Půjčujeme:
knihy / časopisy / noviny / mluvené slovo / hudbu / filmy / noty / obrazy / mapy
Zpřístupňujeme:
wi-fi zdarma / e-knihy / on-line encyklopedie / e-zdroje o výtvarném umění, hudbě, filmu
Pořádáme:
setkání s autory / přednášky / koncerty / filmová představení / výstavy / aktivity pro děti a jejich rodiče / čtení
www.mlp.cz
[email protected] www.facebook.com/knihovna www.e-knihovna.cz
Ruce vzhůru!
Znění tohoto textu vychází z díla Ruce vzhůru! tak, jak bylo vydáno nakladatelstvím Knižní klub, v roce 2009 (BŘEZINOVÁ, Ivona, ed. Ruce vzůru!. Praha: Knižní klub, 2009. 272 s.).
§ Text díla (Ruce vzhůru!), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.
Citační záznam této e-knihy: Ruce vzhůru! [online]. Sestavil Richard OLEHLA. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2016 [aktuální datum citace e-knihy – př. cit. rrrr-mm-dd]. ISBN 978-80-7532-427-6 (pdf). Dostupné z: http://web2.mlp.cz/koweb/00/04/29/73/69/ruce_vzhuru.pdf.
Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autoraNevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.
Verze 1.0 z 18. 11. 2016.
OBSAH David Šváb: Záhada staré lebky ..................................................... 6 Klára Mayerová: Případ chodící mrtvoly ..................................... 18 Zuzana: Frantová: Kronika nočních lidí ....................................... 29 Ladislav Karpianus: Gwan na kokosu.......................................... 44 Martin Strnad: Funkční chyba ...................................................... 55 Tomáš Tvrdý: Na křídlech slepé spravedlnosti ........................... 69 Jiří Holub: Zprasená akce ............................................................. 82 Medailonky autorů ....................................................................... 92 Slovníček detektiva ....................................................................... 99 Ediční poznámka ........................................................................ 102
David Šváb: Záhada staré lebky Vím, že rodinné historky bývají nudné, ovšem tuhle vám vyprávět musím. Můj prapraprapraděda Jan byl totiž spolu se svým otcem svědkem jednoho z největších podvodů za posledních dvě stě let. Hlavní roli v něm hrál nejslavnější detektiv historie Sherlock Holmes. Naštěstí jsem díky záznamům v prapraprapradědečkově deníku mohl celý tenhle příběh zrekonstruovat. *** Roku 1871 vydal britský vědec Darwin svou knihu nazvanou O původu člověka. Vysvětloval v ní teorii, že se člověk vyvinul z opic. Tohle tvrzení vyvolalo mezi vědci téměř šílenství. Někteří se tuto evoluční teorii snažili vyvrátit, jiní zas naopak prokázat. Mezi Darwinovy stoupence patřil také Janův otec, přední český paleontolog Václav Šváb. Proto s rodinou odcestoval do Anglie, aby se připojil k týmu amatérského geologa, archeologa a právníka Charlese Dawsona. Ten údajně objevil místo, kde by se měly nacházet důkazy Darwinovy teorie. V malém městečku Piltdown několik kilometrů jihozápadně od Londýna narazili dělníci při těžbě štěrku na kosti, jejichž stáří se odhadovalo na mnoho desítek až stovek tisíc let. Dawson proto předpokládal, že by se mezi kosterními pozůstatky dala najít také lebka, která by dokazovala spojitost lidí a opic. Povolal tedy největší odborníky své doby, jakými byli právě Janův otec, dále pak vedoucí geologického oddělení Britského muzea Arthur Smith Woodward či mladý francouzský jezuitský kněz a paleontolog Pierre Teilhard de Chardin. Jan se tak ve svých dvanácti letech ocitl v Anglii, v naprosto cizí zemi. A jelikož se předpokládalo, že hledání lebky bude trvat dlouho, musel chlapec začít chodit do londýnské školy, kde se poměrně rychle naučil anglicky. Jenže pátrání se protahovalo a doktoru Dawsonovi se stále nedařilo objevit jediný důkaz. Přesto 6
nepochyboval, že se to nakonec podaří. To už bylo Janovi patnáct let a navštěvoval toho času v Londýně zdravotnickou školu. Zde se spřátelil s jistým Arthurem Doylem, který přicestoval ze skotského Edinburku na roční studijní pobyt. Byl tak v Londýně cizincem podobně jako Jan. Arthur studoval postupy, jak využívat kyseliny ve zdravotnictví, a uvažoval, že si založí první kyselinovou plastickou chirurgii. Dokonce spolu chodili na některé předměty, kde od sebe vzájemně opisovali. To jim ulehčoval fakt, že Arthur byl na rozdíl od Jana levák a mohli tak mít papíry blízko sebe, aniž by si překáželi. Ani to však Arthurovi nepomáhalo k lepším výsledkům a postupně začal ve škole zaostávat. Janovi se přiznal, že po nocích sepisuje různé příběhy a že by se rád stal známým spisovatelem. Netrvalo dlouho a Jan začal brát Arthura s sebou na vykopávky. Oba chlapci trávili celé víkendy tím, že pomáhali hledat jakoukoli stopu po pravěkém obyvateli Anglie. Náhle se zdálo, že by se mohl úspěch přiblížit. Našlo se totiž několik malých kostí, přibližně dvě stě tisíc let starých, které Jan s Arthurem pilně studovali. Už se blížil konec školního roku a Arthurův odjezd zpět do Skotska, když chlapci dostali do školy telegram: NASLI JSME TO, STOP, OKAMZITE PRIJEDTE, STOP, TATA, STOP. A skutečně! Ještě než stačili vystoupit z kočáru, který je co nejrychleji dovezl k vykopávkám, už jim naproti běžel Janův otec a radostí skákal jak klokan na trampolíně. „Máme to! Našli jsme ho! Pojďte honem, to jste ještě neviděli,“ křičel a vedl je spletí vybudovaných chodeb a tunelů až k nově vykopané jámě. Na dně leželo několik kostí a kamenných nástrojů, ale tak velký rozruch vyvolala především Zachovalá lebka velikosti hlavy dospívajícího dítěte. „A už jste zjistili, jak jsou ty kosti staré?“ zeptal se zvědavě Arthur. „Ne, ještě na to nebyl čas. Teď je musíme opatrně vyprostit ze země a připravit na převoz do laboratoře v Londýně, kde je budeme zkoumat. Do tvého odjezdu to ještě stihneme,“ uklidňoval ho profesor Šváb. 7
O dva dny později už byli oba chlapci součástí týmu, který podrobně prozkoumával nalezené kosti pomocí lup a zvětšovacích sklíček, měřil rozměry lebky a rýhy v kostní dřeni, rozpouštěl odloupnuté kousíčky v různých chemikáliích a podnikal další pokusy, které měly pomoci s rozluštěním tajenky, o jak staré kosti vlastně jde. Dawson pak seděl za stolem a nechával si přinášet zjištěné informace, které sepisoval a porovnával se záznamy v obrovské hromadě knih rozesetých všude kolem něho. Po několikadenním bádání se nakonec laboratoří rozlehl nadšený jásot. „Je to jasné. Vše nasvědčuje tomu, že je to skutečně hominid.“ „Tím myslí tvora, který je napůl lidoop a napůl člověk,“ vysvětloval chlapcům Janův otec, zatímco Dawson pokračoval ve výkladu. „Dámy a pánové, Darwinova teorie je potvrzena. Přivítejte mezi námi piltdownského člověka, prvního člověka vůbec,“ řekl Dawson a všichni se slavnostně uklonili směrem k lebce, která se na ně zubila z laboratorního stolu. Všichni se ještě chvíli veselili nad velikým objevem a pak se postupně odebrali na kutě, aby druhý den opět měli sílu na další výzkum. Ještě předtím Dawson všechny varoval, aby o panu Pravěkém s nikým nemluvili, dokud nebude vše zaznamenáno a zveřejněno u Královské geologické společnosti v Londýně. Chlapci museli druhý den do školy, ale nemysleli na nic jiného než na piltdownského člověka. Při pauze na oběd proto Arthur spustil: „Jane, myslíš, že je to opravdu tak obrovský objev?“ „Určitě. Alespoň táta si to myslí. Prý bude hodně užitečný.“ „Až nám o tom dovolí mluvit, tak bych všechno rád popsal ve své knize. Bude se jmenovat Ztracený svět a udělá ze mě slavného spisovatele,“ zasnil se Arthur. „Pardon, pánové, že vyrušuji, ale docela by mě zajímalo, co je to za obrovský objev,“ ozvalo se za jejich zády s důrazem na slovo obrovský.
8
Překvapeně se otočili a spatřili vysokého mladíka, jehož hubenost výšku ještě umocňovala. Měl orlí nos a vystouplou bradu, což mu dodávalo přemýšlivý zjev. Poznali v něm jednoho z oxfordských studentů, kteří zde byli na výměnném pobytu. Moc o něm nevěděli, pouze to, co se doslechli. Že je to podivín, který s téměř nikým nevychází. Že celé dny nic nedělá, maximálně hraje na housle, a pak najednou týden nevyleze z laboratoře, kde provádí různé, často velmi hrůzné pokusy. A prý také dokáže na první pohled poznat, odkud člověk pochází. „Sherlock Holmes jméno mé. A teď bych rád dostal odpověď na svou otázku,“ reagoval na jejich udivené obličeje. „Ale… ale to… to nic,“ koktal Jan. „To je jen taková hloupost.“ „Kdepak hloupost,“ skočil mu do řeči Arthur a nezarazilo ho ani Janovo varovné kopnutí pod stolem. „Našli jsme kostru pravěkého človeka. Dost důležitých věcí se tím vysvětlí,“ dodal s významným pohledem. „Tak kostru říkáte? To zní opravdu zajímavě. Jak že je stará?“ pokračoval v otázkách Sherlock. „Podle odhadů to vypadá na pět set tisíc let,“ řekl Jan, který pochopil, že již nemá cenu nic zapírat. „No jeje! Na tom by se dalo hodně naučit,“ zamumlal jakoby pro sebe Sherlock. „Mohl bych ty kosti vidět?“ vyhrkl najednou zaníceně. „V žádném případě. Jde o oficiální bádání, ke kterému mají přístup jen odborníci,“ odpověděl nesmlouvavě Jan. „A jak jste se k těm informacím dostali vy?“ rýpl si Sherlock. „Víte, já jsem odborník. Sice v trochu jiném oboru, ale i tak si myslím, že bych vám mohl být užitečný. Tak tedy jdeme?“ Na Sherlockovi bylo vidět, že o tom již nehodlá dále diskutovat, a navíc ucítili možnost spřátelit se se studentem z vyššího ročníku, a tak se hned vydali do laboratoře. Po dlouhých dohadech s Dawsonem a otcem se nakonec Janovi podařilo získat pro Sherlocka propustku. Ten jen nepřítomně pozdravil a už se hrnul k vitríně, kde byly uchovávány kosti. 9
„Kam si to šinete, mladíku?“ okřikl ho přísně Dawson. „Pardon, já si jen nemohu pomoci, když vidím takový skvělý materiál ke studiu.“ „Chlapci mi tvrdili, že byste nám prý mohl být užitečný,“ řekl Dawson s dávkou ironie. „To ano. Jen když mě necháte si kosti pořádně prohlédnout. Nebojte se, můžete mi věřit.“ Dawson o tom nejdřív nechtěl ani slyšet, ale Sherlockovo sebevědomí ho přesvědčilo o tom, že by jim mohl být skutečně užitečný. Následující čas tak všichni strávili ostražitým pozorováním Sherlocka při práci. Prozkoumával lebku ze všech stran a prováděl nejrůznější chemické testy. „To se dalo čekat,“ uchechtl se po dvou hodinách důkladné práce. „Co se jako dalo čekat?“ chtěl vědět Dawson, ale jeho mladý rival ho jen s úsměvem pozoroval. „Co jsi tím myslel?“ „No, jen, že tahle lebka vůbec nepatřila žádnému pravěkému člověku. Dolní čelist je totiž nějakého lidoopa. Řekl bych, že orangutana, ale na to se budete muset zeptat odborníka na zoologii. A…“ Dawson a většina jeho kolegů jej však přerušili pobaveným smíchem. „Tenhle studentík nám prý bude užitečný! Ha, ha, prý orangutan,“ zajíkal se Dawson a ukazoval přitom prstem na Sherlocka. „Víš, on to má být přímý důkaz toho, že se člověk vyvinul z lidoopa, jako je třeba právě orangutan. Proto je mu jeho lebka podobná. A teď nás prosím omluv, musíme pokračovat ve výzkumu.“ Sherlock se rozčílením celý chvěl a prudce si to namířil k východu. Pak se ale otočil a doplnil, co chtěl předtím říci: „Kdybyste mě nechali domluvit, tak byste se dozvěděli, že horní část lebky je maximálně tisíc let stará, ale spíše ještě mladší.“ „A na to jsi, prosím tě, přišel jak?“ Dawson nepřestával dávat najevo své opovržení. 10
„Přece fluorovým testem. Fluor má schopnost udržovat se v kostech i po smrti a navíc ho časem přibývá. Čím více ho je, tím starší je kost. A za půl milionu let by ho tam muselo být rozhodně více.“ „O takovém nesmyslu jsem nikdy neslyšel.“ „To se nedivím, jde totiž o můj vynález,“ pyšnil se Sherlock. „My tady několik dní bádáme, abychom určili alespoň pravděpodobné stáří, a ty mi tady chceš tvrdit, že jsi během dvou hodin odhalil skoro přesně, jak je ta lebka stará? A to ještě na základě nějakého pochybného pokusu?“ „Přesněji řečeno mi to trvalo jen deset minut, zbytek času jsem se bavil tím, jak na mě civíte,“ reagoval Sherlock, kterého začínala slovní potyčka s Dawsonem docela bavit. „To je do nebe volající chování. Vyveďte toho drzouna z mé laboratoře!“ rozčiloval se Dawson. Dva z jeho kolegů, Pierre s Woodwardem, se chystali jeho přání naplnit, ovšem Sherlock se stačil ještě mezi dveřmi zeptat. „Profesore, jenom jednu otázku. Všiml jste si toho, že se ta čelist k lebce vůbec nehodí?“ „To je jen vývojová odchylka,“ mávl rukou Dawson, aniž by se na Sherlocka otočil. „Tak to se ta čelist přilepila k lebce asi tím vývojem,“ uculil se vítězoslavně Sherlock a chystal se k odchodu. „Počkej, jak přilepila?“ zastavil ho Dawson. „Ale já jsem jenom studentík, který vám přece nemůže být nijak užitečný,“ dobíral si ho Sherlock. Po chvilce však dodal: „Když se podíváte pozorně na spoj dolní čelisti se zbytkem lebky, tak uvidíte, že je tam chlup, který by se za tu dobu určitě rozložil, ovšem pokud by se tam nedostal teprve nedávno. Pravděpodobně tam uvízl, když dolní čelist někdo přidělával k horní za pomoci smrkové pryskyřice. To je poznat již jen podle smrkové vůně. Klidně vám to dokážu chemickým rozborem.“ Po několika vteřinách nevěřícného mlčení se jako první na slovo zmohl otec mého prapraprapradědy. 11
„Vy se tedy domníváte, že jde o padělek?“ „Nedomnívám se. Ta lebka je padělek,“ uculoval se Sherlock. „I kdyby to bylo přilepené, tak to přece nedokazuje, že jde o padělek,“ zuřil Dawson, jehož životní sen se začal pomalu rozplývat. „To možná ne, ale jasně to dokazují další fakta. Do lebky bylo zcela znatelně zasahováno kovovým předmětem. Sice nejsem historik, ale i já vím, že v době kamenné měli maximálně kameny. Dále je patrný vliv nějaké leptavé látky, pravděpodobně kyseliny, pomocí které někdo lebku upravil tak, aby vyniklo, jak se liší od lidské. A také byla natřena sulfidem železa, aby vypadala starší, než ve skutečnosti je…“ „A dost! Kdo si myslíš, že jsi? Vtrhneš sem a začneš nám vykládat tyhle spekulace,“ křičel Dawson a přitom probodával pohledem i ubohého Jana, který toho ničemu přivedl. „Já jsem Sherlock Holmes, odborník na kriminalitu, ať již vražednou, či věcnou, mezi kterou patří i záměrné napodobeniny a padělky,“ řekl Sherlock a uklonil se. „Pche, tohle odmítám poslouchat! Ten kluk je blázen,“ ušklíbl se Dawson a odpochodoval z laboratoře. Následovali ho téměř všichni jeho spolupracovníci. Pouze Jan s otcem a Arthurem zůstali se Sherlockem. „Tak vy si myslíte, že tu lebku někdo nastrčil?“ chtěl vědět Janův otec. „Podle mých hrubých odhadů tak učinil před dvěma týdny.“ „Ale jak to, že jsme na to nepřišli sami?“ „Váš omyl je snadno vysvětlitelný. Natolik jste chtěli objevit lebku prvního člověka, že ve chvíli, kdy se vám podařilo nějakou najít, jste hledali pouze stopy, které by dokazovaly, že opravdu jde o tak starou lebku. A ty, které by to vyvracely, jste přehlíželi. S tím pachatel počítal a stopy tak i nastražil.“ „Ale proč by to někdo dělal?“ nechápal Jan. „To zatím netuším, ale až to rozluštím, najdu i pachatele.“
12
Chvíli všichni přemýšleli nad tím, kdo by si dal takovou práci, aby do vykopávek nastražil nepravou lebku pravěkého člověka. „A co když to byl Dawson?“ napadlo Arthura. „Zjistil, že tu lebku asi nikdy nenajde, a tak si ji sám vyrobil.“ „Na tom něco je,“ přidal se Jan, ovšem jeho otec protestoval: „Dawson by to nikdy neudělal. On by tu lebku hledal až do smrti. Nikdy by nepřipustil možnost, že by byl potupně odhalen jako podvodník. To je důvod, proč teď tak těžce nese, že je to padělek.“ „To ano, ale já ho slyšel říkat, že se mu kolegové smějí, že je břídil. Prý jim bude muset dokázat opak,“ přidal Jan další kousek do skládanky. „Dawson je tedy hlavní podezřelý,“ skočil jim do úvah Sherlock. „Ale stejně tak to mohl udělat kdokoli jiný z týmu. Předpokládám, že nikdo zvenku neměl k vykopávkám přístup.“ „To neměl. Pouze Dawsonův tým a pak tihle dva mladí páni,“ potvrdil profesor. „Takže stejně tak jste to mohl udělat třeba vy, aby výzkum skončil a vy jste se mohl vrátit do Čech.“ Jan s otcem vytřeštili oči. „Jak víte, že jsme z Čech?“ „To já jen mám takové nadání. Je pro mě jednodušší poznat, kdo odkud je, než pak vysvětlovat, jak jsem k tomu dospěl. Ale zkusím to. Ve vaší angličtině je slyšet přízvuk, který je podle všeho slovanský. Jste blondýn, tak nebudete Jihoslovan, ti jsou spíše tmavší typy. Vše ukazuje na Západoslovana. Je z vás cítit tabák, který lze získat jen v západní Evropě a v Rakousku-Uhersku. Navíc na jmenovce na plášti máte jméno Václav. Což, jestli se nemýlím, je jméno českého světce. Budete tedy Čech.“ „To je fascinující,“ žasl profesor Šváb. „Ani ne, jedná se jen o všímavost spojenou s deduktivním a logickým myšlením. Ale teď se vraťme k našemu případu. Jaký by mohl být motiv?“ „A co když někdo chtěl zesměšnit Darwinovu teorii? Někdo, kdo by z toho mohl mít prospěch,“ přemýšlel nahlas profesor. 13
„Jestli se nepletu, tak narážíte na církev,“ reagoval Sherlock. „Ale přes koho by tak církev činila?“ „Přes Pierra. On je přece kněz,“ pronesl nadšeně Jan, ovšem jeho názor zas tak nadšeně přijat nebyl. „Ten to nebyl. On je sice kněz, ale z jezuitského řádu. Ti by se k něčemu takovému nesnížili. Pierre v tom prsty nemá… spíš bych celou tuto teorii zavrhl. Bude v tom něco jiného,“ řekl profesor, zatímco Sherlock pokračoval v hlasitém přemýšlení. „Tak ještě jednou. Pachatel tedy musel mít přístup k vykopávkám a hlavně musel vědět, jak má nalezená lebka vypadat.“ „To by se opět hodilo na Dawsona,“ stál tvrdošíjně na svém Arthur. „Ano a pak tady na otce a na Pierra a ještě na doktora Woodwarda,“ doplnil ho Jan. „Anebo na někoho, kdo se seznámil s Darwinovou teorií vývoje člověka,“ dodal profesor. „V univerzitní knihovně je jeden exemplář jeho knihy O původu člověka, který inspiroval i Dawsona.“ „To by mohla být docela podstatná stopa. Vy dva tedy běžte do knihovny zjistit, jestli si v poslední době tuto knihu někdo nepůjčil, a já s Arthurem zatím budeme pokračovat v pátrání,“ řekl Sherlock a poslal Jana s otcem pryč. Knihovníka museli dlouho přemlouvat, aby je nechal nahlédnout do výpůjční knihy, ale když mu řekli, že se jedná o vyšetřování zločinu, mohl se ochotou přetrhnout. U Darwinovy knihy byly tři podpisy. První Dawsonův, druhý Woodwardův a třetí nějakého Johna Watsona. V cuku letu byli zpět v laboratoři, ovšem na zjištěné informace záhy zapomněli. Naprosto jim totiž vyrazilo dech, co jim Sherlock sdělil. „Pánové, musím se vám k něčemu přiznat a omluvit se. Celou dobu jsem si tu s vámi na detektivy pouze hrál, protože nebylo co vyšetřovat. Tady Arthur mě usvědčil z toho, že jsem si z vás utahoval. Ta lebka je totiž pravá,“ řekl jim mladý Holmes s výrazem učitele zkoušejícího z fyziky. Oba na něj vytřeštili oči a nedostávalo 14
se jim slov. „Já jsem si chtěl pouze vystřelit z Dawsona za to, jak se ke mně choval. Ale když jsem viděl, jak vás ta hra baví, tak jsem ji hrál až do konce. Doufám, že mi to odpustíte,“ dodal. Nechtělo se jim věřit, že by se celou dobu jednalo jen o komedii, kterou si Sherlock krátil dlouhou chvíli. Jeho slova však potvrdil také Arthur. Prý pátral po té smrkové smůle, ale když ji nenašel, tak se mu Sherlock přiznal. Všichni se pak rozešli a můj praprapraděda již Sherlocka nikdy více neviděl. *** Dawson byl z informace o pravosti přímo nadšený a neodpustil si, aby na Sherlockovu adresu neutrousil pár peprných poznámek. Větší radost měl však z toho, že mohl svůj objev prezentovat před Královskou geologickou společností a sklidit velký úspěch za potvrzení Darwinovy teorie. Až po letech se však Jan dozvěděl skutečnou pravdu. Když už byl dávno zpátky v Čechách, přišel mu domů balíček ze Skotska. Arthur mu v něm posílal knihu a dopis. Stálo v něm: Milý Jane, Jak se máš? Doufám, že dobře. Já tedy ano. Konečně se mi podařilo napsat opravdu úspěšný román. Ale nemohu si pomoci a musím ti prozradit, co se vlastně tehdy při našem pátrání se Sherlockem Holmesem stalo. Zatímco jsi šel tenkrát s otcem do knihovny, my jsme se Sherlockem hledali další stopy. Najednou se mě zeptal, jestli prý nejsem nervózní. Nechápal jsem, a tak mi to vysvětlil. Prý by se vůbec nedivil, kdybyste v knihovně zjistili, že jsem si tu knihu půjčil já. Nedovedl jsem pochopit, jak na to přišel. Jak mohl uhodnout, že jsem tu lebku skutečně zaměnil já? Ano. Je to tak a omlouvám se ti. Prostě jsem si nemohl pomoci. Myslel jsem si, že na mě nikdo nepřijde, ale Sherlock byl prostě vynikající. Podíval se na mě a spustil: „Přes Jana jsi měl k vykopávkám přístup. Jestli se nepletu, tak studuješ využití kyseliny
15
v lékařství. Jedné z přednášek jsem se účastnil a ty jsi tam také seděl. Dále je z lebky patrné, že ji upravoval nějaký levák. A ty jsi jediný levák z celého vědeckého týmu. Jen jsem nemohl přijít na to, jakou jsi měl motivaci k takovému činu. Ale pak jsem si vzpomněl, že jsi chtěl o tom všem napsat knihu, která by z tebe udělala slavného spisovatele. Potřeboval jsi něco, co by tě proslavilo. A tím by byl fakt, že jsi dokázal ošálit celý vědecký tým.“ Nezbývalo mi než jeho dedukci zatleskat. Jak jsem však byl překvapen, když mě odmítl udat. Že prý přesně o to mi šlo, aby se provalilo, že já jsem udělal šaška ze slavného vědce, a tím získal popularitu. A měl pravdu. Ještě dnes mi ale v uších zní jeho další slova. „Nabídnu ti něco jiného,“ řekl mi s pobaveným úsměvem. „Já přiznám, že jsem udělal chybu, a potvrdím pravost lebky. Dawson dostane svých pár minut slávy, než někdo jiný odhalí, že jde o podvod. A z tebe uděláme slavného spisovatele jinak. Já tě budu postupně zásobovat svými případy a ty je budeš sepisovat do románů. Staneš se mým dvorním kronikářem. Možná mě kvůli tomu budeš nesnášet, ale uvidíš, že vytouženou slávu ti to určitě přinese. Detektivní příběhy se teď dostávají do módy.“ Jeho nabídka mě naprosto očarovala, a tak jsem souhlasil. Chvíli jsem toho pak litoval, jelikož se mi dlouho neozýval a já netušil, zda naše dohoda skutečně platí, ovšem asi dva roky po mém návratu do Skotska si mě pozval do Londýna a začali jsme uskutečňovat naše plány. Ještě jednou se ti moc omlouvám, že jsem tě využil, Jane. Jako odškodnění ti posílám půlku prvního honoráře, zasloužíš si ho. A taky tě zvu, abys někdy za námi přijel do Londýna, oba tě rádi uvidíme. Tedy já určitě, a Sherlock snad taky. Naše adresa je Baker Street 221B. Měj se hezky a napiš. Tvůj snad stále přítel Arthur Conan Doyle alias doktor John Watson *** Prapraprapraděda se na něj ani nezlobil. Byl sice překvapený, ovšem když o tom přemýšlel, tak ho to spíše pobavilo. Nikdy se sice 16
za nimi nevypravil, ovšem dopis i knihu si pečlivě uschoval, díky čemuž jsem vám to nyní mohl celé vyprávět. Ta kniha se jmenovala Studie v šarlatové a líčila setkání Sherlocka s doktorem Watsonem. A abych nezapomněl, za tu půlku honoráře si prapraprapraděda v aukci koupil onu lebku piltdownského člověka, která sice již po odhalení podvodu neměla žádnou vědeckou cenu, ale stala se talismanem naší rodiny.
17
Klára Mayerová: Případ chodící mrtvoly Na oddělení byla ještě tma, ale sestry už se chystaly na ranní odběry krve. Všude byl klid, dokonce i odporně pronikavé sirény sanitek toho dne zněly, jako kdyby procházely skrz tlumič. Když už mluvíme o tlumiči, tak jeden byl právě v tu dobu našroubován na hlaveň mírně oprýskaného Glocku ráže 17. Velká ruka v gumové doktorské rukavici jej pořádně utáhla. O deset minut později ta samá ruka stiskla spoušť. *** Na stanici bylo živo. Ne že by tam někdy byl klid, ale dnes byl frmol obzvláště nechutný. Poručíku Lahváčkovi začala služba teprve před půl hodinou a už toho měl dost. Ostatně, není se čemu divit, že byl v jednom kuse tak nevrlý; buď vstával brzo, nebo chodil na noční směny, takže se tak jako tak pořádně nevyspal. K tomu dostal hned první den v práci tu hloupou přezdívku „Lahváček“ a od té doby se to s ním vezlo – nikdo na policejní stanici nebyl lepším a zároveň méně oceněným policistou než on. „Nespi, lenochu,“ houknul na Lahváčka Šopl. Bylo ošklivé podzimní ráno a Lahváček ještě nejedl, a proto bylo s podivem, že ačkoli kapitán Šopl použil tenhle tón, nebyl Lahváčkem sežrán vzteky. „Máme práci,“ dodal ještě Šopl, oblékl si sako a vyšel na chodbu. Poručík Lahváček ho následoval neochotně, ale přece jen se někde uvnitř jeho mozku rozezněl nepokojný hlásek, který se třásl vzrušením a zvědavostí. Kapitán Šopl většinou rovnou řekl, o co jde; rád se o své případy s někým podělil. Míval nepříjemný zlozvyk vykládat ve veselé společnosti o sériových vraždách a sebevraždách utopením, případně okolostojící bavit zábavnými historkami, které slýchal od soudního patologa. Mimo jiné byl na oddělení známý hlavně tím, že i ty nejmenší podrobnosti případů probíral se svým psem. 18
„Nemocnice nesnáším,“ svěřil se Šopl Lahváčkovi, jakmile překročili práh motolské nemocnice. Poručík Lahváček se na něj jen podíval a v duchu si povzdechl: „Já asi nemocnice miluju…“ Když došli až na místo činu, kterým byl nemocniční kumbál, nestačili se divit. Vypadalo to tam rozhodně jako místo činu, to ano, dokonce, jak trefně nezapomněl poznamenat kapitán Šopl, byla to naprosto typická vražda. Tedy až na ten malinký detail, který se ale nedal přehlédnout. K místu činu vraždy, a koneckonců i k vraždě samotné, obvykle totiž patří i nějaké to mrtvé tělo. Údržbářská místnost, která měřila něco okolo tří metrů čtverečních, byla až na několik polic, smeták, tři kbelíky a loužičku krve úplně prázdná. V jedné ze stěn byl malinký otvor, z něhož policisté vytáhli kulku. Poručík Lahváček nesměle vstoupil dovnitř a začal pátrat po důkazech. „Zvláštní,“ pomyslel si, „je to tu cítit po lékořici.“ „Takže si to shrneme,“ povzdechl si mezitím kapitán Šopl a unaveně se podrbal na bradě. „Když jste sem ráno, přesně v šest hodin, přišla pro smeták, leželo tu tělo pana doktora Pozlata. Udělalo se vám nevolno, odběhla jste na záchod a dveře jste nechala otevřené. Cestou zpět jste zaběhla na sesternu, a když přišla sestra, tělo bylo pryč. Jak dlouho jste zhruba byla na toaletě?“ Libuše Troplíková, toho času uklízečka motolské nemocnice, se zoufale zakymácela. „Dyť vám to povidám, pane policajt, nebyla sem tam dýl než deset, patnáct minut. Potřebovala sem se jenom trochu tento… opláchnout. Ale já vám přísahám, ten doktor tam ležel, studenej jak led, jednu nohu takle a druhou takle. A vokolo něj byla všecka ta krev,“ prohlásila a zezelenala. Kapitán raději uklidil zápisník. „Tak vám děkuji, zatím je to všechno. Později budete písemně vyzvána k sepsání protokolu,“ uklonil se Šopl a poslal paní Troplíkovou pryč. Ta se za chvíli tiše a rádoby nenápadně vrátila a přitiskla ucho na dveře, aby jí neuniklo jediné slovo. Kapitán Šopl si toho byl sice vědom, ale vzpomněl si na známé přísloví:
19
„Vyhodíš-li ji dveřmi, vrátí se ti oknem.“ Ušetřil si tedy zbytečnou námahu a paní Troplíkovou nechal poslouchat za dveřmi dál. „Tak co, Lahváčku?“ obrátil se pak na kolegu, který právě velmi pečlivě zkoumal podlahu kumbálu. „Nějaká stopa?“ Lahváček si ho nevšímal. Něco tady nebylo v pořádku. „Tady leží tělo. Ruka tady, noha tam… tady, kde je ta krev, tady byla určitě hlava. A celá místnost je cítit lékořicí,“ přemýšlel usilovně a pomalu, rozvážně prošel dveřmi kumbálu ven na nemocniční chodbu. „Tudy oběť přišla.“ Lahváček se podíval doprava a zavrtěl hlavou. „A tudy,“ podíval se doleva, „tudy ji nesli pryč.“ Lékořice byla zleva cítit mnohem víc. Přebila i odporný zápach nemocniční dezinfekce. Lahváček se vydal rovnou za nosem. Kapitán ještě rychle odebral vzorky krve, mávl na přítomné policisty, aby pokoj zabezpečili, a pospíchal za svým kolegou. „Tohle nedává smysl,“ vrčel si pro sebe poručík Lahváček, když pomalu kráčel po nemocniční chodbě, která vedla přes akutní příjem až k východu z budovy. A přece to byla pravda. Tělo oběti musel někdo vynést právě tudy, Lahváček se vůní lékořice málem dusil. Na druhou stranu, pokud byl někdo v šest ráno schopen vynést čerstvou mrtvolu hlavním vchodem nemocnice, musel být přinejmenším neviditelný. Poručík Lahváček se bezradně zastavil na parkovišti. „Můžeš mi říct, co tady ksakru děláme? Myslíš, že si pachatel tu mrtvolu dones hezky až sem? ‚Hej, pane saniťáku, pomozte mi s nim na chvilku… ale ne, to se vám jenom zdá, ten není mrtvej, jenom spí… berem ho domů, žena mu zaplatila odvoz rychlou…‘“ rozčílil se Šopl a pitvořil se na svého kolegu. Poručík Lahváček ho zkroušeně pozoroval a přemýšlel dál. Tady nejde o to, že zkrátka a dobře tudy mrtvolu pronést nemohli. Necítil nic jiného než lékořici – tedy jen oběť. To znamenalo jediné: Buď se Lahváček už úplně zbláznil, nebo se ta mrtvola nesla sama. Při té představě se otřásl.
20
Kapitán Šopl si mezitím pokoušel srovnat vše v hlavě. „Pojď,“ zavelel pak. „Zeptám se na vrátnici, jestli neviděli někoho podezřelého s taškou, pytlem, čímkoliv. Vrátní bývají v centru dění… všechny znají a tak. Je dost možné, že tenhle znal i Pozlata. Ale radši se o něm zatím nebudu zmiňovat. Nejdřív je potřeba najít doktorovo tělo. A musíme zachovávat informační embargo, ne?“ uvažoval dál nahlas Šopl a Lahváček přikyvoval. „Jestli nám vrátný řekne, že neviděl nic podezřelého, půjdeme vyslechnout ženu toho mrtvého, prý už sem dorazila. Taky si musíme popovídat s jeho kolegy,“ vydechl unaveně. *** V kanceláři, kterou dostali dočasně k dispozici, bylo přetopeno. Kapitán Šopl si jednou rukou dělal poznámky do bloku a druhou svíral pomuchlanou fotografii Rudolfa Pozlata, kterou si právě pro účely vyšetřování zapůjčil. Poručík Lahváček zamyšleně okusoval tužku. „Takže s manželem už delší dobu nežijete,“ ujišťoval se kapitán Šopl ještě jednou. „Ne,“ zamávala ještě-stále-ale-už-ne-nadlouho-paní-Pozlatová řasami. Pro jistotu si ještě uhladila zlatavé vlasy. „Naposled jsem ho viděla před týdnem. Víte,“ ztišila diskrétně hlas, „myslím, že se zbláznil. Přišel mi oznámit, že hodlá věnovat svou polovinu našich naspořených peněz na dobročinné účely! A že to není málo!“ „Ano?“ zívl Šopl znuděně. „A jak to, prosím vás, dopadlo?“ „Abych byla upřímná, nestála jsem o scény, a tak jsem mu to podepsala. Před několika týdny se ke mně nastěhoval můj přítel a tenkrát u toho rozhovoru bohužel byl. Hrozně se spolu pohádali, nechtěl, abych mu ty peníze dávala. Asi chápete, že se nemají moc v lásce, ale Evženkovi šlo hlavně o princip. Proč bych Rudolfovi měla ty peníze dávat, když je stejně hned vyhodí oknem? Bylo to celé dost nepříjemné,“ dodala ještě. „Aha, chápu. Mohu se zeptat, jestli váš manžel sepsal závěť?“ „Ne, aspoň o tom nevím,“ ošila se. 21
„Takže byste vlastně všechen majetek zdědila vy,“ usmál se na ni Šopl jedním ze svých falešných úsměvů. „Ale to nic,“ zubil se dál. „Prosím vás, dejte nám na vašeho přítele nějaký kontakt, budeme ho také potřebovat vyslechnout,“ povzdychl si a udělal si malou poznámku do bloku. „A proč?“ vyskočila paní Pozlatová ze židle. „Přítel byl dnes ráno se mnou, služba mu začínala až od osmi, takže odcházel přesně v sedm,“ odfrkla. „Proč si myslíte, že by s tím měl mít něco společného?“ dodala nevrle. Byla to otázka, ale paní Pozlatová ji vyslovila takovým tónem, že to znělo jako rozkaz. I když ten rozkaz nedával smysl. Šopl měl chuť srazit podpatky a zasalutovat. „Musíme prověřit každou možnost, milá paní,“ odpověděl klidně. „Kde pracuje váš přítel?“ „Ale,“ zrudla paní Pozlatová, „to přece není důležité, když jsem vám teď řekla, že byl se mnou!“ Vysunula bradu tak, že Šoplovi málem vypíchla oko. „Madam, důležité je všechno,“ nadzvedl kapitán jedno obočí. „Pracuje na neurologii. Je to manželův kolega,“ ozvalo se do ticha. Šopl a Lahváček si vyměnili pohled, který naznačoval, že případ je takřka vyřešen. *** „Můžete mi říct, proč mi prohledáváte věci?“ soptil Evžen Hrubý. „Kde jste byl dnes ráno mezi půl šestou a půl sedmou?“ uhodil na něj na oplátku kapitán Šopl a jen tak mimochodem před ním zamával povolením k prohlídce. Potom se hlavnímu podezřelému, jak neurologovi a milenci paní Pozlatové Evženu Hrubému začal familiárně říkat, podíval přes rameno. Chtěl vidět, jak pokročila hrstka policistů, která na zem šatny systematicky skládala papíry a oblečení ze skříňky. V převlékárně lékařů, kde právě stáli, bylo skříněk celkem pět. Patřily doktorům z neurologie. Na každé byl visací zámek s čtyřmístným číselným kódem. Kapitán Šopl sice
22
neviděl obsah ostatních, ale klidně by se vsadil, že skříňka doktora Hrubého byla ze všech nejméně uklizená. „Byl jsem doma se svou přítelkyní, kruci, to je alibi jak hrom, jestli víte, co alibi znamená!“ vřískal doktor Hrubý z plných plic. Šopl ho ale moc nevnímal. Pozoroval poručíka Lahváčka, který se choval přinejmenším divně. Nikdy jej neviděl jen tak stát na místě a zírat do stěny, obzvlášť ne ve chvíli, kdy byl vyslýchán hlavní podezřelý. „Lahváčku!“ zavolal. Odezva žádná. Poručík Lahváček nasával vzduch. Lékořice. Tohle snad nikdy neskončí. Copak bude až do konce života cítit už jen lékořici? Než se stačil kapitán Šopl podivit ještě víc, protože se jeho kolega právě začínal zvolna otáčet na místě, takže vypadal jako nějaký prapodivný radar, zazvonil mu mobil. „Šopl,“ představil se. Ozval se nesmělý hlas jednoho z vyšetřujících policistů. „Šéfe, mám tu člověka, který tvrdí, že se někdo potloukal okolo místa činu,“ hlásil nejistě policista. „A koho ten váš svědek vůbec viděl?“ zajímal se kapitán. „Nikoho, pane kapitáne,“ ozvalo se ještě nejistěji. „Člověče, nedělejte si ze mě srandu,“ rozčílil se Šopl okamžitě. „Tak jak sakra ví, že tam někdo byl, když nikoho neviděl?“ „On ho prý cítil, pane,“ ozvalo se po delší odmlce. O kousek dál se poručík Lahváček s trhnutím probral z transu a zaposlouchal se do rozhovoru. „Takže náš hlavní svědek je rytíř Jedi, jo?“ „To n-nevím, pane,“ koktnul zmatený policista, kterého fenomén Hvězdné války obloukem minul. Přesto se po chvíli vzmužil a téměř klidným hlasem sdělil do telefonu: „Náš očitý svědek je slepý.“ *** Sešli o tři patra a vkročili do chodby, ve které byl onen kumbál pro údržbáře. Kromě policistů stála v chodbičce ještě jedna, znatelně
23
menší postava s dlouhou bílou holí. Poručík Lahváček prudce zabrzdil. „Co je?“ zarazil se Šopl a podíval se na něj. Nesnáším děti, chtěl říct Lahváček, ale neřekl nic a pokračoval v chůzi. Šopl by to nikdy nepochopil, usoudil v duchu. „Ahoj,“ začal kapitán, když dorazili na místo. „Já jsem kapitán Šopl,“ potřásl chlapci pravicí a pak popostrčil i svého kolegu, který se k seznamování moc neměl, „a tohle je poručík Lahváček.“ „Jé, to je skvělý,“ rozzářil se kluk, když k Lahváčkovi natáhl ruku. Ten gesto neochotně opětoval, a chlapec se nevidomýma očima podíval kamsi za poručíka. „Moc mě těší, já jsem Marcel, ale kámoši mi říkaj Macek,“ zazubil se. „A jak říkaj kamarádi vám?“ zeptal se Lahváčka. „Potřebuju od tebe, abys mi úplně přesně řekl, co se stalo, Macku,“ skočil jim do seznamování netrpělivě Šopl. Odříkával naučené fráze a přitom si z kapsy vyndával zápisník a tužku. „Každý detail, na který si vzpomeneš, mi popiš. I kdyby ti to nepřipadalo nijak důležité. Jasné?“ mrkl na kluka. Vzápětí se začervenal, odkašlal si a potom dodal: „Teď jsem na tebe spiklenecky mrkl. Můžeš začít povídat.“ *** Mezitím se věci daly rychle do pohybu. Při prohlídce skříňky Evžena Hrubého se našla palná zbraň ráže 9 mm, přesněji Glock 17, s našroubovaným tlumičem. Technici s příruční laboratoří potvrdili, že se ze zbraně nedávno střílelo, což prokázal i balistický rozbor kulky vydlabané ze stěny kumbálu. Vývrt hlavně seděl dokonale. Porovnali sériové číslo se zbraněmi registrovanými v České republice a došli k závěru, že zbraň není registrovaná vůbec. Evžen Hrubý byl v poutech odveden na vyšetřovnu, kde mu byla položena jediná otázka: „Kde je to tělo?!“ ***
24
„Vím přesně, kolik bylo hodin, protože v šest dostávám svoje prášky. Tahle sestra se nikdy neopozdí. No, a jakmile jsem je spolknul, vstal jsem, vzal jsem si hůl a šel jsem do koupelny; potřeboval jsem, ehm… však víte. Jenže tam se někdo sprchoval a já tam nerad chodím, když je tam mokrá podlaha a někdo cizí. Mám z toho vždycky husinu. Tak jsem se rozhod, že zajdu na ten veřejnej záchod, ten, co je na konci týhle chodby. A jak jsem šel kolem těch dveří, u kterých právě stojíme, otevřely se. Otevřel je někdo, kdo vycházel z té místnosti do chodby, pane, poznám to podle toho, jak dveře skřípou,“ vysvětloval Macek a pokračoval: „Zastavil jsem se a ten, co ty dveře otevřel, se taky zastavil. Asi na mě chvíli zíral, pak jsem slyšel, jak udělal krok dopředu, a pak takovej lehkej závan vzduchu. Myslim, že mi mávnul rukou před očima.“ „To by to vysvětlovalo, ano.“ Šoplovo obočí vyletělo nahoru. Koho by tohle napadlo! „Přesně! No a pak se rozběh támhle, jako k východu z nemocnice,“ máchl Marcel rukou. „Takže to byl muž?“ udělal si Šopl poznámku do notesu. „Určitě. Hrozně dupal. Ale bylo na něm něco divnýho,“ zamyslel se Macek. „Divného? A co?“ „No, on… šustil.“ „Tak šustil,“ obrátil kapitán oči v sloup. „Ano, pane. Šustil jako doktor. Víte, ty jejich pláště se škrobí a pak jsou takový tvrdý a dělaj divnej zvuk. No, šustěj,“ vysvětlil Marcel klidně. „Tak doktor,“ usmál se ďábelsky Šopl a ve svých poznámkách definitivně přeškrtl hlavní podezřelý Evžen Hrubý a místo toho napsal jediný a nejpravděpodobnější podezřelý Evžen Hrubý. „Tak. Je to všechno, chlapče?“ zeptal se kapitán přátelsky. Koneckonců, měl vraha, jen mu chyběla mrtvola, a to už kolegové od výslechu nějak vyřeší. „Ještě taková maličkost, pane,“ zamumlal Marcel téměř opatrně. „Áááno?“ protáhl Šopl. 25
„Ten chlap, ten v doktorským plášti…,“ zaváhal Marcel a pak si odkašlal. „Ten chlap byl dost cejtit. Lékořicí.“ A v tu chvíli to Lahváčkovi došlo. Ovšemže mrtvola neprošla hlavním vchodem sama! Kapitán Šopl už zažil poručíka Lahváčka v hodně náladách, ale nikdy, skutečně nikdy se nestalo, že by ho kolega chňapl za rukáv a začal ho beze slova někam vláčet. „To snad ne,“ vyrazil ze sebe, ale když uviděl Lahváčkův výraz, rozhodl se, že bude lepší neodporovat. Nechal se tedy vést po schodech až do druhého patra, prošel dveřmi neurologické kliniky a tam, v převlékacím pokoji doktorů, jej Lahváček konečně pustil. „Tak o co jde?“ zeptal se bezradně Šopl. Lahváček ladným, pomalým krokem došel ke koši na odpadky. Převrhl jej a začal se v něm hrabat. Za pár sekund vítězoslavně vytáhl pytlík od lékořicových bonbonů. Šopl si jej od něj vzal, při voněl k němu a zavrtěl hlavou. „Ty troubo,“ řekl skoro nešťastně. „Já přece už žádný jiný důkazy nepotřebuju, mám zbraň, mám balistický rozbor, mám motiv. Mám zadrženého podezřelého a zatykač na komplice, paní Pozlatovou, se právě tiskne. Přišijeme jí minimálně křivé svědectví. Jediná věc, co potřebuju, je ta mrtvola. Tak hledej mrtvolu!“ Poručík Lahváček se zatvářil dotčeně. Naštvaně se opřel o jednu ze skříněk. Bylo na ní napsáno: Dr. Rudolf Pozlat. Šopl jen otevřel a zavřel pusu. Potom vzal vysílačku a nechal si poslat nahoru někoho s velkými štípacími kleštěmi na železo a pytlem na mrtvoly. Poručík Lahváček zavrtěl hlavou nad Šoplovou nechápavostí a šel si dát opodál dvacet. *** O pár minut později, když se na zemi válely kleště, přeštípnutý zámek a naprosto zbytečný černý plastový pytel, seděl kapitán Šopl vyčerpaně na zemi a rukama si svíral hlavu. Lahváček mezitím vytahoval jednotlivé věci ze skříňky. A potom konečně našel to, co tolik hledal. 26
„Pytlík od lékořicových bonbonů. Krucinál, Lahváčku, myslíš ty taky na něco jinýho než na to žrádlo? Co dneska furt všichni máte s tou lékořicí! Vždyť…“ Bylo by hezké napsat, že se nad Šoplovou hlavou rozsvítila žárovka nebo jiné záhadné světlo signalizující, že se mu právě rozsvítilo, ale tak poetické to nebylo. Prostě jen chvíli zíral do zdi a žmoulal přitom sáček, který voněl po lékořici. Potom vyskočil na nohy a s tichým „Jdeme!“ vyrazil z místnosti. U hlavního vchodu nemocnice bylo rušno. Vrátný přivítal Šopla s Lahváčkem chladně. Bylo přece jen psí počasí. „Ještě pořád nikdo podezřelej, pane inšpektor. Nikdo s taškou, s pytlem, nic. Je mi líto.“ Vrátný jen nechápavě pokrčil rameny. „Znáte tohoto muže?“ vybafl na něj Šopl a vytáhl odněkud ze záhybů svého saka pomuchlanou fotografii. „No jasně,“ usmál se vrátný. „Tendle pan doktor Pozlat je móc fajnovej, je to takovej ten člověk, co si dycky rád popovidá.“ „Můžu se zeptat, kdy jste ho viděl naposledy?“ Kapitán i Lahváček zatajili dech. „No jéje, to vám můžu říct naprosto přesně, dyť to bylo dneska ráno,“ popotáhl vrátný. „Bylo asi půl sedmý, když tudy procházel. Měl skvělou náladu, i když byl po noční. A zas jed ty svý bonbony. Chtěl jsem ho pozdravit, ale měl nějak napilno, ani se u mě nezastavil jako vždycky. To bude asi tim počasim. Nemá rád, když mu teče do bot.“ *** Během půldne byla všechna obvinění vůči Evženu Hrubému a paní Pozlatové stažena. Zároveň bylo vyhlášeno pátrání po Rudolfu Pozlatovi. „Ale vymyšlené to měl pěkně, panečku,“ usmíval se pro sebe Šopl, když sepisoval hlášení. Pozlat peníze měl, a měl jich do začátku dost. Asi už dávno odjel z republiky. Plán byl také dokonalý. Zbraň, ze které vystřelil do zdi kumbálu, nastrčil do skříňky manželčina milence. A potom ta dokonalost načasování! Věděl, že doktor Hrubý bude ještě doma. To pro něj znamenalo, že 27
zabije dvě mouchy jednou ranou, jestli bude paní Pozlatová jediným svědkem. Kromě toho byla paní Troplíková vždy přesná jako hodinky a nebyla to žádná odbornice. Kdyby do kumbálu vešla místo ní zdravotní sestra, pravděpodobně by jeho hra skončila dřív, než začala. Kapitán Šopl musel uznat, že tohle je mistrovský kousek. Dokonce i ta krev byla pravá! Jak Šopl zjistil, Pozlat se nedávno stal novopečeným členem klubu Dávej, ber, který do svého středu přijímal jen ty, kteří alespoň jednou za rok darují krev. A samozřejmě, že jedna jednotka Pozlatovy krve se někam zatoulala, ale na tom nebylo nic moc divného, „takové věci se stávaj, pane policajt…“ Pomsta za přebrání manželky měla být… lékořicová, ušklíbl se Šopl. Geniální plán sice neměl skončit smrtí těch, kterým se Pozlat chtěl pomstít, jak to u pomst obvykle bývá, ale řekněme také, že ve vězení se mohou stát věci, o kterých člověk může prohlásit, že smrt by byla příjemnější variantou. A celé to zhatila záliba v lékořicových bonbonech. „Já nechápu, Lahváčku, jak tohle někomu může chutnat,“ nakrčil kapitán Šopl nos a vyplivnul zbytek lékorky, co měl v ústech. Nadporučík Lahváček se na něj podíval, štěkl a nechal se podrbat za uchem. Potom si lehl do pelechu a zavřel oči. Zdály se mu krásné, jednoduché psí sny. Sny, ve kterých bylo frisbee, několik buřtů, dlouhá, zelená louka a hlavně žádná lékořice. *** Rudolf Pozlat vystupoval pod falešným jménem Rudolph Pözlat. Na krátký čas se usídlil v Rakousku nedaleko Zell am See. Rakouská policie byla ale velmi dobře informována, a tak byl hledaný brzy polapen. Vystopovali ho pomocí pravidelných zásilek z obchodu se smíšeným zbožím. Zásilky byly odesílány měsíčně a obsahovaly vždy okolo dvaceti balení lékořicových bonbonů. Příjemce si vždycky objednával výhradně balíčky XXL.
28
Zuzana: Frantová: Kronika nočních lidí Městem se rozléhá vytí zdivočelých vlků, šustot netopýřích křídel a výkřiky všech, kteří té noci zemřeli a znovu se narodili k novému strašnému bytí. A rty, na kterých zasychají první rudé kapky krve, šeptají modlitbu k bledému měsíci, aby zůstal, aby již nikdy nepředával vládu nad světem slunci, neboť od té noci slunce zabíjí… *** Ochraň srdce, ochraň srdce! Anežka klopýtala po úzkém točitém schodišti do podzemí paláce a v hlavě jí zněla poslední Vilémova slova. V třesoucí se ruce svírala klíč, který jí předal, a ubrečené oči upírala do tmy před sebou. Noční lidé vidí dobře i v té největší temnotě. Dorazila k sálu Otázek a odpovědí, k jehož dveřím Vilémův klíč patřil, a vstoupila dovnitř. Uprostřed na podstavci z dračích kostí ležela Kniha! Kronika nočních lidí! Tak tady Vilém trávil nekonečné hodiny, aby vše zaznamenal a nic nebylo zapomenuto, blesklo jí hlavou a otřela si rukávem uslzený obličej. Měla by si pospíšit, ale ochromoval ji její vlastní strach. Kniha zná odpovědi na všechny otázky, ale je třeba se umět správně ptát. Ovšem ani pak není lehké porozumět jejím záludným poselstvím. Anežka natáhla ruku ke Knize, „Jaké srdce Vilém myslel…,“ začala s otázkou, ale vtom se za jejími zády ozval skřípavý zvuk. Dveře! Rozeběhla se k nim, ale pozdě. Jak mohla být tak hloupá a nechat klíč v zámku zvenčí?! Netušila, odkud se ten člověk vynořil, nezahlédla ani lem jeho pláště, ale slyšela jeho vzdalující se kroky. Zamkl ji tu. Byla v pasti! Co teď? A pak si vzpomněla na Luciena. Ten jediný ji může dostat ven. Ale kdo by jí tak mohl Luciena přivést, přemýšlela rychle. Benedon, Vilémův vlk, byl u svého mrtvého pána a odmítal se od něj hnout. V zadní noze mu vězel šíp, a když se k němu Anežka 29
před chvílí pokoušela přiblížit, výhružně na ni zavrčel. Ne, Benedon jí teď nepomůže. Ale Kubřík byl ještě před chvílí s ní. Na tváři jasně cítila jemný vánek způsobený rychlým pohybem jeho sametových netopýřích křídel. Zavřela oči a pokusila se ho přivolat. Za pár okamžiků uslyšela na druhé straně zavřených dveří pískot. Další z vlastností nočních lidí, která těm denním nahání strach. Schopnost ovládat noční tvory. Anežka dokonce vidí jejich očima. „Přiveď Luciena,“ zakřičela přes dveře a Kubřík vyrazil splnit její přání. Teď se mohla vrátit ke Knize, která se před ní začala pomalu otevírat. Nejdřív těžké dřevěné desky, pak první strana a další, rychleji a rychleji, jako by jí někdo bláznivě listoval… až pojednou pohyb stránek ustal a Anežka se váhavě vydala blíž. Naklonila se nad zažloutlé stránky a začala číst… *** „Anežko! Jsi tam?“ „Luciene? Konečně! Můžeš prosím otevřít ty dveře?“ „Chvilku mi to zabere, ale myslím, že to dokážu,“ usmál se Lucien a už držel v ruce svůj pověstný svazek paklíčů, před kterým si nemohl být ve staré Praze jistý žádný zámek. Lucienův rod patřil k těm, které se v cechu Zlodějů pyšnily tou nejlepší pověstí, a Anežka byla na svého přítele patřičně hrdá. „Nechceš mi říct, co tam děláš a jak ses bez klíče dostala dovnitř?“ „Klíč mi dal Vilém. Luciene, někdo ho zabil!“ „To ne!“ vykřikl Lucien. Z rozčilení mu paklíče spadly na zem a on musel začít s hledáním toho pravého úplně od začátku. „Vůbec nevím, kdo to mohl udělat a proč, chtěla jsem, aby mi Vilém řekl, kdo ho napadl, ale pořád jen mluvil o nějakém srdci, že ho máme najít a chránit, jako by nic jiného nemělo smysl!“ „Možná blouznil! Kde jsi ho našla?“ „V jeho komnatě.“ „Prohledala jsi ji?“ „Ne. Dal mi klíč od sálu… Hned jsem běžela sem.“ 30
„Budeme se tam muset vrátit a zjistit, co se stalo.“ V tu chvíli v zámku cvaklo a před Anežkou se objevil její nejlepší přítel, stvoření světla, který by teď měl dávno spát, ale byla to výjimečná noc, kdy denní i noční lidé oslavovali společně korunovaci svého nového vladaře. „Ať žije král Václav!“ znělo odevšad. „Konečně!“ vyhrkla nadšeně Anežka při pohledu na Lucienův obličej. „My teď ale nemůžeme pátrat po tom, kdo zabil Viléma, Luciene. Opravdu je tu něco důležitějšího.“ Anežka se odmlčela. Lucien se na ni tázavě podíval a ona nesměle pokračovala dál. „Podařilo se mi zjistit, o jakém srdci to Vilém mluvil. Podívej,“ a ukázala na hustě popsané stránky Knihy. Lucien se zahanbeně zamračil. „Víš, že neumím číst.“ „Promiň,“ začervenala se a začala předčítat: „Kdysi na počátku věků, za noci bez svitu měsíce i hvězd, za kruté bouře, kdy stovky blesků osvětlovaly zemi, se sešlo devět lidí, aby pozvali na svět zlo. Křičeli svá slova k temným silám až do rozbřesku, kdy vyčerpáni padli k zemi…“ „Páni, co je to za příběh? Takový jsem nikdy neslyšel!“ „Vydrž,“ napomenula ho Anežka a pokračovala. „Tady to je. Devět démonů získalo do opatrování Věčně tlukoucí Srdce zla.“ „Z těch lidí se stali démoni?“ „Jo, a nepřerušuj mě pořád,“ zlobila se Anežka. „Démoni to Srdce vždy jednou za sto let vloží do těla vybranému člověku, který pak představuje zlo, takže je nejhorší bytostí na světě, ale také nejmocnější. A démoni mu musí sloužit, dokud neumře…,“ dokončila rychle z hlavy, co předtím vyčetla v Knize. „A dál?“ „Zjistila jsem ještě, že noční lidé jsou strážci Věčně tlukoucího Srdce zla v dobách, kdy netluče v hrudi žádného smrtelníka.“ „Proč vy, noční lidé?“ „Asi proto, že prý máme silnější vůli než vy a nikdy bychom Srdce nezneužili. Píše se to v Knize.“ „Aha. Ale to by znamenalo, že…“ 31
„Srdce ukradl někdo z denních,“ doplnila dumajícího Luciena Anežka. „A ten taky zabil Viléma!“ vyhrkl Lucien. „Ale kdo by něco takového udělal?“ „Že by král nebo biskup? Oba jsou přece dnes v paláci na oslavě korunovace.“ „Luciene, ale proč by to dělali?“ „Možná aby získali větší moc.“ „Ale proč by zabíjeli mistra Viléma?“ „A ty si nevzpomínáš, že Vilém nosil na krku dva klíče?“ Anežka se zarazila. Jistě, Vilém nosil dva klíče, ale když si zakrvácenýma rukama sundával z krku řetěz s klíčem od sálu Otázek a odpovědí, který jí svěřil, žádný další klíč mu už na krku nevisel. „Musíme se zeptat Knihy,“ vyhrkla zděšeně Anežka, které už začínalo docházet, co se asi mohlo stát a proč, ale pořád netušila, kdo by za tím vším mohl být. „Tak se ptej!“ Anežka zavřela oči, položila na Knihu levou ruku a zeptala se: „Co máme teď dělat?“ Chvíli se nic nedělo, ale pak se Kniha celá roztřásla a prudce se zaklapla. Anežka taktak stihla ucuknout rukou. „Takhle hloupě se přece nemůžeš ptát. Kniha za nás nemůže rozhodovat, a navíc, to už by ses rovnou mohla zeptat, kdo Viléma zabil!“ Anežka se zatvářila provinile a Lucienovi to došlo. „Ty už ses na to ptala?“ „Jo,“ přikývla, „dostala jsem pořádně přes prsty.“ „Vždyť přece víš, že Kniha zná jen to, co do ní Vilém zapsal, a on tam těžko mohl napsat, kdo je jeho vrah. Na to musíme přijít sami.“ „Ale nejdřív ochráníme Srdce, protože to bylo Vilémovo poslední přání a já mu to slíbila,“ řekla Anežka.
32
„Tak už se konečně zeptej, kde to Srdce máte schovaný!“ ukázal Lucien na Knihu. „Víš, že se říká, že my, denní lidi, s Knihou mluvit nemůžeme.“ „Kdyby měla být pravda všechno, co se říká…,“ povzdechla si Anežka, ale raději se Knihy zeptala sama. *** „Ty si myslíš, že Srdce ukradl biskup, protože se chce zbavit nočních lidí a ovládnout krále?“ zeptala se Anežka, když podle mapy v Knize sestupovali o několik pater níž do podzemí, o kterém neměla ani tušení, že se pod pražským palácem vévody z Euler, jejího drahého strýce a vládce nočních lidí, nachází. Lucien si na cestu svítil jednou z pochodní ze sálu Otázek a odpovědí, Anežka světlo nepotřebovala. „Vážně bych sázel na biskupa. Nemá vás rád. Neslyšela jsi, jak se na plese pohádal s hrabětem Vladem?“ Anežka zavrtěla hlavou. Hrabě Vlad byl poddaný vévody z Euler a přijel na oslavu královy korunovace před pár dny ze vzdálené země kdesi na východě. Měl s sebou početnou družinu a čarodějnici Apolinu. Víc toho o něm Anežka nevěděla. „Biskup nutil hraběte Vlada, aby se on i jeho lidé nechali pokřtít a zřekli se starých bohů,“ vykládal Lucien. „Že prý je barbar a pohan a že jeho bohové jsou falešní. Ale hrabě biskupovi pěkně zostra vmetl do tváře, že se urážet nenechá a že nerozumí tomu, proč by biskupa nemohl vyzvat na čestný souboj.“ „Patřilo by mu to,“ ušklíbla se Anežka. „Myslíš, že je to s námi opravdu tak zlé, jak se začíná šuškat?“ dodala po chvíli a zoufalství ve svém hlase se vůbec nesnažila skrývat. „Já nevím, ale pravda je, že biskup nemá noční lidi rád. Ani nikoho jiného, kdo uctívá staré bohy, Peruna a všechny ostatní,“ pokrčil Lucien rameny. „A jeho moc u dvora a vliv na krále roste.“ „Dokud nás král chrání, nemáme se čeho bát,“ špitla Anežka a zastavila se, aby nakoukla do Knihy na plánek podzemních
33
chodeb, který je měl dovést do sálu Zrcadel, kde mělo být Srdce ukryto. *** S pomocí mapy v Knize našli sál snadno a dostat se dovnitř nebyl problém. Dveře ožehnuté nějakým mocným kouzlem ležely vyvrácené z pantů notný kus od veřejí. Stěny pokrývala leštěná zrcadla, která jako by sama vydávala jemný třpyt, jenž slabě osvětloval podzemní prostory. Uprostřed stál podobný podstavec, na jakém odpočívala ještě před chvílí v jiném sále o pár pater výš Kniha. „Jestli tohle nejsou lidské lebky…,“ porušil ticho Lucien a ukazoval s odporem na podstavec. Jeho hlas se v mnoha ozvěnách začal rozléhat, násobit a sílit, až se zrcadla ve svých rámech rozechvěla. Rychle si zakryl pusu dlaní, ale bylo pozdě. V dálce se ozvaly těžké kroky. „Musíme zmizet!“ „Ale co Srdce?“ „Jestli tady bylo, tak je pryč!“ Měl pravdu, podstavec byl prázdný. „Jak je to možný, vždyť…“ „Vzpomeň si! My se ptali, kde má Srdce úkryt, Kniha nám neřekne, kde je teď. Někdo nás předběhl.“ „Kohopak to tu máme? Slídilové!“ ozvalo se za nimi. Otočili se a uviděli dva dračí vojáky hraběte Vlada. Poznali je podle zlatě vyšitých draků na jejich černých halenách. „Tak tady jseš, ty kluku mizernej?! Kde tě máme pořád hledat!“ zařval na Luciena druhý voják. Proč by se o něj měli zajímat dračí vojáci hraběte Vlada? Lucien i Anežka na sebe zmateně pohlédli a Lucien si vzpomněl na jednu událost dnešního večera, kdy procházel mezi hosty v tanečním sále a ve chvíli, kdy míjel lady Morami, zachytil temný pohled jejích hlubokých očí a uslyšel její hlas, který mu říkal: „Dávej si pozor, hrozí ti veliké nebezpečí!“ Tehdy myslel, že se musel přeslechnout, 34
protože její rty se nepohnuly, možná to nebyl její hlas, ale ať už patřil komukoli, začínal mu věřit. Anežka se dala před ozbrojenci instinktivně na ústup. Lucien vážně netušil, jak zvládnout dva ozbrojené vojáky najednou s jedním netopýrem, s jednou vyděšenou holkou a s jedinou pochodní, sice hořící, ale pořád to byl jen klacek. Kubřík byl pořád s nimi a teď zmateně poletoval a pištěl oběma mužům kolem tváří. Začali se ohánět a jejich pozornost na chvíli polevila. Lucien na nic nečekal a vyrazil proti jednomu z nich. Vtom se ale ten druhý vzpamatoval a vrhl se na Luciena. Vzduchem se mihla čepel a hned za ní šedý stín. S vrčením se zakousl vojákovi do napřažené ruky s mečem. Ozbrojenec zařval bolestí a chytil se za paži. Benedon skočil na druhého útočníka. Mezitím Lucien srazil pochodní prvního pokousaného muže k zemi a sebral mu meč. Pak se rychle otočil na druhého vojáka, který se před Benedonem chvěl strachy. Když uviděl, že Lucien má v ruce zbraň, na nic nečekal, otočil se a dal se na útěk. Jeho druh ho bez rozmýšlení následoval. *** Anežka s láskou koukala na svého vlčího kamaráda, který se jako vždy objevil v pravý čas. Muselo ho to stát obrovské přemáhání, aby opustil Viléma a přihnal se jim na pomoc. Pohladila ho po hlavě, už před ní neutíkal. Pak se uviděla v jednom ze zrcadel. „Vidíš, odrážíme se!“ řekla vyčítavě. „A co teď?“ Lucien už neměl sílu Anežce donekonečna opakovat, že on to všechno přece ví! „Měli bychom zjistit, kam běželi ti dva!“ navrhla Anežka po chvíli. „V tom nám Kniha asi moc neporadí!“ zamračil se Lucien. „Kniha ne, ale my teď máme dalšího pomocníka,“ usmála se, pohladila Benedona po hlavě a kývla směrem, kterým zmizeli oba vojáci. Benedon nasál jejich pach, zavyl a vyběhl ze sálu. ***
35
Dostali se do míst, kde se chodba rozdvojovala. Benedon se zastavil a větřil, kudy se dát. Anežka využila přestávky, aby položila Knize další otázku, která ji v běhu napadla. „Kde přebývá Devět démonů, kteří slouží Srdci zla?“ „Proč tě pořád tak zajímají ti démoni, měla by ses zeptat, kdo všechno o Srdci věděl, nebo proč se tady dole potulují dračí vojáci!“ vyjel na Anežku Lucien, ale bylo pozdě, otázka už byla vyslovena. Stránky Knihy zavířily a na pergamenu se objevil obrázek paláce, ve kterém se nacházeli, ale zabíral jen nepatrný díl horní části stránky. Pod palácem se rozkládalo mnoho dalších podlaží, kilometry chodeb a sálů. Listy Knihy se daly opět do pohybu, který ustal až na poslední popsané stránce. Na ní se objevil detail místnosti, v níž stálo devět kamenných podstavců pro devět postav. Osm jich bylo zaplněných a jeden byl prázdný, ten nejvyšší. Pak se Kniha zavřela a Anežka s Lucienem na sebe ustaraně pohlédli. „To byl poslední Vilémův zápis!“ „Takže jeden z démonů před časem unikl a teď tu chodí mezi námi.“ Anežka přikývla. „Z toho, co jsem stihla přečíst, jsme viděli sál Devíti, kde démoni spí, dokud nenastane jejich čas.“ „Možná právě nastal.“ „To se ještě uvidí. Co ale ten prázdný podstavec? Kdo na něm asi stál?“ Kniha vzala Anežčino hlasité přemýšlení jako výzvu a nalistovala dvojstranu s podobiznou krásné mladé ženy v dlouhých černých šatech a s neposednými havraními vlasy. Portrét lady Morany držící černou růži. Oba vydechli úžasem. „To by tedy znamenalo, že…?“ třeštil oči Lucien a nebyl schopen dokončit větu. „Že to není jenom jméno, jak jsme si všichni mysleli, ale že lady Morana je bohyně Smrti a zároveň jedním z démonů.“ Anežka věřila ve staré bohy, a tak jí nebylo divné, že se jeden objevil v domě jejího strýce. „To by biskup koukal, že staří bohové existují,“ dodala ještě škodolibě.
36
Lucien se neusmál. Byl pokřtěný, chodil do kostela a smrti, i když měla tak krásnou tvář, se bál. Benedon tlumeně zavrčel. Oba to vytrhlo z přemýšlení. „Musíme si pospíšit!“ *** „Pořád věříš, že to byl biskup?“ křičela v běhu Anežka na Luciena. „Lidi, kteří touží po moci tolik jako on, jsou schopní všeho! A během plesu se mu naskytla skvělá příležitost dostat se do paláce a ještě mu noční lidé podrží s úklonou dveře.“ „Jenže kde by se biskup o Srdci dozvěděl?“ „To nevím, třeba ve starých knihách, slyšel jsem, že nikdo nemá tak velikou knihovnu jako on. Nás ale napadli Vladovi vojáci, mohl by tedy za tím být i hrabě,“ zkusil se Lucien na všechno podívat z jiného úhlu. „Hrabě Vlad by něco takového nikdy neudělal. Nezabil by Viléma a neporušil by přísahu, že bude ochraňovat Srdce. Jeho vojáci asi jen udržují pořádek během plesu. Co když se démoni rozhodli, že je čas vybrat nového smrtelníka, který Srdce dostane? “ „Kdyby to tak ale bylo, Vilém by předal Moraně klíč od sálu dobrovolně, a navíc myslím, že ještě pravý čas nenastal. Znáš přece ty velké přesýpací hodiny na nádvoří paláce. Měří jednou za sto let, ale když se někoho zeptáš, co jednou za sto let, tak nikdo neví. Nejspíš to bude souviset se Srdcem. Písku je tam pořád ještě hodně.“ Najednou Benedon zakňučel a zastavil se. „Luciene, ten šíp. Benedon má v zadní noze zabodnutý šíp. Úplně jsem na něj zapomněla.“ „Já si v té tmě ničeho nevšiml. Musíme hrot dostat ven!“ „Ale jak to uděláme?“ rozhodila Anežka bezmocně rukama. Vlk byl strašlivě vyčerpaný. Stočil se Anežce k nohám, položil hlavu na přední packy a trhaně dýchal. „Mám nůž!“ Lucien vytáhl z tlumoku, který mu visel přes rameno, svoji dýku. „Opálím ji nad pochodní a…,“ odmlčel se, ale Anežka přikývla na souhlas. Pochopila, co se bude dít. Klekla si 37
k Benedonovi a vzala jeho mohutnou vlčí hlavu do dlaní. Zadívala se mu do očí a šeptala: „Věř mi. Pomůžeme ti. Zbavíme tě toho ošklivého šípu. Už tě to nebude bolet, slibuju, jen mi věř.“ Mezitím se Lucien přiblížil s opáleným nožem k jeho noze. Když se jí dotkl, projel vlčím tělem záchvěv bolesti a Benedon slaboulince zavyl, ale držel, pořád se díval do Anežčiny tváře, poslouchal její hlas a čekal, až ta nesnesitelná bolest poleví. Za chvíli byl šíp venku. Benedon vyčerpaně položil hlavu na chladnou kamennou zem. Anežka si utrhla dolní lem svého pláště, kus podala Lucienovi, aby jím očistil zakrvácenou dýku, a zbylou částí obvázala Benedonovi jeho krvácející ránu. „Pojď se na něco podívat!“ vydechl Lucien úžasem. „Čí jsou to značky? Znáš je?“ Anežka neměla tušení, komu tyhle šípy patří. „Až moc dobře,“ odpověděl nenávistně Lucien. „Strávil jsem s Vladovou dračí družinou celý den. Bavili se souboji s meči, soutěžili v hodu kopím na dálku a střelbou z luku na přesnost. Vytahoval jsem jejich šípy ze slaměných terčů několik hodin a říkám ti, že tohle je jeden z nich. Dračí šíp! Vidíš, říkal jsem to!“ „Takže Viléma zabil někdo z Vladových vojáků a Srdce musel taky vzít někdo z nich. To snad ne, já tomu nemůžu uvěřit!“ šeptala s hrůzou Anežka. „Cítíš tu vůni?“ zeptal se zničehonic nepřítomně Lucien. „Ne, co myslíš?“ začichala zmateně. Lucien pozvedl pochodeň a rozhlédl se kolem. Popošel pár kroků zpátky k výklenku, který předtím v běhu minuli. V naprosté temnotě tam rostl keř hustě obsypaný černými růžemi. Naklonil se k jedné z nich, opatrně ji vzal do dlaně a přivoněl. „Já tu vůni znám… Ne tak silnou… Kde jsem ji jen…,“ přemýšlel nahlas Lucien a najednou mu to došlo: „Takovou růži u sebe nosí lady Morana! Tak sem si pro ně chodí,“ dodal zamyšleně a pak se otočil na Anežku: „Tobě nevoní?“ „Abych řekla pravdu, spíš mě děsí. Měli bychom běžet dál,“ navrhla. 38
Lucien nenápadně jednu růži utrhl, schoval si ji do tlumoku a vydal se za Anežkou. Oba i s Kubříkem následovali Benedona, který je dál statečně vedl po stopě obou dračích vojáků. *** Konečně se Benedon vyčerpaně zastavil. Podle vyobrazení v Knize poznali, kde jsou. „To snad ne, ti vojáci běželi přímo do sálu Devíti démonů! Ale jak se dostaneme dovnitř?“ zeptala se Anežka udýchaně. „Nemám tušení, není tu zámek,“ pokrčil rameny Lucien, který také sotva popadal dech. „Co teď?“ rozhlížela se Anežka kolem. „Podívej, tamhle nahoře… vypadá to jako malé okno.“ „Tam nevylezeme.“ „To ne, ale někdo z nás by tam mohl třeba vyletět.“ „To máš pravdu. Kubříku!“ ukázala Anežka na otvor vysoko nad zemí. Kubřík rychle zatřepetal křídly a vznesl se vzhůru. „Tak co?“ ptal se nedočkavě Lucien. „Počkej, než se v tom vyznám.“ Chvíli se nedělo nic. Pak Anežka začala bušit pěstmi do dveří a po tváři se jí začaly kutálet slzy. „Luciene,“ otočila na něj najednou nepřítomný pohled. „Já už to vím. Vím… Zklamali jsme. Už tomu nezabráníme.“ „Čemu? Co vidíš? Co se tam děje?“ křičel Lucien, ale Anežka jako by ho už neslyšela. Svěsila ruce, vzdala to. Jediné, co dokázala, bylo skrze Kubříkovy oči pozorovat dění v sále. Tam, na druhé straně, byly všechny odpovědi. *** Na devíti podstavcích z černého kamene stálo devět démonů v černých pláštích se stříbrnými řetězy obtočenými kolem rukou i nohou. Spoutaní vrhali nenávistné pohledy na lučištníky s vyšitými draky nebo sovami na tunikách, kteří stáli v kruhu kolem. S nechutí hleděli na Vladovu čarodějnici Apolinu, která je 39
svými mocnými pohanskými kouzly přelstila, uvěznila a kterou teď museli poslouchat. „Kde jste tak dlouho a kde máte toho kluka?“ křičel hrabě Vlad na své dva udýchané vojáky. „Zaútočil na nás vlk, pane, nemohli jsme se ubránit a ještě jsme zabloudili v těch chodbách tady,“ klepali se vojáci před svým pánem strachy. „Hlupáci, přemůže vás obyčejný vlk!“ Hrabě byl bez sebe zlostí a Anežka si s úlekem uvědomila, že ten kluk, o kterém mluví, je Lucien. K čemu by jim mohl být dobrý? Pak jí to došlo. Srdce přece musí přijít do hrudi denního tvora! Měl to být Lucien! „Co budeme dělat?“ otočil se hrabě Vlad na muže, který celý výstup sledoval zpovzdálí a teprve nyní vystoupil ze stínu. „Zklamal jste mě, drahý hrabě,“ řekl studeným, odtažitým hlasem vévoda z Euler a Anežka se zapotácela, nemohla tomu uvěřit. Strýc! „Bohužel tu není jiný smrtelník,“ pokračoval vévoda, narážeje na dlouhověkost nočních tvorů, která v očích obyčejných denních lidí hraničí s nesmrtelností, „do jehož hrudi bychom donutili démony vložit Srdce. Ale i s tím jsem počítal.“ Pokynul veliteli svých mužů, kteří se vrhli na hraběcí vojáky a vmžiku je odzbrojili. „Co to má znamenat?“ obořil se hrabě na vévodu. „Chci dokončit náš plán. Zůstaňte, kde jste.“ A pohledem upozornil Vlada, který sahal po meči, na své tři lučištníky, kteří na něj mířili. „Nikdy neminou, věřte mi,“ usmál se a obrátil se k Apolině. „Má drahá, jistě chápete, že já vám coby vévoda mohu nabídnout mnohem víc než někdo, kdo je pouhým hrabětem.“ O tom, jestli má Vlada zradit nebo ne, čarodějnice ani nepřemýšlela a okamžitě kývla Eulerovi na souhlas. Vévoda dal znamení dalším ze svých mužů a ti odvlekli vzpouzejícího se hraběte ke kamenné lavici uprostřed sálu, vedle které leželo Srdce. Přivázali ho a roztrhli mu košili tak, že odkryli jeho hruď. Vévoda z Euler mluvil zatím k Démonům: „…a vy mě poslechnete, protože nemáte na výběr,“ a ukázal na Apolinu, která stála za zády lady 40
Moraně a jejíž ústa se nepřestávala pohybovat v rytmu zaklínadla, kterým držela Démony v šachu. „Už nechci být jen služebníkem denních tvorů. Chci moc, na kterou mám právo. A vy mi ji dáte!“ „Nočním lidem Srdce nepatří!“ „Porušuješ řád věcí, budeš potrestán!“ Démoni vykřikovali svá slova s největším přemáháním a v obrovských bolestech, které jim způsobovala kouzla čarodějnice Apoliny. „Dost!“ zahřměl vévodův hlas. „Že byl pošetilý můj knihovník Vilém, to bych ještě pochopil, jeho jsem koneckonců už nepotřeboval…,“ a zvedl ruku se zlatým řetězem, na jehož konci se houpal druhý Vilémův klíč. Anežce se zatočila hlava, nemohla se soustředit a na okamžik se jí obraz rozvlnil před očima. Chvíli trvalo, než zase uviděla, co se v sále děje. Pak uslyšela znovu vévodův hlas. „Byli jste to vy, kdo v touze po moci nechal přijít Srdce na svět. A dnes v noci ho vložíte do hrudi člověka, kterého jsem vybral! Vy budete sloužit jemu a on mně. Společně vyvedeme můj lid z područí a staneme se pány světa! Apolino!“ zvolal nakonec, aby naznačil, že má stařena Démony přinutit začít s rituálem. „Sám jsi to chtěl,“ promluvila Morana. „Nechť se sny šílenců stanou skutečností. Ať všichni nesou vinu za zradu svých vůdců…“ Víc říct nedokázala, protože kouzlo čarodějnice Apoliny ji připravilo o vládu nad vlastním tělem, myšlenkami i slovy. Začalo to! Démoni, zbavení své svobody, tupě plnili krok za krokem nezbytné úkony. Zpívali prastará slova v neznámém jazyce, jejich hlasy sílily, až si všichni přihlížející zakrývali uši dlaněmi, a když se zdálo, že zpěv nikdy nepřestane a celý hrad se pod jeho sílou zřítí, najednou zničehonic utichl. V tu chvíli se nelidsky rozkřičel hrabě. Na jeho hrudi se objevil první krvavý šrám a pak další a další, dokud nebylo jeho tělo celé rozsápané a hruď neodhalila jeho smrtelné lidské srdce. ***
41
Kubřík proletěl otvorem nad bránou a rychle se snesl k Anežce, která zase zoufale tloukla rukama do dřevěných dveří. Když se jí o tvář otřelo chlupaté Kubříkovo tělíčko a uslyšela jeho pískot, přestala a vyčerpaně si opřela hlavu o železné kování. Byl to konec, nebo začátek? Něco se změnilo. Něco se stalo. Anežka nevěděla co, ale pak jí v hlavě zazněla slova lady Morany. „Nechť sny šílenců se stanou skutečností… ať všichni nesou vinu…“ „Luciene, potrestali nás… Vina našich vládců… zasáhne všechny… noční… lidi… už nejsme…“ Mluvila hrozně obtížně, strašně těžko se soustředila, cítila příšerný hlad. Takový hlad, jaký ještě nikdy neměla. Podívala se na Luciena a bylo jí, jako by ho viděla poprvé v životě. Před očima se jí míhaly rudé mžitky a v krku cítila sucho. Přejela si jazykem po zubech a ucítila… Tělem jí projel silný záchvěv, celá se roztřásla a opřela se rukou o zeď. Lucien vedle ní bezmocně stál a napjatě čekal. Neměl vůbec ponětí, co se v sále stalo. „Potrestali nás,“ řekla ještě, pak se na něj útrpně usmála a Lucien je uviděl, dva dlouhé bílé špičáky… Ucouvl. V hlavě mu zazněl hlas, který dnes už jednou slyšel a který naléhavě šeptal: „Ukaž jí růži!“ Sáhl do tlumoku a vyndal černý květ. Anežka, i když teď už to vlastně Anežka nebyla, se zastavila a z úst se jí vydral hrozný skřek. Benedon zlověstně zavrčel, ale bylo vidět, že nemá dost sil, aby ji chránil. Lucien se jí podíval do očí, tam ještě byla ona. Jeho Anežka, uvězněná v těle šílené bestie. Pak se ten hlas v jeho hlavě ozval znovu a tentokrát křičel: „Utíkeeeeeeeeej!“ A Lucien utíkal. Nezastavil se, neotočil se, nevěděl, co se vlastně stalo, netušil, co se dělo potom, nevěděl, jak se dostal ven, ale s pomocí růže a hlasu lady Morany se vymotal z podzemí. Vydechl si až venku pod temným nebem. V ozářených oknech paláce viděl, jak lidé v tanečním sále vedou marný boj o záchranu svých životů s hladem krvežíznivých stvůr. Nesmyslné povídačky o upírech se staly skutečností. Nasál do plic chladný noční vzduch a z dálky uslyšel vlčí vytí. Teď už nepotřeboval, aby mu někdo říkal, co má dělat. Rychle 42
schoval Knihu, kterou křečovitě svíral v ruce a o které netušil, jak se k němu dostala, do svého tlumoku a tiše si přísahal, že jestli tuhle noc přežije, naučí se číst a psát a kroniku nočních lidí dopíše do jejího konce. Pak už na nic nečekal a rozeběhl se pryč.
43
Ladislav Karpianus: Gwan na kokosu Blesky se proháněly po večerní obloze a neustále osvětlovaly celé pobřeží, na kterém se očividně schylovalo k velké oslavě. Po písku pobíhali naparádění lidožrouti, křepčili a skákali přes oheň v příslibu dobré žranice. Po dlouhé době se totiž k pobřeží opět blížila španělská loď s kvalitním bílým masem. „Španělé být delikatesa!“ olízl se mlsně jeden z lidožroutů, který zrovna rozdělával oheň pod kovovým kotlem. Ten mu zůstal z minulé slavnosti, tedy spíše z minulé lodi, která tu ztroskotala. „Víc vody, víc vody!“ komandoval neustále malé „kanibálky“, kteří přinášeli vodu do kotle z pramenu říčky vyvěrající nedaleko jejich vesnice uprostřed pralesa. Byl to vrchní kuchař a jako takový platil za náčelníka celého kmene. Posledních několik let sem totiž přijížděly lodě Španělů a Portugalců na objevitelské průzkumy. Lidožrouti se nikdy neměli lépe a kuchař zatím vydržel ve své pozici nejdéle, co si kdy celý kmen pamatoval. „Jak ty dneska Španěly vařit?“ zeptal se kuchaře Gwan, místní vyděděnec, který se každým dnem bál, že bude jako nepotřebný obětován božstvu a sněden. Velice se mu tedy ulevilo, když jako první spatřil na obzoru skoro bezvládnou španělskou loď a tuto novinu pak mohl také sdělit celému kmeni. „Nerušit! Já přemýšlet. Záleží, jaké maso připlout. Moc tlustá těla dlouho vařit a hodně solit. Moc tenká těla krátce vařit a nesolit,“ odpověděl důležitě kuchař, jako kdyby prozrazoval jednu z největších kulinářských tajností. V dáli se najednou rozlehla rána, velké křupnutí, jako byste během přípravy člověčího masa zlámali tři žebírka najednou, a loď na obzoru se rozlomila. Dva její kusy se postupně za jásotu kanibalů zanořily do vody. Rej lidožroutů se ještě více rozproudil, div že svým rychlým tancem nevyhloubili do země dolíky. Jen malé děti
44
opodál hrály nezaujatě své neškodné hry, jako je Sežraná bába, Plave žralok okolo nebo Glawi, papej! „Jídlo už na cesta,“ upozornil Gwan kuchaře na právě se ponořivší loď. Ten se ještě chvíli snažil bojovat s pohasínajícím ohněm, pak se ohlédl na Gwana a s nepřítomným výrazem se zadíval do dálky. V tu chvíli mu došlo, co se stalo. Zvedl se a hlasitě zařval na celý běsnící dav: „Hlídat jídlo u voda! Všichni!“ Lidožrouti se zarazili, vycenili na svého kuchaře zkřivené zuby a úprkem se vydali k vodě, kde začali hlídkovat. Místní ochutnavači pak občasně ponořili prsty do mořské vody a následně je soustředěně začali ocucávat, aby zjistili aktuální teplotu vody a míru její slanosti. Podle toho se pak i kuchař dále rozhodoval, jestli těla ještě na nějakou dobu nechá naložená v mořské vodě, nebo zda je bude zpracovávat ihned. To byla chvíle pro Gwana, který kuchařovi odjakživa záviděl jeho vysoké postavení v celém lidožroutském společenství. Chvíle, kterou plánoval již několik sekund. Vzal do ruky obrovský balvan, potajmu se v obezřetném pokleku přikradl za kuchařova záda a jedním silným máchnutím udeřil lidožroutského gurmána do hlavy. Na chvíli si stoupl, zavětřil jako sysel a rozhlédl se po okolí, aby zjistil, zda mohl ten zákeřný čin někdo vidět. Když pochopil, že jsou všichni zcela zaměstnaní výlovem masa, které je třeba ještě „doutopit“, vzal tělo kuchaře, rychle ho na zemi naporcoval, naházel do kotle a začal dělat to, po čem celý svůj mrzký život toužil – vařit. *** „Hamu-papu! Coco-papu!“ začal vyřvávat Gwan při rozbřesku na pláži. Obcházel jednotlivé kanibaly, kteří, unavení sháněním ingrediencí do dnešního menu, leželi hladoví na dosud neprohřátém písku a nějaká ta masitá svačina, zvláště s příchutí kokosu, jim přišla velice vhod. „Fuj, fuj, to nedělat kuchař!“ začal si stěžovat jeden z kanibalů, jelikož maso bylo odporné. 45
To nedělat kuchař, to být kuchař, pomyslel si pohrdavě Gwan a polkl sousto ze svého jídla, aby demonstroval, jak je dobré. Bývalý kuchař byl však pomstychtivě tuhý a přes veškerou Gwanovu snahu se nedal dovařit. Jeden z kanibalů si o tuhosti jídla myslel očividně to samé co Gwan. Jídlo vyplivl a dál skládal ve vodě mrtvá těla, na která pokládal obrovské balvany. „Proč to ty dělat?“ zeptal se nechápavě Gwan. „To budou dobrý utopenci!“ vysvětloval horlivě ten druhý a Gwan se lekl, že našel dalšího soka, který se snaží kuchtit navzdory tomu, že kuchař je ještě všemi považován za živého. Zrovna ve chvíli, kdy Gwan uraženě zahodil košík s kuchařem dušeným v kokosovém mléce, vyběhl z lesa jeden z lidožroutů a řval na všechny kolem. Byl ale daleko, a tak chvíli trvalo, než doběhl blíže k moři a Gwan mohl slyšet, co huláká jak smyslů zbavený. „Kuchař chybět! Kuchař není!“ Gwan si nervózně olíznul svůj odulý horní ret a sledoval, jak bude celý klan na tuto zdrcující informaci reagovat. Často se stávalo, že někdo chyběl. Pravidelně se jednou za dva dny k ránu dozvídali z jídelního lístku vyrytého do místního totemu jméno nešťastníka, který posloužil jako potrava, když nepřišlo zrovna maso z portugalských nebo španělských lodí jako teď. Nikdo se nad tím nikdy nezhrozil, bylo ctí nasytit svým dobře živeným tělem ostatní kanibaly, a tak není divu, že se k těmto ranním zprávám přistupovalo asi jako k pravidelným předpovědím místního šamana o množství nového masa, které by mělo dorazit. Ale smrt kuchaře klanu? To nebylo možné! Všichni na chvíli zkameněli pod tíhou zdrcující noviny a pak se rozeběhli všemi směry, aby kuchaře našli zadumaného v porostu koření a zabránili špatnému znamení pro celý kmen. Zbytek líných lidožroutů (mezi které patřil i Gwan – věděl přece, že hledat kuchaře je holý nesmysl) se vydal směrem k vesnici, aby od šamana zjistili, kde se dá kuchař najít, a pokud je mrtvý, proč si 46
takový trest od božstva celá vesnice zasloužila zrovna teď, kdy nečekaně připlavalo tak neskutečné množství jídla, že se z něho daly pořádat i rauty pro okolní kmeny, aby se zvýšila celoostrovní prestiž vesnice. Gwan se prodíral liánami a po tváři se mu míhaly stíny podle toho, jak hluboko mezi stromy se povedlo slunečním paprskům zrovna prodrat. Dech se mu zrychloval, periferním viděním zahlédl několik snědých soukmenovců, kteří také jako střely upalovali k vesnici, a přemýšlel, zda plán, který si důkladně a svědomitě připravoval tak dlouho dobu, může vůbec vyjít. Tolik věcí v něm záviselo na náhodě. Po několika minutách se z husté zelené změti rostlin vynořil první holý strom obehnaný lany, na kterém hrdě stála hrstka černých strážců s kopími a z výšky udiveně hleděla na všechny lidožrouty, kteří se sbíhali do vesnice jak mravenci ke kostce cukru. Gwan strážím sotva znatelně pokynul hlavou a proběhl kolem první chýše. Když doběhl doprostřed vesnice, dav, který stál před největším a na zdejší poměry nejhonosnějším obydlím, ho donutil zpomalit. Prodíral se do čela davu lidožroutskými těly, která páchla potem. „V posvátném ohni jsem viděl, co se stalo!“ vyhrkl na zdejší vystrašené diváky trochu teatrálním hlasem místní šaman. Věděl, že je středem pozornosti po neskutečně dlouhé době, a tak si své představení velice užíval. „Haginagi zemřel zrovna ve chvíli, kdy jsme byli z vody obdařeni hromadou chutných stehýnek, prsíček a žebírek!“ zavřeštěl a Gwan si pořádně oddechl. Šaman řekl zřetelně „zemřel“, nikoliv „byl zavražděn“, bylo tedy jasné, že božstvo mu nesdělilo zas tak úplnou pravdu. Šaman to jako obvykle odhadl špatně. „Takového daru, jakého se nám dostalo, my muset využít a nenechat červíkům. Nene!“ zahuhlal. Hrubě se poškrábal na nose, div si ho neutrhl, a pak zase pokračoval: „Nového kuchaře nám vybrat božstvo samo! Poslední cukání hada, kterého já dnes usmrtit,
47
mi ve smrtelné agónii prozradit, že my muset uspořádat další soutěž o nejlepšího kuchaře. Kdo zvítězit, nahradit Haginagiho místo.“ Gwan do sebe nasál vzduch ve větší míře než obvykle a s úsměvem ho zase pomalu vypouštěl společně s napětím, které v něm až dosud vřelo. Všechno šlo zatím hladce. Samozřejmě, že se do soutěže přihlásí a zvítězí. A zvítězí! opakoval si stále dokola, když odcházel z vesnice a přemýšlel, co uvaří, aby všechny svým uměním ohromil. *** Soutěž se konala uprostřed vesnice, kde byl rozdělaný stejný počet ohňů jako soutěžících. Těla námořníků, kteří ztroskotali předešlého dne, posloužila jako základní surovina pro všechny zúčastněné. Nevýhodou bylo, že se maso dalo jen péct, jelikož kotel na vaření byl pouze jeden a představoval hlavní výhru. Gwan si povzdechl, začal jednoho z námořníků porcovat, kořenit rozdrcenými houbami, uškvařenými mravenci, opičími bobky, prostě vším, co ho v pralese potkalo (jeho styl vaření se dal bez skrupulí označit za „co prales dal“), a následně nechal maso jemně olizovat nenasytnými plameny. Jeho sokové se pustili do práce také a celá zdejší vesnice čekala, jak klání dopadne. *** „A vítězem se stát…“ Nastalo naprosté ticho a šaman se té pozornosti vůči vlastní osobě tak zalekl, že zapomněl, co má vlastně říct. „Tak?“ hlesl Himi, jedno ze zvědavých dětí, a všichni domorodci z vesnice najednou sklonili hlavy a začali se zajímat o trávu, na které seděli. Věděli, že ten, kdo vyrušil šamana nebo mu skočil do řeči, často končil v jeho vlastním žaludku. „Ehm, je to Vagu!“ vykřikl nakonec starý šaman a celá vesnice s ním. Nebyli rádi, že soutěž vyhrál zrovna on, ale v tu chvíli cítili, že se nad nimi božstvo milosrdně slitovalo a poskytlo jim nového
48
kuchaře, který promění horu mrtvých a důkladně prosolených těl naskládaných na pláži v parádní hody! Co nevidět začali zase všichni ve vesnici divoce křepčit, vytahovat kusy naporcovaného masa a bezhlavě jimi mlátit kolem sebe, aby byly pěkně proklepané. Všichni se radovali, až na Gwana. Co si teď počnu? Zabít dalšího kuchaře už by bylo podezřelé a kdo ví, třeba by už tentokrát vševědoucí božstvo nebylo tak shovívavé a prozradilo by šamanovi pravou příčinu smrti, přemýšlel v duchu Gwan. Věděl, že zabít kuchaře přímo u kotle, ihned ho uvařit, spolu s ostatními sníst a tak zamést stopy byl prostě brilantní plán, nehledě na to, že i zkrvavený kámen hodil co nejdál do moře, aby si byl jistý, že ho nikdo neobviní a on neskončí na jídelníčku vesnice stejně jako předchozí kuchař. Škoda že ten nemohl vědět dopředu, jak skončí. Che, jako hnusné maso na kokosu, usmíval se spokojeně Gwan, protože podle jeho chuti bylo maso na kokosu to nejhnusnější, co se kdy dalo na ostrově pozřít. Co ale udělám s Vagem? Zabít ho a hodit mezi nové jídlo nemůžu, to by bylo poznat – to nové maso je chutnější. Opět ho uvařit? Ne, to ne, to by bylo nebezpečné. Najednou napadla Gwana úžasná myšlenka. Taková ta myšlenka, kterou nám vnukne nějaká neznámá bytost a vznikne z ní třeba vynález kompasu. Gwan se do dějin lidožroutů zapsal tím, že nastražil první fingovanou sebevraždu. Počkal si tedy na večer, do té doby se potuloval po pláži a promýšlel, jak by skvělou myšlenku dotáhl do konce. Nikdo se po něm nesháněl, nikdo o jeho přítomnost nestál, měl tedy spousty času. Pořád ho ale ne a ne cokoliv napadnout, a čas přitom tak tlačil. Co nevidět se Vagu pustí do sériové výroby hnátiček na kari, španělských mozečků a jiných delikates, které mu pomohly k tak uznávanému postu, a bude kolem něho takový shon, že ho nepůjde zavraždit, ani kdyby byl neviditelný.
49
Bez jakéhokoliv detailnějšího plánu tedy vyšel k Vagově chýši a cestou si vzal ten největší šutr, který mohl unést. Věděl jen, že ho musí zabít a pak vše svést na samotnou mrtvolu. „Eh, tááák. Pomeranče… Sladké, sladké, moc sladké… Eh, fuj! Zub! Zuuub!“ začal se vztekat Vagu ve své chýši. Dupal a skákal kolem hrnce s horkou vodou a přemýšlel, jak z něj vyndat nepoživatelnou lidskou část. Několikrát se pokusil zub uchopit prsty, ale vždy jen zasykl, strčil si prst do pusy a chvíli přemýšlel, jestli si zkusí opařit i ten další. Mazaný Gwan se pomalu plazil blíž a blíž k chýši, a když už byl tak blízko, že cítil i vůni, která se linula z kotle, částečně vztekem, částečně promyšleně vrhnul obrovským kamenem po Vaguovi. Kámen však netrefil kuchaře, jen narazil do hrnce, který se s hlasitým zaduněním převrhl a popálil Vaguovi ještě všechny prsty na nohou, aby dílo bylo kompletní. Gwan se tak soustředil na vraždu nového kuchaře, že si nevšiml vařící vody, která se v tenkých pramíncích plazila i k němu. „Ááááá,“ zařval nahlas, když se první kapky horké vody otřely i o jeho chodidlo. Výkřik ho vyděsil. Musím to skončit teď, blesklo Gwanovi hlavou a rozeběhl se kulhavě k chýši. Vagu zareagoval jakýmsi pokusem o útěk, ale to už se jeho sok opět zmocnil útočné zbraně a tentokrát svůj cíl neminul. Ve svém rozrušení však hodil tak prudce, až Vaguova hlava praskla s podobným lupnutím, s jakým celý život otvíral kokosové ořechy. To, co se rozprsklo na všechny strany, ale nebylo kokosové mléko… Gwanovi z toho nepříjemného zvuku naskočila husí kůže. „Kdo to udělat?“ ptal se udiveně jeden z lidojedů, který přiběhl poté, co uslyšel řev bývalého kuchaře. „Božstvo?“ věštil další a jal se zběžně ohledávat ostatky kuchaře. „Hmm, hlava není,“ uzavřel nejdokonalejší expertizu mrtvého těla, jakou v té době dokázaly lidožroutské kmeny provést. „Někdo ho zabít,“ vykřikl malý Himi, který se přiloudal ze sbírání kokosů a ihned si mrtvoly všiml.
50
„On se mohl zabít sám!“ nadhodil příchozí Gwan. Z místa vraždy stihl naštěstí utéct a své zakrvácené tělo si rychle omyl v nedaleké říčce, kousek od místa, kam všichni lidožrouti chodili pro vodu. „Z kotle se vyvalit jídlo i voda! On nebýt šťastný se svým jídlem. On nebýt dobrý kuchař, nene!“ „Jak se moci on takhle zabít?“ tázal se vystrašeně malý Himi a málem upustil kokosy, které držel v náručí. „Nevím, rozeběhnout se proti stromu!“ pracoval dál na své síti lží Gwan a ukázal na jeden kmen zbrocený krví. Všichni kolem souhlasně přikyvovali hlavou, ale malý Himi si Gwana neustále prohlížel jako by na něm něco hledal. Stopy krve. Gwan byl celý v rozpacích, věděl, že se teď nemůže podívat, jestli ze sebe smyl opravdu všechno, tím by se v očích toho malého zvědavce skoro s jistotou usvědčil. „Krev být ale i na ostatních stromech,“ prohodil pak opět Himi. Poté vzal jeden z kokosů, který držel v náručí a největší silou, která se mohla v tak mladých ručkách objevit, jím mrštil proti jednomu ze stromů. Kokos puknul. „Vidíte? Nic víc, hlava muset být taky celá!“ a mezi všemi přítomnými lidožrouty to opět nesouhlasně zahučelo. „A co kdyby opice něco hodit?“ „Nic tu po ní nezůstat. Ani kámen, ani klacek,“ namítnul další a Gwanovi se trochu ulevilo, argumenty už mu nějak docházely a věděl, že pokud si bude pořád stát za tím, že to byla sebevražda, vzbudí to zbytečně další pozornost. „Tak to být božstvo, hrát si s námi, potrestat nás,“ zaúpěl další lidožrout, vrhl se k jednomu ze zdejších totemů a začal do něj mlátit svou šišatou hlavou, nejspíše aby se samotnému božstvu omluvil za to, že vybrali špatného kuchaře. Podle tvaru hlavy bylo vidět, že to rozhodně nedělá poprvé. Gwan se pousmál, nemohl se udržet. Nakonec to vypadalo, že bude další soutěž kuchařů, a to si ještě před chvíli myslel, že skončí v hrnci nadívaný pomerančem. ***
51
„Hádat, co se stalo!“ křičel už na šamana z dáli přibíhající Himi. Šaman jen vypoulil oči překvapením, dvakrát jimi zakoulel a pak odpověděl: „Hrozná věc!“ „Přesně, on mít rozlousknutou hlavu jako ořech!“ „To být palmový duch?“ odpověděl vystrašeně šaman. Nikdy v životě žádného neviděl a doufal, že také nikdy neuvidí. Bohužel, při svém povolání se o nich musel často zmiňovat, což mu nečinilo pražádné potěšení. „Ale ne, kuchař to být přeci.“ „Samozřejmě,“ snažil se šaman svůj přehmat rychle napravit. „Já mluvit už rovnou s jeho duchem bez hlavy.“ „Ty vyzvědět, jak umřít!“ vzkřikl radostí Himi. „Ehm,“ rozkašlal se šaman a doufal, že tohle neustálé předstírání snad jednou skončí a nebude to konec ve vařícím kotli. „Ano, já s ním i o tom rozprávět!“ „A?“ zeptal se opět Himi jako kdysi na vesnické poradě. „Být… Být božstvo.“ „My to říkat,“ ozvali se lidojedi za Himim a odklusali s úlevou do vesnice. Himimu tu ale pořád něco nesedělo. Věděl, že na Gwanovi nebylo něco v pořádku. Vypadal nějak… jinak, když doběhl k mrtvole, ale co to bylo? Voda! Gwan byl celý mokrý… To nemuselo nic znamenat, mohl si jít jen ulovit pár ryb, aby zpestřil nynější monotónní španělský jídelníček. Ale to nebylo všechno, co na něm bylo divného… Gwan kulhal, a pokud si Himi dobře vzpomínal, před vraždou kuchaře byl v pořádku. Určitě si taky opařil nohu! Konečně všechno zapadlo do sebe a alespoň jeden lidojed z vesnice, i když to byl ještě nezralý hoch, pochopil, co se stalo… Věděl také, kde teď nejspíš Gwan bude, a jestli se neplete, byl si jist i tím, že ho tam usvědčí z vraždy. *** Pomalu, krůček po krůčku, se Himi prodíral vysokým podrostem. V dálce slyšel tiché šumění vody. Věděl, že po pravé straně by došel 52
k lávce, odkud celý kmen nabíral vodu k pití, ale bylo mu jasné, že tam by nezamířil ani ten nejhloupější vrah z jejich kmene. Avšak nedaleko odsud bylo místo, kde se dalo nádherně schovat. Odhrnul další závoj listoví a spatřil ho tam… ve skrytém záhybu říčky, jak zběsile jako smyslů zbavený myje všechno kolem sebe. Trávu, listy, své tělo i veliký balvan, který se válel u břehu. Himi se ohlédl. Kdyby se cokoliv dělo, byl si jist, že by k lávce doběhl dříve než Gwan a tam už by byl v bezpečí, u lávky vždycky někdo hlídal. „Ty zabít kuchaře! Ty, ty…,“ do Himiho hlavy se hrnula další objevná myšlenka, až jeho tělo na chvíli pod silou oné myšlenky zavrávoralo. „Ty zabít oba kuchaře! Tady všude krev!“ Gwan s sebou trhnul a vmžiku se sklonil pro balvan, předmět, který dosud řešil jakékoliv problémy i případné spory. Himi se dal rychle na útěk, ale při běhu zakopl o kamenný výstupek, spadl na zem, a než se zase vyškrábal na nohy, stál už Gwan nad ním i přes to, že mu běh s tak velkým kamenem dělal značné problémy. „Teď zemřít i ty!“ „Proč?“ hlesl Himi. „Já být kuchař, já nejlépe vařit! Já a já! Jen já! Nikdo mi v tom nezabránit.“ Himi zavřel oči v očekávání podobně strašlivé smrti, jaká potkala Vagua, a už se smiřoval s tím, že poslední zvuk, který na tomto světě možná ještě uslyší, se bude podobat tvrdému lupnutí kokosového ořechu. Místo toho se ale za jeho zády ozvalo praskání větví a hlas jednoho z lidožroutů z vesnice: „Pusť ho! Pusť kámen, my všechno vědět!“ Himi otevřel nejdřív jedno oko, jako by té skutečnosti nevěřil. Pak otevřel i druhé a ohlédl se za sebe. Zjistil, že za ním stojí hodně (ony to byly dobré dvě desítky, ale to pro lidožrouty bylo prostě jen „hodně“) lidí z vesnice. „Jak to vy vědět?“ zeptal se nevěřícně Gwan a kámen zahodil, aby ukázal, že se vzdává. „Šaman nám říct, že Himi být v nebezpečí, a řekl i kde!“
53
Bylo to poprvé a také naposledy, co šamana této lidožroutské vesnice posedla příšerná a opravdová vidina. *** Maso se obřadně vařilo v kotli, do kterého nahlížel malý Himi jako vůbec nejmladší kuchař celého kmene. Však taky musel stát na špičkách, aby mohl dohlížet na celé dílo, které se chystal vesnici nabídnout. Věděl, jak se vrahovi dvou předchozích kuchařů pomstít. Ukuchtil Gwana na kokosu, legendární delikatesu, kterou pak uctívalo ještě několik dalších lidožroutských generací.
54
Martin Strnad: Funkční chyba „Koukej,“ zbystřil Uve, „Ámos má na levý ruce jenom čtyři prsty!“ „Cože?“ otočil se Bazil, v tu chvíli zabraný do hledání paměťové karty s fotbalovým hřištěm. Oba si právě plánovali, že si pomocí herních přileb začutají. „Podívej se sám!“ ukázal Uve na mladého muže, mlčenlivé stojícího v rohu pokoje. Muž byl naprosto zticha a ani se nehnul, zrak upíral někam do neurčita a vůbec nereagoval na Uveho úžas. Bazil ho předtím zapauzoval, i když věděl, že to nesmí, ale nerad dostával vyhubováno od rodičů. Ti totiž občas právě díky Ámosovi, jak se jeho osobní učitel jmenoval, zjistili, že se zajímá o věci, o které by se zajímat neměl. Zároveň svévolné pozastavení programu holografického učitele odporovalo přísnému lodnímu protokolu. „A co se ti jako nezdá?“ zeptal se Bazil kamaráda hloupě. „No není to divný, že má jenom čtyři prsty, když má na druhý ruce prstů pět?“ „Dyť je to hologram, jenom obraz ve vzduchu.“ „No právě, hologram! Ty sis toho nikdy nevšim?“ „Nejsem slepý,“ začervenal se trochu Bazil, protože ho Uve tak jednoduše nachytal. I když se díky programu mezipalubní sociální výměny znali teprve měsíc, rozuměli si naprosto dokonale. Oba byli vedeni k technickému vzdělání. Jeden druhého pořád popichoval svými znalostmi, dost podobnými díky naprosto stejným výukovým programům všech domácích holografických učitelů. Už tři dny bylo skóre vyrovnané a Bazil ho chtěl zvrátit ve svůj prospěch právě zápasem ve virtuálním fotbale. Často ho hrával a věřil si v něm. Ale teď tohle, tak jasná věc, chybějící prst na ruce jeho učitele. Jak to, že si toho předtím nevšiml? „Hologramy by přece měly buď fungovat úplně, nebo vůbec, ledaže by…,“ přerušil Uve Bazilovo uvažování nad chybějícím prstem. 55
„… ledaže by nefungoval centrální chybový a servisní systém,“ navázal Bazil hned. „Jak dlouho už mu ten prst chybí?“ „Co já vím,“ přemítal Bazil, „nikdy jsem si jeho rukou moc nevšímal. Možná, že mu chybí už od jeho spuštění.“ „A zkoušel jsi ho restartovat?“ „Jasně že ho občas restartuju, ale už dlouho to nepotřeboval… Chceš to teď zkusit?“ „Že váháš!“ „Tak jo,“ rozhodl Bazil nakonec a přesunul se k hlavní domácí ovládací konzoli. Uve mu koukal přes rameno a čekal, až udělá chybu, aby si do něj mohl rýpnout. Bazil bez zaváhání zadal do servisního programu přístupové údaje svého otce. Pak nastavil Ámosovi probuzení a následné vymazání krátkodobé paměti, aby si ničeho nevšiml. Oba chlapci se posadili jako předtím, než Ámose pozastavili. Po chvilce místností kmitlo světlo a Ámos se začal zase hýbat. „… a proto je předpisy třeba dodržovat. Od obyčejného přídělového systému přes speciální tresty za neoprávněný přístup na zakázané paluby až po respektování dlouhodobého populačního plánu. Vše je zde v zájmu posádky a její mise.“ Ámos se podíval na oba chlapce. Seděli jako podle pravítka. „Myslím, že tím bychom mohli dnešní lekci mravouky a lodních předpisů zakončit.“ „Po-počkej, Ámosi,“ ozval se najednou Uve, „chtěli jsme se tě ještě na něco zeptat.“ Ámos překvapeně koukal z jednoho chlapce na druhého. Většinou ho od ukončování lekcí nijak neodrazovali a byli rádi, že už jim dá pokoj. „Víš,“ posadil se Bazil vedle Uva, „napadla nás jedna taková věc… Už jsme to sice probírali, ale přesto jsme…“ „… se tě chtěli zeptat…,“ pokračoval Uve. Oba na okamžik zaváhali. „Jestli se někdy stalo, že by jakékoliv vybavení lodi, které není úplně potřebné k základním funkcím jako 56
udržení atmosféry a gravitace nebo pohonu motorů, mohlo fungovat s nějakou chybou nebo závadou,“ vysoukal ze sebe konečně Bazil. Ámos jim věcně a rychle sdělil, že to možné není, protože všechno hlídá centrální chybový a servisní systém, který takové zařízení buď opraví, nebo odstaví. Oba chlapci koukali na Ámosovu ruku, kterou v uměle naprogramovaných gestech naznačoval své myšlenky. Pořád mu chyběl malíček a pořád tu s nimi Ámos byl, i přes to, co jim právě řekl. Jejich civění si Ámos nevšímal. „Myslel jsem, že jsme tuto látku již dostatečně probrali.“ Bleskově si prohlédl archiv Bazilových testů a požádal pomocí lodní sítě Uveho virtuálního učitele o jeho výsledky. Zjistil, že oba chlapci v testech uspěli na výbornou, usoudil tedy, že je pouze třeba osvěžit znalosti. „Nicméně pokud máte víc podobných otázek, určitě vám je zodpoví palubní síť a ty, milý Bazile, mi zítra předvedeš, že chybový systém opravdu znáš, jako jsi jej znal před měsícem.“ Ámos zmizel, sám se vypnul. Oba chlapci civěli do prázdné místnosti a chvilku ticha narušil Uveho smích. „To jsem si dal,“ vzdychl Bazil. Ale nebyl v tom sám. Pár minut poté, co Uve odešel domů, mu přišla na komunikátor zpráva: „Nejseš v tom sám, Ámos mě prásknul a test čeká i mě.“ Oba věděli, že tomu neuniknou. Oklamat jeden hologram nebylo obtížné, ale oklamat celý systém, který bude zítra odpoledne požadovat výsledky jejich testů, je takřka nemožné. *** „Tak jak se dneska má můj synek?“ burácel postarší táta mezi dveřmi, když o něco později přišel spolu s Bazilovou mámou domů. Každý den se vraceli z práce společně, ačkoliv technická centrála lodi, kde pracoval táta, byla na rozdíl od zdravotního střediska, kde ordinovala máma, na druhé straně vesmírného plavidla. Jak to jen
57
dělají? uvažoval vždycky Bazil. Museli se scházet někde na půl cesty, aby jeden na druhého nečekal. „Dobře… dneska tu byl Uve, měli jsme společnou hodinu…“ „Nepovídej,“ pokračoval táta v rozhovoru, zatímco připravoval nastavení pro večerní simulaci, „co jste probírali?“ „Mravouku a lodní zákony… takové ty základy ohledně řízení populace, trestního práva a přídělového systému…“ Bazil díky dnešní přednášce přicházel na podivné myšlenky a všímal si věcí, které pro něj předtím byly naprosto normální. Například ta zvláštní okolnost, že všechny děti, které zná, mají stejně jako on vždy jenom jednoho sourozence, dokonce i on má z máminy strany pouze jednoho strýce a od táty jenom jednu tetu. Teď věděl proč. Porodnost na lodi byla řízená. Aby taky ne, když má celé posádce vystačit jediné vesmírné plavidlo s omezenou kapacitou, které má letět dobrých šest století, než se dostanou ke svému cíli. K planetě v mnohém podobné Zemi, odkud odletěli, ale přesto tak vzdálené a cizí, pro Bazila stejně jako Země, kterou znal jenom z vyprávění rodičů a ti zase prarodičů. Chybějícího Ámosova prstu by si určitě dřív nebo později všiml, stejně jako přesně propočítaného stavu posádky. Proto mu teď taky ležel v hlavě. Jak to, že Ámos pořád funguje? Chtěl se na to zeptat táty, který právě pracoval v údržbové sekci, ale zrovna se otevřely dveře a vešla Zoe, Bazilova starší sestra. Už byla dospělá a bydlela se svým manželem, který sloužil stejně jako ona v lodní navigaci. Byl pátek, den jejich společného virtuálního pikniku. Všichni seděli na dece, před nimi se rozkládala zvrásněná krajina Českého středohoří a v okolní trávě se proháněl mírný vánek. Vypadalo to sice, že sedí na dece v trávě, ale všichni vnímali rovnou podlahu a věděli, že stačí udělat dva kroky a narazí do stěny nebo nějakého kusu nábytku. I ten vánek spíš slyšeli, než cítili, i přes úpornou snahu klimatizace o jeho simulaci. Přesto si ale tyto umělé úniky z šedého přísného prostředí vesmírného plavidla rodiče i děti velice oblíbili. 58
„Ty, tati… co by se stalo, kdyby teď najednou zmizela půlka tamhletoho kopce?“ začal Bazil potichu a opatrně, aby nevyrušil mámu a Zoe, které si vesele povídaly. „Co?“ zarazil se táta a odložil talíř s jídlem. „Jak to myslíš?“ „No kdyby prostě zmizel… a viděli bychom jenom půlku kopce a místo té druhé třeba normálně zeď kajuty.“ Táta mu nejdřív shovívavě vysvětloval, že to není možné, a opakoval, co už dnes Bazil jednou slyšel od Ámose. Pak ale došlo na přesnější otázky: „Co kdyby tamhleten strom najednou zmizel a místo něj bychom viděli stěnu kajuty a nikdy by se už neobjevil? Kdyby to tak bylo vždycky, když nastartujeme tuhle simulaci.“ To tátu zaskočilo. Najednou odpovídal vyhýbavě, a když ho Bazil dostal do úzkých, když už opravdu nešlo zamluvit, že i centrální chybový systém a zaměstnanci údržby se mohou mýlit nebo něco přehlédnout, obrátil se na mámu, která jejich rozhovor hned převedla na vedlejší kolej. Táta prostě nechtěl přiznat, že by se něco takového vůbec mohlo stát. Vypadalo to, že Bazil právě narazil na jednu z mnoha informací, které nenajde na oficiální palubní síti a díky všem možným zákazům a nařízením mu ji dobrovolně nikdo neřekne, ani vlastní rodiče. *** Druhý den po onom slíbeném testu se mu ozval Uve. Prý přes noc prohlížel veřejnou část záznamů chybového systému a nenašel žádnou zmínku o poruše holografické jednotky v kajutě Bazilovy rodiny. Dali si sraz odpoledne na půli cesty mezi Bazilovou a Uveho částí lodi. Sotva se pozdravili, Uve už vytahoval kapesní počítač a ukazoval Bazilovi různé záznamy. „Co tomu říkáš?“ „Čemu? Jsou to jenom výpisy občasných poruch lodní infrastruktury a jejich následných oprav.“ 59
„To jo, ale koukej pořádně.“ Bazil seřadil hlášení podle kajut a data jejich uložení. Vyšlo tak najevo, že z kajuty Bazilovy rodiny nepřišlo žádné hlášení už celých dvanáct let, po celý Bazilův život, zatímco všechny okolní kajuty projevovaly typické poruchy: ucpanou ventilaci, drobné zkraty elektroniky a jiné závady, které se rychle objeví a stejně ta k i opraví. Dohodli se, že Uve bude pátrat dál na síti a Bazil se porozhlédne doma a zjistí, jestli je jejich domov vůbec udržovaný. „Kajuta mého táty,“ říkal si cestou domů, „který slouží v technické údržbě lodi, a je odpojená od systému pro hlášení chyb. Proč?“ *** V noci se Bazil potichu proplížil ke kajutní ovládací konzoli a přihlásil se jako táta. Nejdřív prověřil hlášení odeslaná chybovému systému o různých poruchách. Ke svému překvapení jich našel dost. Dokonce víc, než by čekal. Objem složky s odeslanými chybovými hláškami byl nafouklý neuvěřitelným počtem každodenních zpráv o závadě v holografické jednotce, která podle nich projevovala vyšší spotřebu, než by měla. Když je to tady, proč to není i v centrálních záznamech? A vůbec, jaká zvýšená spotřeba, když zobrazuje o jeden prst míň? Buď je to z nějakého důvodu utajená informace, na veřejné palubní síti veřejně nepřístupná, nebo… Táta přece říkal, že by si zvýšení spotřeby kteréhokoliv lodního systému při poruše všimli v lodní údržbě. Prolistoval záznamy o chybách za celých dvanáct let nazpět a zjistil, že hologram má vadu teprve šest let. To ho přece kvůli mně poprvé spustili, uvědomil si Bazil. Předtím drobnými výpadky trpěly střídavě všechny spotřebiče v domácnosti, do jednoho vykazovaly o něco málo vyšší spotřebu, než mají mít. Což ho přivedlo k myšlence, že by to měl pořádně prověřit, a tak si do svého komunikátoru uložil schémata celé jejich kajuty včetně posledních záznamů všech energetických aktivit v její elektroinstalaci za uplynulých pár dnů. ***
60
„Tak co?“ houknul na něj Uve druhý den hned mezi dveřmi. Ámos stál v rohu místnosti a nepřítomně hleděl někam do prázdna. „Našel jsi tu něco?“ Bazil ho musel zklamat. „Všechno funguje perfektně, vypadá to, že kajuta je udržovaná stejně jako všechny jiné.“ „Ale co ta chybějící hlášení o závadách?“ „Řídící konzole kajuty je všechny odeslala…“ „Fakt? A co nějakej filtr nebo blokáda odesílání?“ „Nic takového jsem nenašel, ale…“ Uve pochopil, že teď přijde něco závratného. Bazil mu naznačil svou domněnku o utajení a hned se dal do výkladu svého nálezu. Že zjistil, že část programu, která řídí Ámosova gesta, konkrétně pohyby jeho zmizelého malíčku, vysílá signál někam jinam než do holografického projektoru, a sice přímo do datové sítě lodi, jenže ne v podobě dat, ale nějakého šumu v nízkém frekvenčním pásmu, mimo pásmo používané daným rozvodem. To už Uvemu došlo, že jde o nějakou šifru, že objevili něco, co neměla objevit ani palubní bezpečnost. Dohodli se, že Uve zkusí zjistit ještě něco dalšího o tajemném signálu a Bazil se bude snažit lokalizovat jeho cíl. *** Bazil se pohodlně usadil, na hlavě virtualizační přilbu, a pomalu vplouval do modrého prostoru protknutého mnoha barevnými fosforeskujícími čarami. Spustil si elektroservisní program. Několika pohyby hlavou si oddálil pohled, aby se zorientoval. Visel nad trojrozměrným průhledným komplexním schématem jejich kajuty. Postupně se nořil do holografické jednotky, pouštěl záznam běžného provozu a zase ho pozastavoval, až se dostal na úroveň struktury mikročipů pohánějících Ámose. Odtud sledoval cestu podivného signálu z Ámosova malíčku. O kousek ho předběhl ve zpomaleném režimu, aby viděl, co způsobuje jeho odklonění. Měl pocit, že se souká úzkým průlezem podél nekonečně se kroutícího dlouhého červa. Jeho cesta vedla 61
mnoha uzly, jednou to byly křižovatky datové sítě, jindy energetické. Bylo mu jasné, že jde o zmatení možného pozorovatele. Sledoval signál z Ámosova programu napříč různými lodními sítěmi, aby někdy kolem půlnoci zjistil, že končí v napájecích obvodech neznámého zařízení někde nad nákladní palubou. V obvodech, které nebyly zakresleny v plánech lodi, ale teď se mu je podařilo zmapovat energetickým skenem. Rozpoznával několik částí – systémy pro podporu života a kyslíkový generátor, ale zbytek mu byl tajemstvím. Bylo mu jasné, že musí najít to prapodivné zařízení, schované někde na druhé straně lodi. Do rána Bazila držela vzhůru úprava Ámosova vizuálního a zvukového systému, aby si nevšiml, že při jeho přednášce chybí to hlavní, posluchač. Podle plánů a jeho nočního výletu do vnitřností lodě se tajemné zařízení schovávalo v polovině jedné ze servisních šachet nad nákladovým prostorem. *** Nejdřív se trochu bál, když uviděl tu obrovskou prázdnou halu, která mu několikrát vracela ozvěnu jeho kroků, ale závrať ho přešla hned, jak vlezl do úzké šachty, ne nepodobné těm virtuálním, které teprve před pár hodinami opustil. Po výstupu po dlouhém kovovém žebříku přimontovaném ke stěně průlezu konečně uviděl, co hledal. Byla tam nádoba ve tvaru obrovského vejce, vedle tiše poblikával ještě větší přístroj spojený s vejcem několika trubicemi. Celé zařízení na sobě nemělo na rozdíl od podlahy ani smítko prachu. Někdo to tam pečlivě udržoval. Když se konečně přiblížil na dosah, málem ztratil dech. Uvnitř, ponořené v nějaké tekutině a poseté nespočtem drátků a snímačů, leželo nemluvně. Chvíli zaraženě stál. To je ono, přemítal, ty podivné kombinace systémů na podporu života, které viděl v noci v hloubi schematických nákresů. Konečně mu to docházelo. Celý přístroj 62
fungoval na vzruchy holografického prstu, někdo složitě převáděl elektrický náboj výstupního signálu Ámosova malíčku přes celou loď až sem. Byl to jeho jediný přívod energie, udržoval nemluvně uvnitř při životě. Ze zadumání ho vyrušily až kroky ozývající se mu v několika ozvěnách pod nohama. Kdosi šel prázdnou nákladovou halou. Bazil zatajil dech a málem se zajíkl, když kroky přešly v tichý lomoz, jak někdo šplhal po žebříku. Lezl přímo k němu. Na poslední chvíli se skrčil za schránku nemluvněte a čekal. Neznámý vylezl nahoru a svižným krokem se blížil k Bazilovi. „Co tady děláš, Bazile?!“ vyjekla vystrašeně jeho máma. *** „Řekl jsi o tom někomu?“ přecházel Bazilův táta po pokoji sem a tam. „Jak jsi na to, prosím tě, přišel?“ ozvala se rozpačitě máma. Oba nevěděli, jestli se mají bát, nebo zlobit. Jejich nervozita narůstala s každým Bazilovým slovem. „Já… já jsem si všiml toho malíčku…,“ šeptal Bazil vystrašeně. „Tušil jsem to,“ bručel si táta, „proto ses ptal na ty věci o závadách na projekční jednotce?“ „Neřekl jsi to nikomu, že ne?“ Máma ho pohledem prosila, aby řekl, že ne. Bazil moc nevěděl, co má říct. Byl v hlubokém průšvihu. „Bazile,“ posadil se k němu táta. Jeho pohled se najednou proměnil v obraz zoufalé prosby. „Pamatuješ si, jak ses ptal, proč jsou v každé rodině vždy dvě děti?“ Bazil mlčky přikývl. Matně tušil, kam jeho táta míří. „My už dvě děti máme… tebe a Zoe.“ Bazil přikyvoval a pomalu mu to docházelo. „Máme vás oba strašně moc rádi,“ přidala se máma. „Víc, než si myslíš.“ Oba rodiče najednou zaváhali. Dlouze se na sebe podívali. „A stejně tak milujeme tvého bratra,“ dodala máma. 63
Bazilovi to všechno najednou došlo. „Když ses narodil, nebyl jsi sám,“ začala máma vyprávět, „byli jste dvojčátka. Ty a Adam. Oba krásní a zdraví. Zoe se tenkrát těšila na mladšího brášku, ale nám se narodili dva.“ „Jenomže už jsme taky měli Zoe,“ převzal iniciativu táta, „která nám vždycky dělala náramnou radost… víš, jako ty… ty nám taky děláš ohromnou radost.“ „Ale palubní zákony diktují, kdy a kolik dětí kdo může mít. Vždyť ses to nedávno učil.“ Bazil, který po celou tu dobu mlčel, si uvědomil jednu důležitou věc. „Ale vždyť je malý…,“ vydechl, „… jak může být moje dvojče?“ *** Ten večer se Bazil dověděl spoustu věcí, které by mu za normálních okolností zůstaly utajené až do konce života. O omezeném počtu potomků už věděl, ale o plánu uspávat děti narozené nad maximální kapacitu lodi pomocí takzvaných hibernačních komor předtím nikdy neslyšel. Máma jako zdravotnice a otec jako technik mu vysvětlovali, že ještě než se oni dva narodili, byl výzkum hibernace, zpomaleného spánku, při kterém tělo stárne mnohem pomaleji než normálně, kvůli velkému počtu nevydařených pokusů a jedné strašlivé nehodě zakázán. Původním plánem jejich mise prý bylo nejen doletět na novou planetu a kolonizovat ji, ale také v průběhu letu připravit kolonizátory, kteří by po nutné části výcviku na lodi strávili zbytek cesty v hibernaci. Proto jsou nákladové prostory teď tak prázdné. Vždycky se počítalo s tím, že se zaplní hibernačními komorami. Takové množství osadníků vyškolených právě pro tento úkol by jistě vybudovalo lidskou kulturu na nové planetě mnohem rychleji než pouhých několik stovek členů živé posádky, určené především pro udržování lodi v chodu. Bazil se tedy snadno dovtípil, že to, co viděl v nákladovém prostoru a kvůli čemu jsou jeho rodiče tak nervózní, je ona zakázaná 64
hibernační komora, která se ale nijak neporouchala a udržuje jeho bratra stále naživu ve věku nemluvněte. „Ale proč nikomu neřeknete, že se vám podařilo vyrobit fungující hibernační komoru?“ Máma zvedla oči a tátovi ztuhly rysy. „Víš, bojíme se, že by nám Adama vzali. Že by ho použili. Bojíme se Bazile, bojíme se předpisů, lodní rozvědky. Proniknutí na zakázané paluby se trestá smrtí… a za přechovávání černého pasažéra, který spotřebovává energii užitečným členům posádky, by nás nic lepšího nečekalo…“ „Proto o tom nesmíš nikomu říct, nikdy!“ *** Táta ještě ten večer Bazilovi prohlédl kapesní počítač a restartoval ho do výrobního stavu. A jak Bazil zjistil hned další den, změnil si všechny své přístupové údaje do domácí konzole. Nečekaný zvrat událostí mu pomohl uvědomit si, že zatáhnout do celého pátrání Uveho byla veliká chyba. Jeho táta pracoval u bezpečnostní jednotky lodi. Důsledky své krátkozrakosti pocítil hned další den. „Ptal jsem se táty před dvěma dny, jestli mu charakteristika toho našeho signálu nebo schémata toho zařízení nic neříkají. A tvářil se, že ne,“ sděloval mu Uve nadšeně nové poznatky. Bazil zvědavě svraštil čelo. „No ale dneska ráno jsem koukal do jeho věcí a to bys nevěřil, co jsem tam našel…“ Bazil vytřeštil oči. „Táta slouží v zabezpečení a to víš, že se zajímá o každý rušení, ať už energetických nebo datových přenosů. A hádej, jaký rušení teď zaměstnává mýho tátu?!“ To už šlo do tuhého. Od toho dne se Bazil začal Uvemu nenápadně vyhýbat, čímž vlastně jenom stále více upoutával jeho pozornost. Celé ho to víc a víc děsilo, měl strach o své rodiče, o svého nově nalezeného bratra. Chmurné představy na něj neustále tlačily, nenechávaly ho spát, 65
nemohl myslet na nic jiného, ani učení už mu nešlo tak dobře jako předtím. Pořád si v hlavě probíral všechny možnosti, jak by mohl zabránit nejhoršímu. Vždycky ale skončil ve slepé uličce a začínal nanovo. S rodiči o tom mluvit nemohl, nechtěl jim říkat, že o jejich tajemství ví někdo další. Sám na to ale nestačil. Pak ho už otravný Uve přišel navštívit přímo do jeho kajuty. Takovému setkání se nedalo vyhnout. Chtěl mu říct, že jeho táta už lokalizoval cíl tajemného signálu někam na nákladovou palubu. To už bylo pozdě na cokoliv. *** Táta podpíral zdrcenou mámu. Stáli od Bazila odděleni silovým polem a dívali se přes vyztužené sklo operačního sálu. Před nimi ale neprobíhala žádná operace. Namísto lůžka s pacientem stála uprostřed místnosti hibernační komora s Bazilovým bratrem uvnitř. Kolem stálo několik lékařů a techniků v bílých pláštích. „Začneme, prosím,“ ozval se z reproduktoru klidný hlas. „Zapněte pořizování soudního záznamu,“ pokračoval. Technik v operačním sále něco naťukal na lékařské konzoli. Ozvalo se slabé zasyčení. Mámino vzlykání zesílilo. Táta zatajil dech. Bazil přivřel oči. Sžíral ho pocit nejistoty a viny. To, co teď vidí před sebou, může být tím nejhorším trestem za jeho všetečnost, ale taky největším objevem palubní historie. Od nálezu Adamovy hibernační komory uběhl dlouhý a bolestivý týden, plný zasedání trestního tribunálu lodní rady, výslechů a nekonečného mámina pláče. Dlouho se rozhodovalo, jak budou Bazilovi rodiče potrestáni. Trest smrti nebyl přípustný, a jak Bazil zjistil, šlo spíš o strašáka. Loď nemůže postrádat ani jediného zdravého a vyškoleného člena, jakými jeho byli rodiče. Ale v případě podobných těžkých přečinů proti lodním předpisům hrozilo omezení pohybu po lodi a izolace na zakázaných palubách, ve vězení pro provinilce vůči lodním předpisům, kteří jsou ale stále pro je jí chod nepostradatelní. Mámu a tátu už tam dokonce na 66
týden zavřeli. Bazil byl svěřen do rukou lodního systému, který pro podobné případy disponoval lodní akademií, zdánlivě prestižní institucí, která ve skutečnosti sloužila zejména k výchově osiřelých dětí pro rizikové práce. Ti, kteří při nich přišli o život, byli často posmrtně odměňováni v rámci udržení morálky na lodi. Bazil sice měl již dospělou sestru, ale jako spoluviník nemohl být svěřen do její péče. Jejich opětovné shledání pro ně bylo úlevné i bolestivé zároveň. Měli přihlížet otevření hibernační komory. V případě, že opravdu překročili zákaz zbytečného čerpání energie a zdrojů, pokud se ukáže, že komora je nefunkční, budou potrestáni přímým svědectvím smrti nejmladšího, lodními předpisy nepovoleného člena rodiny. Když se nad tím ale Bazil zamyslel, došlo mu, že Tribunál myslí na zadní vrátka. Co když bude hibernační komora funkční? Byli by rodiče omilostněni? Mohlo by se všechno u nich doma zase vrátit do normálu? Znamenalo by to zrušení řízené populace? „Životní funkce stabilní,“ ozval se bezbarvý hlas lékaře zpoza skla. „Zahájena fáze probouzení,“ navázal téměř plynule technik. Spustil část programu vytvořeného Bazilovým tátou. Ten prudce vydechl. Byl to kus kódu, který neměl nikdy příležitost otestovat. A i když udělali s mámou všechno pro to, aby jejich dítě přežilo hibernaci, v žádném případě si nebyl jistý, že probuzení proběhne v pořádku. Nikdy to nezkoušel. Veliké vajíčko se otevíralo. Přívodní trubice se prohnula, jak jí odtékala tekutina. Vak na respiračním přístroji se zkrabatil, chvíli držel a pak se zase nafoukl. Pomalu, dlouze se zmenšoval a zase zvětšoval. Adam dýchal vlastními plícemi. „Všechno v normálu,“ prohlásil lékař s přidušeným nadšením. Napětí z předsálí proniklo sklem do operačního sálu. „Hibernační jednotka odpojena,“ ozval se technik.
67
Hrobové ticho narušoval pouze šum dechu spícího Adama a pípání lékařských přístrojů. Bazil se přitiskl na sklo. Sražený dech mu zamlžoval výhled. Pak se jako blesk z čistého nebe ozval dětský pláč. Máma vydechla: „On žije…“
68
Tomáš Tvrdý: Na křídlech slepé spravedlnosti Deset let marného pronásledování vraždícího přízraku. Deset let bez jediné použitelné stopy a složka vraha tlustá jako zápasník sumo. Tenhle případ byl pro detektiva Mstislava opravdu tvrdým oříškem už od začátku. Jakýkoliv jiný případ vyřešil téměř okamžitě, až u Hongkongského Netopýra se to změnilo. Fotografie z místa činu připomínají záběry z béčkových hororů. Tolik krve, až to člověku připadá nemožné. Mstislav by tomu také nevěřil, kdyby tam nebyl a neviděl to už tolikrát na vlastní oči. Mnohem víc ho však zajímala jiná podivnost. Těla vždy zmizela, stejně jako vrah. Hongkongský Netopýr si své oběti odnášel s sebou. Tedy ne úplně. Po všech zbyla krvavá spoušť a hlava oddělená od těla perfektně rovným řezem. Na jazyku každé z hlav pachatel zanechával jako svůj podpis chomáč bílých chlupů. Patřily hongkongskému poddruhu netopýřího albína. Šlechtěné, v přírodě se nevyskytující, avšak prastaré plemeno. Hongkongský Netopýr byl jako přízrak. Nikdo nedokázal odhadnout, kde se znovu zjeví, aby vzápětí beze stopy zmizel i s tělem své oběti. Detektiv Mstislav však věděl, že Netopýr je skutečný člověk, který dříve či později udělá chybu. Zavřel složku, hodil ji na stůl, nacpal si dýmku višňovým tabákem, zapálil ji a potáhl. Tabák zapraskal, zavoněl a detektiv vypustil z úst tenký, hádě připomínající proužek dýmu. Usmál se a přivřel své sytě zelené oči: „Hongkongský Netopýr – můj životní případ.“ *** Vítr vnášel oknem do pokoje podivnou podzimní náladu, kterou posbíral na sídlišti mezi spadaným listím. Každou chvíli zajde slunce. Tea se choulila v posteli a prsty si pročesávala svoje dlouhé hnědé vlasy. Nechala myšlenky poletovat stejně volně jako záclony u otevřeného okna. Konec devítky. Vysvědčení. Prázdniny. Všechno 69
okolo ní proběhlo nějak rychle. Začalo jí být trochu chladno, ale okno nezavřela a raději se dál brouzdala ve svých myšlenkách. Proč nikdy nepoznala svého tátu? Ale co, existují i horší věci; třeba domovník Korda. Bydlel úplně sám, nahoře v posledním patře, v bytě hned naproti. Říká se, že v mládí mu vlčák pokousal tvář, když ho Korda týral. Na památku mu zůstala ošklivá rozvětvená jizva, táhnoucí se od spánku těsně kolem levého oka a končící až u samého okraje úst. Není divu, že Korda nenávidí psy. Proto také proti nim sepsal petici. V paneláku nesměl zůstat ani jeden pes. Tea musela svého Maxe, šestiměsíční štěně, vrátit zase do útulku. Několikrát za Kordou byla policie kvůli otrávenému salámu, který roznášel po sídlišti a trávil jím psy a kočky. Všichni to o něm věděli. Byl to špatný člověk a Tea z něj měla strach. *** Přicházela noc. Tea se pomalu zvedla, protáhla prokřehlé ruce a přešla k otevřenému oknu. Nahoře svítily matně hvězdy, dole zase pouliční oranžovo-růžové lampy lemující chodník s opuštěnou autobusovou zastávkou. O notný kus dál putovala světla aut jedoucích po obchvatu kolem města. Vypadalo to zvláštně. Auta napravo jela do pekla – jejich koncová světla žhnula rudě, ta nalevo do nebe – přední světla zářila bílo-žlutě. Dva proudy světel valících se opačnými směry. Město i sídliště končilo jejich panelákem. Dál byla už jen dálnice, pole a lesy. Tea se vyklonila z okna. Začala pomalu přenášet těžiště přes parapet do prázdného prostoru chladné noci. Víc. Ještě víc. Jako by chtěla dosáhnout na hvězdy tam venku. V poslední chvíli se vzpamatovala a prudce zabouchla okno, až se tabule skla zatřásly. Klička u okna stejně nefungovala, okno nešlo nikdy zavřít úplně, a tak mezerou profukoval vítr. Na plechové těsnění hrála meluzína a hodiny na zdi ukazovaly jedenáct. Za chvíli tu bude máma! Super! Šla se tedy umýt a převléct do pyžama. Pak pro mámu uvařila čaj. Někdo zazvonil. Kdo to může být? Máma má přece klíče. V kukátku uviděla úlisný Kordův obličej. 70
„Teo, otevři. Vím, že jsi doma, ty malá čarodějko. Nesu vám nové klíče od zadního vchodu,“ mluvil podrážděně. Tea zaváhala. Věděla, že u zadního vchodu vyměňovali zámek. „Hoďte je do poštovní schránky,“ řekla nakonec skrze dveře. „Neštvi mě! Nebudu kvůli tobě běhat nahoru dolů, ty spratku jeden! Otevři!“ Zasunula klíč do zámku, ozvalo se cvaknutí západky, hned nato druhé. Vždycky se zamykala na dva západy. Trochu pootevřela dveře. Hnusný škleb pod šedým pohledem. Rozrazil dveře a prudce odhodil Teu na podlahu. Pomalu vešel dovnitř a zavřel za sebou. „Teo, Teo… Copak ti maminka neříkala, že nemáš nikomu otevírat, když jsi sama doma? Když budeš hodná a nebudeš křičet, nic se ti nestane, slibuju.“ Tea se vzpamatovala, až když se nad ní skláněl. Kopla ho do zjizveného obličeje a utekla do kuchyně. Z nosu mu začala prýštit krev. „Jak chceš! Bude to bolet. Bude to zatraceně hodně bolet, ty malá čarodějko!“ Pravou rukou si otřel krev a vyrazil klidným krokem do kuchyně, ze které není úniku. Tea už na něj čekala s porcelánovou konvičkou a chrstla mu do obličeje právě uvařený horký čaj. „Áááá!“ zařval bolestí. Kůže mu okamžitě zrudla. Vypadal teď jako rozběsněný krvácející démon. Tea se snažila proklouznout kolem něj. Opařila mu i oči, takže nic neviděl, ale slyšel ji dobře. Užuž by proklouzla, kdyby ji nezachytil za její krásné dlouhé vlasy. „Mám tě, ty malá bestie!“ Vyplašená jako králík udělala jedinou možnou věc. Zakousla se Kordovi do zápěstí. Její zuby roztrhly tenkou kůži. Bolestně zavřískl, stisk jeho ruky povolil a hned na to povolilo sevření zubů. Tea vyplivla krev a utíkala k sobě do pokoje. Zabouchla za sebou dveře a zamkla. Čekala, co se bude dít dál. Strachy sotva dýchala. Neodvažovala se ani rozsvítit světlo, jak byla vystrašená. Po tvářích jí tekly proudem slzy. Brada potřísněná Kordovou krví se jí chvěla. Bylo jí chladno. Po několika vteřinách si uvědomila, že okno je zase 71
dokořán a záclony, ti přízrační duchové, opět poletují pokojem. Neodvažovala se ho jít zavřít. I když jí byla šílená zima a začínalo se jí z toho chtít na záchod. Podzimní vítr si prodral cestu dovnitř. Čekala a naslouchala. Slyšela téct vodu v kuchyni. Korda si chladil oči i tvář ve dřezu pod proudem studené vody. Kousnutí na zápěstí silně krvácelo a štípalo. V ústech cítil železnou pachuť vlastní krve prýštící z rozbitého nosu. Zvuk tekoucí vody utichl. Tea uslyšela kroky. Zastavily se přede dveřmi jejího pokoje a potom něco kovově cinklo na podlaze pokryté linoleem. „Tady jsou ty klíče a opovaž se ceknout o tom, co se stalo!“ Kroky pokračovaly dál, zavrzaly dveře od bytu a prásknutí dalo jasný signál. Korda byl pryč. Tea přesto pozorně naslouchala dál. Nic. Jenom ticho. Potřebovala nutně na záchod. Odemkla tedy dveře od pokoje a otevřela je. Za dveřmi stál Korda. Opařený obličej, popraskané žilky ve vybledlých očích prosvítajících zpoza zarudlých víček a obě ruce zaťaté v pěst. Z levé tekla slabým proudem krev. „Mám tě.“ Kopl do dveří jako prve a srazil Teu zpět do potemnělého, chladného pokoje. Zůstala ležet na podlaze na zádech, ochromená strachem a neschopná jediného slova. Jen nevěřícně třeštila oči na strop. Korda stál ve dveřích a Teinu tvář zahaloval svým stínem. Nemohl si nevšimnout, jak strnule pozoruje cosi nahoře nad ním. To něco ji děsilo mnohem víc než Korda sám. Nejprve Teu podezíral, že se jen snaží odlákat jeho pozornost, aby mohla znovu zaútočit, ale stál od ní dost daleko, aby si mohl dovolit letmý pohled ke stropu. Poslední, co matně spatřil přes opuchající oční víčka, byla do temnoty zahalená postava. *** Paní Dobrá právě usínala na zadním sedadle autobusu číslo 28. Z dřímot ji vytrhlo trhnutí vozidla, hlasité cinknutí a ženský hlas: „Sídliště Závětrná. Konečná stanice. Prosíme, vystupte,“ který jí až podezřele připomínal televizní hlasatelku. Vystoupila do studené 72
noci, sotva se vlekla, v ruce tašku se skromným nákupem. Určitě udělá Tee radost, snad ještě nespí. Pohlédla na nedaleký panelák, pro nezasvěcené stejný jako ty ostatní, zda se v posledním patře ještě svítí, nebo zda už Tea spí. Z oken čouhala tma a z jejího pokoje něco… Cože? Zloděj v osmém patře? Obří netopýr! A letí k lesu! Tea! Co když… „Teo!“ Paní Dobrá se dala do běhu směrem k domu, vytrhla z kabelky klíče od vchodu a vyběhla všech osm pater. Nedokázala čekat na líný výtah. Bez jakéhokoliv uvažování se vyřítila po schodech, odemkla dveře od bytu a vtrhla dovnitř. Na chodbě se svítilo, jinak byla všude tma. „Teo? Broučku?“ V rukou pevně třímala kabelku jako zbraň. Z dětského pokoje se ozvalo tichounké zavzlykání. Dveře byly přivřené a celé zakrvácené, linoleum zrovna tak. Všimla si toho až teď a zuřivě vtrhla do pokoje. Tea seděla na zemi opřená zády o postel. Ve tváři měla šílený výraz. Doširoka otevřenýma očima, z nichž se řinuly neustávající potoky slz, sledovala jediné místo u zdi. Jako by ani nevnímala matčinu přítomnost. Paní Dobrá se otočila, aby se podívala, co Teu tolik šokuje. Byla tam, na krku postavená, hlava. Kordová hlava. *** Po ohledání místa činu se policejní technik připojil k ostatním v kuchyni. Vyšetřovatel vedl výslech matky a Tea, stále neschopná slova, seděla vedle ní, zabalená v dece, s prázdným výrazem ve tváři. Na stole ležel diktafon zaznamenávající výslech. „No, víte,“ pokračovala paní Dobrá, „bylo to něco jako netopýr, ale obrovský, chápete. S naditým břichem, jako by někoho sežral. Sežral Kordu, že ano? Myslela jsem si nejprve, že jsem unavená, že se mi to jenom zdá, ale když se to pak vzneslo ze střechy a letělo to k lesu… Hrozně jsem se bála o Teu a…“ „Tvrdíte, že letěl k lesu?“ Vyšetřovatel kývl na technika. Ten odešel na chodbu, aby přivolal posily. 73
Po lékařském ohledání oběti, nebo alespoň toho mála, co z ní zbylo, objevil doktor v ústní dutině bílé chlupy. Jasný podpis Hongkongského Netopýra. Technik uznal za vhodné informovat také detektiva Mstislava. Je to koneckonců jeho případ. Detektiv přijel na místo činu až nečekaně rychle. Jako by tušil, kde Netopýr znovu udeří. Ale na tohle už si ostatní vyšetřovatelé u detektiva Mstislava zvykli. Vešel sebevědomě do bytu, jehož dveře hlídali dva strážníci. Vlekl za sebou višňový kouř z dýmky jako šálu a byl oděn v perfektním obleku barvy hořké čokolády. Vyšetřovatel právě dokončil výslech paní Dobré a zastavil diktafon. Příchod Mstislava mu nebyl dvakrát po chuti. Nedal to na sobě znát, přece jenom je nižší šarže. Vždycky přijde k hotovému, pomyslel si. Mstislav do něj zabodl svůj zelený pohled, jako by vyšetřovatel řekl nahlas, co si myslí, ale pak se přátelsky usmál a doutnající dýmkou, kterou třímal v ruce, vepsal do vzduchu kruh vonící po višních. „Dobrý večer,“ pozdravil všechny přítomné a dodal: „Tímto přebírám vyšetřování, pane kolego. Děkuji vám za odvedenou práci.“ Vyšetřovatel vstal a podal Mstislavovi ruku. „Vypadá to, že štěstí je dnes na vaší straně, detektive,“ pokynul nenápadně směrem k Tee. „První svědek za deset let.“ Pak odešel a detektiv Mstislav se posadil na jeho místo. Znovu spustil diktafon. „Takže. Vy jste oběť znala osobně, paní Dobrá?“ zeptal se a nenápadně při tom mrkl svým zeleným okem na Teu. Pomalu ji přestal sužovat mysl zatemňující šok. Přicházela k sobě. Mluvit však ještě dlouho nedokáže a detektiv Mstislav to dobře věděl. *** „Já to říkala hned. Nepronajímejme náš byt cizincům. Já to říkala. Mají peníze, ale nedá se jim věřit. Ale ty ne! Že prej jsou to slušný lidi a kdesi cosi.“ „Maruško, prosím tě, uklidni se. Určitě se to rozumně vysvětlí.“ 74
Oba nastoupili do malého výtahu. Paní Marie stiskla tlačítko s číslem osm, dveře se pomalu zavřely a výtah se dal váhavě do pohybu. „Máš u sebe ty náhradní klíče, Jarouši? Kdyby náhodou chtěl fixlovat, že není doma.“ „Jo, mám je v kapse, porát.“ Několik pater mlčeli, pak vystoupili z výtahu a stanuli před bytem, který pronajímali. „Zaklepej, Jaroušku. Víš přece, že zvonek nefunguje.“ „Já? Proč já?“ zabrblal pan Jaroslav. „Zaklepej!“ zaječela paní Marie. Pan Jaroslav tedy zaklepal, ale v bytě bylo ticho. „Zaklepej znovu!“ Zaklepal znovu, jen ne dostatečně silně. Paní Marie už to nevydržela a vztek vyvolaný manželovou neschopností ji donutil čtyřikrát kopnout do dveří, div je tím nevyrazila. „Dlužíte nám nájemné, pane Wongu!“ ječela paní Marie. „Nekřič, co na to řeknou lidi! Počkej, odemknu.“ Klíč zachrastil v zámku, kupodivu nebylo zamčeno. „Pane Wongu, jste doma?“ Z bytu byl cítit slabý zápach zkaženého masa. „Pane Wongu?“ Zápach sílil u ložnice. „Jaroušku, já se bojím!“ Pan Jaroslav chytil za kliku, otevřel dveře a vešel do pokoje. Do nosu jej praštil nechutný puch hniloby. V peřinách pokrytých zaschlou hnědočernou krví se válela hlava pana Wonga. Všude okolo postele leželo plno rozházených DVD nosičů. Pan Jaroslav zachroptěl, chytil se za srdce a skácel se na podlahu. Tohle na něj bylo přespříliš. *** Tuším, že jsem blízko, pane Netopýre, usmíval se detektiv Mstislav. Seděl ve své kanceláři s dýmkou v ruce nad rozevřenou tlustou složkou č. 609-88Z. Prohlížel si fotografie a pročítal dokumentaci k posledním dvěma vraždám. Oba zavraždění bydleli na stejném 75
sídlišti. Prokazatelně šlo o Hongkongského Netopýra. Způsob vraždy odpovídal do nejmenších detailů. Těla zmizela a v ústech obou hlav zůstalo několik bílých netopýřích chlupů. Předposlední oběť, pan Korda, jak se prokázalo, nebyla nijak spjata s českou větví hongkongské mafie jako všechny předchozí oběti, dokonce ani vzdáleně. Zato pan Wong ano. Obchodoval s dětskou pornografií ve velkém. Jeho lidé unášeli děti po celém světě. V současnosti se skrýval, byl na útěku před spravedlností. Korda měl na kontě pouze několik stížností týkajících se převážně trávení psů. Nic velkého. Ale stejně za tím něco je! Proč Netopýr zavraždil Kordu zrovna v bytě Dobrých? A co tam Korda vůbec dělal? Jediná svědkyně za celou dobu vyšetřování, dívka jménem Tea, ztratila řeč. Psychoterapie stále nepomáhá. Nezbývá než čekat, až promluví. Mstislav přivřel zelené oči a trochu se zamračil. Něco se mu na tom nezdálo. Korda musel mít něco společného s Wongem. Ale co? Nacpal si dýmku, zapálil ji, ale vtom zazvonil telefon. „Prosím? Detektiv Mstislav,“ představil se. „Tady laborka, šéfe. Máme výsledky. Chlupy odpovídají, jde o stejný druh netopýra, jak jsme předpokládali. Stopy z lesa, kde Netopýr přistál, respektive jejich hloubka, ukazují buď na velkého tlouštíka, nebo na někoho s velkým nákladem. Měřil maximálně 165 cm a vážil skoro dvakrát tolik, než by měl! Stopy pneumatik se nám taky podařilo přesně určit. Je to terénní typ, používá je v současné době jediná automobilka na svůj letošní model. V otisku dezénu se podařilo identifikovat z odebraného vzorku dva druhy zeminy. Jedna místní a druhá z Vysočiny. Jde o jíl se specifickým obsahem prvků, vyskytujících se pouze v téhle části republiky. Dezény pneumatik navíc vykazují častá mechanická poškození, způsobená skalnatým terénem.“ Mstislavovy od zeleně zaplály – zjistil, že dýmka vyhasla. „Do půl hodiny chci na e-mailu podrobnou zprávu plus fotky toho auta.“
76
„Jo, a ještě něco, šéfe. Všechna auta tohoto typu jsou vybavena sledovacím satelitním zařízením kvůli případné krádeži. Na Vysočině se momentálně pohybují dvě z nich.“ Jednou se karta musela obrátit, pomyslel si Mstislav, a už bylo sakra na čase! *** Teu na čas přestěhovali do velké šedivé budovy, kterou neměla vůbec ráda. Navštěvovala doktora Farheima každý den. Snažil se být na Teu milý, ostatně jako všichni v tomhle domě, ale moc mu to nešlo. Doktor Farheim totiž vypadal jako Kordův mladší bratr, tedy kdyby nějakého měl. Tahle možnost ji děsila k smrti. Předepisoval jí silné uklidňující léky a chtěl po ní, aby si kreslila. Předkládal jí obrázky složené z barevných cákanců, aby v nich hledala obrazce. Jeden z obrázků vypadal jako milion jiných věcí, ale nejvíc jí připomínal netopýra. Rozrušil ji natolik, až musela dostat něco na uklidnění a sestra ji odvedla zpět do pokoje. Začala se cítit malátná. Padala jí hlava. Měla ji strašně těžkou. Ruce a nohy taky. Chtělo se jí tolik spát… Korda se blíží strašně pomalu, protože ví, že Tea se nemůže hýbat, že je bezbranná. Šklebí se zjizvenou tváří a koulí vyprahlýma očima barvy leklé ryby. A pak ta černá postava! Obživlý stín, který utekl svému pánovi, se právě vynořuje z temnoty. Snáší se na zem sotva slyšitelně, téměř beze zvuku. Zableskne se dlouhá rovná čepel a Kordová hlava padá obloukem dolů. Než dopadne na podlahu, stačí zavřeštět: „Ty malá čarodějko!“ Pak Kordová hlava začne koulet mrtvýma očima a vyplivne chomáč chlupů: „Tfuj! Tfuj! To je hnus! Na tvém místě bych tak nezíral, spratku. Hehe. Vrátí se pro tebe! On se vrátí!“ Tea sebou trhla a otevřela oči zalité slzami. Uklidňující injekce ještě působila, ale měla šílený strach z toho snu. Nedokázala zůstat vzhůru ani půl minuty a už zase usínala. Zamlženým pohledem zahlédla za oknem lidskou siluetu. Stín! pomyslela si. Slyšela, jak se
77
okno otevírá, ale to se jí už možná jenom zdálo. Stín by mi nikdy neublížil, napadlo ji. Hned na to usnula. *** Ráno ji probudily ostré sluneční paprsky. Něco svírala pevně v ruce. Medailon z těžkého bílého kovu. Měl tvar netopýra. Namísto očí zářily broušené bezbarvé kameny, na rubové straně dva vyryté znaky. Rozhodla se, že o něm nikomu nepoví. Ani mámě ne. Když o několik let později nechala odhadnout cenu medailonku, nepřekvapilo ji, jakou má hodnotu. Platina a dva diamanty. Nikdy ho neprodala. *** Telefonát zastihl detektiva Mstislava na dálnici směr Vysočina. „Dobrý den, detektive! To děvče dnes ráno promluvilo!“ informoval ho dychtivě doktor Farheim. „Skvělé! A řekla něco podstatného pro vyšetřování?“ „Tvrdí, že ji chtěl Korda znásilnit, ale jakýsi Stín ji zachránil. Prosí vás, abyste ho nechal na pokoji.“ Mstislav se pousmál a přimhouřil zelené oči. „Je tedy v pořádku, doktore?“ „Ještě ne zcela, ale zanedlouho jistě bude.“ Poté se Farheim rozloučil a zavěsil. Mstislav pokračoval ve služebním autě po dálnici v doprovodu dalších dvou policejních automobilů zásahové jednotky. Nebi vládla hustá šedá mračna, vypadala jako bohové dávných časů. S prvními kapkami se dálnice pozvolna měnila v lesklého hada odrážejícího světla reflektorů. Noc právě ukusovala poslední kousky světla, když detektiv Mstislav se zásahovou jednotkou přijeli na místo. Tady na Vysočině pršelo hustěji než kde jinde. Automobily zaparkovaly v lese, dvě stě metrů od velkého stavení. Mstislav odjistil zbraň, nasadil si neprůstřelnou vestu a ve svém pršiplášti vyrazil do nečasu. *** 78
Terénní auto černé barvy stálo pod přístřeškem. V domě svítilo jediné okno. Mstislav opatrně nahlédl dovnitř, zatímco ostatní z týmu obkličovali budovu a zajišťovali únikové cesty. V místnosti seděl zády k oknu tmavovlasý muž. Byl oděn v černém a přepočítával náboje. „To je náš člověk,“ řekl detektiv Mstislav tiše, ale něco mu nesedělo. Muži na sebe souhlasně kývli, nasadili si plynové masky a prohodili zavřeným oknem dýmovnice se slzným plynem. O několik okamžiků později už táhli dusícího se muže ven. „Já za nic nemůžu! Vážně jsem ani jednoho nezabil. Tenhle mi vběhl pod auto, stejně jako ti ostatní! Musíte mi věřit! Podívejte se do kufru!“ Mstislav otevřel objemný kufr terénního vozidla, aby uvnitř našel zastřeleného jelena. Zuřil, ale dalo se to čekat. „Jdeme!“ zavelel. „Je to ten druhý!“ Zanechali nic nechápajícího vystrašeného pytláka na dešti a za pár vteřin zmizeli. *** Cesta se zvolna měnila ve skalnatý terén, z přilehlých lesů vytékaly potoky rozvodněné hustým deštěm. V dálce se začalo blýskat, a rozhodně ne na lepší časy. Trvalo skoro hodinu, než přijeli na druhé, podstatně hůře dostupné místo. Satelitní signál, vysílaný druhým podezřelým vozidlem, vycházel z polorozpadlé chatrče, které by si jinak v hustém dešti nikdo nevšiml. Díky své zchátralosti dokonale splývala s okolní přírodou. Blesk odhalil něco jako garáž na západní stěně. Byla to spíš kůlna stlučená z prken než garáž. Tým vyrazil jako předtím. Obklíčili objekt a vyčkávali na Mstislavovo znamení. Nikde žádná známka života, jen déšť, studený vítr, šum lesa a temná noc. Mstislav pozvedl ruku a máchl s ní vpřed právě v okamžiku, kdy vyšlehl zpoza mraku další blesk. Rozsvítili baterky a vtrhli dovnitř. Po bezchybné akci následovalo rozčarování. Chatrč zela prázdnotou, kůlna zrovna tak, tedy až na 79
několik polic s nářadím a žebřík pověšený na stěně. Na rozvrzaném stole leželo vykuchané bezpečnostní zařízení z hledaného automobilu. Vysílalo signál díky autobaterii, která jej napájela už bůhvíjak dlouho. „Bylo to příliš snadné,“ utrousil Mstislav zklamaně. „Deset let a zase nic. Už jsem byl tak blízko!“ V prudkém návalu vzteku šlehl jedovatě zeleným pohledem po zařízení na stole a silným kopancem stůl převrhl. Ostatní z týmu mlčeli. Věděli dobře, že Mstislav pracuje současně i na jiných případech, ale jenom tenhle mu nedá spát už deset let. Jiné případy vyřeší až záhadně hladce. Na půdě něco zašramotilo. Všichni zamířili baterkami ke stropu. Po chvíli objevil jeden z nich maskovaná stropní dvířka. Z kůlny přinesli žebřík. Mstislav opatrně vystoupal až nahoru. Ucítil strašlivý zápach, než kuželem světla ze své baterky vyplašil malé hejno bílých netopýrů. Začali pištět a poletovat kolem něj jako pominutí. Paží si chránil obličej a prozkoumával půdní prostor. Umělé světlo obnažovalo hromady netopýřího trusu na podlaze a něco jako plechová krmítka plná syrového mletého masa. Udělalo se mu z toho zle. Puch tlejícího masa se mísil s puchem guana. Mstislav obkroužil světlem celou půdu, stále něco hledal. Po chvilce narazil na papír poskládaný do čtverce, převázaný rudou stuhou. Bělost papíru i rudá stuha jasně zářily v jinak zaprášeném a zašlém prostředí. Mstislav strhl psaní pinzetou z trámu a prohlížel si je. „Našli jsme sklep, detektive,“ hlásil jeden z jeho mužů zezdola. Schoval čtverec papíru do igelitového sáčku, ten do kapsy a slezl dolů. Vlhký sklep pokrytý plísní páchl hůř než půda. V rohu stál ohromný mlýnek na maso, kdysi používaný na jatkách nebo v masně, a plechový barel přetékající mletým masem stál pod ním. *** Kancelář zahalená dýmem višňového tabáku a detektiv Mstislav pohodlně uvelebený ve svém křesle. Na stole měl onu známou tučnou složku, rozevřenou na poslední záložce. Právě odložil 80
fotografie, na nichž bylo černé rogalo z bambusových tyčí, speciální vaky na přepravu částí mrtvých těl a černý terénní automobil, v němž tyhle věci našli. Auto stálo opuštěné na nedaleké benzinové pumpě. Poněkolikáté si pročítal překlad nalezeného listu, který byl původně celý psán v čínštině. List píši po dohodě s tribunálem. Už dlouho pozorujeme vaši práci, detektive. Jste skvělým adeptem na Bílého Netopýra. Dokážete vycítit zlo, stejně jako my. Jen naše metody trestu jsou rozdílné. Naše společenství je kruté, ale spravedlivé. Kdo selže ve své lidskosti, přestává býti člověkem a zasluhuje smrt. Podle legendy bílí netopýři pojídají zlé duše, aby jim zabránili vrátit se na tento svět. Chráníme nevinné napříč staletími. Bílý Netopýr (jeden z mnohých) Jeden z mnohých. Není divu, že jsem tě nemohl chytit, Netopýre, pomyslel si detektiv Mstislav a vložil list zpět do složky. Deset let usilovného pátrání. Potáhl z dýmky višňového kouře. Zítra požádá o přeložení k jinému případu a Bílého Netopýra přenechá někomu, kdo jej stejně jako on nikdy nevyřeší.
81
Jiří Holub: Zprasená akce Tak a je to tady! Tři kluci a pět holek sedí v klubovně uvnitř starý věže hradu Kumberku a koukají na sebe. Totiž, abyste rozuměli, těch pět holek je v pořádku, ty sem patří, ale my tři, tedy já, Řeháček a Pažout, tady nemáme co dělat, protože při šiškový válce vyhrály věž holky a nám zůstal jen bunkr v lese, kde byla zase naše klubovna. Ono se to taky vyhrává, když je vás šest proti třem! Pokud vám neštymujou počty, tak máte pravdu. V klubovně nás sedí vážně jen osm místo devíti. Devátá, Madla, je totiž pryč. Prej ji naposled viděli, když nastoupila do auta k nějakýmu dědkovi, jasnýmu pedofilovi. Musíme ji najít, dokud je čas… *** A právě proto se tohle dočasný příměří koná a my tady s holkama kujeme plány a připravujeme záchrannou akci. Hned ostatním řeknu, že si myslím, že psem nic nezkazíme, teda jako když ho vezmeme s sebou. *** „No jo, jenže kde vzít psa, co nám Madlu vyčuchá? Náš to rozhodně nebude,“ namítne Řeháček a odplivne si. Hned se přidá Lucka, že ten jejich asi taky ne, protože prej spává u dědovejch nohou, a tím pádem musel dočista přijít o zbytky čichu. „A co vy, holky, nevíte o nějakým čichacím psovi?“ zeptám se a podívám se na zbylé osazenstvo. Všechny naráz zavrtí hlavama, jen Kousalka poznamená: „Náš dokázal vyčmuchat bráchovy ponožky, ale už je mrtvej.“ „Ten náš netrefí ani do svý boudy!“ zasměje se Jířa. „A váš, Žofko?“ „My psa nemáme.“ Žofka se zamyslí. „Máme jenom prase.“ Všichni se začnou smát. „Jécheché, prej prase!“ 82
Něco mě v tu ránu napadne! „Počkej, nesmějte se, prase není vůbec špatnej nápad!“ „Ne? Jak to?“ „Nedávno dávali takovej pořad o zvířatech a bylo tam i to, jak je jaký zvíře chytrý. No a představte si, že prase tam bylo jmenovaný hned po delfínovi…“ „To se mi nějak nezdá, prase a delfín, to je docela rozdíl, ne?“ „Umí vůbec prase plavat?“ „Jéžiši, neřešte zase ptákoviny, prase sice jako delfín nevypadá, ale říkali to, tak proč to nevyzkoušet?“ „To je pravda, tím asi nic nezkazíme. Hele, ještě mě napadlo, co si půjčit psa od Havlíkový? Ta má přece vlčáka v důchodu, její syn byl u policie a toho psa si přivedl s sebou.“ „Skvělej nápad! Kdo se zeptá?“ Jířa zvedne ruku. „Já tam skočím, starý Havlíkový občas chodím pro nákup.“ „Dobře. Jířa teda zařídí vlčáka, Žofka prase.“ „Co dál?“ „My máme doma vážně dobrej dalekohled, myslím, že by se mohl hodit, a taky se jím dá koukat, i když je tma…“ „Tady Pažout řikal, že vezme lupu.“ „Má jich plnou hlavu, he he he.“ „A já vezmu křídy, kdybysme potřebovali obkreslit mrtvolu.“ „Nemáme něco, čím by se daly sejmout otisky prstů?“ „Simtě, komu asi, delfínovi, ne?“ „Hele, ale ten prsty nemá, nebo jo?“ „Asi jo, naše máma občas vaří ňáký rybí prsty s bramborovou kaší!“ *** Musím tu ztřeštěnou debatu utnout, jinak nikdy nezačneme. Jde přece o vážnou věc, a tady se to jako obvykle zvrhává ve fra šku.
83
„Dobrá, ať to nezdržujeme, má ještě někdo něco? Ne? Dobře, tak v šest tady u věže. Psa, dalekohled, lupu, křídy a prase s sebou, jasný?“ „Jasný!“ *** V šest hodin. *** „No kde jste?“ „Haf, haf!“ „Mumlavo, přestaň.“ „Mumlavo, jécheché, to je teda vypečený jméno pro psa!“ „Kde je Žofka?“ Za klubovnou se někdo rozječí. „Klucíííí!“ „Hele, támhle, podívejte, vypadá to, že to prase vzalo roha! Doprčic, honem, musíme ho chytit!“ „Haf. Haf.“ „Ticho, Mumlavo!“ „Kvík!“ „Hele, to prase letí jak splašený, se asi leklo nebo co…“ „Chyťte ho!“ „Jau, prase zatrolený! Kam běží?“ „Letí přímo do nádvoří, honem, tam bude v pasti!“ „Haf. Haf!“ „Mumlavo, stopa, hledej! Chyť hezky prasátko, Mumlavo!“ „Kvíííí!“ „Haf. Haf. Uíííí.“ „Viděli jste to? To prase se pustilo do Mumlavy!“ „Mumlavo, utíkej, Mumlavo, zachraň se!“ „Kluci, Havlíková mě zabije, jestli se Mumlavě něco stane!“ „Ty jo, k tomu praseti se už nepřiblížím, vono jí ukouslo vodítko! A teď ho žere!“ 84
„Mumlavóóóó! Kam letíš? Počkej, zastav, no tak, stůj!“ „Jířo, kam letíš?“ „Tak, a už nemáme ani Jířu, ani psa. Jenom krvežíznivý prase v koutě…“ „Prej delfín. Už vidim delfína, jak sežere psa i s obojkem a vodítkem…“ „Nepřeháněj, snědlo jenom vodítko.“ „Jestli najde Madlu dřív než my, tak ji asi taky sežere, co?“ „Hele, už se uklidnilo, vono se asi jenom bálo toho psa…“ „Pepo, Pepíku, už je to dobrý!“ „Pepa? Neměli bysme ho přejmenovat? Když je to teď detektivní prase?“ „Jako myslíš třeba Houmles?“ „Holmes, ty blbko, Šerlok Holmes, žádnej houmles!“ „Che che che.“ „Ticho.“ „Hele, už je hodný. Žofka si ho hladí. Nesmrděj ti ruce, Žofko?“ „Oukej, tak konečně začneme, ne? Máte někdo něco Madlinýho?“ „Jak to myslíš, Madlinýho? Já mám její knížku doma…“ „Myslím jako kus oblečení nebo tak, musíme Pepu, teda Holmese, nějak navíst na čichovou stopu…“ „Já nic nemám…“ „Já taky ne.“ „Já…“ Pažout se ke mně nakloní a něco mi zašeptá. „Co máš? Cože, jen to řekni – Pažoute!!! Tys to ukrad ze šňůry? Tak to je nám k ničemu. Ta podprda bude totiž vypraná…“ Holky okamžitě vypísknou a začnou ječet. „Pažoute, ty prasáku… Co když byla její mámy…“ „Che che che.“ „Ticho!“ „Dobře, nikdo jinej? Hm, copak, Řeháček?“ „Mně pučila kapesník ve škole, ale už jsem do něj smrkal i já…“ „Nevadí, super, není doufám pranej?“ 85
„Ne-e.“ „Dej ho sem – no, tak to je hustý, tohleto!“ „Dyk říkám, že jsem měl rýmu!“ „Dobře, dobře. Nic jinýho nemáme. Odnes to Pepovi – Šerlokovi.“ „Já, proč já?“ „Protože je to tvůj kapesník a já na něj odmítám šahat.“ Řeháček se pomaličku blíží k praseti. To si spokojeně pokvikuje. „Hodnej Pepa, hodnej, neboj, já se bojím víc.“ „Chro chro.“ „Dej mu to před rypák, ať to očmuchá! Ták, hodnej Pepa.“ Prase najednou Řeháčkovi vytrhne kapesník a začne ho žvýkat. „Co to děláš? Kluci, dyť von ho sežere, dej to sem, pusť to, prase pitomý, kluci, von to nepustí…“ „Hele, už to sežral.“ „Tak ať mi ještě někdo tvrdí, že je prase chytrý jako delfín!“ „Delfín by nikdy takhle volezlej kapesník nevzal do huby!“ „Kvík?“ „Hele, už ho spolknul!“ „Co to dělá? Pepo? Šerloku?“ „Von se dusí!“ „Ne, ne, hele, začal čuchat… vono to snad funguje!“ „Někam běží, dělejte, za ním!“ Všichni jako splašení vyrážíme za prasečím detektivem. „Stopa, Pepo, stopa!“ „Už nemůžu!“ „Kam nás vede?“ Kolem proběhne někdo v protisměru. „Hele, Jířa!“ „Mumlavo! Zastav, Mumlavo!“ Jak Pepa zmerčí vlčáka, vystrašeně vykvíkne a pekelně zrychlí. „Kvíííííííííííííííííííííííííííí!“ „To není prase, to je gepard! Takhle rychle neběží snad nikdo jinej!“ 86
„Myslíš, že běhá rychlejš než delfín?“ „Delfín neběhá, ty blbko!“ „A jo, já už fakt nemůžu!‘ „Pépó! Šerloku! Hele, mizí v lese!“ „Tak to je v háji!“ Z dálky se ozve zaječení dalšího zoufalce. „Mumlavóóóóóó!“ „Chudák Jířa, ta dostane!“ „Jau, jau, dávejte pozor, proč zastavujeme?“ „Pepa taky zastavil, konečně!“ „Pozor, nějak divně koulí očima! Nemá to prase infarkt?“ „To nebude infarkt, naše babička ho měla a takhle očima nekoulela.“ „Škoda že nemáme delfína…“ „Furt s tím delfínem… Prase je lepší. Delfína na zimu nezabiješ a neuděláš z něj tlačenku…“ „Ale zase když nemáte na Vánoce kapra, tak delfín…“ „Ticho už! Hele, ono snad něco… ono ryje!“ „Sud kulatý, rys tu pije, tu je kára, ten to ryje…“ „Jaká kára? To je Madla, ne?“ „To se jen tak říkalo v nějaký pohádce.“ „Ahá, tak to jo!“ Najednou do mě Bobina strčí. „Hele, neměla bych to místo, kde Šerlok reje, obtáhnout křídou?“ „To jako proč, prosimtě?“ „No, v kriminálkách v televizi to tak dělaj. A když už tu křídu jako máme, tak jsem si myslela…“ „A tak jo, jestli se ti chce.“ Kousalka se zničehonic rozklepe. „Já se bojím, co když, co když vážně Madlu najde? A vona tady bude úplně mrtvá?“ Okamžitě se přidají i další holky. „No jo, co když ji Pepa fakt najde? Zastavte ho, já to nechci vidět!“ „Já taky ne, já nechci vidět mrtvolu…“ 87
Od místa, kudy vede lesem trať, se ozve hrozné zaječení! „Mumlavóóó, pod vlak nééé!“ „Chudák Jířa, taky asi uvidí mrtvolu!“ „Jenomže psa, a ne delfína. Teda Madly!“ „Dejte pokoj furt s tím delfínem… Pepa tady maká, Madla tady asi leží mrtvá a vy…“ Kousek odtud zapraská křoví a vedle Pepy se objeví holka s batůžkem. „Čau, proboha, co se to tady děje? Proč je tady to prase?“ „Jéééééééé!“ „Ty vole, ty vole, vono ji fakt našlo!“ „Madlo!“ „Co je? Co vám hrabe? Kam utek Řeháček?“ „Madlo, ty žiješ?“ „No a co bych asi tak měla jinýho dělat?“ „To není možný, holky, vona žije!“ „Co vám je? Proč bych jako neměla žít?“ Čuník Pepa vstoupí do debaty slavnostním kvíknutím. „Kví!“ „Hele, Pepa něco našel!“ „Já vomdlím, já normálka vomdlím!“ Jako by toho nebylo málo, místem činu prosviští vlčák. „Haf. Haf.“ Madla nevěří svým očím. „Co to bylo? Co tady lítá ten vlčák?“ „V pohodě, to je Mumlava, taky tě hledá.“ „Mě? A proč mě hledá nějaká Mumlava?“ „Chro. Chro.“ „Ticho, Pepa, teda Šerlok něco vážně našel!“ Pažout rozklepanou rukou opatrně vytahuje z hlíny… „Co to proboha je? Vypadá to jako mozek!“ Do paniky vpadne úplně vyčerpaná Jířa. „Čau, neběžela tudy Mumlava? Hele, Madla! Co tady děláš? Von ji Pepa našel?“ 88
„Pepa našel Madlu a mozek!“ „Jakej moz…“ Zdálky se ozve zaštěkání. „Haf. Haf!“ „Támhle je! Mumlavóóó! Počkej na mě!“ Jířa zase opouští partu a mizí v lese. Pepa mezitím vystartuje a snaží se vzít Pažoutovi ten podivný předmět. „Fuj, Pepo, pusť!“ „Kví! Kví! Kví!“ Při pohledu na ten předmět mi něco dojde. V tom seriálu říkali, že prasata mají tak vynikající čich, že třeba pomáhají na celnicích hledat drogy, ale taky jako jediný umějí najít… „Pánové a dámy, to není mozek!“ „Ne? A co to teda jako je? Co to Pepa vyryl…“ „Delfína?“ „Ty vole, Kousalová, ty ses taky delfín! Tohle je nefalšovanej lanýž!“ Parta je zmatená. „Já padnu, jakej lanýž zase? Ten skončil na třetim místě v inteligenci?“ Jak můžu mít tak zaostalý kamarády? U holek to chápu, ty zajímá spíš Bravíčko, ale že i kluci od nás jsou tak pitomý? To jsem nečekal. „Lanýž je houba, tudíž nemůže bejt inteligentní stejně jako Pepa! Tímto vám oznamuju, že se z nás stali boháči!“ Na Madlu už je toho asi taky dost. „Jak to? A co furt máte s tím prasetem a se mnou?“ Pokusím se jí to vysvětlit. „Madlo, díky tomu, že tě Pepa Šerlok vyhrabal…“ „Nikdo mě nevyhrabal, já jsem se prostě byla projít…“ Holky v čele s Bobinou, která kdovíproč začala obkreslovat Madlu opřenou o pařez křídou, spustí. „Projít? Vona se byla projít a my tady trneme strachy, že ji unesl nějakej pedofil!“ 89
Madla už vážně ničemu nerozumí. Upustí batůžek a chytne se za hlavu. „Jakej pedofil zase, co to s váma je? Já teda fakt nic nechápu.“ „Kdo s tou kravinou vůbec přišel?“ Bobina přestane Madlu obtahovat. „Jířa. Řikala, že jí viděla nastupovat do nějakýho auta s nebezpečným dědkem…“ Všichni se na Madlu podívají. „Madlo?“ Ozve se jekot a rána. „Jířa asi někam spadla…“ Madla konečně začne mluvit. „Ta je blbá, ta Jířa. Já jsem sice do auta nastoupila, ale k panu Sedláčkovi. Svezl mě ke strejdovi, co bydlí tady za lesem. A teď jdu od něj a potkám vás tady…“ Pažout je trochu zklamanej. „Chceš nám tedy naznačit, že naše detektivní práce přišla vniveč?“ Nezbude mi než zachránit situaci. „Vniveč ne, jsme přece boháči…“ „Jak to?“ „No přece ten delfín… teda už jsem z vás pěkně zblblej, lanýž! Jo, ten až prodáme, vyděláme na cestu kolem světa! Je to houba, kterou vykupujou ty nejlepší restaurace za miliony. Nějaká vzácná pochoutka.“ Konečně se všichni začnou radovat. „Jupí!“ „Já si koupím to triko, jak maj na náměstí v tom butiku.“ „A já si koupím celou cukrárnu.“ „A já delfína i s bazénem!“ Utiší nás až Pažoutovo zaječení. „Počkat, kde je ten lanýž… Pepo? Pepo? Pepo, řekni, že to není pravda! Žes tu houbu nesežral…“ „Kví!“ 90
Je mi na omdlení. „Držte mě! Držte mě, nebo z toho prasete udělám na místě jitrnici plněnou lanýžem…“ „Kví!“ Pepa vytuší problém a zase nasadí svoje gepardí tempo. Hned za ním vystartuje Žofka. „Pepo, počkej, musíme domů, Pepo…“ „Kam letí?“ Nemám sílu odpovědět. Sedám si nad vyrytou díru. „Já tomu nemůžu věřit. Já tomu prostě nemůžu věřit, to prase je debil, a ne žádnej delfín inteligent!“ Madla si odkašle. „A co teda jako teď bude se mnou?“ Všichni na mě koukají. Je po milionu. Těžko se tomu věří, ale co? Neměli jsme ho předtím, nemáme ho holt ani teď. „Madlo, ty… pomož nám najít Jířu…“ Ostatní se hned přidávají. „A Mumlavu.“ „A Pepu se Žofkou.“ „A moji křídu!“ Madla rezignovaně kývne a vstane. „Hm, tak teda jo.“ Když se taky zvednu, přijde ke mně Pažout a vezme mě kolem ramen. „Hlavu vzhůru, třeba Pepa zase někdy najde další lanýž…“ „Hm. A zase ho sežere…“ „A my sežereme Pepu…“ „Jéžiš, já mám hlad!“ „Tak už pojďte.“ „Pééépóóó! Mumlavóóó! Jířóóó!“
91
Medailonky autorů David Šváb *1983 Praha Studium na Literární akademii zakončil v roce 2008 s titulem Mgr., v současnosti pracuje jako sportovní novinář. Moje rodina je detektivními příhodami přímo pronásledována. O setkání mého praprapradědy se Sherlockem Holmesem jste si již přečetli. Podobné zážitky má ale každý mužský člen rodu Švábů. Prapraděda pomáhal četníkům řešit loupež, praděda za války pátral po zmizelém kamarádovi, děda se jako ministerský řidič podílel na hledání ministra a otec řešil případ německého podvodníka. Pro mě byla dosud největším detektivním počinem rekonstrukce praprapradědova dobrodružství, když jsem musel celý příběh složit jen z útržkovitých zpráv rozesetých po kronikách a korespondencích. Jen nevím, jestli se mám těšit na to, jaký opravdový detektivní příběh pro mě, jako dalšího z rodu Švábů, osud přichystal. Třeba vám o něm zase jednou napíšu.
92
Klára Mayerová *1986 Praha Vystudovala střední uměleckoprůmyslovou školu a nyní studuje na Literární akademii. Bibliografie: Světla ve tmě. In Tisíc jizev. Praha: Albatros, 2008. Rozhodla jsem se vypátrat, odkud jsem se tu vzala. Expertiza mléčného koktejlu u mé postele prokázala, že jsem savec. Má matka vzápětí odhalila, že jde o savce suchozemského – ve své výpovědi uvedla, cituji: „I olovo plave lépe než naše Klárka.“ Předmět doličný č. 2, moje večeře, potvrdila hypotézu, že jsem všežravec. Klíčovým důkazem se stal zimní spánek, ke kterému mám výrazné sklony. Mé podezření se potvrdilo. Rodiče podali ve věci mého původu křivou výpověď! „Přinesl tě čáp,“ tvrdili. To sotva. Jestli mě vůbec něco přineslo, byl to medvěd; pravděpodobně brtník, protože grizzly má alibi.
93
Zuzana Frantová *1984 Praha Vystudovala Gymnázium Na Pražačce (2003) a Literární akademii (2009, MgA.). Bibliografie: Medvídek. In Zuby nehty. Praha: Albatros, 2007. Noční bojovka. In Zuby nehty. Praha: Albatros, 2007. Zpěv mrtvé královny. In Tisíc jizev. Praha: Albatros, 2008. Děti ráje. Praha: Literární akademie, 2008. Detektivky miluju, ale detektiv nejsem. Každou chvíli se mi něco ztratí a neumím hledat. Proto si ztracený věci zase musí najít mě, pokud o to ovšem ještě stojí, když se k nim chovám tak strašně a nehlídám si je. Loni v zimě jsem ztratila šálu a rukavice a moc se mi po nich stýská. Kdybyste je někde potkali, pošlete je za mnou k Tlustý myši. Budu tam na ně letos v zimě čekat a každou další zimu taky. To kdyby jim to trvalo dýl, nemají přece nohy.
94
Ladislav Karpianus *1985 Plzeň Vystudoval v Plzni na střední průmyslové škole obor Technické Lyceum a v Praze studuje navazující magisterský obor Tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Vedle psaní knih se také věnuje psaní scénářů pro ČT a Novu. Bibliografie: Červené oči. In Zuby nehty. Praha: Albatros, 2007. Polichinello. In Zuby nehty. Praha: Albatros, 2007. Staré časy pirátské. In Tisíc jizev. Praha: Albatros, 2008. Velká kniha neobyčejných zvířat. Praha: Albatros, 2009. Už od malinka jsem byl nucen řešit drobné denní detektivní zápletky, to když jsem třeba ztratil sešit nebo zapomněl, kde jsem naposledy nechal vodovky. V zapomínání jsem byl vůbec nejlepší ze třídy (za zapomínání jsem ostatně vyfasoval i několik třídních a jednu ředitelskou důtku), a tak není divu, že jsem si své detektivní pudy tříbil den co den. Vrcholem pak bylo, když jsem došel do školní šatny a zjistil, že jsem zapomněl celou aktovku. V tu dobu jsem se definitivně rozhodl, že už se mi nechce hrát na detektiva a že si začnu všechno pečlivě zapisovat do poznámkového bloku. Od té doby nezapomínám a píšu.
95
Martin Strnad *1984 Uherské Hradiště Vystudoval střední průmyslovou školu v Uherském Hradišti a Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze (2009, MgA.). Živí se jako gamedesigner videoher. Bibliografie: Holka z výtahu. In Zuby nehty. Praha: Albatros, 2007. Za zdí. In Zuby nehty. Praha: Albatros, 2007. Vlasy, vlasy, vlasy, kolik je vás asi. In Zuby nehty. Praha: Albatros, 2007. Kvoj, syn Chánů. In Tisíc jizev. Praha: Albatros, 2008. Říkaj mi Strnad, nebo taky Martin, to je fuk. Potkáte mě v bazáči, jak dýluju levný gamesy, ani o tom nevíte. Jsem tichej chlápek, ale lidi mě maj rádi. Vobčas bejvám i normální, ale když zrovna nejedu na nějaký nový hře nebo nemlátím nějakou vyžilou korektorku svým posledním rukopisem, jsem zahrabanej pod štosem papírů plnejch halucinací. Sepisuju to pro tu sebranku, se kterou se pravidelně potkávám. Scházej se tam podobný typy jako já a vede to ženská, co se klidně protáhne i vodovodem. Drží nad náma všema úchylama voko. Všude a pořád. A proč tam chodím já? Jsem grafoman, těžkej případ.* *Poznámka vyžilé korektorky: Velmi zdařilá definice.
96
Tomáš Tvrdý *1984 Hodonín Vystudoval Centrum odborné přípravy technické v Uherském Brodě a Střední průmyslovou školu v Brně. Jeho zatím nejvyšším dosaženým vzděláním je maturita v oboru Umělecký rytec kovů a drahých kamenů. Nyní studuje Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze a působí jako externí redaktor časopisu ABC. Zastihl jsem pohraniční město Hodonín v Orwellově roce 1984 a nepřestal jsem s odhalováním místních záhad až do roku 2000, v němž spolehlivý zdroj s krycím názvem C. D. Payne podal jasné a výmluvné svědectví: „Mládí v hajzlu“. Nové důkazy mě zavedly do Uherského Brodu. Po následném odhalení Gaimanova Hvězdného prachu spěly další stopy až do moravské metropole, kde jsem také složil zkoušku dospělosti. Nenechal jsem se však obelstít křivými výpověďmi ani svědectvími. Věděl jsem, že ohledně mého života existuje mnohem víc nevyřešených záhad. Meyrinkův Golem v této záležitosti hovořil výmluvně – Praha je nejen srdcem Evropy. Zde také zatím na půdě Literární akademie shromažďuji dostatek důkazů. Když jsem v úzkých, poslouchám Zpěv drozda od Waltera Tevise, což mi dodává sil a připomíná mi mé poslání. Pátrání pokračuje.
97
Jiří Holub *1975 Žatec Studoval na hotelové škole a škole cestovního ruchu, později na Literární akademii Josefa Škvoreckého, kde získal titul Mgr. Bibliografie: Cedulka pro Jakuba. In Zuby nehty. Praha: Albatros, 2007. Chi chi chi. In Zuby nehty. Praha: Albatros, 2007. Markéta byla rychlejší. In Zuby nehty. Praha: Albatros, 2007. Návrat do tmy. In Zuby nehty. Praha: Albatros, 2007. Dohodnuto, dneska v noci. In Tisíc jizev. Praha: Albatros, 2008. Kolik váží Matylda? Praha: Knižní klub, 2009. Nejsem moc dobrý detektiv. Od té doby, co jsem někam založil prášek na snímání otisků, lupou omylem zapálil sousedovic dům a psa přiotrávil gulášem z muchomůrky, kterou jsem nechtěně zaměnil za žampion, vím, že se můj život musí odvíjet jiným profesním směrem. Jenže jakým? Pořád nevím, asi si na to budu muset najmout nějakého skutečného detektiva…
98
Slovníček detektiva ALIBI Důkaz neviny spočívající v prokázání nepřítomnosti na místě zločinu v době, kdy byl spáchán. BALISTIKA Věda zkoumající dráhu střely ze střelné zbraně. DŮKAZY Zdůvodnění pravdivosti, osvobozující nebo usvědčující z viny. DOLIČNÝ PŘEDMĚT Předmět nacházející se na místě činu nebo ten, který má spojitost s trestným činem. DAKTYLOSKOPIE Zkoumá otisky prstů. EXPERTIZA Znalecký posudek. FORENZNÍ BIOMECHANIKA Řeší pomocí výpočtu pád z výšek, zdali byl pád zapříčiněn jino u osobou, nebo vlastním přičiněním. KORUNNÍ SVĚDEK Nejdůležitější osoba podávající věrohodnou výpověď. KRIMINALISTICKÁ REKONSTRUCE Pachatel, obviněný nebo svědek popisuje a demonstruje, ja k k trestnému činu došlo. KRIMINALISTICKÁ BIOLOGIE A ANTROPOLOGIE Identifikace z lidských i zvířecích kostí, DNA, zachycení biologických stop – zuby, nehty, pyly rostliny. ODNĚTÍ SVOBODY Rozhodnutí soudu o umístění pachatele do nápravného zařízení (věznice).
99
PACHATEL Člověk, který spáchal trestný čin. PACHOVÁ STOPA Stopa, kterou kriminalisté zajistí pomocí psa. PACHOVÁ KONZERVA Textilní látka, uzavřená v konzervě, na níž je pachová stopa, vydrží až 3 roky. POLEHČUJÍCÍ OKOLNOSTI Zmírňují trest nebo trestu zbavují (např. neúměrná obrana z důvodu ochrany jiné osoby, věk blížící se mladistvému apod.). PROTOKOL Písemný záznam, který sepisuje vyšetřovatel během výslechu podezřelého, obviněného či svědka, nebo bezprostředně po něm. KORUNNÍ SVĚDEK Nejdůležitější osoba podávající věrohodnou výpověď. SOUDNÍ ZNALEC Osoba s příslušnou kvalifikací a praxí. Soudní znalec může vykonávat svoji praxi v mnoha oborech (lékařství, psychologie, psychiatrie atd.). TRASOLOGICKÉ STOPY Zajištění stop na místě činu, například otisků pneumatik vozidel, podrážek bot apod. TRESTNÝ ČIN Čin nebezpečný pro společnost, znaky jsou uvedeny v Trestním zákonu. Hodnotí se způsob provedení činu, následek a okolnosti, za kterých byl čin spáchán. TRESTNÍ ODPOVĚDNOST Člověk je odpovědný za trestný čin a je za jeho spáchá ní podle práva potrestán. Trestní odpovědnost začíná dovršením 15. roku. VRAŽEDNÁ ZBRAŇ Zbraň, kterou pachatel usmrtil svou oběť. 100
VYŠETŘOVACÍ VERZE Specifický kriminalistický prostředek, který se používá k poznání a dokázání objektivní pravdy v přípravném trestním řízení. Spočívá ve vyvození a prověrce všech opodstatněných domněnek (na základě shromážděných materiálů) jako reálně možného objasnění určitého faktu (faktů) a okolností vyšetřovaného trestního případu. Na základě vytyčené vyšetřovací verze se pak zaměřuje další postup činnosti vyšetřovacích orgánů
101
Ediční poznámka Naše vydání je zkrácenou verzí knihy Ruce vzhůru!, která byla sestavena paní editorkou Ivonou Březinovou a vydána nakladatelstvím Euromedia Group, k. s. – Knižní klub v roce 2009. Námi nezařazené povídky (Kateřina Hejlová: Vražda v lodní kajutě; Božena Štibingerová: Výstřel pro vítěze; Petra Poliaková: Tajemství za zdmi kláštera; Matěj Vavřina: Barabizna u hráze; Ilona Fryčová: Smrt v mamutí pasti) najde v případě zájmu laskavý čtenář tamtéž. Redakce MKP
102
Ruce vzhůru! Edice E-knihovna Sestavil Richard Olehla Redakce Jaroslava Bednářová Vydala Městská knihovna v Praze Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1 V MKP 1. vydání Verze 1.0 z 18. 11. 2016 ISBN 978-80-7532-427-6 (pdf)