Měšťanská zděná zástavba středověké Jihlavy (k současnému stavu poznání)

Měšťanská zděná zástavba středověké Jihlavy (k současnému stavu poznání)

Petr Hejhal – Petr Holub – Petr Hrubý – David Merta

Civic masonry buildings in medieval town of Jihlava (the current state ofknowledge) The paper summarizes the state of knowledge of the oldest masonry architecture from the view of archaeology and building-historical research. The study follows an earlier analysis of timber architecture. The opinions so far published rely on the research results of art history. The relation of the Jihlava houses to various building types was presented according to the current professional discussion. On the basis of particular house examples a model of building evolution up to the end of the 13 th century is shown in which three phases are identified: 1) wood and earth burgher houses and atypical buildings, 2) deep single-section houses with free passage, stone cellar and basement, and 3) stone hall houses on the entire width of a plot. Furthermore, the study also concerns the state of knowledge and appearance of the oldest stone buildings in the suburban area and in the mining settlement of Staré Hory (Old Mountains).

1. Úvod

Cílem příspěvku je shrnutí současného stavu poznání nejstarší zděné jihlavské profánní architektury z pohledu archeologie a stavebně-historického průzkumu. Studie volně navazuje na práci shrnující jihlavskou architekturu dřevěnou, resp. dřevohliněnou (srov. Hejhal – Hrubý 2005, 126–147). Jihlavská měšťanská architektura je tradičně ve středu zájmu všech badatelů, kteří se touto problematikou zaobírají. Doposud publikované názory se opírají převážně o výsledky uměnovědného bádání. Vzhledem k rozsahu architektonického fondu města, který patří k nejrozsáhlejším a zároveň nejzachovalejším v České republice, se však literatura paradoxně vrací k několika stále znovu prezentovaným domům (např. Dražan 1950; Šamánková 1953; Mencl 1971, Radová – Štiková 1977; táž 1991; Muk 1991; Mencl 1999). Poprvé se tuto problematiku komplexněji pokusil obsáhnout v roce 1981 A. Vošahlík (Vošahlík 1981). Naposledy je z hlediska uměnovědného komplexně publikován přehled měšťanských domů v práci B. Samka (Samek 1999, 71–85). Ta je, jak z textu vyplývá, bezděčným zrcadlem odrážejícím dluh vůči historickému fondu domů. Objektivní zájem míří převážně k pozdní gotice či renesanci. Renesanční domy, respektive renesanční vývojová fáze byla předmětem bádání naposledy publikovaným v článcích M. Hauserové (Hauserová 2001; táž 2002). Na jihlavských domech byla prezentována příslušnost k nejrůznějším typům staveb dle právě probíhající odborné diskuse. Pohled na nejstarší měšťanskou architekturu z hlediska archeologie přinesl článek z roku 2002, kde se autoři pokusili vyvodit závěry z výzkumu, který dle jejich názoru přinesl závěry poněkud odlišné od názorů předkládaných historiky umění (Kováčik – Merta 2002).

Obr. 1 Letecký snímek Jihlavy od jihu (foto archiv ARCHAIA Brno).

2. Historický a urbanistický vývoj

Počátky Jihlavy jsou neoddělitelně spojeny s hornictvím (srov. kap. 5). Obecně se soudí, že typické báňské město vzniklo v těžebním prostoru, přičemž prvotní obydlí se měnila ve „stabilní“ domy postupně. Shluková dispozice sídliště měla dle těchto hypotéz podstatně ovlivňovat i půdorysné rozvržení města. Další typ představuje město, kde se po určitém chaotickém období začala projevovat snaha o regulaci půdorysu spojená s likvidací předchozích důlních prací. Takto byl chápán i urbanistický vývoj Jihlavy (srovnej např. Hoffmann 1992, 508). V současnosti se však právě na příkladě Jihlavy ukazuje, že existuje ještě třetí vývojový typ. Je to město, které s těžebními areály prostorově nesouvisí, vzniká paralelně v nevelké vzdálenosti od nich, na „zelené louce“. Z území uvnitř městských hradeb dosud v Jihlavě neznáme jediný přesvědčivý doklad důlní těžby, jako je tomu např. v Kutné Hoře, Freibergu nebo v Bytomi (Frolík – Tomášek 2002, 101, obr. 2 a 104, obr. 5; Dallmann – Gühne 1993, 346, Abb. 3; Szydlowski 1993, 364, Abb. 2). Obdobně zde není doložena žádná z forem zrudnění jako jinde v jihlavském rudním revíru. Jihlavu je tedy možné chápat jako modelový příklad tohoto typu středověkého horního města.

190


Obr. 2 Jihlava – středověké jádro města s vyznačením lokalit zkoumaných archeologicky nebo stavebně-historicky a které přinesly poznatky o nejstarší kamenné zástavbě města. 1: Masarykovo náměstí 1 a 2 (radnice) 2: Masarykovo náměstí 60 3: nároží ulic Židovská a Palackého 4: Čajkovského 17 5: Brněnská 10 6: Brněnská 28 7–8: Husova 28–32 9: Joštova 11

3. Jednotlivé doklady kamenné středověké architektury uvnitř městských hradeb

1) Ve všech případech se jedná o výzkumy záchranné. Protože tempo rekonstrukce vnitřního města v posledních letech vzrostlo, přibylo i množství výzkumů, které v různé míře zachytily pozůstatky staveb a dalších struktur z počátků města. Zároveň musíme konstatovat, že dosud výjimečně vysoký archeologický potenciál Jihlavy každým stavebním zásahem neodvratně klesá.

Obr. 3 Stabilní katastr domovního bloku a jihlavské radnice z roku 1825.

Měšťanská zděná zástavba středověké Jihlavy

K založení města došlo v období 1240–1243. Významným prvkem v konstituci města je zakládací listina, která se však v případě Jihlavy nedochovala. Její datace patří před rok 1258 (Kejř 1998, 121). V závěru 40. let 13. století se formuje jihlavské městské a horní právo (Hoffmann 1959). V privilegiu z roku 1270 Přemysl Otakar II. udělil Jihlavě stavební řád (CDB V, č. 602). Mnohé informace jsou obsaženy také v tzv. formuláři Jindřicha Vlacha, kde je dochováno znění mnoha listin pro česká a moravská města. Tento pramen bývá podle zákazu přijímání vídeňských feniků kladen k roku 1270 (Jaroš 1995–1996, 38). Období mezi lety 1270 až 1278 je pro Jihlavu charakteristické upevňováním dosažených práv. V roce 1269 sem byl přeložen sklad zboží z Brodu (CDB V, č. 590). V roce 1272 král pronajal tavírnu a mincovnu měšťanům Jarošovi, Hartmundovi a Eberhardovi (Jaroš 1995–1996, 38–39). V této době také vrcholí a kvete důlní podnikání. Změnu přináší mincovní reforma Václava II., kdy se ražba mince centralizuje a přesouvá do Kutné Hory (Žemlička 1986, 223–227).

V souladu s obecnými znalostmi o počátcích našich středověkých měst, můžeme již dnes i v případě Jihlavy formulovat základní teze o charakteru její nejstarší zástavby. Vedle dosti kusých historických údajů, popřípadě údajů vzešlých z historicko-topografického studia městského areálu, jsou pro nejstarší období nejvýznamnějším zdrojem informací především archeologické výzkumy, jejichž počet vzrostl hlavně po roce 2000. 1) V případě vlastních staveb pak nelze opomenout stavebně-historické průzkumy (obr. 1 a 2). Ve všech případech je kladen důraz na nejstarší rozpoznanou zděnou architekturu na dané parcele. Následující katalog staveb se zabývá časovým horizontem závěru 13. století a stoletím následujícím. V případech, kdy nebylo možno situaci (např. Čajkovského 17, Masarykovo nám. 60, Joštova 11) přesněji archeologicky datovat (stratigrafická analýza, analýza nálezů apod.), opírá se rozbor o neexaktní metody (kunsthistorické), případně o stavební analýzu sledovaných konstrukcí domu (viz literatura NZ a SHP).

191



Masarykovo náměstí č. 1 a 2, rekonstrukce radnice Jedná se o komplex domů v severní části východní fronty náměstí (obr. 2:1; obr. 4–5; obr. 24). Komplex radnice byl v minulosti předmětem stavebně-historického bádání, jehož výsledky byly dílčím způsobem publikovány (Vošahlík 1981; Lancinger – Muková – Klazarová 1995; Lancinger – Muková – Klazarová – Jandusová 1995; Novák – Najdenova 1995; Samek 1999, 72). V roce 2004 zde proběhl poměrně rozsáhlý záchranný archeologický výzkum doprovázející celkovou rekonstrukci objektu (Hrubý 2005a). Blok 12 domů, v němž je radnice obsažena, v podstatě dodržuje středověkou parcelaci (obr. 3; obr. 23). Šířka parcel se pohybuje v rozmezí 7,6 až 17,5 m, nejčastěji pozorovaným rozměrem však je 9–10 m. V prostoru nynějšího domu č. 1 jsou integrovány tři původně samostatné měšťanské domy. Dům č. 2 pak představuje další primárně samostatnou stavbu (obr. 22). Úrovně přízemí všech čtyř samostatných středověkých domů byly vzhledem ke sklonu náměstí k jihu úměrně odstupňovány, i když rozdíly nivelet podlah nemusely být velké (obr. 22). Úroveň podlah v interiéru domů byla oproti terénu náměstí zvýšená. Výška gotického sedile v jižním domě v č. p. 1 dokládá, že přízemí bylo vůči povrchu náměstí téměř o tři čtvrtě metru převýšeno.

Obr. 4 Masarykovo náměstí 1 a 2 (radnice). Pohled z náměstí (foto archiv ARCHAIA Brno).

Obr. 5 Masarykovo náměstí 1 a 2 (radnice). Pohled do dvora (foto archiv ARCHAIA Brno).

Archeologické sondáže ve sklepích, přízemí a dvorním traktu radnice V následující kapitole jsou uvedeny stavební a archeologické situace (obr. 6 a 7; obr. 8–19), které jsou na základě vyhodnocení stratigrafie a nálezů, popřípadě na základě dendrochronologických analýz řazeny do 13.–14. století a které jsou přímou oporou pro vytvoření modelu stavebního vývoje sledovaných domů od počátků do konce 13. století (srov. Hrubý 2005a, 4–24, 27–31, 32–37). Deskripce archeologických situací je uspořádána od sklepů přes interiéry přízemí a končí dvorním traktem. Severní sklep v č. p. 1 Jedná se o místnost nepravidelně obdélného tvaru velikosti 9,1–9,3 × 4,7–5,1 m (obr. 7:A; obr. 8:A). Původně plochostropá místnost byla přibližně v polovině předělena kamenným lomeným pasem nesoucím zřejmě příčku v 1. nadzemním podlaží. Místnost byla zaklenuta kamennou valenou klenbou. V jihovýchodním rohu se nachází primární vstup do sklepa. Jeho šířka na bázi je dnes 1,2 m, původní nároží vstupní šíje je opatřeno hrubým žulovým armováním (obr. 9). Při bázi vstupu, který je zazděný kamenným lícovaným zdivem pojeným maltou, se nachází jedna řada prahových kamenů, asi 15 cm vysoká, prozrazující nejnižší schodový stupeň vstupní šíje, fixovaný na líc průčelí sklepa. Vstup přestal plnit svou funkci po přestavbě sklepa v době zaklenutí valenou klenbou. Relikt mladšího středověkého vstup do sklepa z náměstí byl dokumentován v sz. rohu místnosti. Jeho relikt byl zjištěn v podobě zesílených patek kamenného portálu. Tento vstup byl následně využit jako nástup do nižších pater sklepů pod náměstím (obr. 8:A). Jižní sklep v č. p. 1 Dokumentována byla západní část sklepa v místě někdejší vstupní šíje (obr. 7 a 8:B). Ta se nachází v jz. koutě místnosti, její délka dosahuje 4,5 m. V sousedním sz. rohu sklepa se nachází slepý výklenek šířky i hloubky 1,4 m, který mohl být v minulosti rovněž vstupem. Tento předpoklad podporují zjištění v průjezdu nad sklepem. Severní boční stěna vstupní šíje byla vybavena osvětlovací nikou rozměrů 52 × 50 × 51, umístěnou v těsné blízkosti portálu ve výšce 76 cm od podlahy svažité šíje. Dno, respektive komunikační povrch šíje byl tvořen sešlapanou hlínou (obr. 10). Sklep v č. p. 2 V této sklepní místnosti byla dokumentována opět vstupní šíje (obr. 7 a 8:C). Ta se nacházela v sz. koutě místnosti s vyústěním do průčelí domu směrem k náměstí. Prvkem indikujícím úroveň původního vstupu je relikt kamenného žulového portálu v severním boku šíje, složený ze dvou dílů, celkové délky 1,26 cm a šířky 26 cm. Pozoruhodným prvkem byla středověká stratigrafie s komunikační vrstvou na dně, která představuje relikt nejspíš nejstarší stavební fáze vstupní šije v období dřevohliněné konstrukce domu a sklepa (obr. 11).

192



Obr. 6 Masarykovo náměstí 1 a 2 (radnice). Půdorys domů s vyznačením archeologických situací. 1–4: dokumentované pohledy na zdivo 5–11: archeologické a stavební situace ze 13. století (srov. obr. 14).

Síň v severním křídle č. p. 1 Jedná se o místnost členěnou příčně masivním zdivem opatřeným gotickým kamenným portálem (obr. 6:1; obr. 14:1; obr. 15). Rozměry místnosti v průčelí, tedy vně portálu, jsou 3,6–3,9 × 4,8 m (výška 3,9 m), rozměry uvnitř domu za portálem pak 1,8 × 3,1 m (výška 2,6 m). V úrovni čelního líce stojícího zdiva s portálem byla nalezena koruna a posléze celé těleso zbytků tří předzákladů tělesa, které v zásadě odpovídají obecnému zjištění ve všech místnostech průčelí v přízemí všech radničních domů (obr. 6; obr. 23). Průjezd v severním křídle č. p. 1 Jedním z cílů bylo zjistit zdejší archeologickou situaci ve vztahu k absenci dosud známých a přístupných sklepů. Podle očekávání došlo k odkrytí čelního zdiva, které v těchto místech bylo opatřeno zajímavě koncipovaným, schodovitě odstupňovaným lícem (obr. 6:2; obr. 14:2; obr. 15). Za nejstarší archeologicky doložený prvek v sondovaném prostoru lze považovat uloženinu 0283, kterou lze charakterizovat jako komunikační nebo nánosová vrstva nasedající přímo na geologický podklad. Vrstva je zřetelně porušena stavebním výkopem pro zeď. Zřetelný je velký rozdíl mezi stratigrafiemi vně a uvnitř zdiva, které dokládají odlišný a samostatný vývoj v rámci interiéru stavby nebo jiného areálu touto zdí vymezeného a vnějšího prostoru, který ještě dlouho zůstával volným prostranstvím náměstí, popřípadě podloubím (obr. 20:2; obr. 22:1). Průjezd ve středním traktu č. p. 1 V souladu se zjištěním učiněným při sondážích ve sklepě pod touto částí místnosti byly v průčelí místnosti mezi nalezenou průběžnou zdí a nynější uliční čárou nalezeny relikty vstupní šíje v podobě bočních zdí smíšené kamenné a cihlové konstrukce, patřící jz. ze čtyř vstupů do uvedené sklepní místnosti (obr. 6:3; obr. 14:3). Zajímavá situace byla zjištěna v týlu čelní zdi, kde byl očištěn a zdokumentován kontakt s valenou klenbou sklepa (obr. 16). V hloubce okolo 70–80 cm pod aktuálním povrchem byla v týlu zdi zabudovaná menší osvětlovací nika velikosti 30 × 30 a hloubky okolo 35 cm. Její výška a umístění mimo rámec zaklenutí sklepa naznačují, že původní výška stropů sklepa byla odlišná. V jiném případě může být tato nika pozůstatkem vstupní šíje do sklepa.

193


Obr. 7 Masarykovo náměstí 1 a 2 (radnice). Půdorys sklepů s vyznačením archeologických situací (srov. obr. 8). A–C: zkoumané sklepy patřící nejstarší kamenné fázi domů, D–G: sklepy patřící do druhé fáze kamenné výstavby domů.


Síň v jižním křídle č. p. 1 V místnosti byla v celé šířce dokumentována kamenná čelní zeď. Zajímavý byl relikt valounové dlažby v sz. rohu místnosti, který byl charakteristický mírnou svažitostí směrem k jihu až jjv., což odpovídá přirozené svažitosti náměstí. Vzhledem k nejasnému vztahu k obvodovému zdivu v nynějším průčelí místnosti a tohoto zbytku dláždění nelze říci, zda se jedná o dlažbu interiérovou, nebo relikt zadláždění náměstí či prostoru podloubí v období středověku (obr. 6).

Průjezd v průčelí jižního křídla č. p. 1 Zde byl zjištěn segment zhrouceného stropu (obr. 17–18). Zde byla tímto požárovým horizontem překryta vstupní šíje dřevěného sklepa domu (tzv. zemnice), zasypaná jednorázovými zásypovými vrstvami (obr. 14:7–8). Vůdčím stavebním prvkem, zachyceným v celé délce průčelí obou radničních domů, bylo masivní nosné kamenné zdivo, indikující původní středověkou uliční čáru zdejších domů (obr. 6:7–8; obr. 14:7–8). Ve zkoumané místnosti byla jeho hmotou zaslepena uvedená vstupní šíje dřevohliněného sklepa domu. Zdá se, že se tak stalo v době, kdy byla původní vstupní šíje ještě otevřená. Není zde totiž žádný základový vkop a také čelní strana zdi je velmi precizně lícována od samého spodku (obr. 19). To znamená, že po výstavbě zdi byl prostor dodatečně dosypán a vyrovnán. Situaci možno interpretovat jako zánik vstupu do dřevěného sklepa domu, což souviselo s celkovou rekonstrukcí. V rámci té došlo k vybudování kamenného sklepního jádra, dále k vybudování kamenné čelní zdi i v nadzemní úrovni. Prostor před uliční čárou se stal prostorem náměstí buď pod vysutým patrem domu do ulice, nebo podloubím, opatřeným dřevěným plochým stropem (obr. 21:2). Dřevo na jeho stavbu bylo opatřeno po roce 1265 (Rybníček 2005). Pokud můžeme souvrství pod zbytky stropu považovat za přímo související s budováním podloubí průčelí domu, pak můžeme i celou stratigrafii považovat za uzavřenou právě po roce 1265. Toto datování možno opřít i o malý brakteát patřící mezi moravské ražby Přemysla II. Otakara (1253–1278), pocházející ze svrchní části stratigrafie (obr. 25:14).

194


Obr. 8 Detaily nálezových situací ve sklepích radnice č. p. 1 (A–B) a č. p. 2 (C).

Obr. 9 Radnice, severní sklep v domě č. p. 1. Východní strana (foto archiv ARCHAIA Brno).

Obr. 10 Radnice, segment zaniklého středověkého vstupu do jižního sklepa v domě č. p. 1 (foto archiv ARCHAIA Brno).

195



Petr Hejhal – Petr Holub – Petr Hrubý – David Merta Chodbový trakt do dvora v jižním křídle č. p. 1 Jedná se o chodbovou místnost rozměrů 9,3 × 2,3 m, zakončenou valenou klenbou, která spojuje sál přízemí s dvorním traktem (obr. 6:5–6; obr. 14:5–6). V minulosti zároveň sloužila jako přístup ke kapli. Zdejší stratigrafie mocnosti 55–76 cm, kterou možno podle keramiky klást do 13. století, byla ukončena segmentem částečně shořelé dřevěné konstrukce plochého stropu. Dendrochronologické datování spadá podle rozboru do roku 1264 (Rybníček 2005). Datování zásypů pod shořelou dřevěnou konstrukcí nejpozději do 60.–70. let 13. století umožňuje i brakteát Přemysla II. Otakara ve vrstvě s komponenty požáru, nacházející se v intaktním profilu v západní části místnosti (obr. 25:13). Vrstva se nacházela ve výšce okolo 70–80 cm od podloží a výškově i stratigraficky odpovídá uloženině pod segmentem shořelé dřevěné konstrukce. V závěru chodby byl objeven hromadný mincovní nález (obr. 25:9–12) ve vrstvě 0251, kterou lze charakterizovat jako nejstarší komunikační sídlištní vrstvu v hloubce 110 cm od aktuálního povrchu. K dalším archeologickým situacím, které můžeme považovat za současné, patří větší nepravidelně miskovitá jáma se soustavou kůlových jamek (obr. 14:5).

Obr. 11 Radnice, segment zaniklého středověkého vstupu do sklepa v domě č. p. 2 (foto archiv ARCHAIA Brno).

Obr. 12 Radnice, dvorní trakt. Segment zaniklého středověkého sklepa ve středním traktu č. p. 1 (foto archiv ARCHAIA Brno).

Přízemí č. p. 2 V přízemí sousedního domu č. p. 2 byly zkoumány oba přízemní trakty v průčelí (obr. 6:4). Dominantním stavebním prvkem v severní místnosti přízemí byla zaniklá vstupní šíje sklepa. V jižním chodbovém traktu bylo zachyceno těleso definující středověké průčelí domu, přičemž v jeho vnitřním jižním líci bylo sledováno provázané nároží s boční jižní zdí chodbového traktu. Zajímavým odkrytým prvkem bylo pokračování reliéfního vlysu raně gotického charakteru na jižní stěně chodbového traktu přízemí (obr. 14:4). Jedná se o prvek, který můžeme chronologicky i stylově přirovnat k sedile a reliéfu v sousedním domě č. p. 1 v jižním traktu. Sonda ve východní části dvorního traktu Mezi nejstarší archeologické prvky v sondě patří komunikační vrstva 141 cm pod aktuálním povrchem dvorního traktu. Původní terén 13. století, který tato vrstva představuje, byl jen nepatrně svažitý a výškový rozdíl mezi krajními body, kde byla vrstva zachycena, činí asi 26 cm. Ve východní části sondy byl jako nejstarší prvek identifikován objekt pravidelného, původně snad kruhového tvaru, vyhloubený do písčitě-jílovitého podloží. Jeho výplně tvořily hlinité kompaktní vrstvy, někdy s komponenty žáru. Dalším prvkem byl lineární žlab, jehož orientace odpovídala orientaci hlavní osy parcely (ZJZ–VSV). Žlab byl v kontaktu s horní východní hranou objektu. Důležitým zjištěním je superpozice kamenné zdi se žlabem, kdy jeho severní hrana je shodná se severním lícem zídky (obr. 23; obr. 14:9). Lze se domnívat, že žlábek je základovou rýhou pro vytyčení této zídky, jejíž funkce je neobjasněna. Rámcově lze oba prvky řadit do pokročilého 13. nebo 14. století. Vrstvy v oválném objektu 0522 obsahovaly zlomky vyzdívky tavicí pece se zvýšeným obsahem slitin mědi nebo drobné měděné slitky, dokládající tavbu barevných kovů. Podobně byly nalezeny strusky a slitky s obsahem mědi i stříbra v dalších vrstvách v této sondě.

196



Sonda západ – zaniklý sklepní trakt Sondou byly prozkoumány dvě, případně tři sklepní prostory umístěné vedle sebe ve směru ZJZ–VSV (obr. 6:10; obr. 13; obr. 7:G; obr. 21:1,G). Tento objekt je dnes jediným pozůstatkem přístavby náležející k nynějšímu domu č. p. 2, jejíž stáří neznáme, ale jejíž pozměněná podoba zde stála ještě v 19. století. Hloubka sklepů není až na střední trakt známa. Zde se podlažní úroveň, tvořená terciérním sešlapaným podložím, nacházela od koruny zdi a zároveň i od aktuálního povrchu v hloubce 3,4 m. Obr. 13 Radnice, dvorní trakt. Sonda se stavebním výkopem a základovým zdivem sklepa ve dvorním traktu domu č. p. 2 (foto archiv ARCHAIA Brno).

Sonda v severní části dvorního traktu Jedná se dokumentovanou rýhu pro kanalizaci v místě východu do dvora (obr. 6:11; obr. 7:E). V souladu se stavem na stabilním katastru (obr. 30) lze konstatovat, že zde byly sondovány zaniklé a zasypané interiéry blíže nespecifikovaných kamenných sklepů, jejichž konstrukce umožňuje datovat jejich vznik ještě do středověku. Rovnoběžně s hlavní osou dvora a s průběhem severního boku kaple zde byla v délce 5,3 m dokumentována kamenná nosná zeď s precizně lícovanou interiérovou stěnou. Výška zachovaného segmentu je 1,5 m, avšak nebyla bohužel dosažena základová spára. Koruna zdiva se nacházela již několik desítek cm pod aktuálním povrchem této části dvora. V hloubce 1,3 m od povrchu byla nalezena osvětlovací nika rozměrů 40 × 40 a hloubky 30 cm (obr. 12). Na jižním řezu sondy, tedy v úzké prostorové souvislosti se sousedním sklepením pod tzv. kaplí byl zdokumentován segment masivní kamenné klenby s lomeným obloukem, kdy nejvyšší šíře jím vymezené chodby či výklenku činí 2,8 m. Není bohužel jasné, zda se jedná o jediný sklep nebo více prostor, ani to, zda a na které ze stávajících známých sklepení byly tyto zaniklé sklepy napojeny a tedy jaký je poměr výšek jejich podlah vůči stávajícím sklepům (obr. 21:1,E). Sonda v závěru jižního traktu č. p. 1 Sonda přímo navazovala na vyústění chodby středního traktu (obr. 6:10), ve které byly nalezeny denáry fenikového typu a zhroucená dřevěná středověká konstrukce. Jižní strana sondy zachytila nosné zdivo, které je bokem sklepa, a hranicí mezi domy č. p. 1 a 2. V této sondě byl prozkoumán stavební výkop šířky okolo 70 cm a dosažené hloubky 1,1 m. Archeologický materiál v jeho výplních svědčí o jeho zavezení nejpozději v průběhu 14. stol. To by byla zároveň horní hranice datování sousedního sklepa. Na hraně stavebního výkopu se nacházely ještě dvě kůlové jamky. Zajímavý byl prostorový vztah základového a nadzemního zdiva. Základ byl vůči nadzemní konstrukci posunut k jihu, takže na severní straně líc základu podbíhal pod líc zdi nadzemní, zatímco na straně jižní líc základu byl stejnou měrou předsunut. Obě tělesa se od sebe lišila i konstrukčně. Základové zdivo bylo precizněji lícováno, spáry byly mělčí a použit zde byl i v průměru menší kámen než ve zdi nadzemní (obr. 13). Toto rozhraní v hloubce 1,2 m pod aktuální úrovní terénu můžeme považovat za úroveň povrchu v době výstavby nadzemního objektu v těchto místech.

197


Obr. 14 Radnice. Výběr archeologických situací 13. století. 1–2: průčelí severního domu č. p. 1 3: průčelí středního traktu č. p. 1 4: jižní bok chodby v č. p. 2

198


5–6: chodba do dvora v jižním křídle domu č. p. 1 7–8: jižní průjezd v domě č. p. 1 9: objekt 0522 v sondě ve východní části dvorního traktu domu č. p. 2



Při rekonstrukci domů v místě nynější radnice došlo k vybudování kamenného jádra a čelní zdi i v nadzemní úrovni. To dokládá vůdčí stavební prvek nalezený ve všech traktech přízemí, průběžná kamenná nosná zeď definující původní uliční čáru domů, utopenou v nynější hmotě domů v hloubce 5–8 m. Zajímavě bylo toto zdivo pojato v severním domě, kde jeho líc, vystupující nad tehdejší povrch, nebyl hladký a kolmý, nýbrž schodovitě odstupňovaný. Jeho průběh s nepatrným zakřivením spadal po přirozeném průběhu terénu. Obr. 15 Nadzemní líc kamenného zdiva v severním průjezdu domu č. p. 1 (foto archiv ARCHAIA Brno).

Obr. 16 Radnice, střední trakt č. p. 1. Osvětlovací nika (foto archiv ARCHAIA Brno).

Obr. 17 Pohled na jižní průjezd domu č. p. 1 se základovým zdivem na původní uliční čáře a zhrouceným dřevěným stropem (foto archiv ARCHAIA Brno).

199



Obr. 18 Jižní průjezd domu č. p. 1. Detail shořelé dřevěné konstrukce stropu (foto archiv ARCHAIA Brno).

Jak v průčelí přízemí radnice (jižní průjezd č. p. 1), tak v jejím dvorním závěru (chodbový trakt v jižním křídle č. p. 1) byly zjištěny stopy dřevěných stropů zhroucených v důsledku požáru. Vzhledem k přesné synchronizaci obou dřevěných konstrukcí je možno uvažovat o jejich soudobém vzniku, přičemž pravděpodobný je i zánik téhož požáru, jehož datum ale neznáme (první historicky známý požár 1353). Pak i většinu vrstev pod těmito zhroucenými stropy v přízemí můžeme považovat za důsledek systematické aplanace, která měla za úkol zvýšit úroveň terénu v rámci přestavby domů po roce 1265. Výsledkem byl ještě v průběhu 13. století vznik nového souboru budov s kamennými jádry.

Obr. 19 Jižní průjezd domu č. p. 1. Detail líce čelní zdi vsazené do vstupní šíje dřevěného sklepa (foto archiv ARCHAIA Brno).

200


Obr. 20 Radnice. První kamenná stavební fáze. 1: sklepy 2: přízemí

201



Obr. 21 Radnice. Druhá kamenná stavební fáze. 1: sklepy 2: přízemí

202



Obr. 22 Radnice. První a druhá kamenná stavební fáze, pohled.

203



Obr. 23 Masarykovo náměstí 1 a 2 s přilehlým prostorem. 1: zaniklý blíže nespecifikovaný areál v ploše náměstí 2–5: stavební hmota měšťanských domů a archeologické situace 13. století v areálu radnice

Obr. 24 Barokní kopie gotické fresky s vyobrazením přepadení Jihlavy v roce 1402. Ústředním motivem je trojice domů v místě radnice (foto archiv ARCHAIA Brno).

204




Obr. 25 Výběr zlomků prubířské keramiky: Sonda ve východní části dvorního traktu, vrstva 0155 v objektu 0522 (4); průčelí sklepa v domě č. p. 2, vrstva 0185, objekt 0524 (3); jižní průjezd domu č. p. 1 v prostoru vstupní šíje dřevohliněného suterénu domu, vrstva 0222 (8), vrstva 0223 (1), vrstva 0235 (2); vrstva 0236 (6); sonda v propoji za středním traktem č. p. 1, vrstvy 0303-0305 (7) a vrstva 0343 v sondě v závěru jižního traktu-5 (kresba E. Šamalová). Výběr mincí z hromadného nálezu feniků markraběte Přemysla Otakara (1247-1253) z vrstvy 0251 v chodbovém traktu do dvora v jižním křídle č. p. 1. Brakteáty Přemysla Otakara II (1253-1278), nalezené ve vrstvě 0225 v jižním průjezdu domu č. p. 1. 2: a ve vrstvě 0111 v chodbovém traktu jižní části domu č. p. 1. (foto D. Perlík, upraveno)

205

Měšťanská zděná zástavba středověké Jihlavy Masarykovo náměstí 60


Řadový dům č. p. 1320 na Masarykově náměstí 60 (obr. 2:2) stojí v severní frontě náměstí na úzké, hloubkově orientované parcele. Dům ve středověku náležel do čtvrté městské čtvrti, v historických zápisech je lokalizován na Horní rynk.

Obr. 26 Masarykovo náměstí 60. Nejstarší zděné konstrukce. 1: 2. NP 2: 1. NP 3: 1. PP

V literatuře nebyla dosud stavebnímu vývoji domu věnována pozornost. Pouze V. Mencl zmínil nepříliš přehlednou charakteristiku ve svém textu publikovaném dodatečně v roce 1999 (Mencl 1999, 57–70). V roce 2005 byl dům předmětem stavebně-historického průzkumu, který přinesl první důležité poznatky k jeho stavebnímu vývoji (Borský 2005).

206



Nejstarší zděná stavba o délce 23,5 m zabírala celou šířku parcely (při náměstí 8,00 m a na úrovni dvora 6,80 m). Středověký dům měl s největší pravděpodobností podobu částečně podsklepeného patrového jednotraktu s trojdílným (trojprostorovým) členěním. Otázkou zůstává možnost loubí. Tuto stavební fázi dnes dokládá sklep při náměstí, obvodové zdivo přízemí domu, částečně i uličního průčelí, příčka dělící třetí část domu a část příčky mezi prvním a druhým dílem. V patře lze této fázi přičíst obvodové zdivo v rozsahu třetího dílu domu. Sklep byl původně plochostropý, přístupný valeně klenutou vstupní šíjí ústící při západní parcelní zdi domu do jeho střední části. Jeho rozměry dosahují 9,00 × 6,70 m. Přízemí bylo rozčleněno na tři díly, které byly předěleny zděnými příčkami. O jejich vzhledu snad napovídají v celistvosti dochované příčky ohraničující třetí díl domu. V nich byly vyzděny centrálně umístěné hrotité pasy z cihel. Jako nejpravděpodobnější se jeví, že pasy byly ponechány volné a vzhledem k zastavění celé šíře parcely plnily funkci portálů průjezdu do dvora. Druhou možnost představuje řešení statiky zděného patra, které bylo pouze nad touto prostorou. Tomu by mohlo napovídat i to, že zadní pas byl zazděn a byl v něm vyzděn vstup s cihelným segmentovým záklenkem. Zazdívka má makroskopicky shodnou strukturu jako příčka s pasem. V tomto případě bychom však postrádali průjezd do dvora. Lze se domnívat, že střední a zadní díl měl pouze komunikční funkci. Přízemí bylo primárně plochostropé. 2) K tomuto období můžeme vztáhnout renesanční přestavbu datovanou na základě dendrochronologické analýzy stropních trámů přední světnice v patře.

V patře zůstalo ze středověkého domu zachováno obvodové zdivo zadní horní síně. I tato prostora byla plochostropá. Přední dva díly byly vyzděny z cihel v renesanci. Absence středověkého zdiva v tomto prostoru vede k domněnce, že tato část domu byla v patře buď roubená, nebo hrázděná. Úpravu interiéru dokládá primární vrstva roztírané omítky (malty) dochovaná v zadní místnosti patra. Dům zanikl požárem někdy v období pozdního středověku, což dokládají stopy požáru na takřka všech zděných konstrukcích včetně sklepa. Požár snad můžeme položit do období před rokem 1576. 2) Vrcholně středověký dům tedy představuje hloubkově orientovanou trojdílnou dispozici zabírající celou šířku parcely, otázku zůstává existence loubí. Typologicky se stavba vymyká všem předpokládaným typům. Pravděpodobně bychom ji mohli nazvat „průjezdovým domem na úzké parcele“. Výstavbu domu můžeme dle analogických situací zasadit někam do závěru 13. století, zánik pak do druhé poloviny 16. století. Z analogických situací v Jihlavě (např. Kováčik – Merta 2002; Hejhal – Hrubý, 2005) pak můžeme usuzovat, že zděnému domu předcházel starší dům dřevohliněný, jehož pozůstatky však nebyly ničím doloženy (obr. 26:1–3).

Nároží ulic Palackého a Židovská Lokalita se nachází v západní části historického jádra města (obr. 2:3). Terén se zde poněkud sklání směrem k jihu. Z rozboru situace vyplývá, že zkoumaná lokalita se nachází v prostoru původně souvislé fronty přináležící původně do ulice Židovská. Nestála ani na nároží, do této pozice se dostala až po provedení necitlivé sanace Palackého ulice v 70. letech 20. století. Z rozboru situace vyplývá, že lokalita se rozkládá v místě dvou samostatných domů respektujících středověkou parcelaci. V jádru parcely byla odkryta superpozice zahloubeného sklepa dřevohliněné stavby a kamenného sklepa pozdějšího zděného měšťanského domu. Tento objekt dokládal přítomnost zděné architektury nejpozději od pozdní gotiky. Sklep byl užíván až hluboko do novověku. Druhý suterén tohoto typu byl zachycen na řezu ve vzdálenosti několika metrů od předchozího, a to s orientací kolmo na průběh ulice Židovská. O něco mladší kamenný objekt byl prozkoumán na současné uliční čáře Židovská, kterou směrem do vozovky překračoval. Nálezová situace, jejíž zhodnocení komplikuje prostorová roztříštěnost prováděných prací, byla v celé ploše doprovázena sídlištním souvrstvím, které možno podle nálezů zařadit do 13., popřípadě počátků 14. století. Prvním zkoumaným objektem byla sklepní prostora uprostřed parcely. Jednalo se o klasický domovní sklep s kamennou nosnou zdí. Nebyly sice přesně zjištěny jeho půdorysné rozměry, toliko jeho nepravoúhlé nároží. Lícována byla pouze z vnitřní strany, přičemž vnější strana byla s největší pravděpodobností pouze přizděna ke stěně stavebního výkopu do podloží. Tento vnitřní líc byl v některých partiích konstrukce sklepa pravidelný a vertikální, v úseku západním byl však nepravidelný a vypouklý. Stavebně a chronologicky je poněkud nejasná situace se zaklenutým vstupem do nižších pater sklepů. Pozoruhodný byl zděný kamenný objekt na severním nároží parcely, na uliční čáře Židovská. Zde byly nalezeny relikty staršího kamenného objektu, který zřetelně zasahoval do prostoru této spojnice (obr. 27–28). Jeho rozměry byly dosti malé, takže možno uvažovat snad o vstupu do sklepních prostor, zaniklých při reparcelaci ještě ve středověku (Hrubý 2003).

207


Obr. 27 Domovní blok na styku ulic Židovská a Palackého. Nálezová situace.

208




Obr. 28 Domovní blok na styku ulic Židovská a Palackého. Detail dokumentovaného gotického sklepa (foto archiv ARCHAIA Brno).

3) První archeologické práce zde provádělo Muzeum Vysočiny Jihlava ve východní části parcely. 4) Toto označení se v průběhu novověku změnilo na Dolní řeznická (Untere Fleischhackergasse).

Čajkovského 17 Lokalita Čajkovského 17 se nachází v jihovýchodní části města (obr. 2:4) těsně při vnitřním hradebním pásu, a to v místě zákrutu ulice z původního průběhu ZSZ–VJV směrem k SV (obr. 30). 3) Svou šíří a celkovými parametry se sledovaná měšťanská parcela poněkud vymyká standardu, který je možné pozorovat u ostatních městišť v sousedství. Její šířka dosahuje dvojnásobku, z čehož lze usuzovat, že se původně jednalo o parcely dvě. Ulice Čajkovského nesla dlouho název platea Figulorum. 4) Zdá se, že tomuto středověkému označení by mohl odpovídat nález středověkých hrnčířských pecí na vnější straně hradební zdi, učiněný v 50. letech 20. stol. (Samek 1999, 78). Nalezeno zde bylo kamenné sklepní jádro, jehož datování je problematické, ale v každém případě lze hovořit o středověkém původu. Základním nedostatkem při jeho studiu je fakt, že nebyly přesně zjištěny jeho půdorysné rozměry, které můžeme dispozičně odhadovat na 6,3–6,8 m × 2,9 m. Čelo sklepního jádra respektovalo jižní uliční čáru Čajkovského. Zeď sama byla založena na vodorovném, ale členitě zvrásněném skalním zvětralém podkladě. Lícována byla pouze z vnitřní strany, přičemž vnější strana byla přizděna ke stěně stavebního výkopu (Holub – Hrubý 2002). Pojivem byla od vyšších partií sklepa nekompaktní malta, samotné založení bylo spojeno plastickými hlínami. Podlaha sklepa byla tvořena našlapanými uloženinami na podloží.

209


Obr. 29 Čajkovského 17. Nálezová situace.

210




Obr. 30 Čajkovského 17. Celkový pohled na lokalitu od východu (foto archiv ARCHAIA Brno).

Obr. 31 Čajkovského 17. Detail dokumentovaného gotického sklepa (foto archiv ARCHAIA Brno).

Brněnská 10 Dvoupatrový trojtraktový dům je situován v poměrně prudkém svahu na nároží dnešních ulic Brněnská a Lazebnická (obr. 2:5; obr. 33). Stavba zabírá celou šíři parcely. V přízemí je dochován pozůstatek dolní síně, dvoudílná komora, tunel do dvora. Na délce domu dosahuje převýšení okolního terénu ve směru sever–jih kolem 2 m. V průběhu dlouhého stavebního vývoje domu se také radikálně měnily nivelety podlah interiérů. V literatuře byla stavba doposud zmíněna jen přehledně, s důrazem na renesanci (Samek 1999, 78). Při rekonstrukci přízemí domu se uskutečnil záchranný archeologický výzkum, při němž byly dokumentovány i konstrukce zdí po snesení omítek (Holub – Merta 2002). Nejstarší zachycenou zděnou stavbu představuje střední místnost domu (14). Je podsklepena sklepem s kamennou valenou klenbou a dvěma okénky směřujícími do ulice Lazebnická. Jedná se pravděpodobně o zadní zděnou komoru náležící dřevohliněnému domu. Jeho stopy však výzkum přesvědčivě nedoložil. Následovala výstavba obvodové zdi v celém předpokládaném rozsahu domu v prostoru při této komoře, která byla následně zakomponována do novostavby a v příuliční části parcely, kde vznikl dům síňové dispozice. Komora tak plnila stále stejnou funkci. Zdivo bylo pojené písčitou hlínou (s. j. 921 a 922). V rámci západní stěny místnosti 01, v prostoru nově vzniklého mázhauzu, byla zachycena primárně vybudovaná odkládací nika s plochým kamenným překladem. Z konstrukce zdiva snad lze dovodit, že patro domu bylo přinejmenším částečně hrázděné (roubené). Relikty obou nejstarších stavebních fází stavby nesly známky propálení kamenů i pojiva následkem požáru. V pozdní gotice byla jižně od místnosti 14 vystavěna dvěma poli křížové klenby zaklenutá prostora 23. Oblouky klenby byly zachyceny primárně umístěné v západní stěně (s. j. 911), ve východní stěně místnosti byly zasekány do starší konstrukce zdi s. j. 921. Klenba byla vybudována z cihel formátu 31 × 14,5 × 7cm, pojených žlutobéžovou maltou. Členění prostoru 01 v příuliční části domu v této fázi zaniklo a průjezd se dvěma místnostmi trojprostorového domu byl propojen do podoby síňového domu. Pravděpodobně k této fázi patří sedile druhotně vložené do západní obvodové stěny místnosti 01. V nárysu zhruba čtvercový výklenek o straně cca 1 m byl segmentově zaklenut. Cihlový parapet sedile se nachází 0,5 metru pod současnou úrovní podlahy, podlaha této fáze domu byla zachycená až 1 metr pod současným povrchem. Zadní stěna sedile byla obložena dřevěnými prkny a taktéž na obvodové stěně s. j. 922 bylo mezi cihelnou podlahou a parapetem sedile zachyceno částečně dochované dřevěné obložení.

211


Obr. 32 Brněnská 10. Předpokládaný stavební vývoj domu.

1. Řez domem III. stavební fáze.

2. Předpokládané rozvržení domu III. stavební fáze.

3. Předpokládané rozvržení domu II. stavební fáze.

4. Předpokládané rozvržení domu I. stavební fáze.

212




Předpokládaný stavební vývoj v období středověku lze shrnout do tří horizontů. První horizont lze spatřovat ve východní místnosti zadní komory, kterou snad můžeme interpretovat jako „Steinwerk“, kamennou komoru dřevohliněného domu. Dům představoval hloubkově orientovaný trojtrakt na východní straně parcely. Druhou fázi pak představuje přestavba na síňovou dispozici. Tu dokládá nově vystavěné obvodové zdivo, které je na spáru přizděno ke komoře v celém rozsahu dnešního domu (pouze v jz. části bylo zničeno výstavbou zadní renesanční síně). Třetí etapu můžeme přičíst výstavbě klenuté místnosti přiložené jižně komoře. Následnost dokládá „násilné“ provázání klenby do obvodní východní zdi, se západní zdí místnosti je klenba současná (obr. 32:1–4). Obr. 33 Brněnská 10. Celkový pohled od východu (foto archiv ARCHAIA Brno).

Brněnská 28 Sledovaný dům je na tzv. císařském otisku stabilního katastru z první poloviny 19. století (1835) označen popisným číslem 143, přičemž parcelní popisné číslo je 208 a parcelní popisné číslo dvora pak pravděpodobně 39 (obr. 2:6; obr. 35). Podle středověké topografie je dům označován v rámci II. městské čtvrti číslem 57 (Hoffmann – Jaroš – Pisková – Svěrák 2000, mapa č. 20; Hoffmann 2004, 68). Šířka městiště na uliční čáře se pohybuje okolo 7,5 m, hloubka parcely činí 42,5 m. Při rekonstrukci domu se uskutečnil záchranný archeologický výzkum (Hrubý 2005b). Půdorysně lze dům charakterizovat jako dvoutraktový dům, jehož základem je v přízemí chodbový a síňový trakt. Jedná se o stavbu se základním patrem sklepů a se vstupem do nižších suterénních prostor a se třemi nadzemními podlažími. Podsklepena je pouze přízemní síň v týlu domu. Právě v tomto směru, jak se ukázalo, přinesl archeologický výzkum některé nové informace, které mohou obraz o stavebním vývoji domu v průběhu středověku a novověku významněji doplnit. Sklep se skládá z hlavní obdélné místnosti zakončené valenou klenbou, zpevněnou středovým pasem, a chodby se sníženým stropem, připojené na severní straně. Tato prostora slouží jako přístup ke schodišti a chodbě do nižších podlaží sklepa, nacházejících se pod přízemním chodbovým traktem domu. Sklep je osvětlen oknem v jižní kratší stěně. Byla zde zachycena nepříliš mocná, zato významná stratigrafie. Na nerovném skalním podkladu se nacházela tenká komunikační vrstvička vyplňující deprese ve skále. Na tomto horizontu se nacházela pravidelná dřevitá vrstvička s uhlíky, což umožňuje interpretovat situaci jako dřevěné trámy nebo fošny. Tato situace byla ještě převrstvena uloženinami o maximální mocnosti do 20 cm. Výše jmenované uloženiny byly velmi chudé na archeologický materiál, pouze výjimečně se nalezlo několik fragmentů vrcholně středověké keramiky. Stopově bylo nalezeno i několik úlomků výrazně tuhové keramiky 13. století, ta se do zkoumaného prostoru mohla dostat spíše druhotně. Pozoruhodné informace přináší sondáž v průčelí síňového traktu. Sonda zachytila část zánikových zásypů dnes již neexistující kamenné sklepní místnosti. U ní lze hypoteticky odvozovat od půdorysu a dispozice průčelní místnosti v přízemí podobný tvar a rozsah. Tento severní sklep, jehož kratší stěna by měla být fixována na uliční čáru, je pravděpodobně původní, tj. starší než dnes existující sklepní prostora v týlu domu. Nedořešena pak ovšem zůstává otázka vstupní šíje a vzájemného propojení s dnešním sklepem jižním.

213



Obr. 34 Brněnská 28. Předpokládaný stavební vývoj domu. 1: II. stavební fáze 2: I. stavební fáze 3. úroveň 1. PP

Na základě nálezové situace a analýzy plánů domu lze dospět k představě o základním vývoji domu. Nejstarší zděnou fázi můžeme spatřovat v hloubkově orientovaném jednotraktu. Jeho situování není zcela jednoznačné. Jako nejpravděpodobnější se jeví stavba zabírající celou šířku parcely. Domu by náležely části obvodových zdí a severní zeď současné zadní komory. Délku domu dokládá jižní zeď sklepa, která je oproti stejné zdi zadní komory posunuta mírně k severu, je tedy pravděpodobné, že vymezuje dům z jihu. Vzhledem k dispozici parcely, zvláště její šířky, můžeme uvažovat o tom, že primárně byla přístupná z týla, z dnešní ulice Čajkovského, kde v této době neexistovala zástavba (obdobně jako v případě okolních domů nebo u domu Masarykovo nám. 60). Druhou stavební fázi pak představuje vybudování síně a zadní komory. Síň sloužila zároveň jako průjezd do dvora. V této době můžeme usuzovat, že původní parcela byla rozdělena a přístup z týla už tedy nebyl možný (obr. 34:1–3).

Obr. 35 Brněnská 28. Celkový pohled od severu (foto archiv ARCHAIA Brno).

214



Husova 26, 28 a 32 Objekt se nachází v severní frontě domů Husovy ulice vymezené na jižní straně ulicí Husova, na severní straně ulicí Jana Masaryka a uličkou Křivá, která zároveň přiléhá k původní hradební linii, na východní straně ulicí Palackého (obr. 2:7). V průběhu let 2000–2001 se uskutečnil v Husově ulici záchranný archeologický výzkum vyvolaný přístavbou domu č. p. 28, resp. novostavbou č. p. 32 (Kováčik – Merta 2002). Akce zasáhla 3 městské parcely (č. 3362, č. 3363 a č. 3364), podařilo se při ní prozkoumat relativně rozsáhlou plochu. Výzkum odkryl kamenný sklep při ulici Husova a relikty středověkých kamenných zdí. Dokumentováno bylo i zdivo ve sklepích domu Husova 28. Nejstarší archeologický doklad stavební aktivity reprezentovaný reliktem dřevohliněného domu lze datovat do období kolem poloviny 13. století. Na tuto stavbu navazovaly časově mladší zděné suterény tří domů. Dům I se nacházel v ploše dnešní parcely č. 3364. Jako součást domu bylo interpretováno jihovýchodní nároží a zdivo vnitřní části východní obvodové zdi. Vzhledem k absenci dalších konstrukcí nelze rekonstruovat velikost stavby. Její stáří určuje stratigrafická pozice ve vztahu k okolním nálezovým situacím. Výkop zdí je zahlouben do středověké kulturní vrstvy datované keramickým souborem do období kolem poloviny 13. století. Této vrstvě v přední části parcely odpovídaly komunikační úrovně překryté sídlištní vrstvou „odpadního charakteru“. Do tohoto souvrství byla zahloubena ojedinělá sloupová jáma, kterou snad lze spojovat s nadzemní dřevěnou konstrukcí domu. Při uliční hranici parcely do ulice Husovy byla odkryta kamenná zeď, která byla interpretována jako parcelní. V prostoru parcely bylo doloženo i několik požárově destrukčních horizontů, ty však se stavbou nemůžeme jednoznačně spojit. Existenci středověkého zděného domu II dokládá zděný suterén lichoběžníkového půdorysu. Zdivo sklepa bylo subtilní (0,60 m silné), nasucho kladené. Z nadzemní předpokládané části domu nebyly zachyceny žádné pozůstatky. Vzhledem ke konstrukci sklepa se lze domnívat, že nadzemní podlaží domu byla dřevohliněná (hrázděná). Tuto domněnku snad mohou podepřít nálezy četných fragmentů mazanice ve stratigraficky mladších destrukčních vrstvách. Zánik (přestavbu) domu můžeme datovat někam k přelomu 14. až 15. století. Vlastní sklep byl využíván mladšími přestavbami. Při uliční čáře byla dokumentována parcelní zeď, navazující na jižní frontu sklepa. Obr. 36 Husova 26, 28 a 32. Nejstarší kamenná stavební fáze domů.

Pozůstatky domu III dokládá relikt jižní, rubové zdi sklepa tvořící dnes jižní hranici parcely 3361. Zdivo mělo totožný charakter jako u sklepa domu II. O půdorysu stavby snad napovídá současná parcelace. O nadzemní části domu III nevíme nic bližšího, lze opět předpokládat, že nadzemní část byla dřevohliněná. Období výstavby lze stejně jako u domu II položit rámcově do období 13.–14. století (obr. 36).

215



Husova 34 Objekt se nachází v severní frontě domů Husovy ulice vymezené na jižní straně ulicí Husova, na severní straně ulicí Jana Masaryka a uličkou Křivá, která zároveň přiléhá k původní hradební linii, na východní straně ulicí Palackého. Parcelace domů v tomto bloku je orientována na průběh Husovy ulice, domy Husova 26, Palackého 41, 43, 45, 47, 49, 51 a 53 jsou pak orientovány na ulici Komenského (obr. 2:8). V domě proběhl drobný archeologický výzkum vyvolaný pracemi doprovázejícími přestavbu objektu (Mráz 2003). Jako zásadní se jeví objevení kamenné nosné zdi, kterou lze interpretovat jako dvorní závěr jádra domu. Jedná se o oboustranně lícovanou kamennou zeď s kameny skládanými naplocho. V blízkosti zdi byly nalezeny kůlové jamky a torza mohutných nosných kůlů nebo pilot. Jedna z těchto pilot byla zakomponována jako ukončovací hrana do dvorního závěru zachyceného kamenného jádra a měla zásadní význam pro jeho datování. Dendrochronologicky spadá její stětí do rozmezí let 1247–1251, což by řadilo výstavbu kamenného jádra zhruba do 50. let. 13. století. Joštova 11 Dům je součástí severní linie ulice, východně od farního kostela sv. Jakuba. Ulice se v místě budovy pravoúhle lomí k jihu. Parcela domu je situována na východní část ostrohu kostela při městské hradbě (obr. 2:9). Stavba do zpracování stavebně-historického průzkumu (Sadílek 2003) nebyla předmětem podrobnějšího bádání, zmiňuje ji pouze B. Samek ve své práci (Samek 1999, 80). Dispozice domu vykazuje znaky složitějšího vývoje. Původ ve dvou primárně samostatných stavbách dokládá výškové členění i šířka domu. Západní polovina představuje dvoupodlažní podsklepenou dispozici, východní část je trojpodlažní (při zachování shodné výšky), nepodsklepená. Obr. 37 Joštova 11. Předpokládaný stavební vývoj domu. 1: 1. PP západní části domu 2: 1. NP

216



Komunikační osu domu tvoří klenutý průjezd ve východní části, procházející celou hloubkou. Východně průjezdu je úzký hloubkový trojdílný trakt. Západní část domu je rozdělena do hloubkového dvoutraktu. Jižní část zaujímá původně jediná prostora, na ni navazuje komunikační uzel domu, ke kterému je přiložena čtvercová komora. Komora výškovým členěním neodpovídá patrování ostatních prostor domu. Sklep pod západní částí představuje dvojice samostatných prostor spojených úzkou chodbičkou. Primární dispozici východního domu náležejí obvodové zdi a dělící podélná příčka. Podle půdorysného rozvržení domu a na základě analogií můžeme předpokládat, že se primárně jednalo o hloubkově orientovaný, pravděpodobně trojdílný trakt ve východní části a vedle něj situovaný průjezd. Datace výstavby nejstarší zděné fáze není ničím podepřena, domy tohoto typu jsou však doloženy již ze závěru 13. století. Kamenné zdivo domu se dochovalo v úrovni parteru. U domu můžeme pro nejstarší období předpokládat hrázděné nebo roubené patro. Dům si archaické rozvržení ponechal v podstatě až do dneška, neprošel žádnou přestavbou, která by jej dispozičně přiblížila právě módním trendům. Za nejstarší část západního domu můžeme považovat zadní komorou, její sklep a přízemí. Do stejného období snad lze přiřadit i západní obvodovou zeď a část průčelí. Původní rozsah komory dokládá podsklepení, severní stěna byla posunuta výrazně severněji. Je těžké rozhodnout, zda se jedná primárně o zadní komoru síňového domu nebo o severní část trojdílného hloubkového traktu. Pro druhou možnost nasvědčuje zalomení průčelí domu právě v místě, kde by byl k domu přiložen průjezd. V případě trojdílného traktu snad lze uvažovat o tom, že komora představovala jediný zděný díl, zatímco ostatní části domu byly hrázděné (roubené). Výstavbu této části domu s komorou můžeme přiřadit pravděpodobně závěru 14. století, což dokládá portál vstupu do sklepa situovaného právě pod zadní komorou. Komora byla pravděpodobně plochostropá, její zaklenutí pochází až z pozdní gotiky (obr. 37). 4. Archeologické doklady kamenné středověké architektury v areálu předměstí

Obr. 38 Jihlava, Havlíčkova ulice. Bývalé Špitálské předměstí s vyznačením zkoumané lokality na stabilním katastru.

Špitálské předměstí – Havlíčkova ulice Špitálské předměstí, jehož osou je Havlíčkova (dříve Špitálská) ulice, se nachází na severním předpolí hradeb (obr. 38) a bylo z jihlavských suburbií zřejmě nejstarší. Jeho poloha mezi předlokační osadou Jihlava a městem bývá někdy považována za doklad předlokačního původu sídliště. Tato domněnka však není podložena ani archeologicky, ani písemnými prameny. První zmínkou o existenci osídlení je listina z roku 1257, kterou byl jihlavské faře několika významnými měšťany včetně mincmistrů postoupen špitál sv. Alžběty. Doba jeho založení ani poloha není známa. Určitou spojitost se špitálem naznačuje existence kostela sv. Alžběty, který je doložen v roce 1400 a který byl zrušen v roce 1792. První zásah do jeho rozvoje znamenaly husitské války, během nichž bylo zpustošeno. V poděbradském a jagellonském období lze předpokládat obnovu na bázi předchozí středověké dispozice. Jihlavská předměstí se stabilizovala a kolem roku 1600 čítala kolem 200 domů. Druhým aplanačním obdobím byla třicetiletá válka. Opevňovací práce změnily konfiguraci terénu hlavně v zóně do 300 m od středověkých hradeb, kde byla opakovaně zjištěna stratigrafická situace odpovídající úplné likvidaci jakékoliv zástavby (Hejhal 2003b; Zatloukal 1998a; 1998b). Revitalizace předměstí nastala po rozhodnutí o likvidaci barokního opevnění po roce 1783. Tehdy se dispozičně navázalo na předbělohorský stav a došlo k napojení na zástavbu vnitřního města. Barokní a klasicistní předměstské domy byly masově bourány a přestavovány v první vlně industrializace Jihlavy v 19. století, sanační a stavební práce zdaleka největšího rozsahu zde proběhly v 70.–80. letech 20. století. Špitálské předměstí tak až na solitérní výjimky definitivně pozbylo svůj původní architektonický ráz. Při archeologickém výzkumu roku 2004 byly zdokumentovány zbytky kamenného domu (obr. 38). Zkoumaná plocha se nacházela na východní straně Havlíčkovy ulice, její severní hranici tvoří průchozí trakt mezi ulicemi Havlíčkova a Srázná, jižní hranici tvoří zeď sousedního komplexu budov. Archeologický výzkum zachytil zbytky kamenného domu, jehož existenci můžeme datovat do pozdního středověku. Odstraněním novověkých destrukcí a navážek byly odhaleny koruny kamenných zdí. Jednalo se především o zeď procházející ve směru Z–V. Byla postavena z lomového kamene a dosahovala šířky v průměru 0,9–1 m.

217


Obr. 39 Havlíčkova ulice. Archeologická situace a hypotetická rekonstrukce vrcholně až pozdně středověkého domu.

218




Při severním obvodu zkoumané plochy se podařilo nalézt relikt pálené čtvercové dlažby představující podlahu interiéru, takže známe formu i niveletu podlahy ve vrcholné a pozdní fázi existence stavby. Při severní straně jižní boční zdi se dochovaly zbytky valounové dlažby, umožňující představu chodbového nebo průjezdového traktu domu. Východní stranu objektu uzavírala, popřípadě přepažovala další kamenná zeď z lomového kamene, spojována převážně vápnitou maltou, jejíž mocnost však dosahovala 70–80 cm. Od podélného nosného zdiva byla oddělena spárou. Rohové přizděné sokly čtverhranného průřezu lze interpretovat jako jednoznačné pozůstatky zaklenutí síně v přízemí buď křížovou, nebo spíše valenou klenbou. Nelze vyloučit dodatečné vsazení soklů a vybudování klenby, jejichž datum však neznáme. Dům překrýval starší nálezové situace z přelomu 13. a 14. století, které jsou reprezentovány kulturními vrstvami, kůlovými jamkami a vydřevenou jímkou (obr. 39:1–4). 5. Archeologické doklady kamenné středověké architektury v areálu důlních osad

Jihlava-Staré Hory Další archeologicky zkoumanou středověkou aglomerací mimo hradby, ale s úzkým vztahem k městu je lokalita Jihlava-Staré Hory (Antiquus mons, Ultenperk, Uldenberg, Altenberg). Lokalita se v souvislosti s povolením těžby v zaplavených dolech poprvé uvádí roku 1315 (Altrichter 1924, 3). Informace o vývoji zástavby a o komunikacích obsahují historická mapová díla. Na vedutě z roku 1647 je severně od zkoumaných ploch I. a III. znázorněna zástavba vesnického charakteru v centru s blíže nespecifikovanou církevní stavbou (podrobně Hrubý – Jaroš – Kočár – Malý – Miháliyová – Militký – Zimola v tisku).

Obr. 40 Jihlava-Staré Hory. Celkový pohled na zkoumanou plochu hornického sídliště (foto archiv ARCHAIA Brno).

V současné době rozlišujeme plochy Staré Hory I.–III, přičemž doklady kamenné architektury poskytla v roce 2005 lokalita Staré Hory III., a to v podobě pozůstatků suterénu blíže nespecifikované stavby. Lokalita je ohraničená z jihu ulicí S. K. Neumanna vedoucí do Horního Kosova, z východu je limitována severním úsekem ulice Jiráskova, vedoucí okolo jihlavských mlékáren a na severu je limitována železniční tratí. Jedná se o poměrně plochý a rovný terén s velice nepatrným sklonem k severu až severovýchodu. Rozmezí nadmořských výšek lokality je 494–504 m (obr. 40). Při archeologickém výzkumu roku 2005 byl zachycen suterén domu s vnitřním kamenným vyzděním (obr. 41:1–3; obr. 42). Byl to zahloubený suterén obdélného až lichoběžníkového půdorysu s vysunutým vstupem (typ B2.1b podle typologie P. Vařeky). Vstup byl umístěn v rohu kratší stěny, vstupní šíje měla sedm schodů. Stěny objektu byly tvořeny nasucho kladenou kamennou zdí. Po odebrání kamenné konstrukce nebyly zachyceny žádné doklady kůlových konstrukcí, které by této konstrukci kamenné chronologicky předcházely, takže stavba byla již od počátku koncipována jako dům s kamenným jádrem. Maximální hloubka suterénu od zachované úrovně terénu byla 1,7 m. Vnitřní plocha suterénu představovala 10,1 m 2. Stavba byla prozkoumána celá. Je to zatím jediný doklad takové konstrukce domu v celém dosud zkoumaném areálu důlní aglomerace Staré Hory.

219


Obr. 41 Jihlava – Staré Hory. Stavba 5603 s kamenným sklepem (1–3). 4–5: Altenberg u Müsenu. Pokus o rekonstrukci hornických domů ze 13. století (podle Weisgerber 1999, 134–135, Abb. 78).

220


Petr Hejhal – Petr Holub – Petr Hrubý – David Merta 6. Závěrečná diskuse


Stavební horizonty nejstarších zděných domů V současné době můžeme na základě výsledků archeologických výzkumů a stavebně-historických průzkumů vývoj středověkých měšťanských domů v období vrcholného středověku (2. pol. 13. století, 14. století) rozdělit do tří výrazných stavebních horizontů. Navržená typologie staveb vyplývá z daného stavu poznání, nepředpokládáme, že je definitivní, a tudíž zahrnující celé případně uvažované spektrum. 1. horizont: dřevohliněné měšťanské domy a atypické stavby (casae, Nebengebäude) První stavební horizont představuje dřevohliněná architektura. Ta vzniká obdobně jako v jiných městech v době jejich založení. K tomuto stavebnímu horizontu náleží i výstavba zapuštěných nebo polozapuštěných několikapodlažních zadních zděných jednodílných komor (Steinwerk) přistavovaných k těmto domům. Jako pozůstatek zadní komory lze interpretovat nejstarší zděné jádro na Brněnské 10. I když v současnosti chyběj rozsáhlejší dokumentované situace, můžeme na základě analogií z jiných měst předpokládat, že i v Jihlavě vlastní stavby dřevohliněných domů představují hloubkově orientované trojdílné jednotrakty zabírající přibližně dvě třetiny šířky parcely. Jejich délka je různá. Prvotní dřevěné domy na území vymezeném městskými hradbami, zejména okolo náměstí a hlavních ulic, byly nejspíš hrázděné. Nejméně oba jižní domy v areálu radnice na Masarykově náměstí (č. p. 1 a 2) měly také sklepy, které byly rovněž dřevěné a přístupné z průčelí. Spáry ve stěnách a spoje mezi jednotlivými konstrukčními prvky byly důsledně vymazány plastickými hlínami. Takové měšťanské dřevohliněné domy poskytovaly obyvatelům díky konstrukčnímu i dispozičnímu řešení a díky vnitřnímu vybavení značný komfort a na poměry byly nepochybně honosné. Zodpovědět otázku, kdy první dřevěné měšťanské domy a další stavby ve sledované části náměstí začaly vyrůstat, je na základě archeologických nálezů nesnadné. Nejstaršími skutečně datovatelnými artefakty jsou stříbrné mince z poloviny 13. století (obr. 25:9–12). Nelze tedy než se opřít i o prameny písemné a výstavbu domů se vší zodpovědností posunout nejdříve do 40. let 13. století či krátce před polovinu tohoto věku. Spolu s touto první generací dřevěných domů se v severní části náměstí vyskytoval také komplex staveb specifických forem a nejspíš i funkcí (obr. 23:1). Tento okrsek, zkoumaný v roce 2002, nerespektoval rozměření měšťanských parcel, vykazoval stopy metalurgické činnosti, především železářské a byl na měšťanské domy v místě nynější radnice jednoznačně úzce prostorově vázán. Ještě v průběhu 13. století však byl stržen a jednorázově aplanován, přičemž nelze vyloučit, že se tak stalo v době, kdy nejstarší dřevěnou podobu nedalekých domů nahradila nejstarší architektura kamenná. A dost možná, že právě tyto nestandardní a menší stavby objevené roku 2002 na náměstí byly oněmi boudami či baráky (casae), jejichž život oficiálně ukončil v roce 1270 Přemyslův stavební řád. 2. horizont: hloubkové jednotraktové domy s volným průjezdem, zděným sklepem a přízemím Druhý stavební horizont představují zděné, hloubkově orientované trojdílné jednotrakty. Na příkladu archeologického výzkumu radničního komplexu v severní části náměstí můžeme říci, že nejstarší zděná architektura vzniká velmi časně, avšak nikoliv jako jednorázový trend. V mnohém se dřevěné konstrukční prvky zejména ve vyšších nadzemních podlažích dlouho udržely. V případě této stavební etapy se v podstatě jedná o prostorově stejně řešené stavby jako v předešlém období, pouze dřevohliněný stavební materiál je nahrazen kamenem, popřípadě cihlou. Tyto stavby dokládá první zděná fáze domů v radnici a oba domy na Joštově 11. Je zřejmé, že tak jak po přestavbě nejstarších dřevohliněných domů zůstala zachována jejich původní dispozice, zůstaly stále funkční i volné boční průjezdy z náměstí, oddělené od fóra kamennou zdí s průjezdy (obr. 20:2; obr. 22:1). Zvláštní případ představuje dům na Masarykově náměstí 60, kde stavba zabírala celou šířku parcely. Pravděpodobně obdobnou stavbu představuje Brněnská 28. U obou domů existuje předpoklad, že jejich parcely byly prvotně přístupné z týlu a průjezd tedy nebylo zapotřebí budovat. Je pravděpodobné, že do těchto domů byly případně zakomponovány starší zadní zděné komory. V Jihlavě však takováto situace nebyla jednoznačně doložena. Počátek tohoto stavebního horizontu můžeme přičítat na vrub požárům, případně druhé či třetí generaci obyvatel, která potřebovala zásadněji rekonstruovat původní dřevohliněné stavby. Rámcově jej můžeme přiřadit 3. třetině 13. století. V případě radničního areálu stanovuje počátek této stavební fáze dendrochronologický rozbor zhroucené dřevěné konstrukce stropu, který se vzájemně respektoval s kamennou čelní zdí jádra domu (obr. 18, srov. kap. 3). Analýza datuje sražení dřeva do období po roce 1265. Pokud tedy aplanační souvrství pod zhrouceným stropem v přízemí souviselo s přestavbou domu, pak můžeme zánik dřevěného sklepa vztáhnout právě k tomuto datu. Nejpozději do konce šedesátých let tak byla v tomto případě dřevěná jádra domů nahrazena zděnými a v průčelí se objevilo vysunuté patro domu. 3. horizont: zděné síňové domy v celé šíři parcely Třetí stavební horizont je spojen s výstavbou síňových domů. V tomto období dochází k zásadní změně dispozice nadzemních částí. Ze starších staveb jsou ponechány pouze suterény, případně obvodové zdi a části zdí, které mohly být konstrukčně využity novostavbou. Dům zabírá celé čelo parcely v rozsahu celé hloubky stavby. Jedinou „uzavřenou“ prostoru parteru tvoří podsklepená zadní síň (jedno- nebo dvoudílná), která je většinou vystavěna na opačné straně parcely, než jsou ponechané sklepy starší fáze. V této stavební fázi je také budováno loubí. Ze starších sklepů jsou do náměstí (ulic) nově proraženy vstupní šíje, které jsou řešeny tak, aby ústily až před loubí. Tuto situaci názorně dokládá vstup do sklepa domu 3 v radnici, kde je základ sloupu loubí vystavěn jako nedílná součást severní strany nově proražené vstupní šíje. Stavby tohoto typu jsou v Jihlavě zastoupeny poměrně hojně. Z těch námi popsaných to jsou domy obsažené v radnici, Brněnská 10 a pravděpodobně i Brněnská 28 a západní dům Joštova 11 (obr. 21:2; obr. 32, 34 a 37). Síňové domy snad vznikají ještě před rokem 1300, což dokládají dochované architektonické články. Domy tohoto typu jsou doloženy např. ve Znojmě, Třeboni (Muk – Urban 1988, 98–99). Tato půdorysná dispozice přetrvává přinejmenším až do renesance, kdy se objevují nové typy domů, respektive modifikace stávajících (dům s vysokou síní apod.).

221

Měšťanská zděná zástavba středověké Jihlavy 5) Rovněž s plochými dřevěnými stropy. 6) Další příklady gotických jihlavských domů s průjezdy a gotickými sedile, např. Masarykovo náměstí 4, 13, 44, domy s podloubím na základě fresky v kostele Nanebevzetí Panny Marie viz Hlobil – Hoffmann 2003, 150–151 obr. 2, č. 12, 152 obr. 3.


V tomto období na méně významných místech snad přežívají stavby koncipované již ve druhém stavebním horizontu (východní dům Joštova 11) a stavby, které nemohly být z dispozičních hledisek ani jinak řešeny (Masarykovo náměstí 60). Archeologické výzkumy v areálu radnice (č. p. 1 a 2) přinesly i doklady kamenné zástavby dvora, 5) kterou nelze zcela spolehlivě datovat, avšak jejíž příslušnost k této fázi měšťanského domu je velmi pravděpodobná. Nezodpovězena zůstává otázka vzniku sedilií v průjezdech domů. 6) Na základě výše prezentované představy můžeme konstatovat, že vrcholně středověký měšťanský dům se vytvářel postupně a dlouhodobě. Vývoj postupoval od jednoduchého (hloubkově orientovaný jednotrakt) ke složitému (síňový dům, v mladších obdobích se zadním stavením). Prostorový rozsah a můžeme dodat, že i vzhled obydlí ve městě, souvisel zcela jistě se sociálním postavením stavebníka. Tyto závěry odpovídají poznatkům, které již byly v minulosti řečeny i v souvislosti s průzkumem jiných středověkých měst (např. Muk 1987; Velímský 1995, 75). Úloha domů v severní části náměstí v procesu výroby stříbra a ražby mince Na příkladu Jihlavy je možné vedle vlastního stavebního vývoje demonstrovat i studium úlohy a funkcí jednotlivých měšťanských usedlostí v důlní ekonomice Jihlavska. Při výzkumu a jeho vyhodnocení byla věnována pozornost stopám metalurgie spojené se slévačstvím, prubířstvím, popřípadě kovářstvím a samozřejmě mincovnictvím. Nejnovější výzkumy ukazují, že produkce stříbra ve 13. století probíhala nejen na dolech a hutích v okolí města, nýbrž i v jeho srdci. Nejvíce dokladů barevné metalurgie za současného stavu výzkumu pozorujeme právě v severovýchodní části Masarykova náměstí a na lokalitě Joštova 8 (Hejhal 2003 a Hrubý 2002; Malý 2004, 22–23; Hrubý – Malý v tisku). Určité možnosti nabízí jihlavský stavební řád z roku 1270. Ustanovení o strhávání staveb bývá považováno za doklad přetrvávající chaotické zástavby z dob lokace. Podle něho mohou být domy stavěny, pouze jsou-li městu k užitku. Naopak mohou být strženy domy, které jsou městu ke škodě. Interpretace je založena na výkladu pojmu casa. Pokud je vykládán jako dům, pak lze privilegium chápat skutečně jako reakci na problém zástavby z doby počátků města (Kuthan 1993, 183, 186–187). Jiný výklad připouští, že casa označuje dílnu či přímo tavírnu. Pak by se jednalo o opatření, které má za úkol kontrolovat produkci kovu (srov. Kejř 1998, 180, 240). Mimo jiné by to znamenalo více tavíren v areálu hradeb ve 13. století. Z výzkumu radnice pochází ze situací 13. století kolekce strusek, které lze interpretovat jako odpad při hutnění polymetalických rud. Dalšími doklady jsou fragmenty vyzdívek pecí. Jinou indicií výroby barevných kovů představují drobné slitky nalezené v uloženinách, kam se dostaly postdepozičními procesy jako odpad z výroby. Většinou jde o odpad výroby mědi či bronzu, v jednom případě možná přípravy mincovní slitiny. Významnou kategorii představuje i technická keramika (obr. 25:1–8), kterou můžeme rozdělit tavící tyglíky a kupelační misky (Hrubý – Malý – Militký 2005; tíž v tisku). Významný posun ve studiu mincovní činnosti ve 13. století znamenal hromadný nález osmnácti mincí v přízemí domu č. p. 1 (obr. 25:9–12). Nejpočetněji je zastoupen jediný typ moravského denáru fenikového typu ražený Přemyslem Otakarem jako markrabětem moravským (1247 až 1253). To samo by mohlo být indicií místního původu mince. Druhou skupinu představují neurčitelné ražby a třetí pak neražené mincovní střížky (Militký 2005; Hrubý – Malý – Militký 2005). Mincovní nález lze považovat za zatím nejvýznamnější přínos k lokalizaci zdejší mincovny. Přihlédneme-li k archeologické situaci a stavebnímu vývoji do 70. let 13. století, můžeme s určitými výhradami uvažovat o domovním a dílenském komplexu, který v důlní a hutní ekonomice města plnil úlohu jednoho z finálních výrobců mincovního kovu, úlohu výkupu a úložiště stříbra a spolu s prubířstvím i úlohu ražby mince. Nejstarší podoba středověkého domu v areálu Špitálského předměstí Dokumentované stopy kamenného domu jsou v současné době jediné známé doklady středověké architektury z prostoru jihlavských předměstí. Počátky domu lze se značnou opatrností klást nejdříve do rozvinutého 14. století, ale jeho vrcholný vývoj, dokumentovaný výzkumem, je spíše vymezen až pohusitským obdobím a třicetiletou válkou. Objekt můžeme rekonstruovat jako nepodsklepený jednotraktový dům s průjezdem. Do úrovně prvního nadzemního podlaží lze předpokládat kamennou zděnou konstrukci, přičemž síňový trakt byl, byť v pozdějším období existence domu, zaklenut. Pokud měl dům další nadzemní podlaží, pak se lze přiklonit spíše k variantě hrázdění (obr. 39:4). Detailnější informace k uspořádání a funkci zděných i dřevěných staveb na předměstské parcele či o nadzemní podobě předměstského domu nejsou za stávajícího stavu výzkumu jihlavských předměstí k dispozici. Představu o podobě a rozvržení předměstské parcely umožňuje mnohem více než někdejší Špitálské předměstí sousední Křížové. To je lépe zachováno, především díky poklesu významu a pozvolné pauperizaci umožňující v některých případech zachování relativně autentického stavu. Parcely jsou zde obdélného protáhlého tvaru, se šířkou cca 9–13 metrů. To vcelku odpovídá rozměrům městských parcel uvnitř hradeb. Stavby s kamennými sklepy na Starých Horách – domy, či kůlny? Archeologický výzkum na lokalitě Staré Hory u Jihlavy, který probíhá od roku 2002, přinesl doklady již 19 zahloubených staveb a dvou staveb čistě nadzemní konstrukce. V naprosté většině se jedná o stavby dřevěné nebo lépe řečeno dřevohliněné konstrukce (Hejhal – Hrubý 2005; Hejhal – Hrubý – Malý 2006). Pouze v jednom případě, u stavby 5603, můžeme mluvit o zděném kamenném sklepním jádru. To je rozměrově a morfologicky téměř identické s jinak běžnými suterény dřevohliněnými, tzv. zemnicemi. Analogické objekty tohoto typu nacházíme na lokalitách považovaných za pokusy o lokaci města, z nichž u nás můžeme jmenovat např. Staré Mýto (Richter – Sigl 1987; tíž 1989). Jiným příkladem je lokalita Sekanka u Hradišťka u Davle, považovaná za hornickou osadu se znaky raného městského organismu (Richter 1982; Klápště 2005, 370–373, 377). Patří sem i lokalita Starý Žďár, která je v současnosti také zkoumána (Zatloukal 1999). V hornických aglomeracích

222



Obr. 42 Jihlava-Staré Hory. Stavba 5603 s kamenným sklepem (foto archiv ARCHAIA Brno).

v Německu se takovým typem staveb setkáme třeba na lokalitě Altenberg u Müsenu (Dahm – Lobbedey – Weisgerber 1998) nebo na lokalitě Geissmättle poblíž Sulzburgu ve Schwarzwaldu (Goldenberg – Steuer 2004). Poněkud odlišnější typ staveb, který je i jinak interpretován, se nachází v alpském středověkém důlním středisku Brandes ve Francii (Baily – Maitre 1994; táž 2002). Současné představy vzhledu dřevohliněných staveb s kamennými základy se opírají o archeologické situace tu lépe, tu hůře zachované. Problém představuje fakt, že jejich pozůstatky známe jak z prostředí města, tak z vesnic nebo předlokačních osad, a i když se archeologicky projevují podobně, jejich podoba mohla být a nepochybně byla odlišná. U důlních osad se pokusy o rekonstrukci podoby nedochovaných nadzemních částí těchto staveb pohybují mezi dvěma extrémy. Jednoduché dřevohliněné stavby se suterénem připouštějí výkladů více (srov. Schwabenicky 1997, 573, Abb. 4; Dahm – Lobbedey – Weisgerber 1999, 102–103, Abb. 54, 55), avšak nejčastěji jde o konstrukčně jednoduché stavby opatřené sedlovou střechou. Takto jsou rekonstruovány stavby na důlních lokalitách Bleiberg-Treppenhauer v Krušných horách (Schwabenicky 1997, 35). Na straně druhé se připouští i vícepatrové budovy hrázděné konstrukce, někdy dokonce až věžovité, jako třeba na středoněmeckém Altenbergu u Müssenu (obr. 41:4–5). U budov s kamenným jádrem musíme s vyspělejšími konstrukcemi a většími statickými nároky počítat zcela jistě (Weisgerber 1999, 134–135). Jakkoliv je oprávněné z okruhu měšťanských domů obytné a víceúčelové stavby z vrcholně středověkých důlních osad vyloučit, nelze tento problém z dalších úvah a studia zcela vypustit. Rozvinutá důlní, úpravnická a hutní osada Staré Hory v době vrcholící prosperity jihlavské těžby ve 2. polovině 13. století v sobě vedle sociálních a stavebních prvků rustikálního světa integrovala také zvyklosti převzaté v městském prostředí. Příčinou byla jistě samotná bezprostřední blízkost rostoucího královského města (2000 m). Nájemci dolů či důlní a hutní specialisté, kteří nevlastnili městiště s domem v Jihlavě, mohli v některých případech obývat budovy, jejichž přímým předobrazem byl měšťanský gotický dům. Určitou roli zde mohl hrát i fakt, že obyvatelstvo pracující v důlním a hutním průmyslu, přicházelo z hornických, převážně německých lokalit, které samy byly z právního hlediska horními městy, třebaže menších rozměrů. Díky mimořádně velkolepé lokaci královské Jihlavy mimo těžní areály k završení podobného urbánního vývoje na Starých Horách nedošlo a zdejší život se v následujících letech řídil nikoliv městskou, nýbrž ryze horní legislativou. Přesto můžeme v některých ohledech, jako třeba uspořádání staveb, o náznacích urbanismu hovořit. Ve své podstatě to znamená, že vedle předpokládané většiny spíše prostších dřevěných staveb, s jejichž rekonstrukcí si archeologie neví do důsledku úplně rady, můžeme u některých budov, byť třeba menších rozměrů, předpokládat stejné architektonické a dispoziční pojetí jako u skutečného měšťanského domu v hradbách. Jiným specifikem důlní osady na Starých Obr. 43 Letecký snímek Jihlavy od západu (foto archiv ARCHAIA Brno).

223



Horách je i pozoruhodně pestrá a bohatá hmotná kultura (oběživo, zámky, klíče, stolní sklo). Základem této zvláštnosti byl nepochybně zvláštní právní a sociální status středověkého hornického obyvatelstva, což dovoluje vyslovit domněnku, že napodobení životního stylu měšťana se u movitějších a výše postavených obyvatel aglomerace odehrávalo i v rovině vybavení domácnosti. Méně je architektonické přiblížení starohorských staveb soudobým měšťanským domům pravděpodobné v případech, kdy dlouhodobými nájemci důlních pozemků byli plnoprávní měšťané z Jihlavy nebo jiných měst, kteří měli své domy uvnitř městských hradeb a kteří zájem na budování honosnějších a stálých obydlí na Horách neměli. V těchto případech zdejší stavby sloužily převážně jako skladovací a dílenské objekty obývané přechodně. Předložený příspěvek je souhrnem dosavadních výsledků studia stavebního vývoje jihlavských měšťanských domů v období, které bezprostředně navazuje na první dřevohliněnou fázi výstavby města. Poprvé se dotýká i otázky nejstarších kamenných staveb (domů) v areálech mimo jihlavské hradby, což je v případě hornických aglomerací v blízkosti města zatím jen stěží srovnatelný fenomén. Navrhovaný model vývoje jihlavských domů zhruba do poloviny 14. století vychází ze současného stavu výzkumu. Stavby zahrnuté v příspěvku zahrnují jen malý zlomek historického domovního fondu města. Je tedy pravděpodobné, že v rámci navržených stavebních etap budou v budoucnu rozpoznány i jiné typy a formy domů (např. věžový dům nebo jiné atypické dispozice). Závěrem lze opětovně konstatovat, že kombinovaná metoda studia, integrující destruktivní postupy (archeologie) s nedestruktivními (stavebně-historický průzkum), je jediná možná cesta výzkumu staveb obecně. Její možnosti a perspektivy představují velký příslib pro budoucí výzkum měst.

Prameny a literatura

BAILY – MAITRE, M. CH., 1994 Brandes et les mines dargent du Dauphin au moyen-ge. Paris. BAILY – MAITRE, M. CH., 2002 Largent. Du minerai au pouvoir dans la France médiévale. Paris. BORSKÝ, P. 2005 Dům č. p. 1320 na Masarykově nám. č. 60 v Jihlavě. Stavebně-historický průzkum. CDB I–IV Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae I–IV. (Friedrich, G. a kol. ed.). Praha 1904–1965. DAHM, C. – LOBBEDEY, U. – WEISGERBER, G. 1998 Der Altenberg. Bergwerk und Siedlung aus dem 13. Jahrhundert im Siegerland. Bonn. DALLMANN, W. – GÜHNE, A. 1993 Archäologische Belege zur Frühzeit des Bergbaus und des Hüttenwesens im Revier Freiberg/Sachsen. Steuer, H. – Zimmermann, U. (Hrsg.): Montanarchäologie in Europa. Berichte zum internationalen Kolloquium „Frühe Erzgewinnung und Verhüttung in Europa“ in Freiburg in Breisgau vom 4. bis 7. Oktober 1990. Sigmaringen, 343–352. DRAŽAN, V. 1950 Gotický a renesanční městský dům z jižních Čech a Moravy. Zprávy památkové péče 10, 129–160.

224

FROLÍK, J. – TOMÁŠEK, M. 2002 Kutná Hora. Příspěvek archeologie k nejstarší topografii a komunikačnímu schématu města. Buśko, C. – Klápště, J. – Leciejewicz, L. – Moźdioch, S. (eds.). Civitas et villa. Miasto i wieś w średnioweiecznej Europie środkowej. Wrocław – Praha, 99–106. GOLDENBERG, G. – STEUER, H. 2004 Mittelalterlicher Silberbergbau im Südschwarzwald. Markl, G.– Lorenz, S. eds: Silber Kupfer Kobalt. Bergbau im Schwarzwald. 2004, Filderstadt, 45–80. HAUSEROVÁ, M. 2001 Domy s vysokými síněmi. Dějiny staveb 2001, Plzeň, 53–60. HAUSEROVÁ, M. 2002 Jihlavské renesanční domy s horním osvětlením vysokých síní. Jihlavská archívní ročenka II–III, 2000–2001, Jihlava, 73–99. HEJHAL, P. 2003 A Zpráva o záchranném archeologickém výzkumu. Jihlava – Joštova ulice – penzion. Číslo akce A 011/2003. Archaia Brno. Nálezová zpráva č. j. 09/03 v archivu Archaia Brno. HEJHAL, P. 2003 B Zpráva o záchranném archeologickém výzkumu Jihlava – Náměstí Svobody č. 11 (č. p. 1373) – Hotel Beseda. Nálezová zpráva č. j. 30/03 v archivu Archaia Brno.

HEJHAL, P. – HRUBÝ, P. 2005 Dřevěná architektura 13. století v Jihlavě, Pelhřimově a Humpolci – Holzarchitektur des 13. Jahrhunderts in Jihlava, Pelhřimov und Humpolec, Forum urbes medii aevi II. Sborník příspěvků z konference FUMA konané 16.–18. 4. 2003, Brno, 126–147. HLOBIL, I. – HOFFMANN, F. 2003 Barokní freska přepadení Jihlavy roku 1402 v minoritském kostele. Kopie gotické veduty z doby před rokem 1436, Umění LI/2, 147–157. HOFFMANN, F. 1959 Jihlavské právo. Havlíčkův Brod. HOFFMANN, F. 1992 České město ve středověku. Praha. HOFFMANN, F. 2004 Místopis města Jihlavy v první polovině 15. století. Jihlava. HOFFMANN, F. – JAROŠ, Z. – PISKOVÁ, R. – SVĚRÁK, V. 2000 Jihlava. Historický atlas měst České republiky. Svazek č. 8. Praha – Jihlava. HOLUB, P. – HRUBÝ, P. 2002 Jihlava, Čajkovského ulice 17. Nálezová zpráva o provedení záchranného archeologického výzkumu č. j. 52/02 v archivu Archaia Brno. HOLUB, P. – MERTA, D. 2002 Jihlava, Brněnská 10. Nálezová zpráva č. j. 43/02 v archivu Archaia Brno.

Petr Hejhal – Petr Holub – Petr Hrubý – David Merta HRUBÝ, P. 2002 Masarykovo náměstí v Jihlavě. Zpráva o záchranném archeologickém výzkumu. Nálezová zpráva č. j. 28/02 v archivu Archaia Brno. HRUBÝ, P. 2003 Jihlava – Palackého ulice, stavba polyfunkčního domu. Zpráva o provedení záchranného archeologického výzkumu č. j. 26/03 v archivu Archaia Brno. HRUBÝ, P. 2005A Jihlava – Masarykovo náměstí, 1. a 2. rekonstrukce radnice. Nálezová zpráva o provedení archeologického výzkumu č. j. 45/05 v archivu Archaia Brno. HRUBÝ, P. 2005B Jihlava, Brněnská 28, rekonstrukce objektu. Zpráva o provedení záchranného archeologického výzkumu č. j. 41/05 v archivu Archaia Brno. HRUBÝ, P. – JAROŠ, Z. – KOČÁR, P. – MALÝ, K. – MIHÁLYIOVÁ, J. – MILITKÝ, J. – ZIMOLA, D. 2006 Středověká hornická aglomerace na Starých Horách u Jihlavy. Památky archeologické 96. HRUBÝ, P. – MALÝ, K. 2006 Hornictví na Jihlavsku: výrobně distribuční vztahy Jihlavy a důlní aglomerace Staré Hory ve 13. století. Zborník príspevkov zo seminára Montánna archeológia na Slovensku. 7.–9. September 2005 Banská Štiavnica – Starý zámok. Banská Štiavnica, v tisku. HRUBÝ, P. – MALÝ, K. – MILITKÝ, J. 2005 Hromadný nález mincí ze 13. století objevený při archeologickém výzkumu v areálu radnice v Jihlavě. Příspěvek k lokalizaci jihlavské mincovny ve 13. století – A group find of the 13 th century coins found duering archaeological excavations at a town hall in Jihlava. Contribution to localization of Jihlava mint in the 13th century, Numismatický sborník 20, 43–60. HRUBÝ, P. – MALÝ, K. – MILITKÝ, J. V TISKU K výrobě barevných kovů, stříbra a k umístění mincovny v Jihlavě ve 13. století, Archeologie na Vysočině 1.

225

Měšťanská zděná zástavba středověké Jihlavy JAROŠ, Z. 1995–1996 K problematice jihlavského mincování 13. století, Folia numismatica 10–11, 37–44.

MRÁZ, V. 2003 Jihlava – Husova 34. Zpráva o archeologické akci č. j. 03/03 v archivu Archaia Brno.

KEJŘ, J. 1998 Vznik městského zřízení v českých zemích. Praha.

MUK, J. 1987 Výsledky výzkumu městského domu se zřetelem k vesnickému obydlí, Archaeologia historica 12, 215–217.

KLÁPŠTĚ, J. 2005 Proměna českých zemí ve středověku, Praha. KOVÁČIK, P. – MERTA, D. 2002 Záchranné archeologické výzkumy v Jihlavě na ulici Husova č. p. 26, 28 a 32. Sborník Muzea Vysočiny XIII, oddíl věd společenských, 3–14. KUTHAN, J. 1993 Přemysl Otakar II. Král železný a zlatý, král zakladatel a mecenáš. Praha. LANCINGER, L. – MUKOVÁ, J. – KLAZAROVÁ, J. 1995 Jihlava – radnice, č. p. 97–1. Stavebně historický průzkum. Specializovaný ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů v Praze. Praha. LANCINGER, L. – MUKOVÁ, J. – KLAZAROVÁ, J. – JANDUSOVÁ, Z. 1995 Jihlava – radnice, č. p. 96–2. Stavebně historický průzkum. Specializovaný ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů v Praze. Praha. MAIXNER, M. – HRUBÝ, P. 2003 Jihlava, Havlíčkova ulice, stavba nové budovy EKON. Zpráva o provedení archeologického výzkumu č. j. 18/04. MALÝ, K. 2004 Mineralogický a chemický rozbor archeologického materiálu u Jihlavy (kovové artefakty, kovové slitky, strusky). Závěrečná zpráva o výzkumu. Jihlava – Žďár nad Sázavou. MENCL, V. 1971 Vývoj studia středověkého měšťanského domu. Monumentorum tutela 7, Bratislava, 5–24. MENCL, V. 1999 Měšťanské domy ve Znojmě, Jihlavě a Telči. Chamonikola, K. (ed.): Od gotiky k renesanci. Výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400–1550, II. díl, Brno, 57–70. MILITKÝ, J. 2005 Zpráva o numismatickém zpracování souboru mincí objevených při archeologickém výzkumu na lokalitě Jihlava – radnice. Praha.

MUK, J. 1991 Středověký městský dům ve výsledcích stavebně-historického průzkumu. Husitský Tábor 10 (1988–1991), 87–96. MUK, J. – URBAN, J. 1988 O koncepci dalšího výzkumu městských domů a sociálně ekonomické struktuře městské zástavby Českých Budějovic ve středověku, Archaeologia historica 13, 97–105. NOVÁK, A. – NAJDENOVA, R. 1995 Jihlavská radnice. Restaurátorský průzkum (únor–duben 1995). Praha. RADOVÁ – ŠTIKOVÁ, M. 1977 Poznatky a otázky o nejstarší zděné měšťanské zástavbě plynoucí ze stavebního výzkumu sklepů. Sborník z celostátní konference středověké archeologie v Hradci Králové. Hradec Králové. RADOVÁ – ŠTIKOVÁ, M. 1991 Ke stavební technologii středověkého domu, Husitský Tábor 10 (1988–1991), 97–102. RICHTER, M. 1982 Hradišťko u Davle, městečko ostrovského kláštera. Praha. RICHTER, M. – SIGL, J. 1987 Výzkum Starého Mýta v roce 1986, Zpravodaj Krajského muzea východních Čech 14, 88–96. RICHTER, M. – SIGL, J. 1989 Výzkum Starého Mýta v roce 1988, Zpravodaj Krajského muzea východních Čech 16, 35–38. RYBNÍČEK, M. 2005 Jihlava – radnice 2. Závěrečná zpráva o dendrochronologické analýze uložená v archivu Archaia Brno. SADÍLEK, J. 2003 Jihlava, Joštova č. 11. Stavebněhistorický průzkum.

Měšťanská zděná zástavba středověké Jihlavy SAMEK, B. 1999 Umělecké památky Moravy a Slezska, 2. Svazek J/A, Praha 1999, 71–85. SCHWABENICKY, W. 1997 Sachsenburg im Mittelalter. Veröffentlichungen der unteren Denkmalschutzbehörde Mittweida, Heft 6, Mittweida. SZYDLOWSKI, J. 1993 Mittelalterlicher Erzbergbau in Oberschlesien und seine Bedeutung für die örtliche Besiedlung. Steuer, H. – Zimmermann, U. (Hrsg.): Montanarchäologie in Europa. Berichte zum internationalen Kolloquium „Frühe Erzgewinnung und Verhüttung in Europa“ in Freiburg in Breisgau vom 4. bis 7. Oktober 1990, 361–372.

Bürgerliche Mauerarchitektur von mittelalterlichem Jihlava (Iglau). Zum heutigen Kenntnisstand.

Petr Hejhal – Petr Holub – Petr Hrubý – David Merta ŠAMÁNKOVÁ, E. 1953 Jihlava, městská reservace státní památkové správy. Praha. VELÍMSKÝ, T. 1995 Archeologie a problematika studia středověkého městského domu a parcely, Archaeologia historica 20, 71–80. VOŠAHLÍK, A. 1981 K počátkům stavebního vývoje měšťanských domů v Jihlavě. Památky a příroda 8, 449–470. WEISGERBER, G. 1999 Zur Bedeutung des mittelalterlichen Schwarzwälder Silberbergbaus in überregionalen Vergleich. Gotschalk, R. (Hrsg.): Früher Bergbau im südlichen Schwarzwald. Archäologische Informationen aus Baden-Württenberg 41. Stuttgart, 131–139.

ZATLOUKAL, R. 1998A Jihlava, Havlíčkova ulice. Supermarket Delvita v Jihlavě. Nálezová zpráva č. j. 136/97 v archivu Ústavu archeologické památkové péče Brno. ZATLOUKAL, R. 1998B Jihlava, Havlíčkova ulice. Supermarket Billa Jihlava. Nálezová zpráva č. j. 60/97 v archivu Ústavu archeologické památkové péče Brno. ZATLOUKAL, R. 1999 Zpráva o archeologickém výzkumu ve Žďáře nad Sázavou, trať Staré Město, 1996–1999. Mediaevalia archaeologica 1, 193–207. ŽEMLIČKA, J. 1986 Století posledních Přemyslovců. Praha.

1. Einführung Ziel des Beitrags ist die Zusammenfassung vom Kenntnisstand der ältesten Mauerarchitektur. Die bisher publizierten Meinungen stützen sich auf Ergebnisse der kunstwissenschaftlichen Forschung. Auf den Iglauer Häusern wurde die Angehörigkeit zu verschiedensten Typen von Bauten illustriert, auf Grund der verlaufenden Fachdiskussion. 2. Historische und urbanistische Entwicklung Die Anfänge von Iglau sind mit Bergbau verbunden. Allgemein wird angenommen, dass die Bergbaustadt im Abbaugebiet entstanden war, wobei sich die primären Wohnbauten nur schrittweise in Häuser verwandelt haben. Weiterer Typ soll die Stadt sein, wo sich ein Streben nach Grundrissregulation zu äußern begann, verbunden mit Liquidation der Bergbauwerke. Iglau hängt jedoch mit den Abbauarealen räumlich nicht zusammen, es entsteht parallel, unweit davon. Iglau kann als Modellbeispiel von diesem Stadttyp betrachtet werden. Die erste Erwähnung von der Niederlassung stammt aus dem Jahre 1233, als der Olmützer Bischof die Übertragung von den Iglauer und Humpoltzer Waren auf das Želiver Kloster bestätigte. In der Zeitspanne 1240–1243 kam es zur Stadtgründung. Im Jahre 1270 wurde Iglau vom Přemysl Otakar II die Bauordnung erteilt. Die Periode von 1270 bis 1278 ist für Iglau durch eine Konsolidierung der erlangten Rechte charakteristisch. 3. Einzelne Belege mittelalterlicher Steinarchitektur innerhalb der Stadtmauern Masarykovo náměstí (Platz) – Rekonstruktion des Rathauses Nr. 1 und 2 Es handelt sich um einen Hauskomplex im Nordteil des Platzes. Die Erdgeschoss-Ebenen von ursprünglich vier Häusern waren hinsichtlich der Neigung des Platzes nach Süden abgestuft. Bei einer Rekonstruktion in den 60er–70er Jahren des 13. Jahrhunderts kam es zur Erbauung des Steinkerns und der Stirnwand, welche die ursprüngliche Straßenlinie der Häuser definierte. Sowohl an der Frontseite vom Erdgeschoss des Rathauses als auch im dessen Hofabschluss erfasste man Holzdecken, herabgestürzt infolge eines Brands und gefällt nach dem Jahre 1265. Dann können wir auch die Schichten unterhalb dieser Decken im Erdgeschoss für das Ergebnis einer Aplanation halten, die eine Erhöhung der Terrainebene im Rahmen des Umbaus nach dem Jahre 1265 zur Aufgabe hatte. Das Resultat war noch im 13. Jahrhundert die Entstehung eines neuen Komplexes von Gebäuden mit Steinkernen. Masarykovo náměstí (Platz) 60 Das Haus Nr. 1320 auf Masarykovo náměstí 60 steht auf einer schmalen und tiefen Parzelle. Das älteste Mauergebäude hat die ganze Parzellenbreite eingenommen. Das Haus hatte die Form eines teilweise untergekellerten Eintrakts. Der Keller ist flachdeckig, zugänglich durch einen Halseingang bei der westlichen Parzellenwand des Hauses. Das hochmittelalterliche Haus repräsentiert eine dreiteilige Disposition, fraglich bleibt die Existenz eines Laubengangs. Der Bau ist in typologischer Hinsicht unterschiedlich von den Durchfahrtshäusern auf schmalen Parzellen. Den Aufbau können wir ins ausgehende 13. Jahrhundert einsetzen. Die Ecke der Palackého und Židovská Straßen Die Fundstelle befindet sich im Westteil des Stadtkerns in einer ursprünglich zusammenhängenden Front zugehörig der Židovská Straße. Im Kern der Parzelle wurde die Superposition von einem eingetieften Holzerdekeller und einem Steinkeller freigelegt. Das etwas jüngere steinerne Objekt wurde an der Straßenlinie Židovská untersucht, die er überschritten hat. Čajkovského 17 Čajkovského 17 befindet sich im Südostteil der Stadt dicht an der Stadtmauerzone. Mit ihrer Breite und Gesamtparametern springt die untersuchte bürgerliche Parzelle aus dem Standard aus, den wir bei anderen Urparzellen beobachten können. Gefunden wurde der Kellerkern, dessen Datierung problematisch erscheint. Die Stirn des Kellerkerns respektierte die Straßenlinie.

226



Brněnská 10 Das zweistöckige Dreitrakthaus ist auf einem Hang an der Ecke von heutigen Brněnská und Lazebnická Straßen situiert. Das Gebäude nimmt die ganze Breite der Parzelle ein. Im Erdgeschoss der Rest von der Unterhalle, zweiteilige Kammer, durch einen Tunnel zum Hof zugänglich. Während der Rekonstruktion des Hauses wurde eine archäologische Rettungsgrabung durchgeführt, bei der auch die Wände nach dem Herunterholen des Putzes dokumentiert wurden. Die Bauentwicklung im Mittelalter kann man in drei Horizonte zusammenfassen. Der erste Horizont kann mit östlichem Raum der Hinterkammer („Steinwerk“) identifiziert werden. Das Haus repräsentierte einen tiefen Dreitrakt. Die zweite Phase ist dann durch einen Umbau zur Hallendisposition repräsentiert. Die wird durch das Umfassungsmauerwerk belegt, das zu der Kammer angebaut ist. Als die dritte Etappe kann der Aufbau eines Nachbarraumes südlich der Kammer angesehen werden. Brněnská 28 Der untersuchte Haus befindet sich im Rahmen der mittelalterlichen Topographie im II. Stadtviertel. Die Breite der Urparzelle an der Straßenlinie schwankt um 7,5 m, die Parzellentiefe beträgt 42,5 m. Anhand des Grundrisses kann man das Haus als einen Zweitrakt charakterisieren, dessen Grundlage im Erdgeschoss der Flur- und Hallentrakt ist. Auf Grund der Fundsituation kann man zu einer Vorstellung von der Hausentwicklung gelangen. Als die älteste gemauerte Phase können wir den tiefen Eintrakt ansehen. Dem Haus würden Teile der Umfassungsmauern und die Nordwand von zeitgleicher Hinterkammer angehören. Mit Rücksicht auf die Parzellendisposition, besonders ihre Breite, können wir darüber nachdenken, dass sie primär von dem Nacken aus zugänglich war, von der heutigen Čajkovského Straße, wo derzeit keine Bebauung existierte (ähnlich wie beim Masarykovo náměstí 60). Die zweite Bauphase ist durch die Erbauung der Halle und der Hinterkammer repräsentiert. Die Halle diente gleichzeitig als eine Durchfahrt zum Hof. Husova 26, 28 und 32 Im Laufe der Jahre 2000–2001 wurde in der Husova Straße eine archäologische Grabung realisiert, hervorgerufen durch einen Hausanbau, der 3 Stadtparzellen betroffen hat. Dokumentiert wurde auch das Mauerwerk in den Kellern in Husova 28. Der älteste Beleg der Bauaktivität repräsentiert durch das Relikt von einem Holzerdehaus kann zur Hälfte des 13. Jahrhunderts datiert werden. An dieses Gebäude haben jüngere gemauerte Souterrains von drei Häusern angeknüpft. Haus I befand sich auf der Fläche der Parzelle Nr. 3364. Als Hausteile wurden die Südostecke und das Mauerwerk vom Innenteil der Ostwand interpretiert. Die Existenz des Mauerhauses II ist durch ein Souterrain von trapezförmigem Grundriss belegt. Die Reste vom Haus III sind dank dem Relikt der Südwand von einem Keller dokumentiert, welche die Südgrenze der Parzelle bildet. Die Aufbauperiode kann man ebenso wie beim Haus II rahmenhaft ins 13.–14. Jahrhundert einsetzen. Husova 34 Das Objekt befindet sich in der nördlichen Front der Husova Straße. Als grundlegend erscheint die Entdeckung einer steinernen Tragwand, die man als den Hofabschluss vom Hauskern interpretieren kann. In der Nähe der Wand wurden Pfostengruben gefunden und Torsos von massiven Pfosten oder Pfählen. Einer dieser Pfähle wurde als die Abschlusskante in den Hofabschluss des Steinkerns einkomponiert und hatte eine Grundbedeutung für seine Datierung. Dendrochronologisch gehört sein Fällen in die Zeitspanne 1247–1251. Joštova 11 Das Haus ist Bestandteil der Nordlinie der Straße, östlich der Pfarrkirche des Hl. Jakob. Die Hausdisposition weist Zeichen einer komplizierteren Entwicklung auf. Die Herkunft in zwei primär selbständigen Bauten ist durch die Höhengliederung sowie Breite des Hauses belegt. Der Ostteil ist nicht untergekellert. Für den ältesten Teil des westlichen Hauses können wir die Hinterkammer, den Keller und das Erdgeschoss halten. Im Fall des dreiteiligen Trakts kann man darüber nachdenken, dass die Kammer den einzigen gemauerten Teil repräsentierte während die restlichen Hausteile aus dem Fachwerk bestanden. Den Aufbau von diesem Hausteil mit Kammer können wir vermutlich ins ausgehende 14. Jahrhundert einsetzen. Die Kammer war flachdeckig, ihre Einwölbung stammt erst aus der Spätgotik. 4. Archäologische Belege mittelalterlicher Steinarchitektur in der Vorstadt und in Bergbausiedlungen Špitálské Vorstadt – Havlíčkova Straße Die Špitálské Vorstadt befindet sich auf dem nördlichen Vorfeld der Stadtmauern. Bei der archäologischen Grabung im Jahre 2004 wurden Reste von einem Steinhaus dokumentiert. Die untersuchte Fläche befand sich an der Ostseite der Havlíčkova Straße. Die archäologische Forschung hat Reste von einem Steinhaus erfasst, dessen Existenz wir ins Spätmittelalter datieren können. Gefunden wurde das Relikt einer gebrannten quadratischen Pflasterung, welche den Interieur-Fußboden repräsentierte. Es wurden auch Reste einer Geröllpflasterung entdeckt, die eine Vorstellung von dem Gang- oder Durchfahrtstrakt des Hauses ermöglichen. Von dem länglichen Tragmauerwerk wurde sie durch eine Fuge getrennt. Die angebauten Ecksockel von viereckigem Querschnitt können als Reste einer Einwölbung der Halle interpretiert werden. 5. Archäologische Belege mittelalterlicher Steinarchitektur auf dem Gelände der Grubensiedlungen Jihlava – Staré Hory Weitere archäologisch untersuchte mittelalterliche Agglomeration jenseits der Stadtmauer, doch mit einer engen Beziehung zur Stadt, ist die Fundstelle Jihlava – Staré Hory (Altenberg). Bei der archäologischen Grabung im Jahre 2005 wurde ein Haussouterrain mit innerer Steinmauerung erfasst. 6. Abschließende Diskussion Bauhorizonte der ältesten Mauerhäuser Heutzutage können wir anhand der Ergebnisse der archäologischen sowie bauhistorischen Forschung die Entwicklung von mittelalterlichen Bürgerhäusern im Spätmittelalter in drei Bauphasen einteilen.

227



1. Phase: bürgerliche Holzerdehäuser und atypische Bauten (casae, Nebengebäude) Sie beginnt in der Periode der Stadtgründung. Zu diesem Horizont können wir die Entstehung von versenkten Hinterkammern (Steinwerk) rechnen. Wir nehmen an, in Iglau wird diese Etappe durch die dreiteiligen Eintrakte repräsentiert, die zwei Drittel von der Parzellenbreite einnehmen. Zusammen mit dieser Generation der Häuser kam im Nordteil des Platzes ein Komplex von Bauten von spezifischen Formen und Funktionen vor. Dieser Bezirk wies die Spuren von metallurgischer Tätigkeit auf. Im Laufe des 13. Jahrhunderts wurde er abgerissen und man kann nicht ausschließen, dass es zu der Zeit geschah als die älteste Holzgestalt von unweiten Häusern durch die älteste Steinarchitektur ersetzt wurde. 2. Phase: tiefe Eintrakthäuser mit freier Durchfahrt, Steinkeller und Erdgeschoss Der zweite Horizont ist dann durch gemauerte, tiefe dreiteilige Eintrakte repräsentiert. Genauso wie nach dem Umbau der Holzerdehäuser die Originaldisposition, blieb vermutlich auch die Funktion der Durchfahrten vom Platz erhalten, die durch eine Steinwand und Pforten abgetrennt waren. Einen Sonderfall repräsentiert das Haus auf Masarykovo náměstí 60, wo der Baukörper die ganze Breite der Parzelle einnahm. Den Anfang von diesem Horizont sprechen wir der zweiten oder dritten Generation von Bewohnern zu, die die Originalbauten grundlegend erneuert haben. Rahmenhaft können wir ihn also dem 3. Drittel des 13. Jahrhunderts beimessen. 3. Phase: steinerne Hallenhäuser auf der ganzen Breite der Parzelle Der dritte Horizont repräsentiert den Aufbau von Hallenhäusern. Es kommt zu einem grundlegenden Dispositionswandel von oberirdischen Teilen. Von älteren Häusern wurden Souterrains und einige Umfassungswände belassen. Das Haus nimmt die ganze Parzellenfront in der gesamten Tiefe des Baukörpers ein. Den einzigen „geschlossenen“ Raum im Erdgeschoss bildet die untergekellerte Hinterhalle. Die Hausdurchfahrt verschiebt sich auf die Gegenseite im Vergleich zur bisherigen Lage. In dieser Phase wird der Laubengang erbaut. Von den älteren Kellern werden zu den Plätzen (Straßen) hin neue Halseingänge durchgeschlagen, die so gestaltet sind dass sie erst vor dem Laubengang ausmünden. Auf Grund der angedeuteten Vorstellung können wir sagen, dass das Erscheinungsbild vom hochmittelalterlichen Haus durch eine lange Zeit gestaltet wurde. Die Entwicklung ist vom Einfachen (tiefer Eintrakt) zum Komplizierten (Hallenhaus, in jüngeren Perioden mit Hintergebäude) fortgeschritten. Die älteste Gestalt vom mittelalterlichen Haus im Areal der Špitálské Vorstadt Die Anfänge des Hauses kann man frühestens ins fortgeschrittene 14. Jahrhundert legen, doch seine Hochentwicklung dokumentiert dank der Grabung ist erst durch die Nachhussitenzeit und den dreißigjährigen Krieg begrenzt. Das Objekt können wir als ein nicht untergekellertes Eintrakthaus mit Durchfahrt rekonstruieren. Bis zu der Ebene des ersten Obergeschosses kann man eine steinerne Mauerkonstruktion voraussetzen. Falls das Haus weitere Obergeschosse haben sollte, dann kann man eher zu der Fachwerk-Variante zuneigen. Die Bauten mit Steinkellern auf Staré Hory – Häuser oder Schuppen? Sosehr es berechtigt wäre die Bauten in den Bergbausiedlungen aus dem Kreis der Bürgerhäuser auszuschließen, kann dieses Problem nicht ausgelassen werden. Die Bergbausiedlung Staré Hory hat in der zweiten Hälfte des 13. Jahrhunderts auch Gewohnheiten in sich integriert, die aus dem Stadtmilieu übernommen wurden. Die Bergwerk-Pächter und Hüttenspezialisten, die kein Haus in Iglau besaßen, haben die Gebäude bewohnen können, deren Vorbild das gotische Haus war. Wir sollten also bei einigen Bauten mit gleicher architektonischer Gestaltung rechnen wie bei einem Bürgerhaus. Die Annäherung zu den zeitgenössischen Bürgerhäusern ist weniger wahrscheinlich in den Fällen, wo die Pächter von Bergbau-Grundstücken Bürger waren, die ihre Häuser innerhalb der Stadtmauern hatten. Bildbeschreibungen

Abb. 1 Stadtkern von Jihlava (Iglau) vom Süden auf einem Luftbild (Photo Archiv ARCHAIA Brno). Abb. 2 Jihlava (Iglau) – Stadtkern. Zeichnung der Fundstellen mit der Gebäude, oder Gebäudereste mit dokumentierten Bauelemente des 13. Jhdts. 1: Masarykovo naměsti – Platz (Hauptplatz) Nr. 1 und 2 (Rathaus) 2: Masarykovo náměsti – Platz Nr. 60 3: Hausblock an der Ecke der Židovská Gasse und Palackého Gasse 4: Čajkovského Gasse Nr. 17 5: Brněnská Gasse Nr. 10 6: Brněnská Gasse Nr. 28 7–8: Husova Gasse Nr. 28–32 9: Joštova Gasse Nr. 11. Ab. 3 Plan des Hausblocks aus dem Jahre 1825 mit dem Rathaus und mit der Nebengebäuden im Hoftrakt.

228

Abb. 4 Masarykovo náměstí Nr. 1 und 2 (Hauptplatz, Rathaus). Ein Blick auf die Hausfronte (Photo Archiv ARCHAIA Brno). Abb. 5 Masarykovo náměstí Nr. 1 und 2 (Hauptplatz, Rathaus). Ein Blick auf den Hoftrakt des Hauses (Photo Archiv ARCHAIA Brno). Abb. 6 Masarykovo náměstí Nr. 1 und 2 (Hauptplatz, Rathaus). Grundriss des Hauskomplexes mit der Zeichnung der Fundsituationen. 1–4: dokumentierten Ansichtssituationen 5–11: Archäologischen – und Bausituationen des 13. Jhdts. (siehe Abb. 14.)

Abb. 7 Masarykovo náměstí Nr. 1 und 2 (Hauptplatz, Rathaus). Kellergrundriss mit der Zeichnung der Fundsituationen (siehe Abb. 8). A–C: Keller des ersten „steinernen“ Bauphase D–G: Keller der zweiten „steinernen“ Bauphase. Abb. 8 Dokumentierte Bau – und Fundsituationen in der Keller der Rathauses Nr. 1 (A–B) und Nr. 2 (C). Abb. 9 Rathaus. Nördlicher Keller im Hause Nr. 1. Ostseite (Photo Archiv ARCHAIA Brno). Abb. 10 Rathaus. Segment des mittelalterlichen Eintrits im südlicher Keller im Hause Nr. 1. (Photo Archiv ARCHAIA Brno).



Abb. 11 Rathaus. Segment des mittelalterlichen Eintrits des ersten Bauphase im Keller des Hauses Nr. 2. (Photo Archiv ARCHAIA Brno).

Abb. 21 Rathaus, Zweite „steinerne“ Bauphase der Häuser Nr. 1 und 2. 1: Keller 2: Erdgeschoss

Abb. 12 Rathaus, Hoftrakt. Segment des mittelalterlichen Kellers des zweiten „steinernen“ Bauphase im mittleren Trakt des Hauses Nr. 1. (Photo Archiv ARCHAIA Brno).

Abb. 22 Rathaus, Erste und zweite „steinerne“ Bauphase der Häuser Nr. 1 und 2., Ansicht.

Abb. 13 Rathaus, Hoftrakt. Fundament des Kellers im Hoftrakt des Hauses Nr. 2 (Photo Archiv ARCHAIA Brno). Abb. 14 Rathaus. Archäologische Fundsituationen des 13. Jhdts. 1–2: Forderseite des nördlichen Flur im Hause Nr. 1 3: Forderseite des mittleren Flur im Hause Nr. 1 4: Haus Nr. 2., Südseite 5–6: Hausflur im hinteren Teil des südlichen Hauses Nr. 1 7–8: Südlicher Flur im vorderen Teil des Hauses Nr. 1 9: Grube Nr. 0522 im Schnit in der ostlichen Hälfte des Hoftraktes.

Abb. 23 Nordteil des Masarykovo náměstí (Hauptplatz). 1: archäologisch untersuchte Gebäudereste und Objekte unbestimmter Funktion 2–5: Bau – und Fundsituation des 13. Jahrhunderts im Areal des heutigen Rathaus. Abb. 24 Barroquenzeitliche Freske mit einem Motiv des Überfalls Iglaus im Jahre 1402 und mit drei Häuser mit dem Laubengang im Areal des heutigen Rathauses (Photo Archiv ARCHAIA Brno). Abb. 25 Rathaus. Probierkeramik (1–8), Pfennige und Brakteate (zeichnung E. Šamalová, Photo D. Perlík).

Abb. 15 Stirnseite des Mauers im nördlichen Flur im Hause Nr. 1 (Photo Archiv ARCHAIA Brno).

Abb. 26 Masarykovo náměstí – Platz Nr. 60. Hypothetische älteste Bauentwicklung des Hauses.

Abb. 16 Rathaus, mittlerer Flur. Ein Fundament mit einer Kellernische (Photo Archiv ARCHAIA Brno).

Abb. 27 Hausblock an der Ecke der Židovská Gasse und Palackého Gasse. Fundsituation.

Abb. 17 Blick auf den südlichen Flur des Hauses Nr. 1 mit abgedeckter mittelalterlichen Frontmauer und gebrannter hölzernen Konstruktion (Photo Archiv ARCHAIA Brno).

Abb. 28 Hausblock an der Ecke der Židovská Gasse und Palackého Gasse. Ein Detail des gotischen Kellers (Photo Archiv ARCHAIA Brno).

Abb. 18 Südlicher Flur des Hauses Nr. 1. Detail gebrannter hölzernen Decke (Photo Archiv ARCHAIA Brno). Abb. 19 Südlicher Flur des Hauses Nr. 1. Detail der Stirnseite der Mauer im Eingang des hölzernen Hauskellers (Photo Archiv ARCHAIA Brno). Abb. 20 Rathaus, Erste „steinerne“ Bauphase der Häuser Nr. 1 und 2. 1: Keller 2: Erdgeschoss

229

Abb. 29 Čajkovského Gasse Nr. 17. Fundsituation. Abb. 30 Čajkovského Gasse Nr. 17. Gesammtblick vom Osten (Photo Archiv ARCHAIA Brno). Abb. 31 Čajkovského Gasse Nr. 17. Ein Detail des gotischen Kellers (Photo Archiv ARCHAIA Brno). Abb. 32 Brněnská Gasse Nr. 10. Hypothetische älteste Bauentwicklung des Hauses.

Abb. 33 Brněnská Gasse Nr. 10. Gesammtblick vom Osten (Photo Archiv ARCHAIA Brno). Abb. 34 Brněnská Gasse Nr. 28. Hypothetische älteste Bauentwicklung des Hauses. Abb. 35 Brněnská Gasse Nr. 28. Gesammtblick vom Norden (Photo Archiv ARCHAIA Brno). Abb. 36 Husova Gasse Nr. 26, 28 und 32. Älteste Bausituation dokumerntierter Häuser. Abb. 37 Joštova Gasse Nr. 11. Hypothetische älteste Bauentwicklung des Hauses. Abb. 38 Jihlava, Havlíčkova Strasse. Ehemalige Spital-Vorstadt in der ersten Hälfte des 19. Jhdts. Abb. 39 Havlíčkova Strasse. Gesammte archäologische Situation und eine hypothetische Rekonstruktion des hoch – und spätmittelalterlichen Hauses. Abb. 40 Jihlava – Staré Hory (Altenberg). Gesammtblick der Grabungsfläche auf der Bergbausiedlung des 13. Jhdts. (Photo Archiv ARCHAIA Brno). Abb. 41 Jihlava – Staré Hory (Altenberg) Bautenrest (Haus) Nr. 5603 (1–3). 4–6: Altenberg bei Müsen. Zwei Vatianten der Häuser mit steinernen Keller im 13. Jhdt. Ein Rekonstruktionsversuch nach Weisgerber 1999, 134–135, Abb. 78. Abb. 42 Jihlava – Staré Hory (Altenberg) Bautenrest (Haus) Nr. 5603 (Photo Archiv ARCHAIA Brno). Abb. 43 Stadtkern von Jihlava (Iglau) vom westen auf einem Luftbild vom Westen (Photo Archiv ARCHAIA Brno).

Měšťanská zděná zástavba středověké Jihlavy (k současnému stavu poznání)

Recommend Documents