mapy

Půjčujeme:

knihy / časopisy / noviny / mluvené slovo / hudbu / filmy / noty / obrazy / mapy

Zpřístupňujeme:

wi-fi zdarma / e-knihy / on-line encyklopedie / e-zdroje o výtvarném umění, hudbě, filmu

Pořádáme:

setkání s autory / přednášky / koncerty / filmová představení / výstavy / aktivity pro děti a jejich rodiče / čtení

www.mlp.cz

[email protected] www.facebook.com/knihovna www.e-knihovna.cz

Můj nejlepší kámoš David Jan Novotný

Znění tohoto textu vychází z díla Můj nejlepší kámoš tak, jak bylo vydáno nakladatelstvím Knižní klub v roce 1997 (NOVOTNÝ, David Jan. Můj nejlepší kámoš. Vyd. 1. Fotografie Edouard RESNAIS. Praha: Knižní klub, 1997. 206 s. ISBN 80-7176-601-1.).

§ Fotografie (Edouard Resnais, dědicové), publikované Městskou knihovnou v Praze, jsou vázány autorskými právy a jejich použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

§ Text díla (David Jan Novotný: Můj nejlepší kámoš), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

Citační záznam této e-knihy: NOVOTNÝ, David Jan. Můj nejlepší kámoš [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2017 [aktuální datum citace e-knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. ISBN 978-80-7532-511-2 (pdf). Dostupné z: http://web2.mlp.cz/koweb/00/04/31/55/42/muj_nejlepsi_kamos. pdf.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autoraNevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 13. 2. 2017.

OBSAH Ten pravej důvod k napsání pamětí ................................................... 6 Největší problém mýho života........................................................... 10 Památka na (zatím) poslední světovou válku ................................. 22 Smíchovskej řízek ................................................................................ 34 Básník, kterýho literární kritika přehlídla ........................................ 49 Lidská blbost – zlatej důl .................................................................... 62 Frajtr Kolín a jeho zázračný housle ................................................... 77 Tajemství listovního tajemství ........................................................... 90 Kráska s mandlovejma očima .......................................................... 101 Sny o růžovejch slonech.................................................................... 114 Turistický potíže ................................................................................ 124 Milovník nahejch těl .......................................................................... 137 Rodina – základ státu ........................................................................ 148 Kapitola sama pro sebe ..................................................................... 160 Můj nejlepší kámoš ............................................................................ 175 Ediční poznámka ............................................................................... 192

Ten pravej důvod k napsání pamětí Vždycky jsem si říkal, že tahleta memoárová literatura má něco do sebe, fakt. Jeden se dozví spoustu zajímavejch věcí o zajímavejch lidech a zajímavejch dobách. Dokonce i blbý doby jsou zajímavý. Svý paměti píšou herečky a herci, zpěváci, politici, skladatelé a spisovatelé, doktoři a vynálezci, sportovci, za který to ovšem musí napsat většinou nějakej maník, kterej se vyzná v pravopise líp než oni, sem tam se pustí do psaní pamětí nějakej zločinec, kterýmu je v kriminále dlouhá chvíle a má na to svý psaní čas třeba do konce života, ale ještě jsem nečetl paměti nějakýho docela normálního člověka, takovýho, co žije docela poklidně a pracuje, nebo taky ne, není nijak známej, ani slavnej, ani jinak významnej, prostě takovej týpek, jako je třeba Charles Pooter. Jenomže tenhleten pan Pooter nebyl skutečnej chlap, toho si vymyslel anglickej spisovatel George Grossmith, já tu jeho knihu DENÍK PANA NULY četl a náramně jsem se bavil, protože to bylo prima počteníčko. No a tenhleten Charles Pooter úvodem do svýho deníku napsal tohleto: „Pročpak bych nemohl zveřejniti svůj deník? Kolikráte jsem viděl paměti lidí, o nichž jsem jaktěživ neslyšel, a nevím, proč by zrovna můj deník neměl být zajímavý. Jen proto, že nejsem žádnou veličinou? Lituji pouze, že jsem jej nezačal psát již v mládí.“ Tohleto je jeden z argumentů, abych napsal svý paměti. Je mi jedenatřicet, jeden by mohl říct, že na psaní pamětí je to sakra brzo, jenže si vemte tohle: Mladý lidi bejvaj upřímný a otevřený a vykecaj na sebe kliďánko věci, který by na sebe nevykecali o nějakejch těch deset let pozdějc, kdy už mají nějaký postavení, nějaký jméno a dobrou pověst a tak dál. Takže jsem se zkrátka rozhodl, pro případ že by mě za pár let napadlo zamlčovat nějaký pohnutý historky svýho mládí a tvářit se, že jsem byl od malička krasopisnej chlap, že napíšu svý paměti, vzpomínky na svejch jedenatřicet let, jak mně to poleze do stroje, no a hlavně že sepíšu vzpomínky na svý kámoše a všechny krásný slečny, co jsem znal. Tohleto bude pravda, a jestli

6

někdo z nich za pár let řekne, že jsem kecal, že on byl v mládí mravopočestnej nebo tak něco, tak buďte tak laskavý a věřte mně, protože kterej z mejch kámošů a kámošek tyhle paměti popře, z toho Pánbůh mít radost nebude, to si pište, protože On to, co se tu já pokusím sepsat, má hezky poznamenaný ve svým notýsku. A On se nemejlí, tím si můžete bejt jistý.

Před izraelským velvyslanectvím ve Voršilské ulici 10. 6. 1967 – archiv

Takže já teď sepíšu vzpomínky na kámoše a pěkný slečny a docela se těším, protože můj dosavadní život byl prima a mí

7

kámoši byli prima a krásný slečny byly sametový a naše rodina byla prima a moje žena je nejvíc prima. Jenže jak dlouho to takhle bude, ptám se. Můj slepej dědeček, ať nám v nebi za pecí drží prima flek, vždycky citoval Koheleta, což evangelíci znaj jako knihu Kazatel a katolíci jako Ecclesiastes, kterou pro jistotu nečtou, a tam se praví, že čas pomíjí a jinej čas nastává, ačkoliv země navěky trvá. No a tohle vědomí pomíjivosti mám od dědečka naočkovaný a drží mě na nohou. Zvlášť teďka. A víte proč? Když v pátek osmadvacátýho ledna tohohle roku nalezlo do Národního divadla tolik všelijakejch českejch umělců, malířů, herců, zpěváků, režisérů, muzikantů, spisovatelů a básníků, který se podepsali pod provolání československejch uměleckejch svazů, že aby bylo jasný, jak to myslej s kulturou dobře, tak jsem si říkal, že českej národ má Faustů, že by je mohl vyvážet, fakt. Jenže čas pomíjí a jinej nastává, a to je na tom právě povzbudivý, protože člověk si pořád může myslet, že ty příští časy by mohly bejt kapánek lepší. A kvůli těm pominulejm se zase píšou paměti, do kterejch se teď hodlám pustit, začnu o těch svejch kámoších a krásnejch slečnách psát, abych to měl za sebou, protože, abyste tomu rozuměli, já nejsem žádnej spisovatel a nemám tak vybroušenej styl jako Vančura nebo Robert Musil. Jenže tohle vlastně nebude žádná literatura, jen taková písemná zpověď, tak to tak berte. Krom toho tak částečně splním jedno dávný doporučení mýho slepýho dědečka, ať se za nás v nebi přimlouvá, abych si psal deník. Chtěl to po mým bráchovi Egonovi, po naší Rivce i po mně, jenže žádnej z nás pořádně nevěděl, co by tak do toho deníku měl psát a s čím by se měl tomu bílýmu papíru svěřovat. A dědeček nám povídal, že jsme hloupý, protože lidská paměť je někdy chatrná a za pár let nebo v dospělosti se nám ty naše deníky šiknou, protože si v tý děravý paměti osvěžíme, jak jsme žili a tak různě. No a já teda teď tuhle chybu napravím a začnu psát bez toho, abych musel předesílat jako pan Pooter, že lituju, že jsem ty paměti nezačal psát už v mládí, protože jedenatřicet let, to přece není žádnej kmetskej věk, žejo.

8

Krom toho všeho, co jsem tady uvedl, mám ještě jeden pádnej argument pro psaní pamětí. Dostal jsem od Martina Holana k narozeninám stařičkej psací stroj značky Underwood. Zlatej nápis na tom stroji byl dost jetej a Holan ho pečlivě opravil, vymaloval tam zlatě úplně stejný typy písma, jenže ten psací stroj s fajnovou mechanikou kapánek překřtil, takže teď tam stojí napsáno UNTERGRUNT. A stroj s takovouhle firmou si vyloženě říká o to, aby na něm člověk napsal svý paměti, no ne?

9

Největší problém mýho života Koráb byl takovej ten chlap, co mu ženský samy lezou do postele, fakt. Mně ten prevít nikdy nechtěl říct, jak to vlastně dělá. Byl to můj nejlepší kámoš a dal bych za něj ruku do ohně, ale ten fígl nebo takový to tentononc, co z něj dělalo neodolatelnýho chlápka, mi nechtěl prozradit. Já na něj s flaškou Jacka Danielse, ale on nic. Klidně ji se mnou vyzunk, on s ledem, já bez, a zase mi to neřekl. Já už z toho byl celej divej, vážně, já myslel, že se pominu, začínal jsem z toho mít pěknej mindrák, to vám povím. My třeba jdeme někam na pivo nebo tak, Koráb samosebou voní mejdlem a je hladce voholenej. On si vůbec moc potrpěl na hygienu. No a třeba vám potkáme nějaký pěkný buchty, já na ně vejrám, protože jsou to náramně pěkný holky, na kterejch se matička příroda jaksepatří vydováděla, no a co si myslíte, že se stane? Obě dvě se vrhnou Korábovi kolem krku a hned nazdárek, jak se máš, zlatíčko, a takový ty medový řečičky. Mě si žádná nevšimne, dokud mi je Koráb nepředstaví. A jak to udělá, tak se hned do jedný zavěsím a vidím, že jí to zrovna není proti srsti, naopak, začne mi žmoulat ruku a víst řeči, protože já jsem v podstatě docela šik. Jenomže Koráb, ten prevít prevítskej, mě najednou odtáhne kousek stranou, kejvne na ty krasotinky, že s nima jako někdy zajdem na panáka, a táhne mě pryč. Co blbneš, ty troubo pitomej, spustím na něj, protože tohle mi dělá pokaždý, pokaždý mi takhle znemožní si dojednat pořádný rande. Proč jsi je poslal do háje? Proč, krucinál, ptám se. Jenom klid, drahouši, na mě zase on a usmívá se jako jezulátko. Mně to dalo náramnou fušku, než jsem se těch dvou před časem zbavil, povídá, a jak znám tebe, tak tobě by se jedna z nich pověsila na krk a tam by zůstala viset až do tvý sladký smrti. Tohle je teda fakt. Já jsem takovej vůl, že nedovedu ženskou, která mi už nějak moc leze krkem, poslat do háje. Jenomže ono to asi bude tím, že ještě žádná ženská neměla tu čest mi tím krkem lízt. To teda neměla. A byly mezi nima škaredky, tlustý ženský, takový ty

10

týpky leklejch ryb s průsvitnejma očima, co vám podaj ruku měkkou a vlhkou jak zpocenou ponožku, jenže ono tomu vždycky bylo naopak, a díky tomu, že jsem takovej dobrák, se na mě všechny tyhle holky vykvajzly dřív, než jsem si s nima vlastně stačil vůbec něco pořádnýho začít. No tak teda kejvnu hlavou, protože Koráb má svý zkušenosti a ženskejch všeho druhu mu prolezlo rukama haldy, dost možná, že zrovna tolik, kolik jich měl jeden známej fotograf Eda Resnais. Übung macht den Meister, říkával Goethe, kterej byl potentní až do svejch třiaosmdesáti. Takže tak.

Emilka - 1966

Jindy zase potkáme jiný holky, jenomže ty jsou třeba vdaný nebo jinak zadaný, takže s náma poseděj, pokecaj o životě, a je to moc fajn, jenže na houby. Teda z mýho hlediska. Já v tomhle ohledu jsem kapku ziskuchtivej, jenomže ten zisk pro mě neobnáší nějakou tu flašku, kterou zacvakám stejně sám, ale takovej hřejivej pocit, že

11

o mě nějaká ženská stojí. A samosebou to musí dát najevo. A je tu ještě jedna věc, která mně kapánek komplikuje život, i když zase mám čistý svědomí, a to je desatero. Pár ženskejch, který už někomu patřily, ať už s úředníma papírama nebo že žily s někým na psí knížku, by si se mnou třeba něco začalo, jenže to já zase ne, to je, jako když začne houkat siréna poplach, jako červený světlo mi to začne blikat výstražně v mozku, ten varovnej nápis NESESMILNÍŠ pulzuje jako krev v ráně, a já couvám od těch ženskejch osob, to je ta křesťanská deprivace, kdyby můj drahej tatík narazil po válce na jinou ženskou, než je moje máma, třeba by to bylo jiný, jenže on musel po útěku z lágru natrefit ausgerechnet na evangeličku, přísnější než byl Luther. No, co nadělám, je to ve mně jako v koze, jak píše Hrabal, a nemůžu říct, že by mě to nějak štvalo, abych se nerouhal, každej má nějaký zásady, žejo. Stalo se, že jsem několik krásek zdědil po Korábovi. To mělo velkou výhodu, protože jsem je znal velice dobře a věděl jsem, do čeho lezu. To je, jako když se máte rozhodnout, jestli si sednout na divokýho koně. Já teda ne, že bych nebyl dobrodruh, ale tyhlety krotitelský vlohy nemám. Krom toho Koráb dobře věděl, kterou ženskou mi přenechat a před kterou mě varovat, takže se to obcházelo bez problémů. On se všema ženskejma, který pustil k vodě, vycházel náramně krásně. Stejně jako Eda Resnais. Byl to galantní člověk, a jak říkal, nikdy se se žádnou ženskou nerozešel jednou provždy. To ji třeba dva roky neviděl, nebo pět nebo deset, pak jdeme po ulici a on si najednou padne kolem krku s nějakou dámou. Vedle stojí její manžel, kterej se náramně diví, a dva caparti, co po něm chtěj, aby jim šel koupit zmrzlinu. A Koráb tu dámu uprostřed nacpaný ulice s klidem poplácává po zadnici a zkoumá, nakolik se za tu dobu, co se neviděli, změnila. Pak se zpravidla podívá na toho dotyčnýho, kterej už je většinou celej brunátnej, a pogratuluje mu k jeho ženě, která je prej nejlepší, jakou si mohl vzít. Pak koupí těm jejich dětičkám zmrzlinu, což toho manžela vždycky nesmírně dojme, a s tou dámou si sjedná schůzku. A jdeme dál, ta dáma je celá rozechvělá, manžel je taky celej rozechvělej, děti

12

jsou zapatlaný od čokoládový zmrzliny a Koráb mi vykládá, která že to vlastně byla. Zajímavý je, že jsem viděl asi deset takovejch ženskejch s dětičkama a skoro všechny ty děti jako když Korábovi z oka vypadnou. On tvrdí, že s tím nemá zhola nic společnýho, že je to shoda náhod, ale já jsem celkem vzdělanej člověk a vím taky něco o genetice a byl bych padlej na hlavu, kdybych měl věřit v sílu Korábova pohledu. To přenechám těm pánům, co si myslej, jak jsou ty jejich děti celý po nich. Ale abych se vrátil k těm ženskejm, co ještě nejsou vdaný nebo tak, protože na takový, jak jsem řekl, si netroufám. Jo, bojím se, protože Bůh všecko vidí a píše si to do svýho notýsku. Takže mě nelákaj zadaný nebo vdaný paničky, jako lákaly třeba mýho kámoše z vojny, nějakýho Kolína, kterej na to škaredě doplatil. Ale to je mi teď šumafuk. Ani Koráb, ani Eda Resnais, ani Kolín neměli se ženskejma problémy. Já jo. A nejsem si zrovna jistej, jestli to bylo spravedlivý, to teda nevím, na mou duši, byl to zločin přírody, že ze mě udělala v tomhle směru dokonalýho troubu. Nebo že by mě Hospodin takhle zkoušel? Kolikrát za tichejch nocí jsem se ho ptal, jenže odpověď nikde. Panebože, ptám se, proč jsem punkto ženskejch takovej mamlas? Nic, jen hluboký mlčení. Koho bych se ptal, kdybych byl ateista, to fakticky nevím. A přitom když se na mě podíváte, nejsem nijak moc škaredej, dokonce mě jedna holka, co studovala Umprum, chtěla malovat jako akt, jenže k tomu jsem odmítl dát svůj souhlas, protože už jsem si představil, jak všechny ty holky, co studovaly s ní a co jsem je znal, koukaj při klauzurách na ten můj nádhernej akt, namalovanej růžovým olejem, a děsně se chechtaj. To mně tenkrát bylo hned jasný, že bych udělal největší blbinu ve svým životě, protože pak by o mě už žádná ženská osoba neprojevila zájem, leda jako o troubu, co visí někde vymalovanej se svejma iksákama a propadlým hrudníkem. To by si na mě každá leda tak šáhla, jestli jsem to skutečně já, a pak by se dlouho, děsně dlouho chechtala. A já už v duchu viděl ty záplavy nádhernejch poprsí, vzdouvajících se smíchem, a bylo mi z toho náramně smutno. Já jsem citlivej člověk

13

a sem tam se taky ještě stydím. Z toho taky plyne, že když jsem sám a mám se seznámit s nějakou ženskou, je to prostě malér. Fakticky. Jednou, to zrovna rašily pupence a jaro bušilo na pytlík, jak říkával Eda Resnais, jsem se loudal sám ulicema, protože Koráb měl nějakej zástoj, Harry Polívka taky něco měl a ty ostatní, jako třeba Salamandr nebo básník Pavelka, byli taky kdovíkde, a Holana s Resnaisem jsem taky nikde nemohl splašit, abych s nima šel aspoň na pivo k Pinkasům. No tak si to šinu ulicí a najednou vidím děsně krásnou holku. To se ani nedá popsat, jak byla krásná, to byste ji museli vidět. Šla sama, vrtěla prdelkou a svý okolí sledovala krásnejma mandlovejma očima. A mandlový oči, to je moje, můj táta takový měl a dědeček taky takový měl, ještě když je měl, jenže to já si nepamatuju. Krásný melancholický, zasněný mandlový oči. Bohužel tu holku nenapadlo nechat ty oči na mně, to ji teda nenapadlo. Jenomže já nechal ty svý oči na ní, protože já mám taky mandlový melancholický oči, a jak vidím pěknou ženskou osobu, ech ouvej! Tak si říkám, Rudolfku, teď anebo nikdy, pusť se do díla, maximálně ti dá facku, to se dá vydržet. Tak jdu za ní, hrudník pěkně vypnutej, i když tuhle mou pózu pokládal Koráb vždycky za marnotratnost, vypaluju si zobák amerikama a koukám, kdy se na mě podívá, abych na ni mohl mrknout nebo tak něco. Jenže ona nic. Jde, pořád vrtí prdýlkou, pořád se kouká kolem sebe těma svejma velkejma očima a mně bylo jasný, že nemá zrovna co na práci, že by třeba uvítala něčí společnost. Musíš ji oslovit, Rudolfku, říkám si, od čeho máš, ty troubo, zobák. Tak jsem si dodal odvahu, došel jsem ji a hezky si s ní srovnal krok. Když už jsme oba hezky šlapali levá pravá, levá pravá, ona vám najednou poposkočila, a zase jsme šli každej jinak. Koukla po mně, no nádhera, já z toho byl celej pryč, zase jsem s ní srovnal krok, protože když vedle někoho jdu, tak s ním musím mít srovnanej krok. Tuhle šílenost mi vtloukli do hlavy na vojně a já se toho dodneška nemůžu zbavit. Děsný. A ta holka vám zase kapánek poskočila, udělala to asi pětkrát, takže já se absolutně nemohl soustředit na ten můj velkolepej proslov, kterým jsem ji chtěl pozvat na pivo, vyznat lásku a požádat o ruku zároveň.

14

Nakonec toho poskakování nechala a krásným medovým hlasem, kterej bych vám přál slyšet, začala počítat raz dva, raz dva, šlapali jsme jako dva čestný strážníci z Hradu a lidi na nás vejrali. Mě to její počítání rušilo, já při tom nemohl přemejšlet, v uších se mi ozývala pochodová píseň Slovenské matičky, pekných synov máte, vychovaly ste ich, na vojnu ich dáte, já se toho nemohl zbavit, najednou jsem se přistihl, že si to tiše broukám pod vousy, no hrůza, já myslel, že na mně vojna nezanechala žádný stopy, a najednou tohleto! Ta holka se na mě najednou podívala, řekla čelem vzad! a já se otočil a mašíroval jako ve snách na druhou stranu. Nebejt toho, že jsem se zastavil na křižovatce na červenou, tak snad mašíruju ještě teď. Jestli někdo tvrdí, že vojna z vás udělá chlapa, pánové, kecá, zatraceně kecá. Udělá z vás idiota, to mi věřte. Tu krásku jsem pak už neviděl. Neříkám, že nikdy, ale ne ten den. V životě jsem ji pak viděl mockrát. Byla to největší Korábova láska a já mu ji přál. Jmenovala se Emilka a byla strašně prima. Dovedla nasávat tejden v jednom kuse, a pořád byla za dámu. Koráb by s ní chodil dál, kdyby mu nesdělila, že se chce vdávat a mít děti. Ježkovy voči! Tohle tak říct mně, tak milou Emilku popadnu za ruku a už s ní běžím na radnici. Jenomže zrovna mě nechtěla, a mám dojem, že dobře udělala. Já bych z toho, jak se tak dneska na ty věci koukám, byl asi kapánek vyšinutej. Jako ten Cígler, kterýho nakonec uhnala. Když měli svatbu a my tam s Korábem a s ostatníma kámošema přišli a udělali docela slušnej zástup zhrzenejch milenců, tak ten Cígler poblednul a neměl tušáka, oč frčí. Sotva že vykoktal to svý ano, navlíkl Emilce snubní prsten, ale k prvnímu manželskýmu polibku už se nedostal, protože první ho s jemnou elegancí odstrčil Koráb a Emilku políbil, pak Eda Resnais, kterej celou tu svatbu fotografoval, pak Salamandr, básník Pavelka, Harry Polívka, což bylo při tý jeho krásný černý hubě dokonalý pozdvižení. No a nakonec jsem ji políbil já a bylo to ponejprv a taky naposledy, co jsem se jí dotkl svejma rtouma. (Tenhle výraz mám z červený knihovny.) Emilka měla slzy v očích, dívala se na mě smutně jako štěně boxera a jen mi tiše řekla,

15

Rudolfku, tebe mám stejně ze všech nejradši. Do frasa! Já měl v krku takovej knedlík, že jsem jí na to nemohl říct ani bé. Dojalo mě to k slzám, a nebejt toho, že tam na tý Novoměstský radnici byla taková fůra lidí, protože ten pitomec Cígler měl strašnou haldu příbuzenstva a známejch, tak jsem jí popadl v těch sněhobílejch šatech do náručí a líbal a já nevím co. Jenže Koráb mě decentně odtáhl stranou, protože už i Cígler se nějak dožadoval políbení od nevěsty a oddávající úředník, kterej předtím vykládal, že rodina je základ státu a podobný kydy, už padal do mdlob. Že z toho pak byl docela velkej poprask, to si asi dovedete představit, Cíglerova rodina z toho byla jaksepatří na větvi, starej Cígler dělal nějakýho ouřadu na ministerstvu zahraničí, no skandál, žejo. Od tý doby jsem Emilku neviděl asi šest let, a když jsem ji potkal, byla pořád tak krásná, ale smutnější, a nezdálo se, že by s tím blbem byla nějak moc šťastná. Měla dvě děti, ale ani jedno nebylo jeho, protože on se dal na politiku a neměl na ni moc času. Mám dojem, že si Emilku vzal jen proto, že byla kus a byla to dáma, a když ji vodil po recepcích, tak všichni čuměli. Jenže jí ta společnost neseděla a začala nasávat čím dál tím víc, až se s ní jednou Růža setkala v Červeným Hrádku. Ale už to z ní nedostali. Byla chudák tím chlastem nasáklá jak houba a už to prostě nešlo vyždímat. Tohle mi teda vykládala Růža, což byla moc fajn ženská, když byla náhodou střízlivá, a já jí věřím, protože ona nikdy nekecala. A pak, když tahle Růža musela volky nevolky s pitím přestat, protože by asi jinak natáhla brka, tak se vdala, adoptovala s tím svým dvě děti a moc dobře se o ně starala. Já teda nevím, jak je možný, že jí ty děti jako bejvalý alkoholičce svěřili, asi museli podmáznout nějakou sociální můru, ale přáli jsme jí to všichni, protože Růžena začala s pitím jen a jen proto, že sama mít děti nemohla, a vrazilo se jí to do makovice. Jedno z těch dětí byla holka, taková krásná, okatá, nohatá, měla pihy, jaký jsem v životě neviděl, jmenovala se Cecilka, nebylo jí ještě ani šest, a už strašně koukala po Korábovi, fakticky, mohla na něm oči nechat, a jednou prohlásila, že si ho stejně jednou, až bude velká, vezme. No to mě teda podržte! Ten prevít v sobě měl něco, co já bych potřeboval jako

16

sůl. On na to tehdy řekl, že teda jo, že si na ni počká. A já tady místopřísežně prohlašuju, že na ni skutečně čekal a počítal roky. Už mu nakonec chybělo asi osm měsíců. Cecilce by bylo patnáct, vyrostla z ní krásná holka, a Růža s tím jejím mužem byli pevně rozhodnutý bacit Korába rozporkou přes koule, jak se holky dotkne. Naštěstí pro Cecilku to dopadlo dobře. Ale bohužel jenom pro ni. Koráb se jí nedotknul a já jsem strašně zvědavej, jakýho amanta si ta holka přivede domů. Já měl, jak už jsem řekl, vždycky se ženskejma problémy. To třeba když jsem byl na vojně, tak jsem si říkal, že bych si mohl nabalit nějakou civilistku, aby mi nebylo tak teskno. Kluci, co jsem s nima spal na cimře, se v jednom kuse bavili o svejch milenkách a o svejch holkách, o svejch skvělejch sexuálních zážitcích a jeden kecal víc než druhej. Dal bych za to krk, že většina z nich si za celý dva roky ani nevrzla a že jediná jejich milenka byla Anča Dlaňová. Ale o to teď ani tak nejde. Já sloužil na Moravě v takovým moc pěkným městě, jehož jméno nebudu pro jistotu ani uvádět, protože by se mi to nemuselo dvakrát vyplatit. Jak už to tak v těch posádkovejch městech bejvá, byla tam dívčí škola, ono jich tam vlastně bylo víc, aby se vojsko ve chvílích volna mělo s kým rozptylovat a nedocházelo k nějaký sodomii v kasárnách. No a do tý jedný zdravotní školy chodila holka, co si zase chodila půjčovat knížky do vojenský knihovny. Tak jsem s ní dal řeč a už to bylo. Já vám na to nebyl zvyklej, jakým to brala hákem. Nejdřív jsem si říkal, že to všechno bere v rámci svýho zdravotnickýho studia jako nějakou takovou charitativní činnost, protože se chtěla stát rehabilitační sestrou a já zrovna v tý době potřeboval dost vydatně zrehabilitovat svou rozpolcenou duši. Ale ona to byla dost krutá mejlka. Ta holka to brala vážně, až mě mrazilo v zádech. Začala mě uhánět. Velice brzo zjistila, že jsem celkem inteligentní tvor, jak se ráčila vyjádřit, ale to se spletla, protože měla co dělat s největším blbcem pod sluncem. Nosila mi do kasáren buchty. Já byl vždycky na buchty, ke Korábovi jsem chodíval na buchty, co pekla jeho babička, pak jsem se mohl umlátit po buchtách, co se pekly u nás

17

doma, a na vojně jsem si vlastně vybíral holky, co se u nich doma dobře vařilo a dobře peklo. Držel jsem se starýho přísloví, že láska prochází žaludkem. Na to, že prochází taky jinudy, jsem moc nemyslel. Jenže ta holka jo. No a takhle jsem teda přišel k Marušce. Všechno to začalo ve vojenský knihovně, kde jsem půjčoval knihy a vedl chytrý řeči o vaření a jiný intelektuální rozpravy. Maruška přinesla buchty jednou, pak podruhý, no a to bylo něco pro mě. Na každý rande nosila buchty nebo taženej štrúdl a já se těšil na ty pochoutky víc než na ni. Krmila si mě jak ježibaba Jeníčka, to vám teda řeknu, až na to, že neměla v úmyslu mě zaříznout, ale něco kapku jinýho. No a jednou mě pozvala k nim domů. Na kachnu. Já se jen oblíznul. Kachnička, to je moje. A červený zelí a bramborovej knedlík. Ojojoj! Přišla neděle, já se oholil, navoněl, vyleštil jsem si botky a šel jsem. Rodina byla pohromadě. Tatík, takovej tlustej, asi z těch kachen, co se u nich jedly, a z těch buchet a štrúdlů, matinka usměvavá hanačka, bratříček spořádanej mizera, kterej mi šlohl cigára z kapsy. Maruška voněla vanilkou, a když mi matinka vykládala, že je holka celá po ní, tak to byl první šok. Ona ta matinka byla docela pěknej macek, metráková hromada uhlohydrátů bez brejlí a náušnic, takže když jsem si představil, že Maruška bude jednou stejná, tak mě polilo horko a kachna mi v krku začala dělat kotrmelce. Pak se mě začali vyptávat, čím vlastně jsem a kolik vydělávám a jestli mám v Praze byt a takový ty věci, co na ně vždycky při takovejch příležitostech přijde řeč. Já nevěděl, do čeho vlastně lezu, tak jsem kecal. Ale parádně! Já když si pustím hubu na špacír, tak to je něco, to si pište. Tak jsem jim nakukal, že mám sám pro sebe třípokojovej kvartýr, že vydělávám tři tácy za měsíc, už si teď ani nevzpomínám, jaký jsem si na ně vymyslel zaměstnání, ale muselo to bejt něco impozantního, protože šli do kolen a pantáta poslal toho čtrnáctiletýho sígra pro flašku domácí slivovice. A pak to začalo. Jeden panák, druhej panák, Maruš sem, Maruš tam, kluka poslali do bijáku, aby nezacláněl, panímáma do mě cpala jídlo a pantáta tu slivovici, a Rudolfku vemte si tohle nebo támhleto, po obědě se pantáta natáhl na gauč

18

a Maruška mi ukázala na druhej, abych si taky dáchnul, že jdou zatím s matinkou umejt nádobí. Já byl tak přežranej, a tím pádem i zblblej, že jsem si udělal komód a dal si dvacet. Pak nás ženský vzbudily na kafíčko, punčovej dort a další slivovici. A pantáta, že si přece nebudeme vykat, popadl mě kolem ramen a hučel mi do ucha, Rudolfku, neboj, my vám s mámou ze začátku pomůžeme, do tý Prahy to za Maruš budeme mít sice kapku z ruky, ale ona je to zlatá holka, no prostě mlel pantem a mně začínalo svítat, přestože jsem začínal bejt lehce zkouřenej tou jejich šedesátiprocentní slivovicí. Když se matinka začala vyptávat, na kdy plánujeme svatbu, aby si Maruš dala včas šít róbu, tak jsem zbledl a dělal totálně ožralýho chlapa, abych na to nemusel odpovídat. Byl jsem v tom až po uši a všechno to bylo tím, že jsem takovej vůl a že jsem nepřišel na to, jak to, krucihiml, ten Koráb s ženskejma válí. Z týhle šlamastiky mě vytáhly manévry. Spřátelený armády se potřebovaly ujistit, že jsou opravdu schopný hájit vymoženosti socialismu, a že kdyby nás chtěl Lyndon Johnson napadnout, že se ubráníme, takže se jelo na Libavu, daleko od štrůdlu, buchet a pečenejch kachniček. Byl jsem teda dva měsíce v tahu a po Kolínovi jsem Marušce vzkázal, že jsem padl. Jo, bylo to zbabělý, to je fakt, a tuhle děsnou lež má Pánbůh zapsanou ve svým notýsku. Jenže Kolín, ten idiot, řekl Marušce, že ji děsně miluju, protože pochopitelně věděl, jak na tom jsem, takže to všechno začalo nanovo. Jenomže jednoho dne jsem si řekl dost, tady končí sranda, seš sice opuštěná bytost, Rudolfku, ale zase ne tak děsně opuštěná, abys nemohl dál žít bez Marušky a jejího fotra a metrákový matinky. Prostě jsem tam nešel. Skoro celý město se na mě dívalo jako na vyvrhele. Já tam totiž měl shodou nějakejch velmi prapodivnejch okolností tetu z maminčiný strany, kdekdo mě znal a tak dál, pročež se to pěkně rozkřiklo, hanba padla na naši rodinu, zatímco třeba o aféře, o kterou se postaral Kolín, nemluvil skoro nikdo, a to jen proto, že Kolín byl od Pardubic a hrál na housle. Takže tak. Když jsem jednou tuhle pohnutou historii vykládal Korábovi, měl z toho náramnou srandu, ale aby mi to nebylo líto, seznámil mě

19

s jednou docela fajn žábou, která mi pak na vojnu psala milostný dopisy s haldou pravopisnejch chyb. Ale to taky bylo šlápnutí vedle, ona se taky chtěla vdávat a mít se mnou fůru dětí, jenže já byl moc mladej a chtěl jsem žít, chtěl jsem to nejdřív někam dotáhnout a něčím bejt. Když na to teď v těch svejch jedenatřiceti vzpomínám, tak se tomu všemu musím smát. Koráb, jak šel rok za rokem, si ze mě vždycky dělal šoufky, dohazoval mi nejrůznější slečny a vždycky to všechno skončilo náramným fiaskem, protože já jsem od přírody citlivej člověk a rád cituju klasiky, na což většina holek neletí. Dělá mi to problém i dneska, jenomže to je mi už docela fuk. Nedávno, ani se mi nechce věřit, že to byl poslední báječnej večer s Korábem, jsem mu řekl, jestli by mě neseznámil s nějakou strašně krásnou, inteligentní a milou ženskou, která by se do mě ještě ke všemu na první pohled zamilovala. Koukal na mě a měl dojem, že ji mám jak vidle. Tak jsem mu řekl, nač takovou ženskou vlastně potřebuju: Abych jí mohl říct, milá dámo, vlezte mi laskavě na hrb, já o vás nestojím, i když jste světová. A řekl bych jí to s naprostým klidem a naprosto vážně, protože, jestli jsem vám to ještě neřekl, tak já už mám jednou provždy vystaráno, mám vlastní ženu, se kterou jsem se seznámil docela sám a bez cizí pomoci, což vždycky rozčilovalo Korába, kterej prohlašoval, že jsem tak nemožnej, že mi i manželku bude muset najít sám. Ale nestalo se. Jsem dobře ženatej člověk a po ostatních krásnejch ženskejch koukám už jenom jako badatel, jako přírodozpytec. Vím, že jsou ženský škaredý i pěkný, hloupý i chytrý a že už se nemusím trápit nad tím, že to s nima neumím tak, jako to uměl Koráb. Tím, že jsem se oženil, se dostal Koráb mezi mejma kámošema až na druhý místo. Ale nevadilo mu to. Řekl bych, že mi to docela přál, i když si ze mě pořád utahoval a dělal srandičky. Ale od tý doby se mi ani jednou nepokusil předhodit nějakou krásku, se kterou bych bejval neměl žádný problémy. Někdo by mohl namítnout, že při tom kvantu holek, co s nima chodil, byl nějakej moc úzkoprsej, ale to byl omyl. On prostě uznával moje manželství za konečnou stanici, věděl, že já to sedmý přikázání nikdy neporuším (katolíci ho maj čertvíproč na šestým

20

místě), oba jsme věděli, že po těch zkušenostech, co jsme spolu udělali, to nemá cvek. Já jako svobodnej nebyl na paničky a jako ženatej na zajdy. Já nebyl vlastně nikdy na ženský, jestli chcete co vědět. Já byl vždycky děsně plachej člověk, to jste snad už sami poznali. A měl jsem spoustu kámošů, a když řeknu, že to všechno byli kámoši za všechny prachy, tak je to ta nejlaskavější lichotka, kterou jsem schopnej vyjádřit svůj citovej vztah k bandě mizerů, který jsem měl nejradši ze všech lidskejch bytostí. A moje drahá a jediná žena je mezi nima pochopitelně na prvním místě. Jenom nevím, jak se bude tvářit na tenhle můj spis. To teda fakticky nevím, do frasa.

21

Památka na (zatím) poslední světovou válku Žádnej z mejch kámošů, na rozdíl od našeho slepýho dědečka, ať nás v nebi nepomlouvá, a našeho zmizelýho tatíka a jinejch nešťastníků, naštěstí tu poslední světovou válku nezažil. Ale jedinej, kdo si mohl dovolit vzpomínat na tuhle stupidní událost s jistou nostalgií a kdo o ní taky mohl vykládat různý zkazky, byl Harry Polívka. Samosebou o holokaustu věděl starou belu, o katyňským lese jakbysmet, o kozácích, co se proti čertu spojili s ďáblem a tatíček Stalin jim to po repatriaci pěkně osolil, už vůbec ne, ale to mu nevadilo. On zkrátka jako malej viděl tu válku docela jinak a my samosebou taky. Takže co. Poznal jsem Harryho jako malej kluk, když začal chodit s mým starším bráchou Egonem do školy, a nějakej čásek jsem měl za to, že je to jeden z těch mála cikánů, co tenkrát bydleli ve starým Anežským klášteře, kterej neodmítnul tu sladkou povinnost chodit do školy. Jenomže chyba lávky, vážení! Harry Polívka nebyl cikán, nebyl to ani polocikán, on to byl černoch jak poleno. Jeho matinka byla taková usměvavá ženská, co měla v životě samý trable a smůla se jí lepila na paty, kudy chodila. Za války bydlela v Plzni, a když Hitler, celej nešťastnej, že to projel na celý čáře, seděl někde v bunkru pod Berlínem a přemejšlel, jestli se má picnout do levýho nebo pravýho spánku, a Braunová mu do toho tutově kafrala, tak už paní Polívkový a jinejm slušnejm lidem bylo veselejc. Jednotky třetí americký armády pod velením generála Pattona táhly od Aše k Plzni a k Domažlicům a vůbec tam kolem, a tak se v Plzni mezi jinejma amíkama objevil taky Harryho tatík, poručík Smith, sapér od čtvrtýho pluku, kterýmu paní Polívková, z radosti, že už je tý zatracený války konec, hupsla do náručí. Byla z toho láska jako hrom, jenomže paní Polívková měla zase smůlu jako hrom. Než stačil milej poručík Smith demobilizovat a vrátit se do Plzně, kde se mu náramně líbilo, poněvadž miloval plzeňský pivo a paní Polívkovou, nějakej potrhlej šašek, kterej nejspíš nečetl noviny, a tím

22

pádem nevěděl, že válka skončila, milýho poručíka Smithe rozstřílel na hadry. Ono mu to bylo houby platný, protože poručík Smith, kterej v tý chvíli odminovával nějakej most, stačil narvat do tý jeho nordický tlamy handgranát a dát mu pěstí. (Možná se vám to zdá přeťáplý, ale tohle je Harryho verze o smrti jeho tatíka, tak to v tichý úctě k tomu nebožákovi vemte v úvahu.) Samosebou že paní Polívková, když se to dozvěděla, ronila slzy, protože ten Harry Smith, kterej před válkou studoval na Yaelově univerzitě slovanský jazyky a uměl docela obstojně česky a polsky, byl nesmírně galantní člověk a první opravdickej chlap, kterej jí údajně přišel do cesty. To, že byl kapánek černej, paní Polívkovou vůbec nevzrušovalo, takovýhle detaily brala prostě bokem. No a pak ronila další slzy, když zjistila, že najednou chodí s outěžkem a že pro to dítě, který se jí za nějakej čásek narodí, nebude mít otce. A tak přišel na svět zrovinka na Štědrej den roku pětačtyřicet Harry Polívka, místo Spasitele se zjevil prťavej a zmuchlanej černej kluk, jeden z mejch velkejch kámošů, černouš, kterej neumí kváknout jinak než česky, a ještě takovým příšerným stylem s protáhlejma vokálama, že máte dojem, že je to nějakej karlínskej nebo košířskej rodák. I když bych teď kecal, a to bych vážně nerad. Harry neuměl jinak než česky do tý doby, než jel do Ameriky. On asi zdědil po svým otci jazykový vlohy a naučil se nakonec anglicky a francouzsky a německy a italsky. Ale v době, kdy já ho poznal, mluvil stejně jako my, a bylo to dost komický. V dávnejch dobách, když chodil s mým bráchou Egonem do třídy, neměl s tou svou černou pletí žádný problémy, naopak, každej si ho vážil, protože měl a dodnes má v rodným listě napsáno, že jeho otcem byl Harry Smith, poručík čtvrtýho pluku třetí americký armády, což jsme mu všichni záviděli. Holan měl tehdy tátu v base, já taky, Resnaisův otec byl na nucenejch pracích a stavěl most inteligence, co má tak blbě vypočítanej oblouk, že po něm nemůžou jezdit dlouhý vagóny, to byla dost nuda. Ale mít otce zastřeleným americkým poručíkem, a ještě k tomu černouše, to bylo něco! Harry nám vyprávěl ty nejneuvěřitelnější historky, kterejm

23

jsme věřili do tý doby, než jsme si podle logiky spočítali, že je to všechno náramná blbost, protože Harry se narodil na konci roku pětačtyřicet, takže rozhodně nemohl absolvovat se svým fotrem vylodění v Normandii, jak tvrdil. Jo, ten teda kecal ještě víc než já, vážně. Povídal, že se třeba jako hodně malej kluk zúčastnil pohřbu generála George Pattona. Jenže – kde jsme si tohle mohli ověřit, žejo? Nám to ve škole zatajovali a to, že Plzeň osvobodili amíci, sprostě zatloukli. Fakt, nebejt Harryho, tak jsme tenhle drobnej detail poslední světový války hodně dlouho nevěděli. Jenže Harry Polívka byl živej a nesmazatelnej důkaz dějinný události. A byl to důkaz dost velikej. Harry vyrostl ve svý dospělosti do dvou metrů, vypracoval si nádhernou atletickou postavu, kterou jsem mu zase záviděl já, chodil tady celý léta s hlavou hrdě vztyčenou, navzdory všemu. Jeho matka totiž začala mít potíže, než se odstěhovala z Plzně. Že prej, koukejte se, Rudá armáda nasazovala krk u Berlína a paní Polívková se spustila s imperialistou! Kdyby byl starej Smith bílej, nikdo nic nepozná, takovejch americkejch levobočků je v Plzni jistě hromada, jenže on ten Smith byl prostě černouš, a to je nejhorší, nikomu nevadilo, že je Harry černej, ale že je to potomek nějakýho amíka. A když se začalo dělat, že se Plzeň osvobodila jaksi sama od sebe, tak už to nevydržela a přestěhovala se do Prahy a usadila se v jednom chatrným baráku v Kozí ulici. A tenkrát jí napsal bratr nebožtíka Smithe, taky černoch, aby si sbalila kufry a odjela do Států, že by ji tam rádi měli i s tím malým klukem, že prej patřej do rodiny a tak. Jenže paní Polívková jednak neuměla anglicky, jednak tady pořád mleli o tom, jaký to je v tý Americe děsný a jak tam beznepřestále mlátěj černochy, a taky se jí nechtělo odjet z rodný země. Když jsem to tu vydržela celej protektorát a přežila nácky, tak snad přežiju i bolševiky, povídala. Ale stejně se začala učit anglicky a odjela se tam s Harrym podívat v šedesátým, to byl dárek k Harryho patnáctinám, který oslavil v Richmondu ve Virginii, načež tam zažil ještě navrch inauguraci novýho americkýho prezidenta J. F. Kennedyho. To byl demokrat, tak se zdálo, že tam třeba ty černouše zase tak tlouct nebudou, jenže to byla mejlka. Teda

24

takhle, ty Harryho strejcové, to byli a snad jsou docela zámožný lidi, a i když žijou na americkým jihu, tak jsou to vážený občani, aspoň to povídal Harry. Na něj si nikdy nikdo nedovolil, až na tu výjimku. A já tvrdím, že v tom něco rasismu je, že to je ta dlouhá ruka, takovej ten vejprask přes tři kopce, jestli mi rozumíte. Harry, než odjížděli, šprtal angličtinu a kdo ji trochu znal, mu sem tam nějaký to slovíčko řekl a on si to poznamenal. A to byl ten malér. Seděl jednou navečer v nějaký cukrárně a tam ho oslovili nějaký puberťácký černoušové a on se s nima dal do řeči, pokud se to tak dá říct. A skončilo to tím, že mu pěkně rozbili hubu. Našli ho bílý poldové na ulici a hned si mysleli, že to mají na svědomí nějaký bílý, hned poznali, že tenhle černej kluk je cizinec, tak ho vzali na stanici, ošetřili, zavolali strejčka a matku a tam se dozvěděli tu strašnou věc, že ne bílý rasisti, ale krev jeho krve ho takhle zmalovala. A víte proč? Protože Harryho naučil jeden českej poťouchlík a bezpochyby zakuklenej rasista jedno slovo, který ten strašnej vejprask zapříčinilo. On totiž jednomu tomu klukovi řekl, že je mother fucker, což se ani neodvažuju přeložit, aby tyhle mý paměti mohly číst i malý děcka. Jojo, ten blbec, co to Harrymu poradil, se děsně smál, když pak tuhle historku slyšel, takže jsme mu potom svorně natloukli. Paní Polívkový se tam ale stejně moc nelíbilo, vadilo jí klima a tak vůbec, takže se zase vrátila po půlroce s Harrym do svýho bytu v Kozí ulici, protože tady mohl Harry mluvit česky. A protože znal význam všech nadávek a sprosťáren, tak taky věděl, kdy si dávat pozor na svou černou hubu, aby mu ji zase někdo nerozbil. Od tý doby, jak se začal učit cizí jazyky, naučil se ze všeho nejdřív právě ty nejdrsnější a nejvulgárnější nadávky, že aby věděl. Harry k nám chodíval za mým bráchou, tehdy ho ještě nijak moc nezajímala moje sestra, vždycky si sedl k našemu starýmu dobrýmu petrofovi a hrál na něj třeba celý odpoledne. Já chodil do klavíru, dřel jsem se jako vůl, brácha s Rivkou jakbysmet, ale proti Harrymu, kterej neznal noty, jsme byli úplný nuly. On si jen něco poslechl a už to hrál. Tak jsem mu jednou věnoval Hudební nauku, který jsem

25

měl plný zuby, on ji přelouskal a už si chodil půjčovat noty do knihovny, aby si podle nich broukal nebo co. Fakt, já vám měl na Harryho jeden čas děsnou pifku, protože on se vždycky zeptal, co zrovna hraju, sehnal si noty, doma to bez klavíru nastudoval, pak si na to sedl u našeho klavíru a už to jelo. Můj dědeček, kterej sám sebe oslepil, aby už nemusel koukat na to, jak v Birkenau pochodujou všichni známí a příbuzný do plynu, a kterej se živil jako ladič pian, bráchovi a mně říkal, ať si z Harryho vezmeme příklad. A pak jednou řekl paní Polívkový, že by bylo dobře, kdyby Harry začal chodit k jedný profesorce hudby, paní Glücksteinový, kterou my moc dobře znali a maminka nás k ní neposílala jedině proto, že to dědeček nechtěl, že nechtěl, aby se na židovský obci vykládalo, jaký má pitomý vnuky. Dost na tom, že jsme byli pokřtěný. Ale to teď není důležitý. Ten problém byl v tom, že paní Polívková nebyla zrovna moc při penězích, takže dědeček to domluvil s profesorkou Glücksteinovou a Harrymu ty hodiny cvakal hezky ze slepeckýho důchodu. Harry chodil ke Glücksteinový spolu se Zizi Demeterem, kterej chodil pro změnu do třídy se mnou, a pak se spolu šli učit do Královýho Hradce k firmě Petrof. Harry proto, že se mu víc než hraní na klavír začalo líbit, jak je ten nástroj postavenej a jakou má vykoumanou mechaniku, a Zizi proto, že do něj už nikdo dál nechtěl vrážet prachy a držet ho na studiích, protože Demeterovic rodina byla šíleně početná a tak tak, že starej Demeter stačil vydělat na šňábu pro dospělý. Jenomže Zizi, to vám byl přes prťavou postavu velkej člověk, ty svý nomádský geny dokázal udržet na uzdě, takže se společně s Harrym vyučil, pak hrál po nocích na housle po nějakejch pajzlech a sám sebe živil na konzervatoři. Ale to je zase jinačí kapitola. To, co jsem ještě neřekl, je tohleto: Harry Polívka měl krásnej hlas, basbaryton, co při něm praská sklo, vážně, zvlášť když zazpíval sub kontra Es, to bylo hloub než dno šachty v ostravskejch dolech. Zpíval náramně pěkně a moje sestra Rivka do něj byla celá udělaná, mimo jiné taky proto, že jí říkal jejím pravým křestním jménem (dědeček si asi v nebi odplivuje), a ne jako my s bráchou. Harry do

26

ní byl taky zamilovanej, ale proto, že to byla Egonova a moje ségra, jí to nikdy neřekl. A přitom já mu říkal, ať neblbne, že je to fajn holka a že bych byl moc šťastnej, kdyby zrovna on byl můj švagr, že by to ani matce nevadilo, co by jí měl vadit černej zeť, když jí nevadil židovskej manžel, žejo, a dědeček že by z toho byl určitě náramně vodvázanej. A že kdyby měli děti, že by Rivka mohla porodit takovýho českýho Sammy Davise jr., taky napůl černouše a napůl Žida. Jenže Harry měl s tou svou pletí problémy. Ne, že by se setkával s nějakejma rasově předpojatejma maníkama, to ne, ale z takovejch zvláštních důvodů, který já nikdy moc dobře nechápal. A to se tady v tý době objevovali černý studenti z rozvojovejch zemí, z Ghany a z Kuby a kdovíodkud, ale nic, to pro něj nebyl argument, on se rozhodl, že se neožení, leda by našel nějakou sobě podobnou krásku, jejíž matinka se stejně jako paní Polívková zapomněla s nějakým americkým vojákem černý pleti. Dodneška takovou nenašel, i když já tvrdím, že kdyby se podíval pořádně, tak by ji našel. Zpívávala tu taková černá kočka, Sally Sellingová, taky byla ze z Plzně, čertví kam se poděla, taky to byla vzpomínka na poslední válku. Ten rok, co se Harry vrátil s matkou z Ameriky, vlastně ten, co tam jel, jsme se stali socialistickým státem. Do tý doby jsme byli jen Československá republika, jenže pak přišlo tohle. Psali v novinách, že u nás socialismus zvítězil, a náš dědeček prohlásil, že to je tragédie ducha, strávil v lágrech pět let, ale tohle už trvalo patnáct, prohlašoval, že to bude trvat stejně dlouho, jako babylonský zajetí, celejch sedmdesát let, a zoufal si. Maminka mu poradila, ať to nepočítá od osmačtyřicátýho, ale od sedmnáctýho, kdy vystřelila Aurora, že mu hned bude veselejc, ale to nebylo nic platný. Jo, sedmička je židovský posvátný číslo, v tomhle letopočtu jsou k mání zrovna dvě a kdoví co z toho můj drahej dědeček v nebi vyvodí za uzávěry. Tenkrát jen jamroval a kvílel a roztrhl si na prsou košili jako za mladejch časů. Ale abych se vrátil k Harrymu. K socialismu patří socialistická armáda, a ta má svý zákonitosti, žádnej zdravej chlap jí neunikne, a tak jí neunikl ani Harry. Když jsme ho jednou, to

27

bylo někdy ve čtyřiašedesátým, viděli v uniformě, mohli jsme se potrhat, fakt že jo. Černocha v mundúru Český lidový, to teda hned tak někdo z vás nespatří. Ale jinak s tím Harry problémy neměl. Jen jednou, to když projevil přání, že chce bejt u hradní stráže. Tak to mu řekli, odsud až potud, a on napsal dopis na generální štáb, že to je rasová diskriminace. My mysleli, že mu to pěkně spočítaj, ale doběhli ho. Hradní stráž má horní limit, spodní taky, napsali mu. Sto osmdesát cenťáků nebo tak. A vy, vojíne Polívko, jste na službu u hradní stráže moc vysokej, a dejte si odchod! Škoda, přeškoda. S tou jeho nádherně klátivou černošskou chůzí by to bylo teda něco parádního, fakt. No ale nic. Odkroutil si vojnu někde v Jaroměři, a když se pak vrátil do civilu, pochodoval od klavíru ke klavíru, od piána k pianinu, ladil a ladil a v tý době jsem ho seznámil s Korábem. Hned si padli do noty, protože je pojila jedna velká věc, a to byly ženský. Jak už jsem řekl, Koráb v sobě měl něco, co ženský přitahovalo, snad to nomen omen nebo co, on fakticky plul světem mezi těma ženskejma, vyhejbal se mělčinám i skaliskám, sem tam někde spustil kotvu a zase ji vytáhl a plul a plul, až doplul. Harry v sobě nic takovýho neměl, ale měl zase tu svou černou kůži, která přitahovala jinej druh ženskejch, který si myslely, že Harry je nějakej zahraniční student a že má tudíž hromadu prachů a fotra nějakýho císaře nebo náčelníka v nějaký tramtárii. Takový představy ty holky měly, protože byly jednoduchý jak sáňky, vážně. Jenomže Harry byl slušnej člověk a na slušný holky si nedovolil, až na jednu, ale o tý bude řeč pozdějc. Ale tyhle potvory, co se chtěly napakovat a vyždímat z těch všech pestrobarevnejch studentů, který se tu najednou začali objevovat, co se dá, ty Harryho lákaly, protože z nich měl náramnou legraci. A taky něco sexu, nač to zatloukat, no ne? Měli jsme s Korábem jednu známou, nějakou Alžbětu, která si nechala říkat Betty, a jednoho kámoše, Salamandra, vodila dva roky za nos, než ten trouba přišel na to, že je to prachobyčejná coura. Jo, coura, říkám to nerad, ale je to tak. No a my jí teda seznámili s Harrym, kterej byl děsně ukecanej, jak jsem říkal, přinejmenším tak

28

ukecanej, jako jsem já. Ten dobrák jí nakukal, že tady studuje hudební vědu, protože když Harry kecal, tak vždycky dbal na to, aby ho nemohl hned tak někdo nachytat na hruškách, takže mluvil jen o věcech, ve kterejch byl pevně v kramflecích. A o tý muzice toho věděl zatraceně moc, aby mu na ten špek mohla Betty skočit. Nakukal jí, že je z nějakýho prťavýho státu, co se ještě nedostal na glóbus, jeho rodina že je jedna z nejstarších a nejbohatších a že má diamantový doly, kam se na ně hrabou v tý hnusně rasistický Jižní Africe, cucáci. No blbosti, až hrůza! Betty mu to baštila i s navijákem, dokonce zbaštila i takovou kravinu, jako byla česká kojná, která v tý Harryho otčině zůstala, když tam byla jako sekretářka slavnýho českýho cestovatele Emila Holuba, a která maličkýho Harryho naučila tak skvěle česky. Protože původ svý češtiny fakticky musel nějak vysvětlit, žejo. Ona byla tahle Betty dost jednoduchá osoba a věřila všemu a taky byla ochotná všemu uvěřit, protože doufala, že jí Harry přiveze, až pojede na prázdniny domů, nějakej ten diamantíček z těch jejich rodinnejch dolů. A přitom taková kravina, že se tenhle její drahouš jmenuje Harry Polívka, jí nedošla! Když se to pak všechno profláklo, protože Harry to už s tím kecáním nějak moc přeháněl, Betty to všechno práskla celá uražená Drobkovi, což byl její pasák, kterýmu naslibovala skvělej vejdělek, a skutek utek. Nakonec z toho byla docela slušná rvačka, protože ten blbej pastejř si na Harryho, Korába a mě pozval partu nějakejch vylízanejch mlátičů, který se nám pokusili rozbít hubu. Ale dvakrát se jim to nepovedlo, protože já ještě nepotkal chlápka, kterýmu by se podařilo Harryho zmlátit. Snad jen Cassius Clay by Harryho složil. Shodou okolností se u tý pranice taky nachomejtl Salamandr, kterej stejně jako my záviděl Harrymu jeho otce, poručíka čtvrtýho pluku třetí americký armády, a když přišli poldové, aby tu rvačku rozehnali, tak se Sally ujal slova a řekl, že ty gauneři měli blbý řeči o negrech, že tím, že Harryho mlátili, vlastně znesvětili památku umučenýho Patrice Lumumby a že my tři jsme rozhodný odpůrci johanesburskejch praktik, že to nehodláme trpět, a oni že by měli ty parchanty po zásluze odměnit. A taky že jo, ty

29

vágusové toho měli na triku víc, takže je poldové sbalili a bylo po ptákách. Zajímavý je, že když se dostali před soud pro tohle a jiný věci, nepadla tam ani zmínka o Harryho černý pleti. Nic. Že byl jeden z napadenejch černouš, o tom ani slovo, ani ho jako svědka nepředvolali a Sallyho taky ne. Jen mě. Když jsem na to jen tak upozornil, tak mě předsedající zase upozornil, abych odpovídal jen na to, nač se mě ptají. Když jsem na to znovu upozornil, tak mi vysvětlili, že to je irelevantní vzhledem k tomu, že v našem socialistickým státě rasismus není. A hotovo.

Samantha Smith-Wesson, sestřenice Harry Polívky, Richmond, Virginia 1984

Drobka, kterej u toho nebyl, jsme potom se Sallym, kterej v tý době dělal na dráze, nacpali do nákladního vagonu, co v něm byly nějaký bedny se šroubama, dali jsme mu tam šišku chleba, Sally to zaplomboval, a pak jsme s klidem koukali, jak ten vagon uprostřed

30

půlkilometrový soupravy opouští Žižkovský nákladový nádraží a směřuje někam k Půchovu nebo do podobný řitě, kam se měly ty šrouby dopravit. Salamandr byl velice svéráznej mládenec, a když ho někdo namíchnul, tak se s ním moc nepatlal. Když se Drobek po čtrnácti dnech vrátil, dal pokoj. Taky mu mezitím jinej pasák vyfoukl celý jeho stádo zmalovanejch štětek, takže se dal na veksl, ale o to teď nejde. Je lepší mluvit o slušnejch lidech. Co jsem znal Harryho Polívku, tak měl jen jednu jedinou velikánskou lásku, kvůli který byl nějakej čásek rozhodnutej se toho svýho přesvědčení zůstat svobodnej vzdát. Jmenovala se Zora. Byla jen o něco menší než Harry a hrála basket, což byla Harryho oblíbená zábava, když zrovna nehrál jazz. Studovala s našima známejma holkama malířství na Akádě, ale nevím, jestli to bylo zrovna to pravý, co si vymyslela, protože co my znali holky, který studovaly Umprum nebo Akádu, tak všechny měly, až na Zoru, alespoň nějaký vlohy. Jenže ona zase udělala talentový zkoušky, tak nevím, je docela možný, že já těm jejím obrazům nerozuměl, že mi prostě nesedly. Ona byla tahle Zora dost svérázná, na ty svý plátna užívala zhusta místo štětce nebo špachtle stříkací pistoli a jiný vymyšlenosti, milovala Warhola a Pollocka a pop-art. Harryho milovala samosebou taky a jednou ho namalovala v životní velikosti. Koráb tehdy prohlásil, že by to sved taky, protože to vypadalo, jako když na plátno vylejete flašku černýho tabulovýho laku. Zora ještě ke všemu ten obraz pojmenovala Černej akt, což byl vrchol. Tenhle obraz, kdoví kde je mu konec, by se líbil Pepovi Sekyrovi, kterej používá zásadně jen černou a zlatou barvu, Asfalt und Gold, a ty jeho obrazy jsou kvůli tomu pravýmu zlatu tak děsně drahý. Ale ten černej akt mi připomíná jednu historku z našeho dětství, to jsme jako desetiletý kluci Harryho vyhecovali, aby s náma šel na Žižkov, kde jsou dva železniční tunely, protože jsme se chtěli přesvědčit, jestli je to skutečně pravda, že černocha v tunelu není vidět. Harryho tenkrát málem přejel rychlík Praha – Kolín – Pardubice – Česká Třebová. Náš Egon, trouba, to pak s náramným gustem vykládal doma a dědeček o něj přerazil svou slepeckou hůl,

31

protože si myslel, že brácha stojí o půl metru dál a trochu víc se rozpřáhl. Ale abych se zase vrátil k tý Harryho velký a jediný lásce. Zora bydlela někde na kraji Prahy a Harry ji vždycky telefonoval. On dovedl bejt do telefonu náramně slušnej a spisovnej, a s paní Olšovskou, Zořinou matkou, si vždycky dlouhý hodiny vykládal, když Zora byla zavřená v ateliéru a nechtěla, aby ji někdo při tom jejím uměleckým třeštění vyrušoval. Samosebou že Zora byla celá odvázaná z toho, jak má její matka Harryho ráda, a zdálo se, že jejich obapolnýmu štěstí nestojí nic v cestě. Jenomže to mělo jeden drobnej detail, o kterým my s Korábem a ostatníma kámošema nevěděli a nevěděl o tom ani Harry. Jo, stokrát jo, byla to triviální historka, jakejch je život plnej, protože Zora jaksi pozapomněla doma sdělit, že ten její snoubenec Harry je kapánek černej. Dopadlo to hůř než v tom Krammerovým filmu se Spencerem Tracym, Katherine Hepburnovou a Sydney Poitierem, protože to nebylo v Americe ani ve filmu, ale v Čechách a ve skutečnosti. Zora jednou řekla, že Harry přijde požádat o její ruku, a když ho pak paní Olšavská uviděla stát ve dveřích, tak sebou docela normálně sekla, pan Olšovský měnil barvy skoro čtvrt hodiny a nakonec Harryho vyhodil. Já ho znal a měl jsem toho chlápka za normálního člověka. Vždycky se rozčiloval, když někde mlátili černochy a v televizi se o tom mluvilo, ale když zjistil, že si jeden takovej černej maník chce vzít jeho jedinou dceru, tak se mu to nějak pomíchalo v makovici, a nebylo nic platný mu vykládat, že Harry je člověk zrovna tak jako on, že je to vlastně Čech, že ani naše lidová armáda jím nepohrdla a že ta jeho černá pleť je jen chodící vzpomínka na poslední světovou válku. Jenže to nebylo nic platný, znáte to, když se člověk zasekne, tak jsou řeči k ničemu. Zora z toho byla celá vedle, nechtěla slyšet ani slovo o tom, že by se měla s Harrym rozejít, dokonce byla rozhodnutá se za něj provdat a utýct z domova, jenomže Harry s tím sekl. Jak nám jednou řekl, pokládal to za nesmysl, protože on byl sice do Zory zamilovanej, ale dovedl si představit, že Olšovskejch jsou zase zamilovaný do svý jediný dcery a že by z toho mohli mít nadosmrti trauma, kdyby si Zora vzala zrovna jeho. A zase

32

vyrukoval s tím, že si bílou holku vzít nemůže, že se s tím nedá nic dělat, on že si nemůže pomoct a tak různě. Takže nakonec byl zaseklej nejen Zořin otec, ale i Harry a Zora taky, ale jak říkal dědeček, vše pomíjí, takže pominula i tahle zaseklost, Zora začala po nějakým čase chodit s Edou Resnaisem a Harry a její tatík měli po starostech. Harry dál ladil svý piána, chodil s holkama, kterejm zrovna moc nevadilo, že ho v noci neviděj, bydlel se svou matkou, o kterou se velice pečlivě a láskyplně staral, protože byla k stáru nějak moc nemocná a skoro dva roky polehávala po špitálech, až nakonec jednoho jara umřela, a teď si tam nahoře bezpochyby povídá s naším slepým dědečkem. A tak z tý velikánský lásky poručíka Smithe a slečny Polívkový, která vyrašila v posledních dnech války, tady zbyl Harry Polívka, Čech jak poleno, jeden z mejch velikánskejch kámošů, o kterým nevím dodneška, jestli v tom žižkovským tunelu byl vidět nebo ne.

33

Smíchovskej řízek Já nemám zrovna moc v lásce takový ty bloudy a hejsky, co si na košile přišívají všelijaký pitomosti, jako jsou distinkce americkejch vojáků, co nosej trička s všelijakejma pošahanejma nápisama, nebo si seženou bundu americkýho batldresu a honěj v tom velkou vodu, na rameni maj znak sedmý kavalérie, o který kdejakej malej špunt ví, že byla jednou provždycky rozsekaná u Little Big Hornu na mraky, to za prvý, a za druhý, že za generála Custera se ty khaki parkry ještě vůbec nenosily. No ale co, každej jsme nějakej.

Václava Svatá – 1971

Jednou jsem chodil s takovou docela pěknou holkou, která byla takovouhle mánií zrovna stižená, a já myslel, že mě z toho trefí šlak. To třeba přitáhla takovou tu zelenou pletenou čepičku, co nosej

34

americký vojáci pod helmu, aby je v zimě nezábla šiška, a povídá, Rudolfku, ty chodíš celou zimu bez čepice, tumáš. Já na to, že takovou maškarádu si na kebuli nenavlíknu, kdyžtak ať mi donese čepičku, jakou nosil maršál Malinovskij. To ji teda dojalo k slzám a prohlásila, že jsem idiot. No dobrá, já na to, jenže mně stejně čepičky žádnýho druhu neslušej, tak jakýpak copak. Názorně jsem jí to předvedl, a tak dala pokoj. Jindy zase přitáhla takovou náramně zvláštní košili, co měla asi dvaadevadesát kapes a všemožný nápisy, který jsem sice dokázal přeložit do svý mateřštiny, ale ani zbla jsem nechápal, co na tý košili dělaj. Na levým rukávu stálo Horskej průvodce, na druhým Pobřežní hlídka. No není to schíza? A takovejch protichůdností tam bylo habaděj. Tak jsem si dal tu práci a všechny ty cedulky s blbejma nápisama hezky odpáral, protože ona samotná ta košile byla náramná, ty kapsy se šikly, protože to s sebou může jeden tahat všelijaký haraburdí a nemusí se vláčet s takovou tou teploušskou kabelkou s ouškem, žejo. Kdybych vám řekl, že ta holka byla celá odvázaná, tak to bych teda velice kecal, ona mi zase vynadala do idiotů – moc velkou slovní zásobu teda neměla – a poslala mě k vodě. Pak jsem se doslechl, že asi čtrnáct dní zase všechny ty cedulky přišívala a nakonec na tu kapsovatou košili utrhla jednoho vola, co ho znal Koráb. Že to byl dokonalej trotl, o tom svědčí fakt, že mu jednou Koráb prodal takovou starou helmu, co nosívali maníci od wehrmachtu, kterou natřel na zeleno, namaloval na ni nějaký hvězdičky a holčina, co s ní tehdy Koráb chodil, uštrikovala takovou síťku, za kterou si obvykle vojáci strkaj roští, aby je nebylo vidět v pralese. Koráb tomu hejlovi namluvil, že to je památka po Polívkovým černým fotrovi, kterou ovšem Harry prohrál s Korábem ve ferblu. A picnul ji tomu šamšulovi za třista padesát koulí. No, já takovýhle obchody moc neschvaluju, Pánbůh to vidí a ví, že to není dvakrát košer, ale fakt je ten, že mně takový hošani, který už roupama nevěděj, jak se vymódit, lezou pěkně krkem. Jako třeba čundráci. Docela fajn cháska, fakt, ale vymóděný choděj, že je z toho jeden na větvi a nějak s nima nemůže normálně mluvit, protože má dojem, že by měl

35

klábosit s těžkým americkým přízvukem a s hubou plnou žvejkačky. No, ona je to všecko taková hra, žejo, jenže já právě nerad na nějaký takovýhle hry přistupuju, já si hraju tu svou a nikomu ji nenutím a hry druhejch si zase vnucovat nenechám já. Takže tak. Znal jsem ale jednoho cápka, u kterýho mi ty nápisy a to blbnutí nijak nevadilo, a to byl Salamandr. Totiž, on ten kluk začal takhle blbnout už před dvacíti roky, už jako desetiletej byl obšitej pitomostma kolem dokola, tehdy to byl skutečně originál, taky byl snad první, kterýho jsme viděli v pravejch denimovejch džínách. Každej na něj koukal jako na zjevení, jen si to vemte, tenkrát zrovna umřel prezident Zápotocký, toho smutku po dědině, a Salamandr chodí do školy s takovejma nápisama na oblečení Jako Smrt je naše spása, Frekventant protialkoholního léčení v Nantes a podobně. Dneska sice taky některý lidi, a já jsem jeden z nich, vejraj, ale už to není takový nóvum, takový překvápko, vidět na ulici takovýho kašpara. Salamandr byl o rok mladší než já a tyhle pitomosti ho držely dost dlouho, určitě do tý doby, než se z toho stala módní záležitost. On chtěl bejt totiž vždycky originál. Tak tu svou garderóbu rozprodal, nápisy odpáral a střelil a pořídil si takovej strašně dlouhej mantl z hladký teletiny a na záda si nechal od svý holky, což byla krejčová na kůže, přišít dokulata žlutej nápis SMÍCHOVSKEJ ŘÍZEK. Když se v tom jednou přikutálel do hospody U Holubů, kde se slejzali všichni hejskové ze Smíchova, který pokládali Sallyho za největšího experta přes tu nápisovou módu, padli na znak a jenom vejrali na ten skvělej nápis. Sally si dal jedno pivko a svým nakřáplým hlasem těm kašparům sdělil, že jestli si někdo z nich někdy nechá na záda vyšít něco podobnýho, tak mu dá přes držku. Mezi náma, on by si to žádnej z jeho krajanů nedovolil, protože skutečně jedinej smíchovskej řízek, kterej v těch dobách stál skutečně za to, byl právě Salamandr. Jojo, Zlatej Anděl a Salamandr, to byly dva symboly Smíchova, ať si kdo chce co chce říká. Hospoda U Holubů byla až na třetím místě, vážně. S tímhle svérázným klukem jsem se seznámil, už když jsem chodil do první třídy a on bydlel na Haštalským plácku. Jednou si to

36

takhle šinu se svým slepým dědečkem, ať je v nebi spokojenej, a potkáme nějakou paní, která se s dědečkem pozdravila. Byl s ní takovej hrozně hranatej kluk, kterýmu to v očích jen hrálo, a dědeček mi povídá, Rudolfku, tohle je Hugo Salamánek, přičemž nahmatal toho hranatýho kluka a popostrčil ho ke mně. Já nevím, odkud vlastně děda ty Salamánkovi znal, byli to katolíci do padesátýho kolena, ale na tom zase tak moc nesejde. Prostě je znal. Já na Huga koukal a najednou jsem se dal do děsnýho smíchu, protože tak blbý jméno jsem ještě neslyšel. V šesti letech toho jeden neslyšel ještě moc, žejo. No a ten mizera, kterej byl o fous větší než já, a já nebyl na svůj věk žádnej trpaslík, mi dal najednou ránu pěstí zrovna na solar, jenom jsem heknul a myslel, že je po mně. Nadechnul jsem se, kouknu po něm, že mu tu pecku vrátím, ale on vystrčil tu svou hranatou bradu a povídá, abych držel hubu, nebo že mi plácne ještě jednu. Paní Salamánková toho svýho roztomilýho chlapečka, kterýmu bylo pět a kousek, odtáhla stranou a strašně se omlouvala dědečkovi, že Hugo je takovej přecitlivělej a že neví, jak to bude, až chlapec začne chodit do školy, že od tý doby, co mu zabásli tatínka, je plachej a má před lidma trému a tak porůznu. Mně se teda nezdálo, že by byl nějakej ztrémovanej, to, že měl fotra zavřenýho, to mě teda nedojímalo, protože náš táta tehdy už taky seděl, takže jsem si usmyslel, že mu jednou pěkně rozbiju kušnu. Maminka sice tvrdila, že násilí se nemá odporovat násilím, jenže dědeček byl opačnýho mínění, trval na tom, že kdyby spojenci neodporovali Hitlerovi násilím, že on by ještě dřepěl někde v Birkenau nebo by už dávno proletěl komínem jako tisíce jeho souvěrců. Takže jsem se přiklonil k dědečkovu pojetí, chlap, kterej se nechá beztrestně mlátit, je u mě vůl, já jak jsem plachej, tak jsem hrdej a můj solární plexus má paměť jak slon. Takže tak. Když začal Hugo chodit do školy, postaral jsem se o to, že se mu všeobecně říkalo Salamandr, což mu zůstalo jednou provždy. Ze začátku děsně prskal, ale bylo mu to houby platný, takže to nechal plavat a za nějakej čásek si už na tohle svý nový přízvisko zvykl a docela dobře na něj slyšel. Kluci, který byli z jinejch tříd nebo se

37

k nám na Starý Město přistěhovali, docela klidně říkali jeho mámě paní Salamandrová a ona na to neřekla nikdy nic, dokonce jsem se pak dozvěděl od Sallyho, že jí to dělalo náramně dobře, i když já vlastně nikdy nepochopil proč. Já se dlouho se Salamandrem nijak moc nekamarádil a to svý rozhodnutí, který má Pánbůh dodneška zapsaný ve svým notýsku a u toho jistě dva vykřičníky, jsem zavrhl, a to v tom Hospodinově notýsku je taky, doufám. On totiž Sally odmala chodil k jednomu chlapíkovi, co byl bejvalej boxer, a ten ho učil náramně pěkný věci, jen co je pravda. Háky, zvedáky, direkty a tak různě, znáte to, ne? No a chlap, kterej by chtěl beztrestně zmlátit silnějšího, je u mě vůl. Na fyzickou přesilu platí jen přesila duchovní, tak jsem si usmyslel, že se s ním vypořádám jinak. Jenomže oni se pak odstěhovali a já Salamandra na pár let ztratil z merku. Až jednou takhle sedím s jednou holkou, co byla o tři hlavy menší než já, cukruju jí do ucha a žmoulám ruku, když se v tý vinárně objeví takovej vysokej hranatej mládenec, nohou si odstrčí židli a s rukama v kapsách si na ni sedne. Já na něj koukal, protože na takovýhle móresy nebyl našinec zvyklej, ale ta holka, Jana se jmenovala, najednou příšerně zbledla a začala koktat. Mně to bylo náramně divný, tak na něj vrhnu velice sveřepej pohled, aby věděl, že má co do činění s chlapem. Jenže on vyndal ty svý pazoury z kapes a jen tak, jakoby nic, je položil na stůl. K tomu už nemusel vůbec nic říkat. Ty jeho pracky, ty bych vám přál vidět, takový ruce měli jen uvědomělý dělníci z budovatelskejch obrazů a slavnej filištínskej nebožtík Goliáš. Koukl na mě a povídá, odprejskni, tohle je moje holka. No to se ví, že jsem neodprejsknul, protože jsem měl od Korába zaručenou informaci, že Janička je volná, takže jsem si na ní už druhej den dělal výhradní právo. Řekl jsem mu, aby odprejsknul on. Janička koukala z jednoho na druhýho a pomaličku velice zbaběle přesouvala svou židli k Sallymu, o kterým jsem ovšem v tu chvíli nevěděl, že je to on. To mě teda dojalo, to si dovedete představit, ne? Co mně to dalo práce pozvat ji na rande a na druhý, to byly učiněný duševní muka, než jsem to vykoktal, a najednou tohle. Tak zase udělám ten svůj

38

příšerně sveřepej obličej, ale jemu už došla trpělivost, zvedl se, popadl mě za flígr, a že si o tom půjdeme popovídat ven. Já horečně přemejšlel, jak se z toho vykroutit, bylo mi jasný, že když si mě tenhleten řízek vezme do parády, dopadnu náramně bledě. A já odmalička snil o tom, že umřu nějakou hrdinskou smrtí jako admirál Nelson u Trafalgaru nebo tak nějak, ale tohleto vypadalo náramně špatně. Byl jsem z toho tak zpitomělej, že jsem nevymyslel nic, přesila duchovní se ne a ne dostavit. Jenomže on byl Salamandr galantní člověk. Když jsme vyšli na ulici, já s jeho vydatnou pomocí, byla tam tma jako v ranci, pustil mě a povídá, hele, fousku, přece se nebudeme prát, já to nemám zapotřebí. Já na to, že to nemám taky zapotřebí. Koukal na mě a myslel si, jestli náhodou nejsem na svou útlou postavu nějak moc drzej, a povídá, ať si ty kydy nechám, že je odmalička popudlivej a že jediný moje štěstí je, že se nikdy nerve kvůli ženský. Já byl ovšem tak zpitomělej, že jsem nevěděl, co moje huba říká, a taky jsem nevěděl, že je skutečně tak popudlivej, takže jsem opáčil, že já se taky nikdy kvůli ženský neperu. Pochopitelně mi jednu plácnul a s klidem mi oznámil, že odmalička nemá rád koledníky. Naštěstí pro mě se u toho nachomejtl můj brácha Egon, kterej dal Sallymu rozvernou perdu do zad, koukl na mě a zeptal se, proč se my dva volové fackujeme. Sallymu řekl, že já jsem já, a mně zase, že on je on. Tak jsme se tedy sešli asi po patnácti letech a mně ta Salamandrova rána do brady připomenula tu pecku, kterou mi ještě jako Hugo Salamánek vyšil na solar na Kozím plácku. Jenomže to už jsem nebyl ochotnej si usmyslet takovou blbost, že mu to jednou vrátím. Tenkrát jsem byl totiž strašně rád na světě, fakticky. S tou Janičkou jsem ještě nějakej čásek chodil, protože mi Salamandr velkoryse postoupil místo po jejím boku, můj bratr Egon se děsně poškleboval, protože věděl, jakej jsem trouba a že většinu holek po někom zdědím. Jenomže já velice brzy pochopil, proč mi ji Sally nechal na krku. Byla to právě jedna z těch holek, co se zbláznily do našívanejch nápisů na košilích, a se Salamandrem chodila jedině proto, že takovejch nápisů měl doma plný skříně. On, jak mi jednou ve slabý chvilce řekl, chtěl aspoň jednou v životě

39

poznat pravou a nefalšovanou lásku, jenomže měl vždycky děsnej pech, řekl bych, že ještě větší než já. A to už je co říct. Ten první večer jsme si padli nějak do oka, vybodli jsme se na Janičku a na mýho bráchu a táhli jsme do Rakovnický pivnice, co je naproti smíchovskýmu tanku. Já mu vykládal o svejch trablech a on zase mně, a taky povídal, že ty svý košile a batldresy prodá, že už to nosí každej trouba a jestli prej bych to nechtěl. Já nevěděl, jestli si ze mě dělá šoufky, tak jsem mu řekl rovnou, a to jsem s ním ještě nebyl jedna ruka, že jestli mě začne otravovat takovejma hovadinama, že mu jednu plácnu. Už jsem měl trošičku upito, takže jsem se kapánek vytahoval, ale kdyby na to přišlo, tak bych mu možná jednu plácnul, ať to stojí, co to stojí. Já byl vždycky takovej trouba, že jsem chtěl zeď prorazit hlavou. Jenomže Sally prohlásil, že jsem stejnej, jakej jsem bejval před patnácti rokama, totiž vůl. Časem přišel na to, že jsem lepší, než můj bratr Egon, se kterým bejval v jedný partě, a těsně před tím, než Egon a jeho kumpáni rozjeli ten velkej podnik LBZD, se od nich trhnul, protože chtěl bejt nezávislej a hlavně chtěl bejt vždycky stoprocentně férovej. On totiž neměl moc rád všelijaký ty blbý vtípky a podfuky, nesnášel, když z něj někdo dělal vola, a sám taky nikdy z nikoho vola nedělal. A všelijaký legrácky snášel jenom ode mě, fakticky. Ani od Korába, ani od Harryho Polívky, s kterým chodíval jeden čas kondičně boxovat, to nesnesl. Oba byli ovšem natolik rozumný, že ho nedráždili. Já směl všechno. Jako když malý dítě šťourá prstíkem německýho ovčáka ve voku a tahá ho za uši. Jen vždycky řekl, hele, Rudolfe, nechej toho, řekl to takovým dobráckým hlasem, že jsem toho nechal, ale nikdy ne na dlouho, protože už jsem takovej. Se Sallym jsme strašně rádi vzpomínali na ty krásný doby našeho dětství, protože to byly doby velice pohnutý. Nemyslím politicky, i když po týhle stránce, jak na to dneska koukám, to bylo děsný, jenže my to nějak nevnímali, nám ani pořádně nedocházelo, že naši tátové seděj z politickejch důvodů, tehdy to bylo nějak normální, že v každý rodině měli někoho zašitýho, a hlavně, my měli svý problémy a o politiku jsme se nestarali. Nejdřív to byly trable se

40

školou a učením a pak, když už jsem se živil sám, tak to zase byly problémy se ženskejma, a to mi bralo náladu zabejvat se ještě něčím jiným. A v těch dobách našeho dětství se děla spousta zajímavejch a někdy i úděsnejch věcí, protože na Starým Městě žili krom docela slušnejch rodin, jako byla naše, třeba, podivný lidi, takový všelijaký podivný existence a spousta cikánů, kterejch přibejvalo a ubejvalo podle toho, jak se potulovali po týhle zemi. Jednou maminka četla dědečkovi z novin, kde stálo napsáno „Cikánský problém vyřešíme během pěti let“. Dědeček jen koukal těma svejma slepejma očima a povídá, tohle jsem už jednou slyšel, Joseph Goebbles taky přišel s tím svým Endlösung, to nevěstí nic dobrýho, dávej si, Rudolfku, pozor na každýho, kdo na tebe přijde s konečným řešením, i když tenhle režim nepočítá s vyhlazením cikánů, ale s jejich totální převýchovou, což je prakticky to samý, protože to směřuje k jejich totálnímu zániku. Že jsou cikáni jiný, to jsem věděl, jenže to na nich bylo právě to, co mě přitahovalo. A jejich obyčeje mě fascinovaly i naháněly kapku strach zároveň, to teda jo. Jednou jsme šli ze školy v takovou tu hodinu, co jezdily zrovna ty modrý poštovní vozy tažený kobylama, jestli si na to ještě někdo z vás pamatuje, a bejvávalo zvykem nás kluků vozit se hezky vzadu na stupátku. Jenomže se tam objevil kočí, a to byl mrcha chlap, vážně. Prevít nad prevíty. Nesnesl, aby mu někdo stál vzadu na stupátku, a mezi klukama se našlo vždycky dost podvraťáků, který už se na to stupátko nevešli a hulákali na kočího, za vozem, za vozem! No a tenkrát se na stupátku vezl taky Ziziho Demetera bratránek, takovej malej ušatej kluk, Laco mu říkali, a nějakej běloch ho prásknul kočímu. A ten holomek hezky švihnul dozadu bičem, jak měl ve zvyku, ten bič se velkým obloukem přehnal nad vozem až dozadu a tomu Lacovi vyšvihl oko. Byl z toho náramnej poprask, protože klukovi pak museli dát skleněný, ale ten poprask nebyl ani tak kvůli tomu oku, jako spíš proto, že my jsme šli druhej den krást se Salamandrem na dvůr konzumu prázdný flašky na zálohu a mezi bednama od margarínu jsme našli toho pošťáka hezky podřezanýho. Já teda nebyl dvakrát zvyklej koukat se na podřezaný

41

chlapy, takže jsem z toho byl kapánek vedle, zatímco Salamandr zachoval naprostej klid a pravil, že je to pěkný nadělení, že čekaj balík od tetičky z Pelhřimova, a že jestli někdo šlohnul ten pošťáckej vůz, kterej tu v okolí nikde nebyl, že je to v troubě. A šel do konzumu a starý Tesařový řekl, že se jí tam mezi bednama od margarínu válí podřezanej chlap. Ta mu dala hned dvě přes hubu, protože si myslela, že kecá. Pak musel starej Tesař chvíli fackovat ji, aby se probrala z toho šoku, kterej jí zákonitě nemohl minout, když tu hrůzu spatřila. Ten poštovní vůz se našel na náplavce pod nemocnicí Na Františku, ale ty dvě kobyly, co k němu patřily, už nikdo nikdy neviděl. Šly takový řeči, že je cikáni sežrali, jenže tomu my nevěřili, protože to byly dost dobrý kobyly a cikáni měli odjakživa k dobrejm koním sentimentální vztah. Ziziho strejcovi pak tu vraždu hodili na krk a on se k tomu nakonec přiznal. No a takovejch radostnejch událostí jsme měli na talíři spousty, a když jsme na ně se Salamandrem vzpomínali, tak nám bylo vždycky nějak teskno. Ne, že by se nám stejskalo po podřezanejch pošťácích, to bych zase kecal, ale prostě to byly doby, kdy nám bylo krásně. Sice jsme v těch dobách spolu moc nepekli, ale to bylo docela jedno, protože jsme oba věděli o všem, co se kde na tom malým kousku Prahy šustlo, a vždycky jsme se hádali, že to bylo jinak, než říká druhej, nebo jsme se hezky doplňovali. Třeba nikdy jsme se nemohli shodnout na tom, jak to bylo se starým Böhmem, kterej v hospodě U Sportovce, když se mu narodila dcera, ze samý radosti umlátil dva chlapy, co ho chtěli obrat o hodinky po jeho dědkovi. Taky jsme se neshodli nikdy na tom, jestli ten košířskej Böhm, rváč a výtržník, je starýho Böhma syn, a nikdo z nás neměl tu kuráž, se ho na to zeptat, protože košířskej Böhm byl stejnej řízek jako Salamandr, akorát byl desetkrát popudlivější a hned se rval, rovnou na nože. Takže tak. Jeden čas jsem byl se Salamandrem každej den, můj brácha a Harry Polívka byli v tý době na vojně, Koráb se toulal sem a tam a básník Pavelka měl svý prapodivný trápení se životem. Resnais s Holanem studovali na filmový fakultě a byli za umělce, takže

42

s nima byla kapku nuda. Takže my jsme chodívali se Sallym do hospod a okukovali ženský, který se nám líbily, a sem tam se nám podařilo nějaký holky nabalit. Když jsme byli pohromadě, tak to docela šlo, protože jsme jeden druhýmu dodávali odvahu. Salamandr chodil v tom svým koženým mantlu se žlutým nápisem na zádech a spousta holek po něm pošilhávala, protože to byl docela pohlednej chlápek a taky měl vždycky dost prachů. Jestli se některej z mejch kámošů dovedl postavit kloudně k práci, tak to byl právě Salamandr, vážně, to by jeden ani nevěřil, když ho viděl. Ale jeho práce všeho druhu uklidňovala, většinou to byla namáhavá rachota, která pohltila tu jeho přebytečnou a někdy kapánek nebezpečnou energii. On dělal u dráhy, putoval po nádražích, vyměňoval koleje, spravoval táhla u vekslí a tak různě a nikdy se nestalo, že by svou práci s těma parťákama odvedl špatně, nikdy kvůli nim žádnej vlak nevykolejil, fakt ne. No a po večerech jsme se toulali ulicema a hledali holky, který by se do nás zamilovaly. Já byl vždycky dost malátnej, protože jsem v tý době rozvážel chleba, a ráno jsem vstával ve čtyři, aby dělnická třída ráno cestou do ráje měla čerstvý rohlíky, jenomže mi bylo líto promarnit svůj mladej život spaním, když jsem se mohl koukat na pěkný ženský. A to bylo zrovna na jaře, pupence se nalejvaly a v našich osamocenejch duších bylo tak nějak široko daleko. Ježkovy voči, tyhle stavy duše, to byla paráda! Škoda že jsem nebyl básník, takovou milostnou poezii, co bych bejval psal, to by se všichni lyrici mohli jít picnout, vážně. Jednoho dne mi Salamandr povídá, poslyš, Rudolfe, takhle to dál nejde, mně už to leze na mozek, pudovej přetlak je hrozná věc, dáme si inzerát do novin, sem tam na nějakej odepíšeme, protože my dva s tou naší vrozenou nesmělostí bysme to dotáhli leda do mužskýho kláštera, kdyby v týhle zemi nějaký existovaly. Já byl samosebou pro. Začali jsme číst inzeráty na seznámení a měli jsme z toho náramně zamotanou šišku, protože některý ty inzeráty byly dost podivný a ty ostatní na náš vkus moc stručný. Takový ty osamělý holky s mírama a váhama, co hledaj spřízněnou duši, ty jsme předem vyloučili. Vykládal mi jednou básník Pavelka, že si

43

začal dopisovat s takovouhle osamělou duší, protože se cejtil bejt taky osamělej, a psali si a psali pořád o tom, jak jsou osamělý a jak samota tíží a podobný kraviny, přičemž Pavelka psal ty dopisy ve verších. Ona si pak ale nabrnkla nějakýho kořena a napsala Pavelkovi, že už není osamocená a že je hrozně ráda, že jí alespoň v tý její samotě potěšoval, a že mu za to děkuje a nazdar. No a na takovejhle osud my se Salamandrem nebyli zvědavý. Taky jsme nebyli zvědavý na holky, co o sobě tvrdily, že jsou upřímný a charakterní, protože když někdo sám o sobě může napsat, že je upřímnej, tak to charakterní rozhodně není, to je normální vytahování a kdoví co se za tím skrejvá. On by dost možná Sally na hodně těch inzerátů odepsal, ale byl trochu pomalejšího myšlení a všechny souvislosti mu hned nedocházely, a já, díky tomu, že jsem byl většinou bez ženský, jsem četl ve volnejch chvílích různý chytrý knížky po mým dědečkovi, který si obstaral, ještě když viděl. A to byly moc starý knížky, předválečný, chodili si je k mně půjčovat bohoušové, který jsem znal. (Jedině evangelická mládež dneska ví, kdo to vlastně bohouš je, protože tak oni říkaj svejm kamarádům, co studujou teologii, to protestantský bohoslovectví támhle v Jirchářích.) Četli jsme ty inzeráty, četli a čekali, až kápneme na ten pravej. Jednoho dne jsme se konečně dočkali, objevili jsme inzerát, kde stálo, že dvě holky hledají dva kluky. Jako by se na nás domluvily. Tak jsme sedli a odepsali. A najednou začal mezi náma podivnej svár, kterej tyhle dvě holky vyvolaly. Ta jedna napsala jejich jménem, že by se sešly obě dvě, ale jenom se Salamandrem. Mně to nelezlo do hlavy a jemu taky moc ne. Začal jsem na něj kapánek žárlit, ale pak jsme se shodli na tom, že je to nějaký divný, aby si on začínal se dvěma ženskejma najednou a já utřel hubu, že jsme přece kámoši, takže se šábnem. Ještě jsme si hodili korunou, kdo vyfasuje tu škaredější, aby to bylo jó spravedlivý, a šli jsme na rande na Letenskou pláň. Salamandr říkal, jak je to příhodný, a já taky, oba jsme znali Letnou z dětskejch let, jako kluci jsme tam měli prolezlý kdejaký roští a věděli jsme, kde jsou ty nejlepší místa pro

44

zamilovaný párečky. Tak jsme si ještě hodili korunou, na kterou kdo stranu půjde, abysme se jedni druhejm nepletli do štěstí, a šlapali jsme po schodech kolem soklu po Stalinovým pomníku hezky nahoru. Mně bylo sice divný, že si ty dvě holky s náma dávaj rande u pískoviště, ale pak mě napadlo, že to třeba bude kvůli inspiraci, kdybysme třeba nevěděli, jak trávit odpoledne. Když jsme tam dorazili, bylo pískoviště obsypaný capartama s lopatičkama a kyblíkama a kolem na lavičkách posedávaly matinky a jiný příbuzenstvo. Tak jsme začali koukat, kde asi je ta hnědovlasá Soňa s tou druhou hnědovlasou Soňou, což byla taky dost podivná shoda jmen, kterou Salamandr po přečtení toho dopisu komentoval tím, že asi jde o dvojčata, což jsem pokládal za pitomost. Tak jsme dál obcházeli lavičky a vyhlíželi ty dvě Soni, když tu se zvedla taková pohledná žába, usmála se na Salamandra, hvízdla na prsty a vedle ní se objevila její vlastní zmenšenina, tak o dvacet let mladší. A že prej Salamandra poznala podle toho vtipnýho nápisu na zádech a že je ráda, že přišel. On vejral na tu malinkou Soňu, která se hned vyptávala, jestli tohle bude novej tatínek, a byl z toho vedle. Ta velká Soňa mu říkala Hugo, na což on už dávno neslyšel, já nevěděl, co dělat, no paráda. Fakt je, že obě ty holky, malá i velká, byly krásný a půvabný. Každá pochopitelně s ohledem na svůj věk. Bylo všeobecně známo, že Salamandr je citlivá duše, pokud jde o malý děcka, koukal na ni jak na Panenku Marii, když jí byly tři, celej uhranutej. Ta velká Soňa v sobě zase měla takovou krásnou bezelstnost, ani nevypadala jako svobodná matka, pořád se usmívala a koukala po mně, co tam jako chci. A v tu chvíli mi došlo, co vlastně znamenal ten inzerát, docvaklo mi, že jsme si asi v tý duševní tísni nepovšimnuli těch věkovejch údajů, který u toho byly napsaný. A mně bylo jasný, že tohle není to, co hledáme, že je třeba zatroubit k ústupu. Tak jen kouknu na Sallyho a povídám, že se jdu podívat po malým Hugovi, že by tu někde měl bejt s babičkou. On nevěděl, co to je za pitomost, ale já už mazal pryč. Obcházel jsem pískoviště a vyhlížel nějakýho přijatelnýho kluka, kterej by byl Salamandrovi aspoň kapku podobnej, až jsem jednoho takovýho

45

našel. Bylo mu tak osm a byl evidentně na tom pískovišti sám. Tak jsem mu dal deset korun, tehdy to byly pro takovýho kluka velký peníze, pro nás tři velký rumy, řekl jsem mu, aby šel k tomu chlápkovi v tom koženým mantlu, popadl ho za ruku a říkal mu tatínku, že to bude náramná junda, a že když se mu to povede, dám mu ještě bůra. Sám jsem se posadil k jedný starší paní a začal si s ní vykládat o tom, jaký jsou dneska s dětima velký trable. Přitom jsem pozoroval toho malýho kluka, kterej si vedl náramně dobře. Popadl skutečně Salamandra za ruku, a jelikož si chtěl vydělat ještě toho bůra, tak to „tatínku“ dost hlasitě vyřvával, že abych to slyšel. Na Sallyho krku bylo vidět silný pocukávání žil a mně bylo jasný, že se mi zase jednou v životě povedl náramnej kousek, že si k těm mejm prohřeškům může Pánbůh do svýho notýsku zase přičinit kaňku. Obě ty Soni si kluka prohlížely, ta velká ho hladila soucitně po hlavě a něco mu vykládala, což já neslyšel, poněvadž mi ta starší ženská osoba hučela do ucha nějaký pitomosti o svým zeťovi. Salamandr po mně hodil očima a snažil se kluka odehnat, jenže hoch se do toho tak vžil a hlasitě začal žadonit a dovolávat se otcovský lásky. Všechny ty maminky a to příbuzenstvo z laviček byly rázem auf a mezi nima taky jeden chlápek, kterej jako by tomu malýmu klukovi z oka vypadl. Ten chlap byl na tý lavičce schovanej za novinama a unikl mý pozornosti. To se stává. Drobnej detail, žejo. Ten chlap se zvedl a šel si pro svýho syna. Bylo mi jasný jak facka, že musím nějak zakročit, tak jsem vstal a přidal se k nim. Chlapík tahal kluka za ruku, prej, Pepku, jdeme domů, ale já si pohazoval v ruce pěti kovovejma korunama a dělal na toho Pepka ksichty. Sally dělal zase ksichty na mě a ty dvě Soni na to vejraly. Ty blbče, špitne mi Sally do ucha, co to má znamenat? To znamená, já na to nahlas, že tady Pepek chce bejt do konce života s tebou, a ne tady s tím individuem, který se vydává za jeho otce. A to bylo slovo do pranice. Čekal jsem, kdo mě bací dřív, jestli Salamandr, nebo otec toho malýho skvělýho Pepka, kterej nutně chtěl dostat toho bůra. Kolem nás se už srocoval dav, kluk dostal od svýho otce pár facek, což rozlítostnilo Salamandra, kterej nerad viděl fackování dětí. (To

46

se mu zalíbilo až pozdějc, kdy mu jeho žena porodila tři takový kousky, jako bejval on sám, a nešlo to s nima bez facek.) Ale v tu chvíli popadl toho legitimního otce za ruku a nutil ho, aby toho svýho syna odprosil. Malá Soňa se rozbrečela, ten skvělej Pepek se dožadoval svýho bůra, jeho otec z toho byl celej tumpachovej a velká Soňa zírala, že až. A mě nenapadlo nic lepšího, než vzít Sallyho za ruku a odtáhnout ho pryč, než nás začne ten dav maminek a jinejch příbuznejch kamenovat, taktak jsem stačil nenápadně tomu skvělýmu Pepkovi vrazit do dlaně těch pět korun za jeho hereckej výkon, táhl jsem Salamandra z tý Letenský pláně a on se mnou celou cestu až na Smíchov nepromluvil ani slovo. Bylo mi jasný, že náladu mu dokáže spravit jedině plzeňský. Když jsme zakotvili U Holubů, kde seděl čirou náhodou Koráb s nějakou ženskou, Salamandr, aniž se na mě podíval, začal vykládat, jakej jsem prevít a mizera a co jsem mu vyvedl, a že prej ta velká Nina s tou malou Ninou byly moc fajn, on že by si je klidně vzal obě dvě, jenže já, mrcha, že jsem mu pošlapal štěstí. No hrůza! Koráb na něj chvilku koukal a povídá, jestli si ty jména náhodou nespletl, že on zná jednu Soňu, co má malou Soňu a dává do všech možnejch novin inzeráty a tahá alimenty ze třech chlapů najednou, a že prej vypadá tak a tak. Popis byl přesnej jak fotografie od Edy Resnaise, Salamandr jen otevřel hubu dokořán, pak se na mě otočil, vycenil ty svý bílý zuby, kterejma bych rozhodně nechtěl bejt pokousanej, a povídá, Rudolfe, jediná moje klika je, že jsi ještě větší vůl, než jsem já. Toho večera se moc pěkně zhulákal a trvalo dva měsíce, než tu hospůdku, kam jsme šli od Holubů, uvedli do původního stavu. Na další inzeráty jsme už neodpovídali. Po týhle zkušenosti jsme neměli ani jeden chuť to zkoušet znovu. Ovšem stala se vám taková prapodivná věc, to by si člověk nevymyslel. Já dostal po šesti letech, to už jsem byl báječně ženatej, odpověď na jeden dopis, co jsem kdysi psal jako odpověď na inzerát. A jestli prej jsem ještě volnej a mám takovej smysl pro humor jako tehdy a tak porůznu. Asi jsem tam musel psát pěkný kraviny. Taky mě napadlo, že ta holka, co to

47

psala, tehdy uvedla do inzerátu, že vypadá jako Bardotka, a že musela dostat zásobu odpovědí na takovejch deset let dopředu, a jak se pozdějc ukázalo, když jsem ji pozval k nám domů, byla to pravda. Ona si ty dopisy hezky šetřila, povídala, že byla dokonce rok s jedním vdaná, jenže on emigroval a bylo po parádě. Já ten dopis ukázal svý ženě, dumali jsme, co s tím, a já nakonec řekl, že ji pozvu, protože takovou ženskou, co odepisuje na inzeráty po šesti letech, chci vidět. Ona byla ovšem dost vyvedená z míry, protože když jsem s ní mluvil po telefonu, tak jsem jí jaksi neřekl, že jsem skvěle ženatej a mám doma ročního kluka. A když teda přišla, našla domácnost jako klícku, a moje drahá a jediná žena, která byla zrovna zvědavá jako já, upekla štrúdl a byla za dámu. Ta holka, vlastně už to byla ženská, to brala s humorem, vypila s náma čaj, vykládala, jak to bylo s těma inzerátama, přičemž jsem jí trochu vytmavil za tu Bardotku, protože ona vypadala spíš jako Greta Garbo. Ta chvíle, kdy se rozhodla k odchodu, to byl její nejšťastnější okamžik v životě, protože když já jí galantně otevřel dveře od kvartýru, málem urazila hlavu Salamandrovi, kterej zrovna sahal na zvonek a bůhvíproč u toho byl skloněnej. On byl Sally ještě takovej rozesmutnělej, protože ho nedávno napálila ta coura Betty, což byla sice rok stará záležitost, ale Salamandrovy smutky bejvaly někdy dlouhý. Čelo měl pěkně rozražený, jak to koupil dámskou kabelkou s mosazným kováním, a vejral na tu Gretičku, který tohle jméno už zůstalo, ačkoliv se jmenovala Blažena, ona vejrala na něj a já s mojí drahou a jedinou ženou jsme se v tichosti odsunuli do pokoje a zobali štrúdl. Pak bylo jen slyšet Sallyho Nazdárek, my jdeme, klaply dveře a oba dva zmizeli. Necelej rok na to měli svatbu a pak každej rok jednoho malýho hranatýho Salamandra s hranatou bradou a očima, ve kterejch to jen hraje. Tomu nejmladšímu nedávno vylezly první zuby. Salamandr je teď za spořádanýho otce a ten jeho prapodivnej dlouhej mantl z hladký teletiny se žlutým nápisem SMÍCHOVSKEJ ŘÍZEK čeká ve skříni, až do něj malej Hugo doroste. V čem ale budou chodit ty dva zbejvající řízci, to teda nevím.

48

Básník, kterýho literární kritika přehlídla Francka byla po erotický stránce nesmírně talentovaná ženská, ale jinak byla škaredá jak noc, vážně. Ona vám byla tak škaredá, až byla krásná. Anglická herečka Rita Tushingham, příšerná ohyzda s baňatým nosem, byla proti ní královna krásy. Člověk si na Francku musel zvykat jako na francouzskýho buldočka. Po nějakým čase byl ochotnej se s ní velice něžně mazlit, aniž by měl pocit, že se dopouští nějaký sodomie. Francka byla o nějakej ten pátek starší než my dva s Korábem, ale ne zas tak moc, aby si toho někdo na první pohled všiml. Ke všem mužskejm měla takovej krásnej mateřskej vztah, což ovšem některejm při její půvabný ohyzdnosti kapku vadilo, a abych se přiznal, tak mně to zezačátku nešlo pod fousy taky. Jenže ona vám báječně vařila, což bylo pro mě něco, její kuchařský umění musel ocenit i Koráb, kterej do svý kuchyně ženský zásadně nepouštěl, a Eduard Resnais, kterej by ženský nedovolil ani pocukrovat bábovku, aby to nezmršila, se o jejím srnčím po burgundsku vyjádřil obdivně. V tomhle byli ty dva stejný. Ženský, se kterejma zrovna chodili, na vaření nebyly, a ty, který na vaření byly, zase oni dva nějak neznali, zatímco já si vybíral ženský zásadně podle toho, jak uměj vařit. Osobně jsem ale za svůj život poznal velice málo ženskejch, který byly v mým věku a uměly se postavit k plotně, ale to je teď jedno, to ať laskavě zpytujou svědomí jejich drahocenný matinky, který je nic nenaučily. Francka, kterou její spořádanej a zbožnej tatínek nechal pokřtít podle svatého Františka z Assisi, z čehož byla samosebou děsně odvázaná, byla navíc duše náramně poetická, ráda si čítala nejrůznější básnický sbírky a citovala klasiky. To já teda taky, ale v jejím a v mým pojetí byl kapánek rozdíl, já neměl moc v lásce lyrický verše, já čítal Langstona Hugese a Ferlinghettiho a tak, já žral Kerouaca a Ginsberga a beatníky, zatímco ona žrala něhu. No co, každej máme svůj autosalón, žejo. Ale měli jsme s Korábem jednoho

49

kámoše, Quido Pavelku, básníka, kterýho literární věda a kritika docela normálně přehlídla, ačkoliv sem tam publikoval v nějakejch časopisech, takže se Pavelkův sen, totiž vstoupit rovnejma nohama do český literatury, nesplnil. A bodejť by jo, tehdy začínali Peterka a Černík a podobný esa, a na tyhle cílevědomý cápky Pavelka prostě neměl. On to byl velice zvláštní mládenec, srandista až na půdu a neskonalej pošuk, kterej měl svý slabý chvilky, totální deprese, kdy jsme nevěděli, co s ním. Byl to člověk kapánek rozpolcenej, o kterým Salamandr prohlásil, že by potřeboval pořádně přes držku, aby se mu to v tý jeho zrzavý palici rozsvítilo. Sally ho neměl dvakrát v lásce, protože Pavelka si dělal z milostnejch citů šoufky, a vypadalo to, že je náramnej cynik, ale pravej opak byl pravdou. Salamandr nevěděl, jako já, že je to z Pavelkový strany taková kamufláž, protože on byl velice citlivej a opuštěnej tvor, věčně věků zamilovanej zcela platonicky do nějaký nedostupný ženský. Jo, a když se někdy konečně rozhoupal, když už sebral kuráž, aby nějaký dámě vyjevil svý city, tak tomu dal vždycky děsně na prdel, dámy prominou, ale je to přesně tak. Nějaký Heleně, která byla docela pohledná, až na ten úděsnej předkus, ty jeho verše moc neříkaly. A zrovna jí napsal překrásnou báseň: Buclatej Amor přerval tětivu a zlatej šíp se zaryl do země já smutnej sedím tady na pivu a přemejšlim co děláš beze mne. Když to slyšela, tak tahle Helena prohlásila, že se bez něj má docela fajn a že je vidět, jak ji asi miluje, když ty svý verše skládá v hospodě U Zlatýho tygra a dřív než jí je předčítá Bohumilu Hrabalovi, kterej tam je štamgastem. A nedala si za nic na světě vymluvit, že to s tím pivem je tam jenom kvůli rýmu, že to vlastně psal doma na balkóně, načež ona pravila, že to tam teda s tím balkónem měl napsat. Básník Pavelka prohlásil, že je ta holka úplně blbá, do čeho se to prej zamiloval, ta je schopná vstřebat akorát tak hovězí realismus, ne mý inzitní verše, povídal. A pak na něj padla ta

50

jeho těžce trudomyslná nálada, skutečně zašel do hospody U Zlatýho tygra, vypil tam deset piv a napsal několik velice svéráznejch básní, který se nám líbily mnohem víc, než ta jeho inzitní milostná poezie. Hlavně se mi na tom líbilo, že tam nebyl ani jeden rým, v tý době ještě spousta básníků hejřila marnotratně s rýmama, a to nebylo nic pro nás. No, na to rýmování vlastně Pavelka pohořel, kdyby na tom zatraceným rýmu netrval, kdyby napsal, že místo na pivu sedí na balkóně, mohl to mít u tý Heleny dobrý. Třeba. Z těch Pavelkovejch trudnejch nálad vznikaly například takovýhle básně: Kretén Hamerník spadl do žumpy Utopil se Byl funus a rakev byla plná fekálií Protože si s náma ani na poslední chvíli Nepřestal hrát Na schovávanou Nám teda s Korábem nevadilo, že nepíše budovatelský verše, že nehejří optimismem, ale co je moc, to je moc, když máte depresovanýho kámoše, tak vám to nemůže bejt jedno, žejo. No a nás tak jednou s Korábem napadlo, že musíme s Pavelkou něco udělat, protože už to nešlo dál. Byl v jednom kuse platonicky zamilovanej, byl depresovanej, byl panic, a ten pudovej přetlak, jak říkával Sally, ten je moc nebezpečnej. Tak jsme tedy básníka Pavelku seznámili s Franckou. Tý jsme řekli, jak je ten hoch celej nešťastnej, jak mu schází něha a podobný věci, že jím zmítaj neukojený vášně a tak. Smluvili jsme jim rande a bylo to. Rozhodně se nedá říct, že by Pavelka skákal radostí, když Francku ponejprv spatřil. On nikdo neskákal radostí, když ji viděl prvně, ale jak jsem řekl, na tu ženskou si musel člověk pomalounku zvykat. První, co udělal, když s ní proseděl jeden večer ve vinárně U Piaristů, kde obsluhoval starej Wassertrum, bylo to, že napsal na ubrousek báseň, která se jmenovala Psí Gioconda, protože Pavelka

51

byl velice vnímavej tvor a tvář Francky mu silně připomínala ksicht toho nejkrásnějšího psa, totiž francouzskýho buldočka. Jediný, co v tý chvíli ocenil, byla skutečnost, že neslintala, jak nám jednou řekl. Ta báseň byla ovšem skvělá a je škoda, že si z ní pamatuju jen kousíček: Kříženci nejrůznějších plemen bastardi s vizáží krávy rehhundi bez prutu čoklové! Čumte, třikrát čumte! Francka, psí Gioconda mě hřeje svou hedvábnou srstí… Jiná ženská by se namíchla, dala by Pavelkovi pár facek a šla by, ale to jste neznali Francku. Byla z toho celá odvázaná a prohlásila, že o ní ještě nikdo nenapsal báseň a že Quido Pavelka, český poeta, je nesmírně fajn kluk. On z toho byl zmatenej, protože tou básní sledoval jedině to, že se Francka hrozně urazí, dá mu po hubě a nechá ho na pokoji. Tak tedy po tom jejím vyznání objednal ještě jednu láhev vína a pokračoval v psaní tý básně. Spotřebovali asi pět flašek a dvanáct ubrousků a čím víc pil a psal, tím ta báseň byla krásnější a něžnější, Francka se mu taky zdála krásnější a něžnější, říkal jí ty moje Giocondo psí a nakonec, to už je vyhazovali z dávno zavřený vinárny, se jí zeptal, jestli má jakožto psí Gioconda něco proti zoofilii. Neměla. Tak se tedy stalo, že básník Pavelka přestal bejt panic a nějakej čas, co chodil s Franckou, se choval docela normálně, těm svejm chmurám a depresivním mániím nepropadal, protože ona ho držela nad vodou. Ona a ty její živočišný pudy. Jenomže Pavelka snil o velký čistý lásce a Francka, i když byla nesmírně hodná a tak, se nikdy do žádnýho mužskýho nezamilovala tím krásným romantickým způsobem, jakým se dovedou ženský zamilovat, ona prostě nedokázala potlačit ty svý mateřský pudy a city, který se v jejím chování projevovaly, a každýmu to za nějakej čásek začalo lízt krkem. Ona byla v tomhle

52

ohledu tak trochu diktátorka a Pavelka nám jednou řekl, že to její sexuální samoděržaví není nic pro něj, že na to není už zvědavej, protože ho opouštěj múzy. A pak nám začal vykládat, že o tom napsal báseň, kterou nám ovšem nikdy nepřečetl, povídal, že to není žádný nový a převratný téma, že je to známo z literatury, stačí si jen vzpomenout na Sněhovou královnu a na toho malýho Káje. Na to my jen vejrali, každej přece tu pohádku zná, načež Pavelka povídal, že v tomhle příběhu je vlastně zašifrovaný celoživotní Andersenovo trauma, že vlastně vylíčil svý trampoty s jednou paničkou z Roskilde, když mu bylo dvanáct. Kde na tomhle byl, to teda nevím, protože v životopise H. Ch. Andersena, kterej jsem četl, o tom není ani zmínka, ale Pavelka pořád rozvíjel všemožný teorie a čítal ve všelijakejch podivnejch zahraničních časopisech a z útržků informací si skládal dohromady obraz tohohle zmatenýho světa. Takže tak. Poslední dobu, co žil s Franckou na kupičce, ho tížily zase ty jeho chmury, v noci se mu zdávalo, jak Francka psí Gioconda leží s růžovou mašličkou kolem krku na růžovým polštářku jenom tak bez ničeho, mává na něj pacičkou a volá Káji, Káji, jako ta sněhová královna, a on se k ní blíží s velikánskou kudlou, kterou drží za zádama, a zírá vyděšeně na ten její věčně rozdováděnej klín, krok za krokem si dodává odvahu a kudla v ruce se mu třese. Musel to teda bejt hrůznej sen, protože když mi to jednou líčil u piva, tak mi svíral paži a povídá, Rudolfku, já ti jí uřízl hlavu těsně u tý mašličky a pak jsem ji pekl ve stříbrným pekáči a ne a ne ji upíct, byla tuhá jako stoletá kráva, tak jsem ji nakonec musel rozemlít v masovým strojku, abych to vůbec s těma svejma chatrnejma zubama užvejkal. Já jsem klidnej a vyrovnanej člověk, takže mi podobný historky nevaděj, ale co mi skutečně vadilo, to byl Pavelkův stav, ten byl horší než ty jeho surrealistický sny. Bylo mi jasný, že to s tím hochem už zase pěkně cloumá a že se něco musí stát, nebo zase skončí někde ve cvokárně, kde už se párkrát ocitl. Tak jsem o tom důvěrně pohovořil s Korábem a milou Francku jsme přehráli Harry Polívkovi, kterej nám byl docela povděčnej. Vypadá to, že jsme snad

53

byli nějaký dohazovači nebo kuplíři, ale Pánbůh ví, a má to zapsaný ve svým notýsku, že tohle byl milosrdnej skutek, že nám šlo o záchranu bližního.

Francka – 1969

Pavelka se od Francky odstěhoval ke svejm rodičům, který z něj byli docela nešťastný a z jeho kámošů, to jest z Korába a ze mě, ještě víc, ale s tím se nedalo už nic dělat, oni byli prostě z jinýho těsta, mysleli si, že z jejich syna bude právník, že bude studovat na Karlový univerzitě všelijaký ty právnický kličky, aby dokázal dostat nevinnýho na dvacet let do basy a podobně, jak se to tak u nás učí. Jenže Pavelka tvrdil, a já mu v tom dával za pravdu, že jedinej spravedlivej soudce je Bůh, pochválen buď, a tak zase psal všemožný básně a v jeho mysli se najednou proměnily všechny ženský v nějaký podivný bytosti, jak vystřižený z Boschovejch obrazů, což bylo jedině tím, že na svou vlastní předkožku poznal

54

jenom Francku a žil v domnění, že všechny ženský jsou vlastně stejný. A tohle pomyšlení ho přivádělo do stavů zoufalství, vrhl se na romantickou literaturu a naprosto nemožný slaďáky a prohlašoval, že přeci, sakra mejdlo, musí existovat čistá nepoškvrndaná láska, že pudy a temný vášně nejsou zdaleka všechno a že on jistě jednoho krásnýho dne najde nějakou spřízněnou duši, nějakou éterickou bytost, se kterou dosáhne totálního splynutí duší a tak podobně. A pak se čirou náhodou seznámil s Růžou, o který už byla řeč. Osud je zkrátka osud. V tý době jsme o tom vlastně neměli s Korábem páru, jenom jsme věděli, že je Pavelka ukrutně zamilovanej, dokonce tak, že už nám nečetl ty svý básně, protože tvrdil, že jsme hňupové, že tomu stejně nerozumíme a že bysme se měli radši věnovat nějakejm ušlechtilejm věcem a zvelebovat svý hříšný duše. My koukali jak blázni, jak s ním ta jeho veliká láska zacvičila, říkali jsme si, že to teda musí bejt nějaká světice z bigotní katolický rodiny nebo nějaká prudérní evangelička, do který se zabouch. Pavelka se o ní sám jako o světici vyjadřoval, ale neměl nejmenšího tušáka, že ta jeho Róza, jak jí vznešeně říkal, zasvětila svůj život chlastu. To mu nějak uniklo, a to byla chyba, moc velká chyba. My s Korábem jsme bohužel nemohli tomuhle tragickýmu nedorozumění zabránit, protože jsme o něm nic nevěděli, protože ten pitomec nám ji odmítal představit, bál se, že by na ni Koráb vyrukoval se svým šarmem a zprznil ji nebo co. A teď si představte, že jsme sem tam v nějakým lokále narazili na Růžu a ona nám vykládala, že má jednoho moc fajn mládence, ale že je to stejně na houby, že se od něj chtěla nechat přivíst do jinýho stavu, jenže ono nic, i kdyby se prej rozkrájela na kousky, tak děti mít nebude a nebude. A pila jak duha a my s Korábem nic netušili. Prostě osudový drama, tohle téma kdyby dostal do péra Friedrich Schiller, tak to bude kláda jako hrom, vážně. Já se sice Růženy ptal, jestli toho jejího milce náhodou neznáme, jenže ona na to, že je to zatraceně slušnej mládenec a že by bylo krajně nepravděpodobný, kdybysme ho zrovna my dva znali, protože my se podle ní se zatraceně slušnejma lidma nestýkali. Já se teda nevyptával dál

55

a Koráb taky ne. A pochopitelně jsme neměli nejmenšího šajna o tom, že naši dva velice dobrý kámoši, Růža a básník Pavelka, to spolu táhnou už dýl jak tři měsíce. Jednou takhle večer postávám doma u štaflí a maluju obraz. To bylo zrovna v době, kdy mě líbala múza, kdy mě čirou náhodou napadlo malovat obrazy, a to obrazy olejový. Tak tam teda stojím s čelem zapatlaným od polibků svý múzy, koukám, jak to svý velkolepý plátno ještě vylepšit, když tu mi moje sestra Rivka řekla, že volal Pavelka a že prej mám neprodleně za ním přijít do Mělnický vinárny, že je celej nešťastnej, že tam sedí s tou svou Rózou, která je blízká deliriu tremens, a on že neví, co má dělat. Já byl jaksepatří namíchnutej, protože jsem zrovna dostal takovej fantastickej nápad a ještě jsem chtěl přimalovat Áronovi, co tluče na poušti holí do skály, aby tekla voda, do druhý ruky provázek a na jeho konec sánskou kozu. Ale nechal jsem toho, kámoš je kámoš, a tak dodneška stojí u tý šedivý skály chudák starozákonní prorok sám a ten obraz je lehce nevyváženej. Hodil jsem na sebe nějaký cajky a pádím do Mělnický vinárny. A cestou narazím na Korába, kterej si to hasí stejným směrem, protože ho z postele vytáhla Růža, že prej aby přišel do Mělnický vinárny, že se kapánek naprdla a ten její mládenec je z toho celej nešťastnej, že se pokoušel na záchodě pověsit na klice, přičemž recitoval nějaký stupidní verše. Naštěstí že se mu přetrhla šňůrka do bot, nic lepšího po ruce neměl. Tohle mě teda trklo a Korába jakbysmet, že to nebude samosebou, že ten chlap, co se věší na klice a místo šňůry na prádlo používá tkaničky do bot, nebude nikdo jinej než básník Pavelka, protože on, vždycky když se někde věšel nebo si podřezával žíly, recitoval stupidní básně. A tak jsme se teprve v Mělnický vinárně dozvěděli to, co vy už víte a co my dva volové taky měli vědět už dávno. A teď si to představte. Růža i básník Pavelka nám děsně nadávali a všechno nám to házeli na krk! Růža proto, že jsme jí neřekli, jak je ten trouba přecitlivělej a hned propadá panice, Pavelka zas, že jsme ho neupozornili, že má co dělat s největším ožungrem mezi ženskejma, takže jsme to schytali hezky z obou stran. Koráb

56

zachoval rozvahu a poslal je svorně do háje. Já se připojil. Pavelka už s Růžou nechtěl nic mít a ona zase s ním. Byla fakticky dost nametená a byla velice agresivní, všem nadávala a všechny kolem urážela, málem dostala od nějakýho chlapa po hubě, takže ji Koráb radši chytil pod křídlo a odvedl pryč, protože to hrozilo pěkným skandálem. Já tam zůstal sedět s Pavelkou a v duchu jsem nadával, protože jsem zapomněl vymejt štětce, on skuhral, že tohle je jeho konec, že to byla taková krásná a čistá láska a on že je největší vůl pod sluncem, že je největší idiot v celým vesmíru. Já se mu to ani nesnažil vymluvit. On vytáhl svůj pověstnej notýsek plnej básní a začal psát verše, který nazval Notorický blues. Já mu koukal přes rameno, ale nedalo se to přečíst, a pozdějc, když jsem ten jeho notýsek vlastnil, jsme nad touhle básní seděli s Korábem a Harrym Polívkou celý hodiny, ale nikdo z nás to nemohl rozluštit, ani jeden náš známej grafolog z toho nic nevyčetl, to by snad dokázal jen pan profesor Hrozný, co rozluštil klínový písmo, jenže ten už byl dávno po smrti. Pavelka tvrdil, že to byla nejlepší báseň, kterou kdy v životě napsal, jenomže on už to taky po sobě nikdy nemohl přečíst, takže nám nezbejvalo, než mu věřit. Takže tak. Jak jsem se dozvěděl, Koráb naložil Růžu do taxíku a odvezl ji domů, ale ona tam někde v kredenci vyštrachala nějakou ulitou flašku a nasávala dál a její bytná ji nechala odvízt na záchytku ke Skálovi, odkud pak milá Růža putovala do Červenýho Hrádku, kde se nějakej čásek léčila. Já zase odtáhl domů Pavelku, což se ovšem neobešlo bez patřičnejch komentářů jeho rodičů. A ty komentáře, desetkrát peprnější, jsem musel pak vyslechnout znovu, když jsem za dva dny Pavelkovi volal a zjistil jsem, že ho odvezli do špitálu, protože vyskočil ze třetího patra rovnou na chodník. Byl to prej takovej fofr, že ani nestačil recitovat žádný stupidní básně, znáte gravitaci, tak si to dovedete představit, žejo. Když se pak zjišťovaly příčiny jeho sebevražednýho pokusu, tak jeden polda mně a Korábovi řekl, že to Pavelkovi všechno hážou na krk nám, což jsme zákonitě museli popřít a museli jsme vyklopit, jak to s tím nebohým mládencem vlastně bylo a kolikátej je to jeho

57

sebevražednej pokus. Půl roku ho dávali dohromady, byl samej drát a šroub, kdyby spadl do vody, tak jde ke dnu, a pak ho vyšetřovali páni psychiatři a zjistili paranoidní schizofrenii nebo něco podobnýho, takže ho poslali na léčení do Horních Beřkovic. Paní Pavelková mu tam poslala kufr malinkatejch notýsků a měkkejch tužek a on sedával v koutě bílýho pokoje a psal básně. Dvakrát jsme jeli s Korábem a Harry Polívkou Pavelku navštívit, ale on ani jednoho z nás nepoznal, jenom na Tři krále, když jsme tam byli, tak se radoval, myslel, že jsme Kašpar, Melichar a Baltazar, ale jinak nic. Povím vám, je to děsnej pocit, když před sebou vidíte svýho kámoše, napěchovanýho sedativama a podobnejma blivajzama, a on na vás jen tupě vejrá a nic, vůbec nic. Prostě kouká někam skrz vás, jako byste tam ani neseděli, pak najednou vytáhne z kapsy ten svůj notýsek a začne do něj něco čmárat. Já jsem citlivej člověk a tohle se mnou pořádně zacloumalo, to si teda pište. Harry tam jednou jel sám s Franckou, protože si myslel, že aspoň na ni si bude Pavelka pamatovat, ale on zase nic. Psí Gioconda už mu nic neříkala, už byl někde jinde, mimo tenhle krásnej a zmatenej svět, pohyboval se v nám neznámejch duchovních sférách, kterejm pravděpodobně rozuměj jenom paranoidní schizofrenici, a to nikdo z nás nebyl. Když odcházeli, tak dal Harrymu, kterýho oslovoval Excelence, ušmudlanej papírek s touhletou básní: Prší Na láhvi uzel Vyždímaná briketa A kouř z rozlitýho mlíka Za půldruhýho roku pustili Pavelku z beřkovickýho blázince domů. Byl sice ještě kapánek nemocnej, protože tyhlety věci se nedaj nikdy vyléčit, ale nějak se to usadilo nebo co, on se nějak uklidnil a už se nepokoušel věšet na klice nebo podřezat si žíly, ta sebedestrukce ho přešla. Na všechny lidi, který znal předtím, se díval, jako by byli jeho fungl nový známý, vůbec si nepamatoval, co bylo předtím, než se do cvokhausu dostal. Pro něj začal novej

58

letopočet a pro nás to byl zatraceně divnej pocit, to vám povím. My jsme s Korábem a někdy s Holanem občas četli jeho krásný a potrhlý básně a vzpomínali na doby, kdy byl Pavelka ještě normální cvok, a přišlo nám divný, že ten člověk vlastně umřel, že místo něj přišla na svět velice nezábavná bytost, která vlastnila Pavelkovo tělo, jeho zrzavý vlasy a pihatej ksicht, ale jinak neměla s tím potrhlým básníkem nic společnýho. Nepil a nekouřil a ženský mu nic neříkaly. My to zkoušeli se sexterapií, jedna naše kámoška, nějaká Hedvika, se uvolila udělat ten milosrdnej skutek, ale nebylo to nic platný, přestože to byla holka jaksepatří macatá, s Pavelkou to její nádherný poprsí a klenutej podbřišek nic nedělalo, jen se tak díval a povídal, že Venuše Milóská měla na zadnici stejnej ďulíček jako ta slečna, co jsme mu ji přivedli ukázat. Ukázat! To bylo strašný, fakt. Tak jsme místo sexbomby sháněli nějakou éterickou bytost, po jaký vždycky toužíval, jenomže bohužel tyhle éterický bytosti nemají samaritánský sklony, nechtěj pomáhat bližním, protože jsou zkrátka éterický, že by se z nich člověk někdy zvencnul. Pavelka začal prodávat v jednom knihkupectví na Vinohradech, a když neprodával, seděl doma v otomanu a četl krásnou literaturu, přes kterou byl skutečnej expert. Pil uzenej čaj, jedl k tomu psí suchary a nebyla s ním kloudná řeč. Mně říkal Rudolfe a vykal mi, Korábovi říkal Mistře a Harrymu Excelence, což bylo naprosto komický, i když to bylo děsně smutný. Já za ním do toho knihkupectví chodíval, protože mi schovával knížky, o který se lidi rvali, už jsem se mu ani nesnažil připomenout, že bejvaly doby, kdy byl docela jinej a kdy všechno bylo jiný, protože to nemělo cvek. Vedl jsem klidnej život jako jindy a s Pavelkou jsem občas sám, nebo s Korábem a Harrym, zašel do bistra U Zlatýho hada, kde on si dal překapávaný kafe a my panáka a všelijak jsme klábosili a Pavelka seděl na vysoký barový židli, srkal to svý kafe a poslouchal. Tak to šlo nějakej čas, zrovna probíhal v týhle zemi konsolidační proces a Pavelka se taky konsolidoval, aby šel s dobou, já, abych šel s dobou, jsem ke svý děsný radosti narukoval na vojnu, no hrůza, co vám mám říkat.

59

Jednou jsem přijel na víkend domů a sešel se s Korábem a s Harry Polívkou v tom bistru U Zlatýho hada, domlouvali jsme se, že pojedeme druhej den do Roztok, kde byla v tom zámečku vejstava obrazů jistýho Bártla, kterej studoval Akádu s těma všema holkama, co já znal, a tu, co mě chtěla namalovat kdysi jako akt, tu si nakonec vzal. Tak tam sedíme a čekáme, až přijde milej Pavelka, já se na něj docela těšil, když tam najednou vtrhne jako velká voda s těma svejma zrzavejma vlasama pěkně rozježenejma, byl kapánek prdlej a oči mu zářily přesně tak, jak mu zářívaly dřív. V ruce držel svůj prťavej notýsek, jakej jsme u něj neviděli od tý doby, co se vrátil z Beřkovic, vecpal se mezi Korába a mě, Harrymu vypil panáka, otevřel ten notýsek a povídá, pánové, já jsem napsal báseň, Rudolfku, objednej mi kafe. My na něj vejráme a nemůžeme tomu pořád uvěřit. A básník Pavelka ve svý neskonalý potrhlosti se postavil a na celý to bistro začal recitovat krásným zvučným hlasem a s perfektní dikcí svou poslední báseň. Sedm stupňů podle Richtera panika zmatek bezvládí třeštění první jakosti tma ticho a klid cukání prstů a mozek zabalenej do fáče dlouhá jehla a niklovej píst šedá kůra dostala klistýr na rozbouřenou hladinu splašený krve nalili olej Je po bouřce a vyšla duha futrál na osobnost se plácá ulicema civí a vejrá žije a je mrtvej umřel básník

60

narodil se blb Vivat! Chvíli bylo hrobový ticho a nikdo z nás neměl nejmenší chuť provolávat znovuzrozenýmu Pavelkovi slávu, to jsme teda neměli. Jenomže on byl náramně rozvernej, poplácával nás po ramenou a povídal, že chodí s jednou prodavačkou lékařskejch knih a děsně ji miluje, tahle jeho poslední báseň že ji dojala k slzám a že se asi zjara bude ženit. Pak se zeptal, jestli půjdeme večer k Zlatýmu tygrovi na pivo, jak jsme vždycky v pátek chodili, a my že jo. Mně se nezdálo v tý chvíli, že by měl ještě nedávno nějaký potíže s kebulí, protože mluvil o věcech, na který se ještě nedávno nepamatoval, vzpomínal na Francku a na Rózu a choval se jako kdysi. No a my se na sebe s Korábem a Harry Polívkou podívali, usmáli jsme se a jelo se dál, jako by tu těch dvaapůl roku, co byl Pavelka cvok, vůbec nebylo. Domluvili jsme se na tom vejletě do Roztok, protože Pavelku náramně ty Bártlovy obrazy zajímaly, a všechno bylo zase jako předtím. Jenže Pavelka už nikdy ty obrazy neviděl. Ten večer, co jsme na něj čekali v hospodě U Zlatýho tygra, skočil z Nuselskýho Mostu dolů do Jamrtálu a bylo to hotový. Proti tomu třetímu patru, co z něj skočil poprvé, to byla přece jenom vejška.

61

Lidská blbost – zlatej důl Můj brácha Egon byl vždycky milej a slušnej člověk. Poprvé ho zavřeli, když mu bylo devatenáct. Tehdy jsem si myslel, že došlo k justičnímu omylu, že je to nějaký rodinný prokletí, protože našeho otce zavřeli za špionáž, ačkoliv on nikdy žádnej špión nebyl, i když ho přišli zatknout zrovna ve chvíli, kdy seděl na půdě u vysílačky. Egon tvrdil, že lidi jsou zlý a pomstychtivý, že on za nic nemůže a že nic neprovedl, ale když se vrátil z vězení, brzo jsem dospěl k závěru, že to žádnej justiční omyl nebyl, že můj rodnej bratr je pěkný kvítko. Podle § 250 odstavec 1 písmeno a) dostal devět měsíců nepodmíněně a naše maminka z toho byla celá pryč, povídala, že k jednomu špiónovi a jednomu podvodníkovi v rodině už chybí jen vrah, a my s Rivkou se jí ani radši neptali, kdo z nás dvou by to jako měl bejt. Takže tak. My s bráchou měli odmalička čuch na lidskou blbost, takovej nějakej dar nebo co, jenomže jsme se k tomu stavěli oba docela jinak. Já si z lidí jen dělal srandičky a většinou mi za to pak někdo namlátil hubu, ale nikdy, fakticky nikdy jsem se nesnažil na lidský blbosti vydělat, jako třeba Koráb s tou starou německou helmou. To teda ne. Mně to připadalo přinejmenším neseriózní, já měl odmalička před očima Hospodina s tím jeho notýskem, kam si ty všechny lidský hříchy zapisuje, a rejžovat peníze na lidský pitomosti, to se mi zajídalo. Setkal jsem se ve svým životě se spoustou pitomců, který věřili těm mejm žvástům, co jsem si vymejšlel, a že jsem si dokázal vymejšlet pěkný koniny! Lhal jsem, jako když tiskne, ale vždycky tak nějak bezelstně a bezděčně, jen pro svou vlastní potěchu. Párkrát jsem na ty svý lži doplatil, jako když jsem se na vojně stal málem obětí jedný vdavekchtivý holky, ale o tom už byla řeč. Zkrátka a dobře, dělat si z lidí blázny, to bylo moje. Jako třeba tenkrát s mým kamarádem Bártlem, se kterým jsem v dobách, kdy s náma lomcovala puberta, dělal pěkný vylomeniny.

62

V tý době, v polovině šedesátejch let, se rozmohla taková mánie, která mi připadala tehdy dost podivná. Pár bláznů, který si o sobě mysleli, že jsou náramný umělci, se rozhodlo udělat z Karlovýho mostu něco jako Montmartre. Posedávali na kamenným zábradlí s deklama na klíně a uhlem kreslili Karlův most a Hradčana a mostecký věže, nebo měli takovej ten dřevěnej stojan systému pole-lesy-háje a šmidlali to olejem nebo vodovkama a turisti, který si přijeli prohlídnout stověžatou Prahu, si ty jejich výtvory kupovali. Neříkám, že všichni nestáli za nic, to bych rozhodně kecal, ale my se na to s Bártlem zkrátka nemohli koukat. Zvlášť nás štval jeden chlápek, kterej si na ten most nosil už z domova na těch deklech naskicovaný různý motivy. Měl jich asi pět, pokaždý si dřepnul pod svatýho Jana Nepomuckýho, vytáhl jeden ten dekl a dal se do díla. Ty jeho obrázky vypadaly jeden jako druhej a já byl ochotnej se vsadit, že už ani na ten most chodit nemusí, že by to mohl všechno malovat doma a potmě, kde by na něj jak na cvičenou opici nevejrali cizinci. Jenže Bártl tvrdil, že tam ten chlápek chodí právě kvůli tomu, aby ho lidi okukovali, že mu to dělá dobře, a že kdybysme se tam postavili se štaflema nebo s deklem my dva, tak na nás taky budou koukat a taky budou zvědavý, co zrovna malujeme a kterej z těch miliónkrát vyobrazenejch motivů jsme si vybrali. No a tak se zrodil náš velkolepej nápad, vzít si malířský nádobíčko a jít se postavit pod toho svatýho Jana z Nepomuku. Museli jsme vyrazit brzo ráno, protože jsme tam chtěli bejt pochopitelně dřív než ten chlápek, o kterým jsem povídal a kterej tam kupodivu chodí dodnes. On už tam totiž vysedával někdy od půl devátý, i když v tu dobu ještě po Karlovým mostě moc lidí necouralo, jako dneska. Tohle jsme si ovšem mysleli my s Bártlem, protože jsme tam nikdy sami takhle brzo dopoledne nechodili. Já si teda vzal dekl a uhly, protože v tý době jsem ještě neměl páru o tom, jak se pracuje s olejovejma barvama, a nevím o tom vlastně nic dodneška, ačkoliv jsem svýho času namaloval pár rozměrnejch pláten, o kterejch pozdějc moje žena prohlásila, že jsou to skvělý lakýrnický práce. Ale o to teď nejde.

63

Bártlův otec byl akademickej malíř a Bártl po něm zdědil nadání a nakonec vystudoval Akádu. Takže si vzal kufřík s barvama a flašku terpentýnu, našepsovaný plátno a haldu pimzliků, na hlavu si narazil takovej obrovskej sametovej baret, ve kterým vypadal jak celník Rousseau, a vyrazili jsme. Já si dřepl na kamenný zábradlí tak, aby mi zezadu nemohl nikdo koukat do díla, Bártl se postavil asi pět kroků ode mě, taky tak šikovně, že kdyby někdo chtěl vědět, co maluje, musel by se postavit do Vltavy na děsně dlouhý štafle. A dali jsme se do práce. Sem tam jsme se oslovili velice vzletně Maestro a čekali, kdy přijde ten náš rychlomalíř. Netrvalo to nijak dlouho a už tu byl. Koukal na nás náramně divně a hned na nás, co tam chceme, tohle že je jeho flek, že tu už má vysezenej ďolík a tak porůznu. My s Bártlem jsme se bavili klidně mezi sebou a jeho jsme nebrali na vědomí. Dělali jsme, jako kdyby tam vůbec nebyl, jako kdyby nám nenadával. A v tom nadávání byl teda náramně slabej, to vám řeknu. Řekl bych, že na umělce měl velice chudou slovní zásobu šťavnatejch nadávek, bylo to asi jako s těma jeho šesti profláknutejma motivama, žádná fantazie, prostě nic. Každej lingvista, kterej pase po jadrnejch nadávkách, by si nad ním odplivl, fakticky. Když viděl, že s náma nic nezmůže, a když vyčerpal zásobu svejch nedomrlejch hanlivostí, odsunul se o dvě sochy dál, vytahal z futrálu ty svý polotovary i hotový obrázky, který rozestavěl na zem podél zábradlí, a dal se do práce. Občas na nás vrhnul velice nepříjemnej pohled, ale v tom byl taky slabej. Mě v tu chvíli mrzelo, že se ten mameluk ani nepodíval, co že to s Bártlem vlastně tvoříme, že se o to ani nepokusil. Když se to tak vezme, byli jsme teď vlastně kolegové a myslím si, že by se slušelo podívat se, jak si vedeme, žejo. Pomalu se začaly po mostě trousit zástupy turistů. To bylo akorát začátkem července, konala se III. celostátní spartakiáda, takže krom zahraničních turistů bylo v Praze tři sta osmdesát tisíc nadšenejch cvičenců, z čehož byla tak čtvrtina mladejch šťavnatejch ženskejch. Já teda nesnáším jakýkoliv davový třeštění, jako jsou průvody, sjezdy a spartakiády, ale když jsem viděl ty rozradostněný cvičenky

64

krev a mlíko, tak jsem byl zase o něco radši na světě. A do toho se mísily na Karlově mostě všemožný světový jazyky, lidi se fotografovali u zábradlí s Hradem za zádama, ve skupinkách nebo jen tak po jednotlivejch kusech. A pochopitelně, když si prohlížel ten dav pražský pamětihodnosti, tak si taky prohlížel pražský umělce. Už nás tam byla pěkná řádka, některý měli svý díla jen vystavený, už ani nemalovali, jen to prodávali za dost drzý ceny, obchody se hejbaly a my s Bártlem s klidem a potutelnou radostí pozorovali ty zvědavce, co se snažili taky podívat na naše výtvory. Jenže to bylo prakticky nemožný a nikdo v sobě neměl tolik odvahy, aby nás požádal, jestli se smí podívat. Ten mamrd o dvě sochy dál rozprodal všechny svoje zásoby, takže si asi na hodinku odskočil domů pro nový polotovary, přinesl toho zase haldu a Bártl prohlásil, že to musí mít předtištěný, že má doma tutově matrice a jen to obtahuje na kartáčovým lisu. A zrovna v tý době se kus od nás objevil takovej mrňavej chlap, kterýho jsme znali od vidění. Uměl asi pět světovějch jazyků, dával se do řeči s cizincema, měnil s nima ve výhodným kursu prachy a těm malířům, který kdyby neuměli česky, tak by museli štěkat, smlouval za provizi obchody. Ometal se kolem nás jako pes kolem horký kaše, protože my tam byli poprvé a jemu samosebou neušlo, že sedíme pod Janem Nepomuckým, kde jindy sedával ten náš nerudnej čičmunda. Zvědavost je velkej hřích a tenhle prťavej chlápek byl zvědavostí přímo posedlej. Chvilku postával vedle Bártla, pak vedle mě, snažil se bezvýsledně juknout na naše skvělý díla, pak šel zase kus dál, ale po chvíli se znovu vrátil a bylo jasný, že my dva mu zatraceně vrtáme v hlavě. Tak jsme na sebe s Bártlem jen mrkli, bylo nám jasný, že tohle je ten pravej hejl, a že mu teda dáme šanci. Když přišel zase, odložil jsem ten svůj dekl na kamenný zábradlí a velice pomalu jsem začal hledat po kapsách sirky, abych si mohl zapálit cigáro. Ten chlap jenom juknul, jen tak hodil okem, jako by si myslel, že mu jedinej pohled na tu mou kresbu uhlem bude stačit k tomu, aby si o mým malířským umění udělal ten správný úsudek, ale musel chudák malá juknout ještě jednou, aby se přesvědčil, že ho

65

nešálí zrak, že to, co vidí, je na tom deklu skutečně nakreslený. A nakreslený tam bylo tohle: Deseti rovnejma čarama, jednou kudrlinkou a jednou tečkou vyvedený prase, jaký se kreslívá křídou na zeď a pod to se píše, Pepa je vůl nebo podobný vtipný průpovídky. Ten chlap se díval na těch deset rovnejch čar a kudrnatej ocásek, pak se díval na mě a tvářil se dost nejapně, jeho tvář, jak píše Leacock, se zrůznila, něco si začal mumlat a pomalu se šoural k Bártlovi. Bártl si zrovna v tý chvíli měřil levým přimhouřeným okem nějakou sochu naproti sobě, ten svůj šílenej baret naraženej na levý ucho. Chlapík se podíval na jeho plátno a musel zrovna tak dvakrát juknout, jako musel dvakrát juknout na mou kresbu, protože Bártl namaloval taky prase, jenomže strašně krásnýho vepře domácího, růžovoučkýho s hnědejma očima, hezky jemně chloupkovanýho, jak už vepři tak bejvaj, no nádhera, bylo to jako sváteční obraz výstavního plemennýho kance, jakej má ve svý pracovně ředitel pražskejch jatek. Ten mrňous se chvíli díval na tu realistickou malbu, na Bártla, na mě, na můj dekl, pak se zatvářil příšerně a prohlásil zcela rozhořčeně, že tady není nikomu pro srandu. Odešel, ani se s náma nerozloučil, hulvát. A kolem dál chodili turisti a spartakiádní cvičenky v rozpuku a nikdo neměl tušáka, že se nám s Bártlem podařilo do hloubi duše urazit jednoho malýho blbýho českýho občana. Bártl ještě potom několikrát navštívil Karlův most s barvama a štaflema, ale vždycky už jen maloval to, co mohl zpeněžit, co bylo kolem vidět, co pro turisty znamenalo památku na Zlatou Prahu, a při studiích na Akádě si tím docela slušně přivydělával. Jojo, tohle teda byly ty moje srandičky, můj brácha Egon vždycky říkal, že jsem vůl, protože dělat si z lidí šoufky jen pro vlastní potěšení je zbytečný maření času. Lákal mě, abych to s ním dal dohromady, protože já měl haldu výbornejch nápadů, na kterejch by se dala vydělat halda peněz. Jak jsem pozdějc zjistil, Egon na nich po nějakým čase skutečně hromadu peněz vydělal. Jako třeba na těch starejch lyžích. To byl vlastně taky můj nápad, ale já si s ním jenom tak pohrával, jako že by to bylo náramně vtipný, vzít nějaký starý

66

prošoupaný hickory, hodit je pěkně do laku, nalepit zespodu umělou skluznici a nahoru hezky napsat Kästle a střelit ty lyže nějakýmu náfukovi, kterej musel mít všechno made in Západ. A v tý době, to se začalo nějak víc rozmáhat lyžování a snobové se nemohli objevit na sjezdovkách s obyčejnejma českejma lyžema, pro to byla ta pravá příležitost. Jenomže zatímco já se tím jen tak v duchu bavil, můj drahej bratr Egon vždycky někde sehnal nějaký starý lyže, většinou je dostal zadarmo, a dal se do práce. On byl náramně zručnej restaurátor a padělatel, a protože zahraničních lyží byl v Čechách nedostatek, udělal si z toho Egon zlatej důl. Jeden truhlář v Bílkový ulici mu na těch lyžích frézoval rantly, aby mohl našroubovat kovový hrany, pan Míšek, lakýrník, mu poradil s nátěrovejma barvama a tak všelijak. Kšefty se jen hrnuly. Dodneška nevím, kolik Egon na těch lyžích vydělal za sezónu, to mi nikdy neřekl, ale fakt je, že na to jednou doplatil, protože prodal ty falešný Kästle nějakýmu kosovi, kterej se v lyžích přece jen vyznal a nekupoval je kvůli parádě, ale čistě proto, že to asi tehdy byly opravdu dobrý lyže, lepší než se dělaly u nás. Já teda tý firmě nechci dělat žádnou reklamu, protože sám jsem nikdy nerozeznal, který lyže jsou lepší a který horší, já ať jsem si nahoře na sjezdovce stoupnul na jakýkoliv prkýnka, vždycky se to se mnou rychle rozjelo dolů a pokaždý jsem si natloukl zobák. Ale abych se vrátil k bráchovi, protože mý lyžařský schopnosti nestojej za řeč. Jak už jsem řekl, ty poslední lyže, který vypadaly skvěle, prodal tomu chlápkovi, co se vyznal. Nechal se sice zpočátku tím vzhledem napálit, to zase jo, ale když se jednou v neděli večer vrátil z hor, zamířil s těma lyžema rovnou k nám. Otevřel mu brácha a hned ve dveřích dostal přes hubu. Začal se vykrucovat, že ty lyže jsou každopádně pravý, že je propašoval z Polska, ale ten chlapík mu ukázal uraženou patku a tam bylo jasně vidět, že to je celý švindl až na půdu, ten pravej českej jasan čouhal zpod laku, plnej ďovírek od červotoče. Vrácením peněz, o což se brácha snažil, se to spravit nedalo, ten chlap měl všelijaký styky a tak různě, hned podal na Egona trestní oznámení a sháněl po všech čertech další lidi, který se

67

od Egona těma falešnejma lyžema dali napálit. Ale teď se ukázalo, jak jsou lidi skutečně blbý. Pár takovejch hejlů sice našel, ale ani jeden nebyl ochotnej přiznat, že naletěl, že za drahý peníze koupil šunt, protože každej dělal mezi svejma známejma s těma svejma falešnejma lyžema náramnýho fráju a každej si dovedl představit, jak by se všichni řezali smíchy, kdyby se dozvěděli, že je vůl až na půdu, že jako znalec lyží nestojí za zlámanej pětník a fuj, hanba mu. Bylo by to celý prošlo docela hladce, ale poldové u nás na půdě našli pět párů krásnejch blejskavejch lyží s hranama a umělou skluznicí a nápisama Kästle a hrozili bráchovi, že bude mít ještě co do činění s tou firmou, protože jí dělá špatný jméno a taky dělá špatný jméno svý socialistický vlasti. A bylo to. Egon si najal takovýho mladýho obhájce, kterej byl zaujatej proti lidem, co musej mít věci podle poslední módy a tak, a kterej ho obhajoval úžasným způsobem, protože horoval proti maloměšťáctví, proti kultu předmětů ze západu a čertví proti čemu ještě, no krásná řeč to byla. Prokurátor to poslouchal s velkou pozorností, byl dost napruženej a zase tvrdil, jak ve svý žalobě, že můj brácha okrádal a podváděl dělnickou třídu, načež ten advokát prohlásil, že dělnická třída má budovat socialismus, a ne se flákat ve Špindlerově Mlýně a hrát si na kdovíco, a že jakpak je asi ta dělnická třída uvědomělá, když si kupuje zahraniční kapitalistický lyže, a ne výrobky svejch soudruhů od firmy Artis. No a po týhle rozpravě napařil soud mýmu bráchovi rok, ani nemrknul okem, a ten jeho obhájce jako obhájce skončil za to, že ho obhajoval s takovou vervou a dotknul se citů dělnictva. Jak už jsem řekl, můj brácha byl slušnej člověk a taky ho někdy propustili z basy dřív pro dobrý chování. Moje maminka z toho byla kapánek vyšinutá, já se jí ani moc nedivím, a moje sestra Rivka byla na bráchu pěkně namíchnutá, protože pokaždý, když si našla nějakýho fajn kluka, vykašlal se na ni jen proto, že náš Egon znal kdejakej kriminál zevnitř. Jo, zavřenýho otce, to ještě snesl, to byl justiční omyl a on byl politickej případ, ale podvodník v rodině, kdepak, to jen tak někdo nemohl přijmout. Já samosebou Rivce říkal,

68

že není celkem čeho litovat, že kdyby ji ty kreatury skutečně milovaly, tak se nad takovouhle drobnost povznesou, jenže ona stejně jako maminka tvrdila, že hanba padla na rodinu, teď že se na naši rodinu budou koukat skrz prsty jak evangelíci, tak Židi, kam se máme vrtnout a tak všelijak.

Z Egonovy návštěvy ve vyšetřovací vazbě v roce 1972 – archiv

Harry Polívka, kterej měl vždycky mýho bráchu strašně rád, mu mockrát domlouval a snažil se ho přivíst na pravou cestu, ale nebylo to nic platný, jako černej misionář dočista zklamal, Egon jako jedinej z naší rodiny Boha zavrhl jednou provždy, Pánbůh mu to odpusť, volovi, tvrdil, že se bez něj docela dobře obejde a že on je na světě proto, aby proti tý lidský blbosti bojoval svejma vlastníma prostředkama. On prostě musel na lidský blbosti vydělávat, byl tím zatíženej tak dokonale, že jednou založil se dvěma svejma kumpánama firmu s názvem Lidská Blbost Zlatej Důl. Dali si

69

u jednoho chlapíka udělat takový odznáčky, kde byly v modrým poli zlatý písmena LBZD všelijak do sebe propletený, a ty nosili hezky v klopách. První, koho lákali do toho svýho podniku, jsem byl já a potom Koráb, jenomže my se od toho na hony distancovali. Nám docela stačilo, že nám Egon o těch kriminálech vyprávěl, my je nemuseli za každou cenu vidět zevnitř, tak zvědaví chlapi jsme zase nebyli. Ale jednou málem ukecali Salamandra, než jsem mu vysvětlil, co to je za podnik a jak můj brácha se svejma kumpánama nepochybně skončí zase v lochu. Tak od toho šel pryč a brácha mi za to dost dlouho nadával, protože nepotřebovali Salamandra ani tak na to, aby dělal ty podvody s nima, jako spíš pro svou osobní ochranu před rozzuřenejma podvedenejma jedincema. On možná měl náš tatínek pravdu, když po návratu z vězení prohlásil, že s touhle rodinou, jako s náma, už nechce mít nic společnýho, a odjel do Safedu v Izraeli, kde se z něj stal zbožnej Žid, a s náma jako s křesťanama se už nebaví. Bylo strašně málo věcí, se kterejma Egon a jeho kumpáni neobchodovali. Vždycky byla a bude po něčem sháňka a vždycky si lidi budou fandit, když si budou myslet, jakej udělali báječnej kšeft. No a třeba společnost LBZD prodávala starý chalupy, který jí nepatřily. Jenže Egon se vždycky s původníma majitelema dohodl, že to všechno vyřídí za ně. Výpisy z evidence nemovitostí, odhady a tak dál, vždyť to znáte. Jenomže tohle dlouho nevydrželo. Když se totiž rozkřiklo, za kolik to novej majitel koupil a kolik zkasíroval ten původní, tak byl poprask. Ono se to nikdy nedalo dokázat, protože se u notáře platil jen odhad a to ostatní se dávalo hezky na futro. Egon se vždycky snažil podmáznout odhadce, aby ta úřední cena byla co nejnižší kvůli daním, ty jeho kumpáni jezdili po všech koutech Čech, kde se tahle mánie kupování chalup rozmohla, a rozhazovali svý sítě. Jojo, tehdy každej chtěl mít chalupu, rodina bez chalupy, na tu se všichni koukali jako na blbce, a když ne chalupa, tak aspoň chata, co Čech to venkovský sídlo, dělnická třída, místo aby budovala socialismus, dřela o víkendech na těch svejch nemovitostech, protože košile je bližší než kabát, žejo, co je doma, to

70

se počítá. Ale o to teď nejde. Jde o to, že jednou Egon se svejma kumpánama narazili na takovýho moc milýho sígra, kterej jim vypálil rybník. Prodávali totiž moc krásnou chalupu v Orlickejch horách támhle u Deštný, no, jestli za deset tisíc, tak to bylo moc. Pochopitelně oficiálně, žejo, těch dalších šedesát měli dostat až pak. No a ten fiškus jim před notářem vysázel deset tisíc, který si vzal samosebou původní majitel, a tím to haslo. Víc z něj nedostali ani floka. Napsaný to už bylo na něj a nedalo se nic dělat. Jeden z těch Egonovejch kumpánů chtěl ze vzteku ten barák polejt petrolejem a zapálit, ale Egon mu to zakázal a prohlásil, že je to holt smůla, že si od toho mizery nevzali žádnej foršus, ale že on není žádnej zločinec, aby se dopouštěl kvůli pár šupům žhářství, § 179, obecné ohrožení, sazba tři až osm let. No, já teda nevím, jestli šedesát tisíc je zrovna pár šupů, ale můj drahej bratr byl strašně velkorysej člověk. Vykašlal se na obchodování s nemovitostma, protože už i majitelé přišli na to, že můžou kupce pěkně natáhnout, a to bez cizí pomoci, a dal se na obchodování s autama. Ale dlouho u toho nevydržel. Pak přešel na starožitnosti a pak na kvartýry. Jedněm lidem prodal pod zadkem byt, když byli na dovolený v Itálii, a ten samej rok zopakoval tenhle trik s jednou krásnou vilou v Klánovicích, to majitelé byli zase v zahraničí jako nějaká delegace na mírovým kongresu nebo na něčem podobným. Samosebou že za to dostal přepychový apartmá ve Valdicích a soudil bych, že za tu dobu, co seděl, musel slepit nejmíň půl milionu papírovejch pytlíků. Když se vrátil, poslední z celýho trojlístku, začal realizovat svůj nejvelkolepější plán, o kterým za tichejch vězeňskejch nocí přemejšlel. Už se mu do lapáku nechtělo, a tak se mu v hlavě usadila taková podivuhodná myšlenka, že se hezky proti tomu kriminálu posichruje, a že i kdyby ho nakrásně lízli, tak mu to projde. Založil si s těma svejma kumpánama, kterejch už bylo asi šest, samý renomovaný podfukáři, takovou rozsáhlou kartotéku, v jednom bazaru koupil starou popelku, kasu značky Wertheim, která byla sice zezadu kapku rozpáraná, ale když se posadila tou dírou ke zdi, vypadala docela

71

solidně, a rozjel to. Musím tady ovšem podotknout, že mýmu bráchovi vlastně nikdy nešlo moc o prachy. Při všech těch svejch podvodech si ještě docela normálním způsobem vydělával, v jedný tiskárně galvanizoval válce na hlubotisk a měl z toho slušný peníze, který mu stačily k živobytí. On ani moc nepil, ani nerozhazoval za ženský, tak mu to stačilo. Většina těch peněz, co získal kapánek nezákonným způsobem, šla do kapes jeho společníků a on jim to přál. Byl prostě velkorysej, nemůžu si pomoct. Kdybych já byl o něco větší vůl, kdybych neměl pořád před očima ten notýsek, co si do něj Hospodin všecko zapisuje, dal jsem to s bráchou dávno dohromady a dneska jsem mohl mít balík. Nebo taky pár let v base za sebou. Jenomže já měl vždycky jinačí problémy a víc než peníze a jejich zákonný i nezákonný vydělávání mě zajímalo něžný pohlaví. Tak teda ten nesmírnej nápad mýho drahýho bratra spočíval v tom, že si dělal přesnou evidenci všech osob, který podvedl a připravil o nějaký prachy. Jeho kumpáni slídili po všech koutech, aby objevili nějakýho zazobanýho blázna, kterej by se dal snadno oškubat. Zjistili si o něm, kolik ve skutečnosti vydělává podle úředních dokladů, kolik vydělává bokem na melouchách a tak různě, zjistili, jakej má majetek a kolik si nasysloval. Musela to bejt náramná fuška tohleto zjistit, ale oni se lidi rádi vychloubaj, rádi si pouštěj hubu na špacír a taky rádi vykládaj o druhejch. A ty bráchovi kumpáni vypadali seriózně, vydávali se za pojišťovací agenty, za úředníky z výzkumu veřejnýho mínění nebo státního statistickýho úřadu a tak všelijak. No a brácha sháněl všechno možný, od baráků přes auta, stavební materiál, byty, obrazy starejch mistrů (ty mu maloval, jak jsem se pozdějc dozvěděl, akademickej malíř Bártl junior, takže možná někdo z vás má doma padělanýho Zrzavýho nebo Fillu, ani o tom neví), no prostě a dobře všechno, nač si vzpomenete. A prachy, který na tom vydělal, dával do tý starý rozpáraný wertheimky, všechno to měl hezky přehledný, v pytlíku se jménem a číslem jednacím, dokumenty měl v šanonech s pořadovejma číslama a zaměstnával jednoho chlapa, dvakrát souzenýho účetního, kterej v tom každej měsíc dělal revizi, aby nic

72

nechybělo, aby to bylo všecko v olrajtu. Takhle firma LBZD působila asi dva roky, brácha chodil docela normálně do zaměstnání, galvanizoval chromem měděný tiskařský válce a choval se docela spořádaně. Celej ten podnik řídil ze svýho bytu, protože maminka trvala na tom, aby se od nás odstěhoval a nedělal nám ostudu. Jenže to už mi bylo jasný, že tady něco není s mým bráchou v pořádku, že asi bude trochu cvok, stejně jako náš tatínek. Jen si to představte. On měl doma takovou dlouhou dubovou hůl, rovnou a kůry zbavenou, a na tu si dělal pro svou potěchu zářezy kudlou, stejně jako pistolníci na pažbě svýho Coltu nebo Remingtonky, dělal si tam zářezy, ne kolik lidí odpráskl, protože to on by nikdy neudělal, ale kolik jich napálil. Já v tý době, kdy tenhle podnik jel na plný pecky, neměl nejmenší tušení, co vlastně brácha dělá, měl jsem za to, že se dal na mravný chování, protože chodil na koncerty vážný hudby a do divadel, a my s Korábem a Harry Polívkou fakticky mysleli, že už konečně dostal rozum. Jenomže se ukázalo, že to je omyl, my jsme vždycky viděli holou skutečnost jinou, než jaká byla. Dostali ho, když chtěl napálit devětadevadesátýho troubu a vytáhl z něj padesát tisíc. Bohužel to ale trouba nebyl. Vydával se za nějakýho inženýra, a přitom ve šrajtofli nebo na řetízku v kapse nosil policejní placku, o čemž brácha samosebou nic nevěděl. Jenže on byl Egon docela klidnej. Když ho dovedli na kriminálku a usadili před vyšetřovatelem, docela bez váhání se přiznal, vytáhl klíč od trezoru, co nosil na zlatým řetízku na krku, a prohlásil, že může všechny ty prachy ještě ten samej den vrátit, protože z nich neutratil ani halíř. To byl ovšem omyl, protože dost toho nautráceli jeho kumpáni a ten dvakrát trestanej účetní, co mu dělal revizora, taky nějakou sumičku zdefraudoval. No ale poldové si k němu došli, a když viděli tu jeho kartotéku, sedli si docela normálně na zadek a nemohli tomu pořád věřit, něco takovýho dějiny kriminalistiky nezažily a už asi taky nezažijou. Brali na pořad jeden případ za druhým, předvolávali si to od prvního podvedenýho až po toho osmadevadesátýho a byla to náramná prča, protože takovejch sedmdesát z nich rozhodně popíralo, že by kdy bráchovi nějaký

73

prachy dávali, nechtěli s tím mít nic společnýho, protože měli strach, aby se do basy nedostali sami, byli mezi nima i nějaký stranický páprdové a rudý okresní hejtmani, takže to bylo hustý. Kroutili se jako hadi, jenomže jeden z bráchovejch kompliců pořizoval náramně pěkný a ostrý fotografie, který pak sloužily jako důkazní materiál. Když to poldové všechno probrali, tak na hromadu podvedenejch podali trestní oznámení, protože z tý bráchovy kartotéky vyčetli a pak si sami ověřili, že se podvodů dopouštěli taky. Ale protože v tom lítali i nějaký ty vysoce postavený pánové, sebrala to kriminálce státní bezpečnost a bylo po ptákách. Brácha si pořád myslel, že ho zase pustěj, protože byl přesvědčenej, že předhodil poldům pár skutečně fikanejch darebáků, co si díky svýmu nedotknutelnýmu postavení mastěj kapsu, že mu to zkrátka připíšou jako záslužnej čin. Ale když za ním přišli, jak mi říkal v base, aby to podepsal, aby se jak Faust starýmu Mefistovi upsal státní bezpečnosti, tak viděl, že je konec, že ta jeho skvělá finta nevyšla a že by tatínka musela někde v Safedu nebo kde klepnout pepka, kdyby se nedejbože doslechl, že se jeho nejstarší syn upsal mizerům, který jeho samotnýho dostali na patnáct let do lochu. Ty nejkřiklavější případy se k soudu nedostaly, o tom se ve vyšetřovacích spisech neobjevila ani zmínka, takže těch poškozenejch bylo o něco míň. Ale ne zas o tolik, aby to nebylo na dlouhej flastr. Bráchův advokát stavěl na psychiatrickým dobrozdání, že je brácha vlastně chorobnej podvodník, že lidi nešidí kvůli vlastnímu potěšení, že je to vlastně takovej českej mstitel, že bohatejm bral a chtěl rozdávat chudejm, jenže v naší drahý vlasti že žádný chudý nejsou, protože tu máme socialismus, takže schovával ty peníze do trezoru značky Wertheim. Jenomže se ukázalo, že prokurátorův zeť byl mezi těma podvedenejma, mezi těma, co si vydělávali peníze poctivě a co na mýho bráchu poštvali toho falešnýho inženýra s policejní plackou v kapse. Krom toho byl můj drahej bratr před soudem už po šestý, což se nedalo přehlídnout, a navíc na to napasovali § 34 písmeno g), protože ty podvody

74

prováděl jako šéf organizovaný skupiny, což byla značně přitěžující okolnost. Dostal osm let natvrdo v třetí cenový skupině, ani nemrkl. Když odcházel, docela klidně, protože nikdy nebyl hysterickej, přitočil jsem se k němu, abych mu řekl těbůh nebo tak něco, a on povídá, Rudolfku, mrzí mě, že jsem neudělal rovnou stovku, to je to jediný, co mě na celý tý věci štve. A pak mi řekl, že se na těch osm let můžu nastěhovat do jeho kvartýru, aby mu neuschly kytky. A že prej si můžu klidně založit rodinu, protože než se vrátí, budou mý potomci už dospělý. Jeho kumpáni vyfasovali taky nějakej slušnej flastr, ale to mě tak dalece nezajímalo. Slavná firma LBZD zkrachovala na celý čáře a mně zůstal jen ten malej modrej odznáček s propletenejma písmenama LBZD a taky ta dubová hůl s osmadevadesáti zářezama. Maminka se Egona zřekla a můj slepej dědeček, ať má v nebi dobrou náladu, jí předhazoval tu historku se zatraceným synem, na kterýho by jako správná křesťanka měla trpělivě čekat a všechno mu odpustit. A tehdy se na něj maminka snad poprvé namíchla a prohlásila, ať laskavě do jejího křesťanství nestrká ten svůj židovskej nos. Takže tak. A teď si představte tohle. Já bydlel v bráchově bytě sotva tejden, když najednou někdo zvoní. Shodou okolností jsem tam měl jednu slečnu, kuchařku od Pinkasů, která byla docela přítulná a hlavně mi vyvařovala. To zvonění mě dost namíchlo, protože jsem zrovna byl zaneprázdněnej jejíma půvabama, ale šel jsem otevřít a na prahu vidím takový dva skvěle oblečený chlápky, který si mě spletli s Egonem, když mě viděli. Jsme si dost podobný, to je tedy fakt. A ty chlápkové se hned hrnuli dovnitř a byli samej med a samý cukrování, a že prej jak slíbili při našem posledním rozhovoru, přišli po tom domluveným půlroce i s prachama. A otevřeli kufírek a bez dlouhejch řečí začali sázet na stůl balíčky stokorun, bylo jich osmadvacet, punktum. Já ještě nikdy neviděl pohromadě dvě stě osmdesát táců, takže jsem na to vejral dost vykuleně, ale oni byli docela klidný a tvářili se mile. Já nevěděl, zač ty prachy jsou, a to bylo nejspíš moje štěstí. Já si totiž vzpomněl na svýho drahýho bráchu, jak mi v soudní síni říká, Rudolfku, mrzí mě, že jsem jich

75

neudělal rovnou stovku, já si vzpomněl na tu dubovou hůl, na který bylo těch osmadevadesát zářezů, a měl jsem vám takovou chuť čistě z piety k vlastnímu bratrovi to do tý stovky dotáhnout za něj, fakt. Tak tam sedím a koukám, ta moje kuchtička taky pěkně vejrala, přemejšlím o tom, že by ty prachy nebyly k zahození, ale pak se ve mně zase ozvalo to moje lepší já, zase jsem v duchu viděl ten notýsek, už jsem viděl, jak Pánbůh sliní tužku a bedlivě kouká, jak se zachovám, tak jsem těm chlápkům nalil čistýho vína. Totiž, čistýho vína, ono zase tak čistý nebylo, já jim neřekl, že brácha dostal osm let za podvody, jen jsem jim vysvětlil, že bude nějakej čas pryč a že mě to mrzí. Oni pokrčili rameny, naházeli zase ty paklíky stovek do černýho kufírku, usmáli se na tu mou holku a vypadli. A my pak seděli u toho stolu, kde v prachu zůstaly otisky těch nádherně zelenejch balíčků stokorun, protože ty chlapi vypadali na to, že se chtěj nechat o ty prachy připravit, a já dumal, kdopak je asi místo mýho bráchy oškube, bylo na nich vidět, že po tom přímo toužej. Byli to dva z takovejch těch volů, co jsou ochotný se nechat napálit, dva z těch mizerů, který díky svý neskonalý blbosti přiváděli mýho bráchu do kriminálů. Ten večer jsem tu svou holku poslal domů, ačkoliv mi slíbila uvařit hovězí s polskou omáčkou. Musel jsem myslet na bráchu a na naši mámu, která se ho zřekla, i na slepýho dědečka, kterýho to pořádně sebralo. Seděl jsem dlouho do noci sám na sáma, pohrával si s tou dubovou holí s osmadevadesáti zářezama a bylo mi všelijak. Do háje zelenýho, je vůbec možný, aby měl někdo tak pitomýho bráchu jako já?

76

Frajtr Kolín a jeho zázračný housle Jako v každým jiným civilizovaným státě existuje i u nás armáda, dokonce lidová, i když já bych rozhodně za skutečně civilizovaný státy pokládal ty, který armádu nemaj. Jenže, znáte to, ne, říkaj to na západě, říkaj to na východě, my bysme zbraně hromadnýho ničení zničili, jenže ta druhá strana je nezničí, a zničí nás, takže my je zkrátka zničit nemůžeme. Je to jako u blbejch. Ale vsadím pětník proti desetníku, že za pár let se nutně z těch zbrojních závodů jedna strana položí, poněvadž na to už nebude mít. A hádejte, která to asi tak bude. Jak jsem řekl a jak se to ostatně na veřejnosti ví, máme tady armádu a já se kdysi dávno snažil tý armádě vyhnout. Dělal jsem, co bylo v mejch silách, získal jsem několik odkladů, jenže nakonec to dopadlo bledě, odvedli mě a já pak musel narukovat. Jenže kdy! To byl ten největší malér. Normálně bych narukoval někdy v pětašedesátým, takhle jsem narukoval v osmašedesátým, a ještě ke všemu dva měsíce po invazi. Lahůdka, co? Tý radosti! Jistě si dovedete představit, jak jsem z toho byl náramně odvázanej. Byla to fakticky pohnutá doba, a jak já na to dneska koukám, byl to výsledek marnýho boje pitomejch s ještě pitomějšíma. Samosebou když začalo to slavný pražský jaro, s náma to nijak nehnulo. Socialismus s lidskou tváří nás nezajímal, nás zajímaly holky s pěkným poprsím. Krom toho jsme tomu nevěřili. Nevěřili jsme, že by ten systém bylo možný vylepšit, můj slepej dědeček, ať mu v nebi chutná, říkal, že je to nesmysl od samýho základu, že ty dva slavný Židi, Marx s Engelsem, byli posedlý dybukama, když psali ty svý spisy, že to byli poťouchlíci, který chtěli hlásat nějaký nový náboženství, že je to stejná pitomost jako křesťanství. Maminka si ovšem na křesťanství nechtěla dát sáhnout, tak se spolu ještě dohadovali. Jenže na jednom se shodli, a to byl fakt, že reformovat nereformovatelný je stejně nejapnej pokus, jako vynalézat perpetum mobile. No a jak čas míjel, bylo jasný, alespoň nám a mýmu

77

dědečkovi, že si tohle náš drahej velkej bratr nedá líbit, že sem vlítne. Koráb mi nadával, když jsem s tím přišel, říkal, že jsem blbej pesimista, že si to před světem nedovolej. No, dovolili si to. A já blbec, místo abych emigroval, abych se třeba sebral a odjel za tátou do Izraele, jsem tady okouněl, až tu byly spřátelený armády, až mi pak jednoho dne přišel povolávací rozkaz. A bylo po ptákách.

Blanka – žena majora D. – 1970

Koráb, kterej v tý době studoval vejšku, prohlašoval, že tam na tý vojně ze mě udělaj chlapa, a tvářil se při tom dost potutelně. Tyhle řeči jsem slýchal i od jinejch, jenomže jsem o tom zatraceně pochyboval, věřil jsem spíš Salamandrovi nabo Harry Polívkovi, který vykládali o tý vlastenecký blbárně něco jinýho. Jakou člověk může cejtit vlasteneckou povinnost sloužit v armádě, když je čerstvě okupovanej, no ne? Mně teda bylo na mrtvici, vážně, a do toho Koráb s těma svejma pitomejma řečma. Byl jsem přesvědčenej,

78

a jsem o tom přesvědčenej dodneška, že vojna nemůže z nikoho udělat lepšího nebo horšího člověka. A navíc mi bylo jasný, že i kdyby se rozkrájeli, nikdy ze mě nikdo neudělá takovýho toho správnýho vojáka, co stojí na stráži míru a tak, protože prostě já na takový věci nejsem vůbec stavěnej. Nikdy ve mně nebublala válečnická krev, jako bublává v hromadě jinejch mužskejch, já netoužil nikdy vítězit nad druhým tím způsobem, že bych ho odpráskl, to teda ne. Rvačky v hospodě nebo někde na vandru, to jo, mlaskání facek je náramně pěknej zvuk a konec takovejch šarvátek je taky pěknej, zvlášť když se ty utržený facky proplácej v panákách žitný, jenže konce střílení bejvaj moc truchlivý, a to já nerad. Naštěstí jsem ale díky všelijakejm potížím se svým zdravím nesloužil se zbraní a stal jsem se kancelářskou myší. V jednom krásným moravským městě, který jsem už jednou odmítl jmenovat, jsem půjčoval vojákům, co chtěli zušlechtit svý duše, hodnotnou i brakovou literaturu. Já sám byl dost sečtělej, a abych se přiznal, pár knih z tý vojenský knihovny mám dodneška doma. Ale jsem si jistej, že tohleto Hospodin ve svým notýsku nemá, ne že by to neviděl, protože On vidí všecko, ale proto, že nešlo vlastně o krádež, ale o záchranu. Ten skvělej konsolidační proces vyhotovoval všelijaký seznamy, co se smí, kdo smí a kdo ne a tak dál, takže my museli některý autory vyřazovat. Kunderu, Škvoreckýho, Vaculíka, Klímu, sotva vyšel Deml, už ho zase zakázali, a tak různě, těch autorů bylo dost a titulů taky. A my to měli nosit do kotelny! Copak jsem nějakej Koniáš? Tak jsem si prostě ty knihy nechával a přechovávám je a sem tam, když je někdo opravdu hodnej, mu ty starý tisky půjčím. Ale abych se vrátil k tý vojenský knihovně. Taxíroval jsem vojáky podle toho, co si kdo půjčoval. A jednoho dne tam přišel takovej hezoun, bylo to zrovna po Vánocích, měl pěstěný ruce, žádnej manuál, a sháněl se po knize Davida Riesmana Osamělý dav, která zrovna nedávno vyšla. Tak jsem ji vyštrachal v regálu a koukám, že tenhle maník je první, kdo si ji půjčuje. Mimochodem, rozhodně si ji někde sežeňte a přečtěte, je to sociologickej bestseller, vážně. Akorát že o něm studentům sociologie v Čechách neříkaj, že tu knihu

79

zamlčujou, protože ji napsal Riesman ještě s Nathanem Glazarem, dva Židi najednou, to už je asi moc nebo co, a ještě ke všemu Američani, tak to už je tuplem, kdyby to napsal Ivan Ivanyč Dementěv, tak by to bylo jiný kafe. Ale o to teď ani tak nejde. Jde o to, že díky týhletý knize jsem se seznámil s Kolínem, klukem ze Zámrsku, kterej vystudoval konzervatoř a hrál na housle. Jenže vojenský pochodový kapely nemaj houslisty, jak račte vědět, za pochodu se blbě tahá smyčcem, takže v tom vojenským šramlu vrazili Kolínovi do ruky činely. Ale aby nebyla nuda, tak ty maníci muzikantský dali dohromady taneční orchestr, kterej vedl jeden docela sympatickej oficír, a Kolína s těma jeho houslema přibrali, protože on byl fakticky dobrej. Já sám do tý doby neměl housle nijak moc v lásce, přestože jsem se o muziku vždycky zajímal, ale teprve když jsem slyšel Kolína a když on mi pustil nahrávky Stephana Grappelliho, jsem zjistil, že housle jsou vlastně skvělej nástroj. Takže tak. V místním vojenským klubu se konaly pravidelný zábavy, na který vždycky pozvali lampasové holky z holčičích internátů, aby bylo nějaký vzrůšo a aby se uvolnil pudovej přetlak, a k tomu hrál ten vojenskej taneční orchestr a Kolín se svejma houslema dělal divy. Já vždycky pomáhal Blažkovi, kterej měl na starosti kantýnu, roznášet desetistupňový piva a párky a sem tam jsem si dodal odvahy a s nějakou děvenkou jsem taky šel tancovat. Ale o tom se radši nebudu šířit, mý taneční umění nestojí ani za dva řádky. Kolín, když nehrál, postával se svejma houslema na pódiu a očima šmejdil mezi stolama, vždycky vyhlížel nějakou prima kůstku, a když na něj přišla řada, vložil do těch houslí celý srdce a přitom očima tu holku, kterou si vyhlídl, fixíroval, doslova ji uhranul, a ty holky hned zjihly, jednak proto, že Kolín byl fakticky fešák, a taky proto, že ty houslí struny jim nějak rozvibrovaly osrdí. No a on koukal, hrál a vybíral si. Jojo, on si mohl vybírat, mizera, on jo, zatímco já se musel vždycky spokojit s tím, co zbylo, ve mně nebylo dost takový tý válečnický energie, který je třeba k dobytí ženský, já bejt asi jelen, tak se nikdy nedrncám parohama s jiným jelenem o laň, asi bych

80

jako takovej vymřel. No a než já se vždycky rozhoupal, než jsem se odhodlal k nějaký holce přistoupit, předbíhali mě jiný kluci, ty byli samosebou o nějaký čtyři roky mladší než já, plný elánu a sexuálního pudu, předháněli se v tom, kterej z nich klofne nejkrásnější holku, aby si pak večer na kavalci mohli vykládat ty nejpitomější historky, jaký jsem kdy slyšel, aby se vytahovali, jak to s tou svou holkou zaváleli, ale řekl bych, že většina z nich stejně skončila s Fančou Pětiprstou, žádná jiná holka jim to potěšení neposkytla. Já do těchhle debat nikdy nezasahoval, přestože jsem měl vždycky dost fantazie, abych si mohl nějakou divnou historku vymyslet, ale dělal jsem to prostě jinak než jiný maníci, tvářil jsem se povzneseně, jen jsem vždycky ledabyle mávnul rukou a prohlásil jsem, že už jsem dospěl do stádia, kdy mě holky tak moc nezajímají, svý jsem o nich a jejich něžnejch půvabech zjistil, takže teď radši dumám o životě a tak. A jelikož jsem byl starší, tak jsem se mohl tvářit kapánek důležitě a dělat, že toho vím o životě víc než oni. Ne že bych dělal nějakýho těžkýho frajera, to zase ne, ale já se ty dva roky o svejch starostech a problémech s nikým nebavil. Prostě jsem se rozhodl, že tu vojnu přečkám se zaťatejma zubama, že když můj brácha přečkával svý několikaletý tresty, že tohle je lepší aspoň v tom, že můžu chodit ven, a že kdybych uvažoval o souvislostech, o Rudý armádě, která se tu utábořila, o politice a tak, že bych se z toho taky mohl zvencnout, že bych mohl propadnout depresím a klidně se picnout. A to já teda nechtěl. Mimochodem, když v dubnu v devětašedesátým zvolili Gustáva Husáka místo Dubčeka, tak nám jeden politruk povídá, soudruzi, máme novýho generálního tajemníka. A já na to, že jakýpak máme, já že žádnýho novýho generálního tajemníka nemám, protože jsem bezpartijní, tak co se mi to snaží namluvit. Tohle mě štvalo už v lednu rok předtím a pohádal jsem se kvůli tomu s Korábem. Když tenkrát místo Tondy Novotnýho zvolili generálním tajemníkem Dubčeka, tak mi taky povídal, že máme novýho generálního tajemníka. A povídal to před mým slepým dědečkem, ať mu v nebi slouží paměť, a dědeček povídal némlich to samý co já, my fakticky žádný nový generální

81

tajemníky neměli a hotovo. No a právě o takovejch věcech kdybych bejval moc přemejšlel, kdybych si dělal starosti, že jedna strana strany je lepší než druhá, tak bych mohl propadnout trudomyslnosti, jako spousta lidí, která nepochopila, že je to pro kočku. No a s těma spoluvojákama jsem se o tom nechtěl už vůbec bavit, je to taky ani moc nezajímalo, takže nakonec jedinej, s kým jsem během vojny mohl celkem rozumně komunikovat, byl Kolín. Byl ještě o rok starší než já a byla s ním docela řeč, protože on tenhle Kolín byl náramně múzickej člověk. A s múzickejma lidma já si vždycky rád povídal. Jednou v létě v devětašedesátým jsme spolu prožili náramně krásnou věc. Oba jsme jeli na opušťák a dohodli jsme se, že spolu pojedeme od Chocně i zpátky. Kolín tam cestou domů vystupoval a cestou zpátky zase nastupoval, no a já si pobyl v Praze, poseděl v hospodě U Zlatýho tygra a U Pinkasů, poklábosil s kámošema a známejma holkama a v neděli odpoledne jsem sedl na Hlavním nádraží do rychlíku. Neměl jsem teda dvakrát chuť se do tý blbárny vracet, a teď tuplem ne, protože ta holka, co mě byla vyprovodit a co mi pak psala takový potrhlý dopisy s pravopisnejma chybama, mi říkala, Rudolfku, přijeď zase, já bez tebe nemůžu bejt, ty jsi ten nejlepší kluk, jakýho jsem ve svým pohnutým životě potkala, a tak různě. To se ví, že mi to dělalo náramně dobře, tehdy jsem si ještě myslel, že bez ní taky nemůžu bejt a že snad, až se vrátím z vojny, budu tu holku učit českej pravopis, kterej perfektně ovládám, a že z ní udělám něco takovýho, jako profesor Henry Higgins z Lízy Doolittleový. Koráb o týhle holce prohlašoval, že je blbá jak necky, a hlavně že duší není dáma, jako Líza Doolittleová, a Salamandr, kterej s ní chodil kdysi do tanečních, se o ní nevyjadřoval o nic líp. Jenže já vám byl v takovým rozpoložení, že ani nevíte, když je člověk daleko od všech kámošů a známejch, když slouží v lidový armádě, která je pro kočku, když… a tak dál, tak touží po nějaký spřízněný duši, no ne? A to jde rozum kapánek stranou, to je jeden schopnej přehlížet drobný nedostatky. Takže tak.

82

Nasedl jsem teda do vlaku, ještě jsme si s tou mojí křehulkou mávali, já z okýnka, ona z perónu, a už se to rozjelo. Já dřepím u okna, pozoruju starý žižkovský baráky, co jsme míjeli, a najednou se vedle mě ozve hlas, jestli je tu prej volno. Ani jsem se nemusel ptát, odkud ten chlap je a kam jede, Hanák je velké panák, a tenhle byl teda čistokrevnej. Dřepl si vedle mě a k noze si postavil takovej třílitrovej demižon. A jak ho postavil, tak mi hned bylo jasný, že je ten demižon plnej. Chlap si zapálil, já taky, a on začal vykládat, jak je namíchnuté, že pré jel ke staříčkovi, co teď bydlívá v Praze, ale ten že zase odjel ke strécovi, že mu vezl tenhle demižon, které musí táhnout zpátky, a že to teda má staříček pech, protože v tom demižonu jsou tři litry slivovice, co sám vypálil, a že to je nejlepší slivovice, jakou si já můžu představit. A pak to začalo. Ten strejc vytáhl z kufírku dvě štamprlata a dal mi koštnout. A byla to pěkná síla, to vám teda řeknu, šedesátka jako když vyšije. Já ho nechtěl urazit, když byl na toho svýho staříčka naštvanej, nechtěl jsem mu říkat, že slivovici dvakrát nemiluju, protože mě po ní pálí vždycky žáha, takže jsem si musel dát dalšího panáka a dalšího a dalšího. Když jsem si představil, že s tím strejcem budu sedět v kupé ještě čtyři hodiny, než dojedeme do Přerova, kde přestupuju, tak mě polilo horko. Z chlapa ovšem vylezlo, že v Přerově přestupuje taky, že přestupuje na ten samej vlak jako já, na osobák do Zlína, a to mi vzalo dech úplně. Do Pardubic jsme těch panáků vypili asi deset a do Chocně ještě nějakej navrch. A tam už čekal na peróně Kolín se svejma houslema ve futrále pod paží. Tak jsem na něj zahalekal z okýnka a on si přisedl k nám do kupé, kde sedělo několik jinejch cestujících, kterejm ovšem ten strejc nedal ani kapku, protože se ten den rozhodl počastovat výhradně vojsko. Když viděl Kolína, tak ze svýho kufírku vytáhl další skleničku, málem by si jeden pomyslel, že je to cesťák s hospodskejma odlivkama, a pronesl k němu takovou nějakou zmateně slavnostní řeč, povídal, že má kluka taky na vojně, a protože se do kasáren nesmí v balíkách posílat alkohol, tak že mu tu domácí slivovici vekuje do konzerv a lepí na to cedule vepřový na houbách nebo něco podobnýho. Ty lidi, co s náma seděli

83

v kupé, měli za to, že chlap kecá, ale nekecal, tohle byl známej trik, u nás byl na cimře jeden maník ze Spišský Nový vsi, ten dostával pravidelně od fotra v balíkách konzervy bravčovýho a to bravčový mělo čistejch sedmdesát grádů, ani starej Jelínek by se za takovou slivovici nemusel stydět. Kolín měl splávek, že až. Ostatně já za svůj život nepoznal žádnýho muzikanta, kterej by měl malej splávek, kterej by neměl tušení, jak vypadaj bílý myšky. To mi jednou Zizi Demeter vykládal, jak viděl růžový slony se zelenejma očima a jak mu jeho dědeček dal sníst pár červenejch bobulek z lýkovce, aby mu protáhl žaludek. Takže si Kolín s tím strejcem zavdával, klábosil s ním o Hané a o Moravě, kterou znal jak svý boty, údajně, pak otevřel futrál a začal hrát na housle tak krásně, až srdce usedalo, až i poďobaná průvodčí s telecím výrazem a okousanejma nehtama snivě poslouchala ve dveřích a nic nenamítala proti tomu, že Kolín narušuje přepravní řád nemístným hlukem, jak se vyjádřila nějaká prdelatá můra z vedlejšího kupé. My jsme totiž k tomu jeho hraní s tím strejcem zpívali, byly to samý takový ty moravský písně, co jednoho chytnou za srdce, o lásce a tak porůznu, jak už to tak v lidovejch písních bejvá, vždyť to znáte, žejo. V Přerově mě musel Kolín vynýst z vlaku na zádech, jak jsem byl z tý domácí slivovice přepadlej. Ten strejc si s náma sedl na peróně a čekali jsme na ten osobák, co nás měl odvízt dál. A Kolín zase hrál na housle, kolem se srocoval dav a já, když jsem dostal ukrutnou škytavku, tak jsem se aspoň snažil škytat do taktu. Venku bylo světlo, ještě nebylo ani osm, a lidi camrali něco v tom smyslu, jaká je to ostuda, bejt tak zpanákovanej, jako jsme my tři, taky se ozvaly hlasy, že Kolín a já děláme naší lidový armádě pěknou ostudu, že oslabujeme její bojeschopnost, a nějakej pazneht na nás poštval lítačku. Jenomže my měli náramnou kliku, protože než stačila lítačka přijít, přijel náš vlak a my o vlásek unikli dost velký pohromě. Když jsme přijeli do města, kde jsme sloužili, úplně vyřízený, měli jsme co dělat, abysme se dostali do kasáren. Ale mě hřálo u srdce vědomí, že ten strejc nepřivezl ten demižon zpátky

84

z Prahy plnej, že ten jeho vejlet za jeho staříčkem nebyl tak docela marnej. Kolín si cestou prozpěvoval Lilli Marlen a ten náš strejc jel pak patrně až na konečnou, protože když jsme vystupovali, dost tvrdě chrupkal pod sedadlem. Já se pak celej tejden nemohl podívat ani na prázdnou flašku od mlíka, zatímco Kolín byl hned druhej den jako křepelka a zase chodil hrát do vojenskýho klubu na housle krásnejm dámám. Jojo, krásný dámy, to bylo přesně to, co Kolína zajímalo. Takový ty buchty z inzerátů, ty ho nevzrušovaly, ty ho nechávaly chladným, jak se píše v knihách, ale paničky, to bylo jeho. Měl jich po městě asi pět, ale nikdo přesně nevěděl, který to jsou, protože Kolín byl gentleman a nikdy se o nich nezmiňoval. Já znal jedině jednu, a ta stojí rozhodně za zmínku, protože kvůli ní došlo k tomu ukrutnýmu skandálu, na kterej Kolín málem doplatil svým mladým životem a o kterým se psalo, ovšem bez znalosti pravejch příčin, v okresním Kecálku. V každý společnosti jsou mrchy, to se holt nedá nic dělat, a v tý době bylo těch mrch, jako když naseje. Konsolidační proces byl v plným proudu a nevyhnul se samosebou ani armádě. Začaly prověrky důstojníků, první, na co se každýho ptali, bylo, zda souhlasí se vstupem vojsk varšavskýho paktu, a když řekl, že jo, tak se bavili dál, když řekl, že ne, tak už nebylo o čem mluvit. Lampasák, vyhozenej v tý době z armády, byl v očích civilistů náramnej hrdina, i když já teda vůbec nechápu proč. Ale to je teď jedno, teď jde o Kolína a jeho trable. A za ty mohla ta jedna mrcha, major jménem Dědina, kterej byl děsnej průserář, léta už ho překládali z jedný posádky do druhý, protože všude měl problémy, byl neurotickej, pil jak duha, ale v tý době se chytil poslední šance, jak vylepšit svůj kádrovej profil, takže se stal šéfem prověrkový komise a kdejakej podplukovník, kdejakej voják z povolání se před ním třásl. A tenhle major Dědina měl nádhernou ženu Blanku. Byla to skutečná dáma a kdekdo se divil, že se mohla provdat za takovýho vola. Ona se tomu ostatně divila taky, ale utýct od něj, to ji nenapadlo. To jsou ty zvláštnosti ženský duše. No a tuhle dámu si

85

nabrnknul Kolín. Na jednom večírku, když hrál Montiho čardáš, zjihla do tý míry, že padla v jednom temným koutě Kolínovi do náručí. Mluvila o velký lásce a podobný řeči, který jsem nechtěně vyslechl, i když bych kecal, kdybych tvrdil, že mě to nezajímalo. Kolín nikdy na sladký povídání nenaletěl, on byl v tomhle punktu kapánek cynik, a pokud šlo o ženský, byl to náramnej prevít. Ale začal si s ní, to zase jo. A vždycky když měl major Dědina službu jako dozorčí nebo šéf lítačky, chodil za tmy k ní domů, anebo k ní chodíval vždycky, když on nasával v důstojnickým klubu. To měl vždycky Blažek na starost zdržet ho tam aspoň do desíti nebo ještě dýl, což vcelku nebyl žádnej problém. A když ho zbavili funkce v prověrkový komisi, protože se tam dopustil nějakýho přehmatu, tak byl v tý kantýně pořád, takže Kolín mohl Blanku oblažovat skoro každej večer. A mohl jí oblažovat až do konce vojny, nebejt tý smůly, tý nešťastný shody okolností, která má svůj původ v lampasácký blbosti. Kam čert nemůže, tam nastrčí blbýho důstojníka. Jednou major Dědina jako obvykle nasával v důstojnickým klubu, Kolín se spouštěl s jeho ženou, my hráli s klukama biliár a bylo to jako vždycky. Jenomže najednou začaly houkat sirény, protože si jeden novopečenej podplukovník usmyslel, že prověří bojeschopnost útvaru a vyhlásil cvičnej poplach se vším všudy. Já měl zrovna přichystanej světovej šťouch, prima tercii, ale odložil jsem tágo a rovnou běžím za Blažkem, kterýmu jsem řekl, že majora Dědinu nesmí za žádnejch okolností teď pustit domů. Jenomže to bylo těžký, protože zelenej mozek je zelenej mozek, jak zaslechne polnice hlas, tak se hrne do útoku, a protože ten blb byl v civilu, musel se jít domů převlíknout do polní uniformy. S tím se prostě nedalo nic dělat. Já sice doufal, že spojka, co půjde majora Dědinu domů vyburcovat, tam bude dřív, jenže ten kluk, ten rychlej posel byl zrovna v klubu, tak se radoval, že má ušetřenou cestu, protože major Dědina bydlel až na druhým konci města. Já chtěl zatelefonovat, abych dal Kolínovi echo, ale jeden náramnej trouba na centrále mě odmítl spojit s městem, že prej je poplach a kdovíco

86

ještě. Všichni mezitím vypadli a my museli s Blažkem připravovat proviant, kterej musel bejt vždycky při takový příležitosti naloženej na auťák občerstvovacího důstojnickýho komanda. Nikdo z nás nemluvil, jen jsme každej tiše přemejšleli, jak to s Kolínem asi dopadne. Byla to hrozná situace. Máte kámoše v průseru, víte, že on nic netuší, a víte, že mu nemůžete pomoct. Osudový drama jak od Sofokla, to vám teda řeknu. Asi za dvě hodinky celý to divadýlko skončilo, auťáky se vrátily do garáží, my zase vyložili proviant, vojáci se vrátili na svý kavalce a lampasáci ke svejm ženuškám. My s Blažkem popíjíme pivo a přemejšlíme, kdepak je asi teď Kolín, když tu se v klubu objeví lítačka, jeden poručík se dvěma desátníkama, dali si kafe a začali vykládat jakousi historku, který jsme zpočátku nevěnovali nejmenší pozornost. Ale ukázalo se, že je to náramně zajímavá historka. Ten poručík prohlásil, že za to, co dneska major Dědina provedl, ho nabeton vykopnou z armády, protože čeho je moc, toho je přespříliš. Do nás jako když hrom bací, byli jsme děsně zvědavý, co se stalo, poněvadž bylo jasný, že to má nějakou souvislost s Kolínem. A taky že mělo. Dozvěděli jsme se, že když si šel ten pablb domů pro mundúr, načapal ve svý posteli s vlastní ženou nějakýho maníka, kterej ale byl dost duchapřítomnej, takže se nezdržoval oblíkáním a jen v těch zelenejch trenýrkách, co jsou na nich dva zkřížený meče, a s hromádkou šatů vyskočil z prvního štoku oknem a zdrhl pryč. Jenomže major Dědina vytáhl ze šuplete svý erární vojenský železo ráže 9 mm a začal po prchajícím střílet, načež taky vyskočil z okna a běžel za milencem svý ženy a pálil po něm hlava nehlava. Ten neznámej, kterej pro nás ovšem žádným neznámým nebyl, utíkal ulicema, cestou se trochu oblíkal a pak někde zmizel. Major Dědina vystřílel dva zásobníky, nechal po sobě spoustu rozbitejch výloh a prostřílenejch domovních dveří a jednoho toulavýho psa, kterýho dostihla zbloudilá kulka ve chvíli, kdy spokojeně požíral čerstvě ulovenýho potkana. Na náměstí majora Dědinu chytla lítačka, a protože z něj na míle daleko táhl fernet, odvezli ho bez milosti na záchytku do sousedního města. A po tom maníkovi, co obšťastňoval

87

paní majorovou, nebylo od tý doby ani vidu ani slechu, jako by se do země propadl. Poručík lítačky a ty dva desátníci vypili kafe a šli dál toho neznámýho vojína hledat. A my tam s Blažkem zůstali sami, seděli jsme a čuměli do blba, protože jsme měli o Kolína náramnou starost, protože jsme nevěděli, jestli někde nějakou tu kulku nekoupil nebo tak. Ten večer se Kolín neobjevil a neobjevil se ani druhej den, ani ten další, a to se rozumí, že jsme měli čím dál tím větší starost, nikdo netušil, jestli ho ten kretén trefil, napadaly nás různý tragický věci, jako že Kolín někde leží těžce zraněnej, pomalu krvácí, pomalu se z něj řine ta jeho bujná krev a v týhle chvíli že je už možná studenej. Jenže jsme nevěděli, co dělat, ono taky bylo těžký něco dělat, to nebylo jen tak. Majorova žena samosebou nikomu neřekla, kdo to u ní byl, jenom si přišla ke mně do knihovny půjčit občanskej zákon a jinou poučnou literaturu a nenápadně se vyptávala na Kolína, o kterým samosebou taky nic nevěděla a dělala si starost. Ovšem Blažek nakonec prohlásil, to měl vyčtený z detektivek, že kdyby byl Kolín mrtvej, tak už ho jistě našli, protože je známo, že živej chlap se hledá hůř než mrtvej, kterej se nehejbe z místa na místo. Nakonec se k naší velký radosti ukázalo, že tahle hypotéza byla správná, protože třetí den se Kolín konečně objevil, zcela klidnej a vyrovnanej, přinesl si housle, dal si velkýho ruma a začal nám hrát nějakou serenádu. My se na nic nevyptávali, jen jsme pořádně koukali, jestli nemá někde prostřelenej mundůr nebo tak, a teprve když dohrál, odložil housle a prohlásil, že za svůj život vděčí jedný náramně pěkný paničce, která ho ten osudnej večer schovala kus od náměstí ve svým autě a pak u sebe doma, že se do něj zamilovala a chce se dát rozvíst se svým mužem, kterej v tý době byl někde na služební cestě a byl to nějakej nudnej patron. Pak si Kolín dal další velkej rum, zahrál nám na svý housle další serenádu a to byl taky poslední kousek, kterej na ně zahrál, protože další den mu je manžel dotyčný paničky rozmlátil o hlavu a demonstroval tak, že žádnej nudnej patron rozhodně není. Tehdy přišel ke mně do knihovny, dřepl si tam, zapálil si cigáro a povídá, Rudolfe, život je někdy

88

zatraceně krutej a za všechno můžou ty nízký pudy, nevíš náhodou, jak se jmenuje ta zrzavá servírka z hotelu Central, večer mám vycházku a je zrovna takovej vlahej den. Já to teda nevěděl, protože to byla nějaká fungl nová servírka a rozhodně nebyla zdejší. Jenže Kolín si to stejně zjistil a do tý doby, než jsme šli do civilu, si zjistil jména hromady jinejch ženskejch a zjistil i to, jak vypadají jen tak bez nic, jenomže o tom on nikdy nevykládal, protože byl gentleman. Asi před půl rokem jsem měl s Korábem cestu do Chocně, on psal nějakou monografii o českejch tunelech a ten choceňskej je památnej tím, že si jeho stavitel pan inženýr Pergner, když tudy jel první vlak, urazil hlavu, jak stál na stupátku a koukal se, jak to pěkně vystavěl. A v restauraci jsme se tam seznámili s jednou moc příjemnou ženskou osobou, takovou akurátní, byla to prostě dáma, jak má bejt. Po nějaký chvíli z ní vylezlo, že se jmenuje Kolínová a její muž že učí děti na housle. Chtěl jsem se začít na svýho starýho kámoše z vojny vyptávat, ale nějak k tomu nedošlo. Koráb s tou madam Kolínovou někam zmizel, a tak jediný, co jsem se o svým kámošovi po letech dozvěděl, bylo to, že má kapku nevěrnou ženskou. A vzpomněl jsem si, jak mi tehdy v tý knihovně říkal, Rudolfe, život je někdy zatraceně krutej a za všechno můžou ty nízký pudy. V tomhle měl teda Kolín pravdu, to teda jo.

89

Tajemství listovního tajemství Bejvaly doby, kdy jsem každej rok o prázdninách, když jsem studoval na střední škole, pomáhal našemu národnímu hospodářství tím způsobem, že jsem v jedný horský vesnici pásl krávy nebo jezdil s koňma. Dělal jsem to jednak pro peníze, jednak proto, že jsem vypadl aspoň na nějakej čásek z Prahy, a taky proto, že ve mně snad už odmalička bublala selská krev po předcích z maminčiný strany a vůně teplýho hnoje mě přitahovala a vábila, stejně jako přitahuje a vábí mouchy. To splynutí s přírodou, to bylo něco pro mě, můj slepej dědeček, ať má z nebe dobrej výhled, povídal, že dělám dobře, že člověk by měl občas pohlídnout ke svejm kořenům, kouknout se, odkud vyšel a tak různě. Takže jsem se stával pastevcem jako nebožtík Ábel a měl jsem jedině tu výhodu, že můj bratr Egon se vrhl na jinej druh podnikání, že nezačal pěstovat jako Kain obilí a kvůli nepřijatý oběti se na mě nemohl namíchnout a bacit mě klackem po hlavě. Takže tak. Koráb byl dvě sezóny po sobě v těch horách se mnou, přestože se nedalo říct, že by ho štiplavej koňskej pot a vůně venkova kdovíjak rajcovala. Taky u něj stoupala dvojnásob spotřeba mejdla a různejch deodorantů, voňavejch prášků a podobnejch zbytečností, zatímco já tou lahodnou vůní domova vždycky načichl až na kost, a moje sestra Rivka, když jsem se koncem prázdnin vracíval domů, pištěla jako pominutá, protože se dostala do let, kdy dbala o svou čistotu a měla hrůzu z toho, aby snad tím fascinujícím odérem nenačichla. Naše maminka mě taky hned honila do vany a doporučovala mi všelijaký vonný soli, abych to ze sebe dostal. Jenom můj drahej dědeček to bral velice sportovně, já nemusel říct ani slovo, ale dědeček věděl, kde zrovna jsem, poznal mě po čuchu, stejně jako děd Vševěd poznal po čuchu Plaváčka, jak se tam tak zapařenej choulil pod necičkama. Jojo, ono opravdu na týhle starý pohádce něco bude.

90

V tý horský vesnici, která byla pěkně roztahaná podél úzký silničky, žil takovej pošťák, kterýho už po těch letech ani nedokážu pořádně popsat, ale uvízl mi v paměti, protože to byl děsnej vůl. Měl barák takhle nade vsí u cesty, hned vedle takový rozlehlý krásný pláně, a vždycky strašně remcal, když nám při hnaní zdrhly krávy a prošly se mu po zahrádce. Jenže si za to mohl sám, kdyby měl festovnější plot, tak se nic nedělo. To se ví, zahrada zdupaná a plná kravinců. Když jsme mu řekli, ať se nečílí, ať ty lívance hezky usuší a schová na zimu, že v Jižní Americe se kravincema v zimě topí, rudnul vzteky a prohlašoval, že on není nějakej pitomej indián, že je civilizovanej středoevropan, kterej topí zásadně briketama. To ovšem nebyla pravda, on topil jedině dřívím, za uhlí by nedal ani floka, protože byl děsnej škrob a dříví dostával od lesáků zadarmo. Když roznášel poštu a šel zezdola z městečka nahoru do kopců, tak si vždycky sedl někde na mez, zapálil si cigárko a četl, co si tak lidi píšou. A placenej za to rozhodně nebyl, na to dám krk. No a tenhle pošťák, tenhle narušitel listovního tajemství, choval prase, jak už si tak na venkově lidi vepře chovaj, a z nám neznámejch důvodů se rozhodl ho píchnout uprostřed parnýho léta, přestože ten vepř neměl ještě ani metrák. Všichni se tomu divili, ale co, bylo to jeho čuně, tak jakýpak copak. A díky tomu, že se rozhodl udělat zabíjačku o prázdninách, měli jsme s Korábem jedinečnou a nevídanou možnost spatřit na vlastní oči hon na prase. Fakt že jo. Jednou takhle po poledni jedeme s Korábem z hor dolů na kobylách, abysme si nakoupili v městečku nějakej proviant, a najednou vidíme něco překrásnýho. A to byl právě ten hon na prase. Pěší hon. Pošťák nechtěl volat na zabíjačku řezníka, aby nemusel platit. Ale pozval si švagra, to byl nějakej rotmistr od ženistů, aby mu to prase zastřelil armádní bouchačkou. Jenomže tenhle roťák věděl, jak zaminovat silnici, jak ji odminovat, jak vyhodit do luftu most a jak místo něj postavit ponton, v tom byl honěnej, ale ve vojenský Žižkový škole ho nenaučili, jak se odstřeluje prase, a tak místo aby si vzal pořádnou armádní devítku, vzal si takovou nic moc pistůlku kalibru 6,35 mm a šel na věc. Na

91

dvoře měli už hezky přichystaný necky a vál a hrnce na krev a haldu nabroušenejch nožů, kalafunu a kýble horký vody, pošťák vyvedl prase z chlívka a ten jeho švagr přiložil hlaveň bouchačky k vepřový hlavě a stiskl spoušť. Prase sebou zacukalo a pro všechny případy dělalo, že už je v ámenu. To si myslel pošťák se svým švagrem a starým dědečkem, kterej sotva chodil, a s prdelatou pošťákovou. Jo, kdyby vzal devítku, tak vepř má v hlavě díru jak vrata od stodoly, ale takhle to dopadlo jinak. Pošťák se otočil, vzal dranžírák, že prase podřízne a jeho stará že začne chytat teplou krev do hrnců, jenomže jak se otočil, milej vepř se postavil na nohy a začal pěkně rychle zdrhat. To se rozumí, že pošťák se za ním rozběhl s kudlou v ruce, za ním jeho švagr s tou svou titěrnou pistůlkou, v běhu po něm střílel jak po vojenským zběhovi, pak běžela prdelatá pošťáková s vidlema a za nima se belhal chromej dědeček. A za tímhle průvodem poskakovalo pár kluků a holek ze vsi a měli z toho náramnou srandu. My je s Korábem uviděli na takový táhlý pláni, zarazili jsme koně a koukali, co to má znamenat. Já nikdy nevěděl, že prasata dovedou tak rychle zdrhat a skvěle kličkovat. O tom chromým dědečkovi ani nemluvím, to nebylo jako Lazare, vstaň a choď, ale Lazare, vstaň a zdrhej, vážně. Ten dědula byl totiž za chvíli první za prasetem, mával zběsile holí a tomu nebohýmu čuněti nadával, že to ani nemůžu opakovat, aby se citlivý čtenářky nepýřily. Když celý to procesí běželo kolem nás, pošťák na chvilku zastavil a křikl na nás, abysme jim to prase na těch našich koních kapku nadehnali. Nedá se říct, že by nás to nelákalo, ale na druhý straně jsme ani jeden neměli chuť jim pomáhat v lovu, takže jsme sice pobídli koně do klusu, ale nechávali jsme tomu štvanýmu vepři dost volnýho prostoru. Já sice uvažoval o tom, jestli bych byl vůbec schopnej ho chytit, ale ono to není, jako když honíte krávu, ta už je na koně zvyklá, taky je dost velká, takže koňovi nemůže proběhnout mezi nohama, můžete jí chytit za rohy, jak to dělaj americký skotáci, což já radši nikdy nezkoušel, protože se mám přeci jen rád. Takže jsme to prase jen udržovali v takovým přímým směru, až se nám

92

podařilo ho zahnat do lesa. Tam jsme samosebou už nemohli jet tak rychle a pošťák nám začal spílat ničemů a lotrů, chromej dědeček hrozil holí, prdelatá pošťáková vidlema, jenom ten švagr běžel pořád dál, prodíral se houštím za prasetem a bylo vidět, že má velice dobrou kondici, že kdyby měl na ústupu pronásledovat svýho nepřítele, nebude mu to dělat žádný potíže, že kdyby měl před nepřítelem zdrhat, tak z toho tutově vyvázne se zdravou kůží. Já ještě na to prase zavolal, a to byla věc, kvůli který málem pošťáka ranila mrtvice, protože já si najednou vzpomněl na takový ty válečný filmy, takže jsem hromovým hlasem zaburácel, Vzdej se, nic se ti nestane! a tak tak jsem stačil uhnout řeznickýmu noži, kterej po mně ten listonoš v rozrušení hodil. No a pak se na kraji paseky objevil starej Umlauf. To byl asi osmdesátiletej hajnej, kterej hulil jak fabrika a nalejval se čistou výčepní lihovinou. Stál tam, kulovnici přes rameno a zíral, co se mu to děje v revíru. A bylo vidět, že z toho moc velkou radost nemá. Chvíli koukal, pak tu kulovnici sundal a já myslel, že bude chtít odstřelit pošťáka i s jeho doprovodem, protože na něj měl pifku už dlouhý roky, ale on hezky zacílil a prásk! Prase kapku nadskočilo, rypákem vyrylo brázdu do jehličí a zůstalo ležet. Umlauf ho trefil rovnou na komoru a já uvažoval, jakoupak si asi z toho vepře domácího odpáře trofej za svůj mysliveckej klobouček. Mezitím pošťák doběhl na místo, klekl si na zem a zkoumal, jestli je prase skutečně hotový. Bylo. Líp střelenýho vepře v životě neviděl. Chromej dědeček si sedl celej udejchanej na pařez a začal nadávat Umlaufovi, jakej je vůl, že to prase odstřelil, že je to dobrý dva kilometry k nim domů a kdo prej tam tu svini má táhnout. Starej Umlauf se s tím dědkem začal hádat a největší urážku, jakou si pro něj mohl vymyslet, bylo, že mu soustavně říkal mladíku, přičemž on sám díky tý čistý výčepní lihovině byl proti tomu pajdavýmu troubovi jako křepelka. Pošťák se snažil Korába a mě přesvědčit, že nám nedá moc velkou práci to prase hezky podložit větvema, zapřáhnout za koně a odvízt dolů, že tak to dělaj indiáni, prej to viděl v televizi. Tenhle způsob přepravy po indiánsku my samosebou znali, žejo, nejsme žádný nevzdělanci, takže jsme to tak

93

udělali, já táhl střelenýho vepře za sebou, Koráb jel vedle mě a ty ostatní šli za náma. Kulhavej dědeček škemral, aby ho Koráb vzal k sobě do sedla, že už ho bolej nohy, ale Koráb mu odmítl tohle přání splnit, protože měl takovou dost mladou kobylku a kdoví jak by se na to tvářila, kdyby nesla na hřbetě takovýho nerudnýho dědka. A já si říkal, bejt tady můj kámoš Bártl se svejma štaflema a plátnem, tak tenhle výjev namaluje, Návrat z lovu by se to mohlo jmenovat nebo tak nějak, takovej podivnej průvod Krkonoše tutově nezažily, na samým konci šel zcela zklamanej rotmistr od ženistů, zklamanej a poníženej, protože zatímco on vystřílel celej zásobník, starej Umlauf dostal toho vepřovýho zběha jednou jedinou ranou. Když jsme prase dotáhli k pošťákovi domů, těšil jsem se, že za tu nezištnou pomoc dostaneme s Korábem teplej ovárek a nějaký jitrnice, jenomže to těšení netrvalo dlouho. Najednou se tam objevil veterinář jménem Vavruška a hned na pošťáka, jakpak to s tím prasetem vlastně je, vyptával se a byl zvědavej a nekompromisní. Mně to bylo nějaký podezřelý, Korábovi taky a ten ženistickej švagr se začal nějak divně kroutit, jako by tušil, že z toho bude malér. Ale zase tak velkej malér z toho nebyl. Stalo se jedině to, že Vavruška z titulu svý funkce to prase zabavil. Vyšlo totiž najevo, že prase mělo červenku a ještě něco, já se moc ve vepřovejch nemocech nevyznám, ale on ten Vavruška byl asi dvakrát nebo třikrát u pošťáka, dával praseti nějaký injekce, aby ho dal do pořádku. A pak se prokecl ten švagr od ženistů, když říkal, že mu to bylo nějaký podezřelý, když ho zavolali, aby to prase co nejdřív zabili, jinak že bude pozdě a kdovíco. Vavruška udělal rozbor masa, zjistil, že je nepoživatelný a že by si to někdo, kdo by to jedl, mohl odskákat nějakou nemocí, takže celýho vepře, kterýho mezitím řezník vyvrhl, odvezli do kafilerie a bylo po parádě. A to bylo něco pro pošťáka, to vám řeknu, krmil toho vepře s vidinou uzenýho bůčku a šunky a kotlet, s vidinou jitrnic a jelit a tlačenky, a najednou tohle. Mě osobně by to taky jaksepatří namíchlo, kdyby mi někdo sebral z moci úřední mý prase a sdělil mi, že ho nesmím jíst, protože bych z toho mohl bejt marod. No a tak ten pošťák začal psát

94

všelijaký dopisy na všelijaký úřední místa, veterináře udal a po horách roztruboval, jaký jsou všude podvodníci a největší že je Vavruška, kterej zneužívá svýho úředního postavení. Prdelatá pošťáková zase tvrdila, že její muž je blbej, že kdyby dal Vavruškovi kejtu, tak že je všechno v suchu, a že kdyby přece jen dostali z toho masa nějakou nemoc, že by je ten veterinář taky vyléčil, když má doktorát. No a my s Korábem dál pásli krávy a čekali, až si pošťák vykrmí nový prase a bude pořádat další štvanici.

Muž se srdcem kovboje 1966 – archiv

95

Asi bych měl vysvětlit, jak to bylo s Korábem a koňma. Ten nápad, aby se mnou pásl koňmo krávy, byl čistě můj, protože já se na koňský hřbety drápal už jako malej kluk a poprvé jsem rajtoval ve starým Anežským klášteře na grošákovi, co s ním otec Ziziho Demetera rozvážel po okolí uhlí. Já koně miloval odjakživa a vždycky jsem snil o tom, že budu žokejem, jenže jsem nějak moc vyrostl, a to byla smůla, správnej žokej musí bejt jak ustřelený kecky, aby vážil co nejmíň. Tak jsem si řekl, že bych mohl ke kavalerii, ale v naší lidový armádě se jezdectvo zrušilo, dneska najít lampasáka, kterej se udrží v sedle, to je jako najít dvacetiletou pannu, žejo. Tak jsem aspoň na koních rajtoval kde se dalo a kdy se dalo, a proto jsem taky začal v létě jezdit na ty hory. Pásl jsem krávy a představoval si, že jsem slavnej Monte Walsh, co to s koňma umí líp než se ženskejma, viděl jsem se, jak ženu stáda dlouhorohýho skotu přes půl Texasu k dobytkářskejm ohradám u železnice a tak různě, jako že si večer vaříme s chlapama v kotlíku bílý fazole se slaninou a kafe z praženýho žita, snil jsem o tom, jak krotím ty nejvzpurnější hřebce a tak. Já měl vždycky hromadu romantickejch představ, to by vydalo na knihu, kdybych měl sílu to sepsat. Ale zpátky ke Korábovi. Jednou v létě za mnou přijel on a Edouard Resnais, a když mě Koráb viděl v sedle, tak mu to učarovalo. To byla nejspíš jediná věc, která mu na mně učarovala. No nic, nač bejt nedůtklivej, žejo. Eda Resnais tam s ním přijel jedině proto, aby jistý Magdě přivezl mou fotografii na koni, jelikož tahle Magdička studovala Akádu a chtěla mě na koni vymalovat. Ale to bylo dost těžký, protože když za mnou jednou byla, měl jsem zrovna půjčenýho takovýho potrhlýho hřebce, kterej nechtěl stát modelem, nebyl na dlouhý postávání v jedný poloze zvyklej, jako třeba slavnej Jožka Mrázek Hořický, jedinej státně uznanej model, kterýho všichni na Akádě milovali kvůli jeho trefnejm básním. Jenže ten hřebeček nebyl státem uznanej model, byl to cvok, takže když mě milá Magda začala skicovat, udělal čelem vzad nebo prostě popošel nebo si jen tak pro potěchu poskočil a mý domlouvání mu nebylo nic platný. Jenže domlouvejte

96

zvířeti, který má pohyb v krvi, aby stálo jak solnej sloup. Tak jsme se teda domluvili, že mě Edouard Resnais, kterej jinak nefotil nic jinýho než ladný ženský těla, vyfotografuje, aby mohla ten obraz namalovat podle obrázku. Já se na to hezky učesal, osedlal jsem jednu prima kobylku, aby aspoň Resnais fotografoval ženskou a ne hřebce, a že se půjde na věc. Eda Resnais povídal, že by bylo nejlepší to blejsknout hezky v pohybu, žádný pózy. Pojedeš tady po tý cestě vedle Korába, povídá, já si tě najdu v hledáčku a zmáčknu to několikrát za sebou, aby si ta trhlá holka měla z čeho vybrat. Tak teda jo. Já kobylku lehce pobídl a v takovým velice mírným klusu si to šinu kolem Korába, kterej na mě závistivě koukal, jedu dál k Resnaisovi, kterej si šteloval foťák, ostřil, ještě mrknul do svý zrcadlovky, pak jen tak lehce hodil okem po mně, ale když se znovu podíval na matnici svýho fotoaparátu, tak už jsem na tý kobyle neseděl. Ona ta potvora, když zvětřila Resnaise, se najednou zašprajcovala předníma a těma svejma velkejma hnědejma očima se na něj podívala, protože byla zvědavá, co to je za pěknýho a neznámýho chlapa v tom roští na kraji cesty. Jenže já se v tý samý chvíli na Edouarda podíval taky, aby na tý fotce byl vidět celej můj krásnej obličej, a jak ta potvora zůstala najednou stát, tak já ještě pořád jel dopředu, ruce jsem natáhl instinktivně před sebe, abych se zarazil o její šíji, jenže ta tam nebyla, protože kobyla koukala vpravo. Takže jsem se rukama opřel o čerstvej horskej vzduch, což mělo za následek, že jsem sletěl na zem a na hubu. Resnais stál v tom roští, koukal chvíli na matnici, chvíli na kobylu bez jezdce a měl dojem, jestli ho nešálí jeho bystrej zrak, protože já byl zapadlej ve škarpě a trvalo pár vteřin, než jsem začal sakrovat. Když to zjistil, začal se náramně šklebit a Koráb o kus dál se válel smíchy a prohlásil, že tak, jako jezdím na koni já, by se to on naučil taky. Takže jsem mu vysvětlil, jak se na koně leze a z který strany, ať to teda zkusí. Jak se z koně padá, to jsem mu vysvětlovat nemusel. Spadl dvakrát a Resnais už byl pohotovější, takže ty pády zvěčnil. Ty pády Korába tak namíchly, že se nad tou němou tváří rozhodl zvítězit. On byl z těch lidí, co se jen tak nevzdaj, když jim něco nejde, tak ne, aby se

97

na to vykašlali, ale tím víc se snažej, aby jim to šlo. Jojo, ne ze mě, ale z mýho kámoše Korába by byl takovej chlap jako Monte Walsh, fakticky. Toho léta se Koráb naučil skutečně na koni jezdit a pak další léto už proháněl krávy se mnou a po večerech se mydlil jak divej, aby se zbavil tý ostrý vůně koňskýho potu a kobližek. Díky tomu mýmu pádu jsem taky promarnil velkolepou šanci dostat se do dějin výtvarnýho umění, protože Magda moji jezdeckou fotografii nikdy nedostala a opajcovala docela klidně Jana Žižku, jak stojí na Vítkově vysochanej od Bohumila Kafky, aby vůbec stihla odevzdat ke klauzurám jezdce na koni. Já toho teda zase tak moc nelituju, jako vůbec nelituju, že jsem se nenechal malovat jako akt. Jenže jak jsem chtěl tu Magdu získat kvůli svýmu jezdeckýmu umění, tak to mě předběhl samosebou Koráb, kterýmu Resnais udělal pár fotek, sérii Jezdec padající ze sedla, který na ni udělaly ohromnej dojem, zvlášť když jí Koráb ukazoval obrovský modřiny po svým těle a tvrdil, že nejlepší lék na takový podlitiny je ženská něha. Takže tak. Ale abych se vrátil k tomu pošťákovi. Rok po tý příhodě s prasetem jsme mu s Korábem provedli takovej docela malej nezbednej kousek. Ono se povšechně vykládalo, že ten chlap čte dopisy, a my se o tom chtěli na vlastní oči přesvědčit. Jednou jel Koráb asi na tejden do Prahy, protože mu ze Slovenska přijela nějaká holka, a tak jsme se domluvili, že mi napíše, což skutečně udělal, byl to takovej moc milej dopis, ve kterým mi sděloval, že tenhle náš pošťák je ukrutnej vůl, že je kapánek impotentní, jeho prdelatá žena mu nasazuje parohy s hajným Umlaufem a ještě hromadu všelijakejch urážek a nestoudností. Když se Koráb vrátil, tak se ptal, co jsem tomu dopisu říkal, jenže já mu neříkal nic, protože jsem ho vůbec nedostal. No a za pár dní nato jsme oba dva dostali předvolání k soudu do Trutnova. Nebylo tam proč a kvůli čemu, ale tušili jsme, že to bude kvůli tomu psaní. A kecal bych, kdybych tvrdil, že jsme neměli ani trochu strach, pošťák byl známej udavač a měl dlouhý prsty. A když jsme ho potkali před soudem, tak nám řekl, že nám to už pěkně spočítaj, že nás vyhoděj ze školy

98

a tak všelijak. Jenže když jsme přišli do jedný kanceláře, byl tam takovej sympatickej doktůrek, mile se na nás usmál a zeptal se, mládenci, co s tím chcete dělat? My nevěděli, jak to myslí, asi jsme počítali s nějakou veřejnou omluvou, tak jsme se zase na oplátku zeptali, co s tím chce dělat ten pošťák. Ten doktor pravil, že prozatím do toho listonoše míchat nebudeme a přejdeme rovnou k věci. Zeptal se, jestli chceme podat žalobu pro porušení listovního tajemství podle paragrafu 239 odstavec 2, písmeno a), protože pošťák na nás podal žalobu pro pomluvu a jako předmět doličnej předložil dopis, kterej byl adresovanej mně, ale nebyl mi nikdy doručenej. Tak jsme na sebe s Korábem jen mrkli a bylo to jasný. Žalobu jsme podali, zvlášť když nám ten doktůrek sdělil, že to bude prospěšný, jelikož pošťák měl v tomhle ohledu na krku už dvě žaloby, ale nikdy nikdo nepředložil tak hmatatelnej důkaz. Někdy před Vánocema jsme oba dostali soudní obsílku a jeli do Trutnova. V jednací síni seděl soudce, dva přísedící, prokurátor a zapisovatelka, taková krásná zrzavá holka, pošťák a my dva s Korábem. Soudce přečetl žalobu a pošťák, kterej byl tak blbej, že ani netušil, jakej to vzalo obrat, začal hned prskat a museli ho napomenout. Pak se ho zeptali, jak to bylo, a on teda že jo, že ten dopis skutečně četl ještě před doručením a že to bylo něco tak pobuřujícího, že to nemohl jen tak spolknout, že je jako pošťák veřejnej činitel, že je členem obecního zastupitelstva a člen svazu nerozbornýho přátelství a že za ty urážky, co v tom dopise jsou, musí jejich pisatel, to jest Koráb, pykat. Soudce se ho snažil vyvést z omylu, prokurátor taky, oba tvrdili, že ty řeči v dopise nejsou skutečně lichotivý, ale tady že se jedná především o porušení listovního tajemství, kterýho se dopustil jako pracovník poštovní služby, což je přitěžující okolnost. A pošťák zase že ne, že soud je předpojatej, bylo to jako v Čapkový povídce Zločin v chalupě, kde nějakej Vondráček zabil svýcho tchána kvůli poli a necejtil se ani kapku vinen, nadával, že jsme ho smrtelně urazili, a tím snížili u jeho spoluobčanů jeho vážnost, že jsme snížili vážnost československý státní pošty a musíme bejt spravedlivě potrestaný.

99

Prokurátor už byl namíchnutej, plácl do stolu a prohlásil, že listovní tajemství je jednou listovní tajemství a on jako listonoš by to měl zvlášť dobře vědět. A na to ten pitomej pošťák pronesl památnou větu: „Když jde o čest, musí listovní tajemství stranou!“ My byli v tý době mladý a nevěděli jsme, co se ví dneska, že místo cti někdo dosadil do týhle pošťákovy věty formulku Státní zájmy a že tenhle stát zaměstnává a slušně platí čtenáře cizích dopisů, který ovšem s tou korespondencí nesedaj na mezích, ale někde za hodně tlustejma zdma. No, dostal rok podmíněně a doživotní zákaz pracovat u pošty. My s Korábem pak pásli ještě další rok krávy a jezdili kolem tý jeho chalupy, která byla prázdná, protože se přestěhoval někam na druhej konec Čech. A vždycky jsme si při tom na tu jeho památnou větu vzpomněli. Když jde o čest, musí listovní tajemství stranou. Jojo, jak jsem řekl, nepřišel na to jen tenhle blbej listonoš, ale jiný, chytřejší a rafinovanější. Ale člověk by jim to musel dokázat. A mám-li bejt upřímnej, já do toho zrovna moc chutí nemám. Můžete si myslet, že jsem posera, jenomže ono je to tak, že mi jednou za rok napíše můj otec z Izraele, a většinou píše to, co vlastně není tajemstvím, ani listovním, že totiž Hospodin, pochválen buď, všechno vidí. A všechno si zapisuje do svýho notýsku, dodávám já.

100

Kráska s mandlovejma očima Na světě je spousta překrásnejch holek a ženskejch a mě vždycky fascinovaly ty, který měly mandlový oči. Jenomže jsem měl vždycky smůlu, že jsem pro změnu nefascinoval já je. Byla ovšem jedna výjimka, jenomže to mi zase bylo houby platný, protože ženská s mandlovejma očima, kterou jsem fascinoval od tý doby, co mě poznala, byla jako z udělání moje sestra Rivka. Už v šesti to byla náramně pěkná žába a my na ni byli s Egonem jaksepatří hrdý. A pak se klubala dál a byla radost se na ni podívat, fakticky. Stala se z ní velice půvabná ženská, i když se zase nedá říct, že by byla kdovíjaká sexbomba. Prostě měla takovej přirozenej šarm, jakej jsme vlastně měli všichni v naší rodině, tatínka nevyjímaje. Ale měl bych vylíčit, jak to s naší Rebekou bylo od začátku. Jo, čtete správně, ona byla totiž pokřtěná Rebeka. Tatínkovo přání bylo to starý židovský jméno, maminčino ten křest svatej, no a dědeček jí začal hned od kolíbky říkat po židovsku Rivka, aby se to nepletlo. Takže tak. Rivka byla už jako malá holka velice hezká a milá, z nás tří se nejlíp učila a jediný, s čím měla strašný potíže, byl její hudební sluch. Když jsme začali s Egonem chodit do klavíru, náš slepej dědeček, ať se za Rivku v nebi modlí, se snažil přesvědčit mámu, že by se měla na ten krásnej nástroj začít učit i jeho jediná a jedinečná vnučka. Jenomže to nevedlo k ničemu. Ona byla schopná si zapamatovat všechny noty a dřít etudy, jenomže když jste jí ty noty vzali, tak nezahrála nic, protože neměla sluch a hudební paměť, ona věděla, že třeba na první pomocný lince napsaná nota se hraje na klavíru tadyhle, to jako cé, ale že o oktávu vejš je jiný cé a o oktávu níž zase jiný cé, to jí nějak nedocházelo. Ve škole měla vždycky čtyřku ze zpěvu, což nelezlo na rozum panu učiteli Krásovi, kterej učil Egona i mě a nemohl si nás vynachválit, nechápal, jak to, že my s bráchou zpíváme jak andílci na kůru a Rivka bučí jak nadmutá kráva. A když pak v nějaký pátý třídě v hodinách ruštiny učila Fialková, úžasně pitomá osoba, zpívat žáky ruskou hymnu, že aby

101

věděli, obvinila naši drahou sestru z toho, že to schválně przní, že tím uráží náš velkej bratrskej národ, že jablko nepadá daleko od stromu, když její tatínek sedí pro špionáž. Učitel Krása se jí kavalírsky zastal a mohl doložit, že to není pravda, protože tu byly jako důkazy známky na vysvědčení, kde Rivka měla od první třídy ze zpěvu čtyřku.

Rivka - 1968

Harry Polívka, kterej k nám chodil cvičit na klavír, měl vždycky s Rivkou svatou trpělivost, posadil se vedle ní a hezky jí to předzpěvoval, už tehdy měl moc krásnej hlas, no a Rivka se snažila zpívat po něm. Náš dědeček vždycky utekl a tvrdil, že matička příroda je škodolibá mrcha, jak prej on k tomu se svým absolutním hudebním sluchem přijde, aby jeho jediná vnučka byla v tomhle punktu jako pařez. A Harry mezitím vybrnkával stupnici a říkal, Rebeko, jen se na to hezky soustřeď, však ono to půjde, a ona na to,

102

že asi ne, protože ty tóny slyší skoro stejně, že jí to připadá na jedno brdo, hádala se s ním, že zpívá jednočárkový gé, zatímco Harry velice mírně tvrdil, že zpívá fis, a to ještě s bídou. Pak přišel na takovej zvláštní fígl, kterej ovšem nikam nevedl. Harry si všiml, že Rivka zpívá vždycky o půl tónu vedle, takže si usmyslel, že bude hrát nějakou prostonárodní píseň a půltón níž a že to pak Rivka zazpívá dobře. Jenomže to byl dost velkej omyl, protože ty její půltóny vedle byly jednou vejš a jednou níž a hledat v tom nějakou logiku, to by byla marnotratnost. Náš dědeček nakonec Harrymu řekl, aby se už víc nenamáhal, že nemá smysl Rivku trápit a už vůbec že nemá smysl trápit jeho choulostivý uši, a že prej ať se dá Rivka radši na malování, protože z toho nebude rozhodně tak šokovanej, jelikož její výtvory nikdy neuvidí. A tak jsem jednou Rivce k narozeninám koupil temperový barvy, protože se dědečkův nápad ukázal jako rozumnej. Ona totiž moje drahá sestřička skutečně malovala docela obstojně, měla velikou fantazii a ty její obrázky v sobě měly vždycky takový zvláštní kouzlo, to byste je museli vidět. Když asi v šestý třídě vyhrála nějakou soutěž a její obrázky otiskli v časopise Květy s dlouhým článkem, tak dědeček zase nadával, jaká je to vlastně nespravedlnost, protože on se na ty obrázky nemůže podívat, jenže zapomínal, že se o zrak připravil sám. Tak jsem mu vždycky čárku po čárce popisoval, co na těch jejích obrázcích je, jenomže to taky nadával, že si z něj dělám dobrej den, protože podle toho, co jsem mu líčil, mohl ten každej obrázek vypadat vlastně jakkoliv. Když bylo Rivce takovejch čtrnáct patnáct, tak u nás doma nastaly nepokoje, hlavně jsme se znepokojovali my s Egonem, protože ona už začínala nabírat na ženskosti a na kráse, začala se hezky zaoblovat na těch správnejch místech a dědeček nám kladl na srdce, abysme ji hlídali jako oko v hlavě, aby se nechytla nějakýho mizery a nepřišla s outěžkem. Já v tý době už měl svý starosti se ženskejma, a tudíž jsem si dovedl představit, jak to asi v životě chodí a jak se každej kluk snaží holku zblbnout všelijakejma řečičkama o lásce a tak, protože já podobný řeči vedl taky, i když

103

velice neúspěšně. Egon jednou prohlásil, že jestli nějakej kluk na Rivku sáhne, tak že ho zabije, že my dva musíme jako její bratři hájit beze zbytku čest rodiny a čest svý jediný sestry. Tehdy zrovna četl nějakou knihu o Siciliánech, který se s nešlechetnejma nápadníkama svejch dcer nepárali, a jakmile se někdo na ty jejich ženský jen trochu mlsnějc podíval, už měl kudlu v břiše. Ale tohle nebylo zase tak moc zapotřebí, někoho odkrouhnout, protože Rivka se o kluky v tý době moc nezajímala. Zajímal ji výhradně Harry Polívka, do kterýho se zamilovala takovým způsobem, že to vypadalo najednou provždy. Nemůžu říct, že by to bylo Harrymu nějak nepříjemný, to tedy ne, ale asi mu to trochu vadilo kvůli naší mámě, která ho měla vždycky moc ráda, jako měla ráda paní Polívkovou. Jenže jak se píše v sladkobolnejch románech, Harry tu její lásku nijak neopětoval. Rivka se uzavřela do sebe, stávala doma u štaflí a malovala. To už ode mě dostala takovej ten dřevěnej kufírek s olejovejma barvama a pár knih o malování, vymetala všechny možný obrazárny a chodívala občas k Bártlovi, kterej ji ovšem zajímal jen z toho důvodu, že sám taky maloval, a hlavně že jeho otec byl akademickej malíř a dával jí různý užitečný rady, jak pracovat s olejem, jak dělat lazůrky, jak se to má s akvarelem a jinejma technikama a tak všelijak. Vždycky, když jsem se s ním setkal, povídal, Rudolfe, vaše sestra to někam dotáhne, má skutečně nadání, ani se mi nechce věřit, že u vás v rodině nikdo nikdy nemaloval. To se ví, že jsem byl na Rivku hrdej. Mladej Bártl, můj kámoš, se o mou sestru zajímal jenom jako o kolegyni, a i kdyby se o ni zajímal čirou náhodou jako o ženskou, tak by mu to stejně nebylo nic platný, protože Rivka byla pořád platonicky zamilovaná do Harryho Polívky. Jednou jsem Rivku seznámil s básníkem Pavelkou a s Korábem. Korába nebrala nijak zvlášť na vědomí, znala ho z vyprávění, on ji taky, díval se na ni jen jako na mou sestru, nic víc, i když se o ní začal vyjadřovat s jistým obdivem. No a Rivka přestala z ničeho nic milovat černýho Polívku, protože zjistila, že je to nadraka, a zabouchla se do básníka Pavelky. Vyznejte se v ženský duši a dám vám na panáka. Já měl vždycky toho potrhlýho básníka rád, ale

104

tohle mi neměl dělat, vážně. On pořád kecal o tý svý opuštěnosti a o tom, jak ho nikdo nechápe, vykládal Rivce, jak jeho rozpolcená duše bloudí vesmírem, a psal jí básně, který má moje drahá sestra dodneška schovaný. O nikom jiným nemluvila, Pavelka se stal jediným mužským na světě, no děsný. Strašný! A teď si představte, že jednou takhle přijde domů, sedne si na kanape, zapálí si cigaretu, to jí nebylo ještě ani osmnáct, a povídá, Rudolfku, já se musím vdávat. Já nejdřív asi stokrát naprázdno polknul a bylo mi, jako by mě někdo bacil do hlavy paličkou na maso. Povídám jí, to snad nemyslíš vážně, Rebeko! (Já ji oslovoval jejím křestním jménem jen tehdy, když jsem na ni byl naštvanej.) A ona že jo, že to vážně myslí, že už je to tak, že si bude muset Quido Pavelku vzít, že je to náramně slušnej kluk, a jestli já tvrdím, že je cvok, tak to je jen proto, že ho vůbec nechápu, že jsem uprděnej přízemní člověk, kterej nerozumí umělcově duši, a podobný pitomosti. Já na to, že to podle mýho soudu nemá s uměním co do činění, že to má spíš co dělat s její dobrou pověstí a s pověstí rodiny, která už byla díky Egonovi dostatečně pochroumaná. A taky jsem jí řekl, aby si to ještě důkladně rozmyslela a mamince radši nic neříkala. Pak jsem se jí taktně zeptal, v kolikátým je měsíci. Vyvalila oči a povídá, co si o mně myslíš, zabedněnče zabedněnej? Načež uraženě odešla a já neměl tušáka, na čem vlastně jsem a na čem je Rivka. Tak jsem hned zatelefonoval Pavelkovi, abych se dozvěděl co a jak, pořádně jsem mu vynadal a řekl, že je u mě ten největší mizera, protože Rivce popletl hlavu a zbouchnul jí, ale že to tak nenechám, ať si nemyslí. No a Pavelka začal do telefonu koktat a povídá, Rudolfku, to je nějakej renonc, já s Rebekou nic neměl, tady jde o čistě platonickej vztah. Jo, platonickej, já na to, tak mi řekni, ty umělče pokrytecká, jak je to možný, to by se musel stát druhej zázrak nepoškvrndanýho početí a do Rivky vstoupit Duch svatej. Pak jsem praštil telefonem, protože jsem toho měl dost. Napadlo mě, že z toho naše maminka zešediví a dědečkovi se z toho šoku vrátí zrak. Šel jsem za Rivkou do kuchyně a povídám, hele, drahoušku, já tě docela chápu, ale byl bych rád, kdybys na rovinu vyklopila, jak to s tebou je, protože ti

105

ještě není osmnáct, takže dobře víš, co to znamená. Ona že to ví, ale že si Pavelku stejně vezme, těch pár měsíců do plnoletosti prej posečká. Fajn, povídám já, tak si ho teda vezmi, ale co budeš do tý doby dělat s tím dítětem, protože v týhle rodině žádnej potrat nepřichází v úvahu. Řekla mi, že jsem idiot, protože pokud si dobře všimla, tak v jiným stavu není, jelikož je dosud virgo intacta. To mě kapánek vyvedlo z rovnováhy, protože jsem Rivku nechtěl rozhodně nějak urazit a dotknout se jejích citů, jenomže teď jsem z toho nebyl tuplem moudrej. Tak po vídám, hele, Rebeko, tys přece říkala, že se musíš vdávat, ne? Jo, to jsem řekla a je to pravda, ona na to a začala zadělávat na knedlíky. Sakra mejdlo, jak to, že musíš, když nejsi těhotná? ptám se zcela zneklidněnej. Ona si utřela ruce do zástěry, mile se na mě podívala těma svejma mandlovejma očima, který měla ještě mandlovější nežli Emilka, a povídá laskavě, Rudolfku, přece můžou bejt i jiný důvody, ne? Třeba jsem do něj tak zamilovaná, že bez něj nemůžu žít. Zase jsem naprázdno polknul a v ten moment bych snad byl radši, kdyby Rivka byla v jiným stavu, než tohleto. Tak ty bez něj nemůžeš žít? Kouknu na ni a ona, že prej nemůže. No nazdar hodiny! Jak jsem měl Pavelku rád, tak jsem nemohl rozhodně nikdy prohlásit, že bych bez něj nemohl žít. Pravda, nejsem ženská a nejsem na chlapy, ale stejně. Vypadl jsem z kuchyně a uvažoval, jak dlouho bude tahle platonická láska Rivku držet. Stačilo totiž jen třičtvrtě roku, pak by byla schopná se za toho pošuka provdat. A nikdo by jí to nevymluvil. Když jsem tohle vylíčil Korábovi a řekl mu, že se mi to moc nelíbí, tak se na mě podíval a prohlásil, že se dá všechno lehko zařídit. Rivka, jak ji vaše máma vychovala, povídal, ztratí svoje drahocenný panenství nejdřív o svatební noci, o to se bát nemusíš, evangelická výchova je evangelická výchova, s tím mám neblahý zkušenosti. A Pavelka je chlapec krajně nevyrovnanej, s tím lomcuje pudovej přetlak, což je naše šance. No, můžete si klidně myslet, že jsem prevít, že jsem svou drahou sestřičku připravil o velkou lásku, ale Pavelka byl vážně cvok a já měl docela obyčejnej strach, aby Rivka nedopadla blbě. Vsadím pětník proti desetníku, že Hospodin

106

má ve svým notýsku tenhle drobnej podtrh zanesenej mezi mejma dobrejma skutkama. Koráb tenkrát bral Rivku na vědomí jednak proto, že to byla hezká holka, a taky proto, že to byla moje sestra. Nic jinýho v tom nebylo, a já se někdy dost divil, že se ji sám nepokusil klofnout. Jenže on věděl to, co věděl, s tou evangelickou výchovou to byla pravda, a Korábovi bylo jasný, že všechny jeho šance jsou v tomhle ohledu nulový. Ale zachránit před Pavelkou ji chtěl, to zase jo. A sfoukl to velice hravě a mám dojem, že udělal věc prospěšnou oběma stranám. Skutečnost, že je ještě panna, Rivce nijak nevadila, zatímco Pavelkovi lezlo jeho panictví už na mozek, jenomže zase nebyl vůči ženskejm tak troufalej, aby se sám pokusil stav věcí nějak napravit. Takže jsme ho seznámili s Franckou a bylo po parádě. Rivka o tom neměla tušení, trochu ji to vzalo, takže jsem ji zaměstnal, domluvil jsem se starým Bártlem, že ji bude připravovat ke zkouškám na Akádu, kam se chtěla dostat. A ona, aby zapomněla na Pavelku, se pustila s vervou do práce, to si ani nedovedete představit. Já jí kupoval různý knihy o malířích, ona studovala velice pečlivě styly a slohy, louskala dějiny umění a na Pavelku dočista zapomněla. Jednou po večeři mi řekla, Rudolfku, ten Pavelka je moc fajn kluk, i když mě opustil kvůli tý ohyzdný ženský, ale já zjistila, že bez něj můžu žít docela dobře, protože jemu haraší v kebuli, a mám dojem, že to s ním jednou špatně dopadne. Přesně tohle mi povídala, vážně, a já tehdy ani zbla netušil, jakou má ta holka pravdu. Tak jsem se jí tehdy zeptal, jak to vlastně myslí, a ona povídá, víš, Rudolfku, já si myslím, že není důstojno dospělýho muže, aby psal verše, jak praví Oscar Wilde. To mi dočista vyrazilo dech, ale ona byla Rivka už taková. Vždycky mi něčím dovedla náramně pěkně vyrazit dech, to zase jo. Takže už jsem se jí ani neptal, proč by to jako nemělo bejt důstojný, protože jsem měl dojem, že ať by mi to vysvětlila, jak chtěla, stejně bych to nikdy při svý vrozený inteligenci nepochopil. Ženská duše je prostě záhadná, a to je na ní to krásný.

107

Pak jsme spolu s Rivkou asi rok udržovali docela normální rodinný styky. Dostala se na Akademii a měla mi za zlý, že si vydělávám na živobytí na její vkus dost podivným způsobem. Moc mi to nešlo do hlavy. Prosím, že jsem smrděl koňským potem a hnojem, to bych chápal, ale když jsem pak rozvážel mejdlo nebo chleba, nebo když jsem dělal se Salamandrem na dráze posunovače, tak jsem nechápal, co proti tomu vlastně má, protože to byla docela poctivá práce, nemůžu si pomoct, někdo přece ty vagóny musí seřadit do soupravy, žejo. Jenomže Rivka se začala pohybovat mezi umělcema, tak to bylo. Bártl ji seznámil s pár lidma, který už něco znamenali, seznámila se taky s Edou Resnaisem, kterej se o ní marně pokoušel, s Holanem, kterej psal nějaký povídky a knihy, sedávala s těma lidma ve Slavii a vedla s nima hovory o umění a o Kantovi. Když jsem s ní pak někdy mluvil, dívala se na mě jako na totálního ignoranta a pitomce, se kterým se nedá o ničem mluvit. To mě teda dojalo. Já jí kupoval knihy o malířství a tak porůznu, a teď tohle. Já všechny ty knihy, který jsem svý sestře za vlastnoručně vydělaný peníze koupil, znal, protože jsem je četl, četl jsem desítky jinejch chytrejch knih, a ona na mě najednou začala dělat ramena. Když my chodili s kámošema na umprumácký Inspiromaty, tak ona ještě sedávala doma u kamen a držela se máminejch sukní! Já ji seznámil s Bártlem, s jeho otcem jsem jí sjednával hodiny malování a pěkně mu za to platil, a ona na mě s takovouhle… Ale to je teď už jedno, naštěstí ji to velice brzy přešlo. A pak mě seznámila s holkama, co s ní studovaly. Spoustu jsme jich s Korábem a Harry Polívkou znali už před tím a věděli jsme moc dobře, jak to v těch uměleckejch kruzích chodí a jakej většina těch holek a kluků vede nespoutanej život. Sexuální revoluce přelezla železnou oponu, takže já začal mít o Rivku strach podruhý. Na tý Akademii studovala halda mladíků, který byli už o nějakej ten ročník vejš, některý z nich byli náramný vejtahové, což jsme jednak věděli od Zory Olšovský, která jeden čas chodila s Harry Polívkou, a taky od tý Magdy, která místo mě namalovala ke klauzurám jednookýho Žižku na koni, no a taky jsme měli možnost

108

se o tom různě po hospodách a vinárnách přesvědčit. A mezi těma vejtahama byl jeden moc libovej frajer, kterej si dělal na Rivku zálusk, Kunz se jmenoval, tvářil se, jako by sežral všechnu světa moudrost, a snažil se bejt ve svejch kresbách a malbách stejně výstřední jako Salvador Dalí, akorát s tím rozdílem, že na to neměl. A to se rozumí, že si Rivku omotal kolem prstu, prevít jeden mizernej. Míval kapsy plný peněz, protože měl zazobanýho fotra, měl haldu skvělejch obrazovejch publikací, který mu fotr vozil ze zahraničí, kouřil jen kubánský doutníky Upmann a chodil vybraně oblíkanej, aby bylo jó poznat, že je z nóbl famílie. Rivka k nim chodila na návštěvu a byla pokaždý unešená tím, že stará Kunzová je dáma nad dámy a starej Kunz ukázkovej exemplář posledního českýho gentlemana. To ovšem nebyla pravda, protože ten chlap byl ukázkovej exemplář hochštaplera, i když Pavel Eisner v jedný svý knize tvrdí, že v Čechách hochštapleři nejsou. No, takže to byl přinejmenším šejdíř, což mojí sestře poněkud uniklo. Jednou takhle sedíme s Korábem, Zorou a Harry Polívkou v jednom lokále a Zora najednou povídá, hele, Rudolfku, támhle ten dandy, to je Kunz. Já ho nikdy před tím neviděl, ale byl to týpek, to bych vám nepřál vidět. Takový pitomci se snad už ani neroděj, i když můj slepej dědeček, ať se v nebi nenudí, tvrdil, že se bohužel roděj pitomci čím dál tím větší. No nic. Řekl jsem Zoře, aby nás s Kunzem seznámila, ale aby mu neříkala, že jsem bratr Rebeky. Tak jsme si potřásli obřadně rukama a sedli si s Kunzem a nějakejma jeho kámošema k jednomu stolu. Chvíli jsme vedli takový neslaný nemastný řeči a první, co mě namíchlo, bylo, že se tenhleten Kunz díval skrz prsty na Harryho, protože si myslel, že je to nějakej student z rovníkový Afriky a že tu balí český holky. Když se ovšem dozvěděl, jak to s Harrym ve skutečnosti je, což jsem mu řekl já, tak pronesl takovou dost debilní poznámku, že prej má Harry vlastně kliku, že by bylo horší, kdyby jeho matka, jako paní Polívková, bydlela na druhý straně demarkační linie, protože to se jí taky mohl narodit místo černocha donskej kozák. Harry Polívka byl mírnej tvor, ale tohle ho pořádně dopálilo a prohlásil, že to je jediný

109

Kunzovo štěstí, protože kdyby se narodil jako donskej kozák, tak by mu teď tou kozáckou lehce zahnutou šavlí ufikl obě uši, nos a jiný přečnívající kousky pánskýho těla. Kunz se jen samolibě usmíval a Harry se Zorou odešli, protože se s tím blbcem nechtěli dál bavit. Já už se měl s Korábem taky k odchodu, protože tenhle druh lidí mi lezl krkem, když tu najednou začal Kunz vykládat o naší Rivce, což mě silně zajímalo. Držel jsem zobák, zato Koráb se s Kunzem začal bavit a prohlásil, že Rebeku zná velmi dobře už od jejích útlejch let. Tak to taky znáš ty její dva povedený bráchy, na to Kunz. Jeden sedí a druhej dělá rodině taky ostudu, o fotrovi, co sedí v base, ani nemluvě. A že prej si tahle okatá Židovka snad myslí, že s ním udělá nějaký štěstí, ale oni že jsou nóbl famílie a on že si nehodlá uvázat na krk holku z nějaký pochybený rodiny. Dovedete si asi představit, že jsem se netvářil dvakrát přívětivě. Chtěl jsem tomu volovi dát hezky po hubě, ale pak mě napadlo, že by to nebylo fér, protože nevěděl, že já jsem já, jinak by si nepustil svou nevymáchanou hubu na špacír. Tak jsem mu jen řekl, že zase kupříkladu já bych nechtěl bejt mišpoche s takovým kreténem, jako je on, protože bejt příbuznej s takovým bastardem je pro rodinu větší hanba, než mít otce a bráchu v socialistickým kriminále. On se podíval dost výhružně, ale jakmile jsme s Korábem vstali, přestal se tvářit, protože oba dva jsme byli asi o tři hlavy větší než on, a navíc Koráb byl ramenatej a dost mohutnej. A tak Koráb jen položil Kunzovi ztěžka ruku na rameno a povídá, kdyby tě to náhodou zajímalo, synku, tak tadyhle Rudolf je Rebeky brácha, máš-li ještě něco na srdci, tak to honem vyklop. Ten idiot se svejma kumpánama na nás vejrali a on blekotal něco o tom, že kdybych byl skutečnej bratr Rivky, on ji ovšem nazýval jejím křesťanským jménem, tak bych určitě ty jeho řeči neposlouchal s takovým klidem a zachoval bych se jako muž. Ten mamlas asi taky četl nějakou romantickou literaturu, kde se to těmahle obratama hemží. A použil to dost nešikovně, jen co je pravda. V tý chvíli jsem si řekl, že teď už to nebude unfair, když mu dám po držce a zachovám se jako muž, což jsem vzápětí učinil. On se tomu náramně podivoval a odešel si na záchod přepočítat zuby

110

a umejt rozbitej frňák. Já se nikdy kvůli ženskejm nepral, ale sestra je jednou sestra, to se nedá nic dělat, a na to, aby mohl vykládat, že jsme pochybená famílie, na to s náma nebyl v žádným důvěrným vztahu, jako kupříladu Koráb, s kterým jsme jako caparti čůrali na stejným pískovišti. Takže to spravily čtyři rány, pravačka, dvakrát levačka a pak pravej hák, bylo to takový stacatto furioso, protože já byl fakticky pěkně napruženej. Hotovo dvacet. S Korábem jsme pak odešli do jinýho restaurantu a já vám měl takovej příjemnej pocit, jakej asi mívaj ty Siciliáni, když ztlučou nějakýho prznitele svejch příbuznejch ženskýho pohlaví, a jen jsem přemejšlel, jakpak tohle asi vysvětlím Rivce, protože mi bylo líto, že naletěla takovýmu prevítovi. Jenže když jsem přišel domů, seděla maminka v kuchyni a pravila, Rudolfku, Kunz se na naší Rebeku vykašlal, odpoledne od něj dostala dopis a teď brečí v pokoji. To nic, matko, já na to, ten Kunz už to má za sebou, rozbil jsem mu hubu. Maminka začala samým dojetím z tý radostný zprávy slzet. Rivka to všechno slyšela skrz dveře, protože přece jenom nebrečela tak nahlas, aby neslyšela, co se v kuchyni povídá. Hned přiběhla a padla mi kolem krku, nic neříkala a ani to nebylo nutný. No a druhej den mi s neskrejvanou radostí oznámil Bártl, že Kunz se svou rozbitou hubou je všem pro posměch a že jedna holka, co ji taky vypekl, by se se mnou strašně ráda seznámila, jelikož jsem pomstil nejen svou drahou sestru, ale i hromadu jinejch holek, který mi pak nějakej čas střídavě projevovaly svůj vděk. Rivka se zase na nějakej čásek stáhla do ústraní, pilně studovala a malovala, a když jsem ji jednoho dne seznámil se svou ženou, která tenkrát ještě mou ženou nebyla, i když já byl pevně rozhodnutej ji k sňatku přimět, padly si ty dvě hnedle do oka. Ale moje drahá a jediná žena, to je kapitola sama pro sebe, fakticky. To byste ji museli znát. Rivka s náma chodila na pivo, jezdila s náma na vejlety a dělala všemožný skopičiny, protože jí mezi náma bylo daleko líp než mezi těma fanfarónama, co si o sobě mysleli, kdovíjaký nejsou umělci. Pochopitelně se většiny těch našich akcí zúčastnil Koráb a Harry Polívka i Salamandr a jednou, když jsme se

111

vrátili z nějakýho vandru po Šumavě, mi Koráb povídá, kamaráde, nemůžu si pomoct, ale Rivka je první správná ženská, kterou jsem poznal, a že jsem poznal nějakejch ženskejch. Já na to neřekl nic a myslel jsem si svý. Totiž myslel jsem si, že Korábovi muselo přeskočit. Ne snad proto, že by Rivku pokládal za správnou ženskou, ale proto, že jsem ho nikdy takhle neslyšel o ženskejch mluvit, leda když chodil s Emilkou, což byla velká láska. A teď si to představte, že Koráb, kterej bral všechny ženský útokem, kterej si plul světem a každou chvíli zakotvil v jiným srdci, se najednou začal chovat jako patnáctiletej student nebo jako já, každej den telefonoval Rivce a vedl s ní řeči, sem tam s ní šel do divadla nebo na koncert a držel se s ní za ruku. To bylo něco, to vám teda řeknu. Moje žena a já jsme valili oči, protože takhle jsme nikdo Korába neznal, oči valil i náš Egon, kterýmu jsem o tom napsal do basy a, hned jak to bylo možný, odepsal, že jestli z toho něco bude, on se dá na pokání. Rivka celá pookřála, tak nějak zkrásněla, jako zkrásní každá ženská, když se zamiluje, a přestože moc dobře věděla, co je Koráb zač a jakej je jeho vztah k ženskejm, vůbec jí to nevadilo. Nejvíc zíral Edouard Resnais, kterej byl na ženský stejně jako Koráb a o Rivku náramně stál, chtěl mít její skalp. Jenomže v tom byl ten celej vtip, Koráb v tomhle případě o žádnej skalp nestál, to byla láska jak z červený knihovny. A Rivka nejspíš poznala, stejně jako moje žena a já a moje maminka, že se s Korábem muselo nutně něco stát, že to asi skutečně myslí vážně, přestože mezi ním a Rivkou o lásce nepadlo žádný slovo. Koráb se dokonce nestýkal s žádnejma jinejma ženskejma, jak bylo vždycky jeho zvykem, protože jich vždycky míval několik po různejch koutech Prahy a po všemožnejch koutech republiky. Jednou takhle sedíme u nás doma, Rivka byla zrovna v Paříži, a Koráb mý ženě a mně povídá, milánkové, jak to tak vypadá, asi se s Rivkou ožením. Já jen povytáhl obočí a povídám, no né, to bych do tebe nikdy neřekl. A Koráb povídá, že by to do sebe taky nikdy neřekl, ale že se oženit musí, že si nemůže pomoct. Já si hned vzpomněl, jak si naše Rivka myslela, že si musí vzít básníka

112

Pavelku, kterej byl v tý době už dávno po smrti, a jak já sám jsem se taky musel oženit, ne snad proto, že by moje žena byla v jiným stavu, ale prostě proto, že jsem do toho ze samý lásky k ní musel praštit. Znal jsem zkrátka ten pocit, když se člověk rozhodne a už s tím nemůže nic dělat, protože cejtí, že je to to nejsprávnější rozhodnutí, jaký ve svým životě udělal. Tak jsme si nalili po sklenici Kapitána Morgana a já Korábovi řekl, že z toho bude mít určitě naše maminka radost a že by z toho měl radost i náš dědeček, kdyby nebyl už pár let mrtvej, a že snad to pohne tatínkem, až mu napíšeme, a přijede se na tu svatbu podívat. A fakt je, že máma i moje žena i já i brácha bysme z toho radost měli, to vám říkám na rovinu. Jenomže ono k žádný svatbě nakonec nedošlo a pro Rivku to byl největší šok v jejím životě, a abych byl docela upřímnej, tak pro mě taky. Po tom, co to všechno vzalo takový obrátky, jsem často přemejšlel, jestli se moje drahá sestra ještě vůbec někdy vdá. Taková krásná ženská, jako je ona, by tutově našla nějakýho prima mužskýho, ale jedno vím nabeton: V jejích očích by se už žádnej z těch případnej nápadníků nevyrovnal Korábovi, protože on byl její největší láska, jakou kdy poznala, jakou kdy mohla prožít, a byla taky jediná, v jejímž srdci nechal Koráb jednou provždy zaklesnutou svoji kotvu. Já vím, zní to děsně triviálně, kýč, jako když vyšije, ale je to tak, to mi věřte. Já bych tý holce strašně rád nějak pomohl, ale nevím jak, a mám takovej pocit, že to není v mejch silách. Někdy mám dokonce takovej dojem, že Rivka má ještě zpackanější život, než měla naše máma, a to už je co říct. Náš Egon sice napsal, že se kvůli tomu svět nezboří, ale on se na tyhle věci zpoza zdí valdický věznice dívá kapku jinak než my. Když se to vezme kolem a kolem, tak jsem docela rád, že se toho dědeček nedožil, protože by bylo na světě o jednoho smutnýho člověka víc.

113

Sny o růžovejch slonech Nedá se rozhodně říct, že bych byl abstinent, ale taky se nedá říct, že bych byl notorik, i když jsem měl k obojímu sklony. K tomu prvnímu až do svejch sedmnácti let a k tomu druhýmu posléze ve velice nepravidelnejch intervalech. Míval jsem období, kdy jsem nasával jako houba, ale taky takový, kdy jsem prostě vůbec nepil, krom dobrýho plzeňskýho u Pinkasů, jelikož ostatní alkoholický nápoje dělaly s mejma vnitřnostma psí kusy. Jestli si ovšem myslíte, že jsem si to zavinil sám, že jsem si propálil kotel, tak to jste pěkně vedle. Bylo to docela jinak. Můj žaludek a jiný orgány prostě začaly čas od času zlobit a s podivuhodnou nepříčetností reagovaly na alkoholický nápoje, který jsem lil do svejch útrob. Takže jsem se držel vždycky trochu pozadu, abych zbytečně svý vnitřnosti nedráždil a ty aby pak na oplátku nedráždily mě. Nikdy jsem se taky nesnažil v pití kohokoliv přetrumfnout. Znal jsem spoustu takovejch maníků, co chtěli dokázat, kolik toho snesou, a nakonec se vždycky ukázalo, že to nesnesli, některý skončili s otravou alkoholem a pak na záchytce u pana doktora Skály nebo někde jinde. Taky jsem nikdy nepropadl tomu, abych si sám pro sebe otevřel doma flašku a pil, ať už z radosti nebo ze smutku, jak to dělala třeba Růža nebo Emilka, nebo jak to dělával Zizi Demeter. Ten k tomu měl velice zvláštní vlohy, tenhle Zizi. Už jako malej kluk, když jsme bydleli kousek od sebe, on v Anežským klášteře a já v Kozí ulici, docela slušně popíjel. Vždycky když šel starýmu Demeterovi se džbánem pro pivo do hospody U Sportovce, tak si dal jedno od cesty, a jak rostl, dával si k tomu pivu taky frťana, ačkoliv podávání alkoholu ve veřejnejch nálevnách mladistvejm osobám se zapovídá. Jenže znáte hostinský, žejo, musej si vychovávat budoucí štamgasty už od jejich útlýho mládí. Zizi Demeter se navzdory tomu všemu docela dobře učil, z těch všech cikánskejch dětí bejval nejpravidelnějším návštěvníkem základní školy a celej učitelskej sbor se tomu divil a dával ostatním

114

cikánům Ziziho za vzornej příklad. Jenomže nikdo neznal Ziziho tak jako já a nikdo neměl tušení, že tenhle kluk cikánská je kapánek zamindrákovanej kvůli svý droboučký postavě a že se to aspoň snaží dotáhnout vědomostma. Měl bráchy, Gézu, Laca, Istvána a Gábora, to byli pěkný habáni po starým Demeterovi, statný a svalnatý kluci, a jeho ségry, Aranka a Agneška, byly taky o dvě hlavy větší, a Zizi to nesl dost těžce, protože byl druhej nejstarší z tý haldy Demeterovic dítek. Jeho otec rozvážel po Starým Městě uhlí s párem grošáků, jeho strejcové dělali bůhvíco, když zrovna nebyli zavřený pro drobný krádeže, a jeho dědeček hrával v hospodě na tahací harmoniku. A to byla jen jedna rodina, jinejch podobnejch žilo v tom klášteře asi pět nebo šest, a když bylo jaro, tak s koňma zapřaženejma do vozů s plachtou přijížděli do kláštera další cikáni kdovíodkud. Ale jednou, čertví v kterým to bylo roce, byl pod trestem vězení zakázanej kočovnej způsob života, takže těch příbuznejch přijíždělo míň a míň, i když to celý byla pitomost, zakázat nomádům kočovat, to je jako zakázat motejlům lítat sem tam. Zizi se mnou chodil až do osmý třídy a pak mi na nějakejch sedm osm let zmizel z očí, tak jako mi z očí zmizel na nějakej ten rok Salamandr. Jenom jsem o Zizim slýchal od Harry Polívky, kterej se s ním učil v Hradci Královým u firmy Petrof stavět klavíry. A pak jednoho dne, to jsem se zrovna krátce předtím seznámil se svou ženou, jsme zapadli s Korábem a Salamandrem do baru Olympia, kterýmu se mezi znalci bůhvíproč říkalo Opera, takovej to bejval nóbl podnik, samej plyš a blechy, kde se na ošoupaným parketu tančilo při hudbě. Na nás tenkrát přišla taková toulavá nálada, takže jsme to vždycky táhli pár dní po různejch pražskejch lokálech, byly to takový vlastivědný alkoholický toulky, při kterejch člověk natrefí spoustu známejch i neznámejch lidí, herců a zpěváků a tak porůznu. Takže jsme zapadli do Opery a koukáme, jaká tam hraje divná kapela. Byli tři, z nichž jeden byl automatickej. Já miluju Buddyho Riche, to je bubeníků král, takže když jsem slyšel toho automatickýho bubeníka, co tam měli, chtěl jsem hned jít, mám rád

115

živou hudbu a živý muzikanty. Jenže tenhle automat zapnete, jede jak stroj, to jo, ale nemá to koule, to teda ne. A k tomu bezduchýmu bubnování hrál nějakej klavírista v černejch brejlích a jeden docela slušnej barovej houslista, kterýho vyhodili z opery. Tak chvíli poslouchám, jestli ty dva živý muzikanti aspoň za něco stojej, a když jsem se tedy rozhodl, že tam zůstanu, sedli jsme si s kámošema ke stolu a objednali si láhev červenýho. My tenhle pajzl moc dobře znali, sem tam jsme do něj se Salamandrem zapadli, když jsme se vraceli z odpolední šichty na Smíchovským nádraží, a můžu vám říct, že takovou společnost jste jaktěživ neviděli, pokud tam ovšem náhodou taky nechodíte. A to já zase nemůžu vědět. Slejzaly se tam štětky nejrůznějšího věku a vizáže, pasáci a veksláci, pár zdánlivě slušnejch pánů, co si přišli vyhodit z kopejtka s nějakou vypelichanou můrou, všelijaký párečky, kterejm bylo vhod, že se ten pajzl zavírá až k ránu a že se tam na sebe můžou lepit na parketu a v plyšovejch boxech. Nejlepší na tom ovšem bylo, že tam nikdy nikoho nechtěl hromotluk u dveří pustit bez kravaty, jako by si myslel, že kravata udělá z váguse slušnějšího člověka. To, že odsud k ránu odcházeli některý lidi zpola oblečený, mu ovšem nijak nevadilo. Já to v Opeře strašně rád pozoroval a koukal na ty štětky, jak koukaj na mě a myslej si, že jsem jeden z těch křenů, který se nechaj oškubat dohola, což byl jeden z jejich mnoha životních omylů. Občas se tam objevil sochař Wagstein, starej Osvald, kterej učil na filmový fakultě, šilhavej Tonda Matzner, kterej psal o jazzu do odbornejch časopisů, a jiný zajímavý lidi, s kterejma byla docela zábava a který nikdy nezkazili žádnou srandu. Takže tak. Toho dne teda sedíme, my se Salamandrem skoro jako štamgasti, Koráb se tvářil dost rozmrzele, protože podobný pochybený podniky ho nikdy nelákaly a ta společnost, která tam toho večera byla, už vůbec ne. Navíc jsme mu slíbili, že tam hraje krásná blond klavíristka jménem Sofia, která ovšem skončila před tejdnem se zlomenou rukou, když jí nějakej kretén přibouchl prsty víkem od piána. To nám sdělil vrchní, když jsme se po ní ptali. Jak říkám,

116

Koráb ztratil náladu, a ještě ke všemu se na něj hned přilepila jedna coura, taková ohlodaná větev to byla, protože Koráb z nás byl největší elegán, zatímco já jí připadal krajně podezřele a Salamandr v tom svým koženým kabátě se žlutým nápisem Smíchovskej řízek na zádech v ní vzbuzoval strach. Jak nám sdělil, před pár dny zbouloval jejího pasáka, což nás nijak nepřekvapovalo, protože v tý době Salamandr byl nějak moc neklidnej a rozdával rány skoro na potkání. Takže ona vyrukovala po Korábovi, ale ten s ní byl hotovej raz dva. Zvedl se, kejvnul na ni a povídá, tak, kočičko, jdeme. O tom, co tady děláš, si popovídáme hezky v klidu. Tvářil se naprosto vážně a ona hned zbledla, málem se jí z vykulenýho obličeje začala sypat fasáda. Začala blekotat, že je slušný a počestný děvče, o čemž my měli dost silný pochybnosti. Koráb ji vedl ven, neřekl jí samosebou, kde v klidu si s ní chce povídat, on zase nikdy nebyl takovej lhář, jako třeba já, aby se vydával za někoho, kým nebyl. Jenže ona byla dostatečně pitomá, aby si myslela, že Koráb je nějakej maník z mravnostního nebo co, a nejspíš se domnívala, že se právě dočkala svýho stodevadesátýhosedmýho zabásnutí. Koráb s ní šel k šatně a za nějakejch pět minut se vrátil sám, přičemž prohlásil, že tak blbou štětku ještě neviděl, protože kdyby byla aspoň trochu fikaná, chtěla by vidět jeho policejní placku, kterou samosebou nevlastní. A prej jí řekl, aby se v Opeře už víckrát neobjevovala, ať si vydělává o pár ulic dál, v pátým pražským obvodě, ale v prvním že má utrum. Za dva dny na to jsme seděli v konibaru u Franty Emerlinga na Újezdě a tam nějaký maníci měli strašnou legraci z toho, jak nějaká štětka tvrdila, že je to pěknej bordel, že má zakázanou Prahu 1 a svý sexuální služby smí nabízet až za smíchovským tankem. Ale o to teď zase tak moc nejde. Seděli jsme v Opeře asi dvě hodiny, já už toho měl v makovici tak akorát, protože před tím jsme byli na Arbesově náměstí ve vinárně U Márinky, a jak tak sedím, koukám na ten starej černej klavír značky Scholze, za kterým seděl nějakej cikán v černejch brejlích, a byl už taky pěkně zpanákovanej. Ten druhej, co hrál na housle, byl celkem střízlivej, i když soudě podle toho, že začínal hrát pěkně

117

falešně, bych řekl, že musel bejt jak pytel. Mě ty jejich tanga už přestaly nějak bavit. Ani nevím, jak a kdy jsem se zvedl a namířil si to napříč parketu, kde se tlačilo jedno vilný tělo na druhý, putoval jsem kapku nejistě rovnou ke klavíru a najednou koukám, jak ten pianista mrkl přes černý brejle a povídá, Rudolfku, seš to ty, kluku zatracená? Sakra, seš to ty nebo ne? A já na to, bodejť, že jsem to já, ty čerte cikánská, to snad není možný, kdepak se tady bereš? A Zizi se jen usmál, protože on to byl opravdu Zizi, pokrčil ramenama a hrál, dokud ten automatickej bubeník nedobubnoval to děsný tango. Teda, ne že bych měl zásadně něco proti tangu, docela rád jsem ho tancoval a párkrát mi při něm upadla tanečnice rovnou doprostředka vyleštěnýho parketu, ale ten večer toho na mě bylo už nějak moc. Samosebou že jsem z toho byl vyvalenej, znal jsem tu blonďatou klavíristku, která tu poslední půlrok hrávala, a čekal bych všechno možný, jen ne Ziziho Demetera. Tak jsem zamával na Salamandra, kterej se připotácel za náma, zvedl Ziziho do náručí a začal s ním radostně tancovat, zatímco automatickej bubeník hrál znovu tango. To bylo shledání jak v románu, návrat ztracenýho kámoše nebo tak něco, houslista z toho byl tak odvařenej, že se jen zkoprněle díval a smyčec mu vypadl z ruky. Lidi přestali tancovat a vejrali, jak vysokej statnej chlap v dlouhým koženým kabátě a s brčálově zelenou kravatou u krku drží v náručí prťavýho cikána, krouží s ním po parketě a zpívá strašně starou písničku, kterou musel znát od nějakýho dobrýho pamětníka. Jmenovala se Já mám holku prťavou a Sally ji zpíval se vší vervou, a díky jeho nakřáplýmu hlasu to znělo, jako když stará bába láme v lese chroští. Já se mezitím posadil za toho starýho ošoupanýho Scholze, kterej měl desku sem tam opálenou, jak si klavíristi odkládali cigáro, a když ten automatickej bubeník dohrál, naprogramoval jsem tam swing, znovu ho zapnul a přidal se k němu. Pravda je, že jsem nebyl tak dobrej jako Zizi, ale nikdo se nepokusil mě vypískat, ani po mně neházeli skleničky. Koráb sice pozdějc prohlašoval, že to bylo jedině proto, poněvadž každej věděl, že jsem tam se Salamandrem a s ním, jinak by mi prej dali určitě přes hubu a vynesli ven. Ovšem to byste

118

mě nejdřív museli slyšet hrát na klavír, abyste mohli posoudit, kdo měl pravdu. Mně totiž, jestli chcete co vědět, říkali jazzovej dědek, náhodou.

Belinda – zpěvačka skupiny Die Zigeuner Teufel, West Berlin 1977

Když jsme s tím elektronickým bubeníkem dohráli, šel si dát Salamandr se Zizim a s Korábem k baru pár panáků, zatímco já hrál dál všelijaký lahodný kousky a ty rozdychtěný párečky se začaly zase ploužit po parketu a funět si blahem do uší. Vrchní neřekl ani slovo, když viděl, že se zábava hejbe, tak byl spokojenej, bylo mu jasný, že jsme se Zizim moc dobrý kámoši, takže ho nehonil, aby šel zase za ty prachy, co mu platil, hrát. Za chvíli se Salamandr se Zizim vrátili na parket a tancovali starej cikánskej tanec, kterej já v životě neviděl, a že jsem v mládí viděl něco cikánskejch tanců. Ale Zizi prohlásil, ať si z toho nic nedělám, že on takovej cikánskej tanec taky jaktěživ neviděl, ale že prej to má šmrnc. Pak si zase sedl ke klavíru

119

a nějakou chvíli hrál sám, houslistu a automatickýho bubeníka už k tomu nepustil, mazlil se s klavírem jak se ženskou a byla to paráda. Když pak bylo po zavírací hodině, což bylo nad ránem, tak ten ramenatej portýr vyházel hosty, který o tom jistojistě ještě tejden vykládali, protože něco takovýho se nevidí každej den. A my tam zůstali s pinglama a vzpomínali jsme na ty starý časy, kdy jsme chodívali za školu a sem tam taky do ní, kdy jsme kradli zálohovaný flašky a kdy já jednoho podzimního dne nasedl se Zizim k jeho strejcovi na vůz s plachtou a jel jsem s nima někam na Slovensko a maminka mě dala hledat esenbákama, protože si myslela, že jsem utopenej někde ve Vltavě. Jojo. A Zizi zase vykládal, jak si vydělával po barech hrou na housle a na klavír a při tom studoval konzervatoř, jeden panák v nás mizel za druhým, a když už venku bylo světlo, zavolali jsme si taxík a jeli jsme ke mně domů, kde jsme pokračovali až do večera, než musel Zizi odejít zpátky do Opery, aby s automatickým bubeníkem a přiožralým houslistou hrál k tanci. Řeknu vám, tenkrát jsem toho měl právě tak dost. Kdo neví, o čem je řeč, ať si přečte Londonovu knihu Démon alkohol. Druhej den ráno jsem dostal třesavku a bylo mi jasný, že když si nedám k snídani dvě piva, bude to k nevydržení, což se ukázalo jako zcela správná domněnka. A pak jsem zavolal Sallymu a Harry Polívkovi a večer po šichtě jsme šli zase do Opery, kde hrál Zizi a kde jsme pokračovali v tom neskutečným tahu, snad největším, jakej jsem kdy podniknul a jakej už radši nikdy podnikat nebudu. Když si pomyslím, že jsem předtím na Smíchovským nádraží s krví notně zředěnou alkoholem posunoval vagóny a pohyboval se mezi kolejema, aniž si to nějak moc pamatuju, tak je mi z toho nějak divně, vážně. Ten tah trval další tři dny. Večer v Opeře, brzo ráno na pivo ke Kalendům nebo do hospody U Váhy, den jsme přetloukli U Holubů a v Rakovnický pivnici, no a navečer zase do Opery. Do práce jsme se Salamandrem pro jistotu nešli, ono by to vážně bylo o hubu, vzali jsme si volno, protože šetřit si dny na dovolenou, to nebylo nic pro nás, to je tak pro spořádaný rodiny s dětma, co v létě musej za

120

každou cenu k moři. Poslední den byl Zizi už tak nadrátovanej, že ani nemluvil, jen mumlal. Prsty se mu na klaviatuře pletly a já musel skoro celej večer za něj u toho odřenýho Scholze zaskakovat. Tehdy mi moje vnitřnosti daly pokoj a já se tomu dodneška divím, protože jsem do sebe nalil kořalky a piva, že by to porazilo vola. Zato se Zizim to dopadlo bledě. Jak byl zvyklej pít, tak tenhle flám s ním jaksepatří zamával, až jsme ho museli odvízt domů tuhýho jak prkno. Byl bezpochyby v delíriu, na to dám krk, protože to trvalo asi dva tejdny, než ho jeho dědeček dal trochu dohromady odvarem z lýkovce. A Zizi ještě dlouho potom vyprávěl o těch růžovejch slonech se zelenejma očima, který se mu zjevovali a celý rozzuřený ho chtěli ušlapat k smrti, protože si pamatovali, jak po nich házel jako malej kluk kamení. Po tomhle maléru musel Zizi odejít z Opery do jinýho podniku a už tolik nepil, protože měl panickej strach z těch růžovejch slonů. Občas jsme se vídali a jen jsme na sebe vždycky mrkli a bylo nám jasný, že tenkrát to byl parádní útok na rakev, kterej se naštěstí nevydařil. Ale v tý době už ani já moc nepil a hlavně jsem všude chodil se svou drahou a jedinou ženou, takže jsem neměl ani tak pomyšlení na nějakýho toho panáka, jako spíš na ni. Ziziho jsme pozvali na naši svatbu, kde nám hrál na violu a s Harry Polívkou zpíval starý černošský spirituály. Byla to náramně pěkná svatba, nejlepší v mým životě, fakt. Škoda, že se jí nedožil můj slepej dědeček, ať se v nebi modlí za mý potomky, tomu by se to náramně líbilo. Od tý doby jsem Ziziho viděl už jen jednou. Zašli jsme s mojí ženou na skleničku do jedný tančírny, kde jsme potkali Ziziho, kterej povídal, že dostal angažmá v Berlíně, do nějaký nóbl knajpy, že tam bude hrát s cikánskou kapelou a že tam snad nějakej čas vydrží. Tak tam tak sedíme a klábosíme o všem možným a najednou se objevil jeden chlápek, kterýho jsme s mou ženou trochu znali. Byl to maník, kterej si o sobě myslel kdovíco, jmenoval se Jan Křtitel Borovský, což samo o sobě bylo dost komický jméno. Z Borovskejch jsem znal jen Karla Havlíčka a Jana Křtitele jsem znal bez přídomku,

121

takže mi tohle podivný spojení připadalo legrační. On si k nám bez pozvání přisedl a začal víst dost pitomý řeči, jako ostatně vždycky, protože byl náramně chytrej a kdekdo u něj byl blbec až na půdu. Čertví čím se vlastně zabejval, ale tvářil se vždycky náramně důležitě, no hrůza. A jak tak kecá, začal se najednou navážet do Ziziho a do cikánů vůbec. Zizi byl klidnej tvor, nic ho nerozházelo, ale přece jen koukl na toho blba a povídá, hele, kámo, na ty tvý řeči nejsem zvědavej, psy jsme spolu nekradli, tak nebuď důvěrnej. Já se v duchu chechtal a ten trouba zbrunátněl a povídá, hele, cigoši, já jsem docent doktor Jan Křtitel Borovský, a jestli je to na vás moc dlouhý, můžete mi říkat Mistře. Já tuhle jeho průpovídku znal jak svý boty a jen jsem se ušklíbl, protože jsem si říkal, jakej asi má doktorát a na který škole asi získal s tou svou blbostí docentum. To se dalo spočítat na palci pravý ruky. Zizi se taky ušklíbl a povídá, pokud vím, váženej pane doktore docente, tak Jan Křtitel skončil s uříznutou hlavou na stříbrným tácu a v hubě měl citrón, načež s naprostým klidem vytáhl z kapsy břitvu, zazubil se znovu a hezky Borovskýmu přiložil tu břitvu na ohryzek. Vševěd Borovský ani necekl, jen koulel očima, bál se polknout, aby si o tu Ziziho břitvu nepořezal splávek, až mu poskočí sem a tam. Zizi za chvilku tu břitvu zase schoval, protože lidi kolem se nějak divně koukali, načež řekl tomu volovi, že by bylo lepší, kdyby zmizel. Během dvou vteřin vypadl Borovský jako cukrář a my se ještě dlouho chechtali, protože tak vyplašenýho docenta jste v životě neviděli, pokud jste sami náhodou nějakýho nešimrali břitvou na krku, o čemž pochybuju. A já si najednou vzpomněl na toho pošťáka, kterýho jsme jako malý kluci našli se Salamandrem podřezanýho v jednom dvoře a kterýho odkrouhl právě jeden ze Ziziho strejců. Tak mě vám polilo horko, i když jsem na sto procent věděl, že Zizi by nikdy nic takovýho neudělal, ale spíš to bylo kvůli tý břitvě, kterou Zizi zdědil po dědkovi a která bezpochyby pamatovala dost krků. Byl to fakticky divnej pocit, já se dost nerad dívám na podřezaný chlapy a ten blb Borovský by určitě v tom stavu nevypadal nijak lákavě.

122

Po chvíli se s náma rozloučil, že už musí jít, protože ráno jede do Berlína a musí si sbalit ranec. Od tý doby si na něj čas od času vzpomenu a přemejšlím o tom, že bych se za ním do toho Berlína mohl jet se svou drahou a jedinou ženou juknout. Ale abych byl upřímnej, přemejšlím čistě akademicky, protože mám trochu obavy, že by to naše setkání mohlo skončit zase nějakým šíleným tahem, že by mohlo skončit růžovejma rozzuřenejma slonama, co maj zelený oči. Ale až zjistím v kalendáři, kdy je Ziziho, tak mu pošlu k svátku alespoň čumkartu.

123

Turistický potíže Když se vydáte po silnici z Velkýho Třebešova směrem ke vsi Říkovu, přejdete most přes Úpu a ujdete takovejch dvě stě metrů, uvidíte po pravý straně silnice dvě túje a mezi těma tújema stojí zešedlej pískovcovej jehlan a natruc všemu, co se tak na pomníčky u cest píše, je v dolní části toho jehlanu vytesanej tenhle nápis: V TĚCHTO MÍSTECH STÁLA JABLOŇ, NA KTERÉ SE ZACHRÁNILO 10 SOUSEDŮ ŘÍKOVSKÝCH PŘI POVODNI V ČERVENCI 1897. Já tenhle pomník objevil jednou na toulkách se svou ženou a zírali jsme na něj jak vrány, vážně. Tomuhle se říká pomník, povídám, tohle je teda něco. Žádnej státník, žádnej osvoboditel, žádnej buditel, žádnej spasitel, žádná bytost z masa a kostí, žádná nádoba hříšná, ale strom! Stáli jsme tam a koukali na tu nádheru, o kterou se ovšem ty sousedi říkovský nijak zvlášť nestaraj, a říkali jsme si, že tenhleten pomník v sobě skrejvá víc lidský pokory, než by se vešlo do všech pomníků světa, fakt že jo. A taky nás napadlo, co to asi bylo za výborný lidi, že postavili pomník stromu, sakra mejdlo, já zatoužil bejt v tom roce 1897, abych je poznal, protože dneska nikoho takovýho neznám. A teď si představte, že nebejt přírodní typ, kterej nevydrží moc dlouho ve městě, nebejt toho, že nejsem línej vyšlápnout si do zcela neznámejch končin, tak jsem tenhle nádhernej pomník nikdy neviděl. Kus odsud, v tom Velkým Třebešově, je státní silnice, lidi tudy jezděj do Český Skalice a do Ratibořic, aby se koukli na Starý Bělidlo a na školu, co do ní chodila Božena Němcová, slavná buditelka, se kterou je údajně příbuznej jeden náš známej spisovatel, protože ta slavná Babička se jmenovala Novotná jako on, jezděj do Náchoda koukat na tu slavnou dobrošovskou pevnost nebo taky na starou pevnost do Josefova, viděj samý pozoruhodný věci, ale ta nejpozoruhodnější, ten krásnej pomník, ta jim uniká. A žádnej jim to neřekne, v žádným turistickým průvodci o tom pomníku není napsaný ani slovo. Takže tam ten pomník stojí u silnice bez

124

naprostýho povšimnutí a čertví jestli dnešní sousedi říkovský vědí pořádně, co tam stojí napsanýho, jestli si myslej, že jejich předci byli na hlavu padlí, když postavili pomník stromu. Jenže nebejt tý jabloně, pár říkovskejch sousedů by tu dneska asi nebylo, protože jejich předci by byli utopený v tý rozvodněný Úpě. Ale nechci nikomu sahat do svědomí, já ani ty lidi vlastně neznám, hospodu tam zavřeli, protože v ní byla prej závadná voda, což mě umrtvilo, jak říká Holden Caulfield, protože kdo pije v hospodě vodu, no ne? Takže tak.

Na výletě v Pyšelích 1968; samospoušť – archiv

Fakt je, že díky svý toulavý nátuře jsem poznal a viděl spoustu krásnejch věcí a tutově jsem jich dvě spousty přehlídl. Už jako malý kluci jsme jezdívali s naším dědečkem z maminčiný strany na vejlety, a když umřel, tak jsme jezdili na vejlety s naším slepým dědečkem, kterýmu to nijak nevadilo, protože s náma jezdil do míst,

125

který znal velice dobře ještě z dob, kdy nebyl slepej, a vždycky se tam strašně rád vracel. Já s bráchou jsme to nikdy nedokázali pochopit, fakt, nám to připadalo zatraceně podivný, ale po letech jsem zjistil, že na tom dědečkovým počínání něco bylo. Jo, náš drahej dědeček, ať mu v nebi není chladno, měl paměť jak slon, to jsme někam přijeli, do nějakýho městečka nebo vísky, a on povídá, chlapci, ještě támhle na horizontě stojí ten křivolakej dub? My se koukli a vidíme, že tam opravdu nějakej křivolakej dub stojí. Jo, je tam, povídáme. Tak půjdeme k němu, ale neberte to přes louku, tam jsou kapku blata, nerad bych si namočil boty. Přes louku to ale bylo blíž, tak tudy vedeme dědečka a on hned nadává, protože nám to začne čvachtat pod nohama. A teď si představte, on nás diriguje, jak se co nejrychlejc z tý mokřiny dostat ven. Jednou, to jsme byli někde za Golčovým Jeníkovem, jsem se ptal dědečka, kdy tam byl naposledy, že si to tak pamatuje. A on že někdy po první válce, ale že to nic nevadí, že je dobrý, když se člověk vrací na starý místa, že si leccos připomene, i když ty starý místa nejsou už to, co bejvaly. Výhoda je, povídal mi jednou na nějakým vejletě, že já to mám před očima pořád, jak to bejvalo, a jestli někdo starý pěkný domy zboural nebo pokácel hájek, tak mně to nerve srdce, protože já jsem naštěstí slepej. Když vám takovouhle věc někdo řekne jako malýmu klukovi, tak jste z toho vyšitý, ale fakticky… časem člověk přijde na to, že všechno je kapánek jinak. V době, kdy náš Egon začal bejt takovej pubertální morous, jsem jezdíval s dědečkem sám, sem tam jsme s sebou vzali Rivku, když se odhodlala pustit máminejch sukní. Já to v tý době bral všechno docela jinak, nemůžu říct, že bych si toho kdovíjak vážil, to bych teda lhal, ani nemůžu říct, že bych za to byl dědečkovi nějak vděčnej, protože mě to místy dost otravovalo, protože jsem musel bejt pořád u něj, maminka mi nakázala, abych ho nikde pro Boha živýho neztratil, jako jednou ztratil starej pan Salamánek malýho Salamandra a jak se velice vtipně dneska ztrácí Sallymu jeho nejstarší syn Hugo. A taky jsem nemohl jít, kam se mi chtělo, dědeček mě dirigoval, tou bílou hůlkou ukazoval, kam půjdem, kde

126

zahneme a tak dál, mě to někdy štvalo, vážně, ať mi to dědeček v nebi promine, protože nechat se vodit světem od slepýho chlapa, to mě jako kluka lehce pobuřovalo. To teprve pozdějc, už jsem byl dospělej, jsem zase začal brát dědečka na vejlety, to už jsem věděl, oč mu jde, a daleko víc jsem mu rozuměl, už jsem věděl, že on není žádnej slepej průvodce, protože toho i bez těch svejch očí vidí stokrát víc než já, a že tak, jako já mu poradím, aby se vyhnul kravskýmu lívanci, tak on mi zase radí, jak se vyhnout životním průserům a tak různě. Když jsem povyrostl a máma se nebála mě pustit samotnýho, začal jsem jezdit na vejlety se svejma kámošema. Stal se ze mě turista, ale ne takovej, co si najde na mapě cíl, vyznačí si štreku a šlape a šlape, nebo se prostě rozhodne, že udělá každej den sto kilometrů, a je mu fuk, kudy půjde, jen když splní svůj turistickej limit. Ty šílenci, co pořádaj akce Sto jarních kilometrů, ty nechápu. Himl zapíská na píšťalku a turisti se vydaj na cestu do Prčic, jdou jak zpitomělý, jak krysy v Hammeln za tím chlápkem s fujárkou. Děkuju pěkně! Já odjakživa jezdil užívat přírodní krásy a vždycky jsem se těšil, až někde zakotvím, nebudu pořádně vědět, kde jsem, jak jsem se tam dostal a jak se dostanu zpátky. Dost často jsem se toulal sám, a kupříkladu díky takovýhlemu systému putování jsem ve svejch patnácti letech v jedny strašně prťavý vesničce kus od Třebechovic viděl posledního českýho bubeníka, kterej si pohazoval paličkama a vykřikoval na návsi pod opelichanou lípou, že se příští středu budou vykupovat králičí předkožky, a další důležitý informace. Pak jsem se po letech snažil tu ves najít, dokonce myslím, že jsem skrz ní šel, ale nepoznal jsem ji. Lípa byla v tahu, baráky přestavěný, prostě tu ves zmršili. A tehdy, zrovna tehdy jsem pochopil, co může bejt na slepotě mýho dědečka dobrýho. On by tu ves viděl zrovna tak jako před léty, dokonce i s tím bubeníkem. Jenže pro mě přestala existovat, stejně jako přestali existovat bubeníci, místo nich jezděj po venkově chlapi s dodávkou, na střeše maj amplion a hlásaj, že vykupujou kožky. Je to mrzutý, vážně, a tuhle jsem se rozhodl, že požádám svýho známýho,

127

kamenosochaře Ludvíka Guttfreunda, aby mi vytesal malej pomníček tomu poslednímu bubeníkovi, kterej já na svý vlastní náklady do tý zmršený vesnice odvezu a tam ho instaluju. Ludvík Guttfreund je bezvadnej chlap a pro takovýhle věci má pochopení, tak doufám, že to pro mě udělá zadarmo. Možná si myslíte, že jsem cvok, a dost možná budete mít pravdu, co já vím. Jako měl pravdu jeden chlápek, kterýmu jsem vykládal o tom říkovským pomníku a on na mě vejral a povídá, já teda nevím, co je na tom zajímavýho, pane Gottlieb, na světě přece byla povodní hromada, spousta lidí se zachránila na stromech, ale pomník těm stromům nestavěli, protože nebyli cvoci, to dá rozum. Nejde o to, jestli měli rozum, povídám zase já, ale o to, že těch patnáct sousedů říkovskejch dokázalo projevit vděk. Ten chlap mi na to už nic neřekl. Proč taky. Každej jsme mluvili o něčem jiným a já bych mu asi marně vysvětloval, co to ten vděk vlastně je. Škoda, že tenhle pomník neviděl můj dědeček, ten by si ho hezky ošmatal rukama, pohladil ten kámen a bylo by mu to hned jasný. Přestože jsem nikdy nerozhazoval po lesích plechovky nebo jiný použitý věci, měl jsem vždycky při svejch vejletech potíže. Já nevím, čím to je, já byl asi jako ten hromosvod abbé Diviše a místo blesků jsem přitahoval průsery, dostával jsem se do konfliktu s lidma, který si mysleli, že jsou normální, zatímco já si myslel pravej opak. Jednou kupříkladu jsme takhle koncem jara, někdy v pětašedesátým, seděli u nás doma s mým kamarádem Soukupem a jeho holkou, kterou si pak vzal. Bylo náramně pěkně a já povídám, co si takhle někam vyjet, holoubkové. Jenomže kam, ptá se Soukup, taky starej cestovatel. Chvíli přemejšlíme a já nakonec povídám, hele, pojedeme do Pyšel. Soukup s tou svou Zuzanou na mě koukali, co je to za blbej nápad, protože ani jeden z nich nevěřil, že vůbec nějaký Pyšely existujou. Já, mám-li bejt upřímnej, jsem o tom taky trochu pochyboval, přestože jsem to jméno několikrát slyšel, ale měl jsem za to, že je to jen taková nějaká nadávka, zušlechtěná pro jemný uši dam. Ale přesto jsme si sbalili piknikovej koš, kterej jsem koupil speciálně na vejlety, naskládali jsme do něj proviant a šli jsme na

128

tramvaj. Nikdo z nás samosebou neměl páru, kterým směrem od Prahy asi tak ty Pyšely můžou bejt. Já se v elektrice zeptal průvodčí, kudy se jede na Pyšely, a ona na mě koukala dost podivně. Tak jsem se začal vyptávat cestujících, až mi jeden starší pán vysvětlil, že jedeme blbě, že musíme k Hlavnímu nádraží a ne do Tróje, protože to je opačným směrem. Jenomže Soukupovi a tý jeho Zuzaně se náramně chtělo jet do Tróje a courat tam kolem řeky, takže jsem slušně tomu starýmu pánovi poděkoval a slíbil mu, že příští neděli na to Hlavní nádraží pojedeme a do Pyšel se opravdu vypravíme. To odpoledne probíhalo v naprostým klidu a kráse, byl horkej letní den, my se koupali v řece a zpátky jsme se vraceli přívozem do Podbaby. No a tam nastal děsnej malér a přísahám, že za to nemůžu, fakticky. Prám byl plnej lidí, který se vraceli ze zoologický zahrady, a samosebou s nima byla i hromada mrňavejch dětí. A jak se tak plavíme napříč řekou, povídám Soukupovi, hele, jednou jsem četl v nějakým bulharským časopise, že ze všech tragédií na vodě jsou nejhorší ty, který plynou z převržení prámů, protože ty nemaj záchranný čluny ani ty velký korkový kruhy s nápisama Titanic. Koukl jsem se kolem a měl jsem bejt radši zticha. Člověk je tvor omylnej, žejo, a já si myslel, že pár lidí, co na mě tak divně koukaj, je tak zarudlejch od toho letního sluníčka, kde by mě napadlo, že tak zbrunátněli po tom mým proslovu. Takže jsem jen tak mimochodem prohlásil, že co se mě týče, hromadný smrti a utonutí zvlášť nemám rád od tý doby, co můj dědeček jen o vlas unikl jistý smrti, když slavná německá ponorka U2 potopila Luisitanii. To už cestující na prámu šuměli víc než Vltava a pak najednou zničehonic ruplo ocelový lano, který bylo natažený přes řeku a ten prám k němu byl přidělanej řetězem s kroužkem na konci, jako pes k boudě, aby mohl sem a tam. Než stačil převozník nebo kdokoliv jinej něco říct, prohlásil jsem suše, hele, už je to tady, rychle do vody. Soukup byl srandista a ta jeho Zuzana taky. Hupsli jsme do chladnejch vln řeky, já držel nad hlavou vyžranej piknikovej koš a díval se, jak na prámu nastává totální pozdvižení. Pár lidí propadlo panice a naskákalo do řeky, zatímco malý děcka se daly do breku a ženský pištěly.

129

Převozník hulákal, ať neblbnu, že se nic neděje, že ten prám má krucinál motor, hned ho taky nakopl, ale lidi si pořád mysleli, že se řítěj do záhuby. Já už byl kousek od břehu, a vtom se Soukup zastavil, šlapal vodu, to on uměl báječně, udělal si z dlaní před hubou troubu a začal křičet na převozníka. Pozor na ten jez! Pozor na ten jez! Já se začal topit, jak jsem se rozchechtal. Kdo tam tu řeku znáte, tak víte, že tam v dohledu žádnej jez není. Jen Roztoky. Soukup ještě párkrát na ten zrádnej a nebezpečnej jez upozornil a lidi na prámu ječeli jako pominutý. Převozník si toho ovšem nevšímal, kormidloval ke břehu, a když přistál, uvázal prám a rozběhl se k nám a Soukupovi a mně dal po hubě. K němu se přidali ještě tři otcové rodin, jedna hubená ženská a dva malý kluci po nás házeli kamením. Jojo, tenhle nepěknej žert má Pánbůh zapsanej ve svým notýsku a určitě tam má poznamenáno, že nás hned stihl spravedlivej trest. Od tý doby, když se náhodou plavím na prámu, radši si hvízdám O sole mio. Nemám fakticky rád hromadný smrti, ale zrovna tak nesnáším lynčování. Když lidi podlehnou panice a davový psychóze, je to fakticky o hubu, to vám můžu říct. Příští neděli jsme se vydali do Pyšel, a už když jsme si kupovali na nádraží lístky, měl jsem takovýho tušáka, že ten vejlet nedopadne dobře. Soukup pozval jednu holku, takovou docela legrační, to jako pro mě, takže jsme jeli čtyři. Drkotali jsme se courákem a já se pokaždý, když se objevil průvodčí, zeptal, jestli už budeme v Pyšelích. Když jsem se ptal asi po devátý, už mi ani neodpověděl, jen cvakal výhružně těma ajznboňáckejma kleštičkama. A pak najednou Soukup vystrčil hlavu z okýnka a začal hulákat na celý kupé, kde bylo několik vejletníků, vidím Pyšely! Na to vytáhl z mýho piknikovýho koše vajíčko vařený natvrdo a začal si hrát na Kolumba. (Lidi si mysleli, že jsme pod parou, ale my v sobě neměli v tu chvíli ještě ani kapku, to vám přísahám.) No, povím vám, že tohle pro mě byla úžasná událost. Když nevěříte, že něco existuje, a najednou zjistíte, že to skutečně existuje, tak jste celý vedle. Jako já,

130

když jsem viděl na zastávce nápis Pyšely, výpravčího s plácačkou v ruce a za řekou to město, do kterýho jsme ale nikdy nevkročili. Jelikož jsme všichni čtyři byli velmi slušně vychovaný lidi, slušně jsme se se svejma spolucestujícíma v kupé rozloučili a každýmu jsme potřásli rukou, já ještě vyslovil upřímnej dík průvodčímu za jeho milou společnost, což ho dojalo k slzám, a když jsme konečně vystoupili, ještě jsme všem těm lidem, co na nás zvědavě koukali z okýnka, mávali bílejma kapesníkama a Soukup dojetím plakal. On sice dodneška tvrdí, že mu do oka spadl kousek uhlí z parní lokomotivy, jenomže on se vždycky styděl za svý ušlechtilý city, nehledě na to, že ta lokomotiva byla motorová. Pochopitelně jsme se museli na nádraží vyfotografovat pod tím velkým černým nápisem PYŠELY, aby každej, kdo nevěří, věděl, že tohle městečko existuje a že tam mají železnici. Pak jsme se šli vykoupat do řeky a vyšlápli si nahoru nad zastávku, kde byl takovej docela pěknej lesejk. Tam ženský prostřely hezky ubrousky, naservírovaly nám pečený kuřátko a ementál a my se Soukupem vylovili skleničky a bílý víno, který bylo kapku uhřátý po tý dlouhý cestě. To se ovšem nedalo nic dělat, žejo. Seděli jsme tam, debužírovali a klábosili, pochvalovali jsme si, jak je tady krásně, když tu si Soukup usmyslel, že bysme si mohli udělat takovej docela malej ohýnek, protože vejlet bez ohýnku prej není žádnej vejlet, a to je teda pravda. Tak jsme začali sbírat chroští a nosit ho na hromadu, kterou Zuzana po chvilce zapálila. Jenomže si chudák holka nevšimla, že my to dříví naskládali na zem v takovým divným místě, kde smrděl olej a benzín. Takže to nebyl žádnej docela malej ohýnek, ale pořádnej fajrák. Dalo nám dost práce, než jsme ten požár zdolali, foukal takovej prevítskej vítr od řeky k lesu a ten les byl suchej jak troud, jak už v horkým létě lesy suchý bejvaj, znáte to, ne? Bylo nám jasný, že by ten les náramně dobře hořel, kdyby se k němu přiložila sirka, nebo kdyby v něm někdo odhodil použitou pochodeň. No a jako by satan slyšel ty naše katastrofický představy, dal se do díla, který spočívalo v tom, že od našeho udušenýho ohýnku začal najednou hořet pruh země kolem

131

pole až k nějaký skládce starejch ošoupanejch pneumatik, co se jich pohodlně zbavovali pyšelský motoristi. Bylo to opravdu náramný odpoledne. Objevil se tam zničehonic hajnej, naštěstí bez pušky, jinak by nás tutově zastřelil, ani se neobtěžoval s nadáváním a začal ten požár hasit s náma, pak se přihnalo ještě pár lidí a v Pyšelích, odkud přes řeku viděli černej kouř, se už srocovali dobrovolný hasiči. Měli ovšem smůlu, protože než přijeli, bylo po všem. A my jsme byli nařčený ze založení požáru a z obecnýho ohrožení. Věříte tomu? My, mírumilovný lidi, který si v lůnu přírody chtěli udělat takovej docela prťavej ohýnek, aby náš vejlet měl ten správnej punc, my byli označený za žháře. Naštěstí je Soukup rozenej diplomat, tak se to snažil urovnat, hasil ten společenskej incident zrovna jako před chvílí založenej požár, i když stejně jako já věděl, že je na nás páchána křivda. Lidi nám horem dolem nadávali a Soukup vysvětloval hajnýmu, jak to vlastně vzniklo a co všechno najednou začalo hořet, ačkoliv jeho děvče škrtlo jen jedinou sirkou. A nato povídá jeden pyšelskej soused, když jste blbý, za to nikdo nemůže, jako byste nevěděli, že tady na tom plácku vyměňujou motoristi vyjetej olej, že starej Karásek hubil na kraji pole plevel naftou a Carda vyvezl zrovna včera na tu skládku pneumatik hadry od acetonu, protože si stříkal auťák. A taky byste měli vědět, že se v otevřený přírodě nesmí rozdělávat oheň, za to je pokuta a ta vás nemine. My ale dělali, že to o tý pokutě neslyšíme, a pomalu jsme se přesouvali k železniční zastávce a ty lidi za náma. Bavili jsme se, jako by se nic nestalo, a já začal Soukupovi vykládat, jak jsem viděl jednou ve filmovým žurnálu obrovský požáry lesů někde v jižní Francii, a že to určitě musel bejt pořádnej hic a všechno že to bude patrně tím, že stromy jsou dřevěný a dobře hořej. Soukup začal z hlavy počítat výhřevnost hektaru lesa nastojato, ty dvě naše holky šly radši padesát metrů před náma, aby zavčas a nepozorovaně koupily lístky na vlak, kterej už někde blízko povzbudivě houkal. No a pak, když byl ve stanici, nastoupily a nechaly otevřený dvířka, abysme mohli se Soukupem na poslední chvíli naskočit. Unikli jsme vejprasku, kterej by byl

132

tentokrát krajně nespravedlivej. Od těch dob jsem Pyšely nenavštívil. Docela stačí, že vím, že existujou. Se Soukupem jsem zažil ještě jeden nádhernej vejlet. To bylo v době, kdy už my měli malýho Lojzu, Soukup měl syna o tři roky staršího a zrovna tak Salamandr, kterej měl krom Huga ještě Rudolfka, a Gretička čekala zrovna třetího potomka, z kterýho se nakonec taky vyklubal kluk. Moje žena se s Gretičkou jednou dohodla, že našim klukům ušijou takový ty námořnický oblečky, jaký se kdysi nosily a jaký náš oděvní průmysl bůhvíproč nevyráběl. Taky jeden ušily pro malýho Soukupa, všichni ty kluci měli krátký kalhoty, takový ty čepičky s nápisem AHOJ a s dvěma pentlema vzadu, no paráda. Každýmu jsme koupili síťku na motejly, aby to bylo jaksepatří, protože co je to za malýho kluka, kterej nemá síťku na motejly. Tenkrát s náma jel taky Koráb a Harry Polívka, který sice neměli potomky, ale to nikomu nevadilo, naopak se to náramně šiklo. Harry si koupil takovýho starýho Buicka a Koráb měl velkou Pragu a do těch dvou auťáků jsme se všichni nacpali, Harry s Korábem nám dělali řidiče a lokaje. To bylo krátce po tom, co jsme si s Korábem tuhle nádhernou hru vymysleli, protože jsme chtěli blbnout českej lid. No, takže jsme si teda vyjeli do jedný rekreační oblasti, o který jsme věděli, že bude jaksepatří přelidněná. Koráb na sobě měl ten oblek, co jsme si předtím nechali ušít pro sebe, byl to docela pěknej livrej s placatou čepicí, Harry měl bílej oblek a vypadal nádherně. Když jsme dorazili na místo, tak se oba dva starali o jídlo a pití a o kluky, obskakovali nás a výletníci, který chodili kolem, valili oči. Potloukal se tam takovej zvědavej stařík a vůbec mu to nešlo do hlavy, něco takovýho asi viděl naposled za první republiky, tak nevěděl, jestli sní nebo bdí. Harry i Koráb se k nám všem chovali velice uctivě, vykali nám a Harry, když ten starej dědula už nějak moc vejral, vytáhl najednou z auta starej telefon, přinesl mi ho a povídá, pane, volá vás Rockefeller. Mně to nejdřív vyrazilo dech, tohle byl Harryho skrytej trumf, ale pak jsem vzal sluchátko a začal něco brebentit, přičemž jsem se co chvíli obrátil na Salamandra a ptal se, jestli máme teda ty

133

měděný doly od toho trouby koupit, nebo ne. Bylo to nádherný. Za chvíli už nás očumovala halda lidí, takový ty, co si v kufru auta vozej na vejlety skládací stolečky a skládací židličky a každej má nějakej bourák, na jakej my se nevzmohli. Když bylo těch čumilů nejvíc, oznámil nám Harry, že bude oběd a vytahal spolu s Korábem hromadu vybranýho jídla a flašky šampaňskýho ve stříbrnejch kyblících s ledem. Náš Lojza se do krve porval s malým Hugo Salamandrem, prťavej Rudolfek se ztratil a Soukup musel vylízt pro svýho syna na dost vysokej strom, protože kluk vylezl nahoru a nevěděl, jak dolů. Síťky na motejly jim ukradli nějaký uličníci a jakási ženská vykřikovala, co prej je to za móresy s tím černým sluhou. Já ji velice jemně upozornil, že jí je po tom houby, ale když už je o tom řeč, tak nějaký průpovídky o rasový předpojatosti nejsou rozhodně na místě, protože jak si jistě všimla, máme i bílýho sluhu, což jí dočista vyrazilo dech. Její muž se dal s Harry Polívkou do řeči a vyptával se, jak je možný, že se nechá vykořisťovat, že je to hanebnost, a Harry mu na to řekl, že už mu taky pěkně pijeme krev a že prej hned, co doobědváme, vstoupěj do stávky. Ten chlap ho nabádal, aby začali stávkovat ještě před obědem, což Harry musel odmítnout s poukazem na to, že by se sám taky nenajedl, protože od nás dostávají zbytky. Já fakticky nevím, jak je možný, že to ty lidi vůbec brali vážně, fakt. Každej normální člověk by si řekl, že to je pouhopouhá recese, kouknul by se a zase šel. Jenomže jak jsem se tak díval po těch lidech, tak mě napadlo, že na nás mají asi děsnou pifku, protože jim nikdo oběd neservíroval a nikdo jim nenalejval vychlazenej šampus. Každej si nejspíš myslel, že jsme nějaký hogofogo, přičemž my všichni jsme si docela poctivě vydělávali na chleba a pití svejma rukama a nikdo nám nikdy nic nedal zadarmo. A že jsme byli mladý a veselý? Skuhrání nás nikdy nebavilo a na oběšení je čas tak dvě minuty před smrtí. Takže tak. Když bylo po obědě, řekl jsem, Harry, můžete to uklidit. A on docela nahlas svým krásným basem povídá, pane, ukliďte si to sám, já na vás kašlu. Salamandr se na něj koukl a řekl, Harry, za tohle

134

vám strhnu dva tisíce z platu, načež se do toho vložil Koráb a prohlásil, beze všeho, pane, s těma pěti tisícema, co zbydou, se dá taky docela slušně vyjít, a plácl Gretičku familiérně po zadnici. Tak tohle je vzpoura! zapištěl Soukup a malý kluci, který nevěděli, oč se jedná, po sobě začali házet rajský jablíčka, aby aspoň nějak přispěli k všeobecnýmu zmatku. To se ví, lidi začali bejt náramně zvědavý a poňoukali Harryho s Korábem, ať se nedaj, že v týhle zemi se jednou provždy s vykořisťováním skončilo a s buržoustama taky a že my tyhle manýry rozhodně nebudeme obnovovat. Harry tomu chlápkovi, co měl nejvíc řečí a starostí, sdělil, aby byl klidnej, že právě založili s Korábem odborovou organizaci a že nás hezky přimáčknou ke zdi a my jim budeme muset zvýšit platy. A pak začal vykládat, že to bude sice kapánek problém, protože doposud jim platíme sedm tisíc měsíčně, což byl v tý době tak hornickej plat, a že oni dva jsou taky lidi, takže nám vzhledem k našim malejm platům a dětem, který musíme živit, budou muset nechat alespoň životní minimum tři sta padesát korun na osobu. A že nás nemůžou zruinovat úplně, protože kdyby to udělali, přišli by o výhodný místa a museli by se začít živit prací. Ten chlápek prohlásil, že by rozhodně ale nebylo na škodu takový lidi, jako jsme my, zruinovat, jenže Harry trval na svým, tvrdil, že by pak s Korábem už nenašli nikdy takový blbce, který by jim prakticky za nic dávali tak vysoký platy, leda že by se museli nechat zaměstnat ve státní správě, což by je ovšem nebavilo. Načež vytáhl karty a vybídl Korába, aby si zahráli mariáš, ale ne desetníkovej, jakej hraje panstvo, ale o stovky. A dali se do toho, a když Koráb vyhrál sto sedm červenejch a shrábl balík stovek, tak to už ty lidi kolem nemohli překousnout, protože tohle na ně bylo příliš. Ale byl tam jeden jedinej člověk, tak pětašedesát mu mohlo bejt, ten celou dobu mlčel, popíjel lahvový pivo, hrál si se svým jezevčíkem a všechny nás docela pobaveně pozoroval. Když už jeden z rozhořčenejch českejch vejletníků, takovej spravedlivej uvědomělej občan, na nás chtěl zavolat poldy, tak ten pán s jezevčíkem se zvedl, šel k nám a povídá, že by snad bylo lepší, kdybysme se sebrali a odjeli, protože ty lidi, z kterejch si

135

děláme šoufky, jsou taky jenom lidi, že dotýkat se citů dělnický třídy je krajně nebezpečný. A ukázal nám dvě pěkný rozšklebený jizvy na hlavě a povídal, já si ve vašich letech taky dělal z lidí blázny, tohle je památka na jejich blbost. Teprve když tohle řekl, si lidi kolem uvědomili, že si z nich děláme blázny, že to všechno bylo jen divadlo k našemu vlastnímu pobavení, že jsme vlastně provokatéři a kdoví co ještě, a hned nám to začali vytmavovat. Harrymu říkala jedna ženská, že by se měl stydět, protože jeho předkové trpěli pod jhem otrokářskýho biče, a on to docela klidně zlehčuje, zatímco by měl bejt rád, jak v naší zemi černochy milujeme, což se naplno projevilo, když někdo bacil Harryho šutrem do hlavy. (Mezi náma, on to byl náš Lojza, kterej to nemyslel nijak zle, akorát že se chtěl trefit do Korába, ale nějak mu to nevyšlo.) Mýho drahýho bratra zavírali do basy, protože vydělával na lidský blbosti, zatímco mně lidská blbost přinášela rány. Salamandr, kterej byl popudlivej, se začal rvát s nějakým chlapem, já s jiným, a naši kluci, povzbuzený zářným příkladem svejch otců si to šli rozdat s těma uličníkama, který jim sebrali síťky na motejly. Ženský, naše i ty cizí, na sebe začaly ječet, takže nakonec naši dva komorníci, Harry a Koráb, to všechno zpacifikovali a za vydatný pomoci Soukupa nás nastrkali do auťáků a tak tak jsme stačili včas zmizet, protože ten dav českejch výletníků začínal bejt horší než splašený včely. A nikdo z nás neměl zájem o jizvy na hlavě, jaký měl ten postarší pán. Ale řeknu vám, byl to tehdy krásnej vejlet, vážně, my na něj všichni s láskou vzpomínáme, přestože nám ho pár zpozdilejch lidí pokazilo. Jenomže to bylo tím, že jen málo lidí dovede opustit svý hnízdo a svý stupidní obyčeje, málokdo dokáže se vší vervou a chutí hupsnout do lůna přírody a vychutnávat s rozkoší její krásy. Díky tomu se taky dost často stává, že lidem, který z nepochopitelnejch důvodů strkaj nos do cizích záležitostí a staraj se o to, jak druhý žijou a jak se bavěj, unikaj skutečný krásy, a nikdy v životě nemůžou tím pádem narazit na neorganizovanejch toulkách na takovej pomník, jakej kdysi dávno kousek od řeky Úpy postavilo jedný jabloni patnáct sousedů říkovskejch.

136

Milovník nahejch těl Ten opravdovej důvod, proč se praotec Čech usadil tam, kde se usadil, proč vylezl na horu Říp a bezmezně se do ní na svý starý kolena zamiloval, je skutečnost, že ta hora Říp, když se na ni dobře podíváte, vypadá jak dámský ňadro. Jojo, je to tak a je škoda, že si týhle drobný souvislosti nevšiml Freud, protože by možná přišel na to, v čem spočívá ten slavnej českej fenomén, proč jsou Češi jiný než Němci a Poláci a Rusové a vůbec. Možná že dám tenhle úkol k vyřešení svýmu známýmu sexuologovi doktoru Zbytovskýmu, kterej pracuje nedaleko Řípu v blázinci v Horních Beřkovicích, ten třeba nějaký radostný závěry z týhle souvislosti vyvodí. Jenže já chci vysvětlit, kdy jsem na tohle všechno přišel. Jednou mě pozval Martin Holan, což byl můj spolužák z první a druhý, možná i třetí třídy, pak podle mýho nejlepšího vědomí pořád propadal, což on popírá, na výstavu jednoho svýho kámoše, kterej studoval na filmový fakultě uměleckou fotografii. (Fakticky, Holan musel aspoň dvakrát propadnout, i když on tvrdí opak. Dneska je z něj spisovatel a dramatik, tak se asi stydí, že měl v mládí z českýho jazyka kouli.) No a právě na tý výstavě mně tyhle souvislosti došly. Ten Holanův kámoš vystavoval fotografie krásnejch nahejch těl i kousků krásnejch nahejch těl a na jedný takový fotografii o rozměrech 40x60 cm bylo dámský ňadro vyfotografovaný ve chvíli, kdy dotyčná ležela hezky na zádech, byl to kopec nevysokej a na něm hezky trůnila bradavka, jako ta kaplička na hoře Říp, nic víc na tý fotografii nebylo, jenom ten nádhernej přírodní útvar, kterej promlouval zcela jasnou řečí o tom, jak to tehdy s tím naším slavným praotcem bylo. Někdo může namítnout, že ta kaplička přece není vidět, jenže já jako prťavej kluk znám horu Říp s kapličkou viditelnou, tehdy ještě ty buky a doubky nebyly tak vysoký a delší věž tý kapličky byla fakticky vidět, to mi věřte, já to mám před očima, jako míval obrazy krajiny před očima náš slepej dědeček, ať na nás v nebi vzpomíná v dobrým, když se šlo takhle od

137

Ctiněvsi, byl pohled na horu Říp s kapličkou na vršku stejnej jako na tý fotografii, o který jsem před chvílí mluvil. Takže tak.

Kouřící Venuše - 1975

Fotograf, kterej ve mně svým uměleckým dílem vyvolal tyhle asociace, se jmenoval Edouard Resnais. Na tom „o“ ve svým křestním jméně si velice zakládal, na svým příjmení taky, protože tvrdil, že jeho předkové jsou potomci nějakýho kaprála Resnaise, kterej, místo aby se bil za Napoleona u Slavkova, v jedný slavkovský chalupě zalezl do peřin k nějaký křehulce a vylezl až za hodně dlouhou dobu, snad když už byl Napoleon internovanej na Svatý Heleně. No a založil tady rod, protože se mu na Moravě náramně líbilo, plodil potomky a každej ten prvorozenej syn se jmenoval Edouard, což mně samotnýmu připadá dost blbý, dávat synovi jméno po otci, ale každej má jiný obyčeje, žejo. Tehdy Resnais začínal bejt poměrně známej, protože téměř jediným objektem jeho

138

zájmu byly krásný ženský a půvabně zaoblený části jejich těla. On se na ty ženský dovedl prostě dívat tak, jak by to nikoho nenapadlo, a když jste ty fotky pak viděli, tak jste si říkali, sakra mejdlo, vždyť je to vlastně jednoduchý. A přitom to nebylo žádný porno, abyste si nemysleli, kdepak, byly a jsou to pořád krásný a decentní fotografie ladnejch křivek, který v člověku vyvolávaly docela libý pocity a všelijaký asociace, jakou ve mně vyvolala kupříkladu ta, o který byla řeč. Povídal mi Koráb, se kterým jsme se tehdy na tu výstavu šli podívat, že kdybych tohle vyprávěl nějakýmu sexuologovi, kdybych mu řekl, co pro mě ženskej prs vlastně znamená, že by nejspíš hořce zaplakal nad mým mužstvím, protože fakt, že v někom kus nahýho ženskýho těla vyvolá vlastenecký pocity, je hodně na pováženou. Koráb se ovšem velice pletl, protože dámský ňadro, to je vlastně mateřskej prs, to je to mateřský mlíko a hora Říp, to je otčina, to je to mlíko a strdí, o kterým se píše ve Starejch pověstech českejch, je to jednoduchý jak sáňky, jen to chce dívat se na věc ze správnýho úhlu, žejo. A Resnais, ten se na věci ze správnýho úhlu dívat uměl. Když nás Holan seznámil, tak jsem mu řekl o tý fotce a o tom Řípu, on chvilku dumal s hlavou lehce nakloněnou, bylo mi hned jasný, jak ho tahle myšlenka zaujala, a pak povídá, Rudolfe, zdá se, že vnímáte svět způsobem, který mi konvenuje. Mluvil spisovně a vykal mi. Symbolika je důležitá věc a je vidět, že vy vnímáte svět komplexně. No, že bych z toho byl moudrej, to zase ne. On jak tehdy studoval, tak byl napumpovanej všelijakejma poučkama z estetiky, všelijakejma krasodušnejma řečičkama, který na mě, když jsme se víc poznali, už ani nezkoušel, protože věděl, že já mu to nezbaštím. Řečičky o Umění, to nebylo nic pro mě, já se nikdy nepokoušel, přestože jsem toho sám dost věděl, utrhnout holku na vědomosti, který jsem nabifloval v chytrejch knihách, to mi připadalo dost nefér, já se snažil je vždycky urvat na sebe samýho. No, je pravda, že se mi to moc nedařilo, zatímco kluci, co trhali holky na chytrý řeči o Hegelovi nebo o Chagallovi, měli úspěch. Já to teda nechápu, ale je to tak. Jednou jsem to zkusil, do jedný holky jsem hustil chytrý věci z Fromma, jenže to skončilo fiaskem, já do ní hučel u ní v bytě asi

139

čtyři hodiny a nakonec mi řekla, ať laskavě vypadnu, že na impotenty, co se to snažej okecat, není zvědavá. Když jsem tvrdil, že jsem nikdy nepochopil, jak to Koráb dělá se ženskejma, tak u Resnaise jsem to pochopil celkem brzo, jenže mi to nebylo nic platný. On těm holkám jednoduše sdělil, že fotí akty, žádný prasárničky, že mají hezký tělo a tvářinku, a jestli by mu nechtěly stát modelem. Odmítla snad jedna z padesáti, protože každá si samosebou myslela, že to je první krůček ke kariéře, ono bejt modelkou je pro některý ženský náramně lákavý a vyhlídka, že se ocitne díky fotografiím Edouarda Resnaise na obálce nějakýho časopisu nebo tak ně co, byla samosebou svůdná. Jo, Resnais si tohle mohl dovolit, protože uměl fotit a ty fotky mohl těm holkám taky ukázat. Já v tomhle punktu neměl šanci. Ne, že bych nedokázal zmáčknout spoušť, ne, že bych nedokázal zaostřit, jenže ono to není tak jednoduchý, jak by si jeden řekl. Jednou jsem koukal, jak Eda fotí Kamilu, což byla taková snědá holka s hustejma černejma vlasama, jak dlouho mu trvalo, než pořádně nasvítil scénu, a pak tu Kamilu fotil asi desetkrát, a pořád nebyl spokojenej, jak vyměňoval pozadí a dělal všelijaký fígle, aby dosáhl toho, čeho dosáhnout chtěl, totiž zvláštní atmosféry, protože abyste tomu rozuměli, ta Kamila měla oči černý jak noc, černější oči jsem nikdy neviděl, a ty oči právě na ní byly pro Resnaise v jistý chvíli důležitější než její tělo, taky docela pěkný, chtěl docílit zkrátka toho, aby člověk, až tu fotku uvidí, nevěděl, kam se koukat dřív, jestli na to nádherný poprsí a hezky klenutej Venušin pahorek, nebo do těch uhrančivejch očí. A skutečně toho docílil a v nějaký soutěži s tou fotografií vyhrál. A musím tu podotknout jednu věc, že totiž Resnais zásadně nikdy nefotil ty ženský těla barevně, protože tvrdil, že v tom černobílým provedení je to lepší, a já mu teda musím dát za pravdu. Viděl jsem těch fotek sta a sta, fakticky, znám ho víc jak deset let a za tu dobu prošlo jeho ateliérem ženskejch, že se o nich Korábovi ani nezdálo. Jenomže on zase Resnais, abyste si nemysleli bůhvíco, se všema těma ženskejma nechodil a nespal taky se všema. Některý ho zajímaly kvůli tváři, kvůli vlasům, jiný kvůli tělu nebo jen kvůli pize

140

na zadnici. To je teda fakt. Jednou na plovárně viděl v bikinách nějakou slečnu s takovou zvláštní pihou, tak ji sbalil a vyfotil jen tu zadnici, nic víc, aspoň to říkal. No a my mu s Korábem povídali, že je vůl, že mohl vyfotit jakoukoliv prdel a na ni tu pihu doretušovat. Řekl nám, že jsme ignoranti a že o umění nevíme nic. No, možná měl trochu pravdu. Resnais, když dostudoval a přestal dělat chytrýho, tak byl docela fajn. Koneckonců jeho kámoš a můj bejvalej spolužák z první třídy Martin Holan taky. (Fakticky bych za to dal krk, že dvakrát propadl, dokonce myslím, že ho chtěli poslat do pomocný školy.) Oni tu filmovou školu vystudovali oba, Holan o nějakejch pár let pozdějc, to bylo tutově kvůli tomu propadnutí, a tam jim přednášeli chytrý lidi. Kundera, kupříkladu, ten učil scénáristy, a ty, co my jsme znali, ty si ho nemohli vynachválit. No a pan profesor Dvořák, co učil dějiny výtvarnýho umění naše známý malířky, učil taky filmaře, takže Resnais byl v tomhle dost vzdělanej a pořád se vzdělával, protože chtěl znát všechny díla slavnejch malířů, a především akty. A tak, jako můj kámoš Bártl ty některý obrazy padělal, tak Resnais podle nich komponoval svý fotografie, nebyly to teda padělky, ale vlastně to vypadalo, když jste pak tu fotku viděli vedle reprodukce, jako by někdo stál vedle štaflí a vedle Cézana nebo Maneta, měl tam deskovej fotoaparát a zvěčnil to, co zrovna ten slavnej malíř maloval barvama. On se tím docela bavil, jednou fotil jednu Korábovu milku, která chtěla bejt slavná, a to byla teda náramná legrace, protože jí nakukal, že tu fotografii otisknou v nějakým časopise a že sláva je zaručená. Zeptal se jí, jestli zná Ingrese, a ona že to teda neví. To byla její první chyba. Holka, která chce udělat díru do světa a je nevzdělaná, to je těžkej smutek ducha. Kdyby věděla, kdo to je, tak by taky věděla, že tenhleten poslední francouzskej klasik prohlásil, že nejdůležitější je vědět, co příroda stvořila nejkrásnějšího a pro umění nejvhodnějšího. To si můžete domyslet, pokud ho taky neznáte, že ten chlap maloval akty. A jeden ten akt se jmenuje Koupající se žena. Resnais mi vykládal, že Ingres namaloval tu koupající se ženu několikrát za život, že byl koupajícíma se ženama

141

přímo posedlej. (On teda taky namaloval jiný věci, například císaře Napoleona, kvůli kterýmu ho měl Resnais obzvlášť rád, protože nebejt napoleonskejch válek, nežil by v Čechách.) A to je známý z antiky, že nejkrásnější výtvor přírody je ženský tělo, věděla to i ta Korábova holka, tělo měla skutečně skvostný, a její druhou chybou bylo, že na něj byla pyšná víc, než je zdrávo, že díru do světa chtěla udělat svým tělem, svejma velkejma vnadama a krásnou vyzývavou tváří. A ty dvě chybičky se jí vymstily, protože nalítla Resnaisovi, když jí řekl, že ji vyfotí ve stejný póze, jako je ten první Ingresův obraz koupající se ženy. Kdo ten obraz znáte, vám nemusím dál nic povídat. Ale těm, co ho neznaj, to musím říct, aby mi náhodou nepřišli vynadat, že jsem potvora. Ta ženská totiž sedí na rohu rozestlaný postele, je samosebou nahá, na hlavě má nějakej ručník, aby si nenamočila vlasy, vzadu za ní je nějakej závěs a to je celý. Vtip je ovšem v tom, že ta ženská sedí tak, že je otočena zády k plátnu. Jo, pochopili jste to dobře, jsou jí vidět nahý záda, zadnice zabořená do peřiny, levá noha celá, z pravý kouká kousek. Říkám vám, že kdybych si modelem sedl já, tak to nikdo nepozná, protože ono tý ženský ani neni vidět do obličeje. Jen kus tváře a pravý ucho. Jo, takhle ten obraz vypadá. Když ta holka přišla k Resnaisovi do ateliéru, tak on už měl tu scénu připravenou. Nevěřili byste, co musí mít takovej fotograf doma za skladiště nejrůznějších pitomostí, váz, lamp, oblečení, přehozů, všelijakejch pozadí a všelijakejch možnejch i nemožnejch rekvizit. To je jak u vetešníka, fakt. Koráb tam šel s ní, ten o tom totiž od Resnaise věděl a strašně se těšil, jak ta holka bude prskat, až zjistí, oč jde. A Resnais naaranžoval a nasvítil scénu, pak počkal, až se holka svlíkla a vysprchovala, aby to bylo echt, když jde o akt koupající se ženy, a nakonec ji posadil na kraj postele. A ona se pořád točila opačně, pořád chtěla předvádět svoje vnady a svůj obličej, jenže Resnais jí sdělil, ať se otočí hezky zády, že jsou domluvený na fotce a lá Ingres. Ona se cukala, jenže Resnais svejm modelkám platil, pro něj to byl obchod, tak jí vysvětlil, že pravidla určuje on, a basta. Tu fotku pak skutečně otiskli, byla docela dobrá,

142

jenže ta holka si pak nabrnkla nějakýho jinýho fotografa, kterej ji byl ochotnej fotografovat z druhý strany a dopomohl jí k dost pochybný slávě, protože si ji díky jejím vnadám vyhlídl nějakej producent z Německa a ona pak hrála v dost nechutnejch prasárničkách. Tohle teda vím od Resnaise, kterej to viděl někde v Hamburku nebo kde. Samosebou že se Resnais taky seznámil s Harry Polívkou, ten byl totiž naprosto nepřehlídnutelnej, a oba dva spojovali předci. Harryho americkej otec poručík Smith a Resnaisův prapředek kaprál Resnais. Dva válečníci, jeden nás jel osvobozovat od nácků, druhej sem přitáhl s Napoleonem a oběma tu učarovaly pěkný ženský. A jak jsme se tak různě stýkali, popíjeli pivko U Pinkasů a chodili po mejdanech, tak jednou nám Resnais ukazoval fotografie slavnejch aktů, a já si najednou vzpomněl na Manetovu Olympii. A víte proč? Protože na tom obraze za nahou Olympii, kterou namaloval podle Viktoriny Maurentový, stojí černá služebnice s nějakým polštářem v ruce. Jo, černoška. Tak povídám, hele, Edo, převlíkni Harryho za služebnou a můžeš udělat bezvadnou fotku, to bude paráda. On na mě koukal, kroutil hlavou a prohlásil, že jsem trouba, protože Harry je sice černej jako ta ženská na obraze, ale z očí mu kouká jeho mužství, to se nedá zakrejt žádným ženským oblečením. Jenomže pak najednou přimhouřil oči, díval se někam před sebe, pokyvoval hlavou a nakonec povídal, nojo, to by šlo, to by mohlo bejt zajímavý, Rudolfku, seš ochotnej se nechat vyfotit, jak jsi přišel na svět? Já na to, že mezi tím, jak jsem přišel na svět, a tím, jak vypadám dneska, je přeci jen kapánek rozdíl, protože jsem neoholenej. A taky mám poměrně plochej hrudník, na rozdíl od tý Manetový modelky. No právě, v tom je celej ten vtip, povídá Resnais, protože ta fotka se nebude jmenovat Olympie, ale Olympus. Budeš tam hezky ležet v decentní poloze a za tebou bude stát tadyhle Harry, seženeme nějakýho černýho kocoura, kterej je na tom obraze, takže na tý fotce musí bejt taky. No a já blbec kejvnul. V tý chvíli se mi to zdálo náramně vtipný, posedla mě najednou nějaká pejcha nebo co, že budu na Resnaisový fotografii, protože on v tý době už byl fakticky známej. Dodneška to nechápu. Odmítl jsem se jako akt nechat

143

malovat od holek z Akády, a teď tohle. Samosebou že Harry byl taky pro, jenomže ten si tím nepřivodil žádný trable, na rozdíl ode mě. Ten z toho měl potom stejnou srandu jako Resnais s Korábem a Salamandrem. Když jsme přišli do Resnaisova atelieru, tak scéna už byla připravená. Postel potažená prostěradlem, tři naducaný polštáře, ty jsem přinesl z domova já, černej kocour, kterýho sehnal Resnais od nějaký známý holky, od jiný vypůjčil takový zlatý pantofle, který mi samosebou byly malý, do vlasů mi dal pentli, na pravou ruku náramek a řekl mi, abych zaujal stejně ladnou pózu jako Viktorina Maurentová. Tak jsem se tam hezky uvelebil, lehce zkřížil nohy a ruku si dal do klína, za mnou stál Harry Polívka s kytkatým polštářem a u nohou mu vrněl černej kocour. Jo, bylo to přesně jako od Maneta a fakt je, že ta fotka byla docela dobrá, a když ji člověk dal vedle reprodukce Manetovýho obrazu, tak to bylo legrační. Jenomže já ani ve snu netušil, že asi za půl roku má Resnais výstavu a že tam krom jinejch fotek vystaví taky tuhletu s názvem Olympus. Martin Holan na vernisáži pronesl nějakou řeč, z který já si nic nepamatuju, protože jsem byl celej vedle, hanbou jsem se propadal. Bylo tam totiž dost lidí a ty koukali na fotku a pak si někdo všiml, že ten nahej chlap jsem já a že ten černouš je Harry Polívka, tak na nás, ale hlavně na mě koukali, nejvíc po mně pokukovaly ženský a všelijak potutelně se usmívaly. A mezitím tam Holan vykládal děsný pitomosti o tom, že mužskej akt je taky dokonalá věc, stačí si vzpomenout na antický sochaře, který sochali jen samý mladý chlapce, že je to vlastně nesmírná škoda, že malíři malujou jen nahý ženský a žádnýho že nikdy nenapadlo vrátit se k antickejm tradicím, fotografové že jsou v tomhle punktu taky příliš jednostranný a že musel přijít teprve Edouard Resnais, aby ukázal, že i mužskej akt může bejt uměleckým dílem. Ten trouba moc dobře věděl, co to s lidma udělá, pochechtávali se a měli to za náramnej žert a já rudnul a rudnul, protože si mě všichni prohlíželi, a já měl pocit jako ženská, kterou všelijaký oblezové svlíkaj očima, no hrůza.

144

A teď si představte, co se stalo. Nějakej kritik, i když on to byl spíš pitomec, napsal o tý výstavě, že je docela ucházející, ale že ta fotka nahýho chlapa je skandál a ostuda, kdo se na to má dívat, kdo prej je na takový věci zvědavej, zkrátka vyvolal stejnej skandál, jako když Manet vystavil poprvé tu svou Olympii v pařížským Salónu. A napsal, že by se to mělo zakázat. To se rozumí, že se to hned rozkřiklo, ten pitomec udělal Resnaisovi zadarmo docela dobrou reklamu, jenže tu reklamu udělal tím pádem i mně. Do hospod, kam jsme chodívali, chodili sem tam i všelijaký teplý bráchové. Já proti nim nikdy nic neměl, co taky, pokud mě neobtěžovali, tak mi to bylo docela jedno a nijak jsem se nad nima nepozastavoval a netrápil se tím, že je to proti přírodě, že je to nemorální a tak. Ať si každej chodí, s kým chce, žejo. Jenomže v některejch těch hošanech vznikl zcela falešnej dojem, že já k nim patřím, že jsem jako oni, a protože mě znali, tak začali bejt všelijak důvěrný, zvali mě na panáka nebo k nim domů, čekal jsem, kterej na mě vyrukuje se sbírkou motejlů nebo s něčím podobným, jeden mi vykládal, jakou mám jemnou pleť, a když jsme se byli koupat v podolským bazénu, tak ve sprchách se kolem mě rojili jako vosy kolem chleba s marmeládou. Jo, byl jsem společensky znemožněnej, protože když jsem třeba potkal jednu docela prima holku, tak jsem zjistil, že tu fotografii viděla, a chovala se ke mně ne jako k mužskýmu, ale jako ke svý sestře, což mě deprimovalo. Koráb z toho měl náramnou psinu a povídal mi, abych si to tak nebral, že je to vlastně jedinečná šance, tohle říkal i Resnais a dost možná, že oba měli pravdu. Oba dva znali ženský stokrát líp než já a tvrdili svorně, že existujou takový, který schválně z nějaký ženský prestiže sváděj teplý bráchy, že to je pro ně takovej nějakej druh sportu, jako třeba některý chlapi stojej jen o nepolíbený panny, že bych na tom mohl jen vydělat, že bych to s nima mohl skoulet jako Tonny Curtis s Marylin Monroe ve filmu Někdo to rád horký. A já, protože jsem z tý ostudy měl nějakej zatemněnej rozum, jsem jim na tenhle pitomej špek skočil. Jojo, člověk s pošramocenou reputací dělá někdy pěkný kraviny.

145

Do hospody U Zlatýho tygra chodila jedna holka, Karla se jmenovala, taková černovlasá, nakrátko ostříhaná, figuru neměla teda nic moc, byla spíš šlachovitá než boubelatá, ale to mi nijak moc nevadilo. Znali jsme se od vidění a já se s ní jednoho dne dal do řeči, byla docela chytrá, studovala matematiku, a byla docela fajn. Sem tam jsme šli na výstavu a tak, ona samosebou znala Resnaisovy fotky a byla milovnicí aktů, říkala, že jí v pubertě krásný holky dodávaly sebedůvěru, protože je škaredá a má mindráky. Tak jsem jí řekl, že na proporcích nijak moc nezáleží, což si ostatně myslím dodneška, že záleží na duši a tak různě. No a jednou se stalo, že jsme spolu šli v létě na plovárnu a večer mě Karla pozvala k sobě domů. Ejhle, povídám si, ono to asi skutečně funguje, jak říkal Resnais s Korábem. Byla sama, rodiče odjeli někam na víkend, tak už jsem se těšil, až se o mě začne pokoušet, až mě začne svádět, až se mě začne pokoušet přivíst na správnou cestu. Celej den byl pěknej hic, okna byly dokořán, ale dejchat se nedalo, Karla měla lednici narvanou lahvovejma pivama, tak jsme se hezky chladili a povídali si, a protože jí bylo horko, tak řekla, že si na sebe musí vzít něco lehčího, a docela normálně se přede mnou svlíkla, sundala si košili, pod kterou nic neměla, protože s takovou figurou nosit podprsenku by byla dost velká marnotratnost, a povídala, že vlastně já jsem jedinej mužskej, se kterým se dá normálně mluvit, ostatní to že jsou odporný kanci a tak různě. Pak si sedla jen v takovým plandavým triku vedle mě a já už se těšil, až mě obejme, jenže ona si zapálila cigáro a dál povídala o tom, jaký jsou chlapi prevíti, tak jsem ji teda obejmul já, protože už jsem to nemohl vydržet. A zjistil jsem, co bych snad s nezakaleným rozumem zjistil už dávno, že je to všechno jinak, že mě neměla v úmyslu svádět, protože ona to byla lesba. Jak jsem se jí dotkl, tak mi vrazila facku a začala ječet, že jsem pěknej hnusák, kterej zneužil její důvěry, že si myslela, že se mnou může mluvit jako rovnej s rovným, jenže teď vidí, že jsem normální chlípnej mužskej, a ne teplej brácha, ona že by s chlapem nešla ani za zlatý prase, ječela jak pominutá, takže jsem rychle vycouval, aby mi ještě nakonec nedala přes hubu. Byl jsem z toho jaksepatří

146

zmatenej, to si dovedete představit, zvlášť když mi došlo, co si asi tak musela myslet, totiž že jsem chlap, kterej z nějaký chlapský ješitnosti nebo z čeho chce svádět lesbičky. Já o svejch důvěrnostech nikdy nevykládal, jenomže ta Karla to povídala kdekomu, takže se to dozvěděl Resnais, málem se potrhal smíchy, a Koráb prohlásil, že většího vola nikdy neviděl. Holan na tohle téma napsal takovou krátkou povídku, kterou naštěstí v příloze Svobodnýho slova odmítli otisknout a tím Holana vlastně zachránili, protože já bych mu byl jinak asi dal přes hubu, vážně. Ale naštěstí pro mě mi ta historka zase tu pošramocenou pověst napravila, i když nemůžu říct, že bych na tom byl o něco líp, než před veřejným vystavením mýho slavnýho aktu. Ale vždycky když si na to vzpomenu, vždycky když tuhle historku líčím svý ženě, vzpomenu si na to první setkání s Resnaisovejma fotkama, na ty ladný křivky ženskejch těl, zachycený na fotografickým papíře, na ten jeho archiv, plnej mladejch holek, který dneska už jsou o deset let starší, mají rodinu a jejich kdysi ladný těla začínaj pomalu ztrácet tvary, pomalu se ty jejich kdysi nádherný linie proměňujou a skvělý figury se bortěj, jedna jeho modelka po dvou porodech docela solidně ztloustla, dneska vypadá jako tající sněhulák a někdejší krása je v tahu. A tak vždycky když Resnaise potkám, říkám mu, hele, Edo, ty jsi milovník krásnejch těl a to je velká nevýhoda, protože ty těla jsou jen těla, zatímco já jsem milovník krásnejch duší, který se jen tak nezbortěj, ty musíš mít každou chvíli nějakou novou mladou holku, která ještě nezačala vadnout, jenže daleko horší je, když takový ženský zvadne duše. A on se vždycky usmívá, kouká na mě a povídá, že to je sice pravda, ale že on není žádnej Mefisto, aby stál o duši, nehledě na to, že těch zborcenejch českejch duší poznal za posledních pár let docela slušný kvantum. A co mu na tohle mám asi tak říct? Nic, protože má pravdu. Možná je tak trochu cynik, to jo, ale jedno vím nabeton: Edouard Resnais v tom Národním divadle neseděl. Některý kurevníci maj zkrátka svou hrdost.

147

Rodina – základ státu Kterej pablb vymyslel tuhle průpovídku, to by mě moc zajímalo. Slýchal jsem to už od nějaký třetí třídy ve škole a vždycky mi to děsně vrtalo hlavou, protože kdyby to skutečně mělo platit, kdyby lidi, co tenhle stát říděj, mysleli vážně tohle úsloví, tak se nikdy nemohlo stát, že nám zavřeli tatínka, a tím pádem ten základ státu, to jest naši rodinu, rozviklali a vlastně z ní udělali jen takovej ošizenej základ. A to vám každej stavitel řekne, že když dáte do základů blbej beton, tak se vám pak barák, co na tom základě postavíte, sesype na hlavu. Jojo, zavřeli nám tatínka a naše rodina se tím pádem žádným základem státu nestala. Teď mi ovšem vrtá hlavou, jestli na to stát nějak doplatí, to bych vážně rád věděl. Jenomže bych měl teď říct, jak to s naším tatínkem bylo.

Dědeček – 1966

148

Koncem jednačtyřicátýho roku mýho tatínka a mýho slepýho dědečka, kterej tehdy ještě nebyl slepej, a dědečkovu sestru a babičku a bratra a tatínkova bratra a sestry a spoustu jinejch příbuznejch odvezli do Terezínskýho ghetta, protože to byli všichni Židi, a tím pádem to měli spočítaný. Ten Třetí říší organizovanej velkolepej pogrom začal a pokračoval, tatínka a dědečka a ostatní příbuzný, který já ovšem už nikdy nepoznal, odvezli potom z Terezína do Auschwitz – Birkenau a tam s nima nakládali, jak je všeobecně známo, to vám ani nemusím vykládat, žejo, tuhle smutnou historii lidstva zná kdekdo, moje maminka a některý evangelíci a taky některý katolíci z toho mají dodneška těžkou hlavu, protože pro těch šest miliónů Židů nehnuli ani prstem, dědeček jednou povídal, že je to oplátka za to, že zase Židi nehnuli prstem pro Krista. Jenže Kristus byl jeden, zatímco těch synů Izraele bylo šest miliónů, a to dědeček nepočítal oběti protižidovskejch pogromů od počátku věků, protože to by se nedopočítal. Takže tak. Tatínkovi se v tom koncentračním táboře nelíbilo, to dá rozum, utýct se nedalo, jenomže jemu se stejně podařilo dostat se na svobodu. Jestli znáte povídku Arnošta Lustiga Tma nemá stín, tak už vám víc říkat nemusím. Zkrátka a dobře, jednoho dne naložili Němci spoustu Židů do dobytčáku a vezli je transportem smrti čertvíkam. Jenže americký kotláři měli velkou legraci z toho, když rozstříleli kotel parní lokomotivy, takže dělali na ty německý vlakový soupravy nálety, nevěděli, že v těch vagónech jsou živý lidi určený k likvidaci, tak prostě stříleli na každej pohybující se vlak. Arnošt Lustig se z takovýho transportu dostal a napsal o tom, můj tatínek se z takovýho transportu taky dostal, ale nenapsal o tom ani řádku, nechtěl o tom nikdy mluvit, už nikdy nechtěl bejt Žid, na všechno chtěl zapomenout, protože dlouho nevěděl, jestli to ostatní příbuzný přežili nebo šli do plynovejch komor. No, jak tatínek utekl, to bylo v roce čtyřiačtyřicátým z podzima, tak se dostal do Kolína, kde dřív žili nějaký jeho příbuzný, jenomže ty taky odvezli a tatínek byl hladovej a pooblíkanej, jak se dalo, až narazil na naši maminku. To byl takovej osud, povídal náš slepej dědeček, ať v nebi nenadává

149

na křesťany, tomu nebylo vyhnutí, to bylo zapsaný v tatínkově knize života. Maminka byla z evangelický rodiny, byla přísně vychovávána a byla vychovávána v lásce k bližnímu, takže když našeho hladovýho a zuboženýho tatínka viděla, vzala ho k sobě domů, oblíkla ho a ošatila a do konce války ho ukrejvala, nic jí nevadilo, že je Žid, právě naopak, když slyšela, co se v těch koncentrácích děje, tak měla výčitky, chtěla to tomu židovskýmu zběhovi vynahradit, všechnu lásku křesťanskou mu věnovala, až přišla do jinýho stavu. Jenže, teď si to vemte. Bylo jí tehdy takovejch čtyřiadvacet, chodila hezky do kostela, nikdo nevěděl, že doma ukrejvá chlapa, a najednou, helemese, ono jí roste břicho! A jéje, říkali si lidi, a můj dědeček, ne ten slepej, ale ten kolínskej, řekl mamince jednoho dne, Anno, už nejsi moje dcera. On jí to řekl teprve tehdy, když mu maminka odmítla říct, s kým to dítě čeká. A pro kolínskýho dědečka to bylo teda něco, předmanželskej sex, to byla urážka nebes, to byl smrtelnej hřích. Jenže maminka mu to říct nemohla a ani nechtěla, aby se to nerozkecalo, že schovává doma chlápka, kterej má na levým předloktí vytetovaný číslo z lágru a obrovskej nos jak kliku od synagogy. Tak jen povídala, tatínku, jednou se dozvíš pravdu, teď ji zná jenom Pánbůh a ten s tím jistě souhlasí. Kolínskej dědeček ovšem měl svý představy o tom, s čím Hospodin souhlasí a s čím ne, a určitě mezi ty souhlasný věci nepatřila jeho neprovdaná dcera v jiným stavu. Takže se maminky zřekl a bylo po parádě. Maminka dělala na poště, tatínka schovávala doma ve sklepě a jídlo pro něj obstarávala způsobem, o kterým nikdy nechtěla mluvit, a já dodneška nevím proč. Jestli to jídlo náhodou kradla, tak já bych jí to teda odpustil a Hospodin taky, za to dám krk. Tak nevím, proč o tom nikdy nechce mluvit. Ale to je fuk. Hlavní bylo, že se tatínkovi vedlo dobře a maminka boubelatěla a boubelatěla, ale to už si to přihasili Rusové a osvobodili Kolín, takže tatínek mohl vylízt ze sklepa a maminka mohla svýmu otci ukázat toho, s kým byla v pátým měsíci. A kolínskej dědeček šel zase do vejvrtky, div ho neklepla pepka, ale nemohl s tím nic dělat, podruhý už se maminky zříct nemohl. No, to teda bylo něco pro

150

matku, protože on ji vychovával v křesťanský lásce, a když z tý křesťanský lásky zachránila jednoho nešťastnýho Žida, kterej by jinak skončil zase v lágru a pak v plynu, tak ten kolínskej dědeček dělal děsnej vyrvál, protože to byl vlastně antisemita stejně jako Luther. Na tuhle příhodu jsem si vzpomněl, když přišel jednou Harry Polívka požádat Zoru Olšovskou o ruku. Její rodiče z toho byli taky celý vydřený. Takový věci se prostě stávají, Holan tvrdí, že jsou to největší životní banality, že je to takový odporný životní klišé, kterýho kdyby nebylo, tak jsou všichni spisovatelé a dramatici v háji, protože by nemohli opisovat ze života. Asi na tom něco je. Jak hned to bylo možný, maminka se vdala. Nejdřív myslela, že se bude konat dvojitá svatba, evangelická a židovská, jenže tatínek se Židama už nechtěl nic mít. Když totiž skončila válka, tak se oba odstěhovali do Prahy a tatínek chodil na repatriační úřady hledat informace o svejch příbuznejch, chodil k vlakům, který přivážely ze všech možnejch lágrů Židy, který předtím bydleli v Praze nebo tady v Čechách, jenomže ze všech příbuznejch nakonec tatínek potkal jedině svýho vlastního otce a byl z toho setkání dost dlouho špatnej a posedlej trudomyslností. On totiž jeho otec, můj dědeček, byl dočista slepej člověk, ačkoliv když se s ním otec viděl naposledy, tak měl oči náramně dobrý. Tatínek si myslel, že dědečkovi tu slepotu přivodili náckové, jenomže on si ji dědeček přivodil sám, zcela o svý vůli a při plným vědomí. Jednou mi to vyprávěl a bylo asi dobře, že byl slepej, protože nemohl vidět, jak pitomě se na to tvářím. Věděl, co se děje v Birkenau, věděl, jak končej Židi svý chmurný životy, a už se na to nechtěl dívat, když zavřel oči, viděl pořád ty svý souvěrce, který ještě před pár dny potkával a který už byli někde v nebi, viděl ustrašený dětský oči a prostě všechno, co ke koukání nebylo. Jedna Židovka z Litvy měla divadelní kukátko, kde ho vzala a jak ho schovávala, to nevím, ale dědeček věděl, že ho má, a když už byl ze všeho dost depresovanej, nevěděl, co je s jeho dětma, jako s mým otcem a jeho sestrama, tak si od tý ženský půjčil to kukátko, který sice nemělo kdovíjakej fokus, ale koukat se s ním dalo, a hlavně se s ním dalo koukat rovnou do slunce. Dědeček vykládal,

151

že to slunce v tý chvíli byl jedinej záchrannej bod, že k němu upíral zrak jako Mojžíš k hořícímu keři a čekal, kdy se mu zjeví Hospodin, kdy k němu promluví a řekne mu, že tohle všecko je jen šílenej sen. Jenomže Hospodin k dědečkovi nepromluvil, jenom ty sluneční paprsky prostupovaly čočkama divadelního kukátka a tupily dědečkův zrak, až ho zcela zničily. Nebejt toho, že asi tři nebo čtyři dny nato přišli do lágru Rusové, šel by dědeček rychle za svejma příbuznejma, náckové by ho jako slepýho, a tudíž dočista nepotřebnýho, poslali do plynu. Jednou, to už jsem byl dospělej, jsem se dědečka zeptal, jestli právě s tímhle nepočítal, jestli neměl v úmyslu takovým způsobem ukončit svůj život. A on povídá, Rudolfku, možná to tak bylo, možná to tak nebylo, to ví jenom Bůh, pochválen buď. Jojo, ať je to, jak chce, dědeček to krom tatínka jedinej z rodiny přežil, a tak když se maminka s otcem odstěhovali do Prahy a najali si byt v Kozí ulici, tak samosebou vzali dědečka k sobě a maminka, která čekala mýho bráchu Egona, se o něj starala jako o vlastního, kterej s ní nemluvil. To teprve až ovdověl, až začal bejt sám, tak za náma začal dolejzat, maminka ho přijala, byl to takovej návrat ztracenýho otce, jenomže on se kolínskej dědeček k nám nějak nehodil, nějak k nám nepatřil, protože se pořád tvářil, že nám dělá nějakou milost a že je lepší křesťan než maminka. Můj brácha Egon se narodil v pětačtyřicátým někdy v půlce září. A teď nastaly problémy. Pokřtít nebo obřezat? Tatínek a hlavně dědeček mu chtěli dát jméno po Egonovi Blumenfeldovi, to byl dědečkův strejc. Maminka souhlasila. S tou podmínkou, že kluka nechá pokřtít. Tatínek souhlasil. S tou podmínkou, že bude obřezanej. A maminka souhlasila. Jednou, to mi bylo asi deset, jsem se jí na to ptal. Mami, povídám, já tohle fakticky nechápu, žes nás nechala obřezat a pokřtít. Jo, v tomhle sledu to totiž bylo. To je jednoduchý, Rudolfku, povídá na to maminka, Pán Ježíš byl přece Žid, nejdřív byl jako nemluvně obřezanej a teprve v dospělým věku ho Jan Křtitel pokřtil, tak se tím už netrap. To bych ti taky radil, přidal se můj slepej dědeček, jinak se ti to vrazí do hlavy a začneš si hrát na Mesiáše. A já už nikdy v životě žádný falešný proroky

152

nechci vidět. Maminka oponovala, že Ježíš žádnej falešnej prorok nebyl, a dědeček prohlásil, že se s ní nechce rozhodně hádat, ale podle něj a podle Maimonida byl Kristus židovskej heretik. Maminka zase oponovala, že na Kristově učení žádný bludy nevidí, zatímco dědeček prohlásil, že on je teda vidí, i když je slepej. Tyhle jejich náboženský diskuze byly k popukání, naštěstí si nikdy nevjeli do vlasů a dědeček byl uznalej člověk, protože sice měl ke křesťanství odmítavej vztah, ale tu křesťanskou lásku naší maminky nemohl prostě přehlídnout, věděl dobře, že tatínkovi a jeho jedinýmu zbylýmu synovi zachránila život, a tím vlastně zabezpečila pokračování rodu, věděl, že ho nepřestala milovat, když ho zavřeli, a o něj, jako o dědečka, se starala jako o vlastního, jak už jsem řekl. Rok a měsíc po Egonovi jsem přišel na svět já. Tatínek byl zaměstnanej u pojišťovny, a jak vykládala maminka, byl vlastně dost zachmuřenej, v noci měl děsivý sny, a když chtěla, aby to ze sebe dostal, aby se z toho všeho vypovídal, tak on ne, nechtěl o válce a o lágrech slyšet už ani slovo, o mrtvejch Židech a příbuznejch nechtěl taky nic slyšet. Miloval jednu dívku, Ester Kodešová se jmenovala, s tou se chtěl oženit, jenomže už to nestihl, a tahle Ester, aspoň to maminka povídala, se mu zjevovala každou sobotu večer, vídal ji, jak mu kartáčuje černej oblek a klobouk a jak ho vyprovází, když on odchází do synagogy, jak mu podává modlící šál a tefilin a dívá se na něj smutnejma hnědejma očima. Zpočátku ji hledal, maminka se dokonce bála, že když ji najde, tak odejde od rodiny, a dokonce mi jednou řekla, to je asi tak dva roky, že si tehdy ze srdce přála, aby ta Ester Kodešová byla mrtvá. To pro mě byla pecka, to vám řeknu. Maminka byla nějak nemocná, čertví co se v ní hnulo, že se k tomu přiznala, plakala a říkala, že to je nejspíš ten největší hřích, jakýho se za svůj život dopustila. Já se jí snažil přesvědčit, že je to docela přirozený a normální, ale ona prohlásila, že to normální není a že uvažuju jako můj otec, kterej nás nakonec, když se vrátil z vězení, opustil. Jenže aby nás mohl opustit, aby se

153

mohl vrátit z kriminálu, musel se tam nejdřív dostat, žejo. A to je dost pozoruhodný. Když se narodila Rivka, chodila maminka věšet prádlo na půdu, nosila tam plínky, jenže tatínek, aby to nemusela tahat sama, nosil na tu půdu koš s prádlem a čekal, až to maminka rozvěsí, až sebere suchý plínky, a ty jí zase odnesl v koši dolů. To bylo v padesátým prvním roce. Když jsme byli mimina my s Egonem, tak na tu půdu nechodil, protože to měla maminka posluhovačku. Jenže člověk míní, únor mění, po převratu ta ženská, jmenovala se Dvořáková, začala dělat politickou kariéru a pomlouvala všechny lidi, u kterejch posluhovala. No, ale to je celkem jedno. Důležitý je, že tatínek se na tý půdě vždycky nudil, tak šmejdil mezi trámama, prolejzal půdu sem a tam, protože byl zvědavej a nějak mu to připomínalo jeho dětství v Kolíně, kde si na půdě hrával se svejma sestrama a nacházel tam různý zajímavý věci. Tak taky šmejdil na půdě domu v Kozí ulici a našel tam vysílačku. Nikdo neví, kdo tam ten krám donesl, byla to vysílačka anglický výroby, byl u ní telegrafickej klíč a všechno, co je potřeba. Tatínek ovšem nebyl žádnej telegrafista, byl to pojišťovací agent a trvalo mu asi tak tři měsíce, než tu vysílačku zprovoznil. Měla vybitej akumulátor nebo na co to hraje, přeci jen tam něco chybělo, takže tatínek si s ní hrával a maminka věšela plínky. No a jednoho dne to začalo v tý vysílačce vrnět, jak tatínek povídal, on si dal sluchátka na uši a ladil a ladil a slyšel různý zvuky, někdy morseovku, někdy řeči, anglický, německý, ruský, taky na ní chytil rozhlasový vlny a byl náramně spokojenej, že jeho duch zvítězil nad hmotou, protože on náš tatínek nebyl rozhodně technickej typ. No a pak ho napadlo, že začne sám vysílat, že do toho éteru bude vysílat svoji zprávu. My samosebou s Egonem o ničem nevěděli, tatínek to před náma tajil a maminka taky, protože kdyby se to profláklo, tak by byl děsnej malér. Jenže ten malér byl tak jako tak, protože tatínek vysílat skutečně začal. Jenže co? On z morseovky neuměl nic, leda SOS, tři tečky, tři čárky, tři tečky. A to bylo všecko. Kdyby se zeptal Egona nebo mě, my to znali jako špunti, ale on ne, on měl svůj rozum. Tak chodil na půdu, nosil tam

154

koš s vypranejma Rivčinejma plínkama, a zatímco maminka věšela prádlo, on vysílal na nějaký vlně to svý SOS. Nic víc, jen tohle volání o pomoc, protože tatínek byl přesvědčenej, že tý pomoci je nám všem třeba. To bylo v létě a zrovna byl schválenej zákon o ochraně státních hranic a každýmu bylo jasný, že teď už se z týhle republiky jen tak někdo nedostane, ministr vnitra Václav Nosek to zorganizoval dobře a drátovny v Libčanech dostaly státní zakázku na pětkrát sto tisíc kilometrů ostnatýho drátu, aby se tím Československo mohlo omotat hezky dokola do vejšky čtyř metrů. A tatínek vysílal a vysílal, úplně mu uniklo, že po tý fémový vraždě v Babicích a zatčení katolickýho faráře Toufara je to dost pitomá zábava, vysílal a vysílal svý SOS, až ho zaměřili a přijeli si pro něj. Maminka zrovna věšela poslední plínku, když na půdu vtrhli chlapi v kožeňácích s pistolema v ruce, jen křikli ruce vzhůru a už šli po tatínkovi. Ten jim zcela bezelstně řekl, že to zná taky německy, Hönde hoch!, a že to je nějaký nedorozumění, protože on vysílá jen signál o pomoc. Policajti prošmejdili celej náš byt, jenže tam nebylo nic k nalezení, maminka z toho byla celá pryč, ale aby zachránila svý potomky, tak řekla, že vlastně o tý vysílačce neví a že tomu hlavně vůbec nerozumí, takže ji pustili za tři dny. Tatínka obvinili z velezrady, ze spojení s cizíma mocnostma a tak různě. Jenomže tatínek tvrdil, že vysílal jen SOS. Tak chtěli vědět, jestli si myslí, že jsou tak blbý a na tohle mu skočej, ať jim teda řekne, komu vlastně to volání o pomoc bylo určený. On prohlásil, že každýmu, kdo to uslyší, trosečníci že do těch flašek s dopisama taky nepíšou nějakou pinktlich adresu. No, nebudu to dlouho protahovat, protože už to stejně víte, tatínek dostal rovnejch patnáct let, bylo to štěstí, že ani nevěděl jaký, možná o dva tři měsíce pozdějc by to byl špagát, čertví, to se teď dá těžko posoudit, žejo, bylo to v době, kdy zrovna komunisti zbavili Slánskýho všech stranickejch funkcí a schylovalo se k monstrprocesům. Jenže tatínek, to byla malá ryba, pošahanej Žid, kterej přežil lágr, utekl z transportu smrti a všechno se mu to pomotalo v hlavě. Takhle, jak mi říkal dědeček, obhajoval tatínka pan doktor Fuchs a byl prej dost rád, že tatínek dostal jen patnáct

155

let. O dva roky pozdějc dostal pan doktor Fuchs provaz za vlastizradu, byl to stejnej paragraf, podle kterýho odsoudili našeho otce. A teď si vemte, co s lidma udělá, takovej zavřenej otec rodiny. Samosebou, maminka z toho byla vedle, psala prezidentovi a na všechny možný místa, jenomže nikdo jí neodpovídal. Ale já mám na mysli sousedy nebo lidi z okolí. Všechno bylo na příděl, každej měl svejch starostí dost, a najednou nějaká paní Morávková donesla mámě pěkně vykrmenou husu, samosebou mrtvou a oškubanou, ale vykrmenou, že budou Vánoce. Dědeček povídal, že by si tu husu dal už na Chanuku, že by si tak dal dobrej šoulet a bejlik, ale že teda počká do křesťanskejch Vánoc, pokud ovšem ta husa vydrží. Vydržela. Nebo si představte tohle. V Dušní ulici byla mlíkárna a tam prodávala nějaká ženská, už si vážně nevzpomínám, jak se jmenovala, protože se tam dlouho neohřála. Ale když tam přišla, tak vídala maminku s náma klukama, vídala i kočárek s Rivkou, ale nikdy našeho tátu. Že je v base, to jí nikdo neřekl. A jednou takhle povídá, paní Gottliebová, že jsem tak smělá, vy hezky chodíte každou neděli na procházku i s vaším slepým dědečkem, ale kdepak je váš muž, pročpak s váma nechodí taky, vždyť vy jste taková pěkná a slušná rodina. No, bylo to blbý, já bych se nikdy nikoho takhle nevyptával, ale ta mlíkařka byla taková přímočará osoba, tak se prostě zeptala. A maminka povídá, milá paní, mýho muže, otce mejch dětí a syna našeho slepýho ubohýho dědečka, zavřeli komunisti za vlastizradu, ačkoliv my všichni víme, kdo ve skutečnosti tuhle vlast zradil. Mlíkařka, to jsme byli v krámě sami, jen zakoulela očima a povídá, paní Gottliebová, tiše, tohle neříkejte nahlas, proboha, ještě vás nějakej prevít udá. No a pak vždycky když jsem šel nakoupit nebo když šel nakoupit Egon, tak od nás nikdy nechtěla potravinový lístky, a když byl krám plnej lidí, tak dělala, že z toho bločku lístky odstřihuje, ale nikdy neodstřihla nic. A jednou, to mi maminka vykládala o hodně pozdějc, jí ta mlíkařka povídá, paní Gottliebová, víte, já myslela, že vy jste rozvedená, že od vás muž utekl, nebo že ty děti máte, nedej Bůh, jako svobodná

156

matka, ale teď se vám musím omluvit, já vám křivdila. Jo, přesně tak to bylo. Jak už jsem jednou řekl, rozvedená ženská v tý době byla společensky znemožněná osoba, fakt. Jen si to vemte. Paní Salamánková měla muže taky v base, taky měl nějakej politickej paragraf. To tehdy lidi ve vší tichosti respektovali. Pak se starej Salamánek vrátil a ona se s ním o rok pozdějc rozvedla a hned přišla do řečí. Lidi maj zkrátka na různý věci různý metry a tatínek, když jsem s ním jednou mluvil, povídal, že tohle ho mrzí nejvíc, že na jeho obhájce doktora Fuchse vzali jinej metr než na něj, a že když se to v kriminále doslechl, tak hořce zaplakal. A teď vám povím tohle. Nikdo z naší rodiny se nikdy pořádně od tatínka nedozvěděl, jaký to v tom kriminále bylo. Šoupali ho sem a tam, což se vždycky dozvěděla maminka, když mu psala a dopis přišel zpátky s poznámkou, že píše sice pěkný dopisy, ale na špatnou adresu, protože otce převezli buď na Mírov, nebo potom do Jáchymova a já nevím kam. Když se konečně v šestašedesátým roce vrátil, byl ještě v horším stavu, než v jakým ho maminka na konci čtyřiačtyřicátýho poznala, zubů měl čtyři a vlasy dočista šedivý, hubenější byl než Ghándí, no hrůza. Maminka ho dávala dohromady, my mu s Egonem nakoupili oblečení, starali jsme se o něj a byli jsme rádi, že jsme zase pohromadě. Jenže s ním se v tý base stala za těch patnáct let dost velká změna, byl tam čtyřikrát dýl než v koncentráku a nechtěl o tom vůbec mluvit, jako nechtěl mluvit o dávný minulosti. Jenže to nejpodstatnější bylo, že začal bejt zase Žid. Upnul se k Hospodinu, pochválen buď, sám se sebou si v těch všech vězeních, kde zrovna byl, slavil židovský svátky, hezky potichu, aby ho spoluvězni třeba nepráskli, žil sám pro sebe a dumal a meditoval a jediný, k čemu upíral svou naději, bylo, že až ho pustěj, jestli to přežije, že se sebere a odjede do země zaslíbený, odjede z tý podělaný Evropy do Izraele, protože suma sumárum mu ta křesťanská Evropa vzala skoro dvacet let života a on nehodlal čekat, jestli ho zase náhodou nezavřou. Na nás se díval jako na docela hodný křesťany a mamince byl vděčnej, že se starala celý ty roky o jeho slepýho otce. Tohle ti, Aničko, Pánbůh nikdy

157

nezapomene, tohle má poznamenaný ve svý knize, povídal a pak jednoho dne mamince sdělil, že ho to mrzí, ale že s náma žít nemůže, že by to nedělalo dobrotu, že už jsme si zvykli bejt sami a žít si ten svůj podivnej křesťanskej život, kterýmu on vůbec nerozumí. No a v sedmašedesátým, dva měsíce před tím, než náš stát přerušil diplomatický styky s Izraelem, odletěl tatínek do Tel Avivu. Byl domluvenej s dědečkem, že až se tam usadí, tak že mu pošle letenku, jenomže po tý šestidenní válce se to všechno zvrtlo a já byl vlastně docela rád, že tatínek stačil odjet, ty stupidní protižidovský články v novinách by ho bezpochyby odrovnaly, on už si toho užil dost a bylo jen dobře, že tu Evropu, která ho zklamala na celý čáře, definitivně opustil. Už je to deset let, co jsem tatínka neviděl. Když k tomu připočítám těch patnáct, co seděl v kriminále, tak je to rovný čtvrtstoletí. Ani na mou svatbu nepřijel, i když jsem mu napsal dost dlouho před tím, ale nijak se na něj nezlobím. Žije si poklidně někde v Safedu a nejspíš je spokojenej. Nejspíš, říkám si, i když kdoví. Nevím, jestli člověk, kterej prožil to, co prožil můj otec, může bejt ještě někdy v životě spokojenej. Jenže je otázka, jestli je člověk na světě jen proto, aby byl spokojenej. Tohleto říkal můj slepej dědeček a maminka to říká vlastně taky. Maminka celej život žila pro druhý a nikdy neremcala, jaký je to těžký, prostě brala život jako službu. A můj slepej dědeček žil taky vlastně pro druhý, i když pro ně zdánlivě nic neudělal. Aspoň ne pro nás, ale jak říkám, to je jen zdání. Povídal nám, jezdil s náma na vejlety, vykládal věci, který se člověk ve škole nedozvěděl, ukazoval nám svět, jak ho viděl svejma slepejma očima. Jo, celej vtip je v tom, že pro nás udělal moc už tím, že vůbec existoval. Naštěstí se nedožil invaze. Na jaře v osmašedesátým mu tatínek poslal letenku, aby za ním přijel, aby se k stáru podíval do země zaslíbený, protože dědeček si přál v Izraeli umřít. Bylo to v květnu, my jsme mu sbalili kufr a s maminkou a Rivkou jsme ho odvezli na letiště. Chtěl tam bejt o hodně dřív, ta hodina před odletem se mu zdála málo, tak jsme teda jeli dřív. Bylo mi z toho kapánek smutno, protože jsem věděl, že dědeček se do Čech už nevrátí a že ho třeba už nikdy neuvidím.

158

Seděli jsme na letišti, čekali jsme a dědeček, jak byl předtím nervózní, se o mě opřel a povídá, Rudolfku, já si před cestou ještě chvilku zdřímnu, asi jsme sem opravdu přijeli moc brzy. No a my tam seděli, dědeček pochrupával a najednou já cejtím, že to jeho pochrupávání přestalo, že nedejchá, jen je o mě opřenej. Tak s ním lehounce pohnu a otevřu pusu, protože dědeček usnul jednou provždycky, a v tom věčným spánku se usmíval, určitě si představoval, jak to bude v Izraeli krásný, jak se nechá dovíst ke Zdi nářků v Jeruzalémě a pomodlí se tam, určitě to všechno viděl před sebou jako živý, stejně jako viděl i přes svou slepotu v duchu krajiny svýho mládí a lidi, s kterejma se znával a který už dávno byli v nebi a čekali, až tam za nima přijde. A tak přestože do Izraele už nikdy nedojel, jsem přesvědčenej, že do země zaslíbený se přece jen dostal, protože ta není podle mýho soudu na týhletý zemi, ale někde nahoře, odkud se na mě teď dědeček kouká a určitě se modlí, abych neměl v životě takovej pech, jako měl on a můj tatínek a tisíce dalších lidí. Jojo, dědeček tam nahoře v nebi za pecí sedí, kouká na nás dolů a tutově nám drží palce, tím si můžete bejt jistý.

159

Kapitola sama pro sebe Když jsem prvně v životě viděl svou ženu, byla zrovna kapánek těhotná. Pochopitelně mi to bylo naprosto fuk, protože jsem se v tý době zajímal o docela jinou krasotinku, a když jsem ji jednoho parnýho letního dne vezl starým a dejchavičným Topolinem na letiště, protože se pusinka jela slunit někam k moři, přifařila se k nám taková nic moc holka a moje pusinka povídá, Rudolfku, tohle je moje přítelkyně Rhodésie, pojede na to letiště s náma. Nemůžu říct, že by mě to tehdy nějak moc potěšilo, protože pusinka měla dva kufry a to auto nebylo moc prostorný. Tak tam stojím a koumám, jak tam pusinku s těma jejíma kuframa a přítelkyní vtěsnat, přičemž mi vrtalo hlavou, jak se nějaká ženská může jmenovat Rhodésie, když ta holka docela klidně otevře vzadu kufr, co je v něm taky sedátko, hupsne tam a povídá, Rudolfku, dej sem ty kufry a šlápni na to, letiště je daleko. Tak jsem teda sedl za volant a vyrazil. Na letišti jsem se chvíli se svou pusinkou objímal, sliboval jí, že na ni budu pořád myslet a ona aby zase myslela na mě, říkal jsem jí, že doufám, že s ní to letadlo nespadne, protože bych z toho byl bezpochyby smutnej, což ji dojalo k slzám, a pak zmizela někde mezi celníkama. Na tu Rhodésii jsem nijak moc nemluvil, jen jsem jí nabídl cigáro a ona na to, že přestala kouřit, protože je gravidní. Šli jsme ještě zamávat pusince na vyhlídkovou terasu, a když se letadlo dalo do pohybu s děsným hřmotem, že jsem si myslel, že se rozskočí vejpůl, tak jsme pořád mávali, až nám zmizelo z dohledu někde na rozjezdový dráze, a za chvíli se vzneslo a letělo jak tažnej pták na jih. A můžu vám říct, že jsem byl dojatej, vážně, loučení na nádražích a na letištích, to je šílená věc, s tím by se mělo něco udělat. Cestou do města seděla Rhodésie vedle mě a ukázalo se, že toho o mně a mejch kámoších ví nějak moc, že ta moje pusinka bude asi děsně ukecaná holka, když všechno vyžvaní svejm kamarádkám. Já se jí zeptal, kde přišla k tomu svýmu jménu, protože mi to vrtalo hlavou. Ona povídá, že by byla radši, kdybych jí říkal Roda, jako

160

všichni ostatní, a že prej to krásný jméno jí dal tatínek, kterej vyučoval zeměpis, a že má ještě jednu ségru, která se jmenuje Malta, a bráchu, kterej se jmenuje Ceylon. To jsem zrovna sjížděl dolů Chotkovou silnicí a měl jsem co dělat, abych udržel auto v zatáčkách, fakt, bránice se mnou třásla, že byste se divili. Myslel jsem si, že si ze mě ta holka dělá legraci, ale ukázalo se, že si tatínek udělal náramnou legraci ze svejch dětí, protože jim tyhle jména skutečně dal, a jeho žena proti tomu neprotestovala. Moje žena mi tehdy ještě řekla, že tatínek se ženil až v pětapadesáti a že už tehdy byl kapánek na hlavu, válku taky prožil v nějakým lágru a potom na nucenejch pracích v Berlíně a při bombardování mu něco spadlo na šišku. Ale jinak prej je to strašně hodnej člověk. Já jí zase na oplátku řekl, že Roda je podle mýho soudu stejně blbý jako Rhodésie, takže jí napříště, pokud se někdy ještě uvidíme, budu říkat dle křestního listu. A s tím jsme se dole ve městě v Kaprový ulici rozloučili. Tři neděle jsem pak usilovně myslel na svou pusinku, chodil s kámošema na pivko, a když bylo víc času, tak jsme vypadli někam do lesů. Na Rhodésii jsem dočista zapomněl, jen jednou jsem se zmínil Harrymu, že znám ženskou s takovým jménem a že by bylo docela vtipný, kdyby se s ní on jako čistokrevnej černouš oženil. Na to mi Harry řekl, že jsem vůl, a tím to skončilo. Když měla moje pusinka přiletět zpátky, naleštil jsem ten svůj vypečenej bourák, kterej zlobil čím dál tím víc, a jel pro ni. Už když se vynořila v letištní hale, bylo mi jasný, že si od moře nepřivezla jen krásnou bronzovou barvu, ale i nějaký moc roztomilý vzpomínky, který se určitě netýkaly mě, protože mě jen velice vlažně políbila a vůbec se mnou mluvila nějak od těla. No a největší ránu tomuhle frigidnímu setkání dalo to pitomý Topolino, který kousek za letištěm začalo stávkovat a nechtělo se hnout z místa. Nezbejvalo mi nic jinýho, než si pod něj vlízt a pokusit se ho nějak přimět různejma technickejma zásahama k jízdě. Když jsem se po hodině celej zpocenej a zmazanej od šmíru vynořil, pusinka už tam nebyla. Ani její kufry. Jen za stěračem byl zastrčenej lístek, na kterým stálo rázným ženským písmem: Rudolfku, jsi strašně hodnej kluk, ale jinak ukrutnej vůl.

161

Nic víc, vážně, jenom tohle. Bylo to opravdu milý a zcela srozumitelný psaníčko, dokonce mě málem dojalo k slzám. Několikrát jsem to auto nakopl, zamknul jsem ho a šel na pivo, protože ty závady byly nad moje síly a nad mou trpělivost.

Drhlíková – 1973

Asi v deset hodin večer, zmoženej vedrem a pivem, jsem zavolal svý pusince, o který mi bylo jasný, že už není mojí pusinkou, a ona mi docela chladně sdělila, že si právě lakuje nehty, že čeká návštěvu. Tak jsem se jen zeptal, proč mi neposlala čumkartu, že se utopila nebo něco podobnýho, abych se na to letiště netáhl zbytečně, že bych jen chvilku zaplakal a bylo by po ptákách, zatímco takhle mi připravila otřesnej zážitek. Na to ona povídá, že to pro ni byl taky otřesnej zážitek, tak jsem radši zavěsil, i když bych bejval strašně rád věděl, co to může bejt za návštěvu, která chodí k osamělý slečně v deset hodin večer. No ale to nic, vypořádal jsem se s tím během

162

dvou dní a zas bylo po jedný velikánský lásce. Já si tyhle věci nikdy moc nebral, měl jsem docela slušnej trénink, a kdybych se měl kvůli každý holce, která mě opustila, picnout, tak mám dneska hlavu jako cedník. Jenomže mě vždycky všechny holky daly košem velice mile, že jsem se na ně ani nemohl zlobit. Takže tak. Rhodésii jsem potkal zase za rok. Znova bylo horký léto a já měl známost s jednou slušnou dívkou, o který mi dal Koráb ty nejlepší reference. Čekal jsem na ni v tom hicu asi hodinu u největšího secesního popelníku v Praze, jak označil Bártl Palackýho pomník, když tu se vedle mě ozve, Rudolfku, jsi to ty? Jo, jsem to já, povídám a pak teprve se otočím a vidím svou ženu, i když tehdy žádnej z nás netušil, že se někdy vezmeme. Potřásli jsme si rukama a já, aby řeč nestála, jsem se zeptal, copak se jí narodilo a jak se to jmenuje, dokonce jsem zavtipkoval, že jestli je to kluk, tutově se jmenuje Novej Zéland nebo Šalamounovy ostrovy, jenže ona se tak mírně pousmála a povídá, to je od tebe milý, že se ptáš, ale já o to přišla. A vykládala mi, jak jela se svým nastávajícím asi měsíc po tom, co jsme se poznali, na jeho Nortonu a jak je nějakej chlap s náklaďákem přehlídl a smetl je i s tou motorkou ze silnice. Ona přišla o dítě a o nastávajícího a já na sebe měl vztek, že jsem tak blbě kecal a dělal humor. Jenže ona se usmála a povídá, život už je takovej, támhleta slečna nejspíš čeká na tebe, co? Já se ohlídnu a ona tam skutečně ta slečna stála a tvářila se, jako bych to byl já, kdo na rande přišel o hodinu pozdějc. Tak jsem se s Rhodésií rozloučil a povídám jí, aby se měla hezky, a spěchal jsem za tou svou milkou, aby si nemyslela kdovíco. A zase jsem na Rhodésii zapomněl. Jen tu a tam, když jsem četl v novinách, jak v Jihoafrický republice diskriminujou černochy, jsem si říkal, že mít já takový jméno, tak se asi nechám překřtít na lepší. Zrovna v tom roce sem přitáhlo otlemený jízdní vojsko, jak říká můj oblíbenec Morgernstern, a já, jak už jsem povídal, narukoval na vojnu. Další léto jsem jel na dovolenou, jenže v Praze nikdo z mejch kámošů nebyl, tak jsem šel s naší Rivkou na plovárnu, že se budeme opalovat a koupat a tak, ona si vzala nějakou knihu, já taky, docela

163

jsme si lebedili v trávě na Mlejnku, když se objevili nějaký kluci a Rivka s nima šla na pivo. Já ji nechal, nač se plíst do štěstí dvou až tří lidí, jak říká spisovatel Körner, bylo mi jasný, že moje přítomnost je zbytečná. Tak jsem tam zůstal ležet, občas jsem hupsnul do Vltavy a tvářil se, jako že plavu, a pak jsem uviděl svou ženu. Dohadovala se tam s nějakým příšerně tlustým chlapem, kterej na ni ječel a choval se dost arogantně. Lidi kolem to divadlo pobaveně sledovali, já se vmísil do davu čumilů, kejvnul jsem na Rhodésii jako že ahoj a tomu pánovi povídám, že vychovanej muž nejedná s dámou jako nějakej lopata, aby se jí laskavě omluvil. On do mě drcnul svým obrovským pupkem, div jsem neupadl, a povídá, hele, mladej, zavři zobák a zmiz. Taky Rhodésie mě tahala za ruku, abych toho nechal, jenže já jsem od přírody citlivej člověk a nesnáším, aby na mě kdekdo řval a dělal ramena. Tak jsem tomu chlapovi řekl, aby se laskavě uklidnil, protože jsem četl v jednom bulharským časopise o tom, že nejnáchylnější k infarktu jsou tlustý lidi nad sto dvacet kilo, a že když se vezme v úvahu vysokej tlak a děsný hice, když se vezme rozdováděnej adrenalin v jeho krvi, tak že si on koleduje přímo o rakev. Chlap začal ječet ještě víc než předtím, najednou začal fialovět a modrat a volal Vodu! Vodu! Tak jsem rukou ukázal k řece a povídám, voda je kousek od vás, jestli se chcete rozšoupnout, můžete tam skočit. Ale to už mě moje žena táhla pryč docela, a když jsme byli kus stranou, tak povídá, Rudolfku, to ti teda pěkně děkuju, tohleto je můj nastávající tchán, my hráli poker a on tvrdil, že fixluju, což byla taky pravda, neměl ses do toho plíst, my bysme si to vysvětlili. A pak se tam najednou objevil takovej samolibej fouňa a povídá mý ženě, Rodo, co to máš za idiotský kamarády, tatínka málem klepla pepka! A jednu mi plácnul. Prostě jen tak, hezky ze štégrajfu, žádný varovný znamení nevyslal, nic. Padla facka a bylo. Když na to dneska s mojí ženou vzpomínáme, tak se tomu oba dva náramně smějeme a ona je mi vděčná za to, že jsem tomu jejímu ženichovi dal na zobák, protože já vážně nemám rád, když mi někdo jen tak zničehonic jednu plácne. Samosebou mi v tý chvíli nedošlo, že svejma ranama, který ten hošan schytal,

164

dovršuju dílo zkázy, že ničím její štěstí, i když se nakonec ukázalo, že ty rány osudu, to byla záchrana. Jenomže Rhodésie se na mě ten den už ani nepodívala, jen otírala mokrým ručníkem svýmu nastávajícímu monokly a o nastávajícího tchána se staral přivolanej lékař. A zase jsme se celej rok neviděli. My dneska s mojí ženou koumáme nad tím, jaký to bylo podivný řízení osudu, že jsme se setkali vždycky uprostřed parnýho léta, ale ať se to zdá sebepodivnější, je to tak. Když jsem přijel na druhou dovolenou, to jsem zrovna chodil s jednou holkou, která si mě chtěla vzít, tak jsem byl rozhodnutej to s ní skončit. Představte si to! To byla jedna z výjimek, kdy já dal ženský vale, kdy jsem měl možnost se k něčemu takovýmu vůbec dostat. Mě to už začínalo dost otravovat, ona byla jednoduchá jak sáňky a ta její famílie, to bych vám přál vidět. Fotr lidovej milicionář, matka nějaká obecní poslankyně, no nic pro mě. Jenže jak na to, žejo, napsat jí takovej dopis, jakej mi napsala ta moje pusinka, co jsem ji dva roky předtím čekal na letišti, to jsem si netroufal. Tak jsem ji vzal do vinárny U Tří zlatejch hvězdiček a ona do sebe lila jednu bílou dvojku za druhou, což v tom vedru nebylo dvakrát moudrý. Když jsem platil, tak jsem jí sdělil, že tohle bylo naše poslední posezení, že je konec a ámen. Pak jsem ji vedl na tramvaj, ona škytala, brečela a brumlala a lidi se za náma otáčeli. Stáli jsme na stanici na Malostranským náměstí a najednou se tam zčistajasna objevila moje žena. A že prej jede stejným směrem jako my. To mě navýsost potěšilo, protože jsem měl možnost tu svou zpanákovanou holku hodit Rhodésii na krk, a hned jsem ji taky požádal, jestli by ji neodvezla domů. Koukala na mě dost divně, jako že to není dvakrát galantní, ale zvítězila v ní ženská solidárnost, takže se tý mý holky, která už v tý chvíli vlastně má nebyla, ujala a vzala ji do tramvaje. Teprve další rok jsem se dozvěděl, že ta moje holka vykládala celou cestu na plnou tramvaj všelijaký historky o mý maličkosti a převážně to byly věci dosti intimního rázu, týkající se mejch tělesnejch proporcí, takže si cestující za ten šedesátník, co zaplatili za lístek, přišli na svý, včetně

165

mý ženy. Ta pozdějc prohlásila, že jsem udělal náramně dobře, když jsem se tý vdavekchtivý ženský zbavil, že bych s ní musel bejt při svý povaze dokonale nešťastnej. Jo, tehdy jsem děsně litoval, že na tom Malostranským náměstí nejsem sám, protože mně se moje žena začala líbit, rok od roku rostla do krásy, vážně, byla z ní docela pěkná štramanda, dokonce jsem si stačil povšimnout, že nemá snubní prstýnek, jenže tu byla ta škytající holka, a před tou já chtěl co nejrychlejc zdrhnout. Jo, Hospodin tenhle nečestnej manévr má zapsanej ve svým notýsku, jenže co jsem mohl dělat jinýho, žejo. On to moc dobře ví. Vrátil jsem se domů a mamince a Rivce jsem sdělil, že je všechno v pořádku, že žádnýho lidovýho milicionáře v rodině mít nebudeme. Když jsem se vrátil z vojny, povídá mi Koráb, Rudolfe, jak na tebe koukám, potřeboval bys ženskou. Já na to, žejo, že bych ji potřeboval, ale že chci něco extrovního, ženskou jednou provždy, že už bych se chtěl usadit. Prohlásil, že jsem trouba, jestli se chci oženit, totéž mi řekl Resnais, když se to doslechl, protože ten se neoženil dodnes, a dost silně pochybuju o tom, že se kdy ožení. No, ale to je jeho problém. Za pár dní Koráb sehnal dvě křehotinky, co prodávaly v cukrárně, a pozval je na mejdan a nakázal jim, aby s sebou přinesly nějaký dortíky, protože má strašně hladovýho a podvyživenýho kamaráda. To jako mě. Večer teda přišly, jenomže nepřinesly ani rozinku, což mě dost zarmoutilo, protože já se těšil na šlehačkový dorty a tak různě. Ale pak se ukázalo, že nic nosit nemusely, aspoň ne ta, co vybyla na mě, protože to byla holka náramně sladká, asi jako vanilkovej rohlíček, celej voňavej, jak zrovna vytaženej z trouby, taky tak horkej a přilnavej. Koráb mi potom řekl, že je to u tý cukrářky asi nějaká profesionální deformace, v tomhle ohledu měl hromadu zkušeností, jednou si nabalil nějakou holku, co dělala v mrazírnách, a to byla prej nejfrigidnější osoba, jakou kdy poznal. Já s tou cukrářkou chodil nějakej čásek, ale pak mě to přestalo bavit a ji ještě víc. U mě to bylo, jako když se člověk přecpe bonbónama, fakt. Ona byla tak sladká a pořád usměvavá, že jsem toho začínal mít plný zuby. Nikdy

166

nenadávala, na všechno kejvla, pořád se usmívala, i když k tomu neměla podle mýho soudu žádnej důvod. Jednou mi řekla, že jsem moc hodnej, že se pořád usmívám, že vždycky na všechno kejvnu, že nikdy nenadávám a tak. To bylo zrovna ve chvíli, kdy jsem si u ní v cukrárně poručil pár punčovejch dortů. Tak říkám, nojo, čeho je moc, toho je příliš, tak to asi rozpustíme, ne? A ona, že jo, že to teda rozpustíme a že můžu kdykoliv přijít na dorty, že mě vlastně má ráda, ale že jsem děsnej moula. Takže tak. No a jak jím ty punčový dorty, mihne se vedle mě nějakej stín, a když jsem se podíval, vidím Rhodésii, v ruce drží tácek, na něm jahody se šlehačkou, a jestli si může přisednout. Tak povídám, že jo, a hned jsem začal žertovat, co tady jako dělá, že je mimo sezónu, protože bylo před Vánocema, a my se potkávali zásadně v létě. Tak jsme všelijak kecali, já se jí vyptával, jak tehdy dopadla s tou uškytanou holkou, oba dva jsme se posilnili sladkostma a šli jsme. No a to bylo naposledy, co jsem svou ženu viděl jako Rhodésii. Asi vás mate, že o ní mluvím pořád jako o svý ženě, když ještě nebyla moje, ale to je tím, že jsem si na její jméno nikdy nemohl pořádně zvyknout, tak mi to někdy dělá potíže, no. A já jí vlastně nikdy moc neoslovoval, až pak, to jsem jí začal říkat Bubulíno, jako ten Řek Zorba. Ona to byla a je chytrá ženská a od toho posezení v cukrárně jsem si říkal, že by bylo fajn s takovou ženskou chodit, a dokonce jsem si usmyslel, že se s ní ožením. Potíž ovšem byla v tom, že jsem nevěděl, jak se jmenuje dál. My se prostě rozloučili, řekli si ahoj a bylo. Tak jsem druhej den sháněl pusinku, která nás seznámila, jenže byla mimo Prahu, a já si usmyslel, až Rhodésii příště potkám, nenechám ji jen tak zmizet, že si ji vezmu hezky do prádla a vyzvím na ní všechno od data narození až po číslo bot. Stejně jako se rozhodl polapit ten zamilovanej princ Popelku. On čekal na novej bál, já na další horký léto. To další léto nějak rychle uteklo a pořád nic, na svou ženu jsem nikde nenarazil, ačkoliv jsem sám nebo s kámošema oblejzal všechny plovárny a tak různě. A pak jedný horký noci na samým konci srpna jsem si všiml, že sedím na terase u nějakejch lidí, se

167

kterejma se moc neznám, ale který nás pozvali na mejdan, že vedle mě sedí moje žena a já jí hučím do ucha, jak šíleně ji miluju, a ona mě drží za ruku a šeptá, Rudolfku, kroť se, nejsme tady sami, hladí mě po tváři a hezky se ke mně tiskne a je celá rozpálená ještě od odpoledního slunce. No nádhera, fakt, to se ani nedá pořádně vyprávět. Hned jsem jí řekl, že se s ní chci oženit. Koukala na mě a strašně se tomu smála, protože si myslela, že jsem stiženej úpalem, ale pak mi pro jistotu řekla, abych s tím nepočítal, že ona se rozhodně vdávat nebude. Ale budeš, povídám já, protože když si jednou něco vezmu do hlavy, tak se mnou nikdo nehne. A pak mi moje žena začala vykládat, co všechno o mně ví, a já jen zíral s pusou dokořán, protože ona vám o mně věděla všechno. Znala se dost dobře s Holanem, ten co nevykecal, to napsal do svejch knih, znala se Resnaisem a se Zorou Olšovskou, znala se se všema ženskejma, co jsem s nima chodil, znala ty, co s nima něco měl Koráb nebo Harry Polívka, i když ani jednoho neznala osobně. Jen Harryho z tý slavný fotky. A jak tam tak sedíme, tak mi povídá, Rudolfku, ty a ty tvý kámoši musíte bejt náramný čísla, to ti teda řeknu, slyšela jsem, co jste provedli chudákovi Emilce, když se vdávala, no prostě vytasila se se všema známejma historkama, jen jsem koukal, odkud to všechno zná. No a znala to od holek, protože mužský, se kterejma chodila, měli jiný zájmy a byli by padlí na hlavu, kdyby jí vyprávěli o jinejch chlapech, jaký jsou to kosové, žejo. Tu noc jsme šli domů až ráno a já k svýmu náramnýmu překvapení zjistil, že moje žena bydlí kousek ode mě, v Kaprový ulici, že jsme jistej čas chodili do tý samý školy, a že je to teda moc podivný, že jsme se nepoznali dřív. Ale to už jsou takový hry osudu, tomu člověk nemůže uniknout, můj slepej dědeček, kterej byl v tý době už po smrti, by jen pokejval hlavou a řekl by, jojo, Rudolfku, Hospodin ví, co dělá, pochválen buď. Hned ten samej den jsem se musel pochlubit mamince a Rivce, protože já se musel vždycky pochlubit novým děvčetem, i když časem ty dvě už přestávaly věřit, že jsem vůbec schopnej narazit si pořádnou ženskou. S Egonem jsem se o takovejch věcech radši nebavil, on si zrovna moc citovýho

168

vzplanutí a podobnejch věcí nevážil. V tý době už s náma nebydlel, měl svůj kvartýr, sice taky na Starým Městě, ale bydlel sám na sáma a dost se schylovalo k tomu, že nebude bydlet už ani sám se sebou, protože tak dva měsíce po tom, co jsem se znovu potkal se svou ženou, ho zabásli. On je vlastně jedinej člověk, kterej neviděl mou ženu živou a zná ji jen z fotek. Ona jeho taky nikdy neviděla, nejspíš ji s sebou jednou budu muset vzít, až pojedu bráchu navštívit do basy. Ale ještě o tom chlubení. Já se musel taky pochlubit Korábovi, protože jsem byl strašně pyšnej na to, že jsem si našel životní družku docela sám, a hlavně bez jeho pomoci. Tak mu hned po tý proběhlý noci volám a povídám, hele brácho, budu se ženit, co ty na to? On povídá, Rudolfe, ty pitomče, nech mě spát, je brzo. A zavěsil. Pravda, bylo asi čtvrt na sedm, a to nebyla doba, kdy by byl Koráb schopnej s kýmkoliv komunikovat, tak jsem se mu v duchu omluvil a udělal jsem mamince a Rivce snídani. To je dokonale vyvedlo z míry. A jak tak sedíme u snídaně, maminka po mně starostlivě kouká, jako by chtěla říct, že ty moje velký lásky už zná jako falešnej pětník, tak jí povídám, matko, tohle je tutovka, ona je to vážně náramně chytrá, hodná a hezká ženská, lepší snachu si ani nemůžeš představit. A jakpak se vlastně jmenuje, zeptala se Rivka a já jim to řekl. Maminka jen zalomila rukama. To je přece dcera toho potrhlýho profesora zeměpisu, co jsme komu udělali, že nás život trestá! Rivka se dala do smíchu, když viděla, jak se tvářím. Jenže to mi nešlo do hlavy Maminka ani dědeček nikdy o tom profesorovi nevykládali, ačkoliv ho znali. Zrovna jsem se na to chtěl matky zeptat, když zazvonil telefon, Rivka ho zvedla a řekla mi, že volá Koráb. Než jsem stačil vůbec něco říct, ozve se na druhým konci drátu, Rudolfe, ty vole, cos mi to prve vykládal za hovadinu? Jestlis zbouchnul nějakou holku, tak to neznamená, že se s ní musíš hned oženit, ty vole starej, třeba to na tebe taky hraje, tenhle fígl já moc dobře znám. Já na to, že jsem nikoho nezbouchnul, že to neberu takovým hákem jako on, ale že se stejně ožením, a jestli chce mou nastávající vidět, ať přijde odpoledne do zahradní restaurace Pod Kaštanama nahoře v Břevnově. A Koráb ještě povídá, hele nic mi

169

o ní teď neříkej, až ji uvidím, tak ti řeknu, na čem jsi, protože moc pochybuju o tom, že bych tu tvou novou lásku neznal. Zavěsil jsem a mamince jsem řekl, že střelenej tatínek ještě nic neznamená, že to není dědičný. Maminka nevypadala na to, že by byla klidnější, ale když s ní o tom dneska mluvím, dá mi ruku na rameno a povídá, tys měl víc štěstí než rozumu, Rudolfku, druhou takovou ženskou bys nenašel. A to je fakt. Odpoledne jsme s mojí ženou seděli pod kaštanama, popíjeli Velkopopovickýho kozla a vedli řeči o životě, když se objevil Koráb. Chvíli zůstal stát, koukal na mou ženu, pak na mě, v očích náramnej údiv a povídá, Rudolfe, to teda čumím, já tuhle krásnou ženskou nikdy v životě neviděl. Ježkovy oči, jak já na sebe byl v tý chvíli pyšnej, to si nedovedete představit. Moje žena si s ním potřásla rukou a povídá, že ho prej pozdravuje Drhlíková. On najednou trochu pobledl, protože ta Drhlíková byla moc zajímavej případ a jemu dalo náramnou fušku, než se jí zbavil. A moje žena ještě povídá, že Drhlice sem přijde, protože když se doslechla, že tu budeme sedět s ním, tak byla celá u vytržení. Takže Koráb si dal jen jedno pivo a vypadl, protože se s Drhlíkovou nechtěl setkat. A nebylo divu, ona se přihnala za hodinku jako velká voda a já z ní byl náramně přepadlej, protože to byla ukrutně ukecaná ženská, a já se v její společnosti necejtil dvakrát dobře. Ale o to teď nejde, já měl ten den oči jen pro svou ženu a nějaká Drhlice mi byla dost ukradená. Postupně jsem svou ženu seznámil se všema mejma kamarádama a řeknu vám, že to byla skutečně první ženská, ke který neměl ani jeden z nich výhrady, vážně. Ani Soukup, kterej ty mý holky vždycky děsně kritizoval a tvrdil, že mezi holkama, co si vybírám, a mým IQ je přímá úměra. Všichni měli od začátku mou ženu rádi, protože nikdy nezkazila žádnou srandu a nikdy ze sebe nedělala žádnou nóbl slečinku, chodila decentně oblíkaná, a co hlavně, dalo se s ní mluvit o všem možným, protože byla vzdělaná a chytrá. A každej mi říkal, Rudolfku, ty máš z pekla štěstí, taková ženská je hotovej poklad. Samosebou že jsem ji seznámil taky s naší Rivkou.

170

Byl to čistě taktickej tah, protože jsem svou ženu nechtěl přivíst rovnou domů mamince, Rivka byla už dost bystrá, aby poznala, že moje žena je normální osoba a stojí skutečně za to. Rivka z ní byla odvázaná, protože moje žena se dost vyzná v umění, ačkoliv vystudovala jadernou fyziku, což jsem mimochodem dodneška nepochopil, ale to je jedno. S Rivkou se skamarádily a pak, když jsem s ní seznámil maminku, se skamarádila i s ní, maminka změnila svůj názor na dědičnou blbost a bylo to prima. Když jsem se pak seznámil s Maltou a Ceylonem, pochopil jsem teprve tu děsnou kliku, že jsem narazil právě na svou ženu a ne na některýho z jejích sourozenců, protože to byli lidi, který by podle mýho soudu měli bejt zavřený v beřkovickým blázinci, fakt. Malta vystudovala psychologii a byla tím náramně poznamenaná, cokoliv jsem řekl nebo udělal, mi začala okamžitě vysvětlovat z hlediska psychologickýho a podle Freuda, chodila příšerně oblíkaná a o mužský se ze zásady nezajímala, protože tvrdila, že jsou to hnusný falokrati, že jako samci snad ještě ujdou, protože udržujou lidský plémě, ale jinak že jsou k naprostý nepotřebě. Naopak Ceylon nevystudoval nic, byl to samouk a jeho životním snem bylo sestrojit vlastnoručně ponorku. Jednou nás všechny pozval na Slapy, že už to má hotový, takže jsme udělali velkolepou výpravu. Koráb pozval nějaký lidi od novin, Resnaise, aby to všechno fotil, sešla se tam fůra zvědavejch lidí. Ceylon nám předvedl takovej člun pro jednu osobu, hermeticky se to uzavíralo, bylo to celý plechový, mělo to asi sto různejch budíků a manometrů, dvanácti – voltovou baterii a šlapací pohon. Na přídi byl obrovskej nápis CEYLON I a vypadalo to náramně nebezpečně. Moje žena mu řekla, že to podle jejího soudu nemůže plavat, a hned vysvětlila proč, tím vás ani nebudu zatěžovat, nám to bylo víceméně jasný i bez vysvětlování, jenomže Ceylon si to nedal vymluvit, vlezl dovnitř, a ještě než se hermeticky zavřel, povídá mý ženě, drahá sestro, nejlíp zjistíme, zda mé plavidlo není schopné provozu, když je do provozu uvedeme. Mluvil absolutně spisovně, kdyby byl jako technik stejnej pedant, tak do toho člunu nikdy nevlezl.

171

Když se Ceylon I odlepil od mola a začal se potápět, tak dva maníci, který jsme neznali, se bleskurychle nasoukali do neoprénovejch obleků, na záda hodili kyslíkový bomby, nazuli si ploutve a nasadili potápěčský brejle a už byli ve vodě. Moje žena myslela zkrátka na všechno, ale nemohla těm svejm známejm klukům říct, aby se do toho oblíkli před Ceylonem, protože by se ho to dotklo. No a my dřepíme na břehu a čekáme, co se bude dít. Ona měla moje žena pravdu, že to nemůže plavat, že když se to jednou potopí, už to nevyplave na hladinu. A pak ještě dva další kluci hupsli do člunu a šmejdili po jezeře a obhlíželi vodu. Když za chvíli v jednom místě vyplavala taková bójka, tak oni hned zamířili k ní a už jim jeden z těch potápěčů z vody podal nějaký lano a oni tahaj a tahaj a přitom pomalu jedou ke břehu. No a pak nám všem, co jsme tam byli, ženskejm i mužskejm, dalo náramnou práci dostat ten CEYLON I nad hladinu a ještě větší práci nám dalo otevřít ten dekl, protože Ceylon byl koumák a udělal otevírání jen zevnitř, aby prej mu tam během plavby nemohl žádnej zlomyslnej potápěč pustit vodu. Salamandr toho kluka neměl dvakrát v lásce, ale že to byl bratr mý ženy, tak ho z toho dostal, i když tu ponorku kapánek zdemoloval. Ceylon byl uvnitř už napůl udušenej a napůl utopenej, protože mu tam někudy zatejkalo. Nikdo se ovšem pozdějc nesnažil zjistit kudy. Harry Polívka s mojí ženou ho naložili do auta a odvezli ho rychle do špitálu. A to byl konec jednoho velkolepýho pokusu. Harry se Salamandrem tu ponorku potom rozřezali autogenem na kusy a odvezli to do sběru, i když Resnais tvrdil, že by se ta ponorka mohla vystavovat jako artefakt, že by bylo dobrý ji nabídnout Národnímu technickýmu muzeu. No, možná je to fakticky škoda, protože tak blbou ponorku člověk jen tak někde neuvidí. Ceylon skončil v psychiatrický léčebně v Bohnicích, ale on se odtud dostal asi za půl roku a nějakým dost záhadným způsobem si sehnal místo hráznýho u štěchovickýho zdymadla, kde pořád kouká, jak voda z propusti odtejká a jak tam natejká, kreslí si do notýsku různý schémata zavodňování a odvodňování a prohlašuje, že až to bude mít opravdu vymyšlený, sestrojí CEYLON II. Doufám

172

ovšem, že už se toho nikdo z nás nedožije a že se toho nedožije ani chudák Ceylon. No a tohle jsou teda mý příbuzný, který jsem vyženil. Moje tchýně promluví asi tak pět slov za den a mýho tchána, profesora zeměpisu, mi moje drahá žena odmítla ukázat. Občas za ním sama zajede do Beřkovic, a vždycky se vrátí náramně smutná. Je mu dneska jedenaosmdesát a já, přestože bych ho skutečně rád viděl, nemám odvahu se za ním jet podívat sám. Jsem citlivej člověk a moje žena by nabeton poznala, že jsem jejího tatínka viděl, že jsem tam jel, přestože jsem jí slíbil, že ho nikdy neuvidím. Jak už jsem řekl, hned ten první den jsem byl rozhodnutej, že se s Rhodésií ožením, ale trvalo to další rok, než jsem ji přemluvil. To už jsem bydlel v bytě po mým bráchovi, kterej byl v base, ten rok, co jsme spolu chodili, jsme tam bydleli na hromádce, ale já už na ni chtěl mít úřední potvrzení, chtěl jsem do toho praštit, protože Malta neustále vykládala, že my dva se k sobě nehodíme, že její sestra a já nemůžeme nikdy vytvořit harmonický manželství a podobný voloviny. Naštěstí těm řečem nevěnovala moje žena valnou pozornost a důkazem toho je, že jsme si jednoho horkýho léta řekli na Staroměstský radnici ano a bylo to hotový, ještě nám požehnal svatbu v evangelickým kostele náš známej farář Sváťa Karásek a bylo to jak před státem, tak před Hospodinem zpečetěný jednou provždy. Moje maminka byla dojetím celá bez sebe a Rivka taky, jen mě mrzelo, že se nepřijel podívat tatínek. Jenže kdoví jestli by vůbec do toho evangelickýho kostela vlezl. Nejspíš ne. Rok nato přivedla moje žena na svět takovýho prťavýho kluka, kterýmu jsme dali jméno Lojza a z kterýho já byl naprosto odvázanej, protože jsem vždycky chtěl mít nějakýho potomka. A tím se vlastně celej můj dosavadní život změnil, ne že bych přestal dělat se svejma kámošema různý hovadiny, naopak, když už byl Lojza schopnej s náma jezdit na vejlety, tak jsem zjistil, že je to lepší, než když jsme jezdili sami dva nebo jen s kamarádama. Ale změnilo se to, že jsem se usadil, že jsem byl nucenej se usadit. A věřte mi nebo ne, vůbec mi to nevadilo. Usadil jsem se docela rád, stejně jako se po nějaký době usadil Salamandr a Holan a jiný kámoši, vyjma Korába,

173

Harryho Polívky a Resnaise. Vždycky když se na tohle téma bavím se Salamandrem, tak povídá, Rudolfe, já ti řeknu, ona je ta svoboda sice moc fajn, ale čeho je moc, toho je příliš, když člověk nemusí mít zodpovědnost než jen za sebe, tak je to náramná otrava. A má pravdu, to vám můžu říct. A teď si představte, že Koráb, kterej by se za nic na světě tý svý svobody nevzdal, k nám přišel, to chodil s naší Rivkou, a řekl, že jsme vlastně měli se Salamandrem pravdu, že když je člověku přes třicet a život mu nějak moc rychle utekl mezi prstama, začne uvažovat jinak, asi tak, jako jsme uvažovali my. No a my se s mojí ženou těšili, že budeme mít tak prima švagra, i když já s ním byl sešvagřenej už mockrát díky různejm slečnám, a taky jsme se začali i s malým Lojzou těšit, že budeme mít ještě dalšího kámoše, kterej se zatím koupal hezky v teplíčku v břiše mý ženy. Jenomže toho náramně fajn švagra jsme se nedočkali a krom naší Rivky to nejvíc mrzí malýho Lojzu, protože měl Korába stejně rád jako mě. A já bych tomu malýmu mizerovi strašně přál, aby jednou v životě našel dobrýho kámoše, jakým byl Koráb pro mě, a aby jednou našel tak báječnou ženskou, jako je moje žena a jeho matka, fakt.

174

Můj nejlepší kámoš Jsem slušnej a citlivej člověk a na nože se peru jedině o posvícení. Koráb mi vždycky říkal, že jsem prchlivej trouba, když se snažím se svou figurou klást komukoliv fyzickej odpor, ale on měl vždycky nesmírnou výhodu, že dokázal mládence, co se chtěli prát, hezky odpálkovat všelijakejma řečma, zrovna tak jako to uměl Soukup nebo Harry Polívka, přestože Harry byl atlet a jeho černá pleť vyvolávala v různejch zpozdilcích, který si chtěli měřit síly, tak trochu strach. Naproti tomu Salamandr a já jsme byli na spoustu věcí háklivý, byli jsme horkokrevný, když v nás zrovna bublal pudovej přetlak, neměli jsme rádi, když se do nás v hospodách naváželi všelijaký vygumovaný maníci a dělali ramena. Bejvávaly doby, kdy jsem byl fakticky dost popudlivej chlap a pro ránu jsem nešel nikdy daleko. Vyvolal jsem pár docela slušnejch rvaček a mý kámoši to pak museli dávat do pořádku, a hlavně museli dávat do pořádku mě. Koráb mi vždycky říkal, Rudolfe, najdi si konečně nějakou ženskou, ty tvý koule vylučujou nějak moc testosteronu, tak se snaž tu agresivitu vybít sexem a ne svejma pěstma. Nojo, tohle mi ani říkat nemusel, mně bylo jasný, že to se mnou lomcuje ten zatracenej pudovej přetlak, jenže ono to nebylo tak snadný nabalit si nějakou ženskou. Pro Korába a takovýho Resnaise to problém nebyl, ale pro mě teda jo. Kolikrát si dneska říkám, že kdybych bejval nepotkal svou ženu, kdybych se s ní bejval byl neoženil, tak jsem skončil ve cvokárně, fakt. Jo, Koráb měl vždycky hromadu řečí, který dovedly uklidnit rozvášněný hlavy, dokonce i tu mou, jednou hučel asi hodinu do jednoho mladýho kluka na Letný, když tam zrovna hodil špagát přes větev stromu, přesvědčoval ho, jak je život krásnej a jak stojí za to žít, a mluvil a mluvil, aby se ten kluk z nešťastný lásky nebo z čeho neoběsil, a teprve po hodině z toho kluka vylezlo, že je to celý mejlka, že má tadyhle s sebou pěkný provrtaný prkýnko a že chtěl udělat svý holce jako překvapení

175

houpačku, protože s ní má za pět minut u toho stromu rande. Takže tak. Už je to asi šest sedm let, co jsme byli na vandru v severních Čechách a dostali jsme se do jedný vesnice, která dneska už ani neexistuje, protože pod ní bylo hnědý uhlí a tím pádem to měla spočítaný. Jenže tehdy tam ještě domorodci drželi svý obyčeje, pořádali šibřinky a bály a tak různě. My narazili na ručně malovanej plakát, že v sokolovně je večer posvícenská zábava, a to se rozumí, že jsme se tam vypravili. Venkovský tancovačky, to bylo vždycky naše. Největší rozruch samosebou způsobil Harry Polívka se svou černou kušnou a Salamandrův výstřední kabát z teletiny a se žlutým nápisem na zádech. To bylo tím, že ty domorodci neměli rozhled, ze svýho okolí znali jen uhelný doly, velkorypadla a zase uhelný doly, měli asi takovej životní rozhled, jako když spadne chlap do studny. My se usadili u jednoho rohovýho stolu, objednali si flašku vína, který bylo dost mizerný, a rozhlíželi se po místních kráskách. V koutech tam postávalo tělocvičný nářadí, bradla a koně a švédský bedny, uprostřed visely na půl žerdi dva páry kruhů, no balada, na pódiu hrála hasičská kapela tak dokonale falešně, že člověk měl chuť něco podpálit, aby toho ty muzikanti nechali a šli rychle hasit. Harry prohlásil, že to se svejma citlivejma ušima nemůže za nic na světě poslouchat, zatímco Salamandr a po něm já jsme hned vyskočili a šli vyzvat k tanci nějaký místní křepelky. A Koráb pořád koukal a taxíroval ty slečny a netvářil se zrovna nadšeně, protože mu tam žádná nepadla do oka. A my se Salamandrem jsme zase nepadli do ok těch holek. Odmítly nás, aniž jsme věděli proč. Vrátili jsme se ke stolu, potupený a ponížený, a Harry s Korábem se jen uculovali. Vy dva, povídá Koráb, jste prťáci, jestli chcete, aby s váma šla mladá dáma z Balíkova tančit, musíte se chovat jemně a vybraně, a ne jako balíci, protože těch tu najde dvanáct do tuctu. Načež se zvedl a šel k tomu samýmu stolu, kde jsme my se Sallym nepořídili. A Harry šel za ním v těsným závěsu. Jo, pravda je, že my se se Salamandrem přizpůsobili prostředí, nechtěli jsme vyčuhovat, tak jsme se chovali jako domorodci, ačkoliv nám muselo bejt jasný, že to

176

nepovede k ničemu. Tak si říkám, ten Koráb má pravdu, tohle je další užitečná lekce. Jenomže, vážení, jestli si Koráb myslel, že nám tu užitečnou lekci uštědří, a jestli jsem si to na chvíli myslel já, tak to jsme byli oba dva zatraceně vedle. Ty holky daly košem jemu i Harrymu a oni se vrátili ke stolu s nepořízenou. Teď jsme se zase uculovali my se Salamandrem. Jojo, pánové, sbližování s domorodcema, to není jen tak, povídá Salamandr, to chce trpělivost a čas, vemte si takovýho Pizzara, ten se s Inkama nesblížil nikdy. Chvíli tam sedíme, posloucháme ty jurodivý hasiče, klábosíme a popíjíme to nedobrý víno, když se vedle stolu objeví asi pět mládenců, který nevypadali dvakrát mírumilovně. Ten jeden, šilhavec s dvakrát zahnutým nosem, se podíval na Harryho a povídá, hele, negře, pojď na chvíli ven, urazils mou holku. Harry se podrbal rozvláčným pohybem ve svejch kudrlinkovejch vlasech a bílejma zubama se usmál na toho křivonosku. A neřekl vůbec nic. Ten mládenec zakoulel očima, Ben Turpin proti němu byl odvar, zopakoval svou výzvu, a ještě se podíval na Korába a povídá, ty pojď taky, smrade, na takový hejsky u nás nejsme zvědavý. Koráb koukl na mě a povídá, Rudolfe, řekni tomu chlapci, aby mě neobtěžoval, zrovna přemejšlím a ten jeho nekoordinovanej pohled mě rozptyluje. Neprodleně jsem ten vzkaz vyřídil, musel jsem vysvětlit, jak to myslí Koráb s tím nekoordinovaným pohledem, což toho šilhavýho dopálilo, popadl mě za rameno a povídá, hele ty pojď taky ven. Na to se ozval nakřáplým hlasem Salamandr a řekl, no tak to abysme snad šli všichni, ať se zbytečně necouráme. A už se zvedl, já se taky zvedl, i když mi ten šilhavej křivonosej maník kapku pomohl, a jdeme z tý sokolovny ven, Sally vedle mě a ty maníci za náma. Jenomže já si v tý chvíli nevšiml, že Harry s Korábem tam zůstali klidně sedět, jako by se jich to ani v nejmenším netýkalo. Nedá se říct, že by to od nich byl podraz, to si teda nemyslete, protože nás před tím, než jsme do tý sokolovny šli, Harry s Korábem upozornili, že když vyvoláme nějakou tahanici, tak nás v tom nechaj, protože jsme oba volové a slušnej

177

člověk se nemá co prát. Jenomže my si ty jejich rady nebrali nijak moc k srdci, protože ani Salamandr, ani já nemáme rádi, když si na nás někdo docela cizí otevírá hubu. Když jsme procházeli dveřma, tak ke mně Salamandr tiše zahovořil v tom smyslu, abych se, až sykne, prudce otočil a tomu nejbližšímu jednu ubalil, on že to udělá taky. Fakt, byla to scéna jako z dobrodružnýho filmu a my se Salamandrem jsme právě byli ty dobrý druzi, co si to hodlaj rozdat s partou padouchů. Jak jsme byli venku na návsi, Salamandr syknul, já se otočil a praštil, jak nejvíc jsem mohl, a už to začalo. Bohužel, já neměl nikdy tolik páry jako Salamandr, takže jsem dostával jednu pecku za druhou, protože těch pitomců bylo pět a my jen dva. Stáli jsme se Salamandrem zády k sobě, jeden druhýho jsme kryli jako vždycky v podobnejch situacích a nehodlali jsme se tak snadno vzdát, protože já se nikdy nehodlám lehko vzdát. Tak jsme dělali, co bylo v našich silách, já dva z těch balíků poslal k zemi, i když dost dobře nevím, jak se mi to mohlo podařit. Jenže oni byli oba o hlavu menší než já, i když byli dost hranatý a takový sporý, samej sval. Ale fakt je, že dva zůstali ležet a ty, co se s nima tahal Salamandr, byli už taky na zemi a skučeli. A zrovna když jsme se chtěli pustit do toho třetího, do toho šilhavce s křivým nosem, co to všechno vyprovokoval, slyším najednou Korába, jak křiknul, Rudlo, bacha, má v ruce kudlu! To bylo něco na mě. Nedovedete si představit, jak mě to dopálilo, fakt, jestli něco opravdu nesnáším, tak to jsou chlapi, co tahaj na druhýho kudlu. Pokládám to za vrchol zbabělosti a sviňárny, nehledě na to, že je to zatraceně nepříjemnej pocit, když vám někdo z blbosti rozpáře pupek od ucha k uchu. A můžete si bejt jistý, že vím, o čem mluvím. To všechno byl zlomek vteřiny, prolítlo mi toho hlavou hodně, kdybych to měl napsat, tak to budete číst půl hodiny, ale vážně to bylo tak rychlý, jak jsem zaslechl Korába, tak snad za půl vteřiny jsem reagoval, ohnal jsem se po tom parchantovi nohou a podle toho, jak zakřičel, bych soudil, že se mi z něj podařilo udělat eunucha. Už jsem chtěl jít od válu, protože se chlap svíjel na zemi a byl hotovej, jenže najednou koukám, ty zbejvající čtyři se mezitím

178

zvedli a jen to čtyřikrát cvaklo, každej držel v ruce vyhazovák s dlouhou čepelí a nikdo se netvářil, že by si chtěl zrovna teď vyřezávat píšťaličku. Než se Salamandr nadál, ufikl mu jeden z těch mládenců jeho křiklavě zelenou kravatu rovnou pod uzlem. Jen se prostě ohnal, šmik a už to bylo, jako by nám chtěl ukázat, co s tím svým nožem všecko dovede. Salamandr byl pochopitelně vzteky bez sebe, protože ta kravata byla krásná, a hlavně drahá, takže než ten maník máchnul rukou zase nazpátek, Sally ji chytil a zkroutil tak dokonale, až v ní chrupaly kosti. Koráb mě jemně odstrčil a povídá, Rudolfe, ty se někam zdekuj, my už to tu vyřídíme, načež se dal do díla a s ním Harry Polívka. Začali tam ty hochy spolu se Salamandrem pěkně kosit, a jak z tý sokolovny vylejzali další maníci, tak hned dostávali po hubě, ani nestačili svejm rodákům pomoct. Nakonec se tam objevil hospodskej, chvíli koukal, jak si kdo vede, potom zatleskal rukama a zavolal, pánové, končíme, bylo to dobrý, ale měli byste se jít kapánek posilnit. My byli celkem ochotný toho nechat, tak jsme chvilku vyčkávali, a když se ukázalo, že místní hoši toho mají dost, že se klidně sbíraj ze země a vracej se do sokolovny, tak jsme tam šli prostě taky. Těch pět, co si to začalo, se usadilo zase u stolu ke svejm holkám. Tvářili se všelijak, ale to už se tak člověk všelijak tváří, když dostane vejprask, žejo. Jsou lidi, co si daj pokoj, a jsou lidi, co si pokoj nedaj. Koráb, pokud šlo o ženský, si pokoj nedal nikdy, to vám můžu říct. Objednali jsme si ještě láhev, kapku upili a Koráb povídá, pánové, nechci se hádat, ale ty holky s náma teď půjdou, protože my jsme ten souboj samců vyhráli, ty holky to věděj a věděj, jaký jsou přírodní zákony a co se sluší a patří. No, já jenom povytáhl obočí, protože jsem si nebyl jistej, jestli to má Koráb v hlavě v pořádku, měl jsem za to, že se z toho vyklube nová rvačka, protože těch pět venkovskejch balíků se na nás koukalo moc zle. Jenomže Harry vytáhl z kapsy pět vyhazovacích nožů, položil je na stůl a povídá, tak jdeme na to, ne? To se ví, opáčil Salamandr a jako první se zvedl a po něm Harry a Koráb. Já sice moc chuti neměl, to se rovnou přiznám, měl jsem nateklý oko a cejtil jsem, jak se mi hejbe pár zubů,

179

ale nechtěl jsem vypadat jako poseroutka, tak jsem šel taky. A představte si, že měl Koráb pravdu. Ty holky u stolu a pak i jiný z tý vesnice s náma tancovaly a už si na nás nikdo netroufnul, byli jsme vítězové a hotovo. Těch pět maníků tam sedělo, házeli do sebe panáky a já měl pořád takovej nepříjemnej pocit, protože to byli na první pohled dost ostrý hoši, zvlášť ten šilhavej křivonoska. Ale neudělali nic, jen seděli a nasávali. A my tancovali s vesnickejma křehulkama, měli jsme se báječně a nikoho nás v tý chvíli nenapadlo, že se s jedním z nich, s tím, co měl nekoordinovanej pohled a přeraženej frňák, ještě jednou potkáme a nebude to zrovna moc veliká legrace. Jenomže to trvalo nějakejch šest sedm let a mezitím se udála spousta jinejch zajímavejch věcí. V době, kdy já byl asi tři roky ženatej, narazil si Koráb jednu docela fajn holku z Pardubic. Studovala v Praze na filmový fakultě a my všichni si mysleli, že Koráb s touhletou Milenou vydrží dýl než s jinejma buchtama. Chodívali k nám na návštěvu, jezdili s náma na vejlety a moje žena se s Milenou docela skamarádila. A pak se jednoho dne stala taková srandovní věc, kterou jsem Korábovi ze srdce přál, protože on byl někdy prevít. Posmíval se mi pokaždý, když jsem zažil nějakou trapnou historii, a prohlašoval, že se něco takovýho může stát jedině mně. Jenomže se ukázalo, že se mejlil a že si moc foukal. Jednou takhle povídá, Rudolfe, uděláme si vejlet do Pardubic, Milena povídala, abysme k nim přijeli. No tak jo, já nebyl proti a moje žena taky ne. Koráb povídal, že tam pojedeme v neděli, že se Milena zase stěhuje na kolej do Prahy, takže ji vezme i s kuframa zpátky. Její rodiče měli takovou docela pěknou vilu na kraji města, a když jsme tam dorazili, tak nás přivítala nejdřív maminka a pak tatínek, dali nám nějakej gáblík a usadili nás na zahradu. Milena pořád odbíhala do domu a měla na sobě zástěru, už jsme taky věděli, že pro nás chystaj k obědu husu, a podle toho, jaký já v tom kraji vídal husy, se dalo soudit, že to bude pěknej macek. Jenomže jsem si všiml, že se Koráb nějak divně tváří, a když pak přišel Milenin otec a odtáhl ho, aby si s ním mohl v klidu promluvit, už jsem věděl, odkud vítr fouká, a hned jsem to řekl svý

180

ženě a připomněl jí tu historku, co jsem zažil na vojně s boubelatou Maruškou, která mě chtěla klofnout. A taky že jo, bylo to totéž v bleděmodrým. Za půl hodinky vyjde z vily Koráb a povídá, milánkové, já jedu do Prahy a to tak, že hned. Neblázni, já na to, je půl dvanáctý, přece si nenecháme utýct ten skvělej oběd, nehledě na to, že Lojza před chvilkou usnul. Našeho kluka jsme měli totiž s sebou a ten hezky chrupkal ve stínu hrušky. Navíc moje žena prohlásila, že by to bylo blbý, což ale Korábovi bylo dost jedno. Nicméně řekl, že teda jo, že pojedeme po obědě, že to hned s Milenou domluví, že to svede na našeho Lojzíka, jako že dostal úpal nebo něco takovýho. To jsme teda s mojí drahou a jedinou ženou odmítli, aby do svejch trablů zatahoval našeho syna, ono stačilo, že jsme ho do svejch trablů zatahovali my jako rodiče, no ne? A teď vám řeknu jednu věc. To, co já zažil tenkrát na vojně s Maruškou a jejíma rodičema, byla proti týhle návštěvě Pardubic pouhopouhá legrácka, vážně. Když Martin Holan tvrdí, že život je jedno velký klišé a jeden obrovskej kýč, tak je možná dost blízko pravdě. Byla to scéna jak vyšitá z filmu nebo z nějaký stupidní knihy. Po obědě nás zase vyhnali na zahradu, na který si dávali záležet. Já měl zkaženou náladu, protože jestli někde neuměj upíct pořádně husu a jestli někde dovedou totálně zmršit zelí, tak to bylo právě tam. No ale nic, po obědě přišlo kafe a dezert. Paní matinka donesla dort, já koukal, co je to za vymoženost, protože ten dort byl třípatrovej, to nebylo nic hrcprc narychlo spíchnutýho, to byla součást promyšlenýho plánu. A pak najednou před vilou zastavilo auto a Milenin tatínek povídá, helemese, to jsou strejcovi z Dražkovic. Z auta se vybatolila celá famílie se dvěma malejma dětma, okukovali Korába, kterej dřepěl vedle Mileny, ten strejček ho taxíroval jako koňskej handlíř taxíruje hemelky, no skvělý, jedinečný! Potom přijelo druhý auto. To byl bratránek z Chrudimi. Pak přijeli další příbuzný z Jaroměře, z Hradce Královýho a z Černošic. A každej Mileně blahopřál, jakýho má primovního ženicha, Korába brali kolem ramen a říkali mu, chlapče zlatej, cpali se dortama, kterejch, jak se ukázalo, napekla

181

Milenina matka asi sedm nebo dvanáct. A pantatínek, aby to nevypadalo blbě, vždycky když se objevili další příbuzný, prohlásil, jaká je to náhodička, že zrovinka jako z udělání jeli kolem a stavili se na kafe. Jako výmluva to bylo dost průhledný. Po druhým kafi si pantáta zavolal zase Korába do vily a vedl tam s ním asi tak hodinovou řeč. Když se Koráb vrátil, byl celej pobledlej, jenom se ke mně naklonil a povídá, Rudolfe, já nevěděl, že jsem zrovna takovej pitomec jako ty, já už to tady nevydržím, jede se. Moje žena ani já jsme nebyli proti, jelikož nejsme padlí na hlavu, abysme nepoznali, co tady ta pardubická famílie šije na našeho nejlepšího kámoše za ukrutnou boudu. Koráb řekl Mileně, aby si sbalila kufry, že musíme jet, protože my dva, jako moje žena a já, včetně našeho drahýho potomka, kterýho jsem přecpal dortama, musíme bejt odpoledne v Praze, poněvadž máme na šestou hodinu lístky do cirkusu Kludský. Hezky jsme se rozloučili se všema příbuznejma, který mý ženě a mně povídali, že doufaj, že se uvidíme na svatbě, a taky že doufaj, že Milena s Korábem budou mít jednou taky takovýho pěknýho a roztomilýho potomka, jako máme my dva, a tak podobně. No a pak jsme se naskládali do Korábova auťáku a vyrazili jsme a můžu vám říct, že tak rychle jsem z Pardubic do Prahy nikdy předtím ani nikdy potom nejel, vážně. Koráb celou cestu nepromluvil ani slovo, Milena mu ještě na konci Pardubic stačila říct, aby se nezlobil, že to byl od maminky náramnej podraz, ale on jen něco zahučel a koukal upřeně na silnici. My s mojí ženou taky nemluvili, a mám-li bejt upřímnej, radši bych do Prahy šel pěšky. Ne, že bych se v tom autě bál, on Koráb sice jezdil rychle, ale dobře, nebyl to žádnej zbrklouš, jenomže to nebyl příjemnej pocit sedět tam a koukat na ty dva, Korába a Milenu, jak jsou z toho celý špatný. Jenom náš Lojza se měl báječně, protože celej přežranej spokojeně celou cestu chrupkal. Koráb v Praze odvezl Milenu nejdřív na kolej a pak nás vezl domů. A jak Milena byla pryč, tak povídá, milánkové, co jsem já komu udělal? A začal se chechtat a my samosebou taky, všichni jsme věděli, že s Milenou je konec a hotovo. A taky byl. Když jsme

182

večer seděli u nás doma a na skok se zastavila Rivka, tak jí Koráb celou tu historii barvitě líčil a ona pištěla smíchy, protože si do tý doby myslela, že takovýhle věci se stávají akorát jejímu drahýmu bráchovi, jako mně, a povídala, že prej bysme něco takovýho měli udělat jednomu mladíkovi, co s ní pořád něco chce mít, platonicky ji miluje, a ona na to nemá nervy, takže bysme ho prostě elegantním způsobem odstranili z cesty. To se nám ovšem nepodařilo, ačkoliv Koráb i já jsme byli stoprocentně přesvědčený, že to zabere, ta metoda byla dvakrát prověřená. Jenže chyba lávky, Holan se plete, kdyby to bylo životní klišé, tak to funguje pořád stejně, jenže ono to žádný životní klišé není, prostě to tak přišlo samo od sebe a jakýkoliv napodobení bylo zhola nemožný. Jo, opisovat od života může kdejakej spisovatel, ale ne normální lidi. Plán celý akce byl prostej. My se domluvili s naší maminkou, já ukecal starýho Bártla, že nám bude dělat strejčka, a pár kámošů, že bude dělat příbuzný, s Korábem jsme do toho podniku vrazili hromadu peněz a jednou v neděli jsme čekali, až se objeví Rivčin nápadník. Byl o něco mladší než my a jmenoval se Dalibor Řehák. Krom Rivky jsme ho všichni viděli prvně v životě. Jelikož jsme si nemohli dovolit tomu mladíkovi říct, že náš Egon sedí v lochu a tatínek nás po návratu z patnáctiletýho vězení opustil, tak se role mýho bratra ujal Koráb a o tatínkovi jsme mu namluvili, že je na cestách, což ostatně mohla bejt pravda, protože mohl bejt na cestě do synagogy nebo na cestě ze synagogy. Starej Bártl, kterej měl naši Rivku rád a moc jí fandil v jejím malování, se projevil jako nesmírnej srandista, když bylo po opulentním obědě, tak si vzal toho nešťastnýho Řeháka do vedlejšího pokoje a mluvil s ním jako strejc naší Rivky, kterej se teď o rodinu stará, protože hlava týhle rodiny se asi ze svejch dlouhejch cest jen tak nevrátí a on je našemu tatínkovi hlavou zodpovědnej za osud jediný dcery. Ptal se, jak to má pan Řehák naplánovaný, jaký má postavení a zdaližpak je solidní a trvanlivý a co prej páni rodiče a rodinnej majetek a tak dál, protože on si nemůže dovolit dát svou neteř nějakýmu holořitkovi, to že by mu jeho rodnej bratr neodpustil. No a pak se u nás objevila paní Salamandrová se

183

Salamandrem, jenže ona chudák Sallyho matka nevěděla, oč se vlastně jedná, ale vůbec to nevadilo, vypadali jsme jako slušná a spořádaná rodina, ani když přišel Harry s maminkou, tak Řehák nemrknul okem, buď musel bejt barvoslepej, nebo projevil vrchovatou míru společenskýho taktu. My vypadali jako velice spořádaná rodina a všichni jsme Řehákovi vykládali, jak budeme rádi, až on bude členem naší rozvětvený famílie a podobný povzbuzující řeči. Jenomže celej kámen úrazu byl v tom, že tenhleten Dalibor Řehák to bral všechno naprosto vážně, život měl nalajnovanej, takže když přišla řeč na svatbu, neutekl, naopak vytáhl diář a koukal, kdy by se mu to nejvíc hodilo. A hned na příští neděli nás požádal, abysme navštívili všichni jeho rodinu, protože byl přesvědčenej, že si nás jeho rodičové nesmírně oblíběj, jako si nás za to odpoledne oblíbil on. No hrůza! Řehák byl celej radostnej, protože si myslel, že je ruka v rukávě. Tehdy mě mrzelo, že jsem k nám nepozval svojí švagrovou Maltu a toho bláznivýho Ceylona, i když kdoví, Řehák měl srdce tak širokorozchodný, že by si je asi taky oblíbil, vážně. No a naše Rivka byla čím dál tím bledší, a když jsem jí v kuchyni pomáhal oplachovat hrnky od kafe, tak mi povídá, Rudolfku, tohle jste nějak přepískli, vždyť ta vaše zázračná a zaručená finta vůbec nefunguje. Já na to, že jo, že se to nějak nepovedlo, ale že nemám tušáka, jak z toho vybruslit, protože ten její Řehák byl citlivej člověk, a já měl strach, aby si něco neudělal, až zjistí, že to bylo všechno divadýlko. Ale v tý chvíli se v kuchyni objevil Koráb a prohlásil, že by bylo na čase s tím něco udělat, Dalibor že musí stejně domů, takže on ho odveze a celou věc mu nějak šikovně vysvětlí. Rivka na Korába koukala jako na anděla spásnýho a já si lámal hlavu nad tím, jak to chce můj nejlepší kámoš vlastně zařídit. Když Koráb s rozradostněným Řehákem odjeli, tak starej Bártl povídá Rivce, že to byla náramná prča, že se dlouho tak nebavil, zatímco naše maminka prohlásila, že to byl hodně stupidní nápad, a že když nemám rozum já, tak ho má mít aspoň moje žena. No a paní Salamánková koukala vyjeveně, taky Salamandr, protože

184

nevěděli, oč jde, a paní Polívková prohlásila, ať se naše rodina nediví, že si s ní osud tak škaredě zahrává, když znesvěcujeme lidský city a vášně, a paní Salamánkový, když to došlo, vrtalo hlavou, jak se k něčemu takovýmu mohla naše maminka propůjčit. Jo, bylo to sprostý, Hospodin na to koukal a činil si poznámky do svýho notýsku, ale přísahám, že jsem to dělal jen ku prospěchu svý milovaný sestřičky. Jenomže si představte, že po nějaký chvilce takovýhleho dohadování tomu nasadila korunu moje maminka, když prohlásila, že vlastně ten Dalibor Řehák je náramně slušnej člověk, vychovanej a kulturní, a že neví, proč by si ho Rivka vlastně nemohla vzít, když to s ní myslí ten mládenec tak neskonale vážně. Moje žena jí ovšem vysvětlila, že Rivka je docela jinýho založení než Řehák a se svou uměleckou duší že by vedle sebe asi těžko snesla úředníka státní pojišťovny, jehož svět se smrsknul na sloupce čísel a sum za pohořelý domy a promáčený stropy. Nakonec maminka musela uznat, že je to člověk sice slušnej, ale žádnej chlap, a hlavně že asi bude kapánek přitroublej, když nepoznal, že jsme si z něj celou dobu dělali dobrej den. V neděli večer, zrovna když jsem se chystal do postele, zazvonil telefon a ozval se Koráb. Rudolfku, povídá, vyřiď Rivce, že je to všechno v suchu, stálo mě to sice dvě stovky a jsem lehce jetej, ale Řehák si už nečiní na tu tvou sestru žádný nároky, musel jsem ho nakonec odvízt taxíkem, byl dost zpanákovanej. A pak mi vykládal, jak se spolu někde opíjeli a jak on mu všechno pomalu důkladně rozmlouval. Ovšem dodneška jsem se nedozvěděl a už se to taky nikdy nedozvím, co vlastně Koráb tomu Řehákovi všechno nakukal a jakým způsobem se mu podařilo odradit ho od úmyslu vzít si Rivku. Ale fakt je, že od tý doby se už Řehák neozval a že jsme Korábovi za ten taktickej manévr všichni vděčný, nejvíc ze všech Rivka. I když jen Hospodin ví, pochválen buď, jak by to dopadlo, kdyby se za Řeháka provdala. Ani moje maminka, ani moje žena, ani já jsme dost dlouho nevěděli, že po týhle příhodě spolu začali ty dva chodit. My se sice Korába vyptávali, co dělaj ženský a tak různě, a on že prej nic. Bylo

185

nám trochu divný, že nám už dlouho neukázal žádnej svůj novej objev, moje žena tvrdila, že je to třeba takovej oddechovej čas nebo něco podobnýho, ale divný nám to bylo. Kdybyste Korába znali tak dobře jako já, tak by vám to bylo taky divný, na to vemte jed. Až jednoho dne jsme seděli s mou ženou a s Harrym Polívkou doma u Korába a on telefonoval s nějakou ženskou. A povídá jí, drahoušku, přijď sem, je mi nějak smutno, a tak různě, a my na sebe jen mrkli a usmáli se, protože bylo jasný, že se Koráb na poustevnickou dráhu nedal. Ta ženská osoba na druhým konci drátu se ho asi ptala, jestli je sám, protože povídá, nejsem sám, drahoušku, je tady Harry Polívka a tvůj brácha s Rhodou. Tak jsem jen vykulil oči, ale neřekl jsem na to nic. Myslel jsem si, že se třeba teprve snaží Rivku ulovit, jenomže když přišla, tak se ukázalo, že zná v Korábovým bytě kdejakej kout, a hlavně že se nějak moc podezřele vyzná v kuchyni a ve vaření a vůbec že se tam chová jako doma. Tak jí povídám, Rebeko, nechci bejt vlezlej, ale co tohle má znamenat? Ona se na mě jen koukla svejma mandlovejma očima a povídá, copak ty nevíš, Rudolfku? Já jen zavrtěl hlavou a prohlásil jsem, že ona je první ženská, se kterou se nám Koráb nepochlubil. Moje žena prohlásila, že to ovšem tušila, a nějak spiklenecky se koukala na Rivku. Já byl celej překvapenej, ale upřímně řečeno, docela mile. Koráb s Rivkou se k sobě chovali jako dvě hrdličky a můžu vám říct, že jsem od tý doby ještě neviděl, aby se Koráb nechal citama tak unýst jako v případě mý sestry Rivky, fakt. Úplně se změnil a jenom Harry z toho byl lehce smutnej, protože teď akorát on zůstal sám na sáma, i když se nedá říct, že by tu velkou lásku Rivce a Korábovi nepřál. No a to byla první a taky poslední Korábova velikánská láska a naše Rivka byla poslední ženská v jeho životě. Když si na to vzpomenu, tak bych brečel, vážně. Jenomže jak říkával občas náš slepej dědeček, ať na nás v nebi vzpomíná v dobrým, život je někdy náramná mrcha. A taky že je. Celá záležitost začala tím, že jednou kolem desátý večer k nám Koráb přišel, jak jsme byli domluvený, a hned ve dveřích mi povídá, Rudolfe, pamatuješ na toho šilhavýho křivonosýho kreténa, co jsme

186

se s ním rvali tehdy v severních Čechách o posvícení? Já, že jo, že takovej ksicht nevymizí člověku jen tak z paměti. A Koráb povídal, že když šel k nám, tak zrovna tohohle vola potkal v Týnský uličce, že do něj málem vrazil, když vyběhl ven z nějakýho baráku. Tak povídám, to jsou náhody na tom světě, a už jsme o tom dál nemluvili. Poseděli jsme a vzpomínali, co asi dělá Rivka, která byla zrovna v tý době okukovat obrazy v Pradu, no a někdy kolem půlnoci se Koráb sebral a šel domů. Ještě tam nechal pro našeho Lojzu takovýho srandovního hadrovýho šašoura, protože on měl našeho kluka rád jako vlastního. Já se druhej den v práci lopotil se Salamandrem se zadřenejma pístama jedný mašiny, protože od tý doby, co jsme se oba oženili, jsme zakotvili ve vršovickým lokomotivním depu jako mechanici, a jak tak v pauze při cigáru čtu noviny, tak zůstanu celej vedle, protože v černý kronice stálo, že v noci v Týnský ulici někdo podřezal jednu ženskou a sebral jí asi padesát tisíc, co měla v prádelníku. Tak hned telefonuju Korábovi, abych mu to sdělil. A on povídá, jo, chlapče, to musel bejt on, tu ženskou podřízli v tom baráku, ze kterýho on se v noci vyřítil, byl jsem se tam juknout, podle toho, co se mi podařilo zjistit, umřela ta ženská mezi devátou a desátou večer. Jdu to říct Jeřábkový a navečer se u vás zastavím. Ta Jeřábková, to byla dost prima ženská, až na to, že to byla policajtka. Vyšetřovala vraždy a Koráb s ní chodil nějakej čásek, než zjistil, že se víc věnuje mrtvolám než jemu. Koráb jí dal popis toho maníka, a když mu ukázala pár fotek, tak ho mezi nima poznal, řekl, kdy a kde ho viděl, podepsal svou výpověď a šel. Když jsme seděli večer u nás, tak povídá, no, připadám si jako práskač, ale marno platno, podříznutá ženská je jednou podříznutá ženská, to se nedá svítit, ten chlap dvakrát seděl za násilný přepadení a teď má na krku vraždu. Dali jsme si panáka, ale moc jsme o tom už nemluvili, náš Lojza ještě nespal, a jelikož je to zvědavej tvor, tak jsme ho nechtěli zbytečně zatěžovat takovejma věcma, jako je podříznutá ženská. Já prvního podřezanýho viděl asi v deseti, tak jsem si říkal, že můj drahej syn má na takový věci ještě čas, žejo. No a to se rozumí, že

187

jsme celou tuhle věc hned další den řekli Salamandrovi, protože ten si na toho křivonosku taky pamatoval, a drželi jsme Jeřábkový palce, aby toho šilhavýho prevíta chytla, protože ta mrtvá ženská prodávala na rohu v trafice a byla to moc milá babka. To se rozumí, že toho bylo plný okolí a každej dělal chytrýho, akorát my s mojí ženou a se Salamandrem a Gretičkou věděli, kdo to udělal. A samozřejmě Koráb, jenomže ten bydlel v Nuslích, takže ho nikdo nepočítal k místním rodákům.

Kpt. Klaudie Jeřábková – 1976

Asi tak dva dny nato jsme s Korábem a Salamandrem seděli večer v jedný hospodě dole v Nuslích, když se tam ten křivonosej chlap objevil. Byl tam ještě s nějakým maníkem a nevšiml si nás. Koráb kouká, kde je tu telefon, jenomže žádnej nebyl. Tak povídá, Rudolfe, tady máš číslo, zdrhej zavolat Klaudii Jeřábkový, a když tam nebude, tak řekni, oč se jedná, my tu budeme se Salamandrem

188

vartovat. Tak teda jdu, a když jsem míjel stůl, kde ty dva grázlové seděli, tak najednou vidím to šilhavý oko, ten nekoordinovanej pohled, koukal na mě a bylo jasný, že vzpomíná, odkud by mě mohl jako znát. Tak spěchám noční ulicí, jenže dvě budky, na který jsem narazil, byly bez sluchátek, jak je nějakej kretén ukradl, tak sháním další, až jsem na jednu narazil a hned jsem dal zprávu nějakýmu poldovi, kterej mi řekl, že kapitán Jeřábková je mimo. No a jak jsem to vyřídil, tak zdrhám zpátky. Jenomže v hospodě už křivonoska nebyl, ani jeho kumpán, a ani Koráb se Salamandrem. Tak jsem zase hned vypadl a běžím kolem nějaký dřevěný ohrady, kde ve tmě postával Salamandr. Hele, povídá mi, šli tady těma vratama dovnitř, počkej tu na mě, protože ten pitomej Koráb tam vlezl za nima. Tak jsem se tam postavil a čekal, kdy se zjevěj poldové, poslouchal jsem, jestli už uslyším to jejich houkání, a byl jsem celej nesvůj. A najednou uslyším ránu a hned druhou a bylo mi jasný, že to tam za tou ohradou nikdo nestřílí z kapslovky, a pak slyším Sallyho, kterej na někoho zařval, že za tohle mu urve koule, pak nějaký rány a chroptění. Už jsem to nemohl vydržet, tak vlítnu vratama do tý ohrady, ale neviděl jsem vůbec nic, jen nějakej stín proti sobě a hned jsem taky slyšel Korába, jak na mě volá, Rudlo, bacha, má v ruce nůž. Přesně jako tenkrát v těch severních Čechách. Jenže než jsem si to srovnal v hlavě, stojí přede mnou ten zatracenej křivonoska a já cejtím, jak mě něco ukrutně zabolelo mezi žebrama a pak znovu a ještě jednou. Zaslechl jsem policejní sirénu, drapl toho hajzla rukama za krk a držel ho, ani nevím jak dlouho. A pak byla všude tma jako v ranci a ticho a šílená bolest v hrudníku. Druhej den pozdě odpoledne jsem se od svý ženy, která mě celá ubrečená přišla navštívit do špitálu, dozvěděl, že nebejt Salamandra, kterej toho hajzla uzemnil železnou tyčí, tak jsem dopadl jako Koráb. Já na ni ještě celej zpitomělej koukal, protože jsem měl břicho jak po kajsršnitu a příšerně to bolelo, a povídám, hele, co je s ním? A ona se slzama v očích povídá, má to za sebou, miláčku, ráno v osm dodejchal. Mně se zatmělo před očima a doktor mou ženu vyhodil, protože mu slíbila, že mi nic neřekne, aby se mi nepřitížilo.

189

Pak do mě napíchali nějaký uklidňovací prostředky a já se probral až druhej den a pořád jsem nemohl věřit tomu, co se stalo. Ale jak mi pak řekl Salamandr, ani on to pořádně nevěděl, protože když šli s Korábem za těma dvěma, tak je ani ve snu nenapadlo, že by to mohlo skončit bledě a že vlastně vlezli v tý ohradě do pasti, protože tam si na ně ten křivonoska, kterej Korába poznal, počkal. Ten druhej měl bouchačku, která se mu sice po dvou ranách zasekla, jenže dřív, než ho Salamandr stačil uzemnit, strefil se dvakrát do Korába. A Jeřábková přijela s lítačkou akorát ve chvíli, kdy už to bylo celkem zbytečný, kdy z těch dvou nadělal Salamandr fašírku a kdy my s Korábem se koupali ve svý bouřlivácký krvi. Takže tak. Za tejden měl mít Koráb pohřeb a já se za nic na světě nemohl smířit s tím, že bych tam neměl bejt, že bych nemohl svýmu kámošovi dát první a poslední kytku, kterou mu kdy dám. Tak jsem podepsal reverz, i když doktor se dost cukal, jenomže Salamandr ho umluvil a moje žena taky, slíbili, že hned po funuse mě přivezou zpátky, ale že kdyby mě nepustil, tak že bych z toho mohl mít trauma. No, to je teda fakt, když už jsem nemohl jako malej capart přivítat Korába, kterej byl mladší než já, na světě, tak jsem se s ním chtěl aspoň rozloučit, to dá rozum, žejo. Mám-li bejt upřímnej, pohřby moc nemiluju, fakt. Jenomže Korábův pohřeb, to byla událost, na jakou člověk jen tak nezapomene. Sešlo se tam asi sto ženskejch nejrůznějšího věku, všechny ubrečený, byli tam Korábovi rodiče, který mě jen mlčky objali a dali mi pusu, byl tam Salamandr a Harry Polívka s paní Polívkovou, Soukup a Resnais s Holanem a naše máma a moje sestra, kterou Grétička a moje žena celou dobu podpírali, jak z toho byla chudák vedle. Rakev stála vystavená na katafalku a Renatus Schiller, evangelickej farář od Salvátora, měl kázání podle třiadvacátýho žalmu, byť se mi dostalo jíti přes údolí stínu smrti, nebudu se báti zlého, nebo ty se mnou jsi, a já vzpomínal na všechny, který tím údolím stínu smrti prošli, na našeho slepýho dědečka, kterej umřel s úsměvem na rtech, na milióny Židů, který prošli peklem, na všechny ty popravený, z nichž některý jsem jako malej kluk znával, říkal jsem si, že se všema těma

190

lidma Hospodin v jejich poslední hodince byl a oni všichni, stejně jako náš dědeček, nás teď shůry pozorujou a třeba se podivujou nad naším pozemským trápením, protože oni tam nahoře v nebi už žádný trápení nemaj, jelikož jim Bůh, pochválen buď, dal přednost na cestě do svýho království. Nakonec Harry Polívka zazpíval svým krásným hlubokým hlasem Blíž tobě, Bože můj a všichni brečeli a brečeli, dokud rakev na katafalku nezajela a dokud se za ní ty plechem pobitý vrata nezašouply. No a to je celá ta historie mýho nejlepšího kámoše a všech ostatních kamarádů, historie mýho života, i když trochu zmatená a neučesaná. Koráb se tý sleziny v Národním divadle nedočkal a vsadím pětník proti desetníku, že na to z nebe koukal zrovna tak tumpachově jako já. A když si teď pomyslím, že spolu už nikdy nebudeme vyvádět skopičiny, že už si spolu nikdy nebudeme dělat šoufky z lidí, že on se už nikdy neožení s naší Rivkou, že plný divadlo lidí se podepsalo pod nějaký zmršený prohlášení, tak je mi z toho náramně smutno, fakt. Koráb, to je člověk, na kterýho do smrti nezapomenu, jako do smrti nezapomenu na svýho slepýho dědečka a na otce a maminku a mou ženu a vůbec. Kolikrát si říkám, že když vám umře nejlepší kámoš, tak vlastně nikdy neumře, jestli mi rozumíte. Já měl těch dobrejch kamarádů spoustu a mám jich spoustu, a můžete si bejt jistý, že neumřou, dokud budu žít já. No a to je na tom asi to nejkrásnější. červen 1977

191

Ediční poznámka Při rekonstrukci svého domu na jaře 1995 objevil spisovatel Martin Holan jediný dochovaný exemplář prvního a zároveň posledního svazku samizdatové edice UNRTGRUNT s titulem MŮJ NEJLEPŠÍ KÁMOŠ, který před šestnácti lety osobně uschoval za krov. Text byl na mnoha místech jen stěží čitelný, na jiných místech byl tenký průklepový papír zvetšelý, jinde prokousán myšima. Protože autor knihy byl plně vytížen povinnostmi, vyplývajícími z jeho povolání, souhlasil po dohodě s vydavatelem s tím, aby jeho starodávný přítel Martin Holan text zrekonstruoval a v intencích původního autorova stylu doplnil chybějící pasáže, jichž nebylo naštěstí tolik, aby se stal původní text z roku 1977 pouhým torzem. Budiž ke cti pana Holana, že ponechal v textu i některé nepříliš lichotivé výroky autorovy, směřující k jeho osobě. Dále budiž ke cti M. Holana, že za obtížnou a vyčerpávající práci odmítl jakýkoliv honorář, a nakladatel mu tímto děkuje stejně vřele, jako mu vyslovuje dík za informace o lidech, jichž se paměti Rudolfa Gottlieba především týkají. Harry Polívka žije od roku 1978 v USA. V roce 1980 se oženil s americkou klavíristkou japonského původu Yukari Mifune, s níž si v Minotu ve státě Severní Dakota otevřel obchod s pianiny a klavíry zn. Steinway a sons. Hugo Salamánek žije od roku 1981 v Cardiffu a pracuje jako opravář dieselových motorů u British Railways. Zizi Demeter, žijící od roku 1976 v Berlíně, je vedoucím známého souboru Die Zigeuner Teufel. Alfred Bártl se stal rok a půl poté, co v roce 1979 emigroval do SRN, soudním znalcem v oboru padělků uměleckých děl při Kriminálním spolkovém úřadu ve Wiesbadenu. Jiří Kolín založil v Zámrsku v roce 1981 známé Kolínovo trio. V roce 1991 založil v Pardubicích soukromou hudební školu.

192

Edouard Resnais byl v roce 1986, den po své svatbě, zastřelen Janem Bartošem. Iniciátorka zločinu, Vilma Berková, se domnívala, že díky synu Emilovi, řečenému Kedluben, jehož byl Resnais soudně uznaným otcem, zdědí jeho majetek, což byl ovšem omyl. Mgr. Martin Holan se stal poměrně neznámým spisovatelem próz a filmových scénářů. Vyučuje český jazyk a literaturu na jednom pražském gymnáziu. V roce 1986 přispěl díky svému důvtipu k odhalení Resnaisova vraha. Ing. Zdeněk Soukup se stal po komunálních volbách v roce 1990 tajemníkem obecního úřadu v Horních Počernicích. Leo Gottlieb přijal po svém příjezdu do Izraele v roce 1967 nové jméno Arí Šem Chesed. Zemřel v Safedu v roce 1986 ve věku sedmdesáti let jako vážený a bohabojný občan a člen chevra kadiša. Anna Gottliebová čtyřiaosmdesáti let.

se

v lednu

1995

dožila

požehnaného

věku

Egon Gottlieb zemřel v roce 1987 za dosud nevyjasněných okolností ve valdické věznici. Ak. mal. Rebeka Gottliebová se stala členkou výtvarného sdružení VDOVY, vyučovala na jednom pražském gymnáziu výtvarnou výchovu a zeměpis. Od roku 1990 vyučuje na církevní škole. Je stále svobodná. PhDr. Rudolf Gottlieb byl v roce 1979 odsouzen podle § 102 tr. zák. za rozšiřování svých pamětí k dvanáctiměsíčnímu nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který si odpykal v Mladé Boleslavi. V roce 1989 se na popud své ženy Rhodésie přihlásil k dálkovému studiu psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Studium ukončil v roce 1994 obhajobou diplomové práce UMĚNÍ NAVÁZAT KONTAKT. V současné době pracuje jako psychoterapeut v jedné pražské předmanželské poradně a zároveň přednáší psychologii na téže církevní škole jako jeho sestra. Takže tak.

193

David Jan Novotný Můj nejlepší kámoš Edice Oceněná díla Redakce Jaroslava Bednářová Vydala Městská knihovna v Praze Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1 V MKP 1. vydání Verze 1.0 z 13. 2. 2017 ISBN 978-80-7532-511-2 (pdf)