MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA

Diplomová práce

Brno 2010

Bc. Gabriela Výstupová

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA

KATEDRA OBČANSKÉ VÝCHOVY

Eschatologie starověkých náboženství Blízkého východu Diplomová práce

Brno 2010

Vedoucí diplomové práce:

Vypracovala:

ThMgr. Milan Klapetek

Bc. Gabriela Výstupová 2

Poděkování

Ráda bych na tomto místě poděkovala za pomoc, trpělivost, cenné rady a podporu vedoucímu mé diplomové práce panu ThMgr. Milanu Klapetkovi. Dále svým rodičům za moţnost studia, neboť bez jejich podpory by tato práce nevznikla. Následně chci vyjádřit dík za technickou podporu a cenné rady Jiřímu Bartůňkovi, Ivetě Ondráčkové, Kateřině Procházkové, Petře Černochové, Dominice Kováčové a Evě Daňkové.

3

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a pouţila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uloţena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. ........................ Podpis

4

OBSAH

ÚVOD ........................................................................................................................................... 7 VYMEZENÍ POJMU ESCHATOLOGIE .................................................................................... 8 Všeobecná rovina ..................................................................................................................... 8 Křesťanská eschatologie ........................................................................................................... 8 ESCHATOLOGIE A ČASOVOST ............................................................................................ 10 MEZOPOTÁMIE ....................................................................................................................... 12 Sumerská říše.......................................................................................................................... 12 Stručné dějiny..................................................................................................................... 12 Náboţenství ........................................................................................................................ 13 Sumerská eschatologie ....................................................................................................... 14 AKKADSKÁ ŘÍŠE, NÁSTUP BABYLONU A SJEDNOCENÍ MEZOPOTÁMIE ............ 21 Stručné dějiny..................................................................................................................... 21 Náboţenství ........................................................................................................................ 23 Eschatologický pesimismus ............................................................................................... 29 EGYPT........................................................................................................................................ 34 Historický přehled .................................................................................................................. 34 Obyvatelstvo a území ............................................................................................................. 36 Náboţenství a kosmologie ...................................................................................................... 37 Usirisův mýtus a posmrtný ţivot ............................................................................................ 40 Představy starověkých Egypťanů o podsvětí .......................................................................... 42 Vývoj eschatologie v závislosti na historických souvislostech .............................................. 47 CHETITÉ .................................................................................................................................... 52 Chetitský původ, historie a společnost ................................................................................... 52 Náboţentsví a eschatologie .................................................................................................... 53 5

ÍRÁN ........................................................................................................................................... 59 Stručná historie ....................................................................................................................... 59 Obyvatelstvo ........................................................................................................................... 59 Náboţenství ............................................................................................................................ 60 Eschatologie ........................................................................................................................... 63 JUDAISMUS .............................................................................................................................. 70 Stručné dějiny ......................................................................................................................... 70 Hlavní teologické, sociální a politické proudy antického judaismu ....................................... 74 Náboţenství ............................................................................................................................ 75 Čekání na příchod mesiáše ..................................................................................................... 77 ZÁVĚR ....................................................................................................................................... 82 SEZNAM OBRÁZKOVÉ PŘÍLOHY ........................................................................................ 85 SEZNAM LITERATURY: ....................................................................................................... 102 E-KNIHY: ................................................................................................................................. 104 WEBOVÉ STRÁNKY: ............................................................................................................ 105 RESUMÉ .................................................................................................................................. 106

6

ÚVOD Otázka eschatologie je v mnoha textech zpracována odlišně. V následujících řádcích se zaměřuji nejenom na eschatologii starověkých kultur Blízkého východu, ale také na návaznosti v náboţenstvích následujících. Specifikum této oblasti tkví v chápání eschatologie jako takové. Rozvoj eschatologie v náboţenském myšlení blízkovýchodních národů je později základním kamenem, od něhoţ se dále odvíjí pojetí eschatologického myšlení v křesťanství, judaismu i islámské víře. Pochopení eschatologie a jejího vývoje znamená seznámit se s chápáním času, mytologie, bytí a s pojetím existence u mnoha kultur. Pro naše součastné myšlení lze říci, ţe určité prvky důleţité pro chápání reality a světa pocházejí z oblasti Blízkého východu. Tamní kultury následně ovlivnily myšlení mnoha součastných i budoucích národů. Tedy i naše aktuální pojetí reality a účasti na ní. Pochopení eschatologie u starověkých civilizací Blízkého východu můţe osvětlit i pohled na naše součastné pojetí světa, času, náš vztah k materiálním věcem a chápání bytí i reality. Eschatologie se můţe stát jakousi jistotou existence, skrze kterou člověk chápe svoje místo na zemi. Proto kultury s různým pojetím eschatologie odlišně chápou svoji časovost i účast na dějinách. Často se lze také setkat s mnoţstvím rituálů, které svět znovu obrozují a tím zaručují trvání a kontinuitu věků. Archaický člověk si tak těmito rituály udrţoval „správný“ koloběh času zakotvený v mytologii. Člověk se díky eschatologii vymaňuje z prvotního chaosu, má dar přetvářet svět kolem sebe a můţe plánovat a vědomě ovlivňovat způsob běhu svého ţivota. Mýty a rituály vyjadřují hluboké poznání věcí, ţivota, bytí a reality. A konečně, pokud se jedinec podílel na transcendentnu, přesáhl tím svoji vlastní fyzickou existenci spojenou nevyhnutelně se smrtí. Zajišťoval si tak účast a svůj vliv na věcech následující. Cílem této práce není detailně zmapovat všechny různorodé eschatologické vize Blízkého východu během celých staletí starověku. Práce se spíše zaměřuje na popis významných kultur, jejich eschatologických vizí a náboţenství tak, aby výsledek vytvářel komplexní, přehledný a ucelený vhled do pojetí starověké eschatologie na území Blízkého východu.

7

VYMEZENÍ POJMU ESCHATOLOGIE Všeobecná rovina Pojem eschatologie pochází z řeckého slova eschatos1 a logos.2 Termín eschatologie je moţné chápat ve dvou základních rovinách – všeobecné a s pohledu křesťanství. Eschatologie se zabývá událostmi, které nastanou po smrti, co jim předchází a jak se tyto představy dotýkají naší celoţivotní poutě. Objevuje téměř na všech úrovních lidského ţivota a dalo by se říct, ţe je jednou ze základních sloţek víry vůbec. Člověk pomocí eschatologie přesahuje svoji pozemskou a hmotnou existenci. Během ţivota se připravuje na to, co přijde po smrti. Bylo by ovšem mylné povaţovat eschatologii za pasivní součást duchovního ţivota, která se zaobírá se pouze věcmi posledními. Eschatologie ovlivňuje člověka v mnohých ohledech během celého ţivota, tedy od narození aţ do smrti. Člověk vykonává běţné denní rituály, účastní se svátku Nového roku a dle stanovaných norem se očišťuje z hříchů. Tímto způsobem se jedinec vymaňuje z počátečního chaosu a zajišťuje tak „správný“ chod věcí, aţ do dne posledního. Smrt ovšem neznamená konec a i přes ni se člověk podílí na transcendentnu. Během svého ţivota se účastnil vykonávání očistných rituálů, podílel se na zajištění chodu času a udrţoval řád v rovnováze. Tím člověk přesáhl samotnou rovinu své vlastní omezené, pomíjivé, fyzické existence a stal se součástí většího vyššího celku. Forma eschatologie a následně rity s ní spjaté se liší na základě kultury, z níţ pocházejí. Základní pojetí eschatologie vychází z mytologie. Pro starověkého člověka se mytologie stala orientačním prvkem v ţivotě. Vysvětlovala vznik světa, stanovovala postavení člověka vůči bohům, lidem a ostatnímu okolí. Také vymezovala rituály a běh času. Všechny tyto prvky ovlivňovaly eschatologické vize jednotlivých kultur.

Křesťanská eschatologie Křesťanská eschatologie je základním kamenem této víry. Člověk očekává příchod spasitele na tento svět. Křesťané uznávají Jeţíše Nazaretského jako spasitele, který je vykoupil z hříchů. Byl ukřiţován za dob Pontia Piláta v Galilei během svátku Pesah a po čtyřiceti dnech vstal

1

eschato - poslední

2

logos - nauka

8

z mrtvých. Křesťané očekávají opětovný příchod mesiáše, který přinese vykoupení hřešícím. Tato událost pro křesťany znamená konec dějin. Podle písma nastane apokalypsa, poslední boj s nepřáteli Krista, lidé vstanou z mrtvých a spravedliví budou přijati do království nebeského. Celý svůj ţivot křesťané podřizují myšlence na znovuvzkříšení a následnému přijetí na nebesa. Ţivot člověka lze z tohoto pohledu chápat jako časově vymezený. Jediné co fyzickou existenci přesahuje je duchovní ţivot, dosaţený skrze spásu Jeţíše Krista. Ţivot křesťana je chápán stejně jako pojetí dějinnosti. Má svůj počátek a konec, stejně jako dějiny. Ty od svého začátku spějí k apokalypse, kdy na svět pronikne satan. Ten se bude snaţit zabránit nástupu království boţího. Bůh ovšem zvítězí a satana uvrhne do na tisíc let propasti. V tomto období nastane vláda „boţích synů.“ Následně se satan opět vrátí na svět a dojde k závěrečnému boji, který opět prohraje.

"Aţ se dovrší tisíc let, bude satan propuštěn ze svého ţaláře a vyjde, aby oklamal národy ve všech čtyřech úhlech světa, Góga i Magóga. Shromáţdí je k boji a bude jich jako písku v moři."3

Jedná se o vyvrcholení dějin a také o vyvrcholení křesťanského ţivota. Křesťané chápou své dějiny jako dějiny spásy počínající prvotním hříchem Adama a Evy, aţ k Jeţíši Kristu tedy Spasiteli – Mesiáši, který svůj bezhříšný, čistý ţivot4 obětuje za lidstvo. Tímto činem lidstvo vykoupí z jeho hříchů a usmíří Boha. V posledních dnech právě on přichází na svět, aby bojoval proti satanovi a ve vítězném boji završil dějiny spásy.

3

Nová Bible kralická : Nový Zákon našeho Pána Spasitele Jeţíše Krista [online]. Plzeň : Nadace pro Novou Bibli kralickou, 2001 [cit. 2010-04-25]. Zj. 20:7,8. Dostupné z WWW: . ISBN 80-902458-1-1. 4

Křesťané věří, ţe je kaţdý člověk zatíţen dědičným hříchem. Jeţíš podle křesťanů přišel na svět skrze neposkvrněné početí a ţil zcela bezhříšným ţivotem. Jedná se o dogma neposkvrněného početí.

9

ESCHATOLOGIE A ČASOVOST Jednotlivé kultury měly odlišnou eschatologii, coţ ovlivnilo jejich pojetí času. To společně s náboţenskou kosmologií, působilo i ţivot člověka a souviselo s pohledem jedince na sebe samého. Mytologie, náboţenská kosmologie a eschatologie určovala místo člověka ve společnosti, ovlivňovala jeho přístup k ţivotu, ke smrti i světu tedy řešila komplexní pojetí bytí a reality. Na základě toho, člověk přistupoval k ţivotu a také si stanovoval ţebříček hodnot. Starověké kultury mnohdy chápaly svůj čas cyklicky. Jedná se o teorii věčného návratu. Jedinec při důleţitých ţivotních meznících, ale také v běţných dnech, neustále opakuje zavedené postupy. Předmět, úkon, obřad – cokoli nabývá reálné hodnoty pouze tak, ţe člověk napodobil to, co se jiţ v minulosti odehrálo. Závazek se stal věčným aţ po vykonání obřadu podle stanovených norem. Tím odolává času. Člověk tak zamezil moţnosti jeho přerušení nebo destrukce. Zásadní zdroj těchto vizí představují liturgické texty a mytologie. Například Sumerové stavěli města podle nebeských souhvězdí, aby tím nabyla transcendentální reality. Věřili, ţe napodobením tvaru souhvězdí pouze opakují dokonalost a nejlepší moţné uspořádání, které je stanoveno v nebi. V sumerské mytologii se traduje, ţe jejich rituály zaloţil jeden z bohů. Ten stvořil člověka a následně zaloţil pět měst na „čistých“ místech. Dal jim jména a stanovil je střediskem kultu. Sumerové opakovali při zakládání měst popř. obydlí prvotní rituál stanovený bohem. Věřili, ţe si tímto postupem zajistili účast na transcendentnu. Starověký člověk vnímal svět a orientoval se v něm pomocí mýtů. Ty určovaly, jak se má chovat, co jíst, jak zakládat obydlí. Obsahovaly mnohá jiná nařízení a doporučení. Činy bohů, hrdinů a symbolika středu měly pro starověkého člověka velký význam. Tento komplex tří faktů je spojujícím prvkem pro eschatologii starověkých kultur. 5

1.

„Fakta, která ukazují, ţe v očích archaického člověka je realita funkcí

nápodoby nebeského archetypu. 2.

Fakta, která ukazují, ţe realitu uděluje účast na „symbolice Středu“:

5

ELIADE, Mircea. Mýtus o večném návratu : Archetypy a opakování. Praha : Oikoymenh, 2009. s. 10

10

Města, chrámy, domy se stávají reálnými tím, ţe jsou připodobňovány ke „středu světa“. 3. Konečně rituály a signifikantní profánní úkony, které nabývají jim připisovaného smyslu, a tento smysl zhmotňují jen proto, ţe záměrně opakují určité akty, stanované ab origine bohy, héroy nebo předky.“6

Mytologie odpovídala na otázky spojené se stvořením světa. Vysvětlovala postavení člověka, vůči bohům, přírodě, majetku, státu. Stanovovala základní etické principy společnosti a určovala pravidla správného vykonávání rituálů. V podstatě by se s nadsázkou dalo říct, ţe se jedná o návod ke správnému ţití, pravé existenci, která má smysl. Člověk tak nemusel hledat smysl ţivota, protoţe vše co potřeboval, v mytologii našel.

6

Eliade, Mircea. Mýtus o věčném návratu :archetypy a opakování. Translated by Eva Strebingerová. 2.,

opr. vyd. Praha : Oikoymenh, 2009. s. 11

11

MEZOPOTÁMIE Sumerská říše Stručné dějiny

Sumer je jednou z nejstarších poznaných kultur. Spadá do období zhruba mezi léty 30002000 př. n. l. Sumer znamená Země místních pánů, Země pánů jasu nebo také Země sumerského jazyka. Tato civilizace se nacházela mezi jiţním povodím řek Eufrat a Tigris na dnešním území Iráku a Sýrie. Sumerský národ prozatím nelze zařadit do ţádné konkrétní jazykové skupiny. Z toho důvodu je velmi obtíţné i určit jejich původ. Do této oblasti přišli zhruba před 3500 lety př. n. l. a později zaloţili zde jednu z prvních vyspělých civilizací. Od původních obyvatel, jejichţ etnické sloţení není známo, pravděpodobně přejali mnoho zvyků, o čemţ svědčí jazykové pozůstatky u pojmenování řemesel a topografické názvy. Jednalo se o úrodnou oblast, Sumerové tedy měli dostatečně zajištěno hmotné přeţití. Také z tohoto důvodu se společnost mohla rozvíjet po kulturní i náboţenské stránce a sloţitěji se hierarchizovat. Nejniţší společenskou vrstvu tvořili otroci, následně zemědělci, řemeslníci a rolníci. Majetnějších obyvatelé měst a obchodníci, kteří byli svobodnými členy společnosti, pařili do střední vrstvy.7 Nejvyšší postavení měl vládce, následně šlechta, kněţí, vládní úředníci a válečníci. Vedle Sumeru se v období kolem 2300 př. n. l. začala rozvíjet civilizace Akkadská, jejíţ název je odvozen podle hlavního města Akkadu. Nejprve se jednalo pouze o akkadské nomády. Ti postupem času začali pronikat do sumerských měst. Odlišnosti těchto kultur lze zaznamenat především v oblasti jazykové a náboţenské. Akkadové mluvili semitským jazykem, zatím co Sumery nelze zařadit do ţádné známé jazykové skupiny. Do Sumeru Akkadové pronikli z Arabské pouště v období rozkvětu Sumerské Říše. Kolem poloviny 3. tisíciletí př. n. l. Sumer dobyli. Od té doby započala střídavá převaha vlivu jedné nebo druhé kultury na dějiny Mezopotámie.8 Symbióza těchto kultur i nadále sílila, aţ tyto kmeny téměř splynuly v jeden.

7

Burian, Jan. Cesty starověkých civilizací. 1. vyd. Praha : Práce, 1973. s. 28

8

Absolutní konec nezávislosti Sumeru přichází, ale aţ počátkem 2. tisíciletí př. n. l., kdy byla zničena většina sumerských měst

12

Náboženství

Náboţenství se stalo hlavním jednotícím prvkem sumerské společnosti. Pantheon tvoří mnoţství bohů, kteří mají často podobu zvířat.9 Vzhledem ke sloţité interpretaci sumerských textů lze velmi obtíţně mapovat jejich náboţenství. Dá se předpokládat, ţe na špici sumerského pantheonu stáli prvotní velcí bohové a to An10, Enlil11

a Enki.12 Bůh An

představuje nebe. Jedná se o nejvyšší postavu pantheonu. V mýtském podání se ovšem jeví spíše jako pasivní boţstvo. Druhým nejvyšším bohem byl Enlil, drţitel tabulek osudu a pán větrů.13 Enki představoval ochránce civilizace a kultury.14 Komplexní stvoření světa v sumerském náboţenství není zcela doloţeno. V textech se objevuje bohyně Nammu, bohyně stvořitelka a prvotní moře. Jedná se o matku prvního páru An - nebe a Ki – země. Ti představovali zároveň ţenský a muţský princip.15 Z tohoto posvátného spojení se zrodil bůh ovzduší Enlil, který matku a otce od sebe oddělil a tak došlo k odloučení nebe od země. Tento motiv se opakuje i v jiných mytologických výkladech popisujících stvoření světa a pravděpodobně pochází právě z oblasti Sumeru.

16

Na počátku byl tedy chaos, který bohové

svými skutky přetvořili v řád, na jehoţ základě běţí chod věcí dalších. Stejně tak jako u řecké mytologie i v Sumeru existoval na počátku ráj, v sumerské podobě Dilmun.17 Toto období bylo ovšem neaktivní dobou počátku. Sumerské texty popisují čtyři různé způsoby vzniku člověka. Ve dvou z nich figurují u stvoření lidské bytosti bohové a to Enki, který jej oţivil svým dechem. Druhý mýtus hovoří o bozích Lamga, kteří byli obětováni, aby z jejich krve mohl vzniknout člověk. Sumerové tedy věřili, ţe s bohy sdílí společnou

9

Eliade, Mircea. Dějiny náboţenského myšlení. [Sv. 1]. Od doby kamenné po eleusinská mystéria. 1.

vyd. Praha : ISE, 1995. s. 65 10

také Anu

11

sumersky i akkadsky, akkadsky také Ellil, řecky Illionos

12

akkadsky Ea, řecky Aos

13

v pozdějších textech Ea – země

14

Existuje teorie, ţe se v případě Enkiho jednalo o dvojboha En-Ki. Bohy plodnosti a moudrosti.

15

Eliade, Mircea. Dějiny náboţenského myšlení. [Sv. 1]. Od doby kamenné po eleusinská mystéria. 1. vyd. Praha : ISE, 1995. s. 66 Eliade, Mircea. Dějiny náboţenského myšlení. [Sv. 1]. Od doby kamenné po eleusinská mystéria. 1. vyd. Praha : ISE, 1995. s. 67 17

Dil-Mun - „město ţivota“

13

podstatu.18 Mýty dále určovaly podřízené postavení člověka vůči bohům, ovšem lidé nebyli jejich otroky. Člověk na sebe přejal práci boţstva.

„Má matko, na tvora, kterého vytvoříš ty, uval práci bohů! Aţ jádro hlíny nad oceánem Abzu smísíš, aţ Sigensigdu hlínu odkrojí, nechť Ninmach je ti pomocnicí, Ninimma, Suzianna, Ninmada a Ningunna, jeţ jsi zrodila, Ninmug, Šaršargaba a Ninbara ať při tvém porodu stojí! Má matko, aţ osud mu rozhodneš, Ninmach nechť na člověka robotu uvalí!“19

Lidský úděl – Nam - se dá připodobnit ke známému osudu, který člověku přeurčili bohové. Nam je stanoven i bohům, ale na rozdíl od osudu člověka, není bohům přeurčena smrt. Bohové jsou v sumerské mytologii nesmrtelní. U Sumerů se těšila velkému zájmu astrologie, věřilo se, ţe Nam významně ovlivňovala hodina narození.

Sumerská eschatologie

Sumerové pojímali čas cyklicky. Kaţdý den naplňovali svými činy a skutky to, co bohové stanovili. Tímto dodrţováním předepsaných úkonů a napodobováním skutků bohů, Sumerové udrţovali kosmický řád a znemoţňovali tak návratu chaosu. Tím se zároveň účastnili na transcendentnu, které jejich denní existenci přesahovalo. Běţný rok probíhal v zaběhlých zvycích do doby svého konce. Během posledních dvanácti dnů Sumerové obnovovali čas opětovným nastolením počátečního chaosu, aţ k zavedení nového řádu. Těchto dvanáct dnů, pravděpodobně symbolizuje dvanáct měsíců v roce. Jednotlivé měsíce zanikaly, aby se mohly 18

Eliade, Mircea. Dějiny náboţenského myšlení. [Sv. 1]. Od doby kamenné po eleusinská mystéria. 1. vyd. Praha : ISE, 1995. s. 68 19

Prosecký, Jan, et al. Mýty staré Mezopotámie : Sumerská, akkadská a chetitská literatura na klínopisných tabulkách. Praha : Odeon, 1977. s. 110

14

obrodit znovu v roce novém. Jedná se o jakousi spásu, kdy pomocí plánované apokalypsy v podobě nastolení počátečního chaosu, svět očistili od hříchů. Nové stvoření se povaţuje za čisté a neposkvrněné, z toho důvodu bylo nutné koncem roku obrátit svět v počáteční chaos. Nový rok tak mohl vzniknout očištěný od hříchů roku předcházejícího, protoţe byl od základu zcela znovu vystavěn podle toho, jak bylo stanoveno in illo tempore20 bohy. Řád je v sumerské mytologii narušován Velkým hadem21 a lidskými hříchy. Protoţe Sumerové hřešili, povaţovali za nutné očistit staré od špatného, aby nebyl řád nového roku nenarušen. Sumerové věřili, ţe pokud by k této očistě nedošlo, řád by byl stále více narušován, aţ by se svět propadl v počáteční chaos. Oslavy Nového roku provázely mnohé rituály, mezi které patřilo i obnovení počátečního spojení hieros gamos.22 Během tohoto rituálu došlo ke spojení panovníka zastupujícího boha Dumeziho a kněţky představující bohyni Inannu. Mýtus o potopě světa je motivem opakujícím se v mnoha náboţenských textech od Asie, Evropy, Afriky aţ po americké indiány. Děj zhruba pojednává o tom, jak lidé svými špatnými skutky narušovali stanovený řád natolik, aţ jej nebylo moţné běţně obnovit. Z toho důvodu se stalo nezbytné obrodit celé lidstvo. Tak bohové na hříšné lidi sesílají potopu, která všechny usmrtí. Z destrukce je v sumerské verzi vymaněn pouze Ziusudra pokorný a zboţný král. Ten se zachrání na arše a vystupuje po sedmi dnech na zem, která se z vod vynořila. Sumerský popis potopy se bohuţel celý nedochoval. Mýtus přejali Akkadové, u kterých se text dochoval dodnes. Eschatologická vize potopy se dá připodobit ke křesťanské apokalypse s tím rozdílem, ţe svět se po ní znovu obrodí očištěn od hříchů a nastává nový nezatíţený čas. 23 Ve větší míře symbolizuje totéţ, co oslavy Nového roku. Starý svět postupem let upadl, tedy vše se navrací do počátečního chaosu, aby se z něj vynořil opět svět nový a čistý. Mezi další sumerské eschatologické texty patří sumerská kniha mrtvých, tedy Sestup Inanny do podsvětí. Tento mýtus se dochoval v Uru a Nippruru ve starobabylonských opisech. Jeho vznik se datuje pravděpodobně do 21. století př. n. l.,24 ale objevuje se aţ v 1. čtvrtině 2.

20

In illo tempore – z lat., znamená v onom čase, na počátku dějin.

21


hieros gamos – posvátný sňatek, posvátné spojení

23

V křesťanství nastává po té konec věků.

24


15

Tisíciletí př. n. l. Několik teorií hovoří o dvou rozdílných mýtech, Sestupu Inanny do podsvětí a mýtu o Dumuziho smrti. Tyto dva mýty byly údajně spojeny dohromady, aby daly vzniknout ucelenému kosmologickému textu. Inanna patřila mezi triádu planetárních boţstev, tedy Nannara-Su´ena symbolizujícího Měsíc, Utua představujícího Slunce a Innanu bohyni lásky, plodnosti a války. Inannu později v pozměněných podobách přejímá akkadská i babylonská mytologie. Inanna, sumersky Ninanna znamená paní nebes, v astrologii ji zastupuje planeta Venuše jménem Ninsianna. Tato bohyně byla nejvyšší ţenskou představitelkou sumerského pantheonu a v pozdějších modifikacích také nejvýznamnější bohyní Blízkého východu. Inanna představovala bohyni plodnosti, lásky i války. Tedy symbolizovala jak plodný tak destruktivní princip. V některých textech se uvádí, ţe byla hermafroditní. Inannu zplodil Nanny, bůh měsíce, pán plodných a neplodných dnů, otec ohně a světelné záře s bohyní Ningalou, paní větru. Inannina sestra bohyně Ereškigal25 vládla říši mrtvých. Inanna v mýtech vystupuje jako velmi ctiţádostivá bohyně, která s rostoucí mocí zatouţí i nad vládou v podsvětí. Bohyně plodnosti, lásky a války sestupuje do podzemí, kde cestou prochází sedmi branami společně s průvodcem a vrátným Netim. Během průchodu branami je Inanna na příkaz své sestry zbavována oděvu, šperků a boţských atributů. Před Ereškigal předstupuje nahá. Nahota se ve starověku povaţovala za symbol bezmocnosti. Bezbranná Inanna v podsvětí umírá a její znetvořené je tělo zavěšeno na hák.

„Tu sedmero Anunnaků, soudců, vyneslo nad ní rozsudek. Pohlédli na ni smrtícím zrakem, oslovili ji ochromujícím slovem, káravým hlasem ji okřikli. I proměnila se Inanna v nemocnou ţenu, ubité tělo, a ubité tělo na hřeb pověšeno bylo.“26

25

Ereškigal - Ereš – dole, Ki – země, Gal – velká

26

Prosecký, Jan, et al. Mýty staré Mezopotámie : Sumerská, akkadská a chetitská literatur a na klínopisných tabulkách. Praha : Odeon, 1977. s. 72

16

Kdyţ se bohyně dlouho nevrací, začne její přítelkyně Ninšubura, na základě instrukcí zanechaných Inannou před vstupem do podsvětí, hledat pomoc. Bohové ovšem Inanně pomoc odmítají, protoţe se zabývala zakázanými věcmi. Inanniným zachráncem se stal aţ bůh Enki, který za ní vyšle dvě bezpohlavní bytosti, herce kurgarrú a kněze galaturru, kteří nesli chléb a vodu ţivota. Tito dva tvorové pomocí lsti Inannu oţivují.

„Zpod nehtů vyškrábl trochu špíny a stvořil herce kurgarrú. Zpod nehtů červeně lakovaných vyškrábl trochu špíny a stvořil kněze galaturru. Prvnímu dal chléb ţivota, druhému ţivou vodu!“27

Ovšem Inanna z podsvětí nevystoupí. Je zadrţena Annunaky, podsvětními soudci, kteří za její propuštění ţádají náhradu, protoţe ani bohyně nesmí porušovat řád a omezují ji jeho pravidla. Nebylo stanoveno, aby se zabývala věcmi zemřelých, a proto musí být potrestána.

„Kdopak kdy z podsvětí nedotčen vyšel?! Jestliţe Inanna chce odtud odejít, nechť nám dá za sebe náhradu!“ 28

Inanna vystupuje z podsvětí v doprovodu démonů galla. Nejprve se tito démoni snaţí zmocnit Inanniny přítelkyně Ninšubury, boha Šara a Lulala. Ti ale pro bohyni věrně truchlili a tak Inanna jejich odvlečení do podsvětí nedopustí. Ovšem kdyţ Inanna vchází do svého paláce, nachází tam svého manţela Dumuziho, který se místo truchlení nad ztrátou manţelky, radoval ze samovlády nad městem. V hněvu Inanna za svou náhradu vydává démonům Dumuziho.

27

Prosecký, Jan, et al. Mýty staré Mezopotámie : Sumerská, akkadská a chetitská literatura na klínopisných tabulkách. Praha : Odeon, 1977. s. 74 28


17

„I pohlédla na něho Inanna smrtícím zrakem, oslovila ho ochromujícím slovem, káravým hlasem ho okřikla. „Toho si vezměte!“ I vydala Inanna svatá pastýře Dumuziho do rukou démonů.“ 29

Dumuzi nějakou dobu démonům uniká, ti jej však dostihnou a odvlečou do podsvětí. Nad pláčem Dumuziho se smiluje aţ vládkyně podsvětí Ereškigal. Dumuzimu je dovoleno strávit půl roku na zemi výměnou za svou sestru Geštinannu.

„Půl roku ty a půl roku tvá sestra. Aţ si budeš přát, tehdy ven … Aţ si bude přát tvá sestra, tehdy ven …“ Tak vydala Inanna svatá za sebe v náhradu Dumuziho. Ó Ereškigal, sladko je tě chválit!30

Celý mýtus o Inanně a Dumuzim v podstatě představuje vegetační rytmus přírody. V okamţiku, kdy vystupuje Dumuzi z podsvětí, nastává období, kdy se symbolicky obnovuje posvátný hieros gamos mezi bohyní lásky a jejím manţelem. Tudíţ i v přírodě dochází k obnově plodnosti. Na sumerské verzi je pozoruhodné především odsouzení Dumuziho Ištarou. Eliade se domnívá,31 ţe hněvivé gesto Inanny a vydání Dumuziho je mnohem starší neţ mýtus samotný. Jedná se o motiv smrti – rituálu – návratu. V starých představách existovalo přesvědčení, ţe po kaţdém aktu plození následuje smrt a po vykonání rituálu se ţivot opět navrátí. Hlavní zlom v mýtu o Inannině sestupu do podzemí přichází v momentě, kdy nejvyšší bohyně sestupuje do říše

29



Eliade, Mircea. Dějiny náboţenského myšlení. [Sv. 1]. Od doby kamenné po eleusinská mystéria. 1. vyd. Praha : ISE, 1995. s. 74

18

mrtvých zvítězit nad smrtí. Tím Inanna porušuje stanovený řád. Vzhledem k tomu, ţe je tomu tak určeno, ani nejvyšší bohyně není schopna nad smrtí zvítězit. Proto i člověku je jednoznačně určen úděl smrti. Stejný úděl, který ovšem potkává i některé bohy. V Inanně se spojuje několik důleţitých prvků: plodnost - neplodnost, ţivot - smrt, láska - válka, chaos - řád. Inanna zastupuje zároveň tvůrčí i destruktivní princip, který dynamicky tvoří protiklady. Sumerskou nejpočetnější vrstvu obyvatel tvořili zemědělci.32 Zemědělství od počátku svého vzniku nutilo lidskou civilizaci k zásadním přeměnám. Úspěch v pěstování plodin závisel také na hlídání a plánování času. Tak vzniká poţadavek na přesnější kalendář, který v sobě zahrnuje rituály, kterými si člověk zajišťoval bohatou úrodu, protoţe výsledek v zemědělství je pro archaického člověka stále nejistý. Navíc se s narůstajícím významem zemědělství posiluje i úloha ţen ve společnosti a tudíţ i moc ţenských boţstev. Plodnost ve starověku souvisela s plodností ţeny,33 neboť ty znají mystérium tvoření. Země byla tedy jako ploditelka připodobňována k ţeně – k matce. Ta ovládá počátek ţivota, výţivu a smrt. Ţivot člověka je připodobňován k chodu přírody. Narození, smrt a vzkříšení. Tudíţ i kosmický řád, stejně jako lidský a vegetační rytmus, je cyklický. Jedná se o neohraničené opakování téhoţ. Celá sumerská eschatologie se tedy úzce spojuje s mýtem věčného návratu. O tomto v mnoha ohledech svědčí i obřady, které v Sumeru probíhaly. V sumerském pojetí člověk neočekává znovu vzkříšení v době budoucí. Mrtví se dostávají do podsvětí - Kur.34 Cesta do podzemí byla moţná pouze v okamţiku, kdy člověk zemřel a jeho tělo pozůstalí uloţili do hrobu. Proto říši mrtvých Sumerové umístili do hlubin země. Podsvětí od světa ţivých odděluje sedm bran, které dostatečně zabraňují průniku mrtvých ven, protoţe toto porušení řádu by znamenalo zkázu světa. Stejně jako v řecké mytologii i zde se objevuje motiv řeky, která hraničí s podsvětím. V sumerském mýtu se jedná o řeku Hubur, přes kterou zemřelé převáţí převozník. Vládkyně podsvětí Ereškigala, sídlí v jeho hlavním městě Irkalla. Zemřelý, který se ocitá v podzemí, se stává Gidim, duchem. Ze země mrtvých není návratu a v sumerském pojetí se jedná o velmi temné místo. Zemřelému byla na poslední cestu dána pohřební výbava a dary. V hrobech významných osobností lze nalézt i lidské oběti. Pohřební výbava obsahovala dary, kterými zemřelí měli obdarovat důleţité obyvatele podsvětí. Eschatologické představy Sumerů souvisely s nutností

32

Burian, Jan. Cesty starověkých civilizací. 1. vyd. Praha : Práce, 1973. 28 s.

33


Kur - Země, ze které není návratu, Cizí země

19

obnovy času a s potřebou zachovávat stanovený řád. Důleţitou roli v těchto představách hráli také jiţ zmínění podsvětní soudci. Duše zemřelého sestupuje do podsvětí, kde je souzena během průchodu sedmi branami Annunaki. Texty o charakteru podzemí vykreslují pesimistické představy Sumerů o tomto místě.

„Příteli, sen jsem měl této noci. Nebesa volala a země odpovídala. A já jsem stál sám! Viděl jsem člověka, jehoţ tvář byla zachmuřena, tvář jeho ptáku Zu podobna byla, jak orlí drápy byly jeho nehty. Ztrnulým mne učinil, pak svlékl mne z mých šatů a nahého ponořil do řeky plamenů.

(Chybí a částečně poškozeno 8 řádků)

V ptáka mne proměnil, takţe má paţe jak křídla ptačí se pokryla peřím. Drţe mne za ruku vede mne do domu temnot, příbytku Irkally, do domu, z něhoţ ten, jenţ vešel, nevyjde nikdy. Po cestě, odkud návratu není, do domu, kde ti, kteří v něm bydlí, světla jsou zbaveni, kde prach je jejich stravou a jejich pokrmem hlína. Jak ptáci jsou oděni peřím, 20

světla nezří, v temnotách sedl. V domě prachu, do něhoţ jsem vstoupil, viděl jsem vládce, jejichţ koruny nahromaděny byly.“ 35

Jedině modlitby příbuzných a pozůstalých mohly ulehčit údělu zemřelých. Stalo se tedy nezbytným, aby kaţdý zplodil potomka. Ten po jeho smrti konal modlitbu za zemřelého a obětoval za něj. Samozřejmě představa podsvětí sehrála hlavní úlohu v pojetí eschatologie. Sumerové vnímali smrt jako něco zcela negativního, ale pro člověka nevyhnutelného. Proto se modlili za co nejvyšší dlouhověkost. Věřili, ţe kvalitu a zároveň délku svého ţivota ovlivní pomocí zachování řádu, obnovou času a účastí na transcendentnu.

AKKADSKÁ ŘÍŠE, NÁSTUP BABYLONU A SJEDNOCENÍ MEZOPOTÁMIE Stručné dějiny

Během sumerské nadvlády začaly kočovné a polokočovné kmeny Semitů často napadat autonomii sumerských městských států. Kdy tyto kmeny pronikly a usadily se na území Mezopotámie, není moţné přesně určit. Kolem první poloviny 3. tisíciletí př. n. l. jiţ vedle sebe ţily, jak sumerské, tak semitské národy.36 Akkadská říše byla sjednocena pod vládou krále Sargona (2334 – 2279 př. n. l.) a její existence spadá do období mezi léty 2334 – 2154 př. n. l. Sargon postupně dobyl severní Mezopotámii, Sýrii, Malou Asii, Kypr a pravděpodobně i Krétu.

35

Matouš, Lubor. Epos o Gilgamešovi [online]. Praha : Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění v edici Ţivá díla minulosti, 1958 [cit. 2009-2-10]. I. tabulka, s. . Dostupné z WWW: . 36

Bič, Miloš. Při řekách babylónských : dějiny a kultura starověkých říší Předního Orientu. Praha :

Vyšehrad, 1990. s. 45

21

Rozšířil říši i na východ o Élam a na jih o ostrov Tilmun v Perském zálivu.37 Sjednocená říše se udrţela aţ do vpádu Gutejců.38 Během jejich vlády získává převahu v Mezopotámii opět Sumer. Nastává střídavé období sumerského a akkadského vlivu. Obě kultury se vzájemně ovlivňují. Politická jednota Sumeru a Akkadu je zvnějšku rozbíjena „barbary“; ti jsou opět svrháváni v důsledku vnitřních vzpour.39 Sumer je zmítán nestabilitou aţ do příchodu Chamurabiho, který Mezopotámii opět sjednocuje. Tento vládce pocházel z polokočovného kmene Amorejců, jehoţ jméno je odvozeno od slova amurru – západ. Amorejci pronikali hlouběji do země a postupně se v ní usazovali. Centrum amorejského území se stalo místo, do té doby nijak významné, mezi městy Kiš a Akkad, které Amorejci nazvali

báb-ili, tedy brána boţí – Babylon.40 Aby

Chammurabi posílil jednotu v říši, ustanovil za ústředního společného boha Marduka. Je zcela pochopitelné, ţe kočovní Amorejci s potomky Sumerů, kteří jiţ byli uvyklí státnosti po mnoho let, mohli jen těţko splynout v jediný národ.41 Amorejskou říši dobyli kolem roku 1525 př. n. l. Kassité, kteří ji ovládli na následující čtyři století a stejně jako Akkadové přejali většinu hlavních prvků kultury předcházející. Struktura říše se změnila, chrámová města se transformovala v městské státy a vznikly nové instituce, jako profesionální armáda a úřednictvo. Tento systém se následně rozšířil po celé Mezopotámii.42 Mezopotámie dosáhla díky získané politické stabilitě dalšího rozvoje.43 Sumerština ustoupila do pozadí a nadále byla pouţívána pouze jako jazyk liturgický.44

37

Bič, Miloš. Při řekách babylónských : dějiny a kultura starověkých říší Předního Orientu. Praha : Vyšehrad, 1990. s. 46 38

Heller, Jan. Starověká náboţenství : náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. 2., nezměn. vyd. Praha : Kalich, 1988. s. 125 39


Bič, Miloš. Při řekách babylónských : dějiny a kultura starověkých říší Předního Orientu. Praha : Vyšehrad, 1990. s. 57 41

Bič, Miloš. Při řekách babylónských : dějiny a kultura starověkých říší Předního Orientu. Praha : Vyšehrad, 1990. s. 59 Eliade, Mircea. Dějiny náboţenského myšlení. [Sv. 1]. Od doby kamenné po eleusinská mystéria. 1. vyd. Praha : ISE, 1995. s. 75-76 43

Bič, Miloš. Při řekách babylónských : dějiny a kultura starověkých říší Předního Orientu. Praha : Vyšehrad, 1990. s. 59 Eliade, Mircea. Dějiny náboţenského myšlení. [Sv. 1]. Od doby kamenné po eleusinská mystéria. 1. vyd. Praha : ISE, 1995. s. 76

22

Po mnohaletém souţití kultury Sumerů a Akkadů prorůstají do sebe, aţ splynou v jedinou. Důleţitý odkaz těchto civilizaci přijaly i národy, které Mezopotámii ovládly během staletí. Kaţdý z těchto národů jej obohatil o mnoţství různých prvků. Vítězstvím Semitů se názvosloví změnilo ze sumerštiny do semitského jazyka, ovšem většina typických sumerských kulturních aspektů zůstala totoţná. Změna nastala aţ pod dějinným nátlakem spojeným s potřebami obyvatel Mezopotámie. Velký význam se připisoval astrologii a schopnosti vyčíst z hvězd věci budoucí, stejně jako magii, která brzy ovládla orientální svět.

Náboženství

Se sumerskou kulturou srostla kultura akkadská, aby na těchto společných základech dala vzniknout dalším civilizacím v oblasti Mezopotámie. Došlo k vítězství semitských jazyků, ale od Sumerů byla převzata většina kulturních aspektů. Ty v syntéze se semitským vlivem obohatily náboţenství o mnoho zajímavých prvků. Pantheon zůstal původní, pouze jména bohů nabyla semitské podoby. Bohové Anu, Enlil,45 Ea (Enki),46 zůstali v pojmenování zachováni, ale ztrácí své výsadní postavení. Do popředí se dostali, s rostoucím vlivem astrologie astrální boţstva. Bůh měsíce, v sumerštině Nannar, je v semitském jazyce nazýván jménem Sín. Utua – bůh Slunce se označuje jako Šamaš a Innana jako Ištar, bohyně plodnosti, lásky a války. Největší oblíbenosti se mezi těmito bohy těšila Ištar a také Šamaš, který se časem stal univerzálním boţstvem.47 Stvoření světa se dochovalo v kosmologické básni Enúma eliš.48 Původní pojmenování není známo, tudíţ báseň dostala jméno podle prvních slov. Zachovala se na sedmi tabulkách a celkově ji tvoří 1100 veršů. Struktura vychází ze sumerských kosmologických textů, ovšem vyskytují se zde i semitské prvky.49 Jak uvádí Eliade; nic srovnatelného co do velikosti,

45

Enlil - řecky Illionos.

46

Enki - akkadsky Ea, řecky Aos, Pán Abzu, ochránce civilizace a kultury.

47


Enúma eliš - Kdyţ nahoře

49

Wikipedie [online]. 14.12.2009 [cit. 2010-01-13]. Enúma Eliš. Dostupné z WWW: .

23

dramatického napětí a úsilí spojit theogonii, kosmologii a stvoření člověka, v sumerské literatuře neexistuje.50 V cyklickém pojetí času je počátek neustále opakován jak v běţném roce, tak ve stanovených intervalech. Představy o stvoření světa jsou úzce spjaty s eschatologií. Navíc se v těchto vizích ustanovuje i pozice člověka ve společnosti a jeho postavení k materiálnímu i duchovnímu světu. Enúma eliš, vznikla také jako oslavná báseň na boha Marduka. První bohové, tedy Tiámat a Apsů tvoří pár. Tiámat představuje sladké vody a Apsú vodstvo slané. Promísením těchto dvou vod vzniká posvátné spojení hieros gamos a zrodí se druhá generace boţstev - Lachmu a Lachamu.

„Kdyţ nahoře nebesa nebyla pojmenována, dole země jménem nebyla zvána, tu prastarý Apsú, jejich zploditel, a ţivotodárná Tiámat, rodička veškerenstva, 5 své vody smísili dohromady. Nevynořily se pastviny, rákosové houští nebylo vidět. Kdyţ ţádný bůh se ještě neobjevil, jménem nebyl nazván, osud ţádnému nebyl určen, tu z jejich lůna bohové byli stvořeni. 10 Lachmu a Lachamu se objevili a jménem byli nazváni. Dříve neţ vyrostli a stali se silnými, Anšar a Kišar byli stvořeni, mocnější neţ oni.“51

50


Prosecký, Jan. Enúma Eliš [online]. Praha : Odeon, 1977 [cit. 2009-12-12]. I. tabulka, s. . Dostupné z WWW: .

24

Anšar a Kišar přestavují další pár, který zastupuje zároveň ţenský a muţský princip a také „vše nahoře“ a „vše dole“ – tedy nebe a zemi. Po nich přichází na svět Anu, syn Anšar a Kišar, bůh nebes, který zplodí Nudimmuda (Ea).52 Ten uspí nejvyššího boha Apsúa a oděje se do jeho boţské záře. Posledního z bohů zplodí Ea s manţelkou Damkinou v samotné svatyni osudů – Apsú, tam se zrodí Marduk.53

„Kdyţ nepřátele své spoutal a zabil, kdyţ Ea triumf svůj nad protivníky oslavil, 75

uvnitř své svatyně pokojně spočinul. Pojmenoval ji Apsú, určil posvátná místa a zaloţil v ní své boţské sídlo. Tam Ea a Damkina, jeho manţelka, vznešeně usedli. Ve svatyni osudů, v chrámu boţských výroků,

80

nejmocnější z mocných, mudřec bohů, bůh, pán, byl zplozen. V nitru Apsú zrozen byl Marduk. V nitru svatého Apsú zrozen byl Marduk. Zplodil ho Ea, jeho otec. Porodila ho Damkina, jeho matka. … Mnohem vznešenější, nad ostatní vynikal ve všem. Nepředstavitelně dokonalé byly jeho údy. Nemoţno jest to pochopit, obtíţno jest to uzřít. …

52


Marduk - bůh zaklínání, moudrosti, léčitelství, osudu, pán bohů a stvořitel bohů svých otců.

25

Povýšen byl mezi bohy, vynikající byla jeho postava, 100 obrovské jeho údy, od narození byl převeliký. „Synáčku můj, synáčku můj! Synu Slunce, Slunce bohů!“ Oděn je září deseti boţstev, je jí celý pokryt. Padesatero hrůz v sobě nese.“54

Následně bůh Anu vystupuje proti Tiámat. Ta svěří nejvyšší atributy moci do rukou svého syna Kingua a sestaví armádu hrůzy.55

„Tiámat shromáţdila stvůry své, proti bohům, potomkům svým, připravila boj. Zlo páchala Tiámat v pomstu za Apsúa.“56

Zastrašení bohové se stáhnou a jediný Marduk se rozhodne svést s Tiámat boj, s podmínkou, ţe jej bohové uznají předem za nejvyššího boha.57

„Však takto mi pravil: »Mám-li já býti mstitelem vaším,

54

Prosecký, Jan. Enúma Eliš [online]. Praha : Odeon, 1977 [cit. 2009-12-12]. I. tabulka, s. . Dostupné z WWW: . 55

Wikipedie [online]. 14.12.2009 [cit. 2010-01-13]. Enúma Eliš. Dostupné z WWW: . 56



26

Tiámatu spoutat, vám ţivot zachránit, shromáţděte se, určete mi znamenitý osud! Všichni v nebeské dvoraně vesele zasedněte! 120 Má slova místo vašich osudy nechť určují! Ať nezmění se nic, co stvořím já, ať není odvolán, ať není zrušen ţádný můj příkaz!« Pospěšte si, osud mu bez meškání určete!

Ať jde, ať vzdoruje vašemu hroznému nepříteli!“58

Celý souboj se rozhodne aţ mezi samotným Mardukem a Tiámat. Ta chce Marduka pohltit svými ústy, ale v tom okamţiku ji Marduk chytí do sítě, vţene do jejího nitra zlé větry a vystřelí šíp, který Tiámat usmrtí.

„Rozprostřel pán svou síť, do té ji chytil, vítr zlý, jenţ za ním stál, vypustil proti ní. Kdyţ Tiámat otevřela ústa, aby jej pohltila, vrh do nich vítr zlý, rty nemohla sevřít. Zuřivé vichry její nitro naplnily, 100 ţivot se nadmul, ústa široce otevřela. Vystřelil šíp, rozerval jí břich, vnitřnosti její proťal, rozpoltil srdce. Spoutal ji a její ţivot uhasil,

58


27

odhodil mrtvolu a postavil se na ni. 105 Kdyţ Tiámatu, vůdkyni, zabil, rozdrtil její vojsko a rozptýlil její zástupy, tu bohové, pomocníci, kráčející jí po boku, zachvěli se hrůzou a dali se na ústup.“59

Následně Marduk spoutá Kingua a odebere mu tabulku osudu. Tímto činem se bezpochyby definitivně stává vládcem pantheonu. Z těla Tiámat dává Marduk vzniknout mnoha věcem. Z jedné půle sklene nebesa a z druhé vytvoří zemi. Ty spojí jejím chvostem.60 Z ňader udělá pohoří a ze slin sníh a led.61 Z očí Tiámat nechá vytéct Eufrat a Tigris a palác osudu – Apsú stvoří také na nebesích, čím vzniká dráha hvězd. Dále Marduk uspořádá řád vesmíru a času. V šesté tabulce Marduk rozhoduje o stvoření člověka. Stejně jako v sumerském mýtu, musí být pro tento akt obětován některý z bohů, tedy i zde člověk sdílí boţskou podstatu. Pro tuto oběť bohové zvolí zrádného a poraţeného Kingua z jehoţ krve povstane člověk.

„Seberu krev, udělám kosti a stvořím lidskou bytost, nechť její jméno je člověk! Člověka stvořím, bytost lidskou. Obtíţen bude sluţbou bohů a bohové si odpočinou. K lepšímu téţ změním jejich bytí, 10

stejně ctěni, však ve dvě části rozděleni budou.“

59



Wikipedie [online]. 14.12.2009 [cit. 2010-01-15]. Enúma Eliš. Dostupné z WWW: .

28

… „Kingu vyvolal ten boj, 30 Tiámatu popouzel, připravoval válku!“ Před Eou v poutech ho přidrţeli a za trest proťali mu ţíly. Z krve jeho stvořil pak Ea pokolení lidské, sluţbou je obtíţil bohů a bohy osvobodil“.62

Eschatologický pesimismus

Enúma eliš předurčuje postavení člověka. Jak je jiţ zmíněno, lidská bytost s bohy sdílí společnou podstatu, ale Marduk ji stvořil z boha padlého, vůdce démonické armády. Z nedémonického boţstva, má dánu pouze formu, kterou jí vetkl Ea. Vzhledem k tomu, ţe lidé pochází z krve z Kingua, mají podobně jako tento bůh předurčen sklon k hříchu a porušování řádu. Jako v sumerské mytologii i zde byl člověk stvořen ke sluţbě bohům.

„Obtíţen bude sluţbou bohů a bohové si odpočinou.“63

Člověka utváří dvojí podstata a to ve smyslu pozitivním - tedy z formy Ea, tak negativním z hmoty Kingua. Svět stvořil Marduk z démonické bohyně Tiámat, která v Enúma eliš

62



29

představuje negativní tvořivost64 prvotních boţstev. Proto člověka i svět utváří hmota démonického těla, ovšem spojena s formou nejvyšší duchovní moudrosti. Eschatologické prvky v sobě obsahuje i Sestup Ištary do podsvětí. Ani tentokrát ovšem Ištařin manţel nezůstává v podsvětí po celý rok. V akkadské verzi musí velcí bohové zasáhnout do Ištařina vysvobození, neboť přerušením posvátného hieros gamos mezi bohyní lásky a jejím manţelem zapříčinilo konec mnoţení lidí i zvířat. Takové porušení řádu ohroţovalo samotnou existenci ţivota vůbec. Stejně jako v sumerské verzi, popisuje mýtus O sestupu Ištary do podsvětí, to co člověka čeká po smrti a stanovuje jednoznačně fakt, ţe údělem člověka je zemřít. Eschatologické prvky v sobě nese také ritus, který se opakoval při oslavách Nového roku. Během prvních dvanácti dnů měsíce Nisanu65 byl starý rok definitivně znehodnocen66. Vykonáním série rituálů, které se inspirovali dějem in illo tempore, se zrodil – obnovil rok další. V této sérii rituálů hrál klíčovou roli panovník, který na sebe přebral roli boha. V mezopotámském prostředí nebyl panovník bohem, jako např. v Egyptě, ale spíše zastupoval boha na zemi. Panovník představoval zprostředkovatele mezi poddanými a bohy.

Bez

panovníka lidé nemohli bohům sdělit své prosby. Vládce se tak stal zárukou dobra a řádu. Byl jediným prostředníkem, který mohl komunikovat s bohy a tak svým lidem zajistit blahobyt a prosperitu. Proto král zastával nejvyšší postavení mezi kněţími. Do titulů krále patřila například označení hlavní vikář, dozorce, kněz popř. zástupce. Panovník představoval při svátku Nového roku boha Marduka. Během prvního dne probíhalo pokání symbolizující Mardukovo zajetí. Panovník byl zbaven královských insignií a velekněz jej políčkoval. Tato část napodobovala sestoupení Marduka do podsvětí stejně, jako v sumerském mýtu O sestupu Inanny do podzemí. Následoval akt osvobození Marduka - panovníka. V Mardukově případě smrt také nebyla definitivní a s pomocí bohů z podsvětí vyšel. Během svátku Nového roku dále probíhal rituální souboj. Král vedl, stejně jako Marduk, svou armádu do opětovného boje s Tiámat. V podstatě se jednalo o procesí, jeţ krále provázelo do svatyně Bít akídu, kde probíhala hostina a také znovuobnovení posvátného hieros gamos v zastoupení panovníka a kněţky. Na závěr bohové určili osud jednotlivým měsícům v roce.67 Jednalo se o znovu obnovení času a komplexně celé kosmologie na základě mýtů z období in illo temporis popsaných v Enúma eliš.

64


Nisan - akkadsky nisānu, sumersky nisag, jedná se o první měsíc v roce.

66

Opakování motivu návratu chaosu.

67


30

Za ústřední eschatologický text mezopotamské kultury můţeme označit Epos o Gilgamešovi. Gilgameš, původně Bilgameš, znamená výhonek stromu, nebo také strom ţivota. Tento hrdina byl pravděpodobně nejenom mytologickou, ale i historickou postavou a to pátým králem Uruku.68 V mýtu se jedná o panovníka, který neúměrně zatěţoval obyvatelstvo. Muţe prací na stavbách, ţeny a dívky znásilňoval.69 Kdyţ suţovaní poddaní hledají pomoc, obrací se s prosbou na bohy. Ti stvoří nadměrně velkého polodivocha jménem Enkidu, který je jediný schopen Gilgamešovi čelit. Hned při prvním osobním setkání se oba tito hrdinové střetnou a Gilgameš vítězí. Ale vzhledem k tomu, ţe k Enkidovi pocítí sympatie, stávají se přáteli a vydávají se společně za dobrodruţstvími. Záměr bohů se tak naplnil a Gilgameš od těchto dob směřuje svou iniciativu jinam, neţ na tyranii svých poddaných. Klíčový okamţik eposu nastává v momentě, kdy Gilgameš odolá návrhům bohyně plodnosti, lásky a války Ištar. Ta si odmítnutí vyloţí jako uráţku a mstí se prostřednictvím nebeského býka, kterého Enkidu zabije. Ištar lká nad mrtvým býkem a za trest zosnuje pro Enkida pomstu. Ten smrtelně onemocní a zemře. Úmrtí milovaného přítele zdrtí Gilgameše natolik, ţe jej odmítá pohřbít. Pochovat přítele přinutí Gilgameše aţ známky rozkladu. Tato bezprostřední konfrontace se smrtí hrdinu vyděsí natolik, ţe se vydává za hledáním nesmrtelnosti.

„Ten, jenţ se mnou podstoupil všechny strasti, Enkidu, jehoţ jsem velmi miloval, ten, jenţ se mnou podstoupil všechny strasti, odešel za lidstva osudem. Ve dne i v noci jsem pro něho plakal, ani pohřbít jsem jej nechtěl dát, kdyby snad druh můj přece jen povstal na nářek můj. Po šest dní a sedm nocí,

68

Wikipedie [online]. 7.11.2009 [cit. 2010-01-18]. Epos o Gilgamešovi. Dostupné z WWW: . 69


31

aţ červ vypadl z nosu jeho. Po jeho smrti ţivota nenalézám, bloudím jako lupič sem a tam stepí. Nyní však, šenkýřko, kdyţ vidím tvou tvář, nedej mi uzřít smrt, které se bojím.“

„Kam běţíš, Gilgameši? Ţivot, jejţ hledáš, nenalezneš! Kdyţ bozi lidstvo stvořili, lidstvu v úděl smrt dali, ţivot však v rukou svých si ponechali. Naplň si ţaludek, Gilgameši, ve dne i v noci se raduj! Denně pořádej slavnosti, tancuj a vesel se ve dne i v noci! Nechť čisté jsou tvé šaty, hlavu svou umyj, ve vodě se koupej! Starej se o dítko, jeţ za ruku tě chytá! Ať manţelka se raduje na tvém klíně. Neb toto je údělem lidstva.“ 70

70

Matouš, Lubor. Epos o Gilgamešovi [online]. Praha : Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění v edici Ţivá díla minulosti, 1958 [cit. 2009-2-10]. I. tabulka, s. . Dostupné z WWW: .

32

I tato assyrská verze z knihovny Aššurbanipalovy stanovuje, ţe z podsvětí není cesty zpět. Jedná se o navázání na sumerskou tradici v pojetí smrti a posledních věcí člověka. Smrt nepředstavuje nic jiného, neţ perspektivu utrpení. Jediné co člověku určil osud je naplnit svůj ţivot během pobytu na zemi. Po smrti jej uţ nic nečeká. Gilgameš pokračuje v hledání nesmrtelnosti a podstupuje řadu zkoušek, které mají iniciační charakter. V těch však neuspěje a nakonec i on, ze dvou třetin bůh, musí přistoupit na nevyhnutelný úděl smrti. Epos o Gilgamešovi ukazuje pohled mezopotamského člověka na smrt. K té je lidská bytost odsouzena, stejně jako ke sklonu k hříchu vzhledem ke své společné podstatě s padlým bohem Kinguem. Pochopitelně se pojetí mezopotamské eschatologie pro lidské bytí jeví poměrně pesimisticky. Jedinec se nemůţe smrti vyhnout, ale zároveň je konfrontován s kaţdodenní nejistotou vlastního přeţití, která jej kdykoli můţe uvrhnout do temné říše v podzemí. Eliade uvádí,71 ţe se jedná o obecnou zkušenost s nespravedlností. Zlí vítězí a přes veškeré modlitby, bohové nevyslyší spravedlivé prosby volajících a všeobecně se zdají být lhostejní vůči lidskému osudu. I přesto to mohl mít mezopotamský člověk v jednom ohledu svůj pohled na ţivot optimističtější. Ţil ve středu světa, v dokonalém imago mundi72 vystavěném podle vzoru na nebesích a stanoveným in illo tempore. Podílel se na chodu času a měl tak moc zajišťovat svou účastí na transcendentnu kontinuitu věků. V tomto ohledu mohl mít pocit naplnění a nepostrádat smysl své existence.

71


Imago mundi – z lat., znamená obraz světa.

33

EGYPT Historický přehled Dějiny Egypta se dělí na tři základní období a to Stará říše (2700 př. n. l. - 2181 př. n. l. (2160 př. n. l.)), Střední říše (2040 (2055) - 1650 př. n. l.)) a Nová říše (přibliţně 1550 - 1069 př. n. l.). Předchází jim Předdynastická doba (5000 aţ 3000 př. n. l.) a Archaická doba (3 000 př. n. l. do cca 27. stol. př. n. l.). Starou a Střední říši odděluje První přechodné období (přibliţně 2160 – 2055 př. n. l.). Mezi střední a novou říši vstupuje pak Druhé přechodné období (přibliţně 1650 – 1550 před n. l.). Po Nové říši (přibliţně 1550 - 1069 př. n. l.) následovala Třetí přechodná doba (přibliţně 1069 – 664 př. n. l.), Pozdní doba (715 př. n. l. – 332 př. n. l.), Ptolemaiovská doba (332 př. n. l. – 30 n. l.), Římská doba (30 n. l. – 395 n. l.) a Byzantská doba (395 n. l. – 642 n. l.). V Předdynastické době se ve Fajjúmské oáze usadila fajjúmská kultura. V oblasti delty Nilu se objevila kutura Maadí. Jednalo se o kmeny pastevců a zemědělců. Chovali převáţně kozy, ovce a osly. V Archaické době, během vlády I. a II. dynastie došlo k důleţité události a to ke sjednocení horního a dolního Egypta. Centrem této říše se stalo hornoegyptské město Cenej. Během Staré říše se hlavní město přesunulo na pomezí Horního a Dolního Egypta do Mephis. Ustanovily se instituce a stabilizoval se celkový chod sjednocené říše. Během tohoto období kult posmrtného ţivota nabýval stále více na důleţitosti. Doklad popularity posmrtného kultu představují mimo jiné i gigantické pyramidy v Sakkáře. Po Prvním přechodném období následoval věk politické nestability. Centrum říše se přesunulo do Théb a země se rozpadla na dvě části, které mezi sebou bojovaly o ovládnutí Egypta. Sjednocení dosáhl aţ faraon Mentuhotep II. K této krizi došlo v důsledku mnoha událostí. Zemi suţovaly záplavy, obyvatelstvo přišlo o úrodu a nastal hladomor. Důleţitou událostí bylo ustanovení dědičnosti úřadu nomarchů, to mělo zapříčinit zvýšení efektivity hospodaření. Skutečným důsledkem byla však hierarchizace institucí v závislosti na majetkovém postavení. Úřednictvo velmi zbohatlo a tak došlo k decentralizaci moci a slábnoucímu postavení faraóna. Během Střední říše došlo opět ke změně hlavního města a to na Amenemhet-ic-tauej.73 Mentuhotep II. zavedl spoluvladařství se svým nástupcem. Po smrti faraóna by tak nevznikly dohady o jeho následovníkovi. Zamezil tak moţným rozbrojům mezi zájemci o trůn, kteří by

73

Amenemhet se zmocnil Obou zemí

34

rozpoutáním boje mohli zemi destabilizovat. Zároveň omezil moc nomarchů a zrušil dědičnost jejich úřadu. Během Střední říše byl zaveden monopol faraóna v oblasti zahraničního obchodu a námořní plavby. Tento krok faraonovi upevnil postavení a vymanil jej ze závislosti na odvedených poplatcích monarchy. Jak země bohatla, došlo také k rozvoji kultury a literatury. Během Druhého přechodného období došlo opět k rozdělení Egypta a to tentokrát na tři části. Severní část ovládli Hyksósové, centrem jejich moci se stala Avaris. Další území bylo pod nadvládou následovníků faraónů Střední říše ve Vesetu. Třetím územím se stala Núbie s centrem v Kermě. Nová říše se stala pravděpodobně nejznámějším obdobím starověkých egyptských dějin. Ahmose I. následovník faraónů Střední říše opět sjednotil Egypt pod centrální správu. Během období Nové říše došlo v Egyptě k zásadní náboţenské změně během vlády faraona Achnatona. Ten zavedl kult jednoho boha – Atona. Přesunul tak moc z amonových kněţí a na kněze Atonovi. Sám se pak prohlásil hlavou nového náboţenství, čímţ se zbavil obrovského vlivu amonových kněţí na lid a chod země. Centrum říše přestěhoval z Vesetu do Tell el Amarny, kterou vybudoval právě k tomuto účelu. Během své vlády Achnaton velmi oslabil politickou, ekonomickou i společenskou situaci v Egyptě. Důsledkem toho došlo k lidovým bouřím. Achnaton byl prohlášen za kacířského panovníka. Po jeho svrţení dosedl na trůn jeho syn Tutanchamon. Výměnou faraóna došlo k obnovení systému včetně náboţenství. Tutanchamon ovšem nevládl dlouho a v souvislosti s jeho smrtí se spekuluje o násilném odstranění z trůnu jeho nástupci. Po něm nastoupil na post faraóna krátce kněz Aje, kterého ve vládě vystřídal Harembeb, následován dalšími silnými faraóny. Vláda se proto stabilizovala na déle neţ dvě století. Třetí přechodná, měla pravděpodobně své kořeny v amarnské reformě. V důsledku Achnatonova kacířství došlo ke znehodnocení do té doby neotřesitelného postavení panovníka. Další příčinou byl ekonomický a společenský rozvrat. Egypt se opět rozpadl na dvě říše. Severní spravoval královský rod s centrem v Tanis a Jiţní pod nadvládou vojenských velitelů, kteří zároveň zastávali post nejvyššího kněze. V pozdní době Egypt všeobecně zaostával jak na poli domácím, tak mezinárodním. Egypt navíc neustále zmítaly vnitřní nepokoje. Z toho důvodu se nebyl schopen dostatečně rychle přizpůsobit a do popředí se začaly dostávat nastupující sousední dravé státy. Egypt upadl pod dvojí perskou nadvládu, a i kdyţ ještě nastaly pokusy obnovení samostatnosti, definitivně podlehl vlivu raně helénistického světa. V roce 322 př. n. l. Egypt dobyl Alexandr Makedonský, ten brzy zemřel a vládu nad rozlehlým územím si rozdělili jeho nejvyšší generálové. Egypt tak ovládla Ptolemaiovská dynastie. 35

Během Ptolemaiovského období se Egypt mocensky i kulturně stabilizoval. Došlo k ekonomickému růstu, ovšem ne pod vládou egyptských faraonů, ale makedonských panovníků. Egypt uţ nikdy nedosáhl svého původního významu. Definitivně ztratil svou identitu a brzy na to upadl pod nadvládu nastupující římské velmoci.

Obyvatelstvo a území Mezopotámie, která měla otevřené hranice ze všech stran, musela své území rozdělit na několik celků. Tím se říše vyhnula destabilizaci v případě, kdy padl jeden městský stát. Egypt naopak chránila jeho geografická poloha, tudíţ nebyl přímo ohroţen.74 Z toho důvodu se nestalo nezbytné zakládat městské státy se svou vlastní samosprávou a armádou. V Egyptě právě z důvodu vhodného geografického rozloţení a splavnosti Nilu75 mohla vzniknout říše ovládaná z jednoho hlavního centra. To ovšem neznamená, ţe Egypt nebyl nijak členěn. Země se dělila na jednotlivé kraje76 pod správou nomarchů. Kaţdý tento kraj měl svá místním boţstva.77 Jiţ ve Staré říši se stabilizuje základní struktura společnosti. Vládl faraon, do jehoţ pravomoci spadala administrativní, soudní, vojenská a náboţenská moc. Pravomoc vykonávat jednotlivé úkony ovšem faraon svěřil do rukou různých institucí. V hierarchii moci následovala za panovníkem šlechta, velkovezírové a vezírové, kteří zastávali post nejvyšších vládních úředníků. Vysoké společenské postavení se dostalo kněţím, kteří se v průběhu dějin, téměř oprostili od závislosti na faraónovi. V čele jednotlivých regionů stáli nomarchové, jednalo se o příslušníky šlechty, kteří se starali o státní správu a chod zemědělství. Výnosy z jednotlivých regionů patřily faraonovi. Následovalo niţší úřednictvo jako písaři, městské obyvatelstvo, rolníci a zemědělci. Důleţitou, ovšem nejniţší sloţku egyptského obyvatelstva tvořili otroci, které vlastnil panovník.

74


Eliade, Mircea. Dějiny náboţenského myšlení. [Sv. 1]. Od doby kamenné po eleusinská mystéria. 1. vyd. Praha : ISE, 1995. s. 90 Heller, Jan. Starověká náboţenství : náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. 2., nezměn. vyd. Praha : Kalich, 1988. s. 14 77

Heller, Jan. Starověká náboţenství : náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. 2., nezměn. vyd. Praha : Kalich, 1988. s. 14

36

Náboženství a kosmologie V Egyptě vzniklo několik kosmologických textů v závislosti na popularitě jednotlivých boţstev různých oblastí. V Onské kosmologii bylo na počátku pravodstvo – Nun.78 V tomto prachaosu spočíval zárodek principu a řádu, který z něj povstal, čímţ vznikl bůh Atum. Ten následně stvořil celý egyptský pantheon. V chmunské kosmologii stojí na počátku také praoceán, z něj vystupuje prapahorek tzv. ostrov plamenů. Dále vznikají čtyři generace bohů. Ve vesétské kosmologii je prastvořitelem bůh Amon. Ostatní bohové pak vznikají jako jeho aspekty.79 Pro ukázku egyptské kosmologie jsem zvolila Mennoferský mýtus, který se zachoval na Šabakově desce. Jedná se o nejucelenější a nejznámější egyptský kosmologický text. Mennofer byl hlavním centrem kultu boha Ptaha. Období vzniku mennoferké kosmologie se datuje do období vlády faraona Šabaky (cca 700 př. n. l.), ale předpokládá se, ţe je mnohem starší. Podle této kosmologie počíná stvoření světa na počátku věků – tep sep. Z prachaosu se vynořuje pahorek z pravodstva, dochází ke stvoření základu země, světla, ţivota a vědomí.80 Na mennoferské kosmologii je pozoruhodný způsob tvoření. Za hlavního a nejvyššího boha se zde pokládá Ptah, který tvoří pouze svým duchem (srdcem) a slovem (jazykem). Srdce Egypťané povaţovali za centrum celé osobnosti a myšlení, jazyk potom jako nástroj mluvení, dva nejzákladnější způsoby projevu člověka. Srdce zdroj emocí, motivací a pohnutek, jazyk pak nástroj, skrze který dosáhne člověk jejich sdělení. Ptah se ovšem pouze jako duch a srdce zjevil a to v podobě Atuna. Ptah následně dal vzniknout bohům. Podstatu bohů tvoří pouze duch. Aby se mohli zjevovat, vstupují do zvířat, rostlin, kamenů a do všech věcí na povrchu země.81 „Stal se srdcem i jazykem, neboť Atum je jeho součástí. Velký mocný Ptah, který (...) i s jejich duchy je toto srdce a tento jazyk.

78

Nun - Nehybné vodstvo, původně Niu nebo Nu – Vodnatý. Jedná se o staroegyptského boha reprezentujícího v mytologii prvotní pravodstvo či praoceán. 79




37

Z něho povstal Hor a z Ptaha povstal i Thovt. Je tím, kdo má moc nad srdcem i jazykem, a je vládcem všech těl a úst všech bohů, všech lidí, všech zvířat i všech plazů. Vše, čím srdce ţije a o čem srdce přemýšlí, je rozkazem, který vydal on. Jeho Devatero bohů, které je před ním, jsou zuby, rty, ţíly, ruce Atuma (...). Atumovo Devatero povstalo z jeho ţil a jeho prstů. Devatero bohů jsou rovněţ zuby a rty v ústech, která vyslovila názvy všech věcí, z nichţ vyšli i (bohové) Šu a Tefnut, kteří zrodili Devatero bohů. Oči hledí, uši poslouchají, nos vdechuje vzduch a (to) vše přivádějí k srdci. Ono pak o všem rozhoduje a jazyk sděluje myšlenku srdce. On vytvořil všechny bohy, Atuma i jeho Devatero. Všechna boţská slova povstala z myšlenky srdce a rozkazu jazyka. On vytváří duchy (...). On vytváří svou řečí všechny pokrmy a veškerou potravu. On tvoří to, co je milováno i nenáviděno. On dává ţivot pokojnému a smrt zločinci. On vytvořil všechny činnosti i všechna umění, které vykonávají ruce. Nohy (všech) chodí a všechny údy se pohybují podle jeho rozkazu. Co vymyslelo srdce, to vyšlo z jazyka a to vše se děje.“82

Člověk vznikl ze slz boha Rea. Podle jiného mýtu pak lidské tělo na hrnčířském kruhu vytvořil bůh Chnum.83 Postavení člověka působí poněkud pozitivněji, neţli v sumerské mytologii. Lidstvo zde představuje stádo boţí, o nějţ má být postaráno. Pro potřebu člověka bůh stvořil záři na nebi, rostlinstvo, zvířata, ptáky a ryby, aby jej nasytil.84 Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Na počátku věků proběhne první apokalypsa. Spiknutí lidí proti bohům odhalí

82

Mennoferská kosmologie podle Šabakovy desky [online]. 2006 [cit. 2010-03-28]. Dostupné z WWW: . 83

Chnum – také Chnub, řec. Chnúmis nebo Chnúbis. Bůh plodnosti. Představoval stráţce pramenů a hranic, dárce vody a původce záplav. 84


38

bůh Re a bohyně Hator dostává za úkol vzpurné lidi zničit. Ta má ovšem v úmyslu zničit lidstvo celé, aby k tomu nedošlo tak ji Re lstí opije85 a bohyně usíná. Hodnota všeho co existuje, přírodních jevů stejně jako náboţenství, kultury, rituálů, kalendáře, písma, královských insignií atd. má zakotvení a ospravedlnění díky tomu, ţe se vše objevilo jiţ počátku.86 Stejně jako v mezopotámské mytologii nastává období ráje, kdy neexistuje smrt ani nemoc. V důsledku zásahu zla, nastává zmatek, který tento zlatý věk ukončí. Od té doby se Egypťané pomocí rituálů, pokoušeli bojovat s démonickými silami. Napodobovali dokola to, co se uskutečnilo ve zlatém věku, který byl svou podstatou dokonalý.87 Z toho důvodu se Egypťané snaţili zanechat první stvoření neporušené a neměnné, a proto se egyptská kultura jeví poměrně konstantně. Jakákoli změna znamenala pouze zhoršení a odklon od počátečních posvátných forem a to ve všech ohledech, kosmologickém, náboţenském, sociálním i etickém.88 Změna představovala návrat k chaosu. Počáteční kosmologie se promítala do mnoha rituálů, které zajišťovaly „správný“ chod času prostřednictvím kněze a hlavně faraona. Egypťané faraona povaţovali za vtěleného boha. Egypt znamenal řád vše ostatní chaos. Tento řád se dá připodobnit k egyptské kosmologii, která se formovala během sjednocení Egypta. Faraon - bůh zaloţil Egypt a svou boţskou podstatou zaštiťoval jeho trvání podle toho, jak bylo stanoveno na počátku. Faraonův post byl dědičný, čímţ se udrţovala kontinuita boţského panování v Egyptě. Smrt faraóna v podstatě byla pouze jeho přemístění na nebesa.89 Faraon také představoval nejvyššího kněze a konal v souladu s Maat, bohyní symbolizující pravdu, spravedlnost a řád. Bez faraona by Egypt ztratil udrţovatele tohoto řádu a navrátil by se nazpět do chaosu. V souladu z Maat ovšem jednají i






39

všichni ostatní Egypťané. Ţivot je moţný pouze v řádu, jen řád ţivot umoţňuje, chrání a zajišťuje.90 Egyptský pantheon byl velmi rozmanitý. Řada bohů má antropomorfní rysy a svou podstatou zosobňují krásu a dobrotu. Nejvýznamnější bohové se nazývali tzv. „devítka“ nebo „devatero“. Mezi ni patřil na nejvyšší post bůh Atun,91 symbolizující sluneční kotouč v jeho nejsilnější odpolední fázi. Ten splodil Šova, boha vzduchu a světla a Tefnut, 92 bohyni vody sestru a zároveň manţelku Šova. Z jejich spojení vzešli bohové Usir,93 Sutech, bohyně Eset94 a Nether. Sutech95 bůh moře pouští a bouře. Usir egyptský bůh slunce, plodnosti a vegetace, zároveň vládce podsvětí, Pán věčnosti, bratr a manţel Eset, matky Hora96 a jedné z nejoblíbenějších bohyní Egypta. Nebthet,97 byla dcera boha země Geba a bohyně nebes Nút a představovala ochrannou bohyni mrtvých.

Usirisův mýtus a posmrtný život Poslední věci člověka se v Egyptě těšily velkému zájmu a dá se říct, ţe tvořily jednu z nejpodstatnějších částí egyptského náboţenství. Podřizovalo se jim téměř vše, co Egypťané tvořili a vykonávali. Dokladem této skutečnosti patří především egyptské pyramidy, sochy a texty, které v rozsáhlé míře zanechali Egypťané ve svém kulturním dědictví. Umělecká hodnota těchto předmětů, staveb a literárních textů svou monumentalitou a dovedností fascinuje pozorovatele dodnes. Proto starověká egyptská kultura, od dob svého objevení, budí enormní zájem turistů i odborné veřejnosti. Kult mrtvých se pojí s mýtem o zavraţdění boha Usira. Toho usmrtil v návalu ţárlivosti jeho vlastní bratr Sutech. Manţelka Usira, Eset, se nechá oplodnit jeho semenem a počne tak boha Hora, kterého porodí v deltě Nilu. 90


Atum – také Tem, Temu, Tum, Atem

92

Tefnut – také Tefenet, Tefnet

93

Usir – pův. Asar, Ausar nebo Ausare, také Osiris, bůh plodnosti, úrody a zemřelých.

94

Eset – také Aset nebo Aiset, řecky Isis

95

Sutech – řecky Týfón, anglicky Seth je často ztotoţňován se semitským Baalem.

96

Hor - také Hór, latinsky Horus

97

Nebthet - také Nechbet a Nekhebit. Ochránkyně mrtvých.

40

„Probouzí se Eset, oplodněná semenem svého bratra Usira. Vstává manţelka, rychle tepe její srdce, radující se ze semene jejího bratra Usira, a praví: “Ó Bozi! Já jsem Eset, Usirova sestra, plačící nad Usirovým otcem, jenţ způsobil roztrţení obou zemí. Jeho símě je v mém lůně; ono připoutalo ke mně postavu boha ve vejci, syna toho, za nímţ šly obě jeho sestry, jenţ bude vládnout této zemi, dědictví, Gebou, bude mluvit za svého otce a zabije Sutecha, nepřítele svého otce Usira. Pojďte sem, bozi, a chraňte ho v lůně mateřského těla! Pochopte, ţe vaším pánem bude tento bůh, jenţ je ve svém vejci, mající strašlivou postavu, pán velkých a krásných bohů s chocholy, vyzdobenými lazurovými kameny!” …. “To je hrozné, čarodějníku! Ať slyší to bozi!” - řekla Eset. - “Re-atum, pán paláce boţských obrazů, mluvil se mnou a vydal pro mě rozkaz, aby byl chráněn můj syn, jenţ je v mém lůně. On ustanovil dvořanstvo k ochraně toho, jenţ je v mém lůně, neboť ví, ţe je to dědic Usirův, jemuţ se má dostat ochrany, ţe je to sokol, jenţ je v mém lůně.” Re-atum řekl: “Vyjdi ven! Já dám ti slávu. Průvodci tvého otce Usira budou tě provázet, a já ustanovím tvé jméno.”98 V době dosaţení plnoletosti ţádá bůh Hor po „devateru“99 spravedlivou pomstu za smrt svého otce. Sutech se samozřejmě nevzdá bez boje, takţe mezi oběma bohy dojde ke střetu. „ Hór vyzval Sutecha k zápasu a byl to strašný boj. Zápasili pod vodou, na zemi i na vodě. V boji zmrzačil Hór Sutecha a Sutech vypíchl Hórovi oko. Nakonec zvítězil mladý Hór nad skutečným lstivým Sutechem. Bůh Thovt uzdravil zmrzačeného Sutecha a Hórovi dal nové oko. Hór si však oko neponechal. Miloval příliš svého otce a věděl, ţe mu oko můţe vrátit ţivot.

98

Zariatnatmikova knihovna : Z textů pyramid. [online]. 2009 [cit. 2010-03-01]. Citace z Lexa, František. Náboţenská literatura staroegyptská. D. 1. 2., přehl. vyd. V Praze : Herrmann & synové, 1997. 169 s. . Dostupné z WWW: . 99

Devatero – devět nejvyšších bohů egyptského pantheonu.

41

Vloţil oko mrtvému Usírovi do úst a Usíre obţivl. Hórovo oko byla první oběť.“100

Bohové po vítězství Hora stanovují, ţe za trest musí Sutech nosit Usirovo tělo. Proto jej promění v loď, která převáţí Usirovo tělo po Nilu. Hor se stává následníkem po svém otci a sestupuje do podsvětí, aby jej oţivil. Usir se navrací opět k ţivotu, ovšem pouze ve své duchovní podstatě, jako ţivotní energie a bůh plodnosti. Zavraţděný bůh tedy zajišťuje prosperitu a růst zemi, které vládne jeho syn Hor, jehoţ následovníky a potomky jsou faraonové.101 Proto panovník představoval záruku hojnosti a blahobytu Egypta. Stejně jako Hor faraon zastupoval boha na zemi, a jako jeho potomek byl totoţně ochraňován svým předkem a bohem plodnosti a podsvětí – Usirem. Faraon se tedy povaţoval za vtěleného Usira. Pozemský ţivot chápali staří Egypťané, jako první fázi existence. Člověk umírá a teprve v hrobce nastává jeho přeměna v ducha - Ach. V prvním období privilegium posmrtného ţivota patřilo pouze panovníkovi, protoţe údělem obyčejného člověka byla smrt. S postupující dobou obzvláště během Prvního přechodného období narůstala moc šlechty a vysokého úřednictva a naopak se oslabovala moc faraóna. V této době se jiţ objevovaly v hrobkách texty, které dosvědčují existenci posmrtného ţivota i u šlechty a bohatého úřednictva.

Představy starověkých Egypťanů o podsvětí Egypťané se během své pozemské existence připravovali na ţivot posmrtný. Ten ale nepokládali za samozřejmost. Duše se během cesty podsvětím mohla ztratit, a tudíţ se odsoudila k bloudění na věky. Egyptské podsvětí ohraničovaly vysoké hradby. Obklopovaly jej močály a ohnivá jezera. V říši mrtvých nabylo vše větších rozměrů neţ na zemi. Vládl zde věčný mír. O způsobu posmrtné existence rozhodovalo během soudu čtyřicet dva bohů. Celý obřad měl přísně strnulý postup a dodrţovaly se striktně stanovené rituály.

100

Kozák, Jaromír. Aniho papyrus :nejkrásnější Egyptská kniha mrtvých. Vyd. 1. Praha : Volvox

Globator, 2006. 163 s. 101


42

„ Buď pozdraven, Chodče, pocházející z Heliopole, nehřešil jsem. Buď pozdraven, Ty, jehoţ objímá plamen, pocházející z Očistce, neloupil jsem. Buď pozdraven, Nosatý, pocházející z Hermopole, nebyl jsem hrabivý. Buď pozdraven, Poţírači Stíu, pocházející z Jeskyně, nekradl jsem. Buď pozdraven, Ty ohnivé tváře, pocházející z Tunelu, nezabíjel jsem lidi. Buď pozdraven, Dvojitý Lve, pocházející z nebe, nešidil jsem na míru. Buď pozdraven, Ty, jehoţ oči jsou v plameni, pocházející ze Säouat, nedopouštěl jsem se špatností. Buď pozdraven, Ţhavý, pocházející z Návratu, nekradl jsem z boţího majetku. Buď pozdraven, Lamači kostí, pocházející z Herakleopole, nelhal jsem. Buď pozdraven, Zelený Plameni, pocházející z Příbytku Ptahova Dvojníka, neodnášel jsem potraviny. Buď pozdraven, Jeskynní, pocházející ze Západu, nebyl jsem vzteklý. Buď pozdraven, Ty, jehoţ tvář je za ním, vycházející ze své jeskyně, nepřekračoval jsem zákazy. Buď pozdraven, Bastet, pocházející ze Schránky, nezabíjel jsem boţí dobytek. Buď pozdraven, Rozpálených nohou, pocházející z Temnoty, nešmelil jsem. Buď pozdraven, Poţírači krve, pocházející z Popravčího špalku, nepodváděl jsem. Buď pozdraven, Poţírači vnitřností, pocházející z Třiceti, nepustošil jsem ornici. Buď pozdraven, Pane pravdy, pocházející z dvojí Pravdy, nešpicloval jsem.

43

Buď pozdraven, Bloudící, pocházející z Bubastis, nenaslouchal jsem za dveřmi. Buď pozdraven, Bledý, pocházející z Heliopolis, nebyl jsem upovídaný. Buď pozdraven, Přezlá zmije, pocházející z Kanálu starého, nehádal jsem se, jen jsem hájil svůj majetek. Buď pozdraven, Dvojitý hade, pocházející z Popraviště, necizoloţil jsem. Buď pozdraven, Sledující, co je mu přinášeno, pocházející z Minova chrámu, neposkvrnil jsem se.!102

Lidské srdce leţelo na miskách vah a vyvaţovalo jej pero, jako symbol bohyně Maat, řádu a spravedlnosti. Pokud srdce pero převáţilo, duše hřešila a poţila jej Amemait,103 pokud nikoli duše vstupovala za odměnu do polí Hetep a Iaru. Soudnímu řízení předsedal Usir, pán podsvětí a zaznamenával jej Thovt,104 písař a bůh moudrosti. Cesta podsvětím nebyla nic jednoduchého a příjemného, naopak na člověka zde číhaly nejrůznější nástrahy. V průchodu mrtvého podsvětím zabraňovali krokodýli, draci a hadi. Člověk mohl být rozřezán v Henennisutu, popřípadě musel nucen jíst vlastní výkaly.

Kap. 53 "Jsem dvourohý, vůdce nebe, pán nebeských korun, veliký světlodárce, jenţ vyšel z planoucího ohně, jenţ podmanil Šva a Tefnutu, jemuţ dáno jest putovati. Mám odpor k tomu, co se mi oškliví. Nejím výkalů, protoţe odporny jsou mi mé výkaly. Nedostávají se do styku s mým tělem; nedotýkám se jich svýma rukama, nešlapu do nich svými chodidly. Nepiji moči a Mám chléb z Onu. Můj nebeský chléb jest od Rea, můj zemský chléb jest od Geba. Člun

102

Kozák, Jaromír. Aniho papyrus :nejkrásnější Egyptská kniha mrtvých. Vyd. 1. Praha : Volvox Globator, 2006. 163 s. 103

Amemait – také Amemet, Amamet, poţíračka.

104

Thovt – také Thóth

44

večerního slunce a člun ranního slunce přiváţejí mi je z chrámu velikého boha v Onu. ............................

Spřátelil jsem se s nebeskými lodníky; jím to, co jedí oni, ţivím se tím, čím se ţiví oni. Jím chléb ze zásobárny pána obětí."105

Tyto představy o hrůzách podsvětí musely budit v myslích starověkých Egypťanů nemalou hrůzu. Na své pouti duše mohla snadno zabloudit, a pro tyto případy slouţila Kniha mrtvých. Ta se většinou nacházela na spodní straně sarkofágu zemřelého. Jednalo se o návod, jak má zemřelý správně postupovat a co říkat při průchodu podsvětím, aby jeho duše dosáhla nesmrtelnosti. Nezbytnou podmínkou pro dosaţení posmrtného ţivota bylo zachovat tělo neboţtíka v neporušeném stavu. Egypťané své zemřelé proto balzamovali. Z těla vyňali plíce, játra, ţaludek a střeva, které uschovali do kanop106 a umístili je poblíţ těla zemřelého. Důleţité bylo zachovat neporušenou hlavu, kterou proto pomazali pryskyřicí. Jehlicí nosním otvorem vyňali mozek, na jehoţ místo se vpravovaly byliny také napuštěné pryskyřicí. Pouze srdce zůstalo v těle mrtvého na svém místě. Srdce, jak je výše zmíněno, Egypťané povaţovali za symbol a centrum myšlení, paměti a emocí. Představovalo intelekt a osobnost člověka. Jednalo se o nejdůleţitější orgán v těle, proto bylo nezbytné pro znovuzrození v posmrtném ţivotě. Bez srdce, by duše zemřelého nemohla podsvětím vůbec projít. Proto také mnoho modliteb směřovalo k tomu, aby srdce v podsvětí člověka vyjevilo v nejlepším světle.

Kap. 30. A.

„Ó svědomí mé, jeţ náleţíš mi nyní, kdyţ jsem mrtev! Ó srdce moje, jeţ náleţelo jsi mně, dokud jsem ţil na zemi! Nestav se proti mně, nesvědč stranicky pro pána obětí, nevypovídej proti mně: "On to učinil!", aţ

105

Lexa, František. Kniha mrtvých [online]. Bratislava : Glóbus, 1994 [cit. 2010-02-15]. Říkání, aby N, nebyl nucen jísti výkaly a píti moč v podzemí, s. . Dostupné z WWW: . 106

Kanopy - čtyři nádoby, které ve starověkém Egyptě slouţily k uloţení vnitřních orgánů vyjmutých z těla zemřelého během mumifikace.

45

zavedeno bude se mnou soudní řízení před velkým bohem, pánem západní říše. Buď pozdraveno, mé svědomí! Buď pozdraveno, mé srdce! Buď pozdraveno, mé osrdí!

Buďte pozdraveni, bozi nosící kadeře, sedící na svých sloupech, kteří Reovi oznamujete mé dobré činy a zastáváte se mne u poutatele duchů!" 107

Neboţtíky Egypťané opatřovali mnohými amulety a posmrtnými předměty, mnohdy nesmírné hodnoty. Ty mrtvým pomáhaly při cestě podsvětím. Mnoţství úsilí, které Egypťané vynakládali na přípravu posmrtného ţivota, evidentně ukazuje, jakou mu přikládali důleţitost a jaký respekt budil boţí soud. Mezi nejdůleţitější texty, které ulehčovaly průchod zemřelého podsvětím, patřila 125. kapitola Knihy mrtvých, kde se důsledně popisuje jak se má zemřelý chovat v síni pravd během svého soudu.

Kap. 125 Říkání pro vstup do síně obou pravd.

„Nezhřešil jsem proti lidem; neporáţel jsem dobytka, určeného k oběti; nechoval jsem se neslušně na místech posvátných; neznal jsem ničemnosti a nedopustil jsem se nepoctivosti; nenařizoval jsem nikomu pracovati více neţ bylo mu moţno; nebylo na mne stíţností u úřadů; nechoval jsem neváţnosti k bohu, nepohrdal jsem chudými; nepřipravil jsem nájemce o jeho majetek; nečinil jsem nic, co oškliví se bohům; neočernil jsem člověka u jeho nadřízeného; nikdo nehladověl mou vinou; nikdo neplakal mou vinou; nezabil jsem nikoho, ani nedal jsem rozkazu k vraţdě; nezpůsobil jsem nikomu bolesti; nezmenšil jsem dodávku potravin do chrámů; nezadrţel jsem obětního chleba bohům; neodňal jsem obětních koláčů zářícím duchům; neznásilnil jsem ţeny; nebyl jsem necudný ve svatyni svého městského boha; nezvětšoval ani nezmenšoval jsem obilní míry;

107

Lexa, František. Kniha mrtvých [online]. Bratislava : Glóbus, 1994 [cit. 2010-02-15]. Říkání, aby srdce N-ovo nestavělo se v podzemí proti němu, s. . Dostupné z WWW: .

46

nezkracoval jsem lokte; neporušil jsem polní výměry, neporušoval jsem jazýčku váh;…“108

Mezi nejstarší části Knihy mrtvých, se dají řadit prvky z kapitol 44, 130, 135-6, 175-6.109 Kde Egypťané připisují velký význam zachování si povědomí o pozemském ţivotě i během posmrtné existence (zapamatování si svého jména a uchování si paměti), strach zde budí tzv. nebezpečí druhé smrti.110 Textů, které doprovázely zemřelého na poslední cestě, Egypťané sepsali mnoho. Mezi nejvýznamnější patří zmíněná Kniha mrtvých, Texty pyramid, Texty rakví, Kniha pro překonání věčnosti, Kniha dvou cest aj.

Vývoj eschatologie v závislosti na historických souvislostech Stejně pečlivě připravovali i své hrobky. Ty také musely splňovat stanovené parametry, aby duše zemřelého došla věčného ţivota. Stěny zdobily povětšinou výjevy ze ţivota zemřelého. Tyto přípravy samozřejmě s sebou přinášely značné finanční náklady, coţ se dá povaţovat také za jeden z důvodů, proč po faraonovi konali přípravy na posmrtný ţivot bohatí statní úředníci a šlechta. Samozřejmě čím větší kapitál na přípravy vynaloţili, tím byl hladký průběh průchodem podsvětím jistější. Tento fakt pochopitelně zapříčinil rostoucí vliv a peněţní kapitál kněţích. Ti se s růstem popularity posmrtného kultu stali vlivnější a bohatší. Ve staré říši směl dosáhnout posmrtné věčnosti pouze faraon. Tomu ji zajišťovala jeho společná podstata s bohy, ovšem tato situace se měla změnit. Během Prvního přechodného období, došlo k oslabení pozice faraona a naopak moc šlechty, nomarchů a vysokých státních úředníků rostla. S rostoucí mocí si také začali nárokovat faraonovo právo na posmrtný ţivot. V hrobkách se objevují významné texty, které do té doby slouţily pouze faraonovi. Jednalo se o

108

Lexa, František. Kniha mrtvých [online]. Bratislava : Glóbus, 1994 [cit. 2010-02-15]. Říkání pro vstup do síně obou pravd, s. . Dostupné z WWW: . 109


Eliade, Mircea. Dějiny náboţenského myšlení. [Sv. 1]. Od doby kamenné po eleusinská mystéria. 1. vyd. Praha : ISE, 1995.s. 113

47

jedno z mála období, kdy byla zpochybněna autorita faraona. Tato pochybnost musela na společnost působit zcela destruktivně, soudě na základě významu, který panovníkovi starověcí Egypťané připisovali, jako zdroji zachování řádu. Celá situace vedla ke zhroucení autorit a k narušení běţného společenského řádu na všech úrovních.111 Jestliţe došlo ke znehodnocení postavení faraona, na jehoţ boţském původu byla existenčně závislá celá společnost, bylo zpochybněno vše. Texty, které dosvědčují hlubokou společenskou krizi, zasahují aţ do období Střední říše. Upřednostňovalo se smyslové potěšení, pod nímţ se ukrývala hluboká beznaděj.112 Důsledkem absolutní nejistoty existence docházelo k sebevraţdám, které se v době tak hluboké krize jevily jako jediný únik z bezvýchodné situace. Střední říše stabilizovala politiku a obnovila v zemi řád, ale ve sféře náboţenského vyznání prodělala významný přerod a to především v oblasti výhradního postavení faraona. V tomto ohledu se napříště Egypťané počali vnímat jako potencionální napodobeniny faraona113 a to i v případě svého posmrtného ţivota. Moţnost dosaţení posmrtné existence nebyla uţ poskytnuta výhradně panovníkovi, ale začala se rozšiřovat i na zbylé obyvatelstvo. Během Střední říše dochází ke konfrontaci mezi solarizací a usirovským kultem. V solárním kultu představoval nejvyššího boha Amon, skrytý bůh, ztotoţňován byl se Sluncem.114 Centrum Amonova kultu se nacházelo ve Vesetu.115 Největšího rozmachu ovšem Amonův kult dosahuje během Nové říše, kdy se Veset stal hlavním městem a tak kult tohoto boha dosáhl zároveň politického významu.116 Tomu ovšem předcházelo Druhé přechodné období, kdy Egypt začaly napadat ze severu kmeny Hyksósú.117 Není zcela zřejmé, odkud tento kmen pocházel, ale jejich

111





Veset – egypt. patrně Vaset, řec. Théby

116


Hyksósové - semitský kmen. Do severního Egypta pronikli během první poloviny 17. století před n. l. ze severovýchodu a z palestinsko-fénické oblasti.

48

vpád na Blízký východ zapříčinil migraci obyvatelstva.118 Hyksósové se usadili v deltě Nilu, zatímco egyptští faraónové jiţně v Horním Egyptě.119 Do egyptského náboţenství začali přirozeně pronikat semitští bohové jako Baal, popř. Tešup. Často docházelo k jejich ztotoţňování s bohy egyptskými, např. nejvyšší bůh pantheonu Baal se Sutechem.120 Postupem času ovšem Egypt znovu povstal a Hyksósy ze země vyhnal. To se událo s nástupem vlády XVIII. dynastie, zakladateli Nové říše.121 Amon – Re se stal definitivně nejvyšším bohem, světovládcem a stvořitelem všehomíra.122 Tím se také podstatně zvýšil společenský status amonových kněţí. Jejich velekněz získal takovou autoritu, ţe se stal druhým nejmocnějším člověkem v zemi hned po faraonovi, coţ zapříčinilo neutuchající boj o moc mezi oběma autoritami.123

Konstantnost egyptského světa, ale zásadně narušila teprve amarnská reforma (1375-1350) v době vlády faraona Amenhotepa IV. - Achnatona. Ten během svého panování nastolil kult jediného boha Atona, který představoval sluneční kotouč.124 Dá se říct, ţe se jedná o první pokus zavést monoteistické náboţenství, ale o tom se stále vedou diskuze, stejně jako o pohnutkách Achnatona k této významné změně. Rozhodně se tímto krokem zbavil nepříjemné moci amonových kněţí. Ti ztratili svůj enormní vliv na chod země a přesunuli se do ústraní. Faraon se tak vymanil z mocenského ohroţení, které amonovi kněţí představovali. Achnaton nechal zvětšit Atonovy chrámy, které na rozdíl od chrámů Amona nebyly zastřené.

118








49

Během tohoto období se poprvé v egyptských psaných textech objevuje lidové písmo a ve výtvarném umění došlo právě tehdy k jedinému významnému zlomu. Zobrazování postav a podoby faraóna se zřeklo všeho, co bylo pro tehdejší kánon typické – tělnatost a atletické tělo. Umělci vytvořili reliéfy krále s výrazně deformovanými rysy a stejně na nich znázornili i Nefertiti. Královský pár se často zobrazoval pohromadě, kdy tvořili šťastnou rodinu. Tato vyobrazení jsou v rozporu s předchozími zvyklostmi. Do té doby faraona zpravidla umělci zobrazovali jako boha, válečníka a vládce, stojícího nad ostatními, ne jako milujícího otce. Zobrazování se stalo mnohem realističtější, a proto se tomuto období začalo říkat amarnský naturalismu.125 Veškeré změny mohou být pochopitelné uţ jen z pohledu toho, jaké principy zastávali Amon a Aton. V případě Amona se jednalo o boha skrytého a tajemného. Na rozdíl od něj Aton představoval ztělesnění ţivotadárného a nepronikajícího jasu.126 Z Amona a Atona se tak stal logický i politický protipól.127 Faraon se tedy vymanil z egyptského konzervatismu a začal jednat v souladu s maat, která nyní představovala také přirozenost s ohledem na ţivotní rytmy.128 Achnaton centrum říše přesouvá do El Amarny, kterou nechal k tomuto účelu vystavět.129 Usirovský kult Achnatonova reforma zastínila, ale tradice mumifikace a eschatologická víra v posmrtný ţivot rozhodně nezanikla. Spíše se dá říct, ţe vedle sebe existují dva významné proudy. V amarnském období, se do popředí dostaly smyslové proţitky, ale Egypťané stále věřili, ţe smrt představuje pouze přerod k další existenci. Achnatonova reforma, i kdyţ

125





Heller, Jan. Starověká náboţenství : náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. 2., nezměn. vyd. Praha : Kalich, 1988. s. 43

50

byla zakrátko svrţená a jméno kacířského faraona mělo být vymazáno z dějin, znamenala pro Egypt mnohé. V politickém a ekonomickém smyslu Egypt významně ztratil proti nově nastupujícím sousedním velmocím. Na druhou stranu monoteistické prvky Achnatonova náboţenství nepřestávají zajímat badatele dodnes. Po umělecké stránce se amarnský naturalismus řádí mezi nejzajímavější období starověkého Egypta, kdy vznikly jedny z nejvýznamnějších památek starověku, jako např. busta Nefertiti od sochaře Thutmose, ale i o jejím původu se vedou spory. Během vlády Achnatonova syna Tutanchamona se Egypt opět navrátil k Amonovu kultu a země se stabilizovala. Navíc během Nové říše došlo k syntéze do té doby protikladných proudů a to solárního a usirovského.130 Toto spojení probíhá po smrti v těle faraona. Ten se stane Usirem, aby následně vstal z mrtvých jako mladý Re.131 Jedná se o spojení ţivota a smrti v jeden neodmyslitelný celek, Amon – ţivot, Re – smrt. Egypťané začali přikládat přídomek Re k důleţitým bohům. Amon v následujících obdobích vystupoval jako Amon - Re. Došlo k dovršení syntézy solárního a usirovského kultu, aniţ by eschatologické představy Egypťanů ztratily na významu.

130



51

CHETITÉ Chetitský původ, historie a společnost Chetité se řadí mezi indoevropské národy, které obývaly území dnešní Malé Asie, Sýrie, Libanonu a Palestiny. Za centrum si zvolili skalní pevnost jménem Chaduša. Jejich expanze spočívala především ve vojenských úspěších. Ty měly svůj základ ve vozové jízdě a v pouţívání ţelezných zbraní. Největšími protivníky Chetitů byli také Egypťané132 a Babylonci. Mezi základní období dějin Chetitů patří starochetitská říše (1930 - 1460 př. n. l.), následuje doba zmatků (mezi léty 1580 - 1550 př. n. l.), po té nová říše Chetitů (1450 - 1200 př. n. l.) a říše hieroglyfických Chetitů (1150 - 700 př. n. l.). Chetité vytvořili centralizovanou říši pod nadvládou krále. Panovníkova funkce spočívala v zastupování bohů na zemi a ve zprostředkování kontaktu mezi lidmi a bohy.133 Vládce byl povýšen nad ostatní obyvatelstvo, zastupoval post nejvyššího kněze. Na rozdíl od egyptských faraónů chetitský král během celého ţivota nebyl bohem, tím se stal aţ po své smrti134 a nejednalo se ani o absolutního monarchu. Velmi významnou roli hrála ve správě země rada velmoţů a následně také Pankuš. Ten představoval druhou instituci, která se vyvinula z všelidového shromáţdění. V pozdějších obdobích se v něm objevovali spíše privilegovaní členové společnosti. O přesném významu a funkci těchto dvou institucí badatelé dodnes vedou spory, ale předpokládá se, ţe jimi byla omezena panovníka moc. Základní dělení členů společnosti bylo na svobodné a nesvobodné. Na vrcholu stál král se svými syny, příbuznými a šlechtou, následně úředníci a důstojníci a nakonec svobodní rolníci, řemeslníci a vojáci. Nesvobodní se dělili na dvě skupiny a to zajatce a „chycené.“ V případě chycených se jednalo o civilní obyvatelstvo, zadrţené na dobytém území, obecně by se dalo říct, ţe měli lepší podmínky pro ţivot neţ zajatci. Ti představovali vojáky, které Chetité zajali během

132

Zajímavostí je, ţe po smrti Tutanchamona jeho manţelka Anchesenpaamon poţádala chetitského krále Šupiluliumaše o jednoho z jeho synů, aby se za něj provdala. Král skutečně vyšle syna Zananzu, ten však do Egypta nikdy nedorazil a spekuluje se o násilném konci jeho ţivota. 133



52

válečných taţení. Chetité, stejně jako ostatní národy té doby, byli závislí na zemědělství, proto nejpočetnější skupinu obyvatel tvořili zemědělci.

Nábožentsví a eschatologie Chetitský pantheon byl velmi rozsáhlý, ale bohuţel se nám z něj nedochovala jména všech bohů. Chetité na dobytém území přejali mnohé vlivy původních obyvatel a okolních národů. V jejich kultuře se mísí prvky různých mezopotamských a indoevropských národů jako Babyloňanů, anebo Churritů,135136 kteří se usídlili na severu Mezopotámie a Sýrie. Celý chetitský pantheon vznikl spojením summersko-akkadského vlivu s vlivy anatolskými137 a churritskými.138 Na počátku vládne bohům Alalu, ten je vystřídán po devíti letech po prohraném boji bohem Anuem. Toho opět po devíti letech napadá bůh Kumrabi a v boji o trůn Anua vykastruje a spolkne jeho přirození. Anu mu po tomto činu oznámí, ţe otěhotněl a sám porodí svého přemoţitele.

„Anu se obrátil a promluvil ke Kumarbimu: "Raduješ se ve svém nitru, ţe jsi mé muţství spolkl. Ve svém nitru se neraduj! Zasel jsem do tvého nitra břímě: Za prvé jsem tě obtěţkal rázným Bohem bouře, za druhé jsem tě obtěţkal nezvládnutelným Tigridem, za třetí jsem tě obtěţkal rázným Tašmišem. Břímě tří strašlivých bohů jsem do tvého nitra zasel.

135


Churrité – indoevropský národ. Předpokládá se, ţe se společně s Chetity staly prvními indoevropskými národy, které se usazovaly v oblasti Předního východu. 137

Anatolie – Malá Asie - polostorov mezi Černým, Středozemním a Egejským mořem. V období starověku také území pod správou Chetitů. 138


53

A ty skončíš tím, ţe budeš hlavou tlouci o skály hor Taška."139

Kumrabi se snaţí Anuovo semeno vyplivnout, ale to se zcela nezdaří. Další text je velmi poškozen, takţe není zcela jasné jak se bůh s těhotenstvím a porodem vypořádá, ale po nějaké době přivede na svět mezi jinými i Boha bouře. Bůh se samozřejmě nehodlá smířit s tím, ţe přivedl na svět svého přemoţitele a chce potomka pozřít. Bůh Ea mu ale místo dítěte podstrčí kámen, takţe bůh bouře přeţije. Kumrabi se i nadále zaobírá myšlenkou na zničení Boha bouře, coţ popisuje mýtus o Ullikummim, který byl rituálně recitován u příleţitosti Nového roku. Kumrabi se zmocní skály a počne Ullikumma. Po jeho narození jej skryje před očima ostatních bohů.

„Kdyţ Kumarbi svou řeč skončil, pravil si v duchu" "Komu je svěřím, toto dítě? Kdo se ho ujme a bude je chovat jako dar? Kdo je skryje na temné zemi - aby je nespatřil nebeský Bůh slunce ani Bůh měsíce, aby je nespatřil Bůh bouře, mocný král Kummije, a nezabil je, by je nespatřila Ištar, královna Ninive, svůdná ţena, a nerozdrtila je jak křehké stéblo?"140

Na vychování Ullikummu dostávají Irširry, ten však rychle roste a tak ho z nebe zahlédne Bůh slunce, který novinu oznámí Bohu bouře. Ten hledá pomoc u ostatních bohů. Text nekončí nijak jednoznačně, ale dá se předpokládat, ţe Bůh bouře Ullikummu poráţí, protoţe se nadále stává nejvyšším bohem. 139



54

Moc boha bouře dále ohroţuje mimo jiné drak Chedammu, který nejdříve Boha bouře zmrzačí. Ten se opět dovolá pomoci ostatních bohů. Chedammu obelstí aţ bohyně Ištar, která jej vyláká z vody. Chedammu zbavený svého přirozeného prostředí nemá dostatek sil a během boje ho Bůh bouře poráţí. V chetitské mytologii ovšem drak nepředstavuje démonickou bytost jako např. Tiámat, ale spíše jej charakterizují rysy draků známých s folklorních vyprávění.141

Sotva si Chedammu lokl kapky tohoto piva, přepadl jeho duši sladký spánek a mohutný Chedammu dřímal jak dobytče, jako osel. Nic nerozeznával, ţral ţáby a mloky. Ištar vyzvala Chedamma: "Pojď sem vzhůru z mocných vod!" Ištar před Chedammem stále zvedala své nahé tělo. Draka přemohla touha, a kdyţ Ištar, královna Ninive, sestoupila dolů k Chedammovi a kráčela před ním, šel Chedammu za ní, sestoupil z trůnu a zamířil z moře ven, mohutný Chedammu. 142

Stejně jako u Babyloňanů i zde se jedná o prvotní boj opačných principů s konečným vítězstvím řádu nad chaosem. Sestup do podsvětí popisuje churitsko - chetitská kosmologie. Do podsvětí sestupuje bůh Alalu, který se tam uchyluje před bohem Anu.

„Kdysi, v dávných časech, byl Alalu v nebi králem. Alalu na trůně sedí

141


Prosecký, Jan, et al. Mýty staré Mezopotámie : Sumerská, akkadská a chetitská literatura na klínopisných tabulkách. Praha : Odeon, 1977. s. 302 - 303

55

A mocný Anu, první z bohů, stojí před ním, K jeho nohám se sklání A do ruky mu podává pohár k pití.

Devět souzených let byl Alalu v nebi králem. V devátém roce proti Alalovi zvedl Anu boj. Porazil jej, Alalal, A před ním utekl, odešel dolů na temnou zem. Odešel dolů na temnou zem A na trůn usedl Anu.“143

Bohuţel text se nalezl značně poškozený. Je ovšem patrné, ţe Chetité do značné míry převzali sumersko – akkadský vliv, který obohatili o své specifické prvky. O tomto faktu svědčí mnoţství rituálů, např. jiţ zmiňované oslavy Nového roku a také smísení chetitského pantheonu se sumersko-akkadským. Apokalyptické prvky se objevují také v chetitské mytologii. Mezi nejznámější texty patří mýtus o bohovi jménem Telepinu, který představoval boha vegetace. Nikoli ovšem boha, který se pravidelně rodí. Počátek mýtu se nezachoval, Telepinu náhle mizí do jiného světa a jeho ztráta nabývá katastrofálních důsledků. „Dým pohltil okna, kouř pohltil dům a v krbu zhasla polena. Na oltářích se dusili bohové,

143


56

v ohradě se dusily ovce, v chlévě se dusil dobytek. Ovce své jehně odstrkovala, kráva odstkovala tele. Telipinu odešel a odnesl obilí, rostlinstvo, úrodu a obţivu do polí, luk, do houštin. Telipinu šel, zmizel v houštině a tam jej zmohla únava. Tehdy se přestává dařit ţito, špalda, tehdy přestává rodit skot, brav, lidé. A ty, které jiţ počaly, nemohou porodit. Vyschly hory, vyschly stromy a nevyhnaly ratolesti, vyschly pastviny, vyschly prameny a v zemi nastal hlad. Lidstvo i bohové hladem hynou. Velký Bůh slunce uspořádal hostinu a sezval tisíc bohů. Jedli, ale nenasytili se, pili, ale neutišili ţízeň“.144 Bohové se rozhodnou pro záchranu světa vyslat posly, aby Telepina přivedli nazpět. Nalezení ztraceného boha situaci ovšem nezlepšuje a rozzuřený Telepinu chce v démonickém hněvu zničit celou zemi a teprve očistné rituály boha uklidní a svět zůstává zachován.145

144

Prosecký, Jan, et al. Mýty staré Mezopotámie : Sumerská, akkadská a chetitská liter atura na klínopisných tabulkách. Praha : Odeon, 1977. s. 286 145


57

Chetité vnášejí na území předního východu společně s Churiity první indoevropský vliv. Bohuţel mnoho jejich liturgických textů nezůstalo zachováno a tak chetitská minulost a představy o vzniku i zániku světa zůstávají pořád zastřeny v mlze. Za zmínku rozhodně stojí fakt, ţe do roku 1915 bylo o Chetitech známo pouze minimum. Za poodhalení roušky tajemství kolem této fascinující civilizace vděčí svět českému badateli Bedřichu Hroznému, který se poprvé pokusil rozluštit chetitský jazyk s ohledem na to, ţe se jedná o jazyk indoevropský. Svou práci předloţil roku 1915 a od té doby mohly poprvé vznikat překlady chetitštiny do jiných jazyků.

58

ÍRÁN Stručná historie Perská říše se rozkládala na území dnešní Íránské islámské republiky. Do pravděpodobného původního osídlení se dají na základě mezopotamských textů počítat kmeny, které ţily v sousedství Mezopotámie, v západoíránské části horského pásu Zagros a jeho výběţků. Na tomto území ţili Lullubiové, Gutiové, Kassité a Elamité,146 jejich původ však dodnes není zcela znám. Kolem 2. tisíciletí př. n. l. počínají území obsazovat Árijské kmeny. Jednalo se o indoevropskou kulturu, pocházející z území dnešního Kavkazu, kolem Aralského jezera dále na východ.147 V 6. st. př. n. l. na tomto území zaloţil indoevropský kmen Médu říši, která zaujímala území od Černého moře, přes Střední Asii aţ po severozápad dnešního Íránu. Pod nadvládu Médů původně spadali i Peršané, kteří později nad Médy zvítězili a moc pak drţeli v rukou oni. Spravovali tak rozsáhlé území s mnoţstvím různorodých kultur a národů - Médů, Lýdů, Babyloňanů a Egypťanů, aţ po národy na hranici s Indií. Perská říše se dělí na dvě období, říši achaimenovskou (550–330 př. n. l.) a říši sásánovskou (224–651 n. l.). Stará perská říše vznikla pod nadvládou Kýra Velikého a největšího rozmachu dosáhla během let 550-331 př. n. l. pod vládou Darea I. a Xerxe, kdy Persie pronikla na území Řecka, Egypta a Mezopotámie. V období mezi achaimenovskou a sásánovskou říší ovládali území Persie Makedonci a Parthové.

Obyvatelstvo Persie byla monarchie. Centrum Persie se nacházelo v Persepoli. V 6. st. př. n. l. se toto rozsáhlé území rozdělilo na územní celky pod vládou satrapů, kteří představovali lokální místodrţitele. Jistou autonomii si udrţeli Súsy, Pasargady, Ektabany (bývalé hlavní město médské říše) i starý Babylon. Pochopitelně se na tak rozsáhlém území nacházelo značné mnoţství národů, tudíţ i jazyková skladba byla značně různorodá. V čele stál panovník,

146

Klíma, Otakar. Sláva a pád starého Íránu. Praha : Orbis, 1977. s. 11

147

Tamtéţ, s. 12

59

následován šlechtou, kněţským řádem, státními úředníky, městským obyvatelstvem, řemeslníky, rolníky a na posledním stupni společenského ţebříčku stáli otroci. Jednalo se o společnost, jejíţ prosperita stála na zemědělské produkci. Mezi mnoţstvím národů uveďme pro příklad Peršany, Ţidy, Aramejce, Médy, Syřany aj.

Náboženství Náboţenství Persie bylo značně různorodé, coţ je vzhledem k mnoţství národů ţijících na tomto území zcela pochopitelné. Sjednotit tak různorodý celek pod jedním náboţenstvím se jeví jako téměř nemoţné a ani Peršané se o to zcela nepokoušeli. Pouze v období nepokojů panovník zavedl společné kulty, všeobecně ale platila náboţenská tolerance. A tak byla na různých územních celcích ponechána náboţenská autonomie. Nejvlivnějším náboţenstvím a vírou vládnoucí elity byl v Persii mazdaismus, zoroastrismus nebo také zarathuštrismus. Na rozdíl od Mezopotámských náboţenství se v zoroastrismu jedná o dualistické koncepce a to ve smyslu etickém, náboţenském i kosmologickém.148 Toto dualistické pojetí představovalo pro starověkého člověka nový rámec pro posouzení svých i cizích skutků a ovlivnilo i ostatní náboţenské směry.149 Hlavním textem zoroastrismu je Avesta. Ta se dělí na jednotlivé části, první Jasna, kterou tvoří Gháty a Jasna Haptanhaiti. Druhý díl jménem je Visprat tvoří 23-24 kapitol, které popisují liturgie a obětní rituály. Pravděpodobně nejstarší část tvoří Jašta, které pojednává o hrdinských činech. Vidévdát obsahuje návody k očistným rituálům, stanovuje zakázané a povolené, obsahuje také rozdělení ţivočichů na čisté a nečisté. Jedná se o náboţenský zákoník. Hlavním prorokem zoroastrismu je Zarathuštra, jehoţ osobnost inspirovala i takové filozofy, jako byl např. Nietzsche. Opět je velmi sloţité určit, kdy Zarathuštra působil. Původně se předpokládalo, ţe ţil někdy v období kolem roku 1000 – 600 př. n. l.150 Lingvistické analýzy zoroastrických textů ale ukazují na období mnohem starší, tedy období počátku 2. tisíciletí př. n. l., coţ by ze

148

Eliade, Mircea. Dějiny náboţenského myšlení I. : Od doby kamenné po eleusinská mystéria . Praha : Oikoymenh, 1995. s. 145 149

Burian, Jan. Cesty starověkých civilizací. 1. vyd. Praha : Práce, 1973. s. 112

150

Eliade, Mircea. Dějiny náboţenského myšlení I. : Od doby kamenné po eleusinská mystéria . Praha : Oikoymenh, 1995. s. 145

60

zoroastrismu dělalo jedno z nejstarších náboţenství světa. Zarathuštra pravděpodobně, alespoň z části sepsal texty Avesty, která se bohuţel nedochovala celá. Staré íránské chápání času bylo směsí lineárního a cyklického pojetí. Čas dělí na čtyři věky, které trvají dvanáct tisíc let. V prvním období se jedná o duchovní svět v mysli Ahury Mazdy, ten je skrytý a neprojevený. Na počátku světového věku stály podle Zoroastrismu dva základní principy, Zlý Angra Mainyu a dobrý Spenta Mainyu, který spočíval v prasvětle a dobrovolně si zvolil cestu dobra. Dále se projevuje jako vševědoucí a čistý Ahura Mazda. Jeho protiklad Angra Mainyu, naopak spočíval v pratemnotě. Ahura Mazda a Angra Mainyu představující základní principy dobra a zla. Vzájemně si byla tato dvě boţstva v absolutním protikladu. Ahura Mazda, zastupuje neomezené dobro a naproti tomu Angra Mainyu, představuje nezměrné zlo. Ahura Mazda si vytvořil v mysli dokonalý svět pouze duchovní podstaty, do nějţ nemohl jeho protiklad vniknout. Za tři tisíce let Ahuru Angra Mainyu napadl. Ahura mu nabízel smír, protoţe vzhledem ke své vševědoucnosti věděl, jak boj mezi nimi dopadne. Ten ovšem protivník nepřijal a tak jej Ahura Mazda vyzval k boji. Tento boj je také odlišný od mezopotamských mýtů, tady Ahura Mazda vítězí nad zlem pouhým slovem, tedy posvátnou modlitbou. Ahurovo vítězství uvrhne Angra Mainyu na tři tisíce let do temnoty, bez moţnosti se bránit. Nastává druhý věk. Během tohoto období vytvořil Ahura Mazda hmotný, čistý a neposkvrněný svět, nezasaţený zlem. Stvořil nebe, ducha dobré mysli, světlo, nebeské vojsko, vodu, zemi, rostliny, zvířata a na posledním místě člověka - Gajómarta, hvězdy a lidské duše. V třetím věku však síly temnot však opět pronikly na svět a zahalily jej do temnoty. Zlo se promísilo s dobrem. Ovšem v tomto okamţiku se s temnými mocnostmi opět střetl Ahura Mazda a v boji trvajícím devadesát dnů a nocí zvítězil. Angra Mainyu se musel uchýlit do podsvětí, avšak démoni, kteří pronikli na svět, dále souţili skot i lidi. Na tomto místě vyslovuje Ahura Mazda proroctví o příchodu nenarozeného proroka jako budoucího ochránce skotu.151 Z Gajómatova semene tedy vznikali první lidé v podobě keře. Muţ jménem Mašja a ţena Mašjána. Ahura Mazda jim ustanovil dobře mluvit i myslet a zakázal obětovat zlým duchům. Tito dva nově stvoření lidé ovšem po sobě zatouţili tak mocně, ţe nejprve pomysleli na spojení. Tím se dopustili prvního a zásadního hříchu, protoţe jejich první myšlenka měla velebit boha. Oni ale mysleli jen na sebe a zachovali sobecky. Jejich vědomí tím ovládli zlí démoni, kteří je proto nepřestali souţit. Dlouho mezi nimi panovaly rozbroje, ale dobrý bůh jim dal do duše touhu po činorodém ţivotě a civilizaci152, a tak se naučili pracovat s nářadím, zaloţili obydlí a

151

Klíma, Otakar. Zarathuštra. Olomouc : Votobia, 2002. s. 67

152


61

zplodili sedm párů dvojčat, z nichţ pak vzešlo celé lidstvo.153 Čtvrtý věk počíná zjevením víry Zarathuštrovi a končí Apokalypsou. Období po příchodu Zarathuštry se dělí na další čtyři části a to na dobu zlatou, stříbrnou, ocelovou a období méně cenných kovů. 154 Na pojmenování věků se patrně projevuje vnímání času perské civilizace. Čím dál se čas vzdaloval od dokonalosti počátku, tím více se znehodnocoval. Dualistická koncepce spočívá v neustálé konfrontaci dobra se zlem, tudíţ věci odehrávající se, stojí na hranici a blíţí se buď k Ahuru Mazdu nebo Angra Mainyu. Tyto dva principy jsou spolu v neustálém souboji a tvoří neoddělitelný celek. Angra Mainyu nebyl stvořen jako zlý, ale svobodně si zvolil cestu. Ahuru Mazdu zastupují také svatí nesmrtelní, coţ jsou dobří duchové. Naopak Angra Mainyu provázejí démonické bytosti.

„Ahura Mazda (nejvyšší božstvo)

Spenta Mainju

(svatý duch Ahura Mazdy)

Améša spentové

Angra Mainyu

(zlý duch)

Daivové

Kšathra Vairja - duch moci

Aka Manah - démon zlé mysli

Aša Vahišt - duch práva

Indra - démon války

Haurvatád - duch zdraví

Saurva - démon destrukce

Vohu Manah - duch dobré mysli

Náonhaitja - démon nájezdnictví

153


154


62

Spenta Ármaiti - duch zboţnosti

Tauru - démon temnoty

Ameretát - duch nesmrtelnosti

Zairi - démon opilství

Jazatové - niţší boţské bytosti

niţší daivové“155

Důleţité je si uvědomit, ţe svobodná volba mezi dobrem a zlem se vztahuje i na člověka. Zarathuštra proto nabádá lidi ke konání dobra. Pokud neuposlechnou, sami si svobodně zvolí cestu stejnou jako před nimi Angra Mainyu. Ahura Mazda Zarathuštrovi zjeví své poselství a tak prorok napodobuje jeho počáteční čin a svobodně si zvolí princip dobra. Tento čin by na základě Zarathuštrova příkladu měli následovat i ostatní lidé. K tomu ovšem musí dospět sami. Člověk se v tomto případě rozhoduje zcela svobodně. Proto se na rozdíl od sumersko - akkadského pojetí necítí otrokem nebo sluhou boţím.156 V Persii tak došlo ke změně postavení člověka vůči svým bohům.

Eschatologie Člověka tvoří dvě podstaty. A to podstata duchovní (urván) a tělesná. V eschatologických představách Peršanů přeţívá duchovní část člověka tělesnou smrt a následně je s ní naloţeno na základě ţivota, který strávila na zemi. Posmrtné představy popisují texty Hádocht nasku a Knihy ctihodného Viráze. Duše setrvává u svého těla tři dny a recituje Ghátu. Následně k ní připluje vonný vítr představující Deané, mladou krásnou dívku.

„ Přívětivá jsem byla, avšak tys mě svými dobrými úmysly, svými dobrými skutky, svým dobrým náboţenstvím učinil ještě přívětivější; krásná, avšak tys mě učinila ještě krásnější; ţádoucí avšak ještě ţádoucnější… „157

155

Wikipedie [online]. 10.04.2010 [cit. 2010-04-12]. Zoroastrismus. Dostupné z WWW: < http://cs.wikipedia.org/wiki/Zoroastrismus>. 156 Eliade, Mircea. Dějiny náboţenského myšlení I. : Od doby kamenné po eleusinská mystéria . Praha : Oikoymenh, 1995. s. 145 157

Eliade, Mircea. Dějiny náboţenského myšlení I. : Od doby kamenné po eleusinská mystéria . Praha : Oikoymenh, 1995. s. 308

63

Následně duše stoupá k nebi a pronikne přes tři nebeské sféry. Sféru hvězd, měsíce a slunce aţ se dostane do sféry „světla nemajícího počátek“. V perském pojetí existuje říše spravedlivých, kam se smí dostat duše jedinců, kteří se rozhodli během svého ţivota pro princip dobra. Duše člověka je do této říše, doprovázena krásnou Deanou. Tyto duše pak smí spočinout po boku Ahury Mazdy a ostatních spravedlivých. Toto místo představuje ráj. Naproti tomu duši člověka, která nesmí vstoupit do říše spravedlivých, doprovází ošklivá babice.

„ „ Kdyţ zemře stoupenec zla, kde přebývá té noci jeho duše?“ Probíhá kolem lebky a přednáší gáthový výrok >>Do které země mám uprchnout, kam se mám utéci?<< Té noci ještě zakusí duše tolik utrpení, jako za celý svůj pozemský ţivot. Na konci třetí noci za svítání se jí zdá, ţe vnímá zápachy v nějaké pustině, ţe ji ovívá smrdutý vítr, od severních krajů, smrdutější neţ jiné větry. Duši lhářově se zdá, ţe vtahuje nosem tento vítr: „Odkud vane tento vítr, nejsmrdutější vítr, jaký jsem nosem vtahoval:“ “158

Tyto dvě ţenské bytosti představují svědomí člověka a na jejich vzhledu se odráţí lidské zlé či dobré skutky. Duše se od sebe oddělují na Mostě rozlišení (Činvat peretu). Most se nachází na vrcholku kosmické hory ve středu světa a jedná se o spojnici mezi nebem a zemí. Během vstupu na most (anebo předním) dochází tedy k jejich soudu, kterého se účastní Mithra, Sraoša a Rašnu, který má k dispozici váhy. Duše jsou děleny podle míry dobra a zla, které během ţivota vykonaly. Pokud tato míra je poloviční, i míra blaţenosti a utrpení se stane polovičatou. V Ghátách se uvádí, ţe před Činvat peretu mohou překročit jen ti, kdo uvěřili mazdaismu a tyto duše převádí sám Zarathuštra.

Představy o vzhledu pekla jsou vylíčeny velmi barvitě v Knize i Artáku Virázovi, kap. 18, 54 a 100.

158


64

„A viděl jsem hltavé čelisti pekla, jako nejhroznější jámu, sestupující do velmi úzkého a děsného místa, v temnotě tak šeré, ţe je nutno hmatat vztaţenou rukou, a v takém zápachu, ţe kaţdý, jehoţ nos vdechuje onen vzduch, bude se vzpírat, potácet a padne. A pro těsnost a uzavřenost tam nelze nikomu být. A viděl jsem to nejtemnější peklo, zkázyplné hrůzy a děsu, utrpení a zla a zápachu… a co má ţíní koňská hříva, tak velký počet duší proklatců v něm stál, ale jedna druhou nevidí ani neslyší. Všichni si myslí: „Jsem sama.“ Pak jsem viděl zlého ducha, plného smrti, ničitele bytosti, která má špatnou víru, jak se v pekle proklatcům ustavičně vysmíval a trýznil je, tahaje je za vousy, a říkal: „Proč jste jedli chléb Ahury Mazdy, ale dělali mé skutky? A nemysleli jste na svého stvořitele, ale konali jste mou vůli?“ Tak řve neustále s velkým výsměchem na zatracence.“159

Ve světě se jedná o permanentní konfrontaci dobra se zlem. Člověk má svobodnou volbu si zvolit cestu, kterou by chtěl jít. Pokud si zvolí princip dobra, můţe očekávat blaţenství v posmrtné existenci. Po posledním boji a vítězství pravdivosti nad klamstvím na konci věků, jeho duše dojde odměny a můţe tak spočinout ve čtvrtém a nejvyšším nebi, kde je „světlo nemající počátek“ v nekonečném sídle Ahura Mazdy. V zoroastrické eschatologii se objevuje i motiv vzkříšení těla. Dochází k tomu na konci věků. Jedná se o regeneraci času poskvrněných démonickými silami a návrat na počátek věků, kdy svět byl bez hříchů.160 Tato obnova času se v mikrokosmické podobě opakuje také při oslavách Nového roku, které eschatologické drama představuje.161 Během oslav se konalo mnoho rituálů, za něţ nejvyšší odpovědnost nesli kněţí, kteří se na obnově času přímo účastnili a svými oběťmi předjímali eschatologické proměnění.

159

Klíma, Otakar. Zarathuštra. Olomouc : Votobia, 2002. s. 177-178

160

Eliade, Mircea. Dějiny náboţenského myšlení I. : Od doby kamenné po eleusinská mystéria . Praha : Oikoymenh, 1995. s. 310 161

Eliade, Mircea. Dějiny náboţenského myšlení I. : Od doby kamenné po eleusinská mystéria. Praha : Oikoymenh, 1995. s. 311

65

Velmi významnou roli hrál kult uctívání předků. Pozůstalí se museli postarat, aby zemřelý měl vše, co posmrtný ţivot vyţaduje, jinak se mohl na ţivých mstít.162 Různé rituály zabraňovaly návratu zemřelého na svět a zároveň uctívaly neboţtíkovu památku. Tím si pozůstalí zajistili si přízeň zemřelého. Mrtví byli spalováni na hranicích nebo byli ponecháni napospas dravcům ve věţi mlčení, coţ také znemoţňovalo neboţtíkův návrat na tento svět. To, co z neboţtíka zbylo, umístili do hliněných nebo kamenných nádob či pytlů určených pro tento účel. Pozůstalí dávali mrtvému dary, které mu poslouţily v posmrtné existenci. Na poslední cestu doprovázeli neboţtíka také kněţí a nosiči mrtvých. Ti byli pokládáni za nečisté, protoţe vše, co se týkalo zemřelých a jejich těl se povaţovalo za nečisté. Neboţtíci se dokonce nesměli pokládat na zem, aby ani ta skrze mrtvé tělo nepodlehla znečištění. Proto se těla pokládala na velbloudí trus nebo na popel, aby látky vznikající během rozkladu těla zem neznečistily.163 Mezi další pověry s eschatologickými prvky patřily mýty spojené s mocí zvířat. O psech se soudilo, ţe zaplaší mrtvolnou démonku Nasu, která nesnese psí pohled a od umírajícího prchne. 164 Velmi váţený byl i kohout, jehoţ hlas nabádá za svítání lidi, aby vstávali, velebili čistotu a zapuzovali dévy.165 Gháty obsahují také důleţité eschatologické texty o konci světa. Síly dobra a zla neustále zápasí o lidstvo. Na konci posledního věku svedou velkou bitvu, ve které síly dobra zvítězí. Na konci tohoto světa povstane velký Ahura Mazda a nadejde poslední soud, v němţ Ahura Mazda bude soudit celé lidstvo. Nacházejí se i zmínky o očistci, který má existovat do dne posledního soudu.166 Během tohoto aktu zasedne Ahura Mazda u Mostu rozlišení (Činvat peretu) a rozdělí duše na dobré a zlé. Věřící a spravedliví, ti kteří jednali podle stanoveného řádu, projdou společně se Zarathuštrou do čtvrtého nebe, do „světla nemajícího počátek“. Pod hříšnými se most natolik zúţí, ţe spadnou do propasti pod ním. Duše bohové posuzují na základě jejich skutků během pozemského ţivota, které jsou zaznamenány v duchovní říši a zkoumány soudci. Tomuto soudu předsedají v čele s Ahurou Mazdou bohové Aša Vahišta, Řád a Vohu Manach. Po prozkoumání duší nastává jejich odměnění nebo trest. Gestem ruky Ahura Mazda uvrhne duše zatracenců do podsvětí a duše spravedlivých a dobrých do nebe. Během posledních dní projde duše ohněm v podobě rozţhaveného tekutého kovu, který dobrým duším neublíţí, ale

162


163


164


165


166


66

hříšné trýzní svým ţárem.167 Spravedliví jsou odměněni rájem ve čtvrtém nebi po boku Ahury Mazdy. Zakoušejí blaho, rozkoš, pijí nápoj blaţenství, ţiví se pokrmem nesmrtelnosti. Stanou se na věky blaţenými nesmrtelnými. Duše hříšníků čeká v podzemí dlouhotrvající bída, zánik, utrpení, ţízeň, zničení štěstí a zlý úděl.168 Etické a správné je tedy ţít v souladu s řádem a s ustanovením Ahury Mazdy, které zjevil skrze Zarathuštru. Takový člověk bude při posledním souzení odměněn, kdeţto nespravedliví, ničitelé ţivota, nemoudří a hanobitelé učení budou na konci věků zatraceni. Konání dobra se stává pro věřící zcela závazné, ovšem konat dobro můţe věřící pouze dobrému a spravedlivému. Pokud by spravedlivý vykonal dobrodiní pro hříšníka, znamenalo by to podporu zla, coţ samozřejmě je v rozporu s řádem. Spása pro člověka tedy přichází od Ahury Mazdy, skrze Zarathuštru. Pouze tito lidé, kteří si svobodně zvolili cestu dobra, mohou být na konci věků spaseni. Zarathuštrovi tato poselství Ahury Mazdy zjevili géniové dobra,169 kteří mu ve snech a viděních vyjevili obsah spásného učení. V textech Bundhahišnu se dále dozvídáme, jak dojde ke vzkříšení těl mrtvých. Kdyţ se Zarathuštra tázal, kterak dojde ke vzkříšení těl, Ahura Mazda mu vyjevil, ţe tvorba na počátku byla mnohem sloţitější, protoţe před tím neexistovalo nic. Pokud vše stvořil jiţ na počátku z ničeho, není nemoţné vzkřísit to, co jiţ bylo. Země poskytne kosti, voda krev, oheň ţivot a rostliny vlasy. První stvoření Gajómart opět povstane, po něm Mašja a Mašjáná, následováni celým lidstvem. Během padesáti sedmi let všichni nazpět nabudou své původní podoby a povstanou v zástupu jako rovní. I Bundhahišna popisuje rozdělení spravedlivých a nespravedlivých, kteří propadnou podsvětí. Měsíční svit roztaví kovy země a duše projdou zkouškou ohněm. Následně s pomocí patnácti ţen a patnácti muţů obětují býka a z jeho tuku a tekutin přichystají nápoj nesmrtelnosti, který jim na věky zachová ţivot.

“Roztavený kov poteče do pekla a všechen zápach a nečistota v zemi na místě, kde bylo peklo, budou tím roztaveným kovem spáleny. Čisté bude to neradostné místo. Ono místo pekla

167


168


169


67

přivedou zpět k blahu světa. Ve světě nastane obnova po libosti, svět bude navěky nesmrtelný.”170

Všem se vrátí jejich blízcí, ţeny, děti a ostatní příbuzenstvo, ale jiţ nenastane další plození. 171 Na konci věků zemi ohrozí démon Aţi Daháka, který působí na světě zkázu. Toho kyjem zneškodní hrdina Keresáspa.

“Uctíváme silnou Mazdou stvořenou kníţecí svatozáři , které se dostane Vítěznému mezi spasiteli, a také jeho druhům, aby lidstvo znovu stvořil nestárnoucí a neumírající nepodléhající rozkladu, nepodléhající hnilobě, stále ţivé, stále zdárné, podle libosti si počínající... Aţ z vody Kasaoje vystoupí Astvatereta, posel Ahury Mazdy, syn VIspataurvairín, mávající vítězným kyjem ... pak odstraní Leţ ze světa řádu spravedlnosti. Bude hledět očima moudrosti. Upře pohled na všechno tvorstvo šeredné Lţí. Očima Štěstí pohlédne na celý tělesný svět a učiní jej nepomíjejícím. Vystoupí jeho druhové, kteří myslí, mluví a Jednají dobře a svými jazyky nevedou ţádné klamné řeči. Před nimi prchne nechvalný Aéšma, který mdvá krvavým dřevcem. Spravedlnost přemůţe zlou, Šerednou, temnou Leţ, přemoţeno bude Zlé smýšleny Dobrá mysl je přemůţe. Zdar a Nesmrtelnost přemohou zlý hlad a ţízeň. Prchne bezmocně Anra Malnju, který páše zlé skutky. “172

Do boje proti temnotám následně vstupuje Ahura Mazda, který pomocí posvátného pásu a modlitbou démony zapudí. Svět zůstane čistý, beze zla a démonických bytostí.

170


171


172

Klíma, Otakar. Zarathuštra. Olomouc : Votobia, 2002. s. 178-179

68

Pak nastane shromáţdění Satvástrán. Je zjeveno, ţe tam budou všichni lidé na této zemi. V tom shromáţdění kaţdý spatří své dobré a špatné jednání. Ve shromáţdění Satvástrán bude zlý člověk tak patrný jako bílá ovce mezi černými, V tom shromáţdění bude dobrý, který byl na světě přítelem zlého, a zlý bude bědovat a otáţe se dobrého: „Proč, kdyţ jsi byl ve světě, jsi mne nepoučil o dobrém konání, které jsi sám činil?" A jestliţe ho ten dobrý nepoučil, pak bude musit v onom shromáţdění nést hanbu. Pak budou odděleni spravedliví od zlých. Spravedliví půjdou do ráje, ale zlosyny vrhnou zpět do pekla. Tři dny a noci budou trpět pekelným trestem majíce v pekle těla a ţivoty. A spravedliví v ráji proţijí v tělech ty tři dny v radosti. Jak je psáno: V oněch dnech, kdy spravedliví budou odděleni od zlých, bude kaţdý zkrápět své nohy slzami. Aţ oddělí otce od druţky, bratra od bratra, přitele od přítele, kaţdý bude trpět za vlastní jednání. Spravedliví budou plakat nad zlými a zlí nad sebou samými.173

Zoroastrismus se nejenom svými eschatologickými představami, ale i dualistickým pojetím velmi odlišuje od předchozích náboţenství. Navíc se zde objevuje pojem hromadné a individuální spásy.174

173


174

Messadié, Gerald. Obecné dějiny Ďábla. Vyd. 1. Praha : Odeon, 1996. s. 126

69

JUDAISMUS Stručné dějiny Ţidé se povaţují za potomky patriarchy Abrahama, který zplodil Izáka a ten Jákoba, jemuţ Bůh dal jméno Izrael, coţ znamená „zápasící s bohem.“ Z biblické genealogie se dozvídáme, ţe Jákob měl dvanáct synů: Rúbena, Šimeona, Léviho, Judu, Dana, Neftalího, Gáda, Ašera, Isachara, Zabulona, Josefa, Benjamína, z nichţ povstali Izraelité. Tyto potomky Jákoba Ţidé povaţují za praotce původních dvanácti kmenů izraelských. Číslo dvanáct je tady vyuţito pouze v symbolické rovině a lze usuzovat, ţe těchto kmenů bylo více.

“22. Stalo se pak také, kdyţ bydlil Izrael v té krajině, ţe Ruben šel, a spal s Bálou, ţeninou otce svého; o čemţ uslyšel Izrael. Bylo pak synů Jákobových dvanácte. 23. Synové pak Líe: Prvorozený Jákobův Ruben, potom Simeon, a Léví, a Juda, a Izachar, a Zabulon. 24. Synové Ráchel: Jozef a Beniamin. 25. A synové Bály, děvky Ráchel: Dan a Neftalím. 26. A synové Zelfy, děvky Líe: Gád a Asser. Tiť jsou synové Jákobovi, kteříţ mu zrozeni jsou v Pádan Syrské.”175

„4. I slyšel jsem počet znamenaných, sto čtyřidceti a čtyři tisíce jich znamenáno ze všech pokolení synů Izraelských. 5. Z pokolení Juda dvanácte tisíců znamenaných, z pokolení Ruben dvanácte tisíců znamenaných, z pokolení Gád dvanácte tisíců znamenaných. 6. Z pokolení Asser dvanácte tisíců znamenaných, z pokolení Neftalím dvanácte tisíců znamenaných, z pokolení Manasses

175

Bible kralická [online]. Praha : Česká biblická společnost, 2001 [cit. 2010-03-01]. Gn.35:22-26. Dostupné z WWW: .

70

dvanácte tisíců znamenaných. 7. Z pokolení Simeon dvanácte tisíců znamenaných, z pokolení Léví dvanácte tisíců znamenaných, z pokolení Izachar dvanácte tisíců znamenaných. 8. Z pokolení Zabulon dvanácte tisíců znamenaných, z pokolení Jozef dvanácte tisíců znamenaných, z pokolení Beniamin dvanácte tisíců znamenaných.”176 Původně se semitské kočovné kmeny začaly postupně usazovat na území podél Eufratu do Syropalestiny čili Kanaánu. Určitou část hebrejského obyvatelstva vytlačila pravděpodobně expanze Hyksósů (1650-1540 př. n. l.) do Egypta, kde později vzniká významná ţidovská diaspora. Období let 1200-1000 př. n. l. je označováno jako doba soudců. Jedná o období, kdy se Ţidé jiţ usídlili, ale v zemi nevládl ţádný pevný princip. Navíc na území putovaly další semitské kmeny, které si zde také chtěly vydobýt své místo pro nová osídlení. Tak docházelo k válkám mezi semitskými kmeny vzájemně. Ty se sjednocovaly pouze v krizových situacích, a to pod vedením tzv. charismatického soudce. 177 Od čehoţ pramení i název počátečního semitského období. Od 12. století se rozrůstala osídlení a specializovala se dělba práce a na základě tohoto faktu se společnost hierarchizovala. S ohledem na historický vývoj Mezopotámie a její politickou nestabilitu, byla nově osídlená území neustále konfrontována s bojem o samostatnou existenci. Proto se pochopitelně myšlenka na sjednocení pod centrální vládou a jedním panovníkem, který by zajišťoval kmenům organizovanou ochranu, v situaci Hebrejců musela jevit jako vhodné východisko z kaţdodenního zápasu o přeţití. K stabilitě státní moci a sjednocení kmenů Izraele došlo aţ za vlády Saula, Davida a Šalamouna v období jednotného království (1000 - 933 př. n. l.). Hlavním městem se stal Jeruzalém. V podstatě se dá hovořit o personální monarchii, kdy jeden panovník vládne více

176

Bible kralická [online]. Praha : Česká biblická společnost, 2001 [cit. 2010-03-01]. Zj.7:4-8. Dostupné z WWW: . 177

Výstupová, Gabriela. Proměny raně křesťanské církve. Brno, 2008. 50 s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita.

71

králům. Tento stav trval aţ do smrti Šalamouna, kdy se v období rozdělené monarchie (933-586 př. n. l.) země rozpadla na severní království Izrael neboli Efraim a Judské království.“178 V tomto období vznikl první ţidovský chrám, nazývaný také jako Šalamounův nebo Boţí. Jde jednoznačně o nejvýznamnější stavbu v dějinách Judaismu. Přímé archeologické nálezy se bohuţel nedochovaly, ale nepřímé prameny jeho existenci dokládají. Tento chrám se stal středem Jeruzaléma, sídlem Boha a v centralizovaném pojetí i středem celého světa. Hlavní chrám byl vybudován především jako dům Boţí, kde Ţidé umístili archu úmluvy, která podle tradičního výkladu obsahovala prvních deset přikázání, které Mojţíš obdrţel od Boha na Sinaji. Jedná se o nejvyšší a nejvýznamnější náboţenský i etický zákon ţidovské víry. V Izraelském království (922-722 př. n. l.) vládlo několik rodů, které se ve vedení země střídaly. Během tohoto období Izraelité vedli války se sousedním Damaškem, Judskem a Asýrií, která jej pod vedením Salmanassara V. v roce 722 př. n. l. dobyla. Severní kmeny se rozptýleny do okolních zemí, kde se asimilovaly a později zanikly. Jiţní Judské království (933-586 př. n. l.) odolalo vpádu Asyřanů. Centrem říše zůstal Jeruzalém, v němţ po celou dobu vládla Davidova dynastie. Celé období končí dobytím Jeruzaléma Babyloňany. Ti deportovali část obyvatel na své území a část ponechali v Jeruzalémě. Babylon a Persie ovládaly Judsko v letech 586-323 př. n. l. Ţidé toto období označují jako babylonské zajetí, které nemělo příliš dlouhého trvání, protoţe Babylon obsadila roku 539 př. n. l. Persie a tudíţ i Judsko se dostává pod perskou nadvládu. Perský král Kýros II. Ţidům po roce 541 př. n. l. umoţnil návrat do vlasti. Část se skutečně vrátila, zatímco druhá část, poměrně početná, zůstala, čímţ dochází ke vzniku první velké ţidovské diaspory na území Mezopotámie a další v egyptské Elefantíně. V tomto období dochází k obnovení Chrámu i Jeruzaléma.179 V Chrámu, který podle Bible vznikl v roce 518 př. n. l. jiţ ale chyběla archa úmluvy. Náboţenská moc a její vliv se dostaly do rukou duchovních spjatých s Chrámem, a ţidovské náboţenství se zaměřilo na psaný a tradovaný zákon. Perskou nadvládu střídá doba helénismu (323-167 př. n. l.), kdy do Judska vstoupil Alexandr Veliký a přebírá nad zemí vládu. I přes to však Judsko získává v rámci Makedonské říše poměrně velkou autonomii. Po Alexandrově smrti (323 př. n. l.) přechází země pod nadvládu egyptských Ptolemaiovců. Judaismus se

178

Výstupová, Gabriela. Proměny raně křesťanské církve. Brno, 2008. 50 s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. 179


72

v tomto období potýká se sílícím helénistickým vlivem a začínají se objevovat silné rozpory mezi duchovními a šlechtou.180 Po smrti Alexandra velikého dochází k rozdělení dobytých území mezi jeho nevyšší generály. Stejně jako Egypt ovládl Ptolemaios, Judsko získal Seleukos I. Níkátor, který se roku 312 př. n. l. prohlásil za pána Babylonu a zaloţil tak Seleukovskou říši. V Judsku se proti této nadvládě zvedaly vlny nepokojů, které vyvrcholily Makabejským povstáním. Hasmoneovské království se začalo formovat roku 167 př. n. l. makabejským povstáním pod vedením Judy Makabejského. Hasmoneovci zem postupně ovládli a zbavili seleukovského vlivu. Ctili tradici čistoty chrámu a ţidovské víry, proto stále více ve společnosti rostl odpor proti násilné helenizaci ţidovského obyvatelstva. S rostoucími rozpory uvnitř ţidovské společnosti došlo k úpadku moci Hasmonejců, čehoţ v 1. polovině 1. stol. př. n. l. vyuţil římský vojevůdce Gnaeus Pompeius a na popud Hyrkána dobyl území Palestiny a zajmul jeho bratra a konkurenta v boji o moc Aristobúla. Judea se ovšem nestala římskou provincií, ale zachovala si formální nezávislost. Království bylo dále spravováno dynastií Hasmonejců, jejíţ vládce nyní vděčil za svůj post právě Římanům. Politickou autoritu v zemi ale získal římský syrský prokonzul Gabinus, který hasmoneovské království rozdělil na pět oblastí spravovaných aristokratickou radou, čímţ království oslabil a umoţnil snadnější prosazování římských zájmů. Avšak ve zmatcích římské občanské války po polovině 1. stol. př. n. l. se zhroutilo i dosavadní rozdělení moci v Judei. Aţ v roce 37 př. n. l. se do země vrátil Herodes Veliký jmenovaný římským senátem za krále Judee a království dobyl. Po Herodově smrti v roce 4 př. n. l. následovaly nástupnické spory a zpochybňování Herodovy závěti. Římané však závěť potvrdili, takţe si Herodovo království mezi sebe rozdělili jeho tři synové. V roce 6 n. l. se pro Ţidy stalo panování jednoho z Herodových synů natolik nesnesitelné, ţe delegací poţádali římského císaře Octaviana Augusta o jeho sesazení. Od té doby se stala oblast Judee římskou provincií spravovanou nejdříve prefektem (do roku 44 n. l.) a poté aţ do roku 70 n. l. prokurátorem. Celé období římské nadvlády provázely nepokoje ţidovského obyvatelstva, které v roce 66 n. l. vyvrcholily v Kaisareji povstáním, v jehoţ čele stáli dva příslušníci zelótů - Jochanan z

180


73

Gischaly a Šim’on bar Gi’ora. Toto povstání v roce 70 n. l. císař Vespasiánus porazil181 a jako trest nechal zničit druhý ţidovský chrám. Pro ţidovský národ to znamelo drtivou poráţku. Dobytí nejposvátnějšího místa a násilná romanizace byla v přímém rozporu s jejich náboţenským cítěním. Romanizace vyvrcholila za císaře Hadriana (císařem 117 n. l. – 138 n. l.), který nechal na místě Jeruzaléma vystavět pohanské město Aelia Capitolina, kde na místě Šalamounova chrámu měl stát Jovův chrám. Ţidům byla zakázána obřízka. Ţidé proti římské nadvládě povstali ještě jednou a to během druhého ţidovského povstání v letech 132-135 n. l. v jehoţ čele stál Šim’on bar Kosiva Ten byl v tomto období povaţován za Mesiáše s přídomkem Bar Kochba (aram. „syn hvězdy“). I přes počáteční úspěch Římané toto povstání potlačili. Dopad druhé poráţky na ţidovskou populaci byl katastrofální a zásadní pro jejich budoucí vývoj. Římské ztráty a náklady na tuto války byly tak obrovské, ţe císař Hadrián zcela zakázal judaistické vyznání, včetně zákazu vlastnění tóry. Ţidovská inteligence a duchovní špička byla zlikvidována a mnohé obyvatelstvo odvedeno do otroctví. Na místě Jeruzaléma vystavěl město Aelia Capitolina, kde na místě chrámu stál Jovův chrám, kam Ţidé nesměli vkročit. Judeu přejmenoval na Palestinu, čímţ ţidovský stát vymazal na osmnáct století z mapy světa a Ţidé byli nuceni ţít v mnohých diasporách. Po potlačení povstání Bar Kochbu Ţidé přejmenovali na bar Koziba, tj. „Syn lţi“, protoţe pokud by byl pravým Mesiášem, nikdy by k takové katastrofě nemohlo dojít a skutečný Mesiáš by nad Římany zvítězil. Pro duchovní vývoj poráţka znamenala nadále jít pouze cestou rabínského judaismu, protoţe ostatní judaistické duchovní směry (Chasidové, Esénové, Saducejové a Zelóti) během povstání buď zcela zanikly, nebo byly natolik oslabeny, ţe vliv na budoucí vývoj náboţenství měly minimální.

Hlavní teologické, sociální a politické proudy antického judaismu Ţidé se v uctívání Boha, politických názorech i sociálním postavením dělili na několik základních skupin. Chasidové,182 pod stále rostoucím tlakem Římanů na romanizaci ţidovského obyvatelstva, vytvořili směr ţidovského náboţenského vyznání, který měl být očištěn od všech „cizích“ vlivů.

181

Hlavní odpor byl zlomen dobytím Jeruzáléma Vespasiánovým synem Titem. Zbytky vzbouřenců se však bránily ve skalní pevnosti Masadě aţ do roku 74 n. l. 182

Chasidim – zboţní, věrní.

74

Esénové183 asketické apokalyptické mesianistické hnutí, které před helenizací odešlo z měst do oblasti kumránské pouště na břehu Mrtvého moře, kde se zaobírali příchodem Mesiáše a Apokalypsy. Jejich dualistická koncepce světa se zakládala na trvalém boji mezi dobrem a zlem. Esénové se pravděpodobně těšili ve starověkém judaistickém světě velkému respektu. Farizejové se do popředí dostali pravděpodobně po makabejském povstání. Představovali konzervativní proud ţidovského vyznání. Právě oni budou ti, kdo po druhém ţidovském povstání mají mít nejzásadnější vliv na formování judaistické víry. Saducejové představovali bohatou kněţskou aristokracii a rodovou šlechtu. Jednalo se o méně početnou, ale velmi vlivnou náboţenskou elitu, typickou svým konzervatismem ve všech oblastech veřejného i náboţenského ţivota. Zelóti184 zastupovali další radikální skupinu, která očekávala brzký příchod Mesiáše. Ve svém učení se podobali farizejům, ovšem byli více militantní.

Náboženství Ţidovské náboţenství je spjato s aramejskými kořeny. Tyto kmeny pronikaly na území podél Eufratu a Tigridu zhruba od poloviny 2. tisíciletí př. n. l. Území však jiţ bylo částečně osídleno kmeny Kanaánců. Abrahám, Izák a Jákob představují mýtické předky Ţidů, kteří jiţ zastupují hebrejských kmen. Abrahám jako příchozí do Kanaanu i se svými lidmi, jemuţ bůh stanovil, aby opustil svého otce a vydal se na cestu. Po příchodu do Kanaanu bůh s Abrahamem uzavírá smlouvu, kterou se zaváţe k obřízce, jeţ Ţidé praktikují dodnes.

„Kdyţ bylo Abramovi devětadevadesát let, ukázal se mu Hospodin a řekl: "Já jsem Bůh všemohoucí, choď stále přede mnou, buď bezúhonný! Mezi sebe a tebe kladu svou smlouvu; převelice tě rozmnoţím." … A tobě i tvému potomstvu dávám do věčného vlastnictví zemi, v níţ jsi hostem, tu celou zemi kenaanskou. A budu jim Bohem." Bůh dále Abrahamovi řekl: "Ty i tvoje potomstvo budete mou smlouvu zachovávat ve všech pokoleních. Znamením mé smlouvy mezi mnou a vámi i tvým potomstvem, kterou

183

Chasajja – zboţní.

184

Zelóti - z řec. Zelotes - napodobitel, zanícený obdivovatel nebo následovník.

75

budete zachovávat, bude toto: Kaţdý mezi vámi, kdo je muţského pohlaví, bude obřezán. Dáte obřezat své neobřezané tělo a to bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi. Po všechna pokolení kaţdý, kdo je mezi vámi muţského pohlaví, bude osmého dne po narození obřezán, doma zrozený i koupený za stříbro od kteréhokoli cizince, který není z tvého potomstva. Musí být obřezán kaţdý zrozený v tvém domě i koupený za stříbro. Tak bude má smlouva pro znamení na vašem těle smlouvou věčnou. Neobřezanec, který by nedal své neobřezané tělo obřezat, bude ze svého lidu vyobcován; porušil mou smlouvu."185

Abrahámův vnuk Jákob, pak přijímá jméno Izrael a stává se praotcem tradičních dvanácti kmenů izraelských, které povstanou z jeho synů. Tito semité se vyčlenili z ostatních obyvatel Kanaanu, aby v budoucnu vytvořili hebrejský národ. V počátcích svého náboţenského vývoje vstřebávali do své víry nejrůznější představy, kterými byli obklopeni. V tomto období se jednalo o henoteismus či monolatrii, které k monoteismu vedly praktické události. Judaismus obsahuje okolní kulty kenaankých boţstev El (bůh), El eljon (bůh nejvyšší), El šadaj (bůh všemohoucí). Tato boţstva byla sjednocena do kultu jediného boha, který byl nadále označován písmeny J-HV-H, tedy Jahve neboli Hospodin. Tento přelom se datuje do období formování prvního sjednocení izraelských kmenů. Sloučení ţidovského náboţenství pod společnou nadvládou jediného Boha tak vyřešilo budoucí problémy s různě hierarchizovanými boţstvy uvnitř jednotlivých kmenů.186 Existence jednoho ústředního Boha, zamezovala budoucím náboţenským třenicím uvnitř jednotné země. Zpevnění královské moci přichází aţ za krále Davida, který sjednocuje severní a jiţní kmeny Izraele. Za hlavní město určí Jeruzalém a prosazuje Jahvův kult na státní úrovni, ale vzhledem ke smísení obyvatel do náboţenství stále pronikaly okolní náboţenské vlivy.

„Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ 187

185

Bible kralická [online]. Praha : Česká biblická společnost, 2001 [cit. 2010-03-01]. Gn.17:1-14. Dostupné z WWW: . 186

Výstupová, Gabriela. Proměny raně křesťanské církve. Brno, 2008. 50 s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. 187

Bible kralická [online]. Praha : Česká biblická společnost, 2001 [cit. 2010-03-01]. Ex 20,3; Dt 5,7. Dostupné z WWW: .

76

Ovšem i přes veškeré snahy se judaismus potýkal s uctíváním různým boţstev, z nichţ velké oblíbenosti se těšil především Baal a Aštara. Pravděpodobně v babylonském exilu vzniká prvních pět knih Bible, Pentateuch neboli Tóra, která je dodnes ústředním liturgickým textem. Roku 539 př. n. l. se Ţidé s exilu mohli navrátit, ovšem této moţnosti zdaleka nevyuţili všichni. Po návratu s exilu vzrostl kult Jahveho, který se v tomto období dostává do definitivní převahy. V období starověku vznikl ještě jeden z nejvýznamnější judaistických textů. Jednalo se o překlad starého zákona Septuagintu, protoţe Ţidé ţijících v diasporách ztratili úzký kontakt s izraelským prostředím a tak se stalo nutné Starý zákon přeloţit.

Čekání na příchod mesiáše V judaismu zásadně posílila myšlenka příchodu Mesiáše po babylonském zajetí. Ţidé se do té doby povaţovali jiţ za vyvolené, kteří ţijí v zemi zaslíbené. Ovšem po prvním exilu, bylo jasné, ţe tomu tak zcela není. Jejich nejposvátnější místo Chrám, dobyvatelé zničili. Ţidé přišli o zem zaslíbenou, kterou jim svěřil Bůh. Vyvolený lid tak byl rozehnán do všech koutů světa.

“58. Nebudeš-li ostříhati a činiti všech slov zákona tohoto, kteráţ psána jsou v knize této, abys se bál toho veleslavného a hrozného jména Hospodina Boha svého: 59. Rozmnoţí ku podivení Hospodin rány tvé, a rány semene tvého, rány veliké a trvánlivé, i nemoci těţké a dlouhé. 60. A obrátí na tebe všecky neduhy Egyptské, jichţs se strašil, a přichytí se tebe. 61. Všelijaký také neduh a všelikou ránu, kteráţ není psána v knize zákona tohoto, uvede Hospodin na tebe, dokudţ nebudeš vyhlazen. 62. A zůstane vás maličko, ješto vás prvé bylo mnoho, jako hvězd nebeských, proto ţe jsi neposlouchal hlasu Hospodina Boha svého. 63. I stane se, ţe jakoţ se veselil Hospodin nad vámi, dobře 77

vám čině a rozmnoţuje vás, tak veseliti se bude Hospodin nad vámi, kdyţ vás zkazí a vyhladí, a vypléněni budete z země, do kteréţ jdete, abyste dědičně vládli jí. 64. A rozptýlí tě Hospodin mezi všecky národy, od jednoho konce země aţ do druhého, a budeš tam slouţiti bohům cizím, kterýchţ ty neznáš, ani otcové tvoji, dřevu a kameni. 65. A mezi národy těmi neoddechneš, aniţ bude míti odpočinutí spodek nohy tvé; tam také dá Hospodin tobě srdce lekavé, a oči blíkavé, a truchlost mysli. 66. I bude ţivot tvůj nejistý před tebou, a strašiti se budeš v noci i ve dne, a nikdeţ nebudeš jist svým ţivotem. 67. Ráno díš: Ó by jiţ byl večer! a večer díš: Ó by jiţ bylo jitro! pro strach srdce svého, jímţ se lekáš, a pro ty věci, na něţ očima svýma hleděti musíš. 68. A zavede tě Hospodin do Egypta na lodech, cestou, o níţ jsem řekl tobě: Nebudeš jí viděti více; a tam prodávati se budete nepřátelům svým za sluţebníky a děvky, a nebude, kdo by koupil.”188

Tuto zkušenost samozřejmě museli nést velmi špatně. Zkáza Chrámu, nejposvátnějšího místa jejich Boha se rovnala představám o konci světa. Přirozeně se v takovém okamţiku pravděpodobně nabízela otázka, proč se něco takového stalo? Hledat příčinu v Bohu, vševědoucím, všemocným a dokonalým nebylo pro Ţidy nikdy myslitelné. Jediná moţnost jak si v takové situaci odpovědět byla: „zhřešili jsme a Bůh se na nás zlobí.“ Tak přišly do judaismu volající hlasy po očištění víry od nepravých kultů z okolních náboţenství a hlásala se nutnost návratu k jedinému pravému Bohu. To ovšem nestačilo. Poučeni biblických textů o potopě světa, se pravděpodobně Ţidé obávali, ţe zhřešili natolik, ţe není cesty zpět. Očekávali, ţe se Bůh rozhodne vyhladit celé lidstvo. Proto své myšlenky obraceli k příchodu Mesiáše.189 Ten

188

Bible kralická [online]. Praha : Česká biblická společnost, 2001 [cit. 2010-03-01]. Dostupné z WWW: . 189

Mesiáš – hebrejsky mašiach, pomazaný.

78

měl z pověření Boha Ţidy vykoupit z jejich hříchů a nastolit tak boţí spravedlnost a řád na zemi.

„1. A však ne tak obklíčí mrákota té země, kteráţ souţena bude, jako kdyţ se ponejprv nepřítel dotkl země Zabulon a země Neftalím, ani jako potom, kdyţ více obtíţí, naproti moři, při Jordánu Galilei lidnou. 2. Nebo lid tento chodě v temnostech, uzří světlo veliké, a bydlícím v zemi stínu smrti světlo zastkví se. 3. Rozmnoţil jsi tento národ, ale nezveličils veselé. A však veseliti se budou před tebou, tak jako se veselí ve ţni, jako se radují, kdyţ dělí kořisti, 4. Kdyţ jho břemene jeho a prut ramene jeho, hůl násilníka jeho polámeš, jako za dnů Madianských, 5. Kdyţto všickni bojovníci předěšeni, a roucha ve krvi zbrocena, ano coţ hořeti mohlo, i ohněm spáleno. 6. Nebo dítě narodilo se nám, syn dán jest nám, i bude kníţetství na rameni jeho, a nazváno bude jméno jeho: Předivný, Rádce, Bůh silný, Rek udatný, Otec věčnosti, Kníţe pokoje. 7. K rozmnoţování pak toho kníţetství a pokoje, jemuţ nebude konce, sedne na stolici Davidově, a na království jeho, aţ je i v řád uvede, a utvrdí v soudu a v spravedlnosti, od tohoto času aţ na věky. Horlivost Hospodina zástupů to učiní.”190

Motivy Apokalypsy jsou v ţidovských eschatologických vizích déle neţ od babylonského zajetí. Kniha Genesis (kap. 6,9 – 9,28) obsahuje příběh Noeho. Ten na své arše před zkázou zachránil všechny ţivé tvory zvířecí říše, svou manţelku a syny s jejich manţelkami. Zatímco Bůh utopil zbylé hříšné lidstvo během ohromné potopy celého světa.

190

Bible kralická [online]. Praha : Česká biblická společnost, 2001 [cit. 2010-03-01]. Dostupné z WWW: .

79

„ 20. Z ptactva podlé pokolení jeho, a z hovad podlé pokolení jejich, ze všelikého také zeměplazu podlé pokolení jeho, po dvém z kaţdého vejdou k tobě, aby ţivi zůstali. …. 10. Stalo se pak po sedmi dnech, ţe vody potopy přišly na zemi. … 15. Vešli k Noé do korábu, po dvém ze všelikého těla, v němţ [byl] duch ţivota. ….. 21. I umřelo všeliké tělo, kteréţ se hýbe na zemi, tak z ptactva, jako z hovad a ţivočichů, i všelikého hmyzu, kterýţ se plazí po zemi, i kaţdého člověka. 22. Všecko, coţ mělo dýchání ducha ţivota v chřípích svých, ze všeho, coţ bylo na suše, pomřelo. 23. A tak vyhladil [Bůh] všelikou podstatu, kteráţ byla na tváři země, od člověka aţ do hovada, aţ do zeměplazu, a aţ do ptactva nebeského, vyhlazeno jest, pravím, z země; a zůstal toliko Noé, a kteříţ s ním [byli] v korábu.“191

Stejně tak známý se stal i příběh sodomských a gomorských, jejichţ město Bůh zcela zničil ohnivým deštěm a to včetně dětí. Sodomští a Gomorští se stali tak hříšnými, ţe je nebylo moţné zachránit. Tyto příběhy zcela pochopitelně vyvolávaly v ţidovské společnosti obavy, zda i oni nezhřešili natolik, ţe je jejich Bůh potrestá podobnou zkázou, jejíţ předzvěst pravděpodobně spatřovali v pohromách, které je během dějin potkávaly.

191

Český ekumenický překlad [online]. 2008 [cit. 2010-04-10]. Bible. Dostupné z WWW: .

80

„24

Hospodin začal chrlit na Sodomu a Gomoru síru a oheň; od Hospodina

z nebe to bylo. 25

Tak podvrátil ta města i celý okrsek a zničil všechny obyvatele měst, i co

rostlo na rolích. 26

Lotova ţena šla vzadu, ohlédla se a proměnila se v solný sloup.

27

Za časného jitra se Abraham vrátil k místu, kde stál před Hospodinem.

28

Vyhlíţel směrem k Sodomě a Gomoře a spatřil, jak po celé krajině toho

okrsku vystupuje ze země dým jako dým z hutě.“192

Vyrovnat se s představou totálního vyhlazení nebylo pro ţidovský národ myslitelné, proto stále více na popularitě získávala prorocká hnutí, která nechtěla nechat padnout svůj národ. Tito lidé volali po nápravě a doufali v brzký příchod spasitele, mesiáše. Jedná se o proroka, velekněze, vyvoleného, kterého povolá Bůh, aby konal jeho vůli. Ţidé očekávají mesiáše pocházejícího z domu Davidova, který svět spasí, očistí od hříchů a oni budou zachráněni. Zdá se pochopitelné, ţe během tak katastrofálních historických událostí, které Hebrejce často uvrhly před samou záchranu holé existence, sílilo i očekávání příchodu mesiáše. Coţ platilo i po dobytí Jeruzaléma Babylonci a v poexilovém vývoji. Tato očekávání tak daly vzniknout asketickému apokalyptickému mesianistickému hnutí Esenů. Ti byli zcela přesvědčeni o brzkém příchodu spasitele na svět, coţ vyplívá z jejich svitků, které se našly v první polovině minulého století v oblasti Kumránu. Sílící volání po příchodu spasitele bylo vţdy spojeno přesvědčením o brzkém konci světa. Není divu, ţe v ţidovském náboţenství tyto tendence získávají na popularitě o to víc po poráţce druhého povstání, kdy Římané potírali ţidovskou víru a národ do nejmenších důsledků. Druhý chrám Římané srovnali se zemí a jiţ nikdy nedošlo k jeho obnovení. Během římské nadvlády vyvrcholilo ţidovské utrpení a lidé byli pochopitelně stále více přesvědčeni o konci svých dnů. V tomto období se pravděpodobně formují nejdramatičtější představy o konci světa, které do sebe později vstřebává nastupující křesťanství.

192

Český ekumenický překlad [online]. 2008 [cit. 2010-04-20]. Gen. 19,24 - 19,28.. Bible. Dostupné z WWW: .

81

ZÁVĚR Dalo by se říci, ţe eschatologie přinášela starověkým lidem jistotu „pravé“ existence. Poskytovala jim smysl ţivota a pevné zakotvení ve společnosti i v čase. Lidé přesahovali svým bytím a vírou to, co mělo nastat v dobách budoucích po jejich odchodu z tohoto světa. Pomocí rituálů se účastnili na transcendentnu a zajišťovali tak kontinuitu věků a „správný chod času“. Při pohledu na eschatologické vize starověkých kultur nelze říci, ţe by tyto představy jakkoli zlehčovali. Ba naopak, staří Egypťané obětovali mnohdy podstatnou část svého ţivota přípravou na posmrtnou existenci. Váţnost, které se víra v posmrtný ţivot těšila, dokládá také mnoţství vzácných předmětů nalezených na místech pohřebišť i pečlivost jakou jednotlivé kultury věnovaly přípravě samotného pohřebního aktu. Eschatologie byla významnou částí ţivota starověkých národů. Netýkala se jenom konce jejich aktuálního ţivota, ale komplexně se promítala do všech jeho rovin, od narození aţ po smrt. Stala se zárukou jakéhosi nepomíjivého řádu. Pokud se člověk chodu tohoto kosmického řádu účastnil, věděl, ţe se promítl do vyššího principu dění a jeho odkaz tak zůstane zachován. Tím mohl nést s menším tlakem kaţdodenní boj o holý ţivot sebe a svých blízkých. Po celá tisíciletí lidé ţili v duchovním světě zcela odlišných hodnot a vizí. Těmto představám zasadil příchod věd a komplexní odklon od duchovna smrtící ránu. Proto si dnes nelze s patřičnou barvitostí ani představit pohled starověkých lidí na svět. Naše přítomnost i vědomí se natolik změnilo, ţe nám něco podobného není umoţněno. S příchodem věd ustupuje duchovní svět do pozadí a jakékoli pravdivé, uchopitelné a ověřitelné moţnosti, odpovědi a závěry nám poskytují vědy. Bez moţnosti orientace ve všech sloţitých vědeckých odvětvích člověk opět slepě důvěřuje, ale tentokrát nikoli duchovním představitelům, kteří povětšinou působili na svůj úzký okruh lidu. Tentokrát důvěřujeme vědcům, kteří udělali náš ţivot pohodlnější a příjemnější, ale na druhou stranu vynalezli také moţnost, jak zničit celý náš svět. Také pevně věříme politikům, ţe této moţnosti nikdy nevyuţijí. Přes volání varování ekologů denně nastupujeme do dopravních prostředků a zarytě věříme, ţe se za šedesát let budou naše děti moci nadechnout. Pravděpodobně jsme více věřící, neţ jsme si sami ochotni připustit. Svět se mění před našima očima. Stává se sloţitější, nepochopitelnější a lidé se mu odcizují. Zprávy o narušené ekologické rovnováze drtivě dopadají na většinu lidí kolem nás, ale odpovědi na to, jak já jako jedinec mohu zastavit běh věcí, s kterými nesouhlasím, nepřichází. Lidé proto pociťují bezmoc, která přerůstá v apatii a ztrácí zájem účastnit se na chodu důleţitých věcí kolem sebe. Obyčejný člověk stojí osamocen uprostřed světa, kterému nerozumí a do jehoţ chodu můţe ze své pozice jen těţko zasáhnout.

82

Ze ţivota se lidem vytratil pocit výjimečnosti. Člověk cítí, ţe by svůj ţivot neměl jenom „ţít“ ale „proţít.“ Otázka však zůstává jak. Jak má dosáhnout skutečného proţitku, kdyţ ztratil půdu pod nohama? Světu kolem sebe nerozumí a není mu ani dovoleno účastnit se na jeho chodu. Pravděpodobně také tyto skutečnosti vzbuzují v mnoha z nás skepsi nejenom ohledně naší vlastní budoucnosti ale také o budoucnosti lidstva jako takového. Jednoznačnou odpověď na řešení této situace asi nelze najít. O co se ale lze pokusit, je nahlédnout do historie a snad se poučit a vzít si příklad z myšlení národů, které ţily dávno před námi a jejichţ svět formoval i ten náš. Třeba přijdeme na to, kde jsme sešli z cesty a inspiruje nás to k návratu k jiným hodnotám. Starověký svět měl, i přes naše moderní vymoţenosti několik výhod, které jsme s příchodem technického pokroku a odklonem od světa duchovního, pravděpodobně pozbyli. Tento svět jasně stanovoval místo člověka. Odpovídal na otázky o vzniku světa. Člověku byly určeny přirozené autority. Povšimněme si jen pro zajímavost podobnosti mezi námi a starými Egypťany. Podobně jako Egypťané v době kdy ztratili důvěru ve své vlastní autority i my jsme o své přirozené autority přišly. Stejně jako oni jsme ţivot přesunuli do oblasti smyslových proţitků a vůči chodu světa se cítíme zcela bezmocní. Proto stejně jako v Egyptě, kdy během období krize docházelo k mnoţství sebevraţd i v naší společnosti míra dobrovolných odchodů ze ţivota vzrůstá. Starověký člověk věděl co je správné. Pomáhaly mu k tomu také liturgické texty, které se mnohdy rovnaly jakési příručce. Lidé věděli, ţe pokud budou podle nich ţít, dosáhnou nejenom spasení a ţivota věčného, ale také „pravému“ proţití pozemské existence v souladu s řádem. Ţivot byl ohraničen pevnými zákony, a kdyţ se jimi člověk řídil, mohl věřit, ţe ţije ţivotem takovým, jaký mu bohové stanovili. Sám sebe vnímal jako obraz boţí, jako účastníka a zajišťovatele obnovy a kontinuity věků, jako toho, kdo se po smrti ocitne po boku svých bohů. Snad i my jednou opět nalezneme pevnou půdu pod nohama, abychom mohli optimističtěji hledět do budoucna. Cesta se otevírá ve výchově generací budoucích, coţ je příleţitost pro pedagogy, aby alespoň malým, ale rozhodně ne nevýznamným dílem přispěli ke zlepšení našeho světa. Snad si tak lidstvo začne aktuálněji uvědomovat své moţnosti a vyhlídky do budoucna a hodnotu a právo na existenci přisoudí i věcem kolem sebe včetně práva na ţivot generací budoucích. Erich Fromm se domnívá, ţe doba kdy nebudeme pociťovat nejistou existence a strach ze smrti nastane v okamţiku, kdy zvolíme „být“ před „mít.“ Dochází k závěru, ţe člověk by neměl pociťovat strach ze smrti, ale spíše z toho, ţe dostatečně neproţije svůj ţivot. Ke strachu ze smrti jsem našla v jeho knize Epikurův citát, kterým bych tuto práci rada ukončila.

83

Potvrzuje myšlenku, ţe strach ze smrti není na místě, ale člověk by se měl spíš obávat, ţe svůj ţivot skutečně neproţije a vymění jej za několik prchavých okamţiků.

„Zdánlivě nejhorší ze všech zel, smrt, nemá pro nás ţádnou důleţitost, neboť dokud tu ještě jsme, není tu smrt; a aţ se smrt dostaví, uţ tu nebudeme.“

Epikúros ze Samu

84

SEZNAM OBRÁZKOVÉ PŘÍLOHY

Obr. 1: Mapa Mezopotámie

Obr. 2: Svatba Inanny a Dumuziho 85

Obr. 3: Dumuzi

Obr. 4: Inanna v podsvětí

86

Obr. 5: Inanna

Obr. 6: Epos o Gilgamešovi – Tabulka

87

Obr. 7: Sargon Akkadský

88

Obr. 8: Ištar

Obr. 9: Ištařina brána – rekonstrukce

89

Obr. 10: Starověký Babylon

Obr. 11: Marduk a Tiámat 90

Obr. 12: Gilgameš a Enkidu

91

Obr. 13: Egypt – Nová Říše

Obr. 13: Ptah 92

Obr. 14: Váţení srdce zemřelého během posmrtného soudu: zesnulý, Anup, Šai, Suteh, Thovt.

Obr. 15: Texty pyramid

93

Obr. 16: Texty rakví

Obr. 17: Kniha mrtvých – detail: váţení srdce

94

Obr. 18: Kniha mrtvých – Poslední soud, celé vyobrazení

Obr. 19: Achnaton 95

Obr. 20: Nefertiti

Obr. 21: Chetitská říše během vlády krále Mursili II (1321–1295 př. n. l.). 96

Obr. 23: Zobrazení zabití Illuyanka

Obr. 24: Ukázka Chetitštiny 97

Obr. 25: Chetitský Bůh bouře

Obr. 26: Pohřební stéla 98

Obr. 27: Mapa starověkého Izraele 1000 – 925 př. n. l. 99

Obr. 28: Model Šalamounova chrámu v Jeruzalémě

Obr. 29: Rekonstrukce druhého chrámu v Jeruzalémě

100

Obr. 30: Rekonstrukce druhého chrámu v Jeruzalémě

Obr. 30: Rekonstrukce třetího chrámu v Jeruzalémě 101

SEZNAM LITERATURY:

Assmann, Jan. Egypt :theologie a zboţnost rané civilizace. Translated by Barbora Krumphanzlová - Ladislav Bareš. 1. vyd. Praha : Oikoymenh, 2002. 306 s. Armstrongová, Karen. Dějiny boha. Translated by Štěpán Kovařík. 1. vyd. Praha : Argo, 1996. 500 s. Biblí Svatá aneb Všecka Svatá Písma Starého i Nového zákona. Praha: Nákladem biblické společnosti britické a zahraniční. 1938 Balabán, Milan - Tydlitátová, Věra V. Gilgameš :mytické drama o hledání věčného ţivota. Vyd. 1. Praha : Vyšehrad, 2002. 294 s. Bič, Miloš. Při řekách babylónských : dějiny a kultura starověkých říší Předního Orientu. Praha : Vyšehrad, 1990. 382 s. Bultmann, Rudolf Karl. Dějiny a eschatologie. 1. vyd. Praha : Oikoymenh, 1994. 129 s. Burian, Jan. Cesty starověkých civilizací. 1. vyd. Praha : Práce, 1973. 248 s. Coulanges, Fustel de. Antická obec. Translated by Jitka Bryksí - Kateřina Mikšová - Jan Sokol. 1. vyd. Praha : Sofis, 1998. 390 s. Eliade, Mircea. Dějiny náboţenského myšlení. [Sv. 1]. Od doby kamenné po eleusinská mystéria. 1. vyd. Praha : ISE, 1995. 429 s. Eliade, Mircea: Dějiny náboţenského myšlení II.: Od Gautammy Buddhy aţ po triumf křesťanství. Oikúmené, Praha 1995-1997 Eliade, Mircea: Dějiny náboţenského myšlení III.: Od Muhammada po dobu křesťanských reforem. Oikúmené, Praha 1995-1997 Eliade, Mircea. Mýtus o věčném návratu :archetypy a opakování. Translated by Eva Strebingerová. 2., opr. vyd. Praha : Oikoymenh, 2009. 131 s. Eliade, Mircea. Posvátné a profánní. Translated by Filip Karfík. 2., přehlédnuté a opr. vy. Praha : Oikoymenh, 2006. 147 s. Eliade, Mircea - Culianu, Ioan P. - Wiesner, H. S. Slovník náboţenství [Argo, 2001] : Le dictionnaire des religions (Orig.). Vyd. 2. Praha : Argo, 2001. 318 s. 102

Fromm, Erich. Mít nebo být ? 2. vyd. Praha : Naše vojsko, 1994. 170 s. Gillman, Neil: Vzkříšení a nesmrtelnost v ţidovském myšlení. Praha: Vyšehrad, 2007 Graves, Robert. Řecké mýty. I. 1. vyd. Praha : Odeon, 1982. 396 s. Heller, Jan. Starověká náboţenství : náboţenské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. 2., nezměn. vyd. Praha : Kalich, 1988. 440 s. Kautský, Karel. Původ křesťanství. Translated by Lubomír Holub. Vyd. 1. V Praze : Státní nakladatelství politické literatury, 1961. 348 s. Klíma, Otakar. Sláva a pád starého Íránu. Edited by Jiří Bečka. 1. vyd. Praha : Orbis, 1977. Klíma, Otakar. Zarathuštra. V Olomouci : Votobia, 2002. 218 s. Kozák, Jaromír. Aniho papyrus :nejkrásnější Egyptská kniha mrtvých. Vyd. 1. Praha : Volvox Globator, 2006. 163 s. Lexa, František. Náboţenská literatura staroegyptská. D. 1. 2., přehl. vyd. V Praze : Herrmann & synové, 1997. 169 s. Messadié, Gerald. Obecné dějiny Ďábla. Vyd. 1. Praha : Odeon, 1996. 572 s. Mýty staré Mezopotámie : sumerská, akkadská a chetitská literatura na klínopisných tabulkách. Vyd. 1. Praha : Odeon, 1977. 371 s. Rüpke, Jörg: Náboţenství Římanů, Praha: Vyšehrad, 2007. 341 s. Výstupová, Gabriela. Proměny raně křesťanské církve. Brno, 2008. 50 s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita.

103

E-KNIHY: Bible kralická [online]. Praha : Česká biblická společnost, 2001 [cit. 2010-03-01]. Dostupné z WWW: . Český ekumenický překlad [online]. 2008 [cit. 2010-04-10]. Bible. Dostupné z WWW: . LEXA, František. Kniha mrtvých [online]. Bratislava : Glóbus, 1994 [cit. 2010-02-15]. Říkání, aby N, nebyl nucen jísti výkaly a píti moč v podzemí, s. . Dostupné z WWW: . Nová Bible kralická : Nový Zákon našeho Pána Spasitele Jeţíše Krista [online]. Plzeň : Nadace pro Novou Bibli kralickou, 2001 [cit. 2010-04-25]. Dostupné z WWW: . MATOUŠ, Lubor. Epos o Gilgamešovi [online]. Praha : Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění v edici Ţivá díla minulosti, 1958 [cit. 2009-2-10]. I. tabulka, s. . Dostupné z WWW: . PROSECKÝ, Jan. Enúma Eliš [online]. Praha : Odeon, 1977 [cit. 2009-12-12]. I. tabulka, s. . Dostupné z WWW: .

Tůma, Radek. Jirásko, Petr. Kořeny křesťanství. poslední revize 10.3.2008[cit. 10. března 2008]Dostupnost z WWW: http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1432.

104

WEBOVÉ STRÁNKY: Mat, Pavel. Mýty a skutečnost [online]. 2007 [cit. 2010-04-20]. Šab. desky. Dostupné z WWW: . Mennoferská kosmologie podle Šabakovy desky [online]. 2006 [cit. 2010-03-28]. Dostupné z WWW: . Wikipedie [online]. 14.12.2009 [cit. 2010-01-15]. Enúma Eliš. Dostupné z WWW: . Wikipedie [online]. 7.11.2009 [cit. 2010-01-18]. Epos o Gilgamešovi. Dostupné z WWW: . Wikipedie [online]. 10.04.2010 [cit. 2010-04-12]. Zoroastrismus. Dostupné z WWW: < http://cs.wikipedia.org/wiki/Zoroastrismus>. Zariatnatmikova knihovna : Z textů pyramid. [online]. 2009 [cit. 2010-03-01]. Citace z Lexa, František. Náboţenská literatura staroegyptská. D. 1. 2., přehl. vyd. V Praze : Herrmann & synové, 1997. 169 s. . Dostupné z WWW: .

105

RESUMÉ Diplomová práce Eschatologie starověkých náboţenství Blízkého východu zpracovává ucelený pohled na vývoj eschatologických vizí vybraných starověkých kultur. V první části vymezuje pojem eschatologie a zpracovává souvislosti mezi chápáním eschatologie a uchopením času u starověkých civilizací. Pochopení eschatologie u starověkých civilizací Blízkého východu můţe osvětlit i pohled na naše součastné pojetí světa, času, náš vztah k materiálním věcem a chápání bytí i reality. Hlavní část práce pojednává o historii jednotlivých kultur, jejich společenské hierarchii a náboţenství. Popisuje chápání eschatologie v závislosti na kulturních a historických souvislostech a rozebírá eschatologické vize starověkých národů. Člověk se díky eschatologii vymanil z prvotního chaosu, dokázal přetvářet svět kolem sebe a mohl plánovat a vědomě ovlivňovat způsob běhu svého ţivota. Mýty a rituály vyjadřují hluboké poznání věcí, ţivota, bytí a reality. A konečně, pokud se jedinec podílel na transcendentnu, přesáhl tím svoji vlastní fyzickou existenci spojenou nevyhnutelně se smrtí. Zajišťoval si tak účast a svůj vliv na věcech následující. Závěrečná část se zamýšlí nad odkazem starověkých národů a jejich pojetí eschatologie pro dnešní svět.

106

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA

Recommend Documents