Masová komunikace a veřejné mínění

Lukáš Urban Josef Dubský, Karol Murdza

www.grada.cz

Lukáš Urban, Josef Dubský, Karol Murdza

Masová komunikace a veřejné mínění

Grada Publishing, a. s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401 fax: +420 234 264 400 e-mail: [email protected]

Problematika masové komunikace a veřejného mínění poutá v poslední době stále více pozornosti nejen odborné, ale i laické veřejnosti. Už při letmém pohledu na současnou společnost člověk velice rychle pochopí, proč je nazývána společností médií a informací, společností komunikující a znalostní, společností celebritní, karnevalovou a legrační. Je ale opravdu tak legrační? Renomovaní čeští a slovenští autoři koncipují svoji knihu jako vizitku současné společnosti. Analyzují proměny sociální a masové komunikace, média a jejich vybrané problémy, téma kultury a masové kultury, veřejného mínění a jeho významu. Zvláštní pozornost věnují problému mediální prezentace násilí a zločinu. Unikátní publikaci jistě ocení studenti příslušných oborů vysokých škol, vyšších odborných škol, ale i široká veřejnost.

Masová komunikace a veřejné mínění

Masová komunikace a veřejné mínění Lukáš Urban, Josef Dubský, Karol Murdza

Grada Publishing

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Mgr. Lukáš Urban, PhD. Mgr. Josef Dubský doc. Karol Murdza, PhD.

MASOVÁ KOMUNIKACE A VEŘEJNÉ MÍNĚNÍ Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 4457. publikaci Recenzovali: prof. PhDr. Jaroslav Erneker, DrSc. PhDr. Petr Nesvadba, CSc. Odpovědný redaktor Zdeněk Kubín Ilustrace Mgr. Zdeněk Prošek Sazba a zlom Vojtěch Kočí Návrh a zpracování obálky Vojtěch Kočí Počet stran 240 Vydání 1., 2011 Vytiskla Tiskárna PROTISK, s.r.o., České Budějovice © Grada Publishing, a.s., 2011 Cover Photo © fotobanka Allphoto.cz ISBN 978-80-247-3563-4 (tištěná verze)

ISBN 978-80-247-7455-8 (elektronická verze ve formátu PDF) © Grada Publishing, a.s. 2012

Obsah

O autorech��7

Úvod��9

1. část – Společnost, média a masová komunikace��13 Mgr. Lukáš Urban, PhD.

1. Komunikace a společnost��15 1.1 Specifika a funkce lidské komunikace�� 15 1.2 Exkurz do dějin lidské komunikace�� 18 1.3 Verbální a neverbální komunikace�� 25 1.4 Další formy lidské komunikace�� 29 1.5 Komunikační schéma�� 31

2. Masová komunikace��35 2.1 Předpoklady vzniku masové komunikace�� 35 2.2 Historické souvislosti vzniku a rozvoje masové komunikace�� 37 2.3 Masy a masová společnost �� 37 2.4 Masová komunikace: její definice a charakteristické znaky�� 40

3. Masová média��47 3.1 Druhy médií�� 48 3.2 Funkce médií�� 50 3.3 Média a moc�� 57 3.4 Problémy médií�� 61 3.5 Kontrola a odpovědnost médií�� 69

4. Mediální produkt��73 4.1 Žurnalistika a zpravodajství�� 78

5. Publikum��85 5.1 Televizní diváci�� 88

6. Účinky médií��93 6.1 Vliv televize na diváka�� 102 6.2 Média a informační globalizace�� 104

7. Média a masová kultura��109 7.1 Masová kultura na pranýř!?�� 110

5

2. část – Veřejné mínění��117 Mgr. Josef Dubský 1. Veřejné mínění a jeho výzkum�� 119 1.1 Veřejné mínění�� 120 1.2 Počátky zájmu o veřejné mínění�� 121 1.3 Veřejné mínění ve 20. století�� 122

2. Klíčové související pojmy��125 3. Tvorba a funkce veřejného mínění��129 4. Spirála mlčení�� 131

5. Fáma��133 5.1 Zrození fámy, její šíření a pravdivost�� 134 5.2 Fáma a média�� 137 5.3 Zánik fámy�� 137

6. Výzkum veřejného mínění��139 6.1 Realizace výzkumu veřejného mínění��141 6.2 Rizika výzkumu veřejného mínění�� 144 7. Výzkum veřejného mínění v ČR�� 149 8. Výzkum veřejného mínění v praxi�� 151

3. část – Vliv médií na konstrukci bezpečnostní reality��165 doc. Karol Murdza, PhD. 1. Bezpečnostní realita a postoj médií k interpretaci bezpečnosti�� 167 1.1 Mediální a bezpečnostní realita�� 167 1.2 Mediální dekonstrukce a simulace bezpečnostní reality�� 173 1.3 Sekuritizace bezpečnostních hrozeb a „agenda-setting“��176 1.4 Mediální konstrukce obrazu války�� 180 1.5 Terorismus jako specifická forma „public relations“�� 183

2. Prezentace násilí, vybraných druhů kriminality a etnických konfliktů v médiích��187 2.1 Mediální násilí�� 187 2.2 Kriminalita v médiích versus realita kriminality�� 190 2.3 Strach z kriminality a morální panika�� 192 2.4 Formativní vliv mediálního násilí�� 195 2.5 Sexuální násilí a mediální konstrukce negativních genderových stereotypů�� 200 2.6 Interetnické konflikty a mediální rasismus�� 204 2.7 Vliv médií na korupci a vytváření protikorupčního prostředí�� 208

6

Použitá literatura�� 211

Věcný rejstřík�� 219

Jmenný rejstřík��225

Seznam boxů, schémat a tabulek��229

MASOVÁ KOMUNIKACE A VEŘEJNÉ MÍNĚNÍ

O autorech

Mgr. Lukáš Urban, PhD. (nar. 1977) Absolvent Vysoké školy pedagogické v Hradci Králové (2000) a Akadémie Policajného zboru v Bratislave (2009). Od roku 2001 pedagogicky působí na Policejní akademii ČR, kde jako člen katedry společenských věd vyučuje v bakalářských a magisterských studijních programech sociologii a oborově spřízněné volitelné předměty. Tematicky se orientuje na problematiku procesů globalizace a modernizace společnosti, životního stylu, masové kultury a komunikace. V rámci své vědeckovýzkumné činnosti se doposud věnoval zejména otázkám tolerance a jinakosti, poznávání tzv. alternativních životních stylů, konkrétně pak vybraných subkultur mládeže. Je autorem a spoluautorem řady skript PA ČR, odborných článků a studijních textů. Mezi jeho novější knižní publikace patří Sociologie (Praha: Eurolex Bohemia, 2006) a Sociologie trochu jinak (Praha: Grada, 2008). V uplynulých dvou letech se autorsky podílel také na učebních textech Soudobá sociologie II: Teorie sociálního jednání a sociální struktury (Praha: Karolinum, 2008), Soudobá socio logie III: Diagnózy soudobých společností (Praha: Karolinum, 2008) a vysokoškolské učebnici Základy sociologie a politologie (Plzeň: Aleš Čeněk, 2009).

Mgr. Josef Dubský (nar. 1946) Absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor sociologie – ekonomie. Po ukončení studií pracoval jako sociolog v řadě vědeckovýzkumných institucích (Čs. komitét pro vědecké řízení, Institut pro výzkum veřejného mínění, DEMA, a.s. STEM/MARK, a.s.). Vedl a podílel se na řadě výzkumných projektů tematicky zaměřených na veřejné mínění, životní styl, sexuální chování populace nebo marketing v médiích. Od roku 2004 je členem katedry společenských věd na 7

olicejní akademii ČR, kde přednáší problematiku sociologie, sociálních P deviací, sociologie médií, veřejného mínění a metod sociologického výzkumu. Je spoluautorem publikace Kapitoly ze sociologie veřejného mínění: teorie a výzkum (Praha: Karolinum, 1998). Dále se podílel na tvorbě řady skript a vysokoškolských učebnic, například Sociologie médií a veřejného mínění (Praha: PA ČR, 2006), Sociální deviace (Plzeň: Aleš Čeněk, 2008), Sociologie životního stylu (Plzeň: Aleš Čeněk, 2008) a Základy sociologie a politologie (Plzeň: Aleš Čeněk, 2009).

doc. Karol Murdza, PhD. (nar. 1958) Vědeckou kvalifikaci ve vědním oboru sociologie získal v roce 1993 na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Od roku 2001 vyučuje sociologii na Akadémii PZ v Bratislave, kde v roce 2005 habili toval a získal vědecko-pedagogickou hodnost docenta v oboru bezpečnostní služby. Tamtéž dnes působí jako vedoucí katedry společenskovědních disciplín. Ve své vědeckovýzkumné a publikační činnosti se věnuje zejména problematice, která souvisí s rozvojem aplikované sociologie ve studijních programech bezpečnostně‑právní ochrany osob a majetku. Je autorem a spoluautorem řady vědeckých monografií, výzkumných prací, studií a učebních textů, například: Bezpečnosť a bez pečnostná orientácia v globálnej rizikovej spoločnosti (Bratislava: APZ, 2005), Mediálna konštrukcia bezpečnostnej reality (Plzeň: NAVA, 2008), Rozvoj „nevojenskej“ sociológie bezpečnosti v bezpečnostno-právnom vzdelávaní policajtov (Bratislava: MO SR, 2008), Súčasný stav a trendy rozvoja teórie spoločenskovedných disciplin a praxe ich výučby na školách s bezpečnostnoprávnym zameraním (Bratislava: APZ, 2009), Sociologický výskum (České Budějovice: VŠERS, 2010).

8


Úvod

Už při letmém pohledu na současnou společnost člověk rychle pochopí, proč je nazývána společností médií a informačních sítí, společností komunikující a znalostní, společností karnevalovou a legrační. Různě kvalitní, různě aktuální a obsahově zaměřené informace k nám totiž přichází na každém kroku a téměř v kteroukoliv denní dobu, přestože si to nemusíme přát nebo uvědomovat, což významným způsobem utváří naše vnímání a hodnocení reality. Dnes už jen s velikými obtížemi můžeme určit, co je náš autorský názor na věc a co jsme někde „jenom“ četli, „jenom“ zahlédli nebo zaslechli. Jak moc jsme autentičtí, nebo jen více či méně zdařile reprodukujeme originál (v tom horším případě vytváříme další „kopie kopie z kopie“), toť otázka?! Média a veřejné mínění jsou jakoby všudypřítomné, což jim propůjčuje silný formativní potenciál. Ten se navíc procesy technologické inovace a globalizace ještě umocňuje. Proto problematika masové komunikace a veřejného mínění poutá stále více pozornosti nejen odborné, ale i laické veřejnosti. Společnost počátku 21. století je po všech stránkách rozmanitá a kate gorického o ní lze říci jen málo; tedy alespoň bez vytvoření dalších otázek a sporných bodů. Někteří sociologové o ní například s kritickým tónem uvažují jako o společnosti hlučné a užvaněné. Následně jí přisuzují takové charakteristické rysy jako informační exploze, devalvace významu slov a nenaslouchání si. V těchto podmínkách přestává být efektivní komunikace přirozenou věcí, řekněme věcí „pouhého“ citu a intuice, a stává se zajímavým vědeckým problémem. Úspěch subjektů participujících na procesu masové komunikace dnes spočívá v promyšlené volbě (mixu) výrazových prostředků, tedy prostředků, které jsou schopné v permanentním šumu upoutat pozornost vybrané skupiny příjemců, ti navíc dokáží sdělením porozumět a ještě na ně zareagovat vyprojektovaným způsobem. Komunikující dnes musí umět více než kdy jindy předjímat 9

a odhadnout, jaký efekt bude jejich sdělení na příjemce za těch kterých podmínek mít. Jen těžko lze dosahovat dobrých výsledků – efektivní komunikace – bez schopnosti vcítění se do způsobu uvažování druhých lidí, do jejich sociálních rolí, celkové atmosféry doby, bez schopnosti předvídat, na co lidé myslí, co je baví, co je pro změnu trápí a tak dále. Toto už není možné zvládat bez adekvátní odborné přípravy a samozřejmě i bez upřímné chuti o popsaných tématech přemýšlet. Proto jsme se jako autoři snažili čtenářům připravit praktické kompendium humanitních a společenskovědních interpretací masové komunikace, mediální problematiky, veřejného mínění a jeho výzkumu, které je svými ilustrativními příklady ukotveno v aktuálních bezpečnostních, ekonomických, kulturních, politických a sociálních podmínkách. Při přípravě textu jsme vycházeli z kulturologických, politologických, socio logických a sociálně psychologických poznatků tematizujících chování (post)moderní společnosti a člověka v ní, problematiku autenticity individuálního a kolektivního jednání, vztahů mezi elitami a masami, problematiku utváření a ovlivňování názorů veřejnosti, konstrukce virtuální a subjektivní reality, mediálních obrazů násilí a zločinu. Vzhledem k tomu, že se jedná o text primárně určený pro studenty vysokých škol s veřejnoprávní a bezpečnostní orientací, kteří se rozhodli svůj studijní profil rozšířit o základní poznatky mediálních studií, orientovali jsme aplikované pasáže textu právě do této oblasti, tedy na témata emancipace, svobody, (ne)jistoty, strachu, paniky, manipulace, předpojatosti, (ne)rovnosti, násilí, kriminality, války a terorismu. Myšlenkovou kostru učebnice tvoří následující teze. Informační a komu nikační technologie s sebou přináší nejenom nepopiratelné možnosti, ale i určitá nebezpečí. Dokáží rozšiřovat hranice lidské svobody a životní horizonty lidí, stejně jako dokáží ovládat, manipulovat s názory a emocemi svých uživatelů, respektive konstruovat takové verze reality, které mají potenciál (nepřipravené) publikum přesvědčit o „pravdě“ svých autorů či sponzorů a stát se kolektivními příběhy. Stejně dobře jako mohou média sloužit, tak mohou i panovat; té druhé polohy je dosahováno zejména v atmosféře strachu a při nedostatečném stupni vědění. Média mohou být nástrojem osvěty, ale dokáží být rovněž šiřiteli fám a dezinformací. V každém případě jsou významnými aktéry na poli veřejného mínění, které je pro změnu silným médiem mínění individuálního. Výsledkům jeho měření můžeme, ale také nemusíme věřit. Klíčovým kritériem pro rozhodování se v těchto otázkách je „opět a jen“ (ne)dostatek poznání. Média rovněž sehrávají důležitou roli v oblasti bezpečnosti a bezpečnostní politiky státu. Mohou být účinnými nástroji agitace, kontroly 10


a distribuce funkčních zpráv, ale z mnoha důvodů se mohou stát i šiřiteli intolerantních nálad, předsudků a morální paniky. Záleží na kvalitách mediálního systému, atmosféře doby a vyspělosti demokracie ve všech rovinách jejího významu (životní styl, forma vláda, politický řád, …). První část učebnice Společnost, média a masová komunikace je věno vána problematice masové a mediální komunikace; ta je rozebírána ve společenských nebo společenskovědních kontextech. Z konkrétních témat za zvláštní zmínku jistě stojí komunikační schéma, které autorovi posloužilo jako základní osa pro konstrukci textu celé této části. V jednotlivých kapitolách jsou popsána specifika masové komunikace, dále funkce médií a důvody jejich kontroly. Zmíněny jsou rovněž problémy a rizika související se současnou mediální tvorbou, mediálním průmyslem a průmyslem koncentrovaným okolo masové kultury. Text by měl čtenáři zprostředkovat základní orientaci v principech fungování mediálního systému, vést ho ke schopnosti citlivého posuzování role médií v dnešní době a ke kritické reflexi autenticity vlastních soudů a myšlenkových konstrukcí. Druhá část učebnice Veřejné mínění je zaměřena na vybrané problémy z oblasti veřejného mínění a jeho výzkumu. Její první kapitola je věnována otázkám vzniku veřejného mínění, jeho formování, struktuře a funkci. V procesu tvorby individuálního mínění lidé přizpůsobují své názory a postoje k názorům a postojům příslušníků vlastní skupiny. Tuto problematiku originálním způsobem popisuje teorie spirály mlčení, které je z tohoto důvodu věnována samostatná kapitola. Dále autor v textu popisuje technologie výzkumu veřejného mínění včetně příkladů jeho praktických výstupů. V jiné kapitole se zaměřuje na problematiku fámy jako média, které významným způsobem ovlivňuje veřejné mínění. Druhá část učebnice by měla čtenáři poskytnout základní orientaci v problematice veřejného mínění a jeho výzkumu. Měla by čtenáře inspirovat ke kritickému, ale zároveň racionálnímu zhodnocení dynamického sociálního jevu, kterým veřejné mínění bezesporu je. Třetí část učebnice Vliv médií na konstrukci bezpečnostní reality se věnuje některým specifickým otázkám vlivu médií na interpretaci bezpečnostní reality. V první kapitole jsou charakterizovány základní pojmy: bezpečnost, bezpečnostní realita, hyperrealita, simulace, simulakrum a jiné. Důraz je kladen zejména na identifikaci vlivu médií při vytváření tzv. virtuální bezpečnostní reality a na nastolování bezpečnostních témat v procesech sekuritizace a tzv. agenda-setting. Dále se autor zaměřil na analýzu mediálních obrazů války a terorismu 11

Úvod

jako specifických forem public realtions. V rámci druhé kapitoly třetí části jsou naznačeny vybrané způsoby prezentace násilí, kriminality, etnických konfliktů a korupce v médiích. Pozornost je upřena zejména na negativní důsledky zobrazovaného sexuálního násilí a pornografie, ale opominuty nejsou ani mnohem širší negativní implikace mediálního zobarazování sexuální tematiky. Jedná se převážně o konstrukce negativních genderových stereotypů (mediální kult krásy, žena jako sexuální objekt apod.). Kromě genderových stereotypů média posilují předsudky a stereotypy i v jiných sférách života společnosti. Proto je závěr třetí části věnován dvěma relativně samostatným okruhům problémů: interetnické mediální komunikaci a protikorupční mediální politice. Tato část by měla inspirovat čtenáře ke kritickému přemýšlení o širším významu a vlivu médií na bezpečnost a její subjektivní vnímání v podmínkách současné rizikové, multikulturní a multietnické společnosti. Na závěr úvodu a na úplný začátek učebnice si ještě dovolujeme čtenářům doporučit pro další rozšíření odborných horizontů a získání nových informací následující knižní tituly, které považujeme z didaktického hlediska a s ohledem na charakteristiky předpokládané cílové skupiny čtenářů za zajímavé a inspirativní: ▶▶ DEFLEUR, M. L.; BALLOVÁ-ROKEACHOVÁ, S. J. Teorie masové komunikace. Praha : Karolinum, 1996. ▶▶ HALLIN, C. D.; MANCINI, P. Systémy médií v postmoderním světě. Praha : Portál, 2008. ▶▶ JIRÁK, J.; KÖPPLOVÁ, B. Masová média. Praha : Portál, 2009. ▶▶ KAPFERER, J. N. Fáma – nejstarší médium světa. Praha : Práce, 1992. ▶▶ KUNŠTÁT, D. České veřejné mínění: výzkum a teoretické souvislosti. Praha : Sociologický ústav AV ČR, 2006. ▶▶ McLUHAN, M. Člověk, média a elektronická kultura. Brno : Jota, 2000. ▶▶ McNAIR, B. Sociologie žurnalistiky. Praha : Portál, 2004. ▶▶ McQUAIL, D. Úvod do teorie masové komunikace. Praha : Portál, 2009. ▶▶ MIŠOVIČ, J. Od A do Z ve výzkumech veřejného mínění. Praha : Orego, 2010. ▶▶ MUSIL, J. Sociální a mediální komunikace. Praha : UJAK, 2010. ▶▶ OSVALDOVÁ, B.; HALADA, J. Praktická encyklopedie žurnalistiky a marketingové komunikace. Praha : Libri, 2007. ▶▶ ŠUBRT, J. a kol. Kapitoly ze sociologie veřejného mínění. Praha : Karolinum, 1998.

12


1. část Společnost, média a masová komunikace Mgr. Lukáš Urban, PhD.

Komunikace a společnost

1.

Komunikace – proces vysílání a přijímání, předávání a přebírání sdělení, proces produkce, směny, konzumace a sdílení významů – je předpokladem existence každého živého společenství.1 Její projevy lze pozorovat mezi zástupci všech živočišných druhů. V případě druhu homo sapiens sapiens však komunikace nabývá ojedinělých kvalit.

1.1 Specifika a funkce lidské komunikace Pokud se v sociologii hovoří a píše o lidské komunikaci, činí se tak často s využitím specifičtějšího pojmu sociální komunikace, který zřetelněji odkazuje na souvislosti a dopady fenoménu komunikace na jednotlivé lidi a společnost jako celek. Z metodologického hlediska je pojem výrazem holistického přístupu k interpretaci sociální reality.2 1

2

Komunikace – z lat. communis, čes. společné nebo z lat. communication, čes. sdělení, sdílení. Podstata lidské komunikace se dá přirovnat k tomu, co jednotlivce spojuje s okolím a druhými lidmi, k nástroji zakládajícímu společenství. Primárním smyslem komunikace je propojování, sdílení a přenos sdělení (např. dez/informací, myšlenek, mínění a postojů) s rozličným charakterem (např. příkaz, zákaz, upozornění). Sdělení je v procesu komunikace předáváno v podobě symbolů (např. slov, pojmů, gest, obrázků, a značek). Symboly, co by standardizované znaky vázané na určitá pravidla svého užívání, jsou klíčovým nástrojem komunikace. Ucelený systém znaků se nazývá jazyk. Josef Musil správně upozorňuje, že se tento pojem používá i mimo oblast řečové komunikace (často se třeba hovoří o jazyku počítačového programování) [MUSIL, J. Komunikace v informační společnosti, s. 7]. Holismus – z řec. holos, čes. celek. Jedná se o souhrnné označení systémového myšlenkového přístupu, jenž staví na premise, že celek je více než jen souhrn částí, které celek vytváří. Dle stoupenců holismu totiž každý systém prvků vykazuje specifické vlastnosti, které se nevyskytují

15

Sociální komunikací se rozumí proces sdělování, směny a distribuce informací mezi dvěma či více lidmi v síti sociálních vztahů a v rámci sociálního chování. Jedná se o specifickou formu sociální interakce3, konkrétně o tu uskutečňovanou prostřednictvím sdělení. Díky jejich sdílení v sociálním prostoru je komunikace předpokladem vytváření a udržování sociálních skupin, předpokladem spolupráce, soutěžení a konkurence.4 Zmíněnou výjimečností lidské komunikace se má na mysli převážně schopnost lidí komunikovat prostřednictvím znakové soustavy nazývané jazyk5, jejich schopnost archivovat myšlenky, schopnost kumulovaného poznání a schopnost přejímat poselství jiných kultur a věků. Uvedené se navíc stává předpokladem a výrazem lidské kultury. Kultura i komunikace se totiž konstituují navzájem: komunikace probíhá v sociálně a kulturně vytvářeném světě a kultura je pro změnu umožňována procesy komu nikace.6 Americký spisovatel, kulturní kritik a teoretik médií Neil Postman (1931–2003) popisuje sepětí kultury s komunikací takto: „Celá kultura je v tomto smyslu jednou velkou konverzací, či přesněji řečeno, souborem mnoha konverzací vedených různými symbolickými způsoby.“7 Komunikované významy jsou v případě lidského společenství nebývale rozmanité. Jedná se třeba o dovednosti, poznatky a emoce, ale také o hodnoty, normy, přání a postoje, ve kterých se zrcadlí situační a společenský kontext. u žádné jeho části samostatně, případně odděleně. Tyto vlastnosti se mají projevovat až na jisté úrovni složitosti systému, až ve vzájemném vztahu jednotlivých prvků a jejich vztahu k celku. Z tohoto důvodu nelze vlastnosti systému dovodit procesem přímého zevšeobecňování vlastností prvků, případně to je možné jen v omezené míře [srov. BARKER, Ch. Slovník kulturálních studií, s. 68–69]. 3

Sociální interakce – úmyslné i neúmyslné působení lidí na sebe navzájem. Teorie rozlišuje tři základní typy interakce: interakce tváří v tvář, zprostředkovaná interakce a kvaziinterakce.

4

GILLERNOVÁ, I.; BURIÁNEK, J. Základy společenských věd. Základy psychologie, sociologie, s. 73; MUSIL, J. Komunikace v informační společnosti, s. 21.

5

Jazyk je ústředním prvkem kultury a přirozeným základem řeči. Tvoří ho slova a pojmy, resp. jejich kombinace ve větách a výrocích. Řeč (řečový projev) je konkrétním projevem používání jazyka [Kol. autorů Slovník základních pojmů z psychologie, s. 26–27]. Jazyk je primární komunikační prostředek a médium. Má svoji slovní zásobu (lexikon), gramatickou soustavu (gramatiku) a zákonitosti tvoření vět (syntax). Prostřednictvím jazyka třídíme svět a vtiskujeme mu význam. Bohatost jazyka (slovní zásoby) a bohatost sociální zkušenosti tedy vede ke schopnosti citlivěji vnímat realitu, rozlišovat v ní detaily a pojmenovávat příčiny nižšího stupně [BARKER, Ch. Slovník kulturálních studií, s. 82–83]. Jazyk představuje jeden z významných znaků národní a skupinové příslušnosti. Lišit se může dle profese, subkultury, věku, vzdělání, pohlaví a podobně. Ne nadarmo se říká: „Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem.“

6

BARKER, Ch. Slovník kulturálních studií, s. 91.

7

POSTMAN, N. Ubavit se k smrti, s. 22–23.

16


Význam lidské komunikace spočívá v tom, že umožňuje koordinaci lidského chování; komunikace je předpokladem kooperace v rámci společenství. Dovoluje prostřednictvím symbolů získávat informace o věcech prostorově a časově velmi vzdálených, které nejsou přítomné a na první pohled zřejmé. Umožňuje lidem přesahovat prostor a čas, což je jeden ze základních předpokladů postupného navyšování objemu našeho vědění a porozumění. Lidská komunikace se svým obsahem tedy neváže jen na věci reálně existující. A nemusí za každou cenu probíhat ani tváří v tvář (angl. face-to-face). Podíváme-li se například pozorně kolem sebe, zjistíme, že dnes je tomu spíše naopak. Vzhledem k rozvoji komunikačních a informačních technologií a hluboké infiltraci sociálních sítí do běžného života lze považovat technickou zprostředkovanost komunikace, která třeba způsobuje rozporuplnou osobní distanci a odosobněnost v mezilidských vztazích, za jeden z jejích hlavních znaků v dobách moderny. Podle některých sociálních a kulturních antropologů vznikla lidská komunikace proto, aby nahradila biologickou nedostatečnost lidského druhu a v důsledcích tak znásobila možnosti na jeho přežití. Lidé jsou zřejmě jediní živočichové, kteří se dokáží díky znakům a symbolům učit z minulosti, respektive si jejich prostřednictvím představovat a plánovat budoucnost. Tato schopnost je činí oproti ostatním zástupcům živočišné říše výjimečnými; nikoliv však dokonalými, nadřazenými a bezchybnými. Z tohoto úhlu pohledu lze lidskou komunikaci vnímat jako projev úspěšné adaptační strategie živočišného druhu homo sapiens sapiens. Lidé se také prostřednictvím komunikace vlamují do tajemství života, dávají věcem smysl a tvar, čímž redukují nepříjemné pocity nejistoty. Lidé komunikací konstruují a aktualizují řád. Jejím prostřednictvím si do života vnáší žádoucí pocity bezpečí a jistoty. Stejnou cestou – cestou uchopování a zvýznamňování věcí, cestou vysvětlování vztahů či souvislostí – ale mohou realitu i účelově ohýbat a přesvědčovat druhé o výjimečnosti svých interpretací. To znamená, že na komunikaci můžeme nahlížet rovněž jako na důležitý nástroj moci, která si nikoliv výjimečně dokáže účelově pohrávat s dezinformacemi, polopravdami, lží a lidským strachem. Negativní kampaně politického marketingu nebo sociopatická manipulace životním partnerem budiž příkladem tohoto našeho tvrzení. Vnitřní komunikace slouží k jakémusi osvobozujícímu zastavení člověka, k jeho sebereflexi a promýšlení alternativních interpretací okolí. Umožňuje mu překračovat (transcendovat) vlastní horizonty, vlastní definiční mody a poznávat jiné optiky života. Komunikace (alespoň 17


*

ta otevřená a naslouchající) vede k propojování odlišných světů. Tím vším dochází k průniku paralelně probíhajících procesů zachovávání a aktualizace identity jedince a jeho osobnostnímu růstu.8 Komunikaci je tedy možné vnímat také jako nástroj sebepotvrzování a sebeartikulace. Nutno dodat, že v podání některých (třeba i celých organizací) dochází k jakémusi zdegenerování a zvulgarizování této výrazové funkce komunikace. Vždyť někteří lidé dnes komunikují jenom proto, aby byli slyšet, aby vzbudili pozornost, aby našli publikum pro exhibicionistické zrcadlení se. Navíc při této své aktivitě (nebo snad spíše pasivitě?!) ani nechtějí okolí nic podstatného sdělit nebo s ním něco skutečně sdílet. Ostatně, v řadě případů by to stejně byla marná snaha. Tento užvaněný typ lidí totiž komunikuje bez hlubšího smyslu. Komunikuje a ve své podstatě nic neříká. Proč? Nemá co říci; tedy nepočítáme-li módní „hlášky“, parazitní citoslovce, všedoprovázející vulgarismy, klimatickoa klimaktericko-sousedské banalitky a bulvárně vztahové rozsudky. Tito lidé komunikují, protože mají volný čas a neví jak ho „zabít“. Komunikují s druhými, protože nedokážou být sami se sebou. Komunikují, aby se nějak rozptýlili. Připomínají se druhým banálními SMS zprávami a stohy fotografií bez kontextů. Přeposílají si enormní množství myšlenkově prázdných e-mailů, surfují po sociálních sítích, stereotypně řeční nad půllitrem piva, sklenkou vína či počítačovou klávesnicí. A při tom všem se řídí jednoduchým pravidlem: zaměňují kvalitu za kvantitu.9 Z uvedených postřehů jasně vyplývá, že vnímat komunikaci pouze jako konzumaci aktualit všeho druhu a (po)bavení se o něčem by bylo projevem nemístného redukcionismu a podcenění jejího významu v životě člověka a společnosti.

1.2 Exkurz do dějin lidské komunikace Mediální a kulturální studia vnímají komunikaci jako nedílnou součást lidské společnosti. Její vývoj se projevuje zejména objevováním nových forem komunikace, které zpětnovazebně iniciují další společenské 8

Více viz Kolektiv autorů. Základy společenských věd, s. 545–547.

9

Více viz ERIKSEN, T. H. Sociální a kulturní antropologie. Praha : Portál, 2008; MURPHY, R. F. Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha : Slon, 2001.

18


změny.10 Právě v této teoretické rovině, v rovině historických proměn komunikace a s nimi související míře organizace mezilidských vztahů, vytvořil kanadský sociolog médií Marshall McLuhan (1911–1980) jednu z nejznámějších typologií vývoje společnosti a komunikace. V ní se zřetelně odráží jeho slavný aforismus „médium je poselstvím“. Dle McLuhana má totiž samotné médium na člověka silnější účinky než konkrétně sdělovaný obsah, řekněme programová náplň. Médium má svými technickými parametry a kódy vytvářet nové prostředí a tím měnit způsoby myšlení lidí, způsoby jejich jednání a vnímání, modely uspořádání mezilidských vztahů, měřítka i rytmus osobního života. Nutno podotknout, že dále uvedená vývojová stadia společnosti je třeba vnímat jako vzájemně se prostupující, nikoliv striktně oddělená. Je sice pravda, že pro každé z nich je určitá forma komunikace typičtější (dominantnější) než pro ostatní, ale to neznamená, že by byly „přehřáté“ komunikační systémy doby předcházející zcela zapomenuty a odvrhnuty. Spíše dochází k jejich implementaci v podmínkách nových časů a k rozšíření o možnosti vyplývající z pokroku v produkci, přenosu, záznamu a sdílení informací. Následující periodizaci vývoje společnosti a lidské komunikace vznikla rozšířením McLuhanovy vývojové koncepce o postřehy několika dalších autorů.11, 12 1. Archaická společnost, též společnost preliterární, předabecední, analfabetická a primitivní. Řazena bývá do epochy mluvení, jazyka a malby. McLuhan hovoří o kmenové a mytické orální společnosti, o světu akustiky a období nadvlády ucha. Pro tento typ společnosti má být typická komunikace face-to-face, která probíhá v přímém kontaktu mezi zúčastněnými. Primárními médii a nositeli paměti jsou zde výhradně lidé, protože k archivaci a kumulaci myšlenek nebyla společnost v rané fázi svého vývoje vybavená. Tento fakt posiloval prestiž a pozice jedinců, kteří disponovali velikým množstvím informací… a dobrou pamětí. 10 Jako příklad takové korelace lze uvést současné snahy o demokratizaci masové demokracie, a to pokusy zavádět do praxe instituty přímé demokracie, jejichž realizaci má v podmínkách všedního dne většinou umožňovat potenciál tzv. nových médií. 11 Například JIRÁK, J.; KÖPPLOVÁ, B. Média a společnost. Praha : Portál, 2003. McLUHAN, M. Jak rozumět médiím: extenze člověka. Praha : Odeon, 1991; McLUHAN, M. Člověk, média a elektro nická kultura. Výbor z díla. Brno : Jota, 2000; MUSIL, J. Komunikace v informační společnosti. Praha : Univerzita Jana Amose Komenského, 2007. 12 Více viz ŽANTOVSKÁ, I. Jazyková komunikace v dějinách lidstva. Praha : Univerzita Jana Amose Komenského, 2008.

19


Box 1.1 Herbert Marshall McLuhan (1911–1980)13 Tento kanadský teoretik médií a významný analytik elektr(on)ické informační revoluce je pova žován za jednoho z nejvlivnějších „popularizátorů“ komunikačních studií u široké veřejnosti. Pro své pozitivní vnímání médií bývá označován také za mediálního a technologického optimistu, respektive deterministu. McLuhanovy základní životopisné údaje: ▶▶ Narodil se v kanadském Edmontonu. ▶▶ Studium literatury absolvoval na univerzitě v Manitobě. ▶▶ Postgraduální studia navštěvoval v Cambridgi. ▶▶ Zde také v roce 1943 získal doktorát. ▶▶ Většinu své pedagogické kariéry strávil na St. Michael´s College (University of Toronto). ▶▶ Při této škole založil a vedl Centrum pro technologii a kulturu. ▶▶ Z těchto důvodů je považován za jednoho z předních představitelů tzv. Torontské školy. Ve svém díle byl inspirován myšlenkami kanadského kolegy, ekonomického historika Harolda Innise (1894–1952). Nejznámější studie o psychosociálním vlivu masových médií na jedince napsal McLuhan v průběhu 60. let 20. století. Patří k nim zejména knihy The Gutenberg Galaxy: The Making of Typographic Man (1962) a Understanding Media: The Extensions of Man (1964). Je autorem obsahově silných aforismů (globální vesnice, médium je poselství, …) a originálních myšlenkových koncepcí (chladná a horká média, široké pojetí médií /např. mluvené slovo, psané a tištěné slovo, dopravní prostředky, způsoby oblékaní a bydlení, elektrické světlo/, médium je extenze lidského těla a lidských smyslů, které se komunikačními technologiemi rozšiřují a otupují zároveň, atd.).

2. Tradiční společnost a společnost rané moderny. Epocha fonetické abecedy, psaní a později (knih)tisku. McLuhan ji nazýval gutenbergovskou epochou. V jejím rámci došlo k bezprecedentnímu zdůraznění vizuální složky komunikace, ve které „oko nahradilo ucho“. Předpokladem funkčnosti bylo vytvoření určitého systému symbolů a podmínkou jeho užívání pak osvojení si dovednosti čtení a psaní. Přínosem nových forem komunikace bylo to, že se informace staly detailnější, a zejména pak uchovatelné, opakovatelné a přenositelné. Setkat se můžeme i s tvrzením, že se staly trezorovatelné. V důsledku uvedených změn se ve společnosti objevili jedinci – řekněme jakési nové elity –, kteří tajemství gramotnosti znali a ovládali ho (např. kněží, písaři, učenci a umělci), což jim kromě úcty okolí a dobrého společenského postavení zaručovalo i jistý podíl na moci. S pozdějším rozvojem tisku a vzdělanosti širších společenských vrstev začaly tyto elity monopol gramotnosti ztrácet. Za charakteristické znaky diskutované vývojové etapy bývá na celospolečenské úrovni považována homogenita, uniformita, kontinuita 13 ŠIMŮNEK, M. McLuhan, Herbert Marshall (1911–1980). In Revue pro média. Dostupné na World Wide Web [cit. 7. 5. 2010]:

20


a opakovatelnost, na úrovni jednotlivce rozvoj teoretického myšlení a racionality. Za symbol doby – a klasický příklad sekundárního média – bývá považována tištěná kniha. Box 1.2 Telekracie „Televize se stala ‚metamédiem‘ – prostředkem, který ovládá nejen naše povědomí o světě, ale i o způsobech, jak tento svět poznávat […] způsob, jakým televize inscenuje svět, se stává vzorem náležité inscenace světa.“ Neil Postman, Ubavit se k smrti14 Přestože televizi na počátku 21. století stále silněji konkurují nová média (zejména mezi příslušníky mladších a středních generací; obvykle se horní věková hranice odhaduje na 35–40 let) a éra maso vého televizního vysílání je už nedávnou minulostí, zůstává televize, co do přístupnosti a počtu diváků, nadále informačním a zábavním médiem číslo jedna. Proč tomu tak je? Televize nabízí divákům dramatickou podívanou a emočně silné obrazy. „Váha slov se nevyrovná šokující síle obrazů. Jak tvrdí experti na komunikaci: obraz, pokud je silný, stírá zvuk a oko vítězí nad uchem.“15 Důkazem oprávněnosti tohoto tvrzení jsou například zpravodajské reportáže tzv. bez komentáře. Jinou tváří ústupu racionální analýzy a kontextových úvah na úkor velkolepé podívané – teatralizace – je fascinace přímým přenosem, živými vstupy zvláštních zpravodajů a komunikací v reálném čase, tedy vším aktuálním a okamžitým, vším se značkou LIVE. Jako by dnes jedině viditelné zasluhovalo být sdělováno. Jako by bez obrazů nebylo skutečnosti. Jako by bezuzdná HT vizualizace a dovednost zprostředkovat „očité svědectví“ jediné dokázaly osvětlovat podstatu a vést lidi k poznání pravdy. Španělský novinář a spisovatel Ignacio Ramonet (nar. 1943) doslova hovoří o „iluzi, že vidět znamená chápat“. Ostatní média dnes cítí povinnost doprovázet silný televizní účinek na publikum alespoň tematickou rezonancí. To znamená, že televize de facto diktuje dalším médiím normu, čímž se roztáčí spirála mediální imitace. Přebírání informace různými médii má za následek také efekt konfirmace: „Když o tom hovoří a píší všichni, tak to přece musí být pravda.“ Postman je toho názoru, že se televize stala jakýmsi paradigmatem stávající koncepce informování veřejnosti: „… celkové informační prostředí se postupně stává zrcadlovým obrazem televize … články jsou neobvykle krátké, design se výrazně opírá o obrazový materiál, tabulky a jiné grafické prvky, které jsou částečně tištěny v barvě.“16 Proto se lze v diskusích o formativním vlivu médií setkat s pojmem telekracie, který označuje specifické postavení televize mezi médii a její moc. Zdroj: BOURDIEU, P. O televizi. Brno : Doplněk, 2002. RAMONET, I. Tyranie médií. Praha : Mladá fronta, 2003.

3. Moderní společnost už plně využívá systém masové komunikace. Podmínkou jejího rozvoje byla technická a technologická revoluce (zejména pak objevení a využívání elektřiny), která odstartovala postupný rozvoj hromadných sdělovacích prostředků. Informace se v jejím rámci produkují a přenášejí pomocí centralizovaných, institucionalizovaných 14 POSTMAN, N. Ubavit se k smrti, s. 97, 111. 15 RAMONET, I. Tyranie médií, s. 38. 16 POSTMAN, N. Ubavit se k smrti, s. 129–130.

21


a profesionalizovaných systémů, což je mimo jiné příčinou i následkem růstu nákladů na jejich šíření a dále se prohlubující společenské dělby práce. Informace se oproti předešlým dobám šíří díky vyspělým technologiím a všeobecné gramotnosti mnohem rychleji a mezi početnějším publikem. Sílu množeného mluveného a tištěného slova v průběhu doby ještě umocňuje obrazové vyjádření (film /první desetiletí 20. století/ a televize /čtyřicátá léta 20. století/), čímž se charakter komunikace opět značně proměnil. Média díky svému informačnímu „monopolu“ a technickým možnostem začala v průběhu 20. století přímo či nepřímo (spolu)kontrolovat, (spolu)spravovat a (spolu)vytvářet sociální realitu. Pojem mediokracie tak přestal být označením distopického charakteru, ale trefným označením síly mediálního systému v podmínkách globalizující se společnosti. 4. Není snadné pojmenovat současnou společnost a nevzbudit při tom více otázek než jich trefným označením „vyřešit“. Asi nejčastěji o ní společenské vědy hovoří jako o postmoderní společnosti, respektive o druhé a radikalizované moderně. Lidské společenství se v posledních několika dekádách dostalo na vrchol éry elektronických médií a kultury, do podmínek plně rozvinuté globální informační sítě. McLuhan ve své době tento stav společnosti metaforicky přirovnával ke globální vesnici (angl. global village, 1960), ve které má díky potenciálu nových médií (např. permanentní výměně ještě horkých informací za opravdu žhnoucí aktuality) docházet ke zmenšování významu prostorových a časových vzdáleností mezi lidmi, k rozvoji jejich emocionality a odstraňování ohnisek mezilidských konfliktů pramenících z nedostatku informací. Charakteristické rysy postmoderny jsou tak spatřovány v (prohlubujících se) procesech internacionalizace a informatizace společnosti. K dalším popisným znakům postmoderní společnosti logicky patří postmoderní kultura. Kategorického o ní lze říci jen málo. Na tomto místě snad to, že dovádí do krajností projekt moderny. Její projevy jsou pluralistické (až nelogické a chaotické), kaleidoskopické a podléhají diktátu prchavé módnosti. Jejich tvůrci se programově vyhýbají ustáleným měřítkům. Vyznávají diskontinuitu. Rádi provokují. Oslavují relativitu a vše (byť jenom zdánlivě) individuální. Dále lze tvrdit, že má postmoderní kultura momentální a pomíjivý charakter. Tenduje k povrchnosti a požitkářství. Mnohem více se zaměřuje na lidskou emocionalitu než

22


na lidský rozum. Snad i proto systematicky „koketuje“ s performančním potenciálem médií a vzhlíží se v audiovizualitě.17 Box 1.3 Globální vesnice Globální vesnice je McLuhanovým metaforickým označením světa opředeného informační sítí, prostoru bez regionálních i státních hranic a „cizinců“, tedy prostorem obývaným samými „souse dy“, kteří se mohou díky novým komunikačním a informačním technologiím volně setkávat, sdílet příběhy a komunikovat na společné „návsi“. Kanadský mediolog dochází k závěru, že masmédia sice mohou člověku narušovat soukromí a omezovat některé jeho osobní svobody, ale svými účinky nakonec přece jenom vedou ke vzájemnému sblížení lidí, k individuální emancipaci a společen skému pokroku. McLuhan věří, že se média stanou jakousi protiváhou individualismu, přílišné specializovanosti, emocionální plochosti a nezdravé přetechnizovanosti moderní společnosti. Pro tento svůj mediální optimismus bývá kanadský mediolog zařazován mezi tzv. technokratické utopisty; a logicky je vnímán také jako průkopník globalizačního diskurzu. Fakt vnitřní rozporuplnosti – ambivalence – globalizace se tak od počátku stává jedním z význam ných bodů výkladových koncepcí globalizované společnosti.

Není jediný důvod se domnívat, že se společenský vývoj a vývoj komunikace v tomto bodě zastaví. Právě naopak. Už nejenom mediální teorie dnes otevřeně hovoří o nástupu nové éry – éry kvartérních, digitálních médií, též nových médií –, neboť technologie digitalizace dat se postupně rozšířila z úrovně „pouhé“ přípravy sdělení také do oblasti jejich distribuce, příjmu, a nakonec i do zprostředkovávání zpětné vazby.18 Díky pokračujícím intenzivním kvalitativním a kvantitativním proměnám komunikačních systémů se k původním koncepcím informační společnosti stále častěji přiřazují koncepce společnosti znalostní, které v reakci na narůstající množství (pseudo)informací zdůrazňují význam mediální gramotnosti19 (a z ní vyplývající potřeby mediální výchovy) a význam kvalitních informačních filtrů v tom nejširším slova smyslu.

17 McQUAIL, D. Úvod do teorie masové komunikace, s. 47–48, 81–82, 115. 18 Více viz podkapitolu 6.2 Média a informační globalizace této části učebnice. 19 Mediální gramotnost – „…série komunikačních kompetencí, které zahrnují schopnost vyhledávat, analyzovat, hodnotit a dále předávat informace v nejrůznějších formátech… Mediálně gramotný člověk je schopen maximálně využívat dostupná média pro své vzdělání, osobní rozvoj a uspokojení potřeb…“ Mediální gramotnost má dvě složky: složku znalostní (základní poznatky o historii médií, o principech jejich fungování, jejich společenské roli, příležitostech pro zneužívání a podobně) a složku dovednostní (získávání a rozvíjení praktických dovedností při práci s médii). Více viz [cit. 7. 5. 2010].

23


„Největším uměním je ubránit se 99,99 procentům všech nabízených informací, které nejsou potřeba (a samozřejmě beze zbytku zužitkovat tu poslední setinku).“ Thomas Hylland Eriksen, Tyranie okamžiku20 Box 1.4 Informační společnost 21 Tato optimisticky vyznívající výkladová koncepce moderní společnosti vznikla v polovině čtyřicátých let 20. století v reakci na válečné konflikty nezvládnuté prostřednictvím diplomatické komunikace. Oživena a popularizována byla v průběhu osmdesátých let 20. století v reakci na narůstající eko nomické problémy světové i regionální ekonomiky, které doprovázelo reálné ohrožení sociálního smíru ve společnosti. Výchozí tezí propagátorů této koncepce je přesvědčení, že posláním médií je spojovat lidi, tj. vy tvářet sociální pouta. Společnost, ve které existují funkční komunikační kanály, je vnímána jako společnost transparentní a racionální, společnost s posílenou schopností autoregulace, která disponuje dostatečným potenciálem k eliminaci ohrožení různého druhu (např. ekologických, ekonomických, politických a dalších). K základním rysům informační společnosti teoretici řadí: ▶▶ zesílení informačních toků jak uvnitř národních států, tak na mezinárodní (resp. nadnárodní) úrovni; ▶▶ posílení významu znalostí jako zdroje bohatství a moci; ▶▶ nárůst počtu a prestiže povolání založených na poskytování služeb a informací; ▶▶ prohlubování závislosti politického a ekonomického systému na informačních a komunikačních technologiích. Média a budované národní i mezinárodní komunikační sítě mají v podmínkách informační spo lečnosti naplňovat řadu úkolů: ▶▶ vytvářet sociální pouta; ▶▶ zjednodušovat komunikaci ve stále složitějším sociálním systému – v podmínkách vysoce organizované společnosti; ▶▶ nabízet člověku dostatečné množství srozumitelných informací a redukovat komunikační/infor mační šumy, které jsou považovány za tradiční zdroje napětí a konfliktů ve společnosti; ▶▶ korigovat nedostatky politiky. Ale jak už tomu někdy v životě bývá, teoretické myšlenkové konstrukce a realita všedního dne spolu za každých podmínek ne úplně korespondují. Mnohé problémy informační společnosti budou vyloženy v dalších kapitolách naší publikace. Na tomto místě budou bodovým výčtem zmíněny alespoň tyto: ▶▶ na světě je dnes mnoho lidí, kteří nemají přístup k novým komunikačním technologiím a ak tuálním informacím, tedy jsou z informační společnosti vyloučeni (důvody: finanční, kulturní, vzdělanostní, jazykové, náboženské, generační, osobnostní aj.); ▶▶ zprostředkovaná komunikace (např. prostřednictvím internetu) může oslabovat schopnosti i možnosti člověka navazovat reálné sociální vztahy; ▶▶ nadbytek informací může svádět člověka k povrchnosti a životní apatii, též můžeme říci k jisté otupělosti a lhostejnosti.

 20 ERIKSEN, T. H. Tyranie okamžiku, s. 25. 21 McQUAIL, D. Úvod do teorie masové komunikace, s. 47–48, 81–82, 115.

24


Americký historik maďarského původu John Lukacs (nar. 1924) se k paradoxním dualismům ve vývoji společnosti a lidské komunikace vyjadřuje následovně: „Neuvěřitelný přístup k ‚informacím‘ – znovu na konci novověku – však současně oslabuje fakt, že mnohé z nich jsou bezvýznamné, a také fakt, že mnoho poskytovatelů tyto ‚informace‘ nabízí v závislosti na ‚zábavě‘, nebo je v horším případě ‚zábavě‘ podřizuje. Možnosti obrovského počtu lidí vidět a navštívit vzdálené části světa exponenciálně vzrostly – nejen prostřednictvím obrazových ‚komunikačních prostředků‘, ale i díky širším a levnějším možnostem cestování. Současně však mají lidé o jiných národech méně důkladné a povrchnější vědomosti než dříve. Neuvěřitelný rozvoj komunikačních prostředků na konci novověku umožnil téměř každému uvidět okamžitě lidi z celého světa a hovořit s nimi. Současně je však skutečná komunikace – vzájemné rozhovory a naslouchání druhému, včetně rodičů s dětmi, manželů s manželkami, a dokonce milenců – stále vzácnější. Stručně řečeno, osobní komunikace upadá.“22 Srov. MONTOUSSÉ, M.; RENOUARD, G. Přehled sociologie, s. 152–154.

1.3 Verbální a neverbální komunikace Věda rozlišuje několik forem komunikace, a to dle různých kritérií. Jedním z nich je skutečnost (ne)využívání síly mluveného slova. Z tohoto hlediska – z hlediska komunikačních prostředků – dělíme lidskou komunikaci na: ▶▶ verbální, ▶▶ neverbální.23, 24 Verbální komunikací se má na mysli slovní komunikace uskutečňovaná prostřednictvím jazyka, jazykovým znakem a významem na něj vázaným – prostřednictvím mluvené a psané řeči. Verbální projevy hrají v případě lidské komunikace dominantní úlohu (umožňují pojmenovávat věci a jevy, vytvářet vztahy a vyjadřovat emoce) a z tohoto důvodu jsou považovány za nástroj centrálně směrovaných komunikačních procesů. Neverbální komunikace bývá označována také jako mimoslovní (nepojmová) komunikace. Její signály lze rozdělit do dvou velikých skupin: 1. distanční, 2. kontaktní. 22 LUKACS, J. Na konci novověku, s. 33–34. 23 Z lat. verbum, čes. slovo. 24 Josef Musil v této souvislosti hovoří o dělení komunikace na: 1. komunikaci pomocí pojmů a 2. nepojmovou komunikaci – komunikaci pomocí „dojmů“ [MUSIL, J. Komunikace v informační společnosti, s. 11].

25


Dle intencionality můžeme dělit neverbální komunikaci na: ▶▶ záměrnou, vědomou, ▶▶ nezáměrnou, nevědomou. K neverbálním projevům komunikace patří: ▶▶ Mimika: sdělování výrazy lidské tváře; dokáže zrcadlit povahu člověka (jeho osobnost), interpersonální postoje, emoce a průběh interakce; věda uvažuje o šesti základních neverbálně komunikovaných emocích: hněv, překvapení, radost /štěstí/, smutek, strach a znechucení.25 ▶▶ Kinezika: sdělování pohybem celého těla nebo jeho částmi; součástí kineziky je i gestika, která se pro svoji specifičnost často uvádí jako samostatná složka neverbální komunikace (viz níže). ▶▶ Gestika: sdělování gesty a gestikulací, čímž se mají na mysli zejména výrazové pohyby rukou, rameny a hlavou. ▶▶ Haptika: doteky vlastního těla i těla cizí osoby (např. držení, líbání, objímání, poklepávání a třesení). ▶▶ Posturologie: sdělování postojem a držením těla. ▶▶ Proxemika: sdělování prostorovým chováním komunikujících, komunikace prostřednictvím vymezování intimních, osobních, sociálních a veřejných prostorových zón. ▶▶ Komunikace prostřednictvím očí: sdělování pohledem a chováním očí (tempo mrkání, délka pohledu, směr lámání pohledu /jeho přímost a hloubka/, tvary vrásek kolem očí, zužování a rozšiřování zornic, …). ▶▶ Komunikace prostřednictvím tělesných modifikací a artefaktů spojených s lidským tělem (např. tetování, piercing, implantáty, zákroky estetické chirurgie, účes). ▶▶ Komunikace kulturními artefakty (např. uniformy, kroje, šperky). ▶▶ Komunikace barvami (např. oblečení, líčení a vlasů). ▶▶ Komunikace čichovými a chuťovými signály (např. používání parfémů, skladba slavnostního menu). K neverbálním formám komunikace dále patří symbolická komunikace (např. podání ruky, pietní úklon, předání květin), obrazová komuni kace nebo přímá reakce a jednání člověka, jinak také konkrétní projevy lidského úsilí. V neposlední řádě mnoho o sdělovaném řeknou i faktory prostředí (např. uspořádání nábytku, volba místa pro komunikaci). 25 V literatuře se lze setkat i s identifikací sedmé skupiny emocí: neutrality, nezúčastněnosti a nezájmu.

26


Kategorická klasifikace neverbálních projevů je didakticky účelová, neboť v praxi dokáží souběžně neverbálně komunikovat různé části těla; navíc mohou sdělovat i velmi odlišné informace (např. dokládat mluvené slovo a vyjadřovat emoce řečníka). Věda zná podobných klasifikací neverbální komunikace více a jednotlivé komunikační kanály se v nich různě překrývají. Pro svoji povahu jsou projevy neverbální komunikace (alespoň v naší kultuře) vnímány jako periferně směrované komunikační procesy. Z historického hlediska lze neverbální komunikaci chápat jako primární. Pravděpodobně geneticky nejstarším prvkem komunikace jsou doteky. Neverbální komunikace dokáže být transkulturní, neboť dle většiny dosavadních kulturně antropologických teorií má být mimika člověku vrozená a z tohoto důvodu i společná celému lidstvu.26 To už se ale třeba nedá říci o gestech, teritoriálních nárocích na prostor a vzájemnou vzdálenost komunikujících. Ty jsou kulturně (společensky, civilizačně) podmíněné. Interkulturně shodných je tedy jen minimum projevů neverbální komunikace. Jsou to právě projevy neverbální komunikace, které při kontaktu s neznámým člověkem vnímáme a hodnotíme jako první; psychologie hovoří o efektu prvního dojmu. Příslušníci některých kultur dokonce vnímají projevy neverbální komunikace jako primární zdroj informací o druhých lidech. Funkcí neverbální komunikace bývá zdůraznění nebo popření té verbální, respektive její korekce či úplné nahrazení. Chování komunikačních partnerů tak může být projevy neverbální komunikace: ▶▶ zesilováno, ▶▶ komplementárně doprovázeno, ▶▶ zeslabováno.27 Verbální a neverbální komunikaci lze od sebe kategoricky odlišovat pouze v rámci teoretického výkladu. V praxi spolu úzce souvisejí a dopl ňují se. Představíme-li si jakýkoliv akt verbální komunikace, vždy bude zahrnovat nějakou nelingvistickou charakteristiku. V případě řeči se jejich studiem zabývá paralingvistika. Předmětově je zaměřena na 26 Předpokládaná vrozenost mimiky však nezaručuje interkulturní shodu v interpretaci výrazů lidské tváře a identické zaměření pozornosti komunikujících na jednotlivé prvky výrazu obličeje (např. zaměření na oblast očí a očních víček, oblast čela a obočí, oblast úst, nosu a zbývajících partií obličeje). 27 Více viz Kolektiv autorů. Slovník základních pojmů z psychologie, s. 64–65.

27


tzv. metajazykové komponenty28, tedy na způsoby slovního projevu. Konkrétně si paralingvistika všímá objemnosti řeči, členění, plynulosti a tempa řeči, způsobů artikulace a intonace, hlasitosti a výšky hlasu, používání parazitních slůvek, práce s citoslovci. Někteří autoři k para jazykovým projevům řadí také smích, pláč, sténání, vzdychání, mlaskání, zívání, kašlání a podobně. Neverbální projevy komunikace a metajazykové komponenty dokreslují situační kontext verbálního sdělení a spoluvytváří finální dojem z přenášené informace a komunikujících subjektů. V některých odborných pramenech se o nich hovoří také jako o sděleních o sdělení. Právě díky nim třeba nevyzní oblíbená fráze no comment29 za každé situace a v podání kohokoliv stejně. Asi si dokážeme představit, jak moc se mění význam uvedeného (ne)komentáře, pokud ho doprovází ironické zabarvení hlasu, pohrdavý úšklebek, obrácení očí v sloup, uhýbavý pohled nebo podrážděnost v hlase. Nesprávné zhodnocení projevů nonverbální komunikace a meta- (para-)verbálních projevů vede k nedorozuměním, neboť tyto signály jsou méně čitelné (ve smyslu obecné a jednoznačné) než slova. Na druhé straně nám život dnes a denně dokazuje, jak ošidné je spoléhat se na zdánlivou neproblematičnost mluvené a psané řeči. Slova totiž poslední dobou snesou opravdu mnohé… a rozhodně to není jenom díky kontextovému relativismu. Až by se chtělo říci, že jejich význam i síla díky demokratizaci odborných slovníků a cynismu doby upadá. Dnes se toho hodně píše a vydává snad ještě více, ale kdo toto vlastně s odpovídající pozorností čte?! Navíc toto není jediné nebezpečí spojené s mluveným a psaným jazykem. Tzv. krásná slova (též bychom je mohli nazvat slovy posvátnými) totiž dokáží expanzí nejenom devalvovat, ale také svým vrstvením mnoho zlého zakrýt. Jak říká britský spisovatel a publicista českého původu Benjamin Kuras (nar. 1944), příval povrchních frází a terminologických „průjmů“ dokáže lidi hodně otrávit, dovést je až k úplné lhostejnosti a apatii, respektive manipulovat s pozorností mentálně ztopořeného publika k nevyřčeným cílům.30

28 Také se lze setkat s označením metakomunikační a parakomunikační komponenty. 29 Čes. bez komentáře. 30 Více viz KURAS, B. Spletl se Orwell o dvacet let? Dostupné na World Wide Web:

28


„… říkáme stejně tolik pohledy, mlčením, gesty, mimikou, pohyby očí, intonací atd. jako samotnou řečí. Vysíláme tedy mnohem víc signálů, než kolik jich můžeme kontrolovat (to by mělo znepokojovat fanatiky Narcisova zrcadla).“ Pierre Bourdieu, O televizi31 Projevy neverbální komunikace jsou v porovnání s těmi verbálními opravdovější a autentičtější. Člověk je jen obtížně skrývá a ovlivňuje vůlí32, což ale neznamená, že je nemůže zčásti kontrolovat, řídit a mani pulovat s nimi okolí.33 Navíc čím intenzivnější jsou jeho prožitky a pocity (emocionální stav komunikujícího), tím se vizuální odečítatelnost neverbálních projevů zvyšuje.34 Docenění paralelnosti verbální a neverbální komunikace a skutečnosti, že člověk mluví i beze slov, se v praxi vyplácí. Pro efektivitu komunikace zkrátka není důležité jenom to, co se sděluje (tematická linie komunikace), ale také to, jak se to sděluje, jak při tom komunikující vypadají a jaký výklad či význam se komunikovanému přisuzuje (interpretační linie komunikace). Význam komunikace tedy nespočívá pouze v obsahu sdělení, ale je vyjádřen také vazbou sdělovaného na osobnost účastníků. A opominout nelze ani situační a společenský kontext uskutečňování komunikace.35

1.4 Další formy lidské komunikace Jak už bylo napsáno, společenské vědy rozlišují několik forem komunikace. Jejich stručná charakteristika je uvedena v tabulce 1.1. Nutno podotknout, že i tyto komunikace (přesněji řečeno používané výrazové prostředky) se v praxi vzájemně prostupují, střídají a jejich kategorická oddělenost je dílem ryze didaktickým. Jedním z obecných postřehů vyplývajících ze zmíněné tabulky je, že s vyšší úrovní narůstá monologický charakter komunikace, 31 BOURDIEU, P. O televizi, s. 27. 32 Například zužování a rozšiřování očních zornic (signál zaujatosti pozorovaným, přitažlivosti pozorovaného pro pozorujícího) je na lidské vůli nezávislé, lidskou vůli neovlivnitelné. 33 Jiří Bílý uvádí, že spontánní výraz tváře (úsměv, překvapení, …) obvykle mizí po 4–5 vteřinách. V případě, že trvá déle, je třeba ho vnímat jako signál neupřímnosti [BÍLÝ, J. Základy společen ských věd, s. 163–164]. 34 Výraz lidské tváře podléhá z projevů neverbální komunikace asi nejsilnější (sebe)kontrole. 35 Více viz VYBÍRAL, Z. Psychologie komunikace. Praha : Portál, 2009.

29


dochází k oslabení zpětné vazby, slábne individualizace komunikujících subjektů, a naopak dochází k vzájemné anonymní typizaci do zobecňujících kategorií. V jejím důsledku například konkrétního redaktora celostátního deníku vnímáme spíše jako zástupce bulvárního novinářského „cechu“ a konkrétního posluchače jako představitele jisté cílové skupiny. Tab. 1.1 Formy komunikace dle početnosti komunikujících subjektů3637 Intrapersonální

Vnitřní komunikace, řeč pro sebe, rozhovor se sebou samým. Klíčový nástroj lidského (pře)myšlení. De facto se jedná o určitou samomluvu a soukromý monolog, který není vyjadřován zvukově ani písemně. To ale neznamená, že se nemůže odehrávat jako vnitřní dialog. Intrapersonální komunikace zpravidla probíhá zkratkovitě a v jistých myšlenkových skocích. Z důvodu absence sociální interakce a sociálního vztahu někteří autoři nepovažují interpersonální komunikaci za komunikaci v tom pravém slova smyslu.

Interpersonální

Též dyadická a meziosobní komunikace. Jedná se o komunikaci mezi dvěma jedinci. Má osobní charakter – je přímá. Dodržuje jednotu místa a času. Jedná se o základní formu komunikace pro ty níže uvedené. Nejčastější formou verbální interpersonální komunikace je rozhovor.

Skupinová

V jejím rámci spolu komunikují více než dvě osoby; v případě meziskupinové komunikace to jsou konkrétně ustavené skupiny. Mezi komunikujícími subjekty existuje přímý a individuální vztah. Tato komunikace může mít různý stupeň formalizace. Považována je za předpoklad rozvoje komunikačních sítí. Například: televizní diskusní pořad, firemní brainstorming, třídní sraz.

Institucionální37

Komunikace mezi zájmovými skupinami zpravidla o mocenských a politických otázkách.

Veřejná

Neosobní a neindividualizovaná komunikace, v jejímž rámci je sdělení přenášeno k početným skupinám obyvatel a cílovým skupinám. Je při ní naplňo vána podmínka jednoty času a místa. Například: vysokoškolská přednáška nebo projev politika na předvolebním meetingu.

Masová

Komunikace prováděná speciálními (profesionálními) organizacemi. Komu nikace zaměřená na početné, anonymní, časově a prostorově rozptýlené (dispersní) publikum, při které se pro rychlý přenos sdělení (vysoký počet identických kopií) využívají informační prostředky a technologie, masová média (tisk, rozhlas, televize, internet, …). Představuje typický příklad řízené komunikace. Zahrnuje všechny výše uvedené formy komunikace. Tradiční komunikační schéma v tomto případě vykazuje řadu specifik. Tím nejpodstatnějším je asi fakt, že masovou komunikaci je nemožné pevně lokalizovat v čase a prostoru – je permanentní, všudypřítomná a neosobní. Více viz 2. kapitolu „Masová komunikace“. Vzhledem k již zmíněnému způsobu přenosu významů bývá masová komunikace označována také jako komunikace mediální.

36 Srov. JIRÁK, J.; KÖPPLOVÁ, B. Masová média, s. 38–40. 37 Též organizační.

30


O ostatních formách komunikace už jenom v grafické stručnosti a pro tematickou „úplnost“. Tab. 1.2 Některé další formy komunikace Přímá »» Např.: interpersonální komunikace, komunikace face-to-face

Nepřímá »» Např.: komunikace zprostředkovaná technicko-organizačními prostředky

Jednostranná »» Např.: monolog

Oboustranná »» Např.: dialog

Soukromá »» Např.: interpersonální

Veřejná »» Např.: masová

Řízená, záměrná »» komunikace ovlivněná vůlí a se stanoveným cílem

Spontánní, nezáměrná »» komunikace vůlí neřízená vyplývající z přirozené potřeby sociální interakce

Symetrická »» komunikační role vysílatele a příjemce se v jejím průběhu střídají

Asymetrická »» komunikační role vysílatele a příjemce se pravidelně nestřídají, tj. v tomto případě je možnost okamžité zpětné vazby (reakce, odpovědi) omezená

Vizuální38 »» Např.: gestikulace

Akustická »» Např.: poslech rádiového vysílání

1.5 Komunikační schéma Za předpoklady sociální komunikace bývá považována: ▶▶ existence spojení (navázání a udržování komunikace), ▶▶ existence komunikačního vztahu mezi jejími účastníky (aktivita komunikujících a střídání komunikačních rolí), ▶▶ dále připravenost komunikovat (chuť komunikovat), ▶▶ komunikační otevřenost (chuť naslouchat a rozumět). Jsou-li tyto předpoklady splněny, dochází k procesu komunikace, tedy ke vzniku jednotlivých komunikačních situací. Pro hlubší analýzu komunikačního aktu (přenos izolovaného sdělení v rámci sociální komunikace) a komunikační transakce (hromadné opakované sdělování v rámci sociální komunikace) lze využít 38 Význam vizualizace dnes díky potenciálu nových médií při vnímání sdělení narůstá. Otázkou je, zda se tak neupozaďuje racionálnost sdělení na úkor emocionality a dojmovosti.

31


komunikační schéma, které vzniklo úpravou Shannonova a Weaverova matematického (geometrického, lineárního) komunikačního modelu z jejich Matematické teorie komunikace (1949).39 V něm lze identifikovat základní prvky sociální komunikace: ▶▶ vysílatel sdělení (komunikátor, expedient: hlasatel, tlumočník, …), ▶▶ příjemce sdělení (komunikant, percipient: divák, publikum, čtenář, …), ▶▶ zdroj sdělení (informační pramen nemusí být nutně totožný s vysílatelem: spisovatel, inzerent, reklamní kreativec, …), ▶▶ sdělení (též komuniké a obsah sdělení), ▶▶ kanál (též komunikační médium – nástroj využívaný pro přenos sdělení; vázán je na nosič a přijímač, tedy prostředky schopné konverze sdělení do signálu). SPOLEČNOST kulturní kontext

situační kontext

7. zpětná vazba nosi č

1.

přijíma č

2.

myšlenka



zakódování

3.



kanál přenosu sdělení

4.



příjem

komunikátor-odesílatel

5.



6.

dekódování



pochopení

komunikant-příjemce

komunikační šum

kontext produkce

kontext prostředí

Obr. 1.1 Komunikační schéma

39 Warren Weaver (1894–1978) a Claude Shannon (1916–2001) – oba američtí teoretici vědeckého poznání a významní matematici své doby; představitelé tzv. matematické teorie médií – jedné z prvních vědeckých teorií komunikace vůbec. Více viz REIFOVÁ, I. a kol. Slovník mediální komunikace, s. 268–269.

32


Z uvedeného komunikačního schématu dále vyplývá, že komunikace probíhá v několika fázích: 1. ideová geneze, 2. formulace sdělení a jeho zakódování (vhodný výběr systému symbolů, zvolení srozumitelného jazyku), 3. přenos sdělení komunikačním médiem v určité situaci,40 4. příjem sdělení v určité situaci, 5. dekódování sdělení, 6. správné pochopení a interpretace sdělení (za předpokladu absence nebo překonání komunikačních bariér),41 7. zpětná vazba (angl. feedback) – reakce zpět ke komunikátorovi.42 K pozitivnímu či negativnímu ovlivnění efektivity komunikace43 může docházet/dochází v každé z uvedených fází. V rámci komunikačního aktu a komunikační transakce lze analyzovat významovou strukturu sdělení. (Re)interpretovat lze následující: ▶▶ záměr a cíl původce sdělení (např.: přesvědčit nerozhodnuté voliče, aby zvolili konkrétní politický subjekt); ▶▶ smysl sdělení pro původce44 (např.: být zvolen na další čtyři roky do zastupitelského sboru); ▶▶ věcný obsah sdělení (např. hesla jako „bez Vás to nepůjde“, „Váš hlas může rozhodnout“, „je čas na změnu“, „máte právo na lepší život“, …); ▶▶ smysl sdělení pro příjemce (např.: tato strana, toto hnutí, tato koalice může vyřešit mé životní problémy a navýšit moji životní úroveň); ▶▶ efekt sdělení na příjemce (např.: nerozhodnutý volič trpící chronickou nevolností z politiky se nakonec přece jenom rozhodne voleb zúčastnit a odevzdá svůj hlas vybranému politickému subjektu – původci sdělení).45 Na úrovni každého komunikačního prvku a v každé fázi komunikace může docházet ke komunikačním šumům – nechtěnému a nežádoucímu zkreslení sdělení. Typizovat je lze na šumy technické, sémantické a psy40 V prvních třech fázích dochází (nebo by alespoň mělo docházet) k anticipaci chování příjemce sdělení. 41 Čtvrtou až šestou fázi je správné vnímat jako aktivní výkon, nikoliv jako pasivní konzumaci jednoznačných obsahů. 42 Charakter reflexivních mechanismů poukazuje na kvalitu celého komunikačního procesu. 43 V této souvislosti se rovněž používá pojem účinnost komunikace. 44 Samostatně lze uvažovat také o záměru a smyslu sdělení pro mluvčího. 45 Více viz BÍLÝ, J. Základy společenských věd, s. 163–164.

33


chické. Příčinou šumů v interpersonální komunikaci bývá často špatná interpretace metakomunikačních faktorů, nebo necitlivost k situačním, sociálním a kulturním kontextům. Ke správnému (kontextovému a celistvému) pochopení komunikace a případně i její odborné interpretaci vede pouze otevřená akceptace všech uvedených prvků a fází komunikace. Sociologický pohled na komunikační schéma se v zásadě nijak dramaticky neliší od perspektivy ostatních sociálních věd (lingvistiky, managementu, pedagogiky, psychologie), jenom se více zaměřuje na rozbor některých prvků, které dle sociologů umožní postihnout komunikaci (zejména její masovou formu) jako celek, tedy jako komunikaci v rámci určité společenské struktury. Sociologické interpretace například výrazně akcentují vliv sociálního prostředí na průběh komunikace (chcete-li vliv socio-kulturních kontextů a referenčních rámců) a zdůrazňují sociálně strukturní vazby (např. že účastníci komunikace jsou vykonavateli určitých sociálních rolí, zaujímají ve společnosti konkrétní sociální pozice, jsou si v jistých ohledech vzájemně /ne/rovni, /ne/respektují některé normy apod.).

Otázky a úkoly ▶▶ Zamyslete se nad významem komunikace v životě člověka a společnosti. Mediální teorie v této souvislosti hovoří také o funkcích komunikace pro lidské společenství. ▶▶ Jaké druhy lidské komunikace znáte? Svoji odpověď doplňte konkrétními příklady z praxe všedního dne. ▶▶ Popište komunikační schéma a zdůrazněte při tom specifika sociologické interpretace. ▶▶ Do dějin mediálních a kulturálních studií se neopominutelně zapsal aforismus globální vesnice. Proč je jeho autor Marshall McLuhan považován za tzv. technokratického uto pistu? Svoji odpověď doložte interpretací zmíněného aforismu. ▶▶ Jednou z výkladových koncepcí moderní společnosti je koncepce tzv. informační společ nosti. Pojmenujte její základní rysy a popište funkce médií v ní.

34


Masová komunikace

2.

Masová komunikace (angl. mass communication) představuje typickou komunikaci a jeden z charakteristických znaků společnosti (post)moderního věku. Její význam pro život člověka i společnosti už déle jak jedno století narůstá, společně s množstvím informací komunikovaných v jejím rámci. Děje se tak na úkor těch „tradičnějších“ forem komunikace. Kolikrát člověk současnosti nemusí za den s nikým prohodit ani slovo, přesto určitým způsobem s okolím komunikuje a sdílí s ním informace; třeba prostřednictvím puštěné televize eliminující samotu, poslechem atmosféru dotvářejícího rádia, cestou osobního počítače připojeného na internet, četbou lifestylových časopisů, reklamních letáků a podobně. Odborné i laické diskuse o přínosech a ztrátách tohoto trendu jsou četné, bouřlivé a otevřené.

2.1 Předpoklady vzniku masové komunikace Detailnímu vydefinování procesu masové komunikace bude věnována jedna z dalších podkapitol. Na začátku této si řekneme jenom to, že její rozvoj souvisí s trendem: ▶▶ šíření sdělení v prostoru nedosažitelném osobním stykem, ▶▶ postupného růstu intenzity komunikace v čase. K obecným předpokladům rozvoje masové komunikace mediální a kulturální studie řadí:

35

▶▶ šíření gramotnosti, které bylo v celospolečenském měřítku odstartováno zaváděním institutu povinné školní docházky;1 ▶▶ větší prostorovou koncentraci příjemců způsobenou procesem urbanizace; ▶▶ demokratizaci společnosti, v jejímž důsledku ta má formální právo a nakonec i zájem být informována (nejenom) o věcech veřejných a konzumovat kulturní produkty; ▶▶ růst životní úrovně; ▶▶ dostatek disponibilního volného času, ve kterém je možno věnovat se sám sobě; tedy i sledování prostředků masové komunikace.2 Vznik masové komunikace bývá nejčastěji spojován se vznikem a rozvojem masových médií – hromadných sdělovacích prostředků. Ale její prvopočátky – a máme tím na mysli prvopočátky komunikace hromadné a anonymní – nacházíme v mnohem vzdálenější historii. Za její rané akty lze v jistém slova smyslu považovat už veřejná vystoupení starořeckých řečníků a politiků. Jinou, rovněž velmi letitou, formou „masové“ komunikace je třeba propagování zboží vyvolávači na starověkých orientálních trzích. Vynález knihtisku z poloviny 15. století samozřejmě také mnohé v procesu sdělování a sdílení informací změnil, ale ani ten ještě nelze automaticky a plně ztotožňovat se vznikem masové komunikace, neboť souběžně nebyly naplněny rysy obecné přístupnosti (díky vysoké ceně tištěných médií) a hromadnosti s masovostí na straně příjemců (díky nízké gramotnosti publika). Výše uvedené podmínky rozvoje masové komunikace je tedy třeba vnímat kumulativně. Pro další přiblížení napsaného se můžeme třeba ještě zamyslet nad procesem zmasovění produkce tiskových sdělení. Už ve starověku a středověku docházelo k produkci tištěných exemplářů, ale tato produkce byla individualizovaná, pomalá, finančně nákladná, tedy určená nemnohým. O skutečné masovosti lze hovořit až po vynálezu litografie (Alois Senefelder, 1798), po zavedení strojové výroby, v souvislosti s rozvojem dopravní infrastruktury a poštovních služeb. K již zmíněným obecným podmínkám šíření produktů masové komunikace tedy můžeme přiřadit ještě technický a technologický pokrok, neboť bez něj by „neměli emancipovaní občané a gramotní měšťané ve svém volnu co číst“. 1

K zavedení povinné školní docházky na našem území došlo za vlády Marie Terezie roku 1774. Vztahovala se na děti ve věku od 6 do 12 let.

2

Stejné podmínky se vážou i ke vzniku a rozvoji masové kultury. Více viz 7. kapitolu Média a maso vá kultura této části učebnice.

36


2.2 Historické souvislosti vzniku a rozvoje masové komunikace Pro první polovinu 19. století je charakteristická bezprecedentní společenská změna, kterou německý sociolog a ekonom Karl Polanyi (1886– 1964) souhrnně nazval velká transformace. V jejím průběhu se tradiční a relativně stabilní uspořádání života proměnilo do mnohem složitějších forem. Německý klasický sociolog a filozof Ferdinand Tönniens (1855–1936) hovořil o přechodu z přirozeně organického a v jeho podání asi i poněkud zromantizovaného společenství (Gemeinschaft) do účelově zaměřené, organizované společnosti (Gesellschaft). Jedním z charakteristických rysů nového typu společnosti se stala skutečnost, že v ní měli být jedinci „vytrženi“ z přehledného prostředí tradic, ze známých vazeb a vstoupili do vazeb účelových, formalizovaných, ne osobních a efektivitou řízených, ve kterých počali zakoušet různé pocity osamocení a izolace. S procesem modernizace společnosti, konkrétně s její racionalizací, sekularizací, byrokratizací a pokračující specializací, se zrodila i potřeba rychlé výměny většího množství informací. Masová komunikace a masová kultura se tedy zrodily v kontextech procesu modernizace a jsou úzce provázány s kvalitami: ▶▶ průmyslové společnosti, ▶▶ urbanizované společnosti, ▶▶ masové společnosti, ▶▶ konzumní společnosti, ▶▶ společnosti volného času.3

2.3 Masy a masová společnost Slovo masa je odvozeno z latinského massa, nebo-li hmota, tvárná hmota či těsto. Ve společenských i přírodních vědách se používá ve dvojím pojetí.4 V kvantitativním pojetí pojem masa označuje veliké množství hmoty. Charakteristická je pro něj v této interpretační rovině hromadnost 3

BÍLÝ, J. Základy společenských věd, s. 137–138.

4

BURTON, G.; JIRÁK, J. Úvod do studia médií, s. 324–325.

37

Masová komunikace

výskytu. V případě slovního spojení společenská masa se má na mysli veliké množství lidí, od kterého se odvozuje i hromadnost výskytu určitých sociálních jevů. V případě sociální komunikace bývá zdůrazňována (možná až absolutizována) zejména dostupnost a hromadnost sdělování, a to v úzké vazbě na technické a technologické inovace ve společnosti. Kvalitativní pojetí zdůrazňuje prvek tvárnosti; někdy se hovoří i o těstovitosti. Masa v tomto pojetí označuje něco se slabou vnitřní organizovaností a uvědomělostí. Vědci se při této interpretaci komunikace soustředí především na rozbor sociálních příčin sdělení nebo na rozbor jejich důsledků a kontextů. Novodobá sociologie obě pojetí různě kombinuje a pod pojmem masa rozumí početné seskupení lidí (pozn.: chtěl bych jenom zdůraznit, že konkrétní velikost v tomto případě zase není až tak rozhodující), v němž se ztrácí identita jednotlivce, jeho schopnost kritického odstupu a schopnost hlubší reflexe okolního dění je oslabená. Jedná se o nediferencovanou sugestibilní skupinu lidí, která postrádá prvek uspořádání. Aby mohlo být dnes určité uskupení lidí označeno za masu, mělo by vykazovat následující charakterové vlastnosti: ▶▶ vnitřní různorodost, ▶▶ anonymita, ▶▶ absence osobních a intimních vztahů mezi „členy“, ▶▶ absence pevné hierarchie a vedení, ▶▶ absence autonomního názoru a vize; ty totiž bývají masám hladovým po smyslech dodávány vnějšími autoritami. Sociální teorie začala fenomén masové společnosti systematicky reflektovat ve dvacátých a třicátých letech 20. století a pevnější kontury její interpretace dostaly až po druhé světové válce. Zájem o masy jako o specifickou sociální formaci ale věda projevila již na sklonku 19. století. Vyznění jednotlivých výkladových konceptů úzce souvisí s politickým a osobním projektem svých autorů. Negativně laděné teorie nejčastěji diskutují život společenské lůzy a davů ovládaných erupcemi emocí (iracionalitou). Pozitivně vyznívající myšlenkové konstrukce tematizují sílu doposud opomíjených a utlačovaných, nebo třeba solidaritu tzv. obyčejných. Je zřejmé, že v individualisticky orientovaném kulturním prostředí Západu adorujícím příslušníky úspěšných elit převažují negativní asociace pojmu (např. omezené, nebo „nulové“ projevy osobnostních rysů příslušníků masové společnosti) nad těmi pozitivními.5 5

McQUAIL, D. Úvod do teorie masové komunikace, s. 58.

38


Dle sociální teorie se měla masová společnost zformovat v západní Evropě a Severní Americe v průběhu 19. století v důsledku již zmíněných, vzájemně provázaných modernizačních procesů. Proto je považována za charakteristický typ (nejenom rané) kapitalistické společnosti. Vyznačovat se má následujícími znaky: ▶▶ Jedinci se dostávají díky šíření většinových životně stylových trendů, pokračující organizaci společnosti a poklesu integrující síly tradic do určité (řekněme relativní) psychické izolace od okolí. ▶▶ V mezilidských kontaktech převažuje formálnost s účelovostí. ▶▶ Pro přežívání v takovém prostředí se osobitost, empatie a solidarita s širším okolím jeví jako nadbytečné a neefektivní strategie. ▶▶ Díky zavedení námezdního prodeje vlastní pracovní síly (v důsledku zrušení instituce roboty a nevolnictví) a rozvoji související právní ochrany člověka-zaměstnance se poprvé v lidské historii objevuje instituce volného času.6 V případě, že bychom se při specifikaci masové společnosti soustředili na vzájemnou závislost jejích izolovaných členů, na princip pokračující specializace práce a upozadili lehce pejorativní nádech dosud napsaného, začali bychom o masové společnosti uvažovat jako o koordinované sociální skupině nebo komplexní společnosti.

6

Mohli bychom také říci, že se vytvořil institut vysněného volného času. Ten se však paradoxně stává i problémem. Někteří lidé ho totiž vnímají jako tíživě prázdný, a proto potřebují s jeho vyplněním (někteří dokonce hovoří přímo o jeho zabíjení) pomoci. Konzumace produktů masové komunikace a masové kultury je jednou z možných cest.

39

Masová komunikace

Pojmy masová společnost a masa v kritických interpretacích současné doby bývají rovněž nahrazovány pojmy konzumní společnost a konzumenti. V případě masové komunikace tato pojmová záměna věrně koresponduje s pasivitou diváků, jejich dostředivým (adhezivním) charakterem a omezenou šancí (a snad i vypěstovanou nechutí) zasa hovat do průběhu komunikačního procesu. Pro bližší ilustraci této vícerozměrové pasivity si stačí představit supersocializovaného pana Nováka polehávajícího s PET lahví červeného a dálkovým ovladačem u televizního zpravodajství. Ten duševní, duchovní, ani fyzickou aktivitou skutečně nehýří. Přestože je ke konzumní společnosti a nabízeným kolektivním identitám slovy odmítavý, ve své podstatě je s nimi zcela konformní. Je jednou z jejich mnoha kopií, která má čas, potřebuje ho nějak „bezbolestně“ zaplnit a při tom touží sdílet se sobě podobnými „cool“ příběhy dneška.

2.4 Masová komunikace: její definice a charakteristické znaky Provedeme-li syntézu definic komunikace a masové společnosti, dospějeme k poměrně neproblematickému konstatování, které se stane výchozím bodem našich dalších úvah na toto téma. Masová komunikace představuje: ▶▶ jednu z forem veřejného oznamování, ▶▶ která je prováděna specializovanými skupinami, ▶▶ s využitím vyspělých technických prostředků a postupů; ▶▶ je prováděna směrem k rozsáhlému, heterogennímu a široce rozptýlenému publiku, ▶▶ a to při prostorové nebo časové (respektive obojí) distanci komunikujících subjektů, které se zpravidla osobně neznají.7 Dalším definičním znakem masová komunikace je její převažující jednostranný charakter. Jinými slovy řečeno, masová komunikace má převážně monologový charakter. V této souvislosti se hovoří také o její jednosměrnosti, lineárním charakteru, trvalé dělbě komunikačních rolí a omezené okamžité zpětné vazbě. Při uskutečňování masové komuni7

SEKOT, A. Sociologie v kostce, s. 41–42.

40


kace totiž nedochází k jinak typické výměně rolí mezi komunikačními partnery. Příčiny jednosměrnosti lze roztřídit do dvou základních skupin: 1. socio-kulturní příčiny, 2. technicko-technologické příčiny. Jak už bylo naznačeno, sociální status komunikátora a komunikanta je nerovný, což způsobuje, že oznamovatelem bývají zpravidla zavedené autority a držitelé moci. Publikum je díky statusové nerovnosti jakoby odsouzeno k pasivnímu příjmu (konzumaci) sdělení nebo k participaci na mediální hře s naoktrojovanými pravidly. Příčinou jednosměrnosti jsou rovněž technické a technologické parametry kanálů masové komunikace. Nutno dodat, že tyto jsou vědeckým pokrokem stále více relativizovány a odstraňovány. Dále je třeba zdůraznit, že pozdně moderní formy masové komunikace už začínají prvek oboustrannosti z mnoha důvodů alespoň příležitostně naplňovat. Děje se tomu proto, že média správně cítí potřebu své produkty více individualizovat a zapojovat náročnějšího diváka počátku 21. století do procesu produkce sdělení – hovořit můžeme o procesu přeměny dříve pasivně odevzdaného diváka v aktéra. Jako příklad tohoto trendu lze uvést třeba interaktivní diskusní pořad ČT24 Hyde Park. Polská socioložka Antonina Kłoskowská (1919–2001) při zpracovávání fenoménu masové komunikace zdůrazňovala jednotnost, standardnost přenášených sdělení a jejich široký dosah. Britský sociolog polského původu Zygmunt Bauman (nar. 1925) popisuje definiční znaky masové komunikace obdobně. Dle jeho pojetí masová komunikace představuje vysílání stejného sdělení velkému množství lidí najednou, přičemž sdělování probíhá v jednom nezměnitelném směru. Tato jednosměrnost vylučuje možnost, aby komunikanti na sdělení bezprostředně odpověděli. Své pojetí masové komunikace Bauman uzavírá zmínkou o sugestivnosti masového sdělování, která má pramenit zejména z vysoké společenské autority komunikátorů.8, 9 Sugestivnost masového sdělení by se dala v podmínkách 21. století vysvětlovat také naivitou některých skupin diváků; možná i jejich nedostatečnou mediální gramotností. Ti jsou totiž zřejmě bez adekvátní přípravy konfrontováni se stále sofistikovanějšími persuasivními10 me8

Více viz KŁOSKOWSKÁ, A. Masová kultura. Praha : Svoboda, 1967.

9

BAUMAN, Z. Myslet sociologicky: Netradiční uvedení do sociologie, s. 123.

10 Přesvědčovacími.

41

Masová komunikace

diálními produkty, které jsou k nim distribuovány několika různými mediálními kanály najednou (tisk, rozhlas, televize, billboard, …), čímž se jejich účinnost ještě násobí. Potenciální (respektive vysoce pravděpodobná) rozporuplnost přicházejících dávek informací také dělá své. Když už nic jiného, tak diváka znepokojuje a po jisté době ho emočně akcentovaný nadbytek protichůdných sdělení (všemožných apelů, doporučení, varování, upoutávek na tzv. neopakovatelné životní příležitosti apod.) může přinutit k zoufající rezignaci na pátrání po hlubším smyslu věcí. Ne nadarmo se říká, že čeho je moc, toho je přespříliš. Dále teorie k definičním znakům masové komunikace řadí masovost, zprostředkovanost a rychlost. Pojďme si k těmto parametrům říci pár slov.11 Masovost. K čemu všemu se váže? Týká se jak komunikátora a komunikanta, tak sdělení a komunikačních kontextů. Původcem i příjemcem informací je totiž v případě masové komunikace množina lidí. Komunikátorem zpravidla bývá, což už ostatně bylo několikrát zmíněno, určitá profesionální a specializovaná formální organizace, případně takováto organizace stojí za přenosem dat. Ke komunikátorovi tedy můžeme přiřadit popisné adjektivum kolektivní, neboť na přípravě a přenosu sdělení se podílí větší či menší počet jednotlivců, kteří při procesu plní své dílčí úkoly. Ke komunikantovi se pro změnu v této souvislosti váží již diskutované pojmy masa a masová společnost. Na reálnou početnost publika má silný vliv jeho gramotnost, rozsah disponibilního volného času, životní styl a samozřejmě i záměry a schopnosti komunikátora. Rozsah masové komunikace (její informační potenciál) je značný, neboť probíhá na úrovni celé společnosti. Masová komunikace má veřejný charakter, z čehož plyne, že s obsahem jejích sdělení se může seznámit de facto kdokoliv. Zprostředkovanost. Masové sdělení je přenášeno prostřednictvím vyspělých technologií a technickými prostředky, neboť mezi komunikátory a komunikanty existuje kromě sociální distance také časová a prostorová vzdálenost. Rychlost. Tempo přenosu sdělení se neustále zvyšuje a již dávno opustilo v řadě případů hranice „obyčejné lidské představivosti“. S rychlostí přenosu dat narůstá i množství předávaných a dostupných informací,

11 BILSKÝ, P.; ERNEKER, J.; ŠKODA, R. Masová komunikácia a verejná mienka, s. 8.

42


což však automaticky nekoresponduje s jejich kvalitou, srozumitelností a přehledností. Právě naopak.12 Komunikační teorie v souvislosti s rychlostí uvažuje o permanenci sdělování (též periodicitě a frekvenci) a komunikaci v reálném čase. Specifika procesu masové komunikace lze přiblížit na dnes již klasickém komunikačním modelu, který je velmi podobný tomu popsanému v 1. kapitole. Navrhnul ho americký politolog a sociolog zabývající se teorií komunikace Harold Dwidth Lasswell (1902–1978) v díle The Structure and Function of Communication in Society (1948). V jeho rámcích zformuloval tyto klíčové otázky: ▶▶ Kdo sděluje? ▶▶ Komu sděluje? ▶▶ Co sděluje? ▶▶ Jakým kanálem? ▶▶ A s jakým efektem?13, 14 Analýza komunikátora. V případě masové komunikace se zpravidla jedná o specializovanou organizaci. Profesionální komunikátoři bývají nositelem zvýšené společenské prestiže, neboť publikum ve sděleních správně cítí kolektivní autorství a technickou sofistikovanost jejich přípravy a přenosu. Jako příklad můžeme uvést redakce, televizní štáby, produkční skupiny nebo nakladatelství. Analýza komunikantů. V případě masové komunikace se obecně hovoří o auditoriu, veřejnosti a publiku, konkrétněji již o divácích, čtenářích a posluchačích. Jedná se o problematicky vymezitelnou množinu osob; za jistých okolností se dokonce může jednat i o množinu prázdnou. Obecně se ale předpokládá vysoká početnost publika, dále jeho rozptýlenost, sociální rozmanitost, anonymita, nízká interaktivita, neorganizovanost a neschopnost samostatné koordinované akce. Není-li dostupnost sdělení masové komunikace cíleně omezována 12 Pro přiblížení této myšlenky parafrázuji reklamní slogan jednoho z nejúspěšnějších českých internetových vyhledávačů: „…? Najdu tam, co neznám.“ … a co mě v té chvíli často vůbec, ale vůbec nezajímá. K vygenerování odpovědi totiž stačí pouze formální shoda písmen, nikoliv myšlenková (ideová) souvislost. Zkuste si třeba do vyhledávače zadat heslo „otrokářství“. Shromáždíte takto jak odkazy na články věnované společensko-ekonomickým formacím dle Karla Marxe, tak odkazy na erotické servery. Ty druhé budou nejspíše převažovat. Spojitost s hospodářským systémem vskutku nekonvenční. 13 V tomto komunikačním modelu je význam sociálních a kulturních determinantů – kontextů – upozaděn. 14 BILSKÝ, P., ERNEKER, J., ŠKODA, R. Masová komunikácia a verejná mienka, s. 10.

43

Masová komunikace

cenzurou (jako se tomu děje v případě nedemokratických režimů) a samotnými technickými parametry médií, jsou dostupná každému potenciálnímu zájemci. Obsahová analýza sdělení. Obsah komuniké se podřizuje masovosti, zprostředkovanosti a zájmům produkce i původce. Sdělení bývá upraveno tak, aby bylo srozumitelné pro širokou masu lidí a dokázalo ji oslovit. Některé teorie v této souvislosti hovoří o účelovém hledání nejnižšího společného jmenovatele, tedy o cíleném snižování úrovně komuniké na obecně sdílené tematické a intelektuální minimum. Sdělení jsou produkovaná a určená především ke krátkodobému využití a okamžité konzumaci. Dále je charakterizuje standardizace a neosobní charakter. Odráží již zmíněnou mocenskou asymetrii komunikátor–komunikant. Propojíme-li pro ilustraci uvedeného obsahovou náplň masové komunikace a masové kultury, získáme tím koláž reklamy, politických kauz, kriminálních případů, skandálů celebrit, populárního sportu, hudebních klipů, talkshow, realityshow, kvízů a předpovědí počasí. Analýza média. Sdělení jsou rozšiřována technicky, například prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků. K základním médiím (komunikačním kanálům) patří tisk, rozhlas, televize, divadlo, film, video, (mobilní) telefon, internet, CD/DVD, gramodesky, magnetofonové záznamy, výkladní skříně, billboardy, citylighty, reklamní předměty atd. Analýza účinků komunikace. V případě masové komunikace se jedná o značně sugestivní, persuasivní a informačně (na podněty) bohatou komunikaci. Dochází při ní k technickému retušování časoprostorové i sociální vzdálenosti komunikátor–komunikant, tedy média masové komunikace dokáží vytvářet iluzi přítomnosti (např. používáním přímých televizních vstupů a rétoriky „byli jsme u toho“, „předáváme slovo našemu reportérovi, který je přímo na místě“, „podíváme se, jak to tam vypadá teď“ apod.). Komunikant nemá v rámci masové komunikace možnost bezprostřední reakce na sdělení. Společenským funkcím masové a mediální komunikace – tedy explicitním úkolům, účelu existence a motivům jednání komunikujících15 – je v naší publikaci věnována samostatná pasáž ve 3. kapitole Masová média, takže na závěr této se spokojíme pouze s bodovým výčtem těch nejvýznamnějších, respektive nejčastěji uváděných. Při tom dojde k jednomu podstatnému upozornění: i v této problematice dochází

15 McQUAIL, D. Úvod do teorie masové komunikace, s. 102.

44


mezi odborníky ke značnému terminologickému překrývání. Masová komunikace má/plní funkci: ▶▶ informační, ▶▶ výchovně-vzdělávací, ▶▶ socializační, ▶▶ zábavní a relaxační.16

Otázky a úkoly ▶▶ Pojmenujte specifika masové komunikace, tj. v čem se liší od ostatních forem komunikace. ▶▶ Porovnejte mezi sebou kvalitní a kvantitativní pojetí sociálních mas a masové společnosti. ▶▶ Aplikujte Lasswellův komunikační model na proces masové komunikace.

16 Harold Lasswell uvádí tyto tři funkce (mediální) komunikace ve společnosti: 1. informování, 2. vytváření souladu a pocitů vzájemnosti (korelace), 3. přenos kulturního dědictví (kontinuita). Charles Wright tento výkladový model rozšířil o funkci zábavní (4.) a Denis McQuail přidal ještě funkci získávání (5.), tedy agitace pro společenské cíle ve sféře politiky, ekonomiky, práce, války atd. Více viz McQUAIL, D. Úvod do teorie masové komunikace, s. 102–103.

45

Masová komunikace

Masová média

3. Vzhledem k sociálním a kulturním proměnám moderní společnosti se masová média stala významnými aktéry veřejného i soukromého života. Zaujala vedle rodiny, školy, přátel a práce roli neopominutelného socializačního činitele, který nás učí vnímat sebe sama a tzv. svůj svět, stejně jako druhé a tzv. jejich svět (přesněji řečeno jejich světy). Podíl médií při vytváření si názorů na dění v našem blízkém i vzdáleném okolí narůstá, stejně jako jejich možnost pronikat lidem do soukromí a činit ho předmětem veřejného zájmu a diskuse. Stačí se vážně zamyslet nad tím, jak moc by se nám změnil všední den bez ranního poslechu rádiového dopravního zpravodajství, četby (nebo snad prohlížení?) bulvárních deníků v dopravních prostředcích, plánování letní dovolené na internetu, domlouvání si schůzek prostřednictvím mobilního telefonu, sledování on-line ekonomického a politického zpravodajství, bez večerní relaxace u jednoho z mnoha dílů x-té série televizní soap opery1 a podobně. Poměr přímé a nepřímé komunikace, respektive přímých a zprostředkovaných osobních zkušeností se v průběhu 20. století zkrátka výrazně proměnil ve prospěch moderních médií, což lze považovat za jednu z hlavních příčin vytváření teorií médií a masové komunikace.

1

Soap opera – v češ. mýdlová opera. Označuje se tak formát „nekonečných“ televizních seriálů (původně se však jednalo o typický víkendový rozhlasový formát), jejichž díly dokáže produkce množit jak mýdlové bubliny při mytí rukou; toť jedno vysvětlení původu pojmu. Ale nabízí se i jiná. Seriály jsou zacílené převážně na ženské publikum a z tohoto důvodu bývají prokládány reklamami na čisticí prostředky – symbol prací v domácnosti; výrobci drogistického zboží často bývají i generálními sponzory těchto pořadů. Děj seriálů navíc sleduje poměrně stereotypní algoritmy, posuny v ději jsou nepatrné (leč dramaticky zinscenované) a charaktery hlavních postav téměř neměnné, tj. divák může při jejich sledování paralelně dělat i něco jiného, třeba zrovna mít nádobí. Soap opery se vyznačují několika souběžnými dějovými liniemi a iluzí reálně běžícího času.

47

3.1 Druhy médií Pojem média (z lat. medium, čes. prostředek; prostředí; to, co zprostřed kovává děj) nemá přesně vymezené a obecně akceptované hranice.2 Používá se jak k označení přímých individuálních prostředků komunikace (např. řeč, mimika, …), tak k označení prostředků technických (např. počítačová síť, kabelová televize, …). Zároveň se ale vztahuje na jednotlivé organizace masové komunikace (např. redakce, …) i na sociální instituce (např. demokratický tisk). „Běžné“ chápání tohoto pojmu tedy absorbuje jak média „tradiční“ (noviny, rozhlas, televize, …), tak média mezi lidmi méně uvažovaná (veletrhy, výstavy, kongresy, výkladní skříně, obaly výrobků, billboardy, direct mailing; přednášky, exkurze a další). Jednotlivé obsahy pojmu se navíc v praxi všedního dne vzájemně překrývají. Pokud bychom se měli rozhodnout pro jisté praktické obsahové zúžení, nechali bychom se inspirovat mediálními teoriemi, které tímto pojmem označují „prostředek komunikace, tedy to, co spojuje komunikátora a komunikanta.“3 Pojmy masová média a masmédia jsou již specifičtější. Pochází z anglického mass media. Masovými médii se rozumí komunikační prostředky a instituce, které dokáží velkokapacitně vyrábět sdělení veřejného charakteru a distribuovat je směrem k rozptýlenému, rozmanitému a individuálně neurčenému publiku. Jedná se o noviny, časopisy, knihy nebo třeba vysokonákladové letáky (souhrnně tisk), dále rozhlas, televizi, film – kinematografii, fotografii a veškeré druhy masově šířených obrazových a zvukových záznamů (video, CD/DVD, internet). Českým ekvivalentem pojmu masmédia jsou hromadné sdělovací prostředky, prostředky masové komunikace nebo prostředky masové informace. Pojem média tedy označuje prostředky masové komunikace jen částí svého smyslu. Přesto, nebude-li v této publikaci explicitně uvedeno jinak, budou se tímto termínem rozumět hromadné sdělovací prostředky, tedy média masová. V odborné literatuře se lze setkat s různými typologiemi médií. Mezi ty nejčastěji uváděné patří dělení médií na: ▶▶ chladná a horká, ▶▶ klasická a elektronická. 2

REIFOVÁ, I. a kol. Slovník mediální komunikace, s. 139.

3

REIFOVÁ, I. a kol. Slovník mediální komunikace, s. 139.

48


Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Masová komunikace a veřejné mínění

Recommend Documents