Magdalena Wagnerová
Pavouk na salveji podzimní (pohádková) travestie
PAVOUK NA ŠALVĚJI
mámě
Magdalena Wagnerová
Pavouk na salveji podzimní (pohádková) travestie
Praha 2003
PAVOUK NA ŠALVĚJI Copyright © Magdalena Wagnerová, 2003 Illustrations © Věra Tataro, 2003 Czech edition © dybbuk, 2003
ISBN 80-903001-4-6
Pověsil jsem si bitvu do pokoje a tulipán jsem pod ni postavil, jo, umění a kytky, to je moje …
Kdysi kdosi přinesl z rozmaru na palouk U žabího kváku gramofon, který vypadal jako malý kufřík, a pustil desku. Z jediného reproduktoru, potaženého blyštivou duhovou tkaninou protkanou stříbrnými nitkami, se ozval hlas Jiřího Suchého. Tak vzniklo motto (této knihy).
Prolog
Každá správná pohádka začíná slovy bylo, nebylo. Každá správná pohádka končí slovy zazvonil zvonec a pohádky je konec. Ovšem co je to správná pohádka a kde stojí psáno, že má být pohádka správná? Takže začneme jinak. Byla tam spousta stromů, jeden vyšší než druhý. Hluboký les. Žádný chudáček z Polabí, žádný zaprášený hájek někde mezi Kladnem a Buštěhradem, žádný Krčský lesík plný nedělních znuděných Pražanů, ale opravdový les, samý chlorofyl. Skutečné jehličí. Aroma tlejícího mechu. Zelené haluze a chvějící se listy, které tiše ševelí v posledních říjnových paprscích, dotvářely romantickou kulisu podzimu. Co nevidět přijde zima a les se uzavře, ostatně jako každý rok, do chladného ticha, jež připomíná smrt. Zdálky sem doléhal vítr, kvákání žab a nejasné ozvuky lidské civilizace. Na palouku U žabího kváku usínal den. Ve výseči zmíněných slunečních paprsků stály dvě lesní víly. Mušina se podobala spíš masařce s obrovskýma očima, ta druhá pavoučí síti, která spojovala kmeny vysokých 9
smrků za jejími zády. Pánbůh ví, kde se vzaly představy křehkých lesních žínek, tančících ve svitu měsíce tak lehce, že se ani stéblo trávy neohne … Kdyby začaly tančit tyhle dvě, na palouku U žabího kváku deset let tráva neporoste. „Co vy tady, Sítino?“ užasla Mušina. Sítina mávla rukou, ani se neptejte, a Mušina se zarazila: Snad jí nezničili i tu její houštinu? Lidé jsou dneska schopni ledačeho. Jako by četla její myšlenky, Sítina po chvíli pravila: „Kdyby jenom lidi … Věřila byste, má drahá, že se do mé domovské houštiny nastěhovala rodina trpaslíků?“ „Proježíšekrista!“ vydechla Mušina. „A ta jejich tlustá, špinavá, zakrslá matka pluku nejenomže křičí od božího rána až do večera, ale učí všechny své rozjívené děti takovým nehoráznostem, jako že například ryby jsou němé, víly jsou průsvitné jako měsíční paprsky a pohádky o lesních princeznách jsou jen výplodem pokleslé lidské fantazie k ukrácení dlouhé chvíle!“ „Jakže, prosím?“ nechápala Mušina. Ovšem ona málokdy něco chápala. „Ano, slyšíte dobře,“ přikývla Sítina. „Jako kdyby trpaslíci ani nežili v lese! Taková nehoráznost! Taková omezenost! Takové ignorantství!“ 10
„Není možná!“ kroutila hlavou Mušina. „Kdyby to tvrdilo nějaké hloupé lidské dítě nebo jeho rozvedená moderní matka, která to přehnala s emancipací, ale skutečný dospělý trpaslík? Do dnešního dne jsem byla přesvědčena, že trpaslíci patří k inteligentům.“ „Jsou to ignoranti,“ pravila rozvážně Mušina, jako kdyby právě objevila Ameriku. „Dejte na mě.“ Už dávno zapomněla, že přesně totéž prohlásila před chvílí její lesní družka. Sítina jen lakonicky zatřásla hlavou. Ve svém životě už viděla mnoho, ale co se poslední dobou odehrávalo v tomhle lese, to nemělo obdoby. Trpaslíci, kteří se mermomocí chtějí podobat lidem, protože si odstáli povinný rok v nějaké zahradě u jezírka s leknínem, učí své děti, že ryby jsou němé! Smolíček pacholíček je prý folklorní nesmysl a jezinky pouhopouhý výmysl byvších, dávno překonaných lidových vypravěčů a jejich pomýlené fantazie! S živou vodou údajně do Evropy přišel jako první nějaký cestovatel, který pobýval většinu svého života u indiánů, mrtvá voda není nic jiného než básnický obrat na téma kontaminace a víly — víly jsou průhledné! Jestli to takhle půjde dál, trpaslíci snad popřou i vodníka … Co se to děje? 11
„Ale co se vlastně v tomhletom lese děje?“ zeptala se Mušina nahlas. Její chápání bylo trochu pomalejší, o to důkladnější byly však její činy, když už se k nějaké akci odhodlala, a to raději pomlčme o důsledcích jejích činů. Kdysi dávno dokázala rozhádat celý les. Ovšem to bylo dávno. Dnes Mušina hleděla Sítině do očí, na první pohled to vypadalo, že bezelstně (ale kdo z nás ví, v kterém pohledu se skrývá bezelstnost, anebo která bezelstnost je skutečná a která hraná?), a Sítina přemýšlela, jestli je její sousedka (přítelkyně to rozhodně nebyla, i když dnes se slovem přátelství označuje kdeco) opravdu tak nechápavá, anebo to jen předstírá a baví se rozpaky, do kterých svými otázkami přivádí druhé. Anebo je Mušina ještě hloupější než celý sbor trpaslíků? A tak pro jistotu změnila téma. „Už jste slyšela, má drahá, že se naše princezna bude vdávat?“ Mušina chvíli mlčela, jako by její myšlenky ztratily cíl, ale zdání někdy klame. Po chvíli vyhrkla, div se přitom nezalkla: „Právě že nebude!“ Sítina se lekla, až hekla. „Eh.“ Jednak nečekala, že reakce téhle staré ochechule bude tak prudká, jednak ji překvapilo, že o celé záležitosti tahle stará ochechule ví patrně víc než ona. (A to byla lesní víla! Co kdyby šlo o člověka, to by bylo teprve nadělení. Lidé jen velmi 12
neradi přiznávají, že lépe informováni jsou ti druzí.) A pak usoudila, co se princezny týče, že holka má nejvyšší čas. Kdyby ještě nějakou dobu otálela, mohl by jí nakrásně ujet vlak. Nahlas však řekla pouze toto: „Jen mluvte, Mušino, celá hořím zvědavostí.“ „Zmatek nad zmatek, co vám mám povídat?!“ vykřikla vzrušeně Mušina, zrudla, začala se třást a nakonec se zapotácela. Sítinu napadlo, že pokud co nejrychleji nezakročí, mohl by její sousedku sklátit infarkt. A tak moudře pokývala hlavou, jako že už nechce slyšet ani slovo, a odvedla kolegyni na rozcestí. „Vraťte se do svého křoví, pořádně se najezte a vezměte zavděk zhlouplými trpaslíky, kterým lekníny pomotaly rozum, má drahá. Věřte, že vám dobře radím. Však ono to nějak dopadne. Jestli se princezna do měsíce nevdá, proměním se v ropuchu.“ A postrčila Mušinu tím správným směrem. Mušina zprvu nevěděla, jestli se náhodou nemá urazit, ale když o tom déle přemýšlela, řekla si, co se dá dělat? Každý občas potřebuje postrčit tím správným směrem, proč by stárnoucí lesní víly měly být výjimkou? A když to nedopadne, alespoň bude zábava — Sítina jako ropucha, to nebyla tak marná představa … Nato zase zbledla, přestala se třást, nalezla ztracenou rovnováhu a již pevným krokem zamířila k domovu. 13
14
Kapitola první
Lesní království v sobě skrývalo mnohá tajemství. A kromě toho královskou komnatu s trůnem z kapradí, s okny potaženými zlatistými pavučinami a se stropem plným ornamentů, jež tam namalovaly sluneční paprsky. A všude chlorofyl, samý chlorofyl. Na trůnu seděl lesní vládce. Sám král. U jeho nohou krásná princezna, a před nimi Stříbrňák. Princezna požádala o dovolení, zdali může svému otci představit prince. Celá se chvěla. Byla ještě velmi mladá. „Stříbrňák, duhový princ, k vašim službám,“ pravil mladík a nepatrně sklonil hlavu. Mladí neradi sklánějí hlavy příliš nízko. „Velice mě těší,“ usmál se lesní král a pokynul mladému princi, aby usedl po jeho boku. Stříbrňák položil ke královským nohám kousek duhy. Barevný, až oči přecházely. Král si musel zaclonit zrak. 15
„Přišel jsem, abych požádal o ruku vaší překrásné dcery,“ dodal Stříbrňák, jako by byl král úplně natvrdlý. „Vy?“ zeptal se král. Že by byl skutečně úplně natvrdlý? „Ano, já,“ řekl Stříbrňák, jako by byl nejen král, ale i on úplně natvrdlý. Zaplaťbůh, natvrdlý nebyl ani jeden, ale jsou chvíle, kdy společenská konverzace vyžaduje trochu toho nahlouplého To jste vy?, ačkoli ten, který se táže, dotazovaného velmi dobře zná; anebo Je to možné?, i když je zřejmé, že se tak již stalo; anebo Neříkejte?! Ani se mi nechce věřit!, ačkoli věří, až se hory zelenají; anebo Jak se máte? ve chvíli, kdy ten, který se táže, velmi dobře ví, v jakém rozpoložení se tázaný nalézá. Takže zpět: „Ano, já,“ pravil Stříbrňák a dodal, aby se debata dostala zase o krok dál: „Máte snad něco proti mně osobně anebo proti Duhovému království, odkud přicházím? Položil vám snad někdy někdo z mé země překážku přes cestu, zkomplikoval vám na jediný okamžik život, anebo se pokusil zkazit vám náladu?“ Stříbrňák to nemyslel zle, hned od začátku chtěl vědět, jak se věci mají. Nerad chodil okolo horké kaše, a tak vyložil karty na stůl. Alespoň se domníval, že vyložil karty na stůl. Netušil, že samým vykládáním karet 16
se krále poněkud dotkl. Panovníci bývají vztahovační a běda, pokud jim někdo byť jen náznakem dá najevo, že snad z jejich strany není všechno v pořádku. „Jak se opovažujete?“ vykřikl král. Pozdě. Stříbrňák se už opovážil. Další zbytečná věta. „Tatínku!“ hlesla princezna. Pozdě. Tatínek se už nasupil. „Ty se do toho nepleť!“ okřikl dceru zlostně. I když vlastně nebylo o co stát, přece jen král konečně řekl něco, co bylo podnětné, konkrétní a k věci. Haleluja! Princezna pochopila, že je zle (jaký postřeh!), a přispěchala se svojí troškou do mlýna: „Duhový princ je urozené krve, tatínku!“ (a) Jako by to král nevěděl! (b) Anebo to opravdu nevěděl? Pak by byl úplně natvrdlý, ovšem tuto eventualitu jsme již vyloučili, takže přece jen zbývá varianta (a). „To doufám,“ odsekl král. Čímž potvrdil platnost varianty (a). Princezna zapátrala hluboko, přehluboko ve své královské hlavince a dodala: „Je statečný a umí malovat!“ „Ještě toho trochu!“ vyděsil se král. Umělce do rodiny nepotřeboval. S umělci jsou vždycky potíže, ať jsou hodní, zlí, mírumilovní, zákeřní, laskaví, nesnášenliví, vstřícní anebo uzavření. Vždycky jsou geniální a většinou je nikdo nechápe. 17
„Miluji ho!“ zaúpěla již zcela zoufalá princezna. Král se pomalu nadechl, aby neřekl něco, čeho by později litoval, potom zvolna vydechl, znovu se nadechl a pravil: „Řekni to ještě jednou!“ (Určitě neměl na mysli to o tom opakování, které je matkou moudrosti, ale kdyby tady byl nějaký trpaslík, možná by ho to napadlo.) „Miluji ho!“ zopakovala princezna z posledních sil. Král viděl, že musí jednat. Vstal, uchopil do ruky žezlo, zadíval se k oknům potaženým zlatistými pavučinami, kmitl pohledem k mihotavým ornamentům na stropě, namalovaným slunečními paprsky, a prohlásil hrobovým hlasem, o kterém byl přesvědčen, že patří ke královskému majestátu: „Tak ho milovat přestaneš.“ Těžko říct, jestli se král skutečně domníval, že princezna uposlechne. Je docela dobře možné, že cítil povinnost vyslovit, co vyslovil. Stříbrňák nebyl první ani poslední nápadník, který mu nešel pod nos. Ale ať už to bylo jakkoli, princeznina odpověď ho nezaskočila. Dalo by se říct, že s něčím podobným počítal. Princezna zvolala hlasem plným žalu i pevného odhodlání bojovat za svou lásku do roztrhání těla: „Nikdy!“ 18
Král přikývl, vrátil se zpět k trůnu z kapradí, žuchnul do měkkého polstrování a začal uvažovat nahlas: „Kamarádí se s bouřkovými mračny, která špiní oblohu nad námi. Stýká se s bleskem, který ohrožuje naše poddané, kácí náš les a ničí naše stromy. Klábosí dokonce i s hromem, který straší jeleny, jeleni potom špatně spí a jsou protivní na laně, laně jsou vyděšené a zapomínají, kde nechaly kolouchy, ti piští a pobíhají nám tady jako urvaní ze řetězu, a to nemluvím o sovách pálených, které burácení hromu dohání až k sebevraždám. Copak sis toho nikdy nevšimla, děvenko?“ Princ si uvědomil, že král útočí zezadu, a na to byl velmi citlivý. „Mohu se přátelit, s kým uznám za vhodné,“ přerušil krále. „Mohu dát dceru jen tomu, koho uznám za vhodného,“ odvětil král a věnoval pobouřenému princi sladký úsměv. Vědomí otcovské převahy ho naplňovalo uspokojením. Snad byl v této chvíli dokonce přesvědčený, že jeho dcera by nikdy nedokázala jednat proti jeho vůli. Naivní otec. Hloupý král. „Hrom je silný jako celé vaše vojsko a blesk ostrý jako vaše břitva. I takových je někdy zapotřebí,“ namítl princ. Král se obrátil k princezně: 19
