Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta
Ústav hudebních věd
Secesní plakáty
Klára Němcová Sociologie umění BRNO 2005
Dlouho jsem přemýšlela, který umělecký či estetický fenomén by bylo vhodné pro tuto
práci zvolit. Prohlížela jsem mnoho knih o výtvarném umění, protože jediné, čím jsem si byla
jistá, bylo, že téma se bude týkat právě tohoto druhu umění. Tedy takového druhu umění, které je mi nejblíže. Nakonec jsem svůj zdroj inspirace našla v jednom z mých nejoblíbenějších uměleckých období, a tím je secese. Napadlo mě, co si asi téměř každý český
člověk vybaví, když se řekne secese. Jsem přesvědčena o tom, že to přece musí být proslulý
Alfons Mucha! Ten Alfons Mucha, jehož jméno bývá alternováno právě s pojmem „secese“:
„styl Mucha“. Myslím, že právě jeho osoba sama o sobě by mohla být považována
za fenomén, ale já jsem šla ještě trošku hlouběji a zapřemýšlela jsem nad tím, co stálo u zrodu
jeho slávy. Ano, byly to jeho plakáty pro divadelní herečku Sarah Bernhardtovou. Přes všechna tato a ještě i jiná zákoutí jsem se dostala až k tématu, kterému bych se v této práci ráda věnovala, tedy secesnímu plakátu.
K tomuto tématu lze najít mnoho zajímavých otázek, obzvláště, lze-li je vztáhnout
k současnosti. Jsou to např. následující: Změnila se forma a funkce plakátu během vlastního vývoje? Popř. jakou roli měli reklamní plakáty v době secese a jakou roli mají dnes? Přijímala
secesní společnost plakáty vlastní doby, tak jako přijímáme dnešní plakáty my? Byla tvorba secesních plakátů běžným zaměstnáním nebo jejich tvůrci měli nějaký zvláštní post?
Na začátek je třeba si ve zkratce přiblížit, jakou cestu musela plakátová tvorba ujít, než
se dostala ke kýženému secesnímu pojetí. Vyvinula se z písemných vyhlášek, které existovaly již před antickým obdobím. Obrazové plakáty se objevily nejprve na konci 15. století
s vynálezem knihtisku a dřevořezby. Teprve ve druhé polovině 19. století (do té doby byl hlavní součástí plakátů text) začal jeho skutečný rozkvět v souvislosti s rozvojem nové velkoměstské urbanizující se společnosti. S vynálezem litografie, která umožnila rychlou
a masovou produkci a početní zvýšení vydavatelských nákladů, a později fotografické
reprodukční techniky, začaly dějiny moderního uměleckého plakátu. „Svou roli tady také sehrál typický hlad pozdního devatenáctého století po tištěném, reprodukovaném obrazu, který souvisel s celkovou demokratizací kulturního života a ovšem i s potřebou
kapitalistického zbožního trhu doporučovat své produkty naléhavějším a lákavějším způsobem.“ (Wittlich, 1987, str. 112).
Prvním námětovým okruhem, na němž se začal rozvíjet moderní obrazový plakát, byl
svět velkoměstské zábavy: opera, divadlo, kabarety apod. S tímto tématem vyrostlo dílo otce moderního plakátu, Francouze Julese Chéreta, který se stal svými pestrobarevnými, až téměř
křiklavými a lehkovážnými výtvory prvním klasikem novodobého „salónu ulice“. Nejznámějším umělcem secesního plakátu byl však již výše zmíněný Alfons Mucha, který byl -2-
svou tvorbou jakýmsi Chéretovým protipólem. Formát jeho plakátů byl vysoký a úzký s tlumenou barevností a zvláštní výpravností kostýmů a ornamentiky.
Z mého hlediska byly secesní plakáty jedním slovem nádherné. Byly osazeny
z převážné většiny půvabnými ženskými postavami a rostlinnými tvary a motivy. Jinak
řečeno, byly použity živoucí objekty vzbuzující dojem pohybu a radosti z pohybu. V každém
plakátu lze také najít příběh. Figurantka nestojí a nehledí toporně přímo ven z plakátu, ale věnuje se tomu, co se děje na plakátě, resp. tomu, na co je plakát reklamou. Byl
zdůrazňován ženský půvab, především linie pramenitých vlasů a elegantních nadýchaných šatů. Ženy nabízející na secesních plakátech rozličné zboží, od fialek přes cukrovinky
a rukavice až k jízdním kolům, mají přes všechnu odlišnost své vizáže něco společného - jsou typem obracejícím se na snovou imaginaci diváka. Dnes je na plakátech k vidění jakési
geometrično a strohost bez příklonu k jakékoliv romantice. Jedná se hlavně o fotografie či fotomontáže. Vedle secesních plakátů vypadají ty dnešní chladně a odtažitě.
Vnímáme-li tyto dnes již umělecké skvosty takto, nabízí se otázka, zda je již tehdy lidé
vnímaly jako něco jedinečného? Anebo vnímáme my snad dnešní plakáty jako umělecká díla? Myslím si, že ne. Myslím si, že na tehdejší plakáty bylo pohlíženo nejen jako na reklamu,
ale i jako na umělecké dílo, kdežto dnes si běžný člověk všímá z drtivé části pouze toho, co onen plakát nabízí, a nehodnotí onu výtvarnou stránku (tedy pokud není do očí bijící). Jedná se o důležitý reklamní prostředek v dnešním konkurenčním boji firem, kdy jsme reklamními plakáty doslova bombardováni na každém kroku. Řekla bych, že jsme jimi již
přesyceni a často jsou nám i na obtíž. Byl to právě plakát, ochotněji přijímaný secesním obecenstvem než moderní obrazy nebo sochy, vytyčoval dobře tuto zvláštní dvojakost secesní
kultury, která od projevů vlastně velmi exkluzivních a výjimečných dospěla k širokému proudu lidové reprodukce.
S takovouto pozitivní definicí secesního plakátu by si člověk mohl myslet, že je tvořili
umělci nejvyšší kategorie, kteří s dnešními grafiky nemohli mít zhola nic společného. Tuto nesprávnou domněnku vyvrací Pijoan (1983, str. 93): „Secesní grafikové se věnovali hlavně plakátové a ilustrační tvorbě. Obzvláště plakáty, jejichž provádění se dříve nepokládalo za umění, ale za práci běžného typu, se staly charakteristickým projevem oné doby.“ Tímto zároveň potvrzuje, jakým opravdovým fenoménem secesní plakáty jsou.
Plakát zjednával modernímu výtvarníkovi přímé slyšení u publika. Většina umělců
tvořících plakáty pocházela ze středních společenských vrstev, stejně tak, jako je tomu i dnes,
a to i v případě společenské prestiže. Pozoruhodné je, že i když měl komerční dobový plakát
-3-
své specializované výtvarníky, kteří ho hrdě signovali, tak že se stylový názor dostal i do zcela anonymní produkce. Což by se asi v případě dnešního grafika nemohlo stát.
K secesnímu stylu patří i projevy, které bychom se jinak rozpakovali zařadit do umění,
např. reklamní plakát na likéry, tabák, krabičky na mýdlo nebo běžná, konzumní štuková
architektura. Nejde jenom o to, že i sami renomovaní umělci ochotně tyto plakáty kreslili,
nebo že ateliéry uměleckoprůmyslových škol prostřednictvím dalších odborných škol soustavně vychovávaly i praktické štukatéry, zámečníky a další stavební a uměleckořemeslné
profese, ale o to, že doba jejich produkty tak ochotně přijímala. Bylo to umění pro lid, prostě dostupné a citově uchopitelné pro každého. Možná, že po průmyslové revoluci a technickém pokroku lidé zatoužili po něžnosti, kterou secesní křivky, a vůbec celá secese poukazující na dokonalost přírody, skýtají.
Secesní umění v podstatě kladlo stejný důraz na originalitu a jedinečnost jako
na užitečnost. Snažilo se dostat obě složky do produktivního vzájemného vztahu a činilo to vesměs živelně, intuitivně. Proto má také secesní umění tak nezvyklý hodnotový rozsah, proto
v něm mnohdy stojí vedle sebe mistrovské dílo s úplnou banalitou a kýčem. Tato rozpornost je neodmyslitelná od situace, kdy se umění pokusilo vklínit do sociálního života jako transformující činitel a bylo přitom vedeno dominantní představou všechno pronikající, všudypřítomné životní síly. Secesní umělci spatřovali její společné působení jak v pulsování davů a života velkoměsta, tak v dějích přírody.
Jsem přesvědčena o tom, že v textu lze docela jasně identifikovat odpovědi na otázky,
které jsem si položila na úvod. Když něco prochází vývojem, je obvyklé, že se mění jeho forma. Nejinak je tomu se secesním plakátem, který je v porovnání s plakátem současným
v podstatě nesrovnatelný. Podle mého názoru byl mnohem poetičtější a hlavně oduševnělejší.
Co se funkce reklamního plakátu týče, je evidentní, že ta se nemění. Vždycky jde o to, něco
ohlásit, něco inzerovat. Ať už jde o nějakou zábavnou akci nebo o nějaký produkt, bez kterého se naše domácnosti určitě nemohou obejít! Stejně tak je tomu v případě pojetí
jejich tvůrců. Byť se to komukoliv může zdát neuvěřitelné, povolání secesní grafik, stejně tak jako grafici dnešní doby, bylo prostě jenom jedním z mnoha zaměstnání. Samozřejmě lze na věc pohlížet subjektivně a říci, že to či ono dílo se mi líbí a jeho autor je pro mě „Bůh“! Musím přiznat, že takové lze najít jak v secesi, tak i dnes. Doboví lidé přijímali secesní
plakáty možná ani ne tak jako něco úžasně krásného, byť to v žádném případě nevylučuji, spíše naopak, ale jako něco nového, jiného, osvěžujícího. Což myslím splnilo přání tehdejších obchodníků, požadujících právě toto od inovace moderních reklamních plakátů. Práce myslím dokazuje jedinečnost secesních plakátů. -4-
Použitá literatura: 1. PIJOAN, José. Dějiny umění 9. Praha: Odeon, 1983.
2. WITTLICH, Petr. Umění a život - doba secese. Praha: Artia, 1987.
-5-
