Maloměšťák
literární
F.X. Šalda, 1934
Literárního maloměšťáka poznáš po tom, že se bere ohromně vážně, jako historickou osobu, že píše-li o sobě, píše při nejmenším jako o Césarovi; pokládá se za střed světa a nejraději vystupuje v nažehlené tóze. Pokládá za velmi důležité povědět světu, kde ho poštípali komáři a kdy dostal kopřivku.
(3162, Pan Antonín Klášterský vzpomíná, in: Zápisník VII., 1934-35, str. 84.)
01-03
Paměti F.X. Šalda, 1934
Literárního maloměšťáka poznáš po tom, že se bere ohromně vážně, jako historickou osobu, že píše-li o sobě, píše při nejmenším jako o Césarovi; pokládá se za střed světa a nejraději vystupuje v nažehlené tóze. Pokládá za velmi důležité povědět světu, kde ho poštípali komáři a kdy dostal kopřivku.
(3162, Pan Antonín Klášterský vzpomíná, in: Zápisník VII., 1934-35, str. 84.)
01-03
Pomáhat si
(pojišťovat se)
F.X. Šalda, 1934
… Tahleta obojakost byla, jak jsem již jinde vysvětlil, příčinou mého rozchodu s ním. Teprve později jsem pochopil, že slabý Vrchlický podléhá i jindy mínění společnosti, s kterou se stýká. Sova byl celkem samotář a já ještě větší. Takové literátsky filistrovské vysedávání u dlouhých nebo kulatých stolů a pivní bratříčkování se mi z duše protivilo – proto jsem prohrál svou literární kariéru v tomto družném vzájemně se pojišťujícím a podporujícím národě (s r. o.)
(3162, Pan Antonín Klášterský vzpomíná, in: Zápisník VII., 1934-35, str. 84.)
01-03
Křesťanství F.X. Šalda, 1934 … Nejsem a nikdy jsem nebyl křesťanský kvietista, který se schovává pánubohu za sukně. Byl jsem vždycky a jsem i ve svém úvodníku křesťanský aktivista, tj. někdo, kdo chce uskutečňovat (od „skutek!“) vůli boží na zemi. Chtěl-li se tedy nade mnou pohoršovat pan Karel Polák, nemusil věru čekat až na rok 1936; téhož mého Boha nalezl by v mých pracích již před dvaceti a možno i před třiceti lety: Boha aktivistického, který zavazuje k činnosti. V Dantovi rozpoznal jsem kdysi křesťanského aktivistu, a přihlásil se do jeho družiny; kvietism odmítám všude, i u duchů, kterých si jinak na výsost vážím, jako u Březiny. Dělá-li ze mne Karel Polák proto, že chci, abychom se klaněli pravému Bohu, tj. žili životem nábožensky kladným a tvořivým, mystického blbečka, je to stejně noblesní a moudré, jako bych já dělal z něho proto, že je sociální demokrat, vraha, žháře, dynamitníka. Já se se svým theismem nikdy neskrýval a neskrývám. Mně evangelium má mnohem víc pravdy než Marx; a materialistickou tzv. vědu moderní odmítám již dlouho jako divokou a nestvůrnou fantastiku bez rozumného základu. A jdu-li za evangeliem a chtěl-li bych, aby jím lidé spravovali svůj život i veřejný, je mi to akt rozumu a vůle, a ne nějaká mystická bezradnost nebo trpnost. (3162, Pan Karel Polák, in: Zápisník VII., 1934-35, str. 73.)
01-03
Bůh F.X. Šalda, 1934 … Nejsem a nikdy jsem nebyl křesťanský kvietista, který se schovává pánubohu za sukně. Byl jsem vždycky a jsem i ve svém úvodníku křesťanský aktivista, tj. někdo, kdo chce uskutečňovat (od „skutek!“) vůli boží na zemi. Chtěl-li se tedy nade mnou pohoršovat pan Karel Polák, nemusil věru čekat až na rok 1936; téhož mého Boha nalezl by v mých pracích již před dvaceti a možno i před třiceti lety: Boha aktivistického, který zavazuje k činnosti. V Dantovi rozpoznal jsem kdysi křesťanského aktivistu, a přihlásil se do jeho družiny; kvietism odmítám všude, i u duchů, kterých si jinak na výsost vážím, jako u Březiny. Dělá-li ze mne Karel Polák proto, že chci, abychom se klaněli pravému Bohu, tj. žili životem nábožensky kladným a tvořivým, mystického blbečka, je to stejně noblesní a moudré, jako bych já dělal z něho proto, že je sociální demokrat, vraha, žháře, dynamitníka. Já se se svým theismem nikdy neskrýval a neskrývám. Mně evangelium má mnohem víc pravdy než Marx; a materialistickou tzv. vědu moderní odmítám již dlouho jako divokou a nestvůrnou fantastiku bez rozumného základu. A jdu-li za evangeliem a chtěl-li bych, aby jím lidé spravovali svůj život i veřejný, je mi to akt rozumu a vůle, a ne nějaká mystická bezradnost nebo trpnost. (3162, Pan Karel Polák, in: Zápisník VII., 1934-35, str. 73.)
01-03
Čas
a pojmovost
LvH, 2001 Myšlení starých řeckých myslitelů se vynálezem pojmů a pojmovosti nechalo svést k pokusu o emancipaci myšlení ze světa, v němž vzniklo. Obvykle se přitom poukazuje na to, jak se myšlenkové modely svou mimočasovostí odcizily časovému světu našeho života, ale pomíjí se přitom, že se neméně odcizily prostorovosti našeho světa, když se ve filosofii (vlastně ještě před-filosofii) začaly napodobovat postupy, přiměřené „světu“ geometrie. Rozdíl je ovšem nepřehlédnutelný: ze světa pojmových modelů (tzv. intencionálních předmětů) byl čas zcela eliminován, zatímco ve světě geometrických obrazců byl nově konstituován prostor jakoby zbavený časovosti, ale nezbavený některých reliktů časovosti (přesněji: časoprostorovosti). Tato okolnost byla sice zcela přehlížena, ale nikdy se nezdařilo se jí zbavit žádným pokusem o konstrukci zcela „čistého“, časovosti (a zase přesněji: dějovosti, událostnosti, hybnosti a subjektní aktivity) ve všech směrech zbaveného prostoru. Nejvýznačnějším a také snadno demonstrovatelným rysem časoprostorovosti je nemožnost její naprosté objektivace. Objektivace, umožněná pojmovostí, znamená ve svém pojmu zbavenost takto konstruovaného objektu jakéhokoli přetrvávajícího vztahu k nějakému subjektu (geneze tu je ovšem pominuta: konstruovaný objekt předpokládá sice nějaký konstruující subjekt, ale jakmile je jednou konstruován, je od každé subjektní aktivity emancipován a nadále na ní jakoby nezávislý, zatímco naopak každá další subjektní
aktivita musí tuto emancipovanost - přesněji: totožnost, identitu – bezpodmínečně respektovat. A právě v souvislosti s „identitou“ se v prostorově bezčasových souvislostech objevují problémy, které zůstávají čistě prostorově neuchopitelné. Naprostá většina trojúhelníků (výjimek je jen málo) má jakési zrcadlově obrácené dvojníky, o jejichž identitě lze mít pochybnosti, neboť je nemůžete položit na sebe tak, aby se zcela kryly. Mohli byste tak učinit pouze za předpokladu, že jeden z dvojice jakoby vyjmete z dané roviny, mimo rovinu jej převrátíte a pak znovu – ale již zrcadlově převrácený - umístíte do roviny. Něco takového není v mezích eukleidovské geometrie možné, pokud nepočítáte s onou akcí vynětí trojúhelníka z roviny, kam původně náležel. Co tu je vlastně identické a co neidentické? (Písek, 010203-1.)
01-03
Subjekt LvH, 2001 Geniální Leibnizova myšlenka, kterou vypracoval jen velmi částečně a zřejmě s cílem vyprovokovat další přemýšlení, je natrvalo spjata s pojmem „monády“ (zdůrazněme znovu: s pojmem, nikoli s názvem se slovem, neboť místo tohoto slova lze užít i jiných termínů – např. „přirozená jednotka“ Teilharda de Chardin, „osoba“ (Person) Williama Sterna apod.). Jde o základní problém, jakým způsobem se niterně organizovaná jednotka, které my budeme říkat „subjekt“ (později, na jiném místě toto rozhodnutí, tuto volbu odůvodníme), domůže nějakých zpráv (informací) o tom, co je mimo rámec její niterné jednoty. Leibniz volil – ve shodě se záměrem provokovat další přemýšlení, jak se domnívám – apodiktické popření takové možnosti. To se ovšem velmi brzo ukázalo jako zcela neudržitelné, a problémem se stalo, jak myšlenkově uchopit pozitivní možnost toho, co Leibniz tezovitě popřel, totiž možnost přechodu mezi nitrem a vnějškem. Ve filosofické tradici se ovšem odedávna o takové možnosti mluvilo a myslelo, ale zároveň se značným podceňováním až opovržením (v některých případech), jako o smyslovém vnímání a na něm založeném pouhém mínění či domnění. Za zdroj skutečného poznání a vědění se smyslové vnímání nikdy nepovažovalo, i když některými mysliteli bylo ceněno jako sice nedostatečné, ale navzdory tomu jako zcela nezbytné. My budeme místo o „vnímání“ raději mluvit o reaktibilitě, a to z důvodů zásadního rozšíření dosavadního chápání. Jestliže rozšíříme
obsah pojmu „subjekt“ („osoba“. „přirozená jednotka“ atd.) tak, aby zahrnoval nejen všechny organismy, i ty nejnižší, ale dokonce i subjekty „předživé“, musíme analogicky rozšířit i své chápání „vnímání“ a neomezovat se tedy na to, co je – jak nám říká zkušenost – prostředkováno smyslovými orgány. Zároveň ovšem musíme podržet pojetí „reaktibility“ jako schopnosti akce, aktivity, neboť každá reakce je založena jako „akce“. (Písek, 010204-1.)
01-03
Znamení
časů
Matouš 16 I přistoupili k němu farizeové a saduceové, a pokoušejíce, prosili ho, aby jim znamení s nebe ukázal. 2 On pak odpovídaje, řekl jim: Když bývá večer, říkáte: Jasno bude, nebo se červená nebe. 3A ráno: Dnes bude nečas, nebo se červená zasmušilé nebe. Pokrytci, způsob zajisté nebe rozsouditi umíte, znamení pak časů nemůžete souditi? 4 Národ zlý a cizoložný znamení hledá, ale znamení jemu nebude dáno, než toliko znamení Jonáše proroka. A opustiv je, odšel. Mt 16, 1 - 4
19.)
(6630, Biblí svatá, podle kral. vydání 1579-1593, Kutná Hora 1940, NZ, s.
01-03
Znamení Marek 8
10Potom
hned vstoupiv na lodí s učedlníky svými, přeplavil se do krajin Dalmanutských. vyšli farizeové a počali se s ním hádati, hledajíce od něho znamení s nebe, pokoušejíce ho. 12A on vzdech duchem svým, dí: Co pokolení toto znamení hledá? Amen pravím vám: nebude dáno znamení pokolení tomuto. 13A opustiv je, vstoupil zase na lodí, a plavil se přes moře. 11 I
Mk 8, 10 - 13
45.)
(6630, Biblí svatá, podle kral. vydání 1579-1593, Kutná Hora 1940, NZ, s.
01-03
Znamení Lukáš 11
29A
když se zástupové scházeli, počal praviti: Pokolení toto nešlechetné jest. Znamení vyhledává, a znamení jemu nebude dáno, než znamení Jonáše proroka. 30Nebo jakož Jonáš učiněn byl znamením Ninivetským, takť bude i Syn člověka pokolení tomuto. 31Královna od poledne stane na soudu s muži pokolení tohoto, a odsoudí je. Nebo přijela od končin země, aby slyšela moudrost Šalomounovu, a aj, více než Šalomoun tuto! 32Muži Ninivitští povstanou na soudu s pokolením tímto, a odsoudí je. Nebo činili pokání k kázání Jonášovu, a aj. více než Jonáš tuto! Lk 11, 29 - 30
(6630, Biblí svatá, podle kral. vydání 1579-1593, Kutná Hora 1940, NZ, s.
74.) 01-03
Znamení Jan 6
28
I řekli jemu: Jakéž pak ty znamení činíš, abychom viděli a věřili tobě? Co děláš? naši jedli mannu na poušti, jakož psáno jest : Chléb s nebe dal jim jísti. 32Tedy řekl Ježíš : Amen, amen pravím vám : Ne Mojžíš dal vám chléb s nebe, ale Otec můj vám dává ten chléb s nebe pravý. 33Nebo chléb Boží ten jest, kterýž sstupuje s nebe a dává život světu. 31Otcové
J 6, 28-33
99.)
(6630, Biblí svatá, podle kral. vydání 1579-1593, Kutná Hora 1940, NZ, s.
01-03
Platón -427-347 Nesmrtelnost (duše) … Jest tedy nejprve třeba poznati pravdu o přirozenosti božské a lidské duše pozorováním jejích stavů i výkonů; počátek důkazu je tento. Veškerá duše je nesmrtelná. Neboť co se stále pohybuje, je nesmrtelné; co však pohybuje něčím jiným a jest pohybováno od něčeho jiného, to má ustání pohybu a tím i ustání života. Jediné to, co pohybuje samo sebe, nikdy se nepřestává pohybovat, protože neopouští samo sebe, nýbrž toto jest i všem jiným věcem, které se pohybují, zdrojem a počátkem pohybu. Počátek však je bez vzniku. Neboť všechno, co vzniká, musí vznikati z počátku, ale on sám nevzniká z ničeho; neboť kdyby počátek z něčeho vznikal, již by to nevznikal počátek. Když pak je bez vzniku, musí být i bez zániku. Vždyť kdyby zhynul počátek, nikdy ani sám z něčeho nevznikne ani
nic jiného z něho, jestliže mají všechny věci vznikati z počátku. Takto tedy je počátkem pohybu to, co pohybuje sama sebe. Toto pak nemůže ani /35/ zanikati, ani vznikati, sice by musilo veškeré nebe i veškerá země spadnouti v jedno a zastavit se a již by neměly odkud znova dostati pohyb a vznik. Když pak se ukázalo nesmrtelným, co se pohybuje samo od sebe, nebudeme se ostýchati říci, že právě to je podstata a smysl duše. Neboť každé tělo, kterému se dostává pohybu zvenku, je bezduché, kterému však zevnitř, samému ze sebe, oduševněné, protože toto je přirozenost duše; je-li však tomu tak, že není nic jiného, co by pohybovalo samo sebe, než duše, pak je nutně duše jsoucno nevzniklé a nesmrtelné. Nuže o její nesmrtelnosti dost; o její pak způsobě jest promluviti takto. Jaké to je jsoucno, je veskrze věc božského a dlouhého výkladu, ale čemu se podobá, na to stačí výklad lidský a kratší; mluvme tedy tímto způsobem. … (7121, Faidros, přel. Fr. Novotný, Praha 31993, s. 34-35.)
01-03
Platón -427-347 Přirozenost (duše) … Jest tedy nejprve třeba poznati pravdu o přirozenosti božské a lidské duše pozorováním jejích stavů i výkonů; počátek důkazu je tento. Veškerá duše je nesmrtelná. Neboť co se stále pohybuje, je nesmrtelné; co však pohybuje něčím jiným a jest pohybováno od něčeho jiného, to má ustání pohybu a tím i ustání života. Jediné to, co pohybuje samo sebe, nikdy se nepřestává pohybovat, protože neopouští samo sebe, nýbrž toto jest i všem jiným věcem, které se pohybují, zdrojem a počátkem pohybu. Počátek však je bez vzniku. Neboť všechno, co vzniká, musí vznikati z počátku, ale on sám nevzniká z ničeho; neboť kdyby počátek z něčeho vznikal, již by to nevznikal počátek. Když pak je bez vzniku, musí být i bez zániku. Vždyť kdyby zhynul počátek, nikdy ani sám z něčeho nevznikne ani nic jiného z něho, jestliže mají všechny věci vznikati z počátku. Takto tedy je počátkem pohybu to, co pohybuje sama sebe. Toto pak nemůže ani /35/ zanikati, ani vznikati, sice by musilo veškeré nebe i veškerá země spadnouti v jedno a zastavit se a
již by neměly odkud znova dostati pohyb a vznik. Když pak se ukázalo nesmrtelným, co se pohybuje samo od sebe, nebudeme se ostýchati říci, že právě to je podstata a smysl duše. Neboť každé tělo, kterému se dostává pohybu zvenku, je bezduché, kterému však zevnitř, samému ze sebe, oduševněné, protože toto je přirozenost duše; je-li však tomu tak, že není nic jiného, co by pohybovalo samo sebe, než duše, pak je nutně duše jsoucno nevzniklé a nesmrtelné. Nuže o její nesmrtelnosti dost; o její pak způsobě jest promluviti takto. Jaké to je jsoucno, je veskrze věc božského a dlouhého výkladu, ale čemu se podobá, na to stačí výklad lidský a kratší; mluvme tedy tímto způsobem. … (7121, Faidros, přel. Fr. Novotný, Praha 31993, s. 34-35.)
01-03
Platón -427-347 Pohyb … Jest tedy nejprve třeba poznati pravdu o přirozenosti božské a lidské duše pozorováním jejích stavů i výkonů; počátek důkazu je tento. Veškerá duše je nesmrtelná. Neboť co se stále pohybuje, je nesmrtelné; co však pohybuje něčím jiným a jest pohybováno od něčeho jiného, to má ustání pohybu a tím i ustání života. Jediné to, co pohybuje samo sebe, nikdy se nepřestává pohybovat, protože neopouští samo sebe, nýbrž toto jest i všem jiným věcem, které se pohybují, zdrojem a počátkem pohybu. Počátek však je bez vzniku. Neboť všechno, co vzniká, musí vznikati z počátku, ale on sám nevzniká z ničeho; neboť kdyby počátek z něčeho vznikal, již by to nevznikal počátek. Když pak je bez vzniku, musí být i bez zániku. Vždyť kdyby zhynul počátek, nikdy ani sám z něčeho nevznikne ani nic jiného z něho, jestliže mají všechny věci vznikati z počátku. Takto tedy je počátkem pohybu to, co pohybuje sama sebe. Toto pak nemůže ani /35/ zanikati, ani vznikati, sice by musilo veškeré nebe i veškerá země spadnouti v jedno a zastavit se a již by neměly odkud znova dostati pohyb a vznik. Když pak se ukázalo nesmrtelným, co se pohybuje samo od sebe, nebudeme se ostýchati říci, že právě to je podstata a smysl duše. Neboť každé tělo, kterému se dostává pohybu zvenku, je bezduché, kterému však zevnitř, samému ze sebe, oduševněné, protože toto je přirozenost duše;
je-li však tomu tak, že není nic jiného, co by pohybovalo samo sebe, než duše, pak je nutně duše jsoucno nevzniklé a nesmrtelné. Nuže o její nesmrtelnosti dost; o její pak způsobě jest promluviti takto. Jaké to je jsoucno, je veskrze věc božského a dlouhého výkladu, ale čemu se podobá, na to stačí výklad lidský a kratší; mluvme tedy tímto způsobem. … (7121, Faidros, přel. Fr. Novotný, Praha 31993, s. 34-35.)
01-03
Platón -427-347 ARCHÉ
… Jest tedy nejprve třeba poznati pravdu o přirozenosti božské a lidské duše pozorováním jejích stavů i výkonů; počátek důkazu je tento. Veškerá duše je nesmrtelná. Neboť co se stále pohybuje, je nesmrtelné; co však pohybuje něčím jiným a jest pohybováno od něčeho jiného, to má ustání pohybu a tím i ustání života. Jediné to, co pohybuje samo sebe, nikdy se nepřestává pohybovat, protože neopouští samo sebe, nýbrž toto jest i všem jiným věcem, které se pohybují, zdrojem a počátkem pohybu. Počátek však je bez vzniku. Neboť všechno, co vzniká, musí vznikati z počátku, ale on sám nevzniká z ničeho; neboť kdyby počátek z něčeho vznikal, již by to nevznikal počátek. Když pak je bez vzniku, musí být i bez zániku. Vždyť kdyby zhynul počátek, nikdy ani sám z něčeho nevznikne ani nic jiného z něho, jestliže mají všechny věci vznikati z počátku. Takto tedy je počátkem pohybu to, co pohybuje sama sebe. Toto pak nemůže ani /35/ zanikati, ani vznikati, sice by musilo veškeré nebe i veškerá země spadnouti v jedno a zastavit se a již by neměly odkud znova dostati pohyb a vznik. Když pak se ukázalo nesmrtelným, co se pohybuje samo od sebe, nebudeme se ostýchati říci, že právě to je podstata a smysl duše. Neboť každé tělo, kterému se dostává pohybu zvenku, je bezduché, kterému však zevnitř, samému ze sebe, oduševněné, protože toto je přirozenost duše; je-li však tomu tak, že není nic jiného, co by pohybovalo samo sebe, než duše, pak je nutně duše jsoucno nevzniklé a nesmrtelné.
Nuže o její nesmrtelnosti dost; o její pak způsobě jest promluviti takto. Jaké to je jsoucno, je veskrze věc božského a dlouhého výkladu, ale čemu se podobá, na to stačí výklad lidský a kratší; mluvme tedy tímto způsobem. … (7121, Faidros, přel. Fr. Novotný, Praha 31993, s. 34-35.)
01-03
Platón -427-347 Počátek (ARCHÉ)
… Jest tedy nejprve třeba poznati pravdu o přirozenosti božské a lidské duše pozorováním jejích stavů i výkonů; počátek důkazu je tento. Veškerá duše je nesmrtelná. Neboť co se stále pohybuje, je nesmrtelné; co však pohybuje něčím jiným a jest pohybováno od něčeho jiného, to má ustání pohybu a tím i ustání života. Jediné to, co pohybuje samo sebe, nikdy se nepřestává pohybovat, protože neopouští samo sebe, nýbrž toto jest i všem jiným věcem, které se pohybují, zdrojem a počátkem pohybu. Počátek však je bez vzniku. Neboť všechno, co vzniká, musí vznikati z počátku, ale on sám nevzniká z ničeho; neboť kdyby počátek z něčeho vznikal, již by to nevznikal počátek. Když pak je bez vzniku, musí být i bez zániku. Vždyť kdyby zhynul počátek, nikdy ani sám z něčeho nevznikne ani nic jiného z něho, jestliže mají všechny věci vznikati z počátku. Takto tedy je počátkem pohybu to, co pohybuje sama sebe. Toto pak nemůže ani /35/ zanikati, ani vznikati, sice by musilo veškeré nebe i veškerá země spadnouti v jedno a zastavit se a již by neměly odkud znova dostati pohyb a vznik. Když pak se ukázalo nesmrtelným, co se pohybuje samo od sebe, nebudeme se ostýchati říci, že právě to je podstata a smysl duše. Neboť každé tělo, kterému se dostává pohybu zvenku, je bezduché, kterému však zevnitř, samému ze sebe, oduševněné, protože toto je přirozenost duše; je-li však tomu tak, že není nic jiného, co by pohybovalo samo sebe, než duše, pak je nutně duše jsoucno nevzniklé a nesmrtelné.
Nuže o její nesmrtelnosti dost; o její pak způsobě jest promluviti takto. Jaké to je jsoucno, je veskrze věc božského a dlouhého výkladu, ale čemu se podobá, na to stačí výklad lidský a kratší; mluvme tedy tímto způsobem. … (7121, Faidros, přel. Fr. Novotný, Praha 31993, s. 34-35.)
01-03
Platón -427-347 Zánik (a vznik)
… Jest tedy nejprve třeba poznati pravdu o přirozenosti božské a lidské duše pozorováním jejích stavů i výkonů; počátek důkazu je tento. Veškerá duše je nesmrtelná. Neboť co se stále pohybuje, je nesmrtelné; co však pohybuje něčím jiným a jest pohybováno od něčeho jiného, to má ustání pohybu a tím i ustání života. Jediné to, co pohybuje samo sebe, nikdy se nepřestává pohybovat, protože neopouští samo sebe, nýbrž toto jest i všem jiným věcem, které se pohybují, zdrojem a počátkem pohybu. Počátek však je bez vzniku. Neboť všechno, co vzniká, musí vznikati z počátku, ale on sám nevzniká z ničeho; neboť kdyby počátek z něčeho vznikal, již by to nevznikal počátek. Když pak je bez vzniku, musí být i bez zániku. Vždyť kdyby zhynul počátek, nikdy ani sám z něčeho nevznikne ani nic jiného z něho, jestliže mají všechny věci vznikati z počátku. Takto tedy je počátkem pohybu to, co pohybuje sama sebe. Toto pak nemůže ani /35/ zanikati, ani vznikati, sice by musilo veškeré nebe i veškerá země spadnouti v jedno a zastavit se a již by neměly odkud znova dostati pohyb a vznik. Když pak se ukázalo nesmrtelným, co se pohybuje samo od sebe, nebudeme se ostýchati říci, že právě to je podstata a smysl duše. Neboť každé tělo, kterému se dostává pohybu zvenku, je bezduché, kterému však zevnitř, samému ze sebe, oduševněné, protože toto je přirozenost duše; je-li však tomu tak, že není nic jiného, co by pohybovalo samo sebe, než duše, pak je nutně duše jsoucno nevzniklé a nesmrtelné.
Nuže o její nesmrtelnosti dost; o její pak způsobě jest promluviti takto. Jaké to je jsoucno, je veskrze věc božského a dlouhého výkladu, ale čemu se podobá, na to stačí výklad lidský a kratší; mluvme tedy tímto způsobem. … (7121, Faidros, přel. Fr. Novotný, Praha 31993, s. 34-35.)
01-03
Platón -427-347 Nejsoucí
Jak bych nebyl na rozpacích, pravil, i já i všichni ostatní lidé o tom, co není? Co to mluvíš, Dionysodore? děl jsem já; což …
(0163, Euthydemos-Menon, přel. Fr. Novotný, Praha 1941, str 56 - 301 A.)
01-03
Platón -427-347 (mládenec) jako intencionální objekt
(Sokr.) Tak tedy byl jeden hoch, spíše však mládeneček, velmi krásný, a ten měl … (s. 13) (Sokr.) Kde pak mám toho hocha, ke kterému jsem mluvil? Aby vyslechl i toto a aby se nestalo, že by bez vyslechnutí dříve vyhověl nemilujícímu. (Faidr.) Ten je stále přítomen vedle tebe velmi blízko, kdykoli chceš. (Sokr.) Takto tedy si uvědom, krásný hochu, že ta dřívější řeč … (s. 22-23)
(1005, Faidros, přel. Fr. Novotný, Praha 1937, s. 13 a 22-23.)
01-03
Platón -427-347 (mládenec) jako intencionální objekt
(Sokr.) Byl tedy jednou jeden velice krásný mladík, skoro ještě chlapeček, a ten měl … (s. 126-27) … (Sokr.) Kam se mi poděl ten chlapec, ke kterému jsem mluvil? Ať si to také poslechne, aby snad si neúpospíšil a nevěnoval svou přízeň nemilujícímu, kdyby to neslyšel. (Faidr.) Stojí před tebou, docela blízko, a je stále s tebou, kdykoli se ti zachce. (Sokr.) Toto si, krásný chlapče, pamatuj: první rozprava byla … (s. 22-23)
140.)
(Faidros, in: 1005, Dialogy o kráse, přel. J. Šonka, Praha 1979, s. 126-7 a
Platón -427-347 Mladík
(Sokr.) Tak tedy byl jeden hoch, spíše však mládeneček, velmi krásný, a ten měl … (s. 13) (Sokr.) Kde pak mám toho hocha, ke kterému jsem mluvil? Aby vyslechl i toto a aby se nestalo, že by bez vyslechnutí dříve vyhověl nemilujícímu. (Faidr.) Ten je stále přítomen vedle tebe velmi blízko, kdykoli chceš. (Sokr.) Takto tedy si uvědom, krásný hochu, že ta dřívější řeč … (s. 22-23)
(1005, Faidros, přel. Fr. Novotný, Praha 1937, s. 13 a 22-23.)
01-03
Intencionální objekt tón , -427-347
Pla
(Sokr.) Tak tedy byl jeden hoch, spíše však mládeneček, velmi krásný, a ten měl … (s. 13) (Sokr.) Kde pak mám toho hocha, ke kterému jsem mluvil? Aby vyslechl i toto a aby se nestalo, že by bez vyslechnutí dříve vyhověl nemilujícímu. (Faidr.) Ten je stále přítomen vedle tebe velmi blízko, kdykoli chceš. (Sokr.) Takto tedy si uvědom, krásný hochu, že ta dřívější řeč … (s. 22-23)
(1005, Faidros, přel. Fr. Novotný, Praha 1937, s. 13 a 22-23.)
01-03
Duše (nesmrtelnost)
Platón, -427-347
… Nejprve je tedy třeba poznat podle jejích utrpení i činů pravdivou podstatu duše, a to jak boží, tak i lidské.
Východiskem důkazu je, že je každá duše nesmrtelná. Nesmrtelné totiž je, co se pohybuje samo od sebe. Co pohybuje jinou věcí či je od jiné věci uváděno v pohyb, přestává existovat, jakmile pohyb ustane. Pouze co se pohybuje samo, nikdy v pohybu neustává, protože nemůže samo sebe opustit a je pramenem a počátkem pohybu i pro jiné věci, které se pohybují. Počátek je něco, co nemá vznik. Všechno, co se děje, děje se od svého počátku, počátek však nemá svůj původ v ničem. Kdyby totiž měl počátek v něčem svůj původ, nebyl by počátkem. Jestliže je tedy počátek něco, co nevzniklo, pak to také nemůže zaniknout; kdyby počátek zanikl, pak by neměl sám z čeho vzniknout a nemohlo by z něho vzniknout pranic jiného – pakliže je ne/144/zbytné, aby věci vznikaly ze svého počátku. Z toho vyplývá, že počátek pohybu je v něčem, co se pohybuje samo, a to pak nemůže ani zaniknout ani vzniknout, jinak by se zhroutila a stanula nebesa i veškeré dění a nebylo by prostředku, jak je zase uvést v pohyb, Je-li prokázáno, že je nesmrtelné, co se pohybuje samo od sebe, nebude zahanben, kdo prohlásí, že právě toto je podstata a smysl duše. Každé tělo, jímž je třeba pohybovat zvenčí, je bezduché ; naproti tomu to, které bere pohyb samo ze svého nitra, duši má, neboť pohyb je podstata duše. Mají-li se věci takto, pak neexistuje nic jiného kromě duše, co je schopno pohybu samo od sebe, a duše by tedy měla být nezbytně bez počátku a nesmrtelná.
Leč dosti o její nesmrtelnosti. O její podobě budiž řečeno toto: Co je duše, je zcela po všech stránkách věc dlouhého a božstvem inspirovaného výkladu ; čemu se však podobá, je věc výkladu lidského a kratšího, … (Faidros, in : Dialogy o kráse, přel. J. Šonka, Praha 1979, s. 143-44, 245 C–246 A.)
01-03
Nesmrtelnost (duše) Platón, -427-347
… Nejprve je tedy třeba poznat podle jejích utrpení i činů pravdivou podstatu duše, a to jak boží, tak i lidské.
Východiskem důkazu je, že je každá duše nesmrtelná. Nesmrtelné totiž je, co se pohybuje samo od sebe. Co pohybuje jinou věcí či je od jiné věci uváděno v pohyb, přestává existovat, jakmile pohyb ustane. Pouze co se pohybuje samo, nikdy v pohybu neustává, protože nemůže samo sebe opustit a je pramenem a počátkem pohybu i pro jiné věci, které se pohybují. Počátek je něco, co nemá vznik. Všechno, co se děje, děje se od svého počátku, počátek však nemá svůj původ v ničem. Kdyby totiž měl počátek v něčem svůj původ, nebyl by počátkem. Jestliže je tedy počátek něco, co nevzniklo, pak to také nemůže zaniknout; kdyby počátek zanikl, pak by neměl sám z čeho vzniknout a nemohlo by z něho vzniknout pranic jiného – pakliže je ne/144/zbytné, aby věci vznikaly ze svého počátku. Z toho vyplývá, že počátek pohybu je v něčem, co se pohybuje samo, a to pak nemůže ani zaniknout ani vzniknout, jinak by se zhroutila a stanula nebesa i veškeré dění a nebylo by prostředku, jak je zase uvést v pohyb, Je-li prokázáno, že je nesmrtelné, co se pohybuje samo od sebe, nebude zahanben, kdo prohlásí, že právě toto je podstata a smysl duše. Každé tělo, jímž je třeba pohybovat zvenčí, je bezduché ; naproti tomu to, které bere pohyb samo ze svého nitra, duši má, neboť pohyb je podstata duše. Mají-li se věci takto, pak neexistuje nic jiného kromě duše, co je schopno pohybu samo od sebe, a duše by tedy měla být nezbytně bez počátku a nesmrtelná.
Leč dosti o její nesmrtelnosti. O její podobě budiž řečeno toto: Co je duše, je zcela po všech stránkách věc dlouhého a božstvem inspirovaného výkladu ; čemu se však podobá, je věc výkladu lidského a kratšího, … (Faidros, in : Dialogy o kráse, přel. J. Šonka, Praha 1979, s. 143-44, 245 C–246 A.)
01-03
Pohyb Platón, -427-347
… Nejprve je tedy třeba poznat podle jejích utrpení i činů pravdivou podstatu duše, a to jak boží, tak i lidské.
Východiskem důkazu je, že je každá duše nesmrtelná. Nesmrtelné totiž je, co se pohybuje samo od sebe. Co pohybuje jinou věcí či je od jiné věci uváděno v pohyb, přestává existovat, jakmile pohyb ustane. Pouze co se pohybuje samo, nikdy v pohybu neustává, protože nemůže samo sebe opustit a je pramenem a počátkem pohybu i pro jiné věci, které se pohybují. Počátek je něco, co nemá vznik. Všechno, co se děje, děje se od svého počátku, počátek však nemá svůj původ v ničem. Kdyby totiž měl počátek v něčem svůj původ, nebyl by počátkem. Jestliže je tedy počátek něco, co nevzniklo, pak to také nemůže zaniknout; kdyby počátek zanikl, pak by neměl sám z čeho vzniknout a nemohlo by z něho vzniknout pranic jiného – pakliže je ne/144/zbytné, aby věci vznikaly ze svého počátku. Z toho vyplývá, že počátek pohybu je v něčem, co se pohybuje samo, a to pak nemůže ani zaniknout ani vzniknout, jinak by se zhroutila a stanula nebesa i veškeré dění a nebylo by prostředku, jak je zase uvést v pohyb, Je-li prokázáno, že je nesmrtelné, co se pohybuje samo od sebe, nebude zahanben, kdo prohlásí, že právě toto je podstata a smysl duše. Každé tělo, jímž je třeba pohybovat zvenčí, je bezduché ; naproti tomu to, které bere pohyb samo ze svého nitra, duši má, neboť pohyb je podstata duše. Mají-li se věci takto, pak neexistuje nic jiného kromě duše, co je schopno pohybu samo od sebe, a duše by tedy měla být nezbytně bez počátku a nesmrtelná.
Leč dosti o její nesmrtelnosti. O její podobě budiž řečeno toto: Co je duše, je zcela po všech stránkách věc dlouhého a božstvem inspirovaného výkladu ; čemu se však podobá, je věc výkladu lidského a kratšího, … 246 A.)
(Faidros, in : Dialogy o kráse, přel. J. Šonka, Praha 1979, s. 143-44, 245 C–
Vznik (a zánik) Platón, -427-347
… Nejprve je tedy třeba poznat podle jejích utrpení i činů pravdivou podstatu duše, a to jak boží, tak i lidské. Východiskem důkazu je, že je každá duše nesmrtelná. Nesmrtelné totiž je, co se pohybuje samo od sebe. Co pohybuje jinou věcí či je od jiné věci uváděno v pohyb,
přestává existovat, jakmile pohyb ustane. Pouze co se pohybuje samo, nikdy v pohybu neustává, protože nemůže samo sebe opustit a je pramenem a počátkem pohybu i pro jiné věci, které se pohybují. Počátek je něco, co nemá vznik. Všechno, co se děje, děje se od svého počátku, počátek však nemá svůj původ v ničem. Kdyby totiž měl počátek v něčem svůj původ, nebyl by počátkem. Jestliže je tedy počátek něco, co nevzniklo, pak to také nemůže zaniknout; kdyby počátek zanikl, pak by neměl sám z čeho vzniknout a nemohlo by z něho vzniknout pranic jiného – pakliže je ne/144/zbytné, aby věci vznikaly ze svého počátku. Z toho vyplývá, že počátek pohybu je v něčem, co se pohybuje samo, a to pak nemůže ani zaniknout ani vzniknout, jinak by se zhroutila a stanula nebesa i veškeré dění a nebylo by prostředku, jak je zase uvést v pohyb, Je-li prokázáno, že je nesmrtelné, co se pohybuje samo od sebe, nebude zahanben, kdo prohlásí, že právě toto je podstata a smysl duše. Každé tělo, jímž je třeba pohybovat zvenčí, je bezduché ; naproti tomu to, které bere pohyb samo ze svého nitra, duši má, neboť pohyb je podstata duše. Mají-li se věci takto, pak neexistuje nic jiného kromě duše, co je schopno pohybu samo od sebe, a duše by tedy měla být nezbytně bez počátku a nesmrtelná. Leč dosti o její nesmrtelnosti. O její podobě budiž řečeno toto: Co je duše, je zcela po všech stránkách věc dlouhého a božstvem inspirovaného výkladu ; čemu se však podobá, je věc výkladu lidského a kratšího, … (Faidros, in : Dialogy o kráse, přel. J. Šonka, Praha 1979,
s. 143-44, 245 C–246 A.)
01-03
Počátek (ARCHÉ) Platón, -427-347
… Nejprve je tedy třeba poznat podle jejích utrpení i činů pravdivou podstatu duše, a to jak boží, tak i lidské. Východiskem důkazu je, že je každá duše nesmrtelná. Nesmrtelné totiž je, co se pohybuje samo od sebe. Co pohybuje jinou věcí či je od jiné věci uváděno v pohyb, přestává existovat, jakmile pohyb ustane. Pouze co se pohybuje samo, nikdy v pohybu neustává, protože nemůže samo sebe opustit a je pramenem a počátkem pohybu i pro jiné věci, které se pohybují. Počátek je něco, co nemá vznik. Všechno, co se děje, děje se od svého počátku, počátek však nemá svůj původ v ničem. Kdyby totiž měl počátek
v něčem svůj původ, nebyl by počátkem. Jestliže je tedy počátek něco, co nevzniklo, pak to také nemůže zaniknout; kdyby počátek zanikl, pak by neměl sám z čeho vzniknout a nemohlo by z něho vzniknout pranic jiného – pakliže je ne/144/zbytné, aby věci vznikaly ze svého počátku. Z toho vyplývá, že počátek pohybu je v něčem, co se pohybuje samo, a to pak nemůže ani zaniknout ani vzniknout, jinak by se zhroutila a stanula nebesa i veškeré dění a nebylo by prostředku, jak je zase uvést v pohyb, Je-li prokázáno, že je nesmrtelné, co se pohybuje samo od sebe, nebude zahanben, kdo prohlásí, že právě toto je podstata a smysl duše. Každé tělo, jímž je třeba pohybovat zvenčí, je bezduché ; naproti tomu to, které bere pohyb samo ze svého nitra, duši má, neboť pohyb je podstata duše. Mají-li se věci takto, pak neexistuje nic jiného kromě duše, co je schopno pohybu samo od sebe, a duše by tedy měla být nezbytně bez počátku a nesmrtelná. Leč dosti o její nesmrtelnosti. O její podobě budiž řečeno toto: Co je duše, je zcela po všech stránkách věc dlouhého a božstvem inspirovaného výkladu ; čemu se však podobá, je věc výkladu lidského a kratšího, … 246 A.)
(Faidros, in : Dialogy o kráse, přel. J. Šonka, Praha 1979, s. 143-44, 245 C–
01-03
Zánik (a vznik) Platón, -427-347
… Nejprve je tedy třeba poznat podle jejích utrpení i činů pravdivou podstatu duše, a to jak boží, tak i lidské. Východiskem důkazu je, že je každá duše nesmrtelná. Nesmrtelné totiž je, co se pohybuje samo od sebe. Co pohybuje jinou věcí či je od jiné věci uváděno v pohyb, přestává existovat, jakmile pohyb ustane. Pouze co se pohybuje samo, nikdy v pohybu neustává, protože nemůže samo sebe opustit a je pramenem a počátkem pohybu i pro jiné věci, které se pohybují. Počátek je něco, co nemá vznik. Všechno, co se děje, děje se od svého počátku, počátek však nemá svůj původ v ničem. Kdyby totiž měl počátek v něčem svůj původ, nebyl by počátkem. Jestliže je tedy počátek něco, co nevzniklo, pak to také nemůže zaniknout; kdyby počátek zanikl, pak by neměl sám z čeho vzniknout a nemohlo by z něho vzniknout pranic jiného – pakliže je ne/144/zbytné, aby věci vznikaly ze svého počátku.
Z toho vyplývá, že počátek pohybu je v něčem, co se pohybuje samo, a to pak nemůže ani zaniknout ani vzniknout, jinak by se zhroutila a stanula nebesa i veškeré dění a nebylo by prostředku, jak je zase uvést v pohyb, Je-li prokázáno, že je nesmrtelné, co se pohybuje samo od sebe, nebude zahanben, kdo prohlásí, že právě toto je podstata a smysl duše. Každé tělo, jímž je třeba pohybovat zvenčí, je bezduché; naproti tomu to, které bere pohyb samo ze svého nitra, duši má, neboť pohyb je podstata duše. Mají-li se věci takto, pak neexistuje nic jiného kromě duše, co je schopno pohybu samo od sebe, a duše by tedy měla být nezbytně bez počátku a nesmrtelná. Leč dosti o její nesmrtelnosti. O její podobě budiž řečeno toto: Co je duše, je zcela po všech stránkách věc dlouhého a božstvem inspirovaného výkladu ; čemu se však podobá, je věc výkladu lidského a kratšího, … (Faidros, in : Dialogy o kráse, přel. J. Šonka, Praha 1979, s. 143-44, 245 C–246 A.)
„Niternost“ (duše) Platón, -427-347 … Nejprve je tedy třeba poznat podle jejích utrpení i činů pravdivou podstatu duše, a to jak boží, tak i lidské. Východiskem důkazu je, že je každá duše nesmrtelná. Nesmrtelné totiž je, co se pohybuje samo od sebe. Co pohybuje jinou věcí či je od jiné věci uváděno v pohyb, přestává existovat, jakmile pohyb ustane. Pouze co se pohybuje samo, nikdy v pohybu neustává, protože nemůže samo sebe opustit a je pramenem a počátkem pohybu i pro jiné věci, které se pohybují. Počátek je něco, co nemá vznik. Všechno, co se děje, děje se od svého počátku, počátek však nemá svůj původ v ničem. Kdyby totiž měl počátek v něčem svůj původ, nebyl by počátkem. Jestliže je tedy počátek něco, co nevzniklo, pak to také nemůže zaniknout; kdyby počátek zanikl, pak by neměl sám z čeho vzniknout a nemohlo by z něho vzniknout pranic jiného – pakliže je ne/144/zbytné, aby věci vznikaly ze svého počátku. Z toho vyplývá, že počátek pohybu je v něčem, co se pohybuje samo, a to pak nemůže ani zaniknout ani vzniknout, jinak by se zhroutila a stanula nebesa i veškeré dění a nebylo by prostředku, jak je zase uvést v pohyb, Je-li prokázáno, že je nesmrtelné, co se pohybuje samo od sebe, nebude zahanben, kdo prohlásí, že právě
toto je podstata a smysl duše. Každé tělo, jímž je třeba pohybovat zvenčí, je bezduché ; naproti tomu to, které bere pohyb samo ze svého nitra, duši má, neboť pohyb je podstata duše. Mají-li se věci takto, pak neexistuje nic jiného kromě duše, co je schopno pohybu samo od sebe, a duše by tedy měla být nezbytně bez počátku a nesmrtelná. Leč dosti o její nesmrtelnosti. O její podobě budiž řečeno toto: Co je duše, je zcela po všech stránkách věc dlouhého a božstvem inspirovaného výkladu ; čemu se však podobá, je věc výkladu lidského a kratšího, … (Faidros, in : Dialogy o kráse, přel. J. Šonka, Praha 1979, s. 143-44, 245 C–246 A.)
01-03
Filosofie Emanuel Rádl, 1934 ... Připomínáme si při této slavnostní příležitosti, jaké také u nás měla filosofie domov od dob středověkých; vzpomínáme, jak sporem o nominalismus a realismus, dnes znovu aktuálním, se začala slavná doba husitské revoluce, vzpomínáme Chelčického i Komenského, našich národních i světových učitelů, vzpomínám toho, jak zvláště v devatenáctém století byla v Praze filosofie domovem, jak tu působil Bolzano, jaký význam měla filosofie v národním obrození, jak filosofem byl i náš národní vůdce Palacký, vzpomínáme toho, co pro filosofii učinily obě pražské university, jak v Praze působil Ernst Mach, dnes v některých oborech tolik uznávaný, i mnozí žáci ze školy Brentanovy, a jsme hrdi na to, že presidentem našeho státu jest muž, který v této zemi probojoval mnoho filosofických zápasů a jemuž filosofie byla smyslem života. Připomínajíce si tyto věci, uznáváme, že tato minulost i zavazuje: k úctě k filosofii, ke spoléhání na pravdu, která často bolí, jak říkával Masaryk, ale která nakonec vítězí; zavazuje nás k tomu, abychom se cítili členy jedné rodiny národů, podřízené témuž svrchovanému zákonu civilisace, víry v pokrok, ve svobodu, v humanitu, a abychom pomáhali tomuto zákonu k vítězství, které jest zároveň vítězstvím lásky k pravdě, vítězstvím filosofie. (Proslov při zahájení VIII. mezinárodního
kongresu filosofického v Praze.)
01-03
(Co nám slibuje filosofie? in: Česká mysl 30, duben-září 1934, str. 79.)
Čas – směr
Hugo od sv. Viktora,
†1141
Duše: Kdysi, když jsem tento svět považovala za stálý, rozněcoval ve mně jeho vzhled lásku k přítomnému; teď ve mně jeho proměnlivost podivuhodným způsobem probouzí touhu po budoucím. Cit mne uchvacuje a touha vede tam, kde všechno ubíhá, a už teď miluji na věcech právě to, že pomíjejí, protože ta proměna sama i příklad všech věcí mne tím víc podněcuje přejít tam. Všechno se mi zdá být v jakési pohotovosti a k mým uším doléhá jeho volání a výzva celé přírody, všeho, co běží, aby dospělo ke svému cíli.
(O marnosti světa, in: - Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 97.)
01-03
Pohotovost (připravenost)
Hugo od sv.
Viktora, †1141
Duše: Kdysi, když jsem tento svět považovala za stálý, rozněcoval ve mně jeho vzhled lásku k přítomnému; teď ve mně jeho proměnlivost podivuhodným způsobem probouzí touhu po budoucím. Cit mne uchvacuje a touha vede tam, kde všechno ubíhá, a už teď miluji na věcech právě to, že pomíjejí, protože ta proměna sama i příklad všech věcí mne tím víc podněcuje přejít tam. Všechno se mi zdá být v jakési pohotovosti a k mým uším doléhá jeho volání a výzva celé přírody, všeho, co běží, aby dospělo ke svému cíli.
(O marnosti světa, in: - Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 97.)
01-03
Budoucnost
Hugo od sv. Viktora,
†1141
Duše: Kdysi, když jsem tento svět považovala za stálý, rozněcoval ve mně jeho vzhled lásku k přítomnému; teď ve mně jeho proměnlivost podivuhodným způsobem probouzí touhu po budoucím. Cit mne uchvacuje a touha vede tam, kde všechno ubíhá, a už teď miluji na věcech právě to, že pomíjejí, protože ta proměna sama i příklad všech věcí mne tím víc podněcuje přejít tam. Všechno se mi zdá být v jakési pohotovosti a k mým uším doléhá jeho volání a výzva celé přírody, všeho, co běží, aby dospělo ke svému cíli.
(O marnosti světa, in: - Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 97.)
01-03
Cíl
Hugo od sv. Viktora,
†1141
Duše: Kdysi, když jsem tento svět považovala za stálý, rozněcoval ve mně jeho vzhled lásku k přítomnému; teď ve mně jeho proměnlivost podivuhodným způsobem probouzí touhu po budoucím. Cit mne uchvacuje a touha vede tam, kde všechno ubíhá, a už teď miluji na věcech právě to, že pomíjejí, protože ta proměna sama i příklad všech věcí mne tím víc podněcuje přejít tam. Všechno se mi zdá být v jakési pohotovosti a k mým uším doléhá jeho volání a výzva celé přírody, všeho, co běží, aby dospělo ke svému cíli.
(O marnosti světa, in: - Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 97.)
01-03
Změna
Hugo od sv. Viktora,
†1141
Duše: Kdysi, když jsem tento svět považovala za stálý, rozněcoval ve mně jeho vzhled lásku k přítomnému; teď ve mně jeho proměnlivost podivuhodným způsobem probouzí touhu po budoucím. Cit mne uchvacuje a touha vede tam, kde všechno ubíhá, a už teď miluji na věcech právě to, že pomíjejí, protože ta proměna sama i příklad všech věcí mne tím víc podněcuje přejít tam. Všechno se mi zdá být v jakési pohotovosti a k mým uším doléhá jeho volání a výzva celé přírody, všeho, co běží, aby dospělo ke svému cíli.
(O marnosti světa, in: - Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 97.)
01-03
Změna
Hugo od
sv. Viktora, †1141 Rozum: Bylo by zdlouhavé marnost tohoto světa ukazovat jednotlivě. Věz ale, že z toho všeho, co vidíš, není nic trvalé, nýbrž že všechno pomíjí a vrací se tam, odkud vzešlo. Tak jako všechny věci mají svůj počátek, tak mají i konec, jen každá jinak běží a nestejně dospívají do cíle, jedny se zrodily nedávno, jiné už dávno zapadly, jiné právě procházejí středem, jiné vzcházejí, aby je vystřídaly, ale všechny stejně uplývají a míří do jednoho místa. Ty veliká řeko, kam se ženeš? Z malého počátku, z nepatrného pramene vyvěráš, z drobné žíly tryskáš. Běžíš a rosteš, padáš a ztrácíš se v zemi. Běžíš, leč dolů, rosteš, ale k zániku, přicházíš a míjíš, rozléváš se a ztrácíš. Jsi žíla, která nevyschne, běh, který nespočine, jícen, který se nenasytí. Všecko smrtelné, cokoli narozením vzchází, to nenasytná smrt zase pohltí. Požírá, strhává, pohlcuje – a nikdy nepřestane. Přítomné stále pomíjí a stále nastupuje budoucí, a protože se tak stále střídají, zdá se člověku, že je to trvalý stav. Neboť oči smrtelníků jsou přitlačené a nevidí běh veškerenstva, ulpívají na maličkostech věcí a nepozorují, co se děje v celku. (O marnosti světa, in: - Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 95.)
01-03
Zrod
(vznik narozením)
Hugo od sv.
Viktora, †1141 Rozum: Bylo by zdlouhavé marnost tohoto světa ukazovat jednotlivě. Věz ale, že z toho všeho, co vidíš, není nic trvalé, nýbrž že všechno pomíjí a vrací se tam, odkud vzešlo. Tak jako všechny věci mají svůj počátek, tak mají i konec, jen každá jinak běží a nestejně dospívají do cíle, jedny se zrodily nedávno, jiné už dávno zapadly, jiné právě procházejí středem, jiné vzcházejí, aby je vystřídaly, ale všechny stejně uplývají a míří do jednoho místa. Ty veliká řeko, kam se ženeš? Z malého počátku, z nepatrného pramene vyvěráš, z drobné žíly tryskáš. Běžíš a rosteš, padáš a ztrácíš se v zemi. Běžíš, leč dolů, rosteš, ale k zániku, přicházíš a míjíš, rozléváš se a ztrácíš. Jsi žíla, která nevyschne, běh, který nespočine, jícen, který se nenasytí. Všecko smrtelné, cokoli narozením vzchází, to nenasytná smrt zase pohltí. Požírá, strhává, pohlcuje – a nikdy nepřestane. Přítomné stále pomíjí a stále nastupuje budoucí, a protože se tak stále střídají, zdá se člověku, že je to trvalý stav. Neboť oči smrtelníků jsou přitlačené a nevidí běh veškerenstva, ulpívají na maličkostech věcí a nepozorují, co se děje v celku.
(O marnosti světa, in: - Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 95.) 01-03
Počátek
Hugo od sv.
Viktora, †1141 Rozum: Bylo by zdlouhavé marnost tohoto světa ukazovat jednotlivě. Věz ale, že z toho všeho, co vidíš, není nic trvalé, nýbrž že všechno pomíjí a vrací se tam, odkud vzešlo. Tak jako všechny věci mají svůj počátek, tak mají i konec, jen každá jinak běží a nestejně dospívají do cíle, jedny se zrodily nedávno, jiné už dávno zapadly, jiné právě procházejí středem, jiné vzcházejí, aby je vystřídaly, ale všechny stejně uplývají a míří do jednoho místa. Ty veliká řeko, kam se ženeš? Z malého počátku, z nepatrného pramene vyvěráš, z drobné žíly tryskáš. Běžíš a rosteš, padáš a ztrácíš se v zemi. Běžíš, leč dolů, rosteš, ale k zániku, přicházíš a míjíš, rozléváš se a ztrácíš. Jsi žíla, která nevyschne, běh, který nespočine, jícen, který se nenasytí. Všecko smrtelné, cokoli narozením vzchází, to nenasytná smrt zase pohltí. Požírá, strhává, pohlcuje – a nikdy nepřestane. Přítomné stále pomíjí a stále nastupuje budoucí, a protože se tak stále střídají, zdá se člověku, že je to trvalý stav. Neboť oči smrtelníků jsou přitlačené a nevidí běh veškerenstva, ulpívají na maličkostech věcí a nepozorují, co se děje v celku.
(O marnosti světa, in: - Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 97.) 01-03
Pravda
Hugo od sv.
Viktora, †1141 3. dále: že jest pravda, je samo sebou zřejmé, neboť kdo popírá, že jest pravda, připouští, že pravda není; a není-li pravda, je pravdivé, že pravda není. Je-li však něco pravdivého, musí být i pravda. Bůh však je pravda sama, podle Jana 14: „Já jsem cesta, pravda i život.“ A tedy že Bůh jest, je samo sebou zřejmé. (s. 114) Ke třetímu je třeba říci, že to, že obecně jest pravda, je samo sebou zřejmé, ale že jest první pravda, to pro nás není samo sebou zřejmé. (s. 116)
(O marnosti světa, in: - Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 114 +
116.)
01-03
Cestování
a
filosofie
Emanuel Rádl, 1932 … Proto ze spisů filosofických z doby před Sokratem je cítit odvahu k myšlence, chuť jít věci na kloub, radost z polemiky. Nebylo ještě literatury filosofické, ani knihoven, ani předchůdců. Knihovny byly nahrazovány cestováním. Filosofem byl muž, jenž mnoho viděl a ve světě slyšel názory cizích národů. Proto se zpravidla vyskytuje u nejstarších řeckých filosofů připomínka, že cestovali po celém tehdy známém světě. Byli to mužové vynikající, často zámožní. Zachovaly se po nich jen některá jména a jen několik výroků, z nichž je si těžko utvořit obraz, kam konec konců svými výroky mířili.
(0948/I, Dějiny filosofie I., Praha 1932, str. 71.)
01-03
Myšlenka
- zaměření
Emanuel Rádl, 1932 … Proto ze spisů filosofických z doby před Sokratem je cítit odvahu k myšlence, chuť jít věci na kloub, radost z polemiky. Nebylo ještě literatury filosofické, ani knihoven, ani předchůdců. Knihovny byly nahrazovány cestováním. Filosofem byl muž, jenž mnoho viděl a ve světě slyšel názory cizích národů. Proto se zpravidla vyskytuje u nejstarších řeckých filosofů připomínka, že cestovali po celém tehdy známém světě. Byli to mužové vynikající, často zámožní. Zachovaly se po nich jen některá jména a jen několik výroků, z nichž je si těžko utvořit obraz, kam konec konců svými výroky mířili.
(0948/I, Dějiny filosofie I., Praha 1932, str. 71.)
01-03
Myšlenka
- odvaha k ní
Emanuel Rádl, 1932 Takto tedy mluvil Orient; filosofie však vznikla v prostředí, kde sdílný člověk stál proti člověku, myšlenka proti myšlence. Odtud povstala chuť k důkazům, /71/ k logice, dialektice; odtud dialogická forma Platonových spisů jako vrchol antického spisovatelství. Proto ze spisů filosofických z doby před Sokratem je cítit odvahu k myšlence, chuť jít věci na kloub, radost z polemiky. Nebylo ještě literatury filosofické, ani knihoven, ani předchůdců. Knihovny byly nahrazovány cestováním. …
(0948/I, Dějiny filosofie I., Praha 1932, str. 70-71.)
01-03
Pravda
u Parmenida
Marcel Detienne, 1990 Když se alétheia objevuje v úvodu Parmenidovy básně, nevyskakuje v plné zbroji z filosofického mozku. Má za sebou dlouhou historii. Z hlediska dokladů začíná tato historie Homérem. Tato skutečnost by mohla vyvolat dojem, že pouhé chronologické defilé po sobě jdoucích svědectví počínaje Homérem až po Parmenida by mohlo na „pravdu“ vrhnout paprsek světla. 6 Problém se však klade /16/ ve zcela jiném smyslu. Odedávna se s oblibou zdůrazňuje zvláštní ráz scenérie parmenidovské filosofie: jízda vozem, který řídí slunečné dívky, cesta vyhrazená člověku, který ví, dráhy vedoucí k branám Dne a Noci, bohyně zjevující skutečné poznání – zkrátka soubor mytických a náboženských představ, jenž podivně kontrastuje s filosofickým myšlením, právě tak abstraktním jako myšlení, které se týká bytí o sobě. Všechny tyto rysy, které mají nepochybně náboženský význam, nás rozhodujícím způsobem orientují k určitým filosoficko-náboženským kruhům, v nichž je filosof stále ještě
pouze mudrcem, ba dokonce mágem. Právě v tomto prostředí se setkáváme s typem člověka a s typem myšlení, které se obracejí k alétheii: je to alétheia, již spatřit na vlastní oči je výsadou Epimenida z Kréty; je to „planina alétheie“, již touží nahlížet duše zasvěceného. S Epimenidem a filosoficko-náboženskými sektami nás prehistorie racionální alétheie zřetelně orientuje k určitým formám náboženského myšlení, v nichž táž „mocnost“ sehrála zásadní roli. Prehistorie filosofické alétheie nás přivádí k myšlenkovému systému věštce, básníka a krále, ke třem oblastem, v nichž je určitý řečový typ definován pomocí alétheie. Definovat předracionální význam „pravdy“ znamená pokusit se zodpovědět řadu otá/17/zek, z nichž nejdůležitější jsou následující. … (7982, Mistři pravdy v archaickém Řecku, Praha 2000, str. 15-17.)
01-03
Pravda
- předracionální
Marcel Detienne, 1990 Prehistorie filosofické alétheie nás přivádí k myšlenkovému systému věštce, básníka a krále, ke třem oblastem, v nichž je určitý řečový typ definován pomocí alétheie. Definovat předracionální význam „pravdy“ znamená pokusit se zodpovědět řadu otá/17/zek, z nichž nejdůležitější jsou následující. Jak se v mytickém myšlení9 rýsuje konfigurace alétheie?10 Jaký je status řeči v náboženském myšlení? Jak a proč je jeden typ účinné řeči nahrazen jiným řečovým typem se specifickými problémy: vztah mezi řečí a skutečností, vztah mezi řečí a někým druhým? Jaká vazba může být mezi jistými inovacemi ve společenské praxi šestého století př.Kr. a vývojem organizované reflexe o logu? Jaké hodnoty se navzdory /18/ významovým proměnám, které podstupují, 11 i nadále prosazují z jednoho myšlenkového systému do druhého, z mýtu do rozumu? A naopak, jaké zásadní zlomy odlišují náboženské myšlení od myšlení rozumového? Záměry této knihy se nevyčerpávají pouhým úmyslem definovat pomocí mentálního, sociálního a historického kontextu předracionální význam „pravdy“ v systému mytického myšlení a společně s tím její první obsah
v racionálním myšlení.12 V historii alétheie shledáváme ideální půdu jednak k formulování problému náboženského původu určitých pojmových schémat /19/ prvotní filosofie, a tím i ke zdůraznění jednoho aspektu lidského typu, jejž filosof uvádí do řeké obce; a jednak k tomu, abychom mezi rozmanitými aspekty kontinuity, z nichž je utkáno předivo náboženského a filosofického myšlení, vysledovali významové úproměny a logické zlomy, jež obě formy myšlení radikálně oddělují. (7982, Mistři pravdy v archaickém Řecku, Praha 2000, str. 16-19.)
01-03
Předpojmovost
LvH, 2001
Jakmile se nejrůznější mytologické a náboženské pokusy o lidské sebeporozumění dostanou do „silového pole“ filosofie, není dost dobře možné, aby zůstaly tím, čím kdysi byly, ale dříve či později musí podniknout další „pokus“, totiž o interpretaci onoho sebeporozumění, která by obstála v onom poli, strukturovaném pojmově. A pak se ukazuje, že sebepochopení člověka, který sám sebe ztotožňuje s tím, co (z něho) neumírá a vymýšlí si třeba argumenty, údajně prokazující, že duše je nesmrtelná, stojí na určitých metafyzických předpokladech, o nichž samo nemusí mít a nejčastěji nemá povědomí, ale které je možno kritickou analýzou odhalit. (Jinak řečeno: je propastný rozdíl mezi „nesmrtelností“, o kterou tak usiluje Gilgameš a která je jen touhou po úniku před smrtí, a mezi platónskou myšlenkou „nesmrtelnosti“ duše, jak ji třeba najdeme v dialogu Faidón, která tvrdí, že duše „je“ nesmrtelná.). Tyto metafyzické předpoklady jsou sice původně nepřítomny v rámci mýtu, ale okamžitě „naskočí“ tam, kde se určité mytologické nebo náboženské představy dostanou do „silového pole“ pojmového myšlení. A platí to stejně pro představu „stěhování duší“ (metempsychózu) jako pro „učení“ o reinkarnaci a některé další. Dějinně nejvýznamnější (přinejmenším až dosud) bylo setkání staré hebrejské tradice s již pokročilým a dokonce již upadajícím pojmovým myšlením řeckým v několika posledních staletích př. Kr. a
potom zejména setkávání a střetání obojí tradice v křesťanství, kde už nešlo o pouhé oboustranné ovlivňování, nýbrž o aktivní, programový pokus o synkrezi a syntézu. Výsledkem tohoto myšlenkového a duchovního procesu bylo dlouhodobé narušování metafyzických předpokladů řeckého pojmového myšlení, které v posledních staletích ústí do kritiky samých předpokladů řecké pojmovostí a prolamování mezí metafyzického myšlení. Tím je vlastně určeno, jaké předpoklady si musí osvojit a případně nově vybudovat každá filosofická antropologie, jež chce být na úrovni doby (a to znamená nejen na úrovni přítomnosti, ale zejména nejbližší budoucnosti). (Praha, 011104-2.) ??? asi chyba, opravit – možná už starší ! a možná už někde uveden ! - snad: 001104-2 - ???
Počátek
(ARCHÉ)
Platón, -427-347 … Jest tedy nejprve třeba poznati pravdu o přirozenosti božské a lidské duše pozorováním jejích stavů i výkonů; počátek důkazu je tento. Veškerá duše je nesmrtelná. Neboť co se stále pohybuje, je nesmrtelné; co však pohybuje něčím jiným a jest pohybováno od něčeho jiného, to má ustání pohybu a tím i ustání života. Jediné to, co pohybuje samo sebe, nikdy se nepřestává pohybovat, protože neopouští samo sebe, nýbrž toto jest i všem jiným věcem, které se pohybují, zdrojem a počátkem pohybu. Počátek však je bez vzniku. Neboť všechno, co vzniká, musí vznikati z počátku, ale on sám nevzniká z ničeho; neboť kdyby počátek z něčeho vznikal, již by to nevznikal počátek. Když pak je bez vzniku, musí být i bez zániku. Vždyť kdyby zhynul počátek, nikdy ani sám z něčeho nevznikne ani nic jiného z něho, jestliže mají všechny věci vznikati z počátku. Takto tedy je počátkem pohybu to, co pohybuje sama sebe. Toto pak nemůže ani /35/ zanikati, ani vznikati, sice by musilo veškeré nebe i veškerá země spadnouti v jedno a zastavit se a již by neměly odkud znova dostati pohyb a vznik. Když pak se ukázalo nesmrtelným, co se pohybuje samo od sebe, nebudeme se ostýchati říci, že právě to je podstata a smysl duše. Neboť každé tělo, kterému se dostává pohybu zvenku, je bezduché, kterému však zevnitř, samému ze sebe, oduševněné, protože toto je přirozenost duše;
je-li však tomu tak, že není nic jiného, co by pohybovalo samo sebe, než duše, pak je nutně duše jsoucno nevzniklé a nesmrtelné. Nuže o její nesmrtelnosti dost; o její pak způsobě jest promluviti takto. Jaké to je jsoucno, je veskrze věc božského a dlouhého výkladu, ale čemu se podobá, na to stačí výklad lidský a kratší; mluvme tedy tímto způsobem. … (7121, Faidros, přel. Fr. Novotný, Praha 31993, s. 34-35.)
01-03
Duše
- nesmrtelnost
Platón, -427-347 … Jest tedy nejprve třeba poznati pravdu o přirozenosti božské a lidské duše pozorováním jejích stavů i výkonů; počátek důkazu je tento.
Veškerá duše je nesmrtelná. Neboť co se stále pohybuje, je nesmrtelné; co však pohybuje něčím jiným a jest pohybováno od něčeho jiného, to má ustání pohybu a tím i ustání života. Jediné to, co pohybuje samo sebe, nikdy se nepřestává pohybovat, protože neopouští samo sebe, nýbrž toto jest i všem jiným věcem, které se pohybují, zdrojem a počátkem pohybu. Počátek však je bez vzniku. Neboť všechno, co vzniká, musí vznikati z počátku, ale on sám nevzniká z ničeho; neboť kdyby počátek z něčeho vznikal, již by to nevznikal počátek. Když pak je bez vzniku, musí být i bez zániku. Vždyť kdyby zhynul počátek, nikdy ani sám z něčeho nevznikne ani nic jiného z něho, jestliže mají všechny věci vznikati z počátku. Takto tedy je počátkem pohybu to, co pohybuje sama sebe. Toto pak nemůže ani /35/ zanikati, ani vznikati, sice by musilo veškeré nebe i veškerá země spadnouti v jedno a zastavit se a již by neměly odkud znova dostati pohyb a vznik. Když pak se ukázalo nesmrtelným, co se pohybuje samo od sebe, nebudeme se ostýchati říci, že právě to je podstata a smysl duše. Neboť každé tělo, kterému se dostává pohybu zvenku, je bezduché, kterému však zevnitř, samému ze sebe, oduševněné, protože toto je přirozenost duše; je-li však tomu tak, že není nic jiného, co by pohybovalo samo sebe, než duše, pak je nutně duše jsoucno nevzniklé a nesmrtelné. Nuže o její nesmrtelnosti dost; o její pak způsobě jest promluviti takto. Jaké to je jsoucno, je veskrze věc božského a dlouhého výkladu, ale čemu se podobá, na to stačí výklad lidský a kratší; mluvme tedy tímto způsobem. …
(7121, Faidros, přel. Fr. Novotný, Praha 31993, s. 34-35.)
01-03
Nesmrtelnost
duše
Platón, -427-347 … Jest tedy nejprve třeba poznati pravdu o přirozenosti božské a lidské duše pozorováním jejích stavů i výkonů; počátek důkazu je tento. Veškerá duše je nesmrtelná. Neboť co se stále pohybuje, je nesmrtelné; co však pohybuje něčím jiným a jest pohybováno od něčeho jiného, to má ustání pohybu a tím i ustání života. Jediné to, co pohybuje samo sebe, nikdy se nepřestává pohybovat, protože neopouští samo sebe, nýbrž toto jest i všem jiným věcem, které se pohybují, zdrojem a počátkem pohybu. Počátek však je bez vzniku. Neboť všechno,
co vzniká, musí vznikati z počátku, ale on sám nevzniká z ničeho; neboť kdyby počátek z něčeho vznikal, již by to nevznikal počátek. Když pak je bez vzniku, musí být i bez zániku. Vždyť kdyby zhynul počátek, nikdy ani sám z něčeho nevznikne ani nic jiného z něho, jestliže mají všechny věci vznikati z počátku. Takto tedy je počátkem pohybu to, co pohybuje sama sebe. Toto pak nemůže ani /35/ zanikati, ani vznikati, sice by musilo veškeré nebe i veškerá země spadnouti v jedno a zastavit se a již by neměly odkud znova dostati pohyb a vznik. Když pak se ukázalo nesmrtelným, co se pohybuje samo od sebe, nebudeme se ostýchati říci, že právě to je podstata a smysl duše. Neboť každé tělo, kterému se dostává pohybu zvenku, je bezduché, kterému však zevnitř, samému ze sebe, oduševněné, protože toto je přirozenost duše; je-li však tomu tak, že není nic jiného, co by pohybovalo samo sebe, než duše, pak je nutně duše jsoucno nevzniklé a nesmrtelné. Nuže o její nesmrtelnosti dost; o její pak způsobě jest promluviti takto. Jaké to je jsoucno, je veskrze věc božského a dlouhého výkladu, ale čemu se podobá, na to stačí výklad lidský a kratší; mluvme tedy tímto způsobem. … (7121, Faidros, přel. Fr. Novotný, Praha 31993, s. 34-35.)
01-03
Pohyb Platón, -427-347 … Jest tedy nejprve třeba poznati pravdu o přirozenosti božské a lidské duše pozorováním jejích stavů i výkonů; počátek důkazu je tento. Veškerá duše je nesmrtelná. Neboť co se stále pohybuje, je nesmrtelné; co však pohybuje něčím jiným a jest pohybováno od něčeho jiného, to má ustání pohybu a tím i ustání života. Jediné to, co pohybuje samo sebe, nikdy se nepřestává pohybovat, protože neopouští samo sebe, nýbrž toto jest i všem jiným věcem, které se pohybují, zdrojem a počátkem pohybu. Počátek však je bez vzniku. Neboť všechno, co vzniká, musí vznikati z počátku, ale on sám nevzniká z ničeho; neboť kdyby počátek z něčeho vznikal, již by to nevznikal počátek. Když pak je bez vzniku, musí být i bez zániku. Vždyť kdyby zhynul počátek, nikdy ani sám z něčeho nevznikne ani nic jiného z něho, jestliže mají všechny věci vznikati z počátku. Takto tedy je počátkem pohybu to, co pohybuje sama sebe. Toto pak nemůže ani /35/ zanikati, ani vznikati, sice by musilo veškeré nebe i veškerá země spadnouti v jedno a zastavit se a
již by neměly odkud znova dostati pohyb a vznik. Když pak se ukázalo nesmrtelným, co se pohybuje samo od sebe, nebudeme se ostýchati říci, že právě to je podstata a smysl duše. Neboť každé tělo, kterému se dostává pohybu zvenku, je bezduché, kterému však zevnitř, samému ze sebe, oduševněné, protože toto je přirozenost duše; je-li však tomu tak, že není nic jiného, co by pohybovalo samo sebe, než duše, pak je nutně duše jsoucno nevzniklé a nesmrtelné. Nuže o její nesmrtelnosti dost; o její pak způsobě jest promluviti takto. Jaké to je jsoucno, je veskrze věc božského a dlouhého výkladu, ale čemu se podobá, na to stačí výklad lidský a kratší; mluvme tedy tímto způsobem. … (7121, Faidros, přel. Fr. Novotný, Praha 31993, s. 34-35.)
01-03
Vznik Platón, -427-347 … Jest tedy nejprve třeba poznati pravdu o přirozenosti božské a lidské duše pozorováním jejích stavů i výkonů; počátek důkazu je tento. Veškerá duše je nesmrtelná. Neboť co se stále pohybuje, je nesmrtelné; co však pohybuje něčím jiným a jest pohybováno od něčeho jiného, to má ustání pohybu a tím i ustání života. Jediné to, co pohybuje samo sebe, nikdy se nepřestává pohybovat, protože neopouští samo sebe, nýbrž toto jest i všem jiným věcem, které se pohybují, zdrojem a počátkem pohybu. Počátek však je bez vzniku. Neboť všechno, co vzniká, musí vznikati z počátku, ale on sám nevzniká z ničeho; neboť kdyby počátek z něčeho vznikal, již by to nevznikal počátek. Když pak je bez vzniku, musí být i bez zániku. Vždyť kdyby zhynul počátek, nikdy ani sám z něčeho nevznikne ani nic jiného z něho, jestliže mají všechny věci vznikati z počátku. Takto tedy je počátkem pohybu to, co pohybuje sama sebe. Toto pak nemůže ani /35/ zanikati, ani vznikati, sice by musilo veškeré nebe i veškerá země spadnouti v jedno a zastavit se a již by neměly odkud znova dostati pohyb a vznik. Když pak se ukázalo nesmrtelným, co se pohybuje samo od sebe, nebudeme se ostýchati říci, že právě to je podstata a smysl duše. Neboť každé tělo, kterému se dostává pohybu zvenku, je bezduché, kterému však zevnitř, samému ze sebe, oduševněné, protože toto je přirozenost duše;
je-li však tomu tak, že není nic jiného, co by pohybovalo samo sebe, než duše, pak je nutně duše jsoucno nevzniklé a nesmrtelné. Nuže o její nesmrtelnosti dost; o její pak způsobě jest promluviti takto. Jaké to je jsoucno, je veskrze věc božského a dlouhého výkladu, ale čemu se podobá, na to stačí výklad lidský a kratší; mluvme tedy tímto způsobem. … (7121, Faidros, přel. Fr. Novotný, Praha 31993, s. 34-35.)
01-03
Platón -427-347 Vznik (a zánik)
… Jest tedy nejprve třeba poznati pravdu o přirozenosti božské a lidské duše pozorováním jejích stavů i výkonů; počátek důkazu je tento. Veškerá duše je nesmrtelná. Neboť co se stále pohybuje, je nesmrtelné; co však pohybuje něčím jiným a jest pohybováno od něčeho jiného, to má ustání pohybu a tím i ustání života. Jediné to, co pohybuje samo sebe, nikdy se nepřestává pohybovat, protože neopouští samo sebe, nýbrž toto jest i všem jiným věcem, které se pohybují, zdrojem a počátkem pohybu. Počátek však je bez vzniku. Neboť všechno, co vzniká, musí vznikati z počátku, ale on sám nevzniká z ničeho; neboť kdyby počátek z něčeho vznikal, již by to nevznikal počátek. Když pak je bez vzniku, musí být i bez zániku. Vždyť kdyby zhynul počátek, nikdy ani sám z něčeho nevznikne ani nic jiného z něho, jestliže mají všechny věci vznikati z počátku. Takto tedy je počátkem pohybu to, co pohybuje sama sebe. Toto pak nemůže ani /35/ zanikati, ani vznikati, sice by musilo veškeré nebe i veškerá země spadnouti v jedno a zastavit se a již by neměly odkud znova dostati pohyb a vznik. Když pak se ukázalo nesmrtelným, co se pohybuje samo od sebe, nebudeme se ostýchati říci, že právě to je podstata a smysl duše. Neboť každé tělo, kterému se dostává pohybu zvenku, je bezduché, kterému však zevnitř, samému ze sebe, oduševněné, protože toto je přirozenost duše; je-li však tomu tak, že není nic jiného, co by pohybovalo samo sebe, než duše, pak je nutně duše jsoucno nevzniklé a nesmrtelné.
Nuže o její nesmrtelnosti dost; o její pak způsobě jest promluviti takto. Jaké to je jsoucno, je veskrze věc božského a dlouhého výkladu, ale čemu se podobá, na to stačí výklad lidský a kratší; mluvme tedy tímto způsobem. … (7121, Faidros, přel. Fr. Novotný, Praha 31993, s. 34-35.)
01-03
Platón -427-347 Duše (nesmrtelnost)
… Jest tedy nejprve třeba poznati pravdu o přirozenosti božské a lidské duše pozorováním jejích stavů i výkonů; počátek důkazu je tento. Veškerá duše je nesmrtelná. Neboť co se stále pohybuje, je nesmrtelné; co však pohybuje něčím jiným a jest pohybováno od něčeho jiného, to má ustání pohybu a tím i ustání života. Jediné to, co pohybuje samo sebe, nikdy se nepřestává pohybovat, protože neopouští samo sebe, nýbrž toto jest i všem jiným věcem, které se pohybují, zdrojem a počátkem pohybu. Počátek však je bez vzniku. Neboť všechno, co vzniká, musí vznikati z počátku, ale on sám nevzniká z ničeho; neboť kdyby počátek z něčeho vznikal, již by to nevznikal počátek. Když pak je bez vzniku, musí být i bez zániku. Vždyť kdyby zhynul počátek, nikdy ani sám z něčeho nevznikne ani nic jiného z něho, jestliže mají všechny věci vznikati z počátku. Takto tedy je počátkem pohybu to, co pohybuje sama sebe. Toto pak nemůže ani /35/ zanikati, ani vznikati, sice by musilo veškeré nebe i veškerá země spadnouti v jedno a zastavit se a již by neměly odkud znova dostati pohyb a vznik. Když pak se ukázalo nesmrtelným, co se pohybuje samo od sebe, nebudeme se ostýchati říci, že právě to je podstata a smysl duše. Neboť každé tělo, kterému se dostává pohybu zvenku, je bezduché, kterému však zevnitř, samému ze sebe, oduševněné, protože toto je přirozenost duše; je-li však tomu tak, že není nic jiného, co by pohybovalo samo sebe, než duše, pak je nutně duše jsoucno nevzniklé a nesmrtelné.
Nuže o její nesmrtelnosti dost; o její pak způsobě jest promluviti takto. Jaké to je jsoucno, je veskrze věc božského a dlouhého výkladu, ale čemu se podobá, na to stačí výklad lidský a kratší; mluvme tedy tímto způsobem. … (7121, Faidros, přel. Fr. Novotný, Praha 31993, s. 34-35.)
01-03
Filosofie LvH, 2001
a její vliv
Hegel se velice mýlil, když prohlásil, že filosofie je doba vyjádřená v myšlenkách. Filosofie (ostatně velmi podobně jako matematika resp. geometrie, jejímž je jakoby dvojčetem) je rozhodně světem o sobě a pro sebe, a protože filosofií je mnoho, platí to o každé velké filosofii. Na rozdíl od „geometrie“ (matematice), pro niž uplatnění ve vědě a v technice není cílem, nýbrž pouhým upotřebením, prokazujícím i vnější, pro samu disciplínu vedlejší a druhořadou užitečnost, je pro filosofii uplatnění v životě a pro život vnitřním závazkem, povinností, posláním. To má své závažné důsledky i pro principiální rozvrhování filosofické práce, pro její naplánovanost a metodickou výstavbu. Chce-li resp. má-li filosofie mít vliv na lidský život soukromý i veřejný, na uspořádání společnosti a vůbec na všechny lidské aktivity, musí být schopna oslovit ne-li většinu, tedy alespoň ty nejvýznamnější lidi. Platón to vyjádřil požadavkem, aby se filosofové stali vládci, anebo alespoň aby se vládcové stali filosofy. To je ovšem v této radikální podobě neuskutečnitelné již z toho důvodu, že filosof si musí uchovat v jistém směru náležitý odstup ode všeho, co chce pochopit a čemu chce do hloubky rozumět. Naproti tomu něco pravdivého v onom Platónově požadavky vskutku trvá: svět potřebuje nápravu, ale pro tu nápravu je nezbytné, aby si všichni lidé nebo alespoň jejich většina osvojili přinejmenším něco málo z toho, co jim filosofie může poskytnout. Odtud požadavek alespoň základního filosofické vzdělání co možná všech členů společnosti – požadavek, kterému nelze nikdy definitivně vyhovět, už jen proto, že je zapotřebí filosoficky vzdělávat stále nové narozené a dospívající mladé lidi, tj. každou novou generaci (ale ovšem také proto, že úskalí takové „filosofické
gramotnosti“ jsou četná a krajně nesnadná; např. okolnost, že neexistuje jedna jediná správná filosofie, jak se v minulosti někteří filosofové domnívali, vede nutně k tomu, že se i ona jinak žádoucí všeobecná filosofická gramotnost snadno mění v rozmanité ideologie, společnost rozdělující, místo aby taková kultivovanost společnost spíše stmelovala). (Písek, 010326-1.)
01-03
