Malá Skála
Větrné Mlýny
Praha/Brno 1999
© Vít Erban, 1999 Cover © Pavel Hájek, 1999 © Malá Skála, Praha 1999 © Větrné mlýny, Brno 1999 ISBN 80-86151-30-1
Vít Erban
VELKÝ VÍTR
„... Celou dobu tam dole jsem byl bdělý. Jednou jsem zaslechl nějaké zvuky, které venku dělaly malé děti, ale i další zvuky, a rozhodl jsem se vyjít ven. Zdálo se mi, že jsem prošel nějakými dveřmi, ale ve skutečnosti jsem se narodil nějaké ženě. Jakmile jsem vyšel ven, udeřil mě svěží vzduch a začal jsem křičet.“ winnebažský šaman
OTISKY
Křížová cesta
Cesta vedla kolem hřiště, od kostela až ke hřbitovu. Tu a tam se ještě dala rozeznat přilba s chocholem, hroty kopí nebo oči obrácené k nebi. Časem však zmizelo i to a z obrazů zbyly jen rezavé plechy. V kapličkách se uhnízdili mravenci, včely a ptáci a někdy také my, to když začalo pršet a nám se ještě nechtělo domů. Do jedné kapličky jsme se vešli dva. Sedíme vedle sebe s koleny u brady a díváme se, jak blesky křižují oblohu.
8
Lom
Vlastně to byly lomy dva, ukryté hluboko v lese, spojené úzkým skalním hřebenem. Na hřeben se dalo vylézt snadno, ale nahoru už to bylo horší. Nahoru na skálu vedla jen jedna cesta, strmá a nebezpečná, a tu jsem znal jen já. Celý ten lom byl vlastně můj. Neboť tam nahoře začínal další les, kam ostatní museli chodit oklikou.
9
Rybník
Jednoho dne uprostřed léta ztratila má sestřenice v rybníku náušnici. Stalo se to ve chvíli, kdy bitva na matracích byla v nejlepším. Pak jsme až do večera seděli na břehu a nikomu se nechtělo do vody. Všichni jsme mysleli jen na tu náušnici. Slíbili jsme si, že až na podzim rybník vypustí, uděláme rojnici a prohledáme dno metr po metru. Ale když pak přišel podzim a z rybníku zbyla jen malá kalná louže uprostřed, když bláto vyschlo, rozpraskalo a vydalo bohatství ulit, skořápek a otisků zvířecích tlapek, nikdo si na zlatou náušnici nevzpomněl.
10
Hřiště
Stmívalo se brzy. Najednou byla obloha tak nízko, že okraje hřiště zmizely a s nimi i všechno kolem. Zdá se mi, že hřiště je velké jako svět, a vesmír že je plochý jako to nebe. Rozběhnu se a běžím, běžím tak dlouho, dokud nenarazím na plot. Začalo chumelit.
11
Kostel
Kolem vedla stezka, úzká a klikatá, dobrá pro kolo. Na silnici na to šlápnu, na haldě písku vyhodím řidítka a pak se samospádem spustím dolů. Vnořím se do stínu a jedu volně, kopřivy šlehají do nahých lýtek. Před vraty zrychlím, lavičku objedu a na štěrku zabrzdím, abych předvedl smyk. A pak znovu a znovu, kolem dokola, na podzim, na jaře, v létě. Jen jeden den v roce byl jiný. Přijde noc a já stojím uvnitř a očima bloudím v klenbě. Když se rozezní varhany, mlčky pohybuji rty. Když ostatní pokleknou, dívám se vzhůru, do okna nad oltářem. A teprve když půlnoční končí a kněz řekne: „Pozdravme se navzájem!“, podám otci ruku a konečně sklopím oči.
12
Prales
Prales byl ze všech čtyř stran ohraničen zdí. Zeď byla polorozpadlá a nízká, porostlá mechem a šlahouny ostružin. Někdy jsme při svých výpravách do nitra houštiny nacházeli v trávě střepy váz a kousky sošek, ale vždycky, vždycky jsme objevili zvíře, které jsme ještě neviděli nebo strom, po němž se dalo vyšplhat ještě výš. Myslel jsem, že to tak bude pořád. Mysleli jsme, že ten Prales je tu navěky. Jednou se však stalo, že vítr rozlomil kmen staré smuteční vrby a ta padla napříč celým hřbitovem.
13
POSLEDNÍ VEČERY
Večer V
Obloha je sytě modrá. Není tu nikdo. Neslyším nic, jenom jak s rukama v kapsách šlapu listím. Nízké slunce prosvěcuje mezi kmeny stromů a vrhá na zem skvrny sytého, ale studeného světla. Pomalu kráčím k domovu. Snažím se nemyslet na nic, jenom na blížící se zimu.
16
Večer XV
Nad městem se po celé obloze táhnou zvláštní mraky. Jsou úzké a šedivé, s červenými okraji a trhlinami. Jak obloha tmavne, mraky se ztrácejí a zůstává jen tenký rudý pruh podél horizontu. Vzdálené siluety sloupů, antén a jeřábů vystupují proti nám. „Něco se stane...“, říkáš tiše. „Uvidíš, že se něco stane.“ Stojíme na náspu uprostřed sídliště a kolem nás rozsvěcují okna. Slyším, jak dýcháš.
17
Večer XX
Včera byl velký vítr. Oteplilo se. Led se sněhem roztál a rybník se rozlil do krajů mezi stébla suchého rákosí. Nehybná hladina, posetá navátým listím a kusy ulámaných větví, má barvu těžké zamračené oblohy. Pomalu se blíží večer. Jdu trávou a pod podrážkami bot mi čvachtá voda. Je konec roku.
18
ÚLOVKY A ÚTĚKY
Ve městě
Chrám? Nezdá se, že bych stál ve svatostánku. (Nízký, velmi nízký strop a nikde žádné okno. Všechno je tu bílé. Bílý strop a bílé stěny, a z bílé podlahy tu až do výše pasu vyrůstá v přebujelých mnohotvarech, ozdobách a ornamentech křehká bílá hmota, netečná a nekonečná jako korálové město.) Ale přesto, přesto se ptám: „Kde jsou tu lavice, kam bych se mohl posadit, a kde jsou tu uličky, kterými smím procházet? Kde je tu oltář, k němuž se mám obrátit čelem?“
20
Lov
Ty zuby nejsou ostré. Zatím to nebolí. Nejdřív se mi zdálo, že to podivné, rozdvojené zvíře (napůl kůň a napůl prase) je zcela neschopné útěku a já ho budu moci chovat u nás v zahradě. Ale ono mi zničehonic chňaplo po ruce a náhle je všechno jinak. Tak tu teď stojím s rukou v tlamě, stojím a přemýšlím. Tupý stisk pozvolna sílí. Jestli nechci o ruku přijít, budu ji muset z tlamy vytrhnout.
21
Tanec
Nevím, neznám ji a nikdy jsem ji neviděl, ale přišla, a tak se teď kutálíme po podlaze, kloužeme po stěnách a vrážíme do nábytku, stoupáme ke stropu a padáme dolů, přes celý můj pokoj, pomalu a měkce, jako velký nafukovací míč.
22
Lavina
A pak se to stane. Náhle je v sálu plno velkých bílých kuliček (jen o málo menších než pingpongový míček) a ty vrážejí do tanečníků, omezují je v pohybu a kazí jim taneční kroky. Zatím to jde. Zatím se dá ještě pořád tančit. Ale za chvíli už v tom bílém zlořádu plaveme jako v lavině, lapáme po dechu a nevidíme na krok před sebe. Marně se oháníme židlí. Marně se krčíme pod stoly a tiskneme obličej na parkety. Kuličky se nám derou do uší, do nosu, do úst a celý parket kašle, dáví se a dusí.
23
Na pouti
Slyším všechna vaše slova, otázky i odpovědi, slyším praskání balónků, dětské prosby i troubení pouťových frkaček. A přitom z vás vidím tak málo, tak strašně málo - jen pestré tečky hluboko pode mnou - a za chvíli už ani to ne. (Ano, přiznávám, bál jsem se. Bál jsem se, že mě to vystřelí odstředivou silou pryč, a neustále jsem se chytal svého spolujezdce kolem ramen. Ale teď už vidím, že to za těch pět korun stálo.) Tedy točíme se v kruhu a přitom stoupáme výš a výš a nezdá se, že by to někdy mělo skončit. Cítím, jak všechno to hloupé, zbytečné a zlé nechávám tam dole a jsem tak čistý, jako ještě nikdy v životě. Myslím, že se nevrátím.
24
Běh
Tvář pozvedlá k obloze a nohy slepě klopýtají vysokou trávou. „Nesmím zakopnout! Nesmí mi zmizet mezi stromy!“ Ale zatímco já se přibližuji k lesu, to malé chladné slunce neúprosně klesá. A pak (když už je těsně nad vrcholky stromů) se uprostřed objeví malá černá tečka (je to, jako by se jej někdo dotkl špičkou štětce namočenou v tuši) a ta roste, rozpíjí se, až náhle pohltí celé slunce a já už nestačím došlápnout. Obloha zhasne.
25
PO(D)VĚDOMÉ OBRAZY
Dračí tlama
Venku právě vrcholilo léto. Na několika metrech však teplota prudce poklesla a celá země, pozvolna se svažující dále do nitra skály, náhle zmizela pod starým zledovatělým sněhem. Opatrně sestupujeme dolů a od úst nám jde pára. Země klesá pod našima nohama stále příkřeji a neomylně nás vede dál do tmy. Pak se prudce propadne někam do hloubky a před námi náhle není nic. Z ledového jícnu táhne chlad. Chvíli jsme se třásli zimou. Nikdo z nás nepromluvil. Pak jsme se otočili a rychle začali stoupat jeskyní zpátky ke světlu.
28
Tři vodotrysky
„Copak to nevidíš? Támhle! Támhle přece!“, křičím a nataženou rukou ukazuji někam do dálky. Dálka je těkavá a neurčitá, jako by ji někdo přetáhl jediným tahem štětce, ale když se soustředím, zdá se mi, jako by se na oranžovorůžové čáře obzoru něco třpytilo a lesklo. Zdá se mi, že to jsou tři obří vodotrysky. „Tím směrem by měly být nějaké vodopády. Ale hodně, hodně daleko odtud. Nemůžeš je vidět!“ Ale já je vidím. A náhle vím, že vidím dál než tam, kam mohou oči dohlédnout, a tolik bych si přál, tak strašně moc bych si přál, abys ty tři vodopády viděl i ty. „Ano, ano! Už je taky vidím! Je jich šest!“ Zamrkám a opravdu. Na obzoru je šest vodopádů. Ale v tu chvíli se ztratí tak nenápadně a neurčitě, jako se objevily, a ať se soustředím sebevíc, ať mrkám nebo si cloním oči, přede mnou je jen ten oranžovorůžový pruh a nic víc. Tak stojíme na vysokém horském hřebenu a oba hledíme tím mrazivě čirým vzduchem k horizontu. Náhle si vůbec nejsem jistý, jestli jsem něco doopravdy viděl.
29
Cesta k ohni
Obvykle trávím večery na kopcích. Když den mizí za obzorem, já sedím u svého ohniště a krajina pode mnou se zatím pomalu propadá do tmy. A když pak noc vystoupí i na můj kopec, zavírám oči a přisedám si k ohni blíž. U ohně jsou oči slepé a tělo vydané napospas nočním dravcům. Chrání mě jen žár, který mě oslepuje. Utíkám směrem ke středu, do hloubky a dovnitř a čím bezpečněji se cítím, tím bezmocnější si připadám. S každým dalším večerem jsem ohni zase o krok blíž a jednou mě můj vlastní plamen sežehne a spálí. V krajině po mně zbudou jen vyhaslá ohniště.
30
VNITŘNÍ NÁVŠTĚVY
Rak
Že by mě neviděl? Možná o mně doopravdy neví. Nebo jsem mu úplně, ale úplně lhostejný. Prostě si jde někam za svým s tou svou těžkopádnou pravidelností (ale vůbec ne pozadu!) a nezajímá ho ani prostor ani čas, natož pak já a moje nohy. Musí být starý, velmi starý. Možná starší než sám svět. Chce se mi volat, chce se mi jásat: „Modrý rak! Modrý rak z třetihor je tady!“, ale zdá se mi to nevhodné. Jenom tu tak stojím, dívám se a říkám si: „Kam jde a kdy tam dojde? A co já - s rukama za zády a s hlavou ke straně - co já vlastně tady?“ Nevím, ale zdá se mi, že i polknout by teď bylo nezdvořilé.
32
Pes
Někam se mi zaběhl pes a teď kňourá, naříká a já abych ho zase hledal. Mám strach, že někam vlezl nebo spadl a teď nemůže ven. A jak tak běhám po domě a nahlížím do všech temných koutů, otevírám vrzající skříně a tápu mezi zatuchlými kabáty, sestupuji přitom dolů, až do sklepa, kde v šeru, mezi starým haraburdím, náhle spatřím to zvíře. Ale není to můj pes. Je to podivné zvířátko, větší než lasička, ale menší než krysa. Zíráme na sebe, zkoprnělí úlekem. Cítím, jak se mě zmocňuje strach, srdce se mi rozbuší, dech zrychlí, tvář se mi stáhne do výhružné grimasy. Moje pysky se samy od sebe ohrnou, cením zuby a odněkud z hlubin mojí bytosti se ozve temné zavrčení. Srst na hřbetě se mi zježí. Mé tělo je připraveno ke skoku. Ale v tu chvíli sebou to zvíře cukne a prchne někam tak rychle, jako by ani nebylo. Pospíchám nahoru, do vrchních pater domu, a je to, jako bych se probouzel. A už to zase slyším - pes kňourá a naříká, jako by byl někde docela blízko, jako by byl tady někde... Ale kde, k čertu, kde?
33
Mořský červ
Hned se mi to zdálo divné. Hned, jakmile jsem tu věc uviděl, zdálo se mi, že svoji nehybnost jen předstírá, tak jako píďalka znehybní dřív, než ji někdo spatří. A ta věc nebyla píďalce nepodobná - vypadala jako větev, nebo spíš jako kláda. Nevím už, kdo to byl, kdo vylovil tu věc z moře na břeh, ale sotva ji zdvihl nad hlavu, větev mu náhle ožila v rukou a začala se kroutit a svíjet, až jsme leknutím uskočili a s odporem odvrátili pohled. Teprve po chvíli jsme se odvážili přistoupit blíž. Nebylo pochyb. Byl to nějaký dávný vývojový článek na cestě k živočišné říši (neměl ještě oči ani žádné jiné otvory, a neměl ani končetiny, jen jeden konec mírně rozšířený a tupě zakončený, vzdáleně připomínající hlavu), který v nás tou svou obrovitostí a naprostou bezmocností vyvolával žaludeční nevolnost. Klečím na samotném hrotu mola s dlaní na pupku a nakláním se nad vodu (zatímco ten člověk hladí toho tvora po břiše bílém jako břicho stonožky, s mnoha nedovyvinutými výstupky na způsob žebříku - snad zárodky budoucích končetin - , aby nás přesvědčil, že to zvíře nepíchá, nepálí ani nekouše, že se ho nemusíme bát ani štítit) a tolik si přeji být odtud pryč, pryč, někde, kde budu mít konečně pevnou půdu pod nohama, ale přede mnou, pode mnou, kolem mě je jen to moře, nic než moře.
34
Kočka
Je prázdninový den, pěkný jako kdysi, hrajeme si na Indiány a střílíme po sobě dřevěnými puškami. Noříme se přitom hlouběji do nitra lesa, les je krok za krokem hustší, temnější a divočejší. Našlapuji opatrně, očima těkám v houštině, pušku připravenou k výstřelu, když tu náhle, asi deset metrů přede mnou, spatřím zvíře. Strnu. Ještě o mně neví. Přikradu se tedy o kousek blíž a teď už vidím - je to kočka, obrovská divoká kočka, velká skoro jako pes. (Divoká kočka! Ulovím divokou kočku!) Ještě stále o mně neví. Jdu tedy blíž a blíž, až jsem skoro u ní, a tak si odkašlávám, schválně šlapu na suché větvičky a nakonec po ní neomaleně střílím dřevěnou puškou - ale ona stále nic. To mě zarazí. Jsem zmaten. Co udělá stopař, když se zvíře, které stopuje, neskrývá? Co má dělat lovec, když zvíře, které loví, neprchá?
35
Kůň
To není běh, to je let! Dívám se dopředu a dívám se dolů, nevím - nevím odkud, kam a proč - , ale držím se pevně a cítím radost, divokou, zběsilou, nepříčetnou. Ten kůň ví, ten kůň zná cestu nazpaměť! A tak jedeme dlouho, ale - co to? - radost mi zevšední a ozvou se pochybnosti: „Jedeme vůbec správně? Nesešli jsme z cesty?“ A ty pochybnosti se mění v jistotu a my ztrácíme rychlost, klesáme dolů, padáme přímo doprostřed rybníka. Teď stojím po kolena ve vodě a on se mi ztrácí před očima, až z něj zbude jen obraz na vodě a pak už ani ten ne. („To nebyl ten pravý kůň. Dali ti špatného koně.“, řekne mi někdo a já se bráním: „Co ty víš? Můžeš ty vůbec vědět, co ten kůň pro mě znamenal?“ „Byl to falešný kůň.“, řekne on a já se probudím.)
36
TŘI KROKY
Ještě
To údolí hluboko pod námi je až po okraj plné mlhy. Ta se směrem vzhůru rozpouští v šeru, ale na tom všem ještě pevně sedí tma. Ještě žádný pohyb, závan ani šelest. Jen prostor otevírající se odspoda a pocit, že toto není určeno pro oči smrtelníků. Ještě je příliš brzy. Pak jsme se probudili znovu a už byl den, takový jak ho známe. Mluvíme o tom, co jsme viděli, a kdosi tvrdí, že usnul jako poslední a ještě než zavřel oči, viděl, jak vysoko nad námi létá něco jako obrovský netopýr.
38
Zatím
Cestou z hospody jsme se stavili na hradišti. Teplá země a napříč oblohou souhvězdí Draka. Sedíme a ležíme, mlčíme a mluvíme, o všem. O tom, jak to tu asi vypadalo tenkrát, o tom, že je nám takhle dobře a taky o strachu ze smrti. Jenže obloha se otáčí a náhle všichni cítíme tu změnu. Rychle jít spát a ještě stačit usnout, zapomenout - urvat si pro sebe ještě ten kus dne, který už není! Klopýtáme poslepu tou prašnou cestou dolů a už slyšíme řeku. Ten zvuk jako by nás proti naší vůli probouzel.
39
Už
Pořád nahoru, a pak ještě výš, slupkou z mraků jdeme přímo do světla. Tady cesta končí. Vítr je ostrý a sníh se leskne, až bolí do očí. Zip zapnout až ke krku a dál už jenom po hřebenu, v řadě za sebou, husím pochodem, po jedné stopě. Jde to pomalu, ale den je jasný, večer je daleko a hlavně - jsme tady všichni!
40
JARO, LÉTO, PODZIM, ZIMA
Jaro:
Když poklízíš v kůlně a najdeš luk z bezu, ocásek z králíka, talisman na niti a v plechovém kropáči kus motýlího křídla: Je jaro!
42
Podzim..?
Nad vlhkou zemí kouře z ohnišť a od rybníku zápach bahna. Ruce v kapsách. Planá jablka na mokré silnici a na větvi za cizím plotem šedomodrá košile. Podzim..? Loňské listy na čerstvě napadaném sněhu.
43
OBSAH:
OTISKY Křížová cesta ...................................................................... 8 Lom .................................................................................... 9 Rybník .............................................................................. 10 Hřiště ................................................................................ 11 Kostel ................................................................................ 12 Prales ................................................................................ 13
POSLEDNÍ VEČERY Večer V ........................................................................ 16 Večer XV ...................................................................... 17 Večer XX ...................................................................... 18 ÚLOVKY A ÚTĚKY Ve městě ...................................................................... Lov .............................................................................. Tanec .......................................................................... Lavina ........................................................................ Na pouti ...................................................................... Běh ..............................................................................
20 21 22 23 24 25
PO(D)VĚDOMÉ OBRAZY Dračí tlama ................................................................ 28 Tři vodotrysky ............................................................ 29 Cesta k ohni ................................................................ 30 VNITŘNÍ NÁVŠTĚVY Rak .............................................................................. Pes ................................................................................ Mořský červ ................................................................ Kočka .......................................................................... Kůň ..............................................................................
32 33 34 35 36
TŘI KROKY Ještě ............................................................................ 38 Zatím .......................................................................... 39 Už ................................................................................ 40 JARO, LÉTO, PODZIM, ZIMA Jaro: ............................................................................ 42 Podzim..? .................................................................... 43
Vít Erban
VELKÝ VÍTR V roce 1999 vydalo v Brně nakladatelství Větrné mlýny (Petr Minařík), Vodova 65, 612 00 Brno 12, jako svoji 41. publikaci ve spolupráci s nakladatelstvím Malá Skála (Martin Štoll), Plamínkové 1561/11, 140 00 Praha 4 Obálka (s použitím papírořezu A. P. Bezjakova) a grafická úprava Pavel Hájek Odpovědná redakce Petr Minařík a Pavel Řehořík Sazba Petr Halík Vytiskl Kpress, s.r.o. Náklad 400 kusů Stran 48 Cena 62,– Kč Vydání první
