MAGAZIN
Česká rafinérská jaro 2004
obsah / table of content
04
12
aktuálně
03
Tři otázky pro Ivana Součka, předsedu představenstva a generálního ředitele Three questions for Ivan Souček, chairman of the board of directors and CEO
petroleum
08
18
04
Velký třesk? Vstup do Unie ho rozhodně nevyvolá Big bang? Entry into the Union will not set it off
06 08
Bezpečnost na prvním místě Safety first
10
Mozaika Mosaic
Portrét Oscara Magnoniho: Nejdůležitější je pro mne rodina Portrait of Oscar Magnoni: My family is the most important
fokus
17
Magazín
Informační čtvrtletník České rafinérské, a. s.
Vydává:
Česká rafinérská, a. s.
Předseda redakční rady:
Ing. Aleš Soukup, CSc., vedoucí sekce vztahů s veřejností
Redakce:
AC&C Public Relations, s. r. o., Korunovační 7, 170 00 Praha 7
Šéfredaktor:
RNDr. Michal Urban, CSc., tel.: 233 375 364, e-mail:
[email protected], www.accpr.cz
Sazba, zlom, lito:
Studio Marvil, s. r. o. Vydáno v Praze dne 30. 3. 2004, Registrace MK ČR pod číslem E 81 03 Magazín vychází čtyřikrát ročně a je distribuován zdarma. Pro přetisk fotografií a celých článků nebo jejich částí je nutné písemné svolení redakce.
11 12
Kdo to byl… Rudolf Diesel Who was it… Rudolf Diesel
14 15
Může za vše OPEC? Is it all OPEC’s fault?
16
Kaleidoskop Kaleidoscope
Jak nejlépe využít irácké černé zlato How to make best use of Iraq’s black gold
Technologie zpracování uhlovodíků dnes a zítra The technology of hydrocarbon processing today and tomorrow
forum
17
S Tomášem Tomečkem o Rallye Paříž–Dakar With Tomáš Tomeček about the Paris–Dakar rally
18
Amerikou křížem krážem (1) All over America (1)
aktuálně
2–3
Tři otázky pro Ing. Ivana Součka předsedu představenstva a generálního ředitele České rafinérské, a. s.
Jaké jsou ekonomické výsledky za loňský rok? Zpracovali jsme více než 5,9 milionu tun ropy, což je o 6 procent více než v roce 2002, a vyrobili téměř 4,4 milionu tun finálních výrobků. To je o 8 procent více než v předchozím roce. Ve finančním hospodaření dosáhla naše společnost podle neauditovaných výsledků zisku před zdaněním ve výši 416 milionů korun, zatímco v roce 2002 zaznamenala ztrátu 715 milionů Kč. Obrat v roce 2003 činil 32,8 miliardy korun, v roce 2002 to bylo 40,5 miliardy Kč. Jak tato čísla hodnotíte? Výsledky dvou posledních let nejsou zcela srovnatelné, neboť Česká rafinérská změnila k 1. srpnu loňského roku svůj status a přešla na nový princip fungování – jako tzv. přepracovací rafinérie. K tomuto datu jsme ukončili obchodní činnost, kterou od nás převzaly obchodní společnosti našich akcionářů. Tento změněný režim ovlivňuje jak úroveň zisku, tak především výši obratu, ve kterém se již neodráží cena rafinérských produktů, ale pouze přepracovací poplatek za služby. S uspokojením mohu konstatovat, že hospodářský výsledek roku 2003 byl ve srovnání s předchozím rokem výrazně lepší, především díky vyšší rafinérské marži, která ovlivňovala hospodaření firmy v prvních sedmi měsících roku, a stabilnímu poplatku za přepracování. Jak byste charakterizoval záměry letošního roku? Letos se chceme zaměřit především na uspokojení představ a potřeb obchodních společností našich akcionářů, které jsou našimi přímými odběrateli, ať už co se týče využití našich kapacit a sortimentu
výrobků, tak zejména úrovně nákladů. V minulých letech jsme zahájili úpravu stávajících jednotek, abychom mohli vyrábět tzv. čistá paliva, a letos chceme tuto investiční výstavbu v celkové hodnotě cca 1 miliardy korun dokončit. Tím se upevní naše postavení jak vzhledem ke zdejšímu konkurenčnímu prostředí, tak k požadavkům Evropské unie. Je nepochybné, že závažný impuls do naší činnosti přinese výsledek procesu „doprivatizace“ Unipetrolu, který je naším majoritním, 51procentním vlastníkem. O zbývajících 49 procent České rafinérské se od roku 1996 dělí společnosti ENI, ConocoPhillips a Shell. To znamená, že prakticky již od počátku fungujeme s kapitálem soukromým a mezinárodním. (ks) Three questions for Ivan Souček, chairman of the board of directors and CEO. In 2003 Česká rafinérská processed more than 5.9 million tonnes of crude oil, which is an increase of 6% over the previous year. The company also produced almost 4.4 million tonnes of final products, an increase of 8%. According to the company’s un-audited results, Česká rafinérská posted a gross profit of 416 million crowns last year, in comparison to a loss of 715 million CZK in 2002. In August last year, Česká rafinérská changed over to a new operating regime as a reprocessing refinery. „Processing“ and the privatisation of Unipetrol, which holds a 51% share in Česká rafinérská, are two main factors that will have an impact in 2004. The „Clean Fuels“ investment project will be completed, which will reinforce the Czech Republic’s position with regard to the local competitive environment and European Union requirements.
Velký třesk? Vstup do Unie ho rozhodně nevyvolá
První květnový den, Svátek práce, letos připadne na sobotu. Pro další roky to bude historický mezník – jeden z nejdůležitějších v dějinách této země. Česká republika a další středoevropské a východoevropské státy se připojí k západoevropskému společenství. Ekonomické důsledky tohoto kroku nepochybně ovlivní budoucnost regionu na celá staletí. Rozšíření společného podnikatelského prostoru je výraznou změnou pro všechny firmy i obchodní společnosti. Pro Českou rafinérskou se přesto bezprostředně po prvním květnu nezmění téměř nic.
Česká rafinérská se v konkurenčním prostředí pohybuje už několik let. Na domácím trhu, který je pro ni z hlediska odbytu nejdůležitější, čelí masivním a v posledních letech ničím neomezovaným dovozům zahraničních výrobců už od svého založení v roce 1996. Její produkty se naopak vyvážejí do okolních států, včetně zemí EU Německa a Rakouska. Generální ředitel České rafinérské Ivan Souček připomíná, že podnik už do Unie vstoupil. Společnost převzala know-how zahraničních vlastníků, účetní výkazy vede podle tuzemských i zahraničních standardů a audity odpovídají západoevropským pravidlům. Také kvalitativní a bezpečnostní
petroleum
normy už dávno plní. Nejen proto, že by bez nich se svými výrobky neměla v západní Evropě šanci, ale také proto, že je součástí nadnárodních korporací, firem Shell, ConocoPhillips a ENI (Agip). Tito akcionáři mají s konkurenčním prostředím dlouholeté zkušenosti a je jim jasné, že v kvalitě výrobků, bezpečnosti výroby a minimalizaci vlivů na životní prostředí musejí být vždy před zákony minimálně o krok vepředu. Vliv zahraničních vlastníků se projevil už na konci 90. let, kdy se západní Evropa připravovala na zákaz prodeje olovnatých benzinů. Unie ve svých členských státech zakázala jejich používání od roku 2000. Česká rafinérská se dokázala tomuto trendu přizpůsobit a s jejich výrobou přestala o rok později. „Česká republika tak v tomto bodě následovala Unii jen s minimálním zpožděním,“ připomíná vedoucí řízení kvality produktů České rafinérské Václav Pražák. Přechod na bezolovnatá paliva proběhl hladce a bez
185/2001 o odpadech, do zákona 56/2001 o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a do zákona 86/2002 o ochraně ovzduší. Z členství v Unii vyplývá jediná nová povinnost – ohlašovací. Netýká se ovšem přímo výrobců, pravidelná roční hlášení o jakostních parametrech prodávaných benzinů a motorové nafty a o investičních projektech v oblasti petrochemického průmyslu bude pro Komisi ES sestavovat ministerstvo průmyslu a obchodu.
DALŠÍ VÝZVY: OBSAH SÍRY A BIOPALIVA Česká rafinérská má mezinárodní osvědčení kvality produktů, certifikát ISO 9001 i certifikát vlivu výroby a produktů na životní prostředí ISO 14001. Evropská unie se ovšem nezastavila a dál pokračuje ve zpřísňování ekologických norem motorových paliv. Od roku 2005 bude požadovat snížení obsahu síry a dalších problematických látek v auto-
Celý petrolejářský průmysl v ČR se již nyní pohybuje v prostředí plně liberalizovaného trhu, na kterém je vystaven přímé zahraniční konkurenci a který je po legislativní stránce plně harmonizovaný s předpisy EU. problémů, přestože v České republice jezdilo v té době mnohem víc starších vozidel než v zemích Unie. Na olovnatých benzinech byla závislá zhruba třetina českého vozového parku, odhadem na 800 tisíc automobilů. Původní olovnaté přísady, dodávané pro zlepšení antidetonačních vlastností, tak musela na všech čerpacích stanicích v zemi plynule nahradit dostatečná nabídka benzinu Speciál s jinými aditivy.
LEGISLATIVA: DLOUHÁ PŘÍPRAVA Zástupce ministerstva průmyslu a obchodu Jan Zaplatílek souhlasí, že první květen nebude pro Českou rafinérskou představovat žádný výrazný zlom. „Celý petrolejářský průmysl se již nyní pohybuje v prostředí plně liberalizovaného trhu, na kterém je vystaven přímé zahraniční konkurenci a který je po legislativní stránce plně harmonizovaný s předpisy EU.“ České zákony se začaly evropským předpisům přizpůsobovat už během předvstupních jednání. Směrnice EU se v minulých letech promítly do zákona
mobilových benzinech i v motorové naftě. Například obsah síry se má snížit na 50 ppm (mg síry na kilogram paliva) a od roku 2009 vyžaduje Unie zavedení „bezsirných“ paliv s obsahem síry pod 10 ppm. Nová směrnice EU 2003/17/EC dále požaduje, aby výrobci už od příštího roku dodávali na trh i tato bezsirná paliva, ale neurčuje, kolik by jich tam konkrétně mělo být. Směrnice hovoří pouze o „vyváženém množství“. Snížení obsahu síry v palivech není jednoduché. Zatímco u autobenzinů je nutné ji snížit na třetinu, ze současných 150 na 50 ppm, motorová nafta má podle nynějších norem povoleno dokonce až 350 ppm. Přestože přechod na nízkosirná paliva znamená pro výrobce nemalé investice, německé a rakouské rafinérie už s jejich prodejem začaly. Obdobně i Česká rafinérská již částečně zahájila jejich dodávky v roce 2002 a od příštího roku bude těmto požadavkům odpovídat již veškerá produkce motorových paliv. Prvním krokem k výrobě paliv s nižším obsahem síry byla rozsáhlá modernizace obou rafinérií. Investice v hodnotě
17 miliard korun, která zahrnovala i výstavbu dvou nových technologických jednotek, proběhla už v minulých letech. Další úpravy se připravují v rámci programu „Čistá paliva“, jenž je v současné době nosnou investicí podniku. Program v hodnotě více než jedné miliardy korun zahrnuje novou jednotku dělení benzinů na jednotce fluidního katalytického krakování v rafinérii Kralupy a zvýšení kapacity hydrogenačních reaktorů sloužících při výrobě komponent pro automobilové benziny a motorové nafty v obou rafinériích. S dokončením programu se počítá v letošním roce. Rok 2005 bude mezníkem i pro biopaliva. Směrnice EU 2030/30/EC požaduje, aby členské země zajistily na svých trzích od roku 2005 alespoň dvouprocentní nabídku těchto paliv, a od roku 2010 by měl jejich podíl na celkovém prodeji pohonných hmot přesáhnout 5,76 procenta. Do roku 2020 by měla dosáhnout úrovně 20 procent. Generální sekretář České asociace petrolejářského průmyslu a obchodu Miloš Podrazil připomíná, že zatím není jasné, zda členské země budou muset těchto limitů dosáhnout jen prostřednictvím čistých biopaliv, například bionafty z řepky, nebo přídavkem bioalkoholu do ropných produktů. (bk) Big bang? Entry into the Union will not set it off After May 1, which is the Accession Date of the Czech Republic to the European Union, nothing will change in Česká rafinérská. The company is operating already in a completely liberated environment and the Czech legislation and quality specifications fully correspond to their European counterparts. In accordance with the latter, Česká rafinérská currently prepares the production of low-sulphur fuel and introduction of bio-fuels.
4–5
Bezpečnost
na prvním místě Bezpečnost práce je v České rafinérské alfou a omegou veškerého počínání. A nejde jen o propagační slogan, ale o každodenní realitu. V praxi se to mj. projevuje i tak, že všechny porady, a to i nejvyššího vedení společnosti, začínají otázkami bezpečnosti práce. Na její zvýšení bylo v minulých letech ve společnosti vynaloženo nemálo úsilí i peněz. Proto se zde dnes můžete procházet stejně bezpečně jako v jakékoliv jiné továrně, s tou výjimkou, že pouze s doprovodem a v kompletním ochranném oděvu. I díky tomu firma vloni získala prestižní ocenění „Bezpečný podnik“ a dosáhla rekordních osmi milionů hodin bez úrazu s pracovní neschopností.
OD MOTIVACE ZAMĚSTNANCŮ AŽ PO BEZPEČNOSTNÍ ČIDLA „Nynější stav je výsledkem sedmnáctimiliardového investičního programu, jehož součástí byla, kromě modernizace výrobních zařízení, i nejrůznější opatření ke zvýšení bezpečnosti práce – například rozvody hasicích prostředků po celém areálu, ke každé výrobní jednotce, nebo instalace čidel, která zaznamenávají netěsnosti v zařízení či možnost vzniku požáru a hlásí vše na centrální velín,“ říká Michaela Freyová, vedoucí sekce bezpečnosti práce v České rafinérské. Přímo do zvýšení bezpečnosti práce bylo investováno 1,5 miliardy korun. Dalšími opatřeními na poli bezpečnosti práce byla i modernizace skladů a zařízení pro manipulaci se zkapalněnými plyny v obou rafinériích, modernizace tankoviště v Litvínově, instalace dvojitého těsnění střech skladovacích nádrží či modernizace distribučních terminálů včetně jednotek pro zachycování plynů a par uhlovodíků.
petroleum
Také ostatní bezpečnostní předpisy doznaly značných změn. „Všichni naši zaměstnanci se například smí pohybovat po areálech obou rafinérií jen v ochranném oděvu z nehořlavého antistatického vlákna Nomex, v botách s bezpečnostní kovovou špičkou, musí mít helmu, ochranné brýle a rukavice,“ vysvětluje Freyová. Nehořlavým pláštěm, rukavicemi, helmou a brýlemi musí být vybaveny i všechny návštěvy, které se po rafinérii pohybují, a také kontraktoři, to jest pracovníci firem, kteří pro Českou rafinérskou pracují. „Díky nehořlavým kombinézám jsme už několik let nezaznamenali vážnější úraz,“ uvádí Freyová.
JAK SE STÁT BEZPEČNÝM PODNIKEM Ani toto vše by však nestačilo k získání certifikátu „Bezpečný podnik“, který Česká rafinérská obdržela vloni v dubnu, a k dosažení 8 milionů hodin bez úrazu s následnou pracovní neschopností. Tento výsledek řadí Českou rafinérskou k absolutní špičce ve světě, a to nejen v oboru zpracování ropy. „Byla přijata celá řada organizačních opatření. Například vytvoření systému bezpečnostních pozorování, ustavení centrálního bezpečnostního týmu a subkomisí bezpečnosti práce i stanovení cílů motivujících zaměstnance k dodržování bezpečnosti práce,“ vypočítává Freyová a doplňuje: „Na bezpečnosti se musí podílet všichni zaměstnanci. Chceme, aby sami
upozorňovali na rizika. Proto jsme zavedli systém pozorování. Zaměstnanci i kontraktoři pozorují lidi v provozech a pokládají jim kontrolní otázky, a tak zjišťují, zda zaměstnanec pracuje bezpečně. Pozorování provádějí všichni zaměstnanci. Kdo jich provede nejvíc, je odměněn věcným dárkem či finanční odměnou. Ty jsou určeny i pro ty, kdo pracují bezpečně,“ objasňuje Freyová. Dodává, že od března probíhá soutěž. Každý, kdo bude v provozu ohodnocen za to, že pracuje bezpečně, dostane hlasovací lístek a každý měsíc bude vylosováno několik výherců věcných cen. V podniku pracuje také centrální bezpečnostní tým, který každý měsíc řeší největší problémy a vyhlašuje témata měsíce. Bezpečnostní týmy jsou i na každém pracovišti.
NA VAVŘÍNECH USÍNAT NELZE „I přes nesporné úspěchy na poli bezpečnosti práce nelze usínat na vavřínech,“ říká Michaela Freyová. Už proto, že po 8,3 milionu hodin bez pracovního úrazu zákonitě jednou úraz s pracovní neschopností přijít musel, byť nijak vážný: pracovník sklouzl z cisterny a dva dny musel být na pozorování v nemocnici. „Ani ostatní loňské úrazy nesouvisely s nějakou nehodou. Vznikly při rutinních pracích. Musíme proto nyní zaměstnance probudit a apelovat na ně, že právě rutinní práce jsou nejvíce nebezpečné, protože
6–7
na ně už pracovník nemyslí, vykonává je automaticky. Právě rutinní práce představují podle analýzy rizik jedno z největších nebezpečí úrazu,“ říká Freyová. V oblasti bezpečnosti práce Česká rafinérská drží krok s předními světovými rafinériemi, včetně rafinérií jejích zahraničních akcionářů – společností Shell, ENI (Agip) a ConocoPhillips, které se na zavádění světových bezpečnostních standardů v České rafinérské rovněž významně podílely. (aa) Safety first Last year, Česká rafinérská was awarded with the ‘Safe Plant’ prestigious award for achieving of the level of eight million working hours without any occupational accident. This certificate that ranks Česká rafinérská to the absolute world’s top not only in the oil processing business. Ms. Michaela Freyová, the Head of Occupational Health & Safety Section in Česká rafinérská, says that this success is the result of the capital expenditure project costing CZK 17bn, a part of which also consists of various occupational safety measures and equipment within the framework of the general modernisation of manufacturing processes. For example, these measures include distribution lines of extinguishing agents directly to individual refinery units, various sensors monitoring leakages or other danger of fire with direct alarm connections to the central control room. Apart from this, the employees are charged with tasks motivating their adherence to safety-related standards.
Nejdůležitější je pro mne rodina
náš portrét
Když Ing. Oscar Magnoni, ředitel pro plánování a rozvoj České rafinérské, dostal v roce 1984 od firmy Agip svou první nabídku na zahraniční působení, měl už za sebou desetileté zkušenosti u jednoho z petrochemických podniků skupiny ENI, k níž Agip patří, v rodné Sardinii. Jeho žena měla tehdy zajímavou práci u firmy Fiat, a tak bylo jen logické, že se o nabídce dlouze radili. Nakonec se dohodli, že Maria Rosaria opustí své zaměstnání a bude následovat svého muže. Oscar Magnoni říká, že bez podpory své ženy by se své profesi rozhodně nemohl naplno věnovat. A po náročném pracovním dni si nikde neodpočine tak dobře jako v klidu domova. ZAČALI JSME V AFRICE Prvním zahraničním působištěm Oscara Magnoniho byla africká Zambie. Konkrétně městečko Ndola, kde v menší rafinérii patřící z poloviny Agipu pracoval jako technický ředitel. Manželé Magnoniovi tam strávili pět let. „Byl to příjemný život,“ vzpomínají. „Byla tam aktivní italská komunita, takže jsme se vzájemně navštěvovali, pořádali různé akce, jezdili jsme na safari a na výlety do okolí.“ Následoval návrat na tři roky do Itálie, nikoliv však domů na Sardinii, ale do Říma,
kde má Agip své ústředí. „Pro nás byl ovšem Řím také ‚cizinou‘, protože jsme tam nikdy předtím nežili,“ říká Oscar Magnoni. V té době měl na starosti koordinaci investic, a tak zřejmě začala jeho specializace tímto směrem. Další zahraniční působiště bylo opět v Africe – Dáresalám v Tanzanii. Tamní rafinérie rovněž patřila z poloviny Agipu a Oscar Magnoni byl po čtyři roky jejím generálním ředitelem. I tady jim pobyt usnadňovala a zpříjemňovala italská komunita.
Návrat do Říma měl být tentokrát krátkodobější, protože Oscar Magnoni dostal na starost projekt nové rafinérie v Číně. Kvůli politické situaci v tomto asijském regionu se však projekt nerealizoval. Zato manželé Magnoniovi odjeli v roce 1999 do České republiky, kde se Agip stal jedním z akcionářů České rafinérské. A protože si zahraniční akcionáři rozdělili kompetence a Agip byl pověřen plánováním a investičním rozvojem, stal se Oscar Magnoni ředitelem pro plánování a rozvoj.
petroleum
8–9
PROJEKT PŘEPRACOVACÍ RAFINÉRIE Při svém nástupu si především uvědomil, k jak velkým změnám došlo v České rafinérské od její privatizace, která se uskutečnila pouhé tři roky před jeho příjezdem. „Pracovníci České rafinérské to vůbec nemají snadné,“ konstatuje. „Pracují sice již podle evropských standardů, ale jsou obklopeni prostředím, které zdaleka není standardní, a to jim značně komplikuje práci.“ Nejvíce ho však zaujal jeden podstatný rozdíl ve srovnání s italskými rafinériemi. „Česká rafinérská byla plně komerční rafinérií, jejíž aktivity sahaly od nákupu ropy přes její zpracování až po prodej ropných produktů,“ vysvětluje Oscar Magnoni. Rafinérie Agipu jsou naproti tomu výhradně přepracovací.“ Zpočátku mu tak rozsáhlé aktivity České rafinérské působily starosti, ale poté začal tuto situaci považovat za svou osobní výzvu. Uvítal proto, když akcionáři v polovině roku 2002 rozhodli o přeměně České rafinérské v rafinérii přepracovací a právě jeho pověřili vedením tohoto náročného projektu. „Byl jsem překvapen, jaké úsilí tomu všichni věnovali,“ říká. Přes řadu problémů – včetně záplav na podzim roku 2002 – pokračoval projekt rychle kupředu a od srpna 2003 již rafinérie funguje v novém režimu. „Před časem jsem se z Říma podílel na podobném projektu v Německu, a ten trval mnohem déle,“ srovnává. Oscar Magnoni považuje přechod na přepracovací rafinérii za významný mezník pro Českou rafinérskou, i když plné využití všech možností, které tento krok přináší, bude trvat delší dobu. A domnívá se, že to může považovat i za svůj osobní úspěch. V každém případě mu realizace svěřeného projektu přinesla velké uspokojení.
SAMA DOMA Po náročných pracovních dnech se Oscar Magnoni rád vrací domů a tráví se svou ženou klidné večery. Koníčkem Oscara Magnoniho jsou počítače, takže rád čte odborné počítačové časopisy nebo surfuje po internetu. Sport už vzdal, i když v mládí byl nadšeným basketbalistou. A co dělá Maria Rosaria celé dny, kdy je její muž v práci? S politováním konstatuje, že v Praze není tak soudržná italská komunita jako v jejich afrických působištích, kromě
kolegů z České rafinérské zde Magnoniovi nemají žádné přátele, a proto je Maria Rosaria většinu dne sama. S výjimkou dní, kdy je přijedou navštívit členové rodiny nebo přátelé z Itálie, je jejím jediným společníkem pejsek Westy (zkratka pro West Highland White teriér), s nímž pravidelně chodí ven. K uspokojivější náplni jejích všedních dní nepochybně přispívá skutečnost, že si, na rozdíl od mnoha jiných expatriotů, našli bydlení přímo v centru Prahy. Nejprve bydleli na Smetanově nábřeží, odkud měli překrásný výhled na Hrad. Později se přestěhovali do Jilské ulice, do známého domu U Vejvodů, který je součástí chráněné památkové zóny UNESCO. Z obou adres je to třeba na Staroměstské náměstí opravdu jen kousek, a tak Maria Rosaria chodí na dlouhé procházky a postupně poznává celé historické centrum. Navštěvuje muzea, galerie, prohlíží si obchůdky, nakupuje. „Ráda se procházím a stále objevuji něco nového,“ říká. Zároveň přiznává, že nejprve chodila jen pěšky, ale časem si zvykla i na veřejnou dopravu, a tak podstatně rozšířila okruh svých vycházek za poznáváním Prahy. Dnes už pro ni není problém dojet kamkoliv.
SPOLEČNÉ HOBBY – POZNÁVÁNÍ PRAHY Procházkám po Praze ve dvou je pak zasvěcena značná část víkendů. „Praha je krásná,“ říká Oscar Magnoni. „Vždycky si všimneme něčeho, čeho jsme si předtím nevšimli.“ Občas si vyjedou i mimo Prahu, navštívili Český Krumlov, České Budějovice, Telč a celou řadu dalších historických měst. A samozřejmě jako mnozí jiní využívají toho, že Praha je uprostřed Evropy, a vyjíždějí do okolních zemí – do Polska, Maďarska, Rakouska,
Německa. Ke společným zájmům obou manželů patří i kultura. Do Národního i Stavovského divadla to mají blízko, stejně tak jako na koncerty do Zrcadlové kaple v Klementinu, ale i do Rudolfina či do Obecního domu. A jak dlouho Magnoniovi ještě v České republice zůstanou? „To je dobrá otázka,“ žertuje Oscar Magnoni. „Tak se ptá i moje žena a já nejsem schopen jí odpovědět.“ Původně tu měli zůstat dva roky. Ale protože se rafinérie měnila v přepracovací, jsou z toho už roky čtyři. Do Itálie se s největší pravděpodobností vrátí příští rok. „Ale v Agipu nikdy nevíte,“ říká s úsměvem. Asi s tím má své zkušenosti. V letošním roce totiž Oscar Magnoni slaví zajímavé výročí – 30 let práce ve společnosti ENI, ke které patří i Agip. (pe) Portrait of Oscar Magnoni: My family is the most important Mr. Oscar Magnoni, Director of Planning & Development in Česká rafinérská, has been living in the Czech Republic since 1999. Before his arrival to the Czech Republic, he had worked for Agip in many countries worldwide, for instance, as an engineering director at the refinery in Ndola, Zambia or as CEO in the refinery of Dar es Salaam, the capital city of Tanzania. In Česká rafinérská, the shareholders had charged him with the task of leading the project turning the company in a reprocessing refinery and the project was successfully completed last year. After busy working days, Mr. Oscar Magnoni returns home to spend quiet evenings with his wife: without her moral support he would not be able to exercise his profession in full. Magnonis like to walk round Prague, the city they love and now live in, but they like visiting even other places in the Czech Republic and neighbouring countries. Cultural events belong to many other of their interests.
petroleum
EXPORTÉR ROKU Česká rafinérská se v soutěži Exportér roku 2003 zařadila mezi nejvýznamnější vývozce v České republice. V hlavní kategorii „Objem exportu 2002“ obsadila podle Hospodářské komory, která soutěž organizovala, 10. příčku, a to hodnotou 10,450 miliardy Kč. V kategorii „Nárůst exportu 2001–2002“ se umístila na devatenáctém a v kategorii „Objem exportu 1993–2002“ dokonce na osmém místě, přestože působí na trhu teprve od roku 1996. Tato umístění jsou o to cennější, že Česká rafinérská nepatří k typicky exportním podnikům. Za sedm let působení České rafinérské jako výrobní a obchodní společnosti se její export zvýšil téměř na trojnásobek. Z jednotlivých produktů byly předmětem vývozu především motorová nafta, plynový olej, topné oleje, asfalt a kapalné plyny. V posledním období významně vzrostl export automobilových benzinů.
Exporter of the Year: In the 2003 Exporter of the Year Award, Česká rafinérská ranked among the most important exporters in the Czech Republic. In the main category – ‚2002 Export Sales‘ – the company took the tenth place for its export in the level of CZK 10.45 bn.
SPOLUPRÁCE S MĚSTEM KRALUPY NAD VLTAVOU Dohodu o vzájemné spolupráci mezi Českou rafinérskou a městem Kralupy nad Vltavou spolu s dodatkem této smlouvy, který konkretizuje součinnost obou partnerů v roce 2004, podepsali na sklonku loňského roku předseda představenstva a generální ředitel společnosti Ing. Ivan Souček a starosta města Mgr. Pavel Rynt. Česká rafinérská bude na základě této smlouvy pokračovat v podpoře zdravotnických a sociálních služeb ve městě, školství a primární protidrogové prevence. Finančně podpoří kralupský Stacionář pro předškolní děti trpící alergiemi, Dům dětí a mládeže, Dvořákovo gymnázium a Obchodní
mozaika
PŘÁTELÉ KRÁSNÉ HUDBY Kruh přátel hudby (KPH) Kralupy nad Vltavou se může pochlubit krásnou tradicí. Nyní už je uprostřed své 32. koncertní sezóny, již tvoří devět koncertů pořádaných v sále KaSS Vltava. Doplnily ji dva komorní koncerty XII. ročníku Hudebních slavností Antonína Dvořáka v jeho rodném kraji. „V působivém prostředí památníku Antonína Dvořáka v Nelahozevsi se s velkým ohlasem setkalo vystoupení Lenky Baarové a Jana Niederleho (na snímku), kteří přednesli proslulé ukázky světové klasiky v neobvyklé transkripci pro flétnu a klavír. V cyklu Setkání s hudbou a osobnostmi se začátkem ledna těšil velkému zájmu večer s Radoslavem Kvapilem, klavíristou světové úrovně,“ řekl nám Ing. Vojen Očenášek, předseda KPH. „Orchestrální hudbě jsme naslouchali jak v podání Pražské komorní filharmonie, Komorního orchestru Dvořákova kraje, tak sólistů České filharmonie. Rád bych poděkoval České rafinérské, která nás tradičně sponzorsky podporuje.“ Letošní sezóna vyvrcholí 22. dubna koncertem velkého dechového orchestru Vojenské konzervatoře Roudnice nad Labem.
Music friends: The Friends of Music Club in Kralupy nad Vltavou, which is traditionally sponsored by Česká rafinérská, have already entered to their 32nd Concert Season consisting of nine concerts in the KaSS Vltava Concert Hall and two chamber-music concerts in the framework of XIIth Anniversary Antonín Dvořák Music Festivities in Nelahozeves.
akademii, Střední odborné učiliště chemické a další. V letošním roce přispěje Česká rafinérská na dokončení rekonstrukce vytápění kulturního střediska Vltava. Nadále bude podporovat sportovní kluby ve městě i některé jednorázové sportovní akce a turnaje pro mládež. Součinnost České rafinérské a města Kralupy je zaměřena i na výměnu aktuálních informací o stavu životního prostředí a na rozvoj systémů poskytování informací obyvatelům v rámci integrovaného záchranného systému. Rámcová dohoda spolu s dodatkem, který představuje finanční pomoc městu ve výši téměř jeden a půl milionu korun, navazuje na již
existující spolupráci obou stran z minulých let a dává jí příslušný smluvní rámec.
Agreement on cooperation: Towards the end of last year, Ing. Ivan Souček, Chief Executive Officer and Chairman of Česká rafinérská, and Mgr. Pavel Rynt, Mayor of the City of Kralupy nad Vltavou, signed the Agreement on Mutual Cooperation along with the Annex setting out concrete details of this cooperation in 2004. Based on this Agreement, Česká rafinérská will continue in its support of healthcare and social services in the city, school projects anti-drug prevention activities.
PLES S MILIONÁŘEM I když 24. ledna venku mrzlo jen praštělo, v kulturním domě REPRE v Mostě panovala srdečná atmosféra a k ránu až vroucí nálada. Konal se zde už 7. reprezentační ples České rafinérské. Bylo nabito a statistika hovoří o 1100 prodaných vstupenkách. Slavnostní lesk dodala akci i přítomnost hejtmana Ústeckého kraje Ing. Jiřího Šulce a zástupce primátora města Most Mgr. Pavla Weisse. Hvězdami večera byli stálice Petra Janů a zpěvák Jakub Smolík, který sice country music zpívá už pár let, ale o jeho vzrůstající popularitě svědčí fakt, že se loni v anketě Český slavík stal Skokanem roku. Na večeru moderovaném Vladimírem Čechem, který získal značnou oblibu díky „milionářské“ soutěži, se tančilo ve čtyřech sálech, v rytmu různých žánrů a stylů, takže si každý mohl vybrat. Většina vydržela až do třetí hodiny ranní.
Ball of Česká rafinérská: On 24 January, already the 7th Formal Ball of Česká rafinérská took place in the REPRE Community Centre in Most with Ing. Jiří Šulc, Ústí nad Labem Region County Marshall, and Mgr. Pavel Weiss, Most Mayor‘s Deputy, among the guests of honour.
kdo to byl
fokus
Rudolf Diesel
10–11
(1858–1913) Byl to geniální vynálezce, nebo inženýr s jediným nápadem? Byl to dříč, nebo mu jen přálo štěstí? Byl to fantasta, který chtěl předělat lidi, nebo jen továrník, který přišel na mizinu? V každém případě byl jeho život dobrodružný a jeho smrt je dodnes zahalena tajemstvím. Prameny uvádějí, že se Rudolf Christian Karl Diesel narodil v Paříži 18. března 1858 jako druhé dítě bavorských emigrantů – vyučeného knihvazače a v té době výrobce koženého zboží Theodora Diesela a jeho manželky Elise. Když bylo Rudolfovi dvanáct, obdržel bronzovou medaili za vynikající výkony na Société Pour L’Instruction Elémentaire. V té době vypukla německo-francouzská válka a Dieselovi museli opustit Paříž. Uchýlili se do Londýna a 1. listopadu 1870 odejel Rudolf sám do Augsburgu ke strýčkovi, který byl profesorem na průmyslovce. Zde o dva roky později Rudolf absolvoval a získal titul mechanik. Také v pokračovací škole byl nejlepší a v roce 1875 se stal nejmladším studentem Technické vysoké školy (zvané Polytechnikum) v Mnichově. O rok později vynalezl Nikolaus Otto čtyřtaktní spalovací motor a Carl Linde chladničku na bázi stlačeného čpavku. To byly v Rudolfově životě významné impulsy. Začátkem roku 1880 se stal strojním inženýrem. Odjel do Paříže, kde Linde založil první továrnu na výrobu chladicího zařízení. Za rok se stal jejím ředitelem a získal první patent – na výrobu čistého ledu v lahvích. Zabýval se myšlenkou konstrukce čpavkového motoru. Po několika letech pochopil, že uvázl ve slepé uličce, ale začal uvažovat o náhradě čpavku. V roce 1890 se vrátil do Německa. V té době se těšil velké pozornosti Benzův a Daimlerův spalovací motor, jenž nasává do pracovního válce palivovou směs, kterou zažehne zapalovací zařízení. Naproti tomu Diesel přišel s jiným řešením – ve válci stlačuje vzduch, který se přitom zahřívá, a pak do něj vstříkne palivo. To se v horkém prostředí vznítí samo, bez zažehnutí. Myšlenka byla oceněna a 23. prosince 1892 mu byl udělen patent. Ale to byl teprve začátek. Diesel se sice nechal oslavovat, jezdil po výstavách, ale motor nefungoval. Až si onen prototyp vzali na starost inženýři
Augsburských strojíren (později MAN) a firmy Krupp. Teprve po pěti letech úmorné práce se sen stal skutečností. Jako palivo posloužil levný petrolej podobný dnešní naftě. Ovšem od samého začátku byl tento motor významným konkurentem parního stroje, a to větším, než byl Ottův motor z roku 1876. Dieselův motor dokáže spalovat i těžké oleje, které jsou levnější než benzin, a vyznačuje se vyšší účinností. Ottův motor měl účinnost 13 %, ale Dieselův 16 %. Pro Diesela byl tento výsledek sice určitým zklamáním, protože očekával účinnost kolem 75 %, ale i tak byl jeho motor mimořádně konkurenceschopný. Diesel svou myšlenku úspěšně zpeněžil a stal se boháčem. Ovšem jak se říká – rychle nabyl, rychle pozbyl. Kolotoč soudních sporů a skandálů se podepsal na jeho pokladně i psychice a v roce 1898 skončil Diesel v péči psychiatrů v nervovém sanatoriu. Rozhodl se, že nevděčné lidstvo předělá, a v roce 1903 zformuloval návod, jak vytvořit ráj na zemi. Recept tak trošku připomíná dnešní podvodné hry typu „letadlo“. Stačí, když každý občan vloží do společného fondu každý den 1 fenik. Úspěchy se střídaly s prohrami. V roce 1903 vyplula první dieselová loď a o pět let později se začaly vyrábět lokomotivy a první nákladní vozy s tímto motorem. První zaoceánská loď poháněná motorem podle návrhu Rudolfa Diesela se jmenovala Selandia a vyplula na moře poprvé v roce 1912 pod dánskou vlajkou. Rudolf Diesel se rád ukazoval v salonech společenské smetánky i v kroužku zvědavých novinářů. Předstíral blahobyt i před vlastní ženou, ale účetní knihy svých továren nemohl ukazovat nikomu. V roce 1913 se vydal lodí přes průliv La Manche do Anglie, kde se chtěl zúčastnit slavnostního otevření své továrny v Ipswichi. Ale v noci z 29. na 30. září zmizel a na palubě po něm zůstal jen plášť… (ks)
palivo
stlačený vzduch
přívod vzduchu výfuk
Who was it… Rudolf Diesel: Rudolf Diesel, the German inventor of the compression-ignition engine, lived a very adventurous life and his death is still in a shroud of mystery. On 23 December 1892, Rudolf Diesel had been awarded the patent rights for the engine nowadays bearing his name. However, it took to the engineers of the Augsburg Engineering Works (later MAN) another five years to improve the engine to a practically functional design. The first dieselpowered ship set to its journey in 1903 and five years later lorries and rail vehicles equipped with these engines came into the production. In 1913, Diesel travelled by ship over the English Channel, where he intended to visit the celebration opening of his plant in Ipswich. However, in the night from 29th to 30th December he vanished from the ship and only his cloak remained on the deck…
Jak nejlépe využít
irácké černé zlato USA PLÁNUJÍ STÁTNÍ SPOLEČNOST Vrchní správce Iráku Paul Bremer dosud ordinoval většině oblastí irácké ekonomiky jediný recept: radikální liberalizaci. Politicky citlivý ropný průmysl však Američané nechtějí vystavit volné hře tržních sil. Jak napsal Wall Street Journal, uvažuje se o zřízení státní ropné společnosti po vzoru sousedních Spojených arabských emirátů a Kuvajtu. Uskutečnění takových záměrů by mělo samozřejmě významný dopad, protože státní ropná společnost by měla kontrolu nad produkcí a prodejem ropy a mohla by si vybírat partnery. Podle oficiálního mínění by se tak zvýšil příliv investic do infrastruktury, která nutně potřebuje velkou obnovu. Každý, kdo by měl zájem o obchod, by totiž musel nabídnout také něco navíc. Experti se domnívají, že by se tím rovněž snížila mezinárodní kritika loňského válečného konfliktu. Oponenti totiž americké vládě stále předhazovali, že měla zájem jen o iráckou ropu. Plány na založení státní těžební společnosti však nejsou přijímány zcela bez námitek. Zastánci liberalizace trhu se domnívají, že by takové uspořádání přineslo méně investic. A nejen to. Nacionalisticky orientované vedení takové státní společnosti by mohlo zahraničním koncernům ztěžovat přístup na irácký trh anebo klást nepřijatelné požadavky. Na druhou stranu by plánovaná regulace měla dát stejné šance všem naftařským společnostem, i těm, které si stěžovaly, že je Spojené státy poškozují.
TĚŽBA SE ZVYŠUJE Bílý dům oznámil americkému Kongresu, že Irák zvýšil denní těžbu ropy na 2,3 milionu barelů a k prvnímu dubnu by se produkce mohla zvýšit až na 2,5 milionu barelů denně. Teoretický potenciál se odhaduje na 3 miliony barelů denně. Připomeňme, že nejvíc ropy bylo v Iráku vytěženo v roce 1979, a to 3,7 milionu barelů za den. Pro Kongres, který loni v listopadu schválil 1,3 miliardy dolarů na těžební projekty, to je důležitá zpráva. Tato suma je navíc jen
fokus
12–13
Ze svých obrovských ložisek ropy by Irák mohl báječně prosperovat. Po dvou desetiletích válek a diktátorského režimu je však irácká ekonomika zdevastovaná a bez zahraniční pomoci se neobejde. Američtí správci v Iráku nyní usilují o reorganizaci ropného průmyslu.
částí z více než 18miliardového rozpočtu, určeného na pomoc válkou postiženému Afghánistánu a Iráku. V této souvislosti Pentagon začátkem letošního roku oznámil, že se americké vojenské technické jednotky US Army Corps of Engineers (USACE) začaly výrazněji podílet na obnově iráckého těžebního systému. Jde především o opravy těžebních zařízení, ropovodů, kompresních a přečerpávacích stanic.
FINANČNÍ INJEKCE Podle Bílého domu by peníze na obnovu země měl zajistit především export ropy, který tvoří 95 procent příjmů iráckého státního rozpočtu. Loni přinesl vývoz černého zlata do státní pokladny 3,9 miliardy dolarů. Letos by se podle odhadů mohl tento
roku v Madridu. Jde o dosud bezprecedenční sumu, která kdy byla na pomoc třetí zemi vyčleněna. Srovnání snese pouze s Marshallovým plánem z let 1948 až 1952, kdy Spojené státy pomohly válkou zničené Evropě částkou 12,8 miliardy dolarů. Ovšem dolar měl tehdy vyšší kupní sílu než dnes.
ZÁSOBY ZNAMENAJÍ VLIV Irák bude relativně brzy hrát velmi významnou roli na světovém ropném trhu, protože je po Saúdské Arábii největší zásobárnou ropy na světě. Americké ministerstvo energetiky odhaduje zásoby na 113 miliard barelů (zdroje Saúdské Arábie jsou odhadovány na 262 miliard barelů), což představuje asi 11 procent celkových světových rezerv. K tomu ještě přistupuje skutečnost, že pouze
Americké ministerstvo energetiky odhaduje zásoby ropy Iráku na 113 miliard barelů. Vzhledem k tomu, že je zatím plně prozkoumáno pouze deset procent území celé země, mohly by být konečné rezervy ropy minimálně o dalších 100 miliard barelů vyšší. přínos zvýšit trojnásobně a dosáhnout asi 13 miliard. Tento předpoklad je sice nejistý, protože jeho splnění závisí nejen na samotné těžbě, možnostech exportu a světových cenách, ale i na politické situaci, je však realizovatelný. Další finanční prostředky na rekonstrukci iráckého ropného průmyslu by měly přijít z Rozvojového fondu, který má nyní na svém kontě 8,3 miliardy dolarů. Největší část tvoří peníze, jež převedla OSN z dřívějšího programu Ropa za potraviny. Bílý dům se domnívá, že většina nutných kapitálových investic by měla do Iráku přijít od zahraničních donátorů. Samotné Spojené státy věnovaly 13 miliard dolarů ve formě grantů a půjček. Světová banka zase poskytne záruky ve výši až 4,5 miliardy dolarů a Mezinárodní měnový fond až do 3,4 miliardy dolarů. Celkově by mezinárodní finanční instituce garantovaly půjčky až do 32 miliard dolarů. Celkem má tedy Irák pro příští čtyři roky 33 miliard dolarů na to, aby se vzpamatoval z následků války a totalitního režimu. To je výsledek dárcovské konference z loňského
deset procent území celé země je zatím plně prozkoumáno. Takže konečné rezervy ropy by mohly být minimálně ještě o dalších 100 miliard barelů vyšší. Americký záměr se státní společností je v souladu se stanoviskem irácké vlády, jež nepokládá privatizaci ropného průmyslu za svou prioritu. Volání po znárodnění ropného průmyslu se začalo ozývat už začátkem padesátých let minulého století, ale navzdory sílícímu tlaku veřejnosti irácká vláda těmto snahám dlouho odolávala. „Dvacet let arabského nacionalismu a komunistické agitace, kombinovaných s velkými změnami v ropné geopolitice, ale vedlo k znárodnění ropného průmyslu v Iráku v roce 1972,“ říká dr. A. F. Alhajji z Northern University v Adě (Ohio), který se tomuto tématu věnuje. „Historie Íránu a Iráku ukazuje, že ekonomické, politické, právní, ideologické a náboženské faktory přispívají k nacionalizaci. Dříve nebo později. Světští politikové a muslimští náboženští vůdci pro tento krok vytvořili legální základnu.“ Je ovšem rozdíl mezi „ropnými společnostmi“ a „ropnými zásobami“. Religiózní
vyhlášky z padesátých a šedesátých let povolovaly znárodnění ropných zásob. Muslimští vůdci však dovolovali obchod se zahraničními operátory, pokud nevyužívali ropu k získání dominantního postavení v politickém a sociálním životě země. Rozdíl mezi ropnými zdroji a těžebními firmami naznačuje, že Irák sice v budoucnu nebude privatizovat přírodní zdroje, ale mohl by odstátnit těžební společnosti. Své ropné společnosti nedávno privatizovala celá řada zemí, například Argentina, Brazílie nebo Rusko. Ovšem ani jedna z nich neprivatizovala zdroje. Někde bylo odstátnění jen částečné a vláda v těchto těžařských firmách drží stále většinový podíl. Také ve Velké Británii, lůně kapitalismu a volného trhu, vlastní ropné zásoby stát. V USA patří státu ropné zásoby na federálním území. Dřív nebo později Bagdád pochopí, že jedině privatizace přinese Iráku ekonomický růst, vytvoří pracovní příležitosti, a tím zajistí stabilitu a prosperitu. Tento proces se odehraje v oblasti telekomunikací, obchodu, letectví a turistiky. Stěží však k němu dojde v ropném průmyslu, který je politicky i ekonomicky velmi citlivý. A Irák potřebuje především stabilitu a silnou centrální vládu. (ks) How to make best use of Iraq’s black gold The Americans do not want to expose the politically sensitive Iraqi oil industry to a free play of market forces. Therefore they contemplate a possibility of forming a state-owned oil company comparable to the similar companies in neighbouring United Arab Emirates and Kuwait. The realisation of these intensions will impact significantly the whole environment if such a state-owned company controls both oil production and sales and chooses the partners at its discretion. According to the official opinion, this measure would increase the capital inflow to the infrastructure, which is in need of large reconstructions. The experts also think that this step could reduce the international criticism of the last year’s war conflict. In past, the opponents used to accuse the US administration of their sole interest in the Iraqi oil. The American intentions are compatible with the opinion of the Iraqi Government.
Může za vše OPEC ? Zástupci členských zemí OPEC se scházejí pravidelně dvakrát do roka. Na své první letošní schůzce se 10. února v Alžíru překvapivě dohodli, že v zájmu udržení ceny sníží od dubna produkci o jeden milion barelů denně. Těžební kvóty se tudíž posunou na 23,5 milionu z dosavadních 24,5 milionu barelů denně.
Bezprostředně po ohlášení této změny se světové ceny ropy vydaly vzhůru a počátkem března se dostaly na nejvyšší úroveň od loňské války v Iráku. Americká lehká ropa se prodávala vysoko nad 37 dolary za barel a londýnský Brent nad 33 dolary. O tento nárůst se ale postaral nejen OPEC, velký vliv měly také obavy z nízkých zásob ropy v amerických skladech a strach z politické krize ve Venezuele. Snížení produkce OPEC se dotkne všech členů stejnoměrně, podle poměru, který na každého člena připadá. Nejvíce tedy těžbu sníží Saúdská Arábie, která v rámci kartelu těží nejvíce. Organizace prý nebude tolerovat nadprodukci. V minulosti však často tvrdila totéž, a většinou těžební limity stejně překračovala. Kartel nadále preferuje pásmo 22 až 28 dolarů za barel koše ropy, který se počítá jako aritmetický průměr cen sedmi druhů
ropy z produkce OPEC a nečlenského Mexika. Jde o Saharan Blend (Alžírsko), Minas (Indonésie), Bonny Light (Nigérie), Arab Light (Saúdská Arábie), Dubai (Spojené arabské emiráty), Tia Juana (Venezuela) a Isthmus (Mexiko). Cenu koše vyhlašuje sekretariát OPEC ve Vídni v periodicitě denní, týdenní a měsíční. Je ovšem třeba říci, že světová cena ropy se v pravém slova smyslu nestanovuje. Je výslednicí působení tržních i mimotržních vlivů. Stejně jako u jiných objemově významných surovin se do ceny promítají aktuální poměr nabídky a poptávky, náklady na její těžbu a dopravu a další faktory. Termín „cena ropy“, jak jej známe z tisku či z úvah analytiků, je spíše hospodářský ukazatel, vztažený k aktuálním okamžitým cenám určitého typu rop. Často je proto citována například cena lehké arabské ropy nebo ropy typu
Brent (nazvané podle naleziště v norském sektoru Severního moře). Ropa ovšem není obyčejnou surovinou. V současné době se ropou pokrývá 40 % celosvětové spotřeby energie, v některých hospodářských sektorech nelze ropu téměř nahradit, nebo jen za cenu nesmírných nákladů a za dlouhé období. Už od dvacátých let minulého století je zřejmé, že bez zajištěného přísunu ropy nemůže žádná země vést déletrvající válečný konflikt. Ropa je proto úzce spojena s globální politickou i hospodářskou sférou a velmi citlivě odráží nejen skutečné události, ale i jejich očekávání či předpovědi, které se nakonec ani nemusí splnit. Cena ropy je rovněž ovlivňována na straně poptávky, doplňováním či rozpouštěním strategických zásob v jednotlivých zemích. Je tedy patrné, že výkyvy ceny ropy jsou časté a jejich příčin je mnoho. Cenu ropy nejvíce ovlivňuje OPEC, kartel zemí produkujících a vyvážejících ropu. Země sdružené v OPEC kryjí 40 % celosvětové spotřeby ropy a jejich zásoby představují tři čtvrtiny celosvětových prokázaných zásob. Navíc po kvalitativní stránce reprezentují tu lepší část. Z toho je zřejmé, jakou sílu OPEC představuje. OPEC má ještě jednoho „žolíka v rukávu“. Díky výhodným přírodním podmínkám těží většina jeho členů ropu s vynaložením podstatně nižších nákladů než zbytek světa. V extrémním případě by případnou cenovou válku OPEC jasně vyhrál, protože by mu stačilo prodávat ropu pod výrobními náklady ostatních zemí, a to stále ještě se slušným ziskem. Odhaduje se totiž, že například náklady na těžbu ropy v Severním moři jsou asi třikrát vyšší než náklady na těžbu v oblasti Perského zálivu. (ks) Is it all OPEC’s fault?
OPEC (Organization of Petroleum Exporting Countries, Sdružení států vyvážejících ropu) – mezinárodní organizace založená v roce 1960 v Bagdádu, se sídlem ve Vídni. Jejím hlavním cílem je koordinace ropné politiky, zejména stanovení exportních cen ropy a koncesních poplatků ropných společností, koordinace těžebních plánů a produkčních kvót, finanční pomoc poskytovaná rozvojovým zemím. Ekonomický vliv OPEC v 80. letech značně poklesl, především v důsledku vnitřních rozporů a zvýšení nabídky ropy ze států mimo OPEC. V současnosti OPEC stanovuje maximální množství těžby a silně ovlivňuje světové ceny ropy. Jeho členy je 13 států: Alžírsko, Ekvádor, Gabon, Indonésie, Irák, Írán, Katar, Kuvajt, Libye, Nigérie, Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Venezuela. Pramen: Geografický server
On February 10, representatives of the OPEC member-countries on their meeting in Algeria rather surprisingly decided to reduce, from this April, the oil production by one mbpd. The oil production quotas thus dropped to 23.5 MBPD from the former 24.5 MBPD. The cartel continuously prefers the price range from 22 USD per barrel to 28 USD per barrel for the oil mix, which is calculated as arithmetic price average of seven crude types produced by the OPEC members and non-OPEC Mexico.
Technologie zpracování uhlovodíků
fokus
14–15
dnes a zítra Právě zahájené století přinese velké změny technologií ve zpracování ropy, v petrochemii, v konstrukci motorů a v obchodování ropou a ropnými produkty. Pro strategické rozhodování rafinérií budou hlavními faktory: zásobování ropou, kvalitativní požadavky na paliva, nové petrochemikálie, dostupnost nových technologií a využívání stávajících novými způsoby. Mnohé z těchto faktorů jsou vzájemně provázány a nelze je oddělovat. Pro posouzení působení trendů je nezbytné vnímat tyto faktory komplexně ve vzájemné interakci. Pro průmysl zpracování ropy nedaleké budoucnosti bude klíčovou položkou vodík. Vodík získaný parním reformingem nebude stačit, k doplnění produkce bude potřeba parciální oxidace zemního plynu nebo zbytkových ropných frakcí. Vývoj rafinérií
Prof. Martin Bajus při výuce studentů
Katedra technologie ropy a petrochemie, jedna z 24 kateder Fakulty chemické a potravinářské technologie Slovenské technické univerzity v Bratislavě, oslavila loni 50. výročí svého založení. Při příležitosti tohoto jubilea byla uspořádána konference Ropa v 21. století, na níž přednesl velmi zajímavý referát prof. Ing. Martin Bajus, DrSc., profesor chemické technologie této fakulty. Z jeho příspěvku jsme vybrali několik prognostických úvah. budoucnosti nebude striktně ohraničen rafinérskými procesy. Výroba energie, ať už elektřiny nebo páry, bude důležitá pro výši nákladů a spolehlivost. Hlavním cílem rafinérií budou produkty podstatně ohleduplnější k životnímu prostředí. S tímto se musí rafinérie budoucnosti vyrovnat, a to cestou technologií hluboké konverze, jako jsou hydrokrakování ropného zbytku, odnímání uhlíku (carbon rejection) a zplyňovací procesy, jejichž výsledkem bude eliminace výroby těžkých topných olejů. Dosavadní rozvoj rafinérií můžeme charakterizovat pozvolným, ale spojitým evolučním vývojem. Nemůže tomu být jinak, když časový faktor zahrnuje potřebu několika let na výstavbu rafinérie, dispo-
nibilitu kapitálových zdrojů a přesnost dodržování produktových specifikací. V zásadě se jedná o úspěšné modifikace základního schématu řazení několika procesů. Tyto procesy byly během posledních dvaceti let vesměs významně vylepšeny technologicky, a v případě katalytických procesů i z hlediska používaných katalyzátorů. Na druhou stranu se objevilo jen velice málo nových procesů. Na začátku 70. let se stavěly obdobné rafinérie, jako se stavějí nyní, ale s podstatně menší energetickou účinností, hospodárností a kvalitou produktů. Mezi skutečně nové procesy počítáme selektivní izomeraci, etherifikaci lehkými olefiny, za velmi nízkého tlaku prováděný reforming
Katedra technologie ropy a petrochemie patří k nejstarším pracovištím Fakulty chemické a potravinářské technologie Slovenské technické univerzity. Byla založena 1. ledna 1953 v době, kdy se budovaly první závody bratislavské rafinérie (dnešního Slovnaftu). Za dobu své existence katedra vychovala na 650 absolventů, z toho téměř 50 zahraničních z více než 20 zemí světa. Kromě vzdělávání studentů se zaměřuje na výzkum průběhu chemických a fyzikálních přeměn uhlovodíků z ropy a zemního plynu v průběhu průmyslových procesů.
s kontinuální regenerací katalyzátoru a petrochemické FCC (DCC). Rafinérie prožijí v nejbližší budoucnosti důležitý evoluční vývoj, ne však „revoluci“ skokových změn. Cílem bude vyrábět „čisté“ produkty energeticky „čistým“ a efektivním způsobem. (ks) The technology of hydrocarbon processing today and tomorrow The Department of Oil Technology and Petrochemistry, one of 24 departments of the Faculty of Chemical and Foodstuff Technology of the Slovak Technical University in Bratislava, celebrated its 50th anniversary. During the Oil in 21st Century Conference held at the anniversary opportunity, Mr. Martin Bajus, a chemical technology professor at this faculty, delivered his paper claiming that the 21st century would bring profound changes in oil processing technologies, petrochemistry, engine designs and international trade with oil and oil products. According to Mr. Bajus, the refinery business will come through an important evolution in near future, the goal of which is the requirement to produce ‚clean‘ products in ‚clean‘ and energy-saving processes.
fokus
AMERICKÁ SPOLEČNOST CONOCOPHILLIPS podepsala smlouvu s čínskou státní ropnou společností Sinopec na licenci své technologie pro odstraňování síry z rafinérských produktů. Sinopec vlastní v Číně 25 rafinérií o celkové kapacitě 2,6 milionu barelů ropy denně. ConocoPhillips bude spolupracovat s ústavem Fushun Research Institute of Petroleum and Petrochemicals, kterému poskytne technickou a inženýrskou podporu. Inženýři tohoto čínského výzkumného ústavu pomohou společnosti Sinopec rozhodnout, ve kterých rafinériích licenční technologii použít. První jednotka by měla být uvedena do provozu v roce 2005. ConocoPhillips používá tuto technologii již ve dvou svých rafinériích, ve třetí začne fungovat koncem roku 2005. Licence na tuto technologii byla poskytnuta celkem 42 rafinériím v USA a v zahraničí.
AMERICKÁ SPOLEČNOST HONEYWELL uzavřela s maďarskou společností MOL dohodu o komplexní automatizaci a přístrojovém vybavení její rafinérie Százhalombatta. Toto řešení umožní lépe monitorovat a kontrolovat výkon rafinérie, omezit emise a především vyhovět standardům EU, které budou zavedeny v roce 2005. Kromě toho projekt povede k podstatnému snížení nákladů. MOL je největší integrovanou ropnou a plynárenskou společností ve střední Evropě.
OMV, rakouská ropná a plynárenská skupina, získala 45% podíl v bavorské síti tří rafinérií Bayernoil a 18% podíl v transalpském ropovodu TAL z Terstu do Bavorska. OMV tím sleduje svůj cíl – dosáhnout 10% podílu na bavorském trhu. Podle vedoucích představitelů OMV je tento krok v souladu se strategií společnosti zdvojnásobit do roku 2008 svou velikost. Společnost nyní získala vedoucí postavení v Bavorsku a posílila svou pozici v Maďarsku a na Slovensku, tedy v zemích, které letos vstupují do EU. Rafinační kapacita OMV v Bavorsku se zvýšila o 5,4 milionu na 8,8 milionu tun ročně. Vedle svého 18% podílu v ropovodu TAL má OMV 25% podíl i v jednom z nejdůležitějších ropovodů ze Středomoří. Jeho rafinérii ve Schwechatu zásobuje ropovod Adria-Vídeň, větev ropovodu TAL.
VRTNÁ PLOŠINA STENA DON, určená pro průzkumné vrty a servis, putuje Severním mořem s použitím vlastní síly a včas doráží na určená místa. S výkonným pohonným systémem firmy Siemens není přes své obrovské rozměry odkázána na pomoc vlečných lodí. Ropná plošina poslední generace je téměř 100 m vysoká a váží několik tisíc tun. Šest speciálních elektromotorů s výkonem po 3300 kW je umístěno pod pontony, na nichž platforma pluje. Tímto způsobem se ocelový kolos pohybuje vpřed.
kaleidoskop fokus
CELOSVĚTOVÁ POPTÁVKA PO ROPĚ se bude v letošním roce zvyšovat rychleji, než se původně očekávalo, a to především kvůli přetrvávající síle rozvíjejících se ekonomik, zejména Číny. Oznámila to Mezinárodní agentura pro energii krátce poté, co se kartel OPEC dohodl na výrazném omezení těžby. Celková poptávka by měla letos činit 79,9 milionu barelů denně, tedy o 1,44 milionu více, než byl původní předpoklad. Poptávka v zemích mimo OECD by se měla zvýšit o 1,1 milionu barelů denně, tedy zhruba o 3,7 %, což je nejrychlejší růst za posledních sedm let. Růst poptávky v zemích OECD by však měl proti loňsku zpomalit téměř o polovinu, na 340 000 barelů denně.
CENY ROPY SE STÁLE DRŽÍ na úrovni 30 dolarů, zásoby se dále snižují (podle Ministerstva energetiky USA dosáhly americké zásoby ropy v lednu nejnižší úrovně za posledních 28 let) a poptávka celosvětově stoupá, zejména v Číně a Indii. Uvádí to International PetroReal Oil Corporation. Experti jsou přesvědčeni, že ceny ropy z dlouhodobého hlediska a vzhledem k poptávce na asijských trzích budou stabilní nebo se budou zvyšovat. Předpokládá se, že jak Indie, tak Čína hledají vlastní zdroje ropy, protože Indie pokrývá 70 % své energetické spotřeby dovozem a poptávka v Číně se rychle zvyšuje. Čína již oznámila své záměry v této oblasti.
POSTSOVĚTSKÉ STÁTY VE STŘEDNÍ ASII jsou, přes svou rizikovost, stále v centru pozornosti ropného průmyslu. Například zhruba 1750 km dlouhý ropovod Baku – Tbilisi – Ceyhan si vyžádá investice ve výši 3,5 miliardy dolarů. Za to, že bude definitivně zrušen monopol Ruska na levnou a jednoduchou dopravu kaspické ropy k zákazníkům, to ovšem není mnoho. Ropovod však změní strategickou situaci v celém regionu. Asi 95 % kazašské ropy z tengizských nalezišť propouštějí zatím Rusové přes své území. O tuto výhodu přijdou, až bude uveden do provozu zmíněný strategický ropovod z Baku do Ceyhanu. Kazašská ropa pak totiž pojede na tankerech do Ázerbájdžánu a poté mimo území Ruska k zákazníkům.
náš host
forum
16–17
S Tomášem Tomečkem o Rallye Paříž-Dakar Tomáš Tomeček dojel letos do cíle dakarské rallye mezi kamiony na šestém místě. S dakarskou rallye začínal v roli spolujezdce Karla Lopraise. Jaké to bylo jezdit zpočátku ve stínu legendárního Karla Lopraise? V začátcích to bylo samozřejmě hodně těžké. Konkurence je ale zdravá. Kvůli ní pracujeme na sobě i na autě. Když jsem v tatrováckém týmu nedostal volant do ruky, hledal jsem volant jiný, a tak vznikl náš soukromý tým. Proč je tým česko-brazilský? Je to otázka hlavního sponzora, ten je z Brazílie. Dal by se vytvořit další pouze český tým? Myslím si, že v době, kdy náš tým vznikal, byla situace těžká, ale dnes by to snad už šlo. I v českém podnikatelském prostředí jsou silné subjekty, které by mohly propagaci související s maratonskými závody využít. Jak funguje spolupráce mezi posádkami Tater konkurenčních týmů? Normálně, jsme přátelští konkurenti, a tím je to dané. Vypomáháte si při soutěži? Pokud nejde do tuhého a není v sázce zdraví či život, tak minimálně. Jsou české posádky profesionálně na takové úrovni jako týmy Kamazů a Dafů? Ne, to rozhodně nejsou. Jsme stále spíše „svazarmovci“ než profesionální závodníci. V boji se zmiňovanou konkurencí nabíráme ztrátu, ještě než dorazíme na start.
Letos jste doplatili na protesty Rusů. Jaké jsou vztahy mezi konkurenčními posádkami? Za ty roky, co to jezdíme, se vytvořily docela dobré vztahy, ale letos bohužel trošku ochladly. Někdo je schopný využít všech možných způsobů pro posun v celkovém pořadí, a letos tedy protestem proti naší jízdě poskočili vpřed Rusové. Jak probíhá běžný život při soutěži, dá se vůbec nazvat běžným životem? Je to bezvadný život! Je to něco, na co se celý rok těším. Další členové posádky by se mnou ale nemuseli souhlasit. Pro mě je to něco jako dovolená, ale bez odpočinku. Neumím to pořádně popsat, ale mám z toho prostě radost. Vstáváme mezi šestou a osmou – podle rozpisu od pořadatelů. Chodíme spát mezi jednou a třetí ráno, ale vždy jsme dobře naladění. Můžeme být někdy i umytí. Je to takový „drahý čundr po Africe“ v závodních autech. Dají se při tom všem ještě sledovat krásy přírody? Musí se dařit a musí být pohoda. Pak se člověk může trochu i pokochat krajinkou. Nesmí to ale dělat jako pan Hrušínský ve Vesničce střediskové. Každý karambol se závodním autem je hodně drahý. Jak moc trpí technika? Úplně hrozně, ze všeho nejvíc. Vždy tvrdím, že kdyby měla naše Tatra nohy, tak bych si
dlouho normálně nesedl. Nejvíce trpí na rozbitém terénu podvozek. Motor a převodovka pak v písku. Kabina a nástavba zase v křovinatých etapách. Na Dakaru je k dispozici slušný mix, koktejl těchto povrchů. Podle toho také naše auta po soutěži vypadají. Je kvalita paliva všude dostatečná? Palivo si kupujeme sami. Jeho kvalita je různá. Mám na mysli stupeň znečištění. Místní pumpaři se na nás těší, děláme jim roční obraty. Podle předpisů musíme mít dojezd minimálně 850 km. Pro nás to znamená, že máme nádrže na 1000 litrů. Když někomu dojde palivo, většinou zastaví někoho z kamarádů, když ne, tak ho tam pořadatelé jistě nenechají. Je umístění mimo medailová místa zklamáním? Ne, spíše jsem trošku smutný než zklamaný. Jsem ale rád, že jsme všichni dojeli ve zdraví. A máme zase novou motivaci na další ročník. (jz) With Tomáš Tomeček about the Paris–Dakar rally In the last two annual Paris-Dakar Races, Mr. Tomáš Tomeček, a racing driver, ranked the best among all the Czech representatives. This year he took the sixth position among the camions. In past, he had started in the Dakar Series as a codriver of Mr. Karel Loprais, only to create his own team later. In the interview he describes how it goes during the race.
Ing. TOMÁŠ TOMEČEK narozen r. 1970, ženatý absolvent gymnázia v Olomouci; VUT Brno – Fakulta strojní, obor konstrukce automobilů 1993–1998 – zaměstnanec Tatra, a. s., Kopřivnice, soutěžní oddělení Tatra Marathon Team v současnosti svobodné povolání, specializuje se na dálkové terénní soutěže, technickou přípravu a reklamu s tím spojenou záliby: expedice, motoristický sport
Amerikou křížem krážem (1)
Symbolů Ameriky může být víc – socha Svobody, Velký kaňon, raketoplán na mysu Canaveral. Záleží na úhlu pohledu. Pro turistu, který se chce pokochat přírodními krásami, rád by se seznámil s všedními dny obyčejných lidí a navíc touží konfrontovat svou představu o americkém způsobu života získanou z hollywoodských filmů s realitou, pro toho je symbolem Ameriky auto. Bez auta se ve Spojených státech nedá žít. Auto je nutností, ale i výrazem společenské prestiže. Auto je samozřejmostí pro svou praktičnost, ale i předmětem lásky, auto je obchod i umělecké dílo. Auto je také synonymem osobní svobody.
JAK ZÍSKAT AUTO Volal jsem onehdy svému známému do New Yorku a ptal se, co je nového. „V neděli jsem koupil našemu klukovi auto,“ chlubil se. „Byla to výhodná koupě, stálo jen čtyřicet dolarů. A protože žena měla zrovna narozeniny, tak jsem jí udělal radost a koupil jsem jí auto také. Za pouhých šedesát dolarů.“ Jak se dá auto pořídit tak levně? V okrsku, kde můj známý bydlí, se konala veřejná dražba. Došlo k ní originálním způsobem. Policisté jsou přísní na řidiče, kteří špatně
parkují, a většinou jim vypisují lístečky s výzvou k zaplacení. Mnozí řidiči ale nereagují a příští den špatně parkují zase. Když se pak policista spojí s počítačem na stanici a zjistí, že jde o opakovaný prohřešek, pokutu zvýší. Opakuje-li se případ potřetí, nechá auto odtáhnout na dvůr policejní stanice a čeká, až si řidič pro auto přijde. Vydá mu ho, až když zaplatí všechny pokuty. Někteří řidiči ovšem dluží několik set dolarů, a auto tam pak raději nechají, protože jeho cena je menší než pokuta. Když už je aut na stanici moc, koná se dražba. Někdy si hříšník dojde své auto vydražit, protože za ně zaplatí méně, než kolik byl dlužen na pokutách, někdy mu je přeplatí někdo jiný. V každém případě je však cena auta nízká. Problém je ale v tom, že k autu nejsou klíčky. Na to už čeká jistá firma, která na místě vymění zámky a dodá klíčky nové. Auto je samozřejmě možné koupit také v autobazaru. Ceny odpovídají stáří vozu, únosné bývá zaplatit kolem pěti set dolarů.
V PŮJČOVNĚ SE NEBOJME Nejvýhodnější je si auto půjčit. Vyplatí se přitom objednat si auto u některé z mnoha půjčoven předem prostřednictvím internetu.
Cena se stanovuje podle velikosti vozu. Za den činí asi 30 dolarů, týdenní je samozřejmě výhodnější. Je dobré také akceptovat veškerá pojištění. Na cílovém letišti stačí v příletové hale sledovat výrazné tabulky ukazující směr k půjčovnám aut. Jednotlivé půjčovny mají přepážky vedle sebe, a když nejste spokojeni s nabídkou jedné, klidně můžete rezervaci odříct a přejít několik metrů ke konkurenci. Vždy se však musí platit kreditní kartou.
MATKA AMERICKÝCH SILNIC Se slavnou, nostalgií lákající Route 66 jsem se setkal dvakrát. Poprvé na hlavní třídě v centru města Albuquerque v Novém Mexiku. Na křižovatce je velký rozcestník, který připomíná, že odtud na sever je 446 mil do Denveru a na jih 268 mil do El Pasa. Kdo přijíždí z východu, dozví se, že z Chicaga ujel 1345 mil a na západ do Los Angeles to má ještě 790 mil. Vyjeli jsme po „šestašedesátce“ na západ, ale po necelé hodině jízdy se proměnila v pěknou dálnici beze špetky romantiky. Druhé setkání bylo v Arizoně a bylo půvabnější. Z dálnice č. 40 jsme sjeli u města Kingman a vydali se podle značení na „šestašedesátku“. Úzká silnička
forum
s pěkným asfaltovým povrchem se kroutila vpravo, vlevo, nahoru, dolů. Několik hodin jsme jeli téměř panenskou krajinou plnou zelených plání a listnatých i jehličnatých lesů. Pravda, někdy jsme zahlédli úzkokolejnou železnici a sem tam osamělý ranč.
S nápadem postavit spojnici velkých měst s bývalými indiánskými teritorii přišel v roce 1920, asi jako první, Cyrus Stevens Avery z Tulsy ve státě Oklahoma, který svou ideu uvedl do života 11. listopadu 1926. Původních 1200 kilometrů bylo postupně rozšiřováno o další úseky, které byly až do roku 1937 postupně propojovány. Nakonec highway měřila 4000 kilometrů a stala se pojmem. Route 66 poprvé spojila východ se západem USA. Začíná ve Velkém parku na břehu Michiganského jezera v Chicagu a vede osmi státy přes Illinois, Missouri, Kansas, Oklahomu, Texas a Nové Mexiko až po molo v Santa Monice v kalifornském Los Angeles. Spisovatel John Steinbeck ji v románu Hrozny hněvu nazval „Matkou amerických silnic“, protože po ní v době krize putovaly tisíce lidí z východu do Kalifornie za sluncem a vidinou lepšího života. Podruhé se jí dostalo celonárodního uznání během 2. světové války, kdy se po ní přesunovaly vojenské transporty. Když se v padesátých letech minulého století začaly budovat širší, přímější a rychlejší mezistátní dálnice, začal význam „šestašedesátky“ upadat a v roce 1985 měla být zcela zrušena. Tento návrh vyvolal obrovské pobouření a staří i mladí příznivci
Route 66 poprvé spojila východ se západem USA. Začíná ve Velkém parku na břehu Michiganského jezera v Chicagu a vede osmi státy až po molo v Santa Monice v kalifornském Los Angeles. Ubytovali jsme se v městečku Seligman, kde bylo několik zašlých motelů a jeden obchod, těžící z někdejší slávy. Kýčovitými suvenýry připomínal lepší minulost slavné silnice, ale nakonec jsem byl přece jen rád, že jsem se v něm zastavil. V koutě jsem totiž objevil věcičku, po níž jsem se dlouho pídil – moc hezkou sošku kovboje. Takovou, po níž jsem toužil od klukovských let a jakou jsem během svých toulek Amerikou jinde ani nezahlédl. Na Seligman tedy nedám dopustit, i když popravdě řečeno, větší turistickou atrakcí je město Williams, pár mil dál na východ. Nabízí několik obchodů, motelů i benzinovou pumpu ve stylu padesátých let. Odtud se také vyjíždí k Velkému kaňonu.
tradiční silnice začali zakládat občanské organizace bojující za její záchranu. Nejznámější jsou asociace Route 66 v jednotlivých státech, jimiž silnice prochází, jež také provozují výborné webové stránky s mnoha informacemi. Nejvíce sjízdných úseků je v Texasu. Například v městečku McLean je velmi originální muzeum ostnatého drátu. Amarillo se zase chlubí restaurací Big Texan Steak Ranch, kde každý může sníst dvoukilový steak zdarma. Tedy, pokud jej spořádá celý! Sedm mil od města čeká na návštěvníky Cadillac Ranch, kde nechal známý mecenáš popartové kultury Stanley Marsh v roce 1974 postavit památník věnovaný silničním křižníkům a vlastně celé „šestašedesátce“.
18–19
K nebi tu trčí deset pestrobarevně pomalovaných starých aut. Turisté, kteří se po „šestašedesátce“ vydávají, utratí na této cestě každoročně několik desítek milionů dolarů. Byl jsem mezi nimi a nelituji toho. (ks) All over America (1) Our travelogue is focused to the mother of the American highways, as the famous Route 66 has been named by John Steinbeck. Most probably, the first one coming with the idea of connecting the large cities with the former Red Indian territories had been Cyrus Stevens Avery from Tulsa (Oklahoma), who put this idea into life on 11 November 1926. The importance of the 4,000 kilometre-long highway running through eight states started to decline in the fifties and its retirement was even considered at that time. However, this proposal raised huge protests of the public and the highway fans started to found organisations fighting for its rescue.
