Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta
Martina Jedličková
Náhrada újmy na zdraví
Diplomová práce
Olomouc 2010
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Náhrada újmy na zdraví“ vypracovala samostatně a citovala jsem všechny použité zdroje.
V Olomouci dne
Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucímu své diplomové práce JUDr. Filipu Melzerovi, PhD., LL.M za vstřícnost a podnětné rady, které mi při psaní práce pomohly.
Obsah Úvod..............................................................................................................................7 Hippokratova přísaha....................................................................................................9 I. část...........................................................................................................................10 1. Základní vymezení problematiky.............................................................................10 2. Odpovědnost v občanskoprávních vztazích ..........................................................13 2.1 Obecná charakteristika.....................................................................................13 2.2 Funkce a členění..............................................................................................13 2.3. Stručná komparace současné právní úpravy a úpravy de lege ferenda........17 3. Předpoklady odpovědnosti za újmu na zdraví, způsobenou v souvislosti s výkonem zdravotní péče.............................................................................................20 3.1. Porušení povinnosti poskytovat péči v souladu s principem lege artis...........21 3.1.1. Vymezení principu lex artis.......................................................................21 3.1.2. Porušení právní povinnosti.......................................................................26 3.1.3. Vitium artis................................................................................................31 3.1.4. Některé procesněprávní aspekty ............................................................31 3.2. Existence újmy na zdraví poškozeného..........................................................32 3.3. Příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a újmou na zdraví .............34 3.4. Zavinění ...........................................................................................................35 4. Předpoklady odpovědnosti za újmu na zdraví vzniklou povahou použitého přístroje nebo jiné věci ...............................................................................................38 4.1. Okolnosti mající původ v povaze použitého přístroje......................................38 4.2. Existence újmy na zdraví poškozeného..........................................................39 4.3. Příčinná souvislost mezi okolnostmi pramenícími z povahy přístroje a vzniklou újmou na zdraví.........................................................................................40 II. část .........................................................................................................................42 1. Nároky poškozeného pramenící z újmy na zdraví ............................................42
1.1. Náhrada za újmu majetkovou..........................................................................44 1.1.1. Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného.......................................................................................................44 1.1.2. Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě........................................................................................................45 1.1.3. Náhrada za ztrátu na důchodu.................................................................46 1.1.4. Náhrada účelných nákladů spojených s léčením.....................................47 1.1.5. Náhrada přiměřených nákladů spojených s pohřbem .............................47 1.1.6 Náhrada nákladů na výživu pozůstalých ..................................................48 1.2. Náhrada za újmu nemajetkovou......................................................................49 1.2.1. Jednorázové odškodnění pozůstalých v případě usmrcení osoby blízké ............................................................................................................................50 1.2.2. Jednorázové odškodnění bolesti..............................................................51 1.2.3. Jednorázové odškodnění ztížení společenského uplatnění ....................52 Závěr............................................................................................................................56 Přílohy..........................................................................................................................58 Příloha č. 1..............................................................................................................58 Přehled pramenů medicínského práva ..................................................................58 1. Ústava a Listina základních práv a svobod........................................................58 2. Mezinárodní úmluvy ...........................................................................................58 3. Zákony ................................................................................................................60 4. Podzákonné předpisy .........................................................................................61 5. Etické kodexy......................................................................................................62 6. Judikatura ..........................................................................................................63 Příloha č. 2..............................................................................................................64 Příloha č. 3..............................................................................................................64 Příloha č. 4..............................................................................................................65 Seznam použitých zdrojů............................................................................................65 Monografie .............................................................................................................65 Časopisecká díla.....................................................................................................67 Internetové zdroje...................................................................................................68
Právní předpisy:......................................................................................................71 Judikatura................................................................................................................74
Úvod O důležitosti lidského zdraví není potřeba diskutovat. Jeho narušení znamená zásadní dopad v životě každého jedince, proto je právní úpravou demokratických států chráněno. Účelem kompenzace vzniklé újmy na zdraví je proto především zmírnění vzniklých následků a popř. usnadnění existence s následky trvalými. Vzhledem ke skutečnosti, že problematika náhrady újmy na zdraví je poměrně rozsáhlá, zaměřila jsem se především na otázku poškození zdraví v souvislosti s poskytováním zdravotnické péče a nároků z toho plynoucích, s akcentem na kompenzaci újmy nemajetkové. Tato práce je přehledem současné právní úpravy odpovědnosti za újmu na zdraví způsobenou poskytovatelem zdravotní péče (nejčastěji lékařem či zdravotnickým pracovníkem při výkonu profese), dále podmínek nezbytných ke vzniku této odpovědnosti a forem kompenzace nároků z ní plynoucích. Vzhledem ke značné rozsáhlosti problematiky se nejedná o zevrubnou analýzu, ta by, s ohledem na stanovený rozsah práce, ani nebyla možná. Práci tvoří dvě části členěné dále na kapitoly, přičemž první z nich vymezuje obecný rámec problematiky odpovědnosti za újmu na zdraví vzniklou v souvislosti s výkonem léčebné péče poskytovateli zdravotnických služeb a předpoklady jejího vzniku, přičemž se práce stěžejně zaměřuje na dva nejčastější typy odpovědnosti v této souvislosti skloňované, a to obecnou, upravenou v § 420 a rovněž jednu z odpovědností speciálních, kdy újma na zdraví vzniká povahou použitého nástroje nebo jiné věci, obsažené v § 421a občanského zákoníku. Část druhá této práce se zaměřuje na vymezení problematiky nároků poškozeného pramenících ze vzniklé újmy na zdraví, a následně obsahuje stručný přehled těchto nároků a jejich kompenzace. V přílohách práce je pak nastíněn stručný přehled pramenů vztahujících se k pojednávané problematice a následně, pro názornost zobrazení výše ekonomické zátěže, ceny některých léčebných postupů. Celá práce je průběžně komparována se soukromoprávní úpravou de lege ferenda obsaženou ve Vládním návrhu občanského zákoníku a rovněž s úpravou zahraniční, a to americkou. Cílem práce bylo především zjištění stavu a adekvátnosti aktuální právní úpravy věnující se náhradě újmy na zdraví, s ohledem na pokračující rozvoj medicíny. Smyslem výše uvedené komparace s připravovanou úpravou nového občanského 7
zákoníku na straně jedné a se specifickým pojetím problematiky ve Spojených státech amerických na straně druhé, bylo nastínit možný další vývoj problémů s otázkou spojených, ať již v budoucnosti blízké či vzdálenější. K nalezení odpovědi na položené otázky bylo užito metody analýzy primárních a sekundárních zdrojů, jejich následná komparace s právní úpravou de lege ferenda a úpravou Spojených států amerických a vyústění v dedukci odpovídajících závěrů.
8
Hippokratova přísaha Iuro per Apollinem medicum et Sanitiam et Remediatiam et deos universos et universas, scitores faciens, perficiam secundem possibilitatem et actionem et iudicium meum iuramentum hoc et conscriptionem istam. eum qui docuit me artem hanc introducere inter meos, et communicare in vita, et in quo indiget dationem facere, et genus quod ab ipso fratribus aequale iudicare eligam. et docebo artem hanc eos qui indigent discere absque pretio et conscriptione, et delusione et intemperantia et de reliqua universa disciplina traditionem facer filiis meis et eius qui me docuit et edoctis et temperatis et iuratis legi medicinali, alii autem nulli. dietationibusque utar omnibus iuvamento laborantium secundum possibilitatem et iudicum meum, et de incusatione et iniustitia prohibebor. neque dabo ulli farmacum rogatus mortale, neque narrabo consilium tale. similiter autem neque mulieri pessarium corruptivum dabo. pure vero et sancte servabo vitam meam et artem meam. non incidam autem neque lapidatatem patientes, sed dimattam hoc opus hominibus huius operationis. ad domos autem ad quotcumque ivero, ibo ad utilitatem eorum qui laborant, absque omni iniustitia spontanea et corruptive alia, et venereorum operum in mulieribus corporibus liberorum et servorum. ea vero quae in cura videro aut audivero, vel etiam absqua cura de vitis hominum, quae non sit conveniens loqui extra, tacebo, ceu neque videre ea putans. iuramentum itaque meum et conscriptionem hanc qui perfectum facit et non confringit erit diligibilis ut augeatur et in vita et arte honorandus ab omnibus hominibus insempiterno tempore, transgredienti autem et deieranti contraria horum. 1 1
JONES, W.H.S. The Doctor´s Oath [online]. 31.5.2001 [cit. 22.3.2010]. Dostupné na http://www1.umn.edu/phrm/oaths/oath2.html Existuje několik verzí překladu do češtiny, nejfrekventovanější je následující: "Přísahám při lékaři Apollonu, při Hygieii a Panacei, volám za svědky všecky bohy a bohyně, že ze všech sil a s plným svědomím budu plniti tento slib: Budu si vážiti svého mistra v tomto umění jako svých vlastních rodičů, budu se s ním děliti o svůj příjem, budu mu dávati to, čeho bude míti nedostatek; budu pokládati jeho děti za své bratry pokrevné a ze své strany vyučím je v tomto umění bez odměny a bez závazků. Umožním účast na vědění a naukách tohoto oboru především svým synům, dále synům svého mistra a potom těm, kdo zápisem a přísahou se prohlásí za mé žáky, ale nikomu jinému. Aby nemocní opět nabyli zdraví, nařídím opatření podle svého nejlepšího vědění a posouzení a budu od nich vzdalovati všecko zlé a škodlivé. Nehodlám se pohnouti od nikoho, ať je to kdokoli, abych mu podal jedu nebi abych mu dal za podobným účelem radu. Nedám žádné ženě vložku do pochvy s tím úmyslem, abych zabránil oplodnění nebo přerušil vývoj plodu. Svůj život i své umění budu ceniti jako posvátné; nebudu dělati operace kamene, a vstoupím-li do domu, vejdu tam pro blaho nemocných, zdržím se všeho počínání nešlechetného, neposkvrním se chlípným dotekem s ženami, muži, se svobodnými ani s otroky. O všem, co uvidím a uslyším při léčení samém, nebo v souvislosti s ním, zachovám mlčení a podržím to jako tajemství, nebude-li mi dáno svolení k tomu, abych to řekl. Udržím-li pevně a
9
I. část 1.
Základní vymezení problematiky Dostupnou zdravotní péči občanům České republiky garantuje Listina základních
práv a svobod v čl. 31, když stanoví, že:„Každý má nárok na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.“ V návaznosti na tuto rámcovou úpravu je problematika konkretizována především zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. V souvislosti s českým systémem zdravotní péče jsou nejčastěji skloňovány především princip solidarity, svobodné volby lékaře a zdravotnického zařízení, svobodné volby zdravotní pojišťovny v rámci systému veřejného zdravotního pojištění, stejné dostupnosti poskytovaných služeb pro všechny pojištěnce a vícezdrojového financování s převažujícím podílem veřejného zdravotního pojištění. 2 O míře, v jaké je reálně systém ovládán konkrétním z výše uvedených principů lze dle mého názoru vést rozsáhlou polemiku, nicméně tyto otázky nejsou z hlediska tématu práce zásadní. Základní schéma fungování zdravotnického systému tvoří tři prvky, a to: •
poskytovatel zdravotní péče, ať již se jedná o zdravotnické zařízení či o soukromou lékařskou praxi
•
zdravotní pojišťovna (VZP ČR3, popř. další zaměstnanecké či rezortní pojišťovny) a
•
pacient. Ponechme nyní stranou vztah poskytovatele zdravotní péče vůči pojišťovně a
zaměřme se ty, které jsou spojené se subjektem pacienta. Zatímco vzájemný poměr pacienta a pojišťovny spadá do systému veřejné zdravotní péče a jako takové je upravováno normami práva veřejného, vztah pacienta vůči poskytovateli zdravotní péče náleží do opozitní části právní úpravy, neboť mezi těmito dvěma subjekty vzniká
2
3
dokonale věrnost této přísaze, buď mi za to dán šťastný život a budoucí zdar ve výkonu povolání, aby má pověst došla chvály pro všecky časy; kdybych však se proti této přísaze prohřešil, ať mě postihne pravý opak." Např. MUNZAROVÁ, M.: Vybrané kapitoly z lékařské etiky III. Kodexy lékařské etiky a jiná etická doporučení. Brno: Masarykova univerzita, 2000. 57 s. Např: DOBIÁŠOVÁ, K. a kol.: Průvodce systémem zdravotní péče české republiky. Informační příručka pro cizince.3.vydání. Kostelec nad Černými lesy: Institut zdravotní politiky a ekonomiky, 2004. 40 s. Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky
10
(soukromoprávní) závazkový vztah, nejčastěji se vyskytující v podobě rámcové, popřípadě příkazní smlouvy. Výše uvedené nastiňuje, že právní úprava problematiky je značného rozsahu, který se s ohledem na široký záběr věci nutně potýká s určitou roztříštěností. Domnívám, že „nejpřiléhavěji“ lze medicínské právo charakterizovat jako určitou výseč práva obsahující prvky z rozličných právních odvětví. Tento pokus o definici tak nastiňuje, že se jedná nejedná o ucelenou oblast, natož konkrétně vymezitelný soubor norem, nýbrž o fenomén, jež prostupuje skrze právním spektrum a zahrnuje normy práva správního, trestního, občanského, pracovního a rovněž mezinárodního. Specifičnost chráněného zájmu, zakládá rovněž skutečnost, že medicínské právo nevytváří striktní oborovou hranici, naopak je úzce navázáno na disciplíny mimoprávní. Tento interdisciplinární post pak klade značné nároky na reflektování vědeckého pokroku a vytváření podmínek a mantinelů pro jeho realizaci na poli právním. Právní teorie v otázce zařazení medicínského práva zastává nejednotné stanovisko, když dle jednoho z nich inklinuje medicínské právo spíše ke správě. Je zde kladen důraz především na financování zdravotní péče z veřejných zdravotních prostředků získaných na základě výběru pojistného na veřejné zdravotní pojištění. Naopak druhý přístup směřuje medicínské právo blíže k právu občanskému, přičemž klade důraz především na rovnoprávnost vztahu lékaře a pacienta. Neopomíná rovněž zdůraznit prevenci a tím i odpovědnost občana za své vlastní zdraví. 4 Domnívám se, že vzhledem k specifičnosti chráněného zájmu, kterým je v obou případech lidský život a zdraví jedince a jenž si medicínské právo především dává za cíl chránit, by měla zůstat zachována jeho specifická pozice skrze právní spektrum bez tendencí k podřazení jej pod některé z dominantních právních odvětví. S ohledem na téma práce se však zaměřím především na prvky, dle kterých část právní teorie preferuje řazení občanskoprávní. Ostatně výše uvedený vztah lékaře (potažmo poskytovatele zdravotní péče) a pacienta stál v centru zájmu moderních práv úprav problematiky. Nemalou „zásluhu“ na této skutečnosti měly kromě nevyhnutelného společenského vývoje a vědeckého pokroku incidenty spojené se zneužíváním medicíny během druhé světové války, 4
Např. CÍSAŘOVÁ, D. SOVOVÁ, O.: Trestní právo a zdravotnictví. 2. vydání. Praha: Nakladatelství Orac, 2004.183 s.
11
kteréžto posléze podnítily snahu vytvořit závazný dokument 5, který by upravoval základní lidská práva a svobody a znemožnil tak opakování hrůzných experimentů či nedůstojné zacházení s lidským jedincem, kterého se nacističtí lékaři dopouštěli. Růst všeobecného povědomí o lékařských zákrocích, postupech a medicíně jako takové, spolu s dostupností značného množství informací o problematice oboru a aktivnějším přístupem pacientů, nalezl odraz ve skutečnosti, že lékař ve vztahu k pacientovi ztrácí na svém ryze dominantním postavení a prohlubuje se vzájemná kooperace při realizaci léčebného postupu. Samozřejmě, i tento trend má své hranice, sebedostupnější informovanost není s to nahradit odbornost lékařské profese, potažmo dalších zdravotnických profesí, nicméně skutečnost, že se vztah lékař – pacient přesunul do roviny partnerské, sehrává nepopiratelně důležitou roli v otázce ochrany zdraví jedince. Pacient, s nímž je jednáno jako s partnerem si spíše uvědomuje svůj díl odpovědnosti, který tato spolupráce přináší a aktivněji se realizuje v oblasti svého vlivu – tedy především co se prevence a zdravého životního stylu týče.6 Druhou stránkou věci je bohužel skutečnost, že větší aktivita pacientů, rostoucí zájem o vlastní zdraví, větší právní povědomí a tím vědomí si svých práv jako pacient, ne výjimečně nalézají odraz v přehnané angažovanosti, přeceňování vlastních znalostí na poli medicíny pacientem, také rostoucím počtu soudních sporů a bohužel stále značné oblibě Čechů řešit vzniklou situaci podáním trestního oznámení na lékaře.
5 6
Přehled právních pramenů upravujících problematiku je obsahem přílohy č.1 této práce DOLEŽAL, T., DOLEŽAL, A. Ochrana práv pacienta ve zdravotnictví. 2.vydání. Praha: Linde, 2007. 138 s.
12
2.
Odpovědnost v občanskoprávních vztazích
2.1
Obecná charakteristika
Právní teorie definuje odpovědnost obecně jako určitou nezbytnost lidského jedince nést následky svého jednání, přičemž v otázce právní odpovědnosti ji blíže specifikuje jako nutnost strpět určité následky za své chování, které vedlo k porušení právními normami stanovené povinnosti. Institut právní odpovědnosti, který nalezneme téměř všech odvětvích práva, lze v primární rovině členit na odpovědnost veřejnoprávní – zde spadá především odpovědnost za trestné činy v oblasti trestního práva, odpovědnost za přestupek na poli práva správního a disciplinární odpovědnost – a odpovědnost soukromoprávní, která zahrnuje odpovědnost občanskoprávní, odpovědnost dle obchodníku zákoníku a konečně odpovědnost upravenou v zákoníku práce.7
2.2
Funkce a členění
V souvislosti s odpovědností je právní teorií uváděno několik jejích funkcí. V prvé řadě se jedná o funkci preventivní, která, jak již bylo uvedeno výše, slouží k předcházení vzniku škody; funkci reparační, přičemž zde přicházejí v úvahu dvě varianty a to restituce, tedy navrácení do původní stavu, tj. stavu před vzniklou škodou a dále reparace, adekvátní náhrada škody jinou formou, která přichází v úvahu ve chvíli, kdy restituce není reálně proveditelná. Mezi dalšími lze uvést funkci represivní, která je typická především pro oblast trestního práva, funkci satisfakční, kterou reprezentuje například institut zadostiučinění v otázce práva na ochranu osobnosti a konečně bych zmínila funkci signalizační, s jejíž pomocí lze vyvodit kupříkladu potřebu novelizace v dané právní oblasti s ohledem na vývoj společnosti. 8 Obecný rámec úpravy občanskoprávní odpovědnosti v právním řádu České republiky vytváří § 415 z.č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku v platném znění, které stanoví, že „Každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.“ Toto ustanovení, jež reflektuje jeden ze základních principů – neminem laedere - je také často označováno jako tzv. generální prevence škod. Odráží tak povinnost každého chovat se natolik pozorně, 7 8
BOGUSZAK, J., ČAPEK, J., GERLOCH, A.: Teorie práva. Praha: ASPI Publishing, 2004. 347 s. VEČEŘA, M., a kol. Teória práva. 1.vydání. Žilina: Poradca podnikatel´a, 2007.192 s.
13
jak lze po dotyčném v určité situaci a za daných okolností požadovat. Prof. Švestka v této otázce upozorňuje především na hledisko rozumných požadavků, s čímž nelze, než souhlasit. Pro lidského jedince je nereálné, aby předpokládal vznik škody neomezeně do budoucna za variabilních okolností. 9 Shodné vymezení nalezneme rovněž v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.3.2009, sp.zn. 25 Cdo 3516/2007: „Každý je povinen zachovávat vždy takový stupeň pozornosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který – objektivně posuzováno – je způsobilý zabránit nebo alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví nebo majetku.“10 Za zachování rozumně požadovatelné míry obezřetnosti má však zásada prevence nemalý dopad také v ekonomické rovině – dle mého názoru nelze pochybovat o tom, že z dlouhodobého hlediska je přece jen výhodnější vynaložit náklady na preventivní opatření zabraňující vzniku škody, než posléze investovat do náhrady škody již vzniklé. Jádro obecné právní úpravy odpovědnosti za škodu v občanskoprávních vztazích je pak zakotveno v ustanovení § 420 a násl. z.č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v platném znění: „Každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.“ Zde se však na chvíli zastavme u dvou rovin výkladu odpovědnosti, jak je nalézá právní nauka: „jako sekundární právní povinnost, která vznikla v důsledku porušení původní povinnosti primární nebo jako závazkový vztah, který vzniká mezi škůdcem a poškozeným v důsledku porušení právní povinnosti a vzniku škody.“ 11 První ze zmíněných rovin je typická právě pro obecnou odpovědnost, kdy subjekt, jež je povinen k nějakému jednání, ať už se jedná o konání či nekonání, toto jednání nenaplní, tj. dojde k porušení primární povinnosti subjektu a proto následně vzniká povinnost další, tj. sekundární, která je určitou sankcí za nesplnění původní povinnosti. Zde ke nutno poukázat na skutečnost, že vznikem nové sankční povinnosti původní povinnost nezaniká, pro porušitele nezbytnost jejího splnění trvá i nadále. Konkretizace problematiky předpokladů vzniku obecné odpovědnosti je náplní další z kapitol práce. Existují však případy, kdy ke škodě dochází bez ohledu na lidskou vůli. Nicméně „i 9
10 11
KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J.a kolektiv. Občanské právo hmotné. II.díl. 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2005. 612 s. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.3.2009, sp. zn. 25 Cdo 3516/2007 FIALA, J., Kindl, M., et. al. Občanský zákoník. Komentář.I.díl. 1. vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, s. 658
14
zde vzniká škoda a existuje subjekt, který je povinen ji nahradit. Jeho povinnost je však povinností novou, která neplyne z porušení právní povinnosti. Patřilo by se proto užívat v těchto případech na místo nesprávného zákonného termínu odpovědnost za škodu pojem povinnost k náhradě škody.“ 12 Toto pojetí zohledňuje ustanovení § 421a občanského zákoníku v platném znění: „Každý odpovídá i za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito.“ V tomto kontextu poukazuji především na kauzy, kdy byl lékařem či zdravotnickým pracovníkem užit lék, který v majoritních případech nemá kontradiktorní účinky, nicméně v daném konkrétním případě a za specifického zdravotního stavu pacienta došlo k alergické reakci, popřípadě kauzy, kdy při operaci došlo k užití přístroje či nástroje, se skrytou vadou. Slovním spojením „bez ohledu na lidskou“ vůli si záměrně vytvářím prostor pro zásadní hledisko dělení odpovědnosti a to na odpovědnost subjektivní, tedy zohledňující zavinění a objektivní, kde je přítomnost tohoto institutu irelevantní. Princip zavinění je spjat především s § 420 občanského zákoníku upravujícího obecnou odpovědnost, přičemž vychází z předpokládaného zavinění, jež umožňuje vyvinění (tzv. exkulpaci) domnělého škůdce. Presumuje se však pouze nedbalostí zavinění a to nevědomé - nikoli úmysl, ten musí být poškozeným bezpečně prokázán.13 Shodně problematiku pojímá též J. Švestka: „poškozený musí v jednotlivém případě prokazovat porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), dále vznik a výši (rozsah) škody a konečně, že vzniklá škoda a její výše (rozsah) jsou s porušením právní povinnosti v příčinné souvislosti. Povinnost tvrzení, důkazní povinnost i důkazní břemeno spočívají na poškozeném. Naproti tomu ten, kdo porušením právní povinnosti způsobil jinému škodu v určité výši (rozsahu) musí prokazovat, že vzniklou škodu v určité výši (rozsahu) nezavinil, tj. nelze mu přičíst ani nevědomou nedbalost.“14 Odpovědnost objektivní, také označována jako striktní, je často spjata s činnostmi či provozy, které představují větší míru rizika způsobení škody, popřípadě je zde téměř nereálné doložení příčiny vzniku újmy. Na druhou stranu se zároveň jedná o 12
13 14
FIALA, J., Kindl, M., et. al. Občanský zákoník. Komentář.I.díl. 1. vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, s. 658-659 např. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1968, sp. zn. 3 Cz 17/68 KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J.a kolektiv. Občanské právo hmotné. II.díl. 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2005. s. 420
15
činnosti z nichž plyne potenciálnímu škůdci užitek, proto se jeví spravedlivým, aby právě na bedrech potenciálního škůdce ležela větší míra zodpovědnosti za případný vznik škody, neboť je to právě on, kdo má největší možnost vzniku škody čelit preventivními opatřeními.15 V české právní úpravě se s případy objektivní odpovědnosti setkáváme nejen v souvislosti s občanským zákoníkem, 16 ale rovněž v dalších zákonech, z nichž některé překračují soukromoprávní sféru. 17 „V určitých případech se lze ze speciálně stanovených důvodů této přísné objektivní odpovědnosti zprostit – liberovat – exonerovat.“ 18 Liberace připadá v úvahu např. v souvislosti s odpovědností za škodu způsobenou provozní činností, 19 povahou provozu zvlášť nebezpečného20 či provozem dopravních prostředků21 a dalších. Speciální množinu odpovědnosti tvoří případy, také označovány jako absolutní objektivní odpovědnosti, kdy zproštění se je zcela vyloučeno. V občanském zákoníku se jedná např. o ustanovení § 127 a z hlediska této práce zásadnějšího § 421a, který se vztahuje rovněž „na poskytování zdravotnických, sociálních, veterinárních a jiných biologických služeb.“ V části šesté, hlavě druhé občanského zákoníku, označované jako obecná odpovědnost, na ustanovení § 420, které pojímá kauzy, jež nespadají pod žádný z typů zvláštní odpovědnosti za škodu, navazuje ustanovení pojednávající o odpovědnosti
za
škodu
způsobenou
jinému
provozní
činností.
Záměrem
zákonodárce bylo pravděpodobně sledováno, aby „tento případ odpovědnosti za škodu plnil funkci obecné objektivní odpovědnosti za škody způsobené v nejrůznějších provozech, které nejsou kryty žádným ze zvláštních případů objektivní odpovědnosti za škodu.“22 Podstata uvedeného ustanovení je však bližší případům zvláštní
odpovědnosti,
především
s
poukazem
na
podrobnou
konkretizací
předpokladů pro vznik škody. Systematické zařazení ustanovení tak není příliš 15
16
17
18
19 20 21 22
KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J.a kolektiv. Občanské právo hmotné. II.díl. 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2005. 612 s. Jedná se např. o ustanovení § 420a, 421, 421a, 427, 432 a dal. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen „OZ“) Např. zákon č. 209/2000 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku v platném znění či zákon č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti státu za výkon veřejné moci v platném znění KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J.a kolektiv. Občanské právo hmotné. II.díl. 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2005. s. 423 § 420a odst. 1 OZ § 432 OZ § 428 OZ KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J.a kolektiv. Občanské právo hmotné. II.díl. 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2005. s. 495
16
šťastné. V otázce systematiky právní nauka poukazuje rovněž na § 424 občanského zákoníku, které, ačkoliv plní funkci především korektivu obecného ustanovení § 420, je zařazeno mezi případy zvláštní odpovědnosti za škodu.
2.3. Stručná komparace současné právní úpravy a úpravy de lege ferenda Aktuální právní úprava mezi kauzy zvláštní odpovědnosti za škodu, popř. újmu zahrnuje: •
§ 421 odpovědnost za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito
•
§ 422 a § 423 odpovědnost za škodu způsobenou těmi, kteří nemohou posoudit své jednání
•
§ 424 odpovědnost za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům
•
§ 425 – 426b odpovědnost za škodu v některých zvláštních případech, která zahrnuje například povinnosti osob plnících veřejné funkce a funkcionářů odborové organizace či odpovědnost škol žákům za vzniklou škodu
•
§ 427 - 431 odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků
•
§ 432 odpovědnost za škodu vyvolanou povahou provozu zvlášť nebezpečného
•
§ 433 odpovědnost za škodu způsobenou na vnesených a odložených věcech
Konečně společná ustanovení o náhradě škody v § 438 a násl. upravují otázky odpovědnosti více škůdců a způsoby realizace a rozsahu náhrady škod. Systematika návrhu nového občanského zákoníku člení problematiku zcela odlišným způsobem: pod hlavou III., nazvanou jako „závazky z deliktů“ jsou v rámci prvního oddílu, upravujícího náhrady škody a nemajetkové újmy, nejprve vymezeny „základní ustavení“ pojímající některé stěžejní otázky, stejně jako otázku prevence hrozících škod, oddíl druhý se zaobírá obecnými pravidly, na základě kterých vzniká povinnost škodu nahradit. Uvedený oddíl rovněž vymezuje konkrétní případy (zvláštní) odpovědnosti, přičemž některé z podstat byly přejaty z aktuální právní úpravy (např. škoda způsobená tím, kdo nemůže posoudit následky svého jednání, 17
škoda z provozu dopravních prostředků), jiné v současné právní úpravě absentují. Zde poukazuji především na škodu způsobenou věcí či zvířetem. Problematika náhrady újmy na zdraví a životě člověka se zde dočkala systematického oddělení, což lze, vzhledem ke specifičnosti chráněného zájmu, jen vítat. Konečně, oddíl třetí návrhu občanského zákoníku upravuje způsob a rozsah kompenzace za vzniklou škodu či nemajetkovou újmu, přičemž zásadní část tohoto oddílu tvoří „náhrada při újmě na přirozených právech člověka“, tedy především na životu a zdraví. Nová právní úprava zachovává kompenzaci nákladů spojených s péčí o zdraví (účelně vynaložených), náklady pohřbu v případě smrti fyzické osoby a peněžité dávky, které odpovídají současné úpravě náhrady za ztrátu na výdělku, na důchodu a v případě vzniku invalidity. Nově zavedeným institutem se jeví být „odbytné“, nicméně nedlouhým zkoumáním nalezneme jeho odraz v ustanovení § 449a zákona č. 40/1964 Sb. v platném znění, (tedy v aktuální právní úpravě) umožňující jednorázové vypořádání budoucích nároků na základě dohody mezi škůdcem a poškozeným. Zvláštní ustanovení třetího pododdílu uzavírají problematiku specifikací některých dalších způsobů náhrady vzniklé škody či újmy, z nichž poukazuji především na úpravu kompenzace újmy nemajetkové v ustanovení § 2832, přičemž slovní spojení „osobní neštěstí“ pokládám za dalších z mnohých termínů v návrhu uvedených, kde zásadní roli ve výkladu bude muset sehrát judikatura.23 V rámci komparace právní úpravy současné a de lege ferenda bych chtěla poukázat na nešvar aktuální právní úpravy, a to na skutečnost, že v platném právu bohužel dochází k až nadměrnému užívání pojmu odpovědnost. „Časté je zejména nerozlišování mezi odpovědností a povinností. Na mnoha místech je navíc pojem „odpovídá“ využit jako vysvětlující spojení. Jazykovou očistu a pregnantnost v užívání pojmů můžeme v občanském právu očekávat bohužel až v souvislosti s vydáním nového občanského zákoníku.“24 Na závěr kapitoly uvedu krátký exkurz „za oceán“: právní úprava užívaná ve Spojených státech amerických, je podobně jako v dalších zemích anglosaského právního systému, typická dělením civilního práva na „law of contracts“ (právo 23
24
§ 2755 – 2832 Vládního návrhu občanského zákoníku dostupného na http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html FIALA, J., Kindl, M., et. al. Občanský zákoník. Komentář.I.díl. 1. vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, s. 659
18
smluvní) a „law of torts“ (právo deliktní) a shodně striktně též dělí otázku případné náhrady škody.25 V souvislosti s újmou na zdraví se zaměřím především na druhou uvedenou skupinu. „Torts“ jsou dále teorií děleny na úmyslné (intentional) a nedbalostní (negligent), přičemž v některých státech se můžeme setkat ještě se skupinou založenou na tzv. přísné odpovědnosti (strict liability), 26 jejíž odraz lze v našem právním řádu nalézt např. v ustanovení § 421a občanského zákoníku.
25
26
Např. ROBERTSON, A., BRYAN, M. The law of obligations: connections and boundaries.[online]. 31.3.2003 [cit. 20.7.2010] Dostupné na http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm? abstract_id=391081 KINSEY, E.E.Basic California Personal Injury Law[online].30.7.2005 [cit. 20.4.2010]. Dostupné na: http://www.kinseylaw.com/clientserv2/civillitigationserv/injury/persinjury.html
19
3.
Předpoklady odpovědnosti za újmu na zdraví, způsobenou v souvislosti s výkonem zdravotní péče Přestože v souvislosti s poskytováním zdravotnické péče (ať přímo lékařem či
jiným zdravotnickým pracovníkem), může dojít ke vzniku odpovědnosti spadající pod celou řadu speciálních skutkových podstat, jejichž právní zakotvení obsahuje občanský zákoník,27 přece jen jsou nejtypičtějšími jsou dvě z nich, upravené v § 420 a § 421a uvedeného zákona. Z tohoto důvodu se jim práce podrobněji věnuje v následujících kapitolách. „K naplnění obecné odpovědnosti fyzické či právnické osoby za škodu způsobenou jinému podle § 420 vyžaduje zákon existenci těchto předpokladů: a) protiprávnost úkonu b) škody c) příčinné souvislosti mezi a) a b) d) zavinění,“28 Nezbytnou podmínkou vzniku odpovědnosti je však splnění všech uvedených předpokladů, tedy nepostačuje přítomnost pouze některých z nich. V případě, že tato podmínka není naplněna, právní odpovědnost porušitele nevzniká. V této souvislosti tak může dojít ke dvěma situacím: v první z nich se porušiteli podaří vyvinit - tedy prokázat, že mu v daném případě nelze příčit ani nevědomou nedbalost a tudíž není naplněn předpoklad subjektivní, tedy zavinění. Druhou možnou variantou je situace, kdy poškozený29 nedokáže dostatečně prokázat, že došlo k naplnění některého, popř. všech, objektivních předpokladů odpovědnosti, tedy protiprávního úkonu, vzniku škody a příčinné souvislosti mezi nimi. Pokud nebyl naplněn, byť pouze jeden, ze znaků uvedeným v ustanovení § 420, je následné zjišťování, zda-li byly naplněny ostatní již irelevantní. Touto otázkou se zabývá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.2.2005, sp. zn. 25 Cdo 773/2004: „Vzhledem k tomu, že odpovědnost za škodu podle ust. § 420 obč. zák. je dána, jsou-li uvedené předpoklady splněny kumulativně, pak nelze 27
28
29
Vzhledem k provozu vozidel rychlé záchranné služby přichází v úvahu odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků dle ustanovení § 427 občanského zákoníku. KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J.a kolektiv. Občanské právo hmotné. II.díl. 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2005. s. 496 S ohledem na vymezení tématu práce lze osobu poškozeného ve většině případů ztotožnit s osobou pacienta. V tomto kontextu tedy nadále užívám obou výrazů.
20
odvolacímu soudu vytýkat nesprávnost názoru, že není-li splněn jeden z předpokladů, není třeba se zabývat otázkou splnění ostatních, tedy především otázkou protiprávnosti jednání žalovaného.“ A opět učiním krátký exkurz za moře: lze jen stěží předpokládat, že právní úprava dané problematiky bude v tak velké zemi, jakou Spojené státy americké nezpochyby jsou, zcela totožná. Obecný základ sice lze vysledovat téměř shodný, nicméně jednotlivé státy tuto skutečnost „dohánějí“ variabilitou nuancí. Základní předpoklady vzniku odpovědnosti za nedbalostní „tort“ však zde tvoří: a) existence povinnosti škůdce vůči poškozenému (existence of duty) b) porušení této povinnosti (duty breached) c) vznik škody / újmy (damage) d) souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody / újmy (proximate cause)30
3.1. Porušení povinnosti poskytovat péči v souladu s principem lege artis 3.1.1. Vymezení principu lex artis V souvislosti s touto problematikou považuji za nezbytné nejprve vymezit výše uvedený princip, byť je definování pojmu „lex artis“, tedy doslovně „dle pravidel umění“ značně problematické. Kořeny užívání tohoto pojmu totiž spadají hluboko do historie, do dob kdy se medicína nepovažovala za vědu, ale za formu umění, přičemž lékaři vystupovali ve vztahu k nemocným v až extrémně nadřazeném postavení. Samozřejmě, zásadní roli v tomto přístupu sehrálo minimální povědomí pacienta o lidském těle a rovněž o podstatě fungování medicíny. V takovém postavení pak nemocný znalostem a postupům lékaře, „umělce“ ve svém oboru, bezvýhradně důvěřoval a jeho podíl na rozhodování o vlastní léčbě byl minimální. Právní přezkum činnosti lékařů v těch dobách byl prakticky nerealizovatelný, jediný korektiv usměrňující výkon tohoto povolání tak tvořila určitá pravidla vzniklá na popud lékařského cechu pro jeho vlastní potřebu. S ohledem na toto pojetí lze obsah pojmu „lex artis“ vymezit jako „soubor pravidel, často pocházejících z hippokratovské tradice, která se po staletí vyvíjela v rámci lékařské komunity, bez zásahu laické 30
LARSON, A. Negligence and Tort Law [online]. říjen 2003 [cit. 21.4.2010].Dostupné na http://www.expertlaw.com/library/personal_injury/negligence.html
21
veřejnosti.“31 V současné české právní úpravě najdeme zakotvení pojmu v zákoně č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu v platném znění, který v § 11 upravuje poskytování zdravotní péče zdravotnickými zařízeními státu, obcí, fyzických a právnických osob v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. J. Mach za dostupné poznatky lékařské vědy považuje vše, čeho věda dosáhla. Zároveň však poukazuje na skutečnost, že v lékařské praxi lze užít jen poznatků, jež byly náležitě ověřeny. Autor rovněž neopomíjí fakt, že poznávání a v oblasti medicíny to platí více než jinde, je pokračujícím procesem. 32 Zde se opět dostáváme k myšlence dlouhodobě progresivní tendence lékařského oboru. Domnívám se, že v dané oblasti ani není reálné, aby legislativa, ať již co do rozsahu či do pružnosti byla s to korespondovat s aktuálními vědeckými poznatky, jednak s ohledem na náročnost legislativního procesu, tak díky roztříštěnosti a obsáhlosti problematiky a především vzhledem k výše uvedené neustávající progresi. Řešením je tak rámcová zákonná úprava obsahující základní vymezení a přenechávající specializaci postupů a řešení konkrétních problémů metodickým standardům. O to větší důraz však musí být kladen na jejich adekvátní aktualizaci. J. Stolínová dále poukazuje na skutečnost, že nezbytnost poskytování zdravotní péče způsobem lege artis je zásadní náplní povolání lékaře. Nicméně autorka připouští, že zhodnocení, zda-li byl konkrétní postup proveden lege artis či nikoliv je v mnohých případech otázkou vleklých diskuzí. 33 Ostatně na diskutabilitu a vágnost právní úpravy v této oblasti a
rovněž na tendenci sklouzávat ke slangovému
využívání pojmu lege artis upozorňují i další autoři. 34 S uvedenou problematikou rovněž souvisí otázky, které plynou z praktické realizace léčebných postupů. Nejprve bych chtěla poukázat na problematiku medicínských standardů, jejichž závaznost pro lékaře vyplývá z povinného členství v České lékařské komoře: „Lékař je povinen řídit se pravidly lékařské vědy, vykonávat povolání v souladu s jejími současnými dostupnými poznatky a dodržovat závazná stanoviska profesní komory zřízené zákonem, jímž je z. č. 220/1991 Sb. Česká
31
32 33 34
CÍSAŘOVÁ, D. SOVOVÁ, O.: Trestní právo a zdravotnictví. 2. vydání. Praha: Nakladatelství Orac, 2004.183 s. STOLÍNOVÁ, J., MACH, J. Právní odpovědnost v medicíně. Praha: Galén, 1998. 352 s. Tamtéž Např. D. Císařová v níže uvedené publikaci Trestní právo a zdravotnictví.
22
lékařská komora.“ 35 Medicínské standardy lze specifikovat jako „konkrétní léčebné postupy, ale i technické a personální vybavení zdravotnických zařízení, strukturu a hierarchii jednotlivých typů zdravotnických pracovišť, včetně jejich spádovosti a dostupnosti. Cílem standardů je zajistit vysokou kvalitu a efektivnost zdravotní péče a omezit přitom neúčelné nakládání s finančními prostředky ve zdravotnictví.“ 36 „Postup lege artis je přitom třeba formálně chápat jako soulad úrovně a rozsahu poskytování zdravotní péče se stavem vědy v době vydání metodického listu nebo pokynu. Může ale nastat situace, ve které na jedné straně je lékař či jiný zdravotnický pracovník povinen zachovávat medicínské postupy vycházející ze stavu vědeckých poznatků v době vzniku instrukce či metodického pokynu, a na druhé straně obsah těchto materiálů již není v plném rozsahu se současným stavem vědy.“ 37 Tato skutečnost pak samozřejmě klade důraz na soustavné vzdělávání lékaře (zdravotnického pracovníka), aby v návaznosti na svou specializaci byl schopen reagovat na vývoj a nové trendy v oboru, přičemž „Míra znalostí a aplikace požadovaných poznatků vědy u jednotlivého lékaře je dána funkcí, na kterou je ustanoven. Neposkytoval-li v určité funkci péče v souladu s poznatky vědy v tom rozsahu, který odpovídá příslušné atestační náplni,“38 tedy specializované způsobilosti lékaře,39 stěží pak lze jeho jednání v dané věci považovat za lege artis. Mitlöhner poznatky vědy vymezuje jako „způsob či metodu léčení, prevence a diagnostiky chorob odpovídající zásadám léčebně preventivní péče na dosaženém nejvyšším stupni vědeckého poznání“ 40 při čemž poukazuje na nezbytnost splnění dvou předpokladů a to skutečnosti, že se jedná o „medicínsky uznávaný (ověřený, osvědčený) postup, jehož účinnost, resp. účelnost a důvodnost se všeobecně, nebo alespoň převážně, přijímá a který je navíc v souladu s aktuálním stavem vědy, s 35 36
37
38
39
40
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.12.2008, sp. zn. 8 Tdo 1421/2008 CÍSAŘOVÁ, D. SOVOVÁ, O.: Trestní právo a zdravotnictví. 2. vydání. Praha: Nakladatelství Orac, 2004.s. 21 MITLOHNER, M. Vztah mezi přípustným rizikem a postupem lege artis. Právo a zaměstnání, 1996, č. 7, s. 32 ŠÍMA, A. Postup lékaře non lege artis jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru. Právní praxe, 1996, č. 1, s. 39. Právní úprava celoživotního vzdělávání lékaře včetně podmínkách realizace atestační zkoušky je obsažena především v zákoně č. 95/2004 Sb. o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta v platném znění MITLOHNER, M. K problematice rizika a odpovědnosti ve zdravotnictví. Právní praxe, 1996, č. 10, s. 641
23
dosaženou nejvyšší úrovní teoretických a praktických poznatků v oblasti poskytování zdravotní péče.“41 Zde považuji za nezbytné poukázat na nutnost kumulativního splnění obou podmínek. Již ze samotné logiky věci plyne, že postup, který, byť je převážnou částí lékařských, potažmo zdravotnických specialistů uznáván, lze jen stěží označit za lege artis, bude-li průkazně překonán postupem novějším. Škála využitelných postupů, které splňují podmínky pro to, aby byly označeny za lege artis, však může být poměrně široká. V daném případě tudíž přichází v úvahu více variant jednání lékaře či zdravotnického pracovníka, z nichž však jedna konkrétní je v dané situaci přece jen nejvhodnější, ať už z důvodu kratší rekonvalescence pacienta, pro méně invazivní postup či jiných. Zde, dle mého názoru poněkud nešťastně, dochází k růstu vlivu ekonomické stránky zákroku či léčebného postupu. Zajištění specialisty v oboru, personálního obsazení i materiální vybavení kladou nemalé finanční nároky na poskytovatele zdravotní péče, a v případě vzácných onemocnění se tak cena lékařského zákroku šplhá k astronomickým částkám.42 V důsledku toho dochází ke střetu jednoho ze základních práv, práva na ochranu zdraví, potažmo na život s ekonomickými možnostmi poskytovatele zdravotní péče. Lékař v malé „okresní“ nemocnici lokálního významu bude stěží konkurovat kolegovi z velké specializované kliniky, byť „papírově“ dosáhl stejné odbornosti. A to ať již hovoříme o stránce materiálového zabezpečení léčebného úkonu či frekventovanosti realizovaných náročných úkonů. Otázkou zůstává, zda-li modelovému lékaři z malé nemocnice v takové situaci vzniká odpovědnost za vzniklou újmu na zdraví pacienta, či nikoliv. Tedy za předpokladu, že učinil vše, co za daných okolností ekonomická či personální situace umožňovala. Mám za to, že v případě, kdy i tento lékař užije postup, který je v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, byť ze škály možných variant řešení není v konkrétním případě tou nejideálnější, jednal lékař v souladu se zákonem a tudíž nenaplnil předpoklad protiprávnosti. Za této situace tak nedojde ke kumulativnímu naplnění všech znaků odpovědnosti za vzniklou újmu. Poněkud jiný přístup k této otázce volí Česká lékařská komora, jež v případě porušení povinností lékaře, mezi než řadí rovněž „vždy včas a důsledně se snažit zajistit náležitá léčebná opatření, která zdravotní stav nemocného vyžaduje“, a 41 42
Tamtéž Příklady cen některých operativních výkonů a zdravotnického materiálu jsou obsahem přílohy č. 2. - 4.
24
následném disciplinárním řízení neposuzuje jako stěžejní otázku existence protiprávnosti, ale přítomnost a případnou míru zavinění daného lékaře. 43 Za předpokladu, že se lékař vyviní, tudíž mu nebude možnost přičítat ani nevědomou nedbalost, nedojde k naplnění subjektivního předpokladu a ani v tomto případě tak lékaři nevznikne odpovědnost za vzniklou újmu na zdraví. Ani jeden z teoretických přístupů však neposkytuje odpověď na otázku, jak v uvedené situaci jednat, aby se do popředí namísto primárního zájmu na ochraně zdraví a potažmo života pacienta nedostal zájem ekonomický. Domnívám se, že aktuálně nejschůdnějším řešením se jeví vyjít z další, jak zákonem44, tak stavovským předpisy České lékařské komory upravené, povinnosti, a to poučit pacienta o dalších alternativách léčby, popř. lékařského zákroku, jež přichází v konkrétním případě v úvahu a následně odkázat pacienta na specializované pracoviště (poskytovatele zdravotní péče). Nesplnění této povinnosti by, v návaznosti na výše uvedené teze, vedlo ke vzniku odpovědnosti poskytovatele zdravotní péče. Zajímavou otázkou, na kterou bych v souvislosti s postupy lege artis chtěla rovněž poukázat je střet povinnosti postupovat při léčbě v souladu s právní úpravou problematiky (představovanou především úpravou zákonnou a medicínskými standardy) a lékařskou etikou. V praxi tak mohou nastat situace, kdy lékař či zdravotnický pracovník, intuitivně veden etickým cítěním, nejedná v souladu se zákonnou úpravou, přičemž postup, který je nezákonný, nemůže být ani lege artis. Jako příklad lze uvést „strategii milostného oklamání“ (pia fraus, 45 milostná lež), kdy s ohledem na závažný stav pacienta je mu tento zamlčen a informováni jsou pouze blízcí příbuzní nemocného. Poskytovatel zdravotní péče, který, byť veden ušlechtilými záměry, si musí být vědom, že etické normy, na rozdíl o právních postrádají obecnou závaznost, vynutitelnost a možnost udělení sankce s případě jejich porušení.46 Realizací „milostné lži“ v případě, kdy pacient informaci o svém 43 44 45 46
Stavovský předpis č. 4 České lékařské komory - Disciplinární řád § 23 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb. o zdraví o péči lidu v platném znění (dále jen „ZZPL“) O dané problematice např. HAŠKOVCOVÁ, H. Lékařská etika. 3. vydání. Praha:Galén 2002.269 s. Zde poukazuji rovněž na probematiku eutanazie spojenou s nedávnou kauzou varndorvského lékaře, který nejenže usiloval o změnu zákona, jež by ve vymezených případech umožňoval eutanazii provést, ale v několika kauzách, zahrnující vlastní nevyléčitelně nemocnou matku, skutečně pacientům pomohl ukončit život: Např. KOUKAL,J. Český lékař bojující o legalizaci eutanazie pomohl zemřít více lidem [online]. 10.3.2010 [cit. 20.3.2010]. Dostupné na http://www.novinky.cz/domaci/194285-cesky-lekarbojujici-o-legalizaci-eutanazie-pomohl-zemrit-vice-lidem.html
25
zdravotním stavu vyžaduje a výslovně žádá o sdělení pravdivých skutečností, by bylo porušením právním povinnosti poskytovatele zdravotní péče. Legální zakotvení práva na výše uvedenou informaci upravuje zákon č. 20/1966 Sb. o zdraví o péči lidu zohledňující mezinárodní rámcovou úpravu obsaženou v Úmluvě o biomedicíně. Lze uzavřít, že obtížnost při specifikaci pojmu lege artis, spočívá především v nejednotnosti výkladu termínu. Nezbytností nové právní úpravy problematiky bude odstranit tyto výkladové nejasnosti a pojem definovat jasněji. Stěžejní roli v otázce výkladu pak nezbytně bude muset sehrát soudní judikatura.
3.1.2. Porušení právní povinnosti „Porušení právní (protiprávní úkon) spočívá v chování v rozporu s právem stanovenou povinností nebo obcházení takovéto povinnosti, tzn. ten, kdo se měl po právu chovat nějakým způsobem, se choval jinak, popřípadě se nechoval tak, jak měl, a tím porušil svoji povinnost.“ 47 Z pohledu odpovědnosti za újmu na zdraví, vymezenou výše, tak může dojít k porušení povinnosti poskytovat péči v souladu s principem lege artis dvěma typy protiprávního jednání. A to buď jednáním komisivním, kdy subjekt měl povinnost jednat určitým způsobem, ale svou povinnost porušil a jednal způsobem, kterým neměl nebo v případě druhé varianty jednáním omisivním, jež vyjadřuje opak, tj. situaci, kdy subjekt sice měl určitým způsobem konat, nicméně tak neučinil, konání opomenul. V souvislosti s nalézáním odpovědného subjektu jsem zohlednila vymezené téma práce. Subjekt, tedy poskytovatel zdravotní péče je zákonem 48 vymezen takto: „Zdravotní péči poskytují zdravotnická zařízení státu, obcí, fyzických a právnických osob v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Zdravotní péči poskytují dále zařízení sociálních služeb s pobytovými službami, jde-li o ošetřovatelskou a rehabilitační zdravotní péči o pojištěnce v nich umístěné.“ Zde považuji za nezbytné podotknout, že „vykonává-li zdravotnický pracovník (či přímo lékař) svou praxi podnikatelským způsobem jako fyzická osoba, odpovídá za škodu způsobenou pacientu bezprostředně jakožto provozovatel zdravotnického zařízení, a to včetně případů objektivní odpovědnosti, ve kterých není nutným předpokladem 47
48
FIALA, J., Kindl, M., et. al. Občanský zákoník. Komentář.I.díl. 1. vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, s. 661 §11 odst. 1 ZZPL
26
odpovědnosti postup non lege artis;49 naproti tomu zdravotnický pracovník v pracovním či obdobném poměru k provozovateli zdravotnického zařízení není odpovědný bezprostředně vůči pacientům, nýbrž odpovídá za škodu „pouze“ sekundárně svému zaměstnavateli podle pracovněprávních předpisů 50, a to pouze za zaviněný
postup
non
lege
artis,
přičemž
důkazní
břemeno
zavinění
tíží
zaměstnavatele.“51 Právní rámec případného pracovněprávního postihu vytváří § 420 odst. 2 občanského zákoníku. J. Mach uvádí ve své publikaci několik základních porušení požadavku poskytovat péči lege artis: •
„nedostatečná odbornost“ - v tomto případě se bude jednat o lékaře (popř. jiného
zdravotnického
pracovníka),
který
nemá
adekvátní
odborné
znalosti doložené atestací pro provádění příslušného výkonu. •
„přecenění vlastních schopností a nezajištění návazné péče
- např.
nevyžádání si konziliárního vyšetření tam, kde vyžádáno být mělo, bezdůvodné respektování stanoviska jiných odborníků, pozdní odeslání (neodeslání) pacienta k navazujícímu vyšetření, pozdní předání do péče odborníkům jiného oboru, nezajištění včasného převozu na kvalifikovanější pracoviště v případě potřeby, provádění výkonů, pro něž není pracoviště vybaveno apod.“ •
„chyby při uplatnění odbornosti“ - tímto případem se zabývá např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.7.2008, sp. zn. 25 Cdo 615/2006: „…..lékaři M. n. v H. porušili povinnosti uložené jim zákonem č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, protože nepostupovali správně, když přes zhoršující se zdravotní stav žalobkyně neprovedli kontrastní vyšetření páteře, které by ukázalo správnou diagnózu, a že škoda na zdraví žalobkyně byla způsobena tímto protiprávním jednáním (chybně vedeným způsobem léčby, resp. neprovedením potřebných diagnostických úkonů).
•
„technické chyby, selhání dovednosti“ - např. zahraniční kauza, případ Gloning v. Miller (1953) 10 WWR 414 (Alta SC), kdy operatér v břiše
49 50
51
Zde přichází v úvahu odpovědnost dle ustanovení § 421a OZ. Obecný právní rámec pro podrobnější pracovněprávní úpravu odpovědnosti za škodu vytváří § 420 odst. 2 OZ. PALKOVSKÝ, A. Občanskoprávní odpovědnost při poskytování zdravotní péče. Právní rádce, 1996, č. 3, s. 8
27
pacienta byla zapomenul svorku o délce 15 cm s níž pacient prožil žil 6 let. 52 Ostatně pro podobný příklad nemusíme chodit daleko, zapomenuté předměty v operačním poli a tak potažmo v těle operovaného jsou vděčným tématem novinových článků po celém světě: viz nedávná kauza z 13. února letošního roku, kdy operační tým chirurgie v Ivančicích zapomněl v těle pacientky 28cm dlouhou špachtli, s níž poškozená prožila pět měsíců obrovských bolestí. Rentgenový snímek tvoří obsah přílohy č. 4 této práce. 53 Případ nesprávného provedení operativního zákroku, který se však týká samotného postupu řešil znalecký posudek uvedený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2004, sp. zn. 25 Cdo 2542/2003, v němž znalec hodnotil postup žalovaného lékaře, kterým poškozené „ordinoval léky, infúze, obstřiky a fyzikální terapii byl správný, avšak obstřik nervového kořene (což podle názoru znalce byla obecně adekvátní léčba onemocnění žalobkyně) byl žalovaným proveden technicky nesprávně tak, že aplikovaná látka pronikla do míšních obalů páteře, kde došlo k alergické reakci a k chemické myelitidě, následkem čehož žalobkyně trpí syndromem neúplné transversální leze míšní na úrovni segmentu C 3, triparezou pravé strany těla a levé dolní končetiny.“ •
„odborné chyby mající původ v nedostatečné kontrole“
•
„nevhodné jednání s pacienty“ - pacient (potenciální poškozený) má, v souladu s ustanovením § 23 zákona č. 20/1966 Sb. v platném znění právo být poučen „o účelu a povaze poskytované zdravotní péče a každého vyšetřovacího nebo léčebného výkonu, jakož i o jeho důsledcích, alternativách a rizicích.“54 Nesplněním této zákonné povinnosti se zdravotnický pracovník vystavuje riziku nesení odpovědnosti. Povinnost poskytnout pacientovi informaci o jeho vlastním zdravotním stavu, jakožto informace o dalších možných variantách léčebného postupu, upozornění na případná rizika související s daným konkrétním postupech či informaci o předpokládané prognóze stavu pacienta vyplývá poskytovateli zdravotní péče z platné
52
53
54
GIESEN, D.International medical malpractice law: a comparative law study of civil. 1. vydání. London: Tűbingen and MartinusNijhoff Publishers, Dordrecht.1988. 940 stran. BARTOSZ, J. Lékaři zapomněli v břiše pacientky špachtli, trpěla pěr měsíců. [online]. 13.2.2010 [cit. 20.3.2010] Dostupné na http://zpravy.idnes.cz/video-chirurg-nechal-v-brise-pacientky-spachtlibolesti-se-chtela-zabit-13s-/krimi.asp?c=A100213_173411_krimi_jba § 23 ZZPZ
28
zákonné úpravy v České republice. 55 Samozřejmě, existují zákonné výjimky. 56 Za předpokladu, že pacient však informován a poučen být chce a poskytovatel zdravotní péče toto neakceptuje, je naplněn první z předpokladů odpovědnosti za škodu v souladu s § 420 občanského zákoníku. V případě, že v důsledku neposkytnuté informace či upozornění na rizika dalšího postupu apod. dojde ke vzniku újmy na zdraví pacienta, stačí tomuto prokázat již pouze příčinnou souvislost existující škody s předchozím jednáním poskytovatele zdravotní péče. Následně, a často zbytečně, je na poskytovateli, aby se vyvinil. •
„nepořádné
vedení
zdravotnické
dokumentace“
-
zdravotnická
dokumentace poskytující přehled celé chronologie léčby a léčebných zákroků pacienta zůstává majetkem poskytovatele zdravotní péče (tedy soukromého lékaře či zdravotnického zařízení). Vzhledem k tomu, že ve většině případů slouží jako nejzásadnější důkaz pro případný soudní spor, mělo by být majoritním zájem poskytovatele vést dokumentaci přehlednou a především kompletní. Opačný přístup má adekvátní dohru v případném soudním řízení. •
„nedostatky v organizaci práce“ - za nedostatky autoři v tomto pojetí považují např. nedostatečnou sterilizaci nástrojů, či přetěžování zdravotních sester, popř. dalších nižších zdravotních pracovníků a svěřování jim úkolů, které přesahují požadované vzdělání a odbornou praxi pro daný post 57 Aby docházelo k protiprávnímu jednání, ať konání či opomenutí, musí být toto
jednání nezákonné, tj. směřovat proti legálním normám. V praxi však existují případy, kdy za určitých okolností dané jednání, byť by jinak bylo nelegálním, je právě za těchto okolností možno realizovat. K okolnostem vylučujícím protiprávnost právní nauka řadí: „plnění zákonné povinnosti, výkon subjektivního práva, svépomoc, jednání v nutné obraně, jednání v krajní nouzi, dovolené riziko a svolení poškozeného“58 Právě poslední z uvedených případů je často v souvislosti s medicínským právem skloňován: svolení poškozeného je, mimo vymezené případy 55
56
57 58
Především ZZPZ. Rámcová právní úprava v evropském měřítku vychází z Úmluvy o lidských právech a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny ve znění Dodatkového protokolu ze dne 12. ledna 1998,vyhlášených pod č. 96/2001 a č. 97/2001 Sb.m.s. Např. možnost zadržet informaci o nepříznivé prognóze pacienta za předpokladu, že je toto zadržení v jeho zájmu a pacient souhlasí s tím, že místo něj budou informování o jeho zdravotním stavu blízcí pacienta. Úprava je rovněž obsažena v ZZPZ. STOLÍNOVÁ, J., MACH, J. Právní odpovědnost v medicíně. Praha: Galén, 1998.352 s. KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J.a kolektiv. Občanské právo hmotné. II.díl. 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2005. s. 428 a násl.
29
(jedná se např. o provedení neodkladného léčebného výkonu nezbytného k záchraně života, o nosiče či o osobu jevící známky duševní choroby či intoxikace ohrožující samu sebe nebo své okolí) 59, vůbec předpokladem k provádění lékařského zákroku či pokračování v léčbě. Toto pojetí dle mého názoru výrazně odráží přeměnu vztahu lékař (potažmo zdravotnický pracovník) – pacient z paternalistického na partnerský, přičemž větší účast pacienta na vlastní léčbě jde ruku v ruce s větší zodpovědností za svá rozhodnutí. V závěru kapitoly bych chtěla poukázat na vztah mezi ustanovením § 415 občanského zákoníku, tzv. generální prevence a § 420 upravujícím problematiku obecné
odpovědnosti
za
škodu,
jelikož
„protiprávním
jednáním
lékaře
(zdravotnického pracovníka), není jen postup non lege artis, ale může jím být i porušení tzv. obecné prevenční povinnosti podle ustanovení § 415 obč. zák., jež ukládá každému povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku a na jiných hodnotách. Jde o běžnou míru opatrnosti počínat si v určitých situacích – i bez konkrétně předepsaného pravidla – natolik obezřetně, aby se vyloučila či omezila možnost vzniku škody, kterou lze za daných okolností předvídat.“ 60
Touto otázkou se Nejvyšší soud zabýval např. ve svém rozhodnutí ze dne
16.5.2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001, kdy poškozený, klient psychiatrického oddělení, se domáhal náhrady újmy způsobené na zdraví v souvislosti se svým pokusem o útěk ze zařízení. Poškozený ve věci poukazoval na nedostatečnost zabezpečení zmíněného oddělení a tím porušení prevenční povinnosti, ke které bylo zařízení dle jeho názoru povinno. Soud nicméně dospěl k opačnému závěru, tedy že ze strany zařízení nedošlo k porušení „preventivní ani jiné právní povinnosti, když psychiatrické oddělení bylo řádně zajištěno i pro případ pokusu pacienta o útěk, neboť je zamykáno a všechna okna jsou technickými prostředky jištěna proti otevření. Žalobce musel při svém útěku překonávat zábrany, které byly po celou dobu provozu oddělení objektivně dostačující. V právní větě výše uvedeného rozhodnutí pak soud zaujal stanovisko ke způsobu aplikace § 415 občanského zákoníku takové, že ustanovení se užije v případě, že na jednání, o jehož protiprávnost se jedná, se jiná konkrétní právní úprava nevztahuje. 61 Ustanovení § 59 60
61
Především § 23 odst. 3 a 4 ZZPZ. ŠKÁROVÁ, M. Odpovědnost za škodu na zdraví pacienta způsobená lékařem či zdravotnickým zařízením[ online].29.11.2007[cit.22.4.2010].Dostupné na http://www.medicinskepravo.cz/2007_11_01_archive.html Dále např. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.2.2003 sp. zn. 25 Cdo 618/2001
30
415 je aplikováno tehdy, když neexistuje speciální právní práva vztahující se k danému jednání, jehož protiprávnost je posuzována. Je tomu z toho důvodu, že § 415 nezakládá samostatnou skutkovou podstatu, leč představuje povinnost, jejíž porušení má za následek naplnění znaku protiprávnosti v případě odpovědnosti za škodu dle § 420.62 Jak již bylo uvedeno výše, lze však po každém požadovat „pouze“ rozumnou míru předvidatelnosti a prevenčních opatření, ne vytvářet zabezpečení pro veškeré možné události v budoucnu. Stejně jako u nás, i v USA posuzuje, zda-li se v daném případě jednalo o péči poskytnutou lege artis, tedy takovou, jako lze za stejných podmínek a okolností požadovat po jiném lékaři shodné odbornosti, expert v dané oblasti. Požadavky na odborníka zapracovávajícího znalecký posudek se přitom stát od státu liší. Nejčastějšími příčinami tzv. medical malpractice (tj. pochybení v oblasti medicíny) jsou především stanovení nesprávné diagnózy pacienta, špatné technické provedení zákroku či nedostatečné poučení pacienta o možných rizicích. 63
3.1.3. Vitium artis Pojem vitium artis byl dříve pojímán jako chyba učiněná v rámci lékařské činnosti. „Souvisel s tím, že se povolání lékaře chápalo jako profese se stavovskými privilegii, kde právní odpovědnost neexistuje nebo je ve srovnání s jinými profesemi modifikována, a vždy nebo převážně se v ní rozhoduje v rámci profesních organizací nebo komisí.“64 Nicméně v současné době se jedná o termín překonaný, jelikož lékařská profese, stejně jako profese další podléhají právní přezkumu, jak již bylo uvedeno výše.
3.1.4. Některé procesněprávní aspekty Odpověď na otázku zda-li se v konkrétním případě jedná či nejedná o postup lege artis podává odborník v dané oblasti (medicíny). 65 V úvahu připadá posudek vypracovaný jednotlivým znalcem či vědeckou institucí (nejčastěji se jedná o fakulty 62
63
64
65
ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2.vydání. Praha : C.H.Beck, 2009. 1394 s. BOESCHEN, C. Medical Malpractice Basics. [online]. [cit. 20.3.2010]. Dostupné na http://www.nolo.com/legal-encyclopedia/article-29855.html CÍSAŘOVÁ, D. SOVOVÁ, O.: Trestní právo a zdravotnictví. 2. vydání. Praha: Nakladatelství Orac, 2004. s. 22 § 127 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění
31
vysokých škol), jehož podstatné náležitosti vymezuje vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 v platném znění. Znalecký posudek pak často zastává podstatou roli v procesu dokazování vzniku případného nároku poškozenému. I zde dochází však dochází k častým rozporům, především v souvislosti s „přístupem znalců z oboru medicíny, kteří často kromě posouzení questionis facti posuzují i questio iuris, například, zda žalovaný lékař jednal či nejednal nedbale.“ 66 Tedy jinak řečeno, dochází k pokusům o zásah znalců do pravomoci soudu. Ten, je však jediným oprávněným subjektem k zhodnocení situace v kontextu všech důkazů (tj. i znaleckých posudků) a k vynesení rozhodnutí ve věci. Kauzy, řešící otázky odpovědnosti za vzniklou újmu a potažmo nárok na kompenzaci jsou, vzhledem k náročnosti dokazování často dlouhotrvajícími a díky specifičnosti chráněného zájmu rovněž psychicky a emocionálně náročnými procesy. Bohužel i přesto je nutno mít stále na paměti existenci právní úpravy; v tomto kontextu poukazuji především na otázku promlčení nároku poškozeného. V souladu s ustanovením § 106 občanského zákoníku je k promlčení práva na náhradu škody, lépe újmy, na zdraví stanovena dvouletá subjektivní lhůta 67, přičemž soudní praxe došla k závěru, že totožné lhůty lze užít i v případě náhrady újmy na zdraví nemajetkového charakteru, proto je nutné, aby poškozený dbal svých práv a uplatnil je v zákonné lhůtě.
3.2. Existence újmy na zdraví poškozeného Újma, která je druhým podstatným předpokladem vzniku obecné odpovědnosti podle § 420 občanského zákoníku, může poškozenému vzniknout formou majetkového (materiálního), tak i nemajetkového (imateriálního) charakteru. Problematikou pojmosloví a členění, jež zastává teorie a rovněž jednotlivým formách realizace kompenzace poškozeného se zabývám v části druhé této práce. Materiální újma značí snížení finančních, potažmo ekonomických prostředků, se kterými může poškozený disponovat. Toto vymezení v podstatě odpovídá definici škody, jak ji pojímá právní nauka: „Občanskoprávní teorie a soudní praxe celkem shodně za škodu ve smyslu občanského práva považují každou majetkovou 66
67
CÍSAŘOVÁ, D. SOVOVÁ, O.: Trestní právo a zdravotnictví. 2. vydání. Praha: Nakladatelství Orac, 2004. s. 11 § 106 OZ
32
(materiální – hmotnou) újmu (ztrátu), kterou lze objektivně vyjádřit (vyčíslit) obecným ekvivalentem, tj. penězi.“68 Vzhledem k tomu, že ani aktuální právní úprava obsažená občanském zákoníku,69 ani právní nauka70 nejsou zcela pregnantní v užívání pojmu škoda v souvislosti s problematikou poškození zdraví a života, budu se raději nadále držet termínu majetkové a nemajetkové újmy. Pozitivní tendence, jež lze v tomto směru sledovat v návrhu nového občanského zákoníku dále rozvádím v části druhé. V případě újmy způsobené na zdraví, či dokonce na životě se po majetkové stránce poškozený může domáhat náhrady za ztrátu na výdělku (po dobu pracovní neschopnosti, po jejím skončení nebo při invaliditě), rovněž ztráty na důchodu a účelně vynaložených nákladů spojených s léčením. V případě usmrcení jsou též škůdcem hrazeny pozůstalým náklady na výživu, jimž ji byl zemřelý povinen poskytovat (nebo ji skutečně poskytoval) a přiměřené náklady spojené s pohřbem osobě, která je vynaložila.71 Jinak je tomu v případě újmy nemajetkové, tj. imateriální, kdy se jedná o újmu, která nesouvisí s majetkovou sférou poškozeného. Zákon však v některých případech materiální újmy stanoví, že i za tyto je poskytována peněžní satisfakce. Jedná se o bolestné a stížení společenského uplatnění, instituty upravené v § 444 zákona odst. 1 a 2 č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v platném znění, který v otázce výpočtu konkrétní výše nároku odkazuje na vyhlášku č. 440/2001 Sb. Shodně jako výše uvedené satisfakce, i v případě odškodnění za usmrcení pozůstalým se jedná o náhradu poskytovanou jednorázově. Výše posledně uvedené kompenzace je však pro každý vztah blízké příbuznosti vůči zemřelému stanovena konkrétní částkou.72 S rostoucím trendem nepodávat na lékaře v případě vzniklé újmy na zdraví trestní oznámení, naopak, řešit záležitost nárokováním náhrady v rámci civilního řízení, roste i výše kompenzace přiznané poškozeným pacientům. Rekordní částka odškodnění, kterou byla prozatím nemocnice povinna uhradit rodině pacientky, jež v průběhu hospitalizace ochrnula se rovná 18 miliónům Kč. Přičemž další kauzy na
68
69 70
71 72
KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J.a kolektiv. Občanské právo hmotné. II.díl. 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2005. s. 437 Především § 444 odst. 1 a dále § 449 odst. 1 OZ. KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J.a kolektiv. Občanské právo hmotné. II.díl. 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2005. s. 441 § 444 – 449 OZ. § 444 odst. 3 OZ
33
kompenzaci ve výši téměř dvojnásobku jsou projednávány. 73
3.3. Příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a újmou na zdraví Třetí, rovněž objektivní a nezbytný předpoklad vzniku odpovědnosti, (též označovaný jako kauzální nexus) vytváří nezbytné pojítko mezi porušením právní povinnosti (tj. protiprávním jednáním) a vzniklou újmou (ať materiálního či imateriálního charakteru). „Příčinu lze nejobecněji vyznačit jako skutečnost (jev, hnutí), která způsobí nějaký následek, nebo také jako to, co má za následek vznik něčeho.“74 Ano, byť lze s jistou nadsázkou říci, že vše souvisí se vším, z hlediska kauzality jako předpokladu vzniku odpovědnosti jsou však relevantními pouze právní příčiny, tedy ty, které zohledňuje aktuální právní úprava upravující problematiku. Právě zdůraznění hnutí právně podstatných, umožňuje vyčlenění konkrétních jevů, které mají vztah k dané kauze a z nich vyvodit zda zde odpovědnost vznikla či nikoliv. 75
Shodně otázku postupu zjišťování existence příčinné souvislosti řešil Nejvyšší soud
ve svém rozhodnutí ze dne 21.2.2002 sp. zn. 21 Cdo 300/2001: „Postup při zjišťování příčinné souvislosti spočívá v tom, že škodu je třeba vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji izolovaně, toliko z hlediska jejích příčin. Protože příčinná souvislost je zákonitostí přírodní a společenskou, jde o hledání jevu, který škodu vyvolal. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu.“ Lze tedy shrnout, že se jedná o vymezení, mezi jakou konkrétní újmou (jako důsledkem protiprávního jednání) a jakou protiprávní skutečností, má být souvislost zjištěna, přičemž časové hledisko mezi nimi hraje spíše vedlejší roli, zásadní je posouzení po stránce věcné souvislosti.76 Kauzalita mezi protiprávním jednáním a vzniklou újmou musí být bezpečně 73
74
75 76
PETRÁŠOVÁ, L. Pacienti se soudí s nemocnicemi ve velkém. Odškodné se zvýšilo o řád. [online].6.3.2010 [cit. 20.4.2010]. Dostupné na http://zpravy.idnes.cz/pacienti-se-soudi-snemocnicemi-ve-velkem-odskodne-se-zvysilo-o-rad1d7-/domaci.aspc=A100305_205953_domaci_vel FIALA, J., Kindl, M., et. al. Občanský zákoník. Komentář.I.díl. 1. vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, s. 668 ŠVESTKA, J. Odpovědnost za škodu podle občanského zákoníku. Praha: Academia, 1966. 316 s. ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2.vydání. Praha : C.H.Beck, 2009. 1394 s.
34
prokázána, nelze připustit postavení sankcionování (domnělého) škůdce, jež často může dosahovat enormní částky, na domněnkách a pochybnostech. V této otázce je judikatura Nejvyššího soudu poměrně konstantní, uveďme např. rozhodnutí ze dne 25.11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 168/2003, jež stanoví, že „Příčinná souvislost mezi léčebným postupem, který nebyl lege artis a škodou na zdraví pacienta musí být najisto postavena,“ popřípadě ze starší judikatury rozhodnutí sp. zn. 21/1992: „Příčinná souvislost mezi zaviněným protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody na zdraví musí být bezpečně prokázána, nestačí tu pouhá pravděpodobnost; nelze ji však vylučovat jen z toho důvodu, že protiprávní jednání škůdce dovršilo již stávající nepříznivý zdravotní (duševní) stav poškozeného.“ Kauzalita v případě „medical malpractice“, druhu civilního deliktu, u nějž je předpoklad, že byl způsoben lékařem či zdravotnickým pracovníkem, v USA vycházejí z podobných principů, jako u nás. Příčinná souvislost musí být prokázána bezpečně, pouhá domněnka k přiznání nároku nepostačí. Nicméně se domnívám, že definice „probably would“77 je přece jen méně přísná, než ve výše uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu skloňované „bezpečné prokázání.“
3.4. Zavinění „Ve zdravotnictví neplatí "automatická" odpovědnost za nezdar nebo chybný výkon. Předpokladem vzniku odpovědnosti není jen porušení zdravotnických povinností, tak zvaný výkon "non lege artis", ale současně i to, že k následku došlo zaviněním zdravotnického pracovníka“78 (lékaře). V této otázce se z autorem příspěvku naprosto ztotožňuji v souvislosti s obecnou odpovědností za škodu, tedy plynoucí z ustanovení § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v platném znění. Nicméně v kontextu újmy vzniklé na zdraví se setkáváme rovněž s typem zvláštní odpovědnosti vycházející z právní úpravy obsažené v ustanovení § 421a občanského zákoníku, kdy odpovědnost za vzniklý nezdar, byť by osoba škůdce byla takzvaně zcela „z obliga“, přesto ponese, neboť se v tomto případě bude jednat o odpovědnost absolutní (tj., tu, jíž se nedá zprostit). 77
78
ASHCRAFT & GEREL LLP. Medical maplractice.[online]. [cit. 21.4.2010]. Dostupné na http://www.ashcraftandgerel.com/medical-malpractice/medical-malpractice.html#Proximate MITLÖHNER, M. K problematice rizika a odpovědnosti ve zdravotnictví. Právní praxe, 1996, č. 10, s. 641
35
Podobně se k problematice vyjadřuje A. Šíma, když poukazuje na skutečnost, že „Jen pouhá nesprávná diagnóza (tedy lékařská hypotéza poruchy zdraví) nemůže vyvolat právní odpovědnost lékaře. Stejně tak terapeutický nezdar sám o sobě není důvodem k uplatnění právní odpovědnosti. Tato odpovědnost nastupuje jen v případě, že v konkrétní situaci lze lékaři prokázat, že z nedbalosti postupoval non lege artis z hlediska vědeckých názorů v současné době uznávaných.“ 79 Pojem zavinění, jediný subjektivní předpoklad odpovědnosti za škodu, právní nauka definuje jako „psychický (vnitřní, duševní) vztah odpovědného subjektu k jeho vlastnímu úkonu, který se příčí objektivnímu právu, tj. k jeho protiprávnímu úkonu, jakož i ke škodě jako následku tohoto protiprávního úkonu.“ 80 Právní teorie dále rozlišuje čtyři formy zavinění, přičemž toto členění má význam převážně v oblasti trestního práva. Ovšem s kategorizací nedbalost – úmysl se setkáváme i v občanském zákoníku. Z hlediska zaměření této práce je však relevantní především zavinění nedbalostní (převážně nevědomé). K této otázce dále A. Šíma poukazuje na skutečnost, že: „Jen v malém počtu případů půjde o zavinění ve formě vědomé nedbalosti, když lékař bez přiměřených důvodů spoléhá na to, že k poruše zdraví pacienta nedojde, ač ví, že svým jednáním, (též opomenutím), takový následek způsobit může. Častější však budou případy nevědomé nedbalosti, která je charakterizována tím, že lékař nevěděl, že svým jednáním může způsobit poškození zdraví pacienta, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl.“ 81 Právní úprava zavinění vychází z ustanovení § 420 odst. 3 občanského zákoníku, které stanovuje, že „Odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.“ Z uvedeného právní nauka vyvozuje, že se jedná o princip předpokládaného zavinění, kdy je presumována nevědomá nedbalost škůdce a s tím spojená povinnost domnělého porušitele právní povinnosti, provést důkaz o své exkulpaci, tedy vyvinění, jak již byla problematika nastíněna výše. V případě, že dokazování nebude úspěšné, odpovídá porušitel na vzniklou škodu. Této nezbytnosti kontruje povinnost poškozeného prokázat ostatní tři předpoklady vzniku obecné odpovědnosti, tedy 79
80
81
ŠÍMA, A. Postup lékaře non lege artis jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru. Právní praxe, 1996, č. 1, s. 39. KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J.a kolektiv. Občanské právo hmotné. II.díl. 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2005. s. 454 ŠÍMA, A. Postup lékaře non lege artis jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru. Právní praxe, 1996, č. 1, s. 39.
36
porušení právní povinnosti, která domnělému porušiteli náležela, existenci a rozsah vzniklé újmy a rovněž příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem újmy v poškozeném tvrzeném rozsahu. Většina států USA v případě vzniklé újmy na zdraví posuzuje otázku „fault criterion“, volně přeložitelnou jako zavinění, nicméně v některých státech (např. Florida či Virginie) došlo v určitých kauzách k inspirování se novozélandským systémem blížícím se naší objektivní odpovědnosti, tedy nezohledňující míru pochybení zdravotnického pracovníka či lékaře. Poskytovatel péče se v tomto případě vyhne povinnosti náhrady újmy na zdraví, jež je placena z veřejných prostředků. Případný trestněprávní, popř. disciplinární, postih konkrétního lékaře (zdravotnického pracovníka) však není vyloučen.82
82
DOUGLAS, T. Medical injury compensation: beyond "no-fault" [online].Medical review, 18.12.2008 [cit. 20.4.2010]. Dostupné na http://medlaw.oxfordjournals.org/cgi/content/full/17/1/30
37
4.
Předpoklady odpovědnosti za újmu na zdraví vzniklou povahou použitého přístroje nebo jiné věci
4.1. Okolnosti mající původ v povaze použitého přístroje Tento typ odpovědnosti je koncipován jako objektivní odpovědnost absolutní, z čeho plyne nejen, že v tomto soukromoprávním institutu není zohledňována otázka zavinění, ale v úvahu nepřichází ani užití liberačních důvodů. „Odpovědnosti se tedy nelze zbavit ani tvrzením, že odpovědný subjekt učinil vše, co bylo v jeho silách, aby vzniku škody zabránil (např. tvrzení, že bylo postupováno podle příslušných pravidel pro tu kterou činnost, podle pravidel lékařské vědy a v souladu s jejími nejnovějšími poznatky (lege artis), ani jiná tvrzení, že by ke škodě došlo i jinak.“ 83 V případě odpovědnosti mající základ v ustanovení § 421a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v platném znění, není, na rozdíl od obecné odpovědnosti, podstatným předpokladem pro právo k nárokování kompenzace za způsobenou škodu protiprávní jednání porušitele, leč prosté použití či užití přístroje nebo jiné věci k plnění závazku. Občanský zákoník ve výše uvedeném ustanovení neřeší otázku vadnosti či kazivosti použité věci, tento prvek tudíž nebude sehrávat roli při posuzování vzniku odpovědnosti za způsobenou újmu. O uvedené problematice dále pojednává např. A. Palkovský: „Pro vznik odpovědnosti za škodu dle § 421a OZ se nemusí jednat jen o vadu použité věci ve smyslu jejího srovnání se stejnou věcí bezvadnou, ale postačí prostá vlastnost této (bezvadné) věci či její chybějící vlastnost nebo konstrukční nedostatek, který v jiných případech použití věci nezpůsobil škodu.“ 84 Shodně též Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 31.8.2004, sp. zn. 25 Cdo 2542/2003: „Okolnosti, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jsou např. okolnosti, které vyplynou z vadnosti přístroje (např. rentgenového přístroje, injekční stříkačky, léku apod.), přičemž není rozhodné, zda jde o vadnost vyskytující se ojediněle, opakovaně nebo pravidelně. Jde o odpovědnost za bezvadnost látky v době poskytnutí činnosti ke splnění závazku a za selhání použitého přístroje.“ Odpovědnost za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze 83
84
HOLUB, M., BIČOVSKÝ, a kol. Odpovědnost za škodu v právu občanském, pracovním, obchodním a správním. 1.vydání. Praha: Linde Praha,a.s. 2003. s. 45 PALKOVSKÝ, A. Občanskoprávní odpovědnost při poskytování zdravotní péče. Právní rádce, 1996, č. 3, s. 8
38
přístroje nebo jiné věci a hlavně s ní spojená kompenzace za způsobenou újmu jsou současně vděčným tématem publicistů, stejně jako noční můrou poskytovatelů zdravotnické péče. Zdravotnické zařízení (lékař) totiž odpovídají ve smyslu ustanovení § 421a občanského zákoníku za újmu „způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze použitého přístroje, nástroje, léku nebo jiné věci použité při poskytování zdravotnických služeb, a to i pokud jde o vedlejší účinky, které měly za následek vznik škody, o kterých nebylo zdravotnickému zařízení (lékaři) známo, že k nim dochází.“85 Vzhledem k množství medikamentů, materiálu a nástrojů, které jsou zapotřebí k provedení, byť jednoduchého lékařského zákroku a na jejichž kvalitu musí lékař či zdravotnický pracovník denně spoléhat, se není čemu divit. V této souvislosti bych chtěla poukázat například na kauzu rozsáhlých popálenin tří měsíčního dítěte, jež byly způsobeny vyhřívací poduškou. Závažné zranění v tomto případě vyústilo v masivní selhání tělesných orgánů. Satisfakce rodičům byla soudem stanovena na v té době rekordní částkou bezmála 1,5 miliónu korun, k jejíž úhradě se stal na základě absolutní objektivní odpovědnosti povinným poskytovatel zdravotní péče, v tomto případě brněnská nemocnice. 86 Případný regresivní nárok povinné vůči výrobci podušky bude vycházet z ustanovení § 440 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v platném znění. Jen na okraj, v tomto případě rovněž existovala možnost pro pozůstalé poškozené, uplatnit svůj nárok přímo proti výrobci podušky (zde by následný postup spadal pod zvláštní zákon – z.č. 59/1998 Sb. o odpovědnosti za vadu výrobku v platném znění).
4.2. Existence újmy na zdraví poškozeného Újma, vzniklá na zdraví poškozeného, i zde tvoří nezbytný objektivní předpoklad pro vznik nároku na kompenzaci. Její členění dle materiálního či imateriálního charakteru a rovněž formy náhrady jsou zpracovány v dalších kapitolách této práce. Ačkoliv má soud dle ustanovení § 450 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v platném znění, pravomoc ve vymezených případech výši náhrady moderovat, tedy s ohledem na dané skutečnosti přiměřeně snížit, převažuje spíše tendence přibližovat 85
86
Rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod R 9/1977 dohledatelné např. ze sbírce: VOJTEK, P. Přehled judikatury ve věcech náhrady škody. 1. vydání. Praha: ASPI, a.s., s.327 WIRNITZER, J. Rekordní odškodné od nemocnice za smrt popálené Nely vstoupilo v platnost. [online]. IDNES.CZ,26.9.2008 [cit. 22.3.2010]. Dostupné na http://brno.idnes.cz/rekordni-odskodneod-nemocnice-za-smrt-popalene-nely-vstoupilo-v-platnost-1u1-/brno-zpravy.asp? c=A080926_094531_brno_dmk
39
se západnímu trendu. Ve Spojených státech amerických jsou tzv. medical malpractice lawsuits, tj. spory vedené z důvodu pochybení na poli medicíny nejen častým, ale rovněž velice výnosným jevem. Vzhledem k rostoucím částkám odškodnění přiznaných v posledních letech je jen otázkou času, kdy se z odvětví medicínského práva stane výnosný byznys i u nás.87 Kuriozitou západního světa je „lovec klientů“, jež v USA dostal název „ambulance chaser“. Jedná se o právníka, který doslova následuje sanitku až do nemocnice a snaží se přesvědčit pacienta (je-li při vědomí), popř. jeho příbuzné k podání žaloby z důvodu poskytování nedostatečné zdravotní péče. Přestože je toto jednání striktně zakázáno etickým kodex Americké advokátní komory a většina praktiků jej považuje za neprofesionální, najdou se jedinci, kteří tímto způsobem získávají klientelu. Lze jen doufat, že podobný trend v našich zeměpisných šířkách kopírován nebude. 88
4.3. Příčinná souvislost mezi okolnostmi pramenícími z povahy přístroje a vzniklou újmou na zdraví Náhrada újmy na zdraví musí v případě nároků vycházejících z ustanovení § 421a občanského zákoníku striktně souviset s přístrojem či jinou věcí užitou k provedení lékařského zákroku. Za předpokladu zjištění, že příčinná souvislost mezi vzniklou újmou a okolností, jež tkví v samotném lékařském zákroku, popř. v jeho realizaci, nedostatečné odbornosti poskytovatele zdravotní péče apod., bylo by nezbytné podřadit danou kauzu pod obecnou úpravu odpovědnosti obsaženou v § 420 občanského zákoníku.89 K uvedené věci uvádím např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2542/2003 ze dne 31.8.2004, kterým byla řešena kauza lékaře, jež sice správně diagnostikoval stav pacientky a indikoval látku vhodnou k obstřiku páteře, jenomže 87
88
89
PETRÁŠOVÁ, L. Pacienti se soudí s nemocnicemi ve velkém. Odškodné se zvýšilo o řád. [online].6.3.2010 [cit.20.4.2010]. Dostupné na http://zpravy.idnes.cz/pacienti-se-soudi-snemocnicemi-ve-velkem-odskodne-se-zvysilo-o-rad-1d7-/domaci.asp? c=A100305_205953_domaci_vel: „Fakultní nemocnice v Brně vyplatila od začátku roku 2003 do roku 2007 na odškodném pacientům 4,4 milionu korun. Nemocnice Na Homolce vyplatila za stejnou dobu 2,5 milionu korun. Všeobecná fakultní nemocnice v Praze prohrála ve sporech s pacienty 3,6 milionu korun. Fakultní nemocnice Motol vyplatila pacientům na odškodnění 1,5 milionu korun. Hradec Králové zaplatila 267 tisíc korun.“ Např. OGINSKI, G. Ambulance chasers. [online] 10.1.2010 [cit. 22.8.2010]. Dostupné na http://ezinearticles.com/?Ambulance-Chasers&id=3552047 Rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod R 2/1987 dohledatelné např. ze sbírce: VOJTEK, P. Přehled judikatury ve věcech náhrady škody. 1. vydání. Praha: ASPI, a.s. s.330
40
provedený zákrok však vyvolal alergickou reakci pacientky. Provedeným šetřením bylo následně zjištěno, že alergie nevznikla jako odezva na aplikovanou látku, ale v důsledků nesprávného technického provedení úkonu. Shodně přístroje a nástroje užité k zákroku neměly vliv na vznik újmy na zdraví, ten zapříčinila nedostatečná manuální zručnost lékaře. Případ byl proto posuzován podle ustanovení § 420.
41
II. část 1.
Nároky poškozeného pramenící z újmy na zdraví Náhradu za újmu, vzniklou na zdraví, popř. dokonce na životě, tedy smrt dané
osoby, teorie člení na majetkovou, tedy tu, která má dopad v materiální sféře poškozeného a nemajetkovou, jež tento dopad postrádá. Otázka zařazení jednotlivých případů, kdy dochází k náhradě újmy však není zcela jednoznačná. Určitou nejasnost ve výkladu přináší již ustanovení § 444 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v platném znění, když hovoří „o škodě na zdraví“ v kontextu bolestného a ztížení společenského uplatnění. Občanský zákoník sám pojem škody blíže nevymezuje. S ohledem na § 443 občanského zákoníku, jež uvádí nezbytnost vycházet při určování výše existující škody z cenu, jíž měla v dob poškození, judikatura a právní nauka dospěly k určité definici a to: „Za škodu lze ve smyslu občanského práva považovat každou majetkovou (materiální – hmotnou) újmu, ztrátu, kterou lze objektivně vyjádřit (vyčíslit) obecným ekvivalentem, tj. penězi.“ 90 „Jak zdraví, tak život mají povahu nemajetkových, penězi jen obtížně vyčíslitelných hodnot. Pojmově na nich tedy nemůže být způsobena škoda. 91 Z výše uvedeného plyne zjevné nekorespondující si užívání tohoto pojmu. Změnu směřující k větší pregnantnosti používání lze očekávat s připravovaným občanským zákoníkem, jež v § 2812 rozlišuje pojem škody (tj. majetková újma) a újmy nemajetkové. Shodně např. též § 2817 návrhu zákoníku . „Škoda se nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to možné, anebo žádá-li to poškozený, též se hradí škoda v penězích.“ Naopak majetková újma je v chystaném právním kodexu primárně zajišťována přiměřeným zadostiučiněním. Až v situaci, kdy nelze zajistit dostatečně účinnou kompenzaci nefinanční cestou, je zadostiučinění i v tomto případě poskytováno v podobě peněžní. V případě, že škůdci, či porušiteli vznikla povinnost odčinit existující nemajetkovou újmu způsobenou mu na přirozených právech, upravuje vládní návrh kodexu povinnost dotyčného odčinit rovněž jím způsobené duševní útrapy. Mám za to, že zde návrh připravovaného kodexu navazuje na současnou úpravu obsaženou v § 13 občanského zákoníku řešící 90
91
KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J.a kolektiv. Občanské právo hmotné. II.díl. 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2005. s. 437 FIALA, J., Kindl, M., et. al. Občanský zákoník. Komentář.I.díl. 1. vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, s. 667
42
kompenzaci v případě zásahu do osobností sféry jedince. Část teorie náhradám za majetkovou újmu řadí odškodnění ztráty na výdělku, náhradu účelných nákladů spojených s léčením a v případě smrti poškozeného též náhradu nákladů určených na výživu pozůstalých a úhradu nákladů na pohřeb. Naopak do skupiny náhrady újmy nemajetkové zařazují jednorázové odškodnění bolesti poškozeného a stížení společenského uplatnění, rovněž jako jednorázovou satisfakci určenou pozůstalým poškozeného v případě jeho smrti. V souvislosti s touto skupinou autoři neopomíjejí zdůraznit, že v žádném z uvedených případů se „nejedná o odškodnění škody v pravém slova smyslu. Vždy jde pouze o určitou paušalizovanou částku, která je uměle nastavena pro všechny obdobné případy.“ 92 Ostatně, vzhledem k zásadnímu významu, jež život a zdraví každého individuálního lidského jedince mají, ani konkrétní vyčíslení není reálné. Obdobné členění majetkové a nemajetkové újmy zastává i J. Švestka, když k náhradám za majetkovou újmu řadí účelné náklady spojené s léčením a ztrátu na výdělku a shodně v otázce náhrad za újmu nemajetkovou se klaní k odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění a odškodnění pozůstalých za usmrcení blízké osoby. Zde stojí za zmínku, že v případě náhrady nákladů na výživu pozůstalých a přiměřených nákladů spojených s pohřbem není zcela pregnantní. Ve Spojených státech amerických výše tzv. damage (odškodné, náhrada škody) tvoří často obtížně zodpověditelnou otázku. V souvislosti s újmou materiálního charakteru se nejčastěji nahrazují ušlá mzda, náklady vynaložené na poskytnutou péči, popř. další aktuální ztráty v ekonomické rovině poškozeného. Mnohem více kontroverzní je však otázka náhrady újmy nemajetkové: závěry porot o výši kompenzace se tak v podobných případech mohou lišit, což samozřejmě vytváří podklad pro polemiku, nakolik je daná satisfakce spravedlivá. Obzvlášť lékaři poukazují na skutečnost, že se porota při konfrontaci s poškozeným až příliš nechává unést svými subjektivními pocity. Na obrovské částky, neadekvátní ke vzniklé újmě na zdraví, bylo v některých státech federace reagováno vytvořením určitých limitů, které může poškozený nárokovat.93
92
93
FIALA, J., Kindl, M., et. al. Občanský zákoník. Komentář.I.díl. 1. vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, s. 667 BUDETTI, P.P., WATERS, T.M. Medical maplpractice law in the United States [online] květen 2005 [cit.19.4.2010].Dostupné na http://www.kff.org/insurance/loader.cfm?url=%2Fcommonspot %2Fsecurity%2Fgetfile.cfm&PageID=53241
43
1.1. Náhrada za újmu majetkovou V případě újmy materiální, tedy majetkové, tvoří převážnou množinu náhrada za ztrátu na výdělku, k níž došlo při škodě na zdraví, pod kterou lze zařadit reparace za ztrátu po dobu pracovní neschopnosti poškozeného, náhradu za ztrátu po skončení této neschopnosti nebo v případě vzniklé invalidity a konečně náhrada za ztrátu na důchodu. Všechny výše uvedené varianty mají určitý dopad v majetkové rovině poškozeného, neboť výdělek představuje určitou sumu, kterou poškozený před způsobenou škodou hradil své životní náklady. Snížení této sumy po určitý časový úsek či dokonce nemožnost již její výše dosáhnout, popřípadě dosažení s enormními obtížemi, znamená v majoritní většině kauz obrovský dopad do finanční sféry poškozeného. Reparace pak plní funkci návratu životního standartu poškozeného na úroveň před vzniklou škodou. Do 1.5.2004 existovala možnost náhrady na ztrátě na výdělku, k níž došlo při škodě na zdraví pouze formou peněžitého důchodu, který se vyplácel do budoucna. Nicméně novela občanského zákoníku č. 47/2004 Sb. v tomto přinesla zásadní změnu, když 449a připustila možnost odškodnění budoucích nároků jednorázově za předpokladu, že o odškodnění uvedených nároků bude sepsána dohoda a vypořádání mezi škůdcem (porušitelem) a poškozeným vyčerpávající a konečné.
1.1.1. Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného J. Švestka označuje ztrátu na výdělku jako „speciálně upravenou kategorii škody jako majetkové újmy, která je objektivně vyjádřena v penězích“ 94, přičemž se logicky jedná o újmu, která danému poškozenému reálně vznikla. Otázku realizace náhrady vzniklé ztráty upravuje ustanovení § 445 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v platném znění tak, že reparace je prováděna peněžitým důchodem. Jeho výše je pak odvozena od sumy, které průměrně poškozený před vzniklou újmou dosahoval, přičemž náhrada je poskytována po dobu pracovní neschopnosti poškozeného a konkrétní částka je stanovena rozdílem mezi průměrným výdělkem poškozeného a částkou nemocenského.95 Smyslem této úpravy je zajistit, aby dotyčná osoba 94
95
KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J.a kolektiv. Občanské právo hmotné. II.díl. 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2005. s. 474 § 445 – 446 OZ
44
neobdržela plnění dvakrát, tj. aby nedošlo současně k náhradě škody a výplatě nemocenského pojištění, když důvod platby by v obou případech byl totožný. Občanský zákoník sice s výše uvedenými pojmy operuje, nicméně je sám dál nevykládá, proto pro konkretizaci musíme úpravu hledat v jiných právních předpisech. (Dočasnou) pracovní neschopnost vymezuje zákon č. 187/2006 Sb. o nemocenském pojištění v platném znění, jež ji definuje jako určitý stav, který pro poruchu zdraví, popřípadě z jiných zákonem vymezených důvodů, zabraňuje dotyčnému, aby vykonával dosavadní (pracovní) činnost, v případě déle trvající poruchy (tj. nad 180 kalendářních dní) aby konal i jinou činnost, případně, aby byl schopen plnit povinnosti uchazeče o zaměstnání atd. Rozhodnutí o vzniku (dočasné) pracovní neschopnosti pak příslušní ošetřujícímu lékaři dotyčné osoby. 96 Výše uvedený zákon rovněž upravuje problematiku nemocenského pojištění. Pojem „průměrného výdělku“ dříve obsahoval zákon č. 1/1992 Sb. o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, současnou právní úpravu již nalezneme v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoník práce v platném znění: „Průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období, přičemž za odpracovanou dobu se považuje doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda nebo plat.“ V judikatuře dále podává odpověď na otázku, zda nárok na náhradu ztráty na výdělku lze poškozenému přiznat i za okolností, kdy jeho výdělečná pracovní činnost netrvala době škodné události: Nejvyšší soud „vychází z možnosti poskytnout náhradu za ztrátu na výdělku i ve vztahu k výdělečné činnosti, která je v okamžiku škodné události pouze předpokládána a jejíž výkon by začal později, nebýt škodné události. V této souvislosti je pak třeba přihlédnout i ke změnám, k nimž došlo v době mezi poškozením zdraví (škodnou událostí) a vznikem škody spočívající ve snížení příjmu.“97
1.1.2. Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě Fyzická osoba splňuje podmínku pro vznik nároku na výplatu invalidního důchodu 96 97
§ 55 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění v platném znění Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004, sp. zn. Cdo 857/2003
45
vymezenou zákonem č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění, v platném znění, pokud dosud nedosáhla věku 65 let a a) stala se invalidní, přičemž zároveň splnila podmínku minimální délky trvání důchodového pojištění b) stala se invalidní v důsledku pracovního úrazu 98 Fyzická osoba je v souladu s výše uvedeným zákonem považována za invalidní, „jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles její pracovní schopnosti nejméně o 35%. Pracovní schopností se rozumí schopnost fyzické osoby vykonávat výdělečnou činnost odpovídající jejím tělesným, smyslovým a duševním schopnostem, s přihlédnutím k dosaženému vzdělání, zkušenostem a znalostem a předchozím výdělečným činnostem. Při určování poklesu pracovní schopnosti se vychází ze zdravotního stavu pojištěnce doloženého výsledky funkčních vyšetření,“99 jež provádí lékař. V otázce klasifikace invalidního důchodu došlo s účinností od 1.1.2010 ke změně z členění na plný a částečný invalidní důchod na tří stupňovou škálu procentuálně vyjadřující míru poklesu pracovní schopnosti fyzické osoby. 100 Kompenzace se v tomto případě vyčísluje jako rozdíl „mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu.“101 V otázce definice průměrného výsledku odkazuji na předchozí kapitolu.
1.1.3. Náhrada za ztrátu na důchodu Uvedená náhrada je poškozenému poskytována v částce činící rozdíl mezi „výší důchodu, na který poškozenému vznikl nárok, a výší důchodu, na který by mu vznikl nárok, jestliže by do průměrného měsíčního výdělku, z něhož byl vyměřen důchod, byla zahrnuta náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, kterou občan pobíral v období rozhodném pro vyměření důchodu.“ 102Problematika důchodů obecně, důchodového pojištění a dávek je dále upravena již zmiňovaným zákonem č. 155/1995 Sb. v platném znění. 98 99 100 101 102
§ 38 zákona č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění v platném znění (dále je „ZDP“) § 39 odst. 3 a 4 ZDP § 39 odst. 2 ZDP § 447 OZ § 447a OZ
46
1.1.4. Náhrada účelných nákladů spojených s léčením Mezi účelné náklady spojené s léčením, tedy náklady, které byly spjaty s úmyslem zlepšit zdravotní stav dotyčné osoby, lze zahrnout nejen přímé náklady na léčbu jako takovou, nýbrž i zvýšené náklady na stravování, byla-li jeho úprava, s ohledem na zdravotní stav dotyčného, nezbytná, rovněž náklady spojené s rehabilitací, výdaje spjaté s pomocí odborné pracovnice (ošetřovatelky) či náklady na přestavbu bytu na bezbariérový.103 V souladu s ustanovením § 449 odst. 3 občanského zákoníku v platném znění, se tyto náklady léčení hradí tomu, kdo je vynaložil, tj. může se jednat o osobu zcela odlišnou od poškozeného. Nezbytností k obdržení náhrady je však prokázání jak účelnosti, což plyne přímo z ustanovení zákona, tak logicky i rozsah předmětné náhrady. Od této situace je nutno odlišovat případy náhrady nákladů léčení vynaložených zdravotní pojišťovnou: „Příslušná zdravotní pojišťovna má právo na náhradu škody vůči třetím osobám, jestliže vynaložila náklady na péči hrazenou ze zdravotního pojištění v důsledku jejich zaviněného protiprávního jednání vůči osobám účastným zdravotního pojištění.“104 Konečně, i zde občanský zákoník upravuje § 449a možnost provést reparaci budoucích nároků formou jednorázového odškodnění na základě písemné dohody o úplném finálním vypořádání mezi škůdcem a poškozeným.
1.1.5. Náhrada přiměřených nákladů spojených s pohřbem V případě usmrcení (poškozeného) se osobě, které je vynaložila (přičemž se nutno nemusí jednat o pozůstalého), hradí rovněž „přiměřené náklady spojené s pohřbem, pokud nebyly uhrazeny pohřebným poskytnutým podle zákona o státní sociální podpoře.“105 Podmínky výplaty pohřebného, jež v současnosti odpovídá jednorázové částce ve vši 5.000,- Kč, dále stanoví výše zmíněný zákon č. 117/1995 Sb. v platném znění. Za náklady spojené s pohřbem se považují především: „náklady účtované pohřebním ústavem včetně poplatku za účast duchovního při pohřbu, hřbitovní poplatky, náklady na zřízení pomníku nebo desky, úpravu hrobu a jedna třetina 103
104 105
KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J.a kolektiv. Občanské právo hmotné. II.díl. 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2005. 615 s. § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., z o veřejném zdravotním pojištění v platném znění § 449 odst. 2 a 3 OZ
47
přiměřených nákladů na smuteční ošacení. Náklady na smuteční ošacení a cestovní výlohy se hradí jen nejbližším příslušníkům rodiny a členů domácnosti zemřelého.“ 106 V případě, že je k náhradě nákladů vynaložených na pohřeb poškozeného povinen škůdce, hradí, jak vyplývá z dikce zákona ne veškeré náklady na pohřeb poškozeného, ale jen jejich přiměřenou část. Konkrétní výše se pak bude odvíjet od okolností kauzy s přihlédnutím k poměrům, ze kterých zemřelý poškozený pocházel. Přece jen určité mantinely v tomto směru vymezuje § 37 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. v platném znění (odkazuje na něj 258/1995 Sb. nařízení, kterým se provádí občanský zákoník), jež pro náhradu nákladů určených ke zřízení pomníku, popř. desky stanoví maximální částku 10.000,- Kč.
1.1.6 Náhrada nákladů na výživu pozůstalých V případě, že dojde k usmrcení, vzniká škůdci povinnost náhrady nákladů na výživu pozůstalým, pokud ji zemřelý poskytoval nebo k tomu byl povinen, přičemž k realizaci dochází formou peněžitého důchodu. 107 Uvedená povinnost plyne především ze zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině v platném znění, přičemž v souvislosti s povinností k výživě, která ještě nenastala, nicméně ji lze předpokládat - lze uvést výživu počatého dítěte.108 Pod tento pojem lze v souladu s uvedeným zákonem zahrnout v širším smyslu vše, „co fyzická osoba potřebuje k úhradě svých osobních potřeb s přihlédnutím k jejímu věku, zdravotnímu stavu, společenskému uplatnění atd. To znamená, že za výživu je nutno považovat nejen příspěvek na vlastní stravování (tzv. výživu v úzkém slova smyslu), nýbrž i příspěvek na ošacení, byt,domácnost, vzdělání, kulturní vyžití atp.“109 „Při výpočtu náhrady se vychází z průměrného výdělku zemřelého; náhrada nákladů na výživu všech pozůstalých však nesmí úhrnem převýšit částku, do které by náležela zemřelému náhrada za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 447 odst. 2, (které opět odkazuje do zákoníku práce). V případě náhrady náklady nákladů na výživu pozůstalých (a shodně též při realizaci kompenzace přiměřených výdajů spojených s pohřbem), lze mezi škůdcem 106
107 108
109
KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J.a kolektiv. Občanské právo hmotné. II.díl. 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2005. s. 482 § 448 odst. 1 OZ KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J.a kolektiv. Občanské právo hmotné. II.díl. 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2005. s. 437 Tamtéž, s. 481
48
a oprávněnými pozůstalými (osobou, která náklady na pohřeb uhradila), písemně uzavřít dohodu o jednorázovém a konečném vypořádání budoucích nároků. 110
1.2. Náhrada za újmu nemajetkovou Jak již bylo uvedeno výše, újmy imateriální, tedy nemajetkové nemají povahu škody. V případě škody na zdraví a životě však „občanský zákoník zavádí mechanismus odškodnění následků takové újmy promítajících se do majetkové sféry poškozeného, případně dalších osob. Pod problematiku náhrady újmy nemajetkové tak lze zahrnout jednorázové odškodnění bolesti, stížení společenského uplatnění a rovněž jednorázové odškodnění pozůstalých v případě usmrcení osoby blízké. Na poslední uvedenou kompenzaci má určitou vazbu i ustanovení § 13 občanského zákoníku, které upravuje ochranu osobnosti a ve druhém odstavci umožňuje pozůstalým poškozené fyzické osoby nárokovat náhradu nemajetkové újmy, především byla-li touto újmou zásadně snížena důstojnost či vážnost zesnulého a současně zadostiučinění nefinanční povahy není dostačující. 111 Vzhledem k dřívější nedostatečné právní úpravě mohli pozůstalí nárokovat pouze úhradu nákladů na výživu. Tímto samozřejmě nebyla zohledněna citová újma, která pozůstalým vznikla v důsledku smrti blízké osoby. Snaha soudů řešit tento nedostatek skrze výše uvedené ustanovení § 13 občanského zákoníku však nebylo příliš šťastným. V tomto kontextu poukazuji např. na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1218/2006, ve kterém byl prezentován závěr, že právo plynoucí z uvedeného ustanovení je „osobně spjato se zemřelou fyzickou osobou a jako právo osobní povahy jejím úmrtím zaniká a nepřechází na dědice. Pokud by náhrada nemajetkové újmy v penězích byla přiznána jiné osobě (než osobě poškozené), neplnila by svou funkci, neboť by již nevyvažovala, ani nezmírňovala, nemajetkovou újmu způsobenou neoprávněným zásahem dotčené osobě.“ Nejvyšší soud se v této souvislosti zabýval rovněž otázkou výše kompenzace: „Jestliže občanský zákoník v § 13 odst. 2 za určitých kvalifikovaných podmínek poskytuje možnost přiznat postižené fyzické osobě zadostiučinění v penězích, pak zde ovšem současně nevymezuje případnou hranici (ať minimální nebo maximální) pro určení jeho výše. Ustanovení § 13 oz. pouze hovoří o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené.“ 110 111
§ 449a OZ § 13 OZ
49
Výše uvedené sporné otázky právní úpravy vyřešila až novela občanského zákoníku z roku 2004 (provedená zákonem č. 47/2004 Sb.) obsahující nové ustanovení § 444 zaručující jednorázové odškodnění pozůstalých v případě smrti poškozeného. Ztotožňuji se však s převládajícím názorem právní teorie,
112
že toto
řešení nebylo příliš šťastným, jelikož se jedná o přístup příliš paušální a mechanický. Navíc nevylučuje možnost, že v případě zohlednění specifických okolností kauzy nebude satisfakce dle výše uvedeného ustanovení občanského zákoníku dostačující a dotčená osoba se bude moci domáhat kompenzace vzniklé újmy rovněž ve sféře ochrany osobnosti.113 S výše uvedeného důvodu a rovněž s ohledem na převažující moderní trendy již vládní návrh občanského zákoníku s touto úpravou nekalkuluje.
1.2.1. Jednorázové odškodnění pozůstalých v případě usmrcení osoby blízké Kompenzace v případě smrti poškozeného je osobě zemřelému blízké realizována formou jednorázové výplaty paušální částky: •
„85.000,- Kč každému rodiči při ztrátě dosud nenarozeného počatého dítěte
(naschnutí) •
175.000,- Kč každému sourozenci zesnulého
•
240.000,- Kč manželovi nebo manželce, každému dítěti, každému rodiči
•
240.000,- Kč každé další blízké osobě žijící ve společné domácnosti s
usmrceným v době vzniku události, která byla příčinou škody na zdraví s následkem jeho smrti“114 Přičemž „domácnost“ dle ustanovení § 115 zákona č. 40/1964 Sb. v platném znění „tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.“ Zákon tedy, s ohledem na společenskou situaci neopomíjí vztah druha a družky (tj. nesezdaného soužití), popř. soužití homosexuálního páru, kdy má ztráta druha rovněž obrovský dopad do emocionální sféry spolužijící fyzické osoby. Současná judikatura rozsah výše uvedených kompenzačních částek používá rovněž jako vodítko pro stanovení peněžité satisfakce s souvislosti s ochranou osobnosti: „Zákonodárce tedy novou právní úpravou ustanovením § 444 odst. 3 obč. zák. stanovil zákonnou výši „odškodnění“ za smrt osoby blízké, čímž poskytuje určité 112
113 114
Např. ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2.vydání. Praha : C.H.Beck, 2009. 1394 s. K uvedenému dále např. Pl. ÚS 16/04 ze dne 4.5.2005 §444 odst. 3 OZ
50
vodítko i pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy při zásahu do osobnostních práv osob blízkých smrtí poškozené ho (s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu), které lze použít i při posouzení a stanovení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 obč. zák. u takového zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, k němuž došlo přede dnem účinnosti této novely (to je před 1.5.2004).“115
1.2.2. Jednorázové odškodnění bolesti Definice bolesti obsažená v české právní úpravě: „za bolest se přitom považuje každé tělesné a duševní strádání způsobené škodou na zdraví osobě, která tuto škodu utrpěla,116“ je dle mého názoru značně vágní. Domnívám se, že vhodnější specifikaci nabízí pojetí Mezinárodní asociace pro studium bolesti, která ji definuje jako „nepříjemný smyslový nebo emoční zážitek spojený s přímým nebo hrozícím poškozením tkání, nebo který je v tomto smyslu popsaný.“ 117 Se zohledněním míry intenzity, kterou působí, pak bolest více či méně ovlivňuje celkový stav lidského jedince a má dopad na jeho zapojení do pracovního a společenského života. Vzhledem ke skutečnosti, že bolest jako taková je poškozeným vždy vnímána subjektivně, byla právní úprava postavená na objektivně posouditelných základech zcela nezbytná. Limity, do které lze náhradu bolest poskytovat a její určení v konkrétním případě stanovuje vyhláškou č. 440/2001 Sb. v platném znění Ministerstvo zdravotnictví ve spolupráce s Ministerstvem práce a sociálních věcí. Uvedená vyhláška v přílohách udává sazby bodového ohodnocení, nicméně konkrétní výši na základě těchto sazeb stanovuje posuzující lékař, popř. na základě jím zpracovaného posudku zdravotnické zařízení. V případě, že se jedná o zákrok či výkon, který v přílohách není uveden, použije se stanovení sazby úkonu nejblíže podobného. Hodnota jednoho bodu pak odpovídá výši 120 Kč. Bodové hodnocení však lze provést až ve chvíli, kdy dojde k určité stabilizaci bolesti. Uvedené ustanovení vyplývá z logiky věci; léčba shodné újmy na zdraví se u dvou 115 116
117
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2009, sp. zn. 30 Cdo 5188/2007 § 2 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodňování bolesti a stížení společenského uplatnění v platném znění V originále: „Pain is an unpleasant sensory and emotional experience associated with actual or potential tissue damage or is described in terms of such damage.“ Např. AHLES, T.A., BLANCHARD, E.B., & RUCKDESCHEL, J.C. The multidimensional nature of cancer-related pain. Pain, volume 17, 1983. s. 277-288
51
poškozených může odehrávat, s ohledem na faktory předešlého zdravotního stavu, věku, predispozice a dal., v rozdílném tempu, přičemž s ohledem na aktuální stav bude kolísat i subjektivní pocit bolesti. Lékařský posudek, jímž je bodové hodnocení stanoveno, je zpracováván na základě všech informací předaných ošetřujícími lékaři a musí obsahovat: •
„postupy, kterými posuzující lékař dospěl k závěru svého hodnocení,
•
položky příloh výše uvedené vyhlášky, podle kterých bylo bodové ohodnocení provedeno,
•
odůvodnění případného zvýšení bodového ohodnocení nad limity uvedené v přílohách zmíněné vyhlášky.“118
Nárůst bodového hodnocení o 50% celkového hodnocení pak přichází v úvahu v případě zvýšení náročnosti léčby, zejména z důvodu infekce ran; v případě mimořádné náročnosti poskytnuté péče, pod kterou zákonná úprava zahrnuje např. dialýzu, dlouhodobou plicní ventilaci či kanylaci velkých cév, připadá v úvahu zvýšení bodového hodnocení až na dvojnásobek celkové částky. 119
1.2.3. Jednorázové odškodnění ztížení společenského uplatnění Touto formou jednorázové kompenzace se poškozenému nahrazují následky újmy na zdraví, jež jsou „trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví. Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.“ 120 Výše odškodnění stížení společenského uplatnění je shodně jako v případě bolestného stanovována bodovým ohodnocením, na základě lékařského posudku, přičemž je zohledněna závažnost vzniklé újmy na zdraví, průběh již uskutečněného léčení a prognóza budoucího vývoje. Shodně též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. 118
119 120
Vyhláška č. 440/2001 Sb., o odškodňování bolesti a stížení společenského uplatnění v platném znění (dále jen „VOBSSU) § 6 VOBSSU § 3 VOBSSU
52
zn. 25 Cdo 1593/2001 ze dne 29.1.2003: „Pro určení výše odškodného za ztížení společenského uplatnění je rozhodující lékařské ohodnocení základním počtem bodů a dále posouzení předpokladů, které měl poškozený pro další uplatnění v životě a ve společnosti a které jsou následkem úrazu omezeny nebo ztraceny.“ Přiznaná náhrada tudíž musí být adekvátní k rozsahu způsobené újmy, tedy k nemožnosti poškozeného se aktivně zcela či z části realizovat v soukromém a veřejném životě. K odpovídají výši náhrady se ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 350/2003 ze dne 29.9.2005 vyjádřil rovněž Ústavní soud: „Náhrada za ztížení společenského uplatnění ve výši 24.000,- Kč je neproporcionální ve vztahu k odumření předtím fungující ledviny, které způsobil operující lékař. Jinými slovy řečeno, obecné soudy při posuzování mimořádných případů mají určitý prostor k úvaze, jakého násobku (bodového) použijí. Z hlediska ochrany ústavnosti však musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou (újmou) - "zničením" jedné ledviny existoval vztah přiměřenosti.“ Otázkou adekvátnosti, zvýšení či snížení náhrady za způsobené ztížení společenského uplatnění se ostatně současná judikatura zabývá poměrně často. Jako případ nechť poslouží následují rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 847/2004 ze dne 31.8.2004: „Výrazné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je vyhrazeno případům, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen ze života a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř ztraceny, není schopen se sám obsloužit apod.“, popř. rozhodnutí ze dne 30.7.2008, sp. zn. 25 Cdo 615/2006, v němž je konstatováno dvacetinásobné zvýšení základního bodového hodnocení kompenzace za ztížení společenského uplatnění z toho důvodu, že poškozené se život „v pouhých 33 letech ve všech oblastech (osobní, profesní, sportovní, společenské) zcela změnil, žalobkyně se nemůže věnovat domácnosti, pracím, které dříve bez problému zvládala, ani sportům, kterým se rekreačně věnovala, a je zcela vyřazena ze společenských a kulturních činností, příprav a organizování plesů a akcí pro děti, které dříve prováděla; zdravotní stav žalobkyně zůstává neměnný s přetrvávajícími bolestmi.“ V otázce promlčení práva na odškodnění bolesti a stížení společenského uplatnění soudní judikatura dospěla k jednotnému názoru, že tyto nároky promlčení 53
podléhají.121 Vychází tak z teorie, že byť se jedná o újmu vzniklou poškozenému v nemajetkové rovině, kompenzace probíhá finanční náhradou, tudíž formou materiální (majetkovou). Přičemž v otázce promlčení majetkových práv je občanský zákoník dostatečně pregnantní.122 Jednorázové odškodnění ztížení společenského uplatnění a shodně též odškodnění bolesti jsou nároky ryze osobního charakteru, vázány čistě na osobu poškozeného. V tomto kontextu znovu poukazuji na rozdílnost úpravy ochrany osobnosti, která je v otázce kompenzace ve finanční podobě rovněž spojena s osobou poškozeného; ustanovení § 15 občanského zákoníku však naopak v případě smrti poškozené fyzické osoby poskytuje právo domáhat se ochrany osobnosti zemřelé(ho) nejbližším pozůstalým. K uvedené problematice dále již výše zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 1218/2006 ze dne 25.5.2006: „Právo na ochranu osobnosti zemřelé fyzické osoby ve smyslu výše uvedeného ustanovení §15 je právem originálním. Jeho předmětem jsou osobnostní práva zemřelé fyzické osoby, k jejichž ochraně lze užít i prostředky ochrany proti neoprávněnému zásahu uvedené příkladmo v ustanovení § 13 odst. 1. Osoby uvedené v ustanovení § 15 (tj. manžel a děti, resp. rodiče) však nemohou úspěšně uplatnit právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Je tomu tak proto, že toto právo je osobně spjato se zemřelou fyzickou osobou, a jako právo osobní povahy jejím úmrtím zaniká a nepřechází na dědice. Připravovaný návrh občanského zákoníku již v souvislosti s náhradou újmy způsobené na zdraví neodkazuje na bodové hodnocení bolesti či ztížení společenského uplatnění, rovněž v souvislosti se společenským uplatněním operuje s novým termínem „lepší budoucnosti“, ale předpokládá, že ke kompenzaci bude docházet
peněžitou
náhradou,
jež
způsobenou
újmu
plně
vyváží.
Výši
poskytovaného plnění konkretizuje pouze v mezích zásad slušnosti. Maxima stanovená zásadou slušnosti návrh uvádí rovněž v případě usmrcení, či „zvlášť závažného ublížení“ pro případ, kdy nebude možno stanovit výši náhrady plně pozůstalým kompenzující psychické útrapy způsobené ztrátou blízké osoby. 123 Nová úprava se tak sice vyhne paušalizování jednotlivých případů újmy na zdraví či životě, nicméně se domnívám, že zmiňovaná ustanovení jsou až příliš obecná, proto po 121 122 123
Např. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.7.2007, sp. zn. 30 Cdo 997/2007 § 100 OZ § 2819 a 2820 Vládního návrhu občanského zákoníku
54
uvedení do praxe bude nezbytnou sjednocovací úloha judikatury, aby stanovila maxima a minima nárokovatelné kompenzace. Ostatně ustanovení § 2816 připravovaného návrhu tuto presumuje.124
124
§ 2816 Vládního návrhu občanského zákoníku
55
Závěr Jak bylo nastíněno v úvodu této práce, problematika náhrady újmy na zdraví, byť zúžena do kontextu poskytování zdravotní péče, je téma velice rozsáhlé, rozvíjející se v další a další problémy právního i praktického charakteru. Medicína je progresivním vědním oborem, proto je nezbytné, aby se stejnou cestou ubírala i právní úprava medicínského, potažmo občanského práva a pružně reagovala na vznik nových otázek. Uspokojující tendence lze v tomto směru nacházet především v otázce ochrany práv pacientů a vytváření právního podkladu pro výstavbu partnerského vztahu s lékařem. Nedostatek naopak shledávám v nedostatečné specifikaci pojmu lege artis, k jehož výkladu judikatura i právní nauka zastává ne zcela jednotné stanovisko. Jak již bylo uvedeno výše, domnívám se, že není reálné, aby zákonná úprava stlačila tempu rozvoje v oblasti vědy, zásadní roli tak nezbytně musí sehrávat logisticky méně náročná, leč o to pravidelnější aktualizace medicínských standardů a dalších metodologických postupů v oblasti úpravy. Často diskutovaná problematika adekvátní výše kompenzace za újmu na zdraví, popř. na životě, dozná změny spolu s novým občanským zákoníkem, jež se stanovením paušální výše náhrady již nepočítá. Domnívám, že nejen v této otázce, ale i v dalších uvedených, bude muset sehrát zcela zásadní roli judikatura, v rámci jejíž rozhodovací činnosti bude nezbytné pružně reagovat na nové problémy, vyplnit tak neadekvátní právní úpravy (především v souvislosti se zákonem č. 20/1964 Sb.) a tímto dát podnět k provedení nezbytných novelizací a změn. Konečně, známým nešvarem právní úpravy medicínského práva je značná roztříštěnost. Otázkou však zůstává, zda-li je pojmutí tak obsáhlé a specifické problematiky, v celkovém rozsahu zasahující do sfér soukromého i veřejného práva, do komplexní úpravy v podobě kodexu vůbec možné. Úprava de lege ferenda by však neměla opomenout skutečnost, že i personál zdravotnického zařízení, tedy především lékaři a zdravotničtí pracovníci jsou jen lidmi. Tudíž sklouznutí k přehnaným, až represivním tendencím právní úpravy bude mát za následek pouze to, že dojde k potlačení stěžejního záměru, o to poskytnutí ochrany zdraví a životu pacienta, a výkon lékařské, potažmo zdravotnické profese se tak stane pouze „během mezi paragrafy.“ V této souvislosti by zákonodárce měl mít na paměti slova řeckého filozofa: „Čím váženější a pro život užitečnější je lékařské 56
povolání, tím svobodnější musí být pro ty, kteří je vykonávají." 125
125
Lúkianos, 2. stol. n.l., soudní řeč „Vyděděný, česky ve sbírce Pravdivé výmysly. Praha: Odeon, 1983. 222 s.
57
Přílohy Příloha č. 1 Přehled pramenů medicínského práva 1. Ústava a Listina základních práv a svobod Ústřední podstatou problematiky odpovědnosti za škodu na zdraví je ochrana zdraví a života lidského jedince. Rámec právní úpravy tak, vzhledem k důležitosti chráněného zájmu vytváří Ústava České republiky, coby hierarchicky nejvýše postavený pramen právní síly spolu s Listinou základních práv a svobod oba v platném znění. Stěžejními jsou v otázce problematiky újmy na zdraví článek 6., jež stanoví právo každého jedince na život a rovněž ochranu lidského života již před narozením a rovněž nepřípustnost zbavení života a rovněž článek 31. Listiny, který upravuje právo každého na ochranu a zdraví a občanům navíc zaručuje právo na bezplatnou zdravotní péči poskytovanou na základě veřejného pojištění, za podmínek blíže určených zákonem.
2. Mezinárodní úmluvy •
Úmluva o ochraně lidských práv a svobod již z roku 1950, v České
republice publikována pod č. 209/1992 Sb., jejíž katalog chráněných lidských práv byl postupně rozšiřován dodatkovými protokoly (v současnosti dosáhly počtu 14, potažmo 14bis).126 Zde poukazuji především na článek 2, upravující právo lidského jedince na život. •
Úmluva o lidských právech a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny ve znění Dodatkového protokolu ze dne 12.
ledna 1998,vyhlášených pod č. 96/2001 a č. 97/2001 Sb.m.s., (Úmluva o lidských právech a biomedicíně), Českou republikou ratifikována v roce 2001, nadřazuje lidskou bytost jako takovou nad zájmy společnosti nebo vědy a současně zavazuje smluvní strany, aby provedly odpovídající kroky k zajištění stejné dostupnosti zdravotní péče náležité kvality. Stěžejními pro tuto práci jsou pak článek 4., jež stanoví: „Jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví, včetně vědeckého výzkumu, je 126
Protokoly k Úmluvě o lidských právech a biomedicíně. Dostupné na: http://conventions.coe.int/Treaty/Commun/ListeTraites.asp?MA=3&CM=7&CL=ENG
58
nutno provádět v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy.“ Profesní povinnosti lékařů dále rozvádějí zákon č. 20/1966 Sb. o zdraví o péči lidu, zákon .č. 220/1991 Sb. o České lékařské komoře České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, oba v platném znění a stavovské předpisy (např. Etický kodex České lékařské komory, viz. dále). Rovněž článek 5. zavádějí do té doby v České republice opomíjený informovaný souhlas, článek 10. upravující právo pacienta na informaci o svém zdravotním stavu a průběhu léčby a konečně, v souvislosti s institutem náhrady újmy (na zdraví) článek 24. upravující kompenzaci poškození, jež bylo fyzické osobě způsobeno zákrokem. Domnívám se, že použitý překlad konvence není příliš šťastný. V originále užitým pojem „fair compensation“, 127 tedy spravedlivá kompenzace, dle mého názoru zahrnuje satisfakci za způsobenou újmu majetkového i nemajetkového charakteru (tu v souvislosti s újmou na zdraví tím spíše), leč český překlad úmluvy užitím pojmu „škoda“ inklinuje v souvislosti s tím, je tento pojem definován právní naukou, spíše jen ke kompenzaci újmy majetkového charakteru. •
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o o hospodářských, sociálních a kulturních právech, ratifikovány Českou
republikou 23.3.1976, publikovány pod číslem 120/1976 Sb. První z nich v článku 6. rovněž stanoví právo každé osoby na život.128 Ochrana zdraví je pak zachycena v rámci sociálních práv upravených druhým z dokumentů v článku 12. •
Evropská sociální charta, jíž přijala ČSFR v roce 1992 a následně
nástupnictví co do závazků z ní plynoucích potvrdila Česká republika v roce 1993 a jež byla publikována pod č. 14/2000 Sb.m.s., upravuje v úvodní části cíle, která charta sleduje a mezi nimiž je vytyčeno i právo každé fyzické osoby „využít jakýchkoli opatření, která jí umožní dosáhnout co nejlepšího zdravotního stavu“ 129 a následně právo každé osoby na zdravotní pomoc, byť se dotyčnému nedostává finančních prostředků. V článku 11. uvedené charty je dále specifikováno právo na ochranu zdraví jedince, především s cílem zajistit „odstranění příčin nemocí v co nejvyšší míře, poskytování poradenských a vzdělávacích služeb na podporu zdraví a 127
128 129
Originál dostupný na http://conventions.coe.int/Treaty/en/Treaties/Html/164.htm Convention for the protection of Human Rights and dignity of the human being with regard to the application of biology and medicine: Convention on Human Rights and Biomedicine CETS No.: 164 Pakt publikovaný pod č. 120/1976 Sb. Charta publikovaná pod č. 14/2000 Sb.m.s.
59
zvýšení odpovědnosti jednotlivce v záležitostech zdraví a co největší prevenci epidemických, endemických aj. nemocí.“ •
Úmluva o právech dítěte – zabezpečuje, vzhledem k jejich zranitelnosti,
zvýšenou ochranu osobám nezletilým. Konvence, Českou republikou sukcedována jako závazek ratifikovaný ČSFR v roce 1991 a publikována pod č. 104/1991 Sb. v článku 24 specifikuje právo dítěte, za nějž je považována
osoba
mladší
(pokud dle právního řádu dané země nenabývá dospělosti dříve), nejvýše dosažitelné úrovně zdravotního stavu a na
využívání
na
18
let
„dosažení
rehabilitačních
a
léčebných zařízení“. Tento cíl je realizován především „potíráním nemocí a podvýživy, poskytováním potřebné péče matkám před a pop porodu, snižování kojenecké a dětské úmrtnosti či zvyšování osvěty v oblasti hygienické, preventivní zdravotní a dal.“130
3.
Zákony
•
zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v platném znění. Tato zákonná
úprava poskytuje nejen základní rámec pro subsidiární užití v případě chybějící speciální soukromoprávní úpravy, ale rovněž se jako jediný pramen zabývá konkrétní specifikací případů odpovědnosti a kompenzace právě újmy způsobené na zdraví. •
zákon č. 20/1966 Sb. o zdraví o péči lidu v platném znění v ustanovení § 11
aktuálně jako jediný právní předpis vymezuje, byť značně vágně, problematiku pojmu lege artis a stanoví tak právní nauce a alespoň určité mantinely, které v průběhu nalézání vhodné definice může následovat. •
z.č. 220/1991 Sb. o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a
České lékárnické komoře v platném znění. Česká lékařská komora jakožto „samosprávná nepolitická stavovská organizace sdružující všechny lékaře, dbá, aby její členové vykonávali své povolání odborně v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony a řády komor. Obdobně se při kontrole odbornosti a etiky lékařského povolání postupuje v naprosté většině států Evropy a v severní Americe.“ 131
• 130 131
z.č. 123/2000 Sb. o zdravotnických prostředcích v platném znění specifikuje Úmluva publikovaná pod č. 104/1991 Sb. ŠTEFAN, J., MACH, J. Soudně lékařská a medicínsko-právní problematika v praxi. Praha: Grada Publishing, 2005. s.225
60
pojem zdravotnického prostředku určeného k poskytování péče, vymezuje technické požadavky na ně kladené a rovněž upravuje otázku vzniku případných rizik ohrožení adresáta péče. Otázka splnění norem pro výrobu zdravotnického prostředku bude pro poskytovatele zdravotní péče zásadní především v případě regresivního nároku vůči výrobci. •
z.č. 260/2001 Sb. v platném znění inkorporoval do zákona č. 20/1966 Sb. (viz
výše) problematiku vedení zdravotnické dokumentace, přičemž zohlednil zvýšenou ochranu osobních údajů zakotvenou a rovněž elektronizaci systému. Na řádném vedení zdravotní dokumentace, která často obsahuje choulostivé informace o pacientovi by měl mít poskytovatel enormní zájem nejen z důvodu dodržování právních předpisů,132ale rovněž proto, že právě dokumentace bývá často klíčovým důkaz v případě prokazování postupu lege artis.
4.
Podzákonné předpisy 133
•
nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník ve
spojení s
nařízením vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a
některé další zákony, upravují některé otázky kompenzace nákladů spojených s pohřbem.134 •
vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodňování bolesti a
stížení společenského uplatnění v platném znění, je nejzásadnějším podzákonným pramenem v otázce náhrady nemajetkové újmy. Uvedená vyhláška se věnuje definici základních pojmů „bolest“ a „stížení společenského uplatnění“, určování bodového hodnocení (přičemž sazby hodnocení tvoří obsah přílohy č. 1 a 2) a zpracování lékařského posudku. Výjimkou v oblasti nemajetkové újmy je kompenzace nároků pozůstalým v případě usmrcení poškozeného, jež je upravena přímo občanským zákoníkem. •
vyhláška
dokumentaci
v
dokumentace, její 132 133
134
Ministerstva zdravotnictví č. 285/2006 platném
znění,
konkretizující
způsob
Sb., o
zdravotnické
vedení
zdravotnické
minimální obsah a rovněž provedení následné skartace.
Zde rovněž např. zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů v platném znění I zde přichází v úvahu uvedení celé řady předpisů. Vzhledem k rozsahu problematiky se však . zaměřuji na ty, které mají v souladu s tématem této práce nejzásadnější význam. Nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník ve spojení s nařízením vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony
61
5.
Etické kodexy Profesní komory, kterou je v souladu se zákonem z.č. 220/1991 Sb. v platném
znění rovněž Česká lékařská komora (dále jako „ČLK“), upravují povinnosti svých členů stavovskými předpisy. Konkrétně v případě ČLK se jedná o širokou oblast úpravy od otázek organizačních, přes nezbytné podmínky k vydání specializované školitelské licence až po členské příspěvky. 135 V souvislosti s tématem této práce se zaměřím především na stavovský předpis č. 10, Etický kodex ČLK, jež upravuje zásady výkonu povolání lékaře, přičemž v souvislosti s tématem této práce patří uvést především ustanovení § 2 odst. 1 reflektující povinnost vyplývající též z ustanovení § 11 zákona č. 20/1966 Sb., o zdraví o péči lidu, v platném znění, a to vykonávat profesi lege artis, tedy v souladu s aktuálním stavem (lékařské) vědy, zohledňujíc přitom
konkrétní okolnosti případu. Současně uvedené ustanovení
odráží v této práci opakovaně zmiňovanou změnu vztahu lékaře a pacienta z extrémně paternalitní do roviny partnerské spolupráce a tím přesunu části rozhodování o svém zdraví na pacienta. Ustanovení § 2 odst. 7
Etického kodexu ČLK pojednává o postupu lékaře v
souvislosti poskytováním péče nevyléčitelně nemocných a umírajících pacientů, přičemž zdůrazňuje zákaz provádění asistované sebevraždy a eutanazie. V tomto kontextu poukazuji na kapitolu 1.3., kdy zmiňuji problematiku střetu etiky (tedy soucítění s pacientem) a legální povinnosti lékaře. Problematické se v této souvislosti jeví ustanovení § 1 odst. 3 uvádějící povinnost znalosti a dodržování závazných předpisů lékařem, nicméně poukazující rovněž na možnost neřídit se jimi, pokud dle názoru daného lékaře narušují lékařskou etiku. Domnívám se, že míra důrazu na možné vzniklé osobní riziko v případě následování etického cítění na úkor právní úpravy, je nedostačující. Konečně, rovněž otázka vedení zdravotnické dokumentace, není, vzhledem k její důležitosti v případném sporu opomenuta. Etický kodex ČLK se, jak plyne z výše skloňovaných ustanovení, věnuje pouze problematice poskytování péče a z toho plynoucích práv a povinností, lékaře. Vzhledem ke skutečnosti, že péče je, ať už v soukromém či státním zařízení odváděna také dalším personálem, vznikly v tomto kontextu navazují kodexy: Etický kodex sester, vypracovaný Mezinárodní radou sester, k němuž se hlásí skrze Českou asociaci sester, obsahuje čtyři základní zásady výkonu povolání. A to : 135
Dostupné na portálu České lékařské komory: http://www.lkcr.cz/dokumenty.php?dokId=131&do[list]=1&filterCategory.id=9
62
„péči o zdraví, předcházení nemocem, navracení zdraví a zmírňování utrpení,“ 136 přičemž jsou kodexem dále specifikovány v souvislosti s jednotlivými prvky zdravotní a ošetřovatelské péče. V návaznosti na rozvoj a variabilitu ošetřovatelského a jiného nelékařského personálu, vydalo Ministerstvo zdravotnictví, jako součást Věstníku 7/2004, Etický kodex zdravotnického pracovníka nelékařských oborů, jež je do značné míry inspirován kodexem ČLK. Specialitou je důraz na dodržování Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a práv pacientů.137 V této kapitole se zmíním ještě o jednom kodexu, byť jej, dle mého názoru, nelze považovat za stavovský předpis. Léta zavedený paternalistický model vztahu lékař – pacient budil, především v odborné veřejnosti, četné otázky, zda-li je vhodné vůbec nějaká práva nemocného zavádět. Demokratizací společnosti však postupně vytanula v popředí nutnost respektovat lidská práva a svobody jedince a proto se rovině dříve naprosto asymetrického vztahu doznal přesunu k určité rovnováze. Jistě, i nadále zůstává lékař odborníkem, přinášející varianty řešení, nicméně pacientovi je přiznáno právo plně odpovídat za svůj život a zdraví, k čemuž nezbytně potřebuje dostatek informací, aby i za zdravotní nepřízně mohl učinit rozhodnutí o svém dalším osudu, popř. se na rozhodování o něm podílet. Česká verze Etického kodexu práv pacientů byla inspirována Vzorovými právy pacientů, uveřejněnými Americkým svazem
občanských
svobod,
přičemž
finální
verzi
představilo
Ministerstvo
zdravotnictví v roce 1992.138
6.
Judikatura Výnosy Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu a soudu Ústavního plní
významnou funkci sjednocování rozhodovací praxe soudů, když jsou pro autoritu uvedených justičních institucí reflektovány soudy nižšího stupně. Konečně publikace rozhodnutí obsahujících odpověď na nově vyvstanuvší právní otázky umožňuje předvídatelnost výsledku kauzy a tím větší transparentnost soudního řízení, jímž přispívá k větší právní jistotě.139 136
137
138 139
Etický kodex sester vypracovaný Mezinárodní radou sester, dostupný na http://www.cnna.cz/docs/tiskoviny/eticky_kodex_icn.pdf Etický kodex zdravotnického pracovníka nelékařských oborů, dostupný na http://legislativa.mzcr.cz/Pages/140-vestnik-72004.html HAŠKOVCOVÁ, H. Lékařská etika. 3. vydání. Praha: Galén 2002. 269 s. Vzhledem ke skutečnosti, že odkazy na judikáty prostupující celou prací vždy v souvislosti s
63
V této souvislosti bych jen okrajově zmínila otázku rozhodovací praxe, jež vzhledem ke stále většímu „sbližování Evropy“, nabývá na významu. Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLD“), sídlící ve francouzském Štrasburku především dohlíží na dodržování (Evropské) Úmluvy o ochraně lidských a práv a svobod a její dodatkové protokoly(viz výše). Vytváří tak prvek nadnárodní ochrany, který je poskytnut v případě, že poškozený již vyčerpal všechny možnosti obrany, jež poskytuje jeho domovský stát. Dalšími podmínky, jejichž splnění je nezbytné pro přijetí kauzy ESLD zahrnují skutečnost, že se jedná o porušení některé z práv garantovaného úmluvou (v kontextu této práce přichází primárně v úvahu článek 2 upravující právo lidského jedince na život – viz kapitola 2.1.2-), dále dodržení šestiměsíční lhůty od posledního rozhodnutí ve věci, poškozený dožadující se ochrany, musí být sám osobně obětí porušení mu zaručeného práva a konečně, což ostatně vyplývá z logiky věci, napadaná strana (stát) signatářem úmluvy.140
Příloha č. 2141 Druh operace kranioplastika (krlp) endoprotéza totální krlp akrylát. plexisklem a kov. materiálem kraniotomie, resekce, lobektomie
Cena operace Cena materiálu 4.724,72 Kč 23.758,75 Kč 5.184,86 Kč 27.605,04 Kč 7.839,20 Kč 69.412,50 Kč 16.873,14 Kč 19.926,60 Kč
Příloha č. 3142 Materiál Hrudní drenáž 3-komorový systém pro 2 dreny Certofix DUO 4 Fr. (Centrální žilní katetr) BRAUN Hamilton – základní okruhy (na dýchací přístroj) Neurovent – Temp (intrakreniální čidlo k měření IC tlaku) TCHST s manžetou č. 6 Portex (tracheostomická kanyla) FlexiSeal – sběrný sáček na stolici Kangaroo – výživová sonda silikonová s Y portem Cabarith dvojlinka (set k měření CŽ a arteriál. tlaku) 140
141
142
Počet ks Cena 1 1210,- Kč 1 1038,- Kč 1 12.000,- Kč 1 26.171,- Kč 1 484,- Kč 1 6.072,- Kč 1 1.199,- Kč 1 876,- Kč
konkrétním tématem, domnívám, že není nutné zde uvádět jejich výčet. Informační brožura ESLD dostupná na http://www.echr.coe.int/NR/rdonlyres/5C53ADA4-80F842CB-B8BD-CBBB781F42C8/0/FAQ_ENG_A4.pdf Záznamy provedených výkonů pro potřeby pojistného plnění poskytovatele zdravotní péče, FnsP Ostrava - Poruba Tamtéž
64
Příloha č. 4143
143
LUKŠOVÁ, B. Odstoupil kvůli špachtli v těle pacientky. Teď oddělení opět šéfuje [online]. 21.4.2010 [cit. 21.4.2010]. Dostupné na http://brno.idnes.cz/odstoupilkvuli-spachtli-v-tele-pacientky-ted-oddeleni-opet-sefuje-1fn-/brno-zpravy.asp?c=A100421_1372101_brno-zpravy_dmk
65
Seznam použitých zdrojů Monografie BOGUSZAK, J., ČAPEK, J., GERLOCH, A.: Teorie práva. Praha: ASPI Publishing, 2004. 347 s. CÍSAŘOVÁ, D. SOVOVÁ, O.: Trestní právo a zdravotnictví. 2. vydání. Praha: Nakladatelství Orac, 2004. 183 s. DOBIÁŠOVÁ, K. a kol.: Průvodce systémem zdravotní péče české republiky. Informační příručka pro cizince.3.vydání. Kostelec nad Černými lesy: Institut zdravotní politiky a ekonomiky, 2004. 40 s. DOLEŽAL, T., DOLEŽAL, A. Ochrana práv pacienta ve zdravotnictví. 2.vydání. Praha: Linde, 2007. 138 s. FIALA, J., KINDL, M., et. al. Občanský zákoník. Komentář.I.díl. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009. 867 s. GIESEN, D. International medical malpractice law: a comparative law study of civil. 1. vydání. London: Tűbingen and MartinusNijhoff Publishers, Dordrecht.1988. 940 s. HAŠKOVCOVÁ, H. Lékařská etika. 3. vydání. Praha:Galén 2002. 269 s. HOLUB,M., BIČOVSKÝ, J., POKORNÝ, M., HOCHMAN, J., KOBLIHA, I., ONDRUŠ, R. Odpovědnost za škodu v právu občanském, pracovním, obchodním a správním. 1.vydání. Praha: Linde PRAHA,a.s. - Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2003, 487 s. KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J.a kolektiv. Občanské právo hmotné. II.díl. 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2005. 612 s. LANDAU, S. I. International Dictionary of Medicine and Biology. 1.vydání.New York: Wiley, John & Sons, 1986. 3200 s. 66
LÚKIANOS, 2. stol. n.l., soudní řeč „Vyděděný, česky ve sbírce Pravdivé výmysly. Praha: Odeon, 1983. 222 s. MACH, J. Medicína a právo. Praha: C.H.BECK, 2006. 257 s. MACH, J., RATH, D. Právní sebeobrana lékaře. Břeclav: Presstempus, spol. s.r.o. 2006. 127 s. MUNZAROVÁ, M.: Vybrané kapitoly z lékařské etiky III. Kodexy lékařské etiky a jiná etická doporučení. Brno: Masarykova univerzita, 2000. 57 s.
STOLÍNOVÁ, J., MACH, J. Právní odpovědnost v medicíně. Praha: Galén, 1998. 352 s. ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2.vydání. Praha : C.H.Beck, 2009. 1394 s. ŠTEFAN, J., MACH, J. Soudně lékařská a medicínsko-právní problematika v praxi. Praha: Grada Publishing, 2005. 248 s. VARVAŘOVSKÝ, P. Československé právo - vybrané otázky pro SZP. Institut pro další vzdělávání středních zdravotnických pracovníků v Brně, Brno 1989. 107 s. VEČEŘA, M., GERLOCH, A., SCHLOSSER, H.,BERAN, K., RUDENKO, S. Teória práva. 1.vydání. Žilina: Poradca podnikatel´a, 2007. 192 s. VOJTEK, P. Přehled judikatury ve věcech náhrady škody.1. Vydání. Praha: ASPI, a.s. 2006. 712 s.
67
Časopisecká díla AHLES, T.A., BLANCHARD, E.B., & RUCKDESCHEL, J.C. The multidimensional nature of cancer-related pain. Pain, volume 17, 1983. s. 277-288
MITLÖHNER, M. K problematice rizika a odpovědnosti ve zdravotnictví. Právní praxe, 1996, č. 10, s. 641 MITLÖHNER, M. Vztah mezi přípustným rizikem a postupem lege artis. Právo a zaměstnání, 1996, č. 7, s. 32 PALKOVSKÝ, A. Občanskoprávní odpovědnost při poskytování zdravotní péče. Právní rádce, 1996, č. 3, s. 8 ŠÍMA, A. Postup lékaře non lege artis jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru. Právní praxe, 1996, č. 1, s. 39
68
Internetové zdroje
ASHCRAFT & GEREL LLP. Medical maplractice.[online]. [cit. 21.4.2010] Dostupné na http://www.ashcraftandgerel.com/medical-malpractice/medicalmalpractice.html#Proximate
BARTOSZ, J. Lékaři zapomněli v břiše pacientky špachtli, trpěla pěr měsíců. [online]. Novinky.cz, 13.2.2010 [cit. 20.3.2010] Dostupné na http://zpravy.idnes.cz/videochirurg-nechal-v-brise-pacientky-spachtli-bolesti-se-chtela-zabit-13s-/krimi.asp? c=A100213_173411_krimi_jba BOESCHEN, C. Medical Malpractice Basics. [online]. [cit. 20.3.2010]. Dostupné na http://www.nolo.com/legal-encyclopedia/article-29855.html
BOHÁČ, M. Zatím budu zdravit Guten tag.[online].1.6.2009 [cit. 24.4.2010]. Dostupné na http://www.zdn.cz/denni-zpravy/komentare/odchod-do-zahranici-jedinamoznost-mladeho-lekare-i-dil-zatim-bu-425502
BUDETTI, P.P., WATERS, T.M. Medical maplpractice law in the United States [online] květen 2005 [cit.19.4.2010].Dostupné na http://www.kff.org/insurance/loader.cfm?url= %2Fcommonspot%2Fsecurity%2Fgetfile.cfm&PageID=53241
DOUGLAS, T. Medical injury compensation: beyond "no-fault" [online].Medical review, 18.12.2008 [cit. 20.4.2010]. Dostupné na http://medlaw.oxfordjournals.org/cgi/content/full/17/1/30
JONES, W.H.S. The Doctor´s Oath [online]. 31.5.2001 [cit. 22.3.2010]. Dostupné na http://www1.umn.edu/phrm/oaths/oath2.html KINSEY, E.E.Basic California Personal Injury Law [online]. 30.7.2005 [cit. 20.4.2010]. Dostupné na http://www.kinseylaw.com/clientserv2/civillitigationserv/injury/persinjury.html 69
KOUKAL,J.Český lékař bojující o legalizaci eutanazie pomohl zemřít více lidem [online] .10.3.2010 [cit. 20.3.2010]. Dostupné na http://www.novinky.cz/domaci/194285-cesky-lekar-bojujici-o-legalizaci-eutanaziepomohl-zemrit-vice-lidem.html LARSON, A. Negligence and Tort Law [online]. říjen 2003 [cit. 21.4.2010].Dostupné na http://www.expertlaw.com/library/personal_injury/negligence.html LUKŠOVÁ, B. Odstoupil kvůli špachtli v těle pacientky. Teď oddělení opět šéfuje [online]. 21.4.2010 [cit. 21.4.2010]. Dostupné na http://brno.idnes.cz/odstoupil-kvulispachtli-v-tele-pacientky-ted-oddeleni-opet-sefuje-1fn-/brno-zpravy.asp? c=A100421_1372101_brno-zpravy_dmk OGINSKI, G. Ambulance chasers. [online] 10.1.2010 [cit. 22.8.2010]. Dostupné na http://ezinearticles.com/?Ambulance-Chasers&id=3552047 PETRÁŠOVÁ, L. Pacienti se soudí s nemocnicemi ve velkém. Odškodné se zvýšilo o řád [online].6.3.2010 [cit. 20.4.2010]. Dostupné na http://zpravy.idnes.cz/pacienti-sesoudi-s-nemocnicemi-ve-velkem-odskodne-se-zvysilo-o-rad1d7-/domaci.aspc=A100305_205953_domaci_vel ROBERTSON, A., BRYAN, M. The law of obligations: connections and boundaries. [online].1.5.2003 [cit. 20.4.2010]. Dostupné na http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=391081 ŠKÁROVÁ, M. Odpovědnost za škodu na zdraví pacienta způsobená lékařem či zdravotnickým zařízením [online] 9.11.2007 [cit.22.4.2010].Dostupné na http://www.medicinskepravo.cz/2007_11_01_archive.html WIRNITZER, J. Rekordní odškodné od nemocnice za smrt popálené Nely vstoupilo v platnost. [online]. IDNES.cz, 26.9.2008 [cit. 22.3.2010]. Dostupné na http://brno.idnes.cz/rekordni-odskodne-od-nemocnice-za-smrt-popalene-nelyvstoupilo-v-platnost-1u1-/brno-zpravy.asp?c=A080926_094531_brno_dmk 70
Etický kodex sester vypracovaný Mezinárodní radou sester. Dostupný na http://www.cnna.cz/docs/tiskoviny/eticky_kodex_icn.pdf Etický kodex zdravotnického pracovníka nelékařských oborů. Dostupný na http://legislativa.mzcr.cz/Pages/140-vestnik-72004.html Informační brožura Evropského soudu pro lidská práva. Dostupná na http://www.echr.coe.int/NR/rdonlyres/5C53ADA4-80F8-42CB-B8BDCBBB781F42C8/0/FAQ_ENG_A4.pdf Originál Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. Dostupný na http://conventions.coe.int/Treaty/en/Treaties/Html/164.htm Convention for the protection of Human Rights and dignity of the human being with regard to the application of biology and medicine: Convention on Human Rights and Biomedicine CETS No.: 164 Protokoly k Úmluvě o lidských právech a biomedicíně. Dostupné na: http://conventions.coe.int/Treaty/Commun/ListeTraites.asp?MA=3&CM=7&CL=ENG Přehled stavovských předpisů ČLK. Dostupné na portálu České lékařské komory: http://www.lkcr.cz/dokumenty.php?dokId=131&do[list]=1&filterCategory.id=9 Vládní návrh občanského zákoníku dostupného na http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html
71
Právní předpisy: Ústavní zákon ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů (Ústava) Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky (Listina), ve znění pozdějších předpisů Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, publ. pod č. 209/1992 Sb.,ve znění pozdějších předpisů Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a
Mezinárodní pakt o o
hospodářských, sociálních a kulturních právech, publikovány pod číslem 120/1976 Sb. publ. pod č. 120/1976 Sb.,ve znění pozdějších předpisů Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny - Úmluva o biomedicíně, publikovaná pod č. 96/2001 Sb. m.s., ve znění pozdějších předpisů Evropská sociální charta publikována pod č. 14/2000 Sb.m.s., ve znění pozdějších předpisů Úmluva o právech dítěte publikována pod č. 104/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu v platném znění Zákon č. 220/1991 Sb. o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a 72
České lékárnické komoře v platném znění Zákon č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění v platném znění Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění v platném znění Zákon č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti státu za výkon veřejné moci v platném znění Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů v platném znění Zákon č. 123/2000 Sb. o zdravotnických prostředcích v platném znění Zákon č. 209/2000 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku v platném znění Zákon č. 260/2001 Sb. Změna zákona o péči o zdraví lidu v platném znění Zákon č. 95/2004 Sb. o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta Zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění v platném znění Nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník v platném znění
Nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony v platném znění Vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodňování bolesti a stížení společenského uplatnění v platném znění
Vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 285/2006 Sb., o zdravotnické dokumentaci v 73
platném znění a Etický kodex České lékařské komory
74
Judikatura Nález Ústavního soudu ze dne 29.9:2005, sp. zn. III. ÚS 350/2003 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1968, sp. zn. 3 Cz 17/68 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21.2.2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16.5.2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.1.2003, sp. zn. 25 Cdo 1593/2001 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 168/2003 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004, sp.zn. 25 Cdo 857/2003 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2004, sp. zn. 25 Cdo 2542/2003 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2004, sp. zn. 25 Cdo 847/2004 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2005, sp. zn. 30 Cdo 1678/2004 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.7.2008, sp. zn. 25 Cdo 615/2006 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.5.2006, sp.zn. 30 Cdo 1218/2006 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1.7.2007, sp. zn. 30 Cdo 997/2007 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17.3.2009, sp. zn. 25 Cdo 3516/2007 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2009, sp. zn. 30 Cdo 5188/2007
75
