Marokem na Západní Saharu

Marokem na Západní Saharu Den 1. - 6.10.2000 Je říjen roku 2000 a po několika týdnech vysokého pracovního nasazení se opět vydáváme s Michalem a Liborem na cestu. Na rozdíl od letního spíše několikadenního výletu po balkánském pobřeží Jadranu se tentokrát vydáváme na cestu, která potrvá 31 dní a zavede nás po několika letech zpět na africkou půdu. Naším podzimním cílem se stalo Maroko a především exotická pustá Západní Sahara. Bohužel jsme se letos odhodlali využít služeb cestovní kanceláře, přestože naše zkušenosti nám spíše velely podobných experimentů se raději vyvarovat. Nicméně rozladěni jarním totálním krachem našich smělých plánů na cestu do Jižní Ameriky, a také zaujati poměrně komplexním zajímavým programem, jsme se přeci jen rozhodli, že se náš cestovatelský osud vložíme do rukou „odborníků“. Jak jsem již předeslal, bohužel. Rozladěni týden starým upozorněním, že „při vstupu na Západní Saharu by mohly nastat problémy a tudíž se tam také možná nemusíme podívat, i když pro to uděláme vše“, jsme v pátek 6.října usedli do autobusu a vyrazili směrem na jihozápad. Hned během prvních kilometrů se dozvídáme, že ohledně vstupu na Západní Saharu se během posledního týdne skoro zázračně vyjasnilo. Na povrch proniká informace o podivném papíru, který museli zástupci cestovní kanceláře podepsat na velvyslanectví, a kterým se zavázali na zmíněnou půdu prakticky neexistujícího státu nevstoupit. K naší nelibosti jsme tedy zjistili, že s cestou k hlavnímu cíli celé cesty, který dal vlastně celému zájezdu jméno, a který nás všechny do tohoto autobusu nalákal, počítáme už jenom my, poctivě platící cestovatelé. Náš „realizační tým“ si možnost navštívit pustou krajinu, kde „vlastně není nic k vidění“, prostě přestal připouštět… Na hranice v Dolním Dvořišti jsme dorazili okolo půl šesté, a právě v době kdy vrcholila blokáda ze strany rakouských „ochránců“ přírody. Cestu zatarasily traktory a pod přístřeškem celnice se choulilo asi třicet lidí, kteří předstírali demonstraci. Blokáda končila v sedm, ale až o dobrých 45 minut déle byla hranice skutečně průjezdná a my jsme mohli pokračovat v cestě, respektive zahájit noční přesun. Před Lincem najíždíme na dálnici a míříme k Salzburku, abychom na 95km Rakousko opustili a absolvovali část přejezdu také po německém území. Den 2. - 7.10.2000 U Insbrucku se vracíme do Rakouska a pokračujeme na západ. K mé radosti se naše cesta stáčí do státečku Lichtenštejnsko, kam po krátké zastávce na celnici opravdu vjíždíme a já si do své cestovatelské statistiky připisuji nečekaný 34.záznam. Průjezd jedním z nejmenších států Evropy trvá přesně 17 minut, před hlavním městem Vaduzem odbočujeme na západ a po mostě přes Rýn přejíždíme do Švýcarska. Jsou skoro čtyři hodiny a tak usínám na svém nepohodlném sedadle. Když jsem se probudil, sjížděli jsme zrovna k Ženevskému jezeru, tudíž jsme již značnou část Švýcarska měli za sebou. Projíždíme okolo Lausane a na odpočívadle nás čeká první snídaně. Je pěkná kosa, která jakoby předznamenávala, jaké počasí že nás na cestě čeká. Do Ženevy už to není daleko, jsme tam okolo desáté. Autobus musí devět hodin stát, takže na prohlídku Ženevy máme času víc než dost. Začínáme na nábřeží u 140m vysokého vodotrysku J´Deu, který je jedním z typických znaků města. Voda tu tryská rychlostí 220km/h a vodotrysk vytváří celkem zajímavou přístavní kulisu. Přesouváme se do centra, ovšem během tohoto přesunu se nám kuriózním způsobem ztratil Michal. Šel na záchod a vylezl jiným směrem než jsme s Liborem čekali. Zatímco my jsme stáli před záchodem, Michal si už dávno prohlížel místní katedrálu. Bohužel Michal se nám ztratil i s plánkem města, takže centrum a katedrálu jsme hledali poslepu. Ale podařilo se a za chvíli jsme si prohlíželi místní radnici s renesančním nádvořím, a před tzv.Arzenálem jsme nakonec odlovili i samotného Michala. Po krátké návštěvě místního nejstaršího domu zvaného Maison Tavel jsme se přesunuli ke katedrále, která je sice krásná, ale je do zástavby zasazena tak šikovně, že s normálním objektivem prostě nejde vyfotit. Od katedrály jdeme přes náměstí Place de Bourg de Four s operou do parku SaintLeger, kde jsou k vidění sochy reformátorů. Odtud jsme šli zpět na nábřeží a po Mont-Blanckém

1

Marokem na Západní Saharu mostě jsme se přesunuli do další části města. Postupně jsme minuli budovy OSN a Palác národů, jakési muzeum keramiky a samozřejmě muzeum Červeného kříže, který tu byl založen. Okolo ruské ambasády jsme se nakonec dovlekli až do Botanické zahrady, kde jsme prakticky strávili zbytek dne. Navečer jsme se přesunuli zpět na nábřeží a u pomníku věnovanému ženevskému lidu jsme čekali na příjezd autobusu. Ženeva je pěkné město, ale devět hodin bylo na jeho prohlídku až příliš. Krátce po sedmé jsme vyrazili na další noční přesun a těsně před půl osmou jsme překročili nedalekou hranici do Francie. Stmívá se a já usínám vyčerpán dlouhou ženevskou procházkou…. Den 3. - 8.10.2000 Z Francie jsem toho moc neviděl a přesně ve tři hodiny jsem se probudil právě v okamžiku, kdy jsme přijížděli na francouzsko-španělskou hranici. Bez nějakých delších průtahů jsme ji projeli a s vědomím, že jsem si právě připsal 36.navštívenou zemi jsem opět spokojeně, i když nepohodlně, usnul. Před Barcelonou snídáme na odpočívadle a pokračujeme na jih do Tarragony. V tomto katalánském městě zastavujeme u pláže, ale nějaké přehnané teplo stále není. Okolo antických ruin stoupáme do centra ke katedrále, která zevnitř připomíná podobnou instituci v norském Trondheimu. Okolo městských hradeb se dostáváme do moderní části msta, kde testujeme bankomat. Funguje a tak mám k dispozici 10 000Pst. Během pobytu ve Španělsku se vykrystalizoval celkem jednoduchý způsob, jak přepočítat pesety na koruny - posunout desetinnou čárku o jedno místo doleva, vynásobit dvěma a něco málo přihodit: takže 500pst - 50,0 - x2 je 100 - něco přihodit - 120. Takže 500Pst je zhruba 120kč. V Tarragoně jsme ale žádné pesety nepotřebovali, nepočítám-li nákup pohledů. Hradby nás nelákaly, katedrála byla zadarmo a archeologické muzeum bylo zavřené. Prošli jsme se tedy alespoň po hlavní třídě Ramble, a mohli jsme vyrazit na nekonečný přesun podél španělského pobřeží. Stovky kilometrů přibývají a my míjíme deltu řeky Rio Ebro, Valencii a naše dnešní cesta končí až před Alicante ve městě Capello. Na vlastní kůži poznáváme, jak rozlehlé je Španělsko. V Capellu nás čeká náš první kemp. Je v něm restaurace a dokonce i bazén. Inu, Evropa. V Maroku to

Den 4. - 9.10.2002 Ráno ve tři čtvrtě na osm odjíždíme z kempu. Dálnice A7 se definitivně odklání od pobřeží a směřuje teď na jihozápad do vnitrozemí. Před námi vyvstávají první vrcholky hor pohoří Siera Nevada. Míjíme první skalní obydlí, kterých si v okolí našeho dnešního cíle, tedy Granady, užijeme ještě víc než dost, a zároveň překračujeme hranici Andalusie. Asi po třech hodinách jízdy nás vítá krásné bílé městečko v uprostřed hor – Granada. Její křivolaké uličky stoupají a zase klesají po okolních kopcích a většina domků, které připomínají spíš vesnické baráčky, je pěkně bíle natřena a vyzdobená malbami. Samozřejmě nechybí ani květiny a různé popínavé rostliny, které jen dotváří příjemnou atmosféru centra Andalusie. Hlavní atrakcí tohoto města položeného v horách Siera Nevada je samozřejmě Alhambra. Tento architektonický skvost patří k nejdůležitějším památkám ve Španělsku. Připomínající nedobytnou pevnost, hrdě se tyčí nad městem a tvoří opravdovou dominantu Granady. Vystavěná na návrší je sama o sobě vlastně takovým malým městem s několika paláci, věžemi a především typickými hradbami. Samotná Granada byla založena již v sedmém století a první zdejší osídlení se dokonce datuje do pátého století před naším letopočtem! Od počátku osmého století do roku 1031 celé oblasti vládl chalífa z vnitrozemské Cordoby.Po další dvě století zde vládli Berbeři z dynastie Almoravidů. Po dobytí města křesťanskými vojsky v roce 1236 nabývá

2

Marokem na Západní Saharu Granada na důležitosti, zvlášť když je zde za tolerance kastilských králů v roce 1241 založeno Berberem Almohadem Nasritské království. V roce 1491 vláda Berberů končí,ale ještě než poslední Berberský král město opustil, stačili Nasritové položit základy Alhambry a vystavět několik paláců a medresu (školu Koránu). V jejich díle pak pokračovali kastilští králové, jako například Carlos V. Během dalších staletí sice význam Granady postupně slábl,ale přesto zde kromě rozrůstající se Alhambry, vyrostla například nádherná gotická katedrála, kterou postavil Diego de Siloé. Nám však štěstí nepřeje a my poprvé poznáváme, co to znamená, svěřit svůj cestovatelský osud do cizích rukou. Alhambra je pro dnešek vyprodaná. Tento jedinečný komplex je na seznamu UNESCO a přístup do areálu je omezen na určitý počet návštěvníků, což jaksi naše cestovní kancelář nestačila během uplynulé sezóny zaznamenat. Stanovený počet návštěvníků byl již jaksi naplněn, takže si máme údajně počkat do zítřka.Jenomže tolik času nemáme, Alhambra ač významná památka – měla v našem itineráři zaujímat místo pouze jako zajímavost na cestě do Maroka, tudíž si jdeme plni zklamání prohlédnout aspoň Staré město – tzv.Albaicin a především cikánská obydlí v kopcích za městem. Alhambru alespoň fotíme zvenku,ale je to poměrně slabá náplast na zkrat cestovky, která z našeho plánu vyškrtla první položku… Po krátké procházce po Starém městě stoupáme mezi bílými baráčky na návrší proti Alhambře. Je odsud nádherný výhled na celou Granadu. Za zády máme zeď – jakousi hradbu, tu a tam popsanou varovnými nápisy o banditech a podobných možných překvapeních. Ve svazích se objevují první díry a jeskyně obydlené cikány, kteří zde žijí tradičním způsobem života. No, místy to jejich bydlení připomíná přístřešek pro bezdomovce. Pro zušlechtění svých příbytků totiž využívají všechny dary místního smetiště. Všude okolo rostou opuncie – velké kaktusy, které jen dokreslují podivnou atmosféru, ze které opravdu místy zamrazí v zádech. Opouštíme cikánské návrší a noříme se opět do uliček starého města. Jdeme si prohlédnout místní katedrálu, v jejímž sousedství stojí ještě královská kaple. Čím blíž jsme centru Granady, tím častěji míjíme obchůdky arabských přistěhovalců. Inu, Maroko zase tak daleko není, a Arabové to tudíž nemají příliš z ruky. Tady v Granadě prodávají mimo jiné suvenýry a mnozí tu mají také svoji malou restauraci. V jedné z nich jsme objevili naši oblíbenou šavarmu a tak jsme rádi obětovali 400Ps.a usedli ve stínu jedné z úzkých uliček. Netušili jsme, že náš oblíbený arabský pokrm si vychutnáváme na naší cestě naposled, protože na žádnou další šavarmu jsme v celém Maroku nenarazili… Nastal čas rozloučit se z pěknou Granadou a pokračovat v cestě. Stoupáme tedy po schodišti zpátky k Alhambře, v jejíž blízkosti také parkuje náš autobus, a kde nás čeká „oficiální“ večeře. Jak jsme tak stoupali vzhůru podél hradeb Alhambry, všimli jsme si otevřených vrat jednoho z východů. A tak jsme neváhali a řekli si, že půjdeme, dokud nás někdo nezastaví nebo nevyhodí. A podařilo se nám nakonec proniknout až k paláci Carlose V. a ke kostelu sv.Marie. Do nádherných zahrad i do pevnosti Alcazaba bychom potřebovali lístek,ale aspoň nepatrnou část ze slavné Alhambry jsme přece jen spatřili. Potěšeni dílčím úspěchem jsme se vydali k autobusu povečeřet a před šestou hodinou jsme pokračovali z Granady na jih k moři. Z Nevadského pohoří sjíždíme velikým kaňonem. Protéká tudy blíže neidentifikovaná říčka, jejíž tok přerušují dvě budující se veliké přehrady. Okolo silnice se mohutně staví a rekonstruuje a tak nám cesta ubíhá pomaleji. U moře se napojujeme na pobřežní magistrálu E15 a podél Solobreňi, Almuňeratu a jednoho z nejstarších měst Andaluského pobřeží Malagy míříme do kempu na pobřeží Středozemního moře do letoviska Estepona. Kemp se jmenuje Chullera a při krátké procházce, během které jsme omrkli i místní pobřeží, je znát, že s blížícím se podzimem již sezóna na Andaluském pobřeží pozvolna končí… Den 5. - 10.10.2002 V úterý pokračujeme v cestě podél pobřeží. Vlastně se teď nacházíme v místech, která lze označit jako nejjižnější výspy pevninské Evropy. Naše současná severní šířka již má nižší hodnotu, než například severní pobřeží Alžírska nebo Tuniska. Pobřeží je i tady lemováno plážemi a riviéru přerušuje až jeden zajímavý výběžek, který se stal i naším dnešním cílem.

3

Marokem na Západní Saharu Tím výběžkem je taková zvláštní skála se třemi vrcholy. S pevninou je spojenou úžinou, ale ještě než se na tuto úžinu dostaneme, musíme projít celnicí. Skála a malý poloostrov, který ji obklopuje, totiž tvoří jedinou kolonii na území Evropy. Celé toto malé území o rozloze 6,5km2 patří Velké Británii a jmenuje se Gibraltar. Gibraltarská skála dosahuje výšky až 425m. Z východní strany je strmá, zatímco ze západní strany je její svah pozvolný. Na jejím úpatí a vlastně částečně i ve svahu stojí stejnojmenné moderní město. Strategická poloha lákala k osídlení již ve starověku. V 8.století zde Arabové vybudovali pevnost Jbel (vyslovuje se džebel) al-Tárik Tárikova skála, a odtud také pochází ono jméno Gibraltar. Roku 1462 pevnost dobili Španělé a během válek o španělské dědictví se roku 1704 zmocnili Gibraltaru Britové. V roce 1967 proběhlo referendum, ve kterém se většina obyvatel vyslovila pro setrvání v koloniálním svazku s Velkou Británií a o dva roky později byla přijata ústava, ve které byl zajištěn samosprávný statut Gibraltaru. Od té doby spravuje poloostrov, na kterém dnes žije zhruba 32 000 obyvatel, guvernér, který zde zastupuje britskou královnu. V roce 1969 také začala blokáda celého poloostrova ze strany Španělska. Přestože tato blokáda skončila v roce 1985, Španělsko stále trvá na svých nárocích na toto území. Přesto je přechod hranice jen formální záležitostí a my s Liborem musíme při návratu do Španělska dokonce prosit britské celníky, zda by byli tak laskaví a dali nám do pasu gibraltarské razítko... Hned za celnicí jsou budovy a především přistávací dráha gibraltarského letiště. Runway končí v moři, takže přistání asi není ideální pro žádného pilota-začátečníka. Dráhu samozřejmě kolmo protíná hlavní příjezdová komunikace opatřená semafory, na kterých naskočí červená pokaždé, když má na letišti přistávat letadlo. Moderní a samozřejmě čistá letištní budova nabízí příjemnou možnost zušlechtit ve všech směrech naše těla poznamenaná kempováním a mnohakilometrovými přesuny a připravit se pro návštěvu slavné kolonie. Prakticky hned za letištěm začíná městská část. Na první pohled je zřejmý rozdíl mezi Gibraltarem a španělskými městy. Vypadá to tu zkrátka jako v Británii - pořádek, čistota a pochopitelně se tu jezdí vlevo. Přece jen Španělé jsou "jižani" a svým smyslem pro pořádek mají blíž spíš k nám, zatímco v Gibraltaru na nás Británie kouká za každým rohem. Obzvlášť když poprvé potkáme typické "bobíky"-policisty s vysokými helmami. Pomalu se proplétáme moderním městem až k dolní stanici lanovky, která nás vyveze na vrchol gibraltarské skály. Ještě jsem zapomněl zmínit důležitou skutečnost, že v době naší návštěvy bylo možné Gibraltaru platit jak španělskými pesety tak librami. V případě liber existuje i gibraltarská série s vyobrazením královny, kterou lze také samozřejmě platit, ale která má spíše sběratelskou hodnotu...Dnes v Gibraltaru platí i nadále libry, pouze pesety již nahradilo euro. I my jsme si mohli vybrat, jestli budeme lanovku platit v pesetách nebo librách, ale vzhledem k tomu, že naše cesta vedla a samozřejmě ještě povede přes Španělské území, volíme všichni první možnost. Cesta na vrchol skály stála 1050Ps.(zpáteční lístek 1400Ps.), tedy zhruba 240,kč. Z lanovky je samozřejmě krásný výhled na město pod námi, na zátoku a španělský Algecieras na druhé straně, a samozřejmě v dálce vykukuje hora Jbel Musa na marocké straně gibraltarského průlivu jako připomínka, že Afrika je už na dosah. Horní stanice lanovky leží na prostředním ze třech vrcholů skály a je odtud ještě krásnější výhled než z jedoucí kabiny. Na severní straně první vrchol skály, za ním úžina, letiště a Španělsko. Na východní straně je prudký sráz a výhled na Středozemní moře, na západě je zmíněné město Algecieras a na jižní straně průliv, Afrika a Maroko. Chvíli fotíme na vyhlídkové terase a v zápětí se vydáváme směrem k jižnímu vrcholu. Dolů nepojedeme lanovkou, ale pěkně po svých. Jinak bychom totiž na vlastní oči nepoznali další zvláštnost, kterou se Gibratlar odlišuje se od zbytku Evropy. Gibraltarská skála je totiž

4

Marokem na Západní Saharu jediným místem v Evropě, kde žijí volně a divoce opice, konkrétně mahuti. Tedy až tak divoce zase ne. Na opice tu všude čekají misky s jídlem a na návštěvníky tabule, aby tyto roztomilé a někdy přítulné živočichy laskavě nekrmili... pro každého návštěvníka je setkaní s mahuty zpestřením a spouště fotoaparátů cvakají jako o závod. Na první pohled by se mohlo zdát, že taková obyčejná skála nemůže návštěvníkům nabídnout nic mimořádného kromě již zmíněných výhledů. Opak je pravdou. Nejzajímavějším místem je zdejší velká krápníková jeskyně sv.Michala. Skládá se ze dvou místností - větší a menší, a z mnoha chodeb. V Nejnižším místě tyto chodby klesají až do hloubky 62,5m pod úroveň vchodu, který leží v nadmořské výšce 300m nad mořem. Jedna z částí velké jeskyně slouží dokonce jako koncertní síň a divadlo. Další zajímavostí je zdejší nález neandrtálské lebky, jejíž původ je datován do období před 4000 lety. Z jeskyně jdeme po silnici k dalšímu místu s vysokou koncentrací opic (Apes Den) a po silnici kopírujíc velké serpentiny klesáme dolů. Občas se nám naskytnou další pěkné výhledy na Gibraltar a okolí, ale pohled z vrcholu prostřední skály zůstává nepřekonán. Naše cesta se opět stáčí k severnímu konci skály, ale výškově jsme již prakticky zase ve městě. Tady stojí v úvodu kapitoly zmíněná arabská pevnost, která dala vlastně jméno celému poloostrovu a celé kolonii. V roce 742 ji dokončil arab jménem Tárik a právě podle něj a podle pevnosti (v angl. Moorish castle) dostala skála arabské jméno Jbel alTárik. Ve 14.století byla pevnost přestavěna a dnes už je to pouze němý svědek o dávné přítomnosti Arabů na Gibraltarském poloostrově. Před další kamennou pevnost s výhledem na letiště se dostáváme zpět do centra na hlavní třídu. Omrkneme ještě obchody a ještě také chceme poslat domů pohledy (45Ps., známka do ČR 250Ps.). V jednom z obchůdků měníme několik peset za gibraltarské libry nebo pence a potom už směřujeme přes letiště zase zpátky do Španělska. Naše cesta teď vede na opačný břeh zálivu, který od sebe odděluje pokračující španělské pobřeží a z něj vybíhající gibraltarskou skálu. Již z lanovky bylo pěkně vidět město Algecieras, ze kterého bychom měli asi za tři hodiny odplout vstříc africkému břehu. Ještě ale naši řidiči musí vyřešit drobnou závadu, která náš autobus na chvíli vyřadila mimo provoz. Naštěstí se vše včas podařilo opravit a my už směřujeme neprodleně do přístavu. Z Algecierasu jsme vypluli asi ve čtvrt na pět. Pomalu jsme se vymotali z přístavu a zamířili jsme na jih. cestou jsme si mohli ještě pěkně z dálky a s odstupem prohlédnout Gibraltar, včetně jeho nejjižnějšího mysu Point Evropa, na který jsme během naší procházky nedošli. Zbytek asi devadesáti minutové plavby probíhal v klidu, Africký břeh se blížil a my jsme se těšili, že po třech letech znovu staneme na černém kontinentu, i když opět "pouze" na jeho severní, tudíž arabské části... Před šestou hodinou odpolední konečně vplouváme do přístavu v Ceutě. Jsme sice v Africe, ale ještě jsme stále ve Španělsku. Ceuta je jednou ze dvou španělských pobřežních enkláv v severní Africe. Na východ od Ceuty totiž ještě na břehu Středozemního moře leží Mellila. Autonomní území Ceuta o rozloze 19km2 leží na takovém malém výběžku do moře a kromě vlastního města do ní patří ještě malé předměstské okolí. Celkem tu žije téměř 72 000 obyvatel. Stejně jako na evropské straně Gibraltar, měla i Ceuta velký strategický význam. Nejstarší dochované záznamy o zdejším osídlení pocházejí z doby před 2500lety. ještě než zdejší oblast dobili v roce 1415 Portugalci, vládli zde postupně Féničané, Kartaginci, Římané a Vandalové. Sloučením portugalské a španělské koruny v roce 1580 se dostala Ceuta pod španělskou správu a zůstala v ní i po roce 1640, kdy se zase Portugalsko od Španělska oddělilo. A Španělé v Ceutě již zůstali. Symbolem Ceuty je vrch Monte Acho, na kterém stojí pevnost z 18.století. Však i my jsme jej během plavby už z dálky viděli a sledovali jsme, jak se k němu a k africkému břehu blížíme. Ještě vyšší než Monte Acho je Mojžíšova hora (Jbel Musa), která už ale leží na marockém území. Tento vrch sice nemá nic společného se svým egyptským a mnohem slavnějším jmenovcem, ale společně s Monte Acho a Gibraltarem tvořil jakýsi pomyslný konec světa pro starověké mořeplavce, kteří brázdili vlny Středozemního moře a

5

Marokem na Západní Saharu zároveň tvoří jakousi bránu do Atlantského oceánu. Z přístavu se přesouváme po nábřeží blíž k centru Ceuty. Navečeříme se a vyrazíme vstříc Maroku. Než bude ale jídlo připravené, máme ještě dostatek času navštívit město a také supermarkety, které jsou na několik dní posledními, které vidíme...Jdeme tedy na centrální náměstí, které se jmenuje Placa de Afrika. je to docela pěkné náměstí s palmovým parkem. Stojí tu velká katedrála, která svoji současnou podobu dostala v roce 1949. Chvíli se tu zdržíme, abychom si kromě katedrály prohlédli ještě pěkný kostelík „de nuestra seňora de Afrika“ a potom už nás čeká centrum této španělské enklávy, které leží na asi 100 metrů široké úžině, která spojuje poloostrov s vrchem Monte Acho a africkou pevninu. Centrum z obou stran samozřejmě omývají vlny Středozemního moře a na severní straně je přístav… V ulicích Ceuty nás nečekalo nic přehnaně zajímavého nebo nečekaného, je to prostě takové normální španělské město, akorát leží v Africe. Ještě jedna zajímavost ale přece jen návštěvníky zaujme. Je to druhá ze dvou pevností v této enklávě – pevnost sv.Filipa. Údajně byla postavena v době, kdy ještě Gibraltar ovládali Arabové, její dnešní podoba pochází ze 17.století, kdy byla přestavěna. Chvíli můžeme obdivovat její mohutné zdi a také kanál, který spojuje severní a jižní nábřeží. Vracíme se pomalu do přístavu. Cestou se ještě zastavujeme v nedalekém supermarketu,kde nakupujeme vodu, banány, housky a další zásoby, které přijdou první dny v Maroku k duhu. Ještě nás čeká večeře a potom cesta za město na nedalekou marockou celnici… Na hranicích jsme krátce po osmé hodině večer. Na španělské straně jde všechno samozřejmě hladce, horší to bude na marocké straně, kde nás čeká dlouhá procedura jako na každé jiné arabské celnici. Arabští úředníci jsou známí tím, že si dávají dost načas, bohužel Marokánci nejsou vyjímkou. Musíme samozřejmě vyplnit vstupní formulář a potom odevzdáváme ke kontrole pasy. Přechod hranice se nakonec protáhl na půl druhé hodiny. Během těch dlouhých minut jsme měli možnost sledovat dění na celnici a vězte, že to bylo neuvěřitelné divadlo. Byl to takový věčný souboj mezi celníky a prostými obyvateli, kteří si z ekonomicky vyspělého Španělska, do kterého to tady mají jenom pár kroků, odvážejí zboží a suroviny bez ohledu na jakékoliv celní řády. V praxi to vypadlo tak, že se k celnici neustále valil zástup Marokánců, kteří byli většinou ověšeni nejrůznějším zbožím. Kvapným krokem se snažili hranici překonat a pokud možno nevzbudit pozornost bedlivých celníků. V nejednom případě se jim to podařilo,ale leckdo takové štěstí neměl a následovala honička a někdy dokonce přetahování o zboží, které nechtěl zadržený nešťastník za žádnou cenu pustit z rukou. Vyjímkou nebylo ani překonání hranice přískoky s postupným schováváním za auty nebo dokonce za buňkami samotných celníků. Těžko říci, co tito „pašeráci“ do své vlasti pronášeli, každopádně jim hodně záleželo na tom, aby je nikdo při jejich bohulibé činnosti neodhalil. A to ještě nebylo všechno. Hranici tu totiž tvoří velký násep, ve kterém je vlastně celnice zařízlá a my jsme v šeru mohli sledovat desítky stínů, které tento násep překonávaly, aniž by se na nějakou celnici obtěžovaly zavítat… Zastávku na celnici jsme využili také směně našich valutových zásob. Já jsem pro začátek vyměnil 200 marek, což představovalo přesně 954 dirhamů (Dh). Z toho vyplynulo, že jeden takový dirham stojí zhruba čtyři koruny. Až okolo půl desáté vjíždíme konečně do Maroka. Naším hlavním cílem je přesun do asi 40km vzdáleného města Martil. Má tu být kemp, ve které strávíme dnešní noc. Příliš komfortní ubytování údajně nemáme očekávat, skutečnost nakonec výrazně překonala i naše nejčernější představy. Ještě že už je tma a moc toho není vidět. A jsem taky docela rád, že se mi nechce na záchod, protože mezi neuklizenými výkaly (já bych se nebál říci „hovny“) bych jen nerad balancoval. Umývárna taky nevypadá příliš vábně a tak ještě chvíli pokecáme s klukama a půjdeme spát. Navíc je tady všude plno psů, což obzvláště mě s mým odporem k těmto tvorům, příliš na klidu nepřidává. Na závěr této kapitoly si neodpustím další rýpnutí do naší cestovní kanceláře, která tento kemp vybrala zcela záměrně, aby nás zřejmě připravila na nižší hygienickou úroveň, která nás v Maroku čeká. Ne že bychom byli nějaké padavky, už jsme lecos zažili a přečkali, ale prostředí, které nabízí Camp Martil je opravdu na hranici únosnosti. Navíc jsou ve městě ještě další dva kempy (Al Boustane a Oued elMaleh), které nabízejí mnohem lidštější a důstojnější podmínky. Ale lidé, kteří se o nás mají na této cestě starat, se zkrátka rozhodli za každou ušetřit…

6

Marokem na Západní Saharu Den 6. - 11.10.2002 Druhý den opouštíme Martil a jedeme do nedalekého Tetouanu, který má být prvním navštíveným městem. Všem návštěvníkům, kteří zavítali do Maroka z Ceuty, nabízí právě Tetouan první seznámení s nefalšovanou marockou realitou. My máme po noclehu v Martilském kempu pocit, jako bychom to první přivítání měli už za sebou. Tetouan leží na svahu velkého údolí a za městem se již zvedají skalnaté vrcholky pohoří Rif, které se táhne jako velká hradba podél pobřeží. Jméno města znamená v berberštině „otevři oči“. V 15.století jej vystavěli muslimští a židovští uprchlíci z nedaleké maurské Andalusie. I z toho důvodu se zdejší domy na starém městě architektonicky odlišují od marockých obydlí v jiných městech. Postupem času město dvakrát okupovali Španělé. Poprvé v letech 1859-1862, kdy jej nakrátko obsadili jako hrozbu nedaleké Ceutě a potom ještě od roku 1913, kdy začala podstatně významnější koloniální okupace. Zpočátku sloužil Tetouan jako základna vojenské posádky, jež měla za úkol podmanit si pohoří Rif, později se stal i hlavním městem španělského severního protektorátu. V té době se rozloha města téměř zdvojnásobila. V roce 1936 dokonce vyhlásil v Tetouanu generál Franco boj se španělskou republikánskou vládou a tím došlo k zahájení španělské občanské války. Marockým obyvatelům města ale španělská kolonizace výrazný pokrok nepřinesla. Zachovány zůstaly původní tradice, pouze španělština dodnes přetrvává jako druhý jazyk starších obyvatel města a Španělsko zde připomínají i některé speciality místní kuchyně. My po svém příjezdu míříme z autobusového nádraží přímo do starého města, kterému se v Maroku říká medína. Její tvář zůstala zachovalá i během španělské nadvlády. Naše prohlídka začíná na náměstí Hassana II., což je bývalé tržiště, které bylo roku 1988 zrenovováno a dnes jde o neuvěřitelně čisté veřejné prostranství s lesklou dlažbou zdobenou islámskými motivy. Na náměstí září novotou i pěkný Královský palác, který zde nahradil starý španělský konzulát. Jsou tu i kavárny a obchůdky, ale s koncem náměstí končí i čistota a pořádek. Konečně se můžeme ponořit do typických zabordelených arabských uliček, i když medína v Tetouanu není kdoví jak velká, takže se tu člověk ani nemůže pořádně ztratit. V jižní části medíny se nachází Mellah, což je staré židovské město s několika synagogami. Tato část vznikla až v roce 1807 a z původních obyvatel tu zbyla už jen hrstka. Dalším pojmem, se kterým se návštěvník musí seznámit je souk. Pro nás tento termín samozřejmě nepředstavuje nic nového, je to klasické arabské tržiště. Souků je v medíně několik – prodávají se tu látky a textil (tržiště Guersa El Kebira) nebo řemeslné výrobky, parfémy a samozřejmě ovoce. V medíně se nachází také barvírna kůží. Zpracovávání zvířecích kůží je součástí tradiční marocké řemeslné výroby a v takové barvírně si návštěvníci mohou koupit nejen ozdobné kožešiny,ale například i pásek ke kalhotám. V tetouanské barvírně to ale na nákupy nevypadá, je tu hrozný smrad a nepořádek, takže radši ani nevstupujeme. Pokračujeme v procházce mezi obchůdky a v jednom z nich se zastavujeme. V přízemí tu prodávají koberce a nahoře různé umělecké předměty,ale my hlavně míříme na střechu, odkud je krásný výhled na město a na monotónně bílé baráčky ve svahu nad medínou. Ještě hezčí výhled na Tetouan je od místní kasby, což je v tomto případě rozpadlá pevnost na návrší. Taková kasba se ale nachází v každém větším marockém městě a je to další slovíčko, které si musíme zapamatovat. Také okolo kasby je hrozný nepořádek a celkově na mě Tetouan zapůsobil jako dost neupravené město. Ve svahu pod pevností je snad smetiště černých igelitových sáčků. Cokoliv si totiž v Maroku koupíte, dostanete zabalené v černém igelitovém sáčku. Jsou všude, na každém kroku.

7

Marokem na Západní Saharu Někdy jsme si dělali s klukama legraci, že nejtypičtější suvenýr z Maroka představuje právě ten černý sáček. Vracíme se zpátky k náměstí Hassana II. Tady bych si ještě dovolil malou odbočku. Každé hlavní náměstí v Maroku se jmenuje podle Hassana II. a každá hlavní třída zase podle Mohammeda V. Tato jména totiž patří dvěma marockým králům - Mohammed V. byl u zrodu samostatného Maroka v roce 1956, Hassan II. zase vládl v letech 1961-1999. Oba se ve své zemi těšili velké úctě, i když čistá láska poddaných to zrovna nebyla, a zásadním způsobem ovlivnili vývoj moderního Maroka. A dnes mají v každém větším i menším městě svoji ulici i náměstí… Opouštíme medínu a míříme na ulici Al-Jazaer, která vede hned za hradbami a kde se nachází jeden z největších souků. Chvíli se procházíme po tržišti, na kterém se prodává především ovoce a po chvíli se noříme hlouběji do ulic nového města (ville nouvelle). Naše cesta se stáčí na náměstí Moulaye el-Mahdiho s kruhovým objezdem a katedrálou. Michal kousek odtud úspěšně testuje v bankomatu svoji VISU a pak společně míříme na zdejší hlavní třídu Mohammeda V. – jak jinak. Je tu plno restaurací a kaváren a tak si jdeme do jedné na chvíli odpočinout a dáváme si trochu čaje za 4Dh. Nové město se od medíny dost zásadně vzhledově liší. Budovy a ulice jsou tu samozřejmě modernější, zatímco medína si stále uchovává svůj jakoby středověký tradiční vzhled. Je to takový zdí ohraničený skanzen uprostřed města. Den pokročil a my musíme pokračovat dál. Tetouan nás sice vyloženě nezklamal, ale ani nenadchnul. Po tom drsném zážitku z kempu v Martilu snad ani nemohl…. Pokračujeme dál do vnitrozemí a stoupáme do pohoří Rif. Čeká nás teď 60km do horského městečka Chefchaouene. Jedeme pomalu, takže nám cesta trvá více než hodinu. Ze všeho nejdříve se jedeme ubytovat do kempu, který je na kopci nad městem a jmenuje se Azilah. Je mnohem příjemnější a vzhlednější než jeho včerejší předchůdce a teď v říjnu už tu není ani moc lidí. Stany se tu dají postavit pod stromy, které celý kemp zastiňují, což obzvlášť v horkých dnech přijde vhod. Je pravda, že penziony ve městě nabízejí ubytování ve stejné cenové relaci – jak jsme se později sami přesvědčili, ale od kempu a především z terasy několika hvězdičkového hotelu Asmaa, který stojí hned vedle, je krásný výhled na celé město, které je jakoby ukryté mezi dvěma velkými kopci. A tak jsme s ubytováním celkem spokojení. Z terasy hotelu si prohlížíme Chefchaouene a celé údolí, ve kterém žije okolo 36 000 lidí. Už na první pohled tu vládne mnohem poklidnější atmosféra než v Tatouanu, ve kterém žije desetkrát víc lidí než tady. Po svahu sestupujeme dolů a procházíme muslimským hřbitovem, který samozřejmě není tak úhledně upravený, jako jsou hřbitovy u nás. Bránou Bab Djenan vstupujeme do medíny, jejíž velká část se vlastně také nachází ještě ve svahu. Zjišťujeme, že zdejší medína je celkem čistá a upravená, zdejší baráčky jsou laděné pěkně do modra a trochu to tu připomíná španělskou Granadu. Proplétáme se uličkami k náměstí Outa el-Hammam. Je to takové centrum medíny. Opět je tu několik restaurací a především zbytky kasby, ale na této stavbě zub času zahlodal ještě mnohem víc než na podobné instituci v Tetouanu, takže se spíše věnujeme obchůdkům. V Chefchaouenu se hodně obchoduje s minerály a zkamenělinami, kterých lze ve zdejších horách najít asi spoustu. Jak se časem ukáže, minerály patří v Maroku k nejnabízenějším suvenýrům. My zatím odoláváme a raději se jdeme projít po medíně, ale nic zajímavého tu už k vidění není. Přesto to ale byla příjemná procházka a já osobně bych atmosféru Maroka nasával raději zde než v hektickém a špinavém Tetouanu. Výlety po zdejších horách by byly určitě skvělé, bohužel tolik času zase nemáme. Abyste si nemysleli, že jsem na něco zapomněl – hlavní třída, která kopíruje hradby medíny se jmenuje Avenue Hassan II. a velké náměstí v novém městě zase naopak Placé Mohammed V. To jen tak pro úplnost. Samotné město bylo založeno v roce 1471. Okolní kraj byl již v té době považován za

8

Marokem na Západní Saharu svatý kvůli přítomnosti hrobky Moulaye Abdessalama Ben Mchicha, svatého patrona kmene Djebeli a jednoho ze „čtyř pilířů islámu“. Jeho vážnost se ještě prohlubovala díky mnoha procesím a maraboutům (svatým mužům), kteří svému patronu přisuzovali nadpřirozenou moc. Město pak založil Abdessalamův následovník jménem Moulay Rachid. Křesťané tu nikdy neměli na růžích ustláno, však tu až do příchodu španělských jednotek v roce 1920 byli jen tři a jednoho z nich místní obyvatelé dokonce otrávili. Dnes už je situace jiná a Chefchaouen je na své zahraniční návštěvníky velmi dobře připraven. Blíží se večer a tak se vracíme zase vzhůru nad město do kempu. Na plácku před hotelem mají místní školáci nějaké atletické závody, tak se chvíli díváme a pak se vracíme ke stanům, abychom poseděli, popovídali si, zhodnotili a tak… V noci mě budí šelest dešťových kapek a já zjišťuji, že nám v Africe začíná pršet. No, spíš než déšť se jedná o liják. Někteří naši spolucestovatelé se dokonce museli uchýlit pod střechu do sprch, jelikož i pod stromy jim začalo zatíkat do jejich příbytků. My s Liborem jsme naštěstí v suchu (prostě kvalitní stan, že) a doufáme, že ráno bude po dešti Den 7. - 12.10.2002 Naše obavy se ale ráno naplňují – prší a na nějaké výrazné zlepšení to nevypadá. Hezky nás Afrika vítá, my sem jedeme za Sluníčkem a ono tu lije, jako u nás doma…Rychle balíme stany a snažíme se, aby zůstali vlhké jen zvenku. Vyrážíme na cestu, dnes nás čeká asi 180km jihozápadním směrem. Měli bychom opustit pohoří Rif a navečer snad dorazíme až k Atlantiku. Po šedesáti kilometrech zastavujeme ve městě Ouezzane (čti Wazan), které vlastně leží na okraji pohoří Rif. Vzhledem ke své poloze vždy představovalo významnou mocenskou základnu a v 19.století byli místní šejkové – ouezzani - jedněmi z nejmocnějších panovníků v Maroku. Samotný Ouezzane má pro Maročany velký význam neboť zdejší šejkové pocházeli z rodu Idrissidů – první zakládající marocké dynastie. V 18.století tu Moulay Abdallah es-Shereef založil náboženské středisko zvané „zaouia“ a to se časem stalo cílem velkolepých poutí. Ačkoliv se město nestalo svatým, mohli zde křesťané a židé pobývat jen dočasně. Paradoxem potom je, že se za jednoho z místních šejků v 19.století provdala Angličanka. Z Ouezzanu jsme toho ale moc neviděli, protože déšť opět přešel v liják, a tak raději spěcháme přes náměstí do jedné z kaváren, kde zrovna místní obyvatelé sledují nerušeně televizi. Prohlídku mešity Zaoia, údajně třetí nejdůležitější svatyně v zemi, si musíme odříci, protože jsme rádi, že nám zatím nepromokly bundy. Dovnitř bychom se stejně jako nemuslimové nedostali, tak si raději dáme čaj. Velkým problémem se ukázala být 50Dh bankovka, kterou nám majitel restaurace není schopen rozměnit a daří se mu to až s pomocí několika hostů…. Naše cesta pokračuje do města Souk El Arba, kde křižujeme silnici P6, po které se budeme asi za 14 dní vracet z jihu na sever. My ale jedeme na jihozápad a cestou přejíždíme největší marockou řeku Oued Sebou. Přijíždíme na pobřeží Atlantiku. Zmíněná řeka se tu vlévá do moře a kousek odtud je třistatisícové město Kenitra. Konečně přestalo pršet. Ještě nás ale čeká návštěva místní botanické zahrady, která se už nachází téměř na předměstí Rabatu. Zahradu založil na počátku 50.let minulého století Francouz M.Francois, bohužel v průběhu 80.let to tady všechno tak trochu zpustlo, teprve v posledních letech se pod správou ministerstva vnitra zahradě zase vrací původní elegantní vzhled. Vstupné činí pouze 5Dh a zpočátku se zahrada zdá dost spletitá. Jsou tu dvě stezky odlišené barvou a délkou. Jdeme samozřejmě po delší trase, která nás po chvíli přivádí do zadní části, která je přece jen o poznání zajímavější. Je tady ukázka brazilského deštného pralesa, flóry francouzské Polynésie nebo japonské zahrady. Je tu i několik jezírek a vrcholem návštěvy je kontakt s trojicí opičáků, kteří jsou drženi v klecích a chtějí se dost svérázným způsobem kamarádit. Ze zahrady jedeme přímo na předměstí hlavního města. Navštívíme zdejší supermarket, který si v ničem nezadá s těmi evropskými. Nebýt přičmoudlých prodavačů, ani bych snad nevěřil, že jsme stále ještě v Maroku. Ještě že jsme nákupy v Ceutě nepřehnali…

9

Marokem na Západní Saharu Z předměstí Rabatu se vracíme na nocleh ke Kenitře a návštěvu hlavního města si necháme na zítřek. Na dnešek nám cestovka naplánovala nocleh v divočině. No, proč ne, v Rabatu budeme spát až zítra, protože v kempu nemůžeme spát každý den. Vracíme se tedy k ústí řeky Oued Sebou. Místní pláž se jmenuje Mehdyia. Stále neprší a tak můžeme konečně nechat sušit naše provlhlé stany. Samozřejmě jdeme hned obhlédnout zdejší pláž, kterou tvoří obrovská duna. Atlantik vypadá lákavě, po večeři ho určitě vyzkoušíme! Místem našeho noclehu je tentokrát přistávací dráha malého letiště. Je samozřejmě hliněná a po dnešním dešti je tu plno louží. Prý tady bývají problémy s místními úřady, kterým se stany na letištní dráze, byť nepoužívané, moc nelíbí. Však to také netrvá dlouho a přijíždí dva policisté. My nic neřešíme a protože jsme po večeři, jdeme se vykoupat. Musím podotknout, že marocký Atlantik je pěkně studený, což způsobuje jistý jižní mořský proud, ale koupel byla i tak skvělá. Oceán má pořádnou sílu, tak je někdy obtížné překonat zpětný proud a vylézt na břeh. Během naší koupele nám pěkně vyschnul stan a policisté se vytratili, aby se večer vrátili v doprovodu jistého člena městské rady z Kenitry (nejsem si jistý, jestli to dokonce nebyl sám pan starosta). Ten nás zde srdečně uvítal a dal se s námi do řeči, bohužel anglicky moc neuměl, tak jsme museli komunikovat pouze zprostředkovaně přes průvodkyni Lucku, která tlumočila z francouzštiny. Po několika zdvořilostních frázích stáčíme hovor k ožehavému tématu, který není pro náš „realizační tým“ příjemný a málem se na něj už pozapomnělo. Na začátku vyprávění jsem líčil problémy spojené s plánovanou a slíbenou návštěvou Západní Sahary, tedy území oficiálně patřícímu k Maroku. Na začátku cesty nám bylo oznámeno, že návštěva Západní Sahary zkrátka nebude možná, protože byl podepsán jakýsi papír na marockém velvyslanectví, a že nás na Západní Saharu zkrátka nepustí a že se s ničím takovým na naší cestě nepočítá – tady bych možná připomněl název našeho zájezdu tak, jak je v i nejnovějších katalozích naší cestovky - Marokem na Západní Saharu. Maročan je naším dotazem, zda se lze na Západní Saharu dostat, zaskočen a Lucka dál viditelně nerada tlumočí, že pan radní nevidí jediný důvod, proč bychom neměli na Západní Saharu jet a pročpak by nás tam neměly úřady pustit, vždyť je to přece součást Maroka. No, pan radní tomu prý nerozumí. Jakpak by ne, vždyť je tu doma….Je nadevše jasné, že řidičům ani slečně průvodkyni se nechce podniknout 1000km dlouhou cestu pustinou a pouští. Cestu, kterou nám slíbili, na kterou nás nalákali, kterou jsme si zaplatili… Pana radního se ještě ptáme, jestli jsou tu normální tak enormní dešťové srážky, které nás dneska tak zaskočily, tak prý to byla jen vyjímka. Po chvíli se s námi loučí a své dva nebohé policisty nám tu nechává jako bodyguardy, aby hlídali nás i letiště. Hoši budou spát v autě – že se na nás radši nevykašlali. My uleháme do spacáků s hvězdami nad hlavou a s šumícím oceánem v dálce. V noci mě ale budí jiné šumění – pořádná průtrž mračen… Den 8. - 13.10.2002 Ráno je všude zase mokro a pořád prší. Jakoby toho deště nebylo včera dost. Opět rychle balíme stan, aby alespoň jeho vnitřek zůstal suchý a jdeme se schovat do autobusu. Dnes nás čeká prohlídka hlavního města Maroka – Rabatu, ale v tom dešti to bude opravdu zážitek… Rabat leží na pobřeží Atlantiku v ústí řeky Oued Bou Regreg. Tato řeka od Rabatu odděluje město Salé, které vlastně s Rabatem tvoří takové dvojměsto. Historie zdejšího osídlení se datuje až do neolitické doby. Ve starověku zde založili své obchodní tábory Kartaginci i Féničané. V době, kdy se začal počítat náš letopočet, zde vyrostla pevnost Chellah, která zde opuštěná stojí dodnes, a svoji nejjižnější kolonii zde založili i Římané. Ta se potom stala základnou nezávislého berberského státu, jehož význam kulminoval v 8.století. A protože se berberské tradice a potřeby zcela neshodovaly s islámem, založili zde arabští vládci z vnitrozemí opevněný klášter-Ribat, který stával na místě dnešní kasby a který dal městu jeho jméno.

10

Marokem na Západní Saharu Činnost Ribatu vedla v 11.století k úpadku pevnosti Chellah a právě v té době bylo na druhém břehu řeky Bou Regreg založeno město Salé. 12.století znamená příchod dynastie Almohadů, kteří nejdříve přestavěli Ribat na pevnost, kterou nazvali Ribat El Fahti (pevnost vítězství), a posléze se tato pevnost stala výchozím bodem úspěšných vojenských tažení do Andalusie. Kolem nově přestavěné pevnosti se začalo postupně formovat budoucí hlavní město, jehož význam stále rostl. Velký rozkvět přišel hlavně za vlády kalifa Yacouba El Mansoura, kdy se stal Rabat vladařským městem. Po Mansourově smrti nastal postupně úpadek a vladařskými městy se zase stali Fez, Marrakeš nebo Meknes. Rabat byl vypleněn Portugalci a až do 17.století byl bezvýznamnou vesnicí. Potom bylo přilehlé Salé osídleno uprchlíky z Andalusie a nastalo období jakési místní autonomie a především rozvoje pirátství. Muslimským sultánům neloajální Andalusané zde dokonce založili vlastní pirátský stát, zcela přestavěli medínu a dokonce začali obchodovat s Francouzi a s Angličany. Pořádek tu opět nastolili vládci Moulay Rashid a Moulay Ismail, nicméně pirátství se zde provozovalo až do roku 1829. Od té doby až do vyhlášení Rabatu-Salé hlavním městem francouzského protektorátu bylo město v podstatě bezvýznamným „zapadákovem“. Dnes už tomu tak rozhodně není a Rabat je opravdovým velkoměstem – je to elegantní, prostorné a moderní centrum země. Najdeme tu mnohé pozoruhodné památky z období vlády dynastií Almohadů a Merenidů, jsou tu muzea, svatyně a samozřejmě královský palác, sídlo marockého krále. A právě u Královského paláce začíná naše prohlídka marockého hlavního města. Celý královský areál vlastně tvoří skupina jednotlivých paláců převážně z 19.století. Kromě královské rezidence se v areálu nachází také pracovna ministerského předsedy, soudní budovy, gardová kasárna a elitní škola pro prince. Před palácem je velké prostranství, ze kterého mají návštěvníci pěkný přehled, jak je královský areál rozměrný. Naštěstí ustává déšť a tak se z tohoto prostranství se pomalu přemisťujeme k pěkně zdobené hlavní bráně, bohužel dál se nedostaneme, protože královský palác není turistům přístupný. A tak si můžeme z blízka prohlédnout pouze jakoby laxně postávající vojenské stráže. Jsou to vojáci královské gardy, mají u sebe takovou předpotopní ale jistě funkční střelnou zbraň a na hlavě mají takový vysoký fez s modrými stěnami zdobený bílými kosočtverci. Strážci jsou oděni do bílé uniformy, pouze bílý opasek je uvázaný na červeném bederním pásu a přes sebe mají vojáci ještě přehozený červený plášť. Místo bot mají na nohách bílé galoše s nevysokou černou podrážkou a jejich postoj vypadá opravdu zajímavě, je to takový „pohov, na místě volno“. Kromě královské gardy se u vchodu ještě pohybují skuteční vojáci odění do tmavomodré uniformy. Všichni bedlivě hlídají, aby se návštěvníci nepřibližovali k bráně blíž než na nějakých 15metrů, ale celkem bez problémů se nechají vyfotit. Naproti královskému paláci stojí velká mešita El Faeh, která složí právě členům královské rodiny, a kde si hlavně můžeme po noclehu na pláži dojít třeba na záchod, i když jako ve většině případů se jedná o klasické šlapky. Inu stará dobrá mísa je v Maroku bohužel vzácností… Od paláce se přemisťujeme do nedaleké pevnosti Chellah. Jak jsem se již zmínil, jedná se o jednu z nejstarších staveb ve městě, a svým vzhledem připomíná spíš medínu, tedy staré město obehnané hradbami. Chellah stojí na místě staré kartaginské osady, od roku 1154 je však opuštěná a od 13.století ji používala vládnoucí dynastie Merinovců jako svoji nekropoli. Do areálu se vstupuje pěknou branou, před kterou nás vítá poťouchlý tanečník s bubnem, ovšem o nezištnou ukázku marockého folklóru se nejedná neboť ten pošetilý člověk chce za svoji produkci finanční obnos. My raději platíme 10Dh za vstup do Challahu a vstupujeme do areálu. Bohužel už zase poprchává, takže nezbývá než opět vytáhnout bundy a pláštěnky. Nejzachovalejší z celé pevnosti je zmíněná vstupní brána, která pochází stejně jako hradby a opevnění z období vlády merenidského sultána Abou El Hassana, tj.z poloviny 14.století. Za branou

11

Marokem na Západní Saharu se nachází areál římských rozvalin, ale v tomto směru může Chellah jen těžko konkurovat lokalitám, jako jsou Volubilis nebo Lixus, tedy místa která na své cestě také postupně navštívíme. O mnoho zajímavější jsou islámské rozvaliny a především svatyně, kterou již z dálky anoncuje pěkný minaret s čapím hnízdem. Samotná svatyně na první pohled působí jako nepřehledná zřícenina, navíc je zde momentálně docela hodně bláta a kaluží, ale postupně se tu orientujeme a můžeme si prohlédnout hrobku Abou El Hassana, jeho manželky i dalších merinských panovníků. Ti zde byli pochováni v bílém rouchu, spočívajíc na pravém boku a hlavou směřující k Mekce v očekávání Posledního soudu. Součástí svatyně je také mešita Aboua Youseffa, zakladatele celé svatyně, a hlavně mešita Zaouia, kterou nechal vystavět sám Abou El Hassan, a ve které můžeme vidět například pěkně zachovalý mihráb, tedy výčnělek směřující k Mekce. Zaoia je vlastně z celé svatyně nejzachovalejší, dokonce se tu a tam dochovaly nějaké ty mozaiky. Hned vedle svatyně je forum, které na první pohled připomíná divadelní jeviště. Odsud je pěkný rozhled po areálu Chellahu. Vidíme pár rozbořených staveb a především několik koubb, což jsou hrobky místních svatých, kterým se zase říká marabouti. To jsou další pojmy, se kterými se budeme na naší cestě Marokem setkávat. S deštěm to ale dneska vypadá špatně a tak se ještě projdeme po areálu tohoto města ve městě, z místních hradeb se ještě zahledíme na řeku Bou Regreg i na město Salé na protějším břehu a chodníkem, který lemují banánovníky a jiná bujná vegetace, zamíříme zpět k bráně a vydáme se do centra Rabatu. Do rabatské medíny ale zatím ještě nemíříme. Čekají nás ještě dvě významné památky nacházející se mimo staré město. Jsou jimi Hassanova mešita a mauzoleum Mohammeda V. Obě stavby stojí vedle sebe v těsném sousedství. Výškově jsou na úrovni starého města, ale vzhledem k řece Bou Regreg, která protéká nedaleko, jsou přece jen nepoměrně výše, takže při pohledu od řeky tvoří takovou dominantu rabatského panorama. Hovořím tady sice o Hassanově mešitě, ale toto pojmenování není pro tuto stavbu příliš trefné, protože se vlastně jedná o nedokončenou stavbu. Z celé mešity stojí pouze základ velkého čtyřhranného minaretu a zbytek rozsahem velkého prostoru, kde měla stát mešita, vyplňují pouze základy sloupů. Byla to velmi ambiciózní stavba a ve své době představovala opravdu ojedinělý záměr. Dokonce i v dnešní době by tato mešita patřila k největším na světě! Mešita patří k dílům almohadské dynastie, stavbu dal vystavět Yakoub El Mansour jako hlavní ozdobu nového vladařského města i jako oslavu svého velkolepého vítězství nad španělskými králi u Alarcosu. Dokončení svého díla se však nedožil a po jeho smrti v roce 1199 zůstala stavba opuštěna. Hala mešity tehdy měla cedrovou střechu, vzhled minaretu - nebo říkejme raději věže – se do dnešní doby již nezměnil a zůstal v původní nedostavěné podobě. Hlavní sloupy mešity se i se střechou zřítily během zemětřesení v roce 1755 a od té doby má Hassanova mešita svůj současný vzhled. Nutno ještě podotknout, jak pošetilý byl záměr vystavět tak obrovský chrám neboť aby byl prostor mešity opravdu adekvátně využit, musel by mít Rabat již ve 12.století přes 100 000 obyvatel, což samozřejmě za vlády Almohadů ani Merenidů zdaleka neměl. Naopak ještě na začátku 17.století zde žila sotva sotva stovka domácností usazených v kasbě. Z toho je patrné, že šlo především o velkolepost než o praktické využití tak obrovské mešity. Stavba věže, která vlastně celé stavbě dominuje začala v roce 1195 a je zvláštní tím, že jako minaret má svůj vlastní základ a především, že nestojí v rohu mešity - jak je běžné, ale uprostřed. Proto se raději volí označení věž než minaret. Její současná výška dosahuje 50m a kdyby byla dokončena do obvyklých proporcí, byla by vysoká zhruba 80m, což je například třetina výšky minaretu mešity Kotoubia v Marakeši. Na první pohled se to nezdá, ale tato stavba je pečlivě propracovaná, na stěnách se postupně střídá několik vzorů. Poloha věže z ní činí opravdu monumentální a nepřehlédnutelnou stavbu.

12

Marokem na Západní Saharu Hned vedle tohoto pozoruhodného nedokončeného díla stojí mauzoleum Moahmmeda V. Toto mauzoleum, které vlastně částečně slouží i jako mešita, navrhl vietnamský architekt Vo Toan. Výstavba započala v roce 1961 po králově smrti a dokončena byla o šest let později. Dnes je zde pochován také král Hassan II. a jeho bratr Moulay Abdelah. Mauzoleum je oproti podlaze sousední Hassanovy mešity mírně vyvýšeno a vede k němu krátké schodiště. Stěny této stavby jsou obloženy mramorem a svatyni tvoří vnější stěny se zdobenými arkádami a vlastní mauzoleum se zhruba čtvercovým půdorysem. U vchodu stojí čestná stráž s podobnou uniformou, jakou nosí královská garda u panovníkova paláce, pouze jejich plášť přehozený přes záda není červený ale bílý. Mauzoleum je jednou z mála svatyní v Maroku, do které smí i nemuslim a tak můžeme vstoupit i my. Návštěvníci se pohybují po balkónovém ochozu, který je v úrovni vchodu, samotná podlaha mauzolea s bílým sarkofágem je o několik metrů níže. V rohu dřepí jakýsi muž předčítající úryvky z Koránu a v celé mešitě panuje čistota, pořádek a jemné osvětlení. Pro Maročany představuje mauzoleum opravdu významnou svatyni. Jen si připomeňme, jaké úctě se oba králové – Mohammed V. i Hassan II. – v Maroku těší a kolik hlavních tříd a náměstí nese jejich jméno. Zase chvíli neprší, tak si můžeme celý areál s nedokončenou mešitou, věží a mauzoleem prohlédnout. Já se ještě snažím vyfotit vymóděného prodavače vody, ale ten chlápek se tak natřásá a poskakuje, že je na fotce nakonec pěkně rozmazaný. Za ten bakšiš, který jsem mu za focení dal, to nakonec nestálo. Na řadě je konečně medína. Zastavujeme na jejím severním okraji, což je vlastně zároveň i nejsevernější výběžek Rabatu. Tady nad řekou Bou Regreg hrdě stojí kasba Des Oudaias, která stejně jako pevnost Chellah představuje významnou historickou památku hlavního města. Jak jsem již psal na začátku vyprávění o Rabatu, na místě dnešní kasby stál nejdříve klášter Ribat, který ve 12.století přestavěli Almohadé – tedy vládnoucí dynastie – na pevnost. Kasba Oudaias tedy vznikala ve stejné době, jako nedokončená mešita a věž Hassana II. Uvnitř nepříliš rozlehlého areálu obehnaného hradbami se nachází například andaluská zahrada, malá mešita a také muzeum. Procházka po kasbě je velmi příjemná, je zde poměrně hodně prostoru i zeleně a tak člověku ani nepřipadá, že je pořád ve velkoměstě. Do kasby se vstupuje krásnou stejnojmennou bránou – Bab Oudaias. Ta byla v roce 1195 Yacoubem El Mansourem zasazena mezi již existující hradby, které dal vystavět Mansourův praděd Abd El Moumen. Význam této brány býval výhradně reprezentativní a čistě ceremoniální. Brána je krásně zdobená, vchod je samozřejmě obloukový s pěknými motivy, a hned vedle brány stojí palác ze 17.století. Palác nechal vystavět Moulay Ismail, jehož sídlo se sice nacházelo v Meknesu, ale který přesto věnoval Rabatu velkou pozornost. Nejen že si podrobil zdejší pirátský stát, ale muži kmene Oudaia, kteří v kasbě sídlili, tvořili významnou část Ismailovy žoldácké armády. V paláci se dnes nachází Muzeum marockého umění. Návštěvníci zde mohou obdivovat sbírku berberských a arabských šperků nebo expozici místních koberců. Chvíli odpočíváme v krásné zahradě a potom se ještě jdeme podívat na hradby. Je odsud pěkný výhled na Atlantik a také na místo, kde se do něho vlévá řeka Bou Regreg. Na protějším břehu řeky máme jako na dlani město Salé a v dálce nad řekou se tyčí věž Hassana II., kde jsme byli asi před hodinou. Obloha se začíná konečně protrhávat a čím dál víc se mezi odplouvajícími mraky objevuje blankytná modř. Snad se počasí konečně umoudří… Od kasby jdeme vstříc starému městu, tedy medíně. Cestou si ještě musím vyfotit arabskou stopku, která je samozřejmě v podstatě stejná jako ta naše, jen ten vlastní nápis „stop“ je pochopitelně napsaný arabsky, což na nás působí velmi úsměvně. Do vlastní medíny vstupujeme branou Bab El Kebir. Hned se ocitáme na tržišti, i když

13

Marokem na Západní Saharu dneska je pátek a tak tu moc živo není. Pomalu procházíme starým městem, posloucháme muezína a okukujeme obchůdky a krámky, copak že nám to tu všechno nabízejí. No, je to jako vždycky – oblečení, řemeslné výrobky, ovoce, koření a tak dále… Medína nás už moc neláká, přestože je tu jistě spousta zajímavých míst. Raději míříme do novější části města na Mohammedovu třídu, což je velký palmový bulvár zdobený vlajkami. Není divu, vždyť vede k parlamentu. Na konci bulváru se tyčí mohutný minaret mešity Es Souna, pro nás je ale důležitější skutečnost, že právě stojíme před hlavní poštou a tudíž můžeme poslat domů pohledy. Známka do Evropy stojí 6,50Dh. Z Mohamedovy třídy se vracíme zpět k hradbám medíny. Podél nich vede pro změnu zase bulvár Hassana II. a především je tu hned vedle hradeb pěkný park se spoustou palem a tak si tu můžeme příjemně odpočinout po náročném dni. Sluníčko pro dnešek definitivně zvítězilo nad oblačností, která nám v minulých dnech přinesla tolik vlhka, a tak se můžeme v Africe konečně pořádně ohřát. Asi za hodinku se skrze medínu vracíme zpátky ke kasbě, kde máme sraz s ostatními spolucestovateli. A protože sluníčko vesele svítí dál, vytahuje každý z útrob našeho přívěsu stan a spacák, takže to skoro vypadá, jako bychom před kasbou zabivakovali. Co se dá dělat, než nám Slunce zapadne, musíme co nejvíc vysušit naše dočasné příbytky a připravit je na nadcházející noc. Na vyjevené nechápavé výrazy kolemjdoucích Arabů odpovídáme úsměvem a do kempu v Salé již přijíždíme opět „v suchu“. Den 9. - 14.10.2002 Noc se tentokrát obešla bez srážek a podobných rozmarů počasí, přestože se někteří z nás v obavách před dalšími přeháňkami raději uchýlili do nepříliš vábně vyhlížejících přístřešků. Kemp v Salé leží hned u moře, i když zdejší pláž není zrovna nejčistší. Jinak kemp je to celkem solidní a noc tu vychází na 20Dh za osobu a 15Dh za stan. Ráno se budíme do slunečného dne a hned vyrážíme na jih a dvojměsto Rabat-Salé necháváme definitivně za zády. Dnes nás čeká necelých 100km do dalšího marockého velkoměsta Casablanky. Z Rabatu tam vede pěkná dálnice, na která se platí mýtné 28Dh. Cesta utíká rychle a protože je dneska opravdu krásně a teplo, uděláme si před Casablankou malou zastávku u moře. Pro naše vodní hrátky nám náš „realizační tým“ vybral pláž před městem Mohammedia, odkud je již Casablanka v dálce pěkně vidět. Náš cíl je tedy již nedaleko. Bohužel pláž v nás příliš nadšení nevzbudila, myslím, že už jsem viděl vhodnější místa ke koupání. Je to tu samý útes a do vody se přes skaliska prakticky ani nedá vlézt. Na koupání jsme dostali čtyři hodiny, takže opravdu netušíme, co tu budeme tak dlouho dělat. Vypadá to jako dost zbytečná ztráta času. Na první pohled je zřejmé, že je právě odliv a my ještě netušíme, že díky této skutečnosti tady zažijeme docela hodně legrace. Zatím ale sedíme na skaliskách a pozorujeme, jak mohutné vlny naráží na útesy, snažíme se najít nějakou pěknou škebli nebo udělat nějakou fotku. Po písčité úžině se jdeme podívat na vyvýšený skalnatý útes, moře je až za ním a tak chceme mít lepší výhled. Naši spolucestovatelé se většinou opalují, protože nic jiného se tu snad ani dělat nedá. Nás to moc nebaví a tak s klukama útes opouštíme a jdeme se raději projít dál po břehu. Asi po hodině posedávaní a popocházení se vracíme k autobusu a usedáme na písek pláže, která se asi za normálních okolností svažuje přímo do vody – pokud ovšem zrovna není odliv. A náhle zjišťujeme, že na písčité úžince, kterou jsme před hodinou přecházeli normálně v botách, je najednou trochu vody a že vlnky šplouchají nějak dál než před tím. Že by končil odliv? Asi ano, ale než stoupne voda tak, aby se tu dalo koupat,to bude jistě trvat ještě mnoho hodin…A tak stoupající hladině zpočátku nevěnujeme pozornost. Tu si příliv zaslouží až v době, kdy k nám odněkud přiběhne arabík, připomínající něco mezi plavčíkem a námořníkem. Vehementně něco signalizuje a rukama ukazuje na vyvýšený útes, na kterém se opaluje značná část našich spolucestujících. Zjišťujeme, že se úžinka nejen nečekaně rychle plní vodou, ale hlavně že se z vyvýšeného útesu stává ostrov! Voláme na naše kamarády, ze kterých se náhle stávají nedobrovolní trosečníci. Většina nechce věřit svým očím, kde se tu vzala ta voda, ale celkem bez problémů asi 30m širokou úžinu překonávají broděním. Jenomže voda stále stoupá! Ani se mi se nechce věřit tomu, jak rychlý dokáže být příliv. A na břehu ještě nejsme všichni! Než se zpráva o přílivu rozšířila i na druhou stranu útesu, je už úžina plná vody a její překonání nebude vůbec jednoduché. My – šťastlivci na břehu – usedáme do písku jako do hlediště divadla a čekáme na začátek komedie, kdy se bude šest lidí snažit dostat k nám na pevninu. No, nebudu se tu vysmívat cizímu neštěstí, ale při sledování překvapených výrazů našich trosečníků a následné snahy překonat v co možná nejsušším stavu úžinu plnou vody, jsme si užili opravdu spoustu legrace. A že ta snaha úspěšná nebyla, snad ani nemusím zdůrazňovat. Inu, je vidět, že jsme národ suchozemců a moře nás může lehce zaskočit. Ale aspoň někdo se na naší koupací zastávce přece jen vykoupal, i když nedobrovolně a v oblečení…

14

Marokem na Západní Saharu Do Casablanky je to kousek a po poledni už zastavujeme v tomto největším a nejdůležitějším marockém městě. Casablanka je vlastně i největší a nejživější přístav severozápadní Afriky, byla navržena Francouzi jako takové dvojče Marseilles, ale dnes už Casablanka tento svůj vzor v lecčem předčila. Její vývoj a rozmach začal v roce 1907, kdy měla 20 000 obyvatel a kdy zde zakotvili Francouzi, aby tu o pět let později vyhlásili Protektorát. V tehdejší době byl nejdůležitějším marockým přístavem Tanger, jenomže ten byl tehdy v mezinárodních rukou a bylo tedy nutné najít jiné obchodní centrum. A právě Casa, ležící v nejúrodnější a na minerály nejbohatší části země, byla přirozenou volbou. Dnes má Casablanka tři a půl milionu obyvatel a je to v podstatě normální velkoměsto téměř evropského charakteru. Bohužel tento evropský charakter dnes do města přitahuje čím dál více venkovských imigrantů, což zapříčinilo značné sociální problémy, se kterými se toto velkoměsto potýká. Problém koncentrace městské chudiny je problémem trvalým a stejně jako za francouzské nadvlády představuje i dnes hrozbu vládní stabilitě. Jestli se osud přistěhovalců zlepší a jakým směrem bude vývoj velkoměsta pokračovat, se ukáže až v budoucnu. Vzhledem k tomu, v Casablance nejsou žádné významné historické památky a ani zdejší medína není ničím nějak zvlášť zajímavá, je naším hlavním a jediným cílem velká mešita Hassana II. Práce na tomto obrovském projektu začaly v roce 1980 a mešita byla slavnostně otevřena 30.srpna 1993. Svatyně se tyčí na skalnaté plošině nad mořem a je to skutečně nejambicióznější stavební plán již zesnulého vladaře a hovoří se i o novém odkazu marocké architektuře. Navíc je - navzdory marocké tradici nevpouštět do muslimských svatostánků nikoho, kdo je odlišného vyznání - mešita otevřena všem a tak můžeme za 100Dh (studenti 50Dh) podniknout hodinovou prohlídku s marockou průvodkyní. Vstupujeme do velkolepé stavby, kterou navrhl francouzský architekt Michel Pinseau. Naše arabská průvodkyně nám anglicky vypráví, že se do mešity vejde až 25 tisíc věřících a dalších 80 tisíc se může modlit na otevřeném nádvoří. Vysvětluje nám, že materiál použitý na stavbu pochází z různých končin země – mramor z Agadiru, cedrové dřevo ze středovýchodu země, žula z Tafraoute a sklo se jako jediné dováželo z okolí Benátek. Veškerý materiál zpracovávalo 1400 dělníků, kteří zde pracovali přes den, dalších 1100 zde pracovalo v noci. Celkově prý stavba vyšla na 750 milionů dolarů. Část nákladů byla hrazena z darů ze Saudské Arábie a z Emirátů, ale dost značná část nákladů byla hrazena také z domácích zdrojů a především z nedobrovolných příspěvků obyčejných lidí formou vyšších daní a sbírek. Stavba je to ale opravdu nádherná, uvnitř se vše krásně blýská a samotná mešita je i velmi moderně vybavená. Například mohutná střecha mešity se může v případě potřeby během tří minut otevřít a věřící se mohou modlit vlastně pod širým nebem. Všude na stěnách jsou reproduktory, aby bylo dobře slyšet hlas Imáma, tedy jakého si předříkávače modlitby, a dále jsou tu všude rozmístněny kamery a různá čidla. Opodál postávají hlídači a sledují, jestli se někdo z návštěvníků neoddělil od své skupiny – nevím, jestli se bojí, abychom se tu neztratili nebo jestli mají strach, abychom se nějak nevpašovali na některou z modliteb a neznesvětili ji svojí přítomností. Průvodkyně nás vede dolů do podzemí, kam jsme mohli již z mešity nahlédnout skleněnou podlahou. Dole jsou totiž lázně – hammamy – kde se mohou nebo vlastně kde by se měli věřící očistit před samotnou modlitbou. Jsou tu pro tento účel takové kašny a dokonce i dvoje lázně – turecké s bazénem a marocké. Kromě lázní by v budoucnu měla být v mešitě ještě medresa – náboženská škola koránu, a také velká knihovna. Vracíme se zpátky na nádvoří, abychom tuto nádhernou a mohutnou stavbu mohli obdivovat ještě zvenku. Dominantní je především 200m vysoký minaret, který činí z mešity bezkonkurenčně nejvyšší stavbu v zemi. Na jeho vrcholku je umístěn laser, jehož paprsek ukazuje směrem k Mekkce, aby „ukázal cestu k Alláhovi“. Mešita Hassana II. je po Mekkce údajně největší mešitou na světě a římský chrám sv.Petra by se do ní vešel s přehledem! Však i z dálky se může zdát, že se člověk nachází již blízko této mohutné stavby. Naše focení samozřejmě nebere konce, navíc nám k tomu pěkně zpívá muezín a za okrajem obrovského nádvoří naráží do vlnolamů mohutné vlny Atlantiku. Odpoledne ale pokročilo a tak je přece jen načase podívat se také do města. A tak míříme na náměstí

15

Marokem na Západní Saharu Mohammeda V. s několika vládními budovami, poštou a prostranstvím plným holubů. Projdeme se po okolí a já, protože už mám tak nějak větší hlad než obvykle, se podívám po něčem k snědku. Nedaleko Náměstí spojených národů jsem nakonec objevil McDonalda a ačkoliv nejsem zrovna příznivcem tohoto typu stravování, menu za 40Dh nakonec dostalo přednost před o něco dražšími restauracemi v okolí medíny. Michal s Liborem tento podnik nesnáší natolik, že radši čekali venku, ale pro můj neukojitelný hlad nakonec našli pochopení. Společně jsme se pak vypravili zpět na Náměstí spojených národů s maketou zeměkoule, abychom si tu prohlédli vstupní bránu do medíny a přilehlý souk. Už na první pohled je zřejmé, že zdejší staré město nenabízí nic, co bychom již v Maroku neviděli, a tak jeho návštěva opravdu není nutná. S Michalem jdeme ještě fotit na ostrůvek uprostřed náměstí a potom se už všichni vydáváme po bulváru Hassana II. zpět k autobusu. Začíná podvečer a my opouštíme centrum Casablanky a jedeme do kempu – jmenuje se International oasis, je to tedy taková mezinárodní oáza ukrytá pod stromy a nocleh tu stojí 10Dh. Musím říci, že to byl jeden z nejhezčích kempů, které jsme v Maroku viděli. Den ale zdaleka nekončí, ještě nás čeká jedna návštěva mešity Hassana II. Tato monumentální stavba je totiž v noci krásně osvětlena, což si samozřejmě nemůžeme nechat ujít a jedeme na noční fotografickou výpravu. Mešita nezklamala a tak jsme mohli opět za zpěvu muezína pořídit několik večerních fotografií. Do kempu se vracíme už za tmy a ještě než půjdeme spát, navštívíme tržiště, které je hned za branou. Mají tady spoustu ovoce a zeleniny, a tak můžeme doplnit zásoby. Kupujeme i některé plody, aniž bychom tušili, co to vlastně je. Na náš anglický dotaz francouzsky hovořící prodavač posunkem odvětil, že se „to“ jí a prstem naznačoval kudy vést správně řez. Nu což, jedovatý to asi nebude…. Den 10. - 15.10.2002 Druhý den se vydáváme dál na jih. Naše cesta nás podél pobřeží zavede do měst, která v minulosti kontrolovali a značně ovlivnili Portugalci. Po necelých 80 kilometrech zastavujeme v prvním z nich – v Azemouru. I když nutno podotknout, že právě toto město si nadvlády Portugalců zas až tolik neužilo, neboť ti se zde zdrželi méně než třicet let. Samotný Azemour vypadá na první pohled celkem nezajímavě. Leží v ústí řeky Oued Oum er Rbia a evropský vliv se mu na rozdíl od ostatních pobřežních měst prakticky vyhnul. Snad i proto sem míří tak málo turistů a mohu potvrdit, že o nic převratně zajímavého nepřicházejí. Pokud ovšem nechtějí vidět klidné arabské městečko, které si žije svým normálním běžným životem. Zastavujeme na takovém náměstí a jdeme si prohlédnout zdejší medínu, i když toto označení není pro zdejší staré město zcela trefné. Svým vzhledem se totiž tolik od ostatních částí města příliš neodlišuje. Obepínají jej sice poměrně zachovalé hradby, ale tím veškerá podobnost s medínami jiných marockých měst končí. Ve zřícenině jakési kasby vede nahoru na hradby schodiště a tak si můžeme staré město prohlédnout z výšky. Velký rozruch vyvolala naše návštěva u místních dětí, kteří jsou nám stále v patách, a snaží se co nejvíce upoutat naši pozornost. To se zase nelíbí dvěma policistům, kteří děti patřičně usměrňují, a po zbytek naší procházky Azemourem jsou nám pro změnu v patách zase oni. V klidu si prohlížíme poklidné marocké městečko. Z hradeb je pěkný výhled na řeku Rbia i na tři velké mosty, které ji nedaleko překlenují. Sem tam zahlédneme i nějaké to smetiště, ale to zkrátka do pořádného arabského města patří. Kousek od řeky hradby opouštíme a spletitými uličkami medíny míříme zpátky na náměstí k autobusu. Cestou se nám podařilo objevit malou školu, kde zrovna probíhalo vyučování. Děti jsou naší nečekanou návštěvou lehce překvapení, ale pan učitel nám nabízí čaj a posunkem se nás ptá, jestli si nechceme přisednout a něco zajímavého se přiučit. Bohužel není čas a tak toto milé a nečekané setkání končí zdvořilým odmítnutím. Je načase pokračovat dál v cestě. Čeká nás krátký 15km přejezd do sousední El Jadidy a to už bude mnohem zajímavější zastávka.

16

Marokem na Západní Saharu El Jadidu spravovali Portugalci od roku 1506 až do roku 1769. Dodnes po nich ve městě zbyla pěkná stylová portugalská medína s udržovanými uličkami. V roce 1769 bylo město – tehdy ještě nazývané Mazagan -obsazeno sultánem Sidi Mohammedem Ben Abdallahem. Tím portugalská nadvláda skončila a město bylo postupně opuštěno. Život se sem vrátil znovu v 19.století za vlády sultána Abd Er Rahmana a noví usedlíci – převážně Židé – dali městu nové jméno – El Jadida, což znamená „Nová“. V době francouzské nadvlády se z města stalo poměrně velké administrativní centrum a také oblíbené přímořské letovisko. A pláže jsou zdejšími největšími atrakcemi dodnes. Bohužel my nemáme na koupání čas a tak si jdeme hlavně prohlédnout zmíněnou portugalskou medínu. Je to spíše taková přímořská vesnička obehnaná mohutnými hradbami. Uličky jsou tu čisté a udržované, jako bychom na chvíli opustili arabský svět. Portugalské město v srdci El Jadidy se skutečně na první pohled odlišuje od medín v jiných marockých městech. Evropský vliv je tu patrný opravdu na každém kroku. Největší zajímavostí starého města je portugalská cisterna, která se nachází v podzemí. Sestupuje se do ní po schodišti v jednom z baráčků a vstupné tu stojí 10Dh. Na první pohled spíše připomíná zatopený sklep a svoji velikostí se může jen těžko rovnat cisternám, které jsou například v Istanbulu. Ale přece mají tyto podzemní prostory něco do sebe. Strop nese několik řad sloupů a otvorem uprostřed stropu do cisterny proniká sluneční světlo, které tu tak vytváří takovou zvláštní atmosféru. Kromě cisterny stojí v medíně i dva kostelíky, ale nás spíš zajímají arabské obchůdky se suvenýry. Na nákupy je sice ještě času dost, ale taková obhlídka zboží není na škodu. Někteří naši spolucestující se přece jen nechali zlákat a pouští se prvního a zatím dost neohrabaného smlouvání, což s klukama sledujeme z povzdálí s mírným úsměvem. Každý se přece musí nejdřív nechat obrat, než se naučí nakupovat… Prohlídka portugalského města končí na mohutných a nově restaurovaných hradbách. Je odsud pěkný výhled nejen na přístav a celou medínu, ale především na okolní novější město. Však se do něj hned vypravíme, protože hned naproti bráně do medíny začíná velké tržiště. To je ten opravdový arabský svět – obchůdek jeden vedle druhého, hromada zboží a spousta lidí. Mně zaujal jeden obchod s muzikou, respektive nejdříve ta muzika, teprve potom jsem objevil i ten obchůdek. Zjistil jsem, že kromě kazet, které se prodávají na každém rohu, mají v tomto obchodě také několik cédéček. Docela mě to zaujalo, protože bych si nějakou tu místí hudbu rád koupil. Vzal jsem do ruky jedno CD, jehož obal mě celkem upoutal – hlavně tím, že jsem absolutně netušil, co je na něm napsáno. Snažím se prodavače zeptat, jestli je na tom cédéčku ta samá muzika, které právě hraje v jeho obchodě. Bohužel Marokánci mají tu špatnou vlastnost, že hovoří převážně francouzsky, což pro mě i pro kluky (kromě Libora, který umí asi tři základní fráze a číslovky) znamená nepříjemnou jazykovou bariéru. A tak se s prodavačem dorozumíváme spíše posunky než pomocí slov. Nicméně cédéčko stojí pouze 70Dh, což znamená necelé tři stovky, takže je rozhodnuto a mám první úlovek, do své marocké fonotéky. A s odstupem času mohu říci, že jsem koupil celkem dobře a kompakt zcela splnil moje očekávání, přestože dodnes netuším, jak se která skladba jmenuje, o interpretech ani nemluvě. Ještě si chvilku prohlížíme tržiště a především krásné koberce, chvíli nahlížíme starším Marokáncům přes rameno jak na dlažbě hrají nějakou hru podobnou dámě a potom už nasedáme do autobusu a El Jadidu necháváme daleko za sebou. Naše cesta se teď stáčí lehce do vnitrozemí a pokračujeme na jih. Už tak věrně nekopírujeme pobřeží, ale o to rychleji se blížíme k dalšímu důležitému pobřežnímu městu, k Essaouiře. Náš přejezd měří zhruba 250km a podél cesty můžeme sledovat, jak se z krajiny postupně vytrácí středomořská vegetace a jak ji pomalu nahrazuje vyprahlá polopoušť.

17

Marokem na Západní Saharu Essaoira nepatří mezi právě nejstarší města, byla založena až roku 1760 sultánem Sidi Mohammedem Ben Abdallahem, tady tím samým, který o devět let později dobil z portugalských rukou dnešní El Jadidu. Město se zdá být mnohem starší, ale je to hlavně díky působivému mořskému opevnění, které bylo dokončeno v roce 1770 zajatým francouzským architektem Theodorem Cornutem. Sultánovým záměrem bylo vybudování ozbrojeného přístavu neboť vládce potřeboval nějakou základnu proti vzbouřenému městu Agadir. Postupem času se ale z dokonale opevněného přístavu stalo obchodní centrum, neboť v průběhu 19.století byla Essaouira – mezi evropskými námořníky známá jako Mogador – jediným marockým přístavem jižně od Tangeru, který byl otevřen evropskému trhu. Přitahováni výhradním obchodním postavením a hlavně daňovou volností, usazovali se zde britští obchodníci a také početná židovská komunita. Úpadek tak nastal až v době francouzského protektorátu neboť noví kolonisté více upřednostňovali Casablancu a následkem toho také došlo k velkému exodu místních Židů. Dnes už ale město opět prosperuje díky svému rybářskému přístavu a také díky rozvinutému obchodu a řemeslné výrobě. Zdejší výroba dřevěných a řezbářských výrobků je dokonce pověstná a zdejší trhy patří k největším v Maroku! Však i tuto skutečnost brzy dobře poznáme. Nejdříve se ale jdeme podívat na mohutné opevnění, ze kterého je sice krásný výhled na moře,ale tím také pěkné panorama končí. Za zmínku snad stojí pouze pěkná řada děl, která jsou na hradbách namířena na imaginárního nepřítele, který by mohl přijít z moře. Ještě si prohlédneme jednu z hradebních věží a potom už spěcháme dolů obhlédnout rozlehlé souky. Slunce se pomalu sklání k obzoru a tak bychom se rádi stihli podívat, jestli se tu nenajde nějaký ten dřevěný výrobek, který by stál za nákup. Jak jsem již naznačil, zdejší řezbářské dílny mají dlouholetou tradici a z místního dřeva zvaného túje, které je dost podobné mahagonu, a které se získává z jednoho místního jehličnanu, se právě v Essaouiře vyrábí krásné a puntičkářsky propracované výrobky. Na prodej jsou tu různé krabičky, figurky, ale také třeba tradiční nábytek, zkrátka jen si vybrat ten správný suvenýr. Ceny za tyto výrobky by tady měli být nejvýhodnější, vždyť se tu nakupuje téměř v dílnách. A tak hodnou chvíli pobíháme mezi jednotlivými obchůdky a zkoumáme ceny i jakost suvenýrů – takoví dřevění sloníci stojí okolo 25Dh, krabičky od 25 do 40Dh a sošky se pohybuji v rozmezí 30-50Dh. Pěkné jsou i sošky vyrobené z nějakého mastku, ale ty jsou už o něco dražší a stojí okolo 80Dh. Nakonec jsme všichni úspěšně nakoupili a tak jsme si mohli ještě v rychlosti prohlédnout zbytek starého města, bránu Bab Es Sebaa a hlavně rybí tržiště, které místy pozvolna přecházelo v jednu velkou restauraci. Bohužel se už začalo stmívat a my musíme ještě za městem najít nějaké vhodné místo pro nocleh. Dnes nás totiž nečeká žádný kemp, ale divočina. A tak se vydáváme na cestu, abychom kousek za Essaouirou odbočili z hlavní silnice a vydali se směrem k pobřeží. Asi po deseti kilometrech zastavujeme u malé domorodé vesničky. Místo je to trochu zpustlé, ale pro nocleh v přírodě ideální. Je už sice tma, ale to vůbec nevadí, stačí odházet pár kamínků a místo pro stan je připravené. Podloží je samozřejmě písčité, což jen potvrzuje změnu rázu krajiny, kterou jsme pozorovali už během cesty. Však jsme již na úrovni středního Maroka a samozřejmě se stále posouváme hlouběji do afrického kontinentu. Krajina bude čím dál vyprahlejší a její tvář bude čím dál víc připomínat poušť, ke které se každým kilometrem přibližujeme… Den 11. - 16.10.2002 Ráno se můžeme na místě našeho noclehu trošku porozhlédnout. Zjišťujeme, že jsme dnešní noc strávili pod skupinkou takových polouschlých stromů, zřejmě Argantovníků, a že těch kamínků tady v písku leží poněkud více než se včera zdálo. Kousek od nás stojí vesnička Aid Iddir, kterou anoncuje několik nízkých baráčků. Za chvíli okolo nás projíždí jeden domorodec na oslu a za několik okamžiků ho následuje další, který má s sebou i velblouda. Zkrátka neděje se nic neobvyklého a život na marockém venkově jde nerušeně dál… My v klidu balíme naše věci a vydáváme se zpět na hlavní silnici. Než k ní ale dojedeme, setkáme se ještě s jednou pro nás velmi zajímavou atrakcí, která ale patří k marockému venkovu jako

18

Marokem na Západní Saharu k velbloudovi hrb. Pro nás Evropany sice není koza ničím zvláštním a každý se již jistě s tímto roztomilým domácím tvorem setkal. Ovšem málokdo takovou kozu zastihl na stromě! A málokdo těch koz zastihl na jednom stromě patnáct najednou! Že zdejší marocké kozy spásají listy Argantovníků nás ani moc nepřekvapuje, ale že se při tom odváží až do koruny stromů, tomu se snad ani nechce věřit. Je až s podivem, jak jistě balancují ve větvích, při tom jsou jejich kopyta určená k čemukoliv jen ne ke šplhání po stromech. Mohlo by se zdát, že si taková koza najde příhodný keř a že se po větvích vyškrábe nahoru, jenomže stromy, na kterých se právě pasou, mají vespod holý kmen a koruna začíná až dobrý metr a půl nad zemí! Někteří jedinci se pak nerušeně krmí ve výšce pět až šest metrů na zemí! A tak máme před sebou zajímavý objekt pro fotografování, strom obsypaný kozama, to se hned tak nevidí… Po hlavní silnici pokračujeme dál na jih. Dnes nás čeká zhruba 190km. Silnice se opět stáčí do vnitrozemí a krajina se začíná mírně vlnit. Není divu, však se východně od nás zvedá pohoří Vysokého Atlasu, do kterého také na naší cestě zavítáme, zatím ale míříme na jih do turistického letoviska Agadiru, ze kterého budeme pokračovat dál na poušť až k hranicím Západní Sahary. Mimochodem včera večer se opět rozpoutala diskuse ohledně naší cesty na toto zdánlivě problematické místo. Zazněly dokonce návrhy na rozdělení naší výpravy a na cestu alespoň do hlavního města Západní Sahary po vlastní ose. Naše průvodkyně Lucka je samozřejmě proti a dál nám dává jasně najevo, že se na žádnou Západní Saharu nepojede, protože by nám tam zabavili autobus a rozdělit že se nemůžeme. Když si teď zpětně vybavuji, jak se posléze naše výprava prakticky neorganizovaně rozpadla při výstupu na svahu Jbel Toubkalu, nemohu se ubránit trpkému úsměvu… Zatím ale míříme k Agadiru a téměř všichni (dá se hovořit o dobrých 95% celého autobusu) stále doufáme, že se nám podaří přesvědčit „realizační tým“ a že se do zmíněné ne zcela samostatné země přece jen podíváme. Asi po 130km se silnice stáčí zpět na pobřeží a opět věrně kopíruje téměř každý jeho záhyb. Času máme dost a tak jsme si opět naplánovali koupací přestávku. Vybraná pláž je ke koupání podstatně vhodnější než ta před Casablankou, na které nás tak nečekaně zaskočil příliv. Pouze oceán je dost studený, ale na to jsme si zvykli již před Rabatem. Inu studené africké proudy jsou nemilosrdné a tak se při koupáni v Africe dost nečekaně otužujeme. Sluníčko ale pěkně hřeje a nedávné deště, které málem rozmočily všechny naše věci, jsou dávno pryč a zapomenuty. Užíváme si tepla, protože jak se časem ukáže, ještě rádi a s nostalgií budeme vzpomínat… Odpoledne přijíždíme do Agadiru, největšího turistického letoviska v Maroku. Moderní dějiny města se datují od 29.února 1960, kdy bylo zpustošeno ničivým zemětřesením. 15 000 lidí tehdy zahynulo a přes 50 000 zůstalo bez přístřeší. Tehdy se zrodilo odhodlání k výstavbě nového města, které by ukázalo Maroko v tom nejlepším světle. Výsledek je sice velmi působivý, ale my putujíce již několik dní touto krásnou zemí, se nemůžeme zbavit dojmu, že Agadir je sice krásné, ale dost falešné město. Už na první pohled něco nehraje, pěkné hotely a vily v evropském stylu, všude čistota a pořádek, žádný shon, žádné ulice plné lidí a všude plno zeleně. K tomu ještě nutno připočítat pěkné čisté pláže s restauracemi a ZOO uprostřed města. Je jasné, že tohle není typické Maroko, tohle město je určeno turistům, kteří přiletí na týden k moři a kteří tu hledají své evropské standarty, na které jsou zvyklí ze Španělska. Tohle je ale Maroko a aby ho člověk poznal, musí chtě nechtě opustit nablýskanou škatulku jménem Agadir a vyrazit někam za město. Před osudným zemětřesením Agadir takový nebyl, byl to důležitý přístav, původně kolonizovaný Portugalci a od šestnáctého století ovládaný dynastií Saadovců. Jeho obchodní aktivity však spíše zastiňovali přístavy Essaouira (Mogador) a El Jadida (Mazagan), takže do popředí zájmu se Agadir dostal opravdu až jako turistické letovisko.

19

Marokem na Západní Saharu Původní město zničené zemětřesení stálo asi 8km severně od dnešního centra. Jednou z mála památek na starý Agadir je zdejší stará kasba, která stojí na vysokém kopci a tudíž je z ní krásný výhled na město i na pobřeží. Není asi vhodnější místo, kde návštěvu Agadiru zahájit. Z kasby se toho sice moc nedochovalo, ale aspoň něco tu připomíná historii a také obchodní aktivity, které tu v 18.století vyvíjeli Holanďané, což je patrné z nápisu na bráně, který je vyveden v arabštině a holandštině. Zbytek historie nemilosrdně pohřbilo zemětřesení. Na vyhlídkové plošině u kasby čeká několik domorodců, kteří se s námi hned snaží navázat především obchodní kontakt. Prodávají totiž nějaké náramky a přívěsky, což mě ovšem příliš nezajímá, takže se raději věnuji fotografování. Ten výhled na Agadir a jeho dlouhou pláž je opravdu moc hezký. Moji pozornost upoutal až domorodec, který nabízel opuncie, tedy plody velkých kaktusů, které tady všude rostou. Nejdříve na to všechno hledím s nedůvěrou, kaktus jsem ještě nejedl, ale nakonec zjišťuji, že opuncie docela ujdou a tak jich pár měním za jedno pivko. Zbývá ještě chvilka do odjezdu a tak se ještě rozhlížíme po okolí. Kromě města je dole pod námi vidět i velký přístav a jediné, co zatím nevidíme, je veliký nápis „Alláh-Národ-Král“, který je na svahu tohoto velkého kopce pod kasbou vyskládaný z bílých kamenů. V centru Agadiru zastavujeme u pláže v jednom z parků. Budeme tu mít dost času, abychom si toto pěkné, ale opravdu „nemarocké“ letovisko prohlédli, protože se tu zdržíme až do večeře. Podíváme se do obchodů a možná se stihneme i vykoupat. Přes udržovaný park a okolo několika bank jdeme až do místního supermarketu. Kromě potravin se tu dá koupit i velké množství suvenýrů, ovšem jak už to v takovém obchodním domě chodí, žádné smlouváni nepřipadá v úvahu, ale aspoň se můžeme orientačně podívat, kolik co stojí a při smlouvání na pořádném opravdovém souku se nenecháme ošidit. Ze suvenýrů nás zaujaly nejvíce dřevěné sošky, které ale tady stojí o něco více než včera v Essaouiře, dále tu mají pěkné konvičky a trička, ale nakupovat v Maroku v „obchoďáku“, to bychom klesli hodně hluboko, raději si počkáme, až si budeme moci pěkně zasmlouvat. Jediné, co jsme tu nakoupili, byly pohledy. Alespoň budeme moci odeslat do Evropy další várku. Okolo pěkné mešity pokračujeme na Náměstí naděje, kde nacházíme veliké prostranství jako stvořené pro nějakou velkou vojenskou přehlídku, a odsud se pomalu blížíme zase zpátky k pláži. Cestou ještě procházíme okolo velké ZOO, která je včleněná do okolní zástavby, ale která je momentálně zavřená. Podvečer nás tedy opět zastihl na pomalu se vylidňující pláži. Na koupání už moc času nemáme a tak už jen čekáme na večeři, píšeme pohledy a dopisujeme deníky. Někteří naši spolucestovatelé se jdou do místních cestovních kanceláří poptat na možnosti výletů na Západní Saharu a zjišťují, že se jedná o poměrně běžnou a základní nabídku každé zdejší agentury. O to více nechápeme, proč my na Západní Saharu nesmíme, když tam všichni jezdí. Na naše pozdější dotazy opět průvodkyně odpovídá vyhýbavě a ve výpravě to znova vře. A bude hůř, protože zítra máme kýžené hranice Západní Sahary dosáhnout, a málokdo je ochoten po tolika ujetých kilometrech zastavit a vydat se zpátky, aniž by kýženou pustinu navštívil. Během naší diskuse se setmělo, my jsme povečeřeli a vydali jsme se opět na cestu. Dnešní noc nejenže nestrávíme v žádném kempu, ale nocovat nebudeme ani v divočině. Dnes nás čeká nepříjemný noční přesun. Musíme během noci zvládnout 600km, během kterých se konečně dostaneme na poušť. Zatím projíždíme osvětleným předměstím Agadiru a za řekou Oued Sous se definitivně noříme do tmy a ukrajujeme první dlouhé kilometry. Naše cesta teď vede na jih okolo Tiznitu do Gouliminu, což je údajná brána Sahary. Noc občas proříznou pouze světla protijedoucích aut, kterých postupně ubývá, a my v okolní temnotě jen tušíme vrcholky pohoří Antiatlas, které právě míjíme. Postupně se mi daří usnout a probudí mě pokaždé pouze check-point, tedy kontrolní stanoviště vojáků. Přece jen vjíždíme na poušť a stejně jako například v Egyptě, i tady se každé projíždějící vozidlo musí zaregistrovat a ohlásit průjezd. Z Gouliminu pokračujeme více na jihozápad a po zhruba 140km se silnice vrací blíž k pobřeží, od kterého jsme se za Agadirem opět mírně odklonili. Při krátkých zastávkách je znát, že jsme již na poušti. Pod nohama se nám sype jemný písek a nad hlavou svítí snad tisíce hvězdiček. Asfalt docela kvalitní silnice se ztrácí kdesi v temnotě a my ukrajujeme další desítky a stovky kilometrů. Opět se mi daří usnout a probouzím se až brzy ráno při příjezdu do města Tarfaya.

20

Marokem na Západní Saharu Den 12. - 17.10.2002 Tarfaya je malé pouštní městečko se sedmi tisíci obyvateli a malým rybářským přístavem. Založil ji v 19.století skotský obchodník Donald Meckenzie a její původní jméno bylo Port Victoria. Ze stejné doby pochází i pevnost, která stojí v moři kousek od pobřeží. Jmenuje se Casa Mar a z dálky vzhledově připomíná populární pevnost Boyard, známou ze slavné francouzské televizní soutěže. Při bližším a podrobnějším pohledu ovšem veškerá podobnost končí, Casa Mar je už dost rozbořená a dá se říci, že je to spíš taková zachovalá zřícenina. Dnes tak trochu zapadlé městečko také dříve tvořilo důležitou zastávku letecké pošty, která tudy směřovala z jižní Francie do Západní Afriky. Na své cestě zde nocoval například i Antoine de Saint-Exupéry a všichni letci dnes mají v Tarfayi malý památníček v podobě dvojplošníku na oprýskaném podstavci. Ještě jedna událost je pro toto malé městečko velmi důležitá, v roce 1975 právě zde začal tzv. Zelený pochod, kdy odsud asi 350 000 marockých civilistů vyrazilo směrem na Západní Saharu, spravovanou tehdy španělskými vojsky. Maroko tím tak trochu nelegálně získalo rozsáhlá území na úkor obyvatel Sahary a také na úkor Alžírska a hlavně Mauretánie. Spory o území západní Sahary vlastně přetrvávají dodnes, ale k tomu se ještě postupně dostaneme. Zatím stojíme s autobusem hned vedle pláže a pomalu se začíná rozednívat. Z ustupující temnoty se občas vynoří nějaký ten domorodec, aby se podíval, kdopak že to přijel a aby nás při té příležitosti pozdravil a uvítal. Zjišťujeme, že stojíme vedle kasáren před pěknou budovou místní radnice. Pomalu se začíná chystat snídaně a my se jdeme projít na pláž a také ke zmíněnému pomníku letecké pošty. Na pláži, jejíž písek se pomalu začíná blýskat v prvních paprscích Slunce, sídlí plno racků a opět se zdá, že je odliv, protože vlny Atlantiku šplouchají poněkud daleko. Dnes nás čeká jeden z nejkrizovějších dní, co se týká vztahů mezi vedením našeho zájezdu a cestujícími. V několika chvílích, které následují po snídani, se totiž má během telefonátu na velvyslanectví do Rabatu rozhodnout, jestli naše cestovní kancelář splní to, čím nás na tuto cestu nalákala, a zda tedy budeme pokračovat v cestě na území Západní Sahary. Zapomněl jsem ještě uvést, že již včera v Agadiru probíhala komunikace mezi průvodci a cestovní kanceláří, během které na nás vedení „cestovky“ vymyslelo několik nesplnitelných podmínek, za kterých bychom se na Západní Saharu mohli vypravit. Mimo jiné jsme se měli podpisem zavázat, že v se případě zabavení autobusu na tomto marockém území dopravíme domů na vlastní náklady a že uhradíme veškeré výdaje spojené se „ztrátou“ autobusu. A co je hlavní překážkou – s cestou na jih musí souhlasit úplně všichni, což je nemožné, jelikož jeden z našich spolucestujících je zaměstnanec právě této cestovní kanceláře a s cestou na Západní Saharu on ani jeho přítelkyně pochopitelně nesouhlasí. Navíc se vrací průvodkyně ze své telefonní seance a s upřímným smutným výrazem nám oznamuje, že na Západní Saharu nesmíme. Místo návštěvy této nejjižnější marocké provincie absolvujeme během cesty náhradní program. Sedíme na obrubníku vedle autobusu a máme vztek. Takhle nás vypéct. Z cesty „Marokem na Západní Saharu“ jsme se náhle ocitli na poněkud dražším velkém okruhu Marokem. Sedíme na chodníku a ani se nám nechce vnímat prosbu naší průvodkyně, abychom si nastoupili. Následuje několik minut nevraživých pohledů, ale nakonec přece jen nastupujeme. Tím že zůstaneme sedět na chodníku v Tarfayi se nic nevyřeší a odstoupit ze zájezdu, pokračovat na vlastní pěst a potom doma vymáhat peníze, to se nikomu nechce. Ale zajiskřilo se poprvé…. Z Tarfayi pokračujeme přece jen ještě na jih. Jedeme asi 50km do místa zvaného Tah, což je taková malá vesnička s několika baráčky. Tady je hranice Západní Sahary. Pomezí je dobře patrné, protože jej označují dva kamenné památníky, na každé straně silnice jeden. Náš autobus zastavuje těsně za hranicí – nakonec tedy přece jen vjel na „horkou“ půdu – a my si můžeme hranici alespoň vyfotit. Na obou stranách hranice samozřejmě vlaje marocká vlajka, ale jak je to doopravdy se Zápasní Saharou, to je sporné. Západní Sahara je území, která se v délce přes 650km táhne podél pobřeží Atlantiku až k Mauretánské hranici. Nárok na obsazení tohoto rozsáhlého i když poněkud pustého území vyjádřilo Maroko již v padesátých letech. Západní Saharu zatím mělo ve svém držení Španělsko a v druhé polovině 20.století se vlastně

21

Marokem na Západní Saharu jednalo o jednu z posledních kolonií v Africe. Navíc byly v šedesátých letech na Západní Sahaře nalezeny nerostné zásoby fosfátu, což mělo za následek první pokusy Španělska o rozvoj této téměř zapomenuté kolonie. Do té doby měli totiž Španělé své vojenské jednotky pouze úplně na jihu v Dakhle a La Gueře. Se vzrůstajícími investicemi však především na pobřeží začala postupně vyrůstat nová města a v nich se začali postupně usazovat nomádi a saharští domorodí obyvatelé. Španělé museli najednou čelit vzestupu jejich vlastenectví a také nové politice marockého krále Hassana II., který po několika nepokojích a pokusu o puč potřeboval vštípit své zemi pocit nového dějinného boje za budoucnost své vlasti, ne nepodobnému boji za nezávislost. Marockým cílem se znovu stala Západní Sahara a král začal prosazovat nutnost kontroly nad tímto územím a vytvoření velkého Maroka. Na španělskou vládu generála Franca byl zatím vyvíjen čím dál větší mezinárodní tlak, aby Západní Saharu dekolonizovala. Mezitím v roce 1973 radikální Sahařané založili organizaci známou jako Polisario a začaly jejich první partyzánské protišpanělské akce. Odchod Španělů následoval v roce 1975 a na Západní Sahaře mělo následovat referendum o budoucnosti této země, na kterou si kromě Maroka činila nároky také sousední Mauretánie. Marocký král Hassan II. však podnikl strategický krok a v době, kdy se ze Západní Sahary stahovali Španělé, zahájilo 350 000 marockých civilistů již zmíněný Zelený pochod. V listopadu 1975 byla v Madridu uzavřena dohoda o rozdělení území mezi Maroko a Mauretánii, ovšem obě strany podcenili odhodlání domorodých Sahrawiů bojovat za svou nezávislou Saharskou demokratickou republiku. Téměř 40 000 Sahrawiů uprchlo před marockým náporem do sousedních zemí a Alžírsko dokonce podstoupilo jejich hnutí Polisario část svého území. Následoval další díl pouštní partyzánské války, která byla až do roku 1981 pro Polisáriovce s podporou Alžírska poměrně úspěšná, neboť se jim podařilo marocké jednotky zatlačit k hlavnímu městu Laayoune a na jih k Dakhle. Počínaje rokem 1981 se ale situace začala měnit. Maročané začali budovat řadu důkladně opevněných pouštních zdí a začali Polisario postupně z území vytlačovat. V roce 1987 účinně Polisariu zablokovali přístup do Mauretánie a tehdy již pouze 15% saharského území nespadalo pod marockou vládu. Ta se mezitím snažila domorodé obyvatele Západní Sahary získat na svou stranu a poskytovala jim obrovské finanční injekce na rozvoj a výstavbu pobřežních měst. V roce 1989 bylo s Polisariem dojednáno příměří a od té doby na Západní Sahaře k většímu konfliktu nedošlo. Dodnes se čeká na vypsání nového referenda, ve kterém by se obyvatelé Západní Sahary vyjádřili, zda chtějí žít v již jednou vyhlášené Saharské republice nebo zda se chtějí připojit k Maroku nebo k Mauretánii. Maroko čeká tak trocho naoko neboť území Západní Sahary považuje jednou provždy za své a pro případ, že by jednou skutečně došlo k referendu, osidluje území dalšími a dalšími Maročany a tak je výsledek případného referenda čím zdál víc zřejmý. My se zatím procházíme po hranici a smutně sledujeme jak na území Západní Sahary míří jeden autobus za druhým. Do hlavního města Laayoune je to odsud pouze 65km po kvalitní silnici, což představuje necelou hodinu jízdy, ale náš autobus zkrátka dál nepojede. Už jsme zažili problémy třeba na jordánské hranici, kdy nás celníci odmítli vpustit do své země, ale tady nám nikdo v ničem nebrání, žádný ceník tu není, Maroko považuje Saharu za své území a její návštěvu nám všichni doporučují. Jenomže naše cestovní kancelář dostala podivný zákaz na pražském velvyslanectví a naše ambasáda v Rabatu samozřejmě nechce ani slyšet o žádných případných problémech a tak samozřejmě cestu nedoporučí ani nezakáže. Nechci tu rozebírat, nakolik se slečně průvodkyni a pánům řidičům nechce absolvovat 600km dlouhou cestu do Dakhly na jihu Západní Sahary a zase zpět, každopádně se zájezd „Marokem na Západní Saharu“ i nadále objevuje v katalogu této „cestovky“ a mě by jen zajímalo, jestli se i v dalších sezónách tento zájezd uskutečnil a zda měli naši následovníci větší štěstí a na Západní Saharu se skutečně dostali. Nechme zájmy naší cestovní kanceláře stranou, protože se přece jen našlo zdravé jádro zájezdu, které uspořádalo svůj vlastní malý Zelený pochod. Byl to takový pochod natruc a zavedl nás asi 500m do nitra „zakázaného“ území. Vyvolali jsme tím samozřejmě trochu nevole u našeho realizačního týmu, ale zdaleka ne tolik, kolik vyvolali oni u nás svým kontraverzním a laksním přístupem. Zajiskřilo se podruhé a jak jsme se později dozvěděli, páni řidiči měli v dokonce úmyslu vyházet naše věci z autobusu a odjet. Každopádně celá záležitost se Západní Saharou měla nakonec dlouho dohru po

22

Marokem na Západní Saharu návratu domů, teď už ji ale opouštíme a po nezbytné fotografii u silničního patníku s nápisem „Layoune 65km“ míříme zpátky na sever. Cesta je ještě dlouhá a nás na ní čeká spousta krásných míst a zážitků… Cestou zpět do Tarfai zastavujeme, abychom si vyfotili pro nás nezvyklou dopravní značku s velbloudem, a ještě než se do tohoto malého pouštního městečka znovu vrátíme, čeká nás ještě jedna zastávka v poušti. Kousek od vesničky Tah se totiž nachází velká vyschlá laguna. Podobných lagun je tady v poušti mnoho, kdysi v nich bývala slaná voda, ale nánosy písku a zvětšující se duny postupně zahradili jejich spojení s mořem. Tyto laguny se nazývají sebchy a v některých z nich se dnes těží sůl. Sebcha Tah připomíná velký kaňon a srdce geologa by tu asi zaplesalo naplno. My se spokojíme se sbíráním takzvaných pouštních růží, což jsou zvětralé horniny, vytvářející zajímavé ornamenty. Bohužel jsou tyto růže velmi křehké a lehce se drolí, takže si jich odsud moc neodvezeme. Takovou pouštní růži je potřeba nejdříve nalakovat, aby držela pohromadě a tak nám nezbude, než si ji někde na cestě koupit. Vracíme se do Tarfayi a kousek za městem zastavujeme u benzinové stanice. Odsud je to několik stovek metrů na pláž, která je zajímavá hlavně tím, že na ní našly svůj poslední odpočinek vraky několika lodí patřící kdysi Polisáriovcům. Jdeme tedy pouští, abychom si vraky prohlédli. Tady na pláži jsou tři. Lodě jsou trochu zrezavělé, ale ještě celkem zachovalé. Asi sto kilometrů za obzorem jsou již Kanárské ostrovy, tam to asi vypadá trochu jinak než tady na marockém liduprázdném pouštním pobřeží. Po té samé silnici, po které jsme jeli v noci, se vracíme zpět na severovýchod. Cestou si ale ještě pořádně užijeme poušť. Nejdříve se setkáváme s jejími odvěkými obyvateli – s velbloudy, kteří nerušeně přecházejí silnici a míří kamsi hlouběji do nitra Sahary. Další zastávka následuje u velké písečné duny, kterým se v Maroku říká ergy. Takové egry mohou být až několik set metrů vysoké a leckdy se táhnou v délce mnoha kilometrů. Duna, po které se právě proháníme je sice nepoměrně menší, ale nám to bohatě stačí. Poslední dnešní zastávka v poušti je u sebchy Tezra. Je to další velká vyschlá laguna a na jejím dně se těží sůl a tudíž je celé zářivě bílé, což na prudkém Slunci není zrovna nejpříjemnější. Opět jdeme kousek pouští než se dostaneme na okraj a protože si těžbu soli chceme prohlédnou zblízka, sestupujeme domů a jdeme až k místu, kde několik dělníků nakládá sůl bagrem na nákladní auto. Marokánci si nás moc nevšímají, i když návštěvy turistů z Evropy tady na dně sebchy asi moc běžným jevem nebudou. My ještě ochutnáváme podloží, jestli to všechno není nějaký podfuk a se solí na rtech jdeme zpátky k autobusu. Ještě nás dnes čeká spousta kilometrů a tak uháníme dál na severovýchod. Asi po 230km jízdy z Tarfayi se náhle silnice prudce svažuje do takového širokého údolí se stojatou vodou. Jsme v údolí řeky Chebiky, ve kterém strávíme dnešní noc. Respektive nocovat budeme nad údolím, ale ještě než se setmí, tak si tento krásný přírodní útvar prohlédneme. Projíždíme po takové malé hrázi a okolo nás je všude voda z řeky, která se jen těžko dostává přes duny do moře a tak se tady v údolí rozlévá a vytváří takové jezírko. Vypadá to tu moc hezky, člověk by ani nečekal na poušti takové krásné místo. Rychle stavíme stany a spěcháme si údolí prohlédnout.

23

Marokem na Západní Saharu Řeka Chebika samozřejmě není typický tok, jaké známe z domova. Voda se drží jen tady v údolí, které vlastně vypadá jako velký kaňon zařízlý do okolní pouště. V místě, kde tento kaňon končí na břehu oceánu, je souvislý pás velkých krásných dun. Opět si tedy můžeme užít tu ohromnou hromadu písku. Duny jsou pěkně vyfoukané větrem a všude se tu povalují mušličky. Na jedné straně dun je pobřeží Atlantiku s velkým hejnem racků a na druhé straně jezírko s volavkami a plameňáky. Tomu říkám Afrika! Nejdříve si jdeme prohlédnou plaché volavky, ale ty nás k sobě moc blízko nepouští a hned se letí pryč. Natočit jsme je ale naštěstí stačili. Ještě se jdeme podívat na pobřeží, kde právě rybaří dva domorodci a protože se už Slunce opět sklání k obzoru, jdeme zpátky do našeho dočasného tábořiště, abychom se najedli a odpočinuli si. Konečně dnes strávíme noc v poušti s hvězdami nad hlavou a šumícím oceánem téměř u nohou… Den 13. - 18.10.2002 Ráno pokračujeme dál v cestě. Dnes opustíme poušť, se kterou jsme se zatím jen tak zběžně přivítali, abychom se na ní v průběhu naší cesty ještě několikrát vrátili. Sahara je ohromná a táhne se vlastně z Egypta od Nilu až sem na západní pobřeží Afriky. Na Marocké území zasahuje dost podstatně a to nejen tady na jihozápadě a na Západní Sahaře, ale poušť vlastně pokrývá celé oblasti jižně od pohoří Vysokého Atlasu a také jihovýchod země. V poušti najdeme nejen několik pěkných oáz, ale především nádherná dunová pole. Samotná hranice s Alžírskem a Mauretánií je pouze přibližná neboť se z velké části nachází právě na poušti. Samotné pouštní podnebí má prakticky jeden zásadní důvod. Jak jsem již dříve naznačil, Atlantik je na marockém pobřeží dost studený. To má na svědomí studený kanárský proud, který je takovým bočním produktem Golfského proudu, a který podél západního pobřeží Afriky proudí na jih. Studená voda je sice bohatá na ryby, ale zároveň se neodpařuje, což způsobuje nedostatek srážek a tudíž suché pouštní klima. Velkých měst na poušti moc není, k těm největším marockým patří kromě západosaharského hlavního města Layoune také Tan Tan a Goulimine. V Tan Tanu žije 50 000 obyvatel a nás tu hlavně zaujala pouštní brána ze dvou dřevěných velbloudů. Město je také známé tím, že se tu formoval proslulý Zelený pochod, ale jinak tu nic zajímavého k vidění není, a tak ani nezastavujeme a jedeme dál do 125km vzdáleného Gouliminu. Toto město bývá označováno jako vstupní brána na Saharu a jako místo nomádských „modrých mužů“ a tradičních velbloudích trhů. My však nacházíme pouze normální provinční město a ani tady se tedy nijak nezdržujeme. Nicméně v cestě již nepokračujeme po hlavní magistrále P41, ale odbočujeme na západ směrem k pobřeží. Chceme totiž navštívit lázně v obci Abeino, která leží asi 15km za Gouliminem. Abeino je vlastně taková malá oáza v podhůří Antiatlasu. Nachází se tu několik horkých pramenů, jejichž voda je svedena do dvou bazénů. V prvním bazénu, který je určen výhradně ženám, má voda teplotu 28°C, ve druhém bazénu je ještě o plných deset stupňů teplejší. Bohužel ani jeden z nich není v době naší návštěvy v provozu a tak si můžeme pouze prohlédnout tuto pěknou palmovou oázu s jedním bílým marraboutem, tedy hrobkou nějakého svatého muže, a podél gouliminského letiště můžeme zamířit dál na severovýchod k pobřeží. Prozatím se definitivně loučíme s pouští a silnice před námi začíná vlnit na svazích pohoří Antiatlas. Pohoří Antiatlas odděluje pouštní oblasti od zbytku Maroka a zároveň tvoří podhůří Vysokého Atlasu. Jeho nejvyšší vrcholky dosahují výšek něco málo přes 2000 metrů, což je ve srovnání s naší Sněžkou sice poměrně hodně, ale vrcholky Vysokého Atlasu jsou přece jen ještě o dva kilometry výše. My máme namířeno do pobřežního městečka Sidi Ifni a naše cesta vede pouze okrajem Antiatlasu. I tak okolní vrcholky dosahují nadmořské výšky až 1200m a silnice se pomalu vlní mezi kopci. Je to taková příprava na další fázi naší cesty, protože ze Sidi Ifni budeme pokračovat vstříc Vysokému Atlasu a postupně se pokusíme vystoupat až na jeho nejvyšší vrchol. Sidi Ifni ale leží na

24

Marokem na Západní Saharu břehu oceánu, takže se z vyšších nadmořských výšek dostáváme ještě na chvíli do úrovně moře. Samotné město je docela zajímavé, dýchá z něho taková koloniální až skoro evropská atmosféra. Však jej také drželi Španělé až do roku 1969. Vystavěno bylo až ve třicátých letech minulého století, přesto jsou již některé budovy dost zchátralé a vůbec by jim neškodila nějaká ta oprava. Centrem města je náměstí Hassana II. s pěknou andaluskou zahradou a s budovami bývalého španělského konzulátu a radnice. Nechybí tu ani kostelík a celé náměstí je takové příjemné a úplně svádí k odpočinku. Kousek odtud je vyhlídková plošina, odkud je pěkně vidět místní pláž, a hned vedle stojí zdejší nejznámější hotel „Suetre Loca“, tedy Bláznivé štěstí. Je to taková pěkně opravená bílo-modrá budova a jídlo tu stojí okolo 30Dh. Vzhledem k tomu, že už brzy bude večeře, zaháním mírný hlad pouze větrníkem za 2,5Dh a jsem zvědavý, co se mnou tato marocká laskomina provede. Cestou k autobusu si ještě prohlédneme životem pulsující třídu Hassana II., ze které je sousedním kopci vidět podobný nápis vyskládaný z bílých kamenů, jako jsme viděli již v Agadiru, a potom už vyrážíme podél pobřeží dál na sever do městečka Mihrleft, kde pro dnešek zabivakujeme. Do Mihrleftu je to 33km a jsme tam za chvilku. Městečko je to malinké, je tu jenom jedna mešita a pár baráčků nesourodě rozmístněných po okolí. Mají tu docela pěknou pláž, jenomže z moře jde právě na pevninu mlhavý opar, který dokonce zastiňuje Slunce, takže se nám do rozbouřených vln až na vyjímky moc nechce. Na pláži stojí také rozestavěné torzo nějakého budoucího hotelu, ale nám se toto místo pro nocleh nejeví příliš ideální a tak raději stoupáme do svahu nad pláží. Těch míst, která by byla ideální pro stany tu není zas tak moc, ale nám se ve svahu podařilo objevit betonovou plošinu, což je – jak se nakonec ukázalo - střecha jakéhosi bunkru. Podzemní prostory se přes den pěkně vyhřály a tak se v noci můžeme nechat zahřívat sálajícím teplem zespodu. Do večeře máme ještě spoustu času a tak se jdeme projít po okolí. Stoupáme na vrchol kopce nad Mihrleftem a na jeho vrcholku nacházíme zbytky, respektive již jen základy, nějaké staré rozbořené kasby. Okolní terén je plný velkých kamenů a my s Liborem zrovna přemýšlíme o tom, že jsme na naší cestě zatím nenarazili na žádné živočichy. Všechny průvodce varují před nadzvedáváním takových povalujících se kamenů, jenomže my si říkáme, že přece Maroko nemůže být bez života, a tak je nakonec zvědavost silnější a dáváme se do díla. Brzy je náš „výzkum“ korunován úspěchy! Téměř pod každým kamenem se skrývají nějací brouci, po chvíli se nám podaří najít malého gekonka a celé naše úsilí vrcholí nálezem škorpióna! Nebohý hmyzák sídlil pod jedním z kamenů a teď hrozivě vystrkuje svoji bodlinku a čeká, co my na to. Libor ho chce samozřejmě za každou cenu ulovit, jenomže svoji lahvičku s ethylacetátem určenou pro sběr hmyzu má s báglu. Ještě že mám s sebou krabičku od filmu do foťáku. Škorpióna do ní budeme muset nalákat a pokud možno se snažit, aby nás „neďobnul“. Podařilo se a s tímto kardinálním úlovkem se vracíme zpátky k autobusu. Škorpióna teď bude nutné přemístit do nádoby s pilinami a se zmíněným chemickým roztokem. Akce začíná, Libor se snaží opatrně otevřít krabičku se škorpiónem, zatímco Michal asistuje u nádoby s ethylacetátem a já všechno točím. Operaci přihlíží i několik členů našeho zájezdu, ovšem když zjistili, že si neděláme legraci a máme opravdu škorpióna, ustupují raději pár kroků dozadu. Přesun se podařil a škorpión končí svoji životní pouť v ethylacetátu. Bohužel i s mým víčkem od krabičky, ale to celkem oželím, hlavně, že má Libor skvělý úlovek do své hmyzí sbírky! Po večeři ještě chvíli hodnotíme dnešní lov a také pozorujeme gekony, kteří žijí v bunkru pod námi. Je tam teplo a tak je jim na betonových stěnách docela dobře. Den 14. - 19.10.2002 Brzy ráno Mihrleft opouštíme. Ještě jedno ranní foto a můžeme jet. Dnes nás čeká opět dlouhá cesta. Podhůřím Antiatlasu jedeme do města Tiznit s pěknými hradbami okolo tamní medíny a v Tiznitu se znovu napojujeme na hlavní magistrálu P30 a pokračujeme směrem k Agadiru. Antiatlas jsme nechali za sebou, ale hory si ještě dneska a hlavně zítra pořádně užijeme. Míříme totiž do Vysokého Atlasu nejvyššího pohoří Severní Afriky. Před Agadirem je most přes řeku Oued Sous, který jsme přejížděli již před několika dny při naší cestě

25

Marokem na Západní Saharu na jih. My teď ale na druhý břeh řeky Sous nejdeme, nýbrž odbočujeme do stejnojmenného údolí a jedeme na východ do Tarroudantu, který leží v podhůří Vysokého Atlasu a který je od Agadiru vzdálený asi 60km. Průvodci popisují Tarroudant jako jedno z nejelegantnějších měst Maroka. Na nás až tak silný dojem neudělal, přestože jsme tu našli pohodovou a přátelskou atmosféru. Nicméně jsme se nemohli zbavit dojmu, že tady nic moc zajímavého k vidění není. Tedy kromě velké barvírny kůží, ke které jsme zamířili hned po příjezdu. Barvírna je mnohem prostornější než ta, kterou jsme navštívili na začátku naší cesty v Tetouanu, a díky tomu tu také není tak silný zápach. Přesto se i zde může slabším náturám při pohledu na odhozené vnitřnosti obalené mouchami udělat lehce nevolno, ale celkově je návštěva této barvírny poměrně zajímavá. Uprostřed velkého nádvoří jsou pod jednoduchými přístřešky betonové bazénky s vodou, kde se kůže čistí a posléze i barví. Okolo tohoto prostranství jsou baráčky, kde se kůže nejen zpracovává, ale i prodává. Návštěvníci si tu mohou koupit nejen upravené zvířecí kůže použitelné jako ozdoba na zeď nebo jako předložka před postel, ale také různé kabelky nebo opasky. Jeden takový pěkný opasek jsem si tu koupil i já. Po krátkém smlouvání jsem za něj zaplatil 30Dh. Od barvírny, která leží hned za hradbami medíny, se vracíme zpět k autobusu. Zdejší staré město je poměrně rozlehlé, ale těch zajímavostí uvnitř území ohraničeného hradbami o celkové délce 5 kilometrů opravdu mnoho není. Zastavujeme se na chvíli pouze na pěkném náměstí Assarag, ale protože teploměr dnes ukazuje rekordních 42°C ve stínu, snažíme se raději schovat někam do stínu. Ten nám nabídly obchůdky na třídě Mohammeda V. a tak můžeme alespoň doplnit zásoby potravin a vody. Za 4Dh kupuji banány, ale do autobusu jsem je nakonec nedonesl, hlad byl přece jen opět silnější. Ještě že jsem za 7Dh koupil koláčky, ty by mohly chvíli vydržet. Okolo náměstí Talmoklate ještě chvíli obhlížíme tržiště, našim spolucestujícím se tu dokonce podařilo sehnat za 60Dh pěknou konvičku na čaj, a potom už je načase pokračovat dál v cestě údolím řeky Sous. Nalevo od silnice se objevuje krásné panorama Vysokého Atlasu a my už se začínáme těšit, jak se v horách pěkně zchladíme. Přesně 44km za Tarroudantem odbočujeme z podhorské magistrály na sever a dál pokračujeme o poznání užší silnicí. Ta šplhá v mnoha serpentínách odvážně do hor, aby na severní straně Vysokého Atlasu skončila v Marakeši. Klikatou silnicí šplháme pomalu vzhůru. Výhledy dolů do údolí jsou čím dál krásnější, takže ani moc nevnímáme, že na okraji čím dál užší cesty jaksi chybí svodidla. Není tu nikde ani žádné zábradlí, pouze příkrý svah dolů. U nějakého malého lomu na chvíli zastavujeme, jednak aby si autobus trochu odpočinul a také abychom si mohli vyfotit další pěkné panorama. V lomu pracuje asi pět dělníků, kteří právě nakládají na nákladní auto vykutané kameny. Moc nadšení z naší návštěvy nejsou a ráznými gesty nám dávají najevo, že si příliš nepřejí, abychom jejich vysoké pracovní nasazení jakýmkoliv způsobem dokumentovali. Nás ale stejně zajímají především krásné hory okolo nás. Pokračujeme dál v cestě vzhůru a postupně s čím dál větším napětím sledujeme vyhýbání se protijedoucím vozidlům. Jsme už přece jen poměrně vysoko a rokle pod námi je čím dál hlubší. Silnice kulminuje v průsmyku Tizi´n´Test v nadmořské výšce 2092m. Je tu už o poznání chladněji než dole v podhůří a také tu trochu pofukuje vítr. Od rána jsme dnes překonali více než dvoukilometrové

26

Marokem na Západní Saharu převýšení a organismus si musí pomalu zvykat na vyšší nadmořské výšky. V dalších dnech se ocitneme ještě mnohem výš, ale to už nás nepoveze autobus, ale pošlapeme pěkně pěšky. V průsmyku nás kromě krásných výhledů zaujali hlavně obchodníci s minerály a zkamenělinami, ovšem ne natolik, abychom se pustili do nějakého nakupování. Raději pokračujeme dál v cestě, která začíná zase pomalu klesat. Silnice je pořád uzoučká a pod námi se opět objevují pěkné srázy, i když už nejsou tak vysoké jako při cestě vzhůru. Moc rychle nám cesta neutíká, protože je to tady samá zatáčka, ale stále je na co se dívat. Obzvlášť když se vedle silnice začíná klikatit koryto říčky Oued Nfiss. To už ale máme nejvýše položený úsek cesty za sebou a již o něco rychleji se blížíme do městečka Asni, které leží v nadmořské výšce 1150m, a které se stane místem našeho noclehu a zároveň naší aklimatizační základnou na cestě k nejvyššímu vrcholku Severní Afriky. V Asni nás také po několika dnech čeká kemp. Majitel je naším podvečerním příjezdem překvapen a my zjišťujeme, že právě pokropil trávník v kempu tak důkladně, že bude opravdu nadlidský úkol najít nějaké suché místo. Většina našich spolucestujících proto raději volí nocleh v jednoduchých budovách, kterými kemp disponuje. My s Liborem a Michalem jsme ale přece jen jedno suché místo pro naše stany našli – samozřejmě mezi kaktusy, kde jinde…Trošku se opláchneme, najíme se, připravíme si věci na zítřejší trek a hlavně si pořádně odpočineme před zítřejším náročným dnem, na který se všichni moc těšíme…. Den 15. - 20.10.2002 Ráno se budíme do slunečného dne. Na půl desátou máme objednaná dvě nákladní auta, která nás odvezou do vesničky Imlil, kde začne náš dvoudenní trek. Doprava na korbě nákladního auta není tady v Asni nic neobvyklého neboť je to nejschůdnější způsob, jak se dostat na začátek trekové cesty. A tak si v poklidu chystáme nepromokavé bundy, věci na převlečení, nějaké potraviny, karimatky a také spacáky. Ty nám sice zabírají v baťohu spoustu místa, ale během našeho noclehu v nadmořské výšce 3200m se budou hodit. Obzvlášť když se až na místě rozhodneme, jestli si zaplatíme nocleh v horské chatě nebo jestli zadarmo zabivakujeme na přilehlém tábořišti. Se slušně zaplněným baťohem a s několikerým ujištěním, že máme vše potřebné, nasedáme na korbu přistavených aut a můžeme vyrazit. V autech se moc nevyznám, takže bych náš dopravní prostředek laicky popsal jako větší pickup s dřevěnou ohrádkou kolem korby. Na jednom voze se nás mačká asi patnáct, takže cestujeme tak trochu jako dobytek, nicméně i tento způsob dopravy má něco do sebe a je to oproti autobusu přece jen zajímavá změna. Téměř přesně v půl desáté odjíždíme na zhruba 13km dlouhý přejezd z Asni do Imlilu. Cesta je zpočátku poměrně kvalitní asfaltová a tak si to hasíme celkem slušnou rychlostí. Z korby našeho nákladního auta máme pěkný výhled a navíc nás příjemně ofukuje větřík. Užíváme si jízdu, protože zatím netušíme, jak hrozný bude návrat. Kousek za Asni končí asfalt a silnice začíná být pouze prašná a kamenitá. Inu jsme přece v horách, tak tu nemůžeme čekat dálnici. Během jízdy přibíráme ještě dva domorodce, kteří se samozřejmě nasoukali do kabiny k řidiči, tudíž to vypadá tak, že v pohodlné řidičově kabině sedí tři Marokánci, zatímco na korbě se tlačí ve stoje patnáct Evropanů. Vlevo pod námi se objevuje řeka Oued Rhirhaia. Její koryto je plné kamenů, které sem byly naneseny v průběhu mohutných záplav v roce 1995. Podél cesty jsou na svazích okolních kopců malé vesničky s hranatými baráčky nalepenými jeden vedle druhého a za nimi se už zvedají čím dál vyšší vrcholky Vysokého Atlasu. Výhledy jsou krásné, za to silnice je horší a horší. Jednak ji značně poznamenaly zřejmě časté sesuvy půdy a zároveň její úroveň zhoršují všelijaké potůčky a říčky, které nekontrolovaně tečou přes její povrch. Pouze pro větší toky jsou pod cestou zbudované jednoduché propustky nebo je vozovka překonává menšími mostíky. Ale jinak není vyjímkou průjezd okrajem malého vodopádu, který nerušeně dopadá na uježděný kamenitý okraj

27

Marokem na Západní Saharu silnice. V závěrečné fázi jízdy už dokonce musíme chybějící sesunuté části cesty objíždět korytem přilehlé říčky a je nám všem úplně jasné, proč do Imlilu jedeme náklaďákem a ne naším autobusem. Zhruba okolo půl jedenácté jsme konečně na místě. Imlil je malá poklidná vesnička ležící v nadmořské výšce 1740metrů. Nezdá se to, ale už jsme vlastně o víc než sto metrů nad naší Sněžkou. Řidiči našeho auta platíme každý 20Dh, což je pro toho chlápka i na naše poměry dost slušný kšeft. Trochu se rozhlížíme po okolí – skromné baráčky v Imlilu obklopují ostré vrcholky skalnatých kopců a všude se tu motají prodavači minerálů. Kdo by se teď ale chtěl tahat se šutry, když nás čeká horské túra, takže veškeré obchodní úsilí místních domorodců přichází vniveč. Další místní „podnikatelé“ nabízejí služby svých oslíků. Za 100Dh ochotně vyvezou pomocí muly zavazadla až na horskou chatu, kde druhý den začne závěrečná fáze našeho výstupu. Několik zájemců se tu vždycky najde a naše početná skupina není vyjímkou. My s klukama muly nepotřebujeme a s baťohy na zádech vyrážíme na trek. Naše trasa – jak jsem již naznačil – povede nejdříve na horskou chatu Neltner, která je v takovém sedle na úpatí Jbel Toubkalu, nejvyšší hory Maroka a zároveň celé Severní Afriky. Na 12km vzdálené chatě přespíme a ráno vyrazíme na vrchol. Chvilku to trvá než se klikatou cestou vymotáme z Imlilu, abychom si tuto pěknou vesničku mohli prohlédnout pěkně z výšky. Po úvodním příkrém stoupání se dostáváme na širší cestu, která je pozvolnější a místy dokonce zase klesá. Jsme v údolí Mizane, tedy v jeho horní části a na protějším svahu míjíme další pěknou horskou vesničku s hranatými baráčky vystavěnými těsně vedle sebe. Na konci údolí je vesnice Aroumd, což je poslední větší obec na této horské cestě a zároveň je to místo, kde se rozpadla naše početná grupa. Každému samozřejmě vyhovuje jiné tempo a nám, kteří jsme vepředu, se nechce čekat na opozdilce, které ostatně vede naše průvodkyně, takže tu bloudit určitě nebudou. Nás zase vedou domorodci se svými oslíky. Tedy spíše než oslíci nás vede jejich trus, který je tu všude roztroušen, takže se místy více než na cestu soustředíme na to, abychom do nějakého toho oslího bobku nešlápli. Zazněl dokonce takový názor, že „jakmile přestanou ta oslí hovna, tak jsme se ztratili…“. Za vesnicí nás čeká cesta vyschlým korytem řeky Mizane. Míjíme tu několik políček, na kterých domorodci pěstují kukuřici, brambory a další plodiny včetně ovoce, a pozvolna přecházíme na levý břeh. Jsme v nadmořské výšce 1850 metrů a stoupání je zatím velmi mírné, ale už se pomalu blíží místo, kde vstoupíme na horskou stezku a stoupání bude znatelnější. Odbočka z koryta řeky není zcela patrná a tak nás na ni musí upozornit domorodci. Cesta se začíná pozvolna vlnit, ale stoupání stále není nijak příkré a zatím je to taková příjemná horská procházka. Z chodníku se prakticky nedá nijak špatně odbočit, protože je neomylně vyšlapaný a navíc je tu stále „navigační“ oslí trus. Však také pár oslíků předcházíme. Po rovině si to štrádovali celkem rychle, ale tady v kopci už stoupají přece jen o něco pomaleji. No, mít na hřbetě pár spacáků a několik baťohů, taky by mě to asi trochu přibrzdilo. Ve stoupání jsme se ještě více rozdrobili. Vepředu jsme zůstali jen my s Liborem, za námi jdou s malým odstupem tři muly a za nimi další naši spolucestovatelé – Standa, Martin s Michalem a v popředí se drží i překvapivě fyzicky zdatné holky. Ostatní nevidíme, jsou kdesi vzadu a tak si říkáme, že na příhodném místě zastavíme a počkáme. Já se snažím vyfotit domorodce s mulou, jenomže ten dobrák chce za focení bakšiš. Naznačuji mu, že nic nedostane, načež mi Marokánec dává najevo, že mé fotografické pokusy bude opětovat házením kamenů. Je poněkud drzý, ale nehodlám vyvolávat žádné mezinárodní konflikty. Takový fešák to zase není, takže tu fotku oželím. Asi po dvou hodinách znovu překračujeme horské koryto řeky Mizane, která tady již disponuje poměrně divoce tekoucí vodou, a jsme ve vesničce Chamharouch v nadmořské výšce 2300m. Označení vesnička možná není asi úplně trefné, protože tu stojí pouze několik kamenných baráčků a jeden marrabout, tedy hrobka

28

Marokem na Západní Saharu nějakého svatého muže, což je v tomto případě velký kámen natřený na bílo. Domorodci nás nadšeně vítají a hned nám nabízejí občerstvení a tak se usazujeme na takové kamenné terase – myslím, že to byla dokonce střecha jednoho z domků – a dáváme si berberský čaj za 3Dh. Na první pohled je zřejmé, že za vesničkou se stoupání prudce přiostří. Okolní svahy jsou poměrně příkré, takže je odpočinek opravdu na místě. Postupně se schází naši spolucestovatelé, nicméně v době našeho odchodu nás byla v Chamharouchi asi tak polovina včetně průvodkyně. Kde jsou ostatní netušíme, je s nimi sice průvodce-pomocník, ale ten je tu poprvé, takže musíme doufat, že se na horské chatě nakonec všichni sejdeme. Na další výstup vyrážím o něco dříve než ostatní. Libor ještě něco točí a já mezitím stoupám příkrou serpentinou vzhůru. Cesta je mezi kameny méně znatelná, takže nakonec zdolávám suťové pole, což je neklamná známka toho, že jsem z chodníku sešel. Naštěstí se na cestu na horním okraji suťoviště opět zdárně napojuji a po již dobře znatelné a pozvolna stoupající stezce pokračuji dál. Po chvíli pod sebou vidím Libora a s ním ještě další čtyři postavičky. Jdou sice rovnoběžně se mnou, ale o nějakých 100m níže, což znamená, že i oni ve spletitých serpentinách sešli z cesty. Pokud se chtějí vrátit na správnou cestu, musí chtě nechtě i oni překonat suťové pole a vylézt sem za mnou. Převýšení je to nepříjemné, ale po chvíli se nás šest sešlo na správném chodníčku a můžeme tedy pokračovat dál v cestě. Neopouští nás dobrá nálada a to je dobře, protože ještě musíme zdolat asi 600 výškových metrů. Chodník stále pozvolna stoupá a vepředu zůstáváme opět pouze my s Liborem, za námi se stále drží s odstupem Eva, která disponuje opravdu překvapivou zásobou sil, a za ní pochoduje Standa s Martinem. Za nimi se drží s odstupem Michal, který podle pohledu skrz hledáček kamery šlape dost ztěžka a už by si nejradši někde sedl. Pod námi pomalu mizí některé vrcholky, na které jsme se ještě ráno dívali zdola, a okolo se objevují další, čím dál vyšší. Vlastně až teď si uvědomuji, že jsem překonal svůj zatím nepříliš světoborný výškový rekord z egyptské Mojžíšovy hory. No, v horách Vysokého Atlasu jej téměř zdvojnásobím! Na okolních svazích se sem tam mihnou horské kozy. Některé dokonce vidíme vysoko ve skalních stěnách aniž bychom tušili, jak se tam to nebohé zvíře dostalo a jak se dostane dolů. I když po zkušenostech s kozama na stromě se už raději ničemu nedivím. Ještě radši než horské kozy ale před sebou vidíme obrysy horské chaty Neltner. Konečně jsme u cíle. Dosáhli jsme nadmořské výšky 3200 metrů a po příkrém schodišti stoupáme na terasu před chatou. V klidu si tu odpočineme a ujíme něco málo z našich skromných zásob jídla. Počkáme na ostatní a potom se ubytujeme v chatě, protože je tu poměrně chladno a před zítřejším výstupem na Toubkal se nám přece jen bude lépe spát na posteli než na kamenné terase. Navíc je okolo chaty docela nepořádek - popeláři sem asi tak často nejezdí, takže se nám venku spát zkrátka nechce. Chvilku po nás přichází Eva, za ní Standa s Martinem a taky Michal, který je rád, že už dneska nikam nemusí. Následuje poměrně dlouhá prodleva, během které jsme se stačili najíst a někteří z nás si i převlékli zpocené svršky. Chystáme se, jak další příchozí spolucestovatele uvítáme. Samozřejmě nás nenapadlo nic vtipnějšího, než jim jít naproti pod schodiště a zatímco se příchozí nešťastník z posledních sil plahočí po schodišti vzhůru, my vedle něj vyklusáváme a ostatní jej povzbuzují tleskáním, což každého jistě velmi potěšilo. Méně potěšitelné ovšem bylo to, že když jsme se asi za dvě hodiny ubytovali na chatě a začalo se stmívat, tak jsme stále ještě nebyli kompletní. Obavy o zbytek naší družiny se nakonec přece jen rozplynuly a na chatu jsme se dostavili v plném počtu, i když někteří dorazili již téměř za tmy a pomocník naší průvodkyně s horečkou a naprosto vyčerpaný. Byla to taková předzvěst zítřejšího dne, kdy naše družina se značně odlišnými fyzickými schopnostmi zůstane neovladatelně rozmístněna prakticky po celém svahu Jbel Toubkalu. Než dorazili poslední spolucestující, byli jsme již na chatě Neltner zabydlení. Chatu zde vystavěl klub francouzských alpinistů a noc tu stojí 55Dh. Třípatrový vnitřek je čistý, i když skromně zařízený. Dole je velká společenská místnost, v suterénu jsou k dispozici sprchy a nahoře v patře je několik pokojů schopných pojmout odhadem asi 60 lidí. Boty se nechávají hned u dveří, proto se tu daří udržet takový pořádek i přes to, že může být chata uprostřed sezóny pěkně přeplněná. Jídlo se tu vaří pouze na předběžnou objednávku, takže my si můžeme dát pouze čaj a podělit se ve společenské místnosti s ostatními o své dojmy z prvního dne našeho treku. Spát jdeme poměrně brzy, protože nás zítra čeká brzké vstávání a cesta na vrchol, což už nebude pozvolné stoupání horskou stezkou, ale pořádný výšlap vzhůru. Jestliže jsme dnes během 12km překonali převýšení 1460 metrů, zítra nás během jednoho kilometru čeká ještě dalších téměř 1000 metrů. A pohled za okna nevěstí nic dobrého, venku začalo sněžit!

29

Marokem na Západní Saharu Den 16. - 21.10.2002 Ráno máme odchod z chaty naplánovaný už na šestou hodinu. Na vrchol by to mělo trvat asi dvě a půl hodiny, takže by na nás nahoře mohly čekat ranní paprsky Slunce. Nad chatou se sice sem tam povaluje nějaký ten obláček, ale jinak je obloha blankytná a vypadá to zatím na krásný den. Venku je ještě pološero, když se naše družina formuje před chatou. Většinu věcí jsme nechali uvnitř, v baťohu máme každý pouze bundu, trochu jídla, vodu a foťák. Mimochodem, když už jsem zmínil tento nepostradatelný přístroj, včera při namátkové večerní kontrole jsem zjistil, že moje baterka už zřejmě splnila svůj limit patnácti filmů a začíná docházet. To je opravdu výborná zpráva, obzvlášť když naprosto přesně vím, kde mám náhradní – samozřejmě dole v Asni v autobusu. Než jsme se jakž takž sešli před chatou, bylo asi půl sedmé. Konečně vyrážíme. Průvodkyně nás vede za chatu, kde zdoláváme první překážku, horskou bystřinu, která je tady lehce zařízlá do skalního podkladu. Neomylně míříme ke svahu a začíná výstup. Bohužel hned na začátku nás čeká nepříjemné suťové pole. Nohy se boří a člověk musí udělat aspoň tři kroky, aby se posunul o jeden dopředu. Je to velmi namáhavé a já si říkám, že ten výstup asi nebude nic jednoduchého, protože ještě pár minut v tomhle suťovišti a padnu k zemi. Snažím se nohama vyhledávat větší a pokud možno stabilní kameny, od kterých bych se odrazil dál a postupem času to přece jen jde o něco lépe. Až cestou zpátky jsme zjistili, že toto suťové pole lze obejít po celkem solidní vyšlapané cestě, která se sice také klikatí mezi velkými balvany, ale rozhodně by nám na ní neujížděly nohy jako tady mezi sutinama. V půlce suťového pole si potřebuje naše průvodkyně odpočinout a nám ukazuje, že můžeme jít klidně napřed. Pár jedinců výstup vzdává, ale většina je odhodlána bojovat se sypkým podkladem a stoupat vzhůru. Vyplatí se to, protože asi po dvou stech metrech suťové pole končí v malém sedle a tam už je povrch opět pevný. Po chvíli se dokonce napojujeme na vyšlapanou stezku, kterou jsme dole úspěšně minuli a tak se zase stoupá mnohem lépe a rychleji. Všichni naši spolucestovatelé končí kdesi vzadu a tak opět stoupáme pouze s Liborem a stejně jako včera se s námi opět drží Eva. Standa, který byl včera v naší „vrcholové skupině“ se dnes rozhodl, že místo nemocného průvodce-pomocníka půjde poslední a bude plnit úlohu „sběrače mrtvol“. Klikatá stezka stoupá serpentinami vzhůru, ale jde se po ní docela dobře. Do stoupání jsem se postupně zabral natolik, že jsem si ani nevšiml, že už jdu vlastně sám. Libora vidím kousek pod sebou, jde si svým tempem a za ním se trousí další dva nebo tři človíčci, jinak nikdo další vidět není. Uprostřed serpentin potkávám supícího Australana asijského vzhledu. Říká, že je hrozně unavený a chvíli zkouší jít se mnou, ale jdu asi moc rychle, takže i on brzy mizí kdesi vzadu. Klikatina končí pod mohutným svahem, jehož většinu opět pokrývá suťové pole, ale už to zdaleka není taková hrůza jako dole nad chatou. Navíc se cesta vine po okraji tohoto pole a tudíž se po ní stoupá pořád docela dobře. Nicméně vyšlapaná stezka už tady není zase tak dobře patrná, tudíž stačí chvilka nepozornosti a jsem mimo. No nic, nebudu zbytečně pobíhat po svahu, abych hledal cestičku. Vrchol je nahoře, tak jaképak zmatky. Ztratit se nemám kde. Stoupám stále vzhůru, Libor je už docela daleko. Prý ho z té výšky trochu pobolívala hlava, tak dělal víc zastávek a také sem tam něco natočil. Ono táhnout nahoru kameru taky není žádná sranda. Pod sebou teď vidím nějaké dvě nové postavičky. Později se ukázalo, že se jedná nějakého Francouze s marockým průvodcem. Francouz má jednu výhodu, Maročan ho totiž vede pořád po cestě a tudíž jim stoupání jde o něco rychleji. Podle jejich pohybu zjišťuji, že se od cesty neustále vzdaluji, ale od výstupu mě to nijak odradit nemůže a jdu si pořád svou cestou přímo rovně na vrchol. Pod skalním převisem na konci sutin se ukazuje, že to nebyl zcela ideální nápad. Musím traverzovat doprava a aspoň zhruba se napojit na cestu. Trochu mě to zdrží a já si až teď uvědomuji, že by nemuselo být marné být na vrcholu první a vychutnat si klid a ticho. Zkrátka být tam nahoře chvíli sám. Francouz je stále pode mnou, ale dotahuje se. To se mu to šlape po cestě…. Obcházím převys a mám před sebou závěrečnou fázi výstupu. Jsem někde v nadmořské výšce okolo 3800m a chodník se tady stáčí víc doprava, což se mi vůbec nelíbí. Cesta totiž pokračuje nejdříve do takového sedla a potom teprve malou oklikou na vrchol. A tak se opět pouštím do boje se sutinama a jdu přímo cesta necesta. S nadmořskou výškou jsem zatím žádné problémy neměl, ale tady nahoře se už přece jen dýchá o něco hůř. Přestávky jsou čím dál častější a

30

Marokem na Západní Saharu já při jednom náhodném ohlédnutí zjišťuji, jak nádherné panorama mám pod sebou. Všude okolo je peřina z mraků a Slunce již zalilo vrcholky okolních štítů do zlatavého třpytu. Ten výhled je skoro jako z letadla. Francouz se sice dostal na mojí úroveň, ale stále se drží na cestě, tudíž se mi ztrácí někde napravo na svahu hory. Jde oklikou a tak předpokládám, že bych mohl být nahoře přece jen dřív než on. Ne že bych s ním chtěl za každou cenu závodit, ale moc rád bych si ten pocit samoty nahoře vychutnal. Vyhlížím vrchol, na kterém by měl být železný jehlan, ale ten zatím vidět není. Všude okolo je jen suťové pole a tak příkrým svahem stoupám stále výš. Nohy se opět boří mezi kameny, ale už jsem si na ty sutiny docela zvykl. Konečně se dostávám na svahovou hranu, kde příkrý svah končí, a světe div se – napojuji se na cestu! A co víc, konečně vidím vrchol. Nikde nikdo, Francouz je ještě někde v sedle a na vrchol už je to jen pár desítek metrů po mírném pevném svahu! Po 110 minutách výstupu jsem nahoře – v nadmořské výšce 4167 metrů. Je to úžasný a nepopsatelný pocit - všude je ticho, celý Atlas i okolní vrcholky a vlastně i celé Maroko mi leží u nohou! Hluboko pode mnou se povalují mraky a nad hlavou mám jen blankytně modrou oblohu. Rozhlížím se kolem sebe, abych si naplno vychutnal tu nádheru. Jen bezděky si uvědomuji, že je tu zatím docela zima a že mě začínají zábst ruce. Rukavice jsem si s sebou do Afriky bohužel nevzal, takže to zatím budu muset nějak vydržet. Hlavně musím udělat nějakou tu fotku, než se sem nahrne spousta lidí. Vytahuji foťák a snažím se fotit, ale bohužel – ani ťuk… Baterka je trop! To je teda nadělení, já se sem plahočím a teď tu ani nic nevyfotím! Rychle vyndávám baterku z foťáku a snažím se jí dechem a třením rukou zahřát na provozní teplotu. Snad to pomůže. Mezitím přichází Francouz a první co na vrcholu vidí, je člověk, který sedí na nejvyšším kameni, mne si ruce a dýchá do nich…. Zdravíme se a já mu ukazuji chcíplou baterku, kterou právě vracím do foťáku. Podařilo se, obživla a tak rychle fotím na všechny strany, dokud to jde. Jediným zachráncem v případě nedostatku energie může být Standa-„sběrač mrtvol“ s náhradní baterkou - na rozdíl ode mě ji má s sebou i tady na Toubkalu - jenže ten má jít úplně na konci a na vrchol dorazí až kdo ví kdy. Snad ta baterka ještě chvíli vydrží. Bohužel vyjmutím baterky se mi nejen vyresetovalo nastavení datumu, ale zároveň se mi tato funkce, kterou mám normálně vypnutou, samovolně aktivovala, takže na všech vrcholových fotografiích budu mít v rohu malinké datum z počátku roku 94, ale to není zase nic tak hrozného. Hlavně, že můžu fotit. A nejen to, on je tu dokonce i mobilní signál, takže hned posílám domů pozdrav z nejvyšší hory Severní Afriky. Asi za 20 minut přichází na vrchol druhý ze Standů, další z naší party ze zadních částí autobusu. Má s sebou malou vlajku, tak až dorazí ostatní, budeme moci naaranžovat společné vrcholové foto.

Po něm přichází na vrchol Libor a k mému překvapení také Jirka, který vedle mě sedí v autobuse a který během cesty využívá i sebemenší vhodné chvilky k tomu, aby si zapálil. Jak ten výstup v této nadmořské výšce udýchal, to opravdu netuším. Začíná se oteplovat a na vrchol se pomalu trousí další a další. Přichází Eva a brzy po ní i průvodkyně Lucka, která nechala pomalejší zbytek naší družiny

31

Marokem na Západní Saharu napospas svahu hory, ale ono tu stejně není kde zabloudit, takže její navigace stejně není třeba. O chvíli později přichází také náš samozvaný sběrač mrtvol Standa a přináší nedobré zprávy. Spousta lidí je ještě kdesi hluboko na svahu a vůbec není jasné kdy a v jakém stavu sem nahoru vylezou. Kdyby na ně čekal, tak by toho nahoře moc neviděl. S Liborem začínáme vyhlížet Michala, stoupání mu jde ztuha, ale konečně i jeho vidíme pod vrcholem. Zvládl to, i když toho má asi plné zuby. Na vrcholu jsem už přes dvě hodiny a zatím se nás tu sešlo 13. Dorazilo sem i pár dalších Francouzů a také vyčerpaný Australo-Japonec. Začíná tu být rušno a tak je načase pořídit kýžené společné vrcholové foto a zahájit sestup. Už dlouho sem nikdo od nás nedorazil, tudíž už na nikoho čekat nebudeme. Australanovi dáváme naše foťáky a zaujímáme vítěznou pózu s vlajkou. Sestup dolů bude samozřejmě mnohem rychlejší a podle ranního plánu bychom měli okolo druhé hodiny odpolední vyrazit z Neltneru na cestu zpět do Imlilu, kde nás okolo páté budou čekat auta a také odpadlíci z naší výpravy. Času je dost neboť ještě není ani poledne, jenomže kousek pod vrcholem potkáváme druhou půlku naší výpravy. Pomalu se plahočí na vrchol a Lucka se tam s nimi vrací, aby je potom, až si nahoře po náročném výstupu odpočinou, doprovodila dolů. Dnes za světla ty lidi vidíme naposled. Odvážný plán, že budeme všichni dole v Imlilu v pět hodin tedy dostává značné trhliny. Navíc se k vrcholu Jbel Toubkalu začínají stahovat mračna a počasí se dost rychle mění. To není v žádných horách nic neobvyklého, ale jak půjdou ti, kteří teprve teď dorazili na vrchol, v mracích dolů k chatě, to raději ani nedomýšlíme. Zatím bereme téměř „šusem“ suťové pole, až se obávám, jestli to vydrží podrážky mých bot. Ale aspoň jde sestup rychleji. Po cestě už to jde mnohem lépe a asi za hodinku jsme již na dohled chaty Neltner. Bohužel se již definitivně zkazilo počasí a stejně jako včera večer začíná sněžit. Zažít sníh v Africe je sice skvělý zážitek, ale jak na Toubkalu dopadnou ostatní, kteří možná ještě ani nevyrazili na cestu dolů, to opravdu netušíme. Když jsme dorazili do chaty, bylo již sněžení dost husté. Přemýšlíme, co teď uděláme. Že bychom přesně ve 14,00 vyrazili všichni dolů, to je nesmysl, protože ti nejpomalejší sem mohou klidně dorazit až tak za dvě hodiny. Jak se dostanou do Imlilu a hlavně potom k autobusu do Asni, to je ve hvězdách. Přemýšlíme co udělat. Někdo by tu měl zůstat a počkat na ostatní. Zároveň je potřeba, aby šel někdo dolů do Imlilu a pozdržel auta i naše odpadlíky. A tak se na cestu vydáváme my s Liborem a s námi jdou taky holky – Eva s Janou a s Marcelou. Ostatní čekají na chatě.Venku mezitím začalo ještě víc sněžit a navíc je všude pořádná mlha. Jak v tohle počasí najdeme tu správnou cestu, to tedy netušíme. Balíme všechny věci tak, aby v baťohu provlhly co možná nejméně a jde se. Bohužel hned před chatou se nějak zasekl Libor, takže jsme ho vzhledem k mlze záhy ztratili z dohledu. A tak do psího počasí a na vylidněnou horskou stezku vyrážím já a za mnou zmíněná děvčata, která mě nechala jít v čele doufajíce v můj orientační smysl. Snad se budeme držet cesty, po které jsme šli včera nahoru. Ještě že tu jsou ta oslí hovínka, jsou to takové naše neomylné vodiče. Čím níže se na naší cestě dostáváme, tím více se sníh mění na déšť. Když se blížíme do Chamharouche s bílým marraboutem, je už sníh ten tam a z oblak se na nás nemilosrdně valí proudy vody. Ve vesničce se jdeme na chvíli schovat a také si dáme trochu teplého čaje. Počkáme tu na Libora a půjdeme dál. Čekání nám krátí prodavač s minerály, který chce za každou cenu smlouvat, i když mu dávám jasně najevo, že žádné šutry s sebou tahat nehodlám. Asi po čtvrt hodině, když se Libor stále neobjevuje, jdeme s holkama dál. Cesta naštěstí ubíhá docela rychle a asi za hodinku jsme v Aroumdu na okraji údolí Mizane. Tady mám trochu obavy, jak trefíme správnou cestu přes široké kamenité koryto stejnojmenné řeky, ale nakonec jsme se do vesnice přece jen trefili. Ještě zbývá správně odbočit ze široké cesty na serpentinu do Imlilu a když se i tento orientační manévr daří, je jasné, že se v horách Vysokého Atlasu přece jen neztratíme. Jenom jsme už úplně promočení. V botách mi čvachtá, kalhoty mám už taky pěkně mokré a jak vypadá foťák, na to se raději ani nedívám. Konečně jsme v Imlilu a po chvíli na nás volá jeden domorodec a ukazuje na jednu hospůdku. Uvnitř si vegetí pěkně v teple všichni ti, kteří útok na Toubkal vzdali a již ráno se vypravili ještě za sucha z Neltneru sem dolů. Pomáhají nám z mokrých bund, objednávají nám čaj a čekají u vchodu, aby odchytili Libora, který

32

Marokem na Západní Saharu snad také brzy dorazí. Podařilo se, prý nás stále stíhal, ale nemohl nás dohnat… Další podrobnosti z Imlilu si příliš nevybavuji, vím jen, že jsem se snažil zahřát mátovým čajem a že asi hodinu po nás dorazil Standa a s ním zřejmě i Michal a Jirka s tím, že na horskou chatu se během následující hodiny nikdo nevrátil a dokud bylo ještě trochu vidět, tak vyrazili také dolů. Je nás tu zhruba patnáct a tak se domlouváme, že vyrazíme prvním autem do Asni. Pomocník naší průvodkyně tu počká na ostatní – vrátí-li se ještě vůbec někdo. A tak skáčeme na korbu pick-upu a v průtrži mračen jedeme dolů do Asni. Už je úplně jedno, kdo má nepromokavou bundu a kdo ne. Všichni jsme úplně promočení a autobus tak po našem příjezdu připomíná sušárnu. A to je tu naštěstí ještě dost místa, až přijedou ostatní, v což všichni skrytě doufáme, nebude tu k hnutí. Pomalu se stmívá a déšť stále neustává. My již v suchu a v teple uvažujeme, jak dlouho může našim pomalejším kolegům trvat sestup a kdy je máme asi očekávat. Zbytek našeho zájezdu nakonec přijíždí okolo osmé hodiny. Všichni jsou promočení a vyčerpaní. Průvodce-pomocník si jde rovnou lehnout, protože má opět horečku. Byl to sice krásný trek, jeden z vrcholů naší cesty, ale že nakonec dopadl dobře, je tak trochu malý zázrak. Vždyť ještě odpoledne byl náš zájezd rozmístněn chaoticky vysoko v horách na úseku 12km v průtrži mračen a v mlze. Již za tmy opouštíme hory, které v nás i přes drsné rozloučení zanechaly krásné dojmy a vzpomínky. Čeká nás ještě 50km dlouhý přejezd na severní úpatí Vysokého Atlasu, kde leží další z vrcholů naší cesty – Marrakeš. Do kempu v Marrakeši přijíždíme pozdě večer. Jdeme samozřejmě hned spát, i když mnohým na Toubkalu pěkně navlhnul spacák. Já jsem měl přece jen štěstí a spacák jsem od vlhka uchránil, takže spím v suchu. S bundou, kalhotama a hlavně s botama je to o poznání horší. Naštěstí v tomto kempu strávíme i příští noc, takže bude-li příznivé počasí, necháme naše věci zase vyschnout. Den 17. - 22.10.2002 Ráno nás vítá opět Sluníčko, což je moc dobře, neboť nás čeká další náročný a velmi důležitý den. Jsme totiž v samotném srdci Maroka a zároveň v jednom z nejzajímavějších a nejdůležitějších měst této krásné země. Rok jeho založení není přesně znám, ale jisté je, že to bylo někdy v letech 1062 – 1070, a že tím zakladatelem byl Youssef Ben Tachfine, který kromě Marrakeše založil především vládnoucí dynastii Almoravidů. Ben Tachfin byl neúnavný vojevůdce, který během dvou let dobyl severní Maroko a posléze také křesťanskou Andalusii. Během své vlády považoval za své sídlo také severněji položený Fez, ale za vlády jeho syna Ali Ben Yousefa se hlavním a jediným centrem stala právě Marrakeš. Na výstavbě nového města a jeho paláců pracovali řemeslníci a architekti z Cordóby. Byly zde vystavěny podzemní kanály zvané khettara, aby dodávaly vodu celému městu, a v letech 1126 a 1127 byl postavem první sedmikilometrový okruh hradeb, který nahradil dřívější ochranný val z trní. Tyto hradby, ačkoliv byly mnohokrát přestavěny, jsou v podstatě i dnešními městskými zdmi. Po dalších almoravidských stavbách však ve městě zůstalo pramálo stop. Následující dynastie – ortodoxní a reformátorští Almohadé – jej totiž v roce 1147 vydrancovala během prvních tří dnů své vlády. Přesto ale Marrakeš zůstal elitním městem zvětšujícího se impéria. V roce 1148, s nástupem třetího almohadského sultána Yacouba El Mansoura na trůn, dokonce začalo období velkého rozkvětu a rozvoje. Pod vedením tohoto plodného stavitele (jen si vzpomeňme na Rabat a velkou nedokončenou mešitu) zde začalo vyrůstat mnoho nových staveb. Začaly práce na nové kasbě a ve stejné době zde byla vystavěna také ohromná mešita Kotoubia a její minaret. Kromě toho přijelo na panovníkův dvůr mnoho učenců a mezi nimi také nejslavnější arabský středověký filozof Ibn Rochd. Kolem roku 1220 však slavné a pro celý národ významné období vlády dynastií Almoravidů a Almohadů končí. Impérium se rozpadá v zajetí občanských válek a Marrakeš upadl do známého kolotoče loupení, chátrání a přestavování. Po nějakou dobu sice fungoval jako centrum nezávislého Merenidského království (1374-1386), ale celkově ustoupil až do začátku 16.století Fezu. Byli to až Saadové, kteří svým obsazením Marrakeše v roce 1521

33

Marokem na Západní Saharu zajistili poslední záblesk jeho slávy. Jejich první sultánové znovu získali pobřeží Atlantiku, které bylo dlouhodobě v držení Portugalců, a oprášili tak zašlou slávu druhdy významného impéria. Ahmed Al Mansour, velká osobnost této dynastie, porazil Portugalce v bitvě Tří králů a vedl dobyvačnou výpravu do Timbuktu, kde získal kontrolu nad nejvýnosnějšími cestami karavan v Africe. Tyto úspěchy vedly k novým ziskům a z výtěžků tohoto nového bohatství byl v Marrakeši postaven palác El Badi, největší a nejbohatší stavba ve městě. Bohužel i tento palác padl za oběť tradiční rivalitě mezi dynastiemi. Sultán Moulay Ismail, druhý a nejvýkonnější sultán dynastie Alaouitů, jej srovnal se zemí s vyjímkou mauzolea – saadské hrobky, a sám dal přednost Meknesu, který se stal jeho sídlem. Následující vývoj města za Alaouitů – dynastie je dodnes zachována díky současnému králi Mohammedu VI. – byl již většinou nevýznamný. Marrakeš zůstal i nadále hlavním městem impéria a díky své poloze také přechodným sídlem sultánů. Mezi 17. a 19.stoletím však pomalu chátral a se zanikajícím obchodem pomalu upadal i jeho význam. Štěstí se na město usmálo až v druhé polovině 19.století, kdy si ho jako své sídlo oblíbil předprotektorátní šerífský dvůr. Období mezi roky 1874 – 1908 je tak spojeno s posledním záchvatem horečnatého stavění paláců. Za nadvlády Francouzů pak bylo město pod nadvládou pašy T´hamihi El Glaoui – nejsilnější, nejpanovačnější a nezvláštnější osobnosti své doby. Po roce 1956 se ve městě usadilo mnoho přistěhovalců z Atlasu a širokého okolí. Začal nový rozvoj města, obchodu a postupně také turismu. V roce 1989 získal Marrakeš celosvětové renomé otevřením kongresového paláce, který dnes hostí nejrůznější národní i mezinárodní akce. Stal se nejznámějším městem Maroka a po Casablance i největším obchodním centrem s počtem obyvatel přesahujícím 1 425 000. Jeho krása nespočívá v nepřeberném množství památek, ale v jeho atmosféře a atraktivní poloze v podhůří Vysokého Atlasu, který se zvedá hned za městem až ke svým zasněženým vrcholkům. Zanedlouho i my pocítíme atmosféru tohoto nejživějšího marockého města, na které se všichni už dlouho moc těšíme. Na začátku naší prohlídky se seznámíme s historií města, navštívíme postupně stavby a památky v tom pořadí, jak během posledních osmi století vznikaly. Začínáme tedy u té nejstarší. U mešity Kotoubia. Jak jsem se již zmínil, ve 12.století ji vystavěl almohadský sultán Yacouba El Mansour. Její téměř 70 metrů vysoký minaret dnes stojí na konci mohutné hlavní třídy Mohammeda V. a je výraznou z dálky viditelnou dominantou města. Práce na tomto minaretu začaly kolem roku 1150 a stavba je tak mohutná, že zcela zastiňuje samotnou mešitu, které si mnozí návštěvníci ani pořádně nevšimnou. V blízkém okolí mešity jsou krásné zahrady a také malý palmový park, který pěkně dotváří příjemné prostředí tady v centru města. U mešity také začíná další hlavní třída, která končí na nedalekém náměstí Jamaa El Fna, ale to už bychom se dostali do epicentra veškerého dění tady v Marrakeši a na to je ještě času dost, takže pokračujeme jižním směrem, tedy pryč od náměstí do nejstarších částí města. Bránou Bab Agnaou vstupujeme do starého opevnění, kde kdysi stával krásný palác El-Badi zničený Moulayem Ismailem. Tady na západním okraji paláce se nacházela mešita a v jejím okolí si nechali Saadští panovníci postavit své hrobky, které nakonec odolaly systematickému plundrování. Moulay Ismail je nechal pouze zazdít a tak tyto stavby stály po staletí nerušeně na svém místě, než byly znovuobjeveny na začátku minulého století. V roce 1917 je totiž našli Francouzi na jednom leteckém snímku a hned zbudovali pasáž, která k nim umožňovala přístup. Výzkum nakonec ukázal, že i navzdory všeobecnému zanedbávání byli v hrobkách ještě nějaký čas pochováváni marrakéští prominenti – posledním byl až v roce 1792 „šílený sultán“ Moulay Yazid. My vstupujeme do areálu úzkou uličkou a jsme na malém pěkném nádvoří. Tady jsou rozmístněny hrobky více než sta saadských princů a členů královských rodin. Hlavně tu ale stojí dvě velká mauzolea, u kterých se shlukuje početný zástup zvědavců a tak se také připojujeme a snažíme se postupně podívat dovnitř. Po chvíli se nám to opravdu daří a tak si můžeme mauzolea prohlédnout. Obě nechal vystavět Ahmed El Mansour. První je skromnější a je určeno Mansourově matce a také zakladateli Saadské dynastie Mohammedu ech Sheikhovi. Druhé je zdobeno mnohem důkladněji, však jej také panovník stavěl pro sebe a pro svoji rodinu. Průčelí vchodu a sloupy jsou zkrášleny pěknými a důkladně propracovanými vzory. Neméně krásně je vyzdobený také

34

Marokem na Západní Saharu vnitřek mauzolea, které má celkem tři místnosti a také pěkný mihráb. Na podlaze je několik mramorových náhrobků dalších saadských princů a za vedlejšími dveřmi se ukrývá hrobka samotného Mansoura. Je o něco větší než ostatní a po stranách je ohraničena hrobkami sultánových synů a následníků. Ještě se projdeme po nádvoří a potom už směřujeme k nedalekému torzu paláce El Badi. Vlastně jenom obejdeme přilehlý mihráb palácové mešity a jsme před tím, co kdysi bývalo vchod. Dnes jsou tu místo paláce pouze monumentální trosky, takže dovnitř pouze zběžně nahlížíme. Jméno paláce v překladu znamená „Neporovnatelný“ a údajně nebylo vůbec neskromné. Jsem se již zmínil, jeho stavitel Ahmed El Mansour porazil nejdříve Portugalce a později ovládl i zlatou karavanní stezku napříč Saharou. Usedl na trůn jako neporažený vládce a ze všech jeho úspěšných počinů mu plynulo ohromné bohatství. Díky tomu také vystavěl opravdu nenapodobitelné dílo - velký palácový komplex s několika zahradami, nádvořími, mnoha pavilony a velkým bazénem. Byla to údajně nejkrásnější stavba, jaká kdy v Marrakeši stála. Celých deset let potom potřeboval Moulay Ismail, aby palác zplundroval a rozbořil, ale dojem majestátnosti se mu zničit nepodařilo. Dnes už jsou z paláce jenom ruiny a na většině jeho částí stojí nová zástavba včetně královského paláce, takže se tu moc dlouho nezdržujeme. Pokračujeme dál v našem historickém okruhu a míříme k paláci Bahía z přelomu 19. a 20.století. Postavil ho velký vezír Bou Ahmed, který byl prvním komořím tehdy vládnoucího Moulaye Hassana. Po Hassanově smrti byl na trůn formálně dosazen dvanáctiletý Abd El Aziz, nicméně vládu a moc do svých rukou převzal právě Bou Ahmed. V roce 1894 začal stavět palác a postupem času jej rozšiřoval o další pozemky a sousední nemovitosti. Nakonec vzniklo sice pěkné řemeslně propracované dílo, nicméně při prohlídce na mě celá stavba působila poněkud chladným prázdným dojmem. Výzdoba stěn a stropů je opravdu nádherná, ale jako by to všechno nestačilo. Jako by s odchodem vezíra odešel i duch tohoto paláce a zbyl tady jen pomník vypovídající o bohatství a moci svého stavitele. Od paláce míříme na sever a nekonečnými uličkami se proplétáme jedním tržištěm za druhým. Na nás turisty je tu opravdu dobře políčeno, ale na nákupy je ještě času dost. A tak jenom příležitostně obhlížíme zboží. Navečer budeme mít ještě spoustu příležitostí se tady ztratit a nakupovat. Teď nás ještě čeká návštěva medresy Ben Youssef. Medresa je škola koránu a Ben Youssef je největší v Maroku a dokonce i v celém regionu severoafrických arabských zemí (tvz. Maghreb). Je to vlastně taková starobylá kolej pro studenty, kteří zde žili, dokud se korán nenaučili jako když bičem mrská. Medresu založil merenidský sultán Abou El Hassan ve 14.století. Za vlády Saadů byla stavba kompletně přestavěna a jejich komplikované Andalusií ovlivněné umění zanechalo na medrese nepřehlédnutelné stopy. Všechny stěny jsou krásně zdobené, přesně tak, jak tomu je i v hrobkách, které jsme navštívili před několika hodinami. Do areálu medresy se vchází vstupním vestibulem, ze kterého vedou schodiště do pater k jednotlivým pokojům, které tady pravda spíše připomínají cely a jako internát by se mi to asi moc nelíbilo. Z vestibulu vedou ještě jedny dveře na nádvoří s bazénem a malou modlitebnou opatřenou samozřejmě mihrábem, tedy výklenkem směřujícím k Mekce. Chvíli se můžeme procházet po stísněných prostorách medresy a zájemci si tu také mohou koupit pohledy s arabskými nápisy. Předpokládám, že to byly nějaké súry (verše) z koránu případně jiné náboženské texty. Od medresy se vracíme zpátky do víru nekonečných souků a doufáme, že z té spleti uliček nakonec vylezeme na centrálním a téměř legendárním náměstí Jamaa El Fna. Zatím se nám daří koupit první trička (po pěti dolarech) a brzy na to se pouštím s jedním z prodavačů do smlouvání o pěknou konvičku na čaj. Začínáme na 300Dh za jednu konvičku. To je samozřejmě nesmyslně přemrštěná úvodní cena a byl bych blázen, kdybych hned vytáhl peníze. Je potřeba kontrovat nějakou znatelně nižší cenou. Marokánec postupně sestupuje dolů a když už se mu moc nechce, mám se jakoby k odchodu a to mého obchodního protivníka popožene k dalšímu snižování ceny. Ono vlastně slovo protivník není úplně na místě. Smlouvání přece není žádný boj ani hádka. Je to prostě běžný přátelský rituál a kdybych nesmlouval, tak bych toho domorodce spíš urazil. No, ačkoliv….Marokánci se nám sami chlubili, jak hloupí jsou kupříkladu němečtí turisté, kteří kývnou na všechno a do žádného

35

Marokem na Západní Saharu smlouvání se nepouští. To je potom snadný výdělek a je úplně fuk, že obchod neprobíhal podle tradic. Jenomže my jsme Češi a žádnému Marokánci nedáme ani dirham jen tak pro nic za nic. A tak kluci se zájmem přihlíží mému obchodování a konvičky je začínají zajímat až ve chvíli, kdy už cena klesla na třetinu původní nabídky. Já jejich náhlého zájmu ještě využívám k další, tentokrát množstevní slevě, a tak jsem nakonec usmlouval tři pěkné čajové konvičky po 90Dh! Všichni jsme spokojení a s prodavačem se loučíme jako nejlepší přátelé. Však na nás ten chlapík určitě nějaký ten dirham vydělal… Spletité uličky marockých souků nás hned tak nechtěly pustit a tak jsme se ještě hodnou chvíli motali mezi obchůdky. Libor si stihl koupit malý bubínek za 30Dh a společně jsme ještě váhali nad hromadou nejrůznějších laskomin a bonbónů. Nakonec jsme skončili na malém tržišti, kde prodávali plazíky všech možných druhů od leguánů, přes želvy až po chameleony. Tu pravou cestu ven ze souků jsme ale přece jen našli a konečně jsme stanuli v samotném centru Marrakeše na slavném náměstí Jamaa El Fna. Říká se že náměstí Jamaa El Fna se v Maroku nic nevyrovná. To místo má své neopakovatelné kouzlo a atmosféru, která lehce pohltí každého návštěvníka. Je to vlastně taková velká nezastavěná plocha uprostřed Marrakeše, na které se pořád něco děje. Teď přes den je tu malé tržiště s několika stánky a po obvodu náměstí je otevřený jeden obchůdek vedle druhého. Kromě toho tu na zemi posedávají krotitelé hadů se svými beznohými miláčky, hudebníci a sem tam i nějaký ten lidový vypravěč, okolo kterého se příležitostně vytváří menší hloučky bedlivě naslouchajících lidí. Mezi tím vším hemžením se ještě proplétají cyklisti na svých vehiklech a aby toho nebylo málo, prochází náměstím hlavní třída s poměrně čilým provozem. Ačkoliv silnice není od okolní plochy náměstí nijak znatelně oddělena nebo jakkoliv vyznačena, řidiči si už na její průběh zvykli a na první pohled chaotický provoz nijak neohrožuje zdejší dění. Kdy a jak toto náměstí vzniklo, to nikdo neví. Dokonce není znám ani přesný překlad toho trošku tajemného jména Jamaa El Fna. Každopádně až do 19.století bylo náměstí místem poprav. Místní obyvatelé ho z toho důvodu považují na nečisté a proto tu nikdo nikdy nechtěl stavět. A tak se tu lidé aspoň scházejí. A pro nás to znamená možnost poznat alespoň špetku toho marockého koloritu a tradic. Chvíli pozorujeme hudebníka s bubínkem, kterak ze svého nástroje vyluzuje chytlavé rytmy za bedlivého dozoru své kobry, která svého pána sleduje s hrozivě vztyčenou horní částí svého těla. Raději ty dva obejdeme v uctivé vzdálenosti a jdeme se ještě na chvíli podívat na koření a ovoce, které tu nabízejí domorodci u svých stánků. Na jižní straně náměstí je také několik restaurací, tudíž jdeme obhlédnou zdejší cenovou relaci neboť zvažujeme možnost, že bychom večer vyrazili na pořádnou marockou večeři. Dobré jídlo tu vychází okolo 20-30Dh, což celkem ujde. Až se sem večer vrátíme, abychom na vlastní kůži poznali, jak vypadá noční život na slavném náměstí, tak tu nějakou marockou specialitu možná ochutnáme. Teď už ale jdeme přilehlou krátkou hlavní třídou zpátky k mešitě Kotoubia a k jejímu mohutnému minaretu. Před návratem do kempu, kde se náš kuchař pokusí uklohnit další ze svých „neodolatelných“ pochoutek, se ještě podíváme do sultánovy letní zahrady v Ménaře. Cestou k mešitě ještě testuji marocký bankomat a rázem se stávám bohatším o čtyři sta dirhamů. Do Ménary je to kousek a tak se v pozdním odpoledni můžeme v klidu projít po břehu velké centrální nádrže a obdivovat řady olivovníků a ovocných stromů. Oproti shonu na tržištích a na náměstí Jamaa El Fna je to celkem příjemná změna. Cestou do kempu se ještě zastavujeme v supermarketu, abychom opět po několika dnech nakoupili zásoby tak nějak „po evropsku“. Banány se tu dají pořídit zhruba za 10Dh/kg, mají tu také dlouhé veky (4,50Dh), nějaké ty koláčky (12,90), samozřejmě v okolí hojně pěstované olivy (14-20Dh/kg) a k dostání je tu samozřejmě i nezbytná cola, která tu stojí 8,45Dh/1,5l. Suma sumárum nás společný nákup zásob vyšel téměř na stovku. V kempu můžeme s potěšením konstatovat, že většina včera provlhlých věcí nám na marockém

36

Marokem na Západní Saharu Sluníčku zase pěkně vyschla a tak se po nečekaně ucházející večeři můžeme s přicházejícím podvečerem vypravit zpátky do centra. Jedeme vstříc noční Marrakeši. Opět vystupujeme u mešity Kotoubia, ale tentokrát jdeme přímo na náměstí Jamaa El Fna, které během naší nepřítomnosti změnilo dosti výrazně svoji tvář. Lidí je tu asi desetinásobně víc než odpoledne. Náměstí je úplně přeplněné a na jeho ploše vyrostlo několik desítek stánků a z mnohých se podivně čoudí. Během soumraku tu totiž vyrostla obrovská restaurace po otevřeným nebem a u každého stánku se klohní nějaká ta dobrůtka od ryb až po šneky a kdo ví jakou další havěť. Kromě stánků s jídlem je tu také mnoho hudebníků a na ploše náměstí se pořádá i několik soutěží a lidé se skvěle baví. Nejlepší přehled o dění na tak velké ploše bude z výšky a tak jdeme na terasu jedné z přilehlých restaurací. Po kuchařově nečekaně zdařilé večeři sice z marockého jídla nebude nic, ale z vyvýšeného balkonu máme aspoň celé náměstí jako na dlani. Celá plocha je zahalena závojem lehkého dýmu a do tmy svítí nejen jednotlivé stánky, ale také opodál stojící monumentální minaret mešity Kotoubia. Vzduchem se nesou rytmy berberských bubeníků a my s úžasem sledujeme to lidské hemžení dole pod námi. Tohle místo je opravdu neuvěřitelné a jeden přes druhého se snažíme fotit a zachytit tu úžasnou atmosféru. Stejně úžasné je také pozorovat ruch na hlavní třídě, která náměstím prochází. Provoz tu samozřejmě zesílil a auta i cyklisti se jen s obtížemi vyhýbají pěším, kteří jsou teď večer v drtivé přesile. Tím samozřejmě vznikají mnohé komické situace, které s povzdálí sledují nejen dva místní policisté, kteří se do toho chaosu raději moc nemíchají, ale především se dobře bavíme my nahoře u sklenice s dobrým mátovým čajem. Nakonec ale přece jen opouštíme naše pozorovací stanoviště a vydáváme se dolů na plochu do víru nočního života nasát trochu té bezprostřední atmosféry náměstí Jamaa El Fna. Chvíli nasloucháme berberským bubeníkům a obhlížíme stánky s jídlem, které se postupně halí do igelitových obalů neboť se celkem nenápadně zatáhla obloha a náměstí sem tam zkrápí drobné dešťové kapky. Vřelá pozvání ke stolu raději zdvořile odmítáme neboť se ani nesnažíme odhadnout, které zvíře to zruční kuchaří právě smaží a chystají k servírování. Jdeme raději obhlédnout noční tržiště v postranních uličkách. Snažit se nezabloudit v tom nekonečném propletenci je absolutně nemožné, takže raději sledujeme zboží, aby nám nic neuniklo. Nakonec ale zastavujeme pouze u několika obchodů s místní hudbou a asi po hodině se před námi opět objevuje lidmi přeplněné náměstí. Návštěva souku tedy nepřinesla nic zajímavého, pouze v jednom z hudebních obchůdků tady na okraji tržiště jsem zažil jednu zajímavou úsměvnou příhodu. Celkem bez úspěchu jsem se snažil usmlouvat cenu jedné kazety, která mě zaujala. Majitel tvrdošíjně trval na své přemrštěné ceně 100Dh a tak jsem to po chvíli vzdal a šel jsem pryč. Na náměstí mě dohonil jakýsi mladík, a kazetu, o kterou jsem měl zájem, držel v ruce. Ptal se mě, kolik jsem za ni chtěl dát. Když jsem mu řekl, že asi tak dvacku, mlčky mi ji podal a s kýženou bankovkou zmizel kdesi v davu. Chvíli jsme se na sebe s klukama nechápavě dívali a kroutili nad tím hlavou. Ceny cédéček a kazet jsou pro místní zřejmě mnohonásobně nižší než pro turisty a ten kluk toho využil, kazetu levně koupil a mě ji operativně střelil o nějaký ten dirham dráž. Pro mě to byla dobrá cena (cca 80,-kč) a pro něj asi taky. A zarytý nesmlouvavý majitel obchodu vyšel naprázdno. Inu i takové je Maroko… Den 18. - 23.10.2002 Během noci strávené opět v kempu na okraji Marrakeše se mračna, která včera večer hrozila deštěm,

37

Marokem na Západní Saharu kamsi vytratila a ráno nás vítá další slunečný den. Dnes nás čeká asi 200km přejezd do města Ouarzazate (vyslovuje se Warzazat). Budeme muset opět překonat pohoří Vysokého Atlasu, abychom se po dvou dnech vrátili opět na jeho jižní podhůří. Vyrážíme tedy po hlavní silnici P31 na jihovýchod a hned za Marrakeší projíždíme velkými datlovými sady. Již tady za městem začínají pěkné výhledy na mohutné pohoří, jehož vrcholky jsou po nedávných přeháňkách pocukrované sněhovou pokrývkou. Obzvlášť hezké jsou výhledy skrz opunciové porosty, kterých je podél cesty požehnaně. Silnice se asi po padesáti kilometrech začíná pomalu vlnit a nás čekají první serpentiny. Nutno podotknout, že i tato hlavní komunikace se tady v horách dost zužuje, takže ti, kteří by čekali velkou magistrálu vedoucí napříč horami, se mohou šeredně zmýlit. Vysoký Atlas se ale všude okolo představuje ve své plné kráse a tak se za okny autobusu střídá jeden krásnější výhled než druhý. A to jsme teprve v podhůří, vždyť zatím stoupáme pouze do výšky 1470m do průsmyku Tizn´n´Ait Imguer. Nicméně mohutné zasněžené vrcholky vysoko nad námi jsou dostatečně krásnou kulisou prvního výškového vrcholu naší dnešní cesty. Za průsmykem silnice zase chvíli klesá do malého údolí, ovšem dole nás čekají další serpentiny a ještě o mnoho větší stoupání. Náš autobus pomalu šplhá po svahu 3573m vysokého masívu Jbel Bou Ourioul do nejvýše položeného marockého průsmyku, kterým je Tizn´n´Tichka. Rokle pod námi se opět hrozivě zvětšuje, ovšem zdejší hlavní silnice je celkem pečlivě opatřena svodidly, takže pohled dolů není tak hrozivý jako před dvěma dny při cestě z Tarroudantu. Průsmyk Tizn´n´Tichka leží v nadmořské výšce 2260m a vedle cesty ho anoncuje podivný pomník a především několik obchůdků se šutráky a zkamenělinami. Neodolal jsem a do jednoho z krámků jsem nakouknul. Uvnitř se mi hned začal věnovat přičmoudlý majitel, i když zpočátku se mi jeho obchodní snahy dařilo celkem eliminovat. Ovšem když Marokánec viděl, že mě zaujala pěkná vykládaná dýka, nedal se už odbýt a začalo smlouvání. Byl jsem trošku ve výhodě, protože jsem nic kupovat nechtěl a šťastným majitelem dýky jsem se stal až v okamžiku, kdy cena klesla na 100Dh a pan majitel k té mojí vybrané dýce přidal ještě jednu menší. Po krátké zastávce pokračujeme dolů do jižního podhůří. Silnice je už o něco širší a ani okolní srázy už nejsou tak prudké jako na severní straně. Okolo cesty se střídají jednotlivá vyschlá koryta řek, která se vodou naplní pouze na jaře, když v horách taje sněhová a ledová pokrývka. Netrvá to dlouho a pohoří Vysokého Atlasu necháváme definitivně za sebou. Jsme opět ve vyprahlé nejjižnější oblasti Maroka, kde nás pouze pohoří Antiatlas odděluje od nekonečných dun a pustiny největší pouště světa. Podnebí se jako mávnutím kouzelného proutku radikálně změnilo a vegetace začíná být zastoupena pouze polosuchými stromy a keříky. Podél cesty se sem tam objeví několik políček a pár jednoduchých baráčků postavených z pálených cihel a hlíny, jinak je to tu samá pustina. Asi po půldruhé hodině jízdy vyprahlým podhůřím přijíždíme ke křižovatce, odkud naše hlavní silnice pokračuje dvěma směry. Jižní magistrála se vydává do podhůří Antiatlasu a velkým obloukem se vrací do Taroudanntu, zatímco my pokračujeme dál jihovýchodním směrem. Do našeho dnešního cíle zbývá asi 20km, ale my ještě odbočujeme na vedlejší prašnou cestu a vydáváme se vstříc pustině a vyschlým korytům řek. Asi 11km od hlavní silnice totiž stojí zasazena mezi pusté skalní vyvýšeniny krásná hliněná vesnička Ait Benhaddou. Tady v jižním podhůří Vysokého Atlasu je takových vesniček více a všechny se nacházejí v krásném exotickém prostředí pustého podhůří vysokých hor. Těmto vesničkám se říká ksoury (jednotné číslo je ksar) a jsou to vlastně takové opevněné kmenové vesnice, zbudované především z pisé – tedy říčního bláta. Díky jedinečnému a zřejmě původnímu berberskému stylu mají často impozantní vzhled a jsou krásně zdobené geometrickými motivy vyrytými nebo namalovanými na vnějších stěnách. Kromě ksourů se zde v podhůří objevují ve své jižní variantě také mohutné kasby, které se od svých jmenovců ve velkých

38

Marokem na Západní Saharu městech liší svoji strukturou a velikostí. Vzhledově jsou zdejší kasby podobné ksourům s tím rozdílem, že v kasbách žije pouze jedna rodina, zatímco ksoury jsou domovem smíšené vesnické komunity a lze je tedy více přirovnat k vesnicím. Ksar Ait Benhaddou patří k těm nejkrásnějším. Díky svému vzhledu již mnohokrát posloužil jako kulisa filmařům. Točili se tu například takové filmy jako Lawrence z Arábie, Sodoma a Gomora od Orsona Wellese a kvůli natáčení Ježíše Nazaretského musela být dokonce přestavěna část vesnice. V posledních letech se rekonstrukce provádí po záštitou UNESCO a v roce 1994 vyhlásila vláda plán na obnovu Ait Benhaddou a zachování národního a kulturního dědictví. Přesné stáří této hliněné vesničky se dá jen stěží určit, ačkoliv se traduje, že již v 16.století tu stály v okolí nějaké stavby. Každopádně důležitost tohoto místa spočívala v jeho poloze podél karavanní cesty z Marrakeše do Ouarzazatu a dále na jih. Projíždějící karavany vozily sůl přes Saharu a vracely se s nákladem zlata, otroků a slonoviny. Tento obchod postupně slábnul a nakonec karavanní cesta ztratila svoji důležitost ve 20.století s vystavěním nové francouzské silnice přes průsmyk Tichka, což vedlo ve třicátých letech k prudkému úbytku obyvatelstva. Dnes žije v Ait Benhaddou stejně jako v ostatních ksourech a kasbách asi půl tuctu obyvatel, kteří žijí převážně ze zemědělství a také z turistů. Ait Benhaddou stojí na skalnaté vyvýšenině nad většinou vyschlým korytem mělké řeky. Jeho opevnění obklopuje několik palem a polosuchých keříků. Na západním břehu říčky stojí nová vesnice s několika obchůdky a restaurací, odkud vede vyšlapaná cesta k vlastnímu ksaru, který tvoří desítky hliněných krásně zdobených baráčků nalepených kaskádovitě jeden na druhého. Pěknou branou vstupujeme na malé nádvoří, kde nás zastavuje jakýsi poťouchlý domorodec a požaduje 5Dh za vstup do vesnice. Ne že bychom tuto směšnou částku u sebe neměli, ale Marokánec nedisponuje žádnými vstupenkami ani jiným pověřením vybírat jakékoliv poplatky, a tak tomuto samozvanému vrátnému platit nechceme. Po krátkém dohadování jej ignorujeme a vstupujeme do ksaru jinudy skrze otvory v ohradní zdi. Nerušeně stoupáme mezi hliněnými stavbami vzhůru na vrchol návrší, na kterém stojí rozvaliny impozantního agadiru neboli opevněné sýpky. Odtud máme ksar pod námi jako na dlani a zároveň se můžeme porozhlédnout po okolí. Nedaleko stojí další hliněný ksar a v dálce na horizontu se k nebi tyčí Vysoký Atlas. Cestou dolů jsme se zastavili v jednom hliněném obydlí, abychom na vlastní oči viděli, jak se v takovém ksaru žije dnes. Baráček je samozřejmě zařízen velmi skromně, podlahu v místnostech pokrývají jednoduché koberce a obyvatelé si tu vystačí jen s nejzákladnějším vybavením. Majitelce dáváme pár drobných za to, že nám umožnila tuto drobnou exkurzi, a potom už míříme ven z hliněné vesnice, abychom mohli pokračovat dál do Ouarzazatu. Město Ouarzazate leží na stejnojmenné řece na západním břehu uměle zbudované přehrady El Mansour Eddahbi. Ve dvacátých letech 20.století ho postavili Francouzi jako sídlo správní a vojenské posádky a od té doby se Ouarzazate prakticky nezměnil. A tak tu můžeme vidět strohé řady baráčků vystavěných z betonu místo v této oblasti obvyklého pisé, což městu dodává punc důležitého provinčního centra. V 80.letech zde začala vyrůstat řada hotelů neboť se optimisticky předpokládalo, že bude Ouarzazate pravidelnou zastávkou na cestách turistů za „saharským dobrodružstvím“. Velmi populárním se stal také mezi filmaři, kteří si ho oblíbili jako svoji základnu a vybudovali tu dokonce filmové ateliéry a studia. V 90.letech však k předpokládanému rozvoji turistického ruchu nedošlo a ve městě zbyla jen sklíčená nálada a mnoho nedostavěných hotelů. Ani nový dopravní okruh do města nepřinesl kýžený obchod a tak Ouarzazate i nadále zůstává poklidným provinčním městečkem, které se stane na dvě (ovšem ne po sobě následující) noci naším dočasným domovem. Zatím zastavujeme u pěkně zdobené kasby Taorirt na

39

Marokem na Západní Saharu východním konci města. Kasbu postavil klan Glaouiů, kteří byli ve třicátých letech 20.století nespornými pány zdejších oblastí, a jejich dílo se řadilo k největším kasbám v tehdejším Maroku. Po vyhlášení nezávislosti kasbu obsadila vláda, což zapříčinilo její drastický úpadek. S opravou se mělo začít v roce 1994, ale zatím tu k žádným aktivitám nedošlo a tak si můžeme za 10Dh prohlédnout pouze holé a stěží udržované místnosti. Vyjímku tvoří pouze jedna pěkná hala bohatě zdobená mozaikami a kresbami na stěnách. Z okna je pěkný výhled na vegetací porostlé údolí okolo vodní nádrže a na nádvoří kasby si můžeme prohlédnout její pěkně zdobené stěny. Ve městě ještě vyměňuji nějaké marky a s klukama jdeme navštívit místí malý ale celkem solidně zásobený supermarket. S čerstvými zásobami se přesunujeme do pěkného čistého kempu za městem. Ubytování tu stojí 10Dh za osobu a 7Dh za stan. Dnešní večer příjemně strávíme odpočinkem a připravíme se na další kontakt s pouštní oblastí. Ouarzazate se totiž stal naší základnou, ze které zítra vyrazíme za dalším „saharským dobrodružstvím“. Den 19. - 24.10.2002 Ráno se probouzíme do dalšího slunečného dne. Tady na jihu si naštěstí moc oblačnosti neužijeme a pod africkým Sluníčkem se zase pořádně zahřejeme. V následujících dvou dnech nás čeká cesta dlouhým údolím řeky Draa. Původně tato trasa v plánu nebyla, ale po našem neúspěšném „dobývání“ Západní Sahary se naše cestovní kancelář rozhodla pro tento náhradní program. S odstupem času musím říci, že to nebyla vůbec špatná volba a údolí řeky Dra stejně jako pouštní oblasti, ve kterých končí, mohu vřele doporučit. Byla to celkem adekvátní náhrada za neuskutečněnou cestu do jistě mnohem méně zajímavých končin západní Afriky a my jsme paradoxně díky podrazu naších „odborníků na cestování“ mohli poznat další velice krásný kout Maroka. Naše cesta bude tedy z Ouarzazatu pokračovat dál na jihovýchod, překonáme pohoří Antiatlas a podél řeky Draa pojedeme do 168km vzdálené Zagory, což je taková jižní brána do pouště. Odsud pojedeme na jih do oázy Mhamid, která leží nedaleko od Alžírských hranic. V poušti přenocujeme a druhý den se stejnou cestou vrátíme zase zpátky do Ouarzazatu. Z tohoto provinčního města vedou celkem tři cesty. Po jedné jsme včera přijeli, druhá – hlavní magistrála P32 – vede podél Vysokého Atlasu dál na východ a po třetí silnici se vydáváme my. Netrvá to dlouho a objevuje se před námi hornatá oblast Jbel Sarhro, náležící k masívu pohoří Antiatlas. Opět nás čekají zdlouhavé serpentiny a plno pěkných výhledů, ale dnes už to pro nás není nic nového, takže zastavujme pouze v průsmyku Tizn´n´Tinififft v nadmořské výšce 1660m. Odsud je v dálce vidět Vysoký Atlas, ale jinak jsou v okolí pouze vyprahlé zaoblené vrcholky Antiatlasu, takže se tu ani příliš nezdržujeme a pokračujeme dál do údolí. Dole v podhůří projíždíme branou před městem Agdz (vyslovuje se Agadéz) a naším souputníkem se tak na více než sto kilometrů stává řeka Draa. Ačkoliv se to nezdá, není to náš první kontakt s touto řekou. Zdá se to být neuvěřitelné, ale její vyschlé koryto jsme již přejížděli na pobřeží za městem Tan Tan cestou z hranice Západní Sahary! Pohled na mapu prozrazuje, že Draa, poté co opustí stejnojmenné údolí a oázu Mhamid, se stáčí prudce na jihozápad a podél alžírské hranice vede její koryto pouští až za Goulimine – tedy pobřežní bránu na Saharu – a u Tan Tanu ústí do Atlantiku. Samozřejmě její koryto již před Mhamidem vysychá a tvoří tedy tzv. wádí. Představa řeky na poušti je tedy mylná, ale na druhou stranu není přesná ani představa nějakého koryta proplétajícího se mezi dunami. Povrch Sahary je v těchto částech afrického kontinentu totiž většinou hliněný - takové poušti se říká hammada – a v tomto povrchu je vyschlé koryto řeky zařízlé a příležitostně se plní vodou v případě srážek v horské oblasti Antiatlasu, kdy vodu do řeky a tedy i trochu té vláhy na poušť přináší několik desítek dalších wádí. Například v roce 1989 nastaly v oblasti Ouarzazatu tak silné deště, že Draa prý poprvé v historii tekla až do moře! Jinak její voda přináší vláhu nejen zdejšímu údolí, ale také některým okrajovým pouštním oblastem. Díky řece a jejím příležitostným přítokům tak na Sahaře vzniklo i několik desítek oáz. Údolí řeky Draa je opravdu nádherným koutem Maroka. Okolní vyprahlá krajina se najednou mění v nádhernou palmárii s nekonečnými datlovými plantážemi. Palmám se v údolí daří opravdu výborně a přináší tak obživu mnoha obyvatelům, kteří se po celé délce údolí usadili. Díky tomu také můžeme v údolí vidět celou řadu ksourů a kaseb. Tyto hliněné vesničky si nic nezadají s těmi v podhůří Vysokého Atlasu, pouze panorama nádherných hor vystřídalo neméně krásné prostředí palem a strmých skalnatých okrajů úrodného údolí. V jedné hliněné vesničce na chvíli zastavujeme, i když to není zrovna klasický ksar. Podél silnice je na

40

Marokem na Západní Saharu malém prostoru nahuštěno několik desítek hliněných baráčků, mezi kterými vyniká pouze klasický čtyřboký minaret místní mešity. Na západní straně silnice je pod oblými okraji údolí pustina, zatímco na východní straně začíná hned za vesnicí palmový les, který končí na břehu řeky a na úpatí východního okraje údolí, který spíše připomíná stolové hory. Brzy se na nás přichází podívat několik zvědavých dětí a jen stěží dokážou pochopit, proč si tak nadšeně prohlížíme normální palmy, kterých je tu všude bezpočet. Pro nás je ale takový palmový les velmi exotický a obvyklé představy o oáze v poušti tady dostávají konkrétní rozměr. Do Zagory, největšího města v celém údolí, je to už jenom hodinka jízdy a tak nás brzy vítá pěkná brána a bulvár Mohammeda V. Samotné město sice leží v nejúrodnější a údajně také v nejkrásnější části údolí řeky Draa, ale jinak tu nic zajímavého není. Hlavní třídu lemuje několik palem a hranaté betonové baráčky, sem tam tu projede nějaké to auto nebo motorkář a jinak si město žije svým poklidným životem. Největší zajímavostí tak zůstává velká cedula poukazující na skutečnost, že tudy procházela velká karavanní cesta do Timbuktu v dnešním Mali. Napůl vážně, napůl posměšně míněný nápis hlásá, že na velbloudu je to do Timbuktu 52 dní jízdy. V současných politických poměrech sice tato cesta prozatím zanikla, ale i tak se obávám, že bych ji asi nepodstoupil ani v případě, že by byly hranice otevřené… Náš zájezd se ve městě na chvíli kamsi rozprchnul, zatímco já jsem na jednom z baráčků spatřil vývěsku internetové kavárny, a protože je to v Maroku vůbec poprvé, jdu těch pár chvil v Zagoře strávit před obrazovku monitoru. Aspoň můžu poslat domů pořádnou zprávu namísto dosavadních stručných „textovek“ z mobilu. Za připojení jsem tu zaplatil 20Dh, což sice není zrovna málo, ale najít internet tady na okraji pouště bylo samo o sobě dost nečekaným překvapením. Obzvlášť když v takové Casablance nebo Rabatu jsem podobné instituce hledal marně. Po půlhodině se všichni opět scházíme v centru Zagory a okolo karavanní cedule pokračujeme dál v cestě. Do Mhamidu je to ještě 91km, což představuje asi tak dvě hodiny jízdy. Za Zagorou se krajina otevírá a údolí řeky Draa končí kdesi v dálce za námi. Už jsme prakticky opět v poušti, i když se prozatím jedná jen o hliněnou hamadu. Na obzoru se rýsuje skalní masív pohoří Jbel Bani a za ním už začíná opravdová Sahara s písečnými dunami (ergy) a oázami. Silnice se za Zagorou znatelně zúžila, takže se nám protijedoucí vozidla musí trochu složitě vyhýbat, ale jinak se tu jede celkem dobře. Bez většího zdržení jsme se přehoupli přes zmíněnou malou pahorkatinu a teď už jsme opravdu na poušti. Asi po 40km nás vítá městečko Tagounite s malou vojenskou posádkou a s nezbytnou policejní kontrolou. Tady se nachází poslední úrodné místo podél koryta řeky Draa a zde také tento tok definitivně vysychá. V okolí se nachází několik malých oáz a jedno jezírko, které jim dodává vláhu. Jižně od Tagounitu konečně začínají písečné egry a my se blížíme k místu, kde definitivně končí silnice. Ještě se přehoupneme přes malý průsmyk Tini-Beni-Selmane překonávající jeden boční hřbet Jbel Bani a okolo čtvrté hodiny odpolední zastavujeme v Mhamidu, což je taková malá oáza a zároveň zdejší správní centrum. Dál se dá jet jenom na velbloudovi nebo džípem s náhonem na všechna čtyři kola. Asi deset kilometrů na jih je Alžírsko, i když pouštní hranice je samozřejmě sporná a těžko někdo za vesnicí ukáže na zem a řekne, že právě tudy vede hranice. My máme v plánu podniknout v Mhamidu do pouště výlet a tak se domlouváme se zdejšími Tuarégy, kteří narychlo shání a sedlají sedm vyjevených velbloudů, kteří najednou musí po své odpolední siestě „do práce“. S klukama se jdeme mezitím projít po vesničce, prohlédneme si místní pěknou mešitu a více méně proti naší vůli se skamarádíme s místními dětmi, které mají ohromnou radost, když se mohou podívat do hledáčku kamery. Asi po hodině je vše připraveno a můžeme se vydat do pouště. Protože je velbloudů jen sedm – víc se jich takhle narychlo nepodařilo sehnat – nedostane se bohužel

41

Marokem na Západní Saharu na všechny a svézt se postupně může jen 14 lidí. Do pouště se samozřejmě vypravíme všichni, i když většina půjde pěšky. Ale nikomu to moc nevadí, protože hned za vesnicí začínají duny a poušť je obzvlášť ve světle pomalu zapadajícího Slunce opravdu nádherná. Na mě zbylo jedno místo mezi zájemci o svezení a tak se těším, že si jízdu ne velbloudu pořádně vychutnám. Již jsem měl to potěšení před třemi lety v Egyptě, ale v Gíze jsem se jen na chvíli svezl okolo pyramidy a ani v Sakkaře jsem si jízdu neužil dosytosti, takže teď budu mít třetí možnost právě tady v Mhamidu. Z ostatními z druhé sedmičky, která se sveze cestou zpátky, se vydáváme najatým autem do pouště, kde počkáme na ostatní a pojedeme zpátky. Mezi dunami jsme čekali asi čtvrt hodiny, když se v dálce objevuje velké procesí – sedm lidí jede na velbloudech, které vedou místní Tuarégové, a s nimi jde pěšky zbytek našeho zájezdu a hlavně banda místních přičmoudlých dětí, pro které je naše přítomnost stejným pozdvižením, jako pro české děti návštěva cirkusu. Je to trošku kýčovitý blázinec, ale i tak jsme rádi, že jsme v poušti a můžeme si užít opravdovou Afriku. S naší sedmičlennou karavanou jdeme ještě asi půl hodiny dál do pouště, kde se mezi dunami střídáme a jedeme zpátky. Klukům se tentokrát na velbloudy moc nechtělo, tak jsem požádal Michala, aby se ujal foťáku a mojí asi hodinovou jízdu zvěčnil. Musím říci, že tentokrát jsem si jízdu k mé naprosté spokojenosti opravdu užil a vychutnal, však by sedací části mého těla mohly vyprávět. Těch 52 dní do Timbuktu bych tedy opravdu absolvovat nechtěl. V Mhamidu za svezení platíme 40Dh a pomalu se s touto vesničkou loučíme. Ještě než se setmí, musíme si někde v poušti najít vhodné místo pro bivakování. Při odjezdu nás už vyprovází snad všechny děti, které v Mhamidu bydlí, takže jsme se skrz jejich početný hlouček málem ani neprotlačili do autobusu. Navíc někdo velmi inteligentní začal mezi děti rozhazovat bonbóny, takže rozjivené caparty musel nakonec zklidnit až místní policista. Nocleh jsme nalezli pár kilometrů za Mhamidem. Postavili jsme stany a už za tmy jsme vyrazili nalámat větvičky z početných polosuchých keříků, které tu všude rostou, abychom si po večeři udělali malý pouštní táborák. Noc v poušti je opravdu úžasná, všude je klid a nad hlavou se třpytí snad tisíce hvězdiček. To se to usíná… Den 20. - 25.10.2002 Ráno jsem si přivstal na krásný východ Slunce a okolo osmé hodiny jsme vyrazili opět na cestu. Dnes nás čeká návrat údolím řeky Draa do Ouarzazatu po stejné silnici, po které jsme jeli včera, ale dnes se můžeme zastavit v některých místech, kterými jsme včera pouze projeli. Prvním je vesnička Tamegroute, která leží asi 19km před Zagorou. Osada Tamegroute není na první pohled ničím zvláštní a je to spíš taková skupina ksourů a kaseb, která se nijak neliší od podobných vesniček, kterých jsou v údolí Draa desítky. A přece její význam všechny ostatní vesnice a města převyšoval. Je to tím, že se tu nachází starobylá a v okolí proslulá zaouia – tedy svatyně, která byla od 17.století sídlem zdejšího roku Naciri a od 18.století centrem vzdělanosti. Založil ji Abou Abdallah Mohammed Ben Naceur, vášnivý cestovatel a vážený učenec, a až do dnešní doby má na kmeny v Draa velký vliv. Její šejkové neboli svatí vůdcové byli známí tím, že urovnávali spory mezi ksoury a mezi obchodníky, kteří tudy směřovali dál do pouště. Rovněž to byli misionáři, kteří posílali vyslance, aby obraceli na víru méně civilizované berberské kmeny v Atlasu a Rifu. My si jdeme hned po příjezdu svatyni prohlédnout. Zdejší zaouia se skládá z několika částí. Z maraboutu, tedy z Naceurovy hrobky, dále z medresy – teologické školy, kterou stále využívá až osmdesát studentů pro přípravu na universitu, a z malé knihovny, kde můžeme vidět například korány vázané v kůži zvířat nebo některá díla z 12.století pojednávající o matematice, lékařství a historii. Kdysi bylo ve zdejší knihovně na 40 000 svazků, které jsou dnes rozptýleny po školách koránu v celém Maroku.

42

Marokem na Západní Saharu Kromě svatyně se v Tamegroutu nachází také velká hrnčířská dílna a tak jdeme ještě shlédnout zajímavou ukázku zdejší výroby keramiky. Místní hrnčíři prý pocházejí z Fezu neboť příslušníci zdejšího rodu Naciriů doufali, že Tamegroute získá městský status, a tak sem pozvali kupce a řemeslníky právě z Fezu, aby se zde usadili. Nakonec Tamegoute zůstal malou vesničkou, ve které jsme strávili několik příjemných chvil a odpočinuli si před dalšími desítkami kilometrů, které nás dnes ještě čekají. Ještě než se vrátíme do Zagory, zastavujeme se v malé vesničce Amazrou. Místní největší pamětihodností je místy lehce chátrající stará židovská kasba a tak se jdeme na chvíli projít mezi její rozpadající se hliněné stěny. Z vrchu kasby je alespoň pěkný výhled na celou osadu, okolní palmárie a také na okolní skalnaté vyvýšeniny, které anoncují, že jsme opět vjeli do údolí Draa. Cestou k autobusu se k nám opět přidávají místní děti, které jdou právě ze školy. Některé nám dávají malé figurky zvířat, které dnes asi vyráběli ve škole z palmového listí a za odměnu od nás dostávají tužky a bonbóny. Přes Zagoru pokračujeme dál v cestě údolím. Zhruba někde na půli cesty leží krásná skupinka ksourů, která tvoří vesnici Tinzouline. Zdejší hliněné baráčky jsou pěkně zdobené a jeden ksar lze dokonce obejít po jednoduchých hradbách, ze kterých je výhled do okolních palmových hájů a do sousední datlové zahrady. Během cesty se zastavujeme ještě u jedné blíže nespecifikované vesnice, abychom si prohlédli, jak se pěstují datle a také granátová jablka a po průjezdu Agdzem opět stoupáme do pohoří Jbel Sahro, abychom si vyfotili pěkné horské panorama s vesničkou Tizgui. Zcela nečekaně se u autobusu objevuje jeden místní mladík a nabízí nám dva plazíky – Trnorepa afrického (Uromastix acanthinurus) a Chameleona obecného (Chamaeleo chaeleon). Oba ještěry jsme si sice se zájmem prohlédli, ale ke koupi se samozřejmě nikdo z nás neměl. V Ouarzazatu jsme okolo čtvrté hodiny odpolední. Naše první kroky směřují opět do zdejšího supermarketu a hned potom do našeho známého kempu. A protože jsme přijeli docela brzy, máme spoustu času na regeneraci a na procházku po zdejším blízkém okolí. Musím říci, že nás docela překvapilo, jak nuzně žijí obyvatelé toho celkem velkého města. K životu jim stačí jednoduché obydlí, nějaké to domácí zvířectvo a fotbal. Po večeři nás z klidu vyrušily už jen nepřeslechnutelné zvuky bubnů z vedlejší zahrady a tak jsme šli zjistit, co se to tam děje. Díky naší zvědavosti jsme se tak stali diváky folklórního představení, určeného pro bohatší cestovatele, kteří toto divadlo spojují s konzumací předražených jídel. Ale ukázka místních krojů a tanců byla docela zajímavá, škoda jen, že jsem nestihl včas doběhnout pro kameru. Den 21. - 26.10.2002 Dnes je před námi cesta dalším velkým údolím. Čeká nás oblast sevřená pohořím Jbel Sarhro a Vysokým Atlasem – údolí, kterým protéká řeka Dadés. Tato řeka pramení vysoko v horách a do údolí se dostává stejnojmennou soutěskou, která je do okolního horského pásu zařízlá. Svoji pouť končí v přehradní nádrži Barrage El Mansour Eddahbi, ze které se mimo jiné na svoji dlouhou pouť vydává řeka Draa. Údolí Dadés je údajně nejpustší a nejdrsnější ze všech jižních údolí. O to krásnější jsou zdejší oázy, které leží podél hlavní silnice, která vede údolím na severovýchod. A kromě oáz je tu také plno kaseb a ksourů, které tu vytvářejí typická marocká panoramata, která nejdeme na mnohých pohledech a fotografiích. Zdejší silnici se proto také říká „Silnice kaseb“ a je nutno podotknout, že si své jméno stoprocentně zaslouží. Zdejší kasby jsou moc hezké a údolí nabízí zajímavé horské scenérie, přesto bych ale řekl, že údolí

43

Marokem na Západní Saharu řeky Draa, které jsme navštívili v minulých dvou dnech, na mě přece jen udělalo lepší dojem a tamní palmárie se mi líbily o něco více než drsná horská krajina podél řeky Dadés. Nic na tom nezměnil ani průjezd pěknou oázou Skoura ani střídající se pěkné kasby a ksoury na okolních návrších. Nic naplat, středem pozornosti jsou v tomto údolí především dvě rokle, které se zařezávají do hřebenu Vysokého Atlasu. Jak jsem již naznačil, první z nich je soutěska Dadés, která začíná u města Boumalne de Dadés. Druhá soutěska leží zhruba o padesát kilometrů dál na východ a jmenuje se Todra. Po 124 km cesty z Ouarzazatu tedy odbočujeme na sever a vjíždíme soutěsky Dadés, která je tady na okraji zatím poměrně široká a připomíná spíš menší údolí. Míjíme několik skalních kaseb a postupně projíždíme oblastí zvanou Tamnalt, která je u místních obyvatel populární kvůli zdejším bizardním skalním útvarům, které připomínají některé části lidského těla. Po nepříliš široké silničce pokračujeme až do vesničky Ait Oudinar, kde se již soutěska zužuje natolik, že je cesta pro náš autobus nesjízdná. S tím se ale počítá a tak ve vesničce najímáme místního průvodce a vyrážíme na malý trek po okolních kopcích. Nejdříve musíme překonat koryto řeky Dadés, která je v těchto místech ještě pěkně divoká, a potom už vstupujeme do jednoho z bočních kaňonů, který je místy široký sotva několik metrů. Z kaňonu posléze stoupáme vzhůru do svahu. Nejdříve se proplétáme mezi velkými kameny a teprve nad okrajem vlastního kaňonu se dostáváme do mírnějšího, i když stále příkrého svahu jednoho ze sousedních kopců. Naše početná skupina se opět trhá a každý svým tempem stoupá po kamenité stezce vzhůru. V programu byla sice uvedena pouze procházka kaňonem a o žádném výstupu na některý z přilehlých sklaních vrcholků nepadlo ani slovo, ale my s klukama toto zpestření celkem vítáme a pokud byl ve svahu někdo nespokojený, určitě svůj názor změnil nahoře při pohledu na krásné horské panorama se zasněženými vrcholky Vysokého Atlasu. Ačkoliv se to nezdá, právě jsme vystoupali až do nadmořské výšky 1960 metrů. Náš organizmus už zřejmě této výšce přivyknul a ani v paprscích žhavého Slunce se nechce věřit, že jsme tak vysoko. Před námi je vidět velká trhlina v horském masívu – to je právě soutěska Dadés, do které se zase za chvíli vrátíme. Dolů ale nepůjdeme stejnou cestou jako nahoru, ale budeme jakoby pokračovat dál v cestě a dolů sejdeme takovým velkým obloukem. Společně tedy sestupujeme do vesnice Ait Ali, kde nás bude čekat náš autobus. Cestou míjíme domorodého pastevce se svým stádem černých horských koz a kromě toho jsem měl v jednom okamžiku dojem, že jsem mezi kameny zahlédl také nějakého hada. Ve vesnici opět překonáváme řeku Dadés a chvíli jdeme podél jejího toku až k místní škole, kde opět nasedáme do autobusu. Cestou zpátky na hlavní silnici ještě zastavujeme, abychom si vyfotili některé bizardní skalní útvary a také jeden polorozpadlý ksar se zasněženými vrcholky v pozadí. Po několika kilometrech jsme konečně zase na hlavní silnici v údolí pod pohořím Sarhro a můžeme pokračovat dál na východ. Asi po dvou hodinách přijíždíme do asi nejkrásnějšího místa tohoto vyprahlého údolí, do města Tinerhir, které obklopují na jedné straně rozsáhlé palmárie a na straně druhé horský masív. Město leží na břehu říčky Todra, která tu vytéká z hor, a jejíž koryto se tu stačí na východ, kde postupně vysychá. Pohled na město od hlavní silnice je vskutku úchvatný a sám o sobě velmi atraktivní. Ještě atraktivnější je pro nás ale odbočka na sever, po které se vydáváme vstříc druhé soutěsce, kterou je Todra. Tato druhá soutěska se od předchozí soutěsky Dadés výrazně odlišuje. Zatímco Dadés bylo v podstatě uzavírající se údolí, které postupně přecházelo v hluboký kaňon, Todra je pouze asi 400m dlouhá a tvoří ji uzavřené kolmé skalní stěny, jejichž výška je zhruba 300 metrů. Je to vlastně rokle, která jako by přehradila takové menší údolí, které se táhne v délce několika kilometrů od Tinerhiru dál do hor, kde postupně zaniká. Soutěska je bez problémů průjezdná, přestože je její šířka v jenom místě pouhých deset metrů a auta v této části musí přebrodit stejnojmennou říčku. Na

44

Marokem na Západní Saharu dně soutěsky se pod kolmou skalní stěnou krčí tři hotely a v místě, kde se rokle pomalu zase rozevírá, parkujeme náš autobus a kuchař začíná chystat večeři. Máme tedy dost času na to, abychom si tuto krásnou přírodní scenérii prohlédli a zároveň se můžeme projít i po nejbližším okolí. Obhlížíme tedy kamenité údolí za severním okrajem soutěsky. Vede tudy cesta dál do hor, ale moc daleko se nám po ní jít nechce. Raději se vracíme do soutěsky, abychom obhlédli místní hotýlky a restaurace. Občas také narazíme na nějakého místního dealera hašiše, který nám tuto drogu nabízí výměnou za tři piva nebo za jakýkoliv jiný alkohol. Je známo, že v Maroku se může člověk poměrně lacino zhulit, ale my jsme tu přece jen kvůli něčemu jinému a tak dotěrného domorodce zarytě odmítáme, až ho to samotného přestalo bavit a dal nám pokoj. Později se k nám snažil ještě vloudit na večeři, ale ani tento jeho trik nevedl k valnému úspěchu. V podvečer opouštíme Todru a jedeme zpátky do Tinerhiru, kde se opět napojujeme na hlavní magistrálu a pokračujeme dál na východ. Pohoří Sarhro, podél kterého jsme dnes celý den jeli, postupně přešlo v nižší masív Jbel Ougnat a z jižní strany obloukem objíždíme Jbel Tisdafine, jehož vrchol se tyčí už jen do výšky 1250 metrů. Znovu, již naposled na této cestě, se blížíme do pouštní oblasti. Za masívem Ougnat je totiž další okrajová část všudypřítomné Sahary a především se tam rozkládá velká oáza Tafilalt, do které máme právě namířeno. Po 55km proto odbočujeme z hlavní magistrály přímo do pouště. Do Erfoudu, největšího města celé oázy, to bude napříč pouští a podél masívu Ougnat mnohem blíž než po hlavní silnici, která se spíše drží v podhůří Vysokého Atlasu, a která do oázy míří velkým obloukem a tedy oklikou. Do samotného Erfoudu však již dnes nedojedeme. Nevím, jestli tam naši průvodci nechtěli přijet za tmy, nebo jestli se snažili ušetřit za kemp, každopádně bivakujeme asi 50km před oázou a v posledních paprscích zapadajícího Slunce stavíme stany v poušti. To by nám zase tolik nevadilo, noc v poušti má své neodolatelné kouzlo, i když je zdejší pustina plná kamenů a místo pro stan se hledá o něco obtížněji. Bohužel se postupně ukázalo, že ty kameny poházené všude okolo nejsou kameny, ale že je to prachobyčejný velbloudí trus, a že naši průvodci vybrali jako místo noclehu nějaké velbloudí shromaždiště. Hrozně to tu smrdí a dnešní noc bude opravdu velmi aromatická. Noc pod širákem v těchto podmínkách rozhodně nepřichází v úvahu a tak dnes nikdo nečeká, až se potemnělá obloha zaplní hvězdami, a všichni raději rychle mizíme ve stanech… Den 22. - 27.10.2002 Ráno urychleně balíme všechny věci a pokračujeme pouští na východ. Podél cesty se objevují první duny a také první oázy. Zdejší oblast na jihovýchodním okraji Maroka je totiž plná datlových oáz, které asi nejpřesněji splňují představy Evropanů o Sahaře a jejich ostrůvcích života. Okolo rozlohou největší oázy Tafilalt je po okolí roztroušeno ještě několik menších palmárií, jako například De Jorf, kterou právě projíždíme, dále například oáza Ziz nebo maličká Merzouga. Asi po hodině jízdy jsme konečně v oáze Tafilalt a směřujeme do města Erfoud, které je jakýmsi správním střediskem celé oázy. Město není nijak zvlášť zajímavé a pro nás je důležité pouze tím, že tu dnes přespíme ve zdejším kempu. Teď dopoledne se projedeme po tržišti, zatímco naši průvodci zajistí džípy na odpolední výlet do pouště k obrovskému dunovému poli Erg Chebbi, které leží asi 30km jihovýchodně od oázy. Zastavujeme tedy na velkém náměstí, které zároveň slouží jako autobusové nádraží a jdeme asi na hodinku obhlédnout zdejší nevelký souk. Jak se ukázalo, ke koupení je tu spousta zajímavých věcí a tak se naše zásoby suvenýrů rozrůstají o pěkné pouštní růže, o hezké dýky, které kluci úspěšně usmlouvali, a já musím hledat místo pro vycpaného trnorepa, podobného tomu, kterého nám k autobusu přinesl ukázat místní „krotitel plazů“, když jsme se vraceli z údolí Draa. Trnorep dostává operativně jméno Hubert a na zbytek cesty se

45

Marokem na Západní Saharu stává miláčkem zadní části autobusu. Asi o půl hodiny déle, než jsme byli domluvení, se na náměstí scházíme s průvodci a jedeme si uložit věci do kempu. Džípy tam budou připravené v poledne a my budeme moci opět vyrazit vstříc Sahaře. Rychle tedy stavíme stany a chystáme si věci na pouštní výlet. K dispozici máme celkem pět aut a celý výlet nás vyjde na solidních 90Dh. Okolo dvanácté se vydáváme na cestu, i když právě v tuto dobu není jednoduché vymotat se z lidmi přeplněného centra Erfoudu. Konečně jsme v poušti a hliněnou hamadou jedeme na východ. V dálce se objevují první duny, ale my nejdříve míříme k místnímu nalezišti fosílií a zkamenělin. Nejsem nějaký odborník na geologii, ale zdejší fosílie zřejmě pochází z prvohor, kdy tu všude bylo ještě pravěké moře. Tady kousek od Erfoudu mají zkamenělin spoustu a většinu také nabízejí k prodeji, ovšem ceny nám připadají dost vysoké a tak s vyjímkou pouštních růží nemá cenu uvažovat o nějaké koupi. Ale prohlídka zdejšího naleziště byla celkem zajímavá, i když tato zastávka byla pravděpodobně jen malý trik místní cestovky, jak z nás vyrazit ještě nějaký ten dirham navíc. Nepříjemné ale je, že má jeden z našich džípů poruchu, kterou se nedaří odstranit, a proto musíme čekat na náhradní vůz, což způsobuje malou časovou prodlevu. Chvíle čekání trávíme pod žhnoucím Sluncem hledáním dalších zkamenělin, ale takové štěstí jako zdejší hledači nemáme. Opodál vidíme, že se tu také natáčí nějaký film, prý Egyptský. V poušti se pohybuje plno komparzistů a celkově je okolo natáčené docela živo. Konečně je přistaven náhradní vůz a můžeme tedy pokračovat do dál do pouště. Čeká nás skvělá jízda pustou hamadou a po několika kilometrech se před námi vynořuje obrovský písečný masív. Zpočátku to vypadá, že se blížíme k nějakému pohoří, ale postupně se ukazuje, že to co vidíme před sebou, je skutečně obrovská písečná duna. Jmenuje se Erg Chebbi a je to jedna z nejznámějších atrakcí v Maroku. Duna se táhne v délce asi 25km od severu k jihu a její výška mnohdy přesahuje 100 metrů. Vítr písek tvaruje do neuvěřitelných tvarů a vytváří tak úžasné scenérie, které již mnohokrát posloužily filmařům z celého světa. My nejdříve zastavujeme ve vzdálenosti několika kilometrů od tohoto velkého masívu a máme tak severní okraj dunového pole jako na dlani. Odsud se písek táhne, kam jen oko dohlédne. Tomu říkám Sahara! Samozřejmě se po tom obrovském dunovém poli chceme také proběhnout a tak opět nasedáme do džípů a jedeme přímo k úpatí písečného masívu. Během následující hodiny se můžeme v pouštním písku do sytosti vyřádit a vystoupat na některý z vyfoukaných vrcholů. Na povrchu je písek celkem slušně zahřátý, ale vespod je o poznání chladnější až dokonce vlhký. Naboso tedy vyrážíme na nejbližší hřbet, abychom nahoře zjistili, že jsou za ním další a další…Písečné pole (erg) se táhne snad donekonečna. Duny jsou opravdu nádherné, škoda jen, že není trochu pokročilejší doba. Když je totiž Slunce níž, vytváří vyfoukané duny stíny a tedy ještě krásnější scenérie než teď krátce po poledni. Do připravené sklenice od hnusné čokolády z Ouarzazatu nabírám trochu toho pouštního písku na památku, abych ho doma postavil hned vedle vzorku z východní části Sahary z Egypta. Doma se tak potvrdilo to, čeho jsme si s klukama všimli hned po našem příjezdu k dunám. A sice, že písek ze zdejší západní části je nepoměrně světlejší než ten, který jsme viděli a nabrali v Egyptě. Inu, jiný kraj, jiná duna… Ve dvě hodiny pokračujeme podél dunového pole na jih. Na chvíli se zastavujeme v malé osadě s několika palmami, torzem letadla a s několika velbloudy, kteří tu nerušeně polehávají s obrovskými dunami za zády. Po další půlhodině jízdy potom přijíždíme do malé oázy Merzouga, která nabízí další krásné scenérie, několik hotelů a velký obchod s koberci. Samozřejmě nemůžeme odolat vábení písečných hor a jedeme se ještě jednou proběhnou po nádherných dunách. Nu což, doma nic podobného nemáme, tak si ty megatuny písku přece musíme pořádně užít. Zdejší domorodci nám opět nabízejí různé zkameněliny a pořád by jen smlouvali a smlouvali. Opět nás upozorňují na „hodné“

46

Marokem na Západní Saharu německé turisty, kteří nevědí, co to smlouvání je, a stupidně platí první nasazenou cenu. S námi to holt mají těžší. Libora zkameněliny nechávají klidným a nerušeně si po okolí sbírá skaraby. Náhodně přihlížejícího domorodce ujišťuje, že je určitě zase pustí - kdyby jen Marokánec tušil, že nebozí brouci skončí v ethylacetátu. Po svačině, focení a odpočinku u krásných dun se vydáváme na západ. Další zajímavostí zdejší oblasti jsou totiž solná jezera Dayet Srji, které brzy z jara lákají k pobytu spousty růžových plaměňáků. Jistě by na ně byl krásný pohled, ale teď už je bohužel podzim a plameňáci se odstěhovali neznámo kam. A tak uháníme hliněnou pouští dál na západ zpátky do okrajových částí naší dočasně domovské oázy Tafilalt. Okolo auta poletují kameny a sem tam nějaký zasáhne i podvozek našeho auta. Řidiči to ale zjevně nevadí a nerušeně pokračuje v rychlé jízdě. Brzy přijíždíme do města Rissani, což je vedle Erfoudu druhé velké město v oáze. Rissani leží na jižním okraji Tafilaltu a ačkoliv se to nezdá, je to druhdy nejvýznamnější město celého jihovýchodu Maroka. Již ve 14.století bylo město sídlem prvního nezávislého království na jihu – Sijilmassy a sloužilo také po staletí jako poslední zastávka karavan mířících na jih. Především ale ze zdejší zaouie, která je dodnes důležitou národní svatyní, zahájila v 17.století svůj mocenský vzestup dodnes vládnoucí dynastie Alaouitů, když nejdříve dobyla jižní oázy a nakonec triumfovala dobytím Fezu a Marrakeše. Dnešní Rissani je už pouhým odleskem slavného města, ze kterého své říši vládl Moulay Rachid i jeho nástupce Moulay Ismail. Stejně tak stagnuje prosperita celé oázy Tafilalt, ve které dnes žije okolo 80 000 obyvatel. Zdejší palmy totiž trpí nejen nedostatkem vláhy, ale také houbovitou chorobou Bayound. Se zdejším zemědělstvím a pěstováním datlí to tedy nevypadá příliš růžově. Proto se také z Rissani stalo malé omšelé městečko a tak si tu prohlížíme pouze rozvaliny zdejší kasby a na chvíli se jdeme podívat na místní tržiště. V podvečer odjíždíme po asfaltové silnici na sever do 21km vzdáleného Erfoudu, kam přijíždíme ve čtvrt na sedm. V příjemném a čistém kempu se můžeme v klidu osprchovat a po večeři vyrážíme s několika lidmi na procházku na nedaleké náměstí. Obchody jsou už bohužel většinou zavřené a v okolí se nevyskytuje ani žádný bankomat, ve kterém bych doplnil své skomírající finanční zásoby. A tak chvilku sedíme v malé restauraci a dáváme si čaj. Obsluha se chce předvést a tak nám ho servíruje podle marockých zvyklostí ze dvou konvic. Za tmy se vracíme zpátky do kempu a jdeme si odpočinout před zítřejším přesunem na sever. Řidiči, kteří tu samozřejmě nejsou poprvé, nás upozorňují, že se po několika velmi horkých dnech máme připravit na výrazný noční pokles teploty. Příští noc totiž máme strávit ve Středním Atlasu a tamní nocleh prý bude stát za to. No, moc tomu zatím nevěříme. Během posledních dní jsme se nechali zhýčkat teplem a na průtrže mračen, které nás na severu postihly, jsme už prakticky zapomněli. Nás momentálně více zajímá problém, který se týká našich mobilů. Hned po příjezdu do oázy Tafilalt nám vypadl signál a zatím nám nechce naskočit. Není to tím, že by tu žádný nebyl neboť telefony pouze hlásí nepřístupnost sítě. Znamená to, že je nějaká chyba u marockého operátora nebo že Eurotel náhle zrušil roaming… Den 23. - 28.10.2002 V den našeho státního svátku opouštíme Erfoud i oázu Tafilalt a vyrážíme na sever. Dnes nás čeká zhruba 300km. Projíždíme oázou Ziz a opět se napojujeme na východní magistrálu v podhůří Vysokého Atlasu. Po několika kilometrech přijíždíme do města Ar Rachidia, které bylo již Francouzi ustanoveno jako hlavní město celé zdejší oblasti. Město je známé svoji vojenskou posádkou, ať už to kdysi bývala cizinecká legie nebo později marocká základna, jejíž význam umocnily hrozby a územní nároky sousedního Alžírska. Velká kasárna jsou tu dodnes, přestože Maroko již svůj vojenský potenciál soustředilo stovky kilometrů odtud na Západní Saharu. V Ar Rachdii, poklidném městečku na úpatí hor, odbočujeme na sever a podél vodní nádrže Barrage Hassan Addakhil míříme do údolí řeky Ziz, jejíž voda dodává tolik potřebnou vláhu oázám, které jsme před několika hodinami opustili. Čeká nás poslední průjezd pohořím Vysokého Atlasu, které už ale v těchto částech Maroka není tak mohutné a pozvolna se rozpadá do jednotlivých horských masívů, jejichž výška již jen výjmečně přesahuje 2000 metrů. Mezi vrcholky Jbel

47

Marokem na Západní Saharu Izouggarn (2118m) a Jbel Tizn´n´Firest (2080m) se táhne krátká soutěska Ziz, kde můžeme vidět poslední datlové palmy. Na chvíli zastavujeme u malé kasby Ifri a potom se už tunelem Legionářů dostáváme opět na severní úbočí Vysokého Atlasu. Tunel Legionářů postavili v roce 1930 samozřejmě Francouzi, aby si otevřeli cestu do jižních končin, které právě opouštíme. My jsme čekali mohutné dílo skrz horský masív, ale nakonec se ukázalo, že je tunel dlouhý sotva 200 metrů a jeho několika sekundový průjezd nás tak trochu zklamal. Za tunelem nás čeká ne příliš zajímavá cesta rozsáhlou planinou, na jejímž konci se k výšinám zvedá pohoří Středního Atlasu. Z jednotvárné cesty nijak nevybočila ani zastávka ve městě Midelt, které na první (i druhý) pohled vypadá značně zanedbaně. A tak aspoň využíváme příležitost k tomu, abychom se protáhli a jdeme se projít na místní tržiště. Je pravda, že se mi tu podařilo objevit jeden funkční bankomat, jenomže ten jaksi komunikoval jenom s nějakými místními kartami a s mojí Visou odmítl navázat kontakt. Po této nepříliš zajímavé zastávce pokračujeme dál v cestě. Už jsme se smířili s tím, že dnešní den je zkrátka tranzitní a žádné zajímavosti nebo nové zážitky prostě nečekáme. Kousek za Mideltem konečně stoupáme do hor Středního Atlasu. Převýšení je dost pozvolné, takže tu ani není moc serpentin a téměř bez povšimnutí projíždíme průsmykem Zad v nadmořské výšce 2178 metrů. Po dalších padesáti kilometrech se podél cesty objevují první mohutné cedry, tedy vysoké stromy se silným kmenem a vzezřením podobným mohutnému smrku, a zároveň se tedy přiblížil cíl naší dnešní cesty Tady v Maroku se totiž nachází údajně největší cedr na světě a tak ho samozřejmě musíme vidět na vlastní oči. A protože tento maxistrom jako na potvoru nestojí přímo u silnice, budeme k němu muset podniknout asi pěti kilometrovou procházku. Ale aspoň se projdeme. Bohužel ještě netušíme, jak krutou daň za spatření této jistě velmi zajímavé dřeviny všichni zaplatíme. Naše procházka nás tu zdrží natolik, že na tábořišti u hlavní silnice, odkud se k cedru vychází, zabivakujeme a přespíme tu. Kdybychom se na cedr vykašlali a sjeli jsme dolů do údolí, bylo by všechno v pohodě, jenomže takhle budeme nocovat v nadmořské výšce 1780 metrů, což si zatím nikdo z nás neuvědomuje, pouze řidiči a ti už nás varovali včera… Tak jsme tedy zabivakovali, všude kolem pobíhají opičky – mahuti a okolo nás se hned motají prodavači zkamenělin a minerálů, kteří mají své krámky hned vedle silnice a tedy také vedle našeho tábořiště. My ale rovnou vyrážíme k maxicedru, abychom se sem stihli vrátit, než zapadne Sluníčko. Procházka to byla celkem příjemná a ta zázračně obrovská dřevina byla ještě mnohem větší kýč než jsem očekával. Nevím, jaký jiný dojem bych měl mít z polámaného stromu ohraničeného obrubníkem a s cedulkou „největší cedr na světě“. Okolo stromu jsou samozřejmě rozmístněné krámky s minerály, pěkně jeden vedle druhého. A tak někteří z nás nakupují a smlouvají a já jdu radši zpátky k autobusu, aby se mi z té nádhery nazamotala hlava. Všichni jsme se sešli až u večeře, když už pomalu zapadalo Slunce. Najednou se zdá, že se s ubývajícím slunečním svitem začíná nějak podezřele rychle ochlazovat. Po večeři tedy vyrážíme do lesa pro nějaké to roští, abychom si udělali ohýnek a trochu se zahřáli. Inu, vždyť jedeme přímo z pouště, tak na nějakou zimu nejsme zvyklí. Prodavači minerálu mezitím zapečetili své obchůdky a přivázali k nim své strážní psy, připravené roztrhat každého, kdo se k nim jen přiblíží. Jediný, kdo tu s námi zůstal je jakýsi domorodý hlídač a samozřejmě smečka opic v korunách okolních stromů. Jinak každý normální člověk odsud na noc odjíždí pryč. Nás hřeje dlouho do noci velký oheň, do kterého nám velmi významně přispěl i domorodý hlídač. Ale všude okolo začíná být hrozná zima. Libor vytahuje svůj džin nebo co to měl a nechává lihovinu kolovat. Naštěstí není sám, takže se i tímto způsobem aspoň trošku vytápíme zevnitř. Ale nestačí to a o půlnoci, když už oheň pomalu dohasíná, rychle přebíháme do našich zmrzlých stanů. Ani nemůžu slovy vyjádřit, jak jsem dobře koupil svůj teplý spacák s dutým vláknem. Tady ve Středním Atlasu mě už vůbec nemrzí ty dvě tisícovky, které jsem na jeho koupi obětoval. Navlečen do všeho teplého, co jsem v krosně našel, jsem se docela dobře vyspal. Mnozí takové štěstí neměli a už od brzkého rána rozdmýchávali pohaslý oheň. Dobře na tom nebyl ani Michal, kterého díky skvělému kuchařskému umění našeho trochu podivného kuchaře trápil průjem. Všichni jsme to ráno měli před očima kromě jinovatky na stanu také větu z informačního dopisu naší cestovní kanceláře, že převládat by mělo letní oblečení. Den 24. - 29.10.2002 K našemu překvapení se hned po ranním rozbřesku seběhli ke stanům mahuti. Vždycky jsem si myslel, že opice jsou teplomilná zvířata a že v takové zimě, která tu byla v noci, musí nutně zmrznout. Nestalo se a opičáci si s chutí dopřávají zbytky z naší snídaně. Za odměnu se nechají bez dlouhého přemlouvání vyfotit.

48

Marokem na Západní Saharu Po snídani urychleně balíme naše věci a opouštíme tohle nehostinné místo. Sjíždíme dolů do údolí do zdejšího horského střediska Azrou, do kterého je to z našeho promrzlého tábořiště sedm kilometrů. Kromě kasby Moulaye Ismaila je ve městě hlavně velké tržiště a téměř neuvěřitelný pořádek. Prý sem často jezdíval otec současného krále a dodnes velmi populární panovník Hassan II. Azrou také leží na křižovatce dvou významných cest – na sever se cesta rozdvojuje směrem do Meknesu a do Fezu, zatímco na jih vedou cesty do Marrakeše a do jižních oáz. Proto není divu, že je Azrou velmi významným obchodním střediskem. My se vydáváme do Fezu a záhy opouštíme Střední Atlas. Po mnoha dnech se tak opět ocitáme v severním Maroku. Dnes nás čeká další z vrcholů naší cesty – starobylé královské město Fez, a tak uháníme na sever, abychom co nejrychleji překonali vzdálenost 80 kilometrů a měli na prohlídku tohoto legendárního marockého města co nejvíc času. Fes je opravdu pozoruhodné město, které nemá obdoby nejen v Maroku, ale snad ani nikde jinde na světě. Snad jen Marrakeš se svým významem Fesu vyrovná, ale jinak je Fez zcela neopakovatelné město s nezaměnitelnou atmosférou a strukturou. Město založil Moulay Idriss ve druhé polovině 8.století, ale s větší výstavbou začal až jeho syn Idriss II., který si město zvolil jako své sídlo. Do Fesu se tehdy dostali uprchlíci z andaluské Cordoby a tuniského Kairuánu, mezi kterými byli učenci, řemeslníci a také obchodníci. Ti do města přinesli prvotřídní řemeslný um a také obchodnickou zkušenost, které postupně zajistili Fezu ekonomický růst. Za vlády berberských dynastií Almorávidů a Almohadů se sídlo vlády přestěhovalo do Marrakeše a Fes získal své výsadní postavení znovu až v roce 1248, kdy jej dobyli Merenidé, kteří zároveň sjednotili celou říši. Pro město nastalo období velkého rozkvětu a Merenidé tehdy vystavěli západně od Idrissovy medíny tzv. Nový Fes – Fes El Djedid. Zároveň rozšířili některé starší náboženské stavby a založili několik medres. Jejich stavební aktivity odrážely nejen bohatství a slávu rodu, ale také víru v jejich nekonečnou vládu a panování. Jenomže v polovině 16.století došlo k pádu dynastie a také k úpadku Fezu. Nastupující dynastie Saadiovců totiž dala opět přednost Marrakeši. Fezu zůstala pouze jeho „merenidská“ tvář, kterou můžeme vidět prakticky dodnes. Hlavním městem říše se Fes stal opět až za vlády současné dynastie Alaouitů, ale během jejich vlády již k žádnému zásadnějšímu rozkvětu města nedošlo a Fez postupně ztrácel své významné mezinárodní postavení. Ve dvacátém století přišla čtyři desetiletí trvající Francouzská správa. V té době sice vyrostla za hranicemi medíny nová čtvrť Ville Nouvelle, ale zároveň se opět stěhovalo sídlo vlády, tentokrát do Rabatu. Fes tehdy začal hrát významnou roli v boji za nezávislost a v roce 1943 zde vznikla nacionalistické strana Istiqlal. Po vyhlášení nezávislosti v roce 1956 už hlavním městem zůstal Rabat a Fez zaznamenal další úpadek. Místo odcházející početné židovské komunity se do medíny přistěhovali maročtí venkované a stará medína se začala fyzicky rozpadat. Město samotné se stalo závislé na uměleckých řemeslech a především na turismu. Naštěstí přišlo UNESCO se svým plánem na záchranu kulturního dědictví a merenidská medína Fes El Bali se konečně dočkala renovace. Dnešní Fes žije stále tak nějak mezi středověkem a současností. Nové město jde vzhledově i životním stylem s dobou, zatímco podivuhodná medína, která nemá v jiných marockých městech obdobu, a ve které žije zhruba čtvrtina z 800 000 obyvatel Fesu, nemá se západním světem kromě elektřiny a turistů zase až tak moc společného. Naše prohlídka začíná ve starém městě Fes El Djedid, které leží západně od vlastní medíny. Stavba této čtvrti započala v roce 1273 na popud merenidského sultána Aboua Youssefa a

49

Marokem na Západní Saharu dokončena byla hned o tři roky později. Většinu její rozlohy dodnes zabírá královský palác Dar el Makhzen. Ještě než si ho prohlédneme z blízka, navštívíme sousední rozlehlý mellah, tedy židovskou část se hřbitovem a dvěmi synagogami. Židů tady ale mnoho nežije, většina se odstěhovala v době arabsko-izraelské války v roce 1956 a dnes bychom tu našli sotva několik rodin. Mě osobně ale přece jen více zajímá pěkný královský palác.Jeho hlavní krásně zdobená brána se nachází na náměstí Alaouitů přímo naproti židovské čtvrti. Před palácem je velké prostranství, na kterém je vysazeno několik palem a spousta barevných květin. Stejně jako podobné instituce v jiných marockých městech, ani zdejší palác není návštěvníkům přístupný, přestože ho královská rodina využívá jen výjmečně. A nám tak nezbývá nic jiného, než tuto pěknou stavbu obdivovat zvenčí. Ještě než se ale vrhneme do víru medíny Fes El Bali, jdeme si prohlédnout nedaleké tržiště. Vstupuje se do něj celkem nezajímavou bránou Bab Semarine a celé je to tu takové špinavé a neutěšené, takže se na tomto souku ani příliš nezdržujeme. Raději tedy míříme přímo do medíny. Medína Fes El Bali je opravdu značně rozlehlá a její mešity, medresy a další zajímavé stavby spojuje několik kilometrů křivolakých uliček, které jsou plné souků, obchodů a samozřejmě lidí. Ve spleti zdejších ulic je naprosto nemožné se neztratit. Pokud člověk hledá nějakou památku, musí se obrnit trpělivostí a ptát se. Jinak nenajde nic… Na mě osobně zpočátku medína neudělala úplně nejlepší dojem. Nejen, že jsem se samozřejmě záhy ztratil, ale hlavně jsem měl dojem, že v té spleti nejrůznějších baráčků snad ani žádná mešita nebo medresa být nemůže. Všude byly jen nekonečné trhy a davy lidí, přes které nebylo téměř nic vidět, a přes které se nedalo nikam dostat. Jenomže ty krásné a zajímavé stavby v medíně jsou a postupně se před mýma očima začaly objevovat a já jsem pochopil, že v tom právě ční to neodolatelné kouzlo Fes El Bali. Nestačí jen jít a podle průvodce si ukazovat – támhle je mešita, táhle zase medresa. Návštěvník musí poznat celou medínu a nasát nejdříve její atmosféru, jinak nic nenajde! Ale pojďme pěkně popořadě. Do medíny vstupujeme nádhernou bránou Bab Boujeloud z roku 1913, která je krásně zdobená, a skrze kterou jsou vidět nejen první dva pěkné minarety, ale také ty davy lidí, které jsou v medíně momentálně přítomné. Bránu se snažím co možná nejlépe vyfotit, bohužel jsem si kompozici snímku rovnal tak dlouho, až se mi všichni ztratili. Bránu jsem sice vyfotil, ale do starého města teď vstupuji sám. Jako první bych si rád prohlédl právě ty dvě památky, které jsem viděl skrze bránu, tedy mešitu Sidi Lazzar a medresu Bou Inania. Jenomže hned na vlastní kůži poznávám, jak obtížné je v medíně cokoliv najít. Z dálky jsou sice minarety pěkně vidět, ale ve spleti uliček je to už o poznání horší. A tak se ptám a ptám. S vypětím všech sil jsem nakonec nalezl alespoň medresu, tedy náboženskou školu koránu. Stavba pochází jako většina památek starého města z merenidské doby a v současné době je to jediná funkční náboženská stavba ve městě, do které smí vstoupit také nemuslim. Od medresy se vracím zpět na nejširší a tedy zřejmě hlavní ulici a nekonečným soukem se proplétám kamsi hlouběji do medíny. Naštěstí brzy potkávám Libora se Standou. Jak jinak, také tu bloudí, a tak nám snad to bloudění půjde ve třech lépe. Rozhodli jsme se, že z památek se především pokusíme najít velkou mešitu Karaouine. A tak se noříme hlouběji a hlouběji do spletitých uliček a ze všech sil se snažíme prodrat davem kupředu. Samozřejmě vůbec netušíme, kde jsme a podle mapy se snažíme jít směrem, kde by ta mešita asi tak mohla stát. K našemu překvapení jsme se náhle ocitli v bráně Bab El Guissa na severním okraji medíny, což znamená, že jsme hledanou mešitu prozatím minuli o nějakých 400 metrů. Nechtěně jsme se tak dostali až za hradby,ale aspoň víme, kde jsme a můžeme se opět pustit do hledání. Jenomže uličky jsou čím dál propletenější a za chvíli už zase nevíme, kterým směrem se dát a tak volím nouzové řešení. U jednoho obchůdku žádám o pomoc zhruba stejně starého prodavače a snažím se mu vysvětlit, že hledáme mešitu Karaouine. Jeho angličtina je naštěstí natolik špatná, že mi není v tomto jazyce schopen popsat cestu a uvoluje se, že nás k mešitě dovede. Nevím, jak to dokázal, ale Karaouine se před námi najednou ze spleti souků skutečně vynořuje. Děkujeme našemu dočasnému průvodci a ten se zase vrací ke svému obchůdku. Jak ho v té spleti uliček našel,

50

Marokem na Západní Saharu to opravdu netuším. Mešita Karaouine byla až do výstavby mešity Hassana II. v Casablance největší mešitou v Maroku a s káhirskou univerzitou Al-Ahar, kterou jsme s Liborem mimo jiné poznali před třemi lety, soupeří o titul nejstarší univerzity na světě. Mešita byla založena v roce 857 dcerou movitého uprchlíka z tuniského města Kairuán. Její velikost a vzhled však pocházejí z 10. a 12.století, kdy byla rozšířena do současných rozměrů. Do jejich 16 bočních lodí se tak dnes může vejít až 20 000 věřících. Rozměry mešity jsou ale běžnému návštěvníku skryté neboť okolo mešity vede pouze nepříliš široká ulička plná nejrůznějších obchodů a dovnitř, kde by byla rozloha mešity dobře patrná, zase žádný nemuslim nesmí. A tak se musíme spokojit pouze s nahlédnutím skrz některý ze čtyř vchodů. Jím vidíme pouze pěkně zdobené velké nádvoří s kašnou a vchod do vlastní mešity. V jedné z uliček vedoucí podél zdi mešity překvapivě potkáváme velkou část naší skupiny a především průvodkyni Lucku, která nás směřuje přímo do čtvrti Koželuhů s proslulými barvírnami. Za 10Dh nás dokonce majitel jednoho pouličního obchodu vede na vyhlídkovou terasu. Prý tam na barvírnu dobře uvidíme a neucítíme hrozný zápach, který k ní neodmyslitelně patří. Terasa respektive balkón se sice nachází v dalším obchodě, tentokrát kožedělném, ale velká barvírna je odtud krásně celá vidět. Není to poprvé, co se v Maroku s takovou barvírnou setkáváme, ale tato dílna ve Fesu je zatím suverénně největší. Nachází se ve velké proluce uvnitř bloku hranatých baráčků a návštěvníci si ji mohou pořádně prohlédnout prakticky pouze takhle z výšky. Na zemi je celá řada velkých kádí s blíže nespecifikovanými tekutinami, mezi kterými hopsají dělníci se svými polotovary. I tady se vyrábí nejrůznější kabelky, opasky, ale třeba i rukavice a spousta dalších výrobků ze zvířecí kůže. Však si také v tomto „vyhlídkovém“ obchodě můžeme nějaké to kožené zboží koupit, ale nás tady zajímala opravdu jen ta barvírna a žádné nákupy se nekonaly. Z koželužské čtvrti se znovu vracíme na souky a snažíme se naše kroky nasměrovat zpátky k výchozí bráně Boujeloud. Cestou konečně nacházím funkční bankomat a doplňuji značně skomírající finanční hotovost. Hned se také zastavujeme v dalším obchodě s hudbou. Protože Libor neustále točí a já budu jeho záběry stříhat, budeme pro náš film potřebovat také nějakou muziku a tak vybíráme tři kazety, které nakonec za celkovou sumu 50Dh kupuji. S Liborem jsme se také rozhodli, že si ve Fesu dáme nějaké to typické marocké jídlo. A protože není nic typičtějšího než tajin, necháváme si tento pokrm v jedné z restaurací připravit. Zvláštní pouze bylo to, že když jsme si objednali kolu, tak ji šel majitel restaurace vyzvednout kamsi naproti. Ale jinak byla obsluha poměrně příjemná a také tajin přinesený s typickou jehlanovitou pokličkou byl poměrně dobrý, i když na zbytek dne by mě ta směs brambor a vařené zeleniny asi nezasytila. V restauraci platíme útratu (30Dh jídlo, 5Dh kola) a jdeme hledat východ z medíny. Brána Boujelou byla naštěstí téměř za rohem a tak můžeme fascinující medínu Fes El Bali opustit. S Liborem jdeme ještě na nedaleké náměstí Istiqlal najít internetovou kavárnu, abychom poslali zprávy domů neboť naše mobily nám již od Erfoudu stále nechtějí akceptovat marocký signál. Zdejší kavárna je poměrně slušně vybavená, ale internet je pěkně pomalý, takže jsme byli rádi, že se nám nakonec podařilo odeslat aspoň několik SMSek. Za půlhodinové připojení jsme zaplatili pouze 5Dh a už jsme spěchali k hradbám medíny, abychom stihli podvečerní odjezd do nedalekého Meknésu. Na 60 km dlouhý přejezd jsme se vydali v půl páté. A co se nestalo, během cesty nám z ničeho nic na mobilech naskočil signál. Hlavně, že jsme hledali internet. Do Meknésu přijíždíme v podvečer a hned hledáme kemp. Průvodci se sice musí párkrát vyptávat, ale ještě než se setmí, můžeme v klidu postavit naše stany na zeleném pěkně upraveném trávníku. Den 25. - 30.10.2002 Druhý den máme nad sebou po dlouhé době zamračenou oblohu. Ale snad počasí vydrží a budeme si moci prohlédnout nejen Meknés, ale také zajímavé okolí tohoto velkého a hospodářsky prosperujícího provinčního města. Meknés je zvláštní především tím, že je spojován s vládou jednoho jediného sultána – Moulaye Ismaila, tedy druhého panovníka současné Alaouitské dynastie, která pochází, jak jsem se již dříve zmínil, z oázy Tafilalt. Moulay Ismail vládl v letech 1672-1727, tedy plných 55 let. Z provinčního Meknésu, který si vybral jako své sílo, během své vlády vybudoval velkolepé hlavní město s více než padesáti paláci. Tyto významné stavby jsou většinou soustředěny ve čtvrti Ville Iperiale, která vyrostla na jižním okraji staré medíny, a které vévodí velký královský palác Dar El Makhzen.

51

Marokem na Západní Saharu Naše prohlídka začíná na pomezí medíny a královské čtvrti na náměstí El Hedim. Na severní straně tohoto náměstí začíná spletitá medína a na jižní straně ho ohraničují hradby Ville Imperiale. A právě součástí těchto hradeb je zdejší skvost – nádherná brána Bab El Mansour. Jméno této brány je odvozeno od jejího architekta, který zaujímal významné místo na Ismalilově dvoře, ovšem celé dílo nakonec dokončil až Ismailův syn Moualy Abdallah v roce 1732. Bránu tvoří centrální vchod a dvě předsunuté pravděpodobně pouze dekorativní bašty, které jsou obě na svém okraji zdobeny mramorovým sloupem dovezeným z nedalekého Volubilisu. Musím říci, že tato brána skutečně patří k nejkrásnějším, které jsem během naší cesty v Maroku viděl. V královské čtvrti hned za branou chceme navštívit další zdejší významnou památku, kterou je mauzoleum samotného panovníka Moulaye Ismaila. Je to další z mála svatyní, do které mají povolen vstup také nemuslimové. Bohužel je mauzoleum otevřené až od devíti hodin a tak se zatím jdeme projít okolo hradeb staré medíny, kde navštěvujeme pěkné mauzoleum Sidi Mohammeda Ben Aissy, což byl jeden z nejznámějších a nejpodivuhodnějších marockých světců. Tedy, ne že bych o něm někdy před tím slyšel, ale podle zachovalého a krásně zdobeného mauzolea bych řekl, že je v Maroku dodnes velmi vážený a uctívaný. Dovnitř ale nesmíme a tak se pomalu podél špinavého souku vracíme zpátky k mauzoleu Moualye Ismaila, které bylo mezitím otevřeno, a tak se konečně můžeme podívat dovnitř. Místo posledního odpočinku panovníka Ismaila se těší velké vážnosti všech Maročanů, což je tak trochu v rozporu z pověstnou vládcovou krutostí. Na druhou stranu ale sultán nastolil v zemi zmítané nepokoji mír a prosperitu, vyhnal Španěly z Larache i Brity z Tangeru a navíc velmi ortodoxně dodržoval islámské zvyklosti, takže v očích Maročanů zůstává jako oslavovaný panovník, na kterého zdejší obyvatelstvo nedá dopustit. Navíc se Ismail těší velké vážnosti jako jeden ze zakladatelů současné vládnoucí Alaouitské dynastie, takže je jeho mauzoleum velmi udržované a pěkně vyzdobené. Tím naše návštěva Meknésu končí a je na čase pokračovat v cestě neboť dnešek je velmi nabitý a kromě návštěvy dalších dvou významných míst v okolí Meknésu – tedy poutního místa Moulay Idriss a římských rozvalin Volubilis – dnes musíme stihnout také přesun zpátky na pobřeží Atlantiku. A tak se vydáváme do prvně jmenovaného poutního místa.Moulay Idriss leží asi 20km severně od Meknésu. Své jméno převzalo od nejuctívanějšího marockého světce a zakladatele první arabské dynastie v Maroku. Jeho hrobka a zaouia, tedy svatyně, se nacházejí přímo v srdci města, které tak získává statut svatého místa, a které je cílem nepřetržitých náboženských poutí. O významu tohoto místa také vypovídá fakt, že pro marocké obyvatelstvo se pět návštěv Moulay Idriss rovná jedné pouti do Mekky! Pro nás nemuslimy toho ale ve městě tolik k vidění není. Do svatyně se samozřejmě nedostaneme a tak se alespoň můžeme projít po zdejších svažujících se uličkách, neboť město samotné se rozkládá na dvou kopcích – Khiber a Tasga. Místní dokonce říkají, že město svým tvarem připomíná velblouda s hrobkou a zaouiou jako sedlem umístěným mezi hrby. My tedy stoupáme na vyšší z obou „hrbů“ – Khiber, odkud je pěkný výhled na celé město, na svatyni a také na nedaleké římské rozvaliny Volubilis, které za chvíli také navštívíme. Z Moulay Idrissu přejíždíme prakticky pouze na protější kopec. Zdejší ruiny římského města jsou díky své poloze viditelné z širokého okolí. Volubilis představoval

nejodlehlejší základnu římské říše a na svém

52

Marokem na Západní Saharu místě stojí již téměř dva tisíce let. Jeho výstavba tedy započala mnohem dříve než císař Claudius připojil v roce 45 n.l. k Římu severoafrickou Mauretánii. Zdejší římská posádka však ve městě setrvala pouze do roku 285, kdy ho nadobro opustila, aby posílila jiné císařské základny. Po jejich odchodu se Volubilis začal postupně měnit, ale ještě v 7.století jeho obyvatelé , tedy Berbeři, Řekové a Syřané, mluvili latinsky. Křesťanské kostely tu vydržely až do příchodu islámu a město samotné potom aktivně fungovalo až do 18.století, kdy byl zdejší mramor použit na stavbu Ismailova Meknésu. Vstupné do města stojí 20Dh a pokladní má značné problémy, rozměnit bankovky vyšší hodnoty. Ale dovnitř jsme se nakonec dostali a tak si můžeme dobře udržované rozvaliny v klidu prohlédnout. Začínáme u základů bývalých lázní, na jejichž podlaze se zachovaly (nebo byly dobře zrestaurovány) krásné mozaiky. Grafické výjevy většinou znázorňují zvířata nebo jejich lov a na jedné mozaice jsou dokonce vyobrazeni někteří mořští tvorové jako jsou medúzy, chobotnice nebo mořští koníci. Od lázní se ještě jdeme podívat na zajímavé lisy na olej, které se nacházejí v docela zachovalých budovách. Lisy byly restaurovány v roce 1990 a připomínají návštěvníkům, jaký zásadní význam měla pro město produkce olivového oleje, na jehož výrobě a vývozu se zřejmě podílela převážná část zdejší až 20 000 populace. Kromě oliv se na zdejších úrodných polích pěstovala také pšenice, která byla dalším významným vývozním artiklem.Tolik krátká zemědělská vložka a my už míříme přímo na římské fórum, tedy na jakési hlavní náměstí. Tady se nachází nejdůležitější stavby bývalého města – Kapitol, vítězný oblouk a bazilika. Kapitol pochází z roku 217 a těsně k němu přiléhá nádvoří se sloupořadím a také malé lázně. O něco vyšší je sousední pětilodní bazilika. K jejímu vchodu stoupá krátké schodiště a na jejich zachovalých sloupech si postavili hnízdo čápy. Nedaleko odtud stojí na konci hlavní třídy Decumanus Maximus.Vítězný oblouk. Vztyčen byl na počest císaře Caracally Severuse a původně byl na vrcholu ozdoben bronzovým triumfálním vozem. Vůz se sice nedochoval, ale zachovány zůstaly alespoň dva ze čtyř korintských sloupů, které oblouk dodnes zdobí. Po zmíněné hlavní třídě si jdeme ještě prohlédnout některé zajímavé domy a zbytky zdejšího akvaduktu. V některých domech můžeme také vidět další krásné mozaiky, které tentokrát zachycují především lidské postavy. Třída Decumanus Maximus končí pěknou branou a my se můžeme pomalu vrátit zpátky k autobusu. Prohlídka římského města nám zabrala asi půl druhé hodiny a po těch všech islámských památkách to byla velmi zajímavá změna. Ještě se rozhlédneme po okolí – pěkně je odsud především vidět sousední Moulay Idriss a vyrazíme na přejezd k Atlantiku. Čeká nás teď zhruba 170km dlouhá jízda na severozápad. Přejíždíme velkou řeku Oued Sebou a u města Souk El Arba křižujeme silnici z Ouezzanu, po které jsme před více než dvěma týdny jeli z pohoří Riff vstříc pláži v Mehdiya, Rabatu a vlastně celému Maroku. Teď se vracíme zpátky na sever a v podvečer přijíždíme k městu Larache na pobřeží Atlantského oceánu. Průjezd tímto městem není příliš zajímavý a tak zastavujeme až po dalších šesti kilometrech u areálu dalšího starobylého antického města. Je jím Lixus, který je zároveň jedním z nejstarších sídlišť v Maroku. Toto místo bylo totiž osídleno již v pravěkých dobách a později za Féničanů se stalo zřejmě prvním obchodním centrem v Severní Africe. Později se zde usadili Kartaginci a o něco déle také Římané, kteří tu zůstali až do 5.století. Bohužel zdejší ruiny nejsou tak působivé jako v mnohem zachovalejším Vulubilisu. V dolní části města, která leží hned vedle hlavní silnice za jednoduchým plotem, se nachází především osm dochovaných řad divadla a amfiteátru. Kromě toho je tu také spousta baráčků, ze kterých se dochovaly pouze základy, lázně a také jeden blíže neurčený had s kostičkama na hřbetě. V horní části města na malém návrší to není o mnoho lepší a nejzachovalejší stavbou je tak pevnost Akropolis, z jejíž střechy je pěkný výhled na město Larache a na řeku Loukos, která tu tvoří zajímavým

53

Marokem na Západní Saharu způsobem meandruje a ústí do moře. Slunce opět pomalu zapadá a tak se opět vydáváme na další přesun. Tentokrát máme namířeno na sever podél pobřeží do 35km vzdáleného města Asilah. V tamním kempu strávíme předposlední africkou noc naší cesty a bude-li příznivé počasí, vrhneme se ještě zítra do divokých vln Atlantiku. Den 26. - 31.10.2002 Ráno je ale všechno jinak a naše plány na osvěžení ve vlnách Atlantského oceánu berou za své. Poněkud se ochladilo a nad Asilah se stahují černočerná mračna. Místo na pláž tedy vyrážíme do centra, abychom si stihli prohlédnout alespoň část starého města, než začne pršet. Bohužel již na náměstí Zallaca vedle mohutných hradeb ze 16.století nás zkrápí první dešťové kapky a tak se jdeme rychle schovat do jedné z bran zdejší medíny. Staré město v Asilahu se dost odlišuje od medín ostatních marockých měst, protože je jednak celé laděné do bíla a jednak tu nejsou žádné lidmi přeplněné souky –obzvlášť dnes – a hlavně je tu docela čisto a pořádek. Za zdmi medíny už je to o něco horší, ale i tak je Asilah poměrně čistým a upraveným městem. Stejně jako města Essaouira nebo El Jadida býval i Asilah portugalským přístavem. Dnes už je to spíš takové malé moderní pobřežní město s mnoha kluby, kavárnami a restauracemi. Mezi zdejší nejvýznamnější památky patří například palác Raisuli který nechal v roce 1906 postavit místní bandita Er Raissuli. O tomto podivném člověku kolují po zdejším okolí nejrůznější pověsti a báje. Pravdou je, že ve své době proslul jako únosce, který vždy za propuštění zajatých boháčů požadoval tučné výkupné. Samotný jeho palác, sahající až nad okraj oceánu, je však pro návštěvníky nepřístupný a tak se v sílícím dešti musíme spokojit pouze z procházkou po pěkných, ale čím dál více zmáčených uličkách okolní medíny. Netrvá to však dlouho a máme všichni deště po krk – já osobně jsem opět promáčel boty a také voda stékající z bundy na kalhoty mi nedělá zrovna dvakrát dobře. Ještě že jsme tu včera večer při procházce našli několik internetových kaváren a tak se aspoň máme před deštěm kam schovat. Brouzdáním po webových stránkách jsme příjemně a hlavně v suchu strávili následující dvě hodiny, za které nám obsluha kavárny napočítala pouhých osm dirhamů. Počasí se ale stále nelepší a tak urychleně nasedáme do autobusu a sympatický Asilah opouštíme. Jedeme do asi jediného místa, které se v tomto nečase dá rozumně navštívit – do jeskyně. Ta zdejší se jmenuje Herkulova a leží stále ještě na západním pobřeží nedaleko mysu Spartel. Když u ní asi po hodině jízdy zastavujeme, je už po dešti a mračna se v dálce začínají nadějně protrhávat. Snad bude odpoledne hezky. Vstupujeme tedy do průrvy ve skalách. Jeskyně je docela velká, i když s našimi jeskyněmi se samozřejmě srovnat nedá. Největší zdejší zajímavostí je velká trhlina s výhledem na bouřící oceán. Trhlina má totiž tvar Afrického kontinentu a podnikaví domorodci nám hned nabízejí její fotografie. Snímky jsou docela povedené a tak si za 5Dh jeden kupuji, přestože se mi tu díru ve skále nakonec podařilo vyfotit úplně stejně. Nedůležitější ale je, že nás před jeskyní zase vítá Sluníčko. Mraky odpluly někam do ztracena a den je zase mnohem hezčí. Můžeme tedy pokračovat k nedalekému legendárnímu mysu Spartel s majákem z roku 1864, u kterého se stačí pobřeží na východ a začíná Gibraltarská úžina. Však už také na severu vidíme obrysy Evropy, která se k nám přibližuje čím dál víc. Před námi leží nejznámější město marockého severu – Tanger. Zdejší přístav je druhý největší hned po Casablance a především jemu město vděčí za svůj současný vzhled a důležitost. V dřívějších dobách sem po moři proudily zástupy přistěhovalců a Tanger býval mnohonárodním městem. Před vyhlášením samostatnosti tu velmi dobře fungovala mezinárodní zóna s dost volnými daňovými zákony. Díky tomu se město stalo sídlem více než sedmdesáti bank a čtyř tisícovek firem. Zároveň také přitahovalo umělce, především spisovatele, a na počátku padesátých let tu proto žilo více než 60 000 cizinců, což byla téměř polovina tehdejšího obyvatelstva. Po vyhlášení marocké nezávislosti v roce 1956 však Tanger o svůj speciální statut přišel a zdejší finanční a bankovní podniky se téměř přes noc přestěhovaly do Španělska a Švýcarska. Město opustila i většina cizinců a s jejich odchodem

54

Marokem na Západní Saharu zanikly i zdejší legendární nevěstince, kterých tu bývala téměř stovka. Stejně jako všechna větší marocká města je i Tanger rozdělen na nové město a starou medínu. My s naším autobusem sice parkujeme v nové části na ulici Rue de la Kasbah, ale jak už název této hlavní třídy napovídá, stojíme hned u hradeb starého města, za kterými se skrývá zdejší kasba s městským palácem a správními budovami, jejichž historie sahá až do římských dob. Samotná kasba stojí v nejvyšším bodě celé medíny a její severní stěnu omývají vody Gibraltarského průlivu. V této severní stěně se nachází docela pěkná výhlídka – původně to byla zřejmě nějaká strážní bašta, ze které je krásný výhled nejen na úžinu, ale také na zřetelný obrys evropského pobřeží Španělska. V dálce dokonce rozpoznáváme také siluetu Gibraltarské skály, kterou jsme navštívili před třemi týdny. Ještě že už neprší, jako dopoledne, to bychom asi tak pěkný výhled neměli. Z kasby a jejího městského paláce Dar El Makhzen, který tu postavil Moulay Ismail, pokračujeme dolů do medíny, která na východní straně sousedí s velkým moderním přístavem. Nad ním se tyčí Velká mešita, která zde byla postavena v roce 1685 jako oslava navrácení města pod marockou nadvládu. Od roku 1663 totiž Tanger patřil Britům a ještě před tím zde vládli Portugalci. Sultán Moulay Ismail však učinil zdejší vládě Evropadů přítrž a město připojil ke svému impériu. Hned za mešitou je náměstí Petit Socco, což je taková křižovatka větších uliček starého města, které je i tady v Tangeru docela upravené a v rámci možností i poměrně čisté. Obhlížíme tady několik obchůdků a vydáváme se na hlavní třídu Es Siaghin, která vede kolem staré Španělské katedrály až do epicentra zdejšího dění na náměstí Grand Socco. Oficiální – i když málo používaný – název tohoto náměstí zní „Náměstí 9.dubna 1947“ a připomíná návštěvu sultána Mohammeda V. v době, kdy se tento pozdější panovník začínal významně spojovat s hnutím za nezávislost. Dnes je Grand Socco jedním velkým tržištěm, situovaným těsně za hradby starého města. Je zvláštní, že v medíně jsou k vidění spíše krámky a obchůdky, zatímco tady na náměstí se čile obchoduje pod širým nebem. Po Es Siaghin se vracíme zpátky na staré město a před katedrálou odbočujeme doprava do spleti zdejších uliček, ve kterých se nachází velké rybí tržiště a také další a další obchůdky. S vědomím, že máme poslední příležitost k nákupu marockých suvenýrů jsme proběhli medínu křížem krážem, ale sortiment uložený v báglech jsme již nerozšířili. V poklidu se tedy můžeme vrátit ke kasbě a k autobusu. Odpoledne pokročilo a my se loučíme s posledním marockým městem a vlastně tak trochu i s Marokem. Proplétáme se tangerskými bulváry ven z města a za okny sledujeme poklidný všední život, který si ubíhá svým nerušeným tempem. Teď už jedeme vstříc španělské Ceutě, odkud se zítra vydáme na cestu do naší staré dobré Evropy. Dnešní noc ale ještě strávíme v Maroku, konkrétně někde na pobřeží poblíž Mojžíšovy hory, jejíž vrchol byl vlastně „to“ úplně první, co jsme z této krásné země viděli. Po nevalné silničce kopírujeme pobřeží a hledáme místo, kde bychom postavili naše stany. Volba padla na jeden z výběžků marocké pevniny. Odbočujeme tedy na jakousi polní cestu a snažíme se dostat na pláž, která je sice na pohled pěkná, ale leží o dobrých 150 výškových metrů pod námi. Když se po chvíli ukázalo, že ani námi zvolená cesta není příliš sjízdná, nezbývá než otočit autobus a vrátit se na silnici. Začíná tak malá úsměvná série omylů naší průvodkyně, která by ráda našla co nejdříve místo pro naše dnešní bivakování, ale zrovna dneska jaksi není ve formě. Náš autobus se ztěžka otáčí na uzounké cestě a řidič musí vynaložit veškerý svůj um, abychom se dostali zase zpátky na silnici. Podařilo se a tak můžeme pokračovat v hledání. Bohužel těch příhodných míst už asi tolik nebude neboť silnice pomalu začíná stoupat do svahu Mojžíšovy hory. Občas se pokoušíme odbočit na nějaké odpočívadlo,ale pokaždé se vracíme zpátky na cestu s nepořízenou. Korunu svému navigátorskému snažení Lucka nasadila tím, že náš autobus dovedla až na jakousi pochybnou odbočku, která vedla na vrchol jednoho z okolních kopců, na kterém – světe div se – stála větrná elektrárna! Kopce okolo Ceuty jsou totiž skoro všechny posety vrtulemi. Vítr jdoucí od moře má docela sílu, a tak ho snaživí Maročané využívají k výrobě elektřiny. My jsme dost nevěřícně zírali, kde že to máme dneska bivakovat a málem jsme se váleli smíchy, když nám Lucka

55

Marokem na Západní Saharu po obhlídce prostoru okolo točící se vrtule s překvapeným výrazem ve tváří sdělila, že „ono tam venku docela fouká…“ Vhodné místo pro přespání jsme nakonec objevili na jednom odpočívadle na východním svahu Mojžíšovy hory. Od silnice nás odděluje malé návrší, takže tu budeme mít i relativní klid, akorát je tu trochu větrno, ale s tím už nic nenaděláme. Den 27. - 1.11.2002 Ráno se ukázalo, že jsme nakonec pro náš poslední marocký bivak zvolili docela pěkné místo. Z přilehlého pahorku máme pěkný rozhled na všechny světové strany. Na západě se k nebi tyčí mráčkem zahalený vrchol Mojžíšovy hory, na jihu máme jako na dlani okraj pohoří Rif posetý novodobými větrnými mlýny, na severu se nám otevírá výhled na Středozemní moře, Gibraltar i Španělsko a dole po námi na východě leží Ceuta. Do toho všeho pěkně svítí Sluníčko, takže se s námi Afrika (doufám, že dočasně) loučí opravdu ve velkém stylu. Cesta dolů k moři na hraniční přechod Fnideq - Ceuta trvá asi hodinku. Přechod je plný aut a lidí, ale fronta před námi docela ubíhá, a tak jsme celkem brzy odbaveni. Po vyplnění výstupního formuláře ještě následuje velmi zběžná prohlídka autobusu a jsme opět ve Španělsku. V Ceutě teď budeme čekat na nejbližší loď, se kterou vyplujeme do Evropy. Bohužel je dnes (1.11.) ve Španělsku nějaký státní svátek, což znamená jediné – obyvatelé drží svoji siestu a doprava funguje jako by byla neděle. To znamená, že prakticky nefunguje. Je zvláštní, že to nás protřelý realizační tým neví, ale Maroko jsme už opustili bez možnosti návratu, takže budeme muset celý den strávit tady v Ceutě, kterou jsme si již prošli během naší první zastávky po příjezdu do Afriky. Nic naplat, podíváme se tedy alespoň k pevnosti na vrchu Monte Acho, po poledni budeme mít v přístavu přichystaný oběd a odpoledne snad nějaká loď přece jen pojede. Poloprázdným městem tedy jdeme vstříc návrší. Míjíme přístav, zavřeného McDonalda i zavřenou samoobsluhu a stoupáme vzhůru. Je poměrně vedro, takže cestu vzdáváme zhruba v půli kopce, ale i odsud je docela hezký výhled na přístav, město i Mojžíšovu horu v pozadí. Spokojeni jdeme zpátky do přístavu a cestou přece jen nacházíme aspoň jeden otevřený obchůdek. Nakupujme potraviny a s Liborem se chystáme, že lehce potrénujeme naši skvělou španělskou slovní zásobu. Jenže prodavač při rekapitulaci koupeného zboží a výpočtu ceny spustil takovou záplavu slov, že by mu jeho kadenci jistě záviděl i proslulý samopal Kalašnikov s plným zásobníkem! Tomu člověku snad nemůže rozumět ani rodilý Španěl. Z procvičování španělského jazyka tady nebude nic a tak se jdeme raději najíst. Po obědě se bohužel ukazuje, že nejbližší loď nepojede dříve než v pět, takže většina našich spolucestujících míří na nedalekou pláž, zatímco my s Michalem zůstáváme v klimatizované hale přístavního terminálu. Dlouho se bavíme sledováním zdejších svérázných zaměstnanců, ale jinak je tento den úplně ukázkově proflákaný. Okolo čtvrté hodiny se hala začíná plnit nějakými anglicky hovořícími výrostky, ze kterých se postupně vyklubali američtí studenti na školním výletě. Do haly se také postupně začínají trousit i naši spolucestovatelé. Odjezd naší lodi se bohužel opět posouvá a tak si všichni společně krátíme dlouhou chvíli házením živelně neposedného gumového míčku. Teprve v šest hodin se můžeme konečně nalodit a pět minut před půl sedmou vyrážíme na dvouhodinovou plavbu do přístavu Algecieras. Do Evropy připlouváme už za tmy a hned se vydáváme na cestu po andaluském pobřeží. Míjíme Gibraltar i Malagu a již hodně dlouho v noci přijíždíme do kempu v Motrilu, kde si konečně můžeme po 230km nepřetržité jízdy odpočinout a dát si příjemnou teplou sprchu. Ze Španělska jsme toho zatím moc neukrojili a do Valencie, našeho zítřejšího cíle, nám zbývá ještě více než 500km. Cesta domů bude ještě dlouhá… Den 28. - 2.11.2002 Druhý den opouštíme bez zbytečných průtahů kemp v Motrilu a pokračujeme dál v dlouhé cestě. Po celkem kvalitní silnici, která tady na jihu celkem věrně kopíruje pobřeží Středozemního moře, jedeme na východ a teprve až u města Almeira se naše cesta stáčí do vnitrozemí. Po levé straně se zvedá pohoří Siera Nevada, které za svými vrcholky ukrývá nám již dobře známou bělostnou Granadu, a také silnice pomalu stoupá o pár set metrů nad úroveň moře. Kilometry ubíhají pomalu a krajina s občasným výhledem na moře na jedné straně a sněhem pocukrovanými vrcholky hor na straně

56

Marokem na Západní Saharu druhé se stává dost jednotvárnou. Krátce po poledni se po pravé straně objevuje Murcia, se svojí pevností na vysokém skalním masívu uprostřed města. Toto velké město ale pouze objíždíme a uháníme dál na severovýchod. Krátce za Murcií překračujeme hranice provincie Valencia, což ale neznamená, že bychom se k jejímu hlavnímu městu nějak výrazně přiblížili. Zatím projíždíme okolo Alicante, největšího města a letoviska na pobřeží „Costa Blanca“, nedaleko kterého jsme nocovali na začátku naší cesty. Opět se tu dostáváme na pobřeží středozemního moře a především najíždíme na dálnici, takže nám snad cesta bude utíkat o něco rychleji. U Alicante také děláme první větší zastávku na jednom z odpočívadel, takže se můžeme konečně trošku protáhnout. Na delší zdržování ale není čas a tak brzy pokračujeme dál k mysu De la Nao, kde se dálnice i celé pobřeží stáčí na severozápad. Asi po hodině další jízdy jsme konečně ve Valencii, což je třetí největší španělské město. Přijíždíme sice v dost pokročilé fázi odpoledne, ale i tak si rádi prohlédneme zdejší centrum města a po nekonečném sezení v autobusu se alespoň pořádně projdeme. Zaparkovat se nám celkem bez problémů daří u severního náměstí v těsné blízkosti velké býčí arény, která tak trochu připomíná Koloseum. Už na první pohled vypadá Valencia docela sympaticky. Všechny budovy jsou pěkně opravené a na ulicích vládne celkem čistota a pořádek. Já vím, po třech týdnech v Maroku jásáme nad každou ulicí, ve které se po zemi neválejí odpadky, ale i tak musím říci, že Valencia je moc hezké a upravené město. Od nádraží jdeme na zdejší hlavní náměstí, které je zajímavé jednak tím, že tu stojí místní zajímavá katedrála a také tím, že se tu nacházejí dva velké spirálovité vjezdy do podzemních garáží. Nás přece jen více zajímá katedrála a tak se jdeme podívat dovnitř. Interiér toho velkého svatostánku je krásně zdobený a k vidění je tu mnoho krásných obrazů, ikon a soch. Jednou z největších zajímavostí je jedna z bočních kaplí, ve které je k vidění „Kristův Svatý Grál“, tedy pohár, ze kterého měl údajně pít při své poslední večeři. Nevím tedy, proč ho Indiana Jones hledal v jordánské Petře, když je tato pro křesťany jistě velmi vzácná relikvie vystavená v jednom z portálů katedrály tady ve Valencii. Pro nás je ovšem na celé katedrále nejzajímavější její vysoká věž s dvojitou zvonicí na svém vrcholu. Vstup si tu sice musíme zaplatit, ale těch utracených 200Pst. rozhodně stálo za to. Z věže máme celou Valencii jako na dlani a ve svitu zapadajícího Slunce si toto sympatické město můžeme prohlédnout z výšky. Dole se potom přesouváme dál za katedrálu a na přilehlém menším náměstí plném holubů kupujeme za 50Pst pohledy. Okolo kostela San Juanito pokračujeme ke zdejší burze, což je zvenku celkem nenápadná budova, ale její středověký vnitřek a pěkné nádvoří stojí rozhodně za vidění. Dříve se tu obchodovalo s hedvábím a dnes je tu vše naaranžováno tak, jakoby za chvíli měli přijít dávní obchodníci a pokračovat ve svém zaměstnání. Venku se bohužel začíná pomalu stmívat a tak už toho ve městě moc nenafotíme, takže se raději jdeme občerstvit do jednoho zdejšího fast foodu, který se jmenuje „Pans & Companies“. Za 750Pst tu mají celé menu a já definitivně rezignuji na možnost, že se s mojí španělskou slovní zásobou nějak rozumně domluvím. O menu jsem si sice brilantně řekl, ale co mi to potom prodavačka vyprávěla a na co se ptala, to skutečně netuším. Hlavně, že jsme se najedli. Po jídle si již téměř za tmy prohlížíme místní radnici a s klukama ještě kupujeme na památku pěkné měchy na víno. Brzy poté nastupujeme u velké býčí arény opět do autobusu, abychom se přesunuli o nějakých 100km dál na sever do letoviska Oropesa del Mar, kde nás čeká poslední kemp na naší dlouhé cestě. Jako ostatní španělské kempy je i Alondra v Oropese moc pěkné ubytovací zařízení, ve kterém se záhy cítíme jako doma. S chutí dopíjíme poslední zásoby piva a těšíme se na zítřejší prohlídku Barcelony, na kterou jsme všichni moc zvědaví. Den 29. - 3.11.2002 Ráno definitivně balíme naše stany, protože je na naší cestě už nebudeme potřebovat. Za slunného počasí opouštíme Oropesu a pokračujeme dál na sever. Ačkoliv se to nezdá, do Barcelony nám zbývá ještě téměř 250km a pokud si ji dnes chceme pořádně prohlédnout, musíme jet s větrem o závod. Záhy tedy překračujeme hranice Katalánska, překonáváme deltu řeky Ebro a brzy také míjíme

57

Marokem na Západní Saharu Tarragonu. Ještě před polednem se blížíme k Barceloně, bohužel tady na předměstí se ukazuje pravý důvod našeho spěchu. Když už jsme v takovém významném městě, musíme přeci navštívit zdejší obrovský supermarket. Jak se později ukáže, čas strávený nakupováním bude potom ve městě citelně chybět, ale nedá se nic dělat, nákupní šílenství postihlo většinu autobusu a tak nezbývá než se podřídit. Alespoň nakoupím zásoby jídla na dlouhou cestu domů. Nákup, který zahrnoval pití, pečivo, šunku, jogurty a zdejší výborné olivy, mě nakonec přišel na 2160Pst a s takto odlehčenou peněženkou jsem mohl v klidu vyrazit vstříc Barceloně. Toto hlavní katalánské město jsem si přál navštívit již velmi dlouho a dnes se tedy můj sen konečně splní. Okolo fotbalového velechrámu Nou Camp, na kterém sídlí slavná FC Barcelona, jedeme vstříc zdejší nejslavnější památce – Chrámu sv.rodiny „La Sagrada familia“, který nestojí přímo v centru města, ale poněkud bokem. Tato moderní a stále ještě nedokončená katedrála je dílem architekta Antonia Gaudího, který své dílo začal budovat v roce 1884. Stavba na první pohled připomíná hrad splácaný z bláta, teprve až při bližším pohledu se ukáže, že všechny části katedrály jsou skutečně kamenné a dokonce velmi pečlivě zdobené. To, co zdálky připomínalo vlaštovčí hnízda, jsou pečlivě tvarované arkády, které zdobí mnoho soch a sem tam i nějaký ten kamenný nápis. Hlavní dominantu celého díla tvoří střapaté věžičky, které jsou na vrcholu zakončeny neméně střapatými barevnými hlavicemi. Věžiček je osm, na každé straně čtyři, a v jejich útrobách vedou točitá schodiště, po kterých se dá vystoupat až téměř na samotný vrchol. Výstavbu katedrály řídil až do své smrti v roce 1926 sám architekt Gaudí a v jeho díle potom až do roku 1935 pokračoval architekt Gras. Během občanské a druhé světové války se práce na dlouho zastavily, aby se po skončení těchto válečných konfliktů znova rozeběhly a pokračovaly pod vedením dalších a dalších architektů dodnes. V době naší návštěvy byla úspěšně rozestavěna jedna z velkých bočních lodí a stavební práce také čile pokračovaly na centrální části katedrály, která mezi všemi věžičkami teprve vyrůstá. My se hned po příjezdu můžeme na vlastní oči přesvědčit, že vyfotit tuto mohutnou stavbu nebude vůbec jednoduché. Aby se nám katedrála vešla celá do hledáčků, musel by být kolem ní mnohem větší prostor. Nezbude než stavbu obejít a zkusit štěstí ze západní strany, ze které ke katedrále přiléhá velký park. Kromě parku je na západní straně také hlavní vchod a tak ještě než začneme fotografovat, podíváme se do útrob tohoto podivného moderního díla. Za 800Pst vstupujeme do západní části katedrály, kde se nachází muzeum, které dokumentuje historii stavby a seznamuje návštěvníky se stavebními plány a záměry. Tady uvnitř je teprve opravdu vidět, do jak mohutné stavby se Gaudí pustil, a také je tu na první pohled patrné, že její dokončení nebude otázkou několika příštích let ale spíš desetiletí. Při pohledu na mohutná lešení a železobetonové konstrukce si říkám, že pro zdejší stavitele je to možná i tak trochu nevítané dědictví… Z muzea se přesouváme na východní stranu katedrály na začátek vyhlídkového okruhu. Po točitém schodišti v útrobách jedné z krajních věží stoupáme vzhůru a četnými otvory ve stěně můžeme sledovat, jak vysoko se právě nacházíme. Ve výšce 75 metrů se dostáváme ke spojovacímu článku, který nás zavede do o něco vyšší sousední věže. Z tohoto propojovacího prvku se nám naskýtá nádherný výhled na celé město, přístav i nedaleký vrch Motjuic. Cestou dolů se ještě několikrát zastavujeme na vyhlídkových balkónech, ale času už mnoho nemáme, protože díky našim skvělým nákupům musíme chvátat, abychom toho v Barceloně viděli co možná nejvíce. Ale katedrálu jsme si za hodinku celkem bez problémů prohlédli a dokonce i fotografie z přilehlého parku nakonec dopadla celkem dobře a tak se můžeme přemístit poměrně vzdáleného parku Güel. Návštěva parku je další exkurzí do odkazu Antonia Gaudího neboť také zdejší stavby a terasy jsou jeho dílem. To je ostatně hned na první pohled patrné ze jejich struktury a vzhledu. Taková vyhlídková terasa zespodu skutečně vypadá jako na sebe nalepená vlaštovčí hnízda. Nejhezčí z celého areálu je asi pěkné schodiště v dolní části parku. Součástí schodiště je zajímavá fontána ve tvaru jakéhosi podivného plaza a toto schodiště končí u dvou baráčků, které vypadají, jako by byly z perníku. Kdeže by se ale tady ve slunné Katalánii vzal perník, to jsou jen další z výplodů bujné fantazie pana Gaudího. Po návštěvě parku se konečně přesouváme blíž k centru, otázkou ovšem je, co všechno ještě stačíme v Barceloně natočit a vyfotit, protože nám pomalu ale jistě zapadá Sluníčko. Nedá se nic dělat, času na tak velké a krásné město jako je Barcelona máme opravdu málo a tak musíme vzít zavděk alespoň malou okružní jízdou, během které se přesouváme na vrch Montjuic. Cestou míjíme nádherné

58

Marokem na Západní Saharu Katalánské náměstí, kde nás nedostatek času mrzí dvojnásob. Náměstí by se svými paláci a fontánami rozhodně stálo za zastávku. Řekl bych, že mnohem víc než nějaký parčík s vlaštovčími hnízdy… Na Montjuicu projíždíme okolo olympijského stadionu a jedno z nedalekých parkovišť nad přímořským svahem se na pár hodin stává naší zastávkou. Kuchař nám tu připraví jeden ze svých posledních blafů a my si mezitím prohlédneme centrum města. Spěcháme tedy z Montjuicu dolů do přístavu, bohužel katalánská metropole se už nemilosrdně halí do šera a když přicházíme do přístavu k pomníku Kryštofa Kolumba, je už definitivně po Sluníčku. Proslulý objevitel nám na svém vysokém podstavci ukazuje kudy vyrazit do Ameriky, ale my si raději prohlédneme přilehlou palmovou promenádu a ještě než se naplno rozzáří noční Barcelona, zamíříme do přístavního obchodního centra. Když se vracíme ke Kolumbovu památníku, je už docela tma a hlavní obchodní třída Rambla, která u památníku začíná, je už plná světel a také lidí, kteří stejně jako my vyrazili vstříc nočnímu městu. Ramblu, která tvoří jakousi pomyslnou páteř centra Barcelony, lemuje v celé její délce spousta obchodů a také mnoho restaurací. Ani my jsme neodolali lákání zdejších podniků a zašli jsme na pořádnou španělskou večeři. Restaurant „Pitta house“ nás pohostil velmi bohatě a velká porce místní speciality paelly - směsi rýže, zeleniny a mořských plodů, byla natolik výborná, že jsem si musel i přidat! Po večeři se jdeme ještě na chvíli projít po Ramble. Na to, abychom si ji prošli v celé její délce, tedy od přístavu až na Katalánské náměstí, už bohužel nemáme čas, a tak si pouze prohlížíme zdejší zvláštní pojízdné zverimexy, ve kterých jsou k dostání rozličná zvířata od rybiček přes papoušky až po nejrůznější plazy, jako jsou želvy nebo leguáni. Na chvilku ještě také nahlížíme do barcelonského metra, které je aspoň tady pod Ramblou docela podobné podzemní dráze v Londýně, a potom se už vracíme příkrým svahem zpátky na Montjuic k autobusu. Kuchař nám mezitím přichystal nějaký pochybný guláš, takže jsem docela rád, že jsem se už dosyta najedl a večeře se raději neúčastním. Zatímco se ostatní ládují, já se jdu ještě porozhlédnout po okolí, abych si vychutnal výhled na noční velkoměsto. Přesně ve čtvrt na deset je vše připraveno na dlouhý noční přesun a tak můžeme podél pobřeží Costa Brava vyrazit na sever vstříc francouzské hranici. Krátce po půlnoci opouštíme Španělsko a pokračujeme dál na riviéru. Před námi je ještě dlouhých 500km a tak usínám na svém nepohodlném sedadle. Den 30. - 4.11.2002 Když jsem se probudil, bylo už světlo a my jsme s naším autobusem pomalu klesali serpentinami dolů k pobřeží. Cesta přes francouzskou riviéru utekla celkem rychle, protože je krátce po půl sedmé ráno a před námi je už poslední cíl naší cesty, kterým je Monako. 2 Monacké knížectví je se svou rozlohou 1,95km druhým nejmenším státem na světě a počet jeho obyvatel nedosahuje ani 30 000. První osadu tu založili již Féničané a v průběhu dalších staletí se pak malinký stát dostal do područí Římanů, Kartaginců i Janovanů. V roce 1297 se stal majetkem šlechtického rodu Grimaldiů, kterým patří dodnes, ovšem na svoji úplnou nezávislost si muselo knížectví na břehu Ligurského moře počkat až do začátku 20.století. V 16. a 17.století z něj totiž zhruba na sto let vytvořilo svůj protektorát Španělsko a později nad knížectvím držela ochranou ruku Francie, která jej také na dlouho připojila ke svému území. Nezávislou konstituční monarchií se tedy Monako stalo až v roce 1911. Zvláštností tohoto malinkého státečku je skutečnost, že se tu neplatí žádné daně, což sem přitahuje spoustu prominentů a hazardních hráčů. Pravdou ovšem je, že cenová hladina je v knížectví o poznání vyšší než například v sousední Francii. Monako leží na úpatí pobřežní vrchoviny, jejíž hřbet je zhruba v nadmořské výšce 600 metrů. Samotné knížectví tvoří pouze centrum stejnojmenného města, jmenovitě tři známé čtvrti – Monaco Ville s knížecím palácem, La Condemine s velkým přístavem a Monte Carlo se světoznámým kasinem. Hranice s Francií se neznatelně proplétá ulicemi města, takže návštěvník vlastně někdy ani netuší, jestli je ještě v Monaku nebo jestli se už prochází po francouzské půdě. My se pomalu proplétáme spícím městem a náš dlouhý přesun končí v podzemních garážích pod knížecím palácem. Je krátce před sedmou hodinou a z moře právě vyplouvá Slunce. Jeho zlatavé paprsky začínají probouzet knížectví, ve kterém strávíme podstatnou část dnešního dne. Ještě než se vydáme do města, můžeme naplnit naše nejzákladnější hygienické potřeby v poměrně čisté

59

Marokem na Západní Saharu umývárně, která je součástí parkoviště, a potom už stoupáme vzhůru po schodišti na vrchol útesu, který nese městskou čtvrť Monaco Ville. Vzhledem k tomu, že je dost časné ráno, bude ještě téměř všude zavřeno a tak se zatím musíme spokojit pouze s procházkou. Obhlížíme zdejší slavné Oceánografické muzeum a také pěknou katedrálu, která je naštěstí už otevřená, takže se můžeme podívat dovnitř. Čistým parkem potom pokračujeme na náměstí před renesanční knížecí palác, kde o něco výše položená čtvrť Manaco Ville mírným svahem postupně přechází v přístavní La Condemine. Výhled od knížecího paláce je tím nejtypičtějším pohledem na Monaco a kromě pěkného přístavu je vidět prakticky celé Monte Carlo i se svým proslulým kasinem. Dole v Condemine se pomalu proplétáme do přístavu a v jedné boční ulici nacházíme bankomat, takže hned můžeme vybrat alespoň minimum francouzských franků, které jsou v Monaku samozřejmě oficiální měnou. Budeme je potřebovat, protože 50 franků stojí vstup do Oceánografického muzea, které si rozhodně nechceme nechat ujít a kdo ví, třeba se tu naskytne i nějaký ten drobný suvenýr na památku. V Monte Carlu hned sloupáme vzhůru do svahu na terasu slavného kasina. Dovnitř se lze dostat s platným pasem a padesáti franky zálohy, ale teď ráno tu stejně nikdo není, takže se musíme spokojit pouze s procházkou a odpočinkem na vyhlídkové terase. Po chvíli oddechu se také jdeme podívat na trať slavného okruhu, na kterém se jezdívá velká cena formule 1, tedy jeden z klasických závodů seriálu mistrovství světa. Jedna ze zatáček se kroutí hned vedle kasina, odkud dráha pokračuje dolů na nábřeží a neméně slavným tunelem pod hernou se vrací do přístavu v Condemine, kde bývá start a cíl závodů. Do tunelu nahlížíme jen zběžně a raději se vracíme zpět nahoru do svahu, abychom se ještě prošli po Monte Carlu. Tři potulující se turisté poznamenáni dlouho cestou z Maroka jsou však podezřelí místním policistům a tak nás záhy čeká kontrola pasů a vyplnění nějakého imigračního dotazníku. Je smutné, že když člověk na sobě nemá kravatu a kvádro, tak je hned podezřelý z nějaké nekalé činnosti. Nesmíme sice zapomenout, že jsme ve snobském Monaku, dokonce v jeho nejsnobštější čtvrti, ale i tak Monako touto drobnou příhodou ztratilo značnou část našich sympatií. Důkladně prověření a zkontrolovaní jdeme k výtahu, kterým se svezeme výš do svahu k pěknému kostelíku, za kterým pobíhá prostředkem bulváru Meréchal neznatelná státní hranice. Obhlížíme právě se otevírající obchůdky a procházíme se chvilku po francouzské, chvilku po monacké straně ulice. Na konci bulváru se vydáváme po schodišti dolů ke kasinu, abychom si ho ještě prohlédli z druhé strany od hlavního vchodu. Ocitáme se tedy na malém náměstíčku s pěkným parkem a odtud se už pomalu vracíme zpátky do přístavu v Condemine. Já ještě v jednom z obchůdků na nábřeží kupuji po třech francích několik pohledů, čímž mám tuto příjemnou povinnost i tady v Monaku zdárně za sebou, a potom už pomalu stoupáme na náměstí před knížecím palácem, abychom si ještě jednou vychutnali krásné monacké panorama. U paláce právě probíhá výměna stráží a tak chvíli pozorujeme rituál vojáků oděných do černé uniformy s tmavě modrými kalhotami a podivnými azurovými přilbami. Výměna probíhá celkem svižně bez samoúčelných okázalých gest, které známe například ze Skandinávie, a tak je za chvíli po představení. Můžeme tedy ještě obhlédnout zdejší obchůdky se suvenýry, kterých je na náměstí poměrně hodně, ale i tady se na vlastní kůži přesvědčujeme, že Monako není zrovna nejlevnější, a tak raději místo nákupů odcházíme na prohlídku Oceánografické muzea. Ze zahrad, které tuto pověstnou a v Evropě prakticky ojedinělou instituci obklopují, je pěkný výhled na jižní okraj Monaka, přístav Fontvielle a stadion zdejšího fotbalového klubu AC Monaco. U jednoho z hotelů dokonce přistává helikoptéra, což je prakticky jediný vzdušný dopravní prostředek, kterým se lze do Monaka dostat. No, my se holt musíme spokojit s pozemní dopravou a s naší báječnou Karosou… V oceánografickém muzeu jsou shromážděny pozoruhodné sbírky exponátů, které jakkoliv souvisejí s mořem nebo oceánem. Můžeme tu obdivovat spousty různých lastur, škeblí, ale také kostry velryb nebo všelijaké živočichy naložené v lihu. Nejpozoruhodnější expozice je ale umístěna v suterénu. Tady se v několika místnostech nachází nádherná akvária, ve kterých mohou návštěvníci obdivovat téměř všechny mořské živočichy, kteří obývají vody Středozemního moře, Atlantiku i dalších světových moří. Odděleni pouze sklem akvária se tak dostáváme do nádherného světa žraloků, murén a spousty dalších ryb nejrůznějšího vzrůstu a barev. Pozorovat tu můžeme jedovaté perutýny, kteří se nerušeně pohybují mezi korálovými útesy, dále pak hvězdice, sasanky, langusty nebo například velké mořské želvy, tuňáky i smrtelně jedovaté placaté rybky, které na první pohled vypadají jako neškodné

60

Marokem na Západní Saharu kameny. Jako bychom se na dvě hodiny ponořili na samotné dno nějakého tropického moře. Akvária jsou opravdu krásně naaranžovaná, a tak se žraloci mohou prohánět okolo potopeného dřevěného člunu a murény vystrkují své hrozivé hlavy z podmořských děr. Byla by opravdu velká škoda nechat si návštěvu tohoto mořského světa ujít. Mezi všemi drahými obchody, hernami a hotely mi připadají tato akvária jako to nejkrásnější, co může Monako svým návštěvníkům nabídnout. Po podmořské exkurzi se ještě na chvíli vracíme ke knížecímu paláci, ale už vlastně jen tak zabíjíme poslední hodinku, která zbývá do našeho odjezdu. Za zbylé franky ještě kupuji pizzu a bagetu, abych náhodou cestou domů nestrádal hlady, a potom se už pomalu odebíráme dolů do podzemní garáže k autobusu. Přesně ve čtvrt na čtyři opouštíme Monako a stoupáme vzhůru na pobřežní vrchovinu, po které vede hlavní pobřežní magistrála. Z výšky si ještě můžeme naposled krásně prohlédnout celé maličké knížectví a potom se už vydáváme vstříc nedaleké Italské hranici. Po hladkém průjezdu opuštěnou celnicí se noříme do mnoha tunelů zbudovaných v přímořském masívu a tachometr naší karosy ukazuje 10 000 najetých kilometrů. Cesta okolo italské riviéry ubíhá poměrně rychle a v podvečer za soumraku ještě zastavujeme na hodinku na malém odpočívadle kousek před Janovem, abychom se navečeřeli a nabrali síly na závěrečný noční přejezd, který začíná krátce po šesté hodině. Cesta přes Piacenzu, Cremonu a Brescii utíká celkem rychle, takže ani příliš nevnímáme, že před Veronou odbočujeme do hor. Náš autobus tady čeká nelehká zatěžkávací zkouška neboť po těch mnoha kilometrech ještě musí překonat Alpy. Až do Bolzána, ležícího stále ještě v údolí, jede naše karosa spolehlivě, ovšem ve stoupání do Brenerského průsmyku jí začíná pomalu docházet dech. Den 31. - 5.11.2002 Problémy vrcholí asi hodinu po půlnoci, kdy řidiči po obhlídce svého unaveného stroje na jednom z odpočívadel vyslovují nepříjemnou diagnózu: máme prasklou nějakou rouru, bez které se nedá pokračovat v cestě. Naštěstí se u nás brzy objevují policisté a za pomoci nějakého technika z místní pumpy se tento problém daří vyřešit a tak můžeme úspěšně pokračovat až do kýženého průsmyku, který nás vítá nebetyčným mrazem a závějemi sněhu podél silnice. Přesně ve 2,30 překračujeme hranici do Rakouska a pomalu sjíždíme z Alp dolů k Insbrucku. Nad ránem máme toto tyrolské město před sebou jako na dlani a můžeme se vydat směrem na Salzburg vstříc naší drahé zemi. Naše cesta do Čech ovšem ještě povede přes Německo – je to taková zkratka, bohužel se pohybujeme po nějakých okrskách, které nás spíš zdržují a tak teprve o půl desáté překračujeme hranice České republiky. Okolo jedenácté jsme v Táboře, kde se loučíme s Michalem i ostatními spolucestujícími. Jsme tedy zase doma. Naše cesta trvala 31 dní a během té doby jsme najezdili 11 173km. Pohybovali jsme se na území deseti států, vystoupili jsme do zatím nejvyšší nadmořské výšky (4167m) a pro mě a pro Michala znamená marocká Tarfaya nejzápadnější bod, na kterém jsme dosud stanuli. Navštívili jsme spoustu krásných míst a zpočátku smolný cestovatelský rok 2000 tedy nakonec přece jen končí zdárně, i když to rozhodně není zásluha druhdy osvědčené cestovní kanceláře Bivak alias Nomád ze Ždáru nad Sázavou. Naopak více než kdykoliv jindy jsme s klukama přesvědčeni, že svůj cestovatelský osud napříště svěříme výhradně jen do svých rukou a nenecháme se ošálit planými sliby cestovních rádoby odborníků, jejichž místy až podvodné metody nám znechutily organizované cestování na dlouho dopředu. A protože toho cestování ještě nemáme dost, máme už s klukama v hlavě plán na další cestu! Sluníčko, moře, palmy – o tom všem jsme snili během marockých lijáků a chladných nocí. A to vše se nám už brzy splní, ale to už bude jiný cestopis…

61