každý odpovídá za sféru svého vlivu, ze kterého plyne, že pochybení zákonodárce (ustanovení neurčité nebo odporující základním východiskům právního řádu) jde k jeho tíži. Lze si povšimnout, že více metod argumentuje principem právní jistoty. Není tedy ani jasné, která metoda právní jistotu zabezpečuje nejvíce. Je otázkou, zda mají občané očekávání věrnosti textu zákona, nebo naopak očekávání, že se výklad zákona nebude příčit základním zásadám, na kterých právní řád stojí. Těžko vytyčovat cíle, kterými by tyto problémy právní věda a praxe měla řešit. Lze ale zkoušet vymezit cestu, po níž by se právní věda měla ubírat. Cesta by měla být hledáním kompromisní metodologie, která brání jak svévoli soudce, tak ale umožňuje za předem vymezených podmínek se od textu zákona odchýlit a ochránit hodnotové pojetí práva.182 Jakýmsi základem, na kterém se shodne prakticky celá doktrína, je nutnost transparentního, racionálního, vyčerpávajícího odůvodňování.183 I Ústavní soud absenci řádného, logického a srozumitelného odůvodnění považuje za výraz interpretační libovůle, tedy za zásah do práva na spravedlivý proces.184 Proto lze konstatovat, že ve smyslu rozdělení procesu interpretace z hlediska ústavního na kogniční a justifikační je vcelku irelevantní, jak probíhá funkce kogniční (na základě jakého stimulu se soudce přikloní k určité výkladové variantě), když je uspokojena funkce justifikační (tedy, když je volba řádně odůvodněna, i když důvody nemusí odpovídat skutečným rozhodným důvodům). Racionální a transparentní odůvodňování svých rozhodnutí s sebou přináší nepopíratelné klady, na které upozorňuje bývalý dlouholetý soudce amerického Nejvyššího soudu W. O. Douglas: „Čím otevřenější a přímější způsob argumentace, tím je takový styl bližší demokratické tradici. To reflektuje Cardozova „upřímnost“. Princip úplné otevřenosti má stejné opodstatnění v agendě institucí státu, stejně jako v ekonomice. Soudnictví, které odkryje, proč učinilo to či ono si tak rovněž vyslouží porozumění. A důvěra založená na porozumění je trvalejší a pevnější než důvěra založená na strachu a vynucované úctě.“185

182

Wintr, J., Vstupní úvahy o metodologii interpretace práva. In: Všehrd. [online]. [cit. 20.11.2012]. Dostupné z http://casopis.vsehrd.cz/2010/11/vstupni-uvahy-o-metodologii-interpretace-prava. 183 Např. Holländer, P. op. cit. sub 1, 47. 184 Např. nálezy Ústavního soudu Pl.ÚS 7/08 ze dne 23.03.2010, N 62/56 SbNU 697 7/08, Pl.ÚS 85/06 ze dne 25.09.2007, N 148/46 SbNU 471. 185 Douglas, W., Stare Decisis. Columbia Law Review. 1949. Vol. 49, no. 6, s. 754.

40

Shoda také panuje v tom, že určitá míra formálnosti je pro fungování systému práva životně důležitá. Ideologii vázané aplikace práva nelze ztotožňovat s formálností práva, což je pozitivní a právu inherentní znak. Formalismus se zabývá vázaností právními pravidly, jejichž primární funkcí je poskytovat nějaké řídící důvody jednání, které z povahy věci vylučují neomezenou diskreci. Je to pojmový znak práva, tedy totálně bezforemné právo není právo. Soudce A. Scalia tento znak vidí jako podstatu vlády práva, což znamená, že vládnou pravidla a nikoli lidé.186 Setkání obou ideologií napůl cesty lze také nazvat umírněným formalismem.187 Formalismus je nutný, aby právo jako systém ve společnosti mohlo vůbec fungovat. S předem stanovenými pravidly odpadá zdlouhavé ad hoc posuzování a nekonečné spory o věcnou správnost řešení v jednotlivých případech. Skutečně, většina případů v praxi je rozhodnuta na základě formalismu, formalisticky. Proto se k soudu nedostane jakákoli sporná životní situace, proto většinu běžných případů lze rozhodnout formalisticky. Opět lze uvést příklad z dopravy. Stanovení maximální rychlosti na 50 km/h je formální řešení. Je to jasné pravidlo, kde lze vcelku předvídatelně určit, kdy bylo porušeno a kdy ne. V neformalistickém modelu by zněl příkaz „jezdi rozumně“, a úředníci na magistrátu by z něj asi moc radosti neměli, protože by bylo předmětem nekonečných sporů, co v konkrétní situaci bylo rozumné. Navíc by zde bylo vytvořeno zbytečné místo pro možnost korupce.188 Moderní formalismus si stojí za požadavkem respektování pravidel (což souvisí s legalitou), ale nikoli již za jejich slepým následováním. Zkrátka pravidlům přiznávají jistou omezující sílu, omezují soudce v rozhodování. „Při jakýchkoliv úvahách interpretace a aplikace práva ve složitých případech je však nutno vzít v potaz hodnotové soudy (stejně jako jsou hodnotové soudy nezbytné při určení toho, zda určitá kauza má charakter složitého případu či nikoliv).“189 Takto identifikované jednoduché případy mají být rozhodovány formalisticky, kdežto u případů složitých je nutnost užít široké možnosti uvážení. V rámci tohoto uvážení si umírněný formalista uvědomuje

186

Sobek, T., op. cit. sub 29, s. 244. Kühn, Z., Aplikace práva soudcem v éře středoevropského komunismu a transformace: analýza příčin postkomunistické právní krize. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 7. 188 Sobek, T., op. cit. sub 29, s. 244, 245. 189 Kühn, Z., Aplikace práva soudcem v éře středoevropského komunismu a transformace: analýza příčin postkomunistické právní krize. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 7. 187

41

„subjektivnost“ svého počínání. Hlavní odlišností mezi umírněným formalismem a formalismem kritizovaným Ústavním soudem je to, nakolik jsou soudci při aplikaci práva vázáni právními normami, a dále, zda formalisticky lze rozhodnut všechny případy nebo nikoli. Platí, že „každý soudce je vázán normami, formalistický soudce však přehání rozsah a dopad této závaznosti pro jeho rozhodnutí“.190

4. Analýza metodologie interpretace Ústavního soudu 4.1 Výběr soudců Jako předmět ilustrace metodologie interpretace práva byli pro tuto práci vybráni dva soudci českého Ústavního soudu, a to JUDr. Eliška Wagnerová, PhD. a JUDr. Vladimír Kůrka. Tato volba není zcela náhodná. Ač se oba tito soudci sešli v jedné instituci, jejich cesty vedly z úplně opačných světových stran.191 V. Kůrka je typickým představitelem modelu tzv. kariérního soudnictví, který, nutno podotknout, je pro kontinentální právní kulturu charakteristický. Scénář obvykle vypadá tak, že čerstvý absolvent jde rovnou po škole do justice, v jejímž prostředí je formován nejprve jako tzv. justiční čekatel, poté se stane soudcem okresního soudu, odkud, ve většině případů, se časem dostává k vyšší a vyšší instanci. Takto V. Kůrka od absolvování právnické fakulty v roce 1974 do roku 2006, kdy se stal ústavním soudcem, prošel všemi stupni obecných soudů, od okresního, po nejvyšší. Model, kdy soudci celý svůj život zasvětí justici, nahrává pojetí soudce jako úředníka v byrokratickém procesu. Justice si sama rekrutuje a předáváním svých zvyků vychovává nové soudce, čímž se stává uzavřenou vůči změnám strategie aplikace práva. Jak si všímá Z. Kühn „tento systém nepřímo podporuje soudce ve vyhýbání se řešení hodnotových a meritorních otázek a ve směřování spíše k rozhodování na základě formalistických a procedurálních argumentů.“192 Cesta E. Wagnerové je jiná, někdy právní veřejností označovaná jako tzv. cesta zvenčí. Před jmenováním do funkce ústavní soudkyně vykonávala podnikovou právničku, advokátku, žurnalistku, poradkyni, asistenta předsedy Ústavního soudu, předsedkyni ústavněprávní komise politické strany, soudkyni nejvyššího soudu, 190

Tamtéž. Životopisné údaje obou soudců čerpány z internetových stránek Ústavního soudu. Dostupné z www.councourt.cz. 192 Kühn, Z., Aplikace práva soudcem v éře středoevropského komunismu a transformace: analýza příčin postkomunistické právní krize. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 119, 121. 191

42

přednášela na vysoké škole, byla členkou legislativní rady a poradního orgánu Rady Evropy, tzv. Benátské komise. Od roku 1982 byla v exilu, nejprve ve Spolkové republice Německo, poté v Kanadě. Další odlišností cest obou soudců je, že E. Wagnerová byla jmenována prezidentem V. Havlem, kdežto V. Kůrka prezidentem V. Klausem. Oproti složení obecných soudů, a to i těch nejvyšších, kde stále drtivá většina personálního substrátu je produktem kariérního modelu, složení Ústavního soudu je pestré. Mimo výše dva popsané případy na Ústavním soudě nalezneme soudce s čistě akademickým zázemím, nebo třeba soudce, kteří se pohybovali ve vrcholné politice. Tato vítaná různorodost soudců je dána i způsobem jejich výběru, kterého se účastní i jiné složky státní moci, což dává soudcům zároveň vyšší legitimitu.193 194

4.2 Statistická analýza Zvídavost nad metodologií interpretace obou soudců se zvýší při pohledu na statistiku jejich rozhodování. Za „soudcovo rozhodnutí“ považuji takové, kde byl soudce určen soudcem zpravodajem, tedy tím, kdo se ze soudního tělesa s případem seznamuje jako první a s jeho všemi podrobnostmi často asi i jako jediný.195 Soudcům zpravodajům jsou věci přidělovány náhodně.196 Ti připravují koncept rozhodnutí, o kterém se posléze na poradě senátu nebo pléna hlasuje. Použitou argumentaci v rozhodnutí je tak možno přičítat převážně osobitému stylu soudce zpravodaje. Na úzké propojení stylu argumentace v rozhodnutí a osobnosti soudce zpravodaje upozorňuje i doktrína.197 Lze tedy mít za to, že rozhodnutí má vypovídající hodnotu o metodologii interpretace práva dotyčného soudce zpravodaje.

193

Srov. čl. 84 odst. 2 Ústavy: Soudce Ústavního soudu jmenuje prezident republiky se souhlasem Senátu. 194 Kühn, Z., Aplikace práva soudcem v éře středoevropského komunismu a transformace: analýza příčin postkomunistické právní krize. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 122. 195 Srov. § 42 a násl. a § 55 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. 196 Náhodnost přidělování případů jednotlivým soudcům dle předem určených pravidel je přímý odraz práva na zákonného soudce. Srov. 38 Listiny, § 16 zákona o Ústavním soudu odkazující na rozvrh práce. Současný rozvrh práce stanoví jako pravidlo rozdělování agendy, že věci se přidělují v každém přidělovacím kole po jedné věci, podle data nápadu a pořadí určeného podle § 5 odst. 1 všem soudcům Ústavního soudu včetně funkcionářů Ústavního soudu abecedně seřazeným podle jejich příjmení a jména (srov. § 3 a § 4 odst. 1 Rozvrh práce Ústavního soudu na období od 1. listopadu 2012 do konce roku 2012. Dostupné [online] z www.concourt.cz). 197 Kühn, Z., Formalistické a neformalistické strategie středoevropské justice po roce 1989. In: Tichý, L., Holländer, P., Bruns, A., (eds.) Odůvodnění soudního rozhodnutí. Praha: PF UK, 2011, s. 443.

43

Jelikož čísla v této kategorii se budou značně lišit, je třeba zvlášť upozornit na typ rozhodnutí nazývaný odmítnutí návrhu pro zjevnou neopodstatněnost, což teorie považuje za kvazimeritorní či dokonce meritorní rozhodnutí.198 Shledá-li soudce zpravodaj důvody pro odmítnutí návrhu pro zjevnou neopodstatněnost, připraví věc k projednání v senátu, který takovéto vyřízení věci musí všemi třemi hlasy odhlasovat. Poté se věc usnesením odmítne. Jestliže se toto soudcem zpravodajem navrhované řešení v senátu neodhlasuje, rozhoduje se ve věci samé, a to nálezem. Lze se domnívat, že v praxi senát velice málokdy nenásleduje návrh řešení soudce zpravodaje. Tento názor lze podepřít i rozdílností statistik E. Wagnerové a V. Kůrky vůči statistikám jejich senátních kolegů. Přesto je třeba mít při analyzování čísel rozhodovací činnosti jednotlivých soudců zpravodajů tento procesní postup, tedy nezbytnost souhlasu senátu, na paměti. Z jejich rozdílnosti proto nelze dělat ukvapené závěry, ale spíše je lze vnímat jako jeden z impulzů k ponoření se do odůvodnění jednotlivých rozhodnutí a zkoumat, zda za odlišnými čísly u obou soudců stojí rozdílná metodologie interpretace práva. Pro větší přehlednost je statistické zachycení výstupu rozhodování obou soudců sestaveno do tabulky I.: Tabulka I. Statistika výstupů jednotlivých soudců.199 Rozhodnutí celkem

Z toho

Kůrka

1762

Zjevná neopodstatněnost 1167 (66,2 %)

Wagnerová

1790

865 (48,3 %)

Nálezy

Vyhověno

61 (3,5 %)

48 (2,7 %)

248 (13,9 %)

241 (13,5 %)

Na první pohled se statistiky u obou soudců dosti odlišují. E. Wagnerová své případy rozhoduje téměř čtyřikrát častěji nálezem, než tak činí V. Kůrka. Ještě větší rozdíl je u poměru vyhovění návrhu, kde si lze povšimnout, že čistě statisticky, u 198

Šimíček, V., Ústavní stížnost. 3. aktualiz. a přeprac. vyd. Praha: Linde, 2005, s. 181. V. Šimíček k tomuto druhu rozhodnutí uvádí, že závěr o zjevné neopodstatněnosti nelze udělat tzv. „na první pohled“, ale je nutné k němu dojít po důkladném seznámení se spisem a zhodnocením, že bez jakýchkoliv důvodných pochybností a nutnosti dalšího zkoumání je zřejmé, že stížnosti nelze vyhovět. Dále V. Šimíček připomíná, že do roku 1998 mohli soudci zpravodajové takováto rozhodnutí vydávat sami, bez souhlasu senátu. 199 Čísla v závorce vyjadřují procentuelní vyjádření jednotlivých druhů rozhodnutí z celkového počtu rozhodnutí jednotlivého soudce. Tato čísla vznikla na základě autorova propočtu a jsou zaokrouhlena na jedno desetinné místo. Stav ke dni 20. 11. 2012.

44

E. Wagnerové měli účastníci pětinásobně vyšší šanci na vyhovění ve věci, než měli ve věci, kde zpravodajoval V. Kůrka. Tato čísla se zdají z pohledu předvídatelnosti práva, rovnosti lidí v právech a celkové právní jistoty, jak o ní bylo psáno v první části této práce, jako zcela znepokojující. Požadavky na právo, které jsou společností kladeny na moderní demokratický právní stát, nejsou kompatibilní s tím, dovedeno ad absurdum, že některého účastníka řízení u Ústavního soudu se zhostí radost, že jejich věc připadla jednomu soudci, jiného zase přepadne smutek, že u jeho soudce je šance na úspěch minimální. Zjednodušeně řečeno, šance na úspěch ve věci, kde se rozhoduje podle práva, by neměla záviset na tom, jaký soudce dle rozvrhu práce bude jeho případ rozhodovat. Jako jedna z možných příčin této rozdílnosti se nabízí rozdílná metodologie nalézání práva obou soudců. V dalších částech práce bude provedeno srovnání metodologie obou soudců. Zacíleno bude primárně na četnost užívání právu interních a právu externích argumentů. Poté bude rozsah argumentačního instrumentária na vybraných argumentech jednotlivých soudců ilustrován. Tím by měla vykrystalizovat představa, jak široký pojem práva oba soudci zastávají a co všechno považují při výkladu právních předpisů za relevantní právní argumentaci.

4.3 Porovnání délky, struktury a jazyka rozhodnutí Výše bylo popsáno, že ze samotné formální podoby rozhodnutí lze usuzovat na to, jakou strategii aplikace práva soudce zastává. Jako relevantní se v tomto ohledu jeví hodnotit jeho délku, strukturu a jazyk. Délka rozhodnutí u obou soudců nevykazuje větších odlišností. Oba soudci mají medián délky nálezu sedm stran200 a medián délky usnesení je u V. Kůrky dvě a čtvrt strany, u E. Wagnerové strany dvě.201 Z hlediska právní argumentace je důležité rozlišit, jaký rozsah zabírá průměrně vylíčení historie konkrétního případu (tzv. narativní část) a jaký rozsah je věnován vlastní argumentaci. Ani takovýmto rozlišením ale nelze

200

Do statistiky zahrnuty všechny nálezy obou soudců. Délka stran rozhodnutí je udávána při písmu velikosti písma 10. Dálka zahrnuje celé rozhodnutí, to znamená narativní i argumentační část. 201 Statistika provedena na náhodně vybraném vzorku 120 usnesení.

45

zaznamenat větší rozdíl mezi oběma soudci. Narativní části oba soudci průměrně věnují stejný rozsah jako části argumentační (u nálezů i usnesení).202 Z hlediska struktury rozhodnutí obou soudců také nenalezneme větší rozdíly. Oba nejprve rekapitulují návrhy, tedy hlavně čeho a z jakých důvodů se stěžovatelé (navrhovatelé) domáhají. Jako další krok obvykle následuje obeslání vedlejších účastníků a orgánů doposud účastných na rozhodování věci. E. Wagnerová k tomuto kroku sahá o něco častěji, což bývá někdy kritizováno jako nepotřebné.203 Takto obeslané osoby a instituce mají možnost argumentačně obhájit své stanovisko. Tento postup přispívá k diskursivnímu pojetí rozhodování Ústavního soudu. Soud si nevykládá maximu iura novit curia extenzivně a poskytnutím možnosti argumentace jednotlivým aktérům zvyšuje transparentnost, legitimitu a tím kvalitu celého procesu aplikace práva. Dále soudci shrnují dosavadní průběh věci před podáním ústavní stížnosti, k čemuž si lze (E. Wagnerová tak opět činí častěji) vyžádat předmětné spisy. Tím se uzavírá narativní část a dál soudci vymezují rámec přezkumu (tzv. referenční hlediska) a poté předmětnou věc v tomto rámci posoudí (vlastní přezkum).204 Z hlediska přehlednosti a komfortu další práce s rozhodnutími lze kvitovat, že oba dva soudci svá delší rozhodnutí člení římskými číslicemi do oddílů a navíc každý odstavec číslují. Největší rozdíly, při tomto formálním průzkumu jednotlivých rozhodnutí, zjistíme z hlediska jazyka. I vzhledem k tradičnímu řazení našeho právního řádu do kontinentální právní kultury čtenáře rozhodnutí nepřekvapí, že tato jsou psána v třetí osobě jednotného čísla, tedy „Ústavní soud poté dospěl k závěru…“ atd. S vědomím, že „čtivost rozhodnutí“ je navýsost subjektivní kategorie, jazyk používaný E. Wagnerovou je přece jen pro čtenáře lépe uchopitelný a více se přibližuje užívání jazyka obecného. E. Wagnerová pochopitelně také užívá právní termíny, občas také cituje právní prameny v angličtině, kde to ale lze, snaží se věc vysvětlit i obecným jazykem. U V. Kůrky například nalezneme v odůvodnění usnesení Pl. ÚS 4/10 tuto formulaci: „Je to použití prostředků (státního) mocenského donucení, tj. jednání acta iure imperii, ať již ve formě 202

Statistika u nálezů provedena na vzorku nálezů vymezených v části věnující se metodologii argumentace jednotlivých soudů, u usnesení se jedná o statistiku na náhodně vybraném vzorku padesáti rozhodnutí u obou soudců. 203 Např. odlišné stanovisko soudce Miloslava Výborného k usnesení ve věci domácích porodů (usnesení Ústavního soudu Pl.ÚS 26/11 ze dne 28.02.2012). 204 Tato typická struktura ukázkově např. v nálezu Ústavního soudu I.ÚS 557/05 ze dne 24.07.2007, N 116/46 SbNU 99.

46

komisivního jednání ("aktivních" projevů) nebo opomenutí (nezákonné nečinnosti) při výkonu státní moci, jež je imanentní součástí kategorie - stěžovatelkami dovolávaného jiného zásahu orgánu veřejné moci...“205 Úkolem nelehkým musí být vysvětlit seniorce, která se u Ústavního soudu pře o výši svého důchodu, že toto rozhodnutí má být psáno hlavně pro ni.

4.4 Vymezení analyzovaných kategorií Ústavní soud je obecně vnímán jako činitel s velice antiformalistickým pojetím práva. Brojí proti strategii vázané aplikace práva a naopak prosazuje hodnotové pojetí práva.206 V dalších částech práce tedy bude zkoumáno, zda toto vnímání Ústavního soudu odpovídá také jeho skutečnému přístupu k nalézání práva. Jako inspirace této kvantitativní analýzy míry formalistických a neformalistických argumentů byl využit výzkum analyzující rozhodnutí českých, polských a maďarských správních soudů.207 Závěry této analýzy mapující judikaturu z let 1999 až 2004 budou srovnány s výsledky dosaženými v této práci a v určité míře tak bude možno hodnotit skutečný příspěvek Ústavního soudu do právně metodologické diskuse. Do argumentů právu interních bude řazen typicky jazykový a systematický výklad. Logický výklad bude zařazen v případě, že bude aplikován formalisticky. Jestliže bude zohledněno teleologické hledisko argumentu, bude takový argument řazen k externím argumentům. Do argumentů právu externích budou řazeny takové argumenty, které bezprostředně neplynou z textu zákona. Budou tím hlavně argumenty (v zákoně explicitně nevyjádřeným) úmyslem, účelem, napsanými principy, hodnotovými úvahami, právněpolitickými důvody, ekonomickou funkcí práva, fakty a faktickými konsekvencemi, společenskou praxí nebo třeba principem proporcionality. V kontinentálním právním systému by do argumentů právu externích bylo vhodné řadit i argument předchozím rozhodnutím. V. Kůrka i E. Wagnerová argumenty judikaturou Ústavního soudu, a to i judikaturou obecných soudů, hojně používají. Již 205

Usnesení Ústavního soudu Pl.ÚS 4/10 ze dne 07.09.2010, oddíl III., pododdíl 3. Kühn, Z., Formalistické a neformalistické strategie středoevropské justice po roce 1989. In: Tichý, L., Holländer, P., Bruns, A., (eds.) Odůvodnění soudního rozhodnutí. Praha: PF UK, 2011, s. 442. 207 Matczak, M., Bencze, M., Kühn, Z., Constitutions, EU law and judicial strategies in the Czech Republic, Hungary and Poland. In: Journal of Public Policy. Cambridge University Press. Volume 30, Special Issue 01, April 2010, s. 81-99. .V češtině část práce publikována v Kühn, Z., Formalistické a neformalistické strategie středoevropské justice po roce 1989. In: Tichý, L., Holländer, P., Bruns, A., (eds.) Odůvodnění soudního rozhodnutí. Praha: PF UK, 2011, s. 431. 206

47

z tohoto lze dovodit, že oba soudci zastávají pojem práva v širším pojetí, než pojetí formalistické strategie vázané aplikace práva, která se typicky ohledně judikatury prezentuje názorem, že „opatření pro jednotlivý případ a rozsudky ve zvláštních právních rozepřích vydané soudy nemají nikdy moci zákona, a nesluší je tudíž vztahovati na jiné případy a na jiné osoby.“208 Z důvodu, že by tento typ argumentu byl u obou soudců dominantní, což vzhledem k obecnosti interpretované právní meterie ani nelze považovat za překvapivé, dále v analýze argumenty předchozími rozhodnutími nebudou brány v potaz. K judikaturním argumentům se ještě sluší poznamenat, že na základě analyzovaných rozhodnutí, ani u jednoho soudce nelze vypozorovat doktrínou kritizovanou tendenci silně preferovat odkazy pouze na rozhodnutí svého senátu.209 Jistá preference judikatury svých senátů pochopitelně u obou soudců je, nikoliv však v excesivní míře.210 Může se stát, a typicky to tak v ústavním právu je, že v textu předpisu se vyskytují abstraktní a hodnotové pojmy. Jde o taková ustanovení, která jsou formálně zakotvena ve státem uznávaných pramenech práva a v nichž se stýká právní a neprávní sféra normativních řádů.211 Pro další analýzu a řazení argumentů do kategorií je nezbytné v těchto případech zřetelně vyjasnit zlom, kdy se argument již považuje za právu externí, tedy neformální. Bude zkoumáno, jak je obsah těchto pojmů vykládán, jak je s pojmem zacházeno. Za právu interní argumenty budou považovány takové, kde se přímo aplikují slova normy, která (i když ve skutečnosti někdy zdánlivě) mají ukazovat na nějaký interpretační závěr, a to pouhou dedukcí z textu. Jakmile se bude pracovat s pojmem sofistikovaněji, za pomoci nějaké (již v zákoně nevyjádřené) konstrukce (např. bude docházet k poměřování v zákoně vyjádřené hodnoty s hodnotou jinou), nebo bude pojem vykládán s rekurzem na extralegální prvky, bude tento typ argumentu řazen k argumentům neformálním, právu externím. Jedná se totiž o argumentaci něčím, co není v textu předpisu zachycené. Vazba na text zákona je v těchto případech velice slabá. 208

§ 12 Všeobecného zákoníku občanského (Allgemeine Burgerliches Gesetzbuch) z roku 1811. Kühn, Z., op. cit. sub 11, s. 337. Vzhledem k funkci místopředsedkyně Ústavního soudu, díky které není stálým členem jednoho senátu, je u E. Wagnerové „jejím“ senátem myšlen senát, ve kterém rozhodovala. 210 Nejvíce vybočující v tomto ohledu lze spatřovat nález V. Kůrky, kde je citováno celkem jedenáct rozhodnutí Ústavního soudu, z toho osm z pera III. senátu. (nález III.ÚS 372/06 ze dne 15.11.2007). 211 Gerloch, A., op. cit. sub 13, s. 301. 209

48

Jako ukázka dvou hraničních případů, kdy jeden spadá ještě do kategorie právu interní a druhý již bude považován za argument právu externí, poslouží dva příklady z argumentace E. Wagnerové. Za (hraničně) právu externí, tedy již neformální, lze považovat úvahy: „Dále mám za to, že napadené ustanovení mělo být zkoumáno z toho pohledu, zda neproporcionálně neomezuje základní právo na obecnou svobodu osob vykonávajících lékařské povolání anebo přinejmenším alespoň části z nich. Toto právo, obecně vzato, tvoří základ a pevný bod, na který je navázán celý zbylý řád punktálně vyjádřených ostatních základních práv a svobod. Toto právo je odvoditelné z požadavku právního státu, založeného na úctě k právům a svobodám člověka (čl. 1 odst. 1 Ústavy), tedy státu, který je vystavěn na ideji přednosti svobodného jednotlivce před státem.“212 Naopak jako právu interní bude brán např. takovýto argument: „Z ústavního principu presumpce neviny, garantovaného čl. 40 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 2 Úmluvy, včetně z něj plynoucí zásady "v pochybnostech ve prospěch obviněného" (in dubio pro reo), které jsou promítnuty do příslušných ustanovení trestního řádu (§ 2 odst. 2, 5 a 6), pak vyplývá, že jsou-li možné dva či více výkladů provedených důkazů, nelze učinit zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného, a to právě s ohledem na princip presumpce neviny, který vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno, a tam, kde existují jakékoliv pochybnosti, musí být vyloženy ve prospěch obviněného“.213 Tento argument je bezprostředně navázán na relativně konkrétní ustanovení právních předpisů. V rámci kategorie neformálních argumentů budou zvlášť sledovány další dvě kategorie. První je užívání komparativního argumentu. Zahraniční právo není u nás formálně platné, proto pro striktního formalistu jako „neprávo“ irelevantní.214 Stejně tak další sledovaná kategorie, odkazy na doktrinální literaturu, rovněž tvoří podmnožinu argumentů neformálních. 4.5 Vymezení analyzovaných rozhodnutí Ačkoliv do výše uvedené statistiky výstupů rozhodování byla zahrnuta všechna rozhodnutí obou soudců, ne ze všech lze usuzovat na jejich rozhodovací styl a už vůbec

212

Nález Ústavního soudu Pl.ÚS 40/06, ze dne 14.10.2008, N 171/51 SbNU 93, 6/2009 Sb. disent. 213 Nález Ústavního soudu IV.ÚS 260/05 ze dne 17.05.2007, N 86/45 SbNU 259. 214 Kühn, Z., Formalistické a neformalistické strategie středoevropské justice po roce 1989. In: Tichý, L., Holländer, P., Bruns, A., (eds.) Odůvodnění soudního rozhodnutí. Praha: PF UK, 2011, s. 438.

49

ne na argumentační metodologii. Abychom dostali věrný obraz soudcovské strategie obou soudců, je nutno ignorovat dva typy rozhodnutí. Prvním typ rozhodnutí pro naši analýzu irelevantní jsou tzv. věci prejudikované. To jsou takové případy, kde výsledek lze bezpečně odvodit z dřívějších rozhodnutí a soudce nekreativně, bez jakékoli přidané hodnoty, argumentačně přebere odůvodnění předešlého rozhodnutí (a to buď odkazem na předešlá rozhodnutí, nebo citací jeho pasáží). Ve věci se neobjevuje nic argumentačně originálního, naopak jde o mechanickou aplikaci konkrétní doktríny z předešlé judikatury, která soudci nedává prostor pro jakýkoliv osobitý projev. Příklad takového rozhodnutí je rozhodnutí o návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky města Jeseník č. 1/2008, o zákazu konzumace alkoholu na veřejném prostranství,215 které bylo determinováno předešlou judikaturou, konkrétně rozhodnutím ve věci obecně závazné vyhlášky města Krupky č. 12/2004 k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku na veřejných prostranstvích. Dalším příkladem je nález V. Kůrky o nemožnosti uložení pořádkové pokuty obviněnému za odmítnutí poskytnout biologický vzorek.216 Druhým typem rozhodnutí, kterými se analýza zabývat nebude, jsou ta, která jsou součástí série rozhodnutí s naprosto stejným skutkovým základem, často i se stejnými subjekty, kdy je jedno rozhodnutí rozhodnuto a všechny další rozhodnutí v celém takovém „balíčku“ toto první rozhodnutí následují. Tzn. je-li rozhodnutí V. Kůrky nebo E. Wagnerové součástí takového balíčku, není z hlediska argumentace originální a tudíž pro analýzu zajímavé. Příklad takových balíčků jsou rozhodnutí o výkladu pojmu globálního zajištění celního dluhu (globální celní záruky). První tuto otázku jako soudce zpravodaj řešila E. Wagnerová.217 Jelikož je toto rozhodnutí argumentačně originální, bude s ním v analýze počítáno. Následných 22 nálezů (různých senátů) řešících právně a skutkově totožnou věc (z toho V. Kůrka i E. Wagnerová byli zpravodaji v jednom případě),218 je však nutno vynechat. Stejně takto je možné vynechat rozhodnutí ve věcech vyloučení svévole při změně správní praxe - kauza francouzských zaměstnanců a jejich účast na 215

Nález Ústavního soudu Pl.ÚS 11/09, ze dne 07.09.2010, N 185/58 SbNU 621, 304/2010 Sb. Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 33/05 ze dne 12.08.2008, N 138/50 SbNU 217, 434/2008 Sb. U E. Wagnerové např. nález Ústavního soudu I.ÚS 43/07 ze dne 26.09.2007, N 149/46 SbNU 481 ve věci umělého navyšování poplatků rozdělováním řízení. 217 Nález Ústavního soudu I.ÚS 643/06 ze dne 13.09.2007, N 142/46 SbNU 373. 218 EW: nález Ústavního soudu I.ÚS 2254/07 ze dne 08.04.2008, N 68/49 SbNU 37, VK: nález Ústavního soudu III.ÚS 781/06 ze dne 22.01.2008, N 17/48 SbNU 185. 216

50

sociálním pojištění (V. Kůrka má zde dva nálezy),219 nebo rozhodnutí ohledně aplikace § 89 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2007, na exekuční řízení zahájená v době účinnosti tohoto ustanovení (E. Wagnerová jeden nález, V. Kůrka nálezy tři).220 Podobně kauza slovenských důchodů (V. Kůrka dvě rozhodnutí, E. Wagnerová jedno).221 Lze předpokládat, že oba soudci z celkového počtu všech jejich rozhodnutí, takovýchto „mechanických“, predeterminovaných nálezů mají stejně. Z toho lze dovodit, že po jejich odečtení, by výše uvedenou tabulku rozhodovací činnosti šlo transformovat do „tabulky pravdy“, která by více odrážela výstupy konkrétních soudců. Odhadem takovýchto nálezů mohou mít oba soudci třeba dvacet pět. Po zanesení tohoto čísla do výše uvedené tabulky lze zjistit, že procentuální rozdíly u obou soudců se ještě více zvětšily. V. Kůrka téměř vůbec nerozhoduje nálezy (více než šest krát méně než E. Wagnerová). Rozhodnutí nálezy prejudikovaných věcí a věcí jako součásti více totožných předmětů, jsou z povahy věci vyhovující nálezy (z uvedených rozhodnutí všechny kromě vyhlášky města Jeseník). Důvod je nasnadě, je-li již otázka prejudikována se zamítavým rozhodnutím, soud v usnesení o nepřípustnosti podání odmítne. Z hlediska absolutních čísel v „tabulce pravdy“ je tak třeba odčítat hlavně u nálezů vyhovujících. Když provedeme, opět odhadem a pouze pro účely ilustrace, tento odpočet, tak zjistíme, že poměr šancí na vyhovění u V. Kůrky (1,3 %) a E. Wagnerové (12,6 %) je již téměř desetinásobný. Ačkoliv tato čísla neaspirují na žádné exaktní zachycení věci, lze z nich dovodit, že pro tuto práci vhodných nálezů z pera V. Kůrky moc nebude. Proto při analýze jeho argumentace bude třeba mimo relevantní nálezy zkoumat i některá, argumentačně zajímavá usnesení. Z hlediska typu řízení před Ústavním soudem, budou do kvantitativní analýzy argumentace zahrnuty pouze ústavní stížnosti. Důvod pro tento postup je takový, že tato práce se zajímá hlavně o pohled adresáta právní normy, kdy se jeho konkrétní případ dostal před soud a on chce znát metodologii výkladu práva soudů, aby byl schopen 219

Nálezy Ústavního soudu III.ÚS 2822/07 ze dne 19.03.2009, N 63/52 SbNU 617, III.ÚS 619/06 ze dne 12.02.2009, N 24/52 SbNU 227. 220 EW: nález II.ÚS 2426/09 ze dne 22.09.2009, N 208/54 SbNU 571. VK: nálezy III.ÚS 1706/09 ze dne 03.12.2009, N 252/55 SbNU 445, III.ÚS 1901/09 ze dne 26.11.2009, N 248/55 SbNU 391, III.ÚS 704/09 ze dne 22.10.2009, N 224/55 SbNU 99. 221 VK: nálezy III.ÚS 2173/10 ze dne 10.05.2012 a Pl.ÚS 4/06 ze dne 20.03.2007, N 54/44 SbNU 665. EW: nález II.ÚS 156/06 ze dne 06.03.2008, N 50/48 SbNU 585.

51

předpovědět výsledek ve své věci. Typy argumentů v rozhodnutí o rušení norem, souladu mezinárodních smluv, nebo kompetenčních sporů jsou odlišné, často jednostranně zaměřené, a proto by výsledky analýzy vychýlily.222 Nicméně i argumenty z těchto rozhodnutí budou následně užívány při ilustraci škály argumentů užívaných oběma soudci. Stejně tak budou používána i odlišná stanoviska obou soudců. 4.6 Výsledky kvantitativní analýzy argumentace obou soudců Na základě provedené analýzy bylo dosaženo výsledků, které jsou zachyceny v tabulce II.: Tabulka II. Procentuální vymezení typů argumentů v analyzovaných rozhodnutích.223 Argumentů celkem 100 % Kůrka 100 % Wagnerová

Interní 40,3 % 16,1 %

Externí celkem 59,7 % 83,9 %

(Komparativní)

(Doktrína)

(7,6 %) (17,2 %)

(20,8 %) (17,2 %)

Nabízí se porovnání těchto výsledků jako celku s výsledky dosaženými výše zmíněnou analýzou argumentace ve správním soudnictví, dle které tyto soudy preferují argumenty právu interní, a to v 71,9 %. V 18,6 % správní soudy argumentovaly standardy právu externími (zbylých 9,6 % byly ústavněprávní standardy a standardy práva EU). Jak je vidět z tabulky II. u obou soudců je dominantní argument standardy právu externími, tzn. na kontinuu mezi striktním formalismem a volným právem by vůči správním soudcům oba analyzované soudce šlo zařadit blíže k volnému pojetí práva, což odpovídá proklamované roli Ústavního soudu v přerodu myšlení české justice.

Další

důvod

„neformalistického“

Ústavního

soudu

v kontrastu

k

„formalistickým“ obecným soudům je nutno hledat i v právní materii obou odvětví, kdy

222

Např. rozhodnutí psané E. Wagnerovou ve věci Cukerné kvóty III. ("Potud, pokud") snáší mnoho argumentů, vzhledem k posuzované materii nepřekvapivě, na základě judikatury Soudního dvora Evropské unie. Zahrnutí takového případu, který druhý porovnávaný soudce neměl příležitost „zpravodajovat“, by výsledky velice zkreslilo (srov. nález Ústavního soudu Pl.ÚS 50/04 ze dne 08.03.2006, N 50/40 SbNU 443,154/2006 Sb.). 223 Celkový počet ve statistice zahrnutých rozhodnutí je 60; 30 od každého soudce.

52

Ústavní soud musí mnohem častěji užívat právní principy nebo vykládat vágní pojmy ústavního pořádku, při nichž často interní standardy nejsou nápomocny.224 Konec konců, jak zmiňováno výše, samotný systém výběru soudců, kdy se poměrně podrobně zkoumají jejich minulost, hodnotové postoje a osobnostní kvality (tzv. grilování) dává najevo, že s vlivem osobnosti soudce na rozhodování celý systém počítá. I když Ústavní soud jako celek jistě hraje v českém právním systému svoji roli, tak z výsledků analýzy argumentace obou soudců lze pozorovat, že ani v rámci tohoto soudu soudci nevolí jednotnou soudní strategii. Lze nalézt velké rozdíly hlavně v poměru četnosti interních a externích argumentů. U E. Wagnerové se vyskytuje argument právu externí pětkrát častěji než argument právu interní, kdežto u V. Kůrky se takový argument objevuje pouze o něco málo častěji než argument právu interní. Dále je nutno si povšimnout velkého rozdílu ve využití komparativních metod. U E. Wagnerové takové argumenty tvoří 17,2 %, což je hodnota více než dvojnásobná v porovnání s V. Kůrkou. Z hlediska struktury argumentů v rámci komparativní metody u V. Kůrky dominovaly argumenty judikaturou Soudního dvora Evropské unie (SDEU) a Evropským soudním dvorem (ESLP), ze všech argumentů v 6,5 % případech. Argument vycházející z cizího právního řádu (cizím rozhodnutím nebo cizí právní úpravou) použil pouze jednou. U E. Wagnerové se argumentace judikaturou SDEU či ESLP objevovala v 8,6 % případů, ve zbylých 8,6 % se objevoval výklad orientovaný na země kontinentální právní kultury a angloamerické právní kultury, kdy ani jeden systém nebyl nějak upřednostňován. Z angloamerické kultury šlo především o rozhodnutí Nejvyššího soudu USA, ale vyskytly se i třeba odkazy na disenty k těmto rozhodnutím, nebo rozhodnutí Sněmovny lordů. Doktrinální argumentace se u obou soudců objevovala ve srovnatelné míře. Jednalo se o různé komentáře, odborné články nebo učebnice. U E. Wagnerové byl zaznamenán větší výskyt cizojazyčné literatury. Jak již bylo výše psáno, pojetí ryze formalistického přístupu (strategie vázané aplikace práva) je v dnešní době (natož při interpretaci ústavního práva) neudržitelná. Lze mít za to, že i ti konzervativní soudci formalisté, kteří se vyznačují omezeným 224

Kysela, J., Několik poznámek k interpretaci ústav, jakož i Ústavy ČR a jejího článku 46 zvláště. In: Gerloch, A.; Maršálek, P. (eds.), Problémy interpretace a argumentace v soudobé právní teorii a právní praxi. Praha: Eurolex Bohemia, 2003, s. 165.

53

pojetím pramenů práva, jsou nuceni dělat jisté ústupky. To může být z důvodů praktických, kdy se zjišťuje, že výklad práva jen pomocí právních textů je nereálný, nebo z důvodu postupné akceptace určitých neformalistických argumentů společností jako legitimní argumenty při výkladu práva. Takovýto posun lze vnímat u užívání judikatury a u doktrinálních argumentů. Oba dva tyto argumenty postupem času získávají na validitě, adresáti právních norem si na ně přivykli a začali je užívat při argumentaci před soudem. Šlo by je tak označit za nejformálnější z neformálních argumentů. Oba tyto argumenty argumentují něčím, co je psané, tedy objektivně zachycené, a tudíž před samotným rozhodnutím zjistitelné. Ani jeden z těchto argumentů na první pohled nedává interpretovi možnost užívat své subjektivní uvážení, tedy znak při strategii vázané aplikace práva nevítaný a společností obávaný. I při uznání těchto argumentů lze stále lpět na deduktivním pojetí interpretace, neboť soudy něco v minulosti z právních předpisů vydedukovali, nyní soud místo aby tuto činnost prováděl znovu, na ni jen odkazuje. Stejně tak lze tvrdit, že doktrína ke svým závěrům rovněž dospěla dedukcí z textů právních předpisů, která soudu připadá správná, a proto ji užívá ve své argumentaci (jsou to tedy tzv. neautonomní prameny práva225). S těmito argumenty lze pracovat bez vnášení hodnotových postojů interpreta, tedy ryze formalisticky, jak bude ukázáno dále. Tím se liší od kategorie, která bude dále nazvána silný antiformalismus. Argumenty silně antiformalistické již nemají žádný bezprostřední objektivní vztah k pozitivnímu právu. Jsou to argumenty zahraniční právní úpravou, nebo na jejím základě dosažených rozhodnutí, a dále argumenty, kde již nepopiratelně vstupuje do hry subjektivní úvaha soudce. Touto realističtější optikou lze upravit kategorie tabulky II. do kategorií (1) rozšířené interní argumenty, kam budeme řadit argumenty právu interní, doktrinální a z komparativních ty argumentující rozhodnutími Soudního dvora Evropské unie a Evropského soudu pro lidská práva. V kategorii (2) (silně) externích standardů nám zůstávají zbylé argumenty komparativní (zahraniční právní úprava a rozhodnutí dle soudů zahraničních států) a ostatní externí standardy, které více či méně nejsou 225

Kühn, Z., Srovnávací právo a jeho místo v metodologii výkladu práva. In: Gerloch, A.; Maršálek, P. (eds.), Problémy interpretace a argumentace v soudobé právní teorii a právní praxi. Praha: Eurolex Bohemia, 2003, s. 141, 145.

54

objektivizovatelné, a práce s nimi záleží na uvážení interpreta, tedy do procesu interpretace vstupuje jisté subjektivno (nevyjádřený účel, nepsaný princip, princip proporcionality, konsekvence rozhodnutí atd.). Po takovémto rozšíření formálních standardů čísla statistik vypadají následovně: Tabulka III. Rozšířený formalismus a silný antiformalismus. Argumentů celkem

Interní (po rozšíření)

Silný antiformalismus

100 % 100 %

67,5 % 32,5 %

41,9 % 58,1 %

Kůrka Wagnerová

Po takovémto rozšíření lze vidět, že hodnoty formalistických a silně antiformalistických argumentů jsou u soudců téměř inverzní. V další kapitole budou uvedeny ukázky z argumentace obou soudců, které ilustrují tento rozdíl v míře formalismu obou soudců.

4.7 Ilustrace šíře pojmu práva obou soudců Pojem práva, který jednotliví soudci zastávají, zde bude usuzován z jimi užitých argumentů při řešení právních otázek, nebo-li z toho, co považují za právní argumenty. Pro lepší pochopení si lze pojem práva představit jako kruh, jehož výplní jsou pro soudce argumenty, které při argumentaci soudce uvažuje, mimo tento kruh jsou argumenty, které neuvažuje. Nejužší pojem práva, který ztotožňuje právo s texty právních předpisů, má průměr tohoto kruhu velice malý. Koncepce uznávající judikaturu uznává stále nejužší omezený kruh „zákonného“ práva, k tomu ale přibyla další vrstva, vrstva judikatury. Pojem práva se tak stal širší. Takto lze postupně nabalovat další a další vrstvy např. komparativní argumenty, nepsané principy, účel zákona atd. Tím vzrůstá průměr kruhu, tedy vlastně tím roste množina relevantních argument a tím i šířka pojmu práva. Na ukázkách některých argumentů obou soudců bude ilustrováno, jak daleko došli od středu kruhu, od nejužšího pojmu práva, do jakých vrstev oba svou argumentací zasáhli. Samozřejmě není dána jasná hierarchie argumentů dle formálnosti. Ilustrace následujících argumentů slouží spíše k ukázce, jaké argumenty oba mohou použít, nebo

55

jaké naopak, ač se nabízely, brány v úvahu nebyly. Jejich přesné zařazení na kontinuu od striktně formálního pojetí práva po volné právo je již věcí názoru.

4.7.1 Eliška Wagnerová Popis přístupu E. Wagnerové k interpretaci práva lze charakterizovat úryvkem z jejího nálezu IV.ÚS 23/05, kdy v odstavci 57. uvádí: „Je třeba respektovat cosi víc než pouhé zákonné normy. Krátce – zákonné normy je třeba transformovat do práva. Distinkce mezi vládnutím podle zákonů, které je charakteristické pro realitu v některých vývojových zemích, a vládou práva, která je předpokládána ve vyvinutých demokraciích, dostatečně vyjadřuje rozdíl mezi systémem vázaným spíše na zákonné normy a řádným právním systémem, který je založen na jistém minimu hodnot.“226 Svůj obecný metodologický přístup k interpretaci práva E. Wagnerová vyjádřila tak, že „úkolem soudce v podmínkách materiálního právního státu je nalézt řešení dle norem, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu, a není-li to možné, rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, resp. dle obecného přirozenoprávního principu.“227 V jiných rozhodnutí E. Wagnerová dodává, že kolize práv se musí řešit uplatněním principu proporcionality, což se děje „dle konkrétních okolností věci, hierarchii společenských hodnot a ústavních základů právního řádu.“228 Na základě takto vymezených postupů se jeví představa soudce subsumpčního automatu, kam se vloží fakta, pravidla a stroj nám sdělí výsledek, jako sci-fi. Při rozmanitosti lidského života žádný stroj nedokáže dostatečně zhodnotit konkrétní okolnosti, natož zachytit proměnlivé společenské hodnoty. Z hlediska principu proporcionality se E. Wagnerová snažila prostřednictvím svého rozhodování prosadit zajímavý koncept tří kategorií základních práv, kde práva z jedné kategorie nejdou poměřovat s právy z kategorie jiné. Do první kategorie náleží lidská důstojnost, se kterou není možné jakékoli jiné lidské právo poměřovat. Do kategorie druhé patří klasická lidská a politická práva, která mají přirozenoprávní původ 226

Nález Ústavního soudu IV.ÚS 23/05 ze dne 17.07.2007, N 111/46 SbNU 41. Citace z judikatury obou soudců je ošidná. Soudci často přebírají formulace z jiných rozhodnutí, a to i bez odkazu na tato rozhodnutí. Proto je v této práci zvolen obezřetný způsob, kdy docházelo ke kontrole pomocí databáze NALUS, zda užitá slova lze opravdu přisuzovat soudci zpravodaji. 227 Viz nálezy Ústavního soudu II. ÚS 2048/09 ze dne 02.11.2009, N 232/55 SbNU 181, Pl.ÚS 34/09 ze dne 07.09.2010, N 187/58 SbNU 647, Pl.ÚS 77/06 ze dne 15.02.2007, N 30/44 SbNU 349, 37/2007 Sb., Pl.ÚS 39/08 ze dne 06.10.2010, N 207/59 SbNU 3294/2010 Sb. a další. 228 Nálezy Ústavního soudu I.ÚS 823/11 ze dne 06.03.2012 a IV.ÚS 23/05 ze dne 17.07.2007, N 111/46 SbNU 41.

56

(někdy také nazývaná negativní, což má vyjadřovat to, že je vyžadována hlavně nečinnost ostatních, nezasahování). S nimi nelze do horizontální podoby stavět práva z kategorie poslední, kterou E. Wagnerová nazývá jako ústavní soft law. Do soft law patří typicky práva sociální, která, jakožto subjektivní veřejná práva, nejsou samovykonatelná, ale naopak závislá na aktivním uchopení zákonodárcem, na kterém primárně závisí jejich rozsah. Tyto tři kategorie práv dle E. Wagnerové představují nepoměřitelné veličiny.229 Tato nezměřitelnost se ve skutečnosti v rozhodnutí neprojevuje tak, že se právo z vyšší kategorie prosadí absolutně, nýbrž tak, že práva z nižších kategorií je (ve vztahu k právu z vyšší kategorie) třeba interpretovat restriktivně. Takovýto přístup se projevil např. v případě vyvolaném ostrou kritikou manažera zpěvačky Heleny Vondráčkové na adresu zpěvačky Kateřiny Brožové, kdy v rádiu připodobnil rozdíl mezi těmito k rozdílu mezi mercedesem a trabantem, což dle Brožové zasáhlo do její podnikatelské činnosti, a tedy do práva na svobodný a nikým nerušený výkon podnikatelské činnosti.230 Svoboda projevu, náležející do druhé kategorie práv, v tomto případě převážila nad hospodářským právem podnikat, a proto stížnost byla zamítnuta. Argument svědčící o přitakání nadpozitivním hodnotám par excellence E. Wagnerová použila v nálezu II. ÚS 2268/07, kdy v bodu 49. odůvodnění uvedla, že za minulého režimu „platná ústava (ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky) sice výslovně negarantovala lidskou důstojnost jako základní právo, to však neznamená, že tehdejší stát neměl povinnost ji respektovat. Požadavek respektu k lidské důstojnosti totiž pramení ze samotných základů evropské civilizace tak, jak se utvářela od antiky, přes křesťanství a osvícenství až po závěry právě v podobě nutnosti respektu k lidským právům, k nimž došla po trpkých zkušenostech s nacismem.“231 Že E. Wagnerová umí jít za slova zákona a vyabstrahovat z něj obecné zásady ukázala např. v rozhodnutí I. ÚS 371/04, kde dovodila (obecně) podjatost soudce 229

Tuto doktrínu nejlépe vyjádřila v disentu k nálezu Ústavního soudu Pl.ÚS 16/04 ze dne 04.05.2005, N 98/37 SbNU 321, 265/2005 Sb. Doktrína se dále objevila např. v dalších jejích nálezech: I.ÚS 823/11 ze dne 06.03.2012, IV.ÚS 8/05 ze dne 01.06.2005, N 112/37 SbNU 453, II.ÚS 568/06 ze dne 20.02.2007, N 33/44 SbNU 399. 230 Nález Ústavního soudu I.ÚS 823/11 ze dne 06.03.2012. 231 Nález Ústavního soudu II.ÚS 2268/07 ze dne 29.02.2008, N 45/48 SbNU 527, kauza faráře Jana Šimsy, signatáře Charty 77, odsouzeného v r. 1978 za útok na veřejného činitele – příslušníka SNB.

57

v situaci, kdy tentýž soudce rozhoduje v konkursním řízení a současně i v z něj vzešlých incidenčních sporech. Z koncepce vztahu mezi konkursním soudcem a správcem konkursní podstaty, který byl dle E. Wagnerové v zákoně konstruován velice úzce (správce je soudcem ustanoven do funkce, dále mu soudce uděluje pokyny, sankce a rozhoduje o jeho odměně), bylo vyvozeno, že vztah mezi nimi není neutrální, ale nutně důvěrný. Pro tento poměr soudce k účastníkovi incidenčního sporu, jehož jednou stranou je právě konkursní správce, je nutno dovozovat pochybnost o jeho nepodjatosti.232 Rozhodnutí, v němž mají fakta případu (tedy věc právu externí) vliv na interpretaci právní normy, je nález I.ÚS 1499/07.233 V tomto případě šlo o výklad pojmu „zásadní přestavba“ užitého v restitučním zákoně. Restituční předpisy stanovily, že jestliže došlo k zásadní přestavbě, nelze již nemovitost restituovat. Ustálená judikatura tento pojem více než deset let vykládala tak, že k naplnění pojmu stačí, dojde-li alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti k jeho obměně v rozsahu přesahujícím nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku. Tuto definici v předmětném případě nemovitost dle znaleckých posudků naplňovala, nicméně E. Wagnerová výklad tohoto pojmu na předmětnou situaci nevztáhla s uvedením, že „okolnosti

odůvodňovaly přísnou individualizaci dané kauzy. Jinak řečeno,

projednávaný případ je přesně oním případem, kdy nelze zcela mechanicky převzít matematicky vyjádřený výklad [zákona] jak byl vytvořen judikaturou, ale je třeba individuálně posoudit, zda se rozhodnutí vnímané v materiálním smyslu jeví jako spravedlivé.“ Speciální okolnosti zde byly dány tím, že se soud začal zabývat změnou technického charakteru nemovitosti až po deseti letech sporu, když již nebylo pořádně možno určit stav nemovitosti v době doručení restituční výzvy a že i poté, co nabyly restituční předpisy účinnosti (ale před restituční výzvou), osoba povinná restituovat pokračovala ve stavebních pracích (navíc bez stavebního povolení), čímž přispěla k nesnázi určování míry přestavby. Vzhledem k těmto okolnostem, teleologický výklad sledující účel restitučních předpisů dostal přednost před dosavadní ustálenou soudní praxi. Citlivost přihlížet k okolnostem případu E. Wagnerová vyjádřila tezí, že “člověk… se stává objektem práva, je-li nucen podrobovat se mu zcela při jeho 232 233

Nález Ústavního soudu I.ÚS 371/04 ze dne 31.08.2004, N 121/34 SbNU 255. Nález Ústavního soudu I.ÚS 1499/07 ze dne 02.07.2008, N 123/50 SbNU 61.

58

interpretaci a aplikaci, tj. bez zohlednění jeho individuálních zájmů, resp. základních práv.“234 Zajímavý argument, a po přečtení disentů nutno podotknout kontroverzní, se objevil v nálezu Pl. ÚS 29/11 posuzujícím ústavnost nenárokového dovolání. E. Wagnerová, jako soudce zpravodaj, si nechala zpracovat analýzu toku dovolání, ze které, mimo jiné, vyšlo najevo, že z 80 % případů takové dovolání je shledáno nepřípustné (bod 12.). Z takovéto míry neúspěšnosti odborně poučených235 účastníků dovozovala nepředvídatelnost posuzovaného ustanovení. Argument pro formalistu naprosto nepřijatelný je užit v nálezu I.ÚS 437/02, který se točí okolo výkladu § 446 Obchodního zákoníku (nabytí vlastnictví od nevlastníka), ve znění do novely č. 370/2000.236 E. Wagnerová jako podpůrný argument uvedla, že stejnými úvahami byl veden i zákonodárce, když novelou vykládaného ustanovení odstranil pochybnosti, jak tento text interpretovat, a to ve prospěch E. Wagnerovou zastávaného řešení. Užila tedy argument budoucí právní úpravou, v době jednání formálně neplatnou. Konečně výše diskutovaný střet výsledků teleologické a gramatické metody interpretace byl řešen ve věci finanční satisfakce politického vězně faráře Šimsy, který nebyl správními orgány a poté i správními soudy uznán za polického vězně. Důvod k tomuto postupu byl spatřován v tom, že pan Šimsa nesplňoval podmínku vymezenou v zákoně, totiž, že trestní rozsudky v jeho věci nebyly zrušeny postupem podle rehabilitačního předpisu, nýbrž prostřednictvím obnovy řízení. E. Wagnerová upozornila, že rehabilitační předpisy je třeba vykládat s ohledem na účel a nikoli pouze gramaticky a že „použití analogie směřovalo ke skutečnému naplnění smyslu rehabilitačních a na ně navazujících předpisů … směřovalo k nalezení materiální spravedlnosti, což je v podmínkách materiálního právního státu základní funkcí justice, na rozdíl od formalistní "subsumpční" aplikace právních norem. Naopak projevem právního formalismu, ba až cynismu - zejména v kontextu snahy o odčinění křivd páchaných předchozím režimem - je to, pokud je jednotlivec sice fakticky uznán za

234

Nález Ústavního soudu I.ÚS 22/10 ze dne 07.04.2010, N 77/57 SbNU 43, bod 27. Nález Ústavního soudu Pl.ÚS 29/11 ze dne 21.02.2012, 147/2012 Sb. Srov. § 241 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, upravující tzv. povinné zastoupení před Nejvyšším soudem. 236 Nález Ústavního soudu I.ÚS 437/02 ze dne 26.08.2003, N 110/31 SbNU 3. 235

59

politického vězně, avšak vzápětí je mu toto postavení odňato, neboť nesplňuje podmínky legislativní zkratky "politický vězeň" podle příslušného zákona.“237 Specifický argument, který se v analyzovaných rozhodnutí objevil pouze u E. Wagnerové, byl argument principem in dubio pro libertate, znamenající nutnost při pochybnostech o výkladu veřejného práva volit variantu pro jednotlivce mírnější. Tento argument se v analyzovaných rozhodnutích objevil celkem třikrát.238 V rozhodnutí I.ÚS 643/06 před soudem stála otázka z oblasti daňového práva, kde se situace podobala v kapitole o právní jistotě popsanému visení v nejistotě ohledně správného výkladu normy. Jak celní orgány, tak i plátci daně nevěděli, jaká je správná interpretace. Praxe celních orgánů nebyla jednotná a až po jisté době si celní orgány vyjasnily, jak budou normu interpretovat (v jejich prospěch) a začaly takto normu vynucovat, a to i po subjektech, kde povinnost vznikla ještě za doby nejistoty a nejednotné praxe. E. Wagnerová uvedla, že „celní orgány výklad změnily v době, kdy na změnu stěžovatelka reagovat nemohla…“, označila takový postup za retroaktivní a rozhodnutí celních orgánů zrušila. Prameny poznání práva pro E. Wagnerovou, jak lze vidět, jsou poměrně široké a právo je třeba vždy vykládat s ohledem na individuální případ. Pomocí argumentace s širokým záběrem se E. Wagnerová v konkrétních případech snaží nalézt obsah takových pojmů jako „soulad s hodnotami demokratického právního státu“ nebo „rozpor s pojetím spravedlnosti“239 a jimi podobných. Snaha o normativní naplnění těchto otevřených pojmů nutně vede k rozšíření škály argumentace i na extralegální argumenty, což se odrazilo i v množství extralegálních argumentů E. Wagnerové. Jen tímto postupem neurčité právní pojmy získávají skutečnou normativní sílu a jsou tak schopny skutečně prozařovat právním řádem a určitý případ rozhodnout. Tento přístup sebou nese nicméně některá úskalí. Jako hlavní problém se zdá, a to zvláště při stále připomínané přetíženosti soudní soustavy, že tento styl je časově velice náročný. Soudce nemusí znát pouze předpisy a předchozí rozhodnutí, ale zjišťuje kontext každého případu, hledá nevyjádřený účel zákona, obstarává podklady pro komparativní metodu výkladu, jiné podklady (např. statistiky u zrušení nenárokového

237

Nález Ústavního soudu I.ÚS 2366/07 ze dne 26.10.2007, N 171/47 SbNU 237. Nálezy I.ÚS 643/06 ze dne 13.09.2007, N 142/46 SbNU 373, I.ÚS 1611/07 ze dne 02.12.2008, N 211/51 SbNU 639, IV.ÚS 167/05 ze dne 26.04.2005, N 94/37 SbNU 277. 239 Např. nález Ústavního soudu I.ÚS 544/06 ze dne 03.12.2007, N 217/47 SbNU 855. 238

60

dovolání), zjišťuje hodnoty zastávané společností atd. To vše zabere nesmírnou porci času. Ne nadarmo R. Dworkin, zastávající koncepci širokého práva, ideálního soudce, který se seznámí se všemi prameny práva natolik, aby došel ze svého pohledu ke správnému řešení případu, nazývá Herkulem, tedy jakýmsi synonymem pro bytost s nadlidskými schopnostmi.240 Nedostatek času nebo schopností Herkula se při hodnotové aplikaci práva nutně projeví, a to právě v kvalitě práce s prameny práva, tedy zdroji argumentace. Např. v nálezu I.ÚS 22/10 šlo o přiznání práva na bezplatnou obhajobu. Obecné soudy toto právo přiznat odepřely, neboť zjistily, že si stěžovatel z příjmu platí kabelovou televizi a internet, což soudy nepovažovaly za nutný (oprávněný) výdaj. E. Wagnerová argumentovala, mimo jiné, konstantní judikaturou obecných soudů, a dále, že pojem nutný výdaj dostává obsah dle situace každého jednotlivce a odkázala na úryvek diskuze ze Sněmovny lordů, který vyložila ve smyslu, že pro toho, pro koho je lov neoddělitelná součást života, součást jeho identity, lze považovat výdaje na takovýto koníček za nutné, protože jen tak se respektuje právo soukromý život. Až z disentu soudkyně I. Janů se lze dozvědět, že citace se objevila při rozpravě o kompatibility zákona týkajícího se specifického způsobu lovu s právem na soukromí, že je silně vytržena z kontextu, a že samotný autor této myšlenky došel k závěru, že zákon toto právo neporušuje. Uvedeny na pravou míru byly i argument „ustálenou judikaturou obecných soudů“, kdy bylo ukázáno, že žádný z citovaných rozhodnutí se předmětné otázky vůbec netýká.241 Stejná kritika práce s prameny se objevila i v dalších disentech k jiným rozhodnutím E. Wagnerové.242 Při širokém pojetí pramenů práva a volné práce s nimi (jejich výběru) se současným vnášením vlastních hodnotových úvah o správnosti řešení případu existuje nebezpečí, že interpret přestává být čímkoliv omezen, a dochází tak k vytrácení nutného znaku práva, tedy jeho formálnosti. Prostupováním otevřenými pojmy do oblasti právu externích argumentů dává interpretovi velkou moc. Právě obava z neomezené moci či aktivismu interpreta a tím i narušení koncepce dělby moci, je hlavním terčem kritiky této koncepce aplikace práva. Nadužíváním abstraktních pojmů právní systém přestane 240

Dworkin, R., Taking Rights Seriously. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press, 1977, s. 105. 241 Nález Ústavního soudu I.ÚS 22/10 ze dne 07.04.2010, N 77/57 SbNU 43. 242 Např. odlišné stanovisko J. Musila v kauze domácích porodů (Usnesení Ústavního soudu Pl.ÚS 26/11 ze dne 28.02.2012).

61

být systémem, ale stane se „apriorně neprůhledným chaotickým celkem, kde na otázku správného výkladu práva nelze dát nikdy odpověď bez zřetele na to, že do věci zasáhne soudce, který může výklad práva změnit výlučně podle svých vlastních úvah.“243 Východisko z této situace se snaží najít koncepce tzv. soudcovského sebeomezování (judicial self-restraint). Tato koncepce má mnoho idejí, avšak ta, která u E. Wagnerové nalezne největší uplatnění, je vědomé přenechávání rozhodování otázek politických a vůbec otázek o tom, co je dobré, demokraticky zvolenému, mechanizmy a legitimitou

k tomu

vybavenému

zákonodárci

(někdy

také

nazývána

soudní

skromnost).244

4.7.2. Vladimír Kůrka Analýza argumentace V. Kůrky je úděl nevděčný. Nálezů se zajímavými a opravdu vlastními argumenty, jak výše uvedeno, je poskrovnu. Vyhovující nálezy v zásadě pouze následují judikaturu. Většina usnesení zase obsahuje pouze fráze odkazující na doktríny Ústavního soudu. Možné důvody, proč tomu tak je, budou popsány níže. Nyní k jednotlivým ukázkám argumentace V. Kůrky. Z produkce V. Kůrky je zamítavý nález ve věci III.ÚS 3616/10. V tomto případě se jednalo o stěžovatelku samoživitelku s dítětem a bydlištěm v Prostějově (o čemž všem zaměstnavatel věděl), která uzavřela pracovní smlouvu pro práci za barem s místem výkonu práce: „provozovny zaměstnavatele na území ČR“. Zaměstnavatel zrušil provozovnu v Prostějově, nabídl stěžovatelce dohodu o zrušení pracovního poměru a po jejím nepřijetí místem pracoviště stěžovatelky určil provozovnu v Plzni. Stěžovatelka do práce nedorazila, načež zaměstnavatel jí okamžitě zrušil pracovní poměr, proti čemuž nyní stěžovatelka brojí. Argumentovala hlavně zvláštní ochranou žen při práci zakotvenou v Listině, slabší vyjednávací pozicí při uzavírání pracovní smlouvy, dále zákoníkem práce, který chrání samoživitelky s dítětem např. proti přeložení nebo proti vysílání na pracovní cesty, k čemuž je vyžadován jejich souhlas. V. Kůrka stížnost zamítl s odkazem na smluvní volnost. Místo práce v Plzni spadá pod místo výkonu práce, jak bylo vymezeno ve smlouvě, a proto výpověď byla dána dle práva. Argumenty v tomto případě zůstaly v nejužším pojmu práva, tedy v dikci zákoníku práce vyžadujícím určitost vymezení místa s odkazem, že provozovny 243

Kühn, Z., op. cit. sub 11, s. 170. Posner, R., The Rise and Fall of Judicial Self-Restraint. California Law Review. 2012. Vol. 100, no. 3, s. 521. 244

62

na území ČR byly identifikovatelné, proto určité. Dále aplikoval doslovný výklad práva utvořeného stranami – tedy smlouvy.245 V rozhodnutí chybí úvahy na téma účelu pracovního práva, účelu vymezování místa práce v pracovní smlouvě, zhodnocení kontextu celého případu, nebo zda skutečně takto vymezené místo odpovídalo při uzavírání smlouvy vůli stěžovatelky. Lze dovodit, že rozhodnutí mělo formu nálezu pouze díky odlišnému stanovisku soudce J. Musila. Nebýt tohoto, V. Kůrka by pravděpodobně ani nerozhodoval nálezem, ale stížnost by byla usnesením odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Za rozhodnutí vskutku udivující, dle autora této práce nezohledňující kontext, je usnesení rozhodující o podjatosti soudkyně. V. Kůrka v rozhodnutí vedl úvahu, že „pouhá okolnost, že soudkyně je bývalou manželkou statutárního zástupce žalovaného nemůže sama o sobě (bez dalšího) založit pochybnost o její nepodjatosti.“ Dále pokračoval, že „není zde ani rozumné (objektivní) opory pro přesvědčení stěžovatelky o „specifické povaze vztahu mezi bývalými manželi, který není zcela neutrální“, a stěžovatelka k opačnému závěru adekvátní argumenty nenabízí … Rozhodné je, že od roku 1992 zde mezi členkou odvolacího senátu a členem statutárního orgánu žalovaného vtah osob blízkých (§ 116 obč. zák.) není a existence jinak založeného „blízkého vztahu“ není ani relevantně tvrzena.“246 Těžko hledat v právu situaci, která bude při interpretaci práva více volat po zohlednění obecné zkušenosti, v tomto případě, že s exmanželem lze mít vztahy různé, zcela nepravděpodobně ale neutrální. Místo toho V. Kůrka požadoval o specifiku vztahu mezi bývalými manželi „adekvátní argumenty“, které se mu nedostaly, a tak stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl. I v dílně V. Kůrky se občas objeví neformální argument. Např. v usnesení III.ÚS 374/06 aplikoval institut zneužití práva. V. Kůrka poznamenal, že tento institut „povýtce nenachází v českém právním systému své explicitní vyjádření, výjimku lze nalézt v [zákoníku práce] … to však neznamená, že by v těch oblastech práva, jež se nepřiklonily k jeho explicitnímu vyjádření, nebyly jeho ideje použitelné.“ 247 Ve shodě s prvním senátem Nejvyššího správního soudu na základě takovéto úvahy byla shledána daňová uznatelnost daru sdružení, z jehož prostředků si dárce uspokojoval primárně

245

Nález Ústavního soudu III.ÚS 3616/10 ze dne 12.05.2011, N 92/61 SbNU 435. Usnesení Ústavního soudu III.ÚS 249/06 ze dne 20.06.2007. 247 Usnesení Ústavního soudu III.ÚS 374/06 ze dne 31.10.2007. 246

63

potřeby svoje a své rodiny, jako odporující smyslu daňového práva a naopak naplňující institut zneužití práva. Specifický typ argumentu, který se objevil pouze u V. Kůrky, byl argument povahou věci.248 F. Melzer uvádí, že argument povahou věci může být užit ve dvojí podobě. Tou první, kterou označuje za problematickou, je nahrazení konkrétní argumentace, kterou autor považuje za zbytečnou, neboť je to dle něj zjevné. Druhá možnost užití je dle F. Melzera ultima ratio objektivního teleologického výkladu, kdy se odvozuje od toho, jak fakticky funguje realita (bytí), na to jak fungovat má (mětí). 249 Užití tohoto argument V. Kůrkou vypadá např. takto: „Výklad rozhodných podmínek závěru, že konkretizované jednání stojí „v rozporu s dobrými mravy soutěže“, je z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení.“250 Tento argument spadá spíše do kategorie první. Nelze tak tento argument považovat za neformalistický.

4.8 Shrnutí analýzy Jak vyplynulo z kvantitativní analýzy právu interních a externích argumentů a jak bylo i následně ilustrováno na některých argumentech, rozsah právně relevantních argumentů obou soudců je odlišný. E. Wagnerová inklinuje spíše k širšímu pojetí pramenu práva, kdyžto V. Kůrka spíše k pojetí více formálnímu. Nasnadě je otázka, zda tato odlišnost v metodologii interpretace práva je příčinou i značného nepoměru v počtu vyhovujících rozhodnutí. Vliv na rozhodování u obou soudců má jistě jejich odlišná osobnost neboli, slovy hermeneutiky, rozdílné předvědění. Předvědění hraje při interpretaci ústavního práva obzvláště velkou roli, neboť, jak uvádí P. Holländer, „čím abstraktněji, obecněji je formulován předmět, o to větší míru při jeho interpretaci sehrává předvědění interpreta, a míru menší samotný text.“251 Předvědění se promítá nejen přímo při výkladu vágních právních pojmů, ale svoji roli má již v samotném určování vágní hranice mezi otázkami ústavního a zákonného práva.252 Dle doktríny Ústavního soudu se do rozhodování obecných soudů zasahuje pouze v těchto případech: (1) jimi zvolená interpretace zákonného práva založila 248

Např. v usnesení III.ÚS 1165/12 ze dne 31.05.2012 se tento argument vyskytl hned dvakrát, dále např. v nálezech III.ÚS 372/06 ze dne 15.11.2007 a III.ÚS 989/08 ze dne 12.02.2009, N 26/52 SbNU 247. 249 Melzer, F. op. cit. sub 6, s. 186 a násl. 250 Usnesení Ústavního soudu III.ÚS 1165/12 ze dne 31.05.2012. 251 Holländer, P. op. cit. sub 1, s. 60. 252 Kühn, Z., op. cit. sub 11, s. 125.

64

porušení některého základního práva, případně (2) ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo kdy (3) interpretace je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo (4) zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován a je výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné

odůvodnění,

resp.

je

v rozporu

s obecně

sdílenými

zásadami

spravedlnosti.253 Samozřejmě i při výkladu této doktríny, která vyžaduje užití pojmů jako flagrantní, smysluplné nebo obecné zásady spravedlnosti, se oba soudci liší. Lze vypozorovat, že V. Kůrka mnoho odmítavých usnesení pro zjevnou neopodstatněnost má argumentačně postavené hlavně na tom, že takovýto závěr o výkladu podústavního práva, jaký zvolil obecný soud, zastávat lze a soud ho odůvodnil, a proto ho nelze považovat za výklad mající ústavněprávní konsekvence. Např. v usnesení III. ÚS 1274/11 V. Kůrka označil za výklad nezasahující do ústavních práv spor o význam pojmu „vztah obdobný druha a družky“ pro účely nutnosti souhlasu k trestnímu stíhání. Konstatoval, že hlavní je, aby bylo odůvodněno, což obecný soud učinil, proto lze na jeho odůvodnění odkázat.254 Strategie obou soudců je názorně vidět z disentů obou soudců v kauze předsedkyně Nejvyššího soudu I. Brožové navrhující zrušení rozhodnutí prezidenta republiky, kterým jmenoval druhého místopředsedu Nejvyššího soudu nikoliv z řad soudců tohoto soudu.255 E. Wagnerová svůj disent založila na argumentaci existencí ústavní zvyklosti praeter constitutionem, tady argumentu vykračující z koncepce omezeného práva. V. Kůrka oproti tomu v disentu uvedl, že předmětná otázka nemá ústavněprávní rozměr, neboť šlo maximálně o nesprávný či nezákonný akt. Pro popsání dalšího možného faktoru působícího na rozdílnost šancí na vyhovění u obou soudců je nutno nejdříve představit doktrínu Ústavního soudu ohledně rozsahu a důvodů přezkumu ústavní stížností napadených aktů. Ústavní soud opakovaně judikuje, že při své rozhodovací činnosti je vázán petitem návrhu, nikoli však jeho odůvodněním, a je tedy oprávněn zkoumat porušení jiných ústavních práv než těch,

253

Např. nálezy Ústavního soudu III.ÚS 3616/10 ze dne 12.05.2011, N 92/61 SbNU 435, III.ÚS 224/98 ze dne 08.07.1999, N 98/15 SbNU 17, I.ÚS 294/01 ze dne 27.02.2003, N 28/29 SbNU 241 a mnohé další. 254 Usnesení Ústavního soudu III.ÚS 1274/11 ze dne 31.05.2011. 255 Nález Ústavního soudu Pl.ÚS 87/06 ze dne 12.09.2007, N 139/46 SbNU 313.

65

kterých se stěžovatel ve stížnosti dovolává.256 Doktrína mluví o oprávnění, tudíž nechává na soudci, jaký zvolí při aplikaci práva přístup, což může mít za následek nestejný přístup jednotlivých soudců. A skutečně, oba analyzovaní soudci k této doktríně přistupují jinak. E. Wagnerová je v hledání důvodů ve prospěch stěžovatele aktivní. V její rozhodovací činnosti lze najít nesčetně rozhodnutí, kde bylo konstatováno, že důvod, pro který stížnost byla podána, přijmout nelze, nicméně lze spatřovat zásah do jiného (ve stížnosti nenamítaného) ústavního práva, a tudíž lze stížnosti vyhovět.257 Oproti tomu V. Kůrka vyvrátí důvody, proč se o tvrzený zásah do v odůvodnění stížnosti tvrzeného práva nejedná. Často odůvodnění vyznívá, že kdyby o zásah do nějakého ústavního práva šlo, tak ne do toho tvrzeného, ale spíše by šlo uvažovat o jiném. Nicméně V. Kůrka věc uzavře s tím, že nic dalšího ve věci tvrzeno nebylo, a proto se návrh odmítá či zamítá. Tuto diferenciaci lze považovat za zbytečnou a teoreticky ne tak náročnou na sjednocení, resp. upřesnění. Místo modality dovoleno by se v doktríně mělo operovat buďto se zákazem, nebo s příkazem. S aktivitou resp. pasivitou obou soudců při aplikaci práva souvisí i další možný důvod rozdílu ve výstupech rozhodování. Rozhodování V. Kůrky by šlo označit za nekonfliktní. Strategii interpretace, která při čtení jeho rozhodnutí vykrystalizovala, lze nazvat jako excesivní sebeomezení (self–restraint), což lze považovat za odnož formalismu. Tato strategie znamená, že se soudce snaží vyhnout vnášení vlastních (přímo vlastních) hodnot do interpretace práva a tím možnosti kritiky. Tento přístup vnímám jako hlavní faktor malého počtu vyhovujících nálezů V. Kůrky. V případech, kde je to alespoň trochu možné, se snaží být zdrženlivý a nevnášet do rozhodnutí svoji vlastní argumentaci. V extrémním případě rozhodnutí vypadá tak, že tento soudce vůbec nepoužívá své argumenty, ale pouze přitakává nebo odmítá argumenty stran. Takto argumentace vypadá například v zamítavém nálezu III.ÚS 989/08, který je plný formulací typu: „Stěžovatelkou oponovanému řešení sporu o

256

Tak např. v rozhodnutích Ústavního soudu II. ÚS 259/05 ze dne 21.03.2006, N 65/40 SbNU 647, Pl.ÚS 16/93 ze dne 24.05.1994, N 25/1 SbNU 189, 131/1994 Sb., Pl.ÚS 34/09 ze dne 07.09.2010, N 187/58 SbNU 647, I.ÚS 80/94 ze dne 25.08.1994, II.ÚS 192/95 ze dne 01.11.1995, N 73/4 SbNU 197. 257 E. Wagnerová tak na základě argumentu ve stížnosti neuvedeným vyhověla např. v nálezech I.ÚS 671/01 ze dne 11.03.2003, N 36/29 SbNU 309, IV.ÚS 642/05 ze dne 28.08.2007, N 133/46 SbNU 249, I.ÚS 544/06 ze dne 03.12.2007, N 217/47 SbNU 855.

66

způsob stanovení ceny uvedené v povinné nabídce převzetí nelze vytýkat, že [citace argumentu stěžovatelky]“ (bod 59.). „Nelze upírat validitu úvaze odvolacího soudu, podle kterého [citace úvahy odvolacího]“ (bod 66.). „Je třeba souhlasit s názorem, že …“ (bod70).258 Vlastní argumentace V. Kůrky v tomto rozhodnutí chybí. Jakékoli prosazování vlastního pohledu na věc v sobě nese riziko konfliktu. V. Kůrka užívá své extralegální argumenty převážně ve dvou případech. První případ nastává tehdy, když už je někdo užil před ním. Jak uvedeno výše, a ostatně jak vyplynulo i z kvantitativní analýzy, V. Kůrka užívá právu externí argumenty i po vytvoření kategorie silně neformálních argumentů ve 40 %. Nemá tedy problém s hodnotovou aplikací jako takovou. Není tedy zarputilý textualista, který by se pokoušel tento způsob interpretace prosazovat. V situacích, kdy např. obecné soudy aplikovaly právo teleologickým výkladem, a věc se dostane k V. Kůrkovi, nejčastěji tomuto výkladu přitaká. Stejně tak tento soudce následuje i třebas velice neformální předchozí rozhodnutí Ústavního soudu. Většina externích argumentů V. Kůrky má silné judikaturní základy. Ve skutečnosti tedy V. Kůrka sám extralegální standardy do práva nevnáší, ale formálním výkladem doktrín předchozích rozhodnutí je odvozuje z judikatury (tzv. kazuistický pozitivismus). Takovouto práci s judikaturou ilustruje i fakt, že v analyzovaných rozhodnutích nebyl zaznamenán ani jeden judikatorní odklon či nesouhlas s předchozím rozhodnutím, což samo o sobě nelze stavět jako terč kritiky, ale spíše to má dokreslit rozhodovací strategii V. Kůrky. Druhý okamžik, kdy V. Kůrka užívá právu externí standard, nastává pouze výjimečně. Jde o takové případy aplikace práva, kdy je výsledek interpretace práva pouze pomocí formálních standardů zjevně nesprávný a neudržitelný. V takové situaci lze totiž s těmito extralegálními standardy pracovat formálním stylem, tedy dichotomickým stylem všechno nebo nic, aniž by se interpret otevřel možné vnější kritice.259 Vzhledem k jednoznačnosti případu není nutné vynášet žádné obtížné hodnotové soudy.

258

Nález Ústavního soudu III.ÚS 989/08 ze dne 12.02.2009, N 26/52 SbNU 247. Např. v nálezu III.ÚS 3007/09 ze dne 26.08.2010, N 172/58 SbNU 503, kde se naplno prosadilo právo nezletilé na slyšení v řízení, v němž se rozhoduje o jeho záležitostech, aniž by s tímto principem byly poměřovány jiné v úvahu přicházející principy a hodnoty. 259

67

Algoritmus řešení případů u V. Kůrky vypadá tak, že nenabízí-li judikatura Ústavního soudu vypracovanou, na případ přiléhavou, doktrínu (např. vykládající právo na nedotknutelnost osoby), kterou by mohl V. Kůrka aplikovat, a není-li to případ práva, kde lze i s extralegálními standardy pracovat formálně, tak k aplikaci neurčitého otevřeného pojmu nebo principu vůbec nedochází. V. Kůrka sám skutečně svými soudy a hodnotami obsah vágních pojmů ústavního pořádku netvoří. Tím si lze vysvětlit vysoký počet odmítavých usnesení tohoto soudce. Situaci lze ilustrovat na zmíněném případu s výpovědí barmance z Prostějova, kde aplikoval (nepsanou) zásadu smluvní svobody absolutně. Vůbec ji nepoměřoval s jinými zásadami a hodnotami, které šlo uvažovat, že jsou, slovy Ústavního soudu, „ve hře“. Rozdíl v aktivitním přístupu k interpretační činnosti sebou pochopitelně nese zvýšenou možnost konfliktních situací. Ilustrovat to lze na počtech odlišných stanovisek, které jednotliví soudci dali, a také na počtu odlišných stanovisek, které proti jejich rozhodnutí byly napsány. E. Wagnerová napsala odlišné stanovisko celkem v 62 případech, naproti tomu V. Kůrka pouze v případech 27. Proti E. Wagnerové bylo napsáno 59 disentů, kdežto proti V. Kůrkovi pouze 20. Stejně tak vyznívá i četnost výskytu tzv. obiter dicta, tedy částí rozhodnutí, kde se soud „jen tak mimochodem“ vyjadřuje k něčemu, co není pro samotné rozhodnutí nezbytné. Jsou to např. takové případy, kdy se soud rozepíše k meritu věci, ač se kvůli procesnímu odmítnutí věcí vůbec nezabýval,260 nebo když při zrušení zákona nebo ústavně konformní interpretaci neodpovídající doslovnému znění zákonné normy radí zákonodárci, jak je záhodno věc v budoucnu upravit.261

Závěr Na začátku této práce jsem psal o předvídatelnosti soudních rozhodnutí a o potřebě vyvinout metodologická pravidla, která by tuto předvídatelnost zvyšovala. Při pročítání analyzovaných rozhodnutí jsem postupně zjišťoval, že po přečtení narativní části rozhodnutí začínám s čím dál tím větší pravděpodobností shody předpovídat, jak soudce případ rozhodne a na jakých nosných argumentech toto rozhodnutí postaví. 260

E. Wagnerová tak např. v disenty velice kritizovaném usnesení Ústavního soudu Pl.ÚS 26/11 ze dne 28.02.2012 ve věci domácích porodů. 261 E. Wagnerová například v nálezu II. ÚS 566/06 ze dne 20.02.2007, N 32/44 SbNU 393.

68

Začal jsem tedy předpovídat, zároveň s tím ale i teoretizovat, jak by s totožným případem naložil soudce druhý. Odlišnou soudní strategii obou soudců lze ukázat na rozhodnutí, kde se soud zabýval příčetnosti matky, která udusila své dítě, když se ho snažila uspat. Obecné soudy poté, co tři ze čtyř znaleckých posudků prohlásily obžalovanou v době činu za příčetnou, rozhodly, že stěžovatelka spáchala vraždu s nepřímým úmyslem. Toto je typický případ, kdy moje nově nabytá schopnost předpovědět výsledek říká, že tato stížnost u E. Wagnerové uspěje a u V. Kůrky nikoliv. E. Wagnerová rozhodnutí obecných soudů na základě zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného skutečně zrušila.262 Troufám si tvrdit, že kdyby se případ dostal na stůl V. Kůrkovi, s největší pravděpodobností by bylo konstatováno, že je legitimní tento názor obecných soudů zastávat a že takovéto otázky náleží do uvážení trestního soudu, který svoje rozhodnutí dostatečně a ne neracionálně odůvodnil a s odkazem na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu by stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. S trochou nadsázky tak lze říci, že jestli člověk půjde na deset let za mříže nebo ne záleží na tom, kdy stížnost na Ústavní soud přijde (srov. výše o rozvrhu práce).263 V optice teoretické části si oba soudce lze představit jako zosobnění dvou aspektů interpretace. E. Wagnerová je ve svých rozhodnutích kreativní. Snaží se do práva přinést svěží vítr svými mimoprávními úvahami. V. Kůrka je spíše orientován na výklad již v právním diskursu zakotvených pramenů práva, tedy je spíše konzervativní. Jak výše ukázáno, k určité míře předvídatelnosti rozhodnutí vedou cesty obě. V návaznosti na připodobnění v první kapitole lze říci, že u obou soudců lze odhadnout, na jakém hřišti se bude hrát. Kdyby občan předem věděl, kterému soudci se případ dostane, dosáhl by velké míry právní jistoty a mohl by tomu přizpůsobit své jednání. Z toho je vidět, že cest k právní jistotě je více. Neudržitelné z hlediska právní jistoty není zastávat určitou metodologii, ale to, že tato metodologie není u jednotlivých soudců stejná, a to ani v rámci jedné instituce. Protože ale zjistit, který soudce případ bude řešit, je s ohledem na jiné právní zásady nemožné, je nutné za pomoci dialogu

262

Nález Ústavního soudu IV.ÚS 260/05 ze dne 17.05.2007, N 86/45 SbNU 259. Právě uvedené mě přivádí na myšlenku jednoduchého empirického pokusu, při kterém by důsledky této metodologické inkonsistence zřetelně vynikly. V pokusu by se podala různým soudcům zpravodajům identická stížnost, a vyhodnocovalo by se, jak který soudce, potažmo senát, se stížností naloží. 263

69

mezi právní teorií a praxí usilovat o postupné omezování nejmarkantnějších odchylek právní metodologie a tím nastolit konzistenci právní metodologie napříč právní praxí. Myslím, že ideál, kam by měla diskuse směřovat, je kompromis mezi oběma analyzovanými soudci. Tento ideál by hledal správné právo v každém konkrétním případě, k čemuž je mnohdy nutné využít i mimoprávní prameny, do své teorie spravedlnosti by ale zahrnul i omezující roli formálních pramenů práva, od kterých by se odchyloval vždy vědomě a odůvodněně. Při hledání ideální metodologie soudců Ústavního soudu je rovněž nutné si vyjasnit roli samotného Ústavního soudu, tedy předně zda má být institucí s neomezeným přístupem, jejíž úloha spočívá v revizi všech jednotlivých protiústavních rozhodnutí, nebo zda má rozhodovat pouze ve věcech s významem přesahujících konkrétní případ (obdoba amerického certiorari). Poměr, nakolik by se dle mého názoru měla tato ideální metodologie podobat metodologii V. Kůrky a nakolik metodologii E. Wagnerové lze vyjádřit takto: Wagner – ka.

70

Seznam zkratek ČR – Česká republika ESLP – Evropský soud pro lidská práva EW – Eliška Wagnerová NOZ – Zákon č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník OZ – Zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník SDEU – Soudní dvůr Evropské unie USA – Spojené státy americké VK – Vladimír Kůrka

71

Použitá literatura ALEXY, Robert. Právní jistota a spravedlnost. In: GERLOCH, Aleš; TRYZNA, Jan; WINTR, Jan; (eds.). Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, 497-514 s. ISBN 978-807-3803-889. BOGUSZAK, Jiří, ČAPEK Jiří a GERLOCH Aleš. Teorie práva. 2., přeprac. vyd. Praha: ASPI, 2004, 347 s. ISBN 80-735-7030-0. BOKR, Josef a SVATEK Jan. Základy logiky a argumentace: pro zájemce o umělou inteligenci, filozofii, práva a učitelství. 1. vyd. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2000, 173 s. ISBN 80-902-6278-3. CVRČEK, František. Kritické poznámky k výuce interpretace právních textů. In: GERLOCH. A.; MARŠÁLEK., (eds.). Problémy interpretace a argumentace v soudobé právní teorii a právní praxi. Praha: Eurolex Bohemia, 2003, s. 55-63. ISBN 80-864-3212-2. DOLEŽAL, Tomáš. Právní hermeneutika a problematika tzv. předporozumění. In: GERLOCH. A.; MARŠÁLEK., (eds.). Problémy interpretace a argumentace v soudobé právní teorii a právní praxi. Praha: Eurolex Bohemia, 2003, s. 69-76. ISBN 80-864-3212-2. DOUGLAS, William. Stare Decisis. Columbia Law Review. 1949. Vol. 49, no. 6, s. 735-755. DWORKIN, Ronald. Law as Interpretation. Texas Law Review. 1982. Vol. 60, s. 527550. DWORKIN, Ronald. “Law´s Ambitions for Itself“. In: Law and Morality, Readings in Legal Philosophy, s. 108-121. 3rd ed. Toronto: University of Toronto Press, 2007, 1076 s. ISBN 08-020-9489-9. DWORKIN, Ronald. Taking Rights Seriously. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press, 1977, 371 s. ISBN 0-674-86710-6. DYZENHAUS, David, MOREAU, Sophia a RIPSTEIN, Arthur (eds.). Law and Morality: Readings in Legal Philosophy. 3rd ed. Toronto: University of Toronto Press, 2007, 1076 s. ISBN 08-020-9489-9. FILIP, Jan. Ústavní právo. Vyd. 3. Brno: Doplněk, 1999, 535 s. ISBN 80-723-9036-8.

72

FRANK, Jerome. What Courts Do in Fact. Illinois Law Review. 1931-1932. Vol. 26, s. 645-666. GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 4. upr. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, 343 s. ISBN 978-80-7380-023-9. GERLOCH, Aleš a TRYZNA, Jan. Úvodní teze metodologie interpretace práva. In: GERLOCH, Aleš; TRYZNA, Jan; WINTR, Jan; (eds.) Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, s. 11-17. ISBN 978-807-3803-889. GREENAWALD, Kent. Constitutional and Statutory Interpretation. In: COLEMAN, Jules a SHAPIRO, Scott (eds.). The Oxford handbook of jurisprudence and philosophy of law. Oxford: Oxford University Press, 2004. s. 268-310. ISBN 978-019-9270-972. HART, Herbert Lionel Adolphus. Pojem práva. V čes. jaz. vyd. 1. Praha: Prostor, 2004, 312 s. ISBN 80-726-0103-2. HART, Herbert Lionel Adolphus. "Positivism and the Separation of Law and Morals". Harvard Law Review. 1958. Vol. 71, n. 4, s. 593–629. HLOUCH, Lukáš. Teorie a realita právní interpretace. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, 348 s. ISBN 978-807-3802-332. HOLLÄNDER, Pavel. Filosofie práva. 1. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. 303 s. ISBN 80-86898-96-2. HOLLÄNDER, Pavel. Ústavněprávní argumentace: ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu. Praha: Linde, 2003. ISBN 80-86131-37-8. JHERING, Rudolf. Boj o právo. Právní věda všedního dne. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, 154 s. ISBN 978 80 7380 102 1. KNAPP, Viktor a GERLOCH, Aleš. Logika v právním myšlení. 3. aktualizované vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2000, 230 s. ISBN 80-864-3202-5. KNAPP, Viktor. Teorie práva. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, 247 s. ISBN 807179-028-1. KNAPP, Viktor. Vědecká propedeutika pro právníky. 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2003, 233 s. ISBN 80-864-3254-8. KNAPP, Viktor. Základy srovnávací právní vědy. 1. vyd. Praha: Aleko, 1991, 125 s. Prameny a nové proudy právní vědy, Sv. 5. ISBN 80-853-4112-3. KUBŮ, Lubomír. Dějiny právní filozofie. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2002, 202 s. ISBN 80-244-0466-4.

73

KUKLÍK, Jan a SELTENREICH, Radim. Dějiny angloamerického práva. Praha: Linde, 2007, 879 s. Vysokoškolské právnické učebnice. ISBN 978-807-2016-884. KÜHN, Zdeněk. Aplikace práva ve složitých případech: k úloze právních principů v judikatuře. Vydání první. Praha: Karolinum, 2002, 419 s. ISBN 80-246-0483-3. KÜHN, Zdeněk. Aplikace práva soudcem v éře středoevropského komunismu a transformace: analýza příčin postkomunistické právní krize. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, 201 s. ISBN 80-7179-429-5. KÜHN, Zdeněk. Formalistické a neformalistické strategie středoevropské justice po roce 1989. In: TICHÝ, Luboš, HOLLÄNDER Pavel a BRUNS, Alexander (eds.). Odůvodnění soudního rozhodnutí. Praha: PF UK, 2011, s. 431-444. ISBN 978-8087488-05-8. KÜHN, Zdeněk. Srovnávací právo a jeho místo v metodologii výkladu práva. In: GERLOCH. A.; MARŠÁLEK., (eds.). Problémy interpretace a argumentace v soudobé právní teorii a právní praxi. Praha: Eurolex Bohemia, 2003, s. 141-152. ISBN 80-864-3212-2. KYSELA, J., Několik poznámek k interpretaci ústav, jakož i Ústavy ČR a jejího článku 46 zvláště. In: GERLOCH, Aleš, MARŠÁLEK, Pavel (eds.). Problémy interpretace a argumentace v soudobé právní teorii a právní praxi. Praha: Eurolex Bohemia, 2003, s. 163-175. ISBN 80-864-3212-2. LLEWELLYN, Karl. The Case Law Systém in America. Columbia Law Review. 1988. Vol. 88, s. 989-1020. MARŠÁLEK, Pavel. Metodologie interpretace práva: legitimní cíl nebo fixní idea?. In: GERLOCH, Aleš; TRYZNA, Jan; WINTR, Jan; (eds.). Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, s. 115-123. ISBN 978-807-3803-889. MATCZAK, Marcin, BENCZE, Matyas a KÜHN Zdeněk. Constitutions, EU law and judicial strategies in the Czech Republic, Hungary and Poland. Journal of Public Policy. Cambridge University Press. Volume 30, Special Issue 01, April 2010, s. 8199. MELZER, Filip. Metodologie nalézání práva: úvod do právní argumentace. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, 296 s. ISBN 978-80-7400-382-0. MONTESQUIEU, Charles Louis de Secondat. O duchu zákonů. 1. vyd. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2003, 365 s. ISBN 80-864-7330-9.

74

NOVÁK, František. Interpretace – „správnost“, závaznost, komparatistika (Malé poznámky k velkému tématu) In: GERLOCH. A.; MARŠÁLEK., (eds.). Problémy interpretace a argumentace v soudobé právní teorii a právní praxi. Praha: Eurolex Bohemia, 2003, s. 41-46. ISBN 80-864-3212-2. POSNER, Richard. The Rise and Fall of Judicial Self-Restraint. California Law Review. 2012. Vol. 100, no. 3, s. 519-556. RICHTER, Tomáš. Insolvenční právo. 1. vyd. Praha: ASPI, 2008, 471 s. ISBN 978-807357-329-4. COLEMAN, Jules a SHAPIRO, Scott (eds.). The Oxford Handbook of Jurisprudence and Philosophy of Law. Oxford: Oxford University Press, 2004. 1064 s. ISBN 978019-9270-972. SOBEK, Tomáš. Argumenty teorie práva. Praha: Ústav státu a práva, 2008, 330 s. ISBN 978-80-904024-5-4. ŠKOP, Martin. Právo a vášeň : Jazyk, příběh, interpretace. Brno: Masarykova univerzita, 2011. 205 s. Řada teoretická. ISBN 978-80-210-5464-6. ŠIMÍČEK, Vojtěch. Ústavní stížnost. 3. aktualiz. a přeprac. vyd. Praha: Linde, 2005, 359 s. ISBN 80-720-1569-9. TICHÝ, Luboš, HOLLÄNDER Pavel a BRUNS, Alexander (eds.). Odůvodnění soudního rozhodnutí. Praha: PF UK, 2011, 674 s. ISBN 978-80-87488-05-8. TUSHNET, Mark. Weak-Form Judicial Review and “Core” Civil Liberties. In: Harvard Civil Rights-Civil Liberties Law Review. 2006. Vol. 41. s. 1-22. WARD, Richard a AKHTAR, Amanda. Walker & Walker's English Legal Systém. 11th ed. Oxford: Oxford University Press. 800 s. ISBN 01-995-8810-4.

Online zdroje ANDERSON, Bruce. Context of Discovery, Context of Decision and Context of Justification in the Law. In: IVR encyclopedia. [online]. [cit. 20.11.2012]. Dostupné z na http://ivrn-c.info/index.php?title=Context_of_Discovery,_Context_of_Decision_ and_Context_of_Justification_in_the_Law. DICKSON, Julie. "Interpretation and Coherence in Legal Reasoning". In: The Stanford Encyclopedia of Philosophy. [online]. Spring 2010 Edition, [cit. 20.11.2012]. Dostupné z http://plato.stanford.edu/archives/spr2010/entries/legal-reas-interpret

75

STELMACH, Jerzy. Hermeneutical legal theory. In: IVR encyclopedia. [online]. [cit. 20.11.2012]. Dostupné z http://ivrenc.info/index.php?title=Hermeneutical_legal_theory. VOLTAIRE. Philosophical dictionary, New York: Charlton House, 2008. [online]. [cit. 20.11.2012]. Dostupné z http://www.gutenberg.org/ebooks/18569. WINTR, Jan. Vstupní úvahy o metodologii interpretace práva. In: Všehrd. [online]. [cit. 20.11.2012]. Dostupné z http://casopis.vsehrd.cz/2010/11/vstupni-uvahy-ometodologii-interpretace-prava. Rozvrh práce Ústavního soudu na období od 1. listopadu 2012 do konce roku 2012. [online]. [cit. 20.11.2012].Dostupné z www.concourt.cz. Právní předpisy Patent císaře Františka I. č. 946 Sb. z. s., vyhlášen 1. června 1811,Všeobecný občanský zákoník (Allgemeine Burgerliches Gesetzbuch). Zákon č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád. Zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník. Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Zákon č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník. Soudní rozhodnutí Nález Ústavního soudu Pl.ÚS 16/93 ze dne 24.05.1994, N 25/1 SbNU 189, 131/1994 Sb. Nález Ústavního soudu Pl.ÚS 19/93 ze dne 21.12.1993, N 1/1 SbNU 1, 14/1994 Sb. Stanovisko Ústavního soudu Pl.ÚS-st. 1/96 ze dne 21.05.1996, ST 1/9 SbNU 471 Nález Ústavního soudu Pl.ÚS 21/96 ze dne 04.02.1997, N 13/7 SbNU 87, 63/1997 Sb. Nález Ústavního soudu Pl.ÚS 33/97 ze dne 17.12.1997, N 163/9 SbNU 399,30/1998 Sb. Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 11/02 ze dne 11.06.2003, N 87/30 SbNU 309, 198/2003 Sb. Nález Ústavního soudu Pl.ÚS 16/04 ze dne 04.05.2005, N 98/37 SbNU 321, 265/2005 Sb.

76

Nález Ústavního soudu Pl.ÚS 50/04 ze dne 08.03.2006, N 50/40 SbNU 443,154/2006 Sb. Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 33/05 ze dne 12.08.2008, N 138/50 SbNU 217, 434/2008 Sb. Nález Ústavního soudu Pl.ÚS 4/06 ze dne 20.03.2007, N 54/44 SbNU 665 Nález Ústavního soudu Pl.ÚS 40/06, ze dne 14.10.2008, N 171/51 SbNU 93, 6/2009 Sb. Nález Ústavního soudu Pl.ÚS 77/06 ze dne 15.02.2007, N 30/44 SbNU 349, 37/2007 Sb. Nález Ústavního soudu Pl.ÚS 85/06 ze dne 25.09.2007, N 148/46 SbNU 471 Nález Ústavního soudu Pl.ÚS 87/06 ze dne 12.09.2007, N 139/46 SbNU 313 Nález Ústavního soudu Pl.ÚS 7/08 ze dne 23.03.2010, N 62/56 SbNU 697 Nález Ústavního soudu Pl.ÚS 39/08 ze dne 06.10.2010, N 207/59 SbNU 3294/2010 Sb. Nález Ústavního soudu Pl.ÚS 11/09, ze dne 07.09.2010, N 185/58 SbNU 621, 304/2010 Sb. Nález Ústavního soudu Pl.ÚS 27/09, ze dne 10.09.2009, N 199/54 SbNU 445, 318/2009 Sb. Nález Ústavního soudu Pl.ÚS 34/09 ze dne 07.09.2010, N 187/58 SbNU 647 Nález Ústavního soudu Pl.ÚS 29/11 ze dne 21.02.2012, 147/2012 Sb. Usnesení Ústavního soudu Pl.ÚS 4/10 ze dne 07.09.2010 Usnesení Ústavního soudu Pl.ÚS 2/11 ze dne 03.04.2012 Usnesení Ústavního soudu Pl.ÚS 26/11 ze dne 28.02.2012 Usnesení Ústavního soudu I.ÚS 80/94 ze dne 25.08.1994 Nález Ústavního soudu I.ÚS 294/01 ze dne 27.02.2003, N 28/29 SbNU 241 Nález Ústavního soudu I.ÚS 671/01 ze dne 11.03.2003, N 36/29 SbNU 309 Nález Ústavního soudu I.ÚS 437/02 ze dne 26.08.2003, N 110/31 SbNU 3 Nález Ústavního soudu I.ÚS 504/03 ze dne 25.11.2003, N 138/31 SbNU 227 Nález Ústavního soudu I.ÚS 371/04 ze dne 31.08.2004, N 121/34 SbNU 255 Nález Ústavního soudu I.ÚS 643/04 ze dne 06.09.2005, N 171/38 SbNU 367 Nález Ústavního soudu I.ÚS 557/05 ze dne 24.07.2007, N 116/46 SbNU 99 Usnesení Ústavního soudu I.ÚS 642/05 ze dne 21.12.2005 Nález Ústavního soudu I.ÚS 709/05 ze dne 25.04.2006, N 91/41 SbNU 163 Nález Ústavního soudu I.ÚS 375/06 ze dne 17.12.2007, N 225/47 SbNU 951

77

Nález Ústavního soudu I.ÚS 544/06 ze dne 03.12.2007, N 217/47 SbNU 855 Nález Ústavního soudu I.ÚS 643/06 ze dne 13.09.2007, N 142/46 SbNU 373 Nález Ústavního soudu I.ÚS 43/07 ze dne 26.09.2007, N 149/46 SbNU 481 Nález Ústavního soudu I.ÚS 603/07, ze dne 07.06.2007, N 95/45 SbNU 353 Nález Ústavního soudu I.ÚS 1499/07 ze dne 02.07.2008, N 123/50 SbNU 61 Nález Ústavního soudu I.ÚS 1611/07 ze dne 02.12.2008, N 211/51 SbNU 639 Nález Ústavního soudu I.ÚS 2254/07 ze dne 08.04.2008, N 68/49 SbNU 37 Nález Ústavního soudu I.ÚS 2366/07 ze dne 26.10.2007, N 171/47 SbNU 237 Nález Ústavního soudu I.ÚS 22/10 ze dne 07.04.2010, N 77/57 SbNU 43 Nález Ústavního soudu I.ÚS 823/11 ze dne 06.03.2012 Nález Ústavního soudu II.ÚS 192/95 ze dne 01.11.1995, N 73/4 SbNU 197 Nález Ústavního soudu II.ÚS 296/01 ze dne 26.11.2002, N 145/28 SbNU 287 Nález Ústavního soudu II. ÚS 259/05 ze dne 21.03.2006, N 65/40 SbNU 647 Nález Ústavního soudu II.ÚS 566/05, ze dne 20.09.2006, N 170/42 SbNU 455 Nález Ústavního soudu II.ÚS 156/06 ze dne 06.03.2008, N 50/48 SbNU 585 Nález Ústavního soudu II. ÚS 566/06 ze dne 20.02.2007, N 32/44 SbNU 393 Nález Ústavního soudu II.ÚS 568/06 ze dne 20.02.2007, N 33/44 SbNU 399 Nález Ústavního soudu II.ÚS 2268/07 ze dne 29.02.2008, N 45/48 SbNU 527 Nález Ústavního soudu II.ÚS 115/08, ze dne 02.03.2011, N 30/60 SbNU 377 Nález Ústavního soudu II. ÚS 2048/09 ze dne 02.11.2009, N 232/55 SbNU 181 Nález Ústavního soudu II.ÚS 2426/09 ze dne 22.09.2009, N 208/54 SbNU 571 Nález Ústavního soudu III. ÚS 283/96 ze dne 29.10.1996, N 111/6 SbNU 301 Nález Ústavního soudu III.ÚS 224/98 ze dne 08.07.1999, N 98/15 SbNU 17 Nález Ústavního soudu III.ÚS 685/06 ze dne 10.04.2008, N 70/49 SbNU 51 Usnesení Ústavního soudu III.ÚS 249/06 ze dne 20.06.2007 Nález Ústavního soudu III.ÚS 93/06 17.05.2007,N 85/45 SbNU 249 Nález Ústavního soudu III.ÚS 25/06 ze dne 14.12.2006, N 228/43 SbNU 589 Nález Ústavního soudu III.ÚS 655/06 ze dne 23.05.2007, N 89/45 SbNU 303 Usnesení Ústavního soudu III.ÚS 327/06 ze dne 19.01.2007 Usnesení Ústavního soudu III.ÚS 374/06 ze dne 31.10.2007 Nález Ústavního soudu III.ÚS 372/06 ze dne 15.11.2007 Nález Ústavního soudu III.ÚS 751/06 ze dne 19.12.2007, N 230/47 SbNU 1005

78

Nález Ústavního soudu III. ÚS 655/06 ze dne 23.05.2007, N 89/45 SbNU 303 Nález Ústavního soudu III.ÚS 781/06 ze dne 22.01.2008, N 17/48 SbNU 185 Nález Ústavního soudu III.ÚS 619/06 ze dne 12.02.2009, N 24/52 SbNU 227 Nález Ústavního soudu III.ÚS 3158/07 ze dne 04.12.2008, N 216/51 SbNU 683 Usnesení Ústavního soudu III.ÚS 204/07 ze dne 25.10.2007 Nález Ústavního soudu III.ÚS 2822/07 ze dne 19.03.2009, N 63/52 SbNU 617 Usnesení Ústavního soudu III.ÚS 834/08 ze dne 25.11.2008 Nález Ústavního soudu III.ÚS 989/08 ze dne 12.02.2009, N 26/52 SbNU 247 Nález Ústavního soudu III.ÚS 3007/09 ze dne 26.08.2010, N 172/58 SbNU 503 Nález Ústavního soudu III.ÚS 1706/09 ze dne 03.12.2009, N 252/55 SbNU 445 Nález Ústavního soudu III.ÚS 1901/09 ze dne 26.11.2009, N 248/55 SbNU 391 Nález Ústavního soudu III.ÚS 704/09 ze dne 22.10.2009, N 224/55 SbNU 99 Nález Ústavního soudu III.ÚS 2173/10 ze dne 10.05.2012 Usnesení Ústavního soudu III.ÚS 1402/10 ze dne 31.03.2011 Nález Ústavního soudu III.ÚS 3616/10 ze dne 12.05.2011, N 92/61 SbNU 435 Usnesení Ústavního soudu III.ÚS 3251/10 ze dne 31.05.2011 Usnesení Ústavního soudu III.ÚS 872/11 ze dne 02.06.2011 Usnesení Ústavního soudu III.ÚS 1623/11 ze dne 08.09.2011 Usnesení Ústavního soudu III.ÚS 1274/11 ze dne 31.05.2011 Nález Ústavního soudu III.ÚS 732/11, ze dne 19.01.2012 Usnesení Ústavního soudu III.ÚS 414/12 ze dne 23.02.2012 Usnesení Ústavního soudu III.ÚS 3372/12 ze dne 18.10.2012 Usnesení Ústavního soudu III.ÚS 1165/12 ze dne 31.05.2012 Usnesení Ústavního soudu III.ÚS 785/12 ze dne 26.04.2012 Nález Ústavního soudu IV.ÚS 275/96 ze dne 15.10.1996, N 104/6 SbNU 249 Nález Ústavního soudu IV.ÚS 167/05 ze dne 26.04.2005, N 94/37 SbNU 277 Nález Ústavního soudu IV.ÚS 642/05 ze dne 28.08.2007, N 133/46 SbNU 249 Nález Ústavního soudu IV.ÚS 8/05 ze dne 01.06.2005, N 112/37 SbNU 453 Nález Ústavního soudu IV.ÚS 23/05 ze dne 17.07.2007, N 111/46 SbNU 41 Nález Ústavního soudu IV.ÚS 260/05 ze dne 17.05.2007, N 86/45 SbNU 259 Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva 6538/74 ze dne 26.4.1979 (The Sunday Times proti The United Kingdom)

79

Rozhodnutí Nejvyššího soudu spojeného království R v. Allen (1872) LR 1 CCR 367 Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA City of Boerne v. Flores, 521 U.S. 507 (1997) Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA Southern Pac. Co. v. Jensen, 244 U.S. 205 (1917)

80

Resumé Tato práce se sestává ze dvou odlišných částí. První část je teoretická a deskriptivní a v jejích třech kapitolách se postupuje deduktivně. Druhá analytická část se věnuje metodologii interpretace práva dvou soudců Ústavního soudu České republiky. První kapitola se zabývá důležitými právními koncepty, jakými jsou právní jistota, předvídatelnost soudních rozhodnutí, spravedlnost a rovnost. Tato část práce dochází k závěru, že metodologie interpretace práva hraje ve všech těchto konceptech klíčovou roli. Další kapitola se věnuje pojmům interpretace práva, aplikace práva, právní argumentace a metodologie interpretace. Poslední kapitola deskriptivní části popisuje dvě soudcovské strategie v přístupu k interpretaci. Soudci užívající první strategii operují pouze s právu interními argumenty (především se samotným textem právního předpisu). Oproti tomu soudci postupující podle druhé strategie při interpretaci argumentují hlavně standardy právu externími, v textu právního předpisu přímo nevyjádřenými (např. účelem právního předpisu, nepsaným právním principem, ekonomickými argumenty atd.). Ke každé z těchto strategií kapitola zařazuje jimi typicky užívané výkladové metody. Na závěr této části je popsána moderní interpretační strategie, která kombinuje metody užívané v obou strategiích a je založena na racionálním, otevřeném a vyčerpávajícím odůvodnění soudních rozhodnutí. V následující části se pozornost práce přesouvá na zkoumání metodologie interpretace práva dvou soudců Ústavního soudu České republiky – Elišky Wagnerové a Vladimíra Kůrky. Nejprve je provedena statistická analýza jejich rozhodovací činnosti, která ukazuje, že šance na úspěch u případů, kde je soudcem zpravodajem Eliška Wagnerová, je více jak pětinásobná oproti případům přiděleným V. Kůrkovi. Poté jsou prezentovány výsledky kvantitativní analýzy četnosti užívání argumentů právu interních a externích oběma soudci, ze kterých plyne, že E. Wagnerová užívá právu externí argumenty častěji než V. Kůrka. Následně na typických nebo neobvyklých argumentech obou soudců je ilustrován jimi zastávaný pojem práva. Kapitola dochází k závěru, že hlavní rozdíl mezi oběma soudci je v tom, zda do procesu interpretace zapojují své vlastní hodnoty a přesvědčení. E. Wagnerová je v tomto ohledu, oproti konzervativnímu V. Kůrkovi, více kreativní.

81

Lze tedy pozorovat, že metodologie obou soudců je konstantní, a proto i jejich rozhodnutí jsou předvídatelná. Jelikož ale nelze dopředu zjistit, který soudce bude případ rozhodovat, jediná cesta jak opravdu naplnit koncepty právní jistoty, předvídatelnosti práva a rovnosti, je snažit se napříč právní teorií a praxí hledat konsensus ohledně metodologie, a tak omezit metodologický rozptyl. Jakýsi ideál, kam by tento diskurs měl směřovat, se nachází mezi oběma analyzovanými soudci.

82

Methodology of legal interpretation in the case law of the Constitutional Court of the Czech Republic This paper consists of two different parts. The first part is theoretical and descriptive and its three chapters are organized deductively. The second part analyses a methodology of interpretation of the Constitutional court of the Czech Republic. The first chapter concerns with important legal concepts such as law certainty, predictability of courts´ decisions, justice and equality. It concludes that a methodology of interpretation plays a crucial role in all of these concepts. Next chapter examines such terms as application of law, interpretation of law, law argumentation and methodology of interpretation. The last chapter of the descriptive part presents two judicial strategies to interpretation. Judges in the first strategy use only internal law arguments (mainly text of the statutes) as opposite to the second strategy where judges do not rely on the text at all, but interpret the law with external law arguments (such as intent, unexpressed law principle, economical argument etc.). This chapter also briefly describes the most common methods of legal interpretation for every judicial strategy. Eventually this part tries to provide modern strategy which combines methods used by both strategies and is based on rational, full and open explanation of court decisions. Afterwards the paper shifts the focus on strategies of two judges of the Constitutional Court of the Czech Republic – Eliška Wagnerová and Vladimír Kůrka. The chapter begins with statistical analysis of their judicial outcomes that shows that a statistical chance to win a case assigned to E. Wagnerová is almost five times higher than in a case assigned to V. Kůrka. Then quantitative analysis as to the internal or external law arguments used by both judges in their decisions is presented. The study shows that E. Wagnerová uses external arguments more than V. Kůrka does. Afterwards to illustrate a concept of law of the two judges both typical and interesting arguments of judges are mentioned. Eventually in this chapter it is argued that the main difference in the methodology of the two judges is their willingness to use own values in the process of the law interpretation. E. Wagnerová is more creative as opposed to more conservative V. Kůrka. Finally it is pointed out that methodology of both judges is very different but in both cases is constant and therefore decisions of both judges are predictable. The paper concludes with the idea that because we do not know which judge will be deciding our

83

case in advance, in order to have law certainty it is necessary to continue seeking consensus among legal theoretic and practitioners that would reduce methodological variance. It is argued that the ideal point where methodological discourse should approach lies between the two analyzed judges.

84

Klíčová slova: Metodologie, Interpretace, Ústavní soud České republiky. Keywords: Methodology, Interpretation, Constitutional Court of the Czech Republic.

85