mapy

Půjčujeme:

knihy / časopisy / noviny / mluvené slovo / hudbu / filmy / noty / obrazy / mapy

Zpřístupňujeme:

wi-fi zdarma / e-knihy / on-line encyklopedie / e-zdroje o výtvarném umění, hudbě, filmu

Pořádáme:

setkání s autory / přednášky / koncerty / filmová představení / výstavy / aktivity pro děti a jejich rodiče / čtení

www.mlp.cz

[email protected] www.facebook.com/knihovna www.e-knihovna.cz

Pohádky pro veliké děti Martin Fahrner

Znění tohoto textu vychází z díla Pohádky pro veliké děti tak, jak bylo vydáno nakladatelstvím Montanex v roce 1993 (FAHRNER, Martin. Pohádky pro veliké děti. Ostrava: Montanex, 1993. 71 s. ISBN 80-85780-01-1.).

Text díla (Martin Fahrner: Pohádky pro veliké děti), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, není vázán autorskými právy.

Citační záznam této e-knihy: FAHRNER, Martin. Pohádky pro veliké děti [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2016 [aktuální datum citace e-knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. ISBN 978-80-7532-167-1 (pdf). Dostupné z: http://web2.mlp.cz/koweb/00/04/26/25/23/pohadky_pro_velike _deti.pdf.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a tiráž), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 26. 8. 2016.

OBSAH O štěstí ..................................................................................................... 6 O smíchu ............................................................................................... 10 O čase..................................................................................................... 13 O hlouposti ........................................................................................... 17 O lásce ................................................................................................... 20 O bláznivosti......................................................................................... 24 O naději ................................................................................................. 25 O jednom omylu .................................................................................. 28 O zkušenosti ......................................................................................... 31 O smrti ................................................................................................... 35

5

O štěstí Úplně jinde, než jsme teď my, pro jistotu za devatero řekami a devatero horami, žil mladík. Neměl toho příliš mnoho na práci, jen se toulat a povalovat na sluníčku, dokud ho nezačalo pálit dobré bydlo. Klečel zrovna nad studánkou a chtěl se z ní napít, když v tom se mu zjevil čert. V některých pohádkách můžeme číst, že se pozná podle rohů a ocasu, ale nevím. Ani mladík nevěděl. Neznal totiž pohádky, a protože žil v lese, neměl dokonce ani zrcadlo. Jinak by se byl velmi podivil. Čert totiž vypadal úplně stejně jako on sám. Byl mladý, modrooký, usměvavý a vzbuzoval na první pohled důvěru, což je po čertech nebezpečná vlastnost. Naletěl díky ní i mladý muž. Toho dne bylo velké horko, a jak už jsem řekl, nebylo zrovna nic lepšího na práci, než s milým dvojníkem klábosit. Čert se naoko velice divil, když mu mladík vyprávěl o své nespokojenosti, a slíbil mu pomoc. Vyvedl ho na nejvyšší kopec v kraji a ukázal do dáli. V dobách, kdy se věřilo na čerty, byla země placatá, a tak bylo vidět hodně daleko. Čert ukázal na velice vzdálený kopec a řekl: „Na tom vysokém kopci v dálce roste strom. Na jedné jeho větvi visí jablko. Když to jablko sníš, poznáš opravdové štěstí. Ale mám jednu podmínku. Až se do jablka zakousneš a poznáš pravdu o štěstí, nesmíš jej za žádnou cenu upustit. Jinak budeš můj a propadneš peklu.“ Podmínka se zdála mladíkovi snadná. Držel už v ruce těžší věci než ovoce. Dál nechtěl čekat a vyběhl na cestu. „Na pouti tě čekají tři překážky,“ volal za ním čert a chtěl mu dokonce říci jaké, ale mladík už ho neslyšel. Zpočátku ubíhala cesta rychle, ale jednoho dne narazil mladík na řeku. Bylo to v horách a tok byl prudký. Ačkoli se dlouho plahočil po břehu, nemohl najít brod. Nakonec nalezl alespoň chatrč, ve které přebýval rybář. Bylo načase. Mladík byl zvyklý živit se tím, co našel v lese, ale v horách bylo samé kamení, a tak hrozilo nebezpečí, že umře hlady. Aby se zotavil před další cestou, zůstal u rybáře

6

dlouho. Ten si ale myslel, že se s ním chce přátelit. Radoval se z toho, protože byl již léta sám a neměl si s kým povídat, když v noci svítil měsíc a slova se sama drala na jazyk. Tak spolu hovořili a chytali ryby nebo jen tak polehávali na břehu a máčeli si nohy ve vodě. Jednoho dne začal být mladík, kterému se mezitím vrátily síly, netrpělivý. Rybář to zpozoroval a divil se, proč mu přítel nechce říct o svém trápení. Slíbili si přece, že si budou pomáhat, ať se děje co se děje. Když se dozvěděl příčinu jeho netrpělivosti, posmutněl, ale dané slovo pro něj bylo zákonem. Protože se řeka prodírala skalami, a jak už víme, nikde nerostl jediný strom, rozebral rybář svou chatrč a z prken postavil s mladíkovou pomocí most. „Můžeš jít, ale věř mi, že bych byl raději, kdybys tu se mnou zůstal. Budeš mi chybět.“ I mladík cítil, že mu rybář bude chybět, ale protože mu do moudrosti pěkný kousek chyběl, nepochopil, že překážkou myslel čert řeku, a nikoli přátelství. Rozzlobil se na rybáře, že chtěl zabránit jeho štěstí, a už jej nic nemohlo zadržet. Po čase se objevily první stromy, které brzy zhoustly v les, a ten přešel v prales. Jak si mladík v duchu představoval své budoucí štěstí, nevšiml si, že půda pod jeho nohama přestává být pevná. Když se rozhlédl, bylo pozdě. Začal zapadat do močálu, a jak sebou zmítal, propadal se stále rychleji. Když mu bahno sahalo až k pasu, začal volat o pomoc. Volání uslyšela dívka, která byla nedaleko sbírat dříví. Přiběhla za hlasem až na kraj bažiny, uviděla tonoucího poutníka, ale až k němu se dostat nemohla. Roztrhala tedy své šaty a z nich upletla provaz, který mladíkovi hodila. To ho zachránilo. Když se konečně také trochu vzpamatoval, všiml si dívky a zjistil, že je krásná. Nechal se odvést do dívčina domku a strávil tam noc. Nejdřív jednu a potom ještě mnoho dalších. Protože neměli kalendář, není jisté, jestli to byly týdny, měsíce nebo roky. Každé ráno, když se mladý muž probudil, ležel na stole

7

chleba s máslem, v kamnech praskal oheň a dívka seděla vedle lůžka a usmívala se. Od první chvíle totiž mladíka milovala. Ten si ale jednoho dne vzpomněl na čerta a začal být netrpělivý. Když dívka uslyšela, že chce někde jinde hledat štěstí, posmutněla a už se neusmívala. A mladík, protože mu do moudrosti přece jenom kousek chyběl, nepochopil, že překážkou myslel čert močál, a nikoli lásku. Rozzlobil se na dívku za to, že měla zabránit jeho štěstí, a ani její slzy ho už nemohly zadržet. Pláněmi došel až na břeh moře a uviděl za ním kopec, který hledal. Dokonce se mu zdálo, že na něm vidí strom s jablkem, ale to byla mýlka. Tak placatá nebyla země ani tenkrát. Mnoho dní bloudil muž, jenž se mezitím vyklubal z mladíka, po břehu moře. Došel do města a velmi se podivil, když našel přístav vylidněný a ochranné hráze tak zanedbané, že se mohly každou chvíli protrhnout. Ve stínu trosek jednoho člunu objevil starce a ten mu vyprávěl, že město je rozděleno na dvě části. Polovina, pracující v přístavu, tvrdí, že její práce je těžší než práce těch, co mají udržovat hráz. Ti ale tvrdí pravý opak. Všichni přestali pracovat do doby, než se spor vyřeší, ale ten se táhne už léta. Nikdo dosud nenašel slova, kterými by obě strany sjednotil, ačkoli hrozí nebezpečí, že se hráze protrhnou. Muž potřeboval člun, který by ho převezl přes moře, a proto šel do přístavu a řekl shromáždění: „Putuji už dlouhý čas a na začátku své cesty jsem potkal muže, který pro mne postavil most z prken své chatrče, protože jsem byl jeho přítel.“ Pak šel k hrázi a řekl těm, co se shromáždili u ní: „Poznal jsem ženu, která roztrhala své šaty, aby mne zachránila, protože mne milovala.“ Tak si obyvatelé města připomněli, že jsou na světě důležitější věci než hádky, a dali se do práce. A protože mysleli, že jim muž pomohl z dobroty srdce, zvolili ho soudcem. Soudce strávil ve městě mnoho let a byla to léta šťastná, protože zjistil, že je dobré být užitečný a požívat zasloužené úcty. Ale jednoho dne, když zrovna neměl co na práci, se podíval směrem na

8

moře a za ním v dálce spatřil vrch. Vzpomněl si na dohodu s čertem, a protože mu přece jen ještě kousek do moudrosti chyběl, nepochopil, že překážkou myslel čert moře, a nikoli úctu. Zanevřel na město, které ho mělo připravit o štěstí, a odplul na druhý břeh. Protože však přece jen už zestárnul, přecenil své síly a moře ho zahnalo do jiných končin. Teprve po dlouhé době stanul na úpatí kopce a vystoupil nahoru. Když pak vylezl na první větev, opustily ho síly, a když zase pod stromem přišel k sobě, pochopil i bez jablka, že byl hlupák. To se stává. A stává se to pozdě. Když se pak z hladu zakousl do jablka, které mezitím shodil vítr, myslel na to, že kvůli své hlouposti přišel o všechno, co v životě stálo za to mít. O přátelství, o lásku i úctu. Čert splnil svůj slib. Muž poznal, co je štěstí. Zkřivil tvář a jablko odhodil. V tom okamžiku se objevil na kopci čert. I tentokrát se podobal našemu hrdinovi. Zestárnul, ale teď si toho muž všiml. Znal už zrcadlo, ale především byl moudřejší. Zeptal se čerta, jestli stárne spolu s ním, a dozvěděl se, že ano. „Pak ale musí mít každý svého čerta. Má i své vlastní peklo?“ zeptal se muž. „Právě v něm jsi,“ řekl čert a nechal osamoceného starého muže jeho osudu.

9

O smíchu Úplně jinde, než jsme teď my, pro jistotu za devatero řekami a devatero horami, leží obec Smíchov. Díky dobré náladě obyvatel je proslulá dlouhověkostí, a proto by mohlo nezasvěceného návštěvníka překvapit, jak málo lidí žije na tak výhodném místě. Smíchov je totiž stále malou vesničkou. Ale důvod je prostý. Obyvatelé si dobře prověří každého, kdo by se chtěl u nich usadit. Jediný škarohlíd může přece nadělat spoustu škody a Smíchované by mohli přijít o klid i dlouhověkost. Každý z uchazečů o usídlení musí nejprve splnit tři úkoly a výběrové řízení je dokonce tak přísné, že mu podléhají i potomci místních starousedlíků. Když dovrší osmnáctý rok, dostanou své úkoly a pokud je nesplní, nedá se nic dělat. Vylétnou z rodného hnízda a přestěhují se jinam. Zkouška je o to těžší, že uchazeč předem neví, kdy bude úkol plnit, a často se to nedozví ani v průběhu zkoušky. Nejinak tomu bylo s Ríšou. Po svých osmnáctých narozeninách čekal, až mu někdo sdělí první úkol, ale nikdo nepřicházel. I vlastní otec odpovídal na dotazy neurčitě, pokud se vůbec netvářil, že otázky, kterých přibývalo, přeslechl. Jednoho dne si Ríša zrovna říkal, kdy už na něj přijde řada, když vtom uslyšel za zahrady volání o pomoc. Vyhlédl ven a spatřil otce, jak táhne jejich kozla kopyty vzhůru, rohy v záhonu, a křičí. „Co to tropíte, táto,“ zeptal se jako hodný syn. „Pomoc,“ křičel otec, „obrátil jsem kozla vzhůru nohama, abych si udělal brázdy v záhonku, ale zvíře sebou cuká, jak mu žížaly lechtají rohy. Bojím se, že nezvládnu řízení.“ Ríša mu ale pomoci nemohl. Dostal takový záchvat smíchu, že sotva stál na nohou. Když se mu síly vrátily alespoň natolik, že mohl dojít k zahrádce, spatřil, jak se za rohem válejí smíchy všichni vážení občané a v záhonku se otec s kozlem plácají do stehen. Když smích pozvolna utichl, starosta přistoupil k Ríšovi. „Právě jsi složil první

10

část zkoušky. Máš smysl pro humor a dovedeš se přímo strašlivě smát. Uvidíme, jak si poradíš s druhým úkolem.“ Ríša byl se sebou náramně spokojen, ale radost pozvolna vyprchávala a druhý úkol nikde. Jakmile neměl co na práci, sedával před hostincem svých rodičů a vyhlížel. Restaurace U dobrého kuchaře měla svůj vývěsní štít, ale protože byla na Smíchově, stálo na něm ještě připsáno: „Hlad je nejlepší kuchař“. Tím nápisem uspěl Ríšův děd v části zkoušky a zanedlouho se zde mohl usadit. Rodina hostinského žila poměrně slušně díky cizincům, kteří se ve vsi chtěli usadit a čekali na úkoly. Při pohledu na štít dostal Ríša nápad, jak si ukrátit dlouhé čekání. Ústředním hrdinou celé záležitosti byl kostlivec, kterého skladoval pan řídící v kabinetu přírodopisu. Tajně přestěhoval kostru do restaurace, pak si vzal štafle a opravil nápis „Hlad je nejlepší kuchař“ na „Smrt je nejlepší kuchař“. Cizinci chtěli prokázat smysl pro humor a usmívali se, ačkoli jim bylo všelijak, zvláště když na jídelním lístku našli jediný chod. Pod nápisem „Specialita šéfa kuchyně“ bylo napsáno: „Utopenci“. Objednali si tedy specialitu všichni, aby zakryli strach, ale příliš se jim to nedařilo. A což teprve když Ríša otevřel dveře do kuchyně a zakopl v nich naschvál o kosu s takovým zařinčením, že se všichni otočili a spatřili u plotny kostlivce opřeného o veliký hrnec. Pak už jenom stačilo, aby paní hostinská vynášela ven sálem ranec mokrých šatů. Cizinci se zvedli a na Smíchově je už nikdy nikdo neviděl. Jejich úprk byl provázen hlučným veselím všech starousedlíků. Jakmile utichlo, přišel starosta za Ríšou podruhé. „Druhou část zkoušky jsi složil na výbornou. Nejen že se dovedeš sám smát, ale snažíš se rozveselit i ostatní. Čeká tě tedy už jen třetí, nejtěžší úkol.“ Ríša byl se sebou převelice spokojen. Nebudeme zastírat, že se přímo naparoval. Představoval si, jak prochází coby slavný občan hlavní smíchovskou ulicí a skoro nevnímal svět. Na své sebevědomí doplatil cestou z městečka, kde byl dokoupit nádobí. Odpočinul si chvíli na mezi, ale zavřel oči plné lákavých

11

vidin a usnul. Pak, aby dohnal ztrátu, hnal svého nákladního vola jako o závod. Právě když zahýbal k rodnému hostinci, vjel mu do cesty jiný vůz. Ríša si uvědomil, že nemá přednost v jízdě, chtěl zakřičet na vola Stát, ale jak byl popletený, zakřičel Pac! Vůz táhl starý vůl. Kdysi pomohl Ríšovu otci splnit úkol, když se pro obveselení občanů naučil podávat pac jako jinde psi. Teď zaslechl známý povel a zvedl pravou přední, jak velela povinnost. Jenže právě projížděl pravotočivou zatáčku. Okamžitě se převrátil na bok a s ním i vůz a celá ta mela se zastavila až o stěnu hostince. Hosté uslyšeli ránu, vyběhli ven a ptali se Ríši, co tropí. Když ho vyslechli, začalo jim v koutcích úst cukat od smíchu, ale řehtat se zdráhali. Kolem vozu leželo i plno střepů, a moudrost velela usedlíkům nesmát se cizímu neštěstí. Jenže Ríša si všiml cukajících koutků a popadl ho vztek. Vyskočil, aby si to vyřídil s prvním, kdo bude po ruce, ale přece jenom si ve zlomku okamžiku představil, jak se naparuje na volu a křičí na něj v zatáčce Pac! Nakonec se rozesmál sám. Tehdy k němu starosta přistoupil potřetí. „Právě jsi prokázal, že máš nejenom smysl pro humor, ale šanci stát se moudrým, protože ten, kdo se dovede zasmát vlastní hlouposti, není hlupák. Od této chvíle jsi právoplatným občanem obce Smíchova.“ Jakmile to dořekl, všichni se konečně rozesmáli, a jelikož smích prodlužuje život, možná se řehtají dodnes.

12

O čase Úplně jinde, než jsme teď my, pro jistotu za devatero řekami a devatero horami, žil mladý král. Jeho hrad byl plný služebnictva a dvořanů, lesy plné zvěře, ale přesto mu něco chybělo. Když jej přepadl smutek, vyjížděl do lesů, protože se bál, aby někdo neviděl jeho slzy. Ty skrápěly především jedno místo na mýtině, kde sedával a pozoroval západy slunce, protože tehdy býval nejsmutnější. Jednoho dne slzy prosákly hlínou hluboko, až ke královně podsvětí a ta, protože byla jako každý nelidský tvor od přírody dobrá, mu z těch slz vytvořila vílu. Vyrostla v místech, kde sedával král, a byla krásná, jako ostatně všechno, co vyrůstá ze smutku. Když ji král poprvé spatřil, zůstal stát jako omráčený, protože konečně pochopil, co mu celou dobu scházelo. Od té doby navštěvoval mýtinu každý den, seděl a jenom se na vílu usmíval, protože tušil, že je plachá. Ale když zůstávala již delší dobu až téměř u něho, odhodlal se a zkusil ji obejmout. Tajemná bytost neutekla, ale přesto králova ruka sáhla do prázdna. Víly jsou totiž nehmotné. Králi došlo, že miluje přelud, a v zoufalství se vrátil do zámku. Jenže víle se začalo stýskat po jeho úsměvu. Z toho smutku vyrostla láska, ale to král nemohl vědět, protože se v lese dlouho neobjevil. Nechtěl jitřit svou duši přeludy. Až jednou uslyšel otevřeným oknem z lesa zpěv. To zpívala smutná víla. Existuje spousta knih o vzniku písní, ale v podzemí dodnes věří, že vznikly právě takto. Král všeho nechal, vstal od stolu a vydal se na cestu. Zpěv ho zavedl až na známou mýtinu, kde ve stínu měsíce stála víla. Když si uvědomil, že zpívá z lásky k němu, pocítil zoufalství za oba. Vzdychl a udeřil hlavou o strom. Protože nebyl na rozdíl od víly nehmotný, úder sjel po kořenech až do podzemního království.

13

Vzápětí se na mýtině objevila jeho vládkyně. „Stvořila jsem ti pro potěchu vílu, co ještě po mně chceš?“ zeptala se, ale protože byla na světě již dlouho, nezněla její otázka příliš přesvědčivě. „Co si mám počít s krásou, když ji nemohu uchopit,“ chtěl vědět mladý král. Vládkyně mohla namítnout, že krása prostě nejde uchopit, ale i král je především člověk. „Dobrá,“ řekla, „pomohu ti a proměním tvou vílu v ženu. Ale když ji přestaneš milovat, víš, že se její srdce promění v kámen?“ V poslední naději pohlédla na vílu, ale ta poslouchala s nadšením. „Nikdy ji nepřestanu milovat,“ odpověděl pevně král. „Když si to myslíš, určitě pro tebe nebude těžké poznat ji mezi navlas stejnými sestrami.“ – „Mé srdce mi prozradí, která je pravá,“ odpověděl král. Na ta slova nestála na pasece víla jedna, ale hned tři, dokonce skutečně navlas stejné. „Svítá,“ řekla vládkyně, „máš čas se rozmyslet, dokud nevyschnou kapky rosy na květech. Pak všechny tři víly navždy zmizí.“ Čas rychle plynul a král se nemohl rozhodnout. Jedna kapka po druhé mizela v ranním slunci, a když zbývala poslední, jedna víla slabě vykřikla. Král na ni ihned ukázal. „Sama jsi o sobě rozhodla,“ řekla královna. „Odnesu tě na horu z kamenů, kde mám moc tě proměnit v člověka. Tam si pro tebe přijde tvůj král. Ale musí se ihned vydat západním směrem a nezastavit se, dokud nedojde k moři. Pak najde přístav, vypůjčí si bárku a připluje k hoře. Ať spěchá, protože moře je stále rozbouřené a je těžké se přes něj dostat. Jenom láska mu může dát sílu a kdoví, jestli časem nezeslábne.“ Na ta slova zůstal král na mýtině sám. Aby nezmeškal ani minutu, nezastavil se ve svém sídle a vyrazil tak, jak byl. Netrvalo dlouho a byl by umřel hlady, nenarazit naštěstí na uhlíře, u kterého si vydělal na trochu chleba. Vydal se znovu na cestu, ale na té čekali loupežníci. Když zjistili, že nemá ani groš, rozzlobili se a chtěli ho zabít. Teprve když jim vyprávěl svůj příběh, trochu se obměkčili a spokojili se s jeho koněm.

14

Bez něj ubíhala králi cesta ještě hůř, ale nakonec přece jen šťastně dorazil do přístavu. Zpočátku nechápal, proč před ním lidé ustupují, ale když pil z kašny a uviděl svou tvář, strnul. Díky chvatu si ani nevšiml, kolik času uteklo od doby, kdy se vydal na cestu. Zestárl a vousy mu padaly nečesané a nemyté až k pasu. Rozhodl se navštívit místního krále. Byla to jeho jediná šance, protože tolik peněz, aby si mohl koupit bárku, by stěží rychle našetřil. Všichni se mu ale smáli, když tvrdil, že je sousední král, a ke dvoru ho nepustili. Dlouho zůstal náš král ve městě, ale nikdy nenašetřil tolik, aby nemusel usilovat o přijetí u krále. Naštěstí měl místní vládce šaška a tomu se jednoho dne doneslo, že má ve městě kolegu, který tvrdí, že je král. Šel se něčemu novému přiučit a kolega se mu zdál tak výmluvný, že se jím rozhodl pobavit krále. Vládce přístavu ale svého souseda nepoznal. Dlouho mu musel náš hrdina sloužit, až jednoho dne začal mít král jeho směšných historek dost. „Sloužil jsi mi dlouho a máš právo na odměnu,“ řekl. „Rozmysli si dobře, co řekneš. Jestliže přiznáš, že jsi šašek, bohatě tě odměním, protože jsi byl dobrým šaškem. Jestli ale budeš trvat na tom, že jsi král, nedostaneš nic, protože jsi buď nenapravitelný lhář, anebo špatný král.“ Nikdy nezažil náš poutník takovou potupu, ale když si vzpomněl na krásnou vílu, řekl, že je šašek. Ještě toho dne jej mohl panovník pozorovat, jak nasedá na bárku a vyplouvá na širé moře. „Byl to šašek. Neznám nic, kvůli čemu by se mohl člověk tak ponížit, pokud by jím nebyl,“ řekl si král, protože nikdy nebyl zamilovaný. Moře bylo velice rozbouřené a náš poutník nebyl na vodu zvyklý. Několikrát se stalo, že mu vlny vyrazily veslo z ruky, ale tehdy se pokaždé ozval z dálky známý zpěv a ten mu dodal nové síly. Tak nakonec doplul i k hoře z kamenů a vylezl vzhůru. Tam spatřil svou vílu proměněnou v ženu. Zestárla za tu dobu, co na něj čekala, a už nebyla tak krásná. Obraz, který si král s sebou nesl celou dobu, už neexistoval. Žena k němu vztáhla ruce, ale král

15

překvapeně ucouvl. Nešťastnice se lekla, že ji už nemiluje, a proměnila se v kámen. V tom okamžiku se na hoře z kamení objevila vládkyně podsvětí. „Zase je hora větší o jeden kámen,“ řekla, „a ty nikdy nepřekonáš moře na zpáteční cestě bez síly, kterou ti dávala touha. Ale protože jsi byl vytrvalejší než většina ostatních, dám ti šanci. Pokud uhodneš, co je tu slyšet mezi kamením, moře se na chvíli uklidní.“ Na ta slova zmizela. Jenže král si připadal uvnitř tak prázdný, že nad otázkou příliš nepřemýšlel. „Je to vítr,“ řekl a nastoupil do bárky. Moře se neuklidnilo a on utonul. A teprve když klesal ke dnu, napadlo ho, že to nemusel být vítr, ale nářek mnoha a mnoha neštěstím zkamenělých srdcí.

16

O hlouposti Úplně jinde, než jsme teď my, pro jistotu za devatero řekami a devatero horami, šumí a hučí moře. V tom moři je ostrov a na něm žijí ostrované. Velcí mužové tam chytají ryby, velké ženy je vaří a pak je všichni společně jedí, pokud zrovna někdo necvrnká kuličky. Když se cvrnkají kuličky, ryby se jíst nedají, což je velice zajímavá souvislost. Na rozdíl od jiných zajímavých souvislostí ale snadno vysvětlitelná. Na ostrově je jenom písek a z něj se pochopitelně kuličky dělat nedají. A tak by bylo všechno ztraceno, kdyby občas moře nevyhodilo na břeh nějakou tu perlu. Jsou sice k ničemu, ale dá se s nimi cvrnkat. Že by byly tak veliké? Inu, pohádky. Od těch – zkrátka tak velikých – perel se odráží slunce, hází to prasátka a není vidět na kosti, což je při jedení ryb nebezpečné. Jak tak spolu holky a kluci cvrnkají kuličky a občas jedí ryby, dospívají a najednou si všimnou, že už nekoukají jenom na kuličky. V těch krajích ještě nevymysleli šaty, a tak tam jde všechno rychleji. Doplácejí na to především kluci. Ti se dívají upřeně a dlouze, zatímco holky pokradmu a krátce. Takže spíš nenápadně něco do jamky přišťouchnou. (Ale však oni jim to kluci brzo oplatí.) Lidé na břehu moře byli dlouho hloupí a mysleli si, že perly vznikají z vody. Během staletí, tedy během samých rybích hostin a cvrnkání kuliček, však přeci jen vyspěli a došli k názoru, že z vody perla nevzniká. Od té doby byly perly skoro vzácností. Holky se dívaly víc pokradmu a víc tajně přišťuchovaly. (Taky jim to pak kluci museli víc oplácet.) A když vyrostly, začaly z toho být marnivé. Tím se narušila rovnováha. Dřív totiž bývaly oddané stejně jako jejich mužové, a tak jim to všem, jak si opláceli šťouchání, pěkně klapalo. Naštěstí dali muži brzy hlavy dohromady, zlepšili kvašení mořských řas a začali se opíjet. Tím byla konečně obnovena rovnováha. (Někde na úrovni naší civilizace.) Do té doby se ale stala

17

velká spousta tragédií, jako všude tam, kde se setká oddanost s rozmařilostí a vytvoří hloupost. To se schylovalo k svatbě mezi jedním mladým mužem a dívkou, se kterou odmala hrával kuličky. Když jednoho dne zjistil, že už se oba dívají ale úplně jinam, požádal ji, jak bývalo zvykem, o ruku. Dívce se nápadník líbil, dokonce se na svatbu těšila, ale protože byla marnivá, dala si tři podmínky. První z nich byla, že mladík musí nachytat nejvíce ryb ze všech rybářů ve vesnici, a byla poměrně brzy splněna. Nevěsta vymyslela druhý úkol. Nápadník ji musel porazit v nejoblíbenější hře na ostrově. To bylo velice těžké, protože od určitého věku, jak už víme, byla pánská část ostrova ve veliké nevýhodě. Mladík chodil po mořském břehu, dokud nenašel velkou škebli pokrytou perletí. Během hry pak seděl bokem ke slečně i důlku a hru pozoroval jako v zrcátku na lesklém povrchu škeble. I tak se občas podíval, kam neměl, ale pouhý odraz skutečnosti mu nemohl ublížit. Vyhrál, a dozvěděl se třetí úkol. Měl vysvětlit, z čeho vzniká perla. Lámal si hlavu velice dlouho, on i jeho vyvolená rostli a rostli a začínalo to být skandální, protože mladík už nedokázal myslet na nic jiného, než na to, co viděl, když se díval dlouze a upřeně. I první posměšky se objevily, a tak se rozhodl s věcí jednou provždy skoncovat. Jednoho rána, když všichni ještě spali, dal si s dívkou schůzku na břehu moře, odplaval pořádný kus od břehu, nadechl se a spustil až na dno, aby uviděl, jak vznikají perly. Plíce už mu pukaly, ale nic, co by mu pomohlo, v té hloubce neviděl. Vystoupil na břeh s pocitem, že víc udělat nemohl, ale dívce to nestačilo. Když všichni spí, mladí mužové na mořském břehu přímo hoří touhou. Zkoušel to tedy různě a vždycky po dobrém, ale marně. Dívka neustoupila. Naposledy se na ni podíval a znovu vstoupil do vody. Touha ho zahnala moc daleko od břehu. Až tam, co skoro nikdo nedoplaval. Pak se nadechl a zmizel pod hladinou. Uplynula chvíle a nevěsta začala být neklidná. Uplynula další a začala být zoufalá.

18

Chodila po břehu, volala, brala svou podmínku zpět, ale mladík se nevynořil. Teprve po dlouhé době – to už nikdo nespal – vyhodilo moře na břeh utonulé tělo. Dívka se k němu s nářkem vrhla, líbala ho, objímala, ale život už mu nevrátila. Jenom pod jazykem našla perlu. Zanedlouho byla rovnováha opět obnovena a všechno se vrátilo do starých kolejí. Ani o původ perly už se ostrované nehádají. Věří, že je to poslední bublinka vzduchu pod jazykem těch, kteří utonuli kvůli lidské hlouposti.

19

O lásce Úplně jinde, než jsme teď my, pro jistotu za devatero řekami a devatero horami, byla země pokrytá ledem. Mráz tam panující nemohlo nic živého vydržet. Jedinými obyvateli toho nevlídného kraje byli obři, protože jejich těla byla z kamene. Ale i těch bylo málo. Stávalo se totiž, že uhodily mrazy tak silné, že pukal i kámen. Jako každé živé bytosti, i obři měli srdce, horké srdce, které rozhánělo tělem horkou krev. Díky tomu byla jejich teplota přece jenom o trochu vyšší než okolní. A tak se stávalo, že se v jejich skalinách občas usadilo a vyklíčilo semínko, zaváté tam odjinud větrem. Zpočátku se jednalo především o mech a trávu, ale jak šel čas, objevily se první keře a po nich dokonce stromy. Obrům to nevadilo, spíš naopak. Ve spoustě věcí byli podobní lidem a jako oni se rádi zdobili. Zpočátku se šperky vyráběly z ledu, protože nic jiného kolem nebylo. Jenže led nesnesl dlouho teplotu obřího těla. Proto obři uvítali, když se mohli chlubit v jejich kraji nevídanou zelenou trávou, rozkvetlou loukou, nebo dokonce lesem. Je třeba říct, že to byly ozdoby vzácné. Srdce obrů měla co dělat, aby ohřála samotná těla. Málokteré z nich stačilo ještě na nějakou velkou parádu. A tak měl jeden obr louku, druhý smrkový a třetí třeba smíšený les, ale žádný všechno dohromady. Tak to šlo až do doby, kdy se na světě plném ledu objevil obr, o kterém bude řeč. Po čase, který by se nám zdál velice dlouhý, protože délka života tak velkých bytostí je s naší nesrovnatelná, se objevila na jeho hrudi tráva. Když sněžilo, teplota srdce měnila vločky na vodu a v trávě se objevila první tůňka. Z pohledu na tu krásu se v obrově srdci zrodila láska a ta zpětně učinila srdce silnějším. Jak tělem probíhalo více horké krve, zanedlouho se pokrylo nejen lukami, ale i jehličnatým a smíšeným lesem, do kterých našli brzo cestu i ptáci. To bylo něco nevídaného.

20

Jak krásy přibývalo, sílilo dál i obrovo srdce, až začalo toužit po citu, který mu nemohly poskytnout ani stromy, ani ptáci, po citu bytosti ze stejného rodu. Když si obr uvědomil, že by mohl trávit čas ve společnosti nějaké milé obryně, sval v jeho hrudi se rozbušil a pulsující tepny roznášely tělem krev tak vroucí, že led pod obrovskýma nohama začal tát. Tehdy náš hrdina spatřil, že led není nekonečný, ale skrývá zem, kterou by láska mohla přeměnit v rajskou zahradu. Bez okolků se vydal na cestu. Šel dlouho a ještě déle, takže by nám to připadalo jako věčnost. A ve srovnání s našimi životy to také věčnost byla. Na konci této nekonečné pouti spatřil obryni, která spala ležíc na zádech. Proto si mohl dobře prohlédnout louky plné vysokých trav, pokrývající její tělo. Uprostřed nich byly studánky a jezírka, ve kterých se odrážely obrovy oči, a ty oči byly nekonečně smutné. Obr se nemohl dočkat, až se krasavice probudí a zažene jeho smutek pohlazením nebo úsměvem. Čekal dlouho, ale nakonec se dočkal. První, co obryně spatřila, byly traviny a zrcadla řek na obrově hrudi. Pomyslela si, že konečně přišel někdo, s kým bude moci vychvalovat právě tenhle způsob okrasy. Dokonce se nad tou představou trochu usmála. Obrovo srdce zabušilo, jenže tehdy se obryně lépe rozkoukala a zpozorovala i lesy na jeho ramenou. Pro ně si obra okamžitě zošklivila, protože byla přesvědčena, že právě louky jsou to nejkrásnější na světě a nesnesla, aby někdo naznačoval opak. Najednou jí nápadník připadal směšný a drzý. Opovržlivě se na něj podívala a naznačila zívnutím, že nechce být ve spánku dále rušena. Odmítnuté srdce se stáhlo lítostí a oslabený obr se zakymácel tak, že stromům na jeho ramenou praskaly uschlé větve. Jen představa země, kterou by mohl přetvořit v zahradu, mu dala sílu, aby se vydal na další cestu. Dlouho putoval krajinou sněhu a ledu. Nemusíme hádat, jak dlouho to bylo. Pro nás věčnost. Když konečně našel druhou obryni, chtěl předejít nedorozumění a začal mluvit o svém srdci a lásce, která by dokázala oživit pustý kraj.

21

Po pravdě řečeno, obryně necítila potřebu měnit něco kolem sebe, ale připadala si opuštěná. Proto jí život ve dvou připadal jako lákavá nabídka. Jenže byl tady háček. Líbily se jí obrovy jehličnaté lesy plné ptáků, hnízdících na stromech ohýbaných větrem, avšak nemohla vystát to ostatní. Řekla, že by mohla obra milovat, kdyby ze sebe odstranil všechno, co jí není vhod – louky, vodstvo i listnaté stromy. Obr tušil, že bude trpět, vzdá-li se části toho, co miluje, ale touha byla silnější. Ptáci si mysleli, že si s nimi obr bude hrát jako obvykle, když se blížila jeho smrtící ruka a začali zpívat o to víc. Obrovské srdce se roztřáslo hrůzou z toho, co mělo přijít, a odhodlaná paže klesla. Nedokázal udělat, co se po něm žádalo. Smutně pohlédl na obryni a vyrazil na cestu. Pro jistotu se ani neotočil. Po další nekonečné době a stejně nekonečném trápení se zdálo, že nalezl cíl svého putování. Když domluvil o touze a pustině přeměněné v zahradu, uviděl dvě rozzářené oči. Třetí obryně cítila, že obra miluje pro jeho ušlechtilé a velké srdce, krásná slova, která jí uměl říct, a v neposlední řadě také pro buky a duby smíšené spolu s dalšími stromy v les, plný zpěvavého národa. Myslila si, že její láska je silnější než odpor, který cítila k pichlavému jehličí a urousané trávě na zbytku nápadníkova těla. Přivinula se k obrovi a led kolem nich začal díky horké krvi jejich dychtivých srdcí roztávat. Ačkoli byla těla mohutná a kamenná, dotýkala se něžně a ohleduplně. Ležela by vedle sebe snad věčnost, kdyby si popletený kondor nespletl cestu zpátky z lovu a nepřistál místo na rameni obra, kterému patřil, na rameni jeho nevěsty. Ta se lekla a vykřikla. V tom nekontrolovaném výkřiku bylo cítit ošklivost a strach. Obr si toho bohužel všiml. Jeho naděje, že bude milován takový, jaký je, pohasla. Převrátil se na druhý bok, aby nebylo vidět, že pláče, a zanedlouho jeho srdce žalem puklo. Zvláštní je, že i nevěstě začaly kanout slzy. Nabízí se několik možností, proč tomu tak bylo, ale pravdu už sotva dnes někdo zjistí. Horké krůpěje padaly dlouho na půdu, kterou před tím zbavila

22

láska ledu, a tak skutečně vznikla zahrada, po které mrtvý ženich toužil. Brzo do ní našli cestu i lidé. Je to za devatero horami a devatero řekami, v krajině, kde věčně prší a ve které lidé nacházejí krvavě rudý drahokam. Vyprávějí si o něm, že je to na tisíc kousků puklé srdce našeho obra.

23

O bláznivosti Úplně jinde, než jsme teď my, pro jistotu za devatero řekami a devatero horami, je poušť času. Vytvořila ji lidská fantazie, ale to neznamená, že je méně skutečná, protože všechno, co nám dnes připadá normální, vzniklo ve fantazii lidí. I dům si musel nejdřív někdo představit. I vlak. Uprostřed pouště je hluboké údolí se strmými stěnami a na jednom jeho konci vodopád. Je slyšet na velikou dálku a jeho zvuk všechno živé děsí. Místo vody jím totiž protéká písek a ten vítr roznáší po celém údolí. V poušti se ztrácejí věci už nepotřebné lidem a žijí si tu svůj vlastní život. Právě v údolí mají domov figuríny z výkladů. Jsou podobné lidem, mají děti a dokonce i vlastního blázna. Směje se, dělá kotrmelce, leze po čtyřech, věší se na strom za nohy a stále se z něj sype písek. I děti se chovají podobně, ale když vyrostou, začnou se chovat důstojně, jak to vidí u rodičů. Chodí vzpřímeně, sedí vzpřímeně… a písek zvířený větrem se v nich ukládá. Klouby jim tuhnou, těla těžknou a strnulé figuríny se pomalu propadají jemným pískem ke svým novým hrobům.

24

O naději Úplně jinde, než jsme teď my, pro jistotu za devatero řekami a devatero horami, a tím pádem až v desátých horách, je místo vyhrazené pastýřům. Tvoří jej rozsáhlá louka s ohradou pro ovce a srub z těžkých klád. Silné stěny mu dávají sílu odolat častým vichrům a vánicím, díky nimž žije pastýř se svým dospívajícím synem na této straně hor úplně sám. Jen občas zrána připevní na svá záda ranec plný ovčího sýra a vydá se dolů do vesnice, aby jej prodal. Ačkoli je náklad těžký, cesta dolů je rychlejší, a tak dojde právě včas, aby ještě toho dne všechno zpeněžil a ubytoval se na noc v zájezdním hostinci. Ráno nakoupí na trhu a vykročí k celodennímu stoupání zpět. Po celou dobu jeho nepřítomnosti musí mladý pastýř zvládnout sám práci jinak určenou pro dva. Vstane s úsvitem, vykoupe se v nedalekém vodopádu, posnídá a vyžene ovce na pastvu. Pak se vydá do lesa kácet dříví na další noc, zkontroluje ovce, poobědvá a zbytek dne stráví údržbou srubu a ohrady. V ušetřených chvílích se stará, aby les nerostl do šířky a pastvinu nepohltil. Navečer zapálí na všech čtyřech stranách ohně. To kdyby snad nějaký vlk dostal chuť na jeho ovce, ačkoli jsou již dávno zahnané do úkrytu. Pak se odebere do srubu, ale ještě dlouho do noci kontroluje oheň. Tak běží den za dnem a každého dne otec i on o trochu zestárnou. Od jisté doby již mladík chodí do vesnice se zbožím sám a starý otec se zatím snaží udělat alespoň tu nejnutnější práci. Zastane ji ale čím dál tím méně, až se jednoho dne objeví na kraji lesa čerstvý kříž na znamení, že mladý pastýř zůstal sám. Má ale svůj úkol a ten musí plnit bez ohledu na smutek. Pracuje za dva, jako pokaždé, když starý odešel na trh, ale tenkrát se necítil tak sám, protože stále pokukoval po okraji lesa. Teď ale nikdo nepřicházel a po nějaké době musel pastýř sám sejít se zbožím dolů. Zaopatřil tedy všechno tak, aby se za dobu jeho nepřítomnosti nic

25

zlého nestalo, zahnal ovce do přístřešku, dal jim potravu na dva dny a vydal se na cestu. Když zase uviděl rušný život vesničanů, všechen ten křik a hemžení, když večer seděl v hostinci a pozoroval tancovačku, na které byli všichni v kole a jenom on seděl sám, dopadl na něj osud plnou vahou. Protože byl ale mladý a jen tak se nevzdával, rozhodl se hledat nevěstu. Každý den, kdy byla ve vesnici zábava, zaopatřil ovce již po poledni a běžel dolů. Bez nákladu byla cesta o mnoho rychlejší, a protože na ní znal za chvíli každý kámen a zákrutu, ještě potmě se vracel domů. Jeho úsilí ale bylo marné. Ne, že by se děvčatům nelíbil, ale žádná jej nechtěla následovat na samotu v nevlídných horách, které prý utahaly i jeho matku k smrti. Mladého pastýře se zmocňovala beznaděj. Přes den při práci neměl příliš mnoho času, ale když večer zapálil ohně a pozoroval, jak se kolem nich přelévá tma a prázdnota, vzpomínal na večery, za kterých sedávali se starým otcem u ohně a pomalu probírali všechno, co minulý den přinesl: přírůstky ve stádě, pohyby vlků, nástrahy počasí i věci odtažité, jako vzpomínky na matku nebo novinky ze světa, které přinesl starý z údolí. Pastýř míval svou víru v to, že jeho úděl je dobrý, a ta mu pomáhala překonat nevlídnost hor i těžkou práci. Teď se ale cítil čím dál skleslejší a unavenější. Není divu, když kromě dřiny na pastvinách podnikal své noční výlety, za kterých vůbec nespal. Na posledním z nich ho zaskočil déšť a promočil jej na kůži. Mladík se ani nepřevlékl a šel zaopatřit ovce. Večer začal pokašlávat, v noci se potil, ale v posteli nezůstal. Snažil se pracovat, aby zahnal chmurné myšlenky, ale jednoho dne nedokázal vstát vůbec. Nebylo to poprvé, kdy se nemoc pokusila zdolat pastýřovo zdraví, a byl by ji jako pokaždé překonal, kdyby neztratil k dalšímu životu chuť. Blouznil v horečkách a několik dní již nejedl. I stádo bylo hladové. Ovce nakonec prorazily ohradu a rozutekly se do okolních lesů, kde mnoho z nich padlo za oběť vlkům. Dlouho

26

nezalité květiny na okně nad lůžkem nemocného usychaly. Všechno vypadalo zoufale, a tehdy se od jednoho stonku oddělil suchý list. Jak pomalu padal, vykreslil ve vzduchu profil dívčí hlavy, jedno rameno a níže i ruku a dlaň. Tu dokončil přesně v okamžiku, kdy se dotkl pastýřova čela. Tak vstoupila do srubu Naděje. Říká se celkem po právu, že je to úplné nic, jen stín, ale zapomíná se, co dovede. Mladík se právě probíral z horečnatých snů, když ucítil na svém čele dotek. Nechtělo se mu v něčí přítomnost ani uvěřit, a proto dlouho neotvíral oči. Až když vítr v náhlém poryvu zalomcoval dveřmi, se prudce posadil, ale místnost byla prázdná. S námahou vstal a došel ke dveřím, otevřel je, ale všude kolem uviděl jen tmu. Ať už to byla víla nebo lidský tvor, někdo mne navštívil v nemoci a pohladil mi čelo. Ta představa vlila pastýři konečně do žil novou sílu. Když už vstal, opatřil si trochu jídla, na pocení si udělal lipový čaj a ráno měl dokonce tolik síly, že dokázal vylézt na půdu pro bylinky po otci. Za několik dní vyšel poprvé ze srubu, a když se úplně zotavil, dal se do práce. Musel dát do pořádku všechno, co v nemoci zanedbal, protože věřil, že ten, kdo mu pohladil čelo, se vrátí, a nechtěl se stydět za špatně plněný úkol. Oholil se, vypral si a vyspravil oděv, nanosil z lesa dříví. Pak opravil ohradu a sehnal do ní všechny ovce, které zůstaly naživu v okolních lesích. Tak to šlo jako dřív den za dnem. Jen večer, když zapálil pastýř ohně, pozoroval stíny na okraji lesa a čekal, jestli se ze tmy nevynoří toužebně očekávaný host. Kdo ví, možná, že přišel skutečný člověk z masa a kostí. A tím skončila pohádka o naději, jakémsi nic, v podobě dívčího profilu a doteku pomalu padajícího suchého listu.

27

O jednom omylu Úplně jinde, než jsme teď my, pro jistotu za devatero řekami a devatero horami, žilo děvče. Byla to hodná malá slečna, která si neměla s kým hrát, protože rodiče na ni neměli čas. Ne snad proto, že by nechtěli, ale protože museli chodit každý den za výdělkem. Malá slečna zůstávala skoro každý den sama doma. A někdy bylo ticho takové, že měla pocit, jako by se zvonek u dveří rozezvonil. Pak běhávala ke dveřím a doufala, že za nimi bude stát někdo, kdo si s ní přišel hrát, ale chodba byla vždycky prázdná. Kdykoli se jí to stalo, sedávala dlouhé hodiny u okna a čekala na návrat rodičů. I když o ni bylo jinak dobře postaráno, jednoho dne začala ztrácet na váze a blednout. Protože rodiče byli jinak pozorní, všimli si toho téměř okamžitě a zavolali lékaře. Ale protože lékař rozumí jen tělu, ani on na nic nepřišel. Dívka stonala dlouho a rodiče se ji snažili rozveselit. Dařilo se jim to, kdykoli jeden z nich zůstal doma a pečoval o nemocnou. Tehdy se její stav zlepšoval. Když už se ale zdálo, že je zdravá, zůstala zase sama. Bledla, nemohla jíst, a tak to šlo pořád dokola. Dostala spoustu hraček, ale ani to nepomáhalo. Konečně rodiče napadlo koupit pacientce kotě. To se omotalo malé slečně kolem krku a zanedlouho nemoc zmizela. Kocourek naučil slečnu spoustu velice příjemných věcí, třeba pošťuchovat se, válet se po koberci, hrát si na schovávanou nebo kutálet sklenici od mléka. Mohlo to trvat věčně, ale to by přece jen byla úplná pohádka. Čas totiž běžel a z kotěte vyrostl pořádný kocour. Ten jednoho dne skočil mezi květináče za oknem a seděl tam, dokud se nesetmělo. Byl úplněk a ze tmy na protější střeše se ozvalo kočičí mňoukání. Kolem půlnoci se na římse před oknem objevila další chlupatá kočičí hlava, kývla na milého kocoura a ten zmizel ve tmě.

28

Když se ráno malá slečna probudila, nemohla věřit tomu, že její miláček zmizel. Byla přesvědčena, že když se s někým šťoucháte na koberci a děláte vůbec samé veselé kousky, nemůže vás jen tak beze slova opustit. Ale to kocour neudělal. Když druhý den ležela smutná slečna na opuštěném koberci, ucítila v podpaží známé žďuchnutí kočičí hlavy. Kocour byl trochu špinavý a trochu potrhaný, ale jinak se tvářil náramně spokojeně. Malá slečna pocítila žárlivost. „Jak se může tvářit jakoby nic, když já se kvůli němu trápím?“ Ale kocour kolem ní chodil tak dlouho a měl takovou chuť do hraní, že se za chvíli převalovali v jednom kole a všechno se zdálo být v nejlepším pořádku. Nebylo. Od té doby nechávala malá slečna okno zavřené. Za prvního úplňku si kocour myslel, že je to náhoda, ale s druhým a třetím začínal být smutnější a smutnější, až mu přestalo chutnat jíst a začal ztrácet na váze. Malá slečna měla kocourka ráda a všimla si toho skoro okamžitě. Zavolala zvěrolékaře a ten pacienta důkladně prohlédl. Ale zvěrolékař rozumí jen tělu, proto ani on na nic nepřišel. Kocour chřadl a chřadl a už neměl ani sílu vyskočit za úplňku na okno a smutně se dívat do tmy. Dívka byla zoufalá, ale vzpomněla si, že daleko v horách žije všemocný muž, který má snad i živou vodu. Ještě nikdo se prý k němu nedostal, ale malá slečna byla z lásky ke kocourovi ochotná podstoupit všechno. Okamžitě se vydala na cestu. Šla celou noc, dostala se do hlubokého lesa a zase z něho vyšla, když dorazila k řece. Chodila sem a tam po břehu, ale nikde nebyl jediný most. Nakonec došla zpátky k místu, kde se řeka zdála nejmíň hluboká, ale i tak dlouho váhala. Proud byl velice dravý. Potom si vzpomněla na svého miláčka a vstoupila do vody. Byla v těchto místech rychlá a hluboká a je jisté, že by dívka z lásky ke kocourovi utonula. Ale slitovala se nad ní rodinka želv, která bydlela u břehu. Když došlo zmáčené děvče na druhou stranu, blahopřálo si ke štěstí, že našlo brod, ale ve skutečnosti to, po čem šlo, byly želví krunýře.

29

Malá slečna se usušila v ranním slunci, jak nejrychleji to bylo možné, a pokračovala v cestě. Šla celý den a navečer došla k propasti, která sahala, kam až oko dohlédlo. Hledala až do noci, ale našla jen jediný, starý a potrhaný provazový most. Těžko se dalo odhadnout, jestli vůbec ještě někoho unese, a tak u něj děvče sedělo nerozhodně až do noci. Černá tma, která se snesla, připomněla děvčeti jejího kocoura, a tak vkročilo odhodlaně na most. Byl skutečně velmi starý a potrhaný. Byl by se určitě rozpadl a slečna by zahynula kvůli své lásce ke kocourkovi, ale její odvaha se zalíbila ptákům, kteří hnízdili v okolí. Když si na druhé straně gratulovala poutnice ke štěstí, že most vydržel, netušila, že to byli oni, kdo jej zespoda přidržovali. Tak se po další pouti dostala až k veliké jeskyni ve skalách, kde sídlil hledaný muž. Nebyl rád, když za ním lidé chodili kvůli kdejaké maličkosti, a proto nastražil do cesty překážky, které mohl překonat jen ten, kdo měl opravdu důvod k návštěvě. K takovým prosebníkům byl pak ale vlídný a vždy je pozorně vyslechl. „Tady máš živou vodu, kterou žádáš,“ řekl, když malá slečna domluvila. „Ale tvůj kocourek ji nepotřebuje. Trápí se, protože mu chybí svoboda.“ Děvče mu nerozumělo. Poděkovalo a vydalo se na zpáteční cestu. Jak to nakonec dopadlo, se neví. Jisté však je, že na světě je stále spousta klecí.

30

O zkušenosti Úplně jinde, než jsme teď my, pro jistotu za devatero řekami a devatero horami, ale tentokrát ještě trochu níž, je pod zemí jeskyně obydlená trpaslíky. Stěny jsou osázeny drahými kameny, tu a tam se ve stěně objeví zlatá žíla, a to všechno se třpytí v odlescích ohně a luceren jejích obyvatel. Krása, jíž je jeskyně přeplněná, má jednu nevýhodu. Nedá se jíst. Proto se trpasličí pantátové vždycky po setmění protáhnou úzkým otvorem – jediným vchodem do jejich světa – a vydají se shánět společenství něco na zub. Vycházejí v noci, ale přesto na ně číhá spousta nebezpečí. Bývají často záludná a největší z nich je námětem tohoto příběhu. Na zemi je právě večer a v jeskyni se trpasličí skupina chystá na výpravu. Sedí okolo ohně a vypráví si příběh bojovníka, který na minulé výpravě omylem šlápl ve sprše na samospouštěcí zařízení a byl tak důkladně promyt, že jeho rodinný život byl ohrožen. Družka jej totiž nemohla po návratu rozeznat na základě pachu, který je v šeru trpasličích domovů důležitější než cokoli jiného. Zvláště, když uvážíme, že trpaslíci jsou si velice podobní, ve válečných barvách dokonce nerozeznatelní. Pomalují se totiž vždycky před výpravou barvami, podle jejich šamana odrazujícími každého nepřítele. Čepičky si malují světle červenou, kabátky zelenou a kalhoty šmolkově modře. Sami trpaslíci si, když šaman tuto válečnou lest vymyslel, dlouho nemohli zvyknout na takovou ošklivost. Nevydrží ji ani kočka, ani myš či jiné zvíře, a prchají. Jediným tvorem, kterého válečné barvy neodradí, je pes. Jeho úkolem zřejmě není zajímat se o krásu, ale pronásledovat, vrčet a trhat. Pes byl odjakživa nejstrašnějším nepřítelem trpaslíků a nejeden válečník se díky jeho špatnému vkusu nevrátil domů.

31

Je snad jasné, že každá výprava do velkého světa je zkouškou odvahy. První z nich se dokonce považuje v životě mladého trpaslíka za zkoušku dospělosti. Tu právě podstupuje i náš hrdina. Naposled se očuchal s rodiči a kráčí na seřadiště u ohně, kde už kmenový kouzelník barví první bojovníky. Ačkoli již od dětství mohl pozorovat celý postup, a je tedy na ošklivost alespoň trochu zvyklý, jakmile byl domalován sám a spatřil svůj obraz na hladině podzemního jezírka, připadal si tak směšný, že než mu v tom druhové mohli zabránit, skočil do vody, aby barvy smyl. Pak se musel usušit a vyválet ve svém doupěti, aby byl po čuchu zase k poznání. Mezitím noc značně pokročila a staří u ohně si stěžovali na mladé janky, obávajíce se o zdar výpravy. Ta málem skutečně skončila neštěstím. Válečníci se protáhli otvorem ve skále a za svitu měsíce postupovali do údolí. Obešli vesničku, kde poslední dobou získávali zásoby, a vykročili ke stavení na samotě, již dlouho nenavštívenému, aby se majitel uklidnil. Když se protáhli pod vraty a přecházeli dvůr, hlídky hlásily, že pes není vidět ani cítit a zřejmě spí. To výpravu uchlácholilo a trpaslíci přestali být ostražití. Proto si nevšimli tichého našlapování psích tlap, které se k nim přidalo a následovalo je až do kouta v zadní části domu, kde měli vybudován vchod. Uslyšeli až tiché spokojené zavrčení, ohlédli se a zjistili, že jsou v pasti. V takových případech se stávalo, že nejslabší a nejlekavější z trpaslíků se vyděsil tak, že zkameněl. Tím byla pozornost nepřítele odlákána a ostatní se rozutekli. Tentokrát se ale nováček stal hrdinou noci. Neznal ještě svět lidí a pohyboval se raději na konci skupiny. Po předcházejícím skoku do vody byly jeho šaty přece jenom ještě vlhké. Šamanova malba se roztekla a v okamžiku, kdy se pes chystal ke skoku, ji ozářil měsíc. Zvíře už vidělo v životě hodně, ale při pohledu na takhle zmalovaného trpaslíka zapomnělo na všechen výcvik. Zakrylo si tlapami oči a s hlavou položenou na zemi začalo výt. Bálo se, aby

32

mu nepraskla bránice, a než se dosyta vysmálo, byli vetřelci pochopitelně pryč. Prošli bez dalších potíží až do kuchyně a začali vybírat lahůdky na dnešní hostinu. Rozhodli se tentokrát pro klobásky, trochu křenu, domácí chléb a pár kyselých okurek. Všechno nakládali pochopitelně v chvatu, každá ruka se hodila, jenom nováček nepomáhal. Když lucerničky druhů ozářily bohatství spižírny, strnul, až se zdálo, že dodatečně zkameněl. Kolegové se ho snažili přivést k životu, ale když se to dlouho nedařilo, naložili si mladého kamaráda na ramena a spěchali, aby je nezastihl úsvit. Teprve doma v podzemí, poté co ohně vzplály do veliké výše a kouzelník začal nad hrdinou tančit tanec lítosti, se probral z ustrnutí. Za jásotu všech si musel sednout na čestné místo a líčit, jak zachránil výpravu před nebezpečím. Odvyprávěl bez známky vzrušení, jak zíral do psí mordy, jak se dostali do bezpečí kuchyně… a tady zmlknul a beze slova zmizel v temnotách. Všichni to přičítali následkům leknutí a hodovalo se dál. Zatím osamocený trpaslík bloudil podzemím, a ačkoli tam byla úplná tma, střídaly se mu před očima obrazy. Obrazy sýrů, šunky, bochníků a koláčů, hroznů, cibule a nožiček klobás, které dohromady dávaly obraz dokonalého světa, světa hojnosti. Byl to obraz příliš krásný, jedno z velkých nebezpečí, které na trpaslíky čekalo, a náš hrdina mu podlehl. Na příští výpravě se pohyboval stále na konci skupiny. Zpočátku se druhové občas otočili, aby zjistili, jestli se nováček neopozdil, ale nakonec si ho přestali všímat. Když se vrátili do jeskyně, bylo jich o jednoho méně. Ti nejodvážnější se vrátili na zem, zmizelého druha hledat, ale přišli zpátky již skoro za světla a s nepořízenou. Hledaný se mezitím proplížil opatrně do domu na samotě, obsadil spižírnu a dal se do hodování. Hostina trvala až do rozbřesku, kdy vyšplhal na nejhořejší polici a tam, chráněn před

33

možnými pátravými zraky, prospal celý den. Potom hodoval a zase spal a další den byl stejný, i následující. Tak uplynul týden. Trpaslíkova chuť k jídlu pozvolna klesala. Bloudil za nocí temným domem a najednou si nemohl vzpomenout, proč vlastně opouštěl domov. Za jedné z procházek našel na nočním stolku paní domu řetízek a na něm zavěšený safír. Byl to jeden z kamenů, které se daly vidět na stěnách trpaslíkovy jeskyně. Proseděl nad ním mnoho nocí a přemýšlel, proč lidé nosí jako ozdobu věc tak obyčejnou, že je jí plné podzemí. Nepřišel na nic. Teprve po delší době strávené mimo jeskyni mu začaly připadat kameny na jejích stěnách vzácné. Pochopil, že jíst ukořistěné drobty po nočním dobrodružství, s kamarády u ohně a za obdivu žen i dětí, je krásnější, než být zamčený s plným břichem ve spíži. Pak se podíval na kámen a napadlo ho, jestli není lidem vzácný tím, že se pro něj musí prodírat do podzemí. Popovídám si o tom s naším kouzelníkem, mihlo se mu hlavou a vyběhl z domu. Zapomněl ale na opatrnost, a když za sebou uslyšel zavrčení, bylo pozdě. Pes se chystal ke skoku a trpaslík byl oslabený špatnou životosprávou, takže tentokrát skutečně zkameněl. Paní domu se ráno zalíbilo jeho zbarvení, a tak ho nechala stát na místě, kde zahynul. Závistiví sousedé si brzy udělali sádrovou napodobeninu. A tak je dnes svět plný trpaslíků ve strašném válečném kroji. Ale jenom jeden z nich je pravý. Je z kamene a nikoli za sádry a v ruce svírá kámen. Pro někoho obyčejný, pro něj drahý.

34

O smrti Úplně jinde, než jsme teď my, pro jistotu za devatero řekami a devatero horami, žila královna. Byla sama, stárla a neměla nikoho, komu by předala království. Nakonec svěřila vládu prvnímu rádci a vydala se do světa pro radu. Putovala dlouho a prošla mnoho krajů, než přišla do města, které se jmenovalo „Na konci“. Obyvatelé zrazovali starou královnu od další cesty, ze které se prý ještě nikdo nevrátil, ale na otázku, jak má získat nástupce, odpovědět nedovedli. Poutnice tedy nechala město za zády a došla k velmi hustému lesu. Dlouho jím putovala, až narazila opět na svou stopu, pochopila, že překročila bludný kámen a pohybuje se v kruhu. Propadla zoufalství a rozplakala se, když v tom uslyšela strašný řev. Vzbuzoval obavy, ale i naději, že ji vyvede ven. Královna se odhodlala jít za ním a zanedlouho skutečně stanula na okraji lesa. Na obzoru spatřila pustá černá skaliska, sahající až do nebe a před nimi poušť. Na ní stála veliká obluda a pomalu se propadávala do jemného písku. Než se královna nadála, stála před ní postava zahalená v černých šatech. „Jsem to poslední, co vidí člověk na tomto světě. Říkají mi Smrt, ale nemusíš se bát ani mne, ani mého psa, který má hlídat vchod do podsvětí. Občas ho rozteskní chlad černých kamenů a snaží se uniknout. Jenže, jak vidíš, jeho tělo je pro písečné duny příliš těžké. Zachráníš-li ho, odměním tě, protože já sama nemám tělo, kterým bych mu mohla pomoci. Tebe písek unese, jdi, natrhej v lese větve a házej je zvířeti pod nohy. Neublíží ti.“ Královna udělala, co jí bylo řečeno, a obluda byla zachráněna. Pak následovali Smrt až k otvoru ve skalách. „Tudy odcházejí lidé ze světa. Do podsvětí si mohou vzít jakékoli vzpomínky. Ale kdo by si s sebou bral ty truchlivé? Tak se na věčnost dostává krása. Ale protože nic nemůže zmizet úplně, zbytek se otiskne do těchto kamenů. Tím se na světě udržuje život, ale je většinou plný úzkosti,

35

bolesti a zmatku. Chceš-li přesto potomky, vezmi jeden z těchto kamenů a vrať se domů. Dej si jej pod polštář a tvé přání se splní. Kameny jsou černé, jak vidíš, a těžko se od nich dá čekat něco dobrého. Ale až se tvé děti vrátí zpátky k nám, přinesou určitě alespoň jedinou světlou nitku, ze které pak v podzemí upletou předivo snů.“ Na ta slova Smrt zmizela a královna se vrátila domů. Udělala, jak bylo řečeno, a zanedlouho se jí narodily tři děti. Dva chlapci a jedno děvče. Čím byly větší, tím bylo jasnější, že jejich srdce stravuje podivná úzkost, a jen královna tušila, že pochází z místa, kde ležel dlouho jejich černý kámen. Dcera zaháněla úzkost prací. První syn před ní utíkal do lesů, kterými štval koně s větrem o závod a vyhledával nebezpečí, souboje a divoké šelmy. Druhý se utekl k požitkům. Téměř neopouštěl hodovní síň a všechen čas věnoval dobrému jídlu, pití a tanci. Jenom tak dokázal zapomenout na své těžké sny. Zjevovala se v nich černá paní, které se bál a o které mluvil ze spaní. Za jednoho z takových snů ucítil stisk silné ruky. Byla to ruka jeho bratra. „I mně se zdá o černé ženě,“ řekl. „Máme jedinou možnost, jak dojít klidu. Najdeme ji a zabijeme.“ Když se ráno královna probudila, své syny nenašla. Byli dávno na cestě. Prošli mnoho zemí a zažili mnohá dobrodružství, protože neklid je hnal dál a dál. Ne vždycky dokázali, bohužel, rozlišit dobro od zla, a tak některé jejich skutky byly černé jako ten kámen. Jednoho dne je jejich nepřátelé vylákali do neprostupných bažin, aby je pobili. Bratři se ubránili, ale starší z nich byl těžce raněn otráveným šípem. Druhorozený se díval na umírajícího, vzpomínal na všechno, co spolu zažili, a v tom jako by mu kolem srdce něco puklo. Překonal kámen, ze kterého povstal, a pocítil lásku. Ačkoli byl zcela vyčerpán, naložil si bratra na záda a vydal se hledat pomoc. Po dlouhé cestě močály našel čarodějnici, která zaříkáním zbavila druha jedu v ráně, a ta se začala rychle hojit.

36

Ani návrat však nebyl šťastný. Dlouhá cesta s těžkým břemenem podlomila mladšímu síly a těžký vzduch močálů mu otrávil krev. Onemocněl morem, zmítal se v horečkách a nemohl dál. Tehdy k němu bratr pocítil soucit a rozhodl se, že druha neopustí. Jak si ho nakládal na hřbet, měl pocit, jakoby v něm něco puklo, ale nevěnoval tomu pozornost. Močály přešly v prales, za ním byla poušť a přes tu, už zcela vyčerpaný, bratra spíš táhl, než nesl. Nakazil se od něj, a tak zůstali nakonec oba ležet uprostřed pouště a upadli do bezvědomí. Když se z něj probrali, jako zázrakem vstali a přešli pouští ke skalám. V tom se k nim přiřítil pes, ale než stihli sáhnout po zbrani, zjevila se jim žena, kterou celou dobu hledali. „Nemusíte se bát mého psa. Nemáte už těla, kterým by ublížil. Kdo přejde tuto poušť, je mrtvý,“ řekla a sundala si pokrývku hlavy. Bratři zůstali jako zaraženi, protože osoba z hrůzných snů jim najednou připadala krásná tak, že by za ní šli kamkoli. „Přestávám děsit, když přijde čas,“ řekla a usmála se. „Vaše srdce jsou černá, ale nejsou už z kamene. A čím víc věcí jste se naučili mít na světě rádi, tím větší bohatství si s sebou můžete vzít v podobě vzpomínek. Ostatní se otiskne do těchto kamenů.“ Podala jim ruku a od té doby je nikdo živý neviděl. Mezitím matka zestárla a roznemohla se. Myslela na své syny a chtěla je vidět živé a zdravé, než odejde ze světa. Dcera vstala a vydala se splnit její přání. Vyhýbala se dobrodružství, a proto jí cesta rychle ubíhala. Na bratry se snadno doptala a zanedlouho se dostala do známého lesa. Když po nějaké době narazila opět na svou stopu, pochopila, že překročila bludný kámen a pohybuje se v kruhu. Propadla zoufalství a rozplakala se, když v tom uslyšela strašlivý řev. Vzbuzoval obavy, ale i naději, že ji vyvede ven. Odhodlaně se vydala po zvuku a zanedlouho stanula na kraji lesa. V poušti spatřila velikou obludu, která se pozvolna propadávala do písku. Než se nadála, stála před ní postava zahalená v černých šatech a žádala ji o pomoc.

37

„Své bratry již hledat nemusíš,“ řekla, když dívka jejího psa zachránila. „Jsi u cíle. Potkali se s matkou pod támhletou skálou. Nemusíš pro ně truchlit. Žádný život nezmizí úplně a otiskne se částečně do těchto kamenů. Vezmi jeden z nich a jdi domů. Je černý a těžko se od něj dá čekat něco dobrého, ale dej si ho pod polštář a uvidíš…“

38

Martin Fahrner Pohádky pro veliké děti Edice E-knihovna Odpovědná redaktorka Jaroslava Bednářová Technická redaktorka RNDr. Regina Králová Vydala Městská knihovna v Praze Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1 V MKP 1. vydání Verze 1.0 z 26. 8. 2016 ISBN 978-80-7532-167-1 (pdf)