MARK POLEVOJ JUBILEUM

JUBILEUM_sazba 3/8/11 4:40 PM Stránka 1

MARK POLEVOJ JUBILEUM



Mark Polevoj

JUBILEUM

PRAHA 2011


Katě a Anně, mým milým starším vnučkám

Copyright © Mark Polevoj, 2011 Translation © Zlata Kufnerová and Libor Dvořák, 2011 ISBN 978-80-86037-37-0


„Přečíst povídku, to je jak prožít život.“ Povídky Marka Polevého jsou okouzlující, baví mě. Baví mě i sám autor. Jsem ještě plná Marka Polevého, nádherné práce s ním. Prvnímu setkání předcházel telefon vynikajícího překladatele z ruštiny a mého kamaráda Libora Dvořáka. Právě přeložil nějaké povídky. Napsal je Mark Polevoj. Zajímavý člověk. Rád by je vydal. Už mu vyšly nějaké knížky. Nechceš je vydat? Pošlu ti je. Zítra s ním mám schůzku, tak jestli chceš, přijď. Po přečtení prvních tří jsem věděla, že na schůzku půjdu! A bylo to nádherné setkání! Mark Polevoj je vlídný, laskavý, skromný a vzdělaný člověk. Dohodli jsme se. Přečetla jsem jich nakonec víc, než se vešlo do naší první knížky. Kdybych počítala jen těch deset, je to deset životů, je to také desatero přikázání, je to deset osudů, které jsem spolu s hrdiny povídek Z Oděsy do světa a zase zpět prožila. Poslední Polevého kniha se liší od těch předešlých. Ty byly o emigrantských osudech v Americe, Izraeli… V té naší první společné je několik povídek z českého prostředí. Jak jsem již řekla, ve všech se objevuje v podtextu jedno z deseti přikázání, u jedné dokonce i v názvu: Miluj bližního svého. Jak říká sám autor, těch deset přikázání nelze brát jen religiózně, to je především o běžných pravidlech slušného chování, o vzájemném pochopení a ohleduplnosti. Když jsem se Marka Polevého zeptala, kdo si myslí, že jsou jeho čtenáři, jsou mladí, staří, ženy, muži, odpověděl, že jsou to chytří lidé bez rozdílu věku i národnosti a pohlaví. Souhlasím s ním, jen bych ráda ještě připomněla, že by měli mít i smysl pro humor. Listuji knížkou a přemýšlím, která z těch deseti povídek se mi líbila nejvíc. Neumím na to odpovědět. Střepinka naděje o lásce matky k dceři nebo První cena: brilantní židovská anekdota, geniální nápad, jak přijít k penězům, nebo skvělá povídka z Čech: Změna jména s podtitulem „zpověď přezrálé slečny“ o 5


slečně dodržující zaběhané rituály bez naděje, že „uloví chlapa“, až se poněkud kuriózně seznámí s tím pravým. Nakonec asi zvítězila Vodka, variace na u nás populární vynikající ruský film Svéráz národního lovu. Jednoduše: co vše se dá pořídit za vodku, nebo lépe za vodku se dá pořídit vše, i úmrtní list pro ještě živého dědečka! Co kdyby náhodou umřel přes víkend, kdy nikdo nikde není a všichni pijí vodku? Knížka vyšla a měla ohlas u čtenářů. Dokonce začal právě na motivy Vodky vznikat filmový scénář. To vše bylo před třemi lety. Na podzim loňského roku jsme se znovu sešli. Mark Polevoj přinesl nové povídky. Opět mi udělaly radost. Ještě větší radost jsem ale měla, když jsme se dohodli, že je to základ pro naši další společnou knížku. A protože se mnozí ptali po starších povídkách, které vyšly u jiných nakladatelů, požádala jsem pana Polevého, zda by bylo možné ty nejžádanější znovu vydat. Souhlasil. Tak vznikla tato nová sbírka, která by se dala nazvat: To nejlepší z Marka Polevého. Mark Polevoj je okouzlující člověk, jako autor čtenáře potěší a pobaví a to nejlepší na něm je, že TO je jeho ambice! Píše, protože ho to těší a jeho cílem je, aby jeho příběhy těšily i ostatní. Eva Kaiserová

6


JUBILEUM (Vyprávění strýčka Bokla)

Jednou mě strýček Bokl pozval na procházku. „Pojď se trochu vyvětrat,“ řekl mi. „Dokonce i lékaři doporučují před spánkem procházku na čerstvém vzduchu,“ dodal ještě nabádavě. Když jsme vyšli do parku s pečlivě udržovanými alejemi, jež vroubily čerstvě natřené lavičky, najednou položil další otázku: „Jaký ty jsi mimochodem ročník?“ Odpověděl jsem. Strýček Bokl se ušklíbl: „Tak to máš ke kulatým datům s nulou na konci, na něž tak dychtivě čekají příští oslavenci, ještě hodně daleko… Ačkoli někdy ti příští jubilanti takovému datu hledí vstříc spíš s poplašenými rozpaky,“ uzavřel tuhle úvahu, jako by si bezděky vzpomněl na nějaký konkrétní příběh z vlastní daleké minulosti. „Povím ti jednu řekl bych docela zajímavou historku, která se přihodila v instituci zvané Hlavní národní ústředí systémů ochranné signalizace s příznačnou zkratkou HNUSOS. Inu, nomen omen,“ uchopil mě v podpaždí a srovnal svůj krok s mým. „Pracovalo tam tenkrát nějakých čtyřicet lidí a celé to řídil jistý Matvej Gerasimovič Fefanov. Rozhodně to nebyla nějaká tichá zátoka, ale shakespearovské tragédie na sovětský způsob se tam taky neodehrávaly. Normální sovětský úřad.“ ––– „Ale o tom vykládat nechci,“ pokračoval strýček Bokl, „a zajímá mě vlastně jiný hrdina. Od okamžiku vzniku tohohle zařízení tu totiž jako vrátný a zároveň jako ochranka a závodní stráž fungoval jistý Gustav Fridrichovič Selikonskij. Byl to potomek poruštěné německé rodiny – suchopárný starý mládenec, ba nepřítel 7


slabého pohlaví, nekompromisní a někdy až cynicky žlučovitý strážce pořádku a průkopník ochrany majetku v socialistickém vlastnictví. Nu a jednoho krásného dne se kádrovák, zároveň předseda stranické organizace a v neposlední řadě záložní důstojník, jen tak letmo před ředitelem Fefanovem zmínil, že Selikonskému bude počátkem listopadu šedesát. Ředitel to v první chvíli pustil jedním uchem tam a druhým ven, ale pak se zamyslel…“ Přísně vzato se ještě za celou patnáctiletou existenci jeho úřadu nestalo, že by jeho kolektiv slavil něčí osobní jubileum. Buď se lidé o ničem takovém ani nedověděli, anebo slavení kulatých narozenin na pracovišti nepřikládali nijak zvláštní význam. Pravdou je, že pokud se někdo o svých zítřejších či pozítřejších narozeninách zmínil, ostatní se složili, koupili láhev šampaňského a ta se pak o přestávce na oběd společně vypila. Když byla jubilantka žena, přibyla k láhvi ještě kytice. Ale aby se osobní výročí pracovníků slavila s pravým ruským rozmachem, tedy se slavnostní tabulí, plnou lahůdek a alkoholu – to se na ústředí ještě nestalo. Jenže Fefanov se nezamyslel jen tak náhodou. Šlo o to, že příští rok čekaly šedesátiny jeho samotného a napadlo ho, že by bylo dobré zvážit, jak naložit s vlastními kulatinami. Co kdyby se z jubilea Selikonského udělala taková malá generálka na jeho vlastní šedesátiny? Tahle představa se v mysli vynořovala stále častěji. A tak po skončení jedné z pravidelných „výrobních pětiminutovek“ Fefanov šéfovským gestem ruky málem se už rozcházející podřízené zastavil a řekl: „Soudruzi! V listopadu, konkrétně hned čtvrtého, oslaví náš spolupracovník a kolega Gustav Fridrichovič Selikonskij šedesáté narozeniny. Je to náš služebně nejstarší zaměstnanec, a tak navrhuji, abychom toto jeho životní jubileum zaznamenali ve slavnostní atmosféře, jak se sluší a patří. Takže: Vytvoříme komisi, vyčleníme na tuto akci jisté prostředky z fondu ředitele,“ pohlédl Fefanov na hlavního účetního, který pro jistotu uhnul očima 8


a sklonil hlavu, „a část peněz vybereme přímo mezi zaměstnanci.“ Šéfovským pohledem tentokrát přejel po všech přítomných. „No a jistým obnosem snad přispěje i sám oslavenec. Řekl bych,“ nedal Fefanov ostatním příležitost se vzpamatovat, „že předsedkyní přípravné komise uděláme naši vedoucí technické knihovny Věru Petrovnu, již pověřuji všemi nezbytnými pravomocemi k uspořádání této slavnostní akce. To je pro dnešek všechno, soudruzi!“ Jeho podřízení kancelář mlčky opustili. ––– Pokyn vedoucího je pro podřízené zákonem. To ví i obyčejný bažant v základní vojenské službě, natož aby to nevěděla životem poučená Věra Petrovna. Byla na úřadu nová a zatím tu pracovala asi rok, a tak jakmile tenhle úkol dostala, chopila se ho se vší vehemencí. Uvědomila si, že tady by mohla zabít dvě mouchy jednou ranou – předvést se před šéfem a zároveň si vydobýt přízeň kolegů. Nejdřív přibližně odhadla, kolik přijde hostí, a sestavila přibližný rozpočet, se kterým pohotově stanula před šéfem. Fefanov ji vyslechl a zpočátku ustaraně zakroutil hlavou, ale pak si povolal hlavního účetního. Ten do ředitelny vstoupil ve viditelně dobré náladě, ale když zjistil, co se po něm žádá, a uslyšel celkovou sumu, chytil se za srdce: „Matveji Gerasimoviči,“ oslovil šéfa tiše, ale významně, „máme tu konec roku a ředitelský fond je na dně…“ „Cože?!“ zahřímal šéf. „No tak dobře… Ale aspoň dvacet procent požadované sumy snad dohromady dáte!“ Hlavní účetní neochotně přikývl. „No vidíte, že to jde,“ zaradoval se Fefanov. „A tady, Věro Petrovno, máte první osobní zaměstnanecký příspěvek.“ Vytáhl peněženku a podal knihovnici sto rublů. ––– Teď Věru Petrovnu čekala debata se samotným oslavencem. Což, jak se ukázalo, vůbec nebylo jednoduché. Gustav Fridrichovič nějaký podíl na financování chystané oslavy i přesto, že se týkala především jeho, kategoricky odmítl. 9


„Já nic takovýho nepotřebuju. Je to váš nápad, tak si ho taky zaplaťte,“ prohlásil a Věře Petrovně dalo moc a moc práce, aby ho přesvědčila, že ta oslava smysl rozhodně má a že se sluší, aby na ni taky přispěl. „Taková věc se člověku přihodí jednou za život,“ promlouvala mu do duše. „Poblahopřát vám přijde celý kolektiv. Stanete se centrem pozornosti a předají vám diplom a osobní dar. Jen si vzpomeňte,“ pokračovala s přesvědčivým důrazem, „jestli už se vám v životě něco takového stalo, a uvědomte si, že taková nevšední příležitost se už nikdy nemusí opakovat!“ Selikonskij se zamyslel, bez zvláštního nadšení souhlasil a nazítří přinesl požadovaný obnos. Bylo ovšem vidět, že se s těmi penězi příliš rád neloučí. Teď bylo třeba s jednotlivými účastníky oslav dohodnout jejich příspěvky do programu. To byl hodně tvrdý oříšek. Ať se s tímhle návrhem obrátila na kohokoli, každý jen nejistě mručel nějaké to neurčité „uvidím, musím to zvážit, nevím, jak by to dopadlo“. A jedna spolupracovnice jí to nakonec řekla naplno: „Je to protivnej starej dědek, intrikán a práskač!“ Nakonec jí nezbylo než se omezit na pouhá tři „čísla“ v provedení ředitele, předsedy stranické organizace (což byl zároveň ten kádrovák a záložní důstojník) a jí samotné. Je třeba říct, že ani s vytloukáním finančních příspěvků z ostatních lidí to Věra Petrova neměla nejsnadnější, přestože všechny s výmluvností, hodnou lepšího uplatnění, přesvědčovala, že to nebude obyčejné soukromé jubileum, ale také kolektivní oslava blížícího se výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Nakonec ale zabralo něco docela jiného – totiž když nenápadně nadhodila, že pohoštění včetně alkoholu na každého připadne podstatně víc než by odpovídalo výši jeho finanční oběti. „Je to něco jako loterie, v které vyhraje každý a získá několikrát víc než zaplatil za los.“ Železná logika výroku byla naprosto neprůstřelná a na tento argument Věry Petrovny přistoupili všichni – tím spíš, že den oslav 10


připadl na pátek, pak následoval víkend a po něm 7. a 8. listopad, tedy dva sváteční dny. To znamenalo čtyři volné dny s veselou ouverturou. Když už bylo vše připraveno a zbývalo jen se v pátek v čase oběda sejít, nečekaně přišlo neveřejné sdělení ÚV KSSS všem členům strany, pojednávající především o opilství, alkoholismu a nekázni na pracovištích. Všeobecně se přitom šuškalo, že jeden z členů politbyra měl prohlásit: „Za ty čtyři dny prochlastaj celej stát“ – čímž měl na mysli hlavně lidové masy. V této situaci ředitel po poradě s předsedou stranické organizace rozhodl, že oslava se rušit nebude a jen se přenese do knihovny, která byla ve sklepě, a proběhne za zavřenými dveřmi za zvýšených bezpečnostních a konspiračních opatření. Jubilea se mělo podle předpokladu zúčastnit patnáct pracovníků ústředí, tedy všichni kromě těch, kteří byli na služebních cestách a odloučených pracovištích, a jen stěží se o nich dalo předpokládat, že by se do podniku vrátili zrovna v pátek v poledne. Ve stanovenou hodinu se všichni shromáždili ve sklepě u svátečně prostřených stolů. Na čestné místo přitom posadili samotného oslavence, který při této příležitosti vytáhl z almary oblek, který toho viditelně už hodně pamatoval, podezřele bílou košili a k tomu žlutého motýlka. V něčem takovém ho ještě nikdy nikdo neviděl – vypadal jako typický německý měšťák z předválečné fotografie. Vzrušení v tu chvíli dosáhlo maxima: Zaprvé nikdo od rána nejedl a zadruhé očekávaná oficiální část oslavy narozdíl od pořadatelů mnohé řadové zaměstnance popuzovala, protože pověst a popularita oslavence spolehlivě spočívala na nule. Fefanov náladu publika snadno vycítil, zvedl se, vidličkou zacinkal na orosenou láhev vodky a řekl: „Drazí soudruzi! Úvodem všechny prosím, aby si dopřáli tuto drahocennou tekutinu. Jen vás všechny moc prosím – nalít, ale nepřelít! Mluvit budu pro jistotu tiše, jelikož všichni dobře víme, jaká je aktuální situace. Takže platí známé nedráždit hada bosou nohou.“ 11


A svému žertu se hned sám pohotově zasmál. Předseda stranické organizace mu oddaně visel na rtech. „Dnes,“ vrhl ředitel významný pohled na Gustava Fridrichoviče, „oslavujeme významné životní jubileum nejzasloužilejšího zaměstnance naší instituce – veterána a nehraditelného zkušeného vrátného, celoživotního pracovníka ostrahy a vůbec nevšedního člověka,“ hrnula se z Fefanova slova zcela hladce a přirozeně, řadila se jedno k druhému a volně plula nad přítomnými. A ředitel v tomto okamžiku myslel především na svou příští oslavu a v duchu si představoval, co všechno by chtěl slyšet na svou adresu, a tak jako by příštím řečníkům diktoval koncept laudacia. Svůj projev ukončil zdravicí a lapidárním „do dna!“. Což byl pokyn zcela zbytečný, protože k tomu byli všichni už dávno připraveni. Obrátili tedy plné sklenice vodky do sebe a vrhli se na svůdně vonící pohoštění. Jakmile všichni ukojili počáteční chorobnou lačnost, řízení oslav se ujala Věra Petrovna. „Tak kdopak bude další?“ otázala se koketně, jenže skoro všichni zabořili pohledy do svých talířů a mlčeli. „Co třeba vy, Vasiliji?“ obrátila se na asi tak třicetiletého vedoucího hospodářské správy. „Nojo, jak se něco šustne, tak hned Vasilij,“ odsekl nespokojeně oslovený. „Já si třeba vzpomínám, jak jsem jednou čirou náhodou sebral kousek kabelu a tady Fridrichovič hned volal na policajty. Naštěstí jsem z toho vyklouz jen s pokutou, ale klidně to mohlo bejt i na prokurátora…“ „Cizí máš nechat na pokoji!“ blýskl očima oslavenec. Z druhého konce místnosti se nečekaně ozvala skladnice Faina: „To mně jednou zavolali ze školy, abych přišla na rodičovskou schůzku. A představte si, že von hned po celým podniku roztroubil, že mýho kluka vyhodili ze školy.“ „Protože se máš věnovat výchově, a ne lítat po všech odděleních a nakrucovat se před chlapama!“ odsekl jubilant. „To jako já se nakrucuju před chlapama?“ zeptala se hlasem výhružně rozechvělým Faina. „No tak nenakrucuješ,“ opáčil Gustav Fridrichovič. „Ty se rovnou nabízíš!“ 12


„Ty, ty…,“ nemohla popadnout dech skladnice. „Klid, klid,“ chlácholil je Fefanov, „přece se dnes nebudeme hrabat v takových prkotinách.“ „Já bych ale taky něco ráda řekla,“ zasáhla do toho rozpočtářka Ljusja. „Já se tady kvůli oslavenci rozešla se svým manželem Feďou. Protože Feďa, kterej pracoval jako seřizovač systémů, dostal výpověď hned po tom, co se zamknul na záchodě s ekonomkou Glašou. A Gustav Fridrichovič mi to oznámil.“ „To nebyla Glaša, ale Saša,“ hájil se Selikonskij. „Jak Saša?“ užasla Ljusja. „No Saša, no… Hodila na sebe Glašinu bundu a zamkla se s Feďou na hajzlíku,“ vysvětlil oslavenec. „Uklidněte se laskavě!“ zasáhl do sporu ostře Fefanov. „Tohle je oslava, a ne bordel…“ „No tak jo,“ povzdechla si Ljusja. „Koneckonců mám dneska novou rodinu a jsem šťastná.“ „No tak vidíte!“ uzavřel to rezolutně ředitel. „To znamená, že Gustav Fridrichovič vaše rodinné poměry nerozvrátil, ale naopak napravil…“ Zcela nečekaně se zvedl předseda partaje na ústředí: „Soudruzi! My jsme odbočili od toho nejpodstatnějšího! Blíží se velký svátek Velké říjnové socialistické revoluce, která nás vysvobodila z kapitalistické poroby. Proto navrhuji, abychom si připili na naši komunistickou stranu, vůdčí sílu…“ Jenže to už se pozornost všech plně soustředila na oslavence. Ten totiž zavřel oči, začal se po židli pomalu sesouvat…, až se zcela bez dechu svalil na zem. Všichni se hned vrhli k němu, jako úplně první Věra Petrovna. „Je mu zle. To bude asi srdce. Zavolejte záchranku!“ zaječela hystericky. Mezitím už někdo telefonoval. Nehybné Selikonského tělo, nejevící známky života, vynesli ze sklepa nahoru a položili na tři židle hned u vchodu. Sanitka přijela asi za dvacet minut. „Jak se to stalo?“ zeptal se lékař od první pomoci. 13


„Normálně pracoval a najednou ztratil vědomí,“ vysvětlila pohotově Věra Petrovna. „Puls je hmatný, ale pacient vůbec nereaguje na vnější podněty,“ konstatoval doktor. „Odvezeme ho do nemocnice. Někdo z kolegů ale by měl jet s námi.“ „Kdo pojede?“ zeptal se Fefanov. Všichni mlčeli. Komu by se taky chtělo odcházet od báječné slavnostní tabule a zbytek dne trávit v nemocnici? „Takže ty, Vasiliji?“ obrátil se Fefanov na vedoucího hospodářské správy. „Jasně, pojedeš ty!“ „Já?!“ zaskučel žalostně Vasja. „Nojo, jak se něco semele, tak hned Vaska…“ „Plav a nemel!“ strčil ho Fefanov pro jistotu do zad. Vasja přes sebe viditelně nerad přehodil bundu a pak na okamžik zmizel. Jak se on sám domníval, zcela nepozorovaně vklouzl do knihovny, popadl ze stolu ještě nenačatou láhev vodky a strčil si ji do záňadří. ––– V nemocnici na příjmu lékař od první pomoci předal bezvládné tělo pacientovo kolegovi z resuscitace, jemuž Vasilij pomohl vyplnit chrobopis. Pak se usadil v chodbě vedle dveří a zamyslel se. Dusila ho zlost a všechna ta nespravedlnost, která ho potkala. Proč zrovna on? Tam v HNUSOSu zůstal bohatě prostřený stůl, plný pochoutek a alkoholu, kdežto on aby seděl tady v chodbě a čekal bůhví na co. Že by na verdikt lékařů? Nebo na výsledek léčby, který on přece nemůže nijak ovlivnit a už vůbec není s to Selikonskému pomoci? A najednou zcela nečekaně nahmát chladivý povrch láhve vodky. Dušička mu v těle poskočila a radostně se rozezpívala. Vasilij láhev vytáhl, otevřel ji a pozřel několik životadárných doušků. Spalující alkoholická rozkoš sklouzla do žaludku, rozlila se po jeho nitru, zamlžila mozek a radostí naplnila každičkou buňku jeho těžce zkoušeného organismu. Eště tak něco na zub kdyby bylo, pomyslel si. To už by byla naprostá rozkoš… 14


V hlavě se mu začaly rodit filozofické myšlenky: Vida vida, to si tady jeden takovej žije, dočká se určitýho věku a kolegové mu uspořádaj oslavu. Celou tu dobu si tady klidně trčel, psal anonymy, volal na milici, práskal a jinejm nedal pokoje… A tumáš, najednou je konec. Kdepak, na světě není žádná spravedlnost! Znovu si dopřál několik doušků. Blahodárná míza opět ožehla jeho útroby a polaskala osamělou duši. ––– Když záchranka se Selikonským odjela, vrátili se zpátky do sklepa a posadili se ke stolu. Fefanov se chopil plné sklenice a povstal: „Milí přátelé, kolegové,“ pronesl dojatým hlasem, „jak vidíme, život vždy neplyne poklidně a hladce – někdy se zatraceně klikatí. Ale naše oslava přesto pokračuje. Dolijte si a náš komisař (pohlédl na předsedu stranické organizace a kádrováka s důstojnickou minulostí) může pokračovat.“ Předseda partaje povstal. „Soudruzi!“ pronesl křepce. „Nechci se opakovat, ale říjnová revoluce nám přinesla svobodu a šťastný život. Nyní nám pod vedením naší strany otevřela cestu k vrcholům komunismu, kde nás čeká světlá budoucnost…“ Bylo znát, že už přebral. Ředitel gestem zkušeného krotitele jeho krasořečnictví zastavil. Předseda měl sice dost, ale co se mu naznačuje, přece jen pochopil: „Ať žijem, soudruzi!“ zaječel na závěr a profesionálně do sebe obrátil svou sklenici vodky. ––– Tíživé čekání na chodbě před resuscitačním oddělením snášel Vasilij statečně, jelikož u sebe měl kouzelnou nádobu s požehnáním Bakchovým. Protože ale v dohledu nebyl ani kousek jídla nebo alespoň hlt vody, životadárná tekutina si v jeho těle a hlavně v jeho vědomí počínala dosti agresivně, takže už zanedlouho začal realitu kolem sebe vnímat jako v nejasné a rozplývavé mlze. Přesně v tomhle okamžiku se dveře naproti otevřely a dva sanitáři z nich vytlačili vozík, na němž ležela nehybná lidská postava, 15


zabalená do bílého prostěradla. Vasilij vyskočil ze židle, jeho zakalené oči se doširoka otevřely a on ztěžka zablekotal: „Co… co to má bejt? To už je hotovej, nebo co?“ „Hotovej, hotovej,“ přisvědčil jeden ze sanitářů, zadíval se na Vasilije, uvědomil si, že sotva hýbe jazykem a dodal: „A ty už brzo budeš taky hotovej, milej zlatej…“ Vasja lačnými doušky dopil zbytek vodky a sotva vláčeje nohy se vypotácel na ulici. Tak takhle může taky skončit život člověka, kterej se rozhodne, že si nechá vystrojit voslavu k narozeninám, táhly mu myšlenky ponuře hlavou jako klopýtavá morseovka. Jít pro něj bylo stále obtížnější, až se nakonec zastavil u stromu a zcela nezaslouženě a nevděčně ho pozvracel. Trochu se mu ulevilo. Najednou hned vedle něj zastavil policejní vůz. Přistoupili k němu dva milicionáři: „Copak je to s vámi, občane?“ zeptal se ho jeden z nich, zřejmě velitel hlídky. Vasilij místo odpovědi zamumlal cosi naprosto nesrozumitelného a rukou ukázal k nebi. „Ten je přece úplně namol!“ řekl svému veliteli druhý policista. Objevit se v takovém stavu na ulici za dne a během pracovní doby, navíc krátce po rozeslání již zmíněného dopisu ÚV KSSS byl nejen prohřešek, to bylo něco mnohem víc. „Kde pracujete, občane?“ zeptal se přísně velitel hlídky. „Kdo? Jako já?“ odpověděl Vasilij hodně pitomou otázkou a začal se kolem sebe rozhlížet, jako by toho tázaného hledal. „Vy, to víte, že vy,“ ujistil ho policista. „Já to jistě nejsem, protože já sloužím u milice.“ „V Hnu-so-su,“ dostal ze sebe s velkými obtížemi Vasja. „Kde že?“ přeptal se velitel hlídky. „Já-já ne-mu-žu mlu-vit.“ Milicionáři se po sobě podívali. „A adresu znáte?“ „Le-ni-no-va jed-na-dva-cet…,“ vybavil si škytající Vasilij. 16


––– Když byla nedokonaná oslava narozenin zasloužilého pracovníka v nejlepším a její podnapilí účastníci na její oficiální důvod zcela zapomněli, ozval se zvonek u venkovních dveří. Fefanov, který už se vodkou-zázračnicí taky značně posilnil, velitelským gestem všechny varoval, aby ztichli. Poté výmluvným kývnutím hlavou naznačil předsedovi partaje, ať se tam jde podívat. Ten sice ze své židle vyskočil poměrně čiperně, ale na schodech se pro jistotu držel zábradlí. Došel až ke vchodovým dveřím a otevřel je. Za nimi spatřil podivné, jakoby nedokončené antické sousoší: dva statní policisté podepírali ze dvou stran vyhaslého Vasju s bezvládně skloněnou hlavou a podklesávajícíma nohama. „Je to váš zaměstnanec?“ zeptal se hodnostně vyšší policista. Předseda partaje se opatrně naklonil a pokusil se Vasilijovi pohlédnout do tváře. „Jo, je náš,“ odpověděl po chvíli váhání. „Co se stalo, Vasjo?“ „No Fridrichovič!“ odtušil tázaný teskně. „Je hotovej!“ „Jak hotovej?“ „Načisto. Vodešel vod nás navždy…“ „Cože? Umřel?!“ Vasja jen mlčky přikývl. „To je mi ale historie,“ vystřízlivěl okamžitě předseda stranické organizace. „Soudruzi milicionáři,“ oslovil důtklivě členy policejní hlídky. „Odpusťte mu to. Jde o to, že právě zemřel náš spolupracovník, kterého on doprovázel do nemocnice,“ ukázal na Vasilije. „To všechno je ze zármutku. Ujišťuju, vás, že se to už nikdy nebude opakovat.“ Milicionáři se po sobě podívali. „No dobře,“ rozhodl nakonec velitel hlídky. „Ale ať je to opravdu naposled. Sám přece víte, jaká je momentálně situace. My se musíme řídit aktuálníma instrukcema.“ „To vím, to vím,“ přikývl horlivě partajní předseda. „A moc vám děkuju.“ 17


„Samotnýho ale toho vožralu nikam nepouštějte,“ poznamenal nabádavě policista. „Provedu, soudruhu seržante!“ vyhrkl předseda a dodal: „Doprovodíme ho až domů na gauč.“ Pak Vasju zkušeným gestem podepřel a s velkou námahou ho zatáhl do budovy. Milicionáři zasalutovali a vrátili se k autu. ––– Když předseda stranické organizace ostatním vylíčil, co se stalo, rozhostilo se v knihovně hrobové ticho. „Co budeme dělat?“ zeptala se přiškrceným hlasem předsedkyně organizační komise jubilea Věra Petrovna, když předtím přehlédla stále ještě hojně zásobený stůl. Vystřízlivělý předseda stranické organizace zahřímal jako z tribuny na slavnostní přehlídce: „Věnujeme našemu kolegovi Gustavu Fridrichovičovi tichou vzpomínku a napijeme se za klid jeho duše.“ Takový zvrat všechny potěšil. Přítomní znovu naplnili sklenice. „Za klid jeho duše?“ zopakoval přípitek ředitel Fefanov. Všichni do sebe v naprostém tichu obrátili sklenice a pak se s dvojnásobnou chutí vrhli na zbylé pohoštění. Pečlivě promyšlená a skvěle zorganizovaná podniková oslava narozenin se proměnila v tryznu za předčasně zesnulého sluhu božího Gustava Fridrichoviče Selikonského. ––– Ve středu po svátcích, kdy lid celé země a s ním i zaměstnanci HNUSOSu přišli po čtyřdenní pitce do práce, ředitel Fefanov si nechal zavolat Vasilije: „Tak co, hrdino? Vylož mi konečně, jak se to všechno stalo a jak Fridrichovič vlastně zemřel?“ „Skoro nemám co vyprávět,“ povzdechl si Vasilij. „Seděl jsem na chodbě a čekal. A najednou – na mou duši,“ a vypravěč se pokřižoval, přestože v kostele nikdy nebyl a neznal jednu jedinou modlitbu, „zřízenci vystrkali Fridrichovičovu mrtvolu, zabalenou do bílýho prostěradla, a někam ji vodvezli. Tak jsem se zeptal, 18


jestli už je hotovej. A voni na to, že jo. A že já už taky budu brzo hotovej. Umíte si to představit? A tak jsem na lačnej žaludek sám vymlask celou flašku vodky. A vod tý chvíle už si nic nepamatuju.“ „Co s tebou mám dělat?“ povzdechl si Fefanov. „Tak běž a už se nikdy takhle neožírej!“ „Nojo…,“ zabručel Vasilij a pomalu z ředitelny vycouval. Hned nato si ředitel zavolal Fainu: „Potřeboval bych od tebe tohle, drahoušku,“ oslovil ji co nejlaskavěji. „Je to věc velice choulostivá a delikátní. Ale nikoho jiného tím pověřit nemůžu. Zajedeš do nemocnice, zjistíš tam, kam zesnulého Selikonského odvezli a kdy si ho můžeme vyzvednout a uspořádat mu pohřeb. Žil osaměle, takže pochovat ho budeme muset na účet podniku.“ „Matveji Gerasimoviči!“ zaúpěla žena. „Ale proč já?“ „Proto,“ opáčil rezolutně její šéf. „Protože ty… jsi ho nakonec nenáviděla ze všech nejmíň.“ „Já?! Já ho nemohla vystát! O mrtvejch se má mluvit pěkně nebo vůbec, ale co je pravda, to je pravda.“ „No dobře, nemohlas ho vystát, ale ostatní ho skutečně přímo nenáviděli! Jen běž a udělej to. A až se něco dovíš, zavolej. Budu na telefonu.“ ––– Co si chudák Faina měla počít? Dlouho neuvažovala a rozjela se do nemocnice, jenže zjistit tam těsně po svátcích, kdy všude vládl chaos a zmatek, kam zmizela Selikonského mrtvola, bylo neuvěřitelně těžké. V nemocnici pracovala jiná směna a najít knihu příjmů z minulého týdne se nejspíš nikomu nechtělo. Nakonec ale Faina přece jen zjistila, že Selikonského ještě téhož dne převezli – do psychiatrické léčebny. „Ale on přece umřel!“ užasla Faina. „Jeden člověk od nás to viděl na vlastní oči.“ „Víte vy, kolik tady během svátků zemřelo lidí?“ odpověděli jí. „Možná to byl někdo úplně jiný.“ 19


Žena se tedy rozjela do blázince. Bylo to k neuvěřžení, ale byl to fakt: Selikonskij tam skutečně byl a ležel na pokoji číslo 12. Fainino pátrání tedy bylo úspěšné a ona Selikonskéhol dokonce i navštívila. Celá ztumpachovělá a nic nechápající zavolala Fefanovovi: „Matveji Gerasimoviči!“ oslovila svého nadřízeného hlasem, z nějž zaznívalo vzrušené rozhořčení. „Tady je eště větší bordel než u nás. Selikonskij žije. A leží na psychině: Když jsem k němu přišla, vůbec se tomu nedivil a víte, co na mě ten mizera, tlama jedna hnusná, zařval na celej pokoj, sotva mě uviděl? Prej vraťte mi prachy, protože já na žádný oslavě nebyl!“ ––– Celý tenhle příběh jsem vám tlumočil podle vyprávění strýčka Bokla a jen tu a tam jsem ho mírně pozměnil. Na pravdivost celé téhle historie i jejích jednotlivých detailů ale můžu přísahat na láhev vodky z moskevského lihovaru a likérky Kristall.

20


DVA DNY V ODĚSE aneb ASISTENTSKÁ CHYBA V moderním světě mívá skoro každý stát – ať už je velký nebo malý – vlastní rozvědku, a to jak zahraniční, tak vnitřní. Už od dob starého Říma se přitom úkoly a funkce, které plní, prakticky nezměnily. O zahraniční špionáži už bylo napsáno nespočetné množství knih a pamětí a natočeny byly stovky filmů. Pozornost byla samozřejmě věnována i vnitřní rozvědce či dokonce kontrarozvědce, i když její publicita je podstatně skromnější. Jeden dosti zajímavý příběh, související se sovětskou vnitřní kontrarozvědkou mi svého času vyprávěl strýček Bokl. A ten… Ale lepší bude, když si to všechno probereme pěkně po pořádku a necháme strýčka vyprávět samotného. ––– Byl to můj spolužák. Až do sedmé třídy jsme spolu chodili do jedné oděské školy. Že bychom byli nějací opravdu blízcí kamarádi, se říct nedalo, ale znali jsme se dobře a často se stýkali. Pak se naše cesty rozešly: on přešel na jinou školu a pak se přihlásil na vojenské učiliště. Zkrátka jsme na dlouhá léta jeden druhého ztratili z dohledu. Jenže nedávno jsme se dobře po padesáti letech v Oděse znovu setkali. On během té doby absolvoval to vojenské učiliště, pak zvláštní tajnou školu ministerstva vnitra v Moskvě a potom dlouhou dobu sloužil u KGB. Dosloužil se dosti vysoké hodnosti, tuším plukovníka, a když se ve zdraví dožil důchodového věku, odešel s vysokou penzí do výslužby a vrátil se do rodné Oděsy. Znovu jsme se sblížili a já dokonce k němu začal chodit na návštěvu. 21


Bývalí pracovníci tajných služeb o své práci obvykle mlčí jako ryby a vše, co nějak souvisí s jejich profesionální minulostí, je pro normální smrtelníky tabu. Jenže jednou to na něj, jak se říká přišlo – s největší pravděpodobností po vypití značného množství alkoholu. A tak jsem najednou uslyšel: „Co jsme se spolu neviděli, uteklo hodně vody. Já stejně jako všichni pracovníci rozvědky složil slib, že si všechny informace, které jsou součástí státního či vojenského tajemství, zásadně budu nechávat pro sebe, a tenhle kříž už ponesu až do smrti. Na druhé straně od doby, kdy se události, o kterých chci mluvit, staly, uplynulo už pomalu půl století, změnily se režimy i vládci a my žijeme v docela jiném světě, tak ti snad jeden takový zábavný příběh vyprávět můžu. Jména ale pro jistotu přece jen změním.“ ––– Když železná opona, která od sebe dělila dva světy a dvě zcela odlišné společenské formace, přece jen trochu povolila, vedení tehdejšího Sovětského svazu se poměrně prozíravě pokusilo alespoň zčásti napravit negativní důsledky stalinismu. Tehdejší oficiální Společnost přátelství SSSR se zahraničními státy proto zaslala do neutrálního Švýcarska pozvání k návštěvě Sovětského svazu pro devítičlennou delegaci. Po kratších diplomatických jednáních švýcarská strana souhlasila. Do skupiny Švýcarů, kteří se rozhodli využít této příležitosti, se přihlásilo pár poslanců z jednotlivých kantonů, ale také novináři a odboroví pracovníci. Během pouhého týdne měli tito lidé postupně navštívit Moskvu, Kyjev a Oděsu. Hosté přiletěli ze Ženevy do Moskvy, kde je přivítali oficiální představitelé Společnosti, odvezli je do hotelu Peking a po obědě se setkali s vedením zmíněné organizace. Při této příležitosti se hosté seznámili s programem svého pobytu v SSSR a také s lidmi, kteří je budou doprovázet – byl to vedoucí sekce mezinárodního oddělení pro styky se Západem, dva „asistenti“ a tlumočník. –––

22


Systém pobytu cizinců v SSSR byl dosti složitý, ale velice dobře uspořádaný. V té době byl každý cizí státní příslušník, ať už přijel v turistické skupině, na služební cestu nebo individuálně, trvale pod drobnohledem příslušných orgánů. Ty zaznamenávaly každý jeho krok, každou návštěvu a každé setkání. Pokud možno bylo všechno předem naplánováno, oficiálními rozhovory počínaje a takzvaným volným časem konče. Dělalo se to ovšem nenápadně, nevtíravě a s vysokou profesionalitou. Také dva „asistenti“, doprovázející delegaci ze Švýcarska, byli pracovníci Výboru státní bezpečnosti neboli KGB, kteří vystudovali speciální školu ministerstva vnitra a ovládali několik řečí. Představili se jako Alexandr (Saša) a Sergej (Serjoža). Zevnějškem si byli nápadně podobní – oba středního vzrůstu, tedy ani příliš malí, ani příliš vysocí, světlovlasí a hlavně nenápadní. Když takového člověka potkáte někde v davu, obvykle si ho ani nevšimnete, a jestli snad ano, tak si ho nezapamatujete, takže pokud podobného člověka máte popsat, zjistíte, že je to velice obtížné. Chlapíci pro tajné služby se zkrátka nevybírali jen podle toho, jak čistý měli kádrový profil, ale také podle nenápadného a bezbarvého zevnějšku. A stejné bylo i jejich chování. Když Saša a Serjoža švýcarskou skupinu doprovázeli, nekladli žádné otázky, pokud byli sami tázáni, odpovídali stručně a zdrženlivě a alkohol uměli bez následků pít v jakémkoli množství. Byli vždy čistí, po vojensku pružní a jen těžko se dalo určit, kdy vlastně spali, protože se objevovali vždy a všude: na chodbě, v baru, na ulici, u vchodu do hotelu i na mnoha dalších místech. Obdivuhodní chlapci! ––– Jakmile na Společnost přátelství dorazil seznam členů delegace, samozřejmě ho ihned zaslali KGB. Moskevské ústředí pak neprodleně oslovilo svého rezidenta v Curychu, který měl o každém ze Švýcarů získat podrobné informace: kde se narodili, co vystudovali, kde prozatím pracovali a co dělají v současné době, jaké mají zájmy a koníčky, jak vypadá jejich rodina a podobně. 23


Během pár dní potřebné údaje o všech členech delegace dorazily do Moskvy. V jejím čele měl stát jistý pan Kent. Jenže když už byli Švýcaři v Moskvě, přišla ještě jedna důležitá zpráva – jeden z těch devíti umí rusky. Ale kdo? To rezident bohužel sdělit nedokázal. Opravdu zajímavá situace… ––– Jak už jsme řekli, každý krok švýcarské skupiny byl pečlivě naplánován. V Moskvě bylo hostům hned úvodem slíbeno, že si mohou prohlédnout, co budou chtít, a také si promluvit s jakýmkoli řadovým sovětským občanem, který by je z nějakého důvodu zajímal. Po nejnovější informaci od curyšského rezidenta ovšem bylo jasné, že nebude fungovat běžný trik s tlumočníkem, který v podobných situacích případné nevhodné výroky svých krajanů prostě nepřekládal. To úlohu „asistentů“ poněkud komplikovalo, ale oni si vždy a všude pamatovali základní pravidla, jimiž je vybavila škola ministerstva vnitra – každá improvizace musí být pečlivě připravená, na nepříjemné otázky je nejlepší odpovídat stejně nepříjemnými protiotázkami a tak dále a tak podobně… ––– Když delegace dorazila do Oděsy, organizátoři svým hostům nabídli projížďku lodí podél mořského pobřeží, potom koupání v teplých vodách Černého moře a poté oběd. Oběda se měli zúčastnit členové zdejší pobočky Společnosti přátelství a následovat měla debata, během níž by si přítomní vyměnili názory na mezinárodní situaci a švýcarští přátelé by se zeptali na vše, co je zajímá. Hosté s takovým programem živě souhlasili. Výlet po moři byl opravdu nádherný. Po jeho skončení loď přistála u mola oděského Domu námořníků. Ten má svou vlastní pláž, na níž si okouzlení Švýcaři mohli odpočinout a vykoupat se. Nadšení Středoevropané, kteří moře nemají, vůbec nechtěli z vody ven a tuhle příležitost považovali za prozatímní zlatý hřeb svého pobytu v Sovětském svazu. Teprve na naléhavé upozorňování hostitelů, že nadešel čas oběda, Švýcaři moře neradi opustili. 24


Tohoto času využili hostitelé na to, aby se seznámili s předem vyžádanými otázkami švýcarské strany. A pak už se všichni rozesadili kolem slavnostní tabule, která hojností jídla i pití (především ruské vodky) i počtem číšníků, stojících snad za každou židlí, připomínala málem oficiální státní recepci. Přípitků se pronášelo mnoho – za mír a přátelství mezi národy Sovětského svazu a Švýcarska, pilo se i na zdraví členů delegace i jejich rodin, jakož i na zdraví štědrých hostitelů… Jakmile Švýcaři své sklenice vyprázdnili, číšníci jim za pozorné asistence Sašovy a Serjožovy okamžitě dolévali. Nakonec přišly zákusky a vysoký funkcionář Společnosti přátelství z Moskvy, který jako zkušený kavkazský thamada dění kolem stolu řídil, prostřednictvím tlumočníka oznámil: „A teď, drazí přátelé, se můžete ptát absolutně na cokoli, co vás o naší zemi zajímá. A my se pokusíme vám co nejpodrobněji odpovědět.“ Šéf švýcarské delegace pan Kent chvějící se rukou otevřel kožené desky a vyjmul z nich několik hustě popsaných stránek s připravenými dotazy. S obtížemi si nasadil brýle, dlouze si text prohlížel, listoval seznamem otázek odpředu dozadu a zase zpátky… V sále se rozhostilo naprosté ticho, Všichni napjatě zírali na pana Kenta. Výraz jeho tváře se několikrát proměnil a nakonec se v něm usadilo nechápavé zoufalství. Zkusil text obrátit, ale otočil ho tak, že ho měl nohama vzhůru. Pak zmoženě zamhouřil oči, ztěžka si povzdechl a zamumlal pár nesrozumitelných slov. Tlumočník okamžitě přeložil: „Otázky… nemáme!“ Takhle tedy skončilo hlavní výjezdní setkání švýcarské delegace s představiteli sovětské Společnosti přátelství SSSR se zahraničními státy. Hosty odvezli do hotelu. Ráno na snídani skoro nikdo z nich nepřišel. Zato Saša, Serjoža, tlumočník a funkcionář Společnosti, který přijel z Moskvy, se v hotelové jídelně objevili, jako by se nechumelilo a jako by za sebou neměli podvečerní veselici, při níž za svými hosty rozhodně nijak nezaostávali. 25


––– „Asistenti“ svému ústředí každý večer posílali podrobnou zprávu o všech událostech a zajímavostech právě skončeného dne. Všimli si kupříkladu toho, že jeden z členů delegace, jistý pan Keller, se ani na okamžik neloučí se svým sakem. Jako jediný ze Švýcarů se nešel koupat, vůbec se nesvlékl a celou tu dobu proseděl na pláži pod slunečníkem. Tuhle informaci Saša se Serjožou samozřejmě patřičně zdůraznili. Delegaci už v Oděse zbýval jen den druhý a závěrečný. Večer byli hosté pozváni do oděské opery na Labutí jezero. Pan Kent chápal, že svým povinnostem nedostál – nesetkal se ani s jediným „obyčejným“ sovětským občanem a nepoložil ani jedinou z tak pečlivě připravených otázek. ––– Denní plán pro švýcarskou delegaci předpokládal dopoledne vycházku po městě a odpoledne volno. Pan Kent při této příležitosti požádal, aby si on a jeho lidé mohli někde popovídat s normálním Oděsanem a položit mu několik otázek. Sovětští hostitelé ochotně souhlasili. „Představení začíná v sedm hodin večer,“ řekl mu moskevský funkcionář. „Tak prostě z hotelu odejdeme mnohem dřív a projdeme se po Přímořském bulváru, odkud je to do divadla kousek. Tam si najděte prvního, kdo se vám namane, a ptejte se ho, na co chcete.“ „No výborně!“ zvolal pan Kent, „To je přesně to, co potřebujeme.“ Asistenti si vyměnili významný pohled, v duchu se usmáli a znovu si připomněli jednu z nejdůležitější myšlenek, kterou se na své tajné policejní škole naučili: Každá improvizace musí být pečlivě připravená. ––– „Debata s naprosto nahodilým občanem“ byl starý a dávno nazkoušený trik. Každé oddělení KGB mělo k dispozici svého člověka, který tuto roli na požádání sehrál. Ten delegaci zpovzdálí 26


vytrvale sledoval a „asistentům“ tak byl neustále k dispozici. V Oděse byl tento úkol svěřen soudruhu nadporučíku Zacharovovi, který pro podobné případy užíval pseudonymu Ivan Sergejevič Timofejev. ––– Hodinu před začátkem představení autobus odvezl švýcarskou delegaci k divadlu. Celá skupinka zamířila na Přímořský bulvár. „Asistent“ Saša zůstal za ostatními trochu pozadu, nenápadně vytáhl z kapsy přenosný radiotelefon a pološeptem do něj pronesl: „Tady první! Tady první! Jak mě slyšíte? Příjem.“ „Tady druhý! Tady druhý!“ ozvalo se ve suchátku. „Slyším vás dobře, příjem.“ „Počínaje Puškinovým pomníkem vykliďte hlavní alej na Přímořském bulváru. Na druhou lavičku posaďte nadporučíka Zacharova. Rozuměl jste? Zopakujte mi to.“ „Opakuji: Od Puškinova pomníku vyčistit hlavní alej. Na druhou lavičku posadit soudruha Zacharova alias Timofejeva. Rozkazu jsem rozuměl. Příjem.“ „Začněte! Konec.“ Skupina švýcarských turistů mezitím pomalu zamířila k Puškinově soše a dostala se do hlavní aleje. Všichni si hned všimli, že na druhé lavičce od pomníku sedí osamělý muž středního věku a čte si noviny. Ostatní lavičky v širém okolí jsou neznámo proč prázdné a alejí zrovna vůbec nikdo nejde. Pan Kent je velice spokojen, jak se vše daří, a požádal svého kolegu pana Kellera a zároveň i tlumočníka, aby právě tohoto pána oslovili a popovídali si s ním. Ostatním Švýcarům funkcionář z Moskvy navrhl, že se můžou projít po bulváru a pokochat se panoramatem oděského přístavu. „Promiňte, že vás ruším,“ oslovuje tlumočník občana, když přistoupí k jeho lavičce. „Jsem tlumočník, který doprovází švýcarskou delegaci. A tohle jsou naši přátelé ze Švýcarska,“ ukazuje na Kenta s Kellerem. „Nemohl byste si s nimi chvilku popovídat a odpovědět jim na pár otázek?“ 27


Neznámý složí noviny a odsune se až na kraj: „Samozřejmě,“ přikyvuje přívětivě. „Jen ať se ptají, co budu vědět, to jim rád řeknu.“ Kent a Keller usedají vedle neznámého občana a tlumočník se staví za jejich záda. „Jmenuji se Kent a jméno tohoto pána je Keller,“ oslovil občana jako první šéf švýcarské delegace. „Žijeme oba v Ženevě. Mohl byste se nám představit?“ „S radostí,“ odpověděl neznámý. „Ivan Sergejevič Timofejev z Oděsy. Klidně se vyptávejte.“ Tlumočník kroutí hlavou ze strany na stranu, aby ho slyšeli oba Švýcaři, a snaží se překládat co nejpřesněji. „Pane Timofejeve,“ pokračuje Kent, „já žiji ve Švýcarsku, což je svobodná země, kde mohu kdykoli a jakkoli kritizovat libovolného státního představitele, dokonce i prezidenta. Mohl byste vrcholné politiky bez ohledu na funkce kritizovat vy?“ „Samozřejmě,“ přikyvuje Timofejev. „Můžu si kritizovat, koho chci, třeba amerického prezidenta, nebo francouzského, italského, anebo třeba vašeho.“ Pan Kent kroutí hlavou: „Vy jste mi nerozuměl. Já měl na mysli vaše politiky, ve vaší zemi.“ „Já můžu kritizovat, koho chci,“ trvá dál na svém Timofejev. „Kohokoli bez ohledu na to, kde a v jaké funkci pracuje. Ať žije kdekoli – je mi úplně jedno, jestli v naší zemi nebo někde jinde po světě.“ Pan Kent si pomyslel, že tlumočník zřejmě přeložil jeho otázku nepřesně, a tak opakuje ještě jednou: „Já ale měl na mysli vaše politiky!“ trvá dál na svém. „Naši představitelé jsou voleni všelidově. Takže kdyby neplnili správně své povinnosti, už dávno by byli odvoláni,“ tvrdí paličatě Timofejev. „No tak dobře,“ vzdává to Kent, „já vám tedy položím jinou otázku. My na Západě můžeme navštívit jakoukoli zemi a cestovat 28


po celém světě, podívat se na krásy Itálie, Spojených států, Francie – můžeme prostě, kam si usmyslíme. Můžete něco takového udělat vy?“ „Naše země, SSSR, se táhne tisíce kilometrů od západu k východu a od jihu na sever. Máme tu třeba perlu na Něvě, Leningrad, což je skvost světové architektury, neopakovatelné scenérie na Kavkazu či na Kamčatce, subtropy na Krymu, fantastická jezera Bajkal, Sevan, Issyk-Kul, Aralské moře, starobylá města Střední Asie. A což teprve naše Oděsa! Jistě,“ pousmál se, „já vím, že to není nejkrásnější město světa, ale neuvěřitelně krásné přece je!“ Švýcaři jeho vlastenectví rozumějí a smějí se. „Takže vlastně ani nevím,“ vede si dál svou Timofejev, „jestli všechny tyhle pamětihodnosti a zázraky přírody dokážu do konce života objet všechny.“ „Rozumím,“ povzdechne si Kent a dívá se na hodinky, aby nepřišel pozdě na představení. „Takže poslední otázka: „Všimli jsme si, že ve vašich obchodech téměř nejsou masné výrobky a v několika mlékárnách jsme dokonce viděli úplně prázdné regály. Jak mi to jako obyvatel tak krásné a bohaté země vysvětlíte?“ „To je jednoduché,“ přikývl Timofejev. „Protože kdybyste zašel ke komukoli domů a podíval se k němu do lednice, tak tam najdete všechno – maso, mléčné výrobky a dokonce i lahůdky. Na police obchodů jako na nějaký ukazatel spoléhat nemůžete. Nám opravdu nic nechybí, jenom asi máme trochu jiný životní styl než vy,“ ušklíbl se Timofejev. Pan Kent pochopil, že tenhle rozhovor se mu nepodařil a že ten Rus ho jednoduše trumfl. Ještě jednou se podíval na hodinky. Jenže vtom do debaty zasáhl jeho kolega Keller, muž v saku, s nímž se ani na okamžik neloučil, který až doposud neřekl ani slovo a jen rozmluvu pozorně sledoval. A právě ten se na Timofejeva zničehonic obrátil v té nejčistší ruštině: „Děkuji vám za příjemnou rozmluvu, pane… Zacharove. Vám i vašim nejbližším přeji hodně zdraví a k tomu vám osobně hodně úspěchů v práci a štěstí a radosti v životě.“ Znělo to přesně jako typické sovětské blahopřání, opsané z narozeninové pohlednice. 29


––– Pozdě večer „asistenti“ jako obvykle odeslali denní hlášení na ústředí. O smutné epizodě s panem Kellerem a jeho sakem se však pro jistotu nezmínili… Dva dny švýcarské delegace v Oděse uplynuly jako voda. Ráno je autobusem odvezli na letiště, odkud se měli vypravit do třetího sovětského města – do Kyjeva. Ústředí se ale o pana Kellera a zejména o jeho sako začalo zajímat samo. A tak „asistenti“ dostali pokyn zjistit, co přesně v tom saku je a proč je na ně jeho majitel tak opatrný. Inu, rozkaz je rozkaz a je třeba ho za každou cenu splnit. ––– Na letišti švýcarskou skupinu odvedli do zvláštní čekárny Inturistu, od ostatních prostor odletové haly oddělené. Najednou se v reproduktorech zcela nečekaně ozvalo hlášení, že v souvislosti s mimořádnou událostí mají všichni cestující na lince Oděsa-Kyjev projít bezpečnostní prohlídkou. Tlumočník svým svěřencům vysvětlil, že na letiště přišel anonymní telefonát, podle nějž chtěl někdo z cestujících na této lince pronést do letadla bombu. „Tohle vše se děje jen a jen v zájmu vaší bezpečnosti,“ ujistil Švýcary tlumočník. Jako první odešli ke kontrole cizinci. Sotva došla řada na pana Kellera, ozvalo se najednou melodické zvonění detektoru kovů. Sako si tedy musel svléknout a bezpečnostní služba ho pečlivě prohlédla. V boční kapse se našel malý přístroj se sluchátkem. „Co to je?“ zeptali se ho. „Kapesní tranzistor,“ odpověděl nevzrušeně pan Keller, ostatně zcela podle pravdy. Byl to skutečně malý kapesní radiopřijímač, jenže díky tomu, že měl západní normu VKV, dokázal zachytit i frekvence, na nichž se se svými nadřízenými a spolupracovníky domlouvali „asistenti“. Což je skoro konec celé téhle historie… ––– Švýcarská delegace se v pořádku vrátila domů. Po nějakém čase se v tamních velkých novinách objevil rozsáhlý rozhovor se 30


šéfem skupiny Kentem. Ten velmi podrobně líčil, jak se on a jeho krajané ve třech sovětských městech měli. Zvláštní pozornost přitom věnoval Oděse – je tam nádherné divadlo, nezapomenutelné moře –- a připomněl samozřejmě i setkání s „náhodným“ sovětským občanem Zacharovem alias Timofejevem. Interview si samozřejmě detailně prostudovali i na příslušných místech v KGB a „asistenty“ Sašu a Serjožu z „orgánů“ propustili. Škoda – takoví báječní chlapci! ––– Strýček Bokl dovyprávěl a jeho pohled se na mé tváři zastavil jako paprsek reflektoru sovětského pohraničního člunu, střežícího mořskou státní hranici největší země světa. Tajemně se pousmál: „Přísně vzato,“ zamyslel se nahlas, „byl tenhle můj spolužák ze základní školy mistr ve vymýšlení všelijakých historek. Takže nevím, zda to, co mi řekl, je ryzí pravda!“ Teď jsem se zase musel usmát já. Dobře jsem věděl, jak bujnou fantazii má sám strýček a v tom okamžiku pro mě bylo těžké určit, kdo z těch dvou by si zasloužil palmu prvenství.

31


GÜNTŘE, OZVI SE! (Autobiografické poznámky z mého dětství) „Každé zlo splácej dobrem. Pak se všechno na světě obrátí k lepšímu.“ Rebekka Mojsejevna Dain, má moudrá babička Riva

Začátek války Kolikrát jen jsme o tom četli a slyšeli. U každého však byl začátek války jiný. Letní červnový den. Oděsa kvete, Oděsa se usmívá, Oděsa se probudila a rozpřáhla své ulice, třídy, parky i moře vstříc slunnému dni. A tu jsme z černého tlampače zaslechli hrůznou zprávu: začala válka! Vešla k nám domů a rozdupala mi dětství, všechny naše naděje, plány a touhy do budoucna. Babička Riva mě, osmiletého kluka, i mou dvouletou sestřičku přitiskla k sobě a šeptem se modlila. Otec byl na služební cestě. Maminka běžela do práce bez snídaně, sotva se oblékla. Věděli jsme a dennodenně nás utvrzovali v přesvědčení, že Rudá armáda je nepřemožitelná, že za dva měsíce nepřítele porazí a skončí válku na jeho území. Také se to nakonec stalo, jen byla drobná chybička v termínech. Za dva dny jsme naslouchali samému Stalinovi. Mluvil pomalu, ale jeho hlas prozrazoval rozčilení: „Bratři a sestry, moji přátelé, obracím se k vám…,“ znělo z tlampače. Poprvé se pohlaváři k lidu obraceli nikoli ve frázích, nýbrž prostými lidskými slovy, vypůjčenými z církevního slovníku. Chystáme se na evakuaci Od prvních válečných dní Oděsu bombardovali, hlavně přístav. Okna jsme zatemňovali kusy novin, při každém poplachu běhali do krytu, večery jsme trávili potmě. Říkalo se, že ve městě je 32


hodně špionů, kteří v noci německým bombardérům označují cíle. Kdesi plály požáry. Nedaleko našeho domu (na rohu Bebelovy a Sverdlovovy ulice) bylo židovské muzeum, které jsem s babičkou několikrát navštívil. Babička byla velmi věřící a chtěla také mne vychovat ve víře v Boha a v židovských tradicích. Tenkrát jsem se na toto její přání ještě díval kriticky, ale později jsem toho samozřejmě litoval. Během těch pravidelných nočních náletů dopadla jedna bomba i na židovské muzeum, jehož expozici ještě v tu noc rozkradli. Babička byla zoufalá – cenné exponáty dílem shořely, dílem byly ukradeny a jejich osud je dosud neznám. Válka je neštěstím pro dospělé, ale romantikou pro kluky. Pomáhali jsme dospělým plnit pytle pískem, hlídali jsme na střechách, kontrolovali, zda jsou všechna okna zatemněna, a pomáhali starším sousedům. Navždy mi utkvěla v paměti písnička, kterou jsme si my kluci tenkrát zpívali: Nech nás, a my necháme tebe. A začneš-li, budem se tvrdě rvát! Neutoneme v žádné vodě a ani ohně nebudem se bát! Nepřítel bombardoval Oděsu každou noc. Jakmile se ozval letecký poplach, utíkali jsme do sklepa, kde byl protiletecký kryt. Všichni vypadali zasmušile a bavili se šeptem. Paniku kárné orgány (NKVD) okamžitě uťali, neboť dostaly nelidský příkaz: panikáře nešetřit, na místě zastřelit! Ale když jsme my kluci zpívali, dospělí se usmívali a my jsme měli radost. Nepřítel se čím dál víc blížil k městu, proto byl vydán příkaz k evakuaci dětí, žen a starců. To se v podstatě týkalo židovských obyvatel, kteří činili v oděské oblasti téměř třetinu. Rumunsko, nejbližší soused Oděsy, vstoupilo do války na straně hitlerovského Německa, a tak se brzy bojovalo nedaleko města. Na naší straně válčila námořní pěchota a domobrana. Začala hrdinná obrana města. Z válečného přístavu odpluly téměř všechny lodi do Sevastopolu a každý den vyplouvala přeplněná loď s uprchlíky. My jsme měli odplout posledním 33


parníkem, což bylo plavidlo pro dopravu dřeva Uralles. Před naším odjezdem odplul v noci parník Lenin, který potopily německé messerschmitty. Zmocnil se nás strach, do naší plavby zbýval den. Čiperná babička vzala všechno do svých rukou a ujala se příprav. Otec, který byl hlavním inženýrem továrny Prodmašina, trávil v závodě dny i noci, matka se zase podílela na evakuaci ústavu, v němž pracovala, a proto jsme ji vídali jen zřídka. Babička, která věřila sovětské propagandě, sama spravila zámek u dveří a byla si jistá, že se dovnitř nikdo nedostane. „Stejně se brzy vrátíme,“ prohlásila. Stříbrné nádobí, jež jsme chovali jako památku po dědečkovi Mordechajovi, jsme schovali pod postel, koberec stočili a uložili na pohovku. Babička sbalila jen to, co pokládala za nejnutnější, tedy letní ošacení. Na věci na zimu jsme ani nepomysleli. (Za dva měsíce jsme přece zpátky!) Já jsem se jí jen pletl pod nohy a hlídal sestřičku, ale také jsem se snažil něco schovat. Byl to malý perořízek s perleťovou střenkou, který mi záviděli všichni kluci. Můj talisman. Rozhodl jsem se, že si ho schovám na nějakém tajném místě. Jestli se za dva měsíce vrátíme a nožík bude na místě, říkal jsem si, znamená to, že nás Bůh neopustil (jak říkala babička) a nic se nám nestane. V koutě pokoje jsem šroubovákem nadzvedl parketu, nožík pod ni uložil a kladívkem dal zase všechno do pořádku. Maminka dnes přišla o něco dřív a pomohla babičce balit. Konečně bylo všechno připraveno a také přišel domů otec, celý udýchaný. Dole na nás již čekalo auto. „Usedneme před cestou,“ prohlásila babička. Všechno věděla, ta má moudrá Riva. Poslušně jsme se posadili. V té chvíli je třeba mlčet. V očích jsme měli smutek, stesk i blížící se strach. Babiččin zrak putoval po pokoji, z jednoho předmětu na druhý – byl tu nedávno zakoupený nábytek, na stěnách obrazy, bohatá knihovna. Pak babička tleskla. „Tak sbohem! Ljovo,“ oslovila otce, „až budeš odjíždět, nezapomeň zavřít dveře na balkon!“ Za tři dny otec narukoval, odjel na frontu, a my jsme se domů v plném počtu už nikdy nevrátili. I když nás Bůh ochraňoval 34


a zatím nebylo proč plakat. Evakuace znamenala utrpení nejen pro naši rodinu. Před nacisty prchali hlavně Židé, a ty, kteří zůstali, postříleli nebo zaživa upálili, jak se stalo v Baltě nedaleko Oděsy. Cestovali jsme v nákladních a dobytčích vagonech, putovali pěšky, bez jídla, bez vody a léků. Několik dní a nocí jsme nezamhouřili oka. Nakonec jsme se dostali do uprchlického tábora v Uzbekistánu. Matka si tam našla práci, babička pro cizí látala ponožky, a tak obě vydělávaly na živobytí. Evakuace je opravdu smutným a těžkým obdobím mého dětství, ale o ní je třeba vyprávět zvlášť, a já doufám, že na ni ještě přijde řeč. Otcova smrt Když byl dokončen přesun zařízení továrny Prodmašina do týlu, odjel otec na frontu. Několik měsíců jsme od něho nedostali žádnou zprávu. Nakonec přišel dopis, frontový trojúhelník, v němž otec psal, že je raněn, těžce nemocen a že ho pravděpodobně převezou do nemocnice v Samarkandu. „To bude blízko nás!“ radoval jsem se, „uvidíme ho! Však on se zase uzdraví!“ Zde se Bůh však od nás odvrátil. Otce skutečně přivezli v nemocničním vagoně do Samarkandu a odtud nám poslal svůj poslední dopis. Mezi řádky se dala vyčíst slova na rozloučenou. Maminka se za ním do nemocnice rozjela; vrátila se za týden, shrbená, s černým šátkem na hlavě a uplakanýma očima. Ze života nám odešel báječný člověk, něžný otec a milující muž. Lehl jsem si tenkrát na podlahu a celý den nevyšel z místnosti. Plakal jsem, až mi slzy dočista vyschly. V ten den jsem dospěl. Byl jsem náhle muž, matčina opora, ale také sirotek. Bar micva se ze mne stal náhle, o několik let dříve, než jak stanoví zákony judaismu. Válka pokračovala. Každý den na frontě umírali vojáci, ba tisíce vojáků na obou stranách. Síly nebyly vyrovnané. Protivníka jsme nedocenili, neboť správně odhadnout protivníkovu sílu znamená poloviční vítězství, jak řekl jistý velký vojevůdce. Tu strašnou, nestvůrnou mašinerii německé armády mohlo zastavit jen hrdinství 35


rudoarmějců. Položili vlastní život, aby jej zachránili nám. A právě o to se zasloužil i můj otec. Poslední válečný rok. Návrat do Oděsy Když přijel vlak, v němž se vracelo asi padesát rodin bývalých Oděsanů domů, ubytovali nás v nádražní čekárně. Úředník z ispolkomu, z městského úřadu, sepsal všechny, kteří přijeli, a slíbil všem obstarat ubytování podle možností. Nic volného samozřejmě nebylo, všichni se však měli vrátit do svých bytů, které před evakuací opustili. Byl-li byt zničen nebo obsazen nějakou státní institucí, ispolkom zvýšil počet bydlících v jiném bytě, a tak bytový problém řešil. My jsme měli smůlu. Náš dům sice zůstal stát, avšak oblastní výbor strany si v něm zřídil hotel. S takovou organizací se nikdo neodvážil pustit do křížku. Nezbylo nám, než čekat, jak ispolkom rozhodne, a trávit dny a noci v nádražní čekárně. Jakmile jsme se v tom obrovském sále, velkém málem jak stadion, usadili, popadl jsem sestřičku za ruku a rozběhl se na výzvědy, jak to vypadá s naším bytem. Spěchal jsem k našemu domu, chtěl jsem zjistit, zda Bůh mou prosbu vyslyšel. Měl jsem výbornou zrakovou paměť, náš dům jsem našel snadno. U vchodu nás zarazil starší muž s otázkou: „Copak tu pohledáváte, děti?“ Vysvětlil jsem, že jsme tu v prvním poschodí byleli a že bych se chtěl podívat, jak náš byt vypadá. „Stejně vám ho nevrátí, teď je tu hotel. Ale podívat se můžete, je tam otevřeno.“ Vyběhl jsem do prvního poschodí. Dlouhá společná chodba, tady dveře, na které jsem za nocí vzpomínal, prošlapaný práh. Zatajil se mi dech. Otevřel jsem dveře a vstoupil do našeho pokoje. Byl téměř prázdný, v rohu stál cizí psací stůl, u stěny stará opotřebovaná pohovka a dvě židle. Se zavřenýma očima jsem došel k místu, kde jsem si kdysi schoval svůj talisman. ––– Na nádraží jsme strávili asi měsíc. Nakonec nám přidělili ubytování: maličký pokojík v prvním poschodí. Ti, kteří v Oděse zůstali během okupace, nebyli příjezdem evakuantů nijak nadšeni. Stejně tomu bylo i v našem případě. Jedna rodina, matka se 36


synem, obývala dvě místnosti, a tak musela jednu z nich uvolnit nám. Na tento pokojík jsme dostali dekret, čímž jsme se stali rovnoprávnými obyvateli města. ––– Ty parkety jsem si pamatoval po celou dobu evakuace, stále jsem je měl před očima. V zásuvce psacího stolu jsem našel malé železné pravítko a jím nadzvedl parketu. Šlo to snadno. Ach Bože! Do očí mi vstoupily slzy. Můj nožík! Byl tam. V tom okamžiku jsem definitivně uvěřil v Boha, v jeho sílu. Třebaže mi nesplnil všechno, oč jsem ho prosil, třebaže mi válka vzala dětství a otce. Ale my ostatní, s maminkou, babičkou a sestrou, jsme přežili! Život šel dál. Až teď jsem se pozorně rozhlédl kolem. Ten pokoj byl smutný a osamělý jako bezdětná vdova. Kde jsou naše věci, knihy, obrazy, koberec, nádobí? Pouhé dva měsíce…, vzpomněl jsem si. Setkání s Günterem. Pochody do přístavu Naše rodná Oděsa byla osvobozena 10. dubna 1944. Válka zničila polovinu města, obchodní i vojenský přístav, a proto bylo rozhodnuto, že při obnově města i přístavů pomohou němečtí zajatci. V bývalých kasárnách jich žilo několik tisíc. Některým dali pracovní obleky, jiní zůstali v uniformách bez hodnostních označení. Místo bot dostali dřeváky. Každé ráno v šest hodin pak pochodovali v řadách po šesti mužích městem. Na ulici se pokaždé strhl strašný rámus. Cvak-cvak-cvak, bušily jejich dřeváky do dlažby. Chodili mlčky, s hlavou skloněnou. Vpředu i vzadu je doprovázela ostraha. Němci chodili obnovovat přístav. Námořní přístav býval vždycky uzavřenou zónou, ale pro nás kluky to neplatilo. Počasí se dařilo, sluníčko svítilo a ve školách se nevyučovalo, a tak jsme – parta oděských kluků – prolezli plotem a známými cestičkami uháněli na „rakouskou“ pláž. Proč se tak jmenovala, nevím dodnes. Byla to maličká pláž v areálu přístavu. Na městských plážích to bylo v té době nebezpečné kvůli minám a nevybuchlým střelám, kdežto zde tabulky všude hlásaly Odminováno. Bez min. Rakouská pláž zabírala kousek břehu ob37


klopený nízkými skalami a dřevěným plotem. Písek tu byl čistý, nazlátlý. Protože přístav byl zavřen a přísně střežen, rakouská pláž vždycky zela prázdnotou. Mořská voda tu bývala čistá, průzračná, a i když vítr na moři někdy zvedl vlny, zde vždycky zůstalo ticho a klid. Na tuto pláž jsme v podstatě chodili jen my, pár oděských kluků, a jen tu a tam sem zašli zpocení nakladači, aby se trochu vykoupali a osvěžili za polední přestávky. Nás sem táhla touha po mořské romantice, obdiv k velkým zaoceánským parníkům, ale také možnost dostat od nakladačů něco k snědku ze zámořských lahůdek, to když se nějaká bedna při manipulaci rozpadla. Při vykládce lodí se totiž používalo staré zařízení, předválečné jeřáby s opotřebovanými lany, a proto při vykládání nezřídka několik beden spadlo a rozbilo se. Z nich se pak sypaly suchary, konzervy, pomeranče a jiné pochoutky, to podle toho, co parník právě přivezl. Podle vlajky na stožáru jsme poznali, odkud „cizinec“ připlul, a jako hladoví šakali jsme posedávali nedaleko a číhali, až se nám zase poštěstí. Dopadla-li bedna na zem špatně, rozbila se o zakotvovací lano. To pak nakladači tiše nadávali a sepisoval se protokol, ale nám některý z nich přece jen hodil balíček sucharů nebo konzerv. Poděkovali jsme a uháněli. Co se s bednou dálo dál, nás nezajímalo. Po nějakých deseti minutách totiž po bedně nezbyla ani stopa, zmizela, jako by se na ni vrhly žravé piraně. Jeřáb opět skřípal pod zátěží, práce pokračovala. My jsme se mezitím vypravili za zajatci. Usadili jsme se nedaleko nich na sluníčku, živili se suchary a pozorovali, jak se o polední přestávce shromáždili u jídelny; každý vyfasoval hliníkovou misku se zapraženou polévkou a kus chleba, pak si sedli na zem a obědvali. Ne každý měl lžíci. Někteří čekali, až se nají kamarád, jiní polévku srkali přímo z misky. Potom zamířili opět do boudy a přinášeli si druhou misku, obvykle s kaší nebo makarony, a hliníkový hrneček s teplým čajem. Tak tomu bylo den co den. Nikdo je nijak zvlášť nehlídal. Pravda, nablízku býval jeden voják s dvouhlavňovou puškou, na tolik Němců dočista sám, a pokuřoval. Jednou jsem k němu zašel a zeptal se: 38


„Vy jste sám a jich je tolik – nemůžou utéct?“ „Utýct?“ udivilo ho. „A kam by utíkali?“ Nudil se, proto mu rozhovor se mnou přišel vhod. „Podívej, holobrádku,“ pokračoval. „Mají na sobě jen pracovní hadry, na nohou dřeváky, jsou bez dokladů a bez peněz, a nedomluví se. Kam by utíkali? Když utečou, zabijou je, zatímco tady jsou v bezpečí.“ S jeho argumenty jsem souhlasil. „A kromě toho,“ pokračoval, „vidíš toho světlovlasýho dlouhána?“ ukázal na statného blondýna v německé uniformě. „To je důstojník. Ten za všechny odpovídá. Jestli někdo zmizí, tenhle to odskáče.“ Ještě jednou jsem si Němce pozorně prohlédl. Zlá tvář, nepříjemný vzhled. Chodil mezi zajatci sedícími na zemi a vykřikoval rozkazy, což znělo jako psí štěkot. Dojedli, ale ještě jim zbýval čas, a tak se mnozí natáhli na zem s rukama pod hlavou a se zavřenýma očima vychutnávali oděské slunko. My jsme zůstali na místě, pozorovali tu idylku a chroupali suchary. Tu k nám nečekaně jeden z Němců přišel a komickou německou ruštinou se zeptal, kolik je mi let. Odpověděl jsem mu. „Já jsem v Německu nechal syna,“ pokračoval Němec, „je ti moc podobný.“ Obtížně hledal slova, ale brzy jsme našli společný jazyk. Několik německých slov jsem znal a kromě toho jsem plynně hovořil jidiš. Zajatci nesměli hovořit s místním obyvatelstvem, ale my jsme přece nebyli žádné obyvatelstvo, jen parta kluků z přístavního města. „Nechceš suchary?“ zeptal jsem se. Zavrtěl hlavou. „Nás živí dobře, jinak bychom nemohli pracovat, vždyť makáme deset až dvanáct hodin denně.“ Dodal jsem si odvahy a zeptal jsem se, jak se jmenuje. „Günter,“ odpověděl. „Günter!“ Oči měl dobrotivé, mohlo mu být kolem třicítky. Měl unavenou tvář a mozolnaté ruce, které právě nepřipomínaly vojáka německého wehrmachtu. „Bojoval jsi?“ zeptal jsem se a zahleděl se mu do očí. „Bojoval,“ přiznal, „ale ne dlouho. Byl jsem raněn a zajali mě.“ Povytáhl si nohavici a ukázal nám obrovskou jizvu na noze. Soucitně jsem pokývl hlavou. 39


„A taky jsi…“ Ani jsem nestačil otázku vyslovit, slyšel jsem odpověď. „Ne, já jsem nezabíjel. Nikoho jsem nezabil. Nedokázal bych to! Vidíš tamhletoho?“ ukázal na plavovlasého důstojníka, který dělal kápo. „To byl esesák,“ tiše dodal Günter. „A vaši mu svěřili dozor. Zase nám šéfuje!“ Polední přestávka končila a plavovlasý Němec vyštěkl: „Arbeiten, arbeiten, schnell, schnell!“ Günter pokývl na rozloučenou a spěchal ke svým. Od toho dne jsme se setkávali dost často. Kdykoli jsme byli v přístavu, bavili jsme se s Günterem a vzájemně se sbližovali. Léto pomalu odcházelo, srpen se chýlil ke konci. A tu jednou, když jsme jako obvykle seděli v přístavu na kopečku a živili se dárky od nakladačů, přišel k nám Günter. Tentokrát vypadal nějak kurážně a zároveň vzrušeně. „Zítra nás povezou do Německa,“ řekl. „Jsem strašně rozrušený. Možná uvidím svou rodinu, syna.“ Podíval se na mne. „Chci ti dát něco na památku,“ poněkud zrozpačitěl. „Abys na mě nezapomněl. Bylo mi s tebou fajn.“ Z kapsy vytáhl sevřenou dlaň. A když ji rozevřel, měl na ní maličkou keramickou sovu. Místo očí měla dva kamínky a uvnitř, jak jsem později zjistil, měla višňovou pecku. Byla to píšťalka. Günter ji zvedl ke rtům a zapískal melodii, veselou i smutnou zároveň. Tu melodii jsem poznal až později, když jsem na desce poslouchal Andersenovy pohádky. „Ach, tys můj milý Augustin,“ zněla slova té písničky, kterou si pamatuju dodnes. Ach, du mein lieber Augustin, Augustin, Augustin, … alles ist hin! Až po několika letech jsem pochopil mystický smysl těchto slov. Alles ist hin, všechno je pryč, ale život jde dál! „Tu máš, bylo mi s tebou fajn!“ opakoval a podával mi píšťalku. Levicí jsem jeho ruku podržel, pravou sáhl do kapsy, sevřel ji v pěst a pomalu vytahoval. Jen na okamžik jsem zaváhal – počínám si správně? Ale ano, všechno je v pořádku, blesklo mi hlavou, dlaň jsem rozevřel – a na ní ležel můj perořízek s perleťovou střenkou. 40


„A tohle je pro tebe,“ řekl jsem. „To je moc drahý dárek,“ zavrtěl Günter hlavou. „Jen si ho vem,“ naléhal jsem. „Cestou se ti hodí. A taky si na mě vzpomeň!“ V duchu jsem si přál, aby můj židovský Pánbůh pomohl i jemu, jeho rodině, aby jeho syn žil, aby se spolu opět shledali! „Danke schön, danke schön, díky,“ opakoval Günter. „Chtěl bych, aby můj syn byl jako ty!“ Každý jsme si vzali dárek od toho druhého a pevně si stiskli ruku. V tom stisku jsem pocítil náklonnost i mužnou věrnost. Proč se naši vůdcové tenkrát nedomluvili a proč ani teď se nemohou shodnout? V mých představách se svět obrátil. Naše setkání zrežíroval kdosi tam nahoře: německý zajatec, voják hitlerovského wehrmachtu a snad i člen nacistické strany, stiskl ruku židovskému chlapci. Zemí prošel krvavý moloch války, ale my jsme zůstali naživu! Güntře, Güntře, kde jsi? Co se s tebou stalo? Žiješ ještě? Ozvi se! Oděsa, 1944–1952

41


POSLEDNÍ ŠANCE HARRYHO SCHNITZELA Dceři Jeleně, své rádkyni, redaktorce i cenzorce

Po maturitním večírku na oslavu absolvování 98. oděské střední školy se sešla skupinka spolužáků v jedné z prázdných tříd. Předseda studentského spolku Petr Šanskij jako neoficiální vůdce promluvil na rozloučenou, což všichni přítomní vyslechli s neobyčejným zájmem. Jeho krátké vystoupení se odlišovalo od oficiálního projevu ředitele školy, a proto se zapsalo hluboko do těch nejodlehlejších koutů čisté, nezkažené a nedotčené duše každého z absolventů. „Kamarádi,“ oslovil spolužáky, „dnes se spolu loučíme. Jak je známo, osud si hraje s člověkem, a člověk hraje na trubku! Zvuk té trubky možná zazní v různých koncích světa, a proto každý odpřisáhněme, že se v budoucnu třikrát sejdeme: po deseti letech, po dvaceti a po třiceti letech. Ať nás pak trubka opět svolá a my zjistíme, kdo je kdo a kam to za tu dobu dotáhl. Doufám, že všichni budeme mít štěstí.“ Rozhlédl se po shromážděných a na každého se pozorně zahleděl. „Takže,“ zvedl ruku jako dirigent a pokračoval, „sborově prohlásíme: Souhlasíme a přísaháme!“ Poté pronikly křehkým tichem třídy zvučné chlapecké hlasy a všichni zvolali: „Souhlasíme a přísaháme!“ Když americký Kongres odhlasoval známou Jacksonovu doložku o uplatnění sankcí vůči Sovětskému svazu, který bránil svobodnému odjezdu Židů ze země, rodina Šnicelových – otec, matka a student Harry – pro tuto doložku nejen v duchu hlasovala, ale byla připravena zemi „rozvinutého socialismu“ opustit, překonat rezavějící železnou oponu jako první a emigrovat na Západ. A jakmile se taková možnost naskytla, Šnicelovi zažádali na oddělení 42


pasů a víz o výjezd. Nebylo snadné překonat byrokratické překážky a závory na četných oficiálních úřadech, a tak srdce Harryho otce, který předtím již prodělal dva infarkty, nevydrželo a přestalo tlouct. V tomto případě byla medicína bezmocná. Harryho matka si musela nechat vystavit nové doklady, její srdce však tuto bitvu o vycestování naštěstí vydrželo, a tak se dostala se synem do Spojených států, do New Yorku. Pouze však nakrátko. Velká psychologická zátěž, nepřetržitý dlouhý let, putování po Itálii, adaptační problémy v cizině, to vše zatížilo její malé ženské srdce přespříliš, a nakonec odcestovala tam, odkud již není návratu, za svým manželem. Tak zůstal Harry Šnicel sám, bez rodičů, přátel a známých v zemi, která se nazývá Spojené státy americké. A jak se mu vedlo? Jak si s ním osud hrál na schovávanou? Po matce nic nezdědil a pokus oženit se s Američankou skončil fiaskem. Nevěsta ani nepočkala na svatbu, sebrala magnetofon se zbytkem peněz v hotovosti a za týden utekla s jeho obchodním partnerem a firmu nechala v hluboké finanční propasti. Od této chvíle se od něho štěstí odvrátilo. Na společenském žebříku klesal Harry níž a níž, až se nakonec ocitl na samém dně. Vyzkoušel desítky profesí od metaře až po prodavače novin a výpomocnou sílu v kuchyni. Když se stal klientem Armády spásy, pevně zakotvil mezi nezaměstnanými a živořil, dostával nuznou podporu, která mu v kvetoucí zemi, proslulé přepychem a blahobytem, umožňovala jen ubohou existenci. ––– V průběhu tisíciletí lidstvo usilovalo o svůj rozvoj, četlo díla velkých filozofů a ekonomů. Oděští vtipálkové říkávali: „Lenina jsem nečetl, jeho konec neviděl, v mauzoleu jsem nebyl a může mi být ukradenej.“ A jestliže já jako diletant studuju problém rozdělení lidí do tříd pod mikroskopem nebo teleskopem, jsem přesvědčen, že se všichni velikáni tohoto světa dopustili chyby, které si dosud nikdo nepovšiml. Tvrzení B. Spinozy, A. Smithe, V. Lenina, K. Marxe i dalších o tom, že existují otroci a otrokáři, chudí a bohatí, dělníci a inteligence, pracující z venkova a z města, byla 43

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

MARK POLEVOJ JUBILEUM

Recommend Documents