mapy

Půjčujeme:

knihy / časopisy / noviny / mluvené slovo / hudbu / filmy / noty / obrazy / mapy

Zpřístupňujeme:

wi-fi zdarma / e-knihy / on-line encyklopedie / e-zdroje o výtvarném umění, hudbě, filmu

Pořádáme:

setkání s autory / přednášky / koncerty / filmová představení / výstavy / aktivity pro děti a jejich rodiče / čtení

www.mlp.cz

[email protected] www.facebook.com/knihovna www.e-knihovna.cz

Knihovníkův zápisník Zdeněk Vavřík

Znění tohoto textu vychází z díla Knihovníkův zápisník, jak bylo vydáno nakladatelstvím Vilém Šmidt v roce 1946 (VAVŘÍK, Zdeněk. Knihovníkův zápisník. 1. vyd. Praha: V. Šmidt, 1946. 110 s. Rukověť milovníka knih, sv. 3.). Autor portrétu Zdeňka Vavříka na obálce e-knihy je neznámý.

§ Text díla (Zdeněk Vavřík: Knihovníkův zápisník), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

Citační záznam této e-knihy: VAVŘÍK, Zdeněk. Knihovníkův zápisník [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2016 [aktuální datum citace e-knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. ISBN 978-80-7532-467-2 (pdf). Dostupné z: http://web2.mlp.cz/koweb/00/04/29/97/04/knihovnikuv_zapisnik. pdf.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autoraNevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3 0 Česko.

Verze 1.0 z 23. 12. 2016.

Upozornění pro čtenáře Tato e-kniha obsahuje poznámky pod čarou, které nejsou hypertextově provázány. Text poznámky pod čarou je umístěn na dolním okraji každé stránky, ve které je v textu zvýrazněno číslo poznámky pod čarou (např.: Text0).

0

Text poznámky pod čarou.

OBSAH Upozornění pro čtenáře ........................................................................ 5 Kapitola 1 ................................................................................................ 8 Kapitola 2 .............................................................................................. 13 Kapitola 3 .............................................................................................. 18 Kapitola 4 .............................................................................................. 27 Kapitola 5 .............................................................................................. 40 Kapitola 6 .............................................................................................. 49 Kapitola 7 .............................................................................................. 57 Kapitola 8 .............................................................................................. 67 Kapitola 9 .............................................................................................. 78 Kapitola 10 ............................................................................................ 95 Vysvětlení čili omluva......................................................................... 99 O autorovi ........................................................................................... 100 Ediční poznámka ............................................................................... 103

Památce Jiřího Mahena

Kapitola 1 Kdo poznal Jiřího Mahena, nikdy na něj nezapomene. Číst jeho knihy, abyste se s ním aspoň z nich seznámili, to je pěkná věc. Je v nich z Mahena mnoho, ale celý Mahen, ne, ten v nich není. Možná, že jsou spisovatelé, kteří jsou ve svých knížkách obsaženi beze zbytku, ale nemyslím, že by to bylo něco zvláště žádoucího. Mnohem spíše by spisovatelé měli býti, jako Mahen byl, měli by v knihách pracovat slovem a se slovem, ale v životě nechodit se zavázanýma očima a pomáhat v něm oběma rukama. V tomto smyslu je Mahen muž příkladný. Psal verše, a psal dobré verše, psal prózu, a psal dobrou prózu, psal dramata, a psal dobrá dramata, psal úvahy, a byly to dobré úvahy, pracoval pro divadlo, a pracoval pro ně dobře, a byl knihovníkem, a byl nad jiné dobrým knihovníkem. Všimněte si, že tu vypočítávám jenom věci z oblasti knižní a divadelní kultury, ačkoliv je každému známo, že Mahenova vášnivá zvídavost a touha dobře spolupracovat na dobrém díle neměly hranic. Dějiny písemnictví musely by Mahenovi věnovat zasloužený počet odstavců i tehdy, kdyby se byl uzavřel do alabastrové věže osamocení a psal tam. Nebo kdyby nikdy nevycházel z pochmurného zákoutí své brněnské knihovnické kanceláře, považován za vzornějšího ještě úředníka, nežli byl, protože ani pak by ta knihovna lépe spravována nebyla, ale naše knihovnictví by bylo možná chudší o nejeden popud a nejednu zkušenost. Chvála Bohu, Mahen byl jiný, Mahen byl svým způsobem dobrodruh, pouštěl se po všech řekách a po všech mořích, a vždycky učinil ještě objev i tam, kde jiní už nic neviděli. Nejkrásnější dobrodruh… Myslím, že pro kulturního člověka, tedy pro člověka, jenž kulturu ne pouze přijímá, ale svým způsobem rozmnožuje, nemůže být nad takovou dobrodružnost nic lepšího.

8

Co (například, ale ještě se k tomu vrátíme) s knihovníkem, jenž si odsedí svoje úřední hodiny ve svém úředním křesle – a dost!, zavře kancelář, jde do kavárny a z kavárny do postele? Co s takovým (například) knihovníkem? Takový nikdy nebude tím pracovníkem, jakého si pod jménem knihovníkovým představujeme. Možná, že bude mít velmi dobrou úřednickou kvalifikaci, ale pro národní kulturu zůstane bez významu. Aspoň kdyby něco chtěl! Něco velikého, i když by mu na uskutečnění nestačily síly! Bylo by dost, kdyby to chtěl, protože ta touha po velikosti by se musela jaksi obrážet v jeho všední úřednické práci, a ona by zářila tuchou vyššího umocnění. Aspoň chtít! Nějak bych to chtěl pořád a pořád vzkazovat všem knihovníkům a vůbec všem lidem, kteří kulturně pracují! Mahen byl z nich, ale to nestačí vědět a chlubit se tím, ten Mahen se musí dennodenně prožívat! Jenom tenkráte bude to znamenat každodenní dobrodružnou výpravu za novými objevy. Možná, že někdy bude na jejím konci zklamání, možná, že vyústí do prázdna, ale co na tom? Prostě se zítra napnou plachty znovu a pojede se jinudy. Jinak se to dobře dělat nedá. Jinak se to dá jen příštipkovat. Obraťme to, co jsme si řekli, zcela tváří ke knihovnictví. A pravím-li knihovnictví, mám v této knížce na mysli především knihovnictví veřejné, knihovnictví lidové. Nuže, učiníme-li tak a domyslíme-li pak svou věc, uvidíme, že jsou dvě cesty veřejného knihovnictví. Ta jedna, ta nikoli dobrodružná, je cesta ke knihovnictví bez lidí. Na ní vidíme ten typ obecních bibliotekářů, jenž se nejvíce zasloužil o to, že ještě dnes je mnoho lidí, kteří na knihovníky hledí jako na neplodné knihomoly a na jejich úřad jako na pohodlnou sinekuru. Dovedli si svou práci zjednodušit na nejnutnější míru. Nákup knih. Jejich katalogizace. Někdy četba těch nejzajímavějších. Někdy. A dost. Všechno ostatní obstará úřednictvo. Tož snad ještě noviny, prolistování nějaké té revue, jednou za rok cesta na knihovnický

9

sjezd, kde se více nebo méně obratně vyhnou každé odborné debatě – Ale ano, já nepopírám, že to v jejich knihovně září podle všeho vzorným byrokratickým pořádkem, že jim nikdy nezbude ani jediná včas nezapsaná kniha, že se nikdy nezmýlí v signatuře, že vyřídí ihned každičký spis – Ale vsadím se s každým o cokoli, že takoví knihovníci, jak jsem se je tu pokusil charakterizovat, jsou zároveň knihovníky bez lidí, knihovníky, kteří neznají své čtenáře, protože se před nimi zavřeli v domnění, že pro ně dělají dost, když jim bibliograficky připraví knihy. Kdo ty knihy čte, to je už nezajímá. Totiž, nezajímá, přece jenom zajímá. Na počátku každého měsíce dá si takový knihovník předložit statistiku výpůjček, zjistí a novinám sdělí, že knihovnu navštívilo tolik a tolik čtenářů, a ti že si vypůjčili tolik a tolik svazků knih a) zábavných, b) naučných, c) básní a dramat, d) pro mládež. Nejčtenější autoři byli (naslepo bez kontroly, to už je takový vžitý a všeobecně uznávaný zvyk) Jirásek, Vrba a Morávek. Neboli: náš knihovník nepracuje s živými lidmi – čtenáři, ale s mrtvými číslicemi, které mu je nahrazují. A knihovna v tomto duchu (promiňte!) vedená je na nejlepší cestě státi se pohřebním ústavem myšlenky veřejného knihovnictví, která je přece namířena k lidem živým, aby jejich vnitřní život násobila. Aby jej násobila záměrně a cílevědomě. Takto tedy nikoli! Každý veřejný knihovník si musí uvědomit, že jeho úřad není jenom a jenom zařízením, které by mu jednoho dne opatřilo slušnou pensičku, nebo které by mu (v menších obcích) zajišťovalo jeho odměnu. Pro dobrého veřejného knihovníka je jeho knihovna jedině odrazištěm, východištěm na cestu za lidmi, za jejich čtenářskými

10

a vůbec kulturními zálibami, za hledáním možností, jak ty záliby svést na pěšiny, vedoucí k hodnotě Ale pořád a pořád za lidmi a za lidmi a za lidmi, protože ti jsou vedle knih druhou základní složkou praktického veřejného knihovnictví. Nakupovat knihy a katalogizovat je, to lze i v mrtvé knihovně, ale mrtvá knihovna, knihovna bez čtenářů, to je žádná knihovna. Zkrátka a dobře, mezi knihami a jejich čtenáři musí státi knihovník, vzdělaný člověk, jenž bude stejně opravdově milovat i knihy i čtenáře, a jenž bude oběma těm složkám svého poslání stejně dobře rozumět. Řekne se to několika slovy, ale jak je to vlastně složité! Nikdo si totiž nesmí myslet, že dobrému knihovníkovi postačí, aby se zajímal jedině o knihy a o čtenáře, aby dovedl správně volit knihu pro jednoho každého z nich. Jeho práce se neskončila tím, že několik lidí dostal z louže literárního braku či písemnictví nízké úrovně k dobrým knihám. Neskončila se, pokud jediný z těch lidí dává přednost špatné operetě před dobrou činohrou, neskončila se, pokud jediný z nich neváhá pronášet hloupě kritikářské poznámky před tak řečeným nesrozumitelným obrazem na umělecké výstavě. A to zase předpokládá, že knihovníkovy zájmy v oblasti kulturního tvoření nutně musí býti pokud možno obecné, ale ovšem poučeně obecné. Musí umět poradit a musí umět poučit stejně o divadelním představení jako o výtvarné práci. Neboť to, že čtenáři veřejné knihovny té a té čtou převážnou většinou dobré knihy, to mi o nich říká málo. Proč je čtou? A co jejich četbou získávají pro pohled na jiná odvětví národní osvěty? A umí už samostatně rozpoznávat knižní i jiné kulturní hodnoty? Pravda, mohli byste mi říci, že navádím veřejné knihovníky, aby pracovali víc extenzivně než intenzivně. Pak bych musel odpovědět, že vás klame zdání. A ta zdánlivá extenzita že je prostě dána charakterem knihovníkova poslání. Jenom si prosím uvědomte, že středoškolský profesor ovládá pravidelně nejméně tři vědné disciplíny. A kolik jich, v menším, musí ovládat učitel na národní

11

škole a na škole občanské? Což nebylo mnohokráte hovořeno o veřejných knihovnách jako o pokračovatelkách školního vzdělání? Když to nelze bráti doslovně, není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu: má tedy knihovník míti zúženější možnosti vzdělavatelské? Smí je vůbec míti zúženější? Extensita tedy? Nikoli. Prostě nutnost. Ale o tom o všem bude svým časem ještě řeč. Úvodní slovo se kruhem vrací k počátku své řeči, kde bylo pověděno, že opravdový knihovník musí aspoň mnoho, velmi mnoho chtít, že v něm musí být kus Mahena, mávajícího, řečeno slovy Jaromíra Johna, platonskou pochodní osvěty do všech stran. Kulturní pracovník Jiří Mahen neznamená nervózní neklid, i kdyby se tak komu snad zdálo, znamená výboje. A to je, o co nám běží. Úvodní slovo se kruhem vrací k počátku své řeči. Hledáme-li sponu, která by konec s počátkem sepjala, nalézáme ji ve slovech: Více Mahena, knihovníci, více Mahena!

12

Kapitola 2 Bude užitečné, osvětlíme-li na počátku knížky otázku, jaké je místo veřejného knihovnictví ve stavbě národního života osvětového. Uvidíme, že není nutno dodávat mu uměle na významu velikými slovy, aby bylo patrno, že místo, které tam zaujímá, je z předních a nejvýznačnějších. Veliká slova v osvětě jsou beztoho věc ošemetná a my jsme se časem naučili chodit okolo věcí (knih například), o nichž se jich používá, s opatrností až štítivou. I vyhneme se jim na sto honů, nebudeme mluvit o košatých stromech s listy se jmény předních světových spisovatelů, ale s užitkem mnohem větším budeme mít před očima obrázek almary na chodbě domku pana starosty, té staré almary, která na vesnicích tak často představuje rub těch hlučných frází. Za ty se nekoupí do těch dědinských almárek ani jedna dobrá knížka. Postačí, budeme-li na veřejné knihovnictví hledět docela střízlivě. I tak rozpoznáme, že zřízením a zřizováním obecních knihoven dostalo se českému osvětovému životu páteře, protože jejich bytí a jejich činnost nejsou otázkou ochoty, ale mají pevný podklad v zákonitých předpisech. Už to je cosi, co staví veřejné knihovnictví do popředí zájmu i práce. Jsou, musí býti, a jsou a musí býti v každé obci. V té mnohosti je závazek. Rozumějte tomu tak, že nestačí míti mnoho knihoven, ale že je nutno udržovati je při životě, činit je většími a činit je stále lepšími. Nestačí volat do světa, že v českých zemích je kolik tisíc veřejných obecních knihoven, to nestačí, protože sami o sobě musíme vědět, že navíc k těm počtům je tu ještě snaha, aby ty knihovny byly dobré a životodárné. To je závazek z každé mnohosti, která tu už je. Aby se měnila v hodnotu.

13

Chceme-li si ujasnit místo veřejného knihovnictví ve struktuře české osvěty, uděláme dobře, zahledíme-li se aspoň na nedávné dějiny knihovnického šíření četby. Tu se mi zdají být méně důležité, ty věru že nemnohé, veřejné libráře středověké, jak se o nich zmiňují ve svých kšaftech někteří staropražští měšťané, méně důležité nežli to spontánní zapálení hlav a srdcí kněží, učitelů a písmáků osmnáctého a devatenáctého věku. Ten středověký smysl pro šíření četby je totiž zajímavý jedině jako svého druhu kuriosum bez valné důsažnosti, zatím co teprve předminulé a minulé století prakticky vyzkoušelo možnosti a potřebu lidového knihovnictví v novějším smyslu toho slova. Připomeňte si v té souvislosti postavy a události některých našich historických románů (Jirásek, Rais), abyste si lépe ozřejmili, co máme na mysli. Vzpomeňte si na všechny ty panpátery s přemnoha kapsami, naditými knihami, vzpomeňte si na knihovničky pánů rechtorů, jak z nich rádi půjčovali vesnickým starým i mladým, vzpomeňte si na besedy na farách či v jizbách písmáckých sedláků, kde se hlasitě předčítalo a rozprávělo potom o přečteném – to je základ našeho veřejného knihovnictví, pevný i při své skrovné prostotě. Odtud vedla potom cesta k promyšleně už organizovaným knihovnám farním, školním, spolkovým a místy i obecním, takže zákon, nařizující v roce 1919, že všechny obce jsou povinny zřídit a udržovat veřejné knihovny, vlastně jen doplnil a kodifikoval to, co už staletí bylo věcí téměř samozřejmou. Zároveň je však ten kratičký historický přehled odpovědí na otázku po místě veřejného knihovnictví v českém životě. Ideově – nemluvím zde o praxi, která místy bývá příliš lidská – je to místo z nejvýznamnějších. Český vztah ke knize byl vždy vroucí, takže objevila-li se instituce, která chtěla sytit lidový hlad po knize, mohla býti jenom vítána. A tak je místo veřejného knihovnictví v řádu organizované péče o národní osvětu a jeho přednostní práva budou tam tím více

14

respektována, čím dokonalejší bude jeho pracovní organismus. To si musí naši knihovníci bez ustání uvědomovat. Ještě jedno je však místo veřejného knihovnictví. Nemyslím, že by to bylo jinde, než jak bylo pověděno v předchozím odstavci, ale jde-li nám o přesné vymezení funkce veřejných knihoven, musíme specializovat. Neopustíme totiž řád organisované péče o národní osvětu, když budeme nyní hovořit o kulturním regionalismu, ale budeme moci ostřeji osvětlit ledacos v našem venkovském kulturním životě, zamyslíme-li se nad úsekem té péče. Tu je nutno, abychom si nejprve objasnili význam a smysl kulturního regionalismu. Z filologické souvislosti s latinským slovem regio, což znamená kraj, je patrno, že při regionalismu (v našem případě při kulturním regionalismu) běží o krajovou kulturu, o krajový život osvětový. A ovšem i o jeho specifický krajový svéráz. Snad mi bude lépe rozuměno, připomenu-li, že nedávno vydal mladý literární historik tlustou knihu o literatuře hanácké, která, v krajinských obměnách ovšem, není a nezůstane ojedinělá, protože regionalismus nás chce upozorňovat na typické rysy (a potřeby) osvětového díla ve všech krajových a kmenových složkách naší vlasti. A těch máme, Buláky1 na západě počínaje a Lachy a moravskými Slováky na východě konče, pěknou řádku. Je patrno, že v tomto smyslu je plán regionalistické činnosti plánem čehosi velmi záslužného, protože výsledný celek, ten pohled na kulturní mapu vlasti, v krajích podrobně propracovanou, by byl jistě tím nejradostnějším ukončením prvního, organizačního úseku regionalistické činnosti. Nyní ale trochu kritické hořkosti. Ta kniha o hanáckém písemnictví, což znamená literaturu psanou hanácky, Hanáky a na Hané, ta mi často vrtá v hlavě. Nikoli pro sebe samu, ale jako dokument. Nemohu se totiž zbavit nepříjemného pocitu, že v tom svém regionalistickém zápalu Buláci – označení pro Chody, vzniklé na základě krajové výslovnosti příčestí minulého slovesa být: byl x bul. Pozn. red. 1

15

zacházíme u nás zbytečně a snad i škodlivě daleko. O Jaroslavu Vrchlickém ještě pořádné veliké studie nemáme, ale otázku krajinského písemnictví hanáckého máme probranou do posledního a nejpodřadnějšího písmáka. Myslíte, že to je v pořádku? Také se domnívám, že příliš mnoho lidí si zaměňuje regionalismus s okresností. Čili: co v celku českého písemnictví (malířství aj.) nebylo by nic nebo skoro nic, vrhne se na pěstování krajové či kmenové svéráznosti, tluče se do prsou a mluví o regionalismu. Někdy si též takové literární Nic plete krajové písemnictví s překládáním svých špatných výrobků do nářečí, a láteří pak v místním tisku na zlou Prahu, která ve své bohorovnosti nechce uznat jeho veliký talent jenom proto, že „obětavě slouží svému kraji“. Stává se také, že i organizace našeho regionalismu přiskočí, aby ubohého utlačovaného místního genia vyzvedla na svůj štít. Doklady? Jenom si povšimněte kulturních rubrik našeho venkovského tisku! Kolik velikých umělců, o nichž jste nikdy neslyšeli a nikdy neuslyšíte, tam příliš ochotní referenti věnčí bobkovým listím! A to je druhá stinná stránka našeho regionalismu. Je na ní v titulu natištěno Fedrování prostřednosti. Ano, neboť nic jiného to není, co náš kulturní regionalismus začasté provádí ve jménu místního vlastenectví. Měl by si proto hodně brzy a trvale uvědomit, že podporování nenapravitelné prostřednosti není ani záslužné, ani prospěšné, ale že je trestuhodné, protože porušuje pravost národní kultury. Jak si tedy definovat skutečný regionalismus? Nic jinak, než jako organizování hodnot, protože jedině jejich krajové organizování dá nám jejich organizaci národní. A regionalismus jako plánovité organizování hodnot měl by se státi heslem i knihovnické práci ve své oblasti. Každá knihovna může a má sloužit poznání svého kraje, a to způsobem nad jiné přirozeným a samozřejmým. Myslím na záměrné shromažďování literatury z kraje a o kraji, záměrné, ale nikoli hnidopišsky za každou cenu shánějící kdejakou zbytečnou brožurku, omílající

16

po sté a prvé nějakou starou pravdičku o chovu dobytka či podobně. V shromažďování krajinské literatury musí tu vládnout míra, daná úkolem veřejné knihovny, daná její velikostí, jejími prostředky a potřebami jejích čtenářů. Pro úplnost a zejména v krajích, kde není muzejní nebo jiné bibliotéky, sbírající místní tisky v úplnosti – by bylo dobře, kdyby se sousedící knihovny domluvily a vzájemně doplňovaly, sloužíce jedna druhé a jejím čtenářům. Ovšem, základní díla z kraje či o kraji měla by býti v každé knihovně. Jsou ostatně kraje, takové Litomyšlsko například, Ostravsko či Chodsko, jejichž knihovny se bez krajinských autorů prostě neobejdou, protože je zařadí naprosto přirozeně a samozřejmě: to knihy Terézy Novákové či Aloise Jiráska anebo práce o Bedřichu Smetanovi na Litomyšlsku, romány Fr. Sokola-Tůmy, Vojtěcha Martínka a jejich následovníků na Ostravsku, či konečně práce J. Š. Baarovy anebo Boženy Němcové a kolika jiných ještě v chodském kraji. S obměnami je úkol přirozeně stejný ve všech krajích. Ovšem, praxe ukazuje, že knihovně nelze žíti pouze z krajinského písemnictví, i kdyby bylo sebebohatší. To, co ve čtenáři volá po poznání jejich krajů, bude vidět kus exotismu v knize o kraji sice českém, ale nikoli vlastním. To zejména tehdy, když je to kraj obzvláště odlišný nebo jinak typický. Ostravsko například. Zkrátka a dobře, úkol veřejného knihovnictví v kulturním regionalismu je nemalý, protože zprostředkování poznání je úkol vždy veliký a záslužný. A bude opět záležeti na knihovníkovi, jak jej jeho knihovna naplní. Myslím tu zvláště na jeho postup při opatřování potřebných knih, na vážení jejich významu, a ovšem v neposlední řadě na obratnost, s jakou své čtenáře povede k jejich četbě. Je toho tedy dost, co chce kulturní regionalismus od knihovníka, když ani nemyslím na to, že knihovnická funkce nebývá jediným jeho osvětovým úkolem. Ale to by už byla jiná kapitola.

17

Kapitola 3 Kapitola o knihovně a knihovníkovi se otevře tím, že si připomene, co o knihovníkovi říkají zákonité předpisy. A to zní takto: Vlastní agendu knihovny vede knihovník. Knihovníkem jest ustanoviti inteligentní osobu, znalou literatury a správy knihovnické. Knihovník ani jeho pomocníci nemají býti stiženi chorobou sdělnou nebo vzbuzující ošklivost… V knihovnách pro 2 000 až 10 000 obyvatel se úřad knihovnický svěří osobám, které dokončivše aspoň měšťanskou školu, navštěvovaly přiměřený kurs odborný a vykonaly zkoušku knihovnickou… V obcích, jež mají více než 10 000 obyvatel, má býti plat knihovníka vyměřen tak, aby knihovník mohl se cele věnovati jen tomuto povolání… V ostatních obcích jest odměnu stanoviti dohodou. Tato odměna nemůže býti odepřena, přesahuje-li pravidelná činnost knihovníkova v knihovně tři týdenní hodiny aspoň po třicet týdnů ročně. V knihovně, určené více než pro 5 000 obyvatel, nesmí býti odměna nižší než 500 K ročně… O povinnosti obce platiti plat nebo odměnu knihovníkovi mimo (důležité!) kvótu na udržování knihovny podle § 5 zákona o veřejných knihovnách obecních, eventuálně podle čl. 26 vlád. nařízení, viz nález Nejvyššího správního soudu ze dne 18. V. 1932, č. 7023/32… Knihovník je členem knihovní rady s hlasem poradním, ale není zákonného předpisu, jenž by vylučoval knihovníka jen pro tuto funkci z funkce jednatele místního osvětového sboru a tím z řádného členství v knihovní radě s hlasem decisivním. Byla-li však předmětem jednání nebo usnášení rady věc, týkající se osobního, ať soukromého, ať veřejného zájmu knihovníkova, je tento povinen, ostatně stejně jako jiný člen, nezúčastniti se jednání ani usnášení… A ještě jedna velmi důležitá věc: Při nákupu četby je směrodatný návrh knihovníkův, pokud jde o stránku literární. To by bylo tak to nejdůležitější.

18

Vidíme hned, že nám tu něco chybí. Myslím slova o knihovníkovi v obcích, které nemají ani 2 000 obyvatel. A protože i k těm by chtěla tato knížka hovořit, zamyslí se několika řádky nad jejich prací. I pro ně platí, že jsou pověřeni agendou knihovny. Což prakticky znamená, že v dobré spolupráci s knihovní radou jsou oni jedinými pány své knihovny. A takové panování, to je závazek. Třeba se to ani nezdá, když víme, že ty vesnické knihovny bývají malé, ale k jejich správě je třeba velmi mnohého, mají-li plnit svoje úkoly. Přál bych proto každému knihovníkovi, aby obstál sám před sebou, až si řekne: Mohu býti dobrým knihovníkem? Vyznám se dobře ve správě knihovny? Vyznám se dobře v písemnictví, abych dovedl poradit? Vyznám se dobře v lidech, abych věděl, jakou knihu jim podat? A nemůže-li na ty tři otázky s klidným svědomím odpovědět „Ano“, dokáže svůj pěkný vztah ke knihovnictví nejlépe tím, že ustoupí schopnějšímu. Zákonité předpisy nemluví o vzdělání správců nejmenších knihoven, nepředpisují jim žádné kursy ani školy. Nemyslím, že by to tak bylo správné, protože kulturní odpovědnost i toho nejmenšího knihovníka je stejně veliká jako odpovědnost ředitele knihovny velkoměstské. Neslevím z toho ani hlásky. Vím ovšem také, že odborné školení neudělalo dobrého knihovníka z nikoho, kdo se knihovníkem býti necítil. Knihovnictví, máme-li si dobře rozumět, není totiž úřad nebo povolání či zaměstnání, knihovnictví je poslání. A věřte mi, prosím, že pravím-li to, neříkám to jen tak zbůhdarma, jak se někdy říkají veliká slova. Knihovnictví se svým vztahem ke knize na jedné straně a k živému čtenáři na straně druhé, se svým neustálým stykem s těmi lidskými city, které znamenají potřebu poezie (každá četba knih je znamením čtenářovy touhy po poezii!), to nemůže být pouhým řemeslem, máli zůstat knihovnictvím. A býti v tomto citovém styku s básnictvím a s hladem po básnictví (znovu: nemyslím tím pouze verše!) dostatečně jemný a stejně opatrný jako výbojný, to si žádá svého člověka, uzpůsobeného a nadaného stejně láskou k básníkům jako smyslem pro vedení těch, kdo by k těm básníkům rádi došli.

19

Tomu se ovšem neučí v žádné škole a v žádných kursech. Ani zkoušet z těchto jemností nikoho nelze, protože to by nesměl chodit knihovník ke zkušební komisi, ale komise k němu do knihovny, aby tam delší dobu pozorovala, jak pracuje. Zákon na tyhle knihovníkovy vlastnosti pamatuje tím, že říká, že bibliotekářem má býti osoba inteligentní. Je dobře, že se tu zdůrazňuje inteligence, tedy cosi vrozeného, před vzděláním, tedy čímsi nabytým, protože se mi zdá, že se tou stylizací dává za pravdu tvrzení o knihovnictví jako poslání. S knihovnickou funkcí souvisí ovšem mnoho úkonů, kterým se knihovník naučiti musí, protože mu zaručují pořádek v jeho knihovně. Myslíme-li tu na školení, tedy čas od času mají i knihovníci malých knihoven příležitost navštívit odborný jednodenní kurs, jak se čas od času v krajích pořádají. Zde se knihovníkům vykládá o administrativní stránce jejich úřadu, zasvěcují se do základů katalogizace a aspoň stručně se s nimi jejich učitel proběhne zahradami písemnictví. Nemůže toho být mnoho, ale – moudrému napověz… Že knihovník nemá být nemocný, to je samozřejmé. Hovoří s lidmi, podává jim knihy, nesmí jim současně s nimi podávat chorobu. S tím vzbuzováním ošklivosti, to je taková fráze, neviděl jsem ještě žádného leprózního, i když apolinskou krásou obvykle nevynikají. Lepší by bylo, kdyby tu zákon pamatoval na ustanovení, že knihovník musí být fyzicky tak v pořádku, aby se mohl s čtenáři opravdu stýkat. Potom se v tom citování předpisů hovoří o odměně za knihovníkovu práci. Bylo by dobře, kdyby si v té věci učinili právě knihovníci menších obcí jednou pro vždy dokonale jasno. Měli by uvážit, co pro řešení té otázky znamená nález nejvyššího správního soudu o povinnosti obce vypláceti knihovníkům odměnu nikoli z peněz, určených pro knihovnu (a to je těch směšných K 0,30 až 1,– na jednoho obyvatele, které žádné ctižádostivé knihovně nemohou stačit. Ministerstvo školství a národní osvěty mělo tu stupnici každých 10 let opravovat: mělo opravovat!), ale musí pro ni určit

20

obnos samostatný. Tím se vylučuje pocit, že by knihovník svou odměnou knihovnu ochuzoval. Druhé, co by knihovníci měli uvážit, to je zásada odměny. Žádat odměnu nebo nežádat? Na to může býti jediná odpověď: Tam, kde je to jenom trochu možné, odměnu žádat! Snad se vám to bude zdát materialistické, když jsme až dosud napořád hovořili o ideových motivech a stránkách knihovnictví, ale nemylme se. S materialismem bude mít náš požadavek nesmírně málo společného už proto, že odměna, které se knihovníkovi dostane, bude, mohu se vsadit, pranepatrná. Mluví-li předpisy, jak jsem je citoval, o odměně K 500,–2 ročně v osadách s více než 6 000 obyvateli, přičemž se od knihovníka žádá nejméně devadesát pracovních hodin v místnosti knihovny a přičemž se neuvažuje o dalších četných desítkách hodin, které knihovně věnuje četbou, revizemi a podobně, nelze hovořit o úměrné odměně. A teď uvažme, že v menších obcích bude ta odměna ještě menší! To už se pak ani nedá mluvit o odměně, to je jenom jakýsi uznávací poplatek, kterým se dokumentuje, že obecní správa chápe, že osvětová práce je také – práce. Ano, neboť nakonec nejde o nic jiného, než o to, abychom hájili právo práce na mzdu. Dokazujme i tímto způsobem, že kulturní pracovník je pracovník jako každý jiný, dokazujme, že obecní knihovnictví si zaslouží, aby se na ně pohlíželo stejně vážně jako na vedení obecních účtů – jinak se nedočkáme toho, aby obce hleděly na naše dílo jako na vážnou a poctivou práci. Obce jsou povinny míti knihovny právě tak, jako jsou povinny míti pokladní deníky: proč by se mezi těmito dvěma povinnostmi měl dělat rozdíl, pokud se týče odměny těm, kteří za ně odpovídají? Ovšem, máme zkušenosti, že obecní správy se na knihovny dívají jako na zařízení, na která se doplácí, a že je, myslíce na své obecní ústavy, kladou Pro srovnání: průměrná roční mzda na plný úvazek v r. 1930: pomocné práce (minimální mzda) – 3000 K, rolník – 6 600 K, kvalifikovaný dělník – 11 400 K, úředník 14 000 K (muži 18 000, ženy 10 000). Pozn. red. 2

21

daleko za obecní jatky nebo čistící stanici; ovšem, čteme čas od času, že obecní rada s panem starostou v čele sestoupila do podzemí svého města a prohlédla si jeho kanalizační zařízení, ale ještě jsem, pokud moje paměť sahá, nečetl, že by obecní rada s panem starostou v čele byla navštívila obecní knihovnu a při její prohlídce se knihovníka vyptala na její potřeby. To už je taková zkušenost. A právě proto, že knihovna obecní pokladně nic nevynáší, hledívá se na knihovníky jako na lenochy, kteří „jenom čtou“, a na jejich úřad jako na pohodlnou sinekuru. „Jenom čtou“, ano, to je pravda, knihovníci čtou, nebo mají číst, ale on je důkladný rozdíl mezi tím, když někdo čte, a tím, když čísti musí. A tak dále… Dokázali bychom velmi snadno, že to s tou „sinekurou“ není tak příjemné, jak by si ledakdos představoval. Co tu říkám, jsou zkušenosti z měst, ale platí i v menších a malých obcích. Jenom zcela výjimečně se na obecní knihovnu hledívá jako na důležitý zdroj vzdělání a ušlechtilé zábavy, a na knihovníka jako na vzdělavatele občanstva. Nejspíše ještě tam, kde tu funkci zastává učitel. Potom stojí knihovník před novým úkolem, který musí zmoci: vybojovat knihovně i sobě uznání a úctu. Nemyslím, že by začal dobře, kdyby začal tím, že by nereflektoval na odměnu za svou práci. To jakoby dal najevo, že ta práce za odměnu nestojí. Co s tou odměnou potom udělá, to už je jeho věc. Nechce-li ji použít pro sebe, nechť ji věnuje knihovně, ale jsem přesvědčen, že nemá právo snižovat knihovnickou funkci na něco, co se dělá zadarmo. Víme přece dobře, jak málo si lidé váží i hodnot, jsou-li zadarmo, proč tedy znevažovat knihovnictví? A míní-li kdo, že osvětová práce se má dělat bez nároku na odměnu, obávám se, že zaspal pár desítek let. Spisovatel nemůže psát bez honoráře, herec hraje za honorář, malíř maluje, aby prodal, proč by jiní kulturní dělníci měli hlásat opak? Není pro to nejmenšího důvodu. A kdo si snad myslí, že by za to, co dělá z ochoty, neměl bráti odměnu, ten, opakuji, má možnost věnovat ji knihovně na nákup knih. Ale žádat ji má rozhodně!

22

Potom je v těch předpisech ještě jedno velmi závažné. A to je věta, že při nákupu knih je směrodatný návrh knihovníkův, pokud jde o stránku literární. Nikoli tedy paní starostová nebo pan radní či kterýkoli člen knihovní rady, ale jedině a pouze knihovník je oprávněn kupovat pro svou knihovnu knihy. Žádná knihovna není povinna zaplatit účet za knihy, které pro ni objednal kdokoli neoprávněný. Tu se vychází z přesvědčení, že jediný knihovník může správně rozhodovat o potřebách knihovny vzhledem k jejímu čtenářsky výchovnému poslání. A tak je to také správné. Ovšem, pro knihovníka z toho plyne zase jeden závazek: má-li rozhodovat o literární náplni knihovny s konečnou platností, musí být v tom ohledu oprávněnou autoritou. Nesmí se mu stát, že by mu kdo právem mohl vytknout, že kupuje knihy bezcenné, nebo že je nakupuje jednostranně – to nesmí připustit. Z jeho práce plyne mu povinnost bez ustání se poučovat o starších i nových knihách, sledovat zájmy čtenářů, dobré podchycovat, zlé potlačovat – a obojí s pomocí dobře vybraných knih. To je, ostatně, jedna z cest, jak knihovně i sobě jako knihovníkovi zjednati úctu. Venkovští knihovníci se právem otáží, kde se o tom všem mají poučovat. V časopisech, věnovaných osvětové práci. Jsou dostupny i nejmenší knihovně. A čtete přece noviny. Tam najdete kulturní rubriku s referáty o nových knihách. To je také dobrý pramen pro všeobecnou orientaci. A je tu i rozhlas se svými literárními relacemi. Bývají opravdu instruktivní – jen by jich mělo býti více. Povězme si nyní ještě několik slov o knihovně. I na její vzhled pamatují předpisy, ale obávám se, že jsou příliš optimistické, když říkají, že „knihovna se skládá z půjčovny knih, čítárny časopisů a příruční knihovny“, při čemž „zříditi příruční knihovnu jest povinností obce, čítající více než 2 000 obyvatel… Příruční knihovna má obsahovati zejména sbírky zákonů a nařízení, naučné slovníky, zákoníky, slovníky, praktické příručky a zvláště díla, týkající se poměrů města a kraje. Knihovna může a po případě má míti další oddělení speciální, zejména oddělení pro mládež do

23

16 let… Obec poskytuje všem účelům veřejné knihovny vhodné místnosti, důstojně a účelně upravené, kde se bezpečně ukládají knihy i jiné předměty. Žádná část knihovny nesmí býti dána do místnosti, v níž se čepují alkoholické nápoje, ani do soukromého bytu. Při té příležitosti jest poznamenati, že obecní zastupitelstvo jest zavázáno se o umístění knihovny předem dohodnouti s knihovní radou.“ Tolik teorie. Jak je šedivá, to vědí nejlépe právě knihovníci. Půjčovna knih, ano, ta tu je. Pochopitelně, mám-li knihovnu, musím ji někde mít uloženou, a tož té místnosti používám současně jako půjčovny. Je jiná otázka, odpovídá-li ta místnost představám o „důstojně a účelně upravené“ obecní knihovně. Neodpovídá jí kolikrát ani v městech, neřku-li na chudých vesnicích! Viděl jsem kdesi na Slovácku obecní knihovnu ve staré skříni na chodbě před soukromým bytem pana knihovníka, v onom případě mladého rolníka. Pravda, žádná část knihovny nebyla dána do soukromého bytu, neboť tak to žádají předpisy, zato ale v zimě, kdy vlastně jedině se na takové vesnici čte, zmrzal knihovník a zmrzali čtenáři na ledové chodbě. Liteře se vyhovělo, ale pochybuji, že by takové půjčování probouzelo v obyvatelích té vesnice touhu po knize. To je jeden případ. Jinde najdete knihovnu v obecní kanceláři, v komoře anebo, ovšem, i v hospodě, prostě všude jinde, jenom ne v místnosti, která by byla jedině anebo převážně její. Všude bývá pouze trpěna. Řeknete možná, že malá vesnická knihovnička nepotřebuje samostatné místnosti. Nu, možná, ale kde je psáno, že knihovnička zůstane vždy jen knihovničkou a že se nemíní stát knihovnou? A kde je psáno, že by se na vás, knihovníci, a na vaši knihovnu i s jejími čtenáři měli všude dívat přes prsty jako na nevítané hosty, kteří jen zašlapou podlahu? Usilujte o opravdu důstojně (a účelně) upravené místnosti, v nichž byste se cítili doma vy i čtenáři, místnosti, které byste mohli

24

vhodně vyzdobit obrazy, kde byste mohli vyvěsit seznamy knih, kde byste mohli s pohodlnou účelností upravit svůj styk s čtenáři, aby to tam nevypadalo kancelářsky stroze, ale tak nějak po přátelsku jako na besedě u písmáka. A zase: usilujte o ně už i proto, abyste znovu mohli probojovávat lepší názor na důstojnost veřejného knihovnictví! Čítárna časopisů, to je záležitost, kterou valná část venkovských knihovníků nebude řešit. To mizivé málo, které jim obce podle zastaralého předpisu vyplácejí, stačí sotva na pár knížek, neřku-li ještě na nějaké časopisy. A ostatně, jakápak čítárna časopisů i při velikých knihovnách? Čítárna knih a odborných revuí, to ano, ta by měla být při každé větší knihovně, ale taková čítárna, jak se s ní šmahem setkáváme, tedy čítárna denního tisku, ta slouží v zimě hlavně jako ohřívárna čtenářům a v létě jako rejdiště mouchám a odpočívárna panu dozorci. Ne čítárny, studovny budujme! A pak tu máme ještě tu příruční knihovnu. Zase zlá věc pro malé knihovny. Drahá. Příruční knihovna, to jsou atlasy, slovníky, naučné slovníky, nákladná vědecká díla – kde na ně má malá vesnická knihovna brát? Dělá to potíže i velkým knihovnám, chtějí-li tu svou příruční míti v pořádku, natož pak knihovnám malým! Knihovník ale, ten ať si svou příruční knihovničku pomalu, ale záměrně buduje. Bude do ní zařazovat knihovnické příručky, odborné časopisy a příručky literární, aby je měl po ruce, kdyby se někdy ocitl na rozpacích. V předpisech se také hovoří o účelné úpravě místnosti knihovny. Na venkově to nebude velký problém. Řádná skříň (řádné skříně) na knihy. Státní nakladatelství vám pošle podrobný nákres, podle kterého váš truhlář takovou skříň snadno zhotoví. Je pevná, skladná, s prkny na knihy se v ní dá pohybovat, vyhovuje. Seznamy knih a čtenářů a vůbec všechno, co potřebujete k výkonu knihovnictví při styku s čtenáři, ukládejte po půjčovních hodinách také do ní.

25

Když půjčujete, rozložte si to na pořádný stůl. Dbejte, aby to byl opravdu stůl a ne nějaká rozvrzanina, která se rozviklá, sotva na ní začnete psát. Ke stolu patří židle. A protože do knihovny nechodí pouze jinoši a děvčata, počítám do účelného zařízení knihovny též několik židlí pro starší čtenáře, kteří při větší návštěvě musí počkat, až na ně dojde. A protože se knihy nepůjčují pouze při hezkém počasí, pamatujte i na stojan na deštníky a na věšák na klobouky. Nezapomínejte, že knihovna musí býti řádně osvětlena. A buďte při tom zdravě sobečtí, nekazte si při zápisech výpůjček a vůbec při písemných a čtenářských pracích pro knihovnu oči nad nedostatečně osvětleným stolem! „Při té příležitosti jest poznamenati, že obecní zastupitelstvo jest zavázáno, aby se o umístění knihovny předem dohodlo s knihovní radou!“ Kéž by! A hlavně: kéž by knihovní rada byla tak statečná, aby opravdu nesouhlasila s každou špeluňkou, kterou obecní správa knihovně přisoudí!

26

Kapitola 4 Historie organizovaného šíření knihy půjčováním v XIX. a na počátku XX. století jasně prokázala nesmírný lidovýchovný význam tohoto prostředku, takže se vidělo, že bude účelné, dostane-li se mu definitivní základny, která by zaručila jednak bytí, jednak soustavný růst lidového knihovnictví. A tak došlo k vyhlášení: zákona o veřejných knihovnách obecních z 22. VII. 1919, č. 430-1919 Sb. z. a n., vládního nařízení z 5. XI. 1919, č. 607/1919 Sb. z. a n., vládního nařízení z 9. VII. 1921, č. 212/1921 Sb. z. a n., jímž bylo částečně změněno vládní nařízení č. 607/1919 Sb. z. a n. O některých ustanoveních zákona o veřejných knihovnách, případně obou vládních nařízení, hovořili jsme už v kapitole třetí, nyní si svůj výklad doplníme. Základní předností našeho zákona o veřejných knihovnách je to, že na rozdíl od veškerého snad cizího zákonodárství činí ze zřízení a udržování veřejných knihoven povinnost politických (místních) obcí, při čemž je knihovna přístupná všem obyvatelům obce. Této své povinnosti mohou obce vyhovět jedině založením nebo jiným získáním knihovny nebo pověřením nějaké knihovny (např. spolkové) funkcí knihovny obecní. Obejít tu povinnost nelze. Náklad na zřízení a udržování veřejné knihovny hradí obec jako řádné obecní vydání. Dbejte na to, knihovníci, při sestavování obecních rozpočtů. A dbejte také na to, aby se vedení vaší obce nedrželo příliš úzkostlivě té části vládního nařízení č. 607/1919, kde se mluví o výši obecního příspěvku na knihovnu. Minimální částka roční na veřejnou knihovnu je totiž odstupňována tak, že obcím, majícím nejvýše 5 000 obyvatel, se ukládá, aby daly aspoň 50 haléřů na hlavu. (Stupňuje se to podle velikosti obce až na 80 haléřů.)

27

Obecní správy totiž skoro zásadně přehlížejí, že jde o minimální částku, a vyplácejí to minimum s přesvědčením, že konají plně svou povinnost. Dožadujte se vyšší dotace všude tam, kde je to jen trochu možné, a napravte nedopatření Ministerstva školství a národní osvěty, které zapomnělo každých deset let stupnici dotace přezkoumat a upravovat. Nedopatření? Kromě obecní dotace možno použít též jiných pramenů, jak to plyne z čl. 28 vl. nařízení, kde se praví, že knihovní rada je oprávněna doplňovati obecní dotaci knihovní ještě jinými prostředky. Zejména může přijímati dary a subvence (peněžní i knižní), nebo pořádati ve prospěch knihovního fondu podniky rázu lidovýchovného. K témuž účelu slouží i případné výpůjční poplatky. Dobře si to zapamatujte, protože jsou obce, které tvrdí, že výpůjční poplatky patří obecní pokladně na úhradu knihovního rozpočtu. Tak tedy – nikoli! Obecní dotace jest užíti na nákup a jiné opatření knih a na nejnutnější potřeby administrativní, nikoliv na úhradu jiných potřeb veřejné knihovny obecní. Nejméně pak – o tom jsme už hovořili – ku placení knihovníka! Důvodů nálezu Nejvyššího správního soudu o užití obecní dotace na veřejnou knihovnu (je z 18. V. 1932, Boh. 9906) lze užíti i pro názor, že i opatření (a po mém soudu i udržování, zařízení, vytápění a osvětlování) místností jest povinností obce mimo zmíněnou dotaci. A nyní o těch knihách: Podle § 1 zákona o veřejných knihovnách obecních je účelem knihoven doplňování a prohlubování vzdělanosti všech vrstev obyvatelstva. Tím je vlastně řečeno, jaký má být knižní obsah knihoven, nehledě k tomu, že v zákonu je přímo uvedeno, že v knihovnách má býti četba vzdělávací, naučná i zábavná, skutečné vnitřní hodnoty. A praví se dále (ve vl. nařízení), že každá knihovna má obsahovat díla významu všenárodního, alespoň 20 % literatury naučné, jakož i díla, která přímo odpovídají zájmům a zaměstnání obyvatel místních i okolních.

28

Nežli se nad těmito příkazy zastavíme, povíme si ještě, co další říkají o opaku této dobré literatury. Článek 3 vlád. nařízení praví, že do veřejných obecních knihoven nesmějí být pojaty spisy umělecky i obsahově bezcenné, výtvory nemravného rázu (díla pornografická), tzv. krváky, detektivní a indiánské povídky, které sensačním způsobem dráždí čtenářovu fantazii, pamflety, snižující tendenčně celé stavy nebo vrstvy obyvatelstva, jakož i díla protistátní. O odstavci, jenž hovoří o kladných hodnotách knih ve veřejných knihovnách, nemůže býti sporu. Tu se chce pouze jedno: aby knihovník, rozhodující – také jsme si to už řekli – o literární stránce knižních nákupů, byl dostatečně poučený a kritický. Nebude dále sporu o tom, co jsou díla významu všenárodního. Myslí se tu na to, že základem knižního bohatství každé knihovny mají býti základní díla našeho písemnictví. Tedy Mácha, Němcová, Neruda, Vrchlický a tak dále. A ovšem i základní díla české literatury naučné. Je stanoveno, že těchto knih naučných, českých i přeložených, má býti v každé knihovně 20 %. Dodržujte to, knihovníci, je to vnitřní hodnota vaší knihovny a pro její vzdělavatelské poslání velmi důležité. A zejména v posledních letech píší se i vědecké knihy tak přístupně, že i malé knihovny s prostými čtenáři, mohou mít o každé vědné disciplíně díla obecně pochopitelná. S těmi naukami souvisí i příkaz, aby v knihovně byly knihy, odpovídající zájmům a zaměstnání místního obyvatelstva. To je, věřím, každému knihovníkovi jasné opatření. Týká se především naučných příruček pro potřebu zemědělců, živnostníků a řemeslníků. Poradí vám o nich dobře katalogy větších a odborných nakladatelských firem. Toto jsou tedy příkazy. A nyní k zákazům. To je kapitola choulostivější, protože ví-li každý průměrný čtenář, co jsou to díla všenárodního významu a hodnotné práce naučné, bude mnohdy i zkušený knihovník na rozpacích, jak poznat knihu umělecky či obsahově bezcennou. Svěřil-li by rozhodování o tom čtenářům, nevěděl by nikdy, na čem vlastně je. Jsou, je to dobře známo a ještě tu a tam budete číst, čtenáři, kteří považují za umělecky i obsahově

29

bezcennou každou knihu, vydanou po – řekněme – roce 1920. Mají je za „nesrozumitelné“, „moderní“, případně i „nemravné“ či „patologické“. Nemají sice pravdu, ale pro naznačené obtíže při řešení tohoto knihovnického problému je to příkladné. Jenom si v té souvislosti připomeňte, že v obecní knihovně jednoho našeho průmyslového města nesměla být jistá díla světového významu uměleckého i myšlenkového jenom proto, že pan továrník je měl za pesimistická, skličující – a tedy nevhodná pro dělníky. Ale tak či onak, nakonec bude přece záležet jenom na knihovníkovi, jak rozhodne. A jestliže v kapitole o knihovníkovi volám po knihovníkovi vzdělaném, je to také proto, aby i tu rozhodoval správně. Pokud se pornografií týče, nebude a nebudiž rozpaků. Ty by mohly nastat pouze při pornografii zastřené „elegantní“ formou, (všelijaké ty importované Madony spacích vozů a jim podobné výrobky lidí z literárního polosvěta), anebo maskované obálkami a tituly a vpašovávané někdy i do dívčích edicí. Jeden takový příklad uvádím ve stati o ženské četbě. Na druhé straně volají zase choulostivější díla světového písemnictví, „Dekameron“, „Heptameron“, „Rozmarné povídky“ a jiné, po inteligentním i knihovníkovi i čtenáři, aby uměli správně hodnotit. Tolik výkladů, kolik je hlav, připouští také nejasný zákaz tzv. krváků a detektivních a indiánských povídek, které senzačním způsobem dráždí čtenářovu fantazii. Neboť: Kde je hranice mezi dobrým dobrodružným románem a mezi krvákem? Nemysleme při tom na absolutní hodnoty umělecké, venkovský knihovník nebo čtenář po nich pátrat nebudou. Kde je tedy ta hranice? I v tom Robinsonovi se střílí po lidech a teče tam krev, a vůbec snad není dobrodružného či detektivního románu, aby v něm nebylo aspoň trochu krve. A novodobé snad všechny jsou (i když jen mimochodem) vypočteny na dráždění čtenářovy fantazie. Kdo vám poví, kdy se to dráždění začíná díti způsobem senzačním? Vždyť to, co snad „senzačním

30

způsobem dráždí fantazii“ čtenáře nováčka, přejde ostřílený čtenář se shovívavým úsměvem, protože už dávno pochopil, co je jenom vykonstruovaný trik spisovatelův, a protože už aspoň tuší, co trik není, co je zákonitost. Nuže, knihovníci, ani s touto otázkou si hlavu příliš nelámejte. Nebylo by totiž správné, kdybyste – z obavy, abyste ten zákaz neporušili – vyřadili nebo nezařazovali dobrodružné a detektivní romány vůbec. Jak by k tomu přišli Defoe, Stevenson, Verne, Perutz, May, Cooper, Poe, nebo u nás Fiker (to myslím jeho lepší práce), Flos, Vachek a ještě tak mnozí jiní, kteří i když chtěli pouze bavit, rozhodně nemohou nikoho mravně narušit. To jest – nikoho, kdo už sám sebou není špatný a komu dobrodružný román neslouží jen za výmluvu, když už je pozdě. Knihovníkova úloha a odpovědnost spočívá v tom, aby si uvědomil, komu kterou knihu vkládá do rukou. Přirozeně, že tiskem vyšly i takové knihy – krváky, na jaké se znění vládního nařízení vztahuje do posledního písmene. Není jich mnoho, ale jsou. A je nebezpečí, že se najdou spíše v knihovně venkovské nežli v městské. To myslím na všelijaké ty mnoha a mnoha sešitové tasemnicovité romány o vrazích a loupežnících, o únosech, tajných skrýších a chodbách, o bratro- a otcovraždách, jejichž závadnost z knihovnického hlediska nevidím ani tak v tom, že jsou degenerovaným pozdním bastardem odpadků literárního romantismu, jako mnohem spíše v tom, že – a to s literárním romantismem dosti souvisí – glorifikují zločiny a zločince, že z loupežníků a ničemů dělají sympatické hrdiny. Na ty tedy pozor! Na ty staré i na ty novější, pokud se ještě objevují. Bez potíží vyřeší si každý knihovník otázku obou posledních druhů knih, zakázaných vládním nařízením. Její řešení je totiž dáno už pochopením obecné platnosti funkce veřejného knihovnictví. Knihovník, jak jsme o něm už hovořili, není jediným odpovědným správcem knihovny. Předpisy totiž praví, že knihovnu řídí knihovní rada 4 až 8členná (v obcích do 2 000 obyvatel má 4 členy, v obcích do 10 000 obyvatel 6 členů a ve větších obcích

31

8 členů); polovinu členů ustanovuje obecní zastupitelstvo, k nim přistupuje jednatel místní osvětové komise a zbytek přiberou tito členové z pravidelných vypůjčovatelů posledního období. Funkce členů knihovní rady jsou neplacené a trvají dva roky. Odpadne-li některý z členů, budiž na zbytek funkčního období ustanoven člen nový stejným způsobem, jakým došlo k členství uprázdněnému. V těchto ustanoveních není snad nic, co by potřebovalo výkladu. Knihovníci jistě sami chápou, že se musí snažit, aby v jejich knihovní radě zasedali lidé svěžího ducha, lidé s pěkným vztahem ke knihám a takoví, kteří v knihovně nevidí obecní přítěž. Bude záležet na místních poměrech, jak to zařídí, aby jeho knihovní rada byla skutečně dobrá knihovní rada. Že on sám v ní má hlas poradní (případně i hlas rozhodující, je-li současně jednatelem MOK), to jsme si už řekli. Nerozřešená je však otázka, přistupuje-li knihovník jako její lichý člen ke knihovní radě i v tom případě, když je jednatelem MOK. Zákon ani vládní nařízení na tento případ nepamatují. Důležité je, že nálezem Nejvyššího správního soudu z 1. II. 1928, čís. 1590, bylo vysloveno, že knihovní rada není obecní komisí. Odůvodnění toho nálezu je velmi zajímavé, a proto je aspoň částečně budu citovat. Praví se v něm, že podstatným znakem obecní komise jest, že je pomocným orgánem obecního zastupitelstva. Zcela jinou působnost, a tedy zcela jinou povahu, má však knihovní rada podle zákona o veřejných knihovnách obecních. Neboť z předpisů tohoto zákona jest patrno, že knihovní rada není pouhým pomocným orgánem obecní správy, majíc ve správě veřejné knihovny obecní vůči obecnímu zastupitelstvu postavení do té míry samostatné, že ji nelze vůbec považovat za orgán obce, nýbrž za instituci, stojící mimo vlastní organismus správy obecní. A nyní dále k právům a povinnostem knihovní rady. Ke svým schůzím schází se knihovní rada aspoň jednou za čtvrt roku a má právo a povinnost rozhodovati v nich (to se děje většinou hlasů) o otázkách, souvisících se:

32

jmenováním knihovníka a sil výpomocných a s péčí, aby jim vydržovatel knihovny (obec) poukazoval odměnu nebo plat; finanční správou knihovny; rozhodováním (po návrhu knihovníkově) o nákupu nových knih a vyřadění nevhodných; ustanovením pravidel pro půjčování knih i používání čítárny a hájením knihovny vůči udržovateli a ostatní veřejnosti; podáváním roční písemné zprávy obecnímu zastupitelstvu. K tomu slouží podotknout, že jmenování knihovníka a sil výpomocných podléhá schválení obecního zastupitelstva, a že – ale to se týká vlastně jen větších knihoven – finanční správa knihovny se může dít případně za pomoci odborného úředníka obecního. Rozhodně však může být pokladníkem knihovní rady pouze osoba zmocněná obecním zastupitelstvem. Vedle něho volí si knihovní rada předsedu a jednatele. Pro knihovníka je důležité, co praví vládní nařízení o jeho pravomoci při výběru knih, a pak to, že pronikavé administrativní změny může knihovní rada provésti teprve, když slyšela a uvážila mínění knihovníkovo. A několik poznámek z praxe: Tam, kde se knihy nakupují soustavně, nikoli jednou do roka, nepostačí pouhé čtyři schůze knihovní rady do roka, vyhrazuje-li si knihovní rada právo nákupy – po stránce finanční – schvalovat. Buď se tedy bude scházet častěji, a to je pro dobrou spolupráci s knihovníkem velmi žádoucí, nebo jej zmocní k úplně samostatnému nakupování za předpokladu, že nepřekročí knihovní rozpočet. To je, aspoň ve větších knihovnách, řešení nejlepší. Jiná důležitá věc, týkající se pouze větších knihoven, ale ze zásadních důvodů zajímavá pro celý knihovnický stav, je ta, že se na několika místech vyskytl mylný názor, že knihovník, když jej knihovní rada jmenuje, je také jejím a ne obecním úředníkem.

33

V konkrétním případě obec hájila stanovisko, že knihovník je smluvním úředníkem knihovní rady. Přirozeně, že ho neuhájila. Pokud se týče pravidel pro půjčování knih, která má usnášet a měnit knihovní rada, platí o nich tyto předpisy: Veřejná knihovna jest obecenstvu přístupna v menších obcích aspoň 30 týdnů do roka, v obcích nad 5 000 obyvatel aspoň 40 týdnů v hodiny pevně stanovené, a to: a) knihovna pro méně než 2 000 obyvatel aspoň jednou týdně; b) pro 2 000–5 000 obyvatel aspoň dvakrát týdně; c) pro 5 000–10 000 obyvatel aspoň čtyřikrát týdně; d) pro více než 10 000 obyvatel denně. Výpůjční hodiny je stanoviti tak, aby vyhovovaly většině obyvatelstva a podporovaly oběh knih. To jsou ustanovení, která nepotřebují komentáře. Jiné je to při nařízení dalším. Praví, že veřejné knihovny půjčují četbu zpravidla bezplatně. Poplatky výpůjční se vybírají, pokud by se řádnými příspěvky obecními ani jinými podporami potřeba veřejné knihovny hraditi nemohla. Veřejná knihovna jest oprávněna žádati od vypůjčovatelů za legitimace a knihovní tiskopisy peněžitou náhradu, která však nesmí značně převyšovati výrobní cenu jejich. Při každé veřejné knihovně založí se rezervní fond, do něhož se z roční povinné položky obecní vkládají aspoň 2 % na ztrátu a opravy knih. Tohle nemůžeme přejít bez poznámky. Neboť – jaképak „pokud by se řádnými příspěvky obecními a tak dále“, když v obci se 400 obyvateli bude roční řádný příspěvek obecní na knihovnu v nejlepším případě 200 K! Za to má knihovní rada nakoupit knih, dát je svázat, zaobalit – kolik by té četby bylo, prosím vás? Řádné příspěvky obecní tedy v žádném případě knihovně stačit nemohou. A tak jen poplatky vybírejte! Když si jedna sousedka od druhé vypůjčí i jen maličkost, ví velmi dobře, že to nebude zadarmo, že to jednoho dne sousedce bude muset oplatit. Tož proč dělat s knihami výjimky? „Pokud by se řádnými příspěvky obecními…“, a při tom má knihovní rada z těch řádných příspěvků obecních ukládat aspoň

34

2 % na ztrátu a opravy knih. Dvě procenta ze 200 K jsou 4 K: co za ně chcete opravit či nahradit? To tedy také nestačí. Prostě, poplatky jsou a budou nutné, dokud obecní příspěvky na knihovnu nebudou zvýšeny na důstojnou výši. Zatím o ní nemůže být řeči. A ještě i potom bych si velmi rozvážil, než bych zrušil – a třeba jen minimální a uznávací – poplatek čtenářův. V knihovním řádu nezapomeňte na lhůtu, na kterou knihy půjčujete. Obyčejně to bývá 14 dnů pro knihy zábavné a měsíc pro knihy naučné. Nevrátí-li čtenář vypůjčených děl v ustanovenou dobu, jest knihovna oprávněna vymáhati je a uložiti mu poplatek z prodlení. Ten poplatek uveďte řádně v knihovním řádu, abyste se vyhnuli případnému nedorozumění. A neukládejte jej příliš nízký, to by nebyl tím, čím má býti. A vyžadujte jej bez pardonu, jinak čtenáře sami učíte nepořádku. Vymáhání knih se obvykle děje upomínacími lístky nebo dopisy. Předpisy říkají, že je knihovna může vymáhat „svými orgány“, ale nic neříkají o tom, kde má ty orgány brát. Ve velikých městech aby na to měla zvláštního drába! Ovšem, nevrátí-li vám čtenáři knih ani po dlouhém upomínání, je tu soud, aby vám uměl vrátit i váš majetek, i aby přinutil dlužníka, aby sám zaplatil náhradu za způsobenou škodu. Praxe dokázala, že se tento poslední prostředek dobře osvědčuje. Předpokládá ovšem, že vaše záznamy o vypůjčení knih jsou průkazné a řádně vedené. Ten knihovní řád, abychom s ním už byli hotovi, vypracuje tedy knihovní rada po návrhu knihovníkově, a nyní je ještě třeba, aby jej schválil pořadatelský výbor okresního osvětového sboru, jde-li o knihovnu v obci do 2 000 obyvatel, nebo – ve větších obcích – knihovní instruktor. Velmi důležité je dále ustanovení, že jest na knihovní radě, aby hájila knihovnu vůči vydržovateli i ostatní veřejnosti. Tím se praví, že před právem zastupuje knihovnu knihovní rada, nikoli knihovník. A k tomu „vůči vydržovateli“ tragikomickou zkušenost z východních Čech. Je poučná pro všechny naše venkovské

35

knihovny, jejichž knihovník buď není vyzbrojen znalostmi předpisů, nebo si netroufá. Nadřízený úřad zjistil, že v jedné obci nevyplácí obecní pokladna už celá léta knihovně ani haléře. Zajel si tam a navštívil pana starostu. „Pane starosto, proč nevyplácíte knihovně zákonitý příspěvek?“ „Protože se o něj knihovní rada neuchází.“ „Pamatujte si tedy, že příspěvek knihovně je nepromlčitelný, a že jej budete muset zaplatit za všechna léta. A kdyby to snad dělalo nějaké potíže, budeme žalovat předsedu knihovní rady pro zanedbávání povinné péče. Zanedbal ji tím, že se od vás příspěvku nedožadoval. Kdo je předsedou knihovní rady?“ „No… já…“ A nadřízený úřad lapá po dechu, div se neudusí. Stalo se L. P. 1941. A nyní ještě několik slov o poměru knihovní rady ke knihovníkovi. Ledacos z toho jsme už naznačili, když jsme hovořili o způsobilosti členů knihovní rady a o jejich vztahu ke knihám a ke knihovnictví vůbec. Pamatujte si jedno: Knihovna, ve které není přátelsky spolupracovnického poměru mezi knihovníkem a knihovní radou, hyne. Tak hyne všechno tam, kde si vedoucí lidé házejí klacky pod nohy, podceňují se anebo se dokonce po straně pomlouvají a sočí na sebe. Bude hynout knihovna, jejíž knihovní rada nebude mít ke knihovníkovi důvěry, jejíž knihovník nebude smět býti opravdu jejím duchovním vůdcem. Jedině spolupráce a – opakuji – přátelská spolupráce celé správy obecní knihovny zaručí její růst a prospěšnost. Nepřete se v knihovní správě o kompetenci, nehádejte se o to, kdo smí to anebo ono – ale věnujte v první schůzi knihovní rady půl hodiny důkladnému pročtení zákonitých ustanovení a budete mít ve všem jasno. Druhové a přátelé, nikoli nadřízení a podřízený! Kapitola by nebyla úplná, kdyby se nezastavila u otázky dozoru nad veřejnými knihovnami obecními. O tom se praví ve vládním nařízení toto:

36

Dozor nad řádnou působností veřejných knihoven náleží Ministerstvu školství a národní osvěty. Tento dozor vykonávají v obcích do 2 000 obyvatel okrskoví dozorci knihovničtí, tj. kvalifikovaní znalci, které po návrhu okresního osvětového sboru jmenuje a funkce zprošťuje Ministerstvo školství a národní osvěty vždy pro okrsek 10–15 obcí. Úkolem jejich jest zjišťovati, zda finanční příspěvky obcí, zařízení veřejných knihoven a čítáren, výběr a oběh četby odpovídá daným předpisům. O svých pozorováních podávají zprávu jednak okresnímu osvětovému sboru, jednak příslušnému instruktoru. Rozvedeme-li činnost okrskových dozorců knihovních podrobněji, zapamatujeme si, že je jejich povinností dbát, aby ve všech obcích jeho okrsku knihovna opravdu byla, aby byla všude ustavena knihovní rada, aby byl jmenován a v úřadě potvrzen knihovník, aby obec knihovnu řádně umístila, aby obsah knihovny neodporoval zákonu a aby knihovna měla výpůjční řád. Dále každoročně zjišťuje, zda obec dala do rozpočtu a knihovně skutečně vyplatila zákonitý příspěvek, zda knihovní rada plní své zákonité povinnosti, zda se vedou řádně zápisy o schůzích knihovní rady, jednací protokol (záznamy o korespondenci!) a kniha pokladní, zda jsou založeny a včas doplňovány předepsané seznamy, zejména přírůstkový, místní a příruční pro čtenáře a zda se vede evidence půjčených knih. Knihovní dozorce působí též k tomu, aby se knihovníci řídili při výběru a nákupu knih pokyny knihovního referenta, aby se při nákupu knih postupovalo plánovitě, aby výběr knih nebyl jednostranný, nýbrž vyhovoval úrovni a potřebám většiny čtenářstva, aby vazba knih byla řádně provedena, aby se chudým obcím dostalo výpomoci buď z knihovny doplňovací, nebo z přídělu Ministerstva školství a národní osvěty, a aby knihovníci zasílali knihovnímu referentu včas výkazy o činnosti, a aby byli informováni o otázkách knihovnických a účastnili se osvětové práce v obci a okolí.

37

Zapamatujte si, knihovníci, dobře povinnosti okrskového knihovního dozorce, vždyť jsou to i povinnosti vaše, případně povinnosti vašich knihovních rad! Ale padla slova okresní referent knihovní. Kdo je to? Je to ministerstvem schválený funkcionář okresního osvětového sboru a má býti duší knihovnictví svého okresu. Praví se o něm, že pečuje, aby byl po celém okrese organizován a prováděn dohled na knihovny, že dává směrnice a řídí činnost okrskových dozorců knihovních, sbírá jejich zprávy a zakročuje u okresního úřadu, u instruktora, po případě u Ministerstva školství a národní osvěty, neplní-li obce svých povinností ke knihovně; vede v patrnosti činnost knihoven a navrhuje Ministerstvu školství a národní osvěty po dohodě s okrskovými knihovními dozorci, kterým knihovnám udělit podporu; vede v patrnosti literární novinky a navrhuje knihovnám vhodnou četbu; pečuje o zřízení knihovny doplňovací a je předsedou nebo členem její správy; a konečně svolává každoročně schůzi okrskových dozorců a knihovníků, v níž se referuje o stavu a činnosti knihoven, sdělují se nabyté zkušenosti, dávají pokyny pro práci, napravují se zjištěné nedostatky, oznamují se vhodné knihy na doplnění knihoven apod. a projednají se otázky správy knihovny okresní. K němu se tedy, venkovští knihovníci, obracejte, jste-li na pochybách při nákupu knih. Konečně nám ještě zbývá několik slov o okresních knihovnách doplňovacích. Vznikly v sídlech okresů (nebo, jde-li o větší obvod, v sídle obvodu) a jejich účelem je, aby proměnlivými knižními soubory doplňovaly malé obecní knihovny v celém obvodu své působnosti. Prakticky to znamená opravdu významnou pomoc těm malým knihovnám, takže by nebylo dobře, kdyby se jejich správy nedožadovaly jejich knižních souborů nebo kdyby se o ně připravovaly tím, že je nepořádně vracejí nebo jinak neplní svých povinností. Organizačně vypadají doplňovací knihovny takto:

38

V jejich čele stojí knihovní rada, jmenovaná okresním výborem tak, aby vedle dvou zástupců okresního výboru byli do knihovní rady jmenováni okresní knihovničtí referenti a popřípadě též jiní knihovničtí odborníci. Okresní školní inspektor je jejím členem s hlasem poradním. Okresní knihovní rada volí si předsedu, místopředsedu, jednatele a pokladníka a navrhuje okresnímu výboru knihovníka a jeho odměnu. Pro venkovské knihovníky je ovšem nejdůležitější poslání těch knihoven. Jsou tu proto, aby zmnožovaly knižní zásoby nejmenších a nejpotřebnějších knihoven, a pokud mám s nimi zkušenosti, činí to opravdu dobře. Posílají ve svých bedničkách literaturu dobře volenou a posílají jí tolik, že na doplnění malé vesnické knihovny to stačí až až. Ty moje zkušenosti s nimi mají jenom jeden stín: páni vesničtí knihovníci o jejich pomoc příliš nestojí. Důvod? Jsou leniví. A protože zásilka knih z okresní knihovny je kousek práce navíc, raději na ni rezignují. Je to nehezká, moc nehezká skvrnka na našem venkovském knihovnictví. Kapitola je u konce. Pokusila se shrnout všechno, co potřebného říká našim knihovníkům zákon. Proto vyšla snad poněkud suchopárně, ale nevadí. Důležitá je, protože mám-li dobře dělat knihovnu, musím vědět, oč se při tom mohu a musím opírat. Při jejím napsání mi velmi pomáhalo dílo „Příručka školské a osvětové správy“, kterou pro potřebu služby školských a osvětových úřadů a orgánů vydali a redigovali dr. Otto Placht a dr. František Havelka.

39

Kapitola 5 Protože všechno má svůj začátek, řekněme si, že počátkem knihovníkovy administrativní práce je kniha. Knihu získává knihovník koupí nebo darem. O té koupi bude ještě řeč, o knihách darovaných pak si řekněme hned, že by to byl špatný knihovník, který by se jim nedíval na zuby, řídě se tím starým příslovím o darovaném koni. Darované knize (pokud vám ji neposlalo ministerstvo nebo jiný úřad, který knihám rozumí) se dívejte na zuby moc a moc dobře, protože daruje-li už někdo obecní knihovně knihy, pak jsou to obyčejně ty, které mu doma překážejí. Čestné výjimky to pravidlo potvrzují. Nelze tedy prostě jen s pocitem vděčnosti darované knihy zapsat a zařadit, třeba je nejdříve bedlivě prohlédnout, posoudit jejich vlastnosti – a teprve potom s nimi po zásluze naložit. Buď tedy zapsat a zařadit, anebo věnovat sbírce starého papíru. Další bude řeč o koupi knih. Knihovníci nakupují knihy dvojím způsobem. Ti, kteří mají peněz více, kupují po celý rok. Každý měsíc aspoň knížku, dvě. Dají si předložit u svého knihkupce všechny novinky za měsíc, a nyní se jimi probírají, uvažujíce, kterou z nich koupit pro svou knihovnu. To jsou šťastlivci – a je jich pramálo. Mnohem více je na venkově těch, kteří nahlédnuvše do pokladny své knihovny vidí, že bude nejlépe, když těch pár knížek, které vůbec mohou koupit, koupí najednou. Těm se kupuje těžko. Jak se mají vyznat v záplavě novinek, které za rok vyšly? Možná, že si některou zaznamenali do zápisníku, když o ní četli příznivý posudek, ale než se dostanou k tomu, aby ji mohli koupit, je kniha už dávno rozebraná. O celé spoustě knih nevědí vůbec nic – jak to tedy mají udělat? Nejčastěji to dopadne tak, že se svěří do rukou výmluvného nakladatelského zástupce, a to je něco, co knihovník nikdy udělat nemá. Dobře mi rozumějte: Svěřit se úplně do jeho rukou, vydat se

40

na milost a nemilost jeho vlastním zájmům, obchodnicky předstírajícím zájem o knihovnu. Nikdy to nedělejte! Nepravím, že byste od zástupců neměli knihy kupovat, ale kupujte od nich pouze ty knihy, které si vy sami vyberete. Nedovolte, aby vám je vybírali oni. Neznají vaše čtenáře, nevědí, co opravdu potřebujete, nemohou vám poradit, ani kdyby ty knihy, které prodávají, opravdu znali. Znám z praxe případ (či dokonce dva), že knihovník maličké knihovny koupil od zástupce sebrané spisy Viktora Huga, a že ty spisy stály tři roční obecní dotace! Tři roky byla ta knihovna bez jediné nové knihy jenom proto, že agilní nakladatelský zástupce dovedl knihovníkovi vemluvit řadu svazků, které si z té knihovny nikdy nikdo nevypůjčí. Což je knihovnické počínání jistě trestuhodné. U knihkupce chaos, u zástupce nejistota. Jak a co tedy? Nestydět se, zajít do okresního města, vyhledat okrskového dozorce knihovního nebo okresního knihovního referenta, vyložit mu co a jak, mám tolik a tolik peněz, takové a takové čtenáře, pojďte se mnou laskavě ke knihkupci a pomozte mi najít to pravé. A nebudou-li ti dva páni doma, poradí vám městský knihovník nebo knihovník doplňovací knihovny. Jenom se neukvapujte, ať neprovedete hloupost. Tak, knihu máte na stole, co s ní teď? Začíná knihovnická věda, bibliografie. Kniha se musí zapsat, katalogizovat. Ve venkovských knihovnách vypadá katalogizování hrozně. Je na tom nejprimitivnějším, nejnižším představitelném stupni. To znamená, že knihovník má starý sešit, do kterého knihu prostě zapíše a dá jí pořadové číslo. To číslo pak opíše do knihy, připojí otisk razítka – a myslí si, že knížka je připravena na cestu do světa. Omyl! Knihovníci zapomínají na jedno. Na to totiž, že po nich přijde nový knihovník, a ten že bude třeba pořádnější. A že ten nový knihovník přijde do knihovny zvětšené… To znamená, že bude muset udělati to, co měl udělat už jeho předchůdce – na to by předchůdcové měli myslit už nyní! Nepřidávejte práci svým

41

nástupcům, nemyslete na své pohodlí (jste-li pohodlní, nejste knihovníci!), myslete na budoucnost své knihovny! Nikdo od vás nechce, abyste katalogizovali jako Bibliografický ústav, ale vaši nadřízení by vás měli velmi přísně přidržovat k tomu, abyste vedli aspoň nejpotřebnější katalogy s řádnými popisy knih. To znamená, že budete všechny nové knihy pořádně zapisovat do přírůstkového seznamu. Jeho archy dostanete předtištěné ve Státním nakladatelství, dáte si jich pár svázat a zapisujete na ně inventární číslo knihy (poslední v seznamu vám přesně řekne, kolik svazků máte v knihovně), její značku (značíte jinak knihy zábavné a jinak knihy naučné), jméno jejího spisovatele, její název, místo vydání a nakladatele, rok vydání, poznámku o tom, jak jste knihu získali (koupí, darem), datum získám, cenu knihy a cenu její vazby. Poslední rubrika je pro poznámku o případné ztrátě knihy, jejím vyřadění a tak podobně. Druhý seznam, který si veďte, je seznam místní. Říkáme mu tak proto, že nám určuje místo, kde knihu v knihovně najdeme. Tu zase nepřehánějte. Znám knihovnu, kde si očíslovali nejen každou polici (je to veliká knihovna městská), ale v té polici ještě každé prkno, a pak těch číslic užívali v místním seznamu. Výsledkem byly záhadně komplikované značky, v nichž se pomalu nikdo nevyznal. Vy to dělejte jinak. Rozdělte si knihy na dvě části. V jedné budou básně a knihy zábavné, ve druhé knihy naučné. Jedny i druhé budete číslovat od jedničky, ale před číslicí naučných budete psát písmeno N. To je to nejjednodušší a nejpraktičtější značkování knih ve veřejné knihovně. Abyste rozuměli tomu místnímu v tom seznamu: knihy zábavné budou odděleny od naučných. To znamená, že ve své skříni budete na hořejší prkna ukládat beletrii, na nižší knihy poučné, a to vždy první knihou počínaje. Zábavné budou tedy vedle sebe stát 1, 2, 3, 4, 5…, naučné N1, N2, N3, N4… (Přírůstková čísla budou pochopitelně rozházena, ale ta při hledání knihy nerozhodují). Jiný způsob značení knih je číslování podle autorů. Při tomto systému jsou v polici knihy jednoho autora vždy pohromadě.

42

Značkování se provádí takto: Řekněme, že máme v knihovně knihy Baarovy, Benešové, Johnovy, Bassovy, Jiráskovy a tak dále. Shromáždíme si tedy knihy autorů, jejichž jméno začíná stejným písmenem, a dáme jim základní značku. V našem případě dostane na příklad Baar značku 1B, Bass 2B, Benešová 3B, Jirásek 1J, John 2J. Tím ovšem nejsou ještě označeny jednotlivé knihy. Máme-li od Baara tři knihy, budou jejich definitivní značky vyhlížet takto: Jan Cimbura 1B1, Skřivánek 1B2, Holoubek 1B3. Čili: Jan Cimbura je naše první kniha od J. S. Baara, Skřivánek druhá a tak dále. Obdobně u autorů jiných. Nuže, v malých knihovnách není toto signování bez výhod, ale v knihovnách, které rostou a porostou, bych je nedoporučoval. Po čase, jak knih přibývá, se značkování komplikuje a pozbývá přehlednosti, kterou se mohlo chlubit v malé knihovně. Třetí katalog, který od vás chci, se jmenuje jmenný. Už jsem povídal, že je na čase, abyste přestali s lajdáctvím tužkou psaných seznamů ve starých sešitech, zakládejte si katalogy řádné, a tedy i řádný katalog jmenný. Je to katalog lístkový. Státní nakladatelství dodá vám pro něj lístky už předtištěné, jenom je vyplníte. Nebo, nemáte-li na předtištěné lístky, opatřete si jeden jako vzor, dejte si u knihaře nařezat lístky čisté (mohou býti i barevné) a vyplňujte je bez předtisku, zachovávajíce ovšem pořad údajů o knize. V této knížce vás katalogizovat nenaučím, to vás naučí po řádné přípravě v kursu jediná praxe, kontrolovaná někým, kdo umění katalogizace už ovládá. Řádné katalogizování je totiž počátkem knihovnické vědy, a jsou tací, že říkají, že ne pouze začátkem, ale i koncem. Nu… Na lístku hlavního či jmenného katalogu (tak se jmenuje) je první místo vyhrazeno spisovateli, jehož jméno se tu píše příjmením napřed (první obtíž: jména složená a jména cizí), nebo heslo, není-li jméno spisovatelovo známo. Na téže řádce je koutek pro místní značku knihy. Více místa ponechává lístek hlavního katalogu záznamu názvu (titul) a podnázvu knihy. Sem si poznamenejte

43

i jejího ilustrátora, je-li to významný malíř. Dále uvedete, z jaké řeči kdo knihu přeložil, nejde-li o dílo českého původu, kde vyšla (Praha, Brno, Stará Říše…), u koho (Borový, Svoboda…), kdy (rok vydání, nebo není-li v knize uveden, nahradí jej poznámka br, bez roku), rozměr knihy (není třeba centimetrů, postačí udání, jde-li o 8°či o 4°, o osmerkový či o kvartový formát), počet stran (všech, tedy i nepaginovaných), ale ty uvedete v závorce: 285+(5), počet příloh (to jsou obrazové přílohy, mapy apod., pokud nejsou paginovány, nebo pokud s nimi stránkování knihy nepočítá), poznamenání, kolik dílů má kniha a v kolika svazcích je svázána (to není totéž!), ve které vyšla sbírce (na př. Světová knihovna 785–787, Živé knihy A sv. 5…) a jaké je její přírůstkové číslo. Toto je ovšem pouze suchý výčet, všem možnostem a nuancím při vyplňování toho lístku vás tu nenaučím, na to, opakuji, máte kursy a dohlížející funkcionáře. Jsou případy, nad nimiž zaváhá i zkušený knihovník. To vás ale nesmí odradit od vedení či založení, nemáte-li ho dosud, hlavního katalogu. Je nepostradatelný, věřte mi to. A čtvrtý a poslední katalog, který máte míti, je příruční seznam pro čtenáře. Nezvykejte si na pohodlnické „Něco mi tam vyberte, pane knihovníku“, ale veďte svoje čtenáře k tomu, aby si knihy vybírali pokud možno samostatně. Je v tom kus výchovy. Vy pak jejich výběr upravujte podle svého nejlepšího knihovnického vědomí a svědomí. Nejběžnější formou takového příručního seznamu pro čtenáře bývá forma plakátová. Na listy papíru vypíšete autory, názvy a značky knih, papíry podlepíte a buď vyložíte na svém stole, nebo pověsíte na zdi. Čtenáři si vypíší značky knih, které by rádi četli, a vy jim podle nich knihy vyhledáte. Takový seznam (a jemu podobný, ale lákavější seznam z knižních obálek, nalepených na kusech tužšího papíru a označených signaturou knihy) má jednu základní nevýhodu: nic o knize neříká. Je mrtvý. Autor a název, dost. Prostí čtenáři, kteří na sebe dávají působit titulem (nebo obálkou), vždycky prodělají. A vy – z výchovného hlediska vzato – s nimi. Lidovýchovný ústav učinil před časem

44

zajímavý pokus, když vydal veliký seznam knih, vhodných pro veřejné knihovny, a k bibliografickým datům každé knihy přidal i stručnou zhodnocující charakteristiku. A vydal ten seznam na volných listech, tištěných jen po jedné straně, takže knihovníci měli možnost vystříhávat si popisy knih, které měli, a nalepovat je na listy svého příručního seznamu pro čtenáře. Nevím, jaký měl ten pokus ohlas, ale považuji jej za znamenitý. Jedině tak, vhodnou poznámkou, kritickou glosou, je možno knihu čtenáři přiblížit. Vtip je v tom, aby se v takové poznámce obsah knihy pouze napověděl, vzdáleně naznačil, aby se nenápadně řeklo, pro jaký stupeň čtenářské vyspělosti je ta kniha vhodná – tak a nejinak. Suché bibliografické údaje, to nic není. A bude záležet na vás, knihovníci, jak si pomůžete. Povedete-li si řádně aspoň tyto čtyři seznamy, budete právem platiti za dobré knihovníky. Městští knihovníci z velikých knihoven vedou jich více. Aspoň o dva. Když jste knihu řádně zapsali a vepsali její značku (číslo místního seznamu) a přírůstkové číslo na druhou stranu titulního listu, když jste do knihy vtiskli razítko knihovny (dejte si je udělat pokud možno malé a vkusné, neznehodnocujte knihu zbytečně!), odneste ji ke knihaři. A tam řekněte: Toto je kniha pro veřejnou knihovnu! Projde mnoha rukama a všechny ty ruce nebudou právě šetrné. Pamatujte na to, mistře knihaři, při své práci. Budete-li na to pamatovat – a jedině tehdy budeme dobrými přáteli! – budete knihu řádně v každém archu šiti poctivou a pevnou nití a přišijete ji na tři motouzy či tkanice. Dva nebo dvě mi nestačí. Desky budou ze silné lepenky a vy, až ji budete řezat, budete se snažit, aby při vysýchání „nepracovala“ do oblouku od knihy, ale právě naopak. Hřbet uděláte ze silného a hustého plátna a značku na něj vyrazíte nebo štítek pro značku nalepíte u všech knih ve stejné výši zdola. Také rohy potáhnete plátnem. Předsádku vlepte jednobarevnou, pevnou, a na vnitřní straně přední desky přilepte do levého dolního rohu kapsičku pro knižní lístek.

45

Obálku knihy mi přivažte dozadu. A, prosím vás, dbejte při ořezávání na to, abyste mi neuřízl stránky až k tisku. Ořezávejte opravdu co nejméně, ořezávejte mistrovsky, mistře! Nezapomeňte, že za nějaký čas přijdu, abyste mi knihu převázal; co byste potom ještě ořezával? Podívejte se též dobře na přílohy! Vlepte mi je opravdu tam, kam patří, a vlepte mi je tam pořádně! Tady máte seznam knih, které vám dávám do vazby, na opisu mi potvrdíte, že jste je přijal, až budou knihy svázány, přineste mi je s účtem, ve kterém je jednotlivě vyjmenujete a ke každé připíšete, co stála její vazba. Kdyby vás to zdržovalo, připište ceny k titulům knih na seznamu a spíchněte jej s účtem! Za nějaký týden vám knihař knihy přinese. Jistě se neurazí, když si jednu po druhé dobře prohlédnete, abyste se přesvědčili, jestli splnil vaše příkazy. Když takovou bytelně svázanou knihu držíte v ruce, když v ní listujete, chápete, proč vám nemohu radit, abyste kupovali knihy v tak řečených původních vazbách. Ty se pro veřejné knihovny prostě nehodí. Obyčejně drží v deskách jenom na proužku organtýnu – a to pro vás nic není. A jejich vnější úprava? Co s ní ve veřejné knihovně? Vždyť knihovník udělá nejlépe, když i ty knihy od knihaře před půjčováním zaobalí do silného balicího papíru, aby co nejméně trpěly! Na ten obal potom nebo – nebalíte-li – přímo na štítky nalepené na knize (jeden je na hřbetě, druhý na přední desce) napište výrazně a čitelně značku knihy, do kapsičky vsuňte knižní lístek, na který píšete, kdo si kdy knihu vypůjčil (jsou tam rubriky pro číslo legitimace a pro datum) – a kniha je připravena! Čeká na svého prvního čtenáře. Čtenář přišel. Odvykněte si, knihovníci, všechno sousedské, jakmile si stoupnete za svůj knihovnický stůl. Neříkám, že máte ze své knihovny dělat ouřad, jsem proti tomu ze všech sil, ale jste sami proti sobě a – to hlavně! – proti pořádku v knihovně, jakmile si myslíte, že ke knihovnické agendě stačí sešit a tužka.

46

V tom sešitu bývají totiž, viděl jsem to mnohokrát, jména čtenářů, tak asi dvě na stránce, a k těm si knihovník připisuje značku knihy, kterou škrtne, když čtenář knihu vrátí. To není pořádek! To je chaos! A je to zdržování práce, když ta jména musíte v sešitě hledat, připisovat, škrtat a zase hledat, připisovat, škrtat… Dejte hezky čtenářům legitimace s čísly a oni ať je pořádně nosí do knihovny s sebou. A do knih dejte knižní lístky. Najdete čtenářovi knihu, vyjmete lístek, napíšete na něj číslo čtenářovy legitimace a datum výpůjčky – ano, to je pořádek! Neboť z takového lístku vidíte na první pohled, kolik čtenářů kniha měla, jaké čtenáře měla, vidíte také, že poslední její čtenář ji má už déle nežli čtrnáct dnů (řaďte si lístky podle dnů výpůjček do nějaké pevné krabice; zhotoví vám ji knihař, neumíte-li to sami), a že je tedy čas psáti upomínku – zkrátka, ve všem všudy máte pořádek. Větším knihovnám radím, aby si pořídily tužší obálky s čísly a jmény čtenářů a aby do nich knižní lístky prostě vkládaly. Po skončení půjčovní doby lístky z obálky vysypete a v klidu, bez chvatu, řádně popíšete. Současně, potrpíte-li si na podrobná statistická data, víte vše, co potřebujete znát. Tedy i povolání, pohlaví a případně i čtenářův věk. Statistika, to je cosi, co nemůže minout žádného knihovníka. A zase: s tím obligátním sešitem vesnických knihovníků nebudete přesně nikdy nic vědět. Po každém půjčování se hezky v knihovně zavřete a do statistického deníku si vepište všechna data, která vás a vaše nadřízené zajímají. A tedy datum půjčování. Kolik přišlo čtenářů. Kolik jste jim vypůjčili knih: a) zábavných, b) naučných, c) pro mládež. Lehce to spočítáte, když máte různobarevné knižní lístky. Můžete si také poznamenat, kolik přišlo čtenářů a kolik čtenářek, kolik dětí, prostě všechno, co vás zajímá. Potom seřaďte knižní lístky podle

47

oborů a podle čísel, opatřte je znamením, z kterého jsou dne – a teprve nyní jste hotov s půjčováním. Možná, že se vám ta statistika bude zdát suchopárná. Není, ona jediná vám může říci, jak pracujete. Když se na konci roku zahledíte na číslice, které vám neomylně (záleží na vás, aby byly neomylné!) povídají, že jste pracoval dobře, že se vám podařilo zvýšit počet čtenářů a ti že hojně čtou dobré knihy – to je ta pravá knihovníkova odměna. Mimo toho chtějí po vás i vaši nadřízení, abyste jim sděloval, jak jste se během roku činil. Pište jim, prosím vás, pravdu! Nemá smyslu, abyste kohokoli omračovali, nikdo, vy nejméně, tím nic nezíská. Budete-li ve výroční zprávě bájit o své činnosti efektní nepravdy, nestanete se lepším knihovníkem. To by svědčilo jen o tom, že víte, že jste mizerný knihovník a že to chcete zastřít – podvodem.

48

Kapitola 6 Bylo řečeno v předchozí kapitole, že začátkem knihovníkovy práce je kniha. Pozor! Nebylo řečeno, že by kniha byla počátkem i koncem knihovníkovy práce, že by byla její alfou i omegou, že by kniha byla knihovníkovi vším. Znamená pro něj mnoho, ale jako prostředek, mnohem více pro něj musí znamenat čtenáři! K němu, ke čtenáři stále lepšímu, je dobrá kniha v rukou dobrého knihovníka dobrou cestou. A tak přišel čas, abychom si pověděli o knihovníkovi a čtenáři. Vejde se nám do té statě ledaco, co zdánlivě nesouvisí, co však souvisí kdesi uvnitř, pod povrchem knihovnické práce administrativní, které je třeba k tomu, aby se na cestě za lepším čtenářem neobjevovaly zbytečné překážky. Propagujte svou knihovnu! Nestačí, označíte-li budovu, v níž je umístěna, tabulkou, to mnoha lidem nic neříká. Využívejte soustavně služeb obecní tabule pro vyhlášky, místního rozhlasu nebo místního hlasatele pouličního. Máte-li v obci nebo v kraji noviny, jistě vám rády pomohou. Jste učitelem? Školní děti, poučíte-li je správně, mohou pro známost vaší knihovny udělat nesmírně mnoho. Reklamní sklíčko v biografu stojí pár haléřů a při troše dobré vůle a pochopení vám je jistě budou promítat zadarmo. Místní osvětová komise pořádá přednášku. Poproste jejího funkcionáře, aby v doslovu upozornil na obecní knihovnu. Udělejte si z okna knihovny výkladní skřínku nových knih. Může-li vám knihkupec opatřit knižní obálky navíc, proč byste si nemohli pořídit plochou zasklenou a označenou skřínku a proč byste ji, vyplněnou těmi obálkami na lepence nebo na napodobených knihách, nemohli zavěsit v předsíni biografu? Ovšem: střídat!

49

Prostě, možností, jak na knihovnu upozornit a upozorňovat je dost a dost. A dobrý knihovník se pozná také podle toho, kolik si jich vymyslí a jak budou působivé. A nyní dále. Čtenáře jste tedy získali a on přichází do knihovny. Už jsem pověděl, že znám nouzově bědné umístění mnohých obecních knihoven, ale tady zase bude záležet na knihovníkovi, jak to udělá, aby knihovna zapůsobila na nového čtenáře na první pohled příznivě. Všimněte si obchodníků a jejich snažení po pěkné úpravě krámů! Je pochopitelné, protože neupravenému a možná i nečistému krámu se vyhýbáme na sto honů. Říkáte, že knihovna nemá v obci konkurence? Nemá, ale vždyť oni lidé do ní také nemusejí chodit, nebude-li se jim tam líbit! Nezapomínejte, že čtenáře musíte získávat a udržet! Skříň mějte čistou. Nepokládejte na ni nahoru staré krámy, nakřáplé hrnce, zaprášené papíry, nádoby, v nichž kvasí sýr… Stůl mějte potažený neznečištěným balicím papírem, není-li jeho deska bez poskvrny. Na stěnu pověste nějaký hezký obrázek, nejlépe reprodukci dobrého výtvarného díla. Knihy mějte pobaleny bez mastných skvrn, prohlížejte je, nejsou-li v nich „záložky“ nepořádných čtenářů, tedy hřebínky, motouzy, vyčesané vlasy, slupky ze salámů, jak už se to tak v knihách nachází. Dbejte také, aby tam nebylo „duchaplných“ poznámek tužkou na okraji. Dělávají je přemnozí čtenáři, kteří se dověděli, že se má číst s tužkou v ruce. Ať tak čtou, ale svoje poznámky ať píší na svůj papír a ne přímo do knihy. Jiný čtenář nebude třeba s jejich vtipnými názory souhlasit a začne v knize polemizovat, zapomínaje, že odpovědi se už nedočká – to by ta kniha za chvíli hezky vypadala! Odstraňujte z knih všechnu nečistotu, skvrny, všechno, co by od její četby mohlo odradit. Stane-li se, že se ze starší knihy ztratí list, neváhejte, opatřete si jinou a ty zbývající stránky opište a vlepte do poškozené knihy. Stane-li se, že vám knihař přehodí při vazbě archy, upozorněte na to čtenáře vlepeným lístkem na počátku knihy. Taková drobná pozornost se knihovně vyplatí… Plakátové seznamy

50

(a vůbec seznamy pro čtenáře) mějte vkusně upraveny. Nejste-li si jisti úhledností svého rukopisu, snad vám někdo známý vypomůže psacím strojem. A není-li ho v obci, jistě tu bude někdo, kdo má hezčí písmo nežli vy. Seznamy doplňujte, nelajdačte. Čtenář má právo vědět, jaké knihy si může vypůjčit… Nezanedbávejte v knihovnictví to zdánlivě vnější. Tudy se chodí ke knize. A nyní dojde k vašemu osobnímu styku s čtenářem, k tomu nejchoulostivějšímu v knihovnictví. Budete potřebovat mnoho taktu, mnoho sebezapření, mnoho té nejlepší vůle, ale hlavně mnoho znalostí, abyste v tom styku, jenž tak často ve svých počátcích bývá i bojem, čestně obstáli. Není to lehké. V souvislosti s knihovnickým stykem s čtenářem se končívá o čtenářské psychologii. Aby bylo jasno, o co vlastně běží: Není čtenářské psychologie jako nauky, která by obsáhla všechno, co je potřebné pro váš poměr k čtenáři. Není jí, protože není čtenářstva. Jsou jednotliví čtenáři, ale žádná knihovna na světě se nemůže pochlubit tím, že by její čtenářští členové tvořili jednolitý kolektiv, na který by se mohla uniformně aplikovat jakási čtenářská psychologie. Není jí, protože jeden každý čtenář má svou osobitou a nezaměnitelnou čtenářskou psychologii, která vám nedovolí, abyste na něj použili poznatků, které jste získali u jeho souseda. Čas od času se pořádají všelijaká šetření o četbě. Zjistí se na příklad, že šestnáctiletý zámečnický učedník František Novák považuje za nejlepší knihy, které kdy četl, Mayovy „Vánoce“, Fikerův „Voskový les“ a Verneova „Nového hraběte Monte Christo“. Dobrá, ale co s tím? Už o bratrovi – dvojčeti Františka Nováka to neplatí, protože tomu se pravděpodobně líbí knihy docela jiné, je jiný čtenář. A tak se čtenářské psychologii nenaučíte ani z Krejčího3 ani z Habáně4 a ani z Rubakina5 ne, ale jste-li dobrý knihovník –

František Krejčí (1858-1934), filozof, psycholog a pedagog, mj. autor rozsáhlé učebnice Psychologie. Pozn. red. 3

51

z knihovnické praxe. Dovolíte-li, abych trochu přeháněl, vyhlíží to s tou čtenářskou psychologií v praxi takto: Přijde babka čtenářka. „Dobrý den, paní Krupičková. Tak copak byste ráda četla?“ „Ale dyť voni už budou vědět, pane knihovník, vyberou mi tam sám, co by se mi tak mohlo líbit…“ Aha, a teď ukaž, knihovníku, jaký jsi psycholog. Že víš cosi o počitcích, zážitcích, dojmech a vjemech? Co s nimi? Tady stojí babka, která neví, co by četla, a tady jsou knihy. A teď vyber takovou, aby se té babce líbila (to aby pochopila, že knihovna je zařízení blahodárné, a aby jí zůstala věrná), a současně aby byla prvním stupínkem k čtenářské výchově té čtenářky. Na to, milá brachu, není recept v žádné učebnici psychologie, a není na to vůbec receptu. To proto, že teď, v této chvíli musíš ukázat, jsi-li knihovníkem, čili nic. Katalogizovat, to se naučí každý, ale dobře půjčovat knihy lidem, kteří se v literatuře nevyznají, to musí býti v tobě. A taková babka, to je vlastně teprve začátek. Postupem doby budou se vám nabízet problémy stále složitější – a všechny je musíte rozřešit. Území čtenářské psychologie je území v knihovnictví nejzajímavější. Jednak proto, že je kolbištěm, na kterém knihovník ukáže svou knihovnickou sílu, jednak též proto, že právě zde dochází ke knihovnickým dobrodružstvím. To třeba přijde k pultu paní. Taková, která do rubriky zaměstnání na přihlášku (přihlášky si zaveďte, budou vám současně lístkovým seznamem čtenářů; a ten je lepší než zase nějaký sešitový) napsala obvyklé V domácnosti. Tedy ne Choť lékaře nebo Choť advokáta či

Petr Metoděj Habáň (1899–1984), katolický kněz, filozof, pedagog, spisovatel, zakladatel a redaktor Filosofické revue. Pozn. red. 5 Nikolaj Alexandrovič Rubakin (1862–1946), ruský učenec a bibliograf. Rozvinul tzv. bibliopsychologii (psychologické zkoumání účinků knihy na čtenáře). Pozn. red. 4

52

Choť berního správce. Prostě V domácnosti, a tedy zřejmě v domácnosti mistra řemesla zámečnického či obuvnického. Přijde taková paní a povídá: „Tak tady nesu tu Věru Lukášovou. To bylo, pane knihovníku, moc pěkné čtení. Hned jsem si to poznačila do kredence.“ „Do kredence?“ „Jo! Já mám totiž dcerku, je jí devět let. A když já čtu nějakou pěknou knížku, tak si vždycky napíšu na vnitřní stranu dvířek v kredenci, jak se ta knížka jmenuje, a vedle si poznačím, kdy ji Mařka smí číst.“ „?“ „No třeba napíšu: Věra Lukášová, 17. To znamená, že to byla moc pěkná knížka a že si ji Mařka může přečíst, až jí bude sedmnáct.“ Vzdáleně mi připomněla jednoho starého pána, který přišel a chtěl něco pro svoji sedmnáctiletou vnučku. Knihovník přispěchal s náručí knížek, o nichž předpokládal, že by mohly sedmnáctiletou slečnu zajímat. Pán se v nich probíral, probíral, pořád nevěděl, co by, a nakonec rozpačitě povídá: „Víte, já nevím, tohle mi všecko připadá takové nějaké moc moderní. Víte, když mně bylo sedmnáct roků, tak jsem hrozně rád četl romány od Vácslava Vlčka6. Dejte mi nějaký, třeba se jí to také bude líbit…“ No, třeba… Třetí je smutnější. Čtenářka nepřišla celý měsíc do knihovny. A když přišla, byla v černém. „Pane knihovníku, nějaké čtení, ale musí to být smutné a musí tam těm lidem někdo umřít, nebo se musejí vůbec nějak trápit. Když

Vácslav Vlček (1839-1908), spisovatel, dramatik, novinář a básník, autor objemných a někdy rozvláčných prací, často s historickým námětem. Jeho styl bývá označován jako idealizovaně realistický se snahou povznášet a morálně pozdvihovat čtenáře. Pozn. red. 6

53

mně… když mně umřel… chlapec… umřel… tak ať vidím, že jiní mají také zármutek…“ Zaplakala. Ale nezastřela tím svou truchlivou mateřskou krutost. Takové jsou pohledy na praktickou čtenářskou psychologii. Nezachytí ji ani stotisíc nejdůmyslnějších dotazníků, žádný předepsaný učený aparát ji nepostihne v její úžasné proměnlivosti od člověka k člověku, v jejích zvratech, v její chaotičnosti na jedné a jasné průzračnosti na jiné straně. Teprve tváří v její proteovsky proměnlivou tvář ukáže knihovník, je-li opravdu knihovníkem. Chápe-li svoje poslání správně jako kulturní službu lidem, živým a skutečným lidem, a umí-li jim sloužit, jak to potřebují, i když si to mnohdy neuvědomují, i když se tomu někdy i brání. Znalost lidí a takt v jednání s nimi, když je vedeme – to je jeden ze základních požadavků našeho veřejného knihovnictví. A knihovnické kursy a knihovnické školy nebudou do té doby zcela dokonalé, dokud nezařadí do svých osnov praktické knihovnické lidoznalství. Jedna babka – čtenářka dokáže v takové učebné hodině víc, než celá učebnice psychologie. Knihovnická věda nesmí býti v tomto ohledu ze slov, ale z živých lidí. S otázkou čtenářské psychologie nejúže souvisí otázka výchovy čtenářů. Tím rozumíme knihovníkovu snahu o nejvyšší dosažitelnou čtenářskou úroveň. Poměřujeme ji hodnotou čtených knih a usilujeme, abychom na ni dostali co nejvíce svých čtenářů. A zase nemůže jíti o proměnnou konstantu. Jsou případy, kdy se rádi spokojíme tím, že jsme čtenáře dostali od sešitů dvoukorunových románů k „Jerrymu z ostrovů“. Už to bude úspěch, protože zapeklití čtenáři špatných dobrodružných románů se beztoho až běda špatně přetvářejí ve čtenáře vyššího literárního typu. Poměrně tvárnější jsou čtenáři (čtenářky) tak řečeného společenského románu. Nehledíc k tomu, že mi nikdo nenamluví, že by byl nějaký tak

54

nepřekročitelný rozdíl mezi romány B. Zahradníka-Brodského7 a „Ságou rodu Forsythů“, je snazší schůdnost výšin toho literárního útvaru dána už tím, že jeho problematika bývá ve všech výškových vrstvách celkem stejná, tož milostná či rodinná. Jak čtenářsky vychovávat, to by nejlépe ukázaly zase příklady, které ovšem budou jiné s každým čtenářem. Není tu tedy univerzálního receptu, platného pro všechny knihovníky a pro všechny čtenáře. Bude to zase jenom mnohonásobná zkušenost, která knihovníka naučí, jak v jednotlivých případech nastavovat žebříček, po němž chce čtenáře vyvést až na nejvýše mu dosažitelný příčel. Může přestat, jakmile se mu zdá, že o stupínek výše by čtenáře už začínala jímat závrať. Prakticky tu mohu říci, že znamenitým zkušebním kamenem čtenářské kapacity jsou romány F. X. Svobody8. Dostanete-li se až k nim s těmi, kdo začínali (ale spíše: začínaly) sešitovými krásnými romány pod lampou, udělali jste kus poctivé práce a nebyli jste knihovníky nadarmo. Jak to budete dělat, to je už zase problém čtenářské psychologie. Rozhodně musíte mít nejdříve sami jasno v otázce hierarchie hodnot, a pak nesmíte lepší četbu vnucovat. Raději počkejte, nespěchejte, váš příhodný okamžik přijde, jenom nevnucujte. Vnucenou knihu si čtenář odnese, ale doma ji zaručeně nebude číst. Vám ovšem řekne, že ji četl a že se mu líbila – a v tom okamžiku jste ztroskotali. Budete-li mu věřit a dávat mu postupně knihy lepší a lepší, ztratíte milého čtenáře-nečtenáře za pár neděl navždycky. Taková kniha se musí vpašovat a vy při tom musíte myslet na mnoho a mnoho věcí. I na to, že titul „Teta blondýna“ nebo „Čím, srdce, čím jsi zhřešilo“ je rozhodně čtenářsky lákavější nežli „Řeka“ nebo „Vlna za vlnou se valí“. Takové úskalí pro primitivního čtenáře musíte umět obeplout.

Bohumil Zahradník-Brodský (1862–1939), autor knih tzv. lidového čtení, převážně s milostnými, rodinnými, společenskými a historickými náměty. Pozn. red. 8 František Xaver Svoboda (1860–1943), básník, dramatik a spisovatel. Pozn. red. 7

55

Vůbec si dávejte na čtenáře pozor. Jsou to tvorové záludní a rádi chodí v maskách. Paní správcová se kdesi dověděla, že knihy té a té edice jsou v módě u všech jejích přítelkyň, před nimiž ona svoje krajně pochybné čtenářské záliby úzkostlivě tajila. A protože je nyní chce tajit i před panem knihovníkem, půjčuje si „pro sebe“ Olava Duuna9 a Elinor Glynovou10 si vyžádá jako přívažek „pro služku“. Olava Duuna položí v saloně na stůl, Glynovou čte. Taková čtenářka přirozeně knihovníkovi jeho výchovné poslání velmi ztěžuje, ale prokoukne-li ji, může i toho jejího čtenářského snobismu využít k tomu, aby ji opravdu naučil číst. Možná, že postačí, bude-li s ní zavádět o vypůjčených knihách hovor. Pozor ovšem, veřejně blamovat ji nesmíte! Pište pro čtenáře své knihovny nástěnné noviny. Není to žádné veliké umění. Vhodný článek, vystřižený z časopisu, obrázek, opis pěkné básně, karikatura nebo fotografie, citáty – a k tomu pár slov osobních, rady, pokyny (lepší nežli strohé vyhlášky!), to vám nezabere příliš mnoho ani času, ani místa. Jen to udělejte vkusně a umístěte pak ty noviny tak, aby padly čtenářům do oka! A nenechávejte je zežloutnout stářím!

Olav Duun (1876–1939), norský romanopisec, ve svých ságách se zaměřoval na vnitřní psychologii postav. Pozn. red. 10 Elinor Glynová (1864–1943), anglická spisovatelka a scénáristka, proslulá autorka romantických příběhů pro ženy, ve své době považovaných za vzrušující a často skandální. Pozn. red. 9

56

Kapitola 7 Z největších bolestí, na které knihovník narazí při své praxi, je otázka tak řečené ženské četby. Nevím, kdo byl ten nepřítel poctivého čtenářství, jenž začal první písemnictví dělit na knihy pro ženy a na ty ostatní, ale zasloužil by na pranýř. Kdyby si ženy uvědomily, jak je tohle dělení četby uráží, myslím-li na hodnotu knih, označených obyčejně jako písemnictví pro ženy, musely by je cítit jako pohanu. Největší totiž část toho čtení počítá s nízkou inteligencí, která by ani nesnesla zamyšlení nad vážnějším problémem, vyhraženým, zdá se, jedině pánům tvorstva – mužům. Totiž – ono to má svůj háček, a to háček velmi ožehavý. Ženy, aspoň jejich největší část, ztratily právo cítit „ženskou“ literaturu jako pohanu z toho jednoduchého důvodu, že se jim v ní zalíbilo. Budete asi marně přemýšlet o důvodech té záliby ve formální banalitě a v dějové plytkosti hrozivé většiny románů pro ženy. Lenost mysliti? Hledání umělých rájů? Nevědomost, že „jsou i jiné končiny“? Co vlastně? Dosti pravděpodobný zdá se mi býti výklad, který tu označuji jako hledání umělých rájů. Opusťme na malou chvíli písemnictví a zajděme do biografu. Jaké filmy se líbí průměru návštěvnic biografů? Zcela určitě ne prosté filmy prostých příběhů prostých lidí, ale mnohem spíše nákladné filmy neuvěřitelných příběhů lidí s modrou krví nebo se spoustami peněz. To není tak docela nepochopitelné, jakmile si uvědomíme, že lidé průměrné inteligence všechny ty vymyšlené příběhy, kterých se zúčastňují jako diváci nebo čtenáři, prožívají. Všimli jste si přece jistě, kolik žen v hledišti biografu pláče při scénách, vypočítaných na dojetí. To je nejprimitivnější, ale také nejhmatatelnější důkaz toho, že se ty ženy odpoutaly od všedností svého života a že se přestěhovaly do obrazu, jenž se tu před nimi míhá na plátně. Není to nic nepřirozeného. Nezapomínejme, že v lidech je touha po krásném, a já bych nechtěl tvrdit, že v někom je příliš menší, než v komkoli

57

druhém. Domovnice žižkovského činžáku má ji možná právě tolik, jako teoretik umění, ale zaměřuje si ji jinam, jinak nežli on si vykládá pojem krásy, jinde a jinak ji hledá. K tomu přistupuje druhý motiv, tentokrát už spíše sociální. Motiv taktéž vrozené touhy dostat se jinam, dostat se výš, než kam mne život postavil. A tu postačí docela málo, aby se ta přirozená touha proměnila v cosi až křečovitě nepřirozeného, jakmile se přeneslo do světa umění. Tu se totiž projevuje usilovným vyhledáváním filmů a knih (a operet!) s ději ze vznešené společnosti, s ději, v nichž se kladou překážky lásce, která na posledních stránkách přece jenom zvítězí, ale nejraděj i s ději o tom, jak ta chudá k svému štěstí přišla. Štěstí představuje v takových knihách bohatý pán s automobilem a šekovou knížkou, případně – v novější době – elegantní mladý lékař se znamenitou praxí. Dobrý kurs mají též inženýři a statkáři. Dobrá, řeknete, čtenářky hledají tedy v těch „svých“ románech to, co nepoznaly v životě… To snad není tak zavrženíhodné. Muži, milovníci dobrodružných románů, to dělají přece také. Ale já vám říkám, že to zavrženíhodné je a že je z největších úkolů knihovníkových, aby proti „ženské“ četbě zuby nehty bojoval tím, že bude čtenářky své knihovny nenápadně vést k lepší četbě. Neboť – to jsem už naznačil – náruživá četba románů, o jakých je tu řeč, není problém toliko čtenářský, ale i sociální a především mravní. U nás, když už se začne vážně (zase jednou!) hovořit o literárním braku, myslívá se poněkud jednostranně na „literaturu“ zjizvených Billů s devítirannými kolty, a tedy na spisování pro mládež pohlaví mužského. Méně, zdá se, zajímá odpůrce – ale i přívržence – literárního braku to, o čem a nad čím sní mladé dívky. A přece se mi zdá, že vliv četby na dívčí mládež je pro budoucnost celých rodin a národa daleko závažnější, než význam četby „cowboyských“ morzakorů11 pro naše mládence. Věřím totiž, že na dívčí mládež Morzakor neboli „mord za korunu“ – zkratkové označení pro laciné, v sešitech vydávané dobrodružné čtivo. Pozn. red. 11

58

působí soustavné poučování o tom, jak ta chudá dívka přišla skrze svou tělesnou krásu k bohatému ženichovi nepoměrně hlouběji a citově zhoubněji nežli všechny mordy špatných krváků dohromady. Zveličovat nebezpečnost mužských i ženských brakových knížek nemíním, ale ani zmenšovat bych ji nechtěl, protože tu opravdu je. A je jí, opakuji, více v braku pro dívky než v krvácích pro mládence. Neboť k tomu, aby člověk po přečtení několika sešitů kovbojských či loupežnických románů šel a vyloupil Živnostenskou banku nebo uspořádal vítěznou přestřelku v saloonu automatu Koruna, je třeba určitých a velmi jednoznačných předpokladů. Čeho však je třeba k tomu, aby prostoduše uvažující děvče začalo po četbě „ženských“ románků opravdu čekat na svého prince v neslyšně jezdícím dvousedadlovém a stříbřitě šedivém osmiválci? Jen toho, aby toužilo po opuštění svého sociálně nevalného prostředí. A které prostoduše uvažující děvče by takové touhy nemělo, zejména když si ji ještě přikrmuje stránkami nasládlých receptů na bohaté vdavky snadno a rychle? V tom vidím největší nebezpečí tak řečené lidové ženské četby. A jsou doklady toho, že to nebezpečí nezůstává pouze nebezpečím, ale opravdu společensky působí. Leptá. Nahlodává. Rozkládá zdravou tkáň. Důvod je jasný: Jsou to nemravné knihy. Rozumějte mi dobře, já nemyslím na nemravnost vnější, dějovou nebo slovnou. Myslím to tak, že nemravná je každá „lidová“ knížka, která praví, že cesta k lepšímu postavení se jmenuje sličné dívčí tělo. A to jich říká – více méně nezastřeně – většina. Každý se o tom může přesvědčit. Říkají to s líbezně nevinnou tváří a říkají to soustavně. Opakujeme-li ale prostému člověku něco po desáté a po sté, uvěří tomu. To je stará zkušenost. Pravda, krváky také soustavně tvrdí, že jenom rychlejší pohyb k pistolovým pouzdrům je cestou k úspěchu, ale jejich čtenáři pistolových pouzder nemají a o užívání nožů a pěstí vědí, že jsou tu jakési zákonité předpisy, když už nemluvím o zábranách svědomí. Ale proti metodám, ‚úspěchu‘, o kterém

59

soustavně píší sešitové i nesešitové romány pro ženy, není zákonitých zábran. A zábrany svědomí si vzaly na starost ty knížky samy. Jsou-li jaké, zaručeně je časem odstraní. To je ten rozdíl. Ubohé dívky… A pořádných knížek se pro ně píše tak málo…! Kapitola o ženské četbě by nebyla úplná, kdybych v ní neupozornil na ještě jedno nebezpečí. Napsal jsem už, že většina těch knih je nemravná. Nyní chci ještě doložit, že se mezi ně dovede vloudit i vyložená pornografie. Připomínám to mimo jiné též proto, že to zjištění je velmi závažné i pro knihovníky, které by mělo upozornit, že z neznalosti by se mohli státi šiřiteli neřádu nejhoršího. A potom i proto, že by se tak mnohému mohlo zdát, že odpor proti literárnímu braku je záležitost několika málo přemrštěných estétů a zbytečně přísných pedagogů. Abych i takovým pochybovačům dokázal, že by bylo třeba ne brožur a článků, ale plamenných slov kazatelských, jejichž každý patos by byl ještě příliš slabý, vypisuji zde obsah jedné takové knížky. Ponechávám při tom stranou slovesnou stránku, která je téměř vždycky bědná až hrůza a která by vyžadovala zvláštní úvahy. Ostatně ji čtenář vytuší i z toho, co tu bude čísti o obsahu. Ty dvě složky se totiž doplňují v „ideální“ celek. Na obálce knihy, o kterou běží, a která už svým titulem působí velmi idylicky výchovně12, tam se výslovně čte, že jde o knihu pro dívky. Nepřestávejte na to myslit, prosím! V jednom městě, obklopeném lesy se starými kmeny, které „se svými omšelými pahýly dívají do kraje“, žije krásná studentka, plachý pan profesor Mayer, důstojník Ratko a jiný důstojník, ten se jmenuje Viktor.

Olga Božena Rakušanová: Pro dětský polibek, román pro mladé ženy (1940). Knihovna dívek, svazek 10. Pozn. red. 12

60

Naší pozornosti si zaslouží, že ta krásná studentka, která „jakoby každému chtěla dopřáti pěkného pohledu na svoje krásně rostlé tělo“, dívka „s vlasama jako len“, se jmenuje – Venuše! Jaká symbolická hloubka! Ale pojďme dále, poznejme po lidech i děj: Při tanci se do Venuše zamiluje pan profesor i pan Ratko. Pan profesor dostal přednost, pan Ratko byl z toho pochopitelně zoufalý. „Před očima viděl krásnou postavu Venuše Berlové. Její mladá svěžest a dívčí půvab ho hluboce vzrušily. Ještě teď v noci viděl krásně modelovaná lýtka jejích nohou…“ Tak byl z toho zoufalý, že se pokusil dokonce i o sebevraždu, ale v té mu, bohudíky, zabránil v poslední chvíli jeho představený. Pro vývoj děje měla jeho „zázračná“ záchrana nedozírné následky. Byl přeložen do Prahy, kde z věrné lásky k Venuši „si nevšímal žhavých pohledů žen, které by v něm rády měly svého žhavého milence“. Pan profesor se zatím se svou Venuší oženil. Nešlo to ovšem docela hladce, pan profesor byl tuze nesmělý, ale naštěstí pro děj došlo k Venušině lesní episodě s poručíkem Viktorem, který „horkými polibky zasypal její hrdlo a než se vzpamatovala z prvního překvapení… chytá ji, svírá mocně levou paží a pravou vjíždí do bluzičky a drtí její ňadra“. Tu se jako deus ex machina objeví na jevišti pan profesor, Viktora zažene a Venuši zachrání. „Políbila mu z vděčnosti ruku.“ Potom se tedy vzali a málem by byli šťastni. Jenom dítě jim chybělo. Když to tak trvalo nějaký rok, šli k lékaři. Ten zjistil, že marnost jejich toužení zavinilo to, že pan profesor „zdědil (!!!) tu neblahou skutečnost, že nemůže míti děti. Přijměte mou soustrast“, dodal lékař. (A přijměte mou soustrast, čtenářky takových románů, jestliže ani nyní ještě nechápete, že jejich autoři počítají s vaší naprostou duševní méněcenností.) Po tomhle geniálním lékařském rozsudku následují duševní boje, plné chyb proti duchu českého jazyka, o zdravém rozumu ani nemluvě. V knize se o nich praví, že oběma manželům bylo k zalknutí. Ale jednoho krásného dne to pan profesor s mužnou

61

čestností rozřešil. Řekl si: „Což kdyby Venuše mohla si opatřiti dítě?“ – a od myšlenky ke skutku nebylo daleko. Venuše nic nenamítala, zvláště když jí její pan manžel připravil na nastávající operaci několika opravdu akademickými anekdotami. Touto na příklad: „Učitel se ptá žáka: Proč jsi nebyl ve škole? – Prosím, pane učiteli, nám se narodila holčička! – Učitel je překvapen: Jak to? Vždyť tvůj tatínek je v Americe! – No jo, ale on nám píše! – Uvádím ji tu jen proto, abyste věděli, jak rafinovaně působí středoškolský profesor na svou ženu, jen „aby si podle své svobodné vůle vybrala muže, s nímž by chtěla počíti dítě“. I vydala se paní Venuše na cestu, aby hledala otce svého příštího dítěte. Jela do Prahy. V Praze „první její cesta byla do umyvárny. Když vykoupala své nádherné tělo, zhlížela dlouho svou krásu v zrcadle. Komu asi vyjde vstříc snědé její tělo, komu vydá v plen všechny své půvaby v jediné, celý svět překonávající touze míti dítě?“ Musela to být opravdu hrozná touha po dítěti, když vzápětí čteme, že „oči jí šelmovsky zazářily a Venuše se usmála sama na sebe a řekla: ‚Když už mám hřešit, ať to stojí za to!‘ Potom vítězoslavně vyšla ven a její pružná postava lehko se vypjala a cit nezkaleného štěstí naplnil její hruď.“ Pochopitelně. Potom šla do kavárny, sedla si – a už tu byl – nu, kdo jiný? Přirozeně, že pan Ratko. I byl z toho veselý barový večer s lahvemi vína, kdy „jejich těla jásala triumfem krásy a svěžesti, jejich krev zpívala, podnícena množstvím vypitého alkoholu“. Nu „a konečně vešli do pokoje… Ratko otevřel láhev šampaňského a tímto skutkem získal největší sympatie Venušiny.“ Byla to zřejmě žena hlubokého založení. Popíjeli tak dlouho, že se Venuši až zdálo, že „snad není dostatek žádoucí. Dala tedy svézti se sukni do klína, takže bylo jasně zříti plnost a krásu měkce modelovaných nohou, které se nad kolínky rozšiřovaly ve dvě krásné amfory, slibující největší rozkoš a slast. Ratko neodolal, políbil plnost jejího klína a odnesl ji na lůžko. Tam se její tělo vzepjalo, aby přijalo sémě budoucího dítěte, tak žádaného.“ Následují významné pomlčky a druhého dne doporučí Venuše Ratkovi, aby zapomněl. Mouřenín vykonal svou povinnost,

62

mouřenín může jít. Rozvést, jak on to chce, se nedá, protože „Karel je ušlechtilá a velkodušná povaha“. Což víme všichni, že ano. Potom s ušlechtilým a velkodušným Karlem čekají dítě, dítě se narodí, Karel se tváří otcovsky – a zdánlivě je všechno v pořádku. Chyba jen, že Venuše stále častěji „snila nad knihami milostné životy románových hrdinek. Zvláštní bylo, že vždy v úloze milence v jejích snech vystupoval Ratko, snědý a odvážný, jemný a silný. Její krev žhnula. Probuzena mocí vášně, nebyla spokojena s poklidným temperamentem Karlovým.“ Skončilo to zábavní cestou do Prahy, při které paní Venuše osaměla v hotelovém pokoji a převlékala se. „Již stála v růžovém kombiné, když se tu najednou otevřely dveře a kdosi vstoupil.“ Ratko, kdo jiný! Spletl si číslo pokoje, to se přece stává. „Překvapená skýtala lačným zrakům krásný obraz. Dmoucí prsa vykukovala z něžného krajkoví,“ takže to přirozeně zase skončilo několika tečkami… Do idyly však zle vpadl pan profesor, Ratko se proto diskrétně vzdálil a paní Venuše zakončila vzniklý rodinný svár výrokem „Než takový život, to raději žádný!“ A vzala tubu, v níž měla silné prášky pro spaní, a všechny je vysypala do sklenice vody. A vypila ji. Přirozeně, že ji zachránili, aby děj mohl pokračovat. Manželé se smířili, nikoli však na dlouho. Venuše totiž zjistila, že již zase čeká Ratkovo dítě. Tohle už ovšem bylo pro pana profesora trochu mnoho, takže „zkřivil vášnivým hněvem svá ústa a vyrazil ze sebe: ‚Ty čubko jedna!’“ A milou paní Venuši vyhnal, neboť je přece jenom rozdíl mezi tím, pošle-li manžel svou ženu do hotelu sám, a mezi tím, když ona se tam „nešťastnou náhodou“ sejde se svým milencem bez jeho dovolení. Venuše tedy jde. Ale ještě nedozněly na schodech její kroky, když si pan profesor uvědomil, že vychovatelka, která s ním v bytě zůstala, je „vysoká bruneta, hezké a plné postavy, s malou zástěrkou přes prsa“. A hned se od ní také dověděl, že se nevdala proto, že nesmí mít děti. Čtenářce se otvírají nové výhledy. Problém manželské rozluky vypadá v našem románu takto:

63

„Rozvod i oduznání otcovství šlo rychle. Do půli roku byl Karel svoboden. Vlastně rozloučen. Rozluku oslavil (!) se svým přítelem advokátem, který měl na šťastném skoncování věci největší zásluhu.“ Paní Venuše se odstěhovala s dítětem do Berouna, tam se seznámila s jakýmsi starším pánem, ale „anonymy“ ji poučily, že by mu musela říci: „Dostala jsem anonymní dopis, že jste veliký…“ Dala tedy přednost stěhování do Prahy. Přestěhovala se a jednoho rána vyhlížela z okna. Koho zahlédla? Ale ovšem, uhodli jste? To „Ratko překvapen vzhlédl a dlouho se zálibností na ni pohlížel. Venuše se podivila, co upoutalo jeho nesmírný zájem. Sklopila oči, pohlédla na svá prsa. Hned se celá začervenala. Jak totiž cvičila, košilka se jí rozhalila a dávala vykukovati ňadrům, růžovým a pevným.“ Ale potom už „prudce vzrušena čekala na svého miláčka“. Pan profesor se zatím oddával alkoholu. Jednou odpoledne, když už vypil půl litru rumu (!), chtěl si jít do obchodu pro novou láhev. Ale Hilda, ta vychovatelka, jej nechtěla pustit. „Pustíte,“ zasyčel vztekle a chtěl s ní smýknouti o zem. Jeho ruce však místo Hildy uchopily její bluzku a jediným trhnutím obnažily její krásné poprsí. Karel němě pohlížel na ten zázrak krásy a křehkosti… a zasypával Hildu žhavými polibky. Ona jen němě přikývla. Tu Karel s radostným výkřikem pozvedl ji a nesl na lůžko. Následují pomlčky. A teď už spějeme ke konci. Venuše si vezme Ratka, Mayer se ožení s Hildou, první pár vychovává vlastní děti, druhý adoptuje sirotky, a tak všichni čtyři hrdinové kráčejí k branám „nového a účelného života“. Bylo třeba, abych zde ze široka vykládal obsah té knížky pro dívky. Řekne totiž, on i ty citáty, oplývající hrubými chybami, mnohem více nežli nejdelší teoretický rozklad. Takhle to tu máte, černé na bílém a tak říkajíc po lopatě, taková „literatura“ vychází v edicích výslovně určených dívčí mládeži a prodává se za přístupnou cenu.

64

Ano, nad takovými knihami sní o své budoucnosti česká děvčata! Takto jsou poučována o své funkci v životě. Krásná lýtka, růžové poprsí, hedvábné kombiné, alkohol (jenom si všimněte, co v té historii teče alkoholu), „dobyvatelský“ muž, hotelové pokojíky, prostituce…, o tom se v té knize mluví s vážnou tváří v příběhu o touze po dítěti, jak to naznačuje titul. A za tím líbivě nevinným a lákavým titulem se schovává pornografie nejhrubšího zrna. Představte si matku, jak se dívá na čtoucí dcerušku: „Co to čteš?“ „O dětském polibku.“ „Ukaž obálku.“ Na obálce kresbičky hrajících si dětí a fotografie mladičké matky s nemluvňátkem. „Dobrá!“ Matka jde po své práci s vírou, že dcera je v dobré knižní společnosti. A dcera se zatím učí prostituci, a to užívám ještě příliš jemného výrazu. Učení a mocní páni uvažují o boji proti mravně závadné literatuře. Jak ten boj vyhlíží v praxi, možná víte. Je to složitá cesta instanční mašinerie, cesta zdlouhavá a tedy pochybená. Než se totiž zpráva o mravně závadné tiskovině dostane tam, kde mohou rozhodnout o jejím zabavení, je ta knížka jistě dávno už rozebrána a koluje nyní půjčováním z ruky do ruky. Zkrátka, tenhle způsob boje proti demoralizujícímu braku je prostě neúčinný. Pravím tedy znovu, že v úseku své činnosti musí jej vzíti za svůj veřejní knihovníci. Nejprve tím, že budou bedlivě sledovat onen druh literatury, který si říká čtení pro ženy, a potom tím, že se budou snažit dokazovat a dokázat čtenářkám svých knihoven, že většina toho, co se ženám nabízí jako speciálně jejich literatura, je a) pro slaboduché, b) pro morálně úchylné, případně pro ty, které by se morálně úchylnými chtěly či snadno mohly stát.

65

Pokud se toho sledování „ženské“ literatury týká, jde o opatření rázu preventivního. Jen tak můžete chránit sami sebe a svou knihovnu před osočením, že jste šiřiteli nákazy. Neříkám, že by to byla nějak zvláště potěšující funkce, čtení je to úmorné, ale nemůžeme se mu vyhýbat. Nesmíme. Pokud pak se týká toho důkazu, bude záležet na poměrech v jednotlivých knihovnách. Ideální by byla beseda se čtenářkami, na které by knihovník rozebral dvě tři ty knížky, prokázal všechno to, co z nich činí brakovou literaturu, sázející na nízkou inteligenci čtenářů – a současně rozdal seznam knih též pro ženy, tedy knih o ženách či psaných ženami, ale knih umělecky zodpovědných. To je možnost ideální sice, ale nikoli nesplnitelná. Jiné musím přenechat knihovníkově iniciativě a vynalézavosti. Nechť ale bude postupovati tak či onak, v jednom musí býti pevný: v jistotě, že bojuje dobrý boj, který stojí za to, aby byl bojován a probojován s úspěchem. Zní to sice jako opelichaná fráze, ale vyslovím ji: Je to boj o lepší českou ženu. Neboť – a to zde připomínám, aby bylo patrno, jak je to zlé – tu knihu, jejíž obsah jsem vám zde citoval, napsala – žena. A já bych byl šťasten, kdyby se ukázalo, že to není pravda, že šlo jen o nakladatelský či autorský trik s pseudonymem, skrývajícím nesvědomitého nádeníka z nejtemnějšího zapadáku literární periferie. Zatím se to neukázalo. Místo toho setkáte se v novinách i v revuích s články, napořád dokazujícími, že naše dívky a ženy čtou dobře. Není to pravda! Není to pravda, a já věru nechápu, čeho se má docílit tím, že se to tvrdí. Může to mít jediný praktický efekt: ten totiž, že ty čtenářky uvěří, že to, co čtou, je dobré. I byla by chyba, kdyby tomu uvěřil i knihovník.

66

Kapitola 8 Chvála Bohu, začíná se u nás rozzelenávat i na luhu četby pro mládež. Však už bylo na čase! Těm, kdo sledují historii naší literatury pro mládež a teoretické knihy a studie, které vznikaly na jejím okraji, bude se asi zdáti poněkud přehnané, když napíši, že historie moderní dětské literatury se – po mém soudu – začíná nedávnou knížkou Bedřicha Fučíka „O knihu pro mládež“. Nemohu si však pomoci, takové je moje přesvědčení. Nepopírám, vím, že i v knihách, které vyšly před studií Fučíkovou, bylo nejedno místo hutné pravdivosti a pevně kritické, ale co zmohlo proti praxi? Nemohu se zbavit pocitu, že teprve Bedřich Fučík uměl na málo stránkách – a tedy účinně – říci, co se do té doby snad jen tušilo, nebo co bylo rozdrobeno v měďáčky zapadlých vět, které na sebe nedovedly upozornit, které nedovedly upozornit na to, na co upozorňovat chtěly a upozorňovat měly. Nejpřesvědčivějším důkazem jejich nedostatečné mohoucnosti byla kritická praxe při posuzování písemnictví, určeného mládeži. To byl prostě zmatek, zaviněný diletantismem ve velkém, v jehož oblasti se uplatňoval kdekdo, kdo dovedl udržeti pero a namluvit redakcím někdy i odborných časopisů, že, „má poměr k mládeži“. Diletantismus v kritice literatury pro mládež se ještě násobí zmatením v kritériích, nedostatkem opory při soudech a tedy libovůlí jednoho každého – ale zejména nepovolaného – posuzovatele. Postačí, abyste si vzali několik ročníků takového – a třeba i údajně odborného – časopisu a sledovali rubriku posudků. Co je tam kladných soudů o knížkách, které nikdy neměly vyjíti! Co kladných soudů o knížkách, jejichž úspěch byl jedině obchodnický, a tedy umělecky a výchovně pochybný! A docela jistě byste tam našli velmi povážlivě studené úsudky o knihách, které znamenají opravdové dobré dílo… A tak dále… Fučíkova studie našla pregnantní výraz pro souhrn všeho, co je třeba vědět pro skutečně

67

tvořivou práci na dobré dětské knize, dala zákony jejím kritikům, pověděla jasně, že dětská kniha, má-li býti dobrá, musí býti taková a taková a ne jiná, ale současně se Fučík při tom vyhnul i jen stínu studeně předpisujícího školometství povýšeně radícího rozumbrady. Nemíním zde jeho studii rozebírat či ze široka citovat. Je svou cenou přístupná i té nejmenší venkovské knihovně, a já nechci způsobit, aby se kdokoli vyhnul její četbě poukazováním na to, že četl o ní. Jedno tu však říci musím: Bedřich Fučík opravdu svět dětského písemnictví objevil, protože, řečeno banálním obrazem, otevřel do něho okno, až dotud pevně zavírané před pohledem skutečné literární kritiky. Ovšem, když to okno otevřel, vznikl průvan. A dobře tak. Aspoň odletí to, co pevně nedrží a co je příliš lehké. Je to chvályhodné a bude to jistě prospěšné, ale to hlavní je přece jen to, že Fučíkovi se bohdá podařilo upoutat ke knihám pro děti pozornost literární kritiky a – a to by byla zásluha největší – básníků. Neboť věru, básníky, kteří v posledním čtvrtstoletí psali pro děti, ty bys spočítal na prstech. Kde byli? A proč nebyli? Odpověď je na to celkem snadná a bude, věřím, pravdivá, i když vyhlíží jako generalizující aforismus: Básník musí být mužem, aby mohl psát dobře pro děti. Ano, poezie pro mládež (a pravím-li poezie, myslím stejně na verše, na prózu i na drama) nemůže vzniknout na stole nezralého, nehotového literáta. Psát pro mládež, to je cosi nesmírně těžkého a je k tomu třeba zkušeností nad jiné závažných. Halasovy básně s dětskými motivy vyšly až v roce 1942 – to už bylo jejich básníkovi přes čtyřicet! Nebo i Jaromír John. Jde ovšem také o kritiku, jejíž tvořivou součinnost nelze přehlížet. Až donedávna se vyhýbala dětským knížkám na sto honů jako čemusi méněcennému. Zůstane navždy zásluhou profesora Arna Nováka, že jeho „Přehledné dějiny literatury české“ nezapomněly na písemnictví pro mládež, i že jasně vyslovily Novákovo

68

přesvědčení, že jedině hodnotná, umělecky hodnotná kniha má právo na označení dobré knihy pro mládež. A toto je věta, od které vyjdeme. Jak to vypadá s knihou pro mládež v obecních knihovnách? Řekněme si poctivě, že neslavně. Veliké i malé knihovny příliš spoléhaly na školní knihovny a zapomněly při tom, že pro jejich vlastní budoucnost není lhostejno, kam se dítě naučí chodit si pro knihy. Pravím-li, že se knihovníci spoléhali na to, že četbu obstará školní knihovna, nechci tím říci, že by to snad bylo důkazem jakési lehkomyslnosti nebo nedbalosti. Jednak je takové spolehnutí pochopitelné jako výsledek docela logického myšlenkového pochodu, jednak – a na to nezapomínejme! – vedl k němu nedostatek hmotných prostředků. Peníze z obecní dotace stačí totiž menším knihovnám stěží na nákup knih pro dospělé čtenáře, kterých je ovšem většina. Na knihy pro mládež se pak přirozeně myslí teprve v druhé řadě – a obyčejně to dopadne tak, že se knihovník musí spolehnout na to, že četbu mládeži jeho obce obstará někdo jiný. Škola. V tomto postupu myšlenek i praxe je ale jedna chyba, a to chyba nesmírně závažná. Chápu, nedostatek peněz je pro veřejnou knihovnu cosi tak zlého, že je s ním spojeno samo bytí knihovny jako živého osvětového ústavu, ale ani on nesmí dát knihovníkovi zapomínat na budoucnost. Řekl jsem to už o několik řádků výše, když jsem napsal, že knihovníkovi nesmí býti lhostejno, kam se dítě naučí chodit si pro knihy. To proto, že dítě dnes je dospělý čtenář za několik roků a že ten dospělý čtenář bude potom takový, jak si jej v dítěti vychovám. Učte děti chodit si pro knihy do veřejné knihovny a učte je, aby si tam chodily pro dobré knihy! Ovšem, teď je tu ta otázka peněz. Musíme si ji rozřešit, protože dítě nám do knihovny chodit nebude, nebudeme-li moci dát mu tam do rukou knihu. To je jasné. A ta kniha stojí peníze, někdy dokonce mnoho peněz. Jak si k nim pomoci, když zákon o veřejných

69

knihovnách dává obcím právo, aby na knihovnu přispívaly nejminimálnějším minimem? Tu bude zase všechno záležet na vaší iniciativě a vynalézavosti, tato knížka může vám jedině radit. Nuže, nepomohlo by vám rodičovské sdružení při vaší škole? Zajděte si do jeho schůze, vyložte mu, že vám jde o děti rodičů, kteří tu sedí před vámi, povězte jim, že váš styk s mládeží bude základním krokem k žádoucí kontrole její četby, řekněte jim o několika zvláště dobrých knihách, které by jejich děti měly číst – nepomohlo by vám to rodičovské sdružení? Nebo máte v obci organizaci mládeže. Ta by vám nepomohla? Máme příklady toho, že pomáhaly a pomáhají nejedné už veřejné knihovně, proč by nepomohly také vám? Učiňte je přímými účastníky na nákupu knih za jejich peníze, prodebatujte s nimi výběr těch knížek – nepomohly by vám organizace mládeže? Určitě máte u vás ochotnický spolek. Proč ten by vám neměl pomoci? Kde je psáno, že výtěžek každého představení musí být určen na nákup nových dekorací nebo na opravu obecní hasičské stříkačky? Proč by jednou nemohli ochotníci hrát ve prospěch obecní knihovny? Vidíte, není to tak těžké, je to jako ve všem: Jen chtít! Jen chtít myslet, knihovníci! Naříkat si na nízký obecní příspěvek, to může být opodstatněno skutečností, ale ten váš nářek mi o vás nic neříká. Leda snad to, že jste složili ruce v klín. A ruce v klín složené jsou největším hříchem, jakého se knihovník může dopustit. Opatříme-li si peníze, stojíme před problémem výběru vhodných knížek. Nejste-li si jisti, že se nemůžete zmýlit, nenakupujte dětské knihy sami, bez odborné rady. Ovšem, opatřit si ji, to bude možná tvrdší oříšek, než byl ten, který jste louskali, když jste sháněli peníze. Nikdy se neraďte s nakladatelskými prospekty! Nemíním říci, že by snad lhaly, ale je přece pochopitelné, že nemají smyslu pro rozlišování hodnot. Nikdy se neraďte s nakladatelským zástupcem! Znají knihy obyčejně pouze podle obálek a cen.

70

Mnohem spíše se poraďte s učiteli své obce. Mám sice hodně skeptický názor o prohloubenosti jejich informací o novějších knihách pro mládež, ale mohou vám pomoci jako znalci dětí, o které vám běží. Mohou vám hodně povědět o jejich zájmech a touženích, takže – i kdyby vám nic jiného neřekli – vyznačí vám cestu, po které se potom při výběru budete brát. Nebo se raďte s těmi rodiči, o nichž víte, že mají možnost a schopnost sledovat četbu svých dětí, a kteří ji dokonce nenápadně řídí. Sledujte literární sloupce dobrých novin, hledejte v nich podpisy kritiků, kterým oprávněně věříte, to vám také pomůže. Zkrátka, udělejte to jako při nákupu knih pro dospělé, ale buďte ještě mnohem, mnohem opatrnější. A teď si představte, že knihy už máte. Dali jste je pevně svázat (snažili jste se koupit knihy brožované nebo ve volných arších!), zaobalili jste je, aby netrpěly – a už čekají na své čtenáře. Mohu-li vám radit, oddělte je ve skříni či na regálech od knih pro dospělé. Dejte jim samostatnou značku. Knihy pro dospělé, které budete půjčovat i mládeži (Němcová, Třebízský, Jirásek, některé svazky básnické a knihy populárně naučné), ty si také nějak označte, ať nedojde nikdy k omylu. A zejména hleďte k tomu, aby děti měly ve vaší knihovně vlastní, vyhrazené úřední hodiny. A kdyby to byla pouhá půlhodina týdně! Považuji to za velmi důležité. Děti budou mít pocit, že si jich vážíte (ale važte si jich doopravdy!), že jsou v knihovně tak trochu samostatnými pány, vy pak jedině takto získáte možnost výchovné kontroly jejich četby. Jedině tehdy, když se jim budete moci plně věnovat, můžete jejich četbu řídit. Nezapomínejte na to. Budu na rozpacích, otážete-li se mne, má-li být při půjčování dětem přítomen učitel. Má – a nemá. Měl by tam být, aby vám přímo na místě radil, jaká kniha je podle jeho zkušeností vhodná pro které dítě. A neměl by tam být, protože bude z knihovny dělat přímé, nepřerušené pokračování školy, a protože není vyloučeno, že bude na překážku spontánním projevům dětského vztahu ke knize.

71

A právě ty mohou vám být znamenitým čtenářsky výchovným vodítkem. Dobře si to tedy rozmyslete. Ještě jedno vám radím: Čtěte dětské knihy! Nehleďte na ně jako na četbu „pod důstojnost“ dospělého čtenáře a nijak se při té četbě nesnažte nutit se do hlediska dětí. Držte se kritérií pro skutečné umělecké dílo v mezích dětského chápání. A nedělejte si ty meze příliš nízké. Jsou totiž knihy, napsané dětmi, a z těch je patrno, že děti bývají dušičky tak básnické, že obava, že by nerozuměly poetickému obrazu či obratu, je docela zbytečná. Pravda, u nás se jaksi bojíme popustit uzdu fantazie v knížkách pro děti, nejde-li vysloveně o pohádky, a je to, myslím, chyba. Nějak tím dítě zkracujeme v jeho dobrých právech, když jsme mu neuměli dáti do rukou česká „Alenčina dobrodružství“ nebo „Růži a prsten“. Dokonce – a to si zaslouží samostatného odstavce – se u nás před několika roky objevilo několik lidí, halasně hlásajících, že své děti špatně připravujeme na život, když jim dáváme čísti pohádky. Prý je učíme bloudit neskutečnem, v oblacích, zatím co život je tvrdý a nelítostný. Snad nikdy nikdo hlučněji neřekl, že nemá rád děti. Neboť neuvěřím, že miluje dítě ten, kdo mu už od jeho tří let chce vtloukat do hlavy, že to, co je čeká, je jenom a jenom pouhá dřina s jedinou radostí, s čítankovou radostí z vykonané práce. Život takového děcka mohl by v budoucnu míti obrysy pouze šedivé, jak ani jinak nemůže býti, nemáme-li z dětství v duši víru, že jsou stateční rytíři, přemáhající saně, aby vysvobodili zajaté princezny. A jestliže tahle neradostná tendence současně mluvila o „moderních“ pohádkách, jejichž hrdiny by byly aeroplány, automobily, továrenské stroje a lidé kolem nich, šlapala po vlastních rozumech, protože se snažila dělat nereálno z toho, co skládá realitu našeho věku. A tak tedy pohádky, mnoho pohádek! Od Erbena a Němcové až po J. Š. Kubína! A po pohádkách knížky dobrodružství!

72

To se však dostáváme na pole, která si zaslouží bedlivější pozornosti. Jak je to s těmi dobrodružnými knížkami, řeknete, vždyť se přece povídá, že je mládež nemá číst…! Nuže, jsou dobrodružné knížky a dobrodružné knížky. Jsou „Robinson Crusoe“, nebo „Nový hrabě Monte Christo“ – a jsou sešity s černou hlavou za mříží nebo s barevným obrázkem a za dvě koruny. Jsou knihy, napsané či přeložené dobře česky, a jsou knihy, napsané a přeložené za patnáct set korun v nejlepším případě, a tedy lajdácky podle úsloví o penězích a muzice. Jsou knihy, jejichž spisovatelé básnili dobrodružství, kterými procházeli jejich hrdinové, a jsou knihy, které stokráte už známá stereotypní dobrodružství trochu přeházely a vypsaly po sté a prvé. Jsou knihy, takový „Robinson Crusoe“ na příklad, v nichž běží o lidskou cestu k poznání, a jsou knihy, jejichž jedinou snahou je, aby v posledních řádcích poslední kapitoly plavá Bessie poprvé políbila svého udatného záchrance, kravského pohůnka Billa. Jsou knihy, v nichž vítězí právo, láska, moudrý důmysl a práce, a jsou knihy, v nichž vítězí pěst a pistole, i když jich bylo použito proti ničemům. A jsou knihy, řízené zákony poezie, i když vypadají jako „pouhé“ dobrodružné romány, knihy, kde lidé jsou lidmi a krajiny boží zemí, a jsou knihy, psané podle nejotřelejší šablony, žijí v nich ne lidé, ale jakási klišé v sombrerech a s lasy u sedla, a ta se pohybují ne v krajině, ale v několika vyzkoušených kulisách z hustých lesů, propastných roklí kaňonů, pastvin dobytka a zlatokopeckých městeček s vykřičenými saloony. Tak je to tedy s těmi dobrodružnými knihami. Tak a nejinak. Nepopírám, někdy je ten rozdíl opravdu těžko určit. Hranice mezi těmi dvěma druhy dobrodružného písemnictví je místy velmi nepřesná a je třeba i velmi vytříbeného smyslu pro hodnoty i značných čtenářských zkušeností, aby nedošlo k omylům. Této občasné nejistoty využily před časem i brakové edice sešitových románů a vpašovaly mezi ně dvě tři knížky hodnotnější nebo dokonce hodnotné. Docílily tím na venek dojmu – ostatně velmi

73

krátkodechého –, že nevydávají pouze podliteraturu, ale docílily tím hlavně toho, že pošpinily dobré jméno několika hodnotných děl a stáhly je na úroveň ostatního svého kovbojského braku. A tak se stalo, že méně obeznalým je nyní ještě tíže vyznat se v tom, co je a co není hodnotné v oddělení dobrodružného písemnictví. Receptu na bezpečné rozeznání není. Mohl jsem vám tu jenom v nejhrubších rysech říci, jak se tu dobré a špatné od sebe liší. Ale neublížíte nikomu a ničemu, budete-li se snažit nahradit sešitové romány v rukou svých mladých čtenářů romány knižními, i kdybyste si hodnotou těch svých knih nebyli tak docela jisti. Neboť nejde – všeobecně řečeno – ani tolik o literární hodnoty, jako spíše o to, abychom mladé lidi dostali od románového sešitu zpátky ke knize. Neboť ano, ty dvoukorunové sešity způsobily a způsobují, že se mladí lidé odvracejí od knihy, a to je, myslím, nebezpečnější nežli jejich životní „filozofie“, o morálce nemluvíc. Vydavatelstva těch sešitových edicí měla v redakcích lidi, před nimiž se smeká; ale co je to platné? Tím nepřibude ani jedinému sešitu na hodnotě. Dobrá, já věřím, že mladí lidé touží po dobrodružné četbě a že není nesprávné dávat jim ji, ale věřím také, že forma, v jaké se jim jí dostává, je nebezpečím pro naši knižní kulturu. Dobrá, já jsem dokonce ochoten uvěřit, že někteří ti redaktoři kapesních románů doufali, že oklikou přes jejich úspěch přesvědčí naše nakladatelské domy, že čtenáři touží po laciné knize, a že je nutno dáti jim ji; obrovské náklady sešitových kravařských románů jsou jim snad dokladem pro tuto sofistickou tezi. Ano, laciná edice knižních hodnot by jistě byla nejlepší hrází povodni dobrodružného braku, ale myslím, že její nebytí nikoho neomlouvá za to, že dělá svým jménem štít podnikání, jehož hlavními znaky jsou nedostatek i jen jediné původní myšlenky a formální a jazyková nedbalost. A to ani nemyslím na sociální pozadí, ačkoliv na ně by se tu mělo myslet především. Nelze než opakovat, aby knihovníci vší mocí svého vlivu nahrazovali ty sešitky knihami. Vraťte mladé lidi zpátky ke knize, učte je nové vážnosti ke knižnímu svazku, je to důležitější, než by se

74

na první pohled zdálo. Je to cesta k hodnotě, a i kdyby to byla z počátku jenom hodnota papíru, písma, vazby, ilustrací. I to má svůj význam, jde-li nám o to, abychom knize vrátili úctu, o kterou ji připravily tisíce na špatném papíru špatně vytištěných a špatně ilustrovaných špatných románů. Není snadné býti dobrým knihovníkem mládeže. Nesmí-li knihovníka opouštět ani na chvíli pocit zodpovědnosti při práci s dospělými čtenáři, musí jej cítit dvojnásobně, stojí-li před mladými lidmi, kteří se svěřili jeho vedení. Myslím, že váš výlet do podzemí dobrodružného románu nám to docela dobře osvětlil. A není snadné býti v tomto smyslu dobrým knihovníkem mládeže, i když víme, že kapitola Mládež a dobrodružný a detektivní román je z nejchoulostivějších v knihovnické praxi. Ty ostatní jsou jednodušší. Tak hned kapitola Mládež a historická povídka nebo Mládež a realistická povídka – v těch je už snadné se vyznat, protože se můžeme pevně opřít o několik nejznámějších jmen, která nikoho nemohou zmásti, i když nepovažuji za správné držet se jich křečovitě až do ztrnulosti. To myslím na Jiráska, Třebízského, Raise, zkrátka na všechna ta osvědčená už jména z české literární historie, z nichž si ale vybudujte pouze základní kostru svých znalostí i svého knižního výběru. Tu kostru potom pilně vyplňujte jmény novějšími a novými, jmény Adolfa Weniga, Pavla Suly, Otokara Pospíšila, J. V. Plevy, Václava Řezáče… však je jich už dostatek. Ale je tu ještě jedna kapitola. Nazvěme ji Mládež a poezie. Říká se o mládeži – a myslím na mládež před jinošskými lety, která tak často provází poezie vlastní výroby –, že nemá zájmu a smyslu pro poezii. Kdo se jí může divit? A diví-li se kdo, pak to činí neprávem, protože té mládeži po dlouhá léta jejího vývoje vtloukáme – chtěj nechtěj – do hlavy, že poezie vypadá takto: Medvídek Puk pokukuje, kam se Zuzka připravuje,

75

v kabátek se jarní strojí před zrcadlem dlouho stojí. A pak za packu ho vzala, ze světnice pospíchala. Kam jdem, Zuzko, naznač trochu! Nic se neptej, milý kmochu. Tak přiběhli do háječka, dýchla na ně fialička. Zuzka se jí poklonila, jak by vzácnou paní byla. Medvídkovi srdce buší, velkou radost z toho tuší. Zuzka říká: Teď už víš, že je jaro. Rozumíš? A to je, prosím, ta bědná rýmovačka ještě z lepších ukázek novodobé české „poezie“ pro děti, z těch horších se vám ani neodvážím citovat, ale našli byste jich dost a dost v jednom dětském časopise, který se na ně specializoval. Jmenovat nebudu, beztoho je to jméno pro psa.13 Já nevím, snad se na poezii dívám jako na cosi, řekněme, vznešenějšího, ale povězte sami, zaslouží si naše děti, aby se jim za poezii vydávalo takové nechutné štrykování krátkých řádků, zakončených čímsi, co se tváří jako rým? Máme pořád plnou pusu lásky k tomu národnímu potěru, ale čím to krmíme jeho čistou dušičku? A aby bylo docela jasno: ten citát je z nejpřístupnějšího dětského tisku, z novinové přílohy, jejíž titul praví, že je určena dětem. Kdo si toho nevšímá, neuvěří, jaké čtení se dětem předkládá neděli co neděli v těch „jejich“ novinách. Řeknu vám upřímně, že já, když mne můj chlapec požádá, abych mu nějaké ty verše pod obrázky v „jeho“ novinách přečetl, mám pocit ani ne odporu, jako 13

Dětský časopis Punťa vycházel v letech 1935–1942. Pozn. red.

76

spíše studu. Přičichl jsem dosti důkladně k básnickému řemeslu, abych se musel stydět za lidi, kteří se domnívají, že pro děti je každé rýmované neřádstvo dosti dobré. A přece je mnohem více takových tátů, kteří svým dětem mohou koupit v neděli za 1 K noviny s přílohou, než takových, kteří jim mohou koupit Horákovy České pohádky! Pomoc by se našla ovšem i tady. To by ovšem redakce musely o dětské přílohy svých novin dbát, a jistě by pak našly i u skutečných básníků lyrické jiskérky, které by dětským čtenářům opravdu mohly ozářit cestu k nové poezii „pro dospělé“. Co tu zmůže veřejná knihovna? Poměrné málo, protože zájem o poezii je u větších dětských čtenářů poměrně nepatrný. Příčina? Těžko povědět, ale snad by tu prospělo, kdyby naše školy zpytovaly svědomí a řekly si, je-li čisté, pokud se týče jejich vztahu ke skutečné poezii. Obávám se totiž, že Jaroslav Žák hrubě nepřeháněl, když psal tu známou komickou scénu o výkladu Wolkrovy „Pokory“. Všelijaké to „Co chce básník říci?“ odradilo, věřím, poezii tolik už čtenářů, že si to ani nedovedeme představit. A to ani nehledím k tomu, že i jen chronologický výpočet básníků se řídí v hodinách literatury obyčejně stářím pana profesora, takže důkladnější, zasvěcenější výklad končívá obyčejně J. S. Macharem. Co tu zmůže veřejná knihovna?

77

Kapitola 9 Do této kapitoly bych rád srovnal několik odstavců, zabývajících se z několika stran písemnictvím vůbec. Nebude to suché jmenování autorů a knih, to – a začasté v metodicky dobrém uspořádání – najdete v jiných knížkách, mnohem spíše mi běží o osvětlení různých problémů, s literaturou souvisících, před jejichž řešení bývá postaven snad každý knihovník. Nejdříve to budou odstavce na téma Staří a noví. To vám přijdou do knihovny čtenáři a zle se pohoršují nad tím, že kupujete nové autory, zatím co vám schází několik svazků z díla Prokopa Chocholouška14 nebo Jakuba Arbesa. Je prý to neúcta k našim literárním klasikům a škoda veliká, protože ti moderní jsou nesrozumitelní a vůbec prý do knihoven nepatří. A řeknu vám také, že tihle staromilci vám dovedou důkladně ztrpčit vaši práci za pultem. Co jim řeknete? Pravda, nemáme mnohdy starší autory v celistvosti jejich děl, ale jak a proč je máme dokupovat? Vždyť například naše čtenáře Arbesa bych spočítal na prstech jedné ruky, ačkoliv je to spisovatel nad jiné poutavý a zajímavý. S penězi, které máme k dispozici, si nemůžeme dovolit kupovat knihy, které skoro nikdo nečte. Neříkám, že je to správné, když tak málo čtenářů sáhne po tom Arbesovi, po Světlé, po Nerudovi, ne, je to věc nepěkná a škodlivá, ale vím také, že knihovna si nemůže dovolit kupovat „ležáky“. A hlavně: knihovna musí být živá. To mi znamená, že její knihovník musí sledovat hodnotný knihkupecký trh a opatřovat svým čtenářům nové knihy. Dobře mi však rozumějte: Neznamená to dýchavičný běh za každou knižní novinkou, i když vidím, jak se po ní čtenáři někdy ženou. Nejsem z knihovníků, kteří by honem Prokop Chocholoušek (1819–1864), novinář, spisovatel romantické historické prózy, satirik. Pozn. red. 14

78

koupili pětkrát „Když nastaly deště“ nebo „Největšího z Pierotů“ jenom proto, že je čtenáři žádají. Zabýval jsem se dostatečně písemnictvím, abych se na takové příliš úspěšné knihy díval spíše podezíravě. Podezírám je totiž jen a jen z časnosti, nebo ještě lépe z dočasnosti. Důkaz? Shon po takové knize trvá dva tři měsíce – a dost. A jako by uťal. Ale abych se dostal dále. Nepachtím se tedy za novinkami, ale kupuji je. Je to moje povinnost k čtenářům a je to moje povinnost ke knihovně. Jenom si představte, že by předchůdcové dnešních knihovníků nebyli kupovali knihy, které byly novinkami v jejich dobách! Představte si, že by knihovník v dobách Lumírovců byl řekl: A já ty modernisty kupovat nebudu, já zůstanu věren Chmelenskému a Čelakovskému! Jak by to dnes vypadalo v naší knihovně se starším českým básnictvím? Neříkám, že je máme vzorně úplné, ale takhle bychom ho tu neměli vůbec! A co by řekl jednou vnuk nespokojeného staromilce, až by kdesi v budoucnu přišel do vaší knihovny a hledal tu marně spisy našich současníků? Určitě to bude knihovníkovi vyčítat. To je tak pravděpodobné, jako je jisté, že současníci otce či děda dnešního útočníka na „nesrozumitelnost“ moderního umění láli Mikoláši Alšovi za to, že je – nesrozumitelný modernista. Vůbec – ta nesrozumitelnost! Nevěřte jí, není nesrozumitelného písemnictví. Aspoň žádný opravdový spisovatel není nesrozumitelný. Jak je to dávno, co se to říkalo o Otokaru Březinovi? Anebo naopak: Je stáří knihy zárukou její srozumitelnosti? Ani bych neřekl, protože mi nikdo nedokáže, že by středověký Dante byl nějak zvláště populárně srozumitelnou četbou. A není třeba chodit tak hluboko do časů, abychom si mohli říci, že pouze nemnoho lidí rozumí správně Máchovu „Máji“. Ani Julius Zeyer, od jehož narození uplynulo už století, nenáleží mezi lidově srozumitelné spisovatele. A autoři rázu Chocholouškova? Nestává se jejich četba do jisté míry nesrozumitelnou zastaralostí jejich jazyka?

79

Tak asi mluvte k těm, kteří vám budou vyčítat, že kupujete nové knihy. Přesvědčujte je o správnosti svého postupu, nepřehlížejte je. I když vás nepochopí, budou cítit, že si jejich názoru vážíte, a zůstanou knihovně věrni. Protože však základem všeho je spravedlnost, nemohu – a i to vám může býti k užitku, knihovníci – po této řeči k staromilcům zapomenout na jejich opak, na vášnivé lovce novinek. Na tak vášnivé, že pro ně starší písemnictví neexistuje. Druhý omyl a velmi nedobrý. Nemůžete tomu novému dokonale rozumět, neznáte-li to staré. Kdo se tetelí rozkoší nad knížkou fejetonů autora Zahradníkova roku, neznaje fejetonů Nerudových, je pouhý snob. Kdo je nadšen Halasovou „Tváří“, neznaje Nerudova „Hřbitovního kvítí“, je pouhý snob. Kdo považuje za knížku knížek Horovy „Máchovské variace“, znaje z Máchy pouze školsky „Máj“, je pouhý snob. A kdo hýří nadšením pro „Konec starých časů“, neznaje próz Terézy Novákové, je také pouhý snob. A snob v tomto případě znamená to, co se jinak vyjadřuje vulgárním fórista. Ví Bůh, že nejsem středocestník. Ale v tomto knihovnickém sporu starých s mladými jsem vším pro tu známou zlatou střední. Je to cesta důkladného a opravdového poznání. A teď si ten problém osvětlete jinak, prakticky. Co s čtenáři, kteří čtou tvrdošíjně jenom staré nebo stejně tvrdošíjně nové autory? Jak je dostat na tu jedině správnou střední cestu, aby konečně pochopili? Pravda, výklad by spravil mnoho, a tam, kde je k němu příležitost, kde se vžily čtenářské besídky, tam o něj dbejte. Vezměte si knihu novodobého básníka, předčítejte z ní a vykládejte, je-li to nutné. Ukazujte, v čem se při vyjadřování liší od poezie starší, a čím jsou ty rozdíly podmíněny. Docela určitě se ukáže, že nová poezie míří k prostotě až podivuhodné, a že nikterak není záhadně pokroucená, jak sami sobě namlouvají její odpůrci. Ovšem to předpokládá jedno: Že vy sám máte pro tu poezii pochopení a že vám bylo dáno, abyste ji uměl vyložit. Nebylo-li, nic se nestalo, jistě mezi svými známými najdete někoho, kdo bude hovořiti za vás. Opravdu to totiž není jednoduché. A vtip spočívá

80

v tom, abyste přesvědčili, abyste nenápadně přinutili ty lidi, aby vzali novou knihu se zájmem a s dobrou vůlí chtít se přiblížit, chtít ji pochopit, chtít si ji oblíbit. Obráceno na ruby a máte tu případ zarytých milovníků jenom a jenom novinek. Takovým nestačí nakupovat velká městská knihovna, neřku-li knihovnička venkovská. Ale i kdyby stačila, nesmí knihovník dovolit, aby ta nezdravá touha po novém za každou cenu příliš narostla. To by špatně vychovával. Musí umět říci, že prameny nového písemnictví jsou v minulosti, že bez poznání souvislostí nelze dobře chápat knihy ani literární děje kolem nich a také to nebývá lehké. Neboť výluční milovníci nového z nejnovějšího písemnictví jsou ve své jednostrannosti mnohem více nedotknutelní, nežli ctitelé starého vína literárního. Je v nich příliš mnoho shonu ne za moderností, ale za povrchovou módností. A skoro šmahem nemají smyslu pro poznávání rozdílu v hodnotách. Jak na ně? Tady je dobrá rada drahá. Charakterizuje-li literární staromilce fráze, že tu moderní literaturu nečtou, protože je nesrozumitelná, dává vám to do rukou zbraň, protože postačí, abyste jim dokázali, že jsou na omylu. Ale co s těmi druhými? Budete-li jim hovořit o nutnosti znát klasická díla našeho písemnictví, řeknou vám, že je znají – a vy jim nemůžete dokázat, že jejich poznání je jedině z literárních příruček. I nezbývá, než čekat na příležitost. Dostaví-li se – a jde-li o čtenáře opravdu inteligentní! – je jisté, že bude lapen ptáček celý, uvázne-li i jen drápkem. Milovník dobrého literárního díla nemůže nemilovat jadrnou mluvu valné části našeho staršího písemnictví, nemůže nebýti zaujat jeho složkou dějovou – a naučí se objevovat jeho stránky z nejkrásnějších i za jmény, o nichž dříve neměl ani potuchy. Františka Stránecká15, Antoš Dohnal16 nebo J. M. Slavičínský17 se mu stanou v české próze tím, Františka Stránecká (1839–1888), spisovatelka, sběratelka moravské lidové slovesnosti a folklóru. Pozn. red. 16 Antoš Dohnal (1824–1863), spisovatel a sběratel lidové tvorby, písní, pohádek a pověstí. Pozn. red. 15

81

čím je K. S. Macháček18, V. K. Klicpera nebo F. V. Jeřábek19 českému dramatu. Z úst odpůrců novodobého písemnictví se také slyšívá, že zůstává nečteno proto, že je v něm málo vlasteneckého citu. A hned se do něho začíná pálit z houfnic, pokřtěných jmény Svatopluka Čecha nebo Adolfa Heyduka, a dokazuje se mu, že jeho básníci jsou zlí hoši bez lásky k rodné zemi. Takovým žalobcům musíme říci jedno především. To totiž, že není básníka bez vroucí lásky k domovině, bez vroucí lásky k mateřské řeči. Mateřská řeč je básníkův nástroj, musí ji milovat, aby mu sloužila, musí ji milovat, aby sám sloužil jí. Nejde to jinak. Že je to pravda, dokazuje vám každý, každičký verš opravdové poezie a vy nepotřebujete důkazů přesvědčivějšího. Není básníka bez lásky k vlasti. Nemýlím se, řeknu-li, že jistě i mezi vámi jsou takoví, kteří v nedávných teprve časech najednou si ozřejmili, jak vroucně, s jakou horoucností milují svoji, milují naši vlast básníci, o nichž byla panovala falešná víra, že lásky k vlasti ani nejsou schopni. To je zase taková zajímavá věc – ale nic ji nezmění. Prohlédli jsme a jasně pochopili, jak přemnoho a někdy všechno znamená pro básníka bolest, jak bolest dovedla otevřít tolik pramenů lásky nejspanilejší, že jsme to ani nedoufali, že jsme to nikdy nečekali, že jsme to snad ani dříve nevěřili. A přece tu kdesi musely být. Ano, kdo kdy vyloží, proč jsme na své básníky hledívali tak nějak nepochopitelně, nechtějíce jich vidět v jejich pravé podobě a předhazujíce jim úmysly zlé a ještě horší? Nyní jsou zde – a mluví za nás za všechny. Jan Misárek-Slavičínský (1861–1932), spisovatel a novinář, jeho tvorba se vztahovala k Valašsku. Pozn. red. 18 Karel Simeon Macháček (1799–1846), učitel, dramatik, básník, spisovatel a překladatel, autor dodnes uváděné veršované veselohry Ženichové. Pozn. red. 19 František Věnceslav Jeřábek (1836–1893), dramatik, básník, pedagog, novinář a politik. Pozn. red. 17

82

Přejdeme-li nyní od poezie k otázkám tak řečené lidové četby, bude to možná vyhlížet jako skok. Ale v knihovnictví to už jiné není, co čtenář, to jiné záliby – a knihovník aby se vyznal ve všech, aby dovedl poradit a pomáhat v nich anebo od nich. A tož tedy o lidové četbě. Řeknou-li se v knihovně ta dvě slova, vyskočí v knihovníkově mysli jako po zmáčknutí knoflíku obyčejně jméno Bohumila Zahradníka-Brodského. Neznamená to, že by knihovníci ztotožňovali pojem lidové četby s literární konvencí, jejímž je jmenovaný spisovatel nesporně představitelem, ale znamená to, že ty dva pojmy ztotožňují lidoví čtenáři výběrem své četby, a ten bývá napořád zaměřen ne do jádra literárních hodnot, tam, kde jsou nejhutnější, ale mnohem spíše na jejich okraje, kde jsou řidší a řidší až k nebytí. Vezměme si případ právě toho Bohumila ZahradníkaBrodského. Nelze říci, že by to byl spisovatel špatný. Uvážíme-li jenom početnost jeho díla, pochopíme, že mu – i kdybychom byli nejpřísnější – musíme přisoudit aspoň nemalé řemeslné znalosti literární, a ty bych nikdy neodsouval na místo příliš podružné. Patří sem účinné nakládání s románovou látkou, rozvržení světel a stínů, dějová gradace – všechno to, co tvoří účin románové skladby na čtenáře. Opakuji, že tuto stránku literární práce B. ZahradníkBrodský ovládá. Je však jiná a pro hodnotu díla závažnější otázka: Do jakých služeb zapřahá ten představitel lidového románu svoje znalosti, svoje tak říkajíc umění? A tady-li se zamyslíme, poznáme velmi brzy, že do služeb účinu pouze povrchové vnějšího, jak ani jinak nelze u spisovatele příliš plytkého ponoru psychologického, jehož postavy se svými duševními vlastnostmi opakují z románu do románu, a jehož nepatrná (či vůbec žádná) odvaha k nikoli pouze sladkobolnému řešení situací nedovolí mu, aby napsal román opravdu silný a prudce úderný. Takový, jaké se píší za cenu nelíbivosti. A bývala před lety dosti oprávněná naděje, že Bohumil Zahradník-Brodský takový román napíše. Nedostal se k němu, protože psal příliš mnoho románků. A protože se mu líbilo, že se líbí.

83

A Bohumil Zahradník není jediným příkladem toho, že se spisovatel stává lidovým spisovatelem tragickým omylem v sobě samotném a ve svém poslání. Našli bychom jich více – a všichni, on i jemu podobní, stojí za čtení i vážné kritice, která jediná vlastně dovede odhadnout jejich drama. Pozná totiž snadno, že i slaboučký román takového autora je odleskem čehosi, co mohlo býti, kdyby k nadání byla včas přistoupila tvořivá kázeň a smysl pro hodnoty. K té tvořivé kázni náleží zejména onen pocit odpovědnosti k sobě samému, který umělci nedovolí, aby se dal oslnit vnějším úspěchem své knihy. Počet čtenářů nerozhoduje o vnitřní ceně knihy, to vědí právě knihovníci nejlépe. Neboť kdyby tomu tak bylo, byl by největším světovým spisovatelem některý z autorů kovbojských románů a nejmenším asi básník „Božské komedie“. Spisovateli však, jenž sází na úspěchu obecenstva, není ani rady ani pomoci. Krok za krokem ztrácí pod nohama půdu umění, až se promění v konvenčního řemeslníka, pracujícího napořád s osvědčeným materiálem podle osvědčených vzorů. Je to, možná, tendenčně ušlechtilé, ale je to mělké. Co s tím? Jednoho dne to smutně skončí ve světě paní Katynky z vaječného trhu. Ovšem, jsou i jiné typy lidového písemnictví, nežli je ten, který se stal lidovým (jak se praví) na konci mylných cest, po nichž se jeho autor dal od svých uměleckých počátků. Ten jiný typ představuje na příklad Vlasta Pittnerová20. Je o to sympatičtější, že si nikdy nehrál na umění, ale zejména tím, že se lidovým stal bez autorčiny vůle líbiti se obecenstvu. Tomuto spisovatelskému typu nejde o úspěch u čtenářů, nevnucuje se, nenadbíhá, nepřizpůsobuje se, je, jaký je – a líbí-li se širokému čtenářstvu, je to důkaz, že lidový čtenář, i když často neumí být kritický, neztratil vkus a míru. Ostatně k tomuto literárnímu typu lidového čtení náležejí – s obměnami ovšem a s právem na spravedlivé kritické zařadění do celistvosti českého

Vlasta Pittnerová (1858-1923), spisovatelka, publicistka a překladatelka, její dílo převážně líčí život na Vysočině a ve Žďárských vrchách. Pozn. red. 20

84

písemnictví – autoři mnohdy velmi znamenití. Tak i J. Š. Baar například, a z menších Františka Stránecká a kolik jiných ještě. Ti pak jsou, myslíme-li na čtenářskou výchovu, znamenitým přechodem od lidového písemnictví konvenčního anebo i banálního k literatuře vyššího stupně uměleckého. A protože tu je kolikrát velmi těžko určit hranice a stupně, bude každý knihovník spokojen, naučí-li své lidové čtenáře vytrvale čísti v knihách onoho přechodného pásma. Budou čísti dobře. O dobrodružné četbě jsem hovořil v kapitole o četbě pro mládež, kde bylo nutno rozepsati se o škodlivosti jejího nejtrapnějšího typu. Není to však jedině mládež, s níž by bylo nutno spojovat pojem dobrodružného písemnictví. To má velmi mnoho nekritických vyznavačů i mezi čtenáři dospělými – a tož bude dobře, posvítíme-li si též na ně. Nejde nám tu o psychologii čtenáře dobrodružných románů. Napsalo se toho o ní ostatně už tolik, že se mi nechce nositi ještě další dříví do lesa. Čítejme tedy za správné, že je to všem lidem vlastní touha po modrém květu romantickém, marně přikrývána starostmi všedního živobytí, co nás vede k tomu, abychom čas od času sáhli po knížce dobrodružných nebo detektivních příběhů. Sáhneme-li po ní čas od času, budiž, nestalo se nic zlého, a zejména, sáhneme-li po té pravé, ale vidí-li knihovník, že má čtenáře, kteří se dožadují pouze takové četby, nezbývá mu nic jiného, než aby se nad jejich zálibou zamyslil, protože zřejmě běží o něco, co je třeba knihovnicky léčit. Čtenářská jednostrannost je vždycky ohlupující, tím spíše jednostrannost ve volbě takového druhu písemnictví, ve kterém připadá jedna dobrá knížka na – nejméně! – devadesát devět dokonale hloupých. Jako na všechna spisování, která jsou předem určena pro určitý druh čtenářů, bylo možno i na spisování dobrodružných a detektivních románů vyrobit recept, podle něhož se pak ta krmička kuchtí. Prozradí vám jej každý jen trochu inteligentní čtenář po přečtení pěti takových románů. Nic na tom není. Vaří se ze dvou barev, z černé a bílé. Na té černé bývá sveřepý

85

„rancher“, okrádající své sousedy o jejich stáda a usilující o jejich dcery nebo zákonité manželky; k němu přistupuje jeho několik pomocníků, obyčejně předáků na jeho ranči. A na té bílé nutně musí býti jedna sličná blondýnka a mladý muž (obyčejně omylem považovaný za psance nebo jinak podezřelý), jehož rty se spojí s jejími v posledním řádku románu k prvnímu čistému polibku, a jehož ruce dovedou bleskurychle sjet k pažbám pistolí, střílejících zásadně od boků. Dobře se tu vyjímá dívčin starý otec, ušlechtilý, ale chudý zlatokop nebo farmář, nacpávající širokým palcem krátkou zčernalou dýmku, a udatný šerif, jemuž zase svědčí tenké doutníky. To už se zamíchá, napíše (nebo přeloží) kuchyňskou češtinou a nese se na stůl nevyběravých. Co z takového jídla může vzejít? Duševní avitaminóza, nic jiného. A jak ji tedy léčit? Jsou radikálové, kteří řeknou, že nejjistějším prostředkem by bylo odstranění podobného čtení z veřejných knihoven. To se mi však nezdá býti správné. Nenajdou-li čtenáři dobrodružných románů své četby v knihovně, budou ji hledati jinde s tím jediným výsledkem, že knihovník pozbude nad jejich četbou dohledu, případně že je vůbec ztratí jako čtenáře. Je ostatně otázka, mají-li knihovny – zejména větší, městské – vybírat při nákupech knihy s puritánskou úzkostlivostí pokud běží právě o pestrost četby. Nedělejme z knihoven pečlivě uzavřené alabastrové věže drahých vůní, nebojme se do nich zanést i charakteristický pach pánů „cowboyů“ ze Západu. Mají na své místo dobré právo, nevyhánějme je za dveře. A knihovník, jenž by ze své knihovny vyloučil to méněcenné, připravil by se automaticky o největší knihovnické potěšení: o pohled na to, jak se ze špatných čtenářů stávají jeho vlivem čtenáři lepší a čtenáři dobří. A tu jsme u jádra otázky, jak léčit zapeklité čtenáře dobrodružných románů. Jde o jedno: Knihovník si musí uvědomit, že jsou dva druhy dobrodružných románů. Ty, které píší nádeníci podle osvědčeného receptu, a ty, které napsali a píší opravdoví umělci. Jakmile si to

86

uvědomí, zná způsob léčení. Začne dávat injekce umění. Nejdříve opatrně, hleď, čtenáři, neboj se, že kniha je podepsána jménem tobě neznámým, že to není právě tvůj Curwood, nemam tu právě žádného po ruce, zkus to s tímhle „Ostrovem pokladů“, s „Catrionou“, s „Pádem domu Usherových“ (ale pozor, naši čtenáři nemají v lásce povídku!)… A příště to zkus s některým románem Havlasovým, možná, že po třetí rád sáhneš po knize Musilově – a hle, čtenář je zachráněn! Ovšem nenamlouvám si, že by od této chvíle nesáhl už nikdy po nějakém tom krváku z Divokého západu, těžko jej naučíte přesně a kriticky rozeznávat dobré od špatného, ale už to je dost, že se odnaučil stereotypně žádat tři čtyři stále stejná jména a že pochopil, že četba, jakou má rád, se najde i u jiných spisovatelů. Je na knihovníkovi, aby uměl ty jiné spisovatele správně vybírat a nenápadně tak přiměl čtenáře k četbě hodnot, třeba neuvědomělé. I tak to postačí. Ale o tom jsme už mluvili… Pokud běží o obsah knihy, bude většinu českých knihovníků zajímat především tak řečený román venkovský, to jest román, dějstvující na vesnici a zabývající se problematikou jejího života. Nesporně venkovský román se čte, čtenáři jej hledají. A neméně dobře víme, že v naší novodobé literatuře má právě venkovský román pevné místo, ba že v ní stojí tak zeširoka rozkročen, že mu nedalo ani příliš námahy, když – aspoň písemně – vyvolal celé jedno literární hnutí. Tak se praví… Nazývají je, to hnutí, ruralismus, existuje jeho teorie a jeho propagátoři neváhají mluvit jako o ruralistovi pomalu o každém spisovateli, který si zašel pro svůj příběh na venkov. A tu je tak trochu pikantní, že vpravdě nejlepšími ruralisty jsou právě ti romanopisci, kteří o ten literární titul zrovna příliš nestojí. V pozadí našeho ruralismu jako hnutí za obnovu venkovsky inspirovaného písemnictví stojí, praví tak Antonín Matula, jeho teoretický mluvčí, „rychlý úbytek vhodné četby pro vesničany, nedostatek vhodné četby, přístupné chápavosti venkovského

87

člověka a blízké jeho vidění života a světa.“ Nu, o té potřebě četby, přístupné něčí chápavosti, by se mohlo debatovat, protože si dovolujeme míti pochyby o tom, že by venkovský člověk chápal jinak nežli člověk městský (my však nejsme ruralističtí teoretici, a ti by to tedy měli vědět lépe), ale i tak je patrno, že literární ruralismus je vlastně též problém knihovnický. V jeho základech stojí totiž zjištění, že „u venkovských čtenářů oblíbení spisovatelé, jako Baar, Brodský, Holeček (o jehož oblibě nejsem tak docela přesvědčen), Jirásek, Mrštík, Rais a jiní, se odmlčeli nebo byli v knihovnách přečteni“, a že tedy „bylo potřebí novými jmény udržeti zájem o četbu a tím o veřejné knihovny“. První ruralisté, ti teoretičtí, řešili ten problém tak, že ta nová jména v pravém slova smyslu vydupávali ze země („Viděl jsem, že je potřebí záměrného zásahu,“ praví Matula), a je jim třeba přiznat, že jich vydupali nemálo. Jiná – a také důkladně knihovnická je otázka, kolik trvalých kvalit je v tom kvantu ruralistických spisovatelů, a je-li všecko zlato, co se ruralisticky třpytí. I budiž zde – a venkovským knihovníkům především – jasně řečeno, že nikoli. A protože toto chce býti knížka stavebná, nespokojí se přirozeně s tím Nikoli, a vysloví několik jmen, o která se každý knihovník může spolehlivě opřít, až bude hledat hodnotnou knihu, hodnotného autora, píšícího o venkově. Jsou to Jan Čep, Josef Knap, Fr. V. Kříž, František Křelina, s určitými výhradami A. C. Nor a Václav Prokůpek, ze starších pak především Vojtěch Martínek, básník slezské vesnice. Většina jejich díla mluví o tom, že náš venkovský román je poctivě zakotven v tradici literárního realismu, a tedy ve slohu, který je čtenářskému průměru nejbližší. S tím čtenářským průměrem se tedy bude především svářit dílo Jana Čepa, v němž „všecko jest, mnohdy způsobem symbolickým, nazíráno pod zorným úhlem věčnosti“. Ovšem z těchto pěti nejlepších našich spisovatelů – „ruralistů“ ani jediný nezačal psát „ruralisticky“, o vesnici a pro vesnici, až po tom, čemu Antonín Matula říká záměrný zásah. A právě to je ten pikantní paradox českého ruralismu, z něhož plyne obecně platné pravidlo, že není v lidské moci, aby suchou cestou (například

88

„vypisováním cen na nejlepší básně a romány z vesnického života“) vyvolala umění tam, kde ho není. Má-li přijít, přijde samo, neboť duch vane, kam on sám chce. Naše dobré novodobé venkovské prózy jsou toho nejlepším důkazem. A ty špatné ovšem také. A nyní o jiných knihách a čtenářích. Čtenářských specialistů pro historické romány není – aspoň ve větších knihovnách – přespříliš. Je to pochopitelné, uvážíme-li, že průměrný čtenář zůstával dlouhá a dlouhá léta věren nejdříve Václavu Benešovi-Třebízskému a po něm Aloisu Jiráskovi, a že jiné, novější spisovatele či spisovatelky dějepisného románu nebral prostě na vědomost. Ostatně jich bylo dost málo. Opouštějí-li dnes čtenáři Václava Beneše-Třebízského, nesouvisí to, myslím, ani tolik s tím, že by byli zaujali kritičtější postoj k jeho sladkobolnému pohledu na české dějiny, jako spíše s tím, že sloh klecanského kaplana se stává čtenáři našich let stále nejschůdnějším. Ne tak při Aloisu Jiráskovi, jeho stylistická věcnost (ostatně – ve srovnání s Třebízským – jistě podmíněna též důkladností historického studia), která by se mnohde mohla zdát až suchopárnou, je našemu čtenáři mnohem bližší, než nehluboce lyrizující věty autora „Bludných duší“. Vedle toho – a na to také nezapomínejme – je Jiráskův poměr k českým dějinám jednoznačně vyhraněný, zatímco jistě i prostý čtenář vycítí, že Třebízského katolické kněžství může lidovým sympatiím s hnutím husitským nebo pobělohorskými nekatolíky vycházet vstříc toliko nepřesvědčivě – a tedy i umělecky nepřesvědčivě. Jistě i to rozhodlo v lidovém čtenáři pro konkrétnějšího Jiráska. Nežli se budu moci zastavit u mladších spisovatelů historické beletrie, chtěl bych knihovníky upozornit na neprávem čtenáři opomíjeného velikého básníka Zikmunda Wintra. Jsou v jeho prózách kusy, které řadím mezi mistrovská dílka české novelistiky, a kterými Zikmund Winter daleko přesahuje umělecký význam Jiráskův. Jirásek nikdy nepřestal býti buditelem a byl jím, tuším, uvědoměle. Umělce v něm to nezbytně muselo brzdit. Ne tak

89

Winter, jehož tvořivosti nestály v cestě žádné mimoumělecké zámysly, takže se jí mohl věnovati plnou měrou svého básnického ingenia. A to bylo víc než nadprůměrné. Abychom cítili jeho velikost, postačí, zamyslíme-li se nad Wintrovým slohem, nad těmi hutnými a těžkými slovy a dokonale krouženými větami, které se nedají prostě opsat ze starých listin, jak by nám chtěli namluvit povrchní soudcové Wintrovi, ale které mistrovsky napsal opravdový básník. A je, věřím, na knihovnících, aby se Zikmunda Wintra ujali proti čtenářskému nezájmu. Nebude to lehký zápas, protože v něm nepůjde pouze o to, aby se lidé naučili čísti nového autora, ale – a možná, že především – o to, aby se naučili čísti povídky. Kousky, jak čtenáři říkávají, když je odmítají dožadujíce se románů. Ale pro Zikmunda Wintra bude ten zápas státi za to, i kdyby byl sebetěžší nebo delší. Konečně půjde o knihovnické zkušenosti s novými spisovateli historických románů. Rozvrhneme-li si je zase na dva druhy, představované na jedné straně „Hořícím sloupem“ Leontiny Mašínové a na druhé „Osamělým rváčem“ Miloše Kratochvíla, poznáme, že zase již běží o rozdíl mezi konvencí a – řečeno s Arne Novákem – smělým básnickým výbojem. Čtenářská většina, milovníci čtení lidového, jak jsme mu řekli, sáhne ovšem raději po Leontině Mašínové, po Karlu Legrovi, Čeňku Kramolišovi nebo po F. J. Čečetkovi, protože jí nejde o umělecké výboje, ale o nenamáhavé čtení. Je pravda, autoři, jak jsem je tu vyjmenoval, neznamenají ani v jediném případě poklesek proti průměrnému vkusu, ale – až na výjimky – nad ten průměr také nejdou. Uvážímeli, že mezi nimi a Milošem Kratochvílem je rozdíl dvou dokonale odlišených názorů na formu i na funkci historie v románu, máme tu nový těžký úkol knihovnický, jehož název by zněl „Jak naučím čtenáře čísti umělecky dokonalý historický román“. Jmenoval jsem Miloše Kratochvíla. Tím jsem se dostal na postranní a teprve nedávno prošlapanou cestu historického románu, na cestu románu životopisného. Ovšem, je-li tu Kratochvílův

90

„Osamělý rváč“ opravdovým dílem, tedy jej jmenuji právě proto, abych bez obalu pověděl, že jeho výjimečnost potvrzuje pravidlo o bastardnosti moderního životopisného románu. Ano, když český životopisný román, tedy „Drašar“ Terézy Novákové. Od jeho vydání nevyšel u nás, tuším, druhý, aby mohl býti právem oceněn jako dokonalé umělecké dílo. Vždycky je to jenom cosi mezi životopisem a beletrií, jednou na to doplatí pravda životopisná, podruhé pravda románová, ale vždycky pravda umělecká. Říkám to zde proto, aby si knihovníci – a zejména knihovníci malých knihoven, kde se nakupuje málo knih do roka – uvědomili, že tváří v tvář životopisnému románu si zvláště dobře musí uvědomit, jak malý je peníz, který mohou u knihkupce nechat. Zkušenost ukazuje, že před očima čtenářů nic tak rychle neodkvétá ze své slávy, jako právě životopisné romány, jak se u nás píší. Co to bylo před málo roky slávy okolo jednoho, jenž vyšel vítězně z jakési soutěže! Čtenáři – ale hlavně čtenářky – se o něj mohli porvat. A dnes? Tu a tam si na něj vzpomene některý ten opozdilec za módou – a dost. Dosloužil, vyčichl, nezajímá… Buďte na ně, knihovníci, opatrní! Ještě o jedné věci chtěl bych se zmínit v řádcích, věnovaných krásnému písemnictví z knihovnické perspektivy. O literárním humoru. V téhle oblasti českého písemnictví žijeme snad nejvíce v zajetí šosácké prostřednosti, a nijak svému literárnímu humoru neublížíme, řekneme-li, že velikosti se dopjal pouze dvakrát ve svých starších dějinách: Karlem Havlíčkem Borovským a Janem Nerudou. Naši humoristé – mimo ty dva jmenované – nikdy nebyli tak velicí, aby pochopili, že pravý humor je vlastně cosi obludného, a pochopili-li to, pak se zalekli právě těch gargantuovských dimenzí, značících pravost skutečného humoru. A tak zůstali raději v přízemí krotké anekdoty a slovního vtipu, které se jenom tak žalostně málokdy dostávají výše. Příkladem té anekdotické nevýbojnosti mohou nám býti všechny ty mlynářské či pivovarské historie, při

91

kterých se máme smát jenom proto, že šelma krajánek posadil nevítaného nápadníka mlynářovy schovanky na trakař a vysypal jej do potoka, anebo většina drobných prací Ignáta Herrmanna. A mluvím-li už o drobných pracích Ignáta Herrmanna, tedy budiž jasno, že mezi ně počítám i jeho proslulé humoristické knihy o Kondelíkovi a Vejvarovi, protože ty nejsou nic jiného nežli zase jen drobné historky, sjednocené jmény svých hrdinů ve větší celek. Byla řeč o gargantuovských rozměrech pravého humoru. Český literární smích dosáhl jich dílem Jaroslava Haška o dobrém vojákovi Švejkovi, dílem, které jasně prokazuje, že v základech skutečného humoru je vlastně tragično. Najdete je u kořenů Gogolova „Revizora“ právě tak jako u kořenů „Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války“, v nichž přece nejde o jakéhosi obchodníka se psy, ale o tragédii organizovaného vraždění. Odpůrcům Haškova díla jaksi ušlo, jak mnoho má ta jeho fraška společného s černými a rudými vidinami „Posledních dnů lidstva“ Karla Krause. A je v nové české literatuře ještě jeden velký humorista – a jsem přesvědčen, že právě to o něm největší část čtenářů (a možná i knihovníků) neví. Jmenuje se Jaromír John, který nikoli náhodou přepsal veledílo Cervantesovo. To však jsou, myslím, všecka veliká díla českého humoru. To ostatní… Ovšem, i kdyby si knihovník tisíckrát uvědomoval, že je to pouze mělká loužička, nad kterou se sklánějí naši čtenáři, hledající pravý smích, těžko je bude učit chápat pravou velikost humoru. Kdo si zvykl usmívat se příběhům Pavla Čamrdy21, těžko, přetěžko ocení tragikomickou historii Dona Quijota, a komu učarovaly bázlivě nevinné taškařice prášků či sladovnických, ten se leda pohorší nad jadrností humoru vlámského či francouzského. I zdá se, že jsme nikdy neměli čas pořádně se rozesmát. Sotva jsme začínali nabírat dechu, abychom se od plic zasmáli, už nám jej Z notýsků Pavla Čamrdy, kniha I. Herrmanna, posloužila rovněž jako předloha k filmu Kariéra Pavla Čamrdy (1931). Pozn. red. 21

92

zarazil nějaký žduchanec. A tak se jenom usmíváme a nemůžeme pochopit, že jinde se smějí z plna hrdla. Nespraví to žádný knihovník. Jiří Mahen by mi nikdy neodpustil, kdybych v literární části knížky o veřejném knihovnictví zapomněl na písemnictví naučné. Nepřestával jeho potřebu v knihovnách zdůrazňovat. I v této oblasti musí si knihovník mnoho napřed ujasnit. Musí vědět, že veřejná knihovna – ani ta největší – není knihovna vědecká. Musí vědět, že není úkolem veřejné knihovny, aby zařaďovala do svých regálů knihy medicínské nebo inženýrské, jaké odborník musí míti doma a jejichž půjčením na čtyři neděle se nikomu nepomůže. A pro lajdáky, kteří si myslí, že stačí do vědecké knihy nakouknout, oddělení naučných knih ve veřejných knihovnách nejsou. To tedy po stránce záporné. Po té kladné běží o to, aby knihovník přesně věděl, jakých naučných knih je mu třeba. A musí to vědět zejména malý knihovník, protože ten aby myslel i na to, že naše naučné knihy jsou poměrně drahé. Chvála Bohu, máme nyní už dost a docela dobrých knížek pro poučení našich lidí. Tož knížky ovocnářské, o chovu králíků, drůbeže, dobytka, o tom, jak pořádně pohnojit pole či zahrádku, máme celou hromádku lidových odborných příruček pro řemeslníky, knížky o praktické technice, o nemocech lidí, dobytka (pozor při jejich výběru, ať nenarazíte na nějaké šarlatánstvo!) i ovocného stromoví nebo zeleniny, jsou i knížky opravdu praktických rad pro domácnost… Je jich dost a bude záležet na knihovníkovi, aby správně vystihl, jakých a kterých je třeba jeho knihovně. Těchto tedy co nejvíce! A teprve až jich budete míti dost (a zase pozor, některé dost brzo zastarají!), nakupujte i z ostatních vědných oborů. Nějaký pořádný cestopis od Vráze22 nebo od Musila23, pár knížek o historii, dejte si Enrique Stanko Vráz (1860–1932) cestovatel a spisovatel, fotograf, procestoval Ameriku, Asii, Afriku. Pozn. red. 22

93

poradit i něco národohospodářského, nezapomeňte na vědy přírodní a na písemnictví (sám se neobejdete bez pořádného díla o českém písemnictví; o světovém bychom je potřebovali jako sůl!) – protože teprve s nimi v policích bude vaše knihovna úplná. Jde-li to jen trochu, sledujte výběrem té literatury, co se děje ve světě. To je možné zejména dnes, kdy vychází dostatek levných informativních příruček. Mějte v knihovně aspoň ty nejdůležitější. To je, tuším, to nejhlavnější, co jsem považoval za potřebné říci knihovníkům o věcech literárních. Nešlo mi o učebnici, snad jsem to již řekl, šlo mi jedině o orientaci. O to, abych jim napověděl, že knihovník může a musí myslet nad knihami, s nimiž pracuje; že nestačí knihu přečíst a přesvědčit se o její vhodnosti pro většinu čtenářů, ale že je též třeba myslet na ni v souvislosti s výchovou čtenářů ke knihám stále lepším. Abych jim napověděl, že na nejlepší cestě ke knihovnickému ideálu bude ta knihovna, jejímž nejlepším, tj. nejpoučenějším a nejkritičtějším čtenářem bude knihovník.

Alois Musil (1868–1944), kněz, cestovatel, etnograf a spisovatel, významný orientalista a arabista. Pozn. red. 23

94

Kapitola 10 Skonává-li se toto skládání pro knihovníky – a kéž by i pro čtenáře! – znamená to, že přišel čas, aby bylo řečeno, že se najdou mnozí, kdo zjistí, že v něm mělo býti ještě také to a to a to a ono, mělo-li býti dokonalé. Možná, já se nepřu. Šlo mi ale především o to, abych knihovníkům malých knihoven jasně a srozumitelně pověděl, co to vlastně je ta jejich knihovna, jaké je její místo v řádu národní osvěty, a abych jim pověděl, jak ji mají spravovat, má-li býti spravována dobře. K tomu jsem připojil několik kapitolek o četbě. V nich – jako ostatně ve všech! – šlo mi o to, abych přesvědčoval, že zmechanizovaná půjčovna knih, jak se u nás tu a onde vyvíjí, hrozí zahubit ideu veřejného knihovnictví. Za její základní znak považuji knihovníkovu neúčast na čtenářském osudu konzumentů knih z jeho knihovny, ve druhé řadě pak jeho pouze laxně povrchní poměr k písemnictví. Je sice pravda, že se s tím nepěkným zjevem shledáváme vlastně jen ve velkých knihovnách, zatím co tato knížka je určena spíše správcům těch malých, ale je také pravda, že velké knihovny mají býti opravdu takovými vzory, za jaké je venkovští knihovníci namnoze mají. Postačí ostatně, pobídne-li k přemýšlení a domýšlení podle místních poměrů i jen jediný nadhozený problém. A nyní už jenom několik posledních vět. Máme knihovnictví tak vybudované, že není obce, aby neměla veřejné knihovny. Opakuji znovu, že stav těch knihoven není vždycky takový, jak bychom si přáli, ale pro nás je nyní daleko závažnější skutečnost, že zde ty knihovny opravdu jsou. Nezačíná se teprve, nebudují se teprve základy, ve veřejném knihovnictví se pomalu zvedají krovy. Čeho je mu třeba k dobudování?

95

Úpravy výše obecního příspěvku. Nelze se smířit s myšlenkou, že jsou obce, jejichž knihovníci nemohou ročně koupit ani pět svazků nových knih. Dále trestních sankcí, které by obce donutily, aby svou povinnost ke knihovně opravdu plnily. Nenamlouvejme si, že ji všechny plní. A konečně – ale to platí hlavně pro větší knihovny – úpravy, která by knihovníky učinila nezávislými na obci, která by nesla jedině věcný náklad. Výhody takové nezávislosti jsou všem knihovníkům po pětadvaceti letech platnosti zákona o veřejných knihovnách více než jasny. Nepravím, že tím jsem vypočítal všechny naléhavé požadavky našeho lidového knihovnictví, pokud se dotýkají jeho cesty k dokonalosti. Ledakterý jiný čte si ve slovech i mezi slovy předchozích kapitol. To je například požadavek důkladnějšího školení veřejných knihovníků, které by odstranilo dlouhé počáteční tápání v knihovnách. A pravím-li důkladnější školení, myslím zejména na praxi. Styk s obecenstvem, studium čtenářů, zběhlost v písemnictví, rozeznávání knižních hodnot, praktická propagace knihovny a četby, to zejména zaručuje hodnotu knihovníkovy skutečné práce. Též by bylo třeba jednou provždy normovat administrativní zařízení venkovských knihoven a vybavit je po té stránce opravdu jednotně z veřejných prostředků. Do každé knihovny řádný přírůstkový katalog, knížky seznamů místních, předtištěné lístky pro seznam hlavní a dostatek knižních lístků – nestálo by to ani tolik, zač by stálo vědomí, že konečně máme ve všech knihovnách pořádek a že ten pořádek můžeme snadno kontrolovat. Dokud existují tužkou popsané seznamy knih a čtenářů v ušmudlaných sešitech, nelze mluvit o řádně vedených knihovnách. Co nejvíce krátkodobých opakovacích kursů s povinnou účastí, zaručenou, nepůjde-li to jinak, pokutováním obce. A v těch kursech knihovníky zkoušet! Docenty nechť jsou lidé z kraje a znalí poměrů. Sebeznamenitější knihovnický odborník z jižní Moravy nezlepší venkovské knihovnictví severovýchodních Čech ani o chlup,

96

protože na informace o situaci krajinského knihovnictví měl čas právě půldruhé hodiny v době mezi příjezdem vlaku a začátkem přednášky. A to zcela určitě nestačí. Velmi mnoho dobrého by mohl vykonat častěji vycházející a jasně a přístupně psaný časopis pro knihovníky i čtenáře. Informoval by je o všem, co se děje v osvětovém životě, přihlížeje při tom k potřebám veřejného knihovnictví a lidové osvěty, ale zejména by přinášel seznamy nových knih s jejich stručnými charakteristikami. Toto nejsou žaloby. Nezapomínejme, že naše veřejné knihovnictví roste, soustavně ve svém vzrůstu kontrolováno, teprve od roku 1919. Pro tak veliký organismus je to doba stěží tak dlouhá, aby poznal, kde ho bota tlačí a kde mu co chybí. Různorodost jeho složek ta rozpoznání ještě ztěžuje. Nežaluji tedy. Spíše zase jenom připomínám knihovníkům ledacos, nad čím by se snad měli zamyslit a co by měli doplnit a zdokonalit. V celé knížce ale zní, to pevně věřím, jedno: Nesmírná radost z toho, že máme poctivě fundované a poctivě organizované veřejné knihovnictví jako významnou složku národní osvětové a kulturně politické práce. Je tu a jeho tvořivou práci nelze oddisputovat. Obsáhlost jeho vlivu, jeho možnosti při šíření dobré knihy, to je cosi, co je nutno po zásluze ocenit a soustavně podporovat. Radost, kterou z toho máme, není sice nekritická, vidí nedostatky, ale též je překonává. A je v tom cosi povznášejícího, sejdete-li se s takovým vesnickým knihovníčkem, který s těmi svými krejcárky může vařit opravdu jen z vody, ale dovede to tak, že před ním smeknete. Neodradí jej nedostatek peněz, neznechutí jej nepřízeň obecních tatíků, ví, že dělá dobrou práci, a tož ji dělá proti všemu, co mu v ní chce bránit. Je v těch lidech cosi z časů písmáckých, cosi z časů, kdy psané a tištěné slovo bylo v úctě, jaké si dobrá kniha nepřestala zasluhovat. Opravdu je v setkání s takovým knihovníčkem cosi povznášejícího. Kdyby se tu měla psáti kapitola „Výhledy českého písemnictví“, on by musel býti její první slovo.

97

A protože nyní je třeba knížku zakončiti, říkám znovu jméno Jiřího Mahena. Stojí-li v čele „Knihovníkova zápisníku“ natištěno, že je připsán jeho památce, tož je připsán památce knihovníka bojujícího. Jiný, to věřím, nemá práva na bytí. A protože nyní se i knížka vrací k počátku své řeči a protože i nyní hledáme sponu, která by sepjala konec s počátkem, najdeme ji stejně na poslední jako na první stránce ve slovech: Více Mahena, knihovníci, více Mahena!

98

Vysvětlení čili omluva Knihovníkův zápisník, to jsou všelijaké knihovníkovy poznámky, jak je potřeboval pro svůj styk s čtenáři a v kursech pro výchovu knihovníků malých knihoven. Z valné své části vznikl v době okupace, kdy chtěl právě těmto knihovníkům nahradit nedostatek mluveného slova po zákazu pořádání kursů. Prosím proto jeho čtenáře v osvobozené vlasti, aby omluvili ty jeho nedostatky, které zavinila touha, aby přece jenom vyšel a mluvil v časech zatemnění. Skladebně jsou to tedy hlavně poznámky. Některé se opakují, některé jenom nakusují problém, některé zůstávají pouze na okraji. Je to neštěstí, když je knížka určena myslícím lidem pro jejich pracovní praxi? Horší je, že od časů, kdy jsem knížku napsal a kdy byla vysázena, se ledaco změnilo. Čeští knihovníci si řekli, že už je tak právě dost přehlížení jejich poctivé práce, uvědomili si, že to bylo jenom jejich mlčení, které zavinilo i to, že páni byrokraté nebrali vážné předpisy zákona o veřejných knihovnách, a dali se do díla, jehož první kapitola vyvrcholila dne 11. října 1945, kdy je na pražském hradě přijal prezident republiky Dr. Edvard Beneš. Toto krásné je však ohrožením smyslu některých kapitol Knihovníkova zápisníku, především těch, které mluví o platných předpisech. Zákony obnovené republiky je asi pozmění, a pozmění je k dobru českého lidového knihovnictví. Budu však štasten, věřte mi, až v tomto smyslu ztratí několik stran Knihovníkova zápisníku svůj smysl. Opravte si je potom, co zbude, nebylo snad napsáno zbytečně. Ostatně napište mi to, knihovníci a čtenáři! Z. V.

99

O autorovi Do generace výrazných osobností v českém knihovnictví z doby třicátých až padesátých let minulého století patří Zdeněk Vavřík. Je známý především jako pardubický knihovník, ale začínal na Moravě. Z. Vavřík se narodil v roce 1906 a po studiích začínal v ostravské a opavské knihovně, ale patřil k těm, kteří spojovali činnost knihovnickou s činností osvětovou a uměleckou. Nicméně na ploše jedné stránky budiž dovoleno si všímat této osobnosti jen jako knihovníka. Od roku 1936 – po účasti na 12. knihovnickém sjezdu, kde se prvně setkal s Jiřím Mahenem, a zejména od roku 1937 po účasti na sjezdu v Chrudimi, začíná Zdeněk Vavřík výrazněji pracovat v českém knihovnictví. Připravuje 14. sjezd v Opavě, ale ten byl v důsledku řítících se událostí roku 1938 zrušen a Vavřík musel opustit místo i bydliště. Těsně před koncem roku nastupuje jako knihovník v pardubické knihovně. Ta měla v té době 372 zapsaných čtenářů (1 % obyvatel města), za dva roky poté už 3063 – asi 8krát více!! V roce 1939 je zvolen Zdeněk Vavřík členem ústředí svazu českých knihovníků a v roce 1940 organizuje v Pardubicích 14. sjezd knihovníků (náhradou za zrušený sjezd v Opavě). V témže roce začíná vydávat Knihovníkův zápisník jako časopis pro čtenáře (zanikl pro nedostatek financí o dva roky později). V Časopise českých knihovníků roku 1942 (č. 2, str. 54) vysvětluje, proč časopis pro čtenáře: „Snad se mi podařilo dovodit, že knihovnický časopis pro čtenáře je – vedle čtenářských besídek (ale kde se uskutečňují a kolik čtenářů je navštěvuje?) – prakticky jediným prostředníkem mezi knihovníkem a jeho čtenáři. Především ale, že bez tohoto styku není knihovna úplná.“ Ale o pár odstavců dál se přiznává, že časopis koncipoval i pro „úřední funkcionáře“, kterým osud knihovny neležel příliš na srdci.

100

Za války byl pověřen Národním revolučním výborem spisovatelů (konkrétně Fr. Halasem) přípravou reorganizace našeho knihovnictví po válce (spolu s Dr. Drtinou, královéhradeckým Jiřím Vaňkem, kutnohorským Jaromírem Sieglem a dalšími kolegy). Návrh byl už v květnu 1945 Halasovi předán. 27. 6. 1945 na nově se ustavující valné hromadě Svazu českých knihovníků byl zvolen místopředsedou a roku 1946 vychází v nakladatelství V. Šmídy pod redakcí Bedřicha Beneše Buchlovana známý Knihovníkův zápisník, určený knihovníkům vesnických knihoven a nejen jim. Můžeme říci, že Zdeněk Vavřík jako knihovník je na vrcholu. V Knihovníkově zápisníku, který je věnován Jiřímu Mahenovi, se nejprve hlásí Vavřík k osobnosti Mahena a jeho pojetí knihovnictví, vysvětluje organizaci a základní činnosti v knihovně (nákup a zpracování knih). Obšírně se věnuje – jak on říká – styku se čtenářem (s řadou konkrétních návodů, jak jednat s různými typy čtenářů) a ještě více se věnuje problémům literárního braku kontra hodnotná četba. Ale pak už se postupně více a více prosazují další Vavříkovy aktivity – ty v kombinaci s komplikacemi vyvolanými zejména neúspěšným úsilím o lepší umístění pardubické knihovny – a připravuje se krok, kterým Vavřík vzdává boj za lepší podmínky knihovny. Dochází k němu v roce 1955 odchodem do redakce Literárních novin, i když ani pak zcela naše knihovnictví neopouští. V roce 1958 má projev na bratislavském sjezdu knihovníků, několikrát píše do Čtenáře. Jak už bylo řečeno, Vavřík nebyl jen knihovník. Napsal přes deset knih veršů, několik divadelních a rozhlasových her, překládal z francouzštiny. Výrazně se prosadil jako spisovatel pro mládež. Jeho převyprávění Milionu pod názvem Dobrodružství Marca Pola se dočkalo sedmi vydání. S velikány české dětské literatury Hrubínem, Petiškou a Kovaříkem připravil Nový zlatý věnec, oblíbenou antologii české literatury pro mládež z doby mezi dvěma válkami. Připomeňme ještě jeho činnost dramaturgickou, redaktorskou a recenzentskou.

101

Zdeněk Vavřík zemřel 29. 12. 1964 a jeho život a činnost je možno označit jako svědectví doby. PhDr. Ladislav Kurka Literatura: BAUEROVÁ, Jana: Kulturní pracovník Zdeněk Vavřík jako knihovník a osvětový spisovatel. Rigorózní práce. Seč, 1980, 120 str.

102

Ediční poznámka Při zpracování textu jsme se řídili aktuálním zněním pravidel českého pravopisu, upravili jsme psaní zkratek (a. j., na př.), interpunkci a opravili tiskové chyby. Aktualizace pravidel se týkala hlavně psaní -s-/-z- (např. ve slovech katalogisace, poesie, museum, sensace) nebo nahrazení -th-/-t- (např. theorie, thema, pathologie). Respektovali jsme však stylové, morfologické a lexikální zvláštnosti původního textu. Pro snazší čtenářovu orientaci jsme některé v textu zmiňované autory, literární díla nebo méně frekventované výrazy opatřili vysvětlivkami, umístěnými do poznámek pod čarou. Redakce MKP

103

Zdeněk Vavřík Knihovníkův zápisník Edice E-knihovna Redakce Jaroslava Bednářová Vydala Městská knihovna v Praze Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1 V MKP 1. vydání Verze 1.0 z 23. 12. 2016 ISBN 978-80-7532-467-2 (pdf)