Mendelssohnův Houslový koncert

Mendelssohnův Houslový koncert 10 informací a zajímavostí 1. Houslový koncert Felixe Mendelssohna-Bartholdyho patří k velkým a slavným koncertům pro housle podobně jako díla Wolfganga Amadea Mozarta, Ludwiga van Beethovena, Johannesa Brahmse, Petra Iljiče Čajkovského a Antonína Dvořáka. 2. Mendelssohn psal svůj Houslový koncert pro vynikajícího houslistu a svého přítele Ferdinanda Davida; chtěl napsat takovou hudbu, která by ukázala Davidovy houslistické schopnosti v tom nejlepším světle. 3. Mendelssohn začal psát Houslový koncert v roce 1838 (když mu bylo 29 let), ale dokončil ho až o šest let později. V mezidobí skladbu porůznu přepracovával, dolaďoval a pulíroval; probíral ji taky přímo s Ferdinandem Davidem a občas si mu v dopise postěžoval: „Nesměj se mi příliš. Každopádně se cítím zahanbený, ale nemůžu si od toho odpomoct. [Pokud jde Felix Mendelssohn-Bartholdy (1809–1847) o koncert…] …pořád jenom tápu…“ 4. První provedení Mendelssohnova Houslového koncertu se odehrálo 13. 3. 1845 v německém Lipsku, hrál Ferdinand David. Mendelssohn onemocněl, a tak premiéru dirigoval dánský skladatel Niels Gade. 5. Houslový koncert e moll je Mendelssohnovo poslední velké orchestrální dílo. 6. Vstupní melodie Mendelssohnova Houslového koncertu je ten typ hudby, který se člověku vtiskne do paměti. Ferdinandu Davidovi o tom psal i sám Mendelssohn v roce 1838: „Rád bych pro Tebe v zimě napsal houslový koncert. Jeho začátek v e moll mi pořád běží hlavou a vůbec mi nedopřává pokoje!“ Ferdinand David (1810–1873), první interpret Houslového 7. Mendelssohnův Houslový koncert byl a je zvláštní tím, že koncertu má velmi krátký orchestrální úvod, do kterého vlastně hned vpadá sólista se svojí melodií. Všechny tři věty koncertu jsou navíc propojené v jeden celek. 8. Jedno z prvních provedení Mendelssohnova Houslového koncertu v roce 1845 hrál tehdy čtrnáctiletý zázračný houslista Joseph Joachim (1831–1907). 9. V roce 1906 Joachim při svých 75. narozeninách řekl: „Němci mají čtyři houslové koncerty. Největší, nejvíc nesmlouvavý je Beethovenův. Brahmsův s ním ve své vážnosti soupeří. Nejkouzelnější houslový koncert napsal Max Bruch. Ale nejniternější, skutečný klenot srdce, je Mendelssohnův houslový koncert.“ 10. Mendelssohnův Houslový koncert e moll trvá asi 27 minut a má tři části neboli věty: 1. Allegro molto appassionato (= rychle a velmi vášnivě) 2. Andante (= volně) 3. Allegretto non troppo (= mírně rychle, ale ne příliš) – Allegro molto vivace Niels Gade (1813–1890), dánský skladatel a první (= rychle, velmi živě) dirigent Houslového koncertu

SEN KRÁTKÉHO ŽIVOTA 1809 – 3. února se narodil Felix Mendelssohn do rodiny bohatého bankéře Abrahama, syna významného židovského filosofa a rabína Mojžíše Mendelssohna; o vzdělání talentovaného chlapce se v rodině velmi pečovalo, dostalo se mu toho nejlepšího v mnoha oborech (včetně hudby, malířství, filosofie a cizích jazyků, tj. angličtiny, italštiny a latiny)

1821 – dvanáctiletý Felix navštívil Johanna Wolfganga Goetha a strávil u něj dva týdny, dvaasedmdesátiletý básník byl ohromen chlapcovým talentem; i později zůstali v kontaktu, byť jen korespondenčním

Felix – zázračné dítě

Malý Felix u klavíru

1816 – kvůli zlepšení společenského postavení rodina Mendelssohnů konvertovala (tedy změnila své náboženské vyznání) od židovství k protestantství, konkrétně zakotvila v luteránské církvi; sedmiletý syn byl pokřtěn jako Jakob Ludwig Felix

1821–23 – mezi svým 12. a 14. rokem složil Felix mnoho skladeb, například 11 symfonií určených pro domácí muzicírování; základy v hudbě mu nejprve dávala jeho starší sestra Fanny, později už měl řádné učitele, důležité poučení a inspiraci ovšem nacházel také u velikánů minulosti, hlavně u Bacha a Mozarta; vzhledem k jeho výjimečným schopnostem se o něm mluvilo jako o zázračném dítěti





Sestry Fanny a Rebeka

1825 – mladý skladatel napsal dílo, které je slavné dodnes, Oktet Es dur (tedy skladbu pro osm nástrojů, konkrétně smyčcových), o rok později ho upoutal Shakespeare a složil předehru inspirovanou Snem noci svatojánské (tuto hudbu si můžete poslechnout na přiloženém CD jako track 5!) 1826 – začíná Mendelssohnovo tříleté studium na univerzitě v Berlíně; během něj se rozhodl, že hudba bude jeho životním povoláním 1829 – poprvé od smrti Johanna Sebastiana Bacha (v roce 1750) a přesně sto let po premiéře uvedl Mendelssohn v Berlíně jeho zapomenuté veledílo – Matoušovy pašije, čímž probudil nový zájem o Bachovu hudbu

Mendelssohnův rukopis



1829–32 – Mendelssohn hodně cestuje po Evropě, mimo jiné do Anglie, Skotska, Francie a Itálie; v roce 1832 složil jednu ze svých slavných orchestrálních skladeb ovlivněnou pobytem na Britských ostrovech – předehru Hebridy (tuto hudbu si můžete poslechnout na přiloženém CD jako track 4!) 1833 – stal se dirigentem v Düsseldorfu, kde uvedl mimo jiné Händlovo oratorium Mesiáš, ve stejném roce zkomponoval svoji slavnou Italskou symfonii 1835 – stal se dirigentem Gewandhausorchestru v Lipsku, uváděl s ním především hudbu Ludwiga van Beethovena a Johanna Sebastiana Bacha

Budova lipského orchestru, cca 1830



2

3



1837 – oženil se a se svou ženou Cécile měli v následujících letech pět dětí

Manželka Cécile

1842 – vystoupil na soukromém koncertě před britským princem Albertem a královnou Viktorií; napsal další hudbu k Shakespearovu Snu noci svatojánské včetně slavného Svatebního pochodu (tuto hudbu si můžete poslechnout na přiloženém CD jako tracky 6–8!) 1843 – v Lipsku založil konzervatoř

Mendelssohn, portrét





1847 – v květnu zemřela jeho milovaná sestra Fanny, Mendelssohn se z této ztráty už nevzpamatoval, v krátkém čase ho postihly dvě mrtvice a 4. listopadu zemřel i on; bylo mu pouhých 38 let 19. a 20. stol. – Mendelssohnova hudba byla často podceňována a bylo na ni útočeno z antisemitských pozic, tedy proto, že byl Mendelssohn židovského původu – jedním z prvních, kdo „hodil kamenem“, byl skladatel Richard Wagner ve svém spise z roku 1850 Židovství v hudbě; o více než 80 let později to v nacistickém Německu vyústilo v úplný zákaz provádění Mendelssohnovy hudby a odstraňování všeho, co by na tohoto skladatele (podobně jako na další židy) jakkoli upomínalo

Na střeše je Mendelssohn ce byli prohlášeni židé, kteří měli být zlikvidováni. Z  11 milionů evropských židů nacisté zavraždili 6 milionů lidí! Něco o  této době, jedné z  nejstrašnějších ve světových dějinách, poví i Weilova knížka Na střeše je Mendelssohn. V ní je událost se sochou rozehrána trochu jinak, než jak tomu bylo ve skutečnosti, což ukáže několik úryvků.

Felix Mendelssohn-Bartholdy, jedna ze 16 soch skladatelů umístěných na střeše Rudolfina nad koncertní síní (mj. Palestrina, Bach, Händel, Mozart, Beethoven a další); nad tou částí Rudolfina, v níž se nachází galerie, je zase 16 soch významných světových výtvarníků.

Spisovatel Jiří Weil (1900–1959) napsal rok před svou smrtí román Na střeše je Mendelssohn. Nejde ale o žádný životopis Felixe Mendelssohna. Děj knihy se odehrává ve 40. letech 20. století v Čechách, tedy v Protektorátu Čechy a Morava obsazeném a kontrolovaném nacisty, a vychází ze skutečných událostí: nacistickým představitelům vadila Mendelssohnova socha na střeše Rudolfina, takže ji rozkázali strhnout a  zničit; čeští dělníci ji ale jenom položili tak, aby nebyla vidět, takže po válce – bylo to ovšem až v roce 1953 (zatímco 2. světová válka skončila už v roce 1945) – mohla být socha znovu vztyčena. Jak známo, jedním z pilířů nacismu byla hrůzná rasová ideologie, představa, že všem ostatním je nadřazená árijská rasa. Za úhlavní nepřátele árijské rasy, za parazity a škůd-

„Tady na střeše šlo o něco jiného. O sochu, o židovskou sochu, shodit sochu žida, ke všemu ještě hudebního skladatele, není žádný hřích, socha nemůže předstoupit se žalobou k trůnu nebeskému. (…) Zřízenci táhli za sebou tlusté lano se smyčkou a  lhostejně bloumali kolem balustrády. Soch tady stálo mnoho a  všechny znázorňovaly nějaké hudebníky. (…) Schlesinger připadl konečně na myšlenku: „Obejděte ještě jednou sochy a  dívejte se jim pozorně na nosy. Která má největší nos, tak to je ten žid.“ Schlesinger chodil do kursů světového názoru, tam jim přednášeli „rasovou vědu“ a ukazovali diapozitivy. Na diapozitivech viděli jen nosy a vedle nich míry, každý nos změřili pečlivě. Byla to věda velmi hluboká a složitá, ale s jednoduchými výsledky. Vyplývalo z nich, že největší nos mají židé. Zřízenci obcházeli sochy. Co je to za pitomou službu, teď aby hledali, která socha má největší nos. (…) „Hele,“ vykřikl Bečvář, „ten v tom baretu, žádná jiná socha nemá takový nos. Tak, Pepíku, já už mu tu smyčku hodím na krk. „Prima,“ souhlasil Stankovský, „a jede se.“ Táhli za provaz, socha se už začala viklat. Schlesinger vyhlížel z  vrátek. Najednou se dal do křiku: „Ježíšmarjá, nechte toho, povídám, přestaňte!“ Bečvář a  Stankovský pustili provaz Jiří Weil 4

z rukou. Zase ten skopčák trojčí. Ať se jde sám podívat, která socha má největší nos, ať vyleze z těch vrátek. Schlesinger se potil hrůzou. Žádnou podobu z těch soch neznal, jenom tuhle jedinou. To byl přece Wagner, největší německý skladatel, žádný obyčejný hudebník, ale jeden z těch, kteří pomáhali zakládat třetí říši. Jeho podobizny a sádrové odlitky visely ve všech domácnostech a v těch kursech o něm taky přednášeli. Zřízenci pustili bezradně provaz, smyčka se houpala na krku Richarda Wagnera.“ Sochu Mendelssohna se tedy napoprvé ani nepodařilo najít, natož odstranit. O nějakou dobu později je na koncertě v  Rudolfinu, které za nacistické okupace sloužilo jako sídlo Německé filharmonie, přítomen zastupující říšský protektor (tedy Hitlerův zástupce v Čechách a na Moravě) Reinhard Heydrich.

„… jeho, Reinharda Heydricha, pověřil přímo vůdce likvidací židovského obyvatelstva v celé říši a v podrobených zemích (…), jemu, Heydrichovi, podléhají všechny úřadovny pro židovské záležitosti v celé Evropě. (…) Koncert skončil bouřlivým potleskem (…). Nebe bylo jasné v tomto podzimním dni a bílé světlo měsíce, jediné světlo v zatemněném městě, zalévalo budovu, klouzalo po sochách na balustrádě. Připomínaly mu sochy na lipské Opeře, kam často z Halle jezdíval s otcem. (…) Náhle se však jeho obličej zkřivil divokou zlobou a nenávistí. Jak je tohle možné, co je to za svinstvo, jak se mohlo stát, že řečnil v budově, na jejíž střeše trčí hnusná socha? Taková hanba, takové ponížení, proč nikdo nepomyslil na to, aby prohlédl budovu, než byla zasvěcena německému umění? „Giesse“, vykřikl prudce a  ukázal rukou na balustrádu, „okamžitě zařiďte, aby byla stržena tahle socha. Ještě teď v noci zazvoňte na magistrát, někdo tam přece musí mít službu. To je nepřípustné, to je neslýchané, to je horší než lajdáctví, než velezrada. Na střeše je Mendelssohn!“ Dva esesáci následně přivedli na střechu Rudolfina vzdělaného žida Rabinoviče, aby určil, která ze soch je vlastně Mendelssohn.

„Obejít balustráda, rozhlédnout se dobře a řeknout nám, která je socha Mendelssohnova. Jistě znát jeho podobu.“ 5

Střecha Rudolfina začátkem 50. let, pořád ještě bez Mendelssohna. Komunisté a nacisté měli totiž krom jiných věcí společný taky antisemitismus, takže s návratem Mendelssohna na střechu Rudolfina se nijak nespěchalo, došlo k němu až v roce 1953.

(…) „Račte odpustit, nemohu zjistit sochu, protože onen skladatel, kterého hledáte, nebyl žid.“ Krug a Schlesinger se na něho dívali jako zkoprnělí. No tohle, taková drzost, co je to za nesmysl? Krug se neovládl a začal křičet: „Co se to opovažuješ, svinský žide! Když o někom řekne pan zastupující říšský protektor, že je to žid, tak to musí být žid!“ Rabinovič se potil strachem, možná že ho ten druhý neurvalec srazí ze střechy, jsou přece všeho schopni. Ale nemohl odpovědět jinak. Omlouval se pokorně: „Ten hudebník Mendelssohn byl pokřtěný (…), a tak to tedy podle našeho výkladu nemůže být žid.“ Kruga rozzuřovala Rabinovičova pokora. Udeřil ho prudce pěstí, až se Rabinovič zakymácel. „Drž hubu, ty tvoje výklady nás nezajímají, řekni rovnou, můžeš poznat sochu, nebo ne?“ „Ne,“ odpověděl třesoucím se hlasem Rabinovič. „Tak marš a syp si to do svého židovského pelechu, než si to rozmyslím!“ Rabinovič zmizel rychle ve vrátkách, pokud mu dovolovaly podlamující se nohy. Krug a Schlesinger zůstali na střeše sami.“ Socha je nakonec určena a stržena. Příběh Weilova románu se rozvíjí dál. DOPORUČUJEME HO ROZHODNĚ K PŘEČTENÍ!

Jakub Fišer FOTBAL, NEBO HOUSLE?

Hraješ ho teď jinak?

Člověk se vlastně pořád učí, takže samozřejmě tam změny jsou. Tehdy jsem byl mladší: měl jsem ještě kratší, ne tak vyrostlé prsty, taky jsem nebyl tak manuálně zručný a myslím, že ani hudebně vyspělý. Ani jsem nad tím tak nepřemýšlel, byl jsem prostě dítě. Teď daleko víc dumám nad různými místy, jak je vlastně zahrát. Člověk třeba najde víc různých variant nálad a musí se pro jednu z nich rozhodnout. Přitom musí myslet taky na posluchače, kteří chtějí slyšet pěknou muziku, takže člověk by neměl vymýšlet nějaké s prominutím blbosti.

Rozhovor se sólistou v Mendelssohnově Houslovém koncertu Jakubem Fišerem; nejprve o Jakubově vstupu do světa hudby… S  houslemi jsem začal v  šesti letech u  paní profesorky Bublové na Hudební škole hlavního města Prahy, která mi dala základy v  houslové hře. Po třech letech jsem přešel k  paní profesorce Metelkové a  pokračoval u ní i na gymnáziu. V kvintě jsem se rozhodl přeJakub Fišer stoupit k panu profesorovi Foltýnovi, odmaturoval jsem u něj a strávil jsem dva roky – pátý a  šestý ročník – na Pražské konzervatoři. Pak jsem se vydal vlastně jenom „za řeku“, tedy na Akademii múzických umění, kde jsem teď prvním rokem u  pana Čepického – a  nemůžu si to vynachválit! Předpokládám, že rozhodnutí, že se budeš věnovat houslím, vzešlo – aspoň ze začátku – od Tvých rodičů…

Jakub a jeho dětská láska

Jsem z muzikantské rodiny, takže rodiče mě v  hudbě hodně podporovali. Mamka tancovala ve folklorním souboru Chorea Bohemica a  taťka – ačkoliv tam taky hrál – se věnoval spíš vážné hudbě;

byl členem Doležalova kvarteta, kde se později stal primáriem. Můj bratr začal hrát na housle už od 4 let, takže rodiče zkoušeli, jestli by to se mnou taky v tomhle věku nešlo, ale protože jsem měl jiné myšlenky, pořád jsem si hrál s autíčky, ani jsem moc nemluvil, prostě jsem nebyl spolupracující typ, tak se počkalo až do mých šesti let. Nastaly pak ještě nějaké zlomové momenty?

Když jsem v devíti letech přestupoval k paní Metelkové, taťka za ní přišel a jeho první věta zněla: buď fotbal, nebo housle. My jsme doma totiž všichni velcí fotbaloví fandové, vlastně u nás pořád běží nějaký zápas v  televizi nebo na internetu. Před časem jsme se dokonce s  kamarády rozhodli založit vlastní klub a hrát Hanspaulskou ligu… Máme za sebou sice trošičku neúspěšnou sezónu, protože jsme měli problém vůbec se sejít, a  navíc jsme všichni muzikanti, takže bojácnost, co se týče rukou nebo zubů, je velká, – ale párkrát to vyšlo a  sem tam jsme i vyhráli.

Má za ušima!

S kterou částí koncertu ses nejvíc natrápil?

Jste doma zajedno, kterému klubu fandit?

Trápím se se všemi, takže je těžké říct, se kterou nejvíc. Asi nejobtížnější je první věta, už jenom z  toho důvodu, že se s  ní začíná. A začít takřka hned hrát tu krásnou melodii, ve které je asi devětkrát obsažený tón H 2 tak, aby byl ten tón pořád stejný v intonaci a ještě krásně zněl, tak už to je docela obtížné. A to je jenom začátek. Pak je tam spousta dalších těžkých, ale současně krásných míst. S druhou větou přichází jakési uvolnění; mám rád pomalejší melodie, ve kterých si můžu užívat hudbu a  nemám žádný stres. No a druhou větou se natolik uklidním, že na tu třetí se pak už strašně těším. Ona i tak působí – je taková žertovná a radostná.

Naštěstí jsme se „potatili“, takže máme jenom jeden klub. Nevím, jestli tady můžu dělat reklamu, ale je to Sparta. Mělo na tebe nějaký vliv, že brácha Jan je taky houslista (v současnosti koncertní mistr Pražské komorní filharmonie)? Soupeřili jste třeba mezi sebou?

Abych se přiznal, vnímal jsem to vlastně tak nějak „nijak“. Měl jsem hudbu pořád kolem sebe a  ani mi nepřišlo, že bych měl s  bráchou soupeřit, naopak jsme se vzájemně podporovali, chodili jsme a  chodíme i  teď poslouchat svoje koncerty. Snažíme se zjistit, na čem ten druhý pracuje, s jakými lidmi, jestli mu sedí skladba, kterou hraje… Honza se mi občas snaží něco říct k  mému hraní, já cítím – protože je o  šest let starší – že si k  němu tolik nemůžu dovolit. Teď, když jsem v  orchestrální akademii Pražské komorní filharmonie, tak u něj dokonce budu mít hodiny.

!!!Rozšířenou verzi rozhovoru s Jakubem Fišerem čtěte na stránkách www.cfjunior.cz!!!

Na koncertě pro studenty v Rudolfinu budeš hrát Mendelssohnův Houslový koncert. Jak dlouho už ho hraješ?

Když jsem v kvintě na gymnáziu přestoupil k profesoru Foltýnovi, řekl mi, abych hrál Mendelssohnův Houslový koncert. To bylo někdy v šestnácti nebo sedmnácti letech, takže před šesti lety. A je velmi příjemné se k němu vrátit.

Jakub Fišer a manažerka Klára Šedivá 6

7

Jakub Fišer s cellistou Martinem Havelíkem (vlevo) a klavíristou Markem Šedivým – hrají spolu v triu

Petr Louženský ARABŠTINA, NEBO DIRIGOVÁNÍ?

Kolik zkoušek budete potřebovat na únorový koncert?

Odhaduji to tak na osm. Přemýšlíš u Mendelssohnova Houslového koncertu kromě těch věcí, jako je síla nebo rychlost, s jakou se hraje, taky o obsahu té hudby – citovém či myšlenkovém?

Rozhovor s dirigentem Mendelssohnova Houslového koncertu Petrem Louženským; pro změnu nejprve o jeho vstupu do světa hudby… Jako úplně malý – asi ve třech letech – jsem začal hrát na zobcovou flétnu. Když mi vypadaly první a  narostly druhé zuby, přešel jsem na flétnu příčnou, kterou jsem vystudoval na Pražské konPetr Louženský zervatoři u profesora Jana Riedlbaucha. K  tomu jsem si ještě přibral dirigování u Miroslava Košlera a Miriam Němcové. Oba obory jsem úspěšně absolvoval, ale protože mi na konzervatoři chybělo něco z širšího kulturního povědomí, týkajícího se vědy, jazyků nebo historie, začal jsem se zajímat o židovskou kulturu – o hebrejštinu. Zkusil jsem studovat hebraistiku na filosofické fakultě University Karlovy a ve 2. ročníku mě profesor biblické hebrejštiny nalákal na arabštinu. To už jsem byl úplně ztracený. Jakmile člověk začne dělat tyhle dva jazyky dohromady, tak ho to chytne – a mě to drží dodneška. Jsem tedy v doktorandském studiu na fakultě, vedle toho jsem ale nemohl opustit dirigování; studuji ho na Akademii múzických umění u profesorů Jiřího Chvály a Tomáše Koutníka. Proč ses vlastně rozhodl přibrat si na konzervatoři právě dirigování?

Ze začátku za tím vlastně stál můj dědeček. Říkal mi, že bych to měl zkusit, protože to člověka obohatí a lépe připraví pro hraní

na flétnu; získá širší pojem a orientaci v hudebních formách, lépe ví, jak hudbu uchopit, jaká volit tempa, jak utvářet jednotlivé hudební pasáže… Dirigování mě v tom opravdu posunulo hodně dál, protože člověk je nucen vlastně neustále si uvědomovat vztahy mezi jednotlivými úseky skladby, mezi jejich rychlostí, zvukovou silou, přemýšlí taky nad stavbou třeba celé čtyřicetiminutové symfonie, takže získá úplně jiný pohled, než kdyby hrál a zkoumal jenom jednotlivé noty. Dala by se dirigentova práce přiblížit na přípravě Mendelssohnova Houslového koncertu s Hostivařským komorním orchestrem?

V první řadě je velmi podstatný rozdíl mezi prací s profesionálním a  amatérským orchestrem. U  amatérů trvá příprava delší dobu a výsledek nikdy nebude znít tak dokonale; ovšem zaujetí a zápal, se kterým muzikanti hrají, je obrovský. Mendelssohn už je navíc náročnější repertoár, takže pro leckoho v našem orchestru to může být vůbec poprvé, kdy doprovází sólistu v  tak těžkém koncertu. Tomu odpovídá příprava. Ze začátku, když člověk dostane partituru, tak si musí sám uvědomit, o  čem to vlastně je. Srovnat si tempa, zjistit, v  jaké hudební formě je to napsané, kde bude volit takové nebo onaké předěly, tempa, sílu zvuku, kde se bude snažit o gradaci, kde naopak o  uklidnění. To musí být jasné dopředu. Příprava už potom probíhá klasicky: napřed se zkouší se smyčcovými nástroji, kdy se všechno hraje pomalu a řeší se, jak co hrát, kde víc potichu, kde víc nahlas. Postupně se rychlost zvyšuje a taky se stupňují nároky na hráče, aby už se chyby – pokud možno – nestávaly. 8

To je asi na každém. Osobně nemám moc rád, když poslouchám hudbu a  někdo mě nutí představovat si víly tančící na jarní louce plné rozkvetlých květin v oparu mlhy. Ale jsou určitá místa v některých skladbách, která ve mně určité asociace vyvolávají; dokonce u toho člověk vidí určité obrazy, což je moc příjemné. Ale řídit se jenom podle toho, mít to jako výchozí bod, to nejde. Pokud jde o Mendelssohna obecně, tak jsem s ním měl vždycky trochu problém, protože mně přišel malinko dopředu vypočítaný – velmi dobrý řemeslník, který se naučil skvěle skládat, ale nebylo z něj cítit to, co jsem vždycky cítil u jiných autorů. Nikdy mě to nebralo jako srdeční záležitost, nikdy jsem se u  Mendelssohna nerozplakal, nikdy mi neběhal mráz po zádech. Čím jsem ale starší, tím víc u  něj nacházím jiné věci: zajímavé harmonické postupy, třeba na začátku předehry Hebridy – to je jako z jiného světa! (Hebridy si můžete poslechnout také na přiloženém cédéčku – track 4.) To je zrovna moment, který ve mně vyvolává silné obrazové asociace. U Houslového koncertu je taky spousta míst, která se vryjí do paměti, třeba hned lyrický úvod v houslích – to člověku stačí, aby slyšel jednou, a už na to nikdy nezapomene. Pak krásná a krátká druhá věta, ta se mi vždycky líbila, protože pomalé věty obecně trpí takovým neduhem, že člověka uspávají a někdy si téměř říká „proboha, už aby byl konec!“ – a v tu chvíli to ještě skladatel celé zopakuje. Druhá věta je u Mendelssohna velmi nápaditá, krátká a lehce stravitelná. Třetí věta je oproti závažnější první taková prskavka, která se velmi dobře poslouchá a doufám, že taky velmi dobře hraje. Může dirigentovi v něčem pomáhat, když se kromě muziky zabývá ještě úplně jiným oborem? 9

Petr Louženský s příčnou flétnou

Obecně nevím, jestli se to tak dá říct. Kdyby mým koníčkem byla anorganická chemie, tak opravdu netuším, jestli mi nějak pomůže. Ale pokud jde o tu moji hebrejštinu a arabštinu, tak vlastně ano; mým velkým koníčkem je totiž recitování arabské poezie a ta je velmi líbezná, zvučná, pracuje se v ní se spoustou hlásek, které třeba v češtině vůbec nejsou. Člověk si tak jednak kultivuje vlastní řeč, její výrazovou stránku. A hlavně poznává rytmickou stránku arabštiny. Arabská poezie není založená na rýmu, ale na přízvucích – musí se v ní shodovat metrum toho přízvuku a to už má s hudbou společného víc. Arabská poezie je taky většinou zpívaná, takže spousta populárních arabských zpěváků má v repertoáru díla nejlepších arabských básníků. To je, jako kdyby třeba 90% repertoáru Heleny Vondráčkové, Karla Gotta nebo Čechomoru tvořila poezie Karla Jaromíra Erbena, Vladimíra Holana nebo Jaroslava Seiferta. !!!Rozšířenou verzi rozhovoru s Petrem Louženským čtěte na stránkách www.cfjunior.cz!!!

!!!FOTOSTORY – 24. a 28. 11. 2008!!!

!!!FOTOSTORY – 24. a 28. 11. 2008!!!

JOHANN NEPOMUK HUMMEL: TRUBKOVÝ KONCERT

JOHANN NEPOMUK HUMMEL: TRUBKOVÝ KONCERT

1

Studentské publikum, tedy asi 900 gymnazistů/tek… 3

Tady Yasuko předvádí jedno z trumpetových dusítek… 5

2

9

… očekávalo japonskou trumpetistku Yasuko Tanaka.

… a Hummelův Trubkový koncert.

4

11

… a tady je její kamarád, který vypomohl jako koncertní mistr.

… zasloužené květiny a gratulace…

10

Ještě závěrečná děkovačka... 12

… tady i od Yasučina profesora Miroslava Kejmara.

6

Anketní ohlasy na hummelovský koncert: Yasuko a Marko Ivanović odtroubili přestávku… 7

O HUDBĚ JOHANNA NEPOMUKA HUMMELA

… během které se v respiriu odehrálo malé setkání s publikem. 8

• Musím se přiznat, že jsem skladatele Hummela neznala a koncert byl mým prvním setkáním s  ním. A to setkání bylo velmi příjemné. • J. N. Hummela jsem do dnešního dne neznala, ale po návratu jsem se posadila k internetu a poslechla si i  jiné jeho skladby. Všechny měly pěkný nástup (včetně všech A tady už jsou v plné parádě Yasuko Tanaka…

… Marko Ivanović a Pražský studentský orchestr… 10

11

náboženských), ale poté mi začínají splývat. Jako by se hrálo stále dokola něco hezkého, ale málo výrazného. • No na diskotéce bych to nepustila, ale po večerech před spaním… klíďo! • Je to krásná a  klidná hudba, ale zároveň taková, co rozproudí krev.

• Yasuko na mě působila jako milý a  sympatický člověk. Samotný zvuk trubky byl pro mě malým překvapením. Když jsem ji totiž v  minulosti slýchala jen jako součást orchestru, neuvědomovala jsem si krásu jejího „hlasu“. • Yasuko Tanaka je vynikající trumpetistka. V  jejím podání to byl nezapomenutelný zážitek. Zvuk trubky je majestátní. Určitě má své příznivce i  odpůrce. Mně osobně se líbí. • Její hra byla perfektní, dobře nacvičená a také zahraná. Samotný zvuk trubky se mi nijak zvlášť nelíbí, ale v  tomto koncertu byl zajímavý a poutavý. • Hrála nádherně, vypadala nádherně a měla i nádherné vystupování. Trubka zněla také nádherně, ovšem Yasuko byla nádhernější. • Líbí se mi. Je fajn a vtipná. • Šlo jí to. Měla krásný šaty!

A JAK SE LÍBIL CELÝ KONCERT? • Po celou dobu jsem se dobře bavila, i  když po mnou nezdařeném tleskání a  dupání jsem své aktivní účasti rychle zanechala. A s radostí v očích vzpomínám na úžasné duo trubek v  podání Yasuko Tanaky a  úžasného Marka Ivanoviće. Děkuji, bylo to opravdu parádní! • Je asi dobré vždy v  1. půli představit nástroj, eventuelně pohovořit a rozebrat hudební dílo, a  ve 2. půli ho pak zahrát celé. Někdy 1. půle moc zdlouhavá a rozvláčná.

•K  oncert mě bavil, i  když vážnou hudbu neposlouchám. Hodně rychle mi to uteklo. • Program byl sestaven pěkně, ale už nás trošku nudilo dlouhé „mluvení“. Užívali jsme si tudíž druhou polovinu, kdy se jen hrálo. • Průběh koncertu se mi zdál krátký asi proto, že to bylo zábavné. Ale mohlo to být i delší. • Líbilo se mi rozdělení koncertu na dvě části. Na koncertu snad nebylo nic, co by se mi nelíbilo. • Bavilo mě to, že jsem se seznámila s  trubkou a  průběhem koncertu. • Průběh koncertu byl zajímavý, ostatně jako vždy. Akorát mě štve nehorázná diktatura uvaděček, které dokázaly člověk zprudit i za psaní SMS během přestávky. • Průběh se mi líbil a líbilo se mi, jak jsme doprovázeli trubku tím dupotem. • Pobavil mě rozhovor se sólistkou, ale nelíbilo se mi rozkouskování různých vět. • Koncert byl úžasně zpracovaný. I když se mi moc vážná hudba nelíbí, tohle mě bavilo.

› anketa ‹ anketa

1

1. O   provedení Mendelssohnova Houslového koncertu e moll › Jak hodnotím hudbu Mendelssohnova Houslového koncertu: .................................................................................................. .................................................................................................. .................................................................................................. .................................................................................................. .................................................................................................. › Jak hodnotím hru sólisty Jakuba Fišera: .................................................................................................. .................................................................................................. .................................................................................................. .................................................................................................. .................................................................................................. › Jak hodnotím hru Hostivařského komorního orchestru a dirigenta Petra Louženského: .................................................................................................. .................................................................................................. .................................................................................................. .................................................................................................. .................................................................................................. › Jak se mi líbil průběh koncertu. Co mě zaujalo/co mě nebavilo: .................................................................................................. .................................................................................................. .................................................................................................. .................................................................................................. ..................................................................................................

12

13

Dárky pro respondenty ankety

O SÓLISTCE YASUKO TANAKA

› anketa ‹ anketa

2

2. O vztahu k tomu, co je „JINÉ“ Felix Mendelssohn-Bartholdy už nezažil, jak byla jeho osoba pomlouvána, ostouzena a odsuzována. Nezažil ani to, jak zle se mnozí kolegové skladatelé vyjadřovali o jeho hudbě. A byl ušetřen i doby, kdy byla jeho hudba během druhé světové války v nacistickém Německu a v zemích, které obsadilo, zakázána. To vše pro Mendelssohnův židovský původ, pro jeho jinakost. Je zajímavé zkusit udělat malý průzkum, jak jsme na tom s vnímáním a se vztahem k jinakosti dnes.

SU 3951-2

SU 3945-2

SU 3928-2

SU 3947-2

SU 3949-2

SU 3942-2

SU 3922-2

SU 5924-2

› Všimli jste si někdy kolem sebe projevů rasismu, tedy odsuzování určitých lidí jenom proto, že patří k jinému národu nebo mají jiný etnický původ? Pokud ano, jakou to mělo podobu? ............................................................................................................ ............................................................................................................ › Pokud zněla Vaše předchozí odpověď ano, jak jste v takové situaci reagovali? ............................................................................................................ ............................................................................................................ › Pokud zněla Vaše první odpověď ano, co myslíte, že se vlastně proti rasismu dá dělat? ............................................................................................................ ............................................................................................................ › Mají Češi předsudky vůči cizincům? Pokud ano, jaké jste vypozorovali? ............................................................................................................ ............................................................................................................ › J ak vy sami vnímáte cizince, se kterými se v Čechách stále častěji setkáváme? Nemyslí se tím jenom turisté, ale i lidé, kteří jsou tady zaměstnáni nebo tu dlouhodobě žijí? ............................................................................................................ ............................................................................................................ › J aký je váš vztah k Romům? ............................................................................................................ ............................................................................................................

dárky Dárky pro respondenty ankety

Pro 60 z  vás máme připravené kompaktní disky s  nahrávkami interpretů klasiky,

vstupenky na koncerty České filharmonie a  na festival Pražské jaro; a  velkou knížku

o historii orchestru Česká filharmonie.

Pokud vyplněnou anketu pošle celá třída nebo skupina, se kterou jste na koncertě byli, můžete navíc zažít – jako bonus od nás – prohlídku Rudolfina i s výkladem.

List s vyplněnou anketou pošlete na adresu: Petr Kadlec, Česká filharmonie, Alšovo nábřeží 12, 110 01, Praha 1 (nejpozději) do 10. března 2009.

Staň se členem klubu CLASSIC GANG na: www.supraphon.cz

CD si můžete objednat na: [email protected]

Cyklus Čtyři kroky do nového světa se koná za podpory Magistrátu hlavního města Prahy

a ve spolupráci s Českou filharmonií.

Dnešní koncert by se neuskutečnil bez LEI a ABRAHAMA MENDELSSOHNOVÝCH, rodičů FELIXE MENDELSSOHNA-BARTHOLDYHO

VELKÉ PODĚKOVÁNÍ: Jakubu Fišerovi, Petru Louženskému a Hostivařskému komornímu orchestru

Zvláštní poděkování: Vladanu Drvotovi, Magdě Friedrichové, Dagmar Henžlíkové, Janu Hronovi, Martině Jesenské, Janě „Hillary“ Klimtové, Yvettě Koláčkové, Martinu Petrasovi, Václavu Riedlbauchovi, Stanislavě Střelcové, Janě Tomáškové a Tomáši Zikmundovi. Příprava textů Petr Kadlec, grafický návrh Signature s.r.o. a tisk Realtisk