MARCELLE AUCLAIROVÁ
ŽIVOTOPIS TEREZIE Z AVILY
Věnováno mé mamince, která mi umožnila napsat tuto knihu, když sama vzala na sebe všechny malé a velké domácí práce
PRVNÍ ČÁST
MEZI SVĚTEM A BOHEM „Všechny Boží věci mi působily radost, ale věci světa mě držely v zajetí.“ Svatá Terezie od Ježíše, Život, kap. 7.
I. SLÁVA 1515-1528 Don Alonso Sanchez de Cepeda napsal: „Ve středu 28. března roku 1515 o půl páté ráno, na úsvitu dne, se narodila má dcera Terezie.“1 Na kostele Santo Domingo začalo zvonit ranní klekání. Potom všechny avilské zvony: na kostele San Juan, San Pedro, San Isidro y San Pelayo, San Gil, San Bartolomé, San Vicente, Santa Cruz, San Cebrián, San Nicolas, Santiago, San Román, Mosén Rubi, na katedrále, v klášterech, od benediktinů ke karmelitánům, od klarisek k augustiniánkám Panny Marie Milostné, od františkánek k dominikánům při kostele Santo Tomás, od cisterciáků a cisterciaček u Santa Escolastica, San Millán, Santa Ana, k dominikánkám u Santa Catalina, všechny kovové hlasy všech svatých toho města rozezvučely jeho staré kamení. Neboť v Avile bylo jen kamení a svatí, „en Avila, Santos y cantos“. 4. dubna kmotr a kmotra malé Terezie požádali jejím jménem ve farním kostele svatého Jana o „víru a věčný život“. Téhož dne zahajoval svůj život klášter Vtělení, konvent karmelitek umírněné řehole: již se otvíraly brány Božího chrámu, do něhož ji zval ten, který ji křtil „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“. Dítě dostalo jméno Teresa, bezpochyby na památku dvou jejích babiček: její prabába z otcovy strany se jmenovala Teresa Sanchezová a její babička z matčiny strany Doña Teresa de las Cuevas. Jejím kmotrem byl význačný avilský občan Don Francisco Nuñez Vela, který myslel už jen na to, že odejde do zámoří. Jsme na úsvitu nové doby, sotva dvacet let od chvíle, kdy Kryštof Kolumbus nabídl králi Ferdinandovi a královně Isabele katolickou říši v rozsahu celého jednoho světadílu. Španělsko praská ve švech jako karavela na širém moři. Srdce Španělů jsou obrácena k Západu, kde jim kyne tato zaslíbená země, a dmou se pocitem vlastnictví. Alonso Sanchez de Cepeda, rodák z Toleda, byl v Avile nazýván „Toleďanem“. Byl to muž pokrokový: V jeho knihovně byla vedle
Návratu ke Kristovu životu, Pojednání o mši od Guzmana, Útěchy od Boëthia, také kniha psaná na pergamenu – Dobývání zámoří. Měl úctu ke knihám a k vědění a záleželo mu na tom, aby jeho děti uměly v útlém věku slabikovat a dřív než v sedmi letech už plynně číst. Každý, kdo ho poznal, musel mít respekt před jeho vzezřením. Všechno na něm svědčilo o jeho důstojné povaze. Měl pověst jako člověk počestných mravů a způsobů, trpělivý a dobrotivý. Byl tak lidumilný, že sice musel mít jako lidé jeho vrstvy několik otroků, ale stále se tomu vzpíral a zacházel jako se svými dětmi s malou Maurkou, kterou mu před časem svěřil jeden z jeho bratrů. Když s někým mluvil, týkalo se to Boha a válek ve Flandrech nebo v Itálii. Nosil meč, ale na dosah ruky měl i růženec. Sám spravoval své statky v Gotarrenduře a bděl nad tím, aby bylo dostatek obilí, masa, zeleniny a ovoce, aby to stačilo pro potřeby rozsáhlé domácnosti. Netoužil po žádném nadbytku a nedbal příležitostí, které se mu naskýtaly k rozmnožení majetku. Zato však nezanedbal příležitost k službě svému králi. Na výzvu Ferdinanda Katolického r. 1512 odchází do války v Navaře. „Jede na výborném koni, vyzbrojen jako šlechtic, dobře zásoben a oblečen k boji. Za ním jedou mu lové a soumaři.“2 Mezi význačnými avilskými osobnostmi vypadal Alonso Sanchez de Cepeda jako boháč. Při smrti své první ženy Cataliny del Peso y Henao měl tři sta čtyři a sedmdesát tisíc maravedis (drobných zlaťáků), krásné pozemky, velká stáda, domy, množství klenotů. Miloval přepych. Kabátce z fialového damašku nebo z karmínového saténu, košile vyšívané zlatem nebo purpurem, pařížské límce, pozlacené meče s pochvou z černého sametu a pozlacený pás, rouenské červené a žluté pokrývky na koně, pancíře se zbraněmi, přílby, rukavice a střevíce dokazovaly, že tento strohý muž, jaký se z něho stal, nijak nepohrdal parádou. Jeho ovdovění po tříletém manželství ho učinilo nevrlým. Ale když se blížila třicítka, vzal si Beatriz de Ahumada, „křesťanku ze starého rodu“, jako byla Catalina del Peso, právě tak krásnou jako ušlechtilou, a snad mladší, než bylo zvykem. Zařídil vše velmi okázale, aby se jí zalíbil. Náležela prý do rodiny Davilů „de trece roeles“, s třinácti prsteny, která byla považována za výkvět kastilské šlechty a hleděla spatra na ostatní Davilovce, kteří měli ve znaku jen šest prstenů. Svatba se konala v Gotarrenduře a byla tak nádherná, že
se ještě po letech mluvilo o této skvostné podívané. Nevěsta tam vypadala tím hezčí a tklivější, čím se zdála křehčí. Byla „velmi honosně oblečena v hedvábí a zlatě“. Beatriz nalezla ve své nové domácnosti synka a dcerku. 3 Roku 1511 přivedla na svět svého nejstaršího syna Rodriga. Po něm následoval roku 1512 Fernando.4 Když se narodila Terezie, byla tato dvacetiletá matka zodpovědná za pět dětí. Těžké břemeno pro tak křehkou letoru. Proto je přes svou odvahu čím dál zemdlenější, tou měrou, jak přicházejí na svět Lorenzo, Antonio, Pedro, a konečně Jeronimo, Augustin, Juana, a bezpochyby ještě devátý chlapec Juan. „Byli jsme tři sestry a devět bratří,“ upřesní jednoho dne Terezie. Existence Juana by zůstala neznámá, kdyby ho otec nejmenoval ve své závěti. Tedy početná rodina, neobyčejně úctyhodná a vážená. Bratři Sanchezové de Cepeda, Alonso, Ruy, Pedro a Francisco Alvarez de Cepeda museli být velmi vážení u svých spoluobčanů, když se opovažují zahájit proces, do kterého by se byli bezpochyby nepustili, kdyby se byli obávali, že v něm ztratí sebeméně ze svého kreditu. Odvolali se 6. srpna 1519 k soudu královské kanceláře ve Valladolidu a dožadovali se, aby byla uznána jejich „hidalguía“, šlechtická hodnost. Proti tomu se stavěla městská rada v Hortigose u Majalbalaga, vesnici blízko Avily, která „žádala od Sanchezů, aby zaplatili sto maravedis, neboť jsou povinni platit daně.“ Dotyční odmítli a podali si stížnost. Tvrdili, že „jsou šlechtici po otci a po dědovi“. Ale avilská obecní rada uváděla, že synové Juana Sancheze de Toledo, narození v Toledu, „jsou po svém otci a dědovi židé“. 5 Archivy Svatého oficia v Toledu svědčily, že 22. června 1485 „Juan de Toledo, kupec, syn Alonsa Sancheze, bytem v Toledu, farnost svaté Leokádie… vyznal před pány inkvizitory, že se dopustil mnoha těžkých zločinů a přestupků bludu a odpadu proti naší svaté katolické víře.“6 Svědkové prohlásili, že viděli Juana Sancheze de Toledo, jak nosil veřejně „malý škapulíř s křížem“, když se spolu s jinými smířenými očišťoval od svého odsouzení. Očišťování záleželo v tom, že chodil po sedm pátků v procesí z kostela do kostela. 7 „Usmířený“ opustil Toledo a odešel do Avily „oblečený jako kupec“. Zařídil si tam v ulici del Andrino nebo Endrino obchod s přepychovými tkaninami, sukny a hedvábím, který vynesl už v
Toledu jemu i jeho otci celé jmění. Tento otec, Alonso Sanchez, majitel vinic a nemovitostí, byl jedním z bohatých Izraelitů, kteří měli ve Španělsku v 15. století dobře zavedenou živnost a oženili svého „obráceného“ syna s některou „křesťankou ze starého rodu“. Takto se Juan Sanchez de Toledo oženil se šlechtičnou Inés de Cepeda. V té době to nebylo nic potupného. Sám král Ferdinand Katolický měl židovskou krev po své matce Juane Henriquezové, která byla dcerou kastilského admirála a židovky. Spojení křesťanů a židů nebylo ve 14. a 15. století pohoršením a velká jména španělské literatury, filozofie a mystiky svědčí o židovském původu. Například básník Juan de Mena, Fernando de Rojas, autor spisu La Celestina, Fray Luis de Leon, augustiniánský řeholník, jeden z největších duchů a největších básníků své doby, Luis Vives, obdivovaný španělskými humanisty, a mnoho jiných. Mezi nimi je i jméno Torquemada. „O slavném dominikánském teologovi Juanu de Torquemada, kardinálu od svatého Sixta, napsal Hernando del Pulgar: 'Jeho prarodiče pocházeli z židovské rodiny obrácené na naši svatou katolickou víru'. Z toho plyne, že první inkvizitor bratr Tomáš de Torquemada, kardinálův příbuzný, byl také EX ILLIS“. 8 Židé měli přístup k hodnostem skoro stejně jako katolíci. „I králové přiznávali některým židům titul 'don', tehdejší označení vysoké šlechty. Král Ferdinand I. Aragonský dal pasovat na rytíře „konvertitu“ Gila Ruize Naiariho r. 1416. Pokrevní svazky a souhry okolností měly svou odezvu též u forem existence. Urozený žid se cítil šlechticem, stavěl chrámy, jako byla synagoga El Transite v Toledu, na jejíž zdi byly položeny zbraně z Leonu a Kastilie … Burgosský biskup don Pablo de Santa Maria (před svým obrácením Rabbi Salomon Halevi) sepsal pojednání o „původu a šlechtictví svých předků“.9 V této souvislosti nepřekvapuje, že synové Juana Sancheze de Toledo, oprávněného vybírat královské a církevní důchody, což bývalo vyhrazeno „hidalgům“, brali si v Avile za manželky příbuzné šlechtických správců toho města a městských radních. Díky jejich vlivu nebyli nuceni platit daně a sami byli pokládáni za „hidalgy“, za rytíře.10 O bratřích Sanchezových, o Alonsovi, Ruyovi, Pedrovi a Franciscovi se říkalo: „Jsou to muži velmi slušní, poctiví a bohatí,
mají krásné koně a jsou velmi dobře oblečení … Chovají se jako hidalgové a šlechtici, jsou za dobře se syny ze šlechtických rodin, spřízněnými s avilskou honorací.“ Jiný je velebí, jak „znamenitě dovedou hovořit“.11 Dobří partneři rozhovoru: malá Teresita měla tedy koho se držet. A také pokud jde o umění získávat si přátele. Její dědeček Juan Sanchez měl opory dokonce na vysokých místech: byl prý tajemníkem krále Jindřicha IV. Kastilského, přítelem Maurů i židů. Jeden ze synů její sestry byl kanovníkem toledské katedrály a celá rodina měla styky s vysokým církevním světem. Výsledek procesu, který vyvolali Sanchezové de Cepeda: jejich „šlechtictví“ bylo připuštěno a uznáno 26. listopadu 1526. (Malé Terezii bylo tedy pět a půl roku.) Prokurátor podal odvolání, ale bylo zamítnuto. Alonso Sanchez de Cepeda se nevěnoval obchodu jako jeho předkové, nýbrž žil ze svých bohatých statků. Jeho obydlí na Plazuela de Santo Domingo proti kostelu Santo Domingo de Silos se skládalo ze dvou budov propojených dvory a zahradami. Byl to krásný a bohatý dům, který se dal svou rozsáhlostí a svými vymoženostmi srovnat s domy Nuñez–Velů, Aguilů, Polentinů, Oñatů. Nad vraty ozdobenými obrovskými hřeby, které vytepal dobrý řemeslník, potvrzoval rytířův erb jeho šlechtický stav. Nábytek byl krásný, ale ne přepychový, odpovídal postavení Cepedů a tehdejší módě, která sem přinášela italský a burgundský vkus, ale nezapírala přitom tradiční patriarchální jednoduchost, jaká byla vlastní velkým kastilským rodinám. U Dona Alonsa nechyběly flanderské koberce, polštáře z pravého hedvábí. Ale bylo zde vidět také strohá dřevěná a kožená křesla, zvaná sillonesfraileros, „mnišské stolce“, keramiku z Talavery a z Valencie, měděné hrnce a svícny z tepaného železa, které zdobily příbytky všech avilských boháčů a zároveň sloužily ke každodennímu používání. Truhly a skříně z temného vyřezávaného dubového dřeva byly nabité prádlem a přadeny lnu nebo vlny. Paní domu si vyhrazovala jejich soukání a tkaní, jako to dělala samotná královna Isabela Katolická. Její manžel nenosil ani jednu košili, kterou by byla ona vlastnoručně neupředla. Doña Beatriz rozhodně nebyla bez práce, třebaže byla obklopena množstvím služebných. Ponechávala svým ženám, aby chovaly její děti a ukládaly je ke spánku, a svěřovala jim všechny mateřské
starosti. Ale podržovala si výsadu mateřské něhy a úzkosti. Nejmenší nehoda, boule nebo škrábnutí se nemohly utišit jinak než v jejím náručí. Teprve když se přílišná bojovnost chlapců a děvčat projevovala pronikavým křikem a ztřeštěným běháním, museli zahnat hejno dětí na nejvzdálenější dvůr („patio“). Nejmilejší hrou avilských kluků vždycky bývaly bitky, při nichž po sobě házeli kamením. Zahrada byla rájem Juana, Marie, Fernanda, Rodriga, Teresity, Lorenza, Antonia, Pedra, ano i maličkého Jeronima. Lokajové a služky tam zpracovávali kůži a dřevo pro potřeby této velké rodiny. Tam se předlo, šilo, pralo, rylo, sázelo, hřebelcovali se koně. Tam se značkovaly rozžhaveným želízkem ovce. Tam všichni mluvili, zpívali, modlili se, chvěli se, podle toho, jaké zprávy přinášeli muži přijíždějící cvalem zdaleka na koních nebo tlupy arkebuzírů z bojiště v Tercios. Pyšně se opakovalo, že kapitáni najali vojáky z „města králových věrných a rytířů“ (to znamená, z Avily) s jedinou zárukou, a tou bylo jejich rodiště. Tolik byli Avilané proslulí svou odvahou! Dokazovalo to jedno pořekadlo: „Avilským občanem se v této zemi nazývá ten, kdo je zdatný ve válce“. 12 Takto se šířily od úst k ústům rovněž zkazky o bojích, nebo o pletichách, které kuli proti kastilským svobodám nenávidění Vlámové v okolí Karla V. A rostoucí smělost luteránů na druhé straně Pyrenejí připadala každému v tomto městě, střeženém osmaosmdesáti žulovými věžemi, jako ustavičná hrozba jeho duše i jeho majetku. Nebáli se, ale museli bojovat. „Avila králových věrných a Avila rytířů“ byla vždycky na straně kříže, na straně utiskovaných, bila se za svobodu, poskytovala útulek králům, kteří byli ještě dětmi nebo byli pronásledováni. Alfons VIII. odešel do A vily, aby znovu dobyl své království, a obklopen Avilany dosáhl slavného vítězství nad mohamedány na las Navas de Tolosa. A opět to bylo v první řadě rytířské město, které uchránilo Alfonsa XI., když byl ještě jednoročním děckem. Avšak toto město se umělo také rozlítit na ty, kdo nenosili korunu důstojně. Jindřich IV. Kastilský, který se právě stal králem a byl podezříván, že to není muž jaksepatří, byl u avilských občanů v takovém opovržení, že ho obžalovali, soudili, odsoudili a obrazně sesadili během úmyslně groteskní ceremonie.
Bývalo lepší nedráždit hněv těchto rytířů a tohoto lidu, kteří si krátili čas vzájemnými potyčkami, když ho nemohli věnovat trestným výpravám proti mohamedánům. Byli loajální jenom vůči loajalitě. Jméno těchto válečníků, legendárních často už zaživa, bylo oslavováno v romancích a popěvcích. Mezi těmito osobnostmi byla i jedna žena, Jimena Blasquezová. Teresita se nemohla nabažit vyprávění o tom, jak hájila hradby, napadené maurskou sektou almoravidů za nepřítomnosti jejího manžela a jeho vojínů. Doña Jimena vylezla na cimbuří a vzala s sebou ženy v mužském válečném přestrojení s falešnými vousy a velkými sombrery. Sehrály tam takové divadlo na způsob obrany, že Maurové dostali strach a odtáhli. „Vůbec se nezdála jako žena, ale jako statečný caudillo, náčelník.“ Veliké činy byly tedy dostupné všem? Maličká o tom snila. Její líčení začínala zaříkáváním: Byl jednou… Ať odejde zlo, ať se vrátí dobro. Pro Maury zlo, pro křesťany dobro.13 Také kolovaly historky o dětech, unesených a zavražděných nevěřícími, kteří jim vyrvali srdce a prováděli s nimi kouzla. Mlhavý proces s katy Svatého dítěte z La Guardia, zbičovaného, korunovaného trním a ukřižovaného asi pětatřicet mil od Avily, skončil r. 1491 na tržišti v plamenech velkého inkvizitora Torquemady. Malá Terezie měla soucit s těmito bezbožníky: – Budou zavrženi? Navěky? Vyprávěčky neodpovídaly. Raději zdůrazňovaly, jak je pro děti velmi nebezpečné, aby vycházely samy z otcovského domu. –Ale ti, kdo zemřou pro Boha, půjdou navěky do nebe? Její bratři se divili, že ona, tak mladá, je tak vášnivě zaujatá pro válčení a pro slávu. Bylo jí pět let, když se Avila hemžila tajnými i slavnostními schůzkami vzbouřenců, protože Svatá junta se shromažďovala přímo v obvodu katedrály. Kastilie povstala proti vlámskému císaři Karlu
V. ve jménu své kastilské královny Doni Juany, dcery Isabely Katolické, která však byla šílená a byla uvězněna v Tordesillas. Město kamení a svatých mělo pádný důvod, aby se vzbouřilo: císař mu předtím blahopřál, že se nezúčastnilo povstání. Nebylo třeba ničeho víc, aby se stalo jeho středem a aby heslo Comunidad semklo jeho lid v jeden celek. Děti rodiny Cepeda y Ahumada byly strženy touto spikleneckou atmosférou. Byly přímo ve varu. Vždyť i zdi si šeptaly jména spiklenců, pod pečetí tajemství se šuškaly podrobnosti o přísahách: kdekdo přísahal na kříž a na evangelium, že bude hájit svobody Kastilie proti zneužívání císařské moci. Tento lid nevěděl, že nehájí své vlastní svobody, ale výsady šlechty. Nikoli svobodu myšlení a kritiky, nýbrž nedotknutelnou církev. Comuneros se bili, zatímco se volalo: „Ať žije inkvizice!14 Sám děkan katedrály předsedal schůzkám, ale slovo uděloval a odnímal koncem hůlky střihač ovcí Pinillos. Každý, kdo nedržel s comuneros, musel se jich obávat. Don Alonso pobýval často na svém pozemku v Gotarrenduře a na odpočinku žil čím dál víc v Avile. Podařilo se mu, že nebyl ani na jejich straně ani proti nim. To trvalo jeden rok, až do bitvy u Villalaru, kde lidové heslo Santiago y libertad! bylo udušeno císařským: Santa Maria y Carlosl Vůdcové byli sťati a kastilská mládež obrátila své velikášské naděje na druhý břeh oceánu. Mexiko, objevené a dobyté Cortezem, dostalo název „nové Španělsko“. Buď za oceán, nebo k Bohu. Vdomě Cepedových byl konec válečnickým historkám. Teresita čítá nyní se svým bratrem Rodrigem, starším o čtyři roky, Život svatých. Už nesní o tom, že se stane Jimenou Blasquezovou, nýbrž svatou Kateřinou. Neboť ji nadchli hlavně mučedníci, a krev prolitá svatým Ondřejem, svatým Šebestiánem, svatou Voršilou a jejími jedenácti tisíci panenskými družkami se u ní mísila s jejich svatozáří. Vneděli slýchala ve farnosti San Juan, jak kazatelé hřímali proti bludařům, jejichž spisy se začínaly šířit ve Španělsku, ale snad ještě víc proti vlažnosti křesťanů. Obraz zatracenců, svíjejících se ve věčných plamenech, ji pronásledoval i ve spánku. Byla by chtěla pochopit smysl slova „věčný“. – To znamená „navždy,“ odpovídala na její otázky Doña Beatriz.
V létě ve svěžím stínu morušovníků, v zimě ve vlhkých stájích mívala Terezie dlouhé tajné schůzky se svým bratrem a oběma se točila hlava, když si opakovali: – Para siempre, Teresa! Navždy, Terezie! –Para siempre, Rodrigo15 Potají rozmlouvali o Pánu. Věděli, že je to zajímá jinak, než jak bývá dovoleno dětem. Teresita soudila, že mučedník „si lacino koupil“16 Boží přítomnost. Ne že by byla nadmíru milovala Boha. Ale přála si požívat nebeská dobra, která jí odhalil Život svatých. Realistické obrazy posvátného umění jí dobře ukazovaly muka v celé jejich hrůze, ale to jen rozněcovalo její obrazotvornost. „… Takový svatý Vavřinec je spoutaný, natažený na rožni, kolem něho šlehají plameny, žhavé uhlíky se zdají jako živé, oheň je tak rudý, že je strach se na něj podívat … Toto velkodušné tělo se zdá spálené a upečené, vnitřnosti jsou otevřené, plamen pálí a pustoší vnitřek hrudi, která nikdy nezapře … Na jiné malbě stahují zaživa kůži svatému Bartolomějovi, svázanému na desce… Vedle toho kamenují svatého Štěpána; palba kamenů, jeho zkrvavená tvář, rozštípnutá lebka, dojmou každého, kdo vidí, jak se modlí za katy, kteří ho usmrcují… Konečně Ukřižovaný, nahý, zbrocený krví, tělo zbité holemi, tvář opuchlá, pohled strhaný, černá ústa, probodený bok …“17 Kruté utrpení, ale krátké, a výměnou za ně je věčná sláva. – Stačí nějaké malé předsevzetí, říkala už tenkrát Rodrigovi: una determinacioncilla…18 Ani patnáctiletý Juan, který už pomýšlel na to, že odejde k vojsku, ani Maria, velká třináctiletá sestra, ani Fernando, a tím méně Lorenzo, nebyli připuštěni k rozhovorům, při kterých tyto dvě děti hledaly prostředek, jak si mučednictvím zajistit věčné štěstí. „Největší překážkou“ se jim zdáli rodiče. 19 Jejich věk nebyl překážkou. Což nepostavila Avila svou nejkrásnější baziliku ke cti tří malých mučedníků, Vincence a jeho dvou sester Kristety a Sabiny, kteří za vlády Římanů odmítli obětovat falešným bohům? Byli zmrskáni, lámáni kolem, ale vytrvale chválili Pána Ježíše, až jim rozbili lebky o kameny. Pohané zakázali je pohřbít, ale jeden nestvůrný had, obávaný v tom kraji svým pustošením, se postavil jako strážce k nevinným tělíčkům. Odstrašil nejen dravé ptáky, ale i lidi, kteří je chtěli zhanobit. Jeden žid se toho opovážil, ale dostal se
z toho jenom, když vzýval jméno Ježíš a slíbil netvorovi, že se dá pokřtít. Teresita si už představovala, že bude v Avile jiná bazilika: Rodriga a Terezie, sourozenců–mučedníků. Toho roku dobyli Turci Rhodos. Vysoké osobnosti nad tím ustrnuly, ale v dívence, která vůbec neznala zeměpis, to roznítilo žhavou touhu po oběti. Usmyslela si, že bude nyní snadné jít do země Maurů a dát se tam připravit o hlavu a že když si někdo cestou vyžebrává chléb „pro lásku Boží“, neomylně dojde k cíli. Co zmůže kritičnost desetiletého klučiny proti sestře, která je ještě mladší, ale vyniká už plamennou přesvědčivostí? Oba dva vyklouzli za časného jitra, jakmile se otevřela brána, přešli most přes Adaju a věřili, že odcházejí do té „maurské země“, když zamířili cestou na Salamanku. Tam je potkal jejich strýc Don Francisco Alvarez de Cepeda. Pochodovali pevným krokem, dlouhé šaty Teresitiny zametaly prach, a oba si nesli na konci hole několik chlebových kůrek zavázaných v šátku. Rodriga už začaly bolet nohy a rychle se přiznal. Kdežto jeho sestra držela jazyk za zuby o svém tajemství a o svém hněvu. A tak byli přivedeni zpátky domů. Tam už mezitím Doña Beatriz, obklopená svými ostatními vzlykajícími dětmi a služkami, které s hlasitým křikem obviňovaly jedna druhou z nedostatku bdělosti, poručila prohledat studny a pátrat po zmizelých. Když pominula radost z návratu, projevil velký hoch před hrozícím výpraskem méně stoicismu. „Mučedník“ po něm nijak netoužil. – To ona, ta malá holka, la niña, mě svedla. A la niña byla potrestána. Po nezdaru této výpravy se Teresita zaměřila na život poustevnický. Ale poustevny v její velikosti, které se snažila stavět z kaménků v zahradě, se záhy zřítily. Služky opěvovaly hrůzostrašné kajícnosti svaté Marie Egyptské. Je snad její sláva stejně těžko dosažitelná jako sláva svaté Cecilie nebo svaté Anežky? Brzy zmizely hadry, které se povalovaly v domě: Teresita založila řeholní řád. Přestrojila se za jeptišku a přemluvila své sestřenice, aby zachovávaly řeholi, kterou sama vymyslela. Přirozeně, že ona byla převorkou. Tlesknutím ruky kázala, aby klekaly, vstávaly, lehaly si tváří k zemi s rozpjatýma rukama. Její „sestry“ se divily přesnosti
její obrazotvornosti. Když se tyto děti schovávaly za křoví, bylo to proto, aby se tam mohly modlit nerušeně růženec. V té době se jí zdálo, že by byla ráda řeholnící, ale „ne s takovým nadšením, s jakým plála pro věci, o nichž mluvila“,20 jako chtěla být pannou a mučednicí nebo poustevnicí na poušti. Uzavření v klauzuře neuspokojovalo její zálibu pro skvělé činy. Dětí z obou manželství bylo v roce 1522 devět: sedm chlapců a dvě dívky. Doña Beatriz byla stále hezká, ale už to nebyl takový oslnivý zjev jako při svatbě, kdy měla na sobě zlato a hedvábí. Šaty ze žlutého čínského hedvábí s červenou podšívkou, bohatě vyšívané sukně z karmínového saténu se živůtkem z fialového damašku a s černými sametovými stuhami byly pro ni teď už jen třpytivými tretkami na dně truhlic, které si Teresita někdy snažně žádala otevřít. Tato žena, sotva sedmadvacetiletá, byla už tak vysílená, že se jí protivily hluk a klábosení. Rozhodla se pro šaty starších dam a žila dobrovolně zavřená ve svém domě. Často se vymluvila, že jí není dobře, aby nemusela přijmout návštěvy přítelkyň nebo dokonce blízkých příbuzných, jejichž děti byly, jak se jí zdálo, nebezpečným příkladem pro děti její. Proto klepadlo na hlavních dveřích jen zřídka rušilo její klid. Následovala svého manžela na cestách zbožnosti. Ale existoval fantastický svět, v němž bloudila sama: svět rytířských románů. Sama? Ne tak docela: celé Španělsko s ní. V téže době jeden mladý rytíř, Iñigo de Loyola, s rozkoší hltal Galského Amadise. Ale pro Dona Alonsa nebyla móda dostatečným důvodem. Prohlašoval už to, co zanedlouho napíše Perez de Moya: Tyto historky „jsou léčky, které klade zlý duch něžným citům slečinek a lehkomyslných mladíků“.21 Doña Beatriz by se s ním byla neopovážila diskutovat. Ale v duchu si myslela, že manžel, o patnáct let starší než ona, značně přehání. Což měla tato četba jiný účinek, než že ji povyrazila za dlouhých nemocí nebo po dni věnovaném domácnosti a dětem? Byla snad méně zbožná, měla méně přísné mravy? Zanedbávala své povinnosti? Určitě ne! Ostatně, nechyběly argumenty, které dokazovaly, že tyto napínavé knihy jsou „velmi potřebné, aby povzbudily bojovnost a vedly muže k napodobování činů předků… V nich kvetou ctnosti a sláva …“22 Tak se stalo, že vštípila svým dětem zálibu pro tato vyprávění, aby je „tak uchránila před jinými nebezpečnými věcmi“. 23 Obzvláště Teresitu.
Po útěku „do země Maurů“ sledovala Doña Beatriz pozorně tuto dceru, která byla bouřlivější než všichni její sourozenci dohromady. O zimních večerech dívčina otevřela maminčiny dveře a nalezla ji, jak čte, vsedě na polštářích na velkém flanderském koberci. Don Alonso se ještě nevrátil z turnaje v Gotarrenduře nebo z procházky s některým přítelem, stejně vážným jako on. Hoši se cvičili u učitele šermu, Maria byla na kázání. Všechno v domě bylo nehybné. Teresita se usadila u krbu, hodila na žhavé uhlíky hrst suché levandule. Měla ráda její modrý dým a vůni. Doña Beatriz jí vyprávěla o lásce Boží a o Panně Marii: – Ona je tvou opravdovou matkou. Její ustavičná těhotenství, její čím dál těžší porody vzbuzovaly v ní obavu, že nebude dlouho žít, a Teresitina vynalézavost ji znepokojovala. Snažila se ji mírnit tím, že neustále udržovala v činnosti jejího ducha a její ruce. Zasvěcovala ji do krásných prací jehlou, učila ji vyšívat hedvábím podle vzorů, které sestavovala. Ale tato osamělá a příliš něžná vychovatelka se nemohla udržet, aby nevyprávěla dítěti nejen o Panně Marii, ale i o oblíbených hrdinech: o Lisuartovi, Palmerinovi, o malém Esplandianovi a Amadisovi, o Mořském panošovi. „Dcera krále Lisuarta se jmenovala Oriana. Byla to nejkrásnější bytost, jakou kdo kdy viděl. Byla tak krásná, že jí říkali 'Neporovnatelná'. Královna jí dala Mořského panoše, aby jí sloužil, a řekla jí: 'Má drahá, tento Panoš ti bude sloužit.' 'Líbí se mi,' odpověděla Oriana. Panoš si tak vryl tato slova do srdce, že už z něho nikdy nevymizela. Jak vypráví historka, neomrzelo ho jí sloužit a jeho srdce bylo stále u ní. Tato láska trvala, dokud žili. On ji miloval, tak jako ona milovala jeho. Ani na hodinu se nepřestali milovat…“ – Milovali se stále, stále, stále? ptala se Teresita matky. Doña Beatriz odpovídala: – Věčně. Tedy stejně jako sláva, i láska má cenu jen za podmínky, že trvá „navždy“? Tato myšlenka zaměstnává někdy dospívající Terezii. Rodina Cepeda y Ahumada trávívala léto v Olmedu u babičky Doni Teresy de las Cuevas nebo na majetku v Gotarrenduře tři míle od Avily.
Jezdili tam vozem s náramným nákladem beden a balíků. Ale třebaže Teresitu dlouho uchvacovalo šestadvacet rolniček, které cinkaly na krku mezků, nyní jezdila raději za nimi na koni se skupinou svých starších bratrů. Ráda se před nimi chlubila svou smělostí a svižností. V Gotarrenduře nalézala to, čemu dávala celý život přednost: venkovské, ale vkusné obydlí, krásný ohrazený ovocný sad, holubník, vinice, pole, a hlavně nádherný daleký obzor. Tam se naučila milovat kastilské venkovany a získávat si jejich lásku. Peníze její malé tobolky se stěhovaly jako almužny k potulným lidem a k chudým sousedům. Byla nejmilejším dítětem svého otce. Měl ji tím raději, že měla dobré srdce a že byla zároveň i veselá. Doña Beatriz porodila za rok po narození Augustinově holčičku Juanu. Byla tak pojmenována bezpochyby na památku po Juanovi, nejstarším synu Dona Alonsa, padlém ve válce proti Františku I. Matka zůstala tak nemocná, že nebylo toho roku možné vrátit se do města na začátku podzimu. Sotva se vlekla v hodinách, kdy slunce ještě hřálo, k holubníkům, které měla tak ráda. Terezie j i podpírala a nelekalo ji, že je tak lehounká. 24. listopadu 1528 napsala Doña Beatriz s klidnou myslí závěť: „Odevzdávám svou duši všemohoucímu Bohu, který ji stvořil a vykoupil svou drahocennou krví. Odevzdávám své tělo zemi, z které je uhnětl …“24 Při smrti si zachovala tak klidnou tvář, že se její děti domnívaly, že spí. Pohřební průvod odešel do Avily před svítáním. Venkované sledovali pěšky vůz tažený býky. Sluhové nesli zapálené pochodně. Teresita, schoulená u své starší sestry, viděla závojem slz jen chvějící se světélka. Přesto ihned nepochopila rozsah své situace. Neznala ještě prázdnotu, jakou znamená smrt pro pozůstalé. Ale brzy se cítila tak osamělá a tak křehká, že se jí zmocnil strach. Doña Beatriz ji dost nevarovala před omyly mládí, jen ji před nimi chránila. Málokomu bylo dovoleno překročit práh rodiny Cepeda y Ahumada. Smutek sem však přivedl příbuzné a přátele a Terezka ve svých černých šatech slyšela poprvé, že je hezká, a byla tím rozrušena. Za chvilku nato plakala studem. Prosila Rodriga, aby se s ní vrátil na cestu, kterou šli tehdy, když utekli, aby se stali mučedníky. Ale sama vešla do poustevny svatého Lazara. Tam si klekla před obrazem Panny Marie Laskavé,
někdejšího svědka její dětské přísahy, že zemře, aby si dobyla nebe. Se srdcem stále naivním, které však už poznalo zármutek, a se slzami prosila Pannu Marii, aby jí byla matkou.
II. LÁSKA 1528-1531 Terese de Ahumada y Cepedaje patnáct let. V jejím věku byla její matka už vdaná. Terezie má vedle sebe ustaraného otce, roztržitou sestru, bratry, kteří ji zbožňují. Takto je vydána napospas záludnostem srdce. Je krásná, a víc než krásná. Je ztělesněná svůdnost. Jak napíše vážný Fray Luis de Leon, jeho známí mu potvrdili, že „popletla hlavu“ každému, kdo se k ní přiblížil. „Její krása a péče, jakou věnovala své osobě, její vybraná mluva, její příjemné a zdvořilé chování ji dělaly ještě půvabnější. Takže světský člověk i světec, světák i asketa, nejstarší i nejmladší, se jí nechávali upoutat, ale ona přitom neztratila nic svého. Jako dítě i jako mladá dívka, jako laická osoba i jako řeholnice působila na všechny, kdo ji spatřili, jako magnet na železo“.1 Kdo by tedy byl mohl přesvědčit o marnosti všech radostí tohoto světa dívku, obdařenou ďábelskou krásou a současně i krásnými mimořádnými vlastnostmi, bohatou a zahrnovanou lichotkami? Husté kaštanové vlasy, přirozeně zkadeřené, odhalovaly vysoké čelo a vlnily se kolem rozesmátého obličeje, o němž se nedalo říci, zda byl kulatý nebo oválný, neboť mu dával tvar živý a měnící se výraz. Rovný nos, na konci zakulacený, tvořil s obloukem obočí vysokou a čistou linii. Zvlášť výrazná byla ústa s plnými červenými rty na bělostných zubech, černé oči, lehce vyčnívající, kulaté, ale dobře zarámované, zářící střídavě nadšením i něhou, jež se uměly šibalsky i koketně zajiskřit. Bílá pleť, růžová jako jablíčka. Tři mateřská znamínka v blízkosti rtů podkreslovala úsměv. Byla dobře stavěná, střední postavy. Velebili její půvabnou chůzi a její obdivuhodné ruce. „Ve všem byla dokonalá, ale měla ještě něco navíc, co nedovedu nazvat …“2 Toto „co nedovedu nazvat“ je kouzlo a vymyká se jakékoli definici. Jak ráda slýchala, že je krásná! Ne, nemohla uvěřit, že by v tom bylo něco špatného.
Snaha líbit se v ní probudila i zálibu v parádění, v rafinovaném krášlení, jaká se zřídka vyskytuje u tak mladé dívky. Pečovala o své vlasy a ruce, obstarávala si masti, líčidla, voňavky, a trávila teď víc času před zrcadlem než modlitbou růžence. Zkouší účesy, vyčesává si pletence vlasů po vzoru císařovny Isabely, maže se kosmetickým olejem a rostlinnými šťávami, aby si zjemnila pleť, vytrhává si obočí, natírá se pižmem nebo bergamotou 3, barví si tváře rozředěným karmínem. Nosí ambrové náhrdelníky, bílé nebo růžové korále navlečené na stužkách, ale ještě raději má gagát 4, protože dává vyniknout temnému lesku jejích očí. Její radostí je, když si může vyprosit od Dona Alonsa, aby se směla honosit v šatech po Doni Beatriz. Cítí se lehce v těchto těžkých ozdobách, plavně se otáčí na svých malých, pěkně vyklenutých nožkách, ve střevících z jemné kůže, vyšívaných stříbrem. Samozřejmě, že v ažurovaných punčochách. „Avšak neměla jsem žádný špatný úmysl: za nic na světě bych si bývala nepřála, aby někdo kvůli mně urazil Boha“. 5 Tereziina koketerie v jejích šestnácti letech je normální koketerií zdravého ženství, které se probouzí k životu. A její záliba v románech je stejná jako u dívek tohoto věku. Rytířské romány ji stále uchvacovaly. Přiznává se, že „pociťovala jakési rozladění, jestliže neměla po ruce nějakou novou knihu“6 Stále to musí tajit před Donem Alonsem. Srdce jí tlouklo, když se ozvaly kroky otce. Na otevřenou knihu hodila polštář, na oko rychle popadla vyšívání, hlas přinutila ke klidu, jako by se nic nedělo. Věděla, jak dráždivě působí historka, když jí musela zanechat právě v napínavém okamžiku, protože musela jít na estrádo uvítat dědečka a babičku, zahrát si partii šachu s otcem nebo se sklánět se svou sestrou Marií nad domácími účty. Tato opojná vyprávění bývala hlavním námětem rozhovorů s Rodrigem. Volala ho, četla mu pasáže. Chvalořeč v Hledání Svatého grálu je obzvlášť plnila nadšením. Kniha končila vstupem Galahada, syna Lancelota du Lac, do Boží slávy: „Andělé mu oblékli zlaté roucho, na hlavu mu vsadili korunu z drahokamů a na ruku mu navlékli prsten. Takto byl Svatý grál vyzdvižen do nebe …“ Na chvilku se jim zastesklo po jejich tak horoucím dětství. Terezie by byla dlouho snila o oněch zlatých šatech, o oněch korunách, o
nebeských snubních prstenech, kdyby jí byli nepřinesli román, po kterém velice toužila: Olivant z Laury. Terezie prožívala tato dobrodružství tou měrou, jak je četla. Vzdychala, když milý dospěl k své milé po kapitolách, v nichž zdolal nebo překonal největší překážky a největší nebezpečí. Tyto idyly nebyly čisté. Nejurozenější slečinky vklouzaly bez okolků a nezákonitě do lůžka rytířů. Děti (nezákonité) narozené z těchto objetí byly omývány slzami, ale přece byly svými matkami vystaveny jisté smrti. Například Palmerin de Oliva byl zanechán na hoře v kolébce z vrbového proutí zavěšené na větvích olivy, Amadise svěřila jeho matka Elisena moři v loďce podobné rakvi; odtud jeho jméno Mořský panoš. Tyto děti lásky byly zázračně zachraňovány, a zase ony se stávaly rytíři bez bázně, i když ne vždy bez hany, a velmi se množily. Ale v oné době se nedělalo žádné tajemství ze způsobu, jak se zachovává lidský rod, a u těchto statných křesťanů nebyly hříchy těla nejtěžšími poklesky. Terezie si cenila v těchto vyprávěních hlavně vychvalování rytířského ducha. Byla příliš rozumná, než aby věřila ve skutečnost takových prazvláštních příhod. Ale smysl pro velikost, čest, láska k slávě, to vše bylo pravdivé, byly to podstatné tradice její země. Juan, její nevlastní bratr, zemřel ve válce, a mladší synové Alonsa de Cepeda se už pokládali za budoucí dobyvatele. Jistě se živili romány, ale také uměli zpaměti řeč, kterou pronesl biskup Don Pelayo, když pasoval na rytíře dva avilské hrdiny, Yaga a Minga Pelaeze. Napodobovali onen výjev a jeden z nich deklamoval: „Vznešení panoši, kteří máte být dnes pasováni na rytíře, vězte, co je to rytířství: rytířství je šlechta, a šlechtic je člověk, který neubližuje ani nedělá nic sprostého. Musíte tedy především přísahat, že budete milovat nade vše Boha, který vás stvořil a vykoupil svým utrpením a svou krví. Zadruhé že budete žít a umírat ve svatém zákoně a že ho nikdy nezradíte. Rovněž musíte slíbit, že budete upřímně sloužit králi, svému pánu. Také musíte přísahat, že se nenecháte naverbovat žádným králem ani boháčem, ať by to byl Maur nebo křesťan. Také že v bojích raději zemřete, než byste uprchli. A že budete mluvit jen pravdu, protože lež je sprostá. Že budete vždy pomáhat a přispívat chuďasovi. Že budete bránit každou starší nebo mladou ženu, která vás zavolá na pomoc, takže budete za ni i bojovat s každým mocným mužem, který by jí ubližoval. Že
nebudete mluvit pyšně, ale že budete ke všem pokorní a budete hovořit umírněně, budete mít v úctě lidi starší věkem a že nikdy nikoho na světě nebudete nespravedlivě provokovat.“ Uctívání hrdinů se u dětí Alonsa Sancheze y Cepeda mísilo se zálibou v dobrodružství. Terezie byla obdařena obrazotvorností, která okamžitě přecházela v činy. Tenkrát napsala s Rodrigem – stále s tímto nejmilejším bratrem – rytířský román. Což se netvrdilo, že autorem knihy Palmerin de Oliva je žena? Když marně hledala slávu mučednickou, přála si slávu literární. Oba mladí lidé, narození téhož dne s odstupem několika málo let, už zase byli jedna ruka. Po dlouhých rozmluvách a diskusích vzala Terezie pero. Na předsádce sešitu se zaskvěl honosný titul: ,Rytíř z Avily. Napsali Teresa de Ahumada a Rodrigo de Cepeda.“ Jejich hrdina Muñoz Gil byl proslaven v análech jejich rodného města. V tom byla originálnost podniku, při němž už osvědčuje Terezie svou podnětnost a svou zálibu v tvoření a přetváření. Říká si: Proč to musí být stále osobnosti anglické nebo francouzské? Proč si vymýšlet velkolepé příběhy, když autentické činy hrdinů kastilských, a zejména avilských, jsou právě tak úžasné? Tato malá dívka se už ukazuje jako realistka při své zálibě pro podivuhodné věci. Samotná půda její země je jí odrazovým můstkem pro skoky do světa snů. Zakrátko zvolá Luis Zapata, když vylíčil opravdová hrdinství Juana Fernandeze Galinda, Ramira de Cardenas a Jorge Manrique, který „jedinou ranou meče probodl svého protivníka skrz naskrz, napíchl sedlo a zranil i koně“: 7 „Vysmáli bychom se smyšleným ranám Amadisovým, hrozným útokům obrů, kdyby se našel ve Španělsku autor, který by oslavil Španěly!“ 8 Terezie cítila tuto mezeru a rozhodla se, že ona bude tímto autorem. Po celé měsíce se kupily listy. Rodrigo dal často před krásnou literaturou přednost jízdě na koni, lovu, bojovným hrám nebo hezkým dívkám. Ale jeho sestra se do toho zuřivě vrhla a jemu přenechala slávu za dokončené dílo. Příbuzní a přátelé prohlašovali, že je skvělé, chválili jeho živý sloh, barvitost, napínavý sled vyprávění, a nejeden vzdělanec uznal, že autor svědčí o své předčasné duševní bystrosti.
Ale byl konec zimy, kdy bylo příjemné sedět u ohniště. Jaro našeptávalo, že v patnácti letech je napínavější žít nežli psát, nehledě k tomu, že se dostávaly do křížku vášeň a čest. Don Alonso, po smrti Doni Beatriz přísnější než kdy jindy, zavíral před návštěvníky vrata s erbem, která vedla na Plazuela. Ale ve zdi, oddělující jeho zahrady od zahrad jeho bratra Franciska, byla tajná dvířka. Synové Dona Franciska Alvareze de Cepeda se jmenovali Pedro, Francisco, Diego a Vicente. Jeho dcery Beatriz, Ana, Jeronima a Inés. Také byla mezi nimi Elvira, dcera Ruy Sancheze y Cepeda. Parta hezkých mladých lidí, k nimž se pojili starší bratři Tereziiny, Fernando a Rodrigo. Maria se držela stranou, bylo jí čtyřiadvacet let. Byla vážná jako její otec a byla zasnoubena s mužem stejně vážným, Martinem de Guzman y Barrientos. Se svou klidnou láskou sedávali tito oficiální snoubenci doma nebo se procházeli při měsíčku. Jakmile odcestoval Alonso Sanchez do Gotarrendury, tito mladí lidé se z celého srdce veselili. Tancovali, zpívali, navzájem se dvořili. Co je přirozenějšího? Terezii těšilo, když byla milována. Jeden z jejích bratranců ji zbožňoval. Který? Francisco nebo Pedro? Diego nebo Vicente? Ona žádného nejmenuje. O tomto příbuzenstvu říká pouze: „Byli téměř stejně staří jako já a o něco větší. Byli jsme stále spolu a měli mě moc rádi. Bavili jsme se o všem, o čem jsme jen chtěli, a dělalo mi dobře naslouchat jejich zamilovaným historkám, jejich plánům a tolika jiným věcem, v nichž nebylo nic dobrého. A nejhorší bylo, že jsem jim projevoval a tolik náklonnosti a neuvědomovala si, že to byla příčina všeho zla ve mně …“9 Terezie se nechala svést citem, který vyvolala u druhých: „Když jsem vycítila, že mě má nějaká osoba ráda, a když mi byla sympatická, tak jsem si ji zamilovala, že jsem na ni stále myslila …“ 10Není možné popsat méně slovy toto vykrystalizování. Nikoho nejmenuje, mlčí o tom, kdo ji znepokojil. Ale jednoho z bratranců už v životě neuvidí, zatímco se všemi ostatními zůstane spjatá. Jde o Pedra. Nemůžeme z toho vyvozovat, že to byl právě Pedro, kterého milovala? Z jakého důvodu by se mu byla vyhýbala, když tak věrně uchovávala v srdci své rodinné city? Snad je to tento důvod: vždycky považovala za důležité a nutné „vykořenit příležitosti“.11
V těchto láskách dospívající dívky, která jich hořce litovala, nehledejme nic jiného než to, co sama přiznává. Obviňuje se, že nalézala potěšení v rozmluvách se sestřenicí, která byla málo úzkostlivá ve výběru svých zábav a s kterou sdílela její zálibu v marnostech. Měla tato sestřenice pověst, že je lehkomyslnější, než se sluší? Doña Beatriz zabraňovala svým dětem, aby se s ní stýkaly, ale nebyl žádný dost přesný důvod, aby se jí zakazoval přístup do domu. Don Alonso a starší sestra marně zavrhovali toto přátelství. „Má bystrost pro všechno špatné byla veliká,“ vyznává Terezie. „Můj špatný sklon ke všemu zlému by byl stačil. Kromě toho jsme měly služebné, a u nich jsem nalézala přispění pro všechny špatnosti. Kdyby mi byla jedna z nich dobře poradila, byla bych ji snad poslechla. Ale všechny zaslepovala zištnost – zamilovaný jim podstrkoval zlaťáky – jako mne touha líbit se. Nikdy mě to ovšem nevábilo, abych se dopustila těžkého hříchu. Nečestné věci ve mně budily odpor. Vyhledávala jsem jen zábavu v příjemném povídání. Přitom jsem se nevyhýbala nebezpečným příležitostem, takže hrozilo, že zkompromituji svého otce i své bratry. Až se konečně Pán nade mnou smiloval a proti mé vůli mě toho zbavil, aby zabránil, že se úplně ztratím.“12 V době, kdy se všechny vášně stupňovaly až do krajnosti, opravňovaly mravy otce a bratry zabít svůdce, a nezřídka skončilo milostné dobrodružství řadou mrtvol. Na tato dramata cti naráží Terezie. Ledaže by byl viník donucen vzít si svou oběť. Příklad uvolněnosti přicházel shora: levobočci králů, velmožů, ano i církevních hodnostářů měli své tituly a svá obročí. Nemanželské dítě dívky, které se mohlo ohánět svou limpieza de sangre, čistou krví, nesmíšenou s krví maurskou nebo židovskou, bylo odnedávna ve větší úctě než manželský potomek, jehož rasa byla smíšená. Krásné slečny měly srdce na dlani, záletníci nesmlouvali s vášní, lidský život měl malou cenu. Muž a žena, kteří se spojovali navzdory šlechtickému otci a gardedámám, kladli zákony lásky nad zákony rozumnosti. Čest zakazovala pád, ale zakazovala také strach. Terezie se nebála, ale nebyla by dopustila, aby se na ni ukazovalo prstem, ani aby se musela vdát z nutnosti. Jestliže se bránila odvážným pokusům, dělala to z dvojího čistého instinktu: těla a pověsti. Příliš se zapomíná, že je sice pohlavní přitažlivost přirozený
instinkt, ale že také úlek panny před požadavky muže je zcela instinktivní. Terezie má omluvu pro tyto tajné lásky. Ani její zpovědník ani mnoho jiných ctnostných a rozumných osob nevidělo žádný hřích v jejím citu k chlapci, který pokládal manželství za „šťastné východisko“.13 Jde tedy o milostnou pletku nebo spíš o lásku, protože nemůžeme připustit žádnou zdrobnělinu, když jde o city Teresy de Ahumada, a to ani v jejím mladém věku. Jeden zamilovaný bratranec, jedna sestřenice a služky jako spiklenky – toto Terezie přiznává. Pravděpodobně k tomu můžeme přidat pár tajných dostaveníček, lístků, intenzivní rozrušení, požadavky, slzy, lítost, žárlivost, celou bouři, jakou rozpoutá první vášeň v prudkém srdci. Podle našeho mínění zaslouží odsouzení každá domněnka, která se neopírá přesně o to, co o sobě odhaluje sama Terezie. Přesto můžeme fantazírovat o láskách krásné koketky, pečlivě střežené. Jednu starou „romanci“, rozhovor dvou sester, můžeme aplikovat na to, co jí vytýkala Maria. Můžeme si představit, že se jejich diskuse odehrávaly asi tímto tónem: „Miguela se hádá se svou sestrou Juanillou. Říkají slova, která velmi bolí: „Ještě včera jsi byla zavinutá do plínek, byla jsi miminko. Dnes se parádíš víc než jiná děvčata, libuješ si ve vzdychání, pěješ žalozpěvy, vstáváš za svítání a spat chodíš hodně pozdě. Když pracuješ, nevím, na co myslíš, protože se díváš na vzor, ale pícháš vedle. Říkají mi, že prý děláš zamilovaná znamení. Jestli se to doví naše matka, ta nám dá! Zabední okna a zamkne brány. Už nebudeme smět tancovat. Nařídí naší tetě, aby nás vodila do kostela, aby s námi nemohly naše kamarádky mluvit. Když se bude muset vzdálit, uloží dueně, aby nám hlídala oči, aby si prohlížela kolemjdoucí, aby viděla, zda se některý zastaví před mříží, a všimla si, která z nás obrátí hlavu …“ Juanilla odpoví: „Ach Miguelo, milá sestro! Z čeho mě to podezříváš! Děláš si úsudky o mých trápeních, ačkoli je neznáš. Měla jsem náklonnost k Pedrovi, Juanovu synovi, který odešel do války. Jeho nářky mě dojímaly … Ale nepřítomnost ho odvála…“ Přísná Miguela dává ústy Marie de Cepeda morální ponaučení Terezii, která si myslí, že toho ví víc než zkušené osoby: „Budeš mít čím dál větší trampoty, až porosteš. Jestli o tom pochybuješ, poslyš
tuhle průpovídku: 'Ještě jsi dítě, a už máš lásku. Co si počneš, až budeš ve věku, kdy budeš moci opravdu milovat?'“14 Je jisté, že Terezie toužila jen po tom, co trvá „navždy, navždy, navždy“: Nikdo nečte nadarmo Životy svatých a román o Amadisovi a Orianě. Mariin sňatek byl sváteční příležitostí, kdy zamilovaná Terezie s údivem zjistila, že jí ještě dělá radost plést druhým hlavy. Byla milována, ale trpěla, když viděla, že je její nápadník pozorný k ostatním svatebčankám. Svatba se konala ve Villatoru, kde měl Martin Guzman de Barrientos šlechtické příbuzenstvo. Vesnice ležela na poloviční cestě mezi Avilou a Castellanosem de la Cafiada. Mladá dvojice tam měla bydlet. Začalo to tedy radostnou projížďkou na koni, a po několik dní byly jen hostiny, krásná výzdoba, písně, tance za zvuku bubínků, fléten nebo houslí, hry na polích se všemi přáteli a s celou rodinou, samozřejmě včetně bratranců a sestřenic, synů a dcer strýce Franciska. V době, kdy se dokončovala úprava obydlí v Castellanosu, vrátila se Maria se svým manželem do Avily do otcovského domu. Pro Město králových věrných byl rok 1531 slavný: Císařovna Isabela tam přijela v měsíci květnu s malým princem Filipem. Měly se tam konat obřady, při nichž měl budoucí Filip II., tehdy čtyřletý, vyměnit dětské šaty za první šlechtické kalhoty. Přísnost portugalské princezny musela ustoupit před oficiálním programem. Avila, vyšňořená koberci a čalouny, jejichž svěží barvy hýřily na žulovém kamení, byla přepadena dvorem. Její strohé ulice ožily průvody, na náměstích se střídaly turnaje za ustavičné vřavy, dusotu koní, hudby, zvonění. Jedna z nejhezčích dcer avilské šlechty nemohla při těchto slavnostech chybět. Terezie, pro všechny okolnosti tak dobře uzpůsobená, se s radostí zúčastnila. Měla úspěch a byla jím omámena, ale necítila se naplněna. Byly chvíle, kdy závratná prázdnota vystřídávala závratnou vášnivou lásku k Pedrovi a k světským věcem. Nadarmo není člověk obdařen tak přímou povahou, tak samovolným charakterem. Přetvařování před otcem, před Marií, bylo pro ni trýzní. Už dva měsíce šla od slavnosti k slavnosti, a 26. července měl Don Filipe dostat „pánský šat“. Co se přihodilo? Dne 13. července
zavřel Don Alonso Terezii do kláštera. Oháněl se dobrým důvodem: jeho starší dcera se právě odstěhovala do Castellanosu de la Cañada, a neslušelo se, aby Terezie chodila na radovánky bez doprovodu. Měl snad za to, že bratranci ve svých slavnostních oděvech, v sametových kabátcích se zlatými jehlicemi, s varhánkovými límci, s prolamovanými vlajícími krátkými pláštěnkami, nadzvednutými mečem, vypadají příliš svůdně, než aby počestný otec mohl klidně spát? Terezie sama odpovídá: „Můj otec mě zahrnoval tak velikou láskou a já jsem se tak obratně přetvařovala, že nemohl uvěřit, že bych měla tak velkou vinu, a měl mě stále rád. I když se něco přece jen proneslo, nikdo o tom nemluvil jako o jisté věci, ať už pro krátkost mého poblouznění, či proto, že jsem se kvůli své cti všemožně snažila všechno utajovat.“15 Rozloučení bylo také tajné, za bdělého dozoru služky–spiklenky. Terezie prolije několik slz, které pokládá za beznadějné. Ale pláče také, když musí sundat náhrdelník se čtyřmi řadami zlatých řetízků, který má tak ráda, své prsteny, náramky, dlouhé náušnice, neboť je napříště nebude smět nosit. Když se musela vzdát marnivého šperku, jehož pohyby se podobaly tlukotu srdce, byla velmi zarmoucena. Doña Teresa de Ahumada měla šestnáct let a čtyři měsíce, když byla takto odvedena do kláštera augustiniánek Panny Marie Milostné. V době, kdy neexistovaly ženské koleje, přijímaly tyto řeholnice bohaté mladé dívky, jež se tam měly spíš zdokonalovat v náboženském životě a ve všech ctnostech než se vzdělávat. Když se naučily katechismus, číst, psát a trochu počítat, když byly obratnými vyšívačkami, krajkářkami, dobrými pradlenami, průměrnými hudebnicemi, pokládalo se to za dostatečné vzdělání. Příliš se mluví o ženách, které uměly latinsky nebo řecky, ale v té době to byla velmi vzácná výjimka. Inteligence, duchaplnost, nebyly totéž co velké vědění, a strojená nevědomost se pokládala za noblesnější nežli školometství. Po letech se bude Terezie smát řeholnici, která si hrála na učenou: „Já nejsem tak ‚učená‘ (tan letrera …) jako vy, já nevím, kdo jsou Asyřané …“ 16 Bezpochyby jí to nebylo neznámo, ale nemohla si to odpustit, mohla-li dát svým dcerám lekce prostoty. Jí samotné se jich dostalo u Panny Marie Milostné. Žádný klášter v Avile se netěšil takové prestiži jako tento. Urozenost mnišek šla ruku v ruce s jejich horlivostí a přísností. Učitelka světských dívek Doña Maria de Briceño y Contreras je nenechávala ve dne v noci o
samotě. Spala v jejich ložnici, chodila s nimi do kaple, a kdykoli byla některá z jejích oveček zavolána do hovorny, vždycky ji tam doprovázela. Její úcta k Nejsvětější svátosti byla posvěcena zázrakem: jednoho dne zapomněl kněz podat jí svaté přijímání. Nemohla zadržet zasténání, a tu bylo vidět, jak jí dvě ruce nesou eucharistii. Kromě své svatosti měla zřejmě tato řeholnice velmi veliké kouzlo, neboť její přísnost nebránila žákyním, aby ji zbožňovaly. Ale co zmůže bdělost světice proti lstivosti dívky, která je podrážděná, že ji zavřeli? „Prvních osm dní jsem se velmi trápila. Ale přepadala mě velká únava, a když jsem se dopustila nějaké urážky Boha, hluboce se mne to dotklo a snažila jsem se z toho rychle vyzpovídat. Vstoupila jsem tam naplněna velkým neklidem, ale po osmi dnech, a možná i dřív, jsem se cítila šťastnější než doma u tatínka“.17 Její nové družky ji měly rády, protože Bůh jí dal takový půvab, že se líbila všude, kam přišla. Přesto ji nenapadlo stát se řeholnicí. Dokonce jí to bylo „svrchovaně proti mysli“ (enemiguísima de ser monjá).l8 Avšak těšilo ji, že žije v tak milém prostředí, kde vládne moudrost a zbožnost. Terezie si stěžuje na zlého ducha, a hlavně na „ty zvenčí“,19 že ji důmyslně znepokojovali vzkazy: bývaly to lístky od nešťastného milovníka, které prostrčila klíčovou dírkou, mřížemi v hovorně nebo ukryla v dlani „lehkomyslná“ sestřenice (de livianos tratos). Možná, že došlo i ke kradmým zahlédnutím: krátké radosti, po nichž následoval dlouhý zármutek. Nezanechala nám podrobnosti o událostech a citech, které ji odvrátily od lidské lásky ještě dřív, než byla uchvácena láskou božskou. Ale o jednom případě mluvila zeširoka, a můžeme se domnívat, že ho ráda rozbírala, poněvadž se k němu mnohokrát vrací. Jestliže obzvláště lnula k hrdince této historie, je to proto, že u ní nalézala známé emoce, a proto je tím lépe chápala a měla s nimi soucit. Jde o Donu Casildu de Padilla, jednu z největších jmen Španělska, a také z nejbohatších. Doně Casildě bylo dvanáct let, když ji zasnoubili s jejím strýcem. „Když se mladé dívce zalíbily krásné šaty a nádhera světa, která asi musela být pro dítě jejího věku velmi svůdná, volal si ji Pán pomalu k sobě – tehdy to ovšem nepochopila, nebyla zasnoubena ani dva měsíce. Strávila velmi příjemný den se svým snoubencem, ke
kterému byla mnohem něžnější, než jak to obvykle v jejím věku bývá. Ale pak byla velmi smutná, když si uvědomila, že jako tento den, skončí i ostatní dny …“20 „Tehdy musel její snoubenec odcestovat. Velice ji to bolelo, protože ho vroucně milovala. Ale brzy jí Pán odhalil příčinu její bolesti: její duše totiž toužila po něčem, co nikdy neskončí …“21 „Pán ji chtěl sám pro sebe, proto ji od této lásky pozvolna osvobozoval; její přání všechno opustit neustále rostlo. Tehdy nejvíc toužila v srdci po tom, jak by spasila duši a nalezla k tomu nejvhodnější prostředky. Obávala se, že kdyby se příliš zabývala věcmi světa, pozapomněla by snažit se o věčnost“.22 Toto poznání, zač stojí všechna paráda, tato horoucí láska, která nalézá i ve své přemíře dokonce důkaz své nicotnosti, tato potřeba milovat ,,to, co nikdy nekončí“, „co trvá navždy, navždy, navždy“, tento tak lidský plamen, který Pán uhasil dřív, než se mohl zmocnit srdce, nedávno zklamaného, není to něco podobného, co prožívala Teresa de Ahumada kolem svých šestnácti let? Představme si ji, jak přijímá jeden z těch „vzkazů zvenčí“ a jak je rozlítostněná, že radost, jakou z toho má, je tak krátká. „Ale jeho útok brzo přestal a v mé duši začaly okřívat svaté návyky z mého dětství. Zdá se mi, že Bůh použil všechny způsoby, aby mě přivábil do své služby“. 23 Jako u Doni Casildy, aniž si toho byla vědoma.
III. PRVNÍ ZAŤUKÁNÍ 1531-1533 Děti rodiny Ahumada y Cepeda byly nesporně špatně vychovány. Přísnost otce, zbožnost matky, nenesou s sebou samočinně umění držet na provázku osm chlapců a tři děvčata, poskytovat jejich zvědavosti zdravou potravu a využít jejich nedočkavosti po životě k pěstování všech ctností. Důkazem toho je, že jakmile Terezie, rozmazlené děcko, la consentida, kterému neuměl nikdo nic odepřít, nalezla vychovatelku, nechala se jí převychovat. Marii de Briceño bylo šestatřicet let. Byla zvolena aklamací učitelkou světských dívek v klášteře Panny Marie Milostné, kterým se říkalo Señoras Doncellas de Piso, to znamená „slečny z vysoké vrstvy“. 1 Měla neobyčejný dar, že se uměla dorozumět se svými svěřenkami, totiž že jí naslouchaly, když je nejdříve vyslechla. Vynucovala si úctu svým znamenitým původem, vynikala svou inteligencí, okouzlovala svým půvabem, vyzařoval z ní duchovní život. Měnila svou metodu podle povahy každé dívky? V každém případě ani zdaleka nepřipravovala Teresu de Ahumada o rozhovory, kterých byla tak lačná, ale naopak je používala: „Dobrý a svatý rozhovor s tou řeholnicí se mi docela zamlouval. Zvlášť ráda jsem poslouchala, jak hovoří o Bohu“.2 Libovala si Teresa de Ahumada ve vyměňovaní tajemství se svou lehkomyslnou sestřenicí? Maria de Briceño jí na oplátku učinila důvěrná sdělení: „Vyprávěla mi, že se rozhodla stát se řeholnicí, když četla v evangeliu, že je mnoho povolaných, ale málo vyvolených. Mluvila mi o odměně, kterou má Pán připravenou pro ty, kdo kvůli němu opustí všechno“.3 Věděla, do jaké míry se nechá ovlivňovat tato dívka, citlivá na první podnět, tak připravená k jednání, že pouhá jiskra citu zapálí nápad, a že bez meškání následuje jeho uskutečnění? Už od jejího nejútlejšího dětství vyústilo nadšení vždy v čin. Maria de Briceño to beze vší pochyby pochopila, neboť toho využila: „Její dobrá společnost začínala ve mně napravovat špatné návyky, které jsem získala ve špatných společnostech, a vzbudila ve mně touhu po
věčných hodnotách“.4 Terezie dodává: „Ohromný odpor, který jsem měla k životu v klášteře, pozvolna slábl.“ Pohotovost k činu, k myšlence, dostávala pozvolna správný směr. Ale její pýcha měla být podrobena zkoušce. Až do té doby všichni poslouchali umíněné dítě. Lstí nebo lísáním dosáhla všeho. Vždycky byla nejkrásnější, nejvíc milovaná, otec a matka vykládali o jejích vtipných nápadech, poukazovalo se na rysy jejího charakteru, lidé vychvalovali její vkus, její inteligenci, její duchaplnost, její literární vlohy, její půvab při tanci, její chytrost při hře v šachy, její smělou jízdu na koni. Z výšivky dělali umělecké dílo, z rodinného oběda ohňostroj. Mohla být ctižádostivá. V Avile se říkalo: – Teresa de Ahumada? Ta si vezme, koho bude chtít. Vždy porazila ty nejzdatnější na jejich vlastní půdě. U Panny Marie Milostné poprvé bolestně zakusí, že jí uniká jistá forma citlivosti, jistá velikost, jistá dokonalost: „Když jsem náhodou zahlédla, jak některé řeholnici při modlitbě kanou slzy nebo že je schopna nějakého ctnostného úkonu, zakoušela jsem svatou závist. Mé srdce bylo totiž tehdy tak tvrdé, že bych nedokázala vytlačit jedinou slzičku, i kdybych přečetla celé pašije našeho Pána. To mě úžasně trápilo“.5 Odvážný příchod na práh zakázané zóny. Překážka je v ní samotné: neschopnost porozumět Bohu a milovat ho. Diví se, že nalézá opojení v pokořování. Tato dobrodružná duše objevila neohraničený svět, rozsáhlejší a bohatší než zámořské krajiny, tvrdší k dobývání: svůj svět vnitřní. U Panny Marie Milostné Bůh „poprvé zaťukal“ na srdce Teresy de Ahumada. Na radu Marie de Briceño se začala mnoho hlasitě modlit. Prosila také, aby se za ni modlili, aby jí Bůh jasně ukázal, ve kterém stavu by mu nejlépe sloužila. „Přála jsem si ovšem, aby to nebylo v řeholním stavu… ačkoli jsem se zároveň bála i manželství“6 Lidská láska zanechala v této náročné duši víc pohrdání než lítosti. Tak jak ji poznala, neměla nic společného s absolutní vášní, o které se dočetla ve svých rytířských románech. Čím byl v její době život vdané ženy? Naprostá podřízenost muži, okolí, zvykům a obyčejům. Přesné zachovávání náboženských obřadů jen málo povznášelo ducha nad nahodilosti hmotného života. Těhotenství se střídala jedno za druhým, až žena zemřela vyčerpáním nebo při
porodu. Takový byl osud Doni Beatriz de Ahumada. Takový byl osud, ale ještě kratší, Doni Cataliny del Peso de Henao, první ženy Alonsa Sancheze de Cepeda, tři roky po svatbě, když porodila své druhé dítě. Teresa de Ahumada prozradí později tyto své obavy, když jako karmelitka naznačí svým dcerám, že „jim Bůh prokázal velikou milost, když si je vyvolil pro sebe a vymanil je z poddanství muže, který často zničí jejich život, a Bůh nás chraň, někdy i jejich duši!“ 7 Tato obava z předčasné smrti by byla neodradila od manželského života tuto statečnou ženu, která vždy milovala děti. Ale manželství bylo otroctví. Žena neměla žádné právo projevit svůj názor před svým pánem a velitelem, mohla jen chytračit. Jak to dopadne s respektem a obdivem, jaký musí mít každá žena, má-li se podřídit, když se ukáže, že tento pán a velitel je ubožák? Jednou bude kárat Catalinu Godinezovou, že všechny nabídky k sňatku, které jí otec předkládal, zdály se jí pod její úroveň. Ale dodává: „Nepřitahovalo ji manželství. Zdálo se jí tak nízké být komukoli poddána. Sama nevěděla, kde se v ní bere taková hrdost. Pán to věděl. Věděl také, čím jí přispěchat nápomoc. Velebeno buď jeho milosrdenství!“8 U Teresy de Ahumada se už tohoto bodu dotkl. Ona věděla, že láska muže a láska k muži netrvá „navždy, navždy“. Za těchto podmínek váhala se vdát. A už myslela na to, že se snad rozhodne stát se řeholnicí, ale že se úplně nezřekne světa. Nikdy by například nevstoupila k Panně Marii Milostné, kde dvanáct řeholnic zachovávalo zdrženlivost, mlčení a umrtvování tak přísně, že Señora Doncella de Piso tím byla zděšená. Byly i řády méně přísné. A Terezie někdy se zalíbením zabloudila v myšlenkách do kláštera umírněných karmelitek, do kláštera Vtělení, kde přijala hábit její milá přítelkyně Juana Suarezová. Byl to velký dům, velmi příjemný, útulek sto osmdesáti řeholnic každého věku, včetně světských osob. Jistě byly tyto karmelitky zbožné, ale v kajícnostech naprosto nepřeháněly. Přestože měly nízké stropy a mezi mniškami a návštěvníky byla mříž, patřily hovorny kláštera Vtělení mezi místa nejvíc navštěvovaná dobrou avilskou společností. „Starala jsem se víc o to, jak bych vyhověla své přirozenosti a marnivosti, než abych pečovala o dobro své duše. Nicméně myšlenka stát se řeholnicí přicházela. Ale zas odcházela.“9
Terezie prožívala u Panny Marie Milostné půldruhého roku vnitřní boje. „Duch ji táhl do kláštera, smysly ji od něho vzdalovaly. Obojí spolu zápasilo a dělalo si z jejího nitra kolbiště“. 10 V tom všem nešlo o lásku k Bohu. Zvažovala vyhlídky na menší strasti v tomto světě a na ráj v druhém, které mohla mít jako řeholnice nebo jako vdaná žena. Proč jen nebyla mužem! Nebyla by váhala následovat Fernanda, svého staršího bratra, který se s ní přišel rozloučit. Odjížděl do Sevilly, a odtamtud popluje za Franciskem Pizzarem do Peru. Synové Alonsa Sancheze de Cepeda byli zbláznění do cesty přes oceán. Pizarro, sotva se vrátil do Španělska, byl uvězněn kvůli dluhům. Ale co na tom? Císař ho jmenoval guvernérem (Adelantado) země, kterou se chystal dobýt, a hlavním velitelem. Bylo tam tolik zlata a stříbra, že s ním dláždili domy, ale budoucí dobyvatelé zdůrazňovali víc spásu duší než vlastní obohacování. Dobytá kořist se honosila vysokými číslicemi: 21,300.000 zlatých tolarů, Montezumovy poklady, které přinesl Cortez; 1,200.000 křtů od 1524 do 1532. Někteří, kteří tvrdili, že se drahokamy kutálejí jako oblázky pod kopyty koní, mluvili dokonce o 14.000 křtech denně. Když se odpočítala nezřízená obrazotvornost, o níž svědčily některé tyto zprávy, vyznělo z toho, že je povinností křesťana odejít k Indiánům. Avšak Terezie začala tušit, že nestačí být pokřtěn. Kdyby byla neměla tu smůlu, že se narodila jako žena, byla by si bez váhání zvolila řeholní stav, protože by byla směla jít hlásat evangelium oněm ubohým lidem: dobyvatelům stejně jako dobytým. Co ji ještě zneklidňovalo v klášterním životě, byla brána, „navždy“ zavřená, úzkost, že by zřeknutím se života možná tak zahořkla, že by pozbyla i nebe. V sedmnácti letech prožívala tyto boje. Otřesy byly tak prudké, nervové napětí tak nepřetržité, tlukot srdce tak nespořádaný, střídání skleslosti a vzplanutí bylo tak vyčerpávající, že onemocněla. Na konci zimy ji museli odvézt zpátky k otci. Rozmazlené dítě se divilo, že má tak malou radost z tohoto návratu. Jistě měla ráda své blízké, ale nebyla tak zralá, aby ji těšily vážné řeči jejího otce, a už se jen shovívavě a poněkud unaveně usmívala pošetilostem, které vykládali její bratři. Upoutána na lůžko dlouze pohlížela na obraz Ježíše a Samařanky, který jí pověsila do
jejího pokoje maminka, když byla ještě malým děckem, a opakovala si nápis: Domine da mihi aquam, „Pane, dej mi tu vodu.“ Často prosila o tuto živou vodu. Toužila po ní vůbec Samařanka předtím, než k ní přišel Ježíš? Byla to hříšnice a Pána neznala. Zatímco ona, Terezie, která je poučená a věří v něho, se nemůže rozhodnout ho následovat. Vyslovovala Ježíšovo jméno, dávala pozor na pohyb srdce, který doprovázel pohyb rtů, a nedovedla se nadchnout k opravdové lásce. Neměla její víra moc milovat Boha tak, jako milovala nepřítomného Fernanda, přítomného Rodriga, žijícího otce, svou zemřelou matku? Zakoušela jen živý cit: jakousi žárlivost na tuto Samařanku, jejíž lhostejnost změnil Pán tak dalece, že pro něho zapálila celé město Samaří. Zotavovala se jen pomalu, k zármutku svých bratří a příbuzných ze sousedství, kteří doufali, že se zase připojí k jejich malé partě. Byla to právě tato „příležitost“, které se chtěla vyhnout? Poprosila svého otce, aby mohla odejít ke své sestře Marii do Castellanosu. Pobyt na venkově bezpochyby přispěje k jejímu uzdravení. Lorenzo Sanchez a Rodrigo byli přešťastní, že projevila nějaké přání, a doprovodili ji tam. Castellanos de la Cafiada čítalo jen deset čísel seskupených kolem domu Martina Guzmana. Páni a rolníci tam tvořili jen jedinou velkou rodinu. Všechno tam bylo jen čistý a svěží vzduch, ticho. Drsná půda, ale studánka, košaté korkové duby, v dálce křišťálový zvuk zvonečků na krku pasoucích se stád, tak jako bylo křišťálové i světlo. To všechno bylo znamenité pro rekonvalescentku. Terezie rozkvetla. Zabývala se domácností, hrála si s novorozeným synovečkem. Velikou radost jí dělalo vaření. Její sestra ji měla velmi ráda a byla by si ji chtěla nechat u sebe natrvalo. Byla to mírná osoba, dokonale podrobená obtížné povaze svého manžela, která se nebouřila, ani když on vyvolal trapné spory o dědictví. Jako dobrá křesťanka se nechávala „ubíjet“ starostmi. 11 Tito manželé jich měli mnoho, penězi neoplývali, ačkoli si Maria přinesla věnem tři tisíce dukátů. Terezie nenašla v Castellanosu důkaz, že by dosáhla štěstí v manželství při nedostatku duchovní dokonalosti. Nebude se už napříště chtít nikomu líbit, bude vidět ve všem marnost? Trochu ji mrzelo, že není ve své Kastilii úplně uspokojená, obklopená láskou. Jediným zmírněním pro palčivé rány její duše se jí zdála práce.
Práce a četba. Nebylo dne, kdy by si nepřipomněla jejich občerstvující sílu cestou do vesnice Hortigosy, kde žil strýc Pedro Sanchez de Cepeda. Jeho dům nazývali „palácem“. Ale vážný a dobrý muž, který bydlel v tomto krásném venkovském stavení, byl na hony vzdálen vší okázalosti. Dělil svůj čas mezi knihy, modlitbu, rozjímání a skutky lásky, které se už neodvažujeme nazývat dobrými skutky od té doby, co příliš mnoho falešných pobožnůstkářů zaměňuje pěstování blíženské lásky se svým vlastním uspokojením. Na Terezii nijak nezapůsobila zbožnost jejího otce, přestože ho měla tak ráda. Nikde nevidíme, že by byl měl na ni jiný vliv kromě vždy dobrého příkladu a zvyklostí, které si osvojila ve zbožném dětství. Kdežto strýcova horlivost vytvářela kolem něho tak hmatatelnou harmonii, že tím byla uchvácena. Také ona nadchla svého strýce tím, jak pokojně naslouchala a jak živě odpovídala. Pedro de Cepeda byl vdovcem a čekal, až jeho syn doroste, aby se mohl sám stát mnichem. Terezie nalézala v rozmluvách s ním radost, jakou mívala v rozmluvách s Doñou Marií Briceño. „Téměř stále mluvil o Bohu a o marnosti světa“. 12 Byl vzdělaný, ale hrdost projevoval jen tenkrát, když ukazoval svou knihovnu, bohatou na vynikající díla. S prstem na knize, kterou nevytahoval z přihrádky, protože básnické hříčky nebyly už jeho zvláštní láskou, přece přednesl Terezii několik veršů jednoho z nich: Co zde zbylo z krále Juana? Co z infantů aragonských tady zbylo? A co z přemnohého pána marnivce a z novot loňských neuhnilo? Věčné turnaje a klání, pusté zalíbení v honech, zdobné cetky; nemařili Čas ti páni, nebyly to na záhonech jednoletky? Co zbylo z dam, z jejich Čepců, kde jsou jejich šaty, pásky, jejich vůně?
Co tu zbylo z oněch slepců, hořících v plamenech lásky nerozumné?10 V oné době, kdy Španělsko, zbohatlé z Nového světa, dosahovalo vrcholu své pozemské moci, zůstal nejslavnější básník stále starým Jorge Manriquem a v celém jeho díle vynikaly tyto popěvky opěvující nestálost věcí: Naše životy jsou řeky, které ústí do moře, jímž je smrt … Tereziiny ctitelé, její paráda, její radovánky, mizely v nicotě. Ten, který ji miloval a kterého milovala, čím jiným byl nyní v její paměti než Palmerin nebo Amadis? Stěží vzpomínkou. S tímto rozdílem: ona vzpomínka byla poskvrněna hanbou, kterou si její hrdá duše nikdy neodpustí. Žádná pozemská radost nemohla tedy trvat navždy. Zdálo se jí, že věčná musí být jen výčitka, že se dopustila chyby. Don Pedro, dojatý pozorností, jakou mu osvědčovala jeho neteř, osmělil se vytáhnout z přihrádky nejtlustší svazky, Požádal ji, aby mu z nich hlasitě předčítala úryvky. „Ačkoli jsem těmi knihami nebyla nijak nadšena, přesto jsem předstírala, že se mi líbí, neboť jsem se vždycky snažila vyhovět každému, i když jsem k tomu cítila odpor. Avšak tento sklon, který by u jiných byl ctností, nebyl u mne ničím jiným než chybou, protože jsem mnohdy jednala bez rozvahy“. 13 Pedro Sanchez si zvolil listy svatého Jeronýma. Terezie říká: „Bůh mě téměř donutil, abych zvítězila sama nad sebou. U strýce jsem zůstala jen několik dní. Avšak díky jeho dobré společnosti a tomu, co jsem čítala a slýchala, vtiskl se do mé duše blahodárný dojem. Pochopila jsem lépe pravdu, která mě zaujala už jako dítě, totiž že VŠECHNO JE MARNOST“.14 A tak v Castellanosu, i když hladila kučery malého Jeníčka, když se shýbala, aby utrhla snítku rozmarýny, když myslela na Rodriga, který měl pro ni brzy přijít, opakovala si: „Všechno je marnost.“
Dlouho pohlížela, jak mezi kameny prýští a bublá voda z pramene, žasla, jak „vodní zřídla neustále vrhají do výše písek“. 15 Možná, že takto jednoho dne Boží láska rozvíří jediným vzestupným pohybem hlínu, z které je stvořena? Myslela na radost půdy skropené rosou, a současně se hrozila suchopárnosti své duše. Ale připomínala si, že Ježíš je „dobrý zahradník“.16
IV. SŇATEK Z ROZUMU 1533-1536 „Pochopila jsem … nicotnost věcí, marnost světa, rychlost, s jakou všechno pomíjí, a zvláště myšlenku, že bych šla do pekla, kdybych umřela v tom stavu. Ačkoli jsem se ještě nerozhodla pro klášter, ujasňovalo se mi již, že by to byl lepší a bezpečnější stav, a tak jsem se krok za krokem rozhodovala oddat se mu“. 1 Terezie vyslovuje poprvé klíčové slovo svého duchovního života i svého života činného: determinación, rozhodnutí, odhodlání. „Rozhodla jsem se …“, „rozhoduji se …“ „Zdůrazňuji, že velmi záleží na tom, abychom vyrazily na cestu s velkou rozhodností“ 2 „Duše, která začne tak rozhodně … urazila už pořádný kus cesty …“3 „Alespoň nějaké malé rozhodnutí, jež je ve skutečnosti jako nic“4 Je jí osmnáct let, když se vrátí z Castellanosu de la Cañada a z Hortigosy. V tomto věku, kdy by ohnivé a nadané osoby chtěly všechno mít a uskutečnit všechny své možnosti a kdy nechávají bujet bláznivé ratolesti stejně jako všechny ostatní, vyzbrojí se Terezie nůžkami a rozhodne se odříznout větve, které oslabují strom a mohly by škodit rozvíjení krásného ovoce. Rozebrala již kus po kuse mechanismus rozumu, vášní, vlivů, včetně uplatňování vůle, která je všemohoucí, když se rozhodneme podřídit jí své chování, ano i sklony, které se zdají nekontrolovatelné. Udivující změna, k jaké u ní došlo, když vstoupila k Panně Marii Milostné, byla výsledkem příkazu, nejprve vnuceného, poté pochopeného a přijatého. Sama na sobě mohla posoudit, jaké účinky má kázeň. Nyní ví, že city, touhy, chuti, postoje, vše, co se zdá být naším charakterem a co je jen snůškou sklonů, které může cvičení a návyk přemoci, vše podléhá kontrole vůle. Bůh stvořil člověka svobodného, aby si svobodně zvolil dokonalost. „Od nás chce toto rozhodnutí“.5 „Aby mohl udělat všechno sám, čeká jen na naše rozhodnutí“. 6 „Pán pomáhá těm, kdo se rozhodnou sloužit k jeho slávě“.7
V rovině činnosti se bude moci o ní říci: „Dobře promyslela, co má udělat, a uvažovala o tom. Když se rozhodla, byla velmi pevná a stálá a provedla to až do konce“. 8 I v rovině nejvyšší spirituality prohlásí: „Všechno je už uděláno, když se duše rozhodne konat modlitbu.“ V jedné krátké kapitole jejího Života se vyskytuje slovo determinación desetkrát; sdružuje ho s pojmem svobody: „Je velmi důležité začít s touto svobodou a rozhodností …“ „Ať je odhodlán nenechat padnout Krista pod křížem, ani kdyby měla vyprahlost trvat až do konce života“.9 V roce 1533 ještě neměla lásku, ale věděla, že ji nenajde ve světě. Rozhodla se jít ji hledat, tak jako avilští synkové, kteří se plavili přes oceán, ani zdaleka neměli zlato, které chtěli získat. Rozhodnutí, že se bude přemáhat, bylo učiněno. Ale vnitřní boj pokračoval. Vozka ukazoval cíl, ale koně byli jankovití a vzpírali se. Argumentovala sama se sebou: Pro: „Těžkosti a trápení řeholního života nemohou být větší než v očistci, a protože jsem zasluhovala peklo, nebylo by to nijak mnoho strávit v takovém očistci zbytek života, a to tím spíše, že bych pak šla přímo do nebe“.10 Proti: „Satan mi našeptával, že nebudu moci vydržet přísnost řeholního života, protože jsem taková křehká“.11 Pro: „Bránila jsem se tím, že jsem si připomínala, co Pán vytrpěl, a že to tedy nebude nic velikého, když i já budu trpět pro něho, a to tím spíše, že mi jistě nikdy nebude chybět jeho pomoc“. 12 Pro i proti: „V těch dnech mě trápilo mnoho pokušení… Zdá se mi, že více působil otrocký strach než láska, abych přijala řeholní šat“.13 Pokušení se často skrývalo pod rouškou dobra. Její otec, její bratři byli šťastni, že ji mají zase u sebe. Vedla domácnost zkušeně a laskavě a každý se ptal, jak mohli žít dva roky bez ní. Její organizační schopnost, její neobyčejná pořádnost a čistotnost, její vrozená znalost povah, její potřeba něhy – v té době víc potřeba být milována než milovat –dělaly z ní ženu právě tak dokonalou, jako svůdnou. Chtěla to, co je užitečné, ale nezanedbávala to, co je příjemné. Nikdy nebyl Alonso Sanchez tak radostný, ani jeho děti nebyly lépe chápány, lépe vychovávány. Tísnily se kolem své velké sestry a byly tak lačné její přítomnosti, že proto měla někdy skrupule: Nebylo její povinností být matkou dvěma nejmenším,
Augustinovi, jehož bouřlivost jí dělala starosti, a něžné Juanille? Pokud jde o ostatní, jedenáctiletý Jeronimo byl ztřeštěnec, dvanáctiletý Pedro si stěžoval, že je odstrkován, Antonio dělal dobrotu, čtrnáctiletý Lorenzo se už dvořil dámám a připravoval se, že odcestuje za moře. Ona byla poutem, které je pojilo mezi nimi navzájem i s jejich starým domovem. Terezie byla opět velmi nablízku svému otci, ačkoli mu nesvěřovala svůj neklid, do jakého ji vrhalo její rozhodnutí, že si udělá násilí a zvolí si mnišský život. Bojovala sama, jako bude bojovat vždy. Jednou bude moci říci, že si nevzpomíná, že by byla komukoli sdělila své nejhorší trýzně: „V tomhle nejsem ženou. Mám tvrdé srdce“.14 Hospodyňské starosti jí ponechávaly jen málo času na čtení, ale vůbec ji to nemrzelo. Nyní nedůvěřovala rytířským románům, raději se vracela k Listům svatého Jeronýma. Pravděpodobně nečetla Erasma, ale nemohla se uchránit, aby o něm neslýchala. Španělsko bylo tehdy rozděleno mezi erasmity a antierasmity, a to do té míry, že se studenti v Alcalá a v Salamance potýkali v soubojích pro něho nebo proti němu. Erasmus napadal neřesti duchovenstva, jeho zlořády. Všichni, kdo nepřipouštěli, aby se útočilo na představitele církve, třebas i ve jménu evangelia, povstávali proti němu tak prudce, že jeho vřelý stoupenec, velký inkvizitor Manrique ho musel obhájit roku 1527 před juntou ve Valladolidu. Myšlení, spisy tohoto kosmopolity – neboť Rotterdam, Paříž, Oxford, Cambridge, Lovaň, Bâle, Bologna, Padova, Florencie, Turín, Benátky, Řím byly v té době intelektuálním vesmírem – přispěly k tomu, že byl Španělsku vrácen tradiční smysl pro přísnost, který se, jak se zdá, vytratil v prvních dvaceti letech vlády Karla V. stykem s burgundským okolím císařovým. Zdálo se, že Erasmův Enchiridion, příručka křesťanského rytíře, byl napsán obzvláště pro zbožné caballeros. Jeho cílem bylo „vést ke spáse muže, který musí žít ve světě … Cílem všech našich skutků, modliteb a pobožností musí být jenom Ježíš Kristus.“ Nad Španělskem se vznášela vlna mysticismu. Do té míry, že alumbrados, „osvícení“, jejichž jméno nemělo v sobě z počátku nic hanlivého, zašli v četbě Písma svatého příliš daleko, na úkor pravověrnosti. Spoléhali se jenom na osvícení, a tak upadli pod moc inkvizice. Církev prosívala všechno, co mělo třeba jen hodně vzdálenou příbuznost s luteránstvím. Jestliže stačila modlitba k
získání nebe, k čemu byla kontrola církve nad katolíky? Náklonnost ke svobodě zaváněla rozkolnictvím. Terezie se ani zlehka nedotkly tyto svůdné bludy. Chtěla nebe, které zahlédla ve svém dětství, nebe, jaké líčil Život svatých, a nebylo nijak jisté, že se do něho dojde zkratkami, kterými se pouštěli alumbrados a dejados. Nechtěla žádnou polovičatost. Nebyla by se spokojila jako bekyně s úsilím o spásu ve světě. Byla živou výčitkou povrchnosti, která má jen zbožné úmysly a schovává se za provokativní přísnost. Kromě toho, že nyní setrvačně vzdorovala opětným pokusům o styky s bratranci a sestřenicemi, nic ji navenek neodlišovalo od dívek jejího věku, které netouží po ničem jiném, než aby našly manžela. Na jaře 1534 přišel do Avily císař Karel V. Doña Teresa de Ahumada se zúčastnila slavností. Viděla mladého Karla na černém koni, s císařskou korunou na plavých vlasech, když ho zastavil u bran Avily markýz de las Navas. Prosil ho, aby před vstupem do města odpřisáhl, že bude respektovat jeho výsady, jeho exempce a svobody, protože rytíři se nezříkají žádných svých práv ani vůči panovníkovi. Karel V. složil přísahu, markýz mu podal na stříbrné míse klíče, které on ihned vrátil. Zatímco salvy, provolávání, jízda sto padesáti mladých šlechtických synků na ryšavých koních dělaly ohlušující vřavu, vjel Karel do Avily, stále loajální, ale nikdy ne podrobené. A Terezie zdvíhala svou hrdou hlavu pod svými kadeřemi. Takto bude později stát se vzpřímenou hlavou před velmoži. Přijetí bylo nadšené, ale podle královy vůle nedošlo k přílišným výdajům. Mělo se šetřit. V těch dnech se připomínala minulost Avily, pozůstávající z hrdinských činů. Karel prohlásil: „Toto město je vůdcem, kterého si mají vzít za vzor ostatní města našeho království.“ Tereziina záliba ve velkých činech, la hazaña, kterou nyní přenášela na duchovní rovinu, v její královské duši ještě stoupla. 15 Přemáhat se, aby následovala jediného Pána, hodného jejích tužeb po věčnosti, zapřít se, přetrhnout citelné nitky, které ji poutaly k tomu, co pomíjí, k těm, které miluje, to byla hazaña, hodná Města loajálních občanů a rytířů. Začala tvrdě bojovat proti svému já a její zdraví tím utrpělo. Nové horečky, časté omdlévání polekaly jejího otce a kroužek jejích bratří. Rodrigo, který byl přece tak blízký jejímu srdci, už jí nerozuměl.
Cepedové, Ahumadové byli válečnická rasa, sloužili Bohu tím, že porazili na hlavu co nejvíc jeho nepřátel. Rodrigo se chystal následovat jejich příklad, a proto chtěl odejít do Indie. V domě, v němž Terezie samojediná vedla svou vnitřní válku, se hlasitě mluvilo o Rodrigových plánech. Jeho výstroj stála Alonsa Sancheze mnoho dukátů a Terezii mnoho práce. Ale výprava Pedra de Mendoza, ke které se měl připojit, byla nejnádhernější, jaká se kdy nalodila. Velitel Juan Osorio byl Avilan, dvaatřicet španělských šlechtických rodin mu svěřilo své nejstarší syny pro válku o Rio de la Plata, Stříbrnou řeku. Byla tak pojmenována, protože z ní teklo bohatství. Budoucí dobyvatel byl tak plný naděje, že se zřekl svého dědictví ve prospěch Terezie, aby jí tučnější věno dopomohlo k výhodnějšímu sňatku. Tento odjezd byl pro ni novým důkazem, jak chatrné jsou naše radosti, ano i naše lásky. Ale stále zůstávalo těžké udělat rozhodný krok. Rozhodnuta už byla, bylo zapotřebí to uskutečnit. Často si chodila pro odvahu k Marii Bricefio nebo do kláštera Santo Tomás k synům svatého Dominika. Jejím nejčastějším cílem byl klášter Vtělení, klášter karmelitek, kde byla šťastná, jak se jí zdálo, Juana Suarezová. Tyto vytrvalé návštěvy nevzbuzovaly pozornost Alonsa Sancheze. Každá dcera z dobré rodiny vycházela jen proto, aby šla na mši, na kázání, na modlitby, a i nejméně zbožné se setkávaly se svými nápadníky v kostele. Kdo by si byl tedy pomyslel, když si Terezie vykračovala Avilou v sametové šněrovačce a pohupovala širokou oranžovou taftovou sukní olemovanou stuhami z černého sametu, kterou každý obdivoval, ověšená šperky, důstojná, ale usměvavá, že je rozhodnuta vstoupit do kláštera? Konečně měla dost svých vytáček a rozhodla se, že skoncuje se svou nejistotou. Sdělila svému otci, že se chce stát řeholnicí. „Pro mne se to rovnalo obláčce, neboť to byla pro mne věc cti; když jsem jednou dala slovo, žádná věc na světě by mě nepřiměla, abych je vzala zpět“.16 Tak tedy pundonor, věc cti, tato forma pýchy, pro kterou si získala smysl jako celé Španělsko z rytířských románů, dala Terese de Ahumada sílu, jakou ještě nenalézala v lásce k Bohu. Dramatické přiznání. Ani ve snu nemohl Alonso Sanchez tušit, že dcera, které vytýkal jen jedno: její přílišnou zálibu ve světě a v jeho potěšeních, mohla by si usmyslet, že všechno opustí. „Můj otec mě
tolik miloval, že jsem od něho nemohla dostat dovolení. Mohla jsem nejvýš dosáhnout, že po jeho smrti mohu naplnit svůj záměr“. 17 Žádala přátele a příbuzné, aby se za ni přimluvili. Ale nikdo, ani Pedro de Cepeda, ho neobměkčili. On, který se zavázal smlouvou, že bude dávat každý rok celé měřice obilí pro chudé, tvrdošíjně odmítal dát Bohu svou milovanou dceru. Jeho zbožnost nesahala až k tomuto zřeknutí, jeho velkodušnost byla ochotna dát jen nadbytečné. Bude umět Terezie čekat, bude její rozhodnutí neochvějné? Nikomu se nepřiznala s tím, co si přiznala sama: „Měla jsem strach sama ze sebe a obávala jsem se, že má slabost mě přivede k tomu, abych změnila záměr“.18 Neboť svět, z kterého chtěla utéci, ji chvílemi dosud opájel. Stále se snažila se líbit, stávalo se jí, že věřila ve vřelost něčího pohledu a říkala si náhle, že onen by ji snad miloval „navždy“. Ale co nebe? Co peklo? Aby se obrátila k Bohu, musela někdy přímo rukou otočit svou pozornost. Nyní po své zkušenosti u Panny Marie Milostné věděla, že kdyby byla jednou v klášteře, ničeho by nelitovala. V úkrytu před „příležitostmi“ by přesně, metodicky, se vší nutnou trpělivostí pomalu pracovala na své proměně. Tam by ji nic neodvádělo od Boha. Hořela touhou začít, v duchu přeháněla svá nebezpečí, její povaha nemohla připustit odkládání. „Když po něčem toužím, přímo mě to žene“.19 Po Rodrigově odjezdu si vzala za důvěrníka nejmírnějšího ze svých bratří Antonia, teprve patnáctiletého. V každou chvíli mu vykládala, co zakoušela dosud jen přerušovaně. Mluvila mu o věčném životě s tím větším zápalem a tím přesvědčivěji, čím víc ji pokoušela tato klamná země. Mluvila vlastně sama k sobě, přesvědčovala samu sebe. Předčítala mu nahlas svatého Jeronýma, zejména hrozný Dopis Heliodorovi: „Tvá ovdovělá sestra přijde, obejme tě, přijdou služebníci, kojná, která tě vychovala, a její manžel, kteří jsou pro tebe druhým otcem a druhou matkou. Zatarasí ti cestu a se slzami ti budou říkat: Pane, komu doporučíš naše stáří? Kdo nám doslouží při umírání? Kdo nás pochová?' Přijde hlavně tvá matka, stará a úctyhodná, se svým vrásčitým čelem, s ochablým, zchátralým tělem. Také ti zastoupí cestu, bude bědovat a bude ti připomínat tvůj minulý život ode dne, kdy tě přivedla na svět, až do přítomné chvíle …“
Takto připomínal Alonso Sanchez Tereziino dětství, takto prý rozbolestní její odchod příbuzné a služebníky. Četla dál: „Jenom na tobě spočívá tento dům, který je na spadnutí …“ Je pravda, že celý dům jejího otce spočíval na ní… Obrátila stránku: „Co děláš pod otcovskou střechou, změkčilý vojíne? I když tvá matka s prořídlými vlasy a v rozedraných šatech i tvůj otec si lehnou na práh, překroč jejich tělo … Zde záleží synovská láska jen v tom, že nesmíš mít slitování.“ Antonio byl stržen tímto vírem. Stejně jako kdysi la niña přemluvila Rodriga, aby s ní odešel a stal se mučedníkem, přemluvila Antonia, aby opustil otcův dům současně s ní a vstoupil k dominikánům, zatímco ona se připojí k své přítelkyni Juaně Suarezové v klášteře Vtělení. Tento klášter byl zprvu komunitou čtrnácti bekyň. Bylo jich čtrnáct ke cti „Ježíše Krista, našeho Dobra, a jeho přesvaté Matky, spolu s dvanácti apoštoly“. Vcelku skupina zbožných žen, karmelitánských terciářek, sdružených, aby se modlily k Bohu ve vlastní oratoři. Byla to stará synagoga, kterou jim dal biskup k užívání. Skládaly jen jednoduché sliby, až r. 1512 je jejich převorka Doña Beatriz de Higuera přemluvila, aby se snažily o vyšší dokonalost a přijaly mnišský způsob života a řeholi řádu Panny Marie Karmelské. Byla to takzvaná „umírněná“ řehole, poté co byla zmírněna řehole prvotní, zděděná od proroka Eliáše a od otců pouště. Doña Beatriz začala tím, že zahájila soudní řízení proti svému otci, aby si vymohla právo na jeho majetek, a na místě starého židovského hřbitova za hradbami Avily postavila rozsáhlou budovu. Tato budova byla pokládána za velice chudou ve srovnání s paláci rytířů z tesaného žulového kamene. Avšak klášter se svým venkovským slohem vypadal dobře. Měl klenuté chodby, otevřené do dvora porostlého zelení, malé, ale dobře rozmístěné cely, z nichž některé tvořily hotový apartmán – dvě místnosti s kuchyní a vlastní pecí – a široké ústřední schodiště. Všechno bylo nádherně prozářené sluncem. Dům měl krásnou vyhlídku na avilské hradby a na vrchy na obzoru. Hojnost vody dovolovala udržovat bohatý ovocný sad. Chudoba, pokud jde o lidský materiál, ale bohaté přírodní krásy, dílo Stvořitele: Terese de Ahumada se líbil tento protiklad a viděla předurčení v tom, že nový klášter byl inaugurován v den, kdy byla ona pokřtěna.
Jednoho rána na konci října 1535, když šerý úsvit teprve probouzel koruny stromů v rodinné zahradě, vyšla ze svého pokoje. Nedovolila si ani ohlédnout se nazpět. Kráčela po špičkách a zadržovala dech před místnostmi, kde otec, bratři a její malá Juanilla ještě spali. Antonio jí pomohl odemknout tiše těžkou bránu u vchodu, otevřít ji a pak ji držet, aby se zase nehlučně zavřela za vším, co opouštěli. Terezie si vzpomínala na svůj útěk s Rodrigem před třinácti lety. Tenkrát ničeho neželela. Okolnost, že má rodiče, byla pro ni jen „hlavní překážkou“ a netrápila se myšlenkou, že je zarmoutí. Milovala nyní víc? Nebo byla slabší? Způsobily její boje se sebou samou, její první pocity lásky ke Kristu, že toto recio corazón, tvrdé srdce, zjihlo? Na prahu zaváhala. Ale Antonio už tu byl, silný ve své nevědomosti. Věc cti nedovolila Terezii, aby dala najevo ochabnutí před dítětem. A jako kdysi, i teď se za matného svítání dvě tenké siluety odpoutaly od šedé fasády a brzy se vmísily do davu kupců, služek, zbožných lidí, kteří šli přes náměstí Santo Domingo na trh nebo do kostela. Ale tentokrát to bylo navždy, dobře to cítila podle své srdcervoucí bolesti: „Při odchodu z otcovského domu mě pronikla taková trýzeň, že si myslím, že ani při smrti nebudu zakoušet větší. Zdálo se mi, jako by se mi všechny kosti vykloubily. Láska k Bohu ještě nepřemohla lásku k otci a lpění na rodině, jen násilím jsem se ovládla. Bez pomoci Pána by byla bývala každá má úvaha neúčinná. On mi dal sílu, abych zvítězila nad sebou“. 20 Takto uzavřela Doña Teresa de Ahumada y Cepeda s nebeským Snoubencem sňatek z rozumu.
V. SLÁVA A LÁSKA 2. listopadu 1536 do konce roku 1537 Teresa de Ahumada byla rozhodnuta udělat z tohoto sňatku z rozumu sňatek z lásky. Kdyby byla tušila za onoho chladného svítání, kdy kráčela ke klášteru, že bude dvacet let rozdělena mezi svět a Boha, ani v tom případě by byla neváhala. Osvojila si heslo Avily: Antes quebrar que doblar, „raději rozbít než sklonit“, raději zemřít než se vzdát. Nebylo jí neznámo, že bude muset zápasit hlavně sama se sebou. Zdála se tím méně nadaná pro svatost, čím lépe byla vybavena pro úspěch ve světě. Soudila, že pozůstává ze samých chyb a protikladů: že je pyšná, ale nicotná, panovačná, ale citlivá na vlivy. Mluví o svém „svrchovaném pokrytectví“ 1 a o své hrůze ze lži, o své snaze líbit se, která však nebrzdí její živost, jaká je schopna vybuchnout v „hrozný hněv“, a o „věci cti“, o té „černé sebelásce“, špatně chápané lásce k sobě, neboť je to „vždycky řetěz, který žádný pilník nedokáže přepilovat“.2 Světicí se stala silou vůle a milostí Boží. Toto uskutečňování, tato pomalá a bolestná proměna dělají z její existence příkladné svědectví. Když prošla hradbami a překročila průrvu mezi městem a Vtělením, napadlo ji, že ji od minulosti dělí propast. Před klášterem se rozloučila s Antoniem a odpoutala se tak od své pozemské rodiny. Brána klauzury se s temným zaskřípáním zámků a závor otevřela a pak za ní zapadla. Terezie už byla přesvědčena, že všechno je marnost. Nyní si rozhodně řekla, že Bůh je všechno. Juana Suarezová ji očekávala, obklopena zástupem mladých mnišek, které ihned projevovaly nově příchozí stejně tak sesterskou lásku, jako zvědavost. Terezie se nenucené usmála, a okamžitě si získala přítelkyně. Nebylo by to milé kráčet k nebi s takovými družkami? Stanovy byly v zásadě přísné, ale prakticky velmi shovívavé a nezbavovaly je jejich spontánnosti. Terezie si oblékla své nejjednodušší šaty, ale řeholnice přece obdivovaly jejich tkanivo. Má naspěch, aby se všem vyrovnala, proto poprosí převorku,
„velectihodnou a velebnou paní Doñu Františku del Aguila“, svou příbuznou, aby jí dala ihned roucho Panny Marie Karmelské. Ale Doña Francisca dala zavolat Alonsa Sancheze: Nic se nebude dělat bez jeho schválení. Ubohý muž nevěděl, co si počít. Dominikáni ho právě také zpravili o Antoniově rozhodnutí stát se bratrem Kazatelem. Jeho zbožnost podrobovala jeho otcovskou lásku tvrdé zkoušce. Tušil, že zase jednou má všechno na svědomí la niña, a že kdyby umluvil ji, dostane zpět i chlapce. Pospíšil k Vtělení, celý rozechvělý, že se má utkat zároveň se svou dcerou i s Bohem. Od svých prvních slov pronesených horoucím hlasem postavila Terezie tomuto dobrému křesťanu tak pevně před oči jeho odpovědnost, že se neodvážil utéci se ani k prosbám ani k autoritě, ačkoli si cestou stále střídavě opakoval tklivé fráze i bezpodmínečné rozkazy. Pochopil, že i kdyby ustoupila, nemohl by se už napříště těšit z přítomnosti této milované dcery bez výčitek. Proto ustoupil. A zařídilo se všechno ohledně věna a obláčky. Listinou sepsanou před notářem s datem 31. října 1536 se zavázal, že bude vyplácet klášteru Vtělení každoročně pětadvacet měřic zrní, polovinu obilí a polovinu ječmene; v případě nedostatku dvě stě zlatých dukátů. Terezie se zřekla všech práv na dědictví po otci a případné dědictví Rodrigovo přenesla na svou sestru Juanu. Otec dal také novicce: jedno lůžko, houně a prošívané pokrývky, šest lněných prostěradel, šest podušek, dvě matrace, dva polštáře, jeden koberec, a také šatstvo, které bude potřebovat v noviciátě a po profesi: „všechny hábity, jeden z jemné černé látky a druhý z tlustší tkaniny; tři spodničky, jednu z červené vlny, druhou bílou a třetí etaminovou; jeden oděv z beránčí kůže, pokrývky hlavy, košile, boty. Konečně knihy, které se obvykle dávají řeholnicím.“ Terezie obleče hábit 2. listopadu. Oné noci, kdy se měla duševně připravit, nespala. Všechny blízké i vzdálené zvony, které vyzváněly kdysi při jejím narození, připomínaly, že zítra bude den Dušiček. Slavnostní umíráček, kovové diskordance, které nijak neuklidňovaly duši, ale vytahovaly ji z propasti uspokojení nad sebou a nutily ji rozjímat o účincích Božího hněvu. Terezie plakala. Ne nad světem, ale nad svými hříchy. Ne nad tím, co opouští, ale nad tím, čemu nemůže utéci, protože to neodpykala: plakala strachem z očistce a z
pekla. Celoživotní pokání by nebylo příliš dlouhé. Zasloužila zavržení: „Navždy, Rodrigo?…“ „Terezie, navždy…“ Obraz, jaký si učinila o očistci, se ještě podobal obrazům, které ji poděsily v dětství. Červenaly se v temných kostelích. Na nich muži, ženy zvedali z ohnivého jezera nahé paže. Svatá Panna, andělé, se k nim skláněli a některé zachraňovali. Kolikrát pobouřila v noci dům, když křičela, probuzena mučivou myšlenkou, že je v pekle! Ještě jako maličká obětovala za duše v očistci mše, almužny, růžence. I v této noci, kdy se zdálo, jako by umíráček zvonil „navždy“, nalezla pokoj, jen když zapomněla na sebe a prosila Pannu Marii Karmelskou, aby si ji vzala jako rukojmí a vytáhla z propasti ty nejbeznadějnější. Tento účinný soucit s trpícími ji měl provázet po celý život. Když nadešla hodina obřadu, nebyla krásná tvář postulantky bledá jako po bezesné noci, ale byla rozpálená, opojená jejím prvním „hrdinným úkonem“.3 Novicka si ponechala své jméno. Byla to tedy pro spolusestry dál „Teresa de Ahumada“. Ale její přizpůsobivost jí pomohla, že si ihned osvojila počínání kláštera. Po několika dnech by byl nikdo nepoznal v této mladé řeholnici, která kráčela pomalu, se sklopenými víčky, s rukama pod škapulířem, dívku, jejíž žluté šaty a nenucená chůze dělávaly takový rozruch. Zdálo se, že jí to působí jisté potěšení nutit svůj obličej k nehybnosti. Ta, která se dříve vyjadřovala „mnoha slovy“,4 odpovídala teď stručně, nutila se k mlčení. Chápala, do jaké míry ovlivňuje gesto naši vnitřní dispozici? Nebo se v tom projevovala hluboká změna způsobená obláčkou? Přiznala se, že hned na začátku zakoušela radost z volby řeholního stavu, která ji po celý život neopustila. „Dobrý Bůh proměnil mou dřívější duchovní vyprahlost. Cvičení řeholního života měla pro mne velký půvab, zvláště když na mne přišla řada zametat v těch hodinách, které jsem dříve věnovala marnostem, parádě. Cítila jsem se svobodná a měla jsem z toho zvláštní radost. Divila jsem se přitom, že nevím, odkud to pochází“.5 Neznala úlevy ve svém rozhodnutí, které uskutečnila neodvolatelně. Tato dvacetiletá dívka vrhla tak bystrý pohled na život, tak živě prohlédla lidi a věci, že jásala, že je od nich osvobozena.
Při prvním styku s mnišským životem si tedy Terezie uvědomila účinnost toho, co nazve „hrdinský úkon“. „Vzpomenu-li si nato, pak ani dnes není nic, co bych nebyla ochotna udělat. Zkušenost mi dokázala, že za malé přemáhání, ke kterému se musím odhodlat na počátku, abych vykonala určitou věc ke cti Boží, je on připraven zahrnout mě už v tomto životě přízní tím sladší, čím víc jsem se oné věci bála“.6 Nadále bude horlivější. Už se jí dotkl plamen božské lásky a začala od sebe více vyžadovat. Za několik týdnů si mohla myslet, že už všechno vykonala, když opustila svět a své drahé, a že už nemá s čím bojovat. Ale objevila, že pokoj, z něhož se těšila, se rovnal pokoji ženy, která si klidně lehne, protože zabezpečila závory dveří proti zlodějům. Jenže zavřela zloděje v domě. „Kde je naše já, tam nemůže být horších zlodějů“.7 Všechno bylo pro ni námahou a pokořením: „Uměla jsem málo modliteb, nevěděla jsem, jak si počínat v chóru. Byl to důsledek mé nedbalosti, neboť jsem se příliš zabývala marnostmi! Jiné novicky by mě byly mohly učit. Ale já jsem chybila tím, že jsem je o to nepožádala, abych jim nedala najevo svou neznalost. Také jsem špatně zpívala… Ze sebelásky jsem bývala tak rozechvělá, že jsem to provedla ještě hůře, než jsem uměla … Tehdy jsem si předsevzala, že se přiznám, když nebudu připravena. Z počátku mě to stálo hodně, ale později jsem v tom našla potěšení“.8 Hořké potěšení pro tuto hrdou povahu. Vzpírala se plísnění, bouřila se, když byla bezdůvodně obviněna, a přes své rozhodnutí všechno přijímat, všechno v klášterním životě milovat, měla chvíle skleslosti, zvláště když se srovnávala s jistými řeholnicemi, které žily v této komunitě v kajícnosti tím obdivuhodnější, že byla méně běžná. Některá se jako svatý Benedikt válela v kopřivách, postila se celý rok a mluvila jen s Bohem. Jiná zas byla tak svatá, že už zaživa dělala zázraky: když zapálila svíčky na oltáři Panny Marie, hořely, ale neubývalo jich. A Doña Teresa de Quezada přes svou urozenost odmítala zvláštní celu a spávala v dormitáři pro nejodstrčenější sestry. Terezie si zvolila poměrnou chudobu. Měla ráda dvě pohodlné a pěkně vyzdobené světnice, v nichž bydlela. Mrskala se kopřivami, ale netrápila ji nerovnost, s jakou se v tomto přelidněném klášteře měřilo dvojím metrem pro řeholnice bohaté a pro řeholnice chudé. Dokonalost některých hověla její sebelásce, ale bídu valné většiny
nechávala bez povšimnutí. Skličovaly ji její roztržitosti v chóru, její suchopárnosti, ale dráždilo ji, že nerozumí zbožným sestrám, které před ní rozmlouvaly o slastech modlitby. V její duši byl velký nepořádek. Kdo jí tedy dal na srozuměnou, že není možný pokrok v duchovním životě, nemilujeme-li bližního víc než sebe? Když ji zastihli, jak plakala nad svými hříchy, zmýlili se a mysleli, že oplakává odchod ze světa, a ji to uráželo. Nemyslela pořád jen na sebe? Vzdá se toho. Byla tam jedna řeholnice, stižená tak odpornou nemocí, že ji nikdo nemohl ošetřovat bez ošklivosti. Terezie se stala její ošetřovatelkou, aby udělala násilí nebi. Proměnila v soucit svůj odpor před břichem pokrytým vředy, z kterého vytékala směs hnisu, krve a výkalů. Vycházel z toho takový zápach, že se jí zvedal žaludek, že musela utéci a zvracela. Ale s úsměvem se vracela zase zpátky. Dlouhá bdění u této nemocné a tak přehnané kající skutky, že jí je převorka musela zakázat, podkopaly zdraví, které jí ještě zbývalo. Při společné modlitbě v kapli se třásla zimou, protože tam štěrbinami mezi taškami ve střeše pršelo, sněžilo a foukal vítr. V horečkách a ve velkých bolestech prosila Boha o milost trpět pro něho, aby utrpením zkrotila tělo, jež bylo tím náročnější, čím bylo křehčí. „Přicházíme sem proto, abychom zemřely pro Krista, a ne abychom se pro Krista hýčkaly“. 9 Život se jí zdál nyní tak tvrdý, že si někdy opakovala úsudek ze svého dětství: Mučednictví je bezpochyby nejlepší prostředek, jak získat nebe. Umřeme tedy rychle na nějakou strašlivou nemoc! Bude jí Pán pomáhat účinněji, když složí sliby? Obřad se konal půldruhého roku po její obláčce, 3. listopadu 1537. Během tohoto roku odhadla, jak obrovskou námahu má ještě před sebou, a tvář profesky byla zrovna tak bledá, jako byla tvář novicky rozpálená. V kapli, zářivě osvětlené svícemi, které daroval Alonso Sanchez, krásné dámy a okázale vyšňoření caballeros buď dlouho a plamenně řečnili jako o svatbě, nebo plakali jako o pohřbu, každý podle své povahy. Ve skutečnosti to bylo obojí. Terezie přistoupila mezi dvěma řadami řeholnic, které zpívaly Veni Sancte Spiritus… Měla na sobě jen hábit, šaty svázané na
prsou, aby se usnadnilo bičování, a pevně držela svůj složený škapulíř, závoj, pás a lístek, na který napsala Pater noster, symbol života zasvěceného od nynějška modlitbě. Před mříží otevřenou do kostela si lehla na zem, čelem se dotýkala dlaždic. – Co žádáte? – Milosrdenství Boží a společenství sester v ustavičné klauzuře. Pronesla sliby pevným hlasem, když jí byly připomenuty nejpřísnější předpisy stanov. Z celé své duše, ve vědomí své slabosti, se připojila k modlitbě: „Náš Pán působí, že chceme. On nám také dá, abychom to splnili, per Christum Dominum nostrum.“ Mnišky odpověděly: „Amen“.10 Dvě sestry ji odvedly do hovorny. Za mříží spatřila jako ve snu své přátele, své příbuzné. Ničeho nelitovala, a dokonce jásala v opojné radosti. Přesto řekne po letech, když jednou nebude nalézat vhodné přirovnání pro jisté utrpení: „Myslím, že jsem neudělala v životě nic strastiplnějšího, ani v den své profese.“ 11 V klášteře se konala slavnost. Alonso Sanchez pohostil řeholnice svačinou a obědem a každé daroval roušku z jemného plátna. Tančilo se, zpívalo, za zvuku velkého množství fléten a bubínků. Teresa de Ahumada ukázala všechen svůj půvab a svou živost. Vždycky jí dělalo dobře, když se líbila. Dnes okouzlila svou veselostí řeholnice, které předtím dojala svou zbožností a které nevěděly o jejích vnitřních bojích. Její rozmanité vlohy je uváděly v úžas. – Teresa de Ahumada je jako pozlacené hedvábí, které se dá sladit se všemi odstíny, protože aby si nás získala, přizpůsobuje se každé jednotlivé povaze …12 Jedna starší řeholnice způsobila náhle senzaci. Vzpomněla si, že přišel kdysi do tohoto domu jeden zahori, věštec a zlatokop, a řekl, že zde bude jednou jedna Terezie, která bude svatá. Tehdy nebylo žádné svaté Terezie. Přáli si mít jejich svátek v den svaté Doroty. Nová profeska zakrývala smíchem své pohnutí, ale zvolala: – Dej Bůh, abych to byla já! – Dej Bůh, abych to byla já! opáčila Doña Teresa de Quezada. 13 Od přijetí závoje zdvojnásobila své nároky na sebe, utáhla železný svěrák své vůle. Když byla v pokušení trochu si povolit a když si říkala: „Nejsem anděl … nejsem světice…,14 vyplísnila se a
prohlašoval a si, že když bude bojovat, jistotně zvítězí, a že Bůh pomáhá statečným. Za chvilku se obviňovala z marnivosti. Měla mnoho co dělat, aby zvládla svou ješitnost. Povzbuzena přemrštěnými a teatrálními kajícnostmi některých spolusester, umlčela svůj smysl pro správnou míru a svou hrůzu před vší okatostí a chtěla v sobě potlačit i zdravý rozum. Takto se jednou představila v refektáři: lezla po čtyřech, na zádech měla sedlo pro soumara naložené kamením a jedna sestra ji táhla jako dobytče ohlávkou omotanou kolem jejího krku. Bláznovství tohoto druhu vedla zas k novým záchvatům, k „srdečním bolestem“, 15 tak ostrým, že kdo ji viděl, byl zděšen. A přidaly se další choroby. Víc než svou bledostí lekala tím, že odmítala nezbytné ohledy. Sotva mohla opět chodit, znovu se objevovala v chóru, zsinalá a vrávorající. Když ji zapřísahali, aby se šetřila, odpovídala: – Co na tom, když umřeme? Jestliže si neumíníme, že se nebudeme úzkostlivě starat o svou smrt nebo o ztrátu svého zdraví, nikdy nic nevykonáme. Záleží na tom, abychom se k tomuhle odhodlali. Tak pozvolna zkrotíme tělo. 16 Její houževnatost v snášení bolesti byla tak velká, že si sestry šeptaly: „V ní přebývá Bůh…“ Když ji přišel otec navštívit, vlekla se namáhavě ke mříži, pokud ji tam vůbec nemuseli odnést. Nestěžovala si, ale otec se čím dál víc hrozil tohoto bezkrevného obličeje. Její oči, dříve lehce vpadlé, byly nyní vypouklé, jako by vylézaly z důlků. Don Alonso poslal do kláštera nejlepší lékaře z Avily a ze sousedních měst. Přesto se nemoc zhoršovala. Při jejích stále častějších a déle trvajících mdlobách běžela často komunitou ohromující zvěst: – Teresa de Ahumada zemřela! Oficiální věda ztroskotala. Modlitby řeholnic se zdály marné. Vyslyšel snad Ježíš jen modlitbu nemocné, která ho prosila, aby jí dal účast na svých utrpeních a na své agónii? Alonso Sanchez nakonec rozhodl, že odveze Terezii do Becedas, malé vesnice, kde jistá léčitelka, proslulá v celé Kastilii, prováděla hotové divy. Klauzura nebyla v řeholi umírněného Karmelu přísná. Terezie tedy dostala dovolení vyjít ven v doprovodu Juany Suarezové hledat uzdravení, po němž vůbec netoužila.
VI. PANE, JÁ NECHCI TOLIK!1 1538-1540 Lékaři vůbec nerozuměli nemoci dcery Alonsa Sancheze. Ochotně přijali jeho výklad: změna života a stravy byla příčinou těchto složitých projevů. Učenou řečí oznámili, že v rodinném prostředí, při výživné jemné stravě tato hezká, sotva třiadvacetiletá dívka brzy okřeje. Viděli jen to, co jim ona chtěla nechat vidět: trpící tělo. Ale skrývala jim klíč ke své chorobě. Odevzdá ho později, až se přizná: „Během prvního roku v řeholi jsem prodělala mnoho nemocí, avšak Pána jsem v té době příliš neurážela“. 2 Měla pravdu, když přenesla svou nemoc na duševní rovinu. Pokládala ji za zkoušku nebo za trest. Trest nezasluhovala. Ale o zkoušku prosila Boha. Záviděla vytrvalost řeholnici, které obvazovala páchnoucí rány, a úpěnlivě prosila „Jeho Velebnost“, aby ji také cvičil v trpělivosti tím, že by jí dal „nutné nemoci“. Záhy byla v takovém stavu, že píše: „Myslím, že nemoc, která na mne přišla, nebyla o nic méně krutá a trapná než ona, i když byla jiného druhu. Trvala tři roky“. 3 Násilí, která si Teresa de Ahumada udělala, aby mohla vstoupit do kláštera, jí vyneslo její první krizi. Ve Vtělení viděla jen svou ochablost. Některé z jejích družek se povznesly až ke kontemplativní modlitbě. Snažila se je následovat a nedospěla ani k tomu, aby rozjímala bez roztržitostí. Její rozum odmítal zastavovat se dlouho u téhož námětu. Trvala na tom, i když to u ní vyvolalo velké nervové napětí a když cítila, že jí „tato tvrdošíjnost škodí na zdraví“. 4 Zlobila se sama na sebe, ukládala si pokání, úporně se snažila se přemoci. Měla návaly deprese, při nichž „jí nejnepatrnější věc působila velká muka“. 5 Přehnané posty, bdění, a nakonec naléhavé nutkání k smírnému utrpení – to vše vyvolalo druhý záchvat. Nemoc je zřídkakdy odepřena tomu, kdo je připraven ji přijmout. Terezie vší mocí usilovala zničit toto vzpurné tělo, které bylo příliš těžkopádné, než aby mohlo sledovat vzlety duše, a které duši strhovalo dolů. Bylo by bývalo zapotřebí léčit tohoto trýzněného ducha tak, jako se dnes léčí úzkostlivci, kteří si někdy tak zafixují svou úzkost, že si navodí příznaky nejrůznějších nemocí. Ale jí dávali střevní nálevy,
přisávací destičky, pouštěli jí žilou, dávali jí užívat lichý počet pilulek, což mělo rozněcovat zbožnost, protože to připomínalo sedm darů Ducha svatého nebo pět Ježíšových ran. Třeli ji olejem ze štírů, který prý vzbuzuje chuť k jídlu, a používali různé drastické metody, které měly údajně hojit choroby „nervové a kloubní, ledvinové a měchýřové, bylo-li jejich příčinou nachlazení“. Všechny ty praktiky byly s to usmrtit i zdravého člověka. Její otec, zděšený jejich výsledky, vložil svou naději do curandery, léčitelky z Becedas. Pracovala s jednoduchými prostředky, a toto léčení jistě bude méně brutální než oficiální lékařství. Léčba měla začít až na jaře. Bylo rozhodnuto, že Terezie a její společnice vyčkají do dubna u Marie v Castellanosu de la Cañada. Ves Becedas se nalézala v blízkém okolí. Upravili pro nemocnou nosítka, která kdysi sloužila k přenášení křehké Doni Beatriz. Byla to hezká nosítka zavěšená na popruzích, která stála tisíc maravedis v době, kdy si mohli Cepedovi všechno dovolit. Alonso Sanchez, dosud stále a navždy ve smutku po své manželce, od hlavy až k patě v černém, na koni s černým sedlem a postrojem Terezii doprovázel, a též Juana jela s nimi na mezku a několik služebníků. Zastavili se v Hortigose v „paláci“ Pedra de Cepeda. Znamenitý muž, dojatý, když opět viděl tu, kterou považoval tak trochu za svou duchovní dceru, usadil ji před obědem v knihovně. Byl všecek ustaraný, aby měla dost pohodlí, a snažil se skrýt svůj zármutek, jaký mu působila její neobyčejná hubenost. Za okny řádila sněhová metelice. Terezie si ohřívala své krásné vyhublé ruce u krbu a svěřila svému strýci tajemství svého vnitřního života, které váhala komukoli prozradit. Což to nebyl on, kdo jí dal klíč k nebi, když jí poukázal na „dobré knihy“ a na svatého Jeronýma? Co všechno se událo od oněch let! Přiznala se k svým bojům, k svým nadějím, k své malomyslnosti, k vlažnosti, do jaké sklouzávala po nesmírných vzletech. Potřásal hlavou: – Musíš se mnoho modlit. – Modlím se. – Jak se modlíš? Vysvětlila, že recituje své modlitby nahlas. Ústní modlitba byla pro ni jediný prostředek, jak udržet pozornost. A i tak se jí stávalo, že se
nechala rozptýlit při dlouhém odříkávání Otčenášů. Přesto nezůstávalo už její srdce suché před křížem. Bůh jí dal „dar slz“. – Záleží jen na modlitbě. Mám na mysli modlitbu vnitřní, usebranost. Vnitřní modlitba! Marně se pokoušela k ní dospět. Nevěděla ani, jak se usebrat. Hidalgo šel k svým přihrádkám. Vrátil se s knihou a položil ji své neteři na klín. Četla: Tercera parte del libro llamado Abecedario espiritual. Compuesto por el Padre Fray Francisco de Osuna. – Toto je pojednání o usebranosti: Třetí abeceda. Terezie otevřela knihu namátkově: „… Jak jsi viděl, ústní modlitba je naše prosba k Bohu o něco, co potřebujeme …“ „… Druhá forma modlitby nechává naše srdce, aby samo v nás mluvilo k Pánu, aniž my pronášíme slova…“ „… Při třetí formě, vnitřní neboli duchovní, se vrchol naší duše pozvedá k Bohu nejčistším a nejláskyplnějším způsobem na křídlech touhy podpírané láskou …“ 6 To je to, co hledala! Škoda, že neznala tohoto učitele dřív! Líbilo se jí, že potvrzoval svou definici konkrétními příklady: „Úhrnem řečeno, první způsob je dopis, který posíláme svému příteli. V druhém k němu vysíláme osobu, která je nám drahá. V třetím způsobu k němu jdeme my sami… Nebo v prvním mu líbáme nohy, v druhém mu líbáme ruce, ve třetím mu dáváme polibek na ústa“. 6b Usebranost záleží především v tom, že nepustíme do svého srdce nic stvořeného. Autor vyjádřil svou myšlenku veršem: Desembaraza el corazón, y vacia todo lo criado. „Obnaž své srdce, vyprázdni je od všeho stvořeného.“ A dodával: „Ze všeho vytěž lásku.“ Milovat všechno, ale v Bohu a skrze Boha. 6c Terezie sotva poslouchala, co jí vyprávěl Don Pedro o autorovi. Zúčastnil se bitvy u Tripolisu, stal se františkánským mnichem a roku 1527 vydal svůj první spis Třetí abecedu. Listovala ve svazku, četla „na přeskáčku“, okouzlena tím, co objevila ve výkladu srozumitelného a metodického a co se dalo upotřebit. U jednoho místa se zdržela: „Dobře využij čas po jitřních, protože onen spánek je ještě důležitější pro duši než pro tělo. Neuléhej nikdy ospale, ale buď velmi bdělá v touze po Pánu a jako snoubenka hledej v noci Boha na svém lůžku … Blaze těm, kdo se modlí dříve, než usnou, a
kdo se při probuzení pohotově vrátí k modlitbě! Tito po příkladu Eliášově trochu pojedí, usnou, znovu trochu pojedí, a žijí schouleni na klíně Pána, tak jako děti usínají na matčině klíně, když se napily jejího mléka. Znovu se probudí, sají, a zase usnou. Takže s těmito slavnými intervaly je jejich čas spánku cennější pro modlitbu nežli pro spaní… A i když spali, poznají při probuzení, že jejich duše spala v náručí Milého.“ 7 To bylo první setkání Tereziino s františkánským vyjádřením božské lásky a její něžné důvěrnosti. Objevila, že ve skutečnosti se nevědomky modlila. Vždycky usínala tak, jak se snažila žít, v Boží přítomnosti. Snad nestoupala vzhůru tak pomalu, jak se obávala? Nikdy nezapomene na odevzdanost dítěte na matčině klíně a později bude sama často používat toto přirovnání. Už bylo třeba odejet, nosítka byla připravena a koně osedláni, ale ona se nemohla od své četby odtrhnout. Opisovala si věty z knihy svým rychlým písmem. Její strýc na ni s úsměvem hleděl. Ale přišli pro ni. S lítostí zavřela Třetí abecedu. – Odnes si ji, řekl Don Pedro. Dávám ti ji. Takto se bude Terezie zasvěcovat do usebranosti a do modlitby pomocí knihy. Alonso Sanchez svěřil Teresu Marii a vrátil se do Avily. Na jaře odjely všechny tři ženy do Becedas. Usadily se tam v dobře zařízeném domě, který patřil rodině Guzman y Barrientos. Becedas byla tehdy malá vesnička s klikatými uličkami. Potok, který tekl kolem ní, nutil nízké domy, aby se tísnily u kostela. Je slyšet šumění vody, šelestění lehkého větru ve velkých ořechových stromech. Navečer stoupá k nebi vůně páleného chrastí, neboť v tuto hodinu se v každé kastilské domácnosti vaří česneková polévka. Když se snesla noc, zavírala nemocná knihu a modlila se v šeru. Na začátku nebylo léčení příliš nepříjemné. Léčitelka pozorovala pacientku a spokojovala se s tím, že jí dávala jednoduché prostředky, vybrané mezi „požehnanými léky“. Ale od krátkého pobytu v Hortigose bylo Tereziiným velkým dobrodružstvím studium, uplatňování toho, čemu učil Osuna. Již pokračování na duchovní cestě jí připadalo jako drobná a přesná práce. Postupné, obtížné upouštění od tělesných úvah, pomalé probouzení ospalé duše, která se pozvolna snaží vzchopit a bere na sebe zbraně světla.
Od této chvíle jí „Jeho Velebnost“ prokazovala velké přízně. „Pán mě začínal zahrnovat velikými milostmi; pozvedl mě až k modlitbě klidu a někdy i k modlitbě spojení. Já jsem tehdy nechápala, co to je … Modlitba spojení trvala jen krátce: snad ani ne po dobu jednoho Ave Maria. Ale zakoušela jsem tak úchvatné věci, že se mi zdálo, že mi svět leží pod nohama, i když mi nebylo ještě dvacet let …“ 8 Spojení předchází před extází. Terezie se už na krátké okamžiky oprošťovala od smyslů, od obrazů, od rozumu, a pozvedala se do roviny, kde je vnímán jedině Bůh. A usilovala žít v ustavičně přítomnosti Ježíšově. Přesto potřebovala k modlitbě knihu. Tolik se bála usebrat se bez této opory, „jako by byla měla válčit proti hroznému vojsku“.9 Kdežto četba v ní tišila duchovní plamen a pomáhala jí dát dohromady rozptýlené myšlenky. Tímto způsobem řídila svou duši, „jako by ji konejšila“. Slova „zápasy“, „boje“, „úsilí“, „námahy“ se vracejí ustavičně, když líčí toto období. Tímto způsobem tato velká pacientka podstupovala přísnou léčbu, trýznivé bolesti, a současně vedla válku, aby dobyla království Ducha. Neboť curandera používala nyní aktivnější prostředky, příliš aktivní pro toto křehké tělo, pro tyto citlivé nervy. Mladá karmelitka ji přitom lhostejně nechala. Což neměla celý svět „pod nohama“? Ne že by byla nepotřebovala pomoc. Velmi si přála nalézt bezpečného vůdce, který by jí pomohl šplhat na vysoké, strmé vrcholy. „To ďábel začal uvádět mou duši do zmatku …“ 10 Jeden muž. Jeden mladý muž. Kněz. Ale tento mladý kněz žil v hříchu. Patřil ke kostelu v Becedas, „byl urozeného původu, byl inteligentní a měl i určitou kulturní úroveň …“11 Terezie si ho vzala za zpovědníka. Průzračnost Tereziiny duše: „On si mě velmi oblíbil, snad proto, že jsem toho neměla mnoho na zpovídání … Jeho náklonnost nebyla špatná, ale protože byla silná, začínala se stávat nedobrou. Já jsem však byla skálopevně přesvědčena, že bych za nic na světě neudělala něco, co by těžce urazilo Pána, a on mě ujišťoval o tomtéž. A tak jsme si často povídali“.12 Tenkrát měla za to, že jsou důležité jen smrtelné hříchy. Když četla u Osuny, že je naprosto podstatné chránit se i hříchů lehkých,
nedbala na to. Taková bdělost se jí zdála nemožná. Ještě nevěděla, že v lásce neexistují malé urážky. Na počátku se tedy neznepokojovala pro lehké rozrušení, jaké jí působila přítomnost tohoto kněze, který nijak nezapomínal, že je muž. Až dosud mu ženy vnukaly jen tělesné touhy, touhy hříšné. Nyní cítil, že se v něm rodí nový cit, když má před sebou tuto dívku v karmelitánském závoji, tak krásnou a tak čistou, že se v její přítomnosti styděl, že ji takto klame. Ale přece neměl odvahu, aby ji už nespatřil. „Byla jsem tehdy nadšená pro Boha a hrozně ráda jsem o něm mluvila. Tak veliké nadšení u mladé dívky uvádělo mého společníka ve zmatek“. 13 Mluvila o Bohu s tím, který by s ní byl chtěl mluvit o ní a o sobě. Seděl proti světlu, aby lépe zakryl, že ji skoro neposlouchá, a upřeně hleděl na její obdivuhodné oči, zářící nevinností a vášnivou láskou přesahující tento svět. Přivábit tohoto anděla, vzbudit jeho zájem, podržet ho na zemi! Jednoho večera se jí tedy zpovědník přiznal, že je ztracený. Snad doufal v nakažlivost hříchu. „Asi sedm let žil v hříchu. Měl poměr s jednou místní ženou, a přesto i nadále sloužil mši svatou. Bylo to tak známo ve veřejnosti, že ztratil všechnu čest a dobrou pověst, ale nikdo se neodvážil ho pokárat. Měla jsem s ním velký soucit, protože jsem ho měla ráda“.14 Křišťál se úderem neroztříštil, zpíval. Opravdu, měla ho velmi ráda. O této lásce řekne také: „Ve velké náklonnosti, kterou mě zahrnoval, jsem nikdy nezpozorovala nic i jen trochu nedobrého, i když v ní mohla být větší čistota. Byly okolnosti, kdy bychom byli těžce urazili Boha, kdyby nám nebyl býval tak nablízku“. 15 Jak je možné, že Maria, která se nemohla vymlouvat, že nezná život, a Juana Suarezová, starší spolusestra, které převorka od Vtělení svěřila Terezii, dopustily, že došlo k takové důvěrnosti mezi mladou řeholnicí a knězem, jehož poblouzení bylo v Becedas pověstné? To je dobrý důkaz, že ženy musí střežit jen samy sebe, a také že se v té době zavíraly oči nad chybami duchovenstva. V tomto něžném a smutném dobrodružství zůstala tedy Terezie úplně sama. Když s pomocí zkušenosti zpozoruje nebezpečí, bude na okamžik rozhořčena: „Ach, lidská zaslepenosti! Zdá se mi ctností zachovat věrnost a vděčnost tomu, kdo mě má rád. Budiž však
proklet tento zákon, který někdy vede až k urážce Boha! Je to bláznovství, které řádí ve světě a které zachvátilo i mne!“ 16 Avšak viděla tehdy jen nebezpečí, v jakém se nalézal ten, který se jí svěřil. Sotva odešel, zavolala Marii a Juanu a snažně je prosila, aby ji informovaly. Chtěla vědět všechno „o jeho domácích“.17 Pověděly jí tedy o konkubíně tohoto zpovědníka, popsali její tvář, její způsoby. Dokonce ji zahlédla za oknem. Zkoumala, jak hluboké je poblouzení jejího přítele, a vůbec ho nesoudila: „Ubožák nebyl tak vinen.“ Tolik pochopení a milosrdenství je důsledkem nedotknutelné čistoty. Nadále se scházela s „ubožákem“ se stejným úsměvem a s láskou, která se nyní projevovala tím víc, čím víc byla proniknuta soucitem a čím byla sesterštější. Den po dni přiznal všechno: „Ta nešťastnice – ani tuto hříšnici nekárá – mu udělala jakési zaklínadlo v měděném amuletu a prosila ho, aby ho z lásky k ní nosil na krku. A nikomu se nepodařilo mu je vzít. Já tak snadno nevěřím řečem o zaklínadlech … Když jsem se dověděla, jak je na tom, začala jsem ho zahrnovat tím větší náklonností. Měla jsem dobré úmysly, avšak prostředky, které jsem užívala, nebyly dobré. Abych mu prokázala dobro, způsobila jsem mu velké zlo. Často jsem mu vyprávěla o Bohu … Avšak rozhodující byla velká náklonnost, kterou mi projevoval …“18 Tolik ji miloval, a viděl ji čím dál nemocnější. Ukázalo se, že léčba je brutální. Terezie tak trpěla, že někdy křičela, že jí ostré zuby rozdírají srdce, a byla obava, že má vzteklinu. Už nejedla, mohla polykat jen tekutiny, a ještě s nechutí. Přidá člověk, který ji měl tak rád, k jejímu mučednictví ještě ten zármutek, že se doví o jeho „věčném“ zatracení? Jednou večer si k ní klekl, sundal z krku dlouhou šňůru a hodil jí k nohám malý měděný amulet. Plakal a ona také. Dala mu jemně znamení, aby odešel, a zavolala Marii. Ta přiběhla. Terezie ani neobrátila hlavu a požádala ji, aby okamžitě hodila amulet do potoka, který tekl nedaleko domu. Od té chvíle viděla Terezie, jak se tento kněz probouzí jakoby z těžkého spánku. Slyšela ho, jak vzpomínal na léta své záhuby, a teď o nich mluvil s hrůzou. Oznámil jí konečně, že se rozešel se svou souložnicí, a neúnavně děkoval Bohu, že mu dal světlo. Od nynějška je pojilo čisté spiklenectví. Nakažlivé nebylo zlo, nýbrž čistota.
Terezie však umírala „následkem léků“. 19 Slavná léčitelka zneužívala projímadla – jedno denně. Vnitřnosti pacientky byly jako v ohni, horečka ji už neopouštěla, nervy se jí smršťovaly, takže byla jako svázaná. Měla nesnesitelné bolesti „a k tomu všemu se přidal velmi hluboký smutek“.20 V tomto stavu se rozloučila s „ubohým mužem“, kterého zachránila a který si zoufal, že už ji nikdy neuvidí živou. Ve skutečnosti zemřel on přesně za rok poté, co vstoupil poprvé do domu v Becedas jako zpovědník této mladé karmelitky, o které říkala celá osada: „Je tak nemocná. Je tak krásná. Je to světice …“ Alonso Sanchez si pospíšil a odvezl svou dceru do Avily, kde se lékaři znovu střídali u jejího lůžka. Tentokrát se z toho vyvlékli tím, že ji neodvolatelně odsoudili. K svým mnohonásobným omylům přidali ještě diagnózu: tuberkulózu. Terezie je opět ve svém dětském pokoji blízko světnice, kde ji Beatriz de Ahumada přivedla na svět a kde tolik let trpěla zemdleností. Ještě tři měsíce byla ve stavu, kdy se zdálo nemožné, aby odolala takovému množství útrap. Od hlavy až k patě ji všechno bolelo. Udržovala si odvahu tím, že si opakovala Jobova slova, na která poukazuje svatý Řehoř: „Když jsme přijali tolik dobrého od Pána, neměli bychom přijmout i zlé?“ Ale její ubohé tělo už tomu nemohlo vzdorovat. 15. srpna poprosila o svátosti. Její otec jí to rozmluvil, chtěl ji uklidnit: – Vyzpovídáš se později, až ti bude lépe. Uvidíš, že se uzdravíš! Téže noci upadla do bezvědomí. Kněz, přivolaný, aby jí udělil poslední pomazání, ji považoval za mrtvou, a ne za umírající. V celém domě se rozléhal nářek a modlitby Alonsa Sancheze, neboť se nemohl utěšit, že ji nenechal přijmout Tělo Páně. Jeden den: Terezie nedává známky života. Druhý den: na zrcátku přiloženém k jejím ústům není znát její dech, horký vosk posvěcené svíčky, který jí kape otec na víčka, aby se zavřela navždy, ji neprobudí. Třetí den: Při klášteře Vtělení vykopou hrob. Je umyta, zabalena do rubáše. Její bratr Lorenzo u ní bdí v noci. Usne, svícen se převrhne, záclony u postele chytnou, ale toto nehybné tělo není popáleno. Čtvrtý den: řeholnice od Vtělení přijdou pro mrtvolu své spolusestry, která má být pochována v půdě Karmelu. Její otec
nedovolí ji odnést. Domnívají se, že žalem zešílel, když neúnavně opakuje: „Má dcera není v takovém stavu, abyste ji dali do země!“21 Snaží se zjistit tep a jeho prsty nepouštějí Tereziino zápěstí. Mnišky zde zůstávají, stojí vzpřímeny v modlitbě kolem lůžka, dvojnásob tragického, neboť je tu šílený otec a jeho mrtvá dcera. A najednou tato mrtvá namáhavě zvedne víčka, ztěžklá ztuhlým voskem z pohřebních svící. Vidí kolem sebe vyzdobenou pohřební síň, spolusestry, které čekají na její tělesnou schránku, ohmatává svůj rubáš. Její první slova byla opět prosbou o svátosti. A potom mluvila dál. Její pohaslý hlas vycházel jako z velké dálky. Byla živá, ale ještě se úplně nevrátila na zem. Říkala: „Proč jste mě zavolali zpátky?“ Vykládala, že bude mít mnoho co dělat v tomto světě. Bylo jí to řečeno tam, kde byla: v nebi. Ale viděla také peklo. Z jejích zmatených vět, smíšených se vzlykáním – její slzy promáčely lůžko – vyrozuměli přítomní slova: „kláštery … zakládání … zachraňovat duše …“22 Nakonec pravila: – Nepovažujte mě za mrtvou, dokud nebude mé tělo pokryto zlatou látkou… Opětné probuzení jejích bolestí, prudších než kdy jindy, ji vytáhlo z jejího snu. Alonso Sanchez chtěl sevřít do náruče svou dceru vyrvanou nebi a peklu, ale ona vykřikla. Nikdo se jí nemohl dotknout, aniž by způsobil tak bolestné křeče, že „jenom Pán může vědět, jak byla tato muka nesnesitelná“.23 Když se jí měla upravit postel, musely ji dvě osoby zvednout na pokrývce. Cítila se jako rozčtvrcená. Mluvila z cesty. Nemohla se natáhnout, zůstávala zkroucená, se smrštěným svalstvem, svinutá do klubka. Ticho, výraz děsu u těch, kdo ji obklopovali, jí naháněl strach. Chtěla dokázat jim i sama sobě, že není ochrnutá, ale nemohla pohnout „ani paží ani nohou ani rukou ani hlavou“.24 Hýbala jen jedním prstem pravé ruky. Tímto jediným prstem hladila prostěradlo na své posteli. Hrdlo stažené, jazyk potrhaný, jak si ho kousala. Dusila se, když jí chtěli nalít mezi rty trochu vody. „Toto trvalo až do Květné neděle, 25 skoro devět měsíců. Zimničné třesení ji vyčerpávalo, nesmírná nechuť jí bránila reagovat. Ale pokládala se za šťastnou, protože se tyto bolesti zklidňovaly, když se
jí nikdo nedotýkal. A každý den, v každém okamžiku prosila svého otce, aby ji odvezl zpátky do kláštera Vtělení. Když nebylo jiného vyhnutí, dopravil ji tam. Sestry přijaly toto tělo, které už předtím připravily k pohřbení. Ještě v něm byla duše, ale bylo horší než mrtvé. Scvrklo se tak, že bylo jen kost a kůže, a bylo ukrutně zesláblé. Tři měsíce byla Terezie v nemocničce, úplně ochrnutá. Tentokrát zas ona byla velkou pacientkou a její spolusestry, lačné dobrých skutků, se přely o čest, aby ji směly ošetřovat. Její houževnatost udivovala komunitu, i její rány dýchaly chválou a láskou. – Pane, já nechci tolik!26 A tvrdila, že neexistují poklady, za které by vyměnila tato utrpení. Konečně došlo trochu k zlepšení. Prohlašuje to touto hroznou větou: „Když jsem začala lézt po čtyřech, vzdávala jsem díky Pánu“.27 Byla zproštěna svého pocitu hříšnosti? Cítila, že jí bylo odpuštěno, že je vykoupena? Měla vědomí, že zvítězila, měla právo obdržet „skrytou manu“, „bílé roucho“, „jitřní hvězdu“. 28 Nikdy nebyla svobodnější než na svém lůžku. Když byla podrobena této zkoušce, odhadla své síly a poznala nyní jejich omezenost, přiznala si, že ji zdeptaly požadavky jejího tvrdého srdce, tvrdého ne k druhým, ale k ní samotné, proti ní. Když se jednou ráno probudila a slyšela, jak se mnišky ubírají do chóru zpívat primu, zachvátila ji horoucí touha jít za nimi a přála si, aby se uzdravila. Tím se odpoutala od minulosti. Přála si také vrátit se do své cely, protože jí bylo v nemocničce obtížné se usebrat, nebyla tam sama. Touží žít. Snad také touží znovu se narodit. Pro ni toužit je totéž co chtít. Avšak lékaři tohoto světa ji odsoudili. Rozhodla se tedy dovolávat se lékařů nebeských, a hezkým logickým pochodem si zvolila svatého Josefa. „Tento slavný světec nám pomáhá ve všech našich potřebách. Tím nám Pán dává pochopit, že jako mu byl poddán na zemi, kde mu jako pěstoun mohl rozkazovat, tak i nyní v nebi udělá vše, oč ho požádá …“29 Při prosbě o uzdravení bylo jejím prvním hnutím, aby se distancovala od lidí, „zejména od žen, které se oddávají nevím jakým
obřadům, jež jsem nikdy nemohla snést a jež se nakonec ukázaly jako nicotné a zaváněly pověrou“. 30 Bezpochyby už měla v rukou Subida del Monte Sión („Výstup na horu Sión“) od Bernardina de Laredo, neboť tato kniha nedávno vyšla. Obsahovala v příloze několik výtečných stránek o úctě k svatému Josefu. Jak se asi líbil jeho portrét té, která chtěla žít: „Mladý muž, kypící životem … neobyčejně krásný … Vždyť jak bychom mohli připustit, že Bůh dal Matce svého Syna za druha, který jim měl sloužit, být s nimi dvacet let a živit je prací svých rukou, vetchého starce, jakého malují hlupáci? To je opravdu směšné …“ Tento mladý svatý Josef „dobře ukázal, čím je“: když se jednou Terezie vlekla po čtyřech, pocítila náhle, že se může vztyčit. Vzepřela se na chodidlech, nalezla rovnováhu, vzepjala se v celé výšce své postavy a kráčela tak lehce, jako kdyby nikdy nebyla bývala nemocná. To, co nazývala svými hříchy, jí bylo odpuštěno. Komunita kolem ní volala, že je to zázrak.
VII. DOÑA TERESA DE AHUMADA 1540-1553 – Doña Teresa de Ahumada má přijít do hovorny! Křepkým krokem, za který vděčí mladému svatému Josefovi, odebere se zázračně uzdravená do jedné z hovoren (locutorios), jež jí byla přidělena k přijímání jejích přátel. Za mříží vypadá krásnější, půvabnější než kdy jindy. Šaty a škapulíř z jemného sukna, bílá mušelínová rouška lehce nabíraná, bíle podšitý černý závoj jí znamenitě sluší. Má příliš dobrý vkus a umí si zkrášlit mnišský hábit, tak jako to dělá mnoho jejích družek. Hovorny v klášteře Vtělení byly vždy světáckými salony, které s oblibou navštěvují estéti – šlechtici i vznešené dámy. Terezie se stala jejich hlavním vnadidlem. Její uzdravení z ní učinilo módní novinku. „Mnoho osob všech stavů ji navštěvovalo pro její roztomilost a půvab“.1 Na začátku se spokojovala s tím, že se sklopenýma očima odpovídala na otázky, zmatená, že tak upoutává pozornost. Myslela jen na to, aby se mohla vrátit do samoty k svým modlitbám. Ale řeholník nakonec méně miluje celu, když z ní musí často vycházet, a není bez důvodu, že se zaměňuje křesťanská láska se snahou líbit se. Nechá odejít své návštěvníky bez vřelých slov, aniž by dala najevo zájem o zprávy, které jí přicházeli sdělit? Terezie měla tak vděčné srdce, že jednou řekne: „Mohou mě svést pouhou sardinkou“. 2 Svým uměním děkovat dokáže po celý život okrášlit každý dar, který dostane. Bude umět dávat, blahopřát, soucítit, působit radost. Brzy věděla celá Avila, jak příjemný je rozhovor s mladou karmelitkou. Všichni se podivovali, že si šestadvacetiletá řeholnice zachovala kouzlo mladé dívky, které svět tolik lichotil, a že kromě „čehosi podstatného“3 získala v letech své izolace zaviněné nemocí mnoho ze své hojné četby, ze svých meditací a ze svých zkoušek. Její pevný úsudek, její otevřený duch uchvacovaly tím víc, že v době, kdy se tolik krásných dam vychloubalo latinou a řečtinou, ona se se smíchem omlouvala, že vůbec není učená. Tato přitažlivost a poutavost ji provázela v celém životě. Profesor Don Antonio Aguiar, který
ji poznal později v Burgosu, říká, že trávil u ní „celé hodiny dne, aniž to zpozoroval, a že noc trávil v naději, že ji druhého dne spatří. Neboť její způsob mluvy byl velmi graciózní – a slovo gracioso ve španělštině znamená nejen půvab, ale má i zabarvení žertovnosti. Když hovořila, bylo to současně velmi laskavé i velmi vážné, prosté, rozumné, a jako by to vycházelo z jejího srdce. Tolik hořela láskou k Bohu! Z jejích slov sálal tak sladký oheň, že srdce těch, kdo se k ní přiblížili, jihla, ale nespálila se. Neboť mezi všemi svými dary měla gratia sermonis a táhla ty, kdo ji poslouchali, za sebou, kam chtěla a k čemu chtěla … Bylo by se řeklo, že má v ruce kormidlo, kterým převrací srdce …“ Takže se už v klášteře Vtělení skvěla ta, kterou týž Aguiar nazve „magnetem světa“. 4 Probírání neobyčejně zbožných námětů mělo vynikající úroveň, zejména v klášterní hovorně. Mohla se řeholnice vyhýbat rozpravám o modlitbě, při nichž se srovnávaly Osunovy metody s metodami Laredovými, při nichž se vychvalovaly zásluhy Tovaryšstva založeného Ignácem z Loyoly? Teresa de Ahumada mluvila o Bohu obdivuhodně. Ale bylo to tím sympatičtější, že se nemohla nabažit, když o něm slyšela mluvit. Zbožný šlechtic, který měl při jedné cestě to štěstí, že slyšel kázat otce Juana z Avily nebo Fray Luise Granadského, byl jist, že nalézá u Vtělení výborné posluchačstvo: – Doña Teresa de Ahumada je v locutoriol Utvořil se kroužek, Terezie přistoupila k mříži. Návštěvník, spokojený už sám se sebou, byl tedy spokojen i s ní: – Bylo to letos na Velký pátek. Kostel byl přeplněný. Fray Luis vystoupil na kazatelnu a začal slovo „umučení“ s takovým důrazem, s tak živou výmluvností a s takovou láskou, že se všichni přítomní rozvzlykali. Všichni tak sténali, že kazatel musel své kázání přerušit…5 Terezie pochválila vypravěče, a od věcí posvátných se snadno přešlo k světským. Fregaty, které odplouvaly ze Sevilly za oceán, vracely se obtíženy zlatem a cizím rozkošným ovocem. To byl stále vzrušující námět. Terezii přinášeli zprávy od Fernanda, od Rodriga, když za nimi odešli v roce 1540 také Lorenzo a Pedro. Někdy šlo o lék proti horečce, o některý z rostlinných receptů, na které byla mladá řeholnice zvědavá. Nebo ještě lépe: dobře provedený sonet, vyhraná bitva. Vědět, kde a jak se bojuje pro Boha a pro císaře, proti
Turkům, Francouzům nebo Indiánům, znamenalo znát osud synů a bratří avilských občanů. Všechno zajímalo Terezii, všechno ji uchvacovalo, a nebylo jediné její myšlenky, která by nezajímala, nebavila, neuchvacovala dvůr jejích věrných. Alonso Sanchez se ocital stále častěji uprostřed tohoto večeřadla, když za ní přicházel. Přijímala ho s láskyplnou úctou. Ale když se její přátelé tvářili, že chtějí odejít, zdržovala je a živě pokračovala ve všeobecném rozhovoru. Ubohý muž zůstával zaražený a s hlubokým zármutkem odcházel. Kde byla doba, kdy jeho Terezie mluvívala dlouho jenom s ním samotným s tak dojemnou výmluvností, že se její zásluhou oddal modlitbě? Z jeho dcery vycházela taková přesvědčivost, že se jí podařilo nejobtížnější dílo: pozvednout zbožného observanta na vrcholy mystiky. Byla to opravdu ona, kterou nyní vídal, jak se směje, tlachá, jak je vzdálena od svého otce, a jak se zdá, i od Boha? Jednoho dne, kdy se mu podařilo, že ji nalezl beze svědků, jí to vytkl. Ani zdaleka nemínila lhát. Uznala, že se už nemodlí, a vymluvila se na své špatné zdraví. – Už to je pro mne mnoho, když vydržím v chóru.6 Alonso Sanchez nyní dosahoval vysoké kontemplace. Pokládal své návštěvy ve Vtělení za „ztracený čas“ a tak je omezil, že se už denní hosté nemuseli obávat několika minut vyrušení, jakým byl příchod tohoto starce v černém, s pohledem mírným, smutným, a plným světla. „Já jsem byla zaujata tolika marnostmi,“ říká Terezie, „že mi to ani nepřišlo“.7 Neodvážila se říci svému otci, že se už nemůže usebrat, „aniž by s sebou nevláčela celou hromadu svých ubohostí“. 8 Když se dostala ze své dlouhé a těžké nemoci, nebo přesněji ze své dlouhé krize, protože nemocná zůstane po celý život, pocítila, že se znovu rodí velmi přirozené potěšení. Uspokojení, jaké nalézala v přátelstvích, v rozhovorech, v zábavách, které následovaly po jejích duchovních cvičeních, po dlouhých obdobích suchopárnosti, skutečnost, že někdy čekala netrpělivě, až zazvoní nakonec společné modlitby, tolik kontrastovaly s jejím ideálem horlivosti, že se považovala za ztracenou. Už se neopovažovala pohlédnout Bohu do tváře. A zřekla se všeho, čemu ji naučila Třetí abeceda. Zklamána sama nad sebou,
tato „královská duše“ se trestala prostředností. Jakže! Dělala si nárok na svatost? Snila o hrdinských skutcích? Málem by byla zemřela na tyto výstřelky. Sám Bůh se vysmál její domýšlivosti. Což nemůže dosáhnout spásy bez přehnaných přísností? Zdálo se, že klášter Vtělení je stvořen právě pro tuto počestnou průměrnost. Nezvolila si ho právě proto? Jaká hloupá ctižádost ji hnala k tomu, že se chtěla vyznačovat přísnější zbožností a umrtveností než ostatní spolusestry? „Byla jsem poslední mezi nejhoršími, a tak se mi zdálo rozumné přizpůsobit se většině, spokojit se s předepsanými modlitbami, modlit se ústně a zanechat rozjímavé modlitby, protože nebylo spravedlivé, aby se důvěrně stýkala s Bohem ta, která zasluhovala žít s démony a klamala lidi bezúhonností vnějšího chování …“9 V chóru i v hovorně i v rekreaci měla Teresa de Ahumada talent, že se každému přizpůsobila, že mezi svými spolusestrami náležela „celá všem, i ve způsobu bytí, a to tak dokonale a s takovou přizpůsobivostí, že jsme se tomu někdy smály“,10 napíše v budoucnu Anna od Ježíše. Domnívala se, že klame své okolí, neboť se posuzovala podle svých nejvyšších požadavků. Ve skutečnosti žila v souladu se zvyklostmi zavedenými v klášteře, kde bylo „dovoleno“ tisícero úlev od stanov, ačkoli to nebyl jeden z nejuvolněnějších španělských klášterů. Všechno sloužilo za záminku, omluvu, zdravý rozum. Zdálo se, že tolerance je podstatou řehole, s výjimkou novicek, které ji přísně zachovávaly. Ty směly přijímat návštěvy jen zřídkakdy. Kdežto mnišky se zdobily klenoty, bez skrupulí klábosily v hodinách mlčení, chodily na návštěvy z jedné cely do druhé, v rekreacích se obveselovaly světskou hudbou. Jejich blízcí jim přinášeli nové písničky, v kteroukoli hodinu dne mlsaly sestry dobroty, které jim prostrčili mřížemi v hovorně. Jedna řeholnice, vybraná z nejmoudřejších, byla vždycky v hovorně jako třetí, ale moudré měly hlad stejně jako lehkomyslné a neodolaly pamlskům. Klášter byl chudý, přelidněný. Hladový režim, kterému byly mnišky podrobeny, byl způsoben víc bídou než zachováváním řeholní zdrženlivosti, jakou praktikovali otcové pouště, zakladatelé řádu. A když nalezla některá mniška dobrou záminku, aby se chodila stravovat do své rodiny nebo k zbožným lidem, kteří dychtili po společnosti karmelitky, dala jí převorka ihned dovolení za podmínky, že si vezme s sebou jednu sestru jako průvodkyni. Bude o dvoje ústa méně k
živení. Tak i Terezie bývala často nepřítomna: velké avilské rodiny se o ni draly. Jak se může vyžadovat stálá horlivost od sto osmdesáti žen, které jsou pořád jednou nohou ve světě a z nichž se mnohé staly řeholnicemi jen proto, že neměly naději na vdavky? Od té doby, co byla objevena země nazývaná „Indie“, dávali synkové přednost bludičkám v zámoří před krásnýma očima španělských nevěst. Vždyť i v rodině Cepeda y Ahumada jich odešlo sedm ze sedmi, sedm pěkných chlapců, „dobrých partií“, a zanechalo sedm slečen, svobodných, aby „oblékaly svaté“, to znamená, aby vstoupily do zbožných bratrstev, která bdí nad garderobou Kristových soch a nad soškami svatých vystrojených sametem a zlatým brokátem. Zdálo se, že kromě několika horlivých duší je klášter Vtělení spíš penzionem pro osamělé dámy, kde si každá podle svého majetku, podle svého postavení a svých osobních zájmů zařídila více méně příjemnou existenci, přičemž mohla pěstovat ctnosti, jež se považovaly za nezbytné, aby se mohla dosáhnout bez přílišné námahy jistá pozice v dobré společnosti na onom světě. Na onom světě: neboť „v tomto světě je nemožné dosáhnout něčeho dobrého, když je pohromadě víc než čtyřicet žen. Všechno je vzhůru nohama, samý zmatek, jedny překážejí druhým“.11 Terezie nalezla mnoho přítelkyň, které jí pomohly mezi sto osmdesáti jeptiškami v klášteře Vtělení klesnout, ale když měla vstát, byla sama. „Tereso sem“, „Tereso de Ahumada tam“: vždycky se našla sestra, která ji přišla rozptýlit, když se snažila se usebrat. Měly ji přespříliš rády, a ona tolik lpěla na tom, aby byla milována. Její veselost okouzlovala, její upřímnost uklidňovala. U ní jste mohli být jisti, že vás za zády neočerní. Sdílné osoby jí pochlebovaly: „Mé srdíčko! Má dušičko! Mé zlatíčko!“12 Ale brzy pochopily, že tento ženský sklon k mazlivým slůvkům nevyhovoval jejímu vkusu víc než klepy a hádky a než „jedna paní povídala“. Obdivovaly se její jemné lásce. Někdy se při ranní modlitbě spolusestry divily, když nalezly své příliš opotřebované pláště opravené. Terezie usoudila, že neprojevuje dost lásky k spolusestrám, a vstala v noci, aby jim pláště spravila. Kdo by tedy byl myslel na to, aby jí vytýkal množství hodin strávených v hovorně? Zůstávala v přípustných mezích. Žádný člověk z dobré rodiny, mladý, dobře vychovaný, galantní, nebyl by si
mohl ani představit, že by mladá řeholnice, rovněž urozená, mohla odmítnout pohovor s ním. Pokládali jej za „jejího ctitele“ a o ní se soudilo, že mu má pomáhat ke spáse jeho duše. Nikdo se nedivil, že si hezké získávaly tuto „úctu“ víc než ošklivé. Terezie byla příliš hrdá, než aby se řídila příkladem těch, které apoštolovaly, když minula určená hodina v hovorně, „otvory ve mřížích a přes zdi nebo v noci“ …13 Když si Terezie vyčítala, že jedná jako všechny ostatní sestry, znamená to, že na sebe kladla podobný požadavek jako sportovec, který si zlořečí, jestliže sklenka alkoholu ohrozí jeho formu. Kdežto jiný, který se posmívá světovým rekordům, ji vypije bez výčitek. Řeholnice ve Vtělení nevěděly, z jaké výše sestoupila Tereziina ctižádost, když klesla na úroveň jejich rutinovaných otčenášů. Viděly, že někdy vyhledává samotu, že se chrání reptání a neposlušnosti, že je dochvilná při společných úkonech, usebraná při modlitbě. Slýchaly ji mluvit o Bohu s výjimečnou výřečností. Teresa de Ahumada byla vždy ochotná zaplatit za namalování zbožných obrazů na zdi kláštera, zdobila svou soukromou modlitebnu, dávala konat na své útraty povzbuzující obřady k poctě svých oblíbených svatých – na prvním místě svatého Josefa. Ani toho nebylo tolik třeba, aby platila za vzornou řeholnici v klášteře Vtělení. Její chování bylo „dovolené“ podle jejích družek, podle představených, podle jejího zpovědníka. Podle jejího názoru nešlo o toto. Kam se poděly hrdinské skutky? Úsilí o svatost? „Jaké je to veliké neštěstí, když řeholnici nezachovávají řeholi! Mládí, smysly, je táhnou k světu … Řeholník nebo řeholnice, kteří se rozhodnou opravdově jít za svým povoláním, narazí na více překážek u těch, kteří s nimi žijí v témže domě, než u všech démonů. Musí být ostražitější, mluví-li o přátelství ti, kteří dychtí po důvěrnostech s Bohem, než oni, jež se ďáblovi podařilo uvést do kláštera … Kdyby rodiče dali na mou radu, aspoň by měli dbát na jejich čest a raději je ve vší skromnosti provdat nebo si je nechat doma než je posílat do těch klášterů. Jsou tam ve větším nebezpečí než ve světě …“14 Viděla nebezpečí, dotýkala se ho, někdy mu unikla dík svému nezničitelnému smyslu pro čest, ale neutíkala před ním. Nebylo to však proto, že by se jí bylo nedostávalo varování.
Mezi šlechtici, kteří o ni vytrvale pečovali, byl jeden, k němuž měla, jak se přiznává, mucha afición. Můžeme to přeložit jako „velkou zálibu“ zároveň s něžným citem. Má se za to, že se jmenoval Don Francisco Guzmán. Byl mladý, bohatý na pozemské statky a patřil k jedné z nejvznešenějších rodin Kastilie. Byl nebezpečnější než bratranec, o kterém kdysi snila, že si ho vezme, nebo než „ubožák“ v Becedas? Bůh se do toho vložil, a ďábel také. „Znala jsem ho teprve krátký čas, když mi chtěl dát Pán na srozuměnou, že se toto přátelství pro mne vůbec nesluší. Ukázal se mi Ježíš Kristus, zadíval se na mne velmi přísně a dal mi najevo, jak se mu to nelíbí. Byla jsem tak zděšená a zmatená, že jsem toho člověka už nechtěla ani vidět“.15 Ale zlý duch jí namluvil, že toto vidění je jen účinkem její obrazotvornosti. Návštěvník naléhal, sestřičky kolem ní tvrdily, že styk s tak váženým hidalgem nejen neškodí pověsti Doni Teresy de Ahumada, ale že je jí ke cti. Proto se vrátila k oné „morové zábavě“.16 Myšlenka na tohoto přítele ji při modlitbě ustavičně rozptylovala. Jednoho dne, kdy se bavila v hovorně „s touto osobou“, zjevila se jí tam obrovská ropucha. Mnoho svědků vidělo, jak „lezla mnohem hbitěji, než je obvyklé u tohoto zvířete“. 17 Terezie dostala velký strach, ale tohoto druhého varování ještě nedbala. A když jedna stará řeholnice, její příbuzná, považovala za vhodné ji upozornit, dostalo se jí jako odpovědi jen pokrčení ramen: – Pohoršujete se bezdůvodně!18 A Terezie se jí vyhýbala. Soudobé mladé generace nového světa pokládaly starší lidi za zpátečnické a za ustrnulé v absurdních předsudcích. A přece: když volali Teresu de Ahumada do hovorny, neběžela tam už tak lehkou nohou: tou malou vyklenutou nožkou, které on neúnavně dělal poklony. Božský Snoubenec bděl. Mstil se nestálé snoubence tím, že ji zaplavoval duchovními rozkošemi. Dobře ji znal. Pro ni to byla „hrozná trýzeň“ 19 přijímat milosti, o kterých věděla, že je jich nehodná. Pokaždé se vzchopila, ale věděla už v té chvíli, že znovu klesne. „Zábava za zábavou, marnivost za marnivostí, příležitost za příležitostí …“20 „Pane mé duše, jak mám velebit přízeň, kterou jsi mi v těch letech projevoval?“21 Žasneme, když vidíme, jakou starostlivostí ji obklopovali oba dva, Bůh i ďábel. Bůh, aby byla jeho, ďábel, aby ji Bohu vyrval. Neboť při pomyšlení na božské rozkoše bledlo potěšení, jaké měla z
tělesných přátelství, a když byla o samotě s Bohem, vtírala se jí do paměti vzpomínka na její tělesná přátelství. Takto bojovala ještě sedm let po svém vstupu do kláštera „tato duše, která se tak často zničila“. 22 Terezie nalezne pomoc u lůžka svého umírajícího otce. Rok 1543 se chýlil ke konci. Karmelitka se vrátila do domu na Plazuela Santo Domingo ošetřovat Alonsa Sancheze. „Já jsem byla víc duchovně nemocná než on tělesně kvůli mnoha svým marnivostem. Nebyly však takové, abych se v celém tom čase své značné lehkomyslnosti cítila vinna těžkým hříchem …“23 Pod otcovskou střechou, obklopena svými důvěrně známými předměty, mohla posoudit cestu, kterou ušla ode dne, kdy tolik trpěla, že to všechno opouští, a kdy zde zanechala starého muže, který k ní obracel zrak, již zastřený. Svým odchodem ho ukřižovala, a snad také přivodila jeho bankrot. Nepatřil k lidem, kteří bdí nad svým majetkem. Doña Beatriz a potom Maria a Terezie musely být hospodářkami. Když otec osaměl, ochudil se svou velkorysostí k svým synům, které štědře vybavil do vojska, k Marii, která byla stále v nesnázích, k chudým lidem. Alonso Sanchez, těžce zadlužený, byl bohatý láskou k Pánu. Ačkoli se Terezie pokládala za vzdálenou od Boha, přesto přinesla svému umírajícímu otci nejvyšší pokoj. Ostrá bolest v ledvinách mu působila velká muka: – Tatínku, vy uctíváte Krista nesoucího kříž. Nemyslíte, že on vám chce dát podíl na svých utrpeních, jaká snášel, když nesl tento kříž na zádech?24 Tato myšlenka byla pro něho tak útěšná, že přestal sténat. Zemřel při plném vědomí odříkávaje krédo. Svým dětem, jež byly kolem něho, připomněl, že mají myslet na to, jak všechno má svůj konec. „Když byl mrtev, vypadal jako anděl“. 25 P. Vicente Barron, který asistoval umírajícímu, vyzpovídal Terezii. Byl to klidný duch, náročný a přesný. Terezie se mu vyznala, jaký má v sobě nepořádek, přiznala se mu, že se už odedávna nepokládá za hodnou se modlit. Pokyny tohoto dominikána znějí jako lékařský předpis. Neponechávají místo ani skrupulím ani váhání. 1. Chodit k svatému přijímání každé dva týdny.
2. Znovu se vrátit k modlitbě, za všech okolností. Z toho může vzejít jen velké dobro. P. Vicente Barron umožnil svou klidnou jasnozřivostí, aby se v Terese de Ahumada zrodila Terezie od Ježíše. Přísně nakazoval nemocné: ať se stane cokoli, nezbavovat se už léku. Terezie shrnuje účinky této útěchy: „Vrátila jsem se tedy k modlitbě a už jsem jí nikdy nezanechala, i když jsem se nevyhýbala špatným příležitostem“. 26 „Vedla jsem velmi ubohý život, protože modlitba mi pomáhala lépe vidět mé viny.“ Hle, toto dobře předvídal zkušený duchovní vůdce. „Bůh mě volal na jednu stranu a já se honila za světem na druhou. Nacházela jsem uspokojení v Božích věcech a nedokázala jsem se oprostit od světských. A vůbec se zdálo, že bych ráda smířila tyto dva nepřátele, kteří si tak příkře odporují: zakoušet život ducha i smyslové zábavy“. 27 „Tak uplynulo mnoho let…“ Přesně řečeno, deset let od setkání s P. Barronem. Ale nyní se už „opírala o mocný sloup modlitby“. 28 Od chvíle, kdy Bůh poprvé zaťukal na její srdce u Panny Marie Milostné, až do velkého šoku v roce 1553 žila Teresa de Ahumada přibližně víc než dvacet let mezi světem a Bohem.
DRUHÁ ČÁST
KRÁLOVSKÁ CESTA „Pane, kdo tě opravdu miluje, jde bezpečně po široké a královské cestě.“ Život, XXXV.
I. KRISTUS POKRYTÝ RANAMI 1553-1554 Jednoho dne r. 1553,1 když Teresa de Ahumada kráčela oratoří, spatřila poprsí Ecce Horno, které tam právě postavili. „Představovalo tak dojemně Krista pokrytého ranami, že jsem byla hned v prvním okamžiku otřesena, neboť jsem cítila, že trpí za nás. Vrhla jsem se před ním s pláčem na kolena a snažně jsem ho prosila, aby mě jednou provždy posílil, abych ho už nikdy neurážela“. 2 Často se jí stávalo, že si po svatém přijímání představila sebe u Ježíšových nohou jako Marii Magdalénu, a plakala. Ale brzy zapomněla na tyto návaly lítosti. „Bezpochyby jsem si neuvědomila, že musím vložit celou svou důvěru v Boha a nesmím důvěřovat sobě“.3 Tento Muž bolesti s šedivým tělem, na němž ostře vystupovaly rudé otevřené nebo zatvrdlé rány, tato tvář zbrocená krví, jež prýštila zpod trnové koruny, tento skelný bolestný pohled jí odhalily její omezenost. Neviděla jiné útočiště než v Bohu, nevstane, dokud jí neodpoví. To bylo první rozechvění. Ježíš u ní tolikrát nadarmo klepal. Tentokrát se prodere do „tohoto tvrdého srdce“. Terezie objeví, že jeho láska „převyšuje všechny radosti světa, všechny rozkoše“. 4 Od toho dne zjišťovala, že dělá pokroky: dvojnásob vytrvale a vroucně se modlila, její láska byla ještě pokornější a trpělivější. Tato změna neunikla jejím sestrám: často ji zastihly tak ponořenou do Boha, že nikoho neviděla a že ani nečetla v otevřené knize, kterou měla před sebou. Protože ještě potřebovala pomůcku, aby se usebrala: „Kniha mi velmi pomáhá … Také mi pomáhal pohled na pole, na vodu, na květiny …“5 Začátkem roku 1554 dostala Vyznání svatého Augustina, jehož španělský překlad byl právě vytištěn. Terezie myslela, že poznává samu sebe v tomto muži, který tolik miloval svět, tolik musel bojovat, aby se od něho odpoutal, v tomto čtenáři románů, v tomto nestoudném hříšníkovi. „Když jsem došla k jeho obrácení a četla o
hlase, který slyšel v zahradě, rozbušilo se mé srdce tak prudce, jako by Pán volal mne. Dlouho jsem tonula v slzách.“ Tento druhý šok definitivně vytrhl Terezii „z tak zhoubné smrti“ 6 Po bloudění v pokušeních a nebezpečích se vrátila k svému začátku, do svého raného dětství. Neboť to všechno už bylo ukryto v malé Teresitě. Je docela jiná, říkaly její spolusestry v klášteře Vtělení. A ona zatím byla konečně podobná sobě, podobná dítěti, které se už chtělo znovu narodit v Boží slávě „navždy, navždy, navždy“, i kdyby to mělo být za cenu mučednictví. „Odtud začíná nová kniha, chci říci nový život.“ „Neboť život, který jsem dosud vylíčila, byl můj. Nyní žije ve mně Bůh.“ „Buď veleben Pán, že mě osvobodil ode mne samotné!“ 7 Pán čekal jen na Tereziino rozhodnutí, aby ji zahrnul duchovními milostmi. „Sotva jsem se začala vyhýbat příležitostem ke hříchu, začal mi Pán znovu projevovat lásku … Ještě jsem se zcela nerozhodla mu sloužit, a on mě zahrnoval novými milostmi …8 Povznesl ji „do téměř běžného stavu modlitby klidu a někdy i do modlitby spojení, jež trvala dlouho. Protože však v té době byly odhaleny ženy, které ďábel ošálil velkými iluzemi, začala jsem dostávat strach, zvláště pro velikou sladkost a slasti, jež jsem zakoušela a z nichž jsem se často nemohla vymanit“. 9 Komu se mohla svěřit s těmito milostmi a s těmito obavami? Zpovědníci u Vtělení by ji byli nikdy nepochopili. Neodvážila se o nich mluvit ani se svými nejvážnějšími spolusestrami. Už když pominul první údiv, vzbuzovala její proměna kolem ní neklid. Moudré panny ji dosud nepokládaly za svou a pošetilé byly nešťastné, že sestra, na jejíž příklad se mohly vymlouvat při svých marnostech, projevuje kajícnost, která je pro ně pro všechny obžalobou. Při pohledu na ni si začaly šuškat. Mnohé na ni brzy ukazovaly prstem, a nakonec se celý klášter sarkasticky nebo soustrastně poškleboval: – Teresa de Ahumada se považuje za svatou! – Teresa si myslí, že vynašla něco nového! 10 První její záslužné skutky záležely v tom, že se pokořila a usmyslela si, že se nebude chtít líbit. Ale to nestačilo k jejímu uklidnění. Jednou při modlitbě liturgických hodin poprvé uslyšela hlas Pána: „Služ mně, a o tohle
všechno se vůbec nestarej!“11 Tato božská slova ji víc polekala, než potěšila, „duše byla uštvaná a ztrápená“, 12 protože neměla zkušeného vůdce. Naštěstí měla rodina Cepedových a Ahumadových rozsáhlé příbuzenstvo. Dobrý strýc Pedro byl prostřednictvím své manželky Cataliny del Aguila spřízněn s Donem Františkem de Salcedo, kterého bude Terezie nazývat caballero santo, svatým rytířem, tak veliká byla jeho zbožnost. Zbožnost osvícená: po dvacet let se vzdělával v teologii v dominikánské koleji sv. Tomáše a Fray Pedro de Alcantara ho pokládal za „nejlepší avilský klobouk“, ovšem, klobouk doktorský. Ve městě kamení a svatých bylo mnoho ctnostných lidí, ale nikdo nebyl jako on. Ale především byl dobrotivý. S ním si Terezie promluvila. Ale přesto se nepřiznala ani k svým milostem ani k svým obavám. Řekla mu jen, jak je jí zatěžko se přemáhat, jak její snahy o lepší jednání ustavičně selhávají a ona musí stále znovu začínat. Obviňovali ji, že je příliš náročná, zatímco ona si vyčítala přílišnou slabost. Potřebovala, aby jí nějaký vůdce pomáhal vidět jasně a ukládal jí věci, na které si netroufala: považovala se za velice málo umrtvenou. Don Francisco k ní přivedl P. Gaspara Dazu. Celá Avila obdivovala apoštolskou horlivost tohoto kazatele, který nevyhrazoval výsadu slyšet evangelium jenom měšťanům. V době, kdy na venkově byla taková nevědomost, že v zastrčených koutech neuměli bodří lidé ani Otčenáš, chodíval v létě v zimě kázat do odlehlých vísek. Terezie si mnoho slibovala od tak ctnostného a nesmlouvavého muže. Avšak Don Gaspar měl mnoho práce v Pánově službě. Měl za to, že nemůže ztrácet čas s řeholnicí, kterou nijak neuspokojovali zpovědníci z jejího řádu. Nestaral se ani, aby jí ulevil: „Byla jsem velice zahanbená v přítomnosti tak svatého muže. Vyložila jsem mu stav své duše a svůj způsob modlitby. Nechtěl mě zpovídat. Řekl mi, že je příliš zaměstnaný“.13 Terezie zpozorovala, že považoval to, co mu řekla, „za něco, s čím už je třeba jednou skončit …“ 14 Podle stupně její modlitby usuzoval, že je to osoba silná, a udělal krátký proces se vším, k čemu ještě lnula. Ale ona věděla, že je slabá, přes milosti, které jí Pán štědře uděloval. Dosud „koktala“ při praktikování ctností a kajícností a
domnívala se, že není schopna dělat to, co jí nařizuje. „Stačilo to, abych klesala na mysli a všeho nechala“. 15 Francisco de Salcedo byl soucitnější, často ji navštěvoval a její důvěra k němu vzrůstala. Přiznala se mu jednou, jaké prožívá lahodnosti při své nadpřirozené modlitbě: „Tak nazývám to, čeho ani dovednost ani píle nedosahují, ať se o to někdo sebevíc snaží a sebevíc se pro to disponuje“. 16 Říká to o pocitu Boží přítomnosti, který se jí tak živě zmocňoval, že nemohla pochybovat, že je v ní Bůh, a byla v něm „pohlcena“. 17 O té ustavičné něze, o potěšení, jež zakoušela a jež „zcela nevnímají ani smysly, ani duch“, 18 o „příjemnostech, rozkoších, s nimiž se nedá nic srovnat, o agónii, jejíž radosti převyšují všechno, co se dá vyslovit“. 19 „Je to tvrdé i lahodné mučednictví“20, ,umřít všem požitkům světa a kochat se jen v Bohu“.21 Donu Franciskovi se přiznávala, že je „jako omráčená, opilá touto láskou“: 22 „slastné jásání“, „úchvatné blouznění, nebeské šílenství“.23 Svatý šlechtic byl ohromen. Naléhavě zavolal Gaspara Dazu, který nechal všech kázání a přiběhl. Tato řeholnice, kterou oba pokládali za velmi nedokonalou, mluvila s překvapivou upřímností o neslýchaných milostech, kterými ji Pán zahrnoval. – Tyhle věci nejdou dohromady, říkal jeden. – Duchovní přízně mívají jen lidé, velmi vycvičení ve ctnostech a umrtvení, tvrdil druhý.24a A oba uzavřeli: – Dejte si pozor … Podle jistých známek je v tom znát dílo zlého ducha… „Ještě to ani nedořekli,“ tvrdí Terezie, „a byla jsem zdrcená a vyhrkly mi velké slzy. Vždyť už jsem beztak měla tak veliký strach!“24b A Teresa de Ahumada, která uměla tak mistrně hovořit v klášterní hovorně, která ve svých téměř čtyřiceti letech měla plně v moci svůj rozum a zanedlouho se měl rozvinout její génius, je postrašená těmito teology, tak vyděšená při pomyšlení na ďábelský klam, že už nenalézá slov, aby ospravedlnila milosti, které jí její Bůh prokazuje. Zdálo se, že důstojné osobnosti obzvlášť zneklidňoval „spánek mohutností“. Jako dítě, které je nešťastné, že se neumí vyjádřit, hledá ve Výstupu na horu Sión od Bernardina de Laredo věty, které podle její domněnky popisují to, co ona pociťuje, a nenapadne ji, že její
volba františkánského autora není příliš vhodná. Synové Ignáce z Loyoly, jimiž byli ovlivněni Salcedo a Daza, obviňovali syny svatého Františka z přehnané sentimentality. „Na místě, kde se mluví o spojení duše s Bohem, jsem našla rysy toho, co jsem v sobě zakoušela“, když mi byla dána taková modlitba a já jsem „nemohla myslet na nic“.25 … „Podtrhla jsem perem ten bod, který se týkal mého případu „Ať ten, kdo má uši, slyší a ví, že v této nepřítomnosti myšlení je obsažen obrovský svět, který zahrnuje dokonalou kontemplaci a má v sobě všechno, co je, takže v jeho přítomnosti všechno ostatní není ničím. A když to není nic, nemusíme tedy na to myslet. Vždyť opravdu v přítomnosti našeho Boha nejsou všechny stvořené věci ničím … Proto o duši, která láskyplným spojením s Bohem a kontemplaci je upokojena a zabývá se Bohem, můžeme pravdivě říci, že nemusí myslet na nic, protože v této nepřítomnosti myšlení má podstatu veškerého myšlení“. 26 Oba svatí „Boží služebníci“ budou tedy studovat s doklady v rukou Tereziin „případ“. Odevzdaně čekala na jejich výrok: „Byla jsem rozhodnuta zcela zanechat modlitby, kdyby byli toho názoru. Proč se vydávat do těchto nebezpečí, když jsem po dvaceti letech cvičení v usebranosti nezískala nic než ďábelské klamy? Lepší by bylo se toho vzdát…“ 27 Podruhé odrazuje postoj P. Gaspara Dazy tu, která by se spíš přetrhla, než aby ustoupila. Tento kněz patří „k těm ustrašeným polovzdělancům“. 28 Terezie přiznává, že ji přišli hodně draho. Tyto dny čekání prožila v úzkosti a v modlitbě. Konečně tyto dvě půlky teologů, které dohromady netvoří jednoho člověka se zdravým rozumem, pronesou svůj rozsudek: – Ďábel! Don Francisco Salcedo nenechal Terezii na holičkách. Aby jí bylo zabráněno v tak nebezpečném počínání, k tomu se hodil podle jeho názoru jen jeden otec z Tovaryšstva Ježíšova. Byl s nimi ve velmi dobrém vztahu, jeho švagr byl hlavním umělcem, když nedávno zařizovali hospic San Gil. Apoštolát byl jejich důvodem bytí a přes své metody duchovního života, přes přísnost svých mravů, měli pochopení pro lidské slabosti. Zásluhy jezuitů byly často hlavním námětem rozmluv v hovorně kláštera Vtělení. Bylo rozhodnuto, že Terezie napíše generální zpověď a odevzdají tomu otci, který se jí bude chtít zabývat.
Ale jaké okolky se nadělaly s touto návštěvou! Kolikerých řečí se museli obávat! Terezie prosila vrátnou, aby nikomu neprozradila, že jeden otec z „Tovaryšstva“ svatých mužů přišel navštívit „nejubožejší“ jeptišku v klášteře Vtělení. Nešťastná náhoda tomu chtěla, že tam byla právě jedna poví dálka, když přišel P. Cetina. Mluvil o tom celý konvent, a brzy celá Avila. P. Diego de Cetina nebyl velkým jezuitou. „Chabé zdraví, slabá hlava … Dobrý k tomu, aby se modlil božské oficium a konal vnitřní modlitbu. Má rád kázání, mše, rád mluví o Bohu.“ Jedna důvěrná zpráva dodává: „Káže průměrně. Zpovídá. K ničemu jinému se nehodí“.29 V té době mu bylo třiadvacet let. Jeho úsudek zněl: – Bůh! Stejně jako P. Barron z řádu svatého Dominika před deseti lety, tak i P. Cetina z Tovaryšstva Ježíšova uložil Terezii, aby pod žádnou záminkou nezanechávala modlitby. Věrně podle směrnic Ignáce z Loyoly ji žádal, aby každý den soustředila svou meditaci na jedno zastavení Kalvárie a aby myslela jen na Krista jako člověka. Usoudil, že je málo nakloněna ke kajícnosti – trochu bylo toho příčinou její špatné zdraví – a uložil jí umrtvování, která shledávala „málo chutnými“,30 ale podřídila se jim. Konečně jí přikázal, aby odporovala tak silně, jak jen bude moci, smyslovým potěšením, která bude zakoušet. „Vedl mě takovým způsobem, že se mi zdálo, že se stávám docela jinou. Jak veliká je to věc pochopit duše!“ 31 Už dvacet let hledala zpovědníka, který by ji pochopil. „Slabá hlava“ P. Cetiny dokazovala, že je dobrá i k něčemu jinému než k průměrným kázáním: ujal se královské duše, která mu byla svěřena. Když ten, kterého Terezie nazývá „Padre Francisco, vévoda z Gandie“, tj. František Borgiáš, přišel na jaře 1554 do Avily, Diego de Cetina si s ním pohovořil o karmelitce a dosáhl toho, že se na ni přišel podívat. P. Francisco byl velmi ve vážnosti, protože se pro Boha zřekl jednoho z nejlepších jmen Španělska. Historie jeho obrácení sloužila dlouho občanům Avily za námět rozhovorů. Měli zálibu ve velkorysosti stejně jako v strašidelných příbězích. Bylo to v r. 1539. Císařovna Isabela právě zemřela a její syn infant Filip II., teprve dvanáctiletý, jel na koni před pohřebním
průvodem, který vezl Španělskem královninu tělesnou schránku k jejímu hrobu v Grenadě. Celá země držela smutek. František Borgiáš, markýz z Lombay, syn vévody z Gandie a Jany Aragonské, jeden z oblíbených služebníků zemřelé, měl tu čest, že byl určen, aby mrtvolu identifikoval. Když v hřbitovní kapli katolických králů otevřeli rakev, vyhrnul se z ní tak odporný zápach, že vznešená družina ucouvla. Tito šlechtici přesto přísahali s rukou na rukojeti svého kordu, že je to opravdu „královská mrtvola Doni Isabely Portugalské, císařovny německé, choti velkého, mocného a katolického krále a našeho pána Karla“. Arcibiskup se podivil mlčení Dona Franciska de Borja. – Vy nechcete přísahat? Pohlížel na shnilé tělo ve zlatě, jež se dosud jiskřilo na královském rouchu: – Mohu říct jen jedno; dal jsem doprovázet přísnou stráží tělo naší paní po celé cestě z Toleda do Grenady. Ale abych já, který jsem tolik obdivoval její krásu, přísahal, že je to opravdu ona …, k tomu nemám sílu. Arcibiskup naléhal: – Poznáváte alespoň svou paní a královnu? František se opřel pravou rukou o svůj purpurový rytířský kříž řádu svatého Jakuba na velké bílé kapuci, a levou ruku položil na rubáš císařské mrtvoly: – Ano. Ale také přísahám, že už nikdy nebudu sloužit smrtelnému pánu. Krátce nato se po smrti své manželky vévoda zřekl všech poct, svého majetku, svých titulů, a vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. Zpráva zapůsobila r. 1550 „jako dělová rána“: Vyprovokovala soka. Císař Karel V. už vyslal své lidi, aby „prohlédli dům, polohu, podnebí a umístění pro klášter v Yustě“. Toho roku 1554 přišel P. Francisco do Tordesillas a zůstal tam nějaký čas u královny Jany Šílené. Jeho kázání v Avile přitahovala takový zástup do obrovské katedrály, že tento triumf by byl mohl omámit každého jiného, ale ne tohoto uchazeče o ctnost pokory. Nalézal v tom jen důvod k svému pokořování, jako ve všem. Byl pokornější než obročník Gaspar Daza tento velmož, který viděl, jak se choť nejmocnějšího monarchy rozpadla v nicotu?
Neodradil Terezii, když před ním otevřela tajemství svého vnitřního života. On znal rozkoše, které Ježíš uděluje těm, kdo pro něho všechno opustí. Potvrdil diagnózu P. Cetiny: – Je to opravdu z Božího Ducha. Dodal, že by nebylo vhodné tomu odporovat: – Nechávejte se uchvátit Pánem, radujte se v něm, když vás chce potěšit… V tomto rozhovoru bylo něco úsměvného. Když se Terezie snaží popsat jakousi otupělost, v jaké se někdy nalézá, když je zcela ponořena v Boha, říká o tomto okamžiku: – Zdá se mi, že je má duše jako malý osel, který se právě pase! Tak tedy Don Francisco de Salcedo a Gaspar Daza jsou uklidněni, a bodré avilské zobáky jsou umlčeny ujištěním otce jezuity, „který je vévodou“, a Teresa de Ahumada je plně povzbuzena. Ale jejím strastem není ještě konec.
II. DOÑA GUIOMAR DE ULLOA 1553-1558 Doña Guiomar de Ulloa měla něco přes 28 let. Byla vdovou po Donu Františku Davilovi, pánu z Villatora, a ve svém smutku byla hezčí než kdy jindy. Svou zbožnost spojovala s jemným přepychovým životem. Pak pod záštitou otců z Tovaryšstva Ježíšova poznala v kostele San Gil Teresu de Ahumada. Karmelitka byla okouzlena tímto útlým obličejem. Doña Guiomar jí také projevovala velké přátelství. Záhy přišla na to, že v tomto Babyloně, jakým byl klášter Vtělení, nenalézá Terezie samotu, usebranost, jakou potřebuje. Když ji karmelitka navštívila a Doña Guiomar jí při uvítání s půvabným gestem ukázala rozsáhlé síně, krásná nádvoří svého paláce a pravila jí: „Tady jste doma,“ porozuměla Terezie, že je tato běžná zdvořilostní fráze míněna tentokrát opravdu upřímně. A často, když jí nediskrétnost spolusester příliš ztrpčovala život a bránila jí věnovat se drobné práci, jakou je pomalé postupování v duchovním životě, alespoň na začátku, uchylovala se k Doně Guiomar. Aby dostala dovolení od převorky, brala si jako záminku, že musí doprovodit dceru mladé vdovy, která byla chovankou v klášteře Vtělení. Doña Guiomar dala Terezii svého zpovědníka, když P. Diego de Cetina odešel do Salamanky a nechal ji zase bezradnou. P. Juan de Pradanos, mladý jezuita, chápavý, ale přísný, zdůraznil požadavky svého předchůdce a uložil své kajícnici strohou asketickou kázeň: soudil, že Terezie už nesmí napříště opomenout nic, aby uspokojila Boha, který ji zahrnoval svými milostmi. Potřeboval „velkou obezřetnost a jemnocit“,1 aby u ní dosáhl toho, co ji nejvíc stálo: aby obětovala „jistá přátelství, na nichž náramně lpěla, i když to neuráželo Boha“.2 Tyto lidské svazky ji připravovaly o mlčení, o samotu, byly na škodu potřebné pravidelnosti. Tak přívětivá a dosud tak svéhlavá povaha Tereziina se oháněla dobrými záminkami: v těchto velkých náklonnostech nebyl přece žádný hřích. Musí být nevděčná, když se chce líbit Pánu?
P. Pradanos jí poradil, aby všechno svěřila Bohu a aby se často modlila Veni Creator, modlitbu k Duchu svatému. A jednoho dne, když pronášela slova tohoto hymnu, upadla najednou do své první extáze a zaslechla Pánův hlas: „Nechci, aby ses nadále stýkala s lidmi, ale s anděly“. 3 Terezie se velice bála. Když se probrala a viděla kolem sebe rozrušené spolusestry, bála se ještě víc. Slyšela ohlušující výkřiky: – Byla jste jako mrtvá! – Měla jste ztuhlé údy, tělo jako led! – Tep byl sotva znatelný … Pokusila se uvěřit, že to byla mdloba: – Už nejednou jsme vás viděly omdlelou, ale neměla jste tak extatický obličej. Ať se snažila, jak chtěla, neměla ještě sílu se pohnout. Zdálo se, že duše unesla všechno s sebou. Žila dva nebo tři dny bez svých mohutností, jako bez sebe, omámená, ztracená v Bohu.4 Svěřila se svému zpovědníkovi: – Ubohá duše neví, co se s ní stane… Toto vytržení v extázi se projevuje jako náhlé zavolání Pána v nejhlubším nitru duše, přepadne vás takovou rychlostí, že se zdá, jako by ji zvedal nad ni samu a že duše opustí tělo. Proto je zapotřebí mnoho odvahy, aby se duše odevzdala do jeho náruče a nechala se unášet až do chvíle, kdy vás Bůh pokojně uloží tam, kam vás chtěl dovést, a dá vám vznešená zjevení. Ovšem, v těchto začátcích musí být člověk rozhodnut zemřít pro Boha. Jakýkoli pokus o odpor se mi zdál nemožný …5 Když se nakonec vzpamatovala a když šuškání v klášteře vyvolané touto „novotou“ poněkud utichlo, zaplavila ji velká radost a celá tak okřála, že bez lítosti přetrhla svá pozemská pouta. Jejími jedinými přáteli zůstali ti, kdo milovali Boha. Přirozeně, Dona Guiomar a Don Francisco de Salcedo. A plným právem P. Pradanos. Něžně je milovala. Když tento otec těžce onemocněl srdeční chorobou, odvezly ho jeho dvě kajícnice do vesnice Palo, kde měla Doña Guiomar velké statky, a staly se jeho ošetřovatelkami a služkami. 6 Terezie se specializovala na přípravu jemných jídel. Duchovní otec byl trochu zmatený tolikerou péčí a Terezie se tomu potají smála: „Já jsem měla vždy ráda ty, kteří mě duchovně vedli. Byla jsem zcela přesvědčena a dosud jsem, že v nich mám toho, kdo zastupuje Boha; nahlížela jsem, že to je důvod, abych je velmi milovala“…
Někteří z mých zpovědníků „se obávali nějakého zvláštního přátelství nebo lpění, byť i svatého“ a upadla jsem u nich v nemilost. „Já sama jsem se jejich omylu smála …“7 U P. Pradanose neupadla v nemilost, zpovídal ji a vedl až do r. 1558. Pokud jde o paní Guiomar, ta byla proměněna. Nikdo nebyl nadarmo přítelkyní Teresy de Ahumada. Nebylo možné slyšet ji mluvit o Bohu, o nebi, zakusit, jak prohlašovala chvějivým hlasem: „Všechno je marnost“, bez hlubokého otřesu v srdci a v celém chování. Ne že by byla Terezii dlouho vídala, ačkoli u ní bydlela: sotva několik okamžiků po jídle, které karmelitka požívala sama. Spokojovala se s trochou zeleniny, když se nepostila. 8 Ale její přítomnost zářila v domě. Tolik pečovala o čistotu své duše, tolik a tak dlouho se bičovala, nosila tak tvrdou žínici, že mladá vdova se brzy styděla, že si sama libuje v dobrém bydle. Avila kritizovala její zálibu ve velkorysosti, dokonce ji obviňovali, že je tak přepychová a tak marnotratná, že jí nestačí jejích třicet tisíc reálů důchodu: sahala na kapitál. Nyní dostaly pomluvy jiný tón: – Doña Guiomar udělala ze svého paláce hotový klášter! – Už ráčí přijímat jen mnichy, jeptišky, beáty a Boží služebníky! – Viděli jste, jak chudě je oblečená? – Viděli jste, jak chodí do kostela bez lokajů a sama si nese polštář a celé hodiny na něm klečí? Nadutost rytířů se cele projevovala v poslední výtce: – Chová se tak uctivě ke každému příchozímu, jako kdyby nebyla šlechtičnou, ale služkou!9 Vdova po pánu z Villatora! Pokládá si za čest, že může hostit tuhle Maridiazovou. Pravda, je to svatá, největší světice, jakou se tehdy mohla Avila chlubit, ale dcera nikoho, tzn. chudých lidí. Služebné paní Guiomar vykládaly, že nemá ani košili. – Říká se, že sluhové, znechucení, že mají sloužit téhle holotě, ji podvádějí a nedávají jí najíst. Ta hlupačka se neodvažuje si stěžovat, ze strachu, aby je jejich paní nevyhodila. 10 Jedna zbožná osoba se zatvářila káravě a prohlásila: – Taková je láska. Maridiazová dala všechno Bohu. Zůstala jí jen jedna pláštěnka, a tu také darovala. Bůh si ji přitáhl už v mládí. Předtím, než pro ni Doña Guiomar upravila jeden pokoj jako celu,
trávila celé dny a noci na kůru kostela San Emiliano. Bez přestání se modlí. Ale opravdu, je to světice. Jiná osoba, která se domnívala, že dobře zná všechny vrcholy duchovního života, ale říkala také, že se z toho dostala, protože to všechno páchne iluminismem a pořádnou herezí, potřásala mudrlantsky hlavou: – Mystika je v módě. Já jsem to s ní taky zkusila, a nedůvěřuji tomu. Podívejte se na Maridiazovou: to je opravdová světice. Nikdy jsem neslyšela, že by si postěžovala na zkoušky, kterých ji Pán neušetří, jako by jí děkoval za kajícnosti, které pro něho koná. Většinu času žije ve strašlivé suchopárnosti. – Tak si tedy naříká? – Pobožně! Říkává: „Pane, když jsem se všeho na světě zbavila, chceš mě takhle opustit?“11 Není lepší držet se počestných modliteb, ctností, které nikoho neoslňují, než dělat takový rozruch jako ta druhá přítelkyně Doni Guiomar Teresa de Ahumada? Jedna matrona se zatvářila nejmoudřeji: – Ta vůbec není svatá. Nedá se srovnávat s Maridiazovou. Znala jsem ji jako dítě. Vždycky na sebe ráda upozorňovala. Ubohá Beatriz de Ahumada – ať je Bůh její duši milostiv! – nevěděla, jak ji zkrotit. Už v pěti nebo šesti letech si vzala do hlavy, že od ní uteče a půjde do Turecka! A táhla s sebou i svého staršího bratra Rodriga! Na balkoně se tváře naklonily k sobě, když jeden hlas šeptal: – Co říkáte jejím extázím? Jméno Teresy de Ahumada už nějakou dobu stačilo, aby se ztlumily hlasy ve velkých ponurých síních, kde se vznešené dámy tak vznešeného města s oblibou scházely, pochutnávaly si na pamlscích a pomlouvaly bližní. Vždyť o ní šla pověst, při níž naskakovala lidem husí kůže, zatímco ve Valladolidu, v Toledu, chystala inkvizice hranice: – Ona tvrdí, že s ní mluví Bůh! – Má vidění! Jedna velmi dobře informovaná osoba dodávala: – Viděla jsem jejího důvěrníka, Dona Franciska de Salcedo. Je diskrétní, ale je na něm vidět, že nikdo na světě není víc zneklidněn nežli on. Pokud jde o P. Dazu, ten už vůbec nespí. Oba dva jsou přesvědčeni, že to nepochází od Boha, ale od… Señory se třikrát pokřižovaly malým i velkým křížem.
Takto byly milosti, kterých se Terezii dostávalo, příčinou, že si její milé město mělo o čem vykládat. Jako při nemocech, které si vyprosila, mohla i tentokrát zvolat: „Pane, tolik toho nechci!“ Každý nadpřirozený zjev byl ve Španělsku podezřelý. Velkým šokem pro lehkověrnost veřejnosti byl proces s kordovskou klariskou Magdalénou od Kříže. Jako prorokyně předpověděla bitvu u Pavie a zajetí Františka I. Její kredit byl tak velký, že kdyby to bylo bývalo možné, byli by ji už zaživa kanonizovali. Císařovna Isabela jí darovala svůj portrét, aby byla stále přítomna v jejích myšlenkách a modlitbách, a vyprosila si jako zvláštní projev přízně, že klariska zhotovila svýma požehnanýma rukama první šaty, které nosil princ Filip. Ženská pověrčivost? Jeden vážný muž, víc než vážný, hlavní inkvizitor Don Alonso Manrique přišel schválně do Sevilly, aby se doporučil divotvůrkyni. Ale 1. ledna 1544 byla Magdaléna od Kříže náhle zachvácena výčitkami. Veřejně vyznala, že její svatost je předstíraná, její extáze klamné a její zázraky že jsou výsledkem spolku s ďáblem. Vzalo to do rukou Svaté oficium a celé Španělsko se této události zděsilo. Neboť celé Španělsko zaměňovalo náboženství se zázračnými jevy. Nezřízené jednání v něm nebylo neslučitelné s upřímnou vírou. Osuna jako první přivedl Terezii na myšlenku, že se má chránit před vnějšími známkami zbožnosti. Ve své Třetí abecedě hromadí jevy, jichž byl svědkem a kterým se podle jeho mínění nedá důvěřovat: „Jistá žena se roztřese a popadnou ji křeče, když se přibližuje k svatému stolu, vzdychá, vyráží výkřiky. Kněz, který už takové viděl, trpělivě čeká s hostií v ruce, až se zbožný blázen uklidní a může přijímat…“ „Jistý mnich vyznává veřejně své hříchy …“ „,Boží služebníci' běhají po venkově a s velkým halasem zapřísahají Pána, aby je naučil konat jeho svatou vůli, nebo zpívají děkovné písně…“ „Zářivé koruny věnčí čelo usebraných lidí. Méně často zaznívá v jejich hrudi tajemný zpěv …“12 V kostelích se modlí věřící se zkříženýma pažema, líbají zem, lezou po kolenou k oltáři, bijí se hlasitě v prsa, křičí k Pánu. Pláč během kázání je obvyklým zjevem. Vidíme lidi v extázi před jejich oblíbeným světcem. Prostí lidé nejsou vyňati z těchto výlevů, z těchto projevů: „Jednou ráno byl jeden nádeník ve vytržení, viděli
ho, jak padl k zemi jako ochrnutý. Když přišel k vědomí a pokoušeli se ho zvednout, zvolal: 'Nechte mě! Vy mě trápíte, jako kdybyste stiskli křídla ptáku, který se chce rozletět!'“ 13 Opravdové zbožné duše, falešní stigmatizovaní, falešné extáze, upřímná usebranost, pravověrnost, úchylky vedoucí k bludu, to všechno bylo tak promícháno, že po dlouhém období zmatku, kdy blahoslavená z Piedrahity ustoupila do pozadí a nechala místo Panně Marii, která prý ji nikdy neopouští, a její upejpání všechny „vzdělávalo“, se vítr náhle obrátil. Za pomoci inkvizice se každý citelný účinek Boží lásky stal podezřelým. Teď všude, kde dříve mysleli, že je Pán, spatřovali ďábla. Vnější projevy mohly být ovšem pokládány za přetvářku, ale jejich opomíjení nebylo méně nebezpečné. Při takové zdrženlivosti vás mohli označit za alumbrado, za osvíceného. Zůstávat na kolenou při čtení evangelia, klopit oči k zemi při pozdvihování hostie, nepostit se ani se neumrtvovat okázale, prohlašovat, že se nehoníte za odpustky, to vše si loudilo, aby se do vašich záležitostí vložila inkvizice. Tyto zákroky byly tím nebezpečnější, že stanoviska nebyla přesně vymezena: žádný případ není jasný. S františkánskou terciářkou Františkou Hernandezovou, „která má nevysvětlitelný vliv na duchovní večeřadla, takže je to jakási diktatura“, a kterou uctívali bratři Menší a považovali za záruku Božích milostí medaili, které se ona dotkla, jednali jedni jako se ‚svůdnicí‘, kdežto jiní si jí cenili jako ‚velmi svaté ženy‘„. 14 Jednoho skvělého mladého kněze, P. Ortize, lektora filozofie, uhranula tak, že nějakou dobu poté, co Františku zatkla inkvizice, vystoupil v Toledu na kazatelnu a zvolal během prosebného obřadu před kapitulou a před všemi občanskými a náboženskými hodnostáři: „… Nynější sucho je trestem za obrovskou nespravedlnost: v tomto městě byla uvězněna Boží služebnice!“ Nemusel pokračovat: tříletý pobyt v žaláři ho přiměl, aby se „bezpodmínečně“ podřídil úsudku církve. Jedno slovo, gesto, stačilo, aby někdo vzbudil podezření a byl chycen. Ale aby se ospravedlnil, k tomu potřeboval tisíce slov při procesech, které trvaly léta. Ledaže se stalo to nejhorší a že na obviněného bylo uvaleno děsivé mlčení v tajných vězeních. Od zahájení Tridentského koncilu byla stanoviska jasnější: Svaté oficium se méně namáhalo se subtilním rozlišováním mezi Alumbrados, Dejados, žáky Erasmovými, reformovanými a jinými
odstíny. Ale také se už nespokojovalo s mírnými tresty: každý, kdo byl podezřelý, že se odchyluje od pravověrného učení, byl ocejchován jako luterán. Každý spis o spiritualitě napsaný španělsky je dán na index, až na několik výjimek. Mezi ně patří díla Lareda a Osuny. Spisy Luise Granadského a Juana z Avily tomu neunikly. Byl-li někdo udán z luteránství, vyzvala ho inkvizice, aby se veřejně kál před jejím tribunálem. Zbloudilí byli osvobozeni, když opravili své názory. Tvrdošíjní byli upáleni. S velkou ceremonií. Milovníci slavností cestovali celé dny, aby se mohli pokochat v této podívané. 21. května a 8. října 1559, v roce, kdy vidění Teresy de Ahumada působí největší rozruch, konají se ve Valladolidu dvě výstražné autodafé. Princezna Juana, vdova po portugalském králi, sestra španělského krále, regentka království, přitom zastupuje nepřítomného Filipa II. V jednom případě třicet bludařů, v druhém osmdesát, oblečených v žluté potupné říze zvané Sambenito, na hlavách s jakýmisi mitrami pomalovanými ďábly a plameny, se zelenou svíčkou v ruce zamířilo v procesí k „pražírně“ neboli k vězení. V Avile, a zejména v klášteře Vtělení, se mnoho mluvilo o těchto povzbudivých manifestacích. Líčili princeznu–regentku ve smutku, v černém čepci a s bílými rukavicemi, která si pohrávala se svým zlatým a černým vějířem, prince Dona Carlose, dlouhé řady mnichů a kajícníků nesoucích zapálené pochodně, za nimi korouhev svaté inkvizice, na které byl černobílý erb řádu svatého Dominika a královské zbraně vyšívané zlatem na karmínovém damašku. Bylo citováno kázání slavného Melchiora Cana, poslední výzvy kněží odsouzeným, které dvě stě tisíc diváků přišlých ze čtyř světových stran doprovázelo litaniemi a sténáním. Velké jméno, znamenitá pověst, nezastavily paži církve. Dcera markýze z Alcanicez Ana Enriquezová byla vrácena svým rodičům jenom s ohledem na svůj mladý věk. Ale doktor Agustín Cazalla, kanovník ze Salamanky, kazatel císaře Karla V.? Upálit! Don Cristobal de Ocampo, rytíř řádu svatého Jana? Upálit! Doña Mencia de Figueroa, dvorní dáma královny? Odsouzena! Ani mrtví neušli trestu: Dona Leonor de Vibero, která zemřela před procesem, byla vykopána, její mrtvola byla vlečena v průvodu a obrazně upálena.
Po tomhle už lid věděl, čeho se má držet, a jistá karmelitka se měla čeho děsit. Její nejlepší přátelé jí neskrývali svůj neklid. Pokud jde o její nejlepší nepřátele, mluvil jeden z nich za všechny: – Doufám, že budu žít dost dlouho, abych uviděl, že tato jeptiška skončí tak, jak si zaslouží, na hranici inkvizice. 15 I neznámí ji horlivě varovali nebo jí naháněli strach. Jednoho dne byla pozvána do hovorny kláštera Vtělení. Za mříží viděla velmi důstojného šlechtice, velmi bohatě oblečeného, a měla za to, že v něm poznává Dona Alonsa de Quifiones, jednoho z nejvznešenějších pánů Avily. Přál si spatřit zblízka tu, o které se tolik mluvilo, aby si mohl sám udělat úsudek? Vážně ji pozdravil a mlčky zde stál. Konečně řekl: – Nezapomínejte na Magdalénu od Kříže. Španělsko ji pokládalo za světici, a zatím byla otrokyní zlého ducha. 16 Terezie zbledla, sklopila hlavu a nejpokornějším tónem odpověděla: „Vždycky se chvěji, když si na ni vzpomenu.“ Don Alonso odešel z kláštera zamyšlen a od té doby patřil k obhájcům Doni Teresy. Jeho argumentem bylo: „Nikdy nikdo neviděl tolik pokory u satanova poddaného.“
III. NEBE A PEKLO 1553-1558 O svátku svatého Petra pocítila Terezie v modlitbě, že stojí u ní Kristus. Neviděla ho ani tělesnýma očima ani duševníma, a přece byla jistá, že je zde a že k ní mluví. „Protože jsem nevěděla, že lze mít podobná vidění, zachvátil mě náramný strach. A z počátku jsem jen plakala. Později stačilo jeho jediné slovo, aby mě ujistil, a uklidnila jsem se a byla jsem spokojená jako obvykle, bez nejmenšího strachu“.1 Od tohoto okamžiku už ji Ježíš neopouštěl. Když nebyla „velmi roztěkaná“, byla si ustavičně vědoma, že ho má po pravici. Když se jednou v noci vracela z jitřních hodin, řekla své neteři Marii de Cepeda: – Ach sestro! Kdybyste věděla, jakého máme panoše, byla byste spokojená!2 Terezie byla hrdější než Oriana v doprovodu Amadisově, protože tímto jejím panošem byl Ježíš Kristus nesoucí svůj kříž. Ale není dovoleno těšit se jen tak beze všeho z tak vznešeného rytíře. Terezie o tom musela zpravit svého zpovědníka. Když poklekla ke zpovědnici, strachovala se víc, než kdyby se byla měla vyznávat ze smrtelného hříchu. Jen přidušeným hlasem pronesla hrozná slova: – Otče, Pán Ježíš stojí u mne. Ticho. Plakala. P. Baltazar Alvarez slyšel tyto vzlyky. Byl úplně zmatený: včera božská slova, extáze, teď vidění. Ne, nelhala, ale mohla být jako tolik jiných hříčkou přeludů, nebo to mohla být léčka zlého ducha. Ledaže by se Pán opravdu zjevil této karmelitce … Klidně se jí vyptával, jako kdyby šlo o docela obyčejné vyznání: – Jak ho vidíte? – Otče, vůbec ho nevidím. Páter byl „na koni“: – Jak tedy víte, že je to Kristus? – Nevím jak, otče. Ale vím, že je to on.3
Snažila se vysvětlit nepochopitelné, hledala přirovnání, ale nenalézala nic ve smyslovém světě. Její slova tápala v božském prostoru: – Dalo by se říct, že je tady, jako když ve tmě víme, že je někdo vedle nás. Je to tak trochu takhle. Ale ne přesně. Je to spíš jako zpráva, která se sděluje duši, zvěst, jasnější než slunce. Ne že by člověk viděl slunce nebo jas, ale přesto jakési světlo osvěcuje rozum, aniž nás zasáhne jako světlo, a připraví duši, aby se mohla kochat v tak velikém dobru.4 P. Baltazar stěží sledoval svou kajícnici. Ztrácel trpělivost: – Světlo, které není světlem? … – Ne, protože je to světlo, které neoslňuje, bělost plná lahodnosti. To světlo je tak odlišné od našeho, že se sluneční paprsky zdají ve srovnání s ním velmi zakalené.5 – Teď říkáte, že oslňuje, aniž by oslňovalo … Zpovědník pravil velmi suše: – Kdo vám říká, že je to Ježíš Kristus? – On sám, a vícekrát. Ale měla jsem v duši jistotu už předtím, než mi to řekl.6 Ta, která žila ve společnosti Pána, neuslyšela: „Jděte v pokoji“, ale „Bděte … Bojte se … Buďte na stráži…“ Tato zdrženlivost nenarušila její jistotu. Už nevycházela ze stavu modlitby, a to ani ve spánku. Jednoho dne jí Ježíš ukázal své dvě ruce, „tak krásné, že nevěděla, jak by je popsala“.7 Tentokrát zase měla velký strach. Každá nová milost ji na začátku lekala. Ale bylo tomu jinak u Pánových učedníků? Evangelium je plné jejich strachu. Zakrátko měla vidění božské tváře a nakonec o svátku svatého Pavla se jí Kristus ukázal ve svém svatém lidství, „tak jak se obyčejně maluje jako zmrtvýchvstalý, avšak nesrovnatelně krásný a velebný“.8 Toto pomalé přibližování snoubenky k Snoubenci tak dobře rozptýlilo její obavy, že jako Psýché chtěla o něm vědět víc: „Toužila jsem potom poznat, jakou barvu mají jeho oči a jakou má postavu, abych mohla o tom něco říci, ale nikdy se mi to nepodařilo: mé úsilí nebylo k ničemu. Naopak, sotva jsem se o to pokusila, vidění zcela zmizelo…“9 Vidění se množila a současně v ní vzrůstala láska k Bohu. Byla tak vřelá, že už nedoufala, že nalezne život jinak než ve smrti. „On sám rozněcoval v mém srdci tak závratnou lásku k Bohu,
že jsem nevěděla, co dělat. Nic mě už neuspokojovalo, nic mě nevzrušovalo a zdálo se, že mi vyrvali duši z těla. Ach, jak vznešená je dovednost mého Boha! Jeho láska mě nořila do tak příjemné agónie, že jsem z ní nechtěla už vyjít“. 10 Tak to šlo až k nejvyšší milosti, k probodení srdce, kterého se jí dostalo mnohokrát, jak u Doni Guiomar, tak v klášteře Vtělení. Jednoho večera Ana Gutierrezová, řeholnice tohoto kláštera, běžela rychle ze schodů přivábena výkřiky a sténáním, jež se ozývaly z cely Teresy de Ahumada. – Vy jste mě polekala!, zvolala, když zjistila, že je Terezie živá a zdravá. Ale její obličej zářil plamenem, který ji osvěcoval v extázi. Pomalu si znovu uvědomovala vnější svět: – Já jsem tě polekala? Milá dcero, tolik ti to přeji! 11 Hleďme, co Terezie zakusila: „… Spatřila jsem po své levé straně anděla, který měl tělesnou podobu. To mi bývá dáno jen výjimečně. Nebyl nijak veliký, spíše malý a velmi krásný, jeho tvář žhnula … Bezpochyby to byl jeden z těch, které nazývají cheruby, ale on si nedává jméno. Vidím v nebi takovou rozmanitost andělů, že bych o tom nedovedla nic říci. Držel v ruce dlouhé zlaté kopí, na jehož železném hrotu vyšlehoval plamen. Měla jsem dojem, že mi jím vícekrát proklál srdce a strhl je hluboko do útrob; když pak kopí vytrhával, zdálo se mi, že mi je vyrve ven. Zanechal mě celou ve výhni lásky k Bohu. Bolest rány byla tak palčivá, že se mi draly přes rty vzlyky, ale tato palčivá bolest byla zároveň tak sladká, že mi nedovolovala toužit, aby skončila a abych hledala nějaké jiné rozptýlení než v Bohu. Ačkoli to není fyzická bolest, nýbrž duchovní, zakouší to trochu i tělo, ba mnoho. Tehdy vládne mezi duší a Bohem něco jako úchvatně slastná idyla. Prosím Boha, aby ji zakusili ti, kdo by mi nevěřili. Tato bolest je duchovní, ne tělesná, ačkoli má tělo na tom také trochu účast, a velkou. Mezi Bohem a duší dochází k výměně lichotek (riquiébro) …“.12 Proud lásky tvora tekl vstříc lásce Stvořitele a z bodu, v němž se setkávali, vylétala jiskra. Terezie zůstávala „jako bez sebe“, když byla takto probodávána a spalována božskou láskou. „Nechtěla nikoho vidět, s nikým mluvit. Chtěla být jen sama se svou trýzní, která jí byla větší radostí než cokoli stvořeného …“13
Stěžovala si, že je jí velice horko, a prosila Anu Gutierrezovou, aby jí ostříhala vlasy, aby se trochu osvěžila. Ana užasla nad „nebeskou vůní“ 14 těchto vlasů a schovala si z nich jednu kadeř. Terezie jí viděla do duše: – Nařizuji vám, abyste nemyslela na hlouposti a abyste to hodila do smetí! Od té doby bylo Terezii nemožné vzdorovat nadpřirozeným projevům, jichž byla předmětem „i mezi lidmi“. 15 „Jako zvedne obr stéblo slámy“, 16 tak ji síla extáze zvedala od země a udržovala ji nad podlahou. Věřící, kteří chodívali do kaple Vtělení, viděli ji jednoho dne po svatém přijímání vyzdviženou dvě nebo tři dlaně nad zemí. 17 Snažila se tomu odporovat „s velkou námahou, jako někdo, kdo zápasí s mocným obrem“, 18 oběma rukama se pověsila na mřížku nebo si lehla na zem. Ale nic nepomáhalo, cítila pod nohama tuto sílu, která ji zvedala „tak prudce, že náhle cítíte, jak vás ten mrak pozvedá, jak vás nesou křídla mohutného orla.“19 Svědkové těchto projevů božství o tom roznášeli klepy, zatímco Terezie zůstávala v těch dnech ve stavu skličujícího trýznivého smutku a svrchovaně potřebovala samotu. 20 Jakápak samota, když si o ní celé městečko povídá! Jaký pokoj, když Avila ví, že ve Valladolidu, v Toledu, v Seville planou hranice na počest šílenců jejího druhu? Nikdy se tolik nehrnuli příbuzní sto osmdesáti řeholnic kláštera Vtělení, jejich přátelé, jejich ctitelé do jejich hovorny. Běhali si tam „pro zprávy“. Ještě dřív, než se jí zeptali, hlásila některá sestra bez dechu: – Dnes v noci při jitřních, kam přišla bledá, jako by umírala, začala volat Pána a hlasitě křičela, jako se volá o pomoc. Zdálo se, že velmi trpí, a byl ohromný rozdíl mezi touto zmučenou tváří a zářením jejího obličeje, když pak upadla do extáze“. 21 Nebylo zapotřebí jmenovat tu, o které se mluvilo: „ona“ byla Teresa de Ahumada, ta, kterou někteří nazývali „svatá od Vtělení“, ale kterou většina lidí podezřívala z podvodu, nebo předstírali, že ji litují, a prohlašovali ji za posedlou. Věci došly tak daleko, že by byla bývala raději „zaživa pohřbena“,22 než aby se ukazovala na veřejnosti. Měla v úmyslu utéci do kláštera, kde by jako prostá laička dělala nejnižší práce a kde by
se na ni zapomnělo. Její zpovědník P. Baltazar Alvarez jí to nedovolil. P. Alvarez – také jezuita jako otcové Cetina a Pradanos – ji vedl od r. 1558. Byl to ještě velmi mladý duchovní vůdce, bylo mu asi pětadvacet let. Měl otevřeného mladistvého ducha, ale také postrádal zkušenosti. Bázlivost spojoval s nesmlouvavostí a ještě nedospěl k tomu, aby přemohl svou vrozenou tvrdost, ačkoli se o to umrtvováním snažil. Když přišel do San Gil, vybral si tak maličkou celu, že se v ní mohl sotva pohnout. Žádný stůl: prkno pokryté velkými knihami. Žádná židle: malá stolička. U Doni Guiomar odmítal křeslo, které mu uctivě nabízela, a sedával strnule na sedadle bez opěradla. – Trpět tisícerým způsobem bez viny je sousto bez kostí.23 Tento mladý otec mluvil o pokání úplně labužnicky. Se zvláštní rafinovanou krutostí vybíral umrtvení, která ukládal Terezii: – Půjdete vykonat generální zpověď do koleje San Gil – do koleje jezuitů – s odkrytou tváří… 24 Pro ni bude generální zpověď vždycky nejkrutějším utrpením, tak jí bylo hořko, že urážela Boha! Nutit ji k vystavování jejích hříchů bylo víc než přísnost: byl to nevkus. Poslechla bez reptání. Na celé dny ji zbavil svatého přijímání. Nestěžovala si. Nařídil jí, aby utíkala před samotou, místo aby ji vyhledávala. Podvolila se. Měl jen samé otázky a výtky. 25 Libovolně ji zneklidňoval a domníval se, že ona potřebuje všechno toto týrání, protože její vůle není ještě zlomena. Ale tento neoblomný učitel, dojat její mírností, svěřil svým přátelům: – Poslouchá jako malé dítě …26 Rektor jezuitské koleje P. Dionisio Alvarez, který měl vzteklou a hněvivou povahu, jí dal příkaz: nikdy nepovolovat v přísnosti. Klan „zbožných“ se Salcedem a Dazou v čele si k tomu přisadil: bylo zapotřebí Terezii zlomit, aby se zjistilo, co má ta ženská v sobě. Oběť si nenaříkala, ale naopak byla dojata: „Bázlivé a svaté duše, ti, kdo proti mně vedli nejsveřepější válku, byli právě ti, kteří mě nejvíc milovali …“27 Neboť víc než kdy předtím se v klášteře karmelitek, mezi mnichy a kněžími, v celé Avile ozýval jediný výkřik: – Vidění Teresy de Ahumada jsou od ďábla!
P. Baltazar si zachoval chladnou hlavu. Podpíral svou kajícnici svým způsobem, čili ledovým. Když se doslechla o zděšení, jaké vládlo v okolí, sténala ve zpovědnici: – Bojím se, otče, že vás klamu a že klamu sama sebe. Odpovídal s trochou domýšlivosti a s velkou láskou: – Milá dcero, nebojte se! Mám dost dobrý rozum, abych se nenechal napálit …28 Přesto jí ten hrozný muž utěšil. Vynakládal kvůli ní nekonečnou námahu, jeho malinká celička byla přeplněná vším, co napsali svatí teologové o mystickém životě a o jeho projevech, včetně svatého Tomáše, a někdy říkal zdrceně: – Musím všechny tyto knihy přečíst, abych pochopil Teresu de Ahumada.29 On sám neměl žádnou zkušenost o nadpřirozených milostech, ale byl přesvědčen o dobré víře karmelitky a často byl okouzlen vyprávěním o jejích viděních. Jestliže ji drsně vedl, bylo to proto, aby askeze tuto duši posílila, aby měla sama nad sebou kontrolu a brzdu. Můžeme mu vytknout, že neměl odvahu, že se nepostavil energicky proti těm, kdo křičeli: „To všechno je ďábelské!“ Ale význačné osobnosti toho města, na které muselo Tovaryšstvo, řád dosud mladý, brát ohled, horliví věřící, mu radili, aby nedůvěřoval této vizionářce.30 Ledaže by byla posedlá? Mnozí se pokládali za blahovolné, když radili: – Ať tedy nad ní provede exorcismus! 31 Terezie se na to vše dívala rozumně. Na chvíli byla sice v pokušení vzít si méně drsného zpovědníka. Říkala: „Patřím k duším, které se nedají dobře vést nucením.“ 32 Ale neustoupila hnutí slabosti a brzy uznala, že žádný duchovní vůdce by ji byl nepřivedl do té doby tak daleko jako P. Baltazar. Stále ji umrtvoval, mnohdy ji děsil a zneklidňoval, jak jen mohl. Jemu samotnému říkávala se smíchem: – Mám velmi ráda toho otce, přes jeho špatnou povahu …33 Přese všechno zůstávalo dilema: ďábel, nebo Bůh? Terezie musela někdy potlačit hnutí netrpělivosti. Jak by je mohla zaměňovat? Kdo jiný než Pán by byl mohl přinést její duši tolik světla, naplnit ji takovou láskou a novou silou k cvičení všech ctností? Uvažovala: „… Jediné slovo, které je mi dáno zaslechnout, zahlédnutí, usebrání, které netrvá déle než jedno Ave, a duše i tělo zůstanou v takovém pokoji, rozum je tak jasný, že nad tím žasnu …
Vím, že jsem byla na cestě k záhubě, už se nepoznávám, nechápu, odkud se ve mně berou tyto ctnosti. Jsou mi darovány, já nepracuji, abych je získala … Bůh použil tento prostředek, nejen aby mě získal pro svou službu, ale aby mě vytáhl z pekla … 34 Dobře věděla, že se zlý duch nepřestrojuje, když si chce „hrát s její duší jako s míčem“. 35 Viděla vedle sebe „velmi ohyzdného černouška“36 nebo si jí sedl na misál ďáblík a šklebil se. Spatřila místo, které jí bylo nachystáno v pekle, a když se vrátila, prohlásila: „Náš oheň je ve srovnání s pekelným náramně mírný …37 A svatý šlechtic, obklopený svými zbožnými stoupenci, se opovážil srovnávat Boha lásky, toho, „na kterého nelze hledět déle než do slunce“ a neupadnout do extáze, s tímto pekelníkem, jehož se ona rozhodla ignorovat! Neboť tak tomu bylo. Dcera Avily, města rytířů, se nenechá zastrašit ďábly, i kdyby jich byl celý pluk! – Zlí duchové mi mohou jít do háje! 38 Nebojím se jich víc nežli much!39 To oni se budou bát mne! Nechápu, proč se jich lidé obávají. Proč křičet: Ďábel, ďábel! když můžeme volat: Bůh! Bůh! a naplnit peklo zděšením? Pojďte, všichni! Já jsem služebnice Boží a jsem zvědavá, co mi budete moci udělat!40 A dodávala na účet svých zbožných pronásledovatelů: – Já sama se víc obávám toho, kdo má strach z ďábla, než ďábla samotného …41 Byla příliš výjimečná, než aby neznepokojovala malé duchy, které ještě nebyla schopná ovládat. Počestní lidé tedy pochybovali o zdravém rozumu Teresy de Ahumada. Dokonce se chystali tito nebezpeční zbabělci uložit jí nejkrutější zkoušku, jakou kdy podstoupila. Nápad vyšel od Gonzala de Aranda, chrabrého kněze, který se přidal k bdělému výboru Salceda, Daza a spol. Pospíšili do kláštera Vtělení: – Teresa de Ahumada do hovorny! Sdělili jí svůj nápad hned za tepla, kategorický rozkaz: – Až uvidíte to, co považujete za Pána, ukažte mu kříž a udělejte na něj dlouhý nos … (las higas). Tak bude ďábel přistižen.42 Terezie byla zdrcená. Jak je mohlo napadnout, že by měla udělat dlouhý nos na Věčného! Znala Ježíšovu mírnost, ale také znala jeho „úděsnou“ velikost. „Říkám úděsnou, protože je tak závratně
velebná, že to duši naplní strachem, ačkoli je to nejkrásnější a nejlahodnější podívaná, jakou by si někdo uměl představit“. 43 Musela se podrobit. Pán jí udělil nové milosti, když se omlouvala a udělala na něj „dlouhý nos“: – Má dcero, děláš dobře, když posloucháš. 44 Podala mu kříž, jako ho podávají osobně satanovi. Proměnil tento kříž v klenot zářící rajskými drahokamy. Ale když jí její mravokárci předhazovali, že se už nemodlí, Ježíš se rozhněval: – Vyřiď jim ode mne, že je to tyranie. 45 Bůh! Ďábel! Bůh! Ďábel! Ďábel! Ďábel! „Uprostřed tolika protiřečení bych byla mohla ztratit hlavu“.46 Terezie ji neztratila. Naprosto klidný zdravý rozum, záliba v domácích pracích skýtaly naštěstí této solidní povaze uklidňující možnosti využití její „vnitřní pohyblivosti“. Když se spolusestry zlomyslně snažily tuto světici, nebo posedlou, přistihnout, nalézaly ji, jak váže kytice, zdobí oltář. Ale ještě častěji s koštětem v ruce pronásledovala prach až do nejmenších koutků. Žena, která utírá prach, má všech pět pohromadě.
IV. FRAY PEDRO DE ALCANTARA 1558 Srpnové slunce v Kastilii praží a v hodině siesty je cesta opuštěná: ani človíčka, ani psa. A přece, v dálce temná skvrna v prachu vířícím ve slunečním světle. Mnich. Poutník? Jeho hnědá rozedraná kutna zametá prach, františkánskou kapuci má staženou na oči. Ne že by se bál oslepujícího světla – ještě oslnivější je jeho vnitřní vidění – ale pohrdá světem, po kterém šlape bosýma nohama. Nikdy nechtěl tento tulák cestovat jinak než ti nejchudší a vyžebrával si chléb. Stejným způsobem prošel Španělsko a Itálii. Ostatně, nastavuje ruku jen zřídka. Kus chleba mu stačí na tři dny. „To je věc zvyku,“ říkává. Svědkové tvrdí, že někdy celý týden zapomněl na veškerou pozemskou potravu. Blíží se k Avile, s očima stále sklopenýma, a nevidí v dálce obrysy cimbuří a zvonic. Avšak slunce také pokročilo. Spáči se protahují, zdá se, že se život probouzí ze své otupělosti. A teď, čilý poklus oslice, zpěv, s nímž se prolíná volání, když oslař pobízí své zvíře. Dobrý hoch nemá rád dlouhé mlčení. Osloví kolemjdoucího mnicha: – Hej bratříčku! Ty musíš jít pěšky, ale já jedu na oslu! Bratr jde stále dál, nezvedne oči. „Pokoj s tebou,“ ozve se zpod kapuce. Ale ty vpadlé tváře? Ten bílý vous? Pod cáry řádu svatého Františka to suché tělo, černé a uzlovité jako kořeny stromu? 1 – Fray Pedro! Mnich neklopýtl. Toto mlčení je přiznáním. Chlapec pobídne osla svýma bosýma nohama, přiměje ho, aby klusal rychleji, aby spěchal do města, a tam volá na každého chodce: – Fray Pedro je na cestě! Přichází do Avily! Fray Pedro de Alcantara. Svatý Fray Pedro! Svatý! Ten, který si uložil nejtvrdší pokání a žije jenom vstoje nebo vkleče, aby přemohl spánek. Už čtyřicet let si dovolí jen hodinu spánku ze čtyřiadvaceti, a to ještě vsedě, „s hlavou opřenou o kolík zaražený ve zdi“.2 Ostatně, bylo nemožné si lehnout v jeho celičce, která je čtyři a půl stopy dlouhá. Nikdy nenosil jiné šaty než svou
hrubou vlněnou kutnu a vůbec nenosí plášť, ať je jakákoli zima nebo liják. Nikdy, ani ve sněhu, nechodí jinak než bos. Celá Avila zná jeho historii: narodil se v drsné provincii Estremaduře z rytířské rodiny spřízněné s Fernandem Cortezem, pověstným dobyvatelem Mexika. V devatenácti letech oblékl hábit svatého Františka, a ještě víc než jeho hábit přijal jeho zanícení pro Boha, jeho lásku k spolubratřím a k „paní Chudobě“. Již snil o tom, že zreformuje jeho řád, že mu vrátí jeho zásady evangelijní přísnosti. Ale rozhodl se, že začne reformováním sebe. Uložil si jako umrtvování, že nikdy nezvedne oči. Je známo, že „byl tři léta v jednom domě svého řádu a znal řeholníky jen podle hlasu. Měl-li někam jít, pak šel ve stopách druhých“. 3 Po celá léta se nepodíval na ženu. Nyní mu bylo lhostejné, zda vidí nebo nevidí. Když kráčel, překvapil někoho cinkot jeho žínice vyrobené z plechových plátků. 4 – Fray Pedro de Alcantara! Zástup zbožných se mu vyhrnul v ústrety. „Požehnaný muž“ měl v Avile mnoho přátel a často tam přicházel. Juan Velasquez de Avila, pán z Loriany, mu nabídl svůj dům nedaleko paláce Doni Guiomar. – Sám Bůh nám ho posílá! Doña Guiomar běžela do kláštera Vtělení a vymohla si od převorky dovolení, aby si směla nechat u sebe Terezii asi týden. Musela vidět Fray Pedra de Alcantara! Konečně! Světec prostuduje její „případ“ a autorita Fray Pedra byla taková, že jeho názor bude bez pochybování platit. Neboť ona, Doña Guiomar, nikdy nepochybovala: vidění její přítelkyně „byla od Boha“. Celá Avila brzy věděla, že Fray Pedro de Alcantara přijímá karmelitku se zvláštní blahovůlí, a ještě lépe: s radostí. – Říká, že její přítomnost je pro něho občerstvením, neboť je jeho největší útěchou, může-li potkat lidi, kterým Bůh uštědřuje velké milosti …5 Klan soudců se zastyděl, když Pedro veřejně prohlásil, že Terezii velmi lituje, že musela vytrpět nejtvrdší ze všech zkoušek: že proti ní bojovali počestní lidé… Dodal, že nikdo v Avile jí nemůže rozumět. 6 On jí rozuměl, ne na základě teologie nebo proto, že studoval mystiku, ale ze zkušenosti: znal tuto neviditelnou přítomnost Boží, tyto vzlety ducha, toto sebezmaření v adoraci, tato božská slova, jejich účinky, jejich rozkoš.
– Už se netrapte, milá dcero, chvalte Boha, buďte jistá, že to všechno je jeho duch. Nic není pravdivější, není nic, več byste mohla víc věřit, kromě pravd víry …7 Nabídl se, že promluví s P. Baltazarem Alvarezem, s Dazou– Arandou a spol., a svatý šlechtic musel vyslechnout, jak mu opravdovější světec, než je on, slavnostně prohlašuje: „Po Písmu svatém a po všem, co nám církev ukládá věřit, není nic pravdivější než božský původ toho, co tato žena vidí…8 Všichni se nechali přesvědčit, vyjma ubohého Salceda. Neodvažoval se vzpírat, a přece si v koutku duše podržoval jistý neklid. Byli by mohli proti němu argumentovat takto: – Kdyby nebyla Terezie svatá, nesnesla by tak tvrdošíjného hlupáka. Už fakt, že nikdy nepronesla proti vám trpké slovo, že si vás tak oblíbila a nechová k vám zášť, ty výborné dopisy, jaké vám napsala… „Neříkejte mi, že jste starý, mně to dělá takovou starost, že nemohu myslet na nic jiného …“ 9 Už jenom pro tohle si ona zaslouží svatozář … Terezie našla u Pedra de Alcantara přátelství, které potrvá po celý život, a ještě i po něm, protože se jí po své smrti nejednou ukázal „v nesmírné slávě“. Tento ctihodný muž ji nejen vytáhl ze svízelné situace. Ale shledávala, že je okouzlující. Jaký rozdíl mezi jeho laskavostí a strohostí „učenců“ a svatoušků! „Při celé své svatosti byl velice laskavý. Mluvíval jen málo. Odpovídal pouze na otázky. Avšak jeho slova byla velmi důvtipná, protože měl velmi bystrý rozum“.10 Terezie okřívá, je jako znovuzrozená, má všechny radosti, dokonce i živé a příjemné rozmluvy. „Bůh nás chraň zachmuřených (encapotados) svatých!“ Při rozloučení si slíbí, že si budou dopisovat a že se budou navzájem doporučovat Bohu. „Jen pro svou velikou pokoru si vážil modliteb tohoto ubohého stvoření a já tím byla hluboce zahanbena. Vlil mi novou sílu, klid a spokojenost“.11 Schválení Františka Borgiáše chránilo Terezii jen nakrátko. Bude mít schválení Petra z Alcantary větší účinek? Terezie si nakonec získala Avilu. Ale víc než autoritou význačných „Božích služebníků“ vyhrála svou pokorou a svou poslušností. Nikdy nepřestala uznávat se svým prvním učitelem Osunou, že „slabé ženy“ mohou být hříčkou přeludů, a úplně se odevzdala do rukou teologů. Ale i když
je někdo „kovaný“ v teologii, není proto méně člověkem, a tito zbožní pánové, svým způsobem marniví, nakonec nepochybovali o pravosti milostí, kterých se dostávalo té, jež nešetřila vůči nim důkazy podrobenosti a úcty. Stalo se pro ně jakousi mánií, že jí ukládali, aby „otvírala svou duši“ odborníkům, které oni vybrali: po P. Františku Borgiášovi to byl br. Petr z Alcantary, po br. Petrovi z Alcantary P. de Salazar, po P. de Salazar mistr Juan de Avila, po mistru Juanu de Avila P. Pedro de Ibañez, nepočítaje ty, kterým měla podle příkazu napsat svou generální zpověď. Všichni ji schválili. P. Ibañez dokonce píše: „Nemohu než ji považovat za svatou“. 12 Netušili, že tyto časté referáty o jejím duchovním životě, tato vyprávění o jejích mystických zkušenostech jsou úžasnou rozumovou gymnastikou, vzácným uplatňováním literární přesnosti. Když je Terezie nucena rozbírat své city, zpytovat své svědomí, prohlubovat své sebepoznání, když musí rozumět tomu, co by jí bylo stačilo pociťovat, když má definovat nedefinovatelné, popisovat nepopsatelné, posiluje se a vybrušuje její rozum, zatímco duch se ztrácí v Bohu. Salcedo, Daza, Aranda svými puntičkářskými požadavky takto přispěli k tomu, že posílili Tereziin realistický rozum, přičinili se, že je tak jasný, tak mohutný, a že se vytvořil její tak pádný, tak přesvědčivý, tak výrazný sloh. Tito všichni žijí dodnes jen proto, že Terezie zapsala jejich jména. První z těchto referátů je adresován P. Pedru Ibañezovi, učenému dominikánovi, s nímž se Terezie chodila často radit do kláštera Santo Tomás. Máme před sebou pětačtyřicetiletou ženu, která se vynořuje ze svých zkoušek a z proudu milostí zcela vzpřímená, s obdivuhodnou jasnozřivostí, s rovnováhou, která bude od nynějška zjevná při každé zkoušce. Zjišťujeme, jaké pokroky udělala od doby, kdy se oddávala nápadným kajícnostem. Vidíme, že se touha po dokonalosti projevuje v malých věcech, které jsou nejdůležitější: v zapomínání na sebe, odpoutanosti, poslušnosti, chudobě, přejícnosti, a v rozhodnutí už neurazit Boha ani všedním hříchem. Obdivuhodná vzestupná křivka už vykazuje jen jeden pokles: pocit, že „všechno je marnost“ se stupňuje do té míry, že krásné věci, které tolik milovala, „voda, venkov, vůně,hudba“, jí připadají jen „jako smetí“. 13 Ale přijde den, kdy bude umět chválit Stvořitele ve všech tvorech.
Ještě jsou tu obavy, slzy, ale jejich pohnutkou je něco nového: „Přepadá mě tak naléhavá touha sloužit Bohu, že bych chtěla volat na všechny, jak je důležité nespokojovat se s málem … Touha tak živá, že pomyšlení na mou bezmocnost mě v nitru drtí. Toto tělo mě spoutává. Nebýt jeho, dělala bych velké věci. Má nemohoucnost sloužit Bohu mi působí nesnesitelná muka …“14 První projev palčivé potřeby Teresy de Ahumada, která si právě vydobyla právo žít v pokoji, potřeby JEDNAT! Byla by dcera Alonsa Sancheze a Beatriz de Ahumada, sestra sedmi junáků, kteří odešli za moře, vůbec schopná zůstat v klidu? Beze vší pochyby byla vybavena pro boj, ale rovněž byla zběhlá ve všech druzích askeze a kontemplativní modlitby. Bez této askeze by byla její bouřlivá přirozenost bezpochyby rozdmýchávala jen zmatek a nepořádek. Ale v modlitbě „sebere“ své síly a udělá z nich svazek, jehož poutem je její vůle sloužit. A Terezie dokáže světu, že kontemplace je nejmocnější hybnou pákou činnosti.
V. POHROMY FRANCOUZSKÉHO KRÁLOVSTVÍ 1560 Teresa de Ahumada si přeje jednat v okamžiku, kdy je hotova to udělat. Nikdy nebude přistižena, že by jednala nevčasně. U ní vládne láska, protože láskaje radost, a Terezie je láska. Co se dělá z lásky, s láskou, není nikdy utrpením. Brána, která vede k Bohu, není úzká. Pro Terezii Pán „není mrtvý člověk, ale živý Kristus,“1 a má nejraději Krista vzkříšeného, „zbaveného bolestí, zářícího slávou“. 2 Dvakrát prohlašuje téměř stejnými výrazy: „Pane, nevím, jak může být úzká cesta, která vede k tobě. Není to nějaká stezka, nýbrž královská cesta“. 3 A: „Pane, kdo tě opravdu miluje, jde bezpečně po široké a královské cestě“. 4 Vyhraňují se u ní příznačné rysy ženy činu: „Bůh ji obdařil úžasnou odvahou. Ta, která bývala dříve tak bojácná, zahání teď zlé duchy na útěk. Ženské upejpání a dětinskosti jsou jí cizí. Nezná skrupule. Má velkou přímost. Jasnost jejího rozumu, její světlo o božských věcech, jsou obdivuhodné“.5 Terezie nalezla svou rovnováhu. Nebo přesněji, konečně je jí umožněno dokázat, že ji nikdy neztratila. Kdyby ji byli bodří lidé z jejího okolí s celým svým ďábelským aparátem nepopletli, byla by beze vší pochyby záhy zvítězila nad svými počátečními obavami a byla by se s dokonalou snadností vyvíjela od země k nebi a dala zazářit nebi na zemi. Když byla v těchto letech nucena nezanedbávat časné věci, zhostila se toho dobře. Smrt jejího otce, nepřítomnost starších bratrů udělaly z ní hlavu rodiny. Ona samotná musí omezit škody z procesu vyvolaného jedním vrtošivým dědicem, Martinem Guzmánem, Mariiným manželem, musí se postarat o výstroj Antonia, Pedra a Augustina, kteří také odcházejí do zámoří, vystěhovat otcovský dům, pronajmout ho za třicet dukátů, vychovávat svou malou sestru Juanu. Vzala ji k sobě do své cely v klášteře Vtělení a r. 1553 ji provdala za avilského šlechtice Juana de Ovalle. Uprostřed svých vidění
musela bdít nad tím, aby tchán, Juan de Ovalle starší přiznal mladému páru slušný důchod. Koncem roku 1560 vidíme, že má plně v moci své prostředky přes své žalostné zdraví. O ně se nestará. Také má osvědčená a nyní už pevná přátelství. Všichni, Francisco de Salcedo, Gaspar Daza, Gonzalo de Aranda, P. Pedro Ibañez jsou nyní nejen přesvědčeni, ale úplně získáni: mohla by je provést uchem jehly, a neodpustí si to. Úcta svatého šlechtice k ní bude brzy tak okatá, jako byly jeho pochybnosti: – Kdyby mi řekli, že svatý Jan Křtitel je u jedné avilské brány a Madre Teresa na druhém konci města, nechal bych svatého Jana Křtitele být a šel bych se vrhnout k nohám matky Terezie a prosil bych ji o požehnání. Fray Pedro de Alcantara je jejím přítelem, P. Francisco de Borja na ni pěje chvály, „otcové z Tovaryšstva“ ji respektují, dominikáni ji uctívají, františkáni ji milují. Doña Guiomar de Ulloa je stále zde, nikdy ji nepřestala podporovat. V klášteře Vtělení je veta po nepřátelství, skepticismus se veřejně kál. Víc než čtyřicet řeholnic sleduje Terezii na cestách modlitby a napodobuje její ctnosti. Její ctnosti, a ne její extatické stavy. Terezie se snaží přesvědčit spolusestry, že nebe se dobývá poslušností a zapomínáním na sebe spíš než touhou po nadpřirozených milostech. Vytržení a extáze jsou důkazem Boží dobroty, a ne našich dokonalostí. V tomto klášteře by mohla Terezie pozvolna pokračovat ve svém vzestupu. Ale po královské cestě? Je to spíš velká ulice, tržiště, tenhle klášter. Řeholnic je vždy příliš mnoho a k nim se ještě pojí světské osoby. Těch, kterým záleží na dodržování stanov, je menšina. Hluk světa tam proniká ze všech stran a ještě příliš často je podle libosti volána Teresa de Ahumada do hovorny. Tyto rozhovory jsou ztrátou času, pramenem roztržitosti při modlitbě, ochlazení božské lásky. Příbuzní, přátelé jsou nyní pro Terezii už jen nepřáteli vnitřního života. Přesvědčila se o rozptylujícím účinku zbytečných slov, o zhoubnosti kritizování, proti kterému není vždy tak snadné se postavit. Kdežto samota se rovná mlčení, mlčení se rovná soustředění, soustředění je moc. Moc k lásce. Moc ke štěstí. Ne ve vlastním
zájmu, ale pro svět. Její probouzející se potřeba činnosti se projevuje ve formě touhy po apoštolátě. Kastilanka Terezie je realistka. V poslušnosti k Božím zákonům nalezla takovou radost, tak konkrétní zlepšení, že lidské metody jí připadají „jen jako smetí“. Má soucit s těmi, kdo to tvrdošíjně odmítají pochopit. „Pojďte ke mne všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím … Co ještě můžeme chtít víc, Pane, co hledáme? Za čím se honí lidé, než za úlevou od svých strastí? Pomoz, Bože, pomoz! Jaká škoda, hledat štěstí tam, kde není možné je nalézt! Smiluj se, Pane, nad svými tvory! Vidíš přece, že nechápeme sami sebe, že nevíme, co chceme, a nedosahujeme toho, oč žádáme. Dej nám světlo, Pane … Jak těžkou věc od tebe žádám, můj pravý Bože: abys miloval toho, kdo tě nemiluje, abys otevřel tomu, kdo neklepe, abys dal zdraví tomu, kdo si libuje v nemoci!“ 6 „Měj soucit s těmi, kdo nemají soucit se sebou“. 7 Terezie to ví: Bůh stvořil člověka pro štěstí, aby došel naplnění tím, že se znovu zrodí v něm. V evangeliích mu dal návod k šťastnému životu. Když člověk přestupuje Boží zákon, připravuje si své neštěstí, tak jako ten, kdo by přestupoval zákon přírodní a odmítal by dýchat, způsobil by si smrt. A toto za nic nechce tvor vidět: „Bůh chce, abychom milovali pravdu, a my máme rády lež; chce, abychom usilovaly o věčné hodnoty, a my jsme zabořeny do pomíjivých; chce, abychom toužily po velkých a vznešených věcech, a my si libujeme v pozemských ubohostech; chce, abychom dychtily po tom, co je bezpečné, a my si zahráváme s pochybnými věcmi …“8 V Terezii se rodí nový cit: má soucit s lidmi. Zejména s francouzským královstvím. A přece je Francie v oné chvíli nejobávanějším nepřítelem Španělska. Avšak láska překračuje pojem „země“. „V té době jsem se dověděla, jaké škody a jaká krveprolití páchali ve Francii luteráni… Hrozně mě to trápilo a jako bych něčím byla či něco zmohla, naříkala jsem před Pánem a prosila ho, aby tomu zlu zabránil. Zdálo se mi, že bych tisíckrát obětovala život, jen abych zachránila jedinou z mnoha duší, jež tam šly vstříc záhubě …“9 Vteřina, v níž se takto vyjadřuje, svědčí o celé věčnosti. Boj, k němuž se chystá, není nenávistná válka. Terezie není proti nikomu, je pro bezhraničné vyzařování lásky. Nesoudí, miluje. Neodsuzuje, netrestá, chce jen dávat, a to dávat sebe. „Svět je v plamenech!“ 10
Kéž by mohla jako Loyolovi legionáři nést lásku tam, kde je třeba! Lidský hlas však proniká méně daleko než duše přimknutá k Bohu v modlitbě. Mlčení soustředěné na něho je mocnější než volání. Od negativního smýšlení, že „všechno je marnost“, přešla Terezie ke konstruktivnímu a pozitivnímu: „Bůh je všechno.“ Postřehla, jaká síla v tom je, jsou-li dva nebo tři shromážděni v jeho jménu. Myslí na to, čím byl řád Panny Marie předtím, než papež Evžen IV. ustoupil bídě své doby a zmírnil přísnost prvotní řehole a tím udělal z Karmelů, kdysi tvrzí pokání a modlitby, útulné domy odpočinku pro neženaté muže a neprovdané ženy. Tyto úvahy nedají Terezii pokoj. Nyní je to hlavní námět jejích rozhovorů. Tereziinou celou je osamocený a půvabný pavilon. Pozůstává z dvou místností nad sebou. V přízemí je velice čistá oratoř pěkně vyzdobená obrazy ve výklenku pod latinským nápisem: Non intres in judicium cum servo tuo, Domine. Terezie spí a zdržuje se během dne v prvním patře ve světnici, jejíž okna vedou do zahrady. Tam přijímá mnoho návštěv, neboť návštěvy z cely do cely jsou jednou z příjemností života v klášteře Vtělení. Toho dne seděla Terezie na zemi na polštáři, jak byla zvyklá od té doby, co vniklo do zvyklostí tolik maurských mravů. Vyšívala, obklopena svými nejlepšími přítelkyněmi: svými sestřenicemi Anou a Inés de Tapia, věrnou Juanou Suarezovou. Benjamínky Leonor a Maria de Ocampo byly uchváceny tím, co říkala, protože jejich teta Terezie mluvila o Pánu tak kouzelně a tak živě, že se toho nemohly nabažit. Její vyprávění o životě svatých otců pouště z pradávné doby, kdy vznikl karmelský řád, byla okrášlena zajímavými podrobnostmi, takže byste byli řekli, že si je vypůjčila z krásných miniatur. Ne že by byl mohl člověk opravdu doufat, že ho bude živit anděl jako svatého proroka Eliáše nebo že ze spletených větví budou slušivé šaty. Ale jaká velikost je v tomto mlčení, jaká síla v této samotě! – Věčný nebyl v silném a prudkém větru, nebyl v zemětřesení, nebyl v ohni, ale byl v mírném a lehkém vánku, a mluvil k Eliášovi… Z rekreačního dvora zazníval zvuk fléten a bubínků, do kterého se mísila módní „romance“.
– Kdo by tady mohl slyšet tento mírný a lehký vánek? Život je v tomto klášteře obtížný. Je tady příliš mnoho lidí… – I představení znemožňují úplné ústraní. Vždyť často nutí Terezii, aby pobývala dlouhou dobu u avilských šlechticů, „kteří si libovali v její společnosti“! Byly to osobnosti tak důležité, že se nikdo neodvažoval říci jim: ne. – A pak hovorny! Ty hovorny! První mluvila Maria de Ocampo: – Tak tedy my všechny, které jsme zde, vzhůru! Zařiďme si život v samotě na způsob poustevníků …11 Terezie se na svou mladou neteř pronikavě zahleděla, a zase sklopila oči ke své ruční práci. Snila: „Konečně!“ a děkovala Pánu. Marii bylo sedmnáct let. Byla chovankou v klášteře Vtělení, jako byla její teta před třiceti lety chovankou u Panny Marie Milostné. Terezie spatřila poprvé tuto vnučku svého strýce Franciska v La Puebla de Montalban po pouti k Panně Marii Guadalupské. Čiperné vzezření tohoto dítěte jí tak učarovalo, že si vyprosila, aby jí dívenku svěřili. Vzala si ji do své cely a vychovávala ji na místě své sestry Juany. Tolik milovala děti! Maria de Ocampo oznámila svůj příchod až za deset let, a ještě nechala na sebe čekat. Potřebovala zmodernizovat svou garderobu, neboť „byla tehdy velmi okázalá a elegantní, a k tomu potřebovala zvláštní vynalézavost a měla jedinečné nápady“. 12 V těchto výmyslech měla takovou zálibu, že myšlenka stát se řeholnicí, která ji na okamžik napadla, dlouho netrvala. Terezie nepřijala proto mladou chovanku s menší něžností. Nevytýkala jí, že pomýšlí na sňatek. – Juana zde žila deset let. Vyšla odtud, aby si vzala Juana de Ovalle. Nevytýkala jí ani, že má ráda rytířské romány, a nehodlala jí to zakazovat: – Ráda čteš. Já také jsem ráda četla. Jednou snad dojdeš jako já k tomu, že budeš hledat užitečnější četbu … Proto se tomuto náhlému nadšení pro poustevnický život usmála a současně za ně děkovala. Už to bylo venku! Proneseno jen „žertem“. Ale společnost byla myšlenkou tak stržena, že „slovo dalo slovo“, a strávily noc vymýšlením prostředků, jak zařídit malý klášteřík a kolik by to
mohlo stát. Neboť je zapotřebí pozemských statků i pro založení miniaturního ráje. Na tomhle to nesmí ztroskotat. Maria trvá na své poustevně. Vyzývá svou tetu: – Založte ho! Takový, jak si ho představujeme. Já vám pomohu svým dědickým podílem.13 Nad tímto nadšením se Terezie rozesmála. Nazítří, stále se smíchem, řekla Doně Guiomar: – Včera byla tato děvčata velice veselá. Bavila se představou, že bychom založily malý klášter po způsobu bosých františkánů. Doña Guiomar neviděla v tomto plánu žert. Nad Španělskem vál silný vítr reformy řeholních řádů. Nikdo neskrýval jejich uvolněnost. Zakládaly se nové řády, restaurovala se řehole starých. Nový řád: Tovaryšstvo Ježíšovo. Návrat k přísnosti: reforma řádu svatého Dominika, zintenzívněná ve Španělsku Hurtadem a jeho žáky. Konečně v Evropě, roztržené mezi katolíky a luterány – abychom mluvili jako Terezie, která nevyslovuje jméno Kalvína – vidí Filip II. svůj podstatný cíl v udržení náboženské jednoty ve svém království. Dívka, která takto „žertem“ nadhodila myšlenku reformovat Karmel, byla živena ideály a sny ženy, u níž bydlela. Takto se také ocitla v linii svého panovníka, který se chystal, že dá zřídit královskou hrobku, aby tam ustavičně žil v pohledu na marnost tohoto světa. Byl to Escorial. Proto vzala Doña Guiomar celou záležitost velice vážně. Řekla Terezii: – Zakládejte. Já vám pomohu. Výzva k okamžitému jednání byla odpovědí na tajné přání karmelitky. Ale ona jediná už o tom dost uvažovala, aby si uměla představit nesnáze s jeho provedením. Ona jediná věděla, jak tvrdé je vykořenění, protože je sama prožila. Ale ona jediná také věděla, že od okamžiku, kdy „se rozhodne“, nepřiměje ji žádný odpor, aby couvla. Obdivujeme ji pro mnoho věcí. Ale máme ji rádi za to, že si přiznala své docela ženské důvody pro okamžik zaváhání: „Protože jsem byla spokojená tam, kde jsem žila, klášter se mi líbil a měla jsem tam celu podle svého vkusu …“14 Na chvilku se rozhlédne: mrzelo by ji, kdyby měla opustit tak příjemné zařízení.
Ale nepřísluší jí volit: „Přesto však jsme se rozhodly, že tu věc odporučíme Pánu“.15
VI. SPIKNUTÍ SVATÉHO JOSEFA 1560-1561 Bůh přikazuje Terese de Ahumada, aby udělala všechno pro založení tohoto kláštera. Od toho okamžiku „ruce k dílu!“1 Řeholnice přejde k činu, a od té chvíle už nebude patřit sama sobě. Ten, kterého nazývá „Jeho Velebnost“, je náročný „dílovedoucí“. Od začátku dává jasné směrnice: nejprve vyložit plán zpovědníkovi a vyřídit mu Boží vzkaz, že se tomu nemá protivit. Přesto žena ve svém nitru ucouvne: odkládá, přiznává, že se zalíbením snila o „chudém domě, kde by žila s několika sestrami proniknutými stejným duchem, které by se věnovaly jen modlitbě, bez hovoren a bez mříží, odpoutány od všech pozemských věcí, se srdcem zasvěceným výhradně Snoubenci“.2 Ale nemyslela doopravdy, že bude jednou nucena to uskutečnit. Tolik těžkostí se dá předvídat, že může zase znovu sténat: „Pane, nechci toho tolik!“ Jeho Velebnost naléhá, Terezie diskutuje: – Pane, nejsou jiní lidé, hlavně teologové, muži, kteří, kdybys k nim promluvil, udělali by to, co žádáš, mnohem lépe než já? Vždyť já nestojím za nic!3 Pán odpoví „tónem, který svědčí o bolesti jeho srdce“: – Protože muži a teologové mě nechtějí poslouchat a pohrdají mnou, přicházím jako chuďas, abych projednal své záležitosti s ubohými malými ženami a odpočinul si u nich. Boží soucit se snaží ji povyrazit pomocí obrazů: – Tento klášter bude dán pod ochranu svatého Josefa, on bude střežit jednu bránu, Panna Maria druhou. 4 Ježíš jí uvedl argumenty: „Co by se stalo s tímto světem, kdyby nebylo řeholníků?“ Její Mistr promluvil. Terezie je radostí bez sebe. Ale je zděšena pomyšlením, že má sdělit toto poselství P. Baltazaru Alvarezovi. Nemůže se odhodlat, aby mu to řekla ústně. Její pisatelské umění je už tak přesvědčivé, že tento hrozný muž uvede námitky „podle
přirozeného rozumu“, ale přece jí poradí, aby požádala provinciála Karmelu P. Gregoria Fernandeze. Doña Guiomar vzala na sebe úkol předat žádost: bohatá vdova měla lepší vyhlídku, že bude slyšena, než chudá sestřička. Otec provinciál vypadal velmi spokojeně, vyptal se na podrobnosti, řekl, že je rád, když tam nebude víc než třináct mnišek, a slíbil, že dá povolení. Dobrá zpráva, příliš dobrá: v Avile vybuchla jako bomba. Zase znovu se začalo mluvit o Terese de Ahumada! Tato karmelitka, tak problematická, že bylo zapotřebí svědectví mnoha svatých mužů, aby se dokázala pravost jejích vidění, si teď vzala do hlavy, že provede ve svém řádě revoluci a že založí klášter, kde budou chtít nepatrné ženičky závodit v přísnostech s otci pouště! Jedni se hlasitě chechtali, jiní se rozhořčovali, a všichni tvrdili: – Je to blázen! Ti nejblahovolnější ji sotva dovedli hájit: – Proč se nesnaží, aby na ni zapomněli, a nezůstane klidně v klášteře Vtělení?5 Doña Guiomar nebyla ušetřena: – Vybíjí na tom svou horkokrevnost! Ale ať se konečně stará o své děti! Avila byla ve varu. Vášnivci byli pro nebo proti. A každý myslel, že má právo zesměšnit tento klášterní plán. Ve Vtělení to bylo ještě horší. Dalo se to čekat. Návrat k prvotní řeholi byl trnem v oku konventům uvolněným zmírněnou řeholí. Ty méně rozčilené si sentimentálně stěžovaly: – Myslely jsme, že nás má Terezie ráda. A zatím nejen ukazuje, že nemá ráda svůj dům, kde žije už víc než dvacet let, ale snaží se založit jiný. Jestliže si dokáže obstarat peníze, důchody, proč je nedá nám, svým spolusestrám, když nemáme co jíst a hladovíme? 6 Ty, kterým byla služba Bohu důvodem k marnivosti, se cítily uraženy: – Uráží náš řád, uráží nás svými nároky! Cožpak ty, které se nespokojí s umírněnou řeholí, jsou snad světější? 7 Konečně jiné se rozzlobily: – Pro takové rebely je žalář! Terezie si zachovala klid. Už nebyla doba, kdy ji trápil „odpor podivných lidí“. Nijak se nestarala, co se o tom bude říkat, o čest
nebo bezectnost, o vysilující práce, které bude muset vykonat, o nezbytné peníze, ačkoli žádné neměla. Šla vpřed „se smělostí Ducha svatého, neboť její odvaha přesahovala odvahu mužů a žen“.8 Přesto však se tvářila, že je citlivá k hněvu veřejnosti, „aby se nezdálo, že znevažuje to, co lidé říkají…“ 9 Andělská lest! Je zapotřebí velice milovat lidi a odpouštět jim jejich křivdy, abychom odolali pokušení ukázat jim, že si z nich nic neděláme. Jen jednou se vysmála do očí svým odpůrcům: když se jistí dobře smýšlející lidé, kteří tušili, že se vrhá do „této aféry“ po nějakém zjevení, oháněli hrozící inkvizicí. Nalezla v hovorně lidi velmi poděšené, kteří šeptali: – Dejte si pozor! Je hrozná doba! Jedná se o tom, že máte být udána inkvizici! Terezie se nemohla ubránit smíchu: – To je podařené! V tomto bodě jsem neměla nikdy strach. Věděla jsem dobře, jaké je mé smýšlení v otázkách víry. Byla jsem zcela ochotná podstoupit spíše tisíckrát smrt než připustit, aby někdo věřil, že bych přestoupila nějaký nejmenší církevní obřad nebo postupovala proti nějaké pravdě Písma svatého. Proto jsem odpověděla, že kvůli tomu se nemusí vůbec znepokojovat, neboť by bylo pro mne příliš zhoubné, kdybych se měla obávat inkvizice. V takovém případě bych se obvinila sama. A kdyby mě snad obvinili nespravedlivě, Bůh by ukázal mou nevinu a já bych z toho měla větší zisk!10 Nicméně duchovenstvo, ostatní řády, ji prudce napadaly. Každý kněz, každý mnich, se cítil ohrožen ve svém každodenním chlebě v dobách nouze, rostoucí chudoby. Což už nebylo v Avile příliš mnoho klášterů, které se musely dělit o nedostatečné almužny? V kostele Santo Tomás si ji dokonce jeden kazatel vzal v kázání za terč a burácel proti „řeholnicím, které vycházejí ze svých klášterů; pod záminkou, že založí nové řády, snaží se jenom domáhat se svobody“. A pronášel jiná tak těžká obvinění, že její sestra Juana, která ji doprovázela, zrudla hanbou a chtěla utéci. 11 Zdálo se, že Terezie, klidná a usměvavá, vůbec neslyší, že jde o ni. Koutkem oka hleděla ve svém breviáři na řadu krátkých výroků o pokojném vítězství, které složila a které si ráda opakovala: Nic ať tě nezmate,
nic ať tě neleká, všechno pomine, Bůh se nemění. Trpělivost všeho dosáhne. Kdo má Boha, tomu nic nechybí, samotný Bůh mu postačí.12 Tažení proti chudému klášteříku svatého Josefa bylo dobře zorganizováno, ale vyznělo naprázdno: Ovlivněn význačnými osobnostmi, pohnut tolikerým povykem, otec provinciál odvolal svůj slib, že dá dovolení. Na popud svého rektora P. Dionisia Vazqueze nařídil P. Baltazar Alvarez Terezii, aby se už tímto založením nezabývala. „Jednou poznáte, že jste si to všechno vyfantazírovala,“ napsal jí. 13 Konečně o vánoční noci odmítl kněz Doně Guiomar rozhřešení, nepřestane-li rozdmýchávat pohoršení. Náš Pán a Dílovedoucí uložil Terezii, aby uposlechla svého zpovědníka a prozatím mlčela. „… A my jsme právě koupily jeden dům na dobrém místě. Byl trochu malý, ale tím jsem si nelámala hlavu, protože Pán mi řekl, abych začala jakýmkoli způsobem, a že uvidím, co on způsobí. A jak jsem to viděla!“14 Terezie měla velmi mocného spojence: P. Pedra Ibañeze. Hned na začátku mu Doña Guiomar svěřila tento plán. Vyžádal si od obou žen konkrétní podrobnosti o cíli a prostředcích, o domě, o slibu Marie de Ocampo, o možnostech mladé vdovy. Všechno mu bylo vyloženo s jasností, která mu dala vytušit organizační schopnosti budoucí zakladatelky. Terezie nemluvila o viděních, ale udala „přirozené důvody“. Chtěl mít týden na rozmyšlenou. Už byly daleko ve dvoře, který je před klášterem Santo Tomás, když je zavolal zpátky: – Jste opravdu rozhodnuty řídit se mými radami? 15 Jednohlasně řekly, že ano. Za týden jim vzkázal svou odpověď: – Spěšně se dejte do tohoto zakládání. Máte málo peněz? V tom se odevzdejte Bohu … Jestli vám někdo působí těžkosti, ať si přijde se mnou promluvit.
Toto výslovné schválení mělo za účinek, že získalo Terezii naprostý souhlas a spolupráci P. Dazy, de Salceda a několika zdatných lidí. Necouvnou před zákazy: Pán jim bude vnukat spiklenecké lsti. Že Terezie nemůže neposlechnout svého zpovědníka? To není překážka! Doña Guiomar požádá z podnětu P. Ibañeze v Římě svým jménem a v největší tajnosti o oprávnění založit klášter podle prvotní karmelské řehole. Bude pod pravomocí avilského biskupa, místo aby závisel na řádovém provinciálovi, a už mu od něho nebude hrozit nebezpečí. Vysvětlení: tak nepřátelský rektor Tovaryšstva Ježíšova je vystřídán P. Gasparem de Salazar, kterému stačí, aby se setkal s Terezií, a je získán pro ni a pro její plán. Dá Baltazaru Alvarezovi oprávnění, aby dovolil své kajícnici pokračovat „odvážně“ v jejích zakladatelských plánech. Jediné heslo: jednat v nej větší tajnosti. Ale jděte do Avily založit klášter, aby se o tom nevědělo! Terezie si stěžuje: „Proč mi, Pane, přikazuješ věci, které se zdají nemožné? Vím, že jsem žena, ale aspoň kdybych byla svobodná! Zatím jsem spoutána tolika překážkami, sin blanca (bez haléře). Jsem bez peněz, a nevím, kde je sehnat, bez jakéhokoli prostředku, zkrátka, bez ničeho. Co mám dělat, Pane?16 Dozírá se na ni zblízka v jejím klášteře, ve městě je sevřena špionážní sítí, kterou tvoří všechny ostatní řády a jejich přátelé. Aby se dostala na místo, které je třeba upravit, musí projít celou Avilou, ledaže by obešla hradby. Aby odvrátila podezření, předstírá, že jde do konventu Santo Tomás, který je nedaleko jejího budoucího kláštera. Musí se najít řešení. V srpnu 1561 se proslechlo, že sestra Teresy de Ahumada Juana a její manžel Juan de Ovalle opouštějí Albu de Tormes a vracejí se do svého rodného města. Co je přirozenější? Převorku od Vtělení ani nenapadlo, aby odmítla své podřízené strávit nějakou dobu u její drahé Juany, aby jí pomohla se zařizováním. Kostky byly vrženy. Malý domek zakoupený jménem Tereziina švagra se měl stát základnou reformy karmelitánského řádu, slavným klášterem svatého Josefa v Avile. „Zařizováním“ Ovallových byla úprava budoucí kaple v přízemí a třinácti cel s nezbytným příslušenstvím v prvním patře. To všechno obklopovalo dvůr, patio, a vznikal z toho velice skromný klášter.
Terezie se tázala – stále bez haléře – zda by nebylo lepší koupit něco většího. Dílovedoucí se rozhněval: – Neřekl jsem ti, že máš začít tak, jak můžeš? Ach, ta chtivost lidského pokolení! Máš snad strach, že ti bude chybět země? Kolikrát jsem já spal pod širým nebem, protože jsem neměl, kde si odpočinout.17 Terezie se tedy spokojila s tímto domečkem. Stál na severu Avily v lidové čtvrti svatého Rochá. Neměl tedy to, čemu dávala na světě přednost, „nejkrásnější obzor a přírodu“? Terezie žila několik měsíců u Ovallových, kteří hráli zbožnou komedii se zařizováním. „Juana je počestná žena, statečná, a má andělskou duši“.18 Juanova povaha není ani zdaleka snadná, stává se, že Terezie lituje svou sestru. Její rytířský manžel je podezíravý i lehkomyslný současně, je tak žárlivý, že trpí i přátelstvím, které má jeho švagrová k Doně Guiomar, ale je velmi oddán tomuto založení. Práce začaly pomalu, tou měrou, jak si spiklenci od svatého Josefa sehnali pár maravedis. Maria de Ocampo ještě nemohla svobodně nakládat svým dědictvím. Doña Guiomar dávala ze svých důchodů, co mohla, a když už neměla peníze, prodala karmínovou prošívanou přikrývku, nebo kříž vyšitý na hedvábí. Terezie dělá plány, přikazuje dělníkům, představuje si, že mezi kaplí a chórem bude dvojitá mříž zhotovená z velmi hustých tyček, aby mohly mnišky sledovat liturgii, ale aby je nebylo vidět. Zdi nebudou omítnuté a všechno bude velice chudé, ale dokonale čisté. Terezie byla tak nadaná, že všechny proporce jsou harmonicky sladěné. Obtíže jsou tak velké, že odvaha malé skupiny klesá, ale odvaha zakladatelčina nikdy neustoupí: „Rozhodla se“, že to dovede do konce. Je to už žena, která „bude bez váhání podnikat mimořádné a velké věci a bude mít zálibu a potěšení v jejich uskutečňování. Snadné věci ji nijak neuspokojovaly“. 19 Jedna zeď stavby se zřítí. Doña Guiomar, která přece byla tak vytrvalá, se rozruší: – Zlí duchové ji zbořili! Bohu není vhod tento klášter! Terezii už nikdo nepostraší ďábelskými triky. Ani nehne brvou: – Spadla zeď? Ať ji zvednou! 20 A její autorita si vynutí u váhavých úctu.
Breve vyžádané z Říma se omeškává. Doña Guiomar se opět znepokojí. Terezie jí odpoví jen prosbou, aby obstarala pro budoucí klášter misály a zvon. Modlí se a jedná. Pozdě v noci píše. Z poslušnosti k otci Pedru Ibañezovi začala psát zprávu o svém životě a o milostech, které jí Pán udělil. Nalézá v tom potěšení? Bude mluvit o těchto uložených dílech jako o robotě přidané ke všem jejím pracím. Ale člověk není obdařen tak živým vyjadřováním, neumí líčit postavy tak barvitě, není obdařen vyváženými větami, živou, působivou obrazivostí, není takovým rozeným spisovatelem jako ona, aniž by nalézal v psaní jisté potěšení. Při její výbojnosti a při tom, když byla nucena mlčet o své přítomné činnosti, bylo jí bezpochyby úlevou, když si mohla dovolit říci všechno o minulosti. Jenom lituje, že její zpovědníci jí zakázali mluvit „podrobně a jasně“ o tom, co nazývá „svými velkými hříchy a nízkostmi“. Což nejsou divy, které v ní Bůh vykonal, tím obdivuhodnější, čím je jich ona nehodnější? Žádá čtenáře, aby nezapomínal, že byla „tak ubohá“, 21a a že nenalezla mezi svatými, kteří se vrátili k Pánu po hříchu, ani jediný příklad, který by ji mohl utěšit. „Když je Bůh zavolal, už ho neuráželi, zatímco já jsem byla stále horší, a jak se mi zdá, dělala jsem všechno možné, abych se vzpírala milostem, které mi Bůh prokazoval… Ať je navěky veleben, že na mne tak dlouho čekal …“21b Bude nazývat tento svůj vlastní životopis „svou velkou knihou“, „knihou o Božím milosrdenství“. A až ji pošle Doně Luise de la Cerda, řekne jí: „Tady vám svěřuji svou duši“. 22 Vyprávění o jejím životě, jistě, ale také nejpodrobnější, nejbystřejší vylíčení nadpřirozených stavů, jaké kdy bylo napsáno, a to nejpřirozenějším slohem, prosyceným nejklidnější pokorou. Tato první zkušenost Teresy de Ahumada s rozbíráním nejjemnějších vjemů, jaké je dáno lidské bytosti zakusit, spadá vjedno se začátky jejího aktivního života. Mezi těmito dvěma póly vyniká ustavičná přítomnost Boží. Jednoho dne se jí P. Pedro Ibaňez ptal: – Jak trávíte svůj čas? „Myslel jsem,“ říká, „že věnuje několik hodin modlitbě a zbytek jiným cvičením.“ Spatřil, jak se Tereziin krásný obličej rozzářil láskou:
– Představte si osobu, tak zamilovanou do druhé, že by nemohla být ani okamžik mimo přítomnost toho, co miluje … 23 „Takto žila,“ dodává dominikán, „s Pánem Ježíšem, mluvila jen o něm a s ním … jednala jen pro něho, psala jen o jeho divech.“ Tam, kde je ona, je Bůh. Terezie září božskou láskou v domácnosti své sestry. Tato láska má obdivuhodné účinky a požadavky, které nahánějí strach. Terezie křísí k životu. Ovallovi právě přišli do Avily, když Juan „nalezl jednoho dne svého syna, malého Dona Gonzala, ležet přede dveřmi, beze známky života, celého ztuhlého. Vzal ho do náruče, volal na něho, ale dítě se nehýbalo. Je mrtvé? Nevědělo se. Juan de Ovalle ho donesl k Terezii. „Juana byla v druhém pokoji. Zaslechla hluk a rozrušila se. Doña Guiomar zatajila, co se děje, a uklidnila ji. Byla totiž v devátém měsíci. Juana přesto vyšla ven, plná úzkostí, křičela a žádala o svého syna. Terezie zmlkla, stejně jako všichni. Všichni byli napjatí a čekali, co se stane. Terezie zvedla svůj závoj a sklonila se, přiblížila se k ústům dítěte. Navenek byla klidná, ale v duchu křičela k Bohu. Zůstala tak nějakou chvilku, až dítě ožilo a položilo jí ručky na tvář, jako by ji hladilo a hrálo si s ní. A jako kdyby s ním byla nic neudělala, jenom jako by se bylo probudilo z obyčejného spánku, vrátila je jeho matce a pravila: „Ach Bože! Jak se už pro svého synka trápila! Vezmi si ho … „Dítě bylo v té chvíli ještě poněkud slabé a nemohlo se udržet na nohou. Potom běhalo po pokoji, několikrát se vrátilo k své tetě a objímalo ji“.24 Když se později Terezie ptali, jak vrátila život malému Gonzalovi, zlobila se a žádala, aby nemluvili hlouposti.25 Ale jednou přivolala smrt. Dítě, které v sobě Juana nosila, se narodilo v září. Dala mu jméno Josef, na počest ochránce budoucího reformovaného kláštera. Za kmotry mu dali nejmilejší přátele: Doñu Guiomar de Ulloa a Dona Franciska Salceda. Konaly se krtiny a Gonzalo, vzkříšené dítě, se točil kolem kolébky novorozeněte. Terezie byla dojata tímto hezkým děťátkem, ale jak byla její láska odpoutaná od pozemských citů! Juana se zhrozila, když viděla, jak tiskne kojence do náručí a šeptá podivnou ukolébavku: „Kdybys
neměl být dobrým člověkem, můj synku, prosím Boha, aby si tě vzal k sobě takhle jako andílka dřív, než ho urazíš …“ Za několik měsíců dítě umíralo. Terezie ho vzala na kolena, přikryla ho svým závojem – závojem, který znamená zasvěcení Pánu a rozloučení se světem – a se zaníceným obličejem upadla do extáze. Nastalo velice dlouhé ticho. Juana se neodvážila pohnout, a přesto cítila, že je dítě mrtvé. Když se Terezie probrala ze svého vytržení, beze slova pomalu vstala a s tělíčkem v rukou vyšla z místnosti. – Kam jdeš? vykřikla Juana. Proč mi neřekneš, že mé dítě zemřelo? Terezie k ní obrátila rozradostněnou, užaslou tvář: – Poděkujme společně Bohu. Vždyť ho máme proč chválit, když jsme viděli, jak duše jednoho z těchto maličkých vzlétá k nebi a množství andělů si jde pro něho.26 Nikdy nikdo neřekl, zda by si byla Juana raději nenechala svého synáčka, třebas nedokonalého, ale živého. V oné době prodlévala Terezie dlouho u Doni Guiomar, „aby byla klidnější“. Ovallovi byli snad také „klidnější „při svých každodenních trampotách. Práce pokračovaly jen velice pomalu. Některé byly naléhavé, ale Terezie se neodvažovala dát k nim příkaz, protože nebylo peněz. Dobrý mistr tesař svatý Josef se jí zjevil a nařídil jí, aby povolala dělníky sin ninguna blanca, i když nemá ani haléř: Pán se postará. 23. prosince psala svému bratru Lorenzovi de Cepeda, rodinnému dobyvateli, který se nejvíc vzmohl a v Quitu se bohatě oženil: „Pane, jistě to bylo z Božího vnuknutí, že jste mi poslal tolik peněz. Protože já jako řeholnice, která si pokládám za čest a děkuji Bohu, že smím nosit zalátané šaty, jsem měla pro sebe dostatek. Ale z důvodů, kterých jsem nemohla nedbat, protože pocházejí od Boha, mají svaté a učené osoby zato, že nesmím být zbabělá a musím udělat, co je v mých silách, abych založila klášter pro třináct řeholnic s velmi přísnou klauzurou, které by nikdy nevycházely a nikdy se neukazovaly bez závoje, klášter postavený na modlitbě a umrtvování. Nevěděla jsem, jak zařídit jisté věci. Spolehla jsem se jen na Boha a povolala jsem dělníky. Zdálo se to jako čiré bláznovství, ale Pán zasáhl a vybídl vás, abyste nám vypomohl. Nejvíc mě udivuje, že jste přidal čtyřicet piastrů, které jsem nejvíc potřebovala …“ 27 Všechno je v pořádku.
Je všechno v pořádku? Ve vánoční noci přišel vyslanec převorky z kláštera Vtělení vyburcovat Teresu de Ahumada u Doni Guiomar. Měla se přichystat a odcestovat co nejspěšněji do Toleda, kde dcera vévody de Medinacelli Doña Luisa de la Cerda žádala o její přítomnost. To bylo jedno z nucených rozptýlení, před kterými chtěla napříště utíkat pomocí absolutní klauzury. Co bude dělat u těch velmožů? Bude dlouho pryč? To se nedalo předvídat. Bezpochyby několik měsíců. Co se stane s klášterem svatého Josefa? Terezie a její přátelé si mohli jen opakovat: Nic ať tě nezmate, nic ať tě neleká, samotný Bůh postačí…
VII. DOÑA LUISA DE LA CERDA 1562 Byl tomu už rok, co zemřel Don Arias Pardo de Savedra, maršál Kastilie a jeden z nejbohatších mužů Španělska. Ale zármutek jeho vdovy Doni Luisy de la Cerda, dcery druhého vévody de Medinacelli, se neustále stupňoval. Hraničil s šílenstvím a její příbuzní se obávali o její rozum. Proto k ní zavolali Teresu de Ahumada. Jenom světice by mohla sama od sebe rozptýlit tuto posedlou duši a vrátit smysl slovům, která vyslovovala bez naděje: „Věřím v těla vzkříšení.“ Ale musela to být světice schopná vést šetrně velkou dámu, která těžko nesla, že jí Bůh vyrval to, co milovala. Nikdo do té doby ji neutěšil, ani jejích sedm dětí, ani knížata církve, ani knížata tohoto světa. Na jejich péči byla tato vším zahrnutá žena zvyklá. Snad jenom Bůh pokorných by ji mohl zachránit prostřednictvím jedné ze svých služebnic, té, která v chudém klášteře Vtělení snila o ještě větší chudobě, o největším sebetrýznění. Mnoho se mluvilo o Terezii kolem Doni Luisy, na estrádě salonu s arabeskami, kde trůnil portrét jejího strýce kardinála Tavery. Vdova tam ležela, natažena na polštářích s jejími vyšitými erby, obklopená družkami, criadas, které šily a přitom tlachaly. Nechtěla zapomenout, ale byla zmožená svou nespavostí a svým pláčem a doufala, že z toho bude vyléčena. Proto poslechla známé, kteří jí pěli chvály na karmelitku z Avily, Teresu de Ahumada. Jeden z jejích důvěrníků P. Garcia de Toledo, syn hraběte ďOropesa, blízký příbuzný vévody z Alby, si velice vážil Terezie, kterou někdy zpovídal u svatého Tomáše. Velebil nejen její duchovní život, ale i její inteligenci, duchaplnost, kterou kořenila své rozhovory, a její příjemnou povahu. Pro uplakanou ženu by to byla prospěšná a milá společnice. Nejmladší z družek, Maria de Salazar, tak hezká ve svých čtrnácti letech, že by se málem zapomnělo na jejího ducha, a tak duchovní, že by se byla mohla obejít bez krásy, nemohla se nabažit vyprávění o
této řeholnici. Když její paní šílela zármutkem, tvrdila jí s naivní vírou: – Uvidíte, paní… až tu bude svatá z Avily … Byla tedy Tereziina pověst tak veliká i mimo rodné město? Provinciál karmelitánů, velký přítel Doni Luisy, byl tam za nějakou záležitostí. Nijak se nezlobil, že změna místa může odvést jeho podřízenou od její rebelantské myšlenky reformovat řád. Zdálo se snad, že už na to Terezie nemyslí? Jemné mušky tvrdily opak: vždyť bylo nemožné pokračovat v pracích u svatého Josefa bez jistých více nebo méně diskrétních přispění. Pomyšlení, že jí připisují zásluhy, vyvolalo v řeholnici „vnitřní zmatek“, který se uklidnil až před Pánem: – Já, která jsem tak ubohá – Odejdi, řekl jí Pán. Pro záležitost kláštera bude lepší, když budeš pryč, dokud nepřijde breve. Ničeho se neboj, já jim tam pomohu. Počátkem ledna 1562 bylo toto cestování dlouhé, strastiplné, ledové. Vedlo planinami Kastilie, kde fičí severák z Guadarramy. Je tak jemný, že by nezhasil svíčku, ale zabíjí člověka. Konečně v doprovodu svého švagra Juana de Ovalle a Juany Suarezové, která byla už léta její průvodkyní a o které nevíme nic jiného, než že byla věrná, tzn. že byla proti každé změně, protože neopustí Vtělení a neodejde do žádného z nových klášterů… – vstoupila Terezie do Toleda bisagraskou bránou. Poprvé viděla velkoměsto, ulice stále hlučné a hemžící se lidmi, kupci, ekvipážemi panstva. A vila tak vypadala jen o velkých svátcích. Nepřetržitě bylo slyšet klapání tisíců tkalcovských stavů, na nichž tisíce tkalců tkalo pro celou Evropu látky sametové, saténové, taftové, sukna a brokáty. V Toledu se vyráběla obuv, svíčky, kulo se železo, a konečně ve vodě řeky Tajo se kalila ocel slavných mečů, slévalo se, rylo, vykládalo, a zpěvy odposlouchané od Maurů, se mísily s hlučným vyjednáváním, s údery kladiv na kovadlinách, s rachotem vozů, s řehtáním koní. Filip II. právě ustanovil Madrid za hlavní město království, ale Toledo si zachovalo svůj titul jako císařské a korunní město. Šlechta dosud neopustila starou baštu střežící východ Kastilie, a ještě starší baštu na západní straně od maurského území, výběžek, o který se střídavě rozbíjely vzedmuté vlny dvou civilizací, dvou náboženství.
Umění nevěřících, jejich sloh, se mísil s výzdobou kostelů a paláců. Terezie se divila tomuto mozarabskému slohu, který skoro neznala. V srdci uliček za přísnými kastilskými průčelími jí pootevřené dveře odhalovaly dvory, patios, vyzdobené islámskými arabeskami. Její lehce vypouklé oči, velice živé, oči, které se uměly dívat, prohledaly tento nový svět, bloudily od tváří k tepaným mřížím, od dláždění k tepaným vratům, od zvonic k nebi, které je postříbřeno nejjemnějším světlem na světě. Toledo, kolébka Sanchezů a Cepedů: Alonsu Sanchezovi říkali v Avile „Toleďan“. Terezie bude vždycky milovat toto město zcela zvláštní láskou. „Cítím se v něm lépe než jinde“. 2 Nikdy neučinila narážku na pouta se svými předky, ale její veselost je zvyšována toledským půvabem, „školou pěkného mluvení“. Snad vděčí karmelitka za svou duchaplnost městu, po němž byla pojmenována ocel nejkrásnějších mečů. Cestující přistáli před palácem pána z Calatravy. Tam žila vdova po Arias Pardovi v královském přepychu, zatímco umírala zármutkem. Štolbové, komorníci, lokaji, pážata, společnice, služky, všechno to barevné, malebné, pohyblivé, zvědavé, a přesto slavnostní přijalo na prahu vyslankyni Pána se všemi projevy hluboké úcty. Taktovku majordoma bylo slyšet na stupních velkého mramorového schodiště s gagátovou rampou, které vedlo do síně, kde čekala Doña Luisa. Karmelitka s očima sklopenýma k růžicím velkého flanderského koberce překročila oblouk vzácně vyzdobený arabeskami v podobě listí. Křišťálové lustry, obrovské, sestavené z rozsvícených svíček, osvětlovaly její záplatovaný hábit, její zažloutlý závoj. A nejbohatší žena Kastilie sestoupila z estrády a stiskla do náruče tu, které stačí Bůh. Doña Luisa připravila pro karmelitku a její družku nádherný apartmán. Všechno bylo v tomto paláci nádherné. Terezie se tu musela cvičit v nové formě umrtvování: přijímat ze zdvořilosti nepříjemný blahobyt. S důtkami si přinesla v košíku, který byl jejím jediným zavazadlem, jisté předsudky o velkých lidech, vzpomínky na rytířské romány, v nichž jsou tyto vysoké osobnosti čímsi nadlidským, a divila se, když viděla, že mají tím větší starosti, čím mají vyšší postavení. Ceremoniál „je vůbec nenechá žít“. 3 Mniška litovala dceru vévodů. Aby se vrátila rovnováha této ženě, která byla
v koncích se svými nervy, bylo by bývalo prospěšné upravit jí její životosprávu, zatímco ona byla nucena „jíst v nepravidelných hodinách jídla shodná s jejím postavením, a vůbec ne podle své povahy a podle své chuti …“4 Žádná volnost, nikdy svoboda: Doña Luisa si musí dávat pozor na svá nejmenší slova, brzdit svůj elán. Její dámy a společnice se tak hašteřily o přednost, že kdyby mluvila s jednou víc než s druhou, dívaly by se na ni všechny ostatní přes prsty. 5 Sama Terezie musela trpět těmito žárlivostmi, obviňovaly ji, že „sleduje nějaký svůj zájem“. 6 To bylo příležitostí, aby zkonstatovala, že „pomluvy se jí už nedotýkají víc, než by se mohly dotknout blázna“.7 Ubohá Doña Luisa! „Zkrátka, je to opravdové otroctví, jedna z mnoha lží, které vymyslel svět. Vyznamenává titulem pánů osoby, které se mi zdají otroky mnoha věcí … Získala jsem mnoho dobrého z těchto pozorování a řekla jsem jí to“. 8 Terezie měla tu dovednost – nebo odvahu – aby přesvědčila Doñu Luisu, že naprosto nepřišla učit nebo kázat, ale že také potřebuje mnoho pokročit. Jestliže objevila, že velká dáma „je ženou a že zrovna tak jako ona podléhá slabostem a vášním“, 9 uslyšela velká dáma, jak řeholnice přiznává, že vášně a slabosti jí nejsou cizí. Tato výměna je spojila navždy. Doña Luisa projevovala Terezii tisícero jemných pozorností: například jednou doufala, že ji vyléčí z horečky tím, když jí ukáže, jak se jiskří jediná hmota na světě, v níž jsou smíšeny oheň a voda: své diamanty. 10 Terezie se opovažovala dávat obtloustlé dámě malé dárky: „Nicota jí dělá radost …“ 11 Doña Luisa de la Cerda měla jemný obličej, nesla hlavu jako žena, zvyklá na tíhu drahokamů, a měla nejmajestátnější vzezření ve svých smutečních šatech. Přesto nebyla méně pokorná srdcem, byla to opravdová křesťanka, oddaná přítelkyně a tak prostá, jak jí to dovolovalo její postavení. Nemohla už žít daleko od Teresy de Ahumada, která se nicméně na dlouhé hodiny uchylovala do samoty k modlitbě nebo sepisovala svůj životopis. Všechny záminky byly dobré, aby ji přitáhly na estrádu, kde uplývaly hodiny, když nebylo kázání v San Ramón, procesí v San Clemente nebo požehnání v Santo Domingo el Antiguo: v Toledu byste si totiž byli mohli myslet, že je „věčný Svatý týden“. Doña Luisa vyšívala a poslouchala, jak jedna z jejích družek předčítá několik stránek ze Života svatých. Všechny v něm nalézaly
vždy novou krásu. Terezie přidávala k těmto vyprávěním komentáře, které byly tím přitažlivější, čím půvabnější byl jejich tón, a protože nevystavovala na odiv vědu. Brzy se všichni krasomilové toho města scházeli v paláci. Každý chtěl poznat tuto mnišku, o níž se říkalo, že mluví o Bohu výmluvněji než doktoři a že zachránila vdovu po maršálovi od zoufalství. A Toledo bylo přece nejnáročnější španělské město, pokud jde o krasořečnění! „Toleďané jsou zdatní, ne rukama, ale jinak, zobákem“.12 Terezie se brzy uměla naladit na vlnu lidí od dvora, aniž upustila od taktní zdrženlivosti. Tam se musela líbit, a jestliže byla svůdná, i když jí na tom nezáleželo, pak když si na tom dala záležet, přímo své okolí uchvacovala. Potřebovala přátele pro Boha, pro svou reformu, a získala si opravdu vlivné: vévodkyni z Escalony, vévodkyni z Maquedy, markýzu z Villeny, princeznu Juanu, vévodkyni z Medinacelli, vévodkyni z Alby. Pomáhaly jí po celý její život. Tam také zažila méně šťastné setkání, totiž s neteří Doni Luisy Anou de la Cerda, princeznou ďEboli, která ještě nedělala velký hluk, ale už byla ve svých jednadvaceti letech proslavená svou pikantní krásou a svou neméně pikantní povahou. Ana nesnesla, aby zůstala nepozorována. Jiskřila duchaplností a střídala ji se zbožnými pózami, aby zaujala pozornost „módní“ karmelitky. Jako důvěrná přítelkyně královny Isabely z Valois, sladké francouzské princezny, jejíž sňatek s Filipem II. vzbuzoval takové naděje, že ji nazývali „Isabela míru“, chlubila se před Terezií, že může všechno vymoci a všechno dát. Na tyto nabídky doprovázené hlučným chrastěním náramků ve svěžím vanu vějíře odpovídala karmelitka: – Děkuji Vaší Výsosti. Ale Boží dceři stačí Bůh. – Uměla rychle odhadnout povahy. Také už dovedla nezaměňovat ty, které sluší nazývat „Vaše Výsosti“, s těmi, s nimiž stačí jednat jako s „Vaší Milostí“, a už nepotřebovala zakrývat svou neznalost etikety výbuchem smíchu. Nic z toho nerozruší její vnitřní usebranost: je to jisté, Teresa de Ahumada už se nenechá zaplést do hříčky marností. Píše z Toleda otci Pedru Ibañezovi a předjímá v tom Calderona de la Barca: „Chodím jako ve snu a vidím, že při probuzení bude všechno nicotné“ …13 Co nejčastěji, když se rozhovor v salonu zaměří na komedii, po které Toleďané dychtí, na všemožné hry, na býčí zápasy
nebo na hry s prsteny, proklouzne z jedné síně do druhé, z galerie do galerie, a uteče před návštěvníky. Někdy vyvolá zašustění hedvábné sukně na její tváři kradmé pohnutí: Doña Maria de Salazar, malá holčička, dosud na ni číhá, nadzvedne čaloun, ukrytá za dveřmi, které se zdánlivě samy otevřou … Maria se snaží prózou i verši přesvědčit „světici“ o své touze vstoupit do řehole. Strčila jí do ruky báseň, kde obšírně vykládá o své lásce k Bohu: „…Kdybyste mi mohly prokázat něco dobrého, mé oči, byl by to pláč. Neboť slzy mám ráda, ale potěšení mě skličuje … Jak bych si mohla hledat uspokojení, když vidím, že pro mé osvobození můj Král podstupuje urážky, bičování, muka?“14 Terezie obejme pohledem elegantní siluetu, hlavu ovinutou stuhou, hedvábné šaty vyztužené stříbrnými výšivkami: – Mé dítě, vy se připravujete na vstup do kláštera samými koketnostmi! – Vyhne se těmto naivním projevům jako všemu ostatnímu a uchýlí se k modlitbě. Netušila, že ženy z toho domu se střídaly u klíčové díry jejího apartmánu. Vytržení, které měla, „když byla ve společnosti“,15 způsobilo veliký rozruch a nikdo jí nevěřil, když se vymlouvala na srdeční chorobu, na mdlobu. Číhali na její extáze. Zdálo se, že její plamenný obličej září skrze zdi, dech Boží vanul na palác: „Mnoho osob, které tam bydlely, pokročilo ve službě Pánu“.16 Obrátila Turka Hammeta, a to ohromilo dvůr i město. Opět tam spatřila P. Garciu de Toledo. Když ho snažně prosila, aby pracoval na svém zdokonalení, byl tak dojat její vroucností, že se úplně oddal modlitbě. Malý svět služebných ji zbožňoval, tak jako ji panský svět obdivoval, a vyprávělo se, že když se vracela z nebe, ráda si popovídala s pokojskými. Během tohoto pobytu u bohatých a mocných se „tvrdé srdce“ Tereziino rozplývalo soucitem. Z kontrastu? Byla dojata nerovnými podmínkami, tak velkým přepychem jedněch a bídou druhých? K jakým špinavým hadrům se sklonila, jakou nečistou ránu nakonec
obvázala víc s něžností než s odporem? Doña Luisa měla „své chudé“, a to jí dovolovalo, aby se nestarala o zavšivenou, hladovou, nestvůrnou holotu, která se hemžila v tomto městě s osmdesáti tisíci obyvateli. V Avile znala blíženská láska chudé jménem. V Toledu chytla bezejmenná bída Terezii za srdce. Na jednu desku z drahocenného dřeva v paláci pána z Calatravy napsala: „Zdá se mi, že mám víc než kdy jindy soucit s chudými, velice jich lituji, tolik toužím jim pomáhat, že kdybych mohla jednat podle svého, dala bych jim hábit, který nosím. Vůbec mě neodpuzují, ačkoli se k nim přibližuji a dotýkám se jich. Vidím, že toto je také Boží dar, protože jsem dřív dávala almužny z lásky k němu, ale nepociťovala jsem přirozený soucit“.17 Vrátní byli zvyklí, že si podivní žebráci žádali karmelitku. Jednoho dne ji volali: žena v hadrech karmelitánské beáty s tuláckou holí v ruce ji chtěla vidět. Terezie jí vyběhla vstříc, objala ji, a za několik okamžiků vysvětlovala Doně Luise se svou výřečností, že tato žena, jménem Maria od Ježíše, putovala šedesát mil, aby si s ní pohovořila o plánu na reformu Karmelu. Také chtěla založit klášter, v němž by se zachovávala prvotní řehole: – A má schvalovací breve! Velká dáma dala příkaz, aby ji zavedli do pokoje, kde stálo lůžko s baldachýnem. Tato Maria od Ježíše byla ztělesněná energie. Narodila se v Grenadě, velice mladá ovdověla a zasvětila se Bohu v zmírněném karmelitánském klášteře. Odešla z něho před profesí: Pán jí přikázal v temže měsíci a téhož dne jako Terezii, že má založit klášter zcela podle starobylých tradic klauzury, přísnosti, pokání. Maria od Ježíše byla volná. Prodala své statky a oděna do pytloviny a s trochou peněz zašitých v malém vycpávaném kabátci vydala se bosa na cestu do Říma. Pavel IV. viděl před sebou vyzáblou bytost, vyčerpanou putováním. Každý její krok zanechával krvavou stopu. Ale jak smělé oči! Vyslechl ji otcovsky: – Mužná žena! Ať se udělá všechno, oč požádá! Papežové podporovali reformu řeholních řádů, patřilo to k plánu protireformace. Marii se otevřela klauzura Karmelu v Mantově, kde byly tak přesně zachovávány původní přísnosti, že se těmto řeholnicím říkalo „zazděné“. Maria od Ježíše mohla prostudovat
všechno, co zůstalo ze starobylých tradic v oblečení, ve způsobu života, v řeholi a stanovách. A Doña Leonor de Mascarenhas, bývalá králova vychovatelka, jí dala v Alcalá de Henares dům, aby tam založila klášter De la Imagen. 18 Patnáct dní Maria od Ježíše mluvila, Teresa de Ahumada psala. Beáta, obdařená výtečnou pamětí negramotných lidí, znala řeholi zpaměti. Terezie ji znovu sepsala. Tato kajícnice byla tak přísná ve svém počínání, že palác ji začal pokládat za opravdovou světici. Sama Terezie se před ní styděla: „Tolik mě předčí ve službě Pánu!“ 19 Maria od Ježíše měla také dobrou hlavu: zasvětila Terezii do jemností vatikánské politiky, do celé byrokracie, kterou obdivuhodně proklouzla. Když se rozloučily, byla každá z nich upevněna druhou v jednom podstatném bodě: v těchto reformovaných klášterech mají mnišky žít ze své práce, nemají mít žádné důchody. Nesmí se v tom ustoupit ani biskupům ani městským konšelům a vůbec nikomu. Prvotní řehole mluvila výslovně. Terezie ji neznala, ale tento objev byl pro ni „velkou radostí“.20 Nebyla proto méně neklidná. Byla jista, že ti, kdo ji nejúčinněji podporují, budou pokládat toto úplné přenechání se Prozřetelnosti za bláznovství. Od této chvíle už jen „diskutovala s teology“. Napsala o tom P. Ibañezovi, který bojoval proti její myšlence dvěma stránkami teologických argumentů. Zpovědníci, doktoři, se snažili ji usadit tolika důvody, že nevěděla, kde jí stojí hlava. Neboť si naprosto nemyslela, že se může obejít bez jejich rady. Po celý její život bylo jejím nejnamáhavějším zaměstnáním naklonit opačné názory k názorům svým, když všechny vyslechla. A opravdu se jí to dařilo. V onom roce 1562 na jaře se o tom teprve živě diskutovalo, když přišel do Toleda vynikající rozhodčí Fray Pedro de Alcantara. Doña Luisa, nadšená myšlenkou, aby třináct žen žilo v úplné odpoutanosti z lásky k Pánu, pozvala tohoto svatého muže. A velký stařec, vysušený svými přísnostmi, mluví o odříkání pod kazetovými stropy ve tvaru obrovských hvězd v paláci pána z Calatravy. Svýma nohama ztvrdlýma na kamenitých cestách šlape po mramoru, sedí v křesle z kordovské kůže, vyhublou ruku má položenou na ebenovém stole vykládaném perletí a stříbrem. Jeho asketický profil se rýsuje na čerstvých flanderských kobercích.
V tomto přepychu klade Teresa de Ahumada základy řehole absolutní chudoby svých klášterů. Ukazuje mu dopis, který dostala od P. Ibañeze. Fray Pedro se usměje a bodře hodí pár kamínků do zahrady doktorů: – Jsem překvapen, že podrobujete teologům věci, které nejsou s to pochopit. Jen ti, kdo žijí dokonale, mohou o tom mluvit. Smíme se tázat, zda se máme či nemáme řídit evangelijními radami? Chcete-li doprovázet Krista na dokonalé cestě chudoby, vězte, že je otevřena ženám stejně jako mužům. Dáte-li však na názor teologů postrádajících duchovnosti, hledejte mnoho důchodů, a uvidíte, zda bude mít to všechno pro vás větší cenu než odříkání z poslušnosti k Ježíšovým slovům.21 Terezie potvrdila, že Pán jí dal milost, aby toužila být chudá: – Už dávno jsem toužila, abych mohla jít žebrat pro Boží lásku, nemít dům ani nic vlastního. Avšak byly by spokojené ostatní, kdyby je Pán nezahrnul týmiž touhami, nebyla by jim bída příčinou roztržitostí?… Mimoto jsem viděla, že v chudých klášterech nevládne velká usebranost.22 Terezie myslela na Vtělení. Fray Pedro trval na svém: – Protože tyto řeholnice jsou chudé proti své vůli a ne z poslušnosti k vůli Kristově. Nechválím bídu. Chválím chudobu trpělivě snášenou z lásky k našemu Pánu Ježíši Kristu, a ještě víc chudobu, která je vytoužená, milovaná. Nemyslel bych, že jsem utvrzen ve víře, kdybych smýšlel jinak. V tomhle jako ve všech věcech věřím v našeho Pána. Pevně věřím, že jeho rady jsou výborné, věřím, že ten, kdo se jimi řídí, je mnohem dokonalejší než ten, kdo se jimi neřídí. Jak nám slibuje Pán, pokládám za blahoslavené chudé v duchu, ty, kdo jsou chudí ve vlastní vůli. Věřím v Boha víc než ve svou zkušenost, ale přece mohu říct, že jsem vždycky viděl, jak ti, kdo jsou chudí z celého srdce, žijí z Boží milosti blahoslavený život, takový, jaký žijí na zemi ti, kdo milují Boha, odevzdávají se mu a doufají v něho. „Naprosto nevěřte těm, kdo tvrdí opak, protože nezakusili, jak sladký je Pán k těm, kdo se zříkají všeho svého majetku, který nenapomáhá růstu lásky“. 23 Po tomto rozhovoru napsala Terezie P. Ibañezovi, že je rozhodnuta věrně zachovávat slib chudoby. Bude se řídit Kristovými radami v celé jejich dokonalosti a nevyužije příležitosti, kterou jí
poskytuje teologie, aby slibu nedostála.24 Současně mu oznámila, že už přestala psát svůj životopis. Kláštery reformovaného řádu Panny Marie Karmelské měly tedy žít tak, jak byl založen klášter svatého Josefa: sin blanca, bez haléře. Z toho důvodu poslal Pán Teresu de Ahumada do Toleda. Tento pobyt se už neměl déle protahovat. Trval šest měsíců.
VIII. 24. SRPNA 1562 Patio Doni Luisy bylo nyní na začátku měsíce července oázou květin a zeleně. Terezie v něm byla šťastná, měla kolem sebe krásná přátelství. Když jí její provinciál P. Angel de Salazar ponechal volnost, chce-li se vrátit do Avily k volbě převorky nebo zůstat v Toledu, vybrala si, že se nebude hýbat. „Jsem velmi ráda, že se mohu vyhnout tomu zmatku,“1 psala do kláštera Vtělení a prosila spolusestry, aby nehlasovaly pro ni, jak si to přály. Od té doby, co se jí vrátila její rovnováha, nalezla také opět svou přizpůsobivost. Je u Doni Luisy „spokojená a klidná a mohu se celé hodiny věnovat modlitbě“.2 Ale odpočinek není pro ni. Dílovedoucí nařídí, aby odjela: – Toužila jsi po kříži. Připravil jsem ti tam pořádný. 3 Zapomněla na malý klášter svatého Josefa, že si chvíli myslí, že tímto křížem bude zvolení za převorku ve Vtělení? Začne pláčem, a po těchto několika slzách se ihned vyrovná s myšlenkou na cestu: „Věděla jsem, že jdu do ohně, neboť mi Pán řekl, že mě čeká veliký kříž … a přece jsem odjela v dobré náladě, celá netrpělivá, abych už byla v ohni boje …“4 Její zpovědník se bojí pustit ji na tuto cestu, protože je neobyčejné vedro. Uloží jí, aby posečkala. Karmelitka ho snažně prosí: „I kdybych měla proto zemřít, ať zemřu!“ 5 Nato jí dovolí odejet. Její zavazadla jsou rychle hotova. Vytrhne se z náručí těch, kdo se s ní se vzlykáním loučí, odstrčí Marii de Salazar, která se jí pověsí na šaty. Tolik lásky ji dojímá, chtěla by být také zarmoucená, ale radost má vrch. „Já, která jsem od přirozenosti tak vděčná, že jindy by mi to bylo stačilo k velkému žalu, nemohla jsem teď mít žádnou bolest …“6 Po krátkém zjihnutí se znovu celá napřímí, hotova k činu. Šlechtici, kteří se na ni dívali zdálky, soudili, že si tato karmelitka hraje na hrdou amazonku. Netušili, jak mají pravdu. Přijela do Avily včas. „Kvůli tomuto požehnanému klášteru bylo třeba, abych neodkládala odjezd ani o den. Kdybych se zdržela déle, nevím, jak by ta věc skončila. Jak veliký je Bůh! Když na to všechno
pomyslím, nemálo žasnu a vidím, jak horlivě mi pomáhal při budování tohoto malého koutku nebe …“7 Tolik vytoužené breve, které opravňovalo Doñu Guiomar de Ulloa založit reformovaný karmelitánský klášter pod pravomocí avilského biskupa, bylo doručeno téhož dne. Juana a její manžel, unavení dlouhým čekáním, odcestovali do Alby de Tormes. Byla otázka, jak se bude moci pokračovat s žádoucí diskrétností v pracích na klášteře. Nevadí! „Lepší je Boží pomoc nežli časně vstávat …“8 Z úradku Prozřetelnosti Juan de Ovalle, který přišel do Avily vyřídit nějakou záležitost, byl zachvácen, když sestupoval s koně, „hrozným třesením“ a po něm následovala prudká horečka. Nikdo ubohého muže nelitoval, protože nikdy nebyla nemoc vítanější: je zase zpátky v opuštěném domě a jeho švagrová zůstane u něho, aby ho ošetřovala, a přitom uspíší práce. Spiklenci svatého Josefa si už nadlouho nemuseli vymýšlet lsti. „Pravda trpí, ale nehyne.“9 Terezie ráda okrašluje své hovory příslovími. Zbývalo vyžádat od biskupa, aby připustil založení kláštera „bez důchodů“. Don Alvaro de Mendoza byl veliký pán. Byl to syn Dona Juana Hurtada de Mendoza, švagra tajemníka Cobosa, jednoho z nejmocnějších osobností království. Chudoba? Tato stránka evangelijního života se mu zdála přežitkem: což neměli synové svatého Františka, svatého Dominika nádherné kláštery, nebyly to už nyní bohaté řády, dobře vším zásobené? Jistě, žádný z těchto mnichů neměl nic vlastního, ale všechno patřilo všem. Zapovědět si důchody, to je opravdu nápad ženy, o níž se vyprávělo, že má vidění… Buď bude mít tento klášter důchody, nebo nebude vůbec! Fray Pedro de Alcantara přišel na pomoc. Onemocněl, dřív než mohl navštívit Jeho Výsost. Prosil biskupa dopisem o povolení, aby tento klášter „patřil k nejzbožnějším a aby byl zcela dokonalý, ve všem shodný s prvotní řeholí řádu Panny Marie Karmelské“. Rovněž mluvil o zakladatelce: „Věřím, že v ní přebývá Duch našeho Pána“. 10 Jeho Výsost odcestoval do svého venkovského sídla, aniž odpověděl jednomu z nejuctívanějších lidí Španělska. Tiché odmítnutí? Nespokojenost? Týrání? Na výsměch své sebelásce i své staré kostře dal Fray Pedro osedlat mezka, zmaten jenom tím, že je nucen cestovat v tak velké ekvipáži, on, který chodíval jen pěšky. A urazil dvanáct mil, aby zastihl Dona Alvara v jeho ústraní v El Tiemble.
Biskup byl dojat, jakou důležitost přičítá františkán tomu bezvýznamnému konventu třinácti kajícnic, ale nicméně trval na svém odmítnutí. Je zapotřebí něčeho víc, co by přimělo Mendozu, aby ustoupil. Tvrdošíjně opakoval: – Rozhodně nechci chudé jeptišky! Když zůstal sám, pochopil najednou, že se jeho ritornel divně vyjímá v ústech pozemského zástupce betlémského Ježíše? Nalezla chvála paní Chudoby, s takovou láskou zdůrazňovaná znaveným hlasem Fray Pedra, pod purpurem cestu ke křesťanskému srdci? Jisté je, že téhož večera vzkázal biskup františkánovi dvojí poselství: 1. Klášter svatého Josefa bude moci odpovídat zákonům evangelijní chudoby. 2. Teresa de Ahumada má být připravena na jeho návštěvu: vrátí se do Avily schválně proto, aby se s ní seznámil. Už nazítří si ji Jeho Výsost Don Alvaro de Mendoza vyžádal do hovorny. Terezie nadarmo prohlašuje, že jí od nynějška už nezáleží na tom, „aby ji měli rádi“.11 Přesvědčila biskupa. Ale ještě víc byl dobyt, sveden, podmaněn. Od toho dne byl konec choutkám znamenitého muže: ať ví nebo neví, co chce, vždycky bude velmi dobře vědět, co chce Terezie, a bude nejroztomileji na světě žádán, aby jednal energicky ve službě reformovaných Karmelů. Zakladatelka v něm najde svou nejstálejší, nejúčinnější oporu a ona ho bude až do jeho smrti milovat tak, jak jen dovedla milovat: láskou nejuctivější, nejněžnější, a nejnáročnější. Partie byla vyhrána. Fray Pedro mohl odejít. Rozloučení zkalilo Tereziinu radost. Oba věděli, že se už na zemi neshledají. Vyprosila si od jeho lásky, že přišel pojíst své poslední jídlo do Avily do jedné z hovoren Vtělení, a jemná kuchařka, jakou byla Terezie, připravila vybrané chody pro toho, který se živil jen chlebem. Čistý ubrus, prostý porcelán zářící čistotou. Terezie stojící za Fray Pedrem obsluhovala se sklopenýma očima. Několik zvědavých sester chodilo všetečně kolem. Viděly, jak sám Ježíš ho krmí svýma rukama, a celé město se dovědělo, že toto jídlo byl „hostinou serafů“ 12 Velká přátelství jsou zapsána v nebi, tak jako velké lásky. Pedro de Alcantara zanechal Terezii jednu ze svých duchovních dcer Antonii de Henao, která přijme u svatého Josefa jméno Antonia od Ducha svatého. Bude to jedna ze „čtyř chudých sirot“, 13 které se
stanou úhelným kamenem reformy. Gaspar Daza daroval Ursulu de Revilla y Alvarez – později to byla Ursula od svatých – Doňa Guiomar obdařila Karmel tou nejčistší ze své družiny Marií de la Paz – budoucí Marií od Kříže – a konečně budoucí kaplan Julián z Avily udělal karmelitku z jedné ze svých sester, z Marie z Avily. Byla to Maria od svatého Josefa. Julián z Avily, vynikající kněz, okouzlující člověk. Dobré srdce, dobrá výřečnost. Bavil Terezii svou duchaplností, živou, a přece nevinnou, svou odvahou, která byla tím záslužnější, že musela přemáhat přirozenou zbabělost, které se sám posmíval. Byla to kasta hodných lidí, tento bratr a tato sestra. Jejich otec, prostý tkadlec, zanechal svědectví o své lásce k Bohu, které je jedním z nejkrásnějších dokumentů oné doby: „Já Cristobal de Avila dnes o svátku svaté Magdalény roku 1536 jsem se rozhodl napravit svůj život, abych lépe sloužil Bohu a jeho svaté Matce Marii, dopřeje-li mi Duch svatý svou milost a svou pomoc a roznítí mě ke své službě: Ze čtyřiadvaceti hodin noci a dne budu věnovat šest hodin spánku, jednu hodinu účasti na mši svaté, jednu hodinu četbě evangelií, denního evangelia nebo Života svatých, jednu hodinu svým modlitbám, jinou procházce. Zbude mi čtrnáct hodin, abych pracoval a vydělával na živobytí. Kéž všechno co nejvíce slouží Bohu a jeho požehnané Matce svaté Marii, a kéž ona je ve všem se mnou“. 14 Tyto bosé karmelitky byly tedy jemným výkvětem kastilského lidu. Podstatné je hotovo, poslední přípravy k otevření konventu jdou velmi rychle. Terezie stěží skrývá svou radost, uspokojení jí dodává takový půvab, činí ji tak živou, tak lidsky krásnou, že se jeden šlechtic nemůže udržet a udělá poklonu její hezké noze, která vyčnívá z jejího hábitu „umírněné“ karmelitky. Terezie se rozesměje: – Dobře se podívejte, brzy už ji neuvidíte! 15 Spěchá, aby už byla za zdmi, za mřížemi, sama se svými chudými sestrami. Ne aby si znemožnila styk se světem, ale aby postavila překážky mezi dotěrnost světa a samotu zcela naplněnou Bohem. Obklopena svými věrnými, ve dne v noci při díle, stříhá a šije sama hrubé vlněné oděvy, obrubuje černé závoje, stříhá drsné plátno na roušky. Chce, aby těsně přiléhaly a zakrývaly kořínky vlasů, aby se
neztrácel čas česáním. V této starosti není nedbalost, protože bude bdít nad tím, aby byly sestry vždycky pečlivě upravené. Vymyslí si roztomilá slova, kterými napomene některou sestru, bude-li mít roušku nakřivo: „Řeholnice se špatně nasazenou rouškou je jako žena špatně provdaná“.16 U dvou dveří do kaple postaví jako strážce kláštera dřevěnou pozlacenou sochu Panny Marie nesoucí svého „drahocenného Syna“ a sochu svatého Josefa, patrona kláštera, nádherně oblečeného v říze, kterou vyšila sama Terezie, a v hedvábných šatech. V jedné ruce drží svou lilii, v druhé klobouk. Kostel je tak maličký, že mezi bránou a chórem se může udělat stěží deset kroků. Zvon, který bude svolávat sousedy na mši a sestry do práce nebo k modlitbě, váží sotva tři a půl libry. Přitlouká se, řeže, zavěšuje. Terezie s radostí leští, pere a žehlí oltářní pokrývky, váže kytice, vymetá kouty. Kdo by řekl, že tato žena byla někdy tak nemocná, že ji pokládali za mrtvou? Každé ráno zvrací, pořád ji bolí hlava, často má horečku, ale její vitalita převyšuje energii i zdravých lidí. Posléze nastává jitro 24. srpna 1562: pro dceru Dona Alonsa de Cepeda se velké události rodí tak, jako se narodila ona: „za svítání“. Toho rána cinkání nakřáplého zvonu zakoupeného ve vetešnictví probudilo čtvrť svatého Rocha. Sousedé, ospalí, ale zvědaví, přijdou ke dveřím. Vyzvánění je vede ke kapli, která, jak se zdá, vyrostla během noci.17 Je to první, která kdy byla zasvěcena svatému Josefu, je chudá jako betlémský chlívek, ale „už pouhé zdi stačí dojmout srdce“.18 Vládne tak hluboká usebranost, že se ani neodvažují dýchat. Mistr Gaspar Daza slouží mši na obdivuhodně čistém oltáři: to je jediný přepych. Jedna řeholnice z kláštera Vtělení, Teresa de Ahumada, velmi milovaná malými lidmi této čtvrti, dává hábit čtyřem neznámým dívkám, hábit nový, z tak drsné látky, že při pohledu na něj se vybavuje velbloudí srst, do níž jsou oblečeni poustevníci na obrazech. Obřadu se účastní: Juana Suarezová, Inés de Tapia a její sestra Ana, Juan de Ovalle a jeho žena Juana, i lidé, které je u nich často vidět na návštěvě: Don Francisco de Salcedo, kterého všichni nazývají svatým šlechticem, Don Gonzalo de Aranda, Julián z Avily,
který vám vždy umí říct něco směšného, když jde kolem, a bohatá vdova, která se obléká jako chudá žena, Doňa Guiomar de Ulloa. Takto mají sousedé kláštera svatého Josefa o čem mluvit. Vyptávají se, žasnou: – Budou žít uzavřené … půst … bičování … Budou se modlit za tebe, za mne. Světice ve čtvrti, jaká milost od Boha! Předhánějí se, kdo rychleji vyjde ven, aby roznesl úžasnou novinu. Terezie se konečně dočkává korunování díla, dlouho připravovaného, očekávaného, vytouženého. „Zdálo se mi, že jsem ve slávě, když jsem viděla, jak se ukládá Nejsvětější svátost a jak bylo postaráno o povolání čtyř chudých sirot, velkých služebnic Božích. Cítila jsem se velmi šťastná, že jsem zřídila dílo, o němž jsem věděla, že je k Boží oslavě. Neméně mě těšilo, že jsem splnila, co mi Bůh tak doporučoval … že pro tak důležité dílo použil Bůh tak ubohý nástroj, jako jsem já: byla jsem bez sebe radostí a ponořena do hluboké modlitby …“19
IX. GRAVISSIMA CULPA 1562-1563 Zpráva o založení nového kláštera se brzy rozletěla městem. Vypukla tak hlučná radost, že nikdy nebylo vidět tak živé znázornění ovací, jaké připravil Jeruzalém Ježíši Nazaretskému. Chyběl jen srocený dav před klášterem, aby volal: Požehnaný, který přichází ve jménu Pána!1 Avšak pašije jsou blízko této krásné neděli. Bůh, jehož cesty jsou skryté, dopustil, že se úsudek význačných osobností zatemnil. V necelých dvou hodinách ustoupilo nadšení strachu, a tedy válce. Bylo by se řeklo, že tento tak skromný dům uvádí Avilu do nebezpečí. – Pryč! Pryč s klášterem! Zachraňme chléb svých dětí! Největším argumentem bylo, že město nemůže uživit několik mnišek, které ostatně o nic nežádaly. Házeli kamením, třásli dveřmi, hrozili, že všechno roztřískají, zničí. Bylo to opravdové povstání. Obchodníci zavírali své krámky a přidávali se k chóru křiklounů. Požár, Francouzi před branami, by byli nevyvolali větší shluk lidí, horečnější aktivitu, pohotovější rozhodnutí. Tento lomoz vytáhl Terezii z její extáze. V klášteře Vtělení nebylo menší rozčilení. Každá „obutá“ karmelitka se cítila potupena tímto návratem k přísné observanci prvotní řehole, jejímiž podstatnými rysy byly úplná klauzura, mlčení, půst, bosé nohy, pokání. Všech se zmocnila panika: nemohlo by se stát, že by si jednou vzal někdo do hlavy, že je také „zreformuje“, že je bude nutit k těmto přísnostem? 24. srpna 1562 už neměla Teresa de Ahumada přítelkyně u umírněných. Pošklebovaly se: – Nikdy nebyla schopná zachovávat přesně naši řeholi, kterou prohlašuje za uvolněnou. Jak bude moci zachovávat řeholi, kterou jeden papež shledal příliš přísnou? Obviňovaly ji: – Z pýchy vnesla zmatek do komunity.
Ty nejstarší, které znaly stanovy, předvídaly trest, který na ni bude uvalen. Vážily fakta, odhadovaly okolnosti, a oceňovaly je jako „těžké provinění“ (grave culpa), jako „těžší provinění“ (más grave culpa) a konečně jako „svrchovaně těžké provinění“ (gravísima culpa), které s sebou nese ustavičné vězení a dokonce odepření křesťanského pohřbu. Hádaly se ve jménu Pána: – Lhala. Tedy culpa grave. Bude jí uloženo dvakrát bičování v kapitule, dva dny bude ponechána o chlebě a vodě. Jedna stará řeholnice zvedla ruce k nebi a přerušila toto usnesení svými rozhořčenými výkřiky: – Jakže! „Těžká vina“? Sestro, na co myslíte? Nezasela tady nesvár? Nekula pikle se světskými lidmi, nerozdmýchávala pohoršení, neuvedla náš řád v nevážnost? Vzbouřila se proti představeným a nedostavila se k soudu! Musíme říct: „přetěžká vina“, ano „svrchovaně těžká vina“. Když jí náš otec provinciál odmítl oprávnění, zatvrdila se ve svém bludu. Gravísima culpa! Věčné vězení! Ach, ona chce přísnosti! Celoživotní půst a zdrženlivost zde, v našem klášteře, na základě zmírněné řehole! Tento trest se zdál dostatečný, ale nijak očividný. Nejedna doufala, že Terezie, jež se provinila tím, že nactiutrhala klášteru a převorce, bude dělat veřejné pokání v refektáři, že bude mít na hábitě přišité červené jazyky, „aby byla potrestána za velký hřích svého jazyka“.2 Svůj kus chleba sní na zemi a pak bude zavedena do žaláře. S těmi, které byly pokládány za její spoluvinice, se zacházelo jako s nakaženými morem. Byly to sestry Tapia, Juana Suarezová, Maria de Ocampo. Čekalo se, až bude rozhodnuto o jejich osudu. Kolektivní zuřivost, ovšem. Ale třicet těchto řeholnic bude jednou následovat tu, kterou budou nazývat „Matka Terezie od Ježíše“, „Matka zakladatelka“, „svatá Matka“, a budou průkopnicemi její reformy. Zlý duch zaslepoval a dráždil tyto ubohé dcery. Zaútočil na samotnou Terezii a „strhl ji do velké duchovní bitvy“. 3 Po zahajovacím obřadu, když zaslechla vřavu tohoto lidového povstání proti ubohému malému konventu, šla hledat síly k oltáři. Nalezla tam strach ve všech jeho formách. Strach, že chybila proti povinné poslušnosti k provinciálovi, ačkoli jednala se souhlasem svého zpovědníka; strach, že nedokáže živit své dcery bez důchodů; strach, že provedla hloupost; strach, že sama nesnese tolik přísností
při svých nemocech. Strach také z toho, že se jí bude stýskat po velkém domě, zchátralém, ale velikém a rozkošném, jakým byl klášter Vtělení, po jejích starých přítelkyních, a že nenajde stejné porozumění u svých nových spolusester. Prožila tam několik minut v „úzkostech, jaké má člověk v agónii“. 4 „Pokyny Pána, příznivá mínění, modlitby, které se konaly téměř dva roky, jako by nic z toho neexistovalo … Ani stopa po víře, ani po ostatních ctnostech; zdálo se mi, že strnuly …“ 5 „Byla to jedna z nejbolestivějších chvil mého života.“ Ježíš se k ní sklonil a domlouval jí jako malému dítěti: „Čeho jsem se tedy bála? Jestliže jsem toužila trpět, pak to byla velmi dobrá příležitost, neboť čím větší je protivenství, tím větší je i zásluha. Proč bych měla ztrácet odvahu ve službě tomu, jemuž jsem tolik dlužna?“ 6 „Vzpomeň si, Terezie: teď už jsi má a já jsem tvůj …“7 Zaplavilo ji světlo, byla potěšena, „ačkoli jsem vyšla z toho boje velmi unavená. Ale vysmála jsem se ďáblovi, který mi jej připravil. Jasně jsem viděla, že to byl on“. 8 Bylo na čase zanechat postu a odpočinout si. Pracovala předtím celou noc, a předešlé dni byly vyčerpávající. Konečně! Stůl malého refektáře, pět příborů, hubené jídlo okořeněné radostí z této samoty v Bohu, konečně vydobyté. Vřava v ulici zmlkla, celá Avila měla siestu, bylo by se myslelo, že celá Avila je uklidněná. A tu přišla zpráva od převorky z Vtělení. Doňa Maria Cimbronová sdělila Terese de Ahumada, že se musí vrátit do konventu, který neoprávněně opustila. Tato událost ji zastihla tak, jako vždycky velká zklamání: klidnou, radostnou, rozhodnutou neustoupit. Můžeme si představit její zármutek, že má opustit čtyři dcery, které právě oblékly hábit, její obavu, že bude zničeno všechno, co vybudovala. Ale Bůh ji tak posílil, že přes všechny důvody ke smutku a k pochybnostem byla úplně šťastná: což nebyl klášter založen? Nebude mít krásnou příležitost trpět pro Ježíše? Už se chystala, že bude uvězněna. To se jí bude hodit, konečně bude spát, vyhradí si nespočetné hodiny pro modlitbu. „Byla jsem umořená jednáním s tolika lidmi“. 9 Svěřila nové karmelitky jejich otci svatému Josefu a dala jim za převorku Ursulu od svatých. A odešla, aby se střetla s Doñou Marií Cimbronovou. Julián z Avily se nabídl, že ji doprovodí:
– Budu vaším štolbou a kaplanem. Ano, přejete-li si mne. 10 Doňa Maria očekávala vzbouřenkyni. Spatřila vstupovat do chóru pokornou podřízenou, která se před ní vrhla do dlouhé prostrace a vyznala pokorně své viny. 11 Ale nyní už nemohla nic skrývat. Přiznala se tedy, že jí Pán dal příkaz, aby založila klášter svatého Josefa, a že jí to zpovědník schválil v dohodě s rektorem Tovaryšstva Ježíšova. Zmínila se, jak ji povzbuzoval P. Pedro Ibañez, a konečně jak obdržela breve z Říma a povolení Jeho Výsosti avilského biskupa. Pak ukázala dopisy Fray Pedra de Alcantara, který jí ustavičně radil, povzbuzoval ji, podpíral po celý tento rok zápasů. Hněv převorky se natolik utišil, že sestry, které očekávaly výsledek soudu, se s úžasem dověděly, že Teresa de Ahumada vůbec nepůjde do vězení. Jenom musí zůstávat ve své cele. Nebyla ponechána o chlebě a vodě. Dokonce jí nosily „velmi dobré jídlo.“ 12 Od tohoto okamžiku se některé odvážné přidaly k ní proti horkým hlavám, které obviňovaly převorku ze stranickosti: – Doňa Maria Cimbronová je příbuznou Ahumadových. Ale Terezie se musí objevit před provinciálem. Ten nebude slabý! Znamenitý provincial P. Angel de Salazar! Příliš se spoléhalo na jeho schopnost hněvu, když se myslelo, že bude mít sílu, aby odolal Terezii. Jenže ona nebojovala sama. Její pokora, její vědomí, že sama ze sebe není nic, byly podstatou i její nejvyšší důstojnosti. To Bůh jednal za tu, která se mu odevzdala, to on vítězil skrze ni. Provinciál ji předvolal před svůj soud, kde seděly všechny starší sestry. Velmi drsně ji pokáral. Klekla si a nesnažila se omlouvat, vyčkávala, až jí přikáže mluvit. Začala tím, že prosila, aby ji potrestal, ale aby jí to neměl za zlé. „Vyložila věc takovým způsobem, že ani provinciál ani přítomné řeholnice neshledali, proč by ji měli odsoudit“.13 To už bylo velmi dobré, ale P. Salazar měl právo na důkladnější rozvinutí její přesvědčivosti: „Potom jsem mluvila s provinciálem sama, vyložila jsem mu věci mnohem jasněji, a on tím zůstal velmi uspokojen. Nakonec mi slíbil, že mi dovolí vrátit se do kláštera, sotvaže se založení prosadí a utichne rozruch, který se zvedl v městě. Neboť v celém městě zavládl rozruch …14
Čtyři nové bosé karmelitky, které zůstaly samy v malém konventě, o tom něco věděly. 25. srpna se sešla konzistoř, aby vážně projednala tuto vážnou záležitost, a rozhodla, že mnišky rozpustí. Corregidor ve vlastní osobě, „převelebný pán Garcia Suarez de Carvajal“ se dostavil k bráně svatého Josefa, obklopen pochopy. Prudké rány klepadla zalarmovaly čtvrť, která si přála jen toto. Řeholnice neotevřely. Jakže, zastrašování nestačí, aby poděsilo „chudé sestry“? „Svatá Panna, která hlídala jeden vchod, svatý Josef, který hlídal druhý, dali takovou sílu a takovou odvahu čtyřem chudým dětem, že na upomínku Corregidora odpověděly výslovným odmítnutím opustit místo: –Vyjdeme odtud jen na rozkaz té, která nás sem přivedla. –Neotevřete-li dobrovolně, vyrazíme dveře. 15 Zatímco jedna z těchto „ovcí mezi vlky“ takto vyjednávala, vyztužily ostatní tři dveře těžkými trámy. Rány se zdvojnásobily, avšak nepřehlušily mírný, ale umíněný hlas: – Tlučte si, když chcete! Ale uvažte, že vás to může přijít draho. Protože nejen jednáte proti vůli Boží, ale i proti breve Svatého otce a proti Jeho Výsosti našemu biskupovi. Všechny čtyři usoudily, že už ztratily dost času mluvením, a odebraly se k modlitbě. Převelebného pána Corregidora s pochopy a s lidem nechaly bouřit a křičet. Brána vydržela, mnišky nebyly rozehnány, klášter nebyl zničen. Útočníci odešli s nepořízenou. Čtyři ovečky nemohly držet beztrestně v šachu veřejnou moc. Bylo tedy rozhodnuto shromáždit spěšně všechny vrchnosti a všechnu honoraci Avily ve výboru, „nejslavnostnějším, jaký se kdy může na světě konat“.16 Junta byla zahájena 30. srpna „vyzváněním zvonu“. Čítala impozantní množství „vznešených pánů“ a vynikajících představitelů řádů a duchovenstva: licenciátů, provizorů, kanovníků, „převora kláštera a znamenitého domu královského svatého Tomáše Akvinského“, „opata domu a kláštera Ducha svatého“, „kvardiána kláštera svatého Františka“ a jiné nebeské a pozemské špičky.
Vyzvali biskupa, aby ráčil uvážit „těžkou škodu, jakou může způsobit existence tohoto konventu městu a klášterům řádů velmi upevněných ve svatosti, zbožnosti a dobrém příkladu, které budou bezpochyby vážně poškozeny, když se budou dávat almužny řečenému konventu“. Proti samotnému biskupovi uvedli formální závadu: breve nebylo předloženo „katolickému královskému Veličenstvu, našemu králi a pánu, ani pánům z jeho královské rady“.17 Během této doby hovořila Terezie s nemenším Veličenstvem: – Pane, tento dům není můj, byl zbudován pro tebe. Když se teď o něj nikdo nestará, mysli na to ty. 18 Boží hlas, „velmi sladký, podobný něžnému šepotu“,19 odpověděl: – Nevíš, že já jsem všemohoucí? Čeho se bojíš? 20 Potvrdil jí, že klášter nebude rozpuštěn. Jak neměla být po tomhle „tak klidná, jako kdyby byl celý svět na její straně?“21 Povstal jen jediný obhájce, ale vynikající: P. Domingo Bañez, jeden z nejproslulejších a nejváženějších teologů z řádu svatého Dominika. Postavil se proti okamžitému zrušení kláštera, kterého se domáhali všichni přítomní, s výjimkou provizora Brizuely. Dominikán byl proniknut duchem návratu k tradičním praktikám i k dvojímu ideálu života aktivního a kontemplativního, který vštípili Hurtado a jeho žáci svému řádu ve Španělsku. Provizor mluvil ve jménu biskupa.22 Jejich spojené snahy způsobily, že se hlasovalo pro obhajobu. Tím se získal čas. „Boj trval asi půl roku“, 23 záležitost byla přenesena před královskou radu. Don Alvaro de Mendoza vytrval. Gonzalo de Aranda běžel na své útraty ke dvoru hájit klášter, vlivní přátelé, které si získala Terezie u Doni Luisy de la Cerda, využili svého kreditu, a zatímco se toto všechno přetřásalo, nalezli Avilané jiné náměty k hovorům. Avila se nejen uklidnila, ale Avila zapomněla. Nadešla hodina, aby se otci provinciálovi připomněl jeho slib. Terezie ho poprosila, aby jí dovolil vrátit se k jejím opuštěným „ovečkám“ u svatého Josefa. Ještě váhal, ona se opovážila na něj zaútočit: – Otče, uvažte, že odporujeme Duchu svatému. Její důraz byl takový, že pochopil, že z ní mluví Duch, a byl přesvědčen.24
Začátkem jara 1563 dostala Teresa de Ahumada oprávnění opustit Vtělení a ještě s sebou odvést čtyři řeholnice, které ji chtěly následovat: Anu od Andělů, Marii Isabel, svou sestřenici Isabel od svatého Pavla a dceru markýzy de Velada Anu od svatého Jana. Něžné loučení se spolusestrami a s tímto domem, kde žila sedmadvacet let, kde mnoho trpěla, ale kde také měla radosti neznámé smrtelníkům. Na cestě, která ji konečně vedla k trvalé klauzuře, bylo její srdce tak lehké jako malé zavazadlo pozůstávající z několika předmětů nutné potřeby vypůjčených od převorky, o kterých se písemně zavázala, že je vrátí. Byly to: slamník, řetízková žínice, důtky, starý hábit, velmi spravovaný.25 Když přecházela kolem baziliky San Vicente, vešla do krypty a zula se před svatou Pannou de la Soterraña: Teresa de Ahumada umírala světu. Z jejího popela se rodila Teresa de Jesús, Terezie od Ježíše.
X. CESTA K DOKONALOSTI 1563-1567 V tomto klášteře svatého Josefa zahaluje Panna Maria Karmelská svým velkým bílým pláštěm několik mnišek a jejich převorku. Terezie od Ježíše začne žít svůj aktivní klid. Myslí, že je na čase, aby pomalu vyučovala své následovnice. Nejde o to, aby „vlekla duše silou, ale krok za krokem a jemně, pro jejich největší dobro“. 1 Když prosí sestry, aby se nechaly „chytnout za srdce“ 2 tím, co jim říká, je to proto, že „jedna osoba s opravdu vřelou láskou k Bohu je užitečnější než množství vlažných duší“. 3 Jejím cílem je účinnost: „Celý svět stojí v plamenech, bezbožníci dychtí po tom, aby ještě jednou odsoudili Ježíše Krista, vymýšlejí si proti němu tisícero křivých svědectví. Můj Vykupiteli! Co dělají křesťané? Musí ti stále působit největší bolest ti, kteří jsou ti nejvíc dlužni? Ti, které sis vyvolil za přátele, ti, kterým jsi blízko, kterým se dáváš ve svátostech? Nestačí jim útrapy, které jsi pro ně vytrpěl?“ 4 Každá karmelitka má nahrazovat ty, kdo nemilují nebo kdo milují špatně, ty, kdo se nemodlí nebo se modlí špatně, a celá se má obětovat za spásu světa a za spásu duší, pro církev, pro její kněze. – Milé sestry, říká Terezie, společně se mnou proste Boha o tuto milost. On vás shromáždil kvůli tomu, toto je vaše povolání, toto je váš úkol, vaše touha, kvůli tomu máte prolévat slzy a za toto se modlit.5 Několik žen složilo slib, že budou „plnit co nejdokonaleji evangelijní rady“. 6 První tato rada zní: „Bez přestání se modlete.“ To se rovná neustálému jednání a budování. Avšak dílo bude stát za tolik, za kolik stojí pracovník. Madre Teresa de Jesús tedy vede své sestry po cestě dokonalosti v souladu s tím, čemu ji naučila zkušenost. Mluví k nim praktickou řečí za konkrétním cílem: je jím objevení Božího království, jeho dobytí a jeho příchod mezi lidi. Ne pro svou vlastní slávu, ale jako předvoj bojující církve, k dobru zbloudilého a trpícího světa. Klauzura, mlčení, usebranost jsou nutné k dobrému splnění drobné práce, které se oddaly – dobře vybrousit soukolí podstatných ctností
– jako je zamrzlá půda, zavřená nad osivem, potřebná pro jeho klíčení. Tyto ctnosti jsou tři: „Jedna z nich je milovat se navzájem; druhá odpoutanost od všeho stvořeného; posléze hlavní, ačkoli ji jmenuji až nakonec, je pravá pokora, která je všechny zahrnuje“. 7 A Matka dodává: „Ty, které si budou myslet, že jsou kontemplativní, ale nebudou mít tyto ctnosti, budou velmi na omylu“. 8 „Vznešené myšlenky velmi pomáhají ke konání vznešených skutků“.9 Láska. – Jako evangelium, listy apoštolů a všichni svatí, mluví Terezie od Ježíše o lásce k bližnímu a dík neúnavné přesnosti nalézá nové akcenty. Obrací se k ženám, a má o ženách špatné mínění. Nemůže to zdůrazňovat dost často: „Nám křehkým ženám může všechno škodit …“10 „Už pouhé pomyšlení, že jsem žena, by mi vzalo odvahu …“11 Dobře ví, jak společný život v klauzuře vydražďuje jak potřebu citů, tak nedůtklivost: „Bylo by to nesnesitelné, kdybychom v té malé hrstce byly ještě nejednotné. Kéž nás před tím Bůh chrání!“ 12 „Milé sestry, už nemáme čas, abychom se zdržovaly dětskými hrami, na ‚máš mě ráda?’… ‚nemáš mě ráda?’…“ 13 ‚já jsem starší’ – ‚já jsem déle pracovala’… ‚s jinou se zachází lip než se mnou…’ Zabývat se takovými myšlenkami nebo dokonce o nich mluvit, to je mor, příčina velkého zla“. 14 Za nejmenší slůvko, které vyvolává nepřátelství, je nutné spěšně se omluvit, mnoho se modlit, aby se ze zášti neudělala otázka cti. Ach, „ty malé otázky cti“ (puntillos de honora), které byly tak dlouho kamenem úrazu Teresy de Ahumada! Terezie od Ježíše volá: „Krev mi stydne v žilách, když na to pomyslím! V takovém případě myslete na to, ano buďte jisté, že jste vyhodily z domu svého Snoubence. Musíte k němu volat a všemožně usilovat o nápravu“.15 A pronáší první ze svých hrozných kleteb: „Převorka si musí dát velký pozor, aby nepřipustila takové zlo… Tu, jež je toho příčinou, ať pošle někam jinam. Bůh vám dá nezbytné schopnosti, abyste zbavily dům tohoto moru. Udělejte vše, abyste osekaly větve tohoto stromu, a nestačí-li to, vytrhněte jej z kořenů. Není-li to možné, pak ať ta nešťastnice, jež rozdmýchává takové věci, nevyjde z vězení. Je lepší jednat s ní tímto způsobem než připustit, aby se ostatní nakazily. Ach, jak nezměrné je to zlo! To ať raději přijde oheň a ať nás všechny sežehne!“ 16
Pomáhat si navzájem, „vkládat něhu do dobré vůle“, 17 radovat se se spolusestrami při rekreacích, „i když k tomu nemáme žádnou chuť“,18 ošetřovat nemocné, sloužit nejnižšími pracemi, to všechno je podle Matky Terezie ve stejné rovině jako kontemplace Pána nebo modlitba: „Co na tom záleží, zda konáme to či ono?“ 19 Božská láskaje neodlučitelná od této lásky sesterské. Opravdová láska, která nemá nic společného s pozemskými lnutími, nám pomáhá k pokroku. Tato dokonalá láska neváhá upozornit ty, které si pletou cestu, na jejich omyl, vyhýbá se lichocení stejně jako němému pohrdání, kritiku snáší bez záští. Opravdovým přátelům se nesmí nic skrývat: „Vidí maličké chyby“, a tato převorka, která zůstala ženou a mluví k ženám, používá výraz, který značí obzvláště vady tkaniva: Las motitas ven…, vidí i nejmenší kaz.20 Po celý život bude sama Terezie od Ježíše zapřísahat sestry, aby ji pokáraly, když si to zaslouží, a pokorně strpí kritiku, 21 neboť bude stále dokazovat každé karmelitce, jak má „kázat svými skutky, protože apoštol a naše neschopnost nám zabraňují kázat slovy“. 22 Ale jak dosáhnout v lásce a odpoutanosti této pevné mírnosti, odstranění tohoto „černého bodu“, „otázky cti“? Svrchovanou ctností, která je podmínkou všech ostatních: sebepoznáním. Sebepoznání. – „Sebepoznání je chléb, který se má přikusovat ke každému jídlu, i k nejvybranějšímu, neboť bez toho se nelze obejít“.23 Matka nikdy nepřestane zdůrazňovat neobyčejnou důležitost jasnozřivosti vůči sobě. Když tato mohutná duše, kterou modlitba a božská milost postupně odlehčily od toho, co by psychoanalytik nazval jejími komplexy sebetrestání, může si vzít jako heslo tři slova: „jednat, trpět, milovat“. 24 Toto vyhledávání zkoušek neznamená u ní chorobný sklon: „Ty, Pane, který znáš všechno, vyzkoušej nás, abys nám dal poznat, co jsme zač!“ 25 Jenom utrpení nám ukáže naše skutečné síly nebo klamnou samolibost. Trpět znamená pro Terezii od Ježíše naučit se poznávat sebe. Ale její rozumnost, její zdravý rozum jsou takové, poznala tolik lidí – včetně sebe – které stud nad tím, že v sobě nepoznávají „nic dobrého“, vzdálil od Pána veškerého milosrdenství, místo aby je k němu s dětinnou odevzdaností přiblížil, že hned nabízí možnost nápravy, která ulehčí skrupulantkám: „Tento chléb je třeba jíst s rozvahou. Byla by to ztráta času zabývat se podobnými úvahami i tehdy, když se duše celá vidí v Bohu a je přesvědčena, že nemá nic dobrého, a je
plna zkroušenosti, že je před tak velkým Králem, od něhož tolik dostala a jemuž tak málo vrací. Je daleko lepší, nechá-li se vést Bohem a živí-li se tím, co on jí předkládá …“ 26 Neboť „je zapotřebí vytříbit rozum, aby nás sebepoznání neochromilo a neudělalo z nás zbabělce“. 27 Pokora. – Podle Terezie od Ježíše hraničí svrchovaná pokora se svrchovanou důstojností, kterou ona sama dlouho neznala: „Kdybych to byla bývala chápala jako nyní, že v domečku mé duše přebývá tak veliký Král, myslím, že bych ho nenechávala tak samotného, nýbrž že bych tu a tam pobyla s ním a daleko více bych se starala, abych udržovala svůj domeček méně špinavý …“28 Takto Matka, která tak horlivě vládla koštětem a přirovnává hřích k pavučinám, připomíná jako dobrá hospodyně a zdvořilá hostitelka Boží přítomnost v člověku. „Pokora znamená být v pravdě,“ říká. 29 Tato pravda je velkorysá: my nejsme nic, ale přebývá v nás Bůh, a Bůh je všechno. „Jsme horší než zvířata a nechápeme velkou důstojnost své duše a snižujeme se na úroveň ubohých věcí tohoto světa …“ 30 Nedůvěřujme falešné pokoře, která odmítá uznávat dary, jež nám Bůh štědře uděluje: „Chápejme dobře, co to znamená: Bůh nám je dává bez jakékoli naší zásluhy, a proto máme být za ně vděční … Duše tím více postupuje ve ctnostech a zvláště v ryzí pokoře, čím více uznává, jak je sama ubohá a že jejím bohatstvím jsou jen Boží dary“. 31 Toto spojení pokorné duše s jejím Bohem přináší obdivuhodné ovoce. Terezie se vrací ke své zálibě v románech, aby dala svým dcerám lépe pochopit její účinky: „Kdyby si malá venkovanka vzala krále a měla s ním děti, neměly by královskou krev? Když dá Pán Ježíš duši milost, že se s ní důvěrně spojí, jaké dítky, jaké hrdinské úkony zplodí!“32 Ale hrdinský skutek už není pro Terezii od Ježíše tím, čím byl pro Teresu de Ahumada, rychlou obětí, „laciným“ způsobem, jak si koupit nebe. Bylo jím dokonalé plnění všech nejvšednějších úkonů. „Ty nejobyčejnější z vás jsou nejdokonalejší,“ říkala, „a ne ty, které jsou nejvíc omilostněné modlitbou a extázemi.“ Chce sama sebe umrtvit, když dodává: „Chtěla jsem vám dát tyto pokyny, v nichž najdou důvod k pokoření i kontemplativní duše“. 33 Toto pozvolné přetváření nedokonalých žen v Kristovy snoubenky, v služebnice všech trpících na světě, toto „trénování“
charakteru, srdce, duše, aby žily na vrcholech, tato přesná práce, jakou je přizpůsobování těla a rozumu duchovnímu životu, bylo v souladu s prvotní řeholí Karmelu. Poustevníci na hoře Karmelu se prohlašovali za přímé dědice proroka Eliáše. Po dlouhé věky se tito otcové pouště oblékali do spletených palmových vláken. Terezie si je jako dítě přála napodobovat, když se musela zříci své touhy stát se mučednicí. Albert, jeruzalémský patriarcha, jim dal kolem roku 1200 řeholi a stanovy, a od konce století pod ochranou křižáků zakládali v Evropě četné kláštery, jež byly líhněmi svatých a vynikaly velkou strohostí, až do velkého moru r. 1348: někteří mniší, kteří nezemřeli, se ustrnuli sami nad sebou a povolili v observanci. Soudilo se, že oslabená lidská přirozenost už nemůže bez nebezpečí snášet přísnosti, jaké si ukládali předkové, a r. 1482 papež Evžen IV. zmírnil prvotní řeholi. Posty, které trvaly od Povýšení svatého kříže až do Velikonoc, a tedy sedm měsíců, byly omezeny na tři dny v týdnu s výjimkou adventu a postní doby. Ustavičná zdrženlivost od masa byla rovněž omezena na tři dny v týdnu. Hrubý hábit byl nahrazen jemnější látkou. Už se nechodilo naboso. Kdysi byli mniši vázáni k přísné klauzuře, k věčnému mlčení. Nyní jim bylo dovoleno v klášterech volně rozmlouvat. Pokud jde o karmelitky, nejen se navštěvovaly v celách, ale zbožné i světácké se tlačily do hovorny a bylo jim dovoleno zdržovat se mimo klášter. Terezie od Ježíše převzala prvotní řeholi se všemi jejími požadavky. To, co bývá nazýváno její reformou, je ve skutečnosti návrat k původnímu řádu. Přísně vzato, vrátila klášterům jejich ráz jako laboratoří duchovní kultury. Nepřipustila ani, aby její dcery, které měly žít z vlastnoruční práce, měly společné pracovny: to je záminka k povídání, a tedy k rozptýlenosti. Karmelitka pracuje sama ve své cele, vsedě na zemi. Mluví jen v zotaveních, a i tam několik úderů malé klapačky často připomene Boží přítomnost. Brána klauzury se za ní zavírá navždy. Pro své návštěvníky (kterých je pořídku) zůstává neviditelná za hustými mřížemi, záclonami a závoji. Samotářské, němé, pohrdající svým tělem a jeho požadavky, ale veselé jako děti, pokorné, ale vědomé si důstojnosti své duše, podrobené, ale rozumné, zamilované, ale do Krista, oproštěné od
všeho, ale vládnoucí nad světem, „protože vládne nad všemi statky ten, kdo se o ně nestará“. 34 Takové chtěla mít Terezie od Ježíše dcery Panny Marie. „Je-li na zemi nebe, je to tento dům“. 35 Matka, která zasvěcuje své dcery do modlitby tím, že je učí nejprve správně se modlit „Otče náš, který jsi na nebesích,“ vykládá začátek Otčenáše s obdivuhodnou logikou: „Víte, že Bůh je všude. Avšak kde je král, tam je i jeho dvůr. A proto, kde je Bůh, tam je i nebe. Vězte tedy, že kde je Boží Velebnost, tam je i všechna jeho sláva. Vzpomínáte si, co říká svatý Augustin, který hledal Boha na mnoha místech, aby ho nakonec našel v sobě. Myslíte si snad, že není nijak důležité, aby duše podrobená roztržitostem pochopila tuto pravdu a poznala, že nemusí vystupovat na nebe ani zvyšovat svůj hlas, aby mohla mluvit se svým nebeským Otcem a těšila se z jeho blízkosti. I kdyby mluvila sebetišeji, on ji vždy slyší, protože je velmi blízko. A hledá-li ho, nepotřebuje křídla, stačí, když se uchýlí do samoty a kontempluje ho sama v sobě.“36 Nejen tento dům byl rájem na zemi, ale každá karmelitka nosila svůj ráj v sobě.
XI. JÁ UBOHÁ MEZI ANDĚLSKÝMI DUŠEMI! Ještě je noc, když zazvoní malý nakřáplý zvon: pět hodin ráno. Matka převorka Karmelu svatého Josefa se pokřižuje, a je na nohou. Poslouchá: klášter se probouzí. V tichu zazní hlas: „Buď pochválen Ježíš Kristus a jeho Matka Maria: K modlitbě, milé sestry! Pojďme chválit Pánaaaaa!“ Mladý vysoký hlas se protáhne na jediné notě s čistým dechem. Je to Isabel od svatého Dominika. Krátká přestávka, potom jiný hlas: „Buď pochválen Ježíš …“ Tón vážnější, poněkud zastřený, zralé ženy: Ursula od Svatých. Dva hlasy se ozvou společně na konci kláštera a svorně se přidají: „… K modlitbě, milé sestry! …“ Matka Terezie vidí v duchu za svítání dveře cel otevřené a v rodícím se dni vidí své dcery na kolenou. Ráda se na počátku dne kochá v těchto zpěvech, které stoupají z Karmelu k Pánu jako ze stromu plného hnízd, jako z hnízd plných ptáčků. Proto vychází až poslední. Nebe se zbarvuje dosud mléčnou modří nad dvorem, když zamíří bosé karmelitky a jejich Matka převorka ke kapli za temného šustění pohupujících se těžkých vlněných hábitů. Vnitřní modlitba a malé hodiny: prima, tercie, sexta, nona. Konečně mše svatá. Po snídani kolem deváté hodiny jde každá k práci, která je jí přidělena. Cela je rychle uklizena a vytřena. Sestra vytřese slamník, trochu vyzdvižený na prknech nad podlahou z červených cihel, a zas ho přikryje tlustou houní, která nahrazuje ložní prádlo. Ale teplá hnědá barva se krásně odráží od zdi nabílené vápnem, na níž vévodí jen velký kříž. Dveře z hrubého dřeva tvoří hnědou masu, okno azurové čtverce. V koutě umyvadlo a velký džbán, které v oné době sloužily všude k umývání, jsou z bílé a modré hlinky. Na úzké poličce leží několik knížek. Korková deska na zemi nahrazuje sedadlo. To je vše. A toto vše není nic. Ale toto nic září vzornou čistotou.
Karmelitka, která nemá zvláštní úkol, tady mlčky přede, aby vydělala sobě a spolusestrám na živobytí. Ale „mějte oči upřeny na svého Snoubence. On vás má vydržovat. Bude-li s vámi spokojen, dají vám něco k jídlu i ti, kteří vám nejsou příliš nakloněni, jak vám to vaše zkušenost potvrzuje. A kdybyste kvůli tomu měly umřít hladem, blažené řeholnice od svatého Josefa! … Nechte tedy stranou všechny starosti o potravu, jinak je všechno ztraceno. Ti, kteří z Boží vůle musí mít takové starosti, ať jen je mají: tak je to správné a vyžaduje to jejich povolání. Ponechte tuto starost tomu, který je pánem bohatství i jeho vlastníků. My jsme sem přišly, abychom poslechly jeho volání; jeho slova jsou pravdivá: nebe a země pominou, ale ona nikdy. Nepromrhejme je a nikdy nám nebude chybět, co budeme nutně potřebovat…“ 1 „Nikdy neopustí toho, kdo je ztrápený. Věříte tomu, nebo ne? A věříte-li tomu, proč se trápíte?“2 „Důvěřovala jsem v pomoc světa. Teď jasně vidím, že to všechno nestojí za víc než za kousek sušené rozmarýny …“ 3 K obědu se zvoní až po době věnované prohlubování sebepoznání: zpytování svědomí. Čtvercový refektář s úzkými stoly. Podél bílých zdí sedí na dřevěných lavicích karmelitky před neposkvrněným ubrouskem dokonale vyztuženým a uhlazeným. Hliněný hrneček, který zdvihají při pití oběma rukama, tvoří modrou skvrnu, dřevěné příbory a chléb tvoří skvrny světlé. V čele je obrovský temný kříž. Byliny, vejce nebo ryba se pojídají v mlčení. Na katedře ve výklenku tlusté zdi u jednoho okna jedna sestra hlasitě předčítá. Je jako černý závoj na modrém avilském nebi. Bílé jsou: zdi, roušky. Hnědé: hábity, dřevo. Červené: dlaždice, stropy. Modré: několik hrníčků, nebe. Takové jsou barvy Karmelu. A nad tím vším španělské slunce. Když je jen jedno vejce, nechá se pro nejméně silnou sestru. Ta prohlásí, že je silná, a nebude ho jíst. Když není na kole (pro dary dobrodinců) nic a měšec je prázdný, zavolá matka převorka Terezie od Ježíše své dcery ke stolu a hovoří k nim o Bohu tak povznášejícími slovy, že zapomenou na hlad. Tehdy nebyly u svatého Josefa laické sestry, které Matka nazve jednoho dne hezky ,,ty v bílém závoji“. Chórové řeholnice se dělily o domácí práce. Převorka Terezie od Ježíše používala svou výsadu jen
proto, aby na sebe vzala nejtvrdší lopotu. Její „týden v kuchyni“ byl pro všechny svátkem: „Pečlivě je hostila“ 4 a Pán jí posílal, že měla čím. Soudila, že tím chválíme Boha, když přijímáme to, co nám dává. – Milé dcery, nebuďte sklíčené, když musíte z poslušnosti dělat nějakou práci, uvědomte si, že Pán je s vámi i v kuchyni a mezi hrnci!5 Bylo tak dobře uprostřed hrnců u svatého Josefa, že Isabel od svatého Dominika našla jednou Matku v extázi před pecí: – Bože, Matka převrhne do ohně tu trochu oleje, která nám zbývá! Ale Terezie od Ježíše s hlavou v nebi a s nohama na zemi nedržela méně pevně držadlo pánve! A vajíčka se dále smažila … 6 Marta a Marie v jedné osobě. Ursula od Svatých měla přes čtyřicet let. Bylo to pozdě, aby se podvolila poslušnosti! Tím spíš, že předtím vedla autoritativně domácnost, rodinu. Proto nad ní Matka Terezie bděla a pro její dobro množila obvyklé zkoušky. Ursula v nich obstála se ctí. Cítila snad převorka u své podřízené nějaké duševní zábrany? Jednou se odhodlala k mimořádné „prověrce“. Byla rozhodnuta, že jí vezme hábit, kdyby projevovala nepoddajnost. Náhle ji v klášteře zavolala: – Ach já bídníce, jak vás lituji, milá dcero! Jděte si lehnout, potřebujete to. Ohmatala jí tep, tvářila se, že ji shledává velmi nemocnou. Ursula od Svatých si šla lehnout. Když se jí tázaly, co s ní je, odpovídala: – Jsem velmi nemocná. – Co je vám? Co vás bolí? Ursula nehnula brvou: – Nic nevím, sestry, ale Matka převorka to říká. Terezie ještě nebyla přesvědčena. Šla se sama na pacientku podívat a znovu jí ohmatala tep. – Ach já ubohá! Sestry, jděte rychle pro lazebníka! Musí jí pustit žilou! Lazebník jí pustil žilou. Boží služebnice osvědčila dokonalého ducha poslušnosti. Od té doby ji Matka obzvlášť milovala. Když pustili žilou této blahoslavené, přispělo to k tomu, že byla z těchto klášterů vypuzena krev vlastní vůle, …7 neboť Terezie od Ježíše říkala: „Ta, které chybí poslušnost, by nebyla řeholnicí …“ 8 „Cesta poslušnosti je nejlepší a
nejrychlejší prostředek k dosažení dokonalosti“. 9 Dobře ví proč: „Poslušnost je pravý prostředek, aby se vůle podrobila rozumu“. 10 Celkem vzato: člověk musí umět poslouchat, chce-li poroučet, a hlavně poroučet sobě. Dcera Boží musí umět poslouchat jako voják. A Terezie nezapomíná, že je z válečnické rodiny. Uvádí svým řeholnicím mužné příklady: „Vojáci musí být stále pohotovi přijmout jakýkoli úkol, který jim svěří kapitán…“11 Její výzva k duchovním úkonům zní jako zatroubení polnice: „Sestry, vnitřní modlitba! Je-li to nemožné, tak tedy ústní. Čtení a rozhovory s Bohem“. 12 A Maria de Ocampo, která slíbila „svůj dědický podíl“, aby pomohla založit klášter svatého Josefa? Sama přišla o svátku svatého Jana roku 1563. Byla „nejvíc vybavená a nejlépe oblečená ze všech sobě rovných; její šperky vyzdobily přední část oltáře, ornáty a jiné věci potřebné pro kapli“ … 13 Její pověstný „dědický podíl“ vyrovnal dluh kláštera a uhradil vybudování několika pousteven v zeleninové zahradě, „aby bylo možné oddávat se tam modlitbě“: malby, které je zdobily, živily zbožnost. A Matka převorka nechtěla, aby její otec daroval víc. Už to není Maria de Ocampo: sestra Maria Bautista tak dobře přemohla marnivost i vlastní vůli, že když jí Terezie od Ježíše přikáže, aby zasadila do země shnilou okurku, jenom se klidně zeptá: – Má stát nebo ležet?14 – Ležet …15 Takto se poslouchá. Ale poslušnost Marie Bautisty není na úkor jejímu praktickému smyslu. Dokáže to, když ji Matka převorka žádá, aby řekla své mínění: studnaři myslí, že by to bylo vyhazování peněz „kopat studnu do větší hloubky v naději, že se přijde na pitnou vodu“. „Ať se to zkusí. Pán Ježíš nám bude muset posílat někoho, kdo nám bude nosit vodu, a také něco, co mu dáme najíst: přijde ho to levněji, když nám dá nalézt vodu u nás, a určitě to udělá“. 16 Skutečně nalezli znamenitou vodu a studna byla pojmenována po Marii Bautistě … Jeho Výsost avilský biskup Don Alvaro de Mendoza si nadmíru oblíbil klášter svatého Josefa. Právě dostal krucifix v životní velikosti a zdálo se mu, že dojme své bosé dcery, když jim ho pošle, aby jim ho ukázal.
Když se pro něj vrátil, mluvil s Matkou Terezií od Ježíše u mříže hovorny. Tu zaslechli, že jsou v tuto nezvyklou dobu recitovány litanie: – Pane! – zůstaň s námi! – Ježíši ukřižovaný! – zůstaň s námi! Hlasy se blížily, mnišky vstoupily v průvodu do hovorny, dvě sestry před nimi namáhavě nesly velký kříž: – Ježíši korunovaný trním! – zůstaň s námi! Volaly vážně, v jejich vystoupení na scénu nebyla žádná zlomyslnost. Matka se rozpačitě začervenala, prosila Dona Alvara, aby prominul jejich smělost, a začala je na místě plísnit. Ale biskup se srdečně smál: – Dobrá! Ať si ho tedy nechají! A protože se sluší, aby zázrak odměnil nevinnost, když se ta nejnaivnější ze všech – Maria od svatého Josefa byla proslulá svou dětskou prostoduchostí – zeptala obrazu: – Pane, jak se jmenuješ? Někdy se jmenuješ „od agónie“ nebo „Kristus Spasitel“, ale jaké je zde tvé jméno? Vůbec se nedivila, když jí Ježíš maličkých odpověděl: – Nazývejte mě svatý Kristus božské lásky … 17 Když už neměly než pár haléřů, spokojovaly se se suchým chlebem, ale nikdy nechyběly svíčky na oltář a všechno, co se týkalo bohoslužby, bylo výtečné a vybrané. Jeden kněz, který sem přisel, se nad tím pohoršoval: – Jakže! Navoněné plátno pro utírání rukou přede mší svatou? Matka se svou krásnou zanícenou tváří na sebe žalovala: – Tuto nedokonalost mají mé dcery ode mne. Ale když si vzpomenu, jak Pán Ježíš vytkl farizeovi, že ho nepřijal s dostatečnou poctou, chtěla bych, aby zde všechno počínaje prahem kostela vonělo …18 Ukázalo se, že je nezbytně nutné postavit větší kostel. Matka zavolala ekonomku: – Kolik máme? – Matko, un cuarto, čtyrák.19
To jí způsobilo velkou radost,20 a zahájila práce. Neboť když není ani snítka suché rozmarýny. Bůh se postará. Maria Alvarez Dávila y Salazar byla jednou z neteří Matky Terezie. Byla tak ušlechtilá, jak jen možno, tak krásná, jak jen je možno si přát. Jednou v září pozvala své přátele, aby ji doprovodili na vycházku: ženy v nosítkách, šlechtici na koních. Maria Dávila byla „vyšňořená“, „samé hedvábí a zlato, a všechna možná paráda“. „Přikáže, aby se jelo ke klášteru svatého Josefa. Sestoupí, brána klauzury se otevře, objeví se Terezie od Ježíše, která už na ni čekala, a nese krucifix. Maria vkleče políbí Ježíšovi nohy, pak se otočí, aby odpověděla na projevy loučení, nechá Matku, aby za ní zavřela bránu, a ihned svlékne své šaty“. 21 Takto přivedla Maria Dávila ve velký úžas celou šlechtu a všechny kavalíry města. Ale už to není Maria Dávila. Už je jen jedna mladičká bosá karmelitka, sestra Maria od svatého Jeronýma. Jednou večer po matutinu zůstala Matka v chóru a modlila se. Spatřila, jak vcházelo průvodem pět Marií, dvě Isabely, Ursula, Antonia, Ana a Petronila. Nesly v rukou svíčky a před nimi nesla nejmladší sestra krucifix. Zpívaly hymny, a po nich tuto podivnou sloku: Ty nám dáváš nové šaty, nebeský Králi! Osvoboď tuto kutnu od zhoubné havěti!22 Přicházely si vyprosit jako velkou přízeň dovolení, aby směly nosit na holém těle hábit z nejdrsnější vlněné látky, aby se víc umrtvovaly. Od nynějška už nebudou nosit prádlo, i kapesník budou mít z hrubé látky. „Ale obávaly se, aby se do tak hrubé vlny nedaly vši. Proto s ukřižovaným Kristem v čele a velmi usebrané přicházely prosit Boha, aby je ušetřil této nečistoty.“ Dojatá a pobavená Matka odpověděla na jejich popěvek improvizací. A v kapli svatého Josefa zazněl zvláštní koncert „proti malým dotěrným zvířátkům“: Terezie od Ježíše: Tato zlá zvířátka zneklidňují při modlitbě
duše neupevněné ve zbožnosti. Sbor: Osvoboď tuto kutnu od zhoubné havěti! Terezie od Ježíše: Přišly jste sem, abyste zemřely, necouvejte a nic se nebojte tohoto špinavého pronároda … Sbor: Ty nám dáváš nové šaty, nebeský Králi! Osvoboď tuto kutnu od zhoubné havěti. „Od té doby nebylo nikdy nic takového vidět v těchto hábitech, ani v etaminových. 23 A Kristus, který udělal ten zázrak, dostal jméno „Kristus vší“. Tyto historky se vykládají v rekreacích docela svobodně za vrčení kolovrátků. Leda když překypující radost vybuchne v písně, tanec, hru na flétnu a bubínky. Tyto „poustevnice“ nejsou žádní škarohlídi. Ovzduší u svatého Josefa je lehké, prosycené poezií, hudbou. Jak říká Terezie od Ježíše, „to všechno je nutné, aby byl život snesitelný“. Účastni se toho, ale neustále přede. Jednou jedna sestra, která skončila svou práci, vzala vřeteno a navinula přízi na jiné prázdné vřeteno. – Co to děláte, milá dcero? Maličká se musela přiznat, že se chtěla uchránit hanby, že zahálí v její přítomnosti.24 Matka si totiž nikdy nedopřávala odpočinek, neustále předla, tkala, šila, zašívala. Shledává, že je to pohodlné, když jsou záclony za mříží v hovorně zatažené, protože takto může pracovat rukama, zatímco diskutuje o záležitostech kláštera. Don Francisco de Salcedo, třebaže je to svatý šlechtic, se nad tím poněkud rozhořčuje: – Matko, vy neposloucháte, co vám říkám. Není možné poslouchat při tak horlivém předení.
– Copak k tomu nejsem nucena? Nemusím dělat všechno, co je v mých silách, abych uživila své dcery? Navrhne jí obchod: až za ní přijde, zaplatí jí tolik, co se rovná hodině práce, za podmínky, že ho nebude trápit tím, že by musel poslouchat, jak vrčí kolovrátek za tímto černým závojem. A nyní, když odchází, položí do kola svou dlužnou částku s klíčem od hovorny. Matka uposlechne jen nerada příkaz, který jí dá P. Bañez, aby totiž sepsala pro své dcery, které o to také žádají, rady, které jim každý den dává. Proč ji pořád nutí, aby psala? Sotva dokončila druhou verzi svého životopisu na naléhání P. Garcia z Toleda. Stále ji budou „bránit v předení“? 25 Proto v tom, co nazve „malá knížka“ (el librillo) nebo Pater noster a co bude mít titul Cesta k dokonalosti, klade poslušnost do čela všech ctností. Kolem jedenácti hodin večer už zazpívaly mnišky od svatého Josefa matutinum a chvály a vracejí se do své cely. Jak udělaly už ráno, kleknou si na prahu. Nejmladší ze sester třikrát klepne a zanotuje saetilla,26 jež pozůstává ze dvou nebo čtyř veršů. Je to téma meditace na noc: Milá sestro! Jen jednou zemřeš. Jestliže bloudíš, běda ti! Milá sestro! Smrti nikdo neunikne, ani chudák, ani král, ani papež. Milá sestro! V hlubokém hrobě končí radost světa.27 Matka převorka prochází klášterem, zastaví se před každou ze svých dcer a dá jí požehnání. Jedny dveře za druhými se zavřou. Terezie od Ježíše zavře své dveře jako poslední, až když jí sestra vrátná odevzdala svazek všech velkých klíčů kláštera. Hnědé, modré, červené, i bílé, všechny barvy Karmelu se v noci smísí. Všechno je jen stín a ticho v malém klášteříku, kromě svitu čadící olejové lampičky v cele matky převorky.
Neboť psaní už jí teď nebude bránit v předení. Bude si ubírat ze svého spánku. Sedí na zemi před kamenným podstavcem, který jí nahrazuje stůl, a sepisuje pro své dcery Cestu k dokonalosti. Tato „malá knížka“ obsahuje kromě asketických rad, jež jsou předmětem prvních patnácti kapitol, pojednání o vnitřní modlitbě v deseti kapitolách, ačkoli slovo „pojednání“ je příliš školometské u ženy, která se toho po celý život chránila. Konečně výklad Otčenáše ukazuje, jak může vést ústní modlitba k modlitbě nadpřirozené. Terezie od Ježíše chce vyléčit své karmelitky od tehdejší choroby, od přemílání „mnoha ústních modliteb, jež se odříkávaly hodně rychle, jako by se tím měla splnit určitá povinnost; (osoby, které to dělají) jsou přesvědčeny, že je musí recitovat každý den, a ačkoli jim Pán vkládá do rukou své království, nechtějí je přijmout“. 28 „Děláte víc, když řeknete tu a tam jediné slovo Otčenáše“. 29 „Pánu se vůbec nelíbí, když si lámeme hlavu mnohomluvnými prosbami“. 30 „Musíte rozumět tomu, co říkáte“,31 „a chápat, ke komu mluvíte“ …32 „Když se modlím krédo, zdá se mi rozumné, abych si uvědomovala a věděla, čemu věřím; a když se modlím Otče náš, zdá se mi, že láska vyžaduje, abych chápala, kdo je tento Otec a kdo je Učitel, který nás naučil takovou modlitbu“.33 Terezie nekáže, nemluví nadneseně, její tón je přirozený, laskavý a pevný, plán velmi jasný. Do budování vnitřního života vkládá stejnou přesnost jako do organizování hmotného života konventu s jeho nejmenšími podrobnostmi. Její věty mají rytmus rozhovoru, zvuk hlasu. Na papíře se táže těch, které spí nedaleko od ní, a ukazuje, jak je má stále na mysli: „Co tedy dělat, sestry?“ „Sestry, nikdy jste to nezakusily?“34 Neváhá samu sebe zpochybnit, když jde o pokárání: „Někdy se mi zdá, že na ničem nelpím… ale jindy shledám, že tak lpím na věcech, kterým jsem se den předtím vysmívala, že se nepoznávám. V jiných situacích jsem se cítila plná odvahy a zdálo se mi, že bych ve službě Bohu čelil a jakékoli překážce … Ale následující den jsem se cítila tak slabá, že bych byla bývala neměla sílu pro lásku Boží ani zabít mravence, kdyby to bylo spojeno s nějakou obtíží“. 35 Přiznání vlastních chyb nemůže škodit převorce, která je zároveň matkou i sestrou a dává příklad sebepoznání. Jsou tak blízké jejímu srdci, její bosé karmelitky, tolik očekává od čtyř mladičkých, od Marie Bautisty, Marie od svatého Jeronýma, Isabely od svatého
Dominika, které mají sotva dvacet let, od Isabely od svatého Pavla, které není ještě osmnáct! Pán je už obdařil takovou dokonalostí, zahrnuje je tak vznešenými milostmi, že se před nimi „často musí stydět“.36 Neboť Terezie od Ježíše si vzpomíná, kolik let potřebovala Teresa de Ahumada, aby dospěla jako ony k tomu, aby „nalézala útěchu v samotě, aby jí návštěvy, i příbuzných, byly hotovým utrpením. Za nejšťastnější se pokládala ta, která směla být co nejdéle v některé z našich poustevniček. Když jsem pozorovala jejich odvahu, kterou jim dal Bůh, aby mu sloužily – taková odvaha není ženské povaze vlastní – často se mi zdálo, že Pán má určitý velký záměr …“37 Jaký záměr? K čemu tolik statečnosti? Což to nejsou kontemplativní řeholnice? Nepovažuje svět za neužitečné tyto ženy uzavřené v modlitbě? Proto velebí matka Terezie smysl jejich poslání: „Praporčík v bitvě přímo nebojuje, ale kvůli tomu není v menším nebezpečí. Nemůže se bránit, když drží prapor, a přesto se musí raději nechat rozsekat, než by ho pustil. Tak i kontemplativní duše. Jejich úkolem je trpět s Kristem, nést vztyčený kříž. Pustí-li prapor, je bitva ztracena!“38 „Buďte rády, že můžete dělat, co vám přikazuji. Je-li vaše pokora ryzí, budiž vítána taková služebnice činného života!“39 „Pokud jde o slasti v modlitbě, vytržení, vidění, musíme si počkat na druhý svět, abychom poznaly jejich cenu …“40 Na okamžik se pero zastaví. Terezie od Ježíše je stále hotova udělat trpkou poznámku o sobě: „… Já ubohá mezi andělskými dušemi! …“41
TŘETÍ ČÁST
BOŽÍ TULAČKA Pán Ježíš nikdy neopustí ty, kdo ho milují, když se pustí do dobrodružství jen pro něho samého. Myšlenky o lásce k Bohu, Život, kap. 21.
Riskovat život, v tom je všechno … Kap. 3.
Riskujme svůj život, neboť nejspíš si ho zachová ten, kdo ho pokládá za ztracený … Báseň 29.
I. ÚSVIT ZAKLÁDÁNÍ 1567 – Naše Matka odcestuje! Když se u svatého Josefa proslechlo, že Matka Terezie od Ježíše pomýšlí opustit Avilu a odejít, aby zakládala jiné kláštery, považovaly se její dcery za ztracené. Nesnažila se je utěšit. Vzbudila v nich nadšení pro své dílo: – Může se řád Panny Marie Karmelské omezit jen na malý konvent? Jde o to, aby se každá z nás jen sama spasila? Jde o to, abychom se my, třináct bosých karmelitek, věnovaly modlitbě a pokání a myslely si, že si zasloužíme chléb, který jíme, jen když jsme si na něj vlastnoručně vydělaly, a že se všechny společně spasíme? Ne. Protože svět je stále v plamenech. Matka převorka jim připomněla P. Alonsa de Maldonaldo, františkána s tváří ošlehanou větrem a solí, který se vrátil z Ameriky a celým malým kostelíkem hřměl jeho alarmující výkřik: – Miliony duší jsou hubeny v těch dobytých územích, kde meč neklestí vždy křížovou cestu! Nad obrovským španělským impériem nezapadalo nikdy slunce, ale nezahánělo temnoty násilí, chtivosti, věčné smrti. Vždyť z Flander také docházely zprávy o vydrancovaných, zhanobených kostelích, o zneuctěných hostiích. Nuže, dcery Panny Marie Karmelské byly zde, klidné, v náručí svého otce svatého Josefa, zaměstnány předením bavlny své proměny. „Vy všechny, které bojujete pod tímto praporem, nespěte, nespěte, na zemi není mír!“ „A protože náš Bůh chtěl zemřít jako statečný kapitán, jděme za ním, my, které jsme ho zabily… Nespěte, nespěte, neboť Bůh už není na zemi!“ „Ach, šťastný boj! Ať nikdo nezběhne! Riskujme svůj život, protože nejspíš si ho zachová ten, kdo ho pokládá za ztracený!“ „Jděme za tímto praporem, Kristus kráčí před námi.“ „Žádný strach! Nespěte! Na zemi není mír!“1 Terezie už se vidí v čele bojujících andělských legií.
A potom pláče. Ve dne v noci oplakávala v poustevně bičovaného Krista, byla jako bez sebe v bezmocné bolesti. „Dobře jsem věděla, jak málo zmůže slabá, ubohá žena“. 2 Nic? Nic než plakat? „Nemysleme si, že jsme udělaly všechno, když proléváme hojné slzy. Spíše přiložme ruku k dílu!“3 „ Nejdříve se modlit. Modlitba může být bojem, mlčení tvrzí, umrtvování taktikou. Duch soustředěný na Boha uvolňuje tolik síly jako pochodující armády, a němé ženy, nehybné pod svým černým závojem, mohou bojovat za mír světa tím, že z každé své myšlenky, z každého svého sebezáporu udělají „hrdinský úkon“. Terezie od Ježíše miluje doopravdy Boha teprve od tohoto okamžiku, kdy její rozšířené srdce obejme svět, kdy miluje všechny lidi a dá svůj život pro spásu nejmenšího z nich. „Kdo nemiluje bližního, nemiluje ani tebe, Pane!“4 Ale běda! Malá ubohá žena a její sestřičky! Už tolik horlivosti, přísnosti: mohou je ještě zdvojnásobit? A Terezie pláče krvavé slzy. Až do večera, kdy se jí Pán zjevil s tak něžným výrazem, jako by ji chtěl potěšit. Řekl jí: – Počkej ještě chvíli, dcero, a uvidíš velké věci …5 V té době Filip II. tak toužil reformovat mnišský život ve svém království, že pozval generálního představeného řádu Panny Marie Karmelské P. Juana Bautistu Rubea z Ravenny, aby přišel studovat prostředky. Přijal ho s velkými poctami. „Nejdůstojnější“ generál vizitoval Kastilii. V Avile mu biskup Don Alvaro de Mendoza neopomněl poukázat na příklad návratu k prvotní řeholi, jaký dával klášter svatého Josefa, a zavedl ho tam na vizitaci. Generál se podivil, když tam našel „řeholnice tak odlišné od všech ostatních, oblečené do hrubé vlny, bez jakékoli okázalosti. Na nohou měly opánky, a byly tak pokorné a umrtvené!“ 6 Za svého pobytu se často vrátil do této oázy čistoty a strohosti. A tento velký prelát s obličejem románsky ušlechtilým, ale i s lehce odulými tvářemi, nazýval Terezii od Ježíše svou dcerou. Když odcházel, zanechal jí ochranný patent: „My, Fray Juan Bautista Rubeo z Ravenny, převor a generální magistr, ctihodné Matce Terezii od Ježíše: Není dobrým obchodníkem ani rolníkem ani vojínem ani učencem, kdo se nestará, nebdí, nepečuje a nevynakládá mnoho námahy, aby vzrůstal jeho dům, jeho čest a všechen jeho majetek. Oč
víc úsilí mají vynaložit Boží služebníci, aby se rozšířili do jiných míst, zakládali kostely, kláštery a všechno potřebné ve službě duším a pro slávu jeho božské velebnosti! Ctihodné Matce Terezii od Ježíše dáváme oprávnění a moc zřídit na všech místech kastilského království kláštery našeho svatého řádu, kde budou žít řeholnice podle původní řehole, s oblečením a jinými svatými mravy, jaké zachovávají u svatého Josefa… Ať jsou oblečeny v hnědou vlněnou látku… Nenajde-li se taková, ať mají roucho z hrubé látky. A my jim dáme vikáře nebo komisaře, aby je řídili“.7 Potom druhý ochranný patent: „… Rozumí se samo sebou, že naše oprávnění platí pro celou Kastilii, Starou i Novou …“8 Konečně třetí patent důst. otce Rubea znamená jedno z největších vítězství Terezie od Ježíše: dovoluje jí založit observantní kláštery řeholníků podle prvotní řehole, pro začátek dva. Zásady pokání spojené se zásadami vysoké modlitby nebudou dědičné jen po přeslici. Tyto zásady mohli kázat, šířit jen muži. Jen muži mohli být duchovními vůdci bosých karmelitek. V tom se také nechává Matka Terezie vést zkušeností. Dobře ví, jaké škody mohou natropit „ustrašení polovzdělanci“9 a kolik ona vytrpěla nepochopením svých zpovědníků. „Jestliže jsem mnoho vytrpěla a ztratila mnoho času, pak jen proto, že jsem nevěděla, co mám dělat! Mám velký soucit s dušemi, které dospěly až sem a nemají nikoho“. 10 Kolik duší poznala, které se z milosti Boží rozletěly jako orli, ale bázlivý duchovní vůdce je nutil chodit „jako kuřata se svázanýma nohama“! 11 Pro vedení dcer Panny Marie chce inteligentní, zkušené učitele. „Kdyby byli i vzdělaní, pak není nic lepšího.“ 12 Ale dává přednost prvním dvěma vlastnostem: „Je to nemalý kříž podrobit svůj rozum někomu, kdo ho nemá nijak vynikající. K tomu jsem neměla nikdy chuť a myslím, že to ani není dobré“. 13 „Chraň nás Bůh před prostoduchou zbožností!“14 P. Rubeo udělá ze svého patentu výborný souhrn karmelitánské modlitby: „Přáli bychom si, aby všichni řeholníci, synové tohoto řádu, byli jasnými zrcadly, hořícími lampami, planoucími pochodněmi a zářivými hvězdami, aby osvěcovali ty, kdo bloudí v tomto světě, a pomáhali jim. Přejeme si tedy obzvláště, aby se cele věnovali
ustavičnému a důvěrnému styku s Bohem a aby se snažili ve svatých meditacích a kontemplacích sjednocovat se s ním tak těsně, aby jejich duch, dosud poutaný tělem, žil už v nebi… Ať zapomínají na sebe, ať se často oddávají vznešeným vzletům, které nelze definovat, protože jsou mimořádné a jejich světlo rychle pomíjí, buď že pronikne do duše a smísí se s ní, nebo že se stáhne do svého nejvnitřnějšího středu nebo že kráčí, stoupá, sestupuje a provokuje rozum, aby je zachytil. V očích zanechává slzy, ale v srdci nejlahodnější a nejprospěšnější rosu. Proto mě vede touha po vzrůstu našeho řádu a zdá se mi, že musím přistoupit na žádost, které se mi dostalo, abych dal dovolení založit několik domů řeholníků. Budou slavit mši svatou, budou se modlit, zpívat božské oficium. Mnoho hodin budou věnovat modlitbě, meditaci a jiným duchovním cvičením, takže se budou nazývat domy nebo kláštery kontemplativních karmelitánů. Budou také pomáhat ostatním a budou žít podle původních stanov“.15 Terezie od Ježíše opravdu spatřila „velké věci“: bez peněz, bez opory, bez domů, bez řeholníků byla pověřena, aby pokryla obě Kastilie karmelskými konventy. Od té doby už Matka a její dcery nebudou spát. S přispěním P. Baltazara Alvareze bylo zvoleno pro první založení město Medina del Campo. Matka Terezie si vzala za průvodkyně šest řeholnic: dvě od svatého Josefa a čtyři z kláštera Vtělení, mezi nimi Isabel Ariasovou a Teresu de Queseda. Pustily se do tohoto dobrodružství proti vůli celého svého příbuzenstva. Hodina loučení se blíží. Matka chce ukázat svou bolest jenom Pánu a izoluje se v poustevně bičovaného Krista, svědka velkých slibů. Prosí ho, aby opět nalezla tento dům takový, jaký jej zanechává, bezúhonný a usebraný. Každý odchod jí bude rozdírat srdce, ale bude se snažit to skrývat. Tentokrát je její úzkost zvlášť těžká, město reptá, že Matka Terezie je větší blázen než kdy jindy, a ani shovívavý biskup nevěstí nic dobrého. Ale čím jsou sebevětší překážky pro tak horoucí vůli, pro tak obdivuhodnou a bezpodmínečnou energii? Její elán a její houževnatost v jednání se vyjadřují s neslýchanou silou: „Je nutné udělat pevné a rozhodné předsevzetí, že se nezastavíme, dokud nedojdeme až k cíli. Ať se stane cokoli, ať se děje, co se děje, ať reptá, kdo chce. Musíme se namáhat, kolik je zapotřebí; i za cenu, že
zemřeme uprostřed cesty. Když naše odvaha klesá před tolika překážkami, směřujme k cíli, i kdyby se celý svět řítil do zkázy!“ 16 Překračuje rozumné úvahy a rozhodne jednou provždy, že se nesmí dbát na rozum: „To je brzdič …“ 17 Pro ni obtíž zmizí, jakmile se odhodlají přemoci: „Stojí to jen na začátku trochu námahy“. 18 Tato žena, věčně nemocná, nazývala „trochou námahy“ obrovské práce, k nimž se čile odhodlávala. Nezná váhání. Pohotově ví, co chce, a okamžitě se dává do díla. Ale když ji okolnosti nutí k trpělivosti, čeká, aniž by pustila otěže. Šuškání jejího rodného města, zdrženlivost biskupa, nijak nenaruší její elán. Pověřila převora konventu zmírněných karmelitánů v Medině P. Antonia de Heredia, aby jí vyhledal dům, v naději, že se Pán postará o jeho zaplacení, protože v den odjezdu může říct: – Nemám v kapse ani haléř. Vypůjčit si nemohu. Kdo by mně, cizí osobě, důvěřoval?19 Právě tak Don Quijote bude cestovat „bez haléře“, protože nikdy nečetl v rytířských románech, že by potulný rytíř vozil s sebou peníze. Terezie od Ježíše příliš dobře četla Amadise a Esplandiana v době, kdy se jmenovala Teresa de Ahumada, než aby se trápila proto, že nemá napěchovaný měšec. Velká Kastilka: za svého putování, při němž se vždy vrhne do dobrodružství, často připomíná jiného Kastilce, Miguela de Cervantes, který už v sobě nosil dílo, do něhož se vtělí duch jeho národa: svůj hrdinský ideál v osobě velkého pošetilého chvastouna honícího se za větrnými mlýny, a v statečném člověku s praktickým realismem. Don Quijotte řekne: – Nevidíš, že k nám přijíždí na strakatém koni rytíř se zlatou přílbou na hlavě? – Vidím, odpoví Sancho Panza, jen muže na ryšavém oslu, jako je můj. Na hlavě má něco lesklého … Vesnický lazebník, kterému jeho miska na holení posloužila za pokrývku hlavy. Ale Terezie od Ježíše, která si lichotila, že je „nejen chudá duchem, ale i bláhová“20 z lásky ke Kristu, říkala také: „Zneklidňuje mě, že lidé mohou ukrást mnohem víc, než mohou ukrást zlí duchové …“21 A doporučovala, aby se dávalo jíst maso řeholnicím, příliš povzneseným v modlitbě: bděme nad tím, aby svatost nepocházela z melancholie.22
Miguel de Cervantes se chystal zvěčnit ve dvou postavách navzájem tak rozdílných, jak jen je možné, projevy duše svého národa ve dvou krajních lidských sklonech. Kdežto Terezie od Ježíše zhustila s jedinečnou rovnováhou v sobě samé a navěky ideál Španělska a španělský realismus. Ve chvíli, kdy začne se svým velkým zakládáním, je Terezii dvaapadesát let. Klášter nesmazal v ní nic z toho, co dělalo její život ve světě tak skvělým a úspěšným: byla stále krásná, veselá, živá, výmluvnější než předtím a obdařená neodolatelným půvabem, kterému je marné odporovat. Postupné zkušenosti se v ní navzájem neruší, ale obohacují její udivující osobnost. Nic jí neodnímají, nic neničí. Terezie od Ježíše je rozhodnuta, že si nenechá překážet všemožnými nemocemi, které jí přece působí ustavičné bolesti a z nichž nejméně nepříjemné je každodenní zvracení. V pěti letech v klauzuře u svatého Josefa dozrála. Aniž to sama tuší, vysoká modlitba ji vyzbrojila k činnosti. Je svobodná svobodou ducha, je svou paní, protože je prosta jakéhokoli sobectví, jakékoli pýchy, osobního zájmu. Je odvážná odvahou své rasy, „odvahou, jakou dává Bůh mravenečkovi“.23 Na úsvitu probudí tři těžké, skřípající, drkotající vozy ulice Avily. Vezou pár nezbytných kusů nářadí pro zařízení budoucího kláštera v Medině del Campo a několik řeholnic, hrdých „na svou kapitánku“. 24 Sluhové, kaplan Julián z Avily, jedou za nimi na mezcích. Je 13. srpna 1567. Zvony všech kostelů vyzvánějí Anděl Páně jako při narození malé Teresity, jako při jejím útěku za mučednictvím s jejím bratrem Rodrigem, jako při odchodu Teresy de Ahumada do kláštera Vtělení s jejím bratrem Antoniem. Ani tentokrát neodchází sama: když se probouzí den, bere s sebou nadšené duše.
II. PŮLDRUHÉHO MNICHA 1567 Téhož dne, když se snášela noc, přijela malá tlupa na zastávku v Arevalo, zchvácená kodrcáním bídných rachotin na bídných cestách. Jeden přítel Matky Terezie na ni čekal. Šeptal jí do ucha, že všechno jde k nejhoršímu, že už nemá dům. Ten, který pronajal Antonio de Heredía, se nalézá vedle kláštera augustiniánů a ti nechtějí připustit, aby byl v jejich sousedství jiný klášter. Obávají se, aby dobří lidé z oné čtvrti nerozdělili své almužny. Terezie od Ježíše prosila: – Zachovejte to v tajnosti. Její dcery, které přišly od svatého Josefa, Maria Bautista a Ana od Andělů, i její sestřenice Ana a Inés de Tapia by pro ni skočily do ohně. Ale ostatní, ty od Vtělení, Teresa de Quezeda a Isabel Ariasová naprosto neměly bojovného ducha dcer z rodu Cepeda y Ahumada. Terezie si už začíná ponechávat nepříjemnosti jen pro sebe. Soudí, že stačí, už když jim sama musí čelit, aniž by musela navíc posilovat malomyslné. Ale ani ji nenapadne, aby couvla před těžkostí. Usadí se stůj co stůj, a nakonec se s těmito augustiniány dohodnou. Nyní je důležité tajně vejít do zakázaného domu. Ale Matka Terezie je zatížena svými vozy, svými mezky a svými mniškami. Aby se skupina vyhnula hluku, omezila se na dvě řeholnice, na P. Antonia, který přišel naproti zakladatelkám, a Juliána z Avily, který by byl umřel zármutkem, kdyby byl přišel o takovou expedici. Byl právě tak oddaný jako povídavý a hořel touhou, aby měl nějaká dobrodružství, o nichž by mohl vyprávět: „Zakládání v Medině del Campo! Jaká aféra! Přijeli jsme do Mediny o půlnoci. Museli jsme vystoupit na kraji města, protože vůz, který nám zbýval, dělal v noci rámus schopný probudit obyvatele. Byli jsme v ulicích, mniši a sestry, obtíženi nádobami a ornáty potřebnými k první mši svaté a k zařízení kaple. Vypadali jsme jako cikáni, kteří vykrádají kostely, a kdybychom byli padli do rukou hlídky, byli bychom strávili zbytek noci v base. Naštěstí nás nikdo nespatřil, jen pobudové, kteří se potloukají ve tmě, protože z dobrých
důvodů ji mají raději než jasný den. Zaslechli jsme jejich rozpustilé řeči. My jsme ani nehlesli a zrychlili jsme krok. Museli jsme probudit správce domu a naléhavě ho žádat, aby otevřel a odstranil závory. Pane! Sotva jsme byli uvnitř, děkovali jsme Bohu. Právě nás zachránil před šesti býky, kteří se úprkem hnali městem směrem k arénám na zítřejší ‚corridu’. Brzy se mělo rozednít. Byli byste měli vidět Matku převorku, sestry, nás všechny! Jedni měli v rukou koště, druzí na žebřících zavěšovali čalouny nebo zvon. Nebylo hřebíků, a v této hodině nebylo možné jít je koupit. Matka Terezie vytrhala hřeby, které našla ve zdích. Buď jak buď, terén byl vyklizen, předsíň už vypadala důstojně. Nezbývalo než ‚zahrát dostaveníčko’ provizorovi a vymoci od něho, aby dosvědčil, že tento konvent vzniká s dovolením preláta. Vytáhli ho z postele. Oltář byl připraven, kaple pěkně vyzdobena. Ale svítila nám jen hubená svíčka a v šeru jsme se mohli tázat, zda jsme se zařídili opravdu v domě, a ne uprostřed ulice … Jakmile se rozednilo, zvonili jsme jedni přes druhé, s velikou radostí, a ohlašovali mši svatou. Ti, kdo slyšeli toto vyzvánění, přišli, viděli klášter, který byl zařízen během noci, a překvapení jim vzalo řeč. Brzy tu bylo tolik lidí, že náš malý prostor byl přeplněn. Řeholnice se měly před zástupem odebrat do ústraní. Ale kam jít? Naštěstí tady zůstalo schodiště. Utekly se tam a schovaly se za dveře. Škvíry ve dřevě jim sloužily za chór, aby mohly sledovat liturgii, za hovornu, aby mohly přijímat návštěvy, za zpovědnici, za vězení, kde mohly plakat“.1 Takto vyprávěl o těch pamětihodných událostech mnohokrát Julián z Avily. Navíc časně ráno objevil, že dům pozůstává jen z několika polorozbořených zdí. Nejsvětější svátost byla vystavena pod širým nebem v městě, kam trh přitahoval kupce z celé Evropy, a mezi nimi mnoho bludařů. V té době luteráni pásli po příležitostech, aby mohli páchat svatokrádeže. Nikdy jsme neviděli Matku Terezii od Ježíše šťastnější, ale zároveň ustaranější. Byla šťastná, protože už se sloužila mše, protože klášter svatého Josefa v Medině del Campo byl skutečně založen, přes všechnu nelibost augustiniánů. Souhlas provizora předem zabránil veškerému pokusu o vyhnání příchozích. Ale Pán nebyl
proto v menším nebezpečí. Terezie od Ježíše v noci nespala a za měsíčního svitu držela pomocí malého okénka stráž u eucharistie. Bylo zapotřebí mnoho času, aby tento dům znovu povstal z rozvalin. Kde se měly zatím ubytovat? Medina byla za svého plného rozkvětu přeplněna cestujícími. Nebylo nic k pronajmutí, a nebylo ani peněz. Pán vzbudil dobrou vůli jednoho kupce, jmenoval se Blas de Medina. Dokud nebude klauzura hotová, nabídl „tulačkám“ jedno patro svého domu a „velkou pozlacenou“ síň pro kapli. Také vzbudil Pán dobrodince. A celý tento malý svět žil, práce dobře pokračovaly. Obě sestry Tapiovy a jejich dvě družky od Vtělení se připojily k rodící se komunitě. Matka Terezie jim stlala postel, kropila a zametala jejich celu. Říkala Marii Bautistě, která jí pomáhala: – Je správné, abychom sloužily těmto dámám, které ráčily nám přispět.2 Terezie od Ježíše si už získala v Medině del Campo přátele. Karmelitáni ze zmírněného kláštera svaté Anny ji často navštěvovali, ale jejich převor byl ze všech nejvytrvalejší. P. Antonio de Heredia mohl doufat, že dosáhne vynikajících funkcí v řádu Panny Marie Karmelské. Viděli v něm budoucího provinciála. Nijak se na to nezlobil a vypadal, že je zjevně spokojen sám se sebou. Vysoká postava, krásná tvář, ladná chůze. Pečoval o svou osobu, jak jen může pečovat řeholník, který nezapomíná, že je šlechticem. Tento bývalý bakalář ze Salamanky byl současně dobrým knězem, „pilně studoval a miloval svou celu“.3 Jeho setkání s Matkou Terezií od Ježíše ho od základu změnilo: hodně obnošený černý závoj karmelitky, její hrubá vlněná kutna, jejíž záplaty si pokládala za čest, její obyčejné lýkové sandály, její radostné odříkání si všeho pohodlí, na které bývala zvyklá, mu připomněly, že si kdysi přál zasloužit si nebe přísným životem. Ta, kterou už nazývali Madre Fundadora, Matka zakladatelka, ho přijímala v pozlacené síni obchodníka Blase, jež sloužila také za hovornu, pokud ji nedoprovázel na staveniště zchátralého domu. Řídila práce s energií, která u ženy udivovala. Klášter nabýval formu, podobal se venkovskému domu. Natolik byl selský, podobný do zlatova vypečenému chlebu, lesklému medu. Ale stál pevně kolem svého patia, se svými jasnými celami a klenutým refektářem.
Pokaždé bylo Antoniovi de Heredía víc zatěžko opustit Matku Terezii, a v jeho klášteře dobře oblečených, dobře ubytovaných mnichů mu všechna zmírnění připadala jako těžké jho. Matka mluvila o Pánu Ježíši s takovou láskou a s tak nakažlivou vroucností, že v něm rozněcovala touhu udělat pro něho víc. Tento teolog žasl, když ji slyšel říkat tak vznešené a vždy tak rozumné věci o modlitbě. Míval z toho neobyčejnou radost, byl přesvědčen, že Duch svatý osvěcuje tuto karmelitku. „Vyjadřovala se s nadlidskou silou, ale přitom nepostrádala nekonečné lahodnosti a lásky“. 4 Proto v den, kdy se mu zmínila o patentu P. Rubea opravňujícím ji založit dva mužské kláštery podle prvotní řehole a tázala se ho o radu a pověděla mu o svých rozpacích, protože k tomu nemá mnichy, zvolal Antonio de Heredia: – Já se přihlásím první!5 Matka myslela, že brilantní převor žertuje, a upřímně se zasmála: může vážně pomýšlet na tak tvrdou změnu po sedmapadesáti letech pohodlné existence? Přesto naléhal, a tak projevil víc pokory a ducha kajícnosti, než by se bylo mohlo čekat od člověka tak jemně oblečeného a pověstného tím, jak měl vyzdobenou celu. 6 Matka mu neskrývala, že jej vůbec nepokládá za vhodného pro tento hrdinský podnik: – Každý má svou cestu, otče, vy jdete cestou, jaká se pro vás hodí. Je možné, že toužíte po přísnostech … Ale je tu jedno „ale“ … 7 Převor trval na svém. Řekl o svém úmyslu vstoupit ke kartuziánům. Dokonce už měl dovolení provinciála. Žádná přísnost ho neodradí. Byl ochoten to odpřisáhnout. Matka Terezie nedala na slova. Požádala Antonia de Heredia, aby se po celý rok cvičil přísnými kajícnostmi v dodržování toho, co slibuje. A její uspokojení, že může počítat s jedním mnichem, nebylo bez neklidu. Ale jednoho dne přišel mladý karmelitán, který se jí od prvního rozhovoru „velice líbil“.8 Juan od svatého Matěje právě odsloužil v klášteře svaté Anny svou primici. Od toho dne se cítil tak silně volán, aby se uchýlil do samoty a stal se poustevníkem, že se také rozhodl vstoupit do kartouzy v Paularu, kde se vedl svrchovaně strohý poustevnický život. Matka Terezie věděla, že Juan od svatého Matěje je synem hidalga Gonzala de Yepes, kterého se jeho lidé zřekli a pojali k němu
odpor, protože si vzal dívku právě tak chudou, jak byla hezká a ctnostná. Byla tak chudá, že si vydělávala na živobytí tkaním hedvábí. A tento vnuk jednoho z vojáků Jana II., tento synovec jistého toledského inkvizitora, příbuzný tří katedrálních kanovníků, se stal také řemeslníkem. Zemřel mladý. Catalina zůstala sama, aby těžko vychovávala své děti a stále tkala a tkala. Juan, mladý, horlivý a vychrtlý řeholník, který se ocitl před Matkou Terezií od Ježíše, byl nejmladším synem Cataliny Yepesové. „Vážní otcové“ říkali to nejlepší o jeho vědění a o jeho zbožnosti a jeden z jeho kamarádů dokonce dodal „obdivuhodné věci o jeho životním stylu“. Matka Terezie se však divila jeho maličké postavě – neměřil víc než metr padesát – jeho širokému čelu, jeho zářivým černým očím. Ona, která tak dobře mluvila, uměla také naslouchat: nechala Fray Juana od svatého Matěje, aby se zcela svobodně vyjádřil, a chválila Boha za to, co slyšela. Na svou vlastní pěst, ačkoli patřil k zmírněné formě, zachovával prvotní řádovou řeholi. Nejen se nebál přísností, ale nechtěl žít jinak než stroze. Prudká spontánní povaha Matky Terezie jí nedovolila čekat na druhý rozhovor, aby mu sdělila svůj velký reformní plán. Nepotřeboval ji prosit, aby směl být jedním z prvních bosých. S tváří zrůžovělou radostí „naléhavě ho prosila“ 9, aby ještě trochu počkal se svým vstupem do Paularu. Pán jim jistě dá brzy dům pro založení tohoto karmelitánského kláštera. Nebyla by to pro něho ještě větší dokonalost, kdyby mohl sloužit Bohu tak, jak chce, aniž odloží roucho syna Panny Marie, Matky Boží, kterou nazýval od dětství „Hvězda jitřní“? Dal jí své slovo, že počká. Ale s ohnivostí, jaká ho byla hodna, dodal tento čtyřiadvacetiletý chlapec: – Za podmínky, že se to nebude příliš protahovat … 10 Toho večera Matka Terezie jásala a jako vždy, když měla obzvláštní radost, projevila se „sůl“ kastilského ducha malebnými slovy: – Mé dcery! Mám půldruhého mnicha! 11 Ale „půlkou mnicha“ nebyl maličký Fray Juan. Kdyby bylo šlo jen o něho samotného, byla by s Boží pomocí, bez haléře, bez domu odjela hned toho dne založit svůj klášter bosých karmelitánů. Prodlévala trochu jen proto, že byla „méně spokojena s převorem“ …12 Znovu se setkala s Fray Juanem od svatého Matěje. Čím lépe ho poznávala, tím víc jím byla nadšena. „Ačkoli je malý postavou, je
velký v Božích očích… Je rozumný, je způsobilý pro náš způsob života, věřím, že ho Pán k němu předurčil. Není bratra, který by o něm nemluvil dobře, neboť žil ve velké kajícnosti. Zdá se, že Pán ho vede za ruku a přes různice během těchto záležitostí – já jsem jich byla příčinou, protože jsem se jednou na něho rozčilila – nikdy jsem u něho neshledala nedokonalost. A je velice odvážný“. 13 To je už ve zkratce obraz vztahů Matky zakladatelky s tím, kterému bude říkat „můj malý Seneka“ a jehož logika, stoická samostatnost ji budou nejednou „rozčilovat“. Ale uplynou celé roky a ona neobjeví nedokonalosti na Janu od svatého Matěje, který se stal Janem od Kříže. Jeho odvaha ji bude nadále udivovat a ona nakonec uvidí, že „dosáhl takové svatosti, jaké může dosáhnout v tomto životě pouhý lidský tvor“.14 Dobrý Julián z Avily shrnul tuto situaci: „V tomto městě Medině del Campo, na trhu, kde se najde všechno, nalezla Matka také nárožní kámen svých klášterů bosých karmelitánů“.15
III. VELCÍ TOHOTO SVĚTA 1568 Doña Luisa de la Cerda „velmi milovala“ Terezii od Ježíše od té doby, co u ní bydlela před založením kláštera svatého Josefa v Avile. Nabídla jí pohostinství pokaždé, když měla Terezie co dělat v Toledu. Matka se tam chovala s takovou usměvavou prostotou, tak důmyslně se snažila, aby neprozradila tajemství svého vnitřního života, že když dcera vévody de Medinacelli pomýšlela získat si zásluhy založením kláštera na svém malagonském území, řekla: – Chci, aby to byl reformovaný Karmel. Myslela jsem na Marii od Ježíše, ale nechci tak velkou světici pro založení svého domu… Jaký dar pro Tereziinu pokoru! Ne, jistě nebyla tak velkou světicí. Kajícnosti, které ukládala Maria od Ježíše klášteru La Imagen, se jí zdály tak málo vhodné pro pokrok duše, že souhlasila, že stráví tři měsíce v Alcalá de Henares, aby tam zmírnila tyto výstřelky. „Náročné pěstování ctností, ale nikoli náročné pokání“. 1 Takové bylo její heslo. Dodávala: „To snad dokazuje, že jsem jen průměrná kajícnice …“ Svědčilo to hlavně o inteligentním vývoji: je zapotřebí právě tolik bystrozrakosti jako duchovní síly pro sublimování pudu, místo aby byl bezohledně potlačen. Kdysi u Vtělení trýznila Terezie od Ježíše své tělo s hrozným zápalem. Zdi její cely byly potřísněny její krví. Ale při každém třeštění si přichází na své ďábel, a místo běsnění proti tělu dávala nyní Terezie přednost podřizování vůle řeholi a ve stupnici dokonalostí kladla poslušnost nad strohosti. Její vysoká modlitba, projevy Boží přízně by byly zůstaly jejím tajemstvím, kdyby ji byly neprozradily její veřejné extáze a kdyby z obavy, že snad je hříčkou přeludů nebo že ji klame zloduch, nebyla nucena vyprávět svým zpovědníkům o svých viděních. Ale snažila se vynahrazovat svou příliš hlučnou pověst největší prostotou a dokonce zábavností. Těšilo ji, když mohla zklamat očekávání lidí, které k ní táhla jen zvědavost. Za jejího pobytu v Madridě u Doni Leonor de Mascarenhas, Portugalky, bývalé dvorní dámy císařovny Isabely a vychovatelky Filipa II., všechno, co se u dvora pokládalo podle
módy za zbožné, usilovalo setkat se se „svatou z Avily“. Doufali, že přinejmenším uvidí, jak udělá zázrak, upadne do extáze nebo se vznese až ke stropu. Ale Terezie od Ježíše dávala najevo jen pokorný a zdvořilý půvab s nádechem naivnosti. Ti, kdo od ní čekali vznešená slova, byli překvapeni, když zvolala: „Jaké krásné ulice jsou v Madridě!“ a když mluvila jen o dešti a o pěkném počasí. 2 Ale královské bosačky, u kterých navštíví Matka Terezie královu sestru princeznu Juanu, byly nadšené: – Bůh buď pochválen! Dovolil nám spatřit svatou, kterou můžeme my všechny následovat. Mluví jako my, spí a jí jako my, a dá se s ní mluvit beze všech ceremonií! 3 Mohla-li se Doña Luisa mylně domnívat, že milý přístup je neslučitelný se stavem „velké světice“, Maria de Salazar se v tom vůbec nemýlila. Malá družka, která kdysi strčila Matce do ruky mystické básně, měla nyní dvacet let. Byla stále roztomilá. Snad příliš horlila pro krásnou literaturu a pro latinu, ale byla neobyčejně nadaná. Právě za pobytu v Toledu, kde byla Terezie proto, aby projednala s Doñou Luisou malagonské založení, přijala jako novicku tu, která se stane Marií od svatého Josefa, nejmilejší z jejích dcer a jednou z jejích nejznamenitějších převorek. „Její takt a její přívětivost mě k ní přitahovaly,“ říká Maria. „Její obdivuhodný život a způsob mluvy by byly pohnuly kamením …“4 Matka houževnatě odporovala přání Doni Luisy de la Cerda: klášter nemohl nalézt obživu v Malagonu. Kdo by tam kupoval práce sester? Doña Luisa nabízela důchody, Terezie je odmítala: karmelitky mají spoléhat jen na svého nebeského Otce, jak pokud jde o každodenní chléb, tak pokud jde o manu duchovní. P. Domingo Bañez se do toho musel vložit: vytýkal Matce, že tvrdošíjně odmítá zřídit dům, kde se bude Pánu dobře sloužit, jedině proto, aby se nepřestoupil zákon práce, který ona stanovila. Svatý koncil dovoloval přijímat důchody za podmínky, že řeholnice nemají nic jako své vlastní. Není to lpění jako každé jiné, toto lpění na představě, jakou si sama udělala o chudobě? Musela ustoupit. Byla tedy hned na začátku svých zakládání často nucena přijmout patrony, dárce, dárkyně. Snažila se pokud možná se bez toho obejít a dávala přednost boji před tím, aby musely její domy otročit rozmarům velkých osobností.
Výměnou za důchody, které udělovali, za domy, které darovali, si patroni kláštera vyhrazovali právo vnucovat kandidátky podle své volby a chtěli si řehomice často i jinak podmaňovat. Když šlo o osoby rozumné a upřímné, jako byla Doña Luisa de la Cerda nebo sestra avilského biskupa Doña Maria de Mendoza, nalezla u nich diplomacie zakladatelky řešení. Ale s princeznou ďEboli, dárkyní Pastrany, dostaly věci dramatický spád. Terezie od Ježíše neustupovala velkým tohoto světa. Péče, kterými ji vznešené ochránkyně obklopovaly, ji „zabíjely“.5 Soudila, že „není-li to s Bohem a pro Boha, nenajde se pravý odpočinek“. 6 Vždycky mluvila otevřeně. Ani biskup Alvaro de Mendoza tomu neunikl, když pokládal za vhodné se nekompromitovat při hlučném sporu s příbuzenstvem Doni Casildy de Padilla, která utekla ve věku dvanácti let svému snoubenci, aby vstoupila na Karmel: „Zdá se mi, že Panna Maria lépe hájí své dcery, než Vaše Výsost hájí své podřízené“.7 Pokud jde o ni, nikdo na světě ji nepřinutí, aby přijala řeholnici, která jí úplně nevyhovuje. Projevuje se jako velká zakladatelka a organizátorka při své vůli přijímat jen prvotřídní osobnosti. „Chce-li mi Vaše Výsost dát rozkaz, nemluvme už o tom, poslechnu. Žádám jen Vaši Výsost, aby to dobře uvážila a chtěla jen dobro pro svůj dům. Tam, kde je malý počet sester, musí být vybírány. Všude nalézám řeholnice, a neodvážila jsem se z nich vzít žádnou pro Valladolid. Chci, aby byly dokonalé. Nepřijmu dobrovolně žádnou z těch dvou, o nichž mi mluvíte. Nevidím u nich ani svatost ani odvahu ani dostatečné vlohy, aby tím dům získal. A má-li tím ztratit, proč chce Vaše Výsost, abychom je vzaly? Jde-li o to pomoci jim z obtížné situace, je klášterů habaděj … Pro lásku Boží, ať Vaše Výsost uváží toto všechno, ať nezapomíná, že se vždy musí dávat přednost dobru všech před zájmem jednotlivce. Nařídí-li to Vaše Výsost, stane se podle jejího rozkazu. Ale ponese všechnu odpovědnost v případě, že to špatně dopadne. Ať to Pán zařídí tak, jak je to k jeho slávě, a ať osvítí Vaši Výsost“. 8 Jasné odmítnutí, hezky zarámované mezi dva projevy úcty. Dárkyně, kterou byla tentokrát Doña Maria de Mendoza, nenaléhala. Jedna z jejích kandidátek měla jen jedno oko a Matka prohlásila: – Nechci jednooké sestry.9
Příliš mnoho klášterů bylo jen útočištěm ubohých dívek, které svět odvrhl. To byla jedna z příčin jejich uvolněnosti. Matka chtěla, aby reformovaný Karmel byl obydlen jen z lásky k Bohu. Třináct řeholnic na začátku, později nanejvýš jednadvacet. Nebylo zde místo pro prostřednost ani pro kompromisy. Tyto Kristovy snoubenky měly mít alespoň vlastnosti, jaké vyžadují muži od svých nevěst, a nadto horlivost. V tomto bodě Matka nikdy neustoupila. „Pán mi prokázal opravdu velké milosti, takže jsem měla takovou vnitřní svobodu a takové pohrdání k věcem, které mě obklopovaly, že se mi zdály tím prázdnější, čím byly drahocennější. Z toho vyplývalo, že při styku s dámami tak vysokého postavení, jimž sloužit by byla pro mne velká čest, jsem s nimi jednala, jako bych byla z jejich kruhů!“10 Mluvila s nimi s „přirozeným majestátem“, 11 jako kdyby byla opravdu jedna z nich. Tohoto přirozeného majestátu se nikdy nezřekne, ani při styku s králem. Princezna Dona Juana si vezme za úkol předat „mínění“, které jí Pán nadiktoval pro Filipa II. a které končilo takto: „Vzpomeňte si, pane, že Saul také byl pomazán, a přece byl odvržen!“ 12 Ve svém Životopise se obrátila jako královna na panovníky: „Šťastná duše, které dá Bůh poznat pravdu! Jak by byl tento stav příhodný pro krále! Oč víc by získali, než kdyby dobyli nějakou državu! Jaká spravedlnost by byla patrná v jejich království! Kolika zlům by se zabránilo a kolik by jich vůbec nevzniklo! Zde se člověk neobává, že pro lásku k Bohu ztratí život nebo čest… Aby rozšířili víru, třeba jen trochu, a nějak osvítili bludaře, byli by ochotni, a právem, obětovat tisíc říší: tím způsobem by získali království bez konce“.13 Král Filip přijal „s úctou“ poselství karmelitky. Ale tento král byl ochoten ztratit „tisíc království“, aby získal jediné, a slova světice odpovídala depeši, kterou měl jeho velvyslanec v Římě předat tajně papeži: „… Raději bych ztratil všechny své státy a stokrát svůj vlastní život, než abych strpěl nejmenší rozkol v náboženství nebo ve službě Bohu. Naprosto nemám v úmyslu vládnout nad bludaři. Chci se pokusit urovnat náboženské konflikty v Nizozemí bez použití zbraní, je-li to ještě možné, poněvadž dobře vidím, že válka by tuto zemi dokonale zpustošila. Ale nedají-li se věci uvést do pořádku bez násilí, jsem rozhodnut chopit se zbraní a sám osobně se zúčastnit
bojů. Nic mě nezastaví, ani zkáza této krajiny ani zkáza zemí, které vlastním jinde“.14 Terezie od Ježíše dávala Bohu vítězit láskou. Král se domníval, že mu zjedná vítězství krví. Terezie konala pokání a modlila se za vykoupení bludařů, král je masakroval. Terezie chtěla, aby král udělal ze Španělska pochodeň, král z něho udělal popravčí hranici. Světice i král používali stejná slova, která však neměla pro ně stejný smysl, protože nežili ve stejné rovině. Kdyby si byla mohla Matka představit záludnosti světa, byla by se třásla radit mocným, byla by se třásla při pomyšlení, že ji uctívá krvelačný vévoda z Alby, a byla by se tázala, k jakým krutostem ho povede četba knihy lásky, jakou je vyprávění o jejím životě, které chtěl mermomocí poznat. Politická jednota nesmírného království, jež bylo blízko rozpadu, byla příliš spjata s jednotou víry, než aby se mohla evangelizace dít bez pomoci vojenských metod. Každý může bojovat jen svými zbraněmi. Zaměňování duchovního a časného v mocenské oblasti mělo vždy nejtragičtější účinky. Filip II. se opět mýlí, když odpovídá víc jako mnich než jako král na návrh vzdát se Filipín, jejichž kolonizace přijde příliš draho: „Abych získal jedinou duši Bohu, obětoval bych všechny poklady Indie, a kdyby to nestačilo, přidal bych Španělsko… Neboť Svatý stolec mi předal, mně a mým potomkům, poslání apoštolů, a to je hlásání evangelia, aby neomezeně vítězilo … bez jakékoli mé vyhlídky na zisk“. 15 Filip II. zruinoval Španělsko, aniž se mu podařilo, aby ve světě zvítězil duch evangelia. Neboť ne nadarmo přikázal Ježíš Petrovi, aby zastrčil meč zpátky do pochvy. Armáda žoldnéřů nikdy neotevře srdce pro Kristovo slovo, ani když jdou za ní bratři Kazatelé. Matka Terezie a její dcery bojovaly ve svých klášterech účinněji. Terezie od Ježíše používala panstvo a velmože, ale nikdy nezaprodala svou nezávislost a svůj úsudek: „Co bylo nutné říct, to bylo řečeno, a chyby byly vytýkány s velkou odvahou“.16 Zdržovala ji jen obava, aby neublížila, ale nedbala toho, když šlo o pokrok duší. Můžeme být jisti, že ze všech vznešených „svatoušků“, kteří ji uctívali, a přitom si představovali, že mají právo ji komandovat, byla jejímu srdci nemilejší Doña Maria de Mendoza. Ji nejraději plísní: „Doufám, že najdu u Vaší Výsosti víc sebeovládání. Má k tomu sílu … Vaše Výsost by získala v mém sousedství, tak jako já získávám v přítomnosti otce vizitátora. Jako prelát mi říká o mně
pravdu a já bych udělala právě tolik pro Vaši Výsost. Jsem dost kurážná a zvyklá, že mě snášejí… Ach, kdyby Vaše Výsost byla tak urozená v duši, jako je svým zevnějškem, jak málo by si dělala z toho, čemu se říká zkoušky!“ 17 Oslazovala svou přísnost špetkou lichocení, neboť Bůh ji poučil, jak málo si máme dělat z tvorů, ať sebelepších, a jak je někdy nutná trocha zlomyslnosti. 18 Velké dámy a mocní pánové dávali štědře almužny jejím klášterům. Byla jim zato vděčná, ale nijak jim neskrývala, že „to nic neznamená dávat jen reály, protože to nijak nebolí“. 19 Doña Maria de Mendoza a její bratr avilský biskup jí dávali reály, ale také trvalé důkazy hlubokého přátelství. Don Alvaro byl k reformovanému Karmelu tak velkorysý, že se Matka obávala, aby se kvůli nim nezadlužil. Dopisy, v nichž ho informuje o záležitostech řádu, obsahují hezkou dávku úcty a laškování, zbožnosti a jemné světáckosti: „Vaše Výsost je obklopena svatými, umí tedy rozpoznat ty, které jimi naprosto nejsou, a zapomíná na mne. Ale myslím, že v nebi Vaše Výsost uvidí, kolik dluží hříšnici …“ 20 Bratr tohoto dobrého biskupa Don Bernardino de Mendoza nabídl Matce zakladatelce krásný dům ve Valladolidu, aby tam zřídila konvent. Ale Doña Luisa de la Cerda tolik naléhala, aby začala se zakládáním v Malagonu, že s tím Terezie souhlasila. Doña Luisa dávala přiměřené důchody a vyhovující dům, aby tam řeholnice mohly žít slušně a pohodlně. Matka tedy odcestovala z Toleda do Malagonu cestou, která stoupá po vysokých skalnatých pahorcích a sestupuje do údolí s půdou žlutou, plavou, červenou, kde rostou vinné keře a olivovníky. Cesta vede k jihu, kde od vesnice k vesnici ustupuje žula kastilských domů obíleným a modrým fasádám a z balkonů visí květiny. Ve svém neprodyšně uzavřeném voze si Terezie vezla dvě ze svých dcer od svatého Josefa a čtyři od Vtělení. Po několika dnech strávených na zámku Doni Luisy – to byla nezbytná doba, aby mohla Matka zakladatelka sama řídit poslední přípravy – byl klášter svatého Josefa v Malagonu inaugurován 11. dubna 1568. Byl inaugurován, ale vůbec neodpovídal přesné vůli Matky: nebylo v něm ticho a usebranost, byl příliš blízko náměstí, kde hlučely trhy a veletrhy …
Celá vesnice se zúčastnila slavnosti, tím spíš, že karmelitka, zarmoucená nevědomostí venkovanek, pozvala jednu ženu, „pravou teatinku“, tzn. poučenou o metodách Tovaryšstva Ježíšova, aby je učila šití a jiným užitečným pracím. S touto záminkou je měla „také vyučovat náboženství a tomu, aby dobře sloužily Pánu, samým velmi prospěšným věcem“. 21 Zase klade Terezie od Ježíše práci do stejné roviny jako modlitbu. V oné době je to revoluce. Avšak Don Bernardin de Mendoza náhle zemřel, zakrátko poté, co částečně vynahradil svůj nevázaný život darováním kláštera ve Valladolidu. Matka dlela v Malagonu, když ji Pán zavolal „k raportu“: nechávala jednu duši čekat v očistci! Terezie od Ježíše proto spěšně odjela, ačkoli nebylo pro nové založení nic připraveno. Spěch nijak nezkracoval dlouhou cestu a Matka byla nucena k několika oklikám: zamířila k Toledu, projela Avilou, kde vzala s sebou Marii od Kříže, Antonii od Ducha svatého – když vzbudila rozruch svou zastávkou u svatého Josefa – a Isabelu od Kříže, budoucí převorku. Zastavila se v Medině, kde zněl Pánův příkaz ještě naléhavěji: „Tato duše velice trpí …“22 Konečně přicestovala začátkem srpna do Valladolidu. Dům byl krásný, obklopený vinicemi a rozkošnými ovocnými sady. Ale stál mimo město u Rio de Olmos na břehu řeky a kolem něho byly nezdravé bažiny. Mohla váhat? Neměla čas, Pán na ni naléhal: Don Bernardin vstoupí do ráje až v den, kdy se bude sloužit první mše svatá. Záleželo na každé vteřině! Dovolení ordináře meškalo, Matka už na ně nečekala a spěšně dala sloužit mši. Ale nedoufala, že slib, že bude moci tato trpící duše vejít do slávy, bude splněn dřív než v den oficiálního založení. Ale Pán se bezpochyby nestará o „úředního šimla“: ve chvíli svatého přijímání spatřila Terezie od Ježíše za Juliánem z Avily, který ukazoval hostii, „šlechtice se zářící a šťastnou tváří“.23 Poděkoval jí za námahu, jakou ji stálo, aby ho vytáhla z očistce, a vystoupil do nebe. Matka Terezie tam byla v extázi uchvácena s ním. Bylo by bývalo příjemné tam zůstat. Když se probrala z těchto vytržení, snažila se to svědkům skrýt a požádala o sklenici vody a o lék. Vymlouvala se na srdeční chorobu, zatímco rozzářený výraz jejího obličeje nikoho neoklamal. Jen s lítostí se pomalu vrátila ke
každodennímu životu. Brala na sebe své těžké úkoly jen z lásky k Bohu. Dům v Rio de Olmos byl znamenitý, ale karmelitky tam dostaly malárii. Musí se usadit jinde. Že už zde bylo všechno uděláno? Nevadí, začne se znovu … Doña Maria de Mendoza darovala jiný dům, také ve Valladolidu. Znovu pořídily mříže, ohrady, kapli, cely, příslušenství. Matka bděla hlavně nad tím, aby si v každém novém konventě zvykli na dokonalou usebranost, na podrobné dodržování řehole. Jednou nezvonil zvon ve stanovenou hodinu. Rozhněvala se: – Je-li tomu tak ještě za mého života, v mé přítomnosti, jak to bude vypadat, až umřu? 24 Musela se naučit toužit po životě, aby byla její reforma postavena na neochvějných základech.
IV. TĚCH KŘÍŽŮ A TĚCH UMRLČÍCH LEBEK! … 1568 Zatímco se radila ve Valladolidu s Doñou Marií de Mendoza, zatímco ji v Albě de Tormes vévodkyně Doňa Maria Enriquezová dala nahlédnout do svatyně pozemských bohatství, bylo pro Terezii od Ježíše osvěžením, radostí, jedno jméno: „Duruelo“. V Albě se karmelitka zděsila, když vešla do kabinetu, kde byl vystaven poklad vévodů z Alby. Kolem ní všechno zářilo, třpytilo se, blýskalo. Všechno sám oheň, lesk, jiskření. „K čemu může být toto nahromadění předmětů?“ A potom pochválila Stvořitele za rozmanité „věci“, které vytvořil jeho tvor. Vévodkyně předvedla Terezii cizelované zlato, průzračné diamanty, čiré smaragdy, a byla nemálo překvapena, když jí Terezie za chvíli nato řekla: – Bylo tam k vidění tolik věcí, že jsem hned všechno zapomněla. Nevzpomínám si na ty šperky a na to zlatnické zboží, jako kdyby mi ani jeden předmět nezůstal v paměti, jako bych je byla ani neviděla. Proto bych ani nedokázala vylíčit, jak vypadaly. 1 Ale dokud bude živa, nikdy nezapomene, co viděla na světě nejubožejšího: malou vesnici Duruelo, sotva dvacet duší, ležící na dně jednoho údolí Staré Kastilie. V této vísce je domeček, casita, s tak nízkým stropem, že je třeba se shýbnout, aby se mohlo vejít na palandu nahrazující chór. Je tak žalostný, že připomíná betlémský chlév. Ale Pán tam přehojně rozdává svého ducha a své milosti a oba první členové, Fray Juan de la Cruz a Fray Antonio de Jesús, tam žijí jako „v báječném prostředí“. 2 V Duruelu byl právě založen první klášter bosých karmelitánů. Jeden šlechtic nabídl Matce Terezii sešlý dům v zapadlé vesnici, tak zapadlé, že když je šla navštívit v doprovodu Antonia od Ducha svatého a Juliána z Avily, všichni celý den bloudili a otřásali se na svých mezcích v srpnovém slunci, které pražilo na zvířata a lidi. „Když už jsem se domnívala, že jsme na místě, museli jsme zase jinam. Nikdy nezapomenu, jak únavná to byla cesta a jak jsme byli zmatení“.3
Když se snášela noc a přišli konečně do oázy zelených dubů a tekoucí vody, nenalezli tam očekávaný pokoj: zpěvy, křik, bzučení bubínků, ostrý zvuk fléten zaznívaly z domu, kde pastevci, rolníci, nádeníci, paběrkářky oslavovali srpen. Když se Matka objevila na prahu, zahalená černým závojem, napřímená ve svém záplatovaném hábitě, vřava ustala, ale jen na několik okamžiků. A v tomto rámusu navštívila nejšpinavější a nejvíc přeplněný lokál, jaký kdy v životě viděla. Později uvidí ještě jiné … Tento krátký okamžik jí stačil: když se Matka pro něco rozhodla, nevzalo jí žádné zklamání její nadšení. Její organizační duch se dal ihned do práce: „V domě byla velká síň, místnost s přístěnkem, podstřešní komora sloužící za sýpku a malá kuchyně. To byl celý náš klášter. Hned mě napadlo, že ze síně bude kaple, ze sýpky chór, v místnosti s přístěnkem bude ložnice. Sestra, která mě doprovázela, ačkoli byla mnohem zbožnější než já a měla větší sklon ke kajícnosti, nemohla vůbec pochopit, že chci z tohohle udělat klášter. Řekla mi: ‚Matko, věřte mi, že tady nemůže vydržet sebezbožnější duch. Nemyslete na to, pusťte to z hlavy’…“4 Ale v kostele, kde Fundadora strávila noc, aby unikla hluku a špíně, vedle chalupy, kde venkované zpití „vínem země“ tancovali s děvčaty, viděla povstávat Karmel. Rychle do Mediny del Campo! Rychle! Převor Antonio de Heredia osvědčil obdivuhodnou stálost v tomto zkušebním roce, Matka upustí od své předpojatosti proti němu. A Juan od svatého Matěje, který se musel pořádně umrtvovat, aby přibrzdil svou netrpělivost, už nebude muset dlouho čekat. Jakmile byli namístě, Terezie od Ježíše si dala zavolat mnicha a polovici mnicha a neskrývala jim nic o bídném stavu malého domu. Převor první zvolal: – Nejen budu žít na takovém místě, ale třeba v prasečím chlívku, kdyby to bylo nutné! 5 Tereziino srdce překypovalo láskou k této chudobě, která bude plodit svaté. „Můj Bože, jak málo závisí náš vnitřní život na budovách a na pohodlí! Pro lásku Boží vás prosím, otcové a sestry, abyste byli opatrní, co se týká velikých a nádherných domů …“ 6 „Velké domy málo sluší malým a chudým… Pamatujte, že se v den soudu všechno
zhroutí a že není dobré, aby dům třinácti chudých žen dělal mnoho hluku, až bude padat …“7 „Já jsem opravdu poznala, že tam, kde chybí tělesné pohodlí, vládne více ducha než v prostorném a pohodlném domě. K jakému užitku nám může takový dům být? Vždyť k obývání je nám vykázána jediná cela. Co na tom záleží, je-li prostranná a krásně vyzdobená? Jsme zde snad proto, abychom si prohlížely malované stěny? Nebudeme v ní bydlet navždycky, strávíme zde jen krátkou dobu svého života… Žít chudě po vzoru Ježíšově vyžaduje jenom malé a dokonce příjemné úsilí …“8 Fray Juan neříkal nic, ale nabídl se, že odjede okamžitě. Téhož dne: Matka rozdá svým dcerám hnědou vlněnou a drsnou látku a hábity bosých karmelitánů jsou nastříhány a ušity. Nazítří: Madre Fundadora za mřížemi hovorny obklopená karmelitkami v dlouhém bílém plášti, které se zapálenou svící v ruce zpívají Veni Creator Spiritus, dá sama hábit Janovi od svatého Matěje. Ten se slavnostně zřekne zmírněného stylu a slíbí, že bude žít podle řehole Panny Marie Karmelské v poslušnosti, čistotě a chudobě. A bos, konečně otrok svých slibů, konečně svobodný od nástrah světa a hmoty, ten, který se bude od nynějška jmenovat Juan de la Cruz, Jan od Kříže, se vydá na cestu do domečku v Duruelu. Převor Antonio de Heredia, z něhož se stal Antonio od Ježíše, přijde brzy za ním. Fray Juan od Kříže byl „první“. Fray Antonio nebyl proto moc rád, a Jan mu s láskou přenechal radost, aby se mohl chlubit, že se stal bosým dřív než kdokoli jiný. Nechal ho také, aby byl převorem konventu v Duruelu, a mírně se postavil proti tomu, když muž, který žil přes třicet let ve zmírněném klášteře, dělal ústupky v prvotní řeholi. Proto Matka Terezie tolik usilovala, aby získala stanovy pro karmelitány, „neboť jedni byli toho názoru, druzí jiného“, a Fundadora byla často „znavená jejich třenicemi“. 9 To vše nebránilo Antoniovi od Ježíše, aby se neposmíval bratru Juanovi, že má svůj hábit z rukou ženy. Právě té ženy, která ve Valladolidu, když dozírala na dokončení prací na klauzuře, poučovala mladého karmelitána, jak žít v těchto klášterech, a o všech věcech, „jaké má být bratrské společenství, sebezápor, společná rekreace“.10 V těchto směrnicích, tak jako v těch, které dává Terezie od Ježíše svým dcerám, je nápadné slovo „moderación, umírněnost“.
Později, až bude Fray Juan od Kříže daleko v Andalusii a stane se z něho Padre Juan, protože jenom na začátku měli všichni bosí karmelitáni název „bratři“, vzpomene si Terezie, jakou vřelou pozornost jí věnoval: „Byl dokonalý, mohla jsem se od něho naučit víc než on ode mne, ale já jsem tenkrát měla na mysli jen životní styl sester“.11 Stín lítosti vklouzne do těchto vzpomínek: bylo by bývalo milé slyšet toho, který se tenkrát nazýval jejím žákem, ale kterého už ovládal duch, jenž z něho učiní „otce její duše“. Ale muselo se spěchat s budováním. Za několik měsíců využila Matka zakladatelka jedné cesty do Toleda, udělala okliku a dorazila jednou ráno do Duruela. Nečekali ji, nalezla převora Antonia od Ježíše, jak právě zametal před klášterem jako obyčejný bratr laik. Tvář mu zářila radostí, jakou má člověk, když zanechá marné slávy. Zavedl Terezii od Ježíše ke kapli: „Byla jsem překvapena, jaký duch tam milostí našeho Pána vanul. Ale ten pocit jsem neměla jen já. Také ti dva kupci, moji přátelé, kteří mě provázeli z Mediny do Duruela, dojetím až zaplakali. Všude byly kříže a umrlčí lebky. Těch křížů a těch lebek!“ Nikdy nezapomenu na malý dřevěný křížek nad kropenkou. Papírový obrázek představující Krista, který tam byl přilepen, vnukal víc zbožnosti, než kdyby byl býval dokonale vytesán… Z každé strany této kaple zřídili Fray Antonio a Fray Juan dvě malé poustevny, protože bylo hodně zima a střecha jim skoro padala na hlavu. Dvě okénka vedla na oltář. Měli tu kámen jako polštář, své kříže a své umrlčí lebky. „Dověděla jsem se, že po matutinu až do primy si nejdou lehnout, ale zůstávají na místě, tak pohrouženi do modlitby, že přicházejí do kaple na primu se zasněženým hábitem, aniž by to zpozorovali“. 12 V „onom betlémském chlívečku“13 nalezla Matka ducha otců pouště, jejich drsnost a jejich lásku. Již tento domek, obdivuhodně vyčištěný, vybílený vápnem, vyleštěný, odpovídající zakladatelčině zálibě v čistotě, byl předmětem úcty okolních dobrých lidí. Tito mniši, kteří nosili evangelium do obvodu několika mil, stále bosi v kalužích i ve sněhu, si získali takovou lásku, že „bylo úžasné, jak jim venkovanky přinášely v koších chléb a všechno, co potřebovali k obživě“. 14 A Matka si připadala jako v ráji, stejně jako Julián z Avily, který měl tu výsadu, že tam strávil více dní.
Každý z těchto bratří se chlubil přísností a dokonalostmi druhých. Bylo dobře známo, že Fray Juan se živil suchým chlebem se stejnou radostí, jako kdyby byl jedl bažanty. V přísnostech ještě předčil požadavky prvotní řehole. Když byl jednou nemocen a už se nemohl udržet únavou, prosil Fray Antonia od Ježíše, aby mohl pojíst trochu dřív než obvykle. Potom měl takové výčitky, že takto povolil žádostem hanebného těla, že se nespokojil s vyznáním v kapitule: v hodinu večeře ho bratři viděli, jak vstoupil do refektáře s obnaženými rameny a s důtkami v ruce. Vrhl se na kolena na úlomky cihel, které rozsypal na podlaze, a bičoval se, až se slabostí a bolestí zhroutil na dlažbu zbrocenou jeho krví. Antonio od Ježíše ho poslal do jeho cely prosit Boha, aby odpustil lidem jejich ubohost. Toto vyprávění a mnoho jiných poděsilo Matku Terezii: „Protože jsem tak slabá a nicotná, prosila jsem je, aby v kajících skutcích nezacházeli do takové přísnosti… Měla jsem strach, aby se ďáblovi nepodařilo je oslabit, přimět je, aby všeho nechali dřív, než se uskuteční to, v co jsem doufala …“ 15 To není poprvé, co připisuje přemrštěná umrtvování našeptáváním zlého ducha: „On vidí, jakou škodu mu mohou takoví lidé natropit, zůstanou-li na zemi, a proto jim našeptá, aby si zničili zdraví přehnanými skutky pokání …“ 16 Razí si u ní cestu myšlenka, že člověk musí pro Boha žít a že potřebuje být zdráv. Ale její naléhání, opakované slovo „umírněnost“ nebylo slyšeno. Mýlila se snad? Byla stále ochotna věřit, že nemá pravdu, když se její mínění neshodovalo s míněním „vážných a učených mužů“. Což nebyla „tak ubohá, slabá, ničemná a bezvýznamná?17 Prostě žena? Co viděla v Duruelu, byla jen biblická vidina, a všechno, co slyšela, byla mluva serafů. Odešla „ve stavu obrovské vnitřní radosti“.18 Její herka se ubírala pomalým krokem k Toledu. Mlčení Matky zakladatelky bylo dlouhým vnitřním díkůčiněním. Kupci, její společníci, mluvili. Neměli jiný námět rozhovoru než tuto povzbuzující návštěvu: – To, co jsem tam viděl, bych nevyměnil za všechny statky světa, říkal ten, který se zdráhal učinit tuto okliku po tak tvrdých cestách. Druhý prohlásil, že tolik ctností, tolik chudoby, se mu zdá záviděníhodnější než všechna jeho bohatství.19
Ale nikdo z těch dvou se neobrátil a nezřekl se svých dukátů, aby byl víc svatý než bohatý. Terezie od Ježíše je nejasně slyšela, a ovládala se, aby se neusmála. Myslela na to, že v tomto světě je zapotřebí svatých, ale také kupců, a že už to je krásné, když obchodník pocítí ve svém nadbytku občas stesk po oproštění od něho.
V. KUPCI Z TOLEDA 1569 Každý obchodník, který poctivě zbohatl obchodováním s kordovskou kůží, s meči nebo s toledskými látkami, měl za to, že se může rozumně radovat z majetku, který vyzískal svou rozvahou a svou prozíravostí. Ale neméně rozumné bylo, když se v předvečer, kdy měl odevzdat Bohu svou duši a skládat mu účty, zbavoval svých největších zátěží, aby mohl vstoupit do nebe tak lehký jako chuďas. Toto přimělo zámožného a zbožného Martina Ramireze, kupce v městě Toledu, aby založil po své smrti kostel obdařený mnoha církevními obročími: aniž poškodil své dědice, zajistil si tím dobré zaopatření a dobré jméno na věčnosti, a také v tomto světě měl zdar a byl ve vážnosti. Když Martin Ramirez „smrtelně onemocněl“, pověděl mu P. Pablo Hernandez, jezuita, velký přítel Matky Terezie od Ježíše, že založení reformovaného karmelitánského kláštera by byl nejnovější a nejúčinnější prostředek, jak upoutat pozornost Soudce, před nímž se má objevit. Kupec zemřel a neměl už čas učinit všechna zákonná opatření, ale pověřil svého bratra Alonsa Alvareze, „muže rozumného, bohabojného a čestného“, 1 aby zahájil jednání s Matkou zakladatelkou. Matka Terezie přišla do Toleda 24. března 1569. Přivedla s sebou dvě „mladičké“ z Avily, Isabelu od svatého Pavla a Isabelu od svatého Dominika, která se stane jednou z nejenergičtějších převorek reformy. Julián z Avily onemocněl horečkou ve Valladolidu a musel se zříci radosti, že by rozmnožil sérii svých cestovních příběhů. Nahradil ho Gonzalo de Aranda. Ten byl mlčenlivý, nic nevyprávěl. Doña Luisa de la Cerda přijala Matku velmi vřele a dala jí k dispozici dva pokoje, ostrůvek usebranosti v jejím knížecím domě. Terezie od Ježíše měla mnoho co dělat: Alonso Alvarez se dal u ní zastupovat svým zetěm Diegem Ortizem zvaným Teolog, nadaným pro malichernosti stejně jako pro diskuse o ožehavých naukových problémech. Vyčerpával nevyčerpatelnou trpělivost Matky, která
přesto nikdy neodmítala snášet jeho únavné argumentace, když ho doprovázel jeho čtyřletý hošík. Upozornila vrátného: – Zavolejte mě vždycky, když přijde Martínek se svým otcem. Mám to dítě ráda, má už ctnosti.2 Nesmírně milovala děti, a ačkoli byla přísná, když šlo o zachovávání řehole, omezila své stanovy, aby mohly být v jejích klášterech přijímány malé devítileté, dvanáctileté, čtrnáctileté mnišky. Nikdy se nenabaží vychvalování jejich naivních řečí, půvabu a zbožnosti. Když Diego Ortiz zase znovu oznamoval, že jeho hledání místa pro založení kláštera ztroskotalo, Martínek Terezii utěšil. Povolení také otálelo. Tato povolení působila Matce zakladatelce mnoho trápení. Kromě breve, které jí udělil generální představený Karmelu, potřebovala ještě povolení města a biskupa, nemluvě o ostražitosti jiných řádů, které se musela snažit příznivě naklonit. Neboť nebylo sice v moci augustiniánů, františkánů nebo mercedářů zakázat jí zřízení kláštera, ale sítí svých vlivů mohli vyvolat těžkosti. Proto se Terezie od Ježíše rozhodla vstupovat napříště na místa svých budoucích klášterů jako zlodějka v noci. Když byla odsloužena první mše, sousedé i zdrženlivá vrchnost ustoupili před hotovým faktem s většími nebo menšími pohrůžkami a povykem. Během vyjednávání nakonec její diplomacie přesvědčila i nejzaujatější osoby. „Matka se chránila lží a používala svaté lsti. Nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by uměl obratněji zastřít pravdu a přitom nelhat…“3 Situace v Toledu se zkomplikovala nepřítomností arcibiskupa. Biskup Bartolomé Carranza čekal v tajném vězení inkvizice na zakončení svého procesu: ve svých Komentářích ke katechismu napsal mnoho vět, v nichž viděli cenzoři vliv luteránství. Opovážil se vyjadřovat Pánova slova lidovou řečí a teolog Melchor Cano o něm shledal, že „zavání iluminismem“, neboť tvrdil, že jsou lidé, kteří „mají tak dobrý rozum a tak vyvážený úsudek, jsou tak dobří a tak zbožní, že bychom jim mohli dát Písmo svaté stejně jako mnoha teologům, kteří znají latinu; ne že bych se domníval, že věda nemá místo v Písmu, ale že Duch svatý má své žáky, kterým pomáhá a které osvěcuje“.4 Tehdy uveřejnil velký inkvizitor Fernando Valdes svůj Index, který zakazoval překládání většiny mystických spisů do kastilštiny a
jejich četbu: osvícení ducha měla zůstat výsadou duchovenstva nebo privilegovaných osob, které se těšily vedení učeného zpovědníka. Zdálo se nepřípustné dovolit obyčejným lidem přístup k modlitbě. Pevný kastovní předsudek. Nepříjemnosti Matky Terezie od Ježíše za deset let po těchto událostech byly důsledkem tohoto předsudku. Jakže! Muž, který není „ani významnou osobností ani šlechticem“, se opovažuje být patronem kláštera? To bylo stejně nepřijatelné jako dovolit ženě tesaře, aby se povznesla k vysoké modlitbě! Za nepřítomnosti arcibiskupa byl guvernér Rady pro řízení toledského arcibiskupství Don Gomez Tello Giron všemohoucí. Jeho informovali o neuvěřitelném nároku nebožtíka Martina Ramireze a jeho dědiců. Nepřívětivé komentáře se rozletěly pekelným tempem, a Matka narazila na zavřené dveře. I Doña Luisa de la Cerda se stáhla a distancovala. Otec generál Rubeo přesto uložil Matce zakladatelce, aby neodmítala dárce: skutečnost, že počestný člověk koupil věci, aby je pak znovu prodal, nedělá jej nehodným získat si dobré místo v nebi. Napsal jí: „…Lakota, pramen nesčetných zločinů, požírá práci bližního, všechno přitahuje k sobě, ve své chtivosti se nemůže nabažit. Národy stravované touto neřestí jsou v nebezpečí, a duše příliš hladovějící po pozemském bohatství, které vynakládají na požitky bezpracné zisky, jsou uvrženy do hlubin země a právem trpí muka podle výroku nejspravedlivějšího Soudce. Proto se bohabojní lidé obávají, aby nebyli polapeni do osidel bohatství a většinu svého majetku věnují kostelům. Ty, ctihodná Matko Terezie, nesmíš být překvapena, když vidíš, že šlechetný a zbožný pán Martin Ramirez touží spojit se s Ježíšem Kristem a s jeho přesvatou Matkou v jejich ráji, a proto věnuje pro tento cíl část svých statků …“ 5 Otec generál neváhal prohlásit kupce za „šlechetného a za pána“, neboť jediným šlechtictvím, které má cenu, je velkodušné srdce. Matka Terezie si příliš vážila práce, než aby pohrdala těmi, kdo si nezískali svůj majetek „bez práce“. Zásluhu kladla nad urozenost, ,,protože úřady a tituly váží málo před Bohem“. Diego Ortiz, který se necítil doma ve své úloze dárce, byl tím nesmlouvávejší, čím víc si
hidalgo zamanul ho pokořovat. Byly body, v nichž Fundadora nemohla ustoupit, a nebylo její vinou, že všechno vyjednávání mezi ní a kupci bylo nakonec zmařeno. A dvanáct tisíc slíbených dukátů uletělo. Je tedy v Toledu bez dárců, bez ručitelů, bez domu, bez peněz, ve špatném světle u mocných tohoto světa, ale rozhodnuta nepokládat se za poraženou. Řekla oběma Isabelám: – Teď, když se modla peněz zhroutila, mám toto založení za jistější než kdy jindy … Lidská pomoc se opět osvědčila jako uschlé snítky rozmarýny. Pán tentokrát zas ukáže svou moc. Matka Terezie se sama dala do hledání domu. Samojediná se pokusila přiblížit se ke guvernérovi, u kterého upadla v takovou nemilost, že tvrdošíjně odmítal ji přijmout. Naštěstí byly kostely veřejným forem a tržištěm. Projednávaly se tam méně čisté záležitosti, než byla tato. Terezie od Ježíše si počkala na guvernéra u oltáře, kde býval obvykle na mši svaté, a vzkázala mu prosbu, aby si s ní přišel pohovořit do kaple, kam se ukryla před zvědavci. „Pán ji obdařil velkou rozhodností“.6 Ačkoli to byl muž velice vážný a vědomý si své důstojnosti, mluvila k němu tak podmanivě a tak líbezně, „s tak velkou a svatou svobodou“,7 že byl nejprve překvapen, a pak přemožen. Vyslechl všechno, co měla na srdci: – Je velmi skličující, když několik žen chce žít přísně v dokonalé odloučenosti od světa a nemohou jen proto, že se najdou lidé, kteří jim nedovolí takto sloužit Pánu, ačkoli sami nedělají snad něco lepšího, nýbrž žijí si pěkně v blahobytu a v pohodlí“. 8 Dodala „ještě spoustu jiných věcí“ a nakonec toto: – Jestliže toto založení ztroskotá jen vinou Vaší Výsosti, myslíte, že se z toho budete moci ospravedlnit, až budete stát před Pánem? 9 Matka zůstala „přívětivá a roztomilá“, 10 i když hrozila církevnímu guvernérovi blesky Věčného. Natolik dojala Dona Gomeze Telia Girona, že jí na místě udělil žádané povolení, za jedné podmínky: klášter nebude mít ani důchody, ani dárce, ani patrony. Chtěl tak zabránit Matce, aby nepovýšila kupce k důstojnosti patronů Karmelu. Odešla nadšena, „zdálo se jí, že už má všechno, ačkoli vlastně neměla nic“.11 Zbývaly jí jen tři nebo čtyři dukáty. „Terezie od Ježíše
a tři dukáty, to není nic. Ale Terezie od Ježíše, tři dukáty a Bůh, to je všechno“.12 Spěšně utratila své poslední krejcary: dva slamníky, jedna přikrývka a pro budoucí kapli dva obrazy, z nichž jeden představoval Ježíše padajícího pod tíhou kříže, druhý Pána meditujícího vsedě na kameni. Podstatné pro tři chudé mnišky: nad čím se modlit, na čem spát. Ale „ani stopa po domě“. 13 Podle svého zvyku Terezie orala, sela, maximálně jednala v míře svých možností, a ještě nad možnosti, a neochvějně čekala na splnění slibu: „Klepejte, a bude vám otevřeno“, klepejte, to znamená pracujte. Poznala strůjce tohoto naplnění v chlapci, který ji jednoho dne oslovil v kostele? Jeho tvář, jeho oblečení ukazovaly spíš na tuláka, picaro, než na někoho z dobré rodiny. Když dvě Isabely spatřily, že se přibližuje, obstoupily svou převorku, hotovy ji chránit. Do těchto toledských kostelů chodívali podivní „věřící“ a Matce už jednou natloukla jedna žena s obviněním, že prý jí ukradla jeden střevíc. Mezi podvodníky, kteří hledali nějakého naivku, a kapsáři, kteří se spokojovali s měšcem, bylo zapotřebí dát si pozor. Ale jakému nebezpečí mohla být vystavena ubožačka, která nic nemá a která chválí Pána, když ji někdo uhodí? Musela se moc smát historce se střevícem. Ubožák zdvořile pozdravil, řekl, že se jmenuje Andrada a že ho posílá Fray Martin de la Cruz, františkán a přítel Matky zakladatelky. – Fray Martin mi řekl: Vyhledej Matku Terezii od Ježíše, dej se jí k dispozici, pomáhej jí ve všem, jak budeš moci, a ještě víc, než budeš moci.14 Vůbec nebyl bohatý, a dokonce byl na tom bídně a mohl dát jen to, co měl: svou osobu, svou poslušnost, svou znalost nejmenších koutků Toleda, a čilé nohy, které mohou běhat po městě. A konečně neobyčejnou výřečnost, která každého „umluví“. Matka ho poslouchala s úsměvem a prosila své sestry, aby nic nezapomněly z bludiště uliček, aby mohla najít toho, který se prohlašuje za „jejího služebníka“. Poctivost jeho návrhu a jeho obličeje se Matce velmi líbily. Tolik milovala svůj národ a jeho malé lidi, že nezapomněla na Andradovu nabídku. Ale když měla v úmyslu poslat pro něj a požádat ho, aby vyhledal dům, Isabel od svatého Dominika a Isabel od svatého Pavla
se tomu nejdříve srdečně smály, a pak se na sebe ohromeně podívaly: – Matko! Pozvat toho člověka sem? Co tomu řekne vrátný? Co tomu řekne Doña Luisa? Co tomu řeknou její dámy, její lidé? Máte to podivného pověřence, jak stvořeného, aby jednal s bosými karmelitkami! Jaká je naděje, že najde dům hadrář, když bohatí kupci, katedrální kanovník, syn kastilského guvernéra a tolik jiných význačných lidí hledalo dům marně? – Mlčte, řekla Terezie od Ježíše. Co špatného by si mohl někdo myslet o chudých poutnicích, jakými jsme my? Fray Martin je svatý: poslal mi tohoto Andradu, měl své důvody, dobré důvody. Proto se s ním setkám.15 Na Matčino „mlčte!“ se nikdo neodvážil odpovědět. Andrada přišel. Když odpověděl: – Dům? Nic není snadnějšího. Najdu vám ho – Isabel od svatého Pavla dala mrknutím oka Matce znamení, že to ten dobrák určitě nemá v hlavě v pořádku. Ale za několik dní, když byly tři karmelitky na mši svaté v jezuitském kostele, oslovil je: – Dům je nalezen. Nesl s sebou klíče. Hned se šly na něj podívat. Dokonale vyhovoval. Matka nebyla nikdy líbeznější, než když měla důvod k vítězoslávě: – Pán nám dokazuje, že se musíme mít na pozoru, abychom si nepokládaly za čest, můžeme-li se přátelit se světskými velmoži, nýbrž s chuďasy, jakými byli apoštolové,…16 Ale potají se smála, když ji dcery prosily, aby neukazovala Andradovi, že jejich domácnost pozůstává ze dvou obrazů, ze dvou slamníků a z jediné přikrývky. Bály se, aby ten ubožák neztratil zájem o ještě chudšího, než je sám … Malý stěhovací a zakládající konvoj se vytvořil hned, jak nastala noc: čítal dvě Isabely, Andradu a jednoho obutého karmelitána, který nesl ornáty a posvátné nádoby vypůjčené od zmírněných. Veškerým kapitálem Matky Terezie bylo sto reálů, které si vypůjčila od manželky správce domu Doni Luisy de la Cerda. 17 Noc strávili zametáním, uklízením, upravováním, pokusy o naivní výzdobu ubohého stavení. Nebylo tam místo pro kapli: oltář byl postaven v síni, do níž by mohli mít věřící přístup jen ze sousedního
domu, který byl rovněž součástí budoucího kláštera. Ale nikdo neupozornil dvě ženy, které v něm bydlely, z obavy, aby to nevyvolalo řeči. Probudily se silnými ranami do zdi. Andrada a zmíněný řeholník prorazili jejich stěnu. Ženy myslely, že jsou v pekle, když je viděly před sebou, a zasypaly je nadávkami. Matka je dokázala uklidnit laskavými slovy a dukáty. Na úsvitu bylo všechno hotovo. Doña Luisa de la Cerda a její družina zaujali místo v kapli, zatímco zvonek sloužící k pozdvihování vyzváněl, aby ohlásil tuto první mši. Zvonu nebylo. Ale klouček, který procházel ulicí a viděl osvětlený oltář, palmy, obrazy, zvolal: – Bůh buď pochválen! Jak je to všechno hezké! – Kdyby nebylo nic než tahle pochvala z úst andělíčka, myslím, že všechno to trápení, které jsem měla s tímhle založením, nebylo nadarmo, řekla Matka svým družkám. Bůh chtěl, aby nedošlo k dohodě s Alonsem Alvarezem, aby bylo toto založení výsledkem práce a chudoby. 18 Chudý Andrada nalezl dům, chudá žena jednoho sluhy z velkého domu dala nezbytné peníze. Nakonec spočinulo na těchto chudých požehnání malého chudého dítěte. Matka myslela na chlév v Duruelu, na Fray Juana od Kříže, na Fray Antonia od Ježíše, a chválila Boha. Konečně zůstaly tři karmelitky samy v klášteře slavného svatého Josefa v městě Toledu, v dobré a náležité klauzuře. Jídlo tohoto šťastného dne záleželo v několika sardinkách. Byly zarmouceny, že je nemohou usmažit, protože nemají ani trochu dřeva, když našly v kapli otýpku seslanou od Boha. Upekly si pokrm ve vypůjčené peci, a papír zatížený kamenem, aby závan vzduchu nerozházel sůl, jim sloužil za slánku. Matka jásala: což až dosud nemilovala chudobu jako žena, které nikdy nechybělo podstatné? Toledo jí odhalovalo chudobu totální, „svůj erb“.19 Jedné noci – květnové noci jsou v těchto výškách ještě chladné – jí bylo zima a žádala spolusestry, aby ji přikryly. Velmi se smály: – Matko, už máte všechny přikrývky, které jsou v domě, to znamená, že vám máme dát své pláště … 20 Matka byla dojata a smála se s nimi. Ach! Terezie od Ježíše se chtěla přátelit s kupci! „Někdo snad bude považovat za nemožné, že jsme zůstávaly v tak bídných
poměrech, když jsme přece mohly dál bydlet v domě oné dámy, která mě měla opravdu tak ráda. Neznám toho příčinu, ledaže Bůh chtěl, abychom si vlastní zkušeností ověřily, jak výborná je ctnost chudoby. Onu dámu, Doñu Luisu, jsem ostatně o nic neprosila, vždycky mi bylo proti mysli být na obtíž. A ona asi nic nepozorovala. Ale i tak jí dlužím za daleko víc, než by nám ona byla mohla dát …“21 „Vnitřní útěcha a radost, kterou jsme prožívaly, byla tak veliká, že si na to často vzpomenu a uvědomuji si, jaké poklady vkládá Pán do této ctnosti. Zdá se, že ten naprostý nedostatek všeho nás přenášel do blahé kontemplace. Netrvalo to však dlouho, protože se lidé brzy začali o nás starat. Můj smutek byl opravdu velký. Zdálo se mi, že jsem měla spoustu zlatých skvostů a oni mě o ně obrali a já jsem teď chudá. Totéž cítily i ostatní sestry. Když jsem je viděla tak zarmoucené, zeptala jsem se, co jim je. Řekly: – Co by to bylo, Matko? Zdá se, že už nejsme chudé. Od té doby ve mně rostla a zcela mě ovládala touha být velmi chudá a mít co nejméně pozemských věcí. Jejich nedostatek posiluje vzrůst vnitřního bohatství, které doprovází uspokojení a mír“. 22 Uprostřed toho všeho vyvstaly těžkosti s majitelem, který nechtěl, aby se tyto prostory změnily v klášter. Manželka jednoho „majorátního pána“, mocná pletichářka, vyburcovala církevní radu. Nepřítomný guvernér Tello Giron nemohl dosvědčit, že dal ústní dovolení. Celé Toledo bylo pobouřeno „odvahou té ženské“, 23 která založila klášter proti vůli městských veličin. Hrozili jí exkomunikací, kdyby trvala na tom, aby se sloužila mše. Jaké příjemné zanícení pociťovala, když ji bodla jako ostruha špatná zpráva! Krev se v ní rozproudila, její nemoci zmizely. Rozlícené Toledo narazilo na ženu, kterou nic nevyvede z míry. Na hrozby odpovídala vlídně, že poslechne, ačkoli k tomu není povinna. Ale ať si pevně trvala na svém, nebo ať se podle potřeby obrnila neotřesitelnou netečností, ať jí bylo zima nebo měla hlad, spěchala dokončit práce pro brzký příchod svých dcer, které měly doplnit komunitu. Vlastnoručně pracovala, když nemusela diskutovat v hovorně, a nedopřávala si oddech ani pro modlitbu a kontemplaci: služba je modlitbou. O svatodušní vigilii se církevní guvernér Tello Giron vrátil a Rada se uklidnila. Práce byly dokončeny, majitel byl uchlácholen a mnišky
přišly. Terezie od Ježíše zaujala místo v refektáři. „Takovou měla radost, že teď už je všechno v pořádku a že se během těch svátků může chvíli potěšit s naším Pánem, že nemohla ani jíst“.24 A tu ji zavolali: posel Any de Mendoza y La Cerda, princezny ďEboli, si ji naléhavě žádal.
VI. ANA DE MENDOZA, PRINCEZNA D’EBOLI 1569 Rozmary Doni Any de Mendoza y La Cerda, princezny ďEboli, byly rozkazy: poznala Terezii od Ježíše v Toledu u své tety Doni Luisy de la Cerda a ihned si vzala do hlavy, že chce mít ve svém vévodství v Pastraně klášter založený její rukou, docela tak, jako kdyby požadovala, aby přes noc vyrostl módní trávník. Stál tu kočár, a neodjede bez Matky zakladatelky. Matka dala přinést jídlo princezniným lidem, opustila refektář a pospíšila do kaple. Klesla na kolena: – Ach má Slasti, Pane celého stvoření a můj Bože! Jak dlouho budu muset čekat, než tě uvidím tváří v tvář? Jaký lék nabízíš tomu, kdo má zde na zemi tak málo, že nemá jiné potěšení než tebe? Ach, jak dlouhý život, hořký život, život, který se nežije! Ach, jenom samota! Což není žádný lék? Kdy tedy, Pane, kdy? Do kdy? Mé Dobro, co mám dělat? Mám si přát, abych už po tobě netoužila? Můj Bože a můj Stvořiteli! Zraňuješ mě, a nedáváš mi lék! 1 Už nemohla. Neboť co si přála tato dcera Panny Marie Karmelské? Nic než žít v uzavření z ruky svého Pána. Denně bylo víc těch, které se v jejích holubníčcích těšily z mlčení a z pokoje v Bohu: v Avile, v Medině del Campo, ve Valladolidu, v Toledu, tak jako bratři v Duruelu. Ale ona? Sotva začala doufat, že bude okoušet toto štěstí, už musí odejít. A přece se nic nevyrovnalo její radosti, radosti jich všech, když při každém založení byly konečně odděleny od světa tlustými zdmi, a také mřížemi, závorami, zámky, stanovami, zákazy. Tam se k nim nemohl dostat pozemský hluk, žádná lidská bytost. Tam „šlapaly po světě“, byly svobodné, byly královnami a paními království ducha. Jak by mohly jinde dýchat? „Když se ryby vyloví z řeky, nemohou žít, pokud se tam zase nevrátí. Tak je to i s dušemi, které si zvykly žít v bystřinách svého Snoubence. Jsou-li odtud vyloveny sítěmi tohoto světa, nemohou žít, nejsou-li vráceny do živé vody“. 2
Nebyla snad hodna samoty, které dávala přednost přede vším? Neboť sotva byla na pokraji své oázy, musela se vrátit k tomu, co si „ošklivila“,3 k lidskému shonu, k vyjednávání a k penězům. Práce se zakládáním by jí byly bývaly lehké, nebýt všech těch mužů a žen, které musela odhadovat, burcovat nebo odmítat, přemlouvat nebo zdolávat, přelstít nebo ukrotit. Upravovat nekonečně maličké věci, zatímco její duše byla zvyklá na nekonečně veliké. „Běda mi, běda mi, Pane! Toto vyhnanství trvá příliš dlouho! V něm si odpykávám svou těžkou vinu, že toužím po svém Bohu! Ach, sladké potěšení těch, kdo milují mého Boha! Běda, jaká bolest! Běda mně ubohé, Pane!“.4 Úpěnlivě prosila Pána a Rádce, aby jí nadiktoval odmítavý dopis pro princeznu, který by ji nijak neurazil: v zájmu řádu nemůže uspokojit Donu Anu a jejího manžela prince Ruy Gomeze, po králi nejmocnějšího muže v království. Ruy Gomez de Silva, přítel Filipa II. z dětství, byl po léta jeho důvěrným rádcem. Král ho chtěl poctít, ale nebyl to žádný příjemný dárek, když mu dal za manželku Anu de Mendoza y La Cerda, jedno z největších jmen a jedno z největších jmění celého Španělska. Byla to pravnučka Dona Pedra Gonzaleze de Mendoza, kardinála a arcibiskupa toledského, který sám byl synem vznešeného markýze de Santillana, pověstného válečníka, a jedním z nejdokonalejších básníků 15. století. „Vladařská moc Pedra Gonzaleze de Mendoza byla tak veliká, že měl přezdívku ‘třetí král Španělska’ v době, kdy druzí dva nebyli nikdo menší než Ferdinand a Isabela Katolická. Tak překypoval životností, že nejen proslavil království svými okázalými činy politickými, vojenskými a společenskými, ale zanechal také mnoho nemanželských dětí“.5 Princezna ďEboli zdědila bouřlivost svého velkého předka. Byla proslulá svou krásou, ačkoli měla jen jedno oko. Lichotníci to vyjadřovali tak, že „má jen jedno slunce“: to stačí k osvícení světa a španělského dvora. Neméně proslulá byla svou povýšenou a hádavou povahou, která si nedělala žádné skrupule. Nyní jí bylo třicet let a král ji posuzoval asi takto: „Chce všechno, co ji právě napadne, ponechává si všechny svobody, aby dosáhla svých cílů. Její hněvivost a její klepy jsou bez obdoby u ženy jejího postavení.“ Dvůr se obával jejího jedovatého jazyka a její manžel se rozhodl jednou provždy, že jí nebude odporovat. Ztratit sympatie Doni Any
znamenalo ztratit sympatie Ruy Gomeze. Ztratit sympatie Ruy Gomeze znamenalo ztratit sympatie Filipa II. Pán nenadiktoval Matce Terezii žádný dopis: nařídil jí, aby odjela do Pastrany, protože je tato cesta důležitější, než si může myslet. Dodal, aby neopomněla vzít s sebou řeholi a stanovy. Radost, jakou zakoušela Terezie od Ježíše, když mohla poslechnout, byla tak veliká, že bylo naráz po veškeré lítosti. Když ji Boží plány vrhaly do světa, neopouštěla Boha, ale nesla si ho s sebou. Cestou se musela zastavit u dvora: nutně potřebovala královu oporu, zejména pro kláštery řeholníků. A tu bylo možné vidět Matku Terezii od Ježíše v ulicích Madridu, jak prosila o přispění prince a velmože. Měla už takovou pověst, že i Dona Leonor de Mascarenhas dělala nábor pro budoucí bosé karmelitány a měla pro ně připraveny Mariana de Azara a Giovanni Narducciho. Jestliže bratříček Giovanni, který přišel na poušť z ateliéru malíře Sancheze Coella, projevoval „velkou prostotu v záležitostech světa“, 6 Mariano de Azara se díval na tento svět spatra, neboť byl velmi urozený a mimořádně inteligentní. Byl to Neapolitán, rytíř řádu svatého Jana Jeruzalémského, bývalý správce paláce polské královny. Kromě toho to byl velký geometr, velký matematik, jeden z nejlepších inženýrů své doby. Mariano a Giovanni žili jako poustevníci na poušti tardonské. Inženýr byl odtamtud příliš často odvolán Filipem II. Po vítězství u Saint Quentin, kterého bylo dobyto částečně zásluhou jeho prací, vyzval ho král, aby zreguloval řeky Tajo a Guadalquivir. Když dokončil své práce, vrátil se do samoty. Prozatím se připravoval na cestu do Říma. Po Tridentském koncilu se měli poustevníci přidat k řeholním řádům a Mariano chtěl poprosit papeže, aby mu dovolil zůstat na poušti se svým druhem. Když se Matka Terezie dověděla od Doni Leonory, že se nespokojují s mlčením a samotou, ale že pěstují i kající skutky, zdrženlivost od masa, půst, umrtvování, že žijí ze své práce a ne z žebroty, byla nadšena: což to není podstata původní karmelské řehole? Ukázala Mariánovi řeholi a stanovy, které jí Pán přikázal vzít s sebou: může si ušetřit vyprošování výjimečného opatření, které
špatně sluší duchu dokonalé poslušnosti, a jako bosý karmelitán může žít daleko od světa „zkaženého hamižností“. 7 Mariano Azara, nepřátelský vůči společnosti mužů, stavěl se ještě víc nepřátelsky ke společnosti žen. Má změnit svou poustevnickou kutnu za kutnu karmelitána na první zavolání osoby náležející k úskočnému pohlaví? Vyžádal si jednu noc na rozmyšlenou. Ale Bůh ho nenechal spát, a on byl před svítáním rozhodnut. „Jen se divil, jak náhle se s ním udála ta změna, a ještě navíc, že byla vyvolána ženou“.8 Boží rozkaz byl obdivuhodně jasný. Nedostal právě od prince Ruy Gomeze výbornou poustevnu přímo v Pastraně? Nebylo pozvání Terezie od Ježíše přesně v této chvíli důkazem, že je tato poustevna určena, aby se stala druhým klášterem bosých karmelitánů? Když Matka zakladatelka opouštěla Madrid, vezla si s sebou dva další řeholníky a „růži libanonskou“ Beatriz Brancesovou, přítelkyni Doni Leonory de Mascarenhas, která obleče v Pastraně karmelitánský hábit a dostane jméno Beatriz od Svátosti. V Pastraně: Jako vždy, opletačky s oprávněním. Ale vřelé přijetí od prince a princezny. Jako vždy, čekání: princezna dala dům strhnout – všechno kromě zdí – a s nadšením ho dala přestavět. Ale Terezie a její dcery bydlely v paláci, jejich pokoje byly odříznuty od hluku světa a od tlachání služek a lokajů silnými, královsky nádhernými čalouny. Jako vždy, práce. Ale jako vždy, spory: princezna lpěla puntičkářsky na svých výsadách a na ceremoniálu. Nutnost skrývat svou myšlenku a být někdy odkázána na prostředníky děsily Terezii. Král kralů ji navykl na větší prostotu: ,,S ním mohu mluvit jako s přítelem. Nepočíná si jako páni na této zemi, kteří kladou celou svou velikost do okázalého projevu své falešné autority“. 9 Ana de Mendoza jí vnucovala jednu sestru augustiniánku, a Matka nechtěla řeholnice vychované v jiné řeholi. Dnes skrblí s výší důchodu, který jí včera nabídla, zítra se bude hašteřit o pravidelnost podpor. Nalézá tisíce podnětů k diskusím, které se její vinou zvrhají v hádky. Bylo by to znamenalo založit klášter na temeni sopky, kdyby byl princ nevynaložil svou obdivuhodnou dobrotivost, kterou si získal v manželském životě, aby naklonil pyšnou princeznu pro požadavky svatosti.
Ve věci kláštera bratří byl svobodnější. Byl tak velkodušný, že dovednost Mariana Azary a čtyři sta dukátů zavedly vodu na vrchol pahorku, kde byly seskupeny poustevny. Tak byly založeny rozkošné zelinářské a ovocnářské zahrady, kde si dávali dostaveníčka ptáčci zpěváčci. Tito bosí využili této krásné horlivosti a dopřáli si přepych cel, jež se podobaly víc hrobům než příbytkům živých bytostí. Všechno v nich bylo tak strohé, tak přísné, vyzdobené jako v Duruelu kříži a umrlčími lebkami, „že nejospalejší zbožnost se tam probouzela a že tam i nejtvrdší srdce zjihla“. 10 Princ vzal na sebe výlohy za všechny práce tajně, „aby se vesnice nezdráhala dávat almužnu mnichům“ a také aby jeho velkorysost nepopudila Doñu Anu. Princezniny mnišky šijí hábity, které obléknou princovi mniši: z Mariana Azary se stává Fray Ambrosio Mariano od svatého Benedikta a z Giovanni Narducciho Fray Juan od Bídy. Ani jeden ani druhý nechtěli být vysvěceni na kněze, aby mohli zůstat při nejskromnějších zaměstnáních. P. Antonio od Ježíše přišel zavést v Pastraně věčnou adoraci: dva bratři budou zůstávat ve dne v noci před Nejsvětější svátostí. „Tak dobře tam vštípil toto andělské cvičení, že se tam pěstuje dodnes stejně vytrvale jako na začátku … A všichni tito řeholníci oplývají nebeskými útěchami …“11 K založení kláštera řeholnic došlo 28. června 1568. Princezna vybavila kapli zlatými a stříbrnými ozdobami a nadto neobyčejným množstvím relikvií. Za mohutného vyzvánění, v slavnostním procesí uprostřed nadšeného volání, zpěvů a tanců v rytmu litanií sborově opakovaných zástupem vstoupily Terezie od Ježíše, převorka Isabel od svatého Dominika, podpřevorka Isabel od svatého Pavla – stále ty dvě Isabely – v doprovodu spolusester v bílém plášti a v černém závoji do svého kláštera. Řeholníků, pánů a dam, vesničanů a vesničanek se sběhlo obrovské množství. Princ byl usebraný, princezna zářila a víc než kdy jindy se podobala „drahokamu zasazenému do emailu přírody a bohatství“ podle madrigalu Antonia Pereze, králova sekretáře a jejího obdivovatele. Ceremonie právě tak povzbudivá jako oslnivá. Dvůr a město budou dlouho mluvit o této inauguraci kláštera, který zbudovala, financovala, vyzdobila Ana de Mendoza y la Cerda, princezna
ďEboli. Teď už nemusela nic závidět svým příbuzným, Doně Marii de Mendoza a Doně Luise de la Cerda. Ona také měla svůj Karmel… Matka Terezie od Ježíše byla tak znavena dvorem a dvořany, že odmítla založit klášter v Madridě. Mocně ji to táhlo, aby zas byla mezi svými chudými a mezi kupci a spěšně odcestovala do Toleda. Až do konce jí bude princezna provádět špatné kousky. Vyžádala si, aby Terezie použila její kočár, a jeden kněz spatřil karmelitku, jak vystupuje před svým klášterem z této přepychové ekvipáže. Vyvolal si ji do hovorny a napadl ji: – To jste tedy vy, která klamete své okolí a vozíte se v kočáře? Tento kněz byl pomatený a zahrnul ji všemožnými potupami, které mu přišly na mysl. Matka věřila v jeho zdravý rozum, pokorně ho vyslechla a nesnažila se omlouvat: – Vy jste jediný, kdo se odvažuje ukázat mi mé omyly. 12 Od toho dne už cestovala jen v nejobyčejnějších a nejnepohodlnějších vozidlech.
VII. MATKA TEREZIE A JEJÍ DCERY 1571 Matka zakladatelka neměla zůstat dlouho na odpočinku v Toledu. Ochotněji než poslouchala rozkazů princezny ďEboli, odpověděla na pozvání rektora Tovaryšstva Ježíšova v Salamance a odjela založit klášter ve velkém univerzitním městě. Odňala Malagonu jeho převorku Marii od Svátosti a vzala s sebou jen ji. Zkušenost jí dokázala, že dvě otužilé ženy zdolávají těžkosti tím lépe, když nemusí podpírat odvahu mladých ustrašených sester. Ale i když cestovala Terezie od Ježíše v nenápadném povozu, přidávali se k ní kněží, civilní občané – caballeros nebo kupci. Pokládali si za čest, že ji smějí doprovázet. Celá ta družina tvořila kolem jejího neprodyšně uzavřeného vozidla malebný průvod: rytíři v přiléhavých kabátcích s krátkým pestrým pláštíkem, zbohatlí kupci, nešlechtici, ale neméně vyšňoření, vyrovnávali tvrdý krok svých herek nebo nedbalé kolébání svých zvířat podle dusotu mezků, na nichž jeli Boží služebníci, černí duchovní s mohutným kloboukem zvaným teja, s nosem zakrytým obrovskými cestovními okuláry, které měly chránit oči před prachem a sluncem. Pokud jde o mnichy, Pán je podpíral po celé kilometry, které zdolávali pěšky nebo na oslím hřbetě. Takoví kavalíři sloužili této „tulačce“, 1 která je všechny povzbuzovala svými slovy. Ještě půvabnější byla pro malé lidičky, sluhy a mezkaře, mozos y arrieros, než pro preláty a světské pány. „Překypovala veselostí“2 a proplétala své radostné poznámky nebeskými obrazy. Láskyplná důvěrnost byla pravidlem mezi těmito cestujícími a Matka projevovala takovou vděčnost těm, kdo jí prokazovali službu, že pro všechny bylo radostí jí pomáhat. A přece, jestliže byla tato nezvyklá tlupa „povzbuzením“ pro jisté lidi, dělalo mnoho dobrých křesťanů, a hlavně „zbožných“, štiplavé poznámky nebo otevřeně tupilo tuto karmelitku, jejíž tažení příliš často probouzelo vesnice a města Staré Kastilie, vábilo na práh utrhače a zahálčivým jazykům dodávalo příliš často námět ke klevetám. Boží služba měla přednost před obavou z klepů:
– Ať na mne křičí třeba celý svět, jen když je můj Bůh trochu víc chválen a poznáván!3 Terezie od Ježíše neváhala udělat dlouhé okliky, aby navštívila Karmely, které se nalézaly více nebo méně při její cestě. Rytíři, kupci, kněží, mniši, sluhové šli všude za ní. Klepy také. Aby se dostala do Salamanky, projela Avilou. Pokaždé, když se octla u svatého Josefa, ve svém prvním holubníčku, zjihla: – Vracím se ke své Matce.4 Tentokrát jí převorka Maria od svatého Jeronýma, která byla kdysi neposednou Marií Davilou, představila dvě novicky. Jedna z nich, Ana Garcia, byla dcerou venkovanů. Už jako dítě žila v takové důvěrnosti s Ježíšem, že ho odprošovala, když ji pokoušely hry jejího věku: „Budu si hrát, a zase se neudržím.“ Jako mladá dívka úmyslně polekala svého prvního nápadníka, když se ukázala s hadrem na hlavě na způsob čepce. Jedno vidění ji přivedlo ve dvaceti letech na Karmel. Ve snu se viděla v malém klášteře, ve kterém vládla velká chudoba, ale ve kterém bylo mlčení prodchnuto láskou k Bohu. Poprosila, aby jí dali napít. Řeholnice oblečené ve velmi hrubé vlněné látce jí podaly otlučený hliněný džbán. Nikdy neukojila její žízeň průzračnější voda. Když to vylíčila knězi ve své vesnici, rozpoznal klášter svatého Josefa v Avile a promluvil o Aně s převorkou. Právě se rozhodly, že připojí ke komunitě dvě sestry laicky, a mladá venkovanka byla tedy zavolána. Poznala dům do jeho nejmenších podrobností, a dokonce i hliněný džbán. Takto se stala Ana od svatého Bartoloměje první sestrou laičkou na Karmelu. Terezie od Ježíše si zamilovala tuto prostou, nesmělou dívku, ale obdařenou tak dobrým rozumem, že ji udělá později svou sekretářkou, a tak laskavou, tak tichou, že v ní bude mít svou ošetřovatelku a nerozlučnou družku. Druhá novicka byla tak skvělá, že Ana od svatého Bartoloměje byla zastíněna. Ana de Lobera se narodila v Medině del Campo a bylo jí pětadvacet let. Její život ve světě byl tak oslnivý, pověst o její kráse byla taková, že jí přezdívali „královna žen“5 Královnou zůstane i v klášteře svými talenty, svou energií a vysokým stupněm duchovního života, k němuž dospěje. Její vstup k svatému Josefu byl také poznamenán zázračným znamením: v poustevně bičovaného Krista poznala v Ježíšově obraze tvář a oči žebráka, který ji jednoho dne prosil. Dala mu almužnu a šla svou cestou, ale dojata jeho
bolestným a zároveň láskyplným pohledem obrátila hlavu a ještě jednou se na něj podívala: už zmizel. Od toho okamžiku se odpoutala od všech věcí. Matka jako proutkařka ihned odhalila výjimečnost Any od Ježíše a domluvila se, že z ní udělají novicmistrovou budoucího kláštera v Salamance. Matka zakladatelka a Maria od Svátosti přišly do Salamanky v předvečer slavnosti Všech svatých v říjnu 1570. Jako veškerou výbavu si s sebou nesly otep slámy, protože „je-li sláma, už je lůžko“.6 Dům byl obstarán, ale nájemníci, banda studentů, opustili místo s mocnými protesty až pozdě večer. Dvě cestující do něho vstoupily utrmácené, zchvácené a zděšené lomozem města, kde budoucí doktoři z univerzity nelenili a chovali se jako pobudové. Vyčerpaná Maria od Svátosti se zhrozila tohoto neznámého domu zpustošeného jeho mladými obyvateli. Ve tmě, kterou „provrtávala“ svíčka načervenalým svitem, se na zdích míhaly znepokojivé stíny. Ubohé ženy bloudily s třesením z místnosti do místnosti, kde vládl nepořádek jako za posledního soudu. Na každém kroku se pokřižovaly. Kropily svěcenou vodou, zatímco v celém městě zvonily umíráčky. Byla to noc před Dušičkami. Matka Terezie bude dlouho vzpomínat na tento příchod, pokaždé se bude smát a rozesměje své dcery v Avile, ve Valladolidu, ve všech svých klášterech, které ji budou často prosit, aby o tom vyprávěla: „Maria od Svátosti nemohla zapomenout, jak měli studenti vztek, že musí odejít. Představovala si, že jsou schovaní, aby nás strašili na půdách a ve skrýších. Bylo by to bývalo snadné, místa bylo dost… Zavřely jsme se v místnosti, kam jsem hodila svou otep slámy, a strávily jsme noc pod dvěma přikrývkami, které nám půjčili. Když má společnice viděla, že máme pořádně zavřeno, byla trochu klidnější, co se týká těch studentů. Ale přece se pořád kolem sebe rozhlížela dost vyděšeně. Bezpochyby jí zlý nepřítel vnukal děsivé myšlenky, abych se začala bát i já. Při mé srdeční slabosti k tomu postačí dost málo. Ptala jsem se jí: – Co ještě hledáte? Nikdo sem nemůže vejít. – Matko, myslím na to, co byste si tady sama počala, kdybych vám tu zemřela. Takto uměla, že mě její strach nakazil. Vždycky mě pohled na mrtvého hodně skličuje, i když nejsem sama.
V té době vyzváněly nepřetržitě umíráčky, protože, jak jsem řekla, byla to noc duší v očistci a zloduch nás dovedl snadno pobláznit dětinskostmi… Naštěstí jsem usínala: – Milá sestro, kdyby se to stalo, přemýšlela bych, co mám dělat. Ale teď mě laskavě nechte spát… A protože jsme měly za sebou už dvě tak mizerné noci, zahnal spánek všechen strach …“7 Matka potřebovala všechnu svou veselost, aby ji udržela. Toto zakládání v Salamance bylo tak trnité, že ještě po letech hledala komunita vhodné ubytování. Nebylo možné se vymanit ze spleti procedur, v nichž si liboval jeden z majitelů Don Pedro de la Banda. Terezie od Ježíše psala tomuto svárlivci: „Kéž Pán ráčí dát vám trochu klidu …“8 A diskrétně mu připomínala krátkost tohoto života: „Starost o statky tohoto světa nás nesmějí odvracet od myšlenky na příbytky nebeské …“9 Přesto uprostřed tisícerých starostí začala psát vyprávění o svých zakládáních. Bůh jí k tomu dal příkaz potvrzený jejím bývalým zpovědníkem P. Ripaldou, kterého nalezla v Salamance a který byl rektorem Tovaryšstva. Začala dne 24. srpna „o svátku svatého Ludvíka, francouzského krále“, velmi zarmoucená „svým nedostatkem talentu, svou těžkopádností, svým neklidem a svým špatným zdravím …“10 „Můj sloh je tak těžký, že se bojím, že unavuje a že se sama unavím…“11 Na její námitky odpovídal Pán:, ,Má dcero, poslušnost dává síly“. 12 Tedy poslechla. Mezitím musela jít založit klášter v Albě de Tormes pod patronátem Teresy de Layz s titulem Panny Marie od Zvěstování. Ale všechno proběhlo dobře, mohla to rychle vyřídit, sotva v jediném měsíci roku 1571. Vrátila se, aby podpírala odvahu svých salamanských dcer. Převorka v Salamance, dcera jejího strýce Franciska, Ana de Tapia, se konečně zřekla zmírněné řehole a stala se ve stopách Tereziiných Anou od Vtělení. Podpřevorka Maria od Krista, Maria od svatého Františka, Jeronima od Ježíše, dvě novicky, Ana od Ježíše, která konečně přišla z Avily, a Juana od Ježíše doplnily počáteční jádro komunity.
Jakou něžnou lásku měla Matka k svým novickám! Byla mateřsky ustaraná o zdraví Juany, shledávala, že má „útlou postavičku“. 13 Ana od Ježíše s ní sdílela celu. Matka se na ni dívala, jak spí, dělala jí na čelo malé křížky, dala jí svůj nový plášť a pro sebe si nechala plášť ošumělý. Ukazovala jim postupně a příkladem velké zásady karmelitánské lásky, jež přináší tolik pohody k lůžkům nemocných podle rady, kterou jí dal Ježíš: „Převorka, která by se nepostarala o blaho nemocných, jednala by jako Jobovi přátelé: Bůh je zkouší pro dobro jejich duše, ale ona by je vystavovala nebezpečí, že ztratí trpělivost“.14 A ukládala Aně od Vtělení, aby jedla maso, když soudila, že je unavená.15 Ukazují nám ji, jak u lůžka umírajících „hladí jejich tvář, utěšuje je něžnými slovy“. Nikdo neměl větší soucit než ona se strastmi a bědami. Byla těšitelkou všech svých dcer, celého svého okolí, ano i cizích lidí, jejichž stížnosti slyšela – ačkoli si sama nikdy nestěžovala – „s nadpřirozeným soucitem“. 16 Soudila, že čím jsme silnější, tím něžněji se máme sklánět k těm, kterým nějaká nicota působí často velké trápení. Pro ni byla každá z jejích dcer duší kráčející po královské cestě. V oblasti ducha neexistují váhy a míry a často maličká snaha svědčí u některých o větší ctnosti, než na jakou ukazují u jiných velké extáze. Proto nechtěla, aby ji považovali za svatou kvůli jejím viděním a vytržením. Neustále opakovala: Yo que soy ruin, „já, která jsem tak ubohá …“ Ustavičně dávala důkazy pokory. Nikdy neopomíjela žádat sestry o jejich názor, a co je ještě lepší, řídila se podle něho. Za svých návštěv v klášterech nikdy nepřipustila, aby se mnišky na ni obracely, a odkazovala je na jejich převorku. Prokazovala jí takovou úctu, jako kdyby byla bývala i ona její podřízenou. V míře, v jaké jí to dovolovaly záležitosti řádu a zakládání, korespondence, péče o duše a o těla, brala si čas, třeba i místo spánku, a předla, aby pomohla potřebám komunity tak jako ostatní. Když se jí při její přirozené živosti přihodilo, že některou sestru zranila výtkou nebo jednou ze svých ironií, které jí uklouzly, vrhla se jí k nohám a prosila za odpuštění. Stejně tak když se sama přistihla při chybě. Její dcery v Malagonu vypravovaly, že když se jednou zmýlila při modlitbě oficia, udělala prostraci uprostřed chóru. Byly tím tak dojaty, že v pláči zapomněly ji zvednout. A podpisovala své
dopisy převorkám, těm převorkám, které sama vychovala: „Vaše nehodná služebnice.“ To bývalo tenkrát, když se jednalo o lidskou osobu, která se jmenovala Terezie od Ježíše. Jinak tomu bylo, když šlo o řád, a tentýž dvojí postoj vyžadovala od převorek: potom chtěla, aby byly náročné, pevné, schopné přísnosti, a dokonce tvrdosti. Hněvy Matky zakladatelky trvaly krátce, ale bývaly hrozné, a nelítostně jasnozřivé. Nikdy neznamenaly ztrátu sebeovládání, nýbrž mocný cílevědomý elán. Její dopisy jsou plné těchto vzplanutí, tak živých jako její slovo, protože nikdy je po sobě nečetla. Od jednoho dopisu k druhému se hněv utišuje, ale vůle zůstává, vtírá se, a vítězí. Šíře jejího odpuštění přesahovala jakoukoli urážku nebo jakoukoli nevraživost, a zejména se modlila za ty, které se mohly bát, že vzbudily její nelibost.17 Směsice vlídnosti a neoblomné spravedlnosti. Neporovnatelně obratné zacházení s povahami, pochopení pro nejsložitější charaktery. Její dcery v Salamance se nemohly nasytit jejích výkladů o tak subtilních věcech: rekreace trávily nasloucháním. Matka mluvila, aniž přestala příst. Extatička varovala sestry před nebezpečím, jakým je pachtění za extázemi, a pranýřovala falešná zdání: – Znala jsem několik duši, a byly to osoby velmi ctnostné, které zůstaly v takovém stavu sedm nebo osm hodin a považovaly to za vytržení. Každé duchovní cvičení je strhlo tak, že byly okamžitě bez sebe. Domnívaly se, že by nejednaly správně, kdyby se Pánu bránily. A Matka dodávala svým jednoznačným způsobem: – Tak by se mohly pomalu zabít nebo zbláznit, kdyby se někdo nestaral o to, aby se uzdravily …18 Jedna sestra se tázala, čím se liší stav „bez sebe“ od vytržení: – Zdánlivě je obojí stejné … Ale vytržení či sjednocení s Bohem trvá jen krátce, ale zanechává v duši nesmírné účinky a vnitřní světlo… Rozum je při tom naprosto nečinný. Pán ovlivňuje jen vůli. V druhém případě je to docela jiné: tělo je sice jakoby spoutané, není však spoutaná vůle ani paměť ani rozum. Tyto mohutnosti naopak pracují dál, ale jaksi zmateně …19 Mám za to, že z těchto tělesných mdlob nemůže duše nic získat …20 A radí převorkám, aby výslovně zakázaly takové dlouhé omdlévání 21 … „Zakázat posty a kající skutky mniškám, u kterých
vyvolává modlitba takové ochabnutí smyslů, a uložit jim úkoly, které je rozptýlí“.22 Obávala se hromadného vydráždění obrazotvornosti v případech, kdy sestry dychtí vyniknout v očích svého Pána nebo alespoň v komunitě nebo ve svých vlastních očích. Proto neúnavně opakovala: – Nejlepší je ta, která je nejpokornější a nejvíce umrtvená. 23 Melancholie napáchala ve všech španělských klášterech velké škody a lékaři si nevěděli rady, jak léčit tyto osoby, které kolísaly mezi rozpustilostí a depresí, mezi agresivitou a vzdycháním a které dnes nazýváme neurasteniky. Mnišky se velmi bály této choroby. Matka Terezie učí převorky, jak ji definovat a popsat a navrhuje léky: – Melancholie začíná tím, že zatemní rozum. Co všechno dokážou naše vášně, když selže rozum! Melancholičky se zdají zdravé a soudí, že převorka je nemocnější než ony … Aby je mohla Matka charakterizovat, k tomu jí, žel, nechyběly příklady: – Hlavně chtějí dosáhnout svých cílů, říkají všechno, co jim přijde na jazyk, u druhých shledávají chyby, kterými omlouvají své, libují si ve svých nápadech. Když nejsou vášně umrtvené, co se stane, nepostaví-li se jim nic na odpor? … Proto musí převorka řídit nejen jejich vnitřní život, ale i život vnější, musí mít tím jasnějšího ducha, čím víc je duch nemocné zatemněn. Musí přinutit ty, které se nepodřídí dobrovolně, a nepoddávat se nevhodnému soucitu … Jediná melancholická rozbouří celý klášter. 24 Ta, která umí tolik milovat, ukazuje právě zde, že umí také všechno zachránit svou přísností, když je to nutné: – Na tuto chorobu není lék, jestliže se neovládnou vášně všemi možnými prostředky: malými tresty, nestačí-li slova; velkými tresty, nestačí-li malé. Zůstane-li jeden měsíc vězení bez účinku, neváhejte uložit čtyři. Tím prokážete nemocným duším největší dobro … Nikoli bez lítosti přiznávala Matka: – Věřte mi: vyzkoušela jsem mnoho léků, a nenašla jsem jiné. Převorka, která by ze soucitu ponechávala melancholičkám úplnou svobodu, dospěla by do nesnesitelné situace. A když je budou chtít léčit, bude pozdě, už svým sestrám mnoho uškodily … Je to vážná nemoc a někdy je zapotřebí pročistit šťávy pomocí projímadel a
melancholička musí pobýt v nemocnici. Převorky je musí vést nepozorovaně, s velkým soucitem, mateřsky … Zde ukazuje Terezie od Ježíše svou dovednost ve vedení duší a svou znalost povah: – Vypadá to, že si protiřečím, protože jsem mluvila o přísnostech. Pacientky musí pocítit, že nedosáhnou svých cílů, musí se jim uložit poslušnost. Byly by ve velkém nebezpečí, kdyby se domnívaly, že jsou svobodné. Ale převorka se musí vyhýbat tomu, aby jim dávala příkazy, které by vyvolaly jejich neposlušnost, protože nemají sílu se ovládnout. Musí je vést právě tak lstivě, jako s láskou. Práce je pro ně nejlepším lékem, proto se jim smí ponechat jen málo času na modlitbu. Obrazotvornost, u většiny z nich křehká, jim nejvíc ubližuje. Každá nemoc se buď vyléčí, nebo se na ni umře. Na melancholii se neumírá, ale vyléčit se dá jen zázrakem. Ty, které jsou jí postiženy, trpí tisícerou smrt svými souženími, představami, skrupulemi, které nazývají pokušeními. Kdyby odmítly brát se vážně, hned by se jim ulevilo. Mám s nimi opravdu veliký soucit. Takto za zdmi Karmelu kolem roku 1571 Terezie od Ježíše předstihla budoucí práce psychiatrie. Její dcery byly nadšené a prosily ji, aby věnovala jednu kapitolu své Knihy o zakládání tomuto pojednání o melancholicích. Myslely na dobu, kdy už tady nebude Mujer Grande, žena s velkou inteligencí a s velkým srdcem: kdo by je pak chápal, kdyby se v budoucnosti nenašla stopa jejích geniálních intuicí? A byly hrdé, že byly přijaty do těchto klášterů, kde Matka nepřipouštěla žádnou prostřednost: – Nechci hloupé mnišky, říkala.25 A o jedné uchazečce, o které se jí zdálo, že má příliš snadno „na krajíčku“: „Snad ještě přijmu tuto plačku … 26 Sama byla veselá a měla ráda veselé lidi. Všechny její dcery věděly, že „hloupí svatouškové“, „zasmušilí svatí“ nejsou podle jejího vkusu, stejně jako neschvalovala modlitbu „až do vyčerpání“. 27 Její smích byl tak nakažlivý, že když se smála, smál se celý konvent s ní. V Salamance, tak jako v jiných klášterech, když zvonil zvon na rekreaci a když Matka spěchala do své cely, zastoupily jí novicky, její hýčkané děti, cestu: – Matko … nezůstanete s námi?28
Předlo se, a přitom se povídalo, předváděly se coplas, popěvky, které sestřičky s citem deklamovaly nebo zpívaly. Terezie od Ježíše improvizovala básně, které si její dcery kradmo zaznamenávaly. Cítíme, jak v rytmu verše pulzuje rytmus hudby, a někdy i ve zvolání, které přerušuje strofu, tušíme desplante, náhlé prohnutí v bedrech, které je jednou z figur lidových tanců: Vertiendo esta sangre Dominguillo, eh! Yo no sé porqué… 29
„Tato krev byla vylita, Pane můj, ach, nevím proč…
Tyto romance jsou vyzdobeny jemnými kresbami a Panna Maria v nich vypadá jako dcera nějakého hodnostáře: Es pariente del Alcalde? U quién es esta doncella? Ella es hija de Dios Padre, Relumbra come estrella.30
Je příbuznou starosty? Kdo je tato slečinka? Je to dcera Boha Otce, září jako hvězda.
Ana od Ježíše skládala profesi v Salamance. Tyto svatební slavnosti přiváděly Matku do varu a její vroucnost k Dítěti Ježíši, kterého nesla profeska v náručí a nazývala ho „Snoubencem“, se projevovala svěžími improvizacemi jako kyticemi vesnické nevěsty. Oh dichosa tal zagala Que hoy se ha dado a un tal zagal Que reina y ha de reinar. Ya yo, Gil, estoy medroso, No la osare mas mirar, Pues ha tornado marido que reina y ha de reinar …31
Ach, šťastná pastýřka, která se dnes oddala takovému pastýři, který vládne a musí vládnout. A já, Gil, se bojím, už se neodvážím na ni podívat, protože si vzala manžela, který vládne a musí vládnout!“
Něha, veselost byly u Terezie od Ježíše čistými projevy blíženské lásky, a tedy lásky k Bohu, a někdy se v rekreacích roznítila tak prudkým žárem, že nemohla odolat vzletům ducha a začala tančit, otáčela se dokola a tleskala rukama, jako tančil král David před
archou, jako tancují dodnes dcery její země a dcery z jejích Karmelů. Sestry ji „v návalu duchovní radosti“ doprovázely. 32 Po letech, když Ana od Ježíše v doprovodu Any od svatého Bartoloměje přijde zakládat karmelské kláštery do Francie, uvidí francouzské mnišky s velkým údivem tuto ctihodnou matku, „podobnější serafovi než smrtelnému tvoru, jak se otáčí v chóru, zpívá a tleská rukama po španělském způsobu. Ale dělala to s takovým majestátem, tak líbezně a půvabně, že se jich zmocnila posvátná úcta a cítily se mocně dojaty a pozdviženy k Bohu“. 33 Tyto horoucí tance patřily k čisté tradici Terezie od Ježíše. V Salamance také vstoupila novicka obdařená tak křišťálovým hlasem a s tak geniální vynalézavostí pro hudbu a veršování, že ji Matka Terezie často chtěla slyšet. O jednom velikonočním večeru, kdy měla za sebou velice smutný den, požádala v rekreaci Isabelu od Ježíše o cantarcillo, o písničku. Andělský hlas zazpíval na melodii villancico34 výborná slova: Veante mis ojos Dulce Jesús bueno, Veante mis ojos Y muerame yo luego. Vea quién quisiere Rosas y jasmines, Que si yo te viere Veré mil jardines …35
„Kéž tě uvidí mé oči, sladký a dobrý Ježíši, kéž tě mé oči uvidí, abych ihned umřela! Kdo chce vidět, ať vidí růže a jasmíny. Kdybych spatřila tebe, viděla bych tisíce zahrad.“
Harmonický celek těchto slov, tato hudba, tyto tak krásné a tak čisté mnišky ve svém černém závoji, tyto novicky v rouškách jako křídlech holubice, tento líbezný dubnový večer, apoteóza vzkříšení, tak silně dojaly Terezii od Ježíše, že cítila, jak jí údy zledovatěly a ona upadla do extáze. Maria od svatého Františka ji zachytila do náručí. Nehybnou ji přenesly do její cely. Když přišla k sobě, „rozbolestněná, s rukama jako rozklíženýma“, 36 zakoušela ve všech svých kostech velké zanícení, které se přelilo do plamenných strof. Takto se zrodila jedna z jejích nejkrásnějších básní: Umírám, protože neumírám… Vivo sin vivir en mí
„Žiji, ale nežiji už v sobě.
Y de tal manera espero Que muero porque no muero …37
A tímto způsobem doufám, že umřu z toho, že neumírám.“
Od toho dne, když bývala uchvácena v Bohu, obklopovaly ji její dcery a zpívaly jemně cantarcillo Isabely od Ježíše. Pro Terezii se jejich zpěv mísil se zpěvem andělů.
VIII. MNOHO ZLÝCH DUCHŮ 1571-1573 – Bojím se jedné nespokojené mnišky víc než mnoha zlých duchů říkávala Terezie od Ježíše. Rozkaz apoštolského komisaře dominikána Pedra Fernandeze ji přinutí, aby čelila sto třiceti. Sto třiceti řeholnicím z jejího bývalého kláštera Vtělení v Avile. Sto třiceti ženám každého věku, většinou urozeným, ale chudým a pro svou chudobu zatrpklým. Mnohé z nich byly ovšem moudré panny, ale většina z nich se chovala přinejmenším jako panny pošetilé. Bylo tu sto třicet zmírněných karmelitek, velmi spokojených se svou uvolněností, a přihodí se jim to, čeho se od založení kláštera svatého Josefa obávají: že je budou chtít proti jejich vůli „reformovat“. A je to jejich bývalá spolusestra Teresa de Ahumada, která je vnucována těmto sto třiceti ženám tísnícím se v domě, příliš malém pro jejich počet, jež tam mají plnou volnost, aby se navzájem popichovaly. – Jakého přestupku jsme se dopustily, že nám odnímají právo zvolit si převorku? – Dávají nám jedinou, která má v celém Španělsku takovou pověst, že z toho máme husí kůži! Už žádné návštěvy, všude mříže, žádné vycházení ven, konec s rozprávěním v celách, strašlivý půst, kající skutky, které nahánějí strach, krev perlící se na zbičované kůži, suchý chléb nebo vězení za nejmenší neposlušnost, za nejmenší opoždění v kapli, za nejmenší nepozornost, za nejmenší porušení řehole! Tato řehole byla přece udělána pro poustevníky na poušti a ne pro ubohé dcerky, z nichž mnohé by byly daly přednost sňatku před klášterem, kdyby bylo tolik chlapců neodešlo za moře s Cortezem, Pizarrem nebo Almagrem. Proč jenom neodsoudili tuhle Terezii do věčného vězení, když by si je byla před několika lety za své neposlušnosti opravdu zasloužila! Nové sestry se tázaly nejstarších: – Vy jste ji znaly. Jaká byla? Některé mluvily o její veselosti, o její přímosti, o jejím soucitu. Jiné připomínaly její lásku k Bohu, ale současně šlechtice, které
přijímala v hovorně. Všechny vyprávěly, že viděla Krista, Pannu Marii, že upadala do extáze nebo se vznášela ve vzduchu. – A toto pochází od Boha? – Velcí teologové uznali, že to nepochází od zlého ducha. V každém případě shledávala život u Vtělení příliš mírným a odešla založit domy podobnější vězením než počestným klášterům. I všechny mladé sestry se pamatovaly na skandál se založením kláštera svatého Josefa, na proces, který trval léta a byl rozdmýcháván tolika historkami, a nakonec způsobil tolik povyku, že to naší svaté řeholi víc uškodilo, než posloužilo. Tato Terezie měla teď poslání uložit klášteru Vtělení své jho a své přísnosti. Nelibost, že se mají sklonit před požadavky prvotní řehole, byla ještě zhoršována pokořením. I nejhorlivější, i ty, které budou jednoho dne sloužit reformě a budou následovat Matku, jako to udělalo mnoho jejich spolusester už dřív, protestovaly a rozhořčovaly se jako ostatní. Pokud jde o Terezii od Ježíše, nijak si neskrývala, že by byla raději založila čtyři kláštery, než aby jediný reformovala. Hlavně tento. Řehole jejích klášterů počítala maximálně s jednadvaceti mniškami. Jak pohnout k usebranosti, k poslušnosti, k životu v mlčení sto třicet rozlícených řeholnic, jinými slovy, peklo a jeho legie? Sto třicet žen! Matka zakladatelka se netajila s jistým pohrdáním k svému pohlaví. Kolik žvanění, hloupostí, přepjatosti, klepů, přecitlivělosti, malých i velkých lží, nedůtklivosti, přemrštěnosti musela snášet, než to všechno zvládla svou přívětivostí! Když vychvalovala jednu novicku, chválila ji za to, že je „velmi vzdálena od ženských upejpání a dětinskostí, že vůbec není náchylná ke skrupulím a velmi přímá“. Příliš dobře znala klášter Vtělení, aby věděla, že tam naprosto nenajde mužné ctnosti, jaké žádala od karmelitek. Hrozí se myšlenky, že se má zase octnout „v tom Babyloně“. Přes svou rozhodnou povahu otálí, obchází to, vyhýbá se, ona, které nikdy nechybí odvaha. Má dobré důvody: příkaz otce Pedra Fernandeze ji zastihne uprostřed reorganizace konventu v Medině del Campo. Má opustit své dcery a své dílo a vnucovat se tam, kde si nepřejí ani její přítomnost ani její horlivost ani pořádek ani mír? Logika mluvila pro ni.
Ale když se jednoho dne modlila za svého bratra Augustina, nejdobyvačnějšího z této rodiny dobyvatelů, který ve válce proti chilským Hurikánům zapomínal, že má také dobývat nebe, odvážila se říci: – Kdybych viděla, Pane, jednoho z tvých bratrů v takovém nebezpečí, co bych neudělala, abych ho zachránila! Pán odpověděl na tuto nerozvážnou prosbu: – Ach dcero! Má dcero! Řeholnice ve Vtělení jsou mé sestry, a ty otálíš! Seber odvahu, uvaž, že já to chci. Není to tak těžké, jak si myslíš. Neodporuj už, má moc je veliká!2 Terezie od Ježíše nejen už neváhala, ale přes pozdní hodinu a studené počasí se rozhodla, že odjede okamžitě. Kde nalézt dopravní prostředek? Jeden nosič vody souhlasil, že jí půjčí dva mezky. Takto urazila dvacet mil, které dělí Medinu del Campo od Avily. 3 Zatímco čekala, že se ujme svého úkolu ve Vtělení, usadila se u svatého Josefa, kde vychutnávala slastný oddech. Vzala si do své cely malou laičku Anu od svatého Bartoloměje a zažila mnoho radosti, když mohla mluvit o Ježíšovi s touto nesmělou, prostou, horlivou a inteligentní sestřičkou. Ana říkala spolusestrám svým naivním jazykem: – Vy jste jako andělé. Ale Madre Fundadora je seraf zanícený láskou k Bohu a k bližnímu. Přesto si Matka zvolila Anu od svatého Bartoloměje za společnici do své cely z téhož důvodu, jako si vzala v Salamance Anu od Ježíše: obě dvě měly těžký spánek a Terezii záleželo na tom, aby nebyl nikdo svědkem jejích vytržení, která byla někdy doprovázena nebeskou hudbou. 6. října 1571 se Matka Terezie od Ježíše ujala svého úřadu převorky v klášteře Vtělení. Provinciál P. Angel de Salazar, mírný karmelitán, byl pověřen, aby ji tam uvedl. Snad si nepočínal diplomaticky. Věci by byly bezpochyby proběhly lépe, kdyby byla bývala Matce ponechána volnost, aby jednala se svým obvyklým taktem. Předčítání patentu bylo vypískáno: sto třicet žen si žárlivě střežilo svou svobodu – u těch nejsvětějších to znamenalo svobodu sloužit Pánu, jak se jim líbilo, a u ostatních to byla jasná vůle, aby nebyly připraveny o potěšení v hovorně, o vycházky, o nošení ubohých světských šperků na hábitě.
Těchto sto třicet žen jednomyslně protestovalo a dožadovalo se svého hlasovacího práva. Provinční vikář se rozzlobil: – Tak tedy nechcete Matku Terezii od Ježíše? Uprostřed jednohlasného „ne“ bylo slyšet hlas Cataliny de Castro: – My ji chceme a máme ji rády! Po tomto energickém přitakání nastalo na několik vteřin kolísání a to stačilo, aby se k Terezii od Ježíše přidalo několik bázlivých, které se neodvažovaly jít proti proudu. Tyto prorazily zátaras rebelantek, které dál křičely, a chtěly vstoupit průvodem do chóru s krucifixem a novou převorkou v čele, jak to vyžadoval ceremoniál. Opozice, na okamžik odražená, zpevnila svou obranu, zatímco P. Salazar marně gestikuloval a řečnil. Nakonec se mezi těmi, které oslavovaly Matku Terezii, a těmi, které jí s velkým křikem zlořečily a spílaly, strhla bitka. Byla to taková vřava, takový skandál, že to vypadalo, jako by se klášter zřítil. Spěšně se poslalo pro strážce spravedlnosti. Příčina bouře, Terezie od Ježíše, se snažila ukonejšit hněv P. Salazara a omlouvala vzbouřenkyně: – To není nic divného … Je velmi tvrdé nutit někoho, ať je to kdokoli …4 Za pomoci biřiců strana těch, které zpívaly Te Deum, vzrostla, Matka převorka mohla vstoupit do chóru a všichni šli za ní. Terezie od Ježíše zůstala na tomto bojišti klidná a tiskla v náručí sochu svého otce svatého Josefa, která ji doprovázela při každém jejím zakládání. Soucit v ní tak zkrotil všechnu prudkost, všechen hněv, že mohla nazítří jít k svatému přijímání bez zpovědi. Těch stotřicet, které všechny měly na svědomí zlá slova, zlé rány, nebo alespoň zlé myšlenky, se tomu divilo: – Cožpak je Terezie od Ježíše opravdu světice? V první kapitule si Matka při vstupu do této síně, kde bývala sedmadvacet let „ubohou sestřičkou“, v roztržitosti šla sednout na místo, kde kdysi sedávala. Pro tuto zapomnětlivost se rozesmála svým nakažlivým smíchem. Celý konvent roztál ve všeobecném veselí. Jak je to přirozené, jak pokorné, přiznávaly její nepřítelkyně! A mnohé šeptaly: – Ona je opravdu svatá!
Ne: nebude se vnucovat těmto ubohým sestrám, které měly skutečně právo zvolit si svou převorku. Ne: nebude je reformovat autoritativně. Ne: nebude trůnit v chóru a šířit strach ve velikém a rozkošném domě, který kdysi s bolestí opouštěla … Tu se na několik minut vzdálila z chóru. Vrátila se se sochou Panny Marie, velice krásnou a velmi vysokou a nádherně oděnou bohatě vyšívaným hedvábím. Postavila ji na své místo v převorském křesle. Dala jí své klíče a posadila se jí k nohám. – Hleďte, sestry, toto je vaše převorka. Panna Maria Milostivá… Mluvila tak upřímně, spravedlivě a dobrotivě, že nejtvrdší srdce roztála „jako vosk na slunci“.5 Připomněla, že je dcerou tohoto konventu a že trpí stejně jako její spolusestry, když je jí uloženo, aby byla proti své vůli převorkou. Ale což nemusí poslouchat představené jako ony všechny? – Jsem zde jen proto, abych vám sloužila a byla vám pokud možno užitečná. Doufám, že mi v tom bude Pán Ježíš pomáhat … Ostatně, kterákoli z vás mi může pomáhat, abych se sama zreformovala. Nebojte se mého řízení, protože jsem sice žila s bosými, ale myslím, že z milosti Boží vím, jak se sluší žít s těmi, které k nim nenáležejí. Mým přáním je, abychom všechny sloužili Pánu v pokoji …6 Takto vkládala nejženštější půvab do uplatňování jedné ze svých zásad, jejíž mužný tón upomíná na zásadu státníka: „Při řízení je velkou věcí znát pravou míru“. 7
IX. TO MOJE PŘEVORKA DĚLÁ TYTO DIVY 1571-1573 „Ať je s vámi Duch svatý a ať vám projevuje tolik lásky, s jakou vy jste nám spěšně poslala almužnu Dona Františka!“ 1 Těmito slovy děkuje Matka Terezie správci Franciska de Salcedo, který jí právě doručil důležitou zásilku potravin. Dvaašedesát kusů drůbeže: „Ale chudoba tohoto domu je tak veliká, je zde tolik nemocných, že bylo tohle všechno opravdu nutné“. 2 Svatý šlechtic ustanovil sám sebe za zásobovatele kláštera Vtělení, jako jím byl u svatého Josefa: zelenina a kuřata z jeho statků, láhve aloja, nápoje z medu a z koření, kterého si velmi cenily sestry nemocné horečkou, plynuly do klášterů. Nejmenší salát, nejmenší košík kdoulí naplňoval Terezii od Ježíše radostí a vděčností. Klášter Vtělení byl na tom tak bídně, že se počet mnišek a hlavně světských chovanek velmi zmenšil. P. generál Rubeo zakázal přijímat tam novicky. Byly by bývaly v nebezpečí, že umřou hladem. Nová převorka tedy začíná tím, že se změní v zásobovacího poddůstojníka. Což nebylo prvním zázrakem Pána Ježíše, že dal víno svatebčanům? Nedal chléb a ryby zástupům, které šly za ním na horu? Nedělal pro své učedníky zázračné rybolovy? Nedal prosbu o náš každodenní chléb před prosbu za odpuštění našich hříchů a za ochranu před každým zlem? Člověk nežije „jen chlebem“, ale je správné, aby ho dostal spravedlivou porci. Matka zakladatelka, která postavila svou reformu na práci a plísní převorky, které jen mluví o tom, že jsou v nouzi, se přiměje k tomu, že se dovolává milosrdné lásky, aby dala najíst sto třiceti řeholnicím. Jsou příliš chudé, než aby mohly být soběstačné, a příliš urozené, než aby pracovaly rukama. Dříve než je bude reformovat, je třeba je nakrmit. V nepořádku tohoto miniaturního světa, jakým byl klášter Vtělení, mnohé hladověly. Kvůli jídlu odcházely často mnišky na mnoho měsíců do svých rodin, aby se tam najedly, nebo k bohatým ochráncům konventu. Netlačily se tak ochotně do hovoren jen proto,
že si tam mohly poklábosit, ale také proto, že tam našly i něco k snědku. Vévodkyně z Alby Doña Maria de Mendoza, Doña Magdalena de Ulloa – kterou nazývaly Boží almužnicí od té doby, co dala víc než pětset stříbrných ciborií kostelům v Asturii a víc než šestnáct tisíc dukátů na vykoupení zajatců – hrají pravidelně úlohu Prozřetelnosti. To nebrání Terezii, aby nepožádala o několik reálů na svou výživu svou sestru Juanu, třebaže jsou sestřiny prostředky velmi skrovné. Ale sama si bere chléb jen z potravin kláštera, a ještě shledává, že je to příliš. Chlubí se ubohá Juana, že se jí letos v hospodářství dobře daří? „Pošlete nám krocany, když jich máte tolik!“ 3 Pečlivě zkoumá účty, každý den podpisuje knihu vydání. Nezbytných věcí musí být dostatek, a klášter je zadlužený. Je třeba splácet dluhy. Klášter je splácí. Jsou splaceny! Matka poslala do Valladolidu pro sestru Isabelu od Kříže, kdysi Isabelu Ariasovou, „původem“ od Vtělení jako ona. Zná jejího ducha. Za pomoci této podpřevorky se pustila „nepozorovaně“, 4 krok za krokem, mírně, do nutných reforem. Jednala s oněmi mniškami jako s jankovitými kobylami, utahovala jim uzdu, ale uměla jim dát na dlaň kousek cukru. Těm nejnuznějším – bylo jich asi osmdesát – dávala každý týden jeden reál. Žasneme nad její obratností i nad jejím srdcem: tato ubohá částka peněz vracela chudým jejich důstojnost, činila je svobodnými, víc než jejich dřívější svobody. Neboť doba bezvládí pominula. V postní době zrušila Matka všechny návštěvy, nevyjímaje ani rodiče. V tomto domě to byla revoluce. Hosté, zvyklí chodit do hovorny, se však nenechávali odradit. Jeden šlechtic už toho měl dost, když mu vrátná stále odpovídala, že sestra, jejímž byl ctitelem, ho nepřijme. Vzal si za doprovod až k bráně Vtěleni skupinu šviháků a přísahal jim, že dá převorce pořádně na pamětnou a že potom vtáhnou všichni triumfálně do locutoria. Pozval tedy Terezii od Ježíše na pohovor. Matka si sedla se svým kolovrátkem za mříž – zříkala se předení, jenom když byl návštěvníkem některý prelát – a bez jediného netrpělivého slova ho nechala, aby vychrlil svůj proud nadávek a výhrůžek, dokud mu jeho výřečnost sama od sebe nevyschla. Potom se ujala slova: několik slov, která však nestrpěla odpor:
– Od nynějška necháte laskavě tento klášter na pokoji. Budete-li trvat na svém, odvolám se ke králi. Potřeštěnec odešel z kláštera se svěšenou hlavou a jeho kamarádi se ani nezmohli na to, aby se mu pro jeho fiasko vysmáli. Tak byli překvapeni jeho tónem, když jim řekl: – S Matkou Terezií od Ježíše nejsou žerty, musíme se hovorny vzdát…5 Ohlas této aféry se roznesl po městě svatých, a svatí to schválili. Od první postní doby byla umrtvování, která si mnišky dobrovolně uložily v refektáři, „něco hrozného“. 6 Nejmladší sestry nosily Matce drobné předměty, na kterých dosud lpěly – prstýnek, zrcátko, vějíř. Těchto sto třicet žen připravených o své mládí, které je chtěly v rekreacích dohánět světskými tanci a libovaly si v módních šlágrech, dávaly pomaloučku přede vším přednost rozhovorům o Bohu, o andělích, o nebi a jejich převorka tyto hovory oživovala jak svým vtipem, tak svou duchovností. „To všechno se odehrává ve velkém pokoji. Můžeme chválit Pána za změnu, jaká se v nich udála. Ty nejvzpurnější jsou nyní nejspokojenější a nejvíc mi to dosvědčují. Zde jsou opravdu veliké služebnice Boží a všechny dělají pokroky“. 7 „Už neříkají: Změna, to je hotová smrt …“8 Přes svůj úspěch byla Matka smutná: s lítostí myslela na své reformované kláštery, kde patnáctka sester dokonale usebraných poslouchala na hlas zvonu a žila v mlčení. Ledové podnebí v Avile jí tak málo vyhovovalo, že se divila, že se tam narodila. Kromě toho se zdálo, že z města rytířů zmizela ušlechtilá prostota jako vůbec z celého Španělska. I nejmenší hidalgo si dává říkat „Don“. „V Avile už najdeme jen tohle, je to hanba …“ 9 „Teď si musíme dát pozor, abychom titulovali ‚slovutný’ někoho, koho jsme dřív oslovovali ‘velevážený’ … Dnes by bylo zapotřebí mít školu jen pro titulování v dopisech a naučit se je vytvářet, protože dnes je třeba jednou nechat okraj na jedné straně, jindy na druhé… Už jsem viděla tolik změn, že nevím, jak si počínat … Mám upřímný soucit s duchovními osobami, které ze svatých důvodů musí žít ve světě, neboť to je opravdu hrozný kříž, který tam musí nést“. 10 Zmatek, jaký vládne u Vtělení, je jí trapnější než stavební ruch při jejích zakládáních. Musí se tu mít neustále na pozoru a nemá, komu by se svěřila. Ona, tak spontánní, zná v tomto klášteře jen nucení,
které je jí ukládáno a které musí snášet. Jedněmi je vždy uctívána, druhé ji podezírají nebo ji kritizují. V oné době bylo málokdy dovoleno ženě, aby projevovala tolik energie. Ještě nedávno se provincial dominikánského řádu tázal P. Bañeze: – Kdo je ta Terezie od Ježíše, o které mi říkají, že jste s ní velmi spojen? Nesmíme důvěřovat ctnosti žen …11 – Důstojný otče, pojedete do Toleda. Můžete ji navštívit a můžete se přesvědčit, že je rozumné velmi si jí cenit. Tento provincial Juan de Salinas ji vídal v Toledu celou postní dobu a skoro denně ji zpovídal. Pěkně si to vyspekuloval, aby mohl setrvat při svém stanovisku. Řekl otci Bañezovi: – Vy jste mě oklamal, když jste mi tvrdil, že Matka Terezie je žena. Na mou věru, je to muž, a nejvíc hodný nosit vousy. Tento otec se málo vyznal v ženách. Neboť Matka Terezie od Ježíše zůstává ženou v boji i v krajních projevech své božské lásky. Ale muži byli tenkrát málo nakloněni připustit, že ženy mohou mít sílu a moudrost. Bylo zapotřebí Terezie od Ježíše a jejích dcer, aby jiný dominikán, apoštolský vizitátor bosých P. Pedro Fernandez usoudil, že jsou schopné žít v evangelijní dokonalosti. To nebyla jedna z nejmenších zásluh Matky zakladatelky, že dokázala svým příkladem a příkladem karmelitek, které vychovala, že „hrdinské skutky“ nejsou neslučitelné s půvabem. Když Terezie od Ježíše zvolá: De devociones a bobas nos libre Dios a tím se vzepře hloupoučkým pobožnostem, nedělá z nich výsadu žen ani nepřičítá výlučně ženám „dětinskosti“, pověry, skrupule, mrzkosti, které jim vytýká. V jejích očích nejsou z nich vyňati ani „vážní muži“. U nich stejně jako u žen potírá drobné zbabělosti, samolibost, a to tím přísněji, že v tomto století mají být muži válečníky. „Pro křehké ženy, jako jsem já, ubohé a bez jakékoli energie, zdá se mi vhodné, že Bůh nešetří útěchami. Tímto způsobem jedná teď se mnou… Ale že Boží služebníci, vážení mužové, velmi rozumní a inteligentní, dělají z toho problémy, když jim Bůh nedává zbožnost, to je věc, která se mi hnusí, jen když ji slyším. Neříkám však, že by neměli útěchu přijmout, když ji Pán posílá… Pouze říkám, že se nemají trápit, když ji nemají; mají se zato přesvědčit, že jestliže ji Pán neuděluje, znamená to, že to není nutné. Ať se trochu opanují!… Mnozí začali, a nedojdou ke konci… Je to způsobeno tím, že hned na začátku neobjali kříž velkomyslně. Trápí se, když se jim
zdá, že nedělají nic. Ale Pán chce od nich jen jejich rozhodnutí… Trápení, které si přivodíme, slouží jen k tomu, aby uvádělo duši do zmatku. Není-li někdo s to pořádně se modlit během jedné hodiny, nebude o nic schopnější během čtyř hodin…“ 12 Rozhodnost Matky Terezie, její odvaha, s jakou čelila skutečnostem jak duchovním, tak hmotným, není výsadou mužů, nýbrž velkých duchů a krásných charakterů. Její vizitátor P. Fernandez Matku Terezii velmi oceňoval, ale skrýval jí to, jak jen mohl. Třebaže to byl mrzout, Matce Terezii od Ježíše se líbil. Měla ráda, když byli vůči ní neshovívaví. „Dává mi život, nemyslím, že se o mně mýlí tak jako druzí. Bůh mu dal, že vidí, jak za málo stojím. Na každém kroku mě překvapí při nějakých nedokonalostech, a to je mi velkou útěchou. Počínám si tak, aby je všechny dobře poznal“.13 Byla taková pokora důvodem nesmlouvavosti apoštolského vizitátora? Ačkoli měl osobně pro ni jen výtky, pěje o ní jinak chvály, když se musí o ni přít s vévodkyní z Alby, která ji volá do Alby de Tormes: „Sto třicet řeholnic u Vtělení žije pohromadě tak pokojně a svatě jako deset nebo dvanáct ve vašem klášteře. To mě velice překvapilo a velmi potěšilo. Jedinou příčinou toho je přítomnost Matky. Kdyby tu jediný den chyběla, bylo by ztraceno všechno, co se zde získalo…“14 Kdyby byla Matka Terezie věděla o tomto dopise, byla by odpověděla to, co napsala Doně Marii de Mendoza: „To moje převorka dělá tyto divy!“. 15 Skutečně, Panna Maria Milostivá zůstala v převorském křesle, kam ji Terezie postavila prvního dne. Každý večer jí odevzdávala klíče kláštera. Na místo podpřevorky postavila svatého Josefa. Mnišky obviňovaly tohoto dobrého svatého, že odhaluje Matce všechny jejich malé prohřešky, proto pojmenovaly sochu „mluvka“ (el parleró) a domnívaly se, že proto má otevřená ústa. Pán začal udělovat tomuto domu tolik milostí, že se v něm zjevila Matka Boží ve svém převorském křesle obklopena množstvím andělů. Zůstala tam po celou dobu, kdy se zpívalo Salvě Regina. A potom, aby poslední byly prvními a aby její „malé chudé od Vtělení“ byly královsky vedeny po královské cestě modlitby, dala jim Terezie od Ježíše za zpovědníka Fray Jana od Kříže.
Naléhavě ho vzala z Pastrany, kam ho předtím naléhavě povolali z Alcalá, aby poučoval mnichy prince ďEboli, že umírněnost je ctnost. Všude, kde bylo mnoho co dělat, volali naléhavě Fray Juana. Mniši z Pastrany „vypadali, že jsou to lidé spíš z kamene než z masa“. Jedni povzbuzovali druhé, v kostele se rozléhaly rány, když se bili v prsa. Když byli rozpáleni duchem nebo hněvem, nemohli ovládnout své výkřiky, ať šlo o veřejné vyznávání jejich hříchů nebo o projevy jejich lásky k Bohu. Někteří měli od Pána takový dar slz, že neustálé proudy pláče vyhloubily brázdy na vysušené kůži jejich asketického obličeje. Umrtvování, kajícnosti, bičování sahaly až k šílenství. Stalo se, že bičovali nahá záda jednoho novice před hromadou zeleného dřeva v očekávání, že spadne oheň z nebe a nezpůsobí škodu, jestliže je novic svatý nebo už pořádně spráskaný. Což se tak nestalo proroku Eliášovi, otci a vzoru všech bosých? Jejich nohy byly tak zduřelé zimou a pohmožděné kamínky, „že vypadaly jako fialový lilek“. Nový příchozí Fray Jeronimo Gracian od Matky Boží byl přes svou horlivost znechucen těmito násilnostmi a touto drsností, takže se už málem zřekl vstupu na Karmel. 16 Fray Jan od Kříže byl pověřen, aby vrátil fanatikům smysl pro míru. Uměl tak obratně zaměřit tuto nesmyslnou horlivost k čistším cílům, že Matka Terezie usoudila, že nenajde nikoho schopnějšího, kdo by povzbudil k horlivosti málo horlivé mnišky. Zdálo se jí, že je to muž, který „trefil na správnou notu“.
X. TY BUDEŠ MOU SNOUBENKOU 1571-1573 „Mé dámy, dávám vám za zpovědníka otce, který je svatý“. 1 Těmito slovy představila Matka Terezie od Ježíše v klášteře Vtělení tohoto malého snědého muže, vyzáblého kajícností: Fray Jana od Kříže. Ačkoli mu bylo třicet let, vypadal jako mladíček, tak jasný a čistý byl pohled jeho černých očí. „Jeho držení bylo klidné, svrchovaně skromné. Už pouhá jeho přítomnost vyzývala ke zkroušenosti. V jeho tváři se zračila nebeská suverenita, vzbuzoval současně lásku i respekt“. 2 Matka dala pro něho postavit chatrč mimo klauzuru, ale v bezprostřední blízkosti kláštera. Nemusel ztrácet čas přecházením. Měl mnoho práce a naléhavé: zpovídat sto třicet řeholnic alespoň jednou za čtrnáct dní, a hlavně je vést, počínaje výběrem četby, a usměrňovat jejich cesty k nebi. Individuální vedení: Matka Terezie a bratr Jan měli největší úctu ke svobodě duší: každá má svou vlastní cestu, „Každý jedná podle milosti, kterou mu Bůh udělí, o tom nechci diskutovat“. 3 Proto žádné kolektivní metody, ale drobné osobní vedení, kromě toho, že se udají hlavní linie modlitby a způsob, jak pěstovat podstatné ctnosti, lásku, pokoru, poslušnost, mlčení. „Z donucení nemůže duše dobře sloužit Bohu, a v tom je pokouší zlý duch,“ říkala Matka.4 Bratr Jan od Kříže opakuje jako ozvěna: – Je lépe ponechat projevům lásky celou jejich šíři, aby z nich každá těžila svým způsobem a podle svého duchovního bohatství…5 Řeholnice od Vtělení budou tedy zvány ke svobodnému spojení s Bohem: Matka jim ukáže jeho rozkoše a bratr Jan těžkosti. Chce, aby se vystoupilo na duchovní vrcholy, i když všechno umdlévá a se hroutí, když události zklamou naše očekávání: a znepokojovat se není k ničemu.6 Rozděluje modlitbu na tři části: 1. představit si obraz tajemství, o nichž máme rozjímat, 2. rozumem uvažovat o těchto tajemstvích,
3. láskyplné a pozorné spočinutí v Bohu, v němž se sbírá plod a rozum se otvírá božskému osvícení. Od přirozeného poznání se přejde k nadpřirozenému, když se duše poddá tomuto pokojnému odpočinku, láskyplnému a zároveň klidnému. 7 Představa, úvaha, osvícení, láska: Matka dokreslila kontrapunkticky tuto teorii svými živými obrazy: – Jsem jista, že se to bude Pánu líbit, když uvidí, jak rády rozjímáme o jeho slovech a skutcích, asi tak, jako by se těšil a kochal král, kdyby viděl nějakého pasáčka, jehož má rád, jak žasne nad brokátem jeho šatu a jak se ptá, co to je a jak to bylo vyrobeno … 8 Fray Jan trval na tom, aby se obrazivost přísně kontrolovala, protože se nesmí zaměňovat kontemplace s náladovostí a melancholií. V tom se také shodl s Matkou Terezií. Byl proti každému pachtění za smyslovými požitky, tvrdil, že potěšení, jaké v nich někdo nalézá, není ani zdaleka známkou dokonalé modlitby, ale slabosti. Když přesto mluvil o „množství sladkosti, kterou Bůh uschoval pro ty, kdo se ho bojí, o proudech slasti, které jim dá pít,“ bylo to proto, aby jim dal lépe pocítit „tíhu slávy, ke které vás Bůh předurčil v den věčnosti, kdy se rozhodl vás stvořit …“9 Ta tíha slávy… Matka nebyla vyňata z přísností zpovědníka z kláštera Vtělení. Ani se nesnažila se jim vyhnout a se vší pokorou se jim podřizovala, ačkoli Fray Jan řekl jednou před ní, spíš aby ji poškádlil, než aby ji pokořil: – Když vy se vyznáváte, Matko, docela pěkně se omlouváte …10 Dokonce máme důvod věřit, že byl k převorce přísnější než k nejmenší mnišce kláštera: nebyla ona sama tím tvrdší, čím víc milovala? Když skončilo oficium, ukládal zpovědník Matce Terezii, aby zůstávala dlouhé hodiny ležet v kapli: musela se kát za to, že zakouší příliš mnoho rozkoší z Pánovy lásky, gustos, potěšení, která ona jako první pronásledovala. Pokořovala se a plakala nad milostmi, které jí Pán uděloval, stejně jako nad svými hříchy. Ale co proti tomu zmohla? Nevyhledávala znatelné projevy a vidění, nevyvolávala tyto hlasy ani tyto slasti. Bůh ji miloval, vyvolil si ji a náhle ji k sobě přitáhl, když ona ještě kolísala mezi nebem a zemí, právě v tomto klášteře téměř před dvaceti lety. Byla tak nevinná vzhledem k těmto duchovním unesením, jako je nevinná voda, kterou slunce vytáhne a promění v oblak.
Bratr Jan, bratr Jan! Co si myslel oné Květné neděle, kdy byla Terezie tak uchvácena při svatém přijímání, že nemohla spolknout hostii? Když přišla k sobě, měla ústa plná krve, která jí stékala na obličej. Byla to krev Vykupitele. Zakoušela neobyčejnou lahodu a Pán jí řekl: „Má dcero, chci, aby ti byla má krev prospěšná… Prolil jsem ji s velkou bolestí, pro tebe ať je největší rozkoší. Takto ti opětuji pozvání, které jsi mi v tento den vždycky činila“. 11 Už přes třicet let byla Matka zvyklá přijímat o Květné neděli, aby připravila svou duši jako útulek pro Ježíše: „Krutost židů k němu se mi zdála tak veliká, nechali ho, aby odešel tak daleko se najíst, když ho nejdříve tak velkolepě uvítali, že jsem mu upravila příbytek v sobě“.12 Toho dne nic nejedla před třetí hodinou odpoledne a dávala svůj příděl některému chudákovi. Mohla taková něžná naivnost bratra Jana oslnit? Že dostala napít krve z kalicha, že byla nasycena chlebem rukama samotného Ježíše, že ji přitáhl Otec zcela blízko k sobě a říkal jí „velmi příjemná slova“,13 že na ni žárlí Marie Magdaléna a že Syn ji potěšil: „Byla mou přítelkyní, dokud jsem byl na zemi; teď jsem si vyvolil tebe, když jsem v nebi“! 14 Ten, kterému Matka říkala „můj malý Seneka“, nebyl proto méně váhavý. Tyto emoce a tato vidění se mu zdála příliš smyslová. Podle něho „duše sjednocená a přetvořená hojností nebeských bohatství a darů“15 musí už mít „podřízené vášně a umrtvené přirozené choutky“. Fray Juan soudil, že Madre si dosud labužnicky libuje v těchto radostech. Proto jí s láskou nic nepromíjel, tak jako brusič nepromíjí nic diamantu, který obrušuje. Takto ji nakonec vytrhl z jaloviny „contentos“, z uspokojení, příliš blízkých radostem tohoto světa. A z drahokamu vykřesal jiskru, která letí vstříc světlu, jež září v temnotách a jež člověk nemůže poznat, nenarodí-li se znovu jen z Boha. Bylo to jednou ráno při přijímání. Jan od Kříže „rozlomil hostii, aby z ní dal část jiné sestře,“ říká Terezie od Ježíše. „Myslela jsem, že to není pro nedostatek hostií, ale aby mě umrtvil. Řekla jsem mu totiž, že mám velmi ráda velké hostie, ačkoli dobře vím, že je Pán celý i v nejmenší částečce. Ježíš mi řekl: ‘Neboj se, milá dcero, nic tě nebude moci odloučit ode mne.’ Dal mi na srozuměnou, že na tomhle vůbec nezáleží.“
„Tehdy se mi zjevil v obrazném vidění, jako už to udělal dřív, ale v mém nejhlubším nitru. Podal mi svou pravou ruku a pravil mi: ‘Pohleď na tento hřeb: to je známka, že ode dneška budeš mou snoubenkou. Až dosud jsi to ještě nezasloužila. Od nynějška budeš bdít nad mou ctí nejen proto, že jsem tvůj Stvořitel a tvůj Král, ale proto, že jsi má opravdová snoubenka. Má čest je tvoje, tvá čest je moje.’ Tato milost působí tak mocně, že jsem zůstala beze smyslů. Byla jsem jako pomatená, prosila jsem Pána, aby rozšířil mou maličkost nebo aby mi neprojevoval tak nesmírnou přízeň. Má přirozená slabost ji nemohla unést. Strávila jsem onen den v opojení. Vzešla mi pak z toho velká dobrodiní, ale také vzrostlo mé zahanbení a má sklíčenost, protože nesloužím tak, jak bych měla, když se mi dostalo tak veliké milosti“.16 Taková byla duchovní svatba Terezie od Ježíše. Její spolusestry byly dojaty, když viděly ve svém klášteře tyto divy, a přistupovaly už jen s třesením ke mřížce pro svaté přijímání, k „blahému svatebnímu loži takového sňatku“.17 Bratr Jan přetrhl tenkou, dosud pevnou nit, která vázala Terezii od Ježíše s její vlastní vůlí. Konečně byla osvobozena od tíhy nehybné hmoty, odpoutána od sebe a oproštěna od touhy a dokonala své proměnění. Vyjadřuje horoucí otroctví tohoto duchovního sňatku ve svých Conceptos dél Amor de Dios neboli v Myšlenkách o lásce k Bohu. Tyto vášnivé a jasnozřivé stránky napsala v Avile. Všechno je toho důkazem.18 V Avile jí Pán řekl: „Neopomeň zapsat ponaučení, která ti dávám, abys je nezapomněla. Přeješ si mít zapsána ponaučení od lidí. Proč se domníváš, že je ztráta času zapisovat si moje? Přijde den, kdy je budeš potřebovat“.19 Od prvních stránek Myšlenek zdůrazňuje svůj úkon poslušnosti Božímu příkazu, kterým odpovídá přímo na otázku: „Každopádně to bude dobře vynaložený čas, který strávím při psaní, neboť se budu v myšlenkách zabývat věcmi, o nichž nezasluhuji ani se něco doslechnout“.20 Ze zprávy o jejích viděních a z jistých míst Myšlenek si můžeme vyvodit rozhovor mezi Snoubencem a snoubenkou, ve kterém neváhá připomenout mu jeho nejkrásnější přísliby: On: – Má čest je tvoje, tvá čest je moje!
Ona: – Já se budu starat o svého Miláčka a můj Miláček se bude starat o mne!21 Otec: – Já jsem ti dal svého Syna, Ducha svatého a tuto Pannu. Co ty mi můžeš dát? 22 Ona: – Co mohu udělat pro svého Snoubence? Co vůbec může udělat pro tebe tato duše, jež měla tak zhoubnou schopnost, že promrhala milosti, které jsi jí dal? … 23 On: – Myslíš, dcero, že kochat se je zásluha? Jedinou zásluhou je jednat, trpět a milovat.24 Ona: – Posilněte mě květy. Nezdá se mi, že by to byla prosba, abychom zemřeli, ale abychom zasvětili život službě tomu, kterému tolik dlužíme…25 Ať On a ona už nejsou dva, ale ať je to jediná vůle, ne slovy, ne touhami, ale skutky. Stalo se: jedinou rozkoší Terezie od Ježíše bude napříště pracovat pro Snoubence, s ním, v dobrovolném zřeknutí se čisté kontemplace: „Duše žádá, aby mohla vykonat velké věci ve službě Bohu a bližnímu, a kvůli tomu se ráda zříká oněch potěšení a slastí. To je však spíše činný život než rozjímavý, a dokud je v tomto stavu, zdá se, že na to doplatí, bude-li její prosba vyslyšena; avšak zde Marta a Marie pracují v náramné shodě, neboť zde nitro ovládá vnější skutky, a vyrůstají-li z tohoto kořene, jsou to úchvatné a náramně vonné květy. Rozkvétají na stromě božské lásky, protože byly vykonány jedině pro Boha, naprosto nezištně, a proto vydávají vůni, jež prospívá mnoha duším. Taková vůně zůstává dlouho, nevyčichne brzy, nýbrž pronikavě působí.“ 26 Kontemplace už není cílem sama sobě. Stává se silou pro činnost, v činnosti. A protože Terezie od Ježíše už hledá jen Boží království, je jí všechno dáno navíc: účinnost a radost. Přes pokojný tón, do něhož se nutí v těchto komentářích k Písni písní, jimiž jsou Myšlenky o lásce k Bohu určené řeholnicím ve Vtělení – uhádneme to z jejích varování, abychom se nenechali zastrašit přílišnými požadavky žen, které ještě nejsou úplně odpoutány od světa, a z oklik, jemných postřehů, diskrétních narážek, k nimž se utíká, aby je od světa odtrhla – láska snoubenky propuká a nechává se unášet vlnou lásky Snoubencovy: „Zdá se, jako by byla bez sebe, vydaná napospas jakémusi božskému opojení. Neví, co chce, ani co mluví, ani oč žádá … 27 On ji chce naplnit, ještě
víc oblažit, změní ji v sebe sama, a jako ty, které omdlévají přílišnou blažeností a radostí, zůstane bezvládná v Boží náruči a na této božské hrudi. Už neumí nic než se poddat slastem, když je živena tímto božským mlékem … Tímto nebeským opojením je zároveň zděšena i uchvácena … je to svaté bláznovství… Tvůj klín je lepší než víno 2S … je celá proniknutá touto nesmírnou Boží velikostí … Můj Snoubenče, pro jedinou kapku vzácného vína, které mi dáváš, zapomínám na všechno stvořené… Kéž hledím na svého Miláčka a můj Miláček kéž hledí na mne … Prosím tě, můj Bože, pro krev tvého Syna, dej mi tuto milost: Polib mě polibkem svých úst!“. 29 „Ano, můj Bože, jak ti mohu být užitečná?“30 Sestřičky u Vtělení velmi potřebovaly takto zduchovnit svůj pojem o lásce. Matku na začátku velice dráždilo, když se tyto zralé osoby, které zůstávaly v pubertálních letech, hloupoučce pošklebovaly. „Vzpomínám si najedno úchvatné kázání jistého řeholníka, který v něm líčil slasti, jež snoubenka zakouší, když se stýká s Bohem. Mluvil o lásce … Ale vysvětloval ji tak nešikovně, že se mu smály, že jsem z toho byla zděšená.“31 Terezie bude napodobovat Samařanku, která „tak dobře rozuměla ve svém srdci slovům Pána, že ho opustila, aby se její krajané mohli s ním setkat a mít z toho užitek… Pro tuto velikou lásku si zasloužila, že jí uvěřili, a viděla, jak mnoho dobrého náš Pán vykonal v té vsi. Ona svatá žena běžela v jakémsi božském opojení a vykřikovala na ulici… Nakonec jí uvěřili a na její slovo mnozí z městečka vyšli vstříc Pánu“. 32 Terezie vysílala tyto výkřiky lásky, jimiž jsou Conceptos, na příkaz svého Snoubence Ježíše, ale se schválením svého zpovědníka. Bratr Jan od Kříže se tedy s nimi seznámil, diskutoval s ní o nich, a možná, že proti této mystice lásky a činnosti staví argumenty, které později rozvine na totéž téma Písně písní ve své Cantico espiritual, v Duchovní písni. Ale Magdaléně dá přednost před Martou: „Když duše dospěla do tohoto stavu láskyplného sjednocení, nehodí se pro ni, aby se zabývala vnějšími skutky, které by jí mohly překážet v tomto láskyplném životě v Bohu, i kdyby to bylo pro jeho službu. Neboť trocha této čisté lásky je vzácnější v jeho očích i pro duši – i když se zdá, že nic nedělá – než všechny ostatní skutky dohromady. Proto se Marie Magdaléna skrývala třicet let na poušti,
aby se opravdově oddala této lásce… Proto má-li duše v sobě částečku tohoto vysokého stavu, jímž je výlučná láska, velmi bychom jí ubližovali, kdybychom ji zaměstnávali vnějšími věcmi nebo aktivitami, třeba sebedůležitějšími a na sebekratší dobu“. 33 Duchovní sňatek Terezie od Ježíše, stav její duše, který z něho vyplynul, vyjádřený v Myšlenkách o lásce k Bohu, značí povahový rozdíl, jaký existuje mezi převorkou a jejím zpovědníkem. Milovat pro ni znamená jednat stejně jako kontemplovat. Pro něho milovat znamená celý se uvést vniveč v kontemplaci. Tento rozdíl však nijak neškodí jejich hlubokému myšlenkovému společenství. Terezie uznává, že za mnoho vděčí duchu a ctnosti, které dal Pán bratru Janovi. 34 „Pokládají ho za svatého a podle mého názoru jím je a byl jím po celý svůj život“. 35 Stále je otcem její duše. Pokud jde o něho, je dojemné, jak se po smrti Matky zakladatelky zaměřuje k činnosti, jako by byl nechtěl nechat nic ztratit z tohoto vzácného dědictví. Směrnice, které dává převorkám, jsou tak přesně okopírované od směrnic Matky Terezie, že si vypůjčuje i její důvěrné výrazy: „Zkoumejte dobře, koho přijímáte pro začátek, protože ty, co přijdou po vás, se tomu přizpůsobí… Říkejte sestrám, že když si je Pán vyvolil jako základní kameny, ať bdí nad sebou, aby jimi skutečně byly. V těchto začátcích ať se znovu vydají na cestu k dokonalosti, ve vší pokoře a vnitřní i vnější odpoutanosti, bez dětinskostí, ale se silnou vůlí“.36 Matka Terezie by se byla něžně usmála, kdyby byla četla dopis svého malého Seneky Anně od svatého Alberta, převorce v Caravace: „Jsem v Seville zaměstnán stěhováním našich sester, které koupily velmi důstojný dům. Ačkoli za něj daly čtrnáct tisíc dukátů, stojí za víc než dvacet tisíc. Usadily se tam a kardinál tam uloží se vší slavnostností Nejsvětější svátost o svátku svatého Barnabáše. Mám v úmyslu zanechat zde jiný konvent mnichů dřív, než odejdu… Kolem svatého Jana odcházím do Ecije, kde s milostí Boží založíme další, potom v Malaze …“37a Takto se stane Fray Juan de la Cruz Otcem zakladatelem. Terezie a Jan se od sebe liší povahou a životním pojetím, ale jsou zajedno, jakmile se v duchovním vzletu povznesou nad sebe. V malé hovorně z červených cihel v klášteře Vtělení převorka a zpovědník často rozmlouvají. Pokud šlo o duševní stav jejích dcer, mohl být Fray Jan tak přesný, jak byla obvykle Matka. Pokud šlo o
duchovní osvícení, uměla být Matka právě tak prosta jakéhokoli pozemského pouta jako bratr Jan. Jednou o slavnosti Nejsvětější Trojice seděl každý na své straně mříže, on na židli, ona na lavici. Mluvili o jediné bytnosti ve třech Osobách, o té „úžasné skutečnosti“. 37b Beatriz de Ocampo hledala Matku převorku, a tu ji viděla na její lavici a bratra Jana na jeho židli. Ale oba byli v extázi a bratr Jan se v duchovním uchvácení dotýkal stropu. Oba však věděli, že dokonalost nezáleží v těchto divech. – Pokora, pokora! říkávala Teresa de Jesús. A Juan de la Cruz odpovídal: – Pokora! „Ubohé maličké od Vtělení“ tedy kráčely k nebi a před nimi šel muž „nebeský a božský“, Fray Juan. P. Fernandez toho využil, aby nenechal Matku zakladatelku na pokoji. Poslal ji do Alby de Tormes, povolal ji do Avily, a nakonec jí dal povel, aby šla do Salamanky přestěhovat řeholnice do jiného domu. P. Antonio od Ježíše byl pověřen, aby ji doprovodil, také několik řeholnic, celá malá eskorta, a přirozeně Julián z Avily. Zase jednou se po Avile povídalo o Terezii od Ježíše a o Juliánovi! Madre se tomu moc smála. Bylo to v srpnu, a aby se vyhnuli horku, bylo rozhodnuto odejet za setmění. Začalo to špatně: Antonio od Ježíše a pak jedna služebná spadli střemhlav ze svých zvířat. Družině se nedařilo o mnoho lépe. O těchto dobrodružstvích vyprávěl Julián z Avily zábavné historky každému, kdo chtěl poslouchat: „Bylo velice tma a oslice, která nesla peníze pro Salamanku, se ztratila a během noci se neobjevila. Hledali jsme a padali v nejúplnější tmě, ale bylo už po půlnoci, když jsme dorazili k hospodě. Druhý den ráno šel jeden sluha hledat ztracenou oslici. Našel ji, jak ležela vedle cesty. Její náklad byl nedotčený. Příští noc jsme ztratili mnohem víc než oslici, ačkoli o ní říkali, že nese pětset dukátů …“ Co to znamená? Ztratili Matku Terezii od Ježíše osobně: „Byla ještě noc, cestovali jsme ve dvou skupinách. Skupina, která doprovázela naši svatou Matku a kterou s ohledem na její čest nebudu jmenovat, ji nechala v ulici jedné malé vesnice. Žádali ji, aby
na nás počkala, a vydali se vstříc ostatním. Ale když měli Matku zase najít, nemohli si za nic vzpomenout, kde ji nechali. Ptali jsme se jeden druhého: – Je Madre s vámi? Odpovídali: –Ne! – Tak je tedy s vámi ostatními? – Byla s námi, ale už není. Kam tedy odešla? Tak jsme se octli v tmě tmoucí. Jednak byla noční tma, a hodně hustá, ale ještě hustší byla naše tma proto, že jsme byli bez naší Matky. Nevěděli jsme, co dělat: jet dál, nebo se vrátit? Znovu jsme se rozdělili, jedni šli hledat tu, kterou jsme ztratili, druzí ji hlasitě volali v naději, že nám z toho či onoho kouta odpoví. – Madre Teresaaaaaaa! – Madre Teresa de Jesúúúúús! Po dlouhé úzkosti jsme spatřili přicházet naši Matku s její společnicí a s jedním venkovanem, kterého vytáhly z postele a daly mu čtyři reály, aby je zavedl na správnou cestu. Odešel náramně spokojený se svými penězi, a my ještě víc, že jsme nalezly všechna svá bohatství, a s radostí, že budeme moci vyprávět o těchto dobrodružstvích. Vklouzli jsme do jedné hospody. Byla tak přeplněná arrieros, mezkaři, kteří leželi na holé zemi, že nebylo možné udělat krok a nešlápnout na postroj nebo na spící muže. Konečně se nám podařilo zaopatřit naši svatou Matku a sestry, které jsme přivedli s sebou, ačkoli nebylo ani šest stop volného místa. Musely tedy zůstat na nohou. Tyhle hospody měly tu přednost, že jsme se nemohli dočkat chvíle, až z nich budeme moci odejít …“ 38 V Salamance se Matka Terezie zabývala rekonstrukcí domu, který jim však měl způsobit mnoho mrzutostí. Ale co na tom záleží? Šlo o to upravit jej pro přítomné potřeby. Přes dvacet dělníků stavělo „víc než dvě stě zdí“, 39 zařizovalo cely a uzávěry. Matka zakladatelka řídila práce. Dělníci soudili, že ji „zkušenost naučila, že se v takových věcech už vyznala“.40 Uměla vkládat do díla své srdce. Hlavní tesař Pedro Hernandez vyprávěl po celý život, jak Madre Teresa vyhlédla někdy z vikýře ve střeše a přikázala, aby přinesli všem dělníkům pití. Jednou si myslel, že ji její velkodušnost přijde příliš draho – mírka vína stála půldruhého reálu – a dal ho přinést jen zajeden maravedi a naléval ho
jen skoupě. Ale když vyléval, jak se domníval, poslední kapku, byl džbán ještě plný…41 Když byli nádeníci a zedníci napojeni zázračným vínem, jak by jim byla mohla ještě chybět kuráž? Tento dům byl dokončen. Nastaly nové odchody, nové příchody: Alba de Tormes, Medina del Campo, a konečně Avila, ale jen nakrátko, protože zakládací ruch na tři roky zpomalený vypukne znovu.
XI. STÍN VELKÉHO INKVIZITORA 1574 Na cestě do Segovie byla Matka úplně klidná. Všechno vypadalo velmi dobře pro toto založení. Cítila se cestou tím lépe, že na ní dělala tentokrát méně hluku a že s sebou vezla jen bratra Jana od Kříže, Juliána z Avily, Isabelu od Ježíše – zpěvačku salamanských popěvků – a jednoho laika, Antonia Gaytana. 1 Jen čtyři společníky, ale byli z nejvydatnějších. Antonio Gaytan, vdovec, který měl jistý majetek, se velmi nadchl pro reformovaný Karmel a pro Madre Teresu. Tak pro ně horlil, že prosil, aby ho použili, bude-li to řád potřebovat. Matce zakladatelce to nemusel dvakrát říkat, a od toho okamžiku už neznal Antonio Gaytan oddech. Jako hlavu svého domu ustanovil jednu paní, která měla vychovávat jeho dcery, a stal se průvodcem Terezie od Ježíše. Během cesty sbíral zásady spirituality přizpůsobené pro každodenní život dobrého laika: Matka soudila, že jako jsou na tomto světě různá podnebí, roční období, změny počasí, tak se různí potřeby vnitřního života každého jednotlivce podle naší povahy a podle našich zaměstnání. Ujišťovala ho, když si stěžoval na svůj pomalý pokrok v modlitbě: „Netrapte se, to není vaše vina“ 2 … „Nenamáhejte se příliš mnoho myslet, nermuťte se pro své neúspěchy v meditaci. Největší milost, jakou nám Bůh dává, je možnost neustále ho chválit a pracovat na tom, aby ho všichni chválili…“3 Prozatím měla pro něj nebezpečné poslání: tajné přestěhování – můžeme říci únos – čtrnácti řeholnic z kláštera v Pastraně, obětního beránka výstřední Any de Mendoza y la Cerda, princezny ďEboli. Princ zemřel před rokem. Jeho manželka se nemohla odhodlat, aby byla vdovou jako jiné: z ruky kněze, který udělil poslední svátosti jejímu manželovi, kterého šíleně milovala a nepřála si ho přežít, přijala v Madridě karmelitánský hábit, když na něj předem dala našít záplaty. Nechala o samotě záruky této lásky, svých šest dětí, nasedla do vozu neprodyšně uzavřeného po příkladu svaté
Matky Terezie, zřekla se satana, který se nezřekl jí, a odjela do Pastrany. Když byla převorka Isabel od svatého Dominika uprostřed noci zpravena o jejím příjezdu, zvolala: – Princezna v klášteře! Tento dům je ztracený!4 Ale nepřišla sama. Jako indické vdovy, které se nechávají s celou svou družinou spálit na hranici, vezla s sebou mladé dívky, své criadas, a vyžadovala, aby byly přijaty současně s ní do noviciátu. Vyžadovala! Tato žena uměla jen vyžadovat! Podivný způsob mluvy u karmelitky. Ale to byl jen začátek. Pro sestru Anu od Matky Boží – takové jméno přijala v řádu – neexistovaly ani řehole ani stanovy ani zvonění zvonu, a ještě méně mohla být řeč o poslouchání, ať kohokoli. Mluvila, kdy se jí zachtělo, chtěla přijímat hosty, vycházet ven, a zařídila si, aby její cela byla ve spojení s ulicí. Sestra Ana si vynutila, aby ji obsluhovaly a jednaly s ní se všemi poctami, jaké příslušely jejím titulům. K převorce se chovala nezpůsobně, otevřeně se posmívala kněžím, zpovědníkům, návštěvníkům: – Co mají tihle mniši co dělat v mém klášteře? Nakonec natropila tolik pohoršení, že jí museli pěkně říct, že je příliš velkým štěstím pro chudý klášter, než aby v něm byla ona, a že jenom dvůr je jí hoden. Zdvořile, ale velmi pevně jí to dala Isabela od svatého Dominika na srozuměnou. Ana de Mendoza s přízviskem od Matky Boží se nenechala zmást o smyslu těchto tak zdvořilých slov. Křičela, že ji vyhánějí, a odvolala se ke králi. Znovu si zavinila, že byla ještě důrazněji zanesena na své místo v seznamu nekajících hříšnic: Filip II. už toho byl syt a nazýval ji nyní „pověstnou ženštinou“. Sdělil jí: – Vaším prvním úkolem je starat se o své děti. Vrátila se do svého paláce a hledala prostředek, jak by se povyrazila. Nalezla ho: pronásledovat ubohé bosé karmelitky. Její nejmenší surovostí bylo zastavení důchodů, které se zavázala jim vyplácet. To znamená, že je odsoudila k hladu, protože v této zapadlé vesnici jim nikdo nemohl pomáhat. Matka Terezie něžně a živě pociťovala všechny strasti svých dcer, a když s sebou vezla k založení do Segovie jen jedinou, bylo to proto, že měla v úmyslu povolat tam oběti princezny ďEboli.
Všechno vypadalo opravdu velice slibně pro nový konvent: „velká Boží služebnice“ Doña Ana de Jimena měla připravený dům, kde může být okamžitě sloužena první mše svatá. Matka přišla podle svého zvyku sin blanca, „bez haléře“, ale Prozřetelnost se neomylně postará o získání vhodné a definitivní budovy. Tento dobrý Pán nikdy nezklamal. Terezie od Ježíše snila tedy o tom, jak to zařídí, jako to člověk rád dělává ve voze, který jede k cíli. Tu ji Julián z Avily požádal, aby se podívala, jak je sepsána listina, kterou dává biskup oprávnění k založení tohoto kláštera. – Listina? Žádnou nemám. Nestačí ústní svolení biskupa? Mezkové se trmáceli po drsných svazích Guadarramy, kára se vydatně otřásala, a co víc, Julián z Avily se začal ježit a bručel: – Biskup je nepřítomen. Stačí, aby provizor byl mrzout a aby lpěl na papírech … Konec konců, nemysleme už na to! V Segovii vstoupili do domu za temné noci, druhý den ráno zazvonili velkým zvonem a Julián z Avily sloužil první mši a uložil Nejsvětější svátost. Ať se stane cokoli, karmelitánský klášter svatého Josefa v Segovii je založen. Ale jaký strach následoval! Znamenitý kaplan, bez falešné sebelásky, o tom vypravoval: – Provizor vešel, a nikdy jsem neviděl člověka víc rozzuřeného. Křičel a ptal se, kdo uložil Sanctissimum. Řeholnice byly už v klauzuře a já jsem se před tímto vztekem schoval pod schody. Náš muž padl na bratra Jana od Kříže: – Otče, kdo to tam dal? Co nejrychleji mi to vyndejte, než si rozmyslím, jestli vás mám nebo nemám vsadit do vězení? 5 „Neudělal to, poněvadž šlo o řeholníka. Já ubohý duchovní jsem jist, že mne by tam byl poslal.“ Matka se nenechala dojmout tímto skandálem. Nijak ji to nerozrušilo, když už byla odsloužena první mše. Všechny její obavy byly „předtím“. Postavila se proti provizorovi právě tak směle, jako zdvořile. Neodvážil se zrušit klášter. Ale aby se nepřekročil jeho zákaz sloužit mše, nechal tam biřice, který všem naháněl strach. Pořádný poplach, ale krátký. Podařilo se dosvědčit před tímto provizorem, že biskup opravdu dal ústní povolení, a všechno bylo zas v pořádku. To znamená, že Julián a Antonio Gaytan byli volní a mohli se s pěti vozy vypravit do Pastrany.
Řeholnice byly přichystané. Už dávno zaznamenávala převorka na radu Matky Terezie den za dnem všechno, co jim princezna dávala, jak pokud jde o užitkové předměty, tak pokud jde o posvátné nádoby a roucha. Isabela od svatého Dominika, odbornice v soudních sporech, jako kdyby byla v životě nedělala nic jiného, pozvala corregidora, veřejného písaře, a s inventářem v ruce vrátila všechno, co nebylo vlastnictvím konventu: zavazadlo chudých sester se velice ztenčilo. Oba zachránci, kněz a laik, se s velkou tajností plížili podél zdí a silně dojati, že hrají tak velkou roli v dobrodružství, v němž se střetávají nebe a dvůr, vklouzli do kláštera. Nejdříve bylo zapotřebí požít svaté způsoby. Potom takto posíleny následovaly mnišky své únosce v průvodě, ale vlčím krokem. Vzývaly přitom Boha, ale jen ve svém srdci. Ticho, které předchází před svítáním, zdálo se jako ticho při zákeřné výpravě. Bylo možné všeho se obávat od tak mocné a mstivé nepřítelkyně. Dobrák Julián se přiznal, že pro takový útěk potřeboval víc odvahy, než jakou člověk obyčejně potřebuje, má-li vyrazit k útoku. Vozy čekaly hodně daleko, aby nepřivábily pozornost vesnice. Konečně do nich čtrnáct uprchlic nasedlo a expedice mohla ujíždět z Pastrany za hlučného dusotu mezků, svištění bičíků a pokřikování mezkařů. Málem by se byli všichni utopili, když se brodili přes Tormes. Julián z Avily přirovnává tuto řeku k moři. Nicméně přijeli do Segovie živí a zdraví po mnohadenním cvalu, který ještě zrychlovaly nejhrbolatější cesty na světě. Matka jim dávala najevo, jakou má radost, a převorkou segovijského konventu jmenovala tuto Isabelu od svatého Dominika, která podala tak znamenité důkazy moudrosti, energie a důvtipu při svých opletačkách s Doñou Anou de Mendoza. A aféra byla považována za uzavřenou. Avšak neposlala-li princezna své dráby, aby pronásledovali několik ubohých mnišek, bylo to proto, že měla za lubem velkolepější pomstu. Jak věděla, že při zakládání kláštera v Pastraně měla Madre Teresa napsaný svůj životopis? Terezie od Ježíše chovala tuto autobiografii v tajnosti, psala ji jen na příkaz svých zpovědníků a jenom pro ně. Byla by se chránila nediskrétnosti princezny víc než kohokoli jiného.
A jak se vědělo, že si zakladatelka přinesla kopii? Pro neopatrnost – vzhledem k tomu, že není dokázána její zlá vůle – jedné řeholnice augustiniánky, kterou Ana de Mendoza Matce vnucovala a která byla ostatně rázem poslána pryč. Bouřlivá dáma byla tak zvědavá na toto vyprávění, že udělala všechno možné, aby si ho mohla přečíst. Lichotila Terezii, ale ta se nenechala polapit a trvala na svém odmítnutí. Ana, ještě víc vydrážděná, vyváděla, rozpoutala hotovou bouři a přivolala si nápomoc Ruy Diaze. Aby měl pokoj, přednesl tuto prosbu Matce. Nakonec neváhala princezna přísahat, že to nebude číst nikdo jiný než její manžel a ona. A vůbec, proč tolik nedůvěry k ní? Nemohla mít Matka příklad v její tetě Doně Luise de la Cerda? Terezie od Ježíše musela ustoupit. Princezna, houževnatá ve svých choutkách i ve svých nevraživostech, naprosto nebyla houževnatá v dodržování přísahy. Život Matky Terezie se povaloval na stolech jejího paláce. Pokojské, služky, měly volnost, aby se jím povzbuzovaly nebo si z něho tropily žerty. Všichni se velmi bavili viděními Terezie od Ježíše. S posměchem je přirovnávali k ďábelským podvodům Magdalény od Kříže. Tento hlasitý posměch se donesl až do Madridu. Sama princezna k němu přidala své zrnko jedu. Po celou sezonu se u dvora nejlépe bavili, když se zavedla řeč na tento námět. Vtip a zlomyslnost Any de Mendoza to ještě rozmazávaly. Cože! Tahle Madre Teresa vyrvala z jejích spárů nevinné mnišky! Princezna ďEboli se proslavila tím, že udala inkvizici Životopis Terezie od Ježíše a obžalovala ho, že obsahuje „vidění a zjevení a že vykládá nebezpečnou nauku“.6 Zatímco jednooká dáma kula své pletichy, žila Matka klidně jako čisté duše a ani zdaleka si neuměla představit, kam až může jít roztrpčená marnivost a nenávist. Právě koupila pro segovijský Karmel pěkný dům a usadila v něm své dcery s ceremoniálem, obvyklým, když se ujímaly vlastnictví: následována mniškami, které zpívaly Laudate Dominum omnes gentes, šla od místnosti k místnosti, zvonila zvonečkem a otvírala všechny dveře. Vztyčily oltář na tomto místě, kde bude od nynějška vládnout jenom Pán. Tento klášter byl tak skromný, jak to měla ráda, měl nízký strop pod červenými taškami, protože „pro třináct chudých lidiček stačí i docela malý kout…“ 7 Cely vedly na patio. Fray Jan od Kříže byl
tam jednou tak uchvácen láskou, když spatřil obraz Krista hroutícího se pod tíhou kříže v podobě lisu, že vrávoraje šel obejmout tento velký temný kříž, který vyniká na bílé zdi kláštera, a zůstal v extázi. Matka mohla pokojně hovořit s tímto otcem své duše a těšit se ze samoty v horní cele, do níž se uchylovala. „Už dávno jsem se nemohla takto ustranit, a je to pro mne veliká útěcha“. 8 Její dcery ji obklopovaly něhou někdy až nediskrétní, ale vždy sladkou tomuto srdci, tak milujícímu, že slovo „láska“ je u ní snad slovem nejčastějším. Říkává: „Chtěla bych jen milovat“, „není lepší lék než láska“ … 9 Protože miluje, představuje si, že ji druzí také milují. Když naivní Ana od Nejsvětější Trojice, která za ní všude chodila, objevila ji v modlitbě v jejím ústraní, Matka jí se shovívavým úsměvem hubovala: – Urguillas! Čmuchalko! Nenecháš mě nikdy samotnou?10 Tyto nediskrétnosti měly jeden šťastný důsledek: Terezie od Ježíše přinesla do Segovie malý sešitek Myšlenek o lásce k Bohu a ukázala ho svému zpovědníkovi P. Yanguasovi. Tento otec byl proslulý svými drsnými ctnostmi stejně jako svými komentáři k svatému Tomáši. Přečetl to a pravil: – Nač se namáháte s psaním takových věcí? Hoďte to do ohně. Matka neodpověděla, její obličej neprozrazoval nejmenší pohnutí. Oheň hořel. Hodila do něj své listy. P. Yanguas měl „horlivost svatého Pavla, který přikazoval ženám, aby mlčely v Božích chrámech: to znamená, aby nekázaly na kazatelně a netiskly knihy“. 11 Ale bylo v tom ještě něco jiného: inkvizice byla obzvláště přísná ve všem, co se týkalo znalosti Písma. Jednou z nejtěžších obžalob toledských alumbrados bylo, že se tajně scházeli ve skupinách a „pokoutně“ vykládali Písmo svaté. Přezdívali jim dokonce „žáci tajných nauk a zákoutí“. Matka Terezie bude stále velmi pečlivě prohlašovat, že slovo Písma jí přináší velkou útěchu, když jí bylo předáno teology právě tak učenými, jako svatými, ale nedělá žádné narážky na přímou četbu. Přesto její citáty, ustavičné reminiscence, dokazují, že je velmi dobře znala. Tvrdí, že slova evangelia jí lépe pomáhají k usebranosti než nejučenější knihy.12 Sám Pán jí řekl: „Všechno zlo ve světě závisí na tom, že se nezná jasně pravda Písma svatého. Není v něm jediná čárka, která by se jednoho dne nesplnila …“13 Nevadí, že když v Toledu jedna
uchazečka o noviciát řekla, že si přinese svou Bibli, přerušila ji Matka: – Milá dcero, zůstaňte doma! Nepotřebujeme ani vás ani vaši Bibli! My jsme nevzdělané osoby, umíme jen příst a poslouchat … 14 V krásných dobách velkého inkvizitora Dona Gaspara de Quiroga to byla moudrost, a P. Yanguas jednal spíš z rozvahy než z úzkoprsosti. Brzy bude Fray Luis de Leon uvržen do žaláře za to, že přeložil do španělštiny Píseň písní na žádost jedné ze svých kajícnic. Zůstal tam čtyři roky. Můžeme si představit strach P. Diega z tohoto výbušného „sešitku“ Terezie od Ježíše. Hájil se proti výtce, že jednal nesmlouvavě, a tvrdil, že jen žertoval, aby vyzkoušel poslušnost Matky Terezie. Nikdy by byl nevěřil, že tak čile hodí do plamenů tak obdivuhodný spis, „který neobsahoval nic proti naší víře“. 15 Nevěděl, jakou má Matka radost, když může poslouchat, a nevěděl, že u ní naprosto neexistuje autorská sebeláska. Text byl přesto zachráněn: jedna ze „čmuchalek“ si rukopis v skrytu opsala. Terezie myslela, že je po něm veta, a už na něj nemyslela. Každá z jejích „rekolekcí“ na okraji jejích zakládání přispěla víc k tomu, že ji odpoutávala od všech stvořených věcí. Ze Segovie píše: „Jsem vnitřně den ze dne svobodnější…“ 16 V té době hledala inkvizice v Avile nejen její vlastní životopis, ale všechny její ostatní spisy. P. Domingo Bañez, rozhodnutý podpírat Matku Terezii svou vysokou autoritou, přinesl sám inkvizitorům pranýřované dílo, když v něm udělal lehké opravy. Připojil několik schvalovacích stránek. Když se Terezie dověděla, v jakém je nebezpečí, neznepokojila se: – Bůh ví, jak upřímně jsem psala to, co je pravdivé. Ostatně, neprohlašuje ve svých velkých i „malých“ knihách svou věrnost církvi, pravidelně a ve všech tóninách? Ve vyprávění o svém Životě je: „ochotna zahanbit všechny zlé duchy, aby obhájila i nejmenší zjevenou pravdu …“17 V Hradu v duši: „Unikne-li mi něco, co se neshoduje s učením svaté římskokatolické církve, pak v tom nebude zlý záměr, nýbrž pouhá nevědomost…“ 18 V Cestě k dokonalosti: „Ve všem, co řeknu, se podřizuji tomu, čemu učí svatá matka římská církev“.19 V duchovních zprávách svým zpovědníkům: „Podřizuji se autoritě církve“. 20 Pro ni podřízenost je láska.
Víc pociťovala, když se zneklidňovaly její dcery. Konejšila je: Neklid je marný, strach je marný. Nanejvýš potřásla mírně rameny: – Que más da? A co má být? Když opouštěla Segovii a vracela se do Avily, zastavila se v jeskyni, ve které žil nějaký čas svatý Dominik. Zůstala tam tak dlouho klečet, že byla její malá družina už netrpělivá. Velmi laskavě se omlouvala: zdržel ji tam svatý bratr Kazatel. Zjevil se jí a slíbil jí, že jí bude ve všem pomáhat, a zejména při jejích zakládáních. Jak by se byla mohla ještě něčeho nebo někoho obávat, i kdyby to byli inkvizitoři?
XII. JERONIMO GRACIAN DE LA MADRE DE DIOS 1575 V hornaté modrošedé krajině osvěcované studeným světlem kodrcaly vozy po strmé stezce na úbočích Sierry Moreny. Při každém otočení kola se odlepovaly kameny z cesty a kutálely se do prázdna, skákaly ze skály na skálu a v dolině vyvolávaly ozvěny, při nichž se deset statečných žen zachvívalo. Sedm klášterů karmelitek, které Matka Terezie od Ježíše dosud založila, se nalézalo „v její čtvrti“, dvacet nebo třicet mil od Avily. Teď v měsíci únoru 1575 se odvážila jet až do Beasu, který leží v provincii Jaen na hranicích Kastilie a Andalusie. Lekala se takové dálky a vyhlídky na cestu přes vysoké hory, a přesto se nechala přemluvit tvrdošíjnými zbožnými dobrodinkami, dvěma šlechtičnami, sestrami Godinezovými. Také ji lákalo obzvlášť mírné a příjemné podnebí. Vezla si s sebou své věrné, Juliána z Avily a Antonia Gaytana. K nim se ještě přidal Gregorio Martinez, který ji poznal v Medině del Campo a následoval ji. Cestovala s ní Ana od Ježíše, ta sličná Lobera zvaná „královna světa“, a Maria od svatého Josefa, bývalá malá pokojská Doni Luisy de la Cerda. Také tu byla Isabel od svatého Jeronýma, kterou P. Jan od Kříže vyléčil z melancholie, Ana od svatého Alberta, Marie od Ducha svatého, Maria od Navštívení, Isabel od svatého Františka, která měla tak dobrý sloh, že ji Matka požádala, aby byla historičkou Karmelu, a docela drobná Leonor od svatého Gabriela, tak roztomilá, tak příjemná, že to byla pro Matku zakladatelku mi Gabrielita. A konečně Beatriz od svatého Michaela: ještě jako dítě si ustřihla své plavé kadeře a přinesla je v truhličce své mamince: – Zanechávám vám tuhle parádu a chci jít k Bohu. To ona držela v náručí Jezulátko, které s nimi všude cestovalo. Už celé dni drkotaly rozvrzané vozy sierrou. Serpentýny, stoupání a prudké srázy byly nekonečné. Mezkové šlapali čím dál pomaleji,
čím dál nejistěji a i vozkové už byli celí ukřičení, jak stále vyráželi „hyjééééé“, aby zvířata povzbudili. Matka zpozorovala štěrbinou mezi plachtami, které uzavíraly její vůz, neklid v zaváhání mezkařů. A přece se po chvilce chystali sjíždět po svahu, který se zdál dobrý pro kozy, ale byl málo přiměřený pro tak těžká a velká vozidla. Tušila nebezpečí. Tak jako kapitán za bouře poručí stáhnout plachty a držet pevně kormidlo, přikázala Matka svým dcerám, aby odložily své dobré důvody k strachu a nepřestaly věřit v Boží ochranu: – Tito muži už nevědí, kam jedou. Modleme se, mé dcery, prosme Pána a našeho otce svatého Josefa, aby byli našimi průvodci! 1 Tu se z dálky, z velké dálky, z hloubi rokle ozval hlas, hlas starého pastýře vycvičeného ve volání na velké vzdálenosti: – Zastavteeee! Zastavteeeee! Zřítíte se do propasti, jestli pojedete tudyhleeee! Údery kopyt na kamení, prudce utažené uzdy, řinčení postrojů, vrzání náprav, zarážení kol. Vozy zůstaly naráz stát, zatímco se horami nesly ozvěnou výkřiky mezkařů: „Zastavteeee! Pareeeen! Pareeeen!“ Údiv zvířat i lidí trval několik vteřin. Pak ihned následovalo množství otázek, konstatování, zvolání: byli ztracení v Sierra Morena! Opravdu, řítili se do propasti! Ten hlas z prázdna je zachránil. Ale jak se odtud dostat? Jak se obrátit na úzké stezce mezi skálou a propastí? S rukama přiloženýma k ústům na způsob trubky se tázali dna propasti: – Kudy můžeme jeeeeet? Dno propasti odpovědělo: – Mírně couvejte, nic neriskujete. Až se kola stokrát otočí dozadu, najdete dobrou cestuuuu! Tichem se nesl tento hlas a ozvěna ho vracela jako čisťounké zrcadlo. Jednoho sluhu poslali na výzvědy. Vrátil se a oznamoval, že dobrá cesta je na udaném místě. Zakrývala ji sesutá půda, snadno ji odklidí. Zatímco se do toho dalo několik mužů z družiny, snažili se ostatní nalézt zachránce, který zůstal neviditelný. Volali do dálky, pátrali v hloubce, jeden z nich se dokonce odvážil slézt dolů: marně. Kde je ten pastýř schovaný? Vzduch byl tak průzračný, že bylo možné
rozeznat nejmenší kamínek, kam jen oko dohlédlo, a sierra zaplavená světlem byla tak obnažená, že se zdálo nemožné, aby se v ní skrýval. Tereziina tvář zářila láskou, slzami, zmatkem: – Mrzí mě, říkala svým dcerám, nechat je hledat. Nikoho nenajdou. Ale nemůžeme jim říct, že hlas, který jsme slyšeli, je odpověď našeho otce svatého Josefa na naše modlitby … Ještě celý den projížděli horami, ale od té chvíle už bylo všechno snadné, zvířata klusala tak rychle, že mezkaři spílali a kleli: – Zatracená dřina řídit mezky, když lítají! Na břehu Guadalimaru se karmelitky chystaly vystoupit z vozů a přebrodit řeku, když tu shledaly, že jsou na druhé straně. Už se nedalo nikomu tajit, že andělé nesou svatou Matku na rukou … 2 Pověst o tomto zázraku se tak roznesla, že kněží z Beasu v komžích a s kříži v rukou a všichni obyvatelé, nevyjímaje ani malé děti, vyšli Terezii od Ježíše v ústrety. Před nimi jeli rytíři, kteří „prováděli na svých koních všechny možné akrobacie“ 3 Doprovodili ji do kostela, kam vstoupila za zpěvu Te Deum uprostřed slavnostně vystrojené šlechty a honorace. Takové byly radostné zázraky. Ale byl také jeden děsivý: nový klášter těsně sousedící s kostelem byl zařízen v bývalém domě vikářově a řeholnicím bylo dovoleno sledovat okénkem obřady ve farnosti. Toto právo se velmi nelíbilo jistému Alonsu de Montalvo. Neváhal odjet do Madridu, aby vyžádal jeho zrušení. Vrátil se celý hrdý: – Do tří dnů bude vikýř zavřený, nebo mi zavřou oči …4 Za tři dni zavřel své oči: náhle zemřel. Takto vidí spravedlivý odplatu zlých, praví žalmista. Úcta, jakou vzbuzovala svatá Madre, byla přímo šílená a klášter svatého Josefa Zachránce v Beasu inaugurovaný 24. února se stal líhní světic. Dvě sestry Godinezovy, dárkyně domu a šesti tisíc dukátů, tam přijaly závoj a jména Catalina od Ježíše a Maria od Ježíše. Catalina je silná osobnost: Catalina Godinezová neboli pyšná konvertitka je jeden z podivuhodných případů, o kterých Matka ráda psala. Ve čtrnácti letech byla tak pyšná na svou krásu, na svůj majetek, na své jméno, že se cítila uražena malou ctižádostí svých rodičů, když ji chtěli provdat: spokojovali se pro ni s „majorátním“ pánem, s
nejstarším synem velké rodiny! Nechápala, odkud má tolik pýchy, ale pokládala za ponižující být spojena s mužem. Byla by chtěla, aby její rodokmen začínal u ní samotné! 5 Bůh použije její pýchu, aby ji přemohl. Jednou večer, když snila o těchto plánech na manželství, zvedla oči a pohlédla na krucifix. Najednou pochopila, že jenom Bůh je manželem, který je jí hoden. Měla ráznou povahu: na místě složila slib čistoty a chudoby. Zlí duchové, kterým unikla, dělali tak velký hřmot, že se její otec probudil a v nočním úboru a s mečem v ruce přišel dolů. Rodiče nedovolili Catalině vstoupit do kláštera a mermomocí chtěli, aby se vdala. Aby odradila nápadníky, chodila tajně na dvůr ve statku, namočila si obličej a vystavovala ho slunci, aby si zničila pleť, jako to udělala Ana. Trávila na modlitbách všechen čas, který si mohla utrhnout při matčině bdělosti, vstávala v noci, chodila, tápala a líbala nohy spícím služebným. Prosívala je za odpuštění, že je nucena nechat si jimi sloužit. Trápena všemi možnými nemocemi, zázračně uzdravena a osvobozena smrtí otce i matky mohla konečně dosáhnout od Matky Terezie od Ježíše založení Karmelu v Beasu. Výlohy zaplatí její sestra Maria a ona. Jeden anděl jí odhalil existenci reformovaného Karmelu: viděla se ve velké klášterní síni osvětlené svíčkami, které drželo v rukou asi patnáct řeholnic zahalených černým závojem. Když se Catalina tázala, ke kterému řádu náležejí, bez přerušení mlčení zvedly závoje a ukázaly hezké usměvavé tváře. V den své obláčky poznala v nových spolusestrách tváře ze svého snu. Když však později Madre Teresa prohlásila, že nebyla nikdy šťastnější než v Beasu, nebylo to proto, že tam prožila tuto slavnou „zlatou legendu“. V Beasu potkala bratra Jeronima Graciana od Matky Boží. „Nikdy neprožiji šťastnější dny, než jaké jsem prožila se svým Pavlem …“6 Takto mu přezdívala. Soudila, že jako apoštol bývá i on střídavě „na vrcholech i v hlubinách moře“. 7 Tak snadno se nadchl a zase klesal na mysli. Nazývala ho také „můj Elizeus“, 8 protože měl „velkou a lysou hlavu“. Otci Rubeovi, generálnímu představenému řádu, psala: „Gracian je jako anděl…“ 9 A převorce v Medině del Campo: „Matko, jak bych si byla přála, abych vás měla u sebe v těchto posledních dnech! Bez přehánění to byly nejlepší dni mého života. P. Gracian zde strávil víc než dvacet dní. Tvrdím, že jsem
dosud neocenila po zásluze tohoto člověka. V mých očích je dokonalý a pro nás je tím nejlepším, co si můžeme od Boha vyprošovat. Modlete se se svými dcerami k Bohu, aby nám ho dal za představeného. Potom budu moci složit na někoho řízení těchto domů: nikdy jsem neviděla tolik dokonalosti pohromadě s takovou laskavostí… Julián z Avily je do něho zblázněný … (está perdido por él …) a stejně je tomu zde se všemi. Obdivuhodně káže“.10 Terezie od Ježíše tak jásala, že to vypadalo, jako by se v ní znovu rodilo horování Teresy de Ahumada. Přiznávala, že její duše se neupokojuje jinak než v Bohu nebo u toho, který jediný jí rozumí: „Všechno ostatní je mi tak těžkým křížem, že to nemohu unést… 11V tomto šedesátiletém srdci to byl hotový požár. Jak tomu mohlo být jinak, vezmeme-li v úvahu velkodušnou povahu Matky a nátlak, v jakém žila? I ti, kdo žasli nad jejími viděními, nad jejími hlasy, hleděli na ně jen s jistým úlekem. P. Jan od Kříže je pokládal za horečnou obrazotvornost, plod záliby ve sladkostech božské lásky, a sama Terezie někdy pochybovala, zda nejsou satanskou léčkou. Bylo jí stejně trapné být pokládána za svatou jako za fenomén, a proto měla nejraději nejveselejší novicky, jejichž láskyplná důvěrnost byla pro ni odpočinkem, uvolněním, pohlazením. Když Terezie odhalila Gracianovi taje své duše, ten se vůbec nedivil tak překvapující důvěrnosti s Pánem. Jako dobrý teolog opírající se o Písmo svaté ji schválil. To byla nesmírná úleva pro Kristovu snoubenku, která byla tak často trýzněna samotným svým štěstím: „Ať je navěky veleben!“12 Ten, který jí přinášel jistotu a pokoj, se jí stal ihned velmi drahým a nepostradatelným. A pak, nebyl „zachmuřený“: od prvních dnů ji rozesmával. V Beasu se konalo mnoho obláček. Jednou z nich byla obláčka Gregoria Ramireze, který přijal jméno Gregoria z Nazianzu. Julián z Avily požádal prostince P. Jeronima Graciana, aby mu dal laskavě škapulíř karmelitánského řádu, pro nějž se tento dobrý kaplan do krajnosti obětoval. P. vikář shromáždil novice v chóru za mříží, dal jim zpívat Veni Creator jako při obláčce a předstíral, že začíná obřad. Jeho kázání o krásách mnišského života trvalo hodinu. Dobrák Julián byl na pokraji zoufalství: mohou z něho udělat mnicha, když o to nežádal, když k tomu nemá chuť? Má složit slib chudoby, když musí živit několik sester? Ale snad měla Madre Teresa o něm nějaké zjevení,
které mu ukládá, aby se zul a oblékl tlustou vlněnou kutnu? Mohl v tomto případě odporovat příkazu Pána? „Zbledl, zrudl, vzdychal, potil se, trápil“,13 až P. Gracian dokončil svou řeč a docela jednoduše mu odevzdal škapulíř. Julián z Avily rozveselil mnišky, když jim vyprávěl o svých úzkostech. Matka se tomu moc smála a měla větší radost než kdy jindy ze svého Pavlíčka, ze svého Elizea, ze svého Graciana. S ním mohla mluvit nenucené, mohla dát průchod své živosti, nemusela zadržovat směšné slovo, vzlet citů. Jemu bude moci napsat: „Vy jste mě pořádně rozesmál a pěkně pobavil. Ach, můj otče, vy jste nepotřeboval přísahat jako svatý, ani klít jako čeledín, já jsem dobře pochopila … Nechám už toho, jen vám připomínám, že jste mi dal právo soudit a myslet, co chci…“ 14 Milovala ho jako matka, jako sestra, jako světice, která dospěla do takového stupně čistoty, že nejvroucnější výrazy lásky nemohou znít z jejích úst dvojsmyslně. Neboť kdyby byla neměla takovou průzračnou duši, nebyla by se jich opovážila: „S jakou radostí bych mu byla dala najíst, když měl hlad, jak mi říkal!“ 15 „Je tučný a zdravý. Bůh buď veleben!“16 Když se podepsal na jeden ze svých dopisů: „Váš milovaný syn“, má nesmírnou radost: „Pobavil jste mě, když jste napsal: Váš milovaný syn! Hned jsem si sama u sebe řekla, že máte pravdu!“17 Má o něho starost, o jeho námahu, o jeho zdraví, o jeho oblečení, o jeho náladu. Raduje se ze svrchované dobroty „dohazovače“ (el casamenteró), samotného Krista, který je tak úzce spojil, že už je smrt nerozloučí, ale že budou sjednoceni navěky. 18 A pomyšlení na P. Graciana jí pomáhá lépe chválit Boha. Zapřísahá jej, aby se chránil spadnout z osla – ne bez zlomyslnosti. Když často opomene jí napsat, vnuká jí to tato obdivuhodná slova: „Pravá láska takhle nespí …“ 19 Vůči převorkám, např. Marii od svatého Josefa, s kterými ji bude později pojit upřímné přátelství, zakouší cit, velmi podobný nejženštější žárlivosti. To všechno dokazuje, že Terezie od Ježíše měla srdce, bez ohledu na to, že toto srdce bylo zcela plné, přeplněné láskou, která je všechny pohlcovala: láskou k Bohu a láskou k jejímu řádu. Neměl P. Gracian stejné myšlenky jako ona, stejné záliby, stejnou metodu vedení duší? „Máte úplně pravdu v tom, co pokládáte za nutné pro reformu, když říkáte, že duše se nedobývají silou zbraní
jako těla. Kéž vás Bůh uchová v mé blízkosti, protože jsem s vámi velmi spokojena!“20 Propuknutí tak horoucího citu ji přesto poněkud zneklidňuje. Ale jednou po svatém přijímání byla v duchu přenesena do rozkvetlého sadu. Byl tak rozkošný, že jí připomínal Píseň písní: „Spatřila jsem tam svého Elizea, ne takového, jaký je, malý a příliš snědý, ale podivně krásného. Na hlavě měl něco jako girlandu z velkých drahokamů. Mnoho mladých dívek chodilo před ním s ratolestmi v ruce a zpívaly písně k oslavě Boha. Otvírala jsem oči dokořán… Zdálo se mi, že slyším andělskou hudbu a ptáčky, v kterých se duše kochala. A bylo mi řečeno: ‚Tento muž zasloužil být mezi vámi’… 21 Kdo tedy byla tato vznešená osobnost, které samo nebe udělovalo pověřovací listiny? Otci Jeronimu Gracianovi od Matky Boží bylo třicet let, když potkal v Beasu Matku zakladatelku. Byl už apoštolským vizitátorem bosých i zmírněných karmelitánů v Andalusii. Byl velice vzdělaný, měl přesvědčivou výmluvnost, byl dětsky veselý a přísný jako otcové pouště. „Okouzloval“ svým dokonalým chováním, lahodným a laskavým, zatímco jeho vyváženost uklidňovala toho, kdo s ním měl co dělat. Chystal se vstoupit do Tovaryšstva Ježíšova, když poznal bosé karmelitány. Před hábitem svatého Ignáce z Loyoly dal přednost hábitu synů Panny Marie a oblékl ho v Pastraně. Vždycky něžně uctíval svatou Pannu. Nazýval ji mi enamorada, „má milovaná“. Jako mladík často navštěvoval její obraz v jednom madridském kostele. Tento povznesený styl zbožnosti ho předurčil, že se stal „milovaným synem“ Terezie od Ježíše. Bylo to něžné, jemné srdce, a ačkoli měl všechny vlastnosti, které dopomáhají k úspěchu ve světě, byl tak málo stvořen pro svět, že ho nikdy nic nevyléčilo z jeho naivnosti. Jeho rodina ho určovala k velkým postavením u dvora. Boží volání bylo mocnější než královo a než povinnost pomáhat živit svých devatenáct bratří a sester. Neboť jeho otec byl sice sekretářem Karla V. a jeho bratři Antonio a Tomás byli sekretáři Filipa II. a Luis sekretářem sicilské místo královny, ale milostivost těchto panovníků k jejich velkým úředníkům se projevovala tak vrtošivě a tak skoupě, že tato rodina vysokých funkcionářů byla zrovna tak chudá jako vážená.
Jeronimo Gracian byl muž, jakého Matka zakladatelka potřebovala. Nebyl z prvních, ale přišel včas: „Už se mi párkrát zdálo, že jsem s tím vůbec neměla začínat. Měla jsem však pevnou důvěru v Boží milosrdenství… V klášterech bratří bylo brzy cítit začátek rozkladu. Příčina byla v tom, že neměli svou provincii, že podléhali řádu s mírnými pravidly“. 22 S kým mohla Matka počítat? Dva „první“ bratři reformy, Antonio de Jesús a Juan de la Cruz, se k tomu zdáli určení. Nuže, otci Antoniovi chyběl dobrý smysl, podléhal vlivům a rád si vymýšlel historky. Pokud jde o P. Jana, neporovnatelného archanděla Temné noci, ten se dosud vyhýbal úmorné námaze těchto zakládání, vyjednáváním s lidmi, negocios, diplomacii, neboť zakládání to všechno s sebou neslo. Podvolil se tomu až mnohem později. A pak, Terezie od Ježíše jím nemohla nakládat podle své libosti: světice, třeba sebeinteligentnější, nemůže nakládat archandělem. Ale mohla nakládat P. Jeronimem Gracianem. Matka Terezie od Ježíše si podmanila P. Jeronima Graciana od Matky Boží prostředkem, který používají všechny ženy, ať svaté či hříšnice, geniální nebo hloupé, aby si otočily muže kolem prstu: přísahala mu poslušnost, slíbila, že po celý život bude dělat jen to, co jí uloží, nebude-li to proti Bohu a proti představeným, k nimž měla povinnosti. Rovněž se zavázala, že mu nebude skrývat nic ze svého vnitřního života, ze svých hříchů. Konečně si ho postavila „vnitřně i navenek“23 na místo Boží. Potom už nezbývalo P. Gracianovi nic než se podřídit. V nejkratší době napsala Matka zakladatelka Filipu II. a žádala ho, aby zřídil oddělené provincie karmelitánů mírných a karmelitánů bosých: konečně nalezla muže, který může vzít na sebe odpovědnost za reformovaný řád: „… Jeden bosý karmelitán jménem Gracian, kterého jsem právě viděla … Je sice hodně mladý, ale takový, že jsem za něj velmi chválila Boha. Věřím, že ho vyvolil pro dobro našeho řádu.“24 Terezie od Ježíše umoří tíhou prací toho, kterého si vzala za učitele. Sledovala jen jeden cíl: aby se bosí mohli osamostatnit od obutých, bratři, kteří se vrátili k prvotní řeholi, od těch, kteří zůstali ve zmírněné, její otcové oblečení do hrubé vlny od těch, kteří nosili jemnou látku. Byla rozhodnuta angažovat se pro tento cíl až k smrti. Nástrojem tohoto díla měl být otec Jeronimo Gracian.
Madre Fundadora obnažuje dno svého srdce, když píše převorce do Valladolidu, své sestřenici Marii Bautistě: „Divná věc, nemrzí mě, že ho tolik miluji, jako kdyby nešlo o osobu…“ 25 Opravdu, pro velkou podnikatelku nebyl osobou, ale víc než osobou: byl nejlepším nářadím, které nalezla, aby mohla otesávat žulu svých zakládání.
ČTVRTÁ ČÁST
VELKÁ BOUŘE Spatřila jsem velkou bouři zkoušek… Duchovní relace XXXVII.
I. CESTA K JIHU Matka zakladatelka netoužila po ničem než dostat se do své zaslíbené země, do Kastilie, když ji P. Gracian požádal, aby šla založit klášter v Seville.1 Protože váhala, dal jí příkaz, a to z dobrých důvodů: oporu arcibiskupa Dona Cristobala de Rojas už získali, nový klášter bude osazen velmi nadějnými novickami. Zdá se, že Sevillanky čekají jen na příchod Terezie, aby oblékly karmelitánský hábit. Všechno půjde v nejbohatším městě celého Španělska znamenitě. Tyto argumenty neutišily obavy Matky Terezie. Z Andalusie měla strach. Obávala se jejího podnebí, jejích mravů, jejích obyvatel, jejich rebelií – bylo to sotva pět let, co Don Juan ďAustria s námahou potlačil poslední povstání Maurů. Bála se hord dobrodruhů, které přitahovaly do andaluských přístavů lodi odplouvající do Indie. P. Gracian zapěl obvyklou chvalořeč: – Slunce se zhlíží v jejím bohatství, v její velikosti, v jejím majestátu … Je to obchodní středisko, brána a přístav Indie … Nic na světě se nevyrovná tomu, co se dá vidět v Seville: při příjezdu galér vleče sto, dvě stě vozů tažených dvěma páry býků pruty zlata a stříbra ke Královskému domu indického obchodu.2 – My to zlato nepotřebujeme, říkala Terezie od Ježíše. Gracian popisoval přepychové oděvy obyvatel, hustě vyšívané hedvábí, roucha prošívaná, bohatě zdobená – z vlny, ale i ze sametu, taftu, damašku, brokátu. A když Matka lehce svraštila obočí: – Záleží to jen na nás, jen na vás, Matko, aby ta bohatství, která nyní slouží k tolikerým marnostem, byla věnována našemu náboženství. – Neříká se, namítala Matka, že ulice Sevilly jsou méně bezpečné než soutěsky Sierry Moreny? Lidé jsou tam zahálčiví darebáci a svárlivci… Není Sevilla nazývána „Babylonem Velkého moře“? Také ví, že do tohoto zástupu cizinců se vkrádají bludaři a působí tam. Je tam intenzivní luteránská propaganda, inkvizice je tam podezíravější než v Kastilii, její represálie jsou ještě horlivější než ve
Valladolidu a tak kruté, že není radno, aby musel člověk dokazovat svou nevinnost před jejím tribunálem. Ale Madre Teresa de Jesús slíbila poslušnost P. Jeronimu Gracianovi de la Madre de Dios. Musela ustoupit a spěchat s přípravami k odjezdu, protože už byl květen a její zdraví nesnášelo cestování za velkého vedra. Beas přenechala Aně od Ježíše, kterou nazve provinciál „kapitánkou převorek“, ve které bude Jan od Kříže spatřovat serafa a Matka o ní řekne: „Ana má skutky, já jen dělám rámus.“ Stále sin blanca, vypůjčí si Matka z kláštera v Malagonu trochu peněz na cestu: jen nezbytné minimum, poněvadž P. Gracian pokládá velkodušnost Andalusanů za jistou. V Beasu si vybrala šest řeholnic: Isabel od svatého Františka, Marii od Ducha svatého, Isabel od svatého Jeronýma, Leonor od svatého Gabriela, Anu od svatého Alberta, a konečně budoucí převorku Marii od svatého Josefa. Je nejen inteligentní, ale přímo vynikající, je vychována v elitním kroužku v Toledu u Doni Luisy de la Cerda. Byla to elita nejen věděním, ale i urozeností. Maria mluvila latinsky. Nijak se neskrývala, ale psala úchvatně v próze i ve verších a nežádala si nic, než aby to mohla ukazovat. Matka, která dávala přednost lidovému přísloví před latinským citátem, se smála jejímu školometství, ale svým způsobem. Záležel v tom, že obvazoval škrábnutí něžným slůvkem: „Říkám si, proč jen vás mám tak ráda…“3 Terezie od Ježíše nikdy nebrala s sebou některou řeholnici k novému založení proti její vůli. Maria od svatého Josefa, určená k odchodu z Kastilie, aby se stala převorkou v Caravace, byla dotázána: – Zřekla byste se Caravaky, když nemáte jistotu, že budete dobře ubytována a že budete mít dobrý důchod, a riskovala byste s námi toto založení v Seville? Maria od svatého Josefa se zeptala, zda bude v každém případě převorkou jednoho nebo druhého z těchto klášterů: z pokory by byla raději nebyla ničím: – Milá dcero, odpověděla Terezie od Ježíše. Budete převorkou, protože z nouze je i Franta dobrý … - V tom případě si volím Sevillu. Matka se vítězoslavně zasmála: - Vy to chcete! Ať se tedy děje, co děje! 4
Nadšení i odpor mladé převorky by byly při takovém podniku na místě. A znovu vidíme vozy vybavené ne cestu, jako se vybavuje loď na dlouhou plavbu. V každém voze, zakrytém, aby nikdo nemohl uhodnout, že veze ženy, které běhají světem, aby se mohly světa lépe zřeknout, zavěsili přesýpací hodiny. Budou připomínat, že konventní život není přerušen ani putováním přes hory a doly. Zvonek oznamující hodinu modlitby, byl dán k ruce Matky zakladatelky. Konečně naložili knihy a měchy s vodou. 18. května za svítání po mši svaté, při níž všechny přijímaly, se vozy rozjely směrem k jihu. Julián z Avily, Antonio Gaytan, Gregorio Nacianceno je následovali na mezcích. P. Jeronimo Gracian od Matky Boží odejel už předtím do Madridu. Slunce tak pálilo, že se potraviny zkazily – třebaže neměli s sebou maso – a i voda byla zkažená. Všechno museli vyhodit. Nevadí! První zastávka v kvetoucím lesíku byla tak rozkošná, že Matka, která nikdy nepociťovala Boží přítomnost živěji než v krásné krajině a neopomíjela za ni Boha chválit, těžko se vracela ke svému vozu, v němž bylo dusno až k zalknutí. Vytvořil se cestovní pořádek. Matka pravidelně zvonila zvonečkem, odříkávání modliteb vyrovnávalo svůj rytmus s rytmem cválajících mezků, zatímco obrovská kola skřípala v hustém lese. Zvonek oznamoval rovněž mlčení. Potom i mezkaři a vozkové zmlkli. Stačilo jedno slovo Matky, aby se podrobili klášterní kázni. Lomození na cestě, vzdálené zvonce na krku stáda činily klid karmelitek ještě znatelnějším. Vzácné ticho: v něm duše objímá Boha, Bůh objímá duši a poučuje ji. Také při budování Šalomounova chrámu nebylo slyšet nejmenší lomoz. Bůh a duše se kochají v sobě v hlubokém tichu.5 Nové zacinkání zvonečku a Matka, dosud zářící nebeským světlem, nabízela mezkařům měch „vína země“ jako odměnu za to, že byli tak potichu. Znovu se vrátili ke svým písničkám a v nevinnosti svého srdce ke svému klení. Pro siestu se karavana zastavovala pod korunou některého eukalyptu nebo na některém mostě. To byla hodina veselí, i když bylo zapotřebí přít se s nějakým stádem vepřů o kousek stínu. Matka Terezie byla nadána nejživější a nejmalebnější výmluvností, její smysl pro humor kořenil svízele cesty i nejhorší mrzutosti. Ať
škádlila Antonia Gaytana pro jeho lpění na statcích tohoto světa – ten bodrý muž špatně skrýval, že mu působí starost, co se děje v jeho domě v Albě de Tormes – nebo sestru Leonor od svatého Gabriela pro její drobnou postavu, nikdy nezraňovala, vždycky rozveselila. A když se rozhovor dostal do výšin, zapalovala své družky a své druhy láskou k Pánu. Improvizovala popěvky, které zpívaly její dcery: Putujeme do ráje, dcery Panny Marie …6 Ale na této vzestupné cestě neztrácela ze zřetele její kameny a bděla nad těmi, jejichž duše jí byla svěřena, aby se o ně neporanily. První noc spali v jakési poustevně, na holé dlažbě, protože v očekávání velkodušnosti Sevillanů, kterou jim sliboval P. Gracian, nevzali s sebou ani slamníky. Ráno vybalili posvátné nádoby a roucha, jediné drahocenné zavazadlo, a Julián z Avily sloužil mši svatou předtím, než znovu vyjeli. Tou měrou, jak postupovali k jihu, pražilo slunce čím dál silněji, vedro zhuštěné pod plachtami bylo tak strašné, že sestry nemohly hovořit o ničem jiném než o utrpení v očistci a v pekle. Dobýváním nebe za cenu tisícerých strastí si zasluhovaly věčný život v chládku. Všech šest projevovalo tolik odvahy, že Matka jásala: – S takovými dcerami, jako jste vy, bych si troufala jet i do turecké země.7 Během této cesty neměly k jídlu nic než kousek chleba, boby a pár třešní, pokud nebyly nuceny obejít se beze všeho. Nejhorší ze všech muk byla žízeň. Andalusané prodávali svou vodu dráž než víno. Ale Matka říkala: – Dej Bůh, abychom mnoho snesly pro něho, i kdyby to byly jen blechy, rarášci a špatné cesty! 8 Ať nastalo jakékoli nebezpečí a nepředvídané okolnosti, Matka zachovala klid a žádala respektování řehole a stanov. Když přeplouvaly Guadalquivir, silný proud odnesl jednu pramici, na níž byly naloženy dva vozy, a sestry samy táhly lana. Lana se přetrhla a pramice se zázrakem zarazila na písčině. Malá družina byla daleko od obydlených míst. Snášela se noc a průvodci už nevěděli, kde se nalézají… Můj Bože, děkuji ti za špatné cesty! – Terezie od Ježíše zorganizovala konventní život na břehu řeky, jako by se nic nedělo, i
když se domácnost tohoto konventu pod širým nebem omezovala na sošku Jezulátka, šest polních lahví svěcené vody a několik modlitebních knih. Sestry zazpívaly kompletář a chystaly se spát pod skálou, když jim jeden obyvatel pobřeží přišel na pomoc, přičemž chrlil tisícero sprostých nadávek na adresu mnišek a mnichů. Ale zavedl je na dobrou cestu a putování mohlo pokračovat až do předvídané etapy. Jejich největším postrachem byly krčmy, ventas. V nich se rozléhal křik opilých mužů, drnkání kytar, chřestění kastanět a zvuk bubínků, zaznívaly v nich odrhovačky, rouhavé nebo oplzlé kletby. Matka měla celý ten krásný randál kolem sebe, když byla zachvácena horečkou, upadla do deliria a bylo nutné najít pro ni lůžko. Palanda, na kterou ji uložili, byla tak špinavá – Bože, díky za blechy! … – lůžko bylo tak tvrdé, slunce šíleně pálilo štěrbinami ve střeše, voda v obkladech na čele nemocné byla tak málo osvěžující, rámus tak děsný, že prosila, aby ji odvedli zpátky do jejího vozu. Tam jí nebude tak zle. Konvoj se rozjel ke Kordově. Přijeli tam časně ráno. Cikáni už napájeli své koně u kašen a škádlili svými piropos,9 svými lichotkami, děvčata, která nabírala vodu do svých džbánů pomocí dlouhé tyče. Sestry, jež v uzavřených vozech neviděly nic z vnějšího světa, vnímaly jen hluk ulice, docela jiný než v jejich Staré a Nové Kastilii: pohyblivá, horkokrevná, halasná tlačenice se zmítala kolem těchto vozů přibylých z druhé strany sierry, pokrytých prachem, tajuplných. Uličníci skákali na kola, přestože po nich mezkaři práskali bičem, a snažili se nadzvednout plachty. Jejich smích odkrýval bílé, ostré zuby v snědých tvářích. Matka poslouchala tuto změť a toto ječení kolem sebe a nemohla přemoci svou úzkost. Nebýt toho, že by přišla o mši svatou, byla by utekla z tohoto ďábelského města. Julián z Avily se proti tomu postavil jako přísný teolog se svými argumenty: postačí, když se dostanou do pokojného kostela na druhém břehu Guadalquiviru. Ale když vozy dospěly k mostu, byla jeho brána ještě zavřená: sám corregidor opatroval její klíče. Museli ho jít o ně poprosit. Ještě spal, ale nikdo si nedělal skrupule a bez milosti ho probudili. Nicméně, povyk davu vzrůstal kolem vozidel, která byla příliš široká, než aby mohla vjet na most. Odřízli to, co na nich přečnívalo. Pobavení zevlouni přímo třeštili. Bože, díky za rarachy!
Sedm karmelitek a jejich eskorta řeholníků a laiků dorazila konečně ke kostelu, který byl podle líčení Juliána z Avily tak pokojný. Svátek Ducha svatého byl v něm oslavován nejen velkým procesím, ale i tanci. Příchod mnišek v hrubých vlněných hábitech, v bílém plášti a s černým závojem byl nepředvídanou a senzační atrakcí. „Kdyby se byli přihnali býci, nezpůsobilo by to větší rozruch“.10 Protivenství udělalo naráz konec Matčině horečce. Už se nemohla udržet, jak spěchala, aby už byla pryč z tohoto místa. Malá skupina odešla, jako by se dávala na útěk, za největšího vedra, a hodinu siesty strávila pod mostem. Večer byla ecijská poustevna oázou modliteb a ptačích zpěvů. Terezie od Ježíše tam obnovila v přítomnosti Pána svůj slib poslušnosti P. Jeronimu Gracianovi. Velmi krátký oddech. Ve Ventě de Albino, když chudé panny požily několik konzervovaných sardinek bez jediné kapky vody, aby ukojily svou žízeň, myslely, že jsou v předsíni ďáblově: nějací „pekelníci“ se mezi sebou hádali, křičeli a kleli, vrhali se na sebe navzájem se zbraněmi v rukou. Čtyřicet mečů poletovalo, sráželo se, blýskalo se ve slunci, hákovnice střílely. Uprostřed kanonády uprchly sestry ze svého vozu a pospíšily do vozu Matky Terezie, aby umřely u ní. Uklidňovala je a smála se jejich zděšení, a měla pravdu, protože tito zuřivci náhle zmizeli, bezpochyby ze strachu před biřici. Tato tulačka a její dcery přišly do Sevilly 26. května po osmidenní cestě plné dobrodružství, o které budou Maria od svatého Josefa a Julián z Avily o závod vyprávět. Všechny chválily Boha, že jim hojně posloužil ďáblíky, blechami a špatnými cestami a umožnil jim notnou dávku všemožného umrtvování.
BOHATÉ MĚSTO SEVILLA – 1575-1576
II. BOHATÉ MĚSTO SEVILLA 1575-1576 P. Ambrosio Mariano Azara od svatého Benedikta očekával Matku a její dcery v domě, který pro ně najal: byla to docela maličká barabizna, velice chudá, velmi vlhká, v Calle de las Armas, přímo ve středu města. Ženy, které v ní bydlely, přenechaly místo karmelitkám. Ale jak se zdálo, nikdo nemyslel na to, že nově příchozí mohou potřebovat pomoc v tomto neznámém městě: neposlali jim ani skývu chleba, ani džbán čerstvé vody. Přesto tam nalezly skromnou domácnost a Maria od svatého Josefa nám ji podrobně líčí: „Nejprve půl tuctu starých ošatek, které zaslal P. Ambrosio Mariano z kláštera Los Remedios. Když se položily na zem, měly nám sloužit jako lůžka. Dva nebo tři slamníky, velice hubené a ve špatném stavu byly vyhrazeny pro naši Matku a pro nejkřehčí z nás. Ani ložní prádlo ani přikrývky, jen dva polštáře, které jsme si přinesly.“ Takové byly postele. Pokud jde o nábytek a nářadí: našly jsme v domě rohož z palmových vláken, malý stolek, kamna, jeden nebo dva svícny, moždíř a vědro na vážení vody ze studny. Měly jsme radost z tohoto začátku našeho zařizování. Ještě k němu musím dodat několik hrnců a talířů, když sousedé, kteří toto všechno zapůjčili jenom na jeden den, přišli si to vzít zpátky: ten si vzal svůj svícen, onen své vědro a svůj stolek, takže nám nezůstalo naprosto nic, ani kamna, ani vědro, a odnesli dokonce i provaz od studny …“ 1 Kejkle, jaké podstoupily ubohé statky tohoto světa, zdály se tulačkám tak komickou mezihrou, že zapomněly na své starosti a z celého srdce se smály. Terezie od Ježíše kdysi přirovnala duši k zahradě a různé formy modlitby k různým způsobům, jimiž voda zavlažuje zemi, potěšuje ji a zúrodňuje. S jakým jásotem mluvila o šumění deště! Když srpen spaloval svým žárem její Kastilii, vždy bylo možné najít na výšině nebo ve skalní dutině ledový pramen. Také Boží láska je pro ni osvěžením: „Ach, živé ohně šlehající z ran mého Boha!“ 2 Ale „oheň
BOHATÉ MĚSTO SEVILLA – 1575-1576
Sevilly“ 3 pálil a vysušoval Matku až v hloubi duše: „Jsme zde jako v pekle …“ 4 „V celém svém životě jsem nebyla nikdy tak malomyslná a zbabělá. Nepoznávala jsem sama sebe. Neopouštěla mě sice důvěra, kterou vždy skládám do našeho Pána, ale cítila jsem, že povahou jsem docela jiná! Jeho ruka mě časem jakoby opouštěla, měla jsem poznat, že on sám je ten, který se nemění, a pokud jsem já kdy byla energická a sebejistá, že to nebylo z mé vlastní moci“. 5 „Jsem zde, ale chci, abys věděla, jak málo jsi beze mne“. 6 Od svého příchodu byla oslepena tím, jak se slunce odráželo od bílých zdí. Každý dotek byl vlhký, nejmenší závan vzduchu přinášel vůně květin umírajících žízní, omamný parfém vybledlých jasmínů. Trápily ji „ohavné hříchy“, rozlezlé v této zemi, kde i podnebí kazí duši: Řeklo by se, že „démoni tam mají větší moc pokoušet lidi“. 7 Ve věcech bylo nevím co agresivního a v bytostech vyhýbavého. „Jaké lži tady kolují! Člověk by z toho přišel o rozum!“ 8 „Lidé této země nejsou stvořeni pro mne …“9 Sevilla vás vyžene nebo vás pohltí, praví přísloví. Babylon Velkého moře nepohltil Terezii od Ježíše. Ani P. Mariano už nebyl tím, čím byl v Kastilii. Když mu Matka řekla, že je třeba už zítra sloužit mši svatou a uložit Nejsvětější svátost, odpovídal vyhýbavě: prý je lépe počkat, a uvidí se. Když ho netrpělivá zakladatelka tři dny peskovala, přiznal se nakonec, že arcibiskup Don Cristobal de Rojas teď tvrdí, že „nemá vůbec chuť dovolit“10 založení tohoto kláštera, ačkoli se domnívali, že už jeho povolení mají. Ochotně by přijal Matku Terezii od Ježíše za podmínky, že rozešle své dcery do různých andaluských klášterů, které velmi potřebují, aby se jim dával příklad usebranějšího života. Ale o založení ani slyšet: hlavně když má být bez důchodů. Ach, sobectví bohatých! Bylo možné, „aby v tak bohatém městě bylo založení kláštera méně snadné než kdekoli jinde“? 11 Vřava, která doléhala k Terezii, byla způsobena dopravou nebo zábavami. Kdo tedy myslel na Boha ve vzkypění vášní, v horečných dobrodružstvích, v pletichách, ve zmatku, jež dělaly z velkého středozemského přístavu babylonskou věž? Nezdálo se, že by pomyslely stát se karmelitkami tyto Sevillanky s mazlivou řečí, s očima černýma jako uhel, které se staraly víc o své galány než o spásu své duše. Matka sice zažila, že některé přišly, ale nic z toho nebylo, když viděla, jak byly vypjaté ve svých nabíraných šatech, s vysokými účesy, nebo jim vykukovalo jen jedno oko pod šálou, která
BOHATÉ MĚSTO SEVILLA – 1575-1576
je zakrývala podle módy jejich země. Cítila, že toto nejsou ptáčata pro její holubníčky. Z celého srdce by se byla vrátila do Kastilie, ale byla by potřebovala peníze na cestu. Neměla v kapse ani jeden krejcar, neměla co prodat než plachty, které kryly jejich vozy. A nikdo nebyl v tomto městě plném zlata, kdo by jim mohl půjčit pár dukátů. Otec Mariano stěží něco sehnal, aby se mohli Julián z Avily a Antonio Gaytan vrátit. Když se s nimi Matka Terezie loučila, poctila Gaytana titulem „můj dobrý zakladatel“, tak obětavě jí pomáhal. Byl šťastný, že se vrátí, jak se sluší, k řece Tormes, ke svému domu v Albě, do šedého kamení a ke své vnučce, kterou Matka nazývala „má malá darebačka“12 a kterou měla velmi ráda. P. Mariano svým naléháním nakonec vymohl od arcibiskupa dovolení sloužit mši v Calle de las Armas. Ale prelát zakázal uložit Nejsvětější svátost, zvonit a dát domu vnější vzhled kláštera. Měly tím být mnišky odsouzeny, aby se živily jen svými modlitbami? Protože kdo bude vědět o jejich existenci? Kde byli štědří Andalusané, tolik vychvalovaní při odchodu z Beasu? Sevilla se ukázala jako nejlakomější ze všech měst nebo nejvíc vzdálená od věcí Božích. Přesto jedna velká dáma, „která chtěla následovat svaté a dávala potřebným, co mohla“, 13 dávala velké dary, ale přespříliš dobře naplňovala zákony lásky, že levice nemá vědět, co dělá pravice. Proto pověřila jednu beátu, aby anonymně obstarala potřeby bosých karmelitek: prádlo, nádobí, hrnce, peníze na nakoupení oleje a ryb. Tato paní měla své vyvolené chudé: nevěstky. Jejich duše se jí zdála ve větším nebezpečí než duše karmelitek a almužny Doni Leonor de Valera šly k prostitutkám. V té době spaly sestry velmi špatně na svých proutěných ošatkách, jedly jen jablka, a byly dni, kdy jediný malý chléb nakrmil jako zázrakem celou komunitu. Matce se nedařilo setřást ze sebe smutek. Ona, které Pán zjevil, že chudoba je panská výsada, aby se dospělo do jeho království, se znepokojovala, trápila. Neboť přišla do Sevilly proti vůli Boží: to bylo její tajemství, příčina její skleslosti. V Beasu jí Pán nařídil, aby šla založit klášter do Madridu. Svěřila se s tím P. Gracianovi. On nedbal Božího příkazu a trval na svém rozhodnutí poslat ji do Andalusie.
BOHATÉ MĚSTO SEVILLA – 1575-1576
„Poslechni svého představeného,“ řekl jí Ježíš, „ale on mi to zaplatí“.14 Proto Matka neměla v Seville klid a bude moci říci: „Právě toto založení v Seville mě stálo nejvíc námahy, protože jsem trpěla ponejvíce vnitřně“.15 Bála se a tušila bouři. Právě byla zahájena v Itálii řádová generální kapitula. Matka věděla, že Gracian tam bude napaden. To, co bylo v jejích obavách o něho lidského, zvětšovalo její znepokojení. Vždycky varovala své dcery před přilnutím k těm, které milujeme, a to s jasností, která ji v tom nenechávala na omylu: „Máme ustavičně obavu, aby nezemřeli. Jestliže je bolí hlava, nás z toho bolí naše duše. Když prodělávají zkoušky, je naše trpělivost vniveč… Nešťastné lásky! A to zde nemluvím o láskách hříšných. Těch ať nás Bůh chrání!“.16 V Seville byla Terezie od Ježíše v zajetí svých dvou nejsilnějších náklonností: k Marii od svatého Josefa a k Jeronimu Gracianovi. Gracian byl nepřítomen a Matka věděla, že je ohrožen. Maria byla přítomna, ale unikala, byla uzavřená a příliš si zakládala na svém úřadu převorky a svou vůlí odporovala vůli zakladatelčině. Bylo možné už u ní obdivovat nebo jí vytýkat dovedné manévrování, administrativní schopnost. To jí později vynese od Matky zakladatelky některé z jejích pověstných „hrozných“ dopisů. Jedná s ní jako s „liškou“ a řekne o ní: „Vidím v tomto sevillském domě hrabivost, kterou nesnáším, a tato převorka je obratnější, než její stav vyžaduje … Když jsem tam byla, řekla jsem jí, že nikdy nejednala vůči mně bez zlomyslnosti. Hodně mě sužovala“.17 Ale každá výtka se zdála marná: „jako když hází hrách na stěnu“. 18 Neušetřila ji hlasitých útoků, třebaže ji potom žádala o odpuštění. Také v jejích dopisech se střídají výtky s chválami a něžnými slovy: „Jsem nesnesitelná pro ty, které miluji, protože bych chtěla, abyste nikdy nechybovaly. A i když jste nedobrá, přála bych si mnoho takových převorek, jako jste vy“. 19 Při smířeních si Maria zachovávala odstup: „Jednala jsem s vámi jako se svou předrahou dcerou a bolelo mě, že u vás nenacházím tolik lásky a prostoty“. 20 I chyby této zvlášť milované dcery jsou tytéž, jakých se dopouštějí i největší převorky, proto bude od ní Terezie od Ježíše mnoho vyžadovat. Později bude litovat těchto různic, tak krutě bude pociťovat nepřítomnost Marie od svatého Josefa. Tónem napůl žertovným, který jí umožní, aby její
BOHATÉ MĚSTO SEVILLA – 1575-1576
adresáti spolkli mnohé pravdy, jí napíše, že by byla velmi šťastná, kdyby mohla podniknout cestu, aby si spolu vylily všechen jed. Možná, že mnohem větší byla její náročnost než nedokonalost Marie od svatého Josefa. Andaluské novicky ji málo uspokojovaly. Byla nadšena jejich talentem pro vyšívání, líbilo se jí, když měla žena dovedné ruce. Ale její záliba v upřímnosti se méně snášela se sklonem k pletichaření a k dvojakosti. Bylo jich ostatně málo. Z těch, které podle tvrzení P. Graciana netrpělivě očekávaly Matku, aby mohly obléknout hábit, vstoupila jen jediná v den, kdy se sloužila první mše. Beatriz od Matky Boží působila starosti, ale P. apoštolský vizitátor a P. Mariano se zasadili, aby byla přijata na Karmel. Ve svém dětství byla pronásledována, a dokonce trýzněna, a zůstala v ní žízeň po odvetě, kterou špatně přemáhala. Bylo jí sotva sedm let, když si ji sestra její matky oblíbila a pomýšlela na to, že jí odkáže svůj majetek. Její služky, které pošilhávaly po kapitálu, se rozhodly, že neteř vystrnadí, a obžalovaly ji, že je pověřila, aby koupily sublimát, aby mohla tetu otrávit a zmocnit se dědictví. Malá Beatriz byla vrácena svým rodičům a ti ji přes rok denně mrskali. Nejmenším z jejich zlého zacházení bylo, že musela spát na holé zemi. Bůh ji pomstil na jejích utrhačkách a seslal na ně vzteklinu. Před smrtí byly zachváceny výčitkami a přiznaly se ke své lži. Ale z těchto křivých přísah něco zůstalo: když na první nabídku k sňatku pověděla otci o svém slibu vstoupit do kláštera, domníval se, že se dopustila hříchu, a proto se bojí vzít si muže. Podrobil ji takovým násilnostem, že byla málem oběšena. Unikla tomu jen s Boží milostí. Tři měsíce musela zůstat na lůžku a nemohla se ani pohnout. Její matka, říká Terezie od Ježíše, byla dobrá křesťanka. Sevillský Karmel odmítl nejednu z těchto dcer jihu. Přesto přijaly jednu, jejíž jméno však karmelitánská láska zamlčuje. Byla to „velká beáta, kterou už celé město kanonizovalo …“21 Matka váhala: – Jestli tahle nebude dělat žádné zázraky, milé dcery, budou z toho mít hanbu …22 „Ta nešťastnice,“ vypráví Maria od svatého Josefa, „byla ještě světější ve svých vlastních očích. U nás se jí nedostávalo chvály, a přísnost řehole byla pro ni zkušebním kamenem, který odhaluje cenu
BOHATÉ MĚSTO SEVILLA – 1575-1576
toho, co se skvěje jenom na povrchu. Záhy byla s námi nespokojena a my jsme byly ještě nespokojenější s ní. Nikdy nebylo prostředku, jak ji přinutit k zachovávání stanov. Bylo jí čtyřicet let, byla velmi autoritářská a obdivuhodně se uměla vyvléknout z nesnází. Když odmítala jíst stejné jídlo jako my, vymlouvala se na nemoc, předstírala, že ji to nadýmá a že si můžeme přečíst v Galienovi, že tato strava jí nic neprospívá. Jindy se odvolávala na nezvyk nebo na velké horko v těchto krajích. Naše Matka nám ukládala, abychom ji snášely, abychom se na ni neosopovaly. Doufala, že čas to všechno napraví. Dokonce jí dala dovolení, aby se zpovídala u kněží, kteří byli jejími přáteli, a s nimi rozmlouvala … 23 Kdo by byl mohl předvídat, že tato vychytralá osoba, která sledovala koutkem oka nejmenší gesta Kastilek, účinně přispívá k tomu, aby se pro ně vytvořila v Seville nepřátelská atmosféra? Neboť podezírání a opozice byly denně znatelnější. Lidsky vzato, nebylo naděje, jak se z toho dostat: po třech měsících pobytu v bohatém městě ještě nikdo nenabídl Matce pomoc ve jménu Pána. Nebe jí poslalo všechno, co potřebovala, rukama, které jí byly nejdražší: její bratři Lorenzo a Pedro přijeli z Ekvádoru. Lorenzo byl tak bohatý na indiánské zlato, jako byl bohatý na dobré vlastnosti. Jednoho srpnového dne v hovorně za mříží zvedla Terezie od Ježíše svůj závoj, jak mají k tomu karmelitky dovolení u blízkých příbuzných. Její bratři mohli hledět na tvář té, kterou opustili mladou, hezkou, ale roztrženou mezi svět a Boha. Nalezli ji tak zářící vnitřním světlem, že její tělo vypadalo sotva na třicet let. Pokud jde o ni, pohnutí jí nezabránilo, aby se pobavila přepychem svých „Indiánů“: vážný Lorenzo si osvojil v oné zemi, kde ho vysoké úřady nutily žít „na velké noze“, okázalé chování. Jak nádherné oblečení! I děti, Lorencito a Francisco, s krkem strnulým v naškrobeném límci, vystavovaly na sametových šatech na odiv ruce plné prstenů. Jejich osmiletá sestřička Teresita se neohrabaně potýkala s brokátem a nesla na uších, na prsou, na prstech celé smaragdové jmění. Ale od té doby, co dostala Terezie od svého nebeského Snoubence nejkrásnější drahokamy jeho království, nedělaly na ni pozemské klenoty už žádný dojem. A smála se: kontrast mezi tímto bohatým příbuzenstvem a žalostnou hovornou, kde je přijala, byl výborným důvodem k veselí.
BOHATÉ MĚSTO SEVILLA – 1575-1576
Teresita se divila, když slyšela světici se smát: její otec, který byl jen zbožný, se nesmál často… Také synovci se tu cítili doma: nebyli bez obav, aby jejich otec, kterého věk a povaha nakláněly k přísnostem, nepodlehl vlivu oslňující příbuzné, reformátorky řádu beztak již kajícího v řád ještě kajícnější, a o které se vyprávělo, že její cela v Seville nese stopy krve po jejím bičování. Ale tato ctihodná mluvila půvabněji než kdo jiný, a když jmenovala Boha, bylo to jen proto, aby ho chválila a říkala o něm, že je dobrotivý. V hodině odchodu nechtěla Teresita klášter opustit. Museli jí slíbit, že se vrátí a bude bydlet s tetou Teresou. A jestliže Lorenzo cinkal při rozhovoru trochu hlasitě svými dukáty, chtěl tím dát najevo, že si napříště vezme na starost všechny výdaje kláštera a koupi domu. Za několik dní nato měly sestry lůžka, nějaké nářadí, a konečně měly co jíst a plátno natažené nad patiem činilo horko snesitelným. Teresita oblečená ve vlněných šatech podle své míry cupitala po klášteře „jako rodinný šotek“ k velké radosti sester, které se v rekreacích nemohly nabažit vyprávění „příběhů o moři a o Indiánech“.24
III. BLESKY NEJDŮSTOJNĚJŠÍHO OTCE GENERÁLA 1575-1576 Když apoštolský vizitátor P. Jeronimo Gracian od Matky Boží požadoval od Matky Teresy od Ježíše, aby založila klášter v Seville, nejen neposlechl Pána, ale i generálního představeného Karmelu, nejdůstojnějšího otce Juana Bautisty Rubea. Nebylo to poprvé, co nedbal rozhodnutí otce generála, ale nemohli jej proto obvinit ze vzpoury, protože byl v těžké situaci. Dostal se mezi „dva mlýnské kameny“, tj. mezi Filipa II. a generála svého řádu. Pronásledování, kterým budou vydáni po pět let napospas bosí karmelitáni a karmelitky a jejich zakladatelka, nemají jiný původ, bereme-li v úvahu všechno, co k tomu přidala zlovolnost obutých. Tato zlovůle se zvrhne v nenávist, jak tomu bývá při rozepřích mezi bratry. Ve století, kdy ženy měly jen nepatrný kredit, snášeli zmírnění těžko skvělý úspěch reformy Terezie od Ježíše. Úcta, kterou byla obklopena, obdiv, který vzbuzovali její synové a její dcery, byla jim ustavičnou urážkou a současně příklad jejich přísností je pálil jako pomalý oheň: bylo příliš viditelné, že oni jsou dobře oblečení, dobře obutí, vydatně živení, pohodlně ubytovaní, a hlavně málo umrtvení. Obzvláště je zneklidňovala obava z návratu k prvotní řeholi, která byla uložena v Avile klášteru Vtělení. Nezíská si tato horečná touha po přísnostech všechny jejich kláštery, jeden za druhým? Bylo by toho bývalo velmi zapotřebí: i v Seville přistihla policie za plného dne „dva mnichy ve vykřičeném domě“. Veřejně je odvedli do vězení, a to bylo velké zlo. Neboť, dodává Matka, která o tom vyprávěla, „slabosti mě nijak nepřekvapují, ale chtěla bych, aby se dbalo cti“.1 Když byl jeden bosý, P. Gracian, ustanoven za vizitátora zmírněných, nastala panika a byla z toho válka. Barbarské a výstřední kajícnosti, jaké pěstovali mniši v Pastraně a proti kterým Matka horlila prostřednictvím Jana od Kříže, ospravedlňovaly obuté v jejich vlastních očích. Byli přesvědčeni, že jednají pro dobro řádu,
a rozhodli udělat konec se zakladatelkou, s jejími fanatickými mnichy a s jejími extatickými mniškami. Jmenování P. Graciana jim poskytlo záminku, která vypadala jako důvod k jeho zrušení: jmenování nepocházelo od nejdůstojnějšího generálního představeného. Byl to král Filip II., který chtěl ve své horlivosti pro mnišskou přísnost vnést reformu Terezie od Ježíše do samého srdce zmírněné řehole. Ve svém zápalu soudil, že P. Rubeo postupuje příliš pomalu. Vyžádal si od papeže, aby dal jmenovat prostřednictvím nuncia Ormanetta dva vizitátory, P. Pedra Fernandeze pro provincii kastilskou a Fray Franciska de Vargas pro provincii andaluskou. Oba byli dominikáni. Tito vizitátoři záviseli tedy přímo na králi a na Svatém stolci a ti jim mohli dávat příkazy opačné od příkazů generálního představeného Karmelu. P. Fernandez byl velmi rozvážný. Vyvázl beze škody z této ožehavé situace a podařilo se mu, že ho obutí dobře přijali. Omezil se na to, že jim přidělil několik bosých a pověřil je, aby je zasvětili do přísnějšího způsobu života. Jinak tomu bylo v Andalusii. P. Vargas byl pro založení velkého počtu klášterů bosých, které měly vydávat svědectví přísné observance, jakou pěstovali žáci Fray Jana od Kříže a Fray Antonia od Ježíše. Nuncius nařizoval tato založení. Nejdůstojnější generál Karmelu P. Rubeo jim nedával schválení. Takovou situaci nalezl P. Gracian, když mu P. Vargas delegoval pravomoc apoštolského vizitátora. Je tedy pověřen, aby jednal ve vyloženém rozporu s generálním představeným svého řádu, aby uposlechl papeže, jeho nuncia a krále. Aby to přijal, potřeboval právě tolik odvahy jako nevědomosti. Opustil Pastranu s P. Mariánem a odebral se do Andalusie. Oba dva zastihl naléhavý rozkaz P. Angela de Salazar, provinciála zmírněných neboli obutých karmelitánů a provinciála jejich, protože bosí a obutí neměli dosud oddělené provincie. Přikázal jim, aby se vrátili do svého kláštera v Kastilii pod trestem, že budou považováni za „rebely, kteří se nedostavili k soudu“. Chápeme, proč Matka Terezie učinila svým podstatným cílem rozdělení obou větví řádu. Gracian nedbal tohoto příkazu vzhledem k svému apoštolskému pověření a prováděl v Andalusii poslání, které mu dal nuncius. Kéž by se byli bývali P. Gracian a P. Mariano řídili radou Matky Terezie,
když je prosila, aby sami informovali P. generála Rubea o složité situaci, v jaké se nacházeli! Dobře věděla, že když se mu projeví upřímná důvěra, může se vždy počítat s blahovůlí tohoto znamenitého muže. Ale mladí vizitátoři mysleli, že jsou silnější než stará zakladatelka, a byli k ní hluší. P. Rubeo byl informován o jejich „rebelii“ až z prudkých protestů obutých. Jeho hněv byl hrozný. Takhle tomu tedy je? Jeho nejmilejší synové, jeho milovaná dcera povstali proti němu? Vymohl si proti Gracianovi a Mariánovi odvolací breve a ponechal si je v rukávě, aby se s ním mohl vytasit s tím větší účinností na řádové generální kapitule, která se měla konat v Piacenze v Itálii. Sevillský klášter byl tedy založen na příkaz apoštolského vizitátora, kterého se jeho představený chystal zdrtit. Matka Terezie od Ježíše byla, jak se zdálo, tímto činem rovněž vinna. Neměla možnost se včas obhájit. Kdyby se byl dopis, ve kterém se snažila obhájit sebe a hlavně Graciana, nedostal otci generálovi do rukou s nepochopitelným zpožděním, byla by její tak živá, tak upřímná a tak obratná obhajovací řeč možná všechno zachránila. Můžeme jí vyčítat jen to, že připisovala Ambrosiu Mariánovi mylné úsudky, za které byl přece částečně zodpovědný Gracian. Ale uvědomí si neobratnosti svého oblíbence až mnohem později. Říká P. Rubeovi: „Přeli jsme se, zejména Mariano a já, protože je krajně vznětlivý, ale Gracian je jako anděl. Kdyby byl býval sám, byly by se věci vyvinuly jinak…“ 2 Jsme překvapeni, že bystrozrakost Matky zakladatelky selhala. Ale žena nemůže unést sama drtivou tíhu, jakou na sebe brala už celá léta. R. 1574 píše poprvé: „… Jsem stará a unavená …“ 3 O osm nebo devět měsíců později se setká s Gracianem a vidí v něm člověka, schopného ji podepřít, vystřídat ji. Neměl ani zdaleka její inteligenci, její sílu, její diplomacii, a hlavně její světlo. Ale bylo naléhavě nutné, aby se přesvědčila, že někdo bude moci dokončit to, na co ona už nemůže stačit sama. Její dílo jí svým rozsahem už přerůstalo přes hlavu. Kdo by byl nejednal stejně za obdobných okolností? V tomto dopise P. Rubeovi opakuje podruhé týmiž slovy: „… Jsem stará a unavená … toto všechno na mne vložilo námahu, která mě přesahuje…“ 4 Toto zjištění – nemůžeme říci stížnost, protože jde o ženu, která si nikdy nestěžuje – bude v jejím peru refrénem během celého jejího pobytu v Seville.
Na vysvětlení skutečnosti dodala ve svém dlouhém listě P. Rubeovi věrný a mocný výraz lásky, kterou k němu chová. Ale bylo příliš pozdě, příliš už se nahromadily pomluvy a nedorozumění, než aby tím byl dojat: „Ať Vaše Důstojnost ví pro lásku Pána Ježíše, že všichni bosí dohromady nejsou pro mne ničím ve srovnání s tím, co pro mne znamená jenom váš hábit. Tak je to a já bych za to dala své oči, abych se vyhnula nejmenší vaší nespokojenosti“. 5 Rozhněvaný člověk, i kdyby to byl světec, může odmítnout uvěřit v pravdivost citů vyjádřených tak horoucně. Ostatně, kapitula v Piacenze se chýlila ke konci a nic už nemohlo zabránit, aby neuhodil blesk. Takhle jsme tedy na tom v této chvíli. Lorenzo de Cepeda se snaží koupit dům, aby tam usadil klášter svatého Josefa. Od jeho příchodu je půst karmelitek v souladu s řeholí a není to už důsledek jejich krajní bídy. Listopad 1575: P. Gracian přijde do Sevilly, rozkazy krále a nuncia Ormanetta jsou výslovné: má vizitovat kláštery obutých. Návrat jejího „milovaného syna“ přinesl Matce Terezii jen další úzkost: obutí se bouřili proti tomu, co pokládali za vměšování, a jedna „vážená osoba řekla arcibiskupovi, že jsou s to ho usmrtit“. 6 Násilí nebývalo vzácné v oné době, kdy zákon Pána nedokázal vždycky přemoci prudké vášně ani v klášterech. Matka se upokojila vzpomínkou, že františkáni nespokojení se svým vizitátorem jej přesto nezabili … Ale když P. Gracian předložil v Casa Grande obutých v Seville nunciovo breve, nalezl, praví Maria od svatého Josefa, bratry ozbrojené, aby se bránili. Strhla se bitka a za zavřenými dveřmi se ozýval takový křik, že přišli říct „naší Matce“, která trvala se všemi svými mniškami na modlitbách, že zavraždili otce Jeronima Graciana. Ale ona nepodlehla falešné zprávě. Pán Ježíš ji v jejím zděšení uklidnil: – Ach, malověrná! Uklidni se, všechno dobře dopadne! 7 Ve skutečnosti bylo víc povyku než zla, ale Matka se tak bála, že prosila Graciana, aby nikdy nejedl u obutých ani v jejich sousedství. Bála se, aby ho neotrávili. Bezejmenná novicka, domnělá svatá, opustila Karmel. Měla vztek, když poznala, že tolik přísností je nad její síly. Terezie od Ježíše měla z toho radost, ale nepomyslila, že pro nízké duše je pomsta sladká. Terén byl připraven. Neboť arcibiskup sice někdy
navštívil Matku Terezii, získán jejím vyzařováním, tolikerými lidskými půvaby, jež sloužily Boží milosti, a posílal klášteru obilí, potraviny. Ale jak se zdá, Sevillané se nezřekli své zaujatosti. Sousedé pohlíželi bez blahovůle na tento příbytek, kde se slavila mše, aniž kdy zazvonil zvon, aby pozval dobré lidi z jejich čtvrti k účasti na modlitbách. Nebylo v tom něco podezřelého? Jedna událost jim odpověděla: jednoho dne za velkého vzrušení v ulici de las Armas vpadla k cizinkám inkvizice a její aparát. Proti zvyku se všechno dělo „pohoršlivě jako na odiv“. 8 Všichni tito lidé přišli ve velmi velikém počtu. Soudcové a notáři vnikli do kláštera svatého Josefa, zatímco biřici a známí, srocení na ulici, drželi stráž před východy. Udělali domovní prohlídku, vyšetřovali Matku Terezii od Ježíše, která stále zářila v této zkoušce, a její rozrušené dcery. Hlavní body obžaloby nesly viditelnou známku pomluv pyšné beáty, novicky, o jejímž jméně bude Karmel navěky mlčet, té, která očernila karmelitky, místo aby se přiznala, že je přemožena jejich ctnostmi. Madre byla podezřívána z ničeho menšího, než že se řídí hanebnými zásadami „osvícených“, Alumbrados: to mohlo přivést daleko ženu, jejíž spisy byly už dříve udány a jejíž extáze a zázračné projevy nebezpečně vábily pozornost. Jejím dcerám vytkli i jejich chudobu: protože neměly dost závojů, aby přistoupily ke mřížce pro svaté přijímání, podávaly si závoj navzájem, a to vykládala novicka – špionka jako jistý „ceremoniál“. Když přijaly eucharistii, obracely se ke zdi, aby se mohly usebrat, neboť mříž pro přijímání se nalézala v patiu, kde slunce silně pražilo: jiný podezřelý ritus. Tvrdilo se, že Matka nutila mnišky, aby se jí zpovídaly … Terezie od Ježíše si vzpomněla na potměšilou novicku, která chodila nehlučně a často vpadla do dveří jakoby omylem, když Matka rozmlouvala s jednou ze svých dcer podle zvyku, který měly všechny rády. Co všechno se povídalo! Reformované karmelitky prý jedna druhé svazovaly nohy a zápěstí a navzájem se bičovaly… „Dej Bůh, aby netvrdili ještě něco jiného!“ dodala Maria od svatého Josefa. Toho dne odešli inkvizitoři tak, jak přišli, a zklamali dav, který doufal, že uvidí, jak odvádějí tyto jeptišky přivandrovalé ze severu. Situace nebyla proto méně vážná. Zastavení procesu znamenalo jen,
že se nedostává zjevných důkazů. Tento tribunál se stále snažil je získat. Ohrožení vrátilo Matce všechnu její odvahu. „Nejen jsem nepocítila žádnou bolest, ale dokonce mi to přineslo jakousi radost, že jsem se nepoznávala. Vzpomněla jsem si na krále Davida, jak si počínal tehdy, když kráčel před Hospodinovou archou. Byla bych ráda dělala něco podobného … Příkaz nezakládat už žádný klášter by mi byl přinesl jistou úlevu, kdyby s ním nebyl spojen onen projev nespokojenosti otce generála. Dávno už jsem toužila ukončit život v klidu“.9 Neboť blesky P. Rubea uhodily do bosých. Výnos z Piacenzy nařizoval zrušení klášterů založených bez schválení otce Rubea a odsuzoval řeholníky, aby z nich do tří dnů odešli pod hrozbou nejtěžších sankcí. V případě, že by odmítli, bylo možné odvolat se k světskému rameni. Pokud jde o Matku zakladatelku Terezii od Ježíše, bylo jí zapovězeno přikročit k novým založením. Měla se okamžitě vrátit do Kastilie a nikdy už neměla opustit konvent, který si sama vybere, a v něm bude zavřena. P. Salazar ji nazval „odpadlicí a vyobcovanou“. Matka by byla chtěla odejít ihned: „Někdo si myslí, že se mi ubližuje, ale pro mne je to takové dobro, že se bojím, že se toho dne nedočkám… Bylo by to pro mne veliké štěstí, kdybych už nemusela žít ve shonu reforem …“10 „Dávno už jsem toužila ukončit život v klidu. To ovsem neměli na mysli ti, kteří se o příkaz zasloužili. Zamýšleli asi pravý opak, a snad mají i jiné dobré úmysly …“ 11 Nuncius takto nesmýšlí a P. Gracian jí uloží, aby dokončila alespoň založení v Seville. Nikdy od těžkého případu se svatým Josefem v Avile se Terezie od Ježíše neoctla v takové trýznivé situaci. Její hrůza z Andalusie ji ještě zvětšovala. Trvala na tom, že chce osvědčit úctu P. Rubeovi tím, že poslechne jeho před kýmkoli jiným. Maria od svatého Josefa nalezla jediný argument: – Vy nemůžete odejít. Co by se stalo, kdyby inkvizice, která vyšetřuje křivá svědectví vznesená proti nám touhle novickou, přišla vás zajmout a nenalezla vás? Maria měla pravdu a Matka tím byla pobavena: – Vy máte, milá dcero, směšný způsob, jak mě potěšit v mé velké sklíčenosti. Ujišťujete mě, že mě inkvizice vsadí do vězení! 12
Znovu našla svůj smích. To byl jeden z jejích způsobů, jak se odevzdat s láskou do Pánových rukou. Od té chvíle už ji radost neopustila. Maria od svatého Josefa, která s ní sdílela celu, slyšela ji často v noci, jak chválí tiše Boha nebo mírně zpívá: Magnificat anima mea Dominum… Magnificat! Za všechno, oč zakopává, za všechno, co ji pomalým ohněm usmrcuje, ale co se mění v radost v rovině ducha. Zůstává citlivá jen pro to, co se jí netýká, pro zármutek P. Rubea, kterého proti své vůli těžce zranila, pro nebezpečí, v němž se nalézají její dcery, její synové, započaté dílo. No estamos para coplas,13 „nemáme náladu pro písničky,“ píše své neteři Marii Bautistě, která jí poslala několik kupletů. Nevadí, že Gracian, na něhož dopadají zkoušky „jako krupobití“, nenalézá už u ní posilu. Když jí opakuje, co všechno špatného se o ní říká, má ona takovou radost, že si mne ruce… Oplývá milostmi, které jí Pán dává. Svědčí o tom dvě duchovní zprávy, které musela předložit inkvizitorovi P. Rodrigu Alvarezovi kromě jiných spisů svého procesu, a Pán ji poučí o velkých pravdách. Jednoho dne, když se lekala, že vidí „takovou velebnost v něčem tak nepatrném, jako je má duše, uslyšela jsem: ,milá dcero, není nepatrná, protože je stvořena podle mého obrazu’“. Dal jí na srozuměnou, jak je Bůh ve všech věcech: „Dal mi za příklad houbu, která v sobě pohlcuje vodu …“14 Jindy, kdy soudila, že „je velmi tvrdý tento život, který nás připravuje o obdivuhodnou společnost Boha“, a kdy říkala za sebe: „Pane, dej mi prostředek, jak snášet život“, řekl jí: „Pomysli, má dcero, že až život skončí, nebudeš mi už moci sloužit tak, jak to děláš nyní. Jez pro mne, spi pro mne, všechno, co děláš, dělej pro mne, jako kdybys už nežila ty, ale já“. 15 V Seville pocítí touhu „nezemřít tak rychle“, 16 protože chce sloužit víc než kdy jindy. Jak neměla tančit jako David tato žena, kterou svět pronásledoval? Ani nepotřebovala, aby se jí zjednala spravedlnost, a přesto bezejmenná novicka vstoupila do jiného kláštera, kde ji pokládaly za blázna. A pověst Tereziiny svatosti začala v Seville vzrůstat. Nebyla proto méně pokorná. Nejtvrdší umrtvování, jaké jí mohl uložit P. Gracian, byla generální zpověď. Vzpomínka na její hříchy jí byla mukou, zatímco běžné umrtvení jít do refektáře s těžkým křížem se jí zdálo jako „zotavení a rozkoš“.
Nicméně, klášter žil jako v horečce. O svátcích představovaly sestry život a umučení svatých mučedníků „tak živě a tak vroucně“, 17 že Teresita, malá neteř z Ameriky, tím byla jednou vyděšená a museli ji odnést… Netrpělivé očekávání slávy nadchlo tyto řeholnice. Nedávalo jim pronásledování vyhlídku, že je kat hodí rovnou do ráje? Matka je uklidňovala. Věděla, že nyní mají žít, aby mohly sloužit. „Vyjednávání“ o nový dům bylo na dobré cestě. Lorenzo de Cepeda musel použít právo azylu, aby unikl vězení pro opletačky s jedním majitelem. Ale což se dá čekat něco jiného nežli šikanování v městě, které čítá víc než čtyřicet tribunálů? Františkáni se postavili proti usazení karmelitek v jejich bezprostřední blízkosti, ale Matka se toho ani trochu nezalekla. Za noci vstoupily do domu. Několik bázlivých sester považovalo „každý stín za mnicha“, 18 ale před hotovým faktem „bratři oněměli jako mrtví“. 19 Dům stál za toto riziko. „Je takový, že sestry neustále děkují. Všichni říkají, že jsme ho získaly zadarmo …“ 20 Matka ho s rozkoší popisuje a dochází k tomu, co je pro ni nejpřitažlivější: „Ovocný sad je líbezný, vyhlídka neobyčejně krásná“. 21 „Není to malá věc mít dům, odkud můžeme pozorovat galéry …“22 Je vidět, jak se v dálce třpytí ve slunci Guadalquivir pokrytý zelenými ratolestmi a bílými plachtami …23 V dlouhém dopise, který píše P. Ambrosiu Marianu Azarovi a v němž mu podává zprávu o dokončení tohoto založení, přeskočí s úžasnou vervou od jedné myšlenky k druhé. Jistě nezapomíná na pronásledování: „Velmi se bojím těchto věcí z Říma … Chtěla bych, aby záležitost nás bosých byla vyřešena, rozdělení reformovaných a zmírněných na dvě provincie, protože konec konců Pán nemůže tak snášet obuté a tolik pohrom bude mít konec…“ Ale převládá dojem vítězství a sportovní uspokojení, že zdolali překážky. Veselým tónem oslovuje P. Mariana: „Bůh mě chraň! Jak dobře umíte uvádět do pokušení! Mám asi velikou ctnost, když vám píšu … Když uvážím, v jaké situaci jste mě nechal zamotanou a jak jste se o to všechno nezajímal, nevím, co si myslet, leda: zatracený člověk, atd. …“ 24 Toto „atd.“ rázem zakončuje Jeremiášovy nářky a Matka propuká v radost. Radost trochu drsnou, kterou bychom mohli připisovat plné tělesné kondici po přečkané námaze, kdyby nešlo o ženu, která je ustavičně nemocná. Její sloh je mladistvý a zdravý. Je jí jednašedesát
let, ale její věty prozrazují elán, žár, vtip, city. Vykládají, popisují, peskují nebo dobrořečí bez třesení, a její nadšení nemá žádné vrásky. V Seville nechá Marii od svatého Josefa, velkou převorku: „Její odvaha mě udivuje. Má ji mnohem víc než já …“ 25 Stížnosti jsou zapomenuty. Matka Terezie hledí na své dílo a shledává, že je dobré. Výraz této radosti si chce P. Gracian zachovat navždy. Využije přítomnosti bratra Jana od Bídy a dá namalovat tímto bývalým žákem Sancheze Coella zakladatelčin portrét. Ta se musí podrobit a „nesmí hnout ani hlavou ani očima“ a mít ruce sepjaté ve výši ramen. Sedění v této pozici ji velmi nudilo, odškodnila se jedním slovem: – Bůh ti odpusť, bratře Jene! Namaloval jsi mě ošklivou a krhavou!26 Namaloval také portrét Teresity, ale ten mu vynesl jen poklony. Zbývalo inaugurovat klášter svatého Josefa v Seville. „Byla bych chtěla, aby byla Nejsvětější svátost uložena nehlučně, protože jsem nepřítelkyně toho, abychom působili někomu trápení, když se tomu můžeme vyhnout.“ Jde o to, že nechce pokořovat ty, kdo ji pronásledovali. Ale naopak se zdálo nezbytné uspořádat velkou slavnost, aby klášter vešel ve známost. Arcibiskup přikázal svolat duchovenstvo a vyzdobit ulice. „Náš klášter sloužil jako vstupní alej, dobrý Garcialvarez ho obdivuhodně ozdobil, stejně tak kostel. Postavil krásné přenosné oltáře. Jeho vynalézavost dělala divy. Mezi jiným tu byl vodotrysk s květy pomerančovníku, který nás velmi potěšil. Nádherná výprava našeho svátku byla pro všechny velkým občerstvením, a rovněž ulice tak pěkně vyzdobené praporky, tolik hudby a zpěváků. Svatý převor de Las Cuevas mi řekl, že nikdy nebylo vidět v Seville nic tak krásného. Sám arcibiskup uložil Nejsvětější svátost. „Vidíte tedy, sestry, chudé bosé karmelitky jsou všemi uctívány. A přece krátce předtím by se bylo myslelo, že pro ně není vody, ačkoli v této řece jí teče mnoho …“ „Asistence byla mimořádně početná …“27 Ale Matka neříká, že po procesí poklekla před arcibiskupem a poprosila ho o požehnání a on jí ho dal. Sotva však vstala, zase sevillský arcibiskup Don Cristobal de Rojas před očima této „mimořádně početné asistence“ poklekl a poprosil Matku Terezii od Ježíše, zakladatelku klášterů reformovaného Karmelu, aby mu požehnala.
Terezie od Ježíše byla při svém příchodu do Andalusie přijata jako nežádoucí, hanobená, ohrožovaná, potahovaná před inkvizici. Nyní v ní uznávali tak velký obraz všech dokonalostí, že jeden z nejvyšších hodnostářů katolické, apoštolské, římské církve s ní jednal, jako se jedná s preláty a se světci. Toto se stalo 3. června 1576. Hned v noci, ve dvě hodiny ráno ta, kterou nyní nazývali v Seville stejně jako v Kastilii Santa Madre, odcházela do vyhnanství.
IV. VYHNANSTVÍ 1576-1577 Její bratři Don Lorenzo de Cepeda a Don Pedro, její synovci Francisco a Lorencito, několik laiků, mezi nimi Antonio Ruiz, několik mnichů, mezi nimi Fray Diego, který je ,,malým andělem“, doprovázeli Terezii od Ježíše. Neteřka Teresita, devítiletá mniška, všechny obveselovala. Don Lorenzo, již zbožný, ale dosud okázalý, zděšený vyprávěním o dobrodružstvích výpravy z Beasu do Sevilly, trval na tom, aby byl návrat rychlý a pohodlný. Na své útraty najal dobré dostavníky. K vybavení patřila hojnost potravin. Jídali na polích, když nebylo místo v hospodách, a měla-li Matka původně z toho strach, skončilo se všechno nejveseleji na světě. Spěchala, aby mohla vyprávět o události Gracianovi: „Obědvali jsme pod širým nebem, když mi velká ještěrka vlezla mezi tuniku a mou paži. Bylo to Boží milosrdenství, že se nedrala jinudy, myslím, že bych byla umřela, vzhledem k tomu, co jsem ucítila … Můj bratr popadl hbitě ještěrku a tak s ní mrštil, že skočila do úst Antoniu Ruizovi.“1 Po zastávce v Malagonu projeli Almodovarem a dospěli do Toleda, kde si utrhači tropili posměch z konvoje, v němž cestovala karmelitka: „lehká ženská, která si vozila na svých cestách galány a dámy …“2 Don Lorenzo naléhal, aby ho jeho sestra následovala ihned do Avily. Hodlal se tam usadit a ona měla v plánu tam zůstat. Ale dala přednost tomu, že se zastaví na několik dní v Toledu. Toto zastavení se mělo prodloužit na rok. Má ráda tento dům, kterému říká „má rekreační chata“, mi quinta de recreo. Směje se této slovní hříčce: Toledo bylo její páté (quinta) založení, a rekreačnímu domu se říká quinta de recreo.3 „Nikdy za celá léta jsem se necítila zdravější. Postím se jako ostatní…“4 Dali mi osamocenou celu jako poustevnu, velmi veselou, velmi hezkou, která vede do ovocného sadu. Velice málo mě zaměstnávají návštěvy, a kdybych nemusela psát
tolik dopisů …“5 Kdyby měla Madre Fundadora psát méně dopisů, nečinnost by ji hrozně tížila. Už když nejsou její směrnice pilně prováděny, vzplane: „Ježíši, jak je to zlé být vzdálena od toho všeho!“ 6 „Kdybych tam byla, už dříve bych s tím byla zatočila!“7 Neboť z této cely ve dne v noci nadále řídí pomocí dopisů své kláštery, všechny záležitosti reformy. Stará se o nejmenší podrobnosti, není etaminu nebo vlny na hábity sester z nejvzdálenějších klášterů, o kterých by nerozhodla, není přijata novicka, aby o tom nesdělila své mínění, a to svým způsobem, takže to vypadá spíš, jako by radila, než přikazovala. Bydlí ostatně v Toledu jen proto, že je tam pošta lépe zorganizována než v Avile. Všechno, co se jí přihodí, všechno, co se děje v řádu za pronásledování, je v jejích dopisech. Strohá korespondence? Terezie umí jednat rychle, jasně o vážných otázkách, a ihned naladit bezprostřední tón, který nám tak přibližuje její úsměv, její smích, něžný nebo štiplavý zvuk jejího hlasu. Ani jediný její dopis nezavání nuceností nebo spěchem. Píše, jak člověk mluví, když má zároveň ducha, srdce, osobitost, styl, a když má k dispozici to, co jí chybělo: čas. Neboť její nesmírná pošta je načrtávána v běhu: „Nenamáhejte se číst znovu, co mi píšete,“ říká svému bratru Lorenzovi, „já to nikdy nedělám. Jestli přeskočím některý dopis, přidejte si ho sám … Když rozumíte, co chci říct, byla by to zbytečná ztráta času …“8 Zdálo se, že spory mezi obutými a bosými spějí k dohodě, a Matka je méně ustaraná, než byla v Seville. P. generál Rubeo poslal do Španělska delegáta P. Tostada, který neobdržel od nuncia Ormanetta oprávnění vnést zmatek do reformovaných klášterů: Odešel do Portugalska, kéž ho tam Bůh ponechá! Gracian, stále apoštolský vizitátor, „změní nepřátele v přátele“ tak pokojně, že nad tím Matka žasne. 9 Na kapitule v Almodovaru v srpnu a září projeví obdivuhodnou umírněnost a lásku. Je rozhodnuto setrvat při reformě přes odpor obutých. P. Jeronimo Gracian od Matky Boží mluví takto k bosým: „Zaplavuje nás vlna odporu. Nepochází od nepřátel, ale od otců, kteří jsou našimi přáteli. Ne od hříšníků, ale od spravedlivých. Jejich úmysly nejsou špatné, jsou velmi dobré. Je to nejhroznější válka, neboť jsme tím slabší, že náš protivník je silný tím, že je to náš
přítel, že je svatý, že má dobrý úmysl … Hledají naši zkázu pod zdáním přátelství a spojení … Mají příliš mnoho lidské moci, zatímco my ji nemáme, ačkoli moc velkého Filipa, který je při nás, je značná. Boží moc je pro nás. Bůh vytáhl naši prvotní řeholi z jejího hrobu … a dal panně Terezii sílu, aby udělala pro tuto řeholi to, co národy dosud nikdy neviděly … Modleme se k Bohu za své nepřátele, jak nám přikazuje Kristus. Trpme a mlčme, neboť trpělivost vítězí a přijde čas, kdy oni první budou hlásat naši poslušnost, budou hájit naše zřízení a podporovat naši prvotní řeholi“.10 Reformovaní nezmění tento postoj. Ukazují to mezi jiným v historii Paterny, kam jsou poslány tři bosé řeholnice, aby reformovaly klášter zmírněných karmelitek. Začalo to tak špatně, že vzorné sestry, k smrti ohrožené rozzuřenými mniškami, strávily noc zabarikádovány ve světnici a musely bojovat, aby jim zabránily vstoupit. Nakonec se proti rebelantkám prosadily rady Matky Terezie. Píše reformátorkám: „Ať vás nepřekvapuje, že nejsou hned takové jako my. To je hloupost. Nežádejte tak přísně, aby mezi sebou nemluvily, a jiné věci, které nejsou hříchem. Lidé zvyklí na jiný, tak odlišný způsob života, by u nich zavinili víc poklesků, než by jich odstranili. Je zapotřebí času a nechat jednat Boha, jinak bychom je jen uvrhli do zoufalství“. 11 Nic ji nevyvede z míry. A když se proti jedné ze tří bosých karmelitek v Paterně vytasí odpůrci s křivým svědectvím a tvrdí, že tato „panna porodila dítě“, spokojí se s tím, že řekne, že je to „veliká hloupost“.12 Ani se nevzruší pro pomluvy, které prší na dcery a syny Panny Marie. „Byla jsem velmi proti tomu, aby náš otec – Gracian – vyvracel řeči namířené proti nám, zejména když jsou tak nepoctivé. Podle mého názoru se jim můžeme smát a nechat lidi mluvit“. 13 Dokonce prohlásí, že „ze strany tohoto otce je to velká nedokonalost“.14 „Je zvláštní, že nic z toho, co se děje, mě nemůže znepokojit, natolik mám v sobě zakořeněnou jistotu, že všechno dobře dopadne“.15 Přesto naléhavě doporučuje Gracianovi rozvahu: „Časem ztratíte trochu své naivnosti. Chápu, že je to naivnost světce…“ 16 Varuje ho a dodává: „Jak jsem zlomyslná! Ale všechno je nutné v tomto životě!“17
Kdybychom neměli její korespondenci, neznali bychom jednu roztomilou stránku povahy Matky zakladatelky: veselost dobré sestry, která dokazuje, že největší duchové si mohou beze škody zachovat dětskou svěžest po celý život, je-li utvrzený v Bohu. „Dostala jsem kokosové ořechy. To se musí vidět. Sestry se z nich velmi radovaly a já také. Buď veleben ten, kdo je stvořil! Opravdu stojí za to je vidět“. 18 A sám Gracian přikročí k slavnostnímu otevření těchto tak zvláštních plodů během malé ceremonie … Maria od svatého Josefa je původkyní těchto dárků: „Bezpochyby se vám zdá, že jste královna …“ 19 Terezie od Ježíše má radost z bonbonů z růžového cukru, z „velmi elegantních“ korporálů. Ale vodu z pomerančového květu má v obzvláštní oblibě, a hlavně silici. To jí dovoluje, aby dávala mimochodem tyto recepty, kterými je nadšena: „Olej z pomerančovníkového květu je znamenitý prostředek pro srdeční chorobu …“20 „Pro srdce je zapotřebí vdechovat vodu z pomerančovníkového květu, ale ne ji vypít …“21 Umíme si představit, jak plesaly sestřičky v Toledu nad těmito balíky došlými z Andalusie. Sestry tam umějí tak obratně vyšívat, že je Matka žádá, aby jí udělaly palium, „celé řetízkovým stehem, s perlami a granáty“. Od pomíjivého přechází k vážným věcem a v témže dopise upřesňuje ohledně řeholnice, která právě zemřela: „Musíte nechat tělo této malé svaté tam, kde je, v chóru, protože máme být pochovávány v klauzuře a ne v kostele“.22 Pronásledování a hříčky se jmény: z obavy, aby její korespondence nezabloudila nebo nebyla zpronevěřena obutými, domluvila se s Gracianem na přezdívkách hlavních osob, o nichž mají hovořit. Tato krycí jména vybírá s humorem a také se smyslem pro metaforu, která trochu zavání strojeností, což se nevyskytuje ani v jejích verších ani v její próze. Tím předstihuje o třicet let svou dobu. Jestliže starý nuncius Ormanetto je docela jednoduše „Methusalém“, jsou zmírnění „kocouři“ nebo „noční ptáci“, protože žijí v temnotách. Zmírněné karmelitky jsou „cikády“; to je narážka na jejich povídavost. Bosí, kteří v kontemplaci pohlížejí upřeně na Boha, jsou orlové, a své dcery bosé nazývá pro jejich prostotu „motýlky“. Inkvizitoři jsou „andělé“ a „vrchní anděl“ je velký generální inkvizitor kardinál Quiroga. Z toho vznikají věty jako: „Vrchní anděl je velmi rád, že má neteř mezi motýly …“ 23 „Methusalém se rozhodl splnit naše přání, aby orlové byli odděleni
…“24 Jiná postava zaujímá význačné místo v těchto dopisech a má tedy také svou přezdívku: Josef je krycí jméno Pána Ježíše …: „Josef mi řekl… Josef mě ujistil…“ Pronásledování a „malé masti“, „lahvičky růžové vody“, a potvrzení jejího neochvějného cíle: „Zasvětím svůj život zřízení naší oddělené provincie, protože odtud všechno pochází“.25 Projímadla, médský sirup, a živé lekce z ženské psychologie: „Co mi říkáte o hábitech, se mi zdá dobré. Když to bude jednou uděláno, zůstane to tak, po několika dnech povyku. Postačí některé z nich potrestat, a ostatní budou mlčet, protože takové jsou ženy, většinou bázlivé“. 26 Když se P. Mariano pokouší vnutit jí novicku, kterou ona nechce, uslyší, s jakou vervou mu odpoví, že on vůbec nerozumí ženám: „Do tohohle se, důstojnosti, pro lásku Boží nepleťte! Tato dívka má dobré vlohy, může vstoupit jinam, ale ne do řádu, ve kterém jsou komunity málo početné, a proto musí být novicky velmi, velmi pečlivě vybírány. Pobavil jste mě, když říkáte, že jste ji už dřív poznal. Nás ženy nelze tak snadno objevit. Zpovídáte je celá léta, a jednoho dne se budete divit, že jste jim tak málo porozuměl. Neboť ony neznají ani samy sebe, aby mohly vyznat své viny, a vy je můžete posuzovat jen podle toho, co vám řeknou …“27 Dává příkaz, aby se dávala přednost novickám, „přiměřeným pro nás a které nám pomohou s placením…“ 28 Je tu jistá Blanca od Ježíše Marie, kterou nazve žertovně „ta se zlatými pruty“. 29 „Nepřijímejte dceru Portugalce, jestliže to, co má přinést, není uloženo, protože jsem se dověděla, že my z toho nebudeme mít ani haléř, a my už nežijeme v době, kdy jsme mohly přijímat řeholnice zadarmo …“ 30 „Zhrozila jsem se, že matka Beatriz přináší jen patnáct set dukátů, ačkoli je taková, že bychom získaly, i kdybychom ji přijaly bez ničeho. V odpověď na to, co říkáte o placení povinných poplatků, je zřejmé, že by to bylo veliké dobro snížit břemena. Kdybyste s věnem Bernaldy přišly k třem tisícům dukátů …“31 Je to opravdu ta, kterou nazývali Santa Madre? Tato počítačka věn a důchodů? Ach, kdyby se byly její dcery uměly jako ona „úplně odevzdat do Pánovy náruče“,32 nebyly by se potřebovaly utíkat k lidskému důmyslu! Když byly kláštery zadlužené, vyhladovělé, rmoutila se Matka nad malověrností svých sester: „To je malá víra v Boha myslet, že není dost mocný, aby mohl dát jíst těm, kdo mu
slouží …“33 Později rezignovaně přijímala nutnost počítat a dělat opatření. Potom následovaly tyto přísné směrnice, které sama jako první přestupuje: „Pokud jde o tuto malou otrokyni, nestavte se proti jejímu přijetí. U její sestry je to těžší, ale přijměte ji také… a vytáhnete je z velkého trápení“ 34 „Dejte nám velké talenty a uvidíte, že se nebudeme starat o věno“ 35 „Má jen dvě stě dukátů. Je mi milejší než nějaká hlupačka.“36 „Tuto druhou novicku vezměte také. Je výtečná. Potřebujeme jich mnoho, protože jich mnoho umírá. Jdou do nebe, netrapte se …“37 Takový je postoj Terezie od Ježíše k smrti. Jsme daleko od pohanských věčných nářků. Vidíme, jak se zlobí, že musí použít pečeť, která představuje dvě zkřížené kosti pod umrlčí lebkou: „Rychle mi pošlete mou pečeť. Nemohu snést, abych pečetila své dopisy touto smrtí, ale tou, kterou bych chtěla zapečetit své srdce, J. H. S.“38 Pro ni znamená smrt vzkříšení, a tedy radost. Když Petronila od svatého Ondřeje zemřela „jako anděl“, spatřila Matka Terezie Pána s otevřenou náručí v hlavách jejího lůžka a serafy, jak ji vítali v ráji.39 Zakázala pohřební zpěvy a složila radostné coplas, které karmelitky zpívaly, zatímco tančily kolem rakve. Už před lety napsala o milované sestře Marii: „Velmi mě potěšilo, když jsem se dověděla o její smrti“. 40 Věděla, že zůstala asi osm dní v očistci, a Pán jí ji ukázal, jak vstupuje do slávy. Mnoho svatých mívalo pochopení pro bolest pozůstalých. Matka je utěšuje s neskonalou přívětivostí a šetrností, ale připomíná jim také, jak prchavá je jejich vlastní existence: „Uvažte, že ani vy nebudete dlouho žít. Všechno je tak krátké, že vaše osamělost potrvá jen chvilku“.41 A posílá vdovci dva melouny, „ačkoli nejsou tak dobré, jak bych si přála…“ Takto milým slovem nebo dárkem zjemňovala to, co mohlo být zdánlivě tvrdé v její odpoutanosti od stvořených věcí. Ale neměla jako kapitánka bdít nad kázní? Ukládá přísnou kázeň: „Nesluší se, aby sestra vycházela z domu, ať je to převorka nebo podřízená, s výjimkou zakládání… 42 Ačkoli mám dovolení přestěhovat sestru do jiného kláštera, když jí škodí podnebí, jsou účinky těchto změn neúnosné. Je lépe, aby některé zemřely, nežli uškodit všem“. 43 Je to táž žena, která téhož roku věnuje jeden dopis za druhým nemoci převorky v Malagonu Briandě od svatého Josefa a do nejmenších podrobností se o ni zneklidňuje? „Jsem zděšena, že vám nařizují v
této době vstávat. Pro lásku Boží, nedělejte to! Vždyť vás to může usmrtit. Je to obtížné i pro tučné a zdravé … 44 Sama bude cestovat, aby navštívila matku Briandu, a zaveze ji do Toleda, kde je mírnější teplota. To jí nezabrání, aby poradila Marii od svatého Josefa vydatnou léčbu pro zklidnění jedné šílené: „Několik ran bičem ji snad umlčí a nijak jí neublíží …“45 Mistrně ovládá umění vést lidi. Jak se zdá, znamená to, že si musí umět protiřečit, a přitom nesmí odvolávat to, co řekla, ustoupit, ale nebýt změkčilá. Je dost silná, aby si mohla dovolit být dobrá, aniž by ji kdy mohl někdo obvinit ze slabosti. Když se rozhněvá, jedná tak pohotově a energicky, že nelze pochybovat o pevnosti jejího charakteru. Po odchodu Briandy od svatého Josefa nastal v malagonském klášteře zmatek ohledně přednostního místa. Tento problém vyvstal mezi prozatímní náhradnicí převorky Anou od Matky Boží a Beatrizí od Ježíše. To je důkaz, že Matka obdivuhodně věděla, co říká, když žádala, aby nebyly mnišky pod žádnou záminkou přemísťovány, vyjma když to vyžadují nová zakládání. Ale když sama omezovala své směrnice a nasazovala lék drsnou rukou, také obdivuhodně věděla, co dělá. Malagonský kaplan se to bez prodlení dověděl: „Vaše dopisy mi způsobily nesmírnou bolest. Pro mne je usmrcující pomyšlení, že v těchto domech jdou věci hůře než u obutých v Andalusii… Musím z toho obvinit vás … Uvidíte, kde skončí rozhádané osoby, které mi působí takové starosti. Prosím vás, vyřiďte to ode mne této Beatriz. Mám o ní takové smýšlení, že ani nechci, aby ji přede mnou jmenovali …“ 46 Tato Beatriz byla její rodná sestřenice, ale ona požadovala od svého příbuzenstva víc než od kohokoli jiného. Rozbírá podrobně rozepře a přímo se pouští do kaplana: „Jestliže nerozmotáte to, co zloduch začal osnovat, půjde všechno čím dál hůř. Vaše nepřítomnost mi bude nepříjemná, ale vidím, že vám záleží víc na vašem klidu než na tom, abyste mi posloužil“. 47 Dopis je adresován „převelebnému a veledůstojnému pánu licenciátovi“ Villanuevovi. Opravdu mnoho titulů pro muže, kterému se naznačuje jeho propuštění! Musíme uznat, že dopustil, aby se mezi jeho kajícnicemi zahnízdily podivné zvyky: „Dověděla jsem se zde o jistých umrtvováních, jakým se oddávají v Malagonu: převorka nařizuje
sestrám, aby si vyměnily políčky, když to nejméně čekají. Mluví se také o štípání … Zdá se, že zlý duch učí způsobu, jak hubit duše… Nyní mi to prozrazují!“ 48 Máme důvod se domnívat, že kdyby byla mohla Matka zakladatelka volně objíždět, byla by bývala jedním skokem v Malagonu. Mít v rukou jedenáct ženských klášterů a mnoho klášterů mužských, k tomu neměl nikdo její autoritu, ale nikdo také neměl její takt a její obratnost. Odměřovat přísnosti a vlídnost, ukazovat vždy největší pochopení, toto chtěla, toto dělala. Proto když se nemohla hnout z Toleda, píše pro vizitátory – zejména pro P. Graciana – vzácné instrukce. Když se za to omlouvá, je to proto, aby dodala svým doporučením větší důraz: „Představenému může být proti mysli zabývat se podrobnostmi, které zde nalezne, ale bylo by pro něho mnohem nepříjemnější, kdyby zjistil, že jeho podřízení nedělají žádné pokroky, kdyby o ně nedbal. Ať jsou sestry sebesvětější, to všechno je nutné. Ženy, kterým chceme vládnout, musí vědět, že je zde představený, který se nenechá ničím na světě ovlivňovat, který bude vyžadovat respektování všech řádových pravidel a bude trestat jejich přestoupení. Musí vidět, že nad tím obzvláště bdí, vědět, že nejen je bude každoročně vizitovat, ale že je mu známo, co každý den dělají …“49 Matce nebylo neznámo nic z toho, co se dělo ze dne na den v jejích reformovaných klášterech. Stejně energicky jako do shovívavého kaplana, pouští se i do jednoho vizitátora, který je přehnaně přísný: „Nyní můžete zjistit, jaké svízele způsobují akta sepsaná otcem Janem od Ježíše. Byla jsem umořená, když jsem je jen četla. Co by se stalo, kdybych je musela zachovávat? Toho se bojí mé řeholnice: příchodu těžkopádných prelátů, kteří je budou přetěžovat, drtit. Věřte mi: naše řehole nepřipouští lidi těžkopádné, je dost těžká už sama o sobě …“50 Ve španělštině jsou tito těžkopádní preláti, tito těžkopádní lidé totéž co lidé smrtelně nudní. Tento odstín prosvítá z Matčina dopisu. Ona ale nepatřila k těmto nudným lidem. Její smích je výbušný, její milá slova jiskří. Pověřil Gracian Marii od svatého Josefa, aby bděla nad dobrým chodem kláštera v Paterně? „Jak máte být hrdá, že jste nyní poloviční provinciálkou … Směji se, když jsem zasypána
poštou, takže začínám psát hlouposti …“51 Houba už dávno vysála nedorozumění se sevillskou převorkou a její dopisy jsou pro Matku nejlepším zotavením. Má radost z množství podrobností, které v nich nalézá, a prohlašuje, že z toho žije, con esto vivo …52 S touže Marií hledá vesele spor: „Zdá se, že nechcete uznat, že by byl někdo jako Teresita! Tak tedy vězte, že moje Bela (Isabel Dantisková, osmiletá novicka, která byla v Toledu Matčinou rozkoší, neboť Terezie zbožňovala děti) je neobyčejně šikovná. S několika malými pasáčky, se sestřičkami a s obrázkem Panny Marie nás udivuje o svátcích a rekreacích svými nápady a svými písničkami, které nám zpívá. Jen jedna věc mě na ní mrzí: nevím, jak napravit její ústa, která jsou jako proříznutá. Nenuceně se směje, a směje se po všechen čas. Zavřu jí ústa, otevřu je, bráním jí se smát. Říká, že za to nemůže, že je to vina jejích úst. Nikomu to neříkejte, ale měla byste mě vidět, jak kárám její ústa. Vyprávím vám tohle všechno, abych vás rozesmála…“ 53 „Ach, na co myslí ta zakladatelka!“54 Je pravda, že tato malá Isabel, mi Bela, je malá sestřička Gracianova. Tato rodina Terezii učarovala. Když se seznámí s její matkou Doñou Juanou Dantiskovou, načrtne na papír ohnivý dopis tomu „Pavlovi“, tomu „Elizeovi“, tomuto „milovanému synovi“: „Jsem nadšená její prostotou, její jasností. V tom předčí svého syna… Byly jsme spolu, jako kdybychom se byly znaly celý život… Rozveselil jste mě, když jste mi dal dovolení odkrýt závoj před vaší matkou: řeklo by se, že mě neznáte, vždyť já bych jí chtěla otevřít své útroby … Ptala jsem se, která z nás dvou vás miluje nejvíc, a usoudila jsem, že Doña Juana má manžela a jiné děti, které může milovat, zatímco ubohá Laurencie (Terezie od Ježíše si dávala tuto přezdívku v některých svých dopisech Gracianovi) má na světě jen tohoto otce. Kéž jí ho Bůh uchová pro její útěchu!“55 Je mnoho kanonizovaných postav, které mají na svém aktivu tak vřelá slova na adresu smrtelníka? Za měsíc mu napíše: „Proste Boha, aby ze mne udělal opravdovou karmelitku, neboť lepší je pozdě než nikdy …“56 A pohleďme, co je obdivuhodné: svými pikantními nebo žertovnými slovy, jako ve svém životopise nebo na nejvznešenějších stránkách svého Hradu v duši, mluví s hlubokou pokorou o svých nedostatcích, o svých vadách, o tom, co ji stojí každý pokrok v
dokonalosti. Nebyla nadaná pro svatost, ale stala se opravdovou karmelitánskou mniškou, stala se velkou avilskou světicí a jedním z nejzářivějších duchů tohoto světa, a přesto nepřestala hýřit veselostí, půvabem, a často i zlomyslností. Pro ni je znamení kříže opravdu znaménkem plus. Zůstává vším, čím je, plus velkolepý přínos jejího ducha a jeho prodloužení ve světě skrze ni. Teresa de Ahumada + Bůh = svatá Terezie od Ježíše. Nejpřísnější kajícnost, nejtvrdší a nejnáročnější činný život ji nikdy nezbavily jejího ženství. V ní se ženství očišťuje a sublimuje. A Teresa de Ahumada od Ježíše jistě proměnila božskou láskou víc Eviných dcer, než to udělaly „zasmušilé“ svaté.
V. DON LORENZO DE CEPEDA, INDIÁN Kdysi mu psala: „Pane …“ Nyní začíná své dopisy: „Ježíš buď s Vámi.“ Kdysi končila: „Vaše pravá služebnice.“ A nyní končí: „Mnohokrát Vám líbám ruce.“ Jde o jejího bratra Lorenza de Cepeda. Byl jejím dobrodincem. Teď je mimoto jejím žákem a jejím důvěrníkem. Listy, které mu posílá z Toleda, jsou nekonečné, protože se v nich stará nejen o jeho duchovní věci, ale i o jeho obchodní záležitosti. Don Lorenzo je ředitelem městské rady v Quitu, pokladníkem královské pokladny, starostou hlavního města Ekvádoru, zetěm Dona Franciska de Fuentes, jedním z dobyvatelů Peru, kteří se zúčastnili dobytí Atahualpy. Je to okouzlující muž – můj bratr bude galantní, dokud bude živ1 – je vážný a zbožný – zaslouží jméno karmelitána, říká Maria od svatého Josefa – je to muž bohatý – jeho pozemky v Indii mají cenu 35.000 pesos, do Španělska přivezl 45.000 pesos ve zboží a našetřených 28.000 pesos ve zlatě. Je to muž zralý, je mu sedmapadesát let, ale vedle své sestry Terezie vypadá jako malý chlapec. Neodvažuje se přemístit stéblo slámy, aniž se zeptá na její mínění, ve všem na ni dá. Bez ní by se dostal do špatné společnosti, špatně by bydlel, chtěl by lidi oslňovat a promrhal by svůj majetek, zahubil by svou duši, protože by si udělal ctnost z lenosti, a jeho děti by byly velice špatně vychovány. „… Prosím vás, neberte si pro tuto chvíli domácího kněze, a vůbec co nejméně lidí do domu. Je lepší vyhledat si lidi jednoho po druhém, než je pak propouštět …“2 Najal si dům v Avile: „Dejte si pozor, myslím, že jsem slyšela, že jeden z pokojů tohoto domu Hernana Alvareze de Peralta je na spadnutí: dejte si dobrý pozor“.3 Někdo mohl dobýt Indii, ale je s to nechat se obalamutit trochu prohnaným vlastníkem.
Chce být důležitý. Marnivost otce není ničím oproti marnivosti jeho synů. Proto mu Terezie spěšně pošle „memorandum“ o výchově Lorencita a Franciska: „… Nebudete-li se ihned starat o tyto děti, velmi se bojím, že se brzy skamarádí s jinými avilskými domýšlivci. Musíte je hned poslat do Tovaryšstva, ať obléknou studentskou čapku“.4 „Vy jste citlivý na otázku cti. Umrtvujte se v tom. Chtěla bych, abyste si teď nekupoval mezka, ale jenom koníka, kterého byste používal pro cestování a pro službu. Pokud jde o tyto děti, stačí jim, aby se procházely pěšky. Nechte je studovat“. 5 Terezie představuje staré Španělsko, Španělsko pracovité, střízlivé, žijící prostým patriarchálním životem. Don Lorenzo a jeho děti zosobňují Španělsko nové, zámořské, které vydělává snadné peníze, vede přepychový a zahálčivý život. Dvě epochy se střetávají v těchto dvou bytostech, které se milují. Terezie přirozeně vyhrává a je škoda, že každý conquistador neměl při svém návratu do vlasti u sebe takovou sestru Terezii obdařenou tak jasným hospodářským instinktem: indické zlato by bylo neochudilo království. Don Lorenzo koupí pět kilometrů od Avily v údolí Adaja krásný pozemek s poli a pastvinami: čtrnáct tisíc dukátů. Skoro hned toho lituje a stěžuje si: toto ho mimořádně zaměstná. Byl by lépe udělal, kdyby byl své peníze uložil. Tato částka, dobře investovaná, by vynášela bez práce pěkné důchody. Bohatý muž myslí, že uvádí pádný argument, když píše karmelitce: „Měl bych takto víc času na modlitbu.“ To ji špatně znal! Sestra vybuchne: „Už s tím přestaňte! Jen chvalte Pána, že to tak zařídil! Nemyslete, že kdybyste měl víc času, byla by vaše modlitba lepší. Nemylte se: čas využitý péčí o dobro vašich dětí není modlitbě na újmu. Bůh dá často víc v jediném okamžiku než v dlouhých hodinách: jeho díla se neměří časem … Jakub, který pásl svá stáda, nebyl proto méně svatý, ani Abrahám, ani svatý Jáchym … Ale všechno nás namáhá, když chceme práci uniknout …“6 Ach, dobyvatel! Tam za mořem si zvykl žít velkopansky a nechat pracovat otroky! Proto místo aby sám pracoval, byl by dal přednost tomu, aby za něho pracovaly peníze a on aby měl volno. To se vůbec nelíbilo Terezii, i kdyby byly tyto volné chvíle věnovány rozmluvě s Bohem. Máme mu sloužit, „jak on chce, a ne jak my chceme“. 7 „Bůh
dal vašim dětem něco lepšího než majetek, dal jim čest“. 8 Čest rodin, jako jsou Cepedovi a Ahumadovi, čest lidí, jako byl Alonso Sanchez y Cepeda, jejich otec, který se nestyděl konat povinnosti majitele polí. A karmelitka se mírně posmívá starostovi z Quita: „Nemyslíte, že vybírat důchody by vám taky dalo práci?“ 9 A Indián Don Lorenzo si to vzal k srdci. Tak tedy děti jsou ve škole a otec se zabývá správou svých pozemků. Časné věci jsou zařízeny, teď vzhůru k duchovním! Dá svému bratru číst Cestu k dokonalosti, zejména 30. kapitolu, kde vykládá těchto několik slov Otčenáše: „Přijď království tvé“, a takto ho vyzývá, aby se odevzdal do Pánovy vůle: touto vůlí je práce. Ne nadarmo dala zakladatelka do stanov řádu Panny Marie: „Kdo chce jíst, musí pracovat“.10 Žák dělá podivuhodné pokroky. V dopisech, které mu Terezie píše, se střídají sesterské důvěrnosti s nejkonkrétnějšími a opravdu rozumnými radami. Přiznává se mu se svou velkou okamžitou obavou: – Vězte, že už víc než týden jsem v takovém stavu, že bych se těžko mohla zabývat tolika záležitostmi, kdyby to mělo trvat. Začala jsem mít vytržení, a to mi působí mnoho trápení, protože se mi to stalo mnohokrát na veřejnosti a při matutinu. Nedá se tomu odporovat ani to skrývat. Bývám z toho tak zmatená, že bych se chtěla schovat nevím kam. Snažně prosím Boha, aby mě toho ušetřil na veřejnosti. Poproste jej o to také, nese to s sebou velké nepříjemnosti a nezdá se mi, že by tím modlitba získávala. Jsem jako opilá… Chvalme Pána jeden za druhého!“11 Neboť Lorenzo jí sděluje, že jemu Pán také udělil velké milosti. Jeho sestra mu o nich mluví s obvyklou rozvahou: „Nevím, co Vám mám o tom říct, je to víc, než můžete pochopit, a začátek mnoha dobrodiní, pokud se o ně svou vinou nepřipravíte …“12 Přesto se pokouší definovat tento stav a rozkošně koktá o svých prvních extázích: „Je to velké trápení bez bolesti, bez důvodu, svrchovaně lahodné … Je to rána, kterou zasazuje duši Boží láska, nevíme kde ani jak, ani zdaje to rána, ani co to je. Zakoušíme jen lahodnou bolest, a takto si na ni stěžujeme: Nezraňuješ, a přece působíš bolest,
bez bolesti odstraňuješ lásku k tvorům … Neboť když se duše opravdu dotkne tato Boží láska, bez jakékoli bolesti vyprchá její láska k tvorům“. 13 V odpověď na úzkostnou otázku tohoto svého bratra se dotýká velmi ožehavého bodu fyzické odezvy mystické lásky. Dělá to s neobyčejnou jemností, nebo přesněji řečeno, se vznešenou lhostejností: „Nedělejte si nic z hanebností, které z toho plynou. To se mi nikdy nepřihodilo, Bůh mě ve své dobrotě vždycky těchto vášní ušetřil. Ale chápu, že živé potěšení duše způsobuje přirozené hnutí. Z milosti Boží se to ztratí, když tomu nebudete věnovat pozornost. Mnoho lidí mi o tom mluvilo. Třesení rovněž zmizí. Neboť duše se leká těchto novot, a má se čeho lekat. Čím to bude častější, tím lépe bude umět přijímat tyto milosti. Odporujte, jak můžete, tomuto chvění a všemu vnějšímu, abyste si na to nezvykl. To nijak nepomáhá a spíš to překáží. Teplo, které zakoušíte, jak říkáte, nemá žádnou důležitost. Jenom by mohlo škodit na zdraví, kdyby bylo přílišné. Ale to také zmizí stejně jako chvění. Tyto věci pocházejí podle mého názoru z povahy. A protože Vy jste sangvinik, může to způsobovat velké vzrušení ducha s přirozeným teplem, které se shromáždí na vrcholu a přichází do srdce. Ale jak jsem řekla, nic to nepřidává k modlitbě. Myslím, že jsem odpověděla na to, co mi říkáte: že potom shledáváte, jako by se Vám bylo nic nestalo. Zdá se mi, že svatý Augustin o tom také mluví: Boží Duch přejde, aniž zanechá stopy, jako šíp nezanechá stopu ve vzduchu. Vzpomínám si teď, že jsem vám v této věci odpověděla, ale dostala jsem od vašeho dopisu tolik jiných …!“14 Tím svědčí Terezie od Ježíše o svém dokonalém zdraví. Je obeznámena s tím, co bychom dnes nazvali potlačováním a komplexy. Přesto ponechává „přirozenému“ místo, jaké chce mít bez našeho souhlasu. Nelze si představit lepší vyváženost. Takto pojednává s úplnou samozřejmostí o těchto vážných otázkách duchovního života uprostřed návalu korespondence, která ji drtí a která se týká nejrozmanitějších záležitostí. Pokračování tohoto obšírného dopisu Donu Lorenzovi obsahuje
dva recepty: umění léčit revmatismus a bolení hlavy pálením vonných tabletek, a umění nosit žínici… „Když budete mít nesnáz s usebraností ve chvíli modlitby nebo když budete chtít něco udělat pro Pána, oblečte si tuto žínici, kterou vám posílám. To probouzí lásku, za podmínky, že ji nebudete nosit v žádném případě poté, co jste se oblékl, ani když jdete spát.“ Ale nedůvěřuje přílišné horlivosti svého bratra: „Nedělám to bez obav…“ „Napište mi, jak děláte pokroky v této dětinskosti … A musím se smát: protože Vy mi posíláte zavařeniny, koláče, peníze, a já vám posílám žínice! …“15 To se povedlo! Matka má svůj záchvat veselosti. Není příliš snadné vést Dona Lorenza, právě pro jeho uspěchanost. Vzal si do hlavy, že bude meditovat o tom, jaká by to byla hrůza být zavržen. Terezie ho mile vrací do ráje: „Nevím, proč toužíte po těchto strašácích a hrůzách, když Vás Bůh vede cestou lásky… Forma modlitby, kterou Vám dává je nesrovnatelně vyšší než myšlení na peklo…“16 Složil slib, aniž se s ní poradil. „To je mi pěkný způsob, jak poslouchat!“.17 Jeho sestra se bude snažit, aby to změnil. Také se jí podaří odvrátit ho od nápadu stát se mnichem: „Mnišství (frailia) mého bratra už nepokročilo“ …18 Bratr jde v kajícnosti tak daleko, že se přizná, že nosí žínici čtyřiadvacet hodin. „Nová móda! Nemyslím, že bosé karmelitky jsou tak zdatné …“19 Ale mírní toto horečné umrtvování: „Bůh má raději Vaše zdraví než Vaše kajícnosti, chce, abyste byl poslušný …“ 20 Lorenzo jí vykládá, jaká vroucnost se ho zmocňuje v noci a nutí ho, aby vstal a modlil se. „Nebude špatné, když si na chvíli na posteli sednete, za podmínky, že budete mít stále dost spánku, který vaše hlava potřebuje, protože by se mohlo stát, že už byste se vůbec nemohl modlit …“21 Zdůrazňuje: „Je důležité neopomíjet spánek … alespoň šest hodin … Dobrý spánek není nejmenší milost, kterou nám Bůh dává. Nebojte se spaní…“ A dodává: „Mám dnes večer tolik práce, že mi to zabránilo se pomodlit. Nemám proto žádné skrupule, jen námahu“.22 Uvažuje-li, že je důležité uchránit mnichy a řeholnice příležitostí ke skrupulím, snaží se rovněž zamezit v nich těm, kdo žijí ve světě,
ať jsou to laici nebo duchovní. Mezi těmi, kdo ji žádali o duchovní směrnice, byl jeden velký prelát, velký pán, arcibiskup Don Teutonio de Braganza. Zneklidňuje ho, že pociťuje jenom vlažnost v dlouhém období, které tráví na cestách. Píše Terezii od Ježíše. „Ať se Vaše Výsost neleká. Příčinou toho je únavné přemísťování, nepravidelný denní pořádek. Až budete mít klid, bude ho mít Vaše duše také“. 23 Arcibiskup se jí jednou svěří, že se cítí puzen zanechat modlitby. Její odpověď dokazuje, jak znala mechanismus myšlení, mechanismus různých rovin poznání: „Nic si z toho nedělejte. Chvalte Pána za to, že máte touhu se modlit, věřte, že Vaše vůle to tak míní a že ráda prodlévá u Pána. Když pociťujete stísněnost, jděte tam, kde se můžete dívat na nebe, procházejte se, neztratíte proto čas určený k modlitbě. Je třeba umět ovládat svou slabost, a ne potlačovat přirozenost. Jde jen o to, abychom hledali Boha a prostředky, jak se k němu přiblížit. Duše musí být vedena mírně…“ 24 Chápeme, že jí nikdo neuniká, že její prostřednictví dopomáhá každému k dokonalému životu. Dávala každému jen to, co mohl přijmout a snést, nikdy nechybila proti křesťanské lásce. V roce, kdy žila v Toledu, se k svému zármutku dočkala zklamání od Dona Franciska Salceda. Svatý šlechtic přišel skoro o celý svůj majetek v jednom procesu a neosvědčil odvahu, jaká by se byla mohla od něho čekat při jeho zbožnosti. Ne: nevytýká mu to, ani mu nedává ponaučení ve chvíli, kdy potřebuje přátelství: „Modlete se k Bohu,“ píše svému bratru Lorenzovi, „aby pochopil a přestal se zneklidňovat. Vidíte, toto se stává, když nejsme úplně odpoutáni. Ale dává-li nám Bůh tuto milost, nemysleme, že utěšíme ty, kdo jsou ještě spoutáni, budeme-li jim takto hovořit, ale musíme jim ukázat, že jejich zármutek bolí i nás“. 25 „Dnes, když jsem myslela na to, že Bůh rozděluje svá dobra podle své libosti, divila jsem se, že takový muž, jako je Don Francisco, který mu už léta upřímně slouží, je tak sklíčen proto, že ztrácí jmění, které mnohem víc rozdával chudým, než ho užíval. Říkala jsem si, že na jeho místě bych se o to pramálo starala, ale vzpomněla jsem si, jak jsem se strachovala, když jsem viděla v nebezpečí Vás v Seville. My sami sebe neznáme. Utéci všemu kvůli Všemu je to nejlepší, co
můžeme udělat, abychom nebyli otroky tak nízkých věcí. Ale uvažme, že oni za to nemohou …“ 26 Věděla, že „neexistuje duše tak obrovská, že by nepotřebovala stávat se často dítětem“. 27 Proto když viděla, že její bratr je při modlitbě velice napjatý, usmyslela si, že mu dá ponaučení o dobré náladě i ve věcech Božích. Žádal ji o náměty meditace, a ona mu dala slova, která sama uslyšela: „Hledej mne v sobě.“ Byl nad tím tak na rozpacích, že požádal vážného Franciska de Salcedo, ještě vážnějšího P. Juana od Kříže a dobráka Juliána z Avily, aby mu napsali, co jim vnuknou tato Pánova slova, on že to udělá také a pošle všechno Matce Terezii. Vysílená prací, bolením hlavy, bděla této noci ještě déle než obvykle a odpověděla jim tónem Vejamen. (Slovní hříčka: Examen = zkouška, vejamen = týrání. Touto hříčkou se studenti navzájem posmívají.) Aby se nehněvali pro její neuctivost, začíná prohlášením, „že je všechny velmi miluje, protože jí všichni pomohli uprostřed jejích zkoušek“,28 a pokračuje několika hezkými „šňupkami“. Nejdříve to dostane svatý šlechtic. Jistá místa z jeho komentáře ji „dobře uspokojují“, ale „nemám v úmyslu sebeméně chválit to, co jste všichni řekli“. Náležitě a podrobně ho kritizuje. „Nejhorší je to, že budu nucena udat ho inkvizici, která je tu blízko, jestliže to neodvolá. Neboť když v celém svém výkladu tvrdil: toto je od svatého Pavla a od Ducha svatého, prohlašuje, že podepsal pošetilosti. Ať to rychle poctivě opraví, sice uvidí“. 29 Julián z Avily „začíná dobře a končí špatně; nemá tedy žádné právo na slávu“. Zdá se, že pochopil svůj námět naruby, „ale promíjím mu jeho omyly, protože to napsal méně dlouhé než můj P. Juan od Kříže…“ 30 A P. Juan od Kříže? Vidíme, jak se vznáší do výšin a neodpovídá mimo námět, ale tisíc mil nad ním. A to je on, nejsvětější, nejučenější, kterého Matka nejveseleji škádlí: „V této odpovědi je výborná nauka pro každého, kdo by dělal exercicie Tovaryšstva Ježíšova, ale nikoli o tom, co se nás týká. Přišlo by nás draho, kdybychom mohli hledat Boha, teprve když odumřeme světu. Magdaléna ještě nebyla mrtvá, ani Samařanka, ani Kananejka, když ho nalezly. Bůh mě chraň lidí tak duchovních, že chtějí všechno obrátit v
dokonalou kontemplaci, děj se co děj. Nehledě k tomu jsme mu vděční, že nám dal tak dobře pochopit to, oč jsme ani nežádali. Proto je vhodné stále mluvit o Bohu. Máme z toho prospěch, který jsme nejméně čekali“.31 „Tak tomu bylo s panem Lorenzem de Cepeda, kterému děkujeme za jeho odpověď a za jeho verše. Protože říká-li nám mnohem víc, než může pochopit, přece nám způsobil kratochvíli, a proto mu promíjíme nedostatek pokory, když se plete do tak vznešených věcí, jak sám říká … Ať se všichni polepší. Já také se polepším, abych se nepodobala svému bratru v nedostatku pokory …“32 Všichni s radostí přijali radostný „rozsudek“. Kromě Dona Lorenza, který nebyl zvyklý, aby si z něho někdo tropil žerty. Trochu si postěžuje, a jeho sestra ho utěšuje: „… Věděla jsem, že se budete hněvat. Ale nebylo možné odpovědět vážně. Jestli jste dobře četl, uvidíte, že jsem přece pochválila něco z toho, co jste řekl. Beze lži jsem nemohla mluvit jinak o Vaší odpovědi. Opravdu Vás ujišťuji, že po dni přeplněném záležitostmi a dopisy – řeklo by se, že je zlý duch někdy hromadí – jsem měla hlavu v takovém stavu, že ani nevím, co jsem řekla, měla jsem špatnou noc, projímadlo mi ublížilo. Je zázrak, že jsem neposlala biskupovi z Kartageny dopis, který jsem napsala matce P. Graciana, zmýlila jsem se v adrese. Nepřestávám za to děkovat Bohu“.33 Tato vysvětlení uklidnila pobouřenou sebelásku „Indiána“. Ne bez zlomyslnosti končí Terezie svůj dopis: „Bůh Vás chraň a udělej z Vás světce …“ V době, kdy je Matka v Toledu, v roce 1577, přijde tam mladý Kréťan, který začíná malovat pro kostel Santo Domingo el Antiguo svaté tak, jak je nikdy nikdo neviděl. Natolik září z jeho obličeje duchovní život. Jeho jméno Domenico Theotokopulos je tak dlouhé a tak se těžko vyslovuje, že mu Toleďané přezdívají El Greco.
VI. A POTOM SE JIM VYDAL … 1577 Na začátku pronásledování řekla Matka Terezie: – Dá-li Bůh jeden dva roky papeži, králi, nunciovi a našemu P. Gracianovi, všechno dobře dopadne. Ale jsme ztraceni, bude-li nám jeden z nich chybět.1 Nuže, nuncius Ormanetto umře. Byl nejmocnějším obhájcem reformovaného Karmelu. Jeho moc záležela ve svatosti, neboť zemřel tak chudý, že Filip II. musel zaplatit jeho pohřeb. Sotva byl pochován, opustil Tostado Portugalsko a spěšně se vrátil do Madridu. Vloudil se ke dvoru, na nejvyšší místa, hotov prosadit svou autoritu jako delegát generálního představeného řádu P. Rubea. Král mu dosud nedal oprávnění vizitovat kláštery bosých karmelitánů a karmelitek. Ale Tostado měl opory, kul pikle. Co se stane? Terezie od Ježíše připravovala boj tím, že vyzvala všechny své kláštery k modlitbě: „… aby se stalo to, co má být pro největší službu Boží“.2 Toledo dává příklad: v patru, v chóru, v křížové chodbě konají dcery svaté Panny prosebná procesí, množí kající skutky a závodí v horlivosti: – Nezanedbejte nic, říkala Matka, no se descuiden.3 Stále je to zvolání hlídky: „Nespěte! Nespěte!“ A často dodávala: – Ale buďte klidné. Neboť její okolí se začínalo plašit. Gracian byl nervózní, P. Antonio od Ježíše na tom nebyl lépe. Když oba bydleli v Toledu ve špitále kardinála Tavery, spatřili jednou večer při kompletáři za jedním oknem kaple přízrak: jakousi obludnou chobotnici s mnoha ocasy, s obrovskými drápy. Spěšně sdělili Matce, co soudili o této zlověstné předpovědi. Ale ona se jim „vysmála do očí, když viděla kuráž dvou kapitánů své eskadry, proměněnou v zbabělost“. 4 Přízrak nestačil, aby poděsil Terezii od Ježíše. „Pane, nemáme chleba.“ Toto chtěl napsat dobrý Francisco de Salcedo avilskému biskupovi jménem mnišek od svatého Josefa.
Matka se proti tomu postavila. Ne, nebude si stěžovat. Ani když má hlad, ani když je pronásledována. „Aťsi byly mé zkoušky v tomto životě sebevětší, nevzpomínám si, že bych byla dala slovy najevo skleslost“.5 Náhle musela opustit Toledo na začátku července 1577 a vrátit se do Avily, aby postavila klášter svatého Josefa pod pravomoc P. Graciana. Nalezla první ze svých holubníčků ve svrchované bídě. Ale řekla o hladu to, co si myslela o útocích a pomluvách: „To mě vůbec netrápilo“.6 Dostala tam ránu, která by byla každého jiného zlomila a pod níž i ona zakolísala: dva z jejích, dva bosí, zradili! A koho zradili? Dva bosí zradili P. Jeronima Graciana od Matky Boží! To byl začátek nelítostného boje. Je velkolepé, jak Matka zakladatelka povstala, střídavě rozhořčená, ostrá, domáhající se práva, nebo velkorysá ve svém nesmírném odpouštění křivd: nikdy nezasténala. Píše králi, a její tón je královský: „Milost Ducha svatého ať je stále s Vaším Veličenstvem. Amen. Byla jsem informována o memorandu, které bylo předáno Vašemu Veličenstvu proti P. Magistru Gracianovi. Jsem zděšena lstivostí zlého ducha a otců obutých. Neboť se nespokojují jen s očerňováním tohoto Božího služebníka – vpravdě jím je a všechny nás povzbuzuje; nevizituje ani jeden klášter, odkud by mi nepsali, jak tam oživil ducha – ale snaží se nyní zdiskreditovat kláštery, v nichž se tak dobře slouží Pánu. Použili pro tyto cíle dva bosé, z nichž jeden často osvědčoval nedostatek soudnosti. Jeho a jiné bosé, zaujaté proti P. Gracianovi, chtěli mniši v jemných šatech použít a dali jim podepsat bláznivé výmysly. Kdybych se nebála zla, které může způsobit zlý duch, smála bych se tomu, z čeho obviňují bosé bratry. Pro roucho, které nosím, bylo by to něco nestvůrného. Pro lásku Boží prosím Vaše Veličenstvo, uvažte, že se to dotýká Vaší vlastní cti a Vaší slávy“. 7 Kdo byli oni zrádci? Fr. Miguel od Sloupu a hlavně P. Baltazar od Ježíše, ten, kterému Matka Terezie ušila vlastnoručně hábit, když vstoupil do řádu v Pastraně. Duch bouřlivý, ctižádostivý, zatrpklý, který nemohl vystát P. Graciana. Již dříve velmi zabolela Matku pověst o jistých jeho pletichách, „protože měla starost o jeho duši“. 8 Pouhý pohled na P. Graciana mu byl tak protivný, že se raději krčil „ve své díře“. Tuto nenávist obutí uvítali a využili. Matka Terezie už
se neudrží a ve svém dopise Filipu II. dodává postscriptum, v němž vyvrací nejnebezpečnější pomluvy proti Gracianovi: „Bude-li to nutné, my všechny, bosé karmelitky, odpřisáhneme, že jsme ho nikdy neslyšely říkat nebo dělat cokoli, co by nebylo k našemu povzbuzení. Je tak úzkostlivý, že i při kapitulách, kdy se zdá nezbytné vejít do klauzury klášterů, zůstává obvykle za mříží“. 9 Podle tohoto odstavce zřejmě obviňovali vizitátora, že se prohřešuje důvěrností ke svým podřízeným. Gracian byl naivní, neviděl zlo a ještě méně tušil, že by je mohl někdo nalézat tam, kde žádné není. Avšak Matka dobře znala zlobu světa a varovala ho: bosí jsou s krajní zlovolností špehováni obutými a musí být obezřelejší než kdy jindy. Terezie od Ježíše do omrzení naléhá: „… Musí-li některý mnich zůstat v tomto klášteře, důtklivě mu doporučujte, aby co nejméně vídal sestry. Otče, je zapotřebí mnoho nad tím bdít. Nechtěla bych ani, aby je kaplan viděl tak často, protože i když je znamenitý, mohou zlomyslníci ze všech těchto znamenitostí vyvodit sprosté komentáře, zvláště v malých místech, a vůbec všude.“ „Věřte mi, že všechno bude tím lepší, čím víc budete chránit své dcery od každého soukromého styku, i kdyby byli všichni svatí. Nerada bych, abyste nato zapomínala“. 10 „Všechny tyto řeholnice jsou mladé. Pro větší bezpečnost nemají vídat mnichy. V těchto klášterech se ničeho nebojím tolik jako tohohle“.11 „Není žádný důvod hledět bez závoje na řeholníka, ať patří ke kterémukoli řádu, a ještě méně na naše bosé. O věcech duše je možné jednat i bez zvednutí závoje …“12 Když byl P. Gracian v Andalusii, Matka se tak velmi bála, aby ho obutí neotrávili, že žádala Marii od svatého Josefa, aby mu podávali jídlo v hovorně kláštera. Ale tam se také musela udělat všechna opatrnostní opatření, aby se zabránilo pomluvám: „Ať nikdo nikdy nejí v hovorně, aby se nevytvořil precedens, kromě P. Graciana, jehož postavení je tak těžké. Ale to se může zařídit, aniž by se o tom muselo mluvit …“13 Nebylo toho zapotřebí tolik, aby se zmírnění vrhli na pověst ubohého P. Graciana. Začali číhat na kajícníce, kterých měl ve světě tolik jako svých dcer na Karmelu. Takto ho obžalovali z údajné důvěrnosti s markýzou ďElche a s její vnučkou: skutečně strávil
celou noc v Evoře „hovorem o duchovních věcech“.14 Jeho prostota nahrávala jeho nepřátelům. Zakrátko po onom pohoršlivém memorandu dosvědčili P. Baltazar od Ježíše a Fray Miguel od Sloupu, že byli obutými donuceni pod hrozbou všemožných krutostí podepsat papíry, které nečetli. Přesto doprovázely tyto ohavné pomluvy P. Graciana po celý jeho život. Pokud jde o Matku, bere s obvyklým humorem „ty hezké slavné činy“, které přičítají jí a jejím mniškám: – Stydím se, co tito pánové o nás říkají. Nutí nás, abychom byly takové, jaké nás malují, aby se nemuselo dokazovat, že lhali …15 To všechno byl jen začátek. Do Madridu přišel nový nuncius Felipe Sega. Ochránce obutých kardinál Boncompagnini ho varoval před bosými. Věc nepřátel tereziánské reformy vzal plně za svou. Smělost těch, které Matka nazývala gatos, kocouři, už nebude znát mezí. Již P. Antonio od Ježíše je nucen skrývat se v Toledu v prostorách špitálu Tavera, ale to nezabrání, že bude uvězněn. Brzy bude propuštěn, ale velká ofenziva zmírněných proti reformovaným byla zahájena. Nuncius Sega neodejme Gracianovi jeho mandát vizitátora, ale zakáže mu vizitovat i nejmenší konvent. Král a kastilská rada vydají opačný výnos, ale nedají P. Gracianovi účinný důkaz, že ho podporují. Uchýlí se do Alcalá, pak do Pastrany a žije jako poustevník v přísnosti, v pokání, a zvláště se modlí za své pronásledovatele a snáší své zkoušky s radostí „jako svatý Jeroným“.16 Jsou to řeholnice od Vtělení, které na důkaz, že se hlásí k Matce zakladatelce, poskytnou první záminku k násilnostem: ty, které se před šesti lety vzbouřily proti reformátorce, vzbouří se tentokrát znovu v její prospěch. Mají před sebou volbu nové převorky a chtějí jen Matku Terezii od Ježíše. Tostado o tom rozhodl jinak: pošle provinciála obutých, aby předsedal volbě „vybaven velkými cenzurami a exkomunikacemi“ proti těm, které by daly hlas zakladatelce. Matka vypráví o těchto událostech tak živě a svěže, že přes svou trýzeň se tato duchaplná žena nemůže zdržet smíchu nad směšným hněvem vážného muže: „… Jako by se nic nedělo, pětapadesát řeholnic hlasovalo pro mne. Pokaždé, když mu některá odevzdávala hlas, provinciál ji
exkomunikoval a zlořečil jí. Pěstí zmáčkl lístek a plácl na něj a lístky spálil. Dva týdny byly sestry exkomunikovány, nesměly se účastnit mše svaté ani vstoupit do chóru, ani když se tam nekonalo božské oficium. Nikdo s nimi nesměl mluvit, ani zpovědníci ani jejich vlastní rodiče. Co je nejhezčí, nazítří po této zmačkané volbě – elecciones machacadas – se provinciál vrátil a poručil, aby všechno začalo znovu. Odpověděly, že není důvod, že už odhlasovaly. Když to viděl, exkomunikoval je znovu, svolal ostatní v počtu čtyřiačtyřiceti a dal zvolit jinou převorku. Požádal Tostada o její potvrzení. Když se to stalo, jsou ostatní pevné a prohlašují, že budou poslouchat tuto převorku jen jako asistentku. Toto jsou ve zkratce tyto události. Všichni jsou otřeseni tak těžkou urážkou. Co se mne týká, nemám žádnou chuť být v tomto Babylóně …“17 Nová převorka, kterou obutí vnutili, byla Doña Ana de Toledo. Zpovědníci, s kterými neměly exkomunikované právo mluvit, byli P. Juan od Kříže a P. German od svatého Matěje. Zavřeli je do chatrče, kterou zbudovala Matka zakladatelka na obvodu kláštera. Jan od Kříže Matku běžně informoval a podařilo se mu propašovat jí lístky, v nichž ji prosil, aby zasáhla. Soudil, že nic není nebezpečnější pro duši těchto ubohých sester než zmatek, v jakém se nalézají. Matka psala do Madridu dopis za dopisem a snažně prosila, aby se jednalo nejen o odvolání exkomunikace, ale také aby rebelantky souhlasily, že budou poslouchat Doñu Anu. Matka chtěla jen pokoj, o pokoji mluvila Janovi od Kříže, když se mu podařilo, že „dobře ukrytý“ oklamal dozor obutých během některé dlouhé cesty a dostal se až k ní. Tato tak krátká setkání byla pro ně velkou posilou. Ne že by byli hledali jeden u druhého odvahu. Vždyť ji přece čerpali u jejího Zdroje, v ustavičné přítomnosti Boží. Ale společně vychutnávali „rozkošný plod zapomenutí na sebe a na všechny věci“.18 Skrze svého prostředníka dala Matka svým dcerám u Vtělení pokyn, aby se podřídily a odpustily. Přesto obvinili obutí P. Jana od Kříže, že vybízel její podřízené ke vzpouře. Avila, město klepů, měla zas o čem klevetit. Obutí prý nabídli P. Janovi od Kříže, aby svlékl hrubý hábit
reformy a oblékl roucho zmírněných. Řekl: Ne … Rozlícení obutí se chtějí zmocnit P. Jana od Kříže a P. Germana násilím … Po tři dny a tři noci drželi příbuzní a přátelé vzbouřených řeholnic a zpovědníků ozbrojenou hlídku kolem dřevěného domku. Když se zdálo, že nebezpečí pominulo, vrátili se domů. V noci z 3. na 4. prosinec převor toledských obutých P. Maldonado za pomoci biřiců – výnos z Piacenze opravňoval obuté dovolávat se světského ramene proti bosým – vyrazil dveře a unesl oba mnichy. Už dříve říkala Matka o tomto převorovi: „Má větší talent než kdo jiný dělat mučedníky …“19 Celá Avila to rozhořčeně komentuje: Odvedli je do vězení jako zločince … Dvakrát je šlehli prutem a zacházeli s nimi tak drsně, jak jen je možné si představit… Maldonado odvlekl P. Jana do Toleda… Převor obutých z Avily si vzal na starost P. Heřmana, který plival krev. Viděli to … Oba dva jsou svatí…20 P. Jan se nechal zajmout jako beránek… Ráno se mu povedlo jim vyklouznout… – Vyklouznout? Utekl? Je zachráněn? Houf drobných lidiček se chvěje úctou: – Neutekl, aby se vyhnul mučednictví, ale vrátil se do svého domku blízko Vtělení, aby odklidil papíry, které se týkají reformy. Zamkl se na klíč, a zatímco obutí lomcovali dveřmi, snědl dokumenty, které nemohl zničit jinak. Městem jde jeden jediný úzkostný záchvěv: – A potom?… – A potom se jim vydal.21 Takto se z komentářů donášených od úst k uchu dověděla Matka Terezie o zločinu obutých a o smrtelném nebezpečí, v jakém se nalézali Jan od Kříže a German od svatého Matěje. Jak vykřikla! Téhož dne napsala králi dopis, anebo spíš ho mocně zapřísahala: „Je to pohoršení v celém městě. Každý se ptá, odkud berou odvahu takhle jednat v místě, které je tak blízko rezidenci Vašeho Veličenstva. Zdá se, že se nebojí ani Boží spravedlnosti. Jsem zdrcena, že jsou otcové v jejich rukou. Už dávno je chtěli zajmout. Raději bych je viděla v zajetí Maurů, pak bychom se mohli spíš nadít slitování. Tento bratr, tak velký služebník Boží, je tak
zesláblý tím, co vytrpěl, že se bojím o jeho život. Pro lásku Pána úpěnlivě prosím Vaše Veličenstvo, přikažte ho okamžitě vysvobodit a dejte rozkaz, aby ti jemně oblečení nepáchali tolik zlého těm ubohým bosým. Oni mlčí a snášejí to, pro jejich duši je to tedy dobrodiní, ale skandál je všude. Obutí říkají, že je zahubí, protože Tostado jim to přikázal. Nepostará-li se Vaše Veličenstvo o nápravu, nevím, kde skončíme, protože nemáme na zemi nikoho jiného než Vaše Veličenstvo …“22 Na zemi. Ale je ještě vyšší ochránce než král. Terezie píše 7. prosince: „Pronásledování jsou taková a tak těžko stravitelná, že nám nezbývá než se odvolat k Bohu“. 23 A prosí se vší odevzdaností, jaké je schopna: „… Vrátila jsem se na místo, kde jsem bývala sama na modlitbě, hluboce jsem se usebrala a začala jsem hovořit s Bohem jako osoba, která neví, co říká. Ano, stává se mi to často, že tak mluvím s Bohem. Duše je tak mimo sebe, že si ani neuvědomuje vzdálenost mezi Ním a sebou. Tehdy hovoří láska, neboť duše, když zakouší jeho lásku, zapomíná na všechno, zdá se, že se noří do Něho, že Mu bezvýhradně patří, a říká, co ji napadne …“ 24 „Ach, má blaženosti, můj Bože! Co mám dělat, abych tě uspokojila? Mé služby jsou ubohé, třebaže bych jich chtěla prokázat mnoho svému Bohu. Proč musím zůstávat v této bídě? Abych splnila vůli Pána. Má duše, co může být lepšího? Doufej, doufej, nevíš dne ani hodiny. Bdi, všechno je krátké. Věz, že čím víc budeš bojovat, tím víc dokážeš Bohu svou lásku a tím víc se budeš kochat se svým Milovaným v radostech a slastech.“25 „Můj Bože a odpočinku ve všech trápeních, jak jsem nerozumná…!“26 „Ach, má duše! Jak obdivuhodnou bitvou je tato strast a jak se všechno do písmene projevuje! Tedy můj milý je můj a já jsem jeho.27 Kdo by se opovážil oddělovat a zhášet dva tak hořící plameny? Byla by to marná práce, protože už jsou jedno…“ 28 Terezie od Ježíše vypadala tak klidně, že se tomu její neteř Teresita divila: je to účinek odevzdanosti Bohu? Výsostný pokoj duše, kterou udržuje božská láska tak vysoko nad událostmi, že se jimi nenechá rozrušit a nenechá se jimi polapit do jejich sítě? 29a Když se zdálo, že se kolem ní všechno hroutí, volala Matka Boha
na pomoc. Pronásledovaným doporučuje víc modlitbu, než aby se utíkali o přispění k lidem. Ale její dobrý smysl vždycky neochvějně dodává: „Modlitbu, ale za podmínky, že neubírá ze spánku, který je pro tělo nezbytný“. 29b Když jí Gracian píše, že si ubírá ze spánku, aby přemýšlel o možných řešeních, radí mu, aby spal a modlil se, že mu to bude prospěšnější než dělat plány. „Dobra, která uděluje Pán v těchto případech, jsou nesmírná a já bych nebyla překvapena, kdyby se zlý duch snažil vás o ně připravit. Bůh nám dává tuto milost modlitby, jenom když o ni stojíme. Musíme si jí vážit, když nám ji udělí. On vám dá v jediném okamžiku lepší prostředky k jeho službě, než jsou všechny prostředky, které by mohl hledat rozum. Vzdálíme-li se od Boha, když on nás chce, nenajdeme ho, až ho budeme chtít my“. 30 Matce se dostávalo pokoje a vytrvalosti uprostřed této „bouře zkoušek“,31 protože hledala jen Boha. Dni míjely. Co dělal král? Byla jeho pomoc jako každá lidská pomoc jen sušenou rozmarýnou? Terezie od Ježíše počítala hodiny. Už víc než dva týdny byli otcové pryč, nevěděla, kde jsou, co se dělá, zda Filip II. zakročil. 32 Nové pověsti se k ní donesly: – Otci Janovi od Kříže strhli jeho vlněný hábit a násilím mu oblékli šaty obutých… Mladý mezkař, když odváděl P. Jana do Toleda, byl ohromen jeho mírností při tak zlém zacházení ze strany jeho katů a nabídl mu, že mu pomůže uprchnout… – Tak tedy unikl? – Ne. Odmítl. Odpověděl, že dá před svobodou přednost této příležitosti trpět pro Pána.33 Odmítl! Věčný návrat k týmž otázkám. Kde je Fray Jan? Co s ním dělají, a král, a král, a král!!! Proč vůbec neodpovídá, jak je to možné, že nezasáhl!!! Poprvé zůstal dopis Matky Terezie od Ježíše španělskému králi bez odezvy. Filip II. mlčel, ale ďábel běsnil. Vánoční noc 1577. Závan pekelného větru zhasl lampu, kterou držela Terezie od Ježíše v ruce, když sestupovala ze schodů, aby se odebrala do kaple. Špatně šlápla, upadla a zlomila si levou paži. – Zlý duch by mi byl chtěl udělat něco horšího, řekla, 34 Obětovala
své utrpení za záchranu „toho svatého bratříčka Jana“.
VII. POZDNÍ NOČNÍ HODINY 1577 Je lampa, která svítila Terezii od Ježíše, když ve své cele „v pozdních nočních hodinách“ sepisovala Hrad v nitru neboli Sedm komnat duše, táž, kterou ďábel zhasl a rozbil? Na tom nezáleží: kniha už je měsíc hotová. Matka byla spokojená se svým Životopisem, ale nad Hradem vykřikla radostí: „S jistotou víme, že ten klenot – Život – je v rukou Dona Gaspara de Quiroga, Velkého inkvizitora toledského arcibiskupa – a že ho velmi chválí. Říká, že ho vrátí, až se ho nabaží. Kdyby přišel sem, uviděl by jiný, který ho předčí, protože je v něm řeč jenom o Něm. Jeho cizelování a emaily jsou jemnější. Zlatník nebyl tak zkušený, když tvořil první dílo. Zlato je na tomhle znamenitější a drahokamy jsou lépe sestaveny. Byl proveden na rozkaz mistra Skláře a vypadá dobře, podle toho, co se říká…“ 1 Je to ta, která činí z pokory podstatnou ctnost? Ta, která v Segovii hodila do ohně rukopis Myšlenek o lásce k Bohu na jediné slovo svého zpovědníka? Je to jedna a táž žena a její dvojí postoj jen lépe ukazuje její naprostou odpoutanost. Absolutní pokora nemá nic společného s přetvářkou a s falešnou skromností. Ve svém Hradu prohlašuje Matka ostatně: „Pokora znamená být v pravdě“, 2 la humildad es andar en verdad. Nechválí sebe, ale toho, který v ní přebývá a který ji inspiruje. Byla v Toledu v květnu 1577, když mluvila o modlitbě s P. Gracianem a vyslovila politování, že se nedovede vyjádřit! – Ach, tento bod byl dobře vysvětlen v mém Životopise, který je v rukou inkvizice! Gracian jí právě uložil, aby sepsala Způsob vizitování klášterů a doplnila historii svých zakládání až po pohnutou zprávu o zakládání v Seville. Soudil jako ona sama, že „způsob vizitování bosých karmelitek zní, jako by o něm poučoval sám Bůh“.3 Měl radost, když shledal Knihu o zakládání „velmi čtivou“.4 Matka Terezie byla zavalena korespondencí, záležitostmi, starostmi, tonula v úzkostech o své syny, a zejména o něho. Přemíra práce nutila tuto
dvaašedesátiletou ženu bdít až do jedné nebo do dvou hodin ráno, ale nepoužila pro sebe právo vstávat později. To je přece to nejmenší. Matka má na svém kontě jiné silácké kousky! Mluví však s Gracianem o svých bolestech hlavy: – Není jediného dne, kdy bych neslyšela mnoho hluku, a psaní mi dělá velmi zle.5 Už víc než šest měsíců je má hlava na tom velice špatně …6 Její lékař jí zakázal psát po půlnoci a žádal, aby pokud možná nepsala vlastnoručně. Nyní skoro všechnu svou poštu diktuje, ale takovéto dílo by diktovat nemohla. „Je to, jako by tam uvnitř byly velké řeky, obrovské vodopády, velká hejna ptáků a pískot…“7 Taková byla bukolická, ale ohlušující symfonie, která nepřetržitě bušila do hlavy Terezie od Ježíše, když jí P. Gracian uložil sepsat Hrad v nitru. – Zaznamenejte všechno, nač si vzpomenete, přidejte k tomu jiné myšlenky a napište novou knihu. Ale nejmenujte osobu, ve které se tyto věci udály. 8 Kromě svého žalostného zdraví se Matka vymlouvala na svou neschopnost. Ale ve své statečnosti si jen se smíchem postěžovala: – Jak může někdo chtít, abych psala? Ať to dělají teologové! Oni studovali, ale já jsem jen hlupačka. Co chcete, abych říkala? Spletu si nějaké slovo, a jen způsobím škodu. Už je tolik knih o modlitbě! Pro lásku Boží, ať mě nechají příst na mém kolovrátku, chodit do chóru, řídit se řeholí jako ostatní sestry. Nejsem stvořená pro psaní, nemám pro to ani zdraví ani hlavu …9 Matka byla upřímná. Neznala latinu, tenkrát, kdy latina byla nepostradatelná, a nikdy ji necituje bez chyb. Její hrůza z veškerého školometství ji ustavičně má k tomu, aby se vyhnula odbornému slovu, její pero váhá, když je k tomu nucena: „… Myslím, že to nazývají mystická teologie …“10 „… Nevím, co míní termínem osvětná cesta: snad je to cesta těch, kteří dělají pokroky v dokonalosti …“11 Píše: „Ten, kdo zná studánky“, místo „studnař“.12 Říká: „Já nevím jaké úkony,“13 a s oblibou tvrdí: „Zdá se mi, že jsem toto přirovnání někde četla nebo slyšela …“ 14 Ženy neměly právo na vzdělání a Matka Terezie se tohoto práva ani zdaleka nedomáhala. Kdyby jí v tom byla nebránila její pokora, bylo by jí stačilo její ženství, aby ji od toho zdrželo: „Pán ví, jak zmateně píšu většinu těchto věcí …“ 15 „Tyto tři listy jsem musela
psát v tolika dnech a při tolika různých příležitostech … že jsem zapomněla, o čem jsem vyprávěla …“16 Tato velká mystická spisovatelka je tím, čím je většina autorek: totiž dílo, které koná, jí nedává právo žít jinak než všechny ženy. Život kolem ní se kvůli tomu nezastavuje. Příliš dobře to věděla, a couvala před zdrcující vyhlídkou. Radila se se svým zpovědníkem, a ten rozhodl svými naléhavými prosbami: Matka neuměla odmítnout radost svým přátelům, měla velmi ráda P. Velasqueze, který byl tak rád, „že ji může jednou v týdnu navštívit, jako kdyby mu byli dali toledské arcibiskupství“. 17 Bude mu to ostatně vynahrazeno, až se stane později biskupem v Osmě. A Matka ustoupila. Zase znovu z poslušnosti, za jediným realistickým a praktickým cílem, aby vysvětlila, jak přistoupit k divům vnitřního království, napíše geniální literární dílo. Její sloh, jako vždy svěží, důvěrný, bude tentokrát sestaven ze všech drahokamů nebeské slávy. Poslušnost dává sílu staré zakladatelce, která nespí víc než sotva tři hodiny. Dává jí také světlo, neboť nic nemá jemnější a jiskřivější barvy hranolu než toto vyprávění o dobrodružstvích duše, která se vydala dobývat samu sebe sedmi komnatami vnitřního hradu, až dospěje ke svému sjednocení s Bohem. Jde o ono vnitřní fórum, ze kterého se my sami bezohledně vyháníme, když pod návalem prudkého citu nebo hněvu můžeme říci: „To mi vyrazilo dech …“ To vnitřní fórum, tyto komnaty, kam ti, kdo jsou nejvíce vzdáleni od představy Boží přítomnosti, vniknou, třeba jen na krátké okamžiky, když je život přiměje přemýšlet, zpytovat se, jednat moudřeji nebo poctivěji: „Vešel jsem do sebe …,“ říkají. Toto dobývání duše je vcelku zkoumáním a ovládáním všech rovin vědomí. Kdo se do toho pustí, odlehčí se poslušností a pokorou od tíhy časné osobnosti a dostane se do vyšších rovin ducha. Stejně jako cestující, který dá přednost letadlu před železnicí, musí se zbavit svých těžkých zavazadel. Tento cestující bude muset vícekrát jít pěšky, zatímco zduchovnělá duše už neztratí svá křídla. 2. června 1577 seděla Matka v Toledu před svým papírem „jako nějaký hlupáček a nevěděla, co má říci či kde začít“. 18 „Jsem doslova jako ptáčci, které někdo naučí mluvit, a protože nevědí víc než to, co se naučili nebo slyšeli, nedělají nic jiného, než že opakují stále tytéž
věci. Jestliže Pán mi bude chtít říci něco nového, ať mě ráčí osvítit … Jestliže se mi podaří to vyjádřit, je samozřejmé, že to nepochází ze mne. Mám málo rozumu a naprosto bych se nezmohla na podobné věci, kdyby mi to Pán ve svém milosrdenství nedal …“19 Pánu záleželo na tom, aby to opakovala: měla vidění plánu svého díla: „Pán jí ukázal překrásnou křišťálovou zeměkouli v podobě hradu se sedmi komnatami, a v sedmé, která byla uprostřed, byl nesmírně zářící Král slávy …“ 20 Matka Terezie udělala ještě něco lepšího, než že zapojila do tohoto tématu všechno, co věděla, i všechno, co jí „Jeho Velebnost“ nadiktovala: vloží do něho všechno, čím je, včetně zkušenosti svého života kontemplace a činnosti, který dospěl na nejvyšší stupeň vědomé dokonalosti. Jako každý její spis je i Hrad v nitru čin. Její mluva při výlevech božské lásky je mystická mluva její doby prodchnutá vůněmi Písně písní. Chvěje se v ní laskání, jaké si vyměňuje Sulamitka se svým Milým. Rámec, ten „okouzlující a zářivý hrad“,21 ona tvrz, v níž bydlí Král, ony síně, kde chodí sem tam „lidé“, připravení bojovat proti nepříteli, který ohrožuje jeho hradby, připomíná, že Teresa de Ahumada kdysi velice milovala rytířské romány. Komnaty: Terezie od Ježíše tedy uvažuje o duši jako o „hradu vytvořeném z jediného diamantu nebo z průzračného křišťálu“.22 V tomto hradě je mnoho příbytků, „jako je jich mnoho v nebi“. 23 „Smysly jsou lidé, kteří v něm žijí … Naše mohutnosti jsou „straže, správci a vrchní kuchaři …“24 Vstupní bránou do tohoto hradu je modlitba. Duše, která bloudí v první komnatě, je dotčena milostí, ale mnoho „škodlivých věcí, hadů, zmijí a jedovatých zvířat“25 se kolem ní hemží, takže nerozeznává světlo vyzařující z Králova paláce. Ďábel těží z těchto temnot, aby nastražil své léčky. Putující duše jim unikne jen vytrvalou modlitbou, sebepoznáním a důvěrou v dobrotu svého Krále. Připravuje se na vstup do druhé komnaty tím, že se oprostí od záležitostí, které nejsou nezbytné, podle svého stavu: „Bez tohoto začátku pokládám za nemožný vstup do hlavní komnaty“. 26 Duše, která pronikne do druhé komnaty, je už věrná v modlitbě. Bůh ji zve, aby pokročila dál, tak tichým hlasem, že ubohá maličká si
zoufá, že nemůže poslechnout okamžitě, „a je to pro ni trýznivější, než kdyby nic neslyšela“ …27 Bojí se a je jí zima, světlo je dosud slabé, pokušení na ni dorážejí jako jedovatí hadi. Přiměje svou vůli k poslušnosti Bohu, začne se usebírat, nikoli „fyzickou silou“,28 nýbrž s mírností a jemnocitně … Nepřítel je u dveří třetí komnaty. Duše „nemůže odložit zbraně ani při jídle a ve spánku pro případ, že by se podařil průlom…“ 29 Vyhýbá se zlu, ráda slyší chválit Boha a projevuje „krásné dispozice“ pro dobro.30 Avšak láska jí dosud nepovznáší nad ješitnost ani nad bezprostřední časné zájmy. „Nedokáže trpělivě snášet, že nachází zavřenou bránu, jež vede tam, kde přebývá náš Král. Považuje se za jeho leníka, a je jím. Ale zahleďte se na svaté, kteří vstoupili do královského příbytku, a uvidíte rozdíl, jenž nás od nich dělí … 31 Nevšímejte si svých malých úkonů ctností, obrillas … Vaše láska nemá být plodem fantazie, nýbrž máte ji dokazovat skutky“. 32 Hosté třetí komnaty, odpoutaní od světa, páni svých vášní, pohotoví poslouchat, nezabývají se svými omyly a chrání se posuzovat souseda. Žijí v mlčení a v naději.33 Velké dobrodružství začíná ve čtvrté komnatě. Zde hýří Král milostmi, „jak chce, kdy chce a komu chce“. 34 „Duše má být hotova je přijímat, jako je potulný rytíř hotov chopit se každé nové šance. Zde jsou plazi a jedovatá zvířata jen příležitostmi k jejich hrdinskému překonání. „V této komnatě není podstatné mnoho přemýšlet, nýbrž mnoho milovat“.35 Jestliže nenásledují skutky, „pak nemáme důvod si tak věřit“.36 Takto mluví jako svatý Pavel, který učí: „Poznání vede k domýšlivosti, ale láska vzdělává“.37 Komnaty usebranosti, klidu. Duše tam zachycuje větší světla. Lahodný tichý hvizd Pána je tak pronikavý, že zapomene na svá minulá poblouzení, na vnější věci a myslí jen na to, aby postupovala kupředu.38 Když duše přistoupí k páté komnatě, zasnoubí se s Králem. „… I když je to hrubý příměr, přesto nenalézám nic lepšího, co by umožnilo pochopit tyto věci, než svátost manželství. Jistě je v tom závratný rozdíl, neboť v tom, o čem zde mluvíme, je vše čistě duchovní: všechno tělesné zůstane velmi vzdálené, a na tisíce honů vzdálené od slastí a útěch duchovních, jež zde Pán uděluje, jsou i
slasti těch, kdo uzavřeli manželství. Vždyť zde se láska spojuje s láskou, a její činy jsou tak průzračné, nevídaně jemné a příjemné, že nemám slov, jimiž bych to vyjádřila“. 39 To je modlitba spojení, při níž duše pracuje na svém proměnění, jako bourec morušový přede zámotek, do kterého se uzavře a pak se z něho zrodí motýl. „I když spojení ještě nedosáhne úrovně duchovního zasnoubení, nicméně bývá tomu jako ve světě, když se mají dva zasnoubit: zkoušejí, zda jeden druhému vyhovuje, a chtějí se brát, často se vídají a nemohou se toho nasytit. Zde je Snoubenec takový, že prostým pohledem učiní duši hodnější, aby mu dala svou ruku … Duše se do něho tak zamiluje, že udělá všechno, aby nepřekazila toto božské zasnoubení. Je-li však tak nedbalá, že lpí na něčem jiném než na Něm, ztratí všechno… A to je nepopsatelná ztráta“. 40 To není všechno, kochat se v této páté komnatě. „Láska nikdy nezahálí“. 41 „Pán chce skutky“. 42 V šesté komnatě žije duše v těsné důvěrnosti se svým Bohem, a přesto po něm neustále touží. Pán k ní mluví, uchvacuje ji v extázi, pozvedají a přitahuje ji k sobě, „jako ambra přitahuje slámu“. 43 „Zraňuje ji líbeznou ranou, z které se nebude chtít nikdy vyléčit“.44 Král daruje snoubence své klenoty, poznání Boží velikosti, dokonalé poznání sebe a dokonalou pokoru, pohrdání pozemskými věcmi, nemají-li sloužit tak velkému Bohu. 45 Chce hlásat po světě úžasné skutky „velkého Boha zástupů“.46 Nic si z toho nedělá, že se jí posmívají, jen když On je chválen, „ať se děje, co děje“.47 „Ach, krásná pošetilost, milé sestry !“ 48 Už se nebojí pekla, nestará se ani o strádání ani o slávu, její jedinou záležitostí je milovat, „duše se ztotožňuje s Bohem jako slunce se svými paprsky“. 49 Při spojení v páté a šesté komnatě jsou duše a Bůh „podobni dvěma svíčkám, které jsou tak blízko u sebe, že knoty, vosk, oheň tvoří jedno, ale dají se oddělit a jsou to zase dvě svíčky …“ 50 V sedmé komnatě je duše v Bohu a Bůh je v duši „jako voda, jež padá z nebe do nějaké řeky nebo studánky, kde se tak dokonale smísí, že nejde rozlišit říční vodu od té, jež padala z nebe …, nebo jako veliké světlo, jež padá do nějaké místnosti dvěma okny. Padá tam rozdělené, ale uvnitř se stává jediným světlem“. 51
Takové je důvěrné sjednocení při duchovním sňatku v tajné místnosti, kde vládne Bůh. „Duše a Bůh se tam kochají navzájem v nesmírném mlčení“.52 Slova, která říká Pán duši v těchto komnatách, „konají v nás své dílo“,53 jsou účinná. Neboť tento vysoký stav modlitby, kdy bourec morušový dokonal svou proměnu a stal se motýlem, má podstatný cíl: činnost. „K tomu směřuje duchovní sňatek: z něho se rodí nová a nová díla!“54 Síly snoubenky se zdvojnásobily, „ne pro její potěšení, ale aby sloužila“.55 Marta a Marie jsou od nynějška nerozlučné, protože „jak by mohla Marie sedící stále u nohou Pána, dát mu najíst, kdyby jí její sestra nepomáhala?“56 Bylo zapotřebí Matky zakladatelky, Matky převorky, té, která vlévala život svým dcerám u Vtělení a současně je zasvěcovala do modlitby, aby byly převedeny do konkrétní řeči subtilní výdobytky mystiky. Kontemplativní a aktivní duše je nakonec připravena k boji, když dosáhne těchto vrcholů sedmé komnaty. Čeho by se měla bát? „Ani smrt ji neleká víc než sladká extáze … 57 Terezie od Ježíše začala psát Hrad v duši v Toledu dne 2. června. Její odchod do Avily to v polovině července přerušil. Nemohla začít znovu dřív než v září a poslední tečku udělala 29. listopadu. Neustále vyrušována, obtěžována, napadána uprostřed velké bouře zkoušek, potřebovala tři měsíce, aby přenesla na papír spis zcela jasný a bez škrtání, „rychlostí, která se rovnala rychlosti veřejných notářů“.58 V pozdních nočních hodinách. Ale jaké to byly noci! Jednou večer v Toledu jí měla Maria od Narození předat zprávu a vešla do její cely. Matka seděla na zemi před nízkým stolkem s dlouhým perem v ruce a začínala nový sešit. Obrátila se k té, která vstupovala, a sundala brýle, aby na ni viděla, protože byla krátkozraká. Ale dříve než spustila ruce, byla uchvácena do extáze a dlouho tak zůstala. Užaslá Maria od Narození zůstala u ní a modlila se. Když se Terezie od Ježíše vrátila k sobě, byl bílý papír celý pokrytý jejím písmem … Když Maria vykřikla, Matka jí zavřela ústa svým živým a důvěrným:
– Callate boba! – hloupá, buď zticha! – a hodila sešit do zásuvky a zavřela ji.
ŽENA NEKLIDNÁ A TOULAVÁ – 1576-1578
VIII. ŽENA NEKLIDNÁ A TOULAVÁ 1576-1578 Hrozby, pomluvy, exkomunikace, vězení, utrpení způsobené ustavičným hučením v uších: všechno mělo rychlý spád teď na začátku roku 1578, a jak se zdá, dokazovalo to, že ten, kterého Matka nazývala „kozí bradka“, patilla, tj. ďábel, vede otevřenou ofenzivu proti bosým karmelitánům a karmelitkám. Byla to opravdu „velká bouře zkoušek“, kterou Matka kdysi spatřila ve vidění: „Jako když Egypťané pronásledovali děti Izraele, tak budeme pronásledováni. Ale Bůh nám dá přejít suchou nohou a naši nepřátelé budou zavaleni vlnami“.1 Matka mnoho trpěla pro svou zlomenou ruku, ale snad ještě víc proto, že jí to překáželo v její činnosti. Od té doby už se nikdy nebude moci obléknout bez přispění jiných. Ana od svatého Bartoloměje bude její nerozlučnou společnicí, půjde za ní všude, bude psát podle jejího diktátu, bude jí dokonce pomáhat při nasazování závoje. Pro ženu, kterou ani svatost ani věk nikdy nevyléčí z její živosti, gestikulace a dobré nálady, to byl tvrdý sebezápor. V noci zůstávala dobrá Ana někdy celé hodiny na kolenou před dveřmi Matčiny cely a čekala, že ji bude Matka potřebovat. Bůh jí ulehčoval tolik trápení malými zázraky. Například jednou, když měla Terezie vysušená ústa horečkou a nemohla nic jíst kromě kousku melounu, byl-li nějaký, Ana, která byla také její ošetřovatelkou, byla nešťastná. Jaká byla naděje, že najdou v lednu meloun? – Někdo zaklepal na kolo: ležela tam půlka melounu. Pán jí také hojně uděloval duchovní útěchy: protože nemohla Matka víc než měsíc opustit celu, nemohla přijímat eucharistii. Jedna sestra se jí tázala: – Není to pro vás nejhorší zřeknutí, ctihodná Matko? Odpověděla: – Pokládám si za takovou výsadu, když se mohu podřídit Boží vůli, že jsem tak šťastná, jako kdybych normálně přijímala.2
ŽENA NEKLIDNÁ A TOULAVÁ – 1576-1578
Kdo by se byl tedy mohl vedle ní bát, pochybovat, naříkat? Neskrývala svým dcerám nebezpečí, ani pomluvy, které vrhaly bláto i na ně na všechny, když potupné řeči napadaly některou z nich. Matka chtěla být informována o tom, co se děje v řádu, a požadovala, aby jí netajili žádné urážky opozice ani „pěkné silácké kousky“, které se jí přičítaly. Když dostala zprávu o zvlášť urážlivých obžalobách, svolala zvonem komunitu, s úsměvem se omlouvala, že musí opakovat jistá nelibá slova, která vyslovili v přítomnosti nunciově vážní muži, a četla: „… Obutí se domnívají, že by měla být tato stařena vydána … Bílým a Černým, aby vzala odplatu za své zlé počínání. Neboť pod záminkou zakládání vozí mladé ženy z města do města, aby jim k tomu dala příležitost…“3 Umlčela pohoršené mručení svých dcer: – Také se zdá, že se připravujeme odejet do Indie, několik chudých mnišek na palubě karavely, aby zakládaly kláštery v zámoří … Není to k smíchu? Tito svatí mužové říkají o mně ještě mnoho jiných věcí, které se nesluší opakovat … 4 Červeň se hrnula do tváře té, kterou Matka nazývala „Vlámkou“. Maria od svatého Jeronýma byla celá zsinalá, Ana od svatého Bartoloměje a mnoho jiných se rozvzlykalo. Matka je utěšovala: – Prokazují mi největší dobro, protože nejsem-li vinna tím, z čeho mě obviňují, urážela jsem Boha při mnoha jiných příležitostech a tímhle za to platím …5 Jednoho dne se dostaly zprávy až do Říma. Obutým záleželo obzvlášť na tom, aby rozhořčení proti Matce zakladatelce bylo veliké i v papežském městě, aby bosým nebyla povolena nezávislá provincie. Jeden šlechtic, který byl velmi oddán Terezii od Ježíše, hrabě de Tendillas, přijel do Říma požádat o povolení založit dva nové kláštery reformovaného Karmelu. Prelát, který ho přijal, se zdál šokovaný: – Jsem překvapen, když Vaše Výsost mluví o mnišce tak sprosté a hanebné. Je dobře známo, že je nemravná a zakládání klášterů si vzala za záminku, aby se mohla snáze oddávat svým nestoudnostem. Hrabě de Tendillas, syn neapolského místokrále, se nikoho nebál. Neskrýval, jak je otřesen těmito urážkami:
ŽENA NEKLIDNÁ A TOULAVÁ – 1576-1578
– Pomalu, otče! Už nic nepřidávejte, protože čisté kastilské uši nemohou poslouchat podobné řeči o ženě, jejíž svatost je tak uznávána, že Španělsko ji už za jejího života považuje za světici. My španělští velmoži a preláti před ní smekáme. Vy mě, otče, překvapujete a urážíte. Páter hledal omluvu: – Ať mi Vaše Výsost odpustí, ale jen opakuji, co mi o ní napsali ze Španělska. Vytáhl ze své korespondence dopis a podal ho hraběti. Co četl, bylo napsáno vlastnoručně jedním prelátem: „Často jsem s Vámi mluvil o té podvodnici Terezii a o její zlobě, s jakou si pod záminkou zakládání klášterů bosých řeholnic osobuje svobodu pro své zlé chování. Spravedlnost našeho Pána ji právě postavila na pranýř před očima všech: před několika dny, když předstírala, že jede založit klášter v jistém městě tohoto království, uzavřený vůz, v němž cestovala, se náhle přímo uprostřed náměstí v Medině del Campo porouchal a všichni lidé, kteří tam byli – velmi početný dav – mohli vidět řečenou mnišku, jak právě urážela Boha s jistým mnichem …“6 Ačkoli by byli mohli napovídat o Matce Terezii kdeco, ten, kdo měl poslání sdělit jí tyto nové výmysly, byl z toho „celý pryč“. Matka ho uklidnila úsměvem: protože jaká je to pokora, která se neusmívá? „Ach, můj synu! Dělala bych snad mnohem horší věci, kdyby mě Pán nevedl za ruku. Trápí mě jenom, když pomyslím, jakým nebezpečím je vystavena duše člověka, který takto mluví. A ochotně bych snesla mnohem těžší urážky, mnohem větší trýzně, aby mu byly odpuštěny jeho hříchy“. 7 Nuncius Sega jednal s Matkou Terezií jako s „ženou neklidnou a toulavou“.8 Prohlašoval ji za osobu neposlušnou, která se nedostavuje k soudu, obviňoval ji, že si vymýšlí špatné nauky, že vychází z klauzury přes zákaz Tridentského koncilu a učí, třebaže to svatý Pavel ženám zakázal. Tvrdil, že zakládala kláštery bez dovolení papeže i generála řádu. Témuž nunciu Segovi však psala se vší pokorou. Taková tichost ohromovala sestry. Skutky jejich Matky přesahovaly velikostí její slova. Viděly ji, že září odpouštějící láskou, a někdy byla i obklopena nebeským světlem. Opakovaly
ŽENA NEKLIDNÁ A TOULAVÁ – 1576-1578
slova avilského biskupa Dona Alvara de Mendoza: „Kdo chce, aby s ním Matka Terezie od Ježíše jednala jako se svým nejlepším přítelem, potřebuje jenom vznést proti ní křivé svědectví…“ Hájila se, že nemá nejmenší zásluhu: – Jsem na to tak zvyklá, že není nic divného, když jsem vůči těmto věcem necitelná…9 Řeklo by se, že mám v sobě prkno a že rány dopadají na ně a nezasáhnou mé srdce. 10 Pomluvy však mohly mít nejvážnější následky. V tomto roce 1578 právě vypukl skandál s Alumbrados z Llereny. Celé Španělsko se hrozilo, jakou chlípnost a jaký cynismus bludařů odhaloval proces s nimi. Nepokusí se obutí směšovat Matku Terezii a její dcery a syny s těmito osvícenými? Bylo to tak veliké nebezpečí, že Terezie od Ježíše těžko přesvědčila karmelitky, aby odpustily křivdy tak, jak ona je odpouštěla, aby milovaly své utrhače, jako ona je milovala. – Naše Matka je světice, říkaly, a my jsme jen ubohé mnišky… Jednou odpověděla se zábleskem mladistvého šibalství v očích: – Milé dcery, jen třikrát proti mně křivě svědčili: „Poprvé to bylo v mém mládí, kdy o mně říkali, že jsemhezká. Podruhé když si vzali do hlavy, že mám talenty. To byla také velmi veliká lež … Třetí křivé svědectví bylo, když prohlašovali, že mám nějakou ctnost. Toto snáším ze všeho nejhůř, protože já jediná dobře znám své chyby“. 11 Sestřičky od svatého Josefa dodávaly samy mezi sebou to, co by byla zakladatelka považovala za čtvrté křivé svědectví: „Naše Matka je hodna zbožňování.“ Byla jí skutečně, v lidském smyslu i v nebeském smyslu toho slova. Abychom to uznali, stačí, vidíme-li ji, jak se střídavě popudí, pohladí, jedná jako citlivá žena, jako velký diplomat a jako andělská duše v záležitosti, která přidávala mnoho mrzkostí a sporů k těžkým strastem pronásledování. Jeden otec jezuita, znamenitý přítel Terezie od Ježíše P. Gaspar de Salazar, mluvil o tom, že opustí Tovaryšstvo a stane se bosým karmelitánem. Synové svatého Ignáce tuto věc zdramatizovali. P. Salazar se zachoval velmi pokrytecky: aby dokázal svou nevinnost, napadl karmelitány a potom je zapřel slovy hodnými nejhorších utrhačů reformy: „…Ptám se, jak se může říkat, že si přeji řídit lidi, kteří mají víc vší než dobrých životních pravidel …“ 12 Neboť tento
ŽENA NEKLIDNÁ A TOULAVÁ – 1576-1578
otec tvrdil, že se bosí pokoušeli ho přivábit slibováním poct. Jakých? Poct řádu, jehož nejlepší členové byli hanobeni a štvalo se proti nim? Krásný zisk! Z toho vzešla mezi Matkou Terezií od Ježíše a rektorem Tovaryšstva výměna dopisů, v nichž je sloh zakladatelky živější a výmluvnější než jindy, a současně v nich projevuje obdivuhodnou rozvážnost. Jediný Gracian věděl, kolik sebeovládání ji to stálo: „Provinciál Tovaryšstva mi napsal o této věci tak mrzutý dopis, že bych mu byla ráda odpověděla mnohem tvrději, než jsem to udělala. Vězte, že jejich vyhrožování mě tak málo postrašilo, že se divím, jakou svobodu mi Pán dává. Řekla jsem rektorovi, že když jde o službu Bohu, celé Tovaryšstvo ani celý svět mi nezabrání postupovat vpřed. Ale že nemohu za nic z toho, co se událo“. 13 Všechno se nakonec uklidnilo. P. Gaspar de Salazar zůstal jezuitou, jeho rektor mu dal absoluci, „jako kdyby to, co chtěl udělat, bylo bývalo bludem“. 14 Bylo zapotřebí znovu navázat s Tovaryšstvem dobré vztahy, ale aniž by se sklonila hlava před nespravedlností. Vůči pomluvám sledovala Matka důstojnou a moudrou linii chování.15 Soudila, že by bylo zhoubné nechat se napadat, ledaže by bylo možné se tvářit, jako by o urážkách nevěděly. Skrývala tedy pokud možná před svými protivníky, že jsou jí známy jejich potupné řeči. Ale P. rektor Tovaryšstva se obořil přímo na ni. Matka se nemínila vzdát své hrdosti, hrdosti dcery Panny Marie Karmelské, i když žádala pokorně za odpuštění, že se nemýlila. Odstínila tedy s úchvatnou jemností svou odpoveď rektorovi Gonzalu Davilovi, který se k ní tak ošklivě zachoval: „Už dávno jsem nebyla tak pokořená jako dnes Vaším dopisem, protože nejsem tak pokorná, abych chtěla být pokládána za tak pyšnou… Nikdy j sem neměla větší chuť roztrhat Váš dopis. Ujišťuji Vás, že umíte velmi dobře pokořovat a dávat mi na srozuměnou mou ubohost. Myslíte si, že chci dávat ponaučení. Bůh mě toho chraň! Vinou toho je náklonnost, jakou k Vám mám, a to mi umožňuje, abych s Vámi mluvila otevřeně a bez okolků. Dopouštím se velkého omylu, když soudím podle sebe tyto věci modlitby. Nemusíte tedy brát zřetel nato, co o tom říkám, neboť Bůh Vám dává bezpochyby mnohem vyšší talenty, než má nějaká ubohá žena…“
ŽENA NEKLIDNÁ A TOULAVÁ – 1576-1578
Svěřila se otci Davilovi se zvláštnostmi svého vnitřního života a roztomile ho chválí, neboť tento svatý muž je jistě dost svatý, než aby měl zalíbení ve chvalořečech! „… Chtěla bych, aby můj představený byl takový jako Vy…“ 16 A uznává, čím zhřešila: „… Polepším se v tom, abych se neřídila svými prvními hnutími, když mě to přichází tak draho …“ Tím smazala ty ošklivé historky stejně půvabně jako noblesně. Mohlo potom setrvat Tovaryšstvo při svém smýšlení? Ostatně se můžeme ptát, zda by bylo bývalo tak přísné, kdyby reforma a reformátorka byly bývaly ve větší přízni: „Jak málo přátel se najde v těchto těžkých dobách!“17 „Zkoušky a pronásledování neustále dopadají na tuto ubohou stařenu“.18 Sama Maria Bautista, její sestřenice, která dala „svůj dědický podíl“, aby pomohla k založení svatého Josefa a nyní je převorkou kláštera ve Valladolidu, dovolila obutému, aby dal hábit jedné z Gracianových sester! „Nechápu, jaký zájem má tato malá převorka, aby uspokojila tyto mnichy …“19 Je to zrada reformy ustoupit jejím pronásledovatelům. Tyto odpady byly Matce zakladatelce tím trpčí, že byla opravdu zranitelná jen při útocích těch, které milovala. Když byli nerozhodní, když se jim vkrádaly do mysli pochybnosti, když jí v nejlepším úmyslu činili výtky, to ji znepokojovalo, mučilo. Se svými věrnými si vyměňovala nesčetné dopisy, žádala je o pomoc a radu. Tajná korespondence, protože nejmenší slůvko z rukou Terezie od Ježíše by bylo určitě mělo v moci obutých jiný smysl, než jaký mu dávala. Korespondence spěšná. Pedro, sluha, který nosil tuto vždy urgentní poštu, ještě nebyl zpátky v Avile, a už měl zas odejít. Matka se o něho obávala, že je v nebezpečí, že je unaven, a její soucit s ním převažoval nad nutností posílat zprávy co nejrychleji. Jednou ani neobědval a spěchal odnést dopis, který mu právě svěřila. Zastavila ho: – Neodejdete odtud, dokud nesníte dvě vejce, která jsem sama uvařila …20 Vždy byla ochotna uvěřit, že se mýlí a že její přátelé mají pravdu. Nejstatečnější z jejích věrných jí pak museli dokazovat, jak dobře zdůvodněné bylo to, co říkala, i co udělala, a podpírat její odvahu. Nejskvělejšího svědectví se jí dostalo od Any od Ježíše. Provinciál zmírněných ohlásil svou návštěvu. Krásná převorka z Beasu mu odpověděla: „Matka Terezie si nemohla jako Eliáš obléci velbloudí
ŽENA NEKLIDNÁ A TOULAVÁ – 1576-1578
srst, budiž. Ale vyměnila vaše jemné sukno a váš etamin za nejdrsnější a nejhrubší kepr a následuje proroka ve všem, co je možné: v postu, v ústraní, v pokání a modlitbě. Opakuji Vám: spíše ztratíme tisíckrát život, než bychom se oddělily od svého kmene. Podle mého názoru jste se Vy a všichni obutí od něho oddělili. Tito bratři už nenásledují svého svatého otce Eliáše, když si hledají jemné šaty, společnost místo pouště a novinky místo ustavičné modlitby!“ 21 Taková prohlášení vracela Matce důvěru a její sestry mohly znovu slyšet to, co tvrdošíjně opakovala během těchto zběsilých let: – Vidíte dobře, co se děje? Nuže, všechno je k našemu největšímu dobru!22 Jedním z těchto věrných byl P. Yepes. Tvrdí, že sám Bůh ji posiloval. Jednou, když s ní probíral nedávné a vážné události, spatřil, jak se náhle odpoutala od rozhovoru. Probrala se z tohoto zasnění tak náhle, jak do něho upadla, a pravila: – Ještě budeme muset mnoho trpět, ale řád nezeslábne. 23 Pokládal tato slova za proroctví. Uprostřed toho všeho si Matka udržela duchapřítomnost a zabývala se nejmenšími potřebami svých klášterů. Takto žádá pro svého bratra Lorenza dovolení, aby mohl vstoupit do kláštera svatého Josefa v Seville a zvednout tam rovinu „malé pece, kterou dala převorka postavit pro vaření a která bude pokladem pro mnichy a mnišky, je-li taková, jak převorka říká …“24 Matka bude sama bdít nad instalací této malé pece a o dva roky později neopomene poznamenat, že ji museli zbourat, ačkoli stála sto reálů: spotřebovala víc dřeva, než bylo vhodné.25 Služba Bohu je tak jako génius „nekonečnou pozorností pro podrobnosti“.26
IX. ZAKLETÍ FRAY JUANA 1578 – Není mi hůře než obvykle, říkala Terezie od Ježíše, zkoušky jsou pro mne uzdravením a lékem. 1 Jejím největším utrpením bylo, když se dovídala, že jsou její bosí bratři stíháni, vězněni, mučeni. Vždyť by byla chtěla, aby vypadali jako lidé z jiného světa.2 Fray Gregorio Nacianceno, převor z Pefiuely, i jeho spolubratr Juan od svaté Eufemie a Fray Gabriel od Nanebevzetí byli ve vězení nebo z něho právě vyšli, a stejně tak Fray German od svatého Matěje. Fray Juan od Ježíše Roca chtěl promluvit s nunciem Segou a ten ho místo odpovědi dal zavřít v Madridě v klášteře obutých. Matka se snažila vyvodit z těchto násilností závěry: „Obutí přeháněli, zuřivost je zaslepuje … nedělali by to všechno, kdyby měli rozum…“3 Ale nejsou tím obávanější, když jsou bez rozumu? Proto se Terezie od Ježíše znepokojuje o P. Jana od Kříže. Už celé měsíce nemá o něm zprávy. Leden: „Nevíme, kam ho odvedli …“4 Březen: Matka něco tuší o útrapách otce Jana, tím víc, že P. German unikl: „Má se dobře, je venku … jsem plná úzkostí při myšlence, že mohou ještě zostřit obžaloby bratra Jana. Bůh zachází hrozně se svými přáteli. Popravdě řečeno, nekřivdí jim, protože takhle zacházel i se svým Synem“. 5 „… Říká se, že poslali Fray Jana do Říma …“6 Duben: „Mohlo by se připomenout králi, jak dlouho je tento malý svatý bratr Jan ve vězení…“7 Květen: Matka tone v dohadech o absolutním mlčení, jaké se rozhostilo kolem zmizení Jana od Kříže, a vracejí se jí na mysl „zakletí“ z rytířských románů: „Byla jsem zděšená tímto zakletím Fray Jana od Kříže a zdlouhavostí všech těchto záležitostí …“ 8 Srpen: „Nezapomeňte zjistit, je-li možné udělat něco pro Fray Jana od Kříže …“9 „Připomeňte to králi … Nezapomeňte …“ Tak málo se jím zabývají? Ačkoli Doña Guiomar, která je s Matkou v klášteře
svatého Josefa a touží obléknout hábit, oplakává svého Fray Jana od Kříže, a s ní i všechny sestry, protože „nevíme, jakým rozmarem osudu se stalo, že nikdo nikdy nemyslí na tohoto svatého …“10 Nebyl to rozmar osudu: otci Janovi se podařilo žít tak, jak si přál, „zcela zahalený mlčením“. 11 Zůstával nepozorován v očích lidí a vymazal se z jejich paměti, jako by se byl chtěl vymazat z tohoto světa. Říkával svým dcerám: – Co nám chybí, není psaní ani mluvení, toho je obvykle habaděj. Ale mlčet a jednat. Protože mluvení rozptyluje. Mlčení a jednání soustřeďují našeho ducha a dávají mu sílu … Trpět, jednat, mlčet, uzavřít své smysly zálibou v samotě, v zapomenutí na všechno stvořené a na všechny událostí, i kdyby se svět zřítil. 12 Na Fray Jana se svět zřítil, byl pohřben, „zaklet“ v mlčení. Už mluvil jen s Bohem řečí, které rozumí jen Bůh, řečí mlčenlivě lásky. Ale Bůh věděl, kde je Fray Jan: v klášteře obutých v Toledu, uvězněn v nepatrné kobce o chlebě a vodě, denně bičován střídavě všemi mnichy. Tunika se mu lepila na rány na jeho ramenou. Všechno snášel s láskou a trpělivostí a rmoutil se jen při pomyšlení na bolest Terezie od Ježíše. Výraz jeho čisté duše, která se zračila v jeho mírném pohledu, jen dráždil jeho katy a stejně tak síla, jakou projevoval tento malý člověk. Šíleli vztekem, když zůstával nehybný a němý, když ho nejvýmluvnější obutí žádali, aby se zřekl reformy a přijal jejich zmírněnou řeholi. Když jejich sliby neměly na něj účinek, přešli k hrozbám, potom k ranám. Tito mniši mu spílali: – „Podfukáři!“13 Fray Jan tvrdošíjně mlčel. Mluvil jen s Bohem, stěžoval si jen jemu, a tak dojemně, že slova tohoto mlčenlivého zachvívají celými věky: Adonde te escondiste, Amado, y me dejaste con gemido? Como el ciervo huiste, Habiendome herido … Ytodos mas me llagan Ydejame muriendo
Kde se skrýváš, Milovaný, a necháváš mě sténat? Jako jelen jsi uprchl, když jsi mě zranil … Všichni mě zraňují a umírám.
Un no sé que que quedan balbuciendo … Oh cristalina fuente, Si en esos tus semblantes plateados Formases de repente Los ojos deseados Que tengo en las entrañas dibujados …14
Nevím, o čem blábolí … Ach křišťálový prameni! Kdybys mohl na své stříbrné hladině vytvořit náhle vytoužené oči, které jsou vykresleny v mém nitru!
Skrýval se Bůh? „Kde není lásky, zasejte lásku a sklidíte lásku.“ Tuto zásadu shrnula Matka Terezie mužně do tří slov: „Láska sklízí lásku“, amor saca amor.15 Fray Jan byl láska, a sklízel jen nenávist. Přesto kolem něho přísnost povolovala. Byli snad obutí unaveni týráním křehkého muže, z kterého nevypáčili ani jedinou stížnost? Dvakrát uviděli v jeho kobce světlo a přiběhli, protože mu bylo zakázáno v noci si svítit, ale jakmile vstoupili, nadpřirozený jas zmizel. Od té doby ho považovali za světce, nebo za kouzelníka. Byli nakloněni vidět u něho svatost? Báli se udělat z tohoto světce mučedníka? Dali mu méně drsného žalářníka, mladého bratra, Juana od Panny Marie. Ten mu přinesl psací náčiní a někdy mu dovolil trochu se nadýchat v sousední místnosti vedle kobky. Ale co bylo ještě lepší: zamiloval si svého vězně. Tím, že Jan od Kříže rozdával lásku, začínal sklízet lásku. Nemyslel na útěk. Ve svém vězení měl utrpení, mlčení, a ono nesmírné dobrodružství, jímž je vnitřní činnost. Jeho vyváznutí připravila sama Panna Maria a nařídila mu, aby utekl. V den oktávu Nanebevzetí mu v duchu ukázala okno umístěné vysoko v galerii, která vedla nad řeku Tajo, a řekla mu, že mu pomůže, aby tamtudy vylezl. Také ho poučila, jak má rozebrat zámky svého vězení, kobky a sousední místnosti. Využil čtvrthodiny, kterou mu jeho dobrý žalářník povolil, aby se odebral na „skromné místo“, zatímco mniši byli v refektáři, a šel vyhledat okno, které mu Panna Maria označila, ačkoli musel kvůli tomu projít celým klášterem. Téhož večera rozšrouboval svůj zámek a uvolnil želízka visacího zámku. Vyčkal, až všechno spalo. Byl čas odejít. První dveře povolily, ale
dva cestující, dva bratři, leželi ve světnici, kterou měl projít. Zaváhal, ale nemohl odporovat Matce Boží, když mu poručila, aby šel dál, a ubezpečila ho, že mu pomůže. Otevřel tedy dveře. Jak je k sobě přitahoval, jedno želízko spadlo a hluk probudil spáče: – Kdo je tam? zvolal jeden z nich. Ticho je uklidnilo, svatá Panna jim zavřela oči, zacpala jim uši, upokojila jejich smysly, a Jan od Kříže překročil natažená těla. Ze svých dvou starých pokrývek a z cáru své tuniky udělal provaz a přivázal jej k okennímu rámu – dřevěné příčce – ke kterému jej přivedl vnitřní hlas. Tento hlas mu nyní nařizoval, aby sklouzl do prázdna. Uposlechl, sešplhal po provaze, a když byl na konci, zjistil, že je příliš krátký. Byl nejméně o tři metry kratší. Visel na niti nad srázem Taja a uvažoval, kam spadne. Jeho důvěra v Pannu Marii mu dodala odvahu, že skočil. Přistál v jakémsi dvoře a poznal, že je to ohrada mimo klauzuru františkánského královského kláštera Početí Panny Marie. Jen zeď ho dělila od Zocodoverova náměstí. Hlas, který přicházel ze světlého pásma, mu řekl: „Pojď za mnou“, a vedl ho až k úpatí této zdi. Fray Jan zvedl hlavu. Zeď byla tak vysoká, že se o ni opřel v zoufalství, že nebude mít odvahu, aby po ní vylezl. Ale pocítil, že je pozvedán do vzduchu a ocitl se na druhé straně, na svobodě. Ještě bylo tma. Trh už se probouzel. Kupci s lucernou v ruce sledovali posměšně tohoto mnicha sotva zakrytého zakrvácenými hadry. Zdálo se jim, že se vynořil ze zdí františkánského kláštera. Měli se čemu smát. Vyklouzl jim a plížil se od domu k domu. Světlo, které ho vedlo, zhaslo, ale on si v duchu uchovával velkou důvěru a velký jas. O páté hodině, když zvonilo Anděl Páně, zaklepal na vrata Karmelu svatého Josefa. Když vrátná Leonor od Ježíše přišla říci převorce, že je tu P. Jan od Kříže, a žádala ji, „aby mu přišla na pomoc a ukryla ho, protože kdyby ho obutí chytli, rozsekali by ho na kusy“, byla matka Ana od Andělů u lůžka sestry Any od Matky Boží. Ta byla velmi nemocná, ale přesto měla skvělý nápad: – Matko, je mi tak zle, že se neopovážím vzít si projímadlo, dokud se nevyzpovídám…
Mnich mohl vstoupit do klauzury jen proto, aby dal rozhřešení mnišce, která nebyla schopná dovléci se do zpovědnice. Takto se hrubá vrata pro Fray Jana otevřela a zase se za ním zavřela. Byl nejvyšší čas: obutí nechápali, jak mohl tenký provaz upletený z cárů udržet tíhu člověka, ani nechápali, jak mohl tento člověk skočit z takové výšky a nezabít se. Přesto byli nuceni uznat zjevnost: jejich vězeň jim unikl. Už vtrhli k svatému Josefu v doprovodu biřiců, prohledávali hovornu, kapli, sakristii. Celý konvent se chvěl nesmírným tichým pohnutím, sestry plakaly radostí, děkovaly, modlily se. Chlouba nemocničky, Teresa od Početí, měla tu čest, že mohla přinést jídlo otci Janu od Kříže. Vzal si jen několik pečených hrušek se skořicí. Únava, radost, hlavně dojetí, že je v tomto klášteře, který býval „vězením“ Matky Terezie od Ježíše, mu bránily jíst. Kolem deseti hodin dopoledne, když byly zastrčeny závory kostela, mohly ho v něm zavřít. Byl oblečen v klerice a sestry říkaly, že mu nesluší špatně. Všechny se chtěly dostat do jeho blízkosti, a komunita strávila velmi příjemný večer. Mnišky předly a šily v chóru, zatímco otec Jan k nim mluvil.16 Nemluvil ani o svých utrpeních ani o nebezpečích, nýbrž o Bohu a o obutých, které pokládal za své dobrodince: – Teď jsou zbaveni vin, k nimž je vedla má bída. 17 Recitoval jim také jednotvárným mírným hlasem básně, které složil ve vězení, a jedna sestra je zapsala. Nakonec jim dlouho mluvil o Panně Marii, která ho vysvobodila, a o rozkošných plodech božské lásky, které nasbíral ve své samotě: „Blažená nicota a blažená skrytost srdce …“ 18 „Nesmírná Boží dobra padají jen do srdcí prázdných a osamělých …“19 Když se snesla noc, přijel pro něj s kočárem jeden kanovník, kterého převorka o všem uvědomila, a zavezl ho do úkrytu ve špitále svatého Kříže. Jakmile mohl, odcestoval do Avily. Fray Jan se shledal s Matkou Terezií od Ježíše, Matka Terezie se shledala se svým „svatým bratříčkem Janem“. Byl ještě tak „vychrtlý a znetvořený, že vypadal jako obraz smrti“. Stejně jako Terezie od Ježíše, neměl ve zvyku si naříkat: – Pokud jde o mne, nedělejte si starosti, já nemám žádnou.20 Přesto vyklouzne Matce výkřik vzpoury: – Nevím, jak může Bůh dopustit takové věci! 21 Mluví s Gracianem
o tomto setkání nesouvisle, zadýchaně, s tlukoucím srdcem: – Vy ještě nevíte všechno. Strávil těchto devět měsíců v tak malé kobce, že se do ní sotva vešel, přestože je tak maličký. Po celou tu dobu si nemohl vyměnit tuniku, ačkoli byl blízko smrti. Až tři dni před jeho odchodem mu dal představený svou košili.22 Toto říkala Terezie od Ježíše, která měla tak ráda čistotu. A ona, která jako dítě chtěla umřít rukama Turků: – Nesmírně mu závidím. Je obdivuhodné, že Pán Ježíš v něm nalezl tolik síly k takovému mučednictví. Je třeba, aby se to vědělo, aby se všichni chránili těchto lidí.23 Mluví jako ozvěna smýšlení Fray Jana: – Kéž jim Bůh odpustí!24 Ale dovolává se také spravedlnosti pro své syny: „Měli bychom informovat nuncia o tom, co udělali s tímto svatým Fray Janem, ačkoli se nedopustil nejmenší chyby. Je to žalostné. Ať to řeknou Fray Germanovi, on se o to postará, má v těchto věcech velkou odvahu“.25 Jan od Kříže neřekl Matce Terezii, že zanechal svému hodnému žalářníkovi na památku jedinou věc, na které na tomto světě lpěl: skvostný malý dřevěný křížek, který mu dala při jeho obláčce a který stále nosil pod škapulířem na svém srdci. Ale nelitoval tohoto pokladu, tak jako nelitoval, že tolik trpěl. Horlivost, s jakou ho Matka zakladatelka hájila, vroucnost, s jakou ho prosila, aby o sebe pečoval, mu působila radost, kterou považoval za příliš lidskou: – Hleďme víc na bohatství, jaká získáváme čistou láskou, a na cestu k věčnému životu …26 Krátký okamžik zotavení a plnosti. Fray Jan se má odebrat na kapitulu do Almodovaru. Matka Terezie je proto velmi nespokojena a vytýká to Gracianovi: – Velice mě trápilo, když jsem viděla, kolik vytrpěl, a jsem zarmoucena, že ho nechávají odejít, ačkoli je tak nemocný. Dej Bůh, aby ho to neusmrtilo! Bděte nad tím, aby o něj v Almodovaru dobře pečovali, aby ho neposlali dál. Prosím o to jako o milost, nezapomeňte je na to upozornit. Nezapomeňte! Říkám vám, nezůstane vám mnoho takových, jako je on, jestli umře … 27 Aby myslel Gracian na Jana od Kříže, musí mu Matka připomenout, jak je mu užitečný. Sotva vyšel Fray Jan ze svého „zakletí“, vrací se do něho znovu.
Terezie od Ježíše musí už neustále opakovat: „Nezapomínejte na Fray Jana…“ Opojení mlčenlivě lásky se platí zapomenutím od lidí.
RÁNO POSLEDNÍHO SOUDU – VÁNOCE 1578
X. RÁNO POSLEDNÍHO SOUDU Vánoce 1578 Několik dní před únikem otce Jana od Kříže bylo slavnostně sděleno převorce u svatého Josefa v Avile – Matkou zakladatelkou, která přece byla přítomna, pohrdli – kontra–breve nuncia Segy: odvolával P. Graciana z jeho funkce apoštolského vizitátora, zrušil všechna opatření svého předchůdce a sám přebíral řízení reformovaných karmelitánských klášterů. Bylo to oznamováno takovým stylem, že Terezie od Ježíše, ačkoli byla zvyklá na mluvu svých nepřátel, nemohla věřit svým uším. Chválila sice Pána, že ji vede cestou pokoření, jakou kráčel on sám, ale přece to v ní vřelo rozhořčením. Popadla pero, aby varovala převorky všech klášterů: „…Taková hanebnost! …Snad nenechá nuncius těmto vlkům takovou volnost, jak doufají! Zavolala Juliána z Avily, poslala ho do Madridu, aby byl nuncius ihned uznán za představeného; a hlavně ho měl poprosit, aby nevydával bosé na milost a nemilost obutým. Zachovala si jasnou hlavu, zmatek této nové katastrofy jí nebránil vidět daleko: „Netrápím se příliš. Snad je to nejlepší cesta, abychom byli ustaveni v oddělenou provincii“. 2 Gracian ji ponechával v nevědomosti o přesném místě, kde se nalézá. Poslala mu nazdařbůh dopis, který začínal zaslouženou výtkou: „Buďte tak laskav a dejte mi vědět, kde se nalézáte. Nedělejte ze sebe hlupáka, když Vás mám o něčem informovat, stejně jako jsem já hloupá z šifry, kterou jste změnil, aniž jste mě o tom zpravil… Bojím se, že se snaží zmocnit se Vás. Kdyby tomu tak bylo (Bůh Vás od toho chraň!), udělal byste nejlépe, kdybyste odešel… Napíšu jistým lidem, aby uchlácholili nunciův hněv proti Vám, aby mu vyřídili, že bychom ho ochotně poslouchali, kdyby nás Tostado nehodlal zničit… Všechno, co neznamená podřízení se jemně oblečeným mnichům, se mi zdá přijatelné. „Nebojte se, milý otče …“3 Neustále musí podpírat Jeronima Graciana. Tento otec byl víc zanícený než odvážný. Vyprošoval si od Boha zkoušky, které nedokázal snést, a nechával se zdolat řádovými záležitostmi, které
RÁNO POSLEDNÍHO SOUDU – VÁNOCE 1578
spočívaly úplně na něm od té doby, co bylo Matce zakázáno jednat. Ale uměl se obdivuhodně omlouvat. „Bojí se jako člověk, ale píše jako anděl…“4 Matka zakladatelka měla vzácný dar, že uměla spojovat lásku k samotě a ke kontemplaci s možností vycházet ven a „vyjednávat“ s lidmi. Byla obdařena jasnozřivostí, rozvahou, ano i lstivostí. Úspěch jejích podniků byl pro ni uskutečňováním Boží vůle na zemi. Když přiznává: „Jsem stará, unavená, ale nikoli mé touhy“, 5 svědčí o své silné zálibě v činnosti pod praporem „Knížete lásky, Ježíše, našeho jediného dobra!“.6 Yepes, který ji viděl zaživa, říká, že nesnáze byly pro ni „jako jiskra, která spadne do moře jen proto, aby v něm zhasla, jako vlna doráží na skálu jen proto, aby se o ni roztříštila, jako rány bijí do diamantu, ale nezatemní ho ani ho neporuší“. 7 Dokonce můžeme říci, že byl tento diamant vybroušen v mnoho plošek a stal se drahocennějším, oslnivějším. Jedna bolest zasáhla srdce Terezie od Ježíše tak silně, že z něho vytryskly obdivuhodné tóny: smrt otce generála Rubea, který dal oprávnění k zakládání klášterů a který jí v tom tolik pomáhal. Tvrdil o ní, že dělá pro řád víc než všechny španělské Karmely, a nedávno jí uložil, aby založila „tolik klášterů, kolik má vlasů na hlavě“. 8 Týž P. Rubeo ji potom zapřel, vydal ji jejím pronásledovatelům. Zraněna ve svém citu pro spravedlnost, ve své úctě, ve své něze, přece neúnavně hledala prostředek, jak mu dokázat, že ho má stále ráda. Právě pověřila Roque de la Huerta, aby se přimluvil: „Ať ho přesvědčí, že nesmí věřit tomu, co mu napovídali o Terezii od Ježíše. Opravdu nikdy nejednala jinak než jako velmi poslušná dcera. On dobře ví, že by za nic na světě nelhala. Také ví, co dovedou říkat vášniví lidé, kteří ji neznají. Ať se tedy nechá informovat, a jako pastýř ať neodsuzuje bez soudu a bez vyslechnutí obou stran. Jestliže se to, co mu řeknou, bude zdát bezvýznamné, ať ji potrestá, ať jí uloží pokání, ale ať ji neponechává v nemilosti. Jakýkoli trest jí bude milejší než vědomí, že se na ni hněvá. Rodiče odpouštějí velké viny svým dětem. Jak by tím spíš neodpustili, když tu není žádná vina, ale jen velké úsilí zakládat tyto kláštery s jistotou, že ho to uspokojí? Neboť v něm nejen vidí svého představeného, ale má k němu velmi velikou lásku“.9
RÁNO POSLEDNÍHO SOUDU – VÁNOCE 1578
P. Rubeo neměl poznat tento úkon dětinné podřízenosti. Zpráva o jeho smrti uvrhla Matku do „svrchovaně něžného“ zmatku. Píše Gracianovi: „První den jsem nechala volný průchod slzám. Nic jiného jsem nemohla dělat, byla jsem velice smutná pro všechno trápení, které jsme mu způsobili a které si jistě nezasloužil. Kdybychom ho byli o všem zpravili, všechno by bylo bývalo jednoduché. Bůh odpusť těm, kdo nám v tom vždycky zabránili. Byla bych se bývala v tomto bodě s vámi shodla, a přece jste mi nechtěl věřit …“10 Nepřátelství bosých k obutým by se bylo nikdy nezvrhlo v pronásledování, kdyby se bylo hned při prvním nedorozumění apelovalo na velkou dobrotu otce generála. Matka dobře ví, že Gracian byl v oné chvíli vinen: dost ho tenkrát prosila, aby napsal P. Rubeovi. Ale raději pro něho nalézá omluvy, než aby říkala, že mu odpouští. To je pravá láska. S otcem Rubeem mizí poslední naděje na smír. Je třeba se rozhodnout k úskočné válce, při níž mají pleticha a machinace stejný podíl jako násilí, k válce, při níž jsou protivníky nuncius a Tostado, zatímco král Filip nadále mlčí. „Obutí už si nemyslí, že se staví proti Bohu, když mají na své straně preláty. Nestarají se o mlčícího krále, ať dělají cokoli…“11 Matka dává Gracianovi přesné směrnice ohledně toho, jaké kroky má podniknout, které lidi má vyhledat, co má říkat, a pokaždé připomíná jejich podstatný cíl: vydobýt pro reformované kláštery nezávislou provincii. Lichotí mu: „Vidím, že v Madridě děláte mnoho v jediném dni.“ Ale marně dělá mnoho, není to dostatečné, a uklouzne jí přiznání: „Mrzí mě, že nemám volnost dělat to, co žádám od jiných, aby udělali“.12 Říká mu bez obalu, co má na srdci, s úctou, jaká náleží představenému, tu a tam s jistým roztomilým nádechem netrpělivosti a s ustavičnými výhradami: „Vidím, že máte pravdu. Ale …“ 13 Vždy je nějaké „ale“. Gracian, nejpoddajnější z jejích nástrojů, není nástrojem dokonalým. V tomto měsíci srpnu, kdy pronásledovatelé dvojnásob běsní, vyhlásil na něj nuncius Sega klatbu. Ubohý „Pavlíček“, nešťastný „Elizeus“, proto propadne melancholii. A přece je to zkouška, kterou si vyprošoval z nebe! Je nucen se skrýt. Matka Terezie trpí ve svém srdci, když vidí svého drahého syna „plížit se jako zločince ve stínu
RÁNO POSLEDNÍHO SOUDU – VÁNOCE 1578
střech“.14 „Pán nalezl prostředek, jak mě zahrnout utrpením, když mi zasazuje rány tam, kde mě to nejvíc bolí.“ Ale ve své hrdinné duši trpí snad ještě víc tím, když vidí, že on má strach. Gracian se topí ve sklenici vody. Terezie shledává: „Můj Pavlíček je hodně hloupý se svými skrupulemi“,15 když se jí ptá, je-li povinen chodit na mši: obutí na něho číhají. Nejsou schopni ho přepadnout a unést? Matka se táže teologů: ne, není k tomu nucen, ledaže by tam mohl chodit úplně bezpečně. Matka ho utěšuje. To se urovná! Jako chce Bůh, aby bylo odhaleno zlo, stejně tak odhaluje dobro. On si však nadále naříká: „Když tak truchlíte, přestože se Vám daří dobře, co byste byl dělal na místě Fray Jana?“16 Toto přirovnání tne do živého. Matka je nadhodí velice vlídně. Její styl je tak výmluvný, že stačí zvuk jejího hlasu. Vůči Gracianovi je vždycky láskyplný, i když slova jsou tvrdá. Ale přestože je Terezie na jeho straně, je příliš bystrá, než aby ho správně neposuzovala. Když on od zoufalství přejde k euforii, Matka se rozčilí: „Pro lásku Boží, odpovězte mi okamžitě, nespokojujme se už s nadějemi. Všichni jsou zděšeni, že nemáme nikoho, kdo by za nás jednal, a proto ti druzí dělají, co chtějí“. 17 Oznamuje mu příchod jednoho z jejich přátel: „Zdá se mi, že ho musíte vidět, i když vás to unavuje“. 18 Gracian zůstával stále tím, koho poděsila pomyslná příšera v toledské nemocnici. Nyní byl zavřený u madridských obutých. Zacházeli tam s ním důstojně. Přesto se nechal pokoušet jejich návrhy, aby se zřekl reformy. S jakým soucitem, s jakou moudrostí se Matka sklání k tomuto slabému srdci: „… Zůstaňte pevný ve spravedlnosti, i když jste v nebezpečí. Blahoslavené utrpení, třeba sebevětší, když nepřeváží nad spravedlností. Nedivím se, že ti, kdo vás mají rádi, snaží se vás vyprostit, ale nebylo by dobré opustit svatou Pannu v těchto těžkých dobách … Bůh nás toho chraň! … Tím bychom neunikli zkouškám, ale pohroužili bychom se do nich. Protože s milostí Pána pominou, kdežto ty druhé by trvaly možná po celý život. Uvažujte o tom“. 19 Ano: co by byl dělal P. Gracian na místě Fray Jana? Roznesla se pověst o jeho úmyslu přestoupit do řádu svatého Augustina. Jeho matka Doña Juana Dantisková mu dala vědět, že už ho nebude pokládat za svého syna. Pokud jde o hraběte de Tendillas, ten ho vyhledal a s rukou na rukojeti své dýky mu klidně řekl:
RÁNO POSLEDNÍHO SOUDU – VÁNOCE 1578
– Zdá se, že chcete opustit hábit Panny Marie Karmelské. Je-li tomu tak, složil jsem slib, že vás probodnu.20 Gracian prohlásil, že neměl nikdy v úmyslu opustit reformu a že to byly jen pomluvy obutých. Odmítl nabídku hraběte, že mu pomůže uprchnout, a nabyl novou odvahu. Matka se jemně posmívala jeho změnám nálady a sama si vzala na starost, že vyšle do Říma tajné posly v přestrojení, aby unikli pozornosti policie zmírněných. Doba rytířské romantiky už minula, nastala doba romantiky spiklenecké. Tito vyslanci budou mít poslání informovat papeže o hrůzách této války mezi bratřími a dát mu najevo, jak je nutné, aby ti, kteří jsou nazýváni reformovanými, ačkoli jsou stoupenci prvotní řehole a pravými dědici proroka Eliáše, byli nezávislí na zmírněných. Terezie prosila své kláštery, aby poskytly peníze na toto nákladné dobrodružství. Měla dobrou naději: na konci tohoto roku 1578 zasvitl sluneční paprsek. Ráno 24. prosince se musela otevřít brána kláštera svatého Josefa před vyslanci nuncia, kteří přinášeli Matce Terezii od Ježíše dekret. Tento dekret podřizoval pod hrozbou nejpřísnějších trestů bosé karmelitány a karmelitky provinciálovi a prelátům kastilských a andaluských zmírněných. Pro reformu to byla hodina milosti. „Jednoho rána posledního soudu“,21 řekne Matka, „všichni přítomní, právníci, teologové, šlechtici, byli zděšeni.“ Výrazy tohoto dekretu byly tak prudké, že by si byla Matka chtěla zacpat uši. Ale neodvážila se ani pohnout ani promluvit. Pedro, sluha, který byl u brány, když přišli delegáti nuncia Segy, spěšně upozornil Dona Lorenza de Cepeda, a ten přiběhl v doprovodu corregidora. K čemu? Obutí nerespektovali ani krále. Byli zvyklí dělat všechno, co chtěli, nic jim v tom nebránilo. Když předčítali dekret, dívala se Matka Terezie na papír, který držel jeden z nich v ruce, a čekala, že bude na ni uvalena exkomunikace. Ale spokojili se s tím, že jí uložili přemístění do jiného kláštera pro zbytek jejího života. „Jde-li o zmírněný klášter, budou tam se mnou zacházet ještě hůř než s Fray Janem od Kříže! Ale abych trpěla jako on, na to nemám jeho zásluhy“. 22 Bylo jí zakázáno dopisovat si s P. Gracianem. Terezie od Ježíše čelila triumfujícímu nepříteli s obvyklou důstojností a s klidem. Dokonce ji viděli, jak se usmívá, když
RÁNO POSLEDNÍHO SOUDU – VÁNOCE 1578
nejcitelněji trpěla. Tehdy se odvracela od lidí a hleděla už jen na Boha, svého Otce, který chtěl, aby se její dílo zhroutilo. Ale když delegáti odešli, opustila náhle mříž a Lorenzovi neřekla ani slovo. Viděl ji, jak mizí ve stínu, poprvé shrbená zármutkem. Její dcery ustoupily a nechaly ji projít, zdrcené jejím mlčením. Také oněměly a nebylo pro ně útěchy. Matka přiznala, že je přemožena. Zůstala zavřená, sama ve své cele. Neotevřela Aně od svatého Bartoloměje, když jí přinášela jídlo. Vkleče přede dveřmi slyšela Ana, jak se Terezie od Ježíše modlí hlasem přerývaným vzdechy a vzlyky. Obviňovala se, že ona je jedinou příčinou celého neštěstí. Bouře přestane, když ji hodí do moře jako Jonáše.23 Když se konalo božské oficium, spatřili ji, jak přišla do kaple. Kráčela jako ve snu. Strnule poklekla. Její tvář byla jako zkamenělá. Po této zsinalé tváři stékaly slzy tak hojně, že smáčely zem. Večer se však Ana odvážila vejít do její cely. Budou zpívat slavné vánoční oficium. Snažně prosila Matku, aby něco pojedla, aby nezemdlela slabostí. V refektáři na ni čekalo lehké jídlo… Terezie potřásla hlavou. Opřela se o rámě dobré malé laičky, podvolila se a šla za ní, aby ji nezarmoutila. Dlouho zůstala nehybná před svým talířem. Zdálo se, že ji nic nemůže vytrhnout z patření na její ztroskotané dílo. Ana od svatého Bartoloměje se už neodvážila naléhat. Ale najednou uviděla Pána Ježíše ve lněných šatech stát u stolu. Rozvinul Tereziin ubrousek, rozlomil její chléb a dal jí sám jíst, jako se dává jíst dítěti, sousto za soustem. Říkal: – Milá dcero, jez, vidím, kolik strastí snášíš … Vzchop se. To nic není…24 Terezie žvýkala chléb docela neobřadně, ohromení jí nestahovalo hrdlo. Duchovní sňatek býval v nebi velkolepou slavností za veliké účasti andělů a archandělů. Ale dnes je to každodenní život snoubenky se Snoubencem. V obyčejné síni stojí u nich jen malá sestra laička. Už tolik let se milují! Tolik bojovali, tolik vytrpěli jeden za druhého, jeden s druhým! A přes tyto boje, ano právě v těchto bojích zakusili tolik radostí! Z jejich spojení se zrodila velkolepá díla. Snoubenka nikdy nepřestala mluvit o Snoubenci jinak než s
RÁNO POSLEDNÍHO SOUDU – VÁNOCE 1578
důvěřivou a bezelstnou úctou: „… Co se jemu zdá dobré, zdá se dobré i mně, co on chce, chci i já … Nevím, kam mě zavede toto zakletí …“25 Toto zakletí ji vede k Lásce a k Slávě, konečně už „navždy“.
XI. NÁŠ KATOLICKÝ KRÁL DON FELIPE 1579 Tato proměněná žena vstoupila do kaple svatého Josefa v Avile, když zvony vyzváněly na půlnoční mši. Tvář Matky, jejíž zešedlá tvář tolik polekala její dcery, byla zbarvena ohněm sedmerého Božího Ducha. Zazpívala nebeským hlasem evangelium svatého Jana, ačkoli neměla hlas ani jasný ani správný. Všechny žasly, jak rychle nabyla odvahy, když zaznělo responsorium jitřní hodiny: „Dnes k nám z nebe sestoupil pravý pokoj. Dnes oblaka skrápějí medem celou zemi. Dnes nám zazářil den nového vykoupení, dávno připravovaný, den věčné blaženosti. Dnes …“ Od tohoto dne „posledního soudu“ dokončeného ve slávě už Terezii od Ježíše neopustil usměvavý klid. 28. prosince už napsala Donu Roque de la Huerta, jednomu z nejvěrnějších podporovatelů reformy, dopis, v němž zaznívala radost: „… Ať tento vánoční týden, tento vstup do roku je pro Vás tak šťastný, jako je pro mne, když mi dáváte dobré zprávy. První dva dny jsem se mnoho trápila, ale od rána svátku svatého Jana jsme všechny utěšeny“. 1 Od té doby, co byl P. Gracian zavřen u obutých, byly řádové záležitosti u dvora v rukou nového příchozího na reformovaný Karmel Fray Mikuláše od Ježíše Marie. Matka ho ještě před rokem nazývala el Señor Nicolao Doria, protože patřil k rodině Doriů z Janova. Velkopodnikatele a finančníka, muže bohatého, muže mocného, lačnícího ještě po větším bohatství a po větší moci, přivedla jeho záliba v peněžních a směnárních manipulacích do Sevilly, střediska styků mezi Středozemím a Novým světem. Projevil v těchto záležitostech takovou obratnost, že arcibiskup Don Cristobal de Rojas ho požádal, aby uvedl do zdravé rovnováhy majetek arcibiskupství, který byl ohrožen fantastickým hospodařením. Měl takový úspěch, že Filip II., informovaný o vlohách tohoto Janovana, jej povolal ke dvoru, aby také veřejné finance mohly těžit z jeho schopností. Ale do této Alibabovy jeskyně vnikl zase Pán jako zloděj
a k údivu všech dal ctižádostivý dvořan a finančník přednost chudobě pronásledovaných mnichů před biskupstvím, které mu král nabízel. V sedmatřiceti letech oblékl hábit bosých karmelitánů z rukou Jeronima Graciana od Matky Boží. Svou zkušenost a svou dovednost v podřizování se zákonům nutnosti dal do služeb řádu. V očích zmírněných vypadal jako podivín, kterého chomout reformovaných ohlupil. A když nuncius Sega dal zavřít ty, které pokládal mezi bosými za nejdůležitější, nechal „toho dobrého Nicolaa“ na pokoji a ponechal mu svobodu jednání. Osvědčil obdivuhodnou mazanost, když bydlel v Madridě přímo v klášteře obutých. Matka ho zato nepřestává chválit: „Psávali jsme si často, projednávali jsme, co bylo potřeba. V těch časech jsem si ověřila, jak je spolehlivý a dokonalý. Proto patří k těm, které v Pánu velmi miluji …“2 P. Mikuláš Doria dokázal skrývat před zmírněnými všechno, co při svých stycích se španělským dvorem a s Římem a při svém přístupu ke králi mohl denně v zájmu reformy projednávat. A svatý Dominik posvěcoval lest pro dobrou věc a posílal svého psa, svou velkou černě kropenatou dánskou dogu, aby doprovázela tohoto lišáckého Itala k vratům velmožů: když bylo všechno nebezpečí zažehnáno, pes mizel. Svatý Dominik dodržoval slib, který dal Matce, že jí bude pomáhat, a takováto znamení byla pro dcery Karmelu útěchou. Neboť násilná pronásledování trvala nepřetržitě. Sahala až do Sevilly, kde matka Maria od svatého Josefa byla sesazena a pod hrozbou exkomunikace byla donucena vydat dopisy Terezie od Ježíše a mnišky byly vyzvány, aby přísahaly na krucifix, že křivá svědectví proti nim, proti Matce zakladatelce, proti P. Gracianovi a proti reformovaným Karmelům jsou pravdivá, že všechno je holá pravda. Jejich Matka a „kapitánka“ jim spěšně zaslala denní heslo, které mluvilo o statečnosti a lásce: „Vězte, že jsem vás nikdy neměla tak ráda a že jste nikdy neměly tak krásnou příležitost sloužit našemu Pánu. Modlitbu, modlitbu, milé sestry! A ať nyní září poslušnost a pokora! Jak krásná doba, abyste sklízely ovoce svého rozhodnutí sloužit Pánu!… Za těchto pronásledování si pokládejte za čest, že jste dcerami svaté Panny. Budete-li si pomáhat, bude vám pomáhat dobrý Ježíš. Ačkoli za bouře na moři spí, utišuje vichry …“3
„Snažte se být veselé … Máte kolem sebe spolusestry, nejste mezi barbary…“4 Ukázalo se, že nová převorka, Beatriz od Matky Boží, kterou chtěl její otec oběsit, když odmítla manžela, a která takto šťastně vyvázla, má na svědomí mnoho intrik a několikerou zradu. Matka Terezie bude vybízet její oběti k odpuštění: „Bojím se, milé sestry, kdyby Bůh od nás odtáhl svou ruku, jakého zla bychom byly schopny! Věřte mi: tato sestra nemá ani tolik rozumu ani tolik nadání, aby byla zodpovědná za všechny své výmysly: zlý duch jí to vnukal… Ať je Bůh s ní… Sestry, modlete se za ni, protože mnoho svatých nejdříve padlo, a potom se vrátili k svatosti… Neprojevujte jí žádné nepřátelství… Věřte mi, tato duše mnoho trpí… Pěkně ode mne pozdravujte sestru Beatriz od Matky Boží“. 5 Výstřednosti, ke kterým dohnala obuté jejich nenávist, se měly nakonec obrátit proti nim: nadchází chvíle, kdy „budou nepřátelé zavaleni vlnami“. Mnoho velmožů, mezi nimi hrabě de Tendillas, šlo říci králi, že pokládají za svou osobní urážku, když se děje tolik křivd Matce Terezii od Ježíše a reformovanému Karmelu. Tento příliš opatrný monarcha musel odložit svou rezervovanost. „Náš katolický král Don Filip“ si dal zavolat nuncia Segu: – Byl jsem informován o válce, jakou vedou obutí karmelitáni proti bosým karmelitkám a karmelitánům. Považuji za velmi podezřelé tyto útoky proti lidem, kteří vždy osvědčovali tolik přísnosti a dokonalosti. Bylo mi řečeno, že vy bosým vůbec nepomáháte. Napříště ukažte, že jste přízniv ctnosti. 6 Papežský nuncius musel jen uposlechnout panovníka celého Španělska. Brevem z 1. dubna 1579 vyvázal reformovaný Karmel z poslušnosti k zmírněným prelátům a podřídil je pravomoci P. Angela de Salazar, který byl sice obutý, ale byl velkým přítelem Matky Terezie a reformy. Celá aféra mohla být pokládána za šťastně uzavřenou a zakladatelka mohla zvolat: – Když uvážím, jaké prostředky Pán použil, aby zloba a krutosti nepřátel Karmelu jen přispěly k jeho růstu, jsem údivem bez sebe! 7 Pro dovršení tohoto úspěchu zbývalo jen dosáhnout zřízení nezávislé provincie bosých karmelitánů a karmelitek.
Tak tedy P. Ambrosio Mariano, P. Jeronim Gracian, P. Antonio od Ježíše, vesměs synové Panny Marie, vyšli ze svých úkrytů nebo byli vysvobozeni ze svých vězení. P. Jan od Kříže, jmenovaný rektorem koleje v Baeze, opustí beasskou Kalvárii, kde na otázky převorky Any od Ježíše, Beatriz od svatého Michaela a Cataliny od svatého Alberta odpovídal anticipacemi Temné noci nebo Duchovní písně, obdivuhodnými spisy, které skládal od roku 1578. „Neviňátko“ Jeronimo Gracian sotva vyvázl z nebezpečí a starostí, a zas už má velkou chuť na zkoušky. Matka Terezie s ním nesouhlasí: – Pro lásku Boží, nechte nás v klidu! Netrpěl byste jenom vy sám. Odpočiňme si pár dní …8 Maria od svatého Josefa jí působí stejné nesnáze, a Terezie jí spěšně napíše: „… Má dcero, nechte teď stranou pošetilé dokonalosti a přestaňte odmítat nový převorát. Všichni si přejeme, abyste se znovu ujala úřadu, namáháme se pro to, a vy se bavíte dětinskostmi: protože to není nic jiného. Není to vaše záležitost, ale celého řádu“.9 Zase je v tom podřízenost vůli Boží, přijmout šťastně a vděčně jeho dobrodiní. Matka nechtěla, aby se vyhýbali radosti. Soudila, že je čas pro zkoušky a čas pro jásot. Na konci pronásledování prohlásila: – Přeji si zdraví těla. Ale mám radost ze zdraví své duše. 10 Také říkala: – Když jde o řízení, nejsem už taková, jaká jsem byla: všechno se dnes dělá v lásce. Nevím, je-li to proto, že mi nedávají žádný důvod k zlobení, nebo jsem snad pochopila, že takhle to je účinnější. 11 Tato radost, tento pokrok v lásce, jsou ovoce, které natrhala Terezie od Ježíše na stromě kříže. To je obdivuhodné znamení, taková nesmírná mírnost, hlavně když se zrodila z nesmírného utrpení. Ale pro Matku zakladatelku nabývá všechnu svou cenu, když to víc prospívá činnosti. Pán Ježíš ji pověřil, aby sdělila bosým poselství pro organizaci a činnost. Jednou byl při modlitbě její duch tak prudce uchvácen, že se v ní smysly zastavily a ona směla nahlédnout do tajného Božího úradku:
„Vyřiď ode mne otcům bosým, ať se snaží zachovávat čtyři podmínky. Dokud je budou dodržovat, bude tento řád vzrůstat. Ale kdyby je zanedbávali, upadal by: První: soulad mezi představenými. Druhá: ať je v každém domě jen málo bratří. Třetí: ať jednají co nejméně se světskými lidmi, a výhradně pro dobro jejich duše. Čtvrtá: ať učí víc skutky než slovy“. 12 Takto její Otec a její Snoubenec potvrzoval a oslavoval pro budoucnost to, co vykonala. Terezie od Ježíše vždycky učila skutky, ale její svědectví bylo nejvýraznější při utrpení. Po čtyři roky se ani na okamžik neshledal rozpor mezi jejími činy a slovy. Ani na okamžik nejednala ze slabosti nebo ze strachu jinak, než radila druhým. Nejprůzračnější souhrn, nejčistší shrnutí jejích mystických spisů najdeme v jejím životě, a zejména v průběhu jejích posledních let. Den za dnem dokazovala účinnost svého učení v Cestě k dokonalosti, dosvědčila, že hrad duše má opravdu sedm komnat, že „Jeho Velebnost“ čeká na člověka v jeho vlastním nejhlubším nitru. A její velké myšlenky zplodily její velké činy. 13 Rozechvění duše: udržované v nejvyšším rejstříku ustavičnou chválou Pána a dobrotivostí ke všem lidem. Zříkání sebe: bez něho by bylo obtížné odpouštět urážky, byla by bezvýsledná snaha přemáhat marnivost, byla by nemožná plodná odevzdanost do Boží vůle. Když říká Terezie od Ježíše: „To, co pomíjí a co není k Boží slávě, je nicotnost a méně než nic a vůbec se to nelíbí Bohu“14 a že „jí zůstává dost důstojnosti, aby pokládala časné statky za nepatrné“, 15 dokazuje to skutky. Svoboda: v jistotě svého svědomí je svobodná: „je to velká věc“.16 Žádný strach: protože člověk nemůže sloužit Bohu s neklidem, volí si Terezie naději. 17 Hledá jen Boží království a jeho spravedlnost, pohrdá vší zdánlivou opatrností, a opravdu dostává všechno nádavkem. Snad právě tímto naprostým a uvědomělým vložením všech lidských záležitostí do Božích rukou dosvědčuje nejdokonalejší soulad mezi svým rozumem a svou duchovností. To je nejjistější cesta, protože „Bůh ví, co je pro nás dobré“. 18 „On ví lépe, co dělá, než my víme, co chceme“. 19
Jedná, ano kuje pikle, neušetří si žádnou námahu, tráví noci psaním dopisů a knih, za dne musí řídit, podpírat, povzbuzovat, bojovat. Ale přitom „nejlepším jednáním je mlčet a mluvit s Bohem“.20 Prostě, jedná tak energicky, jako by se nemodlila, a modlí se tak vroucně, jako by nejednala. Stále nerozlučná dvojice: Marta a Marie. „Modlitbu, modlitbu, milé sestry!“ 21 „A ať každé vážné rozhodnutí projde nejprve modlitbou!“ 22 „Naslouchejme Bohu, jako nasloucháme nejlepšímu příteli… Když se snažíme plnit jeho vůli, nemusíme se ničeho bát…’’23,,Všechno vezme sám do rukou“.24 „Kristus je vždy nejlepší přítel a je naším velkým společníkem, neboť vidíme, že je člověkem jako my, že je podroben týmž slabostem a utrpením. Až si na to jednou zvykneme, dokážeme si ho snadno představit vedle sebe …“25 Tento dobrý přítel ji tedy vůbec neopouštěl. Ve chvílích, kdy se všechno zdálo odporovat naději, je Matka Terezie nejsilnější. Přátelé se vytrácejí nebo uhýbají, král mlčí, nenávist k reformě se zdvojnásobuje, zbývá jen Bůh. Ale „Bůh dostačí“. A vítězství nenechána sebe čekat. Je pravda, že „jakmile začneme vkládat svou důvěru v lidské prostředky, mohou nám chybět prostředky božské“.26 „Ale Bůh po mně ani víc nechtěl, aby bylo zřejmé, že všechno je jenom jeho dílo“27 Terezie od Ježíše učí svými skutky, když to prohlásila slovy, 28 že není lepší prostředek než láska k Ježíši, dobrému milovníkovi. Tato láska se projevuje činností. Uprostřed příležitostí neuposlechnout, zoufat si, nenávidět, lhát, pyšnit se úspěchem nebo se nechat zlomit nezdarem osvědčuje dobrá milující snoubenka Terezie svou poslušnost, svou houževnatou naději, své soucítění a svou pokoru. Nebe a země, skutečnost hmatatelná a skutečnost neviditelná, přirozeno a nadpřirozeno jsou v ní v obdivuhodné rovnováze. A když mluví o „zdraví své duše“, je to správný výraz.
XII. DEVĚT BEÁT Z VILLANUEVY DE LA JARA 1580 Prvním počinem P. Angela de Salazar bylo, že vrátil Matce zakladatelce úplnou svobodu: to znamená, byla znovu volná, aby mohla poslouchat jinde než zavřená v některém klášteře. Co se bude od ní vyžadovat? Tázala se nato s jistou obavou, a brzy byla o tom informována: této letité ženě, vyčerpané nemocí, pracemi, zápasem, pokáním nenařizovalo se nic menšího než vzít znovu na sebe trampoty cestování a zakládání. 25. června 1579 v doprovodu Any od svatého Bartoloměje a malé družiny, včetně jednoho mrzoutského mnicha, se rozloučila se svými avilskými dcerami, se svou neteří Teresitou, s bratrem Lorenzem, se svými dobrými a věrnými Franciskem de Salcedo a Doñou Guiomar de Ulloa. Bylo jí těžko v srdci, ale vzpírala se tesklivosti při loučení: – Podívejte se na ni, na tu ubohou stařenku! Na cestě do Mediny del Campo, do Valladolidu, do Malagonu, do Alby de Tormes, do Salamanky! Říkám vám, že se tomu směji, protože cítím odvahu dělat mnohem víc!1 Nekonečné kilometry, pod sluncem, které v létě pustoší Kastilii, a aniž by se mohla Matka ve svých neprodyšně uzavřených vozech těšit pohledem na širé obzory, které milovala. Ačkoli naléhala, aby jí nedělali hlučné uvítání, vítaly ji její kláštery triumfálně. Byla tím velmi dojatá a neustále opakovala: – Co jsem jenom udělala, že mě mají tak rádi?2 Měla velkou radost, když shledávala, že si tyto domy vedou velice dobře, hlavně ve věci prvotní chudoby. Ve Valladolidu dostala dobrou zprávu: nuncius Don Felipe Sega sám požádal krále o rozdělení bosých a zmírněných na dvě nezávislé provincie. Mohla tedy doufat, že se dočká splnění toho, co si přála. A přát si, to bylo pro ni totéž co chtít. Stín na její radosti: hrozby války o nástupnictví mezi Španělskem a Portugalskem se jí dotkly tak živě, že napsala svému příteli Donu
Teutoniovi z Braganze, arcibiskupu Ebory, a prosila ho, aby zjednal slyšení jednomu z nápadníků trůnu, svému synovci vévodovi z Braganze. Že se musí především zamezit konfliktu: „… Kdyby měl Bůh dopustit, aby věci dospěly do tak krajního zla, toužím zemřít, abych to neviděla… Dej Bůh, aby vyšla najevo pravda a nedošlo k takovému zabíjení. Protože v této době. kdy je tak málo křesťanů, bylo by to velké neštěstí, kdyby se navzájem pobíjeli“.3 V této válce, tak jako v žádné jiné válce, nešlo o „pravdu“, ale o „černé zájmy“, z nichž měla Terezie od Ježíše hrůzu. Válka vypukla a vedl ji její starý přítel vévoda z Alby, kterého vytáhl Filip II. z vězení, v němž četl její Život, a postavil ho do čela armády o pětatřiceti tisících pěšáků a dvou tisících jezdců, jež měla provést invazi. V nejparnějším létě se mohla zakladatelka zdržet dva měsíce v Salamance. Našla tam zase věčné spory o vlastnictví jednoho domu, ale říkala převorce: – Nikdo mi nepomáhá tak dobře jako matka Ana od Vtělení. Život mnišek byl tak příkladný, modlitba nesla tak krásné ovoce, že děkovala této převorce: – Milá Ano, Bůh vás odmění, že mi vychováváte tak dobré dcery. 4 Nalezla tam opět Isabel od Ježíše. S něžností se rmoutila pro její hubenost. Zavolala si ji k sobě: – Pojďte sem, dceruško… zazpívejte mi své Cantarcillo. A roztomilá sestřička opakovala lehkým hlasem popěvky, kterým vděčila Matka za jednu ze svých nejsladších extází: Veante mis ojos Dulce Jesús bueno … V listopadu nové loučení, nový odjezd. Zakladatelka přijela do Malagonu 25., vysílena dlouhou cestou, ale rozradostněná: konečně měla nové budovy, s jejichž přidělením Doña Luisa de la Cerda tak otálela. Poprvé od té doby, co začala zakládat klášter za klášterem, mohla svobodně zbudovat klášter, kde chtěla a jak chtěla. Režisérka Doña Luisa ji doprovázela, když procházela Malagonem a hledala pozemek: – Tady ne. Jednou tu bude stát klášter františkánů … Ještě bloudily v červené hlíně, ale Matka zakladatelka na ni hleděla méně
než na nebe. A když si jedna holubice sedla na nejvyšší větev hezkého olivového háje, poznala, že zde má být umístěn její holubníček… Sama rozhodla o plánech s dobrým toledským architektem a společně s Doñou Luisou podepsala neobyčejně přesný seznam podmínek smlouvy. Tento dům bude v budoucnu svědčit o zálibě Terezie od Ježíše pro hrubé materiály – vápno a cihly, trámy z neotesaného dřeva – o jejím smyslu pro proporce a pro dobré rozmístění. Cely jsou malé, ale galerie jsou široké, schody pohodlné, celé příslušenství praktické. Nejmenší úpravy svědčí o jejím organizačním duchu a o tom, že jistá hygienická opatření nebo usnadnění práce nebyla pro ni neslučitelná s kajícností. Zavedla filtr na čistění vody, velké prolamované džbány, aby se voda uchovala čerstvá, a také ruční mlýnek na mletí mandlí, výborné potraviny pro její dcery. Matka vstala za svítání a pospíšila ke stavbě. Uslyšela od podnikatelů, že odhadují trvání prací na šest měsíců. – Nastěhujeme se za dva týdny, ujistila Terezie. A sama se ujala řízení staveniště. Přestože bylo zima, sedala na kamenné lavici, všechno řídila, všude procházela, opřená o hůl, které se už od svého pádu v Avile nevzdávala. Na každý problém nalézala nejrychlejší řešení, povzbuzovala slovem a dokonce zatleskáním. Byla volná až po půlnoci, aby se mohla jít pomodlit oficium. Ale konání je modlitba. Jak předpověděla, 8. prosince vstoupily mnišky v procesí do nového kláštera, pěkně a náležitě zařízeného. Měly takovou radost, když opouštěly svůj temný kout, že si mohou vykračovat v těchto světlých galeriích, že je Matka, právě tak spokojená jako ony, přirovnávala k malým ještěrkám procházejícím se na slunci. 5 A nijak nelitovala, že musí zas odejít. Nebylo všechno beze strastí při těchto nejnovějších stěhováních. Pronásledování a kampaň pomluv proti bosým karmelitkám a jejich zakladatelce zanechaly v jistých duších stopu nedůvěry. Když Matka vstoupila v jedné obci do kostela, vypukl skandál, který přerušil mešní oběť. Lidé křičeli, že je to svatokrádež, když viděli, že přistupuje k svatému stolu, a tak vyhrožovali, že se musela co nejrychleji uchýlit do svého vozu. Tyto násilnosti se jí dotýkaly víc než dříve. Ona, která vždy tak ráda viděla, když ji měli rádi, raduje se ještě víc než dříve z nejmenší
známky náklonnosti, a je dojata roztomilou hádkou, jaká vypukne kvůli ní mezi vévodou z Alby a jeho ženou Doñou Marií Enriquezovou: kterému z nich dvou dává Matka Terezie přednost? Rozhodne: jen Bůh má u ní všechnu přednost.6 V Malagonu je obklopena něhou a má klid. Píše Gracianovi: „Zde není o Terezii od Ježíše řeč víc, než kdyby neexistovala. Nepomýšlím tedy na odchod, leda by mi to nařídili. Často jsem byla zoufalá nad tolika hloupostmi, které jsem slyšela. Když se o člověku říká, že je svatý, jako se to říká tam dole, musíte jím opravdu být, a to nemá patu ani hlavu. Smějte se, chcete-li, ale pořiďte si jinou. To vám nezpůsobí žádnou námahu, stačí to vyslovit…“ 7 Ale odpočinek není pro ni stvořen. P. Angel de Salazar jí uloží, aby šla založit klášter do Villanueva de la Jara. Bude muset odejít: „Všechny mě doporučujte Pánu, protože jsem unavená, a hodně stará…“8 Devět šlechtických dcer žilo už léta jako rekluzy v malé obci Villanueva de la Jara ležící asi ve dvou třetinách cesty mezi Toledem a Valencií. Nikdy nevycházely, a jenom dvě nejstarší měly právo odtáhnout závory těžké brány, když někdo zaklepal. Neměly žádnou převorku, ale všech devět beát se střídalo v poroučení. Devět šlechtičen, velmi prostých, velmi chudých, které přivábila na toto místo pověst svatosti jedné velice zvláštní osoby, Doni Cataliny de Cardona. Doña Catalina byla dcerou kardonského vévody a byla vychovatelkou prince Dona Carlose, syna Filipa II., a pověstného levobočka císaře Karla V. Dona Juana ďAustria. Ve věku čtyřiceti let uprchla od dvora a žila na poušti Roda v tak ukrutné kajícnosti a přísnosti, že její zkrvavené žínice a bičování řetězy, kterému se podrobovala po celé hodiny, vzbuzovaly jak děs, tak obdiv. V jeskyni, kde se zdržovala jako zaživa pohřbená, ji nenechávali na pokoji zlí duchové. Aby se na ni mohli vrhat, vypůjčovali si podobu obrovských psů nebo hadů. Ale měla ve své Tebaidě kalendář? Říkalo se o ní, že jídá jenom v neděli, v úterý a ve čtvrtek. Když se rozhodla obléci řeholní hábit, vybrala si karmelitánský, ale ne hábit ženský. Chtěla hábit mnichů, protože tato kajícnice, která nosila žínice, nemohla snést na hlavě roušku. Její pověst svatosti byla tak veliká, že princezna ďEboli, která stále pásla po
proslulých osobnostech, poslala pro ni svůj vůz a dala ji přivézt ke dvoru, kde nalezla své bývalé přítelkyně. Nuncius se jednoho dne dověděl, že se v Madridě děje toto pohoršení: bosý karmelitán se projížděl v kočáře obklopen dámami z vysoké šlechty a skloněn u dvířek žehnal zástupu. Naléhavě žádal, aby k němu tohoto mnicha přivedli, aby ho potrestal za špatný příklad, jaký svou domýšlivostí dával. V jeho přítomnosti prozradil tento bosý karmelitán, že je Doñou Catalinou. Protože byla zvyklá žehnat, požehnala i nunciovi jako každému jinému. Nebyl tím polichocen, ale tato přestrojená dcera pouště byla příliš mocnou dámou, než aby s ní mohl naložit příliš přísně. Nepozval ji osobně král Filip, aby strávila osm dní v Escorialu s princeznou Juanou? Pokusil se ji přemluvit, aby vstoupila do některého kláštera: – Nechci žít mezi strojenými, afektovanými, medovými jeptiškami, jejichž obrazotvornost ještě zvyšuje naše přirozené slabosti…9 Nechal ji odejít, jak přišla, v její mnišské kutně. Když se vracela do své samoty – nyní velmi zabydlené, protože se tam tísnil dav zbožných dušiček, aby ji mohl spatřit – zastavila se na několik dní na Karmelu v Toledu. Sestry, které měly tu výsadu, že se k ní mohly přiblížit, tvrdily Matce Terezii, že z jejího hábitu, velice hrubého a neobyčejně špinavého, vychází vůně svatosti, tím obdivuhodnější, že „v takovém horku se dalo spíš předpokládat, že bude zapáchat“.10 Světice z Cardony byla blízko smrti. Zprávy o trýznění, jaká si ve jménu Pána ukládala, probudily v Terezii od Ježíše živý smíšený pocit zahanbení a soupeřivosti. Vždycky si vyčítala, že je jen prostřední kajícnicí. Naštěstí Bůh bděl, a jednoho dne, kdy se rmoutila, že nemůže obdržet od svých zpovědníků dovolení více se umrtvovat, takže se už ptala, neudělá-li lépe, když je neposlechne, řekl jí: –Dcero, pro tohle ne! Cesta, kterou jdeš, je lepší, protože je bezpečnější. Vidíš všechny ty kajícnosti, kterým se oddává? Mnohem víc si cením tvou poslušnost.11 Díky tomuto jasnému příkazu zůstala Matka Terezie od Ježíše živým svědectvím nebeského zdravého smyslu. Proto ne bez obav přijala zprávu, že devět chudých a vznešených beát z Villanuevy de la Jara, oněch horlivých družek Doni Cataliny, ji žádá, aby změnila jejich poustevnu v karmelitánský klášter. Bude
možné uložit jim rozumnou řeholi? Až do té doby dělaly, co mohly nejlepšího: nosily už škapulíř Panny Marie, četly dobře i špatně církevní hodiny, spíše špatně než dobře. Vinou byla jen jejich nevědomost. Protože neuměly správně číst, trávily hodiny jejich slabikováním. Postily se sedm měsíců v roce, nepočítaje dny velkého hladu, předly, aby si vydělaly na svou hubenou stravu a zaplatily poslům, které posílaly Matce Terezii od Ježíše přes celou Kastilii. Neboť na ni neúnavně útočily. První kroky podnikaly po jejím návratu ze Sevilly r. 1576. Potom přidávaly chudé beáty k žádostem a vyjednáváním modlitby. Konaly novénu za novénou, lezly po kolenou od vchodu do poustevny až k oltáři svého kostela za pětiletou holčičkou, kterou jedna z nich, vdova, přinutila, aby se s ní zavřela. Matka stále váhala, beáty naléhaly tím víc, tak silně a tak dobře, že jejich vytrvalost zvítězila nad jejími námitkami. Mimoto byla dobře informována P. Antoniem od Ježíše, který byl za pronásledování ukryt v jejich sousedství u bosých v Socorro de la Roda. Nechal se obměkčit jejich dobrou vůlí, byl povzbuzen jejich horlivostí a vymohl u Matky zakladatelky, že jim sama dala hábit. Matka zakladatelka rozhodla, že pro jejich výuku odvede čtyři řeholnice, které vybrala pro jejich zdravý rozum i pro jejich vysoký stupeň modlitby. Vzala v Malagonu jedno ze světel Karmelu, Anu od svatého Augustina, a Elviru od svatého Angela. P. Antonio od Ježíše si pro ně přijel. Matka měla radost, že ho zas vidí svěžího a tučného, a prohlásila, že zkoušky bezpochyby prospívají zdraví, neboť ona sama se nikdy necítila lépe. Dali se na cestu. Ana od svatého Bartoloměje byla přirozeně při tom, a ona také vyprávěla o triumfálním osmadvacetimílovém pochodu v měsíci únoru 1580. Prošli Toledem a vzali tam jiné dvě zakladatelky, Constanzu od Kříže a Marii od Mučedníků. V Robledu byl dům dueni, „milovnice ctnosti“, kde se malá karavana zastavila na oběd, přepaden zbožnými lidičkami. Museli vzít na pomoc dva biřice, aby hlídali vrata, ale ti nejhorlivější přeskočili zeď. Několik osob museli vsadit do vězení, aby si mohla Svatá matka odpočinout. Její opatrnostní rozhodnutí, že odejdou nazítří ve tři hodiny ráno, bylo zbytečné. Všude na ni čekali, všude ji oslavovali. Jeden bohatý rolník hlídkoval na cestě a zapřísahal ji, aby přišla k němu na
svačinu, kterou připravil k její poctě. Pozval z okolí ze vzdálenosti třiceti mil své děti, svá vnoučata, zetě, snachy, celé své příbuzenstvo, všechno své služebnictvo, aby jim Terezie od Ježíše dala požehnání. Také shromáždil svá stáda, a cinkání zvonečků se mísilo s drmolením modliteb tohoto davu klečícího na zemi v nedělních šatech. Bylo to krásné shromáždění. Tolikerou venkovskou šlechtou a prostřenými stoly obtěžkanými jídlem připomínalo biblické časy nebo svatbu. Ale Matka žehnala dobrým dobytčatům i dobrým lidem, aniž sestoupila z vozu, a pokračovala ve své cestě. Mniši z La Roda jí vyšli v ústrety: „bosi, ve svých hrubých kutnách, dojali Matku. Ta se cítila jako v blahých dobách svatých otců pouště“.12 Jako projev úcty jí přinesli dvě znamenité sošky: svatou Pannu s jemným úsměvem a Jezulátko. Mezi klášterem Socorro a Villanuevou byly samé korouhve, ratolesti a oltáře, obyvatelstvo se přidalo k procesí. Ana od svatého Augustina uviděla, jak Ježíškova soška ožila. Ježíš chodil od Matky k monstranci a od monstrance k Matce … Tvář Terezie od Ježíše neprozrazovala žádný údiv, Ana od svatého Bartoloměje, která to také viděla, mlčela … A když Ana od svatého Augustina chtěla vykřiknout, zavřela jí Matka ústa svým kategorickým: – Hloupá, buď zticha!13 Takto vstoupila zakladatelka za vedení Božího Syna do Villanuevy de la Jara za bouřlivého jásotu nadšeného lidu, za provolávání, zvonění, zpěvu, které oslavovaly v lásce Pána několik pokorných bosých karmelitek. Ale ona spěchala, aby poznala své nové dcery, devět beát, tak urozených a tak chudých. Za hrubými vraty své poustevny ji rekluzy s chvěním očekávaly. Neuteče, poděšena jejich bídou? Ale to špatně znaly Matku zakladatelku! Okamžitě je přijala, ačkoli ji zarazila jejich špína stejně jako jejich horlivost. Tato zbožná stvoření nosila jedny a tytéž šaty – světské, ale velmi chudé – od začátku svého zbožného života. Domnívaly se, že tím dokazují Pánu svou odpoutanost od světa, když se skoro vůbec nemyly. Matka Terezie tedy začala tím, že popadla koště a svou zdravou rukou se dala energicky do uklízení. Komunita napodobila její příklad. Zůstala ve Villanuevě de la Jara měsíc a věnovala ho tomu, že dala tomuto zuboženému domu vzezření kláštera. Postarala se také o potěšení a vlastnoručně zasadila vinnou révu. P. Antonio od Ježíše
učil nové karmelitky číst božské oficium trochu lépe než jen koktat. Sestry, které přišly z Malagonu a z Toleda, jim skutky ukázaly ctnost poslušnosti a ještě jinou ctnost, ve vynikající míře tereziánskou, správnou míru ve všech věcech, protože jenom láska k Bohu může být bez nebezpečí nemírná. Když Matka Terezie od Ježíše odcházela, zanechala v ubohém klášteře, ale do nejmenších koutků vyčištěném, tyto duše už na cestě k nebi. Terezie od Ježíše se odevzdávala Bohu ve všech choulostivých, ano i nebezpečných věcech a spěšně na ně zapomínala, když nebylo možné jednat. Proto myslela jen velmi zřídka na svůj sepsaný Život, který byl stále v moci inkvizice. Co v tom mohla dělat? Nic. Bylo tedy zbytečné se tím zabývat. Záležitosti řádu upoutávaly jinde její pozornost. Když dokončila zakládání ve Villanuevě de la Jara, zůstala nějaký čas v Toledu a využila tohoto pobytu, aby navštívila kardinála Dona Gaspara de Quiroga, toledského arcibiskupa a velkého generálního inkvizitora. Gracian ji doprovodil. Chtěli totiž vyžádat dovolení pro založení kláštera bosých v Madridě, „aniž bychom připomínali knihu“. Ale kardinál, muž s dlouhým nosem a s ostrými ústy, kterého namaloval Greco s dlouhým bílým vousem na purpurovém rouchu a s pohledem ještě víc unaveným než přísným, nadhodil tento námět hned na začátku audience: – Mám radost, že vás poznávám, protože jsem si to velmi přál. Vizte ve mně svého kaplana, budu vám pomáhat, jak jen toho bude zapotřebí. Chci vám říct, že už před mnoha lety byla jedna vaše kniha předložena inkvizici. Její nauka byla velmi přísně prozkoumána. Celou jsem ji četl a tvrdím, že její nauka je velmi bezpečná, velmi pravdivá a užitečná. Můžete si pro ni poslat, jakmile budete chtít. Dávám vám požadované dovolení a prosím vás, abyste mě stále doporoučeli Bohu.14 Tak byla zas jedna aféra šťastně uzavřena.
XIII. KONEČNĚ VIDÍM ŘÁD PANNY MARIE TAKOVÝ, JAKÝ JSEM SI PŘÁLA „Čeho se bojíš?“ V pětašedesáti letech měla Matka Terezie svěží pleť a podivuhodně mladistvé vzezření. Ale ve Valladolidu málem zemřela na celkový katar. Byla hodně změněná, vyhublá, zestárlá, když vstala, a nikdy se z toho úplně nezotavila. Tato chřipková epidemie řádila v roce 1580 v celé Evropě, mnoho přátel Terezie od Ježíše při ní zemřelo, mezi nimi i svatý šlechtic Don Francisco de Salcedo, Don Cristobal de Rojas, sevillský arcibiskup, P. Baltazar Alvarez, její bývalý zpovědník, kterého velmi oplakávala. Nikdo nebyl věrnější ve svých citech než tato žena, odpoutaná „od všeho stvořeného“. Před deseti lety psala už Donu Franciskovi: „Kéž vás Bůh nechá naživu, dokud neumřu, protože abych nebyla bez vás, vyprosila bych si od Pána, aby vás hodně rychle zavolal …“1 on ji předešel. Téhož roku ztratila nejdražšího ze všech, svého bratra a duchovního syna, Lorenza de Cepeda. „Jsem o čtyři roky starší než on, a já pořád nemohu umřít…“2 Takto byla Matka, tato věčná pacientka obdařená úžasnou odolností, zbavena svých nejcitelnějších lásek. Rána byla hluboká. Stalo se, že zasténala: – Proč mě Bůh ponechal na tomto světě, abych viděla umírat tolik jeho služebníků?3 Ve Valladolidu znovu onemocněla, srdce jí selhalo, začínající ochrnutí jazyka vzbuzovalo obavu, že pozbude řeč, bolesti v hlavě a hučení v uších už jí nenechávaly oddech. Ale co je nejhorší, ztratila všechnu odvahu. Je srdcervoucí vidět, jak musí bojovat sama se sebou ta, která vítězně bojovala proti nunciu Segovi, proti Tostadovi a stovkám zmírněných mnichů. Její dcery znaly svou Matku jako odvážného kapitána, který dovede skolit nepřítele náhlou protiofenzivou, který se nezdržuje šarvátkami s pokušeními a
ochablostmi. Ale ve Valladolidu už není její vysílené tělo schopné poslouchat požadavků ducha. Matka couvá, bojí se, chce kapitulovat. Sama rozbírá to, co nazývá malomyslností: „Být nemocen a snášet utrpení nepovažuji za něco zlého, pokud je duše silná a schopná činnosti. Vždyť utrpení a nemoc může být k Boží chvále, víme přece, že je z ruky Boží. Ale hrozná věc je trpět a nepracovat na svém díle…“4 „Byla jsem pořád tak ochablá, jako bych ztrácela i důvěru, kterou mi Pán vždycky dával, když se mělo začít se zakládáním …“ Kolem ní dávali vinu věku. Je Matka příliš stará? Ne, ale je „svázána zlým duchem nebo nemocí“, propadla panice, je vlažná a bez vůle. Odmítala jít založit kláštery do Palencie a do Burgosu, až jí to P. Angel de Salazar bez ohledu na její únavu přikázal. A nejen jí nikdo nedokázal vrátit odvahu, ale všichni kolem ní, i převorka Maria Bautista, začali pochybovat. Její ochablost však nebyla taková, že by si nepřála poznat Boží vůli. Jednoho dne po svatém přijímání, když se tázala Pána, odpověděl jí vyčítavým tónem: „Čeho se bojíš? Opustil jsem tě snad někdy? Jaký jsem vždycky byl, jsem i nyní. Neváhej a obě založení hleď uskutečnit“.5 Matka zvolala: – Velký Bože! Jak jiná jsou slova tvá než slova lidí! Byla jsem rozhodnuta a tak posílena, že ani celý svět mi teď nemohl zabránit, abych kláštery nezaložila…6 Terezie od Ježíše vyslovila své velké slovo: rozhodnutá. Rozhodnost, vůle, měly v ní takovou moc, že jakmile se pro něco rozhodla, může se to pokládat za hotové. Protože „Pán pomáhá těm, kdo se rozhodnou mu sloužit a oslavovat ho“. Jako předvoj poslala do Palencie P. Graciana. Nalezl tolik překážek, že by ho to bylo brzy odradilo. Naštěstí také nalezl „rytířského“ šlechtice, Suera de Vega, který byl tak horlivý, že se nebál vypeskovat svatého mnicha: – Řekl mi tolik o znamenitosti živé víry a důvěry v Boha, a tak duchaplně, že mě zapálil svým žárem. 7 A nebyl jediný. Kanovník Reinoso také začal velmi účinně pomáhat. Byl „krásné postavy, měl bílou pleť, lícní kosti poněkud zbarvené zánětem jater, který ho činil ještě hezčím, protože mu způsoboval vyrážku …“8
S pomocí obou se Pavlíček vzpamatoval ze své skleslosti a nechal se jimi strhnout. Ale v městě, které se pokládalo za příliš chudé, než aby mohlo živit několik mnišek, bylo zapotřebí přesvědčit ještě nejzuřivějšího: corregidora. Terezie od Ježíše pověřila P. Graciana, aby vymohl od tohoto tvrdého muže dovolení, které ještě nikomu nedal: – Přijal mě velmi špatně, rozzlobil se a řekl mi vztekle: „Jděte, otče, a ať se hned udělá, co žádá Matka Terezie od Ježíše. Asi má v kapse nějaký přípis královské rady Boží, protože proti své vůli musíme vyhovět všemu, co ona chce“. 9 Tato zpráva o situaci se zdála Matce tak povzbudivá, že se rozhodla okamžitě odcestovat. Ďábel zase znovu vyvolal zdánlivé těžkosti, tím vážnější, že byly vnitřní. „Ačkoli vyjde vždycky naprázdno, neodpustí si, aby nedělal zmatek …“ 10 To, na čem se rozhodla Terezie od Ježíše, skončilo pro něj jako vždy fiaskem. Znovu tedy jezdí Matka zakladatelka přes hory a doly, po všech možných cestách. Ne v zakrytých vozech, ale na hřbetě mezka, za nejstudenější zimy, v tak husté mlze, že se jezdci navzájem sotva viděli. Přijela do Palencie utrmácená, ale hned druhý den ráno 29. prosince 1580 byla sloužena první mše v založeném klášteře. Tam bude jako jinde bojovat o zakoupení domu, a proti mínění celého města nakonec usadí karmelitky v bezprostřední blízkosti jakési poustevny Nuestra Señora de la Calle – Panny Marie na ulici – kde se děly věci tak málo povzbudivé, že Pán chtěl, aby tam přítomnost jejích dcer udělala přítrž pohoršení. Matka prohlásí, že pro toto založení udělala všechno převorka Inés od Ježíše: – Já už nebudu k ničemu, leda pro rozruch, jaký dělá Terezie od Ježíše.11 Sotva byl svatojosefský klášter Panny Marie na ulici v Palencii zařízen, odchází založit jiný do Sorie. Odpovídá tím na výzvu Doni Beatriz de Beaumont y Navarra, která pochází z rodu navarrských králů. Dává zakladatelce k dispozici svůj palác a důchod pět set dukátů. Cesta z Palencie do Sorie vede často rovinou. Je v ní hojnost vody. Matka je tím potěšena: – To bylo pro mne velké zotavení… Často mě doprovázel pohled na řeky …12 Podle ní se Duch Boží vznáší nad vodami. Jedna
podrobnost ji rozveselila: osmanský biskup, její bývalý zpovědník P. Velasquez, jí poslal v ústrety svého biřice, který nesl vysoko svůj velitelský odznak. Srotil se dav a myslel, že odvádějí tyto mnišky do žaláře inkvizice. A její pokora a její smysl pro humor měly z tohoto omylu náramné povyražení. V Sorii se zas bude zabývat organizováním kláštera do nejmenších podrobností, zejména pokud jde o přísnou klauzuru: „… Za mříž v hovorně se dá ještě mříž dřevěná z velmi tenkých příček, ale tak nahusto, aby se jimi ani nejdrobnější ruka nemohla prostrčit. Nad ní bude přibita tlustá záclona. Tato mříž se bude otvírat jen pro nejbližší příbuzné a klíč bude opatrovat matka převorka. Mřížka pro svaté přijímání bude rovněž uzavřena závorou. Jenom převorka bude mít právo ji otevřít. Zvláštní okénko umožní Doně Beatriz de Beaumont hovořit s řeholnicemi, ale když ji budou doprovázet komorné, stáhne se záclona“.13 Matka Terezie trvá na tom, aby neteř Doni Beatriz Doña Elvira přicházela jen zřídka, protože ,,je nedávno provdaná a má šaty, jaké příslušejí pro tento stav …“ Uzavřeným řeholnicím se nesmí vnukat stesk po parádě. Mříže v oknech, které vedou do zahrady, mříže v chóru, mříže všude. Ale stejně jako o jejich naprosté odříznutí od světa stará se Matka o zdraví svých dcer: aby nebydlely v celách čerstvě vybudovaných, dokud zdi dokonale nevyschnou! Stará se o jejich bezpečnost: „Když jdou na jitřní, ať se zapálí lampička, která bude hořet až do rána, protože je nebezpečné zůstat beze světla. Tolik se může přihodit! Bylo by velké nebezpečí, kdyby se některé sestře něco stalo a kdyby byly potmě. Svíčka s malým krouceným knotem nestojí mnoho“.14 Volba převorky pro Sorii udivila P. Graciana: - Pro Boha! Matko! Nevíte, že Catalina od Krista neumí psát, a stěží číst? O správě nemá ponětí a bude neschopná řídit klášter. - Mlčte, otče! – neboť v případě potřeby zavřela Gracianovi ústa stejně jako jiným – Catalina velmi miluje Boha, její duch je hodně vyspělý. Pro řízení kláštera není třeba víc, bude zrovna tak dobrou převorkou jako jiná.15
Tato Catalina od Krista, příbuzná Matky, velká žena s obličejem vyhublým přílišným umrtvováním, začala tím, že shledala kázeň příliš mírnou, slamník na svém lůžku příliš měkkým, modlitby příliš stručnými, a hubenou dávku potravy ve dnech postu příliš bohatou a příliš chutnou. Její otec, nejfanatičtější ze všech lidí, byl posedlý strachem z alumbradů. Aby uchránil svou dceru před tajnými knihami a letáky, vynalezl neobyčejně účinný prostředek: ani jí neukázal písmena abecedy. Byla zavřená v otcovském domě a směla chodit na mši jen časně ráno. Před kázáním odcházela z kostela, z obavy, že je kazatel snad nakažen zlořečenou sektou. Catalina de Balmaceda tedy vyrůstala, aniž spatřila živou duši. Samota se jí ani zdaleka nezprotivila. Zvykla si na ni do té míry, že se pohřbívala na devět měsíců do sklepa. Nakonec si vyprosila, aby mohla vstoupit na Karmel. Matka Terezie ji měla tím raději, že ji to mnoho stálo, aby jí vštípila, že je záhodno mírnit přísnost trochou zdravého rozumu a velkou laskavostí k bližnímu. Podařilo se jí to, a Matka neváhala uložit jí těžkou zkoušku řízení spolusester a udávání tónu novému klášteru. A mohla napsat ze Sorie P. Gracianovi: „Převorka je výborná“.16 Takto si vytvořila Matka Terezie od Ježíše svou korunu velkých převorek. Vybírala si je jednu po druhé, a často se přitom spoléhala mnohem víc na to, co jí její intuice prozrazovala o kvalitě jejích dcer, než na vnější zdání. Boží zákon, řehole a stanovy. Dvacet let podrobně zapisovala bod za bodem svá každodenní pozorování. Dávala pozor na nejnepatrnější reakce, na nejbezvýznamnější podrobnosti, tak jako na nejdůležitější všeobecné zásady. Toto pozměnila, ono vzala v úvahu, zkušenost volala na pomoc proti tradici a tradici proti hazardním novotám. Tímto způsobem dokončila téhož roku 1581 řeholi a stanovy reformovaného řádu Panny Marie Karmelské. Po několik měsíců, které strávila v Palencii, tato starost Matku zakladatelku neopouštěla: bosí karmelitáni, shromáždění na kapitule v Alcalá de Henares, měli tam definitivně přijmout stanovy. Až do poslední minuty posílala P. Gracianovi poselství za poselstvím a
neustále stanovy opravovala a vylepšovala. Na prvním místě snažně prosí, aby se vyhnuli všemu, co by mohlo být bázlivým duším záminkou ke skrupulím: „Pokud jde o spodky z koudele nebo z hrubé vlny, bděte nad tím, aby nebylo nic určeno přesně: ať se jenom řekne, že mohou nosit spodky, jinak budou mít nekonečné skrupule … Tam, kde je řečeno ‘konopná rouška’, řekněte plátěná. A hleďte, zda můžete zrušit klauzuli, která jim zakazuje jíst vejce a při večeři chléb: v tomhle stačí zachovávat to, co ukládá církev, a nic k tomu nepřidávat. Sice byste z nich udělali skrupulantky, a tak byste jim ublížili“. 17 Pochopí kdy lidé tyto odstíny? Následky přehnané horlivosti jim unikají, a Matka měla co dělat, aby uchránila své dcery i proti P. Jeronimu Gracianovi. Vytýká mu ostatně bez okolků: „Antonia nám toho tolik pověděla, co jste prý nařídil, že jsme byly všechny pohoršeny. Věřte mi, otče, tyto domy fungují dobře, naprosto nepotřebují, aby byly přetěžovány ceremoniemi. Pro lásku Boží, nezapomínejte na to! Bděte jen zblízka nad tím, aby byly zachovávány stanovy, nežádejte nic jiného. Budou dělat mnoho, budou-li se jimi správně řídit.18 „Pro lásku Boží“ ho znovu zapřísahá, aby nezapomínal na to, co se týká přísného nošení černého závoje přes obličej. A „pro lásku Boží“ ho bude znovu prosit, aby ustanovil, že lůžka a ubrusy musí být vždy bezvadně čisté. Chtěla by vložit čistotu do stanov, tolik ji miluje, tolik ji pokládá za nezbytnou, a tak málo se o ni mniši starají! Naštěstí to neplatí o jejích dcerách!19 Ta, kterou už zaživa nazývali „mystickou učitelkou“ – ostatně k její velké nelibosti – dala ustanovit, že převorky budou v čele seznamu pro zametání, „aby ve všem dávaly dobrý příklad!“ 20 Aby je sestry „poslouchaly, musí si jejich lásku získat“. 21 Její znalost lidského srdce, její smysl pro spravedlnost se cele projevují v této jediné větě stanov: „Nikdy netrestat, dokud se neutiší vášeň“.22 A její soucítění bdí a mírní přísnost k těm, které podstupují trest za „vážnější provinění“. Vinice je veřejně zmrskána, je zavřena do cely, „zbavena přítomnosti andělů“. Ale Matka dodává: „Ať je matka převorka milosrdná a pošle k ní sestru, která by ji uměla utěšit. A má-li pokorné srdce, ať se uváží její dobré úmysly …“ 23 Pokud jde o její milovanou chudobu, napíše Terezie do řehole výtečnými slovy: „Ať je chudoba stále přítomna a pronikne všechno
svou vůní …“24 Jak nesou tyto stanovy značku Terezie od Ježíše! Jak vycházejí ze země, jsou pozorné pro kamínky na cestě, aby se pozvolna, bezpečně, stupínek za stupínkem pozvedaly až k nebi! Od novicek vyžaduje „zdraví a rozum“. Někomu, kdo se tomu diví, vysvětluje: – Pán Ježíš jim zde dá zbožnost. My je naučíme modlitbě. Ale dobrý rozum? Ten jim nemůžeme vlít. 25 A ďábel umí velmi dobře těžit z nedostatečného rozumu …26 Terezie od Ježíše dodává o ožehavém bodě věna: „Když se nám osoba líbí, ať je přijata, i když nemůže dát domu almužnu, jak tomu bylo dodnes.“ Konečně „zákon Boží, řehole a stanovy řádu“ jsou definitivně přijaty na kapitule v Alcalá de Henares. Matce zakladatelce už nezbývá než čekat, „až budou vytištěny, aby se v nich nemohlo nic měnit“.27 Na konci roku bude mít tu radost, že bude držet knihu v rukou. V Palencii se rovněž dovídá, že bosí karmelitáni a bosé karmelitky jsou papežem Řehořem VII. zřízeni jako nezávislá provincie. Tato bula udělená ve formě breve je korunou díla Matky zakladatelky. P. Jeronimo Gracian od Matky Boží byl zvolen provinciálem nové provincie, která zahrnuje všechny kláštery řeholníků a řeholnic zachovávajících prvotní řeholi, dosud založené v těchto královstvích a všechny, jež budou v budoucnu založeny … Terezie od Ježíše se dožívá nejen hotové a dokončené reformy, ale reformy prodloužené, zvěčněné. „Je to jedna z největších radostí, kterých se mi v tomto životě mohlo dostat. Nyní máme všichni pokoj, obutí i bosí, nic už nám nebrání sloužit Pánu“. 28 Dvaadvacet klášterů, tři sta mnichů, dvě stě mnišek, vypočítává podrobně bula Svatého otce, ti všichni budou nyní svobodní, před lidmi i před Bohem, protože všichni podléhají přísné, neměnné řeholi, skrze kterou se jen s Boží pomocí rodí k novému životu. Když zvon probouzí sestry v Palencii o páté hodině ráno, může Matka Terezie od Ježíše konečně sledovat v myšlenkách, co se děje v ostatních jejích dvanácti holubníčcích: v Avile, v Medině del Campo, v Malagonu, ve Valladolidu, v Toledu, v Salamance, v Albě de Tormes, v Segovii, v Beasu, v Seville, v Caravace, ve Villanuevě de la Jara. Holubičky svaté Panny v černých nebo bílých závojích
budou koupat své peří v očistné vodě modlitby a budou vrkat pro Pána Ježíše. Pro Ježíše a pro ty, kterým on dává přednost přede všemi: pro hříšníky, nemocné, zoufalé, umírající, pro ty, kdo bojují, kdo trpí, kdo válčí, kdo chtějí mír, kdo hledají lásku, kdo nalézají slzy. Matka vidí, jak světelné sloupy stoupají až k nebi jako Jakobův žebřík: modlitby tam vystupují vstříc andělům, všude, v tutéž hodinu. Zvony: práce. Zvony: zotavení za vrčení kolovrátků. Zvony: církevní hodiny. Zvony: bičování. Zvony: pokání. Zvony: zpytování svědomí: ať je karmelitka kdekoli, ať dělá cokoli, ve všech Karmelech v tutéž minutu každá poklekne a očistí průsvitný křišťál duše, jehož krásu popsala Terezie od Ježíše. A na dvou stech průzračně čistých srdcích se zrcadlí tvář jejich Krále. Jen jedno zaměstnání nemá pevnou hodinu: jídlo. „Hodina jídla nemůže být stejná, protože závisí na tom, co Pán pošle. V zimě je to o půl dvanácté, když je co jíst …“29 A v osm hodin večer zazvoní zvon na mlčení: až do primy příštího dne nebude proneseno ani slovo, jenom k Ježíši nebo k hostům nebeských příbytků. A adorace, prochvívající toto ticho, bude osvěžovat lépe než rosa náš svět, který je stále v plamenech. Matka vidí, jak tento bílý šik lásky dobývá celou zemi a jak po celé věky tisíce duší aktivních v modlitbě naplňují karmelitánské kláštery. „Bůh stačil“ Matce zakladatelce. Připomíná si začátky sin blanca, bez haléře. Chvála, adorace, sjednocení s Bohem by ji pozvedly až do oblak, kdyby se neskláněla k zemi, aby si dobře prohlédla vykonané dílo. A napsala Marii od svatého Josefa: „Konečně mohu mluvit jako svatý Simeon, protože jsem uviděla řád svaté Panny takový, jaký jsem si přála. Proto vás prosím, nežádejte od Boha, abych ještě žila, ale aby mi dopřál jít si odpočinout. Teď už vám nejsem užitečná“. 30 Ana od svatého Bartoloměje vstoupila nepozorovaně do cely. Vidí, jak Terezie od Ježíše napsala perem dvě nebo tři slova, slyší její hluboké vzdechy. Z její tváře vycházejí tak oslnivé paprsky, že sestřička stěží snese jejich zář. 31
PÁTÁ ČÁST
JE ČAS, ABYCHOM SE SHLEDALI, MŮJ MILÁČKU … 1581-1582
I. AVILA 1581 „Uvidíte, co bude uloženo této ubohé stařence …“ 1 Sotva se vrátila Matka Terezie od Ježíše ze Sorie, byla zvolena převorkou kláštera svatého Josefa v Avile. Velmi zdvořile protestovala, nalézala mnoho důvodů, aby zvolily jinou hodnější převorku. Ale P. provinciál Jeronimo Gracian jí uložil, aby osvědčila svou pokoru jen tím, že políbí zem. A když takto ležela na zemi, zanotoval Te Deum. Zakladatelčin žal byl nelíčený: její léta, její churavost, odpovědnost za všechna založení minulá i budoucí, ji drtily. „Udělaly mě převorkou z hladu … Podívejte se na mne při mém věku a při mých zaměstnáních, jak se snažím se toho zhostit!“ 2 Nešlo o hlad duchovní, ale o každodenní chléb. Píše jiným svým klášterům: „Všechny proste Boha, abych měla co dát jíst těmto sestrám!“3 Matka opět začala hloubat, jak má živit své podřízené. Byla přesvědčena, že je marné zabývat se duší ubohých dcer, „které mají k obědu jen velice málo a k večeři nic“. 4 V onom roce 1581 bylo zapotřebí, aby svatí města proměnili své kamení v chleby, Je to už deset let, co se stala situace Španělska tíživější. Vzpomínáme si na nouzi kláštera Vtělení v roce 1571. Z účetních knih, které vedla téhož roku Matka Terezie od Ježíše v Medině del Campo, zjišťujeme, že týdně vydělávaly sestry jen jedenáct reálů za své práce, zatímco výdaje za chléb, olej, vejce, ryby, med, rýži, zeleninu a trochu skopového pro sluhu činily až devětasedmdesát reálů. Almužny dosahovaly asi třiceti reálů, nepočítaje naturálie, které vkládali zbožní lidé do kola. V roce 1581 byla práce mnišek také špatně placena – ony samy nesměly určovat ceny, ale měly brát odměnu, jaká jim byla dána. Výdaje za potraviny se zpětinásobily. Během poslední Matčiny cesty bude Ana od svatého Bartoloměje nabízet čtyři reály za dvě vejce, a nedostane žádné. V Kastilii byl nedostatek produktů. V Toledu se Matka trápila nad bídou, a kdyby byla Maria od svatého Josefa neposílala ze Sevilly balíky – i ryby, které zůstaly během této dlouhé
cesty v chlebě čerstvé – byly by se karmelitky často postily víc, nežli žádá řehole. Terezie od Ježíše naznačuje, že se v tomto tkalcovském městě nedostane vlněná látka, ale naopak spousta zlatého brokátu. Španělské hospodářství bylo nevyrovnané. Kláštery dostávaly almužny čím dál menší a čím dál řidčeji, neboť hidalgové, aby omezili své náklady, ale neuškodili své pověsti, trávili co nejvíce času na svých pozemcích, tak špatně obdělávaných, že z nich měli jen nepatrný zisk, a nezajímali se o kláštery. Je jisté, že zlato je prokletím. Kolonie učinily ze Španělska zbohatlickou zemi, která ztratila zálibu v práci a začala si libovat v okázalosti. Osuna kreslí ve IV. a V. abecedě silný obraz oné doby a prozrazuje jejího prvního nepřítele: lenost. „Podívejte se na tyto zchátralé šlechtice: žijí bídně v zahálčivosti. Na veřejnosti je vidíte v dlouhých rukávech a se vším vnějším přepychem. Doma se mnoho dní postí, ne ze zbožnosti, ale protože nemají co jíst. Můžete jim říct: ‚Dejte se tedy do služeb některému velmoži, nebo pracujte.’ Oni vám odpovědí: ‚Nedej Bůh!’“ Druhým nepřítelem Španělska je pýcha. Mnoha hidalgům by stačil jeden kůň a dva lokajové. Ale ve své ctižádostivosti chtějí mít v konírně dva oře a jednoho mezka, a k tomu tři nebo čtyři lokaje pro svou obsluhu. Výsledek? V tomto panském obydlí se nikdo dosyta nenají… A Osuna popisuje: „… Páže v nádherné livreji nese obřadně ve zdvižených rukou dvě stříbrné mísy na sobě. Před tímto pážetem, které skoro klesá pod tíhou stříbra, kráčí slavnostně oděný hofmistr s hůlkou v ruce. Ale když se náhodou zeptáte: ‘Co nesete, pánové, v těchto mísách?’ odpovědí vám: ‘Jednu ředkvičku!’ Podkoní má za cíl vyrovnat se šlechtici, chudí lidé se oblékají jako panstvo, zatímco by se měli spokojit s prostým suknem.“ V této době se začíná mluvit o truchlivých pánech, kteří zakrývají pláštěm, jak jsou jejich krásné šaty obnošené, a okázale si čistí zuby, ačkoli neobědvali. Tito Lazárkové zaujímají místo Amadisů a Olivantů. Karel V. a Filip II. zaměnili bohatství a moc a udělali si ze zlata nástroj své expanzivní politiky. Žoldnéři je přišli ještě dráž než vyzvědači. Pokud jde o šlechtice, kteří bojovali jen pro slávu a vydržovali ze svých peněz své pluky, ti se zruinovali, když následovali císaře. V této oddanosti měla podíl také pýcha: „Vévoda
z Bejaru, když se dověděl, že císař chce bojovat s Tureckem, vyrazil salamanskou bránou a dostihl císaře ve Špýru s tak ohromnou výzbrojí a s tak nákladnou okázalostí, že si cizí knížata musela Španěla dobře všimnout a žasnout nad ním. Ale jeho dům a jeho potomci to pociťují až dodnes …“ V celé zemi se začalo více snít než počítat. Takoví lidé mají třeba naději na deset tisíc franků. Ale dvacet tisíc franků je stojí plány a za třicet tisíc franků nadělají dluhy. Montezumův poklad, který přivezl Cortes, nestačil na zaplacení jediné cesty Karla V. Nekonečné války, zničené loďstvo, nádherná a zahálčivá šlechta, výstřelky úředníků, zneužívání důchodů, zkrátka: každý Španěl čekal, že se trochu královského zlata přesune do jeho měšce, zatímco král čekal, že galéry přesunou indické zlato do jeho pokladen. Avšak často si přišli na své především angličtí, francouzští a holandští korsáři. Jestliže velcí mohli žít z půjček a hypoték, lid byl na tom bídně. „Kupci už tvořili mezi sebou ligy, organizovali monopoly. V době nouze spekulanti skupují všechno obilí, které přichází do přístavů, a znovu je draho prodávají. Bohatí vlastníci z Burgosu soustřeďují všechnu kastilskou vlnu a vyvážejí ji do Francie nebo do Anglie. Důsledek: celé rodiny jsou zbaveny možnosti výdělku, tkalci nebo přadláci jsou bez zaměstnání …“5 Matka Terezie uměla zrovna tak dobře počítat jako snít. Soudila, že klášter potřebuje tři sta tisíc maravedis důchodu, aby mohl existovat, to znamená aby třináct – nanejvýš jednadvacet – chudých žen vycvičených v postění nezemřelo hladem. Ze čtrnácti klášterů bosých karmelitek, které zůstaly z patnácti, jež založila Matka v devatenácti letech, bylo málo takových, kde by řeholnicím nechybělo potřebné. Tyto vzácné výjimky za to vděčily svému výjimečně dobročinnému okolí – například v Palencii – nebo neméně výjimečným schopnostem, jaké osvědčovala převorka v pořádání sbírek a ve správě. Tak tomu bylo ve Valladolidu, díky Marii Bautistě. Matka Terezie od Ježíše ji jinak kárala, že má sklon „k hrabivosti“,6 že chce „zaopatřovat svůj malý dům bez ohledu na dobro všech“.7 V Caravace, v Albě, v Beasu, ano i v Seville, kde stačilo nerozvážné řízení Beatriz od Matky Boží, aby se zadlužily, poznaly karmelitky nouzi. Ale nejchudší zůstaly kláštery v Avile. U Vtělení se poslední volby odbyly ve velkém klidu, „protože hlad
změnil tyto mnišky v beránky …“ Ale tísnivá situace nevede vždy k těmto uklidňujícím výsledkům a Terezie od Ježíše udělá všechno, aby uživila první ze svých holubníčků. Přičítala takovou důležitost dobré správě, že přecházela nenucené od duchovních věcí k časným, jako např. v instrukcích, které dávala P. Gracianovi: „Je záhodno zkoumat pečlivě a pozorně účetní knihy a nedělat to lehkovážně. Domy, které mají důchody, musí zařizovat své výdaje podle těchto důchodů a spokojovat se s nimi. Nebudou-li to dělat, zadluží se a představené budou shledávat, že by bylo nelidské, kdyby nedovolily, aby se o řeholnice staraly jejich rodiny. Raději bych viděla, aby se klášter rozpadl, než aby to došlo tak daleko. Proto jsem řekla, že časná zla mohou zplodit velká zla duchovní. Proto je to krajně důležité“.8 „Kláštery bez důchodů se musí střežit, aby nedělaly dluhy. Je-li vydání rozumné a mají-li sestry víru a slouží dobře Bohu, nebude jim nic chybět. Je třeba zjistit, jak si počínat, jakou dávku jim povolit, a rovněž nemocným, bdít nad tím, aby všechny měly, co potřebují. Zkušenost dokázala, že Pán to vždycky dává, když je převorka pečlivá a odvážná“.9 „Hleďte na vykonanou práci, spočítejte, co každá vydělala svýma rukama. Má to dvojí výhodu: je to povzbuzení a poděkování těm, které udělaly mnoho, a slouží to k závodění s ostatními kláštery. Neboť kromě časného zisku je při tom všem velkým dobrodiním, když se velmi dbá na práci“.10 „Bdít nad tím, aby v ničem nebylo přehnaných požadavků …“11 „Nedovolit, aby byly domy rozsáhlé, ani aby se zadlužily pracemi nebo zvětšováním, vyjma naléhavého případu. Ať se to nepovažuje za maličkost, která nemůže způsobit velké zlo. Vězte, že je lepší snášet nepříjemnosti nevyhovujícího domu než se trápit pro dluhy nebo pro nedostatečnou výživu“.12 Matka byla ve věci peněz stejně svobodná jako ve všem ostatním. Pro ni to byl prostředek a používala ho bez pohrdání, ale ani na něm nelpěla. Nezotročila ji ani chudoba ani hojnost. Jedna nadaná a ctnostná novicka byla přijata na Karmel bez věna, a Matka děkovala: „Chvála Bohu!“ Ale řekla také docela svobodně: „Měla jsem radost, že vstoupila tato řeholnice, která je velice bohatá. Všechno je to dobré. Chvála Bohu!“13
Skutečnost, že si ji ženy zasvěcené chudobě zvolily nejen proto, že doufaly, že se zdokonalí pod jejím vedením v lásce k Bohu, ale že budou mít také trochu lepší obživu, ji nepohoršovala. Hned se dala do díla, hroutila se pod návalem dopisů a záležitostí a dále pracovala část noci za pomoci dvou sekretářek, Any od svatého Petra, Vlámky, jejíž krásné písmo si velmi cenila, a Any od svatého Bartoloměje. Se svou úžasnou laskavostí poslala pryč věrného Juliána z Avily, jehož věk už nepříjemně oslaboval jeho autoritu. „Bůh nás chraň příliš starých zpovědníků!“14 A houževnatě vzala znovu do rukou vedení duší. S láskou, ale bez nadšení. Nedokázala přemoci smutek, který pociťovala pokaždé, když se vrátila do rodného města. Trpěla ne proto, že je tam sama, protože samota byla pro ni rozkoší, ale že je izolována: hlavně po smrti Lorenza de Cepeda a Dona Franciska de Salcedo. Víc než jejich nepřítomnost ji dojímala opuštěnost těch, kdo zůstali: její záliba pro dokonalost jen vzrůstala ve světě, který, jak se zdá, se dokonalosti zříkal. A protože se zdálo, že její bojovný výkřik: „Nespěte!“ zaznívá jen od Karmelu ke Karmelu, rozhodla se založit ještě jeden klášter, v Burgosu, u hrobu Cida, v královském městě, v bývalé metropoli Staré Kastilie. Když jí její dávná přítelkyně Juana Suarezová, která zůstala u Vtělení, láskyplně řekla: „Už jste založila dost těchto holubníčků … Je na čase, abyste si odpočinula, pomyslela si bezpochyby: „Bůh nás chraň příliš starých rádkyň!“15 Otec Jan od Kříže Tehdy přišel Fray Juan do Avily s celou výbavou a s potřebnými mezky, aby s sebou odvedl Matku Terezii od Ježíše založit klášter bosých karmelitek v Grenadě. Ale ona přece slíbila, že se odebere do Burgosu! Matka se zmiňuje o tomto přechodu jen stručně. Její lhostejnost můžeme přičítat spěchu. Píše jednomu kazateli, kterého velmi obdivovala, Donu Pedrovi Castro y Nero: „… Chtěla bych vás obtěžovat co nejméně … Já jsem dnes unavená jedním otcem z našeho řádu, ačkoli mi ušetřil, že nemusím posílat posla paní markýze, poněvadž pojede přes Escalonu …“ 16 Druhý den píše
Gracianovi: „Řeholnice odjely dnes. To mě velmi bolí a zůstala jsem sama. Je to nijak nemrzí, zvláště Maria od Krista udělala všechno, aby mohla odejít.“ Antonia od Ducha svatého, která rovněž doprovázela Fray Juana, byla jednou ze čtyř prvních v klášteře svatého Josefa, jednou z nejvěrnějších družek Matky. O tomto malém svatém Janovi od Kříže ani slovo. A přece: „Fray Juan de la Cruz by byl velmi chtěl poslat vám trochu peněz, počítal s tím, kdyby mu bylo bývalo možné vzít z toho, co měl na cestu, ale nemohl. Myslím, že se bude snažit zaslat vám něco“. 17 Gracian potřeboval peníze na zaplacení vytištěných stanov. To je teď pro zakladatelku podstatný cíl. Proto zapomíná na všechno ostatní, zapomíná na Fray Juana. Ženy činu – jako ostatně i muži tohoto druhu – podléhají zatemnění citlivosti pro to, co jim leží na srdci, když je posedne myšlenka, kterou mají v hlavě. Matka se v prvním volném okamžiku rozněžní pro svého Santico, pro svého malého svatého, a bude mu psát dopisy plné světla. Prozatím se Jan od Kříže vrátil se svými mezky a vozy, které připravil pro „ni“. Vrátil se se zpěvem. Zpíval, když měl nějakou bolest… O citech Matky Terezie, o zármutku Fray Juana svědkové mlčí. Ale stačí znát toho, kterého nazývala zakladatelka „svým malým Senekou“, abychom tak věděli, že nedůvěřoval-li vzletům srdce, bylo to proto, že jeho srdce bylo příliš citlivé. Překypoval radostí, když pro ni jel, a jeho zklamání bylo nekonečně trpké. Miloval ji víc, než to kdy přiznal. Řekl to jednou, anebo spíše to zasténal, několik měsíců předtím, než dostal tento důkaz nenapravitelné izolace, v dopisu hozeném jako láhev do moře ke Catalině od Ježíše: „Sestře Catalině od Ježíše, bosé karmelitce, ať je kdekoli… Ježíš buď s vaší duší, má milá dcero Catalino. Ačkoli nevím, kde jste, chci vám napsat tyto řádky s důvěrou, že naše Matka vám je pošle, jestliže nejste u ní. Je-li tomu tak, utěšte se myšlenkou, že jsem zde větším vyhnancem než vy a že jsem víc sám. Od té doby, co mě spolkla tato velryba a vyvrhla mě do tohoto cizího přístavu – byl v Baeze, v Andalusii, a neměl „tyto lidi“ o nic raději než Terezie – jsem nikdy nezasloužil ji vidět, ani ji, ani svaté, kteří jsou tam. Bůh to dobře zařídil, protože tísnivá situace je pilník a my si
připravujeme velké radosti, když trpíme v temnotách. Dej Bůh, abychom v tom nezůstali! Kolik bych vám toho chtěl říct! Ale píšu naslepo, nevěřím, že tohle dostanete. Proto jsem se přerušil a nedokončil. Modlete se za mne k Bohu. Víc už vám nechci říct, protože k tomu nemám chuť …“18 No tengo gana, nemám chuť… Povzdech bezmezné únavy, výkřik z útrob malého nebešťana, o němž říkala Matka, když byl ještě kaplanem u Vtělení: – Není možné mluvit o Bohu s mým otcem Janem od Kříže, protože okamžitě upadne do extáze a vy s ním. 19 Byli stvořeni, aby si rozuměli, i aby si nerozuměli. Jejich forma citlivosti je svou podstatou příliš odlišná. Důsledné odpírání, jakého je schopen Jan od Kříže, jeho zoufalá mírnost, činí Matku v jejích vztazích k němu ještě mužnější, než je ve skutečnosti, a snad i trochu břitkou. Jednou jeden velký Španěl – Don Miguel de Unamuno – bude moci nazvat Terezii od Ježíše Padraza, „Velkým otcem“, a Jana od Kříže Madrecita, „Maminkou“, a tento nápad se nezdá nesprávný. Jan od Kříže obdivoval Terezii od Ježíše, jak se uměla úžasně přizpůsobovat všem okolnostem, i když ji dobře nechápal, její zběhlost ve světě, její nenucenost v radosti i ve zkoušce, její přirozenou radost z činnosti. Terezie od Ježíše oceňovala podle její nadzemské ceny „tuto duši, které Bůh sděloval svého ducha“. 20 Takto ho představovala řeholnicím v Beasu: „Je to muž nebeský a božský. Po jeho odchodu jsem nenašla nikoho takového v celé Kastilii. Nikdo mě nevede tak dobře po cestách k nebi. Jeho nepřítomnost mě ponechává v neuvěřitelné samotě. Máte v tomto svatém velký poklad, otevřte mu svou duši, uvidíte, jaký z toho budete mít zisk a jak pokročíte v duchu a v dokonalosti. Neboť náš Pán ho v tom obdařil zvláštní milostí… Můj otec Jan od Kříže je opravdu otcem mé duše a jedním z těch, jimž jsem se s největším užitkem svěřila“. 21 Avšak když Jan odmítal i štěstí z Boha, což bylo protivou slastí, jaké nalézala Matka Terezie v božské lásce, třebaže je nehledala, vytvářelo to mezi nimi ušlechtilé nedorozumění. Vidění, hlasy, nebyly podle jeho vkusu. Přiznal se Marii od Ježíše, že poznal v Toledu nejhustší tmu temné noci, naprostou opuštěnost: „Tázala jsem se ho, zda se mu dostávalo ve vězení útěch od Boha. Řekl mi, že to bylo zřídka. Myslím, že mi řekl, že je nikdy nezakusil, že trpěl celý, na těle i na duši.“
Jan od Kříže byl trýzněný duch a Terezie od Ježíše měla šťastnou povahu. Nic není horoucnější a nic srdcervoucnější než láska smíšená se závistí, jakou zakoušejí takové povahy. Matka nikdy neskrývala Janovi od Kříže, že jeho požadavky ji děsí. Připomeňme si hru Vejamen, při níž jistě žertovala, ale její živý sloh prozrazuje jisté ulehčení. Každý argument se příliš shoduje s hlubokým realismem Terezie od Ježíše, než aby nebyl upřímný. Velice ho milovala. Svědčí o tom její zoufalství, když byl „zaklet“, a úsilí o jeho vysvobození, i radost, když se s ním opět sešla. Ale ve svém nesmírném obdivu k němu by ho byla chtěla milovat ještě víc. Pokud jde o něj, miloval ji víc, než si dovoloval milovat lidskou bytost, ale byl by ji chtěl méně obdivovat, protože ji ve všem neschvaloval. Vícekrát napíše, že nerozvádí lépe některý bod modlitby, poněvadž „… naše Matka blažená Terezie od Ježíše napsala o těchto duchovních věcech podivuhodné řádky …“ 22 Ale obdivoval ji také instinktivně a z důvodů světských: jako neohrabané a bázlivé dítě obdivuje vrozenou nenucenost a půvab jiného dítěte. Když ho Matka zakladatelka zavolala do kláštera Vtělení, nechal všeho a přiběhl. Tentokrát potřeboval on ji a přišel za ní: ona ho nenásledovala. Nedochoval se ani jediný Matčin dopis Janovi od Kříže. Jednoho dne řekl jednomu spolubratrovi, že je ještě jeden statek, na kterém lpí. Vytáhl pytel papírů popsaných písmem půvabným i pevným zároveň a spálil ho: byly to dopisy Terezie od Ježíše.
MĚSTO KRÁLŮ – 1582
II. MĚSTO KRÁLŮ 1582 Všechno bylo připraveno pro založení v Burgosu. Bohatá vdova Doña Catalina de Tolosa, která už měla dvě dcery na Karmelu, obdržela povolení města. Nový klášter by mohl být uveden do provozu v jejím domě: mříže, kolo už tam byly zavedeny, byla zřízena klauzura pro první řeholnice. Arcibiskup výslovně slíbil, že dá povolení, a vychvaloval bosé karmelitky. Ostatně, jmenoval se Don Cristobal Vela a byl synem Dona Blasco Nuñez Vely, prvního místokrále Peru, pro kterého a s kterým bojovali bratři Ahumada y Cepeda v Iñaquitu. Jeho strýc Don Francisco Vela y Nuñez byl kmotrem malé Teresy de Ahumada. Obě rodiny měly v Avile sousední domy. Matka zakladatelka a arcibiskup z Burgosu byli příbuzní, a víc než příbuzní, byli svázáni společnými vzpomínkami a vztahy. Po dobrodružstvích v Segovii váhala Matka jít zakládat klášter bez písemného dovolení. Ale čeho se měla bát v tomto případě? Ničeho jiného než dešťů – letos to byl hotový příval – lednové zimy, rozbrázděných zaplavených cest a svého žalostného zdraví. Byla tak nemocná, že pomýšlela delegovat místo sebe palencijskou převorku Inés od Ježíše. Její božský Rádce ji pokáral: – Nedbej na mrazy, pravé teplo JSEM JÁ. Ďábel napíná všecky síly, aby to založení překazil. Napni také ty své síly za mne, aby se to uskutečnilo. Neváhej jít ty osobně, vzejde z toho prospěch. 1 P. provinciál Jeronimo Gracian od Matky Boží a budoucí převorka Tomasina Bautista právě přijeli z Alby de Tormes. Matka jim musela doporučit, aby necestovali společně. P. Gracian si ve své naivnosti neuměl představit, že řeholník a řeholnice v hospodách a na cestách by mohli zavdat příčinu k špatným řečem. Neúnavně mu mateřsky radila a byla jím dojata: – Jak je to od nich milé, že chtějí podniknout tuto cestu, aby se starali o nemocnou starou ženu! „Najednou se všem zdálo, že můj život má jakousi důležitost …“2
MĚSTO KRÁLŮ – 1582
Hlavními osobami této výpravy byli tedy Matka zakladatelka, P. Gracian, Fray Pedro od Očišťování, který přišel z Grenady, Tomasina Bautista, Inés od Kříže, Catalina od Ježíše, které napsal P. Jan od Kříže svůj tklivý dopis, jedna sestra laička, jeden bratr laik, Ana od svatého Bartoloměje a neteř Teresita. Mimoto celý malý svět mezkařů, lokajů a jiných průvodců. Vozy opustily Avilu na úsvitu 2. ledna 1582. Bylo třeba zastavit se ve Valladolidu a vzít tam ještě jednu řeholnici: Catalinu od Nanebevzetí, jednu z dcer Doni Cataliny de Tolosa. Její spolusestry a převorka Maria Bautista ji měly velice rády a říkaly, že ji nenechají odejít. Matka tedy se svou „nebeskou lstivostí“ 3 mluvila o tom, že odvede jednu sestru, nezbytnou pro komunitu: a Catalina od Nanebevzetí jí byla přenechána. Z Avily do Mediny del Campo neustále pršelo nebo sněžilo. Z Mediny del Campo do Valladolidu nebe bez přestání chrlilo vodu, voda se řinula po zemi. Matka tam dorazila se začínajícím ochrnutím, které ji celou roztřáslo a svazovalo jí jazyk. Živá rána v jejím hrdle působila, že plivala krev a bránila jí požít něco jiného než tekutiny, aby nahradila únavu tohoto dlouhého cestování. Lékaři prohlásili, že neodjede-li okamžitě, nebude později možné ji převézt. Nebyl čas myslet na zdraví. Opustila Valladolid v průtrži mračen. Když přijela do Palencie, očekávaly ji korouhve a girlandy. Toto město ji uctívalo a připravilo jí triumfální uvítání. Dav byl tak hustý před klášterem, kde byla očekávána, že jen stěží mohla vystoupit z vozu a dostat se do kláštera, z něhož osvětlené oltáře a zpěvy udělaly ráj. Ale každý ráj na zemi má krátké trvání. Ostatně, Matka byla v tomhle ráji velmi nemocná. To jí nebránilo, aby se po dvoudenním oddechu nepohroužila do potopy. Odejet za podobného nečasu byla neuvěřitelná odvaha. Jeden sluha vyslaný na výzvědy se vrátil a hlásil, že cesty jsou neschůdné. Toto upozornění nenarušilo rozhodnutí Terežie od Ježíše. Byla odhodlána poslouchat jen Boha bez ohledu na okolnosti. A Pán jí přece řekl, když váhala založit tento klášter v Burgosu: „Čeho se bojíš? …“4 Nikdo v tom kraji nepamatoval takové záplavy. Podél Carrionu a Arlanzonu mezkaři za pomoci mnichů jen s nesmírnou námahou vytahovali z brázd vozy zabředlé v blátě, zatímco karmelitky se v
MĚSTO KRÁLŮ – 1582
sandálech čvachtaly v kalužích. Když byli na vrcholu srázu nad řekou, spatřila Matka Terezie, že se jeden z vozů, který byl před ní, kymácí a padá do propasti. Jednomu sluhovi se podařilo s pomocí Boží ho zadržet tím, že se pověsil na jeho kola. Lidská síla by byla nestačila a zachránění velebili v něm „spíš anděla než člověka“.5 Po této příhodě si Matka vyžádala, aby mohla jet v čele, aby byla vystavena nebezpečí jen ona. Aby si toho večera mohly odpočinout ze svého leknutí a ze své únavy, nenalezly karmelitánské pionýrky nic než tak ubohou hospodu, že v ní nebyla ani lůžka.6 Nazítří půjde o to přejít řeku Arlanzon. Provizorní lávky na ní nahrazovaly mosty, které povodeň odnesla. Zděšený hostinský prosil nejtvrdohlavější ze všech svatých, aby vyčkala několik dní, až bude přechod možný, ale ona byla rozhodnuta pokračovat v cestě, a tento znamenitý muž nemohl udělat nic jiného než je doprovázet, jak uměl nejlépe. Zavedl je na místo nejméně nebezpečné. Když dospěla karavana na břeh řeky, spatřila jen obrovskou vodní plochu, pod kterou se daly sotva tušit pontony. Byly tak úzké, že stačilo nejmenší vybočení, nejmenší náraz proudu, a vozy, mezci, bratři, sestry, sluhové i zakladatelka by se byli svalili do bystřiny. Ale vždyť přece se „nemají ničeho obávat, ani smrti, ani životních událostí!“ Karmelitky však prosily karmelitány o rozhřešení a svou Matku o požehnání. Vesele jim ho dala: – Ach, dcerušky, co chcete lepšího než umřít jako mučednice z lásky k Pánu?7 Její vůz pojede první, a Matka si vyžádala od svých společníků a společnic slib, že se vrátí do hospody v případě, že by se utopila. Bůh jí už dříve řekl: „Kdy jsem tě nechal na holičkách?“ 8 Nenechal ji na holičkách ani v těchto nebezpečích. Ti, kdo byli na břehu, uviděli, jak její vozidlo sjelo z cesty a zůstalo viset nad bystřinou. Matka vyskočila a byla až po kolena ve vodě. Ale nebyla obratná a poranila se. Její výkřik platil jako vždy Bohu. Tentokrát si postěžovala: - Pane, při všem tom zlém, tohle nám ještě scházelo! Hlas jí odpověděl: - Terezie, takto zacházím se svými přáteli. - Můj Bože, proto jich máš tak málo! 9
MĚSTO KRÁLŮ – 1582
Chvilku přemýšlení, a byla by řekla to, co jí vnuklo uvěznění P. Jana od Kříže. „Bůh zachází hrozně se svými přáteli, ale ne proto, že by jim křivdil, vždyť tak zacházel i se svým Synem …“ 10 Jistě to byla podstata její myšlenky, a Pán, který obdařil svou dceru tak pohotovou schopností odmlouvat, nemohl se hněvat pro lehkou variantu. Vytáhl ji z té pohromy. Její vůz a vozy její družiny, kde sedm karmelitek odříkávalo z plných plic krédo, dorazily na břeh bez nehody, i když ne beze strachu. Všichni byli spokojení, a „teď, když už je všecko za námi, je takové vyprávění zábavou“.11 Čtyřiadvacet dní po odchodu z Avily, 26. ledna, když se snášela noc, dojeli do Burgosu. Zastavili se v kostele svatého Augustina. Pomodlili se tam k zázračnému Kristu na kříži, 12 kterého otec Gracian uctíval, a malá skupina se vydala do ulic změněných v řeku. Aby se osm karmelitek vyhnulo zvědavosti sousedů Huerta del Rey, vešly kradmo k Doně Catalině de Tolosa. Utrmácené, promočené, mohly se konečně usušit u dobrého ohně z dřevěných polen. P. provinciál Jeronimo Gracian a mniši se šli ubytovat k doktoru Mansovi, kanovníkovi, velkému teologovi, velkému kazateli. Matka by byla chtěla, aby šel Gracian ihned požádat arcibiskupa o dovolení uložit Nejsvětější svátost a hned druhý den sloužit mši svatou. Ale nová divoká bouře mu v tom zabránila. Toho večera Matka omdlela a její opakované zvracení úplně podráždilo její hrdlo. Po protrpěné noci byla tak ochromená, že nemohla ani zvednout hlavu a přijala ty, s nimiž potřebovala mluvit, vleže za mříží zakrytou černou rouškou. Věru, bylo co říkat, bylo co dělat: Jeho Výsost Don Cristobal Vela, arcibiskup burgosský, dal otci Jeronimu Gracianovi od Matky Boží na srozuměnou, že žádal Matku Terezii od Ježíše, aby s ním přišla „projednat“ tuto záležitost zakládání, a ne aby přišla zakládat a ještě méně aby přivedla mnišky. Takové jednání se mělo konat pomalu a rozvážně. Nebylo ani řeči, že by dovolil sloužit mši ve světském domě. Ostatně, nač potřebuje město Burgos reformátorky? Řeholnice tam byly dokonale reformované a Matka Terezie od Ježíše se může krásně a dobře vrátit tam, odkud přišla! „Po takových cestách! V takovém počasí!“13
MĚSTO KRÁLŮ – 1582
P. provinciál, z něhož mluvil víc než kdy jindy naivní Pavel a který byl v té chvíli v oblacích, oznámil zprávu bez dojetí. Matka stála pevně na zemi, když šlo o provedení plánu. Usoudila, že ďábel začíná své kousky. Vyjednávalo se tři měsíce. Jeho Výsost kličkovala, trávila čas tím, že něco řekla a zas to odvolala, slibovala povolení a brala sliby zpět. Matka si nechtěla nic vydupávat, radila Gracianovi, aby se vyhnul tomu, že by byl příliš často vyhozen. Když provinciál znovu překročil bránu arcibiskupského paláce umístěného v přízemí obrovské katedrály, předstíral Don Cristobal Vela údiv: – Jakže! Vy jste ještě tady? Myslel jsem, že jste odjeli! 14 Jednoho dne odmítal z přílišné starostlivosti: – Dům je vlhký a nemohu snést myšlenku na odříkání, jaké by musely tyto ubohé dcery snášet v klášteře bez důchodů. Druhý den využili tohoto zjihnutí a prosili ho, aby dovolil sloužit mši u nich: – Jsou tak zarmoucené, že se musí míchat mezi lidi, když jdou na bohoslužbu, že zástup kolem nich protestuje, když vidí, jak smáčejí dláždění svými slzami… Ale Jeho Výsost arcibiskup měl toho rána kousavou náladu: – Výborně! Dávají tam povzbuzující příklad! 15 Co měl proti bosým karmelitkám? Matka uvažovala: – Takový odpor ze strany arcibiskupa … A přece jsem jista, že si přeje toto založení. Je v tom tajemství …16 A snažila se problém rozluštit: – Říká, že si dobře vzpomíná, jaký rozruch způsobilo v Avile založení prvního kláštera …17 Ale nikomu se nepřiznala ke svému tušení, že mu přivolává tuto vzpomínku. Bylo na čase, aby vzala věc sama do ruky. Využila dne, kdy byla méně nemocná, a šla ho navštívit. Spolehla se na obratnost, jakou jí dal Bůh pro „vyjednávání“. Stále znovu nalézala v této věci své síly. Don Cristobal Vela s ní rozmlouval mnoho hodin nejlaskavěji na světě, jak se sluší na dobré přátele a staré sousedy. Vzpomínali na Plazuela Santo Domingo, na společné vztahy a na tragické události, které spojovaly obě rodiny, na smrt Tereziina bratra Antonia pod
MĚSTO KRÁLŮ – 1582
praporem arcibiskupova otce, na zavraždění Dona Františka, jeho strýce a kmotra karmelitky, v Peru. Mezi dvěma vzpomínkami mluvila Matka jako jemná diplomatka ve prospěch své věci, aniž by byla obtížná. Konečně jako mimochodem poznamenala: – Mé ubohé dcery tak mocně touží, abych získala od Vaší Výsosti toto dovolení, že nabídly Bohu, že se budou bičovat po celou dobu, kdy budu s vámi hovořit. Ano, právě v tomto okamžiku se bičují… Vypadal potěšené: – Ať tedy pokračují. Já neustoupím!18 Jeho Výsost vstala. Pokládala rozhovor za skončený. Tento ledový muž však pocítil velký obdiv pro svou krajanku: „Zdálo se mi, že slyším mluvit samotného svatého Pavla,“ 19 řekl svým důvěrníkům. S jakou netrpělivostí čekali na návrat Matky zakladatelky u Doni Cataliny! Dalo jí mnoho práce, aby uklidnila ty, které pobouřil arcibiskupův postoj, a nedovolila, aby na něj před ní hubovali. – Je to světec. Zřejmě má dobré důvody. 20 A Fray Pedro od Očišťování ji obdivoval ještě víc pro „tento božský dar trpělivosti“21a než pro její vysoký stupeň modlitby, pro její vidění, extáze a vytržení. Divil se, že shledává takovou dětskou svěžest u ženy, která vykonala tak velké věci. A přece doktor Manso prohlašoval, že by byl raději diskutoval se všemi španělskými teology než s touto jeptiškou, která neumí latinsky. 21b Týž doktor Manso jí odpíral svaté přijímání. Chlubil se, že se nenechá svést pověstí svatosti, a chtěl ji zkoušet. Ona přesto žádala Fray Pedra, aby ji zpovídal skoro denně. Svátosti byly chlebem její duše. On se tomu vzpíral: – Pro Boha! Matko, vždyť vy vůbec nehřešíte! Museli bychom hledat mezi maličkými hříšky, kterých jste se dopustila jako dítě, abychom našli látku k rozhřešení. Já vás nechci zpovídat! Odpověděla vážně: – Nebuďte lakomý na bohatství druhého. Ničeho se nevzdáváte, když dáte nám. Protože je to sám Bůh, kdo nám uděluje své zvláštní milosti prostřednictvím svátostí. Vy jste jen jejich služebníky. Fray Pedro od Očišťování rád dopodrobna vyprávěl o svých rozhovorech s Terezií od Ježíše:
MĚSTO KRÁLŮ – 1582
„Jednou ji přišla navštívit jedna nově provdaná osoba, krásná a velice naparáděná. Mezi jiným měla na sobě velmi jemné perly, a dva nebo tři dobře umístěné vzácné diamanty jí hezky slušely. Když odešla, zeptala se mne Matka: – Řekněte mi, Fray Pedro, viděl jste Doñu X. Y.? – Viděl, Matko. Proč se mne ptáte? – Neshledáváte, že je hezká a že má krásné šperky? – Ani jsem si toho nevšiml, Matko. Ale všichni říkají, že je krásná a dobře oblečená. Usmála se a řekla mi: – Tyto diamanty by se lépe vyjímaly na mém Jezulátku. Mně se všechny věci tohoto života zdají velice ošklivé. Vzala mě za plášť, odvedla mě do jedné chodby a začala mi říkat tisícero věcí o Bohu, mezi jiným: – Věřte mi, otče, od té doby, co mi prokázal náš Pán Ježíš Kristus tu milost, že mě navštívil a ukázal se mi, a také věčný Otec a Duch svatý ve své božské podobě, tak nádherný a krásný, mám ho před očima své duše a nic mě na zemi neuspokojí. Všechno mi připadá jako ošklivost sama, jako smetí, nic mě neuspokojuje, jen duše oděné Kristovými dary. Proto jsem vám řekla, že jsem vůbec neshledala krásnou tuto Boží služebnici …“22 Žena a světice; šperky, ozdoby, a ráj; láskyplné spontánní gesto, půvab a vroucnost slova: taková byla. Uprostřed těchto velkých starostí, drobných konfliktů nebo rozhovorů se zpovědníky a doktory byla pro ni trochu povyražením roztomilost a láska dětí Doni Cataliny, Lesmes, Beatriz a Eleny, kterou nazývala „můj malý tlouštík“, mi gordilla. Měla oporu v budoucí převorce Tomasině Bautistě, ženě silné a zdravé, spolehlivé povahy, vzorné v modlitbě a v pokání, která se strhala prací a byla by strhala i ostatní, kdyby na to byla Matka nedozírala. Nejtěžším břemenem Matky zakladatelky byl její milovaný syn Jeronimo Gracian. Z optimismu, kterému chyběla soudnost, upadl pro nedostatek odvahy do naprosté beznaděje. Arcibiskup nakonec slíbil, že dá dovolení za dvou podmínek: Předně: klášter musí být zřízen v domě, který mu bude patřit jako vlastní.
MĚSTO KRÁLŮ – 1582
Zadruhé: musí být zaopatřen dostatečnými důchody pro vydržování sester. Gracian dál naříkal: kde se dá v Burgosu koupit dům? A i kdyby tento dům existoval, jak ho zaplatit? A odkud vzít důchody? Arcibiskup ukázal větší přísnost než kdy jindy, když kladl podmínky, o nichž věděl, že jsou nedostupné. P. provinciál mluvil o tom, že všeho nechá a že odveze Matku a její dcery zpátky do Avily. Odejet? Terezie od Ježíše? Matka zakladatelka má couvnout? To by bylo poprvé. Hlas jí zašeptl: – Teď se drž statečně!23 Přemluvila jen P. Graciana, aby odjel. Sama bude silnější a bude moci bojovat svobodněji. Neboť toho bylo mnoho, s čím musela zápasit. Bylo to skvostné! Nyní musely opustit dům Doni Cataliny, neboť její zpovědníci jí vyhrožovali, že jí odepřou rozhřešení, bude-li u sebe přechovávat tyto karmelitky! Kde mají bydlet v tomto nepřátelském městě? Ne bez námahy získaly dvě malé místnosti v podkroví špitálu Neposkvrněného početí. Přenechali jim je jen proto, že tyto prostory měly pověst, že tam sídlí všechna strašidla Burgosu, a ne bez klauzulí, kterým se Matka musela smát: – Řeklo by se, že bratrstvo má strach, že vezmeme do zaječích a špitál odneseme s sebou: věru málo pravděpodobné…!24 Jedna věc jim to oslazovala: z jedné galerie budou moci sledovat mši svatou, která se slouží pro nemocné, a nebudou muset chodit po ulicích… Ale kdo tedy v Burgosu kladl potměšilý odpor osmi chudým karmelitkám? Vědělo se snad už, že se dcery Doni Cataliny rozhodly zaplatit ze svých peněz dům, který požadoval arcibiskup? Bylo už známo, že velkodušná vdova, která už vydržovala karmelitky jako své vlastní děti, je hotova udělit budoucímu klášteru důchody? Jenže dříve než přišla řeč na toto založení, darovala Doña Catalina v závěti všechen svůj majetek jezuitské koleji v Burgosu. Ne že by se bylo Tovaryšstvo Ježíšovo stavělo k reformovanému Karmelu nepřátelsky. Matka Terezie neúnavně říkala, za co všechno mu vděčí. Ale snad nabývalo její zakladatelské dílo šíři, která mohla soupeřit s jistými ambicemi? Zanechal spor ohledně povolání P. de Salazar pro Karmel jistý nádech nevraživosti? V každém případě
MĚSTO KRÁLŮ – 1582
pocítila Terezie od Ježíše v Burgosu „výslovné nepřátelství“: to všechno vinou oněch „černých zájmů“. 25 „Obávají se, aby se neřeklo, že jejich řád a náš jsou jedno.“ 26 A dodává: Que talle! Jako kdyby řekla: „Jaký nápad!“ nebo: „To je nesmysl!“ Ale ona měla jen jednu politiku: svornost. Proto neváhala, a aby učinila svým protivníkům zadost, opustila dobrý dům dobré Cataliny, sebrala „svých pět švestek“ a své dcery a šla se usadit pod střechu špitálu, v tuhé zimě, přes svůj revmatismus a přes svou srdeční chorobu. Elenita de Tolosa šla s ní. Matka, připravená odejít, se jí zeptala: – Chceš jít s námi? „Malá tlusťoučká“ holčička si běžela pro svůj plášť. Byla připravena. – Cožpak takhle opouštějí dívky otcovský dům? ptala se jí její maminka. – Naše Matka zakladatelka mě volá, musím ji poslechnout. Pravila, že se jí zdálo, jako by slyšela výzvu Pána Ježíše k apoštolům, a zanechala svou maminku ve velkém pokoji, tak spokojenou, jako byla sama. Takto vstoupila Elenita de Tolosa na Karmel. Ve špitále Neposkvrněného početí byla Terezie od Ježíše, tak útrpná vůči každému neštěstí, přímo ponořena do utrpení. Bylo nemožné ji přimět, aby si dopřála trochu úlevy a aby se alespoň pořádně najedla. Vyhýbala se Aně od svatého Bartoloměje a ta ji nalézala v páchnoucích sálech, kde rozdávala pomeranče, které měla schované v rukávech. Osoby postižené snětí, rakovinou, neštovicemi, všichni, kdo trpěli hroznými ranami, přestávali v její přítomnosti křičet. A prosili své ošetřovatele, aby šli pro tuto ženu. Už pohled na ni tišil bolesti. Každý den, ať bylo jakékoli počasí, přicházela Catalina de Tolosa k Matce a přinášela jí, co našla nejlepšího. Až do dne, kdy jí její zpovědníci jezuité zakázali všechny styky s bosými karmelitkami: – Oni se bojí, aby „se nenakazila“ naší modlitbou … 27 Jako kdyby bylo šlo o nakažlivou chorobu. Peklo bylo jedním z nejmenších trestů, jimiž hrozili Doně Catalině. Držela se statečně, ale přesto byla velmi rozrušená. Znepokojovali ji námitkami, říkali jí současně, že poškozuje své děti a že její závěť ruší všechna následná opatření. Matka Terezie, advokátka Panny Marie a důvtipná jako archanděl
MĚSTO KRÁLŮ – 1582
Rafael, ji brzy uklidnila a vdova, jejíž dědictví vzbuzovalo tolik žádostivosti, vracela se ze špitálu Neposkvrněného Početí odhodlána nevzdat se. Toto byla bezpochyby „modlitba“, které se otcové Tovaryšstva obávali, která měla být tak silně nakažlivá pro jejich kajícnici. Jako největší argument ohlásili, že brzy přijede do Španělska generál řádu. Jak ukázal další vývoj, generál ani nepomyslel na cestu. Zkrátka, nebyla to válka, byla to guerilla. Matka zneškodnila jed této zášti, když se vůbec nepokládala za uraženou: – V těchto pletichách jasně vidím hru zlého ducha. Vždyť je to trapné vidět, jak se tak vážní lidé propůjčují takovým dětinskostem …28 Bylo uloženo veřejné pokání: burgosští jezuité dali Terezii od Ježíše vědět, že ji navštíví, až bude usazena v domě řádně a náležitě zakoupeném, v němž bude založen klášter tak, jak to žádá Jeho Výsost. Dům? Není k nalezení. Špitální bratrstvo stanovilo pevné konečné datum pro pobyt karmelitek a toto datum se blížilo. Na konci všeho soužení se naskytla budova s tak dobrými podmínkami, že to vypadalo, jako by ji byl sám Bůh pro Karmel nachystal. Rozkošná zahrada, krásná vyhlídka, hojnost vody, to všechno nadchlo Matku: – Zalíbil se mi natolik, že i kdyby za něj požadovali dvakrát víc, zdál by se mi laciný …29 Ale v zájmu řádu musela rozumně hospodařit, a přese všechno váhala. Pán se rozhněval: – Penězi se necháváš zdržet?30 Jako odpověď na modlitby komunity byl obchod dohodnut o svátku svatého Josefa. Matka a její dcery jsou tedy ve svém. Doña Catalina je zaopatřila vším potřebným. Byla by se všeho zbavila, jen aby jim nic nechybělo. Arcibiskup byl milostivý, přišel dům navštívit a ráčil ho shledat podle svého vkusu. Požádal o sklenici vody. Terezie od Ježíše toho využila, a zatímco mu nalévala čerstvý obsah džbánu, nabídla mu malý dárek, „který by byl nepřijal od nikoho jiného než od Matky Terezie“.31 A zanechal naději, že o Květné neděli udělí své schválení.
MĚSTO KRÁLŮ – 1582
Zatím chodily dcery Panny Marie Karmelské dále na mši do města, a v oné době nebyly kostely jen domy modlitby: na Zelený čtvrtek muži, kterým se zdálo, že jim Matka neustoupila dost rychle, aby mohli projít, kopli do ní a srazili ji na zem … Jen se usmála a přezdila jim chamarilleros, něco jako „bratři z mokré čtvrti“. To jméno jim už zůstalo. Místo aby si stěžovala na arcibiskupa, litovala ho: – Když nám tak laskavě říká, že by rád nechal sloužit mši u nás, nemůžeme žádat nic lepšího. Bezpochyby v tom nemůže nic dělat … 32
Ještě po mnoha koketeriích, malém, velkém i prostředním zlobení Jeho Výsost nakonec ustoupila, bez jiného zdánlivého důvodu, než pro který po tři měsíce odmítala. Ten, kdo přinesl konečně tuto zprávu, zvonil všemi zvony. Skutečně jenom kláštery měly dovolení takto zvonit, a Matka často říkala na znamení, že založila nový klášter: „Zavěsila jsem zvon …“33 Bylo na čase: toho dne byly sestry malomyslnější než kdy jindy a ubohá Tolosa byla tak skleslá, že se nedala ničím utěšit. Matka psala právě toho rána Marii od svatého Josefa: „Po mé smrti, a chtěla bych ještě za mého života, byla bych ráda, kdyby vás zvolili za zakladatelku. Protože vy o tom víte víc než já a jste lepší. Říkám pravdu. Trochu vás předčím zkušeností, ale od nynějška už není třeba na mne dbát. Lekla byste se, kdybyste mě viděla tak zestárlou, tak budižkničemu …“34 Druhý den 18. dubna sloužil doktor Manso první mši v přítomnosti arcibiskupa, který byl úplně spokojený, triumfující Doni Cataliny de Tolosa a zástupu lidí a za hlučného doprovodu potulných zpěváků, kteří se sběhli, aniž je kdo volal. Byla Matka opravdu tak stará a už k ničemu? Úspěch, tak jako boj, jí dává síly. Všechno dává síly této ženě. Sotva se dostala z této aféry, za tři dny po založení kláštera slavného svatého Josefa a svaté Anny v Burgosu, píše do Toleda, aby se vyjednávalo s kardinálem Quirogou. Už se nemůže dočkat, aby se pustila do zakládání kláštera v Madridě. Ať se udělá všechno, ať poprosí jejím jménem i krále. Přesto byla v Burgosu šťastná. Konečně byla v klauzuře, za svými mřížemi, za svými závoji, a Pán ji zahrnoval milostmi.
MĚSTO KRÁLŮ – 1582
Ana od svatého Bartoloměje měla nadarmo tvrdý spánek. Jedné noci ji probudily skvostné melodie a pochopila, že andělé občerstvují nebeskou hudbou svou sestru Terezii od Ježíše. Ráno nemohla udržet svůj jazyk: – Matko! Jakou nádhernou noc jste strávila! Návštěva serafů nezabránila Terezii od Ježíše v odpovědi: – Ach dcero, Jestli jste to slyšela, neměla jste ani vy špatnou noc! 35
Celý Burgos nyní uctíval zakladatelku a její karmelitky. Uměla důmyslně udělat tečku za spory s otci Tovaryšstva a zahrnovala je laskavostmi. Nezapomene doporučit převorce: – Neopomeňte zpovídat se občas u rektora a žádejte ho o kázání…36 Ještě jí zbývalo, aby zachránila klášter při jedné povodni. O slavnosti Nanebevstoupení se Arlanzon rozvodnil, odnášel domy, vynášel ven mrtvé. Jako necouvala Matka nikdy před lidmi, necouvla ani před živly. Odmítla evakuovat klášter: – Už nás v Burgosu dost užili! řekla.37 Dala vystavit Nejsvětější svátost v horní místnosti – v bývalém tanečním sále domu Mansinových – a obklopena svými dcerami jen se odvolávala na Boha: „Hledejte nejprve království…“ Polekaní sousedé považovali za užitečné upozornit arcibiskupa, jakému nebezpečí se svaté ženy dobrovolně vydávají: – Nechte je … nechte je, odpověděl Don Cristobal. Terezie od Ježíše má ochranný glejt, který jí umožňuje provést až do konce všechno, co podniká… Od šesti hodin ráno až do půlnoci byl klášter svatého Josefa v Burgosu v nebezpečí, byl to ostrůvek modliteb. Ze všech stran jej obkličovaly a dorážely na něj vlny. Matka byla únavou vyčerpána, jedna sestra se musela vrhnout do vody, aby jí přinesla trochu potravy. Konečně se vrátil Arlanzon do svého koryta. Zase jednou měla Terezie od Ježíše pravdu. Arcibiskup jako první prohlásil, že svatá Matka zachránila nejen svůj klášter, ale i město Burgos. Stále nevěděl, že má Terezie starost, aby neměla Doña Catalina nepříjemnosti pro své darování karmelitkám, a že ji přiměla, aby zrušila svá opatření. Doklad zůstal v tajnosti. Chtě nechtě měl tedy
MĚSTO KRÁLŮ – 1582
Don Cristobal v Burgosu klášter bez důchodů. Co tuto okolnost ztěžovalo: protože se mělo za to, že je o ně postaráno, nebudou jim dávat almužny. Matka se neznepokojila. Bůh se bude o ně starat, jako se staral o všechno ostatní. Mohla říci o tomto klášteře, který dostal jméno po svatém Josefu, ale také po svaté Anně, to, co řekla o klášteru v Palencii: „Boží milosrdenství je tak veliké, že bude vždycky přízniv domu své slavné Babičky …“ Terezie od Ježíše měla krásný smysl pro rodinu, pozemskou i nebeskou. Nyní se může otázat toho, který ji poslal, aby uprostřed tolika nebezpečí čelila tolika mocnostem a zdolala tolik překážek: - Pane, jsi spokojen? Pán jí odpoví: - Jdi. Teď musíš podstoupit větší útrapy! 38 Opustila Burgos 26. července s Teresitou a Anou od svatého Bartoloměje.
III. RODINNÁ HISTORIE 1582 – Po smrti svého bratra jsem tak syta svých příbuzných, že už bych se s nimi nechtěla dohadovat.1 Matka Terezie dospěla do tohoto stupně malomyslnosti vzhledem ke své rodině, která ji příliš využívala. Ne, Cepedové a Ahumadové nebyli všichni vzorní. Odnímali bychom Terezii od Ježíše část její velikosti, kdybychom ji nekriticky zahrnovali do jednotného rodokmenu malých světců. Ty z nich, kteří se snažili o dokonalejší život, vedla, a mnohdy postrkovala, ona sama. Její sestra Maria, která už dávno zemřela, těžila z jejího učení. Lorenzo, stále dobrotivý, se pozdě vrhl na cestu pokání. Juana, manželka Juana de Ovalle, snášela pokoření chudoby a břemeno netečného, lehkomyslného manžela a špatně vychovaných dětí s trpělivostí pozůstávající z apatie i z podrobenosti Boží vůli. Augustin byl typ dobrodruha, který se honosil krásným jménem dobyvatele a stal se tak hvězdou oslnivé legendy. Zatímco Lorenzo hleděl, aby se co nejdříve moudře a výhodně oženil a získal solidní jmění, horkokrevný Augustin raději dál válčil. Sedmnáctkrát zvítězil nad Hurikány v Chile, zakrátko byl guvernérem důležitého místa v Peru, ale zdálo se, že se nemůže odhodlat zůstat v klidu. Terezie se měla proč zneklidňovat o jeho duši. „Velmi lituji, že ho pořád vidím v těch věcech …“2 V jakých věcech? Šlo o jednu z výprav, o nichž se sám zmiňuje v dopise místokráli Martinu Enriquezovi: „… Výprava do země, nejbohatší na lidi a na zlato, jakou kdo kdy viděl. Podle toho, co se o ní říká, je to Eldorado … Rozhodl jsem se k ní, ne tak z chtivosti, ale spíš s jistotou, že tím posloužím Bohu a Jeho Veličenstvu“.3 Tito odvážní a fantastičtí duchové se vůbec neobohatili. Když si Augustin umínil na začátku roku 1582 vrátit se do Španělska, jeho sestra se přes svou radost znepokojila: „… Jestli si nepřinese jídlo, bude se mít moc špatně, protože ho nikdo nebude moci živit. Pro mne to bude veliká bolest, že nebudu s
to mu pomoci“.4 Augustin doufal v královu vděčnost. Terezie je méně naivní: „Je to tvrdé,“ říká, „vidět ho, jak podniká ve svém věku tak nebezpečnou cestu pro peníze, zatímco bychom se měli víc starat, abychom se vybavili pro nebe …“5 Pedrova zkušenost stačila: přinesl si do Španělska svou hořkost zkrachovaného dobyvatele a žil spíše špatně než dobře z pohostinnosti jedněch a z almužen druhých. Královská pokladna se nestarala o tohoto dobrého služebníka a jeho zhroucená ctižádost byla zajedno s úpadkem říše Karla V. v rukou Filipa II. Tito Ahumadové, tito Cepedové, jejich zákonité děti, jejich nemanželské dcery, obtěžovali karmelitku svými problémy, svými požadavky. Ustavičné starosti, jaké jí působili, jistě měly svůj ohlas v pozornosti, kterou věnovala ve svých stanovách vztahům mnišek k jejich blízkým. „Ať se všemožně chrání častých styků se svými příbuznými. Je ovšem zapotřebí vzít si k srdci jejich zájmy, ale bude obtížné nemluvit vedle toho s nimi i o zájmech světských“.6 „Ať nedůvěřují rozhovorům se světskými lidmi, i kdyby to byli přímí příbuzní. A když oni nenalézají potěšení v hovorech o božských věcech, ať se s nimi setkávají jen zřídka a nakrátko.“ Opakované rozhovory bez duchovního užitku mohly být po dvojím upozornění potrestány devíti dny vězení a bičováním v refektáři třetího dne: „Neboť toto je pro řád velice důležité“. 7 Ubohá Matka Terezie! Protože její bratři a sestry, nepočítaje neteře a nevlastní příbuzní ji zatahovali do zvláštních bojů. Jistě neriskovala devět dní žaláře, když s nimi hovořila. Starost o jejich duši ji neopouštěla a ona velmi usilovala, aby jejich hlouposti nebyly překážkou jejich spásy. A potom, jak by se byla mohla nezajímat o rodinné záležitosti? Úzce se prolínaly se záležitostmi řádu. Hlavně po Lorenzově smrti. Bratr půjčil sevillskému klášteru značné částky. „Ztráta tak dobrého bratra nebyla ničím ve srovnání s mrzutostmi, jaké mi působí příbuzní, kteří mi zůstávají …“ 8 Když odjela z Burgosu a podle své domněnky byla na cestě do Avily, zastavila se ve Valladolidu. Zase tam nalezla pletichy, od nichž ji na chvíli odvedlo zakládání kláštera v městě králů. Nejtemnější pikle se kuly kolem dědictví Dona Lorenza de Cepeda. Zanechal velmi podrobnou závěť, a tedy velmi spletitou, a odevzdal všechnu výkonnou moc Terezii od Ježíše.
Vměšování cizích živlů rozpoutalo útok: Francisco, nejstarší z Lorenzových synů, kterému otec odkázal svůj majetek ve Španělsku, zatímco mladšímu zanechal výnosné úřady, které měl v Quitu, se náhle oženil, když prodělal jako jeho otec „mnišskou“ krizi a na chvilku se ukázal u bosých karmelitánů. Jeho teta Terezie oznámila sňatek těmito slovy: „Nevěsta se jmenuje Doña Orofrisia. Není jí ještě patnáct let, je krásná a rozumná. Pravím, Doña Orofrisia de Mendoza y Castilla. Její matka je sestřenicí vévody ďAlburquerque, neteří vévody de ľInfantazgo a mnoha jiných velmožů. Je tedy spřízněn v Avile s markýzem de Las Navas, s markýzem de Velada… Vidím jen jednu nevhodnost: malé jmění Dona Františka. Jeho majetek je tak zatížen hypotékami, že nepošlou-li mu z Ameriky, co jsou mu dlužni, nevím, jak bude existovat. Kéž Bůh, který jim dává tolik poct, nenechá je bez prostředků k obživě …!“9 Snad nebyl Bůh původcem všech těchto marností, jak Matka naznačuje mezi řádky, protože domácnost by byla brzy pohltila to málo, co měl: stavovská pýcha, láska k přepychu, mladistvá potřeštěnost, si málo dělaly ze skutečnosti, že galéry obtížené zlatem z Ekvádoru přijížděly pozdě, špatně nebo nikdy. Takový byl ostatně případ těchto „Indiánů“, kteří se vrátili do své země s velkopanskými choutkami, „topili se v penězích“,10 ale tak byli zvyklí obírat nový světadíl, že už neuměli hospodařit na staré půdě; tak si navykli nechat se obsluhovat, že už neuměli sami nic dělat. Nuže, když chybí kapitál dvojici, která hladoví po gloriole, kde ho vzít, ne-li tam, kde je? Zloduch pokušitel si vypůjčil tělesnou podobu matky zmíněné Doni Orofrisie, převznešené sestřenice mnoha vévodů a markýzů, Doni Beatriz de Mendoza y Castilla. Tato osoba postrádající jakýchkoli skrupulí našeptala mladým manželům: – Don Lorenzo zanechal peníze, aby se zřídila kaple v klášteře svatého Josefa v Avile … Teresita dostává část dědictví, aby vstoupila na Karmel … Kdyby se tato kaple nezřídila… Kdyby Teresita nevstoupila na Karmel … Kdyby … Don Francisco hrozil, že popře závěť svého otce, ačkoli by to byl podle učených mužů smrtelný hřích. Matka viděla, že jsou všechny tyto duše v těžkém nebezpečí. Také se třásla o Teresitu a už se neodvažovala cestovat bez ní.
Představovala si, že bude svedena lživými lichotkami nebo unesena těmito pletichami. Když přijela do Valladolidu s touto patnáctiletou novickou, našla tam Doñu Beatriz de Mendoza y Castilla obklopenou celým tímto „soudním“ aparátem. A převorka Maria Bautista, její drahá neteř, dala svou „hezkou pusinku“11 do služeb této ošklivé věci. Bývalá Maria de Ocampo chovala za svým malým čelem mrzké myšlenky. 12 Pro její „malý dům“ to mělo jisté výhody, protože ho spravovala s neporovnatelnou rozšafností a obratností, kterou Matka chválí, když je k tomu příležitost. Ona také vyslídila pro Dona Lorenza stříbrný kalich: „Nedoufala jsem, že najdeme nějaký tak laciný a tak pěkný,“ psala Terezie, „nebýt této čmuchalky. Převorka všechno dohodla s jedním ze svých přátel … Musíme chválit Boha za to, jak tato převorka spravuje tento dům, a za talent, jaký osvědčuje …“13 Vidíme, jak tato zdárná žena těží z příležitostí a styků. Ale Matka neměla ráda, když se obratnost změní v chytračení, organizace v sobectví, iniciativní duch v přehnanou nezávislost a sebedůvěra v marnivost. Nelení dát to Marii Bautistě na srozuměnou: Nejprve něžně: „Je to zvláštní, že skoro všechny dopisy mě unavují, kromě vašich …“ Následují přesné výtky: „Je to tvrdé, když si někdo myslí, že všechno ví, jak si to myslíte vy. A říkáte si, že jste pokorná! Vězte, že se mi nelíbí, když si myslíte, že nikdo nejedná lépe než vy… Prosím, nebuďte už tak rafinovaná: ať vám stačí, když víte, co se děje u vás … Jsem jistá, že si už nepočínáte vůči mně se svatou svobodou …“14 Za tohoto pobytu ve Valladolidu jednala Maria Bautista s Terezií od Ježíše jako s protivníkem. Urážena lidmi zákona, klamána jedněmi, ohrožována jinými, trpěla tehdy Matka od svých blízkých víc, než trpěla za pronásledování od svých nejhorších nepřátel. Byla tak znechucena, že prohlašovala, že je „shnilá“. 15 Věrnost Teresity by jí byla mohla být útěchou, ale četla v její duši a viděla, že leckdy váhá, kolísá, přes svá pěkná slova. Pokud jde o její neteř Beatriz de Ovalle, dceru Juany, došlo kolem ní ke skandálu a jeho ohlas neutichl. Jeden šlechtic z Alby de Tormes, přítel Juana de Ovalle, který s ním jezdil na koni, na lov, vytrvale navštěvoval dům. Tento šlechtic byl ženatý, a byla tu tato
dvacetiletá dcera Beatriz, obdařená vším půvabem Ahumadů a Cepedů. Manželka šlechtice pojala podezření a rozšířila o svém muži a o Beatriz tak nestoudné pomluvy, že její vlastní rodiče se rozhodli ji potrestat a vlastnoručně ji zabít: „Vzít život té, která vydávala všanc jejich čest, se jim zdálo jako menší zlo nežli škoda, jakou jejich úmysl způsobí. Příbuzní svaté Matky se postavili proti této vraždě“.16 Nikdo tedy nepochyboval o ctnosti Beatriz, ale sluší se, aby se dělal takový rámus kolem dobré pověsti jedné slečinky? Matka se nadarmo snažila přemluvit Juanu, aby opustila Albu se svou dcerou na tak dlouho, dokud se na to nezapomene. Nabízela jí, že jí zaplatí mezky na cestu a že ji ubytuje. Ale Juana se k tomu neodhodlala. Terezie byla rozhořčena liknavostí matky a bezostyšností dcery a zaútočila na otce, který, jak se zdálo, nereagoval dost živě: „Ať tak či onak, pro lásku Boží, skoncujte to, nebo mě usmrtíte“.17 Ve své neúprosné spravedlnosti nepokládala Matka Terezie Beatriz za úplně nevinnou: už to je chyba dávat příležitost k pohoršení. Psala do Alby „hrozné věci“, stavěla těmto nevědomým před oči nebezpečí, v jakém jsou před Bohem a před světem, a svěřila se se svým zármutkem P. Gracianovi: „Čest je ztracena. Přenesla bych se přes to, i když mě to mnoho stojí. Ale nechtěla bych, aby byly zahubeny jejich duše, a vidím, že jsou všichni tak bez rozumu, že nenalézám pro ně lék… Kéž Bůh nějaký najde!“18 Vzbudil v Beatriz krásnou odvahu: šlechtic ovdověl – jeho žena zemřela, aniž se jí k tomu muselo dopomoci, zemřela zlostí – a požádal o ruku té, kterou zkompromitoval. K velkému zklamání příbuzných, protože byl velmi bohatý, hrdá dcera odmítla. Takto dokázala, že se nemá čeho bát ani že nemá co vykupovat, a požádala svou tetu, aby ji přijala na Karmel. Matku zakladatelku to uvedlo do velkých rozpaků, přesto, jakou radost jí způsobilo povolání, za které se tolik modlila: mohla vnutit klášteru bez věna tak blízkou příbuznou? Drama Ovallových se zkomplikovalo rostoucí bídou španělské šlechty. „Jaké nepříjemnosti mi působí všichni tito příbuzní! Já jim uteču!“19 Mohla utéci dost daleko, aby se vyhnula ubohému Donu Pedrovi, svému bratru, oné trosce dobyvatele, stále zatrpklému, zraněnému,
odstrkovanému, tak málo způsobilému pro svou příživnickou existenci, že se stal nesnesitelným? Všechny je snášela, protože je měla ráda. Všechny. I nemanželské dcery po Jeronimovi a Augustinovi, a měla radost, když se dobře provdaly. Jednu z jejích posledních radostí jí způsobila nemanželská dcerka, kterou Lorenzo, syn Lorenzův, zanechal ve Španělsku, když se vracel do Indie, aby se tam bohatě oženil. Měla ji ráda stejně jako ostatní své příbuzenstvo, a psala svému synovci: „Vidím, že vás mám ráda, ačkoli těžko nesu, že jste tak urazil Boha. Ale když vidím, jak je vám toto dítě podobné, nemohu se ubránit, abych je u sebe nenechala a neměla je velmi ráda. Holčička je tak maličká, ale už má Teresitinu trpělivost …“20 Matčino srdce se nespokojovalo s dojemnými slovy. Dělala všechno potřebné, aby tato nevinná osůbka byla tak vychována, aby z ní byla jednou „dobrá služebnice Boží … protože toto se nestalo její vinou …“21 Aby tak něžně přijala dítě lásky, které nemá historii, k tomu musela být sama andělsky čistá. A pak, nikdy neodmítne příležitost milovat; i když to bude někdo ze Cepedů nebo Ahumadů. A přece, kolik lidských citů ji zklamalo! Každá její náklonnost k tvorům se propadala v nicotu. Také P. Gracian uhýbal. Byla by chtěla, aby zůstal u ní, aby se konečně daly do pořádku kastilské kláštery, nemluvě o tom, že ho sama potřebovala. Žádný zpovědník jí nepřinášel pokoj, jaký nalézala u něho. Ale odešel do Andalusie dát směrnice pro studia a doporučit mnichům, aby nezpovídali beáty. Domnívala se, že se to všechno mohlo vyřídit písemně. Jeho nepřítomnost v takové chvíli byl a pro ni tak krutá, že ztratila i chuť mu psát a nemohla se k tomu přinutit. Bylo to stále to prudké srdce, které se před sedmačtyřiceti lety zřeklo světa a svých lásek, jež nemohly naplnit její potřebu absolutna. Když konečně Gracianovi napsala, bylo to proto, aby mu řekla: „Až dosud jsme před Teresitou skrývali, že nepřijdete. Jak byla zarmoucená! Na jedné straně jsem měla radost, že pochopí, jak málo se můžeme spoléhat nato, co není Bůh. Pokud jde o mne, mne to nebolelo…“22 Je dobré mít někdy příležitost lépe se přesvědčit o marnosti každého přilnutí.
Znepokojovala se, že je Gracian v Andalusii. Věděla, že je slabý, příliš náchylný k bezstarostnosti. Jeho nevinnost ho vedla k ústupkům, které mu vytýkali ti, kdo se snažili přistihnout ho při chybě. Terezie se obávala euforie, jakou vyvolávaly jeho kazatelské úspěchy v Seville, i když se z nich radovala: „Co nám říkají staré sestry o našem otci, nás velmi potěšilo a děkuji Bohu za dobro, které působí svými kázáními a svou svatostí …“ 23 Přesto zdvojnásobuje svou opatrnost: „Snažně vás prosím, při svých kázáních si dejte dobrý pozor na to, co říkáte … Nevěřte tomu, co vám vyprávějí sestry, mohu vás ujistit, že když mají chuť na nějakou věc, budou vám tvrdit tisíc jiných …“24 Toto je reakce poctivé Kastilky na přeludy jihu. A dodává: „Nechovejte se jako Andalusan, nemáte k tomu vlohy“.25 Kdyby se byl P. Gracian řídil těmito radami, nebyl by upadl do léček, které mu nastražili. Měl mnoho nepřátel: ochrana Matky zakladatelky vzbuzovala kolem něho silnou žárlivost. Matka jen stěží upevňovala slabiny toho, kterého podpírala celou svou autoritou. Snad začala být tato autorita obtížná mladým karmelitánům, včetně Graciana. Nevěděli, že stará zakladatelka má samojediná víc jasnozřivosti než oni všichni dohromady? Ale „starým a mladým to spolu nejde …“26 Ana od Ježíše, kterou Matka nazývala ještě nedávno „svou dcerou a svou korunou“, 27 uváženě přestoupila její směrnice, k největší škodě kláštera. To však vytvořilo předpoklad, aby si mohly převorky vymáhat svobody. Proto se Matka Terezie vyzbrojila Pánovými blesky: „Podporujete-li takhle neposlušnost, bylo by lepší nic nezakládat. Dobro nezáleží v existenci mnoha klášterů, ale ve svatosti těch, které v nich bydlí… Ve všem, co se týká bosých karmelitek, mám plnou moc od otce provinciála. Na základě této plné moci pravím a nařizuji, aby řeholnice, které jste povolaly z Beasu, se tam vrátily, s výjimkou převorky Any od Ježíše … To bude dobrá služba Bohu, a tím lepší, když vás to bude víc stát. Uvažte, že toto založení bude první v království grenadském a že vy se tam máte chovat jako stateční muži, a ne jako baby … Buď vás zkoušky ohlupily, nebo vnáší ďábel do tohoto řádu pekelné zásady“. 28 Pokud jde o Anu od Vtělení, převorku ze Salamanky, její chuť na dům byla tak špatnou rádkyní, že když nalezla jeden, který byl svou cenou pro chudé karmelitky nedostupný, nejen začala být
neposlušná, ale začala chytračit. „Má takovou chuť na tento černý dům, že ztrácí hlavu“.29 „Ať už na to nikdo nemyslí, dokud tam nepřijdu …“ Matka zakladatelka naprosto neopouští scénu. Tyto závady doléhaly velice těžce na ženu, která už beztak nesla tolik odpovědnosti. Tak ráda už by se byla nezlobila! Mimoto byla nucena zříci se jedné z podstatných zásad své reformy: musela souhlasit, aby měly kláštery důchody, protože města a vesnice byly čím dál chudší. Proto bylo tím důležitější, aby se v těchto klášterech dobře sloužilo Bohu. Nebylo všechno jen uvolněnost? Návrhy, které učinily před několika měsíci různé kláštery ke stanovám, znamenaly takový sklon k změkčilosti, že Matka zakladatelka zvolala: „Jaký je to život!“ 30 I její nejstarší dcery od svatého Josefa v Avile žádaly, aby jim dovolila jíst maso. Čekají snad jen na její smrt, aby mohly znovu upadnout do bludů zmírněné řehole? Opravdu! Jaký je to život! Ve Valladolidu tedy nezapomínala na klášter v Burgosu, věrná své zásadě: „Všechny věci jsou takové, jak začaly“ 31 Zdálky bděla nad tím, aby byly tyto začátky dobré, a převorce Tomasině Bautistě zdůrazňovala s nezvyklou slavnostností: „… Ačkoli mě předčíte ctností, já vás předčím zkušeností. Chtěla bych, abyste nikdy nezapomínaly na jisté věci, které vám říkám… Říkám vám tyto věci, jako bych mluvila k své duši, chtěla bych, abyste pochopila, že to není bez příčiny …“32 A připomínají: „… Laskavost k nemocným …“33 „… Bděte nad tím, aby novicky nebyly přetěžovány pracemi, dokud nezjistíte, nač stačí …“34 Kéž nikdy nezapomínáte… Podle těchto trýzní poznávala Matka dobře, že už jí nezbývá mnoho času na opakování toho, co tolikrát zdůrazňovala. Její loučení ve Valladolidu je poslední výzvou k velkodušnosti: „… Nedělejte svá zbožná cvičení mechanicky, ale každé ať je hrdinským úkonem“.35 To platilo o každém skutku, o každé myšlence, o každém souhlasu a každém odmítnutí této sestry dobyvatelů.
Matka Terezie zůstala asi měsíc ve Valladolidu. V den jejího odchodu ji Maria Bautista doprovodila až na práh a řekla jí, jako někomu přejeme šťastnou cestu: – Jděte! A už se sem nevracejte! 36
VELKÉ ZKOUŠKY JSOU ŘÁDU DUCHOVNÍHO
IV. VELKÉ ZKOUŠKY JSOU ŘÁDU DUCHOVNÍHO „… Ach, ty titěrnosti, kterým se říká urážky! My z nich děláme domy, jako si děti staví domečky z kousků slámy!“ 1 Konflikty ve Valladolidu zasáhly Terezii od Ježíše jen zdánlivě. Nyní už byla nedotknutelná, byla ve středu hradu duše, svobodná, v království, které dobyly její hrdinské ctnosti. Prožívala Boží všudypřítomnost v tak těsné důvěrnosti s Ježíšem, že neměla bližšího rádce, účinnějšího utěšitele, něžnějšího přítele. Bůh ve všem, Bůh ve všech. Mohla soudit? Musela jen milovat a jednat pro svého Pána. Neboť správce, který pracuje pro svého všemohoucího Šéfa, nebere zřetel na svůj vlastní zájem. Je činný, ale bez horečnatosti a chtivosti, je přísný, ale bez nenávisti, odměňuje bez stranickosti, „kupuje, jako by nic neměl, používá věci, jako by je neužíval“. A nezneklidňuje se. O všech založených klášterech smýšlela Terezie jako o prvním: „Pane, tento dům není můj: byl zbudován pro tebe. Na tobě je, aby ses o něj staral …“ 2 Vzdala se popisování svého vnitřního pokoje. 3 To, co zakoušela, bylo nepředstavitelné pro každého, kdo nebádal v mystickém světě. Prožila největší dobrodružství, protože velká dobrodružství jsou duchovního řádu. Byla sjednocena s Bohem a viděla jen jeho, bědy se jí už nedotýkaly, jako ji nezajímala její pověst svatosti. „Všechno je marnost.“ Terezie od Ježíše bude už napříště odpoutána od všeho pozemského. Gracian? Vzpurné převorky? Teresita? Její rodiče? Už se stalo, že se musela usmát při pomyšlení, jak se mýlí ti, kteří šetří nebo vůbec nešetří srdce, o němž se domnívají, že ho mají v moci. Už je nemilovala podle těla, už neměli moc vzdálit ji od Boha v jejím nitru. Ale podle ducha je milovala tolik, že je ustavičně nosila v sobě, ve světle. A byla by dala svou účast na věčnosti, aby zachránila jediného z nich. Jediného z nich, ale také nejnepatrnějšího z lidí. Protože byla odpoutána i od touhy po nebeské slávě. Sloužila Bohu „zdarma, jako
VELKÉ ZKOUŠKY JSOU ŘÁDU DUCHOVNÍHO
slouží velmoži králi“.4 Její jedinou vášní bylo milovat tohoto Boha a působit, aby byl milován, – Měla bych radost, kdybych viděla v nebi jiné ve větší slávě, než mám já, ale nesnesla bych, aby někdo miloval Boha víc než já. 5 Nyní se jí zdálo důležitější otevřít jednu duši pro božskou lásku než získat ráj. Méně už umrtvovala své tělo posty a pokáním a více se starala o své zdraví, které potřebovala, aby mohla konat své dílo. Brala na sebe břemeno tohoto světa, jako Kristus vzal na sebe na kříži prvotní hřích, a nesla tento svět k Bohu. Znamením kříže se tvor zavazuje pracovat se Stvořitelem na zdokonalení stvoření. „Na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap. Má z toho prospěch jeho tělo, to je církev“. 6 Ve dne v noci organizovala, spravovala, budovala, vedla duše a řídila věci, povzbuzovala, ovládala povahy a události, zdolávala překážky, podstupovala rány. A přece setrvávala v ustavičné modlitbě. „Mám v duši přítomnost tří Osob …“7 Kristova přítomnost hořela v ní plamenem, který spaloval všechny touhy, jaké může přinášet život, a zároveň v ní habituální vidění Nejsvětější Trojice rozněcovalo lásku. Nejpodrobnější zaměstnání ji nedokázala rozptýlit. „Všechno je marnost“: tím silnější byla v jednání. Všechno vsadila na hrdinské dobrodružství, a všechno vyhrála, ačkoli měla všechno za ztracené. Spojila v sobě Martu a Marii a dospěla do bodu, kdy kontemplace a činnost už nejsou oddělené, ale jsou nerozlučné. Bůh je adorován a současně se mu slouží. Sjednocení mezi duší a Bohem bylo tak úplné, že už skoro neměla tyto jeho vnější projevy, extáze, vytržení, které tak často umrtvovaly její pokoru. Alespoň je už neměla na veřejnosti. Náhlý vpád božské lásky už nerozkládal tělo, protože v něm trvale přebývala. Ale jak píše její neteř Teresita, Matka měla usměvavou a klidnou prostotu, která připomínala nevinné dítě nebo čistotu muže a ženy předtím, než je poznání dobra a zla odloučilo od Všeho v Jednom. Nikdy nelhala, nikdy nebyla proti nikomu zaujatá. Byla energická, když šlo o zájmy řádu, ale když šlo jen o její osobu, byla tak pokorná, že poslouchala své podřízené. Říkala: „Nevím, proč mě nazývají zakladatelkou, když tyto domy založil Bůh …“8
VELKÉ ZKOUŠKY JSOU ŘÁDU DUCHOVNÍHO
Ačkoli byla stará a nemocná, jakmile mohla, vařila, zametala a předla, aby přispěla vlastní prací k výživě všech. Jak mohla, skrývala velké přízně, kterých se jí dostávalo od Pána. Chránila se zbožných postojů a naopak se ukazovala tak nenucená, tak příjemná, tak zdvořilá, „veselá s veselými, smutná se smutnými“,9 že se lidé divili, že je to ta, kterou pokládali za svatou. Konečně, Boží chvála byla u ní tak přirozeným projevem, tak z ní tryskala, že se zdálo, jako by jí verše krále Davida přicházely samovolně na rty. Nebylo na světě krásné věci, ať to byla řeka jako Gualdalquivir nebo nejmenší květinka v zahradě, aby nad ní nezvolala: „Buď veleben ten, který tě stvořil!“10 Dříve než usnula, když vyřídila poštu nebo pracovala na některém ze svých spisů, které jí její zpovědníci uložili psát i ve všech posledních letech, modlila se růženec a vyslovovala každé slovo tak, jak tomu učila své dcery, pomalu, s láskou, s plným vědomím všech přijatých dobrodiní. Měla zcela zvláštní radost, když takto pronášela krédo a když opakovala svou víru ve věčný život. Její spánek byl dlouhou extází. Ana od svatého Bartoloměje vstoupila ráno do její cely ve Valladolidu. Byla poslána, aby ji vzbudila dříve než obvykle. Matka dosud spala a její tvář zářila jako slunce. Ana se chránila na ni zavolat a začala se u jejího lůžka modlit. Velebila Boha za líbeznou vůni, kterou byla místnost prosycena. Když se Matka Terezie od Ježíše probudila, ptala se jí udiveně, co to dělá takhle vkleče u jejího lůžka. Ale dobrá malá laička zamlčela, co viděla, aby ji neuvedla do rozpaků.
V. ANTONIO DE JESÚS PROVINČNÍM VIKÁŘEM 1582 Matka Terezie od Ježíše si nepřiznávala, že je unavená. Ale umírala. Když jí její Milovaný řekl v Burgosu: „Zde je všechno dokonáno, můžeš odejít,“ bylo to proto, že poslední dobrodružství Boží tulačky, její setkání se smrtí bude vítězstvím za podmínky, že to bude ještě boj. Po trápeních ve Valladolidu musela spěchat, aby si trochu odpočinula v Medině, musela spěchat, aby dorazila do Avily, aby dala závoj Teresitě de Cepeda, aby uvedla do pořádku grenadskou historii – chuť Any od Ježíše na nezávislost – historii domu v Salamance, založení kláštera v Madridě, a přemohla tvrdošíjnost kardinála Quirogy, jako už přesvědčila tolik prelátů. Ještě chvilku, spěšně jednat a trpět, nešetřit umořené tělo tak bojovné duše. Bolela ji hlava, krk, všechny její kosti. Od Burgosu měla ustavičně na rtech chuť krve a neustále zvracela. Nikdy tolik necítila potřebu oddechu a její duch se ze své výše útrpně usmíval na ubohou stařenu, jejíž hlava se nervózně třásla. Proto se nechá ochotně několik dní ošetřovat Anou od svatého Bartoloměje a sbírá síly, aby dospěla k cíli: do Avily, do Madridu. Klášter v Medině del Campo si zachoval svůj vzhled venkovského stavení. Když se tam Matka vracela, nalézala patio, odkud kdysi řídila práce na zruinovaném domě, svou celu, malou galerii, která k ní vedla. A tam, těžké šustění hrubých vlněných hábitů. Její dcery se schovávaly, aby ji mohly úkradkem zahlédnout, ačkoli jim to zakazovala. Ale láska vítězí i u karmelitek vázaných poslušností. Převorka Alberta Bautista se tvářila, že nic nepozoruje. A přece nebyla nijak „naměkko“! Na začátku noviciátu se této sestře, která hladověla po přísnostech, zdála řehole Karmelu tak mírná, že chtěla odejít, aby se mohla bez kontroly oddávat umrtvováním. Matka u ní uplatnila svou
metodu, s jakou krotila paličaté duše: neúprosnou mírnost. Je to ona Alberta Bautista, která jednou, když Matka předsedala hrám a prozpěvování, bručela, že by bylo lepší kontemplovat Pána. Terezie ji ihned usadila: – Jděte, milá dcero! Jděte si kontemplovat do své cely, když vaše spolusestry a já se zde radujeme s Pánem Ježíšem!1 Zase to byla ona, která v nenasytnosti po eucharistickém Chlebě dostala od přístupného zpovědníka dovolení každodenně přijímat, v rozporu se stanovami, protože to dovolovaly jen v neděli a o svátcích. Přesvědčila bodrého muže, že umře, když toho bude zbavena. Bylo nebezpečí, že tato svatá revoluce strhne celý klášter. Jedna laička už dávala najevo stejné požadavky a tvrdila, že zahyne. Věc vypadala vážně. Zpravili o tom Matku Terezii a zakladatelka tam zvlášť kvůli tomu přijela. – Co to znamená, milé dcery? Myslíte, že vaše spolusestry a já nemáme stejné touhy? Jakákoli výzva k rozumnosti byla bezvýsledná. Matka, věrná své zásadě, kázala příkladem, skutky, a ne slovy: – Nyní si tedy uložím, že se budu zříkat svatého přijímání jako vy. 2 Budeme-li muset všechny tři zemřít, co lepšího mohou očekávat karmelitky, které si přejí jen nebe? V prvních dnech se myslelo, že ty dvě vypustí duši. Matka zůstala neoblomná. Čas měl svůj účinek a věci se vrátily do svého pořádku. Matka Terezie dokázala Albertě Bautistě, že je záslužnější poslechnout než ze zbožnosti jednat proti řeholi nebo se na vlastní pěst oddávat přemrštěným přísnostem. Za své podrobení byla odměněna vysokými milostmi v modlitbě. Přesto si podržovala obtížnou povahu, nakloněnou ke kritizování a k odporu. Před několika lety byla zvolena převorkou, ačkoli se řeholnice v Medině del Campo obávaly její přílišné záliby v umrtvování. Byla prý schopna napodobovat tu, která žádala od svých podřízených, aby se bičovaly po dobu sedmi kajících žalmů a ještě několika dodatečných modliteb. Matka zakladatelka to rázem zakázala. Zakladatelka si vážila této velkodušné a nevrlé dcery. Nalézala u ní to, co je pro naše zdokonalení nejužitečnější: neuplatného svědka. Proto když přišla do Mediny v touze po odpočinku, na jaký má nemocná právo po velmi tvrdé cestě, a když jí Alberta Bautista ani nenabídla občerstvení a suše jí oznámila, že ji P. provinční vikář volá
do hovorny, nestěžovala si Terezie od Ježíše na špatné uvítání od své dcery a vyhověla pozvání svého představeného. Řekla Aně od svatého Bartoloměje, která ji doprovázela k hovorně: – Nejednou jsme se spolu pohádali, P. Antonio od Ježíše a já. Ale tento dobrý otec nemůže zapřít, že mě má rád, když mě ve svém stáří přišel navštívit … 3 Vysoký, široký, s propadlými spánky askety, se vzpurnými ústy vrtošivého dítěte – takovým se stal Antonio de Heredía. Takto vypadal ve věku dvaasedmdesáti let P. Antonio de Jesús, provinční vikář. Tou měrou, jak stárl, bylo mu stále těžší ohýbat hřbet pod autoritou zakladatelky – pohrdal ženami – i snášet štiplavý posměch, jakým kořenila své vztahy s ním. To trvalo od té doby, kdy se měl usadit v prvním klášteře bosých karmelitánů v Duruelu a ve své horlivosti si přinesl patery visací hodiny, ale zapomněl na slamníky. Matka se tehdy rozesmála svým bláznivým smíchem,4 a když se smála ona, smáli se všichni. On nechtěl uznat, že Matka škádlí nejvíc ty, které má nejraději. Přesto s ním jednala s láskou, říkala mu „ten šťastný staroušek, první ze všech bosých“,5 a neúnavně mu psala, i když nedostávala odpovědi: „Zvlášť vzpomínám na P. Fray Antonia od Ježíše. Prý říká, že složil slib, že mi nebude odpovídat …“ 6 Přesto věděla, jak je citlivý, a doporučila Gracianovi: „Pozdravujte ode mne P. Fray Antonia. Nepíšu mu, protože nikdy neodpoví. Ale pokud možná se chraňte, ať neví, kolikrát píšu vám“. 7 Nakonec ona prolomí mlčení: „Jeho postup mě tak zarmucuje, že jsem se rozhodla mu napsat …“ 8 Nikdo není trpělivější k tvrdohlavému starci. Konečně hlásí spokojeně: „Mám od něho dopis … Opět se stává mým přítelem …“ 9 P. Antonio dobře věděl, že Matka Terezie od Ježíše odhalila jeho trochu marnivosti, která prosvítala i z jeho přísností: dala mu to na srozuměnou, když mu zakázala chodit naboso a uložila mu, aby jako druzí nosil sandály. On jí vytýkal, že je zblázněná do „talentů“, do „vzdělanců“ a že mu řekla: „Přeji si pro tyto kláštery nadané muže, a přílišné přísnosti by je mohly odradit“. 10 A přece on sám patřil k těmto učeným mužům. Ale neměl vlastnost, kterou si Terezie od Ježíše cenila ze všeho nejvíc: zdravý rozum. Na oplátku Matka kárala „malomyslnost“, kterou projevil jako převor v Los Remedios, a ještě hůře, „že neplnil dobře svůj úřad“ 11 a
že „se bavil“12 svými krizemi autority. Považovala ho za slabocha nebo za zbabělce? Tvrdil, že ho neuznávala za hodného informovat ho o událostech v řádu. Matka uznala, že je to pravda, a omluvila se. Rafinovaný duch měl vůči této ženě těžké postavení. Před její prostotou a pokorou nezbývalo než se utéci do soustavné špatné nálady. A to udělal Fray Antonio. Hodily se mu i víc než deset let staré nevraživosti: dosud zazlíval Terezii od Ježíše, že četla se svraštělým obočím dopis, který napsal vévodkyni z Alby, když princezna ďEboli vtrhla do Pastrany: „Podle zpráv naší novicky se princezna, těhotná v pátém měsíci, usadila v klášteře, vnutila se za převorku, požadovala od řeholnic, aby ji obsluhovaly na kolenou a aby zachovávaly dvorní etiketu …“ 13 Matka Terezie neocenila pomlouvačný tón tohoto obšírného líčení, které mělo pobavit převznešenou vévodkyni. Ale ten, který býval ve světě Antoniem de Heredía, zůstával dvořanem a honosil se, že je jedním z důvěrných přátel vévody a vévodkyně. Dobře věděl, že Matka zakladatelka odrazovala od jeho zvolení za provinciála řádu. Hlasování, v němž ho předstihl P. Jeronimo Gracian od Matky Boží, bylo jejím dílem. Gracian! Ten chvastoun! Ten svůdce starých andaluských modlilek! Ale za nepřítomnosti tohoto provinciála byla Matka zakladatelka povinna poslušností jemu, Antoniovi od Ježíše, jeho vikáři. Tvář umírající řeholnice, kterou uviděl za mříží hovorny v Medině del Campo, v něm neprobudila soustrast. Přesto se neodvážil pohledět Terezii od Ježíše do očí, když jí přikazoval, aby hned nazítří odcestovala do Alby de Tormes, kam ji volá vévodkyně z Alby Doña Maria Enriquezová: Aby se pomohlo její těhotné snaše při porodu, nebylo zapotřebí ničeho menšího než modliteb té, kterou pokládalo Španělsko za světici. Matka byla zdrcena. „Nikdy jsem neviděla,“ říká Ana od svatého Bartoloměje, „že by tak trpěla pro příkaz představeného, jako trpěla tenkrát.“ Terezie od Ježíše viděla do Antonia od Ježíše jasně. Proč jen nedala před patnácti lety na svůj první dojem! Proč blíže nezkoumala nelibost, jakou pocítila právě v tomto klášteře, když se jí svěřil se svou vášnivou touhou být prvním bosým karmelitánem! Duše horoucí, ovšem. Ale byl tak spokojený se svou důležitostí, tento převor od
svaté Anny! Tehdy neměla na vybranou, byla „jen chudou karmelitkou vybavenou patenty a dobrou vůlí, ale bez prostředků k jednání“,14 bez haléře, bez jediného mnicha. A on odešel založit klášter v Duruelu s Fray Janem od Kříže. Pro Jana od Kříže bylo Duruelo vzpruhou, která ho vynesla na mystické vrcholy hory Karmelu. P. Antonio od Ježíše z něho polehoučku sestoupil k světským poutům. Ten, který si osoboval nárok být prvním bosým karmelitánem, byl by chtěl hrát v řádu první roli. Přednost přiznaná Gracianovi v něm vzbudila žárlivost. Pak ho učinila zatrpklým, pak agresivním. Matka musela hájit svého Pavlíčka: „Nic zvláštního není s Fray Antoniem, jenom nemohu snést, aby se vás sebeméně dotkl“. 15 Jeho zášť ho dohnala k tomu, že vytvářel malé disidentské tlupy. Terezie volala na poplach: „My všichni jsme tlupa Ukřižovaného!“16 Nakonec vztyčila přehradu mezi poctami a jím, ale ponechala mu druhé místo jako provinčnímu vikáři, „aby zemřel v pokoji, protože toto je podstata jeho melancholie. A tyto malé tlupy zaniknou a on nebude moci škodit, když bude mít představeného“.17 Posuzovala ho jako velká ochránkyně a měla ho ráda. Ale toho večera viděla to, co bylo příliš jasné: provinční vikář ukájel zášť Antonia od Ježíše. Bylo by zajímavé zjistit, co by byl udělal, aby přinutil Matku zakladatelku, kdyby byla odmítla. Její zdravotní stav by to byl ospravedlnil. Ale ji to ani nenapadlo. Což kdysi nenapsala: „Z poslušnosti bych šla na konec světa’’? 18 Snoubenec od ní žádal, aby pro něho bojovala, trpěla, aby byla v očích lidí pokládána za bláhovou: vždycky poslechla. Teď, když jí ukládal ústy jednoho z jejích představených, aby se odpoutala od své poslední vazby, od Avily, kolébky svého těla a svého zakládání, a vydala se na cestu k hrobu na cizí půdě v rachotině, nepohodlné pro její staré kosti, měla by couvnout? Mohla si postěžovat otci vikářovi na tak krutý požadavek. Neudělala to. Posteskla si jenom Pánu na tuto poslední závislost své duše, která je uvězněna v těle nemocném, vyčerpaném, nebo zbabělém. Ne: nesmí ukázat ochablost před tvrdou převorkou Albertou Bautistou, kterou kdysi sama přinutila k poslušnosti. Takto jí bylo připomenuto, že není ničím: což se nemusela denně znovu učit od
svých dcer ctnostem, kterým je ona učila? Řekla prostě: – Poslechnu vás, otče. Terezie od Ježíše odešla do své cely bez večeře. Převorka ji nepozvala do refektáře. Bez vnitřních výhrad přijala hlad, samotu, odchod příštího rána za svítání, a umlčela všechnu rozmrzelost. Nebyli Antonio od Ježíše a Alberta Bautista, později převorka ve Valladolidu, příležitostí k jejímu největšímu vítězství? Konečně se mohla připojit ke Kristu v Olivové zahradě. Už před svým vstupem na Karmel měla nejraději tuto scénu z pašijí. Byla tak přesvědčena o své nehodnosti, že se odvažovala připojit se k Ježíšovi, jenom když ho viděla opuštěného, zrazeného. „Myslela jsem na jeho pot a na utrpení, které tam snášel, a toužila jsem po tom, abych mu mohla stírat onen smrtelný pot. Když jsem si však připomínala své těžké hříchy, vzpomínám si, že jsem neměla odvahu. Zůstávala jsem tak dlouho, dokud mi to dovolovaly mé myšlenky, které mě hodně vyrušovaly. Už po několik let jsem se téměř každý večer před spaním ponořila do Ježíšovy modlitby v Getsemanech (…). Konala jsem modlitbu, aniž jsem věděla, co to je. Tak jsem si nato zvykla a zůstala jsem tomu věrná jako kříži, který dělám, dříve než ulehnu“.19 Oné noci jí horečka a bolest zabránily ve spaní, vypila až do dna kalich opuštěnosti od svých blízkých. Ale což to není nový projev přízně, když ji takto její Mistr volá, aby se s ním spojila v samotě? A v jaké samotě! Ježíš tu byl s ní, tak jako ona byla s ním. Terezie od Ježíše se vydala na cestu po primě. P. Antonio, Teresita a Ana od svatého Bartoloměje ji doprovázeli. Vévodkyně z Alby poslala svůj kočár, tzn. těžké vozidlo, špatně zavěšené na čtyřech kolech. Od prvních otřesů bylo Matce tak zle, že se bála, aby nezpůsobila svým společníkům a lidem vévodkyně nepříjemnost, kdyby zemřela na cestě. Měla takové bolesti, že je jen její svrchovaná slabost a horečka činily snesitelnými. Od večera byla vyhladovělá. Aby se trochu vzchopila, snažila se sníst několik fíků, ale nemohla je strávit. Koncem dne jí selhávalo srdce, jeho tep už byl sotva znatelný. Ačkoli se jí každé jídlo protivilo a nerada obtěžovala, prosila Anu od svatého Bartoloměje: – Dceruško, můžete-li, sežeňte mi něco, ať cokoli, já už to nevydržím.
Ana dala sluhovi čtyři reály, aby koupil dvě vejce, a rozplakala se, když se vrátil s prázdnou. Nic nedostal. Matka vypadala jako mrtvola, a přece sestru laičku utěšovala: – Neplačte: Bůh rozhodl, že to má být takhle …20 Omdlela. A v této poušti nebylo čím jí pomoci. Byla tu jen Teresita, která ještě neuměla jednat tak, jako uměla milovat. A P. Antonio se svou nicotnou horlivostí. A lidé vévodkyně, kteří se rozčilovali: ,,Ti z Peñarandy zabili světici!“ Po noci strávené ve špatné hospodě, kde nedostali pro nemocnou nic než trochu vývaru z bylin s množstvím cibule, mohli odjet. Ustrašená Ana od svatého Bartoloměje nespouštěla oči z tváře Matky, která se třásla bolestí při každém nárazu. A Terezie od Ježíše jí byla asi vděčnější za její věrnost než za její péči. Blížili se k Albě, když se oblak prachu zastavil u dvířek vozu, s dupotem cválajícího koně, který se náhle vzepne: kurýr vévody de Huescar přinášel zprávu o šťastném narození dědice rodiny z Alby. Mladá vévodkyně a její dítě se měly jak nejlépe na světě. Když šlo o zájmy řádu, odolávala Matka zakladatelka vždy pevně rozmarům velkých. Při tomto rozmaru byl v sázce jen její život. A přece ji vévodkyně Doña Maria Enriquezová milovala. Terezie nemyslela na ni, když prosila Boha, aby ji chránil před těmito pány, kteří mohou všechno, protože si podivně protiřečí. 21 Měla ještě sílu, aby řekla posměšně: – Chvála Bohu! Teď už nebudou potřebovat světici!22
JE ČAS, ABYCHOM SE SHLDELI, MŮJ MILÁČKU … – 1582
VI. JE ČAS, ABYCHOM SE SHLEDALI, MŮJ MILÁČKU … 1582 Alba žhnula v zapadajícím slunci, voda Tormesu se vlnila a leskla v jeho svitu jako zlato. Terezie od Ježíše vstoupila na Karmel Zvěstování Panny Marie za zpěvu Te Deum. Ve všech jejích klášterech projevovaly její dcery takto svou radost z její návštěvy. Toho večera byla její únava tak zjevná, že radostný hymnus končil šeptem. Přiznala se, že je úplně rozlámaná: – Už nemám jedinou kost zdravou …1 Přesto se snažila usmívat a ochotně žehnala svým dcerám. Ona, která obyčejně odmítala toto gesto, neboť se příčilo její pokoře. Dělala to „velmi elegantně a půvabně“. 2 Převorka byla jednou z řeholnic od Vtělení v Avile, které se zřekly zmírnění a následovaly Matku Terezii. Juana od Ducha svatého byla tak vlídná, že když kárala některou mnišku, vrhla se jí nakonec k nohám a prosila ji za odpuštění. Matka jí musela vytknout jen její přehnané posty. Využila toho, že Matka zakladatelka se prohlašovala jen za podřízenou převorky, a žádala ji, aby si odpočinula. Zavedla ji k její cele. Ana od svatého Bartoloměje přinesla bílé prádlo: jenom nemocné měly na ně právo a sestřička měla radost, že může uspokojit zálibu nemocné v dokonalé čistotě. A skutečně, když se viděla v oslnivě bílém lůžku, oblečená do čerstvého plátna, „včetně roušek a rukávů“, řekla se šťastným úsměvem: – Za celých dvacet let jsem nikdy nešla tak brzy spat … 3 Avšak nad rozruchem, jaký působí u řeholnic vzdálených od všeho dění nečekaná událost, převládalo v klášteře ustrnutí. Přišla snad Matka zakladatelka do Alby, aby tam zemřela? Je to snad to, co předpovídala nadpřirozená znamení v tomto klášteře od začátku roku? V chóru se nenadále objevovala světla a děsila sestry nebo je nutila k modlitbě. Nedávno když se komunita modlila, zaslechly
JE ČAS, ABYCHOM SE SHLDELI, MŮJ MILÁČKU … – 1582
mnišky trojí velmi slabé, velmi jemné zasténání. Nyní tvrdily, že to znělo jako vzdechy umírající laně. Ale druhý den ráno byla Matka na mši svaté a u svatého přijímání. Neměla ve zvyku povolovat slabostem „své kostry“. Mohly ji vidět, jak několik dní chodí sem tam, opřena o svou hůl, jak vystupuje po schodech, aby se podívala z horních světnic na Tormes, který tolik milovala, aby si se svou obvyklou přísností prohlédla klášter do nejmenších podrobností. Přes její věk a nemoc si její chůze podržovala ono nevímco hrdého, dobyvatelského, co nemohly zlomit ani vytrvalá poslušnost a pokora, množství práce, pronásledování. Matka měla i v Albě práci: nejprve šlo o to uvést na správnou cestu dárkyni Doñu Teresu de Layz, která dávala sestrám důchod, ale týrala tyto ubohé duše. Už dávno byl den, kdy tato dáma měla vidění tohoto domu, jeho zeleného dvora posetého tak krásnými bílými květinami, že je neuměla popsat, studny, u níž stál svatý Ondřej v podobě majestátního starce. Řekl ženě, která si přála mít děti pro slávu svého jména: – Tvé děti budou jiné, než jaké si žádáš …4 Klášter v Albě de Tormes se zrodil z tohoto zjevení, ale tato zbožná patronka se stala pro karmelitky hašteřivou matkou. Zakladatelka ji vyplísnila: – Vy nebudete mít nikdy dlouho převorku, všechny vám utečou. Uvažte, že tento dům je váš a že Bohu se nedá sloužit v neklidu. To všechno jsou jen dětinskosti, lpění na sobě. Ach paní! Jak docela jiné je to tam, kde opravdu vládne duch!5 Doña Teresa de Layz byla zkrocena. Všude, kudy Matka prošla, obnovila pořádek a zavedla mír. Za dva nebo tři dny přicestoval rektor koleje bosých ze Salamanky, aby s ní mohl promluvit „o této intrice zlého ducha“, 6 o této temné historii domu. Diskutovala s ním celé odpoledne. Její rozhořčení na převorku Anu od Vtělení – její sestřenici Anu de Tapia a jednu z nejstarších bosých karmelitek – která právě přestoupila její zákaz a koupila dům, jímž byla nadšená – by bylo ublížilo i osobě dokonale zdravé. Rektor hájil vinici: zhřešila jen ze zoufalství, že už dvanáct let bloudí z barabizny do barabizny, a dodal: – Konečně, už je to hotové, papíry jsou podepsány, záloha je
JE ČAS, ABYCHOM SE SHLDELI, MŮJ MILÁČKU … – 1582
zaplacena. K čemu to je bouřit se proti hotové věci? Odpusťte své dceři, potěšte ji, když jste ji zdrtila. Matka zakladatelka se vztyčila: – Hotová věc, milý synu? Není hotová, a nikdy nebude. Karmelitky ze Salamanky nikdy nevkročí do tohoto domu, protože to není Boží vůle a protože se tento dům pro ně nehodí.7 Podle ní byla vůle Boží vždy totéž co dokonalost. To byla poslední bitva, kterou vybojovala pro zájmy řádu. Tentokrát zase vyhrála. Ještě jednou se rozveselila, když zjistila, že se v těchto Božích domech všemu naučila, že se v nich stala dokonce „obchodnicí, handlířkou“,8 ona, která si ošklivila peníze a kupčení. Ale přece bylo zapotřebí dozírat na dobré řízení! Jak předpověděla, koupě tohoto domu v Salamance ztroskotala. Uprostřed toho všeho se neustále znepokojovala o ubohý klášteřík svatého Josefa v Avile a svěřila se Teresitě a Aně od svatého Bartoloměje se svou starostí: – Kde najdou tyto ubohé sestry peníze na chléb? 9 Neboť tam, kde byla Matka, měly karmelitky nejen pokoj Pána, ale i dobré obilí. Dokonce říkala Aně: – Dcero, udělejte mi radost: až uvidíte, že jsem méně nemocná, obstarejte mi obyčejný dvoukolák, usaďte mě v něm, jak nejlépe budete moci, a všechny tři odjedeme do Avily. 10 Ne proto, že by byla připoutána ke své rodné půdě víc než ke kterékoli jiné pozemské věci, ale kvůli intrikám Františka de Cepeda bylo důležité, aby Teresita oblékla co nejdříve řeholní roucho. Koncem září už udržovala Terezii od Ježíše při životě jen její úžasná odvaha. Zvracela krev, jazyk měla chvílemi ochrnutý. Ráno o svátku svatého Michaela po mši svaté, při níž přijímala, měla krvácení a musely ji odnést na lůžko. Lékař usoudil, že je její cela příliš studená. Přenesly ji do světnice lépe chráněné, do jakési alkovny s předsíní. Jedno její okno vedlo do křížové chodby. Večer spatřila jedna řeholnice, jak toto okno září světlem, bělejším a třpytivějším než křišťál. Od té chvíle nikdo nepochyboval, že tady Matka zemře. Ona to věděla lépe než kdo jiný. Již roku 1577 řekla v Salamance lékaři, který jí ukládal, aby si odpočinula: „Pro čtyři roky, které mi ještě zbývají k životu, je zbytečné tolik péče…“ Očekávala svou hodinu, stále v pokoji a stále v činnosti. Nyní se tato hodina naplnila.
JE ČAS, ABYCHOM SE SHLDELI, MŮJ MILÁČKU … – 1582
Kdysi měla strach ze smrti. Potom, zamilovaná do Boha do té míry, že byla v tomto světě „jako otrokyně v cizí zemi“,11 vysilovala se trýzněním těla a umírala, že neumírá. Protože, kde jinde najít Život než ve smrti? A pak objevila život v činnosti. Když založila svůj první klášter a splnila své touhy po samotě a modlitbě a Ježíš ji pozdvihl na vrcholy lásky v tomto požehnaném domě svatého Josefa v Avile, prosila Pána, aby ji odvedl s sebou nebo aby jí dal prostředky, jak by mu mohla sloužit. Tehdy jí doporučil, aby založila sedmnáct ženských klášterů, nepočítaje kláštery mužské, aby od základu změnila mnišské mravy své doby, aby zapojila do práce nejvyšší kontemplaci a z kontemplace aby udělala účinnou práci, aby překlenula všechny společenské rozdíly rovnou láskou a kladla Boží zákon nad lidské příkazy. Konečně chudá, odpoutaná od všeho a hlavně od sebe samé, pokorná a slabá žena v dobách, kdy se žena netěšila žádné vážnosti a ještě méně měla prostředky, financovala, organizovala, spravovala tyto domy svaté Panny, živila, řídila několik set podřízených s touže velkorysostí vcelku i v jednotlivostech, jako kdyby byla bohatá, ctižádostivá a chtivá. Ach ne, nešlo o to „zakuklit se“ v modlitbě! 12 „Pán chce skutky, chce skutky! Chce například, aby sis nevšímala ztráty zbožnosti, máš-li potěšit nějakou nemocnou, které můžeš přinést úlevu; abys s ní nesla její bolest, jestliže trpí; abys hladověla, je-li třeba dát jí najíst. Toto je pak pravé spojení s Boží vůlí“. 13 Od té chvíle už pro Terezii od Ježíše neznamenala božská láska, aby „umírala, že neumírá“, nýbrž znamenala, že má chápat, trpět, zříkat se a sloužit. Tak dlouho, dokud nedokončila práci svého Otce. Nyní jí bude konečně dáno, aby se k němu vrátila. Pro ni to bylo dětsky prosté. Jenom pro ni. Neboť jako narození syna nějakého krále nemohla se ani smrt Boží dcery považované už zaživa za světici obejít beze svědků. V cele Matky Terezie od Ježíše bylo stále plno. Byla to cela podobná všem ostatním v klášteře v Albě de Tormes a ve všech karmelitánských klášterech: velký kříž z hrubého dřeva na vápnem vybílených zdích, hrubá vlněná přikrývka na bělostném prádle, modré kastilské nebe za oknem. Catalina od Početí a Catalina Bautista pomáhaly Aně od svatého Bartoloměje ošetřovat umírající. Její trpělivost, její houževnatost,
JE ČAS, ABYCHOM SE SHLDELI, MŮJ MILÁČKU … – 1582
starost, že jim přidělává práci, je povzbuzovaly k Boží chvále. Doña Maria Enriquezová ji přišla navštívit: Terezie se jí omluvila. Obávala se, že jí bude nepříjemný zápach léku nedopatřením rozlitého. Nuže, nejen nebylo cítit zápach léků, ale místnost naplňovala nádherná vůně. Všechno, čeho se Matka dotkla, jí bylo provoněno. Teresita zůstávala u ní, stejně jako Doña Teresa de Layz, P. Antonio od Ježíše, převorka Juana od Ducha svatého, Maria od svatého Františka, která ji zachytila do náruče onehdy v Salamance, když ji sladký zpěv Isabely od Ježíše unášel do nebe. Také tu byla Teresa od svatého Ondřeje, která nosila železo a žínici, ale byla tak krásná, tak stydlivě skrývala své přísnosti, že ji Matka jednoho dne políbila a prohlásila, že je „chloubou kajícnosti“. – Přijdu pro vás, až na vás bude řada, 14 řekla jí, když jí děkovala, že je přítomna u jejího smrtelného lůžka. V koutě místnosti byla ustrašená tvář dcery Antonia Gaytana Mariany od Ježíše, kterou Matka kdysi nazvala „malou darebačkou“ a nyní ji nazývá „malým andílkem“, protože této novicce ještě není patnáct let. Terezie uhádla její neklid: bude jí dovoleno po smrti její ochránkyně obléknout hábit bez věna v tomto domě? Ubezpečila ji: – Mé dítě, netrap se. Složíš sliby zde.15 Bylo by se řeklo, že se jí smrt netýká, tak se zdála zaměstnána jedině žehnáním a utěšováním. Zázrak lásky dokončoval její proměnu. To všechno se dělo za nesmírného mlčení. Proto byla Catalina od Početí, která stála u okna, zaražena, když náhle uslyšela hluk rozradovaného zástupu. Už se chystala vyjít a umlčet tento rámus, když spatřila velké množství dam a pánů ve skvoucích šatech, kteří kráčeli křížovou chodbou a vstupovali do cely světice: deset tisíc mučedníků přišlo pozvat Terezii od Ježíše na věčnou svatbu. 2. října oznámila Matka Aně od svatého Bartoloměje, že se její smrt blíží. Požádala o Nejsvětější svátost. Otec provinční vikář Antonio od Ježíše ji vyzpovídal na kolenou u jejího lůžka. Potom ji poprosil: – Matko, požádejte Pána, aby vás neodváděl. Neopouštějte nás tak rychle… Slyšeli ji, jak odpověděla: – Otče, mlč! Musíš právě ty takhle mluvit? Už nejsem potřebná na
JE ČAS, ABYCHOM SE SHLDELI, MŮJ MILÁČKU … – 1582
tomto světě.16 Nyní, když bylo její dílo dokonáno, přemohla ji láska k Bohu a touha spojit se s ním. To, co doporučila svým dcerám, bylo stručné: „Milé dcery, pro lásku Boží vás prosím, zachovávejte dobře řeholi a stanovy. Budeteli je přesně dodržovat, nebude zapotřebí žádného jiného zázraku k vaší kanonizaci. Nenapodobujte špatné příklady této špatné řeholnice a odpusťte mi“.17 Neznamenalo to její oblíbené ctnosti: lásku, pokoru, poslušnost, pracovitost? Mnohokrát opakovala jasně a velebně: „Pane, jsem dcera církve“.18 Byla na tom tak zle, že ji musely dvě řeholnice obracet na lůžku. Ale když viděla vstupovat Nejsvětější svátost, skokem se vztyčila a padla na kolena. Její tvář planula láskou a radostí. Při jejím posledním svatém přijímání jí naposledy vytrysklo ze rtů: „Můj Snoubenče a Pane! Je čas, abych se vydala na cestu. Odejděme, nastala hodina …“19 Když se jí P. Antonio od Ježíše tázal, zda chce, aby odnesli její tělo do Avily, slabě se usmála. Těmi rty, které kdysi projevovaly radost i odříkání: – Ježíši! Otče, sluší se toto si přát? Což mám něco vlastního? Neprokážou mi zde tu lásku, že by mi daly kousek země? 20 Celou noc strávila v extatické blaženosti, opakovala verš jednoho žalmu. Ale ona, která tak často prohlašovala, že nechce latinské mnišky, pronášela ho svou kastilštinou: „Mou obětí, Bože, je zkroušený duch, zkroušeným a pokorným srdcem, Bože, nepohrdneš!“21 Často se vracela k slovům: „zkroušené srdce“ a zdálo se, že jí dělá radost, když je může zdůrazňovat. Na úsvitu druhého dne, o svátku svatého Františka z Assisi, si lehla na bok „v pozici, jakou přičítají Marii Magdaléně“. Její sestry se mohly na ni dívat: vrásky vyryté věkem a nemocí zmizely; její proměněný obličej byl tak klidný a tak prosvětlený, „že vypadal jako úplněk“.22 Ty, které ji viděly v extázi, tvrdily, že byla v Boží přítomnosti. Její pohled se vrátil k světu jen jednou: P. Antonio od Ježíše právě nařídil Aně od svatého Bartoloměje, aby šla něco sníst. Ubohá sestra
JE ČAS, ABYCHOM SE SHLDELI, MŮJ MILÁČKU … – 1582
už mnoho dní nespala ani nejedla. Matka otevřela neklidné oči a usilovala obrátit hlavu, jako by někoho hledala. Teresita pochopila a běžela zavolat sestřičku v bílém závoji. Když ji Matka uviděla vstupovat, uklidnila se, vzala ji záruce a s úsměvem, který jí už zůstal, položila hlavu na její paže. Takto, podpírána kastilskou venkovankou, očekávala, až bude odnesena nad sedmou komnatu „dravým orlem Boží Velebnosti“.23 Vycházela z ní obdivuhodná vůně. Třikrát velmi slabě, velmi jemně zasténala, a skonala. Tvář Terezie od Ježíše zůstala ve smrti tak krásná, tak zářící, že vypadala „jako žhavé slunce“. 24 Vévodkyně z Alby dala pokrýt zlatou látkou tělo té, která si za života zvolila oděv z hrubé vlny. Paříž květen 1948. Champrosay 7. června 1950, o svátku blahoslavené Anny od svatého Bartoloměje.
DOSLOV SVATÁ TEREZIE OD JEŽÍŠE Její neporušené tělo Mezi různými zprávami o pohřbu Matky Terezie od Ježíše dáváme přednost několika řádkům Any od svatého Bartoloměje: „Nazítří po její smrti ji pochovali se vší možnou slavnostností. Její tělo bylo vloženo do rakve. Ale nasypali na ni tolik kamení, vápna, cihel, že se rakev pod tíhou probořila a všechno do ní propadlo. Způsobila to ta, která darovala tento dům, jménem Teresa de Layz. Nikdo jí v tom nemohl zabránit. Myslela, že když ji takto zatíží, nebude ji moci už nikdo odtud odnést“.1 Ale z hrobu Terezie od Ježíše se linula tak rozkošná vůně, že si mnišky přály tělo své Matky znovu uvidět. Využily příležitosti, když se zde jednou zastavil P. Gracian, a přednesly mu své přání. Francisco de Ribera vypráví: „Zdálo se mu to dobré, a začali ve vší tajnosti odstraňovat kamení. Bylo ho tolik, že on a jeho společník na to potřebovali čtyři dny … Rakev byla otevřena 4. července 1583, za devět měsíců po pohřbu. Nalezli víko rozbité, napůl shnilé a plesnivé, velmi silně páchlo vlhkostí … Šaty byly rovněž shnilé. Svaté tělo bylo pokryté hlínou, která spadla do rakve. Také bylo pokryté plísní, ale bylo tak zdravé a celé, jako kdyby bylo včera pochováno“. 2 Zde připojuje P. Gracian ke zprávě P. Ribery poznámku: „Byla tak celá, že můj společník Fr. Cristobal od svatého Alberta a já jsme vyšli ven, zatímco ji svlékaly. Zavolaly mě zpátky, když ji znovu oblékly. Byl jsem překvapen, jak byla její ňadra plná a rovná“.3 „Skoro úplně ji svlékly – protože byla pohřbena ve svém hábitě – a umyly ji od hlíny. Po celém domě se rozlila silná a nádherná vůně a
trvala mnoho dní … Daly jí nové šaty, zahalily ji pokrývkou a uložily ji do truhlice, právě tam, kde byla dříve. Ale předtím jí P. provinciál odňal levou ruku …“4 Gracian dodává také poznámku k textu P. Ribery: „Odnesl jsem tuto ruku v čepci a ještě zabalenou do papíru. Kanul z ní olej … Nechal jsem ji v Avile v uzavřené schránce … Když jsem ruku uřízl, odřízl jsem také malíček, který nosím u sebe … V mém zajetí mi ho Turci vzali, a já jsem ho znovu koupil asi za dvacet reálů“. 5 Avšak Avila se nevzdala a chtěla mít tělo tak významné dcery. Proto rozhodla kapitula bosých karmelitánů, že tam má být Matka Terezie přenesena. Aby tomu nemohli vévodové z Alby klást překážky, konalo se přenesení jako únos. Kanovník Don Juan Carrillo, strážce pokladu avilské katedrály, referuje o výpravě, které se zúčastnil: „P. Julián z Avily a já jsme odjeli v pátek 23. listopadu velmi časně ráno podle doporučení P. Gregoria Naziánského. Dříve než jsme dorazili do Alby de Tormes, poslal jsem mu zprávu o našem příchodu. Napsal mi, abychom vešli do města opatrně, potají, a přišli za ním v sedm hodin večer do hostince, kde se nalézal. Byl tam, a našel jsem ho samotného. P. Jeronimo Gracian přišel brzy nato. Hovořili jsme o tom, jak Pán všechno zařídil, aby se přenesení těla svaté Matky uskutečnilo v této chvíli, a o zvláštních prostředcích, které použil, aby odstranil z Alby všechny, kteří by tomu byli mohli bránit. Už léta nebylo městečko tak opuštěné. I vévodkyně den předtím odcestovala. Rozhodli jsme se, že se sejdeme příštího dne, v neděli, na témže místě a v tutéž hodinu a že se do té doby nebudeme ukazovat. Tak se stalo. Toho dne P. Gregorio, který spěchal, abychom to měli za sebou, vstoupil do kláštera s P. Gracianem, který se víc bál. Řeholnice naléhavě žádaly, aby směly svaté tělo spatřit. Když se setmělo, vytáhli je ze schránky a shledali, že hábit a plátno, které je zakrývalo, jsou zcela zničené. Všechny řeholnice hleděly na svaté tělo s největším uspokojením a s radostí. Když odešly na kompletář a na vigilii – pomodlily se je hodně rychle, spěchaly, aby se mohly vrátit, takže se jim muselo přikázat, aby se pomodlily matutinum v horním chóru – zůstali otcové sami s převorkou a podpřevorkou. Zdálo se jim, že nadešla chvíle, aby jim ukázali dopis kapituly, která rozhodla
o přenesení svatého těla k svatémuJosefu do Avily. To je nesmírně rozrušilo a rozlítostnilo. Odňali jí jednu paži…“ 6 P. Gregorio Naziánský se podjal této amputace. Podle P. Ribery vypadala operace takto: „… Proti své vůli – řekl mi pak, že je to největší svatokrádež, jakou spáchal na našem Pánu – a jedině aby se neprovinil proti poslušnosti, vytáhl nůž, který nosil pro všechny případy za pasem, a zabodl ho pod levou paži, od které P. Gracian odřízl ruku a která byla vymknutá, když zlý duch shodil svatou Matku ze schodů. Podivuhodná věc: s námahou ne větší než pro rozříznutí melounu nebo čerstvého sýra uřízl paži v kloubu tak lehce, jako by byl dlouho hledal, aby ji našel… A tělo zůstalo na jedné straně, paže na druhé …“7 Tělo se nevešlo do zavazadla, které si mniši přinesli… „Znovu je oblékli do hábitu a zabalili do jedné vlněné přikrývky. P. Gregorio je vzal do náruče, odnesl je a uložil ve světnici naproti klášteru.“ Za ním šel P. Gracian. Julián z Avily na ně čekal. „Když bylo svaté tělo uloženo na lůžku, P. Gracian je přikryl a my jsme ho viděli takové, jak bylo pohřbeno. Nechyběl mu ani vlas, bylo masité od hlavy až k patě, břicho a ňadra vypadaly, jako by nepozůstávaly z porušitelné hmoty. Když jsme na ně sáhli rukou, nechalo se maso uchopit, třebaže bylo lehčí, jako by byla smrt nastala právě teď. Barva těla se podobala měchům, do jakých se dává sádlo. Obličej je trochu zploštělý, je vidět, že na něj spadlo příliš mnoho vápna, cihel a kamenů, které na ně házeli, když bylo pochováváno. Ale nic nebylo rozbito. Vůně, jaká se line z tohoto svatého těla, když se k němu hodně přiblížíme, je neobyčejně příjemná. Není tak silná, když se od něho vzdálíme, a nikdo nedovede říct, čemu se podobá. Nanejvýš připomíná jetel, ale jen lehce. Když jsme si dobře prohlédli toto svaté tělo a měli zadostiučinění pro to všechno, co bylo právě řečeno, zabalili jsme je, takto oblečené, do vlněné přikrývky, dobře jsme je zašili a zavázali a odnesli do hostince …“8 Fray Gregorio a Julián z Avily strávili noc „v tak velké a svaté společnosti a vůně byla taková, že když při odjezdu položili tělo na mezka mezi dvě otýpky slámy, zůstala jí místnost celá provanutá“. 9
A tak tato Boží tulačka znovu putuje přes hory a doly v doprovodu věrných společníků svých zakládání. Bylo to v listopadu 1585, tři roky po její smrti. „Odjeli jsme z Alby v pondělí ve čtyři hodiny ráno. Noc byla jasná jako v červnu a také tak vlahá. Tak tomu bylo, dokud jsme byli na cestě, až do našeho příjezdu do Avily kolem šesti hodin večer. 10 „Tato velká relikvie byla odevzdána sestrám u svatého Josefa. Jsou tak šťastné, že ji mají, jako byly sestry v Albě zarmoucené, že o ni přišly …“ Tělo Matky Terezie bylo uloženo velmi důstojně na místě, kde k němu mohly všechny řeholnice přistoupit a potěšit se jím. Nejprve je vystavily v kapitule a obklopily velmi dobře rozloženými čalouny. Potom zhotovily dlouhou schránku v podobě rakve, uvnitř ji vystlaly černým taftem s hedvábnými a stříbrnými prýmky a zvenčí přikryly černým sametem s prýmky zlatými a hedvábnými. Schránka byla pobita pozlacenými hřebíky, pozlacené byly i zámky, klíče a závory. Na to daly dva zlaté a stříbrné erby, jeden řádový, druhý nejsvětějšího Jména Ježíš. Na tomto hrobě byl nápis vyšitý zlatem a stříbrem: „Madre Teresa de Jesus“.11 Biskup Don Pedro Fernandez de Temiño byl informován o „pokladu, který má ve svém městě“, a ohlásil svou návštěvu. O deváté hodině biskup obklopený asi dvaceti osobami, včetně auditorů, dvou lékařů, P. Diega de Yepes, Juliana z Avily, vstoupili do předsíně. Byly uzavřeny dveře z ulice a Terezie od Ježíše byla položena na koberec. Svaté tělo bylo za svitu pochodní odkryto a všichni na kolenou s obnaženou hlavou „na ně pohlíželi s velkým obdivem a s mnoha slzami“. 12 „Lékaři prohlédli tělo a rozhodli, že je nemožné, aby to byl přirozený jev, že je to opravdu zázrak… Neboť po třech letech, když nebylo ani otevřeno ani nabalzamováno, bylo tak úplné, že mu nic nechybělo a vycházela z něho obdivuhodná vůně“.13 Biskup zakázal pod trestem exkomunikace přítomným osobám o tom všem mluvit. „Ale říkali: ‘Viděli jsme dnes veliké divy!’ Tito lidé tak toužili, aby o tom mohli vyprávět, že biskup musel odvolat exkomunikaci a zprávy o této události se roznesly po celém městě“. 14 Když se zvěst o únosu těla svaté Terezie dostala k sluchu vévody z Alby, velice se rozhněval. Začal vyhrožovat karmelitkám z Alby de Tormes nejhoršími následky, kdyby nechaly odnést paži, která jim
byla ponechána pro útěchu, a dal se do vyjednávání s Římem. Byl mocný, a osudem Matky Terezie bylo, aby nikdy nepřestala cestovat. Jeho Svatost dal rozkaz, aby bylo tělo vráceno klášteru v Albě. Bylo odneseno zase „ve velké tajnosti“ z klášteříku svatého Josefa a potají odneseno a vráceno do Alby de Tormes. P. provinciál si marně vymínil, že „je to jen půjčka“. Svaté ostatky Matky Terezie od Ježíše se nikdy nevrátily do jejího rodného města… Byly ještě mnohokrát identifikovány, vystavovány … Ribera spatřil tělo roku 1588: „Je vzpřímené, ačkoli je trochu nakloněné dopředu, jako chodí staří lidé, a je dobře vidět, že postava byla krásná. Když ji chtějí vztyčit, stačí podepřít jí rukou záda, a zůstane stát. Svlékají ji a oblékají, jako by byla živá … Má barvu datlí… Oči jsou suché, ale celé. Mateřská znaménka na obličeji mají ještě chloupky… Nohy jsou hezké, dobře stavěné …“ A dobrý Ribera dodává: „Bylo pro mne velkou útěchou, když jsem viděl tento skrytý poklad. Myslím, že za celý svůj život jsem neměl krásnější den… Jenom lituji, že ho jednou na prosbu vážných osobností nebo na naléhání klášterů rozřežou …“15 Opravdu tomu tak bylo. Tělo Matky Terezie od Ježíše bylo rozkouskováno. Pravá noha a kus horní čelisti jsou v Římě, levá ruka je v Lisabonu, pravá ruka, levé oko, prsty, útržky masa roztroušeny ve Španělsku a v celém křesťanstvu. Její pravá paže a její srdce jsou v relikviáři v Albě de Tormes, i to, co zbývá z tohoto dokonalého a neporušitelného těla. Blahořečení a svatořečení Terezie od Ježíše Od roku 1602 přicházely do Říma žádosti o blahořečení Matky Terezie od Ježíše. R. 1614 odplouvá sedmdesát galér z Janova za velení velkoadmirála Dona Carlosa Dorie. Přivážejí do Španělska oznámení o beatifikaci Matky zakladatelky. Roku 1622 se blahoslavená stala svatou Terezií od Ježíše. Během kanonizačního obřadu vypustili u svatého Petra holubičky a množství malých ptáčků.
Roku 1626 prohlašují Cortezové svatou Terezii patronkou španělského království. Ale Španělsko už mělo patrona, svatého Jakuba, a jeho ctitelé se přičinili, aby byl dekret odvolán. Nemá-li však Matka tuto oficiální slávu, podržuje si ji alespoň neoficiálně. Roku 1915 prohlásil král Alfons XIII. prostřednictvím oběžníku ministerstva války svatou Terezii patronkou útvarů a oddílů vojenské stráže. Bylo to náležité svědectví ve prospěch té, kterou už univerzita v Salamance označila za „mystickou učitelku“ a které papež udělil „nebeské pocty“. Také hospodyně by si ji mohly vzít za patronku, stejně jako ženy činu našeho 20. století. Všichni, kdo budují, pracují, tvoří, všichni, kdo pěstují přátelství, všichni, kdo doufají proti všem. Neboť to není jedna z nejmenších zásluh svaté Terezie, když dokazuje, že velká osobnost musí být osobností úplnou a že velcí svatí nepohrdají malými ctnostmi.
ANA DE JESÚS Aně od Ježíše vděčíme za Duchovní píseň svatého Jana od Kříže. Sepsal ji na její žádost a jí také ji věnoval. Založila s ním r. 1586 klášter bosých karmelitek v Madridě. Ona se postarala o sebrání rukopisů té, kterou nazývají karmelitky „svatá Matka“, a předala je Fray Luisovi de Leon, aby byly vydány. Také krásný dopis, který je předmluvou k prvnímu vydání z r. 1588, je adresován „matce převorce Aně od Ježíše a řeholnicím bosým karmelitkám madridského kláštera a M. Fray Luisovi de Leon“. Ana od Ježíše byla opravdu rádkyní. Na její prosbu napsal Fray Luis svůj Výklad na knihu Job. Za trest musela zůstat tři roky uzavřena, protože se statečně zastávala P. Graciana, když byl pronásledován Mikulášem Doriou. R. 1604 ji představení určili jako nejhodnější, aby šla do Francie a zavedla tereziánského ducha do karmelitánských klášterů, jejichž založení plánovala paní Acarie. Bérulle přišel pro ni. Založila kláštery v Paříži, v Dijonu, a potom r. 1607 odešla do Nizozemí, kde založila klášter v Bruselu. Setkala se tam opět s P. Gracianem a s ním se postarala, že byla vytištěna Kniha o zakládání od svaté Terezie. Nemohla být totiž vydána současně s ostatními jejími spisy. Zemřela v Bruselu r. 1621. Její beatifikační proces byl zaveden r. 1876.16 ANA DE SAN BARTHOLOMÉ Věrná sestra laička byla také určena, aby šla zakládat Karmely do Francie. Když musela přijmout úkol jako zakladatelka a převorka Karmelu v Pontoise, musela z poslušnosti obléci i černý závoj jako chórová řeholnice. Zemřela v Antverpách 7. června 1626. Blahoslavená je od 6. května 1917. ANTONIO DE JESÚS P. Antonio od Ježíše přežil Matku zakladatelku o devatenáct let. Zemřel ve Velez Malaga ve věku jednadevadesáti let.
PRINCEZNA D’EBOLI 28. července 1579 byla princezna ďEboli zatčena, protože byla obviněna spolu s Antoniem Perezem, sekretářem Filipa II., z účasti na zavraždění Escobeda, sekretáře Dona Juana ďAustria. Zavřeli ji do věže Pinto. Po jisté době, kdy byla vězenkyní na zámku Santorcez, byla konečně až do své smrti r. 1592 v domácím vězení v Pasíraně. Takto skončila život ve věku dvaapadesáti let Ana de Mendoza, oběť svých vlastních intrik. Nejednou byla Matka Terezie od Ježíše pověřena P. Jeronimem Gracianem, aby ji šla navštívit, potěšit, podepřít, ačkoli tato žena udělala všechno, aby ji zahubila. JERONIMO GRACIAN DE LA MADRE DE DIOS Útoky proti P. Gracianovi začaly po smrti Matky Terezie od Ježíše. Byl tehdy řádovým provinciálem. Stále naivní, stále málo prozíravý, pošle Mikuláše Doriu do Říma. Ten toho využil, aby si získal pověření jako papežův vyjednávač, a z toho titulu ihned vystoupil proti Gracianovi a proti jeho plánu rozšířit řád do Afriky. Neváhal vznést proti němu takové obžaloby, že někteří žádali, aby byl sesazen z úřadu provinciála. To nezabránilo Gracianovi, aby na kapitule r. 1585 nenavrhl zvolení P. Mikuláše za provinciála. Gracian byl rozhodně světec. Byl jmenován provinčním vikářem v Portugalsku: tím byl odklizen z cesty a bylo ponecháno volné pole jeho nepřátelům. P. Mikuláš Doria nelenil a kul takové pikle, že řídil španělské karmelitány v duchu, jaký odporoval Gracianovi a tereziánské tradici. Proto byly i drahé sestry Matky Terezie, jako Ana od Ježíše a Maria od svatého Josefa, věrné Matce zakladatelce, také pronásledovány. Pomlouvačná kampaň, které čelil P. Jeronimo od Matky Boží jen andělskou trpělivostí, skončila jeho vyloučením z řádu r. 1592. Odňali mu roucho Panny Marie. Ve světském oděvu odešel do Říma. Jeho snahy přemoci tam nepřátelství rozněcované Doriou byly marné. Odplul do Neapole a upadl do rukou Turků. Byl odveden do Tunisu, zajat pašou, dán do řetězů, a na chodidlech mu vytetovali kříž. Neustal však ve svém
apoštolátě a „obracel Maury a odpadlíky“. R. 1595 byl vykoupen, vrátil se do Říma a papež Klement VIII. ho znovu začlenil do karmelitánského řádu. Až do své smrti r. 1614 žil v Belgii. Až do posledního dechu vzýval jméno Matky Terezie od Ježíše a držel její ostatky. (Podle Fr. Jeronima Graciana de la Madre de Dios, Discurso leido ante la Real Academia de España, který přednesl Seňor Marques de San Juan de Piedras Albas.) SVATÝ JAN OD KŘÍŽE Až po smrti Terezie od Ježíše končí Jan od Kříže většinu svých velkých mystických spisů, které započal r. 1578: Výstup na horu Karmel, Temnou noc, Duchovní píseň. Jako převor kláštera bosých karmelitánů v Grenadě zůstane tam více méně trvale do r. 1588. V té době je jmenován převorem v Segovii. Energicky se zastal P. Graciana proti Doriovým novotám a krutě trpěl. Na začátku r. 1591 byl zbaven všech úřadů a hodností a dostal rozkaz uchýlit se na poušť v Peñuele. Poslední týdny svého života žil v Ubedě a zemřel tam 14. prosince 1591 po velkých útrapách tělesných i mravních. Svatý Jan od Kříže byl prohlášen Piem XI. učitelem církve. Jeho hrob je v Segovii. MARIA DE SAN JOSÉ Byla poslána do Portugalska, aby tam r. 1585 založila v Lisabonu klášter bosých karmelitek. Její věrnost P. Gracianovi jí vynesla za jeho sporu s Doriou, že byla také očerňována, pronásledována, a že strávila devět měsíců ve vězení. Byla určena za spoluzakladatelku Karmelu ve Francii jako jedna z důstojných pokračovatelek tereziánských tradic. Ale zemřela v Cuervě v provincii toledské r. 1603.
PŘÍLOHA O ŽIDOVSKÉM PŮVODU SVATÉ TEREZIE Roku 1956 uveřejnil Homero Seris v Nueva Rivista de Filología hispánica dvacet stránek pod názvem „Nový rodokmen svaté Terezie“. Popisuje v něm židovský původ velké reformátorky Karmelu. Již v r. 1946 vydal Narciso Alonso Cortes v Boletín de la Real Academia Española text procesu, který vedli Cepedové (Alonso Sanchez de Cepeda, otec světice, Ruy Sanchez de Cepeda, Francisco Alvarez de Cepeda, její strýcové), u tribunálu královské kanceláře ve Valladolidu, při němž se domáhali svých práv na hidalguía, tj. na šlechtický titul. Onoho roku jsem shromáždil všechnu možnou dokumentaci pro svůj životopis svaté Terezie a neodpustil bych si, že jsem ignoroval tyto důležité doklady, kdyby mi H. Seris neposkytl omluvu. Píše totiž: „Narciso Cortes uveřejnil před deseti lety řadu důležitých dokumentů o rodině svaté Terezie. Divíme se, že dosud nevzbudily pozornost. Snad je toho příčinou málo výmluvný, málo výrazný titul, který valladolidský badatel zvolil pro svou publikaci: ‘Proces Cepedů’. Narciso Cortes vydal tři procesy. Pro to, co nás zajímá, je důležitý jen první. Jeho četba je nezáživná, ale analýza Homera Serise je velice jasná. Sestavuje rodokmen světice, z něhož vysvítá, držíme-li se jen potomstva ze strany otce: Její pradědeček a její prababička, Alonso Sanchez de Toledo a Teresa Sanchezová byli židé. Tento Alonso Sanchez, bohatý obchodník s látkami a s hedvábím, měl vinice a domy v Toledu. Její dědeček Juan Sanchez de Toledo, obrácený žid, odpadl a byl usmířen. Bylo to snad ze strachu, že bratr Efren od Matky Boží (OCD) vykládal úplně jinak procesy ve svém „Životopise svaté Terezie“, který předchází před vydáním úplného díla Matky zakladatelky Karmelu v Biblioteca de Autores Cristianos. Podle něho prý byl Juan Sanchez de Toledo katolíkem od narození, ale jeho obchodní záležitosti ho přivedly k tomu, že se „stýkal s židy důvěrněji, než měl, kdyby byl býval neohrožený a neochvějný; ale že umlčel všechny skrupule a zapřel své náboženství …’4l Homero Seris popírá pravost této teze. Případ obrácení katolíka na židovství je řídký (Menendez Pelayo zaznamenává jen jediný ve své podrobné
„Historii heterodoxních Španělů“ a označuje ho jako „podivný případ“). Stejně jako se zřídka našel obchodník, který by nepatřil k židovské rase.2 Americo Castro píše: „… Španělé se vyznačují falešnou kulturní genealogií vinou jisté vnitřní nevolnosti: je to táž, která přiměla otce Sigiienzu, že popíral židovský původ bratra Hernanda de Talavera, a v naší době jiné činitele, aby falšovali dobře známý rodokmen svaté Terezie tvrzením, že její dědeček nebyl žid, ale že se obrátil na židovství. Jako kdyby bylo možné a myslitelné, že v době, kdy se mnoho židů obracelo na křesťanství ze strachu z mučení a zabití, byl by měl některý Toleďan jménem Sanchez na konci 15. století geniální nápad dát se obřezat! Ale je tu ještě hlavní pohnutka: jejich pocit cti (honra) trpí v naší době stejně jako v 16. a 17. stol., když jsou někteří nuceni přiznat fakt, že děd světice byl židovským kupcem, a nikoli rytířem. Z téže pohnutky jeden historik z dominikánského řádu v 17. stol. dal šlechtický titul „hidalgo“ kardinálovi od svatého Sixta Juanu de Torquemada. Mayana udělal totéž v 17. stol. pro Luise Vivese.3 Znala „madre“ svůj původ? Překvapovalo by, kdyby pověstný proces vedený jejím otcem a jejími strýci zůstal nepozorován holčičce staré pět a půl roku, která už byla v té době velmi vyspělá. Nedivili bychom se, kdyby takto našla ve svých vzpomínkách další argument proti „ješitnosti“: byla rozhořčena, že se kdekdo honosí titulem „Don“, zvláště její synovci. Americo Castro je toho názoru, že věděla, čeho se má držet, a bere si za svědka Graciana. Ten totiž píše ve svém spise Duch blahoslavené Any de San Bartholomé: „… Když jsem se informoval v Avile o rodokmenu Ahumadových a Cepedových, z nichž pocházela a kteří patřili k největší šlechtě toho města, rozhněvala se na mne, že jsem o tom mluvil. Říkala, že jí stačí, že je dcerou katolické církve a že má větší lítost nad jediným všedním hříchem, než kdyby pocházela z nejhrubších a nejnižších venkovanů a konvertitů celé země.“ „Rozhorlí se, když se jí připomene šlechtictví Ahumadových a Cepedových, protože o tom věděla víc než budoucí badatelé jejího rodokmenu. Šlechtictví, o které šlo, nesmazávalo skvrnu židovství předků.“ A Americo Castro vykládá: „Matka Terezie musela být seznámena se snahami svého otce a
svých strýců, aby získali prohlášení o domnělém šlechtictví díky svým bohatým hospodářským prostředkům … Na Tereziiných rtech se objevuje palčivý výraz: ‘Hrubí a nízcí venkované a konvertité’. Proč jsou venkované ‘nízcí’ a ‘hrubí’? Čekali bychom jemnější označení u osoby tak plné lásky a tak málo připoutané k marnostem tohoto světa. Ale pro její situaci jako ‘konvertitky’ a pro všechno, co mohla slýchat při rodinných rozhovorech, byl jí venkovan ‘odporný’, protože nebyl ‘poskvrněn’ tím, co ji pokořovalo; a ‘konvertita’ byl jako živý obraz jejího vlastního neštěstí. Věty, které nám od ní předal otec Gracian, vytryskly z hloubi duše svaté Terezie a ihned prozrazují, co věděla a zakoušela o situaci ve světě, ve kterém žila …“4 Já nejsem Americo Castro. Věřím, že světice znala své židovské předky. Ale nevykládám slova „nejhrubší a nejnižší venkované a konvertité na zemi“ jako fakt: jak ji znám, pronesla je – pokud je vůbec pronesla – se špetkou vtipu. Je možné, že Gracian tuto špetku vtipu neuvedl. Byla by se mu tak často posmívala – ovšemže mile – kdyby byla bývala jistá, že rozumí ironii a mohl by tím trpět? Bezpochyby nikoli. Patřilo ke Gracianově povaze, že bral velmi vážně to, co Matka říkala o svém původu, kdežto v její povaze bylo nejprve, že o tom nemluvila – třeba jen proto, aby nezahanbovala své bratry a synovce – a ironizovala o tom, co je svět, posedlý falešnými autoritami, schopen říkat o „venkovanech a konvertitech“. „Venkovankami“ naplnila své kláštery. Ani zdaleka se nestarala o kasty a výsady. Chtěla zemřít v náručí „venkovanky“ Any od svatého Bartoloměje, zatímco byla přítomna vévodkyně z Alby, která by byla bývala nesmírně hrdá, kdyby mohla přijmout její poslední dech. V Toledu bojovala, aby měli kupci právo založit Karmel a zřídit kapli, a hledělo se na to s nevolí. Mnohem víc trpěla od velkých než od drobných lidí. A neúnavně to také prohlašovala.
ABECEDNÍ SEZNAM ZKRATEK Tituly uvedené velkými písmeny napsala svatá Terezie A AB AJ AT B BA BG BL BM BN Bol BR BRE BRJ C Dop. DVB EM FR GJ H HC HJ IB JA JG JGC JGD JGM JGP JJ JK
– AVISOS – Ana de San Bartolome – Ana de Jesus – Ano Teresiano (Tereziánský rok) – Básně – Baruzi – Baltazar Gracian – Bernardino de Laredo – Bremond – Bañez – Bolandisté – P. Bruno od Ježíše Marie – Týž, Espagne mystique – Týž, Saint Jean de la Croix – CESTA K DOKONALOSTI – DOPIS – DUŠE VOLÁ PO BOHU – P. Emeterio od J. M., Ensayo sobre la Urica Carmelitana – Francisco Ribera – Fr. Gabriel od Ježíše – HRAD V NITRU – Historia del Carmelo – Hoornaert – Pedro Ibañez – Julian z Avily – Jeronimo Gracian de la Madre de Dios – Týž, Crónica – Týž, Dilucidario del verdadero espíritu – Týž, Dialogo sobre la muerte – Týž, Peregrinaciones de Anastasio – Jeronimo de San José – Svatý Jan od Kříže
JKP JKV kn. KVT
– Týž, Duchovní píseň – Týž, Výstup na horu Karmel – kniha – Kritické vydání spisů sv. Terezie od P. Silveria od sv. Terezie LL – Fr. Luise de Leon LV – Fr. Leon Van Hove MA – Gregorio Marañon MC – Ediciones Monte Carmelo, Burgos MCH – Malon de Chaide MF – Maria de San Francisco MJ – Maria de San José MJE – Maria de San Jeronimo MJR – Táž, Rekreace MLB – MYŠLENKY O LÁSCE K BOHU MN – Muñoz, Vida de Fray Luis de Granada MP – Maria Pinelová MS – MYŠLENKY A SENTENCE PA – San Pedro de Alcantara PB – Proces blahořečení PK – Proces kanonizační (pařížské karmelitky) PO – Pedro de la Purificación R – DUCHOVNÍ RELACE RB – Francisco de Santa Maria, Reforma bosých RO – F. de Ros., Osuna RT – Rodiče sv. Terezie Sb – Zkrácené vydání spisů sv. Terezie (P. Silverio de Santa Teresa) SC – Schneider O – Osuna SST – P. Silverio de Santa Teresa, Vida de santa Teresa Stan. – STANOVY sv. – svazek TC – Teresa de Cepeda TI – Ticknor VA – Valbuena Prat. VAH – Týž, Historia literatura española VAV – Týž, Vida española en la Edad de Oro
VEJ Y Z ZVK Ž ŽAB
– VEJAMEN – Diego de Yepes – KNIHA O ZAKLÁDÁNÍ – ZPŮSOB VIZITOVÁNÍ KLÁŠTERŮ – ŽIVOT – Život ctihodné matky Anny od svatého Bartoloměje
POZNÁMKY Academia 1946.
PRVNÍ ČÁST 1. kapitola
1) 2)
3)
4)
5) 6) 7)
8)
KVT sv. II., str. 91. Narciso Alonso Cortes, Pleitos de los Cepedas. Boletín de la Real Academia Española 1946, str. 99–100.
9)
Española,
A. Castro, Realidad historica de España, str. 504. „V 15. stol. měli Židé pocit, že jsou právě tak Španěly, jako křesťany.“ Castro, Le drame de l'honneur, str. 49.
První ženě Dona Alonsa se dříve přičítaly tři děti. P. Silverio od sv. Terezie, zasloužilý tereziánský autor, vyslovuje ve svém nejnovějším díle Vida de Santa Teresa přesvědčení, že měla dvě děti, Juana a Marii. Neexistuje žádná stopa o existenci třetího dítěte. Autoři nejsou zajedno, pokud jde o jeho jméno. Jedni ho nazývají Pedro, jiní Jeronimo.
10)
Podle Nouvelle Généalogie de sainte Thérèse uveřejněné r. 1956 Homerem Serisem v La Nueva Rivista Hispánica de Filología dokazuje kniha Récréations od Marie od svatého Josefa, že nejstarším bratrem svaté Terezie byl Rodrigo, a ne Fernando, jak se do té doby tvrdilo.
14)
15) 16) 17)
MJR.
H.Seris.str. 300 a 371.
18) 19) 20) 21)
Sb C 16,10.
22)
Tamtéž.
Viz Přílohu o židovském původu svaté Terezie, str. 437. Narciso Alonso Cortes, Pleitos de los Cepedas. Boletín de la Real
Nueva Genealogia, str. 367.
11)
Nueva Genealogia, str. 367-368.
12)
Je to slovní hříčka: „Se llama Aviles en esta tierra el que más a vil es para la guerra."
13)
Erase que era – el mal que se vaya - el bien que se venga. El mal para los moros y el bien para nosotros (cit. VA, str. 179.) Doktor Marañon zastává ve svém Antonio Perez (sv. I., str. 147) tuto tezi, že lid byl nástrojem šlechty ve vzpouře oněch comuneros. Sb Ž I,4,
MCH cit. VAH sv. I., str. 627. Sb Ž I,4. Sb Ž I,6.
Cit. VAH sv. I., str. 469.
23) 24)
Sb Ž II.l. PT str. 51.
2. kapitola
1)
LL, cit. KVT, sv. II., str. 475.
2) 3)
MJ. Vonný plod cedru: pozn. překl.
4) Černý jantar: pozn. překl. 5) Sb Ž II,2. 6) Tamtéž 1. 7) Cit. VA V, str. 60-1. 8) Tamtéž. 9) Sb Ž II,2. 10) Sb Ž XXXVII,4. 11) Sb Ž II,4. - O totožnosti Tereziina bratrance přijímám návrh P. Fr. Gabriela od Ježíše. Zdá se mi, že ze všeho, co o tom bylo řečeno, se dá toto mínění nejlépe odůvodnit.
12) 13) 14)
Sb Ž II,4-6.
15) 16) 17) 18) 19) 20) 21)
Sb Ž II,7.
Tamtéž.
Anonymní romance (cit. TI sv. I., str. 141.) Dop. 223. Sb Ž II,8. Tamtéž. Tamtéž. Sb Z 10,17. Tamtéž 18.
22) 23)
Tamtéž 18-19. Sb Ž II,8.
3. kapitola
1)
MP cit. KVT sv. II., str. 102.
2) Sb Ž 3,l. 3) Tamtéž. 4) Sb Ž III,l. 5) Tamtéž. 6) Sb Ž III,2. 7) Sb Z 31,46. 8) Sb Z 22,5. 9) Sb Ž 3,2. 10) LL, cit.
8) FR. IV, kap. 1. 9) Sb Ž XI,10. 10) Sb Ž III,6. 11) Tamtéž. 12) Tamtéž. 13) Tamtéž. 14) KVT (R III) sv. II., str. 18.
15) 16) 17) 18) 19)
Sb C 6,4.
20)
Sb Ž IV,1.
Sb Ž III,7. Tamtéž. Tamtéž.
KVT (R III) sv. II., str. 18.
KVT sv.
II., str. 477.
11)
Dop. 2. 12a) Sb Ž 3,4. 12b) Jorge Manrique, sbírka Naše životy jsou řeky. Přeložil Miloslav Uličný, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydři 1996.
13) 14) 15) 16)
Sb Ž III,3. Tamtéž 4-5. Sb Ž XXX,19. Sb Ž XVII,2.
4. kapitola
1) 2) 3) 4) 5) 6) 7)
Sb Ž III,5. Sb Ž XXIII,l. Sb Ž XI,13. Sb C 16,10. Sb Ž XI,15. Sb Z 28,19. KVT (R IV) sv. II., str. 28.
5. kapitola
1) Sb Ž II,7. 2) Sb Ž XXXI,20. 3) KVT, sv. II., str. 244. 4) Sb Ž XIII,17. 5) Sb Ž IV,2. 6) Tamtéž. 7) Sb C 10,1. 8) Sb Ž XXXI,23. 9) Sb C 9,5. 10) KVT, sv. IX.,
str.
494-495.
11)
KVT (R XL), sv. II., str. 170.
12)
Cit. SST, sv. I.,
296.
13) 14) 15) 16)
FR kn. I., kap. 6. Sb C 16,12. Sb Ž IV,5. Sb C 11,4-5.
6. kapitola
1) 2) 3) 4) 5)
Sb MLB 6,2. Sb Ž IV,5. Sb Ž V,2. Sb Ž IV,8.
Sb Ž V,l. 6a) O, str. 464-7. 6b) Tamtéž, str. 496. 6c) Tamtéž.
7) O, str. 471. 8) Sb Ž IV.7. 9) Tamtéž 9. 10) Sb Ž V,3. 11) Tamtéž. 12) Tamtéž. 13) Tamtéž. 14) Tamtéž. 15) Tamtéž 6. 16) Tamtéž 4. 17) Tamtéž 6. 18) Tamtéž 5,6. 19) Tamtéž 7. 20) Tamtéž 7. 21) FR I,7. 22) Tamtéž. 23) Sb Ž VI,l. 24) Tamtéž. 25) Tamtéž. 26) Sb MLB 6,2. 27) Sb Ž VI,2. 28) Zjevení sv. Jana. 29) Sb Ž VI,6. 30) Tamtéž. 7. kapitola
1) 2) 3)
BN cit. BP čl. 2. Dop. 248. MJ cit. SST sv. I., str. 294.
4) Tamtéž. 5) MN kn. L, 16. 6) Sb Ž VII,12. 7) Tamtéž 13. 8) Tamtéž 17. 9) Tamtéž 17. 10) Cit. SST
sv. I.,
295.
11) 12) 13) 14) 15) 16) 17) 18) 19) 20) 21) 22) 23) 24) 25) 26) 27) 28)
Dop. 46. Sb C 7,8. Sb Ž VII.2. Sb Ž VII,5.4. Tamtéž VII,6. Tamtéž 7. Tamtéž 8. Tamtéž 9. Tamtéž 19. Tamtéž 1. Tamtéž 19. Dop. 388. Sb Ž VII,14. Tamtéž 16. Tamtéž. Sb Ž VII,17. Tamtéž. Sb Ž VIII,1.
DRUHÁ ČÁST 1. kapitola
1)
P. Silverio od sv. Terezie datuje obrácení do r.
1553. Opírá se o datum (1554) příchodu sv. Františka Borgiáše do Avily (SST sv. I., str. 331.)
2) Sb Ž IX,1. 3) Sb Ž VIII,12. 4) Sb H V, 1,6. 5) Sb Ž IX,5. 6) Sb Ž IX,8. 7) Sb Ž XXIII,l. 8) Sb Ž IX,2. 9) Sb Ž XXIII,2. 10) Sb Ž XIX,8. 11) Sb Ž XIX,9. 12) Sb Ž XIII.4. 13) Ž XXIII,8. 14) Tamtéž. 15) Tamtéž. 16) KVT (R V) sv. II., str. 31.
17) 18) 19) 20) 21) 22) 23)
Sb Ž X,1.
25) 26) 27) 28) 29) 30) 31)
Sb Ž XXIII,12.
2. kapitola
1) 2) 3) 4) 5)
Sb Ž XXIV,5. Tamtéž. SB Ž, tamtéž. Sb Ž XX,21. KVT (R V) sv. II., str. 33-34.
6) SST, sv. I., str. 407. 7) Sb Ž XXXVII,5. 8) FR kn. IV., XVIII. 9) SST sv. I., 401-9. 10) Tamtéž. 11) Dop. 403. 12) RO str. 72-101. 13) Tamtéž. 14) RO str. 84. 15) GJ sv. III., str. 148.
16)
FR kn. I., kap. 9.
Tamtéž 2.
3. kapitola
Sb Ž XVLl.
1) 2)
Tamtéž. Tamtéž 2. Tamtéž 2.
Tamtéž 1. 24a) Sb Ž XXIII,11. 24b) Tamtéž 12. BLB 3a,XXVII. Sb Ž XXIII,12. Sb H V 1,8. SST sv. I., str. 339. Sb Ž XXIV.2. Sb Ž XXIII,17.
Sb Ž XXVII,2. MP cit. KVT sv. II., str. 113.
3) Sb Ž XXVIL3. 4) Tamtéž. 5) Sb Ž XXVIIL5. 6) Sb Ž XXVII,5. 7) Sb Ž XXVIII,l. 8) Sb Ž XXVIII,3. 9) Sb Ž XXIX,2. 10) Tamtéž. 8. 11) GL, sv. III., 324.
12)
Sb Ž XXIX,13.
str.
13) 14)
Sb Ž XXIX,14. GJ, sv. III., str.
324.
15) 16) 17)
Sb Ž XXIX,14.
Tamtéž. Sb Ž XXVIII, 18.
13) 14) 15)
Tamtéž. Sb Ž XXXII, 10. Tamtéž.
4. kapitola
6. kapitola
FR kn. IV., kap.
1) 2) 3) 4) 5) 6) 7) 8)
1) 2) 3)
Sb Ž XX,4. Tamtéž 3. Sb Ž XX,10. KVT (R I) v. II.,
str. 4.
22) 23) 24)
Sb Ž XXXI,12.
25) 26) 27) 28) 29) 30) 31) 32) 33) 34)
Sb Ž XXVI,3.
LA, kap. 10.
SST, sv. I., str. 446, č. 1. KVT sv. II., 507-1. Sb Ž XXX,6. Sb Ž XXX,13. FR kn. I., kap. 11. Sb Ž XXV, 15.
Sb Ž XXVII,18. Sb Ž XVII,17-18. Tamtéž. Sb Ž XXX,2. Sb Ž XXX,5. Tamtéž 6. Tamtéž 5. PA cit. KVT sv. II., str. 507.
9) Dop. 10. 10) Sb Ž XXVII, 18. 11) Sb Ž XXX,7. 12) IB cit. KVT sv. II., str. 149.
13)
KVT (R I) sv. II.,
str. 4.
14)
Tamtéž.
FR kn. I., kap. 10. Sb Ž.
5. kapitola
FR kn. I., kap. 11.
1) Sb Ž XXVIII,8. 2) Tamtéž XXII.6. 3) Tamtéž XXX V, 13. 4) Tamtéž 14. 5) IB cit. KVT sv. II., str. 1. 6) Sb DVB 8,2,3. 7) Sb DVB 9,1. 8) Sb C 42,4. 9) Sb C l,2. 10) Sb C 1,5. 11) FR kn. I., kap. 13. 12) Tamtéž.
KVT (R I) sv. II.,
str. 9.
35) 36) 37) 38) 39) 40) 41) 42) 43)
Sb Ž XXIX,6.
Sb Ž XII,13.
12.
18) 19) 20) 21)
44) 45) 46)
Sb Ž XXX,l 1. Sb Ž XXX,3. Sb Ž XXXII,3. Sb Ž XXV,22. Tamtéž 20. Tamtéž 19, 20, 22. Tamtéž 22. Sb Ž XXIX,6. Sb H VI,IX,5.
Sb Ž XXXI,22. Y kn. II., kap. 1. IB cit. KVT sv. II., str. 150.
4) Sb Ž XXXII,l l. 5) SST, sv. II., str. 22. 6) Sb Ž XXXIII,2. 7) Tamtéž. 8) JA kn. II., kap. 1. 9) SbŽ XXXVI, 13. 10) Sb ŽXXXIIL5. 11) TC cit. KVT
sv.
II., str. 333.
12)
Nada te turbe, nada te espante, todo se pasa, Dios no se muda, la paciencia todo lo alcanza; quien a Dios tiene - nada le falta: solo Dios basta. KVT, B IX.
13) 14) 15)
Sb Ž XXXIII,3. Sb XXXII,1 8. Sb Ž XXXII, 16-
17.
16) 17) 18) 19) 20)
Sb Ž XXXIII.l l.
22)
Dop. 8.
SbŽ XXXIII,12. Dop. 2. FR kn. IV., kap. 1.
KVT sv. II., str. 320. 21a)Sb Ž JHS,2. 21b) Tamtéž 1-2.
23)
IB cit. KVT sv. II., str. 148.
24) 25)
FR kn. I., kap. 15.
24)
Sb Ž XXXV,4.
8. kapitola
26)
TC cit. KVT sv. II,. str. 339-340. Dop. 2.
7. kapitola
1) Sb Ž XXXIV,2. 2) Dop. 12. 3) Sb Ž XXXIV,4. 4) Tamtéž. 5) Tamtéž. 6) Tamtéž 5. 7) KVT (R II) sv. II., str. 14. 8) Sb Ž XXXIV.4. 9) Tamtéž. 10) Sb Ž XXXVIII,4. 11) Dop. 143. 12) BG. 13) KVT (R II) sv. II., str. 14.
14)
PA cit. KVT sv. II., str. 125.
KVT sv. II., str.
507.
27)
23)
MJ cit. EM, str. 41
až 42.
15)
KVT (R II) sv. II., str. 13.
16) 17)
Sb Ž XXXIV,5.
18)
SST, sv. II., str.
KVT (R II) sv. II., str. 14. 93-94.
19) 20) 21)
Sb Ž XXXV.2.
22)
Sb Ž XXXV,2.
Sb Ž XXXV,2.
PA cit. KVT sv. IL, str. 125.
1) Sb Ž XXXV,8. 2) Tamtéž 10. 3) Tamtéž 8. 4) Tamtéž 10. 5) Tamtéž 8. 6) Sb Ž XXXV,2. 7) Sb Ž XXXV,12. 8) Dop. 28. 9) Dop. 274. 10) PA cit. KVT
str. 192.
sv.
11)
KVT (R III) sv. II., str. 17. SST, sv. II., str.
131.
13) 14)
Sb Ž XXXVI,6. SST, sv. I., str.
317.
15) 16)
Cit. H, str. 55. SST, sv. II., str.
588.
17)
SST, sv. II., str. 148, č. 1.
18)
TC cit. KVT sv.II., str. 231.
19)
11) 12)
Sb Ž XXXVI, 12.
13) 14) 15)
Sb Ž XXXVI,14.
16) 17)
Tamtéž, str. 194.
18) 19) 20) 21) 22) 23) 24)
Sb Ž XXXVI, 17.
25)
Tamtéž.
Cit. KVT sv. I., str. 39, č. 2.
II., str. 127.
12)
4) Sb Ž XXXVI,8. 5) Tamtéž 7. 6) Tamtéž 9. 7) Sb Ž XXXIX,21. 8) Sb Ž XXXVI,l l. 9) Tamtéž. 10) JA cit. KVT sv. II.,
Sb Ž XXXVI,6.
9. kapitola
1)
JA cit. KVT sv. II, str. 191.
2)
KVT (Stan.) sv. II., str. 20-25.
3)
Sb Ž XXXVI,7.
Tamtéž.
JA cit. KVT sv. II., str. 193. Cit. KVT sv. II., str. 170-171. Sb Ž XXXIX,3. Sb Ž XXXVI, 16. Tamtéž 17. VH. Sb Ž XXXVI, 18.
HC cit. KVT sv. I., str. 315, č. 3.
10. kapitola
1) 2) 3)
Sb Ž XI, 16.
4) 5) 6) 7)
Sb C 1,5.
Sb C 6,4. KVT (R III) sv. II., str. 18. Sb C 1,5. Tamtéž 2. Sb C 4,4.
8) Tamtéž 3. 9) Tamtéž 1. 10) Sb C,
3) Předmluva,
3.
11) 12) 13) 14) 15) 16) 17) 18) 19) 20) 21) 22) 23) 24)
Sb Ž IX,8.
25) 26) 27) 28) 29) 30) 31) 32) 33) 34) 35) 36)
Sb H III, I,9.
Sb C 7,9. Tamtéž 20,4. Tamtéž 12,4. Sb C 7,10. Tamtéž 11. Tamtéž 5. Tamtéž 7. Tamtéž 17,6. Tamtéž 7,4. FR XIV, kap. 7. Sb C 15,6. Sb Ž XIII, 15.
KVT (R XXXVI) sv. II., str. 64. Sb Ž XIII, 15. Sb H I, II,11. Sb C 28,11. Sb H VI, X,7. Dop. 19. Sb Ž X,4. Sb MLB 3,9. Sb C 18,9. Sb C 2,5. Tamtéž 13,7. Tamtéž 28,2.
11. kapitola
1) 2)
Sb C 2,1-2. Sb C 29,2.
KVT (R III) sv. II., str. 17.
4) KVT (Z) sv. V., str. 7. 5) Sb Z 5,7. 6) SST sv. III, str. 78-79. 7) KVT sv. V., str. 94, č. 1. 8) Sb C 18,8. 9) Sb Z 5,10. 10) tamtéž 11. 11) Sb C 18,3. 12) Tamtéž 4. 13) JA cit. KVT, sv. V., str. 9, č. 3.
14) 15) 16) 17) 18)
Sb Z 1,3.
19)
MJE cit. KVT sv.
Sb Z 1,4. SST sv. I., str. 84. Tamtéž.
Y cit. KVT sv. II., str. 499. II., str. 292.
20) 21)
Totéž v pozn. 19. FRkn. II., kap. V a
B.
22)
KVT sv. VI., str. 117-119.
23)
SST sv. III., str.
82.
24) 25) 26)
Bol.
27) 28) 29)
EM str. 157.
Sb Ž X,7.
Saeta, šíp, je výkřik ve formě dlouhé modulace, která připomíná arabský zpěv. Sb C 31,12. Sb C 31,13.
30) 31) 32) 33) 34) 35) 36) 37) 38) 39) 40) 41)
Sb C 29,6. Sb C 24,2. Tamtéž 6. Tamtéž 2. Sb C 38,6. Tamtéž. Sb Z 1,1. Tamtéž 5. Sb C 18,5. Tamtéž. Tamtéž 7. Sb Z 1,5.
TŘETÍ ČÁST 1. kapitola
1) 2) 3) 4) 5) 6) 7)
B 29. Sb Z 2,3. Sb H VI, VI,9. Sb DVB 2,2. Sb Z l,7. JA, str. 238. KVT sv. II., str. 333334.
8) Tamtéž, str. 335. 9) Sb H V, 1,8. 10) Sb Ž XIV,7. 11) Sb Ž XXXIX, 12. 12) Sb Ž XIII,16. 13) Tamtéž 19. 14) Tamtéž 16. 15) KVT sv. V., str. 336-337.
16) 17)
Sb C 21,2. Sb Ž XV,6.
18) 19) 20) 21) 22) 23) 24)
Sb Z 14,5. Sb Z 3,2. Sb C 2,5. Dop. 134. Dop. 87. Sb Z 2,7. FR kn. II., kap. V.
2. kapitola
1)
JA cit. KVT sv. V., str. 352-353.
2) Sb PK sv. III., str. 292. 3) Sb Z 3,16 4) KVT sv. I., str. 87, č. 1. 5) Sb Z 3,16. 6) KVT sv. V., str. 406. 7) Tamtéž. 8) Sb Z 3,17. 9) Tamtéž. 10) Tamtéž. 11) KVT sv. V., str. 30.
12) 13) 14)
Tamtéž. Dop. 10. Cit. v BRJ, str.
316.
15)
KVT sv. V., str.
406.
3. kapitola
1) 2) 3) 4)
Dop. 148.
5)
Dop. 19.
KVT sv. V., str. 72, č. 2. Tamtéž, str. 133, č. 4. MJ cit. KVT sv. V., str. 218, č. 3.
6) 7) 8) 9)
Sb Ž XXVI,l. Dop. 52. Dop. 34. KVT sv. VII., str. 85. č. 2.
10) 11) 12) 13) 14)
Sb Ž XXXIV,3. FR kn. IV., kap. 1. Cit. LV, str. 433.
Tamtéž 6.
15) 16) 17) 18) 19)
Sb Z 14,12.
Cit. KVT sv. V., str. 111, č. 1. Sb C 19,9. Sb Ž XVIII,4. Sb Z 14,11. Tamtéž.
Sb Ž XXI,l. Cit. Schneider, str.
229.
15) 16) 17) 18) 19) 20) 21) 22) 23) 24)
13) 14)
Tamtéž, str. 153. FR kn. IV, 1. Dop. 35. Dop. 270. Dop. 14. Dop. 52. Dop. 6. Sb Z 10,3. Sb Z 10,5.
KVT sv. V., str. 79, č. 2.
4. kapitola
1) Sb H VI, IV,8. 2) Sb Z 14,3. 3) Sb Z 13,3. 4) Tamtéž. 5) Sb Z 13,4. 6) Sb Z 14,4. 7) Sb C 2,9-10. 8) Sb Z 14,5. 9) Sb Z 23,12. 10) Sb Z 13,5. 11) Tamtéž. 12) Sb Z 14,6.7.
5. kapitola
1) 2) 3)
Sb Z 15,2. KVT sv. V., str. 117, č. 2. JG, cit. KVT sv. V., str. 94, č. 1.
4) Cit. BA, str. 132, č. 2. 5) Cit. KVT sv. V., str. 424. 6) Sb Z 15,5. 7) FR kn. II., kap. 13. 8) Sb Z 15,5. 9) FR kn. II., kap. 13. 10) Tamtéž. 11) Sb Z 15,6. 12) Cit. BRJ, str. 71. 13) Sb Z 15,6. 14) Tamtéž. 15) FR kn. II., kap. XIII.
16) 17)
Dop. 280. FR kn. II., kap.
XIII.
18) 19) 20)
Sb Z 15,8. Sb C 2,7. FR kn. II., kap.
XIV.
21) 22)
Sb Z 15,13. Tamtéž 14.
23) 24)
15) 16) 17) 18) 19) 20) 21) 22) 23)
Tamtéž 11. Sb Z 17,1.
6. kapitola
1) Sb DVB 6,6. 2) Sb Z 31,46. 3) Dop. 19. 4) Sb DVB 15, 1,2,3. 5) MA sv. L, str. 196. 6) Sb Z 17,6. 7) Sb Z 17,9. 8) Tamtéž. 9) Sb Ž XXXVII,5. 10) KVT sv. VI,
Dop. 304. Sb Z 6,2. Tamtéž 4. Tamtéž 5. Tamtéž.
Sb Z kap. 7. Vše, co se týká melancholiček.
str.
Tamtéž, str. 127. FR kn. IV, kap.
7. kapitola
1) R. P. Silverio. 2) Cit. R. P. Silverio. 3) Sb H VII, I,2. 4) KVT sv. II., str. 102. 5) KVT sv. V., str. 193, č. 1. 6) Sb Z 19,4. 7) Sb Z 19,4,5. 8) Dop. 48. 9) Tamtéž 47. 10) KVT sv. V., Úvod 5. Tamtéž. Tamtéž 4. Dop. 51.
KVT (R IX) sv. II., str. 45.
25) 26) 27) 28) 29) 30) 31) 32)
Dop. 6. Dop. 54. Dop. Cit. BRJ, str. 73.
6) 7)
KVT sv. II., str. 216. Sb Z 18,6.
1) KVT XLI. 2) Tamtéž. 3) KVT XXXVI. 4) FR kn. III., kap. 1. 5) Tamtéž. 6) Tamtéž. 7) Dop. 34. 8) Dop. 31. 9) Dop. 93. 10) Sb Ž XXVII, 11)
B 14. KVT sv. II., str. BM sv. II., str.
313.
34)
-
35)
„Kéž tě uvidí mé
SST sv. II., str.
12) 13) 14)
Sb Ž XI, 14,15.
15) 16)
Dop. 34.
Dop. 30.
Cit. KVT sv. VIL, str. 101. JGP 1, rozhovor 1., str. 21.
oči"
36)
KVT (R V) sv. II., str. 47-48.
37)
B 1.
8. kapitola
1) 2)
Dop. 375.
3) 4)
Bol. sv. I.,str. 461.
10,
505.
B 27.
Villancico vánoční zpěv.
MP cit. KVT sv. II., str. 107.
11.
B 15.
60.
33)
5)
9. kapitola
Tamtéž 5.
24)
XVII.
11) 12) 13) 14)
Sb C 7,5.
KVT (R IV) sv. II., str. 26.
126.
11) 12)
Dop. 2.
KVT (R XX) sv. II., str. 53. FR kn. III, kap. I a kn. IV., kap. XVII.
10. kapitola
1) 2) 3) 4) 5) 6) 7) 8)
BRJ, str. 130. JJ, str. 186. Sb Ž XXII,8. Dop. 351. JKP, Předmluva. JKV. JJ, str. 517. MLB 1,5.
9) JKP, zpěv XXXVIII. 10) SST sv. IUI.,
str.
23) 24)
KVT (R XXXVI) sv. II., str. 64.
390, č. 1.
11)
KVT (R XXVI) sv. II., str. 56-57.
12) 13)
Tamtéž. KVT (R XXV) str.
56.
14)
KVT sv. II., str. 61, č. 1.
15) 16)
JKP zpěv XI.
KVT (R XXXV) sv. II., str. 63-64.
17)
KVT sv. II., str.
111.
18)
Sb MLB 4,10.
25) 26) 27) 28) 29) 30) 31) 32) 33) 34) 35) 36)
Sb MLB 7,1. Sb MLB 7,3. Sb MLB 4,3. Pís 1. Tamtéž. Sb MLB 4,10. Sb MLB 1,5. Sb MLB 7,6. JKP XXVIII. Dop. 10. Dop. 204.
P. Silverio od sv. JK cit. KVT sv. Terezie umísťuje sepsání těchto Conceptos mezi VI. str. 213. rok 1571 a 1573 do 37a) KVT sv. VI. str. 283. Avily, do Salamanky 37b) KVT (R XXXIIT) sv. nebo do Mediny del II., str. 62. Campo. P. Bruno udává 38) JA cit. KVT sv. rok 1574. Ale podobnosti VI., str. 148-149. mezi touto knihou a Dop. 47. duchovními zprávami 39) zaznamenanými v Avile 40) Sb Z 19,7. během jejího převorátu u KVT sv. V., str. Vtělení jsou tak příliš 41) veliké, než abychom 157, č. 2. mohli pochybovat, že vychází z nich. Mimoto, není tento komentář k 11. kapitola Písni písní přímo oslavou 1) Sb Z 30,13. duchovního sňatku? Musela ho napsat ke 2) Dop. 66. konci svého pobytu v 3) Dop. 57. Avile. A snad ho pak 4) KVT sv. V., str. 139, č. 4. dokončila v Segovii. 19) KVT (R XXVIII) 5) JA cit. KVT sv. VI., str. 194. str. 58.
20) 21) 22)
Sb MLB 1,8. Sb MLB 4,7.
KVT (R XXV) sv. II., str. 56.
6) 7) 8) 9)
KVT sv. I., str. 123. Sb C 2,9. Dop. 70. KVT sv. VIII., str. 321.
10)
KVT (Z) sv. V., str. 178, č. 2.
11)
KVT sv. IV., str.
54-55.
12) 13) 14)
Sb C 21,4.
15)
KVT sv. IV., str.
Sb Ž XL,l.
KVT sv. V., str. 129, č. 1. 54-55.
16) 17) 18) 19) 20)
Dop. 56. Sb Ž XXV,12. H, Úvod. Sb C, Prohlášení.
KVT UU., str. 7.
(RIV)
sv.
12. kapitola
1)
AJ cit. KVT sv. VI., str. 200 a celá zpráva o cestě.
2) 3) 4)
Tamtéž. FR kn. III, kap. 3. RB cit. KVT sv. V., str. 192. č. 3.
5) Sb Z 22. 6) Dop. 147. 7) Tamtéž 256. 8) KVT sv. VII., str. 189. 9) Dop. 74. 10) Dop. 72. 11) Tamtéž 364. 12) Dop. 104. 13) JG cit. KVT sv. VI., str. 201-202.
14) 15) 16)
Dop. 228. Dop. 140. Dop. 181.
17) 18) 19) 20) 21)
Dop. 147.
22) 23)
Sb Z 23,12.
24) 25)
Dop. 77.
Dop. 140. Dop. 290. Dop. 160.
KVT (R XLIV) sv. II., str. 73. KVT (R XL) sv. II., str. 69-70. Dop. 87.
ČTVRTÁ ČÁST 1. kapitola
1) 2) 3) 4)
Dop. 93. Lope de Vega. Dop. 166. MJ cit. KVT sv. VI., str. 243.
5) Sb H VII, 111,11. 6) B 20. 7) Sb Z 24,6. 8) Dop. 57. 9) Galantní slova. 10) Sb Z 24,14. 2. kapitola
1)
MJ cit. KVT sv. VI., str. 241.
2) 3) 4) 5) 6)
Sb DVB 9,2.
7)
Sb Z 25,l.
Dop. 72. Tamtéž 93. Sb Z 25,l. KVT (RLVIII) sv. II., str. 81.
8) Dop. 94. 9) Tamtéž 93. 10) Sb Z 24,16. 11) Sb Z 25,l. 12) Dop. 76. 13) MJ KVT sv.
14)
KVT (RLIV) sv. II., str. 78 a KVT (R XLV) sv. II., str. 73.
15)
KVT (R XVI) sv. II., str. 79.
VI.,
str. 241.
14)
TC cit. KVT sv. II., str. 324.
15) 16) 17) 18) 19) 20) 21)
Sb Z 26,2.
22) 23)
FR kn. III, kap. VI.
24)
Dop. 79.
Sb C 7,2. Dop. 290. Dop. 290. Dop. 302. Dop. 99.
MJ cit. KVT sv. VI., str. 243. MJ cit. KVT sv. VI., str. 243.
3. kapitola
1) Dop. 74. 2) Dop. 74. 3) Dop. 70. 4) Dop. 74. 5) Tamtéž. 6) Dop. 87. 7) KVT sv. II., str. 82, č. 4. 8) LO sv. VI., kap. III. 9) Sb Z 27,20. 10) Dop. 91 a dop. 87. 11) Sb Z 27,20. 12) MJ. 13) Dop. 87.
16)
(RXLII)
17)
KVT sv. VI., str.
Tamtéž sv. II., str. 72. 309.
18) 19) 20) 21) 22) 23) 24) 25) 26) 27)
Sb Z 25,7. Dop. 94. Tamtéž. Tamtéž. Dop. 326. Lope de Vega. Dop. 94. Dop. 93. JG PA D 13. Sb Z 24,11-12.
4. kapitola
1) 2)
Dop. 95 Ž cit. KVT sv. VII, str. 240, č. 2.
3) Y cit. LV, str. 131. 4) Dop. 101. 5) Tamtéž. 6) Dop. 98. 7) Dop. 120. 8) Dop. 163. 9) Dop. 115. 10) JGK sv. I., 557.
11) 12) 13) 14)
Dop. 164. Dop. 147. Dop. 172. Dop. 174.
str.
15) 16) 17) 18) 19) 20) 21) 22) 23) 24) 25) 26) 27) 28) 29) 30) 31) 32) 33) 34) 35) 36) 37) 38) 39)
Dop. 140. Dop. 134. Dop. 141. Dop. 185. Tamtéž. Dop. 233. Dop. 309. Dop. 180.
Sb ZVK 36. Dop. 133. Dop. 162. Dop. 144. Dop. 162. Dop. 158. Dop. 111. Dop. 124.
Dop. 109. Tamtéž. Dop. 147. Tamtéž. Dop. 121. Dop. 113. Dop. 152. Dop. 114. Dop. 107. Sb Ž XVII. Dop. 321. Dop. 183. Dop. 121. Dop. 6. Dop. 183. Dop. 158. KVT sv. V., str.
127.
40) 41) 42) 43) 44) 45) 46) 47) 48)
49) 50) 51) 52) 53) 54) 55) 56)
Sb Ž XXXIV, 19. Dop. 156. Dop. 81. Tamtéž. Dop. 152. Dop. 233. Dop. 186. Tamtéž. Dop. 130.
5. kapitola
1) Dop. 158. 2) Dop. 150. 3) Dop. 158. 4) Dop. 150. 5) Dop. 158. 6) Tamtéž. 7) Tamtéž. 8) Tamtéž. 9) Tamtéž. 10) Stan. 24. 11) Dop. 163. 12) Tamtéž. 13) Sin herir
dolor hacéis. Y sin dolor deshacéis el amor de las criaturas. Dop. 163.
14) 15) 16) 17) 18) 19) 20) 21) 22) 168.
Dop. 163. Tamtéž. Dop. 158. Tamtéž. Dop. 87. Dop. 171. Tamtéž. Dop. 158. Tamtéž, cit. KVT
23) 24) 25) 26) 27) 28) 29) 30) 31) 32) 33)
Dop. 58. Dop. 59. Dop. 129. Tamtéž. Sb Ž XIII,15. KVT VI., str. 65. Tamtéž, str. 66. Tamtéž, str. 66-67. Tamtéž, str. 67. Tamtéž. Dop. 168.
6. kapitola
1) 2) 3) 4)
Dop. 87.
5)
KVT (R III) sv. II., str. 18.
Dop. 184. Tamtéž. KVT sv. VIII., str. 243, č. 21.
6) Dop. 194. 7) Dop. 195. 8) Dop. 79. 9) Dop. 195. 10) Dop. 189. 11) Dop. 95. 12) Dop. 335. 13) Dop. 96. 14) KLVT sv.
VIII.,
str. 184, č. 2.
15) 16) 17) 18)
MJR IX.
19)
Dop. 204.
Dop. 210. Dop. 198.
JK cit. KVT sv. VI., str. 196.
20) 21) 22) 23) 24) 25)
Dop. 207. BR str. 163. Dop. 204. Dop. 205. Sb Ž XXXIV,8.
KVT (EXV) sv. IV., str. 290-293.
26)
KVT (Ε VI) sv. IV., str. 291-292.
27) 28)
Pís.
KVT (Ε XVI) sv. IV., str. 291-294. 29a) Sb Ž XX,25. 29b) Dop. 209.
30) 31)
Tamtéž.
32) 33) 34)
Dop. 208.
KVT (R XXXVII) sv. II., str. 66. BRJ, str. 164. FR LIV kap. 17.
7. kapitola
1) 2) 3) 4) 5) 6) 7) 8)
Dop. 205. Sb Η VI, X,7. KVT sv. II., str. 34. Dop. 124. Dop. 178. Dop. 164. Sb H I, IV, 10. JG cit. KVT sv. IV., str. 9.
9) Tamtéž, str. 10. 10) Sb Ž X,l. 11) Sb Ž XXII,l. 12) Sb Z 1,4. 13) Tamtéž, kap. 40.
21,
14) 15) 16) 17) 18) 19) 20)
Sb Ž XI.
21) 22) 23) 24) 25) 26) 27) 28) 29) 30) 31) 32) 33) 34) 35) 36) 37) 38) 39) 40) 41) 42) 43) 44) 45) 46) 47)
Sb H I, I,5.
b C 25,4. Sb Ž XXXIX, 17. Dop. 104. Sb H I, 11,7. Sb H Úvod 2.
Y cit. KVT sv. II., str. 494.
48) 49) 50) 51) 52) 53) 54)
Tamtéž VI,2.
Sb H I, II,4.
55) 56) 57) 58)
Tamtéž 12.
Sb H I, II,14. Tamtéž.
Sb H III, I,2. Tamtéž 1,5. Tamtéž 1,6. Tamtéž 7. Tamtéž kap. II,13. Sb H IV, I,2. Tamtéž I,7. Tamtéž V, III,9. 1 Kor 8,1. Sb H IV, III,2. Sb H V, IV,3. Tamtéž 4. Tamtéž 10. Tamtéž III,11. Tamtéž H VI, V,2. Tamtéž II,2. Tamtéž V, 10. Tamtéž VI,3. Tamtéž 1,4.
Sb H VII, 11,4. Tamtéž III,2. Tamtéž II,7.
Tamtéž. Tamtéž II,7. JGD: 1. část, kap.
V.
Sb H II, I,2. Sb H II, I,10.
Sb H VII, II,4.
Tamtéž IV,6: „Obras, obras, mis hijas," volá naléhavě světice v Hradu v nitru. - Pozn. překl.
Sb H I, I,1. Tamtéž.
Tamtéž V,9.
8. kapitola
1)
KVT (RV XXXVII) sv. II., str. 66.
2) 3)
KVT sv. II., str. 296.
4) 5)
Dop. 138.
6)
PO cit. KVT sv. VI., str. 383-384.
MJ cit. KVT sv. VIII, str. 286, č. 1. MJE cit. KVT sv. II., str. 295.
7) Tamtéž. 8) KVT sv. V., str. 246, č. 2. 9) Dop. 205. 10) FR kn. IV., kap. XVII.
11)
JG cit. KVT sv. I., str. 260, č. 1.
12)
KVT sv. VIII., str. 156, č. 1.
13) 14)
Dop. 214. Dop. 233.
složil svatý Jan od Kříže ve vězení v Toledu. Podáváme její doslovné znění, protože máme za to, že existují-li na světě nepřeložitelné básně, jsou to básně bratra Jana.
15) 16) 17) 18) 19) 20)
Dop. 164.
21)
AJ cit. BRJ, str.
Dop. 234. Dop. Dop. 212. Dop. 231.
KVT sv. VIII, str. 232, č. 4. 195.
15) 16) 17)
Sb Ž XXII, 14. BRJ kap. XIII.
JK cit. KVT sv. VI., str. 196.
22)
18)
23)
19) 20)
Tamtéž, str. 254.
21) 22) 23) 24) 25) 26)
Dop. 246.
27)
Dop. 247.
MJE cit. KVT sbv. II., str. 295. Y cit. KVT sv. II., str. 492.
24) 25) 26)
Dop. 224. Dop. 314. Disraeli.
9. kapitola
1) Dop. 238. 2) Dop. 210. 3) Dop. 224. 4) Dop. 210. 5) Dop. 219. 6) Dop. 218. 7) Dop. 224. 8) Dop. 232. 9) Dop. 242. 10) Dop. 243. 11) JK cit. KVT
Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž.
10. kapitola
sv.
Tamtéž.
Crisógono de Jesús: Vida y obras de S. Juan, str. 177-178.
14)
JK cit. KVT sv. VI., str. 213.
JK cit. KVT sv. VI., str. 209.
VI., str. 210.
12) 13)
JK cit. KVT sv. VI., str. 213.
JK cit. KVT sv. VI., str. 197. Duchovní píseň mezi duší a jejím Snoubencem Kristem
1) Dop. 239. 2) Dop. 238. 3) Dop. 239. 4) Dop. 216. 5) Dop. 231. 6) Sb C 6,9. 7) Y kn. III., kap. 28. 8) Dop. 251. 9) Dop. 251. 10) Dop. 253. 11) Dop. 226. 12) Dop. 224.
13) 14) 15) 16) 17) 18) 19) 20)
Dop. 232.
21) 22) 23) 24)
Dop. 257.
25)
Dop. 54.
Dop. 242. Dop. 245. Tamtéž. Dop. 250. Tamtéž. Dop. 255.
KVT sv. III., str. 274, č. 1. Tamtéž. Sb Z 28,5.
RB sv. L, kn. IV., kap. 32.
11. kapitola
1) 2) 3) 4) 5) 6)
Dop. 258. Sb Z 30,6. Dop. 264. Tamtéž. Dop. 274. Cit. KVT sv. VIII., str. 134, č. 1.
7) Dop. 278. 8) Dop. 271. 9) Dop. 281. 10) Dop. 279. 11) Dop. 276. 12) KVT (RLXI) II., str. 87.
13) 14) 15) 16) 17)
Sb C 4,l. Sb ŽXX,26. Sb Z 15,15. Dop. 93. Dop. 1529.
sv.
18) 19) 20) 21) 22)
Dop. 174. Dop. 175. Dop. 264.
14)
JG cit. KVT sv. I., str. 126.
KVT sv. II., str.
357.
23) 24) 25) 26) 27) 28)
tuto sošku, řekla jim, že budou mít v tomto Jezulátku stále „velmi výnosný statek".
Dop. 158.
Dop. 179. Dop. 175. Sb Ž XII,10. Dop. 103. Sb Z 28,19. Dop. 322.
12. kapitola
1) 2) 3) 4)
Dop. 277.
5) 6)
Dop. 295.
Dop. 2. Dop. 285. KVT sv. VIII., str. 328, č. 2. KVT sv. VIII., str. 394, č. 5.
13. kapitola
1) 2) 3) 4) 5) 6) 7)
Dop. 10.
8)
Cit. KVT sv. V., str. 271, č. 5.
Dop. 326. Dop. 336. Sb Z 29,3. Sb Z 29,6.
12.
30) Dop. 161. 31) FR kn. III., kap. 10. PÁTÁ ČÁST
Tamtéž.
1. kapitola
JG cit. KVT sv. V., str. 270, č. 5.
1) Dop. 278. 2) Dop. 385. 3) Tamtéž. 4) Dop. 398. 5) RO O. str. 26. 6) Dop. 278. 7) Dop. 2, příloha. 8) Sb ZVK 10. 9) Tamtéž 11. 10) Tamtéž 12. 11) Tamtéž 13. 12) Tamtéž 14. 13) Dop. 117. 14) Dop. 382. 15) FR. 16) Dop. 390. 17) Dop. 393. 18) Gerard od sv. Jana
9) Tamtéž, str. 270, č. 2. 10) Sb Z 29,9. 11) Dop. 344. 12) Dop. 378. 13) KVT sv. VI., str. 357358.
7) Dop. 297. 14) Tamtéž. Na některých 8) Dop. 307. španělských Karmelech se dosud používají tyto 9) Cit. SST sv. IV., kap. 3. kroucené knútky. 10) Sb Z 28,32. 15) KVT sv. V., str. 290, č. 11) KVT (R XXIII) sv. 2. II., str. 54. 16) Dop. 233. 12) Sb Z 28,20. 17) Dop. 260. 13) Mám tento příběh 18) Dop. 232. od nejstarší řeholnice z Villanuevy de la Jara, 19) Dop. 350. která ji zas ve svém 20) KVT (Stan.) sv. VI., str. mládí slyšela z úst nejstarších sester. Matka Maria od Nejsvětější svátosti mi také řekla, že když zanechávala Terezie od Ježíše svým dcerám
24) Tamtéž, str. 10. 25) FR kn. IV., kap. 24. 26) Dop. 274. 27) Sb Z 29,30-31. 28) Dop. 351. 29) KVT (Stan.) sv. VI., str.
10.
21) Tamtéž, str. 15. 22) Tamtéž, str. 18. 23) Tamtéž, str. 22.
od Kříže: Spisy .svatého Jana. - Toledo 1912, sv. II., str. 79.
19) 20)
Cit. BRE, str. 176. Dop. 300.
21) 22)
Dop. 261. JKP.
2. kapitola
1) 2) 3) 4) 5) 6) 7)
Sb Z31,11. Sb Z 31,16. KVT IX, str. 158, č. 3. AB cit. KVT sv. II., str. 234. Sb Z 27,12. AB cit. KVT sv. II., str. 234.
nyní v Burgosu.
13) 14)
katedrále
je v
AB cit. KVT sv. II., str. 235. Tamtéž.
19) 20)
Ž, str. 144.
Dop. 374. SbZ31,6.
AB cit. KVT sv. II., str. 235.
AB cit. KVT sv. II., str. 236. 21a) PO cit. KVT sv. 0VI., str. 383. 21b) KVT sv. II., str. 310.
22)
PO cit. KVT sv. VI., str. 380-1.
23) 24)
Sb Z 31,26. Sb Z 31,27.
32) 33) 34) 35) 36) 37) 38)
Dop. 411.
Dop. 407. Dop. 420. Tamtéž. Sb Z 31,35. Tamtéž, 36.
Dop. 347. Dop. 410. Cit. R. P. Silverio. Dop. 433. Dop. 427.
AB cit. KVT sv. II., str. 238.
Sb Z 31,11.
15) 16) 17) 18)
Dop. 420.
KVT sv. V., str. 319, č. 4.
Sb Z 31,4.
8) Sb Z 31,4. 9) Cit. LV, str. 449. 10) Dop. 219. 11) Sb Z 31,17. 12) Tento Kristus
25) 26) 27) 28) 29) 30) 31)
3. kapitola
1) Dop. 346. 2) Dop. 171. 3) RO, str. 172. 4) Dop. 398. 5) Tamtéž. 6) Stan., str. 9. 7) Tamtéž. 8) Dop. 385. 9) Dop. 342. 10) Dop. 289. 11) Dop. 12) Lebka
Marie Bautisty je v refektáři valladolidského kláštera.
13) 14) 15)
Dop. 289. Dop. 2, příloha. Dop. 434.
16)
KVT sv. IX., str. 52, č. 1.
17) 18) 19) 20) 21) 22) 23) 24) 25) 26) 27) 28) 29) 30) 31) 32) 33) 34) 35)
Dop. 387. Dop. 375. Dop. 385. Dop. 398. Tamtéž. Dop. 434. Dop. 346. Dop. 434. Tamtéž. Dop. 231. Dop. 272. Dop. 421. Dop. 434. Dop. 352. Dop. 95. Dop. 433. Dop. 430. Dop. 433. KVT sv. II., str.
244.
36)
AB.
4. kapitola
1) 2) 3)
Sb C 36,3.
4) 5)
Dop. 903.
6) 7)
Sv. Pavel, Kol 1,24.
8)
TC cit. KVT sv. II., str. 307.
Sb Ž XXXVI,17. KVT (R VI) sv. II., str. 39-42. TC cit. KVT sv. II., str. 307. KVT (R VIII) sv. II., str. 51.
9)
KVT (A-9) sv. VI., str. 49.
10)
TC cit. KVT sv. II., str. 334.
5. kapitola
1) RB kn. IV, kap. 20. 2) Sb Z 6,9-13. 3) Dop. 313. 4) FR. 5) Dop. 204. 6) Dop. 151. 7) Dop. 159. 8) Dop. 411. 9) Dop. 434. 10) Dop. 148. 11) Dop. 144. 12) Dop. 148. 13) Cit. KVT sv. VIII., str. 502.
14) 15) 16) 17) 18) 19) 20) 21) 22)
Sb Z 2,6. Dop. 231. Dop. 179. Dop. 305. Dop. 278.
5) 6) 7)
Dop. 429.
8) 9)
Dop. 19.
Dop. 380. Cit H, str. 221.
6. kapitola
Dop. 434 cit. KVT sv. IX., str. 230, č. 3. TC cit. KVT sv. II., str. 367.
10) 11) 12) 13) 14)
Tamtéž. Sb Ž XXI.,6. Sb H V III,11. Tamtéž. PK sv. III., str.
479.
15) 16)
PK sv. III.
17) 18) 19) 20) 21)
Tamtéž.
MF cit. KVT sv. II., str. 242. Tamtéž, str. 243. Tamtéž, str. 242. Tamtéž, str. 243. Tamtéž,
žalm
51,19.
22) 23)
Tamtéž.
KVT (EXIV) sv. IV, str. 289.
24)
MF cit. AB cit. KVT sv. I., str. 243.
Sb Ž IX,3-4. ŽAB kn. II.
Dop. 434.
DOSLOV
1) 2)
Cit. KVT sv. II., str. 240. FR cit. KVT sv. II., str. 260.
1)
AB cit. KVT sv. II., str. 239.
3)
2) 3) 4)
JGM.
Cit. KVT sv. II., str. 260, č. 5.
4)
FR cit. KVT sv. II., str. 260.
5)
Tamtéž, str. 261, č. 1 a 2.
ŽAB kn. II. Sb Z 20,7.
6) Tamtéž, str. 249. 7) Tamtéž, str. 262. 8) Tamtéž, str. 250. 9) Tamtéž. 10) Tamtéž. 11)
12)
FR KVT sv. II., str. 262-3. Tamtéž, str. 263.
Vydři překl.
1993.
–
Pozn.
PŘÍLOHA
1) 2)
Madrid, 1951, str. 170.
Tamtéž, str. 266-7.
3)
Srov. sr. Marie Anna od Ježíše, Anna od Ježíše, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní
Drama cti ve španělském životě a literatuře 16. století, vyd. Klincksieck, Paris.
4)
Cit. dílo, str. 121-2
13) 14) 15) 16)
Tamtéž. Tamtéž, str. 264.
Nueva genealogía de Santa Teresa, str. 382.
Poznámka k českému překladu: Čtenáře bude bezpochyby zarážet, že uvádíme některá vlastní jména v originále, a některá, třeba i táž, v jejich počeštěné verzi. Tímto způsobem psala i autorka, např. někdy španělsky Pedro, jindy francouzsky Pierre. Bezpochyby chtěla dát v takovém případě jménu důvěrnější nádech. Proto jsme respektovali tento její styl i v českém textu.
OBSAH PRVNÍ ČÁST MEZI SVĚTEM A BOHEM I. SLÁVA 1515-1528 II. LÁSKA 1528-1531 III. PRVNÍ ZAŤUKÁNÍ 1531-1533 IV. SŇATEK Z ROZUMU 1533-1536 V. SLÁVA A LÁSKA 2. listopadu 1536 do konce roku 1537 VI. PANE, JÁ NECHCI TOLIK!1 1538-1540 VII. DOÑA TERESA DE AHUMADA 1540-1553 DRUHÁ ČÁST KRÁLOVSKÁ CESTA I. KRISTUS POKRYTÝ RANAMI 1553-1554 II. DOÑA GUIOMAR DE ULLOA 1553-1558 III.
NEBE A PEKLO 1553-1558 IV. FRAY PEDRO DE ALCANTARA 1558 V. POHROMY FRANCOUZSKÉHO KRÁLOVSTVÍ 1560 VI. SPIKNUTÍ SVATÉHO JOSEFA 1560-1561 VII. DOÑA LUISA DE LA CERDA 1562 VIII. 24. SRPNA 1562 IX. GRAVISSIMA CULPA 1562-1563 X. CESTA K DOKONALOSTI 1563-1567 XI. JÁ UBOHÁ MEZI ANDĚLSKÝMI DUŠEMI! TŘETÍ ČÁST BOŽÍ TULAČKA I. ÚSVIT ZAKLÁDÁNÍ 1567 II. PŮLDRUHÉHO MNICHA 1567 III. VELCÍ TOHOTO SVĚTA 1568
IV. TĚCH KŘÍŽŮ A TĚCH UMRLČÍCH LEBEK! … 1568 V. KUPCI Z TOLEDA 1569 VI. ANA DE MENDOZA, PRINCEZNA D’EBOLI 1569 VII. MATKA TEREZIE A JEJÍ DCERY 1571 VIII. MNOHO ZLÝCH DUCHŮ 1571-1573 IX. TO MOJE PŘEVORKA DĚLÁ TYTO DIVY 1571-1573 X. TY BUDEŠ MOU SNOUBENKOU 1571-1573 XI. STÍN VELKÉHO INKVIZITORA 1574 XII. JERONIMO GRACIAN DE LA MADRE DE DIOS 1575 ČTVRTÁ ČÁST VELKÁ BOUŘE I. CESTA K JIHU II. BOHATÉ MĚSTO SEVILLA 1575-1576
III. BLESKY NEJDŮSTOJNĚJŠÍHO OTCE GENERÁLA 1575-1576 IV. VYHNANSTVÍ 1576-1577 V. DON LORENZO DE CEPEDA, INDIÁN VI. A POTOM SE JIM VYDAL … 1577 VII. POZDNÍ NOČNÍ HODINY 1577 VIII. ŽENA NEKLIDNÁ A TOULAVÁ 1576-1578 IX. ZAKLETÍ FRAY JUANA 1578 X. RÁNO POSLEDNÍHO SOUDU Vánoce 1578 XI. NÁŠ KATOLICKÝ KRÁL DON FELIPE 1579 XII. DEVĚT BEÁT Z VILLANUEVY DE LA JARA 1580 XIII. KONEČNĚ VIDÍM ŘÁD PANNY MARIE TAKOVÝ, JAKÝ JSEM SI PŘÁLA PÁTÁ ČÁST JE ČAS, ABYCHOM SE SHLEDALI,
MŮJ MILÁČKU … I. AVILA 1581 II. MĚSTO KRÁLŮ 1582 III. RODINNÁ HISTORIE 1582 IV. VELKÉ ZKOUŠKY JSOU ŘÁDU DUCHOVNÍHO V. ANTONIO DE JESÚS PROVINČNÍM VIKÁŘEM 1582 VI. JE ČAS, ABYCHOM SE SHLEDALI, MŮJ MILÁČKU … 1582 DOSLOV SVATÁ TEREZIE OD JEŽÍŠE ANA DE JESÚS ANA DE SAN BARTHOLOMÉ ANTONIO DE JESÚS PRINCEZNA D’EBOLI JERONIMO GRACIAN DE LA MADRE DE DIOS SVATÝ JAN OD KŘÍŽE MARIA DE SAN JOSÉ PŘÍLOHA O ŽIDOVSKÉM PŮVODU SVATÉ TEREZIE ABECEDNÍ SEZNAM ZKRATEK POZNÁMKY OBSAH
Marcelle Auclairová ŽIVOT SVATÉ TEREZIE Z AVILY Z francouzského originálu LA VIE DE SAINTE THÉRÈSE D‘AVILA, vydaného nakladatelstvím Éditions du Seuil v Paříži roku 1950, přeložila Terezie Brichtová OP
