Mateřský aspekt Panny Marie z pohledu katolické církve a lidové víry

MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA Ústav religionistiky

Magisterská diplomová práce

Mateřský aspekt Panny Marie z pohledu katolické církve a lidové víry

MONIKA KIŠOVÁ

Vedoucí práce: PhDr. Iva Doleţalová 2010

Prohlašuji, ţe jsem magisterskou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury.

……………………………………………

2

Děkuji PhDr. Ivě Doleţalové za vedení práce a její cenné rady. Děkuji všem respondentům, kteří do práce přispěli svými záţitky a zkušenostmi a v neposlední řadě všem, kteří mne při psaní práce podpořili.

3

OBSAH Úvod........................................................................................................................................... 6 Oficiální církevní pojetí postavy Panny Marie...................................................................... 7 Život Panny Marie ............................................................................................................... 7 Protoevangelium Jakubovo ....................................................................................... 7 Pseudo-Matoušovo evangelium .............................................................................. 11 Apokryfní spisy o posledních dnech Panny Marie ................................................. 11 Marie v novozákonních evangeliích ................................................................................. 13 Markovo evangelium ............................................................................................... 13 Matoušovo evangelium ........................................................................................... 14 Lukášovo evangelium .............................................................................................. 16 Evangelium podle Jana ........................................................................................... 18 Mariánská dogmatika ........................................................................................................ 20 Období do Efezského koncilu ................................................................................. 21 Dogma o Boţím mateřství .................................................................................. 21 Dogma o panenství Panny Marie ........................................................................ 23 Od Efezu do dogmatu o Nanebevzetí...................................................................... 24 Dogma o početí bez poskvrny dědičného hříchu ................................................ 25 Dogma o nanebevzetí Panny Marie .................................................................... 29 II. vatikánský koncil ................................................................................................ 33 Nedávná minulost ................................................................................................... 35 Pavel VI............................................................................................................... 35 Jan Pavel II. ......................................................................................................... 36 Současnost ............................................................................................................... 38 Benedikt XVI. ..................................................................................................... 38 Lidová mariánská zbožnost................................................................................................... 40 Druhy zobrazování: obrazy, sochy aj. .............................................................................. 41 Mariánský kult v hudbě a motivy zobrazované ve výtvarném umění .......................... 43 Komponované mariánské písně .............................................................................. 43 Lidové mariánské písně .......................................................................................... 44 Motivy zobrazení, výjevy z Mariina ţivota ............................................................ 46 Osobní vztah k Matce Panně Marii .................................................................................. 46 Mariánské stavby ............................................................................................................... 48 Mariánská pouť.................................................................................................................. 48 Postava Panny Marie v lidovém prostředí ....................................................................... 50 Příroda ..................................................................................................................... 50 Obydlí a zemědělské zvyky .................................................................................... 51

4

Atributy Panny Marie.............................................................................................. 52 Místo Panny Marie v běhu lidského ţivota ............................................................. 53 Uzdravení a zázraky ................................................................................................ 54 Mariánské svátky a jejich význam v lidovém prostředí ................................................. 57 Poutní místo Klokoty ............................................................................................................. 59 Historie ................................................................................................................................ 59 Legenda o původu milostného obrazu Panny Marie ...................................................... 60 Zobrazení Panny Marie v interiéru kostela ..................................................................... 61 Kongregace misionářů Oblátů Panny Marie Neposkvrněné ......................................... 63 Historie Oblátů ........................................................................................................ 63 Obláti – současnost ................................................................................................. 64 Oficiální zbožnost v Klokotech ......................................................................................... 64 Historie .................................................................................................................... 64 Současnost ............................................................................................................... 66 Lidové pojetí mariánské zbožnosti ................................................................................... 68 Závěr ....................................................................................................................................... 70 SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ A LITERATURY .................................................. 73 PRAMENY ......................................................................................................................... 73 PRIMÁRNÍ PRAMENY KŘESŤANSKÉ .............................................................. 73 PRIMÁRNÍ PRAMENY - KLOKOTY .................................................................. 74 POUŽITÁ LITERATURA ................................................................................................ 74 INTERNETOVÉ ODKAZY.............................................................................................. 77 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK .................................................................................. 79 PŘÍLOHY ............................................................................................................................... 80

5

Úvod Ve své práci se zaměřuji na postavu Panny Marie. Tato ţena a matka je jednou z klíčových postav křesťanství, a proto bych ji ráda přiblíţila nejen ve světle Bible v obecném pohledu – tedy jako matku Jeţíše Krista, ale také bych ráda poukázala na sociální rozměr její postavy v politice katolické církve jako instituce. Rovněţ načrtnu, jak byla v běhu dějin často řešena církevními koncily její osoba a jak se jednotliví papeţové na Pannu Marii často odkazovali, a tím potaţmo vyuţívali vlivu její postavy na věřící. Toto vymezení bude činit první část mé práce. V části druhé se zaměřím na vnímání a dovolávání se postavy Panny Marie v lidovém prostředí. Na to, jak se objevuje v myšlenkách, pořekadlech obyčejných lidí a také ve výtvarném umění či hudbě. Vyvrcholením práce pak bude část třetí, kdy se budu věnovat konkrétnímu případu místa zasvěceného Panně Marii – Klokotům u Tábora. Jde o jedno z větších a aktivně náboţensky ţijících poutních míst. V této finální části práce ukáţu, jak je konkrétně praktikována mariánská úcta jak lidová, tak církví oficiálně doporučená. Vyuţiji zde poznatků shromáţděných v prvních dvou částech práce, které rozvedu a ukáţu znaky výše zmíněného přímo na Klokotech – tedy poutním místě, kostele, svatém obraze, ale také souvislosti s činností řádu Oblátů, kteří v Klokotech sídlí a do dnešních dní přejímají hodnoty přisuzované Panně Marii a praktikují je v ţivé současnosti a podobě. Hlavní otázky, kterým se budu věnovat, tedy spočívají v tom, z jakých důvodů je velká část zboţnosti katolických věřících věnována právě Panně Marii a jaký je důvod ţivého přeţívání této formy zboţnosti i v současnosti. Dále také proč je věřícími nejčastěji zdůrazňován - právě její aspekt matky Jeţíše Krista (a ne například aspekt panny, královny, nevěsty Boţí či přímluvkyně lidí u Boha). Odpovědi vyplynou ze srovnání a rozdílů mezi oficiálním učením církve a jejím popisem, jak by měla být úcta Panně Marii prokazována, a přístupem řadových věřících k této postavě.

6

Oficiální církevní pojetí postavy Panny Marie Život Panny Marie Ţivotní příběh Panny Marie není v Novém zákoně aţ do místa zvěstování narození Jeţíše vylíčen. Tato kapitola rámcově nastiňuje ţivot Panny Marie před událostí, která ji navţdy vyzdvihla mezi svaté křesťanského nebe. Důvodem je fakt, ţe zde nacházíme doklady o projevech zboţné úcty, a ačkoliv apokryfy, o které se opírám, vznikly s odstupem aţ po dokončení redakce textů kanonických evangelií, autoři se do jejich textu pokusili zakomponovat obdiv a poukázání na zboţnost a vyvolenost Marie od počátku jejího ţivota. Jiţ v těchto dílech je bez skrupulí vyzdvihována její budoucí role matky a texty mají jakýsi potvrzující charakter pro „oprávněné“ vyzdvihování její osoby. Neopominutelný je také fakt, ţe církev, ačkoliv tato evangelia do Bible nikdy nepřijala, poměrně bezproblémově „trpí“ jejich zabydlení se v myslích věřících, a leckdy jejich existenci i tiše akceptovala a vyuţila k podloţení vznikajících dogmat (například v případě Mariiny smrti a nanebevzetí, které v Bibli nikde není zmiňováno, avšak oslava tohoto dne byla církví přijata a stanovena na 15. srpna). Přívlastek Marie jako Matky Boha je v očích církve jejím nejvyšším vyvolením, posláním a důstojností. Z tohoto duševního a duchovního spojení pak pro ni vyplývají všechny Mariiny ostatní milosti.1

Protoevangelium Jakubovo Kdyţ nahlédneme mezi apokryfní evangelia, najdeme zde také Protoevangelium Jakubovo, 2 které se ve svých prvních osmnácti kapitolách věnuje ţivotu Panny Marie. Tento příběh, jenţ tvoří největší část protoevangelia je jakýmsi mariánským rozšířením Lukášova evangelia. Autorství je připisováno Jakubovi Mladšímu, bratrovi Jeţíše, coţ je však spíše údaj fiktivní. Nejstarší části textu zřejmě pocházejí ze 2. století. Poslední redakce však nejspíše probíhala v době mariánských diskusí v 5. století.3

1

Minařík, F. M., „Mariánská dogmata“, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, str. 23. Dus, A. J. - Pokorný, P., „Neznámá evangelia – Novozákonní apokryfy I.“, Praha: Vyšehrad 2006., str. 253-269. 3 Dus, A. J. - Pokorný, P., „Neznámá evangelia – Novozákonní apokryfy I.“, Praha: Vyšehrad 2006, str. 254-255. 2

7

V prvních třech kapitolách evangelia se objevují Mariini rodiče – Joachim a Anna, potomci praotce Davida, jako bezdětní manţelé. Oba ţijí příkladným ţivotem, prostě a spravedlivě, jejich ţivot je však zkalen nenaplněnou touhou po dítěti. Joachimovi je kvůli tomu dokonce v chrámu bráněno obětovat dary Bohu, a ten se tím velmi trápí (JkEv 1:2-3). Aţ po Annině prosbě a slibu, ţe pokud by jim Bůh dítě dopřál, tak jej obětují Pánu Bohu, Anna zázrakem otěhotní (JkEv 2:4) a anděl se zjeví také Josefovi, kterému téţ zvěstuje početí a budoucí narození dcery ve čtvrté kapitole evangelia JkEv 4:2 (pozn.: početí Panny Marie je církví stanoveno na 8. prosinec, a datum narození je tak určeno na 8. září.).4 V páté kapitole je jiţ v krátkosti vylíčen Mariin porod a Joachimovo očištění se před Bohem při obětování darů (JkEv 5:1-2). V šesté kapitole je popsán první zázrak po Mariině narození, kdyţ ji její matka v šesti měsících postaví na zem a Marie je schopna ujít sedm kroků a vrátit se. Od té doby je tedy hýčkána a vychovávána v absolutní čistotě. Při příleţitosti Mariiných prvních narozenin uspořádá Joachim velkou slavnost a nechá Marii poţehnat od velekněţí (JkEv 6:1-3).5 Po dvou letech Mariina ţivota jiţ přichází Joachim s návrhem dceru zavést do chrámu, jak slíbili, ale Anna jej ještě uprosí o prodlouţení lhůty o rok. Ve třech letech ţivota v domě rodičů je tedy Marie předána do výchovy chrámu v Jeruzalémě. Při příchodu do chrámu se opět stane zázrak a Marie je z boţí milosti schopna se po chrámu roztančit (JkEv 7:1-3).6 V osmé kapitole je vylíčena doba, kdy jiţ Marie strávila v chrámu 12 let a nyní nastává čas, kdy by měla z chrámu odejít, aby svatyně nebyla poskvrněna. Kněţí se nakonec rozhodnou poţádat o radu Boha, a ten sešle anděla Páně, který poradí kněţím, aby svolali všechny vdovce z lidu, aby přinesli své hole k oltáři. A tomu, na jehoţ holi se ukáţe znamení, bude Marie zasnoubena a dána za ţenu (JkEv 8:1-3).7 Mezi shromáţděnými muţi byl i Josef, z jehoţ hole vylétla holubice a vzlétla mu na hlavu. Josef však namítal, ţe je jiţ starý, a má jiţ syny. Měl strach z posměchu, protoţe Marie byla takřka ještě dítětem. Velekněz však Josefovi pohrozil, jak Bůh nakládá s těmi, kdo neuposlechnou a Josef dostal strach a Marii odvedl do svého domu

4

Dus, A. J. - Pokorný, P., „Neznámá evangelia – Novozákonní apokryfy I.“, Praha: Vyšehrad 2006, str. 257-259. 5 Tamtéţ, str. 260. 6 Tamtéţ, str. 261. 7 Tamtéţ, str. 261.

8

a odjel pracovat na stavby. Marie je mezitím vyvolena k tkaní a šití chrámové opony (JkEv 9:1-3, JkEv 10:1-2).8 V další kapitole – jedenácté – k Marii náhle cestou pro vodu sestoupil anděl, aby jí zvěstoval, ţe skrze Ducha svatého počne spasitele světa – Jeţíše Krista. Popis této situace jiţ nacházíme také v Novém zákoně, v Lukášově evangeliu. Marie se diví, situaci nechápe, ale po vysvětlení andělem, s pokorou přijímá vše a vzývá Boha, nechť se stane podle jeho slova (JkEv 11:1-3).9 V kapitole dvanácté jde Marie odevzdat utkaný purpur a šarlat a kněz jí ţehná. Poté odchází za svou příbuznou Alţbětou, a ta jí jiţ oslovuje jako „matku svého Pána“, neboť se pohnulo dítě, které čeká. Marie u Alţběty poté zůstává tři měsíce. Tato scéna je opět vylíčena jiţ v Novém zákoně, v Lukášově evangeliu (Lk 1:39-56); (JkEv 12:13).10 Josef se v dalších kapitolách vrací ze stavby za Marií, a kdyţ vidí Mariino těhotenství, je nešťastný a na pochybách. Má strach, ţe Marii nedokázal ochránit. V evangeliu je zde vylíčena paralela se situací v ráji, kdy Eva byla svedena hadem ve chvíli, kdy Adam chválil Boha. Marie však namítá, ţe se ničím neprovinila (JkEv 13:13). A jelikoţ je muţem spravedlivého srdce, rozhodne se v soukromí ukončit jejich dohodu a Marii soukromě propustit. Ve spánku se před ním však objevuje anděl Páně a vysvětluje mu, ţe Marie se nijak neprovinila a dítě jeţ nosí je synem Boţím. Dítě má Josef nazvat Jeţíš, tj. Spasitel (JkEv 14:1-2).11 Nastává však pozdviţení v chrámě, neboť písař zjistí, ţe Marie je těhotná. Kněz si oba zavolá, a vyčítá jim Mariino těhotenství (JkEv 15:1-4). Nechce uvěřit, ţe by Marie mohla být stále čistou pannou. Podrobí je tedy zkoušce – dá jim oběma vypít vodu Páně a pošle je postupně na horu. Oba se však vrací bez úhony, a tak i kněz přijme fakt, ţe se neprovinili a propustí je (JkEv 16:1-3).12 V následujících dvou kapitolách se jiţ text protoevangelia ubírá cestou shodnou s popisem situace v Novém zákoně. Josef s Marií odcházejí, aby se zapsali v judském

8

Dus, A. J. - Pokorný, P., „Neznámá evangelia – Novozákonní apokryfy I.“, Praha: Vyšehrad 2006, str. 262. 9 Marie přímo říká: „Stojím před tváří Pána jako jeho sluţka. Ať se mi stane to, co on říká.“ (JkEv 11:3) To je takřka shodné s textem Lukášova evangelia: „Hle, jsem sluţebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.“ (Lk 1:38). Viz Dus, A. J. - Pokorný, P., „Neznámá evangelia – Novozákonní apokryfy I.“, Praha: Vyšehrad 2006, str. 262-263. 10 Dus, A. J. - Pokorný, P., „Neznámá evangelia – Novozákonní apokryfy I.“, Praha: Vyšehrad 2006, str. 263. 11 Tamtéţ, str. 263-264. 12 Tamtéţ, str. 264-265.

9

Betlémě, po cestě však Marie porodí (JkEv 17:1-3). Jediným odklonem od textu Bible je hledání a setkání Josefa s porodní bábou a následný trest Boha pro nevěřící ţenu Salomé, která si chce ověřit Mariino panenství po porodu a je postiţena sţíravou bolestí ruky, neboť Marii nevěřila (JkEv 20:1-4).13 Jak můţeme vidět, převáţná část textu evangelia je z většiny zaměřena na postavu Panny Marie. Dostává se jí viditelných projevů úcty a obdivu – jako dítě, o němţ se bude mluvit po celém světě (JkEv 4:1), její jméno bude věčně s úctou vyslovováno po všechna pokolení (JkEv 6:2), její jméno Pán vyzdvihl pro všechna pokolení a v její osobě Pán ukáţe synům Izraele své vysvobození (JkEv 7:2), je dítětem, jeţ je objektem zázraků – chůze v šesti měsících ţivota (JkEv 6:1), přijímá potravu z rukou anděla (JkEv 8:1), je titulována a nazývána pannou zasvěcenou Pánu (JkEv 9:1), dívkou, která nemá před Bohem ţádnou poskvrnu (JkEv 10:1), jako ta, na níţ záleţí Bohu (JkEv 13:2), je andělem volána jako ta, jíţ Pán dal svou milost, Pán je s ní a dostalo se jí poţehnání našla milost v očích Pána (JkEv 11:1), jí připadne losem nejcennější příze, purpur a šarlat (JkEv 10:2), kněz jí ţehná a říká, ţe bůh povznesl její jméno a budou jí ţehnat všechna pokolení na zemi, Alţběta ji jiţ tituluje přímo jako Matku svého Pána (JkEv 12:1-2), coţ je stejná fráze, kterou nacházíme také v textu Lukášova evangelia (Lk 1:43). Marie sama se jednou také tituluje jako ta, jíţ ţehnají všechna pokolení na zemi (JkEv 12:2). Výše zmíněná oslovení jsou povětšinou osloveními, která v podobné či shodné podobě zčásti nacházíme také v evangeliích synoptiků. Je tedy zjevná vazba na Lukášovo a Matoušovo evangelium, o něţ se protoevangelium opírá. Vzhledem k době vzniku (2. st.) se však nedomnívám, ţe mělo jít primárně o dílo, jeţ mělo vyzdvihnout a postavit do centra postavu Panny Marie a vzbudit tak v čtenáři pocity úcty k její postavě. Přikláním se spíše k názoru, ţe jde o dílo, jeţ původně jednoduše postavu Panny Marie jako matky nabídlo, vzhledem k tomuto jejímu nejsilnějšímu aspektu, jako doplňující materiál k odůvodnění Jeţíšova boţství a do opravdového centra zájmu se dostalo aţ ve století pátém, kdy je zaznamenán vzrůst mariologických diskusí, a kdy mohly být jeho redakcí podstatné projevy mariánské úcty doplněny.

13

Dus, A. J. - Pokorný, P., „Neznámá evangelia – Novozákonní apokryfy I.“, Praha: Vyšehrad 2006, str. 266-267.

10

Pseudo-Matoušovo evangelium Pseudo-Matoušovo evangelium14 je pokládáno za překlad a kompilaci Protoevangelia Jakubova a Pseudo-Tomášova evangelia dětství15 spolu s dalšími přidanými událostmi. Tento latinsky psaný spis vznikl zřejmě v 8. aţ 9. století n.l. Takřka shodný příběh o Mariině dětství jako v Protoevangeliu Jakubově tedy nacházíme také v první části evangelia Pseudo-Matoušova. Jediným rozdílem, na který je vhodné upozornit, je mnohem střídmější a střízlivější jazyk Pseudo-Matoušova evangelia. Marii je zde sice několikrát oslovením vyjádřena úcta, avšak její postava zde vystupuje velmi věcně. Je stručně charakterizován její příběh a bez přikrašlujících termínů je popsán porod Jeţíše, čímţ Mariina úloha v tomto evangeliu sice nekončí, nicméně je upozaďována a vystupuje s Josefem, jako jedna z mnoha postav vedlejších.

Apokryfní spisy o posledních dnech Panny Marie Otázku Mariiny smrti Bible vůbec nezmiňuje, avšak apokryfních spisů na toto téma je poměrně hojné mnoţství. Známé jsou zejména Slovo svatého Jana Teologa o zesnutí svaté Bohorodičky16 a Vyprávění Josefa Arimatejského o nanebevzetí blažené Panny Marie.17 V této kapitole se na tyto spisy rovněţ zaměřím, porovnám je a poukáţu na rozdíly v postavě Panny Marie. K úplnosti dodám, ţe Nanebevzetí Panny Marie – dogma o nanebevzetí těla i duše Panny Marie - vyhlásil papeţ Pius XII. v roce 1950, o čemţ pojednám dále. Tyto dva spisy se vesměs shodují v řadě společných prvků – Panna Marie je předem na konec svého pozemského ţivota upozorněna (3 dny předem, andělem), odchází s třemi pannami do Betléma, na oblaku za ní přilétá apoštol Jan18 (někdy mu Marie vyčítá, ţe se o ni nestaral podle Jeţíšových slov na kříţi jako syn – viz Vyprávění

14

Dus, A. J. - Pokorný, P., „Neznámá evangelia – Novozákonní apokryfy I.“, Praha: Vyšehrad 2006, str. 289-312. 15 Dus, A. J. – Pokorný, P., „Neznámá evangelia – Novozákonní apokryfy I.“, Praha: Vyšehrad 2006, str. 275-285. Pseudo-Tomášovo evangelium dětství líčí obraz Jeţíšova dětství mezi pátým a dvanáctým rokem ţivota. Doba jeho vzniku je většinou kladena do 2. století n.l. 16 Dus, A. J. - Bartoň, J., „Příběhy apoštolů - Novozákonní apokryfy II.“, Praha: Vyšehrad 2007, str. 454464. Jde o řecky psaný text, vzniklý redukcí syrského spisu Šest knih vzniklého v 5.-6. století a údajně nalezeného v hrobě apoštola Jana. 17 Dus, A. J. - Bartoň, J., „Příběhy apoštolů - Novozákonní apokryfy II.“, Praha: Vyšehrad 2007, str. 464469. Jedná se o latinskou parafrázi textu ze syrského spisu Šest knih (5.-6. st.), který byl údajně nalezen v hrobě apoštola Jana. 18 Dus, A. J. - Bartoň, J., „Příběhy apoštolů - Novozákonní apokryfy II.“, Praha: Vyšehrad 2007, str. 454455, 464-465.

11

Josefa Arimatejského19), ze všech stran světa pak k Marii přilétají i ostatní apoštolové, které povolal Duch svatý, aby se s ní rozloučili.20 Ve Vyprávění Josefa Arimatejského se opoţďuje s příchodem Jeţíšův učedník Tomáš.21 V této době dochází také ve Slově Jana Teologa k uzdravení mnohých chorých a dějí se všude v okolí zázraky. Přichází i sám Kristus a přijímá Mariinu čistou duši.22 Těla Marie, které odnášejí apoštolové na nosítkách, se v jednu chvíli pokusí zmocnit Ţid Jefóniáš (ve Slově Jana Teologa)23 či Rúben (ve Vyprávění Josefa Arimatejského)24, ale anděl Jefoniášovi odsekne mečem obě ruce a Rúbenovy ruce jsou připoutány k nosítkám a uschnou. Tělo je pohřbeno (dle Slova Jana Teologa v Getsemane25, dle Vyprávění J. Arimatejského na Olivové hoře26), odkud se začne linout silná vůně myrhy a je slyšet zpěv. Po třech dnech (u Jana Teologa)27 toto utichne, je tedy zřejmé, ţe Mariino tělo jiţ bylo přeneseno do ráje. Dle Vyprávění Josefa Arimatejského se ve chvíli uloţení těla do hrobu objevuje Tomáš, a vidí tělo Marie stoupat k nebi. Poţádá tedy Marii o milosrdenství a ta mu z nebe posílá svůj pás.28 Co se tedy obsahu týká, aţ na drobné výjimky jsou oba texty takřka shodné. Ve Vyprávění Josefa Arimatejského je oproti Slovu Jana Teologa poskytnut v závěru prostor postavě Tomáše. Zajímavé je oslovení, kterým oba autoři titulují Pannu Marii. U Jana Teologa je to aţ na drobné výjimky (přesvatá a velebná, věčná panna) v první části včetně názvu aţ do příchodu učedníků oslovení „Bohorodička“, zatímco poté je jiţ výhradně oslovována jako „matka Páně“. Josef Arimatejský naopak Pannu Marii tituluje poněkud pestřeji, jako – příbytek a chrám Boha ţivého, blahořečená rodička, královna všech svatých, blahořečená mezi všemi ţenami, svatá matka, matka blahořečená, matka neposkvrněná, blahoslavená Panna Marie – všichni učedníci zas Marii zdraví formulí – „Zdrávas Maria, Milostiplná, Pán s tebou“. Zajímavostí je jedinečné oslovení v textu Jana Teologa v kap. 39, kdy Jeţíš na svou matkou volá „Mariam“29, coţ je jmenné oslovení, které nenacházím v ţádném jiném textu, ani v Bibli. Z výše uvedeného 19

Dus, A. J. - Bartoň, J., „Příběhy apoštolů - Novozákonní apokryfy II.“, Praha: Vyšehrad 2007, str. 465. Tamtéţ, str. 456-457, 465-466. 21 Tamtéţ, str. 465. 22 Tamtéţ, str. 458-460. 23 Tamtéţ, str. 462. 24 Tamtéţ, str. 467. 25 Tamtéţ, str. 463. 26 Tamtéţ, str. 467. 27 Tamtéţ, str. 463. 28 Tamtéţ, str. 468. 29 Semitsky znějící jmenná forma.. Srov. Dus, A. J. - Pokorný, P., „Příběhy apoštolů – Novozákonní apokryfy II.“, Praha: Vyšehrad 2003, str. 461. 20

12

bychom mohli tedy usuzovat, ţe u Jana Teologa je aspekt mateřství Marie oslovováním umocňován více.

Marie v novozákonních evangeliích Markovo evangelium V Markově evangeliu30 je zmiňována postava Panny Marie ze všech evangelií sice nejméně, ale zároveň nám poskytuje nejstarší svědectví (vzhledem ke stáří jednotlivých evangelií) o její osobě. Jméno „Marie“ se v Markově evangeliu objevuje pouze jednou, a to v okamţiku, kdy přichází společně s jeho bratry - příbuznými: „Coţ to není ten tesař, syn Mariin a bratr Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův?...“ (Mk 6:3) A dvakrát je pak Marie označena jako „jeho matka“ (Mk 3:31-32): „Tu přišla jeho matka a jeho bratři…“ (Mk 3:31) „Kolem něho seděl zástup; řekli mu: Hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě.“ (Mk 3:32) Dle teologů v perikopách Mk 3:31 a Mk 3:32 nejde o uznání nebo odmítnutí „mariánské úcty“, ale spíše zde nacházíme výpověď o nové duchovní rodině, která se utváří kolem Jeţíše.31 V perikopě Mk 6:3 je Jeţíš označen jako „syn Marie“ a ne „syn Josefa“ nejspíše z toho důvodu, ţe Josef byl jiţ po smrti.32 Z toho tedy lze odvozovat, ţe v tomto evangeliu není přikládán ţádný hlubší význam tomu, ţe je Jeţíš nazván jako „syn Marie“ a tedy zde ani nejde o ţádnou formu či zdůraznění mariánské úcty. Shrneme-li předchozí, v Markově evangeliu nelze vypozorovat nějakou podstatnou ukázku mariánské úcty, ale tento fakt můţe být zapříčiněn z velké části také tím, ţe

30

„Bible – Písmo svaté Starého a Nového zákona“, Český ekumenický překlad, Praha: Česká biblická společnost 2004. Markovo evangelium sepsané v řečtině je ze všech čtyř synoptických evangelií nejstarší. Jeho vznik je kladen do 60. nebo 70. let n.l. v Římě. 31 Mareček, P., „Maria u synoptiků a v pavlovských listech“, in: Hojda, J. (ed.), Maria z Nazareta: Plnost člověka a jádro církve, Svitavy: Trinitas 2003, str. 64. 32 Tamtéţ, str. 65.

13

v tomto evangeliu není zobrazeno Jeţíšovo dětství. V této části Jeţíšova ţivota se totiţ postava Marie v ostatních evangeliích objevuje nejčastěji.

Matoušovo evangelium V Matoušově evangeliu33 je postava Marie zmiňována především v prvních dvou kapitolách evangelia. V těch je popsán Jeţíšův původ, narození a začátky jeho ţivota. Během Jeţíšova vystupování a působení je jiţ Marie zmíněna pouze dvakrát (Mt 12:4650; 13:54-58). Jedná se zde o perikopy a obraz Marie převzaté z textu Markova evangelia, kdy jdou Jeţíšovi příbuzní – včetně Marie – Jeţíše navštívit (viz výše). Postavu Marie nacházíme tedy v první kapitole Matoušova evangelia v perikopě Mt 1:16, kde má Marie přívlastek Josefovy manţelky: „Jákob pak měl syna Josefa, muţe Marie, z níţ se narodil Jeţíš řečený Kristus.“ (Mt 1:16) Dále pak v Mt 1:18, kde nalézáme Marii ještě jako Josefovu snoubenku, ale současně jiţ jako Jeţíšovu matku, neboť jiţ počala: „Narození Jeţíšovo se událo takto: Jeho matka Maria byl zasnoubena Josefovi, ale dříve neţ se sešli, shledalo se, ţe počala z Ducha svatého.“ (Mt 1:18) A poté v Mt 1:20, kde bychom mohli Marii vnímat také jako manţelku, nebo jako ţenu: „… Josefe, syne Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manţelku;…“ (Mt 1:20) Postava Marie se taktéţ objevuje v perikopách Mt 1:21, Mt 1:23, Mt 1:24 a Mt 1:25, kde však není označena přímo, ale pouze nepřímo jako „matka spasitele“ (Mt 1:21): 33

„Bible – Písmo svaté Starého a Nového zákona“, Český ekumenický překlad, Praha: Česká biblická společnost 2004. Matoušovo evangelium vychází z Evangelia podle Marka. Ze všech čtyř evangelií je nejtěsněji spjato s ţidovskou tradicí. Bylo sepsáno řecky v prostředí křesťanů ţidovského původu, patrně v Sýrii nebo v Palestině. Jeho vznik se datuje do doby 80. let n.l.

14

„Porodí syna a dáš mu jméno Jeţíš , neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ (Mt 1:21) Jako „panna“ (Mt 1:23): „Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel,…“ (Mt 1:23) Jako „manţelka“ (Mt 1:24): „…a přijal (Josef) svou manţelku k sobě.“ (Mt 1:24) A „Matka“ (Mt 1:25): „Ale neţili spolu, dokud neporodila syna ; a dal mu jméno Jeţíš.“ (Mt 1:25) Podle některých názorů je zřejmé, ţe Marie zastává v Matoušově evangeliu spíše pasivní neţ aktivní roli. Aktivní je zde naopak právě Josef, který plní boţí vůli a dává dítěti jméno „Jeţíš“.34 Dle mého názoru lze toto povaţovat za vcelku logické, neboť doba Jeţíšova narození a uspořádání společenských vztahů v této době stavělo do centrální role muţe. Zde by právě bylo moţné naopak poukázat na to, ţe je poměrně výjimečné, ţe se některé ţeně věnuje v textech role sice pasivní, ale objevující se v textu opakovaně a poměrně často, kdyţ uváţíme, ţe osoby ţen se v Bibli objevují ponejvíce ve výčtech rodokmenů (např. Támar, Rachab, Rút, ţena Uriášova, aj. – v první kapitole Matoušova evangelia). Je tedy patrné, ţe je zde zamýšleno tímto poukázat na význam a roli Marie.35 Ačkoliv v Matoušově evangeliu nenalézáme konkrétní přímé prvky „mariánské úcty“, je zjevně na místě připustit, ţe zdůrazňované přesvědčení o Jeţíšově narození z panny vedlo k mariánské úctě, neboť titul „Bohorodička“ (theotokos) vyjadřuje v katolické církvi důstojnost a úctu k postavě Panny Marie.36 A taktéţ je zde na místě upozornit na fakt, ţe v textu Nového zákona se neobjevuje spojení „Josef a jeho dítě“, ale často se objevuje ve spojení s Jeţíšem právě slovo matka, či přímo Marie.

34

Mareček, P., „Maria u synoptiků a v pavlovských listech“, in: Hojda, J. (ed.), Maria z Nazareta: Plnost člověka a jádro církve, Svitavy: Trinitas 2003, str. 65. 35 Tamtéţ, str. 66. 36 Tamtéţ, str. 67.

15

Lukášovo evangelium Lukášovo evangelium37 zaujímá v Novém zákoně, co se týká podrobností o Marii, přední místo. Marii je v tomto evangeliu zmiňována a vystupuje do popředí mnohem více, neţ v evangeliu Matoušově. Také je zde velmi potlačena a zůstává na pozadí osoba Josefa. Naopak postava Marie zde získává mnohem větší prostor a významnost. Jde zejména o příběh o zvěstování Jeţíšova narození (Lk 1:26-38), navštívení Alţběty (Lk 1:39-56), Jeţíšovo narození (Lk 2:1-20), představení Jeţíše v chrámu (Lk 2:21-40) a nalezení Jeţíše v chrámu (Lk 2:41-52). Ve všech těchto částech textu je Marie označována povětšinou jménem, pouze v kapitole druhé - Lk 2:21; Lk 2:33; Lk 2:34; Lk 2:48; Lk 2:51 je pojmenována jako Jeţíšova „matka“, či nepřímo opisy, avšak všude je zřejmé, ţe se jedná o její postavu. Marie je zároveň jediná dospělá osoba z příběhů Jeţíšova dětství, která se znovu objevuje během jeho veřejného působení. 38 První zmínkou o Marii u Lukáše jsou okolnosti spojené se zvěstováním anděla Gabriela (Lk 1:26-38): „…byl anděl Gabriel poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené muţi jménem Josef, z rodu Davidova; jméno té panny bylo Maria.“39 (Lk 1:26-27) V následujícím textu (Lk 1:39-56) Marie putuje za svou příbuznou Alţbětou, která je také v očekávání, a která po Mariině pozdravu pocítí pohyb dítěte ve svém těle. Tak pozná, ţe ji navštívila matka budoucího Spasitele.

37

„Bible – Písmo svaté Starého a Nového zákona“, Český ekumenický překlad, Praha: Česká biblická společnost 2004. Lukášovo evangelium vychází stejně jako Evangelium podle Matouše z Markova evangelia. Je jediným evangeliem, které má pokračování – Skutky apoštolů. Jeho vznik je kladen do doby 70.-80. let n.l. Sepsáno bylo v řečtině a jako místo vzniku je uváděn Řím, Cesarea nebo některé město v Řecku. 38 Mareček, P., „Maria u synoptiků a v pavlovských listech“, in: Hojda, J. (ed.), Maria z Nazareta: Plnost člověka a jádro církve, Svitavy: Trinitas 2003, str. 71. 39 V následujících perikopách je obsaţen rozhovor Marie s andělem, kdy je jí zvěstováno, ţe bude matkou Jeţíše. Marie situaci nechápe, táţe se, jak můţe být matkou, kdyţ neţije s muţem, a anděl jí sděluje, ţe u Boha není nic nemoţného. Marie se poté pokorně podrobuje boţí vůli.

16

„V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do hor, do města Judova.“ (Lk 1:39) „Kdyţ Alţběta uslyšela Mariin pozdrav, pohnulo se dítě v jejím těle; … a zvolala velikým hlasem: Poţehnaná jsi nade všechny ţeny a poţehnaný plod tvého těla.40 Jak to, ţe ke mně přichází matka mého Pána?“ (Lk 1:41-43)

Poté jiţ nadchází doba Jeţíšova narození (Lk 2:1-20): „…aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala s ním dítě.“ (Lk 2:5) „Kdyţ tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina.“ (Lk 2:6) „I porodila svého prvorozeného syna,…“ (Lk 2:7) „Spěchali tam a nalezli Marii a Josefa i to děťátko poloţené do jeslí.“ (Lk 2:16) „Ale Maria to všechno v mysli zachovávala a rozvaţovala o tom.“41 (Lk 2:19)

Marie je několikrát zmíněna i v etapě Jeţíšova představení v chrámě (Lk 2:21-40): „…dali mu jméno Jeţíš, které dostal od anděla dříve, neţ jej matka počala.“ (Lk 2:21) „Jeţíšův otec a matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli.“ (Lk 2:33) „A Simeon jim poţehnal a řekl jeho matce Marii…“ (Lk 2:34) „Kdyţ Josef a Maria vše řádně vykonali podle zákona Páně…“ (Lk 2:39)

A předposledním úsekem, kde se postava Marie objevuje jsou perikopy Lk 2:41-52: „…jeho matka mu řekla: Synu,co jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“ (Lk 2:48) „Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci.“ (Lk 2:51) Během Jeţíšova veřejného působení je Marie zmíněna celkem třikrát. Poslední perikopa, v níţ je odkázáno na postavu Marie, jako matky Jeţíše, je verš Lk 11:27, který je vlastní pouze Lukášovu evangeliu:42 „…Blaze té, která tě zrodila a odkojila!“ (Lk 11:27)

40

Právě v tomto zvolání můţeme také spatřovat počátky křesťanské mariánské úcty. Zde nacházíme ukázku Mariiny horlivosti a víry, jako věrný věřící si ukládá své vjemy a kontempluje. 42 Mareček, P., „Maria u synoptiků a v pavlovských listech“, in: Hojda, J. (ed.), Maria z Nazareta: Plnost člověka a jádro církve, Svitavy: Trinitas 2003, str. 71. 41

17

V následujícím verši Lk 11:28, „Ale on řekl: Blaze těm, kteří slyší Boţí slovo a zachovávají je.“ (Lk 11:28) se ale dle názorů některých teologů v tomto místě poukazuje na to, ţe Marie ještě není hodna blahoslavenství jen pro porod Jeţíše. Její blahoslavenství je zaloţeno na tom, ţe je věřící, slyšící a zachovává Boţí slovo.43 Je zřejmé, ţe Marie zaujímá v Lukášově evangeliu velký význam z toho důvodu, ţe na jejím konání a jednání je ukázána pokora a vůle bez odmlouvání slouţit Bohu. Marie je vylíčena jako model k následování ve víře, pokoře a poslušnosti (zejm. Lk 1:38, Lk 1:45, Lk 2:19 Lk 2:51).44 To je zjevně účel, který byl zamýšlen, a skrze který měl být nabídnut vzor pro věřící k následování. Marie je zde znázorněna jako ideální poslušný věřící a je tak cílem a vodítkem pro kaţdého křesťana. I pokud by zde nebyl úmysl Marii takto vylíčit a učinit ji tak pomocnicí pro masy věřících, církev by zde jistě velmi rychle vycítila moţný vliv, který postava Marie nabízí a uchopila by ji tímto způsobem. V textu evangelia lze najít pro tento záměr velké mnoţství výroků (zejm. Lk 1:38, Lk 2:19, Lk 2:39, Lk 2:51), o neţ je moţné se argumentačně opřít. Můţeme tedy konstatovat,

ţe

právě

v Lukášově

evangeliu

nacházíme

zřetelné

vyjádření

prvokřesťanské mariánské úcty a mariologie.

Evangelium podle Jana Evangelium podle Jana45 je svým způsobem specifické, neboť se nezaobírá Jeţíšovým zrozením a dětstvím, ale líčí příběhy Jeţíšova pozdějšího ţivota, kázání, a následně také podrobněji smrti. Postava Marie se tady objevuje ve dvou okamţicích, ve kterých není vylíčena či zmíněna ani v Markově, Matoušově ani Lukášově evangeliu, a to – na svatbě v Káni Galilejské (Jan 2:1-12), a při Jeţíšově ukřiţování na Golgotě (Jan 19:25-27). Letmo je jako „matka“ také zmíněna v Jan 6:42. Postavy v evangeliu Marii zásadně oslovují „matka, matko“, neuţívá se zde nikde jejího jména, coţ je také 43

Mareček, P., „Maria u synoptiků a v pavlovských listech“, in: Hojda, J. (ed.), Maria z Nazareta: Plnost člověka a jádro církve, Svitavy: Trinitas 2003, str. 72. 44 Tamtéţ, str. 71. 45 „Bible – Písmo svaté Starého a Nového zákona“, Český ekumenický překlad, Praha: Česká biblická společnost 2004. Evangelium podle Jana bylo pravděpodobně sepsáno řecky na konci 1. století n.l. buď v Malé Asii nebo v Sýrii.

18

rozdíl oproti ostatním evangelistům. Bude to způsobeno patrně tím, ţe vzhledem k absenci popisu Mariina těhotenství a doby před narozením Jeţíše, je zde vnímána ve světle své nejdůleţitější charakteristiky, kterou je statut matky boha. Výslovně jako „matka“ je Marie uvedena v druhé kapitole Janova evangelia několikrát: „Třetího dne byla svatba Káně Galilejské. Byla tam Jeţíšova matka;“ (Jan 2:1) „Kdyţ se nedostávalo vína, řekla Jeţíšovi jeho matka: Uţ nemají víno.“46 (Jan 2:3) „Matka řekla sluţebníkům: Udělejte, cokoli vám nařídí.“ (Jan 2:5) „Potom odešel Jeţíš, jeho matka, bratři učedníci do Kafarnaum a zůstali tam několik dní.“ (Jan 2:12)

Jen letmou zmínkou je slovo „matka“, označující Marii v kapitole šesté (Jan 6:42): „A říkali: Coţ tohle není Jeţíš, syn Josefův? Vţdyť známe jeho otce i matku!...“ (Jan 6:42) Další scénou je přítomnost Marie u Jeţíšova kříţe: „U Jeţíšova kříţe stály jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdalská.“ (Jan 19:25) „Kdyţ Jeţíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: „Ţeno, hle, tvůj syn.“ (Jan 19:26) „Potom řekl tomu učedníkovi: Hle, tvá matka!“ V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě.“ (Jan 19:27)

Marie má ve scéně svatby v Káni Galilejské přední místo jiţ z toho důvodu, ţe je v evangeliu jmenována účastnicí svatby dříve neţ uvádí na scénu Jeţíše s jeho učedníky. Je zde tedy pevnou a povinnou součástí svatební scény.47 Objevení se Marie při události svatby v Káni Galilejské bychom mohli vykládat také tak, ţe Marie se nacházela jiţ od počátku uprostřed Jeţíšových společníků a tedy uvnitř křesťanského společenství. Je tedy bezesporu jedním z nejznámějších členů věřících rané církve. Pozornost bychom také měli věnovat větě, kterou Marie pronáší jakoby mimo kontext rozhovoru s Jeţíšem o chybějícím víně k sluţebníkům: „Udělejte, cokoli vám 46

Zde je podle Benedikta XVI. vyjádřena mateřská starostlivost a pozornost, s kterou si všímá obtíţí ostatních a její snaha pomoci. Srov. Benedikt XVI., „Mariánské myšlenky“, Praha: Paulínky 2008, str. 66. 47 Broţ, J., „Panna Maria v Janovských spisech“, in: Hojda, J. (ed.), Marie z Nazareta: Plnost člověka a jádro církve, Svitavy: Trinitas, 2003, str. 77.

19

nařídí.“ (Jan 2:5). Zde teologičtí autoři často vidí podobnost s formulí Mariina přijetí Boţího poslání při zvěstování: „Hle, jsem sluţebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.“ (Lk 1:38).48 Zde by bylo moţné také spatřovat zdůraznění Mariiny pokory a vůle k následování. Naslouchá Boţímu slovu a ve víře jej uskutečňuje. Ve scéně pod kříţem chápe církev věty: „Ţeno, hle tvůj syn! a „Hle tvá matka!“ ve vztahu Jeţíše k Marii a Jeţíšovu učedníkovi jako odevzdání Marie v učedníkovi komunitě všech, kteří budou zachovávat jeho slovo.49 Marie zde tedy byla podle některých teologických výkladů darem, který byl pro církev příslibem zdárného růstu.50 Její mateřská funkce církve je tímto výkladem poměrně jasně nastíněna.51 Marie byla podle křesťanů ustanovena matkou všech lidí. Ani ona, ani učedník ve výše popsané scéně nejsou osloveni vlastními jmény. Jeţíšova slova by tak měla podtrhovat jejich funkci a určení jejich významu pro společenství církve.52 Marie je zde tedy Jeţíšem pověřena novým typem mateřství, má být věřícími vnímána jako nositelka obrazu církve, a má spolu s učedníkem utvářet komunitu církve.53 Za tímto výkladem je patrná snaha o to, aby Marie nebyla vnímána jako individuální osobnost, ale jako ta, jeţ v sobě nese obraz poslání celé církve.54 Veškeré tyto výklady jsou tedy pouze završením Jeţíšovy zvěsti a upevněním Mariina postavení. V tom, jak Jeţíš Marii v očích církve vyvoluje, opodstatňuje její místo v hierarchii křesťanských svatých a také vymezuje prostor a způsob, jak mají věřící k její postavě přistupovat a vnímat ji. Je zvýrazněn její mateřský rys a je ho vyuţito k dalšímu působení církve.

Mariánská dogmatika Následující část práce se bude věnovat vývoji vnímání Panny Marie v době po dopsání biblických knih v ţivotě církve v dalších stoletích. Zaměřím se zde zejména na čtyři významné události, jeţ posunuly postavení její osoby v církvi do popředí, a které 48

Broţ, J., „Panna Maria v Janovských spisech“, in: Hojda, J. (ed.), Marie z Nazareta: Plnost člověka a jádro církve, Svitavy: Trinitas, 2003, str. 80. 49 „Uvést do této atmosféry Jeţíšovu matku znamená začlenit ji do kontextu učednictví.“ Srov. Broţ, J., „Panna Maria v Janovských spisech“, in: Hojda, J. (ed.), Maria za Nazareta: Plnost a jádro církve, Svitavy: Trinitas, 2003, str. 82. 50 Broţ, J., „Panna Maria v Janovských spisech“, in: Hojda, J. (ed.), Marie z Nazareta: Plnost člověka a jádro církve, Svitavy: Trinitas, 2003, str. 83. 51 Tamtéţ, str. 84. 52 Tamtéţ, str. 85. 53 Tamtéţ, str. 89. 54 Tamtéţ, str. 87 a 89.

20

tak umoţnily formovat a upevnit její místo v křesťanství a církvi jako takové a vedle toho také věřícím vyjadřovat Marii úctu. Bude se jednat o vyhlášení mariánských dogmat a dalších významných mariánských událostí, a to v první etapě – dogma o Boţím mateřství (Efezský koncil, r. 431), a vyhlášení dogmatu o panenství Panny Marie (Konstantinopolský koncil, r. 553), v druhé etapě – vyhlášení dogmat o početí bez poskvrny dědičného hříchu (Pius IX., r. 1854) a nanebevzetí Marie s tělem i duší (Pius XII., r. 1950) a konečně ve třetí etapě – vyhlášení Marie Matkou církve (Pavel VI., r. 1965). Bude popsán význam těchto událostí, spolu s dopadem na další vývoj v oblasti mariologie a zároveň bude zmíněn alespoň zkráceně dobový kontext.

Období do Efezského koncilu Období po napsání poslední biblické knihy je na zmínky o Panně Marii poměrně chudé. V textech, které se v té době objevují je Marie uváděna opět jako Jeţíšova matka, či panna, z níţ se Jeţíš narodil. Výjimkou je pouze paralela Marie – Eva, která se objevuje u svatého Justina a Ireneje. V obou ţenách je spatřována podobnost v tom, ţe obě se ocitly v podobné situaci – ţena, panna, má učinit mravní rozhodnutí, na němţ závisí spása celého lidstva. Obě mají být a následně jsou matkami – jedna jako „matka ţivých“, druhá jako „matka Spasitele. Jejich postoj je rozdílný – Eva neuposlechne a následkem je hřích a smrt, zatímco Marie Boha poslouchá a následkem je spása a ţivot.55 Toto lze vnímat opět jako čítankový příklad poslušnosti, kdy je Marie příčinou spásy celému lidstvu. Irenej zde vidí Mariinu úlohu obdobně úloze Evině – vidí ţenu nikoliv jako bytost pasivní a druhořadou, ale spíše jako bytost aktivní a tvůrčí.56 Marie je zde řekněme vyšším („vyspělejším“) stupněm ţeny a matky, hodným následování věřícími. Dogma o Božím mateřství Prvotní křesťanské společenství se ve svých počátcích velmi soustředilo na postavu Jeţíše Krista. Byla to doba teologických sporů a snah o nalezení konsensu ve věcech formující se křesťanské nauky. Postupem času se však vţdy vynořil problém, ţe její pochopení nebude plně moţné bez postavy Kristovy matky, Panny Marie. 55

„Jako panna a neporušená přijala Eva slova hada a zrodila neposlušnost a smrt. Maria však, panna, přijala víru a radost, kdyţ jí anděl Gabriel přinesl radostnou zvěst.“ Srov. Minařík, F. M., „Mariánská dogmata“, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 1991, str. 13. 56 Laurentin R., „Pojednání o Panně Marii“, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, Praha: Krystal OP, 2005, str. 38-40.

21

V církevním pojetí je s ní vtělení tak úzce spojeno, ţe se bez její postavy nedá vysvětlit.57 Efezský koncil řešil ve své době mimo jiné poměrně závaţný problém, a to názory Nestoria58, konstantinopolského biskupa. Od počátku 4. století byl uţíván titul Bohorodička k označování Panny Marie poměrně bez námitek celé jedno století. Ale právě kvůli zdůrazňovanému lidství Jeţíše u Nestoria, se tento problém dostal na pořad dne na Efezském koncilu. Nestorius, věrný svému antiochijskému učení zastával názor, ţe Panna Maria porodila člověka Jeţíše Krista, avšak nikoliv Jeţíše coby Boţího Syna. Brojil tedy proti označování Matky boţí jako „theotokos – bohorodička“ a navrhoval název „christotokos – rodička Krista“, protoţe porodila člověka – Jeţíše, do něhoţ se Bůh vtělil.59 Nestorius si představoval, ţe boţství a lidství Jeţíše vytváří morální jednotu. Zřejmě se obával představ obyčejných lidí, kteří by si mohli analogií dovodit, ţe porodíli člověk člověka, porodí bohyně boha, a postava Marie by se tak stala terčem uctívání, coţ pro něj bylo nepřípustné. Cyril Alexandrijský se však této Nestoriovy interpretace neobával a chápal Jeţíše od prvního okamţiku početí skrze Marii jako pravého Boha a pravého člověka. Marie je tak tedy člověkem, nikoli bohyní, ač je nazývána Bohorodičkou.60 Zlatou střední cestou tedy je, ţe Panna Marie je Matkou Boţí proto, ţe co do lidské přirozenosti porodila Syna, který je Bůh.61 Koncil tedy získal na alexandrijské straně potřebné hlasy a vyhlásil jako učení církve, ţe Maria je θεοτόκος theotokos, Bohorodička. Dále také koncil vyhlásil text Nicejsko-konstantinopolského vyznání, k němuţ zakázal dodávat jakékoli přídavky. Celý koncil byl provázen poměrně napjatou atmosférou, a po zřejmě unáhleném rozsudku, kdy byl Nestorius vyloučen z „biskupské hodnosti a veškerého kněţského společenství“, oslavil lid Nestoriovu poráţku průvodem s pochodněmi. Ten bývá občas pozdějšími historiky vykládán jako „pochod na počest Panny Marie“.62 Efezský koncil neznamenal náhlý zlom ani nepřinesl nenadálý rozkvět mariánské zboţnosti. Spíše neţ výchozím bodem byl završením procesu, který probíhal 57

Minařík, F. M., „Mariánská dogmata“, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 1991, str. 25. Data ohraničující Nestoriův ţivot: po 381 n.l. – 451 n.l. 59 Horyna, B. – Pavlincová, H. (eds.), „Judaismus, křesťanství, islám“, Olomouc: Nakladatelství Olomouc 2003, str. 386. 60 Dolista, J., „Reflexe o matce Jeţíšově v dějinném kontextu“, in: Hojdy, J. (ed.), Marie z Nazareta: Plnost člověka a jádro církve, Svitavy: Trinitas, 2003, str. 147-148. 61 Laurentin R., „Pojednání o Panně Marii“, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství - Praha: Krystal OP 2005, str. 45. 62 Tamtéţ, str. 37. 58

22

celých 100 let v oblasti křesťanského kultu i nauky. Následkem toho byl mariánský ráz Efezského koncilu zveličován. Nicméně rok 431 začal být povaţován za rok mariánský. Z hlediska církve je tento rok důleţitý proto, ţe oficiální potvrzení titulu Theotokos se stalo určující pro pozdější vývoj mariánské zboţnosti. Ta začala v této době vzkvétat a nalezla své doktrinální místo v církvi.63 Marie se v této době také začíná objevovat také v liturgii.64

Dogma o panenství Panny Marie V rané křesťanské době nebyla ještě postava Marie v centru zájmu tehdejších teologů. Bylo na ni tehdy pohlíţeno zejména z pohledu evangelia, kde je popsáno její panenské početí. Tato teze se během času dále rozvinula a přidala se další tvrzení – Marie počala Jeţíše jako panna a zůstala pannou neustále, aţ do konce ţivota. Tato koncepce má zřejmě návaznost ještě na platónské pojetí panenství, které bylo v té době vysoce ceněno jako ovládání a překonání všeho tělesného a pudového.65 Bible vţdy spojuje Marii s panenstvím. Jiţ v předpovědích Starého i Nového zákona se objevuje panenské zrození a z panenství je učiněno znamení Mariiny osoby. Ve 2. století se poprvé její panenství začalo vztahovat také na porod Krista a ve 3. století jiţ na celý Mariin ţivot. Známky tohoto přesvědčení nacházíme v textech sv. Ignáce z Antiochie, sv. Justýna, sv. Ireneje, sv. Řehoře Naziánského, sv. Cyrila Alexandrijského, sv. Ambroţe, sv. Augustina a dalších.66 V roce 553 tak bylo na II. koncilu Konstantinopolském řešeno téma panenského početí. Marie tedy počala Jeţíše jako panna, porod byl panenský a Marie tak zůstala pannou po celý ţivot, aţ do jeho konce. Porod byl v té době pojímán tak, ţe těhotenské potíţe, porodní bolesti a narušení matčiny tělesné integrity jsou následkem prvotního hříchu Adama a Evy, jelikoţ však šlo o panenský porod, Marie tomuto vystavena být nemohla. Pojmem „ustavičné panenství“ tak církev vyjádřila Mariinu blízkost Bohu, a

63

Laurentin R., „Pojednání o Panně Marii“, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství - Praha: Krystal OP 2005, str. 38. 64 Tamtéţ, str. 50. 65 Dolista, J., „Reflexe o matce Jeţíšově v dějinném kontextu“, in: Hojda, J. (ed.), Marie z Nazareta: Plnost člověka a jádro církve, Svitavy: Trinitas, 2003, str. 145-146. 66 Minařík, F. M., „Mariánská dogmata“, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 1991, str. 13-15.

23

tím potaţmo její dokonalou mravnost.67 Vyvrcholením těchto úvah je tedy vyhlášení dogmatu o Mariině panenství v roce 553.

Od Efezu do Dogmatu o Nanebevzetí Po Efezském koncilu se v západní církvi vyvíjí dogma pomaleji neţ na Východě. Marie se na Západě dostává do popředí zejména v souvislosti s oslavou Vánoc.68 Před Vánoci nebo po Vánocích se mezi 5. a 8. stoletím začíná slavit mariánský svátek. Jeho podoba, jméno i datum se různí – Panna Marie je nejprve připomínána v souvislosti se svátkem Kristova narození a její svátek zdůrazňuje její úlohu v událostech Vánoc. 69 V Římě se postupně začínají slavit čtyři svátky, jeţ vznikly na Východě. Jde o svátek slavený 2. února - setkání Krista se Simeonem (Marie zde má důleţité místo, představuje Jeţíše v chrámu a dozvídá se, ţe „její vlastní duší pronikne meč“70), 15. srpna – Zesnutí neboli Nanebevzetí Panny Marie, 25. března – Zvěstování a 8. září – Mariino narození. První a třetí svátek byl označován jako svátek Páně, nicméně na jejich mariánský ráz byl kladen stále větší důraz. Ze „Zvěstování Páně“ se stává „Zvěstování Panně Marii“, a z oslavy setkání Krista se Simeonem je „Očišťování Panny Marie. Dva zbývající svátky byly vţdy povaţovány za mariánské.71 V 11. století je autorem, který se zabývá Mariinou rolí přímluvkyně a jejím mateřským vztahem k lidem, Anselm z Canterbury. Právě v tomto období se na Marii začne pohlíţet jinak, neţ jen v souvislosti s Jeţíšovým dětstvím. Z Anselmova okruhu nakonec vzejdou první spisy, které podporují myšlenku Mariina neposkvrněného početí. Tento pokrok v přístupu k Mariině osobě je však v 13. století nahrazen jednotvárným velebením Marie jako královny nebe a jiţ není dále rozvíjen význam její postavy v církvi. Jedinými výjimkami jsou ve století třináctém Tomáš Akvinský a Duns Scotus, kteří však oblast mariologie pojímají pouze jako okrajovou část svých předmětů bádání,

67

Dolista, J., „Reflexe o matce Jeţíšově v dějinném kontextu“, in: Hojda, J. (ed.), Marie z Nazareta: Plnost člověka a jádro církve, Svitavy: Trinitas, 2003, str. 146. 68 Historicky je toto datum poprvé doloţeno r. 336 na základě údajů římských chronografů. Při této oslavě se četlo evangelium o Kristově narození. Viz. Horyna, B. – Pavlincová, H. (eds.), „ Judaismus, křesťanství, islám“, Olomouc: Nakladatelství Olomouc 2003, str. 488. Viz. Laurentin R., „Pojednání o Panně Marii“, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství - Praha: Krystal OP, 2005, str. 60. 69 Laurentin R., „Pojednání o Panně Marii“, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství - Praha: Krystal OP, 2005, str. 60. 70 Tamtéţ, str. 51-52. 71 Tamtéţ, str. 60-61.

24

a tak se aţ do století patnáctého, kdy je Sixtem IV. zaveden svátek Mariina početí, nic významného v oblasti mariánské úcty neudálo.72 Na konci 16. století se opět začíná probouzet zájem o postavu Panny Marie, který je spojen zejména s Itálií a Španělskem a jedním z největších a nejvýznamnějších řeholních řádů katolické církve - Tovaryšstvem Jeţíšovým.73 Rozmach mariánské úcty a zboţnosti nastává zejména v 17. a 18. století. Můţeme jej označit jako „mariánské hnutí“. Toto hnutí bylo motivováno hlavně snahou o uchránění Panny Marie před útoky protestantů. Postava Panny Marie se z tohoto důvodu náhle dostává do středu pozornosti.74

Dogma o početí bez poskvrny dědičného hříchu Období 19. století je aţ do svých třicátých let poměrně chudým na mariánskou literaturu. V roce 1830 však dochází k prvnímu75 z dlouhé řady mariánských zjevení, jeţ dále prochází celým 19. stoletím. Toto období dále pokračuje vyhlášením nového dogmatu. Jde o dogma o Mariině neposkvrněném početí, které je prohlášeno za článek víry v roce 1854 papeţem Piem IX. (1846-1878).76 O dogma Neposkvrněného početí se vedly dlouhé a těţké teologické spory. V církvi sice jiţ dlouho před jeho vyhlášením panovalo přesvědčení o tom, ţe Marie dosáhla největší moţné svatosti, ale vývoj byl sloţitý.77 Nejprve se mluvilo o Mariině bezhříšnosti (sv. Hippolyt), poté o její svatosti (sv. Ambroţ, sv. Augustin). Uţ ve 12. století se teologové shodovali, ţe Panny Marie byla zbavena dědičného hříchu. V neposkvrněné početí však věřili většinou prostí lidé, neboť světci a teologové po hlubším zkoumání toto popírali.78

72

Laurentin R., „Pojednání o Panně Marii“, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství - Praha: Krystal OP, 2005, str. 67-77. 73 Zakladatelem řádu byl Ignác z Loyoly, řád byl potvrzen r. 1540 papeţem Pavlem III. Posláním řádu bylo podporovat papeţství, hájit katolickou doktrínu proti herezím a misijně působit mezi pohany. Viz. Horyna, B. – Pavlincová, H. (eds.), „ Judaismus, křesťanství, islám“, Olomouc: Nakladatelství Olomouc 2003, str. 327. 74 Laurentin R., „Pojednání o Panně Marii“, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství - Praha: Krystal OP, 2005, str. 78-80. 75 Dne 27.11.1830 se Kateřině Labouré zjevila Panna Marie jako Neposkvrněná a podle zjevení byla vytvořena zázračná medaile. Následně se tak zjevila i v Lurdech, coţ církev vnímá jako poděkování Marie za vyhlášení dogmatu. Toto a následující zjevení se povaţují za počátek mariánské doby církve a světa. 76 Laurentin R., „Pojednání o Panně Marii“, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství - Praha: Krystal OP, 2005, str. 82-83. 77 Minařík, F. M., „Mariánská dogmata“, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 1991, str. 5. 78 Tamtéţ, str. 5-6.

25

Piův pontifikát neprobíhal v církvi příliš nakloněné době. I přesto však Pius IX. vyhlásil 8. prosince roku 1854 dogma o Neposkvrněném početí Panny Marie a 8. prosince roku 1856 nechal na Piazza di Spagna vztyčit sloup se sochou Panny Marie. To lze dle zainteresovaných přičíst jeho silné víře, neboť podle jeho názoru měl jeho pontifikát i nadále silné stránky: pevnou víru, silný smysl pro transcendentno a převahu duchovního nad politickým.79 Opět 8. prosince tentokrát roku 1864 byla zveřejněna encyklika Quanta cura80 a Sylabus81, kterým papeţ odsuzoval všechny tehdejší protikatolické doktríny a zároveň potvrdil boţský původ církve a církevního státu.82 Z předchozího můţeme usuzovat, ţe Pius IX. měl k postavě Panny Marie velmi vřelý vztah. Jednak samozřejmě kvůli vyhlášení dogmatu o neposkvrněném početí Panny Marie vůbec, ale jednak také kvůli tomu, ţe hodně událostí – vydání encykliky a Sylabu, vztyčení sloupu – spojil právě s datem 8. prosince - tedy s datem Mariina početí. Nutno předeslat, ţe o vyhlášení tohoto dogmatu panovaly spory jiţ dlouhá staletí. Církev sama nepopírá, ţe víra v Mariino neposkvrněné početí byla delší dobu záleţitostí zejména víry prostého lidu. Teologové sami v této otázce nebyli jednotní a přesvědčení o vhodnosti dogmatizace. Posléze do celé otázky začali zasahovat také papeţové. Sixtus IV. ve svých bulách zakázal stoupencům a odpůrcům neposkvrněného početí se navzájem obviňovat z hereze, a oficiálně zavedl svátek neposkvrněného početí v místní římské církvi. Papeţ Alexandr VII. se ve své bule Sollicitudo83 vyslovil ve prospěch nauky o neposkvrněném početí a zakázal, aby se proti tomuto učení někdo stavěl. Papeţ Klement XI. pak v roce 1708 rozšířil svátek neposkvrněného početí na celou římskokatolickou církev. Papeţ Pius IX. se nakonec s ţádostí o vyjádření obrátil na biskupy církve encyklikou Ubi primum84 a odpověď byla následující: 546 biskupů souhlasilo a 57 jich mělo výhrady nebo slavnostní prohlášení nedoporučovalo.

79

Rendina, C., Příběhy papežů: dějiny a tajemství: životopisy 265 římských papežů, Praha: Volvox Globator 2005, str. 623. 80 Pius IX., „Quanta Cura“ , [21.12.2009]. Encyklika byla vyhlášena Piem IX. dne 8. prosince roku 1864. 81 Pius IX., „The Syllabus of Errors Condemned by Pius IX.“ , [21.12.2009]. Sylabus byl vyhlášen také dne 8. prosince roku 1864. 82 Rendina, C., Příběhy papežů: dějiny a tajemství: životopisy 265 římských papežů, Praha: Volvox Globator 2005, str. 624. 83 Bula Sollicitudo papeţe Alexandra VII. byla zveřejněna 8. prosince roku 1661. 84 Pius IX., „Ubi primum“ , [21.12.2009]. Encyklika byla Piem IX. vyhlášena dne 2. února 1849.

26

Konstituce, kterou papeţ Pius IX. vyhlásil Dogma o Neposkvrněném početí Panny Marie, byla nazvána Ineffabilis Deus85 a byla vydána dne 8. prosince 1854.86 V konstituci je ve 23. odstavci definováno dogma takto: „Nauka, podle níţ blaţená Panna Maria v prvním okamţiku svého početí, díky zvláštní milosti a výsadě ze strany všemohoucího Boha, s ohledem na zásluhy Jeţíše Krista, Spasitele lidského rodu, byla uchráněna od jakékoli poskvrny dědičné viny, je zjevena Bohem, a proto ji musí všichni věřící pevně a trvale věřit.“.87

Důvodem Mariina zvláštního postavení v církvi, je podle konstituce „Boţské mateřství“, neboť „…je vhodné, aby tak obdivuhodná matka byla navţdy obklopena zářivou nádherou velebné posvátnosti a byla tak zcela osvobozena od vší poskvrny prvotního hříchu, neboť ona by zvítězila nad starověkým hadem. Jí dal Otec jediného zplozeného Syna, Syna který je roven Otci a je jím zplozen, a kterého Otec miluje z celého svého srdce. A daruje svého Syna tímto způsobem, aby jeden a tentýţ Boţí Syn byl podle přirozenosti zároveň Syn Boha Otce i Panny. Ona je tou, kterou si Syn sám vyvolil za svou tělesnou Matku a v ní Duch svatý způsobil, aby v ní byl počat a narodil se z ní ten, z něhoţ on sám vychází.“88 Dle konstituce jsou výše zmíněné pravdy obecně přijímané a praktikované věřícími. Katolická církev v tomto spatřuje následek toho s jakou pozorností se věnuje učení o Neposkvrněném početí Panny Marie. Snahou katolické církve je tedy co nejpřesvědčivějšími prostředky prohlásit a bránit nauku o neposkvrněném početí. Potvrzení tohoto faktu církev nejjasněji spatřuje v mnohých významných činech římských papeţů.89 Uctívání Panny Marie jako počaté bez poskvrny hříchu uvádí konstituce Ineffabilis Deus jako záleţitost nikoliv dobově současnou, ale jako úctu, která jí byla prokazována jiţ předchozími generacemi věřících.90 Marie byla pro církev vyňata 85

Pius IX., „Ineffabilis Deus“ , [21.12.2009]. Konstituce byla vyhlášena dne 8. prosince roku 1854. 86 Pospíšil, C. V., „Maria – mateřská tvář Boha“, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 2004, str. 69-71. 87 Pospíšil, C. V., „Nanebevzetí Bohorodičky ve světle dokumentů magisteria“, Olomouc: Matice cyrilometodějská 2000, str. 4. 88 Pius IX. „The Immaculate Conception – Ineffabilis Deus“ , [7.12.2009] 89 Pius IX. „The Immaculate Conception - Ordinary Teaching of the Roman Church“ , [7.12.2009] 90 Zde jsou myšleni zejména papeţové Sixtus VI., Pavel V. a Řehoř XV.

27

z dědičného hříchu, a to potvrzovalo její výsady. Města, provincie, ale i království si za svou patronku vybírala právě Matku Boţí, jejím jménem byla garantována neomylnost. Na počest Neposkvrněného početí vznikala společenství, kongregace a náboţenské komunity. Současná církev tedy následuje činnost svých předků, a tak nejen schvaluje a uznává jiţ vzniklé, ale také potvrzuje svou autoritou, ţe bude rozšiřovat uţívání tohoto dogmatu v církvi.91 Konstituce zmiňuje také, ţe církev tuto Mariinu výsadu hájila jiţ dříve a poukazuje na Písmo svaté. Objevuje se také protiklad mezi Evou a Marií, jak jej uváděli církevní Otcové.92 Svědectví o neposkvrněném početí je v encyklice dokazováno také svědectvím celého katolického světa – předcházejícími papeţi, učenci, biskupy, řeholními rodinami, ale také Tridentským koncilem93, tradicí a Svatým písmem. To vše ve své konstituci vyjadřuje Pius IX. jménem církve jako fakt, který předcházel a upravoval staletími cestu pro nynější vyhlášení dogmatu. Dříve neţ Pius IX. tento článek víry vyhlásil, dotázal se biskupů na mínění církve a ustanovil zvláštní komisi z kardinálů a řeholníků, která vše měla za úkol prozkoumat.94 Je zjevné, ţe znaky mariánské úcty a uctívání mateřství Panny Marie se prolínají tělem celé encykliky. Opět zde nacházíme paralelu s Evou, a opět je zde Marie vyzdviţena jako ta, jeţ můţe zvítězit nad hadem. Samozřejmostí je označování Marie jako „Matky“ či „Boţské Matky“. Jako v mnohých jiných encyklikách se církev opírá o svědectví jak současných tak předchozích generací věřících ve věci neposkvrněného početí. Opodstatňuje tak jak samotné vyhlášení dogmatu, tak uctívání tohoto dogmatu do budoucna věřícími jako zjevené pravdy.

91

Pius IX. „The Immaculate Conception - Veneration of the Immaculate“ , [7.12.2009] 92 Minařík, F. M., „Mariánská dogmata“, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 1991, str. 7-8. 93 Tridentský koncil probíhal ve třech oddělených zasedáních mezi lety 1545-1563. Všichni lidé se rodí poskvrněni dědičným hříchem, jen Panna Marie je neposkvrněnou Matkou Boţí. 94 Pospíšil, C. V., „Nanebevzetí Bohorodičky ve světle dokumentů magisteria“, Olomouc: Matice cyrilometodějská 2000, str. 38.

28

Dogma o nanebevzetí Panny Marie V roce 1900 se koná první z řady mezinárodních mariánských kongresů,95 které jsou charakteristické svou velkou zboţností a úsilím o vyhlášení dalších mariánských dogmat a rozhojnění projevů úcty k Panně Marii.96 Tato mariánská hnutí97 jsou však pro církev v mnohém nepřijatelná. Jsou tak zaměřena na postavu Panny Marie a touhu po jejím oslavení a vyzvednutí, ţe pro Svatý stolec jsou příliš málo zaměřená na teologické pozadí problému, ţe nemůţe jejich podněty uskutečnit. Hnutím, které jiţ téma teologického rozvinutí a věroučných studií nepominulo, bylo hnutí spojené se jménem kardinála Merciera, jeţ se zaměřovalo na vyhlášení dogmatu o prostřednictví Panny Marie. I toto však nakonec zaniklo vlivem rozporů k tomuto tématu v církvi, a tím se dostáváme k postavě papeţe Pia XII.98, který se v následku toho vrátil k Mariinu nanebevzetí, které bylo po několikaletém studiu a konzultacích s biskupy prohlášeno r. 1950 článkem víry.99 Prvního května roku 1946 zveřejňuje Pius XII. encykliku s názvem Deiparae Virginis Mariae100 – o moţnosti definování nanebevzetí poţehnané Panny Marie jako dogmatu víry, pro patriarchy, arcibiskupy, primáty, a řádové věřící, která víceméně řeší otázku, zda by církev měla formulovat Nanebevzetí Panny Marie jako článek víry. V této encyklice se uvádí, ţe křesťané se nikdy nepřestali dovolávat pomoci Panny Marie a vţdy ji oddaně uctívali. Tato láska k ní se projevila také během staletí, kdy bylo podáno mnoho ţádostí101 od kardinálů, patriarchů, arcibiskupů, biskupů, kněţí a

95

Z dalších například v Lyonu r. 1900, ve Fribourgu v r. 1902, v Římě r. 1904, v Einsiedelnu r. 1906 a další aţ po kongres v Trevíru r. 1912. Pořádaly se také četné kongresy národní. Mezi lety 1947-1958 se konalo skoro 90 mariánských kongresů různého rozsahu. 96 Laurentin R., „Pojednání o Panně Marii“, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství - Praha: Krystal OP, 2005, str. 84-85 97 V období 1870-1942 mělo mariánské hnutí opravdu „masové“ rozměry. Na I. vatikánském koncilu se s prosbou o dogmatizaci obrátilo na Svatý stolec cca 195 biskupů, z Čech a z Moravy došlo skoro 38.000 ţádostí na toto téma, z Itálie obdrţel Svatý stolec cca 1.500.000 ţádostí a ze Španělska dokonce přes 1.700.000. Celkově tedy po dogmatizaci volalo přes osm milionů hlasů. Srov. Pospíšil, C. V., „Nanebevzetí Bohorodičky ve světle dokumentů magisteria“, Olomouc: Matice cyrilometodějská 2000, str. 7. 98 Papeţská data Pia XII. jsou ohraničena roky 1939-1958. Pius XII. byl papeţem v jedné z nejtěţších dob v dějinách – v době druhé světové války a následující války studené. 99 Laurentin R., „Pojednání o Panně Marii“, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství - Praha: Krystal OP, 2005, str. 85. 100 Pius XII., „Deiparae Virginis Mariae“ < http://www.vatican.va/holy_father/pius_xii/encyclicals/documents/hf_p-xii_enc_01051946_deiparaevirginis-mariae_en.html >, [7.12.2009]. Encyklika byla Piem XII. zveřejněna dne 1. května roku 1946. 101 Na 1. vatikánském koncilu podepsalo 195 koncilních Otců petici, aby bylo tělesné oslavení Panny Marie prohlášeno za dogma. K jednání nedošlo, neboť koncil byl předčasně přerušen. Od té doby docházely do Říma stále ţádosti o prohlášení dogmatu, ty byly vydány ve Vatikánu r. 1942 ve dvou svazcích.

29

věřících, společností, univerzit i soukromých osob, které se doţadovaly definování Nanebevzetí Panny Marie jako článku víry.102 Pius XII. sám v encyklice říká, ţe o této otázce velmi uvaţuje a ţádá Boha, aby mu poradil, zda tento krok učinit. V závěru encykliky také vyzývá „bratry“, aby tuto otázku uváţili, vzali v potaz víru a zboţnost svých věřících a co nejdříve oznámili Svatému stolci, zda se domnívají, ţe je moţné definovat jako dogma víry tělesné Nanebevzetí Neposkvrněné Poţehnané Panny Marie a zda to povaţují za moudré a rozumné.103 Biskupové se vyjádřili takřka jednomyslně pro souhlas s vyhlášením a Pius XII. se na tento fakt ve své konstituci také dovolává jako na důkaz. Uvádí také svědectví liturgie, Otců a teologů (viz dále), a odkazuje se opět na paralelu Eva – Marie, kdy Marie je dokonalou, neposkvrněně počatou přemoţitelkou hříchu.104 Dogma o Nanebevzetí Panny Marie105 nakonec vyhlásil Pius XII. dne 1. prosince 1950 apoštolskou konstitucí Munificentissimus Deus.106 Zde je řečeno, ţe „…neposkvrněná Bohorodička a ustavičná Panna Maria, kdyţ se uzavřel běh jejího pozemského ţivota, byla vzata s duší i tělem do nebeské slávy.“.107 Toto dogma se záměrně vyhýbá otázce Mariiny smrti a vzkříšení, avšak Pius XII. sám tradiční svědectví, která spojují Mariino nanebevzetí s její smrtí, nijak nevylučuje, nezpochybňuje ani necenzuruje. Mariina smrt je mezi věřícími jiţ od 4. století všeobecně přijímaným faktem a je mnoho autorů, kteří ji povaţují za nedílnou součást nanebevzetí i křesťanské víry.108 Teologové vidí v potvrzení Nanebevzetí Panny Marie základ pro oficiální souhlas církve s Mariiným prostřednictvím mezi člověkem a Bohem, jeţ bylo jiţ dlouhou dobu takto praktikováno.109 V encyklice je dále vysvětleno, proč církev přijala Mariinu smrt a následně její nanebevzetí. Důvody pro to, ţe Marie skutečně zemřela vidí církev v tom, ţe sám Jeţíš 102

Pius XII. „Deiparae Virginis Mariae“ , [7.12.2009] 103 Tamtéţ. 104 Minařík, F. M., „Mariánská dogmata“, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 1991, str. 32. 105 Církev svátek Nanebevzetí slaví 15. srpna. 106 Pius XII., „Munificentissimus Deus“ , [7.12.2009]. Konstituce byla Piem XII. zveřejněna dne 1. prosince roku 1950. 107 Pospíšil, C. V., „Nanebevzetí Bohorodičky ve světle dokumentů magisteria“, Olomouc: Matice cyrilometodějská 2000, str. 64. 108 Laurentin, R., „Pojednání o Panně Marii“, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství - Praha: Krystal OP 2005 str. 190. 109 Royt, J., „Zahrada mariánská: mariánská úcta ve výtvarném umění od středověku do 20. století“, Sušice: Muzeum Šumavy 2000, str. 6.

30

smrt neodstranil, a sám také zemřel. Marie tak byla podrobena utrpení a tedy i smrti. Ve prospěch Mariiny nesmrtelnosti pak také mluví vztah mezi smrtí a trestem za hřích. Marie byla počatá bez poskvrny hříchů a její mateřství a panenství se vztahují na její tělesnou stránku. Mariino tělo tak bylo ihned po smrti oslaveno, stejně jako tělo Kristovo, díky úzké spojení s ním. Kristovo tělo bylo vytvořeno z těla Mariina a zpětně ho tak posvětilo.110 Nanebevzetím Panny Marie církev nezamýšlí jen oslavit její osobu, ale chápe je jako prostředek ve své politice v dějinách spásy. Na zemi Marie slouţila jako vzor a počátek církve a v nebi ukazuje cíl, ke kterému má celá církev směřovat - ke vzkříšení a oslavení. Kdyţ byla Marie po smrti vzata do nebe, nezanechala spasitelského úkonu a právě svou mateřskou láskou a přímluvami nadále získává dary pro věčnou spásu křesťanů.111 Stále jasněji je z těchto formulací zřejmé, ţe nastala podle církve ta doba, kdy je třeba vzdát poctu tělesnému Nanebevzetí Marie.112 Pius XII. v této souvislosti také vzpomíná vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí Panny Marie Piem IX., neboť obě dogmata jsou k sobě těsně svázaná. Kristus svou vlastní smrtí přemohl hřích i smrt a křesťané tak skrze Krista rovněţ zvítězili nad hříchem a smrtí. Projev tohoto vítězství ale bude nechán aţ na dobu úplného konce, a proto i těla spravedlivých po smrti podléhají rozkladu a teprve v poslední den se znovu spojí se svou vlastní duší.113 Církev ale podle Pia XII. ví, ţe Bůh chtěl, aby byla Panna Marie vyňata z obecného pravidla zkázy těla po smrti, kdy se v posledním dni tělo opět spojí se svou duší. Marie přemohla hřích svým neposkvrněným početím, a proto její tělo nebude zničeno v hrobě a nebude muset čekat do posledního dne na jeho vykoupení. Ona byla osvobozena od poskvrny prvotního hříchu jiţ od počátku a měla v sobě silnější víru neţ ostatní.114 Byla také obdařena zvláštní svatostí, která je silnější neţ svatost světců a andělů a Jeţíš sám chtěl, aby Marie byla vzata na nebe, kvůli své synovské úctě k ní.

110

Minařík, F. M., „Mariánská dogmata“, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 1991, str. 33-34. Tamtéţ, str. 35. 112 Pius XII., „Munificentissimus Deus“ , [7.12.2009] 113 Pospíšil, C. V., „Nanebevzetí Bohorodičky ve světle dokumentů magisteria“, Olomouc: Matice cyrilometodějská 2000, str. 44. 114 Pius XII., „Munificentissimus Dues“ , [7.12.2009] 111

31

Tudíţ je pro církev zřejmé, ţe za tím vším musí stát důvěrné pouto Marie a Jeţíše, a láska, kterou cítí Syn ke své Matce.115 I v této encyklice se Pius XII. zmiňuje o snaze mnohých, aby bylo Nanebevzetí vyhlášeno článkem víry, o zasílání proseb, o svých kontemplacích k Bohu a o uvaţování o vyhlášení tohoto dogmatu jiţ v encyklice Deiparae Virginis Mariae. Opět zmiňuje svaté Otce, kteří jiţ dávno přiznávali Marii tento status (např. Jan Damašský, Germanus z Konstantinopole, aj.), také učení teologů (biskup Amedeus, Antonín z Padovy, Albert Veliký, Tomáš Akvinský, Bonaventura, Bernard Sienský, a další) i dobových svatých autorů. Opět je zmíněna paralela Marie – Eva, a vyhlášení dogmatu je ve finále podloţeno Mariiným mateřstvím, které ji učinilo výjimečnou a umoţnilo jí jedinečný akt Nanebevzetí i s hmotným tělem a následné pokračování ve spasitelském úkolu, jeţ je opět následkem její mateřské lásky. Co se týká sloţení struktury textu konstituce, můţeme si všimnout, ţe je takřka shodný se strukturou textu konstituce Ineffabilis Deus. Jsou uvedeny historické osobnosti, které schvalovali Nanebevzetí a Neposkvrněné početí a je vţdy vyzdviţena mateřská zásluha Marie, která je základem pro následné vyhlášení obou dogmat. Pokračováním slavnostního aktu vyhlášení Nanebevzetí Panny Marie, byl mariánský rok 1954. Tehdy se sté výročí dogmatické definice Mariina neposkvrněného početí stalo podnětem pro vyhlášení Panny Marie Královnou nebe i země. V roce 1958 následovalo ještě sté výročí mariánského zjevení v Lurdech116. V době pontifikátu Pia XII. dosahuje tedy mariánské hnutí svého oficiálního vrcholu.117

115

Pius XII., „Munificentissimus Dues“ , [7.12.2009] 116 Panna Marie se zjevila v roce 1858 mladé dívce Bernadette Soubirous (později kanonizována jako sv. Bernardette 8. prosince 1933) poblíţ jeskyně u města Lurdy. 117 Laurentin, R., „Pojednání o Panně Marii“, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství - Praha: Krystal OP 2005, str. 85-86.

32

II. vatikánský koncil Vatikánský koncil probíhal v letech 1962 aţ 1965. Koncil zahájil papeţ Jan XXIII., který jednak chtěl pokračovat v díle I. vatikánského koncilu, který v roce 1870 přerušila válka, a jednak si uvědomoval problémy církve a světa, které se za tu dobu značně změnily.118 II. vatikánský koncil byl církví vnímán jak jeden z klíčových momentů vývoje římskokatolické církve ve 20. století. Koncil měl dalekosáhlý vliv na strukturu a procesy uvnitř katolické církve, ale významné změny přinesl také v oblasti vnějšího působení katolické církve ve společnosti.119 V tomto směru bylo nejvýznamnější koncilem vyhlášené otevření a „přizpůsobování se“ (aggiornamento) církve a apoštolátu současnému světu, které otevřelo nové moţnosti spolupráce katolické církve s jinými názorovými, ideovými a náboţenskými proudy a hnutími.120 A také návrat k jednotě křesťanů.121 První úvodní zasedání koncilu se konalo 11. října 1962 v bazilice sv. Petra v Římě. 3. června roku 1963 umírá papeţ Jan XXIII. umírá. 21. června byl jako nový papeţ zvolen Pavel VI., který rozhodl o pokračování koncilu. Toto pokračování započalo koncem září stejného roku. V průběhu třetího zasedání na podzim roku 1964 znovu propracovali koncilní otcové zvláště texty o církvi (také Lumen gentium), ekumenismu a východních církvích. Čtvrté a poslední zasedání v roce 1965 (září – prosinec) vyvrcholilo odhlasováním a vyhlášením všech textů, o kterých se v předchozím jednání diskutovalo. Koncil byl slavnostně uzavřen dne 8. prosince122 1965.123 Koncil přijal celkem 4 konstituce – mezi nimi také Věroučnou konstituci o církvi Lumen gentium124 – 9 dekretů a 3 prohlášení. Dogmatická konstituce Lumen gentium (Světlo národů) byla přijata a vyhlášena 21. prosince 1964. V této konstituci je v poslední kapitole vyjádřena pocta Panně Marii. Ta je zde vyzdviţena jako velký vzor 118

Morin, D., „Učení II. vatikánského koncilu“, Praha: Paulínky 1999, str. 4-5. Hanuš, J. - Fiala, P. (eds.), Koncil a česká společnost: historické, politické a teologické aspekty přijímání II. Vatikánského koncilu v Čechách a na Moravě, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2000, str. 5. 120 K obecným otázkám souvisejícím s koncilem přistupuje i komplikovanější problém vztahu katolické církve k totalitním a autoritativním diktaturám 20. století. 121 Hanuš, J. - Fiala, P. (eds.), Koncil a česká společnost: historické, politické a teologické aspekty přijímání II. Vatikánského koncilu v Čechách a na Moravě, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2000, str. 6. 122 Všimněme si opět data 8.12., tedy data oslavy Neposkvrněného početí Panny Marie. 123 Morin, D., „Učení II. vatikánského koncilu“, Praha: Paulínky 1999, str. 10. 124 „Dokumenty II. vatikánského koncilu“, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 2002, str. 37100. Konstituce byla koncilem vyhlášena dne 21. prosince roku 1946. 119

33

k následování pro všechny křesťany kvůli své víře, lásce a úloze v dějinách spásy, stejně tak jako kvůli pokoře s kterou přijala Krista, kdyţ souhlasila, ţe se stane jeho matkou. Na koncilu byla mimo jiné rovněţ bez diskusí opakována papeţská definice o nanebevzetí nejsvětější Panny Marie s tělem i duchem, a to právě v osmé kapitole konstituce o církvi.125 Kapitola osmá konstituce Lumen Gentium je nazvána „Blahoslavená Panna Maria, Matka Boţí, v tajemství Krista a církve“. Ta uvádí, ţe úmyslem koncilu je mimo jiné také vysvětlit úkol Panny Marie a povinnosti věřících a vykoupených k Bohorodičce. Ale koncil si zároveň neklade v této otázce za cíl předloţit úplnou nauku o Marii či rozhodnout dosud teology neobjasněné otázky.126 Kapitola věnovaná Panně Marii ve svém úvodu ukládá všem věřícím uctívat památku panny Marie, matky Boha, jejíţ výjimečnost spočívá právě v boţím mateřství. Marie je tak spojena se všemi lidmi, protoţe svou mateřskou láskou spolupracovala, aby církev měla své věřící. Je proto jedinečným členem církve, předobrazem a dokonalým vzorem víry a lásky pro všechny věřící. Katolická církev jí proto uctívá se synovskou láskou jako matku.127 Konstituce se dále v této části věnuje vysvětlení důleţitosti postavy ţeny, matky Jeţíše, která svým souhlasem se vtělením přispěla k ţivotu tak, jako kdysi ţena přispěla ke smrti (viz Eva). Je zdůrazněno, ţe Marie toto podstoupila svobodně, nikoliv z boţího donucení a poslušně spolupracovala na lidské spáse.128 Silné propojení matky a syna, jeţ je církvi zřejmé jiţ od chvíle početí Krista aţ do jeho smrti, se v konstituci ukazuje na biblickém příběhu Marie a Jeţíše. Po Mariině smrti je zde zdůrazněno její nanebevzetí a vyvýšení jako královny všeho tvorstva.129 Ve třetí části konstituce se autoři zaměřují na Mariinu účast při vykoupení. Mariina mateřská úloha vůči lidem a její spasitelský vliv je pro církev nepopiratelný. Mariino mateřství trvá neustále a začalo v okamţiku souhlasu, který vyjádřila při zvěstování. Ve své mateřské lásce se stará o všechny, kteří jsou doposud na zemi a pomáhá věřícím svými přímluvami u Boha. Proto je Marie vzývána jako přímluvkyně,

125

„Dokumenty II. vatikánského koncilu“, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 2002, str. 13. Tamtéţ, str. 90. 127 Tamtéţ, str. 89. 128 Tamtéţ, str. 90-91. 129 Tamtéţ, str. 91-92. 126

34

pomocnice, ochránkyně, prostřednice a matka. Církev stále zdůrazňuje Mariinu úlohu a ukládá věřícím, aby se utíkali pod její mateřskou ochranu.130 V dalším textu je naznačena paralela Panna Marie – církev. Panna Marie je skrze své mateřství ve spojení s církví. Církev napodobuje Mariinu lásku a stává se také matkou, matkou věřících. Církev na závěr této části konstituce vyzývá všechny své hodnostáře, aby podporovali úctu Panně Marii a váţili si mariánských modliteb a poboţností. Věřící zase mají zachovávat pravou víru, která je bude povzbuzovat k synovské lásce k Matce a k následování jejích ctností. Církev sama vymezuje a schvaluje formy úcty k Panně Marii „v mezích zdravé a pravověrné nauky“. 131 Všimněme si, ţe v textu konstituce se opět objevuje oblíbená paralela Marie – Eva. Je zdůrazněn nejvíce aspekt Mariina mateřství a ukázána podobnost Marie matky a církve matky. To můţeme zaznamenat explicitně vyjádřené poprvé (na rozdíl od konstitucí Ineffabilis Deus a Munificentissimus Deus) a poprvé je také toto téma hlavním tématem konstituce jako takové. V tomto povaţuji konstituci Lumen Gentium oproti předchozím za zvláštní co se týká zdůraznění mateřského aspektu Panny Marie.

Nedávná minulost Pavel VI. Papeţ Pavel VI. sám vydal mimo jiné encykliku nazvanou Mense Maio,132 a to dne 29. dubna 1965. Pavel VI. zde uvádí květen jako měsíc, který je jiţ dlouho věnovaný úctě Panně Marii, Matce Boţí. Je to měsíc, kdy všichni křesťané nabízejí Panně Marii akty úcty a vzdávají jí hold a nastává také čas pro zvláštní modlitby.133 Pavel VI. odůvodňuje toto vydání a tím vyjádření úcty Panně Marii také ještě konáním II. vatikánského koncilu, který v této době stále ještě probíhal a připravil si tak půdu pro vyhlášení Marie Matkou církve v poslední fázi koncilu. Dále vybízí všechny své bratry, aby Marii uctívali jako Královnu míru a aby jí vyjádřili svou úctu speciálními modlitbami.134 Vyhlášení Marie Matkou církve znamenalo mimo jiné také 130

„Dokumenty II. vatikánského koncilu“, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 2002, str. 93-94. Tamtéţ, str. 94-96. 132 Pavel VI., „Mense Maio“, [12.12.2009]. Encyklika Mense Maio byla papeţem Pavlem VI. vyhlášena 29. dubna roku 1965. 133 Pavel VI., „Mense Maio“, [12.12.2009] 134 Tamtéţ. 131

35

to, ţe Marie je Matkou všech křesťanů, jak věřících, tak církevních hodnostářů. Pavel VI. sám věřil, ţe Marie, nová Eva, Matka církve, pokračuje v nebi ve své mateřské úloze tím, ţe spolupracuje na budování víry v duších věřících.135 Za zmínku jistě také ještě stojí papeţská exhortace nazvaná Marialis Cultus136 ze dne 2. února 1974, která se věnuje úctě projevované Panně Marii. Zde Pavel VI. popisuje snahu církve o rozšíření mariánské úcty, jako jeden z jejích klíčových úkolů. Opět je zde vyzdviţena významná úloha II. vatikánského koncilu a jeho snaha o obnovení a rozšíření liturgie. A také role Marie jako Matky, ke které se věřící obrací s důvěrou, která vţdy naslouchá s citem a láskou. Proto se jí věřící dovolávají jako utěšitelky, léčitelky a útočiště hříšných. Ona jim pomáhá v jejich trápení, ulehčuje v nemoci a zmírňuje sílu viny a je pro ně vzorem všech ctností.137 Oba papeţské texty se víceméně zaobírají stejným tématem – oslavou mateřského aspektu Panny Marie. Domnívám se, ţe vydání encykliky Mense Maio sledovalo zviditelnění a zdůraznění probíhajícího II. vatikánského koncilu a zároveň předeslalo a předznamenalo vyhlášení Marie Matkou církve, jak jiţ bylo zmíněno výše. V textu exhortace Marialis Cultus jiţ vidím znaky snahy církve o větší otevření se („aggiornamento“) lidovému pojetí mariánského kultu a proto se zde například objevuje také aspekt Marie jako „léčitelky“, který v předchozích papeţských textech není zmiňován a vůbec tedy ochránkyně, ke které můţe věřící směřovat v jakékoliv tíţivé ţivotní situaci. To dle mého názoru opět přispělo k zdůraznění mateřského pojetí Panny Marie, neboť takovýto vztah věřící můţe vnímat jako mateřský.

Jan Pavel II. V době posledních několika desetiletí se papeţem, který byl vyhlášený svou úctou a láskou k Panně Marii, stal Jan Pavel II. Svou úctu nejvýznamněji projevil ve své encyklice s názvem Redemptoris Mater138, která byla vydána 25. března roku 1987.

135

Jan Pavel II., „Redemptoris Mater: Encyklika o blahoslavené Panně Marii v životě putující církve“, Praha: Zvon 1995, str. 65. 136 Pavel VI., „Marialis Cultus“, , [12.12.2009]. Exhortace byla Pavlem VI. vyhlášena dne 2. února roku 1974. 137 Pavel VI., „Mense Maio“, [13.12.2009] 138 Jan Pavel II., „Redemptoris Mater: Encyklika o blahoslavené Panně Marii v životě putující církve“, Praha: Zvon 1995. Vyhlášení encykliky proběhlo dne 25. března roku 1987.

36

Encyklika se ve svých třech kapitolách věnuje Panně Marii v Kristově tajemství, poté postavení Bohorodičky uprostřed putující církve a nakonec řeší Mariinu úlohu v Kristově prostřednictví. V ţivotě církve a věřících je Marie podle Jana Pavla II. vzorem církve ve víře a lásce. Úcta jí projevovaná je výjimečná, věřící se k Bohorodičce utíkají pod její ochranu při nebezpečí a potřebách, a v úctě je vyjádřeno pouto mezi Marií a církví. Církev se stává sama matkou a od Marie se učí svému vlastnímu mateřství. Napodobuje Mariinu lásku a poznává tak mateřský rozměr svého povolání.139 Marie je opět viděna ve své vlastnosti matky jako příklad a vzor hodný následování. Mateřství církve se uskutečňuje nejen podle jejího vzoru, ale také její spoluprací, mateřským prostřednictvím. Mariino mateřství proţívají podle Jana Pavla II. věřící nejvíce právě při eucharistii, čehoţ dokladem jsou tradice řeholních společností, spiritualita nových náboţenských hnutí a pastorace na mariánských poutních místech. Marie chce působit svou mateřskou láskou na všechny, kdo se jí svěří do ochrany, neboť ji Jeţíš daroval všem lidem v okamţiku na kříţi, v osobě apoštola Jana.140 Jan Pavel II. v tomto mariánském rozměru křesťanského ţivota nalézá zvláštní výraz v pohledu na ţenu a její postavení ve společnosti. Ţenství je spojeno právě s Matkou Vykupitele a právě postava Marie tak staví ţenu do světla svobodné a činné ţeny. Ţeny by tedy při pohledu na Marii měly objevit cestu, jak se realizovat a proţívat své ţenství – tedy v obětavosti lásky, síly, věrnosti a činorodosti.141 Právě spojení lidstva s Marií dalo Janu Pavlu II. podnět pro vyhlášení mariánského roku, který začal 7. června roku 1987 a končil 15. srpna roku 1988. Tím chtěl věřícím připomenout, ţe Marie je neustále ve spojení s církví a vyzval celou církev k připomenutí významu Bohorodičky.142 Encyklika je opět postavena na základu mateřské lásky Panny Marie a je opět zopakována paralela Panna Marie – matka, církev – matka věřících. Na rozdíl od výše zmíněných ostatních papeţských textů jiţ Jan Pavel II. také zmiňuje význam mariánské liturgie a spiritualitu nových náboţenských hnutí. V tom vidím rozvíjení a pouţití v praxi myšlenek II. vatikánského koncilu. Opět je také zmíněn biblický obraz, jako základ a opodstatnění mariánské úcty. Jako novátorské a zvláštní však povaţuji v této encyklice zejména zobecnění ţenství a mateřství Panny Marie na všechny ţeny. 139

Jan Pavel II., „Redemptoris Mater: Encyklika o blahoslavené Panně Marii v životě putující církve“, Praha: Zvon 1995, str. 59-60. 140 Tamtéţ, str. 60-63. 141 Tatméţ, str. 64-65. 142 Tamtéţ, str. 66-69.

37

Současnost Benedikt XVI. Dílo věnované Benediktem XVI. Panně Marii je spíše jakousi meditací nad jejím ţivotem a rolí v církvi. Text je rozdělen do několika částí, z nichţ kaţdá je zaměřena na jednu z událostí Mariina ţivota – Zvěstování, Navštívení, Narození Páně, Nanebevzetí, událost pod kříţem atd. Tuto biblickou zvěst popisuje pomocí úryvků z homilií, promluv a katechezí. Jde víceméně o kontemplační dílo, které má věřící vést k přemítání o významu Panny Marie v celku křesťanství a je doplněno mariánskými modlitbami, které mají věřícím pomoci k úctě a oslavě její postavy. Z díla je patrné zaměření se na Marii jako na prostřednici na cestě k Jeţíši. Benedikt XVI. vidí opět vyvolení si Marie Bohem jako důsledek její pokory. Ona chce Bohu slouţit a je s ním zcela v harmonii. V Marii se Bůh přiblíţil člověku, a proto je pro věřící Marie znamením útěchy, povzbuzení a naděje.143 Věřící hledající Boha má v Marii také příklad a vzor, protoţe „ten, kdo miluje, zapomíná na sebe a zcela slouţí bliţním“.144 V tomto vyjádření vidí Benedikt XVI. obraz a vzor pro celou církev. Marie pak jako vzor věřící učí klanět se Kristu, milovat ho a slouţit mu. Ona sama totiţ ve svém srdci uchovávala slova od Boha, a proto věřící můţe naučit, jak jim rozumět.145 Není tedy zanedbána ani funkce Marie jako učitelky. Mateřský rozměr Marie je i pro Benedikta XVI. nevýrazněji patrný v okamţiku pod kříţem, kdy se Marie stala Matkou všech věřících. K její mateřské dobrotivosti se utíkají všichni věřící v různých stavech a ţivotních situacích. „Čím blíţe je člověk Bohu, tím blíţe je i lidem. To vidíme na Marii, která byla zcela u Boha a je blízko všem lidem. Proto můţe být matkou útěchy, pomoci, matkou v nouzi, lidské slabosti a hříšnosti, protoţe ona má pochopení pro všechny.“146 Zmíněna je i lidová úcta a zboţnost, kterou věřící projevují Panně Marii, a která pro církev představuje velmi cenné dědictví.147 Tento příklon k lidu jiţ můţeme zaznamenat v encyklikách Jana Pavla II. Je zřejmé, ţe církev se v poslední době snaţí více otvírat světu a navazovat kontakty cestou, která je pro věřící snáze akceptovatelná.

143

Benedikt XVI., „Mariánské myšlenky“, Praha: Paulínky 2008, str. 40-46. Tamtéţ, str. 19. 145 Tamtéţ, str. 59, 62. 146 Tamtéţ, str. 101-102. 147 Tamtéţ, str. 97. 144

38

Benedikt XVI. se na závěr svých úvah dotýká také problému „vnitřní sekularizace“148, který cítí jako velký zásah do církve v rámci evropské civilizace. I zde nachází místo pro Marii, s níţ se věřící cítí součástí církve a učí se této „vnitřní sekularizaci“ snáze vzdorovat.149 Benedikt XVI. vyjadřuje na závěr svou vděčnost Panně Marii za kaţdodenní podporu a oporu a pomoc, se kterou můţe vţdy počítat.150 Benedikt XVI. těmito svými úvahami v podstatě shrnul, co vše Marie pro církev představuje. Její rozměr matky je nepopiratelný, ale její funkce učitelky, vzoru a průvodce pro věřící je taktéţ neopominutelná. Toto zaměření úvah je patrně způsobeno pocitem jistého ohroţení, který můţe církev vnímat z posunu a vývoje moderní společnosti a ze zmíněné „vnitřní sekularizace“.

148

Benedikt XVI. zde zřejmě má na mysli vytrácení se jisté formy osobní křesťanské víry z ţité kaţdodennosti věřících. 149 Benedikt XVI., „Mariánské myšlenky“, Praha: Paulínky 2008, str. 98. 150 Tamtéţ, str. 107.

39

Lidová mariánská zbožnost Postava

Panny

Marie

má

v lidové

zboţnosti

nezastupitelné

místo.

V následujícím textu uvidíme, ţe její postava se prolínala celým ţivotem prostých věřících a zasahovala do všemoţných oblastí lidské činnosti, kultury a tradic. Lidová slovesná tradice, předávaná v legendách je základem proslulosti mnoţství zázračných obrazů a soch, které jsou nejvýraznějším a dlouho přeţívajícím odrazem lidové mariánské úcty. Zázračné skutky jsou následně ověřovány a stávají se podkladem pro uznání obrazu či sochy za milostné. Ačkoliv je zasvěcování a uznávání zázračných obrazů v konečné fázi věcí církevní a nikoli pouze lidovou, v lidovém pojetí a předávání má svůj počátek a silný základ, proto tuto oblast řadím pod pojem lidové zboţnosti. Velké mnoţství lidových legend se váţe právě k zobrazování osoby Panny Marie. Zde zmíním několik z nich, jak se ústně tradovaly a předávaly v lidovém podání, mezi prostými věřícími.151 Skrze zobrazení jsou věřícími často uctívány jednotlivé postavy svatých. V mnohých legendách se setkáváme s tím, ţe Panna Marie se tvůrci zjevuje ve skutečném tělesném zjevení (tj. jako ţivá bytost – např. také Panna Marie Klokotská), nebo ve vnitřní představě, a tato vize je ztvárněna v obrazu či soše. V legendách také často najdeme situaci, kdy umělci potkávají neznámou ţenu, která je zcela podobná Panně Marii, a kterou identifikují náhlým osvícením Ducha Svatého. Jakmile je dílo dokončeno, vnitřní vize mizí, ţivý model odchází. Anebo je inspirací pro dílo skutečná ţena, která je Panně Marii podobná.152 Podle jedné z legend nebyl evangelista Lukáš153 schopen kvůli své pokoře k Panně Marii vytvořit její obraz, proto Marie vtiskla svou tvář do obrazu. Svatému Lukáši byly z toho důvodu přisouzeny mnohé proslulé mariánské ikony a některé mariánské sochy. Podle některých českých legend dokonce Panna Marie vchází do

151

Štanochr, V., „Panna Maria Divotvůrkyně: nauka o Panně Marii, mariánská ikonografie, mariánská poutní místa“, Uherské Hradiště: Slovácké muzeum 2000, str. 19. 152 Tamtéţ, str. 16-17. 153 K této události dokonce najdeme také lidové rýmovačky: „Svatý Lukáš, maléř Boţí, On maloval obraz Boţí. Nemohl on ho vymalovat, Musel nad ním podřimovat! Matka Boţí přistúpila, Obraz svatý malovala: Svoje líčka přiloţila, Hned obrázek ozdobila.“ Viz Podlaha, A., „Panna Maria v našich písních prostonárodních“, in: Almanach Marianský vydaný na památku Mariánského kongresu v Praze 1905, Praha 1905, str. 46.

40

sochy a identifikuje se s ní, takţe socha je přesnou Boţí replikou Panny Marie. Podle jiných verzí legendy svatý Lukáš maluje ikonu či tesá sochu, veden rukou Boţí.154 Další legendou vztahující se k zobrazování Panny Marie je legenda z Tyrolska, kdy se rolnické dívce roku 1797 zjevila tvář Panny Marie na okenní tabulce, ta tento obraz obkreslila a vymalovala. Toto „Pravé vyobrazení tváře Panny Marie“, obrázek na skle, bylo od té doby uctíváno.155 Stává se také, ţe některé kamenné sochy byly nalezeny (ve stříbrném dole), například vykopány (vyorání ze země), jako jiţ hotové. Panna Marie se zjevuje na kameni, v jeskyni, na hoře, vrchu, ve stromě, v trní, křoví, v lese, háji, atd. Řada mariánských poutních míst souvisí také se základním kultem vody, se zázračnými prameny – taktéţ Panna Marie Klokotská. Dále s kultem vzduchu (vznášení se fresky), ohně (řada soch byla zachráněna z ohně, např. mnich, který chránil ve své ruce mariánskou sošku uhořel aţ na ruku, ve které ji drţel156). Zobrazované postavy včetně Panny Marie mohou také oţívat vně obrazů a vycházejí z obrazu do příbytku a Panna Marie zde koná zázračné skutky. Stejně tak mohou dle vyprávění oţívat také sochy.157 Je zřejmé, ţe zobrazování svatých a tedy i Panny Marie bylo církví vyuţíváno k ovlivňování víry a pocitů věřících. Obrazy zdobené zlatem a často v nadţivotní velikosti spolu s ostatními vizuálními podněty jistě působily na vnímání obyčejných lidí velmi významně. Pozadu tak nezůstala ani myšlenka vyjádření poselství takového mariánského zjevení, které s sebou přineslo.

Druhy zobrazování: obrazy, sochy aj. Způsobů zobrazování Panny Marie známe velké mnoţství. Je to skupina devoční (posvátné) grafiky reprezentovaná tzv. svatými obrázky.158 Svaté obrázky jsou nosiče svátostného znamení a jsou dochovány v podobě miniatur na pergamenu, vyšívaných obrázků a běţně také jako dřevoryty, rytiny, kolorované tisky, litografie a méně běţně jako tisky na hedvábí, celuloidové obrázky či plastické raţby. Dále byly zhotovovány 154

Štajnochr, V., „Panna Maria Divotvůrkyně: nauka o Panně Marii, mariánská ikonografie, mariánská poutní místa“, Uherské Hradiště: Slovácké muzeum 2000, str. 15. 155 Tamtéţ, str. 16. 156 Hrubý, V., „Lidová zbožnost ve východních Čechách a v Kladsku“, Náchod: Státní galerie výtvarného umění 1997, str. 27. 157 Štanochr, V., „Panna Maria Divotvůrkyně: nauka o Panně Marii, mariánská ikonografie, mariánská poutní místa“, Uherské Hradiště: Slovácké muzeum 2000, str. 19. 158 Tyto kopírují milostné či zázračné obrazy nebo sochy a byly s originály často dotýkány.

41

různými dílnami hliněné, porcelánové, sádrové a skleněné plastiky, kovové slitiny, obrázky na skle a standardně také statisíce dřevěných sošek. Často byla výroba takovýchto předmětů vázána na nějakou významnou událost. Například u příleţitosti Zjevení Panny Marie Immaculaty v roce 1830159 bylo raţeno deset milionů medailonků s vyobrazením Panny Marie. Některé klášterní dílny zhotovovaly také velké série mariánských krajkových obrázků, obrázků s textilními, perličkovými, korálkovými a jinými ozdobami, mariánské relikviáře a jiné.160 Devoční obraz nebo socha je věc zaslíbená a obětovaná výhradní sluţbě Bohu. Někdy se za devoční obrazy povaţují pouze takové, kterým bylo uděleno posvátné znamení či svátost zasvěcením nebo zaţehnáním. Úcta se těmto obrazům projevuje adorací – původně políbením. Devoční předměty slouţí jako prostředek úcty k zobrazenému. Existují také obrazy narativní, jeţ zobrazují nějaký děj ze ţivota Panny Marie. I těmto je však projevována stejná úcta jako obrazům devočním.161 Zázračný obraz (stejně i socha) je obraz oplývající zázraky, které skrze ně Panna Marie uskutečňuje. Zaznamenány jsou samozřejmě také jak spontánní, tak později oficiální poutě k zázračným obrazům. Na významných poutních místech byly vydávány tzv. knihy zázraků, které obsahovaly legendární tradované zázraky. Pro milostné obrazy se také stavěly nové milostné kaple, oltáře či i poutní areály.162 Výše jiţ bylo také zmíněno tzv. „dotýkání“. To je zvláštní forma úcty k obrazům, kdy socha i obraz dotýkaný se zasvěceným obrazem či sochou nabývají také posvěcení. Oficiálně dotýkané obrazy jsou často opatřovány úřední pečetí. Věřící některé mariánské obrazy dotýkali svatými obrázky s originálem sami. Tato praxe nebyla církví zcela přijímána, ale byl jí nechán průběh z důvodu neobyčejného významu pro šíření mariánské úcty. K dotýkání s milostnými a zázračnými originály se nosívaly často také růţence, medailonky, i předměty osobní potřeby (berle, brýle), byliny, obilí a další.163 Některá významná mariánská poutní místa chovají také tzv. paládia, tj. preferované mariánské obrazy či sochy, které zaštiťují a chrání zemi, národ či církevní provincii. Paládiem české země, národa českého, české církevní provincie je Panna 159

V tomto roce se v Paříţi Panna Marie zjevila mladé dívce jménem Kateřina Labourné, která podle tohoto zjevení nechala vyrobit medailky, které jsou nazývány zázračné. 160 Štajnochr, V., „Panna Maria Divotvůrkyně: nauka o Panně Marii, mariánská ikonografie, mariánská poutní místa“, Uherské Hradiště: Slovácké muzeum 2000, str. 22. 161 Tamtéţ, str. 23. 162 Tamtéţ, str. 23. 163 Tamtéţ, str. 24.

42

Maria Staroboleslavská. Podobně se uţívají také některé tituly Panny Marie – Ochránkyně, Záštita, Stráţkyně, Patronka, Královna, Paní, Okrasa, Perla aj. pro označení preferovaných obrazů a soch. Záštitami měst byly často také mariánské sloupy, vztyčované zpravidla na náměstích. K těm se konaly poutě, konaly se u nich modlitby a chránily města před morem, apod. Mariánské sochy také ochraňovaly městské domy, veřejné budovy, vesnice, stály při cestách, na rozcestích, v polích, nebo i při pramenech (viz Klokoty) a studních.164

Mariánský kult v hudbě a motivy zobrazované ve výtvarném umění Neopomenutelnou součástí mariánské zboţnosti a úcty je jistě zobrazování Panny Marie, o kterém jsme se jiţ lehce zmínili v předchozí části věnované devočním obrázkům a také hudba s mariánskou tematikou. Hudbu můţeme rozlišit podle autorů na díla, která jsou komponována skladateli vzdělanými v této oblasti a vedle toho písně lidové, vzniklé ţivelně mezi obyčejnými lidmi, často bez významnějšího hudebního vzdělání. Zde se oblastem hudby a výtvarnému umění příliš podrobně věnovat nemohu, jelikoţ se jedná o rámcová témata, jejichţ podrobnější rozpracování by u kaţdého vydalo na rozsáhlou práci samo o sobě. Pro charakteristiku mariánské zboţnosti ve své práci je nepovaţuji za nosná, tudíţ si vystačím pouze s omezeným prostorem, který bude tématům věnován.

Komponované mariánské písně Co se týká mariánských komponovaných skladeb, pouţiji dělení, jeţ uţívá O. Horník ve svém příspěvku.165 Jde o skladby, které opěvují „něţnou, láskyplnou a panenskou Marii“, a často se k nim řadí i písně lidové adventní, vánoční a májové. Další skupinou jsou skladby líčící trpící a ţalem přemoţenou Pannu Marii, také nazývanou bolestná. A poslední skupinou jsou skladby líčící šťastnou Pannu Marii, při zmrtvýchvstání Krista. Sem se řadí skladby zejména velikonoční. Z autorů těchto písní zmíním jen několik: Adam Michna z Otradovic, Václav Karel Holan-Rovenský,

164

Štajnochr, V., „Panna Maria Divotvůrkyně: nauka o Panně Marii, mariánská ikonografie, mariánská poutní místa“, Uherské Hradiště: Slovácké muzeum 2000, str. 25-26. 165 Horník, O., „O kultu Panny Marie v české hudbě“, in: Almanach Mariánský vydaný na památku Mariánského kongresu v Praze 1905, Praha 1905, str. 177.

43

František Václav Habermann, Fr. I. Antonín Tůma, Fr. Posselt, Jakub Jan Ryba, Jan Škroup, Antonín Dvořák a mnozí další.166

Lidové mariánské písně Vzývání Panny Marie se vcelku logicky dostalo i do lidových písní. Pro tehdejší společnost byly písně součástí většiny všedních i výjimečných činností a událostí a byla jimi předávána lidová moudrost i zvyky. Není překvapením, ţe Panny Marie zde byla opěvována a přirovnávána většinou ke květinám, s nimiţ je ve vnímání lidí spojena čistota a prostota. Například: „Ty jsi vonné lilium, ó Maria! Čistější nad konvalium, aleluja.“ Marie byla také nazývána „nebeskou lilií“, „růţičkou“, tou, před kterou růţe rozkvétá. Najdeme srovnání Panny Marie také s mořskou hvězdou: „Ó Maria, hvězdo mořská, Přebolestná Matko boţská, Na tom moři světa vzdychám A s prosbou Tobě pospíchám.“167 Nezastupitelnou roli hrála také v ukolébavkách: „Maria ho (syna) kolíbá, nynej, nynej mu zpívá. Anděl zpívá písničku, pozdravuje matičku: Zdrávas Panno Maria, Milosti Boţí plná.“168 Nebo jiná: „Hajej můj synáčku, hajej tiše, Panenka Maria tobě píše; aţ ti napíše ceduličku, dá ji synáčkovi na ručičku.“169 Kdyţ se někdo ukládal ke spánku říkávalo se také: „Pán Jeţíš buď mi v hlavách, panna Maria v nohách, andělíčkové Boţí po všech stranách.“170 Dalšími lidovými mariánskými písněmi, byly písně postní, které zachycují ţivot Jeţíše a jeho matky, a leckdy i jejich utrpení v době Jeţíšovy smrti: “…Edem jedna voda nezamrzla, Kde Maria pro vodu chodila, By Jeţíšku kúpel udělala.“ Tato píseň zas líčí útěk Panny Marie s Jeţíšem před Herodem: „Josef s Mariu to slyšali, Hned s dzicjatkem preč ucikali. Našli chlopk v poli ţito sjac: Vrač se pro srp, hojí se uţ ţač.“171 Písně jsou také oslavou Panny Marie jako matky, pomocnice, z čehoţ je vyvozen její status mocné ochránkyně. Proto se v nich lidé dovolávají Mariiny milosti, 166

Horník, O., „O kultu Panny Marie v české hudbě“, in: Almanach Mariánský vydaný na památku Mariánského kongresu v Praze 1905, Praha 1905, str. 177-179. 167 Podlaha, A., „Panna Maria v našich písních prostonárodních“, in: Almanach Marianský vydaný na památku Mariánského kongresu v Praze 1905, Praha 1905, str. 40 a 42. 168 Tamtéţ, str. 40. 169 Procházka, K.. „Lid český s hlediska prostonárodně-náboženského“, Praha: Dědictví sv. Jana Nepomuckého 1910, str. 70. 170 Podlaha, A., „Panna Maria v našich písních prostonárodních“, in: Almanach Marianský vydaný na památku Mariánského kongresu v Praze 1905, Praha 1905, str. 42. 171 Tamtéţ, str. 43-44.

44

pomoci a ochrany: „Maria, matičko milá, Vypros nám milost u Syna. U Syna svého milého, Vypros nám milost kaţdého.“ „Pod Tvůj plášť se utíkáme, Panenko Maria, za ochranu tě ţádáme, matko dobrotivá. Ochraň, zastaň, vysvoboď nás, Panno milostivá, nedej, nedej hubiti nás, matko lítostivá.“172 Pod Mariinu ochranu se utíkali mladí i staří. V jedné z poutních písní dokonce najdeme kaţdou sloku věnovanou jedné ze skupiny putujících – starci, muţi, ţeny, panny. V moravských písních se často objevuje motiv dovolávání se Mariiny ochrany: „Mám já tam svú milú Panenku Mariu. Ona mne opatři, Dy mne smré zachvaci… Do hrobu poloţi, Do nebe sprovodí.“; jinde zas najdeme: „Uţ mne opuščila celá má rodzina, Ene mne ty neopuščaj, panenko Maria.“173 Existuje také balada o duši, která je zahnána od nebeských bran a s pláčem jde do pekla. Po cestě však potkává Pannu Marii, která se rozhodne se za ni přimluvit: „…tluče to, pane, matka tvá, za ní stojí duše hříšná. Mú matičku mně sem pusťte, Duši hříšné odtad kaţte…Netak, netak, synu milý Odpusť hříšné duši viny…“174 Významnou skupinou mariánských písní, jsou písně poutní, tedy ty, které byly zpívány během poutí, ale i přímo na mariánských místech. Mimo jiţ zde v práci zmíněné, známe mnoţství dalších: „Překrásná růţička líbezně voní, má duše, mé srdce dychtělo po ní, po Matce Boţí, mé srdce túţí, Maria kdě si?“ (opět přírodní motiv květiny ve spojení s postavou Panny Marie); „Slyšel sem krásný hlas mezi horama, andělé zpívajů: Zdrávas Maria; po hlasu půjdu, bát se nebudu, kde jsi Maria?“; „Tamhle je ta panenka Maria, Ona voní jako konvalija. Jenom pospěš, můj milý pútničku, Tam ty najdeš svú milú mtičku.“ (taktéţ květinový motiv); „Horo krásná, spanilá, Kde přebývá Maria, Jak jsi krásná k milování, Svatohorská Maria! Uslyšel jsem krásný hlas, Jak Maria volá nás: Pojďta ke mně moje děti, Přišel čas, jiţ přišel čas. Poutníčkové rozmilí, Pozdravujme Marii, Čisté srdce Boţí Matce Darujme, ó darujme.“; Slyš matičko volání, Pros za věrné křesťany, … Vypros nám poţehnání, Ó Svatohorská paní, …“; „Na svatém Kopečku, Na svatém Hosténě, A tam jsó dvě perličky Není jich v Moravě. Není na Moravě přes ty dvě Marie: Jedna na svatém Kopečku, Druhá na Hosténě.“; „Nad Hostýnskú horú vychází slunečko, na stokrát buď pozdraven má milá matičko!“175

172

Podlaha, A., „Panna Maria v našich písních prostonárodních“, in: Almanach Marianský vydaný na památku Mariánského kongresu v Praze 1905, Praha 1905, str. 41. 173 Tatméţ, str. 42. 174 Tamtéţ, str. 46. 175 Tamtéţ, str. 43-44.

45

Motivy zobrazení, výjevy z Mariina života V českém výtvarném umění bylo a je zobrazování Panny Marie velmi oblíbené. Najdeme zobrazení Marie jako štíhlé dívky, kdy sedí na klíně své matky Anny. Oblíbeným výjevem ze ţivota Panny Marie bylo Zvěstování Panny Marie. Zde většinou Marie stojí s rukama křiţmo na prsou a v levé ruce drţí pásku s popiskem. Občas se zde nachází také anděl, který Marii podává lístek či zapečetěné psaní a Marie sedí na sedátku či klečí. V církvi je důleţité zobrazení také Panny Marie po narození Jeţíše, kdy bývá zobrazována se sepjatýma rukama klečíc před novorozenětem. V miniaturách je pak často obrázek Panny Marie s Jeţíšem na klíně, kterak vítá tři krále. Jistě nejvíce je však zobrazení Panny Marie jako matky se svým dítětem. Tato zobrazení mají mnoho podob, od sedící Marie s Jeţíšem na klíně, přes Marii stojící a drţící dítě aţ po zobrazení jen části Mariina těla (do pasu, či po kolena), kdy je objímána Jeţíšem. Zvláštní jsou obrazy Panny Marie s Jeţíškem byzantského, východního rázu. Ty jsou nazývané černé, protoţe pleť Panny Marie i Jeţíše je temně hnědá. Zobrazována je téţ Panna Marie pod kříţem, s výrazem bolesti ve tváři, s mečem v prsou a také s mrtvým tělem Kristovým na klíně. Častým také je zobrazování smrti Panny Marie a její účast při Nanebevstoupení Páně i Nanebevzetí Panny Marie. Najdeme i zobrazení Marie jak byla vylíčena v knize Zjevení sv. Jana, kdy je zobrazována podle jeho popisu jako ţena oděná sluncem a měsícem pod jejíma nohama a na hlavě má korunu z dvanácti hvězd. Zobrazována je Panna Marie jako královna nebes, sedící na trůnu, a také další zobrazení jejího jiného aspektu a to jako ochránkyně.176

Osobní vztah k Matce Panně Marii Panna Marie byla také často chápána i jako Matka určitého společenství – např. augustiniánů, benediktinů, jezuitů, kapucínů, karmelitánů, redemptoristů a dalších. Tato společenství měla i chrámy zasvěcené Panně Marii, speciální mariánské programy bohosluţeb, poboţností či mariánských modliteb. K Matce Panně Marii se hlásili také mariánská bratrstva, terciáři či laická sdruţení. Často byla také Panna Marie patronkou

176

Viz Podlaha, A., „Panna Maria v starším českém umění výtvarném. Nástin mariánské ikonografie“, in: Almanach Mariánský vydaný na památku Mariánského kongresu v Praze 1905, Praha 1905, str. 78-110.

46

městských rodů a rodin, šlechtických rodů, selských rodů a různých profesních společenství, cechů, ţivností, spolků a sdruţení.177 Nejvýznamnější je však jistě osobní vztah jednotlivce k Panně Marii. Ta je nejčastější vzývána mariánskými modlitbami, z nichţ nejznámější je „Zdrávas Maria“178, která se uţívá jiţ od 12. století, dalšími modlitbami jsou např. Svatý Růţenec, Malý růţenec, aj. Při vzývání Panny Marie se uţívají také tzv. Loretánské litanie, které mají jedinci zajistit přímluvu Marie u Boha. Modlitby jsou obsaţeny v modlitebních knihách, které obsahují soubory modliteb k cyklu liturgického roku a zvláštním příleţitostem. Jedinec také často činí sliby Panně Marii a vykonává pak „záslibné skutky“ – tj. kaţdodenní modlení se růţence, vstup do mariánské druţiny, apod. A nebo vyjadřuje dík za konkrétní skutek Panny Marie. Dalším typem skutků jsou skutky kajícné, skutky záslibného votivního daru179, milodaru, či dostiučinění.180 Známe vota prosebná, děkovná, kajícná, soukromá i kolektivní.181 Majetní jedinci také často zakládali nadace, zanechávali v odkazech poukázání dědičných podílů majetku církvi a dávali značné zboţné dary.182 Rozměrově vhodné mariánské předměty pak byly v rámci intimního vztahu k Panně Marii jedincem také často nosívány při těle – šlo zejména o věci jako medailonky, škapulíře, růţenec, relikviářové schránky, amulety, ale i drobné sošky, plastiky z vosku, cínu, hliníku, textilní obrázky, grafiky a svaté obrázky, které se často také vkládaly do lůţka, polštáře či slamníku a měly tak zaručovat dobrý manţelský ţivot, spánek či chránit před nemocí. Kromě toho je bylo moţné také nalézt v truhlicích, skříních, přibité na vících, dveřích, v nádobách, ale také v rakvi zemřelého.183

177

Štajnochr, V., „Panna Maria Divotvůrkyně: nauka o Panně Marii, mariánská ikonografie, mariánská poutní místa“, Uherské Hradiště: Slovácké muzeum 2000, str. 27-28. 178 Text zní: „Zdrávas Maria, milosti plná, Pán s tebou, poţehnaná tys mezi ţenami a poţehnaný plod ţivota tvého, Jeţíš. Svatá Maria, Matko Boţí, pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší. Amen“. Je evidentní, ţe základem této modlitby jsou verše Lukášova evangelia (Lk 1:28, Lk 1:42). 179 Votivní je předmět darovaný boţstvu za splnění přání, darovaný na základě slibu. Vedle prosby předcházející splnění přání, mají rovněţ podobu díků za prokázanou přízeň, vyslyšení. V ohroţení ţivota např. prosebník oslovil Pannu Marii a obdarování za vyslyšení splnil aţ dodatečně. Nejčastějším adresátem je právě Panna Marie. Viz Dvořáková, H., „Me tibi dedico: votivní dary v okruhu lidové religiozity“, Brno: Moravské zemské muzeum 2000, str. 6. 180 Štajnochr, V., „Panna Maria Divotvůrkyně: nauka o Panně Marii, mariánská ikonografie, mariánská poutní místa“, Uherské Hradiště: Slovácké muzeum 2000, str. 30-33. 181 Dvořáková, H., „Me tibi dedico: votivní dary v okruhu lidové religiozity“, Brno: Moravské zemské muzeum 2000, str. 11-12. 182 Štajnochr, V., „Panna Maria Divotvůrkyně: nauka o Panně Marii, mariánská ikonografie, mariánská poutní místa“, Uherské Hradiště: Slovácké muzeum 2000, str. 33. 183 Tamtéţ, str. 34.

47

Mariánské stavby Mariánské poutní chrámy či areály byly postupně stavěny v celé katolické střední Evropě, zvláště po skončení válek první poloviny 17. století. Tyto kostely jsou privilegované kostely vlastnící mariánské devoční obrazy či sochy, jimţ je prokazována úcta a jsou Panně Marii zasvěceny a odevzdány. Svatyním (kostel, oltář, milostná kaple) jsou uděleny zvláštní privilegia, hlavně v péči o poutníky, kteří tudy putují. Poutnická tradice uctívání Panny Marie se začala intenzivně rozvíjet zejména po tridentském koncilu. V kaţdé diecézi se budovala síť poutních míst neregionálního i lokálního významu.184 Poutní místa vznikala často právě vlivem lidové tradice. 185 K hlavním motivům stavby mariánského poutního chrámu patří zázračný či milostný skutek Panny Marie, zjevení Panny Marie obvykle u zázračného pramene, nebo na místě zázračného stromu, posvátného háje, zázračného kamene, jeskyně, vrchu aj. Mariánské milostné a zázračné obrazy a sochy však přechovávají nejen mariánské poutní kostely, ale také kostely farní, děkanské, klášterní, kaple i oratoře. Často jsou také Panně Marii zasvěceny kostely a kaple, jeţ nepřechovávají ţádné mariánské obrazy či sochy. Méně se vyskytují mariánské baziliky, coţ jsou svatyně chovající zvláště významný milostný obraz či sochu, které oplývají milostmi a významně ovlivnily duchovní dějiny církve, provincie či diecéze (např. Bohoslov, Svatá Hora).186

Mariánská pouť Ve 13. století pozvolna nabývají významu pouti k různým mariánským obrazům. Počátky poutí do Mariazell se však kladou jiţ do 12. století, do Einsiedeln je dosvědčena pouť začátkem 14. století, Čenstochova je cílem poutí od 14. století, v Andechs se původní do 12. století sahající pouť ke Kristu v polovině 15. století změnila v mariánskou pouť. Kromě pozdního středověku je to především poreformační doba, kdy vzniká většina dodnes ţivých poutí a v druhé polovině 17. století je poutní 184

Hronková-Ourodová, Ludmila, „Proměna mariánských poutí v jiţních Čechách ve 20. století“, in: 300 let poutního kostela Jména Panny Marie na Lomci. Sborník příspěvků z odborného semináře, konaného dne 14. září 2004 v Městské galerii ve Vodňanech u příležitosti kulatého výročí vysvěcení chrámu., Městské muzeum a galerie ve Vodňanech 2005, str. 65. 185 Kalista, Z., Česká barokní pouť: k religiozitě českého lidu v době barokní, Ţďár nad Sázavou: Cisterciana Sarensis 2001, str. 126, 127. 186 Štajnochr, V., „Panna Maria Divotvůrkyně: nauka o Panně Marii, mariánská ikonografie, mariánská poutní místa“, Uherské Hradiště: Slovácké muzeum 2000, str. 35-37.

48

ţivot posilován jiţ výše zmíněnými stavbami mariánských kostelů. Z důvodů, jeţ motivují věřící k poutím, jmenujme poděkování za pomoc, pokání, naléhání, záslibné skutky, očista a zbavení se těţkosti hříchů.187 V průvodech byla zpravidla nesena záštita, slavnostně vypravený obraz, socha, reliéf Panny Marie, jeţ byla nesena na nosítkách, ţerdi či v náručí. Tato záštita byla znovu dotýkána s milostnou sochou či obrazem v cílovém poutním chrámu. Touto záštitou býval právě obraz či socha Panny Marie, která tak provázela svou putující církve. Poutníci se za stavovali na modlitby u kaplí, kříţů, soch na cestách a nejčastěji před kostelem a mariánskými sloupy. Často také poklekávali a líbali místo, odkud byl mariánský chrám poprvé viděn. Na takovýchto místech stály často tzv. poklony – sloupy či pilíře s vyobrazením Zjevení Panny Marie.188 Po příchodu k poutnímu areálu poutníci klečmo s modlitbami vystupují po Svatých schodech, pokud je chrám má. U milostného obrazu či sochy můţe být konána denní i noční stráţ. Večer a v noci se konají také průvody se světly. Během společných modliteb u oltářů a kaplí v areálů se poutníci modlí prosebné, kajícné, záslibné a děkovné modlitby, kdy si vyprošují přízeň a lásku Panny Marie a její ochranu před zlem a hříchem. Taktéţ poutníci absolvují zpověď a mši svatou a často i zvláštní mše na počest Panny Marie. Také se konají slavnostní procesí s Pannou Marií, s milostným obrazem či sochou v ambitech kolem chrámu, které mají evokovat putování celé církve pod ochranou Panny Marie. Poutníci se také často přicházejí napít, umýt či napustit vodu do lahví k mariánskému pramenu či studni. Taktéţ nakupují léčiva s vyobrazením Panny Marie, polykací obrázky a svaté vody. A samozřejmě také jiţ zmiňované mariánské růţence, amulety, svíce, voskové figurky, svaté obrázky a mnohé další.189 Poutníci na zvláštní kajícné pouti byli také často vybaveni zvláštními cestovními doklady, jakousi „diplomatickou imunitou“, a označení poutním znakem – cínovým odlitkem, či mušlí, atributem Sv. Jakuba Většího. Nosívali také často poutnický klobouk, brašnu, lahev na vodu, plášť a hůl. Kajícné poutě konaly před svatbou zejména dívky, které byly korunovány voskovými figurami, které pak obětovaly Panně Marii.190 Velké pouti se konají také ve výroční dny korunovace milostného obrazu či sochy a taktéţ o mariánských svátcích – 25. února Zvěstování Páně, 31. května 187

Petri, H. – Beinert, W., „Učení o Marii“, Olomouc: Matice cyrilometodějská 1996, str. 497. Štajnochr, V., „Panna Maria Divotvůrkyně: nauka o Panně Marii, mariánská ikonografie, mariánská poutní místa“, Uherské Hradiště: Slovácké muzeum 2000, str. 43-44. 189 Tamtéţ, str. 44-45. 190 Tamtéţ, str. 45-46. 188

49

Navštívení Panny Marie, 15. srpna Nanebevzetí Panny Marie, 8. září Narození Panny Marie, 7. října Slavnost Panny Marie Růţencové, aj.191

Postava Panny Marie v lidovém prostředí Příroda Panna Marie se stala v lidovém pojetí velmi oblíbenou, pro své vlastnosti, které jí byly lidem přičítány – např. ochrana slabých, pomoc prosícím, a mnohé další, tudíţ není příliš překvapivé, ţe byla ţádána a dokazována její účast při mnoha událostech v lidském ţivotě. Často byla zvláště v lidové zboţnosti 19. století spojována s přírodou. Julius Košnář ve svých legendách o Panně Marii uvádí případy, kdy je spojován vznik některých rostlin s asistencí Panny Marie. Známé červené květy, které jsou dodnes nazývány „Slzičky Panny Marie“, prý vznikly ze slz, které Marie uronila nad lidskou bídou a také známá rostlina mateřídouška vyrostla prý poté, co na holou zem Panna Marie poloţila své roucho, aby jím ustlala Jeţíšovi. Při Mariiných vzpomínkách na syna vyrůstaly zas pomněnky, kamkoliv pohlédla, kam usedla vyrůstaly trsy květů a kudy šla, vyrůstaly topoly. Při umírání Jeţíše na kříţi na místě, kde Marie plná bolesti stála, vyrůstaly mučenky. Mariinou oblíbenou květinou pak byly lilie, které jsou znakem čistoty.192 Květiny se vůbec nazývají často jejím jménem - slzičky Panny Marie, Matky Boţí len, pantoflíčky Panny Marie aj.193 Panna Marie také v Košnářových legendách činí mnohé zázraky. Daruje šípkovému keři květy, oţiví uschlý strom, zázrakem vyčistí zanesenou studánku, květy jahodníku jsou náhle bílé co na ně ukápla Marie trochu mléka a voda po vykoupání Jeţíše vylitá jí na záhony způsobí, ţe zde začnou růst léčivé byliny. A naopak osika, která odmítne Pannu Marii schovat s Jeţíšem před Herodem je posléze stromem, na kterém se oběsí zrádce Jidáš, a líska, která je nakonec ukryje je odměněna tím, ţe za bouře do ní nikdy neuhodí blesk. Kukačka, která chtěla vyzradit jejich úkryt, je ptákem bez hnízda, zatímco skřivanovi, který oslavuje svým zpěvem narozeného Krista je

191

Viz O´Donnell, Ch., „Slavíme s Marií“, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 1996. Viz Košnář, J., „Legendy o panně Marii“, Praha 1902. 193 Viz Procházka, K., „Jak se jevila a jeví úcta mariánská v ţivotě prostonárodním lidu českého“, Almanach mariánský, Praha 1905. 192

50

dovoleno jako jedinému z ptáků vznášet se s písní vysoko k nebi a oblíbeným Mariiným ptákem je rovněţ vlaštovka.194 Panna Marie také podle legendy způsobila, ţe jahody nikoho nezasytí. Potkala prý kdysi dítě, které neslo nasbírané jahody a kdyţ se ho zeptala, co nese, lakomé dítě odpovědělo ţe nic. Marie tedy učinila, ţe ať sní člověk jahod kolik chce, nikdy ho nezasytí. Na Smíchovsku se zase věřilo, ţe na pšeničném zrně je podoba Panny Marie a při sběru hub se první tři nalezené houby Panně Marii obětovaly. Věřilo se, ţe pavouci se mají zabíjet, jen křiţák se zabíjet nemá, protoţe se jako jediný Panně Marii nesmál, kdyţ předla a šila pro lidi. A vlákna babího léta, která se vznáší na podzim vzduchem lidé nazývají přízí Panny Marie.195 Zvláštní postavení má ve vztahu k Panně Marii voda. Velké mnoţství mariánských poutních míst se nachází v blízkosti vody – studánek, pramenů, studní – které prý obsahují zázračnou vodu (taktéţ Klokoty). Kdyţ se v krajině nedostávalo v době sucha vody, často se neprovdané dívky vydávaly ke studánkám, kde se modlily a zpívaly, aby si u Panny Marie vyprosily déšť. Studánky jsou prý „okem Panny Marie“, a nemocní i zdraví tak u nich vzývají Matku Boţí, aby na ně shlédla. Panna Marie je podle uvedeného osobou, která svou mocí a postavením, dokáţe činit mnohé zázraky a příroda je jí podřízena a zároveň je s ní velmi těsně spjata.

Obydlí a zemědělské zvyky Také v domech a místnostech obývaných věřícími nalezneme mnohé známky jejich důvěry v Pannu Marii. Často na starých staveních najdeme různé věnce či ornamenty malované na průčelí domů, v nichţ je vepsán mariánský monogram, či přímo text: „Marie, obrano.“ Také můţeme najít nakreslené obrazy Panny Marie, či přímo obrazy zasklené a zarámované pověšené na štítech domů. Sošky a zasklené obrazy Panny Marie byly umisťovány uvnitř obydlí či ve výklencích ve štítech, u dveří bývala kropenka s reliéfem Panny Marie, uvnitř místnosti nade dveřmi visela typická mariánská poţehnání, v dalších místnostech byly k vidění rytiny s obrazem Panny Marie, hliněné reliéfy, obrazy Panny Marie se nacházejí i na nádobí, almarách, v modlitebních knihách atd. 196 194

Košnář, J., „Pán Ježíš v českých pohádkách“, Ostrava: Sfinga 1991, str. 8. Procházka, K., „Jak se jevila a jeví úcta mariánská v ţivotě prostonárodním lidu českého“, in: Almanach Mariánský vydaný na památku Mariánského kongresu v Praze 1905, Praha 1905, str. 59. 196 Tamtéţ, str. 54-55. 195

51

Růţence a hromničky byly vůbec devočním předmětem, který se nacházel v kaţdé chalupě a často byly nošeny i na krku, v kapse či jinde v oblečení. Na růţencích jsou často také zvláštní mosazné závěšky, které zobrazují Pannu Marii. Hromničky se zase zapalovaly za bouřky a věřící se u ní modlili, umírající člověk byl s hromničkou obcházen.197 Ze zemědělských zvyků je spjat jeden například se lnem, který bylo nutné vytrhat jiţ počátkem září, aby mohl být dán „na mok“ při svátku Narození Panny Marie. Po dotrhání lnu se ponechalo několik nejlepších stébel na poli, aby byla napřesrok dobrá úroda, stébla se potom spletla a zahrabala do země. Trhačky pak poklekly a modlily se „Zdrávas Maria“. Tento obřad byl nazýván „dělání věnečku Panně Marii“.198

Atributy Panny Marie Panně Marii byly přisuzovány různé vlastnosti, byly jí přiřazovány dny, různé úkazy a také byla přezdívána rozmanitými jmény. Většinou se jednalo o charakteristiky, které měly vyjádřit její vznešenost a úctu věřících k její osobě a zároveň zdůraznit její nadřazenost nad prostými lidmi. Z kalendářních měsíců byl Panně Marii přisuzován měsíc máj a mariánským dnem je sobota, jednak jako šťastný den, a jednak také jako čas, kdy sušila prádlo pro Jeţíše a v tento den musí vţdy podle lidové pranostiky alespoň na chvilku vysvitnout slunce.199 Podle jiné lidové pověry musí v sobotu slunce zasvítit z toho důvodu, protoţe v pátek je Panna Marie v očistci, kde duše pláčou a otírají si oči o její plášť. V sobotu je tedy Matka Boţí v nebi a plášť zvlhlý slzami si suší.200 Taktéţ je postava Panny Marie svázána s dalšími přírodními úkazy. Duha je prý trůnem Panny Marie či pásem Bohorodice, kterým přikrývá hříšníky, aby je ochraňovala před Boţím hněvem. Tomu, kdo ukazuje prstem na duhu, prý upadne prst, protoţe na duze sedí jako na trůnu Panna Marie.201 Mléčná dráha je její pěšina, kudy

197

Procházka, K., „Jak se jevila a jeví úcta mariánská v ţivotě prostonárodním lidu českého“, in: Almanach Mariánský vydaný na památku Mariánského kongresu v Praze 1905, Praha 1905, str. 57. 198 Pejml, K., „Český lid ve svých názorech, obyčejích a pověrách“, Praha: J.R.Vilímek 1941, str. 276. 199 Viz Košnář, J., „Legendy o panně Marii“, Praha 1902. 200 Pejml, K., „Český lid ve svých názorech, obyčejích a pověrách“, Praha: J.R.Vilímek 1941, str. 222. 201 Tamtéţ, str. 225.

52

vodí duše z očistce a bouřky mezi 15. srpnem a 8. zářím (Pannami Mariemi) prý nemají ţádnou moc, neboť se vracejí jiţ domů.202 Jiţ od raného středověku byla pouţívána mnohá přirovnání Panny Marie k Noemově arše, k holubici, k duze, k ţebříku Jákobovu, k věţi Davidově, k bráně nebes, k hořícímu keři Mojţíšově, k pramenu zahradnímu, k zrcadlu nezkalenému, k chrámu, k olivě, k palmě, k lilii, k růţi, k hvězdě jitřní, k slunci, k měsíci atd. Zároveň k těmto přirovnáním přistupují také různé tituly Panny Marie jako pokladnice radosti, nepřemoţitelná zeď, silná útočištná věţ, bezpečný přístav, Královna, Paní, Vládkyně atd.203

Místo Panny Marie v běhu lidského života Postava Panny Marie prolínala také během celého ţivota. V dětství (v ukolébavkách), přes jinošství a panenství (písně, divadelní a pašijové hry, jesličkové hry), během dospělosti aţ ke smrti. Jiţ kdyţ se dítě rodilo, byla Panna Marie vzývána na pomoc při porodu a kdyţ jiţ bylo narozené, matky někdy dítě na mariánském místě poroučely v její ochranu.204 Ukolébavky, kdy se dítě jménem Panny Marie uspávalo jsou také časté a několik je jich zmíněno níţe v textu práce. Malá děvčata si ráda hrála zase hru na Pannu Marii.205 Mládeţ často Pannu Marii zmiňovala ve svých písních a na Smrtelnou neděli206 zpívala třeba takto: „Ó Maria, ó Maria, kde´s tak dlouho byla? U studýnky, u rubínky, ruce jsem si myla.“ Dalšími zvyky, při kterých má postava Panny Marie svoji roli, je zvyk věnčení kříţe či chození s Matičkou a nesmíme zapomenout také na různé divadelní či pašijové hry, kde postava Marie vystupuje na jevišti.207 V dospělosti se Panny Marie dovolávaly ţeny, kdyţ následovaly jejího příkladu. To bylo zejména v období po porodu dítěte, kdy matky po příkladu Matky Boţí chodily k „ouvodu“, aby v kostele za dítě poděkovaly a prosily za něj i sebe. Cestou k „ouvodu“ do kostela se ţena v šestinedělí neměla ohlíţet, aby dítě nebylo plačtivé. Ţeny si s sebou 202

Procházka, K., „Lid český s hlediska prostonárodně-náboženského“, Praha: Dědictví sv. Jana Nepomuckého 1910, str. 23-24. 203 Royt, J., „Zahrada mariánská: mariánská úcta ve výtvarném umění od středověku do 20. století“, Sušice: Muzeum Šumavy 2000, str. 9. 204 Procházka, K., „Jak se jevila a jeví úcta mariánská v ţivotě prostonárodním lidu českého“, Almanach mariánský, Praha 1905, str. 63. 205 Procházka, K., „Lid český s hlediska prostonárodně-náboženského“, Praha: Dědictví sv. Jana Nepomuckého 1910, str. 206. 206 Smrtelnou či smrtnou je nazývána pátá neděle postní o Velikonocích. 207 Procházka, K., „Jak se jevila a jeví úcta mariánská v ţivotě prostonárodním lidu českého“, Almanach mariánský, Praha 1905, str. 65-66.

53

přinášely také svíčku, která se obětovala na mariánském oltáři. Panna Marie byla rovněţ patronkou milenců, kteří skrze ní doufali ve šťastný sňatek.208 Při oddavkách oba budoucí manţelé vkládali všechnu svou důvěru v Pannu Marii a matky, kdyţ dávaly své poţehnání dcerám, nabádaly je, aby v manţelství byly vţdy věrné a laskavé, stejně jako Panna Marie k Josefovi. Dcery-nevěsty zase matku ve jméně Panny Marie prosily o odpuštění, jestli jí někdy ublíţily.209 Ve stáří a smrti (Panna Marie jako patronka blaţené smrti) se postava Panny Marie vyskytuje často v případech, kdy se konají poslední úkony s mrtvým, neţ je uloţen do rakve. Zemřelému se neměl dávat na hlavu věneček, neboť ho v nebi korunuje sama Panna Marie.210 U malých dětí, které ještě nebyly pokřtěny se věřilo, ţe jejich duše k sobě bere právě Panna Marie. Matky zemřelých dětí proto nesměly jíst do sv. Jana Křtitele třešně ani jahody, neboť v tento den rozdává Panna Marie v nebi dětem třešně a jahody a kdyby matka ovoce jedla, dítě by v nebi jiţ nic nedostalo.211 Při pohřbu pozůstalí v některých oblastech Čech postavili sošku Marie k zemřelému a v písních se dovolávali jejího milosrdenství.212

Uzdravení a zázraky Schopnost Panny Marie uzdravovat nemocné se traduje a je dokládána mnohými událostmi na různých místech České republiky i ve světě. Některé legendy mluví přímo o osobě či asistenci uzdravující Panny Marie, jiné jsou spojeny například s konkrétním místem či léčivým pramenem, u kterého se Panna Marie zjevila, a jenţ je jí zasvěcen a existují také legendy o ochraně Panny Marie před onemocněním či záchraně před smrtí. Poslední skupinou je lidová víra, která měla formu aţ jakýchsi rituálů a zaříkávání, jimţ se ve spojení s Mariiným jménem přikládala léčivá moc. V legendách se objevuje dívka, která je mrzákem a je uzdravena poté, co Marie poradí její matce, aby ji poloţila do jesliček namísto Jeţíše. Další nemocné dítě Marie umyje ve vodě, v které koupala Jeţíše a to je náhle bez vředů a nečistot. Jinde zase

208

Pejml, K., „Český lid ve svých názorech, obyčejích a pověrách“, Praha: J.R.Vilímek 1941, str. 126127. 209 Procházka, K., „Jak se jevila a jeví úcta mariánská v ţivotě prostonárodním lidu českého“, Almanach mariánský, Praha 1905, str. 67-68. 210 Pejml, K., „Český lid ve svých názorech, obyčejích a pověrách“, Praha: J.R.Vilímek 1941, str. 233. 211 Tamtéţ, str. 238. 212 Procházka, K., „Jak se jevila a jeví úcta mariánská v ţivotě prostonárodním lidu českého“, Almanach mariánský, Praha 1905, str. 70.

54

uzdravuje nevidomého chlapce palmovou ratolestí.213 Známou byla v Čechách i na Moravě balada o Panně Marii a zmrzačeném dítěti, kdy Marie po narození Jeţíše poţádala děvčátko bez rukou a očí, aby dítě pochovala. Dívka se zeptala, jak to má udělat, kdyţ nemá ruce ani oči, a Panna Marie jí poradila, aby se dotkla Jeţíšových plínek a jesliček a v tu chvíli se stal zázrak a děvče bylo zcela zdravé.214 Objevuje se také postava malíře, který měl vymalovat oltářní obraz Panny Marie ve Svatojakubském kostele v Praze. V té době prý řádil v hlavním městě mor a lidé umírali po desítkách. Malíř se však modlil kaţdý den před soškou Panny Marie Bolestné a během tvorby díla opravdu neonemocněl. Aţ kdyţ domaloval poslední tah obrazu, tak padl mrtev k zemi a šel prý rovnou do nebe.215 Marie jako zachránkyně před smrtí vystupuje také v legendě o záchraně před utonutím nejmenované české královny sídlící na Praţském hradě, která se málem utopila při náhlé bouři ve Vltavě.216 Soška Panny Marie zachránila při bouři na moři také ţivot hraběte Karla Filipa Buquoye, který jí jako odměnu za záchranu přislíbil vybudování kostela na Lomci, kde se nachází mariánská soška dodnes.217 I v lidovém léčení se na Pannu Marii lidé často obraceli s různými formulemi, které měli pomoci k uzdravení.218 V mariánských litaniích byla Matka Boţí vzývána za „uzdravení nemocných“ a „potěšení zarmoucených“.219 Jako prostředek proti zimnici byl lékem okrouhlý papír popsaný kříţky a jmény Jeţíše, Marie a Josefa. Místy také chodívali nemocní před východem slunce ke studni a říkali zde tato slova: „Studně, studně, studnice. Nechoď na mne zimnice. Marie Panna zapovídá, abys na mne nechodila.“220 K zaříkávání škrkavek se zas pouţívalo dalších veršů: „Byla Panna Maria přečistá, měla tři vlastní sestřičky – jedna předla, druhá vila, třetí na škrkavky ţehnala…“221 Oblíbené byly také lístky s obrázkem některého světce a napsanou modlitbou, které se nosily buď uschovány na těle, nebo se polykaly. Právě na nich byla nejčastěji 213

Košnář, J., „Legendy o panně Marii“, Praha 1902, str. 15-17. Podlaha, A., „Panna Maria v našich písních prostonárodních“, in: Almanach Mariánský vydaný na památku Mariánského kongresu v Praze 1905, Praha 1905, str. 45. 215 Košnář, J., „Staropražské pověsti a legendy“, Praha: Odeon 1992, str. 110-111. 216 Tamtéţ, str. 144-145. 217 Šipanová, S. M. Mlada - Hrdina, P. (eds.), „Lomec – poutní kostel Jména Panny Marie“, Lomec: Kongregace Šedých sester III. řádu sv. Františka 2000, str. 10. 218 Viz Procházka, K., „Jak se jevila a jeví úcta mariánská v ţivotě prostonárodním lidu českého“, Almanach mariánský, Praha 1905. 219 Pejml, K., „Český lid ve svých názorech, obyčejích a pověrách“, Praha: J.R.Vilímek 1941, str. 329. 220 Tamtéţ, str. 308, 310. 221 Tamtéţ, str. 322. 214

55

zobrazována Panna Marie. Často se také objevovaly amulety nazývané „délka Panny Marie“, či délka její stopy, coţ byly pruhy papíru různé délky, na nichţ byla napsána modlitba a také určení, proti čemu tato „délka“ pomáhala.222 Zvláštním způsobem dovolávání se pomoci Panny Marie pak bylo přinášení tzv. „obětin“. To byly většinou voskové napodobeniny nemocných částí lidského těla, které poutník donesl na mariánské místo a zde ţádal o uzdravení těchto částí těla buď pro sebe, nebo pro své přátele.223 Postava Panny Marie se však objevovala nejen při nemoci lidí, ale i v případech, kdy se zaţehnávala nemoc u hospodářských zvířat, jejichţ hodnota v té době nebyla jistě zanedbatelná a na jejichţ produkci byl člověk ţivotně závislý. Zaříkávání například znělo: „Stojí hruška v širým poli, pod tou hruškou dvanáct apoštolů stojí, třináctá Matka boţí; šla pro vodu, potkal ji svatej Ján, vzal vod ní dţbán, šel pro vodu sám. Ţehnám tě, hovádko strakatý, uřkly-li tě voči černý, modrý nebo jakýkoliv, … byste šly na moře,..a tomuto hovádku pokoj daly.“224 Kdyţ pastýř vyháněl stáda, říkával, ţe „…vyhání ten Boţí dobytek pod Panny Marie svatý plášť“.225 Zvláštní moc byla přisuzována bylinám a květinám, svěceným v den svátku Nanebevzetí Panny Marie. Odvary z nich se dávaly dobytku do pití a čerstvé se přikládaly na poraněná místa. Jako ochrana před nehodami dobytka se také zaříkávalo před vyháněním na pastvu: „Jdi tam, svatý Petře, k Panně Marii, na jejím svatém lůnu vezmi tři klíče, tři zámky, jdi tam k tomu stádu, … zamkni tlamy všem vlkům-vlčicím, rysům-rysicím a vší divoké zvěři, aby tomuto stádu neuškodili“.226 Jak vidíme, bez asistence a vzývání Panny Marie se neobešla téměř ţádná událost v lidském ţivotě. Její vliv zasahoval do všech jeho sfér a lidská důvěra v její pomoc a víra v její zázračnou moc byla velmi silná.

222

Pejml, K., „Český lid ve svých názorech, obyčejích a pověrách“, Praha: J.R.Vilímek 1941, str. 328. Procházka, K.. „Lid český s hlediska prostonárodně-náboženského“, Praha: Dědictví sv. Jana Nepomuckého 1910, str. 48. 224 Pejml, K., „Český lid ve svých názorech, obyčejích a pověrách“, Praha: J.R.Vilímek 1941, str. 333. 225 Procházka, K., „Jak se jevila a jeví úcta mariánská v ţivotě prostonárodním lidu českého“, Almanach mariánský, Praha 1905, str. 69. 226 Pejml, K., „Český lid ve svých názorech, obyčejích a pověrách“, Praha: J.R.Vilímek 1941, str. 337338. 223

56

Mariánské svátky a jejich význam v lidovém prostředí Mariánské svátky mají v křesťanském kalendáři své nezastupitelné místo. Není tedy divu, ţe vedle oficiální církevních oslav během liturgického roku, docházelo v tyto dny i k různým lidovým zvykům, neboť jim byla věřícími přisuzována velká moc. Svátek Neposkvrněného početí Panny Marie je stanoven a slaven 8. prosince. Jiţ v 7. století se na Východě slavil svátek Mariina Početí a na Západě se tento svátek objevuje před r. 1060. Klíčovým církevním dokumentem je definice dogmatu o Neposkvrněném početí Panny Marie papeţem Piem IX. v roce 1854.227 V tento den večer chodívaly v našich zemích větší děti po vsích s tzv. „matičkou“, coţ bylo zamaskované jedno z děvčat, které zkoušelo a vyslýchalo děti, zda byly hodné a jejich rodiče na neposlušné ţalovali. Takové děti pak matička napomínala a nakonec rozdávala sušené ovoce, pečivo a ořechy.228 Svátek Narození Panny Marie je slaven 8. září. Vznikl pravděpodobně v Jeruzalémě asi v 6. století. Do Říma se svátek dostal před začátkem století sedmého. Tento svátek uvádí jako svátek připomínající události spásy papeţ Pavel IV. v encyklice Marialis cultus.229 Vpředvečer tohoto dne se v některých oblastech konal zvláštní vinařský zvyk, kterým je „zaráţení hory“. Den před tímto mariánským svátkem ráno šel vinař do kostela ke zpovědi a nechal si posvětit kytici polního kvítí. Pak do dlouhé tyče zarazil dřevěný kříţek a zapíchl do jeho ramen tři jablka. Posvěcenou kytici připevnil také na tuto tyč. Po západu slunce se vykopala jáma, do které se „hora“ zarazila, vedle ní se rozdělal oheň, na kterém se spálila posvěcená kytice z předchozího roku a dále se na něj přikládaly vonné rostliny a kadidlo.230 Na Moravě se zase v tento den, den svátku Matky Boţí semenné, světila pšenice na setí. A kdo chtěl mít pěknou pšenici, musel do rozsívky dát kus nové ocele a namazat si ruku zaječím sádlem a přitom měl říkat: „Pšenice, buď čistá jako byla Marie Panna.“231 Svátek Nanebevstoupení Panny Marie se slaví 15. srpna. Tento svátek vznikl původně na Východě, pravděpodobně v Jeruzalémě. Klíčovým dokumentem je samozřejmě dogma o Nanebevzetí vyhlášené Piem XII. v roce 1950.232 Tento svátek byl 227

O´Donnell, Ch., „Slavíme s Marií“, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 1996, str. 186. Pejml, K., „Český lid ve svých názorech, obyčejích a pověrách“, Praha: J.R.Vilímek 1941, str. 102. 229 O´Donnell, Ch., „Slavíme s Marií“, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 1996, str. 138, 142. 230 Pejml, K., „Český lid ve svých názorech, obyčejích a pověrách“, Praha: J.R.Vilímek 1941, str. 277. 231 Tamtéţ, str. 257. 232 O´Donnell, Ch., „Slavíme s Marií“, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 1996, str. 112. 228

57

v dřívějších dobách velmi uctívaný také v naší zemi, neboť se v tento den v chrámech světily květiny a semena. Často byl také nazýván dnem Marie kořenné. V tomto dni svěcené byliny byly pak pouţívány k různým účelům, mimo jiné i v lidovém lékařství. Tato semena prý zaháněla bouřku, přívaly, krupobití a povodně. Svazek koření, který se v tento den natrhal, se dával také pod hlavu člověku, jenţ nemohl zemřít.233 Mariánských svátků či památných mariánských dnů existuje samozřejmě větší mnoţství, neţ tři výše uvedené. Z dalších zmiňme například: Slavnost Matky Boţí, Panny Marie na den 1. ledna, Navštívení Panny Marie dne 31. května, Neposkvrněného srdce Panny Marie, Panny Marie Královny dne 22. srpna, Panny Marie Bolestné dne 15. září a další.

233

Pejml, K., „Český lid ve svých názorech, obyčejích a pověrách“, Praha: J.R.Vilímek 1941, str. 232.

58

Poutní místo Klokoty Historie Klokoty leţí západně od města Tábor na pravém břehu řeky Luţnice a v současné době jsou severozápadním předměstím Tábora. Název místa se odvozuje buď od klokočového křoví, které obrůstalo celou horu, nebo od pramene vody u studánky Dobrá Voda, který zde „klokotá“. Na Klokotech jiţ od 12. století sídlili Vítkovci. Kde přesně stál hrad těchto klokotských pánů však nelze přesně určit. Je pravděpodobné, ţe stál na hoře nad Dobrou Vodou.234 U hradu stál malý kostelík, jak dokládá jméno faráře Bolecha v roce 1361. V klokotském kostelíku je doloţeno patrocinium – zasvěcení kostela Panně Marii z roku 1389. Klokoty byly ve 14. století přičleněny k příběnickému panství Pánů z Roţmberka. V roce 1437 – 1679 byly Klokoty majetkem Petra z Růţe a po něm táborské obce. Duchovní správu zde do roku 1672 vykonával ţelivský klášter. V roce 1679 prodala táborská obec Klokoty řádu benediktinů, kteří se usídlili v přilehlém dvorci u písecké silnice. V roce 1701 začal představený benediktinů235 realizovat svůj plán se stavbou nového poutního místa v barokním stylu rozšířením původního kostelíka. Stavba trvala do roku 1730. Během stavby byl představený odvolán do Vídně a správa místa byla předána benediktinům z rakouského Melku. Ti však Klokoty, vzhledem ke značné vzdálenosti od mateřského kláštera, prodali zpět táborské obci. Administrátory místa se tak stali táborští děkani aţ do roku 1934. V tomto roce jsou Klokoty svěřeny kněţím Kongregace Těšitelů Boţského Srdce Páně. Po jejich násilném odchodu z Klokot v roce 1950 nastoupili znovu kněţí diecézní. Od roku 1990 převzala duchovní správu opět Kongregace Těšitelů Boţského Srdce Páně. A od roku 1994 zde působí kněţí z kongregace Oblátů Panny Marie Neposkvrněné.236

234

Hulakovský, J., „Dějiny Hory Klokotské“, Tábor 1901, str. 9-11. V té době jím byl Didaco a Convero. 236 Šotek, L., „Mariánské poutní místo Klokoty“, České Budějovice: Herbiaprint 1991, str. 4, 16-17. 235

59

Legenda o původu milostného obrazu Panny Marie Dle legendy, jeţ se k mariánskému místu Klokoty váţe, pásávaly kdysi malé děti stáda hospodářům z vesnice Klokoty nad řekou Luţnicí na stráních poblíţ pramene vody u studánky Dobrá Voda. Jednou se jim zjevila krásná dívka s milostnou tváří, dlouhými vlasy a celá jakoby ozářená nebeským jasem. Dívka zvala pasáčky k sobě a vyprávěla jim o Bohu. Děti to vše následně vyprávěly hospodářům, kteří se chtěli přesvědčit o pravdivosti jejich vyprávění, a vydali se na stejné místo. I jim se dívka zjevila a oni prosili, aby jim sdělila své jméno. Odpověděli jim dva andělé, kteří dívku vznášeli vzhůru: „Maria jest její jméno!“ Dívku prý viděl také jeden malíř ze Sezimova Ústí, a ten tento výjev namaloval na plátno. Kdyţ byl s dílem hotov, Panna Marie zmizela a uţ nikdy se neobjevila. Na památku tohoto zjevení byla postavena nad studánkou u Dobré Vody kaple, kde byl tento obraz umístěn. Ke kapli začaly proudit davy poutníků, a proto byl postaven malý kostelík, který stál údajně 1000 kroků na východ od kaple, aby se nepoškodil pramen. V některých pramenech se uvádí datum svěcení kostela dne 15. srpna 1392. Legenda o vzniku poutního místa byla zaznamenána v rukopise P. Hynka, který působil jako klokotský kaplan v letech 18361846.237 Na této legendě můţeme vysledovat typické znaky mariánských zjevení a z toho vzniklých následných událostí. Situaci, kdy se Panna Marie objevuje u pramene vody či studánky nacházíme s pravidelností u velkého mnoţství mariánských míst. Jde o zjevení, které se událo v přírodě, motiv malých dětí – pasáčků taktéţ není ojedinělý.238 Motiv kresby obrazu malířem, kdy po jeho dokončení postava Panny Marie mizí a jiţ se neobjeví je také doloţen v legendách (viz část práce věnující se lidové zboţnosti). K původnímu obrazu Panny Marie se váţe ještě jedna legenda, a to taková, ţe obraz z kaple nad řekou u Dobré Vody, který byl umístěn později v kostelíku, se při husitských bouřích ztratil a údajně byl v roce 1520 znovu nalezen v troskách kostelíka.239 Zde můţeme zaznamenat zázračné „přeţití“ obrazu zboření kostelíka, podobně jako v jiných legendách posvátné mariánské obrazy nezničí oheň, ani jiná 237

Viz Šotek, L., Mariánské poutní místo Klokoty, České Budějovice: Herbiaprint 1991, str. 2-4. Viz Košnář, J., „Poutnická místa a památné svatyně v Čechách“, Praha 1906, str. 402.Viz Hulakovský, J., „Dějiny Hory Klokotské“, Tábor 1901, str. 14. 238 Například zjevení ve Fatimě v roce 1917, kdy se prý Panna Marie zjevovala třem malým pasáčkům po dobu 6 měsíců kaţdý třináctý den. 239 Šotek, L., „Mariánské poutní místo Klokoty“, České Budějovice: Herbiaprint 1991, str. 7.

60

pohroma. To, ţe se na místě zjevení staví kaple je logickým vyústěním takřka všech takovýchto zjevení. Pokud byl opravdu kostel vysvěcen 15. srpna 1392, stalo se tak v den svátku Nanebevzetí Panny Marie.

Zobrazení Panny Marie v interiéru kostela Milostný obraz Panny Marie Klokotské se nachází ve středu chrámu na hlavním oltáři. Jak jiţ bylo zmíněno, obraz byl údajně po zjevení Panny Marie malován malířem ze Sezimova Ústí. Obraz sám je ale potvrzením toho, ţe byl vytvořen v době baroka. Malíř Johan Andreas Burger z Prahy obraz namaloval na objednávku v roce 1636 a slouţil mu za předlohu původní středověký obraz madony, jejíţ postavu doplnil měsícem, na němţ Panna Marie stojí a dvěma anděly, kteří ji pozdvihují vzhůru a dalšími sedmi hlavami andílků.240 Klokotská Panna Marie je typem zobrazení Panny Marie Klasové241, který znázorňuje stojící postavu Panny Marie se sepjatýma rukama v modlitbě, v gestu přijetí, početí Ducha Svatého. Charakteristickým je oděv posetý zlatými klasy. Panna Maria Klasová je zpravidla zobrazena jako mladá dívka s rozpuštěnými vlasy, které jsou vyjádřením povolnosti a oddanosti Panny Marie Milosti Boţí. Klokotská Panna Marie je navíc obohacena atributy Panny Marie Assumpty: aureolou, hvězdnou korónou, srpkem měsíce pod nohama a andělskou asistencí.242 V roce 1743 byl obraz umístěn na stříbrném oltáři od praţského zlatníka Františka Seitze. Na oltáři je dvanáct hlav andílků a po stranách postavy andělů, kteří drţí rám obrazu. Nad obrazem je jméno MARIA okrášlené paprsky a nad nápisem se nachází koruna Královny nebe. Oltář byl v roce 1935 opraven a doplněn postavami klečících andělů s pochodněmi.243 Strop presbytáře nad hlavním oltářem má klenutý strop zdobený štukaturou s obrazy: Narození Páně, Útěk do Egypta, Svatba v Káni, Mateřství Panny Marie, Judit,

240

Šotek, L., „Mariánské poutní místo Klokoty“, České Budějovice: Herbiaprint 1991, str. 7. Tyto obrazy Madony, zvané „klasové“ podle klasů obilí rozsetých na Mariině rouše, se nacházejí na různých místech střední Evropy. Patří k nim i Madona v dominikánském klášteře v Českých Budějovicích i nejznámější klasová Madona ve Strassengelu ve Štýrsku. Viz Šotek, L.,“Mariánské poutní místo Klokoty“, České Budějovice: Herbiaprint 1991, str. 7. 242 Štajnochr, V., „Panna Marie Divotvůrkyně, Nauka o Panně Marii, mariánská ikonografie, mariánská poutní místa“, Uherské Hradiště: Slovácké muzeum 2000, str. 221, 223. 243 Šotek, L.,“Mariánské poutní místo Klokoty“, České Budějovice: Herbiaprint 1991, str. 7-8. 241

61

Královna nebes, Nanebevzetí. Mezi presbytářem a lodí je velký oblouk zdobený sochou Piety a nad ním je erb patrona chrámu, města Tábora.244 Strop chrámové lodi je vyzdoben obrazy akademického malíře Václava Bartůňka, které znázorňují Zvěstování, Nanebevzetí a Navštívení Panny Marie a několik dalších biblických obrazů s texty. Po stranách hlavního oblouku se nacházejí boční oltáře sv. Doroty a sv. Barbory, na kterém stojí ještě pozdně gotická socha Madony s Jeţíškem ze 16. století.245 Chrámová okna mají barevné výplně obrazů Nejsvětější Trojice, Panny Marie a řady světců a světic.246 Velká postranní schwarzenberská kaple zasvěcená sv. Václavu je vyzdobena oltářem k jeho poctě. Vnitřek kaple mimo soch světců Cyrila a Metoděje, Ludmily a Aneţky České doplňuje také socha Nejsvětějšího srdce Panny Marie darovaná otcem Zdeňkem Číţkovským.247 Pod kůrem, při pravé straně hlavního vchodu do kostela, se nachází socha Matky Boţí s Kristem na Klíně. Tato Pieta pochází z doby před 2. světovou válkou a má zpřítomňovat bolest národa v rouchu Panny Marie. V barvách roucha – červené, modré a bílé u mrtvého Boţího syna – znázorňovala „trpící vlast“.248 Ještě zmíním také kapličku stojící u pramene Dobrá voda na místě, kde ze podle legendy zjevila Panna Marie. Kaplička sice nepatří ke kostelu a leţí cca 1000 kroků od poutního areálu, ale svou vnější podobou opět odkazuje k postavě Panny Marie. Na její čelní straně je zobrazena Panna Marie jako mladá dívka a obraz celý je kopií oltářního obrazu klokotského kostela. Výzdoba a uspořádání v chrámu jsou ukázkou mariánské úcty ve spojení církevního a lidového prostředí. Na hlavním obraze nad oltářem je Panna Marie jedinkrát zobrazena jako mladá dívka, na stropech je vyobrazeno její mateřství, Zvěstování, Nanebevzetí a Navštívení Panny Marie. Její postava se objevuje také ve výplních chrámových oken, a nechybí sochy Panny Marie s Jeţíšem včetně nezbytných piet. Největší chrámová pieta Matky Boţí s mrtvým Kristem na klíně z doby těsně před 2. světovou válkou je dokladem víry a úcty k Marii, k níţ se věřící tímto způsobem obraceli jako k pomocnici v době strachu a utrpení. Tato zobrazení umocňují pocit

244

Šotek, L.,“Mariánské poutní místo Klokoty“, České Budějovice: Herbiaprint 1991, str. 8. Boháč, Z. – J. Macek (eds.), „Poutní místa v Čechách“, Praha: Debora 1995, str. 163. 246 Šotek, L.,“Mariánské poutní místo Klokoty“, České Budějovice: Herbiaprint 1991, str. 8-9. 247 Tamtéţ, str. 8-9. 248 Tamtéţ, str. 9. 245

62

vnímání Panny Marie jako Matky ochranitelky, jako panna a mladá dívka je zobrazena pouze jednou.

Kongregace misionářů Oblátů Panny Marie Neposkvrněné Historie Oblátů Zakladatelem Oblátů byl Evţen de Mazenod.249 Evţen pocházel z francouzského šlechtického rodu.250 Událost, která byla pro zaloţení Oblátů klíčová, se udála v noci na Velký pátek roku 1807. S pocity osamění a opuštěnosti došel Evţen v okamţiku citového vypětí při pohledu na ukřiţovaného Jeţíše k tomu, ţe se má vydat ve svém ţivotě duchovní cestou. Roku 1808 odchází Evţen do semináře Saint-Sulpice v Paříţi. Roku 1811 je vysvěcen na kněze a vrací se domů do Aix. Zde se rozhodl, ţe se bude věnovat chudým a mládeţi. Dne 25. dubna 1813 zakládá „Sdruţení křesťanské mládeţe“. Jeho další úvahy vyústily v rozhodnutí zaloţit společenství misionářů, kteří by společně ţili a pracovali. 2. října 1815 mu několik spolubratrů slíbilo, ţe vstoupí do misijního společenství. V srpnu 1818 sepsal de Mazenod návrh Stanov a pravidel řeholního společenství a 1. listopadu roku 1818 osm Mazenodových společníků skládá dobrovolně věčné sliby.251 Rozhodli se přijmout prozatímní název „Misionáři Provence“. Zájem o misionáře pozvolna rostl v celé zemi.252 Roku 1825 překročili „Misionáři Provence“ hranice Provence a změnili svůj název na Obláty sv. Karla Boromejského. O rok později však de Mazenod zjistil, ţe v milánské diecézi existuje skupina kněţí, která nese stejný název a název byl tedy změněn na Obláty Panny Marie Neposkvrněné. 17. února 1826 papeţ Lev XII. schválil novou kongregaci i její stanovy.253 Misionáři254 působili nejprve na území jiţní Francie, později se jejich misie rozšířily také do zahraničních zemí. Přicházejí do celé Evropy, Kanady, USA, Latinské Ameriky, Asie i Afriky.255 249

Ţivotní data: 1782-1861. Papeţem Pavlem VI. byl E. de Mazenod v říjnu 1975 prohlášen za blahoslaveného a 3. prosince 1995 byl v Římě svatořečen. 250 Kratochvíl, A. F., „Neztrácejte naději“, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 1995, str. 18. 251 Tamtéţ, str. 38-42. 252 Tamtéţ, str. 44-45. 253 Řeholní život v českých zemích – Řeholní řády a kongregace, sekulární instituty a společnosti apoštolského života v České republice, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 1997, str. 93. 254 Papeţ Jan Pavel II. Obláty nazýval „specialisty nejtěţších misií“. Heslem všech Oblátů má podle de Mazenoda být: „Neztrácejte naději!“.

63

Obláti – současnost Obláti dnes působí v přibliţně 70 zemích světa. Roku 1841 odjeli první Obláti do Kanady a při svých misiích se odtud dostávají aţ do Antarktidy a v roce 1847 dorazili první Obláti k břehům Srí Lanky a v roce 1852 začínají pracovat v Africe.256 Do Československa přišli Obláti v roce 1911 z Německa a prvním misijním místem byl Varnsdorf. Rozvoj kongregace byl zbrzděn první světovou válkou, ale jiţ v roce 1924 vzniká v Čechách viceprovincie Oblátů a v roce 1927 první samostatná československá provincie na našem území.257 Významnou osobností českých Oblátů je osoba P. Zdeňka Číţkovského, který se v roce 1948 při útěku před komunistickým reţimem dostal do Afriky a zde se stal knězem Oblátem a působil v africké misii. Ten přichází s prvními kněţími z kongregace Oblátů Panny Marie Neposkvrněné v roce 1994 do Klokot, které se od 1. listopadu stávají samostatnou farností. V té době P. Zdeněk Číţkovský a P. Řehoř Zywczok vykonávají duchovní správu poutního místa, věnují se misijním přednáškám v širokém okolí a konají pravidelné „miniexercicie“ pro mládeţ. Působení Oblátů v Klokotech trvá dodnes.258 Kongregace misionářů Oblátů Panny Marie Neposkvrněné jako své poslání vnímá zejména šíření evangelia, rozvoj školství a duchovní správu ve farnostech. Obláti jsou nejvíce známí ve světě svými lidovými misiemi a prací s mládeţí. Ideálem Obláta má být evangelizace za doprovodu Panny Marie.259

Oficiální zbožnost v Klokotech Historie Klokoty v minulosti byly a doposud jsou oblíbeným poutním místem. To, ţe mariánská úcta byla v tomto kraji vţdy rozšířená, dokládají jiţ archeologické vykopávky v Sezimově Ústí. Jde o nádoby, nebo kachle z doby před rokem 1420.

255

Řeholní život v českých zemích – Řeholní řády a kongregace, sekulární instituty a společnosti apoštolského života v České republice, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 1997, str. 65, 90-93. 256 Radostné poselství evangelia, Kroměříţ: Obláti Neposkvrněné Panny Marie (OMI) 1991, str. 2. 257 Misionáři Obláti Panny Marie Neposkvrněné, „Historie“, [21.12.2009] 258 Kratochvíl, A. F., Neztráceje naději, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 1995, str. 138. 259 Řeholní život v českých zemích – Řeholní řády a kongregace, sekulární instituty a společnosti apoštolského života v České republice, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 1997, str. 94, 95.

64

Nejčastěji se na nich objevují slova vzývání jako: „Maria, Maria, pomoz“, nebo „Ave Maria“. V menší míře se nalezly i nápisy v němčině, jako: „Maria, hilf!“.260 Návštěvníky Klokot však nebyli jen věřící z blízkého okolí, ale také z míst vzdálenějších. Jsou zaznamenány slavné poutě Praţanů v roce 1688 na poděkování za vysvobození od nepřátelského obleţení. V letech 1705 a 1706, kdy v Klokotech působili benediktini z Melku, zde byl zaznamenán i silný příliv poutníků z Rakouska a okolí. V letech 1771 a 1773, kdy byla Morava kvůli velkému suchu ohroţena také morem, přicházely do Klokot četné průvody poutníků z Moravy, zvláště z Jihlavy a okolí, a prosili o pomoc Panny Marie Klokotské. Z té doby pocházejí i obrazy Matky Boţí Klokotské na staveních a cestách v moravském kraji a v Jihlavě na náměstí stojí velká kamenná socha Panny Marie Klokotské, zvaná morová, která byla postavena jako poděkování za zastavení šíření moru.261 Návštěvníky Klokot však byli nejen obyčejní lidé, ale také šlechta, jako například Schwarzenberkové, Lobkowitzové či Deymové. Jiní šlechtici nechávali na památku své návštěvy vyvěsit své znaky vyšité na hedvábí či sametu na stěnách kostela. Třídenní poboţnost konal v roce 1748 v klokotném kostele také hrabě Prokop Vojtěch Černín. Mezi návštěvníky z šlechtických rodů byla také císařovna Marie Terezie, která na Klokotech rovněţ vykonala poboţnost a na památku darovala tehdejšímu táborskému děkanu Pavlu Klášterskému zlatou podobiznu Panny Marie Klokotské na zlatém řetězu 62 dukátů těţkém. Ten ji věnoval klokotskému obrazu, ale tato památka bohuţel nenávratně zmizela.262 Dary milostivému obrazu nebyly neobvyklé ani u obyčejných lidí. Šlo zejména o mnoţství zlatých a stříbrných peněz a památných penízů, zlacenou korunu posázenou granáty, perlami a rubíny, diadém a mnoho zlatých kříţků, hvězd a srdcí.263 Z těchto darů byl vytvořen tzv. „poklad klokotské Panny Marie“, který byl uloţen na táborské radnici v zádušní pokladnici. V době komunismu však došlo za nejasných okolností k jeho odejmutí a nikdy jiţ nebyl Klokotům navrácen.264 K významným poutím lze ještě zařadit velkou pouť v roce 1836 na památku přenesení obrazu Panny Marie po jeho uschování v roce 1636 na táborském

260

Šotek, L.,“Mariánské poutní místo Klokoty“, České Budějovice: Herbiaprint 1991, str. 14. Hulakovský, J., „Dějiny Hory Klokotské“, Tábor 1901, str. 44-45. 262 Tamtéţ, str. 45-46. 263 Tamtéţ, str. 47. 264 Osobní svědectví P. Ţitného. 261

65

děkanství.265 A v roce 1936 po 300 letech po této události byl nesen milostný obraz Panny Marie do Klokot z Tábora. 266 Největší mnoţství poutníků se do Klokot sjíţdělo hlavně dne 15. srpna (tedy na svátek Nanebevzetí Panny Marie), kdy se koná hlavní pouť. Kvůli nedostatku místa se bohosluţby často konaly venku u polního oltáře. Nejvíce věřících se sešlo při děkovné pouti za ochranu ve 2. světové válce, dne 15. srpna 1945, podle záznamů v kronikách se pouti zúčastnilo kolem patnácti tisíc poutníků. Při pouti šel průvod s milostným obrazem z klokotského chrámu k polnímu oltáři, byla zpívána píseň „Boţe cos ráčil“, byla slouţena mše svatá na poděkování za osvobození vlasti se zasvěcením památky padlých hrdinů a zazněl projev na téma Blahoslavená Panna Maria ve vztahu k osvobozené vlasti. Poté došlo k uctění milostného obrazu Panny Marie Klokotské a jeho slavnostnímu přenesení zpět do chrámu.267 Postupně s tlakem totalitního reţimu na církev v době komunismu, docházelo také k mnohým zásahům proti věřícím, aby nemohli poutě navštěvovat. V roce 1949 například policie poutníky vracela zpět, nedovolila jim vstoupit do prostorů konání poutě a vyvolávala konflikty.268

Současnost Velký návrat k poutnímu ţivotu na Klokotech a celkové oţivení mariánské zboţnosti nastalo v roce 1994, kdy do Klokot přicházejí Obláti. Tento trend pokračuje i do současnosti. Poutě se konají během celého letního období a jejich návštěvníky jsou nejen místní obyvatelé a členové klokotské obce věřících, ale také poutníci a turisté ze všech krajů Čech, Moravy i Slezska. Atraktivita oblátů pro věřící a posluchače tkví mimo jiné v misijním působení tohoto řádu. P. Zdeněk Číţkovský po příchodu na Klokoty začal pořádat besedy a přednášky o svém působení v jiţní Africe a tyto akce přilákaly do Klokot mnoho lidí, kteří jim jiţ zůstali věrni. V přilehlém poutním domě Emauzy jsou dnes pořádány různé akce, kde se setkávají různé skupiny lidí. Jsou to například modlitby matek (kaţdé 265

Obraz byl ukrýván na táborském děkanství také v letech 1744 a 1866 v neklidných dobách války. Šotek, L.,“Mariánské poutní místo Klokoty“, České Budějovice: Herbiaprint 1991, str. 14. 267 Přejato z připravované Kroniky klokotské farnosti. 268 Hronková-Ourodová, Ludmila, „Proměna mariánských poutí v jiţních Čechách ve 20. století“, in: 300 let poutního kostela Jména Panny Marie na Lomci. Sborník příspěvků z odborného semináře, konaného dne 14. září 2004 v Městské galerii ve Vodňanech u příležitosti kulatého výročí vysvěcení chrámu., Městské muzeum a galerie ve Vodňanech 2005, str. 74-75. 266

66

úterý), výuka náboţenství pro děti, zkoušky chrámového sboru, setkání starších dětí a mladší mládeţe, setkání starší mládeţe (setkávání mládeţe jiţ dnes nejsou příliš častá) či přednášky na různá témata. 269 Na misijních cestách se v současnosti nacházejí dva bratři z řádu oblátů z Klokot, a to bývalý klokotský kaplan P. Roman Musil na Haiti a bývalý farář P. Gunther Ecklbauer v Pakistánu. Obzvláště P. Musil posílá dopisy a dodává ze své cesty mnohé informace, které tak činí obláty a jejich farní činnost pro věřící přitaţlivější. Klokoty mají také své specifické písně, jejichţ autorem je většinou varhaník Klokot pan Ladislav Šotek, a jsou zpívány při mších a klokotských hodinkách. V současnosti jsou jiţ také sebrány a vydány v Klokotském zpěvníku. Jakousi „hymnou“ Klokot, která je zpívána při většině příleţitostí je píseň „Nad řekou jásot a ples“. V Klokotské farnosti také vychází měsíčník farnosti Panny Marie v Klokotech s názvem FIAT.270 Tzv. „velká pouť“ se koná vţdy nejbliţší sobotu k 15. srpnu na svátek Nanebevzetí Panny Marie. Tato pouť se v dnešní době obvykle koná ve venkovních prostorech u polního kamenného oltáře. Pouť je zahájena adorací, svátostí smíření, následují tzv. „klokotské hodinky“271, promluva kněze, modlitba růţence a vše vrcholí mší svatou.272 K dalším poutím patří tzv. „malá pouť“, která se koná v červnu na svátek Nejsvětějšího srdce Panny Marie.273 Jinak se dále konají poutě s názvem Poutě k Panně Marii Klokotské, které jsou stanoveny vţdy na první sobotu v kaţdém měsíci od dubna do října. Tyty akce mají v Klokotech jiţ skoro šestiletou tradici. Vţdy je pozván kněz, či známá a zajímavá osobnost, která vede přednášku, po níţ následuje beseda s posluchači. V poslední době je oblíbeným návštěvníkem mariánských poutí zejména páter Roman Musil, který v současné době působí na misii na Haiti.274

269

OMI, „Emauzy“, [21.12.2009] Osobní svědectví paní Hany Koukalové. 271 Klokotské hodinky jsou speciální hromadné zpěvy pro věřící. K tomuto účelu jsou vydávány i speciální zpěvníky. Tato novodobá akce je zásluhou jejího zakladatele - varhaníka Klokot pana Ladislava Šotka. Osobní svědectví P. Jiřího Můčky a paní Hany Koukalové. 272 Osobní svědectví P. Jiřího Můčky. 273 Taktéţ. 274 Taktéţ. 270

67

Lidové pojetí mariánské zbožnosti V otázce lidového pojetí mariánské zboţnosti jsem se obrátila jak na řadové věřící z Klokot, tak na zástupce oficiální církve. Všichni respondenti jsou dlouhodobě s Klokotami spjati a účastní se pravidelných poutí i dalších farností pořádaných akcí. Jedná se o věřící ve věku od 30 do 35 let a dvě osoby v důchodovém věku. Zástupcem z řad duchovních je P. Jiří Můčka – současný administrátor farnosti. V podstatě se dá říci, ţe zatímco klokotští duchovní dnes vnímají jistý posun mariánské zboţnosti směrem do nitra kaţdého věřícího, řadoví věřící se neupínají pouze k této niterné formě zboţnosti, ale vyţadují také oficiální církevní projevy, které v této sféře pociťují jako neoddělitelné od zboţnosti lidové. 275 Nutno zmínit, ţe z tradičních mariánských lidových zvyků a zaříkání, jak jsou zmíněny výše v práci, dnes nezůstalo příliš mnoho. Klokotská farnost je poměrně ucelená co se týká svého okruhu věřících a vzhledem k poměrně hojnému mnoţství nabízených moţností na setkání, výuku či trávení volného času poskytuje prostor k vyjádření a upevnění křesťanské víry ve formě přístupu částečně oficiálního a částečně lidového. Z lidové zboţnosti dodnes přeţívají zejména svaté obrázky, které nejčastěji zobrazují milostný obraz Panny Marie Klokotské umístěný nad hlavním oltářem, víra v zázračnou moc léčivého pramene Dobrá voda a místní mariánská legenda. Taktéţ se Panně Marii nadále projevuje úcta zpěvem mariánských písní, které zde stále vznikají. V Klokotech je dále udrţována tradice péče o děti, na kterou Obláti kladou velký důraz.276 Vzhledem k přestavbě skladby věřících v průběhu patnácti let působení Oblátů na Klokotech od velkých skupin mládeţe k „rodinnému“ prostředí – dnes je zde nejvíce rodin s dětmi, je logický posun farnosti v přizpůsobení prostředí těmto věřícím. Ukázkou by mohla být například setkání maminek v poutním domě Emauzy, která se konají pravidelně kaţdý týden. Během nich se matky věnují dětem, často jsou společně odříkávány mariánské modlitby – Zdrávas, Pod ochranu tvou se utíkáme, aj., jsou zpívány klokotské mariánské písně (např. Nastokrát buď pozdravena) a na konci setkání se vykoná cesta ke kapličce stojící na místě zjevení Panny Marie u pramene Dobrá voda. Zde je dětem připomenuta mariánská legenda a často dochází k symbolickému

275

Osobní svědectví P. Jiřího Můčky a paní Hany Koukalové. Osobně spatřuji v oblátské péči o děti paralelu s péčí Panny Marie o své děti – věřící. Obláti vnímají svou práci jako misijní a při té jsou vţdy vedeni Pannou Marií. Dle osobní výpovědi P. Jiřího Můčky. 276

68

omytí léčivou vodou pramene. Zde tedy můţeme spatřovat přeţívání mariánské zboţnosti do dnešních dní. Co se týká milostného mariánského obrazu nad hlavním oltářem, ten věřící vnímají jako hlavní dominantu kostela. Celkově pak klokotská farnost v porovnání například s farností táborskou na věřící působí jako společenství věřících, jehoţ duch je více „rodinný“. Jedna z věřících definovala mariánská místa jako místa, kde vládne zvláštní „genius loci“, který v ní vytváří pocity ochrany, klidu a míru.277 Jako oficiální ale i lidový projev úcty Panně Marii jsou oběma skupinami vnímány ponejvíce mariánské poutě, z nichţ nejvýznamnější je pouť u příleţitosti Nanebevzetí Panny Marie, 15. srpna, jejíţ průběh byl popsán výše. Při těchto příleţitostech je často navazován blízký kontakt pozvaných hostů s věřícími během následných přednášek a besed, kdy je dán prostor pro vyjádření vlastních myšlenek a pocitů. Celkově tedy v Klokotech spatřuji místo, kde je nabídnut věřícím prostor v rámci oficiálního učení církve, ale jeho vyplnění a vyuţití je jiţ necháno na jejich uváţení a přístupu.278 Jde tedy o jakýsi „synkretismus“ oficiálního a lidového vnímání mariánské úcty. A nebo by bylo moţné na tento stav pohlíţet jako na církví kontrolované a ovlivňované projevy lidové mariánské úcty. Některé názory teologů tvrdí, ţe mariánské projevy úcty se v lidovém prostředí vydaly vlastní cestou z důvodu přílišného zdůrazňování Kristova boţství. Mnozí lidé tak měli v mezních situacích tendenci se spíše přiklánět k člověku, jako jsou oni sami a očekávali tak spíše pomoc od Matky Boţí.279 Tato teorie se v mém výzkumu v Klokotech nepotvrdila. Úcta projevovaná Panně Marii je v Klokotech sice pevně zabydlena, ale věřící současně projevují srovnatelnou úctu také Bohu. Další Klokotami nepotvrzenou teorií je názor, ţe k Panně Marii se obracejí zejména ţeny, protoţe křesťanství automaticky přisuzuje Bohu roli muţskou a Bůh je tak v literatuře vyjadřován vţdy třetí osobou muţského rodu.280 Zde jsem se dokonce setkala s případem, kdy věřícím, u kterého měla postava Panny Marie výraznější místo, byl muţ, nikoli ţena.281 Tento názor však můţe být záleţitostí pouze ojedinělou a 277

Paní Hana Koukalová popsala své pocity přirovnáním „jako u maminky“. Samozřejmě v jisté formě akceptovatelné farností. 279 Dolista, J., „Reflexe o matce Jeţíšově v dějinném kontextu“, in: Hojda, J. (ed.), Marie z Nazareta: Plnost člověka a jádro církve, Svitavy: Trinitas 2003, str. 144. 280 Dolista, J., „Reflexe o matce Jeţíšově v dějinném kontextu“, in: Hojda, J. (ed.), Marie z Nazareta: Plnost člověka a jádro církve, Svitavy: Trinitas 2003, str. 144. 281 Osobní svědectví respondenta, který si nepřál zveřejnit své jméno. 278

69

nemusí platit v rámci celé klokotské farnosti. Ve většině případů je úcta projevovaná oběma pohlavími Panně Marii srovnatelná.

Závěr Panna Marie a úcta věřících, kterou jí projevují, je bezesporu dodnes ţivým fenoménem. Ve své práci jsem vylíčila vývoj této postavy ze dvou pohledů – církevnědogmatického a z pohledu lidového. Kaţdý z nich má své charakteristiky a kaţdý z nich vznikl v jiném intelektuálním prostředí. Spojnicí obou pohledů je právě osoba Panny Marie, která byla a stále je pro zástupce obou skupin postavou natolik významnou, ţe mariánská tematika byla propracovávána v mnoha rovinách a úcta k ní se rozvíjela v různých formách ve spojení s rozličnými aspekty lidského ţivota. Ačkoliv je postava Panny Marie pro oba pohledy významnou součástí křesťanské víry, nezabránila úcta jí projevovaná vzniku mnoha odlišností mezi nimi a v určitých momentech vedla dokonce k neshodám a napětí. V práci jsem se tematicky zaměřila především na mateřský aspekt Panny Marie a pokusila jsem se najít odpověď na otázku, proč je Panna Marie věřícími nejčastěji vnímána právě jako matka. Důvodů je několik. Jeden z nich spatřuji ve vlastním působení církve, tedy v upřednostňování tohoto aspektu Mariiny postavy v průběhu dějin vyhlašováním jednotlivých dogmat, vydáváním tematických textů a organizací různých mariánských akcí (např. vyhlašováním mariánských roků). Dalším důvodem jsou podněty k rozvoji mariánského kultu pocházející z lidového prostředí. Jsou jimi zejména mariánská zjevení, která vţdy rozpoutala mnoţství spontánní zboţnosti a s tím souvisejících poutí na tato místa, výrobu a prodej upomínkových předmětů, vznik nových mariánských písní a často byla také církví vyuţita k propagaci jejích myšlenek a záměrů. V Klokotech se během mého terénního výzkumu nepotvrdily názory, ţe by vnímání mateřského aspektu Panny Marie bylo upřednostňované z důvodů, ţe Marie byla člověkem a je tak lidem blíţe a lépe chápe jejich problémy. Anebo ţe by jí z důvodu funkce matky – ţeny byla projevována úcta ve větší míře ţenami. Tento závěr samozřejmě nemohu z důvodu omezenosti zkoumaného prostoru vztáhnout globálně na pojetí Marie jako matky. U klokotských respondentů však spatřuji jako moţný důvod

70

srovnatelné míry vyjadřované úcty obecně jak Bohu tak Panně Marii v posunu k moderní společnosti. Problémy věřících mají dnes jiný charakter a změna postavení ţen ve společnosti na ně klade jiné nároky. Z terénního výzkumu v závěru práce jasně vyplynulo, ţe v Kloktech dochází v oblasti mariánské úcty a ve vnímání jejího aspektu matky ke splývání církevního i lidového přístupu. Mnohé projevy úcty lidové tak, jak jsou popsány v druhé části práce, jsou dnes jiţ zcela zapomenuty – například tradice polykacích obrázků, léčení nemocí pomocí zaříkání se jménem Panny Marie, či mnohé zemědělské zvyky. Jiné stále přeţívají, ačkoliv se mění jejich forma – jde zejména o symbolické omývání léčivou vodou, které má dnes jiţ charakter pouhého potření tváře a rukou a nikoliv celkové očisty či pití z pramene. Při formulaci závěru je třeba vzít v potaz místní charakter zkoumané oblasti a omezení z toho plynoucí. Klokoty jsou místem, které dodnes aktivně ţije poutním ţivotem i jinými duchovními aktivitami. Legenda o zjevení Panny Marie u pramene Dobrá voda je dodnes udrţována v povědomí věřících. Obraz, který je dominantou kostela, ukazuje Pannu Marii jako mladou krásnou dívku, coţ jistě můţe ve věřících opět zanechávat příjemný dojem. Vhodné je rovněţ umístění poutního areálu v lokalitě sice dobře dostupné, ale jiţ zároveň v těsné blízkosti přírody, jak uţ to u mariánských míst bývá. Přínos pro rozvoj mariánské úcty v Klokotech spatřuji také v tvorbě stále nových mariánských písní, v předávání legendy o mariánském zjevení dalším generacím, v návštěvách léčivého pramene a vůbec v péči, která je postavě Panny Marie věnována ze strany Oblátů. Působení Oblátů na Klokotech je tedy důvodem trvání a růstu mariánské zboţnosti i v dnešních dnech. Aktivita řádu v oblasti rozvoje víry, snaha o účast co nejzajímavějších hostů mariánských poutí a přizpůsobení se aktuální skladbě věřících také nabídkou moţností vyplnění volného času - to jsou klíčové body napomáhající k udrţování ţivé mariánské zboţnosti. Atraktivní je pro věřící rovněţ misijní působení dvou členů klokotské farnosti na Haiti a v Pákistánu a v neposlední řadě pak prostor, který Obláti ve své farnosti nabízejí věřícím, a v němţ jim poskytuji jistou míru svobody. Jeho vyplnění dle představ věřících je tak korigováno pouze obecným rámcem křesťanské nauky. Neopomenutelný je také fakt, ţe právě díky působení Oblátů v tomto místě došlo podle slov věřících k přeměně jeho charakteru– dnes je jimi vnímán jako

71

„rodinný“. Proto se do Klokot rádi vracejí a rádi obětují svůj čas spolupráci a pomoci tomuto řádu.282 Problematika mariánské úcty má ve svém celku jistě více vrstev. Já jsem se ve své práci pokusila nabídnout moţný pohled na tuto problematiku z pohledů dvou hlavních skupin – církevně-dogmatického a z pohledu lidového na konkrétním mariánském místě v jiţních Čechách. Jsem si však vědoma toho, ţe závěry plynoucí z textu nemohou být vztaţeny na celý region či dokonce úroveň státu, neboť – jak ukazuje i příklad Klokot - mariánská úcta je ve své podstatě velmi individualizovaná a ve vztahu ke konkrétním místům silně diferencovaná.

282

Před nedávnem dokonce z aktivity věřících v Klokotech vznikla skupina, která shromaţďuje věci potřebné pro ţivot Oblátů na misiích a tyto jim následně do zahraničí zasílá. Kontakt s misionáři je velmi ţivý a z dopisů a fotografií, které pravidelně ze svých cest zasílají, vznikla v Táboře výstava. Osobní svědectví paní Hany Koukalové.

72

SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ A LITERATURY PRAMENY

PRIMÁRNÍ PRAMENY KŘESŤANSKÉ Bible – Písmo svaté Starého a Nového zákona, Český ekumenický překlad, Praha: Česká biblická společnost 2004. Protoevangelium Jakubovo, in: Dus, A. J. - Bartoň, J. (eds.), Příběhy apoštolů – Novozákonní apokryfy II., Praha: Vyšehrad 2003, s. 253-269. Pseudo-Matoušovo evangelium, in: Dus, A. J. - Bartoň, J. (eds.), Příběhy apoštolů – Novozákonní apokryfy II., Praha: Vyšehrad 2003, s. 286-312. Slovo svatého Jana Teologa o zesnutí svaté Bohorodičky, Dus, A. J. - Pokorný, P. (eds.), Neznámá evangelia – Novozákonní apokryfy I., Praha: Vyšehrad 2006, s. 454-464. Vyprávění Josefa Arimatejského o nanebevzetí blažené Panny Marie, Dus, A. J. - Pokorný, P. (eds.), Neznámá evangelia – Novozákonní apokryfy I., Praha: Vyšehrad 2006, s. 464-469. Deiparae Virginis Mariae, encyklika vyhlášena dne 1. května 1946. Ineffabilis Deus, konstituce vyhlášena dne 8. prosince 1854. Lumen Gentium, konstituce vyhlášena dne 21. prosince 1964. Marialis Cultus, exhortace vyhlášena dne 2. února 1974. Mense Maio, encyklika vyhlášena dne 29. dubna 1965. Munificentissimus Deus, konstituce vyhlášena dne 1. prosince 1950. Quanta Cura, encyklika vyhlášená dne 8. prosince 1864 Redemptoris Mater, encyklika vyhlášena dne 25. března 1987. The Syllabus of Errors Condemned by Pius IX., vyhlášen dne 8. prosince 1864. Ubi primum, encyklika vyhlášena dne 2. února 1849.

73

PRIMÁRNÍ PRAMENY - KLOKOTY Expozitura řádu Těšitelů Klokoty, Podklady k připravované farní kronice Klokot. Informace a vzpomínky k poutnímu místu Klokoty a klokotským poutím: - pí. Hana Koukalová - sl. Voštová - P. Jiří Můčka - P. Ţitný

POUŽITÁ LITERATURA Beinert, W. - Petri, H., Učení o Marii, Olomouc: Matice cyrilometodějská s.r.o. 1996. Benedikt XVI., Mariánské myšlenky, Praha: Paulínky 2008. Boháč, Z. - Macek, J., Poutní místa v Čechách, Praha: Debora 1995. Broţ, J. „Panna Maria v Janovských spisech“, in: Hojda, J. (ed.), Marie z Nazareta: Plnost člověka a jádro církve, Svitavy: Trinitas, 2003, s. 75-92. Dokumenty

II.

vatikánského

koncilu,

Kostelní

Vydří:

Karmelitánské

nakladatelství 2002. Dolista, J. „Reflexe o matce Jeţíšově v dějinném kontextu“, in: Hojda, J. (ed.), Marie z Nazareta: Plnost člověka a jádro církve, Svitavy: Trinitas 2003, s. 142157. Dus, A. J. - Bartoň, J. (eds.), Příběhy apoštolů – Novozákonní apokryfy II., Praha: Vyšehrad 2003. Dus, A. J. - Pokorný, P. (eds.), Neznámá evangelia – Novozákonní apokryfy I., Praha: Vyšehrad 2006. Dvořáková, H., Me tibi dedico: votivní dary v okruhu lidové religiozity, Brno: Moravské zemské muzeum 2000. Hanuš, J. - Fiala, P. (eds.), Koncil a česká společnost: historické, politické a teologické aspekty přijímání II. Vatikánského koncilu v Čechách a na Moravě, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2000. Horník, O. „O kultu Panny Marie v české hudbě“, in: Almanach Mariánský vydaný na památku Mariánského kongresu v Praze 1905, Praha 1905.

74

Horyna, B. – Pavlincová, H. (eds.), Judaismus, křesťanství, islám, Olomouc: Nakladatelství Olomouc 2003. Hronková-Ourodová, L. „Proměna mariánských poutí v jiţních Čechách ve 20. století“, in: 300 let poutního kostela Jména Panny Marie na Lomci. Sborník příspěvků z odborného semináře, konaného dne 14. září 2004 v Městské galerii ve Vodňanech u příležitosti kulatého výročí vysvěcení chrámu, Městské muzeum a galerie ve Vodňanech 2005. Hrubý, V. Lidová zbožnost ve východních Čechách a v Kladsku, Náchod: Státní galerie výtvarného umění 1997. Hulakovský, J. Dějiny Hory Klokotské, Tábor 1901. Jan Pavel II., Redemptoris Mater: Encyklika o blahoslavené Panně Marii v životě putující církve, Praha: Zvon 1995. Kalista, Z. Česká barokní pouť: k religiozitě českého lidu v době barokní, Ţďár nad Sázavou: Cisterciana Sarensis 2001. Košnář, J., Legendy o panně Marii, Praha 1902. Košnář, J. Pán Ježíš v českých pohádkách, Ostrava: Sfinga 1991. Košnář, J. Poutnická místa a památné svatyně v Čechách, Praha 1906. Košnář, J., Staropražské pověsti a legendy, Praha: Odeon 1992. Kratochvíl,

A.

F.,

Neztráceje

naději, Kostelní

Vydří:

Karmelitánské

nakladatelství 1995. Laurentin, R. Pojednání o Panně Marii, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství - Praha: Krystal OP 2005. Mareček, P., „Maria u synoptiků a v pavlovských listech“, in: Hojda, J. (ed.), Maria z Nazareta: Plnost člověka a jádro církve, Svitavy: Trinitas 2003, s. 6274. Minařík, M. F., Mariánská dogmata, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 1991. Morin, D., Učení II. vatikánského koncilu, Praha: Paulínky 1999. O´Donnell, Ch., Slavíme s Marií, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 1996. Odvážil ses…, Články o Evženu de Mazenodovi, Dokumenty OMI, č. 205, říjen 1995.

75

Pejml, K. Český lid ve svých názorech, obyčejích a pověrách, Praha: J.R.Vilímek 1941. Podlaha, A., „Panna Maria v našich písních prostonárodních“, in: Almanach Marianský vydaný na památku Mariánského kongresu v Praze 1905, Praha 1905. Podlaha, A., Panna Maria v starším českém umění výtvarném. Nástin mariánské ikonografie, in: „Almanach Mariánský vydaný na památku Mariánského kongresu v Praze 1905“, Praha 1905. Pospíšil, C. V., Maria – mateřská tvář Boha, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 2004. Pospíšil, C. V., Nanebevzetí Bohorodičky ve světle dokumentů magisteria, Olomouc: Matice cyrilometodějská 2000. Procházka, K., „Jak se jevila a jeví úcta mariánská v ţivotě prostonárodním lidu českého“, in: Almanach mariánský vydaný na památku Mariánského kongresu v Praze 1905, Praha 1905. Procházka, K., Lid český s hlediska prostonárodně-náboženského, Praha: Dědictví sv. Jana Nepomuckého 1910. Radostné poselství evangelia, Kroměříţ: Obláti Neposkvrněné Panny Marie (OMI) 1991. Rendina, C., Příběhy papežů: dějiny a tajemství: životopisy 265 římských papežů, Praha: Volvox Globator 2005. Royt, J., Zahrada mariánská: mariánská úcta ve výtvarném umění od středověku do 20. století, Sušice: Muzeum Šumavy 2000. Řeholní život v českých zemích – Řeholní řády a kongregace, sekulární instituty a společnosti apoštolského života v České republice, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 1997. Šipanová, S. M. Mlada - Hrdina, P. (eds.), „Lomec – poutní kostel Jména Panny Marie“, Lomec: Kongregace Šedých sester III. řádu sv. Františka 2000. Šotek, L., Mariánské poutní místo Klokoty, České Budějovice: Herbiaprint 1991. Štanochr, V., Panna Maria Divotvůrkyně: nauka o Panně Marii, mariánská ikonografie, mariánská poutní místa, Uherské Hradiště: Slovácké muzeum 2000.

76

INTERNETOVÉ ODKAZY „Deiparae Virginis Mariae“ in: Oficiální stránky Vatikánu, [cit. 7.12.2009]. Dostupný z www: http://www.vatican.va/holy_father/pius_xii/encyclicals/documents/hf_pxii_enc_01051946_deiparae-virginis-mariae_en.html. „Emauzy“, in: Oficiální stránky římskokatolické farnosti Tábor – Klokoty, [cit. 21.12.2009]. Dostupný z www: http://www.klokoty.cz/ „Ineffabilis Deus“ in: Papal Encyclicals, [cit. 21.12.2009]. Dostupný z www: http://www.papalencyclicals.net/Pius09/p9ineff.htm. „Marialis Cultus“, in: Oficiální stránky Vatikánu, [cit. 12.12.2009]. Dostupný z www: http://www.vatican.va/holy_father/paul_vi/apost_exhortations/documents/hf_pvi_exh_19740202_marialis-cultus_en.html „Mense Maio“, in: Oficiální stránky Vatikánu, [cit. 12.12.2009]. Dostupný z www: http://www.vatican.va/holy_father/paul_vi/encyclicals/documents/hf_pvi_enc_29041965_mense-maio_en.html „Munificentissimus Deus“ in: Oficiální stránky Vatikánu, [cit. 7.12.2009]. Dostupný z www: http://www.vatican.va/holy_father/pius_xii/apost_constitutions/documents/hf_p -xii_apc_19501101_munificentissimus-deus_en.html „OMI – Historie“ in: Oficiální stránky Misionářů Oblátů Panny Marie Neposkvrněné, [cit. 21.12.2009]. Dostupný z www: http://www.oblati.cz/oblati/Historie.html „OMI - Úvod“ in: Oficiální stránky Misionářů Oblátů Panny Marie Neposkvrněné, [cit. 21.12.2009]. Dostupný z www: http://www.oblati.cz/oblati/Uvod.html „Quanta Cura“ in: Papal Encyclicals, [cit. 21.12.2009]. Dostupný z www: http://www.papalencyclicals.net/Pius09/p9quanta.htm. „The Syllabus of Errors Condemned by Pius IX.“ in: Papal Encyclicals, [cit. 21.12.2009]. Dostupný z www: http://www.papalencyclicals.net/Pius09/p9syll.htm.

77

„Ubi primum“ in: Papal Encyclicals, [cit. 21.12.2009]. Dostupný z www: http://www.papalencyclicals.net/Pius09/p9ubipr2.htm.

78

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK Jan – Evangelium podle Jana JkEv – Protoevangelium Jakubovo Mk – Evangelium podle Marka Mt – Evangelium podle Matouše Lk – Evangelium podle Lukáše OMI – Misionáři Obláti Panny Marie Neposkvrněné P. – Páter, titul před jménem kněze

79

PŘÍLOHY

80