Marek Audy BRÁNY DO ZTRACENÉHO SVĚTA

Marek Audy

BRÁNY DO

ZTRACENÉHO SVĚTA

© Marek Audy, 2008 Charles Brewer Carías: str.: 78 – 82 Fotografie: © Marek Audy, 2008 Richard Bouda: str. 83, 90, 103, 105, 115, 116 Charles Brewer Carías: str. 47, 75, 78, 79, 80, 87, 92, 102, 127, 136 Peter Medzihradský: str. 67, 68, 69, 76, 137 Javiér Mesa: str. 111, 128, 129 Miroslav Šebela: str. 168 Kresba str. 157: © Jan Kobylák © Nakladatelství JOTA, 2008

Poděkování Charles Brewer Carías Zoltán Ágh, Richard Bouda, Federico Mayoral (Kiko), Branislav Šmída Iveta Ághová, Roman Aubrecht, Pavoľ Barabáš, Cesar Barrio, Hernan Biord, Charles Brewer Capriles (Chayo), John Brewer, Robert Brewer, Juan Carlos, Luis Alberto Carnicero, Robert Cristobal, Robert Dado, Francisco Delascio, Igor Elorsa, Marcel Griflík, Ricardo Guerrero, Zdeno Hochmuth, Alfredo Chacon, Alejandro Chumaceiro, Ian James, Iva Jaroušková, Erik Kapucian, Mladen Kuhta, Tomáš Lánczos, Marián Majerčák (Majdo), Vicente Marcano, Peter Masarovič, Peter Medzihradský (Medzo), Javier Mesa, Jozef Ondruška, Jano Pavlík, Robert Rafael, Roger Santodomingo, Jan Schlögl, Fernando Tamayo, Radko Tásler, Tomáš Telecký (Momo), Alberto Tovar, Lukáš Vlček, Eduardo Wallis, Ben Williams Igor Audy, Jiřina Audyová, Ladislav Blažek, Pavel Bosák, Jiří Bruthans, Jan Dungel, Radana Dungelová, Milan Daněk, Pavla Havelková, Zdeněk Havlík, Petr Horký, Tomáš Charvát, Drahomíra Janová, Zdeněk Kakáč, Roman Kamler, Oliva Konečná, Pavel Krátký, Vendula Křížová, Libor Láník, Henry Alvaréz Lid, Lena Lofajová, Roman Macík, Zdeněk Motyčka, Miroslav Náplava, Peter Ondrejovič, Ludmila Ondrouchová, Tomáš Ondrouch, Pavel Orálek, Vladimír Plešinger, Roman Radači, Jan Robovský, Martin Sluka, Marek Srba, Karel Stránský, Gustav Stibráni, Stewart McPherson, Martin Škrobák, Oldřich Štos, Adrian Warren, Kateřina Zemánková Hejtman Jihomoravského kraje Stanislav Juránek, Igor Poledňák Embajada Venezuela Chargé d‘ Affaires Báez Loreto María, Luis Gerónimo Sotillo Méndez, Castillo Héctor Největší poděkování však patří mé ženě Světlaně Audyové

Indiánský bůh Wahari se na počátku vzniku světa rozhodl, že žádný tvor na Zemi nebude muset pracovat, obdělávat pole ani lovit. Nikdo ale nesmí hladovět. Wahari chtěl, aby všichni živí tvorové žili v blahobytu a mohli si nasbírat tolik plodin, šťavnatého ovoce, sladkých ořechů i podzemních hlíz, kolik jen budou potřebovat. Všechno jídlo tenkrát rostlo na obrovském Stromě plodů světa - Wahari Kuawai. Tak se žilo na Zemi dříve. Všeho bylo dostatek a všichni byli spokojení. Předchůdci dnešních lidí - mlsná veverka, tukan s dlouhým zobákem a datel - se nechtěli dělit s ostatními, byli nepřející a lakomí a chtěli všechny dobroty jen sami pro sebe. Nezamlouvalo se jim čekat tak dlouho, až zralé ovoce spadne samo ze stromu. Rozhodli se, že strom porazí. Kmen byl mohutný a jeho zdolání se dlouho zdálo být nad jejich síly. Přece se ale nevzdávali. Jejich chamtivost jim dávala neuvěřitelnou sílu. Klovali a hryzali do silného kmene, až se jim konečně podařilo strom pokácet. S obrovským rachotem se koruna stromu zřítila do řeky Cuao. Větve se při pádu ulámaly a přehradily úplně její tok. Řeka se však nechtěla vzdát. Kalné, vzedmuté vody se vyvalily ničivou silou ze svých břehů a způsobily obrovské záplavy na celé Zemi. V jednom z nových jezer zůstala uvězněna piraňa. Horečně se pokoušela ze svého vězení uniknout, všechny pokusy však byly marné. Až se v zoufalství svými obrovskými zuby několikrát zakousla do pařezu stromu Wahari a ten konečně povolil. Dnes je možné vidět černou jeskyni, vedoucí skrz stolovou horu. Pozůstatek toho, jak piraňa hledala a našla svou cestu ke svobodě. Indiánská báje od stolové hory Autana

Titulní strana obálky: Akopán tepui Přední předsádka: Hladina guayanské řeky předchozí strana: Akopán tepui strana 10-11: Jeskyně Sistema de la Araña v masivu Chimantá strana 12: Roraima tepui zadní předsádka: Stromatolity v jeskyni Cueva Charles Brewer

8

Obsah Předmluva Vandr na Roraimu Oči plné křišťálů Bílá místa na mapách Doylův svět Jeskynní labyrint Závist a intriky Lety do středu Země Pravěká podzemní řeka Král tepuí Cesta do nitra ztraceného světa Útěk Brána mystéria otevřena Návrat do země lvů Česká vlajka na Chimantě Poslední pohled mouchy Paprsek ve tmě

13 22 34 46 54 59 70 74 78 84 92 96 100 112 132 144 150

Guácharos Historie objevování tepui Tepui, Guayanská vysočina Nosál červený Mapa jeskyně Ojos de Cristal Mapa jeskyně Charles Brewer Vznik stolových hor Masiv Chimantá Mikroorganizmy v jeskyních Formy jeskynních výplní Fauna tepui Flóra tepui Geneze křemencových jeskyní Mapa jeskyně Sistema de la Araňa Expedice do podzemí tepui English summary Literatura

30 32 50 65 68 110 124 125 126 127 136 142 158 162 166 169 173

9

12

Předmluva Příběh této knížky začíná tak trochu pohádkově. Tři kamarádi se svými ženami si udělají výlet na stolovou horu Roraimu na venezuelsko-brazilsko-guyanském pomezí - na tutéž, kterou si kdysi romanopisec Arthur Conan Doyle vzal za model pro dějiště své slavné sci-fi Ztracený svět z roku 1912. Sotva se výletníci po tabulovém povrchu proslulé hory porozhlédnou, najdou v křoví přírodou dobře zamaskovaný vstup do podzemí. Bez ohledu na rizika do něj dva z nich sestoupí. Ač s sebou nemají jinou výzbroj než čelovky a fotoaparát s bleskem, během dvou hodin v temnotách zjistí, že našli něco, o čem se žádnému z nich nesnilo... Jako dlouholetý fanda venezuelské přírody se přiznám bez bolesti, že jsem byl touto příhodou okouzlen, jakmile jsem si o ní přečetl. (Umožnil mi to Marek Audy svým článkem v populárně vědeckém časopise, vyšlém v květnu roku 2003.) Jen si představte: na posvátné hoře indiánů, která je zároveň kultovní horou několika generací objevitelských průzkumníků a politicky důležitým rozhraním tří států, na hoře, o níž bylo napsáno a vydáno několik knih a stovky článků – na této veleznámé hoře objeví malá partička Čechů a Slováků prakticky při své první procházce obrovské podzemní prostory, o nichž dosud nikdo neměl tušení. My Češi jsme stejně jako naši sousedi Slováci na jeskyně a podzemní dómy zvyklí, jsou dnes atrakcemi Českého, Moravského i Slovenského krasu. Kdo se o to zajímá, ví, že průzkumnická disciplína „objevy v podzemí“ je dosud ve světě i u nás v plném rozvoji a co chvíli přináší plody v podobě nějaké jeskyňářské novinky. Můžeme se proto ptát: jaká senzace? Čím se od těch ostatních novinek odlišuje objev jeskyně na Roraimě? Ten objev je jedinečný, a to hned z několika hledisek. Zkusme je vypsat. Za prvé: Objevit něco nového na Roraimě je jako byste objevili novou skalní věž v Prachovských skalách. Není druhé stolové hory v Jižní Americe (a že existují kromě Venezuely i v Brazílii, Bolívii, Guyaně a Surinamu), která by byla tak přístupná a navštěvovaná. Za druhé: Roraima, stejně jako další stolové hory Guayanské vysočiny, je budována křemitými pískovci a křemenci, tedy horninami, v nichž se za normálních geologických okolností nevytváří kras. Základem vzniku krasu je pozvolné rozpouštění hornin ve vodě. Vzorek vápence - horniny, pro níž je kras typický - vám rozpustí v každé laboratoři. Zkuste však rozpustit křemen! Za třetí: O tom, že v prastarých sedimentech stolových hor existují krasové jevy (děje se tak v důsledku naprosto specifického geologického a hydrologického vývoje i přesto, co je napsáno v minulém odstavci), se vědělo přinejmenším od leteckého objevu propastí na stolové hoře Sarisariňama v roce 1964 a venezuelsko-britského sestupu do jeskyně-tunelu v boku posvátné hory indiánů Piaroů Autany v roce 1971. Propasti a další pseudokrasové jevy byly pak zjištěny i na jiných stolových horách. První detailnější průzkum se podařil v roce 1991 italské expedici na stolové hoře Auyán tepui v systému jeskyní a propastí, nazvaném Aonda, popsaném Venezuelci už v roce 1983. Rozdíl všech těchto jevů proti Krystalovým očím (jak nazvali Audy a spol. svůj objev) je v tom, že na Roraimě se jedná o klasickou uzavřenou ponornou jeskyni, kdežto jinde jde o propasti, otevřené jeskyně či v případě Aondy o systém, vzniklý rozšiřováním svislé tektonické pukliny. Krystalové oči jsou unikum. Za čtvrté: Objevitelé nemusí být ještě těmi, kdo dotáhnou průzkum svého objevu do konce. Obzvláště ne tehdy, jedná-li se o objev na zemském povrchu neviditelný a vzdálený na tisíce mil od domova objevitelů. Tyhle věci, k nimž přičtěme i administrativní překážky, v jejichž kladení jsou – a teď mluvím z vlastní zkušenosti - venezuelští úředníci přeborníky, by odradily devět lidí z deseti. Naštěstí autor této knížky patří k lidem, kteří jsou schopni překážky překonávat – obzvlášť tehdy, vidí-li za nimi jasný cíl. Nabízí se krásný paradox. Jasným cílem je tady něco, co je po miliony let zahaleno neproniknutelnou tmou. Ale tomu, kdo ví, co je Audy zač, nemusí tahle formulace připadat jako fráze. On je totiž tím, kdo dovede onu pravěkou tmu zjasnit. Ač vystudovaný strojař, dnešním zaměstnáním je tento cestovatel, jeskyňář a kanoista (s profesionální zdatností a zkušenostmi ve všech těchto amatérsky provozovaných činnostech) specialistou ve fotografických a digitálních technikách.

13

A ze spojení koníčka a profese vzniklo specifické umění: nasvícení a fotografie podzemních prostor. Jen si to představte: po slaňování, šplhání a plazení různými otvory, kterými se často jen tak tak protáhnete, se najednou octnete v obrovském dómu. Prozradí vám to šajnující baterky, ale to je prostředek skutečně jen orientační. Žádný reflektor do jeskyně nedostanete, i kdybyste ho na povrchu měli k dispozici (což je na stolové hoře, vzdálené stovky kilometrů od civilizace, dost iluzorní). A to je chvíle pro Audyho - zkouška jeho organizačních a technických schopností a zúročení zkušeností, nabytých v jeskyních tří světadílů. Výsledkem jsou obrazy něčeho majestátního a svým způsobem nádherného, toho, co - pokud někdo nezavede do jeskyní elektřinu, což snad v případě venezuelských stolových hor ještě nehrozí – lidstvo nemá šanci vidět. To nás přivádí k druhé části příběhů této knížky, která je skoro stejně pohádková jako ta první. Fotografie jeskyně Ojos de Cristal, získané při druhé návštěvě Roraimy o rok později po té iniciační, umístil jejich autor na internetu. Způsobily v kladném i záporném smyslu senzaci. Nejprve to negativní. Z hlediska venezuelských předpisů šlo o ilegální akci. Roraima je nejen součástí národního parku Canaima, ale je to takzvané Monumento Nacional, kde platí stejná a možná ještě přísnější pravidla ochrany. Audy a jeho spolupracovníci si sice nic - žádný křišťál, endemickou rostlinu či živočicha - neodvezli, nic nepoškodili a nechali všechno na místě, ale prováděli průzkum bez příslušných razítek (která by pravděpodobně nikdy nedostali). Do útoku zavelel především žárlivý venezuelský jeskyňářský spolek, čemuž se mimochodem nelze divit. Nechat si vyfouknout takovouhle senzaci před nosem! To pozitivní ovšem překonalo všechno očekávání. „Jak jste to člověče takhle dokonale vyfotografoval?“ mailoval muž, jehož jméno znělo Audymu povědomě. „A jak se vám podařilo napálit naše bdělé venezuelské orgány?“ Tím, kdo se takhle tázal, nebyl nikdo jiný, nežli Charles (Charlie) Brewer Carías (1938), člověk, jehož sláva už dávno překročila venezuelské hranice, ačkoliv během celého svého života průzkumníka, fotografa a botanika tyto hranice nepotřeboval fyzicky překročit. Materiálu k průzkumu měl habaděj: vždyť venezuelská část Guayanské vysočiny se svými „tepui“, stolovými horami tyčícími se v mnoha případech z neprostupného pralesa, je stále ještě jedním z nejméně prozkoumaných území na světě. Brewer, člověk se skvělým organizačním talentem a zároveň průkopník metod přežití v krizových situacích (cvičně se nechával opustit v divočině bez základních potřeb a zásob), byl jedním z prvních, kdo se pustil do víceméně systematického průzkumu stolových hor. Na konci šedesátých a během sedmdesátých let minulého století, kdy Venezuela žila své období prosperity, dokázal přesvědčit státní a armádní orgány o nutnosti průzkumu tepuí za pomoci moderních prostředků, především vrtulníků. Stal se vedoucím řady expedicí, na něž přibíral sympatizanty z řad největších přírodovědeckých odborníků, vesměs tehdy známějších, než byl on sám. Pro všechny to byl splněný sen, podívat se nahoru. (Nezapomeňme, že Roraima je se svou relativně snadnou přístupovou výstupní cestou výjimkou a že kilometrové svislé srázy mnohých stolovek dosud nenašly pokořitele.) Jedinou profesí, kterou Brewer při sestavování vrtulníkových expedicí zásadně ignoroval, byl fotograf. Na fotografické knihy o dobývání tepuí, v nichž zároveň shrnul i přírodovědecké poznatky svých druhů (nebo jim přenechal celé kapitolky), měl proto dlouho monopol – což mu zajistilo takřka nedostižný náskok i v době, kdy se několik konkurenčních výprav dostalo k průzkumu částí vrcholů velkých tepuí, jako jsou Marahuaca, Auyán nebo členitá Chimantá. Právě toto poslední jméno, označující popravdě nikoliv jednu, ale hned sedm stolových hor, oddělených širokými údolími, si mohl Audy přečíst v Brewerově dopisu: „Před týdnem jsme objevili jeskyni v masivu Chimantá...“ Po zdvořilé Markově odpovědi následoval další dopis, pak další a další. Rychlosti, s jakou létaly domluvy přes Atlantik, se skoro přiblížila rychlost příprav, protože v těch domluvách se setkali dva muži činu. V únoru 2004 Brewer objevil jeskyni, vzápětí nabídl Audymu spolupráci, ten ji přijal a už v květnu téhož roku přistál na jedné ze sedmi stolovek, dohromady skládajících masiv Chimantá, vrtulník s Charliem a jeho dvěma syny, dalšími dvěma Venezuelci, jedním Čechem a jedním Slovákem. Ti dva poslední byli kromě samotného Brewera nejdůležitější, protože uměli zaměřovat a fotografovat jeskyně. Tady si neodpustím jeden trochu osobnější odstavec. Prožil jsem ve Venezuele větší část sedmdesátých let a první stolovku jsem viděl v době, kdy Marek ještě ani nechodil do školy (bylo to Cerro Venado, zvedající se jako kulisa nad rajskou scenérií vodopádů na řece Carrao, vytékající z Auyán tepui). Brewerova sláva tenkrát prudce stoupala. Jako začínající tepuidiota (venezuelský novotvar, rozšifrovatelný jako „blázen do tepuí“) jsem jeho počinky v rámci možností sledoval.

14

Jestliže kariéra zubního lékaře pro něj skončila brzy po obdržení diplomu, pak následující kariéra průzkumníka, fotografa a přírodovědce neskončila dodnes. Až na jedno krátké intermezzo. V roce 1979 využil nastupující prezident Herrera Campins jeho popularity a jmenoval ho ministrem sportu a mládeže. Charlie nevydržel v ministerském křesle ani rok. Sebral tlupu svých mladých obdivovatelů, vypravil se s nimi na hranici se státem Guyana a odstranil hraniční sloupky (z nichž jeden je na Roraimě), protože podle venezuelské verze by se měla větší část dřívější Britské Guyany vrátit do venezuelských rukou. Stát Guyana mobilizoval armádu a letectvo. Ministr, který jednal jako neřízená střela a málem způsobil válku, musel padnout. Pikantní na celé věci je to, že Brewer je po dědečkovi, který se dostal do Venezuely jako celník - Brit. Chudá jihoamerická země nebyla na konci devatenáctého století schopna platit Velké Británii dluhy a jako odškodnění nechala evropskou velmoc pobírat veškeré zisky ze svého hlavního přístavu La Guaira. Jedna z nejlepších caracaských rodin, Caríasovi, ovšem chudá nebyla, takže celník si našel dobrou partii a změnil vlast. Je přirozené, že osobnost, jakou je Brewer Carías, má kromě obdivovatelů i nepřátele, ale bylo by možné je v dané situaci nemít? V konkurenci objevitelů a průzkumníků v jedné z posledních opravdových divočin na světě? Při nasazení, jaké je Brewer schopen udržovat po desítky let, to ostatně žádný konkurent nemá lehké. Výhodnější je být s ním na jedné lodi. Brewer je Brewer a nabídka spolupráce při průzkumu tepuí, kterou od něj dostal Marek Audy, je něco podobného, jako kdyby fotbalistovi nabídl Pelé, aby si s ním přijel zakopat. Sám znám na rozdíl od Roraimy nebo sousedního Kukenánu masiv Chimantá jenom ze vzduchu - z jediného přeletu ve dvanáctimístném letadle po někdejší lince, spojující několik indiánských vesnic na jihovýchodě Venezuely s pohraničním městečkem Santa Elena de Uairen. Dnes už linka neexistuje a jediný realistický způsob, jak se dostat k úpatí, je najmout si v Santa Eleně avionetu. V osmdesátých letech se uskutečnil v pěti etapách jeden z těch průzkumů, na nichž neměl Brewer podíl. Prováděla ho „Vědecká společnost Chimantá“ a vyšla o něm pěkná kniha s kapitolami, napsanými zúčastněnými odborníky v disciplinách, jako jsou geologie, pedologie, hydrometeorologie, botanika a zoologie. O krasových jevech v ní není ani zmínka – pravděpodobně z toho důvodu, že se průzkumníci soustředili na ty z tepuí, které tyto jevy postrádají. Anebo snad proto, že si vědci nepřibrali speleologa? Přinejmenším v tomto ohledu se ukázalo, že na Brewera jsou ostatní průzkumníci krátcí, protože to, k čemu přizval Audyho, jako by ani nebylo z tohoto světa. „Nezlob se, ale zavázal jsem se Charliemu, že tuhle informaci nikomu neřeknu, dokud to on sám neuzná za vhodné,“ odpověděl mi Marek na otázku, na které z tepuí pracovali. Neměl jsem mu to za zlé, protože vím, že přírodovědecké a geografické objevy jsou choulostivé zboží, které se dá ukrást. Takhle bych byl alespoň při eventuálním úniku informací mimo podezření. Teď už jméno té stolovky znám, i když jsem se je dověděl se zpožděním, do nějž se vešly další dvě cesty obou hlavních protagonistů objevu na Chimantá. Na těch dalších přistáních se objevili i Audyho slovenští přátelé – především nepřekonatelný filmař adrenalinových výprav Pavoľ Barabáš. Po jejich návratu se mi přece jen dostalo důvěry, takže už vím, kde přistát, abych se ocitl na tepui, skrývající jedny z největších jeskynních prostor na světě. Ale stejně to jméno neprozradím. Ostatně na pouhou předmluvu už jsem toho řekl dost, a to si přitom od začátku říkám, že snaha doplňovat nějak podstatně Audyho text a skvělé fotografie by bylo malicherností. O doplňování tu skutečně nejde. Byl bych jen rád, kdyby si čtenář z těchto řádků vzal jako poslání to, co autor a objevitel Marek Audy sám nikde nenapsal. Než to poslání zformuluji, pokusím se mu při vší skromnosti dodat váhu tím, že jsem člověk, jenž v Jižní Americe a především ve Venezuele žil a cestoval a nikdy o ní nepřestal shromažďovat přírodovědecké a geografické informace. Milý čtenáři – a to je tedy poslání této předmluvy, držíš v ruce knihu o objevech, jaké se poštěstí dosáhnout jednou za mnoho a mnoho let. Kdybychom hledali jejich obdobu v pomyslné kolonce „české a slovenské objevy v Jižní Americe“, museli bychom se zřejmě vrátit do starších generací. K uskutečnění takových objevů je zapotřebí kromě štěstí i odvaha a připravenost. Příběh této knížky svědčí o tom, že v tomto směru si štěstí našlo ty pravé.

Vladimír Plešinger

15

18

Ptari tepui je stolovou horou s dokonalým tvarem. strana 16-17

Biotopy náhorních plošin stolových hor jsou velmi rozdílné. Na snímku povrch Churí tepui v masivu Chimantá, porostlý Brocchinia hechtioides, v popředí Chimantaea mirabilis.

Flóru ve vyšších polohách zastupují především nízké keříky Bonnetia roraimae, několik druhů stegolepisu nebo růžice Orectanthe sceptrum. Roraima tepui

Náhorní plató Roraima tepui dosahuje nadmořské výšky 2800 m a je téměř bez humózního pokryvu. strana 20-21

19

20

21

VANDR NA RORAIMU (únor 2002)

Bloudíme! Roraima, nejvyšší stolová hora Venezuely, se tváří přesně tak, jak jsme nastudovali z literatury před odjezdem. Nehostinně a vlhce. Viditelnost je sotva sto metrů a to ještě jen občas. Dávno jsme si zvykli na promočené boty i oblečení. Pokud nezastavujeme, není nám ani moc zima. Toužili jsme zažít dobrodružství poznání, a tak máme, co jsme chtěli. GPSku nemáme a stejně by nám byla k ničemu. Nesehnali jsme žádnou kvalitní mapu, ze které by se daly vyčíst nějaké souřadnice. Jedinou orientační pomůckou je pro nás obyčejná buzola. I tak azimut, který jsme si zvolili, bereme jen informativně. Odbočit ze stezky, mezi nekonečný labyrint skalních věží a proláklin, se nikomu nechce. I ti nejodvážnější z naší šestice začínají pochybovat, že dorazíme alespoň k některým cílům, které jsme si na Roraimě vytyčili. Hlavním bodem programu mělo být údolí křišťálových krystalů ležící nedaleko hraničního kamene s Brazílií a Guyanou. Náš kemp je situován nedaleko přístupové římsy na vrcholové plató. Hraniční kámen, takzvaný Punto triple, je odtud vzdálen přes osm kilometrů. Jeho název je analogií našeho šumavského Trojmezí, kde se podobně pot-

22

kávají hranice Německa, Rakouska a České republiky. Navíc zjišťujeme, že náčrt Roraimy, který jsme chtěli použít místo mapy, jsme zapomněli ráno ve stanu. Začínáme silně postrádat domorodého průvodce, kterého jsme nedávno tak rázně odmítli... Guía, guía? Vůdce!? Toto slůvko znělo jako nejdůležitější před třemi dny ve vesničce Paraitepui v chýši strážce národního parku. Dotaz „Kde máte vůdce skupiny?“ byl při zápisu do návštěvní knihy Roraimy jedinou otázkou indiánského státního úředníka. Odpověď jsme měli předem připravenou. Předstupuji se sebevědomým a hrdým: „Já jsem vůdce!“ Strážci to ale nestačí a posílá nás zpět do vesnice, aby dostál nařízení správy parku - nevpustit turisty na stolovku bez průvodce! Abychom plně pochopili potřebu přítomnosti místního znalce, vykládá nám historku o trojici, která se před lety ztratila ve skalním bludišti sousední hory Kukenán. I přes nákladnou záchrannou operaci se jednoho člena výpravy nepodařilo již nikdy najít. Osada je posledním místem, kde je možné získat domorodého průvodce nebo i nosiče na stolovku. Pro místní indiány, Pemony, je to jeden z nejlepších příjmů.

Pemonská vesnička Paraitepui vyhlíží, jako by tu stála věky věků. Založena byla ale celkem nedávno. Důvodem byl prudký rozvoj turistiky na konci 20. století.

Odoláváme úřednímu nátlaku a v návštěvní knize se objevuje v kolonce vedoucího skupiny mé jméno. Sami sebe ale musíme přesvědčovat, že naše volba je správná. Mezi tím, co ostatní zapisují své pasy a udobřují si svědomitého úředníka hašlerkou, přemýšlím, která ze sedmi cest vede k Roraimě. Její silueta se spolu s vedlejší Kukenán tepui rýsuje ve dvacetikilometrové vzdálenosti na obzoru. Na nejvýchodnější straně stolových hor matně rozeznávám i mohutnou skalní věž Tevasin, ze které přelézali na horu hrdinové

sci-fi románu A.C.Doyla Ztracený svět - po padlém stromu mezi dinosaury. S malou dušičkou vybírám zlatou střední cestu a nenápadně sleduji reakce okounějících vesničanů. Nevšímají si nás! Zdá se, že všechny cesty vedou na Roraimu! Žíznivá pouť rozlehlou savanou nám zatím nedělá žádné problémy. Dvě výrazné koleje vedoucí do dálky nám usnadňují orientaci. Že by ještě sem jezdila auta? Jen občas jakoby se rozteč kol změnila. Že by se jeep rozkročil? Jdeme vedle sebe, vláčíme těžké

Savany dosahují až do nadmořské výšky 1500 m. Další kilometr stoupání připadá na suťový kužel, nad kterým se tyčí půl kilometru vysoká kolmá stěna Roraimy.

23

Šest set metrů vysoká kolmá stěna nám dává zabrat. Postupujeme po skalní římse krok za krokem, stále pomaleji.

batohy a vykládáme. Za každým z nás zůstává kolej o trochu víc vyšlapaná. Tak takhle to je! Cesta vzniká z diskuzí dvojic vandrovníků, jak jdou vedle sebe. Od brodu přes řeku Kukenán začínáme stoupat. Teď to ještě jde, ale čeká nás převýšení skoro jeden a půl kilometru. Kukenán se dokáže po větších deštích pěkně rozbouřit. Prakticky to pak znamená čekat, než její vody zase opadnou. Máme štěstí, zdoláváme řeku suchou nohou.

24

Paľo Barabáš, vynikající slovenský režisér cestopisných filmů, mi později vykládal historku, jak se vracel při některé z našich dalších expedicí sám z Roraimy. Río Kukenán měla zvýšený stav, ale dalo se ještě brodit. Paľo si zul pohorky a v úzkém místě je přehodil na druhý břeh. Pro jistotu házel co nejdál. Druhá bota ale letěla až do protisvahu, odkud se pomalu začala kutálet zpět do rozvodněného Kukenánu. Paľovi probleskla hlavou jediná myšlenka: 20 km savany půjdu

s jednou nohou bosou! Skočil do zpěněných vln a podařilo se! Po pár metrech potápějící se pohorku ulovil. Druhá polovina výstupu pokračuje přes horský les. Zabloudit se nedá, mačety indiánů přesně vymezují úzký průchod. Z udržované stezky by se do neprostupné zelené džungle těžko komu chtělo uhnout. Přicházíme ke kolmé nebo spíše převislé skalní stěně Roraimy. Ztrácí se kdesi vysoko v mracích, ze kterých začíná pršet. Schováváme se proto pod převis a dáváme si svačinu. Hustý déšť bičuje stromové kapradiny na pozadí bílé mlhy. Po půl hodině se zdá, že mraky ustupují, ale na stezku před převisem stále padají těžké kapky. Nesnáším čekání, a tak díky své vrozené netrpělivosti vytahuji velký bílý deštník. Jako předvoj se vydávám do průtrže. Sotva se vzdálím na padesát metrů od našeho úkrytu, déšť náhle ustává. Kouknu nad sebe a vše mi rychle dochází. Hulákám, abych přehlušil šum vody: „Tak pojďte! Sedíte pod vodopádem.“ Šest set metrů vysoká kolmá stěna nám dává zabrat. Postupujeme po skalní římse krok za krokem, stále pomaleji. Intervaly mezi zastávkami na vydýchání se stále zkracují. Také batohy jsou teď nějak těžší. Po dvou dnech plahočení toho máme plné zuby, ale snad už to nemůže dlouho trvat. Porost pomalu řídne a najednou vidíme vrcholek. Je ještě hodně vysoko, ale nad ním je už jenom nebe. Nahoře začíná nový svět, jiná planeta! Bizarní tvary skal vyžírané po miliony let každodenními dešti připomínají druhohorní ještěry. Endemické rostliny vystavené silnému

slunečnímu svitu a střídání teplot jsou častěji červené než zelené. Mnohé z nich živoří na skalnatém nebo písečném podkladu a potřebné živiny si obstarávají masožravostí. Po zemi se válejí několikacentimetrové krystaly křišťálu. Cáry mraků přelétají neuvěřitelnou rychlostí mezi skalami a během pár vteřin mění viditelnost na nulovou. Začíná se šeřit. Hledáme El Hotel, kde bychom postavili náš základní tábor a přečkali první vlhkou noc. Hotelů je na Roraimě celá spousta. Marně byste však hledali nějaké domy. Jsou to skalní převisy, pod kterými je možné tábořit a především se ukrýt před každodenními dešti. Řada z nich má na Roraimě svá jména nebo alespoň čísla. Od výstupové římsy je nejblíže El Hotel Principal. Právě v tomto bivaku stavíme naše stany. Principal, jak jsme zjistili později, je ale nejhorší alternativou pro táboření na této tepui. Mlhy nebo spíše mraky protahující sedlem mezi Roraimou a Kukenánem proudí po většinu dne i pod převis tohoto hotelu. Když náhodou některý den ve středních partiích tabulového povrchu Roraimy pálí slunce, tady mrholí. To teď ale přirozeně nevíme, podobně jak to neví většina příchozích

Stromové kapradiny (Cyathea planadae) vroubí výstupovou stezku na Roraimu. Podobné kapradiny jsou známé již z druhohorních zkamenělin.

... Druhá polovina výstupu pokračuje přes horský les. Zabloudit se nedá, mačety indiánů přesně vymezují úzký průchod...

25

... Bloudíme! Viditelnost je sotva sto metrů, a to ještě jen občas... Suché bílé kmeny tropických velikánů jsou smutným důkazem, že široširé savany nebyly pod stolovkami vždy. Husté lesy i suchopárné louky jsou dodnes vypalovány často jen pro zábavu.

26

turistů. Každý zde má stejně jako my plné zuby nebo spíše plná kolena toho šíleného převýšení od Río Kukenán. První z převisů - Hotel Principal - je proto prakticky celoročně obydlen a návštěvníci se k pohodlnějším i hezčím roraimským hotelům vydávají jen s nelibostí a ve chvíli, kdy je zde už obsazeno. My máme štěstí. Dnes jsme na celé Roraimě sami. Dozvěděli jsme se to už předevčírem v savaně od indiánského nosiče, který se jako poslední vracel daleko za brazilskou turistickou skupinou. Překvapující je na Roraimě pořádek a čistota, na kterou úzkostlivě dbají především

indiánští průvodci. Nenaleznete tu jediný papírek ani sešláplou konzervu nacpanou do skalní spáry. Však jsme také byli upozorněni, že se při návratu budeme muset na správě parku podrobit přísné kontrole, mimo jiné také proto, zda si odnášíme zpět své odpadky. Jednou jistě dojde i k tomu, že si každý odtud bude muset odnést i vlastní exkrementy. Probouzíme se do stejného mlžného počasí. Přesto vyrážíme za naším hlavním cílem - do Údolí krystalů. Narůžovělý chodníček, vydupaný do černé křemencové skály náhorního plata, často mizí v mělkých jezerech a napršených kalužích. Téměř neviditelná pěšina je ale naší jedinou jistotou. Vpředu jde Zolo. Jeho dlouhé vlasy sepnuté gumičkou do culíku jsou v ranní mlze šedší než ve skutečnosti a dávají mu vzhled starého rockera. Zolo je zkušený slovenský jeskyňář a majitel prosperující stavební firmy. Snad právě jeho povolání charakterizuje jeho povahu pevnými názory. I svízelnou situaci řeší jednoznačným rozhodnutím. Za Zolem kráčejí Iva a Tomáš, nabušení, bezstarostní a stále veselí sportovci. Vždy, když růžová pěšina zmizí, utahuje si ze mě tato trojice: „Tak čo gaji, kade teraz?“ A já, zapsaný v návštěvní knize hrdě jako guía, musím jako

nyní neschopný vůdce odpovědět: „Poradím se se stopařem. Stopaři Zolo! Na sever nebo na jih?“ Naši šestici uzavírá má žena Světlana diskutující se Zolovou manželkou Ivetou. Abychom rozptýlili naše chmury z bloudění, další hodinu podobně křečovitě vtipkujeme. Odpoledne se ale všichni snažíme už jen o jediné - neztratit se nadobro! Mlha se na krátkou chvíli náhle rozptyluje. Otevírá se před námi pohled do nevelkého amfiteátru, za kterým se válí neproniknutelné mraky. Již před hodnou chvílí jsme odbočili z vytyčeného směru mnohem více na západ. Prázdnota před námi by tedy mohla být hrana plošiny. Jdeme ale zase špatně. Je už odpoledne a náš dnešní cíl se ztrácí v dalším dešti. V posledních okamžicích lepší viditelnosti si všímáme drobného potůčku tekoucího proti nám. Stojíme na vrcholu obrovského amfiteátru, v nejvyšší řadě bizarního kamenného divadla. Celé údolí je ale slepé, bez odtoku. Jak to, že se tu netvoří jezero? Napadá nás jednoduché vysvětlení. Musí tam existovat ponor a za ním nějaká jeskyně. Před chvílí Zolo zpozoroval vedle cesty propast hlubokou nejmíň dvacet metrů. Na jejím dně

hučela voda. Při pohledu do černé hlubiny se nám rozbušila naše jeskyňářská srdce. Přes tušenou ponornou jeskyni bychom se možná mohli dostat do podzemí bez použití lana, které s sebou přirozeně nemáme. Déšť znovu sílí, utíkáme proto pod nedaleký skalní převis, o kterém se až večer z naší primitivní mapy dozvídáme, že nese název El Hotel Guácharo. El Hotel Guácharo bývá označován až pořadovým číslem šest. Pokud znáte cestu, lze sem od výstupové římsy dojít zhruba za hodinu. My jsme sem šli půl dne a pikantní na tom je, že jsme o jeho existenci vůbec nevěděli. Za dobrého počasí je možné si cestou vyběhnout na pár desítek metrů vysokou skalku, tzv. Ford Maverick. Tento z pohledu celé náhorní plošiny nevysoký brdek je nejvyšším bodem Roraimy a leží v nadmořské výšce 2810 m n. m. Absolutně nejvyšší stolovkou Guayanské vysočiny je hraniční venezuelsko-brazilská Cerro Neblina. Její vrcholový bod leží na brazilské straně v nadmořské výšce 2994 m a je zároveň nejvyšším vrcholem Brazílie. Odlehlost a prakticky nedostupnost Cerro Nebliny však předurčuje za cíl dobyvatelům vrcholů právě tento roraimský Ford Maverick.

Každý den odpoledne sestoupí slunce pod mraky a na okamžik ozáří nedobytnou hradbu roraimských stěn. V mýtickém rudém světle se snadno uvěří v báje o sídlech bohů, živých dinosaurech a ztraceném světě na Roraima tepui.

27

... Naše oči po chvíli přivykají tmě a my svižným tempem postupujeme do nitra hory...

Cueva Ojos de Cristal, Roraima tepui

28

Odpolední program se definitivně mění. Domlouváme se s trojicí našich žen i s Tomem, že na nás chvíli počkají pod suchým převisem a my se Zolem se pokusíme vyřešit tajemství ztraceného potoka. Těžké kapky se mění na vytrvalé mrholení, vyrážíme tedy ve dvojici k předpokládanému ústí ponorné jeskyně. Za skalními bloky poházenými v bažinách a mělkými jezírky zakrátko nalézáme nenápadný temný portál skrytý v houští keříkovitých bonetií. Potůček se zaříznul do úzkého hlubokého meandru a zurčí několik metrů pod námi. Prodíráme se mezi pavučinami, kterých je ve vstupu nespočet. Pach aromatických lišejníků rostoucích v zeleném šeru vchodu je s průvanem nasáván do hlubin jeskyně a ještě víc podtrhuje už tak mystic-

kou atmosféru. Dál je tma neproniknutelná. Beze světla nelze pokračovat. Vracíme se ven a příběh objevu nejdelší křemencové jeskyně na světě by mohl v tomto okamžiku skončit. Historii ale měnívají drobné náhody. Z batohu, který nechal pod klenbou vstupního portálu, vytahuje Zolo dvě čelovky! Ráno při odchodu si uvědomil, že po setmění nemáme absolutně žádnou šanci udržet se beze světla na pěšině a najít cestu zpět do bivaku. Ideme! Čelovky nesvítí zrovna nejlépe. Minulý týden jsme s nimi už navštívili nejdelší turisticky zpřístupněnou jeskyni Venezuely Cueva Guácharo a na bateriích je to znát. Naše oči ale po chvíli přivykají tmě a my svižným tempem postupujeme do nitra hory.

29

GUÁCHAROS [gváčaros]

Lelci jeskynní (Steatornis caripensis) hnízdí v mnohačetných koloniích v portálech jihoamerických a středoamerických jeskyní. Jsou velcí asi jako náš bažant, ale jejich skřeky připomínají spíše krákání krkavců. Kromě skřeků také vydávají hlasovým ústrojím klapavé zvuky. Jedná se o echolokační systém, který jim podobně jako netopýrům umožňuje naprosto dokonalou orientaci v temném prostředí. Vzhledem k frekvenci 7,4 kHz jsou slyšitelné i pro člověka. Guácharo neuvidíte sedět na větvi. Jeho nohy jsou vzhledem k velikosti těla malé a umístěné hodně vpředu. I prsty má slabé. To mu umožňuje pouze plazivý pohyb po skalních římsách za pomoci roztaženého ocasu. Ptáci jsou býložraví. Vybírají si hlavně plody bohaté na tuk a bílkoviny. Pozoruhodné je, že jsou schopní polknout i obrovská semena například palmy Jessenia oligocarpa, dlouhá až 5 cm. Rodiče krmí svá mláďata až třikrát za noc a dokážou je vycpat do nemotorných tučných koulí, prakticky neschopných pohybu. Ve stáří 70 dní váží cca 600 gramů což je o 200 gramů víc než dospělí jedinci. Tuto zásobu tuku využívají v době přepeřování. Ještě v nedávné době sráželi domorodci tato tlustá mláďata ze skalních stěn dlouhými bambusovými bidly a škvařili z nich tuk. Ve Venezuele je známých 82 kolonií lelků jeskynních. Největší kolonie hnízdí v portálu jeskyně El Samán ve státě Zulia. Na Roraimě je skupina guácharů o mnoho menší a podle našeho odhadu z roku 2006 se její počet snižuje. Proč lelků na Roraimě ubývá, se můžeme jen dohadovat. Počet turistů, kteří se dostanou ke zdejší populaci, je poměrně malý. Nadmořská výška lokality na Roraimě je sice značná (2700 m), ale hnízdiště na severu Venezuely, v jeskyni Cueva del Loto, je položené dokonce ve výšce 3080 m n. m. a kolonie tam roste. Na tepuích nejsou žádné palmy, jejichž plody se lelci živí. Je ale známo, že za potravou jsou tito ptáci schopni urazit každý den cestu dlouhou i 30 kilometrů. Možná má na snižování roraimské populace lelků vliv vypalování Gran Savany, se kterou se často vznítí i les.

30

Grieta de los Guácharos, Roraima tepui Vyplašení lelci při našem prvosestupu v roce 2003. Není divu, že mi tito ptáci s rozpětím křídel až 120 cm naháněli strach.

Venezuelské kolonie lelků jeskynních (Steatornis caripensis)

4

1 5 3

2

1. Cueva de los Guácharos (Barinas) 400 jedinců 2. Grieta de los Guácharos (Bolívar) >300 jedinců 3. Chimantá (Bolívar) < 50 jedinců 4. El Samán (stát Zulia) 5000 jedinců 5. Quebrada La Camacha (Táchira) 2000 jedinců

Mládě nalezené na povrchu Roraimy. Guácharos jsou jediní mezi lelky, kteří si staví hnízda. Používají k tomu hlínu nasbíranou v jeskyni a vyvržené zbytky potravy.

JESKYNĚ GUÁCHAROS Vývěrová jeskyně Cueva de los Guácharos je vytvořena ve vápencích. Název podle lelků jeskynních jí dal v 19. století Alexander von Humboldt. I když jeskyně byla podle archeologických nálezů obydlená již před 5000 lety indiány, a ti pro ni měli jistě své jméno. Humboldt provedl základní dokumentaci a lze ho proto považovat za prvního venezuelského jeskyňáře. Lelci jeskynní, kteří tu hnízdí, pravidelně každý večer vylétají za potravou a vracejí se až k ránu. Cueva de los Guácharos je 12,5 km dlouhá a protéká jí malá podzemní říčka. Teplota v jeskyni je 26°C. Cueva de los Guácharos

Cueva de los Guácharos

Na organických zbytcích, které do jeskyně přinesli ptáci, žije jiná početná zvířecí kolonie. Jsou to krysy. Vstupní partie jsou prosyceny poměrně nepříjemnou směsicí „vůní“. Lelky ale na rozdíl od všude běhajících hlodavců není vidět. Jeskyně Guácharo není elektrifikována, průvodce svítí na cestu jedinou plynovou lampou. V místech, kde lelci hnízdí, je návštěvníkům i zakázáno používat vlastní světla nebo dokonce fotoblesky. Prohlídka jeskyně je silným zážitkem, při kterém si na své přijde všech pět lidských smyslů, které nepřetržitě vysílají evropskému mozku varovné signály. Sami jsme byli svědky toho, kdy se dvě třetiny výpravy již ve vchodu otočily a prchly z jeskyně ven. Z biologického pohledu je lokalita však unikátem a bázliví návštěvníci mohou jen litovat, že nesebrali více odvahy.

Alexander von Humboldt (*1769 Berlín – †1859 Berlín) Předhumboldtovská mapa Venezuely od autora Henriho Popple vydaná v Londýně roku 1733. Roraima i většina ostatních stolových hor Guayanské vysočiny ještě nebyla objevena.

Humboldtova vlastnoruční podrobná skica z jeho cesty v roce 1799

byl významný německý vědec. Do Venezuely dorazil společně s francouzským botanikem Aimé Bonplandem z Evropy 16. července 1799 a než odjel do dalších španělských kolonií, rok a půl po ní cestoval. K jeho nejvýznamnějším geografickým počinkům patří detailní průzkum bifurkace Orinoka do Amazonky (Río Negro) přes přítok Casiquiare. Z této cesty pořídil podrobnou mapu, provedl základní antropologický popis indiánských kmenů a objevil desítky nových živočichů i rostlin. Humboldt byl ale také pionýrem latinskoamerické speleologie. Jako první vědec navštívil a zdokumentoval jeskyni Cueva Guácharo nedaleko města Caripe. Také první popis lelků jeskynních (Steatornis caripensis), jejichž kolonie v této jeskyni žije, je jeho dílem.

Mapa západní části Guayanské vysočiny a bifurkace Orinoka do Amazonky (Río Negro) podle Alexandera Humboldta. Vydaná v roce 1812.

Robert Hermann Schomburgk (*1804 Freyburg – †1865 Berlín) byl podobně jako Humboldt německé národnosti. V roce 1835 byl vyslán britskou Royal Geographical Society do Britské Guyany, především proto, aby podnikl základní mapovou dokumentaci. S bratrem Richardem proto v letech 1835 až1839 nejdříve pluli po řece Essequibo z dnešního státu Guyana do Brazílie. Objevili suchou savanu Rupununi a po té došli až k Rio Branco. V závěru své objevné cesty v roce 1839 zakreslili poprvé do map pohoří Pacaraima a také Roraima tepui. Krátce po svém návratu je Britské království opět vyslalo, aby přesně vytyčili hranice státu Britské Guyany. Toto měření odpovídá dnešním hranicím států a je známo jako Schomburgkova linie. Venezuela však Schomburgkovo vyměření hranic dodnes neuznala a na svých mapách uvádí spornou oblast jako „Zona de reclamación“.

Mapa zahrnující výsledky z úvodní části první expedice bratří Schomburgků. Roraima tepui zde ještě není zachycena. Mapa vydaná v roce 1839 v Georgetownu.

První vyobrazení Roraimy od Roberta Schomburgka publikované v Reisen in Britisch Guiana in den Jahren 1840 1844, Leipzig 1847.

Oči plné křišťálů

Symbol jeskyně Krystalové oči

34

Kolik barev a tónů může mít zvuk tekoucí vody překonávající kamenné překážky jeskynního podloží! Stěny chodeb společně s ozvěnou rozehrávají symfonii vzbuzující v nás divoké představy o tom, co bude za zákrutem dalšího meandru před námi. Suť a závaly ve vstupní chodbě zmizely a podrážky našich promáčených bot kráčí po zkamenělých čeřinách křemitých písků. Prostory mají zvláštní charakter. Strop i dno jsou placaté, profily chodeb jsou obdélníkové. Jeskyně je téměř horizontální. Povrch Roraimy je temně černý, ošlehaný dešti i slunečním zářením. Tady v podzemí se odstín skal mění od růžové přes červenou až po temně purpurovou. Potůček, který jsme sledovali na povrchu, se objevuje jen občas, spíše ve formě kaluží nebo jezer. Snažíme se přesto sledovat

směr toku, který by mohl určovat hlavní směr jeskyně. Podvědomě očekáváme nějaký zlom, kde vodorovná chodba zmizí v hluboké, nekonečné propasti. Zolo se před lety účastnil expedice do nejhlubší brazilské jeskyně Gruta de Centenario. Tato 481 metrů hluboká puklinovitá propast je zároveň doposud nejdelší křemencovou jeskyní světa. V tektonických trhlinách Brazilci naměřili téměř čtyři kilometry chodeb. Ve freatických, podzemních kanálech Roraimy Zolo vzpomíná, že charakter Centenaria byl ale úplně jiný. Prakticky si prý nepřipadal vůbec jako v jeskyni, ale spíše jako ve shluku balvanů nějakého gigantického závalu. Náhle se před námi ozývá šum vodopádu. Propast se blíží! Zpomalujeme krok do obezřetného tempa. Skalní práh před námi je však hluboký sotva několik metrů. Za ním se otevírá velký dóm, vyplněný kamennými bloky zřícenými ze stropu. Nepřehledná změť rozbitých skal ukrývá dole pod námi další pokračování. Krkolomně slézáme pod vodopád. Jednotlivé balvany závalu jsou tak velké, že mezi nimi lze bez problému projít dál. Náhle další cestu uzavírá jezero. Barva vody připomíná silný čaj a tam, kde je větší hloubka, rudou krev. Nenecháváme se odradit. Skáčeme z kamenu na kámen a brodíme se po kolena. Za jezerem se jeskyně větví na několik plazivek. Všímáme si i odboček v bočních stěnách hlavní chodby. Jsou jich tu desítky! Podvědomě ale stále neopouštíme myšlenku odvodnění systémem vertikálních propastí. Tak, jak jej známe z vysokohorských vápencových krasů Alp nebo Jugoslávie. Svit čelovek slábne, otáčíme zpět. Čtveřice čekající na povrchu má o nás jistě již obavy. Zolo ještě pořizuje pár fotografií. V tu chvíli ještě netušíme, že doma sehrají zásadní roli při agitaci na speciální speleologickou expedici. Cestou k východu objevujeme ve dně chodby dvě kruhové pravidelné jamky plné vody. Půl metru hluboké marmity vypadají jako oči. Lehám si na růžovou jeskynní podlahu, zanořuji ruku až po rameno do chladné vody a nabírám hrst průhledných několik centimetrů velkých oblázků. Připomínají jeskynní perly. Kolik překvapení nám ještě podzemí Roraimy přinese? Do leskla vyleštěné kuličky a válečky jsou z čistého

křišťálu. Jeskyni podle tohoto útvaru nazýváme Krystalové oči, španělsky Ojos de Cristal nebo taurepánsky - řečí místních domorodců Geten chenu [cht dčenu]. Venku nás ostatní vítají, jako bychom byli pryč dva dny a ne jen dvě hodiny. Počasí se mezitím trochu umoudřilo. Při protržení mraků se čtveřici jakž takž podařilo definovat naši pozici. Z hrany stolovky, jako z ptačí perspektivy, dokonce spatřili na několik vteřin přístupovou cestu přes savanu, vedoucí sem od Paraitepui, a pemonské chýše o tisíc metrů níž pod námi. Do setmění nám zbývají ještě tři hodiny. Společně se tedy vydáváme dál, vedeni opět neznatelným chodníčkem, podél hrany stolové hory. Chtěli bychom ověřit, vede-li tato cesta na severní část mesety k Punto Triple a k údolí krystalů. Zanedlouho se ale doposud téměř přímočará stezka stáčí v ostrých úhlech do všech možných světových stran. Důvodem je síť hlubokých puklinovitých propastí, tzv. griet, které není možné přelézt ani přeskočit. Nadšeni předchozím úspěchem v jeskyni Krystalové oči, zkoumáme prolákliny systémem vrženého balvanu. Metoda je jednoduchá a zároveň také k ničemu. Je prakticky jedno, jestli skončí let kamene deset metrů pod námi nebo jeho dopad vůbec neslyšíme. Představu o neznámém světě, který se skrývá pod námi, vytváří jen naše fantazie. Po obrovském vzpříčeném pětimetrovém kamenném bloku přelézáme přes jednu z propastí. Z nitra se ozývá hřmot nějakého vodopádu. Není to žádné titěrné šumění stříkající vody, ale skutečný hukot velké řeky! Sledujeme trhlinu po povrchu hory směrem na jih. Postupně se rozšiřuje až na dvacet

metrů široký kaňon, hloubku odhadujeme na sto metrů. Po vhození kamenu do jícnu propasti se ozývají zvuky jako z pekla. Guácharo! Ve stěnách propasti musí být početná kolonie těchto jeskynních ptáků. Na rozdíl od hotelu, ve kterém jsme svačili a který se podle guácharů jmenuje, zde mají lelci ještě dostatek klidu pro hnízdění. To je tedy cíl a zároveň konec pěšiny, kterou celý den sledujeme. Jemné mrholení se mění na vytrvalý déšť, je čas k návratu do našeho hotelu Principal. Den končí, ale éra speleologického výzkumu Roraimy právě dnes odstartovala. Hlavou nám víří spousta otázek: Kolik kilometrů může mít labyrint naší nové jeskyně? Existuje propasťovité pokračování? Kam teče voda v podzemí a kde vyvěrá znovu na povrch? Kdo ví, co ještě ukrývají vrstvy křemenných písků Guayanské vysočiny. Pronikli jsme mezi listy zavřené knihy dějin Země, ve které se ještě musíme naučit číst. Všem je nám jasné jen to, že se sem musíme vrátit.

Z hrany stolovky jsme spatřili přístupovou římsu.

... Zanořuji ruku až po rameno do chladné vody a nabírám hrst průhledných, několik centimetrů velkých oblázků. Do leskla vyleštěné kuličky a válečky jsou z čistého křišťálu! ...

Náhorní plošina Roraimy je často označována jako „deštná poušť“. strana 36-37

35

V mělkých močálech Roraimy se dobře daří rozsáhlým koloniím guayanské masožravé rosnatky Drosery roraimae.

38

Osamocená růžice Brocchinia tatei

39

Stegolepis chutná za syrova jako náš pórek. Jednou jsme připravili z této rostliny polévku. Po přechodu varem nabyla podivné konzistence hustého tekutého škrobu.

40

41

Květ vějířovitého Stegolepis ligulata

42

Drosera roraimae vylučuje lepivé kapičky na stopkatých žlázách, tzv. tenakulích. Paličky drosery zcela obejmou lapený hmyz během dvou hodin . Sekret tenakulí připomínající rosu obsahuje také trávící enzym, který hmyz rozloží na tráveninu. Ta je pak vstřebána přímo listem.

43

Bromélie v horském lese pod Roraimou

44

I když se náhodou rozevřou koruny stromů, na vrchol roraimských, 600 m vysokých stěn se málokdy podaří dohlédnout. Po většinu dne je skryt v mlze.

45

BÍLÁ MÍSTA

NA MAPÁCH (Roraima, únor 2003)

Do světa cesty vedou, do dálek vlaky jedou, za kopce slunce zapadá. Já měl svou bílou stránku, napsanou do červánků, aspoň mi to tak připadá. Cesty jdou za obzory, každý z nás má svou story, každý se někdy musí bát. Chlap, ten se pořád chystá na mapě bílá místa u malých ohňů prozkoumat. Vál vítr, vál, cesta dál vedla nás do krajiny lvů. Bál jsem se, bál, jestli dál kolem nás někdo není. (Hic Sunt Leones, W. Ryvola)

Kdo ví, jak to Ryvola myslel v téhle písničce. Vždy, když ji hrajeme u ohně v Moravském krasu, hádáme se o smysl textu s mou ženou. Ona mluví o tom, že všude, i u nás, se dá nalézt něco nového, já si ale představuji nekonečné amazonské pralesy, nad které ční neznámé hory, tajemně zahalené do rudých večerních mraků. Bílá místa na mapách... Existují ještě vůbec? Klikám po glóbusu GoogleEarth a hledám odpověď na tuto otázku. Prohlížím obrovské propasti na hoře Sarisariňama, ponory řek na Papui nebo sestřičky tepuí v africké Guinei. Zemi, která byla kdysi s guayanskou oblastí spojena v jednom prakontinentu a má dokonce zvukově i podobný název. Z pustých rovníkových pralesů na mě vyskakují praporky misií, letišť nebo dokonce dolu na diamanty. Co je ale pod zemí? Chodby, dómy, řeky, jezera? Nebo snad dokonce živé organizmy? Poslední výsledky výzkumných sond na Mars přinesly domněnku, že pokud se zachoval nějaký náznak života na rudé planetě, je to právě v jejích jeskyních! Jestli chceme zjistit, co je ve středozemi Roraimy, musíme tam zorganizovat expedici!

46

Fotografie, které jsme se Zolem přivezli z Krystalových očí, vykonaly své. Stále mi volají další a další zájemci. Počet expedičníků stoupá. Nějak mi to už přerůstá přes hlavu. Na podzimní schůzce v Brně je nás skoro dvacet! Je těžké kamarádovi do očí říct: „Ty už jsi přespočet, zůstaneš doma!“ Neumím to. Všichni přihlášení jsou navíc zkušení jeskyňáři a chybí proto i záminka k vetování jejich účasti. Takovou výpravu také nemůžeme odstartovat zcela ilegálně. Informuji neformálním mailem koordinátora venezuelského speleologického výzkumu v Caracasu. Pro jistotu žádám pouze o základní informace o křemencových jeskyních. Vyzradit, že jsme podle všech indicií objevili významnou lokalitu, mi zatím nepřipadá vhodné. Žádat přímo o povolení by bylo bláznovství. Proměnilo by se na několikaletou válku s byrokracií a Ojos de Cristal by zatím prozkoumal někdo jiný. Dopis je plný otázek. Odpověď ale nepřichází a nepřichází. Sháníme proto informace, kde se dá. Speleologické výpravy na stolové hory Guayanské vysočiny se dají spočítat na

prstech jedné ruky. Doposud nejdelší venezuelskou jeskyní je puklinovitá Sima Aonda, velmi dobře popsaná objevitelskou italskou skupinou La Venta. Naopak nejatraktivnějším krasovým jevem stolovek jsou obrovské propasti Sima Mayor (-314 m) i Sima Menor (-248 m) na odlehlé hoře Sarisariňama. Obě propasti byly zdolány a zaměřeny v roce 1974 vědeckou expedicí organizovanou Charlesem Brewerem Caríasem. Třetí a poslední jeskyní, o které jsme získali nějaké informace, je Cueva Autana. Od dvou předchozích lokalit se značně liší svým vznikem. Téměř stoprocentně horizontální labyrint protíná stejnojmennou horu z jedné strany na druhou. Je to vlastně důkaz, že tento půl kilometru dlouhý systém chodeb vytvořila paleořeka ještě dřív, než jiné pratoky vyerodovaly do dnešní podoby atraktivní skalní věž Autanu. Znovu se snažíme navázat spojení s caracaskými jeskyňáři. Místo jejich odpovědi ale sledujeme v české televizi venezuelské davy demonstrující v ulicích za svržení presidenta Chavéze. Revoluce přichází necelý měsíc před naším odjezdem. Český konzul poslal z Caracasu na naše otázky rychlou a jednoznačnou odpověď: „Nejsou pohonné hmoty, v zemi je chaos, nelze koupit ani základní potraviny. Můžete-li expedici odložit, tak prosím do Venezuely NEJEZDĚTE!“ Začínají se mě zmocňovat chmury a pochybnosti. A nejen mě. Počet adeptů expedice se najednou rapidně snižuje. Naše společnost se rozpadá, lidé nechávají propadnout letenky, z nejrůznějších důvodů se omlouvají. Ve Venezuele nám hrozí největší nebezpečí - hlad nejchudších lidí, který bortí morální bariéry a je pro cestovatele nebezpečný. Na scéně se objevuje Lena Lofajová, čerstvá známost Branislava Šmídy, jednoho z jeskyňářů přihlášených na expedici. Energické slovenské děvče umí výborně španělsky. Na naši žádost volá svým přátelům do Španělska a ti zase potom do Caracasu. Dostává se nám překvapivé informace. Situace zdaleka není tak vážná, jak je prezentována médii. Nějaké ty pouliční šarvátky s politickým podtextem jsou v Latinské Americe normální. „Lidé se přece chtějí bavit! Přes vánoční svátky se uklidní a v lednu bude po revoluci.“ Zůstalo nás pět. Se smíšenými pocity nastupujeme do letadla. Je poloprázdné, společnost nás ani neomezila na hmotnosti zavazadel. To se nám ještě nikdy nestalo a asi ani už nikdy nestane. Teprve těsně před přistáním u pobřeží Karibského moře na

caracaském letišti Maiquetia mi padá kámen ze srdce. Při manévrování letadla se zjevují silnice k prasknutí přeplněné pomalu se pohybujícími auty. Alespoň ropnou krizi máme tedy zažehnánu. Každý s padesátikilovým „žokem“ se přesouváme na vnitrostátní letiště. Vnitrostátní lety byly skutečně revolucí omezeny. Co naplat - najímáme malý autobus a hurá na velké autobusové nádraží. Za hodinu už usínáme v luxusní lince směřující na jih. Uprostřed noci mě budí plechový rachot. Tento zvuk jsem už někde slyšel. Most přes Orinoko! Za pár minut budeme v Ciudad Bolívar. Sháníme benzin do vařičů. Tady ale pociťujeme revoluci vážněji. Pumpař nám výmluvnými gesty ukazuje, že nám nenaleje. V ranním šeru na prázdném nádraží bereme za vděk prvním místním autobusem. Otřískaná „plechovka“ pamatuje dobu, kdy se vdávaly naše babičky. Řidič nás rozsazuje mezi místní děvčata a tlačí do nás směs samby a rumby. Nechytáme se. Jsme ledoví gringos, bílí přihlouplí cizáci, neznalí místních zvyků a neumějící se radovat z obyčejného rána. Mladší dívky, většinou Brazilky, po chvíli vrtí salsu s caballeros alespoň do té chvíle, než se kabina naplní přistupujícími k prasknutí.

Venezuelská Sima Mayor a Sima Menor na odlehlé hoře Sarisariňama jsou nejmohutnějšími propastmi světa. Foto: Charles Brewer Carías

47

Sedlo mezi stolovými horami Kukenán (vlevo) a Roraimou (vpravo) je zahaleno po většinu dne do mraků.

Řeka Yuruaní padá nedaleko silnice před vesnicí San Francisco de Yuruaní pětimetrovým skokem. Indiáni tomuto vodopádu říkají Arapena Meru. Za nízkého vodního stavu se obnažuje nádherně rudé jaspisové dno a v době naší první návštěvy v roce 2002 byla okolo jen čistá savana. V roce 2003 se objevila první pemonská chýše a dnes zde vyrostlo rozsáhlé turistické středisko.

48

Celý autobus zpívá a snaží se překřičet zpěváka řvoucího z obrovských reprobeden. Neteční zůstávají jen oškubaní kohouti vracející se z městského ringu zpět na zotavenou na venkov Guayanské vysočiny. Slunce tu vychází rychle, ale ještě rychleji stoupá teplota uvnitř autobusu. Zastavujeme naštěstí téměř v každé vesnici. Zhruba v hodinových intervalech pozorujeme, jak nás předjíždějí luxusní rychlé, klimatizované linky. Při jedné zastávce kupujeme venezuelský rum a sbližujeme se s řidičem. Na jeho dotaz, jestli jsme jen gringos nebo i gayos (gayové) odpovídám smíchem, který si on vykládá po svém. Trefil do černého. Všichni bílí jsou divní! Za osadou Las Claritas 88 km od Callaa se jako kouzelným proutkem změnila krajina i chování pasažérů. Vjeli jsme na úsek silnice, jehož stavba, započatá v roce 1927, stála mnoho lidských životů. Vžil se pro něj název La Escalera neboli schody. Tohle přírodní schodiště stoupá ze žulové a rulové pahor-

katiny, rozkládající se ve výšce pouhých 100 až 400 m nad mořem, až do travnatých savan o nadmořské výšce přes 1400 m. Křemenné pískovce této náhorní plošiny se tu usazovaly již před více než dvěmi miliardami let. Blížíme se k srdci jednoho z nejtajuplnějších pohoří světa, Guayanské vysočiny. Hezká mladá dívka se ve svůdných pózách válí částečně po našich batozích a částečně vylepená na předním skle autobusu. S přibývající nadmořskou výškou se okouzlené pohledy řidiče upřené do jejích očí stále více a více prodlužují. Nikdo se nad tím nepozastavuje, snad jen pětice divných gringos vnímá předzvěst blížící se havárie. San Fracisco de Yuruaní! Vystupujeme! Už bylo načase! Vedle silnice, několik kilometrů před konečnou stanicí v Santa Eleně, posledním městečku před brazilskou hranicí, leží rezavý vrak autobusu. Kdo ví, možná je to ta stará plechovka, ze které jsme na poslední chvíli vystoupili...

49

T

E P U I

Stolové hory - tepui se vypínají ohromnými, kolmými, až převislými stěnami nad hustými pralesy v povodí řek Caroní, Orinoka, Essequibo a jejich přítoků. Skalní stěny jsou často vysoké přes tisíc metrů, což činí vrcholová plata téměř nepřístupnými. Rozloha náhorních plošin je poměrně veliká, například masiv Chimantá má plochu 1470 km2. Politicky je Guayanská vysočina součástí tří zemí: Brazílie, Venezuely a Guyany. Rozsáhlou zem ale obývají téměř výhradně původní obyvatelé indiáni, převážně z kmenů Pemon, Ynomamo a Maquiritari. Původní jazyk Pemonů, taurepánština, dal zemi savan, stolových hor a častých dešťů název. Guayána v taurepánštině znamená - Země vod. Mesetám indiáni říkají tepui. Tento název

Stolové hory Amaruay tepui, Aparaman tepui, Tereke yuren tepui a Kamarcawarai tepui se nazývají Los Testigos (Svědkové).

50

pro místní geologické útvary se přenesl do všech světových jazyků. Nejznámější mesetou je Auyán tepui. Proslavil ji nejvyšší vodopád světa Salto Angel (979 m). Nejjižněji položená hora Pico Neblina je díky své odlehlosti nejhůře přístupná. Přesto se díky svému endemizmu stala její návštěva snem řady přírodovědců. První zdolanou stolovou horou Guayanské vysočiny byla Roraima tepui (2810 m n.m.). Její vrcholové plató bylo dosaženo již v roce 1884 britskou vědeckou expedicí, vedenou Sirem Everardem Im Thurnem a Harrym Perkinsem. Jejich přednášky po návratu z cesty byly natolik zajímavé, že inspirovaly spisovatele A. C. Doyla k napsání světoznámého románu Ztracený svět.

GUAYANSKÁ VYSOČINA

G U AYA N S K Á O

P U R E

A

R

O

C

R I N O

A R O N Í

A

A U C A

C

C

C

U Y U N

Í

U

U

O A P A N A P A R

A

A

C

V YS O Č I N A

A A R

P

Yavi

A

A

N Í R U A Z A

O

A

Í

R I

P O N G U

M

N

O C O

U

R

Sarisariñama

Parú

Roraima

Chimantá

O

O N

Guanacoco

Karauren

Yuruaní Kukenán

R

Autana

Guaiquinima A

Jaua

Ilu

Aparamán

Ptari

C

Sipapó

I

Auyán

E

A

Guanai

E T A

S S E Q U I B O

G

R

M

V

E N

T

Huachamacari Marahuaca

Duida

U

I C R A R

E R

A

O

C

A

A N C O

I

C O

R

O

B

Q U I A R S I E

R

Neblina

R O

N

E

G

N

Guayanský štít je tvořen proterozoickými (starohorními) sedimenty velmi dobře vytříděných křemitých písků na podloží vnitrokontinentální prekambrické žulové pánve. Erozními pochody se zde během více jak dvou miliard let zformovaly členité stolové

hory i osamocené skalní věže, pro které se nejčastěji dnes užívá místní název tepui. Plocha Guayanské vysočiny dosahuje téměř 1mil. km2 a je zhruba vymezena tokem Orinoka ze severu a Amazonkou na jihu.

51

Unikátní rostlina Guayanské vysočiny (Podostemonaceae) není řasou, i když tak po většinu roku vypadá. Kvete v létě, až když klesne hladina řeky. strana 52-53

V době, kdy jsem fotografoval tento snímek, jsem ještě netušil, že stojím nad dalším vchodem do jeskynního systému Krystalových očí ukrytého pár desítek metrů přímo pode mnou v převislé stěně Roraimy. V popředí jsou ranním sluncem osvětlené vějíře jedlého Stegolepis guianensis. „Polární záře“ pět stupňů nad rovníkem

54

Doylův svět ...Jsme tedy na správné stopě! Toto je schéma jeskyní! Je jich osmnáct v jedné řadě, některé jsou krátké, některé hluboké, některé se větví. Sami jsme to viděli. Křížek označuje místo vchodu do jeskyně, která je mnohem hlubší a delší než ostatní a prochází celou stěnou útesu. ...Ale prochází-li jeskyně opravdu celou horou a ústí-li na odpovídajícím místě druhé strany, pak by nám zbývalo sestoupit pouhých třicet metrů. Třicet metrů! Ale naše lano má pořád ještě víc než třicet metrů. Určitě bychom se dostali dolů. Arthur Conan Doyle, Ztracený svět (1912) Někdy mě napadá, že se nejedná o fikci a sir Arthur doopravdy vlastnil mapu podzemí Roraimy již před sto lety. Jak fantastické musely být londýnské přednášky Everarda Im Thurna z prvního výzkumu Roraimy, ze kterých Doyle čerpal! Thurn přitom pobyl na stolové hoře pouze jediný den. Indiáni najatí jeho expedicí prosekali cestu pralesem a poprvé vystoupali po římse na náhorní plošinu v zimě roku 1884. Posbírali endemické rostliny, které se staly botanickou senzací. Organizace výprav na Roraimu se od dob první expedice moc nezměnila. I my si najímáme indiány. Měli by nám pomoci vynést zhruba čtvrt tuny materiálu až k Ho-

telu Principal. Mladý Pemon Antonio se stává naším styčným důstojníkem a zároveň vůdcem čtyřčlenné skupinky nosičů. Pemoni halabala navazují náš materiál na zvláštní krosny, kterým říkají akay. Jsou ručně spleteny z lýka a štípaného bambusu bez špetky moderního materiálu, stejně jako v roce 1884 a vlastně i dávno před příchodem bílých. Jsme domluveni na 25 kilech nákladu pro každého. Na stanici správy parku je zavěšen mincíř a nosiči s námi licitují o každé deko navíc. Večer stanujeme u řeky Kukenán. Zjišťujeme, že ne úplně všichni naši Pemoni umí počítat. Když jsme dali Antoniovi peníze pro

55

Římsa objevená Sirem Everardem Im Thurnem v prosinci roku 1884 je široká několik desítek metrů. Při pohledu odspodu se zdálo, že půjde o vzdušný zážitek.

Ponornou propast El Foso poprvé zdokumentoval a popsal Charles Brewer Carías ve své knize Roraima vydané v Caracasu v roce 1988.

56

všechny nosiče, vznikla slovní šarvátka, kolik kdo má dostat. Dvě hodiny vysvětlujeme za pomoci tužky, papíru a oblázků základy malé násobilky. Usínáme s pocitem, že Pemoni to stejně nepochopili, a s vědomím, že máme příště vyplatit každého zvlášť. V poledne dalšího dne se naši nosiči opět bouří. Tak to má být na správné expedici! Prší, náklad je těžký a oni mají obavy, že nedorazíme nahoru do setmění. Máme počkat, až přestane pršet. Je to vlastně zase hra o peníze. Pokud se zdržíme další den na cestě, musíme jej zaplatit. Takže násobilku po včerejším školení pochopili správně. Hrajeme vabank. Opouštíme naše indiány u posledního bambusového přístřešku, tzv. Campamento base, na hranici pralesa a doufáme, že nás budou následovat nahoru na Roraimu. My máme peníze, ale trumfy v podobě našich stanů a vařičů drží oni. Jestli vydrží stávkovat, jsme vyřízení. Před náhlým hustým lijákem se schováváme pod ohromný skalní blok odloupnutý z hlavní stěny stolové hory a diskutujeme. Půjdou za námi? Počkáme hodinu a uvidíme. Horský mlžný les se tváří na první pohled mrtvě. Jen hustě padající kapky v listí a zpívání žab vytváří živou zvukovou kulisu. Ve skutečnosti je prales na úpatí stolových hor plný života. Stačí upřít zrak na kůru stromu nebo do růžic bromélií, kde lze pozorovat nehnutě sedící rosničky rodu Hyla, ještěrky nebo miniaturní bičovky. Za hodnou chvíli

se konečně objevuje funící Antonio a za ním další nosiči - tuhle partii jsme tedy vyhráli. Thurnova pěšina se po hodině mění na kalnou bystřinu. Není na nás ani nitka suchá. Tropický déšť je ale naštěstí teplý. Jak se blížíme ke skalní stěně Roraimy, slyšíme hukot nějakého většího potoku. Odvodňovací dynamika stolovky je obrovská. Během pár desítek minut je srážková voda odvedena po nepropustné křemencové skále do vodopádů, které padají z půlkilometrové výšky. Část vody vtéká do propastí a ponorů a podzemním bludištěm je odváděna do několika vývěrů na úpatí hory. Tuná deutá, vyvěračka, která je původce hukotu před námi, je pravděpodobně odvodňovacím kanálem Krystalových očí. Lukáš se vydává na průzkum. Krkolomně vylézá do skalního přepadového okna, které za dnešního deštivého dne chrlí proud vody z výšky pěti metrů nad úpatím stěny. Vodní stav je dnes příliš vysoký. Lukáš se prodírá nad hlubokou hladinou skrz stovky pavučin. Konec ale přichází rychle, po osmi metrech uzavírá už tak stěží průleznou puklinu sifon. Před setměním jsme konečně nahoře! Přestalo pršet, ale vlhké mraky a nadmořská výška tří tisíc metrů naše nosiče rozklepávají chladem. Půjčujeme indiánům na noc polarové bundy, protože jejich spacáky jsou hodně tenké. Kousek od nás splývá tmavý vchod do Krystalových očí s temnou rovníkovou nocí. Zítra to začne!

57

58

Jeskynní labyrint Nic se za ten rok nezměnilo. Ve světlech karbidek jsou Krystalové oči ještě červenější než ve skutečnosti. Pobíháme nadšeně po jeskyni. Ukazuji klukům podzemní křižovatky a odbočky, do kterých jsme s dlouhovlasým Zolem loni už nevlezli. Máme pocit, že tohle bludiště nebude mít konec. Pokud bude takto děravá celá Roraima, může být celý systém dlouhý možná deset kilometrů. Ale tak velký labyrint bychom stejně nestihli zaměřit. Musíme proto najít aspoň dominantní směr,

hlavní chodbu, kudy povedeme základní měřičský polygon. Hlavním měřičem je Braňo - malý chytrý mužík s nezměrným entuziasmem pro jeskyně. Pleš na temeni má vydřenou snad od věčně nasazené přilby. Braňo je ale známý také svou lehkovážností. Klidně je schopen vyjet na výpravu bez overalu, sedačky nebo lezeckého materiálu. Však se vždy někdo najde, kdo mu věci půjčí. V minulosti Braňo přesto proslul jako organizátor veleúspěšných expedic do chor-

Před 1,4 až 1,8 miliardami let byl proces usazování křemenných písků narušen vulkanickou aktivitou. V tomto období, v místě hydrotermálních pramenů, začly vznikat tyto nádherné křišťály. Míst, kde se zachovaly několikametrové drůzy křišťálových krystalů, je na Roraimě několik a jsou jejím největším turistickým lákadlem. Jednotlivé krystaly se válí prakticky všude. Ta největší a nejméně zničená lokalita je kousek od hraničního patníku s Brazílií a Guyanou, tzv. „Punto triple“, a nese název Údolí krystalů.

Tzv. „Chodba s mosty“ přechází v nekonečné bludiště nízkých zatopených plazivek „Vodní svět“. Tak velký labyrint bychom během dvou týdnů nestihli zaměřit. Musíme najít aspoň dominantní směr, hlavní chodbu, kudy povedeme základní měřičský polygon.

59

Růžový chodníček, vydupaný do černé křemencové skály náhorního plata, často mizí v mělkých jezerech a napršených kalužích. Téměř neviditelná pěšina byla při našem prvním vandru na Roraimu jediným orientačním vodítkem.

60

vatského pohoří Velebit. Velebitský kras je vysokohorského charakteru. Znamená to, že tamní jeskyně jsou zcela vertikální. Nejhlubší propasti končí přes kilometr hluboko, téměř na hladině moře. Tehdy mě Braňo požádal, jestli bych nově objevené propasti nevyfotografoval. Proč ne? Chorvatsko je od nás kousek a výpravu půjde spojit s dovolenou. Podobně uvažovalo asi hodně lidí, protože o jeskyňáře nebyla na velebitských expedicích nikdy nouze. Vzpomínám si, že jednou nás i s chorvatskými kamarády bylo určitě přes padesát. Organizace výpravy se od té naší venezuelské hodně lišila. Na průstup vertikálním propasťovitým systémem padly téměř dva kilometry lan. Vše bylo dost komplikované, hlavně tím množstvím účastníků. Bylo potřeba je rozdělit a nasměrovat tak, aby práce jednotlivých skupin na sebe plynule navazovala a aby si navzájem nepřekáželi na lanech, která byla jedinou spojnicí povrchu s podzemím. I tak se stalo, že osud někdy nepříjemně zasáhl i do pečlivě promyšlené strategie. Braňo mi vykládal příhodu, kterou zažil v nejhlubším bivaku, 1000 m pod zemí, v jeskyni Slovačka jama. Úkolem pětičlenné skupinky bylo bivak sbalit a vytáhnout lana této jeskynní větve až do jiného podzemního tábora v hloubce 400 m pod povrchem.

Všechny je čekal náročný 600 metrů dlouhý výstup po lanech. Kluci nabalili několik transportních vaků a poslali první dva nejslabší napřed. Druhý z tohoto předvoje si však nevšiml, že se mu konec lana, po kterém šplhal nahoru, zaklesl za batoh. Zjistil to až ve výšce třiceti metrů. Uvolnil tedy lano a hodil ho zpět dolů, aby po něm mohli vylézt i ostatní. Konec lana však už dolů nedopadl. Zachytil se na skalním výstupku 20 metrů nade dnem studny. Zbývající trojice měla dost času a rozhodla se, že si ještě udělá polívku. Když posilněna došla na dno první propasti, k svému nemilému překvapení zjistila, že tam není lano! Dvojka dál stoupala nekonečnou spletí šachet a volání o pomoc už neslyšela. Po úmorném dni přespala v horním bivaku. Že kamarádi ani po deseti hodinách nevylezli, jim ani nepřišlo divné. Řekli si, že objevili něco nového. Měli koneckonců vařič i polovinu bivakovacích věcí. Dolní trojici moc hej ale nebylo. Nejdříve nemohli uvěřit, že v převislé propasti není lano. Jeden ze zúčastněných mi vykládal, jak třikrát obešel dno po obvodu a ohmatal píď po pídi stěny s vědomím: „Boha, niekde to tu lano musí byť!“ Velmi rychle ale všichni tři pochopili, že budou muset čekat několik dní. K jídlu měli dvě čokoládové tyčinky, čaj a několik pytlíkových polívek. Vrátili se tedy

přes ošklivou úžinu na místo, kde před chvílí zbořili stan a znovu jej postavili. Další den po poledni v tuto chvíli už hodně proklínaná dvojka vylezla nečekaně rychle na povrch. V táboře prohřátém odpoledním sluncem našla pouze posádku auta, která se právě chystala k návratu na Slovensko. „Braňova skupina by měla vylézt asi den po nás. My jedeme na pivo a vykoupat se k moři.“ Nahlásila aktuální situaci a odjela. U moře bylo fajn. Krásné dívky, studené pivo a večer teplo. Proč se vracet na noc do hor? Až další, třetí den, když dvojice zjistila, že jejich kamarádi stále nevylezli a vlastně se to poprvé dozvěděli i ostatní, vyvstaly oprávněné obavy. Přesto se na planině dohodli, že přeci jen ještě počkají. Ráno už nebylo na co čekat. Konečně odstartovala teď již rychlá akce. Slaňování jde naštěstí rychleji než výstup, takže za dalších deset hodin byli zapomenutí ztroskotanci šťastně zachráněni. Tenkrát na Velebitu vše dobře dopadlo a při vykládání se dnes smějí viníci i postižení. Zorganizovat takovou velebitskou expedici nebylo zrovna jednoduché a s podobnými nepředvídatelnými náhodami je třeba počítat vlastně vždycky. Také mapování na Velebitu bylo specifické a hodně se lišilo od toho, co Braňa čeká tady v Krystalových očích. Naše nová křemencová jeskyně je totiž absolutně horizontální. Po vynesení mapy budeme možná moci odpovědět na otázky: Kam teče ponorný potůček? Odtéká voda na sever do Guyany nebo do

našeho známého jižního vývěru Tuná Deutá? Dochází k podzemní bifurkaci - rozvodí? Otázky se nám honí hlavou po zbytek dne. Po krátké povrchové vycházce navíc nacházíme vchody do dalších jeskyní. Musíme se rozdělit na dvě skupiny, i když obě se budou věnovat souběžně s objevováním nových prostor i mapérské činnosti. Pečlivě zvažuji, kam budeme naši energii směrovat. Zásoby jsme si přinesli pouze na deset dnů, času tedy nemáme nazbyt. Zajímavé je, že Krystalové oči jsou stále zcela horizontální. Nikde není ani náznak propastí nebo kaňonovitých meandrů, jak je známe z vápencových jeskyní. Chodby mají obdélníkový nebo lichoběžníkový průřez. Na několika místech jsou závaly. Nejvzdálenějším místem Krystalových očí, které jsme zatím dobyli, je do nedohledna široká nízká chodba, na mnoha místech zaplavená jezerem. Braňo s Lukášem, kteří zde jednoho dne měřili, nazvali toto místo Vodní svět - Mundo Acuático. Paradoxně až na střelce kompasu si všimli, že se vodním labyrintem jejich postup stáčí zase zpět ke vchodu. Klidná hladina jezer se náhle rozběhla do potůčku, který tekl proti nim. Také strop sahající jen pár desítek centimetrů nad mělké kaluže se zvedl a jeskyně se zase zvětšila do pohodlně průchozích rozměrů.

Základní tábor expedice jsme rozbili v apartmánech nejkrásnějšího „hiltonu“ Jižní Ameriky Hotelu El Guácharo. Převis s vyhlídkovou terasou na endemické roraimské živočichy i rostlinstvo je zároveň jedním ze vchodů do jeskynního systému Krystalových očí (Ojos de Cristal). Hned při prvním zběžném průzkumu jsme našli postavenou pyramidu z placatých kamenů v úctyhodné vzdálenosti 200 m za vchodem s vyškrabanými iniciálami B. A. Až o několik let později jsme se dozvěděli, že osobou, která postavila kamenný mužik , byl Pemon Basilio Ayuso a svou dobrodružnou návštěvu podnikl již v roce 1994!

Skalní lávky v Chodbě s mosty

61

Není divu, že je guayanská rosnatka Drosera roraimae masožravá. Z čistého křišťálu mnoho živin nenačerpá.

62

S Erikem jsme měli tuto dvojici vystřídat další den. Chtěli jsme vyfotografovat tyto velké nové chodby. Braňo a Lukáš šli zaměřit lokalitu Mišel, o které předpokládali, že by skrz zával mohla sousedit právě s Vodním světem Krystalových očí. Plazíme se stovky metrů ledovou roraimskou vodou a navíc vláčíme vodotěsnou bednu s fotoaparátem a blesky. Průvan, který byl na počátku Vodního světa jediným našim vodítkem, se dávno kdesi ztratil. Začínáme si myslet, že si z nás kluci včera vystřelili a poslali nás sem, ať si to taky užijeme. Bloudíme labyrintem nízkých křemencových chodeb, aniž bychom nalezli konec nebo vyšší, lépe průleznější chodby. Braňo ale dobře ví, že tu uděláme alespoň jeden nebo dva dokumentární snímky. I taková sporá dokumentace bude pro tuhle zastrčenou a chmurnou část Krystalových očí dostačující. S přibývajícími hodinami se víc než o focení začínáme starat o bezpečný návrat. Snažíme se najít, kde jsme ztratili stopy našich předchůdců. Bez buzoly ale nevíme, lezeme-li na sever nebo na jih. Hladina jezer je klidná a to, kam voda odtéká, také nemůžeme dlouho vypátrat. Raději nepomýšlíme na to, do jaké výšky by voda v plazivkách vystoupala za tropické průtrže, která zde na Roraimě může nastat prakticky kdykoliv. Nalézáme úzkou boční chodbu, kterou protahuje slabý průvan. Doslova po

pár metrech se ocitáme v hlavním koridoru Krystalových očí. Ven je to odtud sotva půl hodiny. Po návratu pod bezpečný převis základního tábora nám Braňo, který se právě vrátil s Lukášem z jeskyně Mišel, dává hádanku: „Jedna jeskyně skončila a druhá se prodloužila.“ Chápeme hned a všichni - propojili Mišel s Krystalovýma očima! Zapíjíme úspěch posledním zbytkem slivovice a z Braňova měřičského zápisníku sčítáme celkovou délku roraimského podzemního systému. Krystalové oči teď mají přes dva kilometry! I když spousta chodeb není ještě zaměřena, už teď jsme na čtvrtém místě v tabulce nejdelších křemencových jeskyní světa. Další den dopoledne čekáme návštěvu. Poflakujeme se po „hotelu“, inventarizujeme zásoby. Jídla i karbidu je dost, ale ropná krize se nás přece jen dotkla. U benzínové pumpy ve zlatokopeckém hnízdě Las Claritas jsme na kvalitu náplně do vařičů moc nehleděli. Pod dohledem přísného vojáka v neprůstřelné vestě se samopalem připraveným ke střelbě jsme nabrali u jediného funkčního stojanu prostě to, co měli. Třetinu objemu drahocenné těkavé kapaliny teď spotřebováváme na každodenní čištění a promývání ucpaných trubiček a trysek vařičů. Zpočátku dokonce používáme pro pět lidí jen jeden bezproblémovější vařič značky MSR, ale

protože se o něj neustále hádáme, zprovoznili jsme nakonec i další, ruský. Z táborových prací nás vytrhne čísi přitlumené upozornění: „Nějaké zvíře!“ Tak tuto návštěvu jsme nečekali. Mezi stany se promenáduje nosál, hustý chlupáč světlé barvy s huňatým pruhovaným ocasem. Dlouhým čumákem očenichává naše vysypané hromady potravin. Přesto, že jsme od nosála sotva deset metrů, moc si nás nevšímá. Jen tu a tam zvedne hlavu a malými černými očky mrkne, je-li vzdálenost ještě bezpečná. Fascinuje nás pohyblivost jeho nosu, který dokáže otočit více jak o 90 stupňů. Později doma, prostřednictvím zooložky Pavly Havelkové z Českých Budějovic, zjišťujeme, že se jedná o zvláštní poddruh Nosála červeného (Nasua nasua vittata) známého pouze z vrcholových plošin guayanských stolových hor. Nastává nemilosrdný fotografický hon za tímto milým zvířátkem, takže během dalších vteřin chlupáč mizí v bludišti skal a stegolepisů.

„Ahojte!“ Očekávaná návštěva je tady! Spoluobjevitel Krystalových očí Zolo Ágh se svými kamarády téměř na minutu dodrželi čas schůzky dohodnuté kdysi před měsícem v Evropě. Prchli včas z divoké novoroční diskotéky v luxusním hotelu v Manausu. Ve spící recepci nebyl ráno nikdo, komu by mohli zaplatit. Po pár dnech jim můžeme i my poskytnout azyl v apartmánech nejkrásnějšího „hiltonu“ Jižní Ameriky Hotelu El Guácharo, zadarmo i s vyhlídkovou terasou na endemické roraimské živočichy a rostlinstvo. Přijel s nimi i dobrosrdečný Majdo. Tenhle dvoumetrový hromotluk s sebou dovezl kvalitní kameru, že nás bude filmovat při objevování. Měl ale pech. Už cestou sem kamera zmokla a teď nefunguje. Majdo se v ní chvíli „rýpal“ kapesním nožíkem a kamera se skutečně rozběhla. Možná to bylo ale spíš sluníčkem, které z ní vysušilo vlhkost. Přesto, že nefungoval zvuk, Majdo s klidem natáčel a natáčel. Až doma zjistil, že záblesky a šumy, objevující se s pra-

Objevná chodba do jeskyně Krystalové oči (Ojos de cristal)

63

Ropucha Oreophrynella quelchii je endemitem Roraimy a Kukenánu. Dobře šla fotografovat jen na Lukášově palci, když ji zároveň přidržoval za zadní nohu, aby nepláchla. Miniaturní obojživelník je naštěstí zcela bezbranný. Ve svém prostředí spoléhá pouze na dokonalé mimikry. Na mokré křemencové skále je oreophrynella téměř neviditelná.

videlností několika vteřin, se nedají odstranit a záznam je tedy k ničemu. Přestože labyrint Krystalových očí se zdá být nekonečný, nedává nám spát hluboká propast, ke které nás se Zolem zavedla loni bludná pěšina. Z nekonečné pukliny se ozývaly skřeky ptáků. Nejprve slaňujeme do dva metry široké propasti „S Mostem“, ze které zní hluboký hukot řeky. Stometrové lano kotvíme přes ohromný skalní blok ledabyle pohozený napříč přes puklinu. Samovrtacím expanzivním nýtem (spitem) se snažíme vyvrtat třícentimetrovou díru pro mezikotvení. Na povrchu je černý pískovec ale velmi tvrdý, takže kalené zuby spitu jsou po chvíli zcela vylámány a díra je sotva centimetr hluboká. Hledáme tedy přírodní skalní kotvení. Palmy a stromové kapradiny nelze využít, protože na tenkém humózním pokryvu drží spíš zázrakem. Mezi pavučinami a nebezpečně vyhlížejícími mnohonožkami sjíždíme po třiceti metrech do tmy a do růžových pískovců. Mezikotvení opět nelze udělat. Hornina je zde naopak měkká jako písek. Velkou ručně kovanou skobou, která pamatuje první horolezce v Moravském krasu, vyškrabáváme jakousi přírodní hrušku, na kterou zavěšujeme smyčku. Skobu, která je spíš mým talismanem než kotvící pomůckou, zatlačujeme ještě vedle do měkkého pískovce. Přepínáme lano a po sedmdesáti metrech přistáváme konečně v podzemní řece na dně pukliny.

64

Charakter jeskyně je ale stejný jako na povrchu. Vlastně to ani není jeskyně. Tektonická puklina roztrhla stolovou horu v kilometrové délce. My teď kráčíme po jejím dně, do kterého jsou stahovány okolní vody. Bystřina občas seskočí několikametrovým vodopádem do jezera. Tyhle peřeje jsou zdrojem tajemného vyzývavého hukotu, který nás na povrchu loni nalákal k dnešnímu výzkumu. Kreslíme mapu a při pohledu na papír to vypadá, jako bych udělal čáru podle pravítka. Vybavují se mi Zolova slova, jak popisoval nejhlubší jeskyni světa v křemencích, brazilskou Gruta do Centenario: „Je to jen jedna velká rovná puklina.“ Pracovní nákres objevující se na mém milimetrovém papíru se náramně podobá mapám Centenária. Také Sima Aonda, nejdelší známá křemencová jeskyně ve Venezuele, je jen podobná puklina. S výjimkou Krystalových očí všechny dosud známé podzemní dutiny v nekonečně velké Guayanské vysočině vlastně nejsou jeskyně, ale jen podobně rozpukaný masiv. Pokud přijdou Venezuelci k těmto trhlinám po povrchu, nazvou je „grieta“, tedy puklina. Jakmile se ale spustí na jejich dno, ležící ve věčné tmě, už jsou to pro ně jeskyně. V pravém slova smyslu to ovšem jeskyně nejsou, protože jim prakticky chybí strop a jejich vývoj nebyl z geologického hlediska krasový, ale tektonický. Nemějme to ale Jihoameričanům za zlé. Vždyť i v Teplic-

NEJVĚTŠÍ SAVEC TEPUI Nosál červený (Nasua nasua vittata)

Roraimský nosál se od typického nosála červeného (Nasua nasua) liší hlavně zbarvením. Má černou hlavu bez bílé kresby, přecházející na krku v jakousi kapuci, černé nohy a tmavý pruhovaný ocas. Trochu jiný má i tvar čenichu. Zbarvení zbytku těla je zlatožluté s tmavším bříškem. Forma tohoto nosála byla už několikrát popsána. Poprvé J. J. von Tschudimem (1845) jako Nasua vittata z blízkosti Roraimy, později popsal bílého nosála z oblasti u řeky Caura J. A. Allen (1904) jako Nasua phaeocephala. Dnes jsou oba tyto původní druhy řazeny do poddruhu nosála červeného Nasua nasua vittata. Výskyt této poměrně velké šelmy na stolové hoře je zajímavý, hlavně vzhledem k malé výživnosti a nehostinnosti místního prostředí. Nosál je všežravec. Výzkum složení jeho potravy dokládá, že se živí především ovocem a bezobratlými živočichy, popřípadě drobnými obratlovci (plazi, hlodavci). Na Roraimě jistě spořádá nemotornou ropuchu (Oreophrynella quelchii) nebo třeba pomalého roháčka (Charagmophorus lineatus). Pokud má lovecké štěstí, může polapit endemického křečka (Podoxymys roraimae) nebo většího hlodavce (Rhipidomys maccommelli) hojného především na tepuích Auyán a Chimantá, kde jsme tohoto nosála později také několikrát pozorovali. Na Roraimě se nosáli dnes jistě přiživují také potravinami přinesenými sem turisty. Jsou zde proto méně plaší než na jiných stolových horách. Zajímavé také je, že zatímco nosálové červení v nižších polohách žijí ve více početných skupinách, na Roraimě jsme pozorovali jen samotáře a dokonce jeden souboj dvou samců o teritorium, kdy silnější jedinec s hlasitým štěkotem vyhnal konkurenta z našeho hojností oplývajícího hotelu.

Nosál (Nasua nasua vittata) před Hotelem Guácharo

65

Propast „S Mostem“ není žádnou skutečnou jeskyní. Je to jen tektonická trhlina podobně jako Sima Aonda na stolové hoře Auyán. Přesto, že byla Sima Aonda spolu s brazilskou Gruta de Centenario uváděny v tabulkách jako nejdelší křemencové jeskyně světa, jsou to vlastně jen pukliny nebo-li pseudojeskyně, které známe třeba i z našich Teplických skal.

kých pískovcích naleznete podobnou „grietu“ s názvem Jeskyně. Jen speleologický průzkum je trochu nudný. Občas problikne štěrbinou ve stropu denní světlo a půdorys, respektive průběh prostor, lze sledovat daleko pohodlněji po povrchu. Ani nevím, co nás po zkušenosti nebo spíše po zklamání v propasti „S Mostem“ (Sima con Puente) vedlo k tomu, abychom se spustili i do soutěsky s guáchary (Grieta de los Guácharos). Již jen lano vhozené do této mohutné, několik desítek metrů široké propasti, vyplašilo hejno lelků, kteří divokým hlasitým rykem dávají jasně najevo nesouhlas s přítomností jakýchkoliv vetřelců. Pro jistotu ještě kontroluji, je-li na konci lana uzel. Nerad bych ve stresu z rozzuřených ptáků vyjel z lana do prostoru. Zastavuji dvacet metrů nad římsami, na kterých hnízdí snad tisíc opeřenců. Samička sedí vždy v páru se samečkem. Nepozoruji naštěstí žádná mláďata ani vejce. Vytahuji kameru a pomalu slaňuji mezi ptáky. Hned nato se spouští peklo! Tady někde musela vzít Daphné du Maurier námět pro svou povídku

„Ptáci“, podle které natočil režisér Hitchcock svůj světoznámý horor! Na pár vteřin zastavuji, abych natočil několik záběrů na kameru. Ptáci jsou stále více rozběsnění a jen podvědomý úsudek, že by snad měli být býložraví, mi dodává odvahy před jejich ostrými zahnutými zobáky. Vytáhnout fotoaparát se však už neodvažuji. Jsem asi osmdesát metrů hluboko a přemýšlím, co všechno může žít v trusu na dně propasti. Při pohledu dolů ale zjišťuji, že můj pečlivě uvázaný uzel se houpá ještě aspoň dvacet metrů nade dnem propasti. To pro mě znamená nepříjemnou komplikaci. Nechtěl jsem se při sestupu obalit hromadou smyček a karabin, aby mi při průchodu vegetací a při filmování nepřekážely. Počítal jsem s tím, že dosednu až na dno, kde si pohodlně vyměním lezecké pomůcky na výstup. Vše mám teď zabaleno v batohu na zádech a čeká mě vzdušné převlékání za současných útoků a narážení lelků. Hlavou se mi honí myšlenka, že jakmile do mě jeden klovne a kolonie zjistí, že jsem bezbranný, je se mnou ámen. S tlukoucím srdcem se sápu nahoru. Vylézám plný eufórie, že se mi nic nestalo. Když si kluci prohlédnou videozáznam, nikomu se už nechce sebrat poslední kousek lana a dokončit výzkum. Tajemství griety guácharů si Roraima uchránila! Po týdnu nám definitivně dochází palivo do vařičů. Navíc se znenadání objevuje Pemon Antonio. Poslal ho správce parku, že se dlouho nevracíme. Jako vůdce výpravy byl zapsán v návštěvní knize letos on. Asi z toho měl i problémy, protože se zjistilo, že je dávno dole u rodiny a my ještě nahoře. No aspoň nám pomůže se snáškou. Vracíme se jako z vítězné bitvy. Naše zápisníky jsou přeplněné objevitelskými poznámkami. Máme dostatek záběrů pro krátký dokumentární film i slušné fotky. Zdokumentovali a zaměřili jsme téměř 6 km podzemních chodeb. To znamená, že jsme prozkoumali v průměru kilometr jeskyní za den! To je neobvyklý výkon a naše radost nezná mezí. Správce národního parku nás po návratu do vesnice Paraitepui staví do latě: „Máte několik dní zpoždění!“ Následuje přísná kontrola batohů s cílem zjistit, neodnášíme-li z hory endemické rostliny nebo křišťálové krystaly. „Horolezectví je na Roraimě zakázáno!“ křičí vítězoslavně, když jeho pomocníci nacházejí téměř v každém našem batohu nějaké lano. Trpělivě mu vysvětluji, že jsme jeskyňáři. „Na Roraimě nejsou žádné jeskyně.“

66

Až když mu ukáži na displeji fotoaparátu obrázek Antonia spolu s námi v Krystalových očích, uvěří. Jeho chování se mění stejně rychle jako loni, když dostal od našich holek hašlerku. Musím mu ukazovat i ostatní fotografie z jeskyní a vysvětlovat, co všechno jsme tam našli. Nakonec nám vysílačkou volá jeep, který nás odveze až do civilizace do vesničky San Francisco de Yuruaní. Nedaleko vesnice je vodopád Salto Yuruaní na stejnojmenné řece. Bez většího přemlouvání se mi zdařilo vylákat kluky na poexpediční očistu. Dno řeky pod vodopádem je pokryto silnou vrstvou jaspisu. Koupačka je to tedy jako ve vaně vyrobené z leštěného skla. Plaveme v hlubokých teplých tůních a odpolední siestu kazí jen mračna dotěrných muchniček „puri-puri“, které koušou a koušou. Po jejich útoku zůstávají na našich tělech stovky červených puchýřků, které svědí několik dní. Najednou se Erik snaží překřičet hukot vodopádu: „Jedou, jedou! Kloužou se jak na klouzačce!“

Gestikuluje směrem dolů, kde řeka skáče peřejemi přes nízké stupně. „Pojďme se také sklouznout!“ Marcel se hned nabízí, že nás natočí na kameru. Lezeme po čtyřech po kluzkých jaspisových plotnách do středu řeky. Vody je sotva 30 centimetrů, přesto nám proud okamžitě podráží nohy a vzápětí také žene na skaliska. Z rozmaru se rázem stává boj o přežití! V Adamově rouše se snažíme uchránit především naše mužství. Mírně potlučené, ale celé, nás řeka vyvrhuje do hluboké klidné zátoky o sto metrů níž. „Voda mi podtrhla nohy, Lukáš mně chtěl pomoct a už jsme jeli oba,“ vysvětluje Braňo, proč riskovali oni. Křičíme a máváme na posledního Marcela, aby nejezdil. Přes šum peřejí ale neslyší. Vidíme, jak odkládá kameru a vzápětí i on bojuje s živlem. Přežili jsme všichni! Přežili jsme expedici i tento její nejriskantnější okamžik - koupání pod Roraimou.

Pohled od Roraimy na severozápad. Vpředu Kukenán tepui, dále Yuruaní tepui, vzadu Ylu tepui Foto: Peter Medzihradský

67

JESKYNĚ KRYSTALOVÉ (CUEVA OJOS

DE

CRISTAL),

Prostory připomínající kopuli kaple jsou v křemencích charakteristické.

OČI

Roraima tepui

Délka geneticky společného jeskynního systému Krystalových očí a Cueva de los Pemones je 8,2 km

Díky obtížnému přístupu do jeskyně Pemonů nebyly „hrnce“ s křišťály vykradeny turisty.

Vstup do jeskyně Pemonů je možný jen s pomocí lana.

Vysegregované barevné pískovce vytvářejí vzácně působivé kresby.

MAPOVÉ

PODKLADY

Z. Ágh, M. Audy, M. Griflík, M. Majerčák, E. Kapucian, B. Šmída, L. Vlček Česká speleologická společnost, Slovenská speleologická společnost (2002-2003) C. Galán, F. Herrera, R. Carreño Sociedad Venezolana de Espeleología Sociedad de Ciencias Aranzadi, Španělsko Oxford University Caving Club, Británie (2004-2005) B. Šmída, E. Kapucian, M. Majerčák Slovenská speleologická společnost (2005-2006)

Paralelní chodba se větvila na množství plazivek, které se nám nepodařilo v roce 2003 zmapovat.

Voštiny na stropu Hotelu Guácharo str. 70 Jeskyně Pemonů

68

Hrana Roraimy str. 35

Potůček přitékající z Krystalových očí vytváří řadu jezer.

Stegolepis guianensis str. 55

Chodba s mosty str. 71

Koncový labyrint nízkých chodeb jsme nazvali „Vodní svět“.

Mazlavé bláto v Glejové chodbě

Vchod do jeskyně Mišel Speleotémy v síni limonitových krápníků jsou tvořeny schránkami mikroorganizmů.

Chodba s mosty str. 59

Opálové stalaktity ve Vodním světě detail na str. 71

Vstupní chodba str. 63

Křiš‘tál vyleštěný v přírodním mlýnu str. 35

Oči plné křišťálů str. 34 Základní tábor str. 61

Plazivka mezi jeskyněmi v Hotelu Guácharo a Krystalové oči

Krvavé jezero str. 29

Chodba s mosty str. 61

69

Závist a intriky

Historicky první mapa Krystalových očí (Ojos de Cristal). V roce 2003 se nám podařilo zaměřit prvních 2,4 km.

Voštinové škrapy, tzv. aeroxysty, ve stropě portálu Hotelu Guácharo vznikají vlivem větrné eroze s deštěm v kombinaci s chemickou korozí.

70

Po návratu do Evropy žijeme několik dalších měsíců z objevitelské euforie. Skládáme střípky informací, které o křemencových jeskyních napsali naši předchůdci. V knihovnách ani na internetu není téměř nic. Dobře si uvědomujeme, že objev Krystalových očí je revolucí ve speleologickém výzkumu tepuí. Jak ale s takovým objevem naložit? Jak si zajistit prioritu? Naše komunikace s venezuelskými jeskyňáři zamrzla na nule. Na adresu hlavního koordinátora speleologického výzkumu karibské oblasti, jak se honosně nazývá jakýsi profesor Urbani, jsme odeslali několik emailů a jeden papírový dopis. Ale ani po roce nikdo neodpověděl. Vykreslené mapy i protříděné fotografie přesto znovu posíláme poštou na Caracaskou univerzitu. Souběžně náš objev publikujeme v českých populárně vědeckých časopisech i speciálních speleologických českých i slovenských periodikách. Vůbec si nepřipouštíme, že by nám snad naše výsledky mohl někdo ukrást. Vše je přece jasné a průhledné. Těžko dostupné jeskyně na Roraimě zatím nikdo nezkoumal, nebyla tu žádná jiná speciálně speleologická expedice. Při téhle mravenčí činnosti mě napadá, že jsem si dovolil uhnout ze svého poslání v lidském mraveništi. Společnost do mě investovala jiné vzdělání - strojaře. Přírodní vědy patří jiným „mravencům“ a já se tlačím na

jejich místa. Svými zjištěními ohrožuji celou sociální strukturu. To je nebezpečné a musí to být potrestáno. Mým životním posláním je slepě pracovat, shánět potravu, sbírat jehličí a nosit je na předem určenou hromadu, která mi byla přidělena dávno před tím, než jsem přišel na tento svět. O půl roku později přichází do mé mailové schránky zajímavý, lehce nepříjemný dopis. Odesílatelem je Pavel Bosák, bývalý president mezinárodní speleologické unie UIS. Tělo dopisu ale tvoří přeposlaný text od našeho „starého známého“ profesora Urbaniho. Ve zkratce hovoří o nějaké skupině Čechů, která

„Chlapi, doufám, že mě nezabijete, když tam nic nebude! Byli jsme se Zolem sotva půl kiláku daleko. Možná, že o dalších deset metrů dál Krystalové oči končí.“ Jak jsem tedy měl žádat o povolení na něco, co vlastně ještě neexistuje? Je to stejné, jako kdyby po Marii Curie-Sklodowské chtěli později papír s kulatým razítkem, že měla povoleno manipulovat s radioaktivními látkami. Přesto posílám Urbanimu jakýsi cár papíru s hlavičkou národního parku. Je to účtenka za naše indiánské nosiče. K tomu připojuji ještě naši společnou fotku se strážcem parku nad hromadou lan a speleologického materiálu a fotku Pemona Antonia, kterého jsme vzali do jeskyně a uvnitř se s ním vyfotili. V návštěvní knize Roraimy jsme Antonia s venezuelským občanstvím alibisticky zapsali jako našeho styčného důstojníka a průvodce.

Opálové stalaktity, které jsme našli v jeskyni Ojos de Cristal, jsou klasickým příkladem biospeleotém. Jedná se o zkamenělé (silicifikované) chuchvalce pavučin.

Hned další rok po zveřejnění našeho objevu jeskyně Ojos de cristal zorganizovala Venezuelská speleologická společnost svou expedici na Roraimu. V roce 2005 se jí povedlo propojit novou jeskyni Cueva de los Pemones s Krystalovýma očima.

prováděla nějaký výzkum jeskyní na Roraimě a dotazuje se, jestli byla naše činnost legální. Pokud ano, žádá Bosáka, aby jako současný právoplatný zástupce České speleologické společnosti v UIS doložil povolení naší jeskyňářské expedice. Mravenec z cizího mraveniště našel stopu na svém území a zjišťuje, jak moc jsou vetřelci nebezpeční! Roraima je součástí národního parku Canaima, rozlohou snad většího než naše republika. Vědecké expedice, obzvláště pak zahraniční, tam musejí žádat o povolení k činnosti. To je přirozeně v pořádku, i když víme, že proces jednání se správami parků je velmi zdlouhavý a často bezúspěšný. Prakticky se proto na celém světě používá metoda zkontaktování místního jeskyňářského klubu a posléze aktivní či pasivní spolupráce s ním ve vytipované zájmové oblasti. I my jsme se proto snažili dodržet etický celosvětový kodex a kontaktovali jsme venezuelské jeskyňáře. Už před naší výpravou vědci polemizovali o tom, jsou-li podzemní dutiny Guayanské vysočiny vůbec krasové jeskyně nebo jedná-li se jen o tektonické trhliny. Vědecký svět se domníval, že v těžce rozpustných křemenných pískovcích rozsáhlejší jeskyně prostě nemohou vzniknout. Žádný klub na obrovské ploše tepuí proto nepůsobí. Jeskyňářská skupina La Venta, která uspořádala v osmdesátých letech jedinou speleologickou expedici do puklinovitých propastí Simy Aondy na Auyán tepui, byla navíc z Itálie. I já jsem těsně před odjezdem psychicky připravoval svůj tým na alternativu, že taky nemusíme objevit nic většího, slovy:

71

Z Venezuely nebývale rychle přichází odpověď ze stejné adresy, která rok mlčela. Vyznívá lehce rasisticky. Antonio prý není žádný průvodce, ale jen obyčejný indián. Žádné naše mapy, dokumentace ani fotografie prý nikdy nepřišly. Mailová schránka ale měla prý delší čas poruchu. A na Roraimu se prý dokonce venezuelští jeskyňáři chystají již několik let. Zarazila mě ale jiná věc a přirozeně jsem se i trochu polekal! Náš nový rival z Caracasu si musel kdesi o dva tisíce kilometrů dál u brazilských hranic zjistit, že Antonio „je jen obyčejný indián“! To muselo stát hodně energie a pro nás je to signál, že bychom se měli v tomto dialogu začít chovat opatrněji. Nepříjemná komunikace s Urbanim se po čase vytratila. Na web jsme ale honem pověsili stručnou stránku o objevu Ojos de Cristal, aby nás snad nechtěl připravit někdo o prvenství. V roce 2003 teprve nabíral internet na mediální síle a naše skromná prezentace tehdy zaujala první místo v google vyhledávačích. Dnes by se pravděpodobně ztratila mezi tisíci dalšími odkazy. Rychlost reakce světa byla překvapující. Už další rok navštěvují Ojos de Cristal nejen Brazilci, ale i Britové, Španělé a Francouzi. Oxfordská univerzita dokonce vyzývá zájemce k uspořádání speleologické expedice do “nejstarší jeskyně světa“! Nejvíce mě ale

72

překvapilo, když jsem o čtyři roky později při výpravě na Ptari tepui sto kilometrů vzdušnou čarou na západ od Roraimy vystřelil otázku na našeho pemonského průvodce: „Znáš jeskyni Krystalové oči?“ Pemon Ricardo, který byl na indiána z amazonské džungle nadprůměrně vzdělaný, bezprostředně odpovídá: „Jasně! Ta je ale na Roraimě a ne tady.“ Zdánlivé uklidnění konfliktu s profesorem Urbanim se po několika měsících ukázalo jako mámení. V roce 2004 označuje na mezinárodním speleologickém kongresu ve vietnamské Hanoji naši expedici za ilegální a žádá mé potrestání. Jeho požadavky však nepadají na úrodnou půdu a náš informovaný a šikovný Pavel Bosák zahrává politicky vše do autu. Opět však ne na příliš dlouho. Mezitím mi z Venezuely přicházejí další vesměs pozitivní reakce na naše objevy. Odpovídám sporadicky, opatrně a raději jen na konkrétní otázky. Kdo ví, kdo je na druhém konci a jaké intriky na nás připravuje. Jeden z dopisů je ale jiný. Hovoří o tajemné pohádkové jeskyni a já musím znovu a znovu vyhledávat slůvka ve slovníku, abych se ujistil, že chápu smysl vět správně. Je podepsán jménem, na které jsem již několikrát narazil při hledání informací o tepuích. Text vyznívá mýticky a nevěrohodně.

Salto Aponwao padá z výšký 108 m. V jazyce místních indiánů se mu říká Chinak (činak) merú.

73

LETY DO STŘEDU ZEMĚ (Chimantá, květen 2004)

Před týdnem jsme objevili horizontální jeskyni v masivu Chimantá tepui (to je zhruba 100 km západně od Roraimy). Vchodový portál měl šířku 150 m a výšku 50 m. Za ním jsme postupovali obrovskou přímou, říční chodbou. Průtok vody jsme odhadli na 400 l/sec. Průměr chodby se pohyboval od 10 do 50 m. Jeskyní jsme šli 3 hodiny. Cesta zpět trvala o hodinu méně. Postup zastavilo ohromné jezero, za kterým jeskyně pokračuje volně dál. Byl jsem to já, kdo jako první objevoval a řídil výzkumy v Simách (propastech na Sarisariňamě v roce 1974 (největší sima byla původně nazvaná mým jménem a ne Humboldtovým). Vše si můžete přečíst v mé knize „Sarisariňama“. Předtím, v roce 1971, jsem vedl průzkum jeskyně v Cerro Autana. A také jsem jako první vstoupil do El Foso del Roraima (západně od Punto de Triple Frontera) a jako první zde objevil odtok řeky směrem na západ. Tohle si můžete přečíst v mé knížce Roraima. Obracím se na Vás s prosbou, jaké fotografické vybavení a jakou techniku používáte k dosažení tak výjimečných fotografií, které jsou součástí Vaší fantastické dokumentační práce. Zároveň vám gratuluji, že jste udrželi v tajnosti tak obrovský objev a také k jeho efektivnímu publikování na internetu. Také bych se rád zeptal, kde bych mohl tuto práci sehnat v tištěné formě a ve kterém časopisu nebo knize si mohu prohlédnout fotografie. Také jsem velice překvapený, jak se vám podařilo doběhnout místní orgány, protože pro nás je získání povolení k výzkumu prakticky nemožné. Blahopřeji Vám! Charles Brewer Carías.

74

Jako první mě napadá, že bych měl být opatrný. Co když je to Urbaniho kumpán, který se jen snaží získat pádné důkazy, aby nám mohly jejich úřady zasadit smrtelnou ránu a my se pak již nemohli nikdy vrátit k průzkumu podzemí stolových hor? Než odpovím na dopis, snažím se zjistit o Brewerovi co nejvíce informaci. Jeho život se zdá být až příliš pestrý. Stovky vědeckých výprav na stolové hory. Desítky rostlin a živočichů nesou jeho jméno. V šedesátých letech antropologický výzkum etnické skupiny divoce žijících Yanomamů, poté studium i praxe dlouhodobého přežití v džungli amazonských pralesů. Následovala krátká kariéra ministra vzdělání a výchovy mládeže a nakonec povolání hledače diamantů a zlatokopa. Řada z jeho aktivit je spjatá s dobrodružstvím nebo nějakou aférou. Nakonec do mailové pošty píšu neutrální odpověď o technice jeskynní fotografie a na otázku, jak jsme obelstili úřady, odpovídám vyhýbavě, ale pravdivě: „Raději se věnuji jeskyním než shánění povolení.“ Brewerova reakce přichází nečekaně rychle. Hřímá, kolik je společných témat, o kterých můžeme hovořit. Také se ukazuje, že Urbani zkresloval výsledky jeho expedic už před dvaceti lety. No výborně! Už máme dokonce ve Venezuele společného nepřítele. Brewer píše: „Velmi na mě zapůsobila tvoje věta: „Myslím, že podobné kauzy berou

spoustu sil a je lepší chodit do jeskyní než ventilovat vášně a vyřizovat byrokracii.“ Paradoxně právě má nepřímá informace o tom, že jsme na Roraimě neměli povolení úřadů, nás hned na počátku sbližuje. Dalším mailem mi už od Charlese Brewera přichází pozvání ke spolupráci na průzkumu a především fotodokumentaci unikátní nové jeskyně, která však zatím nemá žádné jméno. Pravdou je, že samotnému se mi do Venezuely nijak zvlášť nechce. Přebírám v hlavě všechny své kamarády jeskyňáře. Hledám někoho, kdo může ze dne na den opustit zaměstnání, přesunout finanční prostředky připravené na rodinnou dovolenou na expedici a je schopen se během čtrnácti dnů přepravit do míst, kde lidská noha ještě nestála. A co víc! Všem mým přátelům jsem předtím barvitě vylíčil naše problémy s venezuelskými úřady. K tomu v té době zrovna naše sdělovací prostředky referují o zatčených českých občanech na Kubě a reportáže jsou podpořené záběry z karibských kriminálů. Vychází mi tedy jen jeden „šílenec“ ochotný udělat pro jeskyně téměř všechno. Přeposílám proto jeden ze zajímavých mailů doplněný společnou fotografií Brewera s anglickým princem Charlesem a záběrem jakéhosi jeskynního portálu Braňovi na Slovensko.

... „Čo si mi to poslal?“ Ještě se sluchátkem v ruce otevírám znovu mail a opravdu - na dně obrovského portálu sedí hned tři prťavé vrtulníky!!! ... Cueva Fantasma, Aprada tepui Foto: Charles Brewer Carías

Charles Brewer Carías - objevitel a organizátor desítek multivědeckých expedic do Guayanské vysočiny.

75

Nespletl jsem se! Po pěti minutách už drnčí telefon: „Čo si mi to poslal?“ Odpovídám: „Prince Charlese a nějaký portál jeskyně z Chimanty.“ Braňo mě ale překvapuje: „... a víš, jak je to velké? Všiml sis těch helikoptér dole v jeskyni?“ Ještě se sluchátkem v ruce otevírám znovu mail a opravdu - na dně obrovského portálu sedí hned tři prťavé vrtulníky!!! „Poslechni, nabídka na takovou expedici přijde jenom jednou za život. Když mě vezmete, můžu odjet hned zítra. Tobě dávám maximálně tři dny!“ No a je rozhodnuto. Braňova Lena za několik hodin svou brilantní španělštinou překládá náš mírně chvástavý dopis o tom, že právě my jsme těmi nejlepšími jeskynními fotografy a mapéry na celé planetě. Čas odjezdu na druhou expedici do nitra Chimanty nechceme odkládat ani o den. Charles má obavy, aby nedošlo k prozrazení nového objevu dřív, než ho budeme moci opublikovat. Podle dalších informací z jižní Ameriky se totiž Bena, pilota vrtulníku a majitele heliportu v St. Eleně de Uairén, někdo vyptával, kde vysadil poslední Charlesovu výpravu. Loajální Ben se ale z odpovědi nějak vykroutil a naopak informaci o špiónovi hned zatelefonoval mým novým přátelům do Caracasu. Uplynuly sotva tři týdny od mailového seznámení s Charlesem Brewerem a my stojíme s Braněm na caracaském letišti Maiquetía. Když tam přímo před námi po zuby ozbrojená eskorta odtáhne cestujícího z fronty na odbavení, rozklepou se nám z toho trochu kolena. Napětí se nemůžeme zbavit ani venku, kde nás čeká jakýsi Luis. Luxusní obrovskou fordkou s kouřovými skly, přesně takovou, před kterou varuje naše ambasáda, nás odváží do nočního Caracasu. A ke všemu

Problémem chudých caracaských čtvrtí jsou nezpevněné svahy. Barevné fasády hrazené sociálními programy bohužel nebezpečí erozních sesuvů neodstraní. Turistická návštěva těchto ranchitos může být velmi dobrodružná a obzvláště v nočních hodinách se může změnit v nebezpečný podnik. Foto: Peter Medzihradský

76

ještě to jeho jméno - Carnicero (Řezník)! Ptáme se ho na Charlese, ale Luis nic neví! Snad, že se objeví zítra. Díky časovému posunu máme už dvě ráno, ale Luis se nám snaží ukázat krásy hlavního města. Táhne nás nocí, lesní neosvětlenou stezkou, směrem na Ávilu, druhý nejvyšší kopec v hřebenu nad Caracasem. Snad si proboha nemyslí, že výhled na noční Caracas je nejlepší až z tohoto vrcholku. Leží totiž ve výšce 2160 metrů nad mořem. Jsme utahaní. Naštěstí na Luisův mobil včas přichází pokyn, že nás pro dnešek má již „uklidit“. Doufáme jen, že to bude do hotelu a ne do pralesa na Ávile. S Charlesem Brewerem se konečně setkáváme další den na obědě v caracaské rezidenční čtvrti v luxusní restauraci Country Club. Nad širokou bradou dominuje obličeji hustý mroží knír. Z jeho drobné postavy vyzařuje obrovská, nejen fyzická síla. Maličké brýle často sundává, jako by chtěl dát najevo, že přes pokročilý věk je jeho zrak stále v pořádku. Charlesovo charisma z nás konečně stírá obavy a nejistotu. Celé odpoledne nám vykládá o svých speleologických začátcích a také o problémech s legalizací vědeckého výzkumu tepuí. O tom, jak se ten stejný Urbani, který nyní dělá potíže nám, snažil už v osmdesátých letech zkreslit jeho speleologické výsledky z prvosestupu do vůbec největší přírodní krasové kaverny světa, megapropasti na Sarisariňamě. Máme se sice stále na pozoru, ale kostky jeho příběhů do sebe zapadají a našim uším zní lahodně. Urbaniho nazývá pirátem speleologie. Na oplátku si stěžuji, že Urbani naše argumenty jen otáčel proti nám a o urovnání sporu týkajícího se objevů na Roraimě vůbec nestál. Přerušil jsem s ním proto veškerou komunikaci. V posledních týdnech ale naše

Caracas má díky své pozici v horské kotlině pohoří Cordillera de la Costa velmi příjemné klima.

kauza nabrala znovu na obrátkách. Urbani se rozhodl použít k degradaci našich úspěchů na Roraimě i další prostředky. Ve speciálním čísle jeskyňářského časopisu Explorador na Kubě opublikoval článek, kde na dvanácti stránkách popisuje, jak jsem se zachoval hanebně a porušil venezuelské zákony a jak je třeba proti takovým lidem bojovat. Mé jméno se opakuje snad na každém řádku. Příspěvek naproti tomu ale vůbec nemluví o jeskyni Krystalové oči ani o dalších našich tak důležitých výsledcích na Roraimě. Cueva Ojos de Crystal alias Sistema Roraima de Sur totiž má být teprve objevena Urbaniho společníky. Situace se vlastně po dvaceti letech opakuje. Z dalšího rozhovoru vyplývá, že Charles organizuje své expedice bez požehnání úřadů vlastně dodnes. Pokud bychom postupovali oficiální cestou, lehce by se nám mohlo stát, že na vlastní výzkum by nám nezbyl čas a také žádné prostředky. Jistě s námi nyní nebudou souhlasit jak ti, kteří se vydali cestou nekonečného souboje s úředním šimlem, tak také celý byrokratický aparát, kterému ze schvalování nejrůznějších povolení, grantů a dotací tečou obrovské peníze. Dokonce i z pohledu tržního mechanizmu vychází podstatně levněji zaplatit „vstupenku“ formou finanční odměny indiánům žijícím pod stolovými horami než úřadům v Caracasu. Koneckonců z naší osobní zkušenosti víme, že guayanští domorodci Pemoni jsou velmi

spolehliví a pracovití. Ti vzdělanější si uvědomují, že botanici, zoologové ani speleologové nejsou pro jejich zem zdaleka tak nebezpeční jako těžařský průmysl, který je schopný při dolování zlata, diamantů nebo ropy znečistit stovky kilometrů řek a zlikvidovat lesy rychleji než požáry. Přímá finanční podpora domorodého etnika souběžně s osvětou nám proto připadá správnější a důležitější. Nad Ávilou se nakupily bouřkové mraky a caracaský večer osvěžila krátká průtrž. Hádáme se s Braněm jak malí kluci o hromadu pivních tácků z Country clubu. Charles je pomaloval a popsal mapkami neznámých řek, tajemnými jmény stolových hor a také náčrty vstupních prostor nové jeskyně. Dlouho do noci nám pak ještě vypravuje dobrodružný příběh, jak před třiceti lety jako první sestupoval do jeskyně Autana ve stejnojmenné hoře.

... Luis nás táhne nocí, lesní neosvětlenou stezkou, na Ávilu (2160 metrů nad mořem). Snad si proboha nemyslí, že výhled na noční Caracas je nejlepší až z tohoto vrcholku...

77

Pravěká podzemní řeka Charles Brewer Carías, Autana 1971

Cerro Autana, v pozadí Cerro Sipapó Foto: Charles Brewer Carías

78

„Maripaden byl okřídlený tvor. Ze své jeskyně poblíž řeky Paragua vylétal jen v noci. Nikdo proto nevěděl, jak přesně vypadá. Lidé, kteří spatřili jeho siluetu v jasných měsíčních nocích, říkali, že se podobá obrovskému netopýrovi. Pozorovat tohoto létajícího dravce bylo nebezpečné. Všichni velmi dobře věděli, že se Maripaden živí lidmi. Jednou se náčelník kmene Maňongong rozhodl učinit konec obávaným útokům. Požádal umírající stařenu, aby se obětovala a zachránila vesnici. Přivázali pak k jedné noze stařeny rozžhavené dřevo a v noci ji zanechali na pláži jako návnadu. Jakmile se úplně setmělo, Maripaden přiletěl a křičící ženu odvlekl. Všichni měli takový strach, že se rozprchli ukrýt do okolního lesa a neviděli, kam letěl onen záhadný posel smrti. Když ale Maripaden nabral výšku, vánek rozdmýchal oheň a všichni spatřili směr, kudy nestvůra odlétala. Zář ohně se po chvíli ztratila, jak dravec vystoupal nad mraky. Až před rozedněním indiáni spatřili, jak záře z pochodně míří směrem k Guaiquinima tepui, kde se v jihozápadní stěně hory nacházela jeskyně. Tato část se dnes nazývá Maripa tepui. Po rozednění domorodci vystoupili k jeskyni, využili chvíle, kdy se Maripaden houpal ve své hamace, a zasáhli ho otrávenými šípy. Smrtelně zraněný dravec přesto uprchl zadním východem jeskyně, roztáhl svá blanitá křídla a odletěl směrem na západ, kde se ve vzduchu vykálel a padl mrtev do řeky.“

Temeno skalní věže Cerro Autana Foto: Charles Brewer Carías

V roce 1962 mně pilot Harry Gibson poprvé ukázal obrovskou jeskyni protínající jakousi stolovou horu. Ještě jsem nevěděl, že je nazývána Kuaymayjo. Neznal jsem ani jméno misionáře Salvatora Gilije, který o ní psal jako o hoře Carivirri již v roce 1782. Letěli jsme tehdy asi 150 m pod vrcholem, kde jsme spatřili neuvěřitelně rozměrný tunel. Procházel skrz celou horu! Nad vchodem, otvírajícím se na východní straně, jsme si všimli velkého bílého kvádru. Kapitán Gibson na něm viděl něco kulatého připomínajícího lebku. Nazvali jsme jej tehdy proto Obětním kamenem. Po této první návštěvě jsem se rozhodl, že zorganizuji expedici, která by prozkoumala jeskyni i domnělou lebku. Ještě jednou jsme se vypravili letecky k hoře, abychom pořídili sérii stereoskopických fotografií. Doufali jsme, že bychom z nich mohli odhadnout rozměry obětního kamene a jeskyně. Tyto trojrozměrné fotografie se také ukázaly být velice důležité pro strategii sestupu do jeskyně. Při jejich zkoumání jsme zjistili, že v severní části věže vede do jeskyně více vchodů. Také jsem si všiml, že ve vchodu do hlavní chodby jsou skvrny, které vypadají jako staré nápisy.

Jediným detailem sloužícím k představě o rozměrech jeskyně byly rostliny přečnívající přes okraje vstupních portálů. Později se ukázalo, že naše představy byly naprosto zkreslené. Rozety, které jsme považovali za růžice ananasů, nás zmátly. V roce 1962 jsme ještě neznali bromélie tak obrovských rozměrů, které rostou na tepuích. S výjimkou botaniků specialistů je nebyl schopen nikdo identifikovat. Až o pár let později, na Nový rok 1965, když jsme slézali jižní svah mesety Sarisariňama-jidi, jsme mohli poprvé obdivovat obrovský rozdíl mezi velikostí brocchinií a navií, které rostly vedle sebe v křemencové stěně.

Tajemství výšky vstupního portálu jsme odhalili až za deset let, když nás vyfotili na obětním kameni. O dalších deset let později pilot Jimmy Marull dokonce proletěl hlavní chodbu letadlem. Foto: Charles Brewer Carías

79

Jako rudá krvavá žíla se kroutí kaňon řeky Umajaje okolo Autany. Foto: Charles Brewer Carías

80

Od téhle chvíle jsme začali být také opatrnější v odhadování rozměrů vchodu do jeskyně na Autaně. Vymysleli jsme proto, že dostaneme do záběru Gibsonovo letadlo. Ani to nás ale neuspokojilo. Nedokázali jsme pak zase odhadnout vzdálenost letadla od stěny. Jeskyně se nám jednou zdála tak velká, že by jí bylo možno prolétnout letadlem, jindy zase malá, že by člověk stojící ve vchodu mohl dosáhnout rukou na strop. Tajemství výšky vstupního portálu jsme odhalili až za deset let, když nás vyfotili na obětním kameni. Také možnost průletu letadla horou se potvrdila. O dalších deset let později pilot Jimmy Marull dokonce proletěl hlavní chodbou na svém ultralightu. Termín expedice na Autanu jsme stanovili na velikonoční týden roku 1970. Doufali jsme, že dojdeme pěšky až k hoře a že se po její severní stěně dostaneme až ke vchodu do jeskyně. Expedice ale skončila neúspěchem. Období dešťů přišlo v tom roce o pár týdnů dřív a nám se nepodařilo vůbec proniknout skrz zaplavenou džungli. Předčasný konec výpravy navíc poznamenala tragická událost. Pár minut před příjezdem na misiji na ostrově Raton zmizel v peřejích řeky Sipapó náš kolega, básník Txomin Vizcarret Valero. Noc před tím Txomin psal ve svém deníku:

Tuto noc cítím a chci poděkovat za množství znalostí a za soužití po boku osob, které považuji za své nejlepší přátele. Věřím, že se formuji, jak mám být a jak chci Řeka Autana 27. 3.1970 O rok později v únoru 1971 se komise pro rozvoj jihu CODESUR začala zajímat o projekt, který jsem jim předložil a dala nám k dispozici vrtulník. Mohli jsme přistát přímo na vrcholu Autany. Doprovázel nás anglický horolezec a novinář David Nott. Na řadu přišly opět stereoskopické snímky. Potřebovali jsme totiž najít nejjednodušší sestupovou cestu ke vchodu do jeskyně, který zel někde sto padesát metrů hluboko pod námi. I když na východě se nabízelo šest lákavých vchodů, všechny se nacházely pod dvacet metrů širokým převisem, což znemožňovalo sestup. Nejlehčí cesta tedy vedla severním komínem na severním okraji věže, k západní části jeskyně. Když jsme si mačetou klestili stezku k vytipované spáře, viděli jsme konečně rozměry bromelií, které rostly na skalách, a poprvé si uvědomili velikost našeho cíle. Horolezecké družstvo tvořili David Nott, Charles Brewer, Roberto Brewer a Bob Mad-

den, fotograf z National Geographic. Další den jsme našli a posbírali lana, která jsme si sem shodili z letadla. Mysleli jsme, že severní spárou bychom mohli slézt do jeskyně téměř bez slaňování. Ale jak jsme začali sestupovat, zjistili jsme, že stěny pukliny jsou od sebe vzdáleny více než 10 metrů a jsou navíc pokryty kluzkým humusem, takže volně lézt nešlo. Dalším problémem byla kompaktnost skály. Křemenný pískovec byl daleko tvrdší, než jak jsme jej znali z hory La Neblina. Klasické horolezecké skoby jsme nemohli použít. Při sestupu jsme byli velmi pomalí a první noc jsme museli nouzově bivakovat ve stěně. Nikdo z nás nemohl spát. Měli jsme žízeň a báli jsme se, že spadneme. Ráno, zřejmě z důvodu dehydratace a nedostatku spánku, dostal Roberto astmatický záchvat a rozhodl se pro návrat. Věděl, že trasa, kterou musí sám bez pomoci zdolat, je nebezpečnější než zbývající sestup do jeskyně. Nedal se přesvědčit, že příští noc již budeme nocovat na relativní rovině a že budeme mít dostatek vody. Sledovali jsme ho, jak bez problémů překonává úsek lanového žebříku „Electrón“ s ocelovými lanky a duralovými příčkami,

nainstalovaný původně pro fotografa Maddena, který neuměl moc dobře lézt. Pak nám zmizel Roberto z dohledu a vzápětí se na nás začalo sypat kamení. Lavina se řítila naším směrem a jednotlivé kusy řítících se skal vydávaly pískavé zvuky. Opticky se přitom zdálo, že padají jak ve zpomaleném filmu. Až když začaly v oblacích jisker dopadat na stěnu, uvědomili jsme si, v jakém jsme nebezpečí. Tento ohňostroj by bylo zajímavé sledovat z dálky, ale v tomto sevření skal to bylo jako při bombardování pumami, ze kterých létaly úlomky ostré jak sklo. Vzduch se zaplnil pachem křemene. Chvíli klidu jsme vyhodnotili jako signál, že Roberto dosáhl vrcholu, pak ale začaly padat další kameny. Roberto se nahoře potkal se sestupujícím Maddenem a nasměroval ho k místu, kde jsme pro něj nechali uvázaný druhý lanový žebřík. Stokilový fotograf Madden při nástupu na žebř uvolnil ještě větší lavinu kamenů než Roberto. Před létajícími kameny se nedalo nijak chránit. Odrážely se, jiskřily o skálu a my mysleli, že v následujících okamžicích zemřeme. Po dvou hodinách Madden konečně dorazil až k nám. Vrcholem všeho však bylo, že mu Roberto zapomněl říct o problému s vodou,

Až z půdorysu nakresleného podle Charlese Brewera Caríase vyplývá, jak je jeskyně na Autaně členitá.

81

Řeka Carrao sbírá vody z vodopádů padajících ze stolové hory Auyán tepui (Ďablova hora) - na obzoru vpravo. Výrazná stolová hora uprostřed snímku je Cerro Venado ( Jelení hora) známá spíše pod svým indiánským jménem Curavaina tepui. Nejblíže je pak nižší Topochi tepui, někdy také nazývána Cerro Cerbatana (Foukačka). Foto: Richard Bouda

82

takže zbytek dne jsme stále žíznili. Tím více nás dráždilo bublání potoku, který tekl někde blízko pod námi v jeskyni. Přitom jsme byli ale stále mokří - od bahna a také komínem táhl silný průvan, který přinášel déšť a orvané listy stromů z džungle, kterou jsme viděli pod námi. Z výšky tisíc metrů vypadala jako pestrý voňavý koberec. Pozdě odpoledne jsme sestoupili na polici na konci komínu. Byl tam malý vodopád. Pili jsme, až se nám točila hlava! Během sestupu jsme cucali bláto a mech z rodu Sphagnum. To bylo ale sotva na osvěžení úst. 24 hodin jsme byli bez vody a pod velkým fyzickým i psychickým tlakem. Hned jak jsme se umyli a dosyta nabažili vody, vydali jsme se na pochod k blízkému západnímu vchodu do jeskyně. Spěchali jsme, protože nám bylo jasné, že se během chvilky setmí. Do začátku noci zbývalo nanejvýš třičtvrtě hodiny. Mokrý oděv na nás plácal, jak jsme se prodírali přes větve keřů. Nejvíce mi ale utkvěl v paměti jeden magický okamžik. Teplo, sálající z našich těl, v chladném okolním vzduchu kolem nás vytvořilo mlhu, která ve světle zapadajícího slunce svítila jako svatozář. Široká cesta podobající se schodišti nás dovedla přímo ke vchodu jeskyně. Tam nás však zastavila skalní stěna, která zřejmě vznikla zřícením části klenby. Až do této chvíle nikdo z nás nespatřil vnitřek jeskyně. Nemohli jsme se dočkat, co najdeme, až překročíme „Bránu tajemství“. Všichni jsme očekávali něco tajemného a záhadného, jak to o této hoře napsal Alejo Carpentier ve svém románu Ztracené kroky. Stiskli jsme si ruce, jak je zvykem mezi horolezci, kteří dosáhnou vrcholu. Překonali jsme překážku, která bránila ukojení naší zvědavosti. Nyní jsme mohli společně sdílet první dojmy a hledat odpovědi na naše dávné otázky. Nalezneme pozůstatky civilizace, kterou Antonio de Berrío našel v 16. století při své objevitelské cestě za bájným princem El Dorado? Nebo sloužila tato jeskyně pouze jako strážní věž pro místní bojovníky, jak navrhl páter Gilij o dvěstě let později? Byli snad tito strážci autory hieroglyfů, které jsme spatřili z letadla na jižní stěně? Sloužilo toto místo jako pohřebiště, kde kromě lebky na „obětním kameni“ najdeme třeba i pohřební nádoby? Byla tato část hory tvořena měkčí horninou, kterou vítr a deště po léta erodovaly? Nalezneme v zákoutích zbytky vajec pterosaurů, kteří žili v období jury a křídy? Nebo byla tato jeskyně úkrytem jiného okřídleného záhadného tvora, podobného tomu, podle nějž se zrodila indiánská legenda „Maripaden“?

Růžové světlo, které vstupovalo do jeskyně východním otvorem, ozařovalo stěny a odráželo se v pastelových barvách různých odstínů, které vyplňovaly ten nádherný prostor. Přímo nad námi se rozprostíral dóm obrovských rozměrů, který byl lemován kruhy jako v byzantské kopuli. Kdyby někdo z nás věřil v nadpřirozené síly, byla by tohle pravá chvíle padnout na kolena. Vstup do těchto míst se stal neopakovatelným zážitkem a považovali jsme jej za nejsvatější ze všech, které jsme kdy poznali. Naprosto tichý prostor věnovaný záhadám minulosti. Chrám, který nikdo dříve nespatřil. A v něm tajemství, která chceme již deset let za každou cenu odhalit. Přímo před námi, za mocnými závaly kamení, které se podobaly městu v ruinách, jsme spatřili východ z jeskyně. Když jsme pohlédli ven, byli jsme oslepeni nádherou vrcholů tepui, které se tyčily směrem na východ až k horizontu. Toto místo jsme nechali na druhý den, abychom byli odpočatí a mohli prozkoumat také Obětní kámen. Přestože jsme nenašli pozůstatky Maripaden, pterosaura ani jeho vajec, nebyla to zase tak bláznivá myšlenka. Jeskyně Autana existovala dávno předtím, než vyhynuli tvorové jako Caeradactylus se čtyřmetrovými blanitými křídly nebo Thalassodromeus sethi s pětimetrovým rozpětím křídel. Důkazem, že tito tvorové v těchto oblastech před 110 milióny lety létali, jsou jejich zkameněliny, které byly nalezeny asi půl dne letu od vrcholu Autana. Lebku na Obětním kameni a pohřební urny jsme také nenašli, ale poblíž východního vchodu jsme nalezli kousky uhlí. Schoval jsem si kousek, abych zjistil, jestli se dá určit jeho stáří. Známky lidské přítomnosti jsme neviděli. Hieroglyfy na jižní stěně se ukázaly být pouze skvrnami vytvořenými světlými minerály. Nejpravděpodobnější je, že uhlíky vznikly od blesku, který udeřil do jednoho ze stromů vyrůstajícího v pološeru jeskyně. Nejzajímavější na této křemencové jeskyni je, že jsme pod centrálním dómem našli na zemi oblázky, které sem byly přineseny proudem velké řeky pravěkého odvodňovacího systému! Ten však dnes již neexistuje. Když jsme vystoupili ven, měli jsme většinu záhad vyřešenu. Nashromáždili a zdokumentovali jsme vzorky, které určily říční původ jeskyně. Hlavou se nám honily spousty dalších otázek. Na ty však už musí odpovědět jiní. Odkud tekla tato řeka a do kterého moře ústila? Našli bychom prodloužení jeskynního systému ve stěně vedlejší hory Sipapó?“

83

Král tepuí

Někde tady, na povodí Río Carrao, na tomto nádherném soutoku „bílé a černé“ řeky leží moje brýle.

84

Po týdnu příprav se s Charlesem Brewerem a jeho syny Chayem a Johnem konečně přesouváme brzo ráno na státní letiště Maiquetía. Naše společenství vypadá dost nesourodě. Více jako rodinný výlet, než jako objevná expedice. Chayo je náš vrstevník, zatímco Johnovi je teprve 12 let. Až v letadle vnitrostátní linky do Canaimy ze mě padá prach a pot nekonečných příprav v Caracasu. Dojmy z neuvěřitelné krajiny ubíhající za okénky jsou silnější. Nejdříve se zjevuje obrovské Orinoko, jehož šířka je opravdu gigantická i z výšky 4000 metrů. Famózně vypadá i přehrada Gurí, která bývala kdysi největší přehradou světa. Pod jejími vodami se ztratil nemalý kus prastarého pralesa.

Před přistáním v Canaimě vytahuji na světlo otázku povolení správy parku. Canaima je střediskem stejnojmenného národního parku a východiskem cest k Salto Angel, nejvyššímu vodopádu světa. V tomhle prťavém turistickém centru hospod a hotelů těžko ujdeme pozornosti úředníků inparques. Charles ale jen s úšklebkem mávl rukou: „Povolení? Na co? Já jsem přece král tepuí!“ Jeho slova jsem pochopil až na zemi. Okamžitě se rozkřiklo, že je tu doktor Brewer! Zaměstnanci letiště donesli odkudsi proutěné křeslo, aby si sedl. S úžasem pozorujeme, jak piloti, nosiči, lodníci, kuchaři i úředníci vytvořili dlouhou frontu a Charles podepisuje jednu svou knihu za druhou. Povolení asi opravdu nebudeme potřebovat! Po obědě jsme se i s kompletní bagáží narvali do malé soukromé cessny. Sotva se nám podařilo odlepit ze země! Na obzoru se rýsuje Auyán tepui - „Ďáblova hora“. Míjíme největší venezuelskou turistickou atrakci - vodopád Salto Angel, padající z výšky 979 metrů. Při pohledu na řítící se masu vody si uvědomuji, že jí tolik není na žádné fotce, kterou jsem kdy viděl. Charles mi potvrzuje, že již začalo období dešťů a vodopád i ostatní řeky mají silný nadstav. Napadá mě, že povodně nejsou zrovna ideální pro průzkum vodní jeskyně... Křičím na pilota, jestli si mohu otevřít okno, abych si vodopád vyfotil. Odpovídá, že on nemá problém, vzápětí mám ale problém já se svými brýlemi. Sotva jsem pootevřel okno, prudký průvan brýle v tu ránu vysává do zelených pralesů. Přistáváme pod masivem Chimantá nedaleko pemonské vesničky Yunek. Naše zavazadla jsou kvůli vyvážení podivně rozptýlená po celém letadle. Než se je nám podaří všechna najít a vyložit, stíhám si ještě o křídlo rozbít hlavu. Všichni ostatní jsou totiž alespoň o deset centimetrů menší než já a tudíž normálně procházejí. Tady v Yuneku jsme se měli setkat s Luisem a Federicem alias Kikem. Kromě sebe sem měli dopravit i zásoby pro celou expedici. Luise známe už z našeho prvního večera v Caracasu. Modrooký Kiko je majitelem několika caracaských autosalónů a mecenášem dodávky whisky na naši výpravu. Rozhodl se, že nás šokuje svým kulinářským uměním z jiného koutu světa. Pro tuto expedici zvolil

Vodopády Carraa nad turistickým střediskem Canaima

thajskou kuchyni! Pravděpodobně teď ještě s Luisem obíhají caracaské supermarkety tisíc kilometrů od nás a shánějí vzácné propriety pro svůj plán. Bez ohledu na chybějící menáž odlétáme Benovým vrtulníkem do Charlesovy jeskyně. Smolný den pro mě ještě zdaleka nekončí. Od té doby si už pamatuji, že vrtulník má vzadu výfuk a když se k němu přiblížím hlavou, že je tam horko a vousy že mi dorostou za týden. Z kolmých stěn masivu Chimantá prýští vodopády vyvěraček. Hora mi připomíná seříznutou nasáklou mořskou houbu, na kterou zhora někdo tlačí a voda z ní vyráží ze všech stran. Kladu si otázku - jak to, že byl jeskyňářský svět tak slepý, že se ani nepokusil nalézt ty ohromné podzemní systémy, které tenhle kras skrývá. Ben většinou řídí vrtulník těsně nad lesem až k úpatí skal, kde by ho termika měla vynést o tisíc metrů výš. Ušetří tím palivo a nemusí tak často dotankovávat z barelu, který si nechal dole v pemonské vesnici. „Dnes je ale vlivem trvalých dešťů proudění otočené,“ vysvětluje do sluchátek a ukazuje při tom na kouř z vesnice Yuneku, který opravdu směřuje od stolovky do savany. Vrtulník je přetížený. Sedím na batohu, jednu nohu mám venku. Křečovitě se držím pásů, které nejdou zapnout. Po čtvrt hodině mám pocit, že mě musí vzduch každou chvíli vycucnout do prostoru. Konečně přistáváme v hájku endemických chimanteí. V dálce je už vidět půlkilometrové kolo vývěrového am-

fiteátru před Brewerem objevenou jeskyní. Ben přikazuje, aby polovina pasažérů opustila stroj. Ještě má v dobré paměti nebezpečný manévr před pár týdny, kdy se poprvé na Charlesův příkaz snažil vlétnout až dovnitř obrovského, jinak nepřístupného portálu. Z dálky nyní sledujeme, jak krouží a obhlíží místo přistání. Pak nám už mizí za šedozelenou hranou přímo v jeskyni. Jen plné otáčky motoru prozrazují, že je zatím vše v pořádku. Terén ve vchodu je členitý a Ben nemůže proto zcela dosednout. Při výsadku opře jednu lyžinu helikoptéry o čtyřmetrový

... Terén ve vchodu do jeskyně je členitý a pilot Ben nemůže proto zcela dosednout...

85

Nejvyšší vodopád světa Salto Angel je vysoký 979 metrů. Při pohledu na řítící se masu vody si uvědomuji, že jí tolik není na žádné fotce. Foto: Charles Brewer Carías

Indiánská osada Yunek je pro nás přestupní stanicí z letadla do vrtulníku. Romantika tu nedýchá, ale přímo fičí jako uragán. Vesnice je obydlená jen Pemony a jedinou dopravní tepnou a spojnicí s civilizací je menší říčka. Kousek za poslední churiatou se zvedají vysoké stěny rozeklaného masivu Chimantá. Na snímku je Upuigma tepui nazývaná také jako Cerro Castillo. strana 88-89

86

skalní blok a zbytek posádky musí parašutisticky vyskákat i se zavazadly do hustého houští. Vrtule hlavního rotoru zatím riskantně prořezává studený jeskynní vzduch sotva tři metry od skalní stěny. Za chvíli přichází řada i na nás. Nikdy bych si nepomyslel, že objevování podzemí může být tak nebezpečné ještě na povrchu. Konečně ticho! Jen kdesi hluboko sto metrů pod námi se ozývá šumění podzemní řeky. Prales bromélií, bonetií a dalších pro mě neznámých rostlin znemožňuje jakýkoliv pokus o průzkum venkovního okolí. Zvedáme vaky shozené do husté vegetace a suchým prachem, který zanechává v ústech hořkou chuť po taninu, sestupujeme níž, blíž k vodě, kde stavíme jediný maličký stan - skromný základní tábor. Doufáme, že dvojice s thajskou kuchyní dorazí ještě dnes odpoledne. Od rána jsme nejedli. Po inventuře batohů se potvrdila

zlá předtucha. Náš špek, instantní polívky i čočka dovezená až z Evropy - vše zůstalo mezi společnou bagáží v Caracasu. Žvýkáme jen Charlesovo sušené maso. Je vynikající, vyrobené podle tradiční receptury, kterou si Charles dovezl od indiánů Yanomamů žijících na horním Orinoku. Nudličky hovězího jsou teď ale jediné jídlo, které naše první skupina s sebou má a to nás trochu děsí! Odejít se odtud nedá, cesta dál vede jen dolů - do podzemí. Odpolední paprsky slunce, které se nakrátko prodralo mezi mraky, ozářily východní zelenavou stěnu vstupního portálu. Odražené světlo prozářilo mohutnou boční galerii končící stovky metrů daleko ve tmě. Ptám se Charlese: „Co je tam?“ Charles krčí rameny: „Nevím. Tam ještě nikdo nebyl.“ Je to brána do ztraceného světa, brána do pekla nebo brána do jeskyňářského ráje? Venku se setmělo. Jídlo dnes už nedorazí.

87

88

89

Indiáni z Yuneku neví, že jejich Río Yunek pramení v Charlesově jeskyni. Foto: Richard Bouda

90

Ve slepém ramenu řeky Caroní je i z letadla vidět nekonečné úsilí hledačů zlata a diamantů.

91

Cesta do nitra ztraceného světa

... Na rovný křemencový blok pod mohutným portálem stavíme maličký stan - skromný základní tábor... Foto: Charles Brewer Carías

92

Marně se snažím najít v yanomamském sušeném proužku masa náznak kofeinu. Bytostně jej potřebuji, abych se po ránu vůbec probudil. Charles navrhuje, že by nám uvařil čaj z neznámých hořkých lišejníků, ale raději odmítáme. Již tak mě vyhánějí jisté okolnosti na záchod ven před jeskyni častěji než obvykle. Na vině bude buď včerejší půst a cestovní horečka anebo odporně chutnající žralok pilous, kterého mi předevčírem poručil Kiko v jakési luxusní caracaské hospodě s příznačným názvem „Cueva“ ( Jeskyně). Špicuji uši a snažím se mezi kapkami dopadajícího deště a blízkého vodopádu zachytit zvuk vrtulníku. Bez thajských specialit se klidně obejdu, ale co chleba nebo třeba vařič. V tomhle psím počasí by byl ale Ben šílenec, kdyby letěl. Výrobce našeho masa tvrdí, že na něm přežijeme i deset dnů. Moc mě tato informace neuklidňuje. Hladoví vyrážíme prozkoumat nedalekou neznámou boční větev jeskyně.

Na vrchol obrovského kvarcitového bloku, uprostřed budoucí kuchyně, maluje Braňo malý křížek. Nulový bod jeskyně pro nás znamená start. Nit měřidla topofilu se odvíjí přes kladku a na počitadle naskakují první metry. Vedle délky měříme ještě úhel klesání nebo stoupání a azimut. V každém bodu polygonu se kreslí a zaměřuje navíc profil chodby. Z těchto čísel počítač později vyplivne nejen 3D model, ale také délku, kubaturu a spousty dalších důležitých údajů o jeskyni. Přelézáme a přeskakujeme obrovské křemencové balvany velikosti menších domů. V jaké hloubce se skrývá skutečné skalní dno jeskyně? Nevíme. Je ale pravděpodobné, že je ve stejné výškové úrovni jako vývěrová řeka, tedy alespoň třicet metrů pod námi. Chodba je široká v jednom místě přes 100 metrů. Z Braňova zápisníku vyplývá, že jsme již 350 metrů za vchodem, přesto stále není třeba rozžíhat. Světlo pronikající obřím portálem

sem dopadá ještě pořád v dostatečné intenzitě. Máme jen pocit, že jsme na nějaké horské túře, že je už pozdě odpoledne a začíná se šeřit. Po hodině nás tma před námi konečně nutí zapálit karbidky. Vzápětí se ozve hrůzostrašný skřek! Po prvním úleku identifikujeme vysoko nad námi plácot křídel. Guácharo! Řetězová reakce dalších skřeků známá z Roraimy se naštěstí nekoná. Osamělý lelek nás ale i tak pěkně vyděsil. Nazýváme po něm tuhle odbočku. Galería Guácharo. Je dlouhá přes půl kilometru. Bloky klesají příkře dolů. Nejmladší Charlesův syn John sjíždí odvážně, jako lyžař, suťovou strání neznámé propasti k rozlehlému blátivému jezeru, ač jediné sněhové pole mohl vidět maximálně z lanovky na Pico Bolívar. Za podzemní přírodní přehradou se zvedá zával protisvahu, který uzavírá celou chodbu. Konečně můžu ukázat svůj fotografický um. Tyhle dómy osvětluji metodou, kterou znali fotografové už před 100 lety. Zapálením hořčíkového prášku mohu dosáhnout téměř neomezeného světelného výkonu. Tabulka na

dávkování magnézia, která se tolik osvědčila v evropských jeskyních, tady ale nestačí. Poslední uvedená dávka je pro vzdálenost čtyřicet metrů. Navíc nedokážu odhadnout, jak daleko je protější svah, po kterém se teď drápe John nahoru. 100 nebo 150 metrů? John se jeví jako maličké světýlko, oranžový flíček v nekonečném prostoru. Naštěstí pokračování exponenciální křivky grafu dávkování, který před lety nakreslil a experimentálně odzkoušel můj táta, se dá odhadnout. Po odsypání pětadvaceti gramů na první expozici si uvědomuji další průšvih! Zásoba světelné hořčíkové slože mi vyjde sotva na pár záběrů! Obávám se, že to, co v Evropě stačilo na fotoexkurze do jeskyní na celý rok, bude tady „vyboucháno“ za první den. „Pojedem! Nehýbat! Zapalujte!“ Dva záblesky na zlomek sekundy ozářily gigantický prostor jezera. Když jsem před pár týdny Charlesovi posílal náhled fotografie podzemní prostory Škocijánského krasu, myslel jsem, že na tepuích nic většího nemůže být. Včera jsem pochopil, že jeho první dopisy nelhaly. Musel jsem si taky přiznat, že nic tak velkého jsem ještě v jeskyních nefotil.

... Dva záblesky magnesiové slože na zlomek sekundy ozářily gigantický prostor jezera v Galería Guácharo...

93

Fotogenická chodba Estudio fotografico

Podle jediného lelka jeskynního (Steatornis caripensis) dostala tato prostorná fosilní chodba název Galería Guácharo.

94

Na digitálu se nakrátko rozsvítil náhledový dispej se zaznamenaným obrázkem. Vyšlo to! Těžký kámen obav ze mě spadl. Burácení vrtulníku rázně přerušilo naše fotografické úsilí. Menáž je konečně tady! Máme pocit, že stroj přistává pár metrů od nás. Pospícháme co nejvíc. I přesto nám návrat k ústí jeskyně zabírá skoro hodinu. Vítáme Kika a Luise a pomáháme do základního tábora odnést neskutečné množství zavazadel. Venezuelský scénář expedice se od našeho liší. Až za pár dnů se pozná, bude-li efektivní. „Mírně“ nás s Braněm udivuje hromada syrových kuřat, ryb a jakýchsi mořských potvor, prozatím bezpečně zasypaná několika kilogramy ledu v polystyrénové lednici. Odpoledne navlékáme naše nové přátele do slovenských speleologických kombinéz a zasvěcujeme je do tajů karbidek, které jsme jim také přivezli z Evropy. Venezuelané se

tvářili nedůvěřivě již v Caracasu, když jsme karbid kupovali. Naše pochybnosti, zda ho seženeme, byly rychle rozptýleny, když jsme zjistili, že se jedná o zcela běžné zboží používané ve Venezuele snad prý k dozrávání banánů. V obrovských chodbách jeskyně je acetylénový plamen nenahraditelným zdrojem světla. To si dnes uvědomili i naši kolegové. Zdá se, že jsme konečně materiálně i duševně připraveni. Mezitím se setmělo a ocelově modrošedé těžké mraky podtrhly gigantickou siluetu ležícího mamuta vykreslenou obrysem vchodové klenby. Už včera jsme podle něj nazvali vstupní portál „Mamutí tlama“. Vyrážíme proti dravému proudu podzemní bystřiny právě ve chvíli, kdy se venku rozpoutala divoká tropická bouře. Bohové tepui jakoby se rozzlobili, že se pokoušíme vyrvat další kus jejich tajemství.

95

Útěk Černé bahno ulpělé nejenom na zemi, ale i na stěnách vstupního dómu je neklamnou známkou toho, že se tyto prostory zaplavují. Po chvíli ale již kráčíme po světlerůžových plážích jemného písku. Tudy říčka snad protéká volně i při povodních. Po straně a suchou nohou překonáváme nádherný vodopád. Charles mu dává jméno Vanessin, po své první dceři. Nad vodopádem pokračuje růžová soutěska široká sotva 6 m. Nechybí mnoho, aby se jemná vodní tříšť třímetrového vodopádu rozrostla na dravou řeku. Celý dvousetmetrový úsek by se pak stal neprůchozí pastí. Po několika hodinách zastavujeme u jezera, které popisoval Charles ve svém prvním dopise. Řeka se tu prořezává fotogenickými puklinami o patro níž. Za temně rudým jezerem Lago Chayo, kousek nad vodopádem, hledíme do černé nekonečné tmy. Hluboké jezero zastavilo kroky nedostatečně vybavené první expedice. Charlesův nejstarší syn Chayo tenkrát přetraverzoval po nevýrazné římse na druhý břeh a zjistil, že za jezerem se jeskyně rozděluje na dvě stejně velké chodby a pokračuje dál.

Na průzkum spodního patra pod Pavoučím vodopádem nedaleko Lago Chayo jsme neměli za tohoto vodního stavu pomyšlení.

96

„Musíme lézt tady po pravé straně!“ vysvětluje Chayo. „Zhruba po dvaceti metrech se po lavicích dostaneš asi čtyři metry vysoko nad vodu. Tam je první těžké místo. Přitéká tam od stropu nějaký malý potůček a dost to tam klouže, ale když spadneš, tak se ti nic nestane. Pokud umíš plavat!?“ Tajemná temnota za jezerem vyzývavě láká k pokoření! Je skoro půlnoc. Moje zažívací problémy z prvních dnů se stále ještě stupňují. Celý den je mi zle. Na další dobrodružství se už dnes necítím. Otáčím, a to nejkrásnější, co je na jeskyňařině - objevování, nechávám pro dnešek Braňovi s Chayem. Počítadlo topofilu ukazuje, že ze základního tábora k jezeru je to zhruba kilometr. Když si pospíším, za hodinu jsem venku. Potkávám Charlese, který fotografuje s Johnem podivně vyhlížející deseticentimetrové kamenné panáčky - kapucíny. Později je nazýváme Muňekos - Panenky. Vyrůstají jako houby podobné našim smržům na plochém křemencovém kameni. Nic podobného jsem nikde neviděl. Netuším ani, jak mohly vzniknout. Snad je vytvářejí nějaké neznámé organizmy.

Vedle bublání ve střevech mi bublá v hlavě divná předtucha. Zdá se mi, jakoby voda v podzemní řece začala stoupat. Nemohu to s určitostí dokázat, ale pro jistotu varuji Venezuelany a říkám jim o možnosti zatopení vchodu a uvěznění v podzemí. Hlavní zásadou při přívalové vlně v jeskyni je neutíkat proti vodě, najít pokud možno suché bezpečné místo a čekat. Ale jak dlouho? Hodinu, den, týden, nebo než skončí období dešťů?! Loučím se a sám se pomalu courám dál temným tunelem zpět k východu. Občas sice bloudím ve změti červených pískovcových skal, ale za chvíli se mi vždy daří nalézt správnou cestu. Po krátkém suchém úseku slézám zpět k malebnému říčnímu kaňonu, který dostal po mém fotografickém řádění název „Estudio fotográfico“, a tady se náhle naplňuje zlá předtucha. Tam, kde jsem měl ještě před dvěma hodinami postavený stativ, už nelze přes dravý a hluboký proud ani bezpečně přebrodit na druhou stranu řeky. Situace zatím není kritická! K východu to mám sotva půl kilometru a terén je už snadný, bez nutnosti přelézání skalních bloků. Mám se vrátit a varovat přátele? Co když se vstupní část jeskyně opravdu uzavře, jak tomu nasvědčovalo bahno vysoko na stěnách? Vznikne sifon nebo jen dlouhé jezero? Kdy může voda opadnout? Podaří-li se mi jako jedinému dostat k satelitnímu telefonu, má smysl zavolat hned pomoc? Lze vůbec zorganizovat záchrannou akci v těchto zeměpisných šířkách?

Mozek odpovídá na všechny otázky jednoslabičným - VEN! Po zběsilém čtvrthodinovém úprku zpomaluji až pod základním táborem. Je tu už třicetimetrové jezero a z dálky se ozývá děsivý hukot vody. Drápu se nahoru do Mamutí tlamy, ale namísto, aby se řev řítící se vody vzdaloval, zesiluje! Až v kuchyni odhaluji příčinu hrůzostrašného

Hluboké jezero (Lago Chayo) zastavilo kroky nedostatečně vybavené první expedice.

... V zúžené části Estudio fotográfico, kde jsem měl ještě před dvěma hodinami postavený stativ, už nelze přes dravý a hluboký proud ani bezpečně přebrodit na druhou stranu řeky...

97

„Duhová stěna“ je otevřenou knihou geologické historie.

98

zvuku. Přes portál jeskyně se zvenčí valí osmdesátimetrový vodopád. Průtrž, která řádí již několik hodin, rozvodnila malý potůček nad jeskyní na přírodní živel a ten se řítí zvenku do jeskyně. Povodňová vlna na hlavní podzemní řece bude mít zpoždění, ale jak dlouho? Hlavou se mi znovu a daleko intenzivněji honí katastrofické myšlenky o vnitřku jeskyně. V tuto chvíli mohu ale už jen čekat, kdy bohové zastaví svoje běsnění. Minuty se zdají hodinami, než se na hladině tvořícího se jezera odrazí karbidka prvního příchozího. Nečekaně se ale nevrací nikdo z Venezuelanů. Je to po pás mokrý Braňo. Na jeho obličeji je vidět, že utíkal. Nenechám ho ani vydýchat a zasypávám ho otázkami: „Kde jsou ostatní? Vede to dál? Je to stále tak velké?“ „Traverz přes Lago Chayo nebyl jednoduchý a zabral nám spoustu času. Ostatní to vzdali hned na začátku, ani to nezkusili a raději čekali na břehu. Chodba za jezerem se nedělila tak, jak to popsal Chayo. Otevírá se tam obrovský kruhový dóm s průměrem

možná přes sto metrů. Uprostřed je suťový kužel desítky metrů vysoký. Za ním je kaskáda vodopádů. Je to tam fotogenické! Bude se ti to líbit! Nahoře je profil chodby sotva 5x5 m. Voda teče po skalním dně a dovedeš si představit, jak to tam teď vypadalo. Naštěstí šlo lézt po skalních žebrech nad hladinou, jinak by mě strhnul proud. Problém byl ale dole. Pod vodopády je zase jezero. Traverzoval jsem po levé straně po pás ve vodě. Chayo tam na mě čekal, protože se mu nechtělo do vody. Ale teď už se stejně budou muset všichni namočit, jinak se z jeskyně nedostanou.“ „Všiml sis, jak rychle stoupá voda?“ „Tady, skoro venku, když už jsem věděl, že mě to nemůže uvěznit, pozoroval jsem jeden kámen na hladině. No povím ti, stoupá to pěkně rychle! Vstupní jezero má teď už aspoň sto metrů délku! Říkal jsem jim, aby vypadli co nejrychleji ven, ale Charles s malým Johnem postupují hodně pomalu. Jestli nepřestane pršet a nesníží se průtok řeky, odhaduji, že nejpozději za dvě hodiny se jeskyně úplně uzavře.“

„A co bylo nad těmi vodopády?“ „Je tam obrovský tunel! Tam muselo téct snad Orinoko! Lezl jsem ještě asi 300 m daleko k dalšímu vodopádu. Za ním je zase černo, už jsem tam ale nebyl. Mimochodem ty vodopády jsem nazval Moravský a Slovenský. Když jsem viděl, kolik se valí vody v místě, kde se oddělil Chayo, na nic jsem nečekal a utíkal jsem ven.“ Průtrž venku při Braňově vyprávění trochu polevila, ale vodopád se valil přes portál jeskyně v nezměněné síle. Vymýšlíme strategii, jak co nejbezpečněji pokračovat v objevování jeskyně. Pokud se jeskyně nezatopí, připravíme jakési záchranné nouzové vaky se suchým oblečením a zásobami na několik dní. Ty bychom potom strategicky rozmístili tak, aby byly dosažitelné z částí jeskyně, o kterých předpokládáme, že se nezahltí a budou průchozí i za povodně. Občas slézáme patnáctimetrový stupeň k jezeru, abychom zkontrolovali klacek, ze kterého jsme vyrobili provizorní vodočet. Odhadujeme, že pokud se naši přátelé nestihnou vrátit do půl hodiny, budou muset plavat. To by bylo už značně riskantní a rozumnějším řešením by bylo v tomto případě počkat v poslední vysoké prostoře u „Duhové stěny“ nad Vanessiným vodopádem, než voda opadne. Snad zhodnotí situaci správně. Světlo! Konečně! Radost ze shledání

je nepopsatelná. Jsme všichni tak unavení, že sdělování dojmů necháváme až na ráno. Svítat bude už za pár hodin. Ještě než zalezeme do stanu, který jsme postavili ze strachu před nebezpečnými škorpióny, žijícími v celé jeskyni, nahlížím k strmému svahu propasti s naším vodočtem. Slézat k čerstvě vyrobeným zářezům ale není potřeba, klacek je už několik metrů pod vodou. Pár minut po návratu našich přátel se odehrála apokalypsa. Podzemní řeka se rozběsnila na průtok několika kubických metrů za vteřinu, přívalová vlna vzedmula jezero a zalila průchod do jeskyně... Zdá se mi sen, slunce pálí do plachty stanu. Tiché letní horké ráno prořízne pískání kosa sedícího kdesi v koruně vysokého smrku. Horkem už nelze vydržet ve spacáku. Pomalu rozeznávám melodii jakéhosi slovenského šlágru. Že by se kos naučil pískat šanson? Slunce, horko a stan ale zůstávají! Musí být už před polednem! Dřív paprsky do tábora nepronikají! Vodopád se změnil jen ve spršku těžkých kapek a když vykouknu ze stanu, zjišťuji, že jsme na ostrově. Hloubka jezera se zastavila na nějakých deseti metrech a hladina dosáhla jeden a půl metru pod náš stan. Zbytek dne plánujeme, co dál, chystáme nouzové vaky, ale stejně vše záleží na tom, kdy a jestli vůbec voda opadne.

... „Je tam obrovský tunel! Tam muselo téct snad Orinoko!“... Galería Orinoco

99

Brána mystéria otevřena

Moravské vodopády (Cascadas de Moravia) za noční povodně ztichly pod hladinou obrovského jezera.

100

„Klesá, ale projít se ještě nedá. Zdá se mi, že už tam ale není sifon.“ Luisovo sdělení zní pořád dost pesimisticky. Máme sice jeden člun, ale tváří se spíš jako hračka do bazénu a celý explorační tým jím asi na druhý břeh nepřepravíme. Celý den se dohadujeme, co dál. Nakonec vítězí myšlenka vysunutého bivaku na vyvýšeném místě co nejhlouběji v jeskyni. Než se úplně zešeří, balíme se na několik kompletních dní v podzemí. Po několika hodinách napjatého čekání to vypadá, že si budeme muset zase vytáhnout spacáky a věřit, že snad zítra nás jeskyně znovu pustí do svých útrob. V jedenáct v noci konečně ověřuji, že po svahu z černého kluzkého bahna jde obejít hlubokou část jezera a projít do jeskyně. V táboře zůstává jen Charles s malým Johnem pro případ, že bychom se nevrátili do příletu vrtulníku. Musel by zavolat Benovi a posunout den odletu ze stolové hory.

Už druhou noc se tedy trmácíme tmou a přelézáme přes kamenné bloky, tentokrát navíc zatížení proviantem, karbidem a výstrojí na několikadenní táboření ve tmě. První záchranný vak zanecháváme hned u Duhové stěny. Za soutěskou Estudio fotográfico odkládáme lano, pro případ, že by nešel přejít dravý proud. Přelézt traverz nad Lago Chayo s batohem na zádech je první vážný problém. Pomáháme kolegům z Caracasu, jak jen to jde. Přesto až na samém konci charakteristické žbluňk! naznačuje, že se někdo na římse neudržel. Luis stojí po pás ve vodě. Jistě by za jiných okolností vyvolala tato příhoda smích, ale nám nějak do smíchu není. Ještě víc si uvědomujeme, co by zde znamenal třeba jen vymknutý kotník. Už od včerejška jsme utahaní jak koťata. Všímám si, že Kiko doslova mele z posledního. Venezuelani jakoby vytušili smysl naší ostré slovanské výměny

V Planetáriu, kousek před Moravskými vodopády stavíme na vyvýšeném bezpečném místě vysunutý bivak.

názorů, zda jít dál či zůstat v megadómu za jezerem. Braňo chce jít až do Galería Orinoco, kde si včera zapamatoval bezpečné místo. Hádka graduje, když Braňo vstupuje do jezera pod Moravskými vodopády. To je ale hluboké víc než po prsa. Riskovali bychom namočení spacáků a Braňo, i když s nevolí, se musí přizpůsobit nejslabším členům týmu. Vracíme se do kruhového dómu a sutí stoupáme na jeho nejvyšší místo. Na placatých lavicích rozkládáme konečně bivak. Je zase hluboká noc, za chvíli proto uléháme do stanu. Kiko ležící jen tak ve spacáku na křemencovém kameni žertuje, že ve stanu neuvidíme hvězdy a že on to má jako v planetáriu. Název se okamžitě ujal. Jen doufáme, že kdyby se zvedla voda, nevystoupá až sem na vrchol suťového kužele pod kopuli Planetária. Braňo přesouvá ještě přilby s karbidkami rovnou před vchod stanu. Je to starý jeskyňářský zvyk. Karbidka hoří ještě i několik hodin, než se přestane vyvíjet acetylen. Pak zhasne a ráno, pokud není přilba se záložním elektrickým světlem hned na dosah, nastává komické tápání v absolutní tmě. Dnes už má ale na bivaku každý většinou ještě ledkovou čelovku. „Vypadni s těma gumákama ven!“ řvu, když ve skomírajícím světle vidím, jak Braňo leze do mého stanu ve špinavých holinkách. „Zbláznil ses, budu pak utíkat před povodní bos?“ Asi na tom něco bude. Bez přilby a karbidky, jen s čelovkou by člověk velkou vodu

nějak přečkal a vylezl i ven, ale bez bot by to bylo hodně zlé! Za monotónního zvuku nedalekých Moravských vodopádů usínám snad za pár vteřin. Za chvíli mě ale něco budí. Možná je to kus pískovcového balvanu tlačícího mezi mé lopatky? Měním pozici, ale nějaká předtucha mi nedává znovu usnout. Mozek pomalu zapojuje více a více buněk, aby vyhodnotil snovou intuici materialisticky. A najednou to mám! Rychle otvírám stan a ostrým světlem čelovky prořezávám okolí. Nic neobvyklého ale není vidět. Vybavují se mi Braňova slova o nočním úprku před přívalovou vlnou. Voda je živel a už mockrát mi přinesla silnou dávku adrenalinu. Jednou jsme v Černé Hoře sjížděli neznámou řeku na kajaku. Kolmé stěny soutěsky se zařezávaly na obou březích až do rychlého proudu řeky, která mizela kdesi hluboko pod námi. Nešlo vystoupit, nešlo ani najít nějaké místo s nejnižším rizikem. Nemohli jsme se již ani vrátit, ani místo přenést. Podrželi jsme tehdy loď a jeden z nás si v ní stoupl a zkoušel prohlédnout nebezpečné místo. Viděl stejně jen prvních pár metrů. Řekli jsme si, že pojedeme všichni tři těsně za sebou, tak, aby ten další mohl operativně vyhodnotit a případně změnit cestu či chybu svého předchůdce. Po několika eskymácích a několika krutě dlouhých vteřinách jsme si šťastně podávali ruce v klidnějším místě pod kataraktem. Předchozí stísnění za okamžik ukončila euforie uvolnění.

101

Nit měřidla topofilu se odvíjí přes kladku a na mechanickém počitadle naskakují metry. Vedle délky měříme ještě úhel klesání nebo stoupání a azimut. Foto: Charles Brewer Carías

Permanentní několikadenní strach téhle expedice je ubíjející! Natahuji se pro své gumáky a vycpávám jimi mezeru mezi kamením pod mými zády. Šramot probudil Braňa: „Co se děje?“ „Už je to tady! Poslouchej!“ Braňo se trochu nadzvedl a povídá: „Nic neslyším.“ „No právě! Ale když jsme sem přišli, tak tady hučely Moravské vodopády! ...a řeka téct asi nepřestala! Víš, co to znamená, že?“ „Byl ses podívat, o kolik to nastoupalo?“ „Nebyl. Ale teď už jsou asi celé Cascadas de Moravia pod vodou! Ty jsi byl nahoře. Jak myslíš, že jsou vysoké? Říkal jsi, že za nimi je obrovská chodba - Galería Orinoco. Jsou to spojené nádoby. Myslíš, že jsme tady výš?“

Braňo v každém bodu polygonu zapisuje rozměry do tabulky, kreslí půdorys i profil chodby. Foto: Charles Brewer Carías

102

„Asi ano, kaskáda nemá víc jak osm metrů a my jsme aspoň patnáct metrů vysoko. Snad přežijeme!“ Z útržků divokých snů mě znovu vytrhuje monotónní vzdálený hukot vody. Chvíli přemýšlím, jestli se mně vše jen nezdálo. Brumlavý zvuk vařiče a vůně kávy evokuje i ve tmě nový den. Luis si pochvaluje, jak se mu pěkně spalo, jaké tady bylo příjemné ticho. V duchu si říkám: „Pro někoho příjemné, pro někoho hrůzostrašné.“ Je nás pět a musíme se pro větší efektivitu měření rozdělit do dvou skupin. Z Venezuelanů je nejšikovnější bezesporu Chayo, zato nejstarší Kiko je velmi pomalý a lezení mu dělalo včera největší problémy. My s Braněm si tedy vezmeme ještě Luise a půjdeme co nejdál do jeskyně. Na nějakém viditelném místě necháme batoh a začneme měřit odtud dál. Úkolem caracaské dvojice bude dotáhnout polygon od Lago Chayo až k tomuto místu s batohem. Brodíme jezero pod Moravskými vodopády a procházíme Orinockou chodbou. Světlo karbidek osvětluje okolí do vzdálenosti třiceti metrů. Zastavuji na chvíli, abych se rozhlédl a získal přesnější představu o velikosti podzemních prostor. Braňo s Luisem se pomalu vzdalují. Jejich světla po chvíli připomínají dvě světlušky letící klikatými trhanými přískoky letní nocí. Kousek nad Slovenským vodopádem zahajujeme měření. Funím s nití topofilu do příkré stráně. Řeka šumí kdesi hluboko dole pod sutí a není ji vidět. Na vrcholu křemencových bloků stavím kamenného mužika, další měřičský bod. Přede mnou se černá další neznámá gigantická prostora.

Velmi tvrdé černé stalaktity jsme nazvali „pavoučí“. Minerální obsah krasové vody, resp. aerosol z vodopádů a peřejí podzemní řeky se sráží na neustále obnovovaných pavoučích vláknech. Vznikají tak velmi atraktivní tvary. Vedle kondenzace jsou důležitými faktory jejich často antigravitačního růstu výpar, proudění jeskynního vzduchu i poměrně vysoká teplota okolí (cca 15° C). Foto: Richard Bouda

Braňo sleduje zběsile se točící nit topofilu. Tak dlouhé záměry ještě v jeskyni neměřil. Nit musí procházet od bodu k bodu přímočaře, nesmí se nikde lomit. První měřič se obvykle snaží založit nový bod co nejdál. Tady by ale byla vzdálenost tak velká, že bychom na sebe vůbec nedokřičeli. Braňo tedy vymýšlí novou strategii: „Jak křiknu stop, založ další bod, bude to vždy po sto metrech. Delší to být nemůže.“ Pokyvuji, že rozumím a odcházím do temnoty. Je jasné, že z delších záměrů se už mapa špatně vynáší. I sto metrů je dost! Co to je?! Náhle je všude tma, natáčím světlo na všechny strany, ale oči se nemohou ničeho zachytit. Ať se snažím sebevíc, všude jen černá prázdnota. Vystoupili jsme snad ven ze stolové hory? Je bezhvězdná noc? Rozsvěcuji halogenku a svítím nad sebe. Tak přece! Ostrý kužel odhaluje strop zhruba 25 m nade mnou. Boční stěny se tu rozestoupily na takovou vzdálenost, že na ně nedosvítím a nedosvítím. Zoomuji a prohledávám. Kde by mohly být? Prostě tu nejsou! Zmocňuje se mě jakási stísněnost z prostoru! Jak tohle vůbec může držet? Jak to, že ten strop nespadne? „Stóóóp!“

Aha, měřím! Na to jsem už málem zapomněl. Ohlédnu se po sto metrech dozadu, kde je plochý lichoběžníkový profil chodby jednoznačně vymezen oranžovým světlem Braňa a Luise. Tvar mi připomíná nedostavěnou egyptskou pyramidu, exponovanou na negativní barevný film. „Mám bod!“ křičím zpátky, aby si Braňo odečetl a zapsal hodnoty. Chvíli se nic neděje a pak začne hranatý obrys pomalu mizet v temnotě, jak kamarádi postupují ke mně. Jen abychom tuhle bránu do Ztraceného světa středozemě Guayanské vysočiny našli, až se budeme chtít vrátit. „Viděl jsi někdy něco tak velkého?“ ptám se Braňa a sám tápu a v paměti lovím vzpomínky na silnými reflektory osvětlený kaňon podzemní řeky v Škocijánských jamách ve Slovinsku. Mezi tím posíláme Luise, aby zjistil, jak je chodba široká. Dno není vodorovné a Luis si vybral stranu stoupající do příkrého svahu, jakoby tušil, že na boční stěnu narazí dřív. Já zatím připravuji stativ, fotoaparáty a magnesiovou slož v naději, že nám světlo hořícího hořčíku pomůže poznat rozměry této podzemní katedrály.

103

Dóm Galería Karen y Fanny je největší podzemní prostorou Venezuely a svým objemem se řadí k deseti nejmohutnějším jeskynním kavernám světa.

104

Najednou se ozývá Luisovo vzrušené volání: „Pojďte sem!“ „Co je tam? Další chodba? Nějaký živočich nebo kosti?“ „Ne, ale podivné krápníky! To musíte vidět!“ Charles už předevčírem našel asi půl kilometru od vchodu řadu zvláštních speleotém, jeskynních výplní. Nejmohutnější byly bílé koule o průměru fotbalového míče. Vyrůstaly ve shlucích podobných obrovské pěstírně žampiónů. Při prvním pohledu na ně bych přísahal, že jde skutečně o houby. Koule byly ale tvrdé, kamenné a pouze jejich zvláštní tvar nasvědčoval tomu, že by mohlo jít o stromatolity vytvořené nějakými sinicemi. Ty byly před dvěma miliardami let jednou z prvních živoucích hmot na Zemi. Prekambrické písky pravěkého sladkého moře možná překryly tuto jednoduchou formu života, která v hibernaci přežila všechny pozemské katastrofy a zvraty. Mnohem později, až po vyzdvihnutí stolových hor, podzemní řeka prořezala tuto

jeskyni a mikroorganizmy zmutovaly do podoby těchto stromatolitů. Divokou teorii bude nutné dokázat laboratorními expertízami, které nám možná otevřou nový pohled na vznik života na Zemi. Škrábeme se do kopce za Luisem, plni očekávání, co objevíme dnes. První pohled na špinavě vyhlížející stalaktity nás ale zase tolik neočaroval. Brčka známá v našich vápencových jeskyních dorůstají délky až tří metrů a bývají obvykle dutá. Největší krápník, který Luis našel, má sotva poloviční délku. Po krátké diskusi odlamujeme malý vzorek pro mineralogické určení. Prvním překvapením je, že stalaktit není dutý. Při pohledu na opalizující lom nám náhle dochází unikátnost objevu. Stále se přece pohybujeme v inertním křemenném pískovci. Všechny minerály musejí být tedy oxidy křemíku! Žádný vápenec, ve kterém jsou gravitační krápníky běžnou formou, žádný sádrovec ani sůl, ale jen křemen, křišťál nebo opál. To, co našel Luis, je možná jeden z největších přírodních opálů na světě!

Opatrně slézáme zpět k mému fotostanovišti uprostřed gigantické chodby. Chtěl bych udělat alespoň jednu jedinou fotku tohoto megaprostoru. Luise pošlu skoro sto metrů daleko. Poslouží jako měřítko, jako mravenec ztracený na hromadě štěrku vysypaného z obrovského náklaďáku. Braňa pošlu ještě dál. Jeho úkolem bude zapálit druhé světlo. K tomuto účelu mám pyrotechnickou zápalnou šňůru. Skvělé by teď byly elektrické palníky, které by šly odpálit dálkově vysílačkou. Při současných protiteroristických kontrolách by ale se mnou neprošly letištní kontrolou. Řeku není vidět, jen velmi vzdáleně tušíme její šum kdesi hluboko pod sutí. Možná kvůli tomu je rozhovor na delší vzdálenost nemožný. Jednotlivé slova a věty splývají v nesrozumitelné mumlání. Domlouvám proto předem jednoduchou signalizaci: „Jak poprvé křiknu, je to signál pro tebe, Luisi, už se nesmíš hýbat, protože otvírám závěrky fotoaparátů. Pak mi to bude chvíli trvat, než se doškrábu ke složi. Je nachystaná tady nahoře na boku. Musel jsem ji dát tak daleko, jinak bych si přeexponoval popředí. Jakmile začnu zapalovat, křiknu podruhé. To bude signál pro Braňa, aby zapálil i on druhé světlo o sto metrů dál. K oběma zábleskům by mělo dojít v diferenci sotva vteřiny. Tím bude zajištěna jakž takž synchronizace. Snad se to povede. Luisi, ty se ale stále ještě nehýbej, hlavně hlavou, nebo budou na fotce čáry a fleky od čelovky. Jakmile se vrátím a zavřu závěrky obou fotoaparátů, křiknu potřetí. Pak se už můžete hýbat a vrátit se oba ke mně.“ Příprava a expozice snímku nám zabrala více než půl hodiny. Po posledním výkřiku z plných plic „Fin!“ čekám neuvěřitelně dlouhé vteřiny, než digitální fotoaparát vyhodnotí dva záblesky, mezi kterými je jenom tma. Problém je totiž v tom, že po expozici hořčíkem vznikne mlha. Ta komplikuje a často zcela znemožní udělat další snímek. Jestli to tedy expozičně nevyjde, jsem v háji. Panebože, to je doba! Konečně! Na displeji naskakuje jakoby sluncem měkce prozářená chodba. Ta tečka uprostřed, vypadající spíš jako kaz na čipu, je Luis. Povedlo se! Kluci i já jsme nadšeni. Času je ale hrozně málo. Už zítra má přiletět vrtulník a expedice končí. Jsme sice domluvení s Charlesem, že pokud se nevrátíme do rána, zavolá satelitním telefonem Benovi, aby pro nás přiletěl až další den, ale rádi bychom dodrželi původní termín. Zaměření jeskyně je neméně důležité. Odkládám proto batoh s fotoaparáty, aby mě nelákaly k dalším obrázkům. Transporťák zůstává na dobře viditelném vyvýšeném bal-

vanu a je ostře modrý. Nemám žádné obavy, že bych jej na zpáteční cestě nenašel. Kráčíme kamennou apokalypsou. Ploché stropy v ohromných lavicích opadávají už miliony let na dno, kde je pomalu užírá řeka a v podobě jemného písku odnáší ven. Vždy jsem snil o objevování obrovských horizontálních chodeb. Představoval jsem si dómy s černým neznámem. Teď se mě ale zmocňuje jakási tíseň. Strach z prostoru tak velkého, že překonává i moje sny. Mozkem mi vystřelují otázky. Nalezneme nějaký konec? Vyjdeme ven? Čeká nás před tím složitý ponorný labyrint, jak jej známe z Krystalových očí? Vrátíme se včas do základního tábora? Po hodině přicházíme k užšímu kaňonu, na jehož dně se objevuje po delší době zase říčka. Bublání vody navozuje dojem, že jeskyně je živý organizmus. I my ožíváme. Průtok je nižší, což nám zlepšuje předchozí depresivní náladu. Nebezpečně vyhlížející zával před námi uzavírá celý profil podzemní soutěsky. Zatímco Braňo s Luisem dokončují zamě-

„Mucholapka“. Základním stavebním prvkem při vývoji tzv. „pavoučích krápníků“ jsou shluky poškozených starých pavučin. Výsledný minerál je opál. Foto: Richard Bouda

105

ření posledních metrů jeskyně, pokouším se proniknout mezi růžovou sutí pod stropem chodby. Menší viklany při přelézání vydávají ostře zvonivé zvuky, ty větší mnohatunové dosedají s dunivým rumpnutím zakončeným nepříjemným skřípotem drtícího se písku. Silný průvan protahující závalem vyzývá k dalšímu postupu. Prolézám škvírami mezi labilními bloky, ale vítr jakoby se stáčel zpět na opačnou stranu. Při pohledu na stěny malé síňky si připadám, jako bych hrál s neviditelnými obry dětskou karetní hru „záchod“. Zurčící voda kdesi přede mnou vyzývá: „Pojď! Vytáhni si kartu a vyhraješ celou partii!“ Ale raději dost! Stop! Tohle je přece ten konec, který nám chyběl k završení expedice! Vracíme se do bivaku. Je možné, že budeme muset ještě pomoci Kikovi s Chayem doměřit střední pasáž jeskyně, ale i tak bychom mohli stihnout bivak sbalit a ještě před půlnocí vylézt ven do základního tábora. Znovu klopýtáme přes největší dóm jeskyně, který si později Charles přál nazvat po své druhé dceři a ženě. Proč ne - Galeria Karen y Fanny. Jenom ještě najít svůj vak s focením. Prvních dvěstě metrů tmy je za námi, ale batoh nikde. Již se objevuje brána - východ ze ztraceného světa, už slyším Slovenský vodopád. „Musím se vrátit! Nenašel jsem foťáky.“ Nikomu se se mnou ale nechce. Plahočím se další půlhodinu zase zpátky do tmy. To není možné, musí tu někde být! Boční stěny se začínají přibližovat. Ne, už jsem zase moc daleko - tak do třetice. Tady jsou, no konečně! Světýlka kamarádů v dáli se namnožila a vytvořila maličké souhvězdí. Zřejmě se obě skupiny právě potkaly. Zdravíme se, jako bychom se neviděli celý rok. Braňo s Kikem nahrubo sečetli polygonové záměry. Naše jeskyně má 4,5 km. Po Krystalových očích je druhou nejdelší křemencovou jeskyní světa! Její rozměry jsou ale unikátní a těžko překonatelné. Se svými 400 000 m3 se dóm Karen y Fanny řadí mezi deset největších podzemních přírodních prostor na Zemi včetně těch „běžných“ vápencových. Podobně jako pojmenoval objevitel Jimmy Angel po sobě největší vodopád světa, i Charles nás požádal, abychom jeskyni nazvali po něm. Tato prostá žádost v nás kupodivu nevyvolala žádné negativní emoce. Najednou si uvědomujeme, že o generaci starší Charles byl už před půl stoletím jediným průkopníkem speleologie tepuí, i když se jeskyňářem vlastně nikdy nenazýval. Cueva Charles Brewer bude důstojné jméno pro náš společný objev!

106

Jsme doma. Chodím jako omámený a velký objev nejsem schopen hned vstřebat. Zažívám úplně jiné pocity, než jakými byla euforie po objevu Krystalových očí. Tehdy jsem měl pocit vítězství, teď stále očekávám, že se už z toho vydařeného snu musím probudit. Vnitřní neklid umocní sdělení pracovnice laboratoře, že moje zakázka není ještě ani čtvrtý den vyvolaná. Mám sice snímky z digitálu, ale ty by kvalitativně neměly diapozitivům ze středoformátového fotoaparátu sahat ani po paty. Po týdnu a každodenním nátlaku mi laborantka vrací dva nerozbalené filmy. Konečně se přiznává. Většina filmů je rozvinutá a zaseknutá v jejich mašině. „Můžete být ale klidný, už je objednán náhradní díl a během nejbližších dnů bude proces vyvolání dokončen.“ Odešel jsem tedy „naprosto klidný“ a za necelé čtyři týdny jsem si skutečně vyzvedl zbylé filmy. Díky nestandardnímu vyvolání na nich silně převládala fialová barva. Byl jsem v šoku. Jak tohle vysvětlím Charlesovi? Celá moje práce je v háji. Tolik peněz a energie! Jako fotograf jsem zklamal. Tohle nemůžu vzdát! Po několika dnech trápení se mi podařilo barvy zkorigovat. Počítač je kouzelník! Pár fotografií spolu s Braňovou mapou i textem posíláme hned do speleologických redakcí po celém světě. Každému na potkání také vykládám o mystickém podzemním světě v křemencích. Na jakési odborné konferenci o krasových jevech vystavuji na téměř prázdnou řadu bílých stojanů několik fotografií z Bréwerky. Stařičkému profesorovi z jedné renomované univerzity popisuji mohutné prostory v křemenných pískovcích. Nedůvěřivě si mě prohlíží a s porozuměním pro laika přikyvuje: „Ano, ano, v asijské části Ruska jsou známé horizontální kaverny hluboké i několik desítek metrů. Nebo v Jižní Africe existují suťové pseudojeskyně v křemencích. Dokonce i u nás naleznete krátké jeskyně v křídových pískovcích, ale větší prostory? Ne, ne, to stěží...“ „Pane doktore, ale podívejte se tady na fotografii, kterou máte za zády!“ snažím se oponovat. Profesor si nasazuje brýle a při pohledu na rozpaženého Charlese statujícího v obrovské prostoře boční chodby Brewerky - Galería Guácharo jakoby do něj vjel blesk: „Křemence, říkáte? To je ale zajímavé!“ Všiml jsem si pak ještě o několik hodin později po mé přednášce, jak dlouho stojí u mých fotografií a nevěřícně nad nimi vrtí hlavou. Možná právě tato epizoda iniciovala myšlenku vrátit se co nejrychleji na Chimantu.

Již nikdy jsme neviděli ve Vanessině vodopádu tolik vody jako při naší objevné expedici. Tento snímek je pořízen až o rok později (2005) v relativně suchém období.

107

... Odražené světlo prozářilo mohutnou boční galerii končící stovky metrů daleko ve tmě. Ptám se Charlese: „Co je tam?“ Charles krčí rameny: „Nevím. Tam ještě nikdo nebyl“...

108

Vítězný Charles v jedné z našich „Bran do ztraceného světa“

109

Facety str. 129

Duhová stěna str. 98

Jezero v Dómu Guácharos str. 109

Stromatolity str. 128

Pod Balkónem Žampiónů str. 120

Křišťál str. 129

Muñekos str. 126

JESKYNĚ CHARLES BREWER Masiv Chimantá Délka jeskynního systému je 4,8 km

Galería de los Guácharos str. 94

Galería de los Guácharos str. 108

Zával v Dómu Guácharos str. 93

110

Krystalové oči str. 129

Cascada Vanessa str. 107

Cascadas Chumaceiro str. 97

Estudio fotográfico str. 95

Balkón žampiónů str. 118

Podzemní bivak str. 101

Pavoučí stalaktity str. 127

Gravitační stalaktit str. 129

Opálové excentrity str. 128

Křemenná vlákna str. 129

Dóm Karen a Fanny str. 104

PRŮZKUM

Alfredo Chacon, Ricardo Guerrero, Eduardo Wallis, Francisco Delascio, Alberto Tovar, Alejandro Chumaceiro, Federico Mayoral (Kiko), Luis Alberto Carnicero, Fernando Tamayo, Charles Brewer Capriles (Chayo), Charles Brewer Carías, John Brewer, Cesar Barrio, Marek Audy, Branislav Šmída

Galería Orinoco str. 99

ZAMĚŘENÍ

Federico Mayoral, Luis Alberto Carnicero, Charles Brewer Capriles, Charles Brewer Carías, John Brewer, Marek Audy, Branislav Šmída

Moravské vodopády a Lago Carnicero str. 100

KRESLILI

Branislav Šmída, Federico Mayoral Sociedad Venezolana de Ciencias Naturales Česká speleologická společnost Slovenská speleologická společnost (2004) Balkón žampiónů str. 130

Cascadas Tovar str. 119

Pavoučí vodopády str. 131

Cascadas de las Arañas str. 96

Chayovo jezero str. 97

Mucholapka str. 105

Pavoučí stalaktity str. 103

111

NÁVRAT

DO ZEMĚ LVŮ (Chimantá, únor 2005)

Churí tepui je součástí masivu Chimantá. Banánovník v popředí je spolu s jukou a ananasem hlavní plodinou pěstovanou Pemony z vesničky Yunek pod touto stolovkou.

112

Chaos, který vládne na počátku další expedice na Chimantu, je nezměrný. Nejhorší je, že s každým dalším zmatkem se sypou i naše peníze. Připadám si jako herní automat, který každou chvíli s ostrým zvukem vypustí proud mincí do plechové přihrádky. Z Caracasu jsme se přepravili autobusem do horkého hornického „hnízda“ Paragua na břehu přehrady Guri. Je to poslední asfaltové letiště na trase od Orinoka k Chimantě. Využívají ho nejvíce zlatokopové k zásobování svých rýžovišť rozptýlených v džungli Guayanské vysočiny. Okolo ranveje se válí vraky ruských letadel. Je nás přes dvacet a přestože naši venezuelští kolegové letí vlastními soukromými letadélky, budeme potřebovat nějakou větší potvoru. Letištní personál nám za chvíli přistavuje dvouplošník antonov, to největší, co zde vyhrabali. Po hodině zjišťujeme, že přes veškerou snahu se ani do něj nevejdeme. Ve chvíli tohoto zjištění jsou ale všichni naši Venezuelani už pod Chimantou nebo ve vzduchu! Posíláme s dvouplošníkem vzkaz, aby se pro mě, Paľa a Ríšu vrátilo nějaké menší letadlo. Doufáme, že nás nezastihne noc. Potmě se v indiánském Yuneku nedá přistát.

Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Nekonečné hodiny trávíme v hospodě. Smažené banány a vařenou juku zaléváme pivem a plánujeme s Paľem Barabášem, jak natočíme akční záběry do jeho filmu. Paľo už na stolovkách byl. Přešel tehdy se svými přáteli Auyán tepui a okolo vodopádu řeky Churún slaňoval zpět do civilizace. Z nádherného vandru natočil skvělý romanticko-dobrodružný film „Amazonia vertical“. Richard jede naopak na stolovky poprvé. Vážím si ho pro jeho spolehlivost a nebojácnost. Jeho silný stisk ruky a upřímný pohled rychle boří komunikační bariéry při jednání s Venezuelany i dalšími novými členy expedice. Konečně se objevuje maličké letadýlko Charlesova mladšího bratra Roberta Brewera. Nezapomněli na nás! Těsně před startem začíná náš pilot Roberto prohlížet nejrůznější páčky a konfrontovat jejich funkci s manuálem v ruce. Možná to patří k běžné předletové kontrole, ale u venezuelských pilotů to rozhodně nebývá zvykem. Vzpomínám na třicet let starou historku, kterou znám z Charlesova vyprávění. Bylo to na Autaně, kdy Roberto zapomněl předat v táboře informaci, že členové průzkumného týmu, visící na lanech ve stěně, jsou již druhý

113

Krov pemonské churiaty v Yuneku je postaven bez jediného hřebíku.

Hrázděné zdivo vydrží guayanské deště jen několik let.

...Neodolám vodáckému pokušení a půjčuji si od Pemonů jejich „keňu“, curiaru. Loďka je vydlabaná z jednoho kusu kmene stromu, který Pemoni nazývají awarkai (Dimorfandra macrostashya)...

den bez vody. Tiše doufám, že dnes na nic nezapomene. Systém komunikace přistávajících a startujících pilotů je, jak jsme vypozorovali, primitivní. Jde o to, do jaké hustoty provozu letiště je ještě použitelný. Přistávající pilot nejdříve zakrouží nad letištěm a přesvědčí se, že zrovna nikdo nestartuje. Pak jde na přistání. Teoreticky by měl mít také přednost. Upozorňujeme ještě Roberta, že mu z pravého křídla jeho cessny crčí benzin, ale on jen mávne rukou se slovy „tranquilo - v klidu“ a jde na start. Mapu našeho letu podává společně s kapesní GPSkou Ríšovi, ze kterého se nechtě stává navigátor. Při startu mapa kompletně zakrývá přední okénko letadla. Richard se ji snaží rychle sbalit, ale stroj už nabírá rychlost. O hlavu menší Roberto neustále vstává ze svého sedadla,

aby vůbec něco viděl. Kontroluji pásy! Tohle nedopadne dobře! Ríšovi se konečně podařilo sbalit mapu a zoufale křičí: „Hey! We are out of runway! - Ranvej už končí!“ Roberto přitahuje knipl a... stihli jsme to. Přetínáme klikaté jizvy rozvodněných řek Caroní a Paragua. Když míjíme Salto Angel, říkám si, je to dobré, vody je málo. Rozhodně míň než loni. Navádíme našeho pilota nad neznámou megapropast na Auyán tepui, kterou jsem našel na letecké fotografii, ale výhled nám náhle zastírá bouřkový mrak. Roberto se s bouřkou nemazlí a „pálí“ mrak zcela středem! Nevidíme vůbec nic. Ríša hlásí z GPS výšku 2450 metrů, ale jak vysoko trčí skaliska Auyánu v těchto místech, nejsme schopní z fotografie vyčíst. Když se mraky trhají, vidíme pod sebou už zase jenom zelené amazonské moře.

Za Auyánem na vypálených kouscích lesů u řeky Carrao jsou občas vidět rozbité vraky letadel. Utěšujeme se, že Roberto opravdu vše důkladně zkontroloval. Klesáme. Malí Pemonci se rozprchli z fotbalového hřiště. Následuje tvrdý náraz kousek za jedinou brankou a dobrždění v savaně za hřištěm udupaným bosýma nohama indiánů. S náčelníkem čistě pemonského Yuneku již Charles domluvil přenocování ve dvou churiatách, tradičních chýších oválného půdorysu. Za hrázděnými zdmi z písku a klacků, pod střechou z listů palmy moriche panuje velmi příjemné, vzdušné klima. Krov i krokve jsou svázány jen lýkem a celá chata je postavena bez použití jediné modernější suroviny. Rozum zůstává stát nad tím, proč sem misionáři dopravili na střechu svého svatostánku vlnitý plech. Pravoúhlý kostel hyzdí jinak idylickou pemonskou vesničku. Náčelník za to, že nás domorodci tak bezproblémově ubytovali, žádá jednu autobaterii. Pravděpodobně, aby mohl sledovat

114

fotbalový zápas, třeba zrovna s naším slavným Nedvědem, kterého nečekaně znají i v tomto zapadákově. Na zahájení expedice připravuje Kiko v jedné z churiat královskou hostinu v podobě vynikajícího japonského suši. Jeho pestře různobarevné druhy rýžových zámotků ostře kontrastují s šedí a chudobou indiánské osady. Večer vylézají ze škvír chatrče stovky švábů a v několika desítkách vteřin obalují svými křupavými tělíčky všechny odložené potraviny, můj hrnek se zbytkem čaje a všechno ostatní špinavé nádobí. Ráno si jdeme zaplavat do nedaleké říčky Río Yunek. Neodolám vodáckému pokušení a půjčuji si od Pemonů jejich „keňu“, curiaru. Loďka je vydlabaná z jednoho kusu kmene stromu, který Pemoni nazývají awarkai (Dimorfandra macrostashya). Roberto, který se přišel k řece také osvěžit, na mě volá: „Jsi kamikadze! Utopíš se!“ „Horší než včerejší let s tebou to nebude!“ odpovídám se smíchem. Curiara má sice kulaté dno, ale díky tomu, že je těžká, je docela stabilní. V Adamově rouše jezdím po řece nahoru i dolů. Nikde ale nejsou ani malé peřeje. Chtělo by to nějak dopravit tuhle dřevěnou loďku k nám a sjet na ní třeba vršek Čertových proudů na Vltavě. To by byla šou mezi stovkami polyetylénových kajaků! Benův čtyřmístný vrtulník nás celý den naváží na stolovku. Místo pro překladiště Ben

Hustý porost Brocchinií tatei není nepřekonatelnou překážkou. Je nutné ale postupovat velmi obezřetně. Epifytické brocchinie se udrží i na tenkých větvích bonétií, které překrývají hluboké propasti. Foto: Richard Bouda

letos zvolil přímo nad vchodem do Brewerovy jeskyně. Na tomto místě by měl vzniknout menší povrchový tábor, tzv. campamento Cumbre. Tady budou pracovat botanici a biologové. Po příletu na překladiště se s Ríšou operativně rozhodujeme, že zůstaneme zde, v campamento Cumbre. Eliminujeme tak svou účast na riskantním manévru při vlétávání vrtulníku do jeskyně. V táboře jsme společně s vynikajícím herpetologem Cesarem Barriem a botani-

Vrtulník navážející pasažéry a materiál do Brewerky vypadá z horního campamento Cumbre jako dětská hračka. Přistávací manévr probíhá pod převisem, na skalních blocích umytých vodopádem, který se objevuje při každém větším dešti.

115

Daní za táboření nad jeskyní, v botanické zahradě plné endemitů a hlavně nedaleko tekoucí vody, byl každodenní lanový sestup a výstup 80 metrů vysokého portálu. Foto: Richard Bouda

kem Franciskem Delasciem. Celý týden nás zasypávají spoustou informací o unikátnosti tepuiské flóry a fauny. Máme blízko k čerstvé vodě a můžeme si sami vařit. Podařilo se nám tak udržet hygienu v pomyslných mantinelech a ubránit se epidemii průjmu, která, jako loni mě, letos trápí „dolňáky“. Náš první úkol je nalézt a promačetovat cestu k druhému skalnímu prahu. Charles tam z vrtulníku vysadil Braňa, který ze skalního stupně spustil stometrové lano a teď jen bezmocně křičí do vysílačky, abychom si pro něj přišli. Víme, že situace není kritická. V nejhorším ho vezme dolů vrtulník. To by

pak ale zůstalo náhorní plató Chimanty pro nás opět tabu. V civilních kalhotech a pohorkách s Ríšou srdnatě vyrážíme proti proudu malého potůčku do džungle! Již po prvních sto metrech jsme orvaní a špinaví jak hrdinové z amerického filmu a mokří až na kůži. Vracíme se pro overal a gumáky a po dvou hodinách boje s vegetací se konečně šťastně setkáváme s Braněm. Večer pak zavěšujeme také druhé lano, kousek od našich stanů. Je to jediná spojnice se základním táborem postaveným tradičně v portálu Cueva Brewer. Komická postavička malého jeskyňáře Hernána z konkurenční venezuelské speleologické skupiny SVE nám každou volnou chvíli zpříjemňuje nějakým vtípkem. Charles ho pozval a zaplatil mu náklady na expedici hlavně z politických důvodů. Po našich problémech s autorizací jeskyně Krystalové oči tak dal jasně najevo, že on je člověk velkého srdce a povyšuje vědu nad osobní šarvátky. Nejkomičtější ale je, že Hermán jako jediný místní oficiální speleolog neumí slaňovat, takže za celý týden se do nejmohutnější venezuelské jeskyně, začínající přímo pod jeho nohama, ani nepodívá. Ve skrytu duše podezírám Charlieho, že to celé zosnoval, Hermána „si vybral“ a nad jeskyní zapomněl schválně. Expedice je rozdělena na dvě etapy. V první specialista Marcano odebírá vzorky neznámých organizmů přímo v Cueva Brewer. Souběžně pomáháme Paľovi Barabášovi se záběry pro jeho dokumentární film. Zbytek lidí se rozptyluje na menší skupinky, které vyrážejí do terénu v okolí Brewerky, zkusit štěstí a nalézt jiné jeskyně. Ve druhé etapě by nás všichni Venezuelani měli opustit a my bychom se měli věnovat povrchovému průzkumu křemencového krasu v místě, pod kterým leží konec jeskyně. Hned ráno tedy bereme Paľa k Pavoučímu vodopádu, k jednomu z nejkrásnějších a zároveň nejdivočejších míst v jeskyni. Tady natáčíme scénu našeho útěku před rozbouřenými podzemními vodami. K nasvětlení scén používáme 500wattové halogeny a malou elektrocentrálu. Původně jsme chtěli svítit magneziovými loučemi, ale zapalujeme je až později, jen pro zábavu. Kupodivu tyto podezřele vyhlížející tyčky nechaly personál vídeňského letiště zcela klidným. Dal jsem je do batohu úplně nahoru a k předodletové kontrole jsem přistupoval s pocitem, že budu zastřelen pro výstrahu hned na letišti. Zpátky je nepovezu!

116

Brocchinie tatei nad romantickým potůčkem tekoucím přímo nad vchodem do Bréwerky.

117

Mezitím venezuelská skupina vyrazila po povrchu k propasti zřícené v místě koncového závalu v megaodbočce Galeria Guácharo. Chayo se spustil po stěně obrostlé aromatickými lišejníky o osmdesát metrů níž do obrovského kaňonu. Mezi skalisky prorostlými tropickou džunglí se ale prakticky nehnul z místa. Slováci Erik s Janem zkoušeli v této propasti štěstí o den později. Srdnatá dvojice pronikla mezi bloky nekonečného závalu. „Tady je průvan! Když odhážeme pár šutrů, půjde možná prolézt. Je to pořád lepší, než mačetovat tu zeleninu venku.“ Ploché viklany pískovcových bloků jen šeptají a skřípou. Když se pohne tunový vápencový blok, dokáže se ozvat pronikavým zvonivým zaduněním. Na rozdíl od toho jsou

Balkón Žampiónů se nachází několik metrů vysoko nad řekou protékající kaňonem Estudio fotografico.

118

závaly na stolovkách zákeřně tiché. Nahoře venku se mezitím setmělo a na batohy přikryté igelitem začaly dopadat první těžké kapky. V našem campamento Cumbre máme nečekanou návštěvu. Došel smolař Majdo, který natáčel na Roraimě pokaženou kamerou. Opozdil se a zatím mu utekla Braňova parta směřující k neznámému portálu, který spatřili z vrtulníku. Oblafli ho! Nejdříve ho poslali pro něco zpět do tábora a pak mu vytáhli lano, aby se za nimi nedostal. Asi měli pocit, že by je hromotluk Majdo brzdil. Lano jsme mu hodili s Ríšou zase zpátky, ale to, aby na noc honil Braňa po stolovce, jsme mu rozmluvili. Tyhle klukoviny se mi vůbec nelíbí. Přitom Majdo je snad nejobětavější člen výpravy. Včera jsme ho potkali

samotného jen se slabě svítící ledkovou čelovkou, klopýtajícího v suti uprostřed Brewerky. Karbidku někomu půjčil. V krosně na zádech nesl nepředstavitelně těžký stometrový kabel k elektrocentrále. V Brewerce byl poprvé, a proto ani nevěděl, kam vlastně jde. Majdo se nejdřív zdráhal přijmout naše pozvání, ale nakonec rád směnil venezuelského tuňáka s kukuřicí za českou čočku se špekem. Hlavní menážník expedice Kiko má tuňákovo-kukuřičné konzervy s názvem Margarita tak v oblibě, že jich koupí vždy několik palet. Nesnáším Margaritu!

Nakonec ale na čočku Majdo ani nepočká a s prvními kapkami deště rychle odchází. Tvrdí, že si nalezl jakýsi převis vhodný pro přespání. Přemlouváme ho, aby se vrátil po laně dolů do Campamento Base. Mezitím se rychle snažíme uklízet roztahané nádobí, a tak si v šeru ani nevšimneme, kdy a kam Majdo vlastně odešel. Během dalších minut se strhne tropická smršť. Hřmí a blýská se s takovou frekvencí, že je vlastně světlo. Malý potok kousek od našeho stanu se rozvodňuje v pořádnou řeku a ta přepadá podobně jako loni mohutným vodopádem přes portál jeskyně.

V chodbě Galería Chacón „skáče“ podzemní řeka přes Cascadas Tovar po žlutě zbarvených křemencových vrstvách.

119

Chodba nazvaná mými přáteli Estudio fotografico de Marek.

120

Až v deset hodin večer při pravidelné relaci nám Charles potvrzuje i do vysílačky: „Sí, el hombre alto con pipa es aquí... Ano, ten vysoký chlap s dýmkou je tady!“ Oddechli jsme si. Majdo tedy přece jen slanil dolů „Hladina v podzemní řece stoupá, ale uvnitř jeskyně nikdo není. S Braňovou skupinou nemáme spojení,“ pokračuje Brewer. Předáváme vysílačku Césarovi do sousedního stanu a Charles mu sděluje další novinky.

Hluk neustávající průtrže je tak silný, že se neslyšíme přes stanové plachty ani na vzdálenost několika metrů. Erik s Janem zatím neúnavně těží pískovcové bloky. Nevědí nic o tom, že venku zuří bouře. Zesílený průvan je ještě víc popohání k průniku závalem. Po několika minutách se před hubeným Erikem konečně otevírá nekonečná černá tma! „Jano, pojď honem! To je snad ještě větší než Brewerka!“

Dvojice chvíli stojí na vrcholu závalu pod stropem chodby a nevěřícně se snaží prosvítit prostoru před nimi. Hluboko pod suťovým kuželem na dně obrovského dómu je vidět temné rudé jezero. Erik s Janem rozvážně sestupují sutí k jezeru. Z dálky je slyšet zvuk tekoucí vody. „Stopy!“ Euforickou radost střídá zklamání. Šlépěje na břehu podzemního jezera jsme otiskli loni s Johnem. Dvojice si uvědomila, že jsou v Cueva Brewer, jen pár minut od základního tábora. Oklamala je tma i šumění vodopádu z rozvodněného potoka nad jeskyní, který zde normálně není. Kdyby se sem dostali o hodinu dřív, na hladině by se ještě zrcadlilo světlo, dopadající slabě zvenčí, z tři sta metrů vzdálené Mamutí tlamy. Vlastně ale kluci i přes své zklamání splnili primární úkol, najít pokračování Guáčáří chodby. Cesta zpět tam, odkud přišli, by byla tak obtížná, že se dvojice raději rozhodla pro přespání v suchu základního tábora, i když bez spacáků. Ty teď i s karimatkami leží na platu nad propastí. Kdo by se pro ně trmácel. Braňo, Marcel a Paľo jsou také v suchu. Podařilo se jim schovat v portálu lokalizovaném první den z helikoptéry. Jejich noc ale není klidná. Ukazuje se, že Braňova náhlá nevolnost a pocity dušení vyvolané před léty v „Dusivé jeskyni“ na Roraimě byly opravdu způsobeny jakousi rostlinou. Mech, kapradí nebo možná prach z uschlých lišejníků v této jeskyni tady na Chimantě vyvolaly u Braňa podobnou alergickou reakci. Na Roraimě tehdy krátkou jeskyňku ihned opustil, tady to ale tak rychle nejde. Za chvíli se ho zmocňují vážné halucinace. „Vyveďte mě ven!“ zoufale křičí. Marcel s Paľem si rozumí beze slov. Je jim oběma jasné, že jestli Braňo omdlí nebo začne bláznit, nic s ním už nenadělají. Jde o vteřiny. Mají co dělat, aby ve zkušeném jeskyňáři zmobilizovali poslední síly k návratu na povrch. I Braňo ví, o co jde, už to zažil. Taky ví, že musí po laně vylézt stejně sám, nikdo to za něj udělat nemůže. Chtěl by spěchat, ale nejde to. Lano končí stále v nedohlednu. Konečně! Ruce kamarádů ho táhnou nahoru. Celou noc pak Braňo zvrací žlutozelené hleny a má vysokou horečku. Další den mají kluci pomyšlení už jen na návrat. Průzkum zůstal nedokončen, ale tato příhoda dala jeskyni jméno - Pekelná díra. Ráno se s námi spojují vysílačkou „dolňáci“. „Tady je Campamento Base - Charles. Volám Campamento Cumbre! Předávám vaše lidi. Hledají Majda...“

V Cueva Brewer žijí vedle cvrčků Hydrolutos sp. také tito divoce vyhlížející štíři. Zpočátku jsme se domnívali, že se vyskytují pouze ve vchodových partiích. Později se ale ukázalo, že štíři žijí i na konci jeskyně. Jsou sem zřejmě při povodních transportováni z povrchu spolu s rozvodněnou řekou.

Pravidelná ranní relace začíná záhadou! Co tam ksakru dělají naši? Měl by tam být jen Majdo. „Tady je Erik.“ „Eriku, jak ses tam dostal?“ „Prošli jsme s Janem včera přes zával do Galeria Guácharo a nechtělo se nám zpět do té činy.“ „To chápu, byl to děsnej liják. Stihl to včera Majdo za sucha, nebo ho to chytilo ještě na laně?“ „Majdo tady není. Odešel s Braňovou skupinou už včera.“ „No to je průser! Neodešel! Kluci mu utekli. Byl až do večera u nás a před tou průtrží odešel. Mysleli jsme, že dolů! Charles nám potvrdil vysílačkou, že ho viděl.“ „Jestli vlezl do jeskyně, mohla ho povodňová vlna odříznout. Teď je vstup Brewerky zatopený.“ „Dobrá. Zkuste se po něm podívat, jestli někde nespadl cestou od lana. My se podíváme tady nahoře. Mluvil o nějakém převisu vhodném na přespání. Dáme další relaci za hodinu.“ „Konec.“ Charles si Majda asi s někým spletl. V půl jedenácté zahajujeme záchrannou akci. Upínáme se k malé skalce na kraji džungle, kde by snad mohl být převis pro přečkání noci. Konzerva od Margarity dokazuje, že jsme na dobré stopě a za rohem... Hurá! Na jediném polosuchém místě velikosti dvou ešusů spokojeně spí dvoumetrový Majdo. Máme radost, že je v pořádku.

121

Kamarcawarai tepui z horské skupiny Los Testigos

122

Na úbočích Ptari tepui roste hojně Stegolepis parvipetala s oranžovými květy.

123

VZNIK STOLOVÝCH HOR Na prekambrickém žulovém podloží (stáří 2,3 mld. let) nazývaném Guayanský štít se před 2 mld. let počaly usazovat křemenné písky. Tento klidný sedimentační proces probíhal ve sladkovodním moři uprostřed prakontinentu Pangea. Vodorovné pískovcové uloženiny byly poblíž dnešní Roraima tepui před 1,4 až 1,8 mld. let proraženy mohutnými sopečnými výlevy, které je místně metamorfovaly na křemence. Na Chimantě k obdobným výlevům došlo mnohem později, až před 200 mil. lety. Je pravděpodobné, že sopky čněly nad hladinu moře (obr. 1). Popílek vymrštěný erupcemi byl rozptýlen do okolí. Po dopadu na hladinu pomalu klesal na dno moře tvořené křemennými písky. Mikroskopické vrstvy tufů stejně jako metamorfóza pískovců na křemence ovlivnily skladbu a vlastnosti jednotlivých geologických uloženin. Především se změnila propustnost vody v jednotlivých vrstvách. Některé jsou zcela nepropustné, jiné porézní jako mořská houba. Tento jev je jedním ze základních prvků pro vznik křemencových jeskyní. V okolí největších čedičových výlevů, zbytků pravěkých sopek, jsme na Chimantě nalezli jeskyně. K výzdvihu hornin (obr. 2), ze kterých se pak vyerodovaly tepui, došlo až na přelomu druhohor a třetihor (před 100 až 65 miliony let), možná už i dříve. Výzdvih vlivem posunu zemských desek trval relativně dlouho. Poslední hypotézy však hovoří o možnosti náhlého výzdvihu po pádu meteoritu Chicxulub do oblasti Mexického zálivu (před 65 miliony lety). Někdy v tomto období přelomu druhohor a třetihor došlo také k vertikálnímu rozpraskání uloženin. Zajímavé je, že pravidelné pukliny viditelné na Chimantě až z vesmíru, jsou skutečně tečnami na kráter Chicxulub. Musíme si uvědomit, že meteorit měl velikost možná i 10 km a byl jedním z největších mimozemských těles, které dopadly na Zemi. Pevnina se chovala jako kapalina a seismická vlna zvedala nová pohoří tisíce kilometrů daleko. Jen vrcholek, který vznikl uprostřed kráteru po zpětném vymrštění stlačených hornin, byl dvakrát vyšší než Everest. Po výzdvihu na počátku třetihor docházelo vlivem říční eroze k separaci stolových hor a denudaci - ke snižování povrchu okolí až na úroveň dnešních savan (obr. 3). Souběžně se začaly také tvořit jeskyně.

Obr. 1 Proražení vodorovných pískovcových uloženin mohutnými čedičovými sopečnými výlevy, které čněly až nad hladinu moře.

Obr. 2 Výzdvih hornin a vertikální rozpraskání. Vznik tektonických iniciačních puklin pro vstup srážkové vody, zahájení chemického procesu rozpouštění a eroze. Akopán

Churí

Obr. 3 Říční eroze, separace stolových hor a denudace okolí. Tento proces probíhá dodnes

magma

124

Tirepón

intruze

žula granit

křemence pískovce

moře

ROZDĚLENÍ GUAYÁNSKÉ VYSOČINY MASIV CHIMANTÁ Horský masiv Chimantá se rozkládá mezi veletoky Caroní a Caruay. Je složen z jednotlivých meset, z nichž nejvyšší jsou Amuri, Churí, Akopán a Murei tepui. Nejvyšším vrcholem je bod Euroda (2698 m n m.) na stolové hoře Murey tepui. Náhorní plošiny tu zaujímají celkovou plochu okolo 1470 km2, což je pro představu zhruba stejná rozloha, jakou má naše Šumava. Chimantá je oddělena od okolních savan nebo nížinných lesů kolmými stěnami, které dosahují výšku až 2000 m.

INTRUZE V MASIVU CHIMANTÁ Intruze je pronikání magmatu do okolních hornin. Rozdílem teplot žhavého magmatu a okolních pískovců dochází k metamorfóze na křemence (kvarcity). Sopečné intruze masivu Chimantá jsou velmi dobře patrné na satelitních snímcích. Díky nim jsme mohli nakreslit tuto mapu sopečných výlevů. Přesné ověření intruzí v terénu je ale z důvodu těžkého přístupu prakticky nemožné.

Masivní intruze

Intruzí metamorfované pískovce

TIS ÁN OCE

AFRIKA

ÁN

AMERIKA EVROPA

ASIE

ATLANTIC

K

N CEÁ ÝO

AFRIKA C EÁ

N

AMERIKA

ÝO

O CE Á N

Od prvohor přinášely pratoky písky do vnitrokontinentálního moře uprostřed prakontinentu Pangea. Subkontinent Gondwana se v druhohorách rozdělil na Ameriku a Afriku. Tím došlo také k rozdělení Guayanské vysočiny. Stolové hory proto nalezneme i na západním pobřeží Afriky. Endemická flóra tepuí má své druhohorní příbuzné na vysočině africké Guineje a naopak diamanty rýžované v guayanských řekách pocházejí z ložisek, která dnes leží tisíce kilometrů na východ – v Africe.

TICHÝ

GONDWANA

LAURASIE

LAURENTIE

TICHÝ OCE

PANGEA

LAURASIE

THE

A

ÁN

SS AL A TH

TICHÝ OCE

OCEÁN

PAN

ROZDĚLENÍ GUAYANSKÉ VYSOČINY

INDI

CK

AUSTRÁLIE

ANTARKTIDA

125

Opálové stromatolity na Balkónu Žampiónů

Muñecos (panáčci) jsou vzácnější opálovou formou. Vznik černě zbarvené hlavičky zatím nebyl vědecky zcela objasněn.

126

OPÁLOVÉ BIOSPELEOTÉMY V jeskyni Cueva Brewer jsme nalezli tvarově pestré sekundární výplně. Tyto mineralogické unikáty jsou tvořeny výhradně kryptokrystalickými odrůdami SiO2, nejčastěji jeho čistou formou - opálem. Ve vyšších, hydrologicky klidných etážích jsme objevili řadu neobvyklých biospeleotém. Podle jejich charakteristických tvarů i zabarvení jsme postupně tyto sekundární výplně pojmenovali jako: žampióny, panáčci, korály nebo pavoučí krápníky. Na vzniku těchto atraktivních výplní se téměř vždy podílejí jednobuněčné mikroorganizmy. Vzácně se ale vyskytují i stalaktity a stalagmity vzniklé ze skapové vody nebo čisté krystaly křemene.

PAVOUČÍ STALAKTITY Základním stavebním prvkem při vývoji tzv. „pavoučích krápníků“ jsou shluky poškozených starých sítí. Minerální obsah krasové vody, resp. aerosol z vodopádů a peřejí podzemní řeky, silicifikuje neustále obnovovaná pavoučí vlákna. Vznikají tak velmi atraktivní opálové tvary. Vedle kondenzace jsou důležitými faktory jejich často antigravitačního růstu výpar, proudění jeskynního vzduchu i poměrně vysoká teplota okolí (cca 15° C). Pavoučí stalaktity jsou nejčastější formou výplní křemencových jeskyní a nalezli jsme je také v jeskyni Ojos de Cristal na Roraimě.

Silicifikací pavučin vznikají v křemencových jeskyních tzv. „pavoučí“ krápníky.

Aerosol zachycený na pavučině Foto: Charles Brewer Carías

127

Tridimit rekrystalizuje v trojčetných drúzách z některých „žampiónů“.

OPÁLOVÉ STROMATOLITY - "ŽAMPIÓNY" Tyto bílé koule o průměru až půl metru jsme nazvali „Žampióny“. Na jejich vzniku se podílejí jednobuněčné organizmy - rozsivky. Rozsivky jsou obaleny schránkou zvanou frustula, která je složena z polymerizovaného oxidu křemičitého (s vodou). Krystalická struktura je stejná jako u opálu. Výsledný minerál (organogenní silicit) je podobný známému diatomitu (křemelině). Je pórovitý, lehký, objemová hmotnost 200 až 900 kg/m3. Žampióny proto plavou na vodě.

Při mnohonásobném zvětšení stromatolitů na elektronovém mikroskopu jsou patrny schránky (frustuly) rozsivek.

Tento typ speleotém jsme pojmenovali „černé korály“. Foto: Javiér Mesa

128

Facety vyerodované do jeskynního křemencového bloku v korytě podzemní řeky

Vzácná vlákna křemenných krystalů Foto: Javiér Mesa

Opálové stalaktity s minoritní přítomností železa a hliníku jsme nalezli v horních partiích dómu Karen i Fanny. Nejmohutnější přesahovaly délku jednoho metru. V křemencích jde o vzácnější formu gravitačního růstu krápníků velmi dobře známou z vápencových jeskyní.

Pro hrnce nebo-li marmity v křemencových jeskyních se mezi námi vžil název „oči“.

129

130

Balkón Žampiónů je skalní římsa nad podzemní řekou. Stromatolity zde vyrůstají ve vodorovných koloniích dlouhých i desítky metrů.

Výzkum spodního patra pod Pavoučím vodopádem. Úzkou puklinou šlo sestoupit bez lana. Pokračování bylo ale až za vodopádem. Museli jsme tedy obětovat suché oblečení.

131

Česká vlajka na Chimantě

Západní řeka. ...Bohové nás mají rádi! Dokonce nám u soutoku vyvěsili tu naši vlajku!...

132

Venezuelani po pěti dnech skutečně odlétají. Charles ještě snímkuje povrch stolové hory, aby mohl na svém stereoskopu později vyhodnotit, kde by mohly být nové „brány do ztraceného světa“. Při poslední otočce helikoptéry se necháváme vysadit na druhé straně tepui se zásobami zhruba na další týden pobytu v „Tierra inkognita“, v zemi, kde doposud nestála lidská noha. Burácení rotoru vrtulníku urvalo poslední Charlesova slova. Chvíli ještě

vidíme, jak se král tepuí vyklání do prvních kapek přicházejícího deště a mává nám na rozloučenou. Jeho oči prozrazují, že nám závidí. Náš plán je stejně jednoduchý, jak je velká jeho smělost. Putovat ohromným obloukem okolo celé stolovky, cestou prohlédnout povrchové místo konce Cueva Brewer, zjistit případnou existenci ponoru řeky do jeskyně, nalézt nejnižší zhruba padesátimetrový skalní práh a slanit do základního tábora.

Po týdnu kempování v horním „Campamento cumbre“ jsme si s Richardem už zvykli na pohyb po rozmokvané Chimantě. Dávno jsme se nabažili roztodivných masožravek, hádků i žabek. Počasí je už druhý den nádherné, jen tu a tam se převalí přes vyvýšenou část stolovky mrak. Druhý den v poledne před sebou vidíme konečně východní řeku. Protloukáme stovky metrů porostu brocchinií a chimanteí k tekoucí vodě, ke skalnatému korytu. Chůze připomíná prošlapávání cesty v hlubokých závějích jarního mokrého sněhu. Naučili jsme se nespěchat a překážky obcházet.

Konečně stojíme na mělkém křemencovém dně řeky. Jsme historicky první lidé na Rio Este! Východní řeka! Máme právo jí dát jméno? Shazujeme batohy na písečnou pláž při soutoku potoků vytékajících z brocchinií a uléháme do ledové, červené vody. Po ochlazení rozpálených těl prohlížíme velikou černobílou leteckou fotku, naše jediné vodítko. Obě GPS navigace si nechali kluci. Od Charlese měli vytipováno několik míst, kde by mohly být vchody do jiných jeskyní. Pícháme prstem do fotky. Naše pozice je konečně jednoznačná. Kam ale teče řeka? Na obrázku to není patrné. Rozbíháme se po pevném

Dno Východní řeky

Kolibřík rezavobřichý (Campylopterus hyperythrus) je na Chimantě hojný stejně jako kolibřík tepuový (Polytmus milleri).

133

Náhorní plošiny masivu Chimantá jsou rozervány hlubokými kaňony na samostatné stolové hory. Na snímku Churí tepui.

134

dně k jihu. Brocchinie jakoby říčku stále více požíraly. Z deset metrů širokého koryta se po chvíli tok zužuje na pouhé dva metry. Okolo se rozprostírají nedohledné bažiny. Mezi námi a vodopádem viditelným zřetelně až z Yuneku už nevidíme žádný horizont. Tady ponor nebude! Celá Východní řeka náhle končí v malé tůňce a mizí v močálech tepui. Nezbývá, než se zklamaně vrátit k batohům. Co dál? Stihneme dojít do tmy přes dva nevýrazné hřebeny k západní řece? Tady se každopádně přespat nedá. Při vydatnosti místních dešťů by se jediná pevná křemencová plocha během několika minut proměnila v jezero nebo dravou bystřinu. Musíme jít dál, dál na západ. Snad se nám podaří najít vhodné místo pro bivak. Cesta ubíhá nečekaně rychle. Žádné griety ani neprostupné houštiny. Jdeme téměř po rovině, slunce je nízko a tady zapadá proklatě rychle. Na nalezení vhodného místa nezbývá moc času. Přicházíme na jakési vyvýšené místo a před námi se náhle zjevují Akopán a Upuigma, poslední výběžky Chimantského masivu. Jsme zřejmě podle fotky na druhém hřebínku, ale západní řeka nikde! Scházíme z kopce, terén je členitý a skalnatý. Chceme dorazit alespoň k nějakému potůčku, vodu z bažin se nám pít nechce. Máme trable s vařičem a jídlo nám také téměř došlo. Zbývá jen kousek černohorského pršutu, čokoláda a jedna instantní polévka. Konečně se před námi objevuje Západní řeka! Je níž, než jsme čekali, vodnatější, ale mělká stejně jako Východní. Překvapuje nás svou šířkou i malebností. Zouváme gumáky a naboso pobíháme v mírném proudu oslepeni večerním sluncem. Dobýváme mačetou jakž takž suché větve bonetií porostlé lišejníky a za pomoci benzínu z pokaženého vařiče se nám daří rozdělat oheň. Nad námi je nebe plné neznámých souhvězdí. Jen úplně dole na obzoru vyčuhuje oj Velkého vozu. Kolem je země lvů! Je slunečné ráno 21. století a my Středoevropané máme hlad! Brodíme korytem řeky dolů po proudu. Krajina ubíhá rychle, vegetace na břehu se mění. Po chvíli procházíme nízkým lesem bonetií s drobnými lístky jakoby nalakovanými lesklým bezbarvým lakem. Z řeky vyrůstají několikametrové kamenné

hřiby. Proud se zrychluje a padá přes několik prahů. Před námi se začíná otevírat pohled na protější Akopán tepui. Tušíme, že hrana se blíží. A je to tady! Vodopád padá do takové hloubky, že ani není slyšet hřmot řeky tříštící se několik set metrů pod námi! Akopán se zdá být tak blízko, že by bylo možné na něj dostřelit lukem. Zato Yunek rozeznáváme jen díky kouři stoupajícímu z nedalekého požáru savany. Zmocňuje se mě euforie. Kdybych věřil v bohy, zapěl bych jim oslavnou ódu, rozvěsil modlitební praporky nebo přinesl oběť skokem do zelené hlubiny pralesů pod námi. (Doufám, že poslední akt by bohové nepřijali a vrátili by mě zpět do reality.) Chtělo by to aspoň vytáhnout českou vlajku, jako symbol prvních lidí na tomto místě, vyfotit se s ní tak, jak to udělal Armstrong na Měsíci! Vlajku jsme si ale nevzali. Zkoušíme se prodrat lesní džunglí a skalním labyrintem, abychom viděli vodopád z odstupu. Po hodině dobýváme hranu o sto metrů západněji. Krkolomně se vykláníme nad propastí hrany stolové hory, ale výhled i případná fotka jsou neuspokojivé. Vracíme se. Šťastní a zničení uléháme odpoledne do říční vany a cákáme se deset metrů od hrany vodopádu, od strašidelné bezedné hlubiny. Couráme se zpátky, hlad začíná být ukrutný. Sbíráme mladé vějíře stegolepisů. Indiáni mu říkají Sara. Stonek mladých rostlin chutná trochu jako pórek. Přidáme ho do polívky a zkusíme ho večer upéct v popelu na ohni. Spěchat nemusíme, pohyb řekou je rychlý a pohodlný. Zítra bychom měli dojít po kilometru na soutok, pak na konec západního přítoku a odpoledne bychom mohli být na západní hraně nad jeskyní. Jen aby nepřišla mlha... Svítá. Další slunečný den! Bohové nás mají rádi! Dokonce nám u soutoku vyvěsili tu naši vlajku! V poledne potkáváme Paľa. Dělí se s námi o poslední čokoládu a společně scházíme k hraně, kde se potkáváme s ostatními. Chimantá byla kompletně dobyta! Celkem bez problémů slaňujeme několik skalních prahů do tábora nad Cueva Charles Brewer. Ráno nás podle dohody vyzvedává Benův vrtulník a přepravuje zpátky do civilizace.

135

FAUNA TEPUI

Kosmicky vyhlížející rosnička Hyla sp. Kolik žabek je na obrázku? Rosnička Stefania ginesi nosí vajíčka v prohlubni na svých zádech tak dlouho, než se z pulců vyvinou žabky s vlastníma nohama. Foto: Charles Brewer Carías

136

Dlouhodobá izolovanost stolových hor Guayanské vysočiny zapříčinila vysokou míru endemismu nejen rostlin, ale i živočichů. Především herpetofauna (obojživelníci a plazi) se vyvíjela na každém masivu zvlášť bez možnosti migrovat z jedné tepui na druhou. Vzácnou skupinou živočichů tepuí jsou savci. Vyskytují se i na platech, ale pouze v masivech, u kterých existuje přístup z nižších nadmořských výšek. Největším žijícím savcem náhorních plošin stolových hor je nosál červený Nasua nasua vittata a spolu s myší Rhipidomys macconelli a netopýrem Anoura caudifera jsou jedinými trvale žíjícími savci na vrcholech stolových hor. V centrální části masivu Chimantá byl pozorován i mravenečník Tamandua tetredactyla, tapír Papirus terrestris nebo vačice Didelphis albiventris až v nadmořské výšce nad dva tisíce metrů. Tato velká zvířata jsou ale jen příležitostnými návštěvníky.

Ještěrka Anadia breweri

Sklípkany (Mygalomorphae sp.) jsme pozorovali na všech stolových horách. Tento je z Kukenán tepui. Foto: Peter Medzihradský

Rosnička Tepui hyla edelcae obývá nejčastěji vnitřek bromélie Brocchinia hechtioides.

137 137

Tepuiské řeky jsou zároveň nejpohodlnějšími cestami. Jen tyto „chodníky“ nevedou vždy tam, kam potřebujete dojít.

138

Náhorní plošina Churí tepui je porostlá bonetiemi a Brocchinia hechtioides. Inverzní oblačnost na Chimantě v údolí Río Yunek strana 140-141

139

ENDEMICKÁ FLÓRA TEPUI Rostliny se na stolových horách vyvíjely po mnoho miliónů let zcela izolovaně a jsou proto endemické i v rámci jednotlivých tepui. Rostliny musí vydržet extrémní klimatické výkyvy, denní dvacetistupňové teplotní rozdíly, život pod hladinou vody nebo odolávat UV záření. Inertní křemencové podloží neposkytuje dostatek živin, proto si některé přilepšují lapáním hmyzu. Masožravky tepuí používají k lovu řadu různých strategií od jednoduchého nalepení kořisti (drosera) přes topení hmyzu v dešťovce (heliaphora, brocchinia) až po důmyslný ventilový systém bublinatek (utricularia). Maguierethamnus speciosus (Rubiaceae)

Chimantaea humilis Maguire (Asteraceae) Rod chimantaea zahrnuje pouze 10 endemických druhů z Chimanty a Auyánu

Aphanocarpus steyermarkii (Rubiaceae) patří do stejné čeledi jako káva a je endemitem Chimanty a sousedního Auyánu

Utricularia quelchii je zástupcem bublinatek (Lentibulariaceae). Spolu s Utricularia humboltii s fialovými květy jsou zvláštními druhy epifytických masožravek. Bublinatky jsou vodní rostliny čerpající živiny z ulovených vodních larev, roztočů, korýšů nebo i pulců. Nejčastěji je lze nalézt v dešťovce nachytané uvnitř kornoutů Brocchinií tatei. Lapací orgány bublinatek tvoří čočkovité měchýřky vytvořené přeměnou listů. Vaky jsou uzavřeny záklopkou fungující na principu ventilu. Uvnitř je podtlak. Dotkne-li se drobný vodní hmyz chlupů vyrůstajících na chlopních ventilu, past se otevře a živočich je ve zlomku sekundy vcucnut do pytle. Záklopka ventilu se v mžiku opět uzavře. Kořist je strávena enzymy, které vylučují žlázy uvnitř měchýřku. V jihočeských rybnících a v Krušných horách je možné spatřit bublinatku jižní, Utricularia australis, která má žluté květy a poněkud menší tmavěhnědé lapací čočky. Květ Utricularia humboltii rostoucí na dlouhé stopce z Brocchinií tatei

Charakteristickou masožravou rostlinou stolových hor jsou heliamphory (saraceniaceae). Tvarem a proměnlivou barvou připomínají květy. Oklamaný hmyz sklouzne do trychtýře s vodou, kde je pomalu přeměněn na živiny. Zajímavý je systém regulace vodní hladiny. Přebytečná dešťová voda přepadá mikroskopickým otvorem zhruba ve druhé třetině trychtýřovitě stočených listů rostliny. Vedle heliamphor si podobným způsobem „přilepšují“ i bromélie Brocchinia tatei a Brocchinia hechtioides. Proměnlivost tvarů i barev těchto rostlin je obrovská. Zatímco na lokalitách vystavených přímému slunci nalezneme červené až hnědočerně „spálené“ exempláře menšího sotva třícentimetrového vzrůstu, ve stínu se heliamphory „vytahují“ až na délku několika desítek centimetrů a jsou žluté nebo zelené. Další typickou rostlinou tepuí je stegolepis (rapataceae). Rostliny tohoto rodu nalezneme i na stolových horách západní Afriky, která se od americké Guayanské vysočiny oddělila před 150 mil. lety. Vějířovitý růst dělá z pravěkého stegolepisu atraktivní rostlinu. Stegolepis guianensis indiáni z kmene Pemon nazývají Sara. Jeho mladé výhonky jsou jedlé a chutné. Na klimaticky chráněných místech, na dně větších propastí nebo v nižších nadmořských výškách roste pokroucený les bonetií (theaceae). Výška těchto stromů příbuzných čajovníku ale málokdy přesahuje 5 m. Ve stínu bonetiových hájků je ukryta celá řada kapradin i palem, z nichž nejvíce vynikaji druhohorní stromové kapradiny rodu Cyathea nebo Lomaria.

Heliamphora minor je endemitem masivu Chimantá.

Heliamphora nutans je endemitem západní části Guayanské vysočiny, především skupiny Roraima. Heliamphora minor, strana144-145

Poslední pohled mouchy Prší. Trychtýře masožravek žíznivě lapají první kapky. Následná průtrž mění pláň tepui na bažinaté jezero. Kalichy přetékají, některé rostliny jsou zcela zatopené pod hladinou. To je poslední šance pro „jejena“, krvežíznivou mušku, která sem zabloudila ze savany. Nemohla najít žádného teplokrevného živočicha a nechala se zlákat barvou i vůní vábničky, rudě napitého poštěváčku téhle masožravé potvory. Kope teď nožičkami a snaží se prodrat proti hustému mřížoví dlouhých štětin, které zavírají cestu nahoru, na svobodu. Déšť ustal a voda z jezírek rychle odtekla. Moucha, která se užuž dostala téměř na vrchol kalichu, se začíná znovu propadat do smrtonosné pasti. Hladina v heliamphoře klesá. Rostlina začala přes svůj odvodňovací ventil upouštět vodu. Dlouhé kluzké chlupy se ohýbají dolů. Gravitační síla převažuje vztlakovou a poloutopený hmyz znovu pomalu propadává do chřtánu své věznitelky. V odpoledním slunci se rozvil mámivý zvonkovitý květ zavěšený na dlouhé stopce vysoko nad hmyzomornou. Růžový umíráček pomalu klinká umrlčí písničku v teplém guayanském větru...

PAPRSEK VE TMĚ (Chimantá, únor 2007)

Chimantaea eriocephala

strana 146

Heliamphora minor strana 147

Rosnatka (Drosera roraimae) před vějířem stegolepis ligulata. strana 148 Bublinatka (Utricularia) důmyslným ventilovým systémem chytá kořist do čoček kořenového systému. strana 149

Richard se připravuje na stometrový sestup k neznámu portálu, který Charles vyfotografoval z vrtulníku a podle zvlněného skalního reliéfu nazval Cortina (Záclona).

150

Přípravy na další expedici mají společného jmenovatele - shánění peněz. Dovezli jsme spousty vědeckého materiálu, ale vyhodnocení vzorků se bez vypsání finančních grantů ukázalo jako chiméra. Oslovili jsme proto mineralogy, hydrogeology i specialisty z Karlovy univerzity i z Bratislavské univerzity Komenského. Zájem byl zpočátku tradičně obrovský, všichni chtěli spolupracovat. Každý měl k problematice co říct. Z některých vzorků byly dokonce pořízeny rentgenové rozbory, vzniklo zadarmo i pár snímků z elektronových mikroskopů. Ale nikdo z vědců nechtěl napsat jediný odbornější článek. Nikdo si nechtěl „trhnout kšandy“, aniž by viděl křemencové jeskyně s jejich žampiónovými stromatolity na vlastní oči. A když přišlo na lámání chleba, odvahu k vypsání žádostí na grant měli jen Slováci. Problematika sinic, stromatolitů i geneze křemencových jeskyní se hned na druhý pohled jeví pěkně komplikovaně. Účast vědců na expedici a následné vyhodnocení vzorků bude stát pořádné úsilí a hromadu peněz. Také fotografie, které jsem pořídil při přeletech stolové hory, jsem musel pečlivě vyhodnotit. Dnes již dobře vím, že jsou klíčem k dalším objevům. Velkou pomoc mi prokázaly i surové videozáběry Paľa Barabáše. Vyseparoval jsem z nich vždy dvojice snímků, které jsem pečlivě prohlížel pod geodetickými stereobrýlemi. Zjevil se mi tak plastický reliéf naší oblasti s jeskyněmi a propastmi, ve kterém šlo plánovat přístupové trasy. Podobně to dělal Charles při své první expedici na Autanu a i teď má takto

zpárovaných hromadu fotek z Chimanty. Nové a nové obrázky jsme si spolu vyměnovali mailem. Po pár týdnech jsem byl schopen šilhat a vidět 3D i bez brejlí. Dlouhé měsíce před vlastní expedicí vymýšlíme, jak optimálně rozdělit lidi do jednotlivých skupin. Já i Charles si uvědomujeme, že je to nezbytné! Vědci musí do Brewerky, Slováci mají pár jeskyní „nakousnutých“ od minule a musejí je zaměřit - na pomoc si přizvali i dva chorvatské jeskyňáře. Český tábor uděláme na druhé straně stolovky a půjdeme do nového! Samostatný český tábor bude pro expedici novinkou a zároveň velkou komplikací při přesunu na tepui. Dělit budeme muset i proviant a další věci. Bude potřeba vzít dalšího aspoň půl kilometru lan a vyřešit bezpečněji jeho kotvení do stěny. Na téhle výpravě budeme slaňovat a slaňovat! Slovenští vědci zase chystají speciální přístroje na rozbory vody a já jsem vyžebral od kamaráda hydrologa fluorescein, s pomocí kterého bychom chtěli obarvit aktivní tok v jedné z propastí na severu tepui. Uvidíme, jestli se potvrdí naše hypotéza a obarvená voda vyteče v Cueva Brewer. Barvivo by měl ale někdo hlídat v určitý čas. K tomu budeme potřebovat vysílačky. Ty sice slíbil Kiko zajistit v Caracasu, ale mají dosah jen tři kilometry a český tábor bude asi podstatně dál. Od jiného kamaráda proto sháním patronu s aktivním uhlím. Ta může ležet v řece v Cueva Brewer i několik týdnů. Přítomnost fluoresceinu pak zjistíme ale až doma, což by byla škoda.

151

Český tábor jsme postavili přímo nad propastí Sima Norte v severní části Churí tepui.

152

Hlavy se nám z toho pomalu začínají měnit do čtverečků. Z některých věcí budeme muset slevit. Po dvou letech příprav už pilot Ben konečně zase poskakuje lyžinami vrtulníku po vyschlé bažině, jakoby ji chtěl upěchovat. Řeka Yunek pod stolovou horou je zcela bez vody. Také jsme neviděli letos žádné vodopády řítící se ze stometrových stěn. Přetížený vrtulník by se ale mohl zabořit do bláta a havarovat podobně jako letadlo Jimmyho Angela před půl stoletím na sousední Auyán tepui. „Udusávacím“ manévrem si pilot proto ověřuje, kde je možné bezpečně přistát. Ben je spojkou mezi turisty, vědci i špióny. On je jediný, kdo mimo nás zná přesné pozice vchodů do našich jeskyní. Během několika uplynulých let mi přicházely nejrůznější návrhy z Británie, USA nebo ze Švýcarska. Od mineralogů, speleologů, vědců nebo jen dobrodruhů obalených televizními štáby. Obvykle chtěli znát logistiku přístupu k jeskyním. Rychle pochopili, že tyto informace jsou tabu a následovaly atraktivní nabídky profinancování nejen mých nákladů na expedici, ale dokonce i mého honoráře za pomoc a spolupráci na vedení expedice. I to jsem ale musel odmítnout. Vlastně jsem si jen v hlavě přebral, že model současného takzvaného extrémního cestování mi nesedí. Buď se vypraví expedice po něčích stopách nebo je cílem něco hodně zvučného: Eve-

rest, jižní pól nebo aktuálně třeba i vesmír. Za vším stojí sponzoři, cestovní kanceláře a někdy dokonce i politici. Tak do tohoto kolotoče se zapojit nehodlám. Chyběla by mi svoboda. Druhým a ještě silnějším důvodem neprozrazování jeskyní jsou kamarádské zábrany. Naše jeskyně zná už celý speleologický svět, ale jen z fotografií! Já bych se nemohl Charlesovi podívat zpříma do očí. Ať to, kde jeskyně jsou, provalí někdo z Venezuelanů! Do sluchátek vrtulníku si Ben zrovna stěžuje, jak mnohokrát čelil nenápadnému nátlaku špiónů přímo ve Venezuele. Nejednou v jeho kanceláři zazvonil telefon z Caracasu od potencionálního pasažéra do Cueva Brewer. Když klienta odmítl s odkazem na Charlese, už se nikdo neozval. Vzpomínám, že Paľa, našeho filmaře, zase těsně před naším letošním odletem kontaktovala nějaká Polka. Vykládala, že spolupracuje s jakousi italskou speleologickou skupinou a ta že by se ráda podívala do Krystalových očí, a kde že je přesně vchod do Brewerky. Paľo tedy odpověděl vyhýbavě kontaktem na mě a na Braňa. Když mi mail dorazil, vyděsil jsem se! Proč ti Italové nekontaktují přímo Brewera nebo mě? Vybrali si filmaře, zdánlivě nejslabší složku našeho týmu. Na italsko-polsko-slovenský mail jsem reagoval česky, aby Paľo rozhodně nepouštěl žádné informace a vše jsem vysvětlil i Charlesovi ve španělštině. Charles hned odpověděl

a vyslovil domněnku, že se jedná o špióny, ale že je můžeme přizvat na naši expedici. K tomu zareagoval ještě Braňo v angličtině. Šestijazyčný Babylón byl završen, ale Taliáni se od nás zatím nic nedozvěděli. Chimantá je obrovská, její rozloha je více jak 80 x 80 km. Hledat na této ploše vchod do Brewerky, byť obrovský, je jako hledat jehlu v kupce sena. Naše utajování není nesmyslné. Máme obavy především z mineralogů a turistů, kteří by mohli unikátní jeskyně vyrabovat a zničit. Je jasné, že do nekonečna se tajit vchod nepodaří, ale čím déle to vydrží, tím líp! Při pohledu na vyschlou náhorní plošinu jsme dali na poslední chvíli pokyn Benovi, aby nás vysadil blíž k řece, kterou jsme před dvěma lety nazvali jednoduše Západní. K Sima Norte, obrovské propasti na severní části tepui, a ke vchodu do předpokládaných jeskyní to bude dál, ale bez tekoucí vody se

neobejdeme. Statická bažinatá jezírka jsou příliš plná života. Pít takovou vodu by byl hazard se zdravím. Najít plácek pro bivak není snadné. Velmi dobře se nám vybavují průtrže, které jsme v předchozích letech na Chimantě zažili. Hromadu batohů odnášíme dál od improvizovaného heliportu a přikrýváme ji velkou stanovou plachtou, kterou máme letos připravenu pro stavbu táborové kuchyně. Podle GPS se vzápětí vydáváme přímo k Sima Norte. Nový navigační software, který jsem loni odzkoušel na Sibiři, je skvělý. Zelený bod na displeji neomylně ukazuje naši pozici na leteckém snímku, takže už za chvíli hledíme na dno zarostlé džunglí sto metrů hluboko pod námi. Přeskakujeme a přelézáme několik trhlin směrem na západ a za pár desítek minut koukáme na velký portál Cueva Cortina. Charles si tohoto vchodu všiml předloni, kdy nás

Proplétáme se lesem křemencových sloupků ve spodním freatickém kanálu Sistema de la Araña. Chodbu nazýváme Galería Cocotal - Kokosový hájek.

153

154

zanechal na plošině a sám se s pilotem vracel domů. Udělal tehdy pár fotek, ale problémem bylo, že na jeho kartě bylo zaznamenáno již desítky podobných zajímavých lokalit. Za dva roky jsme ale tuto rovnici o mnoha neznámých úspěšně vyřešili. Dnes jdeme najisto. Nedaří se nám odhadnout ani výšku skalní stěny, kterou bude třeba slanit, ani jsme nenalezli zdroj tekoucí vody. Nezbývá, než se vrátit na místo přistání vrtulníku a rozbít tábor tam. Pokud se ale ukáže, že za nadějně vyhlížejícím portálem je skutečně jeskyně, budeme muset naše stany stejně přesunout blíž. Do tábora už Ben dovezl i Radka Táslera. Jeho hubená postava se záplavou šedých kudrnatých vlasů na nás už z dálky mává a huláká, abychom se neztratili v porostu chlupatých endemických chimanteí. Radko je bez nadsázky jeden z nejzkušenějších českých jeskyňářů. Na jeho vrásčité tváři se odráží téměř neustálý pobyt v Krkonoších, v jeskyních nebo alespoň v historickém podzemí Josefova. Během příprav na expedici, cestou i v Caracasu stále vykládá o veleúspěšných expedicích na Nový Zéland, kde se mu po-

dařilo objevit nádhernou jeskyni „Bohemia“. V letadle jsem měl chvílemi pocit, že voda pod námi není Atlantik a že letíme na východ a ne na západ. Teď jsem zvědav, jak ho chytne megapodzemí stolovek! Ráno balíme 280 metrů lan a v nezvykle slunečném dni vyrážíme na útes nad Cueva Cortina. Kotvení lana realizujeme poněkud nezvykle. V předchozích letech jsme řešili problémy s vrtáním díry a vydrolováním pískovce. Díru tedy vrtáme údery kladiva na vidiový vrták upnutý ve speciální hlavičce. Samosvorný šroub průměru 8 mm fixujeme navíc levným rychletuhnoucím epoxidem UHU. Existuje sice speciální lepidlo na horolezecké kotvení, ale díky jeho přehnané ceně jsme ho v žádném obchodě na poslední chvíli před odjezdem nesehnali. Nebylo na skladě! Hloubka slanění je menší, než jsme předpokládali, a stačí nám 180 metrů lana. Počítáme s tím, že dole a na krátkém meziposchodí se budeme muset prosekat mačetou hustým porostem. Ani sestup kolmým vzdušným stupněm není jednoduchý. Lanem si strháváme

Místo sestupu ke vchodům do jeskyní, ležících na dně griet, je třeba pečlivě vybrat. Přesun po džunglí zarostlém dně na druhou stranu propasti je prakticky nemožný.

Sistema de la Araña, Galería Cocotal

155

156

na hlavu vějíře stegolepisů s černým mokrým bahnem. Špinaví a mokří přistáváme do pralesa. Ještě než se nám daří probít sutí a tropickou vegetací k portálu Cortiny, zastavuje nás ledový průvan vířící hustá dusivá oblaka prachu z lišejníků. Boříme se do něj chvílemi až po kolena. Vybalujeme čelovky a prachem mezi skalními bloky sestupujeme do černé hlubiny pod námi, odkud silný vítr vane. Někde ze tmy se ozývá šumění potoka, který ještě umocňuje naši touhu po poznání neznámé jeskyně. Říčka je ale ukrytá pod kameny, takže tolik vytoužené osvěžení zatím musíme odložit. Chodba je mohutná, šířka dosahuje 30 m a s ledkovými čelovkami stěží sledujeme hlavní směr. Náhodně vstupujeme do odbočky, která se po sto metrech opět větví. Tušíme, že hlavní tah jsme opustili. Šířka této boční chodby je „pouhých“ 15 m! Vracíme se tedy a hledáme ztracený průvan, který nás neomylně provází do nejmohutnější chodby. Asi po půl kilometru slyšíme opět šum vody. Zanedlouho přicházíme k vysokému stupni, ze kterého přitéká vodopád. Někde z výšky sto metrů nad námi k nám proniká tlumené denní světlo. Suť vysypaná odkudsi z povrchu uzavírá zřejmě jako obvykle další pokračování jeskyně. Otáčíme zpět. Od ústí propasti je to do základního tábora nejmíň hodina. Nemůžeme pořád běhat sem a tam. Musíme se odstěhovat blíž k jeskyni, ale stále tu zůstává problém se zdrojem alespoň jakž takž pitné vody. Celý večer meditujeme, co dělat dál. Nejraději bychom se rozeběhli všichni tři do nové jeskyně. Charlesovi jsme dali slib, že se za tři dny vrátíme k hlavní skupině vědců. Navíc nemáme karbid na svícení. Společné venezuelské, slovenské a chorvatské ležení je od nás několik set metrů na jih. Oddělují nás od něj ale husté houštiny a hlavně hluboké tektonické pukliny patrné na leteckém snímku. Ty budeme muset složitě obcházet. Usínáme s myšlenkou - ráno moudřejší večera. Místo přání dobré noci Richard zahlásí do ticha stolové hory: „Mají archivní Ron Añejo! 18 let starou Santa Terezu! Je tam toho několik flašek...“ A máme jasno! Zítra orazíme a zajdeme si pro karbid i rum. Z odpočinkového dne se stává nečekaně tvrdá dřina. Po loňské zkušenosti se snažíme držet koryt potoků, které jsou relativně nejschůdnější. Stovkám metrů mačetování se nám ale stejně nedaří vyhnout. V táboře panuje skeptická nálada. Velmi nadějně vyhlížející portál El Diente se ukázal být jen převisem. Herpetolog Cesar si stěžuje

na velké sucho a geologové se teprve chystají do jeskyně. Nabíráme cibuli, rum a hlavně karbid, bez kterého by výzkum naší nové jeskyně byl šátráním ve tmě. Vracíme se snad ještě horší cestou k Západní řece. Musíme nabrat vodu a hlavně zkusit vyfotit nosála albína (Nasua nasua), kterého jsme zde první den zahlédli. Do našeho tábora přicházíme zničení až za tmy. Radko mezitím bloumal po snadno schůdných holých skalách také směrem k hlavnímu ležení. „Šlo to překvapivě snadno,“ vypráví. „První kaňon lze obejít vrchem. Pak jsem si všimnul dvou postav na skále. Řekl jsem si, mám vyhráno. Když se dostali oni sem, musím se dostat i já k nim. Najednou jsem vylezl z lesa přímo proti Chorvatům. Stál jsem od nich snad jen tři metry a oni o mně vůbec nevěděli. Říkám potichu, opatrně, spíš jen pro sebe: „Ahoj!“ To jste měli vidět, málem skočili do propasti. To, co jste vy šli celý den, se dá tudy dojít za necelou hodinu!“ Ráno stěhujeme vše nad ústí propasti do našeho jeskynního systému, který nazýváme Sistema de La Araña (Pavoučí). Odpoledne už zase slézáme dolů, fotíme a zkoumáme druhou větev La Cortina (Záclona). Není tak mohutná, ale zakrátko se nám daří nalézt propojení s Pavoučí. Vylézáme tradičně až v hluboké noci a Ríšu s Radkem stíhá ještě na laně brutální průtrž. Nemusíme ale dál řešit problém s nedostatkem vody.

Freatický kanál v Sistema de la Araña je školní ukázkou, jak vznikají jeskyně na tepuích. Jeho několik pater je odděleno často jen tenkou, sotva několik centimetrů vysokou nepropustnou přepážkou.

Brewerites audyi je nový rod střevlíka, kterého jsme s Richardem našli v roce 2005 v Cueva Brewer. Kresba: Jan Kobylák

157

GENEZE KŘEMENCOVÝCH JESKYNÍ

Obr. 1 Vznik iniciálních dutin - fáze chemického rozpouštění

Obr. 2 Freatické kanály a vadózní chodby - převažuje erozní činnost

Obr. 3 Vznik prostorných chodeb a dómů nad aktivní vodní zónou

1. Nepropustná vrstva křemenců zadržuje srážkovou vodu ve velkých plochách 2. Křemenné pískovce 3. Jezera ve vadózních chodbách 4. Propustné, zvodnělé nebo periodicky zavodňované vrstvy pískovců 5. Jeskynní prostory Chodby pískovcových jeskyní rostou směrem nahoru. Po oderodování podpěrných sloupků se zřítí přepážky odělující patra freatických kanálů a nad aktivní hydrologickou zónou vznikají velké řícené chodby. Sistema de la Araña

158

Guayanská vysočina vždy ležela v tropické oblasti. Silné deště již více jak 60 milionů let systémem vertikálních tektonických puklin, tzv. griet, dodnes zavodňují jednotlivé masivy stolových hor do hloubek stovek metrů pod povrch. Srážková voda je v podzemí zadržována nepropustnou vrstvou poměrně ve značných plochách (několik km2). Dochází k zavodnění vyšší poréznější houbovité vrstvy. Pojivo mezi zrny křemenného písku je tak rozpouštěno a vyplavováno. Dochází k výraznému oslabení diageneze (zpevnění pískovců) v nadložních vrstvách (obr. 1). Vysoko v kolmých stěnách stolových hor můžeme pozorovat vodorovné linie vývěrů. V suchém období je prozrazují jen vlhké skalní stěny. Naopak v období dešťů z horizontálních puklin prýští vodopády o průtoku i několika m3/s! Nejlepším příkladem rozlohy této iniciální vrstvy dokumentuje labyrint chodeb systému Ojos de Cristal na Roraimě. Další fáze vývoje jeskyně je díky abrazivní činnosti písků a přívalovým srážkám značně dynamická. Charakteristickým znakem freatických pískovcových kanálů je velké množství podpěrných sloupků ve tvaru přesýpacích hodin (obr. 2). V nejníže položené freatické chodbě Sistema de la Araňa jsme jich nalezli několik desítek. Jakmile dojde k oderodování těchto sloupů, začnou se z plochých stropů po vrstvách odlupovat několikametrové kamenné lavice. Vzniklé mohutné závaly, jak je známe z obrovského dómu Karen y Fanny v Cueva Brewer, jsou podzemními toky odspodu kontinuálně erodovány. Jeskynní prostory se na základě tohoto principu stále zvětšují, a to směrem nahoru. Krasový proces pak pokračuje prolomením stropu podzemních dómů na povrch (obr. 3). Tento jev můžeme dokumentovat na megapropastech Sima Mayor a Sima Menor na stolové hoře Sarisariňama, které se řadí mezi největší krasové kaverny světa. V geologické budoucnosti ale i tyto na povrch otevřené propasti podlehnou erozní zkáze, podobně jako propast na stolové hoře Tirepón nebo zbytek kdysi rozsáhlého jeskynního systému na Autáně. Z majestátných tepuí nakonec zůstanou jen písky rozptýlené v nekonečné Amazonii.

159

Miniaturní červená postavička Radka stojícího v portálu do jeskyně Cortina, hluboko pod Richardem visícím na laně, dává představu o mohutnosti propasti.

Churí tepui je součástí divokého masivu Chimantá.

160

Další dny zaměřujeme a objevujeme nádherný, několik set metrů dlouhý freatický kanál s fantastickými křemencovými sloupky, hrnci i malým vodním tokem. Pohybujeme se tu v měkkých pískovcích, zřejmě v jakési iniciální vrstvě. Náhle si uvědomujeme, že právě zde je třeba hledat počátek vzniku všech megajeskyní na Chimantě i jinde na tepuích. Předpokládáme, že s měřením skončíme v závalu na dně té široké pukliny, pod kterou jsme v Cueva Araña skončili s Ríšou první den. Je zase už pozdě v noci a spíš z povinnosti vylézám po ohromných balvanech nahoru pod křížení propasti, kam chceme umístit koncový bod. Kluci na mě křičí: „Vrať se! Konec!“ Nevím, jak to přesně myslí. Asi, že toho máme pro dnešek už plné zuby. Za puklinou, přesně naproti směru, ze kterého jsme přišli, ale tkví černý portál! Hulákám dolů, co mně plíce stačí: „Pokračuje to dál! Pojďte nahoru!“ Za chvíli už společně kráčíme chodbou, která se značně liší od dolního fosilního tunelu. Po skalnatém dně protéká solidní říčka a podle jemného růžového písečku je jasné, že při přívalových deštích se zde tvoří dlouhá a hluboká jezera jako v Brewerce. Nevadí nám ani tak, že je zase noc, ale spíš, že nám dochází karbid i baterie. Radko má navíc potíže s kolenem a proto se začíná pomalu

vracet. Měříme rychle dál, ale za chvíli nás zastavuje hluboké jezero rozlité přes celý profil chodby. Pro dnešek končíme. Při přípravě večeře diskutujeme o tom, co dál? Zbývá nám jen jediný poslední den. Dnešek jsme dost natáhli a jsme unavení. Ráno je rozhodnuto! Budeme zaměřovat do dvou odpoledne a pokud nedojdeme na konec, půjdeme ještě dvě hodiny. Pak, chtě nechtě, musíme ven. Fotografické vybavení necháme pro jistotu na povrchu, abychom se nezdržovali. „Nepřevážem lano?“ ptá se Richard před sestupem. Od začátku expedice dře deset metrů pod vrcholem o oblou poličku. Abychom ho nepoškodili, zvykli jsme si ho vždy před slaňováním o metr posunout. Dnes není ale čas a vlastně ani důvod. Kontrolujeme oplet a je zatím v pořádku. U jezera, kde jsme včera skončili, chvíli odpočíváme, pak zouváme gumáky a brodíme se jemným pískem. Voda je studená, ale je jí sotva po kolena. Za jezerem říčka pomalu meandruje nádhernými jezírky se svou charakteristickou barvou silného čaje. Chodba je daleko čistší, dno je bez sutě a levý bok je podepřen desítkami růžových sloupků ve tvaru přesýpacích hodin. Ještě že jsme nevzali foťák! Je to nádhera, ale na kochání nemáme moc času.

161

Na podzemní měření letos Radko přivezl špičkový rychlý laserový přístroj „Brtníkovic kombajn“. Název je odvozen od přezdívky našich kolegů jeskyňářů z Brna, kteří toto špičkové měřidlo zkonstruovali. Na digitálním displeji můžeme odečítat hned všechny tři hodnoty - směr, sklon i délku. „Střílíme“ laserem body na vzdálenost až čtyřicet metrů a rychlost našeho postupu by se dala nazvat měřičským úprkem. Náhle se ocitáme ve vysoké prostoře. Vzadu, kde se strop již snižuje na výšku osm metrů, je podepřena mohutným sloupem s kruhovým odštěpem ve tvaru obrovského oka. Kyklopovo oko!

Za Kyklopovým dómem nacházíme spoustu zajímavých sekundárních výplní, podobných těm, které známe z Brewerky. Velikostí tu excelují muñekos, skoro půl metru vysoké bílé kamenné sloupky, které i tady mají černou čepičku. Již víme, že to jsou živé organizmy staré možná miliardu let. Čas, čas, čas! Jak rádi bychom usedli na kvarcitové lavice a zaposlouchali se do monotónního zvuku zurčícího potoka. Sundali přilby, vyvětrali hlavy. Světlo z karbidky, položené na vyvýšený kámen, v těchto chvílích prodlouží stíny a vytvoří dojem zapadajícího slunce. Jak rádi bychom si, přestože nikdo z nás není kuřák, zapálili doutník ušoulaný

38–38 Entrada Sima Occidental 3/5

38 38

1/16

1/15

37 36–36

37–37

37

4/18

O R T I N A

1/13 3/0

Ý

Colu mn as

4/15

9/6

T

36

25

43

O

6/16

43–43

43

24–24

25

42–42

24

A

Colum nas

42

T A L

L

41–41

23

23

41

8/1

5

5–5

9/0 6/10

40–40

40

40

R

Í

A

34

8/0

5

4/10

33–33

7/0

6/15

23–23

42

41

35

1/10

Salto

24

( K

C 35

9/5

25–25

a

K

t

O

e ri

34–34

7/1

G

35–35

A

N

36

)

34

C

O

C

O 4

4/5

33

1/7 4/0

4

Č

Í

A O D B C H

)

3

4–4

32

6/5

(P

Corales negros 1/5 2/0

A

V

O

32–32

A

33

U

G

L

E

5/10

31–31

3–3

3

31

2

2/2

A

32

6/0

30–30

A

R

A

Ñ

31

5/6

2 30 5/5

1

G

Entrada La Cortina

30 5/0 1/0

1

Entrada La Araña

162

Arana.500 by toporobot

Í A E R A L

L

A

SISTEMA

2–2

mg

1–1 1 : 5 0 0

DE LA

ARAÑA

Lokalizace vchodu: Charles Brewer Carías, leden 2006 Průzkum a zaměření: LA ARAÑA Marek Audy, Richard Bouda, Radko Tásler SISTEMA DE Kreslil: Marek Audy, Radko Tásler Česká speleologická společnost 2007 Localización de entrada: Charles Brewer Carías, Enero 2006 Exploración y mensuración: Marek Audy, Richard Bouda, Radko Tásler Dibujo: Marek Audy, Richard Bouda, Radko Tásler Czech Speleological Society, Chimantá 2007

0

50 m

21–21

15–15

14–14

10/1

22

21 16–16 10/0

6/35

6/34

13–13

6/37

16

15

20

20 Salto

17

18

)

14

22–22

22

21

19

6/30

Ojo de Cyclop

Sa la

Muñecos

17

15

C

H

14

13

11–11

O

16

18 12

6/25

12

11

17–17 10–10

8 Columnas

8

9

9–9

G

9

A L E R Í A

10

8–8

Í A V O U Č 18–18

L

10

A

( P

Ñ A R A 12–12

A

11

D B A

19–19

19

de Cy cló p

13

7

6

Situační schéma jeskyní objevených našimi expedicemi v letech 2004 až 2007 v masivu Chimantá.

6/20

7 6

7–7

6–6

SISTEMA

DE LA

ARAÑA SIMA NOROESTE

Český tábor 2007

CUEVA CAÑON VERDE PUENTE

DIANA

C

JESKYNĚ CHARLES BREWER

H

DIABLO

Základní tábor 2007

Ý

DEL

Český a Slovenský bivak 2005

V

CUEVA

DE

Český bivak 2007

O D

Z

N

CUEVA ZUNA

Í

Á P

Ř

A

E K

D

A

N Í

ES ZJ

K A

ĚR

VÝV

Základní tábor 2004,2005

E

KY

NĚ

Ř

CUEVA JULIANA

Český bivak 2005

163

na vnitřních stehnech upocených kolumbijských mulatek. Chtěli bychom připít na slávu našeho objevu osmnáct let starým rumem z cukrové třtiny. Lidské jedy chutnají v těchto situacích jinak než v začouzených evropských pajzlech, kde míra dobrodružství je vyjádřena jen cifrou v nápojovém lístku. Rum i doutníky připravené pro tuto chvíli zůstaly ale na povrchu v bivaku. Krkolomným lezeckým výšvihem překonáváme vodopád. Jeskyně mění charakter a rozděluje se na několik chodeb, částečně zavalených. Nelze říct, že bychom stáli na konci, ale na caracaské katedrále dávno odbila druhá hodina. Vracíme se. Venku je ještě světlo. Na zarostlé polici na mě Richard počkal, aby mi pomohl vytáhnout spodní lano. Společně přicházíme k poslednímu třicetimetrovému stupni. Mám čas, než Ríša vyleze nahoru. Kochám se pohledem na dvě modré ary, které se pravidelně každý večer vrací do svého hnízda někde nad jeskyní La Araña. Od této chvíle jsme vlastně i my započali návrat k domovu. Prásk! Výkřik! Pád! Směju se jako blázen, ale až ve chvíli, kdy vidím, že klející Richard visí stále na laně jen o pár metrů níž. Jemu ale není do smíchu. „Urvalo se to!“ huláká na mě. Když ho vidím s nohama až u brady, teprve mi dochází vážnost situace. Křemence v kombinaci s větrem, který dnes foukal docela hodně, zapůsobil na naše lano destruktivně. Oplet se předřel o skalní bříško. Teď Richard visí jen na několika vnitřních pramenech. Pokračovat ve výstupu by už byla hra se smrtí. Kdybychom ráno jako obvykle lano povytáhli, možná by k porušení nedošlo. Zachraňuje nás Radko, který již netrpělivě očekává náš návrat. Naštěstí máme v táboře ještě jedno lano, po kterém se za pár minut dostáváme bezpečně nahoru. Poslední noc je jasná, plná hvězd. Zítra pro nás má přiletět vrtulník. Usínám dlouho, ale s dobrými pocity. Ráno boříme tábor a přesouváme asi metrák bagáže na plochou skálu, jejíž souřadnice jsme nahlásili pilotovi. Povalujeme se vedle hromady zavazadel a čekání nás nutí k bilancování. Otázek je ale víc než odpovědí. Kdy a jak vznikly tyhle obrovské jeskyně? Byly tu před tím, než se tepui separovaly na samostatné skalní věže? Nalezli jsme neznámé formy života? Jak mohou přežívat lišejníky v absolutní tmě? A můžeme tyto mikroorganismy vůbec nazývat lišejníky? Anebo ty podzemní ku-

164

lovité stromatolity tvořené schránkami sinic! Kdy se začaly vyvíjet, proč se adaptovaly do nepřívětivé tmy jeskyně? Je to pozůstatek druhohorního života? Je Brewerka nejmohutnější křemencovou jeskyní nebo někde na světě existují v křemencích ještě větší prostory? Odpovědí nám je větrné ticho stolových hor. Zvuk motoru! Špicujeme uši, protíráme oči. Jen letadlo - linka létající jednou za týden mezi Brazílií a Venezuelou. Tady jinak ani žádná letadla slyšet nejsou. Polední slunce rozpaluje černé skály Chimanty. Ben nikde! Odcházím od našeho heliportu a předchozí většinou vyřčené otázky střídá otázka mého svědomí. Proč sem vlastně jezdím? Odpověď je nečekaně jednoduchá. Tepui je jiný svět. Jiná planeta. Konzerva geologické minulosti. Kde jinde na naší planetě můžu utrhnout divnou kytku, kterou večer zmuchlanou vytáhnu z batohu, ukáži ji v táboře řediteli jedné venezuelské botanické zahrady a on řekne: „Zajímavé! Kde jsi to našel? To je asi nový druh.“ Nebo loni, když jsme se vraceli s Ríšou z fotoexkurze z jeskyně. Vlekl jsem v každé ruce kus zvláštního stromatolitu, který jsme našli při focení. Karbidky nám už dohořívaly a dost krkolomně jsme polotmou klopýtali ven. Ríša najednou oznámí: „Brouk!“ Při pohledu na nádherného poloslepého střevlíka světlehnědé barvy se mi okamžitě vybavili velmi vzácní jugoslávští jeskynní slepí brouci. „Musíme ho chytit!“ Odložil jsem kamenné koule, vysypal naexponovaný film z krabičky a nastal hon. Když byl mrňous chycen, nastal problém, co s ním. Žádný entomolog s námi nejezdí. Brouky i jiné živočichy je přirozeně zakázáno z Venezuely vyvážet. Obzvlášť taková série popsaných zkumavek vám při odbavení na letišti může pěkně zkomplikovat život. Střevlík naštěstí nebyl moc velký, a tak jsem vrátil film zase do krabičky. Kdyby na broučka náhodou při kontrole narazil nějaký úředník, reagoval bych: „Fuj, brouk! Kde se tam vzal?“ Když jsem po návratu domů vítězoslavně předal už chcíplého brouka i s krabičkou Romanu Mlejnkovi, specialistovi na jeskynní brouky, skákal radosti: „To bude jistě nový rod! Nazveme ho Chimanteus brewerii.“ Bral jsem ho s rezervou, ale z legrace povídám: „Jakej Brewer, to jsem ti dovezl já!“ Jaké bylo mé překvapení, když jsem za rok obdržel odborný entomologický popis nového podrodu jeskynních brouků z oblasti stolové hory Chimantá s názvem Brewerites audyi.

Jen ty dva stromatolity dodnes leží zapomenuté ve víru lovecké vášně na kameni, kde jsme brouka lapili. Je hezké mít vlastního brouka, ale to také není ten důvod, proč vyhazuji už několik let hromady peněz za letadla, vrtulníky a hromady dalšího materiálu. Ten hlavní chtíč je objevitelská euforie! Prchavé okamžiky pocitu, že jsem první člověk kráčející bahnem této tepui! První člověk, který nabral vodu do dlaní z neznámé řeky, aby se napil! Pravda, řeka je vidět na satelitním snímku. Dokonce i vchod Bréwerky je vidět na googlu! Ale co je dál? V podzemí! To jsou skutečná „bílá místa na mapách“! Jak je vlastně dlouhý labyrint Krystalových očí na Roraimě? Map je několik a údaje se liší. Mají chodby osm, deset nebo

dvacet kilometrů? Nevíme. Není to důležité. Odhalil jsem ale, že podobných podzemních bludišť bylo na Roraimě a na Kukenánu několik. Dnes po nich zbyla jen skalní města plná bizarních tvarů. Strop se dávno propadl a každodenní deště jej proměnily v písek, který pak spláchly do savan a pralesů. Také vím, že tepui jsou děravé jako řešeto a mnoho obrovských jeskyní i podzemních labyrintů ještě čeká na své objevitele. Je skvělý pocit vědět, že jsme to my, kteří otevřeli bránu do tohoto ukrytého světa a vypustili paprsek světla do temna poznání počátku vývoje života na Zemi. Vzrušuje mě vědomí, že až se sem za rok nebo za dva zase vrátíme, budeme mít nezodpovězených otázek mnohem víc!

Prchavé okamžiky ranních mlh na tepui rozptýlí rychle tropické slunce.

165

Expedice do podzemí tepui 2002 únor Vandr na Roraimu, při kterém jsme nalezli náhodně vchod do Krystalových očí (Cueva Ojos de Cristal). Zoltán Ágh, Iveta Ághová, Marek Audy, Světlana Audyová, Iva Jaroušková, Tomáš Telecký (Momo) (Česko, Slovensko) 2003 leden 1. speleologická expedice na Roraimu. Jeskyně Krystalové oči (Cueva Ojos de Cristal) byla zaměřena do vzdálenosti 2,4 km. Dále byly zaměřeny jeskyně v okolí (Cueva el Hotel Guácharo, Cueva Gilberto, Sima con Puente a Grieta de los Guácharos, El Foso, Cueva Mishel). Součet délek těchto dalších jeskyní přesahoval 3 km. Většina těchto jeskyní je dnes propojena s Cueva Ojos de Cristal. (Zoltán Ágh, Iveta Ághová, Marek Audy, Marcel Griflík, Erik Kapucian, Marian Majerčák (Majdo), Miriam Majerčáková, Branislav Šmída, Lukáš Vlček, Peter Kövágo, Beata Kövágová) (Česko, Slovensko) 2004 únor Objevení vchodu do jeskyně Cueva Charles Brewer v horském masivu Chimantá. Alfredo Chacon, Ricardo Guerrero, Eduardo Wallis, Francisco Delascio, Alberto Tovar, Alejandro Chumaceiro, Federico Mayoral (Kiko), Luis Alberto Carnicero, Fernando Tamayo, Charles Brewer Capriles (Chayo), Charles Brewer Carías, Cesar Barrio (Venezuela) 2004 květen 1. speleologická expedice na Chimantu zdokumentovala a kompletně prozkoumala Cueva Charles Brewer. Marek Audy, Charles Brewer Carías, Charles Brewer Capriles (Chayo), John Brewer, Luis Alberto Carnicero, Federico Mayoral (Kiko), Branislav Šmída (Česko, Slovensko, Venezuela) 2005 únor 2. speleologická expedice na Chimantu. Povrchový průzkum náhorní plošiny přinesl objevy jeskyní Cueva del Diablo 2,3 km, Cueva Cañon Verde 1,2 km. Byl natočen film Tepuy. Marek Audy, Pavoľ Barabáš, Cesar Barrio, Richard Bouda, Charles Brewer Capriles (Chayo), Charles Brewer Carías, John Brewer, Robert Brewer, Hernan Biord, Juan Carlos, Luis Alberto Carnicero, Robert Cristobal, Francisco Delascio, Marcel Griflík, Zdeno Hochmuth, Marián Majerčák (Majdo), Vicente Marcano, Federico Mayoral (Kiko), Javier Mesa, Erik Kapucian, Jano Pavlík, Robert Rafael, Branislav Šmída (Česko, Slovensko, Venezuela) 2006 březen Expedice na Kukenán a Roraimu objevovala nové části jeskyně Cueva Ojos de Cristal a natáčela film Matawi. Pavol Barabáš, Peter Masarovič, Peter Medzihradský, Branislav Šmída, Jozef Ondruška, Lukáš Vlček (Slovensko) 2007 únor 3. speleologická expedice na Chimantu objevila nové jeskyně Cueva de la Araña - 2,5 km a Cueva Juliana - 0,9 km. Zoltán Ágh, Roman Aubrecht, Marek Audy, Cesar Barrio, Richard Bouda, Charles Brewer Carías, Robert Dado, Igor Elorsa, Ian James, Erik Kapucian, Mladen Kuhta, Tomáš Lánczos, Federico Mayoral (Kiko), Roger Santodomingo, Jan Schlögl, Branislav Šmída, Radko Tásler, Lukáš Vlček (Česko, Chorvatsko, Slovensko, Venezuela)

166

POROVNÁNÍ MOHUTNOSTI JESKYNNÍCH PROSTOR

Tabulka nejdelších kvarcitových jeskyní světa The longest caves ofNEJDELŠÍCH the world in quartzites KVARCITOVÝCH TABULKA (4.1.2008)

JESKYNÍ SVĚTA

Cueva Ojos de Cristal

8,2 km/-73 m

Venezuela

Roraima-tepui

M. Audy ČSS-SSS, SVE

Cueva Charles Brewer

4,8 km/+110 m

Venezuela

Chimantá

B. Šmída SVCN-ČSS-SSS G.M. Dutra

(2006) (2007)

Gruta do Centenario

4,7 km/-481 m

Brasil

Serra do Caraça

Gruta da Bocaina

3,2 km/-404 m

Brasil

Serra do Caraça

Sima Auyan-tepui Noroeste

2,9 km/-370 m

Venezuela

Auyán-tepui

F. Urbani SSI-SVE (1996)

Gruta das Bromélias

2.7 km

Brazílie

Ibitipoca

Augusto S. Auler (2002)

Sistema de la Araña

2,5 km

Venezuela

Chimantá

M. Audy SVCN-ČSS-SSS

Gruppo Bambuí (2005)

G.M. Dutra

Gruppo Bambuí (2005)

Jeskyně Sloupsko-šošůvské jsou největší zpřístupněnou jeskyní v České republice, Skocjanské jame jsou největší zpřístupněnou jeskyní Evropy.

(2007)

Cueva del Diabolo

2,3 km

Venezuela

Chimantá

B. Šmída SVCN-SSS-ČSS (2007)

Sima Aonda Superior

2,1 km/-320 m

Venezuela

Auyán-tepui

F. Urbani SSI-SVE (1996)

Magnet cave

2,0 km

South Afrika

Northern Transvaal

Batʻs, Giantʻs, „Climberʻs“ System

1,63 km

South Afrika

Cape Peninsula

Caverna Aroe Jari

1,4 km

Brasílie

Chapada dos Guimarães, Mato Grosso

L. Borghi, M.I.C. Moreira SBE (1999)

Krem Dam

1,3 km

Indie

Meghalaya

Tony Oldham

Martini J. (1990)

Tim Truluck

(1996)

SVCN– – Sociedad Venezolana de Ciencias Naturales Sociedad Venezolana de Ciencias Naturales SVCN ČSS spelological society společnost ČSS– Czech – Česká speleologická SSS Speleological Society SSS– Slovak – Slovenská speleologická společnost SVE Speleological Society Society SVE– Venezuela – Venezuela Speleological SSI – Speleological Society Italiano SSI

– Speleological Society Italiano

167

Gates to a lost world Marek Audy

The table mountains of the Guyana highlands are one of the least explored places in the world thanks to their inaccessibility. The local Indians call these mesa “tepui” and consider them to be the home of the gods. The area of the Guyana highlands reaches almost 1 million km2 and is roughly demarcated by the flow of the Orinoco from the north and the Amazon to the south. In political terms, these highlands are part of three countries – Brazil, Venezuela and Guyana. High rock walls separate individual biotopes with a high level of endemism. The climate of the tepui has remained practically unchanged for hundreds of millions of years. The temperature fluctuates between 8°C at night and 24°C during the day. On most days the peaks of the tepui are shrouded in damp foggy clouds. During the rainy season there are also fierce storms with a substantial amount of rainfall. Most highland plateaus are only accessible for scientific expeditions with the aid of a helicopter.

Geology and the genesis of the table mountains

Quartz sands began to settle on the Precambrian granite base (2.3 billion years old) known as the Guyana Shield 2 billion years ago. The horizontal sandstone deposits were pierced near the present-day Roraima tepui 1.4 to 1.8 billion years ago by massive volcanic intrusions, which locally metamorphosised them into quartzite. Similar intrusions occurred on Chimanta later, 200 million years ago (p. 125). The ash ejected by the eruptions was spread over the surrounding area. After landing on the surface, it slowly sank to the seabed made up of quartz sands (p. 24, fig. 1). Microscopic layers of ash rock and the metamorphosis of sandstone into quartzite influenced the composition and also the properties of individual deposits. The water permeability changed in individual layers. Some are completely impermeable, others completely porous. This phenomenon is one of the basic elements responsible for the creation of quartzite caves. The upthrow of the rocks from which the tepui later eroded, did not occur until the turn of the Mesozoic and the Cainozoic (100 to 65 million years ago - p. 124, fig. 2). The upthrow lasted a relatively long time due to the effect of the shift in the tectonic plates. However, the last hypothesis also speaks of the possibility of a sudden upthrow caused by the impact of a meteorite. After the upthrow at the beginning of the Cainozoic, the table mountains were separated and denuded due to the effect of fluvial erosion – lowering of the surrounding surface right to the level of the present savannahs. Caves started to form at the same time.

Endemism - flora and fauna

Plants resemble the vegetation from the period of the Mesozoic and are also endemic in terms of individual tepui. The quartzite bedrock is covered by only a small layer of humus soil cover and does not provide sufficient nutrients. Plants have to withstand extreme climatic fluctuations – differences in temperature between the night and day of twenty degrees, life underwater or having to withstand a high level of UV radiation. Adaptation of the flora to this environment led to unique carnivorous mechanisms. Plants use several strategies for “hunting”: from simple sticking their prey - drosera (p. 62,148) and „drowning“ insects in rainwater - heliaphora, (p. 143,144,145), brocchinia (p. 39,115) right through to an ingenious valve system of the bladderwort utricularia (p. 142,149). The isolated nature of the highland plateaus also caused the endemism of the herpetofauna on the table mountains. This most frequently concerns tree frogs Hyla sp. or Stefania sp. (p. 136). Mammals constitute a special group of animal on the tepui. They are also found on the plateaus, but only on the massifs to which access exists from the lower altitudes above sea level. The largest living mammal on the highland plateaus of the table mountains is the coatimundi Nasua nasua vittata (p. 65) and together with the Rhipidomys macconnelli mouse and the Anoura caudifera bat, they are the only mammal that permanently lives on the peaks of the table mountains.

Proa - Příď roraimské archy vyplouvá do mraků ztraceného světa. Río Paikwa padá Diamantovým vodopádem do státu Guyana. Foto: Miroslav Šebela

169

Speleological expedition to the tepui

The first quartz cave in the Guyana highlands - Cueva Autana – was first mentioned in 1792 by the missionary Salvator Gilij. But systematic speleological exploration of one of the oldest karsts in the world is still in its infancy. The first to be documented was Cueva Autana (p. 78) in terms of an expedition led by Charles Brewer Carías in 1970. This cave intersects the whole of the Cerro Autana Mountain. The first descent into the deep abyss of Sima Mayor in 1974 is still one of the most daring international speleological enterprises to this very day. Explorers led again by Charles Brewer Carías descended to a depth of 314 m and similarly as was the case at Cerro Autana used rope ladders for their return. Scientists mapped the abyss in detail. A volume of 18 million m3 ranked Sima Mayor among the five largest karst cavities in the world. A mixed Czech and Slovak expedition discovered the Cueva Ojos de Cristal (Crystal eyes) cave (p. 34) in 2002 on Roraima tepui. Roraima tepui with its peak Ford Maverick (2810 m above sea level) was first drawn into the maps in 1839 by the Schomburgk brothers.The highland plateau takes up an area of 40 km2 and is a border point between Venezuela, Guyana and Brazil. The quartzite cave of Cueva Ojos de Cristal was different from all quartzite locations presented until then. The labyrinth of wide fluvial corridors was documented by the Czechs and Slovaks over the course of 2003 - 2005 to a distance of 8.2 km (p. 68, 69). The Cueva Ojos de Cristal system to the south of Roraima tepui makes up the longest cave system found in quartz rock in the world. Discovery of the Cueva Ojos de Cristal cave was an historical turning point in the understanding of karst phenomena in quartz rock. Until then, the most important and monumental quartz caves in the world - Charles Brewer cave (p. 92), had been discovered in the spring of 2004 in the Chimanta massif by Venezuelan - Czech – Slovak expedition. The rugged Chimanta massif takes up an area of around 1470 km2. The highest peak is Murey tepui (2698 m above sea level). Charles Brewer was already exploring Chimanta tepui in 1977 when he led a multidisciplinary scientific exhibition there. In 2002 during a flyover he noticed a substantial spring, which signalised an underground system. The entrance to the spring cave opens to a 150 m wide and 40 m high portal, from which two monumental corridors lead off. Access was ensured by helicopter, which made a breakneck landing directly under the entrance overhang. A river flows though the main stretch of the cave with a flow rate of 0.5 m3/s. However the flow rate periodically increases to several m3/s when it rains. This then creates lakes and siphons sometimes hundreds of metres long underground. The water again subsides over the space of several hours. Exploration during the rainy season is risky. The Charles Brewer cave, which is 4.8 km long (p. 110, 111), outdid the most fantastic of dreams with its dimensions. The underground domes with their rectangular cross section characteristic for quartz rock reach a width of up to 100 m in places. The dimensions, if you like, the volume of the underground space is comparable with the largest cave corridors described until then in the limestone rocks of Borneo or New Guinea. The entrance to the Sistema de la Araña cave (p. 162, 162) was located in the Chimanta massif by Charles Brewer Carías in 2005. It was explored by a Czech group during an international expedition in 2007. All development stages of quartz caves were discovered in this location. A complete hypothesis for the development of the quartz karst phenomena in the Guyana highlands was expounded on the basis of the findings from this cave.

Genesis of the quartz caves

Rainwater flowing through tectonic rifts is held underground by the impervious layer in significant areas – up to several km2 (Cueva Ojos de Cristal, Roraima). This then leads to irrigation of the higher, more porous spongy layers. The binding agent between the grains of the quartz sands is dissolved and washed out and this leads to a significant weakening of the diagenesis (hardening of the sandstone) in the superstrata (p. 158, fig. 1). The next phase of development of the cave is erosion. Thanks to the abrasive activity of the sands and rain storms this is very dynamic. The characteristic mark of phreatic sandstone chan-

170

nels is the large number of supporting columns in the shape of hourglasses (Sistema de la Araña), (p. 158, fig. 2). As soon as these columns are eroded away, slabs of rock begin to peel off from the flat ceilings several metres in size. The massive cave-ins created are continuously eroded from the bottom up by underground currents. The cave areas are continuously increasing in size upwards on the basis of this principle (Cueva Charles Brewer, Chimanta). The karst process this continues by breaching the ceiling of the underground domes onto the surface (Sima Mayor and Sima Menor, Sarisariňama), (p. 158, fig.3).

Secondary fillings - Biospeleothemes

We found a range of unusual secondary fillings in the Venezuelan quartz caves with a diverse range of shapes. These unique mineralogical finds are made up exclusively of cryptocrystalline varieties of SiO2, mostly its pure form – the opal. (p. 126) It was frequently simple microorganisms that contributed to the creation of these fillings and this is why we defined them as „biospeleothemes“. We gradually named these biospeleothemes according to their characteristic shapes and colouring as follows: champignons, figurines, corals or spider stalactites. Single-cell organisms – diatoms – contributed to the creation of the attractive white shapes – the “champignons”. Diatoms are wrapped in a casing called frustula, which is made up of polymerised silicon dioxide (with water). The crystalline structure is the same as with opal. (p. 128) The basic structural element in terms of the development of so-called “spider stalactites” (p. 127) are clusters of damaged old spider webs. The mineral content of karst water, if you like, the aerosol from the waterfalls and cascades of underground rivers, cause silicification of the constantly renewed spider filaments.

Photo documentation

Photography is an integral part of the documentation for every newly discovered underground location. Each member of the exploratory expeditions had their own personal camera or video camera. The pictures in this publication were most frequently taken in Rollei SL66 medium-format roll film or using a Canon 5D digital reflex camera. The problem with taking quality shots from the underground was not the recording technology, but finding a sufficient light source. To provide exposure for details or smaller corridors, we used a discharge flash system with guide values of 30 to 50 with a remote infrared or shortwave control unit. The magnitude of the corridors and domes in Cueva Charles Brewer, as indicated above, exceeds the regular spaces in European carbonate caves in terms of their size. In order to illuminate these huge corridors and domes, we used magnesium composite in combination with magnesium vacuum bulbs. For filming, we illuminated the underground spaces with halogen lamps with an output of 1000 W in combination with a portable petrol-powered electric generator. Pictures or video recordings from a helicopter or aeroplane are used when looking for new entrances. An important part of the photo documentation in terms of speleological expeditions on the tepui was thus aerial stereophotography. In 2002, Charles Brewer took a series of stereoscopic photographs over the whole of Chimanta. Later at home, he noticed huge tectonic cracks (Sima Noroeste) not far from the place where a river rises and the portal to the cave itself on the perfect, high quality photographs he developed. Other than speleological exploration and documentation of the underground corridors, members of the expedition on the tepui deal with research of undocumented forms of life with Venezuelan and Slovak botanists, zoologists, herpetologists and specialists in the tropical area of table mountains of the Guyana highlands. The multi-scientific character of the expedition attempts to achieve the most complete understanding possible of the endemic quartzite karst phenomena.

171

Literatura Cerro Autana Brewer-Carías, Ch. 1972. „Cerro Autana, Elite descubre otra maravilla del Mundo“. Revista Elite str. 36-43, 27/10/1972, Caracas. Brewer-Carías, Ch. 1976. „Las Cuevas del Autana“. Natura, 58, Sociedad de Ciencias Naturales. str. 33–48. Caracas Colvée, P. 5/1973. „Cueva en cuarcitas en el Cerro Autana“. Boletín Sociedad Venezolana de Espeleología 4(1). str. 5-13. Caracas Galán, C. 1982. “Notas sobre la Morfología de la Cueva del Autana y comentarios sobre las formas Pseudoaarsicas desarrolladas en Cuarcitas del Grupo Roraima, Guayana Venezolana”. Boletín de la Soc. Ven. de Espeleología Vol 10 No19. str. 115-128. Caracas Gilij Felipe Salvador 1782. “Ensayo de Historia Americana”. Biblioteca de la Academia Nacional de la Historia No 71, str. 153 Caracas 1965. Owen, R. 1978 „The eye of the Gods“ (Autana) E.P. Dutton, David Nott pod pseudonymem, New York Veselovský, Z. 1988 „K pramenům Orinoka“. Panorama 11-123-88. 368 str., 134 fot., 71 kreseb, Praha Sarisariñama Brewer-Carías, Ch. 1973. Mesetas de Jaua, Guanacoco y Sarisariñama Suplemento del Boletín de la Sociedad Venezolana de Ciencias Naturales. Caracas, Tomo XXX, No 127. str. 32 Caracas Brewer-Carías, Ch.1976 b.. Las Simas de Sarisariñama. Boletín de la Sociedad Venezolana de Ciencias Naturales, Caracas, Tomo XXII, No 132 y 133 str. 549-625. Caracas Brewer-Carías, Ch. 1983. „Sarisariñama“. Editorial Arte 228p,. Caracas, ISBN980-07-2125-8. Brewer-Carías, Ch. 1989 Editor Cerro de la Neblina, Resultados de la Expedición Fundación para el Desarrollo de las Ciencias Físicas Matemáticas y Naturales FUDECI, y Editorial Sucre. str. 0-922, 90 fotografií a kreseb. ISBN 980-300-437-9 Caracas Marbach, G. 2006. Le continent invisible (trésors et mystères du monde souterrain), Glénat ISBN: 2 7234 5462 2 Nott D. 1975 „Into the Lost World“, Libro que describe el desarrollo de la expedición ay descenso a las Simas de Sarisariñama en 1974 Charles. Inglés. Prentice Hall, New York Steyermark, J. A, Brewer-Carías Ch. 1976. La Vegetación de la Cima del Macizo de Jaua (Sarisariñama). Boletín de la Sociedad Venezolana de Ciencias Naturales, Caracas, XXII, No 132 y 133: str.179-405. Caracas Zawidski, P., Urbani, F., Koisar, B. 1976.“Preliminary Notes on the Geology of the Sarisariñama Plateau, Venezuela, and the Origin of its Caves”. Bol.Soc. Venezolana de Espeleol. 7(13) str. 29-37. Caracas

173

Chimantá Aubrecht, R., a kol., 2005 „Opálové biospeleotémy z pieskovcovej jaskyne Cueva Charles Brewer, masív Chimantá, Venezuela-petrografická analýza (predbežné výsledky)” str. 84-96. In: Bulletin of the Slovak Speleological Society No. 3/2005, 179 str. (ISSN 1335-5023). Aubrecht, R., a kol. 2007 „Venezuelan sandstone caves: a new view on their genesis, hydrogeology and speleothems“ Geologia Croatica Audy, M., Šmída, B. 2005 Největší kvarcitová jeskyně světa Cueva Charles Brewer. Speleofórum, 24, str. 58-62. Česká speleologická společnost, Praha, Audy, M., Šmída, B. 2005 Jeskyně Charles Brewer. Mamutí jeskyně v kvarcitech Guayanské vysočiny. Vesmír, 84 (135), str. 20-29, Praha, Audy, M., Šmída, B. 2006 „Tepui 2005“ 2005-4th Expedition of Discoveries of the World Largest Caves in Quartzites” (Cueva Cañon Verde). Speleoforum vol. 25. str. 25-28. Czech Speleological Society. Praha Brewer-Carías, Ch. 1978 „La Vegetación del Mundo Perdido”, str. 0-248p., 167 fot. Fundación Eugenio Mendoza. Caracas. ISBN 980-265-477-9 Brewer-Carías, Ch. 2005 „Las Espeleotemas de la Cueva Charles Brewer” str. 311-327. En: „Tepuy, Colosos de la Tierra”, Armando M., Ed. Fundación Terramar, Altolitho. 344 str. Caracas. Briceño, H., Paolini, J. 1992. „Aspectos Geoquímicos del Macizo del Chimantá“. En: Chimantá. Escudo de Guayana, Venezuela. Un Ensayo Ecológico Tepuyano. Otto Huber Edit. str. 75-88. Caracas. Briceño, H., Schubert, C. 1992. „Geomorfología” En: Chimantá. Escudo de Guayana, Venezuela. Un Ensayo Ecológico Tepuyano. Otto Huber Edit. str. 61-74 Caracas. Dunsterville, G.C.K. and Nora Dunsterville 1979. „Tepui Top Hopping by Helicopter“, American Orchid Society Bulletin, U.S.A. vol. 48 (3) str. 222-228. Forti, P. 1994. “Los Depósitos Químicos de la Sima Aonda Superior y de Otras Cavidades del Auyan-tepui, Venezuela”. Boletín de la Soc. Ven. de Espeleología No28 str. 1-4. Caracas. Huber, O. „Chimantá Escudo de Guayana, Venezuela“ Caracas 1992. Maguire, Bassett 1964. “Botanical explorations conducted by the New York Botanical Garden 19461964”. Gard. J. New York Botanical Garden 14 (4): str. 132-134. Piccini, L. 1995. “Karst in Siliceous Rock: Karst landfoms and Caves in the Auyan-tepuy (Est. Bolivar, Venezuela)” International Journal of Speleology, 24 (Phys.), (1-4), str 41-54. Šmída, B., Audy M., Mayoral M., Carnicero L. A. 2004. “Expedition Chimantá 2004 or discovering of Cueva Charles Brewer - the largest quarzit cave in the world”. Bulletin of the Slovak Speleological Society, 35, No. 2, Liptovský Mikuláš, str. 3 - 14. (ISSN 1335-5023). Šmída, B., Audy, M., Mayoral, F. 2005. Cueva Charles Brewer – la plus importante grotte du monde creusée dans les quartzites (massif du Chimantá, Venezuela). Spelunca, 97. str. 27–35. Paris Šmída, B., Audy, M., Mayoral, F. 2005. Cueva Charles Brewer: Larger quartzite cave in the world. NSS News, 63. str. 1, 13-14, 31. National Speleological Society, Šmída, B., Audy, M., Mayoral, F. 2005. Into the Lost World. Descent, 183, str. 36-38. Abergavenny, Steyermark, J.A. 1955. “Attack on Chimanta”. Natural History. 64 (9) str. 482-488.

174

Roraima Audy, M., Šmída, B. 2003. Krystalové oči (československá výprava do křemencového krasu venezuelské Guayany). Speleofórum, 22, str. 60–63. Česká speleologická společnost, Praha Audy, M. 2003. „Křemencový kras venezuelské Guayany“. Vesmír, 82 (133), 5, str. 256-265. Praha Bernabei, T. et al. 1994. La spedizione Tepuy 93 (Auyantepuy, Bolivar, Venezuela). Progressione, 30, Trieste, 1–120. Brewer-Carías, Ch. 1988. Roraima. 153 str. Caracas Galán, C. 1983. Expedición a la Sima Aonda. Boletín SVE, 20, str. 99-103 Sociedad Venezolana de Espeleología, Caracas Havelková, P., Robovský, J., Audy, M. & Díaz de Pascuala, 2006. Brown-nosed coati (Nasua nasua vittata) on the Roraima tepui (Carnivora: Procyonidae). Lynx n. s., 37. str.123-130. Plešinger, V. 2002. Anděl v ďábelských horách (příběhy z Venezuely), Mladá fronta, Praha Ruiz, G. a kolektiv autorů 10/1992 „Imagen Atlas de Venezuela, una visión espacial“ Petróleos de Venezuela, S. A. Caracas ISBN 980 259 475 X Schomburgh, O. A. 1847. „Robert Hermann Schomburghs Reisen in Britisch Guiana in den Jahren 1840 -1844“, Leipzig Šmída, B., Audy. M., Vlček L. 2003. “Expedícia Roraima Venezuela, 2/2003. Jaskyňa Kryštálové oči”. Spravodaj SSS 2/2003. 194 str. Liptovský Mikuláš ISSN 1335-5023

Členové expedice Chimantá 2007 Zleva stojí: Zoltán Ágh, Radko Tásler, Lukáš Vlček kousek hlavy, Tomáš Lánczos, Branislav Šmída, Jan Schlögl, Federico Mayoral, Erik Kapucian kousek hlavy, Charles Brewer Carías, Marek Audy, Richard Bouda, Cesar Barrio, Roman Aubrecht pouze nohy. Robert Dado, Igor Elorsa, Mladen Kuhta nejsou vidět nebo zmeškali fotografování.

175

Brány do ztraceného světa Text a fotografie: Marek Audy

Kapitola Pravěká podzemní řeka - Charles Brewer Carías Další autoři fotografií: Richard Bouda: str. 83, 90, 103, 105, 115, 116 Charles Brewer Carías: str. 47, 75, 78, 79, 80, 87, 92, 102, 127, 136 Peter Medzihradský: str. 67, 68, 69, 76, 137 Javiér Mesa: str. 111, 128, 129 Miroslav Šebela: str. 168 Kresba str. 157: Jan Kobylák Návrh obálky: Jan Dungel Odpovědný redaktor: Marek Zouhar Technický redaktor: Libor Vyhnálek Grafická a předtisková příprava: Studio Audy Tisk: Stuare s.r.o. Jako svou 845. publikaci vydalo Nakladatelství JOTA, s. r. o. v Brně roku 2008 Škárova 16, 612 00 Brno Tel./fax: 539 086 581 E-mail: [email protected] www.jota.cz Vydání první ISBN 978-80-7217-605-2