Letní zahrada - zlom
25.9.2013
18.41
Stránka 9
1
Deer Island, 1946 Krunýř Krunýř je silný tvrdý pancíř nebo schránka z kostní hmoty či chitinu, která kryje část těla nějakého živočicha, například humra. Jednoho dne, rok po světové válce a na začátku války studené, seděla v městečku Stonington u přístaviště dívka oblečená v bílých šatech a pochutnávala si na vanilkové zmrzlině. Navenek působila klidně, ale třásly se jí ruce. Vedle sebe měla chlapečka, který na rozdíl od ní jedl zmrzlinu čokoládovou, a občas s ním prohodila pár slov. Slunce se už sklánělo k západu, ale bylo horko a zmrzlina se roztékala rychleji, než ji dívka stačila slízat. Začala rusky prozpěvovat písničku „Sviť mi, sviť mi, hvězdičko“ a pak se ji snažila kloučka naučit, ale schválně komolil slova, aby ji rozesmál. Čekali, až se vrátí rybářské čluny naložené humry. Než se objevily, dívka obvykle uslyšela křičet racky. Slabý větřík jí rozfoukal pramínky vlasů uvolněných ze silného dlouhého copu, který jí ležel na rameni. Byla plavovlasá, měla alabastrovou pleť, zářivé zelené oči a tvář skropenou pihami. Opálený hošík měl vlasy černé, oči tmavě hnědé a buclaté nožky svědčily o tom, že sotva odrostl batolecímu věku. Na první pohled to vypadalo, že ti dva si na lavičce krátí dlouhou chvíli, ale bylo to jen zdání. Dívka občas vrhla pohled na synka a na zmrzlinu, ale jinak pozorně sledovala modrý horizont nebo upřeně zírala na přístaviště. Zdálo se, že jí nahání strach. Taťána se zoufale snaží myslet jenom na přítomnost, protože chce věřit, že včerejšek neexistuje a tady na dlouhém kopcovitém Jelením ostrově u pobřeží střední části Maine, který s pevninou spojuje přívozní loď a visutý most ve výšce přes tři sta metrů, po němž sem v karavanu dorazili, neplatí nic než současná chvíle. Městečko Stonington, kde zakotvili, leží až úplně na jihu zálivu Penobscot na samém konci světa, úzké prašné silnice tu lemují bílé domky a v zálivu, na nějž se teď Taťána dívá každý den, se lesknou čeřící se vlny. Panuje tady klid a mír. To je přítomnost. Skoro jako by nic jiného ani nebylo. Ale minulost se připomíná i tady, a zatímco racci naříkavě vřeští, vrací se k Taťáně, ať chce, nebo nechce. 9
Letní zahrada - zlom
25.9.2013
18.41
Stránka 10
To odpoledne, když vyšli s Anthonym z domu, aby se vydali k přístavišti, uslyšeli od sousedů křik. Bydlely tam dvě ženy, matka s dcerou. Matce bylo čtyřicet, dceři dvacet. „Už se zase hádají,“ upozornil maminku Anthony. „To vy s tatínkem se nehádáte vůbec.“ Hádky! Co by za ně dala! Alexandr nikdy sebemíň nezvýšil hlas. Pokud na ni vůbec promluvil, hovořil mírně a klidně, jako by napodoboval přátelského, bodrého doktora Edwarda Ludlowa, který do ní byl v New Yorku zamilovaný – spolehlivého Edwarda, jenž nikdy nezapomínal, že lékař má být především trpělivý. Alexandr se choval, jako by seděl u lůžka nemocného. Do hádky se musejí lidé aktivně zapojit. Ve vedlejším domě se matka s dcerou rozčilovaly – z nějakého důvodu vždycky odpoledne – a útočily jedna na druhou s takovou vervou, že se jejich křik otevřenými okny rozléhal široko daleko. Kámen úrazu tkvěl v tom, že se jim manžel a otec vrátil z války domů. Čekaly na něj od roku 1942, kdy odjel do Anglie, a teď ho měly zpátky. Plukovník se do těch sporů nemíchal. Když Taťána s Anthonym vyšli na cestu, viděli ho v invalidním vozíku na zanedbané předzahrádce. Seděl tam na slunci nehybně jako keř, zatímco jeho žena s dcerou si mohly vykřičet plíce. „Mami, co je mu?“ zašeptal Anthony. „Ve válce ho zranili.“ Neměl nohy ani ruce, bylo to jenom torzo s pahýly a hlavou. „Může mluvit?“ V té chvíli zvolna došli k sousední brance. Náhle se zřetelně a jasně hlasem, který byl zvyklý dávat rozkazy, z kolečkového křesla ozvalo: „Ano, může, ale radši mlčí!“ Anthony s Taťánou se zastavili, na okamžik se na něj zadívali, potom Taťána sundala z branky závoru a vstoupili dovnitř. Seděl nakloněný na stranu jako těžký pytel, který se vlastní vahou hroutí. Zakulacené pahýly končily uprostřed paží, nohy chyběly úplně. „Dovolte, já vám pomůžu.“ Narovnala ho a nastrkala mu pod záda polštáře. „Je to lepší?“ „Jo. Vlastně ani nevím.“ Zabodl do ní malé modré oči. „Víte, co bych hrozně chtěl?“ „Co?“ „Cigaretu. Nekouřil jsem, ani nepamatuju. Jak vidíte, nemůžu si ji dávat do pusy. A ty dvě“ – trhl hlavou za sebe – „ty by radši pošly, než by mi zrovna v tomhle posloužily.“ Taťána přikývla. „Donesu vám ji. Za chviličku jsem zpátky.“ Otočil se od ní a pohlédl na záliv. „Nevrátíte se.“ „Jistěže ano. Anthony, sedneš si k pánovi, než přijdu? Jen na okamžik.“ Usmál se, a tak ho zvedla a posadila muži na klín „Chytni se ho kolem krku.“ „Jak se jmenuješ?“ zeptal se Anthony, když odběhla. „Nicholas Moore, ale můžeš mi říkat Nick.“ 10
Letní zahrada - zlom
25.9.2013
18.41
Stránka 11
„Byl jsi ve válce?“ „Ano.“ „Můj tatínek taky,“ oznámil Anthony. „Ach,“ vzdychl plukovník. „Vrátil se?“ „Jo.“ Taťána přišla, zapálila cigaretu a vložila ji Nickovi mezi rty. Vtahoval kouř tak lačně, jako by ho chtěl nabrat nejenom do plic, ale do poslední buňky v těle. Anthony mu seděl na klíně a díval se, jak s úlevou šlukuje a potom neochotně vyfukuje kouř ven, jako by se s ním nechtěl rozloučit. S Taťáninou pomocí vykouřil rovnou dvě cigarety za sebou. „Můj tatínek byl major, ale teď je rybář.“ „Kapitán, broučku,“ opravila ho Taťána. „Kapitán.“ „Tatínek byl major a kapitán,“ řekl Anthony. „Vždycky když na něj čekáme, až připluje z moře, koupíme si zmrzlinu. Máme ti přinést?“ „Ne,“ odpověděl Nick a sklonil hlavu k chlapcovým černým vláskům. „Tohle byla nejšťastnější čtvrthodina v mém životě za posledního půldruhého roku.“ V té chvíli se z domu vyřítila jeho žena a zaječela: „Co to s manželem provádíte?“ Taťána zdvihla synka Nickovi z klína a rychle ho ujistila: „Zítra zase přijdu.“ „Nepřijdete.“ Díval se za ní, dokud nezmizela na cestě. Teď seděli na lavičce a jedli zmrzlinu. Brzy se v dálce ozval křik racků. „Tatínek už je tady,“ vydechla Taťána. Většina rybářských člunů měla benzinový motor, ale oni čekali na šestimetrovou šalupu s plachtou, která patřila Jimmymu Schusterovi. Před smrtí mu ji odkázal otec a Jimmy z toho měl tenkrát velkou radost, protože na ní mohl lovit humry úplně sám. Říkal, že je to práce akorát pro jednoho. Ale potom se mu ruka zachytila v laně, kterým se těžké sítě na humry tahají z vody, a aby se vysvobodil, musel si ji v zápěstí uřezat. Zachránilo mu to život a taky kvůli tomu nemusel do války, jenže potom paradoxně potřeboval pomocníka, aby základní práci dělal za něj. Potíž tkvěla v tom, že všichni muži se poslední čtyři roky potloukali v Hürtgenském lese a na Iwodžimě. Před deseti dny se jeden přece jen přihlásil, takže dnes seděl Jimmy na zádi v kokpitu a ten vysoký tichý chlap v oranžové kombinéze a černých holínkách až po stehna stál rovně jako svíčka a upřeně se díval na břeh. Taťána vstala z lavičky, a jakmile vjel člun do zálivu, začala divoce mávat a kývala se přitom ze strany na stranu, takže v bílých šatech připomínala plamen. Alexandře, jsem tady, jsem tady, říkal ten pohyb. Když byl dost blízko a uviděl ji, pozdrav jí oplatil. Přivázali člun v doku, kam chodili kupci, a otevřeli kontejnery s úlovkem. Alexandr vyskočil na břeh, oznámil, že se hned vrátí, aby humry vyložil a uklidil, rychle si opláchl ruce u výtokové trubky a vydal se do svahu k ženě a synovi. 11
Letní zahrada - zlom
25.9.2013
18.41
Stránka 12
Ten k němu seběhl. „Ahoj,“ pozdravil a nesměle se zastavil. „Nazdar, kamaráde.“ Alexandr mu nemohl pocuchat vlasy, protože mu ruce páchly rybinou. Pod gumovou oranžovou kombinézou měl tmavězelené vojenské kalhoty a tričko s dlouhými rukávy. Byl zpocený a ulepený od ryb i slané vody. Černé vlasy měl ostříhané úplně nakrátko a na hubeném obličeji mu vyráželo tmavé strniště. Přistoupil k dívce v běloskvoucích šatech, která si mezitím znovu sedla na lavičku. Zvedla oči, aby ho přivítala, a protože byl hodně vysoký, musela zaklonit hlavu dozadu. „Ahoj,“ vydechla a na zmrzlinu zapomněla. „Ahoj,“ opáčil, aniž se jí dotkl. „Roztéká se ti to.“ „Já vím.“ Olízla obvod kornoutu, ale bylo to zbytečné. Zmrzlina se proměnila v kondenzované mléko a kapala dolů. Díval se na ni. „Nikdy ji nestihnu dojíst, než se rozteče,“ zamumlala a vstala. „Chceš?“ „Ne, díky.“ Taťána si ještě několikrát lízla a pak kornout zahodila do odpadkového koše. Alexandr si němě ukázal na ústa. Setřela si ze rtů vanilkové mléko. „Už je to dobré?“ Místo odpovědi se zeptal: „Budeme mít dnes k večeři zase humry?“ „Jistě,“ přitakala. „Cokoli chceš.“ „Musím se tam ještě vrátit.“ „Samozřejmě. Máme jít s tebou a počkat v doku?“ „Já bych ti pomohl,“ nabídl se Anthony. Taťána prudce zavrtěla hlavou. Věděla, že pach rybiny z něj nikdy nesmyje. „Jsi čistý jako sklo,“ řekl Alexandr. „Radši zůstaň s maminkou. Hned jsem zpátky.“ „Já ti chci pomoct.“ „Tak pojď se mnou, snad pro tebe něco najdu.“ „Ale ať na ty humry nesahá,“ zamumlala Taťána. Alexandrova práce se jí moc nezamlouvala. Po návratu z moře byl cítit rybinou a všechno, čeho se dotkl, páchlo stejně. Když si na to před několika dny napůl v žertu postěžovala, odsekl: „V Lazarevu jsem taky lovil ryby a nikdy ti to nevadilo.“ Myslel to vážně, ale když uviděl, jak zesmutněla, ještě dodal: „Nic tady neseženu. Jestli chceš, abych voněl něčím jiným, musíme odtud.“ Taťána odjet nechtěla. Vždyť sotva dorazili. „Co se týče Lazareva… Už o něm nebudu mluvit.“ Ano, mlč a starou vlast prosáklou krví ani blažené chvíle u moře věčnosti mi nepřipomínej, přisvědčila v duchu. Vždyť v tak pokojný život jako ve Stoningtonu – obklopeném na všech stranách klidnou slanou vodou, ve dne spalovaném sluncem a v noci ochlazovaném větrem, nad nímž se klenula obloha posetá beránky a jenž shlížel na lesknoucí se záliv, ve kterém se jako v zrcadle odrážely fialové lupiny a bílé čluny – nikdy nedoufali. Že se jim někdy poštěstí najít někde takový klid, si ani nedovedli představit. 12
Letní zahrada - zlom
25.9.2013
18.41
Stránka 13
Jimmy zdravou rukou Alexandra vybídl, aby se už vrátil. „Tak co, jak se vám dnes vedlo?“ zeptala se Taťána ze zdvořilosti, když zamířili k doku. Vedle vysokého Alexandra, který po jejím boku kráčel v těžkých gumových holínkách, se cítila strašně maličká. „Jaký byl dneska úlovek?“ „Šlo to, i když většina těch potvor byla podměrečná a museli jsme je hodit zpátky. A spousta samiček měla jikry.“ „Ty nemáš samičky s jikrami rád?“ zeptala se, přistoupila k němu blíž a zvedla oči. Lehce zamžikal a odtáhl se. „To ne, jenom je musíme vrátit do vody, aby se vajíčka mohla vylíhnout. Nechoď ke mně moc blízko, jsem špinavý. Anthony, ještě jsme humry nespočítali, chceš mi s tím pomoct?“ Jimmy měl Anthonyho rád. „Kamaráde, pojď se podívat, kolik toho dneska táta ulovil. Řekl bych, že jich máme přibližně stovku, a to se nám ještě nepodařilo.“ Taťána na Alexandra pohlédla. Pokrčil rameny. „Když se do jedné klece chytí dvanáct kusů a deset jich zase pustíme, za skvělý den to nepokládám.“ „Ale dva na jednu klec, to je přece nádhera,“ namítl Jimmy. „Neboj, brzy se to naučíš. Tak poběž, Anthony, koukni se na ně.“ Chlapec z uctivé vzdálenosti nahlédl do kontejneru, kde jeden přes druhého lezli už změření humři se zafixovanými klepety. Mamince se svěřil, že se jich kvůli klepetům bojí, i když je mají svázaná. Zejména potom, co mu otec řekl, že jsou to kanibalové. „Musíme jim je znehybnit, jinak by se v tom kontejneru navzájem sežrali.“ „Už jste je spočítali?“ zeptal se Anthony statečně a moc se snažil, aby se mu netřásl hlásek. Alexandr se na Jimmyho podíval a slabě zavrtěl hlavou. „Ne, kdepak,“ odpověděl rychle Jimmy. „Měl jsem moc práce s uvazováním člunu. Řekl jsem přibližně. Nechceš to udělat?“ „Ale umím počítat jenom do sedmadvaceti.“ „Pomůžu ti,“ řekl Alexandr. Jednoho po druhém vyndaval humry z kontejneru a opatrně, aby jim nezlomil klepeta, je ukládal do velkých modrých přepravek. Nakonec oznámil: „Sto dva.“ „Vidíš, Anthony?“ zasmál se Jimmy. „Čtyři jsou pro tebe, takže já jich dostanu osmadevadesát. A všichni jsou dost velcí, což znamená, že mají krunýř přes dvanáct centimetrů. Za každého dostaneme pětasedmdesát centů, takže tvůj tatínek mi dneska vydělal skoro sedmdesát pět dolarů. Díky němu se konečně můžu slušně živit.“ Vrhl krátký pohled na Taťánu, která stála tak daleko, aby ji splašky z kontejneru nepotřísnily. Zdvořile se usmála. Jimmy odměřeně přikývl a úsměv jí neoplatil. Když se z rybího trhu, z obchodu a restaurací až z Bar Harboru začali trou13
Letní zahrada - zlom
25.9.2013
18.41
Stránka 14
sit nákupčí, Alexandr umyl člun, vyčistil klece, svinul lano a šel koupit tři sudy sleďů jako návnadu na příští den. Sledě pak nasypal do pytlů a ponořil do vody. Rybáři jich přivezli dostatek, takže měl návnadu na sto padesát klecí. Od Jimmyho dostal deset dolarů za celodenní práci a zrovna si pod trubkou myl ruce silným mýdlem, když za ním Jimmy přišel znovu. „Nechceš tady se mnou počkat, než je prodám?“ Ukázal na humry. „Dám ti další dva dolary a pak si zajdeme na skleničku.“ „Díky, ale nemůžu. Snad někdy jindy.“ Jimmy se krátce podíval na Taťánu, která tam stála bílá a plavá, jako prozářená sluncem, a odvrátil oči. Potom Barringtonovi zamířili po svahu domů. Alexandr se šel vykoupat a oholit, zatímco Taťána strčila humry do ledničky, aby se přestali hýbat, a postavila na plotnu hrnec s vodou. Udělat humry nebylo žádné kuchařské umění. Stačilo nechat je deset až patnáct minut vařit ve slané vodě. Když člověk utrhl klepeta, vybral maso a namočil ho v rozpuštěném másle, byla to lahůdka. Ale Taťánu někdy napadlo, že by radši jednou za měsíc koupila humra za dva dolary v krámě, než aby se musela dívat, jak se Alexandr třináct hodin dře a dostane za to čtyři zadarmo. Připadalo jí, že za ně platí víc než dost. Než vyšel z koupelny, přistoupila ke dveřím, tiše zaťukala a zeptala se: „Nepotřebuješ něco?“ Uvnitř bylo ticho. Zaklepala hlasitěji. Dveře se otevřely a stanul před ní vymydlený, oholený a oblečený v čistém zeleném tričku a vojenských kalhotách. Odkašlala si a sklopila oči. Byla bosá, a tak měla rty v úrovni jeho srdce. „Nepotřebuješ něco?“ zopakovala šeptem. Tonula v takových rozpacích, že skoro nemohla dýchat. „Ne, je mi fajn,“ odpověděl a bokem kolem ní prošel. „Pojďme se najíst.“ Měli humry s rozpuštěným máslem a brambory s dušenou mrkví a cibulí. Alexandr snědl tři humry a většinu brambor a pak si dal ještě chléb s máslem. Když ho Taťána v Německu našla, byl vychrtlý, a ačkoli teď jedl za dva, pořád ještě vypadal, jako by válka právě skončila. Nakládala mu na talíř a dolévala mu. Vypil jedno pivo, sklenici vody a kolu. Tiše jedli v kuchyňce, kterou jim bytná dovolila používat, pokud ji uvolní každý večer do sedmi, nebo uvaří večeři i pro ni. V sedm dojedli a Taťána jí nechala nějaké brambory. „Alexandře… nebolí tě ta rána na prsou?“ „Ne, vůbec ne.“ „Včera v noci se mi zdála trochu nateklá…“ Sklopila oči, protože si vzpomněla, jak ho hladila po hrudi. „Ještě se nezahojila, a přitom pořád taháš ty těžké vrše. Mohla by se zanítit. Asi bych ti na ni měla dát karbolku.“ „Není třeba.“ „Tak novou náplast?“ Neodpověděl, jenom k ní zvedl pohled, jejich oči se na okamžik setkaly a mihla se v nich vzpomínka na Berlín a na pokoj na americkém vyslanectví, 14
Letní zahrada - zlom
25.9.2013
18.41
Stránka 15
kde strávili noc, již oba považovali za poslední, kterou kdy budou spolu. Plačky mu tehdy sešívala roztržený prsní sval a on se s tváří jako kámen díval někam skrz ni. Zrovna jako teď. „Nikdy jsme neměli žádnou budoucnost,“ řekl jí tenkrát. Jako vždycky uhnula očima první. Alexandr vyšel ven a před domem, který shlížel na záliv, se posadil na židli. Anthony se okamžitě vyřítil za ním, a zatímco otec nehybně zíral před sebe, pobíhal na přerostlém dvorku, sbíral kameny a borové šišky, hledal žížaly, brouky a slunéčka. „Teď žádná nenajdeš, synku. Sezonu mají v červnu,“ poznamenal Alexandr. „A co je tohle?“ Alexandr se naklonil na stranu a podíval se. „Kde?“ Anthony přišel blíž. „Ty ho máš?“ Anthony udělal ještě krůček, natáhl ruku a vztyčil prst. „Hm. Jenže já ho nevidím,“ trval na svém Alexandr, tvář jen pár centimetrů od broučka. Anthony se podíval na berušku, potom na otce, nakonec mu váhavě vylezl na klín a znovu mu prst ukázal. „Páni!“ zvolal Alexandr a oběma rukama syna objal. „No jo, měl jsi pravdu. Tady jsou berušky i v srpnu. Kdo by to byl řekl?“ „Už jsi je někdy předtím viděl, tati?“ Alexandr chviličku mlčel. „Kdysi dávno za městem, které se jmenuje Moskva.“ „V Rusku?“ „Ano.“ „Taky tam mají berušky?“ „Měli. Dokud jsme je všechny nesnědli.“ Anthony vykulil oči. „Nic jiného jsme nemohli k jídlu sehnat,“ dodal na vysvětlenou Alexandr. „Tatínek si z tebe utahuje,“ řekla Taťána, která vyšla ven s mokrou utěrkou v ruce. „Dělá si legraci.“ Anthony se tázavě zahleděl otci do tváře. „To měl být vtip?“ „Táňo, nemůžu vstát,“ řekl Alexandr nepřítomně. „Přines mi prosím tě cigarety, ano?“ Rychle odešla a vrátila se s krabičkou. Protože jiná židle před domem nebyla a neměla kam si sednout, vsunula cigaretu Alexandrovi do úst a zůstala nad ním stát. Jednu ruku mu dala na rameno a zapálila mu. Anthony mu položil berušku do dlaně. „Tuhle nesněz.“ Objal otce kolem krku. „Neboj. Už mám plné břicho.“ „Tak tohle je legrační,“ zahihňal se Anthony. „Dneska jsme se s maminkou seznámili s jedním plukovníkem. Jmenuje se Nick Moore.“ 15
Letní zahrada - zlom
25.9.2013
18.41
Stránka 16
„Ano?“ Alexandr se zadíval někam do dálky a zhluboka natáhl kouř z cigarety, kterou mu skloněná Taťána držela. „Jaký je?“ „Jako ty, tati,“ odpověděl Alexandr. „Zrovna jako ty.“
Rudý lak na nehty Anthony se uprostřed noci probudil s křikem a Taťána ho šla uchlácholit. Brzy se uklidnil, ale přestože jejich postele dělil jen noční stolek, nechtěl ji od sebe pustit. „Alexandře, jsi vzhůru?“ zašeptala. „Teď už ano,“ odpověděl. Vstal, odsunul stolek stranou a postele přirazil k sobě, aby si Anthony mohl lehnout vedle ní. Potom se přitiskl zády ke zdi, Taťána se uvelebila zády k němu a k ní zády Anthony, který v jejím náručí okamžitě usnul. Taťána spánek už jenom předstírala. Věděla, že Alexandr za chviličku odejde. A skutečně, za pár minut byl pryč. „Šuro, miláčku,“ zašeptala za ním. Za několik minut si vzala župan a vyšla ven. V kuchyni ani na dvorku ho nenašla, a tak ho hledala očima až k doku. Seděl jenom ve spodkách na lavičce, kde na něj obvykle čekala, až se vrátí z rybolovu, a kouřil. Třásl se, paže měl zkřížené na hrudi a rytmicky se dopředu dozadu kýval. Ztuhla. Nevěděla, co má dělat. Nikdy nevěděla, co má dělat. Otočila se, doklopýtala zpátky do ložnice, lehla si a zírala přes Anthonyho hlavičku do tmy, dokud se Alexandr tiše jako duch nevrátil a nepřitiskl se k ní. Nepohnula se a on nic neřekl, jenom ji chladnou paží objal. Leželi tak až do čtyř, kdy vstal a začal se chystat do práce. Zatímco drtil v hmoždíři kávová zrna, Taťána mu namazala rohlík, nalila vodu do lahví a udělala mu sendvič. Najedl se, vypil kávu a odešel. Než se za ním zavřely dveře, volnou rukou jí přejel pod košilkou po zadečku a pohladil ji mezi nohama. Sotva na ostrov přijeli, nadechli se vůně slané vody a uviděli čluny naložené humry vracející se ke břehu, Taťána prohlásila, že měsíc nebude stačit. Dohodli se, že v každém státě stráví jen jeden měsíc a pak pojedou dál. Osmačtyřicet států za osmačtyřicet měsíců. Maine byl první. „Tady bude měsíc málo,“ opakovala, když Alexandr neodpověděl. „Myslíš?“ „Tobě to tu nepřipadá senzační?“ Místo odpovědi mu po rtech přeběhl slabounký ironický úsměv. Stonington měl na první pohled všechno, co potřebovali. Místní koloniál prodával noviny, časopisy a co bylo nejdůležitější, cigarety. Také si tam mohli koupit kávu a čokoládu. Na Severním a Jižním ostrově chovali farmáři krávy a slepice, takže mléka, sýra, másla i vajec byl dostatek. Lodě vozily obilí, 16
Letní zahrada - zlom
25.9.2013
18.41
Stránka 17
chleba byla spousta a totéž platilo o jablkách, broskvích, hruškách, kukuřici, rajčatech, okurkách, cibuli, mrkvi, tuřínu, ředkvičkách, baklažánech a cukinách. Humři, pstruzi, mořští okouni a štiky stáli pár dolarů. Kdyby chtěli, mohli mít i kuřata a hovězí, ale to nikdy nekupovali. Kdo by si pomyslel, že Spojené státy právě prodělaly hospodářskou krizi a světovou válku? Alexandr tvrdil, že z deseti dolarů denně nemůžou vyžít. Taťána oponovala, že to bude víc než dost. „Na střevíce a šaty pro tebe? A kávu a cigarety pro mě?“ „Na cigarety rozhodně ne.“ Když uviděla, jak se zatvářil, vykouzlila na rtech úsměv. „Dělám si legraci. Stačí na všechno.“ Nechala si pro sebe, že za cigarety utratí skoro tolik, kolik stojí týdně jídlo pro všechny tři. Ale Alexandr byl jediný, kdo v rodině pracoval, takže mohl peníze vyhazovat, za co se mu zlíbilo. Když ráno v neděli pila kávu, mluvila na něj anglicky, on četl noviny, kouřil a odpovídal jí rusky. „V Indočíně to určitě co nevidět bouchne,“ prohlásil. „Patřila Francouzům, ale za války ji dobyli Japonci, a přestože válku projeli, odmítají odtamtud odejít. Francouzi, kteří skončili na vítězné straně, teď chtějí kolonii zpátky a Japoncům se to nelíbí. Spojené státy se tváří neutrálně, pomáhají svému spojenci Francii, ale jsou mezi dvěma mlýnskými kameny, protože podporují i Japonsko.“ „Já myslela, že Japonci už novou armádu postavit nesmějí,“ podotkla Taťána. „To je pravda. Ale v Indočíně jim zůstala, a pokud je k tomu nedonutíme, zbraně nesloží.“ „Proč se o to zajímáš?“ „Protože nikdy nevíš, kdy někde zas něco praskne. Stalin se celá desetiletí podbízel tomu venkovskému balíkovi Ho Či Minovi, platil mu vzdělávací exkurze do Moskvy, naléval ho vodkou a krmil kaviárem, učil ho marxistickou dialektiku a dával mu staré špaginy, granáty i studebakery, které díky zákonu o půjčce a pronájmu od nás dostával, a přímo na sovětské půdě mu dovolil cvičit Vietminh.“ „Proti Japoncům, které Sověti odjakživa považují za nepřátele?“ „Těžko tomu uvěříš, ale proti dřívějšímu sovětskému spojenci, koloniální Francii. Není to ironie?“ Alexandr zamáčkl cigaretu a noviny položil na stůl. „Kde je Anthony?“ zeptal se tiše anglicky, ale ještě než vzal Taťánu za ruku, chlapec vběhl do kuchyně. „Tady jsem, tati! Co je?“ Nutně potřebovali pokoj jenom pro sebe, ale Anthony si to nemyslel a kromě toho bytná jiný neměla. Mohli si vybrat pokojík vedle kuchyně ve vysokém domku nad zálivem, se dvěma jednolůžky a koupelnou i záchodem na chodbě, nebo karavan s jedinou postelí a bez příslušenství. Když hledali jiný podnájem, zjistili, že v jednom domě se tísní sedm lidí, ve druhém pět, ve třetím čtyři a všechno jsou ženy. Ve Stoningtonu žili v bí17
Letní zahrada - zlom
25.9.2013
18.41
Stránka 18
lých domech generace žen a starci, kteří každé ráno vyráželi na moře. Mladší muži, někteří zdraví, jiní invalidní, se teprve vraceli z války. Paní Brewsterová bydlela sama. Její syn ještě domů nedorazil, ale Taťána si myslela, že ve válce nebojoval. „Hm, musel na nějakou dobu odjet,“ prohlásila stará paní zvláštním tónem. Bylo jí šestašedesát a v osmnácti ovdověla. Manžel jí zemřel ve španělsko-americké válce. „V roce 1898?“ zašeptala Taťána užasle Alexandrovi. Pokrčil rameny a ztěžka jí položil ruku na paži, aby dal najevo, že se mu ta ženská nezamlouvá, ale Taťána měla radost, že se jí dotýká, a tak varování nedbala. „Doufám, že tohle je váš manžel,“ zabručela paní Brewsterová, než se uvolila jim pokoj ukázat. „Není to snad nějaký…“ Mávla neurčitě rukou. „Protože to bych ve svém domě nestrpěla.“ Alexandr mlčel, ale Anthony se zeptal: „Nestrpěla co?“ Přimhouřenýma očima na něj pohlédla. „To je tvůj otec, chlapče?“ „Ano,“ odpověděl. „Je voják. Byl ve válce a ve vězení.“ „No jo, vězení je kříž,“ zamumlala a odvrátila oči. Potom je znovu přimhouřila a zadívala se na Taťánu. „Co to máte za přízvuk? Americký mi tedy nepřipadá.“ Anthony chtěl vysvětlit, že je ruský, ale Alexandr ho i s Taťánou odstrčil za sebe a příkře se zeptal: „Dáte nám ten pokoj, nebo ne?“ Pronajala jim ho. „Proč jsme si koupili karavan, když v něm nebudeme bydlet?“ otázal se Alexandr jednoho dne. „Můžeme ho rovnou prodat. Zbytečně jsme vyhodili peníze.“ A co by si bez něj počali, až pojedou na západ do pouště, namítla. Nebo do Kalifornie na vinobraní a do Pekelného kaňonu v Idahu? Navzdory tomu, že chtěl najednou šetřit, Alexandr si nakonec karavan nechal, protože se nedokázal svého snu tak lehce vzdát. Líbilo se mu pomyšlení, že bude v karavanu cestovat – koupit ho chtěl on – ale když ho dostal, jako by o něj ztratil zájem. Taťána nabyla dojmu, že stejný postoj zaujímá v novém civilním životě i k mnoha dalším věcem. V karavanu netekla voda a Alexandr se neustále myl. Léta žil s mnoha dalšími muži v úděsných podmínkách a teď byl doslova posedlý čistotou. Ruce si drhl stokrát za den. Pravda, většinou mu páchly rybinou, ale v celém Maine nebylo dost mýdla, citronů ani octa, aby si je umyl ke své spokojenosti. Paní Brewsterové museli platit pět dolarů týdně navíc, protože spotřebovali neuvěřitelné množství vody. Alexandrovi se asi líbila představa, že bude otcem, ale nikdy předtím nestrávil s dětmi jedinou minutu a život s tříletým chlapcem, který se nehnul od maminky, spal s nimi v pokoji a v noci jim lezl do postele, mu šel na nervy. „Noční můry jsou pro malé děti hodně zlé,“ vysvětlila Taťána. „Já to chápu,“ odpověděl škrobeně. Možná kdysi chtěl manželku, ale Taťána si už nebyla jistá, jestli to pořád 18
