Ukázky | Próza | Max Frisch: Třetí deník /ukázka/
Max Frisch: Třetí deník /ukázka/ V září 2009 byl v německém tisku oznámen senzační nález neznámého díla slavného švýcarského autora Maxe Frische. Text namluvený Frischem na diktafon a následně přepsaný jeho sekretářkou nyní vychází v překladu Radovana Charváta.
Max Frisch: Třetí deník
Paseka 2012 Překlad: Radovan Charvát 96 stran
New York jako výzva – na to jsem se mohl spolehnout desítky let, že si tam na chvíli neoddechnu, že si tam neodpočinu jako v Engadinu nebo v Paříži, že se budu každý den zmítat v rozporech:
i hate it
i love it
i hate it
i don´t know
i love it
atd.
New York po tři desetiletí takříkajíc jako poutní místo (vízum indefinitely) – a teď tam vlastním takzvaný lo_ , konečně zařízený do té míry, že se v něm dá bydlet, dřepím venku v pátém poschodí na železném požárním schodišti a nemůžu si pomoct: Jak mi tahle Amerika leze krkem!
love it or leave!
*
Tak tedy podzim života na venkově –
ch-6611 berzona
Dům, starý barák, který jsem nechal před sedmnácti lety přestavět, má čtyři pokoje a jednu komůrku, zastřešený balkon, příliš malou kuchyňku, dvě koupelny, ve sklepě taky saunu; vedle domu stojí stáj, třípatrová, takže vypadá jako věž, přestavěná na studio; všechny místnosti lze vytápět.
*
Jsou supervelmocí, která nás může všechny zničit. A už byli na Měsíci, a to se zapomíná; jako by to nepatřilo do dějin světa. Co naopak ví jen málo Američanů: že americký blahobyt (lze tu žít a nikdy nespatřit jediný slum) spočívá do značné míry na vykořisťování jiných národů a zemí. Vykořisťování tu jako slovo neznají, zato mají jiné: know how. To je to, co přinášejí chudším národům, a při tom občas narážejí na neporozumění; tu a tam je třeba podpořit vojenský puč, aby se zavedla demokracie atd., know how. Jejich oblíbené slovo: power. Nepotkávám lidi od armády; a přece je to slovo, které v téhle zemi slyším nejčastěji: power. Na to jsou tu hrdí: power. Bez něj to nejde ani v obchodě s uměním. money? To je méně náročné synonymum. Etické synonymum: liberty. A o to přece jde: liberty, to je to, co každého Američana přesvědčí: power = liberty. A na to neplatí žádná dialektika. Proč ne? Mluvit o tom nemá smysl – oni se cítí jako nejlepší druh lidí, jaký může existovat, a proto nesnášejí kritiku v Americe dokonce ani uvnitř aliance, protože v téhle alianci jsou bezpochyby nejsilnější a tudíž vědí všechno nejlíp…
*
Tady kvetou první magnolie.
Upozorňuje mě na to jeden host.
Ale pořád se ještě musí topit.
*
Když mi na mou obvyklou otázku v telefonu: A JAK SE TI VEDE? nejprve s pousmáním odpověděl ZATÍM TO JEŠTE JDE, a pak suše
dodal: MÁM RAKOVINU, sešli jsme se v Curychu na večeři.
(To bylo v prosinci.)
Ví to tři dny. Zdá se mi, že se drží a je při síle, muž, který pořád rád žije. Ale lékařský nález je jasný a beznadějný. Půl roku? Čtvrt roku? Je přesně informován, jak dalece jeho rakovina (měchýře) pokročila, a taky mu je jasné, že operaci odmítne. Je to jeho rozhodnutí. Nechce zemřít jako objekt, kterého lékařská mašinérie zbavila svéprávnosti. Jak se tedy umírá? Mluvíme taky o dobrovolné smrti (technicky) a o eutanazii (právnicky) a během jídla, na němž si pochutnává, i o jiných věcech, o kterých bychom stejně mluvili; ani jednomu z nás to nepřipadá jako únik. Žádný únik neexistuje. Proč by se už člověk neměl smát? Jeho sokratovský klid připouští všechno, jen ne útěchu. Když pak čekáme na účet a nastane odmlka, vrací se ke své prosbě, aby v Grossmünsteru
promluvil při jeho pohřbu. MÁŠ JEŠTE CHVILKU CAS, směje se a dívá se mi do očí. Když je konečně účet zaplacen a má lhůta na rozmyšlenou uplynula, slibuju mu to.
*
Vědecká prognóza, že atomové bomby zničí jednou provždy kromě jiného taky ozónovou vrstvu naší planety, bez níž by nebyl organický život možný, je snad až příliš pesimistická. Jak to má člověk jako laik vědět? Neměl by se vždycky tak rozrušit. Kdo to je, tenhle Jonathan Schell? Pět let pátral po informacích,
píše se na záložce, a vedl četné rozhovory s biology, genetiky, lékaři, chemiky a fyziky. Ale jedno ví člověk jako laik určitě. Proč by se měl pořád znova něčeho obávat? …
*
Když jdu nahoru do vsi, abych koupil víno nebo máslo, vejce, sýr (maso v tom obchodě nemají, zeleninu ne pokaždé) a potkám cestou vdovu, jednu ze čtyř ve vsi, vdovu po jednom příteli, chce se mi někdy zeptat: A jak se daří Fredovi? Je to nepřípustná otázka, nechám ji být.
ALFRED ANDERSCH 1914–1980.
Můj pozemek hraničí s malým hřbitovem.
*
Lpím na životě?
Lpím na své ženě.
Stačí to?
*
Vědomí, že s naší civilizací může být brzy konec – skutečně vytěsnit dovedou tuto představu jen těhotné ženy a politici. U všech ostatních je přítomná, i když o tom nemluví, nebo jen ironicky; jeden rozhodně doufá, že si jednou zazpívá ve velké opeře, Vera toužebně vzhlíží k době, kdy už konečně nebude vázána dvěma dětmi a bude svobodně tvořit, ať už to bude cokoli, a jiní mluví jako vždycky o investování, ale to plíživé vědomí, že by všechno mohlo brzy skončit, se projevuje všude: budoucnost přesahující vlastní osobu není už téměř pro nikoho závaznou kategorií.
*
Téměř nepřekonatelný odpor k psacímu stroji, pokusy o to psát rukou, jednou taky s magnetofonem, ale nepomáhá to –
Musím mít co říct?
Stačí tvrdohlavý bzukot masařky na tabulce horního okna a propadám malomyslnosti, ale nevstanu, abych je otevřel; ticho by bylo stejně tak pusté. A když zazvoní telefon, nechám ho zvonit –
Nejsem tu.
Nevím, co se to děje.
*
Cestu do Mexika (moje čtvrtá) jsme po prvním večeru přerušili. Náš život ve dvou je bez vyhlídek. To uznávám, ano, a ne až na tomhle španělském dvoře se zahradou a fontánou. Sedím tedy a chápu to, v té chvíli nejsem vůbec unavený, navzdory všem těm letům: Zürich – New York, New York – Los Angeles, Los Angeles – Mexico City. Její břitká otevřenost mě udržuje v čilosti; folklórní hudba na zahradě neruší, můžeme si říct všechno. Co jsem si namlouval? Špatný a příliš těsný dvoulůžkový pokoj s oknem do dvora, takže se musí zavřít okenice; ale je tu alespoň sprcha. Po půlnoci ustává venku i hudba. Několikeré ranní probouzení je nepříjemnější; je totiž pravda, co jsme večer vyslovili. Teď už se to jen musí provést. Přirozeně že chceme zůstat přáteli, to je
jasné…
Krásný den:
Pyramidy v Teotihuacánu –
Naše přátelství už začalo.
A pak ještě jeden krásný den:
Pyramida v Cholule –
(To bylo v lednu.)
Píšeme si –
