METODOLOGIE HISTORICKÉHO VÝZKUMU seminář pro doktorandské studium na FTVS
Literatura zabývající se metodologií historického výzkumu: u nás: HROCH, M. a kol. Úvod do studia dějepisu. Praha: SPN 1985. HENDL, J. Úvod do kvalitativního výzkumu. Praha: Karolinum 1997 Edson uvádí čtyři charakteristiky, které má historický výzkum společné s kvalitativním: - důraz na studium souvislostí, - studium chování v přirozeném prostředí spíše než v laboratorním, - porozumění celosti životních zkušeností, - nejdůležitějším úkolem je interpretace (p. 806)
v zahraničí: BEST, J. W. Research in education. Historical research. Chapter 10. Pg. 340 - 361. 3. Edit. Prentice-Hall, Inc., Englewood Cliffs, New Jersey 07632, 1977, ISBN 0 - 13 - 774018 - 2 NELSON, J. K. and THOMAS J. R. Research methods in phisical activity. Historical research. Chapter 10. Champaign. Human Kinetics 1996 Pg. 200 - 221. BORG, W. R. and GALL, M.D. Educational research. Other types of Educational research. Chapter 19. London. Longman 1989 Pg. 805 - 839. Základní pojmy: (HROCH) historie - slovo převzaté z řečtiny, znamená zkoumání, vědění, vyprávění o minulých událostech, které již byly zkoumány má dva významy: * objektivně reálný proces vývoje * zkoumání a poznávání minulosti = významný záznam lidských úspěchů, pomáhá nám rozumět přítomnosti a předvídat budoucnost (p. 358) smysl historie: - pomáhá objevovat minulost, a tak nás osvobozuje od tlaku prostřednictvím porozumění minulosti (Freud), - poskytuje systém hlavních zásad pro porozumění současnosti (připomíná tradice, dodržování tradic u náboženských a etnických skupin), - sociální funkce = zvýšení citlivosti vůči nespravedlnosti a omylům v minulosti, - pomáhá předvídat budoucí tendence vývoje společnosti. (p. 808) 19. st. - historici chápou historii jako souhrn maximálního množství nezvratných a objektivních faktů, jsou to pouze historické příběhy současnost - stručnější psaní historie, historická fakta jsou podrobována interpretačním konstrukcím, které odhalují smysl a význam historie
dějepis = výchovně vzdělávací disciplína historiografie = věda, která zkoumá minulost v určitém čase a prostoru bibliografie = nauka o soupisech literatury, tiskovin atd. = nauka o účelném zpracování, evidenci, selekci, reprodukci a využití popisů a soupisů literatury = hotové seznamy a přehledy publikací její význam spočívá v průběžném sledování produkce, co vše o daném tématu již existuje, slouží při přípravě a zpracování tématu, může to být hotový soupis od jiné instituce nebo vlastní záznamy, pro historika jsou důležité bibliografie historické literatury a skrytá bibliografie - co to je? pramen = výsledek lidské činnosti, který již svým posláním, existencí či vznikem je vhodný pro poznání a ověřování historických faktů
památka = předmět, o kterém člověk rozhodl, že se stane památkou, vzniká výběrem z pramenů na základě historického povědomí, důvody jsou subjektivní i objektivní (sběratelství, celospolečenský zájem) Např. srp - jako takový není památkou, je to běžná věc sloužící k sečení i dnes používaná, já se ale rozhodnu, že srp, který mám na chalupě na půdě, je památka po mém pradědečkovi NEBO schovávám si složenku od VČE na 45 haléřů doplatku elektřiny
Prameny: Co je pravděpodobně charakteristickým rysem historického výzkumu? - může čerpat jen z historických pramenů a z literatury, ty dělíme na: přípravné prameny - množství pomocných publikací pro identifikaci sekundárních pramenů = bibliografie, životopisné adresáře, encyklopedie, atlasy, chronologie, slovníky termínů, slovníky citátů (p. 815) primární (prameny) - vznikly v procesu historického vývoje, z činnosti lidí, z potřeb života, co se zachovalo záznamy, které vznikly jako zpráva očitých pozorovatelů nebo účastníků minulosti • dokumenty - vytvořeny za účelem předávání informací do budoucnosti • památky - nebyly přímo určeny k předávání informací nebo jako záznam minulosti • ústní svědectví Např. Zlatá bula sicilská, zápisy ze schůzí
sekundární - informace odvozené z pramenů zprávy, které popisují svědectví přímých svědků nebo účastníků minulosti Např. historický záznam o době, kdy pramen vznikl Některé prameny jsou obojí zároveň: učebnice amerických dějin je sekundární pramen, ale pro výzkum změn v otázce rasismu, jak se projevovaly v učebnicích amerických dějin, je to primární pramen
Jiné dělení na: pomocnou literaturu - heuristická (bibliografie, katalogy, archívy), faktografická (učebnice, atlasy, slovníky, encyklopedie), metodická odbornou literaturu - vědecké zpracování populárně-vědeckou literaturu - literatura faktu, přehledně a srozumitelně vyložené poznatky pro co nejširší okruh čtenářů, ne na úkor vědeckosti Např. učebnice Hrocha, Kdo byl kdo - naši olympionici ⇒ Kössl: Dějiny čs. olympijského hnutí ⇒ Pacina, Vaněk: Sport bez svatozáře
Rozdíl mezi jednotlivými typy není vždy jednoznačný. Jakou má badatel povinnost v souvislosti s prostudovanými prameny? Jak by měl přehled literatury vypadat? Co v něm má být? Co v něm nemá být? (seznam prostudované literatury, seznam použité literatury, seznam metodologické literatury, ne co jsme neprostudovali) Teorie historického pramene - je jich mnoho, zabývají se tím, co je pramen a jejich dělením, nemá cenu o nich mluvit, pro přehled uvedeme takové univerzální dělení, uvedené v HROCHOVI: A) Písemné prameny: Hodnotíme je vzhledem k účelu, za jakým vznikly: zprostředkovat historické poznání jako produkt, součást určité historické události - již známé rozdělení na typy… společenská působnost písemného pramene, jeho faktický dopad. - okolnosti vzniku bereme v úvahu při hodnocení významu a autentičnosti konkrétního pramene. Literární prameny: vyprávěcí, neadresné, ale vedené snahou působit na společnost
(číst typy pramenů a zařazovat) • Monografie - odborné, populárně naučné publikace, při jejich interpretaci je nutné zohlednit ideová východiska autora a jeho dovednost písemně se vyjádřit. • Paměti, vzpomínky - osobní výpovědi určené pro zveřejnění, které vznikají s cílem ovlivnit směr, obsah a hodnocení historické události, je nutné toto vše vzít v úvahu včetně literárních ambicí autora. • Publicistika - funkce zpravodajská, názorová, ideová, důležité! určení politického profilu periodika, jeho úkoly, poslání, zvláštnosti jednotlivých novinových žánrů, celkovou tiskovou situaci (cenzura). Institucionální prameny: • Spisy - pozůstatky úředních, soudních a jiných jednání, které vyznačují postup, způsob zaměření, etapy, okolnosti a vlivy pro jednání podstatná a určující, je nutné znát charakter, účel a působnost instituce, kde vznikly. • Sdělovací a normativní prameny - korespondence mezi institucemi, hlášení, zprávy, dekrety, vyhlášky, nařízení, výnosy. • Pamětní prameny - kroniky 1835 - povinné vedení obecních kronik 1920 - čs. zákon + prováděcí nařízení 1956 - směrnice ministerstva kultury dnes - velký chaos, hlavně v naší oblasti, předpisy vlastně neexistují, prakticky nelze psát dějiny některých sportů
•
Pojišťovací prameny - zajišťovali institucím a jednotlivcům různá práva
první v Čechách privilegium Jana XV. z r. 993, které potvrzuje založení břevnovského kláštera
• • •
Vnitroistitucionální prameny - stanovy, protokoly a zápisy ze schůzí, zprávy o činnosti. Normativní prameny - právní oblast Evidenční prameny - podchycovaly různé oblasti společenského života, matriky.
1563 - tridentský koncil určil povinnost vést matriky u nás patent Josefa II., 1651 - první soupis obyvatelstva, sčítání lidu pravidelně od r. 1754
Písemnosti osobní povahy - písemné materiály neurčené pro veřejnost. B) Nepsané prameny: bezprostřední součásti minulosti získané terénním výzkumem, sběrem, průzkumem, důležitý není předmět, ale metoda při utváření pramene. Dělíme je z různých hledisek: • jako nositel informací * nepsané symboly * vizuální * auditivní * historická fakta • podle oboru * památky * archeologické prameny * etnografické prameny * lingvistické * tradice - relace přímých účastníků, z doslechu, pozůstatky ve způsobu života společnosti (bydlení, zvyky apod.) * ostatní - foto, film, fonografie Uvádí podstatně jednodušší dělení (p. 813): A) dokumenty - zařazeno prakticky vše, jsou ručně psané nebo tištěné, publikované nebo nepublikované, pro veřejné nebo soukromé užití, pořízen jako úmyslný nebo nepromyšlený historický záznam (to může být důležité pro posouzení autenticity a pravosti dokumentu) B) kvantitativní záznamy - může být chápán též jako podtyp dokumentu, sčítání lidu, školní docházka, výsledky, shrnutí numerických údajů C) mluvené slovo - balady, pohádky, ságy aj. formy (v USA existuje Asociace mluvené historie)
D) památky - hmotné objekty Některé objekty jsou dokumentem i památkou - např. kniha je památkou pro výzkum metod tisku a dokumentem svým obsahem. Historický výzkum: Vědecko historická práce nespočívá jen v získávání, uchovávání a případně reprodukci poznatků. Je to hledání, objevování a osvětlování nepoznaného, tj. je nutné klást otázky. Klade si vysoké nároky na čas, finance, trpělivost a kvalifikaci (p. 356). • Např. historie fotbalu - mohu prostě reprodukovat fakta a napsat nudnou učebnici dějin fotbalu, ale mohu (a měla bych) se ptát - jak pronikala komercializace do fotbalu?, byl tento vývoj logický anebo se mu dalo předejít?, jakou roli v tom sehrály firmy na sportovní potřeby?, jakou roli sehrála média, sportovní diváci?, proč se fotbal stal ve světě sportem č. 1? • Konkrétně moje práce - popis vývoje OV je dávno znám a popsán, těžko najdu něco nového a převratného, sice se v letech 1951 - 1955(6) vyskytuje nezmapovaná mezera, ale dnes už vím, že to tak zůstane. Pamětníci již nežijí a z jejich materiálů se nic nevypátrá, v SÚA nic není, v archívu ČSTV ani být nemůže. Ale - historie a já jsme subjekt - nová doba, nová situace, která umožňuje položit otázku - jaké vlastně bylo postavení OV v letech 45 - 90?, existoval OV jako samostatná organizace?, jaký byl jeho vztah k stranickým a vládním orgánům?, jaké bylo jeho postavení na mezinárodní scéně? - na to vše dnes existují nové odpovědi, protože se změnil úhel pohledu
Může být práce historika pokládána za vědeckou? Existuje něco takového jako historický výzkum? (p. 344) • negativní stanovisko - historik nemůže vždy zobecňovat na základě minulých událostí (jsou neopakovatelné a mají mnoho nekontrolovatelných faktorů) - je odkázán na zpravodajství druhých, nebývá očitým svědkem událostí - nemůže kontrolovat podmínky a manipulovat s nimi - informační mezery, které jsou vyplňovány dedukcí co se stalo a proč se to stalo • pozitivní - historik vymezuje problém, formuluje hypotézy, hledá otázky, shromažďuje a analyzuje data, testuje hypotézy, formuluje zobecnění a závěry - následné události mohou poskytnout dodatečné informace - omezení platnosti historického výzkumu jsou podobná i jinde (ekonomie, sociologie, psychologie apod.) Podle některých historiků se historický výzkum obejde bez historické metodologie, výzkum prý náleží vědě, tak jako historie náleží humanitě. Ve skutečnosti každý výzkumník je historikem, protože před každým výzkumem je nutné, aby se seznámil s existující literaturou a s dosavadním stavem poznatků o předmětu svého výzkumu. (p. 809) Vědecko historická práce má dvě roviny * informační, tj. nepřetržité sbírání materiálů a seznamování s novinkami v oboru, sledování odborných publikací, skrytých bibliografií,…vytváříme si vlastní informační a dokumentační systém * badatelská, tj. výzkum, volba otázek, témat a jejich zpracování Historický výzkum = vymezení problémů, formulace hypotéz a položení otázek, sběr a analýza dat, formulace pravděpodobných závěrů, generalizace na základě induktivnědeduktivní úvahy Obvyklý postup při historickém bádání je: (všichni znáte i ze svého bádání, pokusme se ho dát dohromady, v podstatě forma zůstává stejná, liší se obsah) ► Volba tématu a stanovení problémů - určení času, místa, problému (bílé místo nebo nové řešení), zamýšlíme se o důležitosti a užitečnosti bádání hypotézy nejsou vyjádřeny zřetelně, jsou obvykle naznačovány, častým problémem je příliš široké vyjádření tématu, které vede k povrchnímu zkoumání
typy historického bádání (p. 811): - zkoumání historie z hlediska současných sociálních záležitostí, - historie osob (biografie), institucí, různých hnutí apod., - interpretace idejí a událostí, které se původně zdály nesouvisející, - pokusy syntetizovat nebo spojovat stará data s nově odhalenými, - opětná interpretace historie = revizionistická historie ► Jak je téma dosud zpracováno? - kromě přečtení, také kritické srovnání, objasnění a zhodnocení myšlenek HENDL uvádí tyto metody pro vyhodnocování textů, které se používají v kvalitativním výzkumu a lze je částečně použít i v historickém výzkumu • globální vyhodnocení = slouží k získání přehledu o dokumentu, aktivaci kontextových znalostí o dokumentu, zpracování obsahové stránky textu, cílem je vytvořit osobní archív s informacemi o prostudovaných pramenech • kvalitativní obsahová analýza podle Mayringa = popis charakteru materiálu, způsob vzniku, definujeme jednotku textu (slovo, věta, odstavec), text zpracováváme pomocí techniky shrnutí (redukce na podstatné významy) a explikace (dodáme materiál k problémovým místům – např. informace o autorovi, adresátovi, situaci vzniku výpovědi) záznam informací z pramenů - pořizování výpisků, kopírování, sumarizace kvantitativních dat (vyžaduje schopnost užívat modelové techniky) ► Zjištění okruhu pramenů - zhodnotit dokumentační hodnotu, informační kapacitu, rozbor s cílem určit historickou hodnotu, pravost a věrohodnost historie a historici jsou subjekty v procesu poznání - co to znamená? (ovlivněni dobou, místem, úrovní poznání, sociálním, národním, politickým postavením) Kritika pramenů: Jestliže se získaná data mají stát historickými důkazy, musí projít procesem kritiky (p. 350) • vnější kritika zkoumá pravost a autentičnost pramene, čas a místo vzniku, autora, situaci vzniku, časovou vzdálenost mezi dějem a záznamem děje (úmyslné a neúmyslné omyly, padělky, dodatečné vsuvky) - fyzikální a chemické testy týkající se pravosti podpisů, papírů apod., rukopisu, pravopisu, dobového jazyka - hodnocení povahy pramene (p. 820), např. padělek = výmysl předkládaný jako pravda, existence alternativních pramenů Např. v cause ČSOV bude zapotřebí zohlednit tendenčnost publicistiky, existovala zde vládní a stranická nařízení vůči tisku a cenzura
• vnitřní kritika posuzuje míru shody informací v dějinné skutečnosti, informační hodnota je ovlivněna např. společenskou příslušností autora, jeho ideologickou a politickou orientací, řeší problém ocenění správnosti nebo důležitosti dokumentu historický kriticismus (p. 820): hodnocení informací obsažených v prameni (p. 820) = přezkoušení tvrzení v dokumentu, hodnocení autora, motivů pro záznam události, sociálního statusu autora, emotivnosti jazyka, porovnávání různých svědectví Pramen hodnotíme jako celek, historik si musí být jist, že jeho data jsou autentická a přesná Rozpor mezi veřejným a soukromým záznamem neznamená nutně, že pramen nemá hodnotu, spíše je to doklad o sociálním prostředí, ve kterých záznamy vznikly. (p. 824) Problémem historických pramenů je, že jejich autor pod vlivem svých schopností, vědomostí, překrucování podle svých zájmů některé detaily připojuje a některé opomíjí, historická pravda je překrývána vrstvami různých interpretací skutečnosti od různých historiků. Joan Burstyn popisuje historii jako „konstruovanou realitu“. (p. 806) ⇑ ♦ informační fáze ♦ badatelská fáze ⇓ ► Rekonstrukce historických procesů, hledání základních jevů, skutečností a vztahů, jejich zákonitostí a souvislostí, většina historiků se domnívá, že zobecňování
je možné, ale rozchází se v názoru na platnost jeho přenášení do různé doby a na různá místa (p. 345) Historie znamená interpretaci = historik jako subjekt je schopen některé aspekty události vidět a jiné nikoliv (p. 825) → chyby: - historici neustále přepisují minulost podle zájmů, neschopnost změnit úhel pohledu, - prezentismus = tendence interpretovat minulost užitím konceptu a perspektiv, které vznikly v současnosti Užití konceptů v interpretaci (p. 827): Koncepty seskupují osoby, události, objekty se společným souborem vlastností, umisťují hranice pro interpretaci, užitečné jsou mezioborové koncepty Příčinné závěry: Studium historie je studium příčin. (E. Carr, p. 828), vycházíme z toho, že jedna událost přináší druhou přímo nebo nepřímo, nelze dokázat, ale je tu předpoklad, že lidská činnost si je podobná napříč kulturami a časem (× historie se neopakuje, nelze jednou událostí vysvětlit jinou), příčinami jsou např. klíčové osobnosti, silné ideologie, věda a technologie, ekonomika, geografické, sociologické, psychologické faktory a jejich kombinace Generalizace na základě historických důkazů: jsou s ní problémy - historici nemohou sledovat celou populaci, prostředí, události, - interpretace historických důkazů vztahujících se k jedné osobě, - množství primárních a sekundárních pramenů, pomáhá obor kvantitativní historie → počítač umožňuje analýzu velkého vzorku (p. 829) ► Publikace Pro vypracování závěrečné zprávy se dá použít zpráva se strukturou standardní formy (HENDL): Název práce Abstrakt Úvod – zdůvodnění a plán, vědecká otázka Metody Výsledky – kvantitativní a kvalitativní analýza, tabulky a grafy, shrnutí, závěry Diskuse – odpověď na vědeckou otázku, vztah k předešlým průzkumům, další možnosti a nové otázky Poznámky, bibliografie Zpráva může být psána kreativně, ale ve spojení s kvalitou představivosti a nápaditosti, historik má větší svobodu při formulování zprávy, ale musí být objektivní. (p. 355). Chyby: • problém je příliš široce postaven • nedostatečná pramenná kritika • špatná logická analýza způsobená zjednodušením poznání, generalizací na základě nedostatečných důkazů • špatné chápání slov a významů ve světle jejich pojetí v minulosti • špatné rozlišení, co je důležité a co irelevantní • osobní zaujatost • nepovedená závěrečná zpráva Zpráva o historickém výzkumu ale žádnou standardní formu nemá. Řeší jen částečný problém, jak závěry uspořádat * chronologicky * tematicky
Např. moje práce - delší časový úsek s mnoha tematickými okruhy → základní členění podle časových period, ty jsou dále děleny dle téma, tj. kombinace obou metod
Většina kapitol je věnována prezentaci závěrů výzkumu, zvláštní kapitoly můžeme věnovat jiným historickým interpretacím našeho výzkumu, metodologii, odrazu výzkumníkovy interpretace. (p. 830)
Metody historického výzkumu Historický výzkum vlastně odráží skutečnost (viz výše), proto je důležité, jak historik získal své poznatky. Poznání je: pramenné - (viz výše) mimopramenné - znalosti získané všeobecným vzděláním, studiem určité epochy, světovým názorem, náležitostí do určitého společenského kontextu, teoretickými názory na vývoj, dosavadními výsledky výzkumu, výsledky ostatních věd Např. Pro zhodnocení místa olympijského hnutí je nutné znát obecnou mezinárodní a domácí situaci (politickou, národnostní, sociální aj. problémy), stav rozvoje sportu a olympijského hnutí ve světě i doma, dosavadní literaturu o dějinách ol. hnutí, ale i metodologickou historickou literaturu.
Metody v historickém výzkumu podle HROCHA: (objasňovat co to je, případně, kde je nevýhoda) induktivní metoda = na základě konkrétních faktů zobecňujeme !!! Např. každý sedlák byl povinen… → všichni byli povinni, ale nevíme, jestli všude
deduktivní metoda = na základě předchozího výzkumu stanovíme premisy (úsudky) a užitím pravidel formální logiky vynášíme soudy Např. víme, že na základě zákona z r. 1952 o státním řízením TVS vznikl SÚTVS, zjistili jsme, že z doby po r. 1952 neexistují záznamy o činnosti ČSOV, soudíme, že ČSOV v této době neexistoval
hypotetickodeduktivní metoda = stanovíme hypotézy, které ověřujeme přímá metoda = popis minulosti na základě studia pramenů (~ kritika pramenů) !!! nepřímá metoda = studium pramenů popisujících analogické situace !!! Např. studium OV v ostatních socialistických zemích pomůže vysvětlit některé věci u nás
diachronní přístup = sleduje události, postupujeme po časové ose, používáme progresivní a retrospektivní metodu synchronní přístup = sledujeme stav na mnoha místech v téže době (v bodě na časové ose), používáme metodu strukturní analýzy • progresivní metoda = sleduje události v jejich časovém sledu !!! • retrospektivní metoda = ptáme se, jak události dopadly, a tak víme, co bylo důležité, postupujeme proti času, ale zajímáme se i o neúspěšné možnosti, které nabízejí nevyužité příležitosti !!! • strukturní analýza = rozbor zákonitostí vnitřních struktur, důležité je mimopramenné poznání komparativní metoda = definujme objekty komparace, cíle, kritéria komparace, vztah k časové ose (diachronní a synchronní přístup) typologická metoda, periodizace= důležitá je volba kritéria, podle kterého třídíme typy nebo vývoj členíme na časové úseky !!! biografická metoda = prostřednictvím poznatků o životě jedinců !!! geografická metoda = poznání prostředí jako základny pro historický vývoj historická demografie = vývoj počtu, skladby, rozmístění a pohybu obyvatelstva filologická metoda = jazyk odráží stav a proměny společnosti Chyby v historickém výzkumu (p. 836): • výběr tématu, který nemá dostupné prameny • nadměrné užití sekundárních pramenů • chybný pramen pro vnější a vnitřní kritiku • nevědomost o subjektivním vlivu (zkreslení, zájmy, hodnota) na výběr a interpretaci pramenů • nevhodné použití mezioborových konceptů pro vysvětlení událostí • nedovolené příčinné závěry k faktorům jako je ta příčina spíše než nějaká • zevšeobecnění pro větší skupiny než je oprávnění dané dosaženými informacemi • výčet faktů bez jejich syntézy s významnými časovými a tematickými modely
