BA
SVĚT KRÁSNÝCH ŽEN A SKVĚLÝCH MUŽŮ
B
www.playboy.com
ELVIS PRESLEY AŤ ŽIJE KRÁL!
LEDEN (01) 2008 99 Kč /159 Sk
MONICA BELLUCCI
KRÁSNÁ, SMYSLNÁ, CHYTRÁ
+
TOPA
20 LEDEN (01) 2008
ŽENY, KTERÉ VLÁDNOU SVĚTU
ALCATRAZ FANDOVÉ JDOU DO NEBE SEXY DÁRKY
Markéta Divišová
PRINCEZNA Z OBRAZU
Text Marek Kožušník, Foto Jan Lásko „Zajíc”, Miro Dušek, autor
A
people dobrodruzi
Cesta na Hliněnou řeku:
30
B 01/ 2008
Když zrovna nepršelo, sušili jsme na liánách mokré oblečení. Tím jsme vytáčeli paviány, kteří nás považovali za vetřelce na svém území. Za to se nám každou noc vymočili na stany.
Místo, kam
MAREK KOŽUŠNÍK, redaktor Playboye, přijal nabídku kamarádů z WW8 expedition group. Vydal se s nimi na řeku do africké džungle.
J
edním z takových míst je povodí etiopské řeky Dinchiya. A právě tam jsem se vydal s partou světově uznávaných vodáků i já, reportér Playboye. Splnil jsem si dávný sen o divokých neprozkoumaných afrických krajích, o místech, která jsme ze všech lidí poprvé viděli až my. Ale taky jsem poprvé v životě opravdově přemýšlel o smrti. O tom, jestli ještě někdy políbím svou holku, jestli ještě uvidím přátele, rodinu. O tom, jaké to je, zemřít v džungli, v horském deštném pralese, daleko od civilizace.
I dnes jsou na mapách světa bílá místa. Satelitní snímky sice pokrývají celý povrch zeměkoule, ale to jen někde ve vesmíru proletí družice. Pořád jsou na této planetě oblasti, kam noha člověka dosud nevkročila. Cestovatelské expedice do těchto končin jsou i dnes sázkou do loterie. Jsou to cesty, ze kterých se dobrodruzi vrátit nemusejí, cesty, které se mohou zvrtnout v nelítostný boj o přežití.
Omo, nebo Dinchiya? První, co jsem z opravdové černé Afriky spatřil, byla světýlka ohňů ve slumech během nočního mezipřistání v súdánském Chartúmu. Letěli jsme nízko nad městem, letiště je skoro v centru. Představoval jsem si chatrče z vlnitého plechu, tvrdé zjizvené a nepřátelské tváře černochů z gangů. Tak, jak to znám z filmů. To jsem ještě netušil, že si jeden takový dobrodružný film prožiju na vlastní kůži. „Původní plán expedice byl splout řeku Omo, než její peřeje zkrotí přehrada, která se na horním toku staví,“ vzpomíná organizátor expedice Petr Kašpar. „Všechno se ale změnilo po jedné schůzce našeho týmu měsíc před odletem. Miro Dušek, který na řece Omo před dvěma lety byl, navrhl zajímavou alternativu: splout její nejvydatnější přítok, řeku Dinchiyu, a pak pokračovat po Omu kmenovým územím až k hranicím s Keňou. Lákalo nás to, hodně nás to lákalo. Možná i proto, že Omo je dnes už docela provařenou turistickou atrakcí. Dosud neprozkoumaná Dinchiya zato nabízela uskutečnit expedici v pravém slova smyslu. A těch se dnes už mnoho ∫ nevidí.“ 01/ 2008 B
31
PEOPLE
DOBRODRUZI
Členové týmu jsou výborní vodáci, světová liga. Žádní nadšení hazardéři. Satelitní snímky samozřejmě k rozhodnutí sjet jako první na světě řeku v africké divočině nestačí. Když jde navíc o řeku, o které se ví jen to, že protéká městem Bonga, kde bychom mohli naši plavbu začít, a která se na území kmenů Mursiů a Surmů vlévá do Oma. Co je mezi těmito dvěma místy? To nikdo neví. V Addis Abebě musíme sehnat co nejvíc informací o řece. Pokud jich bude málo nebo když zjistíme, že by riziko bylo příliš vysoké, vrátíme se k původnímu plánu a sjedeme Omo.
Co víme o řece? V Addis Abebě se ubytováváme v proslulém cestovatelském hotelu Taitu a začínáme se sběrem informací. Už z Prahy si vezeme drahocenný kontakt na etiopské Ministry of Water Resources, ministerstvo vodních zdrojů. Jestli má někdo o Dinchiyi něco vě-
zájem na tom, abychom jí po návratu poskytli co nejvíc informací. Bohužel, na těch mapách byly chyby. Až zpětně jsme poznali, že mapa skutečnosti příliš neodpovídá. Podle všech údajů a informací, které jsem získal, jsem ale byl přesvědčený, že je reálné a možné Dinchiyu jet,“ popisuje Zajíc. Víme už všechno, co se dá zjistit. Musí tedy padnout rozhodnutí. Omo, nebo Dinchiya? Jednomyslně jsme zvolili cestu do neznáma a světový prvosjezd. Dobrodružství začíná.
na závěrečnou. Nazvali jsme je K1 a K2 – Kuchyně 1, Kuchyně 2. K proviantu nakoupeném na Merkantu jsme přidali sušené maso, čokolády a müsli tyčinky přivezené z Prahy. Nakonec klapl i transport autem do města Bonga, i když to stálo velké úsilí. Je to jako s kapsáři: bílý rovná se bohatý. A podle toho s vámi každý jedná. Nicméně, teď už máme všechno, co na cestu potřebujeme. Můžeme vyrazit.
Merkanto, největší tržiště v Africe Nejdřív ale bylo třeba se dobře vybavit. Z map vyplývalo, že charakter řeky bude odpovídat hornímu toku Oma. Miro Dušek, veterán této řeky, nás zásobil radami a praktickými tipy. Hrnce, pánev, sekera, pila, mačeta, jídlo. Fazole, rýže, čočka, hrách, cibule, česnek a spousta koření. Nejlepším místem, kde v Addis Abebě levně a dobře na-
Miro Dušek a Marek Kožušník si krátí chvíle čekání na istanbulském letišti. (vlevo) Šestičlenná expedice měla tři výborné kytaristy. Největší expert na vodu, Zajíc (uprostřed) pozorně studuje mapy na ministerstvu vodních zdrojů. Tyhle informace jsou pro nás otázkou bytí a nebytí. Horní tok Dinchiye, Hliněné řeky, (vpravo) připomínal tropický ráj.
dět, bude to právě tam. Veškeré předchozí pátrání napříč světovou vodáckou a cestovatelskou komunitou nepřineslo žádný výsledek. Tuhle řeku prostě nikdo nezná. „Ředitelka oddělení hydrologie paní Semunesh Golla už na nás čekala,“ vypráví Honza Lásko, „Zajíc“, který jako nejzkušenější vodák na schůzce na ministerstvu rozhodně nemohl chybět. „Ukázala nám tabulky a grafy měsíčních průtoků Dinchiye, které se zaznamenávají už dvanáct let. V praxi to znamená, že ve městě Bonga, které je jedinou osadou na celém toku, je chlapík, který přijede každý den k řece a zapíše údaj z vodočtu. To je vše. Víc informací nám poskytnout nemohla. Dala nám ale k dispozici podrobné topografické mapy této oblasti. Podle nich už jsme dokázali určit charakter řeky. Ale ani paní Semunesh Golla netušila, jak řeka ve skutečnosti vypadá. Sama proto měla velký 32
B 01/ 2008
koupit, a přitom ještě nasát tu pravou domorodou atmosféru, je bezesporu největší africké tržiště Merkato. Miro tvrdil, že je velké jako celá Bratislava, ale nikdo mu nevěřil. Přeháněl, samozřejmě. Ale zas tak daleko od pravdy nebyl. Tisíce a tisíce malých stánků, ve kterých se dalo koupit téměř vše. Překřikování prodavačů, smlouvání. Odrážení útoků kapsářů – jako běloši jsme byli první na ráně. Zkusili to na nás dvakrát, ale nepřekvapili ničím, co bychom z Prahy neznali. Vyvolali rozruch, odlákali naši pozornost a už strkali ruce do bělošských kapes, podle jejich představ naditých bankovkami. Kapsáře jsme tedy rozhodně nepotěšili. Když jsme zbožím naplnili tři lodní pytle, byl čas k návratu do hotelu. Jeden pokoj jsme vyčlenili jako operační základnu. Potraviny a expediční zásoby jsme rozdělili do dvou speciálních lodních pytlů, jeden na první polovinu cesty, druhý
Africkým vnitrozemím Cesta do Bongy, odkud budeme vyrážet na řeku, nám trvala dva dny. Měla být, aspoň podle paní Semunesh Golla z ministerstva, v dobrém stavu. Asfaltová. To byla, prvních 200 kilometrů. Zbývajících pět set připadalo na africkou klasiku: v lepším případě hlína, v horším něco, čemu jsem říkal ementálový asfalt. Nevím, jestli se toto označení běžně používá, mně přišlo výstižné. V asfaltu totiž byly, nejspíš vlivem eroze po silných deštích, přibližně tři díry na deset metrů délky. Díry si ale nesmíme představovat v běžném evropském slova smyslu. Široké byly půl metru až metr, hluboké i třicet centimetrů. Po těchto silnicích pak jezdí afričtí řidiči, což je další terminus technicus a fenomén sám o sobě. Oni jako by ty díry neviděli nebo jejich existenci v mysli vědomě potlačovali. Defekty a zavaření motoru jsou události natolik běžné, že vůbec nestojí za to se jimi za-
bývat. Nejlépe to vystihl Miro, když jsme někde v pustině zase čekali, až řidič opraví závadu (někde něco teklo z motoru). „Nebojte se,“ říkal tehdy. „Afričané jsou kouzelníci, opraví to.“ A měl pravdu. Po hodině se řidič v klidu vrátil za volant, vedle sebe položil vymontovaný tlumič (!) a jelo se dál. Po ementálovém asfaltu. Když jsme už za tmy dorazili do Jimmy, kde jsme měli přespat, ocitli jsme se rázem ve městě duchů. Na hliněných ulicích se bezcílně a mátožně pohybovaly stovky temných siluet. Domky byly hliněné nebo z vlnitého plechu. Hotel, do kterého nás řidič zavezl, byl naštěstí ve stejném příjemném koloniálním stylu jako Taitu v Addis Abebě. Recepční nás ale chtěl samozřejmě nechutně natáhnout. Vytasil se s dvojími cenami, cizinci prý platí jednou tolik, než je uvedeno v ceníku. Srb označil recepčního za rasistu a žádal setkání s majitelem hotelu. Několikrát jsme demonstrativně odešli, to na Afri-
bavení. Během několika vteřin se kolem nás vytvořil neprodyšný zástup zvědavců. Na to si už pomalu zvykáme. Pomocí tří pump jsme raft pomalu probouzeli k životu. Černoušci chtěli částečně pomáhat, částečně zkusit něco štípnout – máme přece tolik věcí, proč bychom se nerozdělili, že? Nemohli jsme se dočkat. Dlouhá přibližovací fáze skončila, konečně odrazíme od břehu a vyplujeme. Kvůli tomu jsme přece tady! Teď už nás bude mít ve své moci řeka.
Cesta do pravěku První kilometry bezezbytku splnily naše představy o africké divočině. Byl to ráj na zemi. Řeka se vinula náhorní plošinou, všude kolem palmy jako vystřižené z propagačních letáků luxusních cestovních kanceláří. Po březích se proháněly nejrůznější druhy opic, nad hlavami létaly volavky. Nechali jsme se unášet svižným proudem a pozorovali tu nádheru. Přišla první
Postavili jsme stany, začali s přípravou večeře. To znamená v první řadě nasbírat dříví. Vzal jsem mačetu a vyrazil do lesa. Po dvaceti minutách jsem se prosekal do hloubky asi pěti metrů. Poté mě napadly synchronizované jednotky obřích agresivních mravenců a já radši takticky ustoupil zpět do tábora. Jak později vzpomínal Srb: „Nejhorší byli mravenci. To je ten nejbrutálnější útočnej hmyz, jakej jsem kdy v životě poznal. Nevím, jaká mutace zapříčinila, že místo posledního článku hlavy měli kusadla širší než zbytek těla, ale bylo to šílený.“ Srb měl naprostou pravdu. Na rozdíl od horního toku řeky Omo jsme se nacházeli v horském deštném pralese. Každou noc pršelo, teplota klesala na nějakých deset stupňů. Prales všechnu dešťovou vodu nasál jako houba, hladina řeky se ani nestačila zvýšit. Ráno, jen co vykouklo slunce, začalo pekelné vedro. Veškerá voda se z džungle okamžitě vypařila a stoupala
Přenášení (vlevo) bylo nejen namáhavé, ale i nebezpečné. Stačilo by jediné uklouznutí... Dvě díry v raftu, (uprostřed) které způsobil břidlicový ostrý kámen v jinak neškodné peřeji, jsme úspěšně zalepili. Přesto jedna z nich další extrémní přenášení nevydržela. Honza Lásko „Zajíc“ (vpravo) byl nejzkušenějším vodákem expedice. Splul ty nejtěžší vodácké terény téhle planety, na řece byl přirozeným vůdcem. Jeho modrý kajak prozkoumával terén jako první, to Zajíc určoval, co budeme moct jet a co ne.
čany, jak jsme už zjistili, docela platí. Nakonec se na dvojí ceny nějak pozapomnělo, takže jsme se místnímu personálu aspoň pomstili tím, že jsme do tónů reprodukované hudby, která se odkudsi pro potěchu hostů linula, nasadili těžký kalibr českých písniček, kytary, mandolíny, foukací harmoniky a šesti neškolených hlasů. Ten večer jsme si dali poslední teplou sprchu.
Provincie Kafa, pravlast kávy Bonga, odkud jsme měli na naši plavbu neznámou řekou vyrážet, je hlavním městem provincie Kafa. Tady se kdysi objevila první káva, odtud se rozlétla do celého světa. Kdykoliv si od té doby dám hrnek kafe, vzpomenu si na Bongu a na naši první návštěvu zdejší kavárny. Od ní už to bylo k řece kousek. Zacouvali jsme autem ke břehu, vyložili raft, Zajícův kajak a všechno expediční vy-
peřej, jen tak zlehka nás pohoupala, ještě neměla tu sílu. Právem prvních průzkumníků jsme řeku pojmenovali: Hliněná řeka. To podle její kalné barvy. Pak jsme na levém břehu uviděli kůl, na kterém byla nabodnutá vybělená koňská lebka. Bylo to znamení, ale to jsme tenkrát ještě nevěděli. Znamení pro domorodce: dál se po řece nepouštějte, je to nebezpečné. Rychlost proudu se zvýšila, peřeje byly pořád divočejší. Řídký palmový porost na březích vystřídala nepropustná džungle. Užívali jsme si to až do okamžiku, kdy jsme v podvečer prvního dne dorazili k nesjízdnému dvojnásobnému vodopádu. Ten na mapě nebyl. Začali jsme něco tušit. Přirazili jsme ke břehu, odehnali houf paviánů v čele se vzteklým samcem a utábořili se na pěkném travnatém plácku. Naše první noc v divočině.
vzhůru, kde vytvořila mrak, ze kterého začalo v noci pršet. A tak pořád dokola. Praktickým důsledkem toho faktu, jak jsme měli brzy zjistit, bylo absolutně promočené dříví. Tady selhávaly všechny zálesácké poučky, nicméně vařit se muselo.
V prvním kaňonu Dvojitý vodopád, nad kterým jsme se první večer utábořili, nebyl jen tak nějakou ojedinělou hříčkou přírody na jinak klidné řece. Tímto vodopádem začínal kaňon, ve kterém jsme měli strávit několik dalších dní. Nemusím snad ani připomínat, že podle mapy neexistoval. Ačkoliv jsme v něm sjeli několik opravdu krásných a náročných peřejí, většinu času jsme strávili přenášením. To znamená přirazit ke břehu, odvázat všechny lodní pytle, jeden si hodit na záda a jít. Metr od břehu začínala nepropustná džungle, liány a trny. Muselo se kličkovat mezi kameny, ∫ 01/ 2008 B
33
PEOPLE
DOBRODRUZI
skákat po skalách, brodit se vodou. Na zádech padesát kilo, podrážky kloužou po mokré skále, všude kolem vražedně silný burácející proud. V kaňonu neexistovalo místo vhodné k táboření. Balvanité koryto řeky plynule přecházelo v nepropustnou zelenou hradbu džungle. Spali jsme na kamenech, na skalách, jak se dalo. Bývali jsme obtočení kolem těch největších šutrů, které jsme pod sebou
začít něco dělat. Jinak to nepůjde,“ končí své vyprávění Zajíc.
Převrácený raft Přesto jsme si kromě přenášení v kaňonu užili i dost vodáckých radovánek. Sjízdných, ale přesto náročných peřejí bylo dost – a my byli vděční za každý metr, který nemusíme absolvovat s báglem na zádech.
Peřeje byly na Dinchiyi nádherné a divoké. (vlevo) Chyběl ale jakýkoliv přístupový bod k řece, kdyby se něco stalo. Petr Kašpar (uprostřed) už se probral z bezvědomí, už zase žije. Toto je místo, odkud nás řeka nepustila dál. Trvalo nám několik hodin, (vpravo) než jsme raft i bágly přenesli. Ještě netušíme, jaké peklo nás čeká.
měli, menší jsme už ani nevnímali. Dřevo pořád stejně mokré, neustálým přenášením se navíc prodíraly loďáky, začínalo do nich téct. Což o to, u osobních věcí by to až tak nevadilo. Kdo spí několikátou noc na postýlce z balvanů, ten může mít klidně mokrý spacák i komplet oblečení. To už je jen taková drobnost, třešinka na dortu. Horší to bylo s našimi Kuchyněmi, loďáky K1 a K2. „Ten poslední večer v kaňonu jsem byl ještě docela v pohodě,“ vzpomíná Zajíc. „Měl jsem suchej spacák, navíc to po několika dnech přenášení konečně vypadalo, že se údolí rozšiřuje a řeka narovnává. Utábořili jsme se a já se jel podívat dopředu, co nás zítra čeká. Pomalu se stmívalo. Za zatáčkou jsem viděl řeku, jak zase padá někam dolů. Zítra se bude zase přenášet, konec kaňonu v nedohlednu. Vracel jsem se zpátky, vůbec mi nebylo do zpěvu. V táboře jsem zkontroloval loďák Kuchyně 2, který se zatím neotvíral. To byl pohled. Pytlíky s čočkou, fazolemi, cibulí, česnekem i rýží se protrhaly. Půlka potravin rozmočená a plesnivá, druhá vysypaná. V tu chvíli mi došlo, že už nemáme jídlo na dvacet dní, ale tak na deset. A že i když všechny potraviny očistím a znovu zabalím, druhý den zase navlhnou. Ráno jsem se probudil rozlámanej a nevyspalej. Začínalo svítat a já věděl, že musím vylézt z teplýho spacáku ven do ranní mlhy. Protože jestli chci ještě někdy vidět svoji holku, dát jí ještě někdy pusu, tak musím 34
B 01/ 2008
Zítra vyrážíme do džungle, za záchranou. Co nás čeká? Dojde voda? Začneme chybovat? Pomalu jeden po druhém umírat? Radši filtruju do zásoby, hlava vypnutá.
„To, že jsme pluli v divočině bez přístupových cest, přidalo řece minimálně jeden obtížnostní stupeň navíc,“ vysvětluje Srb, zkušený raftový guide. I Zajíc má podobný názor: „Dnes se každé větší cestě říká expedice. Je samozřejmě hezký, když člověk dojede na místo, odkud se vyráží, autem. Po čtyřech hodinách pádlování pak vystoupí z kajaku a kousek nad ním je zase silnice, po které se dostane
k hospodě nebo hotelu. Expedice v pravém slova smyslu ale znamená, že vyjede někam, kde to nikdo nezná. Neví, kam jede, co ho čeká. Přírodní nástrahy, zvířata, hmyz. Tento faktor nebezpečí je horší než samotná řeka. V tu chvíli si každý rozmyslí, jestli obtížnou peřej sjede, nebo přenese. Tady není čas na hrdinství, nad ním totiž žádná silnice není, jen džungle. Když se komukoliv něco stane, je to velkej průser.“ Na tuhle peřej nebudeme rádi vzpomínat. Vjeli jsme do ní, zpěněná masa vody nás pohltila. A najednou jsme byli dnem vzhůru, řeka má ohromnou sílu. Vynořil jsem se vedle raftu, koutkem oka zahlédl Mira, jak plave ke břehu. Jen o pár metrů dál začínala další peřej. V cestě stál naštěstí balvan, raft i já jsme se o něj zastavili. Vydýchal jsem se a začal zjišťovat situaci. Miro s Tomem na jednom břehu, Srb s Petrem na druhém, já s obráceným raftem na balvanu uprostřed. Pomocí lan a hrubé síly jsme situaci zvládli. Ztratili jsme ale dvě pádla, už nemáme ani jedno rezervní. Voda pronikla do vodotěsného obalu mého foťáku, poškodila Petrovu druhou kameru. Všechny věci mokrý. Olízali jsme si rány a jeli dál.
Soutok Příroda se nad námi slitovala, údolí se rozšířilo, kaňon skončil. V následujících dnech jsme ujeli největší počet kilometrů, najednou bylo na světě zase krásně. Džungle pře-
stala být zeleným agresivním nepřítelem a stala se krásnou filmovou kulisou. Zase se na palubě raftu vtipkovalo a zpívalo. Cigarety už se nekouřily proto, aby člověk zahnal svíravou nejistotu a strach, ale proto, že nám chutnaly. Že je to velká pohoda, sedět s pádlem v ruce, sledovat ubíhající krajinu a pokuřovat. Po dlouhé době jsme zase spali v trávě, a ne na kamenech. To ráno jsme si dokonce poprvé na řece uvařili kafe. Doufali jsme, že tahle pohoda bude trvat věčně. Pak to šlo v rychlém sledu. Dvě díry v raftu na naprosto banální peřeji. Bohužel v ní byly ostré břidlicové kameny, které válec našeho člunu rozkrájely jako nůž. Několik hodin jsme na malém kamenitém plácku lepili záplaty, sušili oblečení i jídlo. Vjezd do nového kaňonu, přenášení. Pak jsme mezi stromy zahlédli další řeku. Soutok. Zleva přitéká buď Shoka, nebo Dentchia, podle toho, na kterou mapu koukáte. Za chvíli se setmí, budeme tady někde muset zůstat přes noc. Trvalo nám několik hodin, než jsme raft i bágly přenesli na malý skalnatý plácek pod soutokem. Spojením dvou řek dostala Dinchiya novou vražednou sílu. Kdo by do těch nesjízdných peřejí vjel, nikdy nevyplave. Mohli jsme dělat jediné – zase doufat, že se řeka brzy uklidní, že ji zaINZERCE 71339
se někudy přeneseme. Srb s Mirem tedy jdou na průzkum, zbytek staví tábor. Petr zjišťuje, že má na kalhotách od půlky lýtka až ke kotníku velkou krvavou skvrnu. Ošklivě si sedřel holeň na kost při přenášení. Kluci se vracejí z průzkumu. „Za ohybem řeky padá kaňon prudce dolů, terén je absolutně nesjízdný, životu nebezpečný. Přenášení vyloučeno.“ Kluci, oba zkušení horolezci, málem neprošli ani nalehko.
Jenže co teď? Takový stav je nebezpečný i v Čechách, natož uprostřed afrického deštného pralesa v okamžiku, kdy začínáme bojovat o přežití. A v džungli může i ta nejmenší chybička znamenat smrt.“ Petr naskočil, zase bylo dobře. Oddechli jsme si. Nechali kolovat slivovici, teď si ji zasloužíme. Pohlédl jsem na prudké srázy kaňonu kolem nás a chvilková euforie mě rychle přešla.
„Před očima se nám změnil v mrtvolu. Ztratil barvu, zvrátil oči. Zhasla svíčka. Snažil jsem se najít tep. Pítrs už půl minuty nedýchal.“ Radši jsme se začali věnovat Petrovu zranění. Vyhrnuje si nohavici, Miro mu čistí ránu. Za dvě vteřiny upadá Petr do bezvědomí. „Před očima se změnil v mrtvolu,“ popisuje Srb asi nejhorší situaci na řece. „Ztratil barvu, zvrátil oči. Zhasla svíčka. Snažil jsem se najít tep. Umím to, jsem vyškolený záchranář. Nic. Půl minuty nedýchal. Miro už chtěl začít s umělým dýcháním. Po jedné facce sebou Petr konečně škubl, oči mu zpod víček sklouzly na svá místa, naskočil.
Po řece už nemůžeme, nedostaneme se dopředu ani zpátky. A kolem nás je jen džungle. Nepřátelská nepropustná rozlehlá džungle. Deštný prales plný ohromných pavouků, mravenců s vražednými kusadly, agresivních paviánů a levhartů. Jsme v pasti, jediná cesta vede vzhůru do hor. Do džungle, kde se dá jen pomalu probíjet mačetou. Buď se dostaneme do civilizace, nebo umřeme v pralese. Pokračování v příštím čísle.
A
