Cahiers du CEFRES N° 12, Zprostředkování a prostředníci v kultuře
Françoise Mayer (Ed.)
_____________________________________________________________ Jean-Marie TJIBAOU Melanéská kulturní obroda na Nové Kaledonii
_____________________________________________________________ Référence électronique / electronic reference : Jean-Marie Tjibaou, « Melanéská kulturní obroda na Nové Kaledonii », Cahiers du CEFRES. N° 12, Zprostředkování a prostředníci v kultuře (ed. Françoise Mayer). Mis en ligne en janvier 2012 / published on : january 2012 URL : http://www.cefres.cz/pdf/c12/tjibaou_1997_melaneska_kulturni_obroda.pdf Editeur / publisher : CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE http://www.cefres.cz Ce document a été généré par l’éditeur. © CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE
140
J.-M. TJIBAOU
Melanéská kulturní obroda na Nové Kaledonii* Jean-Marie Tjibaou
Jean-Marie Tjibaou, který více než deset let patřil k hlavním představitelům hnutí za uplatnění kulturních práv Kanaků, předkládá v tomto rozhovoru, zásadním pro pochopení jeho záměru, bilanci celého hnutí. Iniciátor akce Melanésie 2000 (1975) se zamýšlí nad střetem kanacké civilizace se Západem, který, jak připomíná, Nová Kaledonie poznala jen v podobě kolonizace. Několik měsíců před vznikem Kanacké národněosvobozenecké a socialistické fronty a „aktivního bojkotu“ místních voleb v listopadu 1984, Jean-Marie Tjibaou zvažuje meze čistě kulturního uznání: uplatnění práva na vlastní identitu je pouze jednou etapou na cestě k osvobození, jež, jak je přesvědčen, bude především politické. – Před několika lety jste stál u zrodu první veřejné akce ilustrující obrodu melanéské kultury na Nové Kaledonii a dnes jste jedním z hlavních politických představitelů země. Vedl jste politický boj paralelně s bojem za uznání kanacké kulturní osobitosti? J.-M. Tjibaou – Melanésie 2000, akce na kterou narážíte, byla výsledkem procitnutí, vyvrcholením krize identity. Kanakové, jejichž lidskou přirozenost, stupnici hodnot, a dokonce i prostor, systém (školní, ekonomický, i sociální) popíral, ji pojali jako uplatnění práva na uznání, odmítnutí bílé masky i podřízenosti. Centrální vláda zamýšlela podřídit akci vlastním cílům. Místní konzervativní úřady s určitou nedůvěrou na plán přistoupily, neboť se jednalo o oficiální projekt. Vzhledem k bariérám – historickým a psychologickým, více než kulturním – se maloburžoazie stavěla k celé akci spíše nepřátelsky. Ani samotní Melanésané nebyli jednotní. Moje strana byla proti tomu, co považovala za projekt koloniální správy. Ostatní, jinak zaměřené strany, dnes seskupené ve Frontě, váhaly, ale nakonec s účastí souhlasily. V politickém kontextu, kdy byly v Paříži přerušeny rozhovory o statusu, v sociálním kontextu, kdy Melanésané nezastávali žádná odpovědná místa a byli jen chabě integrováni do školského systému, měla dobře připravená akce obrovský dopad. Do hlavního města Nouméa poprvé přišly dva tisíce Melanésanů a dožadovaly se práva na vlastní identitu. – Které etapy vaší akce považujete za rozhodující a kterými etapami bude ještě nutné projít, aby uznání vyústilo ve skutečnou obrodu melanéské kultury? J.-M. T. – Počátky probuzení pocitu hrdosti, osobitosti můžeme přesně časově určit. Bylo to v druhé polovině šedesátých let, kdy se z podnětu žen, především paní Pidjotové, ženy nedávno zesnulého poslance za jeden obvod v předměstské části Nouméy, zrodilo „Hnutí za usměvavou melanéskou vesnici.“ Tehdy šlo zejména o boj proti alkoholismu. Zlepšením podmínek bydlení a svého okolí chtěly ženy znovu získat své manžele. Z tohoto přístupu, který se může zdát naivní, jsme převzali to podstatné – znovu najít sebeúctu, vědomí příslušnosti ke skupině. To byl náš výchozí program, který jsme rozšířili a navrhli druhou etapu: od znovunalezené hrdosti k znovunalezené kultuře. Tak se zrodila myšlenka Melanésie 2000, již významně podpořilo tehdejší Vedení mládeže a sportu. Je ale třeba říci, že tuto důležitou etapu připravili svou činností po roce 1968 kanačtí studenti. Přestože činnost skupin jako Rudé šátky, i jejich časopisy, byla ohlasem světového hnutí, v místních podmínkách se zaměřily na značně specifické problémy. Šlo o to narušit klid koloniálního řádu a obyvatelstvo duševně připravit na přijetí Melanésie 2000. Hledání lidského, prostorového a institucionálního rozměru identity bylo posléze podpořeno i politickým požadavkem nezávislosti. Nedávno, v průběhu Pacifického fóra, vyslovila požadavek na uznání práva kanackého lidu na nezávislost navíc i Socialistická strana. Konečně byla schválena vládní usnesení uznávající autochtonnost domorodců a nespravedlnost, jíž jsou vystaveni. Toto uznání, konkretizované vytvořením některých institucí, jako např. Kanacký kulturní, vědecký a technický úřad, Pozemkový úřad, otevřelo Melanésanům na Nové Kaledonii dveře ke kulturní obrodě.
*
Tento rozhovor, který poskytl Jean-Marie Tjibaou v bøeznu 1984 Jean-François Duponovi, badateli v ORSTM v Nouméji, byl publikován v roce 1989 ve zvláštním èísle èasopisu Ethnie (è. 8, 9, 10, Renaissance du Pacifique, str. 76-80) vydávaném asociací Survival international v Paøíži.
CAHIERS DU CEFRES
141
– V současné době se hodně mluví o obyčejích na Nové Kaledonii. Můžete nám vysvětlit, co se tím rozumí? Uchovává si tento odkaz, krom toho, že je používán v politickém smyslu, nějaký hlubší význam pro společenství Kanaků, a to i navzdory kolonizaci a změně způsobu života? Jak hodláte začlenit tento pojem do obnovy kulturního dědictví vašeho lidu? J.-M. T. – V současném kontextu je slovo obyčej, samo o sobě obecné, pejorativní a dvojznačné, používáno hlavně z pohodlnosti, v každém případě ale vyjadřuje odlišnost. Rád bych připomněl, že ho vytvořili Evropané k souhrnnému pojmenování všeho, co bylo součástí melanéské, kanacké společnosti a jich se netýkalo. Kanakové na to odpověděli jinou interpretací slova obyčej: vše, co nás odlišuje od bílých, od jejich technického, ekonomického a obchodního světa, do něhož nám nedovolí vstoupit a který je nám cizí. Tím se obyčej stává útočištěm. Z toho pramení i výrok jednoho Kanaka: „V obyčejích něco znamenám, ve městě nejsem nic.“ To znamená, že obyčeje, vedle odlišných materiálních rysů, jsou i souhrnem specifických, Melanésanům vlastních institucí, které je určují a zvyšují jejich lidskou hodnotu, ve vlastních očích jim dodávají větší autenticity než administrativní úkony zavedené a vnucené bělochy. Ukazuje se, že to, co určuje hodnotu a význam Evropana v jeho společnosti, neodpovídá tomu, co zvyšuje hodnotu jednotlivce ve společnosti naší. U nich platí: „čím víc máš, tím víc musíš vydávat“, pokud chceš obstát v očích druhých i sám před sebou. Z toho vyplývá, že to, co tvoří základ vaší společnosti, my za hodnoty považovat nemůžeme, neboť tyto pojmy jsou pro nás destruktivní. Chceme-li se přizpůsobit světu, nesmíme ekonomiku považovat za účel sám o sobě, ale za nástroj. Akumulaci, úspory, kapitalizaci, expanzi, růst s jeho důsledky, účinnost, rentabilitu můžeme používat jen jako nástroje. Jsme si vědomi, že pocházíme odjinud, a právě toto odjinud, kterým jsme pronásledováni, je souhrnem našich referencí. Koloniální systém totiž učinil z Kanaků nejen opovrženíhodné cizince okrádané ve vlastní zemi, ale i lidi, kteří by měli být identifikováni jen prostřednictvím ekonomických kritérií, spotřebních statků. Jak primitivní systém! … pro nás má větší význam svébytnost vyrůstající z obyčejů. Někdo možná namítne, že ostatní kolonizované země Pacifiku si zachovaly a praktikují některé materiální obyčeje ve větším rozsahu než my. Ve skutečnosti jde často pouze o protokol, o projevy ve svém kontextu izolované, které, jak se nám zdá, ještě nebyly dekolonizovány, protože hraničí s folklórem nebo jsou za něj pokládány. My, Kanakové, lpíme oproti tomu například na zvycích vyznačujících životní etapy jednotlivce. Pro obyvatele Melanésie musí mít obyčej smysl globálně. – Dekolonizace vzbudila v jižním Pacifiku silný pocit regionální solidarity, který se projevuje nejrůznějšími způsoby. Jaký je v tomto kontextu význam akce, jakou byl například Festival umění Pacifiku? A pokud půjdeme ještě dál… Kultura se identifikuje se světem nejenom svojí originalitou, ale zčásti i svojí univerzalitou. Jak chcete tento požadavek internacionalismu uvést v soulad s kulturním posláním kanackého obyčeje? J.-M. T. – Akce, jako Festival umění Pacifiku, které jsou přínosem ke světovému kulturnímu dědictví, mohou kanacké kultuře skutečně pomoci sehrát kulturní roli v obecnějším smyslu. V tuto chvíli jsme ale konfrontováni se skutečností, která nás nutí usilovat především o obnovu vlastní kultury. Například nezaměstanost, která našim mladým lidem brání vyučit se a stát se lidmi. V současném systému vede k dospělému životu jediná cesta, škola. Školní reprodukce sleduje jediný cíl: získání mzdy, peněžité odměny, která se stala účelem a bez níž je člověk jako nepoužitelný, nevyužitý a neužitečný popírán. Pojetí člověka ale úzce souvisí se způsobem, jakým je jednotlivec zasvěcen do poznání, do života; teprve potom souvisí s vývojem. Jeden z našich bezprostředních problémů je tedy následující: jak, pomocí nově definovaného programu a zaměření školy, dospět k takovému lidskému vývoji, který by integroval člověka, a nejen homo economicus, námezdně pracujícího? – Jak si představujete integraci nových forem uměleckého vyjádření do melanéské kultury? Zdá se vám například možné a žádoucí podporovat rozvoj kanacké literatury ve francouzském jazyce? J.-M. T. – Melanésané na Nové Kaledonii prožívají přechodné období poznamenané značnou váhavostí. Setkáváme se s prvky modernosti, chybí nám ale vzory integrující tradici i modernost. Proto se v současné době vede spor, který rozhodne mezi příklonem k modernosti a strachem ze ztráty identity. Tato diskuse bude dlouhá a rozpor budeme muset překonat. K symbióze mezi tradičním a moderním musí nevyhnutelně dojít. V nových formách vyjádření se projevuje integrací nových prostředků. Poetické či současné specificky melanéské náměty jsou doprovázeny kytarami. Tuto integraci moderního, vnějšího, představuje i použití harmoniky a bubnu v na-
142
J.-M. TJIBAOU
šich tancích (pilous), suknic (manous), rytmických píšťal, okrasných barev a pudrů. Způsobem možná nepříliš zřetelným integrujeme do naší choreografie prvky sousedních kultur. Pak je tu ještě užívání lingvistického materiálu, francouzštiny, a ostatně i angličtiny, které soutěží s výpůjčkami z ostatních oceánských kultur. Dá se říci, že dějinné hnutí melanéské společnosti za znovuzískání nové identity vycházející z vlastních tradic skutečně existuje, vypomáhá si ale výpůjčkami a používáním obecných kulturních stereotypů, které dnes nabízejí především hromadné sdělovací prostředky. Přetrvávající váhání je dáno hlavně tím, že se nám stále ještě nedostává takových osobností melanéské kultury, které by vytvořily nové vzory, umělecká díla většího významu nutící k zamyšlení, sebeuvědomění, díla schopná rozpoutat tvůrčí proces. Některé, zatím ještě nesmělé pokusy jsme přesto zaznamenali, zejména v hudbě, ale i v oblasti malířství, sochařství, tance a divadla. Bezpochyby můžeme očekávat oživení básnické a literární tvorby inspirované vzory založenými na tradici Kanaků, nicméně přizpůsobené soudobému prostředí Melanésanů, zejména obyvatel měst. V tomto novém kontextu je schopnost přizpůsobit se jiné kultuře stejně životně důležitá jako mzda. Stejně životně důležitá je ale i nutnost vytvořit takové kulturní prostředí, v němž by modernost splynula s dechem našich předků, neboť jinak je návrat k vlastním kořenům nemožný. – Jakou roli sehrají již existující nebo teprve nedávno vzniklé kulturní a vědecké instituce a organizace (Melanéský kulturní institut, Kanacký kulturní, vědecký a technický úřad)? J.-M. T. – Z nedávno vzniklých úřadů může k dosažení vytýčených cílů bezpochyby nejvíce přispět Melanéský kulturní úřad, který byl za tím účelem vytvořen. V tomto ohledu nesmíme ale ztrácet ze zřetele ani význam Pozemkového úřadu. Ten by měl svou činností umožnit našim klanům získat zpět svoji půdu, svoje tradiční území, kulturní a nedotknutelná místa. K pochopení jejich významu si musíme uvědomit, že hierarchicky uspořádaný systém může fungovat jen tehdy, pokud prostorovému určení, které je tradováno ústním podáním, odpovídá skutečná prostorová reference. 1 Nesváry mezi klany, které dnes, v období procesu znovunabývání území, vznikají, pramení především z toho, že tradice, tvořící jakožto základ naší kultury organické pouto našich společností k prostoru, byla loupením půdy, jež doprovázelo kolonizaci, právě ve vztahu k prostoru výrazně narušena. Je tudíž zřejmé, že obnovení našich práv k půdě musí předcházet našim požadavkům kulturním. Jakou roli tedy sehraje Melanéský kulturní úřad? Především bude pokračovat v soupisu kulturního dědictví, tj. v dnes nejdůležitějším, již započatém úkolu. O pomoc při této naléhavé práci v terénu požádáme UNESCO, CNRS a ORSTOM. 2 Jedná se jak o soupis materiálních forem, tak i o ústní tradici, o zachovávání zvykových a magických úkonů, jejichž význam v městském prostředí ustupuje do pozadí, přestože tvoří základní předivo naší osobitosti. K tomu, aby bylo možné podobný soupis rozptýlených a zapomenutím ohrožených prvků melanéské osobitosti provést, je zapotřebí politické vůle v nejširším slova smyslu a jasných cílů. Má-li schéma identifikace vzhledem k tradici umožnit Melanésanům (znovu)vytvořit vlastní osobitost v prostředí, v němž v současné době žijí, musí být poměrně jednoznačné. Druhým důležitým úkolem Melanéského kulturního úřadu je záštita Festivalu umění Pacifiku. 3 Osobně jsem toho názoru, že by tato akce měla zahrnovat dva aspekty: bezpochyby by měla upozornit na tradiční kulturu, současně ale i ukázat jinou tvář, tu, jež je výrazem pocitů obyvatel Océanie v současném kontextu. To předpokládá umělecká díla ozřejmující jejich současné prožitky, tudíž i jejich požadavky (kulturní, politické, ekonomické), úzkost ze života i ze smrti. Chci tím říci, že jakmile si obyvatelé Oceánie budou jisti odezvou klasické podoby tradičních kultur stvrzujících jejich pocit kontinuity, trvání, pocítí potřebu nových odpovědí, kterými budou reagovat na nové životní podmínky, na nové techniky šíření. Konkrétně to znamená, že rozprava obyvatel Oceánie a rozprava o nich, tedy našeho lidu a o něm, se musí zcela přirozeně promítnout v médiích. Tím nám bude umožněno pokračovat v hledání sebe sama, zůstat v souladu s naší přirozeností, konečně zhodnotit naši identitu tvořivostí. Pro rok 1985 je hlavním cílem Melanéského kulturního úřadu zajistit pokračování festivalu. Bude usilovat o maximální zužitkování kulturních statků, jež se u této příležitosti shromáždí. Zkušenosti z této akce budou dál
1 Jean-Marie Tjibaou tu naráží na tradièní kanacký politický systém, který urèuje identitu každého rodového klanu podle místa jeho domova, jehož prestiž stoupá úmìrnì s jeho starobylostí. 2 Office de recherche scientifique et technique d’outre-mer se sídlem v Nouméji. 3 Tento festival, který se mìl konat v roce 1984 v Nouméji, byl kvùli „událostem“ zrušen a konal se v roce 1985 v Papeete (Tahiti).
CAHIERS DU CEFRES
143
šířit a zhodnocovat četné, zatím se rodící skupiny. Tyto aktivity budou provozovány v prostředí nových kulturních středisek v Nouméji a Hienghenu. – V návaznosti na předcházející otázky bychom vám rádi položili otázku praktického rázu: jak si představujete řešení konkrétních problémů vzniklých obnovou a rozšířením kanacké kultury? J.-M. T. – Kulturní obnova představuje celek. Úkolem rozličných služeb souvisejících s kulturní činností je vést k zamyšlení, napomoci k němu. Jen tak je možné začlenit kulturu do života, uspořádat prostor, existenční rámec, se zřetelem k harmonickému rozvoji obyvatelstva, ke zkvalitnění života. Vezměte si kupříkladu dnešní dualitu prostoru na Nové Kaledonii. 4 Je třeba pokusit se nalézt taková řešení, která by nesmiřitelnost dvou protikladných prostorů překonala. Jestliže nelze změnit uspořádání města tak, aby integrovalo kmen, pokusme se uspořádat zemi tak, aby současně dokázala integrovat město i kmen. Představa je asi taková: prvky, které ve městech přispívají ke zkvalitnění života – sportovní a dětská hřiště, bazény, parky – jsou subvencovány… Proč rovněž nepodporovat činnost lidí, kteří výrobou rohoží, košíků, tradičních mincí, řečnickými, tanečními a pěveckými výkony přispívají ke zkvalitnění života na venkově? Účastní se tím právě onoho pojetí vývoje nadřazeného pouhému spotřebnímu blahobytu, jehož lze dosáhnout díky mzdě. Moderní peníze musí pomáhat výrobě tradičních peněz. Tyto činnosti, úprava chatrčí, zlepšení prostředí kmenů, mohou být odměňovány i jinak než peněžitou odměnou, například službami zdarma (jmenujme dopravu, která by usnadnila pohyb a výměnu). Tyto otázky jsou předmětem úvah při úpravách rozpočtu a plánu. Ano, jsme pro obnovu kultury, musí se ale stát součástí celkového uspořádání životního prostředí a služeb, vtisknout jim určitý styl pro blaho všech. – Život v městském prostředí, jenž se stal osudem stále se zvyšujícího počtu Melanésanů, Polynésanů a Mikronésanů, je v rozporu s četnými tradičními hodnotami společností Pacifiku (pozornost věnovaná rytmu přírody – rovnost – směna – společenské styky – pospolitost), které tu bývají rozhodujícím faktorem kvality života. Jak uvést v soulad nevyhnutelnou existenci města s tím, čemu se tady říká „buš“ nebo „vnitrozemí a ostrovy“? J.-M. T. – Městské prostředí se svými výhodami, ale i omezeními, je tradiční melanéské společnosti zajisté cizí. Anonymitu, každodenní boj za uznání, získání místa a postavení, tedy za přežití, v našich venkovských společnostech neznáme. Melanésané vědí, že s příchodem do města budou muset čelit nové realitě, vyrovnat se s hodnotami industriální společnosti: výkonností, rentabilitou, přesným plánováním své činnosti, a v rozporu se zdánlivě snadnou komunikací a výměnou i s individualismem a samotou. Pod stejný tlak se dostane i venkovský kmen, jakmile k němu patří námezdně pracující; je vtažen do téhož pohybu, je nucen sdílet jiný systém „hodnot“. Náš problém tedy spočívá v tom, abychom našli způsob, jak se s tímto zvratem vyrovnat, dokázali se v tomto novém prostředí cítit svobodně, přitom si ale zachovali vlastní identitu. K pochopení našich nesnází a tužeb je ale třeba si uvědomit, že stále ještě nejsme dekolonizováni. Nekanacké prostředí, k němuž z donucení patříme, vnímáme nejen skrze zcizenou půdu, ale i skrze zkoušky, jež pro nás představují překážku, přísnou správu, chladné ekonomické zákony. Tento „moderní“ svět, z něhož jsme ještě nevymýtili zlého ducha, nadále nese stopy kolonizace, která nás ponižuje a oklešťuje. Důkazem může být i fakt, že kanacká realita dál upadá v zapomnění, jsou odmítány smíšené svazky, popírány stopy naší civilizace. Kolonizace udělala z Kanaků anonymy. Na okraji společnosti jsme se neocitli náhodou, či jen v důsledku pasivního odmítnutí. Jestliže já jsem dnes schopen sdílet s nekanackým obyvatelem země to, co mi dala francouzská kultura, pro něj je nemožné sdílet se mnou onen díl univerzality obsažený v kultuře mojí. Smíření města s venkovem je tudíž podmíněno uznáním melanéské osobitosti a úplným obnovením našich hodnot. – Díky nedávným dějinám se na Nové Kaledonii, na melanéské půdě, sešlo několik cizích kultur. Jak vidíte koexistenci těchto kultur s kulturou původní? Domníváte se, že je třeba ve jménu minulosti pěstovat odlišnosti, usilovat o synkretismus, nebo se pokusit, jak napsal Claude Lévi-Strauss, „chránit rozličnost kultur bez ohledu na historický obsah, kterým přispělo každé období“? 5
4 Jean-Marie Tjibaou tu pøipomíná protiklad mezi mìstskou aglomerací ovládanou bílým obyvatelstvem a „buší“ (vnitrozemi Velké zemì a Ostrovù loajality), venkovem s pøevážnì kanackým obyvatelstvem. 5 C. Lévi-Strauss, Race et histoire, Paøíž, Gallimard, edice „Folio essais“, str. 85 (1.vydání, Unesco, 1952)
144
J.-M. TJIBAOU
J.-M. T. – S cizími kulturami v nejrůznějších podobách se Melanésané setkávají především ve městě. Tyto kultury jsou ale součástí obecné kulturní transformace, jíž naše země prošla: ve školách se učí francouzština, francouzský logický systém, a všechny děti navštěvující školu, melanéské i nemelanéské, v tomto systému žijí. Aby mohl být cizí systém integrován, musí narazit na osobitost dostatečně sebevědomou, jistou si svým vlastním systémem, svými odkazy. Jakmile to bude platit i pro Melanésany této země, budou mu schopni čelit, integrovat z něj to nejlepší; nejdřív se ale vůči němu musí vymezit, znovu najít své místo. Znalost francouzštiny, světového jazyka, je bezesporu výhodou. Melanésané se ale proto nemusí stát černými Francouzi. Naopak, je třeba, aby se dokázali postavit proti zbytku světa, hrdi na své tužby a způsob života, zároveň ale schopni užívat současné prostředky, které nabízí škola a média, schopni integrováním přínosů ostatních kultur stvrzovat vlastní osobitost. V hledání identity a přijímání prvků cizích kultur, které jsou součástí každodenního života a určují postavení jednotlivce v novém prostředí, je trvale přítomna dialektika, vratný pohyb. Stejně trvalá musí být ale i obava ze ztráty sebe sama, ze zřeknutí se vlastní identity. Pro Melanésany, rozhodnuté integrovat přínosy cizích kultur, stejně jako i pro ostatní, kteří se ocitli ve stejné situaci a musí učinit stejné rozhodnutí, představuje nesmírně cennou pojistku, znamení, jakousi zábranu. Když jsem pozoroval, k čemu dochází v mé zemi, nabyl jsem ostatně přesvědčení, že prolínání kultur implikuje určitou neměnnost, trvalý kontakt nejen systémů, ale i jednotlivců žijících pospolu. Důležitější než spřízněnost kultur napomáhající jejich sdílení je ale předchozí výslovné uznání osobitosti každé z nich. Převaha kolonizačního jazyka není sebemíň na škodu, pokud tento jazyk užívá domorodec k tomu, aby se projevil a dosáhl uznání. Média i škola na Nové Kaledonii jsou totiž důkazem toho, že z našeho požadavku kulturního musíme nejprve učinit požadavek národní. Výsadním místem každého jazyka je domov národa, s kterým se tento jazyk ztotožňuje. Jsme nuceni konstatovat, že melanéská kulturní osobitost dosáhne svých skutečných rozměrů jen tehdy, dokáže-li melanéská společnost přemoci svůj osud. Instituce jsou užitečné dárky, dobré nástroje. Lze ale osobitost vytvořit pomocí nástrojů?
