Magdalena: 2. díl: Na poslední chvíli Přelom 17. a 18. století – Dynastie Habsburků ztratila mnoho ze svého vlivu a přestala být nejmocnější dynastií světa: Vlivem příbuzenských sňatků (mezi rakouskou a španělskou větví rodu) a působením dalších okolností začali Habsburkové vymírat. Poslední vrcholné období habsburské velmocenské dominance představovala velmi dlouhá vláda císaře Leopolda I. (1650 – 1705, vládl od 1657/1658), který vedl se střídavými úspěchy války s Tureckem (v r. 1683 mezinárodní vojsko vedené polským králem Janem III. Sobieskim ukončilo turecké obléhání Vídně tím, že v bitvě 12. 9. rozdrtilo tureckou armádu: byl to úplný konec tureckého nebezpečí pro střední Evropu) a podobně válčil i s Francií (král Ludvík XIV. z dynastie Bourbonů, 1638 – 1715, králem od 1643). Ve vnitřní politice středoevropské habsburské monarchie Leopoldova vláda znamenala rozvoj vyhroceného absolutismu i nevolnictví. V r. 1680 velkou část Čech zachvátilo nevolnické povstání (v čase poslední vlny morových epidemií): Leopold I. dal povstalce rozprášit armádou, ale vydal robotní patent (uzákonil strop pro robotu).
Habsburská monarchie náležela do oblasti středovýchodní Evropy, kde se nedostatek pracovních sil (zejména v důsledku válek) pro hospodářské podnikání šlechty a pro osídlení opuštěné i nově kolonizované půdy řešil zaváděním nevolnictví (tělesného poddanství), které připoutalo poddané k jejich lenní půdě a k vrchnosti (bez jejího souhlasu nebylo možné se stěhovat, odcházet na studia apod., výjimky bylo třeba vyplatit). V západní Evropě se obdobná situace řešila pachtem (ekonomickým pronájmem), který byl více motivující a výrazně přispěl k všestrannému zrychlení tamějšího společenského vývoje. Anglie (od počátku 18. století Velká Británie): V 17. století stála poněkud stranou evropského vývoje: (1) Absolutismus tam byl svržen dvěma revolucemi, jimiž byly: Velká rebelie (1639 – 1651, vůdcem Oliver Cromwell, popraven král Karel I. z dynastie Stuartovců, stavovský sněm Parlament se proměnil na zákonodárný sbor – vůbec první moderní parlament, byť rozdělený na dvě sněmovny, z nichž
Horní byla obsazována šlechtou na základě dědičných nároků a Dolní je volena) a Slavná revoluce (1688 – 1689, byl svržen poslední stuartovský král Jakub II. a jako nový král nastoupil Jakubův zeť a vládce postabsolutistického Nizozemska Vilém III. Oranžský, anglický parlament vydal zákon Bill of Rights, který v Anglii definitivně zrušil absolutismus, když stanovil mnohostranná práva parlamentu, výrazně přesahující práva králova). (2) Anglie začala budovat svou koloniální říši, z nových kolonií vyniklo souvislé území 13 kolonií na atlantickém pobřeží Severní Ameriky, kde počet obyvatel anglosaského původu výrazně převyšoval počet obyvatelstva domorodého. Absolutistické státy se vyznačovaly řadou rysů, které se mohly jevit jako krok zpět ve srovnání se svobodnější atmosférou předchozích stavovských monarchií, ale které zároveň tvoří základ i dnešní státní správy: (1) pravidelné daně (často se ovšem netýkaly šlechty), (2) kariérní úřednictvo (bez vazby na starší rodová privilegia), (3) státní armáda odvedenců a profesionálů (namísto feudální zemské hotovosti). Vznikla také první celostátní ekonomická strategie – merkantilismus (francouzský ekonom a ministr financí Jean Colbert): hlavním politickým cílem státu bylo udržování a zvětšování národního bohatství prostřednictvím jednak značných rezerv drahých kovů, jednak aktivní bilance zahraničního obchodu (import potravin a surovin, export řemeslných výrobků); národní bohatství začalo být považováno za důležitou zbraň. V r. 1700 vymřela (Karlem II.) španělská větev Habsburků a o Španělsko svedli Válku o dědictví španělské (1700 – 1714) rakouští Habsburkové s francouzskými Bourbony: obě velmoci stály v čele početných koalic, jejichž osu tvořily dvojice Francie – Bavorsko a Rakousko – Velká Británie. Válka skončila mírným vítězstvím Bourbonů: Habsburkové si vydobyli převahu na trůnech v italských státech a zmocnili se dosud španělské (jižní, belgické) části Nizozemí, ale Bourboni získali Španělsko, byť pod podmínkou, že nebude s Francií spojeno personální unií (v Madridu tedy vládla vedlejší bourbonská větev). Po smrti Leopoldova staršího syna Josefa I. (1678 – 1711, císař od 1705) zůstal již jen jediný mužský Habsburk, Josefův bratr, císař Karel VI. (1685 – 1740, císař od 1711). V r. 1713 jako ještě bezdětný vydal Pragmatickou sankci (zákonný výnos pro řešení jedinečné situace): (1) Pokud nejsou habsburští mužští dědici, habsburský trůn je dědičný i v ženské linii; (2) Všechny habsburské středoevropské země vytvářejí dohromady jeden státní celek, Rakouskou říši. Ke schválení Pragmatické sankce přiměl v následujících letech zemské sněmy dotčených zemí včetně Českých. V r. 1717 se mu narodila dcera Marie Terezie. V r. 1740 Karel VI. zemřel: tím Habsburkové vymřeli po meči. 1740 – 1780 – Vláda Marie Terezie (13. 5. 1717 Vídeň – 29. 11. 1780 tamtéž) v Rakouské říši. Manžel František Štěpán Lotrinský (8. 12. 1708 Nancy v porýnském Lotrinsku – 18. 8. 1765 Innsbruck v Rakousku; sňatek 12. 2. 1736 ve Vídni; 16 dětí) byl od r. 1745 římským císařem, a proto i ona bývá nazývána císařovnou. Založili dynastii habsbursko-lotrinskou, ale protože Pragmatická sankce zaručila právní kontinuitu habsburské vlády, hovořívá se pro zjednodušení stále o Habsburcích. Vláda Marie Terezie představuje první a nejdelší etapu osvícenského absolutismu v Rakouské říši. Osvícenský absolutismus: Absolutismus využívající některé státovědné názory osvícenských myslitelů; panovník vládne neomezeně, ale relativně racionálně, likviduje pozůstatky
středověkého práva (mučení aj.), je vladařem šlechty stejně jako poddaných, podporuje ekonomický růst (zakládání manufaktur – dílen pro hromadnou ruční výrobu –, rozvoj dopravy, pošt apod.), kolonizuje poslední neobydlené oblasti, dbá o triviální vzdělávání obyvatelstva, snižuje vliv církevních institucí. Reformy osvícenského absolutismu byly zaváděny panovníkem za využívání názorů (a někdy i za osobního přispění) některých osvícenců (Voltaire, Jean-Jacques Rousseau aj.), uplatnily se především v těchto státech: Rusko: car Petr I. Veliký (1672 – 1725, vládl od 1682/1689): zvítězil v Severní válce proti Švédsku 1700 – 1721, územní expanzí zajistil Rusku přístup k Baltu (dal zde vybudovat novou metropoli Petrohrad – Sankt Petěrburg); carevna Kateřina II. Veliká (1729 – 1796, vládla od 1762): zvítězila nad Turky, a tak vydobyla Rusku územní přístup k Černému moři (zvelebením získané oblasti pověřila knížete Grigorije Potěmkina). Prusko (relativně nový německý stát – království, vybudován z dřívějšího Braniborska, zaujímal velkou část severovýchodního Německa, metropolí Berlín): Friedrich II. Veliký (1712 – 1786, vládl od 1740): z Pruska rychle učinil jednu z evropských velmocí, vybudoval silnou armádu a vedl úspěšnou územní expanzi proti Polsku a Rakousku. Války o dědictví rakouské: válečné konflikty, v nichž Marie Terezie jako žena na habsburském trůně musela obhajovat svůj dědický nárok proti vzdáleným mužským příbuzným, zejména proti pruskému králi Friedrichu II. Velikému, především ve 2 slezských válkách (1740 – 1742 a 1744 – 1745): Prusové získali vojenskou podporu Bavorska a Francie (bavorský kurfiřt Karel Albrecht v r. 1741 útokem přes Linec a České Budějovice obsadil Čechy a část šlechty usedlé v Čechách jej prohlásila za krále) a Marie Terezie se ocitla ve svízelné situaci; teprve vydatná podpora od uherských stavů jí umožnila vyrovnat poměr sil a získat Čechy zpět; zaplatila však trvalým připojením většiny strategicky i ekonomicky cenného (českého) Slezska k Prusku. V r. 1743 se Marie Terezie dala v Praze symbolicky, ale s velkou veřejnou podporou korunovat na českou královnu. Neúspěšné války přiměly Marii Terezii a Františka Štěpána Lotrinského provést v rakouské říši reformy v duchu osvícenského absolutismu: omezily pravomoci šlechty (např. tím, že ji konečně zdanily), zlepšily životní podmínky i právní ochranu poddaných, zmírnily sociální rozpory (stanoven strop pro robotní povinnosti), ale v zájmu utužení politického centralismu zintenzivnily germanizaci neněmeckých částí říše. V r. 1745 se František Štěpán Lotrinský stal římským císařem (František I.).
Prověrkou zahájených reforem v Rakouské říši se stala Sedmiletá válka (1756 – 1763): rozsáhlý konflikt (první světový?), jehož evropská fáze se soustředila kolem bojů koalice Prusko – Velká Británie (německá hannoverská dynastie vládla od r. 1714 na britském trůně) proti koalici Rakousko – Rusko – Francie: Rakušané ve velké bitvě u českého Kolína 18. 6. 1857 drtivě porazili Prusy vedené přímo králem Friedrichem Velikým (znovuzrození rakouské monarchie), a tím zmařili i pro budoucnost všechny snahy zbavit habsburskolotrinskou dynastii trůnu. Mimo Evropu však získali převahu Britové a na Francii ukořistili kolonii Kanadu (v níž ovšem největší provincie Québec dodnes zůstává převážně frankofonní). Diplomatickým plodem Sedmileté války byl (1770) sňatek Marie Antonie (Marie Antoinetty; 1755 – 1793), nejmladší dcery Marie Terezie, s budoucím francouzským králem Ludvíkem XVI. (1754 – 1793, vládl 1774 – 1792). 2. polovina 18. století – Pevnou součástí tereziánských reforem bylo úplné prosazení němčiny jako jediného úředního jazyka (klesla úloha latiny). 1762 – Na vznikajícím vojenském hřbitově v Náchodě byl postaven náhrobek s tímto textem (jenž výmluvně ukazuje stav spisovné češtiny v té době): Za tímto krži: žem leźegÿ Pocho: wane zemrzele Wogaaczÿ Búch ať gim da wiecžne odpočzinuti Amen 1762 Asi 1763 – ve východočeském městečku Dobrušce se chalupníku Janu Novotnému (z přistěhovalé zchudlé větve selského rodu z nedaleké vsi Sudín) a jeho manželce Anně narodil jejich mladší syn Jiří. 18. 8. 1765 – Ve Vídni zemřel římský císař František I. Štěpán Lotrinský (57), čímž také skončilo jeho téměř třicetileté, vcelku velmi šťastné manželství s Marií Terezií. Novým císařem se stal jeho nejstarší syn Josef II. (24), který se zároveň začal podílet na správě Rakouské říše jako spoluvladař své matky. Jeho úloha byla tím významnější, že v jednání ovdovělé Marie Terezie postupně převládly smutek, rezignace na další reformy a spokojenost s dosaženým stavem. Dala si ostříhat své dlouhé
vlasy, šperky rozdala dcerám a chodila jen v černém oděvu doplněném nejvýše jednoduchými perlami – smutečním šperkem. V dopise pro jednu ze svých dcer napsala: Vše, co mi zůstalo, je má hrobka. Očekávám ji s nedočkavostí, neboť jen tam se znovu spojím s tím jediným, kterého moje srdce na tomto světě milovalo a jenž byl předmětem a cílem všech mých činů a citů. Dovedete si jistě představit prázdnotu v mém životě, která zůstala po jeho odchodu. Kolem r. 1770 – v Dobrušce (v jejich místní části Křovice) se tesaři Janu Čudovi a jeho ženě Marii narodila dcera Magdalena – patrně nejmladší z jejich 7 dětí. Dětství prožila jako jiné dívky jejího věku, ovšem otec jí záhy zemřel (před r. 1783). Na okraj: Je prakticky jisté, že alespoň při některých příležitostech dětských her se Magdalena potkávala se svým vrstevníkem, kupeckým synkem Františkem Ladislavem Hekem (1769 Dobruška – 1847 Kyšperk /dnešní Letohrad/ ve východních Čechách), aniž by kdokoli z nich mohl tušit, že se jednou oba zařadí mezi nejznámější české literární postavy: Magdalena zásluhou své vnučky Barbory a Hek přičiněním spisovatele Aloise Jiráska, který podle jeho osudů napíše pětidílný román F. L. Věk (vyšel pak v letech 1890 – 1907). 1772 – 1775 – Trojí dělení Polska: Polská stavovská monarchie se oslabila vleklými spor o trůn. To umožnilo Rusku, Rakousku a Prusku pod různými záminkami rozdělit si polské území mezi sebe; taková dělení Polska byla celkem tři, největší část polského území byla připojena k Rusku. Někdy se hovoří i o mnohem pozdějším 4. dělení Polska: za podobných okolností si polské území mezi sebe rozdělily v r. 1939 Německo a Sovětský svaz.
1773 – Papež Kliment XIV. (68) zrušil jezuitský řád, jenž po předchozích dvě stě let představoval velmi účinnou rekatolizační sílu a nyní se neztotožňoval s přicházejícím duchem osvícenských reforem.
1775 – Císařovna Marie Terezie (58) schválila nový studijní řád pro gymnasia, podle něhož byla dobrá znalost němčiny nezbytnou podmínkou pro veškerá středoškolská i vysokoškolská studia. Tereziánská studie Příspěvky k podpoře lidového vzdělání (1778): Nechť se učí dítě jen to, kolik potřebuje pro svůj budoucí stav. Všechno, co jde nad to, je od zlého a slouží pouze tomu, aby dítěti zamotalo hlavu a aby se z něj udělal, ne-li velký, tedy malý blázen, jenž pak už nikdy nevěnuje svoji pozornost záležitostem, které mu leží před očima, ale zabývá se naproti tomu spekulacemi, čímž je vymýcena pohoda a láska k povolání a k práci. 1775 – Český historik František Martin Pelcl (11. 11. 1734 Rychnov nad Kněžnou – 24. 2. 1801 Praha) vydal Balbínův spis Dissertatio apologetica… 1775 – 1783 – Americká revoluce (Válka amerických osad za nezávislost): Příčinou bylo ekonomické (především finanční) znevýhodňování 13 britských osad v Severní Americe britskou vládou v zájmu posílení původní akumulace kapitálu pro britské podnikání v éře počínající průmyslové revoluce. Američané byli podrobeni kolkovní dani na právní listiny i na noviny a vysokým clům na zboží z jiných, exotických kolonií, tedy na čaj, cukr aj. Musíme ovšem počítat i s dalšími příčinami. V Americe již vyrostla nová generace, která Británii nepoznala – vznikal nový, americký národ, obohacený i o kulturní vlivy jiných emigrantských etnik (Francouzů, Nizozemců, Švédů aj.). Dálava Atlantiku znesnadňovala udržování jednotného britsko-amerického hospodářského prostoru, v amerických koloniích prakticky neexistovala šlechta aj. Rozbuškou otevřeného konfliktu se stalo Bostonské pití čaje (Boston Tea Party, 1773): kolonisté převlečení za Indiány pronikli na britské lodě v massachusettském přístavu Boston a jejich náklad čaje naházeli do moře. V r. 1774 kolonie vytvořily společnou instituci pro koordinaci postupu proti Britům, kontinentální kongres (zasedal ve Philadelphii v Pennsylvanii). V r. 1775 se střetli britští vojáci s americkými osadníky v boji o americký sklad zbraní v Concordu v Massachusetts. Tím začala válka. Americké revolucionáře vojensky vedl George Washington (1732 – 1799), filozofickou základnu boje vytvářel Thomas Jefferson (1743 – 1826) a diplomatickou podporu získával (např. od bourbonské Francie) Benjamin Franklin (1706 – 1790; vynálezce hromosvodu). 4. 7. 1776 – Kontinentální kongres vydal Prohlášení nezávislosti, jímž se 13 kolonií proměnilo v samostatný stát Spojené státy americké. Jsou federativní republikou (s rozsáhlou samosprávou členských států) s důsledně oddělenou státní mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní. Občané mají zaručena lidská a občanská práva a svobody: svobodu projevu, náboženství, shromažďování a
spolčování atd. Volební právo však náleželo jen majetným bílým mužům (podobně jako ve Velké Británii). Ve Spojených státech přetrvalo otroctví černošských dělníků a na Indiány se hledělo jako na přírodní divochy, kteří užívají příliš mnoho půdy příliš neefektivním způsobem. V čele USA stojí prezident, volený vždy v přestupném roce a mající poměrně velké pravomoci (neoficiálně zastává i úlohu předsedy vlády). Prvním prezidentem byl (od 1789) George Washington. Úvod amerického Prohlášení nezávislosti (4. 7. 1776): Když v průběhu lidských událostí nastane některému národu nutnost zrušit politické závazky, které jej poutají s národem jiným, a zaujmout mezi mocnostmi světa své vlastní a rovné místo, k němuž jej opravňují zákony přírody a jejího Boha, vyžaduje si náležitá úcta k mínění světa, aby takový národ vyhlásil důvody, jež jej k odtržení vedou. Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustanovují mezi lidmi vlády, odvozující svojí oprávněnou moc ze souhlasu těch, jimž vládnou. Že kdykoliv počne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo jí změnit nebo zrušit a ustanovit vládu novou, která by byla založena na takových zásadách a měla svoji pravomoc upravenou takovým způsobem, jak uzná lid za nejvhodnější pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí. 1780 – 1790 – Vláda císaře Josefa II. (13. 3. 1741 Vídeň – 20. 2. 1790 tamtéž) v Rakouské říši i ve Svaté říši římské: vyvrcholila éra osvícenského absolutismu. Josef zásadním způsobem zcivilnil výkon monarchistické moci, kterou proměnil v úsporný, ale výkonný úřad. Vládl jako pracovitý státní úředník (až workoholický), na vídeňském císařském dvoře zrušil všechny atributy barokní pompéznosti, které tam existovaly ještě za Marie Terezie. Usiloval o sblížení s náladami obyvatelstva. Své podřízené v oboru státní správy si vybíral pouze podle profesních schopností a vyžadoval od nich maximální výkon. Reformoval a sjednotil právní řád, omezil cenzuru, podřídil kněžstvo státnímu dohledu (ale souhlasil např. se založením českobudějovického biskupství 1785), rušil kláštery, které se výrazně nezabývaly ekonomickou činností, zrušil trest smrti, likvidoval diskriminaci Židů, zakládal manufaktury, domácí trh podporoval celními opatřeními, posílil obranyschopnost státu. Vzdálil se však historickým tradicím zemí, v nichž vládl. V osobním životě nedošel štěstí. Byl dvakrát ženatý. První manželkou byla Isabella Parmská (1741 – 1763; svatba 1760), která sice Josefovi porodila dvě dcery, ale svou lásku věnovala Josefově sestře Marii Kristýně a předčasně zemřela na neštovice. Druhé, velmi formální manželství Josef uzavřel r. 1765 s Marií Josefou Bavorskou (1739 – 1767), která však brzy také podlehla neštovicím. 1781 – Josef II. (40) vydal Toleranční patent, jímž v Rakouské říši legalizoval hlavní nekatolická křesťanská vyznání (luteránství, kalvinismus a pravoslaví) a jejich stoupencům vrátil rovnoprávnost ve veřejném životě (český protestantismus, tedy především jednota bratrská, nebyl zmíněn, jeho příznivci se tedy nyní přihlásili zejména k luteránům). 1781 – Josef II. (40) vydal Patent o zrušení nevolnictví: tím byla umožněna rozsáhlá mobilita venkovské pracovní síly, poddanské povinnosti však zůstaly zachovány. Josef II. uherským stavům: Německý jazyk je univerzálním jazykem mé říše. Proč bych tedy měl povolit, aby se v jedné jediné provincii projednávaly zákony a veřejné záležitosti v jejím národním jazyce? Jsem císařem německé říše: proto jsou ostatní státy, které držím, provinciemi, které tvoří se státem jediné tělo, jehož jsem hlavou.
Božena Němcová: Babička 1 Asi 1780 – asi 1860 – České národní obrození: úsilí o všestrannou emancipaci českého národa v podmínkách průmyslové revoluce. Šlo o jedno z celé řady demokratizačních národních hnutí v Evropě. Jejich aktéry byly především národy, které zažívaly diskriminaci ze strany nadnárodních absolutistických dynastií. Boj za uchování národní kulturní, historické, ale i ekonomické a nakonec také politické svébytnosti byl tedy přirozeně spojen s úsilím o větší svobodu s konečným cílem demokratizačních přeměn. Velkou roli tu hrála jazyková kultura a úsilí o její rozvoj. Asi 1780 – asi 1810 – Éra 1. generace českého národního obrození (byla to generace osvícensko-klasicistní, generace Josefa Dobrovského): Činnost této generace byla zásadně ovlivněna filosofickým směrem osvícenstvím, který (ostře zaměřen proti absolutistickému feudalismu) prosazuje řízení společnosti podle zásad racionalismu, s důrazem na svobodu i nezávislost jednotlivce (idea lidských práv). Generace v sobě spojovala dva proudy: a) zemské vlastenectví: namířené proti habsburskému vídeňskému centralismu, hlásili se k němu jak Češi, tak leckteří čeští Němci včetně poněmčené české šlechty (často poskytovali ekonomické zázemí), protože sdíleli společný odpor vůči praktickým krokům i vlivu vídeňské vlády; b) národní vlastenectví: hlásili se k němu Češi, kteří usilovali o zachování i rozvoj jazykově české kultury. 1782 – Piaristický mnich Gelasius Dobner (30. 5. 1719 Praha – 24. 5. 1790 tamtéž) dokončil vydávání svého životního díla: šestisvazkového, kriticky komentovaného latinského překladu Kroniky české od Václava Hájka z Libočan (16. století), jímž významně přispěl ke vzniku moderní české vědy. 1783 – V Praze bylo otevřeno Gräflich Nostitzsches Nationaltheater (Hraběcí Nostitzovo národní divadlo) jako první reprezentativní stálá pražská divadelní scéna. Divadlo dal postavit vlivný český šlechtic hrabě Franz Anton Nostitz-Rieneck (17. 5. 1725 Pakoměřice severně od Prahy – 29. 9. 1794 Praha), představitel vlastenecké šlechty zahraničního původu, usedlé v Českých zemích a hovořící německy. Divadelní život Před listopadem 1783 – Dobrušský tesař Jan Čuda zemřel. Jeho nejmladší dceři Marii Magdaleně bylo tehdy nejvýše asi 13 let. 1784 – Na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze byla v úloze vyučovacího jazyka latina vystřídána němčinou. 1784 – V Praze vznikla (se souhlasem císaře Josefa II.) Česká společnost nauk (od r. 1791 nazývána Královská česká společnost nauk; přímá předchůdkyně dnešní Akademie věd České republiky).
Mezi nejvýznamnější členy společnosti patřil jazykovědec a literární historik Josef Dobrovský (17. 8. 1753 Gyarmat v maďarské části Uher – 6. 1. 1829 Praha). Od r. 1786 byl katolickým knězem, avšak působil jako abbé – duchovní bez konkrétního kněžského úřadu. Již od počátku 80. let hojně publikoval (časopisecky i knižně) odborné práce, díky nimž se stal jedním z hlavních zakladatelů bohemistiky (vědy o češtině), slavistiky (vědy o slovanských jazycích) a slovanské archeologie. Našel prakticky celoživotní útočiště – včetně hmotného zabezpečení – v rodině hrabat Nostitzů: působil zde také jako domácí učitel i vychovatel (několik let bydlel v zahradním domku na pražském ostrově Kampě: v témže objektu ve 20. století dlouhodobě bydleli divadelník a spisovatel Jan Werich a básník Vladimír Holan). Svá díla psal Dobrovský především německy (výjimečně latinsky), nikoli česky: obracel se k intelektuálnímu publiku, které v Českých zemích bylo německojazyčné, a sám patrně nebyl optimistou, pokud šlo o budoucí roli češtiny v literatuře a vědě. Badatelský zájem o slovanské jazyky jako o cennou součást dosavadního přirozeného vývoje lidstva však odpovídal osvícenskému založení Dobrovského. 1784 – 1791 – Německý filosof Johann Gottfried Herder (1744 Mohrungen v Prusku, dnes Morąg v Polsku – 1803 Výmar/Weimar v Durynsku) napsal dílo Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit (Myšlenky k filozofii dějin lidstva), v jehož kapitole Slovanské národy uvádí mimo jiné: Usadili se všude, aby se zmocnili zemí přepuštěných jinými, aby je obdělávali a užívali jako kolonisté, pastýři a zemědělci; po všem předcházejícím pustošení, procházení a stěhování národů byla jejich nehlučná, pilná přítomnost těmto zemím na prospěch. Měli v lásce zemědělství, dostatek stád a obilí, také různé domácí dovednosti. S výrobky své země a píle zahájili užitečný obchod. Na Baltském moři, počínaje Lübeckem, postavili řadu přímořských měst, mezi nimiž Vineta na ostrově Rujana byla jakýmsi slovanským Amsterodamem; takto udržovali styky také s Prusy, Kuronci a Lotyši, jak je patrno z jazyka těchto národů. Na Dněpru postavili Kyjev, na Volchvě Novgorod; z obou se brzy vyvinula kvetoucí města, která spojovala Černé moře s Baltem a dodávala severní a západní Evropě zboží Východu. V Německu se věnovali hornictví, dovedli tavit a slévat kovy, připravovali sůl, tkali plátno, vařili medovinu, sázeli ovocné stromy a vedli svérázný život veselých lidí, milovníků hudby. Byli krotkých mravů, pohostinní až k rozhazovačství, milovali volnost venkova, ale byli poddajní a poslušní, protivilo se jim loupení a plenění. To vše nic nezmohlo proti útlaku, ba naopak to k němu přispělo. Neboť se neucházeli o nadvládu nad světem, neměli bojechtivá dědičná knížata a dávali se raději v poplatnost, pokud jen mohli v klidu obývat svou zemi. Tím však umožnili četným národům, zejména však národům kmene německého, aby se na nich těžce prohřešili. 1785 – 1862 – V Nostitzově divadle (posléze přejmenovaném na Stavovské) se hrály také hry v českém jazyce, ačkoli tu jinak převládal repertoár v němčině (a v operách zněla též italština). 1786 – Třiatřicetiletý novinář Matěj Václav Kramerius (12. 2. 1753 Klatovy – 22. 3. 1808 Praha) začal v Praze redigovat (tedy řídit) česky psané Schönfeldské císařské královské pražské noviny a svou výraznou novinářskou činností se stal zakladatelem české žurnalistiky.
1786 – 1789 – V Praze na Koňském trhu (dnešním Václavském náměstí) stálo dřevěné divadlo zvané Bouda: hrálo se zde česky i německy pro široké publikum, mezi zdejšími divadelníky vynikal všestranný divadelník i spisovatel (tehdejším zaměstnáním však policejní komisař) Václav Thám (26. 10. 1765 Praha – asi 1816 snad Tarnów v Polsku), hrály se hry Láska a vděčnost k vlasti, Libuše, první kněžna a rekyně česká, Jan Žižka z Trocnova, vůdce Táboritů aj. Bouda (oficiálním názvem Vlastenské divadlo v Novém Městě na Koňském trhu) byla v Rakouské říši první divadelní budovou, v níž se většinově hrálo jiným jazykem než německým či italským. 1786 – Císař Josef II. (45), který se v Praze účastnil vojenských manévrů, navštívil české představení v Boudě (navzdory svým germanizačním názorům uměl česky) a shlédl tu dvě hry: komedii Loutníci aneb Veselá bída a balet Čihadlo aneb Tak vás čížky chytáme. 1786 – V Nostitzově divadle v Praze byla uvedena v české premiéře opera Figarova svatba od salcburského skladatele Wolfganga Amadea Mozarta (27. 1. 1756 Salcburk – 5. 12. 1791 Vídeň): velký úspěch této hry byl významným impulsem pro Mozartovy návštěvy Prahy (Mozart dvakrát pobýval na okraji Prahy ve vile Bertramce hudebního skladatele Františka Xavera Duška /1731 – 1799/ a jeho manželky, koncertní pěvkyně Josefiny /1754 – 1824/). 29. 10. 1787 – V pražském Nostitzově divadle se konala světová premiéra Mozartovy opery Don Giovanni. Dirigoval ji sám autor, ale nastudována byla pražským souborem. Vysoká úroveň inscenace a její velký ohlas v české veřejnosti ukázaly, že České země mají – navzdory svému diskriminovanému postavení v rámci Rakouské říše – rozsáhlý potenciál pro úspěšný kulturní rozvoj. Alois Jirásek: F. L. Věk Také za vlády císaře Josefa II. pokračovala (z dřívějších časů) státní cenzura literatury: divadla mohla vznikat jen po získání císařského povolení a text všech divadelních her podléhal úřednímu schválení. Josefínská měřítka však byla v těchto ohledech velmi liberální. Z dobrušských mládenců byl Magdaleně Čudové nejbližší tkadlec Jiří Novotný, o asi 7 let starší a také předčasně osiřelý. Nejpozději r. 1787 začínají Jiří (24) a Magdalena (17) uvažovat o společném životě. Jiří odchází do Pruska (do Kladska a patrně i do Berlína), aby tam jako tkadlec vydělal peníze pro svou budoucí rodinu. 1789 – Novinář Václav Matěj Kramerius (36) začal v Praze vydávat vlastní česky psané noviny, které se od r. 1791 nazývaly Krameriusovy c. k.
vlastenské noviny. Byly to první významné česky psané noviny, vycházely do r. 1825 a Kramerius se stal zakladatelem moderní česky psané žurnalistiky. 1789 – 1794 – Velká francouzská revoluce: Stala se nejvýznamnější evropskou revolucí všech dob (svými osvícenskými ideovými východisky byla blízká dřívější Americké revoluci). Příčinami bylo všeobecné vyčerpání možností, které feudalismus a absolutismus mohly poskytnout pro rozvoj společnosti, neúspěchy Francie v Sedmileté válce a snaha krále Ludvíka XVI. zachovat si dosavadní vysocenákladový způsob života a nutná úsporná opatření přenést výhradně na bedra obyčejných lidí. Revoluce vypukla, když stavovský sněm (Generální stavy), svolaný Ludvíkem k souhlasu s vypsanou berní, vypověděl králi poslušnost a dav Pařížanů dobyl nenáviděné pevnostní vězení Bastillu (14. 7. 1789). V srpnu 1789 prozatímní parlament (Ústavodárné shromáždění) zrušil feudalismus a vydal úvod k ústavě – Deklaraci práv člověka a občana (čímž byl zároveň odstraněn absolutismus). Z deklarace se Francouzi dověděli, že zdrojem vší státní moci je lid, že stavy jsou zrušeny, všichni lidé jsou si před zákonem rovni a že úředníci jsou odpovědni lidu. Kromě toho deklarace zaručila každému osobní svobodu, svobodu projevu, tisku a náboženství, právo na soukromé vlastnictví... Deklarace byla částečně ovlivněna americkou ústavou a dodnes zůstává velkou inspirací pro demokracii. Své práce se ujala též demokratická vláda. V revoluci se vyprofilovala 2 hlavní křídla, umírnění stoupenci konstituční monarchie s polepšeným Ludvíkem XVI. na trůně (feuillanti a girondisté – ti prosazovali tvrdou válku proti zahraničním nepřátelům) a radikální stoupenci republiky a volebního práva i pro chudé (jakobíni). Ludvík XVI. se sice nakonec k revoluci verbálně přihlásil, ale zároveň se potají snažil spoluorganizovat zahraniční akce proti revoluční vládě. Zprávy o revoluci se rozletěly do celé Evropy a měly nemalou motivační sílu. 1790 – Václav Matěj Kramerius (37) založil v Praze nakladatelství česky psaných knih Česká expedice. 1790 – 1792 – Vláda císaře Leopolda II. (5. 5. 1747 Vídeň – 1. 3. 1792 tamtéž; mladší bratr Josefa II.) v Rakouské říši i ve Svaté říši římské: závěr osvícenského absolutismu v Rakouské říši. Pokračoval ve státnickém díle Josefa II., ve vztahu k veřejnosti byl ještě otevřenější a vstřícnější, zahraniční politiku však podřídil spoluutváření válečné koalice odpůrců Velké francouzské revoluce. Zachránil dynastii Habsburků před hrozbou vymření: s manželkou Marií Ludovikou (1745 – 1792) měli 16 dětí. Léto 1791 – Císař Leopold II. (44) jednal na zámku Pilnitz u Drážďan v Sasku s pruským králem Friedrichem Vilémem II. Vydali Pilnitzskou deklaraci, v níž vyzývali k válce proti revoluční Francii, pokud tam bude omezena vladařská pozice krále Ludvíka XVI. a jeho ženy Marie Antoinetty, která byla Leopoldovou sestrou.
Během zpáteční cesty Leopold II. pobyl několik týdnů v Praze. Jeho návštěva byla českou společností všeobecně považována za potvrzení významu i historických práv Českých zemí. Leopold II. byl symbolicky korunován na českého krále (ačkoli samostatnost českého státu patřila již dávno minulosti), u příležitosti korunovace se v Praze konala první česká průmyslová výstava a světová premiéra další Mozartovy opery La Clemenza di Tito. Leopold navštívil zasedání Královské české společnosti nauk, kde slavnostní projev pronesl Josef Dobrovský. Leopold věnoval společnosti dar 6 000 zlatých. Z projevu Josefa Dobrovského (38) k císaři Leopoldu II. (44) při jeho návštěvě Královské české společnosti nauk (český překlad německého originálu): …my, Čechové, jakožto kmen onoho velikého, dalece rozšířeného Slovanského národu to sobě za největší slávu pokládáme, že jsme mimo jiné Slovanské národy Německý císařský dům při jeho velikosti a vážnosti zachovali a že s sjednocenou mocí všech ostatních slovanských národů Rakouské panování také na budoucí časy před nepřátelskými útoky obrániti můžeme. Vaše císařská Milost nechť ráčí dovoliti, abych jen zběžným vyčítáním oněch Slovanských národů, jenž domu Rakouskému podrobeni jsou, to tak ujistil, aby o tom ani nepochybováno, ani mi vina dána býti nemohla, že by příliš mnoho povědíno bylo. Sám titul, jímžto Vaše cís. Milost od čtverého Slovanského království Králem Charvátským a Dalmatským, Slovanským, Českým a Halickým se nazýváte, není toliko pouhá chlouba a nádhernost dle obyčeje Žoldánů Aziatských, ale vskutku to znamená, co slovy vypovídá… Božena Němcová: Babička 2 1791 – Jiří Novotný (28) se vrací do Čech a pak opět do Kladska, ale tam je odveden do pruské armády a slouží v proslulé kladské pevnosti. Magdalena Čudová (21) za ním vzápětí přijde a 5. února 1792 jsou v Kladsku oba oddáni. 8. září 1792 se jim narodil první syn Jan Karel Augustin. V průběhu 13 let měli 9 dětí, z nichž však čtyři zemřely již v útlém dětství. 1791 – Prozatímní parlament revoluční Francie (Ústavodárné shromáždění) vydal První francouzskou ústavu (konstituci): proměňovala Francii v konstituční monarchii se slabou pozicí krále, obsahovala lidská práva a svobody. 1792/1793 – 1814 – V Evropě existovaly válečné koalice proti revoluční Francii: jejich hlavními členy byly Rakousko, Prusko, Rusko (jejich absolutističtí vládcové se obávali francouzského příkladu mezi svým lidem) a Velká Británie (která si nepřála silnou demokratickou Francii jako svého konkurenta). Protirevoluční armády vpadly do Francie a dosáhly několika úspěchů. Došlo tedy ke svržení krále Ludvíka XVI. (1792) a vyhlášení republiky; jakobíni prosadili volby, v nichž mohli hlasovat všichni muži bez ohledu na majetek, a popravu (1793) Ludvíka (39) i Marie Antoinetty (38). Nová, republikánská vláda v čele s konsensuálním Georgesem Dantonem (34) dosáhla toho, že francouzská armáda převzala iniciativu na frontě, ale v zemi záhy došlo k těžké finanční krizi. Vypukly nepokoje, jimž jakobíni čelili zřízením
mimovládního Výboru pro veřejné blaho, který měl zajistit součinnost vlády a parlamentu, ale ve skutečnosti uchvátil největší díl státní moci: nejvlivnějším členem výboru byl Maximilien de Robespierre (35). 1792 – 1835 – Vláda císaře Františka II. (12. 2. 1768 Florencie – 2. 3. 1735 Vídeň) v Rakouské říši a ve Svaté říši římské do jejího zániku v r. 1806: syn Leopolda II., ale jeho vláda znamenala prudký odklon od osvícenského absolutismu a nesla se ve znamení tvrdého odporu k osvícenství v jakékoli podobě. 1792 – 1809 – Josef Dobrovský vydal vedle desítek svých menších prací svá 3 nejvýznamnější díla, mezi nimiž existuje logická návaznost: Geschichte der Böhmischen Sprache und Literatur (Dějiny české řeči a literatury; 1792), Deutsch-böhmisches Wörterbuch (Německo-český slovník; 2 svazky, 1802 – posmrtně 1821), Ausführliches Lehrgebäude der Böhmischen Sprache (Zevrubná mluvnice jazyka českého; 1809). Dobrovského rozsáhlá celoživotní práce přispěla zásadním způsobem k tomu, že česká jazyková kultura byla – prakticky na poslední chvíli – zachována a vzápětí se mohla široce rozvíjet – až do dnešní doby. 1793 – Na Karlo-Ferdinandově univerzitě byla zřízena katedra české řeči a literatury: prvním profesorem tohoto oboru se stal František Martin Pelcl (59). Přelom května a června 1793 – Jakobíni ovládli francouzskou vládu (vypudili z ní girondisty). Červen 1793 – Britové se vylodili v jižní Francii a na revoluční armádě dobyli významné přístavní město Toulon. Podzim 1793 – Jakobíni rozpoutali svou diktaturu: zrušili sice otroctví ve francouzských koloniích, ale do léta 1794 popravili (popravčím strojem gilotinou) mnoho svých kritiků (včetně Dantona). Prosinec 1793 – Francouzská armáda zásluhou plánu i statečnosti dělostřeleckého poručíka Napoleona Bonaparta (15. 8. 1769 Ajaccio na Korsice – 5. 5. 1821 ostrov Svaté Heleny) porazila Brity u Toulonu a vyhnala je na moře. Červenec 1794 – Tajně zformovaná skupina parlamentních odpůrců jakobínské diktatury zajala a rychle popravila (28. 7. 1794) význačné představitele jakobínů (včetně Robespierra) a ukončila tak jakobínskou diktaturu; tato událost bývá považována za konec i celé Velké francouzské revoluce. Nová vláda se nazývala direktorium: tvořili ji velmi umírnění revolucionáři a dosáhla úspěchů ve válce: mj. dobyla a k Francii připojila Belgii. 1794 – Jiří Novotný (31) utrpěl vážné zranění v bitvě Prusů proti vzbouřeným Polákům a přišel o nohu. Byl pak propuštěn z armády, ale s rodinou zůstal v Kladsku a živil se tkaním a výrobou houní (vlněných přikrývek).
Po 1794 – Ve francouzském parlamentu se postupně vyhranila dvě křídla, jejichž charakteristiky se dodnes užívají v souvislosti s politickými hnutími či stranami. Tyto bloky se nazývaly levice a pravice (podle toho, v které části jednací síně – z pohledu předsedy parlamentu – seděly). Dnes se oba tyto politické směry odlišují ve způsobu, jakým chtějí zajišťovat soustavný rozvoj společnosti i jednotlivce: levice vidí cestu v celospolečenské solidaritě, pravice v co nejširším prostoru pro naplňování zájmů silného jednotlivce. 1795 – Generál Napoleon Bonaparte (26) se oženil s bohatou a vlivnou Joséphinou de Beauharnais (32), vdovou po popraveném girondistovi, a vzápětí zahájil své první samostatné tažení do severní Itálie proti Rakušanům a Rusům: zvítězil a uzavřel mír v Campo Formio (1797). 1795 – Český venkovský kněz, spisovatel, překladatel a organizátor literárního života Antonín Jaroslav Puchmajer (7. 1. 1769 Týn nad Vltavou – 29. 9. 1820 Praha) začal vydávat almanachy (beletristické sborníky) začínajících česky píšících autorů (Sebrání básní a zpěvů): jednalo se o první soustavná díla umělecké literatury čerpající z českého jazykovědného rozvoje nastartovaného Josefem Dobrovským. Z puchmajerovských almanachů (1795 aj.): Píseň jarní Jedwa nazem stuhlau lehne Wětrem wlažným garnj gih, hnedle shor y sřeky sběhne Kluzký led a tágný snih. Gak se země porozhřjwá, hned wsse wssudy pookřjwá. (…) O Zdiborce Heská Zdiborka, hodna lásky poljbenj, Wždy truchljc nařjká sama sobě naswět. Proč? snad že mladá? snad že pěkná nenj? O ne! žeť dwacet má, muž třikrát tolik let. 1799 – Napoleon Bonaparte (30) po nepříliš úspěšném tažení do Egypta, jež podnikl s cílem izolovat Brity od jejich kolonií (dobyl Káhiru, ale byl poražen britským admirálem Horatio Nelsonem v námořní bitvě u Abukiru), svrhl direktorium a prohlásil se hlavou Francouzské republiky s titulem první konzul. Pro svůj překvapivý čin však získal podporu veřejnosti dalšími válečnými úspěchy v Itálii. V r. 1802 zřídil vysoké státní vyznamenání – Řád Čestné legie. 1804 – Porevoluční Francie byla na vrcholu moci a její vliv se šířil zejména do německých států; Napoleon byl autokrat, ale v dobytých zemích dával průchod změnám v duchu Velké francouzské revoluce (proto např. slavný německý skladatel Ludwig van Beethoven složil v r. 1804 svou 3. symfonii Es dur
Eroica – Hrdinská –, inspirovanou železným krokem Napoleonova vojska). Z Napoleonova podnětu byl ve Francii vydán Občanský zákoník (Code civil): upravoval majetkové a rodinné poměry, rychle byl napodobován leckde v Evropě a dodnes zůstává v tomto směru vzorovou normou. Římský císař František II. (36) se ve snaze upevnit svou moc alespoň v rodových zemích prohlásil v srpnu 1804 i rakouským císařem (František I.). Napoleon kontroval vyhlášením plebiscitu o císařském titulu pro sebe. Asi 3 572 000 hlasů bylo pro, 2 579 proti a 2. prosince 1804 se Napoleon (35) v pařížském chrámu Notre-Dame korunoval – za přítomnosti papeže Pia VII. – na francouzského císaře (Napoleon I.; zároveň korunoval Josefínu na císařovnu). 1805 – Jiří Novotný (42) zemřel v Kladsku, pravděpodobně na následky svého starého válečného zranění. 21. 10. 1805 – Námořní bitva u Trafalgaru: v tomto prvním střetnutí nové ofenzivy proti Francii (a poslední velké bitvě plachetnic vůbec) britský admirál Horatio Nelson (47), byť v bitvě nakonec padl na palubě své vlajkové lodi Victory, porazil nedaleko španělských břehů francouzskošpanělské loďstvo. 2. 12. 1805 – Bitva u Slavkova (Bitva tří císařů): Francouzský císař Napoleon I. (36) dosáhl svého největšího vítězství, když poté, co úspěšně protáhl Bavorskem a Rakouskem (včetně Vídně), v bitvě nedaleko Brna porazil Rakušany (vedené císařem Františkem, 37) a Rusy (vedené císařem Alexandrem I., 28). 1806 – 1807 – Francouzský císař Napoleon I. podnikl rozsáhlé a úspěšné tažení do Pruska: po několika vítězstvích zde uzavřel Tylžský mír (1807) s Pruskem a Ruskem. Tím Francie vítězně ukončila války se svými odpůrci na evropském kontinentu: zřetelně dominovala Evropě a Napoleon se stal nejmocnějším Evropanem. 1806 – Napoleon I. vyhlásil v Berlíně kontinentální blokádu Velké Británie: zakázal celé Evropě obchodovat s Brity, aby zlomil jejich moc ekonomicky. Brzy se mu podařilo k plnění tohoto opatření přinutit téměř všechny evropské státy, ale blokáda byla dvojsečná: Evropě přinesla zásobovací potíže, vyvolala rozvoj pašeráctví, vzedmula v evropské veřejnosti silnou vlnu protinapoleonských nálad, a posílila tedy dosud oslabené představitele absolutismu. Zatím však země celé kontinentální Evropy byly buď přímou součástí Francie či francouzskými spojenci nebo alespoň Napoleona zcela respektovaly. Některé státy (dokonce i z absolutistických) začaly přejímat do svých právních pořádků Code civil. Napoleon dosadil na trůn některých států své příbuzné: jeho mladší bratr Ludvík se stal (1806) králem holandským, bratr Josef králem neapolským (1806), bratr Jérôme králem německého Vestfálska (1807),
sestra Elisa velkovévodkyní italského Toskánska (1809); dynastie Bonaparte se stala nejmocnější v Evropě. 1806 – Francouzský císař Napoleon I. (37) během svého tažení do Pruska obsadil také část Polska. Zde byl při jedné zastávce své cesty osloven půvabnou hraběnkou Marií Walewskou (21), mladou chotí hraběte Anastasiuse Walewského (73), s nímž měla tehdy dvouletého syna. Maria Walewská využila svého frankofonního vzdělání (jejím domácím učitelem byl otec hudebního skladatele Fryderyka Chopina) a oslovila císaře slovy, která bývají citována jako výraz mimořádných nadějí, které některé nesamostatné evropské národy vkládaly do Napoleonových úspěšných tažení proti absolutistickým vládcům: Buďte vítán! Buďte tisíckrát vítán v naší zemi! (…) Nic nemůže vyjádřit pocity obdivu a nadšení, které k vám chováme, ani naší radosti při pohledu na vás, který vstupujete na půdu naší vlasti očekávající vás, aby povstala. Napoleon se do Marie Walewské zamiloval, zorganizoval setkání s ní na plese ve Varšavě a usiloval, aby se stala jeho partnerkou. Jeho snaha svědčila o tom, že bezdětné manželství se stárnoucí Josefínou (44) se ocitlo v krizi. V r. 1810 se Marii narodil Napoleonův syn Alexandr. Mladá vdova Magdalena Novotná (její poslední dítě, dcera Johana Barbora Terezie, se narodila pět měsíců po smrti svého otce Jiřího) se vrací se svými ratolestmi do Čech, pravděpodobně r. 1807 ve skupině válečných uprchlíků opouštějících Kladsko před blížící se francouzskou armádou císaře Napoleona I. Magdalena krátce pobyla doma v Dobrušce, ale pak se dlouhá léta věnovala práci nájemné tkalkyně v oblasti Orlických hor. Jak jí děti dospívaly, posílala je za prací jinam. Jen její druhý syn Karel Kašpar s ní zůstal dlouho do své dospělosti.
