McCarthy
Cormac
Strážce sadu
Z anglického originálu The Orchard Keeper, vydaného nakladatelstvím Random House v New Yorku roku 1965, přeložil Jiří Hrubý. Doslov napsala Alena Dvořáková. Přebal s použitím ilustrace Jozefa Gertliho Danglára a grafickou úpravu navrhl Libor Batrla. Odpovědný redaktor Petr Onufer. Korektury Radka Urbancová. Technický redaktor Milan Dorazil. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3,
[email protected], www.argo.cz, roku 2012 jako svou 1785. publikaci. Vytiskla tiskárna Těšínské papírny. Vydání první. ISBN 978-80-257-0680-0 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: KOSMAS s. r. o., Za Halami 877, 252 62 Horoměřice tel: 226 519 383, fax: 226 519 387 e-mail:
[email protected], www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz
Po té silnici už dost dlouho nejelo vůbec nic, pořád ještě byla bílá a rozpálená, i když slunce už zbarvovalo západní oblohu do ruda. Pomalu kráčel prachem a občas zastavil; zkoumavě se zadíval, jak se mu z děravé podrážky dere vložka, a přitom se kymácel na jedné noze jako nějaký zavalitý, nemotorný pták. Zase se otočil. Ve velké dálce se na rozpáleném betonovém pásu objevilo cosi beztvarého a blížilo se to. Zvětšovalo se to, groteskní, chvějivý předmět, jakoby viděný kazovým sklem. Na chvíli to získalo tvar a pevnost malého náklaďáku, prosvištělo to kolem a navrátilo se do původního tekutého stavu jako na začátku. Neurčité gesto – mávl za autem zdviženým palcem. Nad krajnicí zavířil prach a usedal mu do záložek kalhot. Tak si jeď, šmejde, křikl za mizejícím přeludem. Vyndal si cigarety, přepočítal je a zase je uložil. Otočil hlavu ke slunci. Po setmění už to nebude stát za nic, řekl. Bezvětří a ticho, nezašustily ani zaprášené noviny a obaly od bonbonů sem tam pohozené v plevelu, který u krajnice tvořil souvislou hnědou stěnu. Vepředu viděl světla benzinové pumpy, několik domků. Možná je tam rozcestí a auta jedou pomaleji. Ukázal palec kamionu, který se řítil kolem a nasál za sebou pach a papíry; díval se, jak se v dálce za kamionem zachvěly stromy. Ty bys nesvez ani Ježíše Krista, že ne…, utrousil a prsty si přičísl vlasy. U pumpy se pořádně napil vody a vykouřil jednu ze spočítaných cigaret. Byl tam i obchod. Zašel dovnitř. V uličkách mezi krabicemi a plechovkami vydávaly jeho kroky klouzavý zvuk; strkal si do kapes drobnosti – čokoládové tyčinky, /3
propisku, izolepu… Vynořil se zpoza krabic s toaletním papírem a viděl, že ho prodavač pozoruje. Poslyšte, ozval se, nemáte… eee – očima naposledy bleskově přejel po regálech – hustilku? U koláčů ji nenajdete, řekl prodavač. Podíval se na neuspořádanou hromadu chlebů a různých koláčů, celofán potřísněný mušinci, nenápadná smrt. Támhle, ukazoval prodavač. V bedýnce na konci pultu byly hevery, pumpičky, nářadí na pneumatiky a jeden zatoulaný kopáč na hloubení děr pro ohradní kůly. Jasně, řekl. Už je vidím. Došel k bedýnce a chvíli se v ní přehraboval. Potřebuju jinej typ, sdělil prodavači a mířil k východu. Jakej typ jste hledal? zeptal se prodavač. Netušil jsem, že jich je víc. To ne, řekl; těsně u dveří si mnul spodní ret a usilovně přemýšlel. Vymýšlel nový typ hustilky. No, řekl, oni teď dělaj takovou, se kterou se ani nemusí takhle pumpovat nahoru a dolů (předváděl pumpování), ale je tam taková páka s rukojetí, se kterou děláte jen tohle (pumpoval jednou rukou). Je to vůbec možný? řekl prodavač. To si pište. A je to mnohem míň namáhavý. A co máte za auťák? zajímal se prodavač. Já? Novou fordku. Úplně novou třiačtyřicítku, osmiválec véčko. Děsivej vůz, už jen když do něj sednete… Ale furt nějaký trable s pneumatikama, co? Kdepak… Teď je to úplně poprvý, co mám s kolem problém. No už radši… Povězte mi – jak je to daleko do Atlanty? Sedmnáct mil. Tak to vyrazím. Nashle. Někdy se stavte, řekl prodavač. Snad vám to někde nafouknou. S tou novou hustilkou by to šlo samo. Pletivové dveře klaply a byl venku. Na verandě obchodu obhlížel, kolik tak může být hodin. Slunce už zmizelo za /4
obzorem. Ozval se cvrček a od hořícího západu se přihnala letka lelků, na špičatých křídlech letěli hodně vysoko, jako by honili zbytky světla. U benzinky stálo auto. Chvíli proklínal prodavače; pak šel dozadu a zase se napil vody. Z kapsy si vyndal čokoládovou tyčinku a zakousl se do ní. Po chvíli ze záchodu vyšel muž, prošel kolem něho a zamířil k autu. Promiňte, řekl mu. Nejedete náhodou do města? Muž se zastavil, rozhlédl se a prohlížel si ho, jak tam tak stál opřený o barel od benzinu. Jo, řekl. Chcete svízt? To by mi fakt bodlo, řekl a popošel k muži. Mám tam dceru v nemocnici a musím ještě teď večer za ní… V nemocnici? Kde to je? zeptal se muž. No v Atlantě. V tý velký… Aha. Já jedu jen do Austellu. Jak je to daleko? Devět mil. No kdybyste mě tam vzal… Tam vás moc rád hodím, řekl muž.
Při příjezdu do Atlanty si na samém vršku panelu všiml nápisu KNOXVILLE 197. Právě do toho města měl namířeno. Kdyby se ho někdo zeptal na jméno, řekl by cokoliv, ale určitě ne Kenneth Rattner, jak se doopravdy jmenoval.
Východně od Knoxvillu v Tennessee začínají hory, nízké hřbety, zvrásněné hřebeny Appalačského pohoří, které si se silnicemi dělají, co chtějí. Prvním kopcem je Červená hora; za jasného dne je z vršku vidět modrou linku rozvodí jako nějaký vzdálený příslib. Koncem léta se hora peče pod nemilosrdně modrou oblohou. Červený prach cesty vedoucí sadem připomíná prášek /5
z cihlářské pece – nedá se udržet v dlani. Z údolí vane nad svahy horký vítr jako zatuchlý dech, klejicha, puch prasečáku a tlející vegetace. Na rudých hliněných svazích se podél cesty táhne uschlý zimolez, seschlé popínavé rostliny, potažené prachem. Koncem července je kukuřice sežehnutá sluncem, nachýlené stonky jako po prohrané bitvě. Vše zelené bledne a vysychá. Hlína praská a puká v nekonečném mikrokataklysmatu a vápenec pokrývá zvětralou zem jako hejna slunících se delfínů vystrkujících šedé zbrázděné hřbety k pekelné obloze. V relativním chládku lesa se až cynicky daří popelavé i muškátové révě a všude se válejí klády porostlé mechem, k tomu se mezi kapradím a popínavými rostlinami zlověstně naklánějí podivné muchomůrky, aby ukázaly červenohnědé lupeny na spodku kloboučků; působí to téměř jako předvěká krajina: zapařená karbonská bažina, kde naoko dřímají předpotopní ještěři. Po svazích nahoru a dolů šplhají rozeklané vápencové skály; pevně na nich zakořenily ořechovce, duby a liliovníky a za každou cenu se tam snaží udržet na strmých místech – jak jim je určila náhodně zavátá semínka. Pod západní stěnou hory je osada Red Branch. V roce 1913, kdy se tam narodil Marion Sylder, to tam vypadalo hodně jinak, právě tak jako v roce 1929, kdy nechal školy a krátce pracoval jako tesařský učeň ve firmě Increase Tiptona, patriarchy klanu, jemuž patřil tucet barabizen na spadnutí rozházených po celém údolí na velmi nepravděpodobných místech; ta stavení se krčila na mýtinkách protkaných stružkami jako ohromná zvířata postižená zácpou, a přece vypadala jaksi étericky a nahodile, jako by je tam zanechala potopa. Ani rychlost, s jakou ty boudy rostly, nestačila rozkladu, k němuž byly tolik náchylné. Rozkladná hniloba se zakousla do základů, ještě než pořádně přitloukli střechu. Bláto vzlínalo po stěnách a nátěr se odlupoval v dlouhých bílých pruzích. Jako kdyby se těch stavení postupně zmocňoval nějaký strašný mor. /6
Domky se pronajímaly rodinám vychrtlých, snědých lidí s vpadlýma očima. Ti v sobě neměli zdejší častou směsici evropské, africké a indiánské krve, jejich původ vlastně nešlo přesně určit, ale množili se s tak děsivou zdatností, že snad účelem jejich života ani nebylo nic jiného než produkovat ušmudlaná děcka, která pak bosá a otrhaná celé hodiny vysedávala na kraji verandy; ty děti připomínaly oběti nějaké hrozné katastrofy a na zpustošený kraj civěly bez naděje, údivu či zoufalství. Ti lidé přicházeli a zase odcházeli, nespoutaní jako tažní ptáci, každá další rodina byla replikou té předchozí, měnila se jedině jména na schránkách na dopisy; to nové napsali kostrbatým písmem přes šmouhu nátěru, který poslal předchozí nájemce do anonymity, z níž předtím vzešli. Marion Sylder pracoval toho roku s kladivem a pilou do druhé poloviny září; když už o vaznicích a půlené kulatině věděl úplně všechno, dal výpověď, za našetřené peníze si koupil něco na sebe, z Minnesoty si nechal poslat na dobírku vysoké boty za třicet dolarů a zmizel. Byl pryč pět let. Ať už v tom svém exilu dělal cokoliv, neměl při tom na sobě montérky a neoháněl se kladivem. Tehdy stál v horském průsmyku podnik nazvaný U Zelené mouchy. Byla to škatule s vysokým průčelím a plechovou střechou svažující se dozadu; stála na jakési sloupovité konstrukci nad strmým srázem a vstupovalo se do ní přímo ze silnice. Jeden roh byl přitlučený k borovici, která vyrůstala ze strže – ta za větrných večerů fungovala jako průduch, jímž se proud vzduchu z údolí jako trychtýřem tlačil do horské průrvy. To potom lidem v hospodě podlaha pod nohama opile tancovala, vzdouvala se a za hlasitého sténání se prohýbala. Stavení se někdy bláznivě naklonilo na stranu, jako by se chtělo někam po hlavě vrhnout. Pijáci se zarazili, ve sklenicích se jim naklonily hladinky; dům se zachvěl, sem tam spadlo koště či lahev a pak se hospoda pomalu narovnala do původní vratké rovnováhy. Pijáci pozdvihli sklenice, /7
hovor se zase rozproudil. Poznámky ohledně podivností tohoto podniku zaznívaly jedině venku: tu hospodu totiž vnímali jako živou bytost, podobně jako chápou námořníci svou starou kocábku; obestírala ji atmosféra, jíž se mohli pochlubit málokde, pocit sounáležitosti, který souvisel hlavně s tou vachrlatostí. To pohupování a nepřetržité vzdechy namáhaného dřeva vyvolávaly dojem, že je člověk na moři, takže po silnějším cuknutí už napůl počítal s tím, že se otvorem ve stropě dovnitř zhoupne vousatý kolega z posádky a oznámí, že je ráhnoví zajištěné. Uvnitř byl opravdový bar, údajně mahagonový, zachránili ho z jednoho knoxvillského saloonu, pak sloužil v prádelně, zmrzlinárně a krátce i ve sklepním podniku na knoxvillské silnici, několik mil za Red Branch; ta hospoda ovšem zakrátko zkrachovala, protože se pokoušela být putykou a zároveň i nóbl restaurací. Až na dva dórské sloupy z bílého mramoru na obou koncích byl barový pult vlastně úplně prostý. Nestály u něj žádné stoličky a vepředu byla dost vysoko dřevěná opěrka na nohy – držela mezi zarážkami kol z povozu. V místnosti byly čtyři stoly, možná pět, a kolem nich všemožné rozvrzané židle, bedýnky od mléka a jedna nebezpečně se skládající kempinková židlička. Když hostinský pozdě večer zavřel, vymetl veškeré smetí zadními dveřmi do zející propasti a zaposlouchal se, jak v hlubině dopadá sklo na sklo. Odpadky tam nahromaděné stékaly po strmém svahu do kdovíjaké hloubky a hromada na dně rostla, bylo tam všechno možné, nepopsatelná směsice. Jednoho večera koncem března pijáci zahlédli v zatáčce světla a viděli, jak ze silnice odbočuje blyštivě černý Ford kupé. Úplně nový. A za chvilku se otevřely dveře a do hospody vstoupil Marion Sylder, elegance sama, gabardénové kalhoty, dokonalé puky, na zádech košile po vojensku tři varhánky, kolem pasu proužek kůže uzounký jako konec biče. V ústech viržinko. Jak šel k baru, bylo vidět, že má na zátylku mezi opálením a vlasy zjizvený kus kůže. /8
U barového pultu si o dřevěnou zarážku zapřel botu ze šagrénové kozinky, vytáhl z kapsy hrst stříbrných dolarů a udělal z nich před sebou komínek. Cabe seděl na vysoké stoličce u pokladny. Sylder si chvíli mince prohlížel, pak zdvihl oči. Tak co bude, Cabe? ozval se. Chlastáme, nebo snad ne? Ovšemže, řekl Cabe a štrachal se z toho svého hřadu. A pak mu blesklo hlavou: řekl mi Cabe! Znovu si toho člověka prohlédl. A v obličeji muže u barpultu se najednou přízračně objevily rysy ztraceného chlapce. Vždyť je to Sylder! vykřikl. Jste Sylder, Marion Sylder, nebo ne? A kdo taky jinej? řekl Sylder. No nějak mi to nejde na rozum. Kde jsi byl? Bude, koukni sem! Pamatuješ se na tadytoho mladíka? Co tomu říkáš… Bud se k nim přišoural, podíval se na Syldera, usmál se a přikývl. Dej tady těm šíbrům napít, řekl Sylder. Určitě, přikývl Cabe. A komu? Sylder máchl rukou na zšeřelý, zakouřený lokál. Chlastaj všichni, nebo ne? To jo. Určitě. Rozhlédl se, trochu nejistě, a pak do titěrné místnůstky vykřikl: Tak chlapi! Teď každej dostanete panáka na Mariona Syldera. Tak si pro něj pojďte!
Když Rattner dorazil na hlavní, zastavil se a škrtl sirkou, aby si prohlédl holeň. V záblesku světla vypadala rána na noze jako rozteklý asfalt. Z černé šmouhy, kterou mu udělala nohavice, stékala ve třech čúrcích krev; větvily se a zase spojovaly, a do ponožky už mířil jediný pramínek. Upustil sirku a popálený palec si strčil do úst. Kromě poraněné nohy měl odřený loket, cítil v něm palčivou bolest. Osudným se mu stal nízko natažený ostnatý drát. Teď utrhl trs suchého býlí, zmačkal ho a zapálil. Rychle to /9
s praskotem vzplálo, takže si nohavici vyhrnul ještě jednou. Dlaní krev setřel a sledoval, jak moc rána krvácí. S prohlídkou byl spokojený, takže ulepenou látku zase připlácnul na ránu a z kapsičky u košile vyndal peněženku. Přidržel ji u světla; vyndal tenký svazeček bankovek a přepočítal je. Pak peněženku roztrhl: vysypaly se z ní různé kartičky a fotografie. Pozorně si je prohlédl, stejně jako vnitřek poničené peněženky, pak všechno odkopl a peníze si uložil do kapsy. Z plevele už byl jen žhavý chomáč, koule žhnoucí jako rozpálené drátky. Kopl do ní – jiskry se rozletěly a zhasly. Daleko vepředu visela ve tmě slabá záře jako první náznak svítání. Z Atlanty se dostal v deset… určitě ještě před půlnocí. Ještě jednou se dotkl nohy, olízl si palec a vyrazil směrem ke světlům. Hospůdka u Jima, hlásal limetkově zelený neon. Kroužil mezi několika auty jako kočka: nakukoval do jejich černých vnitřků a jedním okem stále sledoval dveře, u nichž v kupoli žlutého světla kroužil nekonečný vír hmyzu. Prošel kolem posledního prázdného auta ke dveřím, na světle si zase prohlédl poraněnou nohu a vešel dovnitř. (…)
/10
