Má duše žízní po tobě, Pane Bože můj

FARNÍ INFORMÁTOR 12. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 23. ČERVNA 2013

Má duše žízní po tobě, Pane Bože můj.

Poutníci v Ain Karem, rodišti sv. Jana Křtitele, Peregrinatio ad Fontes Salutis, 2. března 2013.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, otázka, kterou Ježíš položil svým apoštolům: „Za koho mne pokládáte vy?“ nás přivádí k vyznání: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha“. V této víře prosme: L: BOŽE JEŽÍŠE KRISTA, VYSLYŠ NÁS.  Za Svatého Otce Františka, aby nám jako 'svědek naděje' ukazoval cestu tvé pravdy uprostřed pohnutých dějin současného světa.  Prosme za obyvatele Sýrie, sužované nekončící válkou, aby poznali čas míru.  Za dva novokněze, kteří byli včera v olomoucké katedrále vysvěceni, aby se stále více stávali podobnými tajemství, které budou slavit ke slávě Boží a k spáse lidí.  Prosme, aby završená pouť k Pramenům spásy vedla k touze po hlubším poznání Ježíše Krista v modlitbě, četbě Písma a v Eucharistii, a byla posílením víry v životě farností.  Za věrné zemřelé, ať mají účast na stole v tvém věčném království. K: Otče našeho Pána Ježíše Krista, skrze víru v tvého Syna se smíme nazývat tvými syny; dej, ať vedeni touto jistotou neohroženě kráčíme po cestách tvé prozřetelnosti. L: Amen.

POŘAD BOHOSLUŽEB: 23. - 30. června 2013 DEN

LITURGIE

FARNOST

PUSTIMĚŘ 8.00 NEDĚLE 23. června

PONDĚLÍ 24. června

ÚTERÝ 25. června STŘEDA 26. června ČTVRTEK 27. června PÁTEK 28. června SOBOTA 29. června

NEDĚLE 30. června

DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00 PODIVICE SLAVNOST 8.00 DRYSICE NAROZENÍ SV. JANA KŘTITELE 16.00 PUSTIMĚŘ 18.00 ÚTERÝ PODIVICE 12. TÝDNE V MEZIDOBÍ 8.00 STŘEDA DRYSICE 12. TÝDNE V MEZIDOBÍ 18.00 SV. CYRIL ALEXANDRIJSKÝ, PUSTIMĚŘ BISKUP A UČITEL CÍRKVE 18.00 VIGÍLIE SLAVNOSTI PUSTIMĚŘ SV. PETRA A PAVLA, AP. 18.00 PODIVICE SLAVNOST 8.00 SV. PETRA A PAVLA, DRYSICE APOŠTOLŮ 16.00 PUSTIMĚŘ 8.00 12. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

13. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00

ÚMYSL MŠE SV.

na poděkování za 60 let manželství a Boží požehnání pro rodinu MICHÁLKOVU za + Ing. Jana POLÁCHA, a duše v očistci za + Jana POSPÍŠILA, živou a + rodinu za farnosti Podivice, Pustiměř a Drysice za + P. Jana ZAKOPALA, + kněze a řeholnice z Drysic za + kněze, kteří působili ve farnosti na poděkování Pánu Bohu za 25 let kněžství za + P. Jiřího FIALU, + rodiče a duše v očistci za +Michala GÁBORA, manželku, dceru, rodiče a bratra za živé a zemřelé pustiměřské farníky za poutníky k hrobům svatých apoštolů Petra a Pavla za dar zdraví pro Jeho Eminenci. Giovanniho kardinála COPPU za farnosti Pustiměř, Drysice a Podivice na poděkování za 70 let života a Boží požehnání pro rodinu GAŠPARÍKOVU za + Hedviku KRATOCHVÍLOVOU, manžela, živou a + rodinu

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ČERVEN 1. Aby mezi národy převládla kultura dialogu, naslouchání a vzájemné úcty. 2. Aby tam, kde vzrůstá vliv sekularizace, dokázala křesťanská společenství účinně podporovat novou evangelizaci. 3. Aby si mladí lidé zamilovali Krista a zůstali mu věrní i za nepříznivých okolností. INTENCE MŠÍ SVATÝCH NA II. POLOLETÍ 2012 (1.7. - 31.12.2013) zapisuji 17. - 30. června 2013 po mši svaté ve všední dny (Pustiměř, Drysice – na faře; Podivice: i v neděli - v sakristii).

POŘAD BOHOSLUŽEB: 30. če rvna - 7. července 2 013 DEN

NEDĚLE 30. června

LITURGIE

13. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

PUSTIMĚŘ 8.00

za farnosti Pustiměř, Drysice a Podivice na poděkování za 70 let života a Boží požehnání pro rodinu GAŠPARÍKOVU za + Hedviku KRATOCHVÍLOVOU, manžela, živou a + rodinu za + stařečky PARÁČKOVY a ŠMUDLOVY za + rodinu NAVRÁTILOVU a MENŠÍKOVU za +P. Josefa HRAZDILA, +kněze, kteří působili v Drysicích za farnosti Pustiměř, Drysice a Podivice za +Rudolfa POSPÍŠILA, dvě manželky, děti a duše v očistci

DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00

PONDĚLÍ 1. července ÚTERÝ 2. července STŘEDA 3. července ČTVRTEK 4. července

PÁTEK 5. července

SLAVNOST

PUSTIMĚŘ 18.00 PODIVICE 8.00 DRYSICE 18.00 PUSTIMĚŘ 18.00 PODIVICE 8.00

sv. CYRIL, MNICH A sv. METODĚJ, BISKUP

DRYSICE 16.00

PONDĚLÍ 13. TÝDNE V MEZIDOBÍ ÚTERÝ

13. TÝDNE V MEZIDOBÍ SVÁTEK SV. TOMÁŠ, APOŠTOL SV. PROKOP, OPAT SV. ALŽBĚTA PORTUGALSKÁ

PATRONI EVROPY, HLAVNÍ PATRONI MORAVY

SOBOTA 6. července

SV. MARIE GORETTI, PANNA A MUČEDNICE

14. NEDĚLE V MEZIDOBÍ NEDĚLE 7. července

HODY V PODIVICÍCH PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA

na poděkování za přijatá dobrodiní, ochranu Panny Marie s prosbou o Boží požehnání

PUSTIMĚŘ za +Tomáše kard. ŠPIDLÍKA, rodiče, sestru a synovce 18.00 PODIVICE za děti a mládež ve farnostech Podivice, Pustiměř a Drysice 8.00 za + rodinu KŘEHLÍKOVU, PUSTIMĚŘ HIPPEROVU, PLHALOVU 8.00 a Boží požehnání pro živou r. za + Jindřicha KLUDÁKA, DRYSICE manželku, děti, zetě 9.30 a Boží požehnání pro rodinu za živé a zemřelé podivické PODIVICE farníky, kněze, řeholnice 11.00 a dobrodince kostela

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ČERVENEC 1. Aby Světový den mládeže v Brazílii povzbudil všechny mladé křesťany v touze stát se učedníky a misionáři evangelia. 2. Aby se na celém asijském kontinentě otevřely brány hlasatelům evangelia. 3. Aby se náš národ nezpronevěřil víře svých otců. FARNÍ INFORMÁTOR, XIX. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

FARNÍ INFORMÁTOR 13. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 30. ČERVNA 2013

Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem.

V jeskyni proroka Eliáše na Hoře Karmel, bazilika Stella Maris, Peregrinatio ad Fontes Salutis, 25. února 2013.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, prosme Boha, našeho Otce, aby nás v Kristu osvobodil od všeho zlého. L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.  Prosme za papeže Františka, aby nám jako 'svědek naděje' ukazoval cestu tvé pravdy uprostřed pohnutých dějin současného světa.  Prosme za obyvatele Sýrie, sužované nekončící válkou, aby poznali čas míru.  Prosme za všechny, kdo odpověděli na Kristovu výzvu, aby se neohlíželi zpět, ale pokračovali v cestě za hlasem Božím.  Prosme za nemocné a trpící, aby ve svém utrpení spatřovali cestu následování Krista, který svým křížem vykoupil svět.  Prosme, aby završená pouť k Pramenům spásy vedla k touze po hlubším poznání Ježíše Krista v modlitbě, četbě Písma a v Eucharistii, a byla posílením víry v životě farností.  Prosme za školní mládež, aby v čase prázdnin dokázala žasnout nad krásami tvého stvoření, vážila si jich a skrze ně poznávala Tebe, který k nim v hlasu svědomí promlouváš.  Prosme za věrné zemřelé, ať mají účast na slávě tvého království. K: Otče, dej svému lidu, ať den co den čerpá u Tebe sílu k následování Krista tvého Syna, neboť On s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje na věky věků. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY 12. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – ZACH 12,10-11

Čtení z knihy proroka Zachariáše. Toto praví Hospodin: „Na dům Davidův a na obyvatele Jeruzaléma vyliji ducha milosti a prosby o slitování, budou hledět na mne. Budou naříkat nad tím, kterého probodli, jako se naříká nad jediným synem, budou nad ním lkát, jako se lká nad prvorozeným synem. V onen den bude v Jeruzalémě veliký nářek, jako se naříká v Hadad-Rimmonu na megidské pláni.“ ŽALM 63

Bože, ty jsi můj Bůh, – snažně tě hledám, – má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo – jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země. Tak toužím tě spatřit ve svatyni, – abych viděl tvou moc a slávu. – Vždyť tvá milost je lepší než život, – mé rty tě budou chválit.Tak tě budu velebit ve svém životě, – v tvém jménu povznesu své dlaně k modlitbě. – Má duše se bude sytit jak tukem a morkem, – plesajícími rty zajásají ústa. Neboť stal ses mým pomocníkem – a ve stínu tvých křídel jásám. – Má duše lne k tobě, – tvá pravice mě podpírá. 2. ČTENÍ – GAL 3,26-29

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům. Bratři! Vy všichni jste Boží děti skrze víru v Krista Ježíše, vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista: už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši. A když patříte Kristu, jste tedy Abrahámovo potomstvo a dědici podle zaslíbení. EVANGELIUM – LK 9,18-24

Slova svatého evangelia podle Lukáše. Když se Ježíš o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci, otázal se jich: „Za koho mě lidé pokládají?“ Odpověděli: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a jiní myslí, že vstal jeden z dávných proroků.“ Zeptal se jich: „A za koho mě pokládáte vy?“ Petr odpověděl: „Za Božího Mesiáše!“ On jim však důrazně přikázal, aby to nikomu neříkali, a dodal, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen. Všem pak řekl: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho.“ 3

„Petr, rybář lidí: SÍŤ“ (Mk 1,16-20)

(homílie Mons. Giovanni Coppy, apoštolského nuncia a čestného občana Drysic o 2. dnu Novény před slavnosti sv. Petra ve vatikánské bazilice, 21. 6. 2007)

Každoročně, o slavnosti sv. Petra, upoutává pohled toho, kdo vstupuje do baziliky, velká síť, zavěšená u hlavního vchodu, tzv. „čeřeň“, ověnčená zelení. Je to dávný zvyk, který symbolickou řečí vyjadřuje Petrovu výsadu rybáře lidí skrze síť, kterou mu svěřil Kristus. Nad tímto tématem se zamyslíme o tomto druhému dnu Novény ke sv. Petru.

J. E. Mons. Giovanni Coppa, arcibiskup pronáší homílii při eucharistii pro poutníky z Pustiměře u hrobu sv. Petra v kryptách vatikánské baziliky

Název ´rybář lidí´ a symbol sítě jsou převzaty ze synoptických evangelií. Právě jsme naslouchali úryvku Markova evangelia o povolání prvních apoštolů, Petra a Ondřeje, Jakuba a Jana. Tito už°se s Ježíšem potkali po jeho křtu v Jordáně; Jan Křtitel, jehož byli učedníky, jim ukázal na Ježíše, který šel kolem, a oni s ním strávili celé odpoledne. Nyní však je Ježíš volá, aby byli s ním. Je to definitivní povolání, neboť budou Ježíše následovat stále, až k mučednictví; radikální povolání, aby zanechali lovu, který jim zajišťoval jisté pohodlí, spolu s otcem a rodinou; revoluční povolání, vždyť mění celý jejich život. Ježíš převrací význam jejich řemesla: budou nadále rybáři, nebudou však lovit ryby, nýbrž lidi. A oni bez váhání následují Pána. Marek to 4

důrazně podtrhuje: Petr a Ondřej hned opustili sítě (Mk 1,18), o Jakubu a Janovi se říká, že je hned povolal (tamtéž. 1,20) a následovali Mistra, který si je získal navždy. V Markově a Matoušově evangeliu Ježíš nazývá všechny apoštoly „rybáři lidí“; zatímco u Lukáše tak nazývá jen Petra. Církev pak vždy viděla především v Petrovi rybáře lidí, toho, jenž vrhá sítě, aby získal lidi pro Krista: proto ona síť, kterou vidíme zavěšenu v den sv. Petra obdivuhodně souvisí s postavou a posláním prvního z apoštolů. Velcí biskupové a Otcové Církve už od počátku neúnavně vykládali důležitost tohoto Petrova úkolu, a následně, význam sítě, nástroje jeho lovu. Síť se stala symbolem jeho primátu nad celou Církví, ba dokonce nad celým lidstvem, protože Ježíš mluví o „lidech“, nejen o křesťanech, a tak jeho služba nabývá universální dimenze. Mnoho prvků činí Eucharistie u hrobu sv. Petra v kryptách vatikánské baziliky tento obraz velmi bohatým. Petr loví lidi, aby se stali Kristovými rybičkami. Už Origenes, velký exegeta II. století, o němž měl papež dvě úchvatná pojednání v nedávných středečních katechezích, mluvil o Petrově lovu v tomto smyslu. Origenes se inspirovali Metoděj z Olympu i Jeroným, zatímco Cyril Alexandrijský píše: „ještě dnes se vrhá síť, a je to Kristus, kdo ji naplňuje. Neboť on volá k obrácení lidi, kteří tonou v hlubinách moře, totiž v hořkosti a vlnách světa“ (Comm. Lc., PG 72,553). Dochází k tomu skrze Petra, a je to zřejmé především v Římě, jak říká Eusebius z Cézareje: „Mojžíš a proroci se lopotili celou noc, a nic nechytili. Toto však dokonal Šimon, muž z Galileje, jak dokazují různé Církve, a ta, která je v městě Římě, loďka mnohem plnější rybami než ta na Genezaretském jezeře“ (srv. Teofania siriana, 6,6). A Chryzostom dodává: „Hle, Petr který kdysi vrhl svou síť do moře, nyní ulovil celý svět“ (Hom. in Vidi Dominum, 4,3). Petrova síť dává život. Na rozdíl o hmotné sítě, která dává rybám skonat, Petrova síť jim dává žít. Tato síť tedy nezabíjí, ale oživuje. Otcové Církve obohacují toto téma stále úchvatnějšími obrazy. Sv. Maxim z Turína říká: „Když loď Církve nabírá lidi, zachráněné z bouře, dává jim život sama v sobě, a mrtvé činí živými. Petr dostává jméno toho, jenž oživuje lidi, stižené bouřemi světa a tísněné příboji věku; on, jenž žasl, když viděl svou bárku plnou ještě mrskajícími rybkami, musel žasnout tím více, když viděl Církve obtíženou množstvím lidí“ (Serm. 95). Teologii Petrova primátu na obrazu rybolovu a Petrovy sítě však rozvíjí především sv. Ambrož, který mj. říká: „On, dokonalý člověk, dokáže uchovat rybky, uchylující se do bezpečí, stejně jako dokáže chytit ty, které se ještě mrskají, protože nebyli uloveny. Chytá je na Slovo, a Slovem je posvěcuje“ (Comm. Luc., 4,78). A zde nacházíme třetí vlastnost Petrovy sítě: přivádí ke Kristu skrze hlásání jeho Slova. Velký Inocenc III., papež sv. Františka, napsal v roce 1205 kněžím do Konstantinopole, že „sítí se označuje kázání. Šimonovou loďkou je Petrova Církev, jediná, která je požehnaná, 5

neboť katolická Církev je jediná, a Kristus ji svěřil Petrovi, aby jí vládl, aby jednota vyloučila rozdělení“ (Ep 215). V pravdě, jednota: touto hlubokou teologickou myšlenkou žijí papežové podnes, neboť stvrzují nejvýznamnější dokumenty pečetí, která se nazývá právě „Rybářův prsten“.

Milovaní bratři a sestry. Petrova síť je tedy živou skutečností Církve: skrze tuto síť máme život a spásu, přijímáme Boží Slovo. Musíme se nechat obsáhnout touto sítí, aby si nás Kristus získal svou láskou. Musíme jít za Ježíšem jako apoštolové, jako Petr, musíme mu naslouchat, žít z Něho, v onom „následování Krista“, jež se zdá – ach běda, že stále více z tohoto sobeckého a nečistého světa mizí. Jsme Ježíšovými rybkami, které Petr neustává oživovat tím, že nás přivádí k Pánu. Tak tomu bylo u sv. Ludvíka Gonzágy, jehož památku dnes slavíme: tento mladík se nechal ulovit Kristem, opustil luxus dvora, a stal se velikánem lásky k Bohu ba bratřím, když ošetřuje postižené morem, umírá ve věku 23 let. Na jeho přímluvu a na přímluvu sv. Petra, prosme Pána, aby nás zahrnul do své sítě a učinil nás svatými. 6

Prosme Boha, aby rozhojnil naši víru na přímluvu svatých Petra a Pavla /krypta vatikánské baziliky, slavnost sv. Petra a Pavla, 29. června 2009, Anni Paulini Peregrinatio/

1. Milovaní poutníci z Drysic, Pustiměře, Suché Lozi, Uherského Brodu, Brna, Dědic, Frenštátu, z děkanátu Holešov, z Litoměřic, Lovosic, Pitína, z Veverské Bitýšky, Vyškova, Zlatých Moravců a ze Zlína: mám velkou radost, že dnes - o slavnosti svatých apoštolů Petra a Pavla, - mohu pro vás slavit tuto mši svatou. Po dvou letech se opět setkáváme zde, před hrobem svatého Petra. Vaše láska ke Knížeti apoštolů, podporovaná a vedená vašim drahým panem farářem, otcem Josefem, je vskutku příkladná. Ale připutovali jste do Říma také na ukončení Roku sv. Pavla, jehož jste se účastnili včera v bazilice svatého Pavla za hradbami, zpívajíce nešpory se Svatým Otcem. Konáte památnou pouť, během níž obdivujete přírodní, historické a náboženské krásy Itálie: la Vernu, Assisi se svatým Františkem, Subiaco a svatého Benedikta, Amalfi, Ravello 7

a Amalfské pobřeží, S. Giovanni Rotondo se svatým Páterem Piem, Monte Sant´Angelo, Loreto, Lago di Garda, Veronu a její Arénu. Na tyto dny budete vzpomínat po celý život. Dnes jste tady, v srdci křesťanství, na místě, kde apoštol Petr podstoupil mučednictví pro Krista. Bazilika je jako velký relikviář, vybudovaný k uchovávání jeho hrobu, nad nímž se s majestátností, ve světě jedinečnou, vypíná Michelangelova kopule. Vše tu mluví o Petrovi, tady jsou pohřbeni jeho nástupci: také svatý Línus, druhý římský papež, jehož titulární farnost je mou diakonií, měl původně hrob poblíž toho Petrova, a nyní se jeho kosti, spolu s ostatními relikviemi, uchovávají nedaleko odtud.

2. Dnešní liturgie k nám promlouvá o víře: mešní čtení nám dala patřit na tuto víru, skoro bychom mohli říct, že nám dopřála si na ni přímo sáhnout. Vždyť Petr a Pavel jsou dvěma velkými mistry víry. V epizodě, kterou nám líčí Skutky apoštolů, je Petr uvržen Herodem do vězení. Ten ho chce vydat na smrt stejně jako nechal zabít Jakuba. Ale Petr, ani v situaci pro něj tak dramatické, kdy ví, že jej čeká mučednická smrt, nepropadá strachu. Důvěřuje pouze Bohu a modlitbám, které za něj vznáší Církev. V noci klidně spí, přestože je spoután okovy a leží na holé zemi: nepotřebuje uklidňující prostředky! A Pán odpovídá na tuto víru tím, že mu posílá anděla z nebe, a ten jej vyvádí z vězení na svobodu, zatímco on se domnívá, že sní. Také Pavel, ve druhém čtení, si je vědom blízkosti smrti. Když píše Timoteovi říká: „já už mám prolít v oběť svou krev, chvíle, kdy mám odejít je tady“. Je si však jistý, že kráčí vstříc koruně slávy, kterou mu připravil Ježíš, protože „bojoval dobrý boj, svůj běh skončil, víru uchoval“ (2Tim 4,6ss). Čeká jen, že bude zachráněn pro svědectví, které vydal. A konečně v evangeliu sám Ježíš burcuje Petrovu víru, a odměňuje ji největším příslibem, jaký byl kdy člověku dán. Petr vyznal, že 8

Ježíš je Mesiáš, Syn Boží; prokázal skálopevnou víru, k níž ho inspiroval Otec, a Ježíš na něm zakládá Církev. Petrovo vyznání víry: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého“ (Mt 16,16), je vyryto palcovými písmeny na základně kopule. Proto tu zní stále, tady mluví jeho víra, na níž byla založena Církev. Víra je tedy základní ctností křesťanského života: je to táž víra Petra a Pavla, a vzbuzuje obdiv samotného Boha. 3. Dnes nás tedy liturgie vyzývá k zamyšlení nad vírou. Proto, vás žádám, abyste jako plod Roku sv. Pavla, měli vždy po ruce a četli listy svatého Pavla, které jsou jako tryskající fontána. Jen uvažte, v listech mluví o víře celkem 129krát, což je víc, než kterýkoli jiný autor Nového zákona. Ústředním bodem jeho učení je víra v Boha Otce, který vzkřísil Ježíše Krista z mrtvých, a osvobodil nás z otroctví Mojžíšova zákona. Když Ježíš umřel na kříži, smířil nás s Otcem a dal nám milost stát se novým stvořením: říká – „milostí jste zachráněni skrze víru“ (Ef 2,8). My křesťané jsme pro svatého Pavla „těmi, kdo uvěřili“ (Řím 1,6; 1Kor 1,21). Skrze víru můžeme Bohu přinést v oběť svůj život (srv. Fil 2,17), abychom měli „odvahu přiblížit se v plné důvěře ke Kristu“ (Ef 3,12). Víra nám dává „Boží pokoj skrze našeho Pána Ježíše Krista“ (Řím 5,1). Ona nám získává dar Ducha svatého, který je „pečetí našeho věčného dědictví, protože jsme byli povoláni k vykoupení, k chvále jeho slávy“ (Ef 1,14). Milovaní, tak jsme pohrouženi do srdce Nejsvětější Trojice, milováni Otcem, vykoupeni Kristem a posvěceni Duchem. A když přijímáme svátost biřmování, jsme utvrzeni Duchem svatým, jak říká biskup, když pronáší naše jméno: „Přijmi pečeť daru Ducha svatého“. Stále s láskou vzpomínám na tato slova, která jsem pronášel i pro vás, když jsem biřmoval drahé chlapce a dívky z Pustiměře! 4. Víra je dar. Ale, stejně jako všechny Boží dary, vyžaduje od nás spolupráci a nasazení. Musí v nás růst, protože není statická, ale dynamická. Je úzce spjata s nadějí a láskou: Pavel se modlí, aby Kristus mohl přebývat v srdci křesťanů, a chce, abychom „kráčeli ve víře“ (2Kor 5,7). Velkým příkladem víry je sám Pavel: vždyť jak působivá jsou jeho slova: „Spolu s Kristem jsem ukřižován. Žiji ovšem, ale to už nejsem já, nýbrž ve mně žije Kristus. Tento život v těle však žiji ve víře v Božího Syna“ (Gal 2,19s). A dále: „Pro mě život je Kristus a smrt zisk“ (Fil 1,21). Chceme-li, aby Rok svatého Pavla přinesl své plody, jak papež přeje všem křesťanům, musíme „stát pevni ve víře“ (1Kor 16,13); a sledovat program víry, jenž přináší ony plody Ducha, které svatý Pavel popisuje v listu Galaťanům: „Lásku, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrotu, věrnost, tichost, sebeovládání … Ti, kdo náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi“ (Gal 5,22s). 5. Moji drazí přátelé. Prosme Boha, aby jako plod této mše svaté, rozhojnil na přímluvu svatých Petra a Pavla naši víru, upevnil naše předsevzetí, a učinil nás opravdovými křesťany v různých podmínkách, v nichž žijeme: v osobním nasazení, v rodině, ve farnosti, v občanské společnosti, v zaměstnání, a žádá-li to Bůh, v utrpení a soužení. Svatí Petr a Pavel se nesmířili s málem! Zcela patřili Ježíši! Jím byli uchváceni v životě i ve smrti. Milovaní, také my se nechme uchvátit Ježíšem! Potom budou vaše farnosti vskutku kolébkami civilizace lásky. To je mé přání, jež z celého srdce - jako váš čestný občan – vyslovuji každému a každé z vás.

9

LITURGICKÉ TEXTY 13. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – 1 KRÁL 19,16B.19-21

Čtení z první knihy Královské. Hospodin řekl Eliášovi: „Elizea, syna Šafatova z Abel Mechola, pomaž za proroka místo sebe!“ Když Eliáš odešel z hory, nalezl Elizea, syna Šafatova, jak právě oral. Měl před sebou dvanáct spřežení, on sám byl při dvanáctém. Eliáš šel kolem něho a hodil na něj svůj plášť. Elizeus opustil býky, běžel za Eliášem a řekl: „Prosím, ať mohu políbit svého otce a svou matku a pak půjdu za tebou.“ Eliáš odpověděl: „Jdi a vrať se; co jsem ti měl učinit, to jsem udělal.“ Elizeus se tedy od něho vrátil, vzal spřežení býků, zabil je, na jejich jařmu uvařil maso a dal ho lidem k jídlu. Pak vstal, šel za Eliášem a sloužil mu. ŽALM 16

Ochraň mě, Bože, neboť se utíkám k tobě. – Pravím Hospodinu: „Ty jsi můj Pán.“ – Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem i mou číší, – ty mně zachováváš můj úděl. Velebím Hospodina, že mi byl rádcem, – k tomu mě i za noci vybízí mé nitro. – Hospodina mám neustále na zřeteli, – nezakolísám, když je mi po pravici. Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, – i mé tělo bydlí v bezpečí, – neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, – nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení. Ukážeš mi cestu k životu, – u tebe je hojná radost, – po tvé pravici je věčná slast. 2. ČTENÍ – GAL 5,1.13-18

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům. Bratři! To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus. Buďte v tom tedy pevní a nenechte se zase zapřáhnout do toho otrockého chomoutu. (Bratři), vy jste byli povoláni ke svobodě. Ta svoboda však nesmí být záminkou, abyste se vraceli k prosazování sebe. Spíše si navzájem posluhujte láskou. Celý Zákon totiž ve své plnosti je obsažen v jediné větě: „Miluj svého bližního jako sebe.“ Jestliže se však mezi sebou koušete a požíráte, dejte pozor, abyste jeden druhého nepohltili! Chci říci toto: Žijte duchovně, a nepropadnete žádostem těla. Tělo totiž touží proti duchu, a duch zase proti tělu. Mezi nimi je vzájemný odpor, takže neděláte, co byste chtěli. Jestliže se však necháváte vést Duchem, nejste už pod Zákonem. EVANGELIUM – LK 9,18-24

Slova svatého evangelia podle Lukáše. Když se přibližovala doba, kdy měl být Ježíš vzat vzhůru, pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma. Poslal před sebou posly a ti cestou přišli do jedné samařské vesnice, aby tam připravili nocleh. Ale Samaritáni ho nepřijali, protože měl namířeno do Jeruzaléma. Když to viděli učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?“ On se však obrátil a přísně je pokáral. Pak šli do jiné vesnice. A jak šli, cestou mu někdo řekl: „Půjdu za tebou všude, kam půjdeš.“ Ježíš mu však odpověděl: „Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil.“ Jiného zase vybídl: „Pojď za mnou!“ On však řekl: „Pane, dovol mi, abych napřed šel pochovat svého otce.“ Odpověděl mu: „Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!“ A ještě jiný řekl: „Půjdu za tebou, Pane; jen mi dovol, abych se napřed rozloučil doma s rodinou.“ Ježíš mu však odpověděl: „Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království.“ 10

Svatý Tomáš, apoštol “Svatý Tomáš, jako Ježíšův apoštol, přivádí ke stále prýštícímu zdroji evangelia. Jeho život ať je pro všechny povzbuzením stále hledat pravdu, i když kolem nás houstnou temnoty; hledat ji s láskou a sdílet ji s bratřími“ (Jan Pavel II. v poselství arcibiskupu diecéze Lanciano-Ortona, Mons. Carlo Ghidellimu, 4. října 2004) Pustiměřští poutníci u relikvii sv. Tomáše v kryptě baziliky sv. Tomáše v Ortoně, Peregrinatio ad Portam Fidei, 4. července 2012.

Kdo byl sv. Tomáš? Kanonická evangelia nám na pěti místech dokumentují tři léta, kdy Tomáš byl Ježíšovým učedníkem. Skutky Apoštolů líčí období mezi Letnicemi a začátkem hlásání evangelia, které apoštolové nesli do celého světa. Z apokryfních spisů lze vytěžit užitečné odkazy na poslední úsek života sv. Tomáše. Odkazujeme se na Skutky, sahající do II. století a Tomášovo evangelium ze II. století. Apoštol Tomáš odešel z Palestiny a vydal se do Damašku, kde setrval, aby pak zamířil do Sýrie a Mezopotámie, a nakonec dospěl do jižní Indie, do oblasti odpovídající dnešnímu Pákistánu. V Damašku, který s Palestinou spojovala důležitá císařská cesta, apoštol pobyl nějaký čas a hlásal evangelium místnímu obyvatelstvu. V Damašku stojí dodnes nejstarší městská brána nazvaná po svatém Tomáši, u které byl někdy mezi IV.-VII. stoletím postaven kostel, zasvěcený právě svatému apoštolu. Nedaleký klášter Deir Mar Touma, sahající do V. století a následně rozbořený, je předmětem výzkumů věhlasných badatelů. Dodnes je místem úcty k svatému Tomáši. Podle Origena a tradice, hlásal Tomáš evangelium v letech 42-49 Partům, Médům, Peršanům a Hyrkánům, národům sousedícím a udržujícím vztahy s Indií. Dnes křesťané v Indií uznávají svatého Tomáše za svého hlasatele evangelia. 11

Acta Tomae (Tomášovy skutky), spisy sepsané původně v syrštině v Edesse, pravděpodobně ve škole Bardesana, gnostika ze III. století se nám dochovaly s různými úpravami a latinskými doplňky, jako De Miraculias B. Thomae apostoli (O divech sv. Tomáše apoštola) od sv. Řehoře z Tours a Passio sancti Thomae (Umučení sv. Tomáše). Tomášovy skutky, vydané v biblické řadě vydavatelstvím Marietti v roce 1965, jsou rozděleny do třinácti kapitol, přičemž poslední z nich mluví o mučednictví sv. Tomáše. Předložím je v krátkém souhrnu. V první kapitole dostane apoštol losem hlásání evangelia v Indii. Tomáš se zdráhá, proto se mu zjevuje Kristus a povzbuzuje ho. V Indii apoštol potká obchodníka Habbana, kterého vyslal král Gundaphor, aby našel architekta, a pokračuje na cestě s ním. Tomáš a obchodník dorazí do Andrapole a účastní se svatby dcery zdejšího krále. Na konci oběda zapěl apoštol hebrejsky hymnus, v němž manžele vyzval, aby žili v čistotě. Manželé souhlasí, ale král je rozlícen a shání se po oné dvojici viníků. Ti však mezitím vstoupili na loď a byli již na moři. Na dvoře Gundaphora (Sk II.) dostává Tomáš za úkol postavit palác, jako domnělý architekt. Dá se do práce, dostal náležitou odměnu, kterou ale vzápětí celou rozdal chudým. Krále to rozhněvalo a nařídil uvrhnout Tomáše i obchodníka do vězení, aby je pak dal zaživa upálit. V noci však králi zemřel bratr, ale andělé jej přivedli zpátky k životu a dávají králi pochopit, že Tomáš zbudoval nebeský palác, nejen nějaký z cihel. Gundaphor i bratr se obrátí, nechají se pokřtít a přijmou eucharistii. Od té chvíle dochází ke stále četnějším konverzím. Další kapitoly pak vyprávějí o zázracích a snahách krále Mazdaje apoštola pronásledovat. V osmé a poslední kapitole je Tomáš vynesen na vysokou horu, kde pod kopími brahmínů umírá. Jeho tělo je poté převezeno do Edessy. Stará syrská martyrologia uvádějí jako datum jeho smrti 3. červenec 68. Křesťané z Koromandelu považují rok 72 za datum jeho mučednické smrti. Ignazio Ortiz de Urbina, 29. prosince 1953, na papežském urbaniánské univerzitě Propaganda Fide konstatoval, že v prvotní Církvi se vědělo, že svatý Tomáš zemřel mezi Eufratem a Tigridem cestou k Partům a později přišla rovněž všeobecná zmínka o jeho apoštolské činnosti v Indii. Podle východní tradice a některých pramenů západní tradice, se Tomáš kolem roku 50 vrátil do Jeruzaléma, kde se konal první koncil, i když jeho jméno se v kanonických Skutcích apoštolů nenachází. Následně se Tomáš znovu vydal na druhou apoštolskou cestu, na níž ho potkalo mučednictví.

Přenesení ostatků Ostrov Chios, náležející do souostroví Kyklady a velmi blízký pobřeží Turecka, byl ve starověku kvetoucím asijské Iónie a pyšnil se tím, že se zde narodili slovutné osobnosti jako např. básníci Homér a Ione, historik Teopomp a filozof Metrodor. V roce 70 před Kristem jej dobyli Římané a následně se stal 12

součástí Byzantské říše. V VIII. století jej plenili Arabové a od roku 1089 Turci. V roce 1204 byl přičleněn k Východořímské říši, krátce nato se stal předmětem sporu mezi Benátkami a Janovem, který začal v roce 1261 vykořisťování. V roce 1566 jej dobyli Turci. V roce 1258 dorazily na ostrov Chios tři ortonské galéry. Byzantská říše byla v krizi, Nicejské království podporované Řeky, se pokoušelo zbavit ho primátu. Manfredi, taramtský kníže a nadcházející král Puglie a Sicílie, vázaný dohodami s despotou Epiru a jeho Zbožný Lev odplouvá z ostrova Chios synovcem, jeruzalémským králem, podporoval dohody (dokumentace se zachovala dodnes) nejen se všemi pobřežními městy na Jadranu včetně Ortony, ale i se samotným Janovem, vyhlášeným nepřítelem Benátek. Manfredi usiloval nejen o dobytí severní Itálie, jak částečně také učinil, ale rovněž o to stát se císařem Východu. Za tímto účelem připravil flotilu o sto galérách a velení svěřil svému významnému admirálovi, Filippu Chinardovi. Flotila dorazila do Nauplia v Rumunsku a pak se rozdělila. Jedna část bojovala v okolí Peloponesu a Egejských ostrovů, druhá pak na moři, jež obmývalo tehdejší syrské pobřeží. Tři ortonské galéry se přesunuly na druhou válečnou frontu a dorazily k ostrovu Chios. Následující vyprávění pochází od Giambattisty De Lectis, ortonského lékaře a spisovatele z roku 1500. Po plenění se velitel lodi Lev odebral k modlitbě do hlavního kostela ostrova Chios a byl uchvácen malebnou oratoří, zářící jasem. Stařičký kněz mu přes tlumočníka sdělil, že se v této oratoři uctívá tělo svatého Tomáše, apoštola. Lev, naplněn neobyčejnou sladkostí, se usebral v hluboké modlitbě. V té chvíli mu nejméně dvakrát jakási zářivá ruka kynula, aby přišel blíž. Lodivod vztáhl ruku a z největšího otvoru náhrobku, na němž byla vyryta řecká písmena a vyobrazen biskup se svatozáří, vytáhl kost. Tak se mu dostalo potvrzení toho, co říkal starý kněz a věděl, že má před sebou tělo apoštola. Vrátil se na galéru a spolu s Ruggierem z Gronga naplánoval na nadcházející noc únos relikvií. Zvedli těžký kámen a prozkoumali pod ním ležící relikvie. Zavinuli je do sněhobílých pláten, vložili do dřevěné schránky (uchovávané v Ortoně až do plenění v roce 1566) a přenesli je na palubu galéry. Poté se Lev spolu s ostatními znovu vrátil do kostela, vzal náhrobní kámen a odnesl ho. Jen co se admirál Chinardo dověděl o drahocenném nákladu, přesunul všechny muslimské námořníky na jiné lodi a nařídil, aby loď zamířila k Ortoně. Galéra s ostatky apoštola 6. srpna 1258 Lev zakotvil v přístavu Ortona 13

plula mnohem jistěji a rychleji než všechny ostatní a dne 6. srpna 1258 zakotvila v přístavu Ortona. Podle vyprávění De Lectise, byl o události zpraven opat Iacopo, odpovědný za ortonský kostel, který zajistil veškerou pozornost pro co nejuctivější a nejmasovější přijetí ze strany všeho lidu. Od té doby se tělo apoštola a náhrobní kámen uchovávají v kryptě baziliky. Pergamen z roku 1259, vyhotovený v Bari soudcem Giovannim Pavonem za přítomnosti pětice svědků a uchovávaný v diecézní knihovně v Ortoně, potvrzuje pravost události, o níž zpravuje, jak bylo řečeno, také Giambattista De Lectis, ortonský lékař a spisovatel. Současně tak máme čtyři důkazy přítomnosti apoštola v Ortoně:

1. NÁHROBNÍ KÁMEN Náhrobní kámen, přinesený do Ortony z ostrova Chios spolu s relikviemi apoštola, se dnes uchovává v kryptě baziliky sv. Tomáše, za oltářem. Urna s kostmi je naopak uložena pod oltářem. Kámen má rozměry 137x48 cm a tloušťku asi 52 cm. Tradice jej nazývá chalcedonským kamenem. Jedná se o pokrov nepravého sarkofágu, forma pohřbívání v paleokřesťanském světě dosti rozšířená, jako horní část hrobu z méně ušlechtilého materiálu. Kámen obsahuje nápis a basreliéf, jež odkazují z mnoha pohledů na prostředí syrsko-mezopotámské. Nápis je psán řeckými písmeny a stojí zde osios thomas, tedy svatý Tomáš. Z hlediska paleografického a lexikálního jej lze datovat do III.-V. století, tedy do doby, kdy se výraz „osios“ ještě běžně používal jako synonymum „hagios“ – svatý. Ve zvláštním případě kamene sv. Tomáše pak může být slovo klidně překladem syrského výrazu „mar“ (pán), který se ve starověku, ale i za našich dnů, dával jak světci, tak biskupovi. Tento výraz měl proto označovat apoštola jako biskupa místní církve. Díváme-li se na nápis ještě pozorněji, můžeme si povšimnout, že nad oběma slovy se nacházejí znaky, které odkazují na paleografická označení zkratek: v tomto případě by slova mohla znamenat královský svatý Tomáš. Uprostřed kamene byl vytesán basreliéf s výjevem žehnajícího muže se svatozáří, udělujícího pravou rukou požehnání (podle obřadu Východní Církve a vyznačující dvě první řecká písmena jména“Kristus“). V levé ruce drží předmět, obvykle chápaný jako kříž, ale patibulum je příliš krátké. Mohlo by proto jít i o meč, se zřejmým odkazem na světcovo mučednictví. Tomášovy skutky totiž mluví o smrtí kopím či mečem. Poslední zkoumání kosterních ostatků světce, konané v roce 1984, prokázalo, že muž dostal sečnou ránu do obličeje krátce před nebo bezprostředně po smrti. 14

Ikonograficky pak se basreliéf neliší od těch, s nimiž se setkáváme v syrskomezopotámské oblasti prvních křesťanských staletí. Významná je obzvlášť podobnost s obrazem Árona, který byl nalezen v synagóze v Doura Europos, datovaném kolem roku 250, i dalšími náhrobníémi kameny, datovanými do I.-II. století, pocházejícími z oblasti hřbitovů v Edesse. Právě v tomto městě – dnes Sanliurfa, se světcovo tělo uchovávalo po několik staletí, aby bylo následně převezeno na Vhios, odkud se dostalo do Ortony. V dolní části kamene jsou pak dva otvory různé velikosti, tak jak tomu bylo na hrobech mučedníků v prvních staletích, a svatého Pavla, pro balzamické oleje či pro úlitby nad hrobem zesnulého. Pokud se jedná o světce, potom širší otvor sloužil i pro dotek relikvií. 2. PERGAMEN Z ROKU 1259. 3. VĚDECKÉ PROZKOUMÁNÍ Z ROKU 1984 potvrdilo, že tělo uctívané v Ortoně patří muži křehké kostry, drobné postavy s výškou mezi 160-170 cm. Na základě zkoumání kostry lze stanovit věk úmrtí muže mezi 50-70 lety. Byl stižen zvláštní formou ankylotické spondylartrózy (artrotické postižení přední části páteře) s lokalizací i v malých kloubních článcích rukou, s malým osteomatem v čelní části lebky a kostmi nadpočetnými kostmi podél jednoho ze švů lebeční klenby. Zmíněná kostra vykazuje stopy zlomeniny pravé lícní kosti, způsobené ostrým seknutím krátce před skonem či po něm.

Relikvie sv. Tomáše uchovávané v Ortoně

4. RELIKVIE V BARI je levou vřetenní kostí, která schází u kostry v Ortoně, doplňující a plně kompatibilní se samotným tělem. Chronicon z Bari objasňuje, že jeden francouzský biskup, bratranec Baldovína z Le Bourg, pána Edessy, v roce 1102 při návratu ze Svaté země a z Edessy, nechal v Bari v bazilice sv. Mikuláše relikvii sv. Tomáše apoštola.

Zjevení svaté Brigitě Podle místní tradice navštívila svatá Brigita celkem dvakrát hrob apoštola v Ortoně. Starobylý kostel v Arielli, který je jí zasvěcen na památku jejího putování, a sloup stojící naproti kostela sv. Rocha u Porta Caldari v Ortoně, dosvědčují dodnes pouť světice v tom to městě. V roce 1365 se Brigita odebrala do Assisi, aby navštívila hrob sv. Františka a zdržela se tam nějaký čas. Nato se vydala na jih, aby se pomodlila u hrobů apoštolů: sv. Tomáše v Ortoně, sv. Matouše v Salernu a sv. Ondřeje v Amalfi. Zprávy se tenkrát dostávaly do Říma velmi snadno, vždyť Svatý rok 1350 přivedl do Říma množství 15

poutníků, kteří putovali jak na vozech, tak loděmi po řekách. Podle toho, co čteme o beatifikačním procesu, citovaném Antoniem Politim, farářem katedrály sv. Tomáše v letech 1964-2000, světice Brigita přišla do Ortony v pozdním létě mezi roky 1365 a 1370. Doprovázel ji švédský biskup Thomas Joansson, švédští kněží, dcera a jedna vážená římská šlechtična. Jen co připutovala k branám Ortony, nemohla skupina vstoupit do města z důvodu silné bouře, a proto byli přinuceni počkat do příštího rána. Tehdy uslyšela hlas, který jí říkal: „Já jsem Stvořitel všehomíra a Vykupitel ... je třeba hlásat a kázat s velkou jistotou, že jako těla apoštolů Petra a Pavla jsou v Římě, tak relikvie svatého Tomáše, mého apoštola jsou v Ortoně“. Nato se jí ukázal sv. Tomáš a řekl jí: „dám ti poklad po kterém už dlouho toužíš“. V téže chvíli, aniž by se kdo dotkl schránky s apoštolovými ostatky, ukázal se zlomek Tomášova prstu, který Brigita bedlivě uchovala a který se dnes uchovává v bazilice Svatého kříže jeruzalémského v Římě. Brigita zemřela 23 července 1373 a byla kanonizována 78. října 1391. Při beatifikačním procesu, 31. srpna 1379, dcera povyprávěla o všem, co se událo v Ortoně, neboť toho byla sama účastna. Říkala, že byla dvakrát v Ortoně, aby navštívila hrob sv. Tomáše. Sarkofág byl důkladně uzavřen, ale i přesto na vlastní oči viděla kousek kosti apoštolova prstu, jak vyšel ze zapečetěné schránky a spočinul Brigitě v rukou. Ona jej s velkou zbožností ukázala u oltáře svým zpovědníkům, biskupovi i celému shromáždění. Pak vyprávěla, že matka tolik toužila po tom mít relikvii apoštola, a při první návštěvě se vroucně modlila, aby se jí tohoto zázraku dostalo. Svatý Tomáš se jí ukázal a řekl jí: Vrať se a já tvé přání splním. Dcera uzavírá své vyprávění konstatováním, že o té mimořádné události si povídala celá Ortona.

 Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili!“ (Jan 20,24-29). 16

Poděkování za svatého Tomáše (J. E. Mons. Emidio CIPOLLONE, arcibiskup diecéze Lanciano-Ortona) Díky, Pane Ježíši, že jsi nám daroval svatého Tomáše! Někoho nám podobného. Někoho, kdo se nespokojí s jistotami jiných, a kdo nepřijímá naslepo uklidňující odpovědi druhých. Někoho, kdo není uspokojen tím, co objevili jeho přátelé. Někoho, kdo hned nepadá na kolena. Někoho, kdo se vzpírá a je na rozpacích. Někoho, kdo se zdráhá podrobit a potřebuje tvou nekonečnou trpělivost ... ale kdo, právě díky této dlouhé a trýznivé cestě - osvícen a veden Duchem – objevuje nakonec ten nejsprávnější postoj a nachází nejprostší a nejkrásnější slova, jak vypovědět to největší: „Pán můj a Bůh můj!“ Díky, Pane Ježíši, za tohoto světce, který chce vidět, dotýkat se a přímo si ověřovat; který chce učinit svou osobní zkušenost, aniž by se zastavil u snadné jistoty, ale v srdci a v mysli zpracovává zdravý neklid i oprávněnou pochybnost, jež ho vypravily na cestu a přivedly až k tomu, že před tebou padá na kolena. Díky, Pane Ježíši, za svatého Tomáše, který na sobě zakusil tvé přednostní zalíbení v těch posledních: po všech ostatních apoštolech tě poznal i on, také on však dospěl ke kontemplaci „znamení hřebů“, tedy zřejmosti lásky, jdoucí až do krajnosti, lásky, co nikdy nepřestává. Díky, Pane Ježíši! Ochrana a přímluva svatého Tomáše ať vedou každého z nás ke kontemplaci tvé tváře a k radosti ze setkání s tebou, abychom všichni mohli spolu s ním vyznat: „Pán můj a Bůh můj!“. Amen. 17

Jan Pavel II. a Tomáš Špidlík, SJ - noví Cyril a Metoděj P. prof. ThDr. Richard Čemus, S.J.1

Je 7. červenec 1985 . V tehdejším Československu se koná národní pouť na Velehrad, symbol cyrilometodějské misie na Moravě. Onen rok je to jubilejní pouť 1100 let od úmrtí sv. Metoděje v roce 885. Na prostranství před barokní bazilikou někdejšího cisterciáckého kláštera se scházejí poutníci z celé republiky, v nebývalém počtu pro tuto sovětskou armádou okupovanou komunistickou zemi. Navzdory kontrolám, překážkám a hrozbám atheistické státní moci se odhaduje, že připutovalo na 250 000 zejména mladých veřejně vyznat svou víru. Také papež Jan Pavel II. by se býval rád zúčastnil, ale komunistická vláda mu v tom zabránila. Vysílá tedy svého státního sekretáře Agostina Casaroliho, který se na přítomné obrací v češtině a slovenštině, za což sklízí velký potlesk. Mluví také stařičký kardinál František Tomášek, arcibiskup pražský a vyvolá bouři nadšení. Na tribunu vystoupí i tehdejší ministr kultury federální vlády Milan Klusák . Tu se stane něco neslýchaného: jakmile začne tvrdit, že „Cyril a Metoděj nám přinesli kulturu“, lidé křičí: „a také víru“. Když se pak ministr obrátí na liturgické shromáždění jako na „mírovou manifestaci“, a nazve Cyrila a Metoděje namísto „svatými“, „prvními komunisty“, pískot a výkřiky ho donutí opustit řečniště. Je to poprvé po čtyřiceti létech, kdy věřící veřejně protestují proti režimu. Tato událost předznamená finální kolaps komunistického režimu o čtyři roky později, v listopadu 1989 tzv. sametovou revolucí. Tento příběh ukazuje, jak silný je „politický“ náboj památky svatých bratří ze Soluně i po 1100 letech. Pokus zredukovat byzantsko-slovanskou misii šíření víry na čistě kulturní fenomén bez náboženského 1

Narodil se 2. září 1954 v Praze. Filosofii a teologii studoval postupně ve Freiburgu im Breisgau, Salzburgu a v Římě. Doktorát získal na Papežském Východním Institutu v Římě. Od roku 1993 tam přednáší teologii východní spirituality. Je žákem kardinála Tomáše Špidlíka. V současné době působí také jako spirituál v české koleji Nepomucenum v Římě. 18

obsahu se tehdy nejen nezdařil, ale vyústil přesně v to, čemu se režim snažil zabránit: bojem proti náboženství jako hrozbě politického zřízení, se jí náboženství skutečně stane. Politický a kulturní charakter fenoménu misie nevylučuje její nábožensko-duchovní význam. Chtít tento fakt popřít je jako oloupit světce o svatozář. To není hypotetická úvaha, nýbrž skutečnost! Národní banka Slovenska vydá letos pamětní dvoueurovou minci u příležitosti 1150. výročí příchodu svatých Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Věrozvěstům však bude kvůli nelibosti některých států EU kolem hlavy chybět svatozář. Evropská komise a část členských států požádala totiž o odstranění některých symbolů v rámci uplatňování principů náboženské neutrality. Týkalo se to konkrétně svatozáře a křížů. Evropské společenství charakterizuje snaha oddělit církev od státu, který má vůči náboženství zůstat neutrální. Nelze však projektovat naši dnešní formu mentis tisíc let nazpět a posuzovat tehdejší způsob myšlení. Politika a náboženství jsou dvě roviny života společnosti, které v myslích lidí devátého století mohly být asi sotva odděleny. Historik Dušan Třeštík to dokládá zjištěním, že např. slovo „křesťan“ slovansky kresťan, nemusí v té době nutně vyjadřovat v první řadě osobní vyznání víry v Krista, ale obecněji přináležitost k těm, kdo bojují ve znamení vítězného kříže, tedy k Němcům, což tehdy znamenalo tolik co k Bavorům. Neudivuje tudíž, že byzantsko-slovanská mise se od počátku nacházela v silovém poli politiky a náboženství, dvou sfér života, které se prolínaly. František Dvorník mohl tudíž se samozřejmostí konstatovat: „Vyslání Konstantina a Metoděje na Moravu bylo významnou náboženskou a politickou událostí, která se týkala Byzance, Říma, Francké říše, stejně jako všech slovanských národů.“ Víme o Konstatinu-Cyrilu a Metoději, že dávali přednost tichu klášterních knihoven před diplomacií a rušnou politikou. Jakožto mniši „utíkali ze světa“ (fuga mundi) také proto, aby zůstali mimo dosah intrik byzantského dvora. Přesto jim byli opakovaně svěřovány zvlášť významné a choulostvé úkoly v zájmu Říše. Po výpravě k Chazarům je čekal další, mnohem náročnější úkol. Už sám fakt, že je svěřen mužům jejich kvalit, svědčí o důležitosti, kterou Cařihrad věci přisuzoval. Nová etnie (gentes) – Slované – se vklínila mezi západní římskou, potažmo franskou a východní byzantskou říši, a stavěla obě mocenská centra, Řím a Cařihrad, před otázku: jak začlenit tento nový politický subjekt – Moravu – do stávajících sfér církevně-politického vlivu? A nebo jej z nich vyčlenit? Frankové měli jasnou představu: připojit Moravu ke své Říši. Morava se záhy hemžila misionáři vyslanými latinskými biskupy ze Salcburku, Pasova a Řezna, kteří tak rozšířili svou jurisdikci na nová území. Politická teologie Eusebia z Cézareje, že císař je zodpovědný za spásu svých poddaných, se ujala nejen v Byzanci, ale v menší míře také na Západě. Vyžadovala od nově pokřtěných národů církevně i politicky podřídit se Říši, neboť „mimo Říši není spásy“ . Takový politický důsledek pokřesťanštění národa se nutně příčil představě moravského knížete Rostislava, že přijetím křtu získá pro Moravu rovnocennost s ostatními státy císařství. Rostislavovy státnické vise tu ovšem narážely na mocenskou mentalitu Říše. Kýžené mezinárodní postavení jisté autonomie a nezávislosti mohla podle tehdejších pravidel vznikajícímu moravskému státu zaručit pouze vlastní 19

církevní hierarchie v čele s arcibiskupem. Zřízení arcibiskupství bylo – na rozdíl od biskupství, které zřizoval panovník – výsadou Apoštolského stolce. Rostislav dobře pochopil, že garantem důstojného postavení Moravy v tehdejším politickém složení Evropy může být jen papež. Řím však musel z politických důvodů brát ohled na zájmy Francké říše. Rostislav se sice obrací na Papeže, avšak nežádá arcibiskupa, ale jen biskupa-učitele, který by vyučoval národ v pravdách víry a připravil by dostatečný počet duchovních. Katechizace lidu a formace kléru byly běžné podmínky jakéhokoliv dalšího církevního uspořádání. Odpověď z Říma nepřichází a zdá se, že Rostislav ji ani nečeká. Záhy se totiž obrací s obdobnou žádostí k byzantskému císaři Michaelovi III. Tentokrát může být moravský kníže spokojen; nezíská sice biskupa, zato ale dva učené a diplomaticky zdatné mnichy, Konstantina-Cyrila a Metoděje ze Soluně, kde slovanské etnikum bylo silně zastoupeno, takže byli i lingvisticky skvěle připraveni. Rozhodnutí císaře Michala spolu s patriarchou Fotiem nepostavit do čela misionářského teamu biskupa bylo motivováno diplomatickou obezřetností. Na Velké Moravě totiž hlásali víru už latinští misionáři a přítomnost byzantského biskupa by byla příliš nápadná a budila by dojem, že Cařihrad zpochybňuje kanonickou příslušnost Moravy k latinskému Západu, jenž byzantský imperátor doposud respektoval . Že latinské tradice na Moravě zapustily kořeny již před příchodem byzantských věrozvěstů Konstantina-Cyrila a Metoděje, názorně ukazuje Christian Hannick na slově křest. Slovanský výraz „kreštenie“, je odvozený ze slovanského křest, což znamená kříž, a je odlišný od řeckého výrazu „baptesis“, ponoření, užívaný v Orientu . Cyril a Metoděj měli úspěch tedy nejen proto, že evangelizovali Moravany v jejich jazyce. Dnes víme, že i němečtí misionáři se jej učili. Cyril a Metoděj šli mnohem dál. Vytvořením abecedy povýšili slovanštinu nejen na literární jazyk, ale jejím zavedením do liturgie na jazyk přímo posvátný. Tento odvážný krok vyvolá prudkou reakci ze strany latinských biskupů a kněží a nakonec zmaří Cyrilovo a Metodějovo dílo, a to navzdory výslovnému schválení Římem této praxe, která byla běžná na Východě, ale doposud nevídaná na Západě, kde liturgii dominovala latina. Co tedy slavíme? Výročí jednoho neúspěchu? Úspěch a neúspěch nejsou měřítkem evangelia. Oportunistická „Realpolitik“ určovaná příležitostí okamžiku pro vlastní prospěch, přináší sebou možná úspěch, nepředstavuje však hodnotu, která přetrvá a dokáže i po 1150 létech inspirovat život nových pokolení. Zanítí je naopak ideály, inspirované evangeliem, které se uskuteční, až když dozraje čas, kairos. Přímo hmatatelně to člověk vnímal v blízkosti kardinála Tomáše Špidlíka. Překvapovalo, jak intenzívně se zajímal o Evropu. Pro českého jesuitu byla především duchovní realitou, v jejímž světle nazíral i dílo Cyrila a Metoděje ve svém evropském kontextu. Pocházel ze srdce Evropy, Moravy, a choval Evropu v srdci. Násilné politické rozdělení evropského kontinentu na západní a východní bránilo slovanským národům najít své místo mezi Východem a Západem, a rozvinout své poslání . Tomáš Špidlík prožil toto drama na své vlastní osobě a poznal své poslání v tom, zpřístupnit evropskému povědomí slovanskou spiritualitu, kterou objevil jako nedoceněný přínos do evropské pokladnice ducha. Považoval přínos Slovanů v probíhajícím procesu evropské integrace za rozhodující. S odvahou to vyjádřil na pařížské 20

universitě Paris-Nanterre těmito slovy: „Nepopírám, že svět potřebuje Francii – chci jen dodat, že současný svět potřebuje též Slovany.“ V jakém smyslu? Dnes si uvědomujeme, že západní civilizace ztrácí kontakt s vlastními zdroji spirituality a hledá duchovní podněty mimo svůj kulturní okruh. Ztráta smyslu pro úctu před posvátnem, symboliku, obřadnost, tajemství a liturgii vůbec, pro ty prvky, které oslovují i smysly a zvou k modlitbě celého člověka, má za následek, že moderní člověk se často již necítí v Církvi doma. Od středověku až do baroka byla mystika součástí křesťanské zkušenosti. Osvícenství potlačilo racionalismem kontemplativní aspekt křesťanství ve prospěch aktivního prvku. Postmoderna je svým způsobem návrat ke spiritualitě, ale rozmělněné, synkretistické a nezávazné. Vzhledem k tomu, že západní svět nezná stezky k duchovním pokladům východního křesťanství, vydává se hledat inspiraci až na Dálném východě, v mimo křesťanských náboženstvích Asie. Tento proces lze zvrátit jen tehdy ujme-li se Evropa celého svého dědictví, nejen svého Západu ale i svého Východu, a nezačne-li opět dýchat „oběma stranami plic“. Špidlík byl celou svou osobností příkladem krásy a kreativity, které se probouzí překlenutím tohoto rozkolu. Český jesuita, stejně jako svatí bratři ze Soluně, v zahraničí nesplynul s novým kulturním prostředím, ani se proti němu nevyhraňoval, ale obohatil sebe i druhé dialogem v pravdě a lásce. Ve styku s lidmi jiné mentality neviděl ohrožení své vlastní identity, ale spíše podnět k oboustrannému rozvoji a vzájemné výměně darů. Žil to tak přesvědčivě a kreativně, že se stal přítelem italských básníků a výtvarných umělců, stejně jako vyhledávaným duchovním otcem, který chápal duchovní život sám jako umění. Neudivuje, že vysokým státním vyznamenání ocenil president Italské republiky Tomáše Špidlíka – rodáka z moravských Boskovic – za přínos italské kultuře. Svým životem a dílem nám Špidlík ukazuje cestu ke svěžím duchovním zdrojům křesťanského Východu, které mohou probudit povědomí i vlastních zdrojů Západu. Jak veliká je žízeň, o tom svědčí úspěch, který sklízí v západním světě kniha Upřímné vyprávění ruského poutníka svému duchovnímu Otci, která uvádí do modlitby srdce. S touto orientací byl Špidlík v plném souladu nejen se slovanským papežem Janem Pavlem II. Rovněž i německý papež, který i volbou svého jména Benedikt reprezentuje spíše západoevropský intelektualismus, je přesvědčen, že rozum a srdce se musí spojit . Při pohřebních obřadech kardinála Špidlíka Benedikt XVI. tuto pravdu vyzdvihl, když řekl „[…] záměrně jsem použil obraz „srdce“, protože, jak mnozí z vás vědí, Otec Špidlík si vybral jako motto svého kardinálního erbu: „Ex Toto Corde“ (z celého srdce). Od počátku ve východní spiritualitě srdce je symbol modlitby, místem setkání člověka s Bohem, ale také s lidmi, ba s celým vesmírem.“ Imposantní teologický odkaz Tomáše Špidlíka otevírá obzory na mnohotvárnou krásu rodící se z duchovního spojení Východu se Západem. Jak blízcí si byli v tomto český jesuita Tomáš Špidlík a slovanský papež Jan Pavel II. nám ozřejmil jeho nástupce papež Benedikt XVI., když v homilii u příležitosti Špidlíkových devadesátin řekl: „Kardinál Špidlík utkal během let živou a v mnoha ohledech originální teologickou vizi, organicky se v ní sbíhají křesťanský Východ a Západ ve vzájemně se v ní obohacující výměnu darů. Základem této vize je život v Duchu; princip poznání: láska; studium: zasvěcení do duchovní paměti; dialog s konkrétním člověkem. [...] Prozřetelnost 21

je svedla dohromady a nechala je spolupracovat pro dobro Církve, aby se naučila dýchat naplno oběma stranami plic.“ Církevní Otec Řehoř Naziánský chtěl svou teologickou poesií nechat mluvit Boha řecky. Po jeho příkladu, Konstantin-Cyril překladem posvátných knih chtěl, aby Bůh mluvil ve slovanském jazyce. Tomáš Špidlík se vydal ve stopách obou a nechal mluvit Boha v jazyce srozumitelném pro současné lidi, ohrožené odosobněnou a odosobňující masovou kulturou. Je to jazyk úcty k lidské osobě v její jedinečnosti, neopakovatelnosti a svobodě v lásce.

S Tomášem kardinálem Špidlíkem SJ u hrobu sv. Cyrila v kryptě baziliky sv. Klimenta v Římě, Peregrinatio ad Limina Apostolorum, 9. června 2007.

Špidlík byl přesvědčen, že evropské myšlení založené na Bibli, řecké filosofii a římském právu nevyústilo do skutečné syntézy, neboť se „po staletí vyčerpávalo postupnou, ale stále více zoufalou snahou převést duchovní vidění světa do rozumových pojmů a pak, což je ještě horší, vyzkoumat náboženskou zkušenost jako zkušenost vědeckou, popsat a měřit ji positivistickou metodou. Výsledek nemohl být než jediný: atheismus. Odmítnutím mystické osobní kontemplace se odmítá také její objekt: Bůh Otec“ . Kolaps hodnot, kterého jsme dnes svědky v Evropské unii, je toho důsledkem. Ve své knize „L’idée russe. Une autre vision de l’homme“ Špidlík představuje křesťanský personalismus moderních ruských myslitelů, vybíraje vše, co může obohatit dnešní myšlení. Zájem, jaký tato kniha, publikovaná roku 1994 ve Francii, vzbudila u řady politických protagonistů „evropské integrace, dává za pravdu filosofovi Karlovi Máchovi, který ji nazval „příručka pro státníky“. Proti chápání člověka jakožto individua slovanští myslitelé staví vizi člověka jako osoby. Starý kontinent – je přesvědčen Špidlík – nebude moci předat své hodnoty mladým národům, které klepou na jeho dveře, pokud nebude schopen vypracovat evropskou duchovní syntésu, kterou jim mohl nabídnout. Tato syntésa 22

ale nemůže vzniknout bez přispění slovanského světa. Ten však dosud neřekl své rozhodující slovo. Jaké by mělo být toto slovo? Máme za to, že jej lze spatřit v duchovnosti srdce, které Špidlík věnoval celé své badatelské úsilí. Žijeme mezi dvěma světy, východním a západním. Český kardinál znal oba dva světy do hloubky, byl jejich živou syntésou. Syntésa není kompromis nebo většinové rozhodnutí, ale organicky rostoucí jednota, která začleňuje rozmanitost do pestrého celku. Pouze živá osoba v sobě dokáže sjednotit různé reality, překonajíc protiklady jednotící silou lásky. Jak učitel, tak otec jsou pedagogové. Chtějí-li předat své vědomosti, musí mít v lásce ty, které vzdělávají. Tento ideál, který uskutečnili Cyril a Metoděj, najdeme i v profesoru Špidlíkovi, který uměl přizpůsobit svůj jazyk těm, které měl před sebou. Složité pojmy mystiky dokázal vysvětlit i prostému člověku. Stejně tak bratři ze Soluně se neobraceli jen k elitě, ale ke každému. Nevnucovali „barbarům“svou rafinovanou kulturu byzantskou – jak by se mohlo očekávat od řeckých učenců – ale dali svůj intelektuální potenciál do vzniku nové slovanské kulturní tradici. Překladem posvátných knih do slovanského jazyka a jeho zavedením do liturgie položili základy nové nezávislé autochtonní kultury. Stojí za zamyšlení skutečnost, že žádný z franckých misionářů, kteří jako první přinesli křesťanskou víru na Moravu a dokonce i mluvili slovansky, se nezapsali do paměti lidu a nejsou uctíváni. Historik Dušan Třeštík na závěr své knihy o vzniku Velké Moravy předkládá úvahu o slovanském pojmu pravda vycházeje z archeologických nálezů z první poloviny 9. století v Mikulčicích. Jedná se o nákončí opasku ve tvaru knihy. Takový artefakt se nenašel nikde, ani v karolínském ani v byzantském prostředí, ale pouze na území Moravy. Nákončí bylo v Evropě hlavním symbolem sociálního postavení (status) jeho nositele. Motiv knihy bývá obvykle znázorněn v Maiestas Domini, kde vidíme Krista žehnajícího z trůnu s Lex Dei v levé ruce. Autor Vita Methodii používá pro „Lex Dei“ starý právní slovanský pojem, a to právě „Pravda“. Pokud moravští šlechtici připínali na svůj pás symbol nové křesťanské pravdy, kterou si svobodně zvolili, vyjadřovali tímto způsobem své rozhodnutí něco napravit, narovnat, uvést zpět do správného, nepokřiveného stavu, na rovnou a správnou cestu. Přitom slovanská pravda není něco, co by bylo jednou dáno jako neměnné a pevné, ale něco, čeho se dosahuje výměnou názorů diskusí a dialogem, tedy komunikací opravujíc a debatujíc a napravujíc. Snaha napravit Říši a Církev je toho přímou součástí . Pravda Boží nebo právo Boží vnáší pořádek do společnosti, reformuje morálku a objasňuje pravdu víry. To chtěl Rostislav pro Moravu. Vysvětluje to, proč žádal Řím a pak Konstantinopol o učitele nebo biskupa a učitele nebo biskupa-učitele, „který by učil jasně a přesně zákon Boží a vysvětlil celou víru, zákon a cestu pravdy“. Moravané tedy chtěli postavit svou vlastní malou říši, vedle říše Franků, ale na stejném základu, na pravdě. Tyto úvahy laického historika se shodují s tím, co teolog Špidlík rád podtrhoval jako rys slovanské mentality: pravda pro Slovany není abstraktní, „objektivní“ a neměnná, ale konkrétní, osobní a živá. Vyrůstá ze života osob ve vzájemné lásce a neustálé snaze o morální nápravu. Křesťanství není vázáno na žádné formy vlády nebo politiky, ale je nabídkou všeobecné spásy. Jednou pro vždy to vyjasnil konflikt Petra s Pavlem, který obhajoval svobodu od 23

židovského zákona. Cyril a Metoděj neudělali nic jiného, než že vzali vážně Pavlovo učení o universálnosti křesťanství. Papež povolil používání slovanského jazyka v liturgii, protože v něm spatřil prostředek své „politiky“ křesťanského universalismu. Doufal, že tím uchrání a zachová „katolicitu“Církve, ohroženou separatistickými tendencemi. Podporou třetí politicky a církevně svébytné síly s vlastní kulturní identitou doufal, že zastaví rozpad spuštěný ideologií, která podmiňovala rozvoj křesťanství podřízeností státu. Tento duchovní a zároveň politický počin byl v plném slova smyslu ekumenický .Tato originální myšlenka neodvozovat legitimitu nově se formujícího státu od Říše, nýbrž přímo od Boha, poskytuje novým politickým subjektům obdobnou legitimitu, jakou měla Říše samotná. Kromě této státoprávní legitimity existovala také legitimita kulturní. Právě té chtěl Konstantin-Cyril dosáhnout pro Moravu a střední Evropu zavedením slovanské řeči do liturgie. Na rozdíl od Moravanů měřili ostatní „barbaři“ svou kulturní legitimitu mírou svého „římanství“, tj. snahou stát se „latinskými křesťany“. Vedle latiny, řečtiny a hebrejštiny považoval Konstantin-Cyril a Metoděj i „barbarské jazyky“ za kulturní. Tím vytvořili model integrace „dělníků poslední hodiny“ do rodiny evropských států. Tento model přetrval samotnou existenci Velkomoravské říše a je dnes zvlášť aktuální.

Poutní eucharistie o slavnosti sv. Cyrila a Metoděje v kryptě baziliky sv. Mikuláše v Bari, Peregrinatio ad Portam Fidei, 5. července 2012.

V kryptě basiliky sv. Mikuláše v Bari se uchovává ikona Tonina Buxe (její věrná kopie zdobí kapli Papežské koleje Jana Nepomuckého v Římě) vytvořená na začátku roku 1981. V popředí je znázorněno vzájemné objetí tří svatých: Benedikta, Cyrila a Metoděje na pozadí siluet hor Athos a Monte Cassino. V dolní části je vyobrazen papež Pavel VI. s patriarchou Athenagorasem I. při zrušení exkomunikací z r. 1054. Dále je v ikoně vyobrazen papež Jan Pavel II. proklamující apoštolský list Egregiae virtutis (v roce 1980). Toto ekumenické setkání mezi Východem a Západem je dílo Ducha svatého – poukazem na to je holubice nad scénou – a není jen zbožným přáním do budoucna. Liber memorialis, tzv. Liber confraternitatum, nalezený v klášteře na ostrově Reichenau na Bodamském jezeře svědčí o tom, že se sv. Metoděj se syny svatého Benedikta opravdu setkal. Tento kodex popisuje setkání velmi konkrétním způsobem. Po návratu z Říma jako arcibiskup Panonie a Moravy byl Metoděj zatčen bavorskými biskupy, kteří nerespektovali rozhodnutí papeže Hadriána II., Metoděje považovali za vetřelce na jejich kanonickém území a drželi jej tři roky v zajetí. Mělo se za to, že se tak stalo v Ellwangen. Nález Liber 24

confraternitatum říšského kláštera v Reichenau nám odhaluje, že je potřeba poopravit dosavadní topografii mise Cyrila a Metoděje, která dospěla až k současné švýcarsko-německé hranici. Můžeme si položit otázku, proč nás na první pohled „neúspěšný experiment“ cyrilometodějské mise stále inspiruje. To, čeho Slované chtěli dosáhnout politicky, kulturně a církevně, byli povoláni dosáhnout duchovně. Svým dílem Otec Špidlík docenil skutečný nadčasový dosah poslání slovanských věrozvěstů, totiž položit základy slovanské spirituality. Svatí bratři ze Soluně pochopili zvláštní poslání Slovanů v jejich době: stát se mostem mezi Východem a Západem, a tak zabránit rozdělení křesťanstva. Bylo ovšem už pozdě. Svět byl již duchovně rozštěpen a Slované – místo, aby tomu zabránili, se toho stali sami obětí. Byli rozděleni a jsou dodnes rozděleni jak kulturně tak nábožensky. Pokus sjednotit je ve dvacátém století selhal, protože jej prováděla komunistická diktatura. Teprve slovanský papež vyvede Slovany jako Mojžíš z politické a kulturní poroby. Povýšením slovanských apoštolů Cyrila a Metoděje v roce 1980 na spolupatrony Evropy (vedle sv. Benedikta) vytvořil Jan Pavel II. (1978–2005) prostor v západní mentalitě pro nový, skutečně „katolický“ model evropského soužití, který zahrnuje vše, co spojuje – zatímco jinakost vnímá jako obohacení. Po pádu železné opony připutoval papež v roce 1990 Velehrad, odkud apeloval na slovanské národy osvobozené od jha totalitních režimů, aby nabídly svou bolestnou zkušenost jako příspěvek k duchovní obnově celé Evropy. Skutečnost, že římský biskup přijel vyslovit tuto výzvu právě na Moravu, poukázala na zdroj, ze kterého je třeba čerpat: duchovní odkaz svatých řeckých bratrů. Je významné, že patroni Evropy – Benedikt, Cyril a Metoděj – jsou všichni mniši, tudíž reprezentují duchovně kontemplativní dimenzi křesťanství a jsou tím inspirací pro nás. Nezdar byzantsko-slovanské misie a církevně-politické strategie jednoty v pluralitě, dal volný průchod rozdělení Církve na východní a západní, katolickou a pravoslavnou, dokonané o dvě století později 1054 velkým schismatem. Na tisíc let se narušil, ba přerušil úzký kontakt mezi těmito dvěma světy, pro Církev tak vitálně důležitý. Církev pomalu přestala dýchat oběma plícemi, nabrala jednostranný směr vývoje a uzavřela se sama do sebe i světu. Nedostatkem kyslíku organizmus strádá a ztrácí vitalitu. Druhý vatikánský sněm otevřel dveře. Nenadešel pro Slovany čas říci své slovo této době a nabídnout světu svou spiritualitu života? Jan Pavel II. a Tomáš Špidlík byli přesvědčeni, že ano. A ukázali nám cestu. Proto lze tyto dva velké muže označit za nové Cyrila a Metoděje. Kardinál Špidlík zemřel v Římě, 16. dubna 2010 a očekává vzkříšení v bazilice na Velehradě. Jeho přítomnost opět na Moravě, i když posmrtná, je výzvou hledat v díle svatých Cyrila a Metoděje inspiraci pro Evropu dneška i zítřka. 25

Misit me sanare contritos corde POUTNÍ MEMENTA STŘÍBRNÉHO KNĚŽSKÉHO JUBILEA /I./

Jsem velmi rád, že právě tady, nad hrobem svatého Petra v kryptách vatikánské baziliky, mohu pro vás slavit mši svatou (homílie J. E., Mons. Giovanni Coppy, arcibiskupa, papežského nuncia a čestného občana Drysic, při mši sv. pro poutníky k hrobům apoštolů, 9. 6. 2007 u hrobu sv. Petra v kryptách vatikánské baziliky)

Milovaní moravští poutníci, kteří jste připutovali z Drysic, Pustiměře, i dalších blízkých míst! 1. Jsem velmi rád, že dnes ráno mohu být s vámi; že právě tady, nad hrobem svatého Petra v kryptách vatikánské baziliky, mohu pro vás slavit mši svatou. Je to mimořádné privilegium, moci se shromáždit tady, na jednom z nejposvátnějších míst J. E. Mons. Giovanni Coppa, arcibiskup, apoštol.nuncius a čestný občan Drysic světa. Jsem velice rád, že jsem předsedá eucharistii u hrobu sv. Petra v kryptách vatikánské bazilky, 9. 6. 2007 je mohl už před několika měsíci zajistit pro vás. 26

Oltář, který vyrůstá nad Petrovým hrobem, a kolem něhož jsme se shromáždili, patří dnes ráno zcela a výhradně jen vám. Vzpomínám na setkání s vašimi farnostmi, a s vašim drahým panem farářem, otcem Josefem: poprvé při biřmování v Pustiměři, 14. září 1997, a pak v Drysicích, 16. června 2001, necelý měsíc a půl před mým definitivním odchodem z České republiky, kdy mi bylo uděleno čestné občanství místa. Velmi mě těší vědomí, že už skoro šest let jsem vašim spoluobčanem! A děkuji vám, že jste na mě nezapomněli, že jste na mne pamatovali i při této pouti, a k mé poctě uspořádali i koncert. Pán Bůh zaplať! Mohu vás ujistit, že i já vás neustále nosím srdci. Vězte, že tady ve Vatikáně je biskup, který na vás vždy s láskou pamatuje! 2. Váš příchod do Říma – centra křesťanství – po návštěvě Assisi, míst svatého Františka – je velkým skutkem víry. Není to turistická cesta, i přesto, že uvidíte tolik a tak krásných děl umění, historie i přírody, jež budete uchovávat v paměti po celý život. Je to návrat ke středu naší křesťanské víry, – do svatého města, kde kázal Petr, a kde svou mučednickou smrtí vydal svědectví Kristu. Vaše pouť je projevem víry! Je pro vás návratem ke křesťanským kořenům Evropy, které - jak se zdá, jsou bohužel opomíjeny, a to i přesto že evropské dějiny jsou především křesťanskými dějinami. Boží služebník, papež Jan Pavel II. se této skutečnosti tolik držel a ze všech sil zdůrazňoval, že tyto kořeny nesmí být zapomenuty. Vskutku, bez evangelia, bez Církve, bez lásky, projevované tolika generacemi věřících, by neexistovala monumentální díla, která dodnes činí evropská města tak působivými: románské a gotické katedrály, malířské cykly jako např. Fra Angelica a Michelangela – vzpomeňme Sixtinskou kapli!, - sochy, nemocnice a instituce péče a milosrdenství, které se v Evropě rozmnožily právě proto, že se zrodila jako křesťanská! Vaše přítomnost zde, je tedy především projevem víry, už tím, že se vaše pouť ubírá na nejslavnější a nejposvátnější místa evropského křesťanství. Ale drysická a pustiměřská pouť nabývá ještě mnohem většího významu víry, díky setkání se Svatým Otcem Benediktem XVI. Spolu s ostatními věřícími z celého světa se zúčastníte generální audience. Když se účastníme audience s papežem, hlouběji prožíváme a více si uvědomujeme čím je Církev: katolická, tedy všeobecná, založená Kristem pro všechny lidi a všechny časy. Instituce, která trvá už více jak dva tisíce let, která po tolik staletí měla před očima vznikající i mizející impéria a království, dynastie i režimy, která trpěla tolikerá pronásledování, usilující o její zničení. Ona však z nich vždy vyšla ještě více posílena, a to jen díky své duchovní autoritě. Když jsme pak shromážděni kolem 27

papeže, Petrova nástupce, vnímáme jednotu Církve: papež, Kristův náměstek, je středem soudržnosti všech věřících na celém světě; utvrzuje Církev horlivostí svého apoštolátu i jistotou svého učení. V současném marasmu názorů a omylů, je papež jistým a přesvědčivým odkazem pro Církev i pro celé lidstvo. 4. Vaše pouť však nyní, při této mši svaté, dospívá do svého vrcholného bodu. Petrův hrob je jakoby střed světa, a nad ním se vypíná mohutná stavba Michelangelovy kupole, symbol neochvějné stability Církve. Tady Petr vyznal Krista, když umíral na kříži obrácen hlavou dolů; tady – skrze papeže, své nástupce, - neustává před světem vyznávat, že Kristus je „Syn Boha živého“ (Mt 16,16), a hlásat, že jedině v Kristu je pravda, která zachraňuje, láska, co nezklame, život, který přetrvá i smrt. Tady slyšíme, jako by k nám promlouvala Boží slova k Mojžíšovi: „Místo, na kterém stojíš, je svaté“. Ano, jsme ve středu světa, na jednom z jeho nejposvátnějším míst. Kolik je tu pohřbeno světců a blahoslavených, očekávajících své vzkříšení! Od prvních papežů až po svatého Pia X. (desátého), blahoslaveného Jana XXIII. a Božího služebníka Jana Pavla II., k jehož hrobu proudí den co den tisíce věrných! Před mnoha lety jsem v Německu poznal františkána-minoritu, který byl příslušníkem SS, ale pak se obrátil a stal se misionářem v Japonsku. Říkal mi, že každoročně přivádí katechumeny své farnosti na tři nejposvátnější místa světa: na horu Sinaj, kde Bůh zjevil Mojžíšovi své jméno, a kde mu dal desky Desatera; do Jeruzaléma, především na Kalvárii a k Svatému hrobu, kde Boží Syn, potom co jako člověk hlásal Boží slovo, pro nás umřel a vstal z mrtvých; a nakonec do Říma – sem, k hrobu Petrovu. 5. Tady se modlilo tolik světců: svatá Kateřina Sienská přicházela pěšky od Pantheonu, kde bydlela na via. S. Chiara, a dlouho setrvávala u hrobu svatého Petra, neboť říkala: „Jdu pracovat pro loďku Církve svaté“: „pracovat“ pro ni znamenalo modlit se za Církev, tehdy procházející tak pohnutou dobou, kdy papež sídlil ve francouzském Avignonu. Totéž činil svatý Ignác a jeho první učedníci, aby tady čerpali světlo a sílu pro poslání, které chtěl začít. V minulém století pak často přijížděla z Paříže do Říma Markéta Delbrelová, která cestovala vlakem celou noc, a poté, co celý den strávila v modlitbě u hrobu svatého Petra, ještě téhož večera odjížděla do Paříže. Říkávala totiž: „Řím je pro mě jakoby svátostí Kristovy Církve, a mám za to, že některé milosti, které Církvi vyprošujeme, lze získat jen v Římě“, u hrobu apoštola Petra. S těmito vznešenými dušemi sem v neustálých vlnách přicházelo množství lidí, aby se tu modlili: aby si od Boha vyprosili sílu pro duchovní život; mnoho dětí tu bylo a je křtěno; spousta mladých tu přijímá svátost biřmování; mnoho párů tu vstupuje do manželství. Svatý Petr je zásobárnou nesmírných milostí, které apoštol rozděluje s nevýslovnou něhou. A přichází i mnoho skupin nekatolíků, kteří jsou přitahováni nádherou a majestátem baziliky. Víte, že sem každodenně vstoupí průměrně 30.000 lidí? Dnes se k těmto zástupům připojujete i vy, moji drazí spoluobčané z Drysic i poutníci z Pustiměře. Přišli jste, abyste si od apoštola vyprosili milosti, které nejvíce potřebujete, a zajisté milost zůstat věrnými Kristu a být vždy dobrými křesťany. Ať vám ve vašem životě, ve vašich rodinách, ve vaší každodennosti, pomáhá Nejsvětější Panna Maria. Ať vás vždy provází svatý Petr. Ať papežovo požehnání je zárukou nesčetných milostí, dobra, pevného zdraví, horlivosti a blahobytu pro vaši drahou Moravu i míru pro celý svět.

28

KATEDRÁLA V ORVIETU

JEDEN Z NEJÚCHVATNĚJŠÍCH MONUMENTŮ ITALSKÉHO UMĚNÍ, V NĚMŽ ARCHITEKTURA, SOCHAŘSTVÍ I MALÍŘSTVÍ, V HARMONICKÉ SYNTÉZE PĚJÍ SVÉ ´AVE VERUM CORPUS´

„Ve čtvrtek jsme po šťastné cestě v Orvietu v překrásné katedrále o slavnosti Božího Těla v kapli Sv. Korporálu, slavili mši sv. a po ní se odebrali na prohlídku okolí.“ (Dagmar Chyťová z Pustiměře)

„Naše první zastávka byla v Orvietu, nádherné bazilice, která je zasvěcena Mariině Nanebevzetí, kde jsme v kapli Sv. Korporálu slavili naši první mši sv. Tato kaple zde uchovává tajemství víry, které tu připomíná korporál zbrocený krví Pána Ježíše, ke kterému došlo zázrakem v nedaleké Bolseně.“ (Marie Rozehnalová z Pustiměře)

…Skvosty lidské práce v majestátných katedrálách. Tam člověk přestane přemýšlet nad svými starostmi a bolestmi a vžívá se do života světců a světic, u kterých jsem stála s otevřenýma očima i srdcem …“ (Jindřiška Šarochová z Pustiměře)

„Pán Ježíš právě tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, rozlámal ho a řekl: "Toto je moje tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku." Podobně vzal po večeři i kalich a řekl: "Tento kalich je nová smlouva, potvrzená mou krví. Kdykoli z něho budete pít, čiňte to na mou památku." Kdykoli totiž jíte tento chléb a pijete z tohoto kalicha, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.“ (1Kor 11,23-26) Eucharistie o slavnosti Corpus Domini v katedrále v Orvietu, v kapli sv. Korporálu

29

Nejpodstatnější byla pro mě osobní setkání (Dagmar Přikrylová z Pustiměře o Peregrinatio ad limina apostolorum)

Vracím-li se ve vzpomínkách k prvním červnovým dnům letošního roku, musím přiznat, že má mysl je doslova naplněna událostmi. Co vzpomenout nejdříve? Orvieto s kaplí sv. Korporálu, Assisi – rodiště sv. Františka, baziliku Panny Marie Andělské? A konečně věčné město Řím s jeho překrásně zdobenými chrámy stavěnými k poctě Boží? Každé z těchto míst na mě silně zapůsobilo. Vynořují se mi z paměti střípky míst, které hlouběji oslovily moje srdce – modlitba u hrobu papeže Jana Pavla II.; těžko lze postihnout slovy, co člověk v takových chvílích pociťuje. Kaple Quo Vadis, kde sv. Petr při odchodu z Říma potkává Pána Ježíše, který naopak míří k městu, aby se tu dal znovu ukřižovat…. A také modlitba v Kalistových katakombách za lid v rodné zemi našeho průvodce – Číně. Porfýrový kruh v bazilice sv. Petra spjatý s naší zemí, neboť na něj poklekl sám Otec vlasti Karel IV. (stejně jako ostatní římští císařové při své korunovaci). Právě u něj si člověk uvědomí pomíjivost svou, říší, systémů, věků…ale zároveň tuší neviditelnou nit svého spojení s minulostí a také jistotu své existence v tomto čase, ve společenství církve, kterou „…brány pekel nepřemohou“. Ale musím se přiznat, že nejpodstatnější byla pro mě osobní setkání. Na prvním místě musím vzpomenout úžasnou osobnost J.E. Tomáše kardinála Špidlíka. Jeho obrovskou vzdělanost, hlubokou moudrost a snad nevyčerpatelný zdroj humoru. Kdykoliv si v duchu vzpomenu na jeho vyprávění, přistihnu se přitom, že se usmívám. Jsem hrdá na to, že právě takový člověk, jehož dílo je ceněno po celém světě, se stal čestným občanem Pustiměře. Nemohu opomenout J.E. arcibiskupa Giovanniho Coppu. Vždyť právě z jeho rukou jsem před deseti lety přijala svátost křesťanské dospělosti – biřmování. A právě on nás přivítal ve velkolepé vatikánské bazilice, kde pro nás u hrobu sv. Petra sloužil mši svatou. Mé srdce děkuje Bohu i při vzpomínce na Vás, kdo jste byli mými spolupoutníky. Příklad Vaší víry byl pro mě velkým povzbuzením a posilou do dalších dnů. Na závěr chci připojit velké poděkování našemu duchovnímu otci Josefu Beníčkovi. Jen nepatrně tuším, kolik práce mu musela dát příprava tak naplněného programu. Vždyť díky němu jsme se na tuto pouť mohli prostřednictvím Farních informátorů připravovat již od začátku roku. Otče Josefe, za celou naši rodinu vřelé díky! 30

„Bylo to krásných a nabitých devět dní. Myslím, že každý byl doslova unesen krásou a duchovním nábojem míst, která jsme navštívili. Každého z nás tato pouť obohatila a každý jsme si určitě našli místo, které nás nejen oslovilo, ale třeba i uhranulo. Pro mě tímto jedinečným místem byla kaple Redemptoris Mater v Papežském paláci ve Vatikáně. Nejen, že se jedná o nádherné místo, kam se „normální“ člověk jen tak nedostane, ale její kouzlo je možná také trochu umocněno faktem, že se zde modlí Svatý Otec. Tohle místo mě úplně pohltilo. Skvostné, světlé, plné maleb. Člověk, který vytvořil něco tak překrásného musel být veden Boží rukou. K úchvatnému místu jsme měli výklad toho nejpovolanějšího – totiž samotného ideového autora kaple, J. E. Tomáše kardinála Špidlíka. Ale co víc, tato kaple není jen sbírkou krásných uměleckých mozaik, ale jde o příběh a to nejen Bible a víry, ale každého křesťana.“ (Katrin a Vilma Waldsbergerovy o Peregrinatio ad limina apostolorum)

   31

Aby Pouť k Neposkvrněnému Početí otevřela srdce poutníků k hlasu Matky Boží, promlouvající v Lurdech i v mariánských svatyních Evropy, a přinesla požehnání jim i životu farností. 32

Poutníci před katedrálou sv. Jakuba Staršího v Compostele

V červnu jsme se vydali na pouť Ad Immaculatam Conceptionem k nejslavnějším mariánským poutním místům; stanuli jsme na místech zjevení, navštívili baziliky, katedrály, kaple. Padova, La Salette, Lurdy, Santiago de Compostela, Fatima, Paray le Monial, Nevers… Čtyři dny strávené v Lurdech, mše svatá u Massabiellské jeskyně, mezinárodní eucharistie v podzemní bazilice sv. Pia X., večerní modlitba růžence, světelná procesí; dotek ostatků sv. Jakuba Zedeova v kryptě baziliky v Compostele; putování ve šlépějích fatimských pasáčků a naslouchání Mariiným slovům na místech, kde zazněla, aby pak vlévala naději uprostřed temnoty XX. století; adorace ve svatyni Božského Srdce Páně v Paray le Monial; setkání se sv. Bernardetou v Nevers - to vše jsou nepopsatelné zážitky, které provází nejen mne, ale myslím, že i každého z účastníků na celý život. Vždyť na těchto posvátných místech setkání nebe se zemí čas nedýchá pomíjivostí, ale nese pečeť věčnosti. Den co den se modlím k Panně Marii a děkuji, že nás provázela, a dává nám přinášet její poselství naděje našim rodinám. (Marie Pučanová z Podivic) 33

Putování za nalezením Panny Marie

(Peregrinatio ad Immaculatam Conceptionem v mementu vděčnosti PhDr. Hany Markové z Vyškova)

Nebyla jsem vychovaná ve víře. Od čtyřiceti let jsem Boha hledala, ale nenacházela. V padesáti pěti letech na mne Ježíš zavolal jménem. „Pojď, pojď za mnou , následuj mne“. A já jsem šla. Můj život se zcela proměnil, stal se smysluplným, radostným a pokojným. Žila jsem s Ježíšem, radovala se z Boží přítomnosti, zvala jsem do svého života Ducha svatého, ale Panna Marie byla zatím mimo moje prožívání a přemýšlení. V kázání při mši jsem slyšela, jak jsou prosby skrze ni účinné, viděla jsem, jak je pro věřící katolíky důležitá, jak ji milují, jak jí důvěřují. Přes to zůstávala mimo zorné pole mého pohledu. Navštívit mariánská poutní místa mne napadlo teprve když jsem se dozvěděla o připravovaném poutním zájezdu „pustiměřských“. Lákalo mne jet, ale zároveň jsem velmi váhala, protože znám svoje zdravotní možnosti a nechtěla jsem pouť komplikovat druhým ani sobě. Doposud moje tělo odmítalo poslušnost i při malé zátěži, běžné pro jiné lidi, nesnášelo horko, restaurační strava byla pro ně nestravitelná. Před první informační schůzkou o pouti jsem hluboce prožila nádhernou mši v pustiměřském kostele, při které jsem dostala naprostou jistotu, že mám jet a že se nemusím ničeho obávat. Už cesta autobusem byla pro mne setkáním s živým Bohem. Milí, hodní, zbožní, přátelští,veselí lidé, se kterými bylo radost „pobýt“. Přítomnost poutníků z Moravského Slovácka byla pro mne krásným zážitkem a obohacením pouti. Cesta byla P. dr. Josefem Beníčkem dokonale koncipována, připravena a organizována tak, abychom z ní měli maximální duchovní užitek i prožitky. Naprosto obětavě a neúnavně jako dobrý pastýř se staral o naše duše o těla. Byl mi příkladem svojí zbožností a niterným vztahem k Panně Marii. Kochala jsem se nádhernou přírodní scenérií, když se autobus šplhal alpskými serpentinami do La Saletty a při tom mne poprvé v životě napadlo, svěřit svoje trápení Panně Marii. Byla jsem smutná z něčeho, co jsem nemohla změnit, ale stále se mi 34

nedařilo to přijmout a smířit se. Poprosila jsem:“ Panno Maria, prosím Tě, pomoz mi, abych z toho nebyla smutná“. Potom jsem na tu věc zapomněla a ráno jsem si uvědomila, že moje prosba byla vyslyšena. Dostala jsem první důkaz o tom, že mne Panna Marie miluje, že jí na mně záleží a že je připravena pomáhat. O tom jsem se během pouti přesvědčila ještě několikrát. V Lurdech jsem procházela Massabiellskou jeskyní, dotýkala se jejích chladných stěn a na jednom místě jsem zažila dávku energie (něco podobného jako velmi příjemné mravenčení při elektroléčbě). Venku jsem potom viděla, že se to stalo přesně pod sochou Panny Marie, která stojí na místě zjevení. Litovala jsem, že jsem z ohledu k davům lidí za mnou v té „sprše energie a lásky“ chvíli nezůstala. Už v Lurdech jsem si začala uvědomovat, že vlastně celou fyzicky náročnou pouť zvládám bez jakéhokoliv problému, že mi vůbec nevadí dlouhé chození, horko, nedostatek spánku a s chutí se stravuji v restauraci. Něco takového bylo doposud nepředstavitelné, ani bych to nezvládla a už po menší zátěži jsem vždy onemocněla. Potvrdilo se to, co mi říkali zkušení poutníci už doma, že dostanu sílu potřebnou ke zvládnutí pouti. Ve Fatimě se po požehnané svátosti smíření pro mne nečekaně hladce a rychle v Kristově lásce vyřešil jeden můj aktuální vztahový komunikační problém. A jako bonbónek na závěr: před místem zjevení jsem dostala pro mne velmi důležitou SMSku, kterou jsem už přestala očekávat. Pro lidi, žijící ve dlouho víře, nejsou asi tyto moje zážitky nic zvláštního. Pro mne jsou ale mimořádně objevné. „Nalezla„ jsem pro sebe již 2 tisíce let známou Pannu Marii. Kdykoliv si na ni teď vzpomenu, vidím ji před duševním zrakem korunovanou na nebi, s Ježíšem dítětem na levé ruce. Panna Maria dává růženec sv. Dominikovi, reliéf nad portálem růžencové baziliky v Lurdech. 35

Věřím, že ani časem naše vzpomínky nezeslábnou a v srdcích si poneseme radost, pokoru i dojetí…“ (paní Dagmar Přikrylová o historické pouti k evropským svatyním)

Stejně jako v loňském roce, připravil pro nás i letos otec Josef Beníček pouť a to „PEREGRINATIO AD IMMACULATAM CONCEPTIONEM“ - Pouť k Neposkvrněnému Početí, konanou u příležitosti 150. výročí lurdských zjevení. Tentokrát to bylo putování opravdu daleké. Vždyť během naší cesty jsme urazili asi 7600 km. Myslím ale, že nikdo z nás nelitoval. Vždyť komu se podaří navštívit všechna tato místa: italská Padova, francouzské Lurdy, La Salette, Nevers, Paray le Monial, španělské Santiago de Compostela a konečně portugalskou Fatimu. Samozřejmě, že každé z nich má své kouzlo a oslovuje nás spojením událostí a osob, které tudy kráčely, s naším životem. Každý z nás jistě prožil na jednotlivých poutních místech chvíle ohromení krásou místa, chvíle radosti, pocity sounáležitosti s věřícími opravdu celého světa, ale též chvíle ztišení, rozjímání, hlubokého dojetí. V Padově to byla modlitba a svěření proseb sv. Antonínovi právě u jeho hrobu. Při putování do La Salette mě ohromila úžasná krajina, ve které se toto místo zjevení Matky Boží nachází. V horách, v klidném prostředí jsme prožili světelný průvod provázený modlitbami. Následující den jsme se vypravili do ústředního bodu našeho putování – francouzských Lurd. 36

Výjimečným momentem byla mše svatá u Massabiellské jeskyně, místa zjevení Panny Marie a každodenní světelné průvody směřující právě od jeskyně až na prostranství před bazilikou. Tady se lidé z celého světa modlí společně svatý růženec. I my jsme mohli v našem rodném jazyce přednést tajemství sv. růžence k té, jejíž socha září nad celým prostranstvím a o jejíž ochranu jsme tu vroucně prosili. Úžasně působivá byla též mezinárodní mše svatá v podzemní bazilice Pia X. Při vstupu nás uchvátil obrovský prostor, který se nakonec zaplnil do posledního místečka. Po třech dnech strávených v Lurdech naše kroky zamířily do španělského Santiaga de Compostela. Tady se nám dostalo obrovského privilegia – pokleknout přímo před schránou s ostatky apoštola sv. Jakuba staršího a prožít mši svatou na tomto poutním místě. Naše putování pokračovalo dále na jih. Čekala nás portugalská Fatima. Vrcholným zážitkem byla jistě mše svatá, kterou zde při příležitosti 20. výročí kněžského svěcení slavil náš otec Josef na Cova da Iria, v kapli zjevení. Při putování po místech, kde vyrůstaly a kde odpočívají prosté děti, jimž se zjevila Matka Boží Panna Maria se nelze ubránit dojetí nad jejich odevzdáním se do rukou Božích a zároveň si nelze nepoložit otázku, jak Bohu odpovídám já. Odpověď musíme hledat každý sám... Naše cesta směřovala zpět do Lurd a poté do Paray le Monial, odkud vzešla úcta k Božskému Srdci Ježíšovu. Nakonec naše kroky zamířily ke sv. Bernardetě, jejíž neporušené tělo odpočívá v Nevers, kam se ještě za svého života uchýlila do kláštera a kde také zemřela. Lze opravdu jen stěží na těchto pár řádcích popsat všechna místa, kterými jsme prošli. A ještě obtížnější je vyjádřit, co se odehrávalo v našich nitrech při tomto putování. Věřím Bohu, že ani časem naše vzpomínky nezeslábnou a v srdcích si poneseme radost, pokoru i dojetí, které nám bylo dopřáno prožít. 37

Lurdy- místo zázraků

(poutní memento Dagmar Chyťové z Pustiměře)

V polovině června jsme se vydali na pouť K Neposkvrněnému Početí, která byla pro nás tak precizně připravena našim otcem Josefem. Vždyť naše kroky se ubíraly k těm nejkrásnějším a nejslavnějším mariánským místům a svatyním. Vždyť kdo by nechtěl shlédnout baziliku zasvěcenou jednomu z hlavních patronů Itálie, světci tak prostému a současně tak mocnému; kdo by netoužil pokleknout u hrobu sv. Antonína z Padovy na jehož přímluvu se dějí zázraky. Dále naše pouť směřovala do míst krásy a míru - La Sallete místa v alpském masívu, jež leží 1800 m nad mořem, a dosahuje až k Mont Blancu. Zde v horách se P. Maria zjevila dětem, a obrátila se k nimi s poselstvím varování, naděje a smíření. Jak výmluvné je i v dnešní době toto poselství, svěřené těm nejmenším. Celá událost se tu uchovává v živé výmluvnosti sousoší, která jednotlivá setkání a poselství ztvárňují. V podhůří Pyrenejí se skrývá překrásné mariánské poutní místo Lurdy, jež před 150 lety začalo psát itinerář naší pouti Ad Immaculatam Conceptionem. Je to jedno z míst, jehož kouzelnou atmosféru jsme mohli i my poutníci poznat. Už při příjezdu nás v dáli vítala 70 metrová věž baziliky Neposkvrněného Početí Panny Marie, která byla vybudována nad jeskyní a spolu s Růžencovou bazilikou jsou krásnými skvosty umění. Právě tyto baziliky, jeskyně a zázračný pramen, co „vytryskl ze suchých skal“ jsou odpovědí, proč do Lurd rok co rok putuje kolem šesti miliónů poutníků z celého světa. Jak výmluvné bylo stanout v tváři tvář Panně Marii při naši soukromé mši sv. u Massabiellské jeskyně! Jistě každému z nás se vrací vzpomínky na večerní světelné průvody se svícemi v rukou na prostranství před bazilikou, kde jsme se modlili společně v procesích svatý růženec, ale také jej předříkávali před jinými národy v mateřském jazyce. Dojemný pohled na toto procesí, kde každý z nás, ať řečí, životním údělem či věkem jiný, kráčel ke společnému cíli. Jak úchvatné a přitom výmluvné bylo v noční záři tisíců plápolajících svící ono prosté i vznešené „Ave Maria“, znějící k poctě Té, kterou blahoslaví všechna pokolení. Poselství tohoto místa: „Ať sem chodí procesí, a ať tu kněží postaví kapli“ – jsme si zvlášť mocně uvědomili při adoraci v podzemní bazilice sv. Pia X. a následně při mezinárodní mši svaté. Naše kroky se ubíraly i po Jubilejní odpustkové cestě, tedy po čtyřech místech spojených se sv. Bernardetou. Navštívili jsme křtitelnici ve farním kostele, v níž přijala 38

svátost křtu, dále pak rodný dům, Hospic a v neposlední řadě jeskyni, kde slyšela z úst bíle oděné Paní, přepásané modrým pásem, z jejichž rukou splýval zlatý růženec a stejné barvy byly i dvě růže na každé z nohou: „neslibuji Vám, že Vás učiním šťastnou na tomto světě, nýbrž na onom“, stejně jako pro ni tehdy tajemné jméno: „Jsem Neposkvrněné Početí“.. Posledním místem našeho putování bylo kráčení po Křížové cestě Pána Ježíše Krista, která se v Lurdech nachází v podobě bronzových soch v nadživotní velikosti. I když jsou zde statisíce lidí, panuje zde ticho. Je to způsobeno posvátností, která na každého dolehne, ale i

pohled na desítky nemocných upoutaných na invalidní vozík každého umlčí. Toto místo je navštěvováno už i těmi nejmenšími, až po nesoběstačné. Vždyť na tom všem nesou velkou zásluhu dobrovolníci, kteří jsou tu v hojném počtu a to především ošetřovatelé, kteří i při nepříznivém počasí jsou připraveni podat pomocnou ruku. Lurdy vyrostly na svědectví víry prosté dívenky Bernardety, jejíž životní svědectví se stalo obětí za nás, za hříšníky, když bez váhání sdělovala výzvy Panny Marie v opravdu nelehkých úkolech. A to je třeba si zvláště uvědomit. Lurdy - místo odpuštění, klidu, lásky, zázraků, místo, které by měl poznat a nést v srdci každý z nás. 39

Naše putování pak směřovalo k španělské svatyni Santiago de Compostela, kde jsme se dotkli relikvie ostatku apoštola sv. Jakuba. Papež Jan Pavel II. svolal v roce 1989 právě na toto místo IV. Světové setkání mládeže, které bylo prvním na evropském kontinentě; tomuto setkání vtiskl jako motto Ježíšova slova: „Já jsem Cesta, Pravda a Život“ (Jan 14,6).

Eucharistie v kapli zjevení v portugalské Fatimě v den 20. výročí kněžství, 25. června 2008.

Poslední dny naši pouti jsme prožili ve Fatimě, dalším mariánském místě, kde se Panna Marie zjevila těm nejmenším- dětem. Výmluvné místo- sám zvěčnělý Svatý Otec Jan Pavel II. dal k nohám Panně Marii, v kapli zjevení, kulku, která ho měla zabít 13. května 1981 - v den výročí Mariina zjeveni třem pasáčkům. Fatima - místo klidu, míru a odpuštění. Završením celého putování byla adorace ve svatyni Božského Srdce Páně v Paray le Monial s přednesenými prosbami za církev, naše rodiny i farnosti a celý svět. Nesmím však zapomenout na setkání se sv. Bernardetou v Nevers, dívenkou, které vděčíme za její ochotu přijmout výzvu Panny Marie k záchraně nás hříšníků. Celá pouť byla prodchnuta krásnou atmosférou, kterou jsme vytvořili my poutníci, ale také nejkrásnější místa, která jsme navštívily. V neposlední řadě patří velké dík otci Josefu Beníčkovi, který pro nás tuto velkolepou pouť připravil a zorganizoval, ale také Vám drazí spolupoutníci, kteří jste kráčeli po cestách našeho putování. Díky Panně Marii, která nás po těchto cestách provázela svým požehnáním. 40

Zážitek všeobjímající Boží přítomnosti

(putování po cestách Boží prozřetelnosti ve svědectví PharmDr. Aleny Voldřichové z Pustiměře)

Každé poutní místo, které jsme navštívili, má svou historii, neopakovatelný půvab, svou atmosféru, dýchá kouzlem ve smyslu, že člověk zapomene na strasti putování, problémy doma, i v práci, a pouze vnímá Boží přítomnost, v tom daném místě. PADOVA – při vstupu do baziliky Sant´Antonio se mi zatajil dech a první myšlenka – vždyť je to jako včera, kdy jsme vstoupili v Orvietu o slavnosti Božího Těla do baziliky tak podobné! Ba ne, už je to rok a jsme znovu na pouti! LA SALETTE – svou nadmořskou výškou až někde u nebe, uchvátí poutníka a přímo vybízí k rozjímání v božském klidu a majestátnosti alpských velikánů. LOURDES– hlavní cíl naší cesty. Město v podhůří Pyrenejí svou výstavbou připomíná lázeňské město. Město tisíců a tisíců poutníků, město klidné, vlídné, neuspěchané. Město bolestí a nadějí, město modliteb a víry, město nádherných a obrovských bazilik, město nemocných a vozíčkářů. Nikde na světě není možné vidět naráz tolik utrpení! Večer co večer čekáme na světelný průvod, a protože je to město nemocných – a ti mají přednost, čekáme. Čekáme 10 minut, ¼ hodiny, 20 minut a stále jedou vozíčkáři! 41

Při modlitbě Růžence se v předříkávání Zdrávasů dostává cti jednotlivých národům. I my máme tu čest předříkávat Zdrávas česky. Tají se nám dech, máme strach, že slova všem známa nám uvíznou ve stažených hrdlech, ale pohled na tisíce shromážděných nemocných, kteří tu naši modlitbu k Panně Marii potřebují, nám dodává sílu. Myslím, že to, co jsme tam cítila já, bylo společné pro nás všechny. Děkovali jsme Panně Marii Lurdské za své zdraví, za zdraví svých blízkých, za pomoc, kterou nás provází po celý život. Tváří v tvář utrpení těch, kteří přijedou do Lurd prosit za uzdravení a modlit se za sílu nést kříž, jsou naše problémy a starosti zcela bezvýznamné. SANTIAGO DE COMPOSTELA – krátká návštěva, ale modlitba u hrobu apoštola Jakuba nám vhrnula slzy do očí, a mše svatá, sloužená otcem Josefem u hlavního oltáře pohádkově zlatem zdobeném, dýchajícím pro nás středoevropany až exotikou, nám vzala nejen dech, ale i hlas, takže jedinou stinnou stránkou Compostely byl náš zpěv! FATIMA – bílé, čisté, poklidné město nás přivítalo impozantním sousoším dětí – pasáčků, jejichž jména zná dnes celý svět: Lucie, František, Hyacinta. Město s majestátným komplexem bazilik, počínaje tou, jež byla posvěcena v roce 1953 a v níž fatimské děti, z nichž dvě jsou již blahoslavené – očekávají své vzkříšení, až po novou, moderní baziliku Nejsvětější Trojice, s presbytářem se zlacenou mozaikou o ploše 500m2, vytvořenou P. Markem Rupnikem S.J. z římského Centra Aletti, a jejímž duchovním otcem je i čestný občan pustiměřský, Tomáš kardinál Špidlík. Je tak nádherná, že 42

se ani nechce věřit, že je dílem lidských rukou. Mše svatá v kapli zjevení u příležitosti 20. výročí kněžského svěcení našeho otce Josefa a Křížová cesta v místech, kde se fatimským dětem zjevila Panna Maria, jsme i my v omamném, tetelícím se vzduchu a tichu rušeném jen cikádami, pociťovali všude kolem nás Boží přítomnost. Zážitky, které z této pouti mám, nikdy nezapomenu a určitě všichni děkujeme Pánu Bohu za všechna dobrodiní, která nám připravuje, za otce Josefa, který celou pouť perfektně zorganizoval a za všechny vás, kteří jste s námi nemohli jet, ale provázeli jste nás svými modlitbami. 

Opět se projevila Boží dobrota, láska a milosrdenství, že jsem se mohla zúčastnit pouti po nejvýznamnějších a nejkrásnějších svatyních Evropy. Je to úžasný zážitek, z něhož budu čerpat po celou dobu svého zbývajícího života. Díky Vám o. Josefe za Vaši pečlivou přípravu této pouti s jakou jste se staral o naše duše i těla. Laudate omnes gentes, laudate Dominum. (Františka Maráková z Podivic) 43

Děkujeme Ti, Panno Maria, děkujeme Ti, Neposkvrněné Početí! (Peregrinatio ad Immaculatam Conceptionem ve svědectví paní Marie Smejkalové z Vyškova)

Moje první setkání s Lurdy, zjeveními Panny Marie malé vizionářce Bernardettě se uskutečnilo již před léty při četbě románu Franze Werfela „Píseň o Bernardettě“. Byl 16.duben, když jsem dočítala kapitolu o úmrtí Bernardetty, právě v den jejího úmrtí. Kniha na mě velmi intenzivně zapůsobila a v příštích letech byl můj prožitek umocněn přednáškou O. Dokládala o Lurdské Panně Marii. Velmi jsem toužila Lurdy navštívit a setkat se s „malou Bernardettou Soubirousovou“. Že se mi moje přání opravdu splní jsem netušila. Byla jsem pozvána přítelkyní na pouť s Pustiměřskou farností pod vedením otce Dr.Josefa Beníčka a nabídku jsem s velikou vděčností přijala. Ve středu 18.června 2008 jsme odjížděli z Pustiměře v časných ranních hodinách. Cesta autobusem ubíhala rychle, za zpěvu mariánských písní a modliteb. Byla to atmosféra radostného očekávání a touhy. První cíl našeho putování byla Padova, bazilika sv. Antonína Paduánského. Na všech poutních zastaveních probíhaly naše soukromé bohoslužby a rozsvíceny pamětní svíce z Pustiměře. Prožívali jsme nádherné pocity štěstí, že jsme mohli pokleknout u hrobu sv. Antonína a svěřit mu své prosby. V boční kapli baziliky „Schatzkapelle“ jsme shlédli umístěné relikvie sv. Antonína. Ubytováni jsme byli v blízkém hotelu CASA del Pellegrino, který dnes slouží i jako poutní dům. Ráno jsme si prohlédli klášterní zahrady a přilehlé okolí baziliky. Modlitby k sv. Antonínovi nám otec Josef překládal přímo z italského textu. Vroucnější motlitby k tomuto světci jsem neslyšela! Na další cestu jsme obdrželi od našeho italského průvodce kněžské požehnání. 44

Z Padovy jsme odjížděli ve čtvrtek ráno, 19. června do La Saletty. Překrásné scenerie francouzských Alp v 1 800 m nadmořské výšky, nás přivítaly v La Salettě kolem 18. hod. Zúčastnili jsme se modlitebních vigilií a světelného průvodu. Nádherné mariánské písně, modlitby a prosby u nohou plačící Madony, znějí v našich uších dodnes: “Ó Panno La Salletská, plačící v středu hor, o milost Tvou Tě prosí dnes srdcí našich sbor“..… Všude jsme vnímali přítomnost Matky Boží, která nás vybízí k zachovávání Božích přikázání. Nádherné, mimořádné místo v klínu hor! Prožívali jsme úžasné pocity radosti a pokoje. Po ranní bohoslužbě v bazilice a meditaci poselství La Saletty u pramene, jsme sjížděli dolů horskými serpentinami. Pobyt zde byl kratičký. Naše srdce toužila se zdržet déle, ale čas byl neúprosný! Přesto jsme se museli ještě na chviličku zastavit, když se

nám do cesty postavilo stádo oveček. Byli jsme velkorysí a dali jsme mu přednost. V podvečer nás okouzlily obrysy majestátných Pyrenejí. Lurdy nám otevřely svoji náruč a Cité Saint Pierre nás přijalo pod svoje křídla k ubytování i stravě na další tři dny. S námi se vrátilo do Lurd i slunečné počasí. Konečně jsme se dočkali! V sobotu ráno 21. června v 6.45hod. jsme stanuli před „Massabiellskou jeskyní“ na 45

břehu řeky Gávy! Na místě, kde se před 150 lety zjevila Panna Maria čtrnáctileté Bernardettě Soubirousové, dceři zchudlého mlynáře. „Jsme u Tebe Matko Boží, přišli jsme poděkovat, vzdát Ti chválu a také přednést svoje prosby. Prosby nejen za sebe, za naše drahé, za naše rodiny, ale za celý náš národ, za celou naši vlast, ale i za celý svět!“ Jsme šťastní, dojatí a plni vroucí lásky k Tobě Matko Boží, která jsi nám dovolila přijít sem, na tato posvátná místa za Tebou, poklonit se převeliké a nesmírné lásce Boží k nám, lidem tohoto světa. Děkujeme Ti Panno Maria, děkujeme Ti Neposkvrněné početí! Naše bohoslužba u „Massabiellské jeskyně“ byla zakončena umístěním a zapálením pustiměřské pamětní svíce z včelího vosku. To nepřeberné množství hořících svící v těsné blízkosti „Massabiellské jeskyně“! Téměř každý z nás zde během našeho pobytu v Lurdech zapálil svíce za své zemřelé. Občerstvení poutníků u pramenů v nás všech umocnilo pocity výjimečnosti těchto okamžiků. Dopoledne nás čekala prohlídka Růžencové baziliky, Krypty a baziliky Neposkvrněného početí. Odpoledne jsme absolvovali jubilejní putování: Farní kostel s křtitelnicí, ve které byla pokřtěna Bernardetta, mlýn Boly, žalář Cachot, jeskyně Massabielle, Hospic. Odpolední eucharistický průvod, který měl zakončení v podzemní bazilice sv. Pia X, v nás zanechal veliké dojetí a pocit vděčnosti. Většina z nás se zúčastnila večerního světelného průvodu. Neděle 22. června Dnes končí eucharistický kongres v Québecu. Zúčastnili jsme se mezinárodní mše svaté v 9.30 hod. v podzemní bazilice – navázán telemost s Římem! Nezapomenutelné chvíle společných modliteb. Poutníci z různých zemí světa se spojují ve svých chválách a prosbách. Veliké díky Vám, drahý otče Josefe, že jste nás sem přivedl! Odpoledne jsme nastoupili na křížovou cestu, která začínala v lesíku vlevo od baziliky na úrovni Krypty. Tato křížová cesta byla pro každého z nás, „pustiměřských“ poutníků, velikým vnitřním prožitkem. Monumentální sousoší Ježíšova utrpení v nadživotní velikosti! 46

K prvnímu zastavení byly dvě přístupové cesty. Jednou z nich byly schody, po kterých jsme vystupovali po kolenou. Na každém schodu byla modlitba. Patnáct zastavení. Pane Ježíši, Ty jsi pro nás tolik trpěl! Snad ani nejsme schopni Ti dostatečně poděkovat za Tvoji převelikou oběť, kterou jsi pro nás všechny podstoupil. Děkujeme Ti Pane Ježíši! Po ukončení křížové cesty byla příležitost ke svátosti smíření. Opět jsme se zúčastnili Eucharistického průvodu. A nyní rychle zpět nahoru do kopce, do městečka Saint Pierre na večeři, abychom stihli včas začátek světelného průvodu! Večerní světelné průvody. Modlitby růžence při rozžatých svících v rukou každého z tisíců poutníků! Desátky růžence pronášené příslušníky různých zemí v jejich rodném jazyce. I český jazyk, naše rodná řeč, zazníval z amplionů ústy „pustiměřských“ poutníků. Mohutné …Ave, ave, ave, Maria…, při kterém se naše ruce s rozžatými svícemi zvedaly k vzhůru k nebi, znělo Lurdy nad vrcholky Pyrenejí v tónech světoznámé lurdské písně – Lurdské AVE. Chvála Tobě Požehnaná Panno, Matko Boží a matko naše! Pondělí 23. června Dnes ukončíme svůj třídenní pobyt v Lurdech naší bohoslužbou v 9hod. v Kryptě, která byla postavena na výzvu Panny Marie Bernardettě: „Řekněte kněžím, ať tu postaví kapli a ať sem chodí procesí“, přímo nad místem zjevení. Vědomí neopakovatelnosti těchto okamžiků a blízkosti Panny Marie, bylo pro nás mocným prožitkem. Mše svaté jsme byli účastni všichni „pustiměřští“ poutníci, až na dva, kterým bylo dopřáno koupele v lurdských lázních, jako jediným z nás všech. Poté jsme ještě dokoupili pohledy a dárky pro své drahé domů. Nahoru jsme tentokrát jeli téměř všichni městskou dopravou autobusem. Prodavačky z rohového obchůdku, kde jsme nejvíce nakupovali, se s námi srdečně loučily a autobus vyprovázely svým máváním. Lurdy se s námi pro tyto dny loučily! Účinek koupele na naše dva poutníky byl zřejmý na první pohled. Přišli k obědu rozzáření a šťastní. Vnitřní pocit radosti a pokoje je prozařoval i navenek! Zavazadla jsme měli naložená v autobusu již od rána. Zbývala ještě chvilka času do odjezdu, kterou jsme s přítelkyní věnovaly sdělování nových dojmů. Najednou jsme si uvědomily veliké ticho kolem nás. Obě nás napadla stejná myšlenka:“ …aby nám tak ještě ujeli!“ Ale to nám už běžel vstříc pan řidič se slovy „kdepak jste, otec Beníček Vás všude hledá!“ Odjíždíme z Lurd ve 14. hod. směrem Španělsko – Santiago de Compostela. Jsme v polovině našeho putování! 47

Jsem moc rád, že jsem na zájezd jel

(Mgr. František Beníček, trvalý jáhen z Uherského Brodu, o pouti k mariánským svatyním Evropy)

Je pravda, že jsem byl okolnostmi přímo donucen se zájezdu zúčastnit, protože mi to děti zaplatili při příležitosti mých sedmdesátin. Co mě nejvíce od tohoto zájezdu odrazovalo bylo to, že jsme měli ujet autobusem více než 7.000 km, což se mi zdálo na můj věk nepřiměřené a obtížné. Ukázalo se, že pravý opak byl pravdou. Nakonec jsem byl moc rád, že jsem na zájezd jel a to bez sebemenší ujmy na zdraví. Pravděpodobně to bylo taky tím, že zájezd byl velmi pečlivě připraven. Měli jsme navíc k dispozici „Vademecum poutníka“ a tam bylo všechno do všech podrobností vypsáno. Celý zájezd byl na úrovni, ale přece jenom Lurdy a Fatima byly zlatým hřebem celého zájezdu. Byly to především Lurdy, asi největší a nejznámější poutní místo v Evropě. Každý den je tam velké množství poutníků z celého světa. Určitě víc se tam shromáždí lidí než v Paříži nebo kdekoliv jinde ve Francii. Zvlášť dojemné byly každodenní světelné průvody. A když se to značné množství lidí shromáždilo před basilikou, bylo to něco, co není nikde jinde možno vidět. Měli jsme taky někteří možnost modlit se asi desátek růžence česky, což bylo jistě povzbudivé pro naše české poutníky. V Lurdech jsme byli celkem tři dny. Po náročném dni plných různých aktivit jsme jednak dobře pojedli, ale se i dobře vyspali a to byl taky asi důvod, že jsme nepociťovali nijak zvlášť ani únavu. Musím nakonec konstatovat, že zájezd neměl žádnou chybu ba ani chybičku. Patří jistě především poděkovat otci Josefovi, ale taky všem účastníkům zájezdu.

 48

ADAMCOVÁ Danuše, MUDr. ADAMEC František, MUDr. ADAMEC Josef BENÍČEK František, Mgr. BENÍČEK Josef, Dr. BENÍČKOVÁ Františka BRANDÝS Jiří BRANDÝSOVÁ Veronika BUREŠ Vojtěch DOKOUPILOVÁ Marie FUKSOVÁ Jiřina GAZDÍK Michal GAZDÍK Václav GAZDÍKOVÁ Barbora GAZDÍKOVÁ Jitka, MUDr. HURTÍKOVÁ Milada, MUDr. CHYŤOVÁ Dagmar ml. CHYŤOVÁ Dagmar JANSKÁ Zuzana KALINOVÁ Markéta

KOLENIČ Milan KOLENIČOVÁ Marie, ml. KOLENIČOVÁ Marie KOPŘIVA Milan, JUDr. KOPŘIVOVÁ Helena KOUTNÁ Marie, Ing. KOUTNÁ Eva KUDRMANN Jiří KUDRMANNOVÁ Marie LOUČKOVÁ Marie MAKYČOVÁ Tereza MARÁKOVÁ Františka MATELOVÁ Věra MENŠÍKOVÁ Marie MIČANOVÁ Zdeňka MIKULINCOVÁ M. Alžběta NAVLÁČIL Martin NAVLÁČILOVÁ Jaroslava PŘIKRYL Jan

PŘIKRYL Marek PŘIKRYLOVÁ Barbora PŘIKRYLOVÁ Dagmar PULTEROVÁ Marie RAGAS Rudolf, Ing. RAGASOVÁ Helena, MUDr. SMEJKALOVÁ Marie SMUTNÍKOVÁ Anna SVOBODOVÁ Marie, Mgr. SYNKOVÁ Marie ŠAROCHOVÁ Jindřiška VLČ Radovan VOLDŘICHOVÁ Alena, PharmDr. VONDRUŠKA Josef VONDRUŠKOVÁ Hana VRTÍLKOVÁ Marie WALDSBERGEROVÁ Katrin WALDSBERGEROVÁ Vilma ZÁLEŠÁK Martin ZÁLEŠÁKOVÁ Alena 49

LA VERNA HORA STIGMAT SV. FRANTIŠKA Z ASSISI

„Pane můj, Ježíši Kriste, o dvě věci tě ještě prosím dřív, než umřu: tou první je, abych ve své duši a na svém těle - nakolik je to možné - zakusil onu bolest, kterous ty, nejsladší Ježíši, snášel ve chvíli svého krutého umučení; druhou pak, abych ve svém srdci – nakolik je to možné – pocítil onu nezměrnou lásku, kterous jsi hořel ty, Synáčku Boží, když jsi neváhal podstoupit pro nás, hříšníky, tolikeré utrpení“.

50

ASSISI

Modlitba věřících při eucharistii u hrobu sv. Františka v dolní bazilice. Putování ve šlépějích světce.

51

NORCIA Není to špatný nápad zastavit se cestou v Norci. Jsou tam v celé Itálii pověstné vepřové klobásy. Jak k nim horské městečko přišlo? Založili je Židé přivezení jako otroci, po tom co Vespasián dobyl Jeruzalém. Dal jim pěstovat tato domácí zvířata, protože si byl jist, že ho nebudou okrádat, protože sami vepřové maso nejedí. Ale my tam nepojedeme pro takové marnivosti, ale proto, že odtud pocházel i sv.Benedikt, zakladatel evropských klášterů a škol. Sám sice jako chlapec ze školy utekl, ale právě proto založil školství, poznal, jak je užitečné. Vzpomeneme si, že tu v nedávné době byl i klášter českých benediktinů, kteří se za totality nemohli vrátit domů. Jejich představený P. Stavěl se stal známým kazatelem v Itálii. Bohužel hned zemřel, když se vrátil do Prahy. Na Moravě by to možná lépe přežil. (Tomáš kardinál Špidlík, S.J.)

Modlitba v kryptě chrámu sv. Benedikta, na místě, kde podle tradice stál rodný dům Patrona Evropy, a kde se tedy sv. Benedikt narodil. 52

ROMA

Modlitba u hrobu Josefa kardinála Berana v kryptách vatikánské baziliky.

Ve vatikánských zahradách 

53

Před bazilikou sv. Pavla za hradbami.

S P. Edmundem Powerem, OSB – opatem benediktinského Opatství sv. Pavla za hradbami.

54

Zakončení Roku sv. Pavla se Svatým otcem Benediktem XVI. v bazilice sv. Pavla za hradbami.

Eucharistie na místě mučednické smrti sv. Pavla – Opatství Tre Fontane.

Římská gratulace Tomáši kardinálu Špidlíkovi S.J., čestnému občanu pustiměřskému k nadcházejícím 90. narozeninám (17. 12. 2009) v jeho římské rezidenci v Centru Aletti

55

Eucharistie u hrobu sv. Petra s Giovannim kardinálem Coppou – čestným občanem Drysic a modlitba u hrobu Jana Pavla II. v kryptách vatikánské baziliky

Eucharistie slavnosti sv. Petra a Pavla ve vatikánské bazilice při níž papež Benedikt XVI. předával pália novým arcibiskupům; poté na náměstí sv. Petra ohlásil encykliku CARITAS IN VERITATE.

56

SUBIACO

„Quaerere Deum..“ – Hledat Boha a nechat se jím nacházet - Pustiměřští v jeskyni sv. Benedikta

„Nihil amori Christi praeponere...“ – Ničemu nedávat přednost před láskou Kristovou

57

MONTECASSINO

Eucharistie v kryptě baziliky na Montecassinu u hrobu sv. Benedikta a sv. Scholastiky

58

„Ubi

silentium afflat, oratio loquitur“ – Tam, kde vane ticho, promlouvá modlitba.

Interiér chrámu

Votivní svíce u ostatků sv. Benedikta a sv. Scholastiky 59

POMPEI

Do Pompejí jezdí z celého světa turisté, aby se přišli podívat na vykopávky, mrtvé kameny. Ale na starých uličkách tam rostou květy. Neočekávaně právě tu vzniklo v nové době známé mariánské poutní místo. Maria je symbol života a dává rozkvést květům i v kamenných srdcích. (Tomáš kard. Špidlík)

60

AMALFI

Pobřeží Amalfi je jedno z nejkrásnějších v Itálii, pod strmými skalami modré moře, a město jakoby vlepené na kousek volné půdy. Ptáme se tedy, jak k tomu došlo, že právě tu postavili tak krásnou katedrálu a že je v ní hrob apoštola Ondřeje, hlavního patrona východní církve, podobně jako je sv. Petr patron církve Římské. Musíme se vžít do situace raného středověku a tehdejší komunikace. Nebyla letadla, nebyly autostrády, do dálky se nejlíp cestovalo jen po moři. A tak se stalo, že chudí rybolovci z pustého zálivu, kteří měli mnoho dětí, naučili se stavět lodi a ovládat je tak dobře, že se stali světovou velmocí. V době křížových výprav dobyli dokonce i Cařihrad a odtud si ostatky apoštola přivezli k sobě. A on se jim stále zjevuje jako živý, jeho kosti mají zvláštní úkaz. Je tu tedy vhodné místo k modlitbě za jednotu mezi východem a západem. (T. Šp.)

61

RAVELLO

Svatý Pantaleone, mučedníku, jenž jsi byl v životě tak dobrý a odvážný,veď nás na mnohdy křivolaké pozemské pouti, dej nám sílu ducha i odvahu čelit těžkostem. Dej nám objevit hodnotu pokory a radost z odpuštění. Pros za nás, aby na nás sestoupilo Boží milosrdenství a zůstalo s námi vždycky. Amen.

Mše svatá v dómu a uctění relikvie sv. Pantaleona, patrona pustiměřské rotundy.

62

MONTE SANT´ANGELO

„Svatý Michaeli, opatruj nás v boji!“ Dříve jsme se to modlili po každé mši svaté. Zavedl tu modlitbu papež Lev XIII. Byl si vědom, že vliv zlého ducha na lidi a na svět je silný, máme proto vzývat často o pomoc anděly, především jejich hlavu a vůdce sv. Michaela. Každý z nás se také utíká pod ochranu svého anděla strážného. Když se stala ve 4. století křesťanskou celá římská říše, zvolila si za svého anděla strážného sv. Michaela. Vidělo se to potvrzeno jeho zjevením v na hoře u Gargána, kam vždycky putovalo mnoho poutníků do velké jeskyně, kde se to událo. Svatyni dnes opatrují řeholníci z Polska. Okolí je malebné. Našli je i vynalézaví Češi a dost jich jezdí sem k moři na pláž. Ale ti zbožnější - jako my Pustiměřští - pospíšíme na druhou stranu od anděla nebeského k hrobu chudého kapucína pátera Pia. (Tomáš kard. Špidlík S.J.)

Eucharistie v „nebeské bazilice“ – jeskyni sv. archanděla Michaela.

63

SAN GIOVANNI ROTONDO

Sv. Pia z Pietrelciny není potřeba představovat. Zná ho celý svět. Podle statistiky je tu ročně větší počet poutníků než do Lurd. Vzpomeňme si jenom na některé z našich zemí. Jedna z „duchovních dcer“ pátera Pia žila ve Vídni a jako Rakušanka mohla jezdit do Čech. Využila toho a vozila tam občas růžence, které za totality se těžko dostaly. Páter jí to schválil, ale předpověděl jí, že bude pro to dílo muset trpět. Byla zavřena od české policie pro nedovolené pašování „cenné

Eucharistie v chrámu Santa Maria delle Grazie, u oltáře, kde ji slavíval P. Pio

matérie“. To opravdu uhádli! Růženec je cenná věc, i když jinak než to mysleli oni. Po propuštění napsala knížku, kterou vydala česky, jsou to vzpomínky na způsob, jakým páter jisté duše vedl. Ještě před jeho smrtí navštívil pátera Pia kardinál Tomášek, od něho dostal mešní šáteček dlouho uchovávající zvláštní vůni. Mozaiku v nové kapli, kde je hrob P. Pia, právě letos dokončují naši přátelé z Centra Aletti. (Tomáš kard. Špidlík S.J.)

64

LORETO

Eucharistie v Nazaretském domku

Poutníci před loretánskou bazilikou

65

VERONA

Arena di Verona – Aida: za účasti 22.000 diváků

WIEN

Mše svatá o slavnosti sv. Cyrila a Metoděje, Apoštolů Slovanů, v chrámu sv. Leopolda, patrona Rakouska

66