Abstrakty / 21.1. 2016 I. ČECHOSLOVAKISMUS Marek Krejčí Zdeněk Wirth a umění lidu československého Koncem třicátých let ve veřejné polemice jeden sudetoněmecký historik umění obvinil vlivného sekčního šéfa Ministerstva školství a národní osvěty (MŠANO) Zdeňka Wirtha z vědecké neobjektivity a podřizování politické ideologii jednotného československého národa. Co bylo považováno v meziválečném období za „umění lidu československého“ a jak mezi válkami byla reflektována idea československé (a šířeji slovanské) vzájemnosti? Příspěvek na základě analýzy spisovny MŠANO sleduje v odborné literatuře dosud nezpracovanou politiku státních subvencí na podporu regionální kultury v periferních oblastech státu. Spolu s Wirthovým angažmá v převzetí Státního východoslovenského muzea v Košicích a silnou podporou jeho řediteli Josefu Polákovi při vytváření multikulturně orientovaného výstavního centra se na první pohled zdají vyvracet obvinění z kulturního imperialismu. Archivní materiály kolem akvizice uměleckých předmětů do centrálních sbírek, státem podporované akce transferu dřevěných kostelíků karpatské oblasti do historických zemí nebo výstavního projektu Umělecké Besedy prezentující staré umění na Slovensku činí však obraz poněkud méně jednoznačný. Milan Ducháček Dilemata československé etnografie tváří tvář čechoslovakismu Příspěvek se soustředí na dilemata, jimž čelila československá univerzitní etnografie po zrodu ČSR. Na Karlo-Ferdinandově univerzitě před Velkou válkou i přes bohatou folkloristickou tradici neexistovala stolice etnografie či národopisu. Když byl po převratu rozšířen počet československých univerzit na tři, situace se změnila pouze - a příznačně - v Bratislavě. Čerstvý profesor národopisu na Univerzitě Komenského Karel Chotek (žák J. Pekaře, L. Niederla a J. Golla) byl přitom v odborné práci nucen čelit trojímu tlaku: zakořeněné představě o vzájemné spřízněnosti české a slovenské society, oficiální verzi čechoslovakismu, jak se zrodila z jednání na Pařížské konferenci a v právnických kuloárech při přípravě ústavního zákona ČSR, a v neposlední řadě rodícímu se sebevědomí Slováků. Čerstvě etablovaný univerzitní obor se tak ocitl mezi Scyllou státotvornosti a Charybdou reality podložené navíc čerstvým terénním výzkumem. Chotek, sám účastník pařížských jednání o hranicích nového státu a expert na národnostní otázky při MZV, si byl oborových obtíží vědom, rigoróznost „pozitivistické“ vědy však zakořeněné mýty vyvrátit nedokázala.
Marta Filipová Hledání lidovosti. Lidové umění a umění lidu v meziválečném Československu Když se v roce 1921 vyjádřil Karel Teige o využívání lidových motivů v soudobé kultuře, popsal tuto praxi jako falešné vlastenčení a připomněl, že takovéto selské lidové umění patří do minulosti a do muzeí. Současným lidovým umění pro poválečnou generaci umělců a kritiků začalo být „nejskromnější umění“ Josefa Čapka, městské a předměstské umění, umění primitivní, naivní, občas vulgární a tím pro ně i čisté a upřímné. Tento příspěvek se zabývá vztahem české výtvarné teorie k lidovému umění a k umění lidu. Na příkladech textů například S. K. Neumanna, V. V. Štecha, K. Teigeho a bratří Čapků se snaží vysledovat změny v přístupu k pojmům lid a lidový, ale také národ a vlast za První republiky. Dává je do souvislosti se soudobou politickou orientací a s hledáním nové identity československého státu a v tomto bere v potaz i nedávno publikovanou, pro mnohé kontroverzní literaturu o tomto období (Orzoff, Heimann, King, Judson) o bourání mýtu o meziválečném Československu. Ivan Jurica Presahy 20. a 21. storočia: Koloniálna mentalita a univerzalizmus vo vzťahoch českého a slovenského národa Príspevok sa bude zaoberať historizáciou a pohľadom na československé/slovensko-české vzťahy z pozícií vývoja pojmu národa v kontexte post-koloniálnej teórie a orientalistickej piktoriality, sprevádzajúcou tieto procesy v miestnom politicko-spoločenskom kontexte. Ťažiskom nie je historizácia rôznych foriem spoločného a jednotného československého národa v 20. storočí, ale možnosti historizácie tohto vývoja zo súčasných kultúrnoteoretických pozícií s presahmi do spoločenských paradigiem 21. storočia. Konkrétne by sa jednalo o tému štrukturálneho rasizmu, v oboch štátoch praktizovaného najmä cez tradičný antiromaizmus a antiislamizmus, medzičasom etablovaných na úroveň ostro sledovaných oficiálnych štátnych politík a kolektívneho vedomia. Pojítkom týchto rôznych časových odsekov by mala byť práve orientalistická piktorialita, nasadzovaná tak v prvej polovici 20. storočia – najmä z pozície obrazovej dokumentácie agrárneho Slovenska, ako aj na začiatku 21. storočia – najmä z pozície zmieneného štrukturálneho rasizmu. Zakiaľ v prípade vytvárania predstavy jednotného československého národa takéto vizuálne vzorce reprezentovali čistotu a osvietenosť (oboch národov), v ére suverénnych štátov a vo vzťahu k tým “Iným” majú tieto obrazy dokumentovať pravý opak (tých “Iných”). Podobne ako orientalistická
piktorialita však aj jej miestna adaptácia mala a má slúžiť v zmysle vymedzenia sa a ako dôkaz príslušnosti občanov a občaniek bielej farbi pleti k západnému civilizovanému svetu. Zdeno Kolesár Škola umeleckých remesiel v Bratislave ako pozitívny plod českého „kolonializmu“ Bratislavská Škola umeleckých remesiel (1928-1939) patrí k najplodnejším príkladom vplyvu českej výtvarnej kultúry na Slovensko v medzivojnovom období. Bola predovšetkým dielom Josefa Vydru, ktorý prišiel z Čiech v roku 1919. Založenie ŠUR inicioval s podporou Obchodnej a priemyselnej komory. Bol dôkladne oboznámený s pedagogickými metódami Bauhausu, bol si však vedomý limitujúceho kontextu slovenského hospodárstva a vzhľadom na nerozvinutosť priemyslu sa výuka orientovala skôr na prepojenie remeselnej výrobnej zručnosti a výtvarných schopností študentov. Na rozdiel od väčšiny európskych krajín, na Slovensku z predindustriálneho obdobia prežívala tzv. domácka remeselná výroba, ktorej živé tradície chcel Vydra vo výuke využiť. Išlo do určitej miery o koncepciu podobnú tej, ktorá zabezpečila úspech škandinávskeho dizajnu v povojnovom období. ŠUR pripomínala Bauhaus internacionálnou skladbou pedagogického zboru aj študentov. Hovorilo sa tu bežne česky, slovensky, ale aj maďarsky a nemecky. Vydra zostavil pedagogický zbor z výrazných osobností českej (František Trőster, Zdeněk Rossmann, Jaromír Funke, Karel Plicka, Julie Horová) i slovenskej (Ľudovít Fulla, Mikuláš Galanda) avantgardy, pričom angažovaním mladých a vtedy ešte málo známych umelcov prejavil nevšednú odvahu a predvídavosť. Na škole prednášali napríklad aj Karel Teige a Zdeněk Pešánek. Príchod vojnových čias v roku 1939 spolu so zánikom Československa uzavrel aj existenciu ŠUR, táto škola však vďaka výdatnej injekcii z vyspelejšieho českého výtvarného prostredia zásadne prispela k formovaniu modernej koncepcie úžitkovej tvorby na Slovensku a silne ovplyvnila výtvarnú pedagogiku v povojnovom období. II. KULTURNÍ KONSTRUKCE NOVÉ STÁTNÍ IDENTITY Tomáš Klička Výstavy umělců-legionářů mezi řádky Jednou z výrazných podob oficiální meziválečné kultury byla její legionářská tvář. Legionářská tradice odrážela důležitou složku sebevědomí nově vzniklého Československa, tou byl pocit, že se národ (československý) o vítězné osamostatnění republiky zasloužil aktivně sám a přičinlivě si vybojoval
nezávislost za přispění legií. Legionářství se v kultuře projevilo vedle dobře známé oblasti literatury, architektury a památníků, tisku či kinematografie také ve výtvarném umění. Důležitou roli sehrál po válce státem zřízený Památník odboje (od r. 1929 Památník osvobození), jelikož aktivně sbíral a veřejnosti zprostředkovával umělecká díla umělců-legionářů a legionářské tematiky, která vznikala jak během války tak po ní. Výstavy i tvorba umělců-legionářů se zároveň ocitala na pomezí dvou polí, pole uměleckého a pole vojenského, k jejichž prostupování díky nim docházelo. Příspěvek vychází z předpokladu, že expozice a výstavy, na nichž se Památník podílel, sloužily jako nástroje k formování postojů veřejnosti, které tlumočily a šířily narativ týkající se nedávné minulosti, jenž vyhovoval potřebám poválečného státu. Výstavy tak plnily podobnou roli jako mnoho monumentů a pomníků a mohly fungovat jako prostředky k udržení legionářské tradice významné pro identitu mladého státu a coby ideologické nástroje k umocňování sounáležitosti a budování loajality k republice. Nemělo by však dojít k nadhodnocení dopadu výstav oproti dalším segmentům legionářské kultury. Míru dopadu a způsoby, jakým tak činily, se pokusí příspěvek reflektovat. Mariana Dufková Svatovítská katedrála v době budování československého státu Vznik Československé republiky odstartoval zásadní přeměny v politice nové země. Většina Čechů se identifikovala s vlasteneckým programem, který vztah k národu od počátku systematicky upevňoval propagací nacionálních myšlenek a rozvoj občanské společnosti. Tyto tendence se v nemalé míře projevily i na výzdobě dostavovaného svatovítského chrámu, jejíž meze byly dány pečlivým ideovým dohledem katolicky orientované Jednoty pro dostavění chrámu sv. Víta. V pražské katedrále tak dochází k poměrně neobvyklému propojení dvou ideologických snah – státně-národní a církevní, resp. katolické. Charakter chrámové výzdoby značně určovala společenská skladba tehdejších mecenášů, a to nejen z řad členů už dříve vzniklé Jednoty, ale i nových státních orgánů či finančních a pojišťovacích institucí. I když výběr autorů pro výzdobu chrámu určovali sami fundátoři, úroveň výběru byla vždy vysoká: na výzdobě se v zásadě podíleli jen renomovaní a již etablovaní tvůrci. Šlo o prestižní zakázky, jejichž účelem primárně byla snaha o reprezentativnost vycházející z širší historické tradice Evropy. Reprezentativní slohy nové republiky modifikované při ztvárnění náboženských námětů středověkými technikami a formami tak v katedrále demonstrují pospolitost církve a státu, spojují minulost s přítomností, tradici s modernitou. Cílem příspěvku je ukázat, jaký dopad měla politika československého státu na dostavbu Svatovítské katedrály a jakou roli přitom sehrál prezident T. G.
Masaryk. Zaměří se na to, jakým způsobem se s nastolením nového politického zřízení proměnily výtvarné styly i v tomto pražském katolickém chrámu, kdo z řad mecenášů nové umělecké tendence inicioval a kdo z řad tvůrců je posléze naplnil. Pozornost především bude soustředěna na dílo Františka Kysely, Jaroslava Bendy a Karla Pokorného. Miloš Zapletal „Vždyť on je zrovna u nás polobohem.“ Leoš Janáček a prvorepubliková oficiální ideologie Příspěvek vznikl jako průsečík dvou dlouhodobých výzkumných projektů, z nichž prvý se zabývá recepcí díla Leoše Janáčka a druhý vztahy prvorepublikové hudební kultury a oficiální ideologie. Namísto pokusu definovat prvorepublikovou oficiální ideologii jako jednotný diskurzivní rámec ji pojímám, vycházeje z Foucaultovy koncepce dispozitivu, jako koherentní soubor diskurzivních a nediskurzivních praktik iniciovaný klíčovými institucemi (zejm. „Hradem“, Živnobankou, Lidovými novinami, časopisem Naše revoluce, Památníkem osvobození, Čs. armádou, Sokolem) a vyznačující se konceptuálními konstantami (idea „československého národa“, „socializace“, „nový člověk/svět“, „Tábor – náš program“, „šetrnost a pracovitost“ ad.). Následně na základě několika analytických sond ukazuji reálný vztah i diskurzivní (médii a samotným Janáčkem vytvářený) obraz vztahu občana a umělce Leoše Janáčka k jednotlivým zmíněným institucím, ideám a osobě prezidenta Masaryka. Zvláštní pozornost bude věnována okolnostem vzniku, propagace, uvádění a recepce operní bilogie Výlety páně Broučkovy, symfonických básní Balada blanická a Taras Bulba, slavné Sinfonietty, sborů Česká legie a Naše Vlajka a dalších příležitostných skladeb. Ty budou zkoumány v kontextu jiných významných hudebních děl spjatých s prvorepublikovou oficiální ideologií či přímo představujících „oficiální“ prvorepublikové hudební umění (z per Vítězslava Nováka, Josefa Suka, Josefa Bohuslava Foerstera, Emila Axmana, Rudolfa Karla aj.). V posledku nastiňuji podmínky vzniku habitu oficiálního národního umělce, který po roce 1918 Janáček přijímal, a s ním související situace označované už některými dobovými pozorovateli jako „janáčkovský kult“. Helena Maňasová Hradská Moc snů první republiky – ke vztahu reklamy a modernity Analýzou meziválečného reklamního materiálu příspěvek přiblíží některé stereotypy užívané při sebeidentifikaci československého státu meziválečného období jako státu moderního a pokrokového. Koncepce pokroku sloužila jako důvod i vysvětlení proměn společnosti nového státu. Představu o atributech takového pokroku ovlivňovalo vizuální řešení reklamních prostředků. Analýza
komerčních propagačních materiálů odkryje roli občana modelové společnosti tak, jak ji zobrazovalo reklamní médium. Metodologicky půjde o hledání vztahu mezi mentálními obrazy, obecným úsudkem (entyméma) a grafickou realizací, s nimiž persvazivní a rétorické reprezentace zacházejí. Specifikem meziválečného diskursu o reklamě v ČSR je výrazně převládající přesvědčení, že reklama se podílí na budování státu nejen hospodářsky, ale i kulturně. Toto přesvědčení, převzaté z diskursu o uměleckém řemesle, přisuzovalo vizuálním řešením reklamy výchovný účinek. Nešlo jen o formování estetické tak jako před první světovou válkou, ale nově také o vedení společnosti k určité podobě občanství. Vizuálně gramatický rozbor stručně nastíní zobrazování metafory pokroku v reklamních reprezentacích; příspěvek se dále zaměří se na konkrétní podoby, pro jaké se ta která reklamní kampaň rozhodla. Pozornost bude věnována několika typickým strukturám, které užívají pokrok jako argument pro propagované zboží: struktura, která akcentuje rychlý pohyb vpřed a struktura zdůrazňující kontrast (zavržené) minulosti a (doporučované) podoby budoucnosti. Nejzásadnějším výsledkem gramatické analýzy reklamních zobrazení jsou motivy síly a destrukce jako podmínky pohybu vpřed a problematická povaha analogie pohybu v prostoru a v čase jako simplifikace pokroku. Schémata užívaná meziválečnou reklamou budou takto představena jako jeden z pramenů mytologizace československé modernity. Alena Janatková Werkbund a soudobá kultura v ČSR na jubilejní výstavě v Brně 1928 Německý Werkbund byl na brněnské jubilejní výstavě hned v několika různých vystoupeních modelem soudobé československé kultury: „Svaz čs. díla“ se tu zcela věnoval aktuálnímu tématu bytová kultura, jako bylo exponováno na Stuttgartské výstavě „Die Wohnung“ roku 1927, a podle vzoru stuttgartského sídliště „Am Weißenhof“ se v Brně realizovala kolonie „Nový dům“. Ale i „Werkbund der Deutschen in der Tschechoslowakei“, který byl v konkurenci ku „Svazu čs. Díla“ s ohledem na německou kulturu v Československu 1925 založen, měl na výstavě reprezentativní vystoupení ve vlastním pavilónu. Příspěvek tematizuje modelový charakter německého Werkbundu v Československu a jeho modifikace s ohledem na státní, národní a kulturní kontext. Kristýna Zajícová Obchodní propagace a státní propaganda. Reklamní etika versus ideologická manipulace na Světové výstavě v Paříži v roce 1937
Úkolem tohoto příspěvku je načrtnout vznikající významové nuance pojmů propagace a propaganda. Termínů, které se ve 30. letech používaly simultánně a jejichž významy se vzájemně překrývaly. Pokusím se odpovědět na otázky: do jaké míry lze určit politické tlaky na státní reprezentaci v zahraničí a zda můžeme tyto tendence ukázat na případu československého pavilonu v Paříži v roce 1937. Je možné v dobovém tisku vysledovat zvýšenou citlivost na sepjetí expozic s politikou? Nastíním také, jakým způsobem se ovlivňovaly státní propaganda a obchodní propagace na světové výstavě, jejíž rozptyl osciluje mezi uměleckou výstavou a veletrhem výrobků. V čem na výstavě spočívala česká národní prezentace a jak naše republika využila příležitosti představit různá odvětví práce, průmyslem počínaje a kulturou konče. Vynikajícím příkladem toho, jak zpropagovat zboží, aniž by byla narušena koncepce oficiální státní reprezentace, se stala expozice Baťových závodů v československém národním pavilonu, jejímž autorem byl architekt a typograf Zdeněk Rossmann. V našem prostředí existovaly originální snahy aplikovat metody politické propagandy na propagaci obchodu - jako návody na dobrou reklamu. Tyto pokusy však nikdy nepřekročily eticky stanovenou mez, a velmi dobře ilustrovaly tehdejší politické a kulturní klima v republice. Touto otázkou se zabýval profesor Jan Brabec z Reklamního klubu československého, vedoucí redaktor časopisu TYP, člen Ústavu pro organizaci obchodu při Masarykově akademii práce a prodejní expert, jenž je autorem dodnes nedoceněných spisů, které zásadně ovlivnily vývoj československé reklamy a marketingových strategií. Ve svých poválečných textech se ohlédl za hrůzami nacismu a originálním způsobem navrhl poučení pro budoucnost reklamy a výchovnou moc obchodní propagace.
