mapy

Půjčujeme:

knihy / časopisy / noviny / mluvené slovo / hudbu / filmy / noty / obrazy / mapy

Zpřístupňujeme:

wi-fi zdarma / e-knihy / on-line encyklopedie / e-zdroje o výtvarném umění, hudbě, filmu

Pořádáme:

setkání s autory / přednášky / koncerty / filmová představení / výstavy / aktivity pro děti a jejich rodiče / čtení

www.mlp.cz

[email protected] www.facebook.com/knihovna www.e-knihovna.cz

Gorazdův limit Vojtěch Mornstein

Znění tohoto textu vychází z díla Gorazdův limit tak, jak bylo vydáno Euromedia group – Knižní klub v roce 2006 (MORNSTEIN, Vojtěch. Gorazdův limit. 1. vyd. Praha: Euromedia group – Knižní klub, 2006. 236 s.).

§ Text díla (Vojtěch Mornstein: Gorazdův limit), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

Citační záznam této e-knihy: MORNSTEIN, Vojtěch. Gorazdův limit [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2017 [aktuální datum citace e-knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. ISBN 978-80-7532-519-8 (pdf). Dostupné z: http://web2.mlp.cz/koweb/00/04/31/55/08/gorazduv_limit.pdf.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autoraNevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 10. 2. 2017.

OBSAH I. Nudný úvod ........................................................................................ 7 Intermezzo I – Packschmidt ........................................................... 20 II. Den C ................................................................................................ 26 Intermezzo II – Šmidt jede do Vídně ............................................ 40 III. Další bezprostřední okolnosti ...................................................... 43 Intermezzo III – Šmidt jede z Vídně.............................................. 54 IV. Kapitán Osvaldek v akci – 19,30.................................................. 58 Intermezzo IV – Někde se muselo něco stát ................................ 76 V. Dopravní policie – 21,30................................................................. 80 Intermezzo V – Dálnice je dlouhá ................................................. 99 VI. Setkání mládeže – 22,00 .............................................................. 102 Intermezzo VI – Dálnice je ještě delší ......................................... 115 VII. Občané mají právo na informace – 23,00 ................................ 117 Intermezzo VII – Boris hledá kamarády ..................................... 136 VIII. Hodina před půlnocí u Růžové houby a jiné epizody ........ 139 Intermezzo VIII – Nepodařené dobrodružství .......................... 159 IX. Půlnoc ............................................................................................ 164 Intermezzo IX – Kolize .................................................................. 182 X. Hodiny po půlnoci ........................................................................ 187 Intermezzo X – Konec cesty ......................................................... 207 XI. Epilog............................................................................................. 212

Jakákoli podobnost kohokoli a čehokoli zmiňovaného v tomto příběhu s obyvateli a realitou skutečné České republiky je čistě náhodná. Autor prostě jinou zemi tak důvěrně nezná a českými, respektive moravskými reáliemi si jen vypomohl z úzkých.

I. Nudný úvod Jsme na začátku třetího tisíciletí. Lidská noha je nyní těsně před opětovným došlápnutím na měsíční povrch. Světovými metropolemi zní nadšené hlasy lidí tentokrát již skutečně a definitivně očkovaných proti AIDS — kráčejících vstříc chorobám ještě úděsnějším, pokrevným příbuzným nemoci šílených krav. Byly postaveny první kilometry podmořského tunelu mezi Dánskem a Švédskem i plovoucího mostu přes Gibraltarský průliv. Automobily se ve srovnání se situací před deseti lety v průměru zkrátily o dvacet centimetrů a spotřeba paliva u nich poklesla asi o deset procent. Osm miliard lidí na Zemi má stále nějaké problémy. Nejčastěji se svými prázdnými žaludky. Lidem ve středu Evropy sice nekručí v břiše, ale mají také svoje problémy. Město Brno má toho času přibližně čtyři sta tisíc obyvatel, počítáme-li v to i obyvatele několika téměř přirostlých okolních městeček. Přísluší ke státu, jemuž se již o hodně dříve dostalo cti být geografickým (a domněle i duchovním) středem Evropy. Lidé obývající tuhle zemi ve skutečnosti dosud věří v lesní skřítky a bludné kořeny, v existenci mimozemšťanů s očima jako černé mandle a v paranormální jevy, ale také stále i v ekonomické zázraky bez tvorby hodnot, potažmo v růst životní úrovně na základě burzovního i jiného přelévání peněz. Z hlediska našeho nepříliš optimistického příběhu je však podstatné něco jiného, a to velmi konkrétního. Obyvatelé oné země, podobně jako mnozí obyvatelé zemí okolních, kalkulují ekonomiku svých automobilů jen podle ceny benzínu či propanu, který spotřebovali při svých chaotických přesunech z místa na místo. Z hlediska galaktického je to jistě směšný problém, z hlediska nešťastné entity zvané Gaia se to již začíná jevit jinak. Obyvatelé země jsou nadšeni, když někam dojedou svým automobilem nižší střední třídy, aniž by přitom učinili ze svých dětí sirotky. Utratí přitom za pohonné hmoty o něco méně, než kdyby použili autobusu 7

či vlaku (ve kterém by mohli spát, pít pivo a dokonce i vymýšlet účetnictví do laptopu), a jsou právě díky této skutečnosti neskonale šťastni. Pochopitelně také ušetří něco času, který však většinou zase ztratí jednáním s dopravní policií a hledáním parkovišť, servisů či čerpacích stanic s nejméně přemrštěnými cenami. Město Brno, v jehož blízkosti se bude odehrávat významná část tohoto příběhu, je v téže zemi považováno za poměrně velké, některým jeho nadšeným obyvatelům připadá dokonce jako malé velkoměsto. Je nutno spravedlivě přiznat, že v okruhu asi dvou tisíc kilometrů o něm skutečně existuje jakási všeobecná povědomost typu „to slovo jsem už někde slyšel, zní to trochu polsky“. Vlivem své geografické polohy i ne zcela zanedbatelného významu průmyslového je navíc dopravní křižovatkou. Tradičně přilepšuje rozpočtům různých trienále, bienále, veletrhů, výstav a konferencí, takže tu čas od času jakýmsi řízením osudu proběhne i ekonomicky nepříliš zajímavé odborné setkání, jehož účastníci upřednostňují bufety před restauranty, nemluví s despektem o tlačence s cibulí a octem, ba nepohrdnou ani ubytováním v nepříliš komfortních studentských kolejích. V poněkud již omšelé kongresové hale kdysi svou tunelářskou aférou proslaveného brněnského Lobby-centra se chýlí k závěru jisté pracovní konference — žádného z těch nadmíru sponzorovaných workšopů, jaké se konávají při příležitosti osvětlování perspektiv budoucích perspektiv v kontextu předchozí temnoty. Skvoucích celebrit je tu pomálu. Může to být i tím, že se konference honosí názvem „Udržitelná doprava“. Na jednobarevných plakátech je přeložen i do několika světových jazyků. Skutečně jde na této konferenci o ekologii dopravy, tedy o cosi tajnosnubného, o čem se obvykle příliš nemluví, pokud ovšem nemá nový úsek dálnice vést přes naši zahradu. Problematika konference totiž zasahuje do bytostně nejvyšších práv jednotlivce, jmenovitě práva přesunovat se z místa na místo společně s jednou tunou sice neživé, avšak vše devastující hmoty. Toto nezadatelné právo na druhé straně neskutečně blahodárně

8

působí na civilizací zhýčkanou člověčí duši i sebevědomí narušené asertivitou dravějších spoluobčanů, kteří si pořizují například i jachty. Nelze ovšem předpokládat, že by pracovní konference o ekologii dopravy mohla reálně vyřešit problém, kterým se zabývá. Je nutno vzít v úvahu, že je prozíravě financována i z prostředků získaných od výrobců a prodejců automobilů, a proto na ně nemůže příliš žehrat. Nicméně lidé se zájmem o věc se na ní mohou setkat a dle libosti si nezávazně vyměňovat svoje názory s kýmkoliv, v jistém okamžiku dokonce i se dvěma vysokými vládními úředníky současně. Stačí se někomu svěřit s problémem a psychická tenze je hned na ústupu. To je stará psychologická pravda, kterou všichni známe. Většina účastníků setkání pochází z různých vysokých škol. Je tu také menší delegace hygieniků, zástupců Asociace hygienických stanic, kteří jsou trochu nervózní, protože jejich prezident, dr. Sladař, ještě z Ostravy nedorazil a už to do závěru konference pravděpodobně ani nestihne. Závěry konference tedy zřejmě zůstanou bez hygienického posvěcení. Pod stoly šoupá nohama několik povětšinou se nudících zástupců dopravní policie z metropole i venkova. Dále pak jsou přítomny nepodstatné osobnosti reprezentující sponzory, většinou mladší šéfky oddělení pro styk s veřejností, takzvané píárky. Tyto dámy tvoří jistě tu nejpohlednější frakci účastníků konference. Nechybí ani zástupci různých neodbytných hnutí a sdružení, kteří s oblibou nekompromisně hovoří i křičí o věcech, o kterých nemají obvykle ani páru. Spíše symbolicky je dále zastoupeno celkem deset různých národností, které obývají území ne příliš vzdálená od místa konání konference. Omylem je tu i jeden upřímně vyděšený Australan, ekologický vynálezce, který se v dopolední části jednání pokusil prezentovat svůj tricykl na solární pohon, avšak díky pošmournému počasí se mu na něm nepodařilo překonat rychlost zdatnějšího chodce. Je tu přítomno také několik emeritních čestných hostů, jimž

9

byly odpuštěny konferenční poplatky a dostalo se jim i velkorysého pozvání na společenský večer. I když se však tyto osobnosti na raut dostaví, případně tam budou přivedeny či přivezeny, je málo pravděpodobné, že by s ohledem na svůj vysoký věk a churavé útroby mohly zkonzumovat příliš mnoho ze švédských stolů, které navíc zdaleka nepatří k těm nejbohatším v zemi. Nesmíme též zapomenout na několik novinářských elévů, vyslaných na konferenci svými redakcemi. Jsou promíseni se zástupci hnutí a sdružení, jak bývá jejich zvykem. Při méně zajímavých referátech s nimi hrají piškvorky. Profesor Jeroným Gorazda, nová osobnost ekologických bádání v oboru silniční dopravy, shodou okolností působící na zdejší univerzitě, dokončil dvacetiminutový projev, který byl na několik okamžiků dvakrát přerušen potleskem či pískotem asi dvousetčlenného auditoria. Je nutno podotknout, že mezinárodního uznání dosáhl tento muž již dříve svými počítačovými simulacemi chaotických komunitních jevů, doma jeho jméno teprve pomalu vchází ve známost. Takové přijetí odborné přednášky nepamatují ani prošedivělí čestní hosté, které bouřlivé reakce pléna vytrhují z rozjímavé dřímoty nebo jim narušují symetrii ornamentů vytvářených v poznámkových blocích. Profesor Gorazda, padesátiletý muž podsaditější postavy a s roztomilým zárodkem pleše na hnědovlasém temeni, si osušil obrovským kostkovaným kapesníkem zpocené čelo a povolil si nenápadně uzel na starožitné široké kravatě z českého polyesteru. Do diskuse se přihlásilo najednou asi třicet lidí. U předsednického stolu horečně rozvažovali, komu dát slovo nejdříve. Hlavní předsedající, starý kongresový vlk, nakonec šalamounsky rozhodl, že příspěvky do diskuse mohou být nanejvýš dvouminutové a že řečníci budou vystupovat podle abecedy. Ze sálu se ozval smích a uznalé mručení současně. Byl to dobrý nápad, protože rozpálené hlavy poněkud zchladly a z příspěvků bylo nutno odstranit většinu invektiv, aby zůstalo dost času na

10

zformulování nějaké rozumné otázky. Nikdo se nemohl ukrývat za svou anonymitou. Seřazení účastníků diskuse podle abecedy zabralo přesně čtyři minuty. Profesor Gorazda si činil během výstupů jednotlivých diskutérů stručné poznámky. Papír před ním se brzy hemžil vykřičníky a heslovitými odkazy na některé části jeho referátu, který se nazýval Determination of limit transport capacity of the suburb speedways — a multiparametric model study („Stanovení limitní dopravní kapacity příměstských dálničních komunikací — víceparametrová modelová studie“). Po odeznění posledního diskusního příspěvku se chopil všech svých papírů a pomalou, jakoby nejistou chůzí přešel za řečnický stolek. Dataprojekce opět zazářila a na velkém promítacím plátně se objevily fortelné diferenciální rovnice a mnohobarevné trojrozměrné grafy, které účastníci konference již jednou viděli a které jim povětšinou naháněly hrůzu. Profesor si před tišícím se sálem sejmul své klasické brýle a letmo je přeleštil již zmiňovaným kostkovaným kapesníkem. Potom si je obřadně umístil na špičku nosu, opřel se o pultík pevně oběma rukama a nad obroučkou brýlí přísně pohlédl do sálu. Jeho řeč se odvíjela v bezchybné angličtině, v níž by jen oxfordský purista byl schopen rozpoznat jisté kontinentální nedostatky ve výslovnosti či větné stavbě. Polovina lidí v sále měla na uších sluchátka, ze kterých se linul simultánní překlad. Profesor by sice mohl klidně hovořit česky, ale nechtělo se mu překládat již hotovou anglickou přednášku. „Dámy a pánové, vaše připomínky bych mohl snadno smést ze stolu s poukazem na to, že vše, na co jste se nyní mnohdy dosti vzrušeně tázali, již bylo jasnými slovy matematiky řečeno v mém referátu. Nemám v úmyslu někoho seznamovat se základy diferenciálního a integrálního počtu, neřku-li s pokročilými metodami numerické integrace, které jsem byl nucen použít. V tomto ohledu mi asi budete muset věřit. Pokusím se jen o trochu jednodušší interpretaci některých výsledků, které, jak se zdá, vzbudily u některých z vás rozpaky. Bylo by mi docela líto, kdyby

11

snad vznikl dojem, že jsem se dopustil nějakých chyb ve výpočtech.“ Ze sálu se ozvalo nesouhlasné a neurotické reptání provázené šoupáním nohou a židlí, ale profesor mávnul rukou, jako kdyby chtěl odehnat neviditelnou mouchu, a nerušeně pokračoval dále. „Jsem informatik, v současnosti s výzkumným zaměřením na otázky prognostiky dopravních systémů, nikoliv politik či sociolog. Tuto skutečnost si dovoluji zdůraznit. Nekritizuji nikoho a jsem velice dalek nějakých invektiv vůči lidem, kteří považují za nutné jezdit autem pro pět kilogramů mrkve a jablek, co si v potu tváře vypěstovali na své zahrádce. Chápu dokonce i to, že musí jezdit taxíky, a sanitky, že se musí nějakým způsobem dostat zboží do obchodů. Jde mi spíše o to, aby ony sanitky mohly jezdit kdykoliv a kamkoliv, jak je to zapotřebí. Chápu také, že individuální doprava je v mnohém ohledu rychlejší a pohodlnější než doprava veřejná, která vždy nemůže dovézt člověka tam, kam se v daném okamžiku nutně potřebuje dostat.“ Sál se po těchto vstřícných slovech poněkud zklidnil a čestní hosté začali opět pomalu upadat do své moudré dřímoty. Profesor si toho povšiml a pokračoval poněkud zvýšeným hlasem. „Kupodivu, nikdo z mých kritiků nenapadl výchozí předpoklady mého teoretického modelu. Skutečně jsem se v něm ale snažil zohlednit všechno, co lze vyjádřit pomocí nějakých pravděpodobnostních parametrů – od průměrného množství paliva v nádržích, přes faktory únavy a počty dopravních hlídek, až po náhodné dopravní havárie, které by mohly zablokovat provoz v jednom, dvou, třech či dokonce ve všech jízdních pruzích. Vzal jsem v úvahu hustotu i kapacitu přivaděčů a vyjádřil, i když snad méně přesně, pravděpodobnost jejich zablokování. Mimochodem, nedávná redukce počtu přivaděčů na dálnici D1 tuto pravděpodobnost signifikantně zvýšila. Počítal jsem s průměrnými rozměry, rychlostmi a akceleracemi aut. Dokonce jsem se pokusil vzít v úvahu i periodickou sluneční aktivitu a její biotropní vlivy. Výsledkem řešení systému mých celkem jednoduchých rovnic je

12

obecný aproximativní vzorec, ve kterém figuruje dvaačtyřicet nejdůležitějších parametrů. Tento vzorec umožňuje vypočítat vznik dopravního chaosu na libovolné pravděpodobnostní hladině. Ukázal jsem, že k chaosu dochází poměrně ostrým zlomem na grafu závislosti přepravní kapacity na počtu zúčastněných vozidel, což je ostatně charakteristické pro jakýkoliv přechod k chaotickému chování. Předpokládám, že se mi v dohledné době podaří zakalkulovat nejméně dvacet dalších parametrů, ty však mohou ovlivnit pravděpodobnost chaotického zablokování komunikačních uzlů jen asi v pětiprocentním rozsahu. Počítačové simulace ukazují naprosto jednoznačně, že můj model je funkční a testovatelný pomocí současných technických nástrojů.“ Ze sálu se ozval zvuk připomínající zlostné odfrknutí podrážděného psa, ale Gorazda tomu nevěnoval žádnou pozornost. Opět se chopil řečnického pultíku, jako kdyby jej chtěl vytrhnout z podlahy, a pokračoval. Jeho hlas zněl ještě o něco hlasitěji. „Padl tu jeden celkem racionální dotaz, odkud beru pro své úvahy číselné podklady. Skutečně jsem zapomněl vás seznámit s některými zdroji svých informací. Jsem poměrně častým hostem ve veřejných i služebních částech archivů dopravní policie. I v tomto sále se nachází několik lidí, kteří by mohli potvrdit, že takto činím zcela legálně, ale já to po nich v tomto okamžiku nežádám. Nejsme tu na soudním procesu, ale na půdě vědecké. Neřešíme konkrétní dopravní situaci, ale modelový přístup k celému problému. Nezabýváme se ani jeho politickými aspekty. Neřekl jsem vám také to, že v posledních dvou letech, kdy svůj model na omezených souborech dat testuji, jsem se společně se svými spolupracovníky snažil propočítávat zpětně některé kritické dopravní dny. Dosáhli jsme pozoruhodné shody s frekvencemi dopravních nehod. Příslušnou tabulku bych vám mohl promítnout. Naše výsledky se shodovaly téměř přesně se skutečností, se dny, ve kterých došlo až k několikahodinovým výpadkům plynulosti provozu a extrémnímu počtu havárií. Můj absolutní limit však dosud nebyl překročen. Nejhorší situace byla zatím vloni,

13

v úvodním prázdninovém víkendu, ke kterému se přidal i konec několika kulturních událostí a sportovních turnajů v blízkém okolí. Tehdy se výpočet přiblížil k devadesáti pěti procentům uvažovaného limitu. Jaksi dodatečně mě tehdy obestřela hrůza. „Neodpověděl jste ale zatím na mou otázku, profesore!“ ozval se náhle výkřik ze sálu, v němž zaznívala špatně skrývaná zloba. „Kterou otázku máte na mysli, pane kolego?“ opáčil klidně Gorazda, který odhadl, že výkřik vyšel z úst pražského náčelníka dopravní policie, který si tu udělal zastávku mezi svými stážemi v Honolulu a pobyty v klimatických lázních. Oslovení ‚kolego‘ profesor použil jako malou provokaci. Zdařila se. „Nejsem váš kolega! Moje otázka zněla, zda převezmete zodpovědnost za obrovské ekonomické škody, které by vznikly regulací dopravy, pokud by váš limit byl překročen a někdo to vzal vážně! Proti tomu jsou škody i z několika havárií úplné nic!“ Od stolu, u kterého seděli zchvácení zástupci ochranářských organizací, vyskočil jeden přiměřeně nekonvenčně vyhlížející mladík, začal freneticky tleskat a vysokým hlasem vykřikovat (jako mnoho jiných metropolitních dekadentů neuměl pořádně vyslovovat hlásku „er“): „Ať žije náš veliký dopvavní náčelník, chceme co nejvíc aut a benzínového smvadu! A m’tvol! Huvá!“. Ze sálu se ozval škodolibý smích a také několik nesrozumitelných slov, která zněla skoro jako nadávky. Halas měl tendenci nekontrolovatelně narůstat. Předsedající dunivě zabušil do stolu plastikovou láhví od minerálky Vita mineralis. Mladík se hluboce uklonil policejnímu náčelníkovi a sedl si opět na své místo s pažemi zkříženými na hrudi. Gorazda na okamžik zaváhal s odpovědí, takže bylo dost času, aby mohl umlknout šum v sále, který po slovech policejního ředitele a zejména při mladíkově vystoupení vzkypěl. Počkal ještě, než jeden z účastníků přehrabe svou aktovku a umlčí mobil nemístně preludující Humoresku. Vystoupení ochranáře Gorazda moudře ignoroval. „Pane řediteli, za toho kolegu se omlouvám. Nemyslel jsem to zle. Oba víme, že vaše otázka byla jen řečnická. Spíš vy budete

14

jednou odpovídat za minimálně desítky lidských životů, které budou ztraceny, dojde-li k překročení limitu, který existuje zcela nezávisle na mé teorii a na vašich domněnkách. Samozřejmě, budete za ně odpovídat jen teoreticky, protože v tomto státě zřejmě nikdo konkrétní za nic velkého konkrétního nikdy neodpovídal. A jak to tak celkově vypadá, tak dlouho ještě odpovídat NEBUDE!“ Profesor Gorazda se na chvíli odmlčel, protože sálem se rozlehl bouřlivý, souhlasný potlesk, v němž se ztratilo pár písknutí a slovních invektiv. Dopravní náčelník získal v obličeji barvu připálené cihly a o slovo se již znovu nepřihlásil. „Ve svém vystoupení jsem naznačil několik mechanismů, které by v konečném důsledku k takovým ztrátám na životech mohly vést,“ pokračoval Gorazda, když potlesk utichl a podařilo se umlčet jiný mobil. „Nikdo, pochopitelně ani já, však nemůže odhadnout, jak se v takovém případě projeví lidský faktor. To bude velmi záviset na tom, jací lidé se ocitnou v kritické situaci. V okamžiku, kdy se v takové situaci ocitne například pár autobusů s opilými fotbalovými fanoušky a navíc se setkají skupiny, které se nemají v lásce, může počet obětí podstatně narůst. Takové případy se již za našimi hranicemi několikrát staly.“ Při posledních slovech Gorazda opět poněkud zvýšil svůj hlas. „Nesmysly, čirá teorie. Rovnice a život, to je zatracený rozdíl!“ ozval se výkřik z úst jiného oponujícího dopravního policisty, ale tentokrát již nezněl tak sebejistě, možná i vlivem nižší zastávané funkce. Profesor Gorazda tuto poznámku také ignoroval a ještě asi pět minut vysvětloval některé detaily, ke kterým se vztahovaly různé jiné dotazy. Potom se uklonil auditoriu a s unaveným úsměvem na tváři se odebral na své místo. Australan jej přitom sledoval s neskrývanými sympatiemi, nejen z jazykových důvodů. Tímto byl odpolední i celkový program konference vyčerpán. Předsedajícímu nezbylo než poděkovat všem vystupujícím za jejich hodnotné příspěvky a pronést několik optimistických slov ohledně sborníku referátů, který by měl být následně vydán a doručen zdarma všem účastníkům konference. Chvíli se ještě diskutovalo

15

o tom, co bude a nebude přístupné v informačních sítích, protože představitelé policie považovali některá data za důvěrná, ale bylo vidět, že část hladových a žíznivých účastníků se již o tyhle dohady nezajímá a že se začíná sbírat k odchodu. Padlo proto ještě několik slov o závěrečné recepci a opona oficiální části konference spadla. *** Recepce probíhala dle pečlivě připraveného scénáře v jiných sálech Lobby-centra o několik hodin později. Přítomna byla asi jen polovina účastníků konference, neboť někteří místní měli od manželek principiálně zakázáno se něčeho podobného účastnit a jiní zase neměli tolik v peněžence, aby mohli zaplatit příslušný poplatek a případný další nocleh, aniž by jejich rodinný nebo jiný rozpočet utrpěl těžký úraz. Několik účastníků konference sice mělo dostatek prostředků i rodinné povolení, avšak, využívajíce své nezastižitelnosti, raději trávili onen večerní čas způsobem jiným, většinou v podstatně příjemnější společnosti. Profesor Gorazda patřil mezi oněch dvacet celebrit a hlavních řečníků, kterým byl jakýkoliv poplatek za účast na recepci odpuštěn. Žádný nocleh také nepotřeboval, neboť byl vzdálen od svého domova jen necelý kilometr. Omluvil se proto svému neurotickému zažívání a pustil se do obložených chlebíčků, jednohubek, chutně upravených mořských měkkýšů a korýšů, exotických salátů či nevídaného miniaturního pečiva. Pilně plnil svůj talířek ze švédských stolů. Občas vše zapíjel téměř pravým šampaňským, které po sálech roznášeli obětaví číšníci. Se znepokojením si uvědomoval, že v jeho žaludku začíná vznikat charakteristická ohnivá směs, která jej pravděpodobně přinutí žít několik dalších dnů o bylinkových čajích a nemastných neslaných jídlech, jaká s rezignovaným povzdechem po podobných akcích připravovala jeho žena. Žila se svým neukázněným profesorem v bručivé shodě již dvacet let a věděla, co ji čeká a nemine po každém manželově gastronomickém prohřešku. Profesor zanalyzoval svou situaci a poměrně brzy dospěl k rozhodnutí, že

16

opustí centrum, ve kterém si jej stejně sotva kdo všímal a pokud snad přece, pak se jednalo o pohledy spíše mírně nevraživé. V tomto okamžiku jej však oslovil plukovník Jan Groch z pražské centrály dopravní policie. Všeobecně se o něm vědělo, že se vyšvihl po služebním žebříčku vzhůru jako namydlený oblázek vytlačovaný vzhůru těžkými balvany zájmových klik policejních i jiných struktur. Nikdo na něj nic zvláštního nevěděl, neutajoval žádný nepřiměřený majetek, neměl abnormální sexuální sklony, nikam se sám moc nesnažil dostat. Dokonce ani neměl stálou milenku. Žil naprosto spořádaným rodinným životem, jeho děti chodily do státních veřejných škol, kde dosahovaly mírně nadprůměrných výsledků, byl zdráv na těle i na duchu. Daňové přiznání za něj vždy vyplňoval zaměstnavatel. O jeho odborných kvalitách nebyly přitom žádné pochyby. Své studijní pobyty v Anglii a v Německu skutečně strávil převážně studiem řízení dopravy – v Londýně se ani nešel podívat na voskovou figurínu Jacka Rozparovače, což by si jako policista jistě dokázal před svým svědomím zdůvodnit. Vlastně jej to ani nenapadlo. Tyto skutečnosti jej sice nemohly přivést na útulná funkční místa, kde bylo hodně peněz za skoro žádnou muziku, nicméně postupoval vzhůru s úctyhodnou rychlostí, protože byl přijatelný pro všechny strany. Těžko se hledaly argumenty, proč by nemohl zastávat tu či onu funkci. I profesor Gorazda z různých poznámek policejních úředníků dávno vytušil, že se jedná o vážného uchazeče o nejvyšší post v rámci dopravní policie. Jeho nadřízený stejně v poslední době stále churavěl a Groch vykonával většinu jeho povinností. Groch byl podle svého zvyku téměř dokonale střízlivý, a když se ujistil, že i profesor je ve stavu, kdy vnímá svět kolem sebe v podstatě normálně, uchopil jej pod paží a odvedl jej do klidnějšího kouta. Gorazda držel v ruce poslední jednohubku, kterou měl dnes v úmyslu sníst (kousek ementálu s jeřabinou naloženou ve víně) a snažil se uhádnout, o co by asi plukovníkovi mohlo jít. Rozhodl se nakonec pro preventivní útok.

17

„Je mi líto, plukovníku, že se vám můj matematický model nelíbí. Jsem ale vědec a nemohu se řídit tím, co je pěkné a co není pěkné z hlediska praktického dopadu. My informatikové jsme navíc nejbližší příbuzní matematiků a podobně jako oni máme o kráse úplně jiné představy.“ Groch se jen pousmál a zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu. Pohyb hlavy doprovodil výmluvným gestem ruky, ve které držel nakousnutý banán. „Ne, ne, o to mi vůbec nejde. Profesore, nemáte důvod mi něco podsouvat. Moc jsem sice těm vašim vzorečkům nerozuměl, ale vypadá to docela zajímavě. Pošlu k vám na pracoviště na krátkou stáž počítačového člověka, kterému všechno vysvětlíte a který bude zkušebně do vašeho programu z naší sítě pouštět aktuální parametry dopravního provozu. Na hlavních dálničních tazích a přivaděčích jsou už monitorovací systémy, které nám nepřetržitě hlásí hustotu provozu. Máme je i na většině silnic první třídy. A pokud jsem to dobře pochopil, ty ostatní parametry jsou více méně neměnné, nanejvýš závisí jen na roční době, teplotě, slunečních skvrnách a tak nějak. Mám pravdu?“ Gorazdovi se ulevilo, že se nemusí tentokrát dohadovat o hloupostech, a vycítil v plukovníkově přístupu naději, že by se jeho plány mohly realizovat v praxi, a proto s odpovědí nezaváhal. „V zásadě snad ano, plukovníku. Surová data z vašich sítí by se asi dala transformovat poměrně snadno do potřebné podoby. Ostatně jsem s nimi už pracoval, i když se nejednalo zřejmě o jejich původní formát a nebyla příliš aktuální. Když někoho pošlete, budu docela rád a pokusím se ho zaškolit.“ Groch rychle využil situace. „Nemáte tedy zásadní námitky, profesore? Samozřejmě, po odzkoušení vašeho programu a jeho úpravě do podoby přístupné našim, ehm… úředníkům se s vámi finančně vyrovnáme formou nějaké dohody o provedení práce. Nebude to žádný zázrak, jak asi můžete tušit podle současné rozpočtové situace resortu, ale

18

postarám se o to. Nemusíte však s ničím souhlasit, opravdu.“ Groch sledoval profesora zkoumavým pohledem a dojídal přitom banán. „Proč bych nesouhlasil?“ pravil Gorazda s jaksi nepatřičně zachmuřeným výrazem, protože pálení jeho žaludku bylo stále méně a méně snesitelné. Jednohubku, kterou držel v ruce, se rozhodl nenápadně odložit na blízký servírovací stolek. Potom si uvědomil, že by si plukovník jeho výraz mohl vyložit špatně, a pokračoval. „Promiňte, to jsem se mračil na svůj žaludek, který si s bídou zvykl na menzovní stravu. Váš návrh se mi docela líbí. Proč bych to konec konců všechno dělal, kdyby z toho nemělo nic být? I my, vědci působící v základním výzkumu, máme tu a tam potřebu, aby to, co stvoříme, mělo nějaký praktický efekt.“ Gorazda vrhl smutný pohled na odloženou jednohubku a pokusil se o úsměv. „Dobře, profesore, plácneme si na naši budoucí spolupráci. Co nevidět se vám ozvu a všechno upřesníme.“ Groch naznačil zasalutování a vmísil se do jiného hloučku usilovně pojídajícího pestrobarevné hromádky ze svých talířků. Zajímavý a docela inteligentní člověk, tenhle Groch, pomyslel si profesor Gorazda, a bez dalšího zdržování opustil prostor, v němž bylo příliš mnoho nástrah pro jeho žaludek. Plukovník mu v každém případě zlepšil náladu. Konečně kráčel chladným pozdním večerem, zhluboka dýchal a pod vlivem své profesionální deformace odhadoval kvality současného provozu na ulicích. Za chvíli si však přestal všímat míhajících se reflektorů aut, vypustil z hlavy i plukovníka Grocha a plně se věnoval souboji se svými agresivními žaludečními šťávami. Stále jasněji se mu v myšlenkách vynořovala představa malého lesklého sáčku, ze kterého si do útrob vytlačí dosti nechutnou pastu, schopnou alespoň na pár hodin zmírnit jeho problémy. Zabočil do vedlejší ulice a spěšně kráčel ke svému domovu, pečlivě se vyhýbaje rozmanitým temným zákoutím a podezřelým skupinám spoluobčanů.

19

Intermezzo I – Packschmidt Boris Valentinovič Šmidt byl vysoký, šlachovitý, třicetiletý blondýn. Do Německa přišel ze Serpuchova, kde se pro něj již nenašla obživa důstojná člověka. Začal pracovat naprosto legálně v Lipsku (Leipzig), u dobře zavedené zasilatelské firmy Schnelle Freude Versandhaus GmbH. Se získáním pracovního povolení mu téměř nezištně pomohl jeho vzdálený příbuzný Alexandr Mitrofanovič, bratranec jeho zesnulého otce, který měl v Lipsku prosperující obchod s ojetými vozy a různými užitečnými informacemi pro mafiány. V Německu Boris pobýval již třetím rokem a zhruba stejně dlouho si zakládal i na svém téměř dokonale domorodém zjevu, jehož výhody již v několika nepříjemných situacích ocenil. Práci u firmy získal i přes příbuzenské intervence jen šťastnou souhrou okolností – přišel s patřičným doporučením ve vzácném okamžiku, kdy firma potřebovala přibrat levnější pracovní sílu. Navíc personálnímu řediteli firmy podvědomě připomínal kamaráda z mládí. Borisovou pracovní náplní bylo balit zásilky zákazníkům. Širší okruh jeho známých, dohromady asi deset jiných baličů a skladových dělníků rozmanité národnosti, mu proto dobromyslně přezdívalo „Packschmidt“. Zaměstnavatel brzy objevil nevšední talent tohoto muže pro výběr ideálního obalu pro mnohdy velmi nesourodé a neforemné zboží, čímž bylo dlouhodobě dosaženo pozoruhodných úspor na poštovném i na balicím materiálu. Borisovým mistrovským kouskem bylo omotání balíku lepící páskou na jediný zátah a bez jediné vrásečky, bez jediného centimetru pásky navíc. Na posledním předvánočním posezení zaměstnanců firmy to Boris bez zaváhání předvedl před třiceti lidmi a vysloužil si za to zasloužený potlesk. Boris je dosti oblíben pro svou úslužnost a ani s vodkou, metlou ruských gastarbeiterů, nemá žádné problémy. Přitom dostává zcela podprůměrný plat, který sotva stačí na základní živobytí a pronájem podkrovního jednopokojového bytu. Zde má deprimující výhled na velká jatka, z jejichž větracích komínů se neustále valí smrdutá oblaka páry. V bytě občas neteče voda nebo nefunguje záchod, který 20

dohromady sdílí několik podobných nájemníků. S věčně podnapilým domácím je těžká řeč, ale jinak to celkem ujde – žádná plíseň, žádní obtížní sousedé, žádné zbytečné konflikty. Aby si trochu přilepšil, chodí Boris třikrát týdně do stylové řecké restaurace Chryso Pagoni (Zlatý bažant), kde umývá hory mastného nádobí a na konci směny také uklízí celou kuchyň a přilehlé skladové místnosti. Řekové (Kotopulos a synové) ho zaměstnali, protože se prohlásil za pravoslavného, a zejména netrval na uzavření písemné pracovní smlouvy. Nezdaňovaná mzda za tuhle druhou práci mu umožňuje navštěvovat vládou dotované kursy němčiny pro pokročilé (patří k nejlepším a nejsnaživějším žákům ve třídě) a občas mu umožňuje koupit dárek malé, mírnou nadváhou trpící Gretchen. Nepatrnou sumu může dokonce ukládat do banky na horší časy. Gretchen se slámově žlutými vlasy je jeho věrnou manželkou a erotickým ventilem, i když trochu zadrhává v řeči, pravé ňadro má znatelně větší než levé a neumí se nikdy na noc obléknout tak, aby se to Borisovi líbilo. Gretchen také Borisovi pere, žehlí a umí uvařit asi deset různých jídel včetně boršče. Boršč se naučila podle nějaké mezinárodní kuchařky a Boris jí potom prozradil několik tajemství, jak tento pokrm přivést k naprosté dokonalosti. Gretchen podle doktorů nemůže mít děti, ale neví se to zatím zcela jistě. Domácí by také dítě v domě nestrpěl. Dnes se Boris u Řeků trochu zdržel. V šéfově kanceláři byla na koberci rozbryndaná káva a nějaké rozšlapané jídlo, takže se snažil skvrnu odstranit. Jakžtakž se mu to podařilo až po hodině usilovné práce navíc. Na papírek napsal, že se tentokrát zdržel déle a odstranil skvrnu. Když pan Kotopulos senior vidí mimořádné pracovní úsilí, občas trochu přidá do hubeného výplatního sáčku a přivře oko nad bohatší večeří, kterou přiděluje Borisovi dobromyslný hluchoněmý kuchař Proso, jeden ze vzdálených příbuzných Kotopulových. Do svého podkrovního bytu se proto Boris onoho dne vracel až v pozdní hodinu, skoro o půlnoci. Tramvaje už měly tak dlouhé intervaly, že nestálo zato čekat, navíc ve společnosti několika poněkud podroušených místních obyvatel. Kráčel jako stroj. Bolely

21

ho citelně ruce a kolena od drhnutí koberce. Studený vítr honil po ulici smetí a jakýsi papír se mu dokonce neodbytně přitiskl k nohavici. Boris se s heknutím sehnul, aby se v mrkajícím světle pouliční svítilny podíval, co se mu to vlastně připletlo do cesty. Ale podívejme se! Cestovní kancelář „Fans-Tours“ organizuje zájezd na kvalifikační zápas Dánsko – Německo ve Vídni. Několik zbývajících volných míst je na poslední chvíli nabízeno s třicetiprocentní slevou. Němci byli přeložením utkání do Rakouska poněkud uraženi (sankce za výtržnosti při předchozích kvalifikačních zápasech v Německu), a proto je zřejmě zájem o zápas o něco menší, než se všeobecně očekávalo. Borise se zmocnil zvláštní pocit. Proti fotbalu vůbec nic nenamítá, ba právě naopak. Zamlada v Moskvě dva roky hrával s dorostenci docela dobrého klubu. Byla to šťastná léta, kdy otec, stavební inženýr, ještě žil, a matka se mohla spokojit s podřadnou prací na částečný úvazek. Jednoho dne jim však ze stavby oznámili, že otce smrtelně zranila padající traverza. Museli se potom odstěhovat z Moskvy do Serpuchova kvůli lépe placené matčině práci, takže potom hrál za serpuchovské mužstvo. To také nebylo špatné. Serpuchovští „Draci“ dokonce aspirovali na postup do druhé nejvyšší soutěže Ruské federace. Z odměny za zápasy se již dalo obstojně vyžít a perspektiva byla slibná. Serpuchov sice postoupil, ale bez Borise. Jeho fotbalové plány mu nakonec překazil pochroumaný meniskus, který místní lékaři nedokázali dát pořádně dohromady. Po dlouhém léčení jej byli serpuchovští ochotni vzít jen jako náhradníka s nepatrnými finančními požitky. Urazil se proto, prodal značkové kopačky do zastavárny a raději šel pracovat jako posunovač na nádraží. Po večerech si přitom dokončil střední obchodní školu a intenzivní kurs němčiny. Láska ke kulatému míči však zůstala hluboce skryta kdesi v jeho srdci a právě nyní o sobě dala vědět. Musí se co nejdříve poradit s Gretchen, proběhlo Borisovi hlavou. Nerad by něco podnikal proti její vůli, ale ona určitě nebude proti takovému ojedinělému výletu nic namítat, vždyť mu pořád říká, že

22

by se měl někam podívat, že peníze nejsou všechno, že by měl žít trochu jako ostatní. Třeba by chtěla jet dokonce s ním. Zatím spolu ještě dohromady nikde nebyli, necháme-li stranou nepodařenou svatební cestu do Harzu, kdy jim po celé tři dny lilo jako z konve. Dovolenou zatím Boris vždy trávil zvelebováním jejich společného bydlení a renovováním nábytku koupeného z druhé ruky. Rozhodl se mít užitečné hobby. Gretchen toho večera mnoho namítat ani nebyla schopna. Boris ji našel v křesílku, kde na něj zřejmě čekala a krátila si přitom čas levnou pálenkou značky Weisskorn Auswahl. Spala, zašmodrchané plavé vlasy jí splývaly přes obličej a nebylo v Borisových silách ji přimět k rozumnému slovu. Nanejvýš něco nesrozumitelného zamumlala, nepřítomně se usmála a potom jí hlava opět klesla na hruď. Boris vypnul televizor, na jehož obrazovce už stejně běžely jen nekonečné reklamy na neotupitelné nože a patentní síliče svalů. Potom si v posteli znovu prohlížel leták, který si přinesl domů pečlivě složený v náprsní kapse bundy. Rezervaci místa a nejlépe i zaplacení je nutno uskutečnit nejpozději zítra. Za pět dní je odjezd. Boris měl jen matnou představu o tom, kde přesně je Vídeň. Zeměpis nebyl jeho silnou stránkou. Správně předpokládal, že se do onoho města dostane přes Českou republiku, o které už taky cosi slyšel, protože někteří z jeho kolegů tam příležitostně zajeli na nákup a jeden z jeho krajanů tam dokonce před časem pracoval na stavbě. Podstatné však bylo to, že po takovém zájezdu se bude moci pochlubit svým ruským přátelům a hlavně německým známým, že viděl na vlastní oči to, co oni sledovali jen na obrazovce televizoru. Snad tím v jejich očích navíc získá něco, co mu umožní lépe splynout s chladným a podezřívavým okolím a zbavit se i pocitů méněcennosti. Když se ráno Boris probudil, neseděla již Gretchen v křesílku, ale klidně vyspávala na druhé pohovce. Byla oblečena v růžové spodničce a jen ledabyle přikryta vyrudlou prošívanou dekou, která normálně sloužila jako přehoz. Zima Gretchen určitě nebylo, protože měla mroží náturu a takhle někdy spávala i při pootevřeném okně

23

v zimě. Boris vstal a zašimral ji pod nosem. Trvalo mu několik měsíců, než zjistil, že tak je ji možno rychle probudit. Mladá žena k němu ospale vztáhla ruce a cosi zavrněla, ale Boris se tentokrát rychle vymanil z jejího obětí. Kořalka z ní ještě byla dost cítit. Začal jí oklikou vysvětlovat svůj fotbalový plán. Gretchen skutečně neměla skoro žádné připomínky, ale odmítla se výletu zúčastnit. Celkem správně předpokládala, že v současném vlhkém počasí by ji její zaměstnavatel asi nechtěl uvolnit z práce (pracovala jako uklízečka v internátní škole pro opuštěné děti). Nechtělo se jí také zbytečně utrácet jejich společné peníze a k fotbalu ji konec konců nic nepřitahovalo. Navíc ji v daném okamžiku silně bolela hlava. Společně se nasnídali, jak bylo jejich zvykem – obvyklé kukuřičné lupínky zalité teplým mlékem a k tomu silnou kávu se špetkou kardamonu. Tuhle specialitu naučil Borise připravovat kolega balič pocházející z Tuniska. Gretchen spolkla dva aspiriny a potom musela odejít do školy, protože jen během dopoledne, kdy byly děti v učebnách, mohla vytřít chodby přilehlého internátu. Boris měl ještě chvíli čas, protože jeho směna začínala až v devět. Opláchl proto několik kousků použitého nádobí, ustlal si s téměř vojenskou pedanterií svou postel a odklidil do komory poloprázdnou láhev kořalky, která zůstala stát vedle křesílka. Potom vyrazil do ulic i on, snad trochu dříve než obvykle. Řekl si, že svého šéfa navštíví ještě před začátkem směny, kdy mívá nejlepší náladu, protože se seznamuje s tržbami za minulý den, a ještě se mu neozývá jeho chronický žaludeční vřed. Za dvacet minut již rozpačitě přešlapoval v strohé kanceláři, jejíž jedinou ozdobou byla velká mapa Německa. Šéf chvíli odmítal vyslovit souhlas, protože neměl rád ani fotbal, ani neplánované absence svých zaměstnanců. Když však Boris slíbil, že si dobrovolně vezme jednu směnu navíc v době předvánoční zásilkové horečky, mávl rukou a popřál mu šťastnou cestu. Stejně bys tomu ale chlapče neušel, pomyslel si přitom. Borisovo srdce se tetelilo dlouho nepocítěnou radostí, nemohl se ani pořádně soustředit na svou práci a kdekomu v balírně

24

vysvětloval, jak je to úžasné, když se důležitý kvalifikační zápas může sledovat přímo na stadiónu. Kolegové vážně kývali hlavami, ale v ústraní si někteří výmluvně klepali na čelo. Boris se totiž nikomu ze spolupracovníků nikdy nezmínil o svém zájmu o fotbal. Během polední přestávky se vydal do cestovní kanceláře Fans-Tours. Měl štěstí, zbylo na něj úplně poslední volné místo v zájezdu. Ve čtvrtek pozdě večer je odjezd, občerstvení bude možno zakoupit cestou, oběd ve Vídni si každý obstará sám, pojištění je zahrnuto v ceně. Mladá žena prodávající zájezdy se na Borise docela pěkně usmála a on pocítil, jak roste jeho sebevědomí. Když potom pozdě odpoledne přišel domů, Gretchen se trochu mračila. Vše se jí rozleželo v hlavě a cena zájezdu se jí najednou zdála příliš vysoká. Vypočítávala, co všechno by se dalo za takové peníze pořídit do jejich společné domácnosti. Když si však na Borisově tváři povšimla narůstajícího zklamání, raději zmlkla. Postavila před svého manžela hlubokou misku s hustou čočkovou polévkou, ve které se jako tuleň převaloval tlustý červený párek, a potom položila na stůl i několik čerstvých bílých žemlí, které Borisovi strašně chutnaly. Začala nesouvisle hovořit o tom, co si jejich sousedka myslí o jiných sousedech a o těch divných lidech, co bydlí od konce minulého měsíce ve vedlejším vchodu. Boris dával horlivě najevo svůj zájem. Dívali se pak ještě chvíli společně na televizi (tentokrát neměl Boris žádné námitky proti pořadu, který Gretchen vybrala), ale již krátce po desáté se jich začala zmocňovat dřímota. Osprchovali se proto, uložili se na svá lůžka a nerušeně usnuli. Milování bylo naplánováno až na další den.

25

II. Den C Jestliže den, který považujeme za významný, zpravidla označujeme jako den D, pak je s ohledem na abecedu vcelku logické, že den předchozí je nutno označit písmenem C. Dny C se v praxi vyznačují tím, že mimo zasvěcence jen sotvakdo tuší, co by se mohlo stát den následující. Jsou dokonce dny D, o kterých netuší nikdo nic. Podíváme se, jak takový den C prožívali někteří aktéři našeho příběhu. Je nutno dodat, že nebyl významný skutečně ničím, co by stálo za zmínku ve stručném přehledu historie čehokoliv. Profesor Jeroným Gorazda měl za sebou v tomto semestru první přednášku z předmětu zvaného „Stochastické numerické modely“, který přednášel již pátým rokem. Byl to sympatický úvod do problematiky, v němž ještě nefigurovaly žádné vícepatrové vzorce nebo složité úvahy a na který se sám z téhož důvodu těšíval. Byl vcelku spokojen, protože studenti mu se zájmem naslouchali. Neposílali si milostné vzkazy a neodcházeli předčasně ze sálu na oběd, jak bývalo jejich zvykem při méně záživných přednáškách. Odložil do příslušné poličky složku s promítacími fóliemi a rukou psanými poznámkami. Postupně se na té hromádce budou vršit další a další odložené složky, zatímco hromádka se složkami dosud neuskutečněných přednášek se bude v průběhu semestru postupně snižovat. Profesor byl velmi konzervativní pedagog. Promítání přednášky přes dataprojektor přímo z počítače se vyhýbal a někdy dokonce část přednášky doprovázel vzorci psanými křídou na tabuli. Nyní si konečně mohl v klidu uvařit kávu podle svého gusta: pořádný hrnec, hodně vody, tři kostky cukru a porce smetany, je-li právě k dispozici. Profesor se uvelebil v oblýskaném koženém křesle, které zdědil po svém vlivném předchůdci, zamíchal si kotel kávy a zapálil si svou druhou dopolední cigaretu s nízkým obsahem dehtu a nikotinu. Protože neměl momentálně žádné administrativní povinnosti, jejichž termíny by hořely, a rozdělávat nějakou odbornou práci nemělo v čase před obědem smysl, ponořil se do 26

četby novin, které nebudeme z politických důvodů blíže specifikovat. Pro pořádek jim můžeme říkat Českomoravský Chameleón. Profesor se z jakéhosi dávného zvyku podíval nejdříve na sportovní stránku, aby se poučil o současných cenách českých fotbalistů a hokejistů na mezinárodním trhu sportovní práce, potom přelétl zrakem černou kroniku, kde sledoval zejména problematiku řetězových autohavárií, a pak se pustil do soustředěného studia domácího zpravodajství, které měl Chameleón docela na výši. Gorazda trpěl jistou profesionální deformací, která jej nutila veškeré dění doma i v okolním světě posuzovat z hlediska možného vlivu na dopravní situaci. Byl sice jen vlažným fotbalovým fanouškem, ale o zápase ve Vídni věděl už nějakou dobu a dokonce uvažoval nad tím, zda by se nemohl výjimečně podívat na takový zápas v televizi. V každém případě si však zápas a zejména jeho diváky zapsal do pomyslného seznamu rizikových dopravních faktorů. Vedle černé kroniky vzápětí objevil článek o rozsáhlých přípravách pražské policie na nadcházející koncert skupiny Turbotron. S ohledem na předpokládanou stotisícovou návštěvu odpoledního koncertu pro venkovské diváky si koncert a zejména jeho publikum zařadil do pomyslného seznamu rizikových dopravních faktorů rovněž. V rámci domácího zpravodajství již nic jiného podezřelého neobjevil, snad s výjimkou seškrtání (nenavýšení? těžko říci) rozpočtu na vysoké školství a výzkum v příštím roce. Ale ještě bylo nutno vzít do úvahy konec brněnského veletrhu. Profesoru Gorazdovi se začala tetelit dušička. Zahraniční zpravodajství bylo stejně skličující jako kdykoliv jindy. Rostoucí nezaměstnanost a sílící xenofobní nálady v zemích Evropské unie uvedly v život drakonická opatření proti podnikatelům zaměstnávajícím nekvalifikované dělníky z nečlenských zemí. Tito podnikatelé se natolik vyděsili, že začali své levné pracovní síly skutečně masově propouštět. Každý týden proto definitivně opouští západní a v menší míře i střední Evropu přibližně třicet tisíc gastarbeiterů, kteří působili hlavně ve stavebnictví a v méně náročných službách. Novopečení

27

nezaměstnaní nakládají do svých ojetých aut i na přívěsné vozíky to podstatné z nahospodařeného majetku. Se slzami v očích, s hořkým knedlíkem v krku a někdy i se zaťatými pěstmi se vracejí do východních či jižních vlastí, aby se v nich pokusili znovu uchytit. Většinou se jim to nepodaří, zato však přispějí k radikalizaci místních politických scén. Přibližně třetina z těchto nešťastníků se objeví i na českých a moravských dálnicích. Profesor Gorazda odhadl, že nadcházející pátek bude pravděpodobně patřit ke dnům, kdy nastoupí cestu k domovu nejvíce z těchto lidí. V Polsku jsou navíc o víkendu komunální volby a je možné, že se jich budou chtít účastnit i někteří Poláci zdržující se v cizině. Takto se objevil na Gorazdově pomyslném seznamu další rizikový faktor. Jeho dušička se tetelila stále více — byly to ale záporné rezonance, jak by řekli jistí alternativní lidé. Prostě jej začal pomalu obcházet strach. Podtrženo a sečteno, Jeroným Gorazda došel k chmurnému závěru, že by jeho limit mohl být následujícího dne téměř určitě překročen. Mohl proto možná pocítit jisté zadostiučinění, ale nebylo tomu tak. Byl slušným člověkem i při použití poměrně přísných měřítek. Přál si potvrzení věrohodnosti svého matematického modelu, ale netoužil po žádné katastrofě, která by ohrožovala majetek či životy lidí. Před vnitřním zrakem se mu objevil počítač umístěný ještě před prázdninami v centrálním dopravním monitoringu. Vybavil si i tamní úředníky, kteří pravděpodobně dosud pořádně nepochopili, proč tam byl vlastně nainstalován. Profesor s povzdechem odložil prostudované noviny do krabice na sběr, potom pět minut hledal peněženku, mobil a klíče a nakonec se mu podařilo odejít do menzy na oběd. Chodíval vždy krátce před koncem výdejní doby, protože tehdy bývala menza poloprázdná a rostly i šance na přídavek něčeho dobrého. *** Plukovník Jan Groch se po práci navracel obvyklou trasou domů jsa pevně zavěšen na madlu v přeplněném voze metra. K jízdám po Praze své soukromé auto téměř nepoužíval, protože to nevedlo

28

k žádným citelným úsporám času. Občas se dokonce stávalo, že se v průběhu jízdy vozem nedokázal vyhnout řešení nějakých problémů s dopravními hlídkami, které neplnily řádně svoje povinnosti. Tlačenici ve vagónu metra plukovník příliš nevnímal a v duchu se zaobíral dalším dnem. Má nadpracované hodiny, takže již v poledne může vyzvednout doma manželku. Vzala si na celý den dovolenou, protože jako asistentka na vysoké škole si ji jako vždy nebyla schopna v požadovaném rozsahu vyčerpat během letních prázdnin. Naloží samozřejmě i kluka, který má v pátek školu jen do oběda. Dcera bude během víkendu takzvaně pomáhat kamarádce s přípravou gymnaziálního poetického večera, tudíž s nimi tentokrát nikam nepojede. Potom Grochovi zamíří co nejrychleji na chalupu v Posázaví, aby cestou neuvázli v odpolední dopravní špičce. V Průhonicích se ještě zastaví pro nahluchlou babičku, manželčinu matku, která si také občas ráda vyrazí na venkov. Chalupa ostatně dříve patřila jí, takže je jí nutno občas vyhovět — navíc tam může něco jednoduchého uvařit a pohlídat večer kluka. Plukovníka ještě v metru napadlo, že by jednou mohl doma zapomenout mobil. Měl by jej sice mít stále při sobě, protože zaměstnavatel mu na něj dokonce nějakým tím grošem přispívá, ale nikde není v žádném předpisu výslovně napsané, že jej nemůže občas zapomenout doma. Z víkendových telefonátů stejně nikdy nic dobrého neplyne. V nejlepším případě se s ním potřebují o něčem radit jeho nedůvtipní podřízení, kteří neradi přebírají odpovědnost za cokoliv. V horším případě něco chtějí jeho ještě méně důvtipní nadřízení, kteří by se také rádi nějaké odpovědnosti zbavili. Plukovník si smutně povzdechl, a pak tuto lákavou myšlenku zapudil. S úlevou opustil metro, absolvoval ještě deset minut popojíždění autobusem, koupil si na stánku noviny, které mu tam schovávali, a byl konečně doma. Plukovník obvykle večer nesleduje žádné televizní zpravodajství, protože ze způsobu informování veřejnosti o policejních akcích dostává v poslední době bušení srdce a lékař mu nedávno doporučil

29

vystříhat se zbytečného stresu. Ve svém zaměstnání toho má plukovník už tak dost. Raději si čte nějaké rozumné noviny, které nebudeme z politických důvodů blíže specifikovat. Pro pořádek jim budeme říkat Českomoravský Chameleón. K novinám potřebuje něco dobrého na pití, takže si uvařil silný čaj typu Earl Grey a dal si do něj trochu smetany. Zbytek rodiny se díval na něco nesmírně zajímavého v televizi. Plukovník se proto mohl pohodlně uvelebit v křesle po dědečkovi a pustit se do četby Chameleóna. Nejdříve se z jakéhosi dávného zvyku podíval na sportovní stránku, potom přelétl zrakem černou kroniku, a pak se pustil do soustředěného studia domácího zpravodajství. Plukovník trpěl (podobně jako profesor Gorazda) profesionální deformací, která jej nutila veškeré dění doma i v okolním světě posuzovat z hlediska vlivů působících na dopravní situaci. I on byl jen vlažným fotbalovým fanouškem, ale také uvažoval nad tím, zda by se nemohl výjimečně podívat na vídeňský kvalifikační zápas v televizi. Potom si ale uvědomil, že tou dobou bude mít na chalupě jiné starosti. Docela příjemné starosti, protože je s manželkou pozvaný na návštěvu ke spřáteleným vesničanům, které vůbec nezajímají problémy řízení dopravy, ale zato znají výborné vtipy o policajtech a mají úžasný cvik v grilování masa. V každém případě si však plukovník zápas zapsal do pomyslného seznamu rizikových dopravních faktorů. Vedle černé kroniky, kterou na rozdíl od výše zmiňovaného profesora Gorazdy četl opravdu jen velmi letmo, objevil článek o rozsáhlých přípravách pražské policie na nadcházející koncert skupiny Turbotron. Byl o této problematické záležitosti dost dobře informován i z jiných zdrojů, takže si koncert zařadil do téhož seznamu bez velkého přemýšlení. V rámci domácího zpravodajství již nic jiného podezřelého neobjevil, snad s výjimkou seškrtání (nenavýšení? těžko říci) rozpočtu policie v příštím roce. Samozřejmě bylo nutno vzít v úvahu i brněnský veletrh, který se měl příští den začít pomalu rozpouštět do dalšího hejna automobilů všeho druhu. Za jejich volanty budou navíc sedět řidiči trpící následky veletržních otrav alkoholem.

30

Zahraniční zpravodajství bylo stejně skličující jako kdykoliv jindy. Stručně řečeno, plukovník si uvědomil, že na silnicích této země se zítra objeví hezkých pár tisíc frustrovaných řidičů navíc, kteří budou směřovat převážně na východ a jih. Zaregistroval, že v Polsku jsou o víkendu komunální volby a že se jich pravděpodobně budou chtít účastnit i Poláci jinak se zdržující v cizině. Podtrženo a sečteno, plukovních Groch došel k závěru, že odjet z Prahy bude tentokrát možná poněkud riskantní, avšak z hlediska zachování rodinné pohody naprosto nutné. Před vnitřním zrakem se mu vybavil podplukovník Hulvar, který měl tentokrát sloužit přes víkend. Plukovník mu trochu práce navíc docela přál, i když toto přání bylo spíše podvědomé. Z hloubi jeho podvědomí se vynořilo i jméno Gorazda, ale plukovníkovi se ani nechtělo domýšlet proč. Počítač umístěný v centrálním monitoringu se mu vybavil před duševním zrakem velmi zřetelně. *** S panem Františkem Truncem, padesátiletým otcem tří dětí, se sice znovu setkáme až někde na konci tohoto příběhu, ale mohlo by být docela zajímavé vědět, co dělal a co jej případně trápilo v den C. Pan Trunec si tento den odpracoval stejně jako kterýkoliv jiný během posledních deseti let. Tak dlouho totiž působil ve funkci zástupce vedoucího na jedné z velkých brněnských pošt. Do jeho pravomoci spadaly zejména peněžní služby a ještě nějaké další záležitosti, kterým laik nemůže rozumět. Bylo již po večerních televizních zprávách, které absolvoval společně s rodinou. Nyní si mohl v klidu uvařit kávu podle svého gusta: pořádná porce kávy, málo vody, málo cukru s ohledem na náznaky cukrovky a porce smetany, je-li výjimečně k dispozici. Protože pan Trunec neměl momentálně žádné jiné domácí povinnosti (dalšího sledování televize byl zproštěn a žákovské knížky obou mladších dětí byly podepsané), ponořil se do četby

31

novin, které nebudeme z politických důvodů blíže specifikovat. Pro pořádek jim můžeme říkat Českomoravský Chameleón. Pan Trunec se nejdříve zcela záměrně podíval nejdříve na sportovní stránku, aby se poučil o stavu nižších fotbalových soutěží na Moravě, protože v jednom docela ambiciózním místním klubu působil jako střední útočník jeho dvaadvacetiletý syn, zvaný místními fanoušky Trunda-Bomba. Potom přelétl zrakem černou kroniku, kde z profesních důvodů sledoval zejména problematiku bankovních a poštovních loupeží, jakož i falšování peněz a počítačové podvody, a pak se pustil do soustředěného studia domácího zpravodajství. Pan Trunec netrpěl žádnou profesionální deformací, která by jej nutila veškeré dění doma či v okolním světě posuzovat z hlediska vlivů působících na dopravní situaci. Byl jednoznačně fotbalovým fanouškem, takže o zápase ve Vídni věděl už nějakou dobu, a dokonce uvažoval i nad tím, zda by se nemohl výjimečně podívat na takový zápas přímo na stadiónu ve Vídni a vzít s sebou třebas i mladší syny. Naposledy byl totiž v cizině na fotbalu někdy před deseti lety — v Bratislavě, což byla pro něj tehdy cizina tak trochu jen napůl. Realizaci této akce však znemožnila její finanční stránka. Navíc stejně nevěděl, kde by na poslední chvíli sehnal vstupenku. Dopravní rizika spojená s takovým zápasem si uvědomoval jen velmi matně. Vedle černé kroniky objevil článek o rozsáhlých přípravách pražské policie na nadcházející koncert skupiny Turbotron, který zcela ignoroval, protože jeho znalosti populární hudby se omezovaly na jednu zpěvačku s širokým úsměvem a dobře vyvinutým poprsím, nestárnoucího Karla a skupinu Beatles, kterou si navíc pletl s Olympikem. Slovo Turbotron mu připomínalo cosi elektronického. V rámci domácího zpravodajství nic zajímavého neobjevil, snad s výjimkou seškrtání (nenavýšení? těžko říci) rozpočtu na telekomunikace a pošty v příštím roce. Zahraniční zpravodajství bylo stejně skličující jako kdykoliv jindy a tím spíše je pan Trunec nečetl. Navíc ze způsobu informování o zahraničních událostech dostával v poslední době bušení srdce a lékař mu nedávno doporučil vystříhat se zbytečného

32

stresu. Rostoucí nezaměstnanost v zemích Evropské unie a její důsledky jej stejně zajímaly jen velmi okrajově, protože neovlivňovaly poštovní provoz a stavy poštovních zaměstnanců byly stabilizované již několik let na rozumném minimu. Volby v Polsku jej nezajímaly vůbec a o jakýchkoliv gastarbeiterech měl naprosto nevalné mínění, podobně jako většina obyvatel této země. Velmi důsledně si ovšem pan Trunec přečetl ekonomické rubriky včetně burzovních zpráv. Vlastnil totiž jednu akcii Dunajské plavby, která nesla deset eur, dříve dvě stě padesát slovenských korun dividend ročně, dále tři akcie Postoloprtských koželužen, které dohromady vynášely kolem stovky ročně, a jednu starou desetitisícovou státní obligaci, tzv. Svatováclavskou, která zatím nevynášela nic a její tržní hodnota drobnými, leč vytrvalými krůčky klesala. Po dočtení novin se pan Trunec věnoval až do jedenácti obtížné korespondenční šachové partii, přičemž v deset hodin byl vyvenčit pudla Kokeše. Při procházce vymyslel jeden téměř geniální, velmi agresivní tah, který by měl konečně položit na lopatky toho drzého mladíka, s nímž partii hrál. Potom si šel lehnout. Protože nemohl skoro nikdy v rozumnou dobu usnout, dost možná vlivem kávy vypité po osmé hodině, vzal si předtím půlku prášku na spaní. Pudl Kokeš stejně jako každý jiný den pět minut po zhasnutí ňafnul na sousedovic kočku, skočil panu Truncovi do postele a uvelebil se mu u nohou. Podtrženo a sečteno, pan Trunec neměl ani nejmenší tušení, jaké nepříjemnosti by jej mohly potkat následující den, kdy měl naplánovanou cestu za příbuznými z manželčiny strany do Jihlavy. Jeho dvanáct let stará škodovka byla po technické kontrole a v dobrém stavu, benzínu měl v nádrži dostatek a olej nedávno vyměnil. Příslušné poplatky a pojistky byly včas zaplaceny. O psa se jako obvykle postarají ochotné děti od sousedů, protože v autě mu bývá špatně. Před vnitřním zrakem se mu v okamžiku usínání objevil orosený půllitr jihlavského piva, protože při podobných rodinných příležitostech (vrcholících zpravidla hádkou manželky se

33

švagrovou) býval pouštěn společně se švagrem na několik piv do nedaleké restaurace. *** I jiné věci se přihodily v den C. Vysílání nedávno založené televizní stanice Merkuria sleduje obvykle jen poměrně málo diváků. Stanice je duchovně i jinak blízká silným finančním a průmyslovým kruhům a je jimi také udržována při bezproblémovém životě jako tučná larva ve švýcarském sýru. Dobře míněná snaha sponzorů o povznesení ekonomického myšlení nejširších vrstev se však prozatím míjí účinkem. Diváci se totiž rekrutují zejména z podnikatelů a burzovních makléřů, kteří mají momentálně zlomenou nohu nebo těžký zápal plic a nezbývá jim nic jiného, než se dívat na televizi. Dále vysílání sleduje nepočetný okruh zvídavých rentiérů, redaktorů ekonomických rubrik různých menších periodik, ctižádostivých studentů ekonomických oborů, kteří zasílají celebritám fundované dotazy na tělo, a osoby trpící psychickou závislostí na televizi, jež jsou schopny dívat se kdykoliv na cokoliv. Na informace zde podávané je sice celkem spolehnutí, ale jen málokdo se v nich vyzná, natož aby je dovedl prakticky využít. Nekonečná ekonomická a burzovní zpravodajství jsou prokládána pořady o zdravém či domněle zdravém životním stylu (protistresová strava, cvičení v kanceláři, jak správně sedět na pracovní poradě), o moderním bydlení (jakou květinu vložit do niky v salónu, jakou délku vlasu koberce volit pro tu či onu místnost) či o cestování do exotických zemí (co v praxi znamená pět hotelových hvězdiček v té či oné zemi). Vše je opepřeno trochou extravagantního moderního džezu a noční erotiky, doplněno jazykovými kursy (včetně čínštiny a japonštiny v šest hodin ráno) a okrášleno rozhovory s významnými popovými umělci a sportovci (investujícími na sklonku své umělecké či sportovní kariéry přebytečné milióny do něčeho solidního). Zbytek vysílacího času

34

tvoří reklamy na luxusní zboží, na nemovitosti a reklamy na reklamu. Inženýr Zbyněk Hromádka, erudovaný ekonom, redaktor televize Merkuria, schopný zvládat i rozhovory s politiky, si pozval do dnešního aktuálně publicistického pořadu „Co vy na to, pane poslanče?“ hraběte Archibalda Strejtzovského staršího. Strejtzovský, významný představitel pravicové konzervativní opozice, stínový ministr průmyslu, byl pozváním potěšen. Sám se považuje za mistra mediálních prezentací a ozdobu pravověrné české pravice, která nemiluje ani otravnou levici, ani pravicové liberální experimenty, které popuzují námezdní pracovní sílu a levici tím jen zbytečně nahrávají. Pro Strejtzovského jsou hlavními pilíři prosperující společnosti pořádný zpracovatelský průmysl, spolehlivá policie s ostře nabitými pistolemi, seriózní banky, poctivá křesťanská víra pracujících a nerozpustitelný parlament, pokud je ovšem dostatečně pravicový. Redaktor Hromádka je svým hostem nadšen již méně, protože Strejtzovský má chronický sklon k bezobsažným proslovům, které vždy uhýbají někam úplně mimo zadané téma, a navíc obsahují různá a ne vždy správně zvolená cizí slova a fráze. Hrabě má i jiný drobný nedostatek — jako vždy stihl i tentokrát cestou z parkoviště do studia nabídnout několika čerstvým redaktorkám a jiným mladším zaměstnankyním TV Merkuria různá lukrativní místa v bankách a makléřských firmách. Bohužel je známo, že hraběnkou jinak zkrátka držený pan hrabě používá těchto nerealizovatelných nabídek jen jako prostředku k navazování efemérních známostí. Dámy z redakcí jsou o tomto Strejtzovského zlozvyku informovány takříkajíc z první ruky, takže všechny návrhy mohly být včas odmítnuty — s profesionálním úsměvem a pečlivě připravenou výmluvou. Strejtzovský nehraje v našem příběhu žádnou podstatnou roli, připletl se do něj víceméně náhodou. Host je upraven vizážistkou a konečně usazen v koženém křesle s mohutnými opěrkami pro hlavu i ruce. Je i patřičně nasvícen, aby se mu příliš neleskla pleš chráněná jen nepatrnou vrstvou

35

napomádovaných vlasů. Bylo nutno něco provést i s nepříjemnými odlesky od masivní kravatové spony s briliantem. Teprve po delším přemlouvání ji pan hrabě odložil do náprsní kapsičky a zabrumlal si přitom něco o „noblesse oblige“ a všeobecně se rozmáhajícím primitivismu. Neodpustil si vyjádřit jisté zklamání nad tím, že ve vinné sklence před ním není víno, nýbrž pouze víno imitující limonáda. Jinak se pan hrabě vyznačuje tenkým knírkem nad horním rtem a pěstěnou přibarvenou bradkou. Červené světlo na kameře se rozsvítilo a redaktor začal odříkávat povinný výčet funkcí pana hraběte v různých správních radách, předsednictvech, nadacích, konsorciích, parlamentních komisích a subkomisích. Dále jsou zmíněny nejvýznamnější podnikatelské aktivity dnešního hosta a padne pár slov i o jeho největších zálibách. Hrabě miluje polo — tedy prohánění míče koňmo — a potápění u korálových ostrůvků. Není třeba zdůrazňovat, že v posledních letech jsou tyto lásky spíše platonické. Každé ze svých aktivit může ovšem pan Archibald věnovat nanejvýš patnáct minut za týden, jak si lze snadno vypočítat, vezmou-li se v úvahu i téměř každodenní recepce, formální společenské události i důkladné dovolené v Monte Carlu, kde mají Strejtzovští vzdálenou přízeň. Má tři dospělé syny, kteří se již stihli uplatnit taktéž v docela slušném počtu ekonomických a politických institucí. Tatík, který díky restitucím, dědictvím, sympatizujícím právníkům a hlavně mezerám v zákonech k lecjakému majetku a vlivu přišel, přece jen dost dobře nemůže být všude. Hrabě při výčtu svých aktivit blahosklonně přikyvuje, občas utrousí nějaké příhodné slůvko a pohrává si přitom se svým zlatým perem Parker Boss a poznámkovým blokem v kožené vazbě, jenž je opatřen zlatým reliéfem erbu rodiny Strejtzovských. Nikdo neví, co je v bloku vlastně napsáno, protože hrabě jej ještě nikdy při žádném rozhovoru neotevřel. Mezi poslanci a politickými komentátory koluje několik vtipů na toto téma. „Pane poslanče, v našich politických kruzích jste znám jako velký autolobbista, přesněji jako člověk prosazující založení čtvrté velké

36

automobilky v Česku. Můžete nám přiblížit svou představu o dalším rozvoji tohoto průmyslového odvětví u nás i ve světě?“ Na ušlechtilé hraběcí tváři se objevuje jemný vševědoucí úsměv. Hrabě má základní informace. Ví, že každé auto musí mít nějakého řidiče, sám zaměstnává dva, potřebuje k provozu benzín nebo něco podobného a jednou za dva roky se musí vyměnit za nové, aby nebyly zbytečné řeči. Ví i to, že auta je nutno vyrábět ve velkých továrnách a hlavně že jsou zdrojem pozoruhodných zisků. „En avant! Dnešní mysteriózní doba je nepřestavitelná bez prostředků individuální translokace. Máme vynikající odborníky, suficientní materiálové zázemí, trh si žádá nové zboží. Nenechávejme se podvazovat monopolismem. Oslovili jsme celou řadu subjektů činných v tomto průmyslovém odvětví a mohu konsensuálně… ano, konsensuálně… prohlásit, že výsledky těchto jednání jsou velmi suspektní. Skutečně, velmi suspektní. Brzy bude možno přistoupit ke konkrétním nabídkám.“ „A vaše představa o dalším rozvoji světového automobilového průmyslu?“ nenechává se zmást redaktor Hromádka. „Ano, ovšem. Takovou představu skutečně mám a někdy si o ní můžeme pohovořit.“ Hromádka si jen tiše vzdychá, čehož si divák hypnotizovaný zlatým plnicím perem (detail kamery) sotva může povšimnout, a zkouší to jinak. „Předpokládám, že domácí investor víceméně nepřipadá v úvahu. Kdo již projevil zájem o takovou velkou investici v naší zemi?“ ptá se zvídavě. „Ano, ovšem, máme již nějaké lucidní signály, ale pochopte, pane redaktore, nemohu uvádět konkrétní jména korporací. Ex lex… eee… ex lege by to nebylo korektní. Veřejnost se vše pochopitelně dozví včas. Rád bych však zdůraznil, že ke všem jednáním přistupujeme naturellement s krajní zodpovědností a s vizí velmi vzdálených perspektiv. Ale prosím pozor, s mou funkcí poslance to nemá absolutně nic společného.“ Redaktor obvykle do pravicových politiků a jejich ekonomických zájmů příliš nešťourá, není od toho ostatně placen, ale má rád

37

přímou a jasnou řeč, takže si neodpustí poněkud kousavou poznámku. „Pane poslanče, existuje poměrně početná skupina občanů, a to zřejmě nejen u nás, kteří v individuální automobilové dopravě nic perspektivního nevidí. Jsou velmi ostře proti jakékoliv nové továrně na automobily nebo proti jakémukoliv novému úseku dálnice. Jakými argumenty budete tyto postoje… paralyzovat?“ „Ovšem, ovšem! Paralyzovat. Ale pane redaktore! Podívejme se trochu na to, co jsou tito lidé zač. Neschopní jedinci, kteří druhým závidí, co získali za svou mnohdy nadlidskou píli a nadprůměrně rozvinuté schopnosti. Jsou neúspěšní a nepřejí nic dobrého ani jiným. Mnozí žijí na okraji společnosti, entre nous. Bottomfeeders! Naštěstí u nás nemáme jen takovéto občany. Je tu i jiná sociální dimenze. Vzniknou nové pracovní příležitosti. Koneckonců vznikne i tlak na valorizaci mezd v jiných oblastech, aby se ti nejschopnější pracovníci nerozhodli odejít z již etablovaných firem. Dopad na životní úroveň v regionu bude exspektorativní.“ Hromádka stále není spokojen a pokračuje sice s úsměvem na tváři, ale v podobném duchu. „Tím se ale, pane poslanče, zdraží produkce a sníží stále ještě stále nevalná konkurenceschopnost českého zboží v jiných průmyslových odvětvích… samozřejmě, já si to nemyslím, ale…“ Hromádkovi nebylo dopřáno dokončit větu. „Ach, pane redaktore! Nesmíme podléhat levicové rétorice ani v náznaku. To je disgustující populismus. Schopní se prosadí! Skutečně schopní se vždy prosadí! Je třeba myslet na budoucnost, na naše děti. Nechci pochopitelně hovořit o sobě, ale exemplárně pánové Laurin a Klement ….“ Redaktor Hromádka je neoblomný. „Omlouvám se, že vás musím přerušit, pane poslanče, náš čas je velmi limitován! Podle některých expertů budou světové zásoby ropy již za řekněme čtyřicet let tak vyčerpány, že se cena pohonných hmot bude muset zvýšit nejméně na desetinásobek a individuální doprava se bude muset spokojit s lehkými elektromobily s malým

38

akčním rádiem. O jiných vhodných pohonech zatím nic nevíme. Snad vodík. Je to doba, které se někteří z nás dožijí.“ „Nonsens! To jsou nesmysly, které šíří krajně levicoví odpůrci ekonomického rozvoje. Ať se vrátí do lesů a do jeskyní! Pagani! Kromaňonci! Stydím se je pojmenovat. Ve skutečnosti jsou zásoby ropy hodnoceny jako dostatečné ještě na několik set let a do té doby budeme schopni vyrábět benzín ze vzduchu, bude-li to potřeba. Tam je vodíku dost. Ad libitum!“ Pan hrabě se téměř rozčílil. „Odkud čerpáte tyto údaje?“ Hromádka, který má niterné pochybnosti o výrobě benzínu ze vzduchu, se snaží tvářit neutrálně. Není si ani jist, kolik je ve vzduchu vodíku. „Ano disponuji potřebnými údaji, mon chéri.“ Odpovídá hbitě stínový ministr, poklepává perem na svůj pověstný blok a nasazuje triumfální úsměv. „Můžete to přece jen nějak upřesnit?“ „Jistě, jistě. Musíme též reflektovat neustálou snahu výrobců o technické inovace, spotřeba paliv klesá exponenciálně. To jsou nezvratná fakta! Steinfest! Ultima volta!“ Redaktor Hromádka pochopil, že tudy žádná cesta k smysluplné diskusi nepovede a začal se proto raději vyptávat na hlavní rysy předvolební kampaně Strejtzovského „rodné strany“. Je vhodné nějak oslabit všeobecně panující mínění, že jejím základem jsou opulentní žranice na radnicích a někdy i náměstích menších českých a moravských městeček. Levicový tisk již zveřejnil celý seriál karikatur na toto téma a televizní bulvár dokonce počítá, kolik se čeho kde snědlo. Na nejnovější vládní plán rozšíření některých části dálnic o další jízdní pruhy se již redaktor Hromádka ani neodvážil zeptat. Hrabě možná ani přesně neví, jestli a jak tento problém souvisí s průmyslem.

39

Intermezzo II – Šmidt jede do Vídně Celý nekonečný čtvrtek před odjezdem na fotbal do Vídně neměl Boris nikde stání a myslel na svůj výlet tak intenzívně, že musel dokonce jeden docela obyčejný balík s textilem zabalit znovu. To se mu nestalo už hodně dlouho, ale naštěstí si toho nikdo nevšiml, protože jinak by byly zbytečné řeči a možná i srážka hodnoty pokaženého materiálu ze mzdy. Kartónová konfekce je v poslední době až nepochopitelně drahá. Boris měl na poslední chvíli také určité problémy s Kotopulovými, ale nakonec se mu podařilo vše uspokojivě vyřešit tím, že si zpřeházel směny s kolegou, který u řeckých restauratérů pracoval ve stejné funkci. Gretchen bylo tak trochu úzko z Borisova nezvyklého fotbalového zaujetí, a proto jej starostlivě vyprovodila skoro až k autobusu. Na rozloučenou mu dala dlouhý polibek. Pohladila ho po nezvykle hladce oholené tváři a prohlásila, že v pátek půjde navštívit svou sestru Gudrun, kterou už dlouho neviděla a která má nějaké zdravotní problémy. Boris byl rád, že to tak dopadlo, protože Gudrun nesnášel. Její zdravotní problémy se velmi často podobaly abstinenčním příznakům nebo nesmyslnými dietami zkaženému žaludku. Boris si mohl vybrat místo u okna pěkně uprostřed autobusu, kde to nejméně houpe a lze nejlépe dřímat, protože přišel na sraz mezi prvními. S cestováním na velké vzdálenosti měl již neocenitelné zkušenosti ze své staré vlasti. Autobus vyrazil z Lipska s půlhodinovým zpožděním, protože se čekalo na skupinu fanoušků z Halle. Provoz ve městě už byl slabý, takže se rychle dostali na dálnici a zamířili směrem k Drážďanům. Boris se zvědavě rozhlížel kolem sebe. Většina účastníků zájezdu byla přibližně jeho věku nebo o něco starší. Všichni byli v podobném rozpoložení a radostném očekávání jako Boris, i když se to snažili dávat co nejméně najevo. Boris seděl ještě před odjezdem chvíli sám, ale krátce před devátou si vedle něj sedl o něco starší zavalitý Němec s delšími špinavě slámovými vlasy a nikotinovým mrožím knírkem. Bručivě se představil jako Gerhard a po chvilce dodal, že pracuje jako zámečník 40

u malé soukromé firmy opravující atypické výtahy, které ještě v Lipsku zůstaly po papá Honneckerovi. Boris se představil jako pracovník expedice zasilatelské firmy. Povšiml si zkoumavého zámečníkova pohledu a rychle dodal, že sice je z Ruska, ale v Lipsku legálně pracuje už několik let, že má Němku za manželku a že si právě vyřizuje německé občanství. Gerhard to vzal mlčky na vědomí. Vůbec toho moc nenamluvil a po výjezdu z Lipska zmlkl úplně a usnul, takže se až k českým hranicím Borisovi podařilo také nerušeně spát. Potom sice už jen podřimoval, ale definitivně se probudil až kdesi na dálnici za Prahou. Bolelo ho trochu za krkem a měl pořádný hlad a také žízeň. Proto uvítal časnou ranní zastávku u dálničního benzinového čerpadla, kde bylo možno v „shopu“ nakoupit i nějaké jídlo a pití. Průvodce všem doporučil, aby se zásobili pivem a čímkoliv jiným ještě zde, protože ve Vídni to vyjde přece jen trochu dráž. Během zastávky u čerpadla kolem nich směrem na Vídeň projelo nejméně pět podobných autobusů naložených fotbalovými fanoušky. Skoro všichni účastníci zájezdu průvodcovy výzvy poctivě uposlechli a zásobili se pivem i různými jinými nápoji, které začali postupně konzumovat. Při jídle a pití cesta pěkně ubíhá. Boris si koupil pět relativně dražších piv, o kterých předpokládal, že mají povahu ležáku, dále dvě pořádné obložené housky, ze kterých vykukovaly kusy skoro čerstvého čínského zelí, nezvykle vypadající kulaté koláče s tvarohem a povidly a také několik cereálních tyčinek, které k smrti miloval, ale jen málokdy si je dovolil koupit. Protože se však pivo a tyčinky jaksi nehodily k současné konzumaci, rozhodl se, že jednu nebo snad dvě tyčinky si vezme s sebou na stadion, kam se žádné pivo stejně brát nesmí. Ostatní si přiveze domů do Lipska, kde je zkonzumuje v mnohem větším klidu. Gretchen koupil po krátké rozvaze malého růžového plyšového medvídka, který měl do jedné packy zasazený transparentík s nápisem Love a roztomile kvíkal, když se mu zmáčklo bříško. Kdesi před Brnem sjeli z dálnice a zamířili úhlednou krajinou k rakouským hranicím. Řidič prohlásil, že rozestavěné vídeňské

41

dálnici nedůvěřuje a že nějakým malým přechodem se jim podaří dostat přes hranice rychleji. Před sebou i za sebou ale viděli další německé fotbalové autobusy, které mířily stejným směrem, takže jejich řidiči museli mít stejný nápad. Na malém parkovišti, kolem kterého bez zastávky projeli, dokonce zahlédli i autobus s poznávací značkou Dánska. Dánové postávali kolem, přihýbali si z láhví, kouřili nebo jen dýchali čerstvý vzduch a ukazovali si prstem na německé autobusy a plácali se přitom do kolen. Pravděpodobně také něco provokativního vykřikovali. Boris je pozoroval spíše nechápavě a v klidu dojídal nezvyklé koláčky. Na rakouských hranicích vše proběhlo hladce a bez zdržení, protože ani zde nebyla žádná kontrola, což Borisovi stále připadalo divné. Na rakouské straně potom postupně začal houstnout provoz, ale do Vídně se dostali poměrně rychle a bez problémů. Bez problémů našli i parkoviště, které bylo vyhrazeno německým autobusům a osobním vozům. Parkoviště hlídala početná policejní jednotka. Boris s údivem pozoroval, že se najednou ocitl v nějakém jiném, menším a méně uspěchaném Německu. Vídeň na něj působila poněkud ospalejším dojmem než Lipsko, i když měl jakési ponětí o tom, že Vídeň je vlastně o něco větší a měla by podle toho také vypadat. Na oběd si téměř celá výprava zašla do malé čínské restaurace v zapadlé uličce nedaleko stadionu, kde bylo jako zázrakem volno u dostatečného počtu stolů. Boris, který zatím s čínskou kuchyní neměl žádné větší zkušenosti, si žaludek naplnil zapečenými nudlemi s proužky masa. Mezi nudlemi se také nacházely gumovité kousky černých hub a jakési záhadné dřevnaté zeleniny, ale jako celek to bylo docela dobré, zejména když si to pokapal sójovou omáčkou. Potom bylo na dvě hodiny volno. Boris si zajel společně s většinou ostatních účastníků zájezdu rychlou tramvají do středu města a prohlédl si okolí Hofburgu. Znovu se všichni sešli u čínské restaurace a potom se společně vypravili na stadion. Boris se v těchto okamžicích cítil tak dobře a svobodně, že si nemohl vzpomenout, kdy se cítil lépe. Chvílemi si dokonce broukal nějakou písničku.

42

III. Další bezprostřední okolnosti Konec září byl v tom roce opět mimořádně chladný, dokonce ještě chladnější než v minulých letech, navzdory globálnímu oteplování. Vůbec se vlastně normálnímu konci září nepodobal. Všechny cyklóny a anticyklóny se chovaly velmi vrtošivě a dekorativní moderátorky počasí všech hlavních televizních stanic se při předpovědích mračily, ošívaly a předstíraly, že je jim zima. Hrály si s deštníky a pláštěnkami, případně předávaly slovo méně atraktivním mužským kolegům specializovaným na deštivé počasí. Venkov se periodicky děsil z možných povodní. Ani optimistické úsměvy moderátorek a moderátorů počasí na závěr každé předpovědi nic nezmohly proti předčasně probuzenému arktickému proudění. V noci se teploty občas ve vyšších polohách schoulily k bodu mrazu, přes den pršelo nebo vanuly odporné severovýchodní větry, ze kterých naskakovala husí kůže – nejvíce ekonomům rozpočtových organizací. Nevěděli totiž, kde vezmou peníze na otop za několik měsíců, neboť dle ministerských tabulek mělo být ještě teplo a vytápění bylo v této době považováno za penalizovatelný luxus. Delší trvání chladného a deštivého počasí bylo navíc velmi pravděpodobné. V Brně končil veletrh (letos jaksi netypicky v pátek) a zimomřivé smečky vystavovatelů se počaly jako motorizované kobylky rozlézat do hlavních štábů svých firem. Zde zvěstovali unavení obchodní podšéfové vidiny tučných zisků svým hlavním šéfům, kteří na okamžik znechuceně odložili své tenisové rakety v dobře temperovaných halách, aby mohli dát najevo svou spokojenost či nespokojenost. Hostesky, povětšinou studentky vysokých škol, značně unavené přemírou bezobsažné cizojazyčné konverzace, přejedené okoralých chlebíčků a přepité vizourem i koňakem, naposledy zamávaly svým sezónním dobrodincům a odložily lodičky, od kterých již měly odřené půvabné nožky. S nemenší úlevou vyměnily vypasované kostýmy s dekolty, které byly právě v módě, za obvyklý džínový stejnokroj. Taktéž vytřepaly z kabelek 43

obaly od mentolových pastilek proti nepříjemnému dechu, polámané cigarety různých exotických značek, nepoužité žertovné prezervativy, které časem podstrčí svým vážným známostem, i zbytečné vizitky zákazníků. Začaly myslet na zadní kolečka a s hrůzou si uvědomily, že zimní semestr začíná a že je nutno urychleně zjistit, jaký je vlastně rozvrh a jaká skripta je nutno si obstarat. Tisíce dalších studentů přijížděly vlaky, autobusy i rodičovskými auty do Brna a obsazovaly koleje konečně uvolněné méně zámožnými veletržními hosty. Ve Vídni byla ve stejnou dobu část obyvatelstva zahlcena jinými starostmi. Toho dne se tam odehrál odvetný kvalifikační fotbalový zápas mezi Německem a Dánskem, který se z bezpečnostních důvodů nemohl uskutečnit ani v jedné z uvedených zemí. První zápas se z týchž důvodů uskutečnil v Anglii. Nikdo si neuměl vysvětlit, jak se tyto dvě fotbalové mocnosti, navíc zmítané v posledních letech vzájemnou nevraživostí, mohly dostat do stejné kvalifikační skupiny. Tím méně pro to měli pochopení skalní fandové obou rivalů, navíc posedlí krevní mstou. Zápas ve Vídni se zpočátku vyvíjel velmi nadějně pro houževnaté Němce. Jejich strojové útoky v prvním poločase dánskou obranu zjevně decimovaly. Ještě před přestávkou se jim podařilo zúročit systematický tlak vstřelením ukázkového gólu pod břevno z dobrých dvaceti metrů. Po přestávce však začali Němci předčasně sázet na obranu a Dánové přešli na svou obávanou rohovou taktiku. V přímých útocích se o zdolání nosatého brankáře Leitze raději ani nepokoušeli. V osmdesáté páté minutě se jim konečně podařilo umístit hlavičku. Zápas proto skončil v intencích nových pravidel penaltovým rozstřelem, který knokautoval nervy fanoušků obou stran. Neúspěchy i úspěchy se pravidelně střídaly na obou stranách. Rozhodla prudká střela flegmatického obra Nielse Holgera nešťastně odražená do německé sítě přímo od Leitzovy nohy. Německé naděje na postup zemřely za nepříčetného jekotu Dánů na tribunách i na trávníku.

44

Stadion se zvolna vyprazdňoval. Žlutočervenočerní němečtí fanoušci s očima podlitýma krví a prahnoucí po nějaké kompenzaci ještě více než obvykle, počali policejními kordony opouštět stadion směrem k parkovištím svých autobusů a osobních automobilů. Dánští fanouškové, čela ozdobená bílými kříži na červeném pozadí, radostně procházeli jinými kordony, ochraptěle povykovali a strefovali se dobrosrdečně do štítů policistů prázdnými papírovými krabičkami od limonád a občas i něčím těžším. K ničemu vážnému ovšem nedošlo, takže povykující i truchlící zástupy bez problémů našly své již příjemně vytopené autobusy. Zde odpočívaly připraveny v příručních chladničkách plechovky piva a láhve s jiným alkoholickým obsahem. S likvidací zásob bylo započato okamžitě po příchodu do vozidel, neboť hladina alkoholu v krvi vykřičených fanoušků se v průběhu zápasu nepříjemně přiblížila nule. Část autobusů se vydala po pohodlné a v příslušném směru jen mírně přeplněné dálnici na Linec a dále do Bavorska, zatímco Berlíňané a jim podobní zamířili směrem k moravským hraničním přechodům, aby si trochu zkrátili cestu a případně si ještě trochu zašpásovali a nakazili se kapavkou na české straně Krušných hor, kde dokonce některé z cestovních kanceláří za tímto účelem organizovaly atraktivní nocleh. Stejnou cestou se vydal i nezanedbatelný počet dánských autobusů. V mnoha z nich – hlavně v německých – se nyní konzumují piva a lihoviny předtím zakoupené právě v českých dálničních prodejnách. Skoro všechny cestovní kanceláře to ochotně tolerují, protože dostatečně zmožené osazenstvo usne. V Praze se přibližně ve stejnou hodinu chýlí k závěru velkolepý odpolední koncert technorockové monstrskupiny Turbotron, která se vyznačuje především padesátičlenným technickým a manažerským doprovodem, nesčetnými kilowatty akustického výkonu a disponuje i osmi lasery různých barev, dále výkonnými

45

vyvíječi různobarevného dýmu a občas tančícím japonským robotem Turbo-sanem. Ten byl ovšem dnes mimo provoz, protože se musí šetřit pro náročnější publikum západních metropolí. Při předchozím koncertu v Mnichově navíc spadl z pódia a je zralý na generální opravu v Japonsku, což asi přijde Turbotron na pěkné peníze. Ze sta tisíc návštěvníků koncertu se jich více než tři čtvrtiny musí týž den dostat z Prahy někam domů. Z toho přes čtyřicet tisíc poputuje do oblasti jižní a střední Moravy, neboť při koncertu konaném před dvěma roky se na Moravany skoro nic nedostalo a s ohledem na menší mediální ostudu a doutnající moravský nacionalismus bylo nutno moravským distributorům vstupenek vyjít vstříc. Pražané mají tentokrát víceméně vyhrazeno večerní vystoupení. Organizovaná doprava mimopražských diváků se děje pouze autobusy, dráhy se po jistých špatných zkušenostech odmítly ve věci angažovat (miliónové škody na vnitřním zařízení vlaků vznikly právě po koncertu Turbotronu před dvěma lety). Dívky, které mají na svých černých koženkových bundách zažehlené oranžové stihačky falického tvaru, jakož i jejich průvodci s fialovými copánky na vyholených hlavách (oranžový pruh místo pěšinky) zatím propukají v ohlušující jekot. Na scéně se naposledy objevuje ve vějíři laserového světla stošedesátikilový Giant Ted Turner a vzápětí i jeho věrná družka, Milostná Líza („Lovey-dovey Lisa“), která má na sobě cosi, co se dost podobá plechovým dvojdílným plavkám. Líza během koncertu masírovala vláčnými pohyby mohutné chlupaté Tedovo tělo třpytivým olejem. Navíc se krákoravým hlasem občas přidávala k prostinkým refrénům. Několikrát musela Tedovi vyměnit při instrumentálních mezihrách i propocenou oranžovou řízu a jednou mu vrazit do zadní části injekci s malou dávkou stimulující drogy, protože se idol začal na scéně povážlivě potácet. Na večerním koncertu bude nutno aplikovat injekce alespoň dvě, aby Ted náhodou nezkolaboval. Decibely víří stále kolem hranice, kterou již bláhoví lékaři považují za zdraví akutně neprospěšnou. Z kytary G. T. T. šlehá s basovou modulací virtuální oranžový plamen, který oslepuje

46

rozšířené zornice rezonujícího davu. V zákulisí jsou stále připraveny vodní děla a metače patron hypnoplynu, kdyby snad rockový puls překročil únosnou míru. Na nějakou tu bouli, drobnou mdlobu nebo nedočkavostí roztrhané kalhotky se moc nehledí, ostatně každý z diváků ví, do čeho jde. Turbotron není pro bílé límečky. Podle pořadatelů by však toto vystoupení mohlo mít i horší průběh. Dnes snad nebude tak zle, protože je chladno a tomu odpovídá i méně dráždivé oblečení přítomných dívek. *** Na dálničních úsecích jižně a západně od Brna je zcela všedno. Party převážně ukrajinských a rumunských dělníků zde dokončují v nevzrušeném pracovním tempu poslední rekonstrukční práce na okraji vozovky a na svodidlech. Snad někdy v průběhu večera se též otevřou i druhé jízdní pruhy u Ostrovačic a Holubic. Pracovnímu elánu dělníků jistě nepřispívá ani mizerná perspektiva dalšího zaměstnání u firmy, ani nevlídné počasí, hlavně řezavý chladný vítr, jehož teplota klesá pomalu k bodu mrazu. Přímo u Ostrovačic makají Ukrajinci, kteří odmítají v posledních dnech šáhnout na práci, když vázne přísun horkého čaje aromatizovaného vodkou. Auta, která by měla odvézt zátarasy, signální světla i unavené dělníky, navíc stále nepřijíždějí. Chlapi proto na konci směny posedávají na studených svodidlech, natáčejí záda ozdobená výstražnými trojúhelníky větru, nadávají a unaveně pozorují nekonečnou šňůru vozidel, která se usilovně prodírá zúženým úsekem dálnice. Kdosi znalejší zjistil, že to není příliš daleko do místní hospody. Parťák zde není (má přijet s marně vyhlíženým náklaďákem), takže není nikoho, kdo by mohl zájemce o teplý guláš a pár sklenic piva přinutit k tomu, aby spořádaně setrvali tam, kde mají být. Načmárají kostrbatým písmem vzkaz na kousek papíru (Šef, my šly v hospodu, je zyma, glad a žizěn), který příhodným kouskem drátu upevní na svodidlo. Asi deset minut po jejich odchodu prudký poryv větru papír uchvátí a odnese daleko

47

do pole, kde se postupem času promění v životodárný a téměř ekologický humus. Pod Brnem by v této podvečerní době již měla mít obvyklá dopravní krize počátku víkendu svůj vrchol za sebou, ale z mnoha důvodů tomu tak není. Nepodnikající a tudíž nezkolabovaní otcové rodin tady bloudí se svými levnými škodovkami a trucovitými ojetinami jiných značek po úzkých přeplněných silnicích a hledají nejrychlejší přístup ke svým útulným chatám, chalupám či venkovským příbuzným, kde na ně čeká relaxace fyzickou prací. Jiní si to nějak zařídili v zaměstnání a jsou již na zpáteční cestě, obtížení úrodou, kterou je letos obdařily jejich zahrádky. Snaží se naopak dostat do Brna, aby se mohli pustit do plnění čekajících baterií zavařovacích sklenic. Většině těchto svátečních jezdců se daří proniknout různými přivaděči na dálniční tahy, ve kterých sice nenápadně, ale o to vytrvaleji houstne provoz. Zatím se jim daří s většími nebo menšími obtížemi dorazit tam, kam se potřebují dostat. Někteří se však opozdili nebo zastavili před venkovskými hospůdkami, aby si v nich popřáli relativně levné večeře a trochy tepla, které je zadarmo. Mnozí si budou toto zdržení vyčítat. *** V již téměř dokonalé tmě překračují první autobusy a osobní vozy s rozčarovanými německými fanoušky jihomoravské hraniční přechody. V loudavě postupujících kolonách vozidel se krčí i několik autobusů se značkami Dánského království. Na některých z nich jsou vidět škrábance a nevábné stopy po rajčatech, která jsou momentálně za babku. V předtuše poměrně levného a dobrého piva berou první orientovanější skupiny Němců útokem motoresty, stánky a dosud otevřené výčepy, ze kterých se urychleně klidí místní štamgasti. Sebevědomí vesničtí chasníci, kteří se obvykle považují za pány situace, se tentokrát neodvažují hájit svoje výsady a schlíple mizí rovněž. Přesilovka je příliš velká i na jejich svaly utužené řízením traktorů a vláčením pytlů obilí.

48

Autobusy burácející těžkopádným zpěvem se po doplnění zásob vydávají na další cestu k dálničním přivaděčům, protože investiční ruina dálničního průtahu Vídeň – Brno má do svého dobudování ještě hodně daleko. Dánové sice v bezpečí svých autobusů překypují veselím a pějí námořnické písně, ale následovat příkladu Němců a podniknout nějaký výpad za občerstvením se většinou neodvažují. Přece jen jsou v menšině a do vlasti je příliš daleko. Tu a tam jen některý z nich odhrne záclonku, zašklebí se a ukáže dva prsty znázorňující písmeno V, vloží mezi ně následně třetí prst, kterým naznačí kopulační pohyby, a zařve „Leitz!“. V německých autobusech tyto výkřiky sice slyšet nejsou, ale jejich obsah si lze snadno domyslet podle doprovodné gestikulace. Pokud jsou pantomimická vystoupení a výkřiky věnovány venku postávajícím německým hloučkům, pak v odpověď občas přiletí některé z již zmiňovaných rajčat. Srovnatelná záplava různých vozidel zahušťuje provoz na dálničních výjezdech z Prahy, brněnský směr nevyjímaje. Po několika desítkách kilometrů jízdy se vytvářejí charakteristické kolony autobusů, aut a motocyklů. Klaksony neutichají v pokusech o napodobení oligofrenních rytmů a melodií. Z otevřených okének vlají oranžové praporce s nápisem Turbotron, go, go, go!, tu a tam vylétne ven prázdná plechovka od piva nebo údajně eroticky posilujícího Drakouše. Objevují se i láhve od vína, které se dokonce někdy efektně roztříští o svodidla. Výjimkou nejsou ani drobnější součástky zejména dívčích oděvů. Tu a tam potom auta zastavují a povykující hoši a dívky se snaží nalézt alespoň část věcí, které předtím vylétly z okének a které by rozhodně neměly chybět doma při rodičovské inventuře. Občas se někdo vyzvrací. Plynulosti provozu tyto nesčetné zastávky jistě příliš neprospívají. Tytéž party postupně obsazují občerstvovací místa podél dálnice. Čelo rockové vlny již dosáhlo k jihlavskému přivaděči a neohroženě směřuje dále na Moravu. Provoz není v těchto místech zatím nijak zvlášť hustý, takže všeobecné pozornosti nemohou uniknout protijedoucí rychlé bavoráky, jaguáry a saaby s německými či dánskými značkami –

49

čelo fotbalové vlny postupující od Vídně. Kde se tu vzalo najednou tolik sportovních vozů, to ovšem tuší jen sotva několik jedinců ze záplavy omámené Turbotronem, proti němuž neměl zahraniční fotbal tentokrát šanci. *** Na opuštěné ostrovačické dálniční pracoviště konečně přijíždí dlouho očekávaný náklaďák, který má odvézt vše živé i mrtvé, co má být odvezeno. Jeho řidič nadává na stále hustější provoz od Prahy a parťák, muž nepříliš bystrý, se marně rozhlíží po svých zatoulaných dělnících. Je krajně rozčilen, i když práce je hotova. Má sice určité tušení, kam jeho parta zmizela, ostatně nebylo by to poprvé, ale rozhodne se, že si s trochou nářadí, zátarasy a pár gumovými kužely poradí i bez dělníků. Konec konců, mohou si pak jít do Brna po svých, když tu nepočkali. Je naštvaný, protože doma jej již pravděpodobně čeká návštěva, kamarád konečně přišel ukázat svou zbrusu novou manželku; žena se proto chtěla vytáhnout, všechno je super, jídla a dobrého pití připravená plná lednice. V jakési zkratce vypíná parťák nejdříve světelnou signalizaci, a teprve potom se chápe prvního duralového zátarasu, aby jej vlastníma rukama vyhodil na korbu náklaďáku. Bohužel takto činí právě na té straně úseku, ke které se valí záplava reflektorů, zatím pečlivě seřazená do jediného volného jízdního pruhu. Měla tu asistovat také dopravní policie, ale asi se sem hoši nemohli hustou dopravou včas dostat nebo je zdrželo něco jiného. Parťák vlastním přičiněním zbavený byť nevalné ochrany reflexních plošek na odstraněném zátarasu si neuvědomuje riziko svého počínání. Antonín Wurm, Velkoobchod Kuchyňským Textilem – Ubrusy, Utěrky, Vše pro Dobrou Hospodyňku, jak hlásají nápadné nápisy na kapotě, jede se svou dodávkou už téměř celý den až z Karlových Varů. Byl to slabý den, žádný obchod, který by stál za řeč. S bídou bude zaplacený benzín, protože větší distributoři to mají u velkých zákazníků dobře obšancované. Lázeňská turistika je navíc v recesi.

50

Nebýt toho, že se mu podařilo ještě cosi prodat v nových malých hotýlcích kolem Prahy, vyšel by úplně naprázdno. Bolí ho v krku od nekonečného přesvědčování majitelů nebo zásobovačů, aby nakoupili vše potřebné právě od něj. Jeho firma se v poslední době začíná pomalu pokládat a banka mu již dala jednoznačně na vědomí, že s dalším úvěrováním nelze počítat. Přemýšlí, v jaké branži by ještě mohl zkusit štěstí, ale nic kloudného jej nenapadá. Papír? Asijské hračky? Náhradní díly? Elektrospotřebiče? Léčivé čaje? Biopotraviny? Pyrotechnika? Exotické lihoviny – no, tam by přece mohl využít alespoň svoje hotelové konexe. Všude je už ale konkurence větší než velká. Antonín Wurm zamítá v duchu i poslední nápad, který se mu jinak docela zamlouval. Slzící oči pod opuchajícími víčky jsou unavené a Antonín Wurm již několikrát zápasil s mikrospánkem. Je mu i trochu slabo od hladu. Nejedl nic pořádného a netroufal si ani na dálnici zastavit, protože jej odradila podivně oblečená a stejně tak podivně se chovající mládež v motorestech a na odpočívadlech za Prahou. Najednou se vytrhl ze svých chmurných úvah a měl pocit, že nic nebrání tomu, aby vyjel z pomalu postupující řady vozidel do nádherně volného vedlejšího pruhu. Bezmyšlenkovitě strhne volant a vzápětí se v mírné zatáčce objevuje zadek jakéhosi náklaďáku a uskakující řvoucí chlap. Poslední myšlenka Antonína Wurma, otce dvou dospívajících dětí, patřila nezadržitelně se blížící rudé stopce náklaďáku. Nestačil vlastně ani vykřiknout. Přední část dodávky byla nárazem rozdrcena a zadek lehkého nákladního auta se prudce stočil do řady projíždějící kolem. Okamžitě následují další srážky. Gumové kužely a duralové lišty létají na všechny strany a mísí se s poletujícími utěrkami a ubrusy, které se vysypaly z dodávky Antonína Wurma. Na některých jsou čerstvé stopy krve. V řetězové havárii uvízne během okamžiku patnáct osobních i nákladních automobilů. Několik řidičů a spolujezdců je vážně zraněno, jsou i dva na místě mrtví, s Antonínem Wurmem tři. Řidič náklaďáku je v bezvědomí. Z čela posekaného úlomky skla mu stékají kapky krve. Později se ukáže, že má otřes mozku a jeden

51

zlomený krční obratel. Kdosi starostlivý jej položil na sedadlo, obětoval kapesník na překrytí krvácejícího čela, přikryl jej dekou a ponechal prozatím svému osudu. Parťák dálničních dělníků má asi zlomenou nohu a mezi bolestným úpěním nadává na svůj osud uvnitř jakési dodávky, kde mu prozatím alespoň nabídli místo k sednutí. Svépomocí vytvoří nezranění řidiči jakýs takýs koridor, kterým se řetěz aut začne opět pomalu protahovat. Několik přítomných žen, mezi nimi jedna zdravotní sestra, organizuje první pomoc zraněným. Robustní řidič jednoho z kamionů, který se k havárii rovněž připletl a přišel díky jinak celkem bezvýznamné kolizi o vysílačku, mezitím vztekle buší do nefungujícího dálničního hlásiče (je opatřen tabulkou Mimo provoz – úsek v rekonstrukci), a potom se vydává pátrat po jiném přístroji, aniž by tušil, že hlásiče jsou nyní mimo provoz v celém předlouhém úseku mezi Brnem a Velkým Meziříčím. V každém z havarovaných aut se sice nachází alespoň jeden mobil, avšak dva z majitelů si nejsou jisti, na jaké číslo by vlastně měli volat, jedna osádka mobilovat zásadně nechce, protože se bojí prozrazení svých záletů, a jeden z mobilů má po dvou sekundách provozu vybité baterie. Cizinci se s voláním spoléhají na domorodce. Dva mobily se poškodily při srážkách, tři jsou zapadlé někde mezi zmuchlaným plechem a několik majitelů není schopno své přístroje použít – nežijí nebo jim v tom brání zranění, takže nakonec zbývají jen tři přístroje. Jeden z nich ovšem nemá kredit a majitelka si ve zmatku neuvědomí, že tísňové volání se obejde bez něj. Zbývajícím majitelům mobilů chvíli trvá, než si uvědomí, že vše závisí na nich, a než své přístroje použijí správným způsobem. Asi po deseti minutách se úzký průjezdný koridor uzavírá díky tureckému řidiči mamutího kamionu, který nepochopil, co od něj skupina rozčilených lidí žádá současně několika jazyky. Špatně si najíždí a vráží do svodidel. Jedno z nich se tlakem prohne, jedním koncem uvolní a ten pak hrozivě míří přímo proti palivové nádrži kamionu. Auta za ním nemají kam couvnout a další jízda dopředu by znamenala proražení nádrže. Snědý muž si složí hlavu do dlaní,

52

cosi si drmolí a odmítá cokoliv podniknout. Když se někdo začne dobývat do jeho kabiny, aby mu oznámil, že se přece jen udělal kousek místa na případné zacouvání a tím uvolnění koridoru, jen zařve hystericky „Polís“ a s vytřeštěnýma očima se chopí spreje se slzným plynem. Mezitím se konečně podařilo dovolat na správná místa. Je přesně 19,10.

53

Intermezzo III – Šmidt jede z Vídně Fotbalové utkání, v němž se střetli dva zuřiví rivalové, totiž Dánové a Němci, bylo skutečně zápasem velmi dramatickým až do posledního okamžiku, úplná lahůdka. Boris Valentinovič proto nelitoval svých tvrdě vydělaných peněz, které na ten výlet obětoval. O svých zážitcích určitě bude vyprávět Gretchen hodně podrobně, i když si nebyl jist, jestli dokáže německy dobře vysvětlit všechny jemnosti fotbalové hry a vystihnout náladu, jaká panovala na stadionu. Doufal, že se Gretchen na zápas dívala v přímém přenosu, například v naději, že Borise zahlédne někde mezi diváky, protože tím by se mu vysvětlování značně zjednodušilo. V každém případě jí to doporučil. Borisovi se zdálo, že se některá z kamer občas otočila i jeho směrem, a v takovém okamžiku pak vyskakoval ze svého místa a ze všech sil mával velkým bílým kapesníkem. Nešťastnou prohru německého mužstva nenesl v hloubi duše tak tragicky jako jeho okolí (pociťoval dokonce neurčité zadostiučinění), oceňoval především dobrou kvalitu hry na obou stranách. Navenek však projevoval solidaritu se svým trpícím okolím – snažil se tvářit přinejmenším stejně zkroušeně jako ostatní a dokonce občas zamumlal i nějakou nadávku a zahrozil pěstí neviditelnému nepříteli. Boris něco takového viděl naposledy v Moskvě, když hrálo Rusko s Polskem. Vídeňský fotbalový stadion byl již dlouho před zápasem neprodyšně obklíčen pěší i jízdní policií, která vytvořila pro německé a dánské fanoušky separátní průchody lemované neprodyšnými zátarasy. Během druhého poločasu se ke stadionu stáhly ještě další pořádkové posily s plastikovými štíty a bytelnými přilbami na hlavách. Nejvíce hlídaný průchod byl vyhrazen dánským fanouškům, ten o něco méně fanouškům německým. Domácí diváci, kteří se zejména během druhé půle zápasu víceméně popásali na německé smůle, odcházeli zbývajícími průchody téměř bez povšimnutí. Na volném prostranství kolem stadiónu tentokrát neparkovala žádná auta. Místo nich tam stálo několik polních 54

zdravotnických stanů z tuhého zeleného sukna, označených červeným křížem, do kterých se začali trousit první potlučení diváci již o přestávce mezi půlemi zápasu. Na jiné volné ploše byl seřazen záložní oddíl jízdní policie s průhlednými štíty a dlouhými elektricky nabitými obušky a o kousek dál bylo vyrovnáno v řadě deset zelených antonů nachystaných pro příliš horké hlavy. Skupina diváků, jejíž součástí byl i Boris Valentinovič Šmidt, nepatřila právě k těm nejagresivnějším. Bylo v ní konec konců i několik usedlejších mužů středního věku a dokonce páreček čerstvých důchodců, kteří se snažili na stará kolena prožít také něco dobrodružného. Před zápasem byli ti dva na špacíru po Maria-Hilfer-Strasse a mužská polovina páru z ní měla na památku skvrnu na kalhotách, pocházející pravděpodobně od Sachrova dortu. Účastníci zájezdu z Lipska vycházeli ze stadionu téměř až na závěr zdeptaného národního německého průvodu a to poměrně spořádaně. Průchod mezi zátarasy vedl přímo k parkovišti německých autobusů. V tom jejich bylo příjemně vytopeno a tak se již pár minut po příchodu horlivě diskutovalo o průběhu zápasu a o tom, co by bylo vhodné provést rozhodčím, kteří jako obvykle za všechno mohli. Boris si ihned zalezl na své místo a otevřel si láhev zteplalého českého piva. Pivo se nazývá Velkopopovický kozel. Šmidtův soused Gerhard učinil totéž a navíc se marně snažil etiketu přeslabikovat. Svou snahu zakončil oduševnělým výkřikem: Ko-cel fel-ko-po-po-po-viky, schei e! Was soll das eigentlich hei en? V odpověď se ozvalo pochechtávání spolucestujících, kteří začali také slabikovat více či méně nesrozumitelné etikety svých piv. Pak se Boris snažil pochopit, o čem je v jeho okolí vlastně řeč, a zapojit se případně do debaty. Za chvíli to ale vzdal. Zjistil, že je trochu ospalý a že by už byl docela rád nazpět v Lipsku. Když se po čtvrthodině čekání a prověřování seznamu zjistilo, že nikdo z účastníků nechybí a že nikdo nepotřebuje vykonat žádnou akutní potřebu, řidič nastartoval a jejich autobus se vydal na zpáteční cestu překonávaje dopravní zácpu na výjezdu z města.

55

Trvalo skoro celou hodinu, než se jim podařilo vyjet na výpadovku směrem k moravským hranicím. Zkušený řidič se opět rozhodl pro jeden z méně známých a tedy i méně frekventovaných hraničních přechodů. Znamenalo to sice pár kilometrů navíc, ale na poměrně volném přechodu zase ušetřili nějaký čas a bylo docela pravděpodobné, že oproti jiným autobusům, které vyjížděly z Vídně ve stejnou dobu, získali i trochu náskok. Hranice překročili už za skoro úplné tmy a bez jakýchkoliv problémů. Boris se zájmem sledoval tabule se jmény obcí, kterými projížděli, a uvědomil si konečně, že v této zemi také žijí slovanské duše. Spolu se sousedem si krátil čas i slabikováním různých českých nápisů a cedulí a tu a tam vysvětloval, co by podle jeho názoru některé z nich mohly znamenat v němčině. Asi dvacet kilometrů před nájezdem na dálnici náhle odbočili z hlavní silnice a po dvou kilometrech jízdy okreskou dojeli k docela pěkné venkovské restauraci. Vedoucí zájezdu i řidič tu zřejmě nebyli poprvé. Majitel podniku, šlachovitý drobný muž v bílé zástěře, se na autobus a jeho mírně podnapilé osazenstvo trochu mračil, protože měli přijet dříve. Nesouhlasil ani počet účastníků. Sál jinak používaný jen pro vesnické taneční zábavy otevřel až po krátkém vyjednávání. Byly v něm však již připravené prostřené stoly. Vedoucí zájezdu měl předem objednaný pikantní hovězí guláš se slanými houskami (Borisovi a nejen jemu chutnaly mnohem více než ty, které byly k dostání v Lipsku) a pochopitelně pivo. Nebyla to sice žádná mezinárodní značka, ale chutnalo velmi dobře. Majitel obsluhoval hosty společně s holohlavým kuchařem mohutné postavy, který budil jistý respekt i díky velké stříbrné náušnici zavěšené na pravém uchu. Majitel se neodvážil pustit do takové společnosti svou jedinou servírku. Ta měla na starosti lokál pro domácí a byla velmi ráda, že tomu tak je. Lokálem navíc procházel starý nahluchlý bernardýn, který na každý hlasitější hovor reagoval basovým štěknutím a příchodem k největšímu křiklounovi, kterému potom blaženě položil uslintanou tlamu do klína. Nedbal na žádné

56

protesty a neodešel, dokud nedostal alespoň nějakou kližku nebo kousek rohlíku. Zhruba po hodině, během které každý vypil v průměru dvě velká piva a šel nejméně jednou na záchod, zahnal vedoucí všechny účastníky zájezdu zpět do autobusu, který pak zamířil nejkratší cestou k dálnici na Prahu. Podařilo se jim celkem hladce zařadit do pomalého proudu vozidel na dálnici. Projeli asi čtyřicítkou kolem Devíti křížů, kde asi za deset minut poté vypukl ničivý požár, který definitivně zablokoval dopravu. Předtím si povšimli velké havárie v protisměru u Ostrovačic. Zastavili definitivně v nekonečné koloně vozidel asi pět kilometrů před mostem u Velkého Meziříčí. Zpočátku se sice ozývalo nějaké reptání, ale pár starších lidí v zadní části autobusu se nakonec rozhodlo spát a ostatní se pustili do konzumace potravin a hlavně povzbuzujících tekutin, které byly ještě k dispozici. Hned vedle dálnice byl jako na zavolanou malý lesík, takže s vyprazdňováním močových měchýřů nebyly žádné problémy.

57

IV. Kapitán Osvaldek v akci – 19,30 Pražský centrální dopravní monitoring se po svém třetím přejmenování v posledních deseti letech úředně nazývá Ústředna pro sledování a prognostiku silničního provozu při Ministerstvu vnitra – v hantýrce úředníků „slepro sipro“ nebo v poslední době i „osvaldkovci“. Je to útvar, jenž funguje s nepatrnými střídavými úspěchy a neúspěchy a téměř nikdo o jeho existenci neví. V podstatě o něm neví ani většina úředníků Ministerstva vnitra, pokud nepracují náhodou v téže budově. Slepro sipro se stalo jedním z útulných odkladišť starších důstojníků dopravní policie, kteří se dopustili nějakého menšího selhání ve službě, případně mají nějaké zdravotní problémy, které jim neumožňují vyjíždět k velkým haváriím a handrkovat se s řidiči neznalými dopravních předpisů. Hlavní náplní práce monitoringu je poskytovat pravidelná hlášení o dopravní situaci, o což se kdysi mnohem úspěšněji starala jiná instituce dopravní policie, z úsporných důvodů zrušená. V příručním trezoru jsou k dispozici i pokyny, co, kdy a ve spolupráci s kým je nutno udělat v případě jakéhokoliv mimořádného stavu od katastrof přírodních až po vyhlášení radiačního poplachu v Dukovanech, od náhlého masového stěhování Romů ze severních Čech na Jižní Moravu až po válku na kterékoliv straně hranic. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že v těchto směrnicích, které nikdo nikdy nedočetl do konce, je pamatováno i na blízká setkání prvního až čtvrtého druhu (s mimozemšťany). Nicméně shrnout by se daly do několika málo vět, z nichž nejdůležitější by zněla: Předejte všechno co nejrychleji integrovanému systému. Monitoring má malé regionální služebny i v Brně a v Ostravě. V nich ovšem za běžných okolností nejsou noční služby, bdí tam jen počítače, v nichž se v automatickém režimu shromažďují údaje o dopravní frekvenci na několika desítkách dálničních i silničních stanovišť po celé Moravě. V pražském ústředí je trochu více živo. Sbíhají se sem linky nejen od brněnských a ostravských počítačů, ale 58

i z další stovky míst v Čechách a na Moravě. Dokonce tu je i určité napojení na cizinu. Většina starých radarových nebo modernějších infračervených detektorů sleduje silniční provoz i v noci, pochopitelně v plně automatickém režimu. Zhruba jednou za měsíc je některý detektor zničen vandaly a musí být instalován nový, infračervený, což představuje vedle obstojných mezd hlavní výdajovou položku monitoringu. Vandalové – v republice existují dvě nebo tři specializované skupiny – nazývají ve své řeči rozbíjení detektorů louskáním ořechů, protože při dobrém zásahu kamenem schránka detektoru pěkně křupne a vypadne z ní občas něco kulatého ven. Ve všedních dnech se na monitoringu zdržují nejméně tři důstojníci a několik úřednic, které se zabývají různými těžko definovatelnými činnostmi a navíc zajišťují kontakt s nejrůznějšími pracovišti, jež mají něco společného s dopravou, informacemi či obecně bezpečností občanů a státu. Horká linka vede například do Hydrometeorologického ústavu neboli k „žabičkám“, další na Ministerstvo zdravotnictví (žertovně zvané „ředitelství márnic“) a další na Ředitelství dálnic neboli „cestáře“. Existuje neustále prověřované rádiové i síťové spojení se služebními budkami policie u některých nájezdů na dálnice. Další linky odsud vedou do redakcí největších deníků, ČTK a hlavních televizních a rozhlasových stanic, které jsou ochotny nějakým způsobem s dopravní policií spolupracovat, aniž by ji přitom nasazovaly psí hlavu nebo ji zavlékaly do víceméně vymyšlených afér. Noční a víkendové služby, které jsou v monitoringu většinou nesmírně nudné, zde zajišťuje vždy jen jeden důstojník a dvě civilní úřednice, taková děvčata pro všechno. Původně tu měla být jen jedna noční či víkendová pracovnice, ale obezřetnost vedení dopravní policie v záležitostech sexuálního harašení vedla až k tomuto luxusu. Dnes večer má službu kapitán František Osvaldek, poněkud otylý menší muž, starý mládenec a vášnivý luštitel i tvůrce rafinovaných soutěžních křížovek. Kapitán Osvaldek je shodou

59

okolností náčelníkem tohoto nevelkého pracoviště. Protože většinou nemá kam spěchat, nenamítá nic ani proti dlouhým nočním či víkendovým službám. Jednak jsou za ně příplatky, jednak se jich jeho podřízení ujímají jen velmi neochotně, protože o víkendech musí například hubit hraboše nebo sázet rajčata, případně se věnovat svým rodinám. Kapitán Osvaldek takové povinnosti nemá a ušetří pobytem na pracovišti i na nákladech za bydlení. Donedávna působil v podstatně vyšší funkci přímo v hlavní kmenové struktuře ministerstva, kde neblaze proslul koncipováním zcela nesmyslného návrhu na zavedení obdoby povinného ručení a registrace u cyklistů. Tento nápad se mu zrodil v mysli krátce poté, co jej na chodníku srazil za bílého dne cyklista, způsobil mu lehký otřes mozku a navíc mu ještě vynadal do pitomých tlusťochů. Návrh byl myšlen dobře, ale prodejce nových i ojetých jízdních kol a především dopravní strážníky, k nimž informace o Osvaldkově návrhu prosákly, chytal několik měsíců amok. Výsledkem vzrušené parlamentní interpelace představitelů tzv. sportovní lobby bylo zrušení předpisu i Osvaldkovo následné odvolání a přeřazení na mnohem méně exponované služební místo. Na řešení situace se tentokrát rychle shodla veškerá opozice i vládní koalice a všichni si vzájemně zatleskali. Občané i média ocenili politickou idylku a setřeli slzu dojetí. Osvaldek byl nucen svou chybu uznat a proti novému služebnímu postu nic nenamítal, protože jeho finanční potřeby i policejní ambice byly naprosto minimální. Chyběly mu jen tři roky do toužebně očekávaného důchodu, v němž hodlal sepsat knihu o historii světového křížovkářství. Pomýšlel i na vydávání vlastního křížovkářského časopisu. Svou dovolenou trávíval nejdále na Máchově jezeře, kde s přítelem lovil a pekl ryby, a jeho jedinou pravidelnou rozmařilostí bylo pár dobře vychlazených plzeňských piv, konzumovaných obvykle v sobotu večer po akci v křížovkářském klubu Tužka, kde byl dlouholetým zastupujícím místopředsedou, jednatelem a pokladníkem v jedné osobě.

60

Prostornou místnost, ve které neustále září několik obrazovek televizorů a počítačů, kde šumí neúnavný faxmodem a ďábelsky rezonuje zvuk tramvají projíždějících plnou rychlostí pod okny, zaplavuje mrtvolné světlo nepočetných zářivek. Každá druhá byla totiž z úsporných důvodů nedávno odstraněna. Paní Horynová, pohublá obrýlená čtyřicátnice s komplikovaným účesem a neklidným žlučníkem, která noční služby snáší jen s krajním sebezapřením, se zabývá přípravou své již třetí instantní kávy během tohoto dne. Jinak plete svetry, šály a čepice s efektními střapci pro své rozsáhlé sportovně založené příbuzenstvo. Její kolegyně, slečna Bornová, dosud svobodná a služebně velmi nezkušená dvaadvacetiletá dívka spíše plnější postavy si právě na okamžik odskočila na kus řeči za kamarádkou, která o patro výš zajišťovala stálou obsluhu spojení s policejními helikoptérami a Útvarem rychlého nasazení. Vyměňují si obvykle své zkušenosti s redukčními dietami. Slečna Bornová proti nočním službám celkem nic nemá, musí však občas projevit značnou vynalézavost při jejich termínovém sladění s nočními službami svého přítele, jenž pracuje u jedné významné pražské bezpečnostní agentury. Občas si se svým milým tajně telefonuje na služební lince, ovšem z vedlejší kanceláře, aby nikdo nepovolaný neslyšel, jak mu říká „myšáčku“. Kapitán Osvaldek již letmo přečetl všechny noviny a služební věstníky, které si posbíral na opuštěných stolech kolegů v celém monitoringu. Má už za sebou i čtení a vyřizování e-mailů, jimž kdovíproč říká internet. Právě se natahuje po tlustém fasciklu svázaných křížovkářských ročenek, protože na výroční schůzi klubu přislíbil referát o „historii českého křížovkářství ve světle proměn pravopisu“. V tom okamžiku se však ozve naprosto neznámý, a proto i velmi znepokojivý zvukový signál. Na jedné z počítačových obrazovek začíná pulzovat jakýsi nepatřičný a rozčilující červený nápis. Osvaldek nepracuje na tomto místě příliš dlouho a má dosud jen mlhavé tušení, co by mohl ten poplach znamenat. Proto se lekne a shodí svazek křížovkářských ročenek na zem. Kolegové z výpočetního centra místo pořádného vysvětlení

61

funkce onoho počítače vždy jen mávli rukou a cosi nesrozumitelného s úšklebkem zamumlali. Osvaldek ví v podstatě jen to, že jednou za týden přichází obrýlený mladík z výpočetního a něco si z počítače přehrává na jakýsi legrační čudlík. Data se prý nesmějí posílat po síti. Jinak se o tento počítač nikdo nezajímá a až dosud nijak neovlivňoval činnost monitoringu. Kapitán Osvaldek a rovněž nic nechápající paní Horynová („Ježíšmarjá, kapitáne, co to zase je! Tyhle krámy nám byl čert dlužen!“) se nezvykle hbitě přesunují k blikající obrazovce. Ke kabelu klávesnice tohoto počítače je tkaničkou od bot přivázána červeně vytištěná kartička, na které stojí psáno, že počítač se nesmí svévolně vypínat, protože na něm běží pokusný monitorovací a prognostický program. V případě poplachu (na obrazovce je zcela evidentně přítomen nápis POPLACH, limit PŘEKROČEN) je nutno obrátit se okamžitě na přímého nadřízeného, kterým je sám plukovník Groch, a postupovat nadále dle jeho pokynů. To zní dobře. Stejně tak je na kartičce stručně vysvětleno, co je nutno učinit v případě výpadku proudu nebo poruchy počítače. Osvaldek, pamětlivý svých nemnohých povinností, se okamžitě chápe služebního telefonu, a vyťukává číslo, které je na kartičce rovněž uvedeno. Ozývá se však jen hlasová schránka nabízející zanechání vzkazu. Zkouší ještě pevnou linku, kde se však ozve jen záznamník s nepříjemným vzkazem, že náčelník odboru je nepřítomen z důvodů rodinných. Vzkaz odkazuje na číslo vypnutého mobilu. Osvaldek znovu soustředěně vyťukává, ale opět nikdo se neozývá, jen záznamová služba. Je třeba se tedy obrátit na jiné nadřízené. Za chvíli se konečně ozve rozmrzelý hlas Grochova zástupce. V telefonu je slyšet cinkání nádobí a povykování televizních reklam. Za malý okamžik je naprosto jasné, že tento muž, podle všeobecného mínění trochu přehnaně sebevědomý podplukovník jménem Hulvar, zvaný mladšími dámami zaměstnanými v tomto úřadě též Plejbojvar, nemá téměř žádnou představu, o co by se mohlo jednat a jak dále postupovat. Nakonec si ale vzpomene, že pro takový případ má v kanceláři zapečetěnou obálku. Naštvaně

62

oznamuje, že se za chvíli objeví v monitoringu a že si to všechno má Groch strčit kamsi a nechat tam. Naštěstí to trvá pouhých třicet minut, než se mu podaří do monitoringu dostavit i se zapečetěnou obálkou, kterou si cestou vyzvedl ve své kanceláři. Osvaldek, paní Horynová i slečna Bornová dělají při rozpečetění svědky a podepisují nezbytné prohlášení. Bornová potom opět nenápadně mizí, snad kvůli neurčité ženské obavě z podplukovníka, zatímco Hulvar i Osvaldek začínají intenzivně studovat hustě potištěné papíry a kroutit přitom stále více hlavou. „Všechno tohleto, Osvaldek, jsou všelijaký nesmysly, který si vymyslel jeden potrhlej profesor z Brna. Pamatuju si ho z nějaký akce, která se tam před rokem a něco konala. Měl tam referát, kterýmu nikdo nemohl rozumět. Kdyby si ten člověk raději našel nějakou pipinku, pak by aspoň přestal blbnout. Každej pořádnej chlap má mít milenku a matematičky jsou náhodou docela kočky, když odložej brejle. Nebo může mít dvě studentky, když má dost peněz. To se týká i Grocha, protože tomu se ten profesorův referát tehdy hrozně líbil,“ mumlá si napůl pro sebe Grochův zástupce Hulvar. Nakonec se podívá vyděšeně na Osvaldka, který zatím považoval celý poplach za nějakou zbytečnou cvičnou komedii: „Že by se měly udělat nějaký odklony dopravy! Ale odkud a jako kam? A proč vlastně? Může mi to někdo říct? Do pytle, toto se mělo prostudovat už někdy mnohem dřív!“ Hulvar se znovu pokouší rychle číst. Osvaldek se nyní paradoxně ještě víc uklidňuje a poklepává kolegu podplukovníka chlácholivě po rameni. Je podstatně starší a Hulvar mu nic nepříjemného nemůže provést, takže si může dovolit být trochu familiární. Nic se přece nejí tak horké, žejo? V papírech je zapsáno heslo, které má přinutit počítač, aby zobrazil mapu státu a vyznačil silniční tahy, na kterých hrozí akutní dopravní kolaps (s pravděpodobností devadesáti pěti procent). Oba důstojníci za chvíli s úžasem hledí na rudými skvrnami posetý dálniční úsek Praha — Brno — Olomouc. V blízkosti Brna červené

63

skvrny splývají do jediného pruhu. Nebezpečně růžové jsou i některé výpadovky z Prahy a hlavní silnice na jihu Moravy, včetně bratislavské dálnice (padesátiprocentní pravděpodobnost kolapsu). Podle papírů má být normální situace kódována zelenou barvou, kritická žlutou, velmi vážná růžovou a zcela katastrofální červenou. Zelené barvy je na obrazovce pomálu a žlutou také moc nehýří. Růžové je všude požehnaně. Počítač nabízí vedle obvyklého „návratu zpět“ též vstup do rozhodovací části programu. Podplukovník chvíli rozmrzele sleduje rozházená hypertextová schémata, která se na obrazovce objevila, a kroutí přitom znovu hlavou. Osvaldek najednou ztrácí svůj klid a znepokojeně naslouchá Hulvarovi. „Tuhle hrůzu teď přece nemůžeme studovat, kolego, na to bysme potřebovali nejmíň tejden a hektolitr kávy. Zkusíme tady tu možnost jakýchsi rámcových doporučení, třeba se tam najde něco rozumnýho i pro normálního policajta.“ Následují další ostrá slova na adresu Grocha a bláznivých vědátorů, kteří dělají jen zmatek, když vystrčí špičku nosu ze svých pracoven a začnou se plést do praxe. Obrazovka se pokrývá několika odstavci červeného textu na bílém pozadí. Písmena jsou sice drobná, ale bijí do očí a dožadují se pozornosti. Podplukovník Hulvar se rozčiluje stále více. Už si nemumlá pro sebe, nýbrž téměř křičí a dokonce vztekle podupává, až řinčí prázdné hrníčky od kávy na vedlejším stole. „Uzavřít všechny vstupy na dálnici! To přece nejde jenom tak! Je pátek večer! Kde na to koho seženu?! Navíc je to výslovně jen doporučení. Kdo si to má vzít na zodpovědnost? Já? Na integrovaném systému mně s nějakým počítačovým poplachem nakopou do zadku. Když teď zavřem vjezdy na dálnici, znamená to, že zbytek přespolních turbotroňáků, co ještě seděj po hospodách a nasávaj, zůstane nejspíš v Praze a zpije se do němoty. Hoši se budou strefovat kameny do cikánů a bezdomovců, protože si to doma nemůžou dovolit, ale tady v Praze je nikdo nezná. Navíc máme to pitomý hlášení, že z Vídně jedou autobusy z fotbalu. Když

64

zavřeme dálnici, budou bloudit po okreskách s dalšími tisícovkami ožralů až do rána a zítra tu máme ministra vnitra na inspekci. A hned po něm se přivalí ty přemoudřelé ksichty z Bruselu. Todle mi byl čert dlužen!“ Osvaldek vážně pokyvuje hlavou, i když nemá nejmenší tušení, kdo to jsou turbotroňáci a proč by měli po někom házet kamení. O fotbalu ve Vídni sice něco zaslechl, ale valný význam tomu nepřikládal, protože z celého fotbalu jej zajímá jen mistrovství světa nebo Evropy, a to ještě jen když v něm hraje český tým ve finále. Uvědomil si, že cosi o fotbale bylo před dvěma hodinami v hlášení z jihomoravských kontrolních bodů, které mu před chvílí ukazovala Horynová. Marně se snaží vzpomenout, co tam vlastně bylo. Nějak zvlášť důležité mu to nepřipadalo. Docela rád by také připomenul Hulvarovi, že to byl i on, kdo před časem tak zuřivě prosazoval zrušení některých dálničních přivaděčů, mimo jiné i ostrovačického, který by se nyní podle všeho náramně hodil. Bítešský, který by se hodil ještě více, naštěstí zrušen nebyl, ale je v rekonstrukci. Přes čtvrt metru hluboké jámy by tam projel nanejvýš tak tank. Nakonec se Osvaldek rozhoduje Hulvara nedráždit a pokouší se o konstruktivní postoj. „Snad by se mohlo něco směrovat přes Svitavy a Hradec, pokud je v tom nějakej tranzit do Německa,“ navrhuje Osvaldek nesměle, i když tuší, že je jeho návrh k ničemu. Hulvar skutečně zareaguje podrážděně. „Tam je to možná ještě horší, váženej kolego, protože po většině trasy jsou pořád jen dva jízdní pruhy. Na té mapě to bylo navíc až k Vysokému Mýtu růžový. Přidáme tam pár autobusů a bude to červený. Ten kousek dálnice mezi Brnem a Skalicí nás prostě nezachrání. Tenhle podělaný program by měl bejt snad schopnej navrhnout i jiný náhradní směry.“ Hulvar těžce zápasí s četnými okny, nástroji a ovladači, které se mu nabízejí na obrazovce. Znovu se rozčiluje, protože je zvyklý na méně citlivou myš. Některé ovladače z nejasných důvodů vůbec nefungují nebo vyhrožují ukončením programu slovem i písmem.

65

Osvaldek, který počítače považuje za nutné zlo a nikdy se s nimi neskamarádil více, než bylo zcela nezbytné, vše se zájmem pozoruje a chvílemi se mu dokonce zdá, že tomu podplukovník trochu rozumí. Po pár minutách je však jasné, že tomu tak není. Po krátkém zaváhání se obrací Hulvar poněkud agresivně na Horynovou. „Hergot, vážená dámo, nedívejte se pořád tak vyjeveně, schovejte si někam ty pletací dráty a sežeňte mi zofort toho chlapa od počítačů, co má mít nahoře službu. A sežeňte i tu druhou osobu, sakra, jak se jmenuje, Bornová, která je tu tak akorát pro ozdobu a na kecání o hloupostech. Když je tady nejvíc zapotřebí, tak se někde musí courat. Máte tady bordel, Osvaldek!“ Osvaldek je rozmrzelý, protože nepraktický program a rozčilený podplukovník mu pokazili plánované psaní referátu a možná i pozdější rozjímaní nad střídavou křížovkou, jednou z nejkrásnějších, která se letos v Česku urodila. Navíc nemá Hulvar co úkolovat jeho úřednice, což by mu za méně napjatých okolností okamžitě vytkl. Paní Horynová vnímá napětí obou mužů, a proto se raději zdrží poznámek a pokouší se dovolat do výpočetního centra. Dva inženýři tam sice mají službu, ale jakýsi předpis jim zabraňuje vzdálit se více než padesát metrů od počítačů. Spojení s armádní sítí a s Interpolem musí být neustále pod dozorem. Po chvíli připouštějí, že jeden z nich by sice odejít mohl, ale oba se dušují, že o programu instalovaném v monitoringu nemají žádné informace. Telefonu se nakonec musí chopit brunátnící Osvaldek a teprve jeho zvýšený hlas a poznámky o Hulvarovi, Grochovi, ministrovi vnitra, mezinárodních komplikacích, utržených tělesných orgánech a zejména zaražených odměnách přiměje jednoho z inženýrů, aby se odebral do monitoringu a pokusil se domluvit s nepřehledným programem. Za dalších deset minut konečně sedí u počítače a začíná diktovat Bornové návrhy na náhradní trasy. Dívka se před chvílí objevila a s cudně sklopenýma očima špitla, že se jí udělalo nevolno od ženských věcí a že byla na toaletě. Bohužel se ukazuje, že pro různé uzávěry a objížďky po okreskách, které se do programu nikdo neobtěžoval vložit jako

66

aktualizaci stavu silniční sítě, jsou tyto trasy prakticky nepoužitelné, snad s výjimkou velkého obchvatu přes České Budějovice a Plzeň. Osvaldek i Grochův zástupce proklínají osud, protože svoje chybné rozhodnutí by sotva mohli svádět na poněkud exotický program. Minuty plynou, už je dávno po osmé. Radary a infračervená čidla zjišťují postupné zpomalování provozu na celé dálnici — průměrná rychlost již klesla pod padesát kilometrů za hodinu. Kdesi u Brna se již doprava musela dokonce zastavit (jeden z počítačů zobrazuje zprávu o řetězové havárii u Ostrovačic přijatou z mobilu a konvertovanou do textové podoby). Nepřerušovaný červený úsek neprůjezdné dálnice pomalu roste. Na schématu v rohu obrazovky se šipkou označený kritický limit krčí kdesi v polovině děsivě vysokého a viditelně rostoucího červeného sloupce. Program neustále vrací na obrazovku blikající výstrahu provázenou hlasitým akustickým signálem, což rozčílení všech přítomných jen stupňuje. V tomto okamžiku se ozývá telefon. Ústředna předává záznam mimořádného hlášení zachyceného opět z civilního mobilu. Rozčilený, zmateně koktající řidič kamionu, naloženého údajně exportními destiláty z Vizovic, má přímo na dohled motorestový komplex u Devíti Křížů. Před několika minutami se nad ním vyvalila k nebi snad stometrová ohnivá záplava a nyní již pravděpodobně začínají hořet i blízké stromy. Pára z kaluží a vlhké vozovky se zřejmě mísí s dýmem, což umocňuje celé divadlo. Lidé prý opouštějí svá auta a prchají směrem od požáru. Nejméně tři osobní vozy začaly také hořet a vybuchly jim nádrže s benzínem. Jejich řidičům už není pomoci. Možná je to ale mnohem horší, protože výhledu překážejí jiná nákladní auta. Provoz se zastavil v obou směrech. Na druhém přístroji se téměř ve stejném okamžiku ozývá dopravní policie z Velkého Meziříčí. Po dálnici se u nich prý mohou pohybovat nanejvýš tak pěšky. O požáru u Devíti Křížů ještě nic nevědí, zato však řidiče kamionu vezoucího náklad prasat do pražských jatek přemohl mikrospánek nebo náhlá nevolnost. Kamion se vzpříčil přes celou vozovku právě na dálničním mostu

67

a i s návěsem se převrátil na bok. (Proč ti idioti vozí v noci prasata? Osvaldek nad tím v duchu kroutí hlavou.) Část návěsu se ocitla i v protisměrných pruzích. Byla proražena středová svodidla. Několik aut do kamionu pravděpodobně narazilo, ale při tak pomalém provozu se nikomu nic vážného nestalo. Jen jakýmsi šťastným řízením osudu se žádné vozidlo nezřítilo z mostu. Provoz je však momentálně zablokován v obou směrech, navíc existuje sice malá, avšak reálná možnost, že došlo i k poškození nedávno opravované mostní konstrukce. Vše bude nutno prověřit. Posílají autojeřáb a pro jistotu i ambulanci. Hledají stavebního znalce. Není ale jasné, jak se na místo havárie dostanou. Hovor se protahuje a mění se v úpěnlivé prosby o posily odkudkoliv. V monitoringu naštěstí není slyšet kvičení a chrochtání potlučených prasat, která se bůhvíjak dostala z převráceného kamionu a nyní se před zraky překvapených řidičů toulají po mostě sem a tam. Osvaldek se rozhoduje k mimořádnému činu — asi nejzávažnějšímu rozhodnutí celé své policejní kariéry, ponecháme-li stranou problematický návrh, který jej přivedl právě na tohle služební místo. Podává hlavnímu velitelství dopravní police návrh na okamžité uzavření dálničních nájezdů počínaje od benešovského přivaděče, Olomoucí konče. Jen ústně, protože ono velitelství v daném okamžiku ztělesňuje přítomný podplukovník Hulvar, kterému nezbývá než zatnout zuby a se vším souhlasit. Podplukovník Hulvar se rozhodl provizorně zorganizovat svůj štáb přímo v monitoringu a okamžitě pověřuje Bornovou, aby někde za každou cenu sehnala Grocha, který se na svém mobilu stále nehlásí. První příkazy téhož obsahu, směrované po síti nebo faxy na podřízená velitelství, jsou však tak zmatené, že během čtvrt hodiny volají odevšad zpět a nechávají si situaci znovu podrobně vysvětlit do telefonu. Teprve potom se pomalu rozjíždějí dýchavičné policejní operace. Hasiči oznamují, že na místo výbuchu u Devíti Křížů se s potřebnou technikou nemohou dostat okreskami dříve než za půl hodiny a žádají z Prahy vrtulník schopný efektivně hasit ze vzduchu. V tomto okamžiku se do věci vkládá probouzející se

68

integrovaný systém. Hasičům je vynadáno, co to tam u nich sedí za pitomce, že žádný takový vrtulník není k dispozici ani v Praze a že si mají hledět svých povinností. Ještě netuší, že jim policejní uzávěry, dohadování, kdo bude kde velitelem zásahu, a vznikající dopravní zmatek tento čas ještě poněkud prodlouží. Další zprávy hovoří o tom, že benzinová čerpací stanice, která je od požáru vzdálena sotva sto metrů, okamžitě zastavuje provoz a její zaměstnanci snad preventivně postřikují stojany a ventily podzemních nádrží těžkou hasicí pěnou, které však mají jen omezené množství. Hosté z blízké restaurace jsou vyzváni k odchodu, pokud před tím již někam neprchnuli sami. Pár skupinek lidí odchází hlouběji do okolního lesa, kde mají přece jen větší pocit bezpečí. Z Brna startuje k místu neštěstí zdravotnický vrtulník. Je ovšem otázka, zda se pro něj najde místo vhodné pro přistání. *** Bylo právě dvacet hodin a patnáct minut, jak ukazovaly digitální nástěnné hodiny nad barem v motorestu u Devíti Křížů. Bylo tu plno, protože hodně řidičů a jejich doprovodů dalo přednost posezení v motorestu před úmornou pomalou jízdou. Servírky přičinlivě běhaly sem a tam, vrchní chodil spokojeně s naditou prkenicí. Tato komerční idylka však neměla mít dlouhého trvání. Je to většinou dost zdlouhavý proces, než tržní ekonomika dospěje k jakémusi optimálnímu, povětšinou skrytě kartelovému řešení konkurenčních obchodních vztahů, přičemž o obecné prospěšnosti konkurence jako takové tu samozřejmě nikdo nepochybuje. Znepřáteleným distributorům propanu, kteří mezi sebou již několik let vedou tvrdou obchodní válku, se však dosud nic takového nepodařilo. Z tohoto důvodu jejich těžké kamiony s nebezpečnými cisternami a unavenými řidiči křižují středoevropskou republiku ve všech směrech po všech možných i nemožných trasách. Snad aby řidičům nebývalo smutno, vydávají se za svým cílem obvykle dvě až tři cisterny současně a snaží se

69

zůstávat na dohled. Někdy není druhá firemní cisterna k dispozici, takže pak přicházejí na řadu kamarádi od jiných firem. Cestou si řidiči předávají informace o dopravní situaci a také společně balí sezónní amatérky, které si hrají na naivní stopařky. Na zastávkách si vzájemně hlídají vozy, protože se již několikrát stalo, že v nestřežený okamžik jim kdosi pootevřel ventily na cisternách a v cíli potom plynu dost chybělo. Leccos se pochopitelně ztrácí i jiným dopravcům, takže spolupráce s kamarády od jiných firem je pak patřičně prohlubována. Možná všechno způsobil nečekaný odlesk od vlhké vozovky, pozornosti se dožadující mobil nebo obávaný mikrospánek způsobený monotónní jízdou. Řidič kamionu s dvojitou cisternou propanu prostě strhnul volant, narazil do svodidel a začal o ně prudce brzdit. Od skřípajícího kovu začaly odletovat jiskry a ozýval se rachot. Zmatený řidič nezareagoval dostatečně rychle a neodtrhl včas vůz od svodidel. Jeho kolega v kabině kamionu převážejícího dehtové barvy, který jel v závěsu, nestačil dostatečně rychle zareagovat i přes zuřivé brždění narazil do vozidla, které se náhle před ním jako temná masa objevilo. Jeho těžký náklad mu dostatečné zpomalení znemožnil. Jedna z nádrží propanu se při nárazu zezadu poškodila a proud unikajícího plynu si kdesi na své cestě našel jiskru rozžhaveného kovu. Oheň okamžitě zachvátil poškozenou nádrž. Plameny vyšlehly s prudkostí výbuchu do výše několika desítek metrů. V následujících pěti sekundách explodovala druhá nádrž kamionu převážejícího propan, kterou náraz musel také mechanicky poškodit. Do kamionu s dehtovými barvami okamžitě narazilo několik osobních aut. Jedno z nich se odrazilo a přelétlo do protisměru, v němž se doprava již prakticky zastavovala vlivem havárie u Ostrovačic. V těsné blízkosti hořícího plynu se ocitl i náklaďák s návěsem, který vezl deset tun kvalitních nábytkových desek. Náklad barev nedokázal vzdorovat žáru hořícího propanu déle než několik minut (plachtu plameny zachvátily okamžitě) a vzplanul skoro stejně prudce jako propan. Navíc se z hořících

70

barev valila hustá oblaka dusivého dýmu. Ohnivá smršť však již předtím zasáhla několik aut stojících v protisměru. Osádky obou kamionů a zasažených osobních aut okamžitě zahynuly a tisícistupňový žár je během dalších minut proměnil v popel. Žhavé klubko plamenů tancovalo jako osvobozený obří džin nad okolním lesem a osvětlovalo oranžovým světlem promáčenou krajinu. Přední nádrž propanového kamionu se výbuchem roztrhla a její část po krátkém reaktivním letu zbořila betonový záchodek na nedalekém parkovišti, kde se v té době naštěstí nikdo nezdržoval. Vzniklo další, byť krátkodobé ohnisko požáru. Několik okolních stromů vzplanulo jako svíce. Zadní nádrž zůstala jakoby zázrakem na svém místě, protože přitlumená síla exploze pravděpodobně směřovala vzhůru. Několik mohutných plamenných jazyků začalo tryskat na různé strany, ale k další explozi už nedošlo. Po chvilce se plameny poněkud stáhly ke svému zdroji, avšak stále to byly patnáctimetrové běsnící bestie. Jediným štěstím bylo to, že se ustálily do několika naštěstí téměř neměnných směrů. To sice zachránilo mnoho řidičů a jejich spolujezdců v blízkých automobilech před neodvratnou smrtí v plamenech, nezabránilo však tomu, aby nezačaly rychle hořet kabiny a pneumatiky a nevybuchlo několik benzínových nádrží. Jeden a vzápětí druhý hořící vrak byl rozmetán výbuchem vlastní propanové nádrže. Ozvalo se i několik explozí přehřátých pneumatik, jejichž cáry létaly vzduchem na všechny strany s vrčivým svistem. Prvním informátorem policie byl onen rozčilený řidič z Vizovic, který dostal krátce nato ohromnou chuť na nějaký vzorek ze svého nákladu. Hajný z blízkého polesí, který měl ve zvyku se občas večer zastavit na dobrou kávu a sklenku fernetu v motorestu, přestal věnovat pozornost sošné servírce v minisukni a otevřel překvapením ústa, když spatřil ohnivou záplavu za okny. Potom vyskočil od svého stolu a narazil si na hlavu klobouk se sojčím pírkem. Chvilku hledal po kapsách peněženku, ale nakonec mávl rukou a s kloboukem ruce se rozběhl ke svému domovu. Byl to právě on, kdo jako druhý oznámil mobilem požár u motorestu, kde

71

mezitím vypukl nepopsatelný zmatek. Ostatní majitelé mobilů nejprve volali svým rodinám a známým. Vyděšení hosté vybíhali ze sálu restaurace a za nimi pokřikoval rozlícený personál, který nevěděl, zda se má starat sám o sebe nebo o nezaplacené účty. Proud řidičů se řítil na blízké parkoviště, ze kterého však už nebylo pro jejich vozy úniku. Naštěstí bylo parkoviště dost daleko od místa požáru. Pevná telefonní linka do motorestu byla výbuchem vyřazena z provozu. Teprve o něco později si několik zaměstnanců motorestu vzpomnělo, že mobilem lze volat i hasiče, zdravotníky nebo policii. Otřesem rozpojený kontakt v automatické ústředně by objeven až druhého dne. Zastavená auta začala na dálnici troubit, z některých vylezli spolujezdci a snažili se přinutit dále stojící řidiče, aby couvli tak daleko, jak to jen bylo možné. Trvalo to sice jen pár minut, než vzniklo mezi nejbližším nepoškozeným autem a šlehajícími plameny zhruba šedesát metrů volného prostoru, ale couvajícím řidičům to připadalo jako věčnost. Dvanáct aut definitivně zůstalo vystavených řádícímu ohni. V tomto okamžiku již stála nebo se právě zastavovala doprava na mnoha kilometrech dálnice v obou směrech. Směrem k Velkému Meziříčí se prostor uvolnil o něco více, několik kilometrů dálnice bylo volných, až ke konci kolony, která vznikla za havarovaným kamionem s prasaty. Za pouhých neuvěřitelných třicet minut však narůstající nepohyblivá řada v opačném směru dosáhla okraje Brna a o něco později znepokojila obyvatele bohunického sídliště, kteří na podobné podívané sice byli zvyklí, ale nikdy netrvaly tak dlouho. Za další čtvrt hodiny se zastavil provoz na překřížení olomouckého a bratislavského směru, které se v podstatě stalo neprůjezdným. Olomoucká dálnice však byla v té době již prakticky zablokována i z jiných důvodů. Značná část osobních vozidel pohybujících se směrem k Olomouci byla jako každý pátek řízena unavenými gastarbeitery z Rakouska a jižního Německa, ale tentokrát jich bylo ještě více než obvykle. Bylo mezi nimi pár set dělníků ze severní Moravy, kteří se vraceli domů, ale především nespočet Poláků, z nichž někteří za

72

sebou táhli jako vždy nepojízdné vraky vozů různé provenience – volby ve vlasti na to neměly žádný vliv. Tu a tam se objevila i pospolitá kolona Slováků, Bělorusů nebo obyvatel pobaltských republik s ukrajinským ocáskem na konci. Ukrajinci se po jistých špatných zkušenostech totiž vyhýbali polským kolonám. Všichni dohromady se vyhýbali Rusům. Únava z práce, mnohdy vykonávané celé týdny bez jediného dne volna, a úmorně pomalá jízda v hustém provozu vedla k logickému vyústění: řetězové strážce u zábavního komplexu Pleasure, dříve nezajímavě zvaného Rohlenka. Tříštění skla, skřípání plechu a zoufalé výkřiky přinutily nudící se pracovnice erotických salónů, kterých je na bývalé Rohlence hned několik a to různě tematicky zaměřených, aby přerušily přípravy na noční směnu a vyhlédly z oken. Z toho, co viděly, jim nebylo vůbec dobře. Nešlo jim snad o převážně finančně nezajímavé Poláky či Slováky pobíhající kolem svých poškozených aut a kopajících do sebe navzájem. Problém byl v tom, že při takovém zastavení provozu se k nim asi nedostanou štědří truckeři z balkánskobaltických tras a jen o trochu skoupější sexturisté z Rakouska. Pátky bývaly poslední dobou vždycky špatné, ale tenhle se obzvláště nevyvedl. K tomuto závěru docházely v té době nejen zklamané prostitutky a jejich pasáci, ale již desítky tisíc řidičů roztroušených po dálnici. Pokud nadávající manželky či rozrušené děti neseděly vedle nich, čekaly je většinou velmi netrpělivě doma. *** V pražském dopravním monitoringu se postupně kupí nevídané množství informací o katastrofických dopravních situacích na dálnici a dokonce i v její bezprostřední blízkosti. Tisíce a tisíce řidičů navyklých na pohodlnou jízdu po dálnici bloudí po starých silnicích a okreskách a ani jim se nevyhýbají drobné dopravní nehody, takže doprava vázne všude, kde teoreticky váznout může. Síly policie a záchranářů se tříští.

73

Kapitán Osvaldek začíná na poplachový počítač najednou hledět se značným respektem. Integrovaný systém si s úkoly pospíšil. Je nutno zjistit, kde jsou vlastně všechny policejní helikoptéry, které mohou do terénu létat i v noci. Po jedné by mělo být v Praze, Hradci, Brně a v Ostravě. Ostravská vypadá ze hry, protože před dvěma dny málem havarovala při pronásledování pytláků v Jeseníkách a musí projít technickou kontrolou. Místní velitelství ji velkoryse pro tento účel poskytlo, snad aby uchlácholilo nespokojené ochranáře. Brněnská helikoptéra je sice v pořádku, ale pilot si musel odskočit domů a nyní se dopravní tlačenicí nemůže rychle dostat ke svému stroji. Hradecká může okamžitě odstartovat, což se skutečně stalo. Stroj, ve kterém sedí i jeden vyšetřovatel a jeden zdravotník, zamířil k Devíti Křížům, ale jeho pilot nemá velké zkušenosti s nočním létáním za snížené viditelnosti a má strach, že nenajde svůj cíl. Najde jej skutečně až s téměř hodinovým zpožděním a pro nedostatek paliva nebude schopen další akce. Pražská helikoptéra se právě navrací z obhlídky plzeňské a ústecké dálnice, musí doplnit palivo a počkat na podplukovníka Hulvara, který se vztekle shání po nejnutnější cestovní výbavě a po služebním řidiči, protože chce využít svoje inspekční právo. Heliport na střeše této části velitelství je stále jen utopií, ke stroji vzdálenému několik kilometrů je nutné dopravit se autem. Naštěstí se podaří řidiče najít a zdá se, že tato fáze operace bude zvládnuta poměrně rychle. Po dobu nepřítomnosti má Hulvara zastupovat Osvaldek. Bornová popichovaná Osvaldkem se však dokáže natolik překonat, že u společných známých zjistí, kde mají Grochovi své letní sídlo. Do příslušné vesničky v Posázaví se vypravuje z nejbližší služebny na motocyklu policejní hlídka, které se podaří najít správnou chalupu. V ní se nachází jen nahluchlá a téměř nekomunikující babička a otrávený nezletilec se sluchátky na uších, který si není schopen vzpomenout, ke kterým že to známým jeho rodiče vlastně šli na návštěvu. Dost možná má od otce zakázáno podobné informace poskytovat. Po přímém dotazu hlídky na otcův

74

mobil váhavě připouští, že jej „trochu“ slyšel zvonit. Okamžitě však dodává, že má zakázáno na něj sahat, brát hovory a tak vůbec. Hlídka se proto spokojí se zmatečným vysvětlením vypáčeným z babičky a raději se rozhodne propátrat chalupu za chalupou. Úspěch se naštěstí dostavuje velmi rychle, protože si povšimne u jednoho stavení hlučné skupiny lidí, postávajících kolem velkého grilu, nad jehož prskajícími plameny se otáčí cosi napíchnutého na rožni. Plukovník Groch je proto nucen ukončit sotva započatou konzumaci pečeného selátka, vypít bleskově kávu, aby alespoň trochu vykompenzoval jedno svátečně vypité pivo, a vyslechnout si několik nerudných poznámek své ženy, která se natruc rozhodne setrvat u známých sama. Vzápětí běží pro zapomenutý mobil a volá na monitoring Hulvarovi, který se právě chystal vyrazit k vrtulníku. Naštvaný Groch však mění plány a nařizuje, aby se vrtulník stavil pro něj. Vykoná inspekci sám. Nechce mít zprostředkované informace od ne příliš schopného podřízeného. Hulvar tedy nakonec setrvává v Praze, z čehož má škodolibou radost Osvaldek. Vrtulník může být přímo do vesnice naveden radiomajákem, který má motohlídka naštěstí ve své radiokomunikační výbavě. Pilot může přistát docela dobře na místním fotbalovém hřišti, jinak to má téměř na letové trase. Policista běží sehnat někoho, kdo rozsvítí na hřišti osvětlení, aby vrtulník mohl co nejrychleji najít svůj cíl. Stroj vyráží z Prahy neprodleně na noční let do Posázaví. Jeho pilot patří naštěstí k těm zkušeným. Otec Groch ještě stihne důrazně vysvětlit svému potomkovi, co bylo míněno slovy „nesahat na mobil“. Potomek se urazí a v duchu nazve svého otce ujetým sklerotikem.

75

Intermezzo IV – Někde se muselo něco stát Účastníci fotbalového výletu cestovní kanceláře Fans-Tours něco upili ze svých strategických zásob, probrali znovu průběh celého zápasu, ale potom se jich zmocnil neklid. Podle původního předpokladu měli být doma někdy před rozbřeskem, ale nyní měli již nejméně dvouhodinové zpoždění a zřejmě naprosto mizivou naději dohnat to. Pořádkumilovné Němce dovedou takovéto věci dost rozčilit nejen doma, ale i v cizině. Je mezi nimi i pár takových, kteří musí ještě v sobotu jít do práce. Někteří z účastníků ignorovali drobné mrholení, které opět přinesl studený vítr, a vystoupili z autobusu ven, aby si zchladili hlavu, zakouřili si, protáhli zdřevěnělé údy, případně ulevili močovému měchýři nebo se nějak pokusili zjistit, co se to vlastně děje. Řada stojících aut před nimi byla pozorovatelná jako šňůra červených stopek až do vzdálenosti zhruba jednoho kilometru a pak mizela za ohybem dálnice. Za autobusem to vypadalo úplně stejně beznadějně, i tam se táhla řada světel, jejíž konec byl v nedohlednu. Občas se ozvalo smutné zatroubení, vzdálený nesrozumitelný hovor nebo smích, ale jinak byl klid. Kousek od fotbalového autobusu stál postarší opel se čtyřmi mladými Němci, kteří se také vraceli z fotbalu, ale ti nebyli o nic moudřejší. Oslovení čeští řidiči, pokud vůbec pochopili, na co jsou tázáni, jen krčili rameny a zřejmě také nic nevěděli. Boris se zpočátku věnoval konzumaci a vypil další ze čtyř piv s vyobrazením pyšného kozla nesoucího půllitr, která měl ještě v zásobě. Pivo se mu sice zpočátku nezdálo příliš silné, ale protože na ně nebyl zvyklý, překvapilo jej, jak rychle dokázalo vyvolat příjemné opojení. Mohlo to být i únavou z předchozí napůl probdělé noci a přemíry zážitků ve Vídni. Mohlo to být i tím, že to dnes bylo jeho již celkově páté pivo po fotbalu — při večeři stihl vypít tři. Jakmile dopil láhev a uložil ji pořádkumilovně zpět do svého cestovního vaku, rozhodl se také podívat se ven. Jenom tak nalehko. Jeho soused Gerhard už seděl na složených novinách na svodidle a pokuřoval své oblíbené cigarety Karo. Od té doby, co se 76

v Německu začaly prodávat pouze cigarety s filtrem, zvykl si filtry ulamovat, protože jinak neměl z kouření ten správný požitek. Jakmile spatřil Borise, nabídl mu velkoryse jednu cigaretu, naštěstí s filtrem dosud zachovaným. Boris byl jen svátečním kuřákem, ale tentokrát po krátkém váhání nabízenou cigaretu přijal a posadil se na svodidlo vedle Gerharda. Předtím je ovšem pečlivě otřel papírovým kapesníčkem. Opatrně potahoval, protože silná cigareta, která mu vzhledem i vůní trochu připomínala lidové kuřivo jeho domoviny, jej začínala nutit ke kašli. Žaludek plný piva začal také trochu protestovat, takže raději cigaretu odhodil z poloviny nedokouřenou. Moc toho spolu nenamluvili, jen s údivem hleděli na řady aut, které se od nich táhly napravo i nalevo. V protisměru byl naopak téměř úplný klid a prázdno. Přejelo tam zpočátku několik pomalejších vozidel — náklaďáků a dodávek — a potom se už neobjevila auta vůbec žádná. Snad jednou za pět minut přejel osamělý motocykl, kterému se nějak podařilo protáhnout uzávěrem. Borisovi se zdálo, že někde daleko vidí rudé stopky aut, konec nějaké jiné kolony stojící v protisměru. Gerhard měl také takový dojem. Aby nějak odstranil palčivost levného tabáku v ústech, rozhodl se Boris vrátit se do autobusu a otevřít si další pivo, předposlední. Chutnalo mu stále víc a bylo vypito již během necelých deseti minut. Mezitím přišel z venku i soused Gerhard a také vypil jedno své české pivo, dokonce ještě rychleji než Boris. Oba potom chvíli hleděli do temné krajiny a dospěli ke společnému závěru, že malá usilovnější procházka na čerstvém vzduchu by oběma neuškodila. Neodrazovaly je ani přeháňky drobného deště. Vypitá piva v nich také probudila chuť na něco malého k jídlu. Oznámili řidiči, že se půjdou projít kousek po směru jízdy, aby věděl, že se po nich má dívat, kdyby se náhodou dala vozidla do pohybu. Řidič jen pokýval hlavou, cosi zabručel a věnoval se dál ladění radiopřijímače v marné naději, že se dopídí nějakého cizojazyčného vysílání pro řidiče na českých silnicích a dálnicích. Ve věci rychlého obnovení provozu byl dost skeptický.

77

Boris a Gerhard šli volným krokem podél svodidel a zvědavě nahlíželi do osobních aut, která míjeli. Když zahlédli za sklem nějakou pěknou dívčí tvář, prohodili mezi sebou pár siláckých slov, ukázali si navzájem vztyčené palce a potom zase pochodovali dál. Minuli ještě jeden německý zájezdový autobus. Odhadli, že by se mohlo jednat o fotbalové příznivce z okolí Rostocku. Přinejmenším Gerhardovi se totiž zdálo, že z nitra autobusu zaslechl severoněmecký dialekt. Potkali o kousek dál i jeden autobus se značkou Dánského království. Zastavili se a začali přemýšlet, co by mohli Dánům nekalého provést. Protože však byli jen dva, rozhodli se raději neriskovat a prošli kolem beze slova. Popošli ještě asi půl kilometru, takže se jim jejich autobus úplně ztratil z dohledu. Najednou oba nadšeně vykřikli, poplácali se vzájemně po zádech a přidali do kroku. Na nedalekém odpočívadle se krčil malý bufet s velikým jasně osvětleným štítem vztyčeným na ploché střeše. Na štítě byl v barvách vyvedený muž pojídající dlouhý tenký párek a slintající přitom blahem. Řada zákazníků u výdejního okénka byla až překvapivě krátká. Mohly za to poměrně vysoké ceny, které již předem odrazovaly část domorodců, přivyklou spíše cenám v hypermarketech. Boris i Gerhard s sebou měli peněženky a cena pro ně v tomto okamžiku nehrála příliš velkou roli (určitě byla nižší, než jakou by mohli čekat například na dálnicích v okolí Lipska), takže se bez váhání postavili do krátké řady. Oba si koupili teplé pikantní klobásky s chlebem a hořčicí a k tomu ještě po pěti pivech v třetinkových plechovkách. U tohoto bufetu totiž lahvové pivo došlo. Vedle bufetu se nacházel malý přístřešek s několika dřevěnými lavicemi chráněnými před nepohodou a několik míst tu bylo náhodou volných. Boris a Gerhard usedli vedle sebe, naslouchali nesrozumitelné řeči, kterou mluvili někteří lidé kolem nich a spokojeně konzumovali uzeninu a chléb. Boris zapil jídlo hned dvěma plechovkami a potom ještě malou lahvičkou „koňaku“ Napoleon, kterou uviděl za výlohou bufetu a dostal na ni ohromnou chuť. Bylo mu příjemně, ale začínala se mu trochu točit hlava.

78

Gerhard místo koňaku vypil o jedno pivo víc a bylo vidět, že na něj začíná pomalu přicházet dřímota. Kolony aut se stále nehýbaly a nezdálo se, že by se na tom mělo něco v nejbližší době změnit. Neustále přecházely spršky drobného deště, vozovka se matně leskla, nohy byly těžké a k jejich autobusu to bylo dost daleko.

79

V. Dopravní policie – 21,30 Podél dálnic jsou na více místech postaveny služebny dálniční dopravní policie. Oficiálně se nazývají UPSB05, ale to by nás spíše pletlo. Jsou to docela úhledné jednoposchoďové domečky, postavené během posledních deseti let podle komplexního projektu, jehož zadání bylo svého času spojeno s obvyklou korupční aférou na ministerstvu. Nacházejí se u nich zpravidla dvě garáže pro služební auta a malá zahrádka s petúniemi a sádrovým trpaslíkem nebo betonovým hradem či jinými výtvory uniformované lidové tvořivosti. Jedna z garáží bývá většinou prázdná, takříkajíc pro strýčka Příhodu a bohatší časy. Tu a tam v ní bývá ukryt motocykl, většinou však nějaké odepsané harampádí. Několik mužů má v každém domečku stále službu a jsou připraveni učinit operativní výjezd, například, ozve-li se nějaký nešťastník od dálničního hlásiče. Jedna ze služeben se nachází zhruba uprostřed mezi Devíti Kříži a dálničním mostem u Velkého Meziříčí. Je to obvyklý jednoposchoďový domek s křiklavým žlutým pruhem někde v místech, kde lze tušit strop přízemí nebo podlahu prvního patra. Od dálnice je vzdálen asi sto padesát metrů vzdušnou čarou a asi dvakrát více by to bylo po úzké silničce, která ústí na dálnici a pro běžné řidiče je zablokována zákazem vjezdu a lehkou závorou. Za policejním domkem se tato silnička rychle mění v rozbahněnou polní cestu vedoucí k nejbližší vesnici. Pro běžné osobní vozy je polní cesta sjízdná jen v době déletrvajícího sucha. Ve dvou garážích se nachází zcela typicky jedno auto a jeden (toho času nepojízdný a částečně rozebraný) služební motocykl. V přízemí domku je hned za miniaturní předsíňkou hlavní služební místnost – v těchto dnech dobře vytopená elektrickými konvektory. Dále je v přízemí záchod vybavený umyvadlem zapatlaným od kávového lógru a již několik měsíců nefungujícím ohřívačem vody, nepatrná cela pro předvedené agresivní řidiče a kuchyňka s ledničkou a dvouhořákovým propan-butanovým 80

vařičem. Na záchodě je nalepený na stěně přímo před mísou pět let starý zažloutlý program jakéhosi brněnského nočního podniku s vyobrazením několika spoře oděných vnadných děv. V ledničce, která svou velikostí i významem dominuje kuchyňce, se nachází pět zákonem nepovolených piv, dva litry padesátiprocentního pomerančového džusu, otevřená myslivecká paštika pokrytá šedozelenou plísní a dva roky starý žluklý olej Labužník, o kterém se také neví, komu patří, a proto jej nikdo nevyhazuje. V mrazáku se flegmaticky pokrývají jinovatkou čtyři zmrzlé uzenky fy Masorád, které tam kdosi zapomněl před týdnem a ještě si na ně nevzpomněl. Mezi ledničkou a vařičem se nachází další dominanta kuchyňky — část kuchyňské linky natřená kanárkově žlutou barvou, která na exponovanějších místech oprýskává. V dolní části žluté příšery lze najít několik kastrolů, jednu pánvičku s neodstranitelnými připáleninami a kdesi vzadu část starého hliníkového espresa, která by se dle všeobecného mínění ještě mohla k něčemu hodit. V horních skříňkách se povaluje několik talířků, šálků a podšálků, sklenic od hořčice a pivních půllitrů, z nichž jeden má uražené ucho a bývá příležitostně používán jako váza na luční kvítí. Varná konvice, káva, čaj a sáček krystalového cukru leží jako vždy na pracovní desce spodní skříňky. V horní skříňce se dále nacházejí starobylé zelené litinové nohy od vánočního stromku, papírové talířky a hromádka ohmataných pornografických časopisů uložená v krabici s promyšleně rafinovaným krycím označením Formuláře Žárovky náhradní 40 a 60 W. V horním podlaží policejního domku je dislokována pracovna velitele. Momentálně má službu podporučík Václav Pačes, ramenatý třicátník s ostře řezaným obličejem a světle hnědými vlasy ostříhanými na ježka, který by klidně mohl hrát v nějakém akčním filmu drsnějšího kladného hrdinu. Tuto místnost s velitelem sdílí často i jeho sekretářka, která je nyní rovněž přítomna, i když má dávno po pracovní době. Sekretářka je pihovatá, avšak pohledná blondýnka s krátkými vlasy a vyvinutějšími horními partiemi. Oba mladí zaměstnanci Ministerstva vnitra jsou zabráni do velmi

81

intimního rozhovoru, který občas přechází do aktivit, které jsou v poslední době označovány mezi vzdělanci jako necking a petting. Podporučík Pačes má zrovna silné intuitivní nutkání na malý okamžik rozhovor i výše zmíněné slibné aktivity přerušit a jít pro jistotu zkontrolovat, zda jsou zamčené dveře — což však nestihne. V tomto podlaží se ještě nachází místnost se čtyřmi nepovlečenými lůžky, rozviklaným stolkem, dvoudílnou skříní a několika křesílky, kde by se mohla směna v případě potřeby na chvíli natáhnout. O správnou aromatizaci této místnosti se stará nevysypaný popelník s patnácti nedopalky a již dlouho zrající maršovský sýr položený na okenním parapetu. Sýra se dotýká zažloutlá záclona se vzorem hrajících si medvídků. Zbývající malá místnost slouží jako skladiště, kde je bez ladu a skladu naházené nepotřebné harampádí a nějaká méně často používaná výstroj. Na ploché střeše stavby se nachází malá prosklená pozorovatelna, kde není s výjimkou pavučin vůbec nic. Před osmi lety, kdy byl domek zkolaudován a kdy okolní stromy byly teprve v pubertě, z ní byl dobrý výhled na téměř kilometr dlouhý úsek dálnice. Do pozorovatelny se vcházelo po příkrých schůdkách ukončených zvedacím poklopem, s nímž by dnes asi již nikdo nedokázal bez nějakého nářadí pohnout. Kondenzující zimní vlhkost vykonala své. Podporučík Pačes i jeho sekretářka byli náhle vyrušeni opatrným zaklepáním. Sotva od sebe stačili odskočit do společensky únosné vzdálenosti, jeden z podporučíkových podřízených vstoupil a rozpačitě oznámil, že se, ehm, opět ozvalo velitelství D1 nebo snad IS, nebylo dobře rozumět, a že má pan podporučík dojít ihned dolů k telefonu, protože to je naprosto nutné a přepínání hovorů od včerejška nefunguje. Policista při své řeči neustále zabíhal vyjevenýma očima na rozcuchanou sekretářku, na jejíž halence mělo být zapnuto nejméně o dva knoflíky více, a zrudlého velitele, který také nevypadal příliš předpisově. Mladá žena na zírajícího policistu v nestřeženém okamžiku vyplázla jazyk, pak si zapnula, co mělo být zapnuto, a začala se přehrabovat v kabelce, aby našla něco, čím by mohla dát do pořádku svůj make up. Za chvilku se začala pitvořit

82

do zrcátka. Podporučík se mezitím opásal služebním řemenem, zkontroloval všechny knoflíky na uniformě, srovnal kravatu, otřel nenápadně jahodovou rtěnku z tváře a rychle se vydal dolů do služební místnosti. Sluchátko telefonu bylo odloženo na jednom ze tří kancelářských stolů, které se v místnosti nacházely. U jiného stolu se kolem obrazovky počítače tísnili tři zbývající policisté a tvářili se, že hrají s krajním zaujetím hru zvanou virtkostky, což byla činnost podporučíkem tolerovaná, protože se jí sám čas od času při nočních směnách zabýval. Krychle s čísly poskakovaly vesele po obrazovce monitoru a realisticky chrastily, jako kdyby se odrážely od skutečného hracího stolu. Někdo soustředěnější než podporučík Pačes by ovšem snadno zjistil, že počítač hraje sám se sebou takzvanou předváděčku. Trojice mladých policistů byla až do jeho příchodu zaměstnána tím, že si dělala legraci ze svého čerstvě oženěného kolegy a současně spřádala plány erotické povahy na příští volný víkend, kdy měla mít službu zase jiná směna. Byli to mladí hoši s přebytkem hormonů, kteří zatím žádné jiné starosti neměli nebo si je nehodlali připouštět. Podporučík se chopil odloženého sluchátka a odvrátil se od svých podřízených, kteří jej nenápadně pozorovali v naději, že jejich velitel bude mít nějaký průšvih. Z takových večerních telefonátů z vyšších velitelství ale obvykle nekoukalo nic moc příjemného ani pro ně. Do podporučíkova ucha okamžitě vybuchl rozčilený hlas a dotazoval se na stav svěřeného dálničního úseku. Podporučík odvětil, že podle jeho názoru je všechno v pořádku. Měl ještě v úmyslu se zeptat, proč najednou takové nezvyklé vyptávání, ale rozčilený hlas hovor rychle ukončil. Podporučík trochu v rozpacích vrátil sluchátko do vidlice a podrbal se v krátkém porostu na hlavě, jak bývalo v podobných nejasných situacích jeho zvykem. Nakonec se obrátil na rotného, který mu zpravidla nejvíce pil krev, a zeptal se jej, jaká je vlastně situace na dálnici, jestli náhodou neví o nějakém problému. Mladý policista nebyl pochopitelně schopen žádnou

83

informaci poskytnout, protože z posledního výjezdu se vrátil před třemi hodinami, kdy bylo vše v normě. V předtuše, co by jinak následovalo, se rotný dobrovolně nabídl, že s sebou někoho vezme a udělá malý kontrolní výjezd. Podporučík rezignovaně přikývl a usedl do svého oblýskaného velitelského křesla před druhý počítač. Podíval se, jestli něco není v poště, a potom se s povzdechem pustil do likvidace nepotřebných souborů z archivu. Ve stejnou dobu si o patro výše jeho sekretářka otevřela okno a začala si lakovat nehty, aby si nějak užitečně ukrátila čas. Také přemýšlela, pročpak teď někdo tak nahonem vyjíždí do sychravé noci a co vlastně velitelství mohlo chtít. Zbývající dva policisté se v nějaké podobné neblahé předtuše po několika minutách také zvedli a prohlásili, že když tedy jako motocykl je mimo provoz, tak si udělají malou pěší obchůzku. Ve skutečnosti spíše potřebovali pokračovat v přerušeném rozhovoru. Podporučík se přesvědčil, že se oba skutečně vzdálili od služebny někam daleko do tmy, zvedl se hbitě od stolu a s bušícím srdcem se odebral zvěstovat své milence, že nastal ten vzácný okamžik, kdy mají klid na provedení něčeho mnohem zajímavějšího, než bylo dosavadní objímání a laskání. Z druhé strany nebylo žádných námitek. Okno bylo rychle zavřeno a lak na nehtech již byl naštěstí suchý. Ve své nedočkavosti za sebou poručík opět zapomněl zamknout dveře. Bylo to nejspíše bušení krve ve spáncích, vrzání pohovky a jiné hlasité rytmické zvuky, které podporučíkovi o čtvrt hodiny později znemožnily rozlišit zvuk na nedaleké louce přistávající helikoptéry od zvuků obvyklých při pouhém přeletu stroje nad dálnicí. Ještě ve vichru studeného vzduchu hnaného otáčejícími se listy rotoru vyskočil plukovník Groch na mokrou trávu a poklusem se rozběhl ke svítícím oknům domku s nyní již neviditelným žlutým pruhem. Na cestu si svítil baterkou, kterou si vypůjčil od pilota vrtulníku. Z vrtulníku si vypůjčil i vysílačku. Miloval rychlé přepady svých mimopražských podřízených. Podle jeho názoru byla tato služebna právě v pomyslném středu událostí. Chtěl vědět,

84

jak pracuje dálniční policie v krizové situaci. V přízemí domku se svítilo všude, což bylo v pořádku, ale na plukovníkovo zaklepání nikdo nereagoval. Zaklepal ještě jednou, ale opět bez výsledku. Groch byl donucen poprvé v životě použít svého tajného univerzálního klíče, kterým se mohl dostat do všech podobných staveb dopravní policie v celé republice. Svým způsobem jej potěšilo, že klíč skutečně funguje a že se tedy zámky svévolně nevyměňují. V předsíňce neshledal nic nepatřičného. Pak prošel rychle opuštěnou služební místností, kde na jednom počítači stále běžely virtkostky. Nahlédl do odpudivé kuchyňky, do cely pro zadržené a s pokrčeným nosem dokonce i otevřel dveře od záchodu. Jeho černé myšlenky ještě více potemněly. Napadlo jej, že osazenstvo si asi dává dvacet v horních místnostech. Proto tiše vylezl do prvního poschodí a otevřel okamžitě po zaklepání dveře do místnosti, ve které očekával spáče. V místnosti však nikdo nebyl, nebudeme-li brát v úvahu nějaký podivný zápach. Potom zaklepal na dveře velitelovy pracovny, odkud bylo slyšet nějaký podezřelý šramot, a také je rychle otevřel. Se zaklením je vzápětí zase zavřel a začal zmateně sestupovat do služební místnosti. V polovině schodů se však vzpamatoval, otočil se a zařval hlasem, jehož síla ho samotného překvapila a který by jeho zhýčkané pražské podřízené nejspíš vyděsil k smrti: „Toto není žádná služebna dopravní policie, toto je nepředstavitelný bordel! Za minutu budete dole a podáte mi hlášení, nebo si to příšerným způsobem odskáčete!“ Slova byla doprovázena rytmickými údery pěsti do zábradlí. Z velitelovy pracovny se ozvalo šustění spěšně oblékaných oděvů a rozčilený ženský hlas, do kterého se mísilo uklidňující podporučíkovo mumlání. Groch, který tyto zvuky zaslechl, se i ve svém hněvu ironicky pousmál a sešel dolů, aby se zatím uvelebil v křesle, které mu připadalo ze všech nejčistší a nejpohodlnější. Stále ještě rozčilen nervózně vyťukával prsty do stolu Radeckého pochod, rozhlížel se kolem sebe a kritickým zrakem hodnotil zjevný nepořádek v místnosti. Ozvaly se rychlé kroky muže spěšně

85

scházejícího po schodech. Vyděšený podporučík se ihned postavil do pozoru, aby podal hlášení, i když neměl tušení, komu vlastně toto hlášení podává. Při řeči střídavě rudl a bledl, vynechával konce vět a chvěla se mu pravá noha. V polovině páté věty ale Groch jen mávl rukou, ukázal na nejbližší židli a se sžíravou ironií v hlase poznamenal: „Sedněte si, pane kolego, jistě budete hodně unaven náročnou noční službou. Až se trochu vydýcháte a zklidníte své roztoužené samčí hormony, sdělíte mi laskavě, kde se nacházejí vaši podřízení a co vlastně zajímavého dělají. Jestlipak máte nějakou povědomost o tom, co se vlastně děje venku?“ Plukovník ukázal prstem směrem k dálnici. „Apropó, je na čase, abych se představil. Jmenuji se Groch, plukovník Groch, a jsem z ředitelství dopravní policie. Tady je můj průkaz. Namátkové kontroly a inspekce při krizových situacích patří bohužel do mé pracovní náplně.“ Podporučík pohlédl na plukovníkův služební průkaz, maličko zbledl při zmínce o krizových situacích a okamžik bojoval s nutkáním se znovu postavit do pozoru. Neměl ani tušení, o co plukovníkovi vlastně jde. Začal dle svého mínění opatrně. „Venku? Venku občas slabě prší a je dost chladno, pokud vím. Vozovka je normálně sjízdná. Nikoho jsme nezadrželi od minulého čtvrtka. Pokuty pečlivě evidujeme na předepsaných formulářích a včas odvádíme. Inventarizace proběhla bez problémů minulý měsíc. Žádná hlášení o haváriích dnes nepřišla, pane plukovníku… Je to vlastně trochu složitější, pane plukovníku. Hlásiče tu jsou na dost velkém úseku mimo provoz, to je bohužel pravda. Dvoučlenná hlídka jela před chvílí na vyjížďku a dva moji muži šli na obchůzku pěšky, protože čekáme na odvoz motocyklu do servisu.“ Podporučík se odmlčel, a když se nedočkal bezprostřední plukovníkovy reakce, pokračoval: „Já, já se omlouvám, pane plukovníku, ale jak jste se sem dostal? Venkovní dveře byly otevřené? Osobně jsem je kontroloval…“ Podporučík se upřímně divil a zpytoval svoje svědomí, čím si mohl návštěvu tohoto typu

86

vysloužit a zda mají nadřízené orgány schopnost procházet zdmi nebo zamřížovanými okny. „Přiletěl jsem právě naším vrtulníkem a pro proniknutí do vaší služebny jsem použil služebního postupu, který je za mimořádných okolností dovolen. Vím, že venku prší a že je tam chladno – jen doufám, že ti dva vaši pěšáci nešli například měřit velikost srážek. Nebo dokonce kontrolovat do nejbližší hospody rychlost dopravy piva od pípy na stůl.“ Groch cedil slova mezi zuby a tón jeho hlasu byl stále velmi ironický. Podporučík začal tušit, že na jeho úseku asi došlo k něčemu vážnému, o čem by měl vědět, ale ještě neví. Nebyl nyní schopen nic podstatného říci, takže Groch po krátké odmlce, během které se trochu popásl na podporučíkově vyděšeném obličeji, pokračoval stejným tónem. „Právě jste mi mimochodem dokázal, podporučíku, že při tokání není hluchý jen tetřev hlušec. To ale jen tak na okraj.“ Zvýšil náhle hlas. „Je stav absolutní dopravní krize, na polovině téhle dálnice stojí už snad dvě hodiny kolony aut, jsou mrtví a zranění, ke kterým se nemohou dostat sanitky, a vy se tu muckáte jak pod májovým stromem. Co to je vůbec tam nahoře za ženskou, co tam má co dělat? Doufám, že tímto způsobem nevybíráte pokuty za dopravní přestupky, to se nám už kdesi také stalo.“ „Moje… moje sekretářka… přesčasy,“ zaševelil podporučík. „Výborně, přesčasová sekretářka a konkubína placená státem… ale to si vyřídíme až někdy jindy. Kde máte svoje lidi, ptám se vás ještě jednou? Vaše auto totiž odtud dost dobře nikam odjet nemohlo.“ Groch se snažil pokračovat ve stejném tónu, ale příliš se mu to už nedařilo, protože vyděšený podporučíkův obličej jej začal nutit do smíchu. Podporučík se při pohledu na Grocha začínal stále více chvět v předtuše velkého maléru. Jakoby zázrakem se však v tomto okamžiku objevila poněkud vyděšená pěší hlídka. Jakmile mladí policisté uviděli neznámého člověka v civilu, který jim na okamžik strčil pod nos svůj služební průkaz, a zkroušeného podporučíka,

87

tvářícího se navíc velmi zachmuřeně, vzpomněli si na svůj nedávno ukončený výcvik. Podali poměrně zdařilé hlášení o stavu silničního provozu, i když se jim hlasy třásly rozčílením a nevěděli přesně, komu vlastně mají hlášení podat, takže se střídavě otáčeli k podporučíkovi a plukovníkovi, který poslušen služebních řádů znechuceně povstal. Hlášení bylo nesmírným překvapením pro podporučíka a rozhodně neudělalo radost plukovníkovi. Doprava se zastavila v obou směrech. Jejich kolegům se prý podařilo popojet podél svodidel jen pár set metrů daleko, ale pak jim další cestu přehradilo několik aut stojících blíže ke svodidlům. Nyní jsou v zajetí řidičů, kteří se dožadují nějakých informací a příšerně nadávají. Je otázka, jestli se jim vůbec podaří vrátit se s nepoškozeným autem zpět, protože hrozí napadení veřejných činitelů. Plukovník Groch, který se po tomto hlášení definitivně zklidnil, řekl příchozím, aby si dali pohov, a potom rychle přešel do trochu dobromyslnějšího tónu. „Podporučíku, podporučíku, ke všemu máte ještě smůlu na podřízené, kteří jezdí autem tam, odkud se potom nedá vycouvat a kde mohou za daných okolností snadno dostat pár facek, i když za nic nemohou. Sebereme se raději a půjdeme se na tu nádheru podívat všichni. Třeba na studeném vzduchu vymyslíme něco rozumného nebo alespoň uvidíme tu inzultaci. Vezměte si s sebou pro jistotu i zbraně a signalizační výbavu. V obou směrech je asi dost autobusů s neklidnými cestujícími. Fotbálek ve Vídni a rockový koncert v Praze, prostě výkvět mládeže na silnicích. Vidím, že vy dva jste se s něčím takovým, jako je zbraň, předtím neobtěžovali.“ Groch vytáhl z kapsy vysílačku a uvědomil pilota vrtulníku, že si může chvilku odpočinout před dalším letem. Jindy by jej pozval do vytopené služebny, ale za dané situace se z různých důvodů neodvažoval. Počkal, než si podporučík i jeho podřízení připnou pouzdra s pistolemi a náhradními zásobníky. Všichni čtyři muži potom rychle zmizeli ve tmě, zatímco podporučíkova sekretářka si vztekle oblékala bundu. Byla rozhodnuta jít do nejbližší vesnice na noční autobus, který měl jet za půl hodiny. Potom si ale uvědomila,

88

že by ji ještě mohl někdo potřebovat, protože se asi děje něco mimořádného a že ten Václav vlastně za nic nemůže. Ve služebně by navíc měl stále někdo být, jinak by mohl nastat další malér. Povzdechla si, bundu znovu pověsila do skříně, převlékla se do kostýmu, v němž obvykle úřadovala, a šla dolů vařit silnou kávu, neboť předpokládala, že o ni bude brzy velký zájem. *** Na dálnici bylo skutečně rušno, protože osamělá dvojice bezradných a neinformovaných dopravních policistů se mnohým řidičům jevila jako mimořádně vhodný ventil pro nahromaděný vztek. Když plukovník Groch a jeho doprovod míjeli jednotlivá stojící auta, leckteré okénko se stáhlo a vynořila se nadávající hlava. Většinou nikomu na nic neodpovídali nebo jen známými frázemi nabádali ke klidu a trpělivosti. Když se propracovali až k uvízlému policejnímu autu, osvobodili dva Pačesovy muže z asi dvacetičlenného hloučku lidí, kteří vykřikovali, co jim slina přinesla na jazyk, a rozkládali divoce rukama. Plukovník začal situaci na dálnici barvitě popisovat do (vypnuté) vysílačky a přitom se mu podařilo domanévrovat oba dezorientované policisty do vozu. Hlouček ztichl v domnění, že je situace pod kontrolou. Podporučík Pačes se mezitím usadil za volant uvízlého auta, a jakmile byli všichni uvnitř, začal pomalu couvat, nesmírně opatrně, aby kolizí s některým ze stojících aut nevyvolal další bouři hněvu. Groch si sedl na místo spolujezdce, ale většinou mlčel nebo jen tu a tam pomáhal radou při manévrování, protože nechtěl podporučíka ještě více znervózňovat. Největším problémem bylo procouvat kolem jednoho z autobusů vezoucích turbotronové fanoušky, kteří si dělali z policistů nepokrytě legraci a nabízeli jim ze dveří panáka slivovice na kuráž. Po obou stranách couvajícího vozu přitom zbývalo sotva deset centimetrů volného místa a dvojice policistů, která zůstala venku a snažila se o navigaci, se zjevně cítila nesvá. Několik řidičů se o kousek dál s ironickým úsměvem vyptávalo, kde si mohou vyměnit dálniční známku za fungující

89

bicykl, kde jsou v okolí k pronajmutí koňské potahy nebo kdy a odkud jede nejbližší dostavník. Asi po patnácti minutách se jim podařilo zacouvat zpět až na silničku vedoucí ke služebně. Odsunuli se raději ještě kousek dále do milosrdné tmy, kde nebyli tolik na očích, a okamžitě zajistili příjezd závorou, aby snad někoho nenapadlo hledat objížďku. Groch pak nařídil čtyřem mladým policistům, aby vytvořili společně jednu pěší hlídku a procházeli dálniční úsek asi tak do vzdálenosti dvou kilometrů v obou směrech. Měli především dbát na to, aby nedocházelo k nějakým násilnostem. Žádné informace řidičům raději poskytovat neměli. V nejhorším případě se mohou znovu rozdělit do dvou dvojic, z nichž jednu by potom posílil Pačes. Hlídka si vyzkoušela spojení vysílačkami, překontrolovala si služební pistole a s pokleslou náladou se vydala dohlížet na udržování pořádku. Plukovník potom řekl stále ještě neklidnému Pačesovi, kde může získat nejčerstvější informace o celkové situaci na dálnici, a docela přátelsky se s ním rozloučil, aniž by znovu vkročil do služebny a vypil kávu, která na něj čekala. Dokonce ani nepohrozil disciplinárním řízením, což měl původně v úmyslu. Nepochyboval totiž o tom, že si své pochybení zdejší policisté tvrdě odpracují. Groch ponechal služebnu a její osádku svému osudu a rychle se vydal zpět k čekajícímu vrtulníku. S hlasitým povzdechem se uvelebil na sedadle. V rostoucím řevu rotoru se pilot začal zvědavě vyptávat na situaci, ale plukovník mu nebyl ochoten nic zajímavého sdělit. Omezil se jen na konstatování, že zodpovědnost je v této zemi něco velmi vzácného a že to bohužel platí i o dopravní policii. Jako další zastávku si naplánoval Devět Křížů, kam podle jeho informací už měla snad před hodinou dorazit první jednotka z blízkých Rosic. Osvětlený displej jeho hodinek ukazoval půl jedenácté, když se znovu vznesli do vzduchu a rychlým nízkým letem zamířili o několik kilometrů dále. Světlo požáru, nyní živeného hlavně zbytky barev a nábytkovými deskami, bylo viditelné téměř okamžitě po startu.

90

Pilotovi chvíli trvalo, než se mu podařilo objevit místo vhodné k přistání. Byla to lesní louka vzdálená asi čtvrt kilometru od šlehajících plamenů. Tentokrát požádal Groch pilota, aby si vzal svou zbraň, vrtulník uzamkl a vydal se k motorestu společně s ním. Plukovník předpokládal, že zde bude situace ještě vyhrocenější. Na poslední chvíli si s sebou z vrtulníku vzal i fotoaparát a další pistoli z výzbroje. Ušli sotva pár kroků mokrou trávou a objevil se před nimi mladší policista, který se identifikoval jako člen hlídky z Rosic. I při nevalném světle ruční svítilny bylo vidět, že má na několika místech propálený oděv a jednu tvář zarudlou a opuchlou, zřejmě popálenou. Jeho hlášení bylo vlivem bolesti i únavy přerývané a značně neformální. Muž se ani nesnažil zjistit, ke komu hovoří, stačil mu pohled na pilotovu kombinézu s výložkami. Grochovi bylo mladého muže najednou trochu líto, zejména když si vzpomněl na to, co zažil o několik kilometrů dále na Prahu. „Už to tu nezvládáme. Z nejbližšího okolí nám nejsou schopni nikoho dalšího poslat. Část lidí někam zmizela na víkend a zbytek se snaží něco rozumného udělat jinde. Například odvádět dopravu do náhradních směrů. Tuhle spáleninu mám od toho, jak jsme se snažili přiblížit k hořícím vrakům. Chtěli jsme se podívat, jestli tam nezůstal někdo, komu by se dalo ještě nějak pomoct. Jeden plamen přitom vyšlehl naším směrem. Z nádrže.“ Policista zkřivil tvář v návalu bodavé bolesti a přiložil si na opuchlinu kousek nějaké mokré látky. Mohl to být i smotek obvazu z autolékárničky, ale moc čistě to nevypadalo. Groch nasadil pokud možno přívětivou tvář a řekl otcovsky: „Měl byste, kamaráde, s nějakou sanitkou urychleně odjet, aby to pořádně ošetřili. Taková popálenina není žádná legrace. Mohla by se do ní dostat infekce. Ten hadr na to už nedávejte!“ Plukovník se rozhlédl kolem sebe a přešel do úřednějšího tónu. „Nevíte náhodou, jaká je situace na dálnici v nejbližším okolí? Z vrtulníku jsou vidět jen řady světel.“ Mezi řečí ukázal Groch konečně svůj průkaz, ale popálený policista se na něj podíval jen velmi letmo. Zapamatoval si jen hodnost.

91

„Nevím nic určitého, pane plukovníku. Naši lidé se snaží udělat nějaká rozumná opatření, aby požár nenadělal zbytečné škody a hlavně, aby nebyly žádné další oběti. Nemohli jsme si dovolit vyslat hlídky dál než pár set metrů v obou směrech. Jsou tu s námi i hasiči. Otočila se tu už i dvě hasičská auta, ale kropili jen okolí. Speciální hasivo na benzín vypotřebovali raz dva, ale ten plyn a ty šílené barvy to znovu zapálily. Počítám, že to spíš všechno dohoří samo, než se jim podaří sehnat, co by bylo zapotřebí. Ta cisterna už musí být prakticky prázdná, protože plameny jsou dvakrát menší, než když jsme sem přijeli. No, máme tu mrtvé a raněné. Mrtví jsou většinou v těch hořících autech. Už z nich asi moc nezbylo, takže budou problémy s identifikací. Sanitky už odvezly několik nejhorších úrazů, ale já si ještě budu muset chvíli počkat. Jeden úraz páteře má odletět vrtulníkem přímo do Brna. Čekáme ho tu každou chvíli. Hlavně, že se saniťákům podařilo objevit nějakou silničku, kterou se sem dá docela rozumně dostat. Přes nejbližší exity se sem sanitky nemohly prodrat vůbec. Dál na Brno, u Ostrovačic, je ještě jedna havárie, a vozovku se tam zatím nepodařilo uvolnit. Říkali, že špatný to je u Velmezu, tedy Velkého Meziříčí. To je asi tak všechno, co víme o situaci na dálnici. Horší je, že sem přicházejí lidé z uvízlých aut a vykládají o ožralých Němcích, Dánech i o našich, kteří trčí v autobusech vracejících se z nějakého koncertu v Praze a o moc líp se nechovají. Někteří se dožadují ochrany, ale tu jim teď přece sakra nemůžeme poskytnout.“ „Co média? Už vás tady někdo otravoval? Hip-Hop TV? Astra Media? Nějací jiní šašci? Zatím neposkytujte žádné informace, hlavně ne bulváru, nebo se nebudete stačit divit, co se tu vlastně všechno stalo! Nenechávejte je mluvit s lidmi, kteří jsou v šoku! Zažeňte je do lesa, můžete jim vrazit i pár facek, ale nesmí u toho být svědci.“ Groch miloval reportéry komerčních sdělovacích prostředků asi tak, jako pes miluje svou tasemnici. „Jo, už o tom taky něco vím, plukovníku. Zatím se sem asi nemohou dostat. Je tady jen kdosi od nějakých novin. Uvízl v koloně a teď chodí kolem dokola a cosi si nahrává do diktafonu.

92

Informace jsme mu žádné pochopitelně neposkytli. Ani se jich moc nedožadoval, když viděl, jaká je situace a jak všichni vypadáme.“ Zatímco policista hovořil, došli volnějším krokem k hlavní budově motorestu, u které parkovalo policejní auto s blikajícím majáčkem. Cítili už teplo sálající od plamenů. I zde byl charakteristický hlouček diskutujících lidí a v jeho zajetí další policista, jehož úkolem zřejmě bylo auto s majáčkem hlídat. Při pohledu na další tři ozbrojené a dílem uniformované osoby se hlouček ztišil a několik lidí dokonce poodešlo stranou a tvářilo se nezúčastněně. Groch se otočil i jejich směrem a prohlásil, že nějaké rozumné dopravní řešení by mělo nastat zhruba do hodiny, jakmile se podaří uvolnit dopravu alespoň v jednom směru. Nestandardními nájezdy sem zatím mohou jezdit jen sanitky, policie a hasiči, kterým nikdo nesmí blokovat průjezd. Hlouček se po této informaci s tichým reptáním rozešel. Jakmile osaměli, Groch pokračoval podstatně tišším hlasem: „Posily z Brna a Jihlavy by už měly být na cestě. Museli vytáhnout chlapy od manželek a televizorů, naložit všelijaký materiál a teď asi hledají nějakou rozumnou přístupovou cestu. Spojte se pro jistotu s operačním a vysvětlete jim, jak se sem vlastně podařilo dostat vám. Podle stavu vašeho auta bych řekl, že jste sem asi přijeli nějakou polní cestou. Mě by teď ale spíš zajímala požární situace. Rád bych mluvil s hasiči, co by tu měli někde být. Je ještě někdo z civilů v těch nejbližších budovách?“ Grochova tvář byla nyní velmi vážná. Policisté z Rosic si povšimli plukovníkova výrazu a prohlásili, že by sem měli hasiči za chvíli přijít sami, ale jeden z nich se potom pro ně raději rychle vydal. Hořící nádrže a vraky byly od nich asi sto metrů daleko a i když plameny šlehaly většinou na jinou stranu, od požáru se valily kotouče smrdutého dýmu a šířilo se citelné horko. Groch byl navíc teple oblečen, a proto mu začaly stékat po zádech lechtající praménky potu. Pilot vrtulníku i rosický policista na tom byli podobně. Nad malými kalužemi, které byly blíže k plamenům, se tvořily obláčky páry. Zahřívalo se i policejní auto, proto raději

93

popojeli o několik desítek metrů dál k lesu. Sotva vykročili zpět k požáru, od posledního auta, které zůstalo uvězněno u plamenů, se ozvala tlumená exploze zbývající zadní pneumatiky. Instinktivně se přikrčili, když jim nad hlavou cosi hvízdlo. Vzápětí se objevil jeden z hasičů v doprovodu policisty. Byl to už prošedivělý chlap, viditelně zchvácený, držel se za břicho a po čele mu stékal špinavý pot, za který zřejmě nemohlo jen teplo požáru. Na kombinéze měl několik tmavých šmouh a krvavý šrám na ruce, ledabyle ovázaný kapesníkem. Hasič, podle všeho velitel zásahu, ani nečekal na výzvu a hned spustil sám: „Je to dost špatné, plukovníku… é… říkali, že jste plukovník dopravní policie z Prahy. Stačí se jen podívat kolem a musí vám to být všechno jasný. Máme málo času a moc práce. Co chcete vědět nejdřív?“ „Aby to bylo jasné, do velení se plést nebudu, jsem tu na inspekci. Přiletěl jsem vrtulníkem přímo z vesnice, kde máme chalupu. Proto jsem v civilu. Především mě teď zajímá, jestli ještě někdo zůstal v těch budovách. Myslím zaměstnance, hosty a náhodné čumily. A samozřejmě bych taky rád věděl, jak se to tu bude podle vás vyvíjet dál. Prý už tady vaše vozy jednou byly a pokoušely se hasit.“ „Byly tu a hoši postříkali, co se dalo. Vrátí se. Nějaké posily jsou už taky na cestě sem. Snad už budou mít i další těžkou pěnu na benzin. Problém je ale v něčem jiným. K požáru se s vozy dostaneme jen z jedné strany. Ta druhá je zablokovaná auty, která nemají kam uhnout. Na chlazení okolí potřebujeme vodu, ale zjistilo se, že jeden z místních hydrantů je příliš blízko ohniska požáru. Čili se k němu bez speciálních obleků, které nám přivezou kdovíkdy, nemůžeme dostat. Stejně bude ale asi tak dodělaný od toho žáru, že nepůjde hned použít. Druhý hydrant je jakýsi zmetek nebo ho opravoval nějaký fušer, takže se k němu nedá přidělat šroubení…“ „To zní jako dost špatný vtip,“ vpadl hasiči do řeči Groch. Prošedivělý hasič jen pokrčil rameny.

94

„To je asi součást zdejšího všeobecného bordelu. Tady se totiž před několika lety všechno totálně přestavělo. Počítalo se nejspíš s tím, že požár vznikne v barácích a my k němu bez problémů přijedeme po dálnici. S tím, že by požár mohl vypuknout na dálnici a teprve potom ohrožovat budovy, s tím prostě projektant nepočítal. Co by taky někdo dělal nějaké extravuřty za pár šupů, že? Mám navíc pocit, že se tady při požárních kontrolách spíš chlastalo a uplácelo, než kontrolovalo. Až sem zase přijedou naše auta, zkusíme spojit čtyři naše hadice. Snad to vystačí až do vesnice.“ Hasič se dýchavičně odmlčel. Bylo vidět, že se zlobí a také stydí za mizernou práci požárních preventistů a kontrolorů. „A co tady ty baráky?“ Groch ukázal znovu rukou na nejbližší budovy po obou stranách dálnice. V jejich oknech se mihotaly odlesky ohně. V proskleném přízemí jedné z budov bylo vidět tápavé světlo baterky a snad i jednu nebo dvě lidské postavy. „Ty co jsou nejblíž k požáru, jsou už prázdné, elektřinu jsme odpojili, ale kolega to ještě prochází s nějakými místními lidmi, kteří ještě mají zbytek zdravého rozumu. Z vedení motorestu je tu jen jakýsi zástupce ředitele, který měl něco vypito, a když to všechno vypuklo, tak se raději okamžitě zhroutil.“ „Nic jiného bych ani nečekal,“ zamumlal Groch. Hasič po dalším návalu kašle pokračoval: „Zdá se, že ty nové stavby nemají ani pořádně pojištěné proti požáru. Navíc nejsou schopni si udělat pořádek ani sami mezi sebou. Našli jsme tam ještě před chvílí tři lidi, kteří neměli nic lepšího na práci, než se dívat na ten cirkus z posledního patra. Když jsme je odtamtud hnali, vedli pitomé řeči. Většina personálu a lidí, kteří tu uvízli, se ale po dobrém nebo po zlém shromáždila tam v těch vzdálenějších menších staveních. To je vlastně původní motel a nějaké sklady. Při té nešťastné přestavbě se hlavní budovy motorestu ocitly přímo proti sobě. Projekt prý dokonce počítal s tím, že je spojí vysoký nadzemní most ve tvaru oblouku.“ „Ten by vám asi spadl na hlavu jako první,“ ušklíbl se plukovník.

95

„Jo. Nakonec z toho kvůli financím sešlo a udělali pod dálnicí jen služební tunel, kterým vedou inženýrské sítě a kterým může procházet personál, když je to nutný. Při výbuchu, ke kterému došlo vlastně skoro přesně nad tunelem, se tam zřítilo obložení stropu a vypadá to dost neprůchodně. Kus toho obložení nám taky spadl na hlavu. Zkusil jsem se tamtudy dostat na druhou stranu, ale vrátil jsem se jenom s tímhle šrámem na pracce. Hergot, bolí to jako čert. No, ale to není ještě všechno, plukovníku.“ „Tak ven s tím, mám ještě v plánu podívat se někam jinam. Dost by mě zajímalo, co horšího by se tu ještě mohlo stát.“ Groch ale vzápětí z hasičovy tváře poznal, že se asi bude muset nějakou tu chvíli navíc zdržet. „Otřes půdy nebo zásah nějaké letící trosky něco provedl s technickými hejblaty tamhle té benzinové pumpy. Čidla jim ukazují, že v nádržích stoupá tlak a přitom nechtějí moc upouštět plyny, aby to náhodou nechytlo. Od těch cisteren a barev každou chvíli něco hořícího odletí a ještě před čtvrthodinou tady bouchla jedna malá nádrž s propanem ve škodovce. Už celkově třetí. Ani jsem netušil, že toho tolik jezdí na plyn. Stojí tam blízko zaparkovaná ještě tři nebo čtyři přehřátá auta, se kterými se už nedalo nikam zacouvat a která mají plné nádrže. Možná, že jedno z nich jezdí na propan, ale nemůžeme nikde sehnat řidiče. Třeba má ten hajzlík nějaký důvod, proč se k tomu autu nehlásit. Ta auta stojí ještě blíž k pumpě. Všechny hasičáky, které se daly najít v areálu, jsou už pochopitelně použité. Zpočátku tím zdejší zaměstnanci hasili všelijaké trosky, od kterých by mohl chytnout okolní les. To jim vyčítat nikdo nebude.“ „Já určitě ne,“ poznamenal Groch. „Doufejme. I naši tu ještě museli postříkat hezkých pár doutnajících stromů. Naštěstí je dost vlhko a nějaká ta přeháňka občas taky trochu pomůže… Kdyby bylo sucho, tak jsme byli, víte kde.“ Hasič se znovu sípavě rozkašlal. „Pardon, nalokal jsem se ke všemu ještě trochu dýmu a nechce to jít ze mě ven. Já idiot jsem si v té rychlosti ani nevzal z auta

96

plynovou masku.“ Hasič se odvrátil, takže jeho poslední slova byla sotva slyšet, a opět úporně kašlal. Groch pokračoval ztišeným hlasem. „Mám pocit, že budete taky brzy zralý na sanitku, stejně jako tenhle náš člověk. Ale vraťme se ještě k věci. Jinými slovy, pumpa může každou chvíli vyletět do vzduchu a my s ní, alespoň pokud jsem vás dobře pochopil. To už pak snad ani nemá smysl se něco pokoušet hasit. Za jak dlouho ten oheň konečně dohoří?“ „To nikdo neví. S takovou kombinací hořlavin nemám žádné zkušenosti. Plyn možná za pět minut, možná za hodinu. Ostatní půjde uhasit celkem snadno. Ještě pořád to taky může bouchnout, protože v nádrži musí být hrozný tlak. Když explodovala ta přední cisterna, pak je spíš zázrak, že z té druhé jen uchází plyn nějakými trhlinami. Když se nám špricem podařilo uhasit jeden tryskající plamen, a pak jsme přesměrovali vodu na druhý, ten první se zase okamžitě vzňal a ještě to docela pěkně bouchlo, protože se kolem toho místa plyn smíchal se vzduchem. Byl jsem od toho asi tak čtyřicet metrů, ale posadilo mě to na zem. Pak už jsme to raději znovu nezkoušeli, protože střídavé ochlazování a zahřívání těch nádrží… pnutí materiálu… no, myslím, že je vám to jasný. Bohužel, zrovna na tento druh požárů nejsme ani moc zvyklí, ani pořádně vybavení. To víte, venkov, šetření a tak. Teď se ten požár ale nejvíc živí z jakýchsi smradlavých barev a zasraných nábytkových desek. Promiňte mi ta slova, plukovníku, ale štve mě to.“ Hasič zbrunátněl v obličeji a znovu se rozkašlal. Groch nic neřekl a jen pokýval hlavou. Pochopil, že fatálními problémy netrpí jen dopravní policie. Najednou měl ohromnou chuť vrátit se do vrtulníku a odletět někam hodně daleko, kde by nebyla žádná ucpaná dálnice a jeho největším problémem by bylo pozření pořádné porce upečeného selete a vypití kanystru piva. Celý večer mu od setkání s motorizovanou hlídkou a telefonátu s kapitánem Osvaldkem připadal jako cosi naprosto neskutečného. Pobolívala jej hlava. Zatřásl s ní, jako kdyby chtěl přinutit mozek k vyššímu výkonu.

97

„Zdá se, vážení, že nastal vhodný okamžik k povolání armádní techniky. Takový obrněný transportér taky nepotřebuje hledat nějaké příjezdové silnice. Jinak se do rána nevymotáme z problémů.“ Hasič se chvíli na Grocha mlčky díval a potom přikývl, pohladil si šrám na ruce a zamyšleně pronesl: „Ano, armáda má pro takový případy spoustu užitečných věcí. Bohužel většinou tak dobře schovaných, že trvá hezky dlouho, než se je podaří odněkud vyhrabat. Obvykle jsou někde na druhém konci republiky a pod zámkem, ke kterému nepasují žádné klíče.“

98

Intermezzo V – Dálnice je dlouhá Déšť ještě trochu zesílil a to zabránilo Gerhardovi a Borisovi uskutečnit dobré předsevzetí a navrátit se zpět do autobusu, kde by se jim snad mohlo podařit usnout a bez větších následků vystřízlivět. Kolony aut ovšem nejevily sebemenší pohyb, takže nebyl žádný spěch. Oba muži jaksi automaticky vypili ještě po jednom pivu a koupili si dohromady velký pytlík mastných česnekových křupek, které do sebe začali okamžitě plnými hrstmi házet. Gerhardovi zbylo už jen jedno pivo a Borisovi dvě. Chvíli se s těžkým jazykem domlouvali, co podniknou dál. V přístřešku bylo sice relativně sucho, ale jinak žádná zvláštní legrace. Shodli se na tom, že se vůbec nic nestane, když půjdou ještě kousek dál po směru jízdy. Třeba uvidí něco zajímavého, například příčinu všech těchto problémů. Navíc, po takovém množství piva bude další chůze docela prospěšná. Jejich autobus je ničím nelákal. Šli ulevit svým přeplněným močovým měchýřům do čvachtavého pole za bufetem, koupili si pytlík křupek do zásoby, a potom vyrazili dále po dálnici. Zůstávaly za nimi docela efektní blátivé stopy a úlomky poztrácené česnekové pochoutky, které se ve vlhku rychle měnily v cosi nedefinovaného a velmi podobného chomáčkům plísně. Oběma mužům se citelně pletly nohy a zablácené boty jim zpočátku klouzaly po hladké vozovce, takže se raději vzali kolem ramen a sunuli se téměř rovně podél svodidel. Občas se vyhnuli nějakému autu, které jim stálo v cestě. Chvíli vedli nesouvislou řeč s hloučkem německých mladíků postávacích kolem mikrobusu z Halle. Ani tato společnost nebyla právě střízlivá. Boris a Gerhard dostali napít pár hltů režné z láhve, která mezi mladíky kolovala. Boris potom na oplátku velkoryse věnoval společnosti jednu plechovku piva a šli zase dál. Nad hlavou jim přeletěl vrtulník zářící ostrými světly, za chvíli se ozval v dálce jiný stroj, ale skoro si toho ani nevšimli. Kolony aut se stále nehýbaly, takže nebylo proč se znepokojovat. Minuli další odpočívadlo, kde nebyla ani noha, jen několik obrovských kamionů s maďarskou poznávací značkou. Na 99

každé zmáčené plachtě byla namalována smějící se kravská hlava s černými rohy, tancující růžové prasátko a hromada červených klobás. Osádky kamionů zřejmě spaly a s ucpanou dálnicí si nelámaly hlavu. Žádné jiné auto na odpočívadlo nevjelo, patrně ze strachu, aby nepřišlo o své místo v řadě, kdyby se všechno dalo do pohybu. Potom se Boris a Gerhard setkali se třemi trochu vyzývavě se chovajícími děvčaty, která na ně spustila ne příliš dobrou němčinou. Za každou kostrbatou větou následoval gejzír hihňavého smíchu. Mužům se chvíli zdálo, že by to mohly být levné dálniční prostitutky, ale dívky se jejich odvážným návrhům jen stále více smály. Nakonec prohlásily, že jsou Polky přijaté na jakousi vysokou školu v Praze a že se jedou konečně zapsat a ubytovat. U veselých Polek dostali napít trochu nazelenalé originální polské vodky, ve které plavala nevábně vyhlížející dlouhá tráva. Gerhard ani Boris neměli tušení o existenci zubrovky. Nápoj ovšem nebyl vychlazený a moc jim nechutnal. Borisovi se podařilo jednu dívku políbit, ale jenom kamsi za ucho. Když se pokusil o polibek ještě jednou a chytil přitom dívku za ramena, přestala se smát, utekla do auta a začala se tvářit nevraživě. Nakonec se s trojící dívek vcelku přátelsky rozloučili a po pár dalších stovkách metrů chůze se v závětří velkého náklaďáku posadili na svodidla, aby si zakouřili a dopili piva. Gerharda začala bolet hlava a s těžkým jazykem prohlásil, že je mu zle a že se už chce vrátit k autobusu. Boris, kterému se po vykouřené cigaretě hlava točila tak, že se vůbec neodvažoval vstát, se mu to snažil vymluvit, ale Gerhard byl neústupný. Začal těžce dýchat a na čele se mu perlil studený pot. Nakonec to nevydržel, vyzvracel se přes svodidlo do příkopu a vydal se sám na zpáteční cestu. Boris, který zatím žádné větší problémy se žaludkem neměl, Gerharda napodobil víceméně ze solidarity a pomalu se loudal za ním. Vyprázdnění žaludku jim jakýmsi záhadným mechanismem trochu pročistilo i hlavu. Přešli znovu kolem Polek, které tentokrát seděly v autě, odvracely se a nechtěly s dvojicí potácejících se mužů vůbec

100

komunikovat. Potom prošli i kolem německých mladíků, kteří stále postávali kolem svého mikrobusu, ale žádné pití už nenabízeli. Konečně se ocitli znovu u bufetu pod naturalistickým portrétem muže pojídajícího párek. Bylo ještě pořád otevřeno a vesele se prodávalo vše, co bylo na skladě. Gerhard trochu vystřízlivěl a řekl Borisovi fascinovanému pohledem do zamřížované výlohy plné alkoholu, ať si dá třeba kafe a pak se také vrátí zpět. S těmito slovy se Gerhard rozloučil a zmizel vratkým krokem ve tmě. Boris si skutečně koupil kávu a začal ji upíjet. Osvětlená výloha bufetu jej neustále přitahovala. Nakonec neodolal, zakoupil láhev vodky a dospěl k závěru, že půjde za Polkami a oplatí jim jejich předchozí pohostinnost. Pro jistotu bude nadále předstírat, že je Němec.

101

VI. Setkání mládeže – 22,00 Proud vozidel se v dálničním úseku mezi Devíti Kříži a Ostrovačicemi definitivně zastavil i v pražském směru již před více než půldruhou hodinou. Někteří řidiči, zejména ti, kteří s sebou mají unuděné a pospávající malé děti, nevypínají motory, protože je chladno a s poryvy chladného větru přicházejí i spršky drobného mrazivého deště. Povrch dálnice se matně leskne, k čemuž přispívají i olejové skvrny duhových barev. V místech, kde dálnice směrem na Prahu pokračuje lesem, probleskuje již nějakou dobu silné mihotavé světlo a stále více řidičů ve stojících autech dochází k závěru, že jeho zdrojem jsou nejspíše plameny velkého požáru. Předpokládají, že právě tento požár dopravu zastavil. Proč se nepohybují proudy vozidel směrem k Brnu, je jasné – řetězová havárie u Ostrovačic, kde ještě neskončila svou práci záchranná služba a s uvolňováním jízdních pruhů se sotva začalo. Obecnější vysvětlení celého problému, totiž že na silnicích je prostě příliš mnoho aut, která se sobě neumí sama vyhnout, a také příliš mnoho řidičů, kteří by patřili spíše do postele než za volant, by většina lidí považovala za příliš banální nebo dokonce demagogické. Za všechno mohou dávní projektanti a současná policie, případně zatracení ekologisté, kteří znesnadňují výstavbu každého nového kilometru dálnic, o třetích pruzích ani nemluvě. Někde v tomto úseku zastavily nedaleko od sebe dva autobusy mířící opačným směrem. Oddělují je jen středová svodidla a řídké keříky churavého zeleného pásu mezi nimi. Jeden autobus je dánský, vyvedený v příslušných národních barvách, a druhý veze z koncertu Turbotronu emocionálně nasycenou mládež do Uherského Hradiště. Dánové mají dosud v nadbytku dobrou whisky a Moravané zase dobrou slivovici, která přišla konečně na řadu po zlikvidování části zásob méně opojných nápojů. Alkohol (přinejmenším) k Turbotronu nutně patří, protože sám G. T. T. se dal několikrát v exkluzivních interview pro Bravo slyšet, že je „lépe

102

se uchlastat než mít noční můry a chcípnout na stařeckou demenci“. Navíc se už jede domů, takže poslední zábrany padají. Osádky obou autobusů se poněkud zkalenými zraky zvědavě pozorují okny autobusů a netrvá dlouho, než se pár lidí na obou stranách rozhodne jít si ven zakouřit a pokusit se o nějaký verbální kontakt. Dánové rychle rozpoznali, že se jedná o neškodné místní domorodce, kteří nemají s fotbalem a zejména s Němci nic společného. V turbotronovém autobuse se několik informovanějších mládenců také konečně dovtípilo, odkud a proč Dánové vlastně jedou, a lámanou angličtinou (němčina byla tentokrát moudře vynechána) zatím jen opatrně přes svodidla vyzvídají, jak dopadl zápas ve Vídni. Dánové ochotně referují. Moravané dávají takticky najevo své sympatie s vítězi a vykřikují všechna možná anglická pochvalná slovíčka, na která jsou schopni si vzpomenout. Dánové na oplátku vykřikují několik jmen fotbalistů, o kterých se domnívají, že jsou Češi, a vykřikují „Nowicky“, „Krasny“ a „Župančič“. To sice Moravanům připadá trochu směšné, ale celkově se družba rozvíjí dobře. Kam až oko dohlédne, nehýbe se z místa žádné auto. Ještě tak před hodinou bylo možno jednou za pět minut popojet o nějakých deset metrů a nyní již nejde ani to. Proto řidiči autobusů po chvíli přemlouvání nic nenamítají proti tomu, aby z obou autobusů vystoupili oficiální vyjednavači, přelezli středová svodidla a projevili si vzájemné sympatie výměnou litrových láhví, které rychle mizí v zapařených útrobách autobusů. Vše bylo předtím dojednáno pomocí výmluvných mezinárodních gest. Dánové neznalí poměrů očekávali v čiré tekutině nejspíše vodku samohonku, kterou mají ve svých představách většinou spojenu s alkoholickým folklórem slovanských národů (asi o půl hodiny dříve mezi nimi proběhla rozsáhlá debata o tom, zda zdejší národ jsou Poláci, respektive Slované či nikoliv). Etiketa na láhvi s duchem švestek sice skutečně chybí, ale vůně je velmi lákavá. Vedoucí zájezdu, muž obeznámený se středoevropskými poměry, potvrzuje, že je všechno v pořádku a že v této zemi se slivovice vyrábí jakýmsi

103

přesně definovaným a kontrolovaným způsobem, že to je sice nápoj lidový, avšak téměř léčivý a v jistém smyslu prestižní a že ho již pil. Neřekl však, s jakými následky. Šedesátistupňový destilát z dobré loňské sklizně pravnukům Vikingů bere trochu dech, rudnou ve tvářích a vyrážejí neartikulované pazvuky uznání. Netrvá dlouho a dochází k další výměně proviantu, protože Moravané proti změně značky také nic nenamítají. Whisky je přece jenom whisky a po ostré slivovici je pár takových luxusních doušků jako pohlazení od maminky. Dánové pociťují potřebu oslavit svoje fotbalové vítězství ještě důkladněji a současně nějak zajímavě využít neočekávanou družbu s autobusem na druhé straně svodidel. Nemají s sebou žádné dívky. Vlastně mají, hned tři, ale s těmi není žádná legrace, protože mají svalnaté ochránce, kteří velmi nelibě nesou jakékoliv pokusy o rozšíření zábavy nad rámec běžných konvencí. Nejsou to také, popravdě řečeno, žádné velké krasavice ani na celkem skromné dánské poměry. Proto je po bojové poradě vyslán k moravskému autobusu vyjednávač se dvěma láhvemi whisky (obyvatelé Jutského poloostrova a přilehlých ostrovů jich mají v příručním baru i jinde stále slušnou zásobu). Vymění prý dvě láhve za dvě dívky, asi tak na půl hodiny, nebo dokud se kolony vozidel nedají opět do pohybu, to je samozřejmé. Jazyková bariéra chvíli odolává, ale nakonec je vše správně pochopeno, přeloženo a zorganizováno. Moravané s sebou skutečně mají požadované dvě dívky, které by mohli chvíli postrádat, protože k nikomu konkrétnímu z výpravy nepatří. Jsou to prostě takové nadšené fanynky Turbotronu, učnice, které by rády zažily nějaké to dobrodružství nad nudný rámec hradišťských diskoték. Děvčata po všech dnešních dráždivých zážitcích a dávkách alkoholu také nic nenamítají proti odvážnějším formám zábavy. Dány považují za dostatečně atraktivní cizince. Jejich stud je již otupen vydatnými doušky – nejdříve vína, potom slivovice a nakonec whisky. Nechtějí vypadat jako netýkavky. Za vítězného řevu Skandinávců se proto za okamžik ocitají v jejich autobusu,

104

i přes chabé protesty řidiče. Protestuje i průvodce dánského zájezdu, který však vzápětí rezignuje a jde to probrat s řidičem do jeho kabiny. Jedna z dívek je drobnější dlouhovlasá blondýnka, druhá je kyprá děva s přemírou nakadeřených rusých vlasů. Obě lze považovat za dostatečně pohledné, přinejmenším ve srovnání s přítomnými Dánkami, které se tváří nakvašeně a schovávají své tváře do bund a kabátů. Za dalších pět minut již dívky s hysterickým smíchem běhají uličkou sem a tam a marně se snaží dostihnout své bundy a svetříky, které si Dánové rychle posílají zepředu dozadu a zpět. Napůl vystrašené, napůl potěšené nebývalým zájmem se dívky opět posilují doušky z láhve, kterou jim kdosi ochotně přiložil k ústům, a přitom nechávají klouzat po svých intimních partiích nenechavé ruce. Nějaký ten alkohol se přitom sice rozbryndá, ale to nikomu nevadí. Ochotné ruce osušují zajímavá místečka. Osádky okolních automobilů pozorují s rostoucím úžasem mlhavé scény za opocenými skly autobusu a začíná se jich zmocňovat neurčitý neblahý pocit, že se tu děje něco, co by se asi dít nemělo. Průvodce zájezdu se snaží znovu zasáhnout, ale když mu kolem hlavy proletí několik prázdných plechovek od piva a dokonce i jedna skoro plná, vrací se raději zpět za řidičem a modlí se, aby se autobus dal znovu co nejrychleji do pohybu. Má s podobnými zájezdy zkušenosti a ví, že někdy je lépe se příliš neangažovat a že po jedné či dvou hodinách se dostaví chuť zpívat námořnické písně, pak kolektivní útlum a zmožení účastníci zájezdu nakonec ani nebudou vědět, kdy za sebou nechali hranice téhle země. Podezřívavost a tak trochu i zakrnělá národní hrdost za chvíli převládne nad obchodním duchem i u milovníků Turbotronu. Možná že uvnitř zájezdové komunity zaúřadovala dívčí solidarita. Jeden z Moravanů se proto chápe dosud skoro plného pětilitrového demižónu červeného vína (objevil se jako na zavolanou pod zadním sedadlem a ke všemu se zdá, že obsah už nemá tu nejlepší kvalitu, takže jej lze snadno postrádat) a požaduje návrat zapůjčených dívek. Demižónek nabízí jako odškodné. Dánové neochotně

105

vyjednávají, strhne se kvůli tomu mezi nimi i menší hádka, protože dívky jsou stejně jen dvě a vína by bylo celkem dost pro všechny. Jedné ze zapůjčených dívek (rusovlásce) se přitom podaří v nestřežený okamžik vyskočit ven z autobusu. Vyjednávač to považuje za akt dobré vůle a odevzdává demižón v marné naději, že se objeví i druhá dívka. Blondýnce se už ale ani ven moc nechce. Vratce se točí v uličce mezi sedadly, její halenka kamsi zmizela a skromná černá podprsenka brzy padá na podlahu. S nepřítomným zalíbením klesá do náruče nejbližšího mladíka s mužným knírkem a bez ostychu nabízí jeho ústům své malé prsy. Ostrý stisk zubů ji vymrští opět do uličky, ale několik párů rukou ji opět tlačí zpět na mladíkův klín. Odněkud opět připutovala láhev s milosrdně znecitlivujícím obsahem. Dívčino vědomí je sice matné, ale přesto si uvědomuje, že se v jejím klíně děje cosi nepatřičného. Vyjednavač, který do útrob dánského autobusu pořádně nevidí a nemůže tedy správně zhodnotit situaci, nakonec nad vším pokrčí rameny, mávne naštvaně rukou a chopí se lehce vrávorající rusovlásky, aby ji odvedl tam, kam patří. K dalšímu vyjednávání má v úmyslu vzít si s sebou pár pomocníků. Najednou se ozývá hluk: mužské hlasy, útržky popěvků a řinčení železa. Ve zlobných výkřicích lze nejlépe porozumět slovům: „Na endlich, da sind die blöde Dänen!“ Mezi stojícími auty se proplétá parta zhruba dvaceti mladých mužů oblečených převážně v tmavých kožených bundách s gotickými nápisy „Deutschland siegt“ na zádech. Řinčení pochází od řetězu, který za sebou vleče jeden z mladíků po zemi. Jejich domovský autobus stojí asi o tři sta metrů dále směrem na Prahu. Nuda i rostoucí kolektivní žízeň je vyhnala ven jako průzkumný oddíl. Původně se měli porozhlédnout, jestli není někde blízko vhodné občerstvovací místo či prodejní stánek. Mají pocit, že kolem něčeho takového před pár desítkami minut krokem projeli. Mnoho pití jim už nezbylo, protože se nemohli zásobit na hranicích, kde se jejich řidiči nechtělo zastavovat. Jen několik z nich proto třímá v ruce pivní láhve, ve

106

kterých toho ale již moc není. Stánek nenašli, zato však svoje úhlavní nepřátele. Zastavují se asi dvacet metrů od autobusu Dánů a zamračeně zkoumají možnosti, jak jim něco provést. Vidí, že uvnitř vozidla je nějaký zvláštní ruch, ale nejsou schopni hned rozpoznat, co se to tam vlastně děje. Mladí Němci a jejich prázdné pivní láhve neunikají ani pozornosti Moravanů, kteří zapomínají na zajatou dívku a okamžitě projevují obchodního ducha. Zásoby alkoholu se již sice také tenčí, ale přesto se pohotově najdou dvě zachovalé půllitrovky švestkového destilátu a jsou prodány za lichvářskou cenu. Láhve za chvíli kolují v hloučku a jejich obsah je s klokotáním proléván zanícenými hrdly. Němci znalejší místních poměrů komentují nezvykle silný destilát pochvalnými výkřiky „Na ja, die Sliwowitz!“ a hlasitým říháním. Nejbližšímu autu, za jehož volantem sedí neškodně vyhlížející starší muž, který se ostatně třese strachy, hbitě a jaksi mezi řečí ulamují jeho pozoruhodně dlouhou anténu. Přistupují k dánskému autobusu a rázně tlučou ukořistěným prutem do skel. V příkopu se jim náhodou podaří najít ještě kus armovacího železa a ulomený výfuk. Potom si najednou všimnou, že se uvnitř autobusu potácí napůl obnažená dívka. „Die Sauen haben drinnen ganz schöne Unterhaltung, ‘ne besoffene Schlampe!“ Němci by si také chtěli trochu zašpásovat. Osazenstvo dánského autobusu konečně zaregistrovalo, co se děje venku, odvrací pozornost od improvizované erotické show a začíná se rojit u východu z autobusu. Polonahá dívka, o kterou již nyní nikdo nemá zájem, je téměř proti své vůli vynesena proudem těl ven z vozidla a nějakým zázrakem neupadne a odpotácí se správným směrem ke svodidlu. Čísi ochotné ruce ji okamžitě uchopí a vtáhnou do autobusu z Hradiště ještě dříve, než se smějící parta Němců vzpamatuje z údivu a rozhodne se dívku polapit pro svou vlastní zábavu. Část turbotronové mládeže začíná připravovat pomstu, ale připadá jim historicky nepatřičné přidat se právě na stranu Němců. Později bude třeba ještě nějaká příležitost. O dánský autobus se

107

proto jen rozpleskne několik rajčat a obložených housek vyhozených ze dveří. Řidič v předtuše nějaké katastrofy odmítá nechat dveře dál otevřené. Modlí se, stejně jako jeho dánský kolega, aby se fronta aut hnula kupředu. Horké moravské makovice jsou však pro tento okamžik uchlácholeny a hoši i dívky se vzrušeným zájmem sledují, jak se vyvíjí střet mezi Němci a Dány. Znásilněná dívka, kterou hoši prohlásí „prostě za blbou, že se nechala ožrat a ojet“, je zaopatřena různými součástkami oděvů svých kamarádek. Chvíli srdceryvně pláče, aniž přesně ví proč. Potom se vyzvrací na podlahu pod sedadlo (kdosi pořádkumilovný to začne s hysterickým nadáváním utírat) a konečně usíná tvrdým spánkem z přemíry alkoholu. Hlavu má položenou na rameno podobně zmožené rusovlásky, která si příchodu své kolegyně sotva všimla. *** Dánové a Němci na sebe chvíli nevraživě hleděli, ale potom se ozvalo několik šťavnatých germánských nadávek a strhla se mela, o které jistě i mladší lidé přítomní v okolních autech jednou budou s výstražně vztyčeným prstem vyprávět svým vnukům. Zejména, když se vnukové budou chystat na fotbalový nebo rockový zájezd. Fyzický střet začal tím, že jeden z odvážnějších Němců rychle vyrazil dopředu, vycenil zažloutlé zuby jako rozčilený orangutan a přetáhl jenom tak z legrace těžkým řetězem záda nejbližšího Dána. Ten se sice dokázal úderu částečně vyhnout, ale přece jen mocně zavyl a odpotácel se kousek dál, kde si začal ohmatávat ledviny a přepočítávat bederní obratle. Ze ztichlého dánského houfce potom jako přiměřená odpověď vyletěla prázdná litrovka od slivovice a s udivující přesností zasáhla svým plochým dnem největšího Němce do nosu ozdobeného stříbrným kroužkem. Při nárazu skla na kov mohli nejblíže stojící zaslechnout tiché cinknutí. Láhev potom sklouzla na zem a kupodivu zůstala v celku. Rozzuřený Němec se zploštělými krvácejícími nozdrami se jí v nastalém tichu okamžitě chopil, mocně se rozmáchl a mrštil jí po dánském

108

autobusu. Láhev neškodně prosvištěla nad jeho střechou, zázrakem minula za ním stojící auta a kdesi daleko se roztříštila o povrch vozovky v protisměru. Svým způsobem to byl pozoruhodný sportovní výkon. Několik Dánů se do ticha posměšně zachechtalo. Jeden si dokonce zaťukal prstem na čelo a zparodoval vrhačovu akci. Pak z jejich hloučku vyletěla druhá prázdná láhev, tentokrát od whisky, a zasáhla téhož Němce s žuchnutím do břicha. Ten se s heknutím posadil na zem a vypadal dost dezorientovaně. Jeho žaludek se po nečekaném úderu obrátil a na asfaltu se objevila neestetická kluzká louže ozdobená kapkami krve z rozbitého nosu. Vypukla vřava. Poněkud zostuzení Němci se rozhodli neplýtvat lahvovým střelivem, protože správně předpokládali, že jejich protivníci ho mají k dispozici podstatně více, a začali si vyhrnovat rukávy. Dva si nachystali vystřelovací nože a jiní tři urazili o svodidlo dna svým pivním láhvím, ve kterých už stejně nic nezbylo. V okolních autech se spěšně zavírala dosud pootevřená okna a lidé se od nich odtahovali co nejdále. Děti byly přesazovány na bezpečnější stranu, některé dokonce baleny do dek nebo jim byly přetahovány přes hlavu čepice. Otcové rodin usilovně přemýšleli, kde by honem našli něco tvrdého a pádného, čím by své rodiny mohli v případě potřeby bránit. Většina z nich dospěla ke shodné představě velkého autoklíče nebo tyče používané k zajišťování volantu proti zlodějům. Dva řidiči a jedna pohledná řidička si připravili spreje s pepřovým plynem. Jeden movitější občan si přichystal plynovou pistoli a jeden ještě movitější revolver značky Browning, nabitý ostrým střelivem. Jiný z přítomných občanů začal intenzivně přemýšlet, ke které straně by se měl přidat, protože se mu tento způsob zábavy již od raného mládí velmi zamlouval. Ze dvou německých aut nacházejících se v bezprostřední blízkosti vystoupilo několik odhodlaných mladých mužů, rovněž v kožených bundách s nezbytnými třásněmi, nápisy a cvočky, aby posílili ve druhém sledu útočnou německou formaci. Dánové měli pak sice stále ještě číselnou převahu, ale tato výhoda byla

109

znehodnocena jejich poněkud subtilnějšími postavami a obavami o osud autobusu, který je měl ještě dopravit domů. Potyčka během několika okamžiků přešla v boj muže proti muži. I na dánské straně se objevilo několik nožů a skleněných střepů. Vyzbrojení mladí muži se s určitým smyslem pro fair play postavili proti obdobně vyzbrojeným mužům a začali kolem sebe poskakovat jako kaskadéři v akčním filmu. Zbytek obou výprav se pustil do volného pěstního souboje s prvky thajského boxu. Řidič dánského autobusu začal navíc rytmicky troubit na klakson a průvodce cosi marně vykřikoval ze dveří autobusu, ale nikdo mu nevěnoval pozornost. Troubilo i několik vzdálenějších osobních aut v marné naději, že se takto podaří přivolat zásahovou policejní jednotku či přímo útvar rychlého nasazení. O něm se však dosud rozhodovalo, zda a kde má být nasazen. Telefonáty z místa rvačky rozhodování naštěstí urychlily. K již zmiňovanému rozbitému nosu brzy na německé straně přibylo několik povrchových řezných ran, krvavých boulí, jedna kopancem zhmožděná hýždě a dva vyražené přední zuby, které kdosi se smyslem pro estetiku odkopl pod nejbližší stojící auto. Na dánské straně bylo sice o něco méně krve, zato však větší počet podlitin způsobených řetězem nebo jinými předměty posbíranými po okolí. Jeden Dán ovšem po úderu do hlavy jen tiše skučel, potácel se a musel být odveden do nitra autobusu. Zde začal obracet oči v sloup a upadl do mdlob. V tomto stavu byl za několik hodin naložen do sanitky. Je nutno doplnit, že o tři dny později zemřel v Brně na následky krvácení do mozku. Byl připsán jako poslední do seznamu obětí této osudové noci. Vzdálený, avšak stále sílící rachot přicházející z výšky naštěstí poněkud zchladil vášně. Skupinky se od sebe oddělily a snažily se zjistit, co se to vlastně děje. Nejsnaživější rváči byli od sebe odtrženi svými kamarády. Nad hlavami se jim najednou objevil zářící vrtulník letící směrem od Brna. Zdravotnický vrtulník považovali mladíci za policejní, protože červený kříž nebylo vidět. Účastníci rvačky navíc podlehli iluzi, že pozornost policie vzbudili právě oni.

110

Dánové s výkřiky „Polís!“ naskákali zpět do svého autobusu, kde si počali ošetřovat utržené rány. Němci, kteří křičeli „Policaj!“, byli v určité nevýhodě, protože jejich autobus byl daleko, takže se spokojili jen s tím, že rychle rozbili dánskému autobusu obě stopky a pak se v malých skupinkách vydali zpět ke svým. Někteří si drželi pochroumané části těla, jiní se pustili do bojového zpěvu a začali se rozhlížet po nějaké snadnější oběti. Podnikatel vlastnící Browning se při pohledu na ně rozhodl, že zbraň už nebude vracet do pouzdra, ale nechá si ji připravenou někde po ruce. Pohledná řidička si ale s úlevou vydechla a odložila černé brýle i šátek. *** Zhruba dvě stě metrů od rvačky, která se strhla mezi Němci a Dány a kterou po celou dobu se zaujetím sledovali hoši a dívky z Uherského Hradiště, uvízla na vnitřním pruhu dálnice sanitka mířící do Brna. Je obsazena jedním starším řidičem, pološíleným nastávajícím otcem, jenž právě dopil dvoudecovku rumu, kterou si vzal prozíravě s sebou, a křičící mladou ženou. Už nejméně před hodinou měla být na sále v porodnici v Brně. Plodová voda odešla již před řádkou hodin a porodní bolesti přicházejí ve stupňujících se drtivých vlnách. Muž drží rodičku za ruku, ale neví, jak by jí mohl jinak pomoci. Chvílemi se tluče pěstí do čela, chvílemi se snaží svou trpící ženu neobratně utěšovat. Je vyděšený, protože už před několika měsíci říkali doktoři cosi o tom, že porod možná nebude jednoduchý. Mladá žena je prvorodička, která si sice přečetla několik příruček o tom, co ji asi čeká, ale teprve nyní pochopila, jaké to je ve skutečnosti a navíc bez odborné pomoci. Mezi návaly bolesti pláče strachem a volá maminku nebo svého muže. Řidič sanitky vztekle lomcuje s tiše praskající vysílačkou, kterou má přišroubovanou nad hlavou. Žádný zázrak se ale nestane. Přístroj měl být v garážích vyměněn již včera, kdy přestal fungovat, ale z různých příčin k tomu nedošlo. Nejsou lidé, respektive jsou, ale někde jinde, než by měli být, nebo neumí to, co by měli umět. Řidič, podobně zoufalý jako nastávající otec, nakonec vyskočí ven

111

z vozidla a začíná obcházet nejbližší auta. Ťuká na okénka a vysvětluje situaci. Ne, nikdo z řidičů nebo z pasažérů okolních aut nemá lékařské vzdělání a není ochoten nějak pomoci. Snědý řidič mířící s celou rodinou nejspíše někam na Balkán zuřivě nesouhlasně gestikuluje ještě dříve, než řidič sanitky dokáže vyslovit jediné slovo. Teprve řidič staršího modrého renaultu s jihočeskou značkou dostává spásný nápad použít svůj mobil a předává hovor řidiči sanitky. Ten se snaží dispečinku vysvětlit, kde se právě nachází a jaká je situace s rodičkou. Ano, ovšem, zachovat klid, pošlou vrtulník co nejdříve, ale problémy jsou i jinde, spousta zraněných. Ze sanitky se ozývají stále silnější a zoufalejší výkřiky. Dvě ženy z nedaleko stojící červené škodovky se dovtípily, v čem bude nejspíš problém, a našly v sobě dost odhodlání, aby vystoupily ze svého auta odstaveného na krajnici a vlezly do jasně osvětleného nitra sanitky. Udělají v dané situaci jedinou rozumnou věc: Vyhodí nekompromisně ven nastávajícího otce, který si kleká na mokrý asfalt a buší do něj pěstmi v náhlém návalu lítosti tak dlouho, dokud jej bolest otlučených kloubů a rozedřené kůže nepřivede částečně k rozumu. Řidič sanitky se rychle vrací zpět a s jistou úlevou v hlase oznamuje, že vrtulník přiletí snad během půl hodiny. Je rád, že u rodičky jsou nyní alespoň dvě rozumně vypadající ženy. V tom okamžiku nad nimi náhodou přelétá policejní vrtulník, řidič se na něj snaží mávat, poskakuje dokonce na místě, ale zůstává pilotem nepovšimnut. Není mu vůbec jasné, zda je v tom zmatku ten správný vrtulník najde. Do výkřiků rodičky se najednou mísí slabý dětský pláč, žena omdlévá a plodové lůžko nechce opustit její tělo. Přítomné ženy proto přeřezávají kapesním nožíkem pupeční šňůru a oba volné konce opatřují uzly. Pokoušejí se pomoci placentě ven, ale nemají představu, jak se to má správně dělat. Muselo něco prasknout, protože z ženina lůna se začíná řinout nekonečný pramének krve. Řidič také neví, co se má v takovém případě udělat, protože je u sanitní služby poměrně krátce, do zdravotnického kurzu sotva začal chodit a s ničím podobným se dosud nesetkal.

112

Zakrvavený novorozenec je okamžitě zabalen do čistého prostěradla a pokrývek, které jsou v sanitce k dispozici. Mladá žena pomalu ztrácí krev a bledne. Došlo asi k něčemu, k čemu dojít nemělo. Její muž se opírá o vlhkou karosérii a hlasitě kvílí, protože porozuměl, o čem spolu mluvily obě ženy uvnitř. Z jednoho blízkého auta se v tom okamžiku ozývá salva pubertálního smíchu a vzápětí se odtamtud ozve několik ostrých mužských i ženských slov následovaných plesknutím pohlavků. Smích okamžitě utichne a už se v nejbližších desítkách minut znovu neozve. Z přerušené bitky u autobusů se kolem sanitky vrávoravě vrací zpět ke svým jeden z Němců. Zabloudil náhodou do protisměru, ve kterém stojí sanitka. V ruce svírá jakousi tmavou láhev. Z otevřené tržné rány na čele mu stéká přes napuchlé obočí srážející se krev. Když míjí sanitku s blikajícím majáčkem, o kterou se opírá zoufalý muž, kupodivu pochopí, o co tu asi jde, a zmocní se jej mužská solidarita. V láhvi, kterou má v ruce, povzbudivě šplouchá několik decilitrů ukořistěné whisky – osobně ji vyrval z ruky nějakému nepozornému Dánovi už hodnou chvíli před tím, než se nad hlavami rváčů objevil vrtulník. Jako zázrakem svou kořist uchránil v celé té vřavě. Přistrkuje láhev k ústům naříkajícího muže a ten se jí žádostivě chápe a dlouhými doušky ji skoro do dna vyprazdňuje. Řidič sanitky, snad aby dal najevo svou příslušnost ke zdravotnickému stavu, ovíjí mezitím Němci hlavu obvazem a nadává mu do ožralých prasat. Fotbalový bukanýr si ale mezitím ještě více oblíbil nešťastného otce. S očima plnýma opileckých slz jej plácá tlapou po zádech a huhlá přes opuchlé rty neustále „Gut! Gut, es wird schon gut, Kumpel!“ Muž se trochu vzpamatuje, ale když chce ukázat Němci svého potomka a bezvládnou ženu, dobrovolnice, které drží hlídku u sinající rodičky a křičícího dítěte, mu zabouchnou dvířka sanitky před nosem. Zbytek whisky se pak ztrácí v mužově hrdle a on najednou neví, kde a proč vlastně je. Chytají se s Němcem vzájemně kolem ramen, mávají rukama a potácejí se kamsi opačným směrem, než leží město Brno.

113

Řidič sanitky za odcházejícími ještě cosi vztekle křičí, ale v lomozu klaksonů, kleteb řidičů, kteří už dávno a dávno měli být někde jinde, vzdálených výkřiků a občasného túrování motorů nejsou jeho slova slyšet.

114

Intermezzo VI – Dálnice je ještě delší Polky rozhodně nechtěly mít nic s Borisem, držícím v ruce pyšně láhev vodky, mračily se, ťukaly si na čelo a odmítaly vystoupit z auta. Jenom mávaly rukou, aby šel dál, a začaly dokonce cosi křičet, když Boris položil ruku na kliku dveří. Předtím dopadl podobně i u mikrobusu s německými mladíky, kteří toho už asi také měli dost a byli uvnitř na svých místech. Při pohledu na Borise rychle zatahovali záclonky. Obě odmítnutí jej dost roztrpčila. Za pár okamžiků minul Boris i místo, ke kterému se před nějakou chvílí propracoval s Gerhardem. Zde se v něm probudila nezdolná ruská duše. Pocítil hrdost nad tím, že jej alkohol nezlomil tak jako Gerharda. Proto se trochu napil ze své láhve a pokračoval rychlejší chůzí dále do neznámého terénu. Ze stojících aut jej s podezřením sledovaly desítky párů očí. Kdosi na něj dokonce výsměšně zavolal, ale bylo to v řeči, které Boris nerozuměl, takže tomu nevěnoval žádnou pozornost. Po půl kilometru chůze došel k dalšímu fotbalovému autobusu. Zde už byli lidé spíše jeho věku, včetně několika žen. Hlouček postával kolem otevřených dveří. Lidé pokuřovali, smáli se, drželi se vzájemně za ramena, chraplavě prozpěvovali a i zde kolovala jakási láhev. Borisova láhev se zapojila do kolování také a zmizela. Kdosi potom se smíchem vtiskl Borisovi do ruky litrovku se zbytkem sladkého červeného vína a popostrčil jej zase dál. Boris nevnímal drobný déšť a příliš ani to, že najednou pije místo vodky víno. Za chvíli byla láhev prázdná a velikým obloukem odletěla kamsi do příkopu, kde narazila na něco tvrdého a s řinčením se rozbila. Náhle se Borisovi na okamžik projasnila hlava, kterou proběhla znepokojivá myšlenka, že se už asi přece jen moc vzdálil od svého autobusu a že by bylo rozumné vrátit se zpět. Gerhard tam už určitě vyspává, pomyslel si s jistou závistí. Nerozhodně chvíli chodil sem a tam. Nakonec si ale cosi zabručel, zamával oběma rukama jako větrný mlýn a vydal se původním směrem. Měl opět dojem, že tam 115

někde daleko by mohlo být něco zajímavého, že by mohl objevit příčinu toho, proč vlastně všechna ta auta zůstala stát. Vítr se na chvíli utišil, i drobný déšť ustal a Borisovi se šlo docela dobře. Jenom litoval, že už nemá co pít. Ubezpečil se pracně, že má peněženku stále na svém místě a že si tedy bude moci ještě něco koupit, pokud se naskytne příležitost. Po pěti minutách narazil Boris na další veselou společnost, která jej ochotně přijala mezi sebe. Tentokrát to byli organizovaní kluboví fanoušci z Magdeburku, dobře zásobení pálenkou i slabým vodnatým pivem, které jim s nekřesťanskou přirážkou prodával řidič jejich autobusu. Boris vyhrabal z kapsy nějaké drobné a jedno pivo si také koupil. Když se mu podařilo vykoktat, že jede do Lipska a že jeho autobus je kdesi daleko vzadu, řekli mu, ať si z toho nic nedělá, že mají trasu naplánovanou také přes Lipsko a že může jet při nejhorším s nimi. Posadili jej do autobusu vedle robustní obrýlené blondýny, která už měla také dost vypito. Slepené vlasy jí padaly do čela a linul se od ní téměř živočišný pach smíšený s alkoholickými výpary. Něco mu mazlivě zašeptala do ucha a hladila jej masitou rukou po stehně. Boris její řeči moc nerozuměl, ale poslouchalo se to docela příjemně. Měl dojem, že by mohl blondýnu také obejmout a že by si možná mohl dovolit i víc (okolí je nenápadně pozorovalo, protože s dotyčnou dámou už mělo určité zkušenosti), ale cosi mu stále připomínalo, že by to dělat neměl. Navíc se mu začalo dělat zle od žaludku. Odsunul ruku, která mu zabloudila až do rozkroku. Nějak se mu podařilo dostat se ven z autobusu a odvrávorat pár metrů bokem. Tentokrát svůj žaludek nevyprazdňoval z kolegiality, ale z vlastní ryzí potřeby. Když se chtěl za chvíli vrátit zpět a sednout si na jiné místo, nikdo mu už neotevřel dveře. Vykřikl tu nejsprostější ruskou nadávku, na jakou si jen dokázal vzpomenout, ale v odpověď se z autobusu ozval jen zlomyslný smích. Jako stroj se potom vydal na další cestu.

116

VII. Občané mají právo na informace – 23,00 Praha hlava království, Praha zlatá, stověžatá, Praha matka měst, Praha celoplošných televizních kanálů. Noční zpravodajství podle neomylných „peoplemetrů“ velmi sledované televizní stanice HipHop TV Five-Star Bohemia s. r. o. (dále jen Hip-Hop TV) je těsně před začátkem. Sušenkové, žvýkačkové a jogurtové reklamní šoty se chýlí k závěrečnému orgasmu. Jako poslední vyráží do marketingové zteče záchodová Superkachna Antibac. Moderátor zpravodajství má před sebou útlou červenou složku s poznámkami vytištěnými mimořádně velkým písmem, aby nepůsobil při čtení krátkozrakým dojmem. Brýle mu zakázali, protože by v nich vypadal příliš usedle, a kontaktní čočky mu dnes ráno v nestřeženém okamžiku spolkl nevychovaný pes jeho přítelkyně. Nové čočky, s tím správným módním modrým odstínem, budou k dispozici až v pondělí. Takový šlendrián! Stejně ale s těmi starými vypadal jako leklá ryba, vedení mu už dokonce cosi takového naznačilo. „Dnes vyplkáváš jako první a jestli mě budeš zase pod stolem kopat, tak si mě nepřej,“ obrátil se mediální muž na svou kolegyni, která zatím stála bokem, mimo zorný úhel kamer. V odpověď přišlo jen neurčité zavrčení. Z režie se ozývá nikotinové zakašlání a otrávený rejžův hlas „Jedeme, kamera!“. Ve stejném okamžiku v desítkách tisíc dosud bdících domácností, v hotelových pokojích a tu a tam i někde v autě na patřičně připojeném palmtopu, prostě všude tam, kde chtějí být co nejvíce in a sledují právě proto pravidelně stanici Hip-Hop TV, se objevuje na obrazovce moderátor Frank Berman (občanským jménem František Pivínek). Je to populární muž, jehož retušované fotografie se pravidelně objevují na obalech časopisů pro ženy v domácnosti i kanceláři. Každý den dostává v průměru deset dopisů od ctitelek. Jeho vlasy jsou přepečlivě napomádované a v zátylku stejně pečlivě svinuté do lesklého útvaru připomínajícího zákusek zvaný prostým lidem větrník. Jak je v této 117

křečovitě nekonvenční televizní stanici zvykem, kolegyně moderátorka (mediálním jménem Rita Sluncová, občanským Marie Houžvičková, každý pramen jejích vlasů je jiné barvy a trčí dle poslední módy do jiného směru) přibíhá zdánlivě udýchaná ze zákulisí a usedá prudce na svůj stolec. Vrhá krátký koketní pohled do kamery (mihnutí dlouhých řas, osamělým mužům u televizorů se trochu zvedá tlak, ostatní otráveně vrčí). Rita současně naznačuje výmluvným gestem, že si při tvrdém dosednutí jakoby narazila zadeček, nepochybně velmi půvabný a křehký. V desítkách tisíc domácností i jinde, kde se sleduje pravidelně Hip-Hop TV se ozývá veselý smích diváků vděčných za každou pitomost. Okamžiky pravidelného lechtání nervů opět nadcházejí. Rita se pouští do svého moderátorského díla, protože podle rozpisu zpravodajské dramaturgie dnes začíná ona a Frank si musí nechat všechno líbit. Zítra se to zase otočí a Frank jí bude nutit pivo, které ona zásadně nepije. Nebo se jí bude ptát, kterým vícebřitým strojkům na holení dává přednost, co si s nimi bude holit, a jaký je její názor na jakousi převoněnou kolínskou, která udělala posledně jejímu příteli úpornou vyrážku. Už se nikdy nenechá chytit na reklamy pouštěné do éteru jejími chlebodárci. Vedení je nutno přičíst k dobru, že před podobnými výrobky své zaměstnance někdy varuje. „Zdravím vás, lidičky! Zdravíme diváky-hiphopíky. Zase jsem se trochu zapovídala s Marion, však ji znáte, dělá informace o těch šikovných věcičkách, co drží, nepohnou se, nezradí vás a jsou jako samet, SUPER TWEETY, žádnej podraz, žádný dlouhý svetry, žádný nepodařený plíny, však to prostě znáte. Ale, co to tady melu, božínku, čas běží. Jedeme, Franku, ať se to sype do éteru. Ježíši, on se ten hodňoušek zase červená. Jistěže si žádné SUPER TWEETY nemusíš kupovat, hlupáčku. Ty jsou jenom pro nás, pro skutečné dámy. Tak copak tam máš pro nás dnes nachystané? S chutí do toho a půl je hotovo, tak to říkávala moje starostlivá babička, když ukládala dědečka po flámu do postele.“

118

Frank dává najevo, že je potěšen uděleným slovem i koneckonců tím, že si nemusí kupovat dámské vložky SUPER TWEETY a že Rita-Máňa konečně přestala s tím povinným odporným žvaněním. Je trochu nesvůj, protože dnešek zatím nepřinesl žádnou pořádnou loupež nebo sexuálně motivovanou vraždu. Dokonce ani v širém světě se dnes nikde pořádně nestřílelo a nekradlo. Pouští se o překot do obvyklého zpravodajství a snaží se co nejčastěji usmívat do kamery. Zvlášť zdařilé úsměvy jsou provázeny minireklamou na známou zubní pastu TEETH-SEXIEST. Frank to má honorováno takříkajíc od kusu. Nyní je však třeba v hutné kostce rekapitulovat, co podstatného přinesl uplynulý den a co přitom diváka nerozladí a nezpůsobí jeho politickou dezorientaci. Lid je znaven prací a touží po troše kvalitní zábavy a snad i optimistických informací. „Tak především tu je, milí hip-hop diváci, jedna aktualita ze severních Čech, z Liberce. Máme tu zase problém s mládeží. Dva uzenářští učni se tam domluvili na neoblíbenou mistrovou a v noci ji honili po parku s punčochami přetaženými přes hlavu. Mistrová z toho dostala málem infarkt. Rychlý zásah městské policie, která byla upozorněna na nezdárné mladíky údajně bezdomovcem, učinil řádění těchto výtečníků přítrž. Naše kamera byla na místě včas, jak už je naším zvykem.“ Objevují se záběry na hrdě si vykračující městské policajty, kteří odvádějí jakési vyholené mladíky v poutech. Mladíci kolem sebe vrhají pyšné pohledy, protože budou v televizi. Potom se objevuje neurotická brunátná tvář postižené dámy. Slyšíme něco o její hypertenzi a o chlapcích z rozvrácených podnikatelských rodin, kteří to mají těžké. Stát by měl učňům věnovat více pozornosti i peněz, aby si mohli najít po nocích nějakou ušlechtilejší zábavu. Kvalita libereckých párků, salámů a jiných uzenářských skvostů ovšem v žádném případě ohrožena nebude. Objevuje se i otec jednoho z mladistvých delikventů a vehementně ujišťuje reportéra, že musí jít o nějaký hrozný omyl, že jeho syn by nikdy nikomu… V polovině věty střih a jede se dál.

119

Již s mnohem větší pečlivostí je připravena reportáž o alternativně pojatém porodu slavné herečky Jennifer Hurricane, původně Jany Horáčkové z Pyšel. Nejen kanadsko-americká NHL, Premier league a Bundesliga, u kterých se to stalo již dlouholetou tradicí, nýbrž i Hollywood je v poslední době pojímán jako téměř ryze česká záležitost. Nedávno si star koupila přiměřeně rozkošnou vilku v Beverly Hills, které přistavěla příšernou věžičku a dala jí s jistou nostalgií jméno Carlstone (Karlštejn). Bydlí tam i s ochočeným jaguárem Joem a novým životním partnerem, rovněž Joem a rovněž ochočeným, i když asi jen přechodně. Jedno manželství na udržení popularity nemůže v lůně šoubyznysu stačit. Jenny nikdy neví, kdo k ní přijde, když vykřikne „Joe“! Je to reportáž kompletně převzatá ze zahraničních zdrojů mediální vaty, ale vsunuté sekvence s moderátory Hip-Hop TV vytvářejí iluzi původní reportáže. K triumfálnímu porodu se silikonová diva odhodlala na nejlepší a nejdražší kalifornské klinice, která pro ty nejzámožnější mladé dámy organizuje porody v roubených (klimatizovaných) stájích za přítomnosti indického hovězího dobytka, ovšem pečlivě preparovaného nezmiňovanými antibiotiky. Data porodů jsou ovlivňována pomocí osobních horoskopů. Porodní sál je stíněn velikou dřevěnou pyramidou proti škodlivé kosmické energii. Pyramida naopak koncentruje kladnou živou energii, která je vysílána přítomnými dobytčaty a nedalekým sekvojovým lesíkem. Tato životodárná energie je nezbytnou podmínkou pro úspěšný porod, což každý „komplementárně medicínský“ porodník dávno ví. Na archivních záběrech se svámí dr. Robertson, výmluvný manažer kliniky, dušuje, že toto prostředí je nabito vitální energií prána nejvyšší a neustále prověřované kvality a že rodičky i miminka ji absorbují jako divá a hromadí si ji do zásoby pro svůj další život. Ukazuje svazky děkovných dopisů a několik namátkou vybraných slavných podpisů, z nichž jeden pochází i od blíže nespecifikovaného lámy. Ne, ten na klinice samozřejmě nerodil. Rozhovor byl poskytnut v zimní zahradě kliniky za přítomnosti

120

půvabné opičky Heather. Tvoreček má slušivé bílé kalhotky a načechrané červené licousy a je rozhodně mnohem zajímavější než slavný porodnický guru, jehož obličej silně připomíná čerstvý bavorský vdoleček. Navíc má opička Heather ještě chápavý ocas, čímž se guru pochlubit nemůže. Další záběry pocházející z alternativní kliniky ukazují bílé kravky zebu s elegantními pytlíky pod ocasy — o čistotu se starají úhlední nefalšovaní Indové v bílých řízách, které krásně kontrastují s jejich snědou pletí, dřevěnými dekoracemi a zeleným krmením v mramorových žlabech. Všichni zaměstnanci kliniky jsou pochopitelně vegetariáni. Teprve potom je ukázána šťastná Jenny v půvabné krajkové košilce renomované značky, krátce po jednom z prvních krmení malého Lionela. Její přednosti jsou díky silikonu i tvorbě mateřského mléka skutečně ohromující. Právě díky těmto přednostem se Jenny ve svých filmech obejde jen s naprosto minimálními dialogy. Chvílemi je trochu poznat, že záběry dobytčat motajících se v pozadí šťastné maminky s miminkem a naparujícím se současným manželem, jsou trikové. O takové věci se však zajímají jen odborníci. Dobytčata jsou ve skutečnosti od rodiček oddělena tlustou skleněnou stěnou, kterou neprojde ani zakrslý virus. Část kliniky je navíc dobytčat zcela prosta. Komplikovanější porody se samozřejmě odehrávají v křídle kliniky, kde žádná dobytčata nejsou, kam nechodí novináři a kde vládnou s guruovým požehnáním konvenční lékaři. V druhé části zpravodajství se obšírně hovoří o bankrotu několika menších bank z českého venkova, potažmo z Olomouce a Hradce Králové, které byly jakýmsi záhadným způsobem vzájemně propojeny a zapomněly zbankrotovat již před několika lety, kdy se o nich začalo mluvit a udělal se nad nimi kříž. Žádná velká senzace to jistě není, spíše zpravodajská povinnost. S výjimkou úplných idiotů a naivních vesničanů si do oněch bank v poslední době stejně nikdo neukládal žádné peníze. Jeden z padlých ředitelů, který kupodivu vypadá dost nešťastně (je skutečně na mizině, ponecháme-li stranou nějakou tu vilku a pár

121

milionů ve Švýcarsku), se cosi pokouší marně vysvětlovat do mikrofonu. Pro povykování reportéra Pertlíka, zvaného u konkurenčních televizních stanic Potrhlík, mu však stejně není nic rozumět. Zlatého hřebu zpravodajství se ujímá švitořivě reportérka specializovaná na popkulturu a společenskou kroniku. Tato skutečně atraktivní dáma, Miss Média před šesti lety, vlastní společně se svým milencem též poměrně populární časopis pro osobní sekretářky a manažerky – Bohemian High Society Today – České výšiny. Dnes ale není na pořadu zpravodajství žádná zajímavá recepce, na které by se zkonzumovalo rekordní množství langust a humrů dovezených letecky pokud možno až z Nového Zélandu. Dnes se servíruje exkluzivní rozhovor se členy skupiny Turbotron přímo z terénu. Impozantní „Giant“ Ted Turner, ikona mladých asociálů, má hlavní slovo. Na sobě má svou slavnou oranžovou tuniku zvící malého stanu, s černými goticky pojatými písmeny G. T. T. na hrudi. Šklebí se do kamery jako šťastná gorila – ostatně to má dobře nacvičeno. Moderátorka, která se Tedovi evidentně líbí, hbitě překládá jeho citové výlevy nad Prahou a skvělým publikem, tím úplně nejlepším na světě. Ano, jistěže si dal české pivo, Tuborg Pilsen, dva roky se na ně těšil jako malé dítě. Tedova prasečí očka vesele šilhají na moderátorku, přesněji do jejího odvážného výstřihu. Milostná Líza se přitom kolem Teda ovíjí jako hladová anakonda a občas šelmovsky vyplazuje na kameru svůj růžový jazýček, do jehož špičky má umně implantován třpytivý oranžový fosfolit. Dobré denní osvětlení a detailní záběry kamery odhalují její poničenou pleť i přes půlcentimetrovou vrstvu kvalitních líčidel. Ted cení zuby a rezolutně slibuje, že se do Prahy ještě určitě se svým ansámblem podívá, jakmile se jen v jeho kalendáři objeví volné místečko. Jakési ruce jej po těchto slovech začínají navigovat někam pryč ze záběru, neboť je nutno se připravit na vystoupení. Na úplně posledním, tentokrát již nočním záběru vidíme nejznámější členy skupiny v jejich pověstném oranžovém

122

kabrioletu, jenž je po večerním vystoupení pro pražské publikum odveze za policejní asistence o několik bloků dál, kde parkuje jejich autobus, rovněž oranžový – ale zase ne tak moc, aby nebyl příliš nápadný. Playbackoví hudebníci mávají na rozloučenou sevřenými pěstmi s provokativně vystrčenými malíčky (takový je jejich image) a vzdalují se od televizních kamer, aby pokračovali ve svém velkém východním turné. Autobus je však odveze jen do malého, ale dobře hlídaného luxusního hotelu kousek za Prahou, kde budou nocovat. Moderátorka ještě informuje diváky o tom, kolik má který člen skupiny vlastních i nevlastních děti, jaké pořadové číslo má jeho současné manželství a jaký má vztah ke konzumaci hovězího a vepřového masa. Bývalá miss jí sama jen bílé maso králíčků a kuřátek z biochovů. Otázek výživy se pravidelně dotýká ve všech svých reportážích, ať jsou již o čemkoliv a o komkoliv. Zdá se, že dnešní zpravodajství bude pomalu vyčerpáno. Ještě následuje několik lehkých slov o stálém zasedání balkánské mírové konference (nekonečná nuda, televizní diváci se neklidně vrtí a loví v sáčcích s popkornem), o novém generálním tajemníkovi OSN (Rita se beznadějně zakoktá při pokusu vyslovit jeho nezvyklé jméno), o chronickém hladomoru v Súdánu a několika okolních zemích (nuda už více než rok) a o šimpanzích trojčatech v Buenos Aires (také nuda, ale roztomilá). V rohové výseči obrazovky je však již vidět sportovního redaktora Robyho dělat dřepy a mávat rukama. Každý den je dělá stejně, protože to je pochopitelně záznam. Přece tu však ještě něco zajímavého bude! Kratičce ostříhaná asistentka režie s pozoruhodně opáleným poprsím, které sotva halí vypasovaný kostýmek barvy oslnivě bílé, dává moderátorovi do rukou malý lístek a mává do kamery. Pomádová hlava se nad lístkem kroutí v předstíraném úžasu. Rita neví, zda se má smát nebo se tvářit vážně. „Momentíček, momentíček, tenis ještě malou chvilku počká. Robíku, ještě si trochu zacvič, ty kluku svalnatá. Máme tu jednu dopravní zprávičku pro nedočkavce, kteří by ještě chtěli dnes v noci

123

vyrazit za holkama na Moravu nebo dokonce na medvědy do Tater!“ Moderátor významně mrkne jedním okem na svou kolegyni a mužně se zašklebí do kamery. Moderátorka se cudně uchichtne, přičemž také přimhouří jedno oko, položí si pěstěnou ručku na ústa a nakonec vytáhne obočí do nebetyčné výšky. V duchu si však RitaMáňa pomyslí cosi o čuňatech tatranských. „Tatranští medvědi“ jsou totiž, jak známo, populárním lechtivým seriálem, napodobeninou historických německých „lédrhózen“, který se každý pátek vysílá po půlnoci právě na Hip-Hop TV. Seriál je vynikajícím plodem česko-slovensko-amerických uměleckých ambicí. Pouští se i na několika televizních kanálech v blízké cizině. „Takže se na to podívejme. Nějaké problémy prý máme na dálnici na Brno, někde to tam trochu vázne, ale záběry zatím ještě žádné nemáme. Naši reportéři se už samozřejmě snaží dostat na místo okreskami. Je to zase ucpané a nějaké bouračky, vrtulníky lítají nad celou dálnicí. Jsou tam i hasiči, kdesi u Sedmi Křížů, pardon u Devíti. Něco tam má hořet u motorestu – dokonce kamion s nákladem prasátek. Jsou asi i mrtví, takže žádná velká legrace. Situace je nepřehledná. Je to úplně čerstvá zpráva.“ (Je to napsáno menšími písmeny a Berman-Pivínek má strach, že něco přečte špatně. Snaží se získat čas na luštění textu. Konečně najde, po čem se pídil.) „Tak tohle je zajímavé! Řádí tam i zdivočelí Němci a Dánové, kteří byli ve Vídni na fotbale a nějak se dostali k sobě. Děkujeme za pohotovou zprávu našim divákům, kteří neváhali použít svůj mobil! O tom vídeňském klání ještě bude za chvíli řeč, viď, Robe? Policie se do toho asi snaží namočit i příznivce Turbotronu, aby zase zamaskovala svou neschopnost, ale to je tak vždycky. Zítra vám to vylíčíme i s podrobnostmi. Robe, máš konečně slovo.“ Kamera se na malý okamžik přesouvá z Franka na moderátorku. Široký úsměv na její tváři je následovaný reklamním šotem: „Nezapomeňte, holky, na SUPER TWEETY“. Na okamžik se objevuje balíček intimního dámského zboží, kolem kterého nadšeně poskakuje kanárek TWEETY. Následuje několik dalších reklam

124

(žvýkačky, čokoláda se zázvorovou příchutí, světélkující zubní pasta, životní pojistka Superior Post Mortem, přikrývky proti artritidě, revoluční ultrazvuková píšťalka proti molům) a teprve potom se sportovní komentátor vrhá k mikrofonu velikým trikovým skokem. V ruce třímá obrovskou bílou tenisovou raketu. Ve světě tenisového a fotbalového cirkusu se toho událo celkem dost. *** Vysílání televizní stanice Hip-Hop TV sledují s téměř železnou pravidelností dva prostí obyvatelé města Brna, živící se sice jednoduchou, avšak čestnou a potřebnou prací. Jsou to Pepa a Boža Špačkovi. Vysílání stanice Hip-Hop TV jim dnes málem ušlo, protože je byla navštívit dcera Alča a vnučky, které napáchaly zmatek v kanálovém voliči, a Pepa měl co dělat, aby to dal zase dohromady. Ostatně na jiných stanicích nic kloudného stejně není. Pepa a Boža sice nepotřebují být in a ani neví, co to vlastně znamená, protože už mají jen pár let do důchodu, ale je dobré, když jsou tak trošku v obraze, aby bylo o čem porozprávět v práci nebo s příbuzenstvem. Pepa jezdí už léta s rypadly všeho druhu na stavbách a Boža dělá kynuté i bramborové knedlíky ve výrobně polotovarů Hospodyňka s. r. o. Dělá je i doma, dělá je neustále, dělá je ve třech velikostech. Pepa je neustále jí, nejraděj s kačenou a se zelím. Může být ale i husa nebo v nejhorším vepřové žebírko. Žijí spolu již přes třicet let a za tu dobu spolu mentálně srostli. Pepa právě pije lahvové pivo Poltrgajst, protože má druhý den volno, a Boža si škube chloupky na bradě, které v poslední době dost připomínají vousy. Upíjí mírně toxický bylinkový čaj Anežky České, který je výborný na blíže neupřesněné ženské věci. Obé činí pravidelně každý týden v pátek. Dohromady mají Pepa a Boža zhruba padesát kilogramů nad hmotnostní optimum lidí jejich věku a tělesné konstituce. Jejich těžce privatizovaná paneláková domácnost má výhled i na malý úsek dálnice devastující krajinu kousek pod Brnem, což je z hlediska

125

našeho příběhu důležité. Boža zkoumavě pohlédla na komentátora stanice Hip-Hop TV a neodpustila si malou věcnou poznámku. „Pepo, ten Berman nebo jak, to je ale docela pěkné mužské, určitě lepčí než ten bévalé mamlas Horňákové. I když to byl dřív teda taky hezón, to se musí uznat. Horňáková si dycky uměla dobře vybrat.“ Boža chtěla ještě dodat „určitě líp než já“, ale raději si to rozmyslela. „Ja, ja, baže,“ poznamená Pepa, pomyslí si něco neuctivého o bývalém sousedovi Horňákovi, po kterém Boža jeden čas pokukovala trochu víc, než bylo zdrávo, a upije několik chladných lahodných doušků z načaté láhve. Berman je Pepovi srdečně ukradený, ale zato Rita Sluncová se mu docela líbí. Přemýšlí také, zda by si neměl dojít pro půllitr, protože má raději pivo bez bublinek, ale cesta do kuchyně se mu zdá příliš dlouhá a navíc by pak po sobě musel půllitr umýt. Boža pokračuje v komentování zpravodajství. „No ale ta ženská. Rita! Já ti asi puknu. Dal bys holce takový méno?“ „Seš blbá, Božo, ty seš asi na hlavu! To je to pseudo cosi, někde sem to čet’.“ Pepa se zase trošinku napije, jen tak aby si svlažil hrdlo. Nemůže moc pospíchat, protože mu zbývají už jen dvě láhve s Poltrgajstem a v této načaté je už jen trocha na dně. Zítra si bude muset dojít pro další zásobu, protože Boža je „na cemr“ a odmítá mu pivo z obchodu nosit. Nekoupila by navíc ani tu správnou značku. „Jaké pseudo? Dyť vykládá jen ty zprávy. Ty taky někdy pěkně kecáš, Pepo. Au!“ Vzdorovitý chloupek konečně povolil, ale zabolelo to. Boža si svůj úlovek vítězoslavně prohlédne, odloží jej do řady k ostatním a pak se znovu podívá na obrazovku, na které se právě promenují porodnické krávy. „Hele, ta porodnice s tema bíléma krávama. Dyť tam musí mět smrad jak v chlívu. Já bych tam teda Alču rodit neposlala. Eště by vod nich něco chytla nebo by ji ňáká ta kráva kopla. U nás na vesnici jednó kráva…“

126

„Seš blbá, Božo, ty seš asi na hlavu! Furt s tó vesnicó! To só vochočené krávy a je to jen pro pracháče. Tam by Alču ani nepustili.“ Pepa se znovu napije, tentokrát nepatrně víc, protože ho Boža začíná už trochu rozčilovat. Okamžitě se natáhne po další láhvi, kterou si před chvilkou donesl z lednice, a zručně ji otevře zčernalým litinovým otvírákem, který má vždy pohotově po ruce. „Co by ji nepustili, copak je naše Alča ňáké póvl? Dyť peníze majó. Kája je na prachy šikovné, to se musí uznat. Tuhle jen ten kožich, co jí kópil. A byli s holkama na té Magorce.“ Boža se znovu chápe pinzety, aby se zbavila dalšího svědka hormonálního rozladu. „Seš blbá, Božo, ty seš asi na hlavu! Na Magorce! Na Mallorce byli. Káju by vypakovali i s tema jeho prachama. Na to musíš mít, holka, konto, tam hotové prachy neberó. To by ho rovnó zabásli a hned by se ptali, kde k tomu přišel. Ruda, co vozí beton, tam ňákó dobu makal, tak to ví. Voni možná Káju zabásnó jednou i tady a Alča bude namydlená i s tím kožichem. Dovíkde to splašil.“ „Tys mě nikdy žádné kožich nekópil, tak nemel. Ani pitomé límec z lišky… A neřiké mě furt, že su blbá. Hele, Pepo, zase se kdesi potentovala ňáká banka. Já asi puknu. Nemám jít v pondělí rači vybrat naše peníze? Horňáková tuhle říkala…“ Po Božině tváři se mihlo zděšení. „Seš blbá, Božo, ty seš asi na hlavu! Dyť to ani vybírat neumíš, dycky musím jít já. My to naštěstí máme jinde.“ Na obrazovce se mezitím objevuje skupina Turbotron. „Teď se podivé na toho oranžovýho pošahanca. Ten je teda pěkně vyžrané, takové břich nemám ani já.“ Pepa se spokojeně poplácává po břiše a koštuje z čerstvě otevřené láhve. „Dybys furt nelemtal to pívo, tak bys žádné pupek neměl. A nesmrděl bys v noci jako staré tchoř. Třeba je ten Turbotron ňáké nemocné. To může bét i nemoc. Horňáková ….“ „Ježiši furt s tó Horňákovó! Von Horňák dobře věděl, proč de vod ní pryč. Ta je eště blbší než ty, hergot, Božo! To néni žádná nemoc, je normálně vyžrané. A ta jeho kača, podivé, co to má v hubě!“ Pepa se snaží odvést Božinu pozornost od atraktivní

127

reportérky k fosfolitu zasazenému do jazyku Milostné Lízy. Boža má ale myšlenky stejně někde úplně jinde. „Horňáková to říkala, protože má takovó knížku, kde to je všechno s tím jídlem vysvětlené. To můžeš jíst třeba jen polívku a sténě seš furt jak bečka. Jeden den se má jíst jen maso a druhé jen erteple. Napsala to ta, co měla dřiv ty velké …“ Teď ale pro změnu nedával pozor Pepa, protože jej zaujala informace o dopravních potížích na dálnici. Zvedl se ze svého křesílka, potáhnul si padající tepláky s vyboulenými koleny a šel se podívat k oknu s výhledem na dálnici. „Co voni majó s tema medvědama, Pepo? Proč se u toho tak blbě řechcó?“ ptá se Boža, ale Pepa má myšlenky jinde. „No jo, voni majó asi pravdu. Nic se tam nehébe a stálo to už před dvóma hodinama. To sem teda neviděl, aby se to vůbec nehébalo. Božo, jela Alča na chalupu? Slyšíš?“ Mezitím Pepa otevřel okno a chvilku naslouchal vzdálenému troubení od dálnice. Otřásl se chladem a okno zase zavřel. Boža chvíli přemýšlí, ale potom si vzpomene. „Asi jela, Pepo. Kája pré chce dosbírat kadlátka.“ „A hergot!“ Pepa svou myšlenku raději dál nerozvádí, protože Boža by potom hodinu nemluvila o ničem jiném. Nutila by jej telefonovat na policii, do nemocnic a kdoví, kam ještě. Raději si zase přihne piva a sám přemýšlí, jestli Alča jezdí na chalupu po dálnici nebo ne. Kája je sice dobrý řidič, ale když to nemůže pořádně rozjet, tak je nervózní a sprostě nadává i před vnučkami. A tak se jen vrátí ke svému křesílku a pokračuje ve sledování stanice Hip-Hop TV. *** Vysílání televizní stanice Hip-Hop TV sledují víceméně náhodou dva relativně vzdělaní lidé v nejlepším věku živící se sice složitou, avšak popravdě nepříliš čestnou a potřebnou prací. Jsou to pan Josef a paní Božena Orlových. Vysílání stanice Hip-Hop TV dnes sledují, protože je byla navštívit dcera Alenka s vnučkami, které je

128

upozornily, že tam bude určitě něco zajímavého o jedné senzační hudební skupině, co se jim hrozně líbí. Ostatně na jiných stanicích nic zajímavého stejně není. Pan Josef a paní Božena navíc potřebují být in a moc dobře vědí, co to znamená. Jinak by nebylo o čem formálně porozprávět s klienty nebo s příbuzenstvem. Pan Josef dělá daňového poradce, přesněji řečeno, pomáhá organizovat daňové úniky a paní Božena dělá prezentace drahé a dosti nekvalitní dámské kosmetiky Desperado. Kosmetikou se zabývá i doma, zabývá se jí neustále. Pan Josef jí pomáhá s účetnictvím, nejraději ovšem s daňovými úniky. Může se jednat ale i o promýšlení obchodní strategie, to jest o hledání oblastí, kde ještě žádná prezentace nebyla. Žijí spolu již přes třicet let a za tu dobu spolu mentálně srostli. Pan Josef právě pije lahvové pivo Bohemia Premium, protože má druhý den volno, a paní Božena si epiluje bradu, protože chloupky na ní se vyskytující v poslední době dost připomínají vousy. Upíjí mírně toxický bylinkový čaj China Woman Herbs, který je výborný na blíže nespecifikované klimakterické potíže. Obé dělá pravidelně každý týden v pátek. Dohromady mají pan Josef a paní Božena zhruba padesát kilogramů nad hmotnostní optimum lidí jejich věku a tělesné konstituce. Jejich luxusní byt v osobním vlastnictví má bohužel výhled i na menší úsek dálnice devastující krajinu kousek pod Brnem, což je z hlediska našeho příběhu důležité. Paní Božena zkoumavě pohlédla na komentátora a neodpustila si malou věcnou poznámku. „Josef, ten Frank Berman, to je ale docela pohledný muž, určitě je lepší než ten bývalý manžel Lívie. I když to byl dříve taky pěkný chlap, to se musí uznat. Lívie si vždycky uměla dobře vybrat.“ Paní Božena chtěla ještě dodat „jistě lépe než já“, ale raději si to rozmyslela. „Jistě, jistě,“ poznamená pan Josef, pomyslí si něco neuctivého o bývalém sousedovi ing. Horynském, po kterém paní Božena jeden čas pokukovala trochu víc, než bylo zdrávo, a upije několik chladných lahodných doušků z načaté láhve. Berman je panu Josefovi srdečně ukradený, ale zato Rita Sluncová se mu docela líbí.

129

Přemýšlí také, zda by si neměl dojít pro sklenici, protože nejraději nalévá pivo do sklenice, aby nemělo bublinky, ale cesta do kuchyně se mu zdá příliš dlouhá a navíc by pak po sobě musel použitou sklenici umýt. Paní Božena pokračuje v komentování zpravodajství. „No, to je ale dáma na úrovni, ta Rita! Já si myslím, že jméno ovlivňuje člověka celý život. Měli jsme dát Alence taky nějaké světovější jméno. Určitě by jí to společensky pomohlo.“ „To se ale malinko mýlíš s tou Ritou, Boženko! To je pseudonym, někde jsem to četl.“ Pan Josef se zase trošku napije, jen tak aby si svlažil hrdlo. Nemůže moc pospíchat, protože mu zbývají už jen dvě láhve Bohemia Premium a v této načaté je už jen trocha na dně. Zítra si bude muset zajet pro další zásobu, protože paní Božena trpí vertebrogenními bolestmi a odmítá mu pivo dovážet v rámci velkého týdenního nákupu. Nekoupila by navíc ani tu správnou značku. „Jakýpak pseudonym. Vždyť je to vlastně novinářka. Ty taky někdy trošku přeháníš, viď Josef? Au!“ Vzdorovitý chloupek konečně povolil, ale zabolelo to. Paní Božena si svůj úlovek vítězoslavně prohlédne, položí jej do řady k ostatním a pak se znovu podívá na obrazovku, na které se právě promenují porodnické krávy. „Podívej, ta úžasná klinika v Kalifornii. Já bych tam ale Alenku rodit neposlala. Ještě by tam dostala nějakou infekci nebo by ji nějaká ta kráva mohla zranit. Nedávno jsem mluvila s jednou venkovskou lékařkou, ale tedy skutečnou dámou, a ta říkala, že ….“ „To se ale malinko mýlíš, Boženko! Stále ty tvoje dámy! To jsou posvátné krávy a je to jen pro nejbohatší klientelu. Nevím, jestli by se nám to vůbec podařilo zaplatit.“ Pan Josef se znovu napije, tentokrát nepatrně víc, protože ho paní Božena začíná už trochu rozčilovat. Okamžitě se natáhne po další láhvi a pracně ji otevře patentním americkým otvírákem, který má vždy pohotově po ruce. „Já si myslím, že bychom to zvládli. Ty taky někdy trošku přeháníš, viď, Josef? Karel je na tom taky dobře, to se musí uznat. Jen ten kožich, co Alence nedávno koupil. A byli s rodinou

130

v Bumbaji.“ Paní Božena se znovu chápe pinzety, aby se zbavila dalšího svědka hormonálního rozladu. „V Bumbaji! V Dubaji přece byli. Karel by ale mohl mít s placením potíže. Tam to jde jen přes konto, Boženko, tam velkou hotovost berou neradi. To by mohlo vzbudit i podezření, kde k tomu vlastně přišel. Rudolf, ten, co dělá dodatečná přiznání pro firmy, tam byl na stáži, tak to zná z vlastní zkušenosti. On možná Karel bude mít jednou potíže i tady a Alenka bude zklamaná a ten kožich jí nepomůže.“ „Ty bys mi žádný kožich nekoupil, protože se to nedá odepsat z daní. Ani norkový límec, na který jsem tě upozorňovala… A neříkej mi stále, že se malinko mýlím. Podívej, Josef, zase zbankrotovala nějaká banka. Nemám jít v pondělí raději vybrat naše peníze? Lívie říkala, že…“ Po tváři paní Boženy se mihlo zděšení. „To se ale malinko mýlíš, Boženko! Víš, že s tím míváš problémy, vždy tam přece chodím já. My to máme jinde.“ Na obrazovce se objevil Turbotron. „Raději se podívej na toho zpěváka. Takovou nadváhu nemám ani já.“ Pan Josef se spokojeně poplácává po břiše a ochutnává z čerstvě otevřené láhve. „Kdyby sis odpustil to pivo, tak bys žádnou nadváhu neměl. A nebylo by to z tebe v noci tak hrozně cítit. Třeba je ten zpěvák nemocný. To může být i nemoc. Lívie…“ „Stále ta tvoje Lívie! On ten inženýr Horynský dobře věděl, proč se rozvádí. Ta se někdy plete ještě víc než ty, proboha, Boženko! To není žádná nemoc, je normálně obézní. A ta jeho Lisa, podívej, co to má na jazyku!“ Pan Josef se snaží odvést Boženčinu pozornost od atraktivní reportérky směrem k fosfolitu Milostné Lízy. Paní Božena má ale myšlenky stejně někde úplně jinde. „Lívie to říkala, protože má takovou knížku, kde to je všechno dietologicky vysvětlené. Můžeš jíst třeba jen polévku a stejně to nepomůže. Jeden den se má jíst jen strava živočišná a druhý jen rostlinná. To prý pomáhá. Psala o tom i ta, co hrála v tom filmu o…“

131

Teď ale pro změnu nedával pozor pan Josef, protože jej zaujala informace o dopravních potížích na dálnici. Zvedl se ze svého křesílka, upravil si saténový župan s monogramem a šel se podívat k oknu s výhledem na dálnici. „Co jim připadá tak směšného na těch medvědech, Josef? Proč se u toho tak hloupě usmívají?“ ptá se paní Božena, ale pan Josef má myšlenky jinde. „No ano, oni mají asi pravdu. Nic se nehýbe. To jsem ještě neviděl, aby se to vůbec nehýbalo. Stálo to všechno už před dvěma hodinami. Boženko, jela Alenka na chalupu? Slyšíš?“ Mezitím pan Josef otevřel okno a chvilku naslouchal vzdáleným zvukům od dálnice. Otřásl se chladem a okno zase zavřel. Paní Božena chvíli přemýšlí, ale potom si vzpomene. „Asi jela, Josef. Karel prý chce dokončit sklizeň podzimního ovoce.“ „Aha!“ Pan Josef svou myšlenku raději dál nerozvádí, protože paní Božena by potom hodinu nemluvila o ničem jiném. Nutila by jej telefonovat na policii, do nemocnic a kdoví, kam ještě. Raději si zase přihne piva a sám přemýšlí, jestli Alenka jezdí na chalupu po dálnici nebo ne. Karel je sice dobrý řidič, ale když to nemůže pořádně rozjet, tak je nervózní a používá nevybíravá slova i před děvčaty. A tak se jen vrátí ke svému křesílku a pokračuje ve sledování stanice Hip-Hop TV. *** Paní Wurmová, žena malého velkoobchodníka s hotelovým kuchyňským textilem, Hip-Hop TV obvykle nesleduje, protože jakožto učitelka tělocviku a občanské nauky má jiné představy o smysluplném zpravodajství. Dokonce jí pravidelně kazí náladu, když si děti ve škole vyprávějí o některých pořadech této stanice. Navíc musí druhý den brzy ráno vstávat, protože vede plavecký oddíl starších žákyň, a bazén mají k dispozici jen od šesti do půl osmé. Nic zlého netušíc spí. V dětském pokoji spí klidným spánkem

132

ve své patrové posteli obě dospívající dívky. Neštěstí, které postihlo jejího manžela a celou jejich rodinu, bude paní Wurmové oznámeno telefonicky asi za hodinu. Profesor Jeroným Gorazda, který bydlí shodou okolností ve stejné ulici jako paní Wurmová, už vlastně od televize odešel s úmyslem si ještě v posteli přečíst disertaci jedné mladší kolegyně. Používá takovéto texty úspěšně místo prášků na spaní. Problémy s usínáním má od té doby, co se od nich odstěhovala jejich dcera. Jeho paní, která omylem přepnula na Hip-Hop TV, jej však povolala zpět z ložnice, aby se na ty nesmysly přišel podívat také. Profesor opřený o dveřní zárubeň (rád si o ni masíruje pobolívající záda) bez komentáře shlédl nepravděpodobné záběry z kalifornské porodnice, pokýval hlavou nad jízlivými zprávami o krachujících bankách a utrousil nespisovné slovo při pohledu na oranžového Teda křenícího se na moderátorku. Při Bermanově popisu událostí na dálnici mu však začal běhat mráz po zádech a ospalost byla najednou tatam. Vystřídalo ji vzrušení. Krátký okamžik nevěděl, co má dělat. Potom ale skočil k telefonu a vyťukal číslo pražského dopravního monitoringu, aby zjistil co se děje s jeho programem. Ukázalo se, že to nebude tak jednoduché. Střídavě mu odpovídal obsazovací tón a nahraný ženský hlas, který jej nabádal k trpělivosti. Vztekle položil sluchátko zpět do vidlice a šel si před udivenými zraky své ženy vypít do kuchyně sklenici pomerančového džusu. Potom se ještě několikrát pokusil dovolat na monitoring. Nakonec se mu to podařilo, ale než ze sebe pořádně vykoktal, kdo je a co vlastně chce vědět, nervózní ženský hlas mu kategoricky oznámil, že na nějaké matematické hlouposti nemají čas, že je dopravní krize, a telefon vzápětí oněměl. Uražený profesor se potom odebral do postele a chvíli se bezmyšlenkovitě probíral disertací. Spánek tím ale tentokrát nepřivolal, nemohl se na četbu soustředit. Konečně zhasl, naslouchal nočním zvukům od sousedů a dlouho přemýšlel o tom, jaký je vlastně vztah mezi základním a aplikovaným výzkumem v oblasti informatiky.

133

V odlehlejší motelové části komplexu u Devíti Křížů, která nebyla bezprostředně ohrožena požárem, sledovalo několik zaměstnanců a náhodných diváků také zprávy Hip-Hop TV, protože se nedokázali domluvit na nějaké jiné stanici. Televizor se nacházel v malém nevyužívaném salónku. Mezi diváky byl i čtyřicetiletý muž s velkou, krví prosakující náplastí na čele, jehož nové a dosud nepojištěné korejské auto právě tiše dohořívalo nedaleko epicentra požáru. Poté, co moderátor Frank Berman po svém způsobu podal informace o událostech na dálnici D1 a zmínil se o hořícím kamionu s prasaty a o nevinné mládeži, uchopil tento člověk v náhlém hnutí mysli prázdnou skleněnou láhev od koly a s nesrozumitelným výkřikem ji mrštil vší silou po televizoru. Láhev šťastným řízením osudu nezasáhla obrazovku, ale dokonale roztříštila skleněnou vázičku s podzimními květinami, která stála na televizoru. Voda zčásti natekla větracími otvory do přístroje a milosrdný zkrat ukončil příjem hip-hopáckého televizního zpravodajství. Muž potom beze slova odešel neznámo kam do temné noci. Nikdo z přítomných se jej nepokusil zadržet nebo se dokonce dožadovat náhrady škody. Jedna z místních zaměstnankyň se v tom okamžiku zcela bezdůvodně rozplakala. Jeden z jejích kolegů ji chtěl pohladit po hlavě a říci pár útěšných slov, ale nakonec ruku stáhl a mlčky svěsil hlavu. Nenašel vhodná slova. Hrabě Archibald Strejtzovský trávil ve stejné době svůj čas na jakési nudné recepci na počest jmenování nového portugalského velvyslance a byl pohroužen do svých soukromých myšlenek. Řeč svého souseda v podstatě nevnímal. Konzumoval krevetky. Každému cihlově zbarvenému tvorečkovi nejdříve ulomil fousatou hlavu a potom mu na břišní straně mezi nožičkami zručně rozlomil krunýř. Světlé maso pozorně namáčel do pikantní omáčky a zajídal každé sousto bílým chlebem. Nepohrdl ani několika olivami, dušeným baklažánem a drobnými sladkostmi. Vše zapíjel pravým portským, kterého bylo na této recepci dostatek. Archibald při jídle přemýšlel také o prodeji svých do té doby málo výnosných

134

pozemků u Prahy, které se ukázaly být velmi vhodné pro stavbu kasina. Na Hip-Hop TV by se nikdy nedíval, nanejvýš tak ještě na CNN, když se ve světě dělo něco mimořádně důležitého. Ke snídani mu čítá jeho osobní tajemník titulky z novin, výjimečně část nějakého článku. Hrabě se sám probírá novinami jen při studiu burzovních zpráv. Senzační informace čerpá ponejvíce od svých kolegů poslanců a chudších příbuzných, kteří se mu občas snaží dělat společnost. Vůbec nepotřebuje být in, protože je in ze své podstaty. Ukrajinští dělníci, kteří v podvečer odešli ze svého nehostinného dálničního pracoviště, sledovali ve vesnické hospodě zprávy HipHop TV jen jedním okem a moc jim nerozuměli. Většinou neuměli tak dobře česky, aby rozuměli takovému brebentění, a také už měli dost vypito. S bídou pochopili, že je řeč i o nějakých dopravních problémech a o dálnici, na které odpoledne pracovali. Možná spojitost mezi jejich odchodem z dálnice a vzniklými problémy jim však zůstala utajena. Ihned po zprávách je nervózní vrchní přinutil zaplatit několik desítek piv, osm gulášů a dva pecny chleba a vyhnal je nekompromisně do vlhké a studené noci. Stačili si ještě koupit po jednom lahvovém pivu na cestu. Správně předpokládali, že na ně na dálnici asi žádné auto čekat nebude a vydali se rychlou chůzí ke vzdálenému Brnu pod nasvícenými mraky. Znepokojivé šňůry autosvětel, troubení a občasných výkřiků od dálnice si sotva povšimli. Zítra ráno v sedm hodin musí být připraveni vyrazit zase někam jinam. Nakonec ještě budou mít štěstí, protože v Bosonohách stihnou noční autobus, který je doveze skoro až k jejich ubytovně.

135

Intermezzo VII – Boris hledá kamarády Boris zápasil se svým neklidným žaludkem ještě dvakrát, ale detoxikační akce byly tak rychle provedené, že téměř nezpomalily jeho vytrvalý pochod. Tu a tam sice míjel nějaké skupinky lidí postávajících kolem svých aut nebo autobusů, ale ti se na něj nedívali příliš nadšeně, zvláště byli-li zrovna nechtěnými svědky jeho žaludečních problémů. Turbotronové mládeži se podvědomě vyhýbal. Se stoupající hladinou alkoholu v krvi se do Borisovy němčiny stále více vkrádal ruský přízvuk a občas i nějaké to slůvko. Přízvuk byl už tak silný, že si ho mohli povšimnout i lidé němčiny víceméně neznalí, což vzbuzovalo jejich nedůvěru. Občas zahlédl nějaké výhrůžné gesto i za sklem osobního auta. Mezitím se však Boris dostal k dalšímu odpočívadlu, kde v pestré směsici zaparkovaných vozidel objevil i nově vyhlížející ruský kamion značky Volvo. Jak se brzy ukázalo, vezl do Německa kožešiny ze zauralských sobolích a liščích farem. Vzhledem k vysoké ceně nákladu a neurvalé konkurenci v branži tvořili posádku kamionu vedle řidiče i dva svalnatí hoši ozbrojení vystřelovacími noži a boxery. V kabině kamionu byla v dobré skrýši pod sedadlem i jedna automatická pistole. Nyní hoši obcházeli kolem, kroutili hlavami nad neprůjezdnou dálnicí a přemýšleli, zda by nebylo vhodné zavčas vytáhnout pistoli z jejího úkrytu. Boris je bezelstně a vesele oslovil a krajané se s ním potom kupodivu dost ochotně pustili do řeči, i když jim bylo jasné, že nehovoří s člověkem, který je zcela při smyslech. Boris navíc rozhodně nevypadal jako člověk schopný zcizit násilím kamion s kožešinami. Kožešináři začali svou cestu v pustinách kolem severního Bajkalu, a proto se těšili na několik dní volna v cíli. Měli dost velké kapesné, aby mohli několik dní jíst a pít v levnějších německých hospodách, užít si i v takzvaném hamburgerovém erotickém salónu a koupit i nějaké suvenýry pro rodiny. Jejich firma je platila celkem dobře a přispívala jim i na vysokou životní pojistku.

136

Boris krajanům klopotně vysvětlil, kde se tu vzal. Horší to už bylo s vysvětlováním, kam a proč má vlastně namířeno. Touha po dosažení nejasného cíle se mísila s touhou vrátit se zpět do zájezdového autobusu. Druhá varianta se jevila jako vhodnější. Strážci nákladu se chvíli radili s řidičem, protože dospěli k poznání, že Boris asi už v tomto stavu není schopen se ke svým bez pomoci vrátit. Nalili do něj pořádný hrnec silného sladkého čaje z velké termosky. Jakmile získali pocit, že se Borisovi vrací jasnější rozum, nasměrovali jej správným směrem a jeden z krajanů jej dokonce ještě kousek doprovodil. Boris potom chvíli skutečně kráčel tam, kam měl. Po pár minutách se však zastavil a přešel mezi auty do protisměrných jízdních pruhů, které byly prázdné. Rychle vyrazil původním směrem a za chvíli měl za sebou i odpočívadlo s ruským kamionem. Hlasitě se zasmál a s lišáckým úsměvem přešel zpět na stranu, po které původně postupoval. Borise potom trochu zdržela skupina zuřivě gestikulujících řidičů u několika aut, která do sebe lehce narazila při pokusech získat výhodnější místo v tlačenici. Odhadl, že asi bude rozumné chvíli počkat. Lítostivě pozoroval občerstvovací budku na blízkém odpočívadle a dělal si dokonce naděje, že by si tam mohl zase něco koupit. Houfec hlučných lidí mu však bránil v tom, aby prošel jen tak kolem, takže si raději v bezpečné vzdálenosti na chvíli sedl na svodidlo a svěsil unaveně hlavu mezi kolena. Možná si i na pár minut zdříml, protože najednou zjistil, že leží na vlhkém asfaltu a brní jej hlava. Rukou setřel z čela špínu i několik kapek krve. Rychle ale vstal a zorientoval se, protože úder do hlavy v něm zburcoval adrenalinové rezervy a zahnal i část alkoholického opojení. Zjistil, že hlučná skupina se již nějak domluvila a nyní diskutuje již mnohem tiššími hlasy. Část lidí se vrátila do bezpečí svých aut. V bufetu, do kterého Boris vkládal takové naděje, však mezitím zhaslo světlo. Okénko bylo stažené dolů a nikde nikdo. Ještě chvíli čekal a přitom si usilovně rozmazával krev po čele kapesníkem, dokud nenabyl dojmu, že krvácení ustalo. Potom vyrazil dál, trochu naštvaný, že si nemůže nic koupit. Možná měl

137

Boris Valentinovič Šmidt pocit, že se opět vrací ke svému autobusu, ale mohlo to být i jinak. K meziříčskému mostu to už bylo jen necelé dva kilometry.

138

VIII. Hodina před půlnocí u Růžové houby a jiné epizody Od Devíti Křížů směrem na Prahu je dálnice nejméně šest kilometrů víceméně volná, protože požár zadržel provoz. Jen několik řidičů oparně couvá podél svodidel v marné naději, že někde objeví skulinu, kterou by bylo možno uniknout z dálniční pasti. Hasičské vozy, kterým se časem podařilo objevit použitelný nouzový nájezd (auta z dálnice do něj zatím nesmí, o což se stará neoblomná policejní hlídka), tam proto již přes hodinu nerušeně jezdí sem a tam a kropí dostupné okolí hořících vraků u motorestu, aby se požár nerozšířil. Tu a tam se jim daří vyslat proud hasiva i do centra jen pomalu se mírnící plamenné smršti. Začíná to přece jen vypadat nadějně. Na místo požáru směřuje i autojeřáb, aby se po uhašení plamenů pokusil uvolnit cestu. Obavy ze zahřátých benzinových nádrží u čerpadla však trvají. Sanitky již úspěšně odvezly několik zraněných, včetně popáleného policisty, kterého vystřídalo několik jiných. Přiotrávený hasič byl už také odvezen zpět do Brna – přímo na pohotovost. Zato jízdní pruh směrem na Brno je plný čekajících osobních i nákladních aut, dodávek a autobusů, kolem kterých se zimomřivě motají skupinky lidí a nevybíravě nadávají. Plukovník Groch pomáhá organizovat, co se dá, zuřivě telefonuje s ospalými úředníky a ztrácí drahocenné minuty ve slovních půtkách s uniformovanými byrokraty integrovaného systému. Na dohled jsou i autobusy turbotronové mládeže, z nichž se ozývá falešný zpěv nebo jen přiopilé výkřiky a hlasitý dívčí smích. Jeden autobus mířící do Brna uvízl v bezprostřední blízkosti nechvalně známého bufetu Okno do ráje, kterému se v hantýrce profesionálních řidičů dostalo přezdívky Růžová houba a který se nachází asi čtyři kilometry před Devíti Kříži. Ostatní řidiči tomu bufetu prostě říkají „ta strašná růžová věc kousek za mostem“. Nic nepomohly svého času ani protesty Sdružení dopravních architektů, ani místního obecního úřadu. Ba dokonce ani protestující ekologisté

139

nedosáhli ničeho, jen se otevření bufetu o pár dnů posunulo. Příslušná rozhodčí komise neshledala v rámci svobodné obchodní soutěže žádný důvod k zákroku. Estetickou stránkou věci se odmítla zabývat z důvodů nekompetentnosti. Distribuční síť Burgerham Europe, která podobné růžové houby, ale také fialové trpaslíky, sedící modrá štěňata a ležící pestrobarevná prasátka obětavě vysadila již na více místech po celé Střední Evropě, má totiž prsty všude. Peníze svedou leccos, dokonce i nasměrovat jiným směrem pozornost rozmanitých občanských iniciativ: Křesťanských řidičů, Sdružení přírodních matek, Svobodných poštolek, Ne volným radikálům! aj. Ve tmě ovšem příslovečná ošklivost Růžové houby není tak zřejmá, protože chybí kontrast s okolní zelení. V noci je na ní možná i cosi pohádkového. Kolem oválného výdejního okénka bufetu (připomíná tak trochu díru po slimákovi, zřejmě záměrně) se v tuto pozdní hodinu shromáždil hlouček mladých lidí oblečených zejména do černé kůže a koženky. Scéna je jasně osvětlena oranžovou sodíkovou výbojkou z blízkého odpočívadla. Oranžové světlo i nízká teplota vzduchu hlouček pravděpodobně stimuluje ke zvýšené aktivitě. Mladí lidé tam stojí nebo nervózně popocházejí už nějakou dobu, ale nyní se ozývají i vzrušené výkřiky. Žádná policejní hlídka se tu ještě neobjevila, takže vše probíhá podle zákonů džungle. Hlavní slovo má rázovitý mladý muž statné postavy, s neodmyslitelným oranžovým pruhem na téměř dokonale vyholené hlavě, jinak patrně personifikovaná sociální katastrofa své domovské milionářské vesničky na předměstí Brna. Tento mladý muž, obdařený neškodným občanským jménem Věroslav Kratinoha, si nechává v poslední době říkat Rambáč, což mu připadá příhodnější. Jeho osobní charakteristiku doplňuje i světélkující nápis na zádech: Fuck the World! Rambáč nyní střídavě vykřikuje do slimáčí díry a ke svým kamarádům. „Ten hajzlík to snad chce opravdu sklapnót. Divéte se na to. Dé nám ještě pár škopků, ty oražená sviňo! Sténě je máme zaplacené na téden dopředu jako odškodné za celó tu dobu, co tady tvrdnem

140

a kecáme o jakéchsi foršriftech, ty vozhřivé vyšmikané koňu. Dyž tady só kunčofti, tak máš fofrem valit škopky a né vykládat cosi o staré a o jakýmsi šéfíčkovi, keré nám může bét ukradené. Jednó to snad vydržíš, dyž na staró vlitneš trochu pozďéc. Kurva, máme žízeň.“ Z hloučku se ozývá uznalý smích, protože Rambáč, kterému se podařilo nasát do útrob za celý den jen kolem deseti piv a má proto žízeň, dnes skutečně perlí. Okénko se v odpověď stahuje trhaně dolů. To ovšem byla poslední kapka oleje do ohně. Silná ruka v koženém rukávu okénku v dokončení pohybu rychle zabrání a potom se natáhne nekompromisně dovnitř. S heknutím a za pochvalných výkřiků přihlížejících zručně vytáhne za límec košile kudrnatou a již mírně prošedivělou hlavu, která také cosi vykřikuje, ale v celkové vřavě se to ztrácí jako pípání kuřete. Přidává se několik dalších rukou, takže za hlavou brzy následuje trup v bílém plášti se skvrnami od kečupu a hořčice a konečně i ruce a zmítající se nohy zakončené okopanými botaskami. Z nešťastníka, trpce litujícího, že si nenašel čas na promazání vodicích lišt výdejního okénka, se na chvíli stává fackovací panák. Po několika kopancích do zadku a do břicha se muž pasivně sesouvá k zemi a jen tiše sténá. Rozhodl se, že bude předstírat, že je na tom ještě hůř než ve skutečnosti. Silný muž si výsledek práce své party chvilku prohlíží, zpočátku s jakýmsi nepatrným znepokojením, ale potom jen mávne rukou. „Je dobré, máčka, dá si doma sprchu, stará mu dá flastr na bebínko a zétra bude jako fík. Ten ani neví, co to je pořádná nakládačka. Šópněte ho za tu jeho praštěnó bódu, ať ho nevidim! Neměl blbě pindat místo vobsluhování! Co by dal jiné za takovó tržbu.“ Rambáč nasadí veselejší tvář a povzbudivě poplácává nejblíže stojící kamarády po ramenech nebo štětinatých hlavách, pobízeje je takto do práce. Za skly nejbližších automobilů je vidět vyděšené tváře, které scénku již nějakou dobu pozorovaly, zpočátku hlavně pro ukrácení dlouhé chvíle. Některé z tváří jsou ještě dětské. Nikdo z dospělých

141

přihlížejících se ale necítí natolik silný, aby byl schopen vystoupit ven z relativního bezpečí svého vozu a proti řádění party něco podniknout. Parta turbotroňáků se také nemíní nechat vyrušovat ve svém konání nedobrovolnými diváky. Nejútlejší mladík, nebo možná nakrátko ostříhaná dívka, protože v tom zmatku to nelze dobře rozeznat, a všichni jsou také oblečení skoro stejně, se rychle protahuje okénkem dovnitř. Jedna láhev vína a piva za druhou opouští nitro Růžové houby za vítězného jásotu přítomných. Mladíci záhy zjišťují, že všechno zabavené zboží sami nepoberou, a proto se obracejí ke zbytku své výpravy, která počínání svých kolegů zatím jen s rozpačitým zájmem sledovala. Rambáč se rozkročí a chraplavě vykřikne, až mu z toho naskočí na krku žíla. „Pote nám sem s tím helfnót, vy volové líní. My tady máme takovó hoknu a vy na to jen čučíte jak na péčko. Pařit byste ale chtěli taky, né?“ Vše kolem uctivě ztichne, takže Rambáč může pokračovat trochu tišším hlasem. „Možná ještě něco šópnem těm Dánům nebo Němčórům, co se tady furt mocó kolem dokola. A tomu našemu šoférovi řekněte, ať na všecko tak blbě nevérá nebo si to s ním doma přes fotra srovnám. Taky může jít jezdit s městskéma basama místo na fajnový zájezdy do Prahy, kdyby něco frflal.“ Mladý silný muž pochází z obávané rodiny obchodníka s nákladními ojetinami a autobusy, který má své slovo u každého autodopravce v okolí. Nehodlá se proto s nikým mazlit. Jeho otec by na něj byl jistě hrdý, stará vekslácká krev se prostě nezapře. Z autobusu vystupuje po krátkém váhání a rozhlížení, ale nakonec dosti ochotně, několik dalších mladých lidí obojího pohlaví. Pomáhají odnášet láhve s pivem a vínem. Mezitím bylo z Růžové houby vybráno i několik půllitrových láhví s tvrdým alkoholem – tuzemák, vodka a nějaký slušnější koňak. Následuje několik kartónů lepších cigaret a pro děvčata i nějaké čokoládové sladkosti známých značek. Rambáč má konec konců taky rád čokoládu, hlavně oříškovou. Jako vůdce tlupy nakonec vytahuje

142

z peněženky několik bankovek nízkých hodnot a hází je do nitra stánku. Jeho kamarádi jej napodobují a házejí s hlasitým smíchem dovnitř také pár bankovek. Potom stáhnou okénko dolů. Je slyšet, jak se mechanismus zaklapl. Rambáč se otočí ke stojícím autům a rozpřáhne ruce, jako kdyby se chystal někoho obejmout. „Nésme přeci ňácí zloději, né? Má to sténě zaplacené do alelujá a zbytek si doplní z tuzérů! A zavřít to chtěl před chviló sám, tak jsme mu jen jako kamoši trochu helfli. Má ušetřenó prácu.“ Parta se zasměje duchaplnosti svého vůdce a rychle vyprazdňované pivní láhve rozhazuje kolem sebe na všechny strany po způsobu baseballových nahazovačů. Jedna z láhví zasáhne čelní sklo dodávky, které se promáčkne a pokryje pavučinou prasklin. Řidič sice kleje, svírá zuřivě volant, ale z kabiny pro jistotu nevystupuje ven. Rambáč hrozí provinilému vrhači okázale prstem, a potom jej velitelským gestem posílá do autobusu. Ztlučený prodavač se zatím kdesi za Růžovou houbou vyzvracel po úderu do žaludku a nyní se plíží podél stěny stavení, opíraje se přitom jednou rukou o jeho vlhký povrch. Usilovně přemýšlí, jak by se mohl dostat dovnitř, když svoje klíče nechal zevnitř v zámku jediných dveří, kterými lze vstoupit. Shledává situaci beznadějnou. Aniž by si ho někdo všímal, vrávoravě schází z krajnice a travnatou pěšinou se vydává směrem, kde by podle něj měla být nějaká civilizace a hlavně telefon, kterým se může spojit s policií a rodinou. Za normálních okolností by v houbě přespal na rozkládacím lehátku, ráno by předal kasu kolegovi a syn vracející se z noční směny by jej vzal domů. Mezitím se parta milovníků nekompromisní hudby stahuje do nitra svého autobusu, kde dochází k rozdělení kořisti pod starostlivým dohledem silného muže, který se sám spokojil s jednou láhví finské vodky a dvousetgramovou tabulkou mléčné čokolády s lískovými oříšky. Z čokolády si už pořádný kus ukousl a nyní slastně žvýká. Hnědá slina mu teče po bradě. Na vodku je ještě čas. Zatím dostává každý mužský zájemce jednu láhev piva, na dvě ženy či dívky pak připadne jedna láhev vína. Řidič dostane kartón

143

marlbor s ujištěním, že vše bylo řádně zaplaceno. Zbytek zásob si Rambáč naskládá pod sedadlo. Další rozdělování proviantu ještě uváží podle situace. Trochu lituje předčasně zaklapnutého okénka, protože řada vozidel se stále nehýbe a těžko odhadnout, jak dlouho tu ještě budou stát. Rozhodne se proto zorganizovat trochu zábavy podle svého gusta: „Tož, dáme ňáké turbácké song, né?“ Rambáč si stoupne do uličky, zvedne ruce jako dirigent symfonického orchestru a zapěje falešným hlasem jeden z oduševnělých turbotroňáckých refrénů přeložených popovým nádeníkem do češtiny: „Mám draka jako slon, slon s pípou na chobotu… don dy don vožralej… slon s pípou na chobotu!“ Společnost se k Rambáčovi přidává chraplavým řevem a synchronizovaně se kývá ze strany na stranu. Za chvíli se kývá celý autobus. Jeho řidič se moudře rozhodl dění kolem sebe ignorovat, a proto si vkládá do uší protihlukové tampony a pokouší se soustředit na nová dobrodružství Barbara Connana, která si prozíravě vypůjčil od dospívajícího syna. Ostatně zpěv ještě nikomu neublížil a pérování je v pořádku. *** O hezkých pár kilometrů dále směrem od Brna, v jednom z jízdních pruhů mířících ku Praze, v nekonečné řadě vozidel vytvořené před mostem u Meziříčí, stojí dvě osobní auta s brněnskou poznávací značkou. Jejich osádky tvoří spořádaní občané a v jistém smyslu i plátci daní z příjmu, kteří již dávno měli být někde úplně jinde. Obě posledně uvedené skutečnosti těžce nesou. Blíže ku Praze stojí mírně ojetá, ovšem slušná škodovka a za ní jeden z nových modelů střední řady BMW, auto poněkud elegantnější, výkonnější a také podstatně dražší. Škodovka patří už pátým rokem Alči a Kájovi Bařouchovým. Druhé auto je zánovním majetkem manželů Alenky a Karla Borovanských. Alča Bařouchová je rozená Špačková a Alenka Borovanská se za svobodna jmenovala Orlová. Obě Aleny už mobilem informovaly své brněnské rodiče o problémech na

144

dálnici, čímž potvrdily obavy tatíků vzbuzené sledováním nočního zpravodajství na Hip-Hop TV. Alča i Kája byli navlečení do teplých prošívaných bund čínskovietnamské provenience a jejich děti, sedmiletá Karlička a devítiletá Alenka, neklidně spaly na zadním sedadle zabalené do staré kostkované vigoňácké deky. Topit v autě Bařouchovi už dávno přestali, protože opatrný Kája nechtěl zbytečně plýtvat benzinem. Naštěstí měli s sebou nějaké jídlo, původně připravené pro první večeři na chalupě (studené řízky, nakrájený chléb a okurky domácí výroby). Měli také teplý čaj ve velké čínské termosce, která sice ještě pamatovala dobu tuzexových bonů a devizových příslibů, ale kupodivu sloužila dobře a nebyl žádný důvod ji nahrazovat novodobějším výrobkem. Každopádně netrpěli hladem ani žízní. Kája si svítil malou baterkou a pokoušel se pochopit smysl nějaké nepodařené podnikatelské rozvahy, kterou si vzal v jakési předtuše s sebou. Alča byla z toho čekání už trochu nervózní, vinila Káju, že musel právě dnes vyjet na dálnici, které se obvykle vyhýbal, nudila se a navíc dostala chuť na cigaretu. Ve voze, kde spaly děti, kouřit nechtěla, takže po delším váhání vylezla ven do sychravé noci, přetáhla si přes hlavu kapuci, zapálila si cigaretu slušné tuzemské značky a začala obcházet jejich rodinné auto, aby se pohybem trochu zahřála. Všimla si, že je bedlivě sledována povýšeně se tvářící ženou sedící vedle řidiče bavoráku za nimi. Žena navíc cosi neustále přežvykovala. Alču ten upřený a nasupený pohled trochu dohřál, ale rozhodla se jej ignorovat a ještě poněkud zrychlila svoje pochodové tempo. V bavoráku se naopak rozmařile topilo a naplno svítilo, protože Alenka si to prostě a jednoduše vynutila. Benzínu bylo dost a nový akumulátor přece nějaké to svícení taky snese. Borovanští ostatně neměli s sebou ani nic teplého, co by se při sezení v autě neúnosně nepomačkalo. Převlékali se vždy až na chalupě. Jediné, co Alenku momentálně těšilo, bylo to, že nechali doma obě dcery v péči babičky, Karlovy matky. Bez děvčat jim půjde česání ovoce lépe,

145

nebudou jim muset vymlouvat lezení po žebříku, případně odhánět nezvedené vesnické děti, které by si chtěly s děvčaty hrát jakési divošské hry končívající obvykle kolektivním výpraskem či stížnostmi sousedů. Možná se jim podaří nalákat starého Prokeše z vedlejší chalupy na pár skleniček vína a malý podíl na úrodě, aby jim pomohl se sklizní. Stejně by si od něj museli půjčit dlouhý žebřík. V sobotu večer se mohou potom bez problémů vydat za známými, kteří mají svou haciendu nedaleko, a udělat si společnou párty, možná i s trochou tance a nezbytného flirtování. Karel odmítl s neprůjezdnou dálnicí cokoliv podniknout a sjednat patřičný pořádek, i když jej Alenka o to několikrát zvýšeným hlasem žádala. Vyjádřil se přímo v tom smyslu, že jejich vůz je sice perfektní, ale křídla mu ještě nenarostla. Předstíral raději, že se snaží pochopit, jak vznikl daňový problém špeditérské firmy, pro kterou právě pracoval. Alenka si chvíli listovala v starém módním časopisu, potom začala luštit křížovku, ale brzy ji to přestalo bavit, protože jí Karel nechtěl pomáhat s obtížnými slovy. Když se jej dokonce dotázala na afrického slona na tři, odpověděl, že určitě Áda, což byl Alenčin otylý bratranec. Odhodila nakvašeně časopis na zadní sedadlo, a potom jen hleděla do tmy a pořádala již druhý balíček grahamových tyčinek, o kterých se domnívala, že navozují štíhlou linii přímo úměrně spotřebovanému množství. Představovala si také, co se asi děje v okolních autech. Především předpokládala, že v nich manželé utěšují své manželky a nečtou si nějaká nudná lejstra. Zaslechla klapnutí dveří škodovky stojící před nimi a spatřila na okamžik kulatý ženský obličej osvětlený roztřeseným plamínkem zapalovače. Alenka začala s rostoucím znechucením sledovat ženu v bundě s kapucí přetaženou přes hlavu, která rychle chodila se zapálenou cigaretou kolem auta. Co ta ženská, k sakru, blbne, proč nesedí v autě na zadku nebo si nejde s tou cigaretou stoupnout někam bokem, pomyslela si Alenka. Závan větru ještě ke všemu ulomil popel od hořící cigarety a ten se přilepil na sklo právě před ní

146

a pomalu se měnil ve špinavou šmouhu. Současně s tím vnikl větráním do jejich vozu zápach cigaretového kouře, což Alenka skutečně nesnášela. Snad ještě výjimečně nějakou tu vonnou ameriku by snesla, ale toto tedy ne. Z náhlého popudu stáhla boční okénko a vykřikla do temnoty: „Nemůžete si, vážená dámo, jít kouřit to svoje svinstvo laskavě někam dál? Kdo to tady má dýchat. A pojďte se taky podívat, jak jste nám zašpinila přední sklo.“ Karel vedle ní cosi bručel, aby dala pokoj a pořád neotravovala lidi, po kterých jí nic není, že jsou z toho vždycky jen zbytečné mrzutosti, ale to jí jen zvedlo hladinu adrenalinu do nebezpečné výše. Osoba ve tmě si navíc nehodlala nechat jenom tak něco líbit, protože nebyla včerejší. Zastavila se přímo před nosem bavoráku, poněkud se sklonila a založila si bojovně ruce v bok… „Kdo je u vás dáma, vy nádhero? Seďte si tam pěkně zalezlá a nevykládejte nesmysly o nějakém skle. Máte je zasviněné určitě ještě z Brna. Prej svinstvo! Já si můžu kouřit třeba fajfku nebo staré fusekle a vám to může bejt jedno!“ Po posledních slovech se Alča jaksi provokativně zasmála a pohodila hlavou. To Alenku Borovanskou dopálilo ještě víc, takže se vysunula z okénka, jak to jenom šlo, a podstatně zvýšila hlas. „Kozo pitomá, to auto bylo dnes dopoledne v kárvoši a jen se lesklo. Raději si oškrabejte hnůj z toho vašeho rezavýho pekáče! A ty fusekle asi kouříš už teď, aspoň podle toho smradu! Ty fajfko!“ Postava ve tmě po zaslechnutí těchto slov viditelně nadskočila a vztekle odhodila nedopalek cigarety přímo kamsi pod auto manželů Borovanských. „Vylez ven a já ti dám do držky, ty hvězdo! Pak si můžeš dát v kárvoši trvaló. Nakradli si, machrujó s blbým bavorákem a teďkon se budó vytahovat a nadávat poctivém a vokrádaném lidem. Kájo, slyšíš to? Nech ty svý papíry a pocem! A eště mně bude tykat! Pré fajfko!“ Alča v rozčílení upadla do jadrné mluvy svého dětství. Jinak si samozřejmě dávala dost pozor, aby ve společnosti nemluvila jak „husa z lontu“.

147

Kája sice jakési rozčilené hlasy slyšel, ale nevěnoval jim zpočátku pozornost, protože si právě četl o mastných penalizacích, na kterých by se mohl přece jen jeho klient trochu zhojit a jistě by se našla i nějaká ta koruna pro šikovného poradce. Alča ale mezitím pokročila blíž k bavoráku a připravila si do bojové polohy moderní kabelku z tvrdé hověziny, kterou měla přehozenou přes rameno. Alenka v návalu zlosti prudce otevřela dveře auta. Karel se ji pokusil zadržet, ale vysmekla se mu a vyskočila ven jako bojovnice Xena. Vykopla před sebe pravou nohu někam do míst, kde tušila zadní část své sokyně, ale ve tmě špatně odhadla vzdálenost a škodolibá setrvačnost jí na kluzkém povrchu podrazila levou nohu. Hladké kožené podrážky italských střevíčků se jí tentokrát nevyplatily. Alenka se tvrdě posadila na špinavý asfalt, narazila si bolestivě kostrč a udělala si pořádný flek na skoro nových šatech. Před očima se jí udělala červená mlha. Vyskočila rychle na nohy a vrhla se jako kamikaze na svou protivnici, která ji však začala pohotově mlátit kabelkou po hlavě. V tomto okamžiku již Kája i Karel poznali, že je zle, odložili hbitě své papíry, s nadáváním vylezli ze svých aut a pokoušeli se od sebe odtrhnout obě zápasící a ječící ženy. Bařouchovic holčičky se probudily a začaly se ustrašeně rozhlížet kolem sebe a kňourat. V temnotě ovšem bylo těžko rozeznat, která žena je čí. Alenka najednou vykřikla, „ať na ni ten primitiv nešahá těma svejma hnusnejma prackama“, takže si Karel přestal všímat povykujících žen a rozhodl se, že by mohl dát Kájovi preventivně do zubů. Měl za sebou intenzivní roční kurs sebeobrany a protivníka dovedl při tréninku uzemnit perfektně. Kája sice ovládal jen klasický český hospodský zápas, ale ovládal jej od té doby, kdy se mu naučil na vojně, stále docela dobře. I nějaký ten příležitostný trénink se ještě nepříliš dávno naskytl. Oba muži se počali častovat kopanci a údery pěstí. Slova těžkého kalibru létala kolem a nejméně deset osádek nejbližších aut napínalo zrak do tmy, aby jim nic neušlo. Dvě auta stojící za nimi opět rozsvítila chvíli předtím vypnutá světla, aby byla scéna trochu osvětlena. Z bezpečné vzdálenosti se dokonce ozval

148

tlumený smích a pokřik „Dotoho, dotoho! Trochu víc pohybu, hoši! Dámy, neulejvejte se! Můžete si i trochu odložit, ať taky předvedete něco jinýho!“ Pokřikování přihlížejících konflikt ještě rozdmýchalo. Karel měl za chvíli natržené obočí a nakopnutou kyčel, Kájovi se nebezpečně kýval dolní řezák za rozseknutým rtem, ale stále jim to ještě nestačilo. Při lepším osvětlení si však škod na vizáži svých manželů povšimly i pohlavkující se ženy. Beze slov se shodly na tom, že svůj spor vyřeší někdy později, ale teď že mají jiné povinnosti. Potlučený manžel se jako daňový poradce příliš dobře nevyjímá ani při jednání s partou romských zedníků, natož v kanceláři na berňáku. Podařilo se jim své drahé polovičky od sebe odtrhnout a nasměrovat je nazpět do aut. Kája jen stačil zahrozit do tmy pěstí a vykřiknout k okolním vozům: „Co čučíte, vy idioti! Starejte se vo svý potentovaný problémy!“ Karel se nechal zatlačit do auta bez zbytečných řečí a vynahradil si všechno až uvnitř. Jakmile za svářícími se stranami zapadly dveře, změnila se slova v nesrozumitelné huhlání. Kája si přiložil kapesník na poraněná ústa, ze kterých si předtím vystrčil jazykem zub. Karel byl ošetřen náplastí z příruční lékárničky, obočí mu však opuchalo a v nakopnuté kyčli jej píchalo. Potom prohlásil, že by si dal, „do prdele, kapku něčeho ostřejšího“, že dneska budou mít policajti asi jiné starosti, než dávat někomu foukat, a že ho „bolí hnát jak sviňa“. Alenka mu výjimečně odpustila nespisovná slova a povolila jen malý doušek becherovky. Sama si pořádně přihnula, aby si uklidnila nervy. Malou lahvičku becherovky měla po ruce prakticky vždy, protože ji považovala za významný žaludeční lék a univerzální sedativum. Přibližně v tom okamžiku prošel kolem obou stojících aut vratkým krokem Boris Valentinovič Šmidt, aniž by na sebe upoutal jakoukoliv pozornost. Častušky už měl všechny odzpívané a přešel na ukrajinské dumky, kterých taky pár znal. ***

149

Zhruba půl kilometru od meziříčského mostu směrem na Brno mají ve svažitém lesním úseku podzemní obydlí, s křovinami maskovaným výhledem na dálnici, tři zachovalí bezdomovci středního věku. Říkají si už nějaký ten rok Fešák, Denaturák a Němej Béďa. Během dvou let obývání si své apartmá docela pěkně rozšířili a zvelebili. Pobyt na čerstvém vzduchu jim prospívá. Jejich společným rysem je to, že už dávno pozapomněli, čím se to vlastně živili v dobách, kdy ještě nebyli bezdomovci. Denaturák a Fešák sedí zabalení ve dvou zimních kabátech na špalcích před svým obydlím a pozorují zastavenou dopravu. Občas si zaloví hnědočernými prsty ve velké plechovce od motorového oleje, kde mají shromážděné nedopalky cigaret posbírané po odpočívadlech, a s požitkem si odpalují jeden špaček od druhého. Některé nedopalky jsou docela velké a navíc kvalitních značek. Němej Béďa je uvnitř, protože má loupání v kolenou a musí být víc v teple. Navíc nerad kouří nedopalky, protože po nich většinou strašně kašle. Udržuje tedy suchými šiškami oheň v „krbu“ a při svíčce ukradené před několika dny z meziříčského kostela si listuje ve svých časopisech pro pány, které povybíral z kontejnerů. Slova jako svatokrádež nebo pohlavní zdrženlivost pro něj nemají žádný význam, neboť je ryzím pohanem. Je vhodné si tyto tři nestranné svědky dopravní kalamity trochu více přiblížit a proniknout do specifik jejich nekonformního životního stylu. V předloňském létě dospěla trojice k závěru, že v Brně je už moc velká konkurence a že si zkusí nějakou obživu najít někde jinde. Denaturák už byl celý dotlučený z potyček kolem nádraží, Fešák měl pořád problémy s policií kvůli nějakým drobným krádežím a stále ještě nepromlčené polygamii, k níž se mezi svými kamarády hrdě hlásil, i když jména svých manželek už skoro zapomněl. Němej Béďa šel vždycky tam, kam šli jeho kamarádi, protože mu dohromady nic jiného nezbývalo. Denaturák a Fešák se mu na rozdíl od ostatních alespoň nepošklebovali pro jeho nesrozumitelné huhlání a hýkání.

150

Do těchto míst je zavála hříčka osudu. Cestovali jako černí pasažéři na korbě náklaďáku, o kterém se podle reklam Fešák domníval, že jede do Karlových Varů. Tam mělo být podle jejich představ lehké živobytí pro lidi jejich druhu. Obstarali by si u Armády spásy slušné ošacení a doufali ve štědrost lázeňských hostů, o které kolovaly mezi bezdomovci a žebráky fantastické historky. Náklaďák měl těsně před meziříčským mostem poruchu. Řidič je při té příležitosti objevil na korbě a okamžitě zahnal s ocelovou tyčí v ruce. Byl to dobře živený člověk, kterému se nemohli postavit. Chvíli se potom toulali po lese a hledali borůvky a maliny, ale nakonec se vrátili zpět k dálnici, která je přitahovala jako magnet železné piliny. Nejmladší z nich, čtyřicátník s docela pohlednou tváří lemovanou vlnitými hnědými vlasy, kterému říkali Fešák nejen nádražní štětky, ale i plebejští studenti potulující se po brněnských putykách kolem nádraží, tehdy objevil v křovinách na okraji lesa něco na způsob opuštěné medvědí nory. Díra byla asi už před lety vyhloubena místními dětmi, které v ní nejspíš mívaly své spiklenecké porady. Strop byl tvořen kusy igelitových pytlů a dehtové lepenky. Podpírala jej dosud pevná prkna a trámky. Shora bylo vše překryto hlínou a drnem. Byly tam i dvě zachovalé dřevěné lavice, na kterých by se dalo v případě nouze spát, rezavá lopatka na uhlí a krumpáč se zlomenou násadou. Našli tam i jeden smaltovaný hrnec — sice bez ucha, ale také bez díry, použitelný třeba na uvaření chlebové polévky. Nikde nenašli větší stopy po zatékání. Denaturák, vytáhlý padesátník s nepravidelnou pleší a zcuchaným plnovousem, který díky své silnější tělesné konstituci skupinu vedl, prohlásil, že se mu tohle místo docela zamlouvá a že by se tu mohli i pár dnů zdržet „na dovolený v panenský přírodě“. Na protější straně dálnice bylo o kousek dál vidět i malé odpočívadlo, kde byla podle všeho i tekoucí pitná voda a kontejnery jistě překypující obsahem předtím v Brně nevídaným. Denaturák posuňky a jednoduchými slovy přikázal třetímu členovi jejich skupiny, Němýmu Béďovi, rovněž statnějšímu padesátníkovi, aby

151

začal uvnitř kopat kolem stěn a pokusil se noru trochu zvětšit. Několik dřev a prken použitelných na další výztuhu se ostatně povalovalo v blízkosti. V Brně by bylo takové bydlení úplné terno, protože se o ně nemuseli s nikým hádat a střežit je před všelijakými dolejzy. To se stalo běžným problémem hlavně od doby, co byly šachty teplovodů všude v Brně opatřeny mřížemi a co v oblasti za nádražím zmizela řada opuštěných domů, o které se bezdomovci dříve dělili s narkomany. Němej Béďa se pustil s bručením do práce a Denaturák s Fešákem vyrazili k lákavě vyhlížejícím kontejnerům. V Brně se takovým kontejnerům říkalo „panny“. Jejich příchod natolik vyděsil rakouskou rodinku, která tam právě svačila, že okamžitě nasedla do svého auta a zmizela. Možná, že taky šel zrovna vítr od příchozích, kteří měli na sobě právě svůj „cestovní oděv“. Na zemi u dřevěné lavice zůstala po rodince plastiková taška s malým rádiem, krabicí kvalitních sušenek a také peněženkou, ve které byla suma postačující na zakoupení přibližně deseti půllitrů levnější lihoviny. Denaturák se tašky okamžitě zmocnil a s Fešákem se rychle vrátil do nory. Když Béďa uviděl takový poklad, začal radostí tancovat před vchodem a vzrušeně povykovat. Tolik štěstí najednou jim připadlo jako nějaké znamení shůry. Karlovy Vary okamžitě pustili z hlavy. Svůj Eden našli u Velkého Meziříčí. Fešák se šel potom trochu umýt na odpočívadlo a vzal si na sebe relativně čisté ošacení získané od Armády spásy, aby nebyly nějaké problémy. Pak mu Denaturák dal část nalezených peněz a důrazný příkaz, že se má vypravit do města pro dvě flašky rumu, velký chleba, cibuli a pořádný kus točeného salámu. Denaturák miloval cibuli, kterou byl schopen chroustat jako jablko, i když přitom brečel jako želva. Taky měly být zakoupeny nějaké svíčky a sirky. Fešák si ještě jako honorář za pochůzku vymínil balíček tabáku, jinak všechno potřebné k ubalení cigarety měl. Ten večer se sice ještě neodvážili zapálit oheň, ale poměli se tak, jak už dlouho ne. Fešák je zásoboval útlými cigaretami a poctivý tuzemák hřál příjemně v nacpaném břiše. Ustlali si prozatím na starých novinách, kterých

152

měl Béďa ve svém vaku vždy zásobu pro všechny zájemce. Hned další den udělali velký výlov všech odpadkových kontejnerů v nejméně pětikilometrovém úseku dálnice a zjistili si, kde je zastavárna a kde lze v blízkém okolí zpeněžit prázdné láhve. Trojice bezdomovců se příležitostně rozrůstala o dámu neurčitého věku, která si nechávala říkat Rumča. Našli ji jednoho dne polomrtvou na cestě z Křižanova, kde ji vyhodili jako černou pasažérku z vlaku. Rumča však měla tuhý kořínek a v jejich péči se rychle vzpamatovala a získala i cosi na způsob sexuální přitažlivosti. Za pěkného počasí chodila do Brna a zpět „špacírem“. Nepatřila v pravém slova smyslu mezi bezdomovce, protože měla v Brně kde bydlet. S bezdomovci sympatizovala. Denaturáka uznávala za vůdce tlupy a Fešákovi tvrdila, že do něj byla zamlada zamilovaná. Němýmu Béďovi neříkala nic, ale občas se mu s potěšeným mlaskáním hrabala v rozkroku, který byl hlídaný sotva jedním přidrátovaným knoflíkem. Béďa přitom kňučel a slintal jako pes, protože jinak svou vděčnost vyjádřit nedokázal. Bezdomovci koexistovali docela dobře i s místními úřady, protože se už nenacházeli v katastru města. Pozemek, na kterém se utábořili, sice měl nějakého vlastníka, avšak ten se staral nanejvýš o těžbu dřeva, a bezdomovci, sbírající šišky, staré větve a kůru jej nezajímali. Trojice rychle rozšířila svou operační oblast o další kilometry dálnice a to je již dokázalo docela dobře obživit. Občas se na odpočívadlech našlo i něco zapomenutého, co bylo možno zpeněžit ve vetešnictví nebo využít v jejich „domácnosti“. Vratné láhve, nedopalky a zachovalé zbytky jídel se ostatně daly objevit i v příkopech podél dálnice, stačilo se pozorně dívat. V noře se postupně ocitly staré matrace a drátěnky přinesené z meziříčské skládky, která byla jejich dalším zlatým dolem. Donesli si z ní i pěknou podlouhlou dřevěnou bednu od nějakého stroje, do které dával Denaturák jejich „společný důležitý věci“, a malý stolek, který zpevnili několika laťkami, aby se neviklal. Těžký závěs vyrobený ze starého koberce zakrýval v chladnějších dnech vchod do díry. Podlaha byla vyložena starými koupelnovými dlaždicemi, kterých

153

na městské skládce našli stovky. Blízko vchodu do jejich úkrytu, který měl nyní výměru téměř osmi čtverečních metrů, byl v hliněné stěně obložené cihlami zbudován i krb. Jeho topeniště bylo vybaveno železným roštem na vaření. V zimě topili suchým dřevem, které nenadělá mnoho kouře. V létě zapalovali malý oheň jen někdy v noci. Pár stížností místních lidí nikdo neřešil, protože město nemělo pro podobné přespolní případy fondy a bezdomovci konec konců nikomu neubližovali. Vyhnat je z jejich díry by znamenalo převzít morální závazek a najít jim nějaké důstojnější ubytování. Místní skauti pro ně jednou uspořádali veřejnou sbírku, která jim vynesla prostředky na osm litrovek rumu, nějaké potraviny a pěknou kapesní svítilnu, kterou potom používali při slavnostních příležitostech a k nočnímu hledání blech. Denaturák přestal pít tekutinu, po které dostal svoje jméno. Rozhodně to mělo kladný vliv na jeho zdravotní stav. Nezanedbatelné přilepšení k jejich rozpočtu jim přinesla i reportáž uveřejněná v časopise Perplex, která téměř velebila jejich svobodný způsob života a sociální soběstačnost. Této temné noci tedy seděli Denaturák s Fešákem na špalcích před norou, pokuřovali výběrové špačky a s velikou nadějí hleděli na řady stojících aut. Bylo jasné, že zítra bude kolem dálnice co sbírat a že z tržby za prázdné láhve, kterých se budou všude povalovat tucty, něco možná budou moci odložit i na horší časy. Provoz se nehýbal už pěkně dlouho. Viděli i míhající se světla majáčku policejního auta kdesi daleko u mostu, ale z toho si už dávno nic nedělali. Jeden zvuk je ale zvláštním způsobem rozčiloval. Občas k nim dolehlo zachrochtání, které znělo úplně jako od živého prasete. Nedovedli si vysvětlit, proč by se tu takový vzácný a nevídaný tvor měl vyskytovat. Chvílemi bylo dokonce slyšet chrochtání a kvičení dvou různých prasat, možná i tří, ovšem z větší dálky. Fešák se sice nabízel, že půjde na průzkum, ale Denaturák pravil, že „nasranejm lidem je lepší se vyhejbat a že jim všem asi chrochtá v kebuli z toho včerejšího rumu míchanýho s tím

154

zkysaným vínem a kávovým lógrem a že takový tentononc už radši chlastat nebudou, že je to vo zdraví.“ Nicméně byl to právě Denaturák, kdo se robinsonádou vrhl na temný pochrochtávající stín, který o pět minut později začal přehrabovat opadané listí jen pár metrů od nich. Fešák pak došel pro baterku, aby si to nadělení prohlédli. Prasátko či spíše větší sele skončilo v zadní části jejich nory přivázané za nohu provazem k nejpevnějšímu sloupku. Je pravda, že trochu smrdělo, ale ve srovnání s místními obyvateli to byla téměř vůně. Béďa odložil svoje časopisy a začal prase drbat za ušima a s takovým nadšením na ně chrochtat, že musel přijít Denaturák a dát mu pořádnou herdu do zad, aby zmlkl. Denaturák a Fešák měli potom dlouhou poradu, jak se svou kořistí naložit. Denaturák byl pro zpeněžení, Fešák pro maximální konzumaci nebo vyuzení na horší časy. Béďa by byl pravděpodobně pro všechny tři varianty současně, ale nebyl k žádnému rozhodování připuštěn. *** První pohotovostní policejní jednotka aktivně zasáhla do běhu událostí u meziříčského dálničního mostu již více než před hodinou, ale trvalo ještě dost dlouho, dokud se plně nezorientovala v nepřehledné situaci a nesetřásla rozzuřené účastníky silničního provozu. Jednotka se rozdělila. Trojice policistů se vydala nejdříve na několik kilometrů dlouhou obchůzku k předpokládanému konci řady vozidel mířících od Prahy směrem na Brno. Muži míjeli stojící vozidla a odpovídali na stále se opakující dotazy řidičů, kdy se to všechno pohne a kdo zaplatí všechny škody a újmy, které jim tímhle zdržením začínají vznikat nebo už vznikly. Všímali si i opileckého rozruchu a šumu v turbotroňáckých autobusech a hemžení v jejich okolí, které se jen nepatrně zmírňovalo, když procházeli kolem. Nezjistili však, že by někde byly páchány významné škody a neměli ani čas na vyšetřování nějakých maličkostí, takže zatím proti nikomu nezasahovali. Všímali si i přeplněných aut gastarbeiterů.

155

Mezi krabicemi a pytli s nejrůznějšími předměty na ně vykukovaly unavené tváře rodičů a vystrašené tvářičky dětí — snědé i světlovlasé. Po třech kilometrech chůze však stále nemohli dohlédnout na konec řady vozidel, a tak další pátrání v tomto směru zatím vzdali. Domluvili se vysílačkou s kolegy, kde by bylo možno otevřít průjezd přes středový pruh a rychle se vydali zpět k mostu. Krizový štáb integrovaného systému s jejich návrhy vřele souhlasil. Prý se to mělo stát už dávno. Tři strážci pořádku se vydali na průzkum také opačným směrem. Zde byla dálnice na Brno několik kilometrů volná, takže ti, kteří se nemohli dostat dál přes Devět Křížů, by se mohli v zásadě otočit a jet zpět. Nájezd nedaleko mostu byl volný, protože jej včas opatřili zákazem vjezdu. Bylo by ovšem třeba zorganizovat nouzové dopravní značení, aby bylo možno jezdit v protisměrech, a rozestavit hlídky, což by trvale zaměstnávalo několik mužů a nejméně jedno auto. I tato hlídka se proto rychle vrátila, usedla do vozu a odjela směrem k Brnu, aby případně našla také konec čekající kolony táhnoucí se v opačném směru. Cestou se dívali, zda je možno vozidla ještě někudy jinudy nouzově odvést z dálnice, aby se neblokoval jediný nájezd, který byl k dispozici pro záchranáře a policii. Při svých častých zastávkách si všimli několika autobusů, ve kterých chraplavé hlasy zpívaly německé písně nebo spíše bojové popěvky. V jednom zřetelně se pohupujícím autobusu pělo podnapilé osazenstvo se zanícením dánskou hymnu. Za chvíli mohli policisté začít instruovat řidiče na konci stojící řady. Další čtyři ochránci dopravního pořádku se pokoušeli pochytat vyděšená prasata, která se potulovala po mostě a jeho nejbližším okolí. Přihlížející řidiči se tou podívanou dobře bavili a krátili si tak dlouhou chvíli. Hysterická dáma v rozměrném červeném klobouku (majitelka staršího volva stojícího hned na začátku mostu) lovícím policistům opakovaně vysvětlovala, že prasata jsou velmi agresivní, že se po ní jedno hrozně škaredě podívalo, že přitom strašlivě cvakalo zuby a že má strach, aby jí nevlezlo do auta a neroztrhalo potahy, případně ji nenapadlo tělesně. Hlídka měla podle ní ze

156

všeho nejdřív najít právě tohoto nebezpečného živočicha. Hysterická dáma však byla odbyta několika ne příliš salónními slovy a ponechána napospas svým obavám. Nakonec se podařilo shromáždit část zvířat do improvizované ohrady narychlo zbudované ze zapomenutých prken a tvárnic, které tu zůstaly po nedávné rekonstrukci části mostu. Řidič, který prasata vezl, kulhal sem a tam kolem ohrady, opatrně si ohmatával poraněnou ruku, provizorně ovázanou a zavěšenou na pásce. Sklesle tvrdil, že prasat bylo nejméně o dvacet více a že některá z nich se ještě určitě toulají po okolí. Několik jich však zcela určitě zmizelo v soukromých i firemních vozidlech stojících okolo, ale tušící policisté nechtěli dráždit řidiče a odmítli zatím provádět jakékoliv prohlídky. Čtyři prasata byla mrtvá. Ležela vedle ohrady, vyrovnaná jedno vedle druhého v truchlivé řadě. Brzy k nim přibyla další dvě, která bylo nutno zastřelit. S těmi bylo nejvíc práce. Několik dalších zvířat by bylo zapotřebí také utratit, ale policisté váhali a přemýšleli, zda na to vůbec mají právo. Přílišná horlivost se někdy nevyplácí a platy nejsou příliš vysoké. Pátrání po někom, kdo by byl takto pozdě večer schopen přijít s potřebným nářadím a demontoval na několika místech středová svodidla, bylo konečně korunováno úspěchem. Firemní auto místního zámečnictví mělo přijet během čtvrt hodiny. Pak bude možno dopravu převést do volného pruhu směrem na Prahu a k havarovanému kamionu blokujícímu most by se snad mohl nějak dostat vyprošťovací jeřáb zatím nečinně stojící nedaleko Devíti Křížů. Další jeřáb údajně vyrazil z Jihlavy. K velikému úžasu všech se již po pár minutách objevuje v protisměru. Doprovází ho vesele houkající auto jihlavských kolegů, kteří sem byli vysláni na pomoc. Policisté se s lepší náladou scházejí u svých aut a nabízejí si vzájemně cigarety, protože mají pocit, že za nedlouho bude situace vyřešena. Napili by se něčeho na zahřátí, ale jediný prodejní stánek v celém okolí je už zavřený. Jeho majitel využil přítomnosti uniformovaných mužů a zavřel přes protesty stále přicházejících

157

zákazníků svoje oplechované okenice. Bydlí v nedalekém městě, takže může bez problémů odejít pěšky, což okamžitě činí. Peněženku s tržbou si schoval raději pod košili. Je tu ještě jedna skupina policistů, k níž patří i narychlo sehnaný znalec dopravních staveb. Procházejí po technické lávce vedoucí pod mostovou vozovkou a s pomocí malých svítilen a jedné silnější halogenové lampy prohlížejí stav betonové konstrukce. Pátrají po prasklinách, které by mohly svědčit o tom, že otřesy provázející havárii narušily stavbu nedávno opraveného mostu. Není to moc příjemná práce, protože subtilní lávka s řídkým zábradlím se pod jejich kroky pohupuje, místy je kluzká a černá hlubina pod nohama klidu také nepřidá. Na výsledek ohledání mostu netrpělivě čeká posádka autojeřábu, který před chvílí přijel. Konečně se členové kontrolní skupiny a zachmuřený znalec objevují opět na vozovce a autojeřáb dostává pokyn, aby zahájil vyprošťovací akci. Bude postupovat velmi pomalu a obezřetně. Jeden policista navíc dobrovolně zůstává na technické lávce a jeho úkolem je vydat vysílačkou pokyn k okamžitému přerušení akce, kdyby se s konstrukcí mostu začalo dít něco neblahého. Další muž ještě rychle kontroluje, zdali jsou všechna auta uvízlá na mostě skutečně opuštěna. Jejich vyděšení majitelé tvoří strnulý hlouček nedaleko ohrady se zachráněnými prasaty. K prvnímu přerušení odklízecí akce dochází již po deseti minutách, protože po příjezdu autojeřábu ke vzpříčenému a převrácenému kamionu se ozvaly nějaké podezřelé praskavé zvuky. Teprve po dalších deseti minutách jsou nasazeny háky a lana se začnou velice pomalu napínat.

158

Intermezzo VIII – Nepodařené dobrodružství Boris kráčel dál, možná trochu vystřízlivěl, zíval, že si málem vykloubil čelist, a mumlal si pro sebe cosi střídavě rusky a německy. Všechny melodie, které znal, již byly odzpívané, některé i dvakrát či třikrát. Lidem se nyní spíše vyhýbal, o navazování dalších kontaktů se zatím nepokoušel. Všiml si dokonce, že je ušpiněný a obětoval skoro všechny zbývající papírové kapesníčky, které se mu podařilo vydolovat z kapsy, na vylepšení svého nevábného vzhledu. Přesvědčil se, že má s sebou stále peněženku a uvědomil si matně, že všechny jeho osobní doklady asi zůstaly v autobusu čili v relativním bezpečí. Vzpomínka na vzdálený autobus zpomalila už poněkolikáté jeho chůzi. Zatrnulo jej na okamžik u srdce. Uvědomil si, že jde špatným směrem a že se musí vrátit. Cosi jej ale stále táhlo kupředu, takže se rozhodl jít ještě chvíli dál. Dostal se k dalšímu malému odpočívadlu, tentokrát v protisměru. Sešel z dálnice a procházel mezi zaparkovanými osobními auty a dodávkami v naději, že bude mezi nimi ukryt nějaký občerstvovací stánek. Osádky aut letargicky podřimovaly nebo si Borise prohlížely s nedůvěrou. Mezi dvěma řadami temných nebo jen spoře osvětlených aut se skvěl i jeden velký červeně osvětlený obytný přívěs pomalovaný lososově růžovými květy, kolem kterých poletovali chtiví andělíčci ve slipech a s cylindry na hlavách. Kolem přívěsu přecházely na jehlových podpatcích dvě dívky ve velmi vyzývavém oblečení, které bylo zcela určitě určeno pro podstatně teplejší počasí. Jedna z dívek byla nakrátko ostříhaná platinová blondýna, druhá naopak bruneta s bohatými dlouhými kučerami přizdobenými červenou stuhou. Nohy obou dívek halily jen černé punčochy a krátké minisukně s rozparky. Pod koženými bundami neměly už téměř nic. Krátce ostříhaná blondýna totiž bundu na okamžik rozepnula a natočila se směrem k autům čekajícím na dálnici. Borisovi, který si toho reklamního manévru povšiml, blesklo hlavou, že dívkám asi musí

159

být hodně zima. Současně se jej zmocnilo mírné vzrušení. Nevědomky zpomalil. Dívky si o něčem povídaly a občas se zasmály vysokým hlasem. Jakmile si povšimly Borise, kterému na jeho pouti nezbývalo, než projít těsně kolem nich, začaly mu v různých jazycích nabízet svoje služby. Když zareagoval na němčinu a překvapeně se zastavil, vzaly jej každá z jedné strany v podpaží a vtáhly do nitra přívěsu ještě dříve, než se zmohl na nějaký protest. Zákazníků bylo dnes málo, takže nepohrdli ani takovým. Vlasatá bruneta přitom nenápadně zmáčkla knoflík na stěně u dveří. Tím byl uvědomen muž podřimující nedaleko v autě, jejich příležitostný milenec, svérázný ochránce a neoficiální zaměstnavatel, muž označovaný zakyslými moralisty jako pasák. Probuzený muž, který si nechával říkat Fred, se posadil, promnul si oči a uvedl dálkově do provozu mikrofon v obytném přívěsu. Bylo to ryze praktické opatření, o kterém měly jeho zaměstnankyně jen povšechnou představu. Pro pasáka to také určitě bylo zajímavější než rádio. Obvykle zůstával před zákazníky skryt, ale někdy bylo nutno rychle zjednat pořádek. V přihrádce pod čelním sklem nahmatal ocelový boxer, přeleštil kapesníkem jeho rovné chromované plochy a zálibně si jej nasadil na ruku. Zkusmo ji několikrát sevřel a teprve potom boxer odložil vedle sebe na sedadlo. Uvnitř dobře vytopeného přívěsu toho mnoho nebylo. Dvojlůžko, dvě skříňky, chemický záchod v rohu, který mohl sloužit i jako polstrované sedátko, malý stolek s výstavkou různých erotických pomůcek a obrázkových katalogů pro zákazníky, kteří se nedovedou vymáčknout, co vlastně chtějí, a konečně dvě křesílka. U stropu byl zavěšen malý televizor, na kterém běželo z videa nějaké nezáživné skupinové porno. Od stropu také visel komplikovaný kladkostroj pro poskytování speciálních služeb. Na stěnách byly nalepené pozoruhodné kresby a barevné fotografie, které měly zřejmě podněcovat sexuální touhu zákazníků. Dívky byly samozřejmě zkušené profesionálky, ale rozhodně už nepatřily k těm nejlépe placeným. Fred si je svého času pořídil už

160

dost levně v jednom podniku u Cínovce. Snažily se vypadat jako osmnáctileté žabky, avšak i jen trochu zkušený muž na nich musel okamžitě poznat blížící se třicítku a nejméně deset let tvrdé praxe. Boris se s trochu nepřítomným úsměvem nechal postrčit do jednoho z křesílek a automaticky se pokusil setřít či skrýt skvrny na svém oděvu. Bruneta k němu přisedla s vlhkým ručníkem v ruce a se smíchem mu utřela krvavé šmouhy na čele a na tvářích. Ranku na čele, která se po očištění ukázala jako docela malá, mu zalepila bílou náplastí. Potom mu ještě pomáhala odstranit nejhorší špínu z kolen a loktů. Za chvíli seděl Boris jen v košili a ruka, která se mu ještě před chvílí pokoušela odstranit bláto z kalhot, se najednou vydala na profesionální průzkum do míst, kde se ukrývalo Borisovo opilé mužství. Blondýna si zapálila cigaretu v dlouhé stříbrné špičce (Borisovi také nabídla, ale tomu se při pomyšlení na cigaretu začal okamžitě zvedat žaludek, takže odmítl) a svlékla se do černých krajkových kalhotek. Začala se smyslně válet po lůžku, olizovat si rty, hladit si poddajná ňadra s poněkud zanícenými bradavkami a vzdychat v předstírané extázi. Stáhla si brzy i kalhotky a začala se hladit po vyholeném široce rozevřeném klíně. Borisovi zrudl obličej a krev mu začala hučet v uších. Ani si nepovšiml, že druhá dívka s výrazem pramalého nadšení zatím volnou rukou probírá jeho peněženku a vytahuje z ní větší bankovky. Téměř prázdnou peněženku potom odložila za hromádku ručníků a oslovila s úšklebkem svou kolegyni rychlou tichou řečí, které Boris nemohl vůbec rozumět. „Hele, Pipčo, s tímhle ožralou se snad ani nevyplatí něco dál podniknout. Zavoláme Freda, ať ho vyhodí ven. Strip už měl a manuál skoro taky. Navíc je zvadlej.“ Při těch slovech sevřela bruneta Borise v rozkroku tak prudce, že se napřímil a překvapeně vyjekl, jako štěně, kterému někdo šlápl na tlapku. Blondýnce zvané Pipča se však Boris zřejmě docela líbil a rozhodla se udělat dobrý skutek.

161

„Ale co, stejně tu dnes nechytíme nic lepšího, Vikino. Je tu kolem moc lidí, všichni jsou nasraní a zalezlí v autech. Vždyť je to taková chudinka zablátíčkovaná. Poslední penízky nám dal.“ Po těchto smyslným šeptem pronesených slovech se přidala k brunetě, která váhavě souhlasila s dalším pokračováním. Společně povalily Borise na lůžko a zbavily jej kalhot. Ten si najednou plně uvědomil, co se s ním děje a s myšlenkou na Gretchen zabránil dívkám, aby mu stáhly i slipy. Posadil se na lůžku a tvářil se vyděšeně. „Hele, jdeme na něj asi moc zhurta, Pipčo. Dáme mu napít trochu vodky, třeba potom nebude takovej vyděšenej.“ Boris s povděkem přijal nabídnutou sklenku a obrátil ji do sebe jako náprstek vody. Začal se najednou smát, hlasitě škytl a prohlásil rusky i německy, že chce ještě jednu. Potom se dívky Borisovi znovu intenzivně věnovaly, ale ten upadl do stavu otupělosti, chtělo se mu najednou spát a erekce byla mizivá. Bruneta začala nadávat, že toho už má dost a že jí z toho bolí ruka. Pipča ji vystřídala, ale výsledek nebyl o mnoho lepší. V tom okamžiku se otevřely dveře a do pojízdného „salónu“ vstoupil s nasupeným výrazem pasák Fred. Ohnal se jednou rukou po protestujících dívkách, nadal jim do zatracených darmožroutek, poučil je, že nemají „každýmu rypákovi nalívat kýble vodky“, a potom přinutil vyděšeného a nic nechápajícího Borise, aby se rychle oblékl a vykopl jej z přívěsu. Boris dopadl bolestivě na kolena, ještě před chvilkou relativně čistá. Prázdná peněženka jej vzápětí udeřila do hlavy. S hekáním se zvedl na nohy, zatřepal hlavou a opřel se zničeně o korbu jakéhosi náklaďáku. Z jednoho nebo dvou blízkých aut k němu dolehl tichý smích škodolibých pozorovatelů. Z karavanu se naopak ozval mlaskavý zvuk dvou rázných facek a za chvíli i rytmické vřískání a nesrozumitelná slova, která pravděpodobně vycházela z úst krátkovlasé blondýnky. Boris za chvilku ještě uviděl, jak Fred vystupuje z karavanu, zapíná si kalhoty a hrozí mu pěstí ozbrojenou boxerem. Raději už na nic nečekal a vyrazil dál, směrem k dálničnímu mostu.

162

Teprve když ušel několik set metrů, ozval se Borisovi v hlavě varovný signál. Začal se prohmatávat a obracet naruby všechny kapsy. Prošel je všechny nejméně pětkrát, mumlal si při tom a kymácel se lehce ze strany na stranu. Konečně objevil peněženku ledabyle strčenou do zadní kapsy u kalhot, ale našel v ní jen pár mincí. Sen o zakoupení dalšího pití se téměř rozplynul. S ohromným vztekem kopl do prvního auta, které se mu namanulo do cesty. Z jeho nitra se ozval hrubý mužský hlas a v okénku se objevila hlava obrovského vlčáka s vyceněnými zuby. Boris instinktivně uskočil a svodidla mu podrazila nohy. Přepadl s heknutím do příkopu. Vyškrabal se sice rychle zpět, ale jeho oděv byl pokryt blátivými šmouhami a zbytky odumřelé vegetace. Jen ledabyle se očistil a vyrazil dál, stále v původním směru. Dospěl k závěru, že musí najít ještě nějaké fotbalové kamarády, kteří mu snad pomohou.

163

IX. Půlnoc Během celého pátečního odpoledne a večera očekávali brněnští skauti ve svém novém srubovém areálu u Jinačovic několik set bratrů a sester (či spíše bratříčků a sestřiček) na oblastní sraz mladých skautů a vlčat. Konal se pod honosným názvem Velké brněnské národní jamboree. Na poslední chvíli se sice objevily názory, že by akce měla být s ohledem na nepříznivé počasí odvolána, ale nakonec zvítězilo mínění starších bratří a dokonce i sester, že mládí se má otužovat a že přinejhorším je možno ve srubech zatopit a některé příliš blátivé body programu vypustit. Na tento sraz směřovala i smíšená výprava z Prahy, což bylo považováno za jistý náznak toho, že by mohl nabýt v brzké budoucnosti celorepublikový charakter. V Brně byli zástupci Prahy očekáváni nejpozději kolem osmé hodiny, ale nikdo se stále neobjevoval. Jako poslední dorazila v devět hodin skupina z Ostravy, která se za cenu četných objížděk dokázala vyhnout problémům na olomoucké dálnici a ani o nich nevěděla nic víc, než co hlásily rozhlasové a televizní stanice. Ostraváci přijeli o čtyři hodiny později, než bylo původně plánováno. V deset hodin již velmi zneklidněný zástupce organizačního výboru zatelefonoval do Prahy, kde se mu podařilo zjistit, že autobus s třiceti dětmi byl skutečně bez problémů vypraven. Všechny děti se údajně velice těšily na Moravu a nejpozději o půl deváté měly být na místě. S žádnou vlastivědnou či občerstvovací zastávkou se nepočítalo, takže musel nastat někde na dálnici problém. Dotazem u dopravní policie bylo následně zjištěno, že dálnice D1 je beznadějně neprůjezdná a že tudíž očekávaný autobus mohl skutečně někde uváznout a že nelze podniknout absolutně nic, i když se jedná o malé děti. Ani ostrá slovní potyčka na tomto argumentu nic nezměnila. Tentokrát nic nepomohly ani osobní konexe — mezi skautskými vedoucími bylo i několik policejních důstojníků a jiní policisté zase posílali do skautu svoje děti. Dokud se v tuto pokročilou hodinu nepodařilo pracně navázat spojení 164

s vedoucími výpravy, nikdo nemohl ani vyloučit možnost, že autobus už na dálnici nestojí, ale pokouší se do Brna prokličkovat vedlejšími silnicemi. Autobus vezoucí pražskou výpravu skutečně uvázl na dálnici. Stál nedaleko totálně rozkopaného bítešského exitu, zhruba šest kilometrů před Devíti Kříži. Patnáct chlapců a patnáct dívek ve věku od sedmi do jedenácti let se zimomřivě choulilo do všeho, co bylo po ruce. Řidič autobusu odmítl topit už v devět hodin, protože zapomněl cestou natankovat a nyní měl obavu, že by se nemusel dostat ani k čerpadlu u Devíti Křížů. Pochopitelně ani pořádně nevěděl, k čemu tam došlo. Zprávy rozhlasových stanic o situaci na D1 byly plné rozporů a zoufalých vzkazů rodinným příslušníkům, o kterých jejich příbuzní soudili, že jsou obětí nějaké tragédie. Většinou však pohodoví moderátoři divoce žvanili jen o chronické neschopnosti policie, blíže nespecifikovaných haváriích a o ukvapeném uzavření některých nájezdů na D1. Kdyby ostatně řidič skautského autobusu nějaké přesné informace měl, pravděpodobně by netopil už v osm. Dva přítomní skautští vedoucí, dvacetiletý student pražské techniky Martin a devatenáctiletá studentka psychologie na Karlově univerzitě Renata (oba ve stadiu pučící zamilovanosti), přikázali svým svěřencům, aby si na sebe navlékli všechno, co najdou ve svých batůžcích, a občas zorganizovali i několik cviků pro zahřátí. Mezitím jim jejich svěřenci nosili své rychle se vybíjející mobily (vzájemným posíláním esemesek a obrázků, přehráváním melodií, případně dlouhými hovory s rodiči – stáli navíc v místě, kde signál nebyl moc silný), v nichž se ozývaly zoufalé nebo zuřivé hlasy rodičů domáhajících se okamžitého řešení situace. Se třemi zvlášť neodbytnými rodiči se nakonec Martin pohádal. Další hovory už vyřizovala jen Renata. V půl jedenácté, po poradě s Renatou a řidičem, opustil Martin autobus s vzájemně se tulícími a podřimujícími dětmi, z nichž některé už začínaly jevit neklamné známky nachlazení. Vydal se na obhlídku okolí. Prošel svižně podél nekonečných řad aut asi jeden

165

kilometr proti i po směru jízdy, ale ani potom nebyl o mnoho moudřejší. Neobjevil jediného informovaného člověka. Do autobusu se vrátil ve skleslé náladě. Po krátké poradě a povzbudivém polibku od Renaty si dodal konečně odvahy a zavolal přímo hlavnímu náčelníkovi skautů. Oznámil, na kterém kilometru dálnice se právě nacházejí a že děti začínají posmrkávat a pokašlávat a že s jejich účastí na zítřejších soutěžích to je asi dost nahnuté, protože se přinejmenším moc nevyspí. Jeho oznámení vyvolalo značné zděšení, takže bylo postupně alarmováno několik náčelníků vyšších organizačních struktur skautské organizace, o kterých bylo známo, že mají vliv u policie. Asi po dvaceti minutách byla přímo náčelníkem důrazně informována policie, že u bítýšského exitu uvízl na dálnici autobus plný malých dětí. Nyní již různé osobní konexe začaly hrát významnou a kladnou roli. Bylo informováno i zneklidněné skautské Brno, které se vyděsilo ještě více. Přibývalo i informovaných rodičů a jejich nekonečných telefonátů a rad. Půl hodiny před půlnocí byly děti probuzeny (spala jich stejně jen zhruba polovina, některé spánek jen předstíraly) a přinuceny opět se pohybovat, aby se trochu zahřály. Řidič pustil hlasitě rádio s taneční hudbou a děti po svém způsobu začaly tancovat či poskakovat v uličce, na sedadlech i po sobě navzájem. Po patnácti minutách bylo nutno zahřívání pohybem přerušit, protože hrozila devastace vnitřního zařízení autobusu. Některé děti potom dostaly hlad a snědly si navzájem své poslední svačiny, ovocné tyčinky a rozpatlané sladkosti. Pustily se i do posledních zbytků nápojů, včetně dvoulitrové koly, kterou měli s sebou Martin a Renata místo kávy. Nechali láhev kolovat, aniž by z ní sami okusili. Martin měl sice v batohu ještě láhev červeného vína, ale tu nechtěl před dětmi vytahovat a nebyl si ani jist, zda má o ní něco říkat Renatě. Nechtěl, aby v jejích očích vypadal jako člověk, který hledá v kritické situaci útěchu v alkoholu. Ve tři čtvrtě na dvanáct přišla úžasná zpráva, že z nějakého blízkého vojenského letiště vysílají velký výsadkový dvourotorový vrtulník, který by mohl všech třicet dětí evakuovat najednou,

166

dokonce možná přímo na místo srazu v Brně. Dodejme, že tato akce byla též do jisté míry jedním z nemnoha praktických výsledků aktivit plukovníka Grocha, které se šťastnou náhodou sešly ve správný okamžik na správném místě s obdobnými aktivitami skautskými. Martin si zatím v duchu prolistoval všechny skautské příručky pojednávající o tom, jak se chovat v nesnázích. Hlavou mu vířily lišejníky na severních stranách stromů, kouřová znamení, rafinované uzly, improvizované dlahy z větví a sněžná iglú, avšak pro navigaci vrtulníků přistávajících v noci u dálnice žádná rozumná rada neexistovala. Dohadoval se bezvýsledně s řidičem autobusu, že by odmontoval jedno ze zpětných zrcátek a snažil se do mrholivé oblohy vysílat signál SOS pomocí odraženého světla reflektoru. Chvíli se o to pokoušel se zrcátkem, které mu zapůjčila Renata, která se zatím snažila s dětmi zpívat pochodové písně. Doufala, že by je mohly trochu zahřát i bez pochodování. O půlnoci byly všechny děti vyzvány, aby si pečlivě sbalily všechny věci do svých batůžků a připravily se k odletu „obrovským vrtulníkem“. Po vyslovení slov odlet a vrtulník nastalo veliké jásání. Hlavně holčičky sice trochu posmutněly, když bylo řečeno, že s nimi poletí jen Renata a že Martin bude pomáhat řidiči hlídat autobus, ale to jim nezabránilo netrpělivě se mačkat u výstupních dveří nebo si vykrucovat krk u oken, aby zahlédly co největší část noční oblohy. Nový jásot vypukl, když se zvenčí ozval vzdálený rachot přilétajícího stroje, který byl skutečně vybaven dvěma rotory a podle toho také dělal hluk. Martin začal ve snaze upoutat pozornost pilota tančit před autobusem jakýsi divošský tanec. Brzy se objevila blikající červená, zelená a bílá světla uspořádaná do kříže, zakroužila váhavě nad dálnicí a rachot ještě více zesílil. Mohutný stroj se počal snášet na asi sto padesát metrů vzdálené pole, nyní bičované prudkým vichrem od rotorů. V tomto okamžiku řidič autobusu udělal chybu, která jej od té doby strašila ve snech. Snad aby umožnil dětem lepší výhled na přistávající stroj, otevřel dveře. Renatiny a Martinovy výkřiky a rozkazy nic nezmohly (možná ani nebyly v rachotu a pronikavém svistu slyšet). Nadšené

167

děti vyběhly jako kůzlata ven, přeskákaly přes svodidla a rozběhly se po poli posetém loužemi ke stroji, který byl v tom okamžiku ještě asi čtyřicet metrů vysoko. Mladý pilot, který musel letět sám, se nesmírně vyděsil při pohledu na v temnu sotva viditelné postavičky, klopýtavě přibíhající na vyhlédnuté místo přistání. Děti zíraly se zakloněnými hlavami přímo do halogenových světel vrtulníku. Pilot měl na chvíli pocit, že nemá na přistání dost místa. Blíže k dálnici přistávat nechtěl a z druhé strany se nebezpečně přibližovalo vedení vysokého napětí. Stroj nyní s řevem kolísal jen asi deset metrů nad zemí. Pak se pilot naštěstí zklidnil a konečně posadil stroj na pole. Několik dětí bylo v tom okamžiku asi třicet metrů od místa přistání. Vichr způsobený rotory proti nim vymetl všechnu vodu a bláto z kaluží, některé srazil na zem a jiné přinutil k útěku. Kaménky odletující společně s bahnem způsobily jen několik drobných oděrek, ale přesto děti propukly v hrozný jekot. Pilot nejdříve bohapustě klel a pak s jistou úlevou složil ruce na kniplu a položil si na ně hlavu. Když ji za okamžik znovu zvedl a podíval se z okna směrem k dálnici, naskytl se mu nezapomenutelný pohled na skupinu vyděšených dětí, pokrytých od hlavy až k patě stékajícím blátem. Z blízko stojících aut okamžitě vyběhlo několik mužů a žen, aby pomohly nešťastným vedoucím dostat všechny vyděšené děti zpět do autobusu, kdy se je pokusili trochu očistit a uklidnit před odletem. Rusovlasý obézní chlapeček s centimetrovou rankou na čele dostal hysterický záchvat, tloukl kolem sebe rukama a vykřikoval, že vykrvácí. Za několik minut měl zprávu o poněkud dramatickém přistání vrtulníku i plukovník Groch. Rozhodl se proto opustit Devět Křížů, kde ovšem ještě nebylo zcela vyhráno, a zkontrolovat situaci na místě. Jeho vrtulník se vznesl do vzduchu a rychle zamířil k bítýšskému exitu. Plukovníkovi se začalo z divokého letu a nervového vypětí dělat špatně od žaludku. Pilot si všiml jeho

168

bledé tváře a zhluboka si povzdechl. Nebyl si jist, zda by měl právě nyní dávat najevo nějaké pochopení. *** Policejní akce se začaly konečně rozjíždět naplno. Probouzely se útvary civilní obrany a tu a tam i sotva založená domobrana ve městech podél dálnice. Armáda se chystala vyjet na pomoc. Nejbližší nemocnice začaly konečně mobilizovat své chirurgy, anesteziology a sálové sestry. Obrněné transportéry armády i policie, některé přizdobené vlajícími praporci Červeného kříže, vyrazily konečně z Brna. Řítily se po cestách i necestách vedoucích v blízkosti neprůjezdné dálnice. Tentokrát šly bokem ohledy na dosud nesklizené brambory nebo chatrné plůtky kolem soukromých pozemků. Nepočítáme-li plné zprovoznění úseku olomoucké dálnice u zábavního komplexu Pleasure, k němuž došlo již kolem půl jedenácté a které nemohlo příliš zpříjemnit situaci ani místním prostitutkám ani lidem uvězněným na D1, dostavil se konečně první větší úspěch. Byl totiž zprůjezdněn úsek dálnice v místě ostrovačické řetězové havárie, i když zatím jen v jednom jízdním pruhu. Havarovaná vozidla si budou muset na odtah ještě nějakou dobu počkat. Doprava se znovu pohnula dokonce ještě dříve, než byly jindy tak důslednými policejními datly sepsány všechny potřebné protokoly a zaevidovány škody. Předběžně tentokrát postačilo jen pár dokumentárních fotografií a kontrola řidičských průkazů. Najednou se však objevily nové problémy. Ukázalo se, že několik aut nikam momentálně nemůže odjet, protože jejich řidiči lehkomyslně spotřebovali všechen benzín nebo naftu, aby si zatopili. Několikrát proto vypomohli ze svých rezervních kanystrů přímo policisté, jinde se projevila solidarita řidičů. Tu a tam se ale vyskytlo i nějaké auto bez řidiče, který zřejmě nepočítal, že právě v době jeho nepřítomnosti by se mohla cesta uvolnit. Proto se

169

kolona rozjížděla jen pomalu a jakoby váhavě, ve vlnách připomínajících nějaký obludný mořský příliv. Aby nedocházelo k dalšímu přetěžování silniční sítě na jih od Brna, byla zatím veškerá nákladní doprava odkloněna u Kývalky do západní části Brna, kde byly komunikace poměrně volné, nebo na rozlehlá parkoviště u Masarykova okruhu. Druhé možnosti využili hlavně řidiči velkých kamionů, kteří dospěli k závěru, že se s rozčilenými policajty nemá smysl hádat a že ráno je moudřejší večera. Okamžitě po příjezdu na parkoviště se začali ukládat ke spánku. Akce autojeřábu na meziříčském mostě zatím příliš úspěšná nebyla. Podařilo se uvolnit průjezd směrem na Brno, který však zatím mnoho neřešil, protože Devět Křížů bylo stále neprůjezdných a vypadalo to, že ještě nějakou dobu bude. Zpočátku se práce na mostě dařila, avšak musela být přerušena, jakmile policista hlídkující na technické lávce ohlásil podivný zvuk a samovolné odštípnutí kousku omítky, zhruba v místech, kde stál pracující autojeřáb. Došlo k tomu právě v okamžiku, kdy se měl převrácený kamion pomalu znovu ocitnout na svých kolech. Nezbylo než nadzvednuté těleso znovu opatrně spustit na vozovku do původní polohy a odcouvat s autojeřábem zvolna mimo most. Stavební znalec (v duchu proklínající možná příliš horlivého policistu) musel znovu sestoupit dolů a bedlivě prohlédnout podezřelé místo. Dva další policisté mu snaživě svítili přenosným reflektorem na všechna další místa, která jim postupně ukazoval. Až po poctivé čtvrthodině váhání se znalec odvážil navrhnout, že odštípnutí bylo jen důsledkem malého pnutí ve zmoklé a otřesené omítce a že konstrukce mostu je v pořádku. Jeřáb znovu najel na most, háky mohly být opět zaklesnuty a lana se mohla znovu bzučivě napnout. O opakovaných pokusech uvolnit meziříčský most byl průběžně informován i plukovník Groch, který tou dobou sledoval s jistým zadostiučiněním, jak děti vylézají po krátkém žebříku do břicha evakuačního vrtulníku. Jako doprovod s dětmi nakonec nastoupil

170

i vedoucí Martin, protože Renata byla sama na pokraji psychického zhroucení. Při nastupování do kabiny se třásla jako osika. Po pár minutách plukovník Groch odtrhl zrak od odlétajícího vrtulníku a oznámil centrále integrovaného systému, že se za chvíli vypraví k meziříčskému mostu a pak se nejspíš vrátí do Prahy. Od Devíti Křížů přišla vzápětí dokonce potěšující zpráva, že se podařilo v podstatě uhasit nábytkové desky a že plameny šlehající z dehtových barev jsou již také podstatně menší a v dohledné době by mohly pohasnout docela. Plukovník se ještě před svým odletem rozhodl promluvit pár slov s lidmi na tomto úseků dálnice, protože nikdo jiný od policie do těchto míst ještě nedorazil. Nebylo mu však dopřáno se zabývat touto relativně klidnou činností příliš dlouho. Třicet osm minut po půlnoci, právě když hovořil s řidičem vyklizeného autobusu, se od Devíti Křížů, nebo alespoň z míst, kde se podle plukovníkova názoru mělo Devět Křížů nacházet, ozvala tlumená detonace, připomínající vzdálený úder hromu nebo možná dopad letecké pumy. Plukovník strnul s tužkou a záznamníkem v ruce. V šumění jemného deště naslouchal, zda se ozve ještě nějaký podobný zvuk. Ztišila se i dálnice, protože plukovník zřejmě nebyl jediný, kdo se snažil ještě něco zaslechnout. Místo toho se však vzápětí začal dožadovat pozornosti jeho mobil, jehož číslo nyní znalo několik desítek policejních hlídek v okruhu dvou set kilometrů. Hovořila policejní hlídka od Devíti Křížů. Mladý muž křičel, jako kdyby sám neslyšel svoje slova, a hlas mu přitom přeskakoval rozrušením. Plukovník však zpočátku rozuměl jen každému druhému slovu, protože hlas policisty byl přehlušován prudkými rachoty a zběsilým hukotem. I každé druhé slovo však stačilo k tomu, aby mu začal běhat mráz po zádech a jeho nálada poklesla hluboko pod bod mrazu. Bylo jasné, že u motorestu se rozpoutalo peklo, kterého se obával nejvíc. Plukovník něco pochopil už z této první zprávy, ale další skutečnosti vyšly najevo až po delším vyšetřování. Viníkem katastrofy byl, jak se později prokázalo, jeden ze dvou zaměstnanců

171

motorestu, kteří si ze zvědavosti vyšli na obhlídku požářiště v domnění, že poslední plameny musí být uhašeny během několika málo minut. Ani hasiči, ani policisté jim nevěnovali pozornost. Nedaleko benzinové pumpy si jeden z těchto mužů zapálil nervózně cigaretu (jeden ze svědků přísahal, že něco takového viděl) a druhý, zřejmě ještě nervóznější muž, mu ji pohotově vyrazil z ruky, protože nesnesl pomyšlení na hořící ohníček blízko nádrží, které jakýmsi zázrakem dosud přečkaly i to nejhorší běsnění blízkého požáru. Žhavý uhlík cigarety však vlivem úderu i větru odlétl směrem k pumpě a prolétl místem, kde byla vysoká koncentrace benzínových výparů. Ohnivý had bleskem přeskočil k nepatrně ucházejícím odvětrávacím ventilům, proklouzl dál nefunkční protizášlehovou klapkou a v milisekundových intervalech navazujícími drobnými výbuchy porušil hermetičnost jedné z nádrží. Téměř současně pak explodovaly i ostatní nádrže, čemuž napomohla především zvýšená teplota nahromaděných par. Kyslíku bylo v nádržích poměrně dost, protože byly poloprázdné. Podle jiné pracovní hypotézy byl odvětrávací ventil nádrže zasažen náhodnou letící troskou, možná hořící plechovkou barvy. Okamžitě bylo zabito pět lidí – z toho dva hasiči a jeden policista – a několik desítek dalších těžce zraněno padajícími kusy oceli a betonu. Zbytky hořících dehtových barev rozmetal výbuch, takže pokropily hořícími loužičkami plochu o rozměrech fotbalového hřiště a způsobily větší či menší popáleniny dalším dvaceti lidem, kteří právě postávali na nechráněné volné ploše mezi svými vozy a krátili si čas pozorováním práce hasičů. Kapitán Groch si zastrčil záznamník bezmyšlenkovitě do kapsy a se skloněnou hlavou vyslechl hlášení. Některé části si nechal pro jistotu zopakovat, doporučil policistům u Devíti Křížů, co mají dělat dál, a spojil se s centrálou. Z centrály integrovaného systému pak vydali příkaz, aby veškerá policejní, zdravotnická a hasičská vozidla přednostně zamířila do oblasti motorestu. Podobný příkaz byl vydán i kooperujícím vojenským jednotkám. Z vojenských letišť se

172

v tomto okamžiku zvedlo několik dalších vrtulníků a zamířilo k místu katastrofy. *** Němečtí příznivci fotbalu, podráždění a částečně zostuzení předčasným ústupem před přelétávajícím vrtulníkem, se něco přes hodinu vzpamatovávali v zázemí svého autobusu a snažili se dodat si navzájem kuráže. Výsledek svého střetnutí s Dány také nemohli považovat za žádný zvláštní úspěch. Rozdělili se spravedlivě o poslední zbytky alkoholu a pokusili se ošetřit svá četná zranění, čemuž padla za oběť lékárnička řidiče, balíček dámských vložek zvlhčených vodou z PET-lahve a řada papírových i látkových kapesníků. Mladý muž s rozbitým nosem a neméně bolestivě naraženým žaludkem se uchýlil na zadní sedadlo, s hekáním se tam natáhl a odmítl se nadále účastnit čehokoliv, při čem by se musel pohybovat. Z dalších bojů byl v každém případě vyřazen. Tři kamarádi se někde zatoulali, ale to zatím nikoho nevzrušovalo — všeobecně se předpokládalo, že se vydali někam hledat něco k pití. Po půlnoci to však již nejagresivnější jedinci nevydrželi a vyrazili znovu ven. V bezpečné vzdálenosti asi tří set metrů od dánského autobusu znovu vytvořili organizovanou skupinu a začali nahlas přemýšlet, na kom by si asi tak nejlépe zchladili žáhu a vylepšili pošramocené sebevědomí, jelikož hlavní dánská „tvrz“ zřejmě už nemohla být dobyta. Široko daleko nebyli však k dispozici žádní jiní Dánové v nějakém přiměřeně menším a pěstmi zvládnutelném počtu. Zatím tedy mladí Němci z nedostatku lepší zábavy kopali do osobních aut, která se jim z různých důvodů nezamlouvala (například nebyla poctivého německého původu — o škodovkách se v tomto smyslu nemohli dohodnout), a ulamovali jim antény, zpětná zrcátka a tu a tam nějakou tu značku. Obzvlášť oblíbeným cílem takovýchto drobných útoků byla japonská a korejská auta s gastarbeitery, která se ovšem vyskytovala převážně v protisměru. Fans jim plivali na přední skla, bušili kolektivně pěstmi do střech, rozmazávali bláto po

173

zadních sklech, případně močili na blatníky a bavili se vřískáním stále hysteričtějších muslimských žen, které byly nuceny tyto úkony z blízkosti pozorovat. Napadení se však často jen tvářili zkroušeně a vyděšeně, žádný se nepokusil o nějaký odpor, k čemuž by bylo nutno vystoupit ven z relativního bezpečí vozu. Drželi jen děti od oken a muslimové přikazovali ženám, aby si více zahalily tváře a nedívaly se ven. Mnozí asi už měli s podobnými situacemi zkušenosti a věděli, jak je nutno se chovat, aby si člověk co nejdéle zachoval zdravou kůži a někdy ještě i pracovní místo. Proti takové přesile by byli stejně bezmocní. Řádící houfec se nepatrně zklidnil teprve v okamžiku, kdy kolem po poli projel na plný plyn první obrněný transportér a voják vysunutý polovinou těla z kabiny několikrát přejel silným reflektorem místa, v nichž se pohybovaly podezřelé postavy. Jakmile rozpoznal, že postavy mají snahu se krýt nebo utíkat z dosahu světla, ještě cosi nesrozumitelného zakřičel do megafonu. Po odjezdu transportéru sice ještě někteří nezdolní jedinci pokračovali ve svých provokacích a drobných násilnostech, jiní se však stáhli do svého domovského autobusu a upadli do letargie, která se postupně začala měnit v tvrdý spánek. Ve stejnou dobu se však jiné německé a dokonce i dánské osádky začínaly dostávat do pozdního varu, vzájemně se hledat nebo si vybíjet zlost na každém, kdo se jim připletl do cesty. Čekání prostě bylo příliš dlouhé i pro relativně mírnější povahy. Největší bitka mezi Němci a Dány, která vstoupila do policejního folklóru jako „konflikt u čabajek“, se strhla v blízkosti spořádaně odstavených kamionů s maďarskou poznávací značkou, které měly na plachtách namalované smějící se kravské hlavy, tancující prasátka a hromady červených klobás. K potyčce došlo tak, že se v ústraní za kamiony sešly za účelem vykonání svých různě velkých potřeb dvě patnáctičlenné skupiny z poměrně vzdálených autobusů. Po několika německých nadávkách, dánských posměšcích a oboustranných šťouchancích došlo na tvrdé rány pěstí

174

a nakonec létalo vzduchem všechno, co bylo možno v okolí sebrat, ukroutit nebo ulomit. Osádky kamionů byly vytrženy hlukem ze spánku, a proto častovaly z bezpečné výše svých okének rváče výroky ve své mateřštině („Fogjátok be a mocskos pofátokat és tunjetek a francba … Húzzatok el a jó büdös fenébe!“), které byly nesalónním ekvivalentem výzvy k okamžitému opuštění prostoru a kterým žádný z rváčů nerozuměl. Mužové volantu si mezi výkřiky připravovali francouzáky a jiné těžší předměty, kdyby náhodou došlo k nejhoršímu. Naštěstí se však do boje nezapojili. Za chvíli bylo na obou stranách po dvou vyřazených bojovnících. Seděli se zády opřenými o kola sousedních kamionů. Sténající obdivovatelé nejrozšířenější míčové hry na světě si přepočítávali zuby a kosti v těle nebo si intenzivně rozmazávali krev po obličeji a marně hledali po kapsách něco, čím by si mohli ovázat hlavu nebo jinou krvácející část těla. Jednomu ze zraněných se dělalo při každém pokusu o pohyb černo před očima a nebyl schopen souvisle hovořit. Pomalu se propadal do milosrdné mdloby. Po pár minutách přibyly k dosavadním další tři oběti, z toho dva Dánové. Dříve než však mohli mladí Němci něco vytěžit ze své mírné číselné převahy, oslepily je paprsky reflektoru. Asi padesát metrů od místa rvačky zastavil jeden z transportérů, kterého si v té vřavě nikdo nevšiml. Z jeho nitra vyskákalo deset ozbrojenců se stříbřitými helmami, černými štíty a dlouhými obušky. Rváče vyděsil pohled na postupující rojnici v černém, na nic nečekali a rozprchli se. Kamarády s lehčím zraněním vzali s sebou. U kamionů zůstali ležet nebo sedět tři mladí muži — jeden Němec a dva Dánové. Policisté chvíli symbolicky pronásledovali prchající, ale brzy toho nechali. Potom s proklínáním všeho možného naložili zraněné do transportéru. Zanechali u nich dvoučlennou hlídku, která se pokoušela vysvětlit vysílačkou zdravotníkům, kam by se nějak měla dostat sanitka nebo vrtulník. Starosti jim dělal hlavně mladík v bezvědomí. Ostatní vyrazili na obhlídku přiděleného

175

úseku dálnice. Nebylo zatím možno podle ničeho zjistit, natož dokázat, ze kterých autobusů rváči pocházeli. *** Pan Trunec v duchu filosofuje a rozjímá zhruba půl kilometru před meziříčským mostem. Je něco po půlnoci a zlost způsobená nekonečným čekáním ho už trochu přešla a přeměnila se v letargii. Chce se mu chvílemi spát, protože v takhle pokročilou dobu bývá vzhůru jen zcela výjimečně. Ruce má položené na volantu, občas je křečovitě sevře a zase povolí. Neslyšně při tom pohybuje rty a napíná lícní svaly. Nejde mu kupodivu o smysl života, o postavení českého a moravského národa v globalizujícím se světě nebo snad o vztah moderního křesťana k reinkarnacím, což jsou jistě témata vhodná k rozjímání. Jeho filosofování je zatím značně přízemní. Přemýšlí nad tím, proč vlastně nikdy nemohou jet s rodinou do Jihlavy vlakem nebo autobusem a ušetřit si problémy. Stejně svým příbuzným nikdy nevezou nic většího, než co by se nevlezlo do jedné nákupní tašky, a nic většího od nich také nikdy nedostanou. Manželka pana Trunce, trochu silnější obrýlená bruneta, která je zaměstnaná jako účetní ve velké firmě obchodující s bytovým textilem, podřimuje vedle něj na předním sedadle. Dvě děti, dvanáctileté děvče a čtrnáctiletý syn, které jsou jako obvykle s nimi, už asi od jedenácté hodiny spí neklidným spánkem na zadním sedadle. Dívka občas ze spaní pronáší několik úzkostných a povětšinou nesrozumitelných slov. Možná to jsou dozvuky drobných tahanic, které měla nedávno s kamarádkami ve škole. Pan Trunec se usnout neodvažuje, protože kolem stojících aut se občas pohybují podezřelá a zřetelně se potácející individua. Některá přecházejí dokonce ve skupinách, hovoří cizími jazyky nebo jakousi odpornou variantou češtiny a nevypadají právě příjemně. Pan Trunec zásadně nesympatizuje s našinci, jejichž každé třetí slovo je v lepším případě „vole“ a kteří nosí při všech příležitostech jen kožené bundy s přinýtovanými řetízky, případně mají na vyholených hlavách křiklavé barevné pruhy. Pan Trunec je hluboce

176

přesvědčen o tom, že takoví lidé musí mít alespoň blechy a vši, pokud nejsou narkomany a kriminálníky. Je k nim programově netolerantní. Cítí, že je nyní ochráncem své rodiny, ale není si příliš jist, zda k tomu má i nějaké fyzické předpoklady. Naposledy se s někým popral na své vlastní svatbě před dvaceti lety, a to s nerozhodným výsledkem. Děti si zpočátku opakovaly anglická slovíčka z tematického okruhu doprava a pokoušely se z nich zkoušet svoje angličtiny téměř neznalé rodiče. Nakonec byly vyzvány, aby byly raději potichu nebo řešily z hlavy nějaké matematické příklady, což je problematika oběma rodičům podstatně bližší. Děti tedy byly raději potichu. Pan Trunec si ještě chvíli listoval v posledním čísle časopisu pro šachisty a s pocitem zadostiučinění v něm objevil několik tiskových chyb v popisu tahů. V duchu si zformuloval dopis, který by mohl poslat redakci. Jeho žena v témže čase rezignovaně pletla pruhovanou vlněnou šálu na zimu. Už dlouho se jí nepodařilo v jednom zátahu uplést tak dlouhý kus s tak krásně pravidelnými očky. Nakonec však oba dospělé zmohl nedostatek světla, děti definitivně usnuly, takže se omezili na tiché pozorování svého okolí a výměnu významných pohledů. Na rozdíl od mnoha jiných šetřili benzin i autobaterii. Paní Truncová to dlouho nevydržela a začala podřimovat. Tu a tam bylo možno na dálnici zahlédnout i něco pozitivního. Objevila se tu například jedna pěší policejní hlídka. Brzy poté několikrát projelo ve volném protisměru policejní auto s blikajícím majáčkem a za několik desítek minut se začala v krátkých intervalech objevovat vracející se osobní auta a dokonce i menší náklaďáky, zřejmě navigované k nějakému nouzovému výjezdu z dálnice. Pan Trunec si docela živě představoval, jak se kdesi marně pokoušejí otočit i dlouhé kamiony, jejichž řidiči si nenechali vysvětlit, že to zatím prostě nejde. Jednou za pět minut nechal přeběhnout po čelním skle stěrače, aby mu stékající kapky nekazily výhled. Obraz situace se pak vždy před ním na okamžik projasnil a pan Trunec se toho snažil maximálně využít. Daleko vpředu,

177

u spíše tušeného než viděného meziříčského mostu, bylo možno pozorovat několik blikajících majáčků, takže se tam policie asi stále o něco snažila. Chvíli se obíral myšlenkou, že by se k nim mohl vypravit a zjistit, co se vlastně stalo, ale to by znamenalo nechat rodinu bez jakékoliv ochrany před podezřelými lidmi trousícími se kolem. Ještě mnohem zajímavější byla skutečnost, že již nejméně před hodinou kolem jeho auta prokulhalo pochrochtávající prasátko, docela obyčejné jatečné prasátko potřásající nespokojeně hlavou. Pan Trunec si nejdříve nevěřícně promnul oči a promasíroval čelo, aby si byl jist, že nesní. Potom se snažil ve zpětném zrcátku sledovat jeho další pohyb. Nabyl dojmu, že zvíře sešlo mezerou mezi svodidly do křovin, které o kousek dál přecházely do řídkého lesa. Pan Trunec nemohl vědět, že právě tento odvážný čuník bude zanedlouho uchvácen trojicí bezdomovců, kteří mají u okraje lesa svou skrýš. Vzápětí se objevilo další prasátko a přímo před jejich autem na druhý pokus pracně překonalo středová svodidla a začalo se prodírat řídkým živým plotem, až nakonec zmizelo kdesi ve tmě, kam už pan Trunec nemohl dohlédnout. Paní Truncová byla vrtěním svého muže vytržena z dřímoty a se skeptickým výrazem ve tváři od něj vyslechla, že se jedná již o druhého živočicha tohoto druhu, který během krátké doby prošel kolem jejich auta. Když se objevilo třetí prasátko, užasla i paní Truncová. Polohlasem se manželé radili o tom, zda by neměli vzbudit i děti, protože ty by jim později nemusely věřit. Jen jednou, přibližně patnáct minut po půlnoci, vystoupil pan Trunec ze svého auta, aby si zcela výjimečně zapálil cigaretu. Došlo k tomu v onom vzácném okamžiku, kdy nejen že se zmírnilo mrholení, ale nebyla na blízku ani žádná podezřelá osoba. Zástupce vedoucího pošty totiž skutečně nebyl žádný rváč. Řečeno slovy sportovního jazyka, rád vycházel z bezpečně zajištěné obrany. Nestál dokonce ani o žádné dálniční prasátko, které by se možná dalo v okolí poměrně snadno ulovit. Nevěděl by totiž, co si s ním potom počít. Pan Trunec si cigaretu vychutnával. Kdysi si

178

dobrovolně stanovil příděl jedné krabičky cigaret na týden a velmi úzkostlivě se tento limit snažil nikdy nepřekročit, protože veškerá varování ministra zdravotnictví bral velmi vážně. Do celkového přídělu se nepočítaly jen ty cigarety, které bývaly vykouřeny u piva v Jihlavě společně se švagrem, který byl náruživým kuřákem. Rád svému brněnskému příbuznému cigarety nabízel a nepokrytě se těšil, jak mu bude druhý den zle od žaludku. Pan Trunec si byl této škodolibosti sice vědom, ale byl s ní smířen. Podobně se do celkové bilance nepočítaly cigarety tu a tam od někoho získané v práci. Během kouření se nevzdálil od vozu více než o dva metry, většinou se opíral o karosérii, případně leštil skla reflektorů a stopek hadříkem, který si vzal prozíravě s sebou. Trochu jej uklidnilo, že v okolních autech seděli jen lidé, kteří vypadali docela slušně a neškodně. Jeden postarší řidič mu dokonce přes sklo zamával a s chápajícím úsměvem naznačil pohyb cigarety k ústům a zpět. V jiném blízkém autě seděla mladá dvojice, nevšímala si ničeho a neúnavně se líbala a objímala. Vy asi dlouhou chvíli nemáte a zima vám také není, pomyslel si trochu smutně pan Trunec, kterému se již pár let nedostávalo žádných sexuálních rozkoší, a odvrátil se decentně na druhou stranu. Povšiml si, že v jiném blízkém autě hrají tři muži s vášnivým zaujetím karty. Jinak ale osádky okolních automobilů většinou spaly, přičemž jedna osoba obvykle bděla a nenápadně, leč ostražitě pozorovala okolí. Podobný obranný systém, jako ten náš, pomyslil si pan Trunec. Odhodil zbytek cigarety kamsi za svodidla a pomalu se chystal znovu usednout za volant. Najednou zbystřil pozornost. Tentokrát však nebylo příčinou jeho zneklidnění záhadné prasátko nebo podezřelá skupina lidí. Odněkud z blízka se ozval zřetelně zvuk připomínající kombajn jedoucí do kopce nebo nějaké podobně monstrózní vozidlo namáhané jízdou v terénu. Zapraskaly drcené větve v blízkém lesíku. Ze stromů vyletěl s hlasitým křikem pták, aby si někde u příbuzných postěžoval na násilné probuzení. Něco velkého a tmavého se hlučně valilo směrem k dálnici a svítilo si na cestu

179

nezvykle ostrými reflektory. Panu Truncovi, pilnému divákovi hororových příběhů a čtenáři detektivek, se rozbušilo srdce a přeběhly mrazivé vlnky po zádech. Naštěstí velmi brzy uhodl, že hlomozící temná hmota je nepochybně nějaké vojenské obrněné vozidlo. Rachot motoru náhle zeslábl a ozvaly se vzdálené mužské hlasy provázené údery kovu o kov. Z obrněnce sklouzla temná postava a vydala se nejistou chůzí směrem k dálnici, zřejmě na obhlídku situace. Pan Trunec nakonec rozeznal polní uniformu a mladou tvář rámovanou tankistickou přilbou. Voják si také brzy povšiml stojícího muže a přišel pomalu až k blízkému svodidlu. V ruce držel baterku, kterou však nechával zhasnutou. Na zádech měl ledabyle zavěšený samopal. Z koutku úst mu visela hořící cigareta. „Dobrý večer, pane! Jak to tu kolem vypadá? Máte nějaký problém? Jsou tu v okolí nějací zranění nebo nemocní?“ Voják hovořil nejistým hlasem, protože si asi uvědomoval absurdnost svých otázek. Bylo to jeho první setkání s účastníkem dopravní kalamity, protože transportér se zatím jen přesunoval na určený úsek. Během jeho řeči se z lesa vynořil další transportér, avšak nezastavil se a pokračoval kamsi směrem k mostu. „Dobrý večer, hochu,“ odpověděl zdvořile pan Trunec. „Děkuji za optání. Problém tu máme v podstatě jen jeden. Nemůžeme se dostat tam, kam jsme se chtěli původně dostat. A procházejí se tu taky prasata.“ „Jaká prasata? Jo ták, jako nějaký lidi?“ Voják překvapením vypadl ze spisovné mluvy a dokonce pootevřel ústa. „Lidi se tu procházejí taky. S těmi je potíž jako vždy. Ale hlavně nás udivují prasata. Normální jatečná prasata. Malá, šunková. Můžete si jedno chytit a vzít do kasáren na hraní.“ Chtěl ještě dodat, že by se takový tvor mohl stát třeba maskotem pluku a že by se s ním mohli zájemci fotografovat před rozvinutou zástavou. V tom okamžiku si však pan Trunec uvědomil, že si chce dělat legraci z někoho, kdo za nic nemůže, a neřekl už raději nic.

180

Voják neodpověděl, zamračil se a začal pomalu couvat ke svému vozidlu. O panu Truncovi si zřejmě myslel své a neměl zájem pokračovat v diskusi o prasatech procházejících se po dálnici. Zaměstnanec pošty se s pocitem mírného zadostiučinění pousmál a vlezl si zpět do svého auta, aby mohl opět vzbudit manželku a poreferovat jí o průběhu rozhovoru.

181

Intermezzo IX – Kolize Boris Valentinovič Šmidt pocítil v jednom z okamžiků jasnějšího vědomí potřebu zjistit, kolik je vlastně hodin, ale sklíčko na jeho náramkových hodinkách bylo rozbité, malá ručička šla trhavě pozpátku a velká ručička byla ulomená těsně u osy. Chvíli zmateně zíral na ciferník, ale potom pochopil, že k tomu došlo asi při nějakém pádu. Vztekle si strhnul hodinky ze zápěstí, odhodil kamsi do temnoty a kráčel jako stroj dál. Jeho „kvarcky“ později objeví bezdomovec Fešák a podaří se mu je u vetešníka vyměnit za několik kousků docela zachovalého hliníkového nádobí, které nikdo nechtěl. Boris před sebou konečně spatřil řadu sloupů nesoucích oranžově zářící výbojky a kdesi daleko za řadou červených parkovacích světel dva nebo tři blikající policejní majáčky. Nemohl tušit, že se blíží k meziříčskému mostu. Trochu zvolnil krok, protože po setkání s jakýmikoliv policisty příliš netoužil a navíc jej při pomalejší chůzi méně pobolíval zadek pohmožděný fotbalovým zákrokem pasáka Freda. Pohled na vzdálené policejní vozy jej dokonce částečně vytrhnul z alkoholického opojení. Trochu se mu však točila hlava a zmocňoval se jej zvláštní neklid v útrobách i v duši. Byla to úzkost. Nevěděl, kam se má vrtnout. Uvědomoval si docela jasně, že je od svého autobusu již příliš daleko a že bude problém se k němu vrátit. Měl dvojnásobnou chuť si proto na někom vybít zlost, ale žádný vhodný člověk mu zatím nezkřížil cestu. Svíral křečovitě pěsti a hlasitě odfukoval jako býk při pohledu na toreadora. Obličeje za skly aut se rychle schovávaly do temného stínu, jakmile zjistily, že se na ně Boris zlostně dívá. V mizerném světle vypadal dost nebezpečně. Najednou měl dojem, že se mezi stojícími auty cosi pohybuje. Z větší dálky to vypadalo jako nějaký opuštěný černobílý pes. I když bylo Borisovo uvažování stále zakaleno přemírou alkoholu, uvědomoval si docela jasně, že by se tu žádní psi bez pánů pohybovat neměli. Podíval se trochu lépe a dospěl k závěru, že to pes nebude. Tělo zvířete bylo poměrně zavalité a nohy zas byly relativně 182

krátké. Boris podivnému živočichovi zastoupil cestu, a jakmile se vzdálenost mezi nimi zkrátila, poznal, že to je docela urostlé prasátko s bílými a černými skvrnami. Vykřikl radostným údivem, protože k prasátkům pociťoval vždy zvláštní náklonnost. Úzkost polevila. Čuník byl tímto setkáním asi také vyveden z míry, protože se zastavil a překvapeně si sedl na vozovku. Podíval se na Borise a vyčítavě zachrochtal. K tomuto zvláštnímu setkání došlo bez přímých svědků, v závětří rozlehlé korby blátem zacákaného kamionu, který zaparkoval jednoduše na krajnici, hned jak se zastavila doprava. Řidič vozu byl starý flegmatik a nerušeně spal v zadní části kabiny zavinutý do spacího pytle. Zdálo se mu o zamýšlené dovolené ve Španělsku. Boris se začal ke zvířeti sice vrávoravými, ale přece jen dost opatrnými krůčky přibližovat. Neměl po kapsách nic, co by mu mohl nabídnout k snědku, tak držel v natažené ruce alespoň zmuchlaný kostkovaný kapesník, který mu náhodou přišel do ruky při prohledávání kapes. Vypadalo to téměř, jako kdyby jej nabízel k upotřebení. Čuník setrval ve své poloze, pouze natáhl zvědavě hlavu a dotkl se vlhce se lesknoucím růžovým rypáčkem nabízeného předmětu. Boris jej začal neobratně drbat v řídkých štětinách za ušima a na podbradku. Posadil se k tomu raději na svodidlo, protože měl neustálý pocit, že se pod ním povrch vozovky jaksi podivně zmítá ze strany na stranu. Čuník rozkoší přivíral očka a blaženě kničel nebo pochrochtával. Boris se pokusil také zachrochtat, ale znělo to spíše jako vzlykání nebo štěkání, takže nakonec zahájil konverzaci po lidsku, přičemž náhodně střídal ruská a německá slova. „Ugh!… Ja, ja… du bist… verloren… kak ja. Ja, ja Boris Va… Valentinovič Packschmidt, cha, cha, cha. Ugh! Freundchen… Freundin! Bist du ein Mädchen? Nět!“ Vepřík vzhlédl a potom zase sklonil hlavu a projevil zájem o Borisovu vlhkou nohavici a zablácenou botu, kterou se dokonce pokusil ochutnat. „Pa… pa… smatri, kakoj ty… grja… grjaznyj… Schweinchen. So… sieht charošaja svinja doch nicht aus… naverno… ugh!“

183

Kapesník v ruce vyvolal příslušnou motorickou asociaci, takže začal Boris brzy otírat praseti čumák a podbradek. Zvířeti se to asi líbilo, protože trpělivě snášelo Borisovy dotyky. Ucukávalo a snažilo se uniknout, jen když se nešetrně dotkl přední nohy, která byla odřená. Boris po chvilce opatrně vstal. Zdálo se mu, že se země pod ním už tolik nekymácí. Popleskal zvíře mírně po hlavě a udělal několik kroků směrem k řadám oranžových světel. Vepř se vydal váhavě za ním. Jakmile se Boris zastavil a otočil se, zastavil se i vepř. Někdy se i na chvilku posadil a zdvihl tázavě hlavu. Nějakou dobu jim to šlo bez problémů. Boris se jen chvílemi skláněl, aby svého souputníka polaskal a promluvil na něj několik nesourodých slov v tom či onom jazyce. Dvojice tvořená vrávorajícím člověkem a pokulhávajícím prasetem pochopitelně neušla pozornosti lidí v autech. Někteří se smáli do dlaní, někteří si nevěřícně protírali oči, jiní, zvláště když jich bylo v autě víc, se významně ťukali prstem do čela a trousili posměšky z pootevřených okének. V několika případech si toho Boris všiml a buď si také ťukal prstem do čela, nebo se zuřivě rozháněl rukou, jako kdyby odháněl obtížný hmyz. Tím více však přibývalo nových posměšků a výbuchů smíchu. Mezi těmi, kdo se také nedokázali ubránit smíchu při pohledu na nesourodou dvojici, byli i manželé Truncovi. Boris se tentokrát pobouřeně zastavil. Jako kdyby v něm něco prasklo a uvolnilo vztek dosud držený na uzdě. Najednou úplně zapomněl na svého zvířecího druha, který se pomalu kulhal dál. Vypadalo to, jako kdyby chtěl vepř dát najevo, že s lidskými spory nechce mít nic společného. Boris se rozkročil s rukama založenýma v bok a zachmuřeně si prohlížel postaršího obrýleného muže a jeho paničku, kteří náhle vytvořili střed nepřátelského vesmíru kolem něj. Mírně se kolébal za strany na stranu a potřásal hlavou. Byl asi tři metry od vozu. V té chvíli se Truncovi už dávno nesmáli. Ubezpečovali se ustrašeně, že dveře a okénka jsou dobře zavřená. Obavy pana Trunce se mísily s překvapením a na tváři jeho paní se zračila směsice strachu a pohoršení. Borisovy nepořádně ošetřené

184

oděrky i blátivé šmouhy na všech myslitelných místech oděvu skutečně neskýtaly vábný pohled. Zde asi omluva nepomůže, pomyslil si pan Trunec. Zlost v Borisovi kypěla stále více a nezadržitelně si podmaňovala jeho mysl, jako kdyby se něco těžkého nořilo stále hlouběji do bahna. Udělal několik dalších kroků, nepatrně zavrávoral a potom přistoupil těsně k autu. Cosi nesrozumitelného vykřikl, tentokrát rusky, a prudce udeřil křečovitě sevřenou pěstí do střechy. Ruka jej po nárazu zabolela, ale nevšímal si toho a chystal se k dalšímu úderu. Manželé Truncovi při nečekaném zvuku nadskočili na svých sedadlech a jejich děti se v nemenším úleku probudily. Zmateně se rozhlížely kolem sebe a tázavě hleděly na své rodiče. „To nic, nic, spěte… spěte dál,“ spíše zašeptala, než promluvila paní Truncová. Zbledla jako stěna. Dceru, která seděla blíže k ní, přitom pohladila po tváři. Děvče se chvělo strachem, i když si zatím neuvědomovalo, co vlastně bylo příčinou náhlého probuzení. Mladý Trunec na tom nebyl o mnoho lépe, ale snažil se to nedávat najevo. Boris udeřil do střechy vší silou znovu a potom ještě několikrát rychle za sebou. Děti vykřikly a manželé Truncovi se tázavě podívali jeden na druhého. Paní Truncová ukázala dětem prst přitisknutý k ústům, a potom se znovu rychle otočila ke svému manželovi a položila mu dlaň na ruku křečovitě svírající volant. Pan Trunec měl napnuté všechny svaly a klouby na jeho rukou zbělely. Bylo to patrné i při slabém osvětlení. Muž stojící vedle jejich auta znovu zavrávoral a přitom zas udeřil pěstí do střechy. Stopy po úderech byly nyní trochu patrné i uvnitř vozu. Děti na ně ukazovaly prstem. Pan Trunec pustil jednou rukou volant a natáhl ji tápavě ke dveřím. „Ne,“ zašeptala prosebně jeho žena. „Nechej ho být, je to jen nějaký pomatenec nebo ožrala. Určitě se za chvíli sebere a půjde otravovat někam dál. Co chceš dělat, proboha? FRANTIŠKU!“ V hlase paní Truncové se ozval tón, který pan Trunec neslyšel už řadu let. Připomenutí hlubokého vzájemného pouta, které se v posledních letech maskovalo jen jako zvyk a ekonomická nutnost.

185

Možná právě proto, kvůli tónu hlasu, který v něm vyvolal zhuštěný záblesk vzpomínek na dekády společného života, jen mlčky, velmi pomalu zavrtěl hlavou, nepřítomně se pousmál, a potom prudce otevřel dveře. Ozval se tlumený úder, jak dveře narazily do boku blízko stojící postavy. Boris Valentinovič Šmidt byl tímto úderem překvapen a odpotácel se o několik kroků zpět. Pan Trunec jemně setřásl ruku své ženy, klidně vystoupil z vozu a zůstal stát vedle otevřených dveří. Z nitra vozu se začaly ozývat ustrašené hlasy dětí. Boris se nyní nahrbil jako nějaká šelma před útokem a se sevřenými pěstmi se začal opět blížit k autu. Mumlal si pro sebe stále cosi nesrozumitelného, zmatenou směs výhružných ruských a německých slov. Pan Trunec ani nevěděl, kde se v něm vzal ten reflexivní pohyb, o kterém ani netušil, že by ho mohl být ještě schopen. Jakmile spatřil, že se protivník chystá k úderu, jeho ruka sama vystřelila a udeřila do zlostí zkřiveného obličeje. Oba protivníci tlumeně vykřikli a něco tiše zapraskalo. Pan Trunec zpočátku nevěděl, zda to bylo něco v obličeji útočníka nebo nějaká kůstka v jeho ruce, kterou prošlehla bolest. Světlovlasý muž se zmateně odpotácel, zoufale zakvílel jako opuštěný pes a s jednou rukou přitisknutou k rozbitému nosu vyrazil téměř poklusem směrem k nedalekému mostu. Na vlhkém asfaltu za ním zůstávaly kapky krve. Z několika okolních aut se ozval uznalý potlesk. Pan Trunec chvíli hleděl za prchajícím mužem. Potom si pomalu sedl zpět za volant a přibouchl dveře. Zašeptal, že všechno bude v pořádku a třel si stále bolící ruku, ze které předtím pečlivě odstranil několik kapek krve, která nebyla jeho. Pohyboval jednotlivými prsty a svíral pěst tak dlouho, dokud si nebyl jist, že je ruka víceméně v pořádku. Dva naražené klouby začaly pomalu otékat. Jeho žena něco tiše říkala dětem, které v úžasu otevřely ústa, a on netečně hleděl na přístrojovou desku, aniž by vnímal, o čem jeho blízcí vlastně mluví. Stále se snažil cvičit s rukou a tiše přitom sykal bolestí.

186

X. Hodiny po půlnoci Je jedna hodina po půlnoci a na pražském dopravním monitoringu tečou všem přítomným nervy rychlostí horské bystřiny. Krize dosáhla svého vrcholu. Podplukovník Hulvar už nyní v žádném případě nepřipomíná retušovaného kovboje z reklamy na bourbon, cválajícího na svém mustangovi kamsi do Ďábelského údolí. Uzel jeho kravaty se přemístil kamsi do krajiny srdeční, jindy tak pečlivě učesané vlasy jsou rozježené do všech stran a prosvítá mezi nimi dokonce i pečlivě skrývaný náznak lysiny. Podplukovník střídavě proklíná Grocha, vlezlé odborníky na informatiku, nepochopitelné počítačové programy a neochotné hochy od počítačů, kteří se umí starat nanejvýš jen o svoje záhadné internetové kšefty a jinak nehnou ani prstem. Nadává na neschopné úřednice, nefungující telefony, novináře dožadující se stále neodbytněji čerstvých informací a konečně na sebe sama, že si kdysi vybral právě takové denervující povolání. Musel jít už dvakrát na záchod s urgentními zažívacími problémy. Jeho vykolejený organismus dává různými způsoby najevo, že touto dobou obvykle ležívá v posteli a spí hlubokým spánkem po troše dobrého sexu s manželkou nebo některou ze svých četných přítelkyň — je-li právě na některé ze svých služebních cest. Kapitán Osvaldek je sice tvorem mnohem více zvyklým na noční služby, ale obvykle se při nich zabývá jen luštěním či sestavováním křížovek. V nejhorším případě si musí číst nějaké služební spisy, nad kterými se ovšem výborně podřimuje. Proto se ani on momentálně necítí dobře. Z nezvyklého rozruchu jej rozbolela hlava, takže si musel ovinout kolem čela studený obklad a dokonce odložit sako, takže nyní vystavuje na odiv svou poněkud nemoderní vestičku se saténovým zadním dílem. Byl se už dokonce podívat do příruční lékárničky, zda by v ní nebyl alespoň aspirin, ale krabička byla prázdná. Paní Horynová také fyzicky trpí. Rozbolel ji jako při každém jiném rozčilení žlučník a musela si pomoci dvěma tabletami 187

spasmolytik, které nosí vždy s sebou a které jí rozhodně nepřidaly na čilosti. Slečna Bornová sice netrpí žádnými fyzickými obtížemi, ale je také ve stresu, protože podobný blázinec ještě na pracovišti nikdy nezažila. Nemá ani čas na obvyklé hovory se svým přítelem, kterého je nucena mrzutě odbývat. Obsluhuje linku, na kterou obvykle volají obyčejní smrtelníci, když potřebují nějaké informace o dopravě. Po každém zazvonění ze sebe vychrlí stereotypní odpověď, že soukromé hovory nemohou být momentálně vyřizovány, neboť nastala krizová situace. Mezi volajícími se ale stále častěji objevují i řidiči stále ještě zablokovaní na dálnici nebo jejich znepokojení rodinní příslušníci, kteří na výrok slečny Bornové často reagují bohapustými nadávkami, případně se dožadují rozhovoru s jejími nadřízenými, což je s politováním odmítáno. Volajícím trvalo většinou velmi dlouho, než se toho čísla domohli a vyhnuli se vyzvánění obsazovacího tónu, takže se jejich podrážděnosti nelze divit. Telefon, který nyní obsluhuje paní Horynová, sice nezvoní tak často, ale hovory jsou o to delší a naléhavější. Při odpovědích je nutno mnohem pečlivěji volit slova bez ohledu na pobolívající žlučník. Zde se ozývají postupně buzení ministerští úředníci a nervózní velitelé policie z venkova. Párkrát se ozval integrovaný systém a dožadoval se prognózy. Stále častěji se ozývají i hraniční přechody, jejichž osádky jsou znepokojeny rozhlasovým zpravodajstvím. K většině hovorů je nutno volat Hulvara nebo Osvaldka. Na tomto telefonu se několikrát ozval i plukovník Groch. Půl hodiny po půlnoci se v monitoringu objevila i třetí úřednice, která by jinak nastupovala do služby až ráno. Osvaldek ji pracně přemluvil, aby vstala z postele a přišla do práce. Je to rozvedená krátkozraká bruneta, přibližně ve věku Horynové. Okamžitě byla usazena ke třetímu telefonu, na který přicházejí služební hlášení od jednotek dálniční dopravní policie a dalších policejních a nyní už i vojenských jednotek. Mobilizovaná úřednice se ještě pořádně rozčilit nestihla. Jezdí obličejem těsně nad mapou dopravní sítě a snaží se v ní vyznačit operační prostory hlásících se jednotek.

188

Všechny hovory jsou pečlivě zaznamenávány. Později se z nich některý důstojník pokusí sestavit nějakou smysluplnou zprávu pro nadřízené a tiskového mluvčího, který bude zítra pod palbou nedočkavých médií. Ještě později tyto záznamy využije nějaký policejní adept pro vypracování bakalářské nebo diplomové práce. Dojde nepochybně k přesvědčení, že by v takové situaci dokázal postupovat mnohem lépe. Na monitoru počítače již v této pokročilé hodině přece jen ubylo nebezpečně vybarvených úseků. Rudou barvou září jen část dálnice D1 a nově se touto barvou rozsvítila jen pověstná silnice E55 na Cínovec, protože mezi Němci vypukla panika a snaží se dostat co nejrychleji domů. Doprava se tam pohybuje velmi zvolna, ale k úplnému uzávěru dosud naštěstí nedošlo. Tamní hlídky tentokrát nemají pochopení pro sexuální radovánky severních sousedů a snaží se dostat co největší počet lidí na druhou stranu hranic, aby se nepřeplnila parkoviště. Pasáci i jejich ovečky na pár hodin vyklízejí pole. V nočních hlášeních pro motoristy se konečně objevily konkrétní informace v několika jazycích, jak lze projet Českou republikou. Nejlepší je vyhnout se jí. Tyto informace začínají být přímo na hranicích tlumočeny i řidičům přijíždějícím do země. Text dal dohromady Hulvar už kolem jedenácté. Kapitán Osvaldek si posbíral všechna večerní a noční hlášení, která se toulala po celém monitoringu a s ostentativně ucpanýma ušima se pokouší nějak alespoň předběžně spočítat, kolik lidských životů má tentokrát dálnice na svědomí. Zatím to vypadá zhruba na dvacet mrtvých. Několik dalších asi zápasí o život po nemocnicích. Počet zraněných se bude pohybovat kolem stovky, ale hlášení jsou v tomto ohledu skoupá nebo si odporují ještě více než údaje ve zprávách o počtech obětí na životech. Osvaldkovi se ulevilo, když přišly upřesňující informace o pekelném výbuchu benzinových nádrží u Devíti Křížů. Mrtvých tam bylo skutečně „jen“ pět a žádný z těžce zraněných na tom zatím není tak, aby mohl tuto bilanci ještě zhoršit. Popáleniny a škrábance bude možno řešit ošetřením na místě, v nejhorším případě postačí dva tři dny v nemocnici. Do těch

189

nejdůležitějších statistik se tyhle případy možná ani nedostanou. Osvaldek začíná obtelefonovávat nemocnice, aby získal co nejspolehlivější informace. *** Bolest naražených kloubů se trochu zmírnila a napětí v kabině škodovky opadlo. Děti nyní hleděly na svého otce s jistým obdivem, přestože přímo neviděly jeho boxerský zákrok. Stačil jim pohled na prchajícího muže. Paní Truncová, i když se to snažila skrývat, hleděla na manžela v podstatě také s obdivem. Rozhodně už neměla takový strach jako těsně před vyvrcholením konfliktu. Za čtvrt hodiny se oběma dětem začaly znovu klížit oči a po chvilce upadly do hlubokého spánku. Manželé potom spolu začali tiše hovořit o úplně odtažitých všedních záležitostech — instalatérech, kteří mají přijít příští týden vyměnit stoupačky, o cenách v hypermarketech a o zdravotním stavu Františkovy sestřenice Veroniky. Paní Truncová během řeči našla ve své kabelce jakousi univerzální mastičku, která měla podle přiloženého letáčku působit proti všem bolestem, a to okamžitě. Bez dalšího komentáře ji nabídla k použití. Pan Trunec si s ní opatrně namazal naběhlé klouby. Venku byl nyní relativní klid, ustal i drobný déšť a na obloze se v průrvě mezi mraky objevilo několik jasných hvězd. Většina lidí, kteří se předtím potulovali kolem svých aut nebo jen tak bezcílně po dálnici, se zřejmě v předtuše brzkého konce problémů uklidila zpět do svých aut či autobusů. Tu a tam někdo zkusmo nastartoval. Skutečně netrvalo dlouho a dosud mrtvá koncová světla aut, o kterých pan Trunec začínal pochybovat, že se ještě někdy pohnou, se najednou rozsvítila a dala do pomalého pohybu. V řadách čekajících aut byl tento pohyb zaznamenán a po dálnici proběhla téměř hmatatelná a viditelná vlna vzrušení. Tu a tam zatroubil klakson. Děti se probudily a spontánně se objaly. Sláva, sláva, sláva, pomyslel si pan Trunec. Nová naděje, že zbytek této noci pravděpodobně přece jen stráví v pohodlné posteli a nebude muset znovu pokoušet osud v pěstním souboji, mu najednou zvedla

190

náladu. Pan Trunec sešpulil rty a tiše si zapískal nějakou operetní melodii. Trápení však ještě nebyl konec. V okamžiku, kdy již nastartoval a právě chtěl zařadit, aby uvedl svůj vůz do pohybu, ozářilo okolí mostu mihotavé světlo, které se rozzářilo do prudkých žlutých a oranžových plamenů. Řada vozů opět zmrtvěla. Tentokrát pan Trunec nedokázal zůstat za volantem v klidu. Zlostně zaklel. Přes chabé protesty manželky, která měla najednou slzy na krajíčku, si vyhrnul límec bundy a vylezl z auta. Otevřel rázně zavazadlový prostor a z kufříku s nářadím si vybral ten největší autoklíč, který se mu podařilo narychlo najít. Potom vyrazil směrem ke vzdáleným plamenům. Podobné rozhodnutí učinila řada dalších řidičů. Každý druhý nesl v ruce něco pádného a podezřívavě hleděl na postavy kráčející stejným směrem. Někteří si nervózně přejížděli rukou vyboulené kapsy, které zřejmě skrývaly účinnější zbraně. Připomínalo to scény z hororových filmů, kdy mrtví vstávají z hrobů a neotřesitelně kráčejí za svým tajemným cílem. Paní Truncová ztratila svého muže brzy z dohledu a čekala dlouhých dvacet minut, než se znovu objevil. Bála se rozsvítit i zůstat v milosrdné polotmě, bála se zůstat uvnitř vozu i vyjít ven na vzduch. Unavené oči se ji snažily ošálit a nabízely jí neskutečné obrazy postav hrozivě se přibližujících k autu. Cítila, že jí začíná být mdlo, jako vždy při prožívání nějakého vleklého stresu. Děti celou tuto dobu naštěstí prospaly. František Trunec se však vrátil v naprostém pořádku, s trochu ironickým úsměvem na tváři. Odložil autoklíč nedbale na přístrojovou desku a chvilku nic neříkal. Jeho manželka zavřela unavené oči a trpělivě čekala na nějaké sdělení. Pan Trunec nejdříve prozkoumal zevrubně svou bolavou ruku, obnovil vrstvu hojivé masti a teprve potom začal hovořit nezvykle tichým hlasem. Naposledy takto hovořil, když mu na krajském ředitelství pošt oznámili, že vzhledem ke svému neúplnému vysokoškolskému vzdělání nemůže být nikdy vedoucím velké pošty a že se na jeho pracovním zařazení už nemůže nic změnit — pokud by nechtěl odejít na venkov.

191

„Vypukl tam požár, Aničko. Přímo na mostě hoří několik osobních aut a jakýsi kamion. Snad tam někdo zapálil rozlitý benzin. Snad to někdo udělal schválně, protože v tomhle počasí se to ani samo vznítit nemůže. Přímo uprostřed mostu! Je tam zmatek, hrozný zmatek. Druhá havárie na stejném místě a několik popálených lidí navíc. Řidiči kamionů se tam málem porvali s policajty, těmi se to tam jen hemží. Zaslechl jsem, že už došlo k další velké katastrofě i u Devíti Křížů. Škoda, že jsem vypnul to rádio, mohli jsme to vědět dřív. K té první došlo asi tak v době, kdy jsme tu zůstali trčet, k té druhé před necelou hodinou. Dálnice si dnes vzala hezkých pár životů.“ Pan Trunec se odmlčel a tvářil se, že nevnímá pozorný pohled své ženy. Prohlédl si ještě jednou svou bolavou ruku a zacvičil s prsty. „Nevím co dělat, protože odtud hned tak nevyvázneme. Spoléhali se, že se uvolní most, nepřipravili žádnou objížďku. Vzbudíme děti, Aničko, a půjdeme blíž k mostu, alespoň si trochu protáhnou kostru a uvidí něco zajímavého….“ Vzápětí si uvědomil, že mluví nesmysly. „Ne, já nikam nepůjdu. Děti? Ne, to je hloupost. Ty už taky…“ Paní Truncová chtěla říci ‚začínáš ze všeho blbnout‘, ale pan Trunec ji pozdviženou rukou zastavil. Nechtěl obhajovat svůj návrh, ale něco jej nutilo stále hovořit. „Dobře. Vím, už odkud byla ta prasata. Utekla z havarovaného kamionu, který je vezl na jatka. Asi to byl ten kamion, který jsem viděl hořet. Vozí prasata v noci, prý kvůli potížím s ochránci zvířat. Viděl jsem jich několik mrtvých a také ohradu, ve kterých byla ta živá. Jeden policajt jim přinesl vědro vody, ale ta prasata to vzápětí převrhla. Chlap musel jít znovu. Opačný směr se jim předtím podařilo částečně uvolnit a prý tady někde udělají průjezd přes středová svodidla.“ „Zkusíme si ještě na chvíli zdřímnout?“ navrhla paní Truncová, která nevěděla, jak by měla tyto novinky komentovat.

192

Pan Trunec nic nenamítal. Zapnul si znovu bundu až ke krku a přes hlavu si přetáhl kapuci. Potom trochu sklopil sedadlo, aby se na něm mohl pohodlněji uvelebit. Paní Truncová si zabalila nohy do svetru a pokusila se také najít nějakou úlevnou polohu pro pobolívající tělo. Ani jeden s nich však nebyl schopen zamhouřit oko. Po dálnici se opět začali trousit lidé, někdy i ve vzrušeně diskutujících dvojicích či trojicích. Vedle dálnice projel vojenský transportér, ale nezastavil, pokračoval směrem k mostu. *** Plukovník Groch přijal zprávu o další katastrofě se stoickým klidem člověka, který je smířen s hněvem všech myslitelných božstev. Kdyby znal nějakého křesťanského patrona dopravních policistů, určitě by se k němu zkusil pomodlit. Tentokrát byl o nové situaci informován třemi rychle po sobě následujícími hovory ze třech různých míst. Jako poslední se ozval Hulvar z Prahy. Z jeho nesouvislé řeči bylo zřejmé, že je na pokraji psychického zhroucení. Každé z hlášení trochu odporovalo těm ostatním. Plukovník všechna bez většího komentáře vyslechl a sotva přitom odtrhl pohled od plamenů a stojících aut, která se pomalu vzdalovala, jak vrtulník nabíral výšku. Tato noc již nemohla plukovníka skutečně ničím překvapit. Musel se chvíli zdržet u Devíti Křížů, kde už však bylo vše pod kontrolou a probíhala rozsáhlá evakuace. Hlavně naftové nádrže budou hořet ještě několik hodin. Ještě krátce promluvil mobilem se svou manželkou. (Měla s sebou svůj vlastní, jehož číslo zůstávalo plukovníkovým kolegům pečlivě a trvale utajeno.) Ani si neuvědomil, že už musí být dávno po grilování a že ji vlastně vzbudil. Na sousedském večírku stejně příliš dlouho bez manžela nevydržela a byla nakonec docela ráda, že slyší jeho hlas. Se špatně skrývanou hrdostí mu oznámila, že celá vesnice, ve které ještě nikdy nepřistál žádný vrtulník, bude mít hezkých pár týdnů o čem mluvit. Vrtulník nyní mířil k Velkému Meziříčí. Brzy mohli spatřit i nové ohnisko požáru u mostu.

193

„Tyhle krátké přelety jsou dost náročné na palivo, pane plukovníku. Naštěstí jsem něco doplnil na letišti v Brně. To jste mi poradil dobře. Mimochodem, zdá se, že se dnes orientujeme v krajině hlavně podle požárů,“ poznamenal si spíše pro sebe pilot, ale letmo se přitom podíval na Grocha. „Tak nějak si představuji válku. Samozřejmě, takový menší lokální konflikt,“ pokračoval pilot v podobném tónu, ve zřejmé snaze trochu odlehčit psychologicky vypjatou atmosféru. Groch slyšel pilotův hlas ve sluchátkách. Otočil se k němu podrážděným pohybem a jeho hlas najednou zněl tvrději než obvykle. Na podobné diskuse nebyl evidentně naladěn. „Já jsem byl na Balkáně, kamaráde, i když ne příliš dlouho a ne v době nejprudších bojů. Stačilo mi to. Nerad slepuju prostřílená přední skla džípu izolepou a posílám domů kolegy v rakvích. Máteli zájem o pozorování, jak říkáte, malých lokálních konfliktů z bezprostřední blízkosti, není žádný problém… dobrovolníci jsou stále žádaní.“ Plukovník skutečně neměl náladu na nějaké žertování. Jeho srdce reagovalo při vzpomínce na Balkán zrychleným pulsem a jeho útroby sevřela úzkost. „To byl jen pokus o vtip, plukovníku. Nevěděl jsem, že jste něco takového prožil,“ ozval se okamžitě pilot a křečovitě se pokusil o úsměv. Plukovník jen cosi zašeptal a zavřel na okamžik oči. Pilot proto dospěl k názoru, že asi bude nejlépe chvíli mlčet. Pár minut letěli bez jediného slova ve výšce několika stovek metrů nad dálnicí. Řada aut mířících do Prahy se zdála být nekonečná. Brzy mohli rozeznávat detaily v blízkosti mostu, plameny už nebyly jen mihotavým bodem, ale keříčkem kroutících se barevných jazyků přecházejících do temného dýmu, v němž občas prošlehl opožděný plamen. Celkově to nevypadalo sice tak dramaticky jako u Devíti Křížů, ale i zde z toho šla hrůza. „Trochu jsem na vás vyjel. Neberte si to tak. Dnes už začínám být alergický na všechno,“ ozval se znenadání Groch. Pilot úkosem pohlédl na plukovníka a prohlásil neutrálním hlasem „provedu a chápu“. Začali se v kruzích snášet na jakousi loučku asi dvě stě

194

metrů od nájezdu na most. Přistávající stroj krátce před dosednutím rozmetal kupku shnilého sena. Vichr vynesl do vzduchu i cáry papírového pytle od cementu, které jako přízračný pták odletěly kamsi do tmy. Plukovník ani nečekal, až se alespoň trochu utiší vichr ženoucí se od listů rotoru, odpoutal se rychle ze sedadla, přitáhl si bundu k tělu a vyskočil ven na vlhkou trávu. Bojoval s nápory vzduchu, které mu vyrážely dech a vháněly mrazivý chlad pod oblečení. Od mostu k němu spěchala trojice policistů, z nichž jeden měl hodnost nadporučíka. Jednomu z mužů odnesl vítr čepici kamsi k řadě stojících aut, ale nikdo si toho nevšímal. Groch sice znal z hlášení nadporučíkovo jméno, ale momentálně si je nebyl schopen vybavit. Nadporučík se pokoušel do hlomozu rotoru něco říci, sotva si podali ruce, ale plukovník jen naznačil, že je nutno jít někam dál, kde bude více klidu na rozhovor. Zamířili přímo k plamenům probleskujícím mezi stojícími auty. Řidiči tvořili živě gestikulující skupinky. U některých hloučků stáli i uniformovaní policisté a podle jejich vzrušených hlasů a prudkých pohybů bylo možno poznat, že se snaží řidičům něco marně vysvětlit. Rotor vrtulníku konečně umlkl a plukovník byl najednou obklopen dosud jen tušenými hlasy ze všech stran. Obrátil se k nadporučíkovi, na jehož tváři bylo znát, že nemá ze setkání s nadřízeným příliš velkou radost. Měl své špatné zkušenosti. První promluvil plukovník. „Myslím, nadporučíku, že už nic nebrání tomu, abyste mi podal pořádné hlášení. Mám pocit, že jedna ze zpráv, které jsem před chvílí dostal na mobil, mohla být od vás. Vaše jméno mi vypadlo. Už je toho dnes moc i na mě. Ano, ta první zpráva musela být od vás. Potom přišly ještě dvě – od spolupracujícího armádního velitelství a z Prahy, z naší centrály, ale v řadě věcí si odporovaly. Každý něco vždy zamlčí a místo toho přidá nějakou svou fantazii.“ Plukovník výmluvně pohlédl na zachmuřeného nadporučíka. „Bourec. Jmenuju se Bourec. Vypadalo to tady už docela dobře po všech těch problémech, plukovníku. Havarovanej kamion jsme

195

autojeřábem šoupli co nejblíž k zábradlí, kde měl čekat na pozdější odtah. Chtěli jsme do něj nastěhovat zbylý prasata, ale naštěstí na to nedošlo. Na vozovce bylo dost místa, aby mohly všechny vozy bezpečně projet. Možná i ve dvou řadách. Pár desítek jich skutečně projelo, hlavně osobní auta, aby se získal prostor k manévrování pro větší vozidla, ale potom…,“ nadporučíkovi najednou vyschlo v krku a musel si odkašlat. „Co potom?“ V hlase plukovníka Grocha bylo cítit krajní netrpělivost. Neměl už náladu na nějaké vytáčky a zdržování. Nadporučík se zajíkl a pokračoval zastřeným hlasem. „Promiňte, pane plukovníku, taky jsem se trochu nadejchal dýmu, v jednom okamžiku to šlo všechno na nás. Támhleta malá dodávka, co tak hrozně čadí, byla prej naložená kartóny se stolním olejem. Po… potom se najednou mezi auty objevil nějakej potácející se chlap, určitě opilej. Nemáme tušení, jak se tam dostal. Nějak nám asi proklouz z týhle strany, když nám dým bránil v rozhledu. Vlastně ne, hloupost, ten dým tady ještě nebyl, ale asi jsme zrovna dávali pozor na něco jinýho. Na druhé straně mostu je to dost přehledný, protože čekající kolona vyjela mimo dálnici. Dvojice našich lidí, co tam dohlíží na odklon, se dušovala, že z jejich směru nikdo nepřišel. Nevím, jak se to mohlo stát,“ nadporučík se znovu odmlčel a sípavě si odkašlal. „Pokračujte,“ řekl suše Groch, který se přinutil spolknout šťavnatou kletbu, která se mu drala na jazyk. Tušil, že má před sebou dalšího kandidáta na pracovní neschopnost a že není vhodný okamžik na kritiku nějakých organizačních pochybení. „Několik aut blízko toho kamionu zastavilo, nejspíš právě kvůli tomu chlapovi, co se jim objevil v cestě. Ozvalo se pár nárazů. Asi vzaly za svý nějaký nárazníky. Ten chlap se tam ale motal pořád. Potom vyšlehly ty plameny. Byly nejdřív docela malý, jako když hoří loužička rozlitého benzinu. Asi tam musela nějaká být. Mysleli jsme si předtím, že to je voda. Plameny se potom nejspíš dostaly pod ten odstavenej kamion a tomu se vznítila nádrž s naftou. Bouchlo to za pár vteřin. Řidiči a spolujezdci většinou naštěstí

196

utíkali na tuhle stranu mostu, když začalo hořet těch několik nejbližších aut. Hlídka, která byla kousek od toho… no, měli určitě zakrytej výhled tím kamionem a náklaďákem, který zrovna začal najíždět… srazili je k zemi. Možná si na nich vybilo pár lidí zlost. V tom hemžení, kouři a vůbec zmatku to nebylo z našeho hlavního stanoviště pořádně vidět. Nikdo z těch prchajících lidí pochopitelně taky nic neviděl. Oba naši maj nejspíš otřes mozku, ale už jsou při vědomí. Bohužel nebyli schopni nikoho identifikovat. Seběhlo se to všechno moc rychle.“ Plukovník sevřel mimoděk pěsti. Skoro vyštěkl: „Na takové identifikace se teď vykašlete, nebo se vám to tu vymkne z rukou úplně. Další oběti nebo zranění?“ „Jedna větší popálenina třetího stupně a pár menších. Jedno poraněný děcko, který zakoplo a natáhlo se při tom běhu obličejem do štěrku. Někdo mu potom šláp na ruku a zlomil nějakou kůstku. Místní sanitka už naložila toho nejvíc popálenýho, děcko s hysterickou matkou a jednoho z těch našich dvou, toho, který na tom byl hůř. Ten druhej náš člověk sedí támhle v autě a občas b… teda zvrací. Čekáme, až se nějaká sanitka zase objeví.“ Nadporučík zjevně zadržoval další záchvat kašle. Plukovník přešel do mírnějšího, avšak poněkud ironického tónu. „Zvrací. Ani se mu nedivím, protože já bych taky zvracel, kdybych na to měl čas. Proč jste už dávno nezorganizovali nějakou objížďku? Tady to přece nebylo tak neřešitelné. Chtělo to trochu iniciativy.“ Plukovník udělal při řeči několik kroků směrem k mostu a vyfoukl nad hlavu do chladného vzduchu oblak páry. „Byl tu ten problém se statikou mostu, kterej vázal část našich lidí. Ale taky jsme něco udělali. Přednostně jsme začali odvádět z dálnice auta, který uvázly směrem na Brno. Ty by totiž neměly vůbec žádnou šanci se pohnout. To rušení exitů nám byl čert dlužnej. Ještě pořád odjížděj. Jde to pomalu, protože se tam někde pokoušej otáčet i větší náklaďáky. Jsou tam cizinci, kteří dělaj, že našim chlapům nerozumí. Jsme s nima ve spojení, takže máme přehled.“

197

Nadporučík se odvrátil, aby si znovu odkašlal. „Kolona se zkrátila už o pár kilometrů. Ve směru na Prahu to ale vypadalo nadějně už před dost dlouhou dobou, ale potom jsme museli kontrolovat ten most …“ „To jste už jednou říkal. Vaše naděje se prostě nesplnily, nadporučíku,“ poznamenal tichým hlasem plukovník. „Jsou tu někde vojáci? Měli by vám pomáhat s udržováním pořádku. Vy máte především organizovat dopravu, případně se nechat vystřídat někým, kdo není přiotrávený dýmem.“ „Snad to nebude tak zlý. Zatím jsme tady armádu nechtěli do ničeho zatahovat… jsou to ještě ušáci, kteří neví nic o životě… bylo nás tu celkem dost.“ Nadporučíkův hlas se jakoby ztrácel ve tmě. „Zvládli jste to bez nich skutečně perfektně! Jestlipak víte, proč jsme vlastně přinutili armádu, aby… Ech, tady je asi někdo od nich.“ Groch pocítil jisté ulehčení. Jako na zavolanou se objevil armádní podporučík a představil se jako velitel čety obrněných transportérů. Jeho dvě vozidla byla skryta v hlubokém stínu stromů na druhé straně dálnice. Důstojník vypadal jako zkušený muž a tvářil se poněkud uraženě. „Plukovníku, právě nám hlásili váš přílet. Jdu se jen zeptat, jestli nás přece jen nebudete potřebovat. Jinak jsme sem snad ani nemuseli…“ Groch se pokusil o úsměv a vojákovu další řeč zastavil pohybem ruky. Měl chuť se omluvit za svoje kolegy. „Díky. Určitě vás budeme potřebovat všechny. Vezmeme to ale zkrátka. Rozdělte se do několika družstev a přinuťte nějakým rozumným způsobem lidi, co tady kolem řvou a nadávají, aby se vrátili ke svým autům. Do každého družstva vám tuhle náš nadporučík přidá jednoho z našich.“ Groch zpozoroval stín rozpaků na tváři armádního důstojníka a ihned si uvědomil, v čem bude asi problém. „Nebojte se, pravomoc k takovému rozkazu nemám, ale pokud pro vás nebude mít integrovaný systém jiné úkoly, berte to jako doporučení. Formálně to dořešíme později. Naši lidé půjdou vytvořit nějakou objížďku, aby se to už konečně pohnulo. Těm

198

lidem, kterým shořela auta, musíme zajistit nějaký odvoz do Brna. Mimochodem, dost se divím, že se tu ještě nemotají televizní štáby.“ „To jsme celkem zvládli. Jedni tady už byli, taková ta bulvární sarančata se skrytými kamerami, ale naštěstí tu nepobyli moc dlouho. Poslali jsme je k Devíti Křížům, kam se asi stejně moc rychle nedostanou. U téhle poslední katastrofy nebyli. Jejich smůla.“ Ozval se nadporučík Bourec, který pochopil, že poslední větu pronesl plukovník vlastně jako dotaz k němu. „Zaplať pánbů. Jejich smůla, naše štěstí,“ oddechl si Groch. „A kde je vlastně ten člověk, co se měl motat na tom mostě? Zadrželi jste ho? Mohlo by být docela zajímavé si s ním promluvit a zeptat se ho, k čemu tam vlastně došlo.“ „Sedí pořád na středových svodidlech kousek od požáru a rozkládá rukama, jako kdyby měl projev v parlamentu. Zatím jsme na něho neměli čas. Ti řidiči… začali se chovat agresivně. Taky se nám moc nechce chodit k tomu požáru.“ Nadporučík si povšiml zlostného výrazu na plukovníkově tváři. „No, trochu jsme na něj pozapomněli.“ „To si probereme později. Pozapomněli! Alespoň že nesouložíte ve službě. S tím jsem se už dnes večer taky setkal. Teď vydejte rozkazy ohledně vytýčení objížďky a potom se sem vraťte. Vy nebo někdo, kdo pořád nekašle. Půjdeme se pak podívat na toho člověka. Zdá se, že zatím nemá nikam naspěch, a kdyby chtěl zmizet na opačnou stranu mostu, tak ho snad zastaví ta vaše hlídka. Co bude s tím požárem?“ „Hlídka má patřičné instrukce. Hasiče jsme kontaktovali, ale….“ „Vím, jaká je situace. Tak už běžte!“ Plukovník Groch došel k závěru, že zbytečných řečí už bylo dost. Jakmile byly policejní hlídky vystřídány početnějšími vojenskými družstvy, rozčilení řidiči konečně pochopili, že dalšími diskusemi a nadávkami už ničeho nedosáhnou a začali se trousit zpět ke svým autům. Jen malý hlouček zůstával stát u nájezdu na most a odevzdaně pozoroval dohořívající vraky svých aut. Neměli kam

199

odejít. Čekali na nějaký zázrak nebo alespoň sepsání protokolů. Nikdo na ně zatím neměl čas. Požár se vyvíjel podle svých vlastních chemických zákonů. V okruhu nejméně deseti kilometrů nebyl zatím stejně k dispozici jediný hasič, který by zde mohl účinně zasáhnout. Všechno, co i v dobrovolných sborech mělo ruce a nohy, se totiž začalo stahovat k Devíti Křížům, kde hrozil rozsáhlý požár lesního porostu. Plukovník využil chvilky klidu a na okamžik se vrátil k vrtulníku. Nechal si od pilota nalít kelímek horké kávy z termosky. Rozmíchal v něm tři porce cukru, a potom se rychle vrátil na své původní stanoviště. Usrkával nedočkavě vřelou kávu, a když se podíval na temnou oblohu, zjistil, že mu přímo nad hlavou v průrvě mezi mraky svítí několik jasných hvězd. Došel k závěru, že jedna z těch hvězd musí být Sirius, protože nejjasnější viditelná hvězda byla pro něj vždy Sirius. Nepatrně mu to zlepšilo náladu. Pohled na hvězdy mu připomněl, že problémy na českých silnicích jsou z kosmického hlediska naprosto nicotné. Ze zadumání jej vytrhly hlasy vracejících se policistů. Plukovník je ani nenechal promluvit. „Tak pojďme, hoši. Obejdeme to doufám bez problémů tím volným pruhem, když si počkáme na správný směr větru.“ Groch nečekal na žádnou odpověď a následován nadporučíkem se vydal k plamenům. Kelímek od kávy odhodil ledabyle kamsi do tmy, což jinak nebývalo jeho zvykem, přinejmenším před jinými lidmi. Za Grochem a Bourcem se s odstupem drželi nadporučíkovi podřízení. Nejdříve rychle prošli kolem lidí letargicky pozorujících svá dohořívající auta. Jeden z řidičů chtěl něco říci, ale Grochovo omluvné a současně rozhodné gesto jej umlčelo a přinutilo navrátit se do hloučku. Potom minuli i poslední hlídku, která měla bránit nepovolaným v přístupu na most. Byli to dva zimomřivě vyhlížející mladíci, kteří policejní uniformu nosili sotva pár let. Oba se tvářili poněkud vyděšeně a při pohledu na přicházející suitu se stavěli do pozoru. Plukovník je letmo pozdravil, ale jinak jim nevěnoval pozornost.

200

Postava muže usazeného na středových svodidlech již byla velmi dobře patrná. Vítr sice hodně měnil svůj směr, ale nikdy se neotočil tak, aby kotouče dýmu přímo zasáhly sedícího muže a přinutily jej někam odejít. „Ten člověk se tam snad vyhřívá. Na to by ale mohl šeredně doplatit, jestli tam ještě něco bouchne…,“ poznamenal jeden z nadporučíkových podřízených. Jeho kolega mu dal výmluvným gestem najevo, aby raději mlčel. Přiblížili se volnějším krokem na vzdálenost zhruba třiceti metrů. Muž je zřejmě zahlédl, protože nejistě vstal a udělal pár vratkých kroků k protějšímu konci mostu, jako kdyby měl v úmyslu před nimi uprchnout. Potom však zůstal nerozhodně stát. Začal divoce rozkládat rukama. Vypadalo to jako zuřivá diskuse s někým neviditelným. Otáčel se přitom na různé strany. Policisté se zatím pomalu přibližovali. Žár šlehajících plamenů i zápach hořící gumy a oleje na ně zaútočil plnou silou. Plukovník si uvědomil, jak ho začíná pálit pokožka na obličeji a jak se pokrývá potem štípajícím do drobných oděrek, ke kterým musel přijít u Devíti Křížů. Gestikulující muž přešel kymácivě k zábradlí mostu. Jednou rukou se ho přidržoval a druhou stále prudčeji mával kolem sebe. V sykotu a hukotu požáru už bylo slyšet nesrozumitelný hlas s cizí intonací. „Určitě nemluví česky. Chvílemi to zní jako ruština a chvílemi jako němčina. Jestli je opilý, bude s ním dost těžké pořízení.“ Plukovník se zastavil a spolu s ním se zastavili i ostatní policisté. Snažili se zaslechnout alespoň pár srozumitelných slov. Nic smysluplného se jim však nepodařilo zachytit. Skupina se proto vydala pomalým krokem dál. Muž jim už nevěnoval pozornost. Udělal několik obzvlášť prudkých gest a naklonil se nad zábradlí. Jako ve zpomaleném filmu se jeho tělo začalo stále více a více naklánět nad temnou hlubinu pod mostem. Policisté se rozběhli v předtuše toho, co bude následovat. V okamžiku, kdy již nebyli od něj dále než pět metrů, se nohy naklánějícího se muže zvedly obloukem do vzduchu a zmizely. Ozval se krátký výkřik.

201

Vykřikl i jeden z policistů. Nadporučík Bourec tiše zaklel. Na tváři plukovníka Grocha strnul podivný škleb, ale neřekl nic. Potom již bylo slyšet jen hučící a praskající plameny. *** Pan Trunec vzdal veškeré pokusy o zdřímnutí už po pár minutách. Bolela jej naražená pěst. Věděl určitě, že se mu nechce spát a uvědomil si, že se jej zmocňuje špatný pocit, jehož původ nebyl schopen určit. Jeho mysl se nacházela ve zvláštním pochmurném stavu a muselo se to zračit i na jeho tváři. Všimla si toho i paní Truncová, která také nemohla spát a mezi přivřenými víčky pozorovala okolí. Její mysl neklidně těkala, naplněna zážitky uplynulého dne. Tvář jejího manžela vyzařovala jakousi temnotu, černé světlo. Jeho ruka se tápavě dotkla řadicí páky, a potom se zase stáhla zpět. Uplynulo několik dalších minut. Ticho rušily jen nezřetelné zvuky z dálnice a oddychování dětí na zadním sedadle. Venku bylo opět téměř liduprázdno. Řidiči i jejich spolujezdci letargicky seděli v přítmí ztichlých vozů. Většina reflektorů byla nyní vypnuta, protože každý se snažil šetřit baterie. Skoro nikde se nesvítilo ani uvnitř vozu. „Podívej se pořádně kolem sebe, Aničko.“ Pan Trunec promluvil klidně a černé světlo z jeho tváře najednou zmizelo, jako kdyby někdo mávl kouzelným proutkem. „To, co kolem sebe vidíš, je absurdní divadlo, za které by se nemusel stydět ani Ionesco (Truncovi občas chodili do divadla a pamatovali si, co tam viděli). Lidé sedí v kovových krabicích na čtyřech kolech, které je ruinují a zabíjejí několika různými způsoby. Sedí v pojízdných krabicích, které mají jen proto, že jim to velí jakýsi zvyk. Původně se auta používala k tomu, aby se člověk někam rychle dostal. Dnes se v nich stojí na místě nebo popojíždí. Silnice jsou volné jen tehdy, když to nikdo nepotřebuje. Měl jsem kdysi jednoho kolegu, který auto neměl a ani je nechtěl mít. Jaroušek Nádeník, možná si ho trochu pamatuješ. Říkal, že jednou bude aut tolik, že zaplní všechny silnice, ulice, cesty, náměstí… A potom se

202

už nikdy nerozjedou. Nikdo k tomu nebude mít dostatek volného místa. Měl dokonce spočítané, kdy by k tomu mohlo dojít. Tehdy jsem se mu smál, dnes bych s ním vřele souhlasil.“ Ruka pana Trunce se znovu natáhla po řadicí páce. Nastartoval. „Co chceš udělat, Františku?“ V hlase paní Truncové bylo cítit stejné chvění, jako v okamžiku, kdy se k jejich autu přiblížil Boris Valentinovič Šmidt, i když možná nebylo tentokrát tak silné. „Nic zvláštního, Aničko, neboj se ničeho. Jsem úplně při smyslech. Jen mě něco napadlo. Možná ti to bude připadat trochu zvláštní, ale mám pocit, že to prostě musím udělat.“ Pan Trunec popojel několikrát zhruba jeden metr dopředu a dozadu. Více místa nebylo k dispozici. Přitom neustále manévroval s volantem. Jeho auto se posunulo až na odstavný pruh. Dvacet centimetrů vedle dveří se lesklo vlhké svodidlo. Vypnul motor a podíval se na náramkové hodinky, které ukazovaly půl druhé. „K příbuzným se nedostaneme v žádném případě dřív než o půl čtvrté, a to ještě jen když budeme mít hodně štěstí. Vzbudíme celý dům, protože se tam zamyká. Určitě nepočítají s tím, že bychom se mohli ještě tak pozdě objevit. Na poslední esemesku už ani nereagovali. Zítra budeme vypadat jako voskové figuríny. Pohádáme se s nimi ještě víc než obvykle.“ „Tak co tedy vlastně chceš udělat?“ Paní Truncová byla znepokojená a současně cítila, že v této situaci na svého manžela nemůže příliš naléhat. Myslela na děti a na nevlídnou noc kolem sebe, noc plnou vykolejených lidí, kterým se zhatily jejich plány, kteří mají zkažený víkend nebo něco ještě důležitějšího. „Sebereme se a půjdeme jednoduše pryč. U mostu stojí pár lidí, které musí policajti dostat někam do civilizace. Nejspíš do Brna. Slyšel jsem cosi o autobusu, který snad při takových problémech volají. Já… já už stejně nemám sílu řídit. Co se týče dětí, je lepší dostat rýmu než někde vyjet ze silnice a zabít se. Ve dvě hodiny v noci jsem naposledy řídil před dvaceti lety. Dnes už nemám chuť se o to pokoušet znovu.“

203

Děti na zadním sedadle se částečně probraly z dřímoty a nechápavě hleděly kolem sebe. V řeči svého otce zachytily neznámý tón. „Vystoupíme z auta a půjdeme pěšky, děti.“ Pan Trunec se na okamžik otočil k zadnímu sedadlu, ale nebyl schopen podívat se dětem přímo do očí. Neunesl by, kdyby v nich nenašel souhlas se svým počínáním. Děti ale nejvíce zarazilo nezvyklé oslovení. „Dětmi“ byly totiž jen velmi zřídka, většinou jen „děcka“, „uličníci“ nebo „broučci“ – podle okolností. „Co jim řekneš, když budeme chtít nastoupit do toho autobusu. A co bude s naším autem, když ho tu necháme bez dozoru?“ Paní Truncová měla větší smysl pro praktické záležitosti. „Policajtům? Nevím, třeba že mám zraněnou ruku. Je stále hodně oteklá, můžou se na ni podívat. Auto ať vezme čert, stejně to je stará šunka. Ostatně se pro něj můžeme vrátit.“ „Tati!? Čím bysme jezdili?“ ozval se ze zadního sedadla nešťastný dvojhlas. „Říká se bychom. Klid. Stále ještě existují vlaky a autobusy, a kdyby bylo nejhůř, máme dvě nohy. Nebudeme o ničem diskutovat, dokud se pořádně nevyspíme. Pobereme všechny důležité věci a jdeme.“ Paní Truncová se neodvážila nic namítat, jen oči jí trochu zvlhly. Sama by nebyla schopna říci, zda je jí víc líto manžela, dětí nebo sebe. Nebo snad lidí marnících čas v okolních autech. Nebo jejich auta. Začala se po něm rozhlížet stejně, jako se člověk rozhlíží po rodném domě, který navždy opouští. Děti si začaly neochotně zapínat bundy a polohlasem se dohadovat, kdo co ponese. Pan Trunec byl venku jako první a neodolal, aby si nezapálil cigaretu. Měl pocit, že na ni má opět nárok. *** Autobus přivolaný policisty skutečně zamířil zpět do Brna, i když to některým nedobrovolným cestujícím asi situaci příliš neusnadnilo – alespoň podle přízvuku pocházeli někteří z nich ze severní Moravy

204

nebo ze slovenského pomezí. Nejvíc se rozčiloval jakýsi Pražák. Autobus byl vypraven jen pár minut před tím, než první čekající vozy najely do nouzové objížďky. Most byl prozatím uzavřen v obou směrech, protože opět zavládl strach z porušení jeho statiky. Expert však již mezitím odjel, takže bylo rozhodnuto ponechat definitivní řešení až na dobu, kdy bude pořádné denní světlo. Přijelo i jedno hasičské auto a zlikvidovalo slábnoucí oheň. Truncovy děti začaly po nástupu do příjemně vytopeného autobusu okamžitě klimbat a pravděpodobně je vůbec nemrzelo, že nejedou k málo oblíbeným příbuzným, ale zpět domů. Za okny ubíhala temná krajina s černými skvrnami lesů. Vesnice nerušeně spaly a jejich návsi byly liduprázdné. Řidič měl puštěné rádio. Kterási stanice vysílala trampské a country písničky a prokládala je neměnnou oficiální zprávou o katastrofické bilanci dnešní noci na D1. Vydala ji ČTK a zněla tak vážně, že ji moderátor ani nedoprovázel svými obvyklými rádoby vtipnými poznámkami. Dvě desítky mrtvých, skoro stovka zraněných – při haváriích, požárech a rvačkách, na nichž se podíleli hlavně cizinci. Jeden člověk, pravděpodobně podnapilý cizinec, který se předtím toulal po dálnici, skočil z meziříčského mostu a byl na místě mrtev. Pan Trunec při poslední větě tiše zaúpěl a pak pevně sevřel čelisti, aby mu nezačaly cvakat zuby. Syn sedící na vedlejším sedadle musel cosi v polospánku zaslechnout a podíval se na svého otce zkoumavě jedním okem. Pan Trunec si vzpomněl na pološílený výraz člověka, kterého odehnal od svého vozu, člověka, kterého musel udeřit jako první. Něco mu říkalo, že to nebyl nikdo jiný než právě onen cizinec, který podle hlášení skoncoval se životem. Autobus byl zaplněn asi ze dvou třetin a sešla se v něm velmi pestrá společnost. Bylo tu několik manželských párů s podřimujícími dětmi. Mladí manželé nebo snoubenci, kteří se drželi za ruce a spali s hlavami opřenými o sebe. Zlostně vyhlížející starší muž s velikou náplastí šikmo nalepenou na čele, s rukama založenýma a pohledem upřeným do stropu. Jeptiška s papírovým kapesníkem přitisknutým k nosu, která střídavě kýchala a kašlala.

205

Starší dáma v klobouku provázená pubertální obtloustlou dívkou se silnými brýlemi, šustící poloprázdným pytlíkem bonbónů. Hned za řidičem seděl vlasatý mladík s berlemi. Několik lidí také sedělo či polehávalo na zadních sedadlech, na která nemohl pan Trunec pořádně dohlédnout. Měl však neodbytný pocit, že někteří z cestujících se v autobuse neocitli jen proto, že měli nepojízdné nebo dokonce zničené auto. Měl pocit, že někdo musel dojít ke stejnému rozhodnutí jako on sám. Pan Trunec vyslechl agenturní zprávu o situaci na dálnici podruhé i potřetí. Cosi v jeho mysli se zlomilo a uvolnilo cestu náhlému rozhodnutí. Okamžik strnule seděl se zavřenýma očima. Vyslechl dálniční bilanci počtvrté. Rozhodl se dokonat, co započal. Zalovil v kapse a vytáhl klíče od svého auta. Pozorně si prohlédl svazek a potěžkal jej v ruce. Vyvlékl z kroužku plastového černouška, který fungoval i jako malá kapesní svítilna. Dostal jej předloni na Vánoce od dětí. Nenápadně strčil přívěsek do náprsní kapsy. Potom se nadzdvihl na sedadle a otevřel okénko. Prudkým pohybem zápěstí odhodil svazek do tmy a okénko rázným trhnutím zavřel. Pan Trunec se potom polohlasem zasmál a objal kolem ramen syna, který zase spokojeně spal na vedlejším sedadle. Paní Truncová s dcerou seděly za nimi. Pan Trunec nemohl vidět tázavý pohled dcery, kterou náhlý otcův pohyb probudil, ani prst přitisknutý k manželčiným rtům. Nemohl vidět její nepatrné přikývnutí, po kterém k sobě jeho manželka přivinula dceru a zavřela stále více pálící oči ve snaze zatajit slzy.

206

Intermezzo X – Konec cesty Boris Valentinovič Šmidt byl prudkou reakcí neznámého českého řidiče zaskočen. Chtěl mu jen zamávat pěstí před obličejem, postrašit jej, dokázat mu, že se nebojí dát posměváčkům najevo, co si o nich myslí. Pocit překvapení z boxerského výpadu byl proto zpočátku mnohem intenzivnější než bolest rozbitého nosu. Ta se v plné síle dostavila teprve později. Boris sice hned ucítil krev stékající přes rty a usilovně si ji roztíral špinavým kapesníkem i rukávem, ale neuvědomoval si, odkud se vlastně vzala. Po úderu se odpotácel až ke středovým svodidlům. V hlavě měl najednou zmatek jako člověk, který zapomněl na něco velmi důležitého. Začal se s tichým skučením rychle proplétat mezi auty na druhou stranu vozovky. Nemotorně přelezl přes svodidla a pokusil se přeskočit příkop. Příliš se mu to nezdařilo, protože mu svaly odepřely poslušnost a dopadl na všechny čtyři. S hekáním rychle vstal a pustil se do temných křovin, které v tomto místě s dálnicí sousedily. Vlhká tráva mu prokluzovala pod nohama. Nechtěl se příliš vzdálit od dálnice, chtěl se jen vyhnout dalšímu kontaktu s lidmi. Začala se jej zmocňovat zádumčivá a lítostivá nálada. Alkoholické opojení se přeměňovalo v malátnost, která ještě více narušovala koordinaci pohybů. Přiblížil se proto raději trochu víc k dálnici a nakonec kráčel příkopem, který byl stále více mělký a vyrovnával se s okolním terénem. Natekla mu voda do bot, ale nevěnoval tomu žádnou pozornost. Meziříčský most se blížil. Boris vytušil, že se na něj opět upírají zraky z okolních aut, což na chvíli zaplašilo jeho malátnost, snažil se nepotácet a nepadat. Bleskla mu dokonce hlavou myšlenka, že právě zde u mostu by mohl počkat na svůj autobus, když se dá vše znovu do pohybu. Snad si ho všimnou. Policisté pohybující se mezi auty a něco vysvětlující řidičům ochraptělými hlasy se mu moc nelíbili. Jakmile je poprvé spatřil, snažil se odbočit znovu do podrostu. Nic nedbal na nepoddajné suché větvičky a ostré trny, které se mu zachytávaly o oděv a občas 207

ho škrábly do rukou. Nos mezitím přestal krvácet, určitě i vlivem velkého otoku, který milosrdně ucpal nosní dírky. Boris nyní cítil uprostřed obličeje jen tupou pulsující bolest. Proklouzl kolem improvizované ohrady se zachráněnými prasaty, kterou zrovna nikdo nehlídal. Nevěnoval jim však žádnou pozornost. Nezpozorován žádným z policistů stanul pojednou na úrovni čela čekající kolony. Začal přemýšlet, zda se má vydat na druhou stranu mostu, či se někde usadit a čekat, co se bude dít dál. Věděl, že nyní je všem příliš na očích. Vrátil se o několik desítek metrů zpět a poodstoupil opět mezi křoviny, kde se cítil ve větším bezpečí. Za okamžik přešla kolem aut dvojice policistů a jeden z nich zvedl ruku a zamával zeleným signálním světlem. Ozval se zvuk desítek startujících aut. Rozzářila se dlouhá řada světel a bolestně zasáhla Borise do očí. Všiml si ještě, že policisté rychle odstupují z vozovky a míří k ohradě s prasaty, kde bylo zřejmě jejich oblíbené stanoviště. Už na nic nečekal. Cesta zpět byla odříznuta, mohl však dopředu. Vyrazil klátivým poklusem po krajnici a potom podél mostového zábradlí, vedle proudu rozjíždějících se aut. Je docela dobře možné, že by se Borisovi podařilo proniknout až na druhou stranu mostu, kdyby se mu nepostavil do cesty odstavený havarovaný kamion, co původně převážel prasata. Mezi jeho pokřivenou korbou a svodidly, která zde srůstala se zábradlím do jednoho celku, bylo příliš málo místa, takže nezbývalo nic jiného, než zkusit projít druhou stranou, kde se rozjížděl proud aut. Jakmile řidiči zpozorovali nejistě kráčející postavu, která jim mohla kdykoliv vběhnout pod kola, začali okamžitě brzdit. Ti, co jeli za nimi, nestačili tak rychle zareagovat, takže se ozvalo několik charakteristických plechových zvuků a cinkot rozbíjených reflektorů. Ze stahovaných okének se začaly vysunovat nadávající hlavy rudnoucí vztekem. Ozvalo se několik klaksonů. Boris se vyděsil. Začal zmateně tápat mezi vozy a vykřikovat rusky i německy, aby mu dali všichni pokoj. Odpotácel se nakonec bez úhony ke středovým svodidlům a usedl na ně, protože se potřeboval trochu

208

vydýchat. Okamžitě se pootevřely dveře nejblíže stojícího auta. Kdosi si chtěl zřejmě na Borisovi vylít vztek. Nikdo však z vozu nevystoupil. Zakrvácený Borisův obličej a oteklý nos, ruce pokryté blátem i stopami krve, na mnoha místech rozedraný špinavý oděv – to vše bylo nyní ve světle reflektorů aut dobře vidět a vyvolávalo útrpnost. Z nitra vozu se ozvaly jen rezignované kletby a vzápětí se vysunula ruka s balíčkem cigaret. Jsou prostě lidé, pro které je cigareta lékem první volby na všechny potíže těla i ducha. Vyskočil plamínek zapalovače. Boris si připálil, mumlavě se pokusil poděkovat a znovu se narovnal. Nikdo další se na něj nesápal, protože byl nyní pro většinu ostatních řidičů skryt. Zvrátil hlavu dozadu a několikrát silně potáhl, tak jak to viděl v nesčetných filmech. Za příznivějších okolností by se s přívalem nikotinu bez problémů vyrovnal, ale nyní se s ním všechno zatočilo. Rozkašlal se. Mnoho nechybělo a málem by upadl na vozovku. Vztekle odhodil žhnoucí cigaretu do čehosi, co vypadalo na první pohled jako loužička špinavé vody. K Borisovu úžasu však z „louže“ vyskočilo několik čilých plamenů a vznesl se obláček černého dýmu. Plápolavé jazyky se rozběhly pod auty až k odstavenému kamionu a rozhojnily dým. Boris se nejistě pozvedl a ustoupil asi deset metrů od prvního stojícího auta, které se zřejmě chystalo znovu rozjet bez ohledu na poškozený zadní nárazník. Řidič však musel po několika metrech jízdy přibrzdit, protože dezorientovaný Boris mu stál opět v cestě. Současně si však všiml plamenů za svým vozem a lidí kvapně vyskakujících ven z aut. Několikrát zatroubil a prudce vyrazil kupředu. Boris mu dokázal v posledním okamžiku uhnout. Tohle auto však bylo posledním, kterému se podařilo přejet přes most. Ostatní řidiči prchali z dosahu stále rostoucích plamenů, které začaly chtivě olizovat i podvozek odstaveného kamionu a živit se stopami nafty kolem jeho poškozené nádrže. Boris ustoupil ještě o několik metrů. Potom došlo k prvním výbuchům. Zakrváceného muže, který fascinovaně sledoval šlehající plameny a drobné exploze paliva, jako zázrakem nezasáhla žádná

209

troska ani hořící nafta. Fascinace však byla rychle vystřídána temným tušením, že právě on byl příčinou kolize aut a následujícího požáru. Sevřelo se mu srdce a pocítil naléhavou potřebu někam zmizet. Pohlédl na druhou stranu mostu a povšiml si v dálce blikajícího policejního majáčku. Tam tedy nemůže. Cestu zpět má uzavřenou. „Alles ist meine Schuld! Ich habe das gemacht! Vy ni v čom něvinováty! Nět!“ vykřikl kamsi za šlehající plameny a kotouče dýmu. Vzpomněl si na manželku Gretchen a jeho sebeobviňování přešlo do neartikulovaného hlasitého nářku. Uvědomil si černou hlubinu pod mostem, která by jeho problém vyřešila, ale tentokrát byl ještě schopen sebevražednou myšlenku odehnat. Usedl na svodidlo a sepjaté ruce sevřel pevně mezi koleny. Ozval se rachot přilétající helikoptéry, ale sotva pozdvihl hlavu, aby se na ni podíval. Minuty ubíhaly a nic se nedělo. Za chvilku Boris povstal a začal hlasitě rozprávět se všemi lidmi, které od svého dětství poznal a kteří pro něj něco znamenali. Jejich zjevení byla téměř hmatatelná. Hovořil ke svému otci i matce a vyčítal jim, že jej zplodili do světa, ve kterém nemohl najít pořádnou práci a smysl života. Hovořil k příbuzným, kteří mu pomohli najít práci v Německu, ale neřekli mu, jak se stát Němcem. Hovořil ke svému zaměstnavateli a vyčítal mu, že jej tak mizerně platí za obětavou práci. Nadával zazobaným bratrům Kotopulovým za jejich skrblictví. Potom si opět vzpomněl na Gretchen a tiše se rozplakal, jako malé dítě. Pláč přešel do dalšího hlasitého monologu, z něhož jej vytrhly až přibližující se mužské hlasy. Rozeznal několik mužů v uniformách a jednoho civilistu, jak právě vstoupili na most. Vycítil, že musí něco udělat a že na to nemá příliš mnoho času. Jakási neviditelná ruka jej začala táhnout k zábradlí, které dělilo vozovku od černé hlubiny. Podle ojedinělých světel pod sebou Boris poznal, že most je ještě vyšší, než se mu původně zdálo. Opřel se jednou rukou o zábradlí a pokračoval ve své řeči. Tentokrát diskutoval s Gerhardem, a proto

210

používal více německých slov. Přesvědčoval jej, že fotbal není to nejdůležitější v životě. Děti, děti! „Proč nemáme děti, Gretchen!“ vykřikl německy a začal hovořit k vnitřnímu obrazu své manželky. Boris monolog přerušil stejně rychle, jako jej začal. Pohlédl znovu směrem, odkud přicházeli muži. Byli již velmi blízko. Něco křičeli, ale Boris jim nerozuměl. Nechtěl jim ani rozumět. Rozhodl se, že se nenechá chytit. Jeho útroby sevřel dosud nepoznaný pocit úzkosti a marnosti. Naklonil se nad zábradlí a všechny svaly se mu v těle začaly třást. Snad se chtěl své neodbytné myšlenky na poslední chvíli vzdát, ale kluzký povrch vozovky mu jinou volbu neumožnil. Cítil, že se jeho tělo otáčí kolem zábradlí jako kolem hrazdy. Kov se mu vysmekl z rukou a kolem uší začal hučet prudký vítr. Vykřikl ještě jednou jméno ženy, která mu byla v posledních letech jedinou oporou. Pocítil ostré šlehnutí větví nějakého stromku a potom mnohem prudší náraz. Byl na konci své cesty.

211

XI. Epilog Obvyklý provoz na dálnici D1 byl obnoven až v dopoledních hodinách. U Devíti Křížů již nemělo co hořet a vše bylo pokryto směsí sazí, bláta a hasicí pěny. Most u Meziříčí byl shledán způsobilým pro další provoz. Hloučky policejních a pojišťovacích expertů obcházely vraky vozidel všeho druhu a pokoušely se vyčíslit materiální škody. *** Gretchen dostala od německé policie za deset dní po Borisově smrti v papírovém pytlíku jeho věci, včetně malého růžového plyšového medvídka, který měl do jedné packy zasazený transparentík s nápisem Love a roztomile kvíkal, když se mu zmáčklo bříško. Když podepisovala formuláře, které jí postupně předkládali, oči jí plavaly v slzách. Ještě týž den večer vyjela výtahem do nejvyššího patra internátu, kde pracovala jako uklízečka, a vypila přímo na střeše půl litru ruské vodky na jediný zátah. Několik minut počkala, než začne alkohol působit a potom se s nesrozumitelným výkřikem, který zaslechlo několik náhodných svědků, vrhla s roztaženými pažemi dolů. Stala se tak vlastně úplně poslední obětí katastrofy na dálnici D1. Oba pohřby musela zařizovat její sestra Gudrun. *** V místě, na které dopadlo z dálničního mostu Borisovo tělo, nezůstaly žádné trvalé stopy, protože podzimní deště spojily krev s hlínou do pradávného svazku. Brzy se zapomnělo na anonymní tragédii a děti si na onom místě opět hrávaly na schovávanou, jako kdykoliv před tím. V novinách se objevila jen pětiřádková zmínka o cizím sebevrahovi, který byl také pravděpodobným strůjcem požáru na mostě. Nebyl to ostatně první ani poslední případ člověka, který takto skončil svůj život pod dálničním mostem. ***

212

Zámečník Gerhard z Lipska se probudil s třeštící hlavou a pokrouceným bolavým krkem těsně před německými hranicemi v Krušných horách. Bylo kalné ráno a z šedivé oblohy stále padal drobný déšť. První člověk, kterého za oknem autobusu spatřil, byla místní štětka. Listí na stromech u silnice smutně žloutlo a vypadalo stejně zplihle a bezútěšně jako ona dáma. Gerhard se začal shánět po svém sousedovi, ale průvodce zájezdu v odpověď na jeho dotazy jen bezradně krčil rameny. Jeli prý pomalu, dívali se po něm, zastavovali na všech odpočívadlech, ale bez výsledku. U jakéhosi mostu museli najet na objížďku a nikdo od policie se s nimi nebyl ochoten bavit o jednom chybějícím účastníkovi zájezdu. Žíznivý Gerhard potom vypil zbývající pivo z Borisova osiřelého cestovního vaku. O několik týdnů později byl Gerhard volán ke svědecké výpovědi. V hrubých rysech si sice pamatoval na začátek společné pouti s Borisem, ale jeho pozdější vzpomínky byly příliš zkaleny alkoholem. *** Pan Trunec byl nucen vyzvednout si ve Velkém Meziříčí svoje odtažené auto, od kterého měl naštěstí náhradní klíče. Stálo jej to nezanedbatelnou sumu peněz, kterou platil s temným vztekem v srdci. Jezdil s ním však potom jen velmi málo (do Jihlavy za příbuznými už vůbec nikdy), mnohem ochotněji než dříve je půjčoval synovi a v den odchodu do důchodu je s tichým souhlasem manželky prodal za nepatrný obnos do autobazaru. Snažil se pak všude jezdit tramvají, autobusem nebo vlakem, i když se nejstarší syn občas nabízel jako řidič. Nejraději chodil pěšky. Mělo to pozitivní vliv na jeho ochablé srdce a poštovním prachem zaneřáděné plíce. *** Profesor Gorazda se stal uznávaným a dokonce honorovaným členem poradního sboru ministra vnitra a finančně si tím polepšil. Pošilhávalo po něm ministerstvo dopravy. Upevnila se i jeho pozice na fakultě, neboť o něm začalo být uvažováno jako o možném 213

děkanovi či prorektorovi. Několik serióznějších společenských časopisů s ním udělalo rozhovor, začal být častěji zván na různé recepce a představován příslušníkům společenské smetánky, z nichž někteří nemohli stále pochopit, co to vlastně pořád má proti jejich autům. Část kolegů mu mediální publicitu záviděla a trousila přihlouplé poznámky o banketové ekologii. Zvýšil citelně konzumaci léčiv proti pálení žáhy a nadýmání. Napsal také několik významných článků do odborného tisku, na kterých pak nějakou dobu parazitovali ekologisté. *** Z Alenky, Karla, Alči a Káji se stali po malém pokusu o mimosoudní vyrovnání dobří přátelé. Zjistili, že mají nejen podobný světový názor, ale i mnoho společných zájmů a že se mohou od sebe vzájemně mnoho naučit v oblasti daňového poradenství, zejména při organizování daňových úniků. Na svých chalupách pořádali střídavě společné fernetové a becherovkové pitky, zahrnující i trochu tance a nezbytného flirtování. I z jejich dcer se staly velmi dobré kamarádky, protože zjistily, že mohou svým rodičům vytýkat zhruba stejné věci. Jednou se setkali i jejich rodiče, ale z toho žádné velké kamarádství nebylo. Jen zadarmo vybagrované místo pro bazén na zahradě u Orlovic chalupy a nějaké zbytečné řeči o nezaplacené naftě. *** Televizní stanice Hip-Hop TV tyla z událostí na českých a moravských dálnicích celé tři dny. Bodří občané a žoviální prodejci aut hovořili do kamer o úředním a zejména policejním šlendriánu, který je obecnou příčinou všech problémů slušných motorizovaných lidí. Skutečně i zdánlivě odpovědní činitelé byli vesele skandalizováni, včetně jejich předků, kteří pochopitelně páchali rozmanité nepravosti již v období totality. S obzvláštní rozkoší citovala Hip-Hop TV některé zahraniční komentáře, především německé a dánské.

214

*** Pro ukrajinské dělníky, kteří se jistým způsobem také podíleli na vzniku dálniční katastrofy, druhý den ráno žádný parťák nepřišel. O několik hodin později se za nimi dostavil kdosi z vedení firmy a oznámil jim s koženým výrazem, že si mají vyzvednout na osobním oddělení zbytek své mzdy. Propuštěni byli s okamžitou platností. *** Plukovník Groch se stal novým náčelníkem dopravní policie po rychlé abdikaci dosavadního šéfa, který odešel do předčasného důchodu z náhle nalezených důvodů zdravotních. Jeho postup při dálniční krizi byl shledán obětavým a korektním. Služeb profesora Gorazdy využíval po dohodě s ministrem vnitra především on. Zasadil se o znovuotevření nedávno uzavřených dálničních exitů. Na veřejnosti se často vyslovoval pro zvýšení spotřební daně u benzínu a důslednější přezkušování provinivších se řidičů. Manželka se mu snažila namluvit, že mu po tragické noci strávené na dálnici přibylo několik šedivých vlasů a dvě vrásky. *** Kapitán Osvaldek vydržel po dálniční katastrofě ještě jeden den v práci. Potom musel zůstat týden doma kvůli vysokému krevnímu tlaku a tachykardii. V listopadu byl zvolen předsedou křížovkářského klubu Tužka, což mu velmi zalichotilo. Vážně uvažoval o možnosti předčasného odchodu do důchodu. Než se mu to podařilo, osobně dohlížel na pravidelné utírání prachu na počítači hlídajícím okamžik, kdy veličina nazvaná Gorazdův limit, znovu překročí kritickou hodnotu. *** Zoufalý muž, jehož žena povila potomka v sanitce zablokované na dálnici, se společně se svým německým souputníkem dopotácel až k požáru u Devíti Křížů. Zde jej legitimovala policejní hlídka,

215

několik hodin spal na vlhké lavičce a pak nachlazený odjel z blízké vesnice autobusem domů. Krátce poté se dozvěděl, že jeho žena se nakonec dostala na palubu zdravotnického vrtulníku, ale ještě během letu zemřela, a že se bude muset starat o polosirotka. *** Ztlučený prodavač z Růžové houby vyvázl s několika modřinami, lehkým zápalem plic a důtkou od svého zaměstnavatele, který mu vyčinil, že měl stánek zavřít již mnohem dříve. Za dva měsíce si našel jinou práci hodně daleko od dálnice a s požitkem dal svému zaměstnavateli výpověď. Předtím na policii dosti přesně popsal průběh celé inzultace. Dokázal uvést i značku autobusu, který přivezl od Prahy turbotronovou bandu. *** Mladík přezdívaný Rambáč dostal obsílku od policie a hrozilo mu obvinění pro výtržnost a ublížení na zdraví, protože někteří svědci se přece jen přihlásili a potvrdili prodavačovu výpověď. Už podruhé nebo potřetí měl Rambáč podobné problémy. Tatík to kdesi usmlouval a uplatil jen na pořádkovou pokutu a měl potom k synovi dlouhý výchovný hovor prokládaný pohárky skotské. Měsíční kapesné mu dočasně snížil z pěti tisíc na pouhé tři tisíce. Taktéž mu důrazně doporučil, aby si našel nějakou pořádnou holku a aby se pomalu poohlédl i po nějaké práci, kde by mohl využít své vůdcovské schopnosti a všech osm ukončených tříd základní školy. Svůj úmysl předat synovi rodinný podnik otec zatím o několik let odložil. *** Podporučík Pačes asi dva měsíce udobřoval svou sekretářku, která dokonce chtěla podat okamžitou výpověď, a potom jí v zoufalství nabídl manželství. Mladá žena jeho nabídku vděčně přijala a vzápětí stejně odešla z policejních služeb – z blíže nespecifikovaných osobních důvodů, jak nazývala své těhotenství. Pačes vyvázl z dálničních událostí s důtkou a ročním odkladem 216

povýšení. Služebna se nadále obešla bez sekretářky, což se projevilo zejména krajním rozmnožením nepořádku v kuchyňce. *** Pipča, Vikina a Fred se přesunuli do oblasti Plzně, kde bylo přece jen více solventních zákazníků a kde nebyli ani tolik na očích policii. Fred si obstaral mladší pracovnici, která neměla samaritánské sklony a byla také nápaditější při provádění speciálních služeb. Tureckému kolegovi potom přenechal nespolehlivou Pipču. *** Skautští vedoucí Martin a Renata se po prožitém dobrodružství nakonec pohádali, kdo z nich vlastně co zavinil a čemu mohl zabránit. Dalšího působení ve Skautu se vzdali, do jisté míry i vlivem nátlaku rodičů postižených dětí. Na několik týdnů se definitivně rozešli, a pak zase definitivně sešli. Usmiřování bylo sladké. *** Hrabě Archibald Strejtzovský prodal svoje do té doby málo výnosné pozemky u Prahy, které se ukázaly být velmi vhodné pro stavbu kasina, a zakoupil si pořádný kus lesa s honitbou a velkou loveckou chatou v jižních Čechách. Konečně měl důvod i k zakoupení nové lovecké výbavy, včetně terénního auta. Přijal také pozvání na rozhovor do státního rozhlasu, kde hovořil mimo jiné o civilizačním významu automobilismu. Naučil se řadu nových cizích slov a neotřelých frází. *** Bezdomovci Denaturák, Fešák a Němej Béďa nějakou dobu profitovali z nadbytku zpeněžitelného odpadu sbíraného v příkopech a na odpočívadlech podél dálnice. Finančně jim i místnímu řezníkovi pomohlo výhodně prodané prasátko, avšak jejich život se brzy vrátil do normálních kolejí. Rumča je ještě jednou navštívila, ale vypadala velmi sešle a nebyla s ní žádná legrace. Na 217

zpáteční cestě do Brna ji přejelo nákladní auto, což se však bezdomovci nikdy nedověděli. *** Život se vrátil do svých starých kolejí. Ale nebyly to už úplně stejné koleje jako dříve. Něco se změnilo, ale našlo by se jen pár lidí chápajících, oč jde.

218

Příběh vznikal s dlouhými přestávkami od podzimu roku 1999 až do jara 2006. V tomto roce kniha získala cenu Knižního Klubu. Několik desítek drobných úprav textu bylo provedeno pro elektronickou verzi v r. 2016, například s ohledem na vznik Schengenského prostoru. Autor děkuje manželce Emilii a dceři Lucii za veškerou podporu, když nabýval dojmu, že se jeho snažení míjí účinkem. Autor také děkuje všem přátelům, kteří četli tento příběh v různých stádiích jeho vytváření a vyjadřovali se k němu. Panu Jiřímu Vágnerovi je vděčný za rady, které umožnily vykreslit činnost hasičů i policistů při akcích v terénu způsobem alespoň trochu věrohodným.

219

Vojtěch Mornstein Gorazdův limit Edice Oceněná díla Redakce Jaroslava Bednářová Vydala Městská knihovna v Praze Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1 V MKP 1. vydání Verze 1.0 z 10. 2. 2017 ISBN 978-80-7532-519-8 (pdf)