Manono Island
7. POLYNÉSIE
238
239
Chodící zeměkoule
1. Poslední místo na Zemi, odkud vidíte zítřek
Západní Samoa 240
Jen si to zkuste představit, stojíte ve vlnách Pacifiku a tam všude na obzoru, kde se ty hory vody tříští, tam je zítra. Jenom tady je dnes. Stojíte na nejzápadnějším místě na zeměkouli. Zkoušíte, jestlipak vám žabka z oblázku brnkne o datovou čáru a chytrácky předpovídáte počasí! No přece kouknu a vidím! Motivaci dokončit cestu kolem světa právě přes polynéskou Západní Samou jsme měli oba maličko odlišnou. Za něžné pohlaví to byla touha koukat jako úplně poslední ze šesti miliard lidí na západ slunce. Jestlipak to takhle „uondané“ sluníčko ustojí a udrží si pořád kulatý tvar? I Tom byl zvědavý na kulaté tvary! Ale spletl si v hlavě kompas a čučel při západu slunce na východ, tedy tam, kde ty teplé paprsky nějaké ty tvary osvětlovaly... A jakpak se ty tvary teda nakonec kulatily? Svůj přílet za datovou čáru jsme naplánovali přesně na pondělí ráno z racionálního důvodu – aby měly banky otevřeno a my šup na šup mohli z města ven. No jo, jenže i v ráji koukají trable... Už ve tři ráno nás kapitán pilotní kabiny vtipně probudil poznámkou: „Jo a nezapomeňte, dneska máme znovu neděli!“ Holt jsme se v ráji přepočítali a bůh nám nadělil jen tak den života navíc! Akorát že v začuzených ulicích hlavního města Apia, bez možnosti vyměnit peníze. Ale pšt, přece darovanému koni na zoubek nekoukej! A tak buďme originální a dejme si v ráji malou odpolední vycházku mezi betonem. S palmami se fotí každý... Ťapem, ťapem, pečeme se jako trouba, červenáme jako trouba a troubí se na nás ze všech stran. Celá Samoa je rozhořčena, že se na ulici motá chodec. Jsme jediní v celém hlavním městě, co se v neděli nevozí autem.
Z aut i z laviček přetékají Polynésané. Ryzí přírodní velikost XXXXXL. „Hell!“ Napadá mě jediné slovíčko z angličtiny /a do pekel/. Jako by tady, na konci světa, chtěli dokázat, že tu nic nekončí, že tu nikam neupadnem, že Země je kulatá. A tak tu chodí malé zeměkouličky. Širší než delší. Jestliže se Tom těšil, že mu z focení kakaových krásek praskne čočka, tak to se tedy těšil správně! Čočka div nerupla, jak se nám tam ty glóbusy nechtěly vlézt. Přece jen by se hodil ten objektiv širokoúhlák... Bohužel zbraň jménem civilizace si našla už i ráj. Abnormální obezita a vážná vředová diabetes patří dnes na Samoi k nejčastější vadě na zdraví...Tělíčka geneticky zvyklá vyjít energeticky z jednoho kořínku zasáhly fast foody z Ameriky. A když to skloubíte s faktem, že sport či práce rezolutně nepatří k národní kultuře, pak to tak vypadá. Tropický ostrov plný tuleňů. Jedno je však na těch maccích krásné. Všichni do jednoho se umí smát. A víte, co to s váma udělá, když se na vás z každé světové strany srdečně řehtá 200
241 XXXXXXL
Pojďte do vody kilo? To je panečku třes! Náhodný kolemjdoucí mi jen tak pro nic za nic položil záludnou otázku: „Are you happy?“ /Jsi šťastná?/ Tak na toto se mě ještě neznámá osoba nikdy nezeptala... V Austrálii se vás zeptají, jak se vede? V Asii, jestli jste vdaná? V Africe, jestli by si nemohli navždy půjčit vaše sluneční brýle? V Evropě uhnou pohledem... Ale jen tak si ověřovat, jestli právě teď, v tuhle chvíli, jste šťastná? No není to ale pořádný kus krásného člověka? Je to pořádný kus! Západní Samou tvoří čtyři hlavní ostrovy: Upolu, Savai’i, Manono, Apolima. A protože na všechny se musí po vodě a moře může snadno odříznout cestu, rozhodli jsme se cestovat od ostrůvků nejvzdálenějších po nejbližší. Tedy ze západního Savai’i na východní Upolu, kde je letiště. Aby se nám nestalo, že budeme mávat letadlu za průlivem. Únor je měsíc „cyklónové sezóny“. Ta trvá cirka od prosince do března. V praxi to dovolenou v ráji nijak neohrožuje, jen může víc zapršet. Ovšem jachty by v této době z bezpečnostních důvodů neměly příliš vystrkovat nosy a i trajekty mohou být zrušeny kvůli rozbouřené vodě. My nezažili jedinou větší vlnku, ovšem před naším příjezdem údajně lilo v tahu 14 dní. To v ráji nepotěší.
Novodobé desátky Pohybovat se po těchto ostrovech na volné noze se zrovna moc nedoporučuje kvůli smečkám toulavých psů. Rada zní: „Vždy měj po ruce výhružný kámen.“ My měli kliku a kloub ramenní jsme protahovat nemuseli. A tak nám stop odsýpal. První auto, řidič bílý děda a hele ho, on je to svědek Jehovův! „Tak vy už jste i tady?“ neomaleně se ptám. „Je nás tu 400!“ pochvalně brouká pan misionář, všeobecně prima chlapík, ochotný a sdílný. V batůžku nám na to šup přibyla jedna kniha. Asi, filuta, dobře věděl, že na autobus se tu čekává tři hodiny... Nicméně vírou hlavní, kterou jim tu v Polynésii „našli,“ je křesťanství. Taky jim tu našli novodobé „desátky“. Jestliže Mormoni tu na Samoi vybírají od rodin 10 procent jejich výdělku, pak křesťané se také vycajchnovali! Poplatky kostelu mírně zaráží! Když uvážíte, že minimální hodinová mzda na Samoi čítá pouhopouhé 2 tala (cca třicet korun), pak kostelu musí každá rodina týdně věnovat 20 tala (za rodinu chudou) nebo až 100 tala (za rodinu bohatší). Za svatbu a pohřeb potom platí rodinka 2–5 tisíc tala! Práci mají tak jeden, dva lidé z desetičlenné rodiny. Páka na to, aby každý zaplatil, je dobře vymyšlená! V kostele se nahlas předčítá, kolik kdo přispěl, a jste veřejnou ostudou a hanbou, když jste přispěl málo. Spousta rodin proto udělá cokoliv, aby peníze na kostel sehnala. Osobně znám paní, jež šla škemrat o půjčku k faráři jiného kostela jiné víry, aby tuto almužnu mohla přinést do kostela svého. Almužna bude údajně použita na misijní dar do Afriky na opravu jiného kostela... Maličko kocourkovské, že? Možná namítnete – nemůžou tu lidé být tak chudí, když jsou tak kulatí! Řekla bych to asi tak, když už tu místní nemůžou nic moc jiného dělat, aspoň baští. Upéct čuníka pobíhajícího po zahradě s toastovým chlebem z obchodu, na to rozpočet rodiny vyjde. Ovšem vzdělání, cestu do zahraničí nebo jen drogerii a lepší oblečení si běžná rodina dovolit nemůže. Rodinné bohatství se zamyká do dvou kousků nábytku, aby na něj děti nemohly. Když jsem do šuplíků nahlédla, třpytil se tam deodorant, levná voňavka, zatuchlé povlečení a ožužlaná fotka. Toliko rodinné bohatství. Stavení bez cihel a kamení Zato s pohostinností se Samojci mohou přetrhnout! Cizinec v domě je obrovská čest a chlouba. Vždyť to vidí celá vesnice, kdo je hostem! Tradiční domy
242
Květináč v moři
v tropech (tzv. fale) totiž nemají stěny! Prostě stříška na kůlech. Takové stavení dobře profukuje, domací zvířata se přijdou najíst sama, babičky se nenudí, protože pořád je koho „hodnotit“, a soukromí? Co to je? Je tu veselo! Čuníci se selátky se motají mezi kuřaty a dětičkami, všechno je barevné, švitoří a mele se to. Džungle za humny, oceán před rohožkou. Desetičlenná rodinka, u níž jsme nocovali, vyrukovala s prima nápadem – vykoupat se u jejich pláže. Pozor, Samojci jsou velmi pyšní na to, že právě ten kousek pláže před jejich stavením je „jejich“. A kdekoli máte namířeno do vody, měli byste se zeptat v nejbližší chatrči, zda si můžete dovolit vstoupit do „jejich“ oceánu. Zpravidla vám Samojci hrdě přikývnou a na důkaz této benevolence si vyberou 2 tala. Jste-li však hostem, můžete se v rodinném kousku moře čvachtat, jak je libo. Děti vyběhly s radostí k vodě, ale já trošku znervózněla. Kdepak já se převleču? Ptám se po WC, ale mám doprovod. Ptám se po sprše (pár prkýnek, co tvoří jakousi stěnu), ale mám doprovod. Nikde a za žádných okolností vás Samojci nenechají samotného. Co kdyby vám bylo smutno? Ve dvou je veseleji! Pozoruji, že místní dívky se do vody vlastně vůbec nepřevlékají. Jednou se ty sukně namočí, pak zase uschnou, pak stejně zase zmoknou, tím se odsolí a zase uschnou... Ve vodě odzbrojujeme místní děti ve věku od 1 do 40 let plavacími brýlemi a všechny průměry hlaviček si je musí vyzkoušet. Dodnes nevím, zda je považovali za dekoraci, nebo zda jim došlo, že když do brýlí proudem teče, nemá smysl je mít na hlavě... Smysl to mělo. Činilo to radost! I s vířivkou v bělmu. Pašík po vegetariánsku Nabídku, že pomůžeme s večeří, domácí vyřešili tak, že nám strčili košík, ať otrháme lupení z asi třech stromů. Miluji lehkou vegetariánskou stravu v tropických vedrech! Nadšeně nakukuju pod pokličku a kuk? Prase! A tuk! Všude samý sádlo... Prý dělané na těch natrhaných lupínkách, takže zdravé... Neodvažuji se urazit tím, že bych neochutnala, zvláště proto, že prase je svátečně servírované evidentně pouze nám. Soukám bůček do bříška a předstírám, jak mi ten špek v 35 stupních Celsia strašně moc chutná. Jsme jediní dva v místnosti, 24 3
Host do domu, klacek do ruky je přírodě tak blízko... Tak blízko, že se líbá s neznámou dogou a chystá se ji obdarovat natráveným vepřovým... Ráno si tajně beru zubní kartáček do kadibudky, abych si tam potají nasucho vyčistila zoubky a nemusela někoho obtěžovat doprovodem ke sprše. Poznámku, že těch 50 metrů k vodovodní trubce v prkně ráda dojdu sama, totiž doteď nikdo nepochopil. Marná snaha, i záchod přede mnou běží zkontrolovat celá rodina, aby tam náhodou nebylo něco špatně. Není na něm co čistit, normální dřevěná kadibouda. Ale každý tam kvapně přede mnou musí nakouknout, jestli tam pro vzácnou návštěvu něco nechybí? A přece! Otec se vší pompou přináší toaletní papír, chloubu pro zahraniční návštěvníky! Přesně šest posledních ústřižků na trubce. Uctivě děkuji a zatímco vevnitř tajně šermuji se zubním kartáčkem, krok od budky na mě opět významně čeká rodina s nadšeným pohledem, jaké to bylo? „No, báječné!“ sehrávám excelentní etudu o nadšení ze záchodu a za doprovodu potěšené paní domácí pochoduji svých 50 metrů zpět.
tu není... Kokosy padají k nohám, banány visí ve výšce úst, voda z nebe vždycky spadne, na cestu někam jinam nejsou peníze... Krásy a překvapení podmořského světa za ten plavecký výkon stojí! Nikdy by mě třeba nenapadlo, že ta líbezná šesticentimetrová korálová rybička pod mou ctěnou brýlí může být taky cholerik? Do té doby, než mi zůstalo šest hlubokých šrámů na malíčku po jejích líbezných zoubcích. Pozorně jsem si všimla, že rybička si hlídá jakousi svoji díru na dně, jenže takových hlídaček směrem ke břehu bylo ještě asi dvacet a všechny měly své díry... Mé nejkurioznější zranění z cest na mě však teprve číhalo! Severovýchod ostrova Savai’i skrývá několik opravdových lákadel jako kostel zalitý lávou, trekking v džungli kolem Mt. Matavanu Crater a především plavání se želvami u Satoalepai, jež jsou chovány ve speciálním jezeře. Desítky metrových želv kolem nás! Azurová klidná voda a prehistoričtí velikáni na vzdálenost ukazováčku! Nevím, kde se to v té malinké želví hlavičce vzalo, ale po půl hodině veselého cachtání mezi krunýři mě kareta obrovská ladně, smyslně obeplavala a kousla do řiti. Hm, mám na plavkách sukýnku. Tak třeba jí ta
Kouše želva? kteří jedí, a nedaří se nám vybídnout zírající publikum k jejich jídlu. Nejdřív hosté! Jeden člen rodiny získává svátostnou funkci a šermuje nám nad talíři jakýmsi klackem, aby nám tam nesedaly muchy. Je z toho tak u vytržení, že rodina vybrala zrovna jeho, že střídavě hledí na nás, střídavě dozadu a přesně to je ta chvíle, kdy radím dobře hlídat oči! Adrenalin šermíře je nevyzpytatelný! Dokud jíme, v tureckém sedě a na zemi, nikdo z rodiny nesmí odejít ani stát. Po jídle, ačkoli se to domácí snaží skrýt, všímám si, jak se rodina vrhá na všechny zbytky. Jídlem se neplýtvá. Noc ve fale – sice pod střechou, ale v otevřeném prostoru, má cosi do sebe. Ta střecha vám dává zdánlivý pocit bezpečí, ale vlastně se k vám může připlížit z venčí úplně všechno! A že to tu žije! Měsíc proráží palmy nad mořem, vlnobití duní a mě křísí vprostřed noci čtyři živočiši zároveň: pes toulavý s čenichem u mého, prase obecné čmuchající v mém batůžku, prase pečené, co by z mých útrob rádo ven, a krysa, co se mi houpe na prádelní šňůře nad hlavou. Spíme na zemi jako místní, ale kupodivu, až na toho nešťastného vepříka pečeného, mi tu všechno připadá v naprostém pořádku. Nějaký prapud pračlověka, co 244
Náš další pan domácí, otec rodiny, se nám představil jako Chief (šéf). Čeho? No, dle jeho hodinového proslovu vám to můžu říct úplně přesně – šéf vesmíru! Zaprvé hrdý šéf svého ubytovacího zařízení – Regina fale na ostrově Savai’i, mimochodem jedněch z nejkrásnějších fale, jež jsme na Samoi potkali! Zadruhé šéf rodiny. Zatřetí šéf jakési rady vesnice. Začtvrté šéf kostela. Zapáté šéf planety. Jinak vcelku milý pán, jen mu moc slunce svítí na hlavu. Ono totiž Samojce uvidíte pramaličko chladit si hlavu v moři! Čím to je? Snad je jim moře tak všední, jako nám sychravý déšť? Jisté je, že plavání na Samoi nemusí být pro nějakou blátotlačku žádná legrace! Silné proudy tu hrnou vodu doslova jako v říčním korytě! Ostrovy Samoy jsou obehnány korálovým útesem s občasnou propustí. Ta za přílivu i odlivu cucá vodu tak silně, že kdekterý plavec se už vycucl nadobro. Korálový útes sice brání Západní Samou stoprocentně proti žralokům (na rozdíl od Samoy Americké), ale vrtulka v plavkách by se zvláště za vrcholného přílivu občas hodila. A tak se někdy opravdu vyplatí raděj mudrcovat na břehu a čekat, až odezní úplněk a síla vody poleví. Proč ne, život je dlouhý a nic jiného na práci
Želvárium
plavající krajka připomínala nějakého medůzáka. Anebo šla želva prostě najisto a věděla, co mi chce sdělit. Víte, želvy nemají zoubky. Ale stisk ano! Takový prehistorický! Úprk z posledního mysu na Zemi Směrem k datové čáře se moře stává nebezpečnější, proudy silnější a ostrov Savai’i opuštěnější. Bouřkové mraky nad nejzápadnějším mysem na zeměkouli (Mulinu’u) byly v době naší návštěvy na spadnutí, oceán rozzuřený. Už už jsme na tomto magickém místě začali propadat filosofii o nesmrtelnosti brouka a bác, bylo po meditaci. Kde se vzal, tu se vzal, vykoukl z houští domorodec. A copak to? Chce peníze. Po našich kamarádech, Tondovi a Báře, kteří Samou navštívili rok po nás, už šel domorodec i s nožem. Škoda, ten mys dýchá nehoráznou romantikou! Ale nezbylo nám než si popojít filosofovat na nějakém tom východnějším šutru. Holt jestliže má nějaké místo na Zemi přívlastek „poslední“, už i tam vás okradou... Ale zvesela, to jó! A tak jsme ze západu prchali na východ. Trochu nezvyklá migrace. Vzali jsme to jižní cestou, která na ostrově Savai’i nabízí další pikantní zákoutí! Záhadná pyramida zarostlá džunglí (Pulemelei Ancient Mond), tyrkysová laguna s vodopádem (Afu Aau Falls) opodál či Alofa blowholes – unikátní mořské gejzíry jižního pobřeží. Masy Tichého oceánu tu přímo hrozivě dorážejí na nečekanou překážku v cestě – na ostrůvek Savai’i. Voda se zarývá pod útesy a vybuchuje skrytými skalními štěrbinami do výšky i několik desítek metrů! Vždy tiše, nenápadně a prásk! Netušíte, z které skuliny se voda vyřítí. Rybáři to tu věru nemají jednoduché! Je oblíbeným koníčkem házet tu mezi skalní žleby kokosy a čekat, kampak kokos doletí. Má to však jisté riziko, že poletí kokos i s panáčkem, co ho nese. Cesta na východ pak vede přes maličké dva ostrůvky: Manono a Apolima. Manono nelze opomenout! Tichoučký ostrov bez aut, fale na kůlech nad vodou. Takový nocleh na muřích nožkách na ostrůvku prosyceném jen dětským povykováním, to je záznam, který nemusíte psát do cestovního deníčku. Píše se sám. Do srdce. Oproti tomu starší bráška – ostrov Apolima – už je o něco výbušnější. Má na to právo. Apolima není nic jiného než jeden vyhaslý kráter, do něhož moře z jedné strany vykutalo díru a umožnilo tak lidem vplout 24 5
Nejzápadnější mys na Zemi Mulinu’u 246
247 Alofa blowholes
a posléze i žít na jediné dostupné pláži. Vplutí však není legrace. Pláž chrání ostré útesy a volné moře za útesy brání žraloci. Dík neklidnému oceánu se tak Apolima může ocitnout velmi dlouho odříznutá od světa. Nenavštívit tyto dva drobečky, co v mapě takřka nejsou vidět, znamená nevidět půlku Samoy. Proto nezapomeňte, i smetí (tečka) v mapě má své kouzlo!
Laguna Afu Aau Falls
248
2. Facka ve škole platí Napadlo mě, jak vypadá taková škola na konci světa? Možná se v ráji učí jenom tančit? Naklepávat kokosy? Lovit lastury? Řídit želvu? Naše zvědavost nakouknout tu mezi školní lavice vzešla z kuriózního odpoledne. Ležíme na pláži. Ležíme tu už třetí den, vždyť konečně jsme ve vesničce Lalomanu (ostrov Upolu) objevili nejkrásnější šnorchlování na Samoi. Ale ono to ležení unaví! Čím dál častěji vyrážím na průzkum mezi chajdaloupky na kůlech a den co den stejná idyla: volně vypuštění čuníci se selaty, kuřata, koníci, smečky psů, na hrobě vesele kálí kohout a slepice ozobává Ježíška. Ano, zemřelé místní křesťané pochovávají před domem, aby k nim měli blíž. To je domácím zvířatům samozřejmě putna, a tak na zemřelé vesele trousí. Co by ne, na mramor není, kachličce to neublíží a nebožtíkovi koneckonců také ne. Krom kohouta se na hrobce v příjemném chládku tetelí tři školáčci v uniformách a, když se tak rozhlédnu po všech jejich sourozencích, zdá se, že uniforma je jediné oblečení mezi malými naháči. Všichni se upřímně, od srdce uculují. Dnes, zítra i za rok. Stejný pohled, stejné odpoledne. Neznají pojem čas. Ptám se mladinké maminky opodál: „Když tak koukáš na své brášky, není ti po škole smutno?“ „Kdepak, mně hrozně nešla matika!“ „Jak dlouho denně taková matika trvala?“ sonduji. „Hm, myslím 15 minut. Ne, vlastně ne, hodinu a půl... Nebo... Já už nevím, to je dávno.“ Osmiletá povinná školní docházka začíná v pěti letech. A téhle dívence mohlo být tak sedmnáct. Že by si za osm let přetrpěné matiky neuměla spočítat, jak dlouho trvá vyučovací hodina? Tak to tu školu musíme vidět! Rodina, s kterou žijeme, je velmi chudá. Dvě opuštěné maminky s dítětem (manžel prostě odešel), babička, patnáctiletý kluk bez vzdělání (nějak se za-
Kokosový sad pomnělo, že školní docházka má přívlastek „povinná“), teta a dvě desetileté holčičky, které jejich rodiče někde pohodili. Neexistuje mužský příjem, který by rodinu živil. A tak dokud budou za chýší růst banány a papája, nebude hlad. Spí se na zemi, jí se na zemi. Malá neposedná školní uniformička tak v této idyle pod palmou působí tak trochu jako kýčovitý rakouský trpaslík mezi pampeliškami. Trpaslík vybíhá ku škole bosky, v batůžku svačinku, tužku a jeden papír. Školní pozemek tvoří velikánská zatravněná plocha s pavlačovým dlouhatým domkem uprostřed. Do tříd se vchází zvenku. Čtyři učitelé mají na starost osm tříd vedle sebe. Tři dámy a jeden muž dohlíží dohromady na 142 dětí. A jak to zvládají? Bravurně! Autorita je jasná. Odkud lítá facka, tam neradno protestovat! Autorita je tak silná, že dokonce není třeba žákovských knížek! Není třeba koulí, mínusů ani černých puntíků. Školní den začíná půlhodinovým vyháněním psíků ze školního areálu. Načež ředitelka srotí jedním povelem 142 kakaových trpaslíků do řady a začíná
každodenní rituál: zpívá se hymna, vytahuje se vlajka, ukazují se nehty a modlí se. Ředitelka navazuje proslovem: „Vlasatí chlapci (dle ní jsou to chlapci s 4 cm na hlavě) nechť se do zítřka zkulturní a ostříhají! Po školním areálu není dovoleno chodit a jíst zároveň! Není povoleno hrát po večerech bingo!“ (Bingo je místní sázková hra.) Ředitelka se táže davu: „Co je dnes za den?“ Dav odpovídá: „Dnes je pondělí!“ K mým rozpakům se tato otázka a odpověď opakuje se stejnými grády ještě přesně 14krát! Refrén následující: „Co bylo včera za den?“ „Včera byla neděle!“ Tento davový dotaz už tolik popularity nevzbudil a byl zopakován pouze devětkrát! Již tady tuším předzvěst, pročpak si ta maminka nedokázala spočítat, kolik minut má vyučovací hodina. Následné celodenní vyučování se nese v duchu autoritativních příkazů typu: „Stoupni!“ nebo „Srovnej si záda!“ a dojde-li přece jen na výuku, žáci opakovaně desetkrát davově odpovídají. Prostor pro vlastní zamyšlení jedné osoby zkrátka neexistuje. Od kamaráda, přistěhovalce z Německa, co ve vsi žije, se dovídáme zajímavé srovnání. Děti se tu údajně naučí pět procent toho, co děti evropské. Avšak do školy se nebojí, ze školy nemají stres. Vlastní kreativní myšlení stejně nikoho nezajímá a pohlavek mohou slíznout doma i v kostele. Za osm let se děti naučí číst, psát a počítat. Počítačovou místnost tvoří pět moderních strojů věnovaných Austrálií. Bohužel místnost je zamčená. Nikdo s počítači neumí pracovat, včetně učitelů, včetně šéfů vesnice. Tak jako kostel se pyšní klimatizací věnovanou Novým Zélandem. Jednou tu klimatizaci nedopatřením zapnuli, 20 důchodců chytlo rýmu a od té doby se na tento přístroj zkázy nesmí sáhnout. Do školních učeben vchází děti zásadně bosé, tak jako do kostela, tak jako domů. Je to forma úcty! Polovina dětiček stejně přiběhne bez botek a od té druhé, obuté půlky vzniká před vchodem parádní pyramida 70 naprosto totožných páskových ťapek Made in China. Culím se, protože tady si prostě nikdo nemůže poznat ty své, pokud zrovna někde nenašlápl kuřinec. Děti jsou ve škole nuceny předčítat zásadně nahlas. Zní to kuriozně, ale důsledkem tohoto příkazu si lidé na Samoi neumí číst potichu. Ne náhodou si dědečkové mrmlají nad novinami a ti, co si nemumlají nad ranním tiskem, nečtou. Sklápět oči ke knize je na Samoi vrchol neslušnosti. Dáváte tak jasně najevo, že se s okolím nechcete bavit. Polynésie je silně komunitní společnost. Domy jsou otevřené, každý je vždy vítán. Od malička tu nezůstanete nikdy sám. Tak jaképak zašívání se s podivnou knihou? Knihy nejsou k dostání a ni24 9
Tanec s ohněm kdo je nechce. Jediný, kdo trpí jakýmsi hladem po učení, bývají zpravidla malé holčičky při prvních školních krůčcích. Zatímco kluky zajímá míč a taťkův prak, dívky často projevují zájem vědět víc. Bohužel etiketa společnosti jim nedává šanci. Jedno je ale přece jen na školní docházce rajské! Nekontroluje se! Oficiálně ano, ale uhlídejte 142 dětí, jestli náhodou nějaké nechybí? Ten, co chybí, dostane za úkol přinést omluvenku, ale do dvou dnů se na to rádo zapomene. Vždyť mezitím chybělo dalších dvanáct a kdo už se v těch kakaových očích vyzná... V hlavním městě Apii není vůbec náhodou, když dítě ráno opustí rodinu v uniformě, běží na nejbližší veřejný záchodek, šupne do trička a hurá na ulici raději něco vyžebrat. Učitelé si z práce vrásky nedělají. Minimální hodinová mzda na Samoi čítá 2 tala (cirka 30 Kč), přičemž učitel vydělá ročně 2000 tala. Když si to tak přepočtete, s popojížděním a neustálým čekáním na autobus (jež jezdí, když se řidiči chce) to ani tady kantoři nevyhráli. Přesto rodiny hluboce respektují pány učitele a na důkaz vděčnosti jim střídavě nosí jídlo. Ze všech čtyřech kantorů ve sborovně čiší trochu nuda, pasivita, nevůle, ale smysl pro humor tu nechybí. Zatímco si nám ředitelka postýskala nad výdělkem, druhé dvě kolegyně zatím vymyslely jakési tajemství, jemuž se chichotaly celé dopoledne. Při odchodu nám bylo prozrazeno – že prý by si ta mladší chtěla Tomáše vzít za muže! Tak to s tou trudomyslností asi nebude taková tragédie.
250
Hurá ze školy
3. Nemoc jménem ďábel v těle Polynésie na nás, na turisty, působí jako opravdová rajská zahrada. Celoroční bujná vegetace, slunce pálí, džungle cvrčí, moře duní, lidé se povalují a smějí se, ba přímo řehtají! Běžný turista musí slepě vidět jen a jen nehorázné, záviděníhodné štěstí. Ovšem pozor! Smích je lék, smysl, očista duše, ale smích může být také útěk, maska a skrýš. Do velké míry je tu smích obojím. Exotický ostrov pro nás může být pro místní malým vězením, odkud se nejde hnout. Mentorování duší ve škole pokračuje v dospělosti mentorováním strukturou vesnických náčelníků. Děti tak z jedné klece vyrůstají pro druhou. Sebevyjádření a vlastní názor je striktně potlačován a odsuzuje se. Mladý člověk je povinen respektovat staršího za všech okolností. Jestliže otec obviní syna třeba z krádeže před všemi jeho kamarády, je pro kluka společensky absolutně nepřijatelné vznést jediné slovíčko odporu. I když je nevinný, poslušně přijímá hanbu přede všemi. Co se děje uvnitř osobnosti, nezajímá nikoho. Není divu, že neustálé podkopávání vlastního já má své dopady. Nemoc jménem „ďábel v těle“ je běžná, normální a nemusí se nijak tajit. Do těla vám vstoupí zlý duch, který hovoří zběsilým zvýšeným nebo sníženým hlasem. Osoba, do níž duch vstoupil, se zmítá, křičí a je to jediná chvíle, kdy člověk může říct úplně cokoli! Bude vám odpuštěno, protože to nehovoříte vy, nýbrž zlý duch. Duch neduch, je jasné, že jde o hysterický záchvat, vypnutí nervů. I jemnou dívku častokrát musí držet čtyři silní chlapi. Zoufalé psychické vypětí vyústí v abnormální fyzickou sílu. Statistika smutně dodává – počet sebevražd nezletilých dětí patří na Samoi k nejvyšším na světě. I sledování televize je vyhnáno do extrémů. Nad dítětem sledujícím krvavý horor se nikdo nepozastaví, ovšem dojde-li na intimnosti, které, pozor, začínají u pouhého polibku, je televize striktně vypnuta. Hovořit o antikoncepci na 251
Lalomanu veřejnosti je nepřípustné. Klást otázky na veřejnosti je hanba. Dávat mezi lidmi najevo jakoukoli náklonnost cizí dívce? Nepřijatelné. Když uvážíte, že v Polynésii nejste nikdy sám, domy otevřené, chce to značnou dávku rafinovanosti, objevovat první krůčky lásky. A že se ta rafinovanost trošku zvrtla, potvrzuje počet odložených dětí a neexistujících manželů. Zaplať pánbůh, dítě je dar boží a komunita se o něj s láskou stará. Přečká-li dospívající dívka či hoch ďábla v těle i „objevování Venuše“ bez úhony, má na vybranou. Buď rezignuje, začne kašlat na boj s větrnými mlýny a se štítem smíchu začne prorážet život dál, respektive nechá jej plynout. Bez vyhlídek na kariéru, bez vyhlídek na cestu do zahraničí, bez vyhlídek. A nebo kápne osoba na bohatého strýčka a je jí umožněno vycestovat, podívat se za veliký oceán, opustit malinký ostrůvek, který pro mnohé znamená celičký svět. Taková cesta za moře bývá často na celý život. Krásné, hodné, mladičké dívky a uctiví mládenci se ocitnou na prahu velkoměsta civilizace a tady je čeká facka největší. Říká si svoboda. Absolutní osobní svoboda ze dne na den. Co s ní? Zcela běžně propadají polynéské děti na Zélandu a v Austrálii těm nejošklivějším kriminálním gangům. Během několika hodin byly postaveny před skutečnost, že odpovídají samy za sebe, bez kontroly komunity. A loto nevyšlo. Okolní národy Samoy: Japonsko, Austrálie a Nový Zéland přinášejí každoročně do Pacifiku miliardové peněžní dary na dotaci škol a zdravotnictví ve snaze udržet mladé tam doma a pochopitelně ve snaze mít v Pacifiku nějaký strategický vliv. Dary jistě ctihodné. Klimatizace i počítačů si tu velmi váží, tak, že se jich nikdo neodváží dotknout! Kdyby jen šlo darovat kousek svobody jinak, než vysláním na jiný kontinent...
252
4. S květinou u srdce Pedagogický sbor se s námi rozloučil zvesela. Už víme, že květina nošená v Polynésii za uchem na straně srdce znamená – jsem zadaná. Květina na straně opačné vyzývá laškovně k onomu společensky zakázanému, aneb jsem volná! Co si máme na rozloučenou myslet o rozesmátém dědečkovi s bujnou orchidejí za pravým uchem, nevím, snad nám chtěl říct, že dokud se budeme umět smát, budeme mít náš „malý“ ráj kdekoli na Zemi a nemusíme kvůli tomu na kraj světa. Dědula mává a drmolí. Rozumím jen jedinému slovíčku: „Ata!“ Naučila jsem se je, protože se tu ozývá ze všech stran tak často. Ostatně, má jen tři písmenka, z toho dvě stejná, to se ve studiu cizích jazyků tuze hodí! Znamená prosté, krátké a milé: „Usměj se...“ A snad to byl právě tento okamžik loučení se s Polynésií, naší poslední zastávkou, který vtiskl celé naší výpravě kouzelnou symboliku: Ata Mua. A copak že je to za šifru? Již v Perthu, na samém počátku naší cesty, při prvním vyjeveném kroku přes práh imigračního, nás Austrálie vítala nápisem: „We all smile in the same language!“ /Jednu řeč máme všichni společnou – úsměv!“/ A tady při posledním klopýtnutí o škebli, než nás letadlo odnese do Los Angeles a domů, se děda, nevěda o celém světě, loučí přirozeně se stejnou filosofií, aniž ji musel někde přečíst. Pár kroků od „nejzápadnějšího mysu na světě, odkud vidíte zítřek“ – od mysu Mulinu’u, vidíte místo zítřka dědu, co se rošťácky uculuje a žehná nám do života: „Ata!“ Ata Mua vznikla hříčkou melodických polynéských slov Ata a Mulinu’u. Při všetečném zkoumání altasu světa se možná dočtete, že skutečným adeptem na nejzápadnější mys na zemi je možná spíše Attu Island, krajní bod Aleutských ostrovů na Aljašce. Podezřele odvážně si to vykukuje k datové čáře více než Mulinu’u. Jenže kdo by chtěl přemítat o nesmrtelnosti brouka a smrtelnosti bytí někde u polárního kruhu, na ostrově, kde slunce svítí jen osm dní v roce, který po zbytek roku patří náruči husté mlhy. Tedy doslova, ať na Attu koukáte, jak koukáte, zítřek moc neuvidíte. Proto si snad Mulinu’u právem zaslouží svůj 253
Kde leží Ata Mua? přívlastek. Je jen na vás, zda si romantiku kouzelného západu slunce nad datovou čárou necháte vzít nějakým číslem. Ovšem pro hnidopíšky, i Attu Island je v názvu Ata Mua dvěma písmenky náležitě odměněn. Při ještě zvídavějším zkoumání atlasu se vám vyloupne další nádherná slovní hříčka, jíž je název nejzápadnějšího mysu Samoy Americké. Škoda, ta už se nachází o celý malíček vedle na východ. Ovšem její západní cíp Tapu Tapu by tak kouzelně pasoval na onen přemítaný smysl bytí, který vás na takových místech napadá. Okořeněn troškou české interpunkce by se dal načmrkat jako Ťapu Ťapu, ale také Tápu Tápu... A uznejte sami, nic moc jiného nedělá každý jeden z nás – tápe a zase odtud ťape tápat někam dál. Je milé, když to umí s úsměvem! Ata Mua tak není země, ani bod, ani kraj světa, kam jsme chtěli dojít. Ata Mua je cesta... S úsměvem a s květinou u srdce.
254
„Ata!“ /Usměj255 se!/
