M. T. Majar v nakladatelství Hot Boys Vlci *
* Připravujeme
. 6 . .
Hot Boys M. T. Majar
Copyright © 2012 M. T. Majar Cover © Coka/Fotky&Foto ISBN 978-80-7398-411-3 (ePUB) ISBN 978-80-7398-412-0 (MOBI) ISBN 978-80-7398-413-7 (PDF) www.fantomprint.cz www.facebook.com/fantomprint
1. KAPITOLA „Do prdele, Frankensteine, seš už, kurva, schopnej si pamatovat začátek na pátou dobu? Nebo tě tam mám prostě nakopnout?“ Seth řval už ve dveřích šatny. Posadil jsem se na chvíli s ručníkem kolem ramen, dýchal jako po sakra dobrým čísle a sledoval obvyklou scénku. Tohle by bylo taky dobrý číslo, ale Frankie nezklamal. Už zase. Tělo řeckýho boha a negativní test na IQ, neskutečná kombinace. Takovej náš John Coffey. Seth sundal třpytivý rukavice a švihl s nima o zem. „Posloucháš mě?“ Došel až k Frankiemu a zíral mu nahoru do obličeje. Frankie měl svůj obvyklej, lehce udivenej a silně ublíženej pohled. „Říkám ti, že i cvičená opice by si to už pamatovala,“ Seth se vztekal. Vztekal se rád a hodně. Bral to prostě příliš vážně. Viděl nedávno ve Vegas „Chippendales“ a měl novou životní metu. Dostat se k nim. Být s nima na jednom pódiu. Já se viděl ve sprše. Pak v baru a pak v posteli. Dneska sám, jsem groggy. Frankie mlčel, sebral ručník a odešel do sprchy. Seth za ním nevěřícně hleděl. Blbě se hádá, když druhá strana nereaguje. Říkal jsem si, že je dobře, jakej Frankie je. Tušil jsem, že kdyby v něm jednou fakt bouchly saze, udělá nám ze šatny kůlničku na dříví. Byl obrovskej. Jakmile ho Roger uviděl, chtěl ho. Postavil ho doprostřed, tyčil se mezi náma jako stožár a my kolem něj hopsali jako kompars. Mně to bylo jedno. Odvedl jsem si svý, shrábl prachy a šel. Seth byl na mrtvici, protože dřív byl uprostřed on. Sledoval jsem bezvýrazným pohledem, jak mašíruje po šatně sem a tam a hledá, do čeho by kopl. „To nic neřekneš? Zkurví nám vždycky začátek čísla, to tě to nesere?“ Zůstal stát dva metry přede mnou, ručník v pěsti. „Hergot, zakrej se a nestrkej mi ho před ksicht,“ zavrčel jsem a postavil se. „Aby ses neposral,“ Seth se otočil a švihnul ručníkem do kouta. Sledoval jsem, jak to v něm vře, a držel hubu. Nechtělo se mi zabřednout do nekonečný debaty, která tu už proběhla několikrát. Frankie se uměl hýbat, uměl se prodat tak jako málokdo z nás, jen byl prostě pomalej. Nástup byl jeho Achillova pata a občas jsme na něj čekali, strnulí v póze, zatímco Frankie teprve „dotáčel“. Ale mně to bylo fakt jedno. Neměl jsem v tom srdce. Jenom prachy. Seděl jsem, koukal na podlahu a prohrábl si rukou zpocený vlasy. Sedával jsem takhle po vystoupení už skoro dva roky. Zkraje jsem se docela styděl. Pak jsem si začal věřit a prachsprostě si to užíval. Na nezájem žen jsem si nikdy nemohl stěžovat, ale i tak jsem jich ošukal za poslední dobu víc než za celej předchozí život. Samože striktně mimo bar, Roger byl v tomhle neústupnej. „Jste striptéři, ne gigolové. Koho načapu s návštěvnicí, má padáka.“ On to teda řekl podstatně barvitějc. A já se toho držel. Ženských jsou všude mraky a já zkrátka vypadám, jak vypadám. V poslední době jsem se ale cítil tak nějak… přejedeně. Přesycenej a přitom z půlky prázdnej. Nevím, jestli v tom má prsty věk a ta trojka na začátku mě tak ovlivnila, ale nějak jsem si nedokázal představit, že budu za pět let sedět na stejný židli. Zpocenej a vyšťavenej. Použiju slovo, co mají rády ženský – frustrovanej. Když jsem před dvěma roky prošel dveřmi Rogerova baru „Red Wolf“, chci říct, když jsem se dovnitř vpotácel, neoholenej a s odřenejma kloubama na rukách, sotva jsem vnímal, co se kolem mě děje. Roger mě usadil do boxu v koutě, nalil do mě dva litry kafe a zavolal mi taxík. Ráno, po probuzení z kómatu, jsem našel v kapse bundy jeho vizitku, na zadní straně „Zavolej mi“. S bídou jsem si pamatoval, kdo mi ji dal.
Zavolal jsem mu za týden a on mě pozval na „pohovor“. Když z něj vypadlo, že ve svým baru pořádá pánskej striptýz, zvedl jsem se, hodil zmačkanou pětidolarovku na stůl a šel pryč. Doběhl mě, přibouchl mi dveře před nosem a jen na mě koukal. Byl jsem nasranej a zoufalej. Zoufalej proto, že jsem neměl peníze a můj sen o úžasným životě ve velkoměstě šel pomalu do kytek. Měl jsem blbou práci, ve svým věku bydlel v malým kamrlíku v bytě s dalšíma dvěma týpkama, co ujížděli na „Teorii velkého třesku“. Začal jsem se zaobírat myšlenkou na návrat domů. K mámě a tátovi a jeho železářství, za jehož pultem by mě tak rád viděl. Převzít rodinný podnik jako prvorozenej syn, udržet tradici. Založit rodinu s nezajímavou tuctovkou a postupně se nejspíš prochlastat do důchodu. Nasranej jsem byl i proto, že si tohle všechno Roger přečetl v mým obličeji během deseti minut, co mě znal. A nabídl mi místo v partě striptérů, co u něj v baru zvedají paničky ze židlí tři dny v týdnu. Když jsem sledoval první představení, sólo čísla i závěrečný skupinový, byl jsem červenej až na zadku. Představa, že bych tohle měl dělat sám, byla prostě neskutečná. Řekl jsem Rogerovi, že mi bude třicet, jsem utahanej, otrávenej a na můj ksicht a cokoliv dalšího nebude nikdo zvědavej. Nic neřekl a zavolal dolů svou ženu, z bytu, kterej měli přímo nad barem. Marnie seběhla dolů a Roger na mě beze slova ukázal prstem. Stál jsem zadkem opřenej o jeden ze stolků, ruce v kapsách bundy, kotníky překřížený. Neoholenej, sluneční brýle ve vlasech, co potřebovaly kvalitní sestřih jako sůl. Marnie se na mě zadívala, cukla sebou a připlácla si drobnou dlaň na pusu. Zírala na mě s vytřeštěnýma očima a já se, celej nervózní, postavil. Přišla až ke mně, obešla mě s upřeným pohledem dokola a zadívala se na manžela. „Je mu neskutečně podobný. Kde se tu vzal?“ Otočila se zpět a zaujatě mě studovala. Měl jsem dojem, že se mě chystá ohmatávat. Z výšky skoro metru devadesáti jsem si prohlížel temeno Rogerovy ženušky. Že je to generál v sukních, jsem zjistil mnohem pozdějc. To už mi pomalu nahrazovala mámu, i když jsem měl matný tušení, že ona na mě jako na synka rozhodně nekouká. Ale byla by prvním člověkem, kterýmu bych se svěřil, kdybych měl někdy tu potřebu. Koukal jsem nechápavě na oba. Marnie mě hltala očima a Rogerovi to kupodivu nevadilo. Koukat na někoho takhle moje žena, klidnej nebudu. On byl. Pohladil svou ženu po rameni a řekl: „Prý se na něj nikdo nebude chtít dívat. Co bys na to řekla, ženo?“ „To nechtěj vědět, muži, pro klid v rodině.“ Sledoval jsem, jak na sebe s láskou hledí, a moc se nechytal. Když odešla, řekl mi Roger, že má jeho žena slabost pro nějakýho modela, jehož obrázky si ukládá do tajný složky v počítači. A že jsem tomu Angličanovi hodně podobnej. Ženský. Co z toho mají, koukat na chlapa, na kterýho si nemůžou sáhnout? Pokrčil jsem rameny. Svět pánskýho modelingu mě fakt míjel. Neměl jsem sebemenší potřebu pátrat po tom, komu jsem, kruci, podobnej. Co mám, to mi dal táta s mámou. Že jsem se docela povedl, vím od školky. Mně holčičky po bábovičkách nešlapaly. To já pak mnohem pozdějc pěknejch pár báboviček rozšlápl. Až teď mi docházelo, že není důvod být na to pyšnej. Zadíval jsem se do obřího zrcadla za barovým pultem. Černý vlnitý vlasy, delší na temeni, mi už přerůstaly přes uši. Barva očí v tomhle tlumeným světle nebyla dobře vidět. Tady jsem měl pod hustým černým obočím spíš dvě díry, jako po výstřelu. Ale byly modrý, taková ta nepřehlédnutelně paulnewmanovsky modrá. Oči, o kterých jsem pravidelně slýchával neuvěřitelný komentáře od ženských. A opět už od školky, kde byla první obdivovatelkou mýho kukuče paní učitelka. Přejel jsem si rukou přes strniště a palcem přes spodní ret.
Bez ohledu na reakci Marnie jsem si nedokázal představit, že bych se měl producírovat po pódiu a vystrkovat na ženský holej zadek. Na spoustu ženských. I když dvěma nebo třem najednou jsem ho už ukázal. Co dodat. Dva jsou někdy málo. Pak mi Roger řekl, kolik za jeden večer platí, a měl rázem mou plnou pozornost. Plus „tuzéry“ od návštěvnic to dělalo za týden mnohem víc, než kolik jsem dostal za měsíc jako „pomocný analytik“ v účetní firmě, jakejch byly v tomhle městě mraky. Většinu dne jsem měl v zubech vraženou tužku a obličej ponořenej v nekonečný počítačový sestavě. Je to přesně taková otrava, jak to vypadá napsaný. Šéfkou mého oddělení byla Nicole, terminátor v sukních. Ten typ, na kterej jsme kdysi koukali s otevřenou pusou a ukápli si do spoďárů. Donedávna koukala i ona na mě. Pak mi na firemním večírku řekla, že ze mě udělá svýho asistenta, když já párkrát do měsíce udělám ji. Hezká byla a já ho rád provětrám. Ta její samozřejmá sebejistota mi ale zvedla mandle a já ji s kamenným výrazem odmítl. A po zbytek večera lil tequilu do naší recepční Anabel. Moc jsem si tím nepomohl, jak ukázaly další dny. Nejen že jsem zůstal na svým místě s tužkou v zubech, ale počet papírů na mým stole utěšeně narůstal do pyramid, na kterejch co chvíli přistál nějakej dáreček od Anabel. Řekl bych, že mám v sobě tolik z hajzla, kolik každej normální chlap. Byl jsem slušnej, pak míň a pak jsem byl skoro sprostej. Pro tuhle holku „ne“ nebyla odpověď. Až jsem se jednou v zoufalství u oběda svěřil Rickovi, malýmu teplýmu poslíčkovi, co roznášel poštu. Ne, že bych na to byl dvakrát pyšnej, ale měl jsem rázem klid. Stačilo málo. Plácnout Rickieho po zadku, když mi donesl poštu, a strpět, když se postavil na špičky a na chvíli mi přilepil svou natěšenou tlamku na bradu. Provinile jsem se na Anabel zadíval, jakoby nečekaně přistiženej, a její ublíženej pohled mě pak provázel zbytkem týdne. Ale dala mi pokoj. S Rogerem jsem se domluvil, že to zkusím. Myslel jsem si, že největší peklo bude se svlíknout, a na první vystoupení po pár týdnech tréninku fakt nevzpomínám zrovna nejradši. Nakonec to nebylo tak strašný. Hýbat se umím, dokonce jsem kdysi trdloval ve školním představení na střední. Věc, která vyplula z podvědomí a já si dokázal zapamatovat pohyby a držet rytmus. A vypadat třeba jako hasič bez ochrannýho obleku. Horší pro mě byly ty věci kolem. Posilovna je OK, cvičil a běhal jsem i tak. Ale solárium? Kosmetika? A kurva, depilace? Pokaždý jsem si musel připomínat, že mám pořád koule a že to k tomu prostě patří. Jen ty koule musely být oholený a hladký jako dětská prdelka. Roger vešel do šatny a zahleděl se na mě. Dřepěl jsem na židli, župan přehozenej přes stehna. „Co je?“ zeptal se a sebral ručník, kterej předtím švihl Seth do rohu. Promnul jsem si kořen nosu a vjel rukou do vlasů nad čelem. Gesto, který mě provází životem od doby, kdy mi vlasy narostly. Nosil jsem je teď ještě delší, po ramena. Máma by šílela. „Měl bych mít na triku spíš „Old Man“ než „Hot Boys“, nemyslíš?“ Koukal jsem na Rogera a on na mě. „Nemel nesmysly. Jsi nejstarší, ale pořád máš nejhezčího ptáka,“ řekl Roger a zašklebil se. „Říká Marnie?“ neodpustil jsem si. „Tak hele, na to pozor. Jedinej, kterýho moje žena obdivuje, je ten můj,“ tvářil se naoko vážně, ale koutky mu cukaly. „Ty seš fakt vůl, Rogere,“ uchechtl jsem se. „Možná jsem vůl, ale dobře platím. Tak nemudruj a padej se umejt. Dámy čekají,“ otočil se a vyhnul se ve dveřích Jamiemu a Dennisovi, kteří akorát procházeli do šatny. Měli poslední společný číslo, představení bylo u konce a dámy čekaly. Roger trval na tom, abychom po vystoupení procházeli publikem a bavili ženský. Říkal, že je nic tak
nenavnadí k další návštěvě, jako když si můžou na toho samečka z pódia sáhnout. V tom měl naprostou pravdu. Ale i tak mě to štvalo. Vysprchovanej jsem si prohrábl rukou mokrý vlasy a uhladil je dozadu. Otřel jsem zrcadlo a zadíval se na sebe. Jizva nad levým obočím, stará přes dvacet let, byla pořád patrná. Kdysi mě můj nejlepší kamarád na světě Paulie trefil kamenem a já si vzpomínku na to odpoledne ponesu nadosmrti. Byla to první rána, kterou jsem dostal kvůli holce, a v dalších letech jich přišly ještě spousty. Někdy jen proto, jak se na mě dotyčná dívala, a její přítel nebo manžel, nebo prostě ten chlápek vedle ní, to nerozdejchal. Jak jsem řekl, vypadám, jak vypadám. Co jsem dostal, to mám, a občas cestou prostě překročím vyrvaný rodidla. Nikdy jsem se příliš neřešil, ale přiznávám, že je život veselejší než vypadat jako bráška Dannyho DeVita. Poškrábal jsem se na hrudi a pak pod ručníkem na pravým třísle. Natáhl jsem si ho a v poslední době mě po vystoupení bolelo a pálilo. Co budu, do prdele, dělat za deset, patnáct let? Vrátil jsem se do šatny a oblíkl si prádlo a džíny. Šatna byla chválabohu prostorná, aby měl každej z nás dost místa. Roger ji nedávno rozšířil a to bylo jedině dobře. Jedna věc je svlíkat se na pódiu, druhá zavadit co chvíli nechtěně vlastním ptákem o zadek cizího chlapa, kterej se vrtí a převlíká hned vedle. Natáhl jsem si černý tričko s obrovským rudým nápisem „HOT BOYS“ přes záda. Vlevo na prsou pak byla malá rudá hlava vlka s názvem klubu a pod tím moje „pracovní“ jméno. Derek. Marnie trvala na Davidovi, ale já se šprajcnul. Jméno je osobní věc, i když je smyšlený. Stačí, že jsem tomu modelovi podobnej, jmenovat se po něm ale nebudu. Koneckonců, možná je on podobnej mně. Hehe. No jistě. Vyšel jsem schody ze šatny a vešel do hlavního sálu. „Red Wolf“ byl velkej a prostornej. Kdysi to byl vcelku obyčejnej bar, ale pak Roger koupil sousední prostory, kde byla dřív nějaká realitní firma. Proboural to, propojil a vytvořil místnost dostatečně velkou pro dvě desítky stolků, luxusnější boxy po stranách a velký pódium vepředu. Vystupovali jsme dva dny v týdnu a jeden delší večer o víkendu, v sobotu. Když jsme tu nebyli my, bylo tu karaoke, nebo byl večer věnovanej písničkářům. Někdy i bavičům, to mě ale fakt nebavilo. I když bych řekl, že jejich práce je těžší než ta moje. Vlevo od pódia byl bar, za kterým Roger často sám stával. Nemusel, ale měl to rád. Byl barman od mládí a byl to ten typ, kterej prostě nemůže dělat nic jinýho. Jestli jednou napíše paměti, doufám, že v nich nebudu. Rozhlídl jsem se po místnosti. Vyskakovala málem až na stůl, jako bych ji mohl přehlídnout. Janice, moje nejfanynkovatější fanynka. Nebyla jediná, každý z nás měl určitou skupinu ženských, co pravidelně vlhce slintaly pod pódiem. Hezký, ošklivý, normální i bláznivý. Uťáplý paničky i dračice. Co hrdlo ráčí. Moje neráčilo, Rogerova podmínka mi nikdy nedělala potíže. Fakt by mě nenapadlo hledat si „kamarádku na večer“ zrovna tady. Stačilo zajít o dva bary dál. „Dereku, Dereku, tady,“ mávalo moje spropitný a já si na obličej přišpendlil úsměv, ze kterýho tála jako arktickej ledovec. Spolu s ní seděly u stolku další tři ženy. Přejel jsem to nadělení očima, neslyšně se nadechl a vykročil. Zkraje jsem si připadal jako děvka. Teď už jsem to bral tak, jak to prostě je. Je to práce. A nedám jim ze sebe víc, než dát chci. Očima jsem střelil po Sethovi, kterej seděl u stolku hned pod podiem, hlavu u obličeje ženský, co měla nejlepší roky evidentně za sebou a svou ruku v jeho klíně. To, že Roger nepřipouštěl žádný techtle, neznamenalo, že se to mimo bar nedělo. A zrovna u Setha jsem si byl vcelku jistej, že nějakou tu návštěvu za „honorář“ občas vykoná. Je to jeho žaludek. A jeho péro, který rve vyschlým řečištěm.
Janice měla úsměv širokej jako Wisconsin. Zírala na mě s vytřeštěnýma očima a puls jí tepal na krku. Přiznávám, že dřív jsem měl trochu problémy zůstat stát nohama na zemi, když na mě ženský reagujou takhle. I bezbřehý zbožňování ale časem zevšední a já už se jen nudil. Byl jsem znuděnej a unavenej a představa opuštěnýho srubu někde v Kanadě se mi drala na mysl čím dál častějc. S širokým úsměvem lázeňskýho šviháka jsem si položil dlaň na hruď, kývl hlavou a vzal do ruky opěradlo židle. „Můžu si přisednout, dámy?“ Můj hlas měl na ty čtyři přesně ten účinek, kterej jsem chtěl. Spokojeně jsem je přejel pohledem. Prostě poletím na autopilota jako obvykle. Moment. Ne na čtyři, na tři. Tři ženy na mě hleděly se zjevnou nabídkou v očích a s vilným a vlhkým úsměvem na rtech. Janice mi omotala tlapky kolem pravýho bicepsu a zaťala spokojeně drápky. Po levý ruce jsem měl blondýnku a zrzku, ucucávaly brčkem nějaký růžový svinstvo a svlíkaly mě očima. Čtvrtá seděla proti mně, pohodlně opřená, ruce založený na hrudi, nohy rovně natažený pod stolem. Obyčejný kalhoty, košile a sako přes opěradlo. Vypadala, jako by měla v úmyslu jít někam úplně jinam a to chtivý komando v sukýnkách ji sem přivleklo násilím. Dívala se na mě, rty stisknutý a oči přivřený za obroučkama brýlí. Ofina jí padala do očí a já se marně snažil zahlídnout jejich výraz. Sám nosím brýle v práci, jsem prostě takovej malej Clark Kent. Cíleně jsem na ni zašarmil širokým, blýskavým úsměvem. Ani ťuk. „Dereku, to bylo úžasný, bože. Já si snad doma zapálím gauč a budu doufat, že přijede takovej hasič,“ vrkala Janice a její dvě kamarádky se culily jedna radost. Možná by uspořádaly barbecue společně. Holka naproti se ani nepohnula, očima střelila doleva a doprava na ty chichotalky a znovu se zadívala na mě. Na rtech pohrdavej úšklebek, otrávená. Cítil jsem, jak můj vlastní úsměv poněkud tuhne a připomíná spíš sádrovej odlitek než přirozenej výraz. Díval jsem se na ni a Janice mezi náma otáčela hlavu sem a tam. „To je moje známá, Tara. Mám dneska narozeniny, a tak prostě musela poslechnout a jít se mnou a s holkama, kam jsem chtěla já.“ Janice se hihňala a rvala mi nehty do masa. Tak narozeniny? A já jsem dáreček? Tara po ní hodila naštvaným pohledem a sykla. Tenhle výraz snad musí trénovat doma před zrcadlem. „Nemyslím, že by tadyhle Derek nutně musel znát mé jméno,“ řekla zvláštním, hlubokým hlasem, do kterýho prosakoval vztek. Znovu se na mě zadívala a já začínal být nasranej. Znám ten pohled. Občas na představení zabloudí i ženský, u kterých nevím, proč tu přesně jsou. Povýšený a nadřazený. Odsuzující, vševědoucí a na tuty frigidní. „Naopak, Derek se rád seznámí s přítelkyní svý věrný fanynky,“ pousmál jsem se na Janice, která se pomalu roztýkala po stole, a znovu se zadíval na ženu před sebou. „Mluvit o sobě v třetí osobě je trošku zvláštní, nemyslíš?“ „No tak, schovej drápky, Taro, a dej si něco k pití, uvolni se trošku,“ řekl jsem tak blazeovaně, jak jen jsem byl schopnej. Přesně pochopila, že ji šacuju na zastydlou můru, co je ze striptéra v rozpacích. Ona ale nebyla. Byla znechucená a dávala mi to v pohledu jasně najevo. „Jestli se uvolním příliš, tak nejspíš z toho blaha omdlím,“ odsekla a napila se vody. Vody. Ve striptýzovým baru. Bůh mi pomáhej. Zrzka vlevo vytáhla cigaretu a významně se na mě zadívala. Vylovil jsem z kapsy džín zapalovač, naklonil se k ní a s obličejem kousek od jejího jí připálil. Zírala na mě tak žhavě, že si to cigáro mohla zapálil vlastním pohledem. Odtáhl jsem se a jakoby mimochodem jí přejel prsty přes předloktí. Autopilot. Hlavně to nepřehnat. Jaký to je jít domů zadním vchodem a skákat přes popelnice, protože před barem vartujou nadržený ženštiny, už vím. A taky vím, že když jde o ženský, dost často platí „kdo uteče, vyhraje“. Ta holka naproti mně by utekla hned, kdyby mohla. Já bych jí v tom nebránil. V mým dnešním sebezpytujícím se rozpoložení mi pohled na ni moc nepomáhal.
„Já to rád risknu. Objednej si cokoliv, na co máš chuť. Je to na mě. Třeba se ti tu nakonec zalíbí a přijdeš brzo znovu,“ cenil jsem zuby a kul za Rogera železo. I nafrněná zákaznice je platící. Doufám, že to starouš ocení. Zvedl jsem oči a potkal se s jeho pohledem. Stál za barem a dřel utěrkou skleničku. Zvedl palec a mrknul na mě. Budiž mi ke cti, že jsem mu neukázal prostředníček. „Já bych si ráda objednala, a na co mám chuť, vím přesně,“ slintala mi Janice na rukáv od trička. Měl jsem rozporuplný pocity. Na jednu stranu jsem měl sto chutí vzít do ruky ubrousek a utřít jí pusu, na druhou jsem byl za její natěšenej liščí ksichtík vděčnej. To jsem dopadl. Nevím, jestli to bylo mou dnešní náladou, jindy bych si s podobnou ženskou poradil jedna dvě. Dneska mě ale nachytala s kalhotama dole. No, to je blbý přirovnání, páč bez kalhot mě viděla před chvílí. Chci říct, že dneska se mi slovní fotbal fakt nehodil. A přece jí nedopřeju to zadostiučinění z toho, že se budu obhajovat a sám tak přiznám, že mě v podstatě sere co dělám a čím jsem. Nepřiznám to před takovouhle, takovou… jakou vlastně? Pořádně jsem se na ni zadíval, pohled a la modrá ocel. Zvedla bradu a oplácela mi ho upřeně, bez mrknutí. Nebloudila mi očima po obličeji ani po zbytku těla. Udržela oční kontakt a nevypadala, že by s tím měla problém. Co seš, kruci, zač, kočičko? „Nemyslím, že bychom se ještě někdy v budoucnu viděli. Řady fanynek nejspíš nerozšířím.“ Studená jako kámen. „Nemáš ráda hasiče?“ Já vůl to pořád zkoušel, teď s chlapeckým úsměvem číslo šest. S dolíčkama. „Ale ano. Hasiče mám ráda. Mají práci, která má smysl. Nemám ráda atrapy,“ řekla jízlivě. Zásah, říkaly její oči. Narovnal jsem se a už se neusmíval. Nikdy není lehký udržet konverzaci, když se objeví takováhle ženská. Nejlepší řešení je ignorovat ji a věnovat se o to víc těm ostatním. Ale ona mě provokovala. Nevím, možná jsem si prostě potřeboval něco dokázat. Možná jsem se bál toho pocitu, co se mi točí v břiše už pár týdnů. Možná mi to příliš připomínala. Položil jsem ruku na opěradlo Janiciny židle a ta se potěšeně zatetelila. Natáhl jsem nohy a zkřížil kotníky. A kopl pod stolem do Tařiných. Pohnula s nima tak rychle, že to kromě mě nikdo nepostřehl, a něco jí prolítlo očima. Seděla ztuhle s mírně skloněnou hlavou a dívala se na mě přes horní obroučku brýlí, skrze vlasy. No vida, aspoň nějaká reakce. I když jiná, než bych čekal. Nejednou jsem takhle seděl u stolu s nahým ženským chodidlem v klíně. A byly momenty, kdy to bylo i příjemný. Ona ale zareagovala, jako by ji kousnul had. Hm, ta mi prstíkama rozkrok nepošimrá. Spíš by mě tam nakopla. Zvedl jsem nohy, abych je o kus posunul, a v třísle mi škublo. Bezmyšlenkovitě jsem si to místo přejel rukou, zatímco jsem na ni koukal. „Ach, ježíši,“ zašklebila se. „Jestli se potřebuješ podrbat, Dereku, možná bychom ti měli dát trochu prostoru.“ Prskala slova přes stůl jako kočka. Co má bejt, sakra? Když to svědí, poškrábej to, no ne? „Řekl bych, že podrbat potřebuješ spíš ty, Taro,“ chytnul jsem se a ten křečovitej škleb na mým obličeji už úsměv moc nepřipomínal. Jo. To by přesně potřebovala. Ohnout přes stůl a protáhnout. Jen rychlá myšlenka a ucítil jsem jiný povědomý cuknutí vedle třísla. Zadíval jsem se honem jinam, ke stolu kus vlevo. Seth seděl nalepenej u ženský, co měla hlavu červenou jako rajče. Měl založený ruce a lokty opřený o stůl. Všiml si, že na něj koukám, a zvedl koutek úst. Natáhl levou ruku za krk, odhodil si vlasy a ukázal mi tak, že ukazováčkem pravý ruky hladí její bradavku. Když se ujistil, že jsem si všiml, zakřenil se a sklonil k ní hlavu. Něco jí šeptal do ucha. Ne že bych zrovna dvakrát chtěl lechtat starou raketu, ale v tuhle chvíli… Otočil jsem hlavu na druhou stranu a viděl našeho benjamínka Jamieho, jak se spokojeně baví s
partou holek, přibližně stejně starejch jako on. Byl ve svým živlu, šťastnej jako blecha. Užíval si tu pozornost. Já chtěl domů, vytáhnout si z lednice pivo a koukat na bednu, dokud u toho neusnu. Zrzka mi foukla kouř do obličeje. Zamrkal jsem a zadíval se na ni. Spíš teda na tu cigaretu. Měl jsem pekelnou chuť sebrat ji a vytáhnout na jeden zátah. Domove líbezný, už abych si hověl s popelníkem na břiše. V klubu nekouřím. Žádnej z nás. Vymydlení a voňaví, říkal Roger, zatímco mu cigaretovej popel padal na pupek. Pasívní kouření není nic pro mě, ale teď jsem se nadechl a natáhl do plic tolik kouře, kolik jsem jen mohl, a zadíval se znovu na to moje dnešní potěšení. Jezdila očima po místnosti sem a tam a soustředěně ignorovala můj upřenej pohled. Janice do mě něco klavírovala a já ji naučeným úsměvem napůl pusy udržoval v tranzu. Sám jsem měl pozornost upřenou na ženu před sebou. A sám na sebe byl nasranej, že ji nevytěsním jako obvykle. Místo toho jsem si ji prohlížel furt dokola. Nedalo by příliš práce udělat z ní hezkou, kdyby chtěla. Vše na ní ale doslova řvalo, že nechce. To mě mátlo nejvíc. Proč se holka cíleně oškliví? Tvary se daly jen lehce tušit pod volnýma, neforemnýma kalhotama a stejně tak beztvarou košilí. Vlasy nedbale stažený dozadu, do uzlu na temeni. Světle hnědý s téměř blond pramínky. Ne tak blond, jako jsou Sethovy vlasy, ale prostě světlý. Jaký má oči, jsem nevěděl. Přes brýle a prameny vlasů jsem barvu nepoznal, jen výraz. A ten mi docela stačil. „…mě Dereku? Haló.“ Janice mi třásla předloktím a já se na ni zmateně podíval a automaticky se naučeně zazubil. „Ptala jsem se, co plánuješ na příště,“ culila se, prstíky zaujatě pod bradou. „Jak by se ti líbil policista? S velkým obuškem?“ zašeptal jsem dostatečně nahlas s důrazem na předposledním slově a tři křepelky se předpisově zachichotaly. Čtvrtá si odfrkla. „Rve mi srdce, že to neuvidím,“ řekla a Janice se na ni zadívala už docela kysele. „Řekni mi, Taro, proč žena jako ty…“ schválně jsem se odmlčel, „vůbec navštíví takovejhle podnik?“ Dal jsem si záležet na tónu hlasu a odpověď mě fakt zajímala. „Jak jsi slyšel, Janice má narozeniny. Její den, její plán. Její přání,“ odpověděla studeně a znovu se mi zadívala do očí. Hnědý. Budou hnědý, nejspíš, to světlo tady mate. Kruci, proč to řeším? „A kdyby to byl tvůj den, co bys dělala?“ zeptal jsem se a pohledem přivolal Carlu, jednu ze servírek. Se kterou jsem občas spal. Dovlnila se k našemu stolu a zadívala se na mě. Když s váma ženská spí, má jinej pohled, jinej výraz. Je to znát a podle toho, jak ji Janice propalovala pohledem, to poznala taky. Carla byla fajn, brala to, jak to je. Příležitostný potěšení pro oba. Myslím, že jsem v našem klubu nebyl jedinej, s kým se občas potěší. A maximálně mi to vyhovovalo. Byla jedna z mála ženských, která si na mě kvůli občasnýmu zasunutí nedělala hned nárok. Bylo to fajn. „Dones mi JDho, prosim tě, dvojitýho. A pro dámy?“ Oslnil jsem osazenstvo u stolu dalším úsměvem, co mi málem natrhl koutky. Zrzka, bloncka a Janice si vymýšlely jedna přes druhou. Tara jezdila pohledem z Carly na mě. „Co ti můžu objednat? Z té vody musíš mít v břiše pulce,“ zkusil jsem znít smířlivě a připravil se radši na další sprchu. „Dobře. Dám si to co ty,“ překvapila mě. Že by Jack Daniels byl zrovna pití pro slečny… No, chce to, má to mít. Jazyk se mi lepil k patru a toužil jsem po cigáru tak moc, jako by to byla poslední věc na světě. Šikulka Carla rozpoznala, jak moc se potřebuju napít, a byla zpátky, než jsem stačil mrknout. „Tak co bys dělala? Co tě baví, Taro?“ kopl jsem do sebe panáka a spokojeně se zašklebil. Vejdi a neuškoď. A pomoz mi. „Já myslím, že by to nebyl nejlepší námět na rozhovor. Můžeme spíš probrat tvoje tanga,“ napila se a
nepohnula ani brvou, když jí Jack D klouzal dolů krkem. Jeden panák stačit nebude. Jestli se v sobotu večer rozpiju, skončím v neděli ráno. Nebo v poledne. Tahle ženská byla jako urychlovač blbý nálady. „Řekl bych, že debata s tebou o mých tangách by byla, chm, kontraproduktivní.“ Díval jsem se na ni přes okraj skleničky. „To je cizí slovo. To umíš?“ bezúsměvný, bezkrevný výraz. „Jo. Ve skříňce s tangama mám kalendář. Cizí slovo na každý den,“ odsekl jsem. Janice vedle mě zuřivě funěla a zrzka s blonckou začaly nepokrytě házet úsměvy na Jamieho a na Dennise, který si k němu a jeho fanklubu před chvílí přisedl. „Tara je fotografka,“ řekla Janice a napila se čehosi modrýho, ozdobenýho deštníčkem. Škodolibě se na Taru zadívala a ta jí oplácela pohled vyloženě vztekle. Ono to s tím kamarádstvím nebude tak horký, koukám. Tohle mě na ženských fascinuje. Jeden den přátelství až za hrob a druhej den dýky v zádech a doživotní nenávist. Pro mě kamarád je pořád kamarád, i když jsme si vzájemně třeba rozbili hubu. „Vzrušující. Krajinky?“ zeptal jsem se a teď jsem si já dal záležet na pohrdavým tónu. „To si piš. Upřímně, vedle tebe je vzrušující i písečná duna,“ odpověděla stejným tónem. Měl jsem toho dost. S takovou bysme za chvíli skončili u urážek nejtěžšího kalibru, a to nemám zapotřebí. Ona snad taky ne. Odvrátil jsem od ní pohled a usmál se na Janici. „Budu se na tebe těšit příště,“ políbil jsem jí ruku a Janice mi omluvně a koketně zároveň pohladila rameno. „Dámy, děkuji za milou společnost. Nechám vás tu teď v neméně okouzlující společnosti slečny Tary,“ zadíval jsem se na ni a odsunul se na židli. Postavila se a sáhla po saku. „Není nutné, abys spěchal, já půjdu. Věnuj se dál… tomu, čemu se to prostě věnuješ, Dereku,“ řekla, zatímco se oblíkala. Postavil jsem se taky a přivřel víčka, než jsem se na ni podíval. Krávo! myslel jsem si. Debile! říkaly její oči. „Chris. Jmenuju se Chris,“ řekl jsem tónem, jakým se představuje James Bond, a stále na ni koukal. Cítil jsem, jak mi v koutcích očí tuhnou vějířky drobnejch vrásek. Zatvářila se překvapeně. Nevím, co mě to napadlo říct zrovna jí svoje pravý jméno, ale tenhle výraz mi za to stál.
2. KAPITOLA Cigárko chutnalo prostě báječně. Vyšel jsem ze dveří klubu do noci, ohrnul límec bundy a zapálil si. Zhluboka jsem natáhl do plic a pomalu vypouštěl ven. Blaho. S cigaretou v koutku úst jsem se loudavě pustil dolů dlouhou ulicí, která vedla na hlavní třídu. Tam si chytím taxík. Nespěchal jsem, mám rád noc a její pachy a zvuky. Byla ještě mladá, do rána daleko a město nespalo. Tepalo a zurčelo a vlnilo se a houpalo. Šel jsem pomalu, kouřil a větral si hlavu. Že mi ale zvedla mandle, káča. Myslel jsem si, že tohle období studu a popírání mám už za sebou, že jsem srovnanej s tím, co je moje druhá práce. Práce, ve který jsem podstatně lepší než v tý oficiální, o který ví rodina. Rodiče a můj mladší bráška. Aidan se ke mně cpal na návštěvu už hodně dlouho a já hodně dlouho odolával. Měl dva roky po maturitě a měl dávno mazat na vysokou, ale nešel. Z původního „já si chci jen něco užít, rok si od učení odpočinout“ byly už dva roky. Vím, že ani on nesplnil tak docela tátovu představu o tom, jakej by měl bejt jeho syn. Já se vykašlal na naše maloměsto, a jak jen to šlo, utekl jsem pryč. Aidan se vykašlal na vysokou, na kterou měl levou zadní, a poflakoval se. Myslím, že už školu vzdal, spíš by se rád nakýbloval ke mně. Nechtěl jsem. Nechtěl jsem kvůli mámě, která byla sice smířená s tím, že dva dospělý chlapy už doma neudrží, ale vždycky, když jsem odjížděl, měla smutný a uplakaný oči. A nechtěl jsem kvůli sobě, protože o mým vedlejšáku doma nikdo nevěděl. Nedokázal jsem jim to říct. Tolik k tomu, jak moc jsem s prací striptéra spjatej. Tak moc, že to nedokážu přiznat ani rodině. Kurva. Zahodil jsem skoro dokouřenou cigaretu a zašlápl ji. Koukal jsem na ulici před sebou, noc kolem kvílela a funěla, světla neonů blikala, všude spousta aut a spousta lidí. Hluk, síla a energie velkoměsta. Jezdil jsem domů rád, ale po pár dnech mě ticho a klid maloměsta vytáčely tak, že se mi chtělo řvát. Zpátky do Chicaga jsem se vracel nadšenej a zároveň se sebemrskal za to, že takovej pocit vůbec mám. Kluk ze zapadákova ve velkým světě. Možná jsem se stripem začal částečně i kvůli tomu. Setřít ze sebe prach cest našeho městečka tím, že se svlíknu donaha. Něco tak skandálního v River Falls v životě neviděli. Nahou prdel Christophera Rainese. Uchechtl jsem se a zakroutil hlavou. Mávl jsem na taxík a nechal se odvýzt domů. Bydlel jsem blízko Parku „Millenium“. Úžasný místo. Na 25 akrech centrum umění, hudby a architektury. Spousta místa a spousta lidí, spousta akcí a událostí. Rád jsem tu běhal, rád jsem tu koukal po lidech. Po ženskejch, jak jinak. Člověk vyběhl za sportem a vracel se nadrženej jak stepní kozel ze všech těch prdelek a pulinek v obtaženejch elasťácích. Ono nám stačí málo. Hezký boky, dlouhý nohy. Křivka ňader pod tričkem. Závan vůně, když proběhne kolem. Pomalu abych běhal s šátkem přes oči místo na čele. Kolikrát jsem se vracel uhnanej tak, že jsem sotva lezl. Uřícenej ze snahy utýct tomu tuhnutí, co začíná hned za koulema. Tuhnutí, který čert ví proč cítím i teď. Když si vybavím její oči. Ten studenej a pohrdavej výraz. Svěšený koutky a pohled přes brýle a ofinu. Já že jsem atrapa??? Šlápla na kuří oko mý ješitnosti. Jako jedna z mála. Možná to tě sere nejvíc, chlapče. Sere a dráždí. A přiznej si to, rajcuje. Teď jsem přesně věděl, co a jak jsem měl říct. Po bitvě je každej generál, i když tohle bylo spíš Waterloo.
Město za okýnkem taxíku splývalo do barevnejch šmouh a já drtil čelisti. Nasranej a tak trochu nadrženej – nebezpečná kombinace. Taxík se odlepil od chodníku a já pomalu prošel dveřma do vestibulu domu s tmavě červenou fasádou. Po předchozím místě, kde jsem spíš přežíval, než žil, jsem svůj byt miloval. Můj malej kousek světa. Moc lidí jsem si tam nepouštěl, neměl jsem potřebu se o něj dělit. Sem tam nějakou tu jednorázovku nepočítám. Vyšel jsem po schodech do druhýho patra, minul dveře výtahu a pomalu došel na konec chodby. Odemknul jsem dveře z tmavýho dřeva, pak za sebou tiše zavřel a opřel se zády. Domov, sladký domov. Předsíň měla tvar obdélníku, ze kterýho vedly dveře do dalších pokojů. Vlevo do ložnice, vedle nich do koupelny. Před sebou jsem měl široký vchod do obýváku. Nechal jsem si do něj instalovat nízký dřevěný „lítačky“, jako byly dřív v saloonech. Líbilo se mi to. A jo, už jsem párkrát nalitej poznal, že opřít se o tyhle „dveře“ nejde. Vpravo byl průchod do kuchyně, na kterým dřív visel korálkovej závěs. Už nevisí. Prošel jsem do obýváku a hodil bundu na gauč. Můj byt byla zajímavá změť věcí. Ty základní jsem nakoupil najednou, gauč, postel, stolky. Spotřebiče a televizi. Zbytek, všelijaký drobnosti, dekorace, lampy, zarámovaný plakáty filmů a nejrůznějších fotek tak nějak postupně. Mám rád bleší trhy, starožitnictví nebo spíš vetešnictví. Rád to prolejzám a lovím. A v životě bych to nikomu nepřiznal. Mužně to svedu na nějakou nákupů chtivou přítelkyni, když na to přijde řeč. Když se na to někdo zeptá. Chlapi se neptají, jen ženský. A těm to nepřiznám tím spíš. Macho man a imitace lampy od Tiffanyho? Sežraly by mě zaživa. Nalil jsem si na dva prsty whisky a nekazil ji ledem. Stál jsem u okna a koukal přes střechy na světla nočního města. Whiska mi příjemně klouzala do žaludku a dělala svou práci. To ale já taky, přece! Dělám, co dělat musím. Nebýt „Hot Boys“, nemám tenhle byt. Štěstí je krásná věc, říká klasik. Ale prachy si za něj nekoupíš, dodává jedním dechem. A já souhlasím. Když se ozvalo lehký zaťukání na dveře, seděl jsem v pološeru na gauči a nalejval si druhou. Stiskl jsem zuby a postavil láhev na stůl. Šance, že vím, kdo je za dveřmi, je tak osmdesát na dvacet. Mrknul jsem na hodiny, bylo půl druhý ráno. Hm. Takže devadesát na deset. Opřel jsem se dlaní vedle futer a pootevřel dveře. „Pusu,“ zavrněla, když si stoupla na špičky a líbla mě do koutku úst. „Hmm, naleješ mi taky?“ koketně na mě mrkla, olízla se a proklouzla mi pod nataženou rukou dál do bytu. „Hergot, Alice, snad můžeš aspoň počkat, než tě pustím dál, ne?“ zavrčel jsem a zabouchl dveře. Otočil jsem se a ona mi svou nenechavou tlapku přitiskla na rozkrok. Zmáčkla. Zkuste se takhle hádat. „Copak? Měl jsi špatnej den? Víš, že s tím ti můžu hned pomoct,“ vrněla a hladila mě přes kalhoty. Cítil jsem, jak se mi o kousek prodloužil, jak se zvedá a jak mi trnou varlata. Věc, se kterou se prostě nedá nic dělat, nijak tomu nejde zabránit. Leda by byla šeredná jako noc. Ale to nebyla. Alice, moje sousedka. Moje občasná milenka. Moje občasná noční můra. Řval jsem na ni, hádal se s ní a pak jí v noci klepal na dveře. Stejně jako ona teď mně. Měli jsme vztah – nevztah. Ona by ho ráda přenesla do jiný roviny, já se tomu zuřivě bránil. Z toho pramenily neskutečný debaty a hádky, utužující ji paradoxně v představě, že jsme cosi jako pár. „Přece by ses se mnou takhle nehádal, kdybys ke mně něco necítil.“ „A co jinýho mám dělat? Mám tě rovnou zabít?“ „Čumáčku…“ „Do prdele, Alice…“ „No, jestli vážně chceš…“
Byla štědrá a vstřícná. Nebylo moc věcí, který bysme spolu v posteli nezkusili. Byla po ruce. Byla hezká. A nechtěla pochopit, že to je prostě všechno, že tohle mi od ní stačí. Víc nechci. Couvnul jsem a vyprostil ho z její nenechavý dlaně. „Nech toho. Jsem utahanej,“ prošel jsem kolem ní zpět do pokoje a rozsvítil lampu. „Jo? No on teda utahaně nevypadá.“ Došla ke mně a objala mě zezadu. Znovu mi začala rukou přejíždět přes napůl ztuhlej penis. Měl jsem sto chutí jí silně zmáčknout zápěstí, vzteklej kvůli tý samozřejmosti, s jakou na mě sahá. Za to prvoplánový vrnění a plazení se a majetnický doteky. Ale neudělal jsem to. Stál jsem a koutkem oka ji sledoval, jak mě pomalu obchází, její dlaň mi přejela přes zadek, přitiskla se ke mně a otírala se podbřiškem o můj. Zadíval jsem se na náš odraz v okně, za kterým se černala noc. Na její dlouhý, černý vlasy, tílko a šortky do gumy, na bosý nohy. Sám na sebe jsem se dívat nechtěl. Nechtěl jsem vidět svůj výraz. V rozkroku mi cukalo a zrovna teď jsem byl prostě naštvanej, že je to pro ni tak snadný. Opačně by to trvalo dýl. I když u Alice ani ne. Byla dychtivá a já po spoustě prošukanejch nocí věděl, co chce, co má ráda. Dnes jí to nedám. „Zrovna teď to není nejlepší nápad,“ řekl jsem to nahlas? Asi jo. „Ale no tak. Když už, tak bych drahoty měla dělat spíš já, nemyslíš?“ ušklíbla se, poodstoupila a natáhla se přes opěradlo gauče pro skleničku na stole. Její ukázková prdelka se přede mnou vyšpulila, šev šortek, pod kterýma neměla prádlo, zajel mezi půlky. Polknul jsem. Přesně věděla, co dělá a proč. Se skleničkou v ruce se narovnala a střelila po mně očima. Spokojeně se usmála, když viděla, že jsem pohled zvedl z jejího zadku. Obešla gauč, pomalu upila a přecházela pokojem sem a tam. Letmo se dotýkala věcí. Mých. Věcí. Připadala mi jako mámina kočka Blueberry, když chodí po domě a otírá si tváře o rohy a nábytek. Značkuje svý území. Aliciiny prstíky, sahající na fotky v rámečku, na těžítko, co mi kdysi dal děda, na listy jedný z mála kytek, která mi tu věrně rostla, mi tu kočku připomněly. Sledoval jsem její siluetu v přítmí pokoje a ten povědomej a samozřejmej pocit mravenčení v klíně nepolevoval. Spíš naopak. Zadívala se na mě. „Jaký jsi měl den?“ zeptala se, jako kdyby hrála v reklamě z padesátejch let. Chybí ti natupírovaný vlasy a zástěrka, broučku. Když jsem nic neříkal, pokračovala. „Dobře, tak ti řeknu, jak jsem se měla já. Spala jsem do devíti, představ si. Prostě paráda. Pak jsem se osprchovala, mám úúžasnej novej šampon, chceš si čichnout?“ Protáhla si mezi prsty pramen vlasů a dívala se na mě. Pořád jsem se ani nepohnul a sledoval ji přivřenýma očima. Vnímal jsem svý vzrušení a vnímal jsem ji. Teď už to nemohla přehlídnout a já viděl, že mi co chvíli k rozkroku zaletí pobaveným a veskrze spokojeným pohledem. Alice je fajn, ale není to zrovna Colombo. Můj pohled si vykládala naprosto špatně a mně netuhnul jen penis. Tuhlo i něco uvnitř mě. „Pak mi volala Linda a šly jsme na nákupy. Mám boží nový prádlo, ale to ti ukážu, až budeš hodnej milej chlapeček a nebudeš na mě koukat takhle,“ uchichtla se a zamávala prstem ve vzduchu. Znovu lehce upila ze skleničky. „Daly jsme si prima oběd v takové kouzelné malé restauraci, kam mě prostě musíš někdy vzít. Číšník na mě dělal oči celou dobu, co nás obsluhoval, měl bys to vidět!“
Proč? Alice na mě laškovně mrkla, zřejmě očekávala, že si právě drásám žíly na zápěstí. Přiznám se, že kdyby po mně chtěla, abych zopakoval i jen půlku z toho, co řekla, nevěděl bych. Došla pomalu zpátky ke mně. Byla malá, drobná, temeno její hlavy mi tak tak dosahovalo k bradě. Předloktí ruky, ve který držela skleničku, mi opřela o hrudník. Stoupla si na špičky a prstem druhý ruky mi objížděla rty a lícní kost. „Co nic neříkáš? Hm? Musíš si se mnou taky povídat, né jen myslet na to jedno,“ zavrněla a otřela se mi břichem o rozkrok. Jo, ty jsi sem v tuhle hodinu přišla debatovat o literatuře. Nadechl jsem se a Alice se spokojeně zatlemila. Vzala mezi prsty moje ucho a zatahala. „Nadrženej, zlobivej,“ zašeptala, znovu se postavila na špičky a chtěla mi olíznout bradu. Díval jsem se na ni bez mrknutí, rty sevřený. Napnutej jako struna. Když se znovu pohnula, vzal jsem ji beze slova za zápěstí a druhou rukou jsem jí sebral z prstů zpola vypitou skleničku. Hodil jsem do sebe zbytek a položil ji na komodu za sebou. Prudce jsem ji otočil a stáhl jí obě ruce za záda. Její útlý zápěstí jsem bez problémů držel jednou rukou a druhou jsem si rozepnul džíny. Přimáčkl jsem ji na opěradlo gauče. Vlastně, spíš ji na ně narazil, až vyhekla. „Chrisi, ježíš, počkej. Mírni se trochu…“ Zatím měla stále úsměv v hlase. „Půjdeme do ložnice, ne? Ať si se mnou můžeš hezky pohrát, vždyť nespěcháme.“ Začala se zvedat a obracet. Přirazil jsem ji zpátky a ohnul přes zadní stranu gauče. Znovu vyjekla. „Chrisi, no tak! Pusť mě!“ To víš, že jo. Vzal jsem za gumu jejích šortek a stáhnul je dolů. Světlo lampy se rozlilo po hladkejch, pevnejch oblinách její prdelky. Začala se bránit a štěkat a já věděl, že teď už mě nezastaví. Ona to ještě nevěděla. „Pusť mě, co to má být? Seš trapnej, na co si to tu hraješ? Na „Základní instinkt“? Nenech se vysmát.“ A dost. Penis mi z kalhot do dlaně doslova vyskočil. Chodidlem jsem sešlápl její šortky úplně dolů. Vecpal jsem se jí mezi nohy, mezi obě vyšpulený půlky. Pořád jsem jí držel ruce a zároveň se navedl. Doslova jsem se do ní vnutil, prodral se a narval a vší silou přirazil. Zprudka jsem vydechl, když špička žaludu dosedla až na dno. Byla kolem mě těsně sevřená a já v tom pevným stisku na chvíli strnul. Alice vyjekla a ztuhla. Konečně jí došlo, že po jejím to dnes nebude. Vzal jsem do druhý ruky její vlasy a tahem jí zaklonil hlavu. Věděl jsem, že už moc nevnímám, zúžilo se mi zorný pole a já cítil narůstající hučení v hlavě. Začal jsem přirážet a bušil jsem do ní čím dál silněji, za očima rudo. Kroutila se a ječela a cukala sebou, a mě to dráždilo tím víc. V tuhle chvíli je každej z nás napůl zvíře. Dál, hloub, silnějc. Nebylo nic důležitějšího než cukající penis hluboko v pochvě. Naše těla pleskala o sebe a já tomu rytmu úplně podlehl. Bylo mi jedno, že má vykroucenej krk i obě ruce, že jí břicho naráží na tvrdej okraj gauče a že ty zvuky, co slyším, s rozkoší moc společnýho nemají. Letěl jsem, poháněl mě vztek a chtíč, primitivní potřeby a pocity. Pustil jsem vlasy a zmáčkl jí bok. Zaryl jsem do ní prsty a pumpoval dál. Alice se vrtěla, otáčela se na mě a něco vrčela, zuby vyceněný. Já ji ale neslyšel. Vlastní tělo ji nakonec zradilo. Dokonale zvlhla a po počátečním lehkým drhnutí mi v ní penis klouzal hladce, dovnitř a ven. Párkrát jsem ho úplně vytáhnul a znovu zarazil až na konec. S každým nárazem na dno mnou projela slabá křeč. Předzvěst, že se brzo udělám. Alice se už nebránila a začala reagovat na můj rytmus, přirážela proti mně naučeným a bezpočtukrát vyzkoušeným pohybem. Stála na špičkách, lýtka se jí třásla, pohlaví vlhký a kluzký a dokonale…
rozdělaný. Pustil jsem její ruce, sevřela v dlaních okraje gauče a začala přirážet ještě rychleji. Nezůstával jsem pozadu, zmáčkl jsem jí silně oba boky, až jsem cítil nehty zarytý v kůži. Šukal jsem ji tak tvrdě, že jí hlava poskakovala a dlouhé vlasy poletovaly sem a tam. To všechno, její vzdychání, její vyšpulenej zadek, její báječná vlhkost a lehký otřesy z nárazů hlavičky hluboko v ní, mě hnalo šíleným tempem ke konci. Ještě několik přírazů a pak poslední, hlubokej, a po něm malá zástava dechu a možná i srdce. Řval jsem a kropil to do ní, prohnutej v bedrech, břišní svaly zaťatý, šlachy na krku napnutý jako provazy. S posledním výstřikem jsem cítil její orgasmus, kterej jsem v ní odpálil. S křikem se svezla po břiše na opěradlo gauče, nohy roztřesený slastnou křečí. Zalykala se, prudký steny a výdechy. Zůstal jsem v ní a vnímal stahy její pochvy, dokud poslední vlna orgasmu nedozněla. Tohle ženským docela závidím, že ho mají delší. U mě s posledním cáknutím všechno končí a znovu má svět mou plnou pozornost, znovu jsem v realitě. Můžu skolit mamuta a pokácet strom, můžu se koukat na bednu, můžu si na něj pustit ledovou vodu a necítím nic. Tak deset minut. Pomalu jsem ho z Alice vytáhnul a funěl, jako kdybych oběhl dva bloky. Lesklá špička pustila poslední kapku a já o dva kroky ustoupil a opřel se zadkem o skříňku u zdi. Alici se zvedala záda nahoru a dolů, jak prudce dýchala, a moje i její vlhkost jí tekla po stehnech. Stáhnul jsem si konečně džíny z nohou a šel do kuchyně. Vzal jsem roli kuchyňskejch utěrek a utřel jsem si klesající, mokrej penis. Přetáhnul jsem přes něj tričko a vrátil se za ní. Beze slova jsem jí podal utěrky. Vyškubla mi je z ruky, utrhla kus a zajela si mezi nohy. Vztekle se utírala a já na ni mlčky koukal. A čekal. „Psch,“ prskla. „Jak jsi mi to mohl udělat?“ Štěkla po mně, v očích vztek, a pokud jsem si dobře všiml, i strach. „Ses udělala, ne?“ odsekl jsem. Jak vyprchalo vzrušení a pocit nabuzení, začal jsem cítit něco jinýho. Stud. Možná vinu. Určitě zhnusení sebou samým. Ale jediná emoce, která na mně byla z jejího pohledu patrná, byl vztek. „Ty seš sprostej! Udělala… Jo, udělala! Seš borec, fakt. Ale jak jsem se udělala? Jak jsi mi to mohl udělat takhle?“ „Přestaň, do prdele! Nehraj si teď na princeznu, když jsi sem vlezla jako…“ na poslední chvíli jsem se zarazil. „Cože? Jako co jsem sem přišla? Cos chtěl říct?“ Alice hodila zmuchlanou a provlhlou utěrku na zem a natáhla si šortky. Jindy už by mi vřískala do ksichtu z pár centimetrů. Teď ale ne. Teď byla sice vytočená, ale pozorovala mě z bezpečný vzdálenosti. Kurva. „Jdi do hajzlu, Christophere. Slyšíš mě? JDI DO HAJZLU!“ vyštěkla, proběhla lítačkama do předsíně a ven ze dveří. Prásk. Sledoval jsem, jak dveře kmitají sem a tam. Když se zastavily, otočil jsem se, sebral flašku s whiskou a zhluboka se napil. Pak jsem přešel pokoj, vzal skleničku, na které byl ještě patrný otisk Alicina lesku na rty, a vší silou s ní třísknul o zeď. Pachuť na jazyku byla po ránu hrozná. Jako by se mi do pusy vydělala vačice. Tu flašku jsem včera vytáhl do dna a dokouřil zbytek cigaret. Teď jsem za tu kolosální blbost platil třeštící hlavou a dechem, kterej by zabil orla v letu. Odhrnul jsem přikrývku a pomalu se posadil. Jakmile jsem zapojil břišní svaly, pekelně se rozbolely. Další bolest šla zevnitř, točila se kolem žaludku. Opřel jsem si lokty o kolena a přejel si dlaní obličej a neoholenou bradu. Ježíši, Alice. Kdyby chtěla, mohla by mě žalovat za znásilnění. Pár modřin jsem na ní určitě nechal. Nejvyšší čas to
začít žehlit. Nejvyšší čas se srovnat sám se sebou, a nebo si prostě najít jinej ventil. Dohrabal jsem se pod sprchu a pustil na sebe proud vody. Mytí na mě působí až symbolicky, smývám nejen špínu a pot, ale čistím si i hlavu, tedy většinou. Dnes to nešlo. Masochisticky jsem pustil skoro studenou, ale jediný, čeho jsem dosáhl, bylo, že se mi koule snažily vecpat dovnitř do břicha. Vykašlal jsem se na holení, hodil na sebe košili a džíny a vypadl ven. Alice miluje lilie, i když nechápu, že ji z nich nebolí hlava. Koupil jsem kytku, co kytku, koš to byl, skorem za patnáct dolarů. V kavárně jsem si nechal připravit pro sebe normální kafe bez mlíka a cukru a pro Alici dvojitý latté bez cukru a se sójovým mlíkem. A koláčky, čerstvě upečený. Radši jsem nepřemýšlel o tom, že zrovna dělám přesně to, co by chtěla, abych dělal běžně. Nepřemýšlel jsem o důvodu, proč jí hodlám naservírovat snídaničku s kytkou. Ale neotevřela mi. Stál jsem za dveřma jako trouba s košem v ruce a smrad z lilií mi vraždil čichový buňky. A znovu roztáčel pekelnou bolest hlavy. Nakonec jsem jí liliovej koš pověsil na kliku a vrátil se domů. Latté skončilo v odpadu, koláče v mým břiše a já, převlečenej do sportovního trika a tepláků, v tělocvičně, s ručníkem kolem krku. Sex mi moc nepomohl. Zkusím zabít boxovací pytel. Ovázal jsem si dlaně a klouby prstů a navlíknul rukavice. Dřív jsem si je půjčoval, ale už dávno jsem měl vlastní. Nic tak člověka neuspokojí, jako když může do něčeho mlátit. A řekl bych, že tohle je prostě „unisex“ potřeba, protože tu občas plácalo pěstičkama do pytle i pár holek. Asi dvěma nebo třem z nich bych ty „pěstičky“ nepřiznal. Radši. Po půl hodině se ze mě lil pot a chlast se mi odpařoval z pórů. Párkrát jsem ten pytel i nakopl a přestal v momentě, kdy jsem už vrávoral. Ještě tu sebou praštím, a to by byla fakt konečná. Cestou domů jsem si koupil v čínský restauraci kuře s nudlema a zeleninou a přísahal, že zeleninovej salát bude hned zejtra. Jakás takás životospráva byla důležitá, pokud jsem nechtěl ze striptéra konvertovat k břišním tanečnicím a rozhoupávat pneumatiku nad pasem. Nedělní odpoledne jsem proflákal u televize. Jednou nebo dvakrát jsem vykouknul na chodbu a viděl, že liliová pohroma zmizela. Doufal jsem, že si ji vzala Alice, a ne ta stará škatule z třistasedmičky. Večer zavolala máma. Volal bych i sám, prostě jsme to takhle měli nastavený, pravidelný nedělní rekap. „Tátu zase bolí klouby. Dělá, že nic, ale já dobře vidím, jak chodí. Říkám mu, že ho umělý kloub nemine, ale jako bys ho neznal. Pajdá a smrdí mastí, ale né, nic mu není.“ „To je těžký, mami, je to dospělej chlap, nemůžeš ho nutit.“ „Já vím. Je toho na něj moc. V obchodě pořád tahá těžké věci, sice tam má toho pomocníka, mladýho Josepha od paní Arlinové, ale však víš. Je to cizí člověk. Pořád ho musí kontrolovat a vůbec.“ Tichá výčitka byla opět patrná v hlase. Proč tu nejsi, abys tátovi pomohl. Pro koho to asi budoval, kdo má převzít štafetu. Mlčel jsem. Nebylo co říct. Věděl jsem, že Aidan má stran ocasení za pultem rodinnýho železářství tentýž názor jako já. Ale mámě jsem to říct nemohl. Nebylo lehký odejít a zlomit tátovi srdce tím, že já nebudu další Raines v podniku. Bolelo mě to, bolelo to i jeho, ale jakmile jsem to rozsekl, měl jsem pocit, jako by mi z krku spadl velkej těžkej obojek. Nedokázal jsem si ho znovu nasadit. Neuměl jsem si to ani představit. „To je to tak hrozná představa?“ „Je, mami, prostě je.“ Tuhle debatu jsme vedli pořád dokola. „Málem bych zapomněla…“ máma se dramaticky odmlčela. Houby zapomněla, na to ji znám moc dobře. Přijde zlatej hřeb programu. „Anabell Coldwellová se bude vdávat. Bere si toho tvýho spolužáka ze střední, jé, jak jen se
jmenuje… Ben?“ „Bill?“ nadhodil jsem. „Jo! Ten chlapec doktora Hauptmanna. Taková milá holka, tys ji přece taky znal, ne?“ A neudělal jsi jí šest dětí a ze mě nadšenou babičku. „Jo, mami, znám ji,“ řekl jsem a natáhl se pro novej balíček cigaret. Anabell Coldwellová ji má zrzavou, a co se mě týče, ať si ji Bill Hauptmann třeba naloží do octa. Kdysi jsem jí schválně udělal krásnej cucflek a od jejího táty dostal zaslouženě přes hubu, protože pak musela zpívat v kostelním sboru s šátkem kolem krku, velkým jako pončo. Vsunul jsem si cigaretu mezi rty a cvakl zapalovačem, zatímco se máma rozplývala nad představou svatebního dortu. „Christophere, ty kouříš?“ To zdvižený obočí jsem viděl tak jasně, jako by stála metr přede mnou. Automaticky jsem natáhl ruku do strany a za záda a hned si uvědomil, jak směšný to je. Zhluboka jsem potáhl. „Jo, mami. Kouřím.“ Taky se svlíkám za prachy. Máma se nadechla, ale nakonec vypustila vzduch v dlouhým povzdechu. Možná jí něco v mým hlase naznačilo, že tiráda na toto téma bude zbytečná. Byla by. Až budu chtít přestat, přestanu. Teď budu kouřit, až se budou hory zelenat. Což jsem udělal. Než jsem šel spát, bylo zase půl krabičky v háji. Ve vzduchu pondělního rána bylo jasně patrný, že léto skončilo a podzim je za rohem. Nevadilo mi to, naopak. Mám podzim rád. Sice jsem nebyl dvakrát urvanej z blížících se dvaatřicátin, ale jinak je to moje nejmilejší období roku. Zapnul jsem si sako obleku, přehodil přes rameno dlouhej popruh tašky, co nosím do práce, a spokojeně dupal ulicí. Někdy jsem si vzal taxi, ale byly dny, jako je tenhle, kdy jsem prostě chtěl jít pěšky. Dny, kdy svítá o něco dřív, nebo tak nějak. Kavárna „Louvre“ byla narvaná lidma jako každý ráno. Obzvlášť to pondělní. Spokojeně jsem stál ve frontě, protože tady se nikdy dlouho nečekalo. Několik prodavačů kmitalo za pultem tempem, který jsem jim takhle brzy po ránu záviděl. Vždyť je sotva půl devátý, proboha. Stálo mi to za to, zdejší káva byla prostě božská a přísahám, že slovo „božská“ používám tak málo, jak jen můžu, i ve svý vlastní hlavě. Tahle káva si to ale zasloužila. Děvče v zástěrce a s malým, stejně laděným čepečkem – nebo co to přesně bylo – se na mě krásně usmívala a já měl chuť usmívat se na ni. I kvůli tomu kafi. Nechal jsem jí na pultě o dost víc, než kolik můj ranní životabudič stál, a ještě se za ní s úsměvem otáčel, když na mě volala a mávala drobnýma v prstech. Naposledy jsem se na ni zakřenil, pokrčil rameny a otočil se ke dveřím… a narazil do ženy, která právě vcházela. „Do pr… hm. Já… omlouvám se. Jste v pořádku?“ Nejdřív jsem zkontroloval, že víčko na kelímku s kávou stále drží, a až pak se na ni podíval. Já ji poznal hned, jí to trvalo o dvě vteřiny dýl, zřejmě kvůli těm brýlím, co do práce nosím. Celej den mi čočky v umělým kancelářským osvětlení prostě nedělají dobře. Oběma se nám změnil výraz ve stejným okamžiku. Koukal jsem na ni a ona na mě a úspěšně jsme blokovali vchod. Jaká je, kurva, pravděpodobnost, že potkáte v tak velkým městě jednu a tutéž osobu během necelých osmačtyřiceti hodin? Vypadala, že o tom taky přemýšlí. A Murphy se někde určitě chechtá a dopisuje další zákon. „Byla jsem doteď. Koukám, že pěkný den mi právě skončil,“ mračila se na mě. Sjel jsem pohledem z
jejího nakvašenýho obličeje a uvědomil si, že to víčko tak úplně netěsnilo. Pěknej světlej kabátek měla na levé klopě límce politej. Krucifix. „Taro? Já tě polil,“ řekl jsem, natáhnul ruku a přejel přes tu skvrnu dlaní. Odskočila, jako by ji uštknul had, a praštila se o hranu otevřených dveří za sebou. Automaticky jsem zvedl ruku a o krok ustoupil. Co to je, sakra? Je to ve mně? Neříkám, včera jsem to s Alicí přepískl a vím to, ale takováhle reakce z letmýho dotyku? Navíc vypadala opravdu vykolejeně, vyděšeně. Koukali jsme jeden na druhýho. Dnes měla vlasy stažený z obličeje do gumičky. Okrouhlou tvář měla bledou, s pár pihama na nose. V tlumených světlech klubu nebyly vidět. A ty oči nemá hnědý. Má je hnědozelený. Stále schovaný za obroučkama brýlí, ale v ranním slunci a i díky tomu, že je měla doširoka otevřený, jsem tu napůl zelenou duhovku jasně viděl. „Promiň,“ řekl jsem tiše. Vypadala, že ji to překvapilo. Pomalu kolem mě prošla a postavila se do fronty, hlavu skloněnou. Vyšel jsem na ulici a zůstal stát před výlohou. Zahleděl jsem se přes vyleštěný sklo do kavárny, na její siluetu. Stála kousek ode mě, ruce v kapsách, kabelku přes rameno, světlý culík až pod lopatky. Otočila hlavu a zadívala se přímo na mě. Myslím, že ani jeden z nás v tuhle chvíli nedokázal přečíst výraz toho druhýho. Obrátila se zpátky k prodavačce a já se pomalu odlepil z místa.
3. KAPITOLA „Mitchell – Public Accountant Corp.“ získal díky Nicole novýho klienta, místní větší stavební firmu. Nicole proplouvala chodbama a nosila se jako pětka do záložny. „Burlaci“, včetně mě, strávili pondělní den v zasedačce nad jejich mzdovou agendou, daňovou evidencí a přemýšlením nad ekonomickým poradenstvím, který nejvyššímu stavaři přivodí finanční orgasmus. Švihl jsem tužkou o stůl, zaklonil se na židli a sundal si brýle z otlačenýho nosu. Promnul jsem si oči a mžoural na bandu kolem kulatýho stolu. Měli jsme toho dost všichni. „Pánové… a dámy,“ honem dodal Steve, obtloustlý a připlešlý kolega, „mám toho tak akorát. Kdo jde večer na panáka?“ Anabel se vykroutila ze židle a protahovala se, jako by hodlala začít cvičit aerobik. Steve ji nenápadně pozoroval a Rita, naše hlavní účetní hlava, náš mozek a naše spása, kdykoliv teklo někomu do bot a lítala mu desetinná čárka, ho pozorovala, jak ji pozoruje. Já pozoroval, jak se ve večerním vánku hýbou vertikální žaluzie, a to bylo v tuhle chvíli moje maximum. Byl jsem dolámanej, ztuhlej a unavenej. Frank a Alvin, moji kolegové a občasní sparingpartneři pro chlastací maraton „U Daveho“, do sebe šťouchali čely, něco si s pochechtáváním sdělovali a podle toho, jak házeli okem po Anabel, finální rozpočet z dnešního dne fakt neřešili. Zvedl jsem se ze židle, došel s mobilem v ruce k oknu a zkusil znovu zavolat Alici. Nebrala mi to, můra. Potřetí a dost, umínil jsem si. A to jsem ji chtěl vzít na večeři, uhladit hrany, otupit ostří, abych tak řekl. Přiostřil jsem ho až dost. „Na panáka bych šla, ale ne k Davemu, tam jsme furt. To prostředí mě irituje,“ hlásala Anabel a protřepávala si vlasy rukama. Alvin se málem převrátil na židli a postarší Rita na ně házela znechucený obličeje. Pozoroval jsem cvrkot a poslouchal vyzvánění, na který nikdo nereagoval. Zaklapl jsem mobil a nalil si z barelu vodu do kelímku. Dovnitř vjel malej Rick s takovým správně praštěným vozítkem, na kterým vozil poštu a dokumenty z jednoho oddělení do druhýho. „Hele, Rickie, ty s náma půjdeš k Davemu ne? Dát si pivko, mrknout na zápas, poplácat pár prdelek, co?“ Frank stejně jako všichni v místnosti i ve firmě sakra dobře věděl, že je Rick čtyřprocentní a podnik, jako je hospoda „U Daveho“, je spíš jeho noční můra. „Plácnu tu tvoji, brouku, jestli vyšpulíš,“ schválně zavrněl Rick a obíhal kolem stolu, pokládal na něj papíry a nejrůznější kancelářský píčovinky na zítřejší ranní brífink. To, že je gay neznamená, že nemá vkus a bere kdeco. Franka by se nedotkl ani dvoumetrovou kopřivou. Frank to nevěděl, takže mu krásně ztuhla čelist a Alvin se rozchechtal. Rick objal Anabel kolem ramen a společně se zadívali na ty dva. „Kámoš mi tuhle povídal o moc prima podniku, bohužel teda až na druhým konci města.“ Rick se tulil k Anabel a ona jej objala kolem pasu. Holky a gayové, to je prostě symbióza. Rick ji držel přesně tak, jak ti dva nikdy nemohli, a věděl to a dával jim to sežrat. „To nevadí, že je to na druhý straně, jestli je to tam fakt pěkný, vezmeme si taxík. Ne?“ Anabel se začala pohupovat a Rick s ní. Vzal ji kolem pasu a začali spolu tančit tělo na tělo a přehnaně šaškovat. Alvin konsternovaně zíral na Anabeliny půlky, jak se v úzký sukni vlní sem a tam. „To si piš, lásko. Navíc tenhle podnik si užijem oba, ty i já,“ zavrněl Rick a při tanci ji líbnul na tvář. „Jo? Jak to?“ Anabel se něj usmívala a cíleně dráždila ty dva mameluky u stolu. Znovu jsem se napil vody. „Je tam pánskej striptýz,“ uprskl Rick a oba se rozhihňali. Já se rozkašlal, jak mi hlt vody zaskočil.
„Fakt? Jak se to tam jmenuje?“ kulila Anabel oči. „Ježíš, já ti teď honem nevim… Red Dog, nebo tak nějak. Ale to je jedno, pánskejch stripů tu moc není. To najdem. A dneska večer mají představení.“ „Tak to vezmem i Chrise, ne? Tomu se to bude taky líbit,“ zamrkala na mě Anabel řasama a Rick po mně hodil okem. Z té naší malé habaďůry tenkrát měl stejně blbej pocit jako já. Z představy, jak by se mi asi líbil Red Wolf s nima v závěsu, se mi udělalo blbě. Jo. Dneska je tam, pokud se nepletu, Seth a Dennis. Ve všední dny máme takový zkrácený verze. Plná akce je vždycky v sobotu, to jsme na place všichni. Jestli si z toho Rick hodlá udělat putovní místo, tak jsem v prdeli. Vykašlal jsem zbytek vody a utřel si prstem koutky očí. „Hele, Chrise představa stripu přímo rozplakala,“ culila se Anabel a i Rita koukala pobaveně. Posbíral jsem zbytky důstojnosti, obkročmo se usadil na židli a začal hrnout svoje papíry ze stolu. „Vy tři si jděte, kam chcete. Já jsem dneska Daveho člověk,“ řekl Alvin a plácl dlaní do Frankovy natažené ruky. „Máš recht, na chlupatý prdele fakt nejsem zvědavej, dáme škopek. Nebo dva. Nebo tři,“ hýkal Frank a já se kousl do rtu, abych na tu chlupatou automaticky nereagoval. Měl by vidět tu moji, vyleštěnou jako bowlingová koule. Jedna z mála jistot mýho světa byla ta, že Frank můj nahej zadek v životě neuvidí. Rogerův podnik byl tak daleko od části města, kde bydlím a pracuju, že jsem se cítil v bezpečí. Byl to mylnej dojem a já měl pocit, jako by všechno kolem mě řvalo, že je nejvyšší čas se na to vykašlat. Superman holt nemůžu bejt nafurt. Ricky, můj malej přihřátej osobní kryptonit. Zamračeně jsem koukal, jak si zrovna něco špitá s Anabel a vrtí prsty před rozkrokem. Anabel se hýkavě smála a zakláněla hlavu. Kdyby mě někdo z nich viděl při vystoupení, musel bych se nejspíš rovnou odprásknout. Oblíkl jsem si sako, kravatu strčil do kapsy a šel pryč. „Cože??? No tedy… kurva, to jako fakt? Fakt? No já se poseru, no to mě vomej, ty vole.“ Sethova slova tesat do kamene a zanechat příštím generacím. „Dřepni na zadek a poslouchej,“ zavrčel Roger a mávl rukou s cigárem směrem k Ottisovi. Ottis se opíral o stolek s velkým zrcadlem a znovu nás všechny přejel pohledem. „Máme na to, baj voko, tak měsíc a půl. Nic moc času vymyslet, nazkoušet a vypilovat choreografii. Abyste se tam nemotali jako špína v kýblu,“ řekl Ottis a začal nám jednomu po druhým podávat nějaký papíry. Zahlídl jsem fotky a barevný nápisy, vypadalo to jako informační plakátky, nebo tak něco. Seth si to prohlížel s rozzářenýma očima a zíral na Ottise se zbožným výrazem jako pes, čekající na aport. „A to je teda něco jako regionální kolo? Pro jak velkou oblast?“ nedokázal zůstat v klidu a chodil a dupal šatnou sem a tam. Normálně tu ani v šatně nekouříme, ale tohle nebyla normální situace. Otevřel jsem nehtem zippo a zapálil si. Kouřili jsme tu s Rogerem sami dva, zbytek byl zdravej až na půdu. Dnes nám to kupodivu prošlo. A já hlavně potřeboval tu svou bílou berličku. To poslední, co mi teď chybělo, byl „Strip championship 2011“ , díky kterýmu šel Seth do vrtule. Nejen on, jak jsem se tak rozhlížel. Jamie vypadal natěšeně zrovna tak, Dennis v duchu počítal, co mu to hodí, a Frankie v duchu počítal kroky už teď. Já počítal s tím, že brzo začnu řvát. „Tyhle regionálky proběhnou po celých Státech, my patříme do oblasti Wisconsin, Illinois, Missoury, Minnesota a Iowa. Potřebujou to obsadit, a tak nabídli účast i poloamatérským souborům.“ Ottis mluvil a pomalu se prohraboval papírama ve své ruce. „Jak poloamatérský, ty vole, to ještě něco uviděj, uvidíš,“ Seth zaťal svaly na rukou a začal kroužit
pánví, Jamie se okamžitě chytnul a blbli oba, prohýbali se v bocích a třásli zadkem a vlnili se jeden o druhýho. Frankie se křenil a mával rukama se stisknutýma pěstma před hrudníkem. Teď fakt vypadal trochu jako retard. „Nechte toho, kašpaři. Pořád máme status poloamatérského souboru. Takže se sem přijede v sobotu mrknout nějakej chlápek z pořádajícího výboru týhle monstrakce. Podívat se, jestli nejste úplní žabaři, jestli vás můžou pustit na pódium s ostatníma.“ „No ty krávo, no to mě vojeď z boku, bude zírat, vole, jsme lepší než profíci, rozumíš!“ Je dobrý, že se Seth neživí mluveným slovem. Žral by suchej chleba. „Hele, a pro postup do národního finále je zapotřebí co?“ Dennis si zachovával chladnou hlavu a nejspíš mu cvakala kalkulačka v hlavě. Roger se na něj zadíval stejně jako já, myšlenky nám šly stejným směrem. Myslím, že čekal, za jak dlouho si Dennis řekne o víc peněz. No, taky bych se nebránil, ale v týhle chvíli ne. Chtěl jsem s Rogerem hodit řeč o tom, že to pomalu zabalím, ať si kluci najdou novýho do pětky. To poslední, co jsem teď chtěl, bylo jít blbnout na veřejnou akci, který se určitě chytnou média. „Bude tam televize, Ottisi?“ zeptal jsem se a ostatní se na mě zadívali. Zřejmě je to ještě nenapadlo. Ozvalo se krátký zahvízdnutí. „JO! Slečna reportérka s mikrofonem, olala. Hlavně ať se na nic neptá Frankensteina, ty vole. To by bylo dílo.“ Dennis se pitvořil a mával zaťatou pěstí Jamiemu před obličejem, jako že drží mikrofon. Něco mu šeptal a Jamie se rozesmál. „Neboj, modelko, určitě bude. Budeš moct blejskat koulema na kameru.“ Seth si evidentně hodlal nablejskat vlastní. Neodpověděl jsem mu a koukal na Ottise. Je náš choreograf a zdá se, že z něj bude i manažer. Pochybuju, že Roger by na tohle měl čas. Ottis uměl, kdysi dávno tancoval sám a Hot Boys pro něj byli něco jako koníček. Navíc to uměl s lidma. Když přišel Seth s tím, že bude nad pódiem poletovat zavěšenej na lanech jako padlej anděl, dokázal mu v klidu a bez emocí vysvětlit, jaká je to kravina. A Seth to vzal poněkud líp, než když mu Dennis bez okolků vpálil, že na anděla s ocasem, co se bimbá ve vzduchu, nejsou ani ty nejzoufalejší ženský zvědavý. „Je to dost pravděpodobný. I když spíš vysílání někdy pozdě v noci a s hlavníma zprávama fakt nepočítej, ale vcelku bych si na to vsadil.“ Ottis se znovu opřel, založil si ruce i s hromadou papírů do podpaží a koukal z jednoho na druhýho. Super. I kdyby to měl vidět jeden jedinej člověk z River Falls, bude to stačit. Tak daleko od domova jsem zase nebyl. A nebo někdo z práce. Kurva fix! „Co se šklebíš, Chrisi? Na kameru budeš vypadat žůžově,“ zašišlal na mě Seth. Byl tak rozjařenej, že zapomínal, že se nemáme dvakrát v lásce. Jestli čekal, že mu začnu oplácet, jak báječně bude naopak vypadat on, tak to se sekl. Z představy svýho zpola zakrytýho rozkroku na obrazovkách napříč zemí jsem se orosil. Že bych udělal Fantoma opery? Mickyho Mayerse? Brankáře chicagských Blackhawks? Prostě, do prdele, kohokoliv s maskou? „Jo, ještě něco,“ Ottis se odmlčel. „Nejlepší tři soubory budou mít na konci soutěže znovu číslo. Se závěrem „do plnejch“. A teprve pak se určí vítěz.“ Chvíli bylo ticho. Pak se Seth rozchechtal, Rogerovi cukaly koutky, Ottis se vší silou snažil o bezvýraznej obličej. Jamie se snad červenal, Dennis přemýšlel, nakolik si otaxuje nahýho ptáka a Frankie vypadal spokojeně, protože sundat prádlo zvládne i on levou zadní. Já překousnul filtr. „Do plnejch“ znamená do naha. Naše čísla končila vždycky tak, že rozkrok byl i bez prádla něčím
zakrytej. I kdyby jen vlastní dlaní. Tohle znamenalo, že se prostě musíš postavit v plný parádě. Že jsem se rovnou nedal na live show. Chlapi začali mluvit a řvát jeden přes druhýho. „Muháháhé!“ „Já nevim, co? Jako tohle už je docela dost, ne?“ „By měla televize něco zaplatit, ne? Tohle vysílat zadarmo… jako zadarmo pro nás, rozumíš.“ „Vedle Frankieho budem všichni jako batolata.“ „Tak malýho ho teda nemám, hele, mluv za sebe. Hele, koukej…“ „Di s tim někam!“ „Vole, to vysílat naostro nebudou, daj ti pod pupek takovej ten rozostřenej pás, si viděl teďkom Kutchera v show u Ellen, ne?“ „Sám seš rozostřenej, vole.“ Seděl jsem a nic neříkal. Nikoho z nich vůbec nenapadlo pochybovat o tom, že se mezi poslední tři dostanem. A jelikož se mi fakt musí posrat kdeco, tak se vsadím, že jo. „Už se ví, kdo je přihlášenej? Proti komu budem jako to… soutěžit?“ „Oficiální stránky jsou spuštěný, počkejte… jen na to najedu,“ Ottis si dřepnul ke stolu s notebookem a šmejdil prstem sem a tam. „Ještě to není uzavřený, ale tadyhle nalevo jsou prokliky na jednotlivý regionální kola. V tom našem je zatím přihlášených osm souborů, potřebujou devět. V sobotu se uvidí, jestli tím devátým budeme my.“ Ottis se opřel a četl z obrazovky a ignoroval mačkání a strkání za svou židlí. Já se z té své nezvedl, plácal jsem se po kapsách a hledal cigára. Roger přišel až ke mně a natáhl ruku s vlastním balíčkem. Beze slova jsem si jedno vytáhl. Koukal jsem na něj a on na mě. „Takže, co tu máme…“ „Ladies Dreams“ z Ottawy, „Chilli Peppers“ z Millwauke, „El Magico“ z Kansas City, pak „Superdancers“ z Green Bay, „First Strip Club“ z Duluthu, „Falling Angels“ z Minneapolisu a poslední dva jsou „Your Passion “ z Jacksonville, a jestli koukám dobře, „Guilty Pleasures“ ze St. Louis. „A „Hot Boys“ z Chicaga, jasněěě!“ Seth dneska nepotřebuje ženskou, udělá se sám. Abych na chvíli utekl všeobecnýmu nadšení, vyšel jsem po schodech ze šatny a opřel se o zeď kus dál v chodbě. Roger přišel pomalu za mnou, v ruce cigaretu a popelník a opřel se naproti. „Kdy jim to chceš říct?“ zeptal se a zadíval se průchodem do klubu. Pak zpátky na mě. „Chtěl jsem co nejdřív, ale teď…“ potáhl jsem z cigarety a zastrčil si vlasy za uši. „Nemá cenu po tobě chtít, aby sis to ještě rozmyslel, viď,“ řekl a prohlížel si mě. „Cítím se na to najednou starej, Rogere. Už to prostě nejde. Víš, že v krvi to nemám, a dělat to dál „na sílu“ nemá cenu, je to poznat.“ Poprvé jsem pojmenoval nahlas to, na co jsem v posledních týdnech myslel. „Jak mě má někdo brát vážně, když tu vystrkuju zadnici. Jak si mě má někdo vážit,“ dodal jsem tiše. „Ale nech toho, zas to nepřeháněj. Zrovna ty seš ten poslední, kterej tohle potřebuje řešit. Nemyslíš? Ženský na tebe berou nejvíc ze všech,“ usmál se. „Ale jo, ale to přece není všechno. Těžko mezi nima najdu takovou, co…“ nedořekl jsem to, radši jsem dál tiše kouřil. „Rád bys poznal svoji Marnie?“ Roger na mě koukal a výrazem mi najednou připomněl tátu. „Ne, já… já vlastně nevim. Víš, kolik mi bude, a mám prostě pocit, že bych se měl pohnout někam dál. A nejsem si úplně přesně jistej kam,“ řekl jsem mu naprosto upřímně. „Jo, tak to si fakt najdi ženskou. Ta s tebou bude hejbat tak, že se nepostačíš divit,“ uchechtl se Roger.
Ale i když ho někdy Marnie roztáčela jako káču, nevypadal nespokojeně. Vlastně naopak. Usmál jsem se na něj a pokrčil rameny. „Vydrž to do Vánoc, Chrisi. Jestli se to v sobotu odklepne, je to pro kluky šance. Můžou se dostat dál, když budou chtít. A já za ně spíš seženu nováčky, když budou mít „ Hot Boys“ trošku jméno. Tak nějak mám pocit, že kdybych to tu se stripem zabalil, tak mi odtud Marnie uteče,“ usmál se. Natáhl jsem k němu ruku, přidržel mi popelník a já odklepl. „Dobře. Ale jen kvůli tobě. Po Vánocích skončím. Neříkej jim to, zbytečně bysme se štěkali.“ „Neřeknu. A ty slib, že ty poslední měsíce budou stát za to.“ Koukal na mě s úsměvem a skoro dokouřená cigareta mu visela z koutku úst. „Slibuju. Budu se vlnit líp než Mata Hari,“ zakřenil jsem se na něj. „OK. Tak pojď, šťastný novinky ještě dneska neskončily,“ Roger na mě mrknul. „No neblázni. Jestli máte s Ottisem ještě něco v rukávu, tak na toho blonďatýho Kena budete nejspíš muset hodit síť.“ Vešli jsme zpátky do šatny a já se posadil na svou židli. „Už jsi jim to řekl, Ottisi?“ Roger zamířil k němu a oba se na nás na všechny zadívali. „Jelikož není moc času, musíme se preventivně připravit na to, že budete ta devátá skupina.“ Ottis se zvedl ze židle a postavil se vedle Rogera. Seth zvedl obě ruce, palce nahoru. „Potřebujete promo fotky. Na ty webovky, na plakáty, trička, prostě PR věci. Roste z toho docela velkej podnik,“ Ottis si odkašlal. „Roger na to uvolnil jistou částku, v jejíž návratnost v dlouhodobějším horizontu doufá,“ zašklebil se na Rogera a pokračoval, „nicméně na profi fotografa někde v atelieru to zase není, že. Prachy budou potřeba a nemůžeme je vyplácat na jednu věc. Takže. Máme domluvenou fotografku, fotí pro nějakej plátek a je schopná udělat kvalitní fotky, takový, jaký potřebujeme.“ Všichni ho poslouchali, špendlík by bylo slyšet spadnout. Seth do těch rozcapených čelistí brzo chytne křeč. „V sobotu se tu sejdem po poledni, bude nachystaný pozadí, scéna přímo na pódiu, a ta kočka vás nafotí. Zůstane tu pak až do večerního představení a ty nafocený fotky fofrem v kompu zpracuje, ať je to připravený. Zaúkoloval jsem zeťáka, chystá i naše vlastní webovky, takže to tam pak napasujem rovnou, už na předchystaný stránky.“ „Hele, a jak ty fotky budou vypadat? Máme si koupit něco na sebe, nebo jak jako?“ „Ne, „pracovní“ oděv máte,“ uchechtl se Ottis a pár hlasů se zasmálo s ním. „Skoro každá skupina má fotky, čertví proč, ve světlých, odrbaných džínách. Takže my ne. Další věc, ze který bych blil, jsou ty žlutý pracovní přilby. Nic ve zlým, Frankie, vím, že to normálně nosíš v práci, ale vy si tu na partu vysvalených dělňasů hrát nebudete. Já to ještě promyslím, do soboty čas. Vy tu buďte kolem druhý a načinčaní, oholení. Všude.“ „Hele, Ottisi, budeš to kontrolovat, jo? S pinzetkou, jo?“ Dennis a Jamie do sebe šťouchali rameny jako dva puberťáci. „Spíš s letlampou, chlapče,“ odvětil vcelku klidně Ottis a zaklapl notebook. Zbytek týdne utekl jako voda. Ve čtvrtek jsem vystupoval s Frankiem, v obvyklé všednodenní zkrácené verzi, co má nalákat na sobotní večerní představení. V závěru čísla jsem přilezl po čtyřech k okraji pódia, posadil se na paty a začal se rytmicky houpat nahoru a dolů, záda propnutá, vyšpulenej rozkrok, obepnutej v elastických minišortkách se síťovanýma polokoulema na zadku. Měly proti tangám jednu velkou výhodu, a ne, víc látky to nebylo. Za pasem mi pěkně držely bankovky, nepadaly a já to pak nemusel sbírat jako pitomec. Byl to docela pohodovej večer a já si to nakonec i užil. Možná proto, že už jsem se rozhodl, že jsem to rozsekl, jsem měl najednou pokoj a mír v
dušičce. Plus pěknejch pár dolarů v kapse. Když se daří, tak se daří, takže mě moc nepřekvapilo, když jsem se pak později v noci srazil u vchodových dveří s Alicí, která se odněkud vracela. Nadávala mi celou cestu do schodů, gestikulovala, vyhrožovala a voněla jako samo nebe. Když prohlásila, že už na ni v životě nešáhnu, prostě jsem ji popadl a přehodil si ji přes rameno. Ignoroval jsem, jak mi pěstma a kabelčičkou buší do zadku, a odnesl ji k sobě domů. A udělal jí to tak, jak to chtěla. Jak si zasloužila. V sobotu krátce po druhý jsem prošel dveřma do baru a zadíval se na scénu před sebou. Na pódiu bylo zavěšený bleděmodrý plátno, na který z obou stran svítily dva velký reflektory. Mezi nima stál na stojanu foťák. Došel jsem k baru a opřel se zadkem o stoličku. Ottis vyšel z chodby spolu s nějakou ženou, kterou lehce přidržoval za předloktí a tělem mi kryl výhled. Společně vystoupali na pódium. „Mohlo mě to napadnout, že to na vás zkusí. Počkejte radši tady, já vám je sem pošlu, až budou nachystaní.“ „Já se omlouvám, hm. Normálně se zase tolik nečervenám, ale tohle tedy,“ řekl povědomý hlubší ženský hlas. „Jsou horší než puberťáci, a já to měl předvídat, že se před váma ukážou už v šatně. Opravdu se omlouvám.“ V tu chvíli už jsem věděl, koho uvidím, a tak jsem měl čas si nasadit bezvýraznej obličej, když jí Ottis smířlivě přejel po paži a seběhl z pódia. Tara si promnula dlaněmi obě ramena, zakroutila hlavou a odkašlala si. Rozpačitě si přejela rukou temeno, uhladila vlasy, uvolněné z copu. Teprve pak si mě všimla. I ona na mě musela být připravená, musela vědět, že se tu uvidíme. Koukala na mě stejně bezvýrazně jako já na ni. „Ahoj,“ řekl jsem první. „Nechce se mi prostě věřit, že by v celým Chicagu nebyl k mání jinej fotograf,“ dodal jsem a pomalu došel až k okraji pódia. Zvedl jsem hlavu a díval se na ni. Dneska měla džíny, tenisky a košili, rukávy ohrnutý až nad lokty. Jednu ruku dala v bok a ukazováčkem druhé si posunula brýle na nose. Všiml jsem si dlouhý jizvy na vnitřní straně předloktí. „Jo, k neuvěření, viď? Škoda, že nemám v ruce kafe.“ Koukala na mě bez mrknutí. „Ten kabát mě mrzí. Zaplatím ti čistírnu, jestli chceš.“ Nespadl jsem z višně? Co to melu? Vrazili jsme do sebe přece vzájemně. Nemusím si tu hlavu sypat popelem až tak moc. „To opravdu nemusíš. Šikovné děvče si s jedním flekem docela poradí.“ Zastrčila si ruce do kapes a přešla k foťáku. „Co tu děláš?“ zeptal jsem se tiše. „Fotím. Tedy, budu. Pokud to ty a tví kolegové zvládnete,“ řekla a už zase měla v hlase náběh na pichlavej tón. „A ty to zvládneš? Myslel jsem si, že to poslední, co bys chtěla fotit, jsou naše nahý zadky. Když vezmu v potaz náš rozhovor před týdnem, fakt nechápu, co tu děláš a kdo tě do toho uvrtal. A proč.“ „Uvrtala mě Janice, které se zdejší majitel, Roger? Jo, Roger, svěřil, že by rád fotky celého, hm, souboru. Tak do dopadne, když se své fanynce dostatečně nevěnuješ a necháš ji tu opuštěnou klábosit se šéfem u baru.“ „Jo, měl jsem si ji vzít domů a zavřít do klece.“ „Z toho by byla určitě nadšená.“ „Myslíš? Pochcípaly mi i rybičky.“ „Kytky zalejváš?“ „Jedna ještě roste.“ „Pak bys to zvládl. Přiznejme si, že Janice moc nepotřebuje.“ „Souhlasím,“ usmál jsem se a ona zvedla koutek úst. S trochou dobrý vůle by se to za úsměv dalo
považovat. „Mohla jsi to přece odmítnout,“ pokračoval jsem. „Roger tohle kdovíjak nezaplatí, víš to, viď?“ Vyhoupl jsem se na pódium vedle ní. „Jo, vím. To mi řekl hned. Možná právě proto jsem to já, a ne někdo jinej. Mně o prachy nejde,“ odpověděla mi, přešla k foťáku a posunula si brýle nad čelo. Sklonila se a zadívala do aparátu, pootočila objektivem, mírně celý přístroj posunula. „Tak o co teda?“ Došel jsem pomalu k ní. Zvedla ke mně hlavu a já jí poprvé viděl do očí bez clony brýlových skel. Měla je široký, kulatý, olemovaný hustýma řasama. Nebyla nalíčená, a přesto vypadala tak uhlazeně, upraveně, nevím, jak to říct. Asi se tomu nevyhnu, takže… byla hezká. Ve světle reflektorů jí obličej svítil, uvolněný pramínky vlasů, který ne a nedržely, tvořily kolem její hlavy slabou záři. Vím, že to bylo odrazem světla, ale vypadalo to v tu chvíli skoro přízračně. Upřeně jsem si ji prohlížel, upřímně zvědavej. Zkoumal jsem ji. A užíval si, že je z toho v rozpacích. Měla trošku širší bradu, ale zase ji zjemňoval malej dolíček. Pěkný rty, ani malý, ani velký. Tak akorát. Teď zrovna mírně našpulený. Rovnej nos, hnědý, hezky vyklenutý obočí. Ten obličej nebyl vyloženě krásnej, ale byl hezkej způsobem, kterej mě prostě nutil si ho prohlížet. Pootočila hlavu a z profilu vypadala zase jinak. Ten nos tak rovnej nebyl, uprostřed měla malej hrbolek, asi jako po zhojené zlomenině. Sám jsem si nos kdysi zlomil taky, teda, ať nekecám, zlomili mi ho, a když to srůstalo, měl jsem na něm podobnej hrbol. Teď už tak patrnej nebyl, ale já jej nahmatal pořád. O kousek ucouvla, tak, aby mezi náma stál stojan s foťákem. Odkašlala si, než promluvila. „Fotím pro jedny místní noviny. Nic velkýho, prostě fotky k článkům. Baví mě to, ale ne tolik, jako mě baví focení podle sebe. Jednou bych ráda vlastní atelier a prostě, každá zkušenost dobrá. Jméno budu mít na fotkách, bude to u vás na webu a… zkrátka proto.“ Odmlčela se, jako by toho řekla už dost. Což je pravda, bylo to nejvíc, co jsem od ní doposud slyšel, a já se přistihl, že mě baví ji poslouchat. Bylo docela fajn slyšet ji mluvit normálně. Nerejt do mě. Otevřel jsem pusu, ale to už do sálu vlítnul Ottis a zařval, ať padám do šatny, že se čeká jen na mě. „Tak, hm, uvidíme se,“ řekl jsem chytře, přešel pódium dozadu a seběhl schůdky do zákulisí. Prošel jsem chodbou do šatny a bylo mi divně. Možná jsme se měli radši zase rafnout. Kdybych byl opět nasranej, neděsilo by mě tolik, jak mě má za chvíli fotit. Hrozil jsem se toho, co si Ottis s Rogerem vymysleli. V šatně byla rozchechtaná atmosféra, Frankie a Jamie byli zrudlí od smíchu a Seth s Dennisem se tvářili tak poťouchle, jak to umí jen oni dva. „Co je? Co se tak šklebíte?“ zeptal jsem se a sundal si bundu. Jamie znovu vyprskl a Ottis zavrčel. „Hergot, tak už toho nechte, jako by vám bylo deset.“ „Kdyby nám bylo deset, tak by si slečna fotografka takovýhle pokoukáníčko rozhodně tak neužila,“ zaprskal Seth a znovu se rozchechtali. Otočil jsem se k nim s otázkou v očích, obočí zvednuté. „No, chm, řekněme, že poprvé v životě viděla klubko jednookejch hadů, hehehe.“ Nevypadalo to, že by se hned tak uklidnili. Chechtali se jako blázni a plácali dlaněma o sebe. Ottis zakroutil hlavou a prohodil směrem ke mně: „Všichni měli kalhoty i prádlo dole, když jsem ji sem přivedl, abysme se domluvili. Co ti mám povídat.“ Otočil se a já se začal culit taky. Člověk nemusí mít kdovíjakou představivost, aby si takovouhle scénku užil. I když jen zprostředkovaně. „Škoda, žes tu nebyl, kámo.“ Ještě že jsem tu nebyl.
Otázka je, co si pro slečnu fotografku připravíme dál. „Cos vymyslel, Ottisi?“ zeptal jsem se. Do šatny vešel Roger a za ním Marnie a oba měli v náručí igelitový obaly na šaty. Pověsili je na věšáky a Marnie začala obaly stahovat dolů. „Přemýšleli jsme s Ottisem,“ začal Roger a Marnie si odkašlala. „A s Marnie,“ honem dodal, „a uděláme to prostě jinak. Co jsem si tak procházel stránky konkurenčních souborů a vůbec i jinejch strip klubů, ty fotky jsou pořád v podstatě na jedno brdo. Upnutý světlý džíny, holý hrudníky. Jak říkal tuhle Ottis, stylizace do chlapů na stavbě, montérský pásy kolem boků a helmy. A nebo bílý límečky kolem krků s motýlkama. Pro vystoupení OK, ale já chci prostě jiný fotky.“ Odmlčel se a stáhl další igelitový obal. Koukali jsme na šaty, který byly pod obalem. Teda, vypadalo to spíš jako uniforma. K tomu bílá čepice, zlatý frčky… pilot? Uniforma pilota? „Co ženský rajcuje nejvíc? Skrytá síla. Fešák s tušeným dokonalým tělem v atraktivním obalu. Představa toho, co je pod šaty. Představy, jaký i to oblečení vzbuzuje,“ Roger mluvil a sundával další igelit. Marnie přikyvovala a prohlížela si nás. Dám krk na to, čí to byl nápad. Nebyl špatnej. „A tyhle představy jim dáme. Doktor, Pilot, Mariňák, Byznysmen a Polda. A domluvil jsem se i s Carlou a Eve, udělají vám „křoví“.“ „Já myslim, že oslníme víc než chlapci,“ Carla právě vcházela do dveří za nadšenýho „jo, bejby“ a „pocem ke mně“. Spolu s Eve se vevlnily doprostřed šatny. Začal jsem být sám zvědavej, co z tohohle vyleze. Roger sundával jednotlivé kusy oblečení a mezitím mluvil. „Z půjčovny jsem to bral rovnou tak, jak to budete mít na sobě, s ohledem na velikosti. Takže Franken… Frankie, ty máš marínu, je to na fakt vysokýho chlapa a i ty boty jsou jen o číslo menší než dětský lyže, takže ty budeš „US Navy“. V pořádku?“ „No jasně, maskáče, to je moje,“ Frankie s pusou od ucha k uchu shrábl balík oblečení a začal se v něm přehrabovat. „Sethe, ty budeš doktor. A je mi jedno, jestli chirurg nebo gynekolog, jasný?“ „OK. Na doktory ženský berou, viď, sestřičko,“ zamručel Seth a foukl Carle do ucha. Ohnala se po něm, ale způsobem, kterej dával tušit, že jí ho občas foukne mezi nohy. Celkem v klidu jsem se rozhodl, že s Carlou už spát nebudu. „Chrisi, ty si vem pilota. Jamie poldu a Dennis se nastřelí do obleku. A pohněte, dětičky, čas běží.“ Musím říct, že v té uniformě jsem vypadal vážně dobře. Nejsem narcis, ale zase proč se nepochválit. Posadil jsem se na stoličku před modrý plátno a snažil se nemrkat v ostrým světle reflektorů. „Stáhni si tu gumičku, prosím tě, pilot s culíkem, bože,“ remcal Roger a já to udělal. Prohrábl jsem vlasy a pak se sehnul, protože mi gumička spadla na zem. Narovnal jsem se a dlouhou ofinu jsem měl přes oči. Roger po mně hodil hřeben a já se snažil narvat neposlušný prameny za uši. „Bylo by lepší, kdyby ty vlasy měl dozadu takový ulíznutější, myslím,“ ozvala se Tara a já znovu zamžoural do světel. Byla schovaná za aparátem, a i kdyby nebyla, stejně bych na ni pořádně neviděl. Což bylo možná dobře. Snažil jsem se připlácnout si vlasy k hlavě, ale nešlo to. Byly čerstvě umytý a mám jich prostě hodně. Tara obešla stojan, postavila se před něj a zahleděla se na mě. Koukala čistě profesionálně, jako na objekt. Projížděl jsem si vlasy prsty a snažil se o nemožný. Chvíli sledovala moje zbytečný úsilí. Pak se sehnula a zvedla láhev s vodou. Trošku si nalila do dlaní a přešla ke mně. „Ukaž,“ řekla prostě a vjela mi mokrýma dlaněma do vlasů. Bylo to tak nečekaný, tak… zvláštní, že jsem ztuhnul. Nejsem na dotyk háklivej a nevylítnul jsem tak
jako ona, ale byl to hrozně divnej pocit. Vlastně, ani ne tak divnej jako moc příjemnej a já z toho byl zmatenej. Prohrabovat někomu vlasy je zvláštně intimní gesto a já mám docela rád, když mi do nich někdo sahá. Sám si s vlasy ženy taky hodně hraju. Při sexu. Teď zrovna nemyslím to, jak jsem je tuhle držel Alici. Jakmile jsem to měl jednou v hlavě, nešlo to ven. Cítil jsem, jak mi bříška jejích prstů hladí kůži nad ušima, pak zabořila znovu navlhčený ruce do vlasů nad čelem a projela až dozadu. Chvíli tak zůstala, obě dlaně téměř spojený. V podbřišku mi začalo mravenčit a já si palčivě uvědomoval její hruď přímo před obličejem a lehkej tah, kterým mi mírně zaklonila hlavu. Díval jsem se jí upřeně do očí a ona se přestala soustředit na vlasy a zadívala se do mých. Byli jsme u sebe tak blízko jako nikdy předtím. V životě jsem nepřečetl jedinou knížku od Steelový. Nekoukal jsem na romantický filmy, z jihoamerických telenovel jsem měl opruzeniny. Prostě o sobě nemůžu říct, že bych se v životě nějak enormně dojímal či prožíval emoční vztahový kolotoče. Nemyslím, že bych byl tak prázdnej nebo jednoduchej, jen jsem k tomu zkrátka neměl důvod. Možná proto mě to zasáhlo jako rána palicí a já nevěděl, co si s tím počít. Pomalu jsem se nadechl, opatrně, abych ji nevyděsil. Stáhla ruce, poodstoupila a otřela si je o džíny. Pořád jsme se na sebe dívali a já měl pocit, že mi srdce dusá jako hiphopová písnička. Myslím, že si nikdo ničeho nevšiml, ale já věděl, že se něco změnilo. A podle toho, jak mi pohled oplácela, to cítila taky. Zadívala se mi na hruď a pak znovu do očí. Tíha předchozího pohledu byla pryč, když řekla: „Proč si to prostě neostříháš? Vypadáš jako boss mexického drogového kartelu.“ Otočila se a vrátila se k aparátu. „Tobě se delší vlasy nelíbí?“ Musel jsem taky něco říct a byl jsem vážně rád, že nechraptím, že zním normálně. „Vlastně… ne. Líbí se mi krátké,“ promluvila a já už zase viděl jen siluetu ve světle reflektorů. „Jasně, krátký vlasy, to je ono,“ zahučel očumující Dennis a rukama si přejel výbrus nad ušima. „Víš, co se říká, Chrisi, krátký vlasy, dlouhej…“ Dennis se zachechtal. „Já myslím, že to s penisem nemá nic společného. Krátké vlasy, dlouhý rozum, je to přesně, jestli se nepletu,“ řekla Tara a já nebyl šokovanej sám. Všichni jsme se na ni zadívali a ona se ošila. „Tak, pojďme, narovnej se a malinko předkloň. Jo. Pravý chodidlo si opři o nohu stoličky a tu čepici si polož na stehno.“ Navigovala mě a instruovala a já se poslušně nakláněl a vypínal a krčil koleno a rovnal loket. „Prima. Teď takhle zůstaň a dívej se sem, dívej se na… dívej se do objektivu.“ „Dívám se na tebe,“ řekl jsem tiše. Ale nevím, jestli mě slyšela.
4. KAPITOLA Ty fotky byly skvělý. Tara každýho z nás vyfotila ve zvoleným kostýmu, striktně seriózně. Fotky, který mohly směle na nástěnku u úřadu starosty Emanuela. Díval jsem se na dokonalej portrét pilota s černýma, ulíznutýma vlasama, kterej mi byl strašně podobnej. Vypadal, jako by se právě po třistapadesátý chystal na let do Bostonu. Seth měl vlasy spletený do copu, takže jejich délka nebyla na první pohled vidět. Na nose mu trůnily Rogerovy brejle se zlatejma obroučkama a na sobě měl bílej plášť a stetoskop kolem krku. V ruce držel otevřený desky plný papírů. Koukal do nich a já sám bych tomu troubovi věřil, že studuje diagnózu. Dennis s doutníkem v prstech a v dokonale padnoucím obleku vypadal jako někdo, komu pro investici svěříte celoživotní úspory, dáte mu jedinou dceru a náhradní klíče od baráku. Frankie s čelistí ostrou jako břitva byl dokonalej „Kapitán Amerika“. Chyběla jen vlnící se vlajka na pozadí. Jen Jamie trošku vypadal jako synek, co si pyšně zkouší tátovu uniformu, protože chce být taky polda. Ale ty ostatní fotky zvedly dojem o další stupeň. Tyhle seriózní profesní fotky byly jako hlavní na stránce každýho z nás. Tara ale pak nafotila spoustu dalších, ze kterých po dvou hodinách hádek a kibicování všech okolo vybrala pár nejlepších a ty rozmístila kolem hlavních jako koláž. Na těchhle fotkách už byli uvolnění, sexy chlapi. Doktor, teď už bez brejlí a s culíkem přes rameno, přejíždí po zádech nahé pacientky, na holý hrudi jen stetoskop. Líbily se mi Jamieho fotky s obuškem, zezadu volně vloženým mezi stehna zadržené pachatelky s rukama v poutech. Dennis, rozvalenej na křesle jen v boxerkách a v kravatě, na každém koleni asistentku ve značně pošramoceným kostýmku. Frankie s maskáčema na půl žerdi ukazuje vojandě zbraň. Pilot s rozepnutou košilí sedí s nohama nataženýma na stole, vedle kterejch je vyšpulenej zadeček letušky. Koukají na sebe, skleničky v ruce, příslib v očích. Na jiný fotce se pilot kouká přímo do objektivu, nemá košili, má rozepnutý kalhoty a z letušky jsou vidět jen ruce, který ho zezadu objímají. Když jsem fotil tuhle fotku, Eve za zády jsem vůbec nevnímal, přestože ke mně byla přitisknutá celou plochou těla. Díval jsem se upřeně do objektivu a na ženu za ním. Tara se očnímu kontaktu důsledně vyhýbala. Já ji sledoval, jak jen to šlo, snažil jsem se zachytit její pohled, kterej by mi snad pomohl pochopit, co se děje. Měli jsme za sebou pět hodin práce a před sebou ještě sobotní představení. Do začátku zbývala sotva půl hodina a já měl pořád nějakej důvod, abych coural chodbou kolem dveří do Rogerovy kanceláře, kde byla poslední hodiny zalezlá a s Rogerem, Ottisem a jeho zetěm dávali dohromady webovky. Co chvíli tam někdo strčil hlavu a oni ho nekompromisně vyhodili. Nakonec nás Roger všechny zavolal na „předváděčku“. Každej měl proklik na svou vlastní stránku a pak byla připravená společná galerie. Dominovala jí fotka, kterou jsme dneska na závěr za všeobecnýho veselí taky udělali. Jen v prádle, přičemž nás od pasu do půli stehen zakrýval název skupiny „Hot Boys“, vyvedenej lesklejma rudejma písmenama na černým saténovým podkladu. Z obou stran jej drželi napnutej Ottis s Rogerem, který pak Tara odřízla. Možná jsme byli amatéři, ale stránky jsme měli jako profíci a velkou zásluhu na tom měly ty fotky. Byla dobrá a já jí to chtěl říct. „Myslím, že ten chlap je tady.“ Jamie vpadl do šatny jako velká voda. Všichni se hrnuli do chodby nenápadně okouknout, čí názor rozhodne, jestli budeme ta devátá skupina pro regionální kolo.
Muž, kterej si právě sedal k baru a přehodil bundu na židli vedle sebe, byl evidentně taky striptér nebo tanečník. Možná bývalej, ale bylo to poznat. Prohlížel jsem si ho a přemýšlel, jestli jsem taky takhle čitelnej. Věřil jsem, že v obleku, kravatě a brýlích ne, i když culík mohl trochu nabourat dojem. Když jsem se nad tím ale zamyslel upřímně, něco z toho, co děláme, nám prostě prosakuje kůží. Hladký, osvalený ruce, tričko na tělo s krátkým rukávem, upnutý džíny, naleštěný vysoký boty. Charisma a sex appeal na dvacet metrů. Působím taky takhle? Živočišně? Co se tak blbě ptám, jasně že jo! Tak proč na to, kruci, nereaguje? Muž si povídal s Rogerem a Ottis nás začal nahánět do šatny. „Jedem, jedem, už jste oblečení? Co se tu motáš, kde máš klobouk? Dennisi, sprav si tu kravatu. Jamie, zkontrolovali jste s Marnie, aby se ti to zase neseklo?“ Poslouchal jsem, jak povykuje a jak mu odpovídá změť hlasů. Znovu jsem se zastavil u dveří Rogerovy kanceláře a nakoukl dovnitř. Tara seděla opřená na židli zády ke mně a telefonovala. „Molly, proboha! Nikdy jsi neviděla mužskýho?“ Chvíli poslouchala. „Jsi nemožná. Jo. Ne. Pět. Ježíš, přestaň pištět, praskne mi bubínek.“ Odmlčela se a já zpovzdálí slyšel mumlání. Nedivil jsem se, že si drží telefon kousek od ucha. Nechtěl jsem poslouchat cizí hovor, ale byla to příležitost na ni koukat, když o mně nevěděla. Díval jsem se, jak si promnula krk vzadu. Celou dobu měla vlasy stažený do culíku, teď vzala sametovou gumičku mezi prsty a stáhla si ji. Rukou protřepala vlasy, rozletěly se jí po zádech. Ty blond pramínky ve světle hnědých vlasech byly rázem krásně vidět. Mírně se jí vlnily a leskly. Sledoval jsem, jak se jí hýbou na lopatkách, když pootočila hlavu. Zastrčila si je za ucho, u druhýho měla mobil, nyní schovanej pod tou záplavou. Brýle si posunula nahoru, držely jí vlasy jako čelenka. „Dobře, ale za večeři,“ rozesmála se jako odpověď na něco, co slyšela. „Ve středu? OK. Ne, ne, kamarádko, žádná pizza. Chceš koukat na fotky striptérů? Fajn. Já chci pořádnou večeři, takže si dej záležet. Jo. „U Berghoffa“, to beru. V sedm. Kriste, Molly, je všední den. A chci být brzo v posteli, ráno vstávám do práce. No samozřejmě že sama. Dost, tuhle debatu dál nepovedeme. Ne. Jsi hrozná! Já tebe taky. Papa.“ Položila telefon na stůl a zvedla ruce nad hlavu. Sepnula dlaně, propnula ruce i záda, zhluboka si povzdechla a pohnula hlavou ze strany na stranu. „Nechceš namasírovat ramena?“ zeptal jsem se, nonšalantně opřený o rám dveří. Prudce se otočila a sjela mě pohledem odshora dolů. Koutky se jí zvedly, když obrátila hlavu zpět k obrazovce notebooku. „Vypadáš jako Al Capone,“ zamumlala a skoro bych řekl, že se u toho usmívala. Přejel jsem se rychle očima, pokrčil rameny a odlepil se ode dveří. Pomalu jsem došel za její záda. „Jo, to je na představení. Jsme v Chicagu, to si přímo říká o retro gangsterský číslo.“ „Máš samopal a psí dečky?“ „Samopal je v šatně, to druhý…“ nedořekl jsem, obešel ji a položil si nohu na židli vedle ní. Opřel jsem si loket o koleno. Tara se zadívala na vyleštěnou černou botu s bílým návlekem přes nárty. „Nemůžu uvěřit, že tohle vážně někdo nosil,“ řekla a putovala očima nahoru k mýmu obličeji. „Jo, přiznám se, že se cítím spíš jako Hercule Poirot než Al Capone,“ odpověděl jsem a posadil se obkročmo na židli. Ruce jsem si složil na opěradlo. Bílý rukavice jsem měl zatím v kapse a tak nějak jsem si říkal, že jí je ukazovat nebudu. „To bys k sobě zase nebyl spravedlivej. Ten Belgičan byl malej a příliš ošklivej. Ty jsi…“ zarazila se, střelila mi pohledem do obličeje a pak se otočila zpátky k notebooku. „Co jsem?“ zeptal jsem se tiše. Tím hlasem, kterej mi obvykle otevíral cestu do kalhotek. Tara zavřela pusu a stiskla rty.
„Teď? Teď už jsi zase svůj, zdá se,“ odpověděla po chvilce a očima upřeně sledovala monitor. „Už jsem se lekl, že bys byla na chvíli milá.“ Sledoval jsem její profil. „Ale já jsem milá. Aspoň lidé, co mě znají, to říkají,“ prohodila a dál šmejdila kurzorem po ploše. „Na mě milá nejsi. Mohla bys být, ale nejsi.“ „To je taková preventivní obrana, víš? Mnozí chlapi si milé chování mylně vykládají. A tomu bych se ráda vyhnula.“ „Já nikdy bez pozvání nikam… nevrazil.“ No, spíš většinou než nikdy. Mám-li bejt k sobě upřímnej. Tara po mně střelila očima. „To se mi snad ani nechce věřit,“ řekla a ušklíbla se. „Proč? Automaticky sis mě napasovala do nějaký škatulky. Dal jsem ti k tomu důvod?“ Ošila se. „Prostě takhle reaguju. Na mužský, co vypadají jako ty.“ „Jak vypadám?“ Neusnadním jí to. Ani omylem. „Přestaň. Víš, že jsi hezký.“ „Myslíš, že jsem hezkej? Nejsem třeba přímo krásnej?“ Pořád jsem to nevzdával s rozpustilým chlapeckým šarmem. „Kruci, nemáš být už někde jinde?“ „To jo, ale na konverzaci s hezkou dívkou si vždycky udělám čas.“ Stiskla čelisti, až se jí na krku napjaly šlachy. „Tak to jsi trochu zabloudil. Žádnou hezkou dívku tu nevidím.“ „Proč si to myslíš?“ Natáhl jsem ruku a prstem jí přehodil pramen vlasů na záda. Poodsunula se na židli dál a zadívala se na mě. „Bylo by to už příliš. Jsem chytrá, vtipná, milá… nemůžu být ještě hezká. Bylo by to plýtvání mnoha dobrých věcí na jednoho člověka.“ „Ale jdi. To uneseš. Koukni na mě. Uznávám, pořád se s tím peru, ale docela to jde.“ Rozesmála se. Poprvé jsem ji viděl se smát, a zatímco ona se zubila, mně se stáhl žaludek a jako by se mi v něm něco zatřepalo. Koukala na mě, čekala stejně rozesmátej obličej, ale něco v mým výrazu ji přinutilo se přestat smát. Díval jsem se, jak se jí tvář opět vyhlazuje do tý nepřístupný, bezvýrazný masky, a bylo mi to líto. Uhnul jsem očima. Znovu jsem si všimnul jizvy na předloktí. Sledovala můj pohled a okamžitě si začala stahovat rukáv košile dolů. Strašně jsem se na to chtěl zeptat, ale takovej debil, abych to udělal, opravdu nejsem. Bylo mi jasný, že by náš rozhovor hezky rychle skončil. Kdysi mi jedna holka řekla, že mám v sobě tolik citu jako žulovej kvádr, ale to si nemyslím. Tušil jsem, že Tara má horší jizvy než tu na ruce, co je na první pohled vidět. „Ty fotky se ti moc povedly,“ řekl jsem, abych stočil hovor jinam. „Jo. Taky bych řekla, že jo.“ „A ještě ke všemu jsi skromná. Máš pravdu s tím plýtváním.“ „Co dodat, jsem výjimečná.“ „Vždycky jsem chtěl pozvat superženu na večeři.“ Střelila po mně pohledem a prstem si sklepla brýle zpátky na nos. Sebrala ze stolu gumičku a rychle si vlasy stáhla do uzlu, ze kterýho neposlušně trčely. Paní profesorka byla zpátky. „Ne!“ „Proč ne?“ „Ty jsi dneska samý otázky!“ „Tak mi prostě odpověz.“ „Už jsem jedno pozvání dostala, můj společenský život je znovu nakopnutý do obrátek.“
„Zkusím být lepší společník než Molly.“ „Tys poslouchal, jak telefonuju?“ Zvedla obočí a krásně vykulila oči. Pokrčil jsem rameny a ona prskla. „Tím fakt moc bodů nezískáš.“ „Není to jedno? Vymyslela by sis cokoliv dalšího.“ „Co tím chceš říct? A vůbec, nic si vymýšlet nemusím, dáváš mi munici sám.“ „Ale hovno,“ zavrčel jsem a ona sebou cukla. „Ty se prostě musíš znovu zavřít do tý nepřátelský bubliny, co? Hezky do bezpečí, všechno pěkně srovnaný, zaškatulkovaný, že?“ Zvedl jsem se ze židle a postavil. „Nic o mně nevíš,“ prohodila přes rameno. „Zato já jsem pro tebe jako otevřená kniha, zdá se.“ „To podstatný z tebe bude za chvíli na pódiu, ne?“ Okamžitě se naladila na můj tón, doslova se v něm uvelebila. „Tak se hlavně nezapomeň dobře dívat,“ zavrčel jsem. „To bohužel musím, Roger chce pár fotek z vystoupení. Mám pocit, že z toho, co jsem dneska už viděla, budu mít noční můry dlouho.“ „Jo? Aspoň ve snu se dostaneš blízko k pěknýmu chlapovi,“ odsekl jsem s vědomím, že je to zase v háji. „Máš pravdu. Seth bude moje nová modla.“ Co si znovu stáhla vlasy, už se na mě ani jednou nepodívala. Kopl jsem do židle, až na té své nadskočila, a šel pryč. Vibroval jsem vztekem. Byl jsem nasranej na ni, ale nejvíc na sebe. Vztekal jsem se kvůli tomu pocitu, kterýmu jsem tak trošku otevřel dveře a nechal ho proklouznout. Teď jsem ho z těch dveří pomyslně kopal pryč. „Kde seš, kruci.“ Ottis rázoval chodbou, v ruce klobouk. Narazil mi ho na hlavu. „Padej, ostatní už jsou na místě.“ Pódium tonulo ve tmě, celej prostor klubu byl osvícenej jen lampičkama na stolech. S prvním tónem písničky se rozsvítil reflektor nad Frankiem a publikum začalo tleskat a pískat. Frankie stál stejně jako my ostatní, zatím schovaní ve tmě před očima publika. Mírně rozkročenej, levou ruku v kapse kalhot, druhou si přidržoval klobouk na skloněný hlavě. Všichni jsme byli soustředění, strnulí a napjatí. Mimo pódium mám sice všelijaký pocity, ale jakmile jsem na něm, něco ve mně sepne a vládu převezme někdo jinej. Tanečník. Striptér. Chlap, co to umí, a ví to. Rozsvítila se další světla nade mnou a Sethem. Od stolků, obklopených hlavně pištícíma a ječícíma ženskýma, se na nás valila energie a vzrušení mě zaplavilo od ramen ke kotníkům. Poslední dva kužely osvítily Jamieho vedle mě a Dennise na druhým konci. Začali jsme tancovat, střídali se v popředí u pódia, vždycky tři a dva. Pohyby vcelku jednoduchý, ono taky v klobouku a obleku se moc křepčit nedá. Navzdory tempu, adrenalinu a atmosféře vystoupení jsem vnímal několik záblesků. Stála vlevo vzadu, pak se posunula doprostřed mezi stoly. Na konci týhle první části jsme zůstali stát v řadě a reflektory zhasly. Rozsvítil se první kužel světla nad Jamiem vedle mě. Jamie odhodil klobouk dozadu, sáhnul si na levý rameno a uvolnil spoj obleku. Jedním trhnutím ze sebe serval celou hrudní část, oblek i s všitou košilí, stáhl oba rukávy. Švihl s oblečením daleko za sebe, kde ho nenápadně sebral Roger. Jamie zůstal stát s rukama podél těla, ruce sevřené v pěst, svaly na hrudníku a břiše vyrýsovaný. Kruci, zase se měsíc pořádně nenajím, napadlo mě. Ženský se nepříčetně rozeřvaly a kužel světla se rozsvítil nade mnou. Díval jsem se přes dav stojících, pokřikujících a tleskajících žen do míst, kde jsem ji tušil. Odhodil jsem
klobouk a stejným pohybem jako Jamie si strhl horní část kostýmu. Nejradši bych došel ke kraji pódia a švihl s ním po ní. Odhodil jsem jej za sebe a stáli jsme s Jamiem oba do půl pasu nazí. Zatínal jsem svaly na břiše a tvářil se jako Tarzan. Ze začátku mi dělalo problémy udržet v takový chvíli vážnej obličej. Přišlo mi to legrační a přirozenou reakcí na rozesmátý, natěšený obličejíky všech těch bab bylo začít se smát taky. Teď už jsem ale dokázal udržet výraz. Rozsvítil se reflektor nad Frankiem. Když Frankiemu zacukaly prsní svaly na holý hrudi, jekot šel do obrátek. Ty upravený obleky byly nápad Marnie a bylo to super. Jo, mohli jsme si jeden po druhým postupně sundávat kousky oblečení, ale efekt tohohle byl lepší. Když odhodil sako s košilí i Dennis, rozsvítila se všechna světla a nahoře nad námi nápis Hot Boys. Několikrát za sebou zablikal blesk foťáku. Stála na židli, aby nás dostala do záběru bez rukou ječícího publika. Díval jsem se pořád jejím směrem, když jsme si všichni položili ruce nahoru na stehna až k rozkroku a začali znovu houpavě tancovat. Spíš jsme teda vystrkovali naše zatím ještě zakopaný poklady a simulovali kopulační pohyby, ale s trochou dobrý vůle to byl tanec. Podstatný bylo, že vyvolával přesně takovou reakci, jakou vyvolávat měl. Stejně upravený jsme měli i kalhoty, byly po stranách po celý délce bočního švu vybavený suchým zipem, takže pečlivě naučeným pohybem odpadly na dvě trhnutí. Tady právě docela přicházelo ke slovu to holení. Když jsem tohle kdysi trénoval s lýtkama, huňatýma jako medvěd, málem jsem si cvrnknul do trenek, když se mi do suchýho zipu připletly chlupy. Čerstvá depilace před vystoupením byla nezbytná a i tohle se muselo umět, aby člověk nevypadal jako opruzenej. To by se jeden fakt divil, co mu prolítne hlavou, když stojí skoro nahej mezi dalšíma chlapama a před sebou má hysterickej dav. Pod kalhotama jsme měli saténový boxerky a teprve úplně vespod tanga. Tu šňůrku mezi půlkama snesu fakt jen na vystoupení. Nechápal jsem Dennise a Setha, kteří je dokázali nosit i v soukromí. V závěru společnýho čísla jsme leželi na břiše a dělali kliky. Musel jsem se naučit je dělat i na jedný ruce. Bylo zvláštní si uvědomit, že toho chci nechat přesně v okamžiku, kdy to všechno už umím, kdy nemám v podstatě s ničím problém a jsem v tom dobrej. Jako bych potřeboval novou životní metu. Vystoupení jsem dokončil jako stroj, v hlavě plno myšlenek, který tam v tuhle chvíli neměly co dělat. Před náma byl blok samostatných čísel. Já šel dneska jako poslední. Ne vždycky to byla výhoda, ženský už byly mnohdy docela připitý a sundávat ožralou fanynku z pódia je zajímavá zkušenost. Měli jsme ji všichni za sebou. U těchhle samostatnejch čísel si většinou každej z nás vytáhnul ženskou z publika, usadil ji na židli a tancoval pro ni… a na ní. Moje dnešní potěšení byla statná brunetka v džínách a tričku, už lehce líznutá. Časem jsme všichni měli praxi v tom, koho z davu vytáhnout. Nesměla být moc drobná, pak jsme ji tělem úplně zakryli. Šlo to vyřešit natočením židle bokem k publiku, ale zase některý pózy a gesta takhle ztrácely efekt. Bylo lepší, když měla kalhoty, a ne sukni. Nesměla být vyloženě ošklivá a musela být v pohodě, aby se příliš nestyděla a necítila trapně. Ne každá ženská, která byla v klubu, se cítila dostatečně volně. Mnohý tu byly poprvý, dovlečený kamarádkama, a daly se docela rozpoznat. Takovou bych na pódium nevzal, nejsem myš, abych ubližoval. Navíc vyděšenou holku, prchající do zákulisí, už jsme tu měli. Byl jsem vážně rád, že neutekla mně. Rozesmátá černovláska seděla na židli, sledovala očima dílem mě a dílem svoje kamarádky, co hýkaly a prohýbaly se pod pódiem s mobilama v ruce. Jako kulisu jsem měl Robbieho Williamse a jeho „Rock DJ“. Na závěr večera to byla prima pecka a já byl rozpumpovanej a napruženej. Vlnil jsem se jí za zády, naklonil se lehce přes její rameno, zvedl jí ruce a položil si je dlaněma na
hruď. Krásně vypískla a její smečka pod náma taky. Neměla dlouhý nehty, což je další důležitá věc. Škrábance si fakt musíme hlídat, nevypadá to pěkně a zatírat make upem stopy po nehtech na zadku (Alice!), to je prostě mazec. Přejížděl jsem očima dav před pódiem, zatímco brunetka mi bloudila tlapkama po břiše. Uviděl jsem ji, poodtáhla foťák od obličeje a dívala se na mě. Obešel jsem židli a posadil se holce na kolena, čelem k publiku. Držel jsem váhu v široce roztaženejch stehnech – odtud ty bolavý třísla – a zadkem jsem se jí lehce dotýkal. Nemůžu jí dost dobře svých pětaosmdesát kilo jen tak nechat kecnout do klína, že. Znovu jsem si podal její ruce a položil si je na stehna. Chichotala se mi do zad. „Ježíši,“ vyjekla, když jsem si jejíma dlaněma přejel kolem boků až na hrudník a pomalu zpátky. Nechal jsem její ruce na svým břiše a zaklonil se, opřel jsem si hlavu o prsa. Pěkný velký polštáře, ale já je dneska sotva vnímal. Sledoval jsem blesk foťáku a ženu, která jej držela. Zaostřila, znovu párkrát stiskla spoušť a sklonila jej níž. Ten pohled se mi zdál dlouhej, ale muselo to být sotva pár sekund. Zrovna tuhle chvíli si moje společnice vybrala k tomu, aby mi sjela rukama po břiše dolů až na podbřišek, a než jsem stačil zareagovat, zmáčkla mi ho dlaní. Koukám, jsem ji rozparádil až moc. Občas se to stalo, člověk musel bejt prostě pořád ve střehu. Já nebyl, já koukal na fotografku, co se na mě právě ušklíbla. Zvedla ruku s palcem nahoru. Rychle jsem popadl brunetku za zápěstí, odtáhl ji a postavil se za ni. Soudě podle toho kraválu dole bude slavná nejmíň tejden. Já taky, panáky jdou do dalšího představení na mě. Kurva práce. To je takový nepsaný pravidlo. Kdo neuhlídá ženským ručičky, platí pití pro ostatní. A Roger zrovna doplnil zásoby fakt libovou whiskou. Černovláska na mě rozpustile cenila zoubky a já bych jí nejradši… ne. Ženskou jsem v životě neuhodil a ani nehodlám. Ale zasloužila by si, šmátralka jedna rychlá. Z bezpečný vzdálenosti jsem se kolem ní dovlnil do konce písničky, pak jí políbil ruku, kterou si potřásla s mým nejlepším kamarádem. Doprovodil jsem ji ke schůdkům z pódia, kde ukázkově „omdlela“ do náruče vřeštících kamarádek. Já s posledním tónem sklonil hlavu a vlasy mi spadly přes obličej. Díval jsem se skrze ně, ale Taru už jsem nikde neviděl. V pondělí jsem se dal ostříhat. „Já si na to pořád nemůžu zvyknout,“ kroutila hlavou Alice a podvacátý mi projela prsty krátký sestřih nad ušima. „Jsi to ty, a nejsi to ty,“ zkoumala mě pohledem. „Co tě to napadlo, prosím tě? Měla jsem tvoje vlasy tak ráda.“ Znovu potřásla hlavou a napila se. „Nevim, byl prostě čas na změnu. Nemůžu pořád vypadat jako Desperádo.“ „Mně ses tak líbil.“ „Pořád se ti líbím,“ řekl jsem samolibě a Alice si odfrkla. „Moc si o sobě myslíš. A já se pořád ještě trošku zlobím, abys věděl.“ „Jo? A kdy ses zlobila nejvíc? Když jsi mi tuhle vzdychala do ucha?“ „Ty seš hroznej, Christophere,“ plácla mě koketně po předloktí. Já znovu nenápadně přejel očima místnost. U stolečku pro dva kousek dál seděla čelem ke mně hezká blondýnka s krátkým sestřihem a co chvíli zalítla pohledem ke dveřím. Stále jsem se k ní vracel očima a přemýšlel, jestli je to Molly. Alici jsem pořád dlužil slíbenou večeři a nějakej skrytej poťouchlej hlas ve mně mi našeptal, abych ji vzal ven zrovna dneska a právě sem. K Berghoffovi. Ze všech jinejch možnejch míst právě sem. Nerozuměl jsem tomu. Ještě v neděli jsem byl naštvanej, a kdybych Taru zase někde potkal, řeknu něco fakt hnusnýho. Teď jsem se těšil, že ji možná uvidím. „Tohle musíš rozhodně ochutnat. Na.“ Alice napíchla na lžičku kus masa s dresinkem a natahovala ke
mně ruku. „Nemůžu, dej to pryč. Šíleně jsem se přecpal,“ lhal jsem, jako by šlo o život. Měl jsem v sobě zeleninovej salát a kousek sýra a nic dalšího jsem nesměl. Roger volal v pondělí, obvolal nás postupně všechny. Regionální kolo bude s účastí Hot Boys. Včerejší večer byl celej o nadšeným plánování, domlouvání, buzeraci stran jídla a pitnýho režimu a já z toho byl celej zpitomělej. Jsem štíhlej od přírody, mám prostě dobrý geny. Nicméně i tak jsem se rozhodl se nějakou dobu hlídat, ono to tělu neublíží. A jelikož si čas od času dobrý pití neodpustím, musím to dohnat někde jinde. Alice pokrčila rameny a strčila si vidličku do vlastní pusy. Měla na stole pidiporci, a i tak uždibovala, přitom se mohla pohodlně nacpat. Byla ale ten typ, co počítá kalorie u každýho nadechnutí. Znovu jsem zaletěl očima k blondýnce a uviděl, jak se jí rozzářil obličej a mává na někoho, kdo právě prošel dveřma. Tara došla ke stolku, objaly se a políbily na tváře a pak si sundala kabát a usadila se zády ke mně. Na stůl položila nějakou velkou složku, po které Molly nadšeně skočila. Strnul jsem a upřeně se jí díval na záda. Měla na sobě bleděmodrej svetřík s rolákem, vlasy vyčesaný a sepnutý sponou do malýho drdůlku. Když pootočila hlavu, všiml jsem si drobných perliček v uších ve stejné barvě jako svetr. K tomu měla džíny a rovný boty bez podpatku. Jako by to u pasu prostě vzdala a k té parádě nahoře si na sebe natáhla první věc, co jí padla do ruky. „Na koho koukáš? Znáš ji?“ zeptala se Alice a já stočil pohled zpět na ni. Srovnání těch dvou by rozhodně vyšlo v její prospěch. Byla krásná, opálená, dlouhý černý lesklý vlasy, jejichž hebkost jsem znal líp než kdo jinej. A věděl jsem, co s těma vlasama dokáže na strategickejch místech mužskýho těla. Měla upnutý tmavý šaty a nápadnou bižuterii. Kabát až ke kotníkům a vysoký podpatky, byla prostě nepřehlédnutelná a já si všiml, že se k našemu stolu co chvíli někdo podívá, ať už chlap či ženská. Blondýnka na mě přes Tařino rameno právě taky koukala, když jsem se otočil zpět a znovu se zadíval na Tařina záda. Usmála se na mě a Tara se otočila, aby se podívala, na koho se Molly kření. Ztuhla, rysy kolem úst jí ztvrdly. V tuhle chvíli na ni koukala už i Alice a točila hlavou od ní ke mně, sem a tam. Usmál jsem se a zatřepal prstama ve vzduchu. Dal bych krk za to, že by mi nejradši ukázala prostředníček. Zadívala se na Alici a zpátky na mě. Ženský instinkty jsou někdy vražedný. Alice to okamžitě vyhodnotila, natáhla ruku a položila mi dlaň na tvář. Nekompromisně mi otočila hlavu zpět k sobě. „Ptám se, ty ji znáš? Je to někdo z práce?“ „Hm. Jo. Tak něco.“ Ani Alice o mým vedlejšáku nevěděla a já to tak hodlal nechat. Urputně jsem se soustředil na zaujatej výraz, zatímco začala znovu brebentit. Jak jen to šlo, střílel jsem pohledem po zádech v modrým svetru. Nemohl jsem si nevšimnout toho napětí v ramenou. Molly si právě prohlížela složku, nebo spíš album, který Tara přinesla. Co chvíli vyjekla, zakryla si ruku pusou a něco brebentila s vytřeštěnýma očima. Měl jsem celkem přesnou představu, u čeho tak nadšeně nadskakuje, a Tařin pohled, kterej občas střelil do strany, mi to potvrdil. Využil jsem chvíle, po kterou Alice o čemsi diskutovala s číšníkem, a znovu se na ty dvě zadíval. Právě v momentě, kdy se Molly zarazila, zvedla si album blíž k obličeji a pak se zadívala přes Tařino rameno přímo na mě. Mrknul jsem na ni a ona vykulila oči. Byla rozkošná, protože malinko zčervenala, a já si nemohl pomoct, vycenil jsem na ni zuby v úsměvu, kterej obsáhl půl restaurace. Zamrkala a naklonila se k Taře, něco jí šeptala. Tara jí tiše odpověděla a pokrčila rameny. Když jsem se pomalu obrátil, Alice mě sjížděla nakvašeným pohledem. „Co je?“ řekl jsem a s pohledem upřeným nad její hlavu jsem se napil vody. „Co co je, kam furt čumíš? Jak by se ti líbilo, kdybych tu zírala na cizího chlapa v jednom kuse?“ „Já na nikoho nezírám. Teď zrovna koukám na tebe,“ odsekl jsem, protože jsem fakt zíral a zlobilo mě, že si toho všimla. „Teď zrovna. Se otočim a propaluješ pohledem madam „hnusnej rolák“,“ prskala moje spolustolovnice. „Tak se nevztekej a dej si zákusek,“ řekl jsem smířlivě a pohladil jí hřbet ruky.
„No to ses snad zbláznil. A za chvíli budu mít zadnici jako támhleta, ne?“ Cukla bradou směrem k Taře a propalovala mě pohledem. „Vždyť není tlustá, zase nepřeháněj, Alísku,“ promnul jsem jí dlaň mezi prsty. „Hele, nealískuj. Takže ji znáš dost dobře na to, abys věděl, jestli je nebo není tlustá, jo? Prima. Super. Proto jsme tady? Zrovna v týhle restauraci?“ Občas jí to pálilo, bohužel. Bohužel v těch nejmíň vhodných situacích. Sebrala šátek z vedlejší židle a přehodila si jej kolem krku. „Tak já ti tu nebudu dělat křoví, chlapečku. Můžeš si k nim jít rovnou sednout!“ Prskala a zvedla se od stolu. Sáhla pro kabát. „Alice, nedělej divadlo a posaď se, prosím.“ Natáhl jsem k ní ruku, ale bylo jasný, že je pozdě. Ten temperament, kterej mě táhl do její postele, mě zase popouzel právě v takovejchhle chvílích. Musela mít italský geny. Nejen že vypadala jako rodilá Italka, ale chovala se tak. Někdy to bylo zábavný. Dost často trapný. Vnímal jsem Mollyin pohled a Tařina záda, napnutá jako prkno. Alice si přehodila kabát přes ramena a odešla středem. Její vlnící se boky sledoval ke vchodu nejeden mužskej pohled. Já se za ní nedíval, byl jsem vlastně rád, že odešla. Opřel jsem se zády a pootočil se tak, abych viděl do prostoru. Abych měl na okraji zornýho pole holku v modrým svetru. Která se zrovna zvedla a odešla od stolu, asi na toaletu. My chodíme s pískem, dámy na toaletu. Molly se na mě okamžitě zadívala, jakmile jí Tara přestala bránit ve výhledu. Zvedl jsem se a šel pomalu k ní. Sedl jsem si na Tařinu židli a brilantně zahájil konverzaci. „Ahoj.“ „Ahoj,“ řekla Molly, zadívala se na fotku, kterou měla ve složce nahoře, a zpátky na mě, „Dereku,“ dodala. „Co bys rád?“ „Spíš mi řekni ty, co bys chtěla za to, že mě tu s Tarou necháš o samotě,“ opřel jsem si bradu do dlaně a díval se na ni. Tady byl krásně patrnej rozdíl mezi těma dvěma, protože Molly zareagovala přímo předpisově. Lehkej ruměnec, jiskřičky v očích a začala být nervózní. Já ji nervózní nechtěl, vlastně jsem ji tu vůbec nechtěl. Neměl jsem nejmenší tušení, co si s Tarou počnu, ale co vešla do dveří, byl jsem jak praštěnej pytlem po hlavě. Já vím, vůči Alici to nebylo fér, ale dost dobře jsem se tu nemohl objevit sám, protože co kdyby vůbec nepřišla? No jo, jsem ryzí charakter, uznávám. Chtěl jsem se s ní znovu setkat. Dráždila mě a provokovala. Musel jsem to dohrát do konce, nějak. Jakkoliv. Jo, měl jsem scénář, co by se mi líbil, ale pro tuhle holku by to bylo moc laciný. A moc rychlý. Viděli jsme se třikrát, když počítám i tu pětiminutovku s kafem, z toho dvakrát u nás v klubu a já byl bez kalhot. Chtěl jsem s ní být v jiným prostředí. Někde, kde by mohla na chvíli složit zbraně a nechat mě vylízt z tý krabice, do který si mě cíleně cpala. Molly se pomalu sebrala a zpytavě se na mě zadívala. „Co od ní chceš?“ zeptala se důležitě a mě to nakrklo. „Ty budeš takzvaná nejlepší kamarádka, viď?“ řekl jsem kysele a s patřičným výrazem. „To si, kurva, piš,“ odpověděla stroze a překvapila mě, slovníkem i tónem hlasu. Přestal jsem se opírat o stůl a posadil se rovně. Koukali jsme jeden na druhýho. „Ty máš přímo na čele napsaný, že seš problém,“ řekla Molly a dodala, „i když uznávám, že pěknej.“ „Čím to je, že vy ženský hned tak přesně víte, co je kdo zač?“ zeptal jsem se a založil si ruce. Tohle mě fakt zajímalo. „No tak, s tímhle na mě nechoď. Viděla jsem, s kým jsi sem přišel. Tara je hezká holka, ale není to typ pro někoho, jako jsi ty, to je přece jasný. Já to vím, ona to ví a ty to musíš vědět taky. Takže o co ti jde? Co po ní chceš?“ „Hele, Molly,“ řekl jsem a ignoroval obočí, který jí vyjelo do výšky. „Budu k tobě stejně upřímnej. Líbí se mi. Úplně obyčejně, normálně se mi líbí. A je mi, kurva, u prdele, jak si to kdo zanalyzuje.“ Jo,
mohl jsem si ten slovník odpustit, ale já nechtěl. Navíc s kurvama začala ona. Koukala na mě přes okraj skleničky, ze který pomalu upíjela. Čas běžel a já si hrozně přál, aby se zvedla a šla pryč. Postavila zpola vypitou skleničku na stůl. Sebrala ze stolu svou kabelku a znovu se na mě zahleděla. „Zabila by mě, ale říct to musím. Má toho za sebou moc. Prožila si za poslední dobu tolik, že jsem ráda, že je na nohou a celá. Ubliž jí, jakkoliv, a máš mě na krku.“ Normálně by mi takovej emoční výlev přišel směšnej. Teď ne. Že má Tara hodně odžitý, mi bylo jasný a jen to zvyšovalo můj zájem o ni. Byla v chování a reakcích tak jiná. A pro mě byl tak jinej ten pocit, co se mi točil v břiše, kdykoliv byla blízko, že jsem ji nemohl jen tak nechat jít. „Beru na vědomí, Molly.“ Kývnul jsem hlavou a díval se na ni. „Myslím to vážně. Vím, kde tě hledat,“ ťukla prstem do fotek na stole, ve tváři výraz, jakej dřív proslavil bejvalýho guvernéra Kalifornie. „To já taky. Zkus na chvíli podlehnout tomu bláznivýmu nápadu, že bys mi mohla trochu věřit.“ Molly si mě ještě chvíli pátravě prohlížela, pak si povzdechla. „To je můj problém. Často se nechám unést a podlehnu mylné představě.“ „Přísahám, že nikomu neřeknu, jak rychle jsi podlehla mně.“ Rozesmála se a zkusila koketku. „No, za jiné situace,“ mrkla na mě a já se rozhodl, že je Molly vlastně fajn. Za jiný situace bych ji na krku docela rád měl. Třeba přišpendlenou u zdi. V tuhle chvíli byla ale jen nechtěný publikum stejně jako Alice. Zvedla se a oblíkla si kabátek. Naposledy se na mě koukla, pak střelila očima na fotky na stole. „Chci osobní věnování. Dej si záležet, buď kreativní.“ „Rozkaz, madam. A děkuju.“ „Neděkuj a snaž se. A mimochodem,“ naposledy se na mě ušklíbla a znovu střelila pohledem na fotky, „pěknej zadek!“ To ten tvůj taky, myslel jsem si, když jsem ji provázel očima ke dveřím. Naposledy po mně hodila okem a vyšla na ulici. S úsměvem jsem se otočil a spokojenej výraz mi poněkud ztuhl. Sledoval jsem, jak se Tara blíží, v očích blesky. Došla ke stolu, na chvíli zaváhala a pak se posadila na volnou židli. „Kde je Molly? Cos jí udělal?“ „Znásilnil jsem ji, okradl a přejel jí kočku,“ řekl jsem a pohodlně se opřel. Nic neříkala a koukala na mě, zmatek v očích. Taky nevěděla, co si se mnou počít. Využil jsem toho a honem dodal: „Kde by byla. Poprosil jsem ji, jestli by nám nedopřála trochu soukromí.“ Pozoroval jsem ji a doufal, že neuteče. „Proč?“ řekla nešťastně. Dívala se na mě a opravdu vypadala tak, jak se asi cítila. Já se cítil znovu zaskočenej tím zvláštním pocitem v těle, jako když mi poprvý rukama prohrábla vlasy. Přejížděla po mně smutnýma, zvláštníma očima, jako by byla myslí někde daleko. „Proč?“ řekla znovu, tiše, a mně se stáhnul krk. Pumpa v hrudi pracovala nadvýkon. Díval jsem se na ni a čekal. Vjela si dvěma prsty pod brýle a promnula si koutky očí. „Prosím, pojď se projít. Hm? Vypadneme odtud. Prosím.“ Nepamatoval jsem si, kdy jsem naposledy žádal holku, aby se šla se mnou projít. Chtěl jsem ji dostat ven, doufal jsem, že v otevřeným prostoru nebude tak zaťatá. Koukala na mě a já byl nervózní jako prvnička. Zvedl jsem se, vzal do ruky její kabát a rozevřel ho. Po chvíli se postavila, udělala dva kroky a otočila se. Přidržel jsem jí kabát, když vklouzla rukama do
rukávů. Na chvíli jsem jí položil ruce na ramena a pak je pomalu svěsil. Otočila se ke mně a zpytavě mi hleděla do obličeje. „Mám hlad,“ řekla a já se chytře zatvářil. Čekal jsem kdeco, ale tohle ne. Na druhou stranu, překazil jsem jí prima večeři. „Nakrmím tě, slibuju,“ odpověděl jsem a usmál se na ni. „Slib mi, že mi nebudeš nic slibovat,“ šeptla a já neměl čas nad tím příliš hloubat. Byla už na půli cesty ke dveřím, když jsem se odlepil z místa. Sám sobě jsem si musel přiznat, že mě tak docela neposlouchají nohy.
5. KAPITOLA Stála na chodníku a dívala se na světla ulice, která v soumraku začínala zářit. Došel jsem k ní a zapnul si koženou bundu. Koukal jsem na ni a přemýšlel, co teď. Ven jsem ji dostal, co ale dál? Všechny věty a fráze, který jsem měl doslova vyleptaný v mozku a dokázal je vypálit bez přemýšlení i o půlnoci, byly nepoužitelný. A o počasí se přece bavit nebudem. Přešlápl jsem. „Hm. Tak. Co bys chtěla dělat?“ Rozesmála se a já stál a koukal jako trouba. To ji pobavilo ještě víc a já nevěděl, jestli mám být rád, že se směje, a nebo být nasranej, že jsem za kašpara. A hlavně, já věděl, co bych chtěl dělat. „Promiň,“ nadzvedla brýle a utřela si oči. „Říkala jsem si, že všechno bude záležet na první větě,“ pořád se smála. Lépe řečeno, smála se mně. „No tak to jsem v pytli a ty koukáš, kde bys chytla taxík, že?“ Vrazil jsem si ruce do kapes a cítil jsem se přesně jako ten blbec, za jakýho mě asi měla. Její přímost mě hrozně přitahovala. Její obličej, který se smíchem změnil v něco nádhernýho jako lusknutím prstů. A stejně rychle to mohlo být pryč. Vůně, který mám i tady venku plnej nos a která je prostě její. Šampón, nebo čistý oblečení, smíchaný s vůní konkrétního člověka. Nasáklý jeho osobním prostorem. Každý byt voní jinak a lidi, co v něm žijou, si ten pach nosí s sebou a mnohdy jej nepřekryje ani sebelepší parfém. Voněla mi tak, že jsem se chtěl v tom pachu válet jako pes, dostat ho do sebe, do každýho póru na kůži. Kdyby jen vzdáleně zahlídla moje myšlenky, nejspíš s křikem uteče. Na jednu stranu jsem to hrozně chtěl říct, na druhou stranu jsem věděl, že nemůžu. Ne tak brzy. Byl jsem rozpolcenej a nejistej a snad nikdy se mi nestalo, abych si každý slovo třikrát převrátil v hlavě, než ho řeknu nahlas. Při zpětný analýze ta první věta stála vážně za houby. Jo, už se mi stalo, že jsem po někom toužil a chtěl ho, čistě fyzicky. Ale reagovat takhle na její smích, vůni, gesta a přirozenou blízkost, to ne. Ne tohle všechno najednou. Pomalu jsme se vydali ulicí. „Útěk taxíkem si nechám možná na později. Mám vážně hlad a dlužíš mi aspoň hotdog, když nic jinýho.“ Hlas měla pořád uvolněnej smíchem, šla metr ode mě, pohled upřenej před sebe. Dal bych jí toho mnohem víc, stačilo jen říct. „Vytáhl jsem tě z nóbl restaurace a mám tě omráčit párkem v rohlíku?“ „Omračovat mě nemusíš, chci prostě něco k jídlu.“ „A je vůbec možný tě omráčit? Aspoň malinko?“ zeptal jsem se a sledoval ji ze strany. Mrkla na mě. „Zeptej se mě za dvě hodiny.“ „Koukám, mám přesně vymezenej čas. To abych začal. Dáš mi pusu?“ Pobaveně se na mě podívala. „Omráčit máš ty mě, ne já tebe.“ Heleme se, jak se nám děvče vybarvuje. Nejhorší na tom je, že jsem se fakt cítil jak puberťák před prvním francouzákem. A opravdu rád bych jí cucal jazyk. Kromě jinýho. „Já bych se nebránil,“ řekl jsem tiše a zadíval se na ni. Chm. Hned tady a na místě mi jazyk do krku nestrčí. Škoda. Nic neříkala a já přerušil ticho. „Odkud jsi?“ Znovu se na mě pobaveně podívala a já rozhodil ruce. Co je, kruci? To je přece normální otázka!
Jak by se jí asi líbilo, kdybych se zeptal na to, co mě zajímá nejvíc? Hehe. Hm… „Vyrostla jsem kousek od Seattlu,“ odpověděla a tvářila se normálně. Chválabohu. „To jsi hodně daleko od domova.“ „Ne dost. Chci říct, hm…“ zarazila se a přemýšlela, jak pokračovat. Promluvil jsem místo ní. „Já to tak daleko nemám. Wisconsin a malý městečko.“ „Tam jsi se narodil?“ „Jo. A vyrostl.“ Na vlastní nohy jsem se ale postavil až tady. „Proč jsi tam nezůstal?“ „Vždyť to asi znáš, roztáhnout křídla, vyletět z hnízda, bla bla. Zdálo se mi, že mi něco podstatnýho uniká,“ řekl jsem popravdě a koukal na chodník pod nohama. Ten pocit jsem měl v posledních týdnech znovu. Vracel se jako toulavá kočka, který jste jednou dali nažrat. „A dohonil jsi to? Našel jsi, co ti chybí? Tady?“ zeptala se a já se na ni zadíval. „Možná,“ odpověděl jsem bez přemýšlení. Její oči byly najednou široký… a plachý. Už zase. „Proč ses ostříhal?“ řekla tiše. Neodpověděl jsem a přejížděl očima po její tváři. Měla jen trochu řasenky, a přesto v tuto chvíli vypadaly její oči obrovský. Neposlušný pramínky vlasů jí hladily čelo a já bych si to s nima strašně rád vyměnil. Pořád jsem nic neříkal a ticho mezi náma houstlo. Polknul jsem a udělal krok směrem k ní. Otočila hlavu a vypískla. „Hele, stánek!“ Vyrazila a já se za ní nevěřícně díval. Srdce mám málem na dlani, a ona ho smete kvůli kusu žvance. Ženský. Zakroutil jsem hlavou a šel za ní. Chlápek se zástěrou na ni otráveně koukal. „S kečupem?“ „No? Proč, je to problém?“ Zadíval se na mě a v dokonalé souhře jsme oba zakroutili hlavou. Kdo kdy viděl jíst v Chicagu hotdog s kečupem? Zásadně hořčice. Nejlíp nějaká pikantní. „Dejte jí na to kečup. Klidně i majonézu, jestli máte,“ vzdychl jsem a sáhnul do kapsy pro peníze. Prodavač mě správně vyhodnotil jako svýho člověka a střílel otázky. „Zelí?“ „Jasně!“ „Papričky? Okurku?“ „Dej to tam!“ „No počkej, snad se mě zeptáš, co tam chci, ne?“ Tara na mě kulila oči naoko nakvašeně. Nebo možná ne naoko. „Ne. Stačí, žes to zabila tím kečupem. Těžko sbírat body, když takhle zprasíš poctivej chicagskej hotdog,“ zavrčel jsem, zaplatil a podal jí tu mastnou, roztékající se a tak lahodně vonící příšernost. Ušklíbla se na mě a zakousla se. A bylo jí jedno, že na ni koukám, jak má tváře jako křeček, mastný na nose a kus zelí v koutku. Otočil jsem se, protože jsem normálně jihnul. „Ty si nedáš?“ zeptala se s plnou pusou. „Ne, pastilky na žaludek tu mám jen pro jednoho,“ odsekl jsem. Hodil jsem po ní pohledem a usmál se. Utírala se papírovým ubrouskem málem až na uchu. „Kecy, určitě si držíš linii. Tohle je vážně hrozně dobrý.“ Schválně mlaskala. Místo odpovědi jsem se ušklíbl. „Fakt? Jsi na dietě? Kvůli, chm, práci?“ „Už jsi viděla tlustýho striptéra?“ „Upřímně? Vy jste byli první. Takže ne.“ „Upřímně? Mám co dělat, abych ti ty zbytky nevyrval z paciček a nezhltal to i s papírem,“ řekl jsem a
tvářil se hladově. Předstírat jsem to nemusel. „A proč to teda děláš?“ zeptala se a vážnost otázky trošku zjemnila výrazem spokojeně se krmícího štěněte. „Prachy a ženský. Dva nejsilnější motory v životě průměrnýho chlapa,“ pokrčil jsem rameny a snažil se ignorovat její upřený pohled. Zastavila se, žvýkala a pozorovala mě. Vrátil jsem se k ní, usmál se a natáhl ruku. Koutkem oka ji ostražitě sledovala, dokud jsem se nedotkl palcem jejího koutku a neutřel jí ho. Přejela si to místo jazykem. „Odpovíš mi na to někdy vážně?“ Zkoumala mě přes obroučky brýlí. „Určitě ne v tý asi hodině a půl, co mi zbývá.“ „A to vystupuješ každý den? To musí být vyčerpávající, ne?“ Pokoušela se o přátelský pochopení. Snaha se cení. „Ne, vystupuju dvakrát, výjimečně třikrát do týdne. Střídáme se. Ale v klubu jsem častějc, v sobotu třeba skoro celej den. Máme zkoušky, ladíme choreografii pro společný vystoupení. Sólo čísla si vymýšlí a tvoří každej sám, pak to napasujeme dohromady.“ Zaujatě poslouchala a mě to překvapilo. Příjemně. V tuhle chvíli jsem byl normální, tuctovej chlap, co je celej ujařmenej z toho, že ženská poslouchá, když jí vypráví o tom, co dělá. Ale stejně jsem ji pořád sledoval a čekal, kdy se ušklíbne nebo zatváří. Zatím ne, snažila se. „Jaký číslo si třeba chystáš?“ „Budeš se smát.“ Fakt jsem to čekal. „To je možný. Ale radši já a tady než celej sál potom, ne?“ Dráždila a provokovala, kočička. „Tuhle jsem viděl takovej moc prima koženej plášť až na zem. A tak mě napadlo…“ Sáhl jsem do kapsy na bundě a vytáhl sluneční brejle. Zastavil jsem se, nasadil je a stisknul čelisti, až mi trnuly lícní kosti. „No?“ „Co no? Stevie Wonder?“ zkusila to. „Vidělas Stevieho v dlouhým kabátě, ženská? Přece Neo! Matrix… co?“ „Hm. Aha. Jak jsi začal o tom dlouhým kabátě, napadlo mě nejdřív něco jinýho. Škoda, že tu nemám foťák. Vyblejskla bych tě a strašila tím pak děti v parku.“ „Jsi nemožná.“ Odsekl jsem a schoval brýle zpátky do kapsy. „To se ti snažím celou dobu říct. Jako bych mluvila do dubu.“ Stáli jsme, krásně zavazeli ostatním chodcům a ona se na mě usmívala. Nemohl jsem si pomoct. Natáhl jsem ruku a strčil jí za ucho neposlušnej pramínek vlasů. Úsměv jí malinko zamrznul, ale držela. Nevím, co mi viděla v očích, ale když jsem znovu natáhl dlaň, uhnula před ní, a jak mávla rukou, kousek zelí, oblemcanýho kečupem, mi plavně přistál na stehně. „Ježiš, promiň! Kruci… to jsem nechtěla. Kriste, počkej, já ti to…“ Sklonila hlavu a ubrouskem se to snažila setřít. Proti kečupu na sepraný džínovině neměla šanci, ale proč bych jí to vnucoval? Sledoval jsem napjatě, jak mi šmejdí tlapkou patnáct čísel od rozkroku, a musel jsem polknout. „Klidně přitlač. Já na doteky tak cimprlich nejsem,“ zavrčel jsem a ona se okamžitě naštvaně zvedla. Což bylo na jednu stranu dobře, protože jsem cítil, jak se mi do něj valí krev. Zadívala se na mě přivřenýma očima, strčila si opatlanej ubrousek do kapsy a pokračovala v chůzi. Vydechl jsem, nenápadně si ho v džínách posunul a vydal se za ní. Plynule navázala na předchozí hovor. „Víš, já si to tak nějak neuvědomila, ale ono to zní jako docela náročná práce. Musíš být unavenej.“ To jsem i teď, prdelko. Radši bych tři pořádný čísla než konverzaci. Ale budu se snažit. „Někdy jo. Přijdu z práce a vlastně jdu rovnou do klubu. Když ne do klubu, tak do posilovny.“ Když ne do posilovny, tak do ochotný ženský. Ale tohle, plus občasný kosmetický procedury, si
nechám pro sebe. Tara se zarazila a zadívala se na mě. „Počkej, jak to myslíš, že přijdeš z práce?“ „Dělám ve firmě, co se zabývá finančním poradenstvím a kompletním účetnictvím pro menší firmy. Vždyť jsi mě tuhle ráno potkala. Nejsi sama, kdo má vedlejšák,“ řekl jsem a cítil krásnej pocit zadostiučinění. Kterej se ještě umocnil, když jsem viděl, jak na mě kouká s pootevřenou pusou. Bože, věděl bych, čím ji zaplnit. „Co je? Konečně jsem tě ohromil?“ „To ne. Ale překvapil. Roger se zmínil, že jste amatérský soubor, ale já si prostě neuvědomila, nebo nedovedla představit, že máte civilní povolání.“ „Můžu tě ujistit, že kolegové z firmy by si mě zase neuměli představit tak, jak jsi mě viděla ty. Už dvakrát.“ Chvíli jsme šli tiše vedle sebe. Nevím, na co myslela, ale já si říkal, že bych se taky rád něco dověděl o ní. „Víš toho o mně víc než já o tobě. Koneckonců, rovnou jsi mě viděla ve spodním prádle,“ přejel jsem po ní zkoumavě očima. „Že? A to ses svlíknul docela sám, nemusela jsem hnout prstem,“ ušklíbla se. „No právě. To nejlepší zadarmo, tak mě nech na oplátku trošku slídit,“ loudil jsem, já zoufalec. Pořád mírně ztuhlej z předchozího dotyku a z představy, co má pod tím svetříkem. „A co bys chtěl vědět? Jakou mám ráda barvu, co čtu a moje nejmilejší jídlo?“ „To jídlo vynechej, už jsem si udělal obrázek.“ Strčila si do pusy poslední kousek a slastně přivřela oči. „Barvy jsou mi jedno. Beztak bys řekla nějakou příšernost jako „lila“ nebo „okrová“ a já bych byl stejně v háji. Zkus ty knížky.“ Vzpomněl jsem si na mámino „řekni mi, co čteš…“ Zadívala se na mě a pokrčila rameny. „Dřív jsem četla romantický knížky, takový ty vyloženě holčičí a pak ženský románky. Už to nečtu.“ „A proč ne? Jestli tě to bavilo…“ Znovu jsem měl před očima máminu knihovničku a v hlavě tátovy komentáře. „Protože princové nejsou a člověk pak žije v bludu.“ Zastavil jsem se, zvedl obočí, významně zamrkal a mírně roztáhl ruce. „Jak nejsou princové? Dokonalý prototyp dívčího vlhkýho snu stojí před tebou.“ „Nemohl ses vyhnout slovu „vlhký“?“ Nakrčila nos. „Mohl… ale slovo „mokrý“ hodí význam zase někam jinam. A to nechceme.“ Zasmála se. „Nechme sny v suchu, prosím.“ Jo, ty tvý možná. Já si čím dál víc připadám jako někdo, kdo se zítra vzbudí s flekem na trenkách. „A můžu aspoň vlhce koukat?“ Nedalo mi to. S trochou štěstí u toho nebudu slintat. „Až ti opravdu řeknu, co čtu, bude po koukání,“ ušklíbla se. „Tak to zkus, zatím pořád koukám. Vlhce,“ řekl jsem vlhce. „Budeš se smát. Chlapi na to reagujou divně.“ „Zase si mě cpeš do nějaký škatulky. A já jsem přitom TAK výjimečnej. Nezlob a povídej.“ Přišlo mi, že o knížkách si bude přeci jen povídat raději, než kdybych zabrousil na mnohem osobnější téma. To jsem zatím nemohl. Byl jsem spokojenej, že ji mám vedle sebe, a paradoxně, že jsem u toho tentokrát oblečenej. No, prozatím. „Řekl sis o to. Mám ráda fantazii, tajemné čarovné světy, kouzla a tajemství. Příběhy o stvořeních, co žijí hlavně v noci…“ dívala se na mě a cukaly jí koutky. „Upíři!“ sykl jsem přes stisknutý zuby. „A vlkodlaci,“ dodala a sledovala můj obličej. Já něco podobnýho čekal, nicméně jsem vyrobil
ukázkovej šokovanej výraz. Položil jsem si ruku na srdce a druhou hřbetem ruky na čelo. Vypadal jsem jako operní subreta a Tara se rozesmála. O to mi šlo. „Teď mi řekneš, že seš „tým Jared“ a já padnu,“ sledoval jsem ji, ruce už zase v kapsách. „Tým Jacob, když už. A ne, nejsem. Já spíš Pravou krev než Stmívání.“ Zkoumavě po mně přejížděla očima. „Holčičko, to je fakt jedno. Já se nechytám tak ani tak. Ale hele, krev už ti piju,“ otočil jsem se za chůze čelem k ní, „a pokousat tě můžu taky,“ zamručel jsem hrdelním hlasem, kterej obvykle používám pro mnohem intimnější chvíle. Kterým si říkám o to, co chci, aby dělaly. „A když budeš fakt hodná, místo Nea udělám Drákulu,“ křenil jsem se. Občas prostě pobavím sám sebe, co dodat. Nadechla se, ale nevím, co chtěla říct, protože krásně zakopla a já ji honem chytil. Levou rukou kolem pasu, pravou za loket. Jak se prudce narovnala, dotkla se vlasy mojí tváře a mně naskočila husí kůže. Cítil jsem, jak strnula, a opatrně ji pustil. Nevím, jestli jí to bylo tak nepříjemný, ale já ji pustit musel právě proto, jak moc jsem ji chtěl stisknout. Místo toho jsem silou drtil zuby a konečky prstů se mi třásly. Navíc jsem měl, kurvadrát, pořád slabší erekci. A příliš krátkou bundu. S Alicí bych touhle dobou nejspíš spokojeně píchal v restauraci na záchodě. Ale i tak bych neměnil, i když ten její prkennej výraz mě dráždil. „Nejsem nakaženej,“ zavrčel jsem. „Ne, já vím, já…“ Zhluboka se nadechla a podívala se mi do očí. Krásně se usmála a mně se rozjely koutky. Měla na mě dálkovej ovladač a já si říkal, jestli by mě to nemělo aspoň trochu děsit. A rozhodně bych měl utnout to přímý spojení mezi nohy, kde jsem cítil šimravý teplo. Ohnul jsem levej loket a nabídnul rámě, dámě. Dá mi? Teda, ne do půl hodiny, ale někdy? Předstírat, že přesně na tohle nemyslím, můžu před ní, ale ne před sebou. Čím dýl jsem s ní byl, tím víc jsem ji chtěl. Drcnul jsem do ní loktem. „No tak, chyť se. Nechci být vidět se ženskou, co se v osm večer válí na chodníku.“ Koukám, metoda cukru a biče bude možná platit, protože se do mě váhavě zavěsila a já si ji nekompromisně přitáhl k tělu. Zvedla ke mně oči a já vystrčil bradu. „Aspoň si zvykneš na to, že se tě dotýkám.“ A já se naučím, jaký doteky máš ráda. Ani jsem si to neuvědomil, ale došli jsme ke „Grand Parku“, jen z jiný strany, než ze který ho znám. Už se úplně setmělo, ale park byl plnej lidí, kteří se procházeli stejně jako my. Byl jsem nabuzenej z Tařiny blízkosti, z toho, jak se co chvíli otře bokem o můj, jak se mě drží. Připadal jsem si tak správně, tak… spokojeně. Byla o něco vyšší než Alice, a když jsem se za něčím otočil, přejel jsem jí bradou po vlasech. Zvedla ke mně hlavu a najednou jsme na sebe koukali z minimální vzdálenosti. Odvrátila se a zkusila se kousek odtáhnout, ale já pevně držel. „Jednou mě budeš muset pustit,“ řekla a znovu ke mně zvedla oči. „Já vím. Ale teď ještě ne. Dopřej mi ten pocit, že je po mým,“ usmál jsem se. „Co dostanu na oplátku?“ „Tohle!“ Ukázal jsem prstem před sebe. Na širokém vydlážděném prostranství stála fontána „Buckingham“. Obrovská, nádherná kopie tý ve Versailles, nyní červeně a žlutě osvětlená. Byla to úžasná hra barev a vody a Tara vyjekla a vytrhla se mi. „To je nádherný!“ Stála a kochala se. „Nikdy jsi tu ještě nebyla?“ zeptal jsem se a pyšně sledoval, jak jí svítí oči a jak se barevný světla odráží ve sklech jejích brýlí, když otáčela hlavou sem a tam. „Ne, zatím jsem prostě neměla příležitost.“ Byla okouzlená a já byl spokojenej jako želva. „Já tu párkrát byl, bydlím v týhle části města.“ „Určitě s nějakou ženskou, viď? Nebo spíš, se ženskýma.“ Ušklíbla se na mě. „Co na to říct, jsem prostě mašina na lásku,“ odpověděl jsem s kamenným výrazem a ona se
rozesmála a běžela k fontáně. Pomalu jsem šel za ní a kamennej výraz se mi na obličeji rozpouštěl. Rozhlížela se po parku, po lidech okolo, a stále se pohledem vracela k fontáně, která měla evidentně svou nejlepší chvilku. Vysokej proud vody z jejího vrcholu vyletěl do vzduchu, podsvícenej barevným světlem. „Stříká to do výšky sto padesáti stop,“ promluvil jsem jí kousek za zády. „Úžasný! Co ještě víš?“ „Je na ní osm set dvacet světel.“ „WOW!“ „Je v ní jeden a půl milionu galonů vody. Ty čtyři sochy koní symbolizují státy Wisconsin, Illinois, Indianu a Michigan.“ Triumfoval jsem. „Víš ty co? TEĎ jsem ohromená.“ No konečně. Otočila se ke mně a tvář jí zářila. Světla za ní vířila a osvětlovala její siluetu. Na obličeji měla širokej úsměv a celej patřil jen mně. Byla nádherná a já už dál nechtěl na nic čekat. Udělal jsem dva kroky a jedním rychlým, plynulým pohybem ji vzal do náruče. Nedal jsem jí prostor k pochybnostem, k útěku, k ničemu. Nedal jsem jí prostor ani k nadechnutí. Přitiskl jsem pusu na její rty a dlaní jí přidržel zakloněnou hlavu. Cítil jsem, jak se napjala leknutím jako struna. I já celej vibroval a snažil se, aby to necítila, abych ji nevylekal. Pohnul jsem hlavou a tlakem rtů a špičkou jazyka ji přinutil pootevřít ústa. Přesně jsem poznal ten moment, kdy zvláčněla a pozvala mě dál. Kdy mi líbání začala oplácet. Moje tělo okamžitě zareagovalo a já vnímal její chuť na jazyku a zrádný šimrání dole. Jestli ji budu ještě chvíli takhle tisknout, všimne si toho, co se mnou dělá. A stejně jsem ji nedokázal pustit. Pootočil jsem hlavu na druhou stranu, odtrhl rty na chvíli od jejích, abych se nadechl. Přejížděl jsem jí po lícní kosti a líbal ji na krk, zatímco rychle a mělce dýchala. Já sám jsem se snažil vzrušeně nefunět, ale bylo to čím dál těžší. Její měkký tělo na mým a její vůně, která se mi propalovala do plic a kterou jsem mohl doslova ochutnat. Intenzita pocitů pro mě byla úplně nová a taky to, že je dokážu naprosto přesně pojmenovat. Já. Přejel jsem ústy její rty a znovu se jí dral do pusy. Lehce mě kousla do jazyka a já zaskučel a cítil, že neúprosně tuhnu. Přesunul jsem si i druhou ruku k jejímu pasu a malinko ji nadzvedl. Doteď měla ruce volně svěšený podél těla, teď je ale přesunula mezi nás a opřela se mi dlaněma o hruď. Její stehno se mi přitisklo na bouli v rozkroku a já vydechl a zamručel. Třásl jsem se vzrušením, jako bych k sobě takhle nikdy ženskou netiskl. A upřímně, takhle asi fakt ne. Dal bych ledvinu za to být s ní teď někde sám, v soukromí, a ne uprostřed parku, mezi fůrou dalších lidí, kteří nám už s úsměvama věnovali pozornost. Bylo mi to jedno. Měl jsem co dělat, abych ji nepoložil přímo tady, na místě. Sjel jsem rukama po jejích zádech a stiskl jí zadek. Přimáčkl jsem si ji k podbřišku a ucítil, jak ztuhla. Já sám už v tuhle chvíli ztuhlej byl, a pořádně. A to ji nejspíš zastavilo. Odtrhla se a zatlačila dlaněma proti mý hrudi. Snažil jsem se ji znovu přitisknout, znovu jsem po ní vyjel, ale byla nekompromisní. Odpoutala se ode mě a couvla o jeden malej, vratkej krok. Moje ruce ji následovaly, pak sjely po jejích bocích a byly náhle prázdný. Uvědomoval jsem si, jak zhluboka a těžce dýchám, doslova jsem cítil, jak se mi rozšiřujou nosní dírky, a nemohl jsem s tím vůbec nic dělat. Zíral jsem na ni s přivřenýma, zamlženýma očima a věděl jsem, jakej mám výraz. Nechtěl jsem ji děsit, ale nemohl jsem si pomoct.
Jako když seberete vzteklýmu psovi kost. Umanutýmu děcku hračku. Mrknul jsem a kontaktní čočky začaly znovu pořádně dělat svou práci. Díval jsem se na ni a ona zírala vytřeštěně na mě. Její tvář byla jako plátno v kině, mohl jsem na ní krásně vidět, kdy ji začalo opouštět okouzlení z krásnýho okamžiku a přikradl se zmatek, nevíra, a kdovíproč strach. Dívala se na mě a zavrtěla hlavou. O krok couvla. A o další. „Taro,“ zašeptal jsem, jak jen mi to dech dovolil. Zakroutila hlavou důrazněji a pro případ, že bych stále myslel rozkrokem, což jo, to zdůraznila jedním: „Ne!“ „Počkej, prosím…“ Přiblížil jsem se o kousek, když zvedla ukazováček a tím drobným pohybem mě zastavila. „Já tohle nechci! Já nemůžu,“ vzlykla a znovu couvla. Nevěděl jsem, jestli si mám radši držet ruce u pasu, a nebo je po ní natáhnout. Začala se pomalu obracet. „Ježíši, poslouchej mě chvíli, prosím… Taro!“ Naposledy se na mě omráčeně zadívala, pak se otočila a klopýtavě odcházela pryč. „Do prdele, počkej!“ zařval jsem jí do zad a ona se rozběhla. Zůstal jsem konsternovaně stát na místě, v koulích mi cukalo a v hlavě se mi z toho intenzivního, pocitovýho tornáda začala ozývat bolest. Stál jsem a díval se za ní, jak ode mě utíká pryč. No přece ji tu nebudu honit jako poslední zoufalec. Ale přesně tak jsem si připadal. A na chvíli ji za to nenáviděl. Vztekle jsem se kousl do rtu. Kurva.
6. KAPITOLA Seděl jsem na baru a koukal, jak Roger rovná lahve. Kmital sem a tam, nosil bedny ze skladu pod pult, aby měl zásoby piva po ruce, utěrku přehozenou přes rameno. Sledoval jsem ho prázdným pohledem, kterej se mě držel celej den. Dnešní noc rozhodně nebyla z těch, který bych si chtěl pamatovat. Roger se na chvíli zastavil, otevřel šuplík pod kasou a vytáhl poznámkovej blok. Položil ho přede mě a ušklíbl se. Kouknul jsem se na popsanou stránku a na mezisoučet. „Co to, kurva, je? Vždyť jsou to jenom čtyři dny! To si tu udělali narozeninovou párty nebo co?“ Zíral jsem na tu cifru a proklínal se za svou blbost. „Já si snad najmu nějakou ženskou, ať si šmátne na Frankieho hned dneska, nebo mi na tohle padnou všechny prachy, co tu vydělám,“ vrčel jsem. „Jo, hochu, za blbost se platí. Teda spíš za neopatrnost,“ křenil se Roger a já se kysele zadíval na svůj ksicht ve velkým zrcadle za barem. „Chceš panáka na podnik?“ zeptal se, flašku v ruce. „Teď ne. Nemusel by být jedinej, a to by se ti asi nelíbilo,“ odpověděl jsem a mračil se do vyleštěnýho pultu. „Co se šklebíš? Skřípl sis koule do zipu?“ Jo, někdo mi je zmáčknul, obrazně řečeno, ale zip to nebyl. Čuměl jsem na Rogera jako čerstvě vyoraná myš a přemýšlel, jak začít. Přestal pobíhat sem a tam a pátravě se na mě zadíval. „Co je? Seš nemocnej? Jestli je ti blbě, měl jsi zavolat, abych se zkusil domluvit s Dennisem nebo s Jamiem.“ „Ale ne, jen jsem špatně spal a v práci toho bylo hodně a… chm.“ Co to melu, ježíši. Nemohl jsem na ni přestat myslet, to se dělo. Pořád jsem si v hlavě probíral, co jsem udělal blbě. Pak jsem sám sebe přesvědčoval, že je to praštěná, netýkavá hysterka. Pak jsem si vybavil ty drobný momentky, kdy zpod tý šedivý masky vystrčila růžky vtipná, smějící se a krásná holka. Aspoň pro mě krásná. Znovu jsem viděl v duchu její záda, jak ode mě utíká. A tak pořád dokola, celou noc a celej den. Panáka jsem potřeboval tak strašně, že jsem si ho do této chvíle nedal. Radši. Ale jak se víkend nezadržitelně blížil, zvedala se ve mně hladina podráždění, nervozity a divnýho smutku a já věděl, že s takovou to budu muset někudy vypustit. Vyplavit. Napít se teď, tak u jedný skleničky nezůstanu a Roger může na pódium sám. Což jsem mu taky řekl. Rozchechtal se. „To by měla Marnie předčasně Vánoce,“ zubil se, zatímco měnil téměř prázdný flašky za plný ve stojanu, dlouhým jako písnička, podél celý zadní stěny baru. Pak se zničehonic zadíval do zrcadla před sebou, našel pohledem můj a chvíli na mě zíral, než se vítězoslavně otočil. „Je v tom ženská!“ Řekl to jako fakt, ne jako otázku. Znechuceně jsem se na něj podíval a začal slízat z barové stoličky. Chytil mě za zápěstí. „Že jo? Je v tom nějaká holka, co?“ Díval se na mě upřeně a už se nesmál. Kdyby jo, vytrhnu se mu a jdu do háje. Takhle jsem mu oplácel pohled a nakonec se na židli znovu vysoukal. „Jak jsi věděl, že je Marnie ta pravá?“ zeptal jsem se zachmuřeně a sledoval, jak se mu mění výraz. „To fakt není téma na hovor bez nějaké té tekuté berličky,“ poškrábal se na nose.
„Já vím. Zapomeň na to.“ Dál jsem koukal jako medvěd do úlu. „Moje první žena se jmenovala Nell,“ řekl po chvíli Roger a já překvapeně zvedl hlavu. Nevěděl jsem, že je podruhý ženatej. „Byla přesně tak jemná, jak jemně to jméno zní. Byla to taková éterická víla. Připadal jsem si vedle ní jako buldozer a zkraje mě ta její křehkost a jakási průsvitnost bavila. Měl jsem pocit, že mě dělá lepší. Byla to krásná holka a já byl pyšnej, že jsem ji urval zrovna já.“ Roger se odmlčel a koukal nepřítomně do prostoru. „Pak jednou v době, kdy jsem otevřel svou první hospodu, vpadla do dveří Marnie s partou kamarádek. Nestíhal jsem, běhal jsem po place jako magor a připadal si, že honím vlastní ocas. Chvíli mě sledovala a pak se postavila za bar, mě strčila do kuchyně a během hodiny jsme byli sehraní. A já už ji nenechal odejít.“ Zadíval se na mě. „Nell byla milá a krásná, ale když jsem byl s ní, jako bych měl přes oči závoj. Marnie ho rozcupovala na kousky a já viděl tak jasně jako nikdy předtím. Pořád tak vidím. Pořád vidím jenom ji. Takže jestli máš pocit, jako bys byl doteď slepej, jdi za ní. Ať je to kdokoliv.“ Zíral jsem na něj a zrovna mu chtěl říct, že by jeho slova měla dokreslit nějaká fatální filmová hudba, když vešla Marnie. Nevim, jak dlouho nás poslouchala, ale podle toho, jak se na Rogera zadívala, tu poslední část slyšela. „Hergot, co tu děláš, ženská! To fakt potřebuju, aby se mi tu motala sukně, když se chlapi baví,“ vyjel na ni. Marnie k němu došla, sebrala utěrku, kterou měl položenou na rameni, a přehodila mu ji kolem krku. Pak si ho za oba konce přitáhla a políbila tak, že by to mohlo jít rovnou na filmový plátno. Teď by určitě měla znít ta správná hudba, napadlo mě znovu. Koukal jsem na ně a připadal si jako vetřelec, kterej šmíruje intimní a krásnej okamžik dvou lidí. Lidí, co jsou spolu už léta a jejichž vztah má hloubku, které ani nemůžu rozumět. Cítil jsem se hloupě a zároveň jsem od nich nemohl odtrhnout oči. Odtrhl se Roger, polknul a rozpačitě po mně kouknul. „Chrm… mám ještě nějakou práci… hm, vzadu.“ Jak odcházel, přejel Marnie dlaní po zadku a ona na mě mrkla. „Teď vrčí a v noci se mi odmění,“ culila se a já se ošil. Marnie byla pořád pěkná ženská, ale jak jsem už jednou řekl, měl jsem ji spíš v kategorii „máma“ než „možná milenka“. Opřela lokty o bar a zadívala se na mě. „Je to ta fotografka, viď?“ řekla tiše a studovala můj obličej. Kdyby se mě zeptal kdokoliv jinej, poslal bych ho okamžitě někam. Takhle jsem jenom přikývnul a oplácel jí pohled beze slova. Neptal jsem se jí, jak to ví. Některý věci ženský prostě vidí hned, zatímco my se k nim musíme probourat. „Byla jsem zvědavá, kdy to přijde a která to bude. Která s tebou konečně zatřese.“ Usmívala se takovým tím vědoucím, holčičím úsměvem a já měl pocit, že mi kouká až do žaludku. Trochu jsem se styděl a trochu jí chtěl rovnou vysypat všechno, co se mi honí v hlavě. Koneckonců, komu jinýmu. Nebylo zrovna příjemný zjištění, že když přijde na to opravdu si vylít dušičku, jaksi nemám nikoho, komu bych se svěřil a kdo by mě poslouchal. Zadíval jsem se dolů, na špičky bot. „Nerada to říkám, ale už jsi fakt potřeboval nakopnout, a tahle holka se mi líbí. Je v ní nějakej zvláštní smutek, ale všimla jsem si, jak se na tebe dívá. A ty na ni.“ „Ty si vůbec hodně všímáš, viď.“ „Víš, že pro tebe mám slabost. A vím, že nám brzo utečeš. Moc ráda bych věděla, že budeš v pořádku, že na tebe někdo bude dávat pozor.“ Zněla teď skoro přesně jako máma, když se při odjezdu loučíme, a mně se stáhnul krk. Zvedl jsem hlavu a Marnie natáhla ruku a přejela mi prsty po vlasech. „Takhle ti to sluší víc,“ řekla tiše a já si odkašlal. To pohlazení už bylo mateřský jen napůl a já za to
byl svým způsobem rád. Aspoň se jí tu nerozložím, to sám sobě fakt udělat nechci. Narovnal jsem se a trochu odtáhnul. „Řekl bych, že je Roger hned za dveřma.“ Pomalu stáhla ruku a položila ji zpátky na pult. „Neboj. Teď nejspíš tříská bednama ve skladu jako velkej chlapák.“ Vzápětí jsme slyšeli dvě rány a jadrný zasakrování. Marnie se spokojeně usmála a já zakroutil hlavou. „Nevím co s ní, Marnie. Včera jsem ji políbil a ona utekla,“ řekl jsem a sám sebe nenáviděl za ten nešťastnej tón. Navíc, Marnie se rozesmála. „Vsadím se, že tohle se ti v životě nestalo, viď?“ „No… vlastně ne,“ odpověděl jsem upřímně. Já se vlastně v životě o žádnou holku nemusel ucházet. Byl to zvláštní pocit, protože jsem měl dojem, že by se mi to i líbilo. „Všechno je jednou poprvé. A myslím, že tohle tvoje poprvé za to stojí. Tak tu neseď jako hromádka neštěstí a koukej si vymyslet plán.“ Pozorovala mě pořád s tím jemným, vědoucím úsměvem. „Budeš si myslet, že jsem blbec. Ale já nemám ani její číslo.“ Přiznal jsem to, co mě celou dobu hlodalo nejvíc. „Dneska jsem procházel ty naše nový stránky sem a tam, ale je tam na ni jen e-mail, telefon ne.“ Psát e-mail jí fakt nebudu. Jestli mě má poslat definitivně do hajzlu, chci ji u toho vidět. Nebo ji aspoň slyšet. Nic tak neosobního jako pár slov na monitoru. Marnie se narovnala, významně nakrčila obočí a pak na chvíli zašla dozadu. Vrátila se s kusem papíru v ruce. „Tohle je to nejmenší, zbytek je na tobě,“ řekla, když mi ho podávala. Bože, já jsem fakt kolosální debil! Nenapadlo mě říct si Rogerovi, no ten se s ní přece domlouval na focení, musel na ni mít kontakt! Marnie se upřímně rozesmála, když viděla, jak se mi v obličeji melou pocity. Zadíval jsem se na papír. Na jméno, který jsem si přečetl na webu a který se mi už iks hodin točilo v hlavě. „Tara Williamsová, 301–878–6169“. Polkl jsem. „Nekoukej tak vyplašeně, jeden telefon snad zvládneš.“ Marnie mě poplácala po ruce a odešla dozadu, do místnosti za barem. S Rogerem si to nejspíš rozdají rovnou, zatímco já možná skončím na první metě. Chvíli jsem zíral na mobil a pak jsem pomalu a nervózně vyťukal čísla. Přesně v okamžiku, kdy se ozval první vyzváněcí tón, jsem uslyšel ze šatny zvuk rozbíjenýho skla a řev. Roger vylítnul a běžel chodbou k šatně, odkud se ozývaly rány a nadávky. „Já tě zabiju, ty jeden zasranej, samolibej hajzle!“ Dveřmi ze šatny proletěl Seth, zády praštil do stěny v chodbě a Frankie do něj narazil jako ledoborec. Z fleku by mohl dělat zadáka u Blackhawks. „Chrisi, pocem!“ zařval Roger v tu chvíli, kdy někdo přijal hovor. Se zasakrováním jsem to típnul a už v pohybu jsem si mobil strčil do přední kapsy u džín. Frankie se Sethem se rvali jako koně. Váleli se chodbou ode zdi ke zdi a ty rány, co jsem slyšel, nezněly vůbec dobře. Frankie byl vytočenej do běla a šel do toho fakt silou a neúprosně. To byla ta situace, který jsem se bál. Až se to v něm jednou urve, smete každýho, kdo mu přijde do cesty. Nepřekvapilo mě, že tu rozbušku odpálil právě Seth. „Jáu, kurva, moje oko, ty hajzle blbej, jdem za chvíli na plac, do prdele! Pusť mě!“ Seth řval a Frankie už na něm klečel. Když se napřáhnul k další ráně, skočil jsem mu na záda a spolu s Rogerem jsme ho od Setha odtrhli. Dva jsme měli co dělat. Frankie se namáhavě postavil. Jakmile byl Seth na nohou, znovu po Frankiem vztekle vyjel a Roger vlítnul mezi ně. Frankie zareagoval bleskurychle, okamžitě se napřáhl pěstí a já se mu doslova pověsil za ramena a škubnul a tím prudkým pohybem ho
převrátil na záda. Na sebe. Práskli jsme sebou o podlahu a Frankie mě loktem napálil přímo do koulí. Nemá cenu popisovat ten pocit. Chlapovi nemusím, ženská nikdy nepochopí. A s porodem na mě fakt nechoďte. Ne teď. Stočil jsem se na bok, ruce vražený v klíně. Tupá, šílená bolest mi sežehla obě varlata a vystřelila nahoru do břicha. Propálila se mi do žaludku a mně se udělalo blbě. Kňučel jsem jako spráskanej pes, zatímco se ze mě Frankie zvedal. „Chrisi, promiň… Promiň, já nechtěl,“ drmolil a položil mi tu svou velkou pracku na rameno. Dýchal jsem a přemýšlel, jak jen mi to bolest dovolila, jestli mám obě na svým místě. Pomalu jsem se přetočil a zvedl na kolena, hlavu u země, jednu dlaň opřenou o podlahu, druhou pořád vmáčknutou v rozkroku. Přesně v tuhle chvíli mi začal hrát mobil. A přestože jsem věděl, kdo volá, nedokázal jsem se pohnout a vytáhnout ho. Mobil mi vibroval hluboko v kapse, až u třísla, a popsat v tuto chvíli svoje „pocity“ fakt nemůžu. Na to mi prostě nestačí verbální projev. Frankie nade mnou chvíli nešťastně stál, pak kolem mě prkenně prošel a vrátil se do šatny. Seth se hádal s Rogerem, ale já moc nevnímal. Stačilo, jak mi v hlavě rezonovalo cvrlikání mobilu. Po chvíli, která se mi zdála nekonečná, mě Roger poplácal po zádech. „Už se můžeš zvednout?“ Snažil se mě vzít kolem pasu, ale já zavrtěl hlavou a natáhl ruku. Já sám. Pomalu jsem se postavil a snažil se dýcháním uklidnit žaludek. Pak jsem párkrát opatrně poskočil na patách. Zdálo se mi, že všechno zapadlo zpátky na svý místo. Opřel jsem se o zeď a zavřel oči. Mobil konečně ztichnul a já je otevřel. Roger na mě koukal s otázkou v očích. „Jo, neboj. Zvládnu to. Doufám,“ zašklebil jsem se na něj. Uvnitř jsem zdaleka tak suverénní nebyl. Jak budu dneska, kruci, tohle pošramocený nádobíčko vystrkovat? Ježíši. Kreténi dva. Pomalu jsem došel do šatny a hodně opatrně jsem se posadil vedle Frankieho. „Chrisi, mě to strašně mrzí. Promiň. Můžeš mě praštit taky, jestli chceš.“ Lokty se opíral o kolena, hlavu skloněnou. „Nech toho, sakra. Stačí, že se budu jako paragraf kroutit já. Co to bylo, proboha? Proč jste se tak rvali?“ Posunul jsem se a opřel o zeď. Celá strategická oblast mezi nohama mě pálila a pulzovalo to v ní. Nejsilnější vjemy máme prostě soustředěný v tomhle místě. Ty, co vedou k extázi, a stejně tak ty, co vedou do pekla. Z toho svýho jsem se pomalu hrabal. Frankie chvíli nic neříkal. Pak sáhnul do zadní kapsy a vytáhnul peněženku. Otevřel ji, vyndal fotku a podal mi ji. Na fotce se široce usmívala pěkná blondýnka v sukni a květované halence bez rukávů. Za ruku držela asi šestiletou holčičku s blond culíky, dokonalou kopii sebe sama. Zvedl jsem obočí a z boku se zadíval na Frankieho. Vytáhnul druhou fotku a já ji váhavě vzal. Na téhle fotce byl on, holčička mu seděla na ramenou a smála se na celé kolo. Frankie ji svýma obrovskýma rukama opatrně držel za kotníky a usmíval se tak šťastně, jak jsem ho snad nikdy neviděl. Překvapeně jsem přejížděl očima obě fotky. „To je Hannah,“ řekl a ukázal prstem na ženu na fotce. „Chodíme spolu čtyři měsíce a vypadá to, že budeme brzo bydlet společně.“ Nic jsem neříkal a prohlížel si fotku, kde mu ta malá trůnila na ramenou jako na koni. „To je Mia, její dcera. Hannah je vdova.“ Frankie se znovu odmlčel a já na něj nespěchal. Uvědomil jsem si, jak málo o něm vím a jak málo ví nejspíš on o mně. V tuhle chvíli mi to bylo docela líto. Věděl jsem, že je Frankie dobrej chlap, i když není zrovna myslitel. Pohled v očích ženy na fotce byl šťastnej a zdálo se mi, že i zamilovanej. „Vypadá to, že máš krásnou rodinu, chlape,“ řekl jsem a podal mu obě fotky zpátky. „Jo,“ usmál se Frankie. „Chci Hannah požádat o ruku, už brzo.“
Hvízdnul jsem. „Budeme spolu pod jednou střechou a prostě, patří se to.“ Striptér s morálníma zásadama, za který mu musí tleskat každá matka. „No a co s tím má Seth?“ Špičkou prstu jsem si opatrně promnul oko, posunul čočku na místo. „Viděl mě s nima. Šli jsme z procházky a malá hopsala mezi náma, drželi jsme ji oba za ruce a houpali ji. A on nás viděl.“ „Dal ti to sežrat?“ „Byl sprostej. Řekl, ať sem Hannah někdy přivedu. Že jí to udělá tak, až bude vřískat, a já se prej můžu dívat!“ Frankie drtil vlastní zuby a prsty se mu zatínaly do pěstí. „Kdyby na ni jen sáhl, tak ho zabiju!“ Na to, jak s ním pořád cvičil vztek, to řekl překvapivě klidně. Možná proto jsem mu věřil každý slovo, i když mi to prohlášení přišlo takový… patetický. „Seth je debil, to přece víš. Jen blbě kecá,“ řekl jsem a sledoval, jak je Frankie pořád hodně otřesenej. Chlap, kterej miluje a bojí se o to, co mu patří. Ze všech stran na mě útočily city jinejch lidí. Nevím, jestli to mělo být znamení osudu, nebo co. Nevěděl jsem, co víc říct, sám jsem měl v hlavě guláš. A v rozkroku míchaný… vejce. Seth vešel do šatny, na oku si držel sáček s ledem. „Dívej se, cos udělal, ty magore,“ okamžitě vystartoval a Frankie se vedle mě napjal. „Kurva, zavři hubu,“ zařval jsem na toho blonďatýho pitomce. „Snad sem tak moc neřekl. Člověk mu pochválí roštěnku a je na celej večer odpískanej. Se podívej na to oko, vole. Takhle vystupovat nemůžu.“ Seth odtáhl ruku a já se zadíval na červenou podlitinu kolem slzící škvíry. Nevím, jestli jsem byl z té dojíždějící bolesti tak zpitomělej, nebo prostě jen vypadal tak hrozně blbě, on, kterej si na vzhledu TAK zakládá… zkrátka, začal jsem se chechtat. Drcnul jsem ramenem do Frankieho a ten se na něj zadíval. A rozchechtal se taky. „Čemu se smějete, debilové? Já jsem díky tadyhle Rockymu ze hry, takže dneska je to na vás.“ Seth stál opřenej o zeď, překřížený kotníky, tričko roztržený a pytlík s ledem na ksichtě. Pořád jsem se smál, natáhl jsem ruku dlaní nahoru a Frankie mě do ní plácnul. Seth nás sledoval jedním okem a já na něj významně vykulil oči a trhnul rameny a hlavou směrem k Frankiemu. Zatvářil se, pak vzdychnul, udělal dva kroky a natáhl k Frankiemu sevřenou pěst. „Sorry, chlape. Jsem to přepískl, no.“ Frankie se na něj chvíli díval, pak natáhnul svou ruku a klepl klouby prstů o Sethovu pěst. A bylo zase dobře. Muselo být. Stojíme vedle sebe a spolíháme jeden na druhýho. Problémy musí zůstat v šatně, na pódiu na ně není místo. Když si ti dva už vcelku v pohodě povídali, vytáhl jsem z kapsy mobil a zadíval se na nepřijatej hovor. Volala zpátky a já to nevzal. Odfrkl jsem si, šel do chodby a zavolal znovu. Vzala to až po pátém zazvonění. „Kdo je tam?“ ozvala se opatrně. „Ahoj, tady je… Chris.“ Chvíli bylo ticho. „Číslo ti dal Roger?“ zeptala se tiše. „V podstatě jo. Tobě jsem si nestačil říct.“ Nadechla se. „Nemyslím, že bych ti ho dala, i kdyby sis řekl.“ Zněla tak klidně. Mně bouchalo srdce a potily se mi dlaně a ona zněla, jako by volala na předpověď počasí. „Taro, já bych tě chtěl znova vidět.“ Zase jsem ji slyšel vtáhnout vzduch a honem pokračoval. „Ne, prosím, nech mě to doříct. Já tě musím vidět, musím na to… přijít.“ Kruci, co to melu? Jako bych luštil křížovku, nebo co. „Mně se tohle říká tak blbě, kur… teda, promiň. Sakra. Můžu na tebe zítra někde počkat? Po práci?“ Byl jsem si jistej, že kroutí hlavou, a nemohl s tím nic udělat.
„To vážně není dobrý nápad. Věř mi.“ „Ale no tak, já fakt nechci znít samolibě, ale dívala ses na mě stejně zaujatě jako já na tebe. No, teda, aspoň občas.“ Odmlčel jsem se, nic neříkala. „Já tomu prostě nerozumím, máš někoho? Jestli jo, tak mi to řekni a já to típnu a číslo sním. Už ti volat nebudu.“ „Tady nejde o to, jestli někoho mám,“ odpověděla a já jí do toho skočil. „A máš?“ „Ne.“ Jo! Zatnul jsem pěst. „Netvař se tak spokojeně,“ řekla a v hlase měla úsměv. „Jak víš, jak se tvářím?“ zeptal jsem se a koutky úst se mi rozjely. „Na to nemusím být Einstein. V mnoha směrech jsi prostě průhledný.“ „Já ti ty impertinence rád odpustím. Zítra. V kolik končíš?“ Věděl jsem, že na ni tlačím, ale na druhou stranu jsem nebyl zvyklej kličkovat. „Chrisi, já ti zavolám. Já o tom musím chvíli přemýšlet. Dej mi trochu času, jo? Já… se ti ozvu.“ Zněla znovu vážně a spíš jako by se loučila, než se chystala o mně přemýšlet. Nestalo se mi, že by holka chtěla čas na rozmyšlenou k tomu, jestli mě má ještě vidět, nebo ne. Spíš já přemýšlel, jestli ji chci vidět podruhý. Můj svět je naruby. Frankie se naklonil do chodby a lehce hvízdnul mezi zuby. „Jo, tak, chm… dobře. Já už musím. Tak mi zavolej, dobře? Ahoj.“ „Ahoj,“ řekla, pořád tak klidně a bez jakékoliv emoce. Neozve se. Do prdele. A v tomhle rozpoložení jsem na sebe nasypal jakejsi třpytivej sajrajt a šel kroutit zadkem. Stál jsem na Východní Illinoiské a koukal na budovu, ve které sídlí týdeník „READER“. Opíral jsem se zadkem o sloup veřejného osvětlení a pro tuto chvíli byl sám se sebou dokonale spokojenej. Marnie měla pravdu, šlo o to mít plán. Nejhorší je plácat se v nevědomí jak ryba na suchu a čekat, co bude. Jo, riskuju, že mě vyhodí, ale budu mít jasno a odrazím se dál. Tenhle mezičas mě ničil a já se v tomhle pocitu odmítal dál motat. A odmítal jsem pořád zírat na telefon, jako by měl každou chvíli začít tancovat. V poledne mě cosi osvítilo a já vlítnul do novinovýho stánku jako dělová koule. Koupil jsem „Chicago Tribune“ a „Sun-Times“, „Defender“ i „Daily Herald“. Koupil jsem „Newcity“, „Windy City Times“ a „Southtownstar“. Prostě všechny možný deníky, který tu vycházejí. Prodavač se sirkou v zubech mě pobaveně sledoval a pak se zeptal, jestli chci i týdeníky. Málem jsem mu vděčně oslintnul zarostlou tvář, protože na týdeníky jsem nepomyslel. A ona zmiňovala, že ty noviny, pro který fotí, nejsou velký. Což vylučovalo největší deníky, ale vrátit je zpátky mi přišlo blbý. Prodavač mi přihodil na hromadu pár dalších výtisků a já to celý shrábnul a spokojeně se vrátil do práce. Zašil jsem se do místnosti s kopírkama a listoval jak zběsilej. Když jsem tu značku poprvé uviděl, nejdřív jsem jí nevěnoval pozornost, listoval jsem dál a pak se vrátil zpátky. Malé „TaWi“ v rohu fotky. Vytočil jsem číslo redakce a zjistil, co jsem potřeboval. A teď jsem stál před budovou s kytkou v ruce a do toho samolibě spokojenýho pocitu začal prosakovat strach. Normálně jsem se bál. Odešel jsem z práce trošku dřív, což v pátek nebyl zas takovej problém, a po cestě koupil kytku. Žmoulal jsem stonky obalený papírem a krásně se pod sakem potil. Hergot, nebuď takovej posera, Rainesi. Nadechl jsem se a vešel dovnitř. Výtah cinknul v šestým patře a já vyšel ven a přejel očima prostor. Vlevo byl mohutnej, lesklej pult s
recepční se sluchátkem na uchu, velkej nápis s obráceným „R“ nad ní. Od recepce se táhla široká chodba dál do nitra budovy, z obou stran lemovaná prosklenýma kancelářema. Pak následoval otevřenej prostor s křesílky a dlouhým stolem a chodba pokračovala dál. Ze dveří různě vybíhali lidé, přecházeli sem a tam, hlučely hlasy, telefony, prostě skorem stejnej cvrkot jako v práci u nás. Stejný tempo, stejný typy lidí. Obleky, kravaty, lesklý boty. Kostýmky, halenky a lodičky. Ve vzduchu směs parfémů, vod po holení a kafe. Chvíli jsem se rozhlížel, a když jsem si všiml, že recepční právě netelefonuje a zvědavě si mě prohlíží, vydal jsem se k ní, na ksichtě holywoodskej úsměv. Zamrkala a pusu měla rázem širší než žabák Kvak ze Sezamové ulice. „Vítejte v týdeníku „Reader“. Jak vám můžu pomoci?“ Naučenou frázi okořenila špetkou koketerie, kterou jsem dokázal okamžitě rozpoznat. Naklonil jsem se k ní a zašajnil jí zubama před obličejem. „Hledám Taru Williamsovou, poradíte mi?“ Dívence se rozšířily oči, mrkla na kytku a zpátky na mě a plná potlačovanýho vzrušení mi ukázala k těm správnejm dveřím. Vytáhl jsem z pugétu jednu růži a podal jí ji. Rázem byla červená jako ta kytka a krásně rozpačitě zmatená. V tuhle chvíli mi to udělalo dobře a já byl vděčnej za tu trochu sebejistoty, co do mě vlila. Odvážně jsem se vydal chodbou, dveře, ke kterejm jsem mířil, byly otevřený. Hned za nima byl prostor s dlouhým stolem a křesílkama, evidentně místo, kde se schází celá redakce, kde probíhají porady a setkání, kde to prostě tepe. Několik lidí sedělo i teď v křeslech, zaujatě si posouvali papíry po stole, čmárali a přepisovali, hádali se a gestikulovali. Známá gesta a povědomý prostředí mě uklidnilo. Povědomá mi byla i jedna z žen, sedících zády ke mně, ale to už jsem uslyšel Tařin hlas. „Hned jsem u tebe, Andreo. Jo, jasně. Mám to tady. Těch záběrů je víc, vezmu ti to všechno, ať máš představu.“ Došel jsem k otevřeným dveřím, opřel se o ně ramenem a nakoukl dovnitř. Stála před oknem, zády ke mně, sluchátko u ucha a druhou ruku v bok. Silueta se jí proti světlu krásně rýsovala a já si uvědomil, že je to po čertech pěkná silueta. Halenka s dlouhým rukávem a úzká sukně ke kolenům. Sukně, která jí obtahovala boky a prdelku tak, že jsem musel polknout. Udělala dva kroky do strany a já se mohl pokochat pohledem na ukázkový, rovný dlouhý nohy, co končily v lodičkách s vysokým podpatkem. No to jsou mi věci. Naklonil jsem hlavu na bok a přejížděl ji očima odshora dolů a zpátky. Vlasy měla spletený, tuším se tomu říká „anglickej cop“, nebo prostě něco z Evropy. Já tu Alici většinou fakt moc neposlouchal. Sledoval jsem, jak při hovoru přikyvuje a jak u toho druhou rukou ne zrovna slušně gestikuluje. Usmál jsem se. Sluchátkem chtěla určitě praštit a v poslední chvíli ho opatrně položila. Něco si pro sebe mumlala. „Koukám, že jsi mohla klidně stát před foťákem, a ne jen za ním,“ řekl jsem pochvalně a ona se ukázkově lekla. Otočila se, vytřeštila na mě oči a ruka jí vylítla ke krku. Vytáhl jsem ruku s pugétem růží zpoza zad a opřel si ji o břicho. Kolem přešlo pár lidí a já vnímal, že máme jejich plnou pozornost. Recepční nejspíš žhavila dráty, protože najednou bylo v prostoru mnohem víc „odnikud nikam“ spěchajících ženských, co mě sjížděly očima. „Co tady děláš!“ Neznělo to jako otázka. Prostě štěkla. „Co by, přišel jsem tě pozvat na večeři. Teda jako fakt na večeři, žádná procházka s párkem.“ Spustila ruku a sepnula dlaně před tělem. „Říkala jsem ti, že zavolám.“ „Jo, to říkala, ale nevolala jsi.“
„Je to sotva čtyřiadvacet hodin, tos nemohl počkat?“ „Ne. Já jsem tak nějak zvyklej mít všechno hned.“ „To je právě ten problém.“ Koukala na mě a kolem produsal menší dav. „Ježíši, pojď dovnitř, jsme tu jak na divadle!“ Oběhla stůl, vtáhla mě dovnitř a zabouchla za mnou dveře. Udělala obličej na čumílky za nima a stáhla žaluzie. Využil jsem momentu, kdy se natáhla kolem mě, aby je spustila i na druhé straně. Sklonil jsem se k ní a políbil ji. Rychle a na tvář, ale stejně. Každej bodík dobrej. Ignoroval jsem její výraz a raději i to, jak na mě působí i takovej letmej dotyk. Vrazil jsem jí do rukou kytku, obešel ji a začal si nepokrytě prohlížet její kancelář. Najednou jsem byl zase nervózní, a to mám sklony ze sebe dělat debila. Bože, dej, ať to moc neposeru. Zvedl jsem rámeček s fotkou, co měla postavenej na stole. Byla na něm žena a mladá holka a obě měly podobný rysy jako Tara. Prohlížel jsem si obrázek, zatímco ke mně došla a položila kytku na stůl. „Kdo je to?“ zadíval jsem se na ni. Natáhla ruku, aby mi fotku sebrala a já ji zvedl nad hlavu. „Dej mi to, jsi jako malý dítě.“ Chvíli na mě koukala a čekala a já držel ruku pořád nahoře a šklebil se na ni. OK, uznávám, jsem jak malej Jarda. Postavila se na špičky a rychle hmátla nahoru a já cuknul. Zavrávorala a já ji chytil kolem pasu. Stáhl jsem ruku s fotkou a dal si ji za záda. „Kdo je na té fotce, pověz mi to,“ řekl jsem tiše a díval se jí do očí. Koukala na mě upřeně, ani nemrkla. Vnímal jsem pod svou rukou hebkost lesklé látky, ze které měla halenku. Cítil jsem, jak krásně voní a jak její tělo jemně leží na mým. Držel jsem ji lehce, protože jsem čekal, že každou chvíli cukne a uskočí, ale ne. Čím dýl jsem ji držel v náručí, tím víc jsem z toho byl udivenej. Jak to, že mě pokaždý překvapí? „To je moje máma a mladší sestra. A jestli se tvoje zvědavá dušička nabažila, mohl bys mě pustit.“ Páni, zněla docela klidně. Nemohl jsem si pomoct, každý malý vítězství s ní mi dělalo dobře. „Já tě přece nedržím.“ Lehce jsem odtáhl prsty z jejích zad a spustil ruku, jakmile jsem ucítil, že se chce odtáhnout. Poodstoupila a já jí podal rámeček s fotkou. Přejela po něm prsty a postavila ho zpátky na stůl. „Tu kytku bys měla dát do vázy, byla by jí škoda.“ Nonšalantně jsem si povytáhnul nohavici a posadil se na kraj stolu. „Hm. Červený růže? Není to příliš?“ řekla, ale zvedla kytici a jako každá normální holka k ní přičichla. „Chtěl jsem vzít bílý, ale tak nevinná zase nebudeš,“ ušklíbl jsem se, když zvedla obočí. Jen se nedělej, myslel jsem si a vzpomínal, jak mě u fontány líbala. Někde hluboko uvnitř, pod tím ostražitým výrazem a napjatým tělem v kancelářským oblečku, je vášnivá holka, to jsem prostě cítil. Dostanu ji ven. Nevím, co chtěla odpovědět, protože se rozletěly dveře a ženský hlas zaječel. „Andrea šílí, okamžitě k ní… Dereku?!“ Nevím, kdo sebou škubnul víc, jestli Tara, nebo já. Otočil jsem se ke dveřím… do prdele! Janice! Já na ni dočista zapomněl. Už jsem věděl, proč mi byla ta ženská v křesle povědomá. Kruci. Takže se znají z práce. Hm, kdo to mohl tušit. Já teda fakt ne, poslední dny mám nějak zpomalený zapalování, nebo co. Na druhou stranu, jsme u Tary v práci, ne u mě, že. He. „Nebo vlastně… Chrisi, hm…“ Janice se houpavě vevlnila dovnitř a rychlým pohledem zaznamenala kytku v Tařiných rukách, že jí červenají tváře a můj rádoby uvolněný posed na stole. „Copak se to tu děje, co nevím?“ ševelila a blížila se ke mně jako krajta. Byl jsem trošku zmatenej, protože na Janici se prostě dívám určitým způsobem a předvést tenhle kukuč teďkom i Taře, praští mě nejspíš růžema po hlavě. Tak si dávám záležet, aby mě nevnímala jen jako výstavní kousek z pódia, a do toho nám vpadne Janice, pro kterou jsem přesně tohle. Teď to nějak vybalancovat, že.
Tara se odlepila z místa, střelila po mně výmluvným pohledem a prošla kolem Janice, která na ni dělala oči. Vyšla ven i s kyticí a já doufal, že s ní nešvihne do nejbližšího koše. Janice se dovlnila až ke mně. „Kytka, jo? No to se podívejme, ono stačí jedno setkání a jsi na háčku. Že ale zrovna naše slečna upjatá, to teda zírám. Vždyť jste se málem sežrali.“ Koukala celejma očima, kulila je na mě a mrkala. Natáhla tlapku a nenechavým prstíkem se dotkla mé kravaty. Rychle jsem ji chytil za zápěstí, než si o mě stihla otřít celou pacičku, a políbil ji dvorně na hřbet ruky. „Janice, to je mi ale milý překvapení.“ Asi jako drátem do oka. „Co mám říct, přistihla jsi mě při činu,“ předl jsem, celej 007. „Přemýšlím, jestli se náhodou nemám rozzlobit, mě jsi s kytkou nikdy nehledal, víš?“ Janice sklonila hlavu, přičemž se na mě pořád dívala, takže se jí zvláštně zúžily oči. Vypadala jako pan Ho, ke kterýmu si chodím pro nudle. To mě pobavilo a já se zakřenil. Janice si to vyložila po svým a znovu se ke mně přisunula. Tara vešla do dveří a pokazila Janici lísací chvilku. Já se nepřestával zubit, protože měla v rukou obrovskou vázu a v ní „moji“ kytku. „Janice, řekni prosím Andree, že už běžím.“ Přidržela dveře jako jasnou výzvu, aby jí vypadla z kanceláře. Janice mi naposledy pohladila klopu na saku a odplula ke dveřím. Z nich mi poslala vzdušnou pusu a já vůl, krátkodobě přepnutej na Derek program, jí to málem oplatil. Pohyb ruky jsem zamaskoval mužným zakašláním. „Hele, já teď vážně nemám čas. Musím k naší hlavní editorce. Která je nejen protivná, ale taky zvědavá jako opice. Během dvou minut bude i dobře informovaná, takže si nedělám iluze, že by mě nečekala debata na téma „striptér v mé kanceláři“.“ Páni, byla vážně nakrknutá. „Mám tam jít s tebou a rovnou jí ukázat taneček?“ zeptal jsem se a koukal na ni. No tak, holka. Tebe přece nezlomí pár blbejch drbů. „Ani se nehni! Nebo ještě líp, jdi domů.“ Sbírala ze stolu papíry a složky, rovnala si je v rukách. Když se pohledem ujistila, že má všechno, znovu se na mě zadívala. Pořád měla krásně růžový tváře a mně se to na ní neskutečně líbilo. Sledoval jsem, jak se jí třpytí drobný kamínky v náušnicích, jak se jí halenka krásně napíná přes prsa, jak má kouzelně vyklenutý bok, když stojí, a váhu má přenesenou na jednu nohu. K nám do klubu tenkrát přišla zabalená jako balík, doslova v ochranným obalu mnoha vrstev beztvarýho oblečení. Tady, v práci a z jejího pohledu zřejmě v bezpečí, byla pořád oblečená spíš komisně než vyzývavě, ale přesto krásně žensky, a mně připadala neuvěřitelně sexy. Jestli ji někdy, jak doufám, uvidím v prádle, nebo dokonce bez něj, asi se rovnou rozplynu. Tohle všechno jsem měl v hlavě a asi i v očích, když jsem si ji nepokrytě prohlížel a jí roztomile tmavla červená ve tvářích. Zatěkala očima po místnosti a znovu se zadívala na mě. „Počkám na tebe,“ řekl jsem tiše. Nadechla se a já zvedl ruku. „Počkám!“ Vzdychla si. „Nevím, jak dlouho to bude trvat.“ „Já se nikam neženu,“ odpověděl jsem a Tara se ušklíbla. No dobře, tak jsem nevydržel čekat na telefon. Teď ale počkám, dokud nebude mít padla. Obešla mě, naposledy se na mě ode dveří zadívala a odešla. Poslouchal jsem, jak jí klapou podpatky, a pak vyšel za ní, na chodbu. Usadil jsem se ke stolu do jednoho z křesílek a měl jsem pocit jako po dobře odvedený práci. Zavřel jsem oči a přemýšlel, kam ji vezmu. Kousek odtud na stejný ulici byla hezká restaurace „DeLaCosta“. Ani si nemusíme brát taxi, projdeme se. Doufám, že nebude pršet. A i kdyby, mokrej jsem prej přímo k sežrání. Usmál jsem se a uvelebil se pohodlnějc. Usnul jsem. Něco mě pláclo do tváře. Ohnal jsem se rukou a rozlepil oči. Světlo se mi do nich zapíchlo a já
zamrkal. Pomalu jsem se narovnal, tělo jsem měl z nepřirozený pozice celý ztuhlý. Málem jsem se hlasitě protáhl, když jsem konečně zaostřil a uviděl ji sedět v křesílku vedle mě. Loket měla opřenej o stůl, hlavu podepřenou dlaní a koukala na mě. Kolečka se mi po probuzení fakt roztáčí docela pomalu. Jakmile mi ale došlo, kde jsem a kde jsem usnul, rychle jsem se narovnal. V prostorách redakce byl mnohem větší klid, každej, kdo mohl, už utekl za radovánkama pátečního večera. „Jak dlouho…“ mrknul jsem na hodinky. „Asi čtyřicet minut,“ odpověděla a pořád si mě prohlížela. „A jak dlouho tu sedíš?“ zeptal jsem se, už znova při smyslech. Bože, já jsem fakt exot. Jo, blbě jsem dneska spal a vůbec, ale to jsem si nemohl dát, krucifix, pořádný kafe? „Asi deset minut,“ řekla a narovnala hlavu. „Zachraň mě a řekni mi, popravdě, že jsem nechrápal!“ „Nejsem si jistá,“ usmála se a já zaúpěl. Aspoň že jsem si neposlintal límec. Mnohem později mi pak řekla, že tohle byl ten moment, kdy to vzdala. Kdy se přestala mrskat představama, proč mám o ni zájem zrovna já, co tím sleduju a jak nebezpečný jí to připadá. Kdy se rozhodla, během těch minut, co seděla a koukala na mě, jak spím, že to zkusí. Vyprávěla mi, jak bezbrannej jsem jí připadal, když jsem tak krásně vytuhl. Jak roztomilej jsem byl, když jsem se po probuzení zmateně rozhlížel. Ženský. Člověk neví co by a ono stačí usnout v pravej okamžik. Protáhl jsem si krk zleva doprava a zadíval se na ni. Brýle měla nahoře ve vlasech a koukala na mě pohledem, kterýmu už jsem rozuměl. „Půjdeme spolu na večeři,“ oznámil jsem jí. „Ano.“ „Platím já, nechci žádný feministický tanečky.“ „Dobře.“ „Když budu chtít pusu, vezmu si ji.“ Zvedla obočí a já přivřel oči. „Ano,“ povzdechla si. „A nebudeš vzdychat.“ Ne takhle a ne teď. „Jsi vždycky tak panovačnej?“ „To jsi ještě nic neviděla,“ zavrčel jsem mužně. Zvedla se a já natáhl ruku a přitáhl si ji mezi roztažený kolena. Ty oblý kopečky pod saténem jsem měl přímo před očima, ale odolal jsem nutkání si na ně položit hlavu. Zvedl jsem oči a koukal na ni. Shlížela na mě a usmívala se. Rukou mi prohrábla vlasy a já znovu přivřel oči. „Moc se vytahuješ,“ zašeptala, pak sklonila hlavu a dala mi pusu. Poprvé ona mně. Chtěl jsem si ten pocit chvíli hýčkat, ale pak jí ukázkově zakručelo v břiše. Rozesmála se, dílem kvůli tomu zvuku, dílem asi proto, jak jsem se zatvářil. Objal jsem ji rukama kolem pasu a přitiskl jí ucho na břicho. „Udělej to ještě,“ loudil jsem a Tara se smála. Opřel jsem si o ni bradu a koukal jí nahoru do obličeje, jak se krásně, uvolněně směje. V tu chvíli mi došlo, že mám holku a že jsem šťastnej.
7. KAPITOLA Ležel jsem na kraji pódia, opřenej o loket, nohy pohodlně natažený. Pobaveně jsem sledoval, jak Ottis vyvrací oči a Seth ty svoje třeští. „Je to klasika, každej to zná a ženský se poserou!“ „Ale tady nejde jen o ženský, bože, někdo to bude hodnotit.“ „No a co? I v tý porotě budou snad ženský. Ježiš. Každá z toho vlhne, rozumíš. Stačí první tóny a půjdou do vrtule, to je jasný jak facka!“ „Hele, a tu zvedačku budeš dělat s kým jako?“ Dennis seděl vedle mě a kousal se do rtu. Zbytečně. Kromě evidentně vysílenýho Ottise jsme se tlemili všichni. „Kurva už! Řekl jsem remix, ne? Mash-up. Poslouchá mě tady někdo? Prostě sestřih těch nejlepších melodií, jasný?“ „Jasně, bejby! Ty nebudeš sedět v koutě!“ Znovu jsme se rozchechtali, dneska už poněkolikátý. „Do prdele, sklapni, Dennisi!“ Seth stál s rukama v bok a nasranej jako šest čertů se nám snažil vnutit svůj uměleckej záměr. „Sorry, zlato. Já jsem jen celej hyn z představy, že s tebou budu muset tančit mambo.“ Frankie si vrazil pěst do pusy a zakousl se, aby neřval nahlas. Seth vztekle zamával prostředníčkem a otočil se. Dennis popadl Jamieho za ruku, zabodl dva prsty do vzduchu před očima a začali se spolu v objetí houpat. Hvízdal u toho notoricky profláklou melodii. Ottis je chvíli sledoval, pak se zadíval na Rogera, kterej stál opřenej o pódium. Oba současně zakroutili hlavou. „No, takže jsme si ujasnili, doufám dost jasně,“ zagestikuloval směrem k Sethovi, že Hříšný tanec fakt ne. Takže co máte dál?“ „No, tak to si fakt rád poslechnu. Se ukaž, herečko!“ Seth se posadil a významně se zahleděl na Dennise. „Oukej. Chce to pořádnou choreografii. Něco dynamickýho, rychlýho jako street dance, hele…“ Dennis začal hopsat a tančit. Opravdu to uměl a byl dobrej. Bohužel my ostatní bysme kolem něj stáli jako sloupy. Udělal salto dozadu a Frankie nešťastně zafuněl. Nejspíš se orosil z představy, že by po něm tohle někdo chtěl. Rozesmál jsem se, tvářil se prostě neskutečně. „Tohle je co? Hot Boys Crew? Seš máklej? Hadry si svlíkneš mezi dvěma saltama jako? Bože!“ „Klidně. Já to zvládnu, dědku!“ „Ale já ne, troubo. A nebudu určitě sám. Sorry, ale nejsem superman.“ „Hej, no vidíš. Co komiksový hrdiny?“ „Zklidni hormon, Frankensteine. A tu sbírku pod postelí konečně prodej, na to není nikdo zvědavej!“ „Proč? To by bylo dobrý… hele, Superman, Batman, Spiderman, Iron Man…“ Frankie nadšeně vypočítával na prstech. „A Catwoman, ne?“ To už se chechtal i Ottis. „Né, třeba ten, co je slepej, jak se jmenuje… Daredevil!“ „Jak chceš tancovat slepýho?“ Plodná debata pokračovala dál. Lehl jsem si na záda a nablble se culil do stropu. Měl jsem teď pořád na obličeji tenhle lehce přihlouplej výraz. Ale nemohl jsem si pomoct. Jedním uchem jsem poslouchal debatu o tom, že masku Batmana si z hlavy při stripu fakt elegantně nesundáš, a zároveň vzpomínal na uplynulej týden.
Na moje první dny s Tarou. Páteční večer v restauraci „DeLaCosta“ se nám docela vydařil. Dal jsem si další variaci na salát, tentokrát s těstovinama, a koukal jsem, jak se krmí pořádným kusem masa. Seděli jsme u malýho stolečku pro dva, místo akorát tak na talíře a skleničky, ale mně to nevadilo. Naopak. Měl jsem ji blízko, stačilo jen natáhnout ruku. Při jídle jsme moc nemluvili a spíš si jeden druhýho pořád prohlíželi. Vyloženě jsem se koupal v jejím pohledu, ve kterým už nebyla předchozí pichlavost. Líbilo se mi, jak se na mě kouká, a líbilo se mi dívat se na ni. Jak večer ubíhal, postupně se jí rozvazoval jazyk. Možná jí v tom pomáhalo bílý víno, který popíjela. Toho JDho tenkrát jsem jí nepřipomněl. Povídali jsme si a ona ze mě tahala věci, který jsem snad nikdy s nikým neřešil. Vzpomínali jsme na dětství, na střední školu, na to, co jsme zatím prožili. Jeden druhýmu jsme se pomalu otevírali a pouštěli se vzájemně dovnitř. Bylo to pro mě nový. Doteď mi stačilo, když mě holka pustila mezi nohy, nic víc jsem nepotřeboval. Mezi ty její bych vážně taky moc rád a byl jsem jen z tý představy celej napruženej a bolavej, ale bylo mi jasný, že na dobytí pevnosti hned dnes večer můžu zapomenout. A já to rád přijal, i když jsem věděl, že mě pozdějc čeká ruční práce. Vzrušovala mě. Mnohem víc než holka, co je od počátku moje způsobem, kterej jsem tak dobře znal. Možná proto, že jsme začali prvotní nevraživostí, to teď bylo tak silný, tak intenzivní. Možná se mi prostě jen tak moc líbila, i když nebyla vůbec typ, kterej jsem měl v oblibě až doposud. Co chvíli přišly okamžiky, kdy jsme se na sebe beze slova zadívali a vzduch mezi náma ztěžknul. Jednu z těchhle chvilek jsem využil k tomu, abych se natáhnul a políbil ji. Zrůžověla a já měl chuť to okamžitě udělat znovu. Koneckonců, proč ne? Jasně jsem řekl, že si prostě nabídnu, když budu chtít. „Chrisi, bože, nejsme tu sami.“ Odtáhla se a střelila rozpačitým pohledem do prostoru. „No a?“ „Já vím, že tobě publikum nevadí,“ ušklíbla se a já se zatvářil. „Ale mě to prostě přivádí do rozpaků.“ „Hm. Takže na klín si mi asi nesedneš, viď,“ mračil jsem se naoko a Tara vykulila oči. „Ne, to opravdu ne. Teda, rozhodně ne tady.“ Prima. Takže jinde jo a doufám, že brzo. A prosil bych obkročmo… Zatřásl jsem hlavou. Opřel jsem se o lokty a nakloněnej blíž k ní jsem si ji prohlížel. Bavilo mě vyvádět ji z míry, ale když na to přišlo, nic mi nedarovala. „Kdo byla ta holka, co jsi s ní byl tehdy v restauraci?“ zeptala se jakoby nic, ale jiskřičky v očích ji prozradily. „Moje sousedka. Alice. Občas jsme jeden druhýmu… vypomohli,“ opatrně jsem našlapoval. „Chodil jsi s ní?“ „Ne.“ „Ale spali jste spolu, že?“ Tara do toho šlápla rovnou. „Hm. Jo. Proč?“ Rozesmála se. „Co se tak tváříš? Jsem prostě zvědavá, o nic nejde. Tak co jste? Kamarádi s benefitem? Proč s ní nechodíš? Je krásná…“ Přemýšlel jsem, jak to říct, ale moc se to okecat nedalo. „Alice je… nebo spíš není typ, ke kterýmu by mě táhlo něco víc. Nechci bejt hnusnej, ale kafe, který pije, je komplikovanější než ona. Byl to jen…“ „Jen sex,“ dořekla za mě a já se chvíli kochal zvukem jejího hlubokýho hlasu. Jedno správný slovíčko a já měl před očima neskutečný představy. Koukal jsem na ni a studoval ji, ale vypadala v pohodě. V debatu na téma, s kým vším jsem ještě spal,
se to naštěstí nezvrhlo. Možná se až tak vyptávat nechtěla. Nebo jí to bylo jedno. Hm. Jo, to spíš. „No a co ty v tomhle směru?“ pobaveně jsem se na ni díval a napil se. „Já s Alicí nespala,“ ušklíbla se. „Hrozně vtipný! Tak mi řekni, v kolika se ti někdo dostal pod sukýnku,“ zapředl jsem. „Ty se mě vážně ptáš, kdy jsem přišla o panenství?“ „Jasně. Sem s tím,“ ukázkově jsem se zazubil. „Nechápu, k čemu to potřebuješ vědět,“ mračila se. „OK, tak ne kdy poprvé, ale kdy naposled.“ Koutky mi cukaly a doufal jsem, že to udržím v rovině nezávazný konverzace. Chtěl jsem ji pozlobit, o nic víc mi nešlo. Taře se ztratil úsměv z tváře a očima zatěkala po místnosti. Když se na mě podívala, v očích se jí mísil zmatek a neklid. Ošila se. „Já tě nechtěl dostat do rozpaků. Jen jsem prostě zvědavej, no.“ Celej nešťastnej jsem bral zpátečku. Sledovala, jak se tvářím, a nakonec se usmála. „Stran sexu svou zvědavost ještě chvíli kroť, jo?“ Vzdychl jsem si. To se lehko řekne, že. Navíc když znovu vyslovila „sex“ tím krásně podbarveným hlasem. Kdyby mi četla zprávy, tak se u toho snad udělám. Natáhnul jsem nohy, překřížil kotníky a stiskl stehna. Radši. „Chm. Oukej, ale chci bolestný.“ Zvedla obočí v otázce a já si prstem klepl na rty a natáhl k ní bradu. Vzdychla a střelila očima po servírce, která kolem procházela. Pak se naklonila a letmo mě líbla do koutku úst. Tak takhle ne, holčičko. Než se stačila narovnat, natáhl jsem ruku, vzal ji zezadu za krk a políbil pořádně. I s jazykem. S hlasitým mlasknutím jsem se odtrhl, nonšalantně se rozvalil v židli a spokojeně sledoval, jak lapá po dechu a propaluje mě pohledem. Zvedl jsem menu a naoko si ho prohlížel. „Nechceš dezert? Já už měl,“ řekl jsem a olíznul se. Pak jsem se rozesmál, protože se na mě pořád krásně mračila. Dlouho to nevydržela a koutky se jí zvedly. „Jsi nemožně samolibej. A chci ovocnej košíček.“ Dostala ho. Jak jsem řekl, páteční večer byl fajn a já pak vcelku spokojeně „vypustil páru“ ve sprše. Ale neděle byla ještě lepší. Září se hnalo ke konci, vzduch byl jiskřivej tak, jak to na podzim bývá, a já se těšil na probarvený listí v parcích o to víc, že tentokrát na ně snad nebudu koukat sám. Byl to zvláštní pocit a krásně mě celýho plnil a prostupoval. A já mu to dovolil s vědomím, že do mě nikdo nevidí. Že to, co se ve mně děje, je ryze osobní, intimní a zrakům okolí skrytá věc. No, aspoň jsem si to myslel, ale pravda je, že jsem svítil jako žárovka. V neděli ráno jsem se kvalitně propotil v posilovně a pak, pozdějc dopoledne, jsem se oholenej a voňavej sešel s Tarou. Chtěla fotit a já chtěl koukat, jak fotí. Jak dělá vlastně… cokoliv. Sešli jsme se u „Cloud Gate“, což je honosnej název pro lesklou skulpturu, připomínající obří fazoli. Stála před ní a prohlížela si odrazy města a lidí v jejím lesklým povrchu. Všimla si mě, otočila se a několikrát zmáčkla spoušť, jak jsem se blížil. Došel jsem až k ní a odstrčil draze vypadající foťák, zrovna když se mi snažila zaostřit na obličej. „Opatrně, to není jednorázovej z obchoďáku,“ zaprotestovala, ale to už jsem ji líbal. A nepřestal, dokud jí stačil dech. Takovejch chvilek byly za ten den spousty. Něco udělala, nějak se pohnula nebo něco řekla a já si nemohl pomoct, musel jsem na ni položit ruce. Aspoň ty. Zkraje protestovala a pýřila se a bušila mi pěstičkama do hrudi v rozpacích, který nehrála. Mě to fascinovalo. Když chci políbit holku, je mi fakt
jedno, kdo se kouká. Jak den ubíhal, byly její protesty čím dál slabší a v závěru dne už se přestala cukat, kdykoliv jsem si ji přitáhl k sobě. Prohlásila, že je nalíbaná do konce života a že bude mít určitě opar. Vždycky jsem chtěl romantickou přítelkyni. Donutil jsem ji pózovat u kmene stromu a ignoroval její ostražitej pohled, kterým sledovala každej můj pohyb s foťákem. Přičemž za nejhezčí záběr jsem považoval ten, na kterým jí chyběl kus hlavy nad čelem a přes celou fotku byla její rozesmátá pusa. Kompozice mi může, tuhle jsem si hodlal vzít a třeba i schovat do peněženky jako Frankie. Prošli jsme celý Millenium a zapadli do první restaurace, která byla po cestě. Vyprávěl jsem jí o univerzitě v Madisonu, kterou jsem prošel víceméně kvůli rodičům, ne kvůli sobě. Dopřát mámě ten pocit, že může mluvit o synovi na vysoký. „Neměl jsem potuchy, co jinýho dělat, a hlavně pro naše byla vidina vejšky důležitá. Pro mě ani ne, v tom věku jsem se prostě jen vezl.“ „Já na vysokou vždycky chtěla. Byla jsem snažílek a bavilo mě to. Po dvou letech jsem se musela vrátit domů…“ Tara zmlkla a zadívala se z okna. „Proč jsi se vracela?“ zeptal jsem se. Věděl jsem, že jsou věci, o kterých nechce nebo nemůže mluvit. Já ji k tomu nenutil, na druhou stranu jsem byl přirozeně zvědavej. O mně v tuhle chvíli věděla už kdeco. I to, jak jsem přišel o panictví. Jo, já jí to řekl. Starší sestra Sáry Reemanový, která se mnou chodila do školy a za kterou jsem se přišel „učit“. Než dorazila domů, naučila mě její sestra leccos. Dodnes na ni s vděkem vzpomínám. Ne každýmu se jeho poprvý takhle vydaří. Tara si povzdechla a zadívala se na mě. „Táta si někoho našel a odešel. Máma to nezvládla a začala pít. Dostala se do stavu, kdy nebyla schopná se postarat ani o sebe, natož pak o Lisu. Byla v blbým věku, bylo jí šestnáct a s mámou to bylo špatný. Já to nechci moc pitvat, nezlob se. Prostě, přerušila jsem školu a odjela zpátky domů.“ „A už jsi se na školu nevrátila?“ „Ne. Trvalo to přes rok, než se máma dala trochu dohromady. Spoléhala na mě tak moc, že jsem si nedovedla představit, jak by to zvládala. Lisa dokončila střední školu, a to je věc, na kterou jsem pyšná, víš. Že to mělo nějakej smysl, že neskončila bůhvíkde.“ Odmlčela se a já čekal. Mrkla na mě a soustředila se na skleničku, kterou otáčela v prstech. „Pak jsem se zamilovala, bezhlavě a fatálně. Byl v mých očích dokonalý. Dean Bellows. Znala jsem ho kdysi na střední, ale tam mě vůbec nebral na zřetel. Byla to taková ta klasika – šedá myška a oblíbenej kluk ze školy.“ Ani jsem se nepohnul. Nechtěl jsem ji přerušit, jestli mi chtěla něco říct, byla ideální chvíle. „Byla jsem slepá. Slepá a hluchá ke všemu, co mi nezapadalo do obrázku dokonalýho života. Byla jsem šťastná, že konečně mám něco svýho, že ten odchod ze školy, kterýho jsem potají strašně litovala, přinesl i něco dobrýho, něco krásnýho. Vznášela jsem se na obláčku, neviděla a neslyšela. Milovala jsem ho. Když se rozhodl, že se vezmeme, máma z toho měla radost a já ji podezírám, že to bylo i trochu sobecký. Věděla, že už nikam neodjedu, že neuteču. Zůstanu a ona bude mít oporu, bude se na mě moct spolehnout. Dala se postupně do pořádku a já se smířila a vyrovnala s představou života tak, jak se přede mnou rýsovala. Navíc jsem byla šťastná.“ Zavrtěla hlavou, na puse trpkej úsměv. Snažil jsem se nekoukat překvapeně. Měla se vdávat? Něčemu z toho, co vyprávěla, jsem rozuměl. Té touze vypadnout pryč, roztáhnout křídla, vznešeně řečeno. Já to udělal a ona pozdějc taky, ale teď už mi bylo jasný, že u ní ten důvod musel být jinej, než že chtěla jenom žít po svým. Tara se na mě zadívala. Možná ji překvapil můj soustředěnej a pozornej výraz, protože se zarazila. „Bože, já tu tak nemožně plácám, musím tě nudit.“ „Vůbec ne. Chci slyšet všechno, co mi chceš říct.“
Ale už to bylo pryč. Ta chvíle, kdy se rozpovídala, vzala za svý a Tara třepla rukou. „Prostě, ze svatby sešlo a já odjela pryč. Chtěla jsem na všechno zapomenout a vypadnout. Lisa už byla dospělá a slíbila, že se o mámu i o sebe postará. A daří se jí to. Mám z ní radost. No… a já jsem tady,“ usmála se. Měla něco za očima, něco temnýho, smutnýho. Nechtěl jsem do toho víc rejpat, ne teď. Všechno má svůj čas. V hlavě mi ale vrtalo, proč kvůli nepovedený svatbě utekla skoro tři tisíce kilometrů. Odpoledne jsme prochodili a Tara vyměnila potřetí film. „Co se všema těma fotkama budeš dělat, prosím tě? Neříkám, mýma si samozřejmě vytapetuj stěnu nad postelí,“ zakřenil jsem se a ona si ťukla prstem do čela. „Ale co ty mraky ostatních?“ „No, jednak mě to baví, druhak z toho můžeme pak vybrat v redakci ilustrační fotky k různým článkům a tak. Někdy se podaří fotka, která je sama o sobě námět na článek. Prostě… pořád fotím.“ Usmála se. A už jsem ji zase líbal. Pokračoval jsem v tom i pozdějc, opřenej o taxík před jejím domem. Smířenej taxikář si četl noviny, tachometr utěšeně cvakal a já ji nechtěl pustit. Věděl jsem, že pozvání nahoru hned dneska čekat nemůžu. Neodmítl bych ho, na to jsem na ni měl příliš velkou chuť. Ale nevadilo mi, že nepřišlo. Potřebovala čas a já jí ho chtěl dát. No, řekněme, že aspoň pár dnů. Počkal jsem, dokud neprošla dveřma a naposledy se na mě nepodívala. Teprve pak jsem nasedl a nechal se odvýzt domů. Další dva dny jsme se neviděli, ale o to víc dali vydělat operátorům. Ve středu po práci mi v kavárně ukázala fotky z neděle a já si přes její protesty vzal tu, která se mi líbila nejvíc. „Hele, já ale ještě něco dlužím Molly,“ vzpomněl jsem si. „Aha. V pondělí jsem s ní mluvila a ptala se po nějakým dárečku od tebe. Nechtěla mi říct, o co jde.“ Ušklíbl jsem se a Tara zvedla obočí v otázce. „Chtěla fotku s věnováním,“ zavrčel jsem a pokrčil rameny, když se zatvářila. „Jo, já vím. Každá mě chce, co nadělám,“ zalitoval jsem se a dostal ránu. Promnul jsem si nadloktí a zeptal se. „Tobě to nevadí?“ „No, když vybereme tu správnou… třeba tu, jak dřepíš na té holce.“ Chvíli se přehrabovala ve složce, kterou vylovila z tašky, a pak mi poťouchle posunula před obličej jednu z fotek, udělaných tenkrát při vystoupení. Zaskočilo mi a já se rozkašlal. Tak tuhle fakt ne! Ten její fotokrám má opravdu úžasný přiblížení, protože můj roztaženej rozkrok dominoval celýmu záběru. „Na co si tohle schováváš?“ zeptal jsem se, slzy v očích. „Z čirýho masochismu.“ „Vyhoď to, vypadám tam jako placenej gigolo,“ zavrčel jsem. „Vypadáš tam, jako když to děláš zadarmo,“ zakřenila se a já se neúspěšně pokusil jí fotku sebrat. Nakonec vytáhla společnou, jednu z těch, který máme v galerii na webu. Tu si může koneckonců stáhnout kdokoliv. Zadíval jsem se do stropu a pak napsal na zadní stranu: „Nebýt mojí Tary, milá Molly, jdu za tebou přes hory a doly.“ „Co to je?“ rozesmála se. „No co, chtěla, abych byl kreativní,“ odsekl jsem. „Jak znám Molly, tou kreativitou myslela něco jinýho,“ culila se. „Nejsem básník, jsem účetní a striptér, beruško. Jak umím bejt kreativní, rád ukážu tobě,“ propálil
jsem ji pohledem a jí zčervenaly tváře. Nepřestávalo mě to bavit. „Tak tvoje, jo?“ zeptala se tiše a zadumaně na mě koukala. „No jasně!“ „Já jsem svá vlastní, Christophere,“ dodala a položila si bradu do dlaně. „Nesmysl,“ odsekl jsem a přitáhnul ji k sobě. „A neříkej mi Christophere, tak mi říká máma!“ „Jak ti mám říkat?“ „Přece „miláčku“! Snesu i „ty bejku“, nebo „ty draku“,“ řečnil jsem a dokázal udržet vážnej výraz. „Chrisi?“ „Hm?“ „Ty jsi hroznej šašek!“ „Nespi,“ drcnul do mě Frankie. Posadil jsem se a překřížil kotníky. „Regionální kolo je dvacátýho října. To je necelej měsíc a já bych byl vážně rád, kdybysme tam jeli s novým číslem.“ Ottis pochodoval sem a tam. „Jde hlavně o úvod, vlastní strip už nebude takovej problém, ale nějak to celý zabalit.“ „Ottisi,“ zvedl jsem se. „A co použít motiv těch fotek?“ Zadíval se na mě. „Rozumíš, pět chlapů, každej jinej. Postupnej nástup na pódium, u každýho kousek samostatný melodie, rozlišující tu kterou postavu. Po úvodní části jsme všichni v lajně a pak už můžem pokračovat některou sestavou, co máme, to už nebude problém.“ Seth si odfrkl a já se na něj otočil. „Je to jen návrh. Odkazuje to na naše webovky, budeme snadno rozpoznatelný, zapamatovatelný, to by pro tu soutěž mohlo bejt fajn. Pak, až to skončí, se můžeme na web nafotit znovu, jinak. Když budeme chtít.“ S fotografkou to navíc tentokrát domluvím sám, že. Ottis se rozhlídl. „Co? Má někdo jinej návrh, ze kterýho bych nedávil?“ Nikdo nic neříkal a Ottis plácnul dlaněma o sebe. „Oukej, necháme si to projít hlavou, ale za týden chci mít jasno, začneme to chystat!“ „Ten film jsi vybral schválně?“ dloubla do mě, když jsme šli v neděli večer z kina. „Ne, chtěl jsem něco pro holky, u čeho bych nemusel přemejšlet.“ Ušklíbla se. „Kamarád taky rád.“ Ježíš.“ „Copak? To ses styděla?“ zeptal jsem se a objal ji kolem ramen. „Upřímně? Chvílema jo,“ přiznala a vzala mě kolem pasu. Po týdnu už se mě držela tak samozřejmě… a já bych to rád zkusil. Doufal jsem, že ji film přivede na ty správný myšlenky. Nevím, jestli mi v tomhle směru nějak pomohl, ale pozvala mě k sobě. Váhavě a rozpačitě, ale pozvala. Zkoumal jsem prostor kolem sebe, ryze ženský věci, tvary a barvy. Prohlížel jsem si její pokoj a přecházel sem a tam. Sledovala mě ze dveří kuchyně a snažila se nevypadat nervózně, ale moc se jí to nedařilo. „Chceš kafe? Nebo čaj?“ Zatvářil jsem se a pomalu šel k ní. „Nebo… vodu, colu…“ Nevím, co dalšího měla v zásobě, protože jsem ji objal a zvedl do náruče. Zdálo se mi, že se trochu třese, a zneklidnilo mě to. Pořád jsem o ní všechno nevěděl, netušil jsem, co čekat. Ne že bych se bál, sám za sebe jsem k tomu neměl důvod, ale začal jsem být neklidnej kvůli ní. Nechtěl jsem to pokazit tím spíš, že si sem zřejmě moc mužskejch nezvala. A hlavně, záleželo mi na ní.
Políbil jsem ji a přitiskl k sobě. Nadzvedl jsem ji za zadek a ona vydechla. Zadívala se mi do očí a já natáhnul ruku a jemně jí sundal brejle. Místo očí dva talíře a napjatá byla jako kytarová struna. „Copak je, holčičko? Přece to nebude poprvé…“ zašeptal jsem. Neklid ve mně pomalu přecházel do vzrušení, cítil jsem, jak mi penis začíná tlačit do zipu džín. Zavrtěla se, otřela se mi o klín a já se třaslavě nadechl. „Já… já se musím jít vysprchovat.“ Vymanila se mi z náruče. „Jen… počkej, prosím. Já budu hned zpátky.“ Vyklouzla mi a odešla z pokoje. Zůstali jsme sami dva. To poslední, co jsem teď potřeboval, bylo, aby měla čas přemýšlet, jestli to není brzy, jestli to má udělat, jestli tohle a jestli támhleto. Děsil jsem se, že se vrátí v nějakým děsným domácím triku, a než se vysprchuju já, bude připravená mě vyprovodit ze dveří. Všechny ty stokrát v kině viděný a upřímně i párkrát prožitý trapný situace. To ne. Jestli něco umím, tak se svlíknout fakt rychle. Přešel jsem nahej ke dveřím koupelny a zadíval se krátce dolů. „Ne, že se budeš chovat, jako bys viděl nahou ženskou poprvý,“ oslovil jsem neslyšně Rainese II. a tiše prošel dveřma. Hm. Choval se přesně tak. Sprchovej kout tvořil menší část poměrně prostorný koupelny. Z větší části si udělala temnou komoru, soudě podle nataženejch šňůr a přikolíčkovanejch fotek. Díval jsem se na její siluetu za matným sklem. Voda jí dopadala na vlasy a ona si držela dlaně na obličeji a kroutila hlavou. Jsem tu v pravej čas. Pomalu jsem odsunul skleněný dveře a vešel za ní. Lekla se a otočila se tak rychle, že málem uklouzla, a já ji zachytil. „Co tu děláš? Neblázni… já, počkej…“ Lokty si přitiskla na prsa a snažila se prsty vytřít vodu z očí. Zvedl jsem ruce a udělal to za ni, opatrně jsem jí přejel palcem přes víčka. Voda jí tekla po zádech a přes ramena a já ji vzal za předloktí a odtáhnul jí ruce z hrudi. Chtěl jsem ji konečně vidět. Poplašeně mrkala, svaly na rukách napjatý. Rychle dýchala a chvěla se a já se jí zadíval do očí. A ano, bylo pro mě těžký jí teď koukat právě tam. Ten pohled ji ale uklidnil, uvolnila se a já mohl konečně sjet očima pod krk a níž. Neměla důvod se bát. Myslím, že to po chvíli pochopila. Po chvíli, kdy jsem si ji prohlížel a kdy mi v obličeji musela poznat, jak moc se mi líbí, co vidím. A kdyby stále váhala, to, co stálo mezi náma, ji prostě muselo přesvědčit. Sklouzla mi pohledem po těle dolů, na pár vteřin se zastavila a pak ho zvedla zpátky a zadívala se mi do očí. Myslím, že mě její nahota nevzrušila zdaleka tolik jako výraz v její tváři. Výraz, se kterým si prohlížela mou tvář, moje ramena a ruce. Pohled se jí znovu stočil níž a já se usmál. Věděl jsem, že v tuhle chvíli už tu není vystrašená ovečka, ale holka, která na to má chuť stejně jako já. Pročež jí to dám trošku sežrat. „Přestaň mě olizovat pohledem a umej mi záda,“ zamručel jsem a pak se rozesmál nad jejím krásně šokovaným výrazem. Ale překvapila mě. Vzala lahvičku, nalila si do dlaní a začala mi klouzat po ramenech a hrudníku. Hezky jsem si naběhl. On už naběhlej byl… a pořádně. Roztřáslo mě vzrušení a ta úporná potřeba být v ní. Přejela mi dlaní po břiše a mířila dolů a já se hrozil toho, že se jí tu po tom všem předčasně udělám.
Lehce jsem ji vzal za zápěstí, zvedl jí ruku a položil si ji za krk. Druhou rukou jsem ji objal v pase, přitiskl na sebe a zároveň se s ní otočil, takže voda teď padala na záda mně. Zalykavě dýchala a já na tom nebyl líp. Vzala mě kolem krku i druhou rukou a já to málem ukončil, když se její klín s vějířkem mokrých chloupků přitiskl na můj. Tělem mi tiskla penis k břichu a její prsa, mokrý a kluzký pěnou, se mi otírala o hrudník. Třela se tváří o moji, vzdychala. Třásl jsem se jako osika. Dvě věci pak udělala najednou. Strčila mi jazyk do pusy a zároveň sáhla dolů a vzala mě do dlaně. Už jsem si párkrát představoval její prsty, obemknutý kolem kořene. Cítit je tam teď opravdu, ten lehkej stisk a tah a klouzavej pohyb, to bylo příliš. Odtrhl jsem pusu od její, zaklonil hlavu a nahlas zavzdychal, v hlavě malý osobní zatmění. Tlak v koulích narůstal a po několika dalších pohybech nahoru a dolů prostě explodoval a já jí se zařváním pokropil břicho. Opřel jsem se dlaní o stěnu, druhou ji stále objímal kolem pasu a lapal po dechu. Klepal jsem se jako ratlík. Zadíval jsem se jí do očí a našel krásně samolibej výraz. „A teď umej záda ty mně,“ zašeptala, otočila se a s pohledem upřeným přes rameno přivřela oči. Poctivě jsem jí umyl každej kousek kůže a se zadostiučiněním můžu říct, že jsem nebyl jedinej, kdo se poprvý udělal ve sprše. Další kolo už jsme si dali v posteli a já se jí nemohl nabažit. Sám sebe jsem mučil oddalováním toho okamžiku, kdy do ní poprvé vklouznu. Hrál jsem si s ní, mazlil se s jejím tělem a lízal ji, dokud mi stehny netiskla hlavu a nekřičela do polštáře. Nedal jsem jí čas si vydechnout a konečně vtlačil špičku mezi její stehna, do toho vlhkýho, voňavýho tepla. Prohnula se v zádech a já strnul, ruce se mi třásly, jak jsem na nich držel svou váhu. Upřeně jsem jí zíral do obličeje, protože jsem nechtěl přijít o její výraz, o mimiku, o ten dokonale vlahej pohled v očích. Chtěl jsem to všechno vidět. Potmě šukat nemůžu, a už vůbec jsem se nemohl potmě poprvé milovat s ní. Přičemž kladu důraz na slovo „milovat“. Pomalu jsem se do ní celej vtlačil, nespěchal jsem, i když mi srdce dusalo a dech hvízdal v krku. Dívala se na mě, oči jí plavaly a rukama mi bloudila ve vlasech vzadu nad krkem. Vmáčknul jsem se do ní až nadoraz a jí se rozšířily panenky. Rozhoupal jsem ji pomalým, plynulým pohybem a oba jsme dýchali čím dál hlasitěji. Párkrát jsem pohnul pánví z jedný strany na druhou, takže ji penis vevnitř krouživě hladil. Zazmítala se a silně mi zmáčkla zadek. „Chrisi,“ vydechla. „Jo,“ spíš jsem zaskučel, než odpověděl. „Přestaň se s tím mazat,“ řekla ta něžná bytost pode mnou. Hm. Stačilo říct. Nějakou tu minutku na to už křičela… a já s ní. Byly to nakonec po čertech povedený dvě hodiny. Poslední orgasmus měla vsedě na mně a já se bál, že bude mít na obou půlkách modřiny po prstech. Tak silně jsem ji na sebe tiskl. Teď už ležela s hlavou na mým rameni a vedli jsme tichej, postkoitální hovor, kterýmu jsem se dřív tak rád vyhejbal. S ní mě to ale kupodivu těšilo, bloudil jsem jí prstem po zádech a ona mně tlapkou po břiše. Sjela níž a přejela mi špičkou prstu přes varlata. Syknul jsem. „To jsi pořád takhle vyholenej?“ zeptala se zvědavě, opřela mi bradu o prsa a prohlížela si mě. „Pořád ne. Vždycky přes Vánoce příšerně zarostu,“ zavrčel jsem a ona mě lehce zmáčkla. Zamručel jsem a přetočil ji na záda. Přehodil jsem si přes ni nohu, položil tvář na její ňadro a druhý jsem lehce hladil špičkama prstů. Jejich tvar jsem už dokonale znal a užíval si tu hebkost v dlani. „Chrisi?“ „Bože! Mlč, lež a nehejbej se chvíli.“ Jemně jsem ji kousnul. „Já bych ráda, ale tlačíš mi na břicho a já zrovna… potřebuju…“ Přehnaně jsem si povzdechl a rozvalil se na záda. Vyskočila a utíkala do koupelny a já si užíval
pohled na poskakující prdelku. A znovu jsem cítil narůstající vzrušení. S takovou se ani jeden nedoplazíme do práce. Posadil jsem se na kraj postele a opřel lokty o kolena. „Lehni!“ poručil jsem. Tara se vrátila z koupelny, oblečená v maxitriku se Šmoulinkou. „Některý věci by chlap měl vědět dřív, než…“ „Zavři pusu,“ vylezla mi na klín. Líbala mě s důvěrnou samozřejmostí, způsobem, kterým vás holka před prvním sexem prostě nepolíbí. „HmmMm,“ odtrhl jsem se. „Nechám tě tu Šmoulům napospas, ať se trochu vyspíš do práce.“ „Chtěla bych, abys tu zůstal, ale…“ „Ale nemám tu čistý oblečení. To je v pořádku, holčičko. Navíc, asi bych tě nenechal spát.“ A do práce musíme oba. Usmál jsem se, kousl ji do ucha a ona mě do špičky nosu. I tohle vyšlo, jak jsem si přál. Žádný trapný loučení. Měl jsem prostě holku svejch snů. Když jsem vyšel před dům do noci, bylo něco po druhý. S Tarou jsem nekouřil a ještě jsem v tomhle směru nedokázal přiznat barvu, takže teď jsem si rozkošnicky strčil cigáro do koutku a plácal rukama po kapsách. Chtěl jsem si zakouřit, pak chytit taxík a urvat pár hodin spánku. Než jsem našel zapalovač, došel jsem k úzký mezeře mezi dvěma domy kousek dál v ulici. Sklonil jsem hlavu k dlaním, abych si připálil, takže tu postavu, co se vyloupla tiše ze stínu, jsem ani nezahlídl. První rána do hlavy mě poslala k zemi. Ta druhá do bezvědomí.
8. KAPITOLA Dean Bellows byl krásný dítě. Pro jeho matku Deborah byl jediným smyslem života vedle muže, kterýho si nikdy neměla vzít. Už to, že syna donosila, byl malej zázrak. Než se narodil, byla vyčerpaná, frustrovaná a zbitá. Duševně a mnohokrát i fyzicky. Žila v osobním pekle, ohraničeným dokonale natřeným bílým plotem. Na svý jediný dítě se upnula tak moc, že pro ni na světě neexistovalo nic, co by bylo důležitější než její chlapeček. Jen díky němu žila dál a snášela věci, který ke snesení nebyly. Jak šel čas a Dean rostl, bylo zřejmý, že se za oříškově hnědýma očima skrývají běsy a pod blond čupřinkou potřeby, který byly jako z jinýho světa. Dean od dětství dostal všechno, co chtěl. O nic nemusel bojovat, o nic neusiloval. Byl zvyklej, že je vždycky po jeho. Matka se v něm viděla, jeho prostřednictvím se realizovala a bezhlavě ho zbožňovala. Otec v něm vcelku brzy rozpoznal kus sebe samýho a věděl, že přijde doba, kdy bude muset syna udržet v mezích takzvanýho normálního života. Vnutit mu aspoň základy morálky a obyčejnýho fungování světa. Naučit ho pravidla hry a nosit stejnou masku, jakou nosil on sám. Věděl, že musí udržet zdání spokojený a šťastný středostavovský rodiny. Byl šedou eminencí malýho městečka „Winlock“ ve státě Washington a hodlal být jeho králem. Blonďatý vlasy jeho ženy a syna se krásně vyjímaly na plakátech, když se rozhodl kandidovat na post starosty. Hezkej malej chlapec ve slušivým oblečku s rukama rodičů na ramenou. Americká krása. Dean nesnášel oba dva. Neměl rád nikoho a bylo mu naprosto jedno, co si o něm kdo myslí. Brzy přišel na to, že největší radostí je pro něj způsobit někomu bolest. Ovládnout někoho, ponížit jej, zlomit jeho vůli a jeho kosti. Začal si libovat v drobných krutostech na zvířatech, který postupně přerůstaly v násilí mnohem těžšího kalibru. Pod uhlazeným, nažehleným zevnějškem bujela potřeba po ničení, mrzačení a po krvi. Když mu bylo čtrnáct let, poprvé ztloukl a zkopal člověka tak, že to málem nepřežil. Společně s Johnem Fullerem a Stanleym Peersem napadli jednoho z bezdomovců, kterej se spokojeně prohraboval kontejnerem za bistrem „U Luka“. Pro ty dva to byla vcelku bezvýznamná epizodka, pro Deana to však byl naprosto zásadní okamžik. Okamžik, kdy si uvědomil, že prostá manipulace a vnucování vlastní vůle jiným je nezajímavá prkotina proti pocitu, kterej měl, když se jeho bota nořila do břicha toho smradlavýho, nepotřebnýho kreténa. V koupelně si pak zálibně prohlížel vlastní zkrvavený klouby na rukách, vnímal příjemnou bolest v kostech po mnoha ranách, kterýma mu rozmlátil držku. Spokojeně si olizoval prsty a takhle ho tam, s pusou od krve, s rozzářenýma očima a nepřehlídnutelnou erekcí, našel otec. Frank Bellows byl rozpolcenej. Na jednu stranu se podobnýho okamžiku děsil, protože to znamenalo důsledně kontrolovat nejen sebe, ale teď už i syna, na druhou stranu by tam – v tý temný chvíli – rád byl s ním. Pod na míru šitým oblekem dokonalýho džentlmena tepalo srdce netvora. Že prostá domluva, vysvětlení a vlastní příklad nebudou stačit, bylo Frankovi jasný, když další nalezenej a umlácenej člověk nepřežil. Toho už ubil Dean sám, nechtěl svědky, ale hlavně se nechtěl dělit o ten rozjařenej pocit, o tu sílu a nadpozemskou moc, kterou cítil. Hledat pachatele v roztomile vypadajícím blonďáčkovi pana starosty by nikoho nenapadlo ani omylem. Obzvlášť když starosta města štědře sponzoroval z obecní kasy místní policejní oddělení a s jeho šéfem pravidelně hrával poker. Deanovi to prošlo. A protože byl sice úchylná zrůda, ale nebyl úplně blbej, brzy si vypracoval plán, jak se občas beztrestně pobavit a pak z toho omamnýho pocitu žít další týdny. Tyhle jeho drobný „radosti“ mu pomohly nosit na veřejnosti masku chytrýho, velmi pohlednýho a
oblíbenýho kluka. Kluka, do jehož náruče padaly středoškolský studentky jako tráva pod kosou. Deana sex docela bavil, byl to dobrej způsob, jak aspoň trochu uvolnit ten přetlak v hlavě, a byl to skvělej trénink sebeovládání. Jeho hlavní radost to ale nebyla. Kdyby kterákoliv z holek a později žen jen koutkem oka zahlídla jeho představy, s křikem by utekla. Pokud by měla to štěstí. Když Dean dokončil střední školu, měl za sebou přes deset brutálních napadení, přičemž tři z nich skončily smrtí. Vybíral si bezdomovce nebo prostitutky, lidi z okraje společnosti. Oběti, který nikdo nehledal a nikomu nechyběly. Velmi brzy změnil pole působnosti a za svýma radostma začal vyjíždět za hranice města, ve kterým žil. Franku Bellowsovi bylo jasný, že nemůže pustit syna z očí a nechat ho odjet na vysokou do Seattlu. Deborah si po mnoha letech dovolila o tomhle diskutovat a on si s ní musel hodně zblízka promluvit. Z postele vstala až třetí den, otok na bradě splasknul za pár dní a bolest v zádech ji provázela dalších několik týdnů, ale dala s vysokou pokoj. Dean zůstal doma a nastoupil na teplý místečko v redakci „Gazetteeru“, jehož větší část otec vlastnil. Uběhla nějaká doba a v Deanovi rostlo napětí a touha propojit sex s tím, co ho opravdu těšilo. Osamělá masturbace po vydařený radovánce, kdy si v hlavě stále dokola přehrával, jak jeho pěsti dopadají na zkrvavený tělo, mu přestávala stačit. Chtěl víc. Z obsahu jeho počítače by měli i ostřílení hoši z mravnostního opocený čela. Vše se krásně rozesralo jednoho letního večera v malým motelu na předměstí Seattlu, kde Dean znásilnil, zbil a ošklivě pořezal mladou ženu. Ta blbá kráva přežila a Frank Bellows jí následně zaplatil dost na to, aby stáhla obvinění. Stát se to ve Winlocku, věděl by, jak to s pomocí kamaráda policejního šéfa zamýst pod koberec. Takhle ho to stálo balík, a přestože se celá záležitost řešila v jiným okrese, do Winlocku nějaký ty řeči pronikly. Dean dostal nůž na krk. Pomyslně a pak i doopravdy, když se debata mezi otcem a synem poněkud zvrhla. Bylo rozhodnutý, že se musí rychle oženit. Jeho otec věřil, že když bude vysedávat v druhý řadě kostela „Nejsvětějšího srdce“ společně s mladou manželkou, pozornost těch zasranejch šmíráků a drben z města – měl na mysli svý voliče – se upře na někoho jinýho. Z kraje podzimu se z vysoký vrátila domů Tara Williamsová. Začala pro „Gazetteer“ fotit a byla unešená pozorností, kterou jí mladej Bellows věnoval od prvního okamžiku. Byla pro něj dokonalá. Právě se vrátila do města a neměla čas na planý řeči a drby, měla dost práce s matkou a se sestrou. Deanovi, kterej dokázal být šaramantní a milý jako George Clooney, brzy podlehla. Všechno šlo jako po másle, jeho rodiče vztah podporovali, hlavně otec jí připadal ohromně sympatickej, i když matka vypadala poněkud zakřiknutá. Když ji pak po pár měsících trapně klišoidním způsobem požádal Dean v nóbl restauraci o ruku za šmrdlání vysloužilýho houslisty, vše vypadalo perfektně. Z Tařina pohledu určitě. Dean si celou dobu představoval, jak tomu vrzalovi láme jeden prst za druhým, a díky tomu měl na tváři širokej, nadšenej úsměv. Tařina matka byla blahem bez sebe, Lisa jí ženicha záviděla a Tara sama měla hlavu v oblacích a nohy pět metrů nad střechama. Nejen že se ocitla brzo nohama zpět na zemi, ona se do té země doslova po pás zabořila. S blížícím se termínem svatby byl Dean stále nedůtklivější a podrážděnější. Přičítala to nervozitě a strachu z manželství, kterej tak trochu cítila i sama. Ale semínko nejistoty pustilo kořínek a tu a tam pronesený nebo zaslechnutý poznámky je vydatně zalejvaly. Začínala si všímat věcí a drobností, pohledů a gest, který jí dříve unikaly. Netušila, že si bere „dva v jednom“. Věděla, že Dean dokáže být prchlivej, a když jednou srazil pěstí nějakýho chudáka, co si směrem k ní v baru dovolil prohodit lascivní poznámku, dokonce na něj byla pyšná. Dean na sebe byl pyšnej taky, že tomu bastardovi nerozšlapal na veřejnosti ksicht na sračky. V duchu litoval, že to nemohl udělat, a jeho frustrace a zničující potřeba narůstaly pekelným tempem. Od poslední radovánky navíc uplynulo už pár měsíců! Začal být neklidnej, podrážděnej a jednou s ní do auta
smýknul tak, že si narazila koleno o sloupek a na předloktí pak měla ošklivý modřiny od jeho prstů. Tara si jeho výkyvy nálad špatně vyložila a v mozku jí začala klíčit myšlenka, že jí Dean zahýbá a neví, jak ze vztahu s ní ven. V tu dobu už věděla, že jeho postelí prošla řada holek z města, a svým způsobem se cítila zajímavá a zvláštní, že si po všech těch krasavicích vybral zrovna ji. Ještě nevěděla, že právě za tenhle hloupej, slepičí pocit se pozdějc bude nenávidět. Když náhodou zaslechla hovor, kterej ji zneklidnil, vytočila potají na jeho mobilu poslední volaný číslo a ozval se motel v „Saint Helens“, hned za hranicí s Oregonem. V první chvíli nevěděla co dělat. Mohla se rovnou Deana zeptat, o co jde, ale musela by přiznat, že mu sahala na mobil a že mu nevěřila. Bála se, že se vše pokazí, a zvolila jinej způsob. Ten, kterej se nabízel, i když nebyl zrovna šťastnej. Sledovala ho a pak si v zoufalství kousala nehty v autě, když viděla, jak se za Deanem a pěknou tmavovláskou zavřely dveře motelovýho pokoje. Po čtyřiceti zoufalejch minutách, který proseděla v autě, udělala stejnou věc, jakou by udělala asi většina žen. Došla ke dveřím a zaklepala na ně. Je to stejně blbá píča jako každá, kterou kdy ojel. Do týhle chvíle měla štěstí, ale jeho zbytky právě proletěly komínem. Che, Santa je tady, děvenko, a to se nepostačíš divit, co ti přinesl. Dean Bellows seděl u okna malý kavárny a koukal přes ulici na Tařin dům. Přijel před pár dny, jen jak mu ta druhá Williamsovic coura řekla, kam se jeho bejvalka zašila. Nejdřív měl chuť zůstat pár týdnů ve Winlocku a trochu si „za odměnu“ pohrát s její sestrou, ale tohle bylo důležitější. Dean nesnesl pomyšlení, že s ním vyjebala. S ním! Mohl tam hnít další dva roky, kdyby ho nepustili za dobrý chování už po třech letech. Tři roky a on se každý ráno budil s představou, jak jí to konečně dá sežrat. Jak dokončí, co začal. Díky úžasnýmu internetu si po propuštění vcelku rychle vyhledal, pro který noviny tu fotí, když už věděl, kde ji hledat. Bylo mu jasný, že není schopná se naučit pořádnou práci, takže po dvou hodinách surfování po webovejch stránkách tiskovin týhle oblasti spokojeně mlasknul a začal plánovat velkej chicagskej výlet. Neměl v úmyslu se z něj zpět do Winlocku vrátit. Fotra měl plný zuby, matka definitivně zmagořila a v lochu si navíc udělal pár opravdu dobrejch přátel. Bylo pro něj svým způsobem osvobozující nemuset už maskovat svoje pravý „já“ pod uhlazenou fasádou. Uhlazenou už ji dávno neměl. Ty tři roky na něm byly znát v mnoha směrech. Nabral svalovou hmotu – páč co tam chcete celý dny dělat než cvičit – ostříhal si vlasy na krátkýho ježka a v očích měl výraz, díky kterýmu ho malá servírka obcházela obloukem. Tak to má bejt, jen ať ty kundy ví, kde je jejich místo. Dean pil kafe a sledoval barák, kde bydlela. Ke kterýmu ho přímo dovedla. Stačilo si počkat u budovy redakce a věděl všechno, co potřeboval. Stačilo jen nespěchat, nechat plynout čas a dobře se dívat. Třásl se vzrušením z představy, jak s ní bude o samotě a až ho konečně uvidí. Maloval si tu scénu den za dnem, i když konkrétní reálie neměla. Konkrétní obrysy to začalo dostávat až teď. Ale i tohle pozorování zpovzdálí se mu velice líbilo. Kočka a myš. Vzrušovalo ho, že o něm neví a spokojeně natřásá a kroutí zadkem v klamný iluzi bezpečí, když šla před ním ulicí a on ji sledoval. Nemohl se dočkat… Nedělní večer pomalu přešel do noci a on se vytratil dřív než poslední hosté, aby na sebe zbytečně neupozornil. Kavárna zavírala brzy a Dean se vcelku spokojeně připravil na další čekání. S čím nepočítal, bylo, že ta hnusná děvka si domů zrovna dneska dotáhne nějakýho frajera. Cloumal s ním vztek, když ze stínů noční ulice pozoroval, jak taxikář odjíždí a ten kretén jde s ní nahoru. Zatínal pěsti tak silně, že měl v dlaních krvavý půlměsíce a trnula mu čelist. Kurva. Kurvadrát! Tak jí se zachtělo šoustat, a zrovna dneska! Neměl problémy tam vlítnout i tak. Ten nagelovanej
hezoun nevypadal, že by s ním byl problém, jenže Dean měl jinej, pečlivě připravenej scénář. A on mu to pokazil, hajzl. Vztek se ho držel celou dobu a pomalu přecházel v chladnou zuřivost. Když se rozsvítilo světlo za dveřmi domu, přešel na stejnou stranu ulice. Přivřenýma očima sledoval chlapa, kterej Taru doprovodil domů a kterej ji nespíš párkrát protáhl, podle toho, jak spokojeně se tvářil. Zatímco se šacoval s cigárem v koutku, Dean přeběhl chodník a schoval se do prostoru mezi domy. Možná celou akci zahájíme jinak, spokojeně se zašklebil. Rozkopat držku tomuhle borečkovi, to bude moc prima bonus. Že by si ho někdo všiml ve stínech nočního velkoměsta, toho se fakt nebál. Tady se každej stará sám o sebe, ne jak v tý díře, kde se narodil a kde každej každýmu vidí až do kuchyně. Dean tiskl ruce do pěstí, tělem mu cloumaly návaly adrenalinu a radostnýho očekávání. Chlápek se blížil, ruce mu šmejdily po kapsách, dokud nenašel zapalovač. Neviděl a neslyšel. Dean se sykavě nadechl a vyskočil z uličky. „Chri… Chrisi! Můj bože, Chrisi, slyšíš mě? Christophere?!“ „Asi byste s ním neměla hýbat, slečno, já nevim, to by se asi nemělo…“ „Zavolejte 911, prosím vás… Chrisi, miláčku, otevři oči…“ Byla tma a já nevěděl proč. Pak někdo v mý hlavě lusknul prstama a já uslyšel zvuky. Vzlyky. Někdo brečel a drmolil, nedávalo to smysl. Pohodlně jsem ležel, nataženej, a napadlo mě, jestli už se Tara vrátila z koupelny. Jen krátkej mžik a po něm mi hlavu sežehla sžíravá bolest. Najednou jsem věděl, že neležím na posteli, ale na tvrdý zemi, a ramenama se o něco opírám. Pořád jsem nic neviděl, jen jsem poslouchal její hlas někde blízko, těsně u ucha. Pokusil jsem se otevřít oči a bylo to, jako by mi za čelem vybuchl ohňostroj. Znovu jsem pohnul víčky, dvakrát mrknul. Tařin hlas vylítnul do otáček a drmolení nabralo na obrátkách. „Chrisi??? Panebože, už se pohnul! Uhněte kousek, prosím, Chrisi? Vnímáš mě? Prosím, prosím, podívej se na mě!“ Slyšel jsem pláč v jejím hlase a donutil se otevřít oči. V zorným poli jsem měl ovál jejího vyděšenýho obličeje, světla ulice se jí odrážela v brejlích, vlasy všude kolem hlavy. Už jsem věděl, že ležím na ulici, částečně opřenej o kolo zaparkovanýho auta. „Co se…“ polknul jsem a zkusil to znova. „Co se stalo? Taro?“ Klečela těsně u mě. Vzlykla úlevou a pokusila se mě nadzvednout, ale jak jsem se pohnul, bolest v hlavě zešílela a mně se obrátil žaludek. Stihnul jsem se od ní odvrátit a zvracel jsem, dokud jsem neměl celej vnitřek naruby. „Zavolali jste sanitku, prosím?“ Tara zvedla hlavu a koukala na přihlížející. Prima noční večerníček. Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet… napadlo mě nesmyslně. Snad proto, že se mi vlastní vědomí pomalu zvedalo z mlžnýho oparu. Nějaká babka se psem vzrušením málem nadskakovala, další dvě nebo tři postavy přešlapovaly za ní. „Nevolej… sanitku,“ vymáčknul jsem ze sebe. „Neblázni, musíš do nemocnice, byl jsi v bezvědomí. Máš přinejmenším otřes mozku, musí tě prohlídnout doktor.“ Tara plakala a hladila mě po čele. Hlava se mi mohla rozskočit, ale nedokázal jsem jí říct, ať dá ruce pryč. Byla vyděšená a bílá jako stěna. „Sanitku nevolej! Poslechni mě. Dej mi…“ Dvě hodiny? Týden? „Pár minut,“ dokončil jsem myšlenku. Vytáhl jsem se do sedu a pomalu se přetočil na bok a do kleku. Prsty, kterýma jsem se dotkl rány nad spánkem, jsem měl od krve. Kromě toho mě pekelně bolela levá lícní kost. Od čeho, do prdele? „Ježíši, nevstávej, zatočí se ti hlava, slyšíš? Prosím!“ Bylo zbytečný vysvětlovat jí, jak se navzdory bolesti cítím trapně. Vím, že by byla nejspokojenější, kdybych ležel bez hnutí jako děcko s hlavou v jejím klíně, dokud by kolem nelítali doktoři jako v „Chicago Hope“.
Posbíral jsem zbytky sebeúcty, opřel se rukama o kapotu auta před sebou a pomalu se zvedl na nohy. Rád bych řekl, že jsem vyskočil se stejnou lehkostí jako frajer v akčním filmu, co se bez problémů zvedne v pravej okamžik po deseti peckách do čela. Pravda je, že jsem uvítal, když mě Tara vzala kolem pasu a já ji objal jednou rukou kolem ramen a druhou jsem se pořád jistil o kapotu. Tomu říkám pěkně zkurvenej závěr večera. „Musíš do nemocnice. Slyšíš mě?“ Tara mě objímala oběma rukama a já doufal, že jí nepozvracím záda. Nehádal jsem se, věděl jsem, že mám všechny příznaky otřesu mozku, a takovej debil, abych to podcenil a nenechal se prohlídnout, fakt nejsem. Věděl jsem, co mi je, ale nevěděl jsem proč. „Dobře. Ale sanitkou nejedu, je to nesmysl. Pojedu taxíkem,“ podíval jsem se na ni a snažil se moc nenaklánět hlavu. „Pojedeš? Snad pojedeme, přece si nemyslíš, že tě tam nechám jet samotnýho!“ Opatrně mě pustila a já se narovnal a donutil se nevrávorat. Vlítla do silnice a zastavila první taxi, který projíždělo kolem. Pak se rozeběhla ulicí ke svýmu domu a já se chystal nasednout. Ženská se psem mi skočila do zornýho pole. Nepříjemný. „Slečnu jsem k vám zavolala já, viděla jsem vás večer v domě, když jste se vraceli.“ Hleděla na mě, očička rozjařený, celá opilá představou, jak zítra ohromí půl ulice. „Hm… děkuju. Já nějak netuším, co se stalo,“ přiznal jsem, co mě momentálně mátlo nejvíc. Jak jsem se na tu zem dostal… „Někdo vás praštil!“ Bába vypustila hlavní bombu a pečlivě mě sledovala, aby jí ani záblesk z mýho překvapenýho pohledu neunikl. Zvedl jsem obočí a zadíval se na ni. „Já blbě vidim, víte, ale všimla jsem si, jak jste ležel a někdo nad váma stál. Bylo štěstí, že tadyhle Maxíček musel čurat,“ přejela láskyplným pohledem přes psisko, co se jí rozvalovalo u nohou. „Začal štěkat a zahnal ho, drahoušek. Olízal vás, ale nehýbal jste se, tak jsem honem zazvonila na slečnu. Je to moc milý děvče.“ S tím jsem musel jen souhlasit. Zadumaně jsem se zadíval na Maxíka a byl fakt rád, že si naši intimní chvilku nepamatuju. Že si nepamatuju ani to, co jí předcházelo, to byl problém. Někdo mě sejmul a já nevěděl kdo a proč. A nejvíc mě točilo, že jsem neměl ani šanci se bránit. Stisknul jsem čelisti i přes pulzující bolest hlavy. Jak moc je nasranej chlap, kterej dostane po hubě a neoplatí jedinou ránu? Odpověď je jednoduchá. HODNĚ. Vztek se mi pomalu rozlejzal v břiše. Ulicí seběhla Tara, převlečená do džínů a krátké bundy, tašku přes hruď jako pošťák. Oba jsme její sousedce poděkovali a nasedli do taxíku. Maxik má u mě buvolí kost. Do špitálu se mi nechtělo. Prvotní šok odezněl, hlava bolela, ale dalo se to snýst, a já byl příšerně unavenej. Ale stačil jeden pohled na její vyděšenou tvář a ani jsem necekl. Byla tak hrozně bílá, jako by dostala do hlavy spíš ona. Držela moji ruku pevně v obou dlaních a co chvíli jí oči zabloudily k mý lícní kosti. Že tam bude modřina jako prase, mi bylo jasný. Víc mi ale vadila rána nahoře na hlavě. A úplně nejvíc celá tahle ponižující situace. V „Northwestern Memorial Hospital“ jsme nakonec zkejsli celý ráno a větší kus dopoledne. Před vyšetřením jsem zavolal do práce a nechal Nicole vzkaz. Dovolený mám mraky, nic akutního na programu dne nebylo, tak jsem věřil, že to bude v pohodě. Koneckonců, muselo bejt. Tara přecházela sem a tam pár metrů ode mě, telefonovala a co chvíli ke mně zalítla pohledem. Přišla mi příliš vyděšená na to, že se mi vlastně nic tak hroznýho nestalo. Do hlavy už jsem párkrát dostal, mobil, klíče i peněženku jsem pořád měl. V tuhle chvíli byla nejvíc raněná moje hrdost.
Udělali mi rentgen a nakonec i cétéčko, ale všechno bylo v pořádku. Zašili mi ránu na hlavě, nacpali mě práškama proti bolesti a začali vyhrožovat „alespoň“ třídenní hospitalizací kvůli pozorování. V tu chvíli jsem se šprajcnul a začal se zvedat. „Proč si nedáš říct? Oni přece vědí co dělají, a byla to rána. Měl bys tu zůstat…“ „Ne! Sakra, je to tak…“ Vztek, stud a kolosální pocit trapnosti mě zalejvaly ve vlnách. Řekl bych, že z tohohle mě hlava bolela víc než z těch ran. „Co je to tak?“ zeptala se stroze Tara. Pořád se nedokázala uklidnit, byla skoro průsvitná a já doufal, že se nebude chtít hádat. Bál jsem se, že bych byl nepříjemnej, a to jsem fakt nechtěl. „Trapný to je, copak to nechápeš?“ Viděl jsem jí ve tváři, že to opravdu nechápe. Myslím, že bylo zbytečný snažit se to holce vysvětlit. „Chuck Norris by s ním zametl a pak by vybouchal půl nemocnice,“ usmál jsem se na ni. Trápil mě její výraz a rozklepaný ruce. „Moulo,“ nešťastně se usmála. „Nemůžeš se srovnávat s chlapem, co vykostí krávu za dvě minuty,“ dodala naprosto vážně a já se uchechtl. V hlavě mi zazvonilo. Přišel doktor a začali si s Tarou notovat, jakej jsem to měl krásnej otřes, a to báječný několikaminutový bezvědomí, a vyšetření sice oukej, ale neměl bych se nějakou dobu hejbat a musím být pod dohledem a kecy prdy mašličky. Nezůstanu tu, i kdybych měl podepsat revers. Svý rozhodnutí jsem znázornil tím, že jsem se konečně zvedl a sám sebe hecoval, že mám na to, abych stál a nekejval se jako stožár ve větru. „Je to na vás, pane Rainesi. Jestli chcete domů, prosím. Ale každý dvě hodiny vás někdo musí zkontrolovat, a to i v noci!“ Tara kývala hlavou, až jí narychlo staženej culík poskakoval. Chm. Zajímá tu někoho, co si myslím já? Odpověď se nabízela. „Dvě společný noci hned za sebou? Jsem to ale šťastnej člověk,“ zašklebil jsem se a Tara rozpačitě koukla na doktora. No vida, za chvíli budu zase ve formě. Když doktor odešel, vydechla si a pevně mě objala kolem pasu. Přitiskla si tvář pod moji bradu a jen mě tak držela. „Hm. Pusu ti nedám,“ zašeptal jsem jí do vlasů. „A proč ne?“ odpověděla stejně tiše do mý košile. „Protože jsem zvracel,“ ušklíbl jsem se a Tara mě štípla do zadku. Je fakt, že poprvý jsem si ji domů chtěl vzít za jinejch okolností, ale co už. Prášky zabraly a já se cítil skoro normálně. Jen unavenej. A nasranej. „Jestli chceš, strčím tě dovnitř a zaklepu na Alici,“ provokovala, když jsem odemykal. Šoupl jsem ji přes práh a zavřel za náma dveře. Alici jsem se hrdinně vyhejbal už hezky dlouho a hodlal jsem v tom pokračovat. Pověsil jsem nám bundy a pak se opřel o skříňku v obýváku a koukal, jak si Tara prohlíží byt. Pomalu přecházela po mým doupěti, a než se něčeho dotkla, zalítla ke mně očima, jestli smí. Můžeš, co chceš, holčičko. Sledoval jsem ji a byl celej ujařmenej z toho majetnickýho pocitu, že ji tu mám. Byla tak jiná než holka, která tu byla naposled. A nebo spíš byl jinej pohled, kterým jsem se na ni díval. Prohlížela si fotky, co mám na polici, taková ta klasická přehlídka uběhlýho života. I když fotky z dětství jsem tam neměl, to by mi přišlo fakt už úchylný. Spíš pár momentek, který pro mě měly nějakej význam. Co chvíli se na mě s úsměvem otočila a beze slova tak komentovala, co vidí. Díval jsem se, jak naklání hlavu, jak jí vlasy kloužou po zádech, jak má tu svou klenutou prdelku obepnutou v džínách. Fakt krásně obtaženejch… Přešlápl jsem. Chm. Některý věci určitě půjdou i s bolavou hlavou. Ale cítil jsem z ní divnej neklid, pořád byla bledá a málomluvná.
„Je to děsně blbá věta, ale chovej se tu jako doma, hm? Já se musím vysprchovat.“ Zadívala se na mě, ale nic neřekla. „Jestli chceš, prolez mi lednici, co je moje, je tvoje. A kdybys udělala kafe,“ předvedl jsem kocouří oči. „Filtry a piksla s kafem jsou ve skříňce, támhle…“ mávnul jsem rukou a ona na mě pořád koukala. Začínal jsem z toho být zmatenej a pomalu vyšel z pokoje. V ložnici jsem shrábl čistý triko a druhý džíny. V prádle tu před ní poskakovat nebudu, na tenhle level jsme se ještě nedostali. Uvidíme za pár dní. Pak jsem uviděl svůj ksicht v zrcadle. No, kurva práce! Náplast nahoře nad čelem byla v pohodě, ale levá strana obličeje byla rudá a sedřená a bylo jasný, že se to postupně vybarví do parádní modřiny. Roger mě zabije. Frank, Alvin a další týpci z práce mě ukoušou, bože, to bude hemzů. Nejradši bych si vzal dovolenou celej tejden, kruci. Hm, proč vlastně ne? Bylo mi důrazně doporučený bejt pár dní v klidu, takže i kdybych neměl sedřenej ksicht, nejmíň do víkendu to musejí v klubu zvládnout beze mě. A v kanclu by se to taky pár dní neposralo… Natočil jsem hlavu ještě víc a v tý záplavě červený viděl tmavší místo. Vypadalo to jako otisk, mělo to takovej divnej tvar jako malá hvězda nebo co. Přestal jsem se zkoumat a zapadl do sprchy. Chvíli jsem zíral na dveře, jestli mi neoplatí návštěvu, ale ne. Opřel jsem se, sklonil hlavu a nechal padat horkou vodu na ramena a krk. Tekla mi přes otlučenej obličej a já zatínal zuby. Ústní vodou jsem si vykloktal tak hrozně, až mi vlítla do nosu a spálila přepážku a všechny chlupy. Vytřel jsem si slzy z očí a měl pocit, že jinou chuť než mentol už v životě neucítím. Což by hlavně díky přítomnosti Tary byla fakt škoda. Přemejšlel jsem, jestli se oholit, ale pak jsem se na to vykašlal. Půlka obličeje mi bude hrát barvama, nejlepší to nechat trochu zarůst. Tiše jsem se opřel o zeď, ručníkem si vytíral vodu z vlasů a koukal, jak nám chystá kafe. Sundala si svetr, měla na sobě jen tílko a vykukovala jí ramínka podprsenky. Natahovala se na špičkách, aby dosáhla, kam potřebovala, prohlížela šuplíky, co kde mám, a já si prohlížel ji. Nalila kávu a všimla si mě. Opřela se zády o linku, ruce vedle boků. Dívali jsme se na sebe a mlčeli. Měl jsem pocit, že se ani tak nedívá na mě jako spíš skrze mě. Hodil jsem ručník na stůl a došel k ní. Přejel jsem jí dlaní od zápěstí až nahoru ke krku a stáhl jí ramínka dolů. Políbil jsem ji na klíční kost a znovu, kousek výš na krk. Objal jsem ji druhou rukou kolem pasu a přitiskl se k ní. Už mi netepalo jen v hlavě. Čert to vem, hodím do sebe další prášek. Chtěl jsem ji a taky jsem, upřímně, chtěl bejt zase za samce, když jsem se před ní nedávno válel po zemi jako salát. Sjel jsem rukama přes její zadek, chytil ji vzadu za stehna a vysadil ji na linku. Přimáčkl jsem se mezi její roztažený nohy a hodlal se věnovat druhýmu ramínku. „Chrisi,“ zašeptala a já se na ni podíval. Nekoukala mi do očí, dívala se na odřenou lícní kost a prsty se dotkla toho otisku. „To nic, asi měl nějakej boxer, nebo co,“ zamručel jsem. Pokud ho fakt měl, díkybohu za Maxíka. „Ne… je to… prsten,“ řekla tiše a já se na ni zadíval. Koukala se na mě se zvláštním, smutným výrazem. Rty stisknutý v trpkým úsměvu. Vzdychla si a zavrtěla hlavou. Chvíli jsem se na ni bez pohnutí díval a pak jí prstem zvedl bradu. „Jak víš, že je to prsten?“ zeptal jsem se a znělo to drsnějc, než jsem chtěl. V obličeji se jí rozlil odevzdanej výraz. Sklouzla z linky a já ji pustil a o krok couvnul. Vzala hrnky s kávou, odešla do pokoje a posadila se do rohu gauče. Chvíli jsem nad ní stál a pak se posadil taky, čelem k ní, chodidlo pod kolenem druhý nohy. „Nepamatuješ si nic, viď?“ Dívala se na mě, oči jí těkaly po mým obličeji. „Pamatuju si, žes mi řekla „miláčku“,“ odpověděl jsem tiše a ona se usmála. „Byla jsem v šoku.“ Tvář se jí znovu vyhladila. V hlavě mi vyskočila vzpomínka, do týhle chvíle zastřená. „Myslím, že řekl něco, jako že tohle mu udělá fakt radost.“
Tara zavřela oči. „Kdo to byl?“ zeptal jsem se polohlasně a ona se na mě znovu zadívala. „Dean Bellows. Ten chlap, co jsem si ho měla vzít,“ odpověděla tiše a já se zatvářil nechápavě. „Co by tu dělal? Proč by to měl být zrovna on?“ „Ještě ráno jsem si nebyla jistá… ale ten otisk, co máš na tváři… Nosil takovej hnusnej prsten. Z nemocnice jsem nevolala jen do práce, volala jsem i domů, Lise.“ Tara se opatrně napila horkýho kafe, ale pak se natáhla a postavila hrnek na stůl. Jako by jí v rukách překážel. „Lisa mi řekla, že se asi před dvěma týdny vrátil.“ Pořád jsem se nechytal. „Z vězení,“ dodala a já se narovnal. „Měl sedět pět let, ale pustili ho dřív. Lisa ho potkala a on… hm. Vyděsil ji. Řekla mu, kde teď žiju. Prý se jí zeptal jen tak, mezi řečí, jakoby mimochodem, a ona mu to prostě řekla.“ Tara klesla hlasem a zadívala se na svoje ruce. „Tvůj bejvalej byl ve vězení?“ zeptal jsem se, obočí zvednutý. Kývla hlavou a bezmyšlenkovitě si přejela prstem po jizvě na předloktí. „Hm. Asi bys mi měla všechno říct,“ řekl jsem a díval se na ni. Omotala si ruce kolem nohou a hlavu položila na kolena. Houpala se dozadu a dopředu a začala plakat. Nejistě jsem zatěkal očima po prostoru. Bože, do čeho jsem se navezl? Co z její minulosti nám dejchá na krk? Polknul jsem a netušil co víc říct. Tara tiše plakala a já nevěděl co s ní. Ženský slzy. Natáhl jsem se a přitáhl si ji na klín. Třásla se a já si ji přitiskl zády k hrudi a objal ji. Držel jsem ji, tvář opřenou o její hlavu, a čekal jsem. Když se uklidnila, začala tiše povídat. Řekla mi vše o svým životě po návratu z vysoký. A řekla mi, i co se stalo, když zaklepala na ty motelový dveře. Když se ozvalo zabouchání na dveře, byl Dean v plný práci. Po pár ranách do ksichtu měla ta děvka obličej jako vymalovanej. Jo, tohle je stokrát lepší než Maybelline, spokojeně se uchechtl, když jí držel pěstí vlasy a vrážel jí ptáka hluboko do krku. Druhou pěst měl připravenou, kdyby ji napadlo kousnout. Při dalším přírazu se rozkašlala a začala dávit. Kurva, už skoro byl. Praštil ji, protože mu pokazila první špryc večera, a vzrušeně sledoval, jak jí z nosu teče červená. Chytil ji znovu za vlasy a táhl k posteli, když někdo zaklepal. Ztuhl, pustil ji na zem a zadíval se ke dveřím. Zaskučela a on ji nakopl. „Drž, sakra, hubu!“ zavrčel a zbitá žena se schoulila do klubíčka na podlaze. Naříkala jako raněný zvíře. Dean se na ni znechuceně zadíval a pak si přejel očima po těle, po bílým tílku, zatím jen s několika kapkama krve, a po uvadající erekci. Do prdele! Třásl se potlačovaným vzrušením a vztekem. Kterej zmrd mu to, kurva, kazí. Že by tolik vřískala? Natáhl na sebe džíny, přešel k oknu vedle dveří a opatrně poodtáhl závěs. Nevěřícně se zahleděl na profil svý nastávající a vražedná zuřivost ho zalila jako voda. V hlavě mu vybuchla rudá záře, zařval a otevřel. Smýkl s ní dovnitř a třísknul dveřma. Dvěma kroky byl u ní a praštil ji pěstí do brady tak silně, že přepadla na postel a široká splývavá sukně se jí vyhrnula vysoko na stehna. Odplazila se pozadu až k čelu postele, brýle se jí svezly na stranu. Roztřesenou rukou si je narovnala a vytřeštěně se zadívala na muže, se kterým ještě včera souložila. Měl to rád tvrdě a jí se to svým způsobem líbilo. Působil tak mužně, vášnivě. Ten muž tu teď nebyl. Před ní stálo rozšklebený monstrum s šílenýma očima, krví na hřbetech dlaní a znovu nastupující erekcí. Uslyšela zaskučení a podívala se do strany, na zem vedle postele. Z obličeje, kterej ženskou tvář už nepřipomínal, na ni zíralo jedno slzavý, vyděšený oko. „Ahoj, ženuško,“ zavrčel a hýkavě se rozesmál. S posledním zbytkem příčetnosti si uvědomil, že
budoucnost s touhle holkou je už stejně v hajzlu a on si ji konečně může vychutnat tak, jak od začátku opravdu chtěl. „Tak s trojkou jsem fakt nepočítal, to už prostě nemůže být lepší.“ S nehraným nadšením rozpřáhl ruce a pohnul se. Tara se dokázala nějakým zázrakem pohnout taky, skulila se po straně z postele a vlítla za křeslo. Dean se usmál a nechutně zamlaskal. „Poď k taťkovi! Udělej mu radost,“ zachraptěl a skočil po ní. I po tý době odmítala vyslovit některý věci a já po ní detaily nechtěl. Když mi stručně a neosobním hlasem vyprávěla, jak ji tloukl pěstma do břicha a do hrudi, jak jí nožem rozřízl předloktí, když si rukama chránila hlavu, roztřásl jsem se. Vibroval jsem vztekem tak moc, že to cítila, a uslzenýma očima se na mě zadívala. Brejle už dávno ležely na stole a já měl před obličejem její uplakaný oči. Drtil jsem čelisti, žaludek smotanej do uzlu, a měl jsem příšernou chuť vyletět a něco rozmlátit na hadry. Čímž bych se od toho hajzla moc nelišil. Snažil jsem se vší silou ovládnout ten třas a toužil po cigaretě. Koneckonců, asi si ji pak dám, když dnes máme den sdílenejch tajemství. Pevně jsem ji objal a ona mi pak s hlavou zabořenou v mým tričku tiše dopověděla, že se jí podařilo utýct do koupelny a zamknout se tam. A zatímco se Bellows snažil prokopat přes dveře, ta druhá žena vyklopýtala ven a dokázala zavolat pomoc. Bellowse obvinili z těžkýho ublížení na zdraví, ze znásilnění a z kladení odporu při zatýkání, který bylo hodně bouřlivý. Žena, kterou si do motelu přivedl, byla prostitutka a před přelíčením náhle žalobu stáhla. Tara ne. Přes naléhání matky, přes výhrůžky a později zoufalý prosby Franka Bellowse svědčila a Dean dostal pět let. Řekla mi, že byla hrůzou bez sebe, ale musela to udělat, aby se vevnitř úplně nerozpadla. Aby ji nezlomil. Snažila se žít dál a zapomenout, ale město nezapomnělo a ona nedokázala ignorovat všudypřítomnej nenávistnej starostův pohled. A tak odjela pryč. Když se trochu uklidnila, vyprostil jsem se a přešel k oknu. Koukal jsem do poledního slunce, ruce vražený v kapsách, abych je udržel v klidu. Zavřel jsem oči a uvnitř cítil mrazivej chlad. „Chrisi?“ tiše promluvila a já se na ni otočil. Díval jsem se a uvědomil si, že už nejde jen o to, že se mi líbí. Ten pocit, co jsem teď měl, byl mnohem silnější. Najednou jsem přesně rozuměl Frankiemu, přesně jsem chápal, jak se cítil, když mu Seth sáhl na holku. Byť jen slovně. Frankie to naštěstí mohl vyřešit rovnou na místě. Já ne. Já, do prdele, NE! Já pro ni nemohl nic udělat! Poplašeně mě sledovala a můj studenej pohled špatně pochopila. Vzlykla, nasadila si ty svoje brejle a začala hledat svetr. Oblíkla si ho, sebrala tašku… „Co si myslíš, že děláš?“ zavrčel jsem. „Já se omlouvám. Je mi… je mi to líto, že jsem ti to nedokázala říct dřív. Nenapadlo mě, že budu muset.“ Potáhla nosem a chtěla odejít z pokoje. Tři rychlý kroky a byl jsem u ní, prudce jsem ji k sobě otočil. „Zbláznila ses? Kam jdeš?“ štěkl jsem a ona se na mě nešťastně zadívala. „Jdu pryč, nemůžu už napravit, do čeho jsem tě zatáhla, ale můžu prostě odejít. Vím, že se na mě zlobíš a…“ „Víš velký kulový,“ vyjel jsem na ni. Nutil jsem se do klidu, protože mi bylo jasný, že si to vykládá blbě, že si myslí, že to na ni se zlobím. Bezmoc do mě zatínala drápy a já se vší silou snažil ovládnout. Vydechl jsem a přitáhl si ji za nadloktí. „Máš mě hlídat, zapomnělas?“ řekl jsem tak měkce, jak jsem jen v daný chvíli byl schopnej. Znovu začala plakat. „Holčičko.“ Objal jsem ji a pevně tisknul. Nemohl jsem dělat nic jinýho, a tak jsem to aspoň dělal
pořádně. „Nesáhne na tebe! Slyšíš mě? Já ti slibuju, že na tebe ten hajzl už nikdy nesáhne!“ „Nemáš mi nic slibovat, zapomněls?“ řekla tiše a já ji políbil a nepřestal, dokud mi nezvláčněla v náručí.
9. KAPITOLA Takže se vám nic neztratilo…“ „Ne.“ „Peníze, doklady, mobilní telefon, nic.“ „Ne, mám všechno.“ „Útočníka jste neviděl ani neslyšel?“ „Nedíval jsem se jeho směrem, zapaloval jsem si cigaretu, byla tma a najednou…“ udeřil jsem pěstí do dlaně. Strážník místního velitelství chicagské policie na mě hleděl se stejným zájmem jako já na pořad o pletení. Nic moc jsem si od toho nesliboval. Kdyby mi Tara včera neřekla, co je její bejvalej zač, neřeším to. Ale byla tak nešťastná a utrápená, a tohle byla jediná věc, která ji aspoň trochu uklidnila. Oznámíme to. Mrknul jsem po ní, seděla vedle mě a mačkala si prsty. S policií měla z minulosti svý zkušenosti a byla zakřiknutá a bledá. Když jsem se tak na ni z boku občas zadíval, měl jsem sto chutí ji popadnout a odvýzt někam pryč. Což není úplně blbej nápad… „Slečno Williamsová, ten člověk,“ strážník se zadíval na papír před sebou, „Dean Bellows, kontaktoval vás nějak v poslední době?“ Tara zakroutila hlavou. „Takže jste s ním nemluvila, neviděla ho, nesetkali jste se.“ „Ne.“ „Ale víte jistě, že je ve městě.“ Řekl to tázavě. Tara si zastrčila pramínek vlasů za ucho a bezvýrazně se na něj zadívala. „Ano. Prostě vím, že je tady. Jak jsem řekla, mluvila jsem se sestrou a on zjistil, že teď žiju v Chicagu. A podle toho, co řekl…“ „Nezmínil jste se, že byste spolu před útokem mluvili,“ strážník jí skočil do řeči a otočil se ke mně. „Taky nemluvili, jen on řekl jednu větu. Řekl, že mu to udělá radost,“ odpověděl jsem, a i když jsem věděl, že ten policajt nemá zatím žádnou možnost jak Taře pomoct, stejně jsem byl nasranej. Možná za to mohly ty stručný, neosobní otázky. Polda se jinak zeptat nemůže, ale stejně je v tom něco, co vám prostě postaví chlupy na těle a jste ve střehu a dožraní. „A vy jste si tedy podle toho odvodila, o koho jde, ano?“ Kývla hlavou. „Ano. O radosti mluvil celou dobu, co mě… prostě po tu dobu, než to v tom motelu tehdy skončilo.“ „Z jedné věty nelze usuzovat, že to byl týž člověk.“ „Chris, tedy…“ mávla rukou směrem ke mně, „pan Raines má na tváři otisk. Když se podíváte, je to jako kus hvězdy, prostě takovej podobnej tvar.“ Policista mi sjel pohledem na lícní kost a já se otočil a pro znázornění ukázal prstem. „Dean má prsten podobnýho tvaru. Nějaká rodinná věc, dostal ho od otce k maturitě a pak ho pořád nosil. Byl velký a ostrý a co chvíli mě s ním… škrábnul, ale nechtěl ho dát pryč.“ Hlas jí postupně klesal, až nakonec ztichla. Přemýšlel jsem, kolik takovejch „otisků“ na sobě tehdy měla. Strážník spojil ruce a zadíval se na desku stolu. „Slečno Williamsová, já vám samozřejmě rozumím, ale v tuto chvíli vám nemám jak pomoci.“ Rozpletl prsty a mírně roztáhnul ruce. „Každý den řešíme desítky nových, skutečných případů, máme tu přepadení, loupeže, vraždy a násilné činy, už dokonané…“
Oba jsme na něj koukali. Neříkal nic překvapujícího, tohle se opravdu dalo čekat. Já pořád doufal, že je to jen blbá shoda náhod, že se tu kolem nás nemotá magor připravenej vytlouct z mý holky duši. „Pokud je to tak, jak říkáte, ten člověk ví, kde bydlíte…“ strážník nedokončil větu a jen se na Taru díval. Nijak nereagovala, rty sevřený do úzký linky. „Nemohu vám ke dveřím postavit policistu ani vám zajistit ochranu. V tuto chvíli není z ničeho obviněn a nelze nijak prokázat, že to byl opravdu on, kdo pana Rainese napadl. Nevíme, kde je. Nemáme svědky, kteří by jej dokázali identifikovat. Případů podobných napadení, včetně motivu loupeže, máme v regionu města stovky. Rozumíte mi?“ zeptal se smířlivě. Tara kývla hlavou a já se zadíval z okna a pak zpět. „Je nám to jasný, strážníku. Děkujeme, že jste si na nás udělal čas.“ Zvedl jsem se a posunul židli. „Slečno Williamsová, všímejte si svého okolí. Dbejte na zvýšenou opatrnost, zamykejte se. Neotvírejte dveře, aniž byste se předtím nepodívala kukátkem. Ano?“ Otočil se ke mně. „Totéž vy. Nic se vám sice neztratilo, ale pokud motivem toho útoku nebyla loupež, mohl mít čas prohlédnout vám doklady. Mějte to na paměti.“ Ztuhla mi čelist. Netušil jsem, jak dlouho jsem od první rány do líbačky s Maxíkem ležel. Mohl mi sáhnout do vnitřní kapsy bundy a hrabat se mi ve věcech? Kdo ví, možný to je. Zatím jsem nad tím vůbec nepřemýšlel. „Vím, že vám neříkám nic, co by vás nenapadlo taky. Přepadením je potenciálně ohrožen každý v tomhle městě. Dávat sám na sebe pozor a zbytečně neriskovat je v dnešní době nezbytnost.“ Strážník se opřel a vyprovázel nás pohledem. Kývl jsem na něj a přidržel Taře dveře. Venku jsem se natáhl a vzal ji kolem ramen. Chvíli jsme šli mlčky a dopolední slunce nám pražilo do zad. Pak se mi vykroutila a upravovala si ramínko kabelky. Posunula se tak, abych na ni nedosáhl, vrazila si ruce do kapes a koukala na chodník před sebou. Byl jsem nešťastnej a uvnitř jsem se parádně vztekal. Od rána jsem cítil, jak se odtahuje. Sotva trochu vykoukla z tý svý ulity, sotva se mi podařilo ji rozsvítit, začala se stahovat zpátky. Neuměl jsem si představit bejt zase na začátku, prostě jsem si to odmítal připustit. Hlavou mi bleskla vzpomínka na její nahý horký tělo pode mnou, na její opřenou bradu a veselej, zkoumavej pohled. A taky na to, jak mi pusou… Kruci! Soustřeď se na podstatný věci! Sáhl jsem po ní a ona automaticky ztuhla. Ne! Tohle už ne, sakra! Zastavil jsem se a otočil ji k sobě. „Nedovol mu, aby nám to udělal.“ „Co?“ zadívala se na mě, vytržená z myšlenek. „Říkám, abys mu nedovolila nám to pokazit. Slyšíš? Přesně tohle by chtěl.“ Kromě jinýho. „Nevím, o čem mluvíš.“ Uhnula pohledem a otočila se. „Víš to naprosto přesně. Přemýšlíš, jak bys mi teď utekla,“ zavrčel jsem a ona se na mě naštvaně podívala. „No co je? Myslíš, že to nevidím? Tak blbej fakt nejsem.“ Pustil jsem ji a šel dál. Zůstala stát na místě a koukala za mnou. Držel jsem se už od včerejška. Držel jsem se, dokud to bylo potřeba, a v noci, když spala stulená vedle mě a v mým tričku, jsem zíral do stropu. Zvedala se ve mně hladina frustrace a prachobyčejnýho nasrání. Celou dobu mi v hlavě dunělo to není fér! To nemůžu mít něco pěknýho, čistýho? Bůh ví, že jsem podobnej pocit ve vztahu s holkou ještě neměl. No, možná naposledy na vejšce, ale to už je hodně dávno a při zpětným pohledu mi to nepřišlo opravdový. Ne tak jako tohle, a já o to odmítal přijít. Odmítal jsem se rozloučit s tímhle pocitem, co mě naplňoval. Rozloučit se s ní. Nechtěl jsem o ni přijít takhle brzy. Jsou to snad nějaký podělaný karmický zákony? Něco se podaří, takže honem prásk po hubě? Teda spíš po hlavě,
v mým případě? Kousal jsem si špičku jazyka mezi předníma zubama, abych držel hubu. Měl jsem strach, že se neovládnu a řeknu něco, čeho budu litovat. Zrovna jí, jako by za to mohla. Věděl jsem, že ten vztek v sobě otáčím na blbej cíl. Že bych jí mohl vyčítat, že se ode mě odtahuje. Pustit ten strach ven a úplně špatným směrem. V žaludku se mi kroutilo něco kluzkýho a studenýho. Kurva. Zůstal jsem stát a koukal slepě před sebe. Fakt by nebylo lepší si jen tak klidně pošukávat a mít čistou hlavu? Myšlenka se objevila sama od sebe. Došla ke mně a položila mi ruku na rameno. Obešla mě a zadívala se mi do očí. Pak mě objala kolem pasu. Stál jsem jako tvrdý „y“ a cítil se podobně, jako když si mě táta kdysi posadil na klín a nechal točit volantem. Ten studenej had v břiše se pomalu rozpouštěl. „Nezlob se,“ řekla, natáhla krk a dala mi pusu. „Vyčítám si to. Vyčítám si, co se stalo, že se to kvůli mně pokazilo hned na začátku. Že se to komplikuje.“ Koukala na mě a vlasy jí povlávaly kolem hlavy. Měla je rozpuštěný a na zádech jí dělaly krásnou, hebkou deku po lopatky. Hrozně se mi to líbilo. Zabořil jsem si do nich ruce a nejradši bych je tam nechal napořád. „Jednoduchejch věcí mám v životě dost. A ty seš moc hezká komplikace,“ zašeptal jsem hlasem, kterým bych málem vzrušil sám sebe. Tara se krásně usmála a já jí vzal obličej do dlaní a políbil ji fakt pěkně. Jako… fakt. S nosem plným její vůně jsem si řek, že beru zpátky, co jsem si před chvílí pomyslel. Tohle je lepší. „Škrábeš,“ zavrněla, ale pak se mi stejně otřela tváří o moji. „A bude hůř, holčičko,“ zamručel jsem a doufal, že bude líp. Chvíli mě studovala a pak se napřímila. „Víš co, Chrisi? Máš pravdu!“ Zvedl jsem obočí a dumal, kdy přesně se mi povedlo mít v rozhovoru se ženskou pravdu. „Podruhé to tomu hajzlovi nedovolím. Stál mě spoustu protrápenýho času, kterej mi nikdo nevrátí.“ Očima plnýma odhodlání mi přejížděla po obličeji. „Kvůli němu jsem nechtěla dát šanci ani tobě,“ řekla a opřela si čelo o můj krk. „Jak to myslíš?“ zeptal jsem se a ona ke mně znovu zvedla oči. „Další hezoun mimo moji ligu. Další chlap, kterej se o mě nemůže zajímat z normálního, obyčejnýho důvodu,“ odpověděla tiše a já si ji beze slova prohlížel. Pohled jsem měl výmluvnej až dost. „Nesmíš se mi divit. Všechno, co jsem s ním měla, byla jedna velká lež. Byla jsem tak šťastná, jakýho mám krásnýho chlapa, cítila jsem se hezká a… žádoucí, a přitom mě… prostě použil jako nějakou zástěrku. Byla jsem mu totálně ukradená. A nejspíš jsem se mu ani nelíbila…“ „Proto jsi mi to dala tak sežrat, když jsme se poprvý viděli?“ Ošila se a mrkla na mě. „Kdyby ses viděl… tak sebejistej. Jako by každá ženská měla líbat půdu pod tvýma nohama jenom proto, že jí milostivě věnuješ kousek pozornosti.“ „Aha, takže povedenej zevnějšek automaticky znamená hnusnej charakter? To chceš říct?“ Díval jsem se na ni a oči mi stydly. „To mi křivdíš, holčičko. Žádnou ženskou jsem nikdy nepohrdal. Dělám, co musím, co patří k roli.“ A že jsem u toho dost často vyzobnul i nějakej ten bonus? Zab mě za to… „Říkám ti, jak jsem tě vnímala. Připomněl jsi mi, jak neskutečně blbá jsem byla. Všechno se mi to vrátilo a nemohla jsem si pomoct. Byla jsem hnusná, a vím to.“ „Připomněl jsem ti Bellowse? To nemyslíš vážně!“ „Vím, jak to zní, ale upřímně? Jo, trochu jo. Nebo jsi mi spíš připomněl, jak na mě působil. Jak mi bušilo srdce, když jsem se na něj dívala.“
Rozhodl jsem se, že si z toho vezmu to nejlepší a ostatní radši nechám bejt. Byla ke mně upřímná a nebylo to pro ni lehký. „Ha! Věděl jsem, že po mně jedeš. Od první chvíle!“ „Bože, Chrisi…“ zakroutila hlavou a usmála se. „Nejsem stejnej jako on. Jsem hezčí,“ schválně jsem se nafoukl jako holub a ona pobaveně kroutila hlavou. Radši ať se na mě kouká pobaveně než odmítavě. „Navíc… já si myslím, že seš krásná,“ něžně jsem ji líbnul a myslel to smrtelně vážně. A věděl jsem, že mi to vidí v obličeji. Začaly se jí lesknout oči. „Poď ke mně domů, prdelko. Poď mi vyprávět, jak moc jsem se ti od začátku líbil…“ loudil jsem a Tara se místo slz rozesmála. O to mi šlo. „Ty seš nemožnej, samolibej zmetek.“ „A ty si nemůžeš pomoct. Tomu rozumím.“ Je fakt, že mnohýmu už jsem rozuměl. Pevně jsem ji objal a spojil ruce za jejíma zádama. „Myslím to vážně. Poď ke mně. Nechci, abys byla sama, chci tě u sebe. Aspoň na pár dní. Prosím…“ protáhl jsem, protože se mi zdálo, že chce protestovat. „Já jsem na dnešek domluvená s Molly. Pořád mi dluží večeři.“ „Tak ji pozvi ke mně a já uvařím,“ řekl jsem a neviděl v tom problém. Zadívala se na mě velkýma, vykulenýma očima. „Večeři dluží ona mně, a ne ty jí. A vůbec, ty vaříš?“ „Co tak koukáš? Ubohej osamělej muž. To si piš, že umím vařit.“ Trochu. No, hodit špagety do vody není tak těžký. „Jo! Osamělost je tvý druhý jméno, kovboji. To vykládej tomu, co žere seno,“ usmála se a prohrábla mi vlasy. Nemělo cenu jí říkat, že osamělost má různý podoby. I když vedle vás usíná krásná, ušoustaná holka. Tenhle druh osamělosti jsem znal. Tara znala spoustu dalších. Musel jsem ji ještě chvíli ukecávat, ale nakonec souhlasila, že u mě pár dní zůstane. Aspoň do konce týdne. Oukej, trošku jsem zahrál, jak děsně potřebuju péči, i když mi bylo už docela fajn. Ale představa, jak se o mě někdo stará, nebyla vůbec marná. Těšil jsem se na naše společný malý prázdniny a od policejního velitelství jsme zajeli taxíkem na nákup a pak k ní domů, aby si vzala nějaký věci. Hlavně foťák, jak jinak. Ten byl zabalenej jako první. Prádlo nakonec. K Tařinýmu velkýmu pobavení jsem koupil ve stánku přímo na ulici dvě kytky a v malým krámku s potřebama pro zvířata krabici psích sucharů. Jednu kytku jsem vrazil do pacek svý holce, s druhou jsem zazvonil u dveří s cedulí „Dolores a Maxmilian Krastnitzovi“. Byl jsem fakt zvědavej, jestli otevře Max. Dolores se pýřila až na zádech, rukou si tiskla vrásčitej dekolt a mrkala na mě v takovým tempu, až jsem se bál, že si zavaří víčka. „Bože, mladíku, vy jste mi vyrazil dech! Kdybych byla mladší, musel byste se přede mnou mít na pozoru, chi chi chi,“ zahrozila laškovně prstem. Když byla Dolores mladší, tahal jsem kačera, takže jsem byl v klidu a ignoroval Tařino pobavený chrochtání za zády. Tara pak Dolores dala svůj telefon s tím, že bude pár dní pryč a člověk nikdy neví. Stará paní se vznášela na obláčku z pocitu vlastní důležitosti a já měl na ksichtě širší úsměv než Maxík. Zasloužila si to. Tara do mě pak ryla, že bych měl mít na svůj výtlem zbrojní pas a abych si laskavě dával pozor, na kterou tu „zbraň“ použiju, protože to s Dolores taky mohlo šlehnout. Co na to říct. Krása je prokletí. Sotva jsem zavřel pusu, už jsem ji měl. To bylo řečí, když jsem ji na ulici líbal. Ale mlátit mě tu, to jí nevadí. Přestože jsme si řekli, že o včerejšku mluvit nebudeme, co chvíli se rozhlídla kolem sebe a já taky. Já
nevěděl, koho mám hledat, takže jsem propálil pohledem pár chlapů, co si ji prohlíželi. Bože, jak si vůbec mohla myslet, že není hezká? Vůbec ty oceňující pohledy neregistrovala. Já registroval jeden každej. Ve zvířecí říši bych nejspíš vrčel a značkoval jako vzteklej. Byl jsem rád, když za náma zapadly dveře mýho bytu. Ve vzduchu byla úplně jiná nálada než ráno. Věděl jsem, že je rozjařená i díky adrenalinu, kterej jsme zažili, že se just raduje a baví navzdory tomu, co se stalo. Byl jsem za to rád. Třeba tenhle spokojenej, pohodovej pocit přetrvá a všechno se nakonec nějak vyřeší. Vydechl jsem si a uvolněně sledoval, jak mi capká po kuchyni a ukládá z papírovejch sáčků nakoupený dobroty. Využil jsem toho, že je zaměstnaná, a zavolal Rogerovi. Málem mi prasknul bubínek, jak řval. „No tak jsem, kurva, spadl ze schodů, co mám asi dělat?“ Rozhodně jsem neměl v plánu Rogerovi vykládat, co se přesně stalo a proč. „Ne, nebyl jsem ožralej. Jo, já vím, že je to na hovno. Ale je to jen pár dní, v sobotu jsem na place. Určitě. Bavili jsme se přece s Ottisem, že to v sobotu domluvíme napevno.“ Chvíli jsem poslouchal. „Dennis ať se neposere, já to za něj taky párkrát vzal. Jo, budu! Jasně, zatím ahoj.“ Přejel jsem si rukou přes obličej a byl rád, že to mám z krku. „Co budeš?“ zeptala se Tara a zadek jí koukal z lednice. „Trénovat,“ zavrčel jsem a přimáčknul se k ní. „Pomůžeš mi?“ Zavlnil jsem se. „Hezky si hraj sám, mám práci.“ Nespokojeně jsem zamlaskal, když si stáhla vlasy do uzlíku. Objal jsem ji zezadu kolem pasu a zubama tu gumičku stáhnul. Připadal jsem si jako sexuální loudil, ale nemohl jsem si pomoct. Pištěla a prala se se mnou a vyhrožovala mi a objímala mě. A líbala. Věděl jsem, že se tlemím jako kašpar, a bylo mi to jedno. Užíval jsem si ji na dvě stě procent. A chtěl ji dostat do postele. „Teď ne. Ježiš, Chrisi, dej tu ruku pryč, teď ne!“ Smála se a odstrkovala mě a chystala se vařit. Nebudu si honit triko a rád přiznám, že jsem jí to vaření přenechal. Nepamatoval jsem si, kdy mi naposledy udělala holka večeři. Pokud vůbec. „Proč teď ne? Kroutíš mi tu prdelkou a divíš se? Jestli mě neuspokojíš, normálně se vrhnu na Molly, uvidíš!“ řečnil jsem a nepoznával se. „Ještě jsem jí nevolala.“ „Tak to udělej.“ „Když budu mít aspoň na pět minut volný ruce, tak to snad zvládnu.“ „Mně by taky stačilo pět minut,“ vrčel jsem a kousal ji do krku. A představoval si, co všechno by v těch svejch pacinkách mohla držet. Až teda položí tu mrkev… „Ne. Molly to na mně pozná a bude se šklebit!“ „Co pozná?“ Podařilo se mi ji stáhnout na sebe na gauč a hodlal jsem toho využít. To by jeden neřek, jak se taková ženská umí kroutit. „Pozná, že jsem s tebou spala,“ odpověděla úplně vážně a já se zašklebil. „O spaní nebyla řeč, chci si jen trošku zašu…“ „Ježíš, mlč! Nebo ti tu mrkev strčím, víš kam!“ „Máme víc mrkví, že?“ zamručel jsem, přejel jí dlaněma přes prsa a cítil narůstající tlak mezi nohama, jak se mi vrtěla na klíně. Nakonec se mi vykroutila. Neskutečný. „Dej si sprchu,“ řekla lehce a proběhla průchodem zpátky do kuchyně. „Psch, jednu už jsem dostal,“ odsekl jsem a sledoval ji přes okraj gauče, zatímco jsem se osaměle topořil. „Nezvyk, viď?“ Hodila po mně pobaveně okem. Nevím, co přesně viděla, ale pomalu se celá otočila, opřela se o pult a zadívala se mi do očí. Předchozí lehkost se pomalu vytrácela a nahradilo ji něco jinýho. Seděl jsem na patách, lokty opřený o opěradlo gauče, a díval se na ni. Penis se mi v džínách škrtil, tak
jsem se zvedl na kolena a beze slova na ni zakýval prstem. Už bez protestů ke mně vykročila. Tak je hodná… „Nech tam tu mrkev,“ zašeptal jsem a ona se lehce usmála a položila ji na stůl. Došla ke gauči a natáhla se ke mně přes opěradlo. Rychle jsem zaplašil myšlenku na jiný ženský tělo, který tu v podobný pozici bylo dřív. Chytil jsem ji v podpaží a přetáhl na sebe. Co se mě týče, může se Molly tvářit klidně jako Joker. Vyhrnul jsem Taře tričko i s podprsenkou a přisál se jí k bradavce tak rychle, že se nestačila ani nadechnout. Když se jí to podařilo, zavzdychala, že ji to lechtá. Schválně jsem jí přejel přes obě prsa fousatou bradou a měl z jejího pištění zvrácenou radost. Kroutila se nade mnou, třela se mi prdelkou o bolavej klín a moje vzrušení vystřelilo do obrátek. Otočil jsem ji, posunul níž na gauči a rozepnul jí džíny. Stáhl jsem jí je z boků i s kalhotkama, a že jí zůstaly viset na kotníku, jsem neřešil. To už jsem měl obličej v jejím klíně a její ruce ve vlasech. Zvláštní. Tohle ji nelechtalo. „Ne, je to v pohodě, Molly, vážně. Chris to navrhnul sám.“ Tara přecházela po pokoji a na prst si natáčela pramen mokrejch vlasů. Ležel jsem rozvalenej na gauči jako paša a spokojeně ji sledoval. Ze sluchátka se ozývalo vzrušený drmolení. „Ne, jen my tři. A koho bys tu jako ještě chtěla?“ mrkla po mně a vyvrátila oči. „To si s ním domluv sama. Ne, kriste, ty seš hrozná! Já teď zavěsím, ano? Ne. Jsi velká holka, tohle je tvůj boj. Ahoj za chvíli. AHOJ!“ Hodila mobil na stůl, dala si ruce v bok a zakroutila hlavou. Měla na sobě tričko do půli stehen a pod ním nic. „Poď ke mně,“ poručil paša z gauče. „To už tu jednou bylo, na tohle ti znova neskočím,“ vrtěla hlavou a mě napadlo několik moc prima trestů za neposlušnost, na který dneska ještě přijde řeč. „Ptala se mě, jestli nemáš nějakýho volnýho kolegu ze skupiny. Že by si taky dala říct „hot boye“.“ „A divíš se jí? Koukej na sebe, jak ti jeden svědčí,“ zašklebil jsem se a ona se krásně zamračila. Přejela si palcem přes krk a pak mávla rukou. „Padej do sprchy, bude tu co nevidět. Když zjistila, že jde na večeři ke striptérovi, málem překousla telefon. Jak ji znám, je schopná přinutit taxikáře k nadlidskýmu výkonu, aby tu byla co nejdřív.“ Zvedl jsem se, došel až k ní a naprosto samozřejmým pohybem jí sáhnul zespoda pod tričko. Nadskočila a já jí zavrčel do ucha. „My dva jsme spolu dneska ještě neskončili, beruško!“ Odešel jsem středem. Tara měla pravdu, Molly byla rychlá jako průjem. Vyšel jsem ze sprchy, jen v džínách a s mokrou hlavou, když se ozval zvonek u dveří. Otevřel jsem a Molly se krásně zajíkla. „Ahoj, Molly, poď dál.“ Usmál jsem se na ni a přidržel jí otevřený dveře. Byla menší než Tara, takže když mě míjela, oči měla někde v úrovni mejch bradavek a přejela je pohledem. Sorry, ale toho si prostě nešlo nevšimnout. Zavřel jsem za ní, otočil se a sledoval, jak se holky vítají. Tara na mě přes Mollyino rameno dělala výmluvný obličeje. Mrknul jsem na ni a šel si pro tričko. „Chm. Kvůli mně se oblíkat nemusíš, fešáku.“ „Molly!“ „No co? Koukám, nesahám.“ Molly si povzdechla a se zájmem si prohlížela můj byt. „Nevim, asi jsem čekala něco jinýho,“ řekla a pokrčila ramenama. „A co? Myslelas, že tu mám malý pódium a tyč?“ Křenil jsem se a Tara koulela očima. „No, tak něco. Můžu se mrknout do ložnice?“
„Ježíši, Molly!“ V podobným duchu se nesl celej večer a já se královsky bavil. Tara byla chvílema pobavená, chvílema rozpačitá a dám krk za to, že místy i žárlila, i když bych řek, že jsem jí k tomu nedal důvod. A za její kamarádku holt nemůžu. Pozdějc ji donutím, aby se k tomu přiznala. Hehe. Spokojeně jsem dřepěl v čele stolu a sledoval ty dvě, jak se chichňají a povídají si a podávají si misku s omáčkou. Molly byla chytrá jako opice, zábavná a já za ni byl moc rád. Tara není sama, má mě a má ji. Zrovna v tuhle chvíli to moc potřebovala vědět. Molly se vyvalila v židli a plácla si rukou přes dokonale plochý bříško. „Jsem nacpaná a místo břicha mám vanu. Nemožně dobře vaříš, můro.“ Tara přijala kompliment se zvednutým obočím a mírnou úklonou a napili jsme se na to. Holky žbrundaly víno, já měl pivo a dušičku ve vatě. Molly ke mně natáhla skleničku a já se k ní naklonil a dolil jí. Zamyšleně si mě zblízka prohlížela, v očích naprosto výmluvnej pohled. Tara ji pod stolem kopla. „Jáu… můžu za to? Je hezkej a zdá se, že i normální, tak mě zab, že koukám.“ „Na takovýhle koukání si najdi něco svýho, jo?“ zavrčela moje holka. No jo. Žárlí, prdelka. Kulila na mě rozkošně oči, takže jsem si nemohl pomoct. Zvedl jsem se, postavil se za ni a zaklonil jí hlavu. Dal jsem jí pusu, ze který se jí musely zaříznout kalhotky. Mrknul jsem vesele na Molly a šel si pro další pivo. Provázelo mě vzrušený šeptání a dva vlahý ženský pohledy. Jo, samolibost má fakt tvý jméno, Rainesi. V tu chvíli mi to bylo jedno. Opřel jsem se o lednici a zhluboka se napil studenýho piva. Potlačil jsem říhnutí a sledoval Molly, jak se ke mně na židli otáčí, nohu přes nohu. Hezký nohy. Zvedl jsem oči a potkal se s Tařiným vysokooktanovým pohledem. My chlapi prostě koukáme. O nic nejde, teda většinou. A je to zadarmo. Díval jsem se Taře do očí a pomalu se napil. Stejně pomalu jsem si pak přejel jazykem rty a sledoval, jak se začíná parádně červenat. Molly střelila pohledem z jednoho na druhýho a zakroutila hlavou. „Nemám vypadnout?“ křenila se. „Ne. Seď a mlč. Dáš si ještě víno?“ Tara sáhla po lahvi a Molly si položila ruku na skleničku. „Klíd, ještě jsem nedopila. Chm, nemáš nějakýho pohybově nadanýho kamaráda, Chrisi?“ Zadívala se na mě, hlavu roztomile nakloněnou na stranu. „Pohybově nadanýho?“ Zubil jsem se a čekal, až se vymáčkne. „Přestaň se tak culit, nebo oslepnu. Však víš… Nějakej tvůj kolega, co si umí sundat kalhoty za dvě vteřiny.“ Molly si opřela bradu do dlaně a sledovala mě. S rozpakama si hlavu nelámala, koneckonců, Tara byla v tu chvíli rozpačitá za obě. Musel jsem si přiznat, že mě Molly baví. „Myslíš striptéra?“ Schválně jsem zakmital kyčlema dopředu a dozadu. Molly se nadechla a Tara rozkašlala. Já se rozesmál. „Přesně tak. Hele, co třeba ten blonďák? Dlouhý vlasy mě berou,“ zamrkala a mně vyjelo obočí. Koukám, nad tou naší společnou věnovanou fotkou strávila hodně času. „Hele, to po mně nechtěj. Tara mi řekla, co děláš. Koncipientka v právní firmě a trenér fitness Seth, kterej má IQ houpacího koně?“ „No, jestli ho má jako kůň, mohl by mě pohoupat,“ řekla naprosto klidně Molly a pak se pobaveně zašklebila, protože Tara vyprskla. Znovu jsem se rozchechtal. Někdo zazvonil a Tara vyskočila. „Jdu tam,“ řekla a s naprostou samozřejmostí odhopkala ke dveřím. Molly se na mě okamžitě zaměřila, pobavenej pohled byl ten tam. Nastoupil zkoumavej. „Koukám, že jsem tentokrát měla dobrej odhad. Nikdy jsem ji neviděla šťastnější.“ Sedl jsem si obkročmo na židli proti ní. Chtěl jsem jí říct, že ani já se ještě necítil víc živej, víc spokojenej. Ale pak jsem to spolknul. Byl to prostě příliš intimní pocit.
„Vidím, jak se na sebe díváte. Jak se díváš ty na ni. Měla jsem strach, ale už nemám. Řekla ti o…“ Molly se zarazila a já jí odpověděl na nevyřčený. „Jo, vím o jejím bejvalým. Vím všechno.“ O tom, že ho máme možná za zády, jsem nemluvil. Nechtěl jsem a Tara taky ne. Nevím, jestli nám pomůže předstírat, že není, ale chtěli jsme to zkusit. Nic jinýho nám taky nezbejvalo. „Dávej na ni pozor, slibuješ?“ „Na to se spolehni,“ odpověděl jsem a chvíli jsme na sebe bez mrknutí koukali. Pak se Molly ošila a změnila téma. „Hele, fakt je tak blbej?“ Nestačil jsem odpovědět, protože do pokoje plavně nakráčela Alice s Tarou v závěsu. „Hm, to je pěkný. Neruším?“ řekla moje sousedka pichlavě a já se postavil. Pohledem jsem zalítnul k Taře, která se opřela o gauč a založila si ruce. Se zájmem sledovala celou scénu. Molly se pohodlně opřela a střílela pohledem z jednoho na druhýho. Vypadala, že jí ke štěstí chybí jen pytlík brambůrků v ruce. „Vlastně docela rušíš, Alice. Potřebuješ něco?“ „Jako jestli jsem si nepřišla půjčit trochu kafe? Ne, to fakt ne,“ zavrčela. Měl jsem celkem jasnou představu, pro co si přišla. „Byla jsem pár dní pryč a koukám, že sis zatím domluvil trojku, že?“ Hm. Špatná myšlenka to nebyla, ale to je vedlejší. Koukal jsem na ni bezvýrazným pohledem a byl jsem fakt rád, že mi to takhle ulehčila. „No, ale míval jsi lepší vkus, řekla bych.“ Posměšně se otočila k Taře a významně ji přejela pohledem. Bylo to schválně a bylo to krutý. A nespravedlivý, protože se mi zdálo, že Tara nikdy nebyla hezčí než dneska. Bál jsem se, že ji ty debilní kecy rozhodí, ale to jsem svý děvče podcenil. Pomalu se odlepila od gauče a prošla kolem Alice. Postavila se těsně vedle mě a levou rukou mě objala kolem pasu. Pak se Alici zadívala bez mrknutí do očí a pravou rukou mi sjela po zipu a přitiskla ji k mýmu rozkroku. Nadechl jsem se a Alici se zúžily oči. Molly se zrovna dusila hltem vína. „Tu trojku jsme zvažovali, ale já ho prostě moc utahala. A sama víš, že to fakt dá práci.“ Tara pokývala hlavou a lehce pohnula dlaní dolů a nahoru, dokonale majetnickým pohybem. Zíraly jedna na druhou a já ani necekl. Dílem i proto, že navzdory probíhající válce pohledů jsem cítil, že tuhnu. Tyhle věci si prostě nevybírají místo a okamžik. Ženská ruka v klíně je okamžitej spouštěč. Zkusil jsem myslet na sumo či něco podobně hnusnýho a totálně antikoncepčního, ale nepovedlo se mi to. Navzdory trapnosti celý situace mě Tara prostě dostala. Ta tam byla nejistá holka, co pochybuje sama o sobě. Neustoupila ani o píď a byla to nakonec Alice, která první uhnula očima. „No dobře, chlapečku! Ale neopovažuj se mi ještě někdy klepat na dveře.“ Zašermovala prstem a já si poprvý uvědomil, že když takhle zkřiví obličej, je vlastně hnusná. „Slibuju, že dohlídnu na to, aby ho to ani nenapadlo,“ řekla Tara a v hlase měla stejně ostrej tón. Znovu mě pohladila a já ji musel chytit za zápěstí, protože víc hlazení už bych bez ztráty květinky vážně nezvládl. Alice prskla a práskla za sebou dveřma. Molly zatleskala a rozesmála se. „Wow! Co jsi zač a kam jsi schovala Taru?“ Podíval jsem se na svou holku a pohladil ji po tváři. Naprosto klidně mi oplácela pohled. „Promiň. Bylo jasný, že mi to bude chtít dát sežrat,“ řekl jsem omluvně. „To se pleteš,“ odpověděla a lehce mě políbila. „Chtěla to dát sežrat mně.“ Molly znova ukázala, že je chytrá holka, protože celkem brzy odešla. Asi jí k tomu pomohlo i to, že jsem z Tary prostě nemohl spustit oči. Ta její dlaňová etuda mě dostala a já ji sledoval, kamkoliv se vrtla. V očích mi muselo bejt vidět, na co myslím.
Molly mě poplácala po ruce a spokojeně se usmála. Rozloučila se a já ji ve dveřích líbnul na tvář. Bylo jasný, že mám novou kámošku, a bylo to fajn. „Molly je prima, viď?“ Tara vešla do ložnice v tričku a kalhotkách a já za ní. Nedokázal jsem si pomoct, pořád jsem cítil její ruku na mým pohlaví a byl nadrženej jako stepní kozel. „Jo, je. Nemít tě, milá moje, jdu po ní jako slepice po flusu,“ zamručel jsem a stáhnul si džíny. Ovšem kam se hrabe na tebe, kočičko. Tara seděla na kraji postele a česala si vlasy. Nakláněla hlavu dozadu a prameny jí klouzaly z ramen na záda. Díval jsem se na ni a přemejšlel, jak jsem ji tu mohl někdy nemít. Vypadala, jako že sem dokonale patří. Klidně se česala, na tváři zvláštní úsměv. Dlouhej krk krásně napnutej. Já byl napnutej taky. Vlastně my oba. Přešel jsem k ní a sebral jí hřeben. Postavil jsem se mezi její roztažený kolena. Musela by mít vedení dlouhý jako čínskou zeď, aby jí nedošlo, co chci. Zadívala se mi nahoru do očí a přejela mi dlaní po stehně. „Sundej si tričko,“ zašeptala a já okamžitě poslechl. Teď by po mně mohla chtít cokoliv a já bych jí to dal. Fakt netuším, jestli si ženský uvědomujou, jak strašnou moc nad náma v týhle chvíli mají. Doufám, že ne, protože… kur… ach bože! Ježíši! Svaly na břiše i na zadku se mi stáhly a já rozšířenýma očima sledoval, jak její jazyk krouží kolem dokola a nechává za sebou vlhkou cestičku. Víc už jsem neviděl, protože si mě vzala do pusy a já hrdinně zaklonil hlavu a vzdychal do stropu. V mnoha směrech měla tahle holka opravdu… netušený… hloubky. Byla to vlastně naše první pořádná společná noc. Taková, jakou jsem si přál. Na chvíli jsme usnuli, a když se začalo rozednívat, ležela na boku zády ke mně, já v ní pomalu klouzal, objímal ji a ona měla mezi zubama kůži mýho předloktí. Co se mě týče, nejradši bych takhle zůstal ponořenej napořád. Penis hluboko v ní a obličej v jejích vlasech. A i když jsem toho už pak moc nenaspal a od ramen ke kolenům necítil svaly, byl jsem takhle po ránu plnej energie jako nikdy předtím. Pak jí zazvonil telefon a bylo po ptákách. Když ho položila, zadívala se na mě. „To byla Dolores. Někdo mě včera večer hledal a nechal mi u ní kytici. Řekla, že mám fakt štěstí na fešáky, až na to, že tenhle byl blond. Ale byl prý stejně milej jako ty.“ Postavil jsem hrnek s kafem na stůl a šel k ní. „Kruci, Chrisi. Vrátím se domů. Třeba se mi podaří si s ním promluvit,“ řekla a sama si musela uvědomovat, jaká je to pitomost. „Na to zapomeň! To jsem vůbec neslyšel,“ řekl jsem důrazně a zvedl jí bradu. „Slyšíš mě? Ať tě to ani nenapadne!“ „A co chceš dělat? Přece tu nemůžu být napořád,“ zakroutila hlavou a zadívala se na svý ruce. Napadlo mě, že mi vůbec nevadí představa, že by tu se mnou byla pořád. Spíš mi vadilo, že tu nebude, a sám v sobě jsem to zpracovával. „Za pár dní musím stejně do práce, když bude chtít, najde si mě.“ „Když se mu budeš ještě nějakej čas vyhejbat, třeba ho to přestane bavit.“ V tu chvíli jsem ještě netušil nic o vražedný umanutosti a fakt jsem si myslel, že když se jí pár dní nedočká ani doma, ani v práci, zabalí to. Byl jsem naivní. Tara na mě koukala a bylo vidět, že by tomu taky moc ráda věřila. Pak jsem si na něco vzpomněl, co mi blesklo hlavou už na policii. „Co kdybysme si udělali výlet, hm? Vezmu tě k našim… No jasně! Máma stejně pořád řeční, že jsem doma nebyl už tři měsíce.“ Že mě to nenapadlo dřív. Tara vyskočila a mohutně vrtěla hlavou, až jí vlasy poletovaly. „Nejsi normální, nemůžeš mě přeci zničehonic přivýzt k rodičům, vždyť se sotva známe!“
Nechtěl jsem jí říkat, že třítýdenní známost je u mě docela dost, tím bych to zabil. Ale myšlenka na Taru u našich doma mi přišla naprosto samozřejmá. Táta bude mužně pokašlávat, Aidan si mě vychutná a máma bude štěstím bez sebe, to bych se vsadil. Cha, je to náhodou perfektní. „Nejen že můžu. Já to, beruško, udělám. Oblíkej se!“ „Christophere, ty ses zbláznil. To přece nemůžem!“ „Neříkej mi tak, a můžem. Švihej, sbal si pár věcí, prádlo nemusíš,“ zašklebil jsem se, „a já zatím dojdu pro Charlieho.“ „Pro koho?“ Zadívala se na mě nechápavě. „To budeš koukat!“ „To teda koukám. Nevěděla jsem, že máš auto,“ vrtěla se vedle mě na koženým sedadle. Remcala, co jsme vyjeli, ale mně to bylo jedno. Měl jsem krásně spokojenej pocit a odmítal o něj přijít. „Charlie není auto. Je to zázrak, je to legenda, rozumíš.“ Otáčel jsem se k ní, koukal na ni přes sluneční brejle a snažil se jí vysvětlit nevysvětlitelný. „Proto ho nemůžu mít jen tak na ulici, platím mu prima pokojíček v garážích kousek od svýho bytu.“ A kašlu na to, kolik to stojí, protože tenhle brouček byl moje láska. Dřív patřil tátovi a já ho od dětství obdivoval. Když po mnoha hádkách přijal, že se fakt stěhuju do Chicaga, tak mě v den odjezdu beze slova plácnul po rameni a položil mi klíčky do dlaně. Netušil, že v tý chvíli jsem měl nejblíž tomu, abych zůstal doma. Málem mě to položilo. „Je to Dodge Challenger, první generace! Má šestiválcovej motor, měla to být alternativa k Fordu Mustang, chápeš, ale Dodge je mnohem lepší. Koukej na ten dokonalej Cameronův interiér!“ Zálibně jsem pohladil přístrojovou desku z leštěnýho dřeva a polaskal volant ve světlý kůži. „Cameron dělal do aut? Jsem myslela, že jen točí…?“ „Carl Cameron, ježíši, ženská. Ne James!“ „Hm,“ odpověděla a strčila si do pusy M&M’s. „Vyrobilo se jich jen asi sto sedmdesát tisíc. Teď je ve Státech s bídou třetina. Charlieho udělali mezi posledníma, v první půlce čtyřiasedmdesátýho. Je to prostě klasika, americká legenda, rozumíš? Viděla jsi Dead Proof od Tarantina?“ „Tarantino je magor z videopůjčovny,“ zamručela a lovila prstem v pytlíku s bonbonama. „Hele, na Quentina mi nesahej, nebo ti naplácám na holou. Co tam lovíš?“ „Hledám žlutý…“ „???“ Pokrčila rameny a já si povzdechl. „Tak slyšela jsi mě? Charlie je naprosto výjimečnej, jasný?“ Spustila si brejle níž na nos a zadívala se na mě přes obroučky. „Koukám, ještě chvíli a budeš. Je rozhodně lepší než já.“ Otočila se a spokojeně mlaskla, když našla další žlutej bonbon. Já teda chápu, že má vagínu a v ní se leccos utopí. Mezi stehnama mi zatrnulo, když jsem si vzpomněl na uplynulou noc. Ale, hergot, ocenit takovou parádní káru by snad mohla navzdory pohlaví, no ne? Nasupeně jsem po ní střílel očima. Vzdychla si, přestala na chvíli věnovat pozornost sáčku se sladkostma a otočila se ke mně. „Oukej, lásko. Já to chápu. Máš to nejlepší auto na světě. Tak tu popelnici nakopni a ukaž, co umí.“ To fakt neměla říkat… Já i Charlie jsme na ni mužně zavrčeli a přijali výzvu.
10. KAPITOLA „Zavři pusu,“ řekl jsem a Tara ji poslušně zavřela. „Vypadá jako Timothy Dalton,“ řekla vyjeveně a dál zírala přes čelní sklo na tátu, kterej pomalu vyšel z garáže s kusem hadru v ruce. Zadíval jsem se na něj. Jo, kdyby Timothyho někdy napadlo nastřelit se do montérek s laclem a flanelový košile… Uchechtl jsem se. „Když šli s mámou na Farmářskej ples, měl jsem pocit, že jsem se octnul v Severu proti Jihu. Dokonalej Red Buttler a Scarlet O’Harová.“ „A komu je podobná máma?“ zeptala se a nervózně si přihladila vlasy, stažený do culíku. „Máma je máma,“ pokrčil jsem rameny. Navzdory věku jsem nebyl schopnej ji vnímat jinak než prostě jako matku. Někoho, kdo mě ráno vzbudí, hodí po mně čistý oblečení a přede mě pak postaví talíř plnej lívanců. Je to hodně zjednodušený, ale když jsem si na mámu kdykoliv vzpomněl, měl jsem s tím spojený tohle. Její hlas na schodech, kterým mě tahá z postele, a provoněnou kuchyni. Myslím, že za moje dětský vzpomínky by byl leckdo rád. „Tak poď, on tě nekousne.“ To spíš mě. Otevřel jsem dveře, Tara si povzdechla a já si potměšile pomyslel, že si zaslouží trochu nervozity za všechny ty impertinence vůči Charliemu během naší pětihodinový cesty. Stáli jsme vedle auta na příjezdový cestě a táta došel k nám. Během tý krátký chvíle sjel Taru očima dvakrát od hlavy k patě a po mně sotva mrknul. Tvářil se, že veškerou jeho pozornost má Charlie. „Neodřel jsi ho?“ Sklonil se k přednímu světlu a přejel po něm hadrem. „Je jako novej. Ahoj, tati.“ Mlasknul a podíval se na mě. „Ostříhal ses. To je dost.“ Pak obešel zadek auta a pomalu přešel k Taře. „Ty budeš nejspíš důvod, proč můj syn konečně nevypadá jako přestárlej hippie…?“ „Dobrý den,“ řekla Tara a fascinovaně ho sledovala. Natáhla k němu ruku, otec na ni chvíli koukal a pak ji objal. To ji krásně vykolejilo a já pobaveně sledoval, jak koulí očima. „Vítej, holka. Jak se jmenuješ?“ Otec si ji prohlížel z minimální vzdálenosti a ona se na něj rozpačitě usmívala. „Tati, to je Tara, Taro, táta,“ oznámil jsem zřejmý skutečnosti. Táta po mně bezvýrazně mrknul a pak se na ni široce zazubil a objal ji kolem ramen. „Mám pocit, že Chrisova matka už propálila pohledem záclonu v okně, tak poď dovnitř, ať to máš za sebou.“ Odváděl ji pryč a ona ke mně přes rameno poslala vyplašenej pohled. Usmál jsem se. Jsi ve vodě, děvče moje. Musíš plavat, nebo tě Rainesové sežerou. Vytáhl jsem z kufru tašky a pomalu šel za nima. Podzim se tu ke slovu hlásil dřív a stromy už pomalu měnily barvu. Zelenej nátěr na okenicích potřeboval přetřít, a kdo měl posekat trávník, ten se na to dneska evidentně vykvajzl. Vzduch byl jiskřivej nadcházejícím večerem a byl v něm cítil kouř. Voněl jinak než v Chicagu a pro pár dní to byla příjemná změna. Vystoupal jsem široký schody na verandu, která se táhla kolem celý čelní strany domu a vlevo se stáčela dozadu. Máminy chryzantémy kvetly o život a nějaká popínavá rostlina, jejíž jméno bych nedal, ani kdybyste mě mučili, se vinula po sloupu. Vedle schodů byly složený nový prkna, a když mi pod nohama poslední dva schody zavrzaly, bylo jasný proč. Dávám tátovi tak hodinu, než na mě vytáhne kladivo a hřebíky a bude machrovat, že je jedinej, kdo ho v týhle rodině umí držet v ruce. Myslim to kladivo, pochopitelně. Prošel jsem dveřma a položil tašky na zem. „Maggie?“ Otec hlaholil, jako by máma nestála hned o pár metrů dál v kuchyni, což dobře věděl.
Opřel jsem se o zeď, založil ruce a sledoval vítací scénku. Máma se mi objevila v zorným poli, došla ke stolu s mísou salátu a položila ji doprostřed. Bylo prostřeno pro pět lidí, čekala nás. Já jí zavolal, než jsme vyjeli z Chicaga. Vím, že přijet k ní bez ohlášení a s holkou, přijet tak, aby se nemohla nejdřív vyřádit v kuchyni, přerazí mě. Ať je mi, kolik chce, jakmile tu překročím práh, jsem prostě její dítě. Dřív mi to nevadilo, bral jsem to, jak to je. Teď jsem z toho byl sám rozpačitej, dítě si přivezlo holku, pro kterou chce bejt stoprocentní chlap. Což mi s radostí nabourá ironickej otec a matka, která nebude mít problém mi jednu natáhnout, bude-li mít pocit, že je to potřeba. A že jej bude mít, na to bych dal krk. Máma si promnula ruce a konečně se zadívala na tátu a Taru ve dveřích. Táta měl ruku lehce opřenou o Tařina záda a já viděl, jak je moje fotografka napnutá jako struna. Až se tahle situace jednou obrátí a ona bude představovat svý rodině mě, budu na tom stejně. Možná mě v autě ofouklo, ale docela jsem se na to těšil. Máma si přejela dlaněma přes pořád pěkný boky. Měla na sobě džíny a svetřík barvy, kterou prostě neurčím. Vlasy nosila k ramenům, ale teď je měla vyčesaný a sepnutý vzadu na hlavě. Tenký zlatý kroužky v uších a zlatej řetízek se srdíčkem, kterej nosila už roky. Naklonila hlavu, na rtech ten dobře známej úsměv. I když jsem si nikdy nebyl přesně jistej, co se za ním skrejvá. Pobavení? Ironie? Nebo zlost? Mohlo to bejt cokoliv, a dokud nepromluvila, člověk neměl jasno. Zvedla oči a zadívala se na mě přes Tařino rameno. „Ahoj, mami,“ řekl jsem, odlepil se od zdi a přešel za Taru. Položil jsem jí ruce na ramena a díval se na mámu. „To je Tara,“ řekl jsem a lehce ji popostrčil dopředu. Dvě momentálně nejdůležitější ženský v mým životě na sebe koukaly. Pak se máma široce usmála, došla k ní a objala ji. My jsme holt taková kontaktní rodina. „Ráda tě poznávám, děvče.“ „Já vás taky, hm, paní Rainesová,“ špitla Tara a po chvíli se lehce vymanila. „Prosím, jen Maggie.“ Máma si Taru chvíli přidržela na délku natažený ruky. „Jsi úplně jinej typ než ty bludičky, co se nám občas nad ránem plížily ze schodů, když tu ještě bydlel,“ usmála se. „Mami, ježíši,“ zavrčel jsem. „No co, vždyť je to pravda. A stejnej typ holek se tu plíží dál,“ povzdechla si. Přešla ke mně a vzala mě za bradu. Otočila mi hlavu ze strany na stranu a prohlížela si mě pohledem, pod kterým bych se mohl stát menším a ještě menším… „Seš zarostlej jako medvěd. Tobě se takhle líbí?“ Otočila hlavu k Taře a ta se pousmála a přikývla. Máma se na mě znovu zadívala. „A tu modřinu tadyhle vidím,“ dodala a lehce mě plácla po tváři. Pak mě objala a dala mi pusu. Nahoře bouchly dveře a někdo dupal po schodech. „Táto? Hele, nějakej trouba nám zavazí na příjezdový… cestě…“ Aidan došel do mezipatra a uviděl naši vítací skupinku. Všiml si Tary a okamžitě přehodil výhybku. Zvedl jsem hlavu a sledoval bráchu, jak se náhle nonšalantně vlní ze schodů. Vlasy mu narostly, co jsem ho neviděl, měl je k ramenům a vypadal… skoro jako já nedávno. Bylo mu dvaadvacet a měl pocit, že mu patří svět. Rozhodně se tak tvářil a já tomu dokonale rozuměl. Nebyl jsem na tom před deseti rokama jinak. Že si člověk v životě chvílema připadá jako v mlýnku na maso, mu nemělo cenu vykládat. Teď ne. Přijde čas, kdy mu to dojde. Aidan se teatrálně uklonil a pak popadl Taru za ruku a zvedl si ji k obličeji. Díval se jí do očí a s mlasknutím jí hřbet ruky políbil. Koukala na něj upřeně a se zvednutým obočím, pak střelila očima ke mně. Vím, že máme s bráchou podobnej pohled. Barvu očí máme po tátovi oba, já mám ale jejich tvar spíš po mámě. Aidan je tátova dokonalá kopie. I když teď jsem měl pocit, že je celej já.
„Nešaškuj, magore,“ drcnul jsem do něj ramenem a on mě bouchnul pěstí. „Tobě ruku líbat nebudu, blbečku, to se neboj,“ zavrčel můj mladší bratříček a já ho chytil kolem krku. Asi bych mu měl připomenout, jak za mnou imrvére lezl, když jsem chodil na střední a on začal sotva první třídu. A jak si cvrnknul do textilu, když mi v deseti letech vrazil do pokoje a nahá Jenny Duncanová se na mně zrovna parádně udělala. „Hej!“ štěkla máma a já toho moulu neochotně pustil. „Umejt ruce a ke stolu!“ Bez ohledu na absurditu takovýho prohlášení ke třem dospělejm lidem jsme zapadli do koupelny v přízemí a já se udržel a nezabil ho, když chtěl mý holce namydlit… ruce… Byl jsem doma. „Čím se přesně živíš, Taro?“ Máma položila další z povinnejch seznamovacích otázek, kterejch už pár padlo. Tara se držela, to se muselo nechat. Položila nůž a způsobně polkla. Pobavilo mě to, protože na mě mluvit s plnou pusou – to jí problémy nedělalo. „Fotím pro jeden týdeník, dokumentární a tematický fotky k článkům,“ odpověděla a napíchla si na vidličku další kus masa z mísy. „Fotíš i akty?“ Aidan se pobaveně křenil a ignoroval mámin výraz. „Fotím ledasco,“ odpověděla Tara a já přestal na chvíli kousat. Naštěstí si pohled na mě odpustila. „Proč se ptáš, chceš mi stát modelem?“ mrkla na Aidana a soustředěně žvýkala. Líbilo se mi, jak se hezky krmí. Jen ať papá, bude potřebovat sílu. Cha. Aidan se vyzývavě usmál a vypnul hrudník. „Já bych to zvládl, o to nic. Ale tadyhle starouš by mohl vyletět z kůže,“ zašklebil se na mě. „Starouš by ti mohl natrhnout pr… pozadí,“ opravil jsem se rychle, než stačilo mámě vyjet obočí až pod vlasy. „Až budeš potřebovat pořádnýho chlapa před objektiv, tak se s těmahle cucákama nezdržuj, děvče,“ zabručel táta a já se nestačil divit. Jako bysme všichni tři měli přímo ve šroubovici zakódovanou potřebu vytahovat se před holkama. „Beru vás za slovo, Henry,“ usmála se Tara a očima zalítla k mámě. Ta zrovna hleděla na otce přes stůl a probíhala mezi nima nějaká tichá komunikace. Máma se na něj vyloženě žensky ušklíbla a otcův pohled jsem jednoznačně dešifroval. Ježíši, na tohle v souvislosti s rodičema odmítám myslet! Oni na to mysleli ale evidentně. Co to je, sakra, nějaká třetí míza? Nestěžoval si tuhle, jak ho bolej klouby? Radši po tom nepátrat. A už vůbec si to nepředstavovat. Zvedl jsem se od stolu. „Kdo chce pivo?“ Tara, Aidan i otec zvedli bez přemýšlení ruce a pak se na sebe zadívali a rozesmáli se. Byla naše. Pootvíral jsem a rozdal flašky a se svou se pak posadil a sledoval spokojeně lidi kolem stolu. Očima jsem se potkal s máminým pohledem. I my spolu mluvili beze slov. Jo, líbí se mi, mami, a jo, mám ji moc rád. A jsem celej bez sebe, že se evidentně líbí i vám. Máma mi poslala tichou pusu a já na ni mrknul. Když jsem pak na chvíli zašel do svýho starýho pokoje, myslel jsem, že vyletím z kůže, a bylo rázem po spokojenosti. Stůl byl zatarasenej papírama, šanonama, další krámy se válely na podlaze. V rohu stál novej počítačovej stůl s kompem a tiskárnou a všude mezi tím Aidanův lehce identifikovatelnej bordel. Vrátil jsem se dolů a řval už na schodech. „No co, udělal jsem si z tvýho pokoje kancelář,“ ušklíbl se brácha, zvedl se od stolu a odnesl talíř. „Cože jsi?“ Nevěřícně jsem na něj hleděl. Vrátil se, vzal si pivo a napil se. „No kancl, potřeboval jsem si někde roztahat pracovní věci,“ řekl samozřejmě. „Práci? Ty máš práci? No to mě pos… podrž.“ Kruci. Kdo si má furt hlídat slovník.“ Očima jsem zaletěl k matce, ale ta se zrovna šťuchala s Tarou, která z nich umeje nádobí. Máma nicméně i tak poslouchala – divil bych se, kdyby ne – a otočila se.
„Aidan začal pracovat pro „Best In Wisconsin Real“. Očima zalítla k bráchovi a usmála se. Táta zavrčel. „Pracovat! Celej den dává majzla, aby si neumazal oblek, a rozdává ve dveřích vizitky.“ Bylo zřejmý, jak Aidanův job hodnotí, a podle toho, jak se na něj Aidan nešťastně zadíval, mi došlo, že je tohle oblíbený téma. Ó jak jsem byl rád, že pro jednou nemusím poslouchat kecy o klotovejch rukávech a kancelářský myši. „Támhle si vem radši kladivo a ukaž mi, jak spravíš ty schody,“ pokračoval otec. A je to tady, pomyslel jsem si. Jen to chytnul Aidan, hehe. Po bratrsku jsem se na něj zašklebil a on zvednul prostředníček. „A ty se netvař, můžeš mu pomoct. Ať vidím, jestli jsem svým genetickým materiálem neplýtval zbytečně,“ dodal a máma ho okřikla. „Tak realitka, a dokonce ta nejlepší. Hele, to ale není důvod, abych měl v pokoji takovej… bordel.“ Sorry, mami, tohle jinak říct nejde. „Padej to tam uklidit. Aspoň na těch pár dní, co tu budem, bych rád zahlídnul koberec.“ „Aby ses nepo…! Chtěl bych vidět tvůj kutloch.“ „Tam se dá jíst z podlahy, moulo.“ „To můžu potvrdit,“ otočila se Tara a pak krásně zrozpačitěla, když se na ni máma zadívala. Jako by fakt, že spí nejen se mnou, ale i u mě, bylo něco, kvůli čemu se musí před mou matkou pýřit. Vsadím se, že máma v duchu z tý představy jásá. „Náhodou je to dobrá práce.“ Aidan navázal na předchozí diskuzi. Měl potřebu se před otcem obhajovat – to jsem dobře znal. Já už ale věděl, že je to zbytečný. „Až prodám Kooperův barák, budu slavnej, cha!“ „Jestli ho prodáš. Zatím to vypadá, že s tebou ta ženská pěkně točí,“ řekla máma a pobaveně se na Aidana zadívala. Tomu se spokojenej výtlem na ksichtě pomalu měnil v nasranej škleb. „Hm. Jo. Ale já ji dostanu, čůzu,“ mužně se zachechtal a máma se ušklíbla. Zvedl jsem obočí v němý otázce. „Prodej domu má na starosti vnučka starýho Koopera. Začala se cukat, nejdřív s cenou, pak vůbec s prodejem, a co je na ní nejstrašnější, je zcela imunní vůči šarmu našeho chlapce,“ zubila se máma a Aidan ji sjel nakvašeným pohledem. Ovšem tak, aby ho neviděla. Opřel jsem se vedle bráchy a klepl flaškou o jeho. „Znám ji?“ zeptal jsem se a Aidan zakroutil hlavou. Tím samože nechci říct, že znám všechny baby v okrese, ale znám jich dost. „Ne. A já bych ji taky radši neznal. Je děsná.“ V přivřenejch očích měl vzteklej pohled a mně to bylo najednou povědomý. Se zájmem jsem si ho prohlížel. Táta se zvedl od stolu a došel k nám. „Protože na to jdeš úplně špatně. Tahle není jako ty pipinky, co si sem občas přivedeš. Je to už hotová ženská a ty seš pro ni jen napomádovanej cucák,“ řečnil otec a Aidan se chystal vylítnout. Lehce jsem pohnul hlavou a on vzal naštěstí zpátečku. Nemusíme mý holce ukázat hned první večer, jak krásně na sebe umíme řvát. Zejtra je taky den, že. Stáli jsme vedle sebe všichni tři a já si uvědomil, že na nás Tara doslova zírá, očima přejížděla z jednoho na druhýho. A na třetího. Pak se naklonila k mámě. „Jak jste tohle dokázala zvládnout?“ zeptala se tiše. Máma se otočila, zadívala se na nás a pak na ni mrkla. „Zvykneš si. A když mám někdy při pohledu na ně pocit, že je tolik pěknejch chlapů v jedné rodině prostě příliš, vzpomenu si, jak jsem jim utírala zadky,“ usmála se. „Teda těm dvěma, i když… co není, může být. Nemládnem.“ Zatím jsem pořád jedním okem Taru sledoval a ujišťoval se, že je v pořádku, nic jí nechybí a není
nervózní. Až teď jsem se konečně uvolnil, chvíli se díval, jak si ty dvě něco u nádobí špitají, a pak se začal s bráchou spokojeně hádat kvůli posledním výsledkům baseballový ligy. Tara se vrátila z koupelny a převlečená a v oblaku vůně vešla do pokoje. Ležel jsem na posteli a prohlížel si prospekty tý zoufalý firmy, která se odhodlala Aidana zaměstnat. Mrknul jsem po ní, pak se podíval pořádně. Položil jsem papíry, posadil se na posteli a jen zíral. „Líbí?“ řekla tázavě a zatočila se. Měla na sobě sukni upnutou přes boky a zadek a pak se mohutně rozšiřující až ke kolenům, takže když se zatočila, viděl jsem větší kus jejích stehen. „Vidím ti až do kuchyně, holčičko,“ zavrčel jsem a dál si ji prohlížel. Ženskýmu oblečení normálně moc pozornosti nevěnuju. Zajímá mě, když je průhledný nebo obtažený, případně kde se to rozepíná. Ona ale za pohled stála. K hnědavý sukni měla červený tričko na tělo, hnědý kozačky na podpatku a krátkou džínovou bundičku. Vlasy si nad ušima stáhla dozadu, měla nápadný náušnice a neměla brejle. Koukal jsem na ni, jako bych ji viděl poprvý. Byla oblečená přesně tak, aby dokonale zapadla do podniku, do kterýho jsem ji hodlal vzít. Uvědomil jsem si, že sama pochází z podobnýho menšího města jako já, takže se dokázala oblíknout tak, aby nebyla ani za pipku z farmy, ani za fouňu z velkoměsta. Dokonalá rovnováha, a navíc jí to pekelně slušelo. A tohle všechno je moje, nadmul jsem se. Nepřestávala se točit a bylo poznat, že si velmi dobře uvědomuje, jak se mi líbí. Doufal jsem, že se bude takhle krásně a žensky a sebejistě vidět v mejch očích pořád. „Spokojenej?“ ušklíbla se. „Jo. Hned bych něco uvařil.“ Zvedl jsem se a při další otočce ji chytil. Odhrnul jsem jí vlasy z rozesmátýho obličeje a dal jí pusu. Druhou na krk, třetí do výstřihu a ruce mi bloudily po jejím pozadí. „No na to zapomeň… nebudu to s tebou dělat v tvým dětským pokoji! V domě rodičů!“ „No počkej, to mi chceš říct, že dokud budem tady, tak na tebe nesáhnu?“ Zůstal jsem málem stát s otevřenou pusou. „Přesně tak! Žádný mechtle, budem hezky jako bratr a sestra,“ křenila se a přetáhla si přes rameno malou kabelku. Přivřel jsem oči. Tak to se ještě uvidí, moje milá. Až nebudu schopnej svíst ženskou, kterou chci, kdy chci, dobrovolně skočím z mostu. Sebral jsem jí rtěnku, než si stihla zapatlat pusu, a strčil jí jazyk málem až do krku. Ještě zadýchaně prskala, když jsem ji táhnul za ruku ze schodů. Aidan vypadnul ven už před hodinou a já ho hodlal následovat. Chtěl jsem Taře ukázat krásy hospody, ve který jsem se něco nachlastal. A u zdi, kde jsem se něco… no, všechno vědět nemusí. Jak jsem ale bráchu sledoval, řekl bych, že úspěšně převzal štafetu. „Mami? Jdeme ven, nečekej na nás, slyšíš?“ zavolal jsem a máma vyplula z kuchyně. „Budu si dělat, co budu chtít, Christophere,“ řekla káravě a usmála se. „Ježíš, neříkej mi tak!“ „Dala jsem ti krásný jméno, chlapče, a budu ho používat tak často, jak budu chtít,“ odsekla a sjela nás oba pohledem. „Jo, než ho vyslovíš, jsou Vánoce,“ vrčel jsem a oblíkal si bundu. Nejdřív jsem si chtěl vzít starou džísku, ale pak jsem to zavrhnul, páč bysme s Tarou fakt vypadali jako bratr a sestra. A já teda bratrský pocity neměl. Nebyl jsem si jistej, jestli přežiju večer, aniž bych ji někde opřel a tu sukni jí vyhrnul. „Neodmlouvej mámě, Christophere,“ zašeptala mi do zad a štípla mě. Má to spočítaný, beruška. Máma nás vyprovázela pohledem a já byl rád, když jsme i s tou mojí provokatérkou zapluli za roh. Logo baru „Re-Pete’s“ svítilo a parkoviště před ním bylo plný aut. Byl to ten podnik, kde každej najde to svý. Jídlo bylo dobrý, hodně místa, barman se neflákal a muziku si v jukeboxu mohl každej vybrat dle svý chuti. Plus o víkendu dost často hrála živá hudba, většinou různý kapely z okolí, vděčný, že mají konečně živý publikum, a ne jen příbuzný, dřepící povinně na zkoušce v garáži. Přidržel jsem Taře dveře a kravál nás málem přišpendlil ke zdi.
Bylo jedno, že je všední den. Tahle hospoda žila vždycky a já doufal, že se jí tu bude líbit. Přejel jsem pohledem místo mnoha mejch činů. Širokej prostor, vyplněnej stolkama, dřevěnej bar, věkem ztmavlej, a před ním stejnou patinou času ozdobený dřevěný židličky. Podnik byl velikostí skorem podobnej Red Wolfovi, i když atmosféra tady byla úplně jiná. Víc venkovská a nemyslim to špatně. Lidi si tu byli prostě blíž. Někdy tak blízko, že měl co chvíli někdo na bradě cizí pěst, ale o tom to prostě je. Občas je ten jedinej správnej argument rána pěstí. A pak se na to napít. Podnik patřil otci mýho spolužáka ze střední a já se zadíval za bar, jestli tu Terry pořád straší. Jsou lidi, kteří ochotně a rádi zůstanou tam, kde se narodili, kde vyrostli a kde se jim prostě dobře žije. Každýmu, co jeho jest. Já chtěl pryč a sem tam se našel i někdo, kdo mě pochopil. Terry byl jeden z nich, i když sám v rodinným podniku zůstal. Zadíval jsem se za bar a čekal, dokud neotočil hlavu a nevšiml si mě. Rázem měl hubu od ucha k uchu a dvěma prsty si naučeným pohybem přejel přes knír a světlou bradku. Pak se zaměřil na Taru a škleb měl v tu chvíli tak širokej, že nemít uši, upadne mu horní polovina hlavy. Nicméně to jeho křenění bylo nakažlivý a já se na něj cestou k baru zubil jako pitbul. „Mě snad šálí zrak. Kde se tady bereš, Rainesi? Koukám, že nám v oblasti zase stoupne vlhkost vzduchu, hehe.“ Terry natáhl svou pracku přes bar, chytil mě vzadu za krk a srazil nám hlavy k sobě. Au, kurva. Zapomněl jsem, jak je rychlej. Promnul jsem si čelo a on se zatím zaměřil na Taru. A to doslova, opřel si lokty o bar, sklonil hlavu a prohlížel si ji jako kocour Tom myšáka Jerryho. Tara se vyhoupla na barovou židli proti němu. „Máte oříšky?“ zeptala se a Terry překvapeně zamrkal. Pak se rozchechtal. „Dámo, pro tebe otevřu i novej pytlík.“ Pak se na ni znovu zadíval a cuknul bradou mým směrem. „Mimochodem, co tě to napadlo?“ Udělal jsem na něj ksicht, ale bylo mu to jedno. Tara po mně koukla. „To víš. Někdo mu holt musel pomoct.“ Zavrčel jsem a Terry hýknul. „Za tohle máš u mě panáka na podnik. Co piješ, hezule?“ „Jsem Tara a chci cokoliv s deštníčkem.“ Terry na mě pobaveně mrknul, otočil se a začal šermovat flaškama. V životě jsem tu deštníček v pití neviděl. Ani žádnou jinou podobnou píčovinku. Když se otočil a podal jí červenooranžovou věc s brčkem, třešní a fakt s tyrkysovým deštníčkem, překvapeně jsem hvízdnul. „No to teda poser koště, kde se to tu vzalo? Neřek bych, že rozeznáš víc než dvě barvy.“ „Vole. To čumíš, jak to tu jde nahoru, co?“ Terry si znovu opřel lokty o bar. „Chceš deštníček do piva?“ Šklebili jsme se na sebe jako dva debilové. Moc rád jsem ho viděl. S Terrym to vždycky bylo tak, jako bysme spolu naposledy mluvili před chvílí. Žádný dlouhý úvody, prostě jsme plynule navázali řeč tam, kde naposledy skončila. To teď trošku drhlo, protože minule jsem tu byl koncem jara a řešili jsme roztleskávačky místního fotbalovýho klubu. A navázat na tohle s Tarou vedle sebe mi fakt nepřišlo košer. Ani jsem nechtěl. Teď zrovna jsem o jiný nechtěl ani mluvit, ani slyšet. To se ale ukázalo jako problém, když jsem se s flaškou u pusy otočil a zadíval se kolem sebe. Potkal jsem se očima s Camillou, opřenou o sloup s pivem v ruce, do který zrovna něco hustil nějakej frajer. Kdysi jsem stál na jeho místě a můžu říct, že jsem nehustil dlouho. Olízl jsem si pusu a uhnul očima. A zařízl se do mě Danin nasranej pohled. Stála opřená o kulečník, tágo mezi prs… tama, a střílela očima mezi mnou a Tarou. Hm. Obrátil jsem se na druhou stranu a Lucinda, vylepená u stolku, zatřepala prstíkama ve vzduchu. Sakra. Radši budu koukat na toho troubu za barem, jak si palcem leští pod nos spadený obočí. Tohle jsem nedomyslel. Chtěl jsem jí ukázat něco ze svý minulosti a poněkud jsem zapomněl, že mě tu ta minulost může doběhnout. A rychlejc, než bych čekal, protože Lucinda, s výrazem baracudy, se blížila.
Zastavila mezi mnou a Tarou a opřela se mi loktem o rameno. „Ahoj, Raine,“ zavrkala a Terrymu začaly cukat koutky. Tara se pootočila se zdviženým obočím, přehodila si nohu přes nohu a se zájmem sledovala, co bude. Lucinda ji naprosto ignorovala a já začal bejt nasranej. Leda ovšem sám na sebe, a to mě krkalo nejvíc. „Ahoj, Lu,“ odpověděl jsem na půl huby a posunul se, takže jí loket z mýho ramene sklouznul. Nenechala se tím rozhodit a opřela mi dlaň o stehno. Nemohl jsem se tomu divit vzhledem k tomu, kde všude ty ruce měla před pár měsícema. Ona se nezměnila, to já. Překryl jsem svou dlaní její ruku a lehce ji odstrčil. „Zdržíš se dýl?“ zeptala se a prohrábla si rukou vlasy. Oblouk jejího hladkýho podpaží volně přecházel v mnohem větší oblouk pod upnutým tílkem a já to měl jen kousek před obličejem. Sjel jsem ji rychlým pohledem a zadíval se za její rameno. Napil jsem se piva a zakroutil hlavou. „To teda nemáme moc času, hm?“ Vyzývavě se ke mně naklonila, a než mi úplně zastínila výhled, viděl jsem Tařin pobavenej kukuč. Terry jí zrovna něco šeptal, hlavy u sebe jako staří známí. „No, my už nemáme žádnej čas, Lu, nejsem tu sám,“ kývl jsem lahví v ruce směrem k Taře, která jako by mi teď nevěnovala vůbec žádnou pozornost. Co si to tam furt… Jestli jí Terry valí do hlavy šrouby…! Lucinda se jakoby překvapeně otočila. „Ou, já si nevšimla,“ řekla a bylo jasný, že by Taru dokázala detailně popsat i se zavřenýma očima. „Můžem i ve třech, víš, že to není problém.“ Lucinda se ke mně přilísla a já viděl, že Tara znovu natočila hlavu. Tohle ji evidentně zaujalo. Podle toho dávivýho kašle i Terryho. „Děkuju za nabídku, ale ne.“ Už ne. Lucinda pokrčila rameny. Se svou figurou bude mít štěstí jinde, to jsem se nebál. Odkráčela a já si v duchu oddechl. Moje holka do mě drcla kolenem. „Tak Rain, jo?“ „Hm, no… to je ještě ze střední,“ neochotně jsem se vymáčkl a Terry se zachechtal. „Jo, páč co viděl, to pokropil, jako jarní deštík,“ hýkal a já přemejšlel, jestli mu cvičně jednu nevrazit jako další vzpomínku na starý časy. „Ještě že tak, už jsem měla před očima Dustina Hoffmana. Kdybys začal počítat párátka, přísahám, že s křikem uteču,“ řekla Tara a hodila po Terrym deštníček. Ten se na ni úlisně zašklebil. „Nemusíš utíkat moc daleko, kočičko, bydlím za rohem.“ Hezky se sčuchli, dvě Téčka. Najednou jsem měl potřebu si ji trošku označit. Velký „moje“ přes záda by bylo ideální, ale k tomu jsem neměl prostředky. Přitáhl jsem si ji aspoň blíž za opěradlo židle a objal ji kolem pasu. Terry nás pobaveně sjížděl očima. „Hlídej si, ať ti nespadne pěna, moulo,“ štěkl jsem a dal Taře rychlou pusu. A ignoroval zdviženej prostředníček v zorným poli. „Omlouvám se,“ zašeptal jsem jí pod vlasy. A znovu ji lehce líbnul na lícní kost. „Nemusíš se omlouvat, ty hloupej. Skvěle se bavím,“ řekla a nadzvedla skleničku směrem k Terrymu. Dvěma prsty jí zasalutoval a odvalil se na druhej konec baru obsloužit loudící zákazníky. „Chm. Tobě to nevadí? Víš… Lucinda a… tak?“ Tara si přehodila nohu přes moji a houpala s ní nahoru a dolů. Zadívala se na mě. „Ne. Nemůže mi to vadit, a víš proč? Měla jsem dvě možnosti, jak ke vztahu s tebou přistoupit. Pobavenej nadhled, nebo hysterickou žárlivost. Co bys řekl, že jsem si vybrala?“ Koukala na mě a oči jí hrály. Stejně jako já měla kontaktní čočky a její oči byly takhle bez brejlí a s lehkým nalíčením prostě nádherný. Nemohl jsem se do nich vynadívat. A teď zrovna jsem do nich nerušeně koukat chtěl. „Myslím, že je to naprosto jasný, ty moje hysterko. Chceš si zatancovat?“ „Já nevím, Raine. Vydržíš u tance zůstat oblečenej?“ Zakřenila se a zmáčkla mi nohu.
„Cha! Vydržíš ty moje tempo?“ odsekl jsem a Tara se ke mně naklonila. „To už bys měl vědět, ne?“ zašeptala mi do ucha tak svůdně, že jsem chtěl v tu ránu osobní soukromej parket na osamělým místě. Ženský jsou potvory… Houpali jsme se u starýho ploužáku od „No Doubt“, kterej si Tara vybrala. Novinky hitparád tu moc neletěly, spíš starý prověřený fláky. A „Metallica“, na který Terry ujížděl, co si pamatuju. Uvědomil jsem si, že jsme spolu vlastně ještě nikdy netančili, když neberu v potaz předsexový blbnutí u mě doma. Líbilo se mi mít ji v náručí a dívat se, jak se směje a co chvíli mi něco šeptá a točí se dokola pod mou rukou. Mezerou mezi lidma na parketu jsem viděl Aidana, jak se snaží dostat kouli do díry, nakloněnej nad zelený plátno, soustředěnej. Když zabodoval, spokojeně zahýkal a klepl pivem o hlavu chlapa vedle sebe. Otázka času, kdy dostane po hubě, ale evidentně mu to bylo jedno. Zachytil můj pohled, a než jsem se k němu otočil zády, stihnul stáhnout ksicht do lascivního výrazu a v mezinárodně srozumitelným gestu zakmitat pánví dopředu a dozadu s tágem mezi nohama. Mý gesto s pěstí u brady bylo taky dobře čitelný. Náš taneček byl docela sledovanej, ale já pohledy neoplácel. Snažil jsem se je ignorovat, jak jen to šlo. Tara si mě přitáhla za krk. „Copak? Jsi nervózní, že tě místní kočky zdrbnou, že sis mě přivedl?“ „Ale houby, neplácej… nebo tě plácnu.“ „Já jsem vážně v pohodě, Chrisi. Mám něco, co ony nikdy neměly,“ culila se, boky se jí vlnily a sukně plavala kolem nohou. Zvědavě jsem si ji prohlížel. „No, vsadím se, že žádná z nich nemá ani tušení o tvých skrytých tanečních kvalitách. Nemyslím, jak tu teďkom šlapem zelí…“ „No dovol, jaký zelí? Vraž mi růži mezi zuby, a uvidíš to tango!“ Dvakrát jsem ji rychle zatočil pod spojenýma rukama a prohnul v pase, div se nezlomila. Vyšplhala po mně zpátky nahoru – hmm, tření na zajímavejch místech – a rozesmála se. „Já mám spíš na mysli tvoje striptérský kvality. Uznej, že bych tě mohla krásně vydírat. Dovedeš si představit Terryho výraz?“ Dovedl jsem si představit i svůj, v týhle chvíli. Zadívala se na mě. „Klid, Raine, já si dělala srandu, ježíš.“ „To doufám. V tomhle si dávej vážně pozor na pusu, jo? A nepoužívej tu přezdívku, kriste.“ „Kdy budu mít zase příležitost tě takhle krásně mučit? Musím si to užít,“ mrkla na mě, znovu se zatočila a pak mi zahákla obě ruce kolem krku. Písnička znaléhavěla a náš pohyb – tělo na tělo – taky. Kruci, připadám si jako nějakej frotér! Navíc reakce mýho těla na sebe nenechala dlouho čekat. „Počkej, až budu mučit já tebe. To si aspoň užijeme oba,“ zamručel jsem jí do ucha, sevřel jí boky a malinko ji od sebe odtáhnul. Ten skřet u kulečníku má oči všude. „Já ti řekla, že u vašich nic nebude,“ zlobila mě. „Já taky neřekl, že ti to musím udělat zrovna tam. Meze jsou ještě teplý,“ lákal jsem. „Sex v přírodě? Klacíky, kamínky a broučci v prádle? Ty divochu, z tý představy vlhnu,“ zavrněla a já měl rázem pocit, že ty broučky v prádle už mám. Soustředěně mi mravenčili na jednom konkrétním místě. Nebejt mezi lidma, rychle bych se přesvědčil, jestli je pravda, co říká. „Ty jsi nějaká rozvrkočená, poslyš. Co do tebe ten pablb za barem nalil?“ vrčel jsem a byl rád, že mám cípy košile přes rozkrok. Nevím, co by odpověděla, protože se ozval zvuk praskajícího dřeva, řev a něco skleněnýho se rozbilo. Prudce jsem se otočil za zvukem, kterej se nesl od kulečníku. I další hlavy se otáčely, tancující postavy zpomalovaly, ozval se první hvizd a nadšený povzbuzování. Střelil jsem pohledem po Terrym, kterej odhodil utěrku a naučeným pohybem přeskočil bar. Byl ještě o půl hlavy větší než já a v takovejchhle chvílích fungoval stejně spolehlivě jako olej na hladině. Znovu jsem otočil hlavu a mezi
lidma zahlídl Aidana přišpendlenýho u zdi nějakým týpkem. Aidan ho zespoda praštil do žeber, a když se chlap pohnul, druhou mu dal loktem do ksichtu. Nestačilo to a chlápek se otočil, chytnul ho kolem pasu a práskl s ním na kulečník. „Zůstaň tady,“ stihl jsem syknout a rychle jsem se tlačil mezi lidma. Já se musel procpat, Terry z druhý strany procházel davem jako nůž máslem. Kdo mu neuhnul, měl smůlu. K těm dvěma, co do sebe bušili na kulečníkovým stole, jsme dorazili zároveň. Terry popadl za záda maníka, co na Aidanovi klečel, a strhnul ho na stranu. Náš mladej vylítnul a bez ohledu na krev na hubě a rozervaný triko se po něm ohnal pěstí. To už jsem ho držel pod krkem, ruku zkroucenou za zády. „Co blbneš, kurva? Hráblo ti? To se tu musíš předvádět zrovna dneska?“ „Nech mě bejt, sakra,“ snažil se mi vztekle vykroutit. „On mě praštil první. Přerazil tágo o stůl a vystartoval po mně.“ „Jasně, jen tak sám od sebe, ne? Neser mě, Aidane.“ „Do prdele, jak jsem měl vědět, že je tady s ním? Pusť mě, hergot.“ Povolil jsem ruce a on se na mě otočil. Prima. Teď máme hubu zmalovanou oba. On k tomu měl ještě roztržený obočí a omlácený klouby na rukách. Matku trefí. „Kdo je tady s kým?“ štěkl jsem mu do ucha a on se zadíval přes mý rameno. Otočil jsem se a uviděl pobaveně se tvářící Danu. „To je kvůli ní?“ zavrčel jsem. „Kvůli ní ne, kvůli tomu kreténovi, se kterým asi přišla. Já to nevěděl. Vlnila se kolem mě jako medúza, pila pivo z mý flašky a vcelku to vypadalo, že dneska zasunu. Jen jsem jí pohladil prdelku, už jsem ji měl.“ Zahleděl jsem se na Danu a ta se na mě potměšile usmála. Řekl bych, že Aidanovi začala věnovat pozornost v tu chvíli, kdy jsem vešel s Tarou do baru. Koukal jsem se na ni a znechuceně potřásl hlavou. Ušklíbla se a zadívala jinam. No jasně. Já jsem ji nevzal do Chicaga, brácha dostal po hubě. I když jemu to neuškodí. Mám pocit, že se mi snaží podobat až moc. Volbou ženských určitě. Zvedl zbytky trička a utřel si obličej. Terry zrovna něco špital do ucha Daninýmu amantovi a pak ho hodně důrazně popostrčil ke dveřím. Otočil se na Aidana a byl viditelně nasranej. Stoupl jsem si před bráchu. „Běž se umejt. Terry má vzadu lékárničku, zalep si to obočí, pitomče.“ Aidan se na mě kysele zadíval a pak mu sklouzl pohled do strany přes mý rameno. „No do prdele, ještě tahle,“ zasyčel a já se otočil. K baru se zrovna blížila docela hezká holka s helmičkou krátkejch tmavejch vlasů a upištěnou kamarádkou vedle sebe. Tmavovláska se rozhlížela s lehce znechuceným výrazem, kterej přímo vražedně ztuhnul, když uviděla Aidana. Chvíli na sebe zírali, ona se pak i s kamarádkou vyhoupla na místo, kde jsme předtím dřepěli s Tarou. Tara, kruci… Rozhlídl jsem se a uviděl ji stát z druhý strany u kulečníku a nějakej místní moula jí cosi zaníceně vysvětloval. Přikyvovala, ale otáčela hlavu k nám. Když si všimla, že na ni koukám, krásně se na mě usmála. A já se tu otravuju s tím blbounem, místo abych se zodpovědně věnoval děvčeti. Aidan pořád zíral k baru a vypadalo to, že černovlásce brzo propálí záda. „Hej!“ lusknul jsem mu před očima prsty. Zamžikal, promnul si oko a zadíval se na mě. „Takhle slečnu neohromíš. Nevypadá, že by ji brali wrestleři.“ Prsknul. „Nikoho ohromovat nechci. To je ta nána. Maxine Mayersová. Zeptám se Terryho, jaký nejhnusnější pití tu má, a pošlu jí ho celou flašku! Ať je jí hodně blbě!“ „Jasně, Casanovo, nejdřív se padej umejt. Máš tu mikinu nebo něco?“ Aidan zakroutil hlavou. „Ne, přijel pro mě Tom a já vylítnul jen v tričku, otec řečnil…“ Ušklíbl se na mě. Jo, rychlý odchody znám. „Tak počkej, vem si tohle.“ Stáhl jsem ze sebe košili, hodil ji Aidanovi a ignoroval hvízdání okolo. Tařin pohled si mě našel, a abych rozuměl tomu „Hodláš pokračovat?“, na to fakt nemusím umět odezírat.
Culila se na celý kolo a já si došel pro bundu, kterou jsem předtím hodil Terrymu za bar. Natáhl jsem se pro ni tmavovlásce za zády a neodpustil si to. „Ahoj,“ houknul jsem jí zezadu do ucha. Cukla sebou a rozlila si víno. Vztekle se otočila, a ať už chtěla říct cokoliv, pohled na můj nahej hrudník jí v tom zabránil. Oči se jí rozšířily a „Jů!“ od její kamarádky to krásně dokreslilo. Pobaveně jsem na ni koukal, zatímco jsem si oblíkal bundu. Vcelku rychle se vzpamatovala a zvedla oči. Šedý jako bouřkový nebe a ostrý jako žiletka. I nos měla takovej ostřejší, špičatej. Pusa pod ním jako by patřila k jinýmu obličeji, široká a docela pěkná, teda, možná. Teď byla stažená do úzký linky a hezky dotvářela ten nasranej výraz, kterým si mě přes ofinu prohlížela. Řekl bych, že bude věkem blíž ke mně než k bráchovi, ale přesně bych to neodhadl. Když bylo zřejmý, že mi na pozdrav neodpoví, pokračoval jsem. „Nejste Maxine?“ Dělal jsem blbýho, hotovej poručík Drebin. „A vy jste kdo?“ zeptala se tónem vychovatelky v polepšovně. „Chris Raines. Myslím, že znáte bráchu.“ Pootočil jsem se a ukázal na Aidana, co zrovna vešel zezadu z chodby a zapínal si knoflíky košile. Mý košile. Nasadila otrávenej výraz a já ji fascinovaně sledoval. Její obličej byl v tak dokonalým kontrastu s vyzubenou tváří její kamarádky, až to působilo komicky. Měl jsem pocit neskutečnýho deja vu a rozhodl se vycouvat. Střílela pohledem ze mě na bráchu a já se s pokývnutím rozloučil a otočil se. Akorát včas, abych viděl, jak Tara vehementně kroutí hlavou a nějakej mameluk se ji snaží zatáhnout na parket. Že by se tu dneska servali oba Rainesové? Co? Uděláme Terrymu novej rekord? Zatnul jsem zuby a šel si pro to, co je moje. „Pral by ses, jo?“ zlobila mě. Nejen řečma, ale i tím, že byla prostě neschopná z pěti metrů trefit šipkou terč. „Jo. Kdybych musel,“ zavrčel jsem a hodil tři blízko středu. „Hmm.“ Vyměnili jsme si místa a Tara se po mně pořád otáčela, kroutila si vlasy na prst, vlnila sukní a rozptylovala široký okolí. „Ježíš, ženská! Jak můžeš vůbec něco zaostřit? Snaž se házet aspoň po směru!“ Tara se zaculila a mávla packou. Tak tak minula Aidana, kterej pro nás zrovna nesl pivo a pro ni další mnohobarevnou příšernost. Dva deštníčky už měla zapíchlý ve vlasech a ten novej se právě pokusila hodit. A dost. Terryho vážně praštím za to svinstvo, co jí míchá. I když byla roztomile líznutá, to zase jo. Zrovna se něčemu s bráchou řehtali. Ten mě bavil taky. Co chvíli se velice nenápadně rozhlídl, a jakmile ztuhnul a přivřel oči, věděl jsem jasně, že našel Maxine a právě ji v duchu nějakým kreativním způsobem vraždí. Budou mít báječný děti, napadlo mě. Kruci. Taky bych měl začít brzdit. Ale pravda je, že to byl moc prima večer a já se uvolněně bavil jako už dlouho ne. Spokojeně jsem sledoval, jak se Tara seznamuje s lidma, co znám roky, jak se jim vrejvá do paměti, jak na nich zanechává stopy. Až přijedeme příště, nebude už cizí. Hloubka myšlenky mi pokazila hod a ti dva vychechtálci to oslavili mohutným ťuknutím skleničky o flašku. Byl čas jít domů, než se mi tu začne sbližovat i s těma, který nemám rád. Aidan měl něco rozdělanýho a samozřejmě tak, aby vyvolenou ošmatával právě v zorným poli Kooperovy vnučky. Je to jeho boj. Zaplatil jsem Terrymu směšně nízkou částku v poměru k vypitýmu, ťukli jsme pěstma o sebe a pro dnešek se rozloučili. Ulovil jsem svoji deštníčkovou hula hula tanečnici, která se právě pokoušela o zajímavou kreaci s nějakou jednorázovou kámoškou. Když už jsem si ji chtěl přehodit přes rameno, dala si konečně říct a vymotali jsme se z baru do noci. Roztřásla mě zima a já se zapnul až ke krku. Kůže na holý kůži, nářez. Tara kolem mě omotala tlapky a já se rozhlížel, jestli bych nechytnul taxík. „Koukej zalízt, nebo vzbudím mámu, a to něco uvidíš.“ Vyhrožoval jsem naprosto zbytečně. „Nemůžu,“ rozhihňala se. „V posteli je squatter. Chlupatej,“ vyprskla.
„Blue, okamžitě vypadni!“ Otevřel jsem dveře a vyhodil kočku. Zasyčela a Tara se nepřestávala tlemit. „Je fajn vědět, že je na světě ženská, co tě nemusí, Raine.“ Bože, tu přezdívku mi byl čert dlužnej! „Mlč a zalez do postele. Přísahám, že tě jinak znásilním přímo matce za dveřma!“ „Ne. Musím se umejt. Kdyby mě viděla Ivana Trump, že jdu do postele neodlíčená, zatkne mě!“ „Buď zticha. Z takovejchle užitečnejch informací se mi zahltí hlava.“ Znovu se zahihňala. „Budeš mít ucpaný informační kanály. Tvůj procesor bude v pr…“ S pusou od ucha k uchu poskakovala na jedný noze a sundávala si sukni a k mýmu nesmírnýmu překvapení udržela balanc. „To je z Dvanácti opic, víš?“ Vykulila na mě oči a napotřetí si konečně stáhla tričko. „Pocem, ty opice…“ Vzal jsem ji do náruče a odnesl do sprchy. A udržel se, neobtěžoval a umytou, odlíčenou a s vyčištěnýma zubama zanesl i zpátky do postele. Pastu umeju ze zrcadla pozdějc. Stulila se na bok, polštář si namuchlala do nepochopitelnýho tvaru a dlouze vydechla. „Chrisi?“ „Hm?“ „Můžeš mi to udělat, jestli chceš…“ Než jsem stačil vymyslet uspokojivou odpověď na tu velelákavou nabídku, už spala. Chvíli jsem nad ní stál a díval se, jak oddychuje. Zadek jí koukal zpod peřiny, vlasy všude kolem hlavy a tváře ještě po sprše červený. Po pár minutách jsem se přestal dojímat a hodil na sebe bundu. Seběhl jsem dolů, vyšel na verandu a konečně si zapálil. Tara u mě cigára už viděla a nijak to nekomentovala, ale abych smrděl kouřem, když jsem s ní, to jsem nechtěl. Navíc, po celodenním odpírání bylo to cigárko přímo rajský. Dřepl jsem si na schod, foukal kouř do noci a bylo mi dobře. Když za mnou vrzly dveře, málem jsem zavrčel přes rameno. Máma si sedla vedle mě, natáhla ruku a sebrala mi cigaretu. Koukal jsem na ni a byl připravenej se rafnout, jestli ji típne a zahodí. Dala si ji mezi rty a mohutně potáhla, žhnoucí konec se rozsvítil jako lucerna. „Mami, ty kouříš?“ Překvapeně jsem na ni zíral. „Co na to říct, synu. Mám svá tajemství.“ „Ví to táta?“ „A měl by?“ Potřásl jsem hlavou a vytáhl si druhou z krabičky. Po chvíli mi přišlo naprosto přirozený, že dřepím s mámou v noci na schodech před domem a dva tenký proužky kouře nám stoupají nad hlavy. „Tentokrát je to jiný, že?“ řekla pomalu a nemusela otázku nijak blíž vysvětlit. „Jo,“ odpověděl jsem po chvíli. „Mate mě, fascinuje, vytáčí a nemůžu se jí nabažit. Ale je to tak strašně rychlý, mami,“ přiznal jsem, koukal před sebe a cítil její pohled. „Narodil jsi se přesně rok poté, co jsme se s tátou poznali. O rychlosti mi něco povídej,“ řekla a já už se dneska ničemu nedivil. „Neměla jsem proti němu šanci. Zboural všechny moje ochranný hradby.“ Koukám, jsem tátovi podobnej víc, než bych myslel. Já udělal to samý. Zamyšleně jsem si prohlížel cigaretu v prstech. „Miluješ ji?“ zeptala se tiše máma. Bylo jasný, že tuhle otázku mi mohla položit jen v takovýhle netypický, přízračný chvíli. Určitě se mě nemohla zeptat v kuchyni nad hrnkem kafe. V noci, v tichu a s mojí cigaretou v koutku, to udělat mohla. „Nevím. Myslím, že ji začínám milovat,“ odpověděl jsem stejně tichým hlasem. Dokázal jsem říct tak
hrozně moc intimní věc – a vlastní matce. Stárnu. Stárnu a blbnu. „Nikoho nemůžeš začínat milovat. Ten pocit je okamžitej. Jako když se najednou rozsvítí v kině. Není nic, a najednou je světlo. Najednou cítíš všechno. Máš všechno.“ Máma mluvila šeptem, mezi slovy kouřila a já měl najednou husí kůži a zimou to nebylo. „Hm?“ Upřeně se na mě zadívala. Otočil jsem k ní hlavu. Měla oči mladý holky a světlo z domu se jí v nich odráželo. A bylo v nich vidět, že ona to všechno měla. „Pak jo, mami. Miluju ji.“ Opřel jsem si lokty o kolena, bradu o spojený ruce a nechal kouř, ať mě štípe v očích, zatímco jsem si zvykal na ten pocit. Miluju ji.
11. KAPITOLA Vyběhl jsem ze dveří a běžel dolů ulicí. Po pár desítkách metrů jsem zahnul a míjel domky v týhle klidný části města blízko Luisina jezera. Naši měli příjemný bydlení bez rušivýho provozu a daleko od kraválu hlavních ulic. V tuhle chvíli byl naprostej klid, domy ještě spaly a venku nebyla živá duše. Dokonce ještě nezačala ani ranní rozvážka novin. Ideální prostředí, když si chce jeden magor po napůl probdělý noci protáhnout nohy. Moc jsem toho nenaspal, protože moje drahá byla v posteli roztažená jako opona v divadle a já to po několika šťouchancích do žeber a jinam vzdal a ustlal si na zemi. Vím, že když ji miluju, není co řešit, ale, kruci, moje záda! Vstal jsem ještě za šera a hrbil se jako kocour v plevách. Pročež jsem pojal ten úžasnej nápad, že to půjdu rozběhat. Byly to dnes teprve čtyři dny, co jsem u Tary v ulici pozdravil chodník, ale já se prostě potřeboval pohnout, a když moje hlava zvládla včera v noci iks piv, zvládne i tohle. Letitej trénink. A navíc, bylo to fajn. Ráno bylo jiskřivě jasný a čistý. Nikde nikdo, jen já, a jedinej zvuk bylo dusání mejch bot. Po pár dnech to bylo poprvý, co jsem byl úplně sám. Běžel jsem a nechal běžet i myšlenky v hlavě. Vyslovit to nahlas působilo najednou hrozně definitivně a já ve studeným ranním vzduchu a s párou u pusy přemýšlel nad tím, co jsem řekl. To fakt brzo, jednou to bylo venku a zpátky to nevezmu. To je prostě můj problém – nejdřív řežu a až pak hledám metr. Nešlo o to, že jsem to přiznal před mámou. Byla spousta věcí, za který bych se před ní mohl stydět, ale za to, že někoho miluju, fakt ne. I když jsme o tom nikdy nemluvili, zdálo se mi, že toho mýho neukotvenýho plácání se má už dost, že se prostě bojí, takže můj vztah s Tarou vítala jako prvomájovej průvod. Já tomu rozuměl, koneckonců pocit neklidu a točení se na místě jsem už nějakou dobu měl. Cítil jsem, že čas blbejch rozhodnutí už bych měl mít za sebou. A přiznat, že někoho miluju působilo tak dospěle, vyzrále, bylo to tak… nechrisovský. Jako bych sám sebe pomyslně šťouchnul do zad. Proto jsem to řekl? Dát tomu punc opravdovosti? Kurva, já prostě nevím… Jako bych prošel dveřma do další místnosti a pevně za sebou zavřel to, co bylo. Od teď všechno, co řeknu nebo udělám, ovlivní dva lidi. Nešlo jen o mě, ale i o ni. Hlavou se mi honilo, jestli na to opravdu mám. Jestli mám na opravdovej, hlubokej cit. Zatím jsem jenom klouzal po povrchu a šukal, co se nabídlo. Neříkám, dobrej sex je pilíř vztahu dvou lidí, a bez zbytečný skromnosti můžu myslím říct, že z tohohle pohledu byly naše základy ocelový. Ale na nich musí něco vyrůst. Měl jsem strach, abych to dokázal postavit, abych prostě nerozboural i to málo, co už stojí. Než jsem doběhl k jezeru, málem jsem sežral vlastní plíce. Bylo to daleko a já doufal, že se zvládnu doplazit zpátky. Že se nepřitáhnu jako schlíplej pes s ocasem mezi nohama. Dřepl jsem si a koukal na vodu. Věděl jsem, co cítím, ale byl jsem zmatenej. Nebo spíš podělanej, to je přesnější. Přiznat si to sám před sebou a před tou rozlehlou vodní plochou bylo snadný. Všechno ostatní už jednoduchý nebude. Nejen proto, co mám za sebou já. Kam se podívám, tam vidím důvod, jak to posrat. Ale šlo i o to, co má za sebou ona. Bellows mě stavěl do pozice, ve který jsem nikdy nebyl. Bál jsem se, abych se mu v něčem nepodobal, a bál jsem se, že jí to či ono připomene věci, který si pamatovat nechce. Třeba sex. Jak už jsem řekl, v tomhle směru jsem pevnej v kramflecích, ale – já ho rád trochu tvrdší, ostřejší. S ní jsem byl hodně opatrnej, a nejen proto, že jsme byli vlastně na začátku. Děsilo mě, že se budu muset držet zpátky už pořád, a přitom mě neskutečně rajcovala. A ovládání se v týhle oblasti není moje nejsilnější stránka. Přiznal jsem se, že ji miluju, a fakt jsem to tak cítil. Lekalo mě ale to všechno, co za těma slovama je. Co za tím ženský hledají, co čekají. Vecpal jsem se jí do života, protože jsem chtěl, a
ona ne. Zezačátku právě pro to, proč to nepřiznat. Teď to ale bylo jiný. Poprvý jsem to takhle cítil a poprvý jsem to řekl nahlas. A já si to v sobě musel srovnat před tím, než to – snad v pravej čas – řeknu i jí. Tara seděla u stolu v kuchyni, před sebou velkej hrnek kafe a na očích moje sluneční brejle. Zajímalo by mě, kde má ty svý. Vlasy měla stažený do nedbalýho culíku a měla ho nakřivo. Odevzdaně sledovala Aidana, kterej řečnil přes celou kuchyň. „Nebo Iáček! Ten je permanentně zhulenej, stačí ho chvíli poslouchat.“ „Pomoc,“ udělala na mě bezhlesně. Došel jsem k ní a mlaskavě ji políbil pod ucho. Jo, jsem hajzl. Cukla sebou a zasyčela. „Chrisi, ježíši! Upadne mi hlava.“ „Tygr? Ten sjíždí extázi, to je naprosto jasný! Furt je v pohybu a nikdy se – hu hu hu HÚ – neunaví,“ hřímal Aidan a chodil po kuchyni rychle sem a tam jako tygrův bráška. Zajímalo by mě, na čem jede on. „To si vyřiď se svým koktejlovým kámošem, moje milá,“ odsekl jsem a ignoroval, jak se na mě vítězka soutěže o nejšmrncovnější účes šklebí. Já se cítil parádně vyvětranej a klidnej a spokojeně jsem si nalil kafe. „A prasátko? Ty jeho paranoidní představy a stihomam? No to jsou houbičky jako vyšitý.“ Aidan si ukousl kus jablka a mohutně žvýkal. Zmateně jsem se na něj zadíval. „Co to meleš?“ Aidan měl plnou pusu, takže za něj odpověděla Tara, zatímco kreslila prstem po stole. „Tvůj bratr mi vysvětluje, že Medvídek Pú a jeho přátelé – a to včetně Kryštůfka Robina – jsou na drogách.“ I kdyby ji ta hlava nebolela, začala by. Aidan na ni beze slova namířil prst a důrazně kývnul. „Teď máš ucpaný informační kanály ty, co?“ ušklíbl jsem se na Taru a spálil si špičku jazyka o horký kafe. Kurvafix. „Kdy jsi dorazil domů?“ zeptal jsem se bráchy a ten se výmluvně zatvářil a vyboulil jazykem tvář. „Hele, víš co? Já to vlastně nechci vědět!“ Zvedl jsem ruce. Došel jsem k Taře a pohladil ji po zádech. Otočila se, objala mě a tvář si opřela o mý břicho. „Já už nikdy, nikdy nebudu pít. Přísahám!“ brumlala mi nad pasem. „To by byla škoda, beruško. Bylas k sežrání.“ Líbnul jsem ji nahoru do vlasů. „Skočím do sprchy a pudem ven, hm? Prima procházka ti vyžene z hlavy představy koktejlovejch deštníčků.“ Zakňourala a položila si hlavu na lokty. Ve dveřích jsem se otočil. „Hele, a co ta sova?“ „No to je dealer, samozřejmě, páč o všem ví a každýmu pomůže. Cha!“ Bože. Kdo pomůže mně? Máma vešla do kuchyně a v ruce měla natrhanou kytici chryzantém. Přeťala Aidanovi tirádu o Púovi a LSD a já byl rád, že už zbytek debaty neslyším. Voda mi padala na hlavu a šampon štípal v očích. Kruci, budu vypadat jako mixomatózní králík. Otřel jsem zrcadlo a zadíval se na sebe. Hm. Oholím se, je načase. Hrábl jsem rukou po svým nádobíčku, který potřebovalo taky oškrábnout. Mohli bysme z toho s Tarou udělat prima předehru, napadlo mě. Samože až budeme zpátky doma. Ztuhl jsem s pěnou na půlce ksichtu a zíral na sebe. Doma? Vrzly dveře a já se automaticky natáhl po ručníku. Byla rychlejší a najednou mi nahej rozkrok překrývaly dvě teplý dlaně a něco mě šimralo mezi lopatkama. „Neříkalas, že v domě u našich ne?“
Koukal jsem do zrcadla, dokud ke mně nezvedla oči, a čekal jsem, jestli budeme pokračovat v holení, nebo ne. Zamrkala a podebrala mi koule dlaní. Nadechl jsem se přes sevřený zuby. „Nezačínej, jestli to nedokončíš, holčičko.“ Lehce mě plácla po zadku a pustila, co držela. Sakra. Já měl držet – hubu. Otočili jsme se k ní a se zaujetím sledovali, jak se svlíká. Opřel jsem se zadkem o umyvadlo a koukal. Pozorovat holku, jak odkládá šaty, je něco, co se jednomu – či dvěma – prostě nikdy neomrzí. Byla si jasně vědoma mýho pohledu a oplácela mi ho přes rozpuštěný vlasy, zatímco si sundávala podprsenku. Trčel jsem po směru a čekal, co bude. Orgasmus je na bolavou hlavu prej to nejlepší, jak jsem si někde omylem přečet. Když se zády ke mně předklonila, aby si sundala kalhotky, narovnal jsem se. Hodila po mně okem a zalezla do sprchy. Neskutečný. Odhrnul jsem závěs a její pobavenej a veskrze chlípnej pohled mě nabudil ještě víc. Jedna věc je ještě lepší než svlíkající se ženská. Mokrá ženská. Všechny ty úžasný křivky, po kterejch teče voda. Sáhl jsem po ní zrovna ve chvíli, kdy na dveře dopadla rána. „Hergot, vypadni, některý tady musejí do práce!“ Aidan zřejmě zanalyzoval mámě zbytek lesa a byl za dveřma. Řekl jsem sprostý slovo a vycouval. Tara se křenila a výmluvně si mydlila tělo. Nejsem choulostivej, ale dělat jí to s tím kazišukem za dveřma, to fakt nejde. To bych mohl i poprvý selhat, a to by mě opravdu nasralo. Rychle jsem se oholil, zatímco se myla, pak jsem si uvázal ručník kolem boků a zamířil k sobě – k nám – do pokoje. Stihnul jsem si jen natáhnout džíny, když se ozvala rána, nezaměnitelný holčičí pištění a do něj se prolínal Aidanův hlas. No to si dělá…! Vylítnul jsem z pokoje jako papírovej čert a Aidan zrovna couval z koupelny. „Nic jsem neviděl, přísahám! Na holej… pupek, ani chloupek! Teda, chloupek asi jo, ale jinak fakt skoro nic…“ Tara na něj třeštila oči za sprchovým závěsem, nahrnutým před tělo. „Ježíši, mlč, Aidane! Vypadni! Vypadněte oba!“ Zuřivě gestikulovala a já honem zavřel dveře. Plynulým pohybem jsem se otočil, drapnul ho za tričko pod krkem a přirazil ke zdi. „Co to, kurva, děláš?“ Nevím, co mi viděl v obličeji, ale evidentně si rozmyslel, co chtěl říct. Zvedl ruce dlaněma nahoru. „Sorry, já přece nevěděl, že tam je. Tys vypadl, tak jsem tam vlezl, no…“ Tiskl jsem čelisti k sobě a Aidana ke zdi. Pohnul hlavou. „Pusť mě, sakra. Byla to jen blbá náhoda.“ Odlepil jsem sevřený rty a přejel po nich jazykem. „Tak si odteď na takový náhody dávej, do prdele, bacha!“ Pomalu jsem ho pustil. „Klid, brácho. Jak sem řek, nic jsem v podstatě neviděl.“ „V podstatě?“ „Jo. No a to, co jsem viděl, bylo fakt pěkný a…“ Otevřel jsem dveře jeho pokoje, strčil ho dovnitř a zavřel za ním. Zacukaly mi koutky. Přesně v okamžiku, kdy napůl mokrá malá mořská víla vylítla ze sprchy. „Co se, sakra, tlemíš? Přijde i otec?“ prskala polohlasem a držela si ručník v podpaží. „Nevylučuju to. Ještě chvíli tu takhle tancuj…“ Otec byl dávno v krámě, ale já si prostě nemohl pomoct. Potměšilej šotek ve mně se potají skvěle bavil. „Seš nemožnej!“ Dveře do pokoje práskly. Hm. Zpátky do tý sprchy už ji nedostanu. Nadechl jsem se a šel si to za Aidana vyžrat. Ještě furt se trochu mračila, když si v kuchyni dávala druhej hrnek kafe. Sledoval jsem ji a snažil se
netvářit moc pobaveně. Koukám, do kruhu naší rodiny zaplula víc, než bylo v plánu. Bylo mi jasný, že Aidan má až do našeho odjezdu dost munice na to, aby ji vytáčel, kdykoliv k tomu bude mít příležitost. Zrovna slezl ze schodů a zastavil se v průchodu do kuchyně. Málem mi zaskočilo kafe, protože měl na sobě košili, kravatu a oblek. Vlasy stažený do hladkýho culíku, oholenej, načinčanej, jako by zrovna vyplul z reklamy na pánskej deodorant. Popotahoval si manžety u košile a vypadal jako dospělej chlap. No to jsou mi věci. Rozcuchaný, vzteklý individum v rozervaným tričku ze včerejšího večera bylo to tam. Hvízdnul jsem. Máma se otočila od pultu, zadívala se na něj a pak na mě. „Koukáš, co?“ „Jo. Zírám. Ještě nedávno lítal v masce Spidermana, a helemese – byznysmen.“ Kterej na mě právě vystrčil prostředníček a tím trošku pokazil dojem. Tara bloudila očima po kuchyni a cíleně se pohledu na něj vyhejbala. Nakonec jí jeho směrem stejně oči sklouzly a já to chápal. Vypadal fakt dobře, hajzlík jeden. Máma k němu pomalu přistoupila a natáhla ruce. „Ukaž, prosím tě.“ Srovnala mu uzel kravaty a uhladila klopy. Aidan se zadíval přes její hlavu přímo na Taru. Uculil se, mrknul na ni a ona krásně zrudla. Prima. Co jsem říkal. Zavrčel jsem na něj a Tara zakroutila hlavou a otočila se. Máma střelila pohledem z jednoho na druhýho. „Co je? Co to máte za pantomimu?“ Má prostě oči i na zádech, už se tomu ani nedivím. Aidan se nadechl, ale moje naprosto výmluvný gesto ho umlčelo. Líbnul mámu na tvář, pak sjel Taru očima od hlavy k patě a rychlým pohledem se ujistil, že jsem si všiml. Hubu měl od ucha k uchu, když se natáhnul pro tašku a konečně vypadnul z domu. „Vrátíte se na oběd?“ Máma na nás koukala a já pokrčil rameny. „Asi ne, mami. Neohlížej se na nás, my se najíme venku.“ Chtěl jsem Taře ukázat místo, kde jsem se narodil a vyrostl. Navíc tu bylo fakt hezky, takže se určitě vyblbne i s fotkama a přijde aspoň na jiný myšlenky. Odložila hrnek do dřezu. „Děkuju za snídani, Maggie. Jste prostě úžasná.“ Pohladila mámu po rameni a natáhla se pro bundu, zavěšenou na židli. Oblíkla si ji a přehodila si přes rameno popruh tašky, ve který měla foťák. Máma se na ni zadívala a s lehkým úsměvem stočila oči ke mně. Chvíli jsme na sebe koukali, já pak mámu lehce políbil na druhou tvář a vypadli jsme ven. Vyvezl jsem z garáže Charlieho, protože jsem s Tarou chtěl projet nejen město, ale i krásný okolí, který tu je, ukázat jí vodopády na řece Kinnickinnic, po kterejch má naše město jméno, oblast kolem Luisina a Georgova jezera, parky, moji střední školu, oranžovýho soba, což je legrační socha u motelu s restaurací, kterou si na tuty vyfotí. Prostě tohle všechno. Plus tátovo železářství na Hlavní ulici, jak mě důrazně nabádala matka. Chraň bůh, neukázat svý holce rodinnej podnik a místního Kutila Tima. Vyjeli jsme mimo hlavní trasy a já zamířil k jezerům. Projel jsem kolem místa, kde jsem ráno měl sebezpytnou chvilku, a pokračoval dál. Měl jsem v hlavě konkrétní představu, kam jsem ji chtěl vzít nejdřív. Řeka obě jezera spojovala několikakilometrovým úsekem, na kterým bylo pár menších vodopádů. Jen mírný převýšení, ale při pohledu proti proudu to vypadalo úžasně, takže fotky a pohlednice místních přírodních krás zdobily celý město a působily nadšený záchvaty turistům. My místní měli pár míst, která tak moc pohlednicově profláklá nebyla, a já ji k jednomu vedl. Vzduch už byl podzimně studenej, ale dopolední sluníčko dělalo svou práci a po svižný procházce od auta nám bylo prima teplo. Provedl jsem ji porostem, občas jsme překročili kmen, občas podlezli křoví, takže měla pár pramínků z culíku vytaženejch a kroutily se jí na krku. „Co to hučí?“ zeptala se. „Uvidíš, už tam skoro jsme.“ Rozhrnul jsem větve a ona prošla a já se zaslouženě kochal jejím: „Ó můj bože!“ Okamžitě si přetáhla tašku dopředu na břicho a začala v ní štrachat. Vytáhla svůj canon, digitální
zrcadlovku, se kterou – kromě mě – málem spala. Přehodila popruh tašky přes hlavu a opatrně ji položila na zem. Pak si aparát pověsila na krk a rychle ho zvedla k očím. Fotografka. Jako by ten jedinej správnej pohled byl přes objektiv, a ne napřímo. Slyšel jsem jen rychlý cvakání spouště, sledoval ji, jak mění úhly a pozice, dřepla si, tělo vykroucený do strany a zase hup zpátky na nohy. Byla dokonale lapená ve svým světě a já ji s úsměvem pozoroval. Věděl jsem, že se jí to bude líbit. Přešel jsem po trávě k většímu balvanu, co měla za zády, a posadil se na něj. Kouřil bych, až bych brečel, ale co se dá dělat. Život jsou drobný oběti. Tuhle jsem byl ochotnej pro ni udělat. Po chvilce se podívala směrem, kterým jsme přišli, a když mě neviděla, otočila se za sebe. Zakřenil jsem se na ni, ruce v kapsách. „Líbí?“ „Bože, promiň, já se na chvíli ztratila, je to… je to nádherný.“ Znovu se otočila k vodě, popošla pár metrů, až jsem měl pocit, že musí mít špičky bot mokrý. „Ty jsi nádherná,“ řekl jsem, i když byla příliš daleko na to, aby to slyšela v hukotu vody. Nevadilo mi to. Řekl jsem to kvůli sobě. Sledoval jsem ji, jak se dokonale ztrácí v tom, co ji těší, co je pro ni přirozený jako dýchání. Koukat na svět přes hledáček. Zaznamenat skutečnost, krásu, jako tichej, nezaujatej pozorovatel. Teď teda ne nezaujatej, protože její nadšení bylo hmatatelný. Zvedla se z dřepu, zadívala se na mě a poslala mi tichou pusu. Řeka šuměla a les voněl a já poněkud podlehl kouzlu okamžiku. Sjel jsem z toho balvanu, na kterým jsem seděl, a uvelebil se vedle něj do trávy. Utrhl jsem si nějaký stéblo a vrazil si ho mezi zuby. Zem nebyla tak studená, jak jsem si myslel, i když moje nedávná poznámka o teplejch mezích byla fakt hodně nadnesená. Bylo mi dobře a po chvilce jsem se natáhl s jednou rukou založenou pod hlavou. Slunce mi svítilo do ksichtu a já přestal mžourat a zavřel oči. Nevím, jestli jsem fakt vytuhl nebo jen na chvíli ztratil pojem o čase. Zvuk spouště byl najednou hodně blízko a teplo, který jsem vnímal v obličeji, se někam ztratilo. Otevřel jsem pomalu oči, stála nade mnou, moje boky mezi rozkročenejma nohama. Odtáhla foťák od obličeje a zubila se. „Co je? Potřebuješ fešnýho modela?“ zavrčel jsem a koukal na ni. „Nabízíš se místo Aidana?“ zeptala se s úsměvem. „Ten chtěl fotit akty, pokud se pamatuju,“ ušklíbl jsem se a Tara významně zvedla obočí a dál na mě koukala. No jak myslíš, beruško. Rozepnul jsem si zip bundy pomalým pohybem a sáhl na knoflík u džín. Naklonila hlavu, pořád napůl pobaveně. Knoflík vyskočil z dírky a já si rozepnul i kalhoty. To už otevřela pusu. Začal jsem si vyhrnovat tričko. „Přestaň, ježíš…“ rozhlídla se. „Proč? Nikdo tu není. Chceš akty? Budeš mít akty,“ dráždil jsem ji a zvedl se na lokty. Když nic neříkala, setřepal jsem bundu z ramen. „Chrisi, přestaň. Slyšíš? Nech toho… nebo tě praštím, namouduši.“ „Hm, sladký řečičky, to miluju,“ pokračoval jsem a šel bych i dál, i když mi bez bundy byla najednou zima. „Okamžitě toho nech, nebo odcházím.“ Pohnula nohou a já se rychle zvedl, popadl ji kolem pasu a stáhl na sebe. „Pozor na foťák,“ vypískla a já nespokojeně zamručel. Pořád s tím krámem taky. Trocha muchlování v přírodě, no proč ne? No, ne… jak se zdálo. Sotva jsem jí stihnul olíznout pusu, a už se hrabala pryč. „Blázníš? Někdo přijde…někdo nás uvidí.“ Jo. Třeba lesní duch. Nebo trpaslíci. Přehnaně jsem si vzdychnul. Stála nade mnou a já si pomalu zase zapnul kalhoty. Opravdu pomalu, protože teď to jaksi nešlo tak rychle jako předtím a skřípnutý koule už jsem zažil. Beze slova jsem se zvedl, oblíkl si bundu a ublíženě na ni koukal. „Nech si ty pohledy. Já ti to vynahradím, ale tady prostě… já tady nemůžu.“ Strip má možná k exhibicionismu blízko a já teda s odhalováním v přírodě problém neměl, ale tady
opravdu nechtěný sledování nehrozilo. V tomhle směru jsem to místo docela dobře znal. Ovšem tím jsem se chlubit nemohl, to bych ji tu nedostal tím spíš. „To jsem zvědavej. Jako neukojenej budu hroznej průvodce, jen počkej. Schválně tě ztratím na druhým konci města a seberu ti peníze na taxík a budeš tu bloudit a… hm…“ Její jazyk jsem měl v puse, foťák mi mačkal bránici a Tařina ruka zadek. „Nevyhrožuj, Raine,“ plácla mě, otočila se a zmizela v křoví. Zakroutil jsem hlavou, polknul sliny a různý chutě a celej rozjitřenej se vydal za ní, než se mi tu vážně ztratí. Projížděli jsme pomalu městem a mě bavilo sledovat, jak otáčí hlavu sem a tam, rozhlíží se a pozoruje, mává prstem a vyptává se. Co chvíli si přiložila foťák k obličeji, na něco zaostřila a fotila. Stávala se součástí místa, který jsem tak dobře znal, a mě to pitomě těšilo. Taky mě těšilo, že ze sebe dostala ten ranní zážitek. Ještě doma zpracuju Aidana, aby jí dal pokoj. Nebo poprosím matku, ať vytáhne rodinný alba s jeho nahatejma fotkama z dětství. Ty svý přežiju. Zastavil jsem u chodníku na hlavní ulici a dramaticky ukázal rukou. „Hle, „Rainesovo železářství“ v plný kráse.“ Tara otočila hlavu a zadívala se na průčelí domu, ve kterým měl otec obchod. „Povšimni si volnýho prostoru za jménem, kde mělo být už dávno napsaný „a syn“.“ „Povšimla jsem si. Půjdeme dovnitř?“ zeptala se a sahala po klice. „Jestli chceš, beruško, strávit zbytek dne přenášením krabic ve skladu, tak prosím.“ Já rozhodně nechtěl trávit čas tím, že před ní bude otec přehnaně demonstrovat mou neschopnost a shazovat vše v mým životě, co nesouvisí s rodinným podnikem. „Když já bych Henryho za pultem ráda viděla.“ Nadzvihla foťák a zamávala s ním. „Zastavíme se tu znova. Slibuju. Jestli vážně chceš, tak jo, ale teď ne, prosím. Pudem se třeba někam najíst, co?“ Bylo po poledni a já měl hlad. A taky jsem byl nadrženej a tohle rozpoložení nebylo na setkání s otcem na jeho území to pravý ořechový. Čím víc se během naší návštěvy vyhneme třecím plochám, tím líp. Nakonec si dala říct. Spokojeně jsem řídil, projížděl známý ulice a bylo mi dobře. Co chvíli na mě někdo hvízdnul nebo mi zamával a já pozdravy nonšalantně oplácel. Tara to sledovala s potutelným úsměvem. „Nedivím se, že ti tohle město muselo připadat malý.“ „Jak to myslíš?“ „No, stačí tě chvíli sledovat. Vypadáš jako místní kápo, prostě Rain, holky na tebe slintavě koukají, chlapi se s tebou chtějí kamarádit, není místo, kde by tě neznali.“ Když jsem se nad tím zamyslel, měla pravdu. Jakmile je člověk v pubertě, chce, aby byl populární, aby se o něm vědělo, aby vešel do místnosti a ovládnul prostor. Když to všechno od začátku máte, a bez vlastního snažení, začne vám upřená pozornost okolí překážet. Jo, dá se říct, že to byl jeden z důvodu, proč jsem chtěl pryč. „A ty bys… chm, zůstala ve Winlocku, kdyby se věci vyvinuly jinak?“ S otázkou visel rázem ve vzduchu i přízrak jejího ex, ale já se zeptat chtěl. „Víš ty co… asi ano. Já tam byla šťastná. Možná i proto, že tu pozornost, který ty jsi měl už plný zuby, si já začínala teprve užívat. A měla jsem to tam ráda, ta blízkost lidí kolem, spousta přátel, kamarádek…“ „V Chicagu se cítíš sama?“ „No, jediná opravdová přítelkyně je Molly. Taky je jediná z lidí tam, která ví, co mám za sebou.“ „Jak jste se vůbec poznaly?“ Tara se usmála. „Šla jsem fotit na nějakou společenskou akci právnický komory, motala jsem se
prostě mezi všema těma žralokama s foťákem a Molly se tam motala taky. Nalitá jako váza. Trošku jsem se o ni postarala a prostě, daly jsme se dohromady.“ „Z práce žádný přátele nemáš?“ „Vlastně ne, tam jsou to fakt spíš pracovní vztahy.“ „Ani Janice?“ „Ne.“ Pobaveně po mně koukla. „Myslím, že Janici znáš podstatně líp než já,“ řekla významně. „No, jestli naznačuješ to, co si myslím, tak ne. S Janicí jsem nespal,“ oznámil jsem a důsledně sledoval provoz. Ne že by Janice nechtěla. „Ale s tou servírkou od vás z baru jo, že?“ Krátce jsem se na ni podíval. „Proč se ptáš?“ Tara přestala sledovat ulici a pootočila se ke mně. Zaujala výzvědnej posed a upřeně na mě koukala. „Chrisi?“ „Taro?“ „Měl jsi hodně holek?“ zeptala se a oči jí jiskřily pobavením. Znovu jsem se na ni zadíval, na chvíli spustil sluneční brejle níž na nos a podíval se pro jistotu i přes okraj obrouček. „Vážně se mě na to ptáš, nebo prostě jen… prudíš?“ „A kdybych se ptala vážně, řekl bys mi to?“ Culila se jako měsíček. „Ne.“ „Proč ne? Jsi džentlmen, co o tom nemluví?“ Tak s takovým Terrym jsem v minulosti probral kdeco, ale o to nešlo. Ten počet jsem opravdu nevěděl a prostej fakt, že ho neznám, mluvil za vše. To jsem svý holce, svý vlastně první pořádný vážný známosti, rozhodně nehodlal přiznat. Plná pochopení je teď. Časem by mi v tom nejspíš vymáchala hubu. „Co je tohle za otázky, co tak najednou? Doteď jsi to neřešila. Pobavenej nadhled, vzpomínáš si?“ „Ten mám pořád, to se neboj. Jen když tak registruju ty vlahý pohledy tadyhle, nedalo mi to.“ Znovu se zakřenila a prstem mi přejela přes oholenou bradu. „Odmítám si to připouštět, víš. Jak žádanej bys asi byl, nebýt tu se mnou.“ Mlčel jsem. Kdybych přikývnul, byl bych arogantní debil, kdybych nesouhlasil, lhal bych. Cestovala mi prstem po tváři, kolem ucha, prohrábla mi vlasy. Znovu si poposedla, blíž ke mně, a začala mi druhou dlaní hladit stehno. Posunul jsem si brejle nahoru na hlavu a vzal její ruku do svý. Políbil jsem jí konečky prstů. „Jsem tu s tebou, a to je podstatný. Hm?“ Lehce jsem ji kousnul do bříška ukazováčku. „Já vím,“ vydechla. „A nemůžu si pomoct, rajcuje mě, že jsem jediná, která teď může udělat tohle,“ řekla, vyklouzla z mý dlaně a sjela mi rukou mezi nohy. Ta majetnická samozřejmost, se kterou to udělala, mě okamžitě vzrušila. „Ne že by to nebylo příjemný,“ řekl jsem chraplavě, protože bylo, „ale takhle nemůžu řídit.“ Můžu. Dokonce můžu i s dívčí hlavou v klíně, jak jsem kdysi za oboustrannýho veselí zkusil. Jen ne zrovna v městským provozu. Koukala na mě se zdviženým obočím a ruku nestáhla. Spíš promnula dva prsty a posunula je dál, rozkošnice jedna. Znovu jsem se na ni podíval, teď už s dobře citelnou erekcí. I viditelnou. Polknul jsem. „Taro, já…“ „Je tu někde poblíž motel?“ skočila mi do řeči a prstíky pracovaly jedna radost. „Cože?“ Otočil jsem k ní hlavu, překvapením konsternovanej. „Co koukáš,“ zašeptala. „Já neřekla, že s tebou nechci spát. Jen že to nechci dělat u vašich. A po dnešním ranním zážitku už vůbec ne.“ Výhodou mužskýho mozku je, že jsem nezačal okamžitě analyzovat, proč to chce, proč teďkom, jestli to fakt chce, a bla bla. Ne. Moje první myšlenka byla – kde jsme a kde je odtud nejbližší vhodný místo. Ptát se můžu pak. Pokud bych byl tak blbej.
„Ty jsi mi ale nemravnice, poslyš. No, jak si sama můžeš všimnout, já jsem určitě pro. Jen, jak si prve mluvila o tý všeobecný pozornosti, já fakt nemůžu nakráčet do recepce s penězma a říct si o klíč.“ Zahnul jsem na nejbližší křižovatce s jasným cílem před sebou. „Taková drobnost nás přece nezastaví,“ zavrněla tiše a já v tom hlase cítil stejný vzrušení, který zrovna roztáčelo mě. Bože. „To si piš, že ne, prdelko. Pro klíč pudeš ty.“ Zasmála se a přisála se mi na krk. Nadechl jsem se, odtáhl jí ruku z mýho klína a šlápl na to. Zastavil jsem co nejvíc vzadu vedle zánovního fordu kombi se šedostříbrnou metalízou a čekal, dokud kolem mě neproběhla a nevklouzla do jedněch dveří v dlouhý budově motelu. Pak jsem zamknul auto a bez zbytečnýho rozhlížení vešel za ní. Zavřel jsem dveře, otočil se a měl ji kolem krku. Přitiskla se ke mně a plynulým pohybem mi shodila bundu z ramen. Udělal jsem to samý, zatímco jsem měl na jazyku ten její. Chvílema to vypadalo spíš jako zápas než vzájemný svlíkání. Nebo přinejmenším usilovná strkanice. Oblečení se vršilo na společný hromadě, na mý košili přistálo její tričko, pak moje a její džíny. Byla dychtivá a určitým způsobem urputná, rychlá a neurvalá, a já jí nezůstával nic dlužnej. Nebylo to něžný, bylo to syrový a pro mě neskutečně rajcovní. Koule mi trnuly a žhavý výboje vzrušení mi vystřelovaly do páteře. Tep mi bušil ve spáncích a z jejího zrychlenýho dechu sílilo pulzování v mým těle až k nesnesení. Když se mi – už nahá – znovu pověsila kolem krku, přestal jsem se ovládat. Nadzvedl jsem ji a posadil na kraj malýho stolku u zdi, na nejbližší použitelný místo. Na chvíli jsem se zarazil a zadíval se jí do obličeje, na zrudlý tváře, pootevřený rty a přivřený oči. Ryzí chtíč a čistá potřeba. Byla v tý chvíli dokonalá a dech beroucí. Je fakt, že mně se ho už pomalu nedostávalo, a to jsem ještě nezačal. Zadívala se na mě, nejdřív zmateně, protože jsem se nehejbal až na zvedající se ramena, ale pohled se jí rychle měnil. Hltal jsem ji očima, chtěl jsem si ji takhle vtisknout do paměti, abych si ten obrázek mohl kdykoliv v hlavě znovu vyvolat. Aniž by přerušila oční kontakt, mírně zaklonila hlavu, roztáhla víc stehna a rychlým pohybem boků ke mně přitiskla vlhkej klín. Oukej, já vím. Už nebudu zdržovat. Zajel jsem do ní jako vlak do tunelu a stolek narazil do zdi. Já narazil na dno a musel to okamžitě udělat znovu. A znovu. Netušil jsem, jestli měl někdo pronajatej sousední pokoj, protože ty rány do zdi byly naprosto jasně identifikovatelný a její vzdechy nepřeslechnutelný. Nevím, jestli jsem kdy slyšel lepší zvuk, než když moje holka hrdelně vzdychá, a nejradši bych si to nastavil jako zvonění na mobil. Zvedl jsem jí nohu, prsty obemknul kotník a pořádně se do toho opřel. S milováním to teď moc společnýho nemělo, já ji prachsprostě šukal. Tvrdě, rychle a hluboko. A čím víc jsem si uvědomoval, že je to v pořádku, že se jí to líbí a že mi jde vstříc, tím silnější to bylo. Vnímal jsem jen její poskakující prsa a neslyšel nic jinýho než její vzlyky, který rychle přecházely do táhlýho, plynulýho tónu. „Chrisi… bože, já už… já…“ a pak už jenom křičela. Vlastně, tohle bych chtěl na mobil. Už napořád. Vrazil jsem ruce pod její zadek, nadzvihl ji a následně zahanbil buchar v lisovně kovů. Dohnal jsem ji, přeřval a zaplavil. Před očima jsem měl rudý šmouhy, v koulích horkej tik a cítil jsem se, jako bych do ní prorostl. Jako bych v jejím těle zapustil kořeny. Držel jsem ji, tisknul na sebe a svaly se mi třásly. Její zpocený tělo mi vibrovalo v náručí. Takhle by to v přírodě asi nešlo a já si musel přiznat, že mi to vynahradila dokonale. Políbil jsem ji a odhrnul jí vlasy z obličeje. Rychle jsem ji sjížděl očima, zkoumal její pohled, hledal známky čehokoliv znepokojivýho. „Dobrý? Neublížil jsem ti, holčičko? Je to dobrý?“ Ještě pořád jsem se nemohl pořádně nadechnout a spíš jsem chraptěl. „Chrisi! Ty blázne…“ odpověděla zadýchaně a já napjatej čekal, jak tu větu dokončí, zatímco jsem ji hladil.
„Slovem dobrý bych to fakt nenazvala,“ zavrněla a prstem mi setřela kapku potu pod spánkem. Pak ji olízla a já to fascinovaně sledoval. „Bylo to skvělý a víc už tě chválit nebudu, nebo s tebou bude k nevydržení,“ zasmála se a krásně mě uvnitř sebe sevřela. Koutky se mi rozjely. „Bylo, viď? A ty si taky zasloužíš pochválit, prdelko. Nejlíp před nastoupenou jednotkou,“ culil jsem se a Tara se znovu rozesmála. Ježíši, ty pocity… „Teď nás laskavě rozlep od sebe, protože mám od toho stolu odřenej zadek.“ „Políbím ti jednu každou modřinku, přísahám!“ „Hned?“ „Jasně. Teda… dej mi deset minut.“ Maximálně. Hm. Odřeli jsme i zeď. Moje pusa na její prdelce nechávala vlhký kolečka. Vážně ji měla otlačenou a já se precizně věnoval péči o jedno každý bebínko. Ležela na břiše s rukama pod hlavou a předla jako kočka. Přesunul jsem se na druhou půlku a dělal špičkou jazyka malý kroužky. Vyblbnu se, když mám tu možnost. Prohnula záda a vyšpulila zadek výš. Posunul jsem se víc dozadu a nadzvedl ji, až skoro klečela. Spokojeně jsem zamručel, když se mezi stehnama objevila její pulinka, a pečlivě ji ošetřil jazykem. Tara zakňourala a pro mě to bylo jako hlas polnice, okamžitě jsem byl znovu v plný pohotovosti. Opřela se o propnutý ruce a posunula nohy dál od sebe. Nejlepší pozvání, jaký může chlap dostat. Zvedl jsem se, klekl si mezi její kolena a přejel špičkou přes tu hebkou vlhkost, ke který jsem před chvílí vydatně přispěl. Dráždil jsem ji a hladil a nabuzeně koukal, jak krouží pánví a sama hledá správnej úhel. Nehledala dlouho a klouzavě se na mě nasunula. Slastný pocity se mi z rozkroku rozlejzaly do celýho těla, stisknul jsem zuby a sledoval, jak se můj lesklej penis objevuje a zase mizí. Sklonila hlavu a hýbala jen pánví, nahoru a dolů, ze strany na stranu. Já se nehejbal vůbec a jen si užíval to houpavý hlazení. Tohle byla další věc, kterou jsem si chtěl dokonale zapamatovat. Její prohnutý záda a oblý boky, lopatky a výstupky páteře pod kůží. Natáhl jsem ruku a pohladil ji od krku, přes celou délku zad až ke žlábku na konci. Miluju tuhle polohu. Je v tom něco zvířecího, živočišnýho a machistickýho. Já si takhle nic nedokazuju, prostě to mám rád. Mám volný ruce, leckam dosáhnu a beze zbytku toho využiju. Zmáčkl jsem jí dlaněma obě měkký půlky a Tara otočila hlavu a dívala se mi do očí, když mě do sebe vtahovala a zase pouštěla ven. „Chtěla bych se na tebe dívat. Hrozně se mi líbí tvůj výraz, když…“ „Když?“ „Když mě…“ „Když tě co?“ „Bože! Ty víš, co chci říct!“ „Vím. Proto chci, abys to řekla, kočičko.“ Tara na mě vyplázla jazyk, já jí přidržel boky, zastavil ten klouzavej pohyb a významně zvedl obočí. „Když mě šukáš,“ řekla tak tiše, jak jen mohla. „Cože?“ Prskla a chtěla se přetočit na bok a odtáhnout se, ale pevně jsem ji držel. „Podruhý to neřeknu! Seš hroznej!“ „Jsem ďábel,“ mužně jsem se uchechtl a pořád ji k sobě tisknul, zabořenej hezky v teple. Rozhlídl jsem se po místnosti, vlastně poprvý od chvíle, kdy jsme sem přišli. Naproti posteli stál prádelník, nebo prostě jakási skříňka, ale nad ní viselo na zdi velký zrcadlo v rámu. No nejsem já dítko štěstěny? „Chceš koukat?“ plácnul jsem ji dlaní. „Budeš koukat, hele,“ ukázal jsem na zrcadlo a stáhl ji z postele. Zvedl jsem ji kolem pasu, a aniž bych takříkajíc přerušil spojení, přenesl ji před zrcadlo a opřel o skříňku. Zvedla hlavu a zadívala se na sebe, na náš společnej odraz. Zastrčila si pramen vlasů za ucho a
našla očima moje. Sklonil jsem se k ní a vmáčknul se až nadoraz. Pootevřela pusu, lehce zasténala a já se o ni otřel tváří a přitiskl obličej k jejímu. Koukali jsme na sebe do zrcadla z těsný blízkosti a bylo v tom něco definitivního, nekompromisního. Opíral jsem se o ruce a ona pode mnou byla schoulená a přimáčknutá, jako by se její tělo narodilo pro to mý. No dobře, vím, že na podobně básnicky vzletný postřehy nejsem zrovna ten pravej, ale v tuhle chvíli jsem se za to sám před sebou nestyděl. Důvod, proč ne, jsem měl před sebou. Moje přivřený oči a její doširoka rozevřený. Moje krátký černý vlasy a její dlouhý, světle hnědý v rozcuchaným chomáči, jeden světlej pramínek mě lechtal na bradě. Její zrůžovělá a sexem rozpálená tvář na mojí. Její pusa kousek vedle mejch rtů. Prohlíželi jsme si jeden druhýho a vnímali se jako dokonalej celek. A viděli si to vzájemně v očích. „Tohle by sis měla vyfotit,“ zašeptal jsem jí do ucha. Otočila ke mně obličej, chvíli mě studovala a pak mě políbila. „Udělám to,“ přikývla, políbila mě znovu a hned tak se neodtrhla. „Dobře, holčičko. Já zatím udělám tohle,“ řekl jsem tiše, lehce ji kousnul do krku a začal se v ní pohybovat, dovnitř a ven. Sevřel jsem její prsa do dlaní, díval se na ni a ona na mě. Rozvlnil jsem ji bez předchozí urputnosti, a přesto intenzivnějc, protože teď to šlo víc zevnitř, jako by ten vzájemnej pohled do očí dal sexu úplně novej rozměr. Nepřestával jsem ji sledovat, oba jsme pozorovali vzrušení v obličeji toho druhýho. Bylo neskutečně rajcovní vidět odezvu na každej pohyb, každej dotyk v obou tvářích najednou. Až se vrátíme do Chicaga, první, co udělám, bude, že koupím a pověsím podobný zrcadlo k sobě do ložnice. Vzal jsem ji lehce za krk, zaklonil jí hlavu a políbil ji. Nebo spíš zkusil, kam až dosáhnu jazykem. A pak jsem do ní narážel, kroutil a třel se v ní čím dál rychlejc, s pohledem upřeným do její rozkoší změněný tváře, dokud netančila na špičkách prstů jako baletka. Tara měla líný, ospalý a dokonale čitelně posexový oči. Bohužel. Máma se ke mně přitočila. „Vyráběli jste mi někde vnoučátko?“ zeptala se s potutelným úsměvem. „Mami! Proboha!“ Až jsem se orosil. „No co. Tracy Comptonová je stejně stará jako já a už čekává na vnučku před školou.“ „No dobře, ale… to je snad trochu… jak tě to vůbec napadlo?“ „Jak? Se na ni podívej,“ nenápadně cukla hlavou a já se otočil. Tara svítila jako lampion v oblaku dokonalýho uspokojení. Jsem prostě dobrej. „Netvař se tak samolibě a padej oloupat kukuřici. A sám. Ať si chvíli odpočine,“ uchechtla se matka a já nevycházel z údivu. „Třeba tě v tomhle směru potěší dřív brácha,“ rejpnul jsem si. „Ani mi nemluv. Pořád se bojím, že mi u dveří zazvoní nějaká uplakaná křehule. Tolik se snaží být jako ty, a to bohužel i v tomhle směru.“ „Není středověk, umí se chránit.“ Já taky. A Tara poctivě zobe prášky, to jsme si dospěle ujasnili včas. „Já vím. Ale náhoda je blbec a ženský jsou potvory,“ řekla s vědoucím přesvědčením zástupkyně pohlaví. Večeře v rodinným kruhu proběhla uspokojivě, přestože jsme se krmili jako dvě hovádka. Kdybych neměl takovej hlad, tak by mi to snad bylo i trapný. Pak jsme celej zbytek večera hráli s našima karty. Otec pečlivě zapisoval každej bod, máma sledovala, aby nikomu nic nechybělo, a Aidan, kterej se k nám nakonec taky přidal, zkoušel provokovat Taru. A parádně mu vzalo vítr z plachet, že ho vůbec nebere na vědomí. Co chvíli se na mě zadívala přes vějíř v ruce, oči hezky schovaný za brejlema. Nedělal jsem si iluze, že by si toho máma nevšimla, takže jsem byl rád, když jsme to nakonec zabalili. Vytlačil jsem ji
před sebou do schodů, ruce vražený v kapsách jejích džín. To bylo řečí, že u našich ne. A nakonec jo, tiše, šeptavě, se smíchem a v těsným objetí. Prožili jsme krásnej den a krásnou noc i díky nevědomí, co přinese zítřek.
12. KAPITOLA Kde, kurva, je? Deanovi třeštila hlava a byl tak blízko nekontrolovatelnýmu výbuchu jako už dlouho ne. Bodavý jehličky za očima a napětí ve svalech, a ten zuřivej, neodbytnej vztek. Kterej neměl kudy ven. Nenáviděl psy a teď měl další důvod ukopat každou tu chlupatou potvoru, která mu zkříží cestu. Bez ohledu na to, kdo je na druhým konci vodítka. Kurva, do hajzlu! Kdyby měl víc času, jen chvíli. Nesnášel, když věci nešly tak, jak on chtěl. Tím spíš, že na to tak dlouho čekal. Svaly mu cukaly, a jestli bude takhle pokračovat, nejspíš si rozdrtí vlastní zuby. V pondělí se nevrátila domů. Nevrátila se ani v úterý, a to už bylo jasný, že je zalezlá někde s tím umaštěným čurákem, kterýho neměl čas zpracovat po svým. V úterý večer byl Dean vytočenej do nepříčetnosti potlačovaným vztekem a neskutečnou chutí si do něčeho bouchnout. Nedokázal se zklidnit. Byl TAK blízko, a žádnej ventil. Trochu páry upustil, když načapal nějakýho vometáka, jak si ulevuje u zdi malý boční uličky. Vrazil mu hlavu do zdi a pak do vlastních chcanek. Zdaleka to nestačilo. Zdaleka ne. A ta píča nikde. Nakonec koupil v krámu s prodlouženou otevírací dobou velkou kytici, s jejímž výběrem mu nadšeně pomohla taková malá kundička za pultem, celá říčná, aby roztáhla nohy. Dean vybičoval svý sebeovládání, protože když chtěl, uměl bejt šaramantní a zdvořilej. Jako by tím ale vypálil poslední zásoby, a jen co si z ksichtu sundal ten přiblblej výraz, tělo mu doslova zaplavil pocit, ve kterým byl jako ryba ve vodě. Vztek, hlad po krvi a chtíč. Dokonalá směs. Už za tmy se vrátil k jejímu domu. Kytka byla dost velká, aby za ni schoval hlavu, dokud nebude vevnitř v bytě. Moment překvapení, smýknout s tou krávou dovnitř a zavřít dveře. A pak jí ty kytky, jednu po druhý, narvat do huby. Pro začátek. Deana ta představa pobavila a vcelku uvolněně zazvonil u jejích dveří. Podruhý a potřetí. Adrenalin mu napínal žíly a málem mu tryskal z uší. Neotevřela. Měl chuť do těch dveří mlátit vlastní hlavou. Přinutil se klidně dýchat. Je stejně užvaněná jako každá jiná, nepochybně tu kváká se sousedama a strkají si vzájemně čumáky do svejch věcí. Tak to prostě prubnem. V oblaku vlastních sílících potřeb zazvonil na protější dveře, a když se otevřely, ovládl se a nešlápl tomu zatracenýmu psovi na krk před očima tý starý štětky. Vycenil zuby, když vykoukla Dolores, a dokázal je cenit celou dobu, kdy se ptal na slečnu Williamsovou. Ta stará pinda snaživě vysvětlovala a nepostřehla, jak silně drtí čelisti k sobě, jak blízko má k tomu, aby jí vrazil čelo do nosu. „Nevíte, kde bych ji našel? Rád bych ji překvapil.“ „No, ale to by se tomu jejímu mládenci asi moc nelíbilo, hihi.“ Nevydržim to, nevydržím, umlátím ji tím čoklem… Dean vycenil zuby v širokým úsměvu. „Tak to není, s něčím mi pomohla a já jí chci poděkovat, udělat jí radost tadyhle kytičkou.“ „Tak ji nechte u mě, já jí vyřídím, že jste tu byl, aspoň to nezvadne, taková škoda… A nechcete nechat slečně vzkaz?“ Aby sis početla, co, ty stará kundo. Ideální vzkaz by byl ten tvůj zasranej pes přibitej na zeď. „Ne, já bych to rád vyřídil později osobně, ale jste nesmírně laskavá. Tu kytičku jí, prosím, předejte. Mockrát děkuju.“ Ty vlezlá ropucho. Dean se vybičoval k zářivýmu úsměvu, ze kterýho Dolores měkla kolena a jemu dřevěněly šlachy na krku. Prkenně odešel a u vchodovejch dveří praštil do zdi. Povědomá a vítaná bolest v kloubech mu projasnila hlavu.
Když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře. Posadil se do baru v motelu, přemýšlel a sledoval snažení prostitutky, která byla evidentně dost zoufalá na to, aby ignorovala svůj pud sebezáchovy, a nechala se pozdějc odvýst na pokoj. Když pozdě v noci odešla, kulhala jen trošku a rozbitej koutek úst maskovala nánosem křiklavě rudý rtěnky. Byla to pro ni jen další obtížná noc a v kapse ji hřálo dost peněz na to, aby snesla pár ran a pak držela hubu. Podvědomě cítila, že měla štěstí, a přísahala si, že příště svoje instinkty poslechne, bez ohledu na nabízený prachy. Dean seděl na posteli, tlak v hlavě a v koulích trochu polevil, ale pořád tu byl. Tohle byla kurevsky slabá náplast na ten vřed, co mu rostl v těle. Udržel se na uzdě a nemohl se dočkat, až nebude muset. Utlumil svou potřebu, aby mohl přemýšlet, ale cítil ji v sobě, vlnila se a šeptala někde hluboko. Vytáhl z kapsy malej kousek papíru, na jehož zadní stranu si napsal adresu tak, jak si ji stihnul zapamatovat při rychlým probírání dokladů toho kokota, než ho přerušil štěkot. Po chvilce papír obrátil a prohlížel si natištěnej text. Kousal si vlastní jazyk a otáčel v prstech pracovní vizitku Christophera Rainese. „Tady to máš všechno napsaný.“ „Nevymluvíš mu to? Já se bez rodinnýho barbecue v pátek večer obejdu,“ remcal jsem. Máma na mě naštvaně koukala. „Neřečni a padej nakoupit. Já se s tím tahat nebudu. Neubude tě, otec bude rád a aspoň se ještě trošku užijem, když zítra odjíždíte.“ Moje představa užití si posledního večera v River Falls byla někde jinde, ale nechtěl jsem vcelku krátkou návštěvu doma pokazit hádkou. Přinejhorším sníme připeklej hamburger a pak vypadnem. „Mně nevadí jet na nákup, stejně jsem si potřebovala něco koupit i pro sebe,“ řekla Tara. No jistě, ženský aby nedržely spolu. „A co? Všechno, co potřebuješ, máš,“ prohlásil jsem a teatrálně pročísl rukou vzduch před sebou. Tara bezhlesně zareagovala. Že se tu ale naučila zajímavý gesta. Nejvyšší čas vrátit se zpátky do Chicaga. „Slíbila jsi mi, že mi ukážeš fotky, co jsi udělala. Já se opravdu moc ráda podívám.“ Máma koukala na Taru a ta pohotově vyskočila a odběhla. „Tebe zajímá fotografování?“ zvedl jsem obočí. „Ano, synu. A zajímá mě proto, že zajímá ji. Na tom snad není nic špatnýho.“ Máma se usadila u stolu. „Já jen, že to, co tu fotila, vidíš sama každej den,“ odpověděl jsem a štrachal po kuchyni. „Christophere, neřečni. Tvoje děvče mi chce ukázat, co ho těší, a já se na to ráda podívám. Tomu se říká budování vztahu. O tom bys měl už něco vědět.“ „A ne? Kdo ji tam včera vzal?“ odsekl jsem. I když bych řek, že vztah jsem mnohem víc utužil pozdějc v motelu, že. Tara zdusala zpátky ze schodů a dřepla si vedle matky. Na displeji na zadní straně foťáku si spolu prohlížely fotky, který tu udělala, máma patřičně óchala a já ignoroval, jak na mě po straně mrkla. „Pro kristovy rány! Stojíme tu už dvacet minut, mohla by sis, laskavě, vybrat?“ Stál jsem opřenej o vozejk a trpěl jsem tak, jak jen může trpět chlap v supermarketu u regálu s voňavkama. „Já si nic nevybírám, jen si to chci očichat. Hele, co tenhle?“ Tara přihopsala a zničila mi pro celej den čich dalším pačuli smradem, kterej mi strčila pod nos. Prsknul jsem a ucukl. „Jak nebudeš vybírat? To tu stojíme jen tak? Dřevění mi nohy, a ty si to chceš jen očichat?“ Oči jsem měl navrch hlavy. Chápete to? „Ježiš, tak na mě počkej v autě, já jsem tam za pět minut.“ „Hele, prdelko, po dnešku budu mít celkem jasnou představu, jaký je tvoje vnímání času. Další půlhodinovou tříminutovku u regálu s prádlem nepřežiju.“ Leda by mě u případnýho zkoušení pustila do
kabinky, he. Opřel jsem se zmučeně o pult a shodil pár lahviček na zem. Tara na mě významně pohlédla, zakroutila hlavou a vyměnila si vědoucí pohled s nějakou ženskou, co si to taky chtěla očichat. Odlepil jsem se a kráčel pryč. „Počkej, slyšíš?“ syčela. „Kam jdeš?“ „Jdu si prohlídnout hevery,“ zavrčel jsem, vypustil do ovzduší trochu testosteronu a ignoroval, jak za mnou zběsile manévruje košíkem a prská. Střelil jsem pohledem přes rameno, no jo… každý kolečko jiným směrem. Zastavil jsem za nejbližším rohem a pobaveně čekal. Do zornýho pole se mi vpotácel košík, za kterým povlávala moje milá. Hlavu otočenou na druhou stranu, čehož jsem obratně využil a popadl ji zezadu kolem pasu. Vypískla a já jí rychle olíznul krk. Ty její rozpačitý pohledy po okolí se mi snad v životě neomrzí. „Málem jsem se počůrala, seš normální? Loudile,“ vrčela a rukou si uhladila vlasy. „Jsem zvrhlík, číhající na osamělý ženštiny. Poď se mnou do kabinky, beruško…“ „Děláš si srandu, že? Děláš?“ Váhavě na mě koukala. Lascivně jsem se usmál a přitulil se. „Chrisi, proboha. To nemyslíš vážně, do žádný kabinky nejdu!“ „No jo, to by na tebe bylo příliš, co? Poseroutko,“ zašeptal jsem jí do ucha a pořád ji objímal. „Náhodou, tuhle zkušenost mám, abys věděl. Jedna mi bohatě stačila.“ Vykroutila se mi. To mě ovšem zaujalo. „Tys to dělala v kabince?“ Křenil jsem se a díval se, jak kolem sebe střílí pohledy. „Jo, je to už dávno. Podruhý nechci. A nekoukej na mě takhle!“ „Takže – před sebou máme bižuterii a,“ mrknul jsem nahoru na ceduli, visící ze stropu, „oddělení dekorativní kosmetiky! Tím vším projdeme plynule a bez zastavení a koupíme ty blbý omáčky. Jasný? Jinak bude kabinka!“ Nasupeně na mě hleděla. „Ty seš TAK zlej!“ „A budu ještě zlejší, holčičko. Jen počkej.“ Ale nebyl jsem. Naložili jsme nákup do auta a vcelku spokojeně a v míru odjeli. Vrtěla se vedle mě a poposedávala a lovila něco v tašce a různě vzdychala a prostě – byla tady. „Co sebou furt tak šiješ?“ „Musim čůrat!“ „Proč jsi nešla doma?“ Propálila mě pohledem. Oukej, už mlčím. Natáhl jsem pravou ruku a položil ji na opěradlo za ní. Rozbalila si žvýkačku, gestem zjistila, jestli chci taky, a pak mi ji, už rozbalenou, strčila rovnou do pusy. S úsměvem jsem na ni koukal. „Co je?“ Zneklidněla, když si můj pohled uvědomila. „Nic, já jen…“ Zakroutil jsem hlavou a znovu se usmál. „Nic.“ Pohladil jsem ji po vlasech. Vrátili jsme se skoro před polednem a já se na chvíli rozvalil na gauči, nohy natažený. Tara pomáhala mámě uklidit nákup a pak odhopsala do patra. Přepínal jsem kanály v televizi a vypnul mozek. Máma přišla z kuchyně, posadila se vedle mě a složila ruce do klína. „Christophere, ty děláš striptýz?“ zeptala se tiše. Jako by se zastavil čas. Ze všech otázek, který mi mohla položit, byla tahle v danou chvíli nejhorší. Rázem jsem měl srdce až v krku, v hlavě tmu a vnitřnosti naruby. Kurvafix, jak na to přišla? Jak to, do prdele, ví? Pomalu jsem se k ní otočil. Jsou chvíle, kdy se opravdu nevyplatí dělat blbýho. Před pohledem vlastní
mámy, který se ve tváři odráží kdeco, to fakt nejde. Chvíli jsem se na ni díval a preventivně sundal natažený nohy ze stolu. „Jak… hm,“ odkašlal jsem si. „Jak jsi na to přišla?“ Koukal jsem na ni a zkusil polknutím poslat srdce zpátky na místo. Prohlížela si mě a pak se zvedla a odešla. Zůstal jsem ztuhle sedět a zíral do zdi. Za chvíli se vrátila, v ruce Tařin foťák. Sedla si vedle mě a ukázala mi fotku na displeji. Do prdele drát! Byla to jedna z těch, který Tara udělala tenkrát u Red Wolfa. Jedna z těch příšernejch, s tou holkou na pódiu. Máma stiskla tlačítko a za ní se objevila další. A další. Pak společná fotka celý party v závěru vystoupení. Opřel jsem se zády o gauč a koukal na stůl. Neměl jsem ani páru, co teď říct. Nikdy se to neměla dozvědět, tohle byla věc, kterou jsem si chtěl už napořád nechat jen pro sebe. Koneckonců jsem měl naplánovanej konec, dva roky jsem to v pohodě utajil, a teď tohle. Začínal jsem bejt nasranej, kromě jinýho. Roztrhnu ji jako hada! Na co si to nechává někde v galerii v tom krámu? Nenapadlo mě, že matka projede nejen fotky vodopádů a ulic River Falls, ale i zbytek. Že to tam Tara má pořád uložený. Pro boha živýho! „Neříkej to tátovi, prosím,“ vymáčknul jsem ze sebe, já hrdina, a okamžitě se cítil ještě trapnějc. Tohle je to první, co jí povím? Aby se to nedověděl táta? A Aidan, ježíši. Měl bych doživotní vyhnálkov, protože by na to nikdy nezapomněli, byť každej z jinýho důvodu. Seděl jsem, cítil tep ve spáncích a potily se mi dlaně. Máma položila foťák na stůl a otočila se ke mně. „Tak mi k tomu, pro krista, něco řekni,“ řekla smutně. Smutně. Kdyby na mě aspoň řvala… Pokrčil jsem rameny. „Co ti mám říct. Podstatný jsi viděla.“ „Copak ty nemáš normální práci?“ Pořád ten ublíženej tón. „Mám, mami. Samo že mám. Tohle je… to je prostě bokem.“ „Jestli jsi potřeboval peníze, měl jsi říct.“ Zadíval jsem se na ni a mlčel. V životě bych si neřekl, a ona to věděla. „Nebo tě to… baví?“ zeptala se a prohlížela si mě, jako by mě viděla poprvý. „Mami, zapomeň na to, prosím. Tohle fakt nechci řešit, nemůžu. Prostě na to zapomeň.“ Polknul jsem a ona na mě pořád koukala. „Navíc, chci toho nechat. Už brzo.“ „Tam jste se poznali? S Tarou? První, co o tobě věděla, bylo tohle?“ Mámin tón už nebyl bez emocí a mně z toho nebylo vůbec dobře. Zvedl jsem se a přešel k oknu. Mlčení je taky odpověď. Jo, naše seznámení nebyla osudovka někde v parku. První, co viděla, byl můj holej zadek. Plus ten zbytek. Co jsem na to měl matce říct? Že moje holka aspoň nekupovala zajíce v pytli? Koukal jsem z okna a byl čím dál nasranější. Když jsem se otočil, byla pryč. Fajn. To je prostě perfektní závěr. Kurvafix. Teď prostě nemůžu koukat ani na jednu z nich… Vyšel jsem ven a uviděl ty složený prkna. Jo, to bude ono! Třískat do něčeho kladivem. A bez ohledu na otcovy řeči, držet ho umím. Když za mnou přišla Tara, měl jsem vyměřený prkno na dřevěný koze a v ruce pilu. Rozkrámoval jsem půl garáže a byl rád, že to pak budu muset uklízet. Že tím zabiju čas. Nasrání se mě drželo jako hovno košile. Zapnul jsem ruční pilu, přiložil k dřevěný desce a pomalu jel přes nakreslenou rysku. Dřepla si na schody a koukala na mě. Za chvilku se zvedla a přešla mi za záda. „Víš, že jsi hrozně sexy? S tím nářadím a vůbec? Netušila jsem, že seš i takhle zručnej,“ zapředla a rukou mi sjela přes záda. Svaly se mi napjaly, ale jinak, než by chtěla. Jo, docela jsem. Domek na stromě vzadu v zahradě pro Aidana jsem kdysi dělal skorem sám, otec jen přicmrndával. Zvedl jsem prkno, couvnul a narazil do ní.
„Sakra, uhni kousek,“ zavrčel jsem a neřešil, jak to zní. Couvla a zmateně na mě koukala. Přenesl jsem uřízlou silnou desku ke schodům a položil ji na zem. Aniž bych se na ni podíval, vzal jsem druhou a začal vyměřovat. „Chrisi? Co je ti?“ Stála s rukama sepnutýma před sebou a já se usilovně snažil nevylítnout. Vrazil jsem si tužku do zubů, vyměřil vzdálenost, vyndal ji z pusy a nakreslil čáru. „Tak co je? To je trapný, mluv se mnou,“ řekla a já se prudce narovnal a otočil. „Seš padlá na hlavu? Tak seš?“ Udělal jsem k ní dva kroky. Měla vykulený oči a nevěřícně na mě hleděla. Pak je přivřela. „Cože? Nechápu, o čem mluvíš, co ti přelítlo přes nos?“ Praštil jsem prknem o zem a došel na metr k ní. „To sis, do prdele, nemohla ty fotky ze stripu vymazat? Předtím, než jsi ten krám dala do ruky matce?“ Taře se oči rozšířily poznáním a bohužel se taky uculila. „Ježíš, máma to viděla?“ To už jsem byl těsně u ní a tyčil se jako bůh pomsty. „Čemu se, kruci, směješ? Přišla mi to ukázat, ptala se mě na to, víš, jak to bylo trapný?“ Nevím, jak jsem vypadal, ale couvla a vypadala vyplašeně. Taky vzdorovitě, když odsekla: „Já to přece neudělala schválně! Zapomněla jsem na ně, že je tam ještě mám. Přece víš, že to nebylo schválně.“ „A co se tím změní? Jestli to bylo nebo nebylo schválně? Už to ví! Koukala na mě jako…“ sevřel jsem rty a zadíval se do strany, ruce v pěsti. Pocit trapnosti a studu mě naplňoval jako voda džbán. „Nepřeháněj, prosím tě. No tak to ví, no. Maggie je fajn, pokud můžu říct za těch pár dní. Tak si s ní o tom promluv,“ pokrčila rameny. „Ježíši, přece nejsi tak… hloupá!“ Na poslední chvíli jsem nahradil jedno slovo druhým. „Tohle není věc, o který bych si chtěl povídat s matkou! Já jí to vůbec nikdy nechtěl říkat, to přece víš! Je to osobní, je to moje věc. Je mi trapně, chápeš to?“ „Tak to nemáš dělat, když se za to stydíš!“ štěkla a jako by stiskla špatnej knoflík. „KURVA FIX, neser mě s takovejma řečma!“ Mno, takže jak vypadám, když řvu jako debil, už ví. Couvla o krok, pak o další a její výraz byl všeříkající. Podařilo se mi ji vyděsit, to jsem ale frajer. Do chlupatý prdele, to je den! Chvíli se na mě dívala, pak se otočila a s mrtvým výrazem zamířila pomalu ke schodům. „Taro, počkej,“ zavrčel jsem. „Já to tak… nemyslel.“ Nebe nechť odpustí lhářům. Rozpřáhl jsem ruce a otočil se k ní. Podívala se na mě z posledního schodu a oči jí plavaly. Kurva! Prošla dveřma zpět do domu. Zásobu sprostejch slov jsem, tuším, vyčerpal do novýho roku… Třískal jsem kladivem do hřebíků. Čas běžel a ona už se za mnou nevrátila. Kdo by se jí taky divil. Pořád jsem měl děsnej vztek a teď jsem se vztekal i na sebe. Tolik k tomu, jak rychle dokážu věci posrat. Bleskově. Byl jsem už nějakou dobu zalezlej v garáži a hrabal se v otcově nářadí, když mi zazvonil mobil. Měl jsem sto chutí s ním švihnout o zeď. Mrknul jsem na displej a vzal to. „Ahojky, jak se máš?“ Anabel vrkala a já svraštil obočí. „Ahoj, co se děje? Nějakej problém?“ „Ne, to ne. Nicole plánuje na pondělí brífink kvůli předběžným výsledkům třetího čtvrtletí, chtěla se jen ujistit, že tu budeš.“ „Budu. Určitě. Vyřiď jí to, prosím tě.“ Už abych tam byl. „Spolehni se. Jo, a našel tě ten tvůj kamarád?“ „Kdo?“ „No ten narostlej, blonďatej. Stavil se tu a ptal se, jestli nevím, kde by tě našel, prý nejsi doma.“ Anabel broukala a jako bych ji viděl před sebou. Hlavu na stranu, pramen vlasů natočenej na prst.
Rychlá a zbytečná představa, protože v tu chvíli mi to secvaklo, a jako bych dostal ránu do žaludku. Ztuhle jsem se narovnal. „Kdo mě hledal? Kdy?“ Vlastní hlas mi zněl divně. „Noo, byl tu ve středu, myslím, dopoledne. Říkal, že je tvůj spolužák z vejšky a že přijel do města a nenašel tě doma. Že máš asi jiný číslo nebo co… no a tady že tě taky nenašel, a tak se stavil u mě na recepci.“ Během řeči se usmívala, zřejmě příjemná vzpomínka. Byl jsem úplně zticha. Nasrání se změnilo v něco jinýho. Těžko definovatelnýho. „Chrisi? Jsi tam?“ „Jo,“ zachraptěl jsem. „Cos mu řekla?“ „Že máš pár dní volno, a jestli nejsi doma, budeš asi u vašich v River Falls. Vím, žes o tom tuhle mluvil, že bys tam měl zajet, tak jsem si na to vzpomněla.“ Bože můj. Cestu do pekel dláždí dobrý úmysly. V hlavě mi dunělo. Ve středu dopoledne oslňoval Anabel. Je pátek. Automaticky jsem se rozhlídl a pak se zahleděl na dům. „Chrisi? Je to v pořádku? Hele, byl moc hezkej,“ Anabel se uculila, v hlase jí byl patrnej zájem. „Je to přímo perfektní,“ řekl jsem tiše. „Noo, a on je… hm,“ působila rozpačitě, což u ní bylo divný, „on je taky jako ty? Víš, na kluky?“ Na chvíli jsem se ztratil, protože v hlavě mi vířily myšlenky a strach. A fakt, jak moc se najednou bojím, mě znovu nasral. Nadechl jsem se. „Anabel?“ „Ano?“ „Já nejsem gay.“ Zmáčknul jsem tlačítko a sevřel mobil v prstech. Dean vyšel před budovu, ve který sídlila firma „Mitchell – Public Accountant Corp“, a zhluboka se nadechl. Zmatek a neklid předchozího večera byl pryč. Není nad to mít plán. Znát směr, takříkajíc znát svou cestu. Kurva, přemýšlí jako nějakej černej bratr z lochu, podobnejch žvástů měli vždycky plný huby. Ježíš, bratře. Ježíši! Jeho představa cesty je holt někde jinde. Bude to fajn. Krok za krokem. Políčko po políčku, jako když promítač vymění jeden kotouč filmu za druhej. Věci se zase pohnuly… Spokojeně se vydal ulicí a lidi, co ho míjeli, mu opláceli úsměv. Zřejmě nabyli dojmu, že se mu přihodilo něco pěknýho, že má prostě prima den, a holt si ty vyšklebený držky neodpustěj. Banda postradatelnejch ocasů, kam oko pohlídne. I když pěknej den měl, o tom žádná. Najedl se v příjemný restauraci, nakrmil toho draka v sobě a měl sám ze sebe radost. Směr cesty máme, je zapotřebí vyřešit otázku dopravy. Do Chicaga letěl, není padlej na hlavu, aby se táhnul károu přes celý Státy. Ale teď už auto potřeboval, na tuhle radovánku a na věci příští. Vlastní dopravní prostředek bude prostě nezbytnej. Spíš něco většího, s velkým kufrem. U oběda prošel nějaký místní inzertní noviny a pak se v dobrým rozmaru nechal zavézt k nejbližšímu autobazaru. Peněz měl dost. Fotr vcelku rád poskytl štědrej fond, hlavně když se ho zbavil, a on to rád přijal. O původu mnoha peněz, který navyšovaly rodinnej rozpočet, měl docela představu, takže fotra fakt neubylo, když pustil chlup. Dean měl dost času rozmyslet si, jak prachy co možná nejvíc rozmnoží. Měl velký plány a hodlal to tentokrát neposrat. Krýt si záda, mít únikovou cestu, a na to všechno prostě potřebuje prachy. Takže počáteční drobná investice do solidně vypadajícího fordu kombi byla to nejmenší. Zbavit se ho pak může kdykoliv. Vybral si hned v prvním autobazaru, páč kromě prostoru vzadu nijak extra požadavky neměl. Zaplatil a odjel. Na první pumpě natankoval, koupil mapu, zásoby – dva redbully, bagety, chipsy a tři pytlíky tvrdejch bonbonů – a byl připravenej. Bylo krátce ve středu po poledni, když najel na Devadesátou a zkusil, co jeho nový auto umí. Neměl v plánu se do Chicaga vracet, i když ta prdelka v recepci by za jeho představu pomazlení určitě stála. Ale takovejchhle kundiček je všude dost, naštěstí.
Nasadil si kšiltovku a sluneční brejle, spokojeně se obhlídl ve zpětným zrcátku a šlápl na to. Když navečer míjel tu debilní ceduli s počtem obyvatel, bylo mu jasný, že River Falls je přesně taková díra, z jaký sám vypadl. Na jednu stranu, tím líp. Podhoubí malýho města dobře znal, takže se vcelku rychle zorientuje a najde, co potřebuje. Ubytoval se v prvním motelu, kterej mu přišel do cesty, a pak si nechal doporučit pár místních hospod. Kde jinde začít někoho hledat než právě na takovým místě? Kam jinam v takový prdeli ženskou vzít? Nejlíp ji vzít palicí po hlavě, napadlo ho a uchechtl se. Když bude hezky opatrnej, uvidí je dřív než oni jeho. A bejt opatrnej, dávat si majzla a vidět, aniž by sám byl viděnej – to Dean uměl. V tomhle směru byl pevnej v kramflecích. Bar „Re-Pete’s“ byl třetí podnik v pořadí, kterej pozdě večer navštívil. No jestli, kurva, neplatí do třetice všeho dobrýho? Podnik hučel tím správným počtem lidí, ve kterým se mohl krásně ztratit. Držel se při kraji a ve stínech u zadního stolu v rohu a rozhlížel se. Nejdřív ji u baru jen tak přejel očima, ale pak se zarazil a stočil oči zpátky. No to se podívejme, jak nám rozkvetla. Toho kokota vedle ní nebral vůbec v potaz, ani když mu Tara přehodila nohu přes koleno a něco si šeptali. Jen si vrkej, holubičko. Až ti vyrazím zuby, bude po srandě. Teda po tý tvojí, ta moje právě začne. Když zaregistroval pár zkoumavejch pohledů od ženskejch v lokále, zvedl se a s kšiltem hluboko vraženým do očí vyšel ven. Sedl si do auta a čekal. V pravidelným intervalu tiskl pěsti a za chvíli měl na dlaních výrazný půlměsíce od nehtů. Vypadalo to jako krvavá krajka a ten pohled Deana uklidňoval. Napadlo ho, že by si ji mohl podat hned teď, jen jak se vymotají ven, ale když opravdu vyšli z baru, bylo jasný, že má ta děvka nakoupíno, a to by nebylo ono. Ne! Musí ho dokonale vnímat. Tak dokonale, jak nikdy v životě nic nevnímala. Navíc teď už fakt neměl kam spěchat. Oddalovaná rozkoš je nejlepší. Vhodil si do pusy další bonbon a okamžitě ho zubama rozdrtil na prášek. Sledoval je a přemýšlel. V hlavě se mu začala rodit jiná myšlenka. Ta píča ho stála tři roky života. Tři roky byl zavřenej jako medvěd v kleci a musel se držet zpátky, jak jen to šlo. Hned na začátku si s okolím ujasnili, že on ničí děvka nebude, a pak už měl v podstatě klid. Musel přežít nekonečný martyrium se sedánkama u toho teploušskýho zvratka, kterej dělal v lochu psychologa. Musel přežít den za dnem, noc za nocí. Jedna nakládačka, byť vydatná, je za to málo. Sebrala mu tři roky života. On jí sebere zbytek. Když ti dva slaďouši chytili taxík, pomalu se rozjel za nima. Vyběhl jsem po schodech verandy do domu a hledal ji. Proběhl jsem celý spodní patro, procházel místnosti. Máma vyšla z kuchyně s musíme si promluvit výrazem. „Nevíš, kde je Tara? Nevidělas ji?“ Hnal jsem se kolem ní do kuchyně. „Christophere, počkej chvíli.“ Máma ke mně natáhla ruku, když jsem se otáčel. „Pojď sem, prosím tě, promluvíme si.“ „Mami, teď ne, prosím, já teď nemůžu. Je Tara nahoře? Nevíš?“ Rozběhl jsem se po schodech a ignoroval mámin hlas. Ze špatnýho pocitu mi stydly vnitřnosti a cítil jsem třas ve svalech, v konečcích prstů. Proběhl jsem všechny pokoje, koupelnu, dokonce jsem strčil hlavu i do kumbálu. Nikde nebyla. Zůstal jsem stát vprostřed chodby a rukou si prohraboval vlasy. Vytočil jsem její číslo a poslouchal, jak telefon zvoní. Zároveň jsem se snažil zaslechnout, jestli nezvoní někde poblíž, jestli si ho tu třeba nenechala. Ale ne. Telefon zvonil a nikdo to nebral. Seběhl jsem domů a málem porazil mámu, čekající pod schody. Byla mi zima a srdce mi hlasitě bušilo. „Christophere, přestaň tu lítat, chci s tebou mluvit.“ „Mami, NE! Teď ne, proboha! Pak mi řekneš, co chceš říct, ale já teď musím najít Taru. Okamžitě!“ „Proč, pohádali jste se? To jsem nechtěla…“ Zadívala se na mě, když jsem zvedl mobil a znovu vytáčel Tařino číslo. Prsty se mi třásly. „Chrisi, prokrista, co se děje? Jsi bílý jako stěna!“
Nepřítomně jsem se na ni zadíval a sledoval, jak se jí mění výraz. Udělala dva kroky a chytla mě za rameno. „Slyšíš? Co je? Děsíš mě!“ Telefon zvonil a zvonil. „Tara tu není, řekla, že se jde projít. Nemluvili jste spolu?“ Zakroutil jsem hlavou a promnul si kořen nosu. „Ne… já byl chvíli v garáži, neviděl jsem ji odejít.“ Musela projít kolem, a já ji neviděl. Kdyby jo, zastavil bych ji? Otázka za milion. A pořád vyzváněcí tón. „Kdy odešla?“ „Je to tak hodina. Tak co se děje, prokristapána?“ Máma ztrácela trpělivost. Koukal jsem na ni, telefon u ucha, a uvědomoval si vlastní vytřeštěnej výraz. Nadechl jsem se, ale pak to konečně vzala. „Taro! Ježíšikriste! Kde seš? Strašně jsi mě vyděsila…“ Na druhý straně bylo ticho, jen jakejsi šum v pozadí. „Já bych řek, že pořád nejsi dost vyděšenej, ty kundí ksichte!“ Hlubokej hlas, přímo těhotnej uspokojením a radostným vzrušením. Ztuhl jsem na místě. Zuby mi cvakly o sebe a sykavě jsem se nadechl. „Nech ji. Rozumíš mi? Pusť ji, nebo tě zabiju!“ Drtil jsem slova pomalu mezi rty a myslel je smrtelně vážně. Máma zvedla ruku před pusu a nevěřícně na mě koukala. Z telefonu se ozval pobavenej smích. „To bych vážně moc rád viděl. Škoda, že ty v mým plánu nejsi, šmejde. Tak hele, já si beru, co mi patří. A ty se do toho, kurva, neser, jestli nechceš bejt sirotek. Je ti to jasný?“ Zvedl jsem oči k matce, dívali jsme se jeden na druhýho. „Dej mi ji k telefonu,“ řekl jsem pomalu a pak přes stisknutý zuby dodal, „prosím!“ „Hezky prosíš! Máš štěstí, že jsem momentálně ve fakt dobrým rozmaru.“ Ve sluchátku zapraskalo. „Chrisi,“ vydechla, v hlase slzy a děs. Panebože. Bože! Do týhle chvíle jsem doufal, sám nevím v co vlastně. „Holčičko, neboj se. Nenechám tě v tom, slyšíš? Najdu tě! Vydrž!“ „Chrisi, ne…“ už nedořekla, co chtěla, a mně se do žaludku zakousla nepříčetná bolest a strach. Nikdy v životě jsem se necítil takhle strašně. Nedokázal jsem si představit, co bude dál. „Takže my dva si, doufám, rozumíme. Seď hezky na prdeli, dej si s rodinkou třeba další partičku karet a zapomeň na ni! Slibuju ti, že se jí budu věnovat za nás voba,“ rozesmál se a telefon ztichnul. Co to řekl? Karty? Jak ví o… ježíši! Měli jsme ho celou dobu za zadkem? Koukal nám včera večer do oken? Čekal, až bude sama? A já mu ji naservíroval kvůli debilní, blbý, nesmyslný hádce! Pocit viny mě zahalil jako deka. Spíš jako žulovej kvádr a já se sesul na kolena a roztřásl jsem se. Máma vyjekla a dřepla si ke mně, obě ruce na mý tváři. „Chrisi, chlapče, proboha, co se děje? Co je s Tarou? Kde je?“ Zoufale jsem se na ni podíval a silou se snažil udržet slzy. Nemohl jsem si teď emoce dovolit, a přitom to bylo jako protržená hráz. Nemohl jsem si dovolit, aby mi zastřely rozum a úsudek. Musel jsem jednat, hned. Byť jsem neměl tušení jak. „Já teď nemám čas to vysvětlit. Pusť mě, musím za ní, musím…“ Odtáhl jsem máminy ruce ze svýho obličeje. „Počkej přece, musíš mi něco říct…“ „Mami, prosím! Já musím!“ Vyletěl jsem na nohy a sebral klíče od auta. Zpomalený vnímání předchozích minut bylo to tam a adrenalin mi doslova vibroval v těle a v hlavě.
Je to hodina, co odešla. Nemůže bejt daleko, i kdyby ji už hodinu měl. Doufal jsem ale, že spíš míň. Ten hajzl se musel někde ubytovat, někde musel spát. Mohl s někým mluvit, něco říct, naznačit. Nebo ji zatáhne do pokoje a zopakuje si, co před více než třema rokama nedokončil? Kolik je v tomhle městě, do prdele, motelů? Terry! Jasně, potřebuju Terryho. S jednou rukou na volantu jsem couval z garáže, stočil se na trávníku a koutkem oka zaregistroval mámu na schodech, jak za mnou vytřeštěně hledí. Vyletěl jsem na silnici, mobil v ruce. Bože, ať to zvedne, ať to zvedne každej, komu zavolám. HNED! Projel jsem křižovatkou a hnal se dál. Levá ruka na volantu mi cukala a já cítil, že se mi třese celý tělo. Stisknul jsem čelisti, aby mi necvakaly i zuby. Terry to vzal po druhým zazvonění. „Jo?“ „Terry, to sem já, Chris.“ Nutil jsem se mluvit pomalejc, protože jsem se málem zalykal. „Musíš mi pomoct. Je to… je to zlý. Jde o Taru. Nemám čas ti vysvětlovat podrobnosti, ale nutně tě potřebuju. Našel ji její bejvalej, před chvíli. Je to magor, co rád tluče ženský, nedávno ho pustili z lochu, kde kvůli tomu seděl. Kvůli tomu, jak ji už jednou napadl.“ Hlas se mi třásl. Děkoval jsem bohu za Terryho, kterej byl sice smíšek a pohodová povaha, ale byl to taky chlap, kterej dokázal okamžitě odhadnout situaci a bez zbytečnejch keců se přizpůsobit. Dokázal to v minulosti mnohokrát na hřišti jako zadák školního fotbalovýho mužstva a dokázal mi to i teď. „Kde seš a co přesně potřebuješ?“ „Jsem na cestě k tobě, budu tam,“ mrknul jsem na hodinky. Proč, kurva? Kdo má čas řešit, za jak dlouho u něj budu? Potřeboval jsem tam stejně bejt hned. „Budu u tebe za chvíli. Můžeš zatím obvolat motely? Hledej chlapa, vysokýho, udělanýho a blond. Nevim, co má za káru, ale přijel z Chicaga. Zkus, prosím tě, zjistit, kde je nebo byl ubytovanej. Zkus zjistit, jestli je tam pořád, jestli s ním Taru někdo neviděl.“ Vyslovil jsem její jméno a málem mě to smetlo. Snažil jsem se ze všech sil potlačit obrazy, který jsem měl za očima. Jak pláče a choulí se, jak křičí bolestí a jak ji ten hajzl bije. Jak ji… Panebože! Šlápl jsem na to a proletěl další křižovatkou, i když naskočila červená. Pokud vyprovokuju nějakou policejní hlídku, tím líp. Zastavil jsem u zadních dveří baru, až štěrk odlítl od kol. Terry vyšel ven, už na mě čekal. „Kurva, ty vypadáš,“ odfrkl si a já byl rád, že se nevidím. „Cos zjistil?“ „Sice jsem neměl moc indícií, ale řek bych, že jsem měl štěstí. Mluvil jsem s Luigim z motelu Days Inn.“ Ztuhl jsem a upřeně na Terryho koukal. Měl jsem dojem, že mi snad spadla čelist. V tom motelu jsme včera s Tarou byli. Myslel jsem si, že víc blbě už mi bejt nemůže, ale všechno je relativní. Teď mi bylo na zvracení, doslova. Předklonil jsem se a opřel o kolena. „Klid, nešil. To nepomůže. Luigi řekl, že maj motel obsazenej jen z půli, je po sezoně, lidi už tolik k jezerům nejezděj, takže si spíš pamatuje.“ Netrpělivým gestem jsem ho pobízel. Musel jsem si zapálit, prostě musel. Vytáhl jsem cigarety ze zadní kapsy džín a strčil si jednu do pusy. Terry mi připálil a dál mluvil. „Říkal, že se chlap, kterej by mohl odpovídat tomu, cos mi řekl, ubytoval ve středu navečer. Vysokej, ostrej typ. Moc nemluvil. Jen se ptal na dobrý místní hospody.“ „Všiml si, co má za auto?“ Dlaň levý ruky jsem měl vraženou v podpaží a mezi prsty pravý tisknul cigáro. „No…“ Terry se na mě zadíval, oči přivřený. „Tak se vymáčkni, sakra!“ Nebo brzy polezu po zdi. „Říkal, že si všiml, když před chvílí platil za nocleh. Zastavil před vchodem a Luigi se za ním díval, moc se mu, myslim, nelíbil.“ Komu taky jo.
„Má stříbrnýho forda, kombík. Ale v autě nikoho neviděl.“ To nemusel, mohla ležet za sedadlem. V lepším případě. V horším leží někde sama, zbitá… nebo… Přerývaně jsem se nadechl a cigaretu zlomil mezi prsty. Za očima mi běžel obraz. …vystupuju z Charlieho, klíčky v jedný ruce, jdu mezi auty kolem stříbrnýho fordu a sleduju Taru, jak prochází kolem, mrkne na mě, míjí několik dveří a otevírá ty naše… Hystericky jsem vyprskl. Je možný, aby měl osud takovejhle smysl pro ironii? Byl o pár pokojů dál, zatímco jsme to dělali? Věděl o nás? Nemohl, to prostě nemohl… určitě by si nenechal ujít takovouhle příležitost. Je možný, že existují takový náhody? Odpověď se nabízela. Nejspíš ji má v tom autě a hodlá si ji odvýzt s sebou. Určitě si s ní chce dát načas. Odveze ji kdovíkam. Kde ji budu hledat? Kde? Hlavou mi prolítla myšlenka na toho policajta, co jsme s ním v pondělí v Chicagu mluvili. Budu mu muset zavolat. Budu muset sehnat její matku nebo sestru. Budu… ježíši, co budu dělat? Panika a strach mi obtáčely mozek. „To nejdůležitější – je to asi dvacet minut, co odjel, a prej se Luigiho ptal na nejbližší pumpu.“ Zvedl jsem hlavu a zadíval se na Terryho. Ušklíbl se. „Nejblíž má benzínku na Východní ulici. A to se ti bude líbit – patří teď Domovi.“ Udělal jsem k Terrymu krok a vytřeštěně na něj koukal. Domenico Torrero nesnášel, když mu někdo připomínal jeho italskej původ, a nesnášel mě. Což mi bylo v tuhle chvíli fakt u prdele, protože pokud se mám postavit chlapovi, jako je Bellows, chci mít za zády právě Terryho a Doma. Rozhodně. Dom byl taková šedá eminence z podsvětí tohohle městečka. I malý americký městečka mají svý temný proudy. Byl to ten typ, co mu nikdy nic nedokážete, a přitom si můžete bejt jistý, že hezká řádka ukradenejch aut v okrese skončila rozebraná na prvočinitele v jeho dílně. Že zásobu kokainu pro megavečírek místní smetánky sehnal on. Ten typ, na který si dáváte pozor už z principu, protože věříte, že by vám dokázal vytáhnout mozek nosní dírkou, kdyby chtěl. Nevysokej, ale sporej, nabušenej, s holou hlavou a přeraženým křivým nosem vypadal jako boxer po nepovedený sezóně. Mě nesnášel, protože jsem byl skorem ve všem jeho protipól. A protože jsem mu kdysi přebral holku. I když teda – ona se rozhodla sama. Zkuste to Torrerovi vysvětlovat. Doufal jsem, že na tohle teď nedojedu. Že na to nedojede Tara. „Hele, nevejrej. Do smrti mi budeš blahořečit. Už jsem mu volal. Je tam!“ „Cože?“ „No ten tvůj chlap. Natankoval plnou nádrž, a když jsem s Domem mluvil, coural po krámě.“ Zahodil jsem úlomky cigarety a hnal se k autu, Terry vlítnul na sedadlo spolujezdce. „To nestihnem! Odtud tam prostě nedojedem včas, kurva fix!“ Mlátil jsem do volantu, zatímco jsem Charliemu odřel nohy při zběsilý otočce. Připadal jsem si jako v hrozivým snu, kterej prostě nemůže bejt můj. Jako by se to, co se právě dělo, týkalo někoho jinýho a já to zpovzdálí pozoroval. Kéž by to tak nebylo, kéž by to nebylo skutečný. Jak opravdový to je, mi ale dokázal Terry, když si sáhnul dozadu za pas pod košilí a položil si do klína bouchačku. Mlčky jsem po něm střelil očima. „Koukej na cestu!“ „Kdes to vzal?“ „O to se nestarej. Myslíš, že Dom ho tam udrží dobrym slovem?“ Znovu jsem se na něj zadíval. „Jak to myslíš?“ Terry se uchechtl. „Zamknul toho chlapa v krámě, když jsem mu volal.“ „Cože? Co… co když to není on?“
„To budem řešit až pak, nemyslíš? Přinejhorším mu zaplatíš benzín. Ale já jsem optimistickej, Rainesi. Věřím, že máme správnýho chlapa.“ Já doufal, že z obchodu nebude kůlnička na dříví, než tam dorazíme. Stihli jsme to za patnáct minut a já byl nakonec rád, že jsme zůstali před očima ochránců zákona skrytý, protože dotáhnout Domovi před podnik poldy, rovnou mě odpráskne a bude po všem. Zaparkoval jsem vzadu za stojany a u jednoho okamžitě zaregistroval stříbrnýho forda s chicagskou značkou. Naprosto neskutečnej pohled se nám ale naskytl při pohledu výlohou do krámu. Dom seděl zepředu na pultu, pistoli v natažený ruce. Mířil na chlapa, kterej stál asi deset metrů před ním. Vystoupil jsem z auta a poprvý se na něj pořádně podíval. Byl velkej skoro jako Terry, z pohledu ženskejch snad hezkej, ale rysy měl teď zkřivený. Čepici na hlavě a brejle zavěšený ve výstřihu košile. Pokud bych pochyboval, že chlap, na kterýho koukám, je Dean Bellows, jeho pohled na mě okamžitě dokázal, že Dom míří na správnýho člověka. Stočil oči do strany a zadíval se na mě a Terryho přes výlohu. Terryho přejel pohledem, ale jakmile uviděl mě, rozšířily se mu oči a přisámbůh, vycenil zuby. Nazdar, Deane. Ty zasranej hajzle! Pohnul se a Dom něco vyštěkl, sklouzl z pultu a postavil se. Nechtěl jsem přemejšlet nad tím, jak příšerně musí bejt Bellows vytočenej. Podcenils soudržnost malýho města, kreténe. Já ji právě vynášel až do nebes. Chvíli jsem na něj zíral, ale pak jsem se otočil a odběhl k jeho autu. Nic nebylo v tuhle chvíli důležitější než ona. Bušil jsem pěstí do dveří a koukal přes skla. Neviděl jsem ji, nebyla uvnitř. Ještě snad…obešel jsem auto a zabušil na kufr. Volal jsem a poslouchal, ale žádná odpověď. Celej jsem tuhnul a chladnul. Otočil jsem se a pomalu došel k Terrymu. Znovu jsem se na Bellowse zadíval a on zíral na mě. Nevim, co viděl, ale já věděl, co cítím. Jestli jí ublížil, je mrtvej. Zabiju ho. Dom popošel ke dveřím a s pistolí stále namířenou na Bellowse odemknul. Zaregistroval jsem, že nějaká rodinka s plně naloženým autem si velmi rychle rozmyslela natankovat právě tady a s očima vytřeštěnýma a přilepenýma na sklo projela kolem. Otázka času, než zavolají poldy, protože Dom s pistolí byl přes sklo výlohy jasně vidět a i Terry tu svou držel v ruce. Vešli jsme dovnitř a já pokračoval plynule dál až k Bellowsovi, Terryho a Doma jsem měl za zády. Rychle jsem k němu došel a vší silou ho praštil pěstí do břicha. Okamžitě mi to oplatil a bez ohledu na dva chlapy s bouchačkama, co teď mířili naším směrem, jsme se začali rvát. Poháněl mě nepříčetnej vztek, protože jsem ji neochránil, pocit studu za totéž a příšerná, vražedná zuřivost, že si to hovado dělá z pozice silnějšího z holek bouchací pytel. Bylo mi jedno, jak dopadnu, a v tom zlomku sekundy před první ránou mi to vůbec nepřišlo na mysl. Nebylo to důležitý. Musel jsem ho praštit, i kdyby to měla bejt poslední věc na světě. Nejsem rváč, ale, kurva, nejsem taky žádný ořezávátko. A měl u mě vroubek ještě za posledně. Chvíli jsme kolem sebe kroužili mezi regálama plnýma chipsů a sladkejch tyčinek. Terry s Domem nás se zaujetím sledovali a já bych fakt děsně rád věděl, komu Dom doopravdy fandí. Věděl jsem, že mi Bellows nejspíš rozbije hubu. Byl větší, těžší a měl za sebou pár let kriminálu. Já jsem byl… striptér. Ale teď jsem v duchu děkoval za každou minutu, kterou jsem strávil v tělocvičně u boxovacího pytle, nebo v ringu při vzájemným pošťuchování podle jakejchsi pravidel. Tohle tady žádný pravidla nemělo. Kdo mohl, dal ránu, a mohli jsme tu taky zkejsnout věčnost. Ani jeden nechtěl uhnout. „Chrisi, ser na to, na tohle nemáme čas. Slyšíš? Projelo další auto, otázka času, než někdo zavolá poldy.“ Já na to nereagoval, ale Bellows ano. Přímo jsem viděl, jak se mu v tý hnusný palici točej kolečka. Strašně moc mě chtěl zmlátit, protože se jeho velkolepej plán právě parádně rozesral, ale zrovna tak se
potřeboval dostat odsud. Praštil mě do žaludku a já ho, zlomenej v pase, nabral ramenem do boku a shodil na zem. Váleli jsme se, převrátili regál se žvejkačkama a celý to vypadalo jako laciná scéna z béčkovýho filmu. Jejíž konec je stejně jasně danej. Bolela mě žebra a čelist a jediný, co hrálo trochu v můj prospěch, byla moje mrštnost a jeho začínající panika, kdy čím dál častějc střílel očima ke dveřím. Převrátil mě na břicho a zkoušel zvednout jako živej štít. Vrazil jsem mu vší silou loket do žaludku, otočil se a praštil ho pěstí do ksichtu. Sotva se mu pohnula hlava a okamžitě mi to vrátil. Cítil jsem, že mi kape krev z obočí a teče přes koutek oka. Fakt jsem nechápal, jak je možný, že mám ještě všechny zuby. „Hele, a mě poslali na kurz pro zvládání vzteku,“ prohodil Domenico k Terrymu. „Přitom jsem v životě nerozbil hubu nikomu, kdo by si o to neřek.“ Navzdory situaci Terry pobaveně zachrochtal. „Kde je?“ zařval jsem a utnul je. „Co jsi s ní udělal, kde je?“ „Naser si,“ zaječel zpátky a znovu mě zkusil praštit. Couvl jsem a narazil do Terryho. „Tak dost, hošani. To bysme tu taky mohli tancovat do Vánoc.“ Terryho hlas se nesl prostorem. Došel k Bellowsovi a přiložil mu pistoli k spánku. „Ty nám teď hezky povíš, kde je jeho holka, rozumíš!“ „Leda hovno. Na to, abys mě zastřelil, nemáš koule, ty čuráku!“ Bellows se šklebil a zvedl na Terryho prostředníček. Udýchanej a pořád pekelně vytočenej jsem sledoval, jak mu ho Terry jedním pohybem zlomil. Dom se mi za zády uchechtl. „Řeknu ti, Rainesi, rád tě nemám, ale dlouho jsem se takhle nepobavil.“ Otočil jsem se na něj a Dom zvedl koutek a ušklíbl se. Myslím, že jsem ho snad v životě neviděl pořádně se smát. Jeho pobavení jsem ale momentálně nesdílel. Já se fakt nebavil. Došel jsem k Bellowsovi, kterej si mačkal v dlani druhý ruky zlomenej prst a Terryho pistoli měl pořád u hlavy. „Zeptám se už jenom jednou. A jestli mi to neřekneš, budu ti lámat jeden prst za druhým. Rozumíš?“ zařval jsem mu z pěti centimetrů do ksichtu. Něco se ve mně zlomilo. Stejně snadno jako jeho prst. „Kam jsi ji dal? Kam?“ Kopl jsem ho do břicha a bylo mi u prdele, že si to můžu dovolit, protože ho Terryho pistole fixuje na místě. Kašlal jsem na pravidla fair play, chtěl jsem ji, musel jsem ji najít, okamžitě. Očima zaletěl ke svýmu autu a pak zpátky ke mně, jen rychlý mrknutí, ale viděl jsem ho. „Drž ho,“ zasyčel jsem a Terry mu okamžitě omotal ruku kolem krku a stiskl. Projel jsem mu kapsy a vytáhl klíče. Rozběhl jsem se k fordu a odemknul kufr… Zajíknul jsem se a na chvíli ztuhnul. Ležela stočená na boku, ruce svázaný a pusu přelepenou páskou. Brýle neměla a Bellowsova pěst jí vykreslila modrý stíny nad okem. Nehejbala se. Sklonil jsem se k ní a opatrně ji špičkama prstů pohladil po tváři. „Taro? Taruško? Holčičko, slyšíš mě?“ Hladil jsem ji a cítil zrádný slzy v očích. Čert je vem. Znovu jsem se jí dotknul a ona trhla hlavou a v panice zamumlala a celá se napjala. Sklonil jsem se k ní a zvedl jí opatrně hlavu, aby mě viděla, aby mě poznala. Jakmile na mě zaostřila druhým okem, který neměla opuchlý, obličej se jí jako by roztekl, zkroutil a začala vzlykat. Rychle jsem jí strhnul pásku z pusy, i když to muselo bejt nepříjemný, ale ty vzlyky ji málem dusily. Zvedl jsem ji z kufru do náruče a posadil se s ní na zem. Objímal jsem ji a houpal a tišil a hladil po vlasech. Stiskl jsem víčka, abych zahnal slzy. Děkuju… děkuju, bože, nebo prostě kdokoliv, děkuju, děkuju, děkuju! Zoufale plakala, mačkala pěstí moje tričko a snažila se mě obejmout kolem krku, ale spoutaný ruce jí to nedovolily. Zaťal jsem zuby a začal jí je rozvazovat. Dom vyšel ze dveří, napůl pořád otočenej do místnosti.
„Je dobrá?“ zavolal. Nedokázal jsem promluvit, ještě ne, tak jsem jen kývnul hlavou. Soustředil jsem se na utažený uzly a na to, abych nedýchal moc přerývaně a nahlas. Všechny potlačovaný emoce, všechen ten strach se najednou vylil a já se třásl, dřepěl na asfaltu s ní na klíně a snažil se jí rozvázat ruce. Konečně se to povedlo a ona mi je okamžitě omotala kolem krku. Držel jsem ji kolem pasu tak pevně, jako bych ji chtěl rozmáčknout, hlavu schovanou v jejích vlasech. Sám nevím, jakej na nás byl pohled. Rozhodně tahle chvíle vyhrála mou dosavadní emoční hitparádu a bylo mi naprosto jedno, že u toho máme publikum. Roztřeseně jsem se nadechl, rychle si otřel předloktím obličej a vzal její tvář do dlaní. Opatrně, protože ji to muselo bolet. Mě to bolelo víc. Lehce jsem ji políbil a počkal, dokud se na mě nezadívala. „Miluju tě! Miluju tě a omlouvám se! Strašně moc se omlouvám, že jsem byl takovej kretén. Žes byla sama,“ šeptal jsem a Tara na mě chvíli beze slova koukala a její vzlyky postupně utichaly. „Já tebe miluju víc, abys věděl,“ řekla pak tiše a já se uvnitř zhroutil jako domeček z karet. Znovu jsem ji pevně objal a na chvíli zavřel oči. Když jsem je otevřel, Dom na mě zamyšleně koukal a pak se uculil. No vida, umí to. Najednou se zevnitř ozvalo řinčení skla a řev. Okamžitě jsem ji otočil pod sebe a přikryl tělem. Podíval jsem se přes rameno a viděl, jak Bellows doslova skočil šipku ze dveří, narazil do Domenika a srazil ho na zem. Překulil se, zvedl a já s hrůzou zjistil, že má v ruce Terryho bouchačku. Dom se vymrštil a oba na sebe namířili. Patová situace. V dálce se ozvaly sirény policejních aut a zvuk se rychle blížil. Kdepak spořádaní občané River Falls. Na ty se dalo spolehnout a já bych tomu, kdo zavolal poldy, nejradši líbal ruce. Dom rychle cuknul hlavou, z poldů radost neměl. Kdo ví, jakej kontraband má pod pultem. Bellows z nich ale neměl radost tím spíš. Udělal krok dozadu k autu, pak druhej. Pořád mířil na Domenika, ale hlavu pootočil směrem ke mně a k Taře. Zíral jsem mu do očí a viděl, jak se to v něm mele. Domenika neznal, netušil, kdo nebo co je a jak je rychlej. Kdyby pohnul rukou s kvérem jen o malej kousek, Dom vystřelí. V tu chvíli jsem si tím byl jistej a zdálo se, že si to uvědomil i Bellows. Přesto bylo znát, jak strašně rád by mě sejmul. Ležel jsem na zemi, svoji holku, ztrápenou a zbitou, pod sebou a díval jsem se do očí chlapa, kterej by mě ve vteřině zastřelil, kdyby mohl. Něco uvnitř ve mně tahle chvíle navždycky změnila, i když teď jsem to ještě nevěděl. Nevěděl jsem ani, jestli budu dejchat i v další minutě. Čas letěl a jako by stál. Bellows stále s očima upřenýma do mejch udělal pozpátku další krok… a ještě jeden. Do dveří se vpotácel Terry a z pusy mu tekla krev. Zvuk sirén byl blízko a to zřejmě rozhodlo. Bellows zacouval až k autu a vytrhl klíčky ze zámku od kufru. S rukou nataženou přes střechu auta pořád mířil na Doma a ten na něj. Policejní auta musela bejt doslova za rohem, když Bellows rychle vklouzl za volant a vystartoval z místa. Dom vlítnul do krámu, zřejmě fofrem strčit pistoli na místo pod pultem. Těžko by vysvětloval, proč před svým obchodem mává bouchačkou, i kdyby byla legálně držená. Otočil jsem se na boku a koukal za odjíždějícím autem. Tara zvedla hlavu a dívala se taky, takže to, co se stalo, jsme viděli tak jasně, jako bychom koukali na plátno v kině. Stříbrnej ford velkou rychlostí odjížděl od benzinky k hlavní silnici. V okamžiku, kdy z druhý strany k pumpě zatáčela dvě policejní auta, vlítnul Bellows na silnici a přímo do cesty obřímu trucku, kterej táhnul náklad pokácenejch a větví zbavenejch kmenů. Mnohem později jsme se dověděli, že řidič trucku právě při průjezdu kolem pumpy sehnul hlavu, aby sebral z podlahy zapalovač a Bellowsovo auto neviděl včas. A neubrzdil by to nejspíš, ani kdyby ho viděl, protože stříbrnej ford mu vletěl přímo před kola. Mrtvolu Deana Bellowse z vraku museli vystříhat. Nevím, jestli nás seshora fakt někdo hlídá a jestli nás i někdo soudí, ale já byl za jeho smrt rád. Byl by jako věčnej stín, pořád by nás nutil ohlížet se přes rameno. Protože chlapi, jako byl on, se nikdy nevzdávaj. Jak ubíhal den, byli jsme čím dál bolavější a unavenější, ale u tý pumpy jsme zkejsli ještě pár hodin. Zavolal jsem mámě, která chtěla okamžitě přijet, a mně se nakonec povedlo jí to rozmluvit. Já, Domenico a Terry jsme dokázali bez předchozí domluvy uplíst historku o tom, jak chlápek ve
stříbrným fordu napadl Doma za pultem s pistolí v ruce a jak po něm zezadu skočil Terry a rval se s ním o bouchačku. Tím jsme pokryli Terryho otisky na zbrani, co se v rozsekaným autě našla a ke který se samože nikdo nehlásil. Domenika si poldové podávali dýl, přeci jen s ním měli svý zkušenosti, i když mu místní oddělení nikdy nic nepřišilo. Jak jen to šlo, odvezl sem Taru do nemocnice, kde ji prohlídli, dostala dlahu na zlomený zápěstí a led na oko. A prášky proti bolesti. Na uklidnění nic nechtěla. Říkala, že stačí, když se mě drží, a já si přísahal, že už ji v životě nepustím. Já sám měl naražený žebra, obří modřinu na stehně a mnoho dalších všude po těle. Měl jsem roztržený obočí, což spravily dva stehy. Když jsem se viděl v zrcadle, nová modřina na ksichtě pěkně překrývající tu starou, hystericky jsem se rozchechtal. Tohle už Rogerovi neokecám. Zbytek večera jsme strávili stulení jeden k druhýmu na gauči u našich, otec rozpačitě pokašlával a máma kolem nás tancovala a pečovala jedna radost. Doufal jsem, že nejhorší den v životě máme už oba za sebou. Napůl jsem seděl, napůl ležel a Taru jsem měl v náručí. Víc jsem nepotřeboval.
13. KAPITOLA „Kruci, Aidane, dej mi s tím už pokoj,“ řekl jsem podvacátý a hodil do tašky další triko. Chodil kolem mě, koukal se, jak si balím věci, a neskutečně otravoval. „Mohl jsem pomoct,“ prohlásil, taky podvacátý. „Ne, nemohl. A i kdyby, já neměl čas.“ „Přijel bych, to přece víš.“ „Vím, a díky, ale nebyl důvod ti volat, pochop to už konečně! Ne v tý chvíli.“ Aidan takhle prudil už od předchozího večera, kdy dorazil domů a rozjuchaně vlítnul do ztichlý a přepadlý atmosféry. Tara si šla brzy lehnout. Myslím, že už měla dost vší tý péče a úzkostlivejch pohledů od mámy a zadumanejch od otce. Plus mejch. Nedivil jsem se jí, i já chtěl bejt už někde jinde, nechat to všechno za sebou. Proto jsem se nenechal mámou zlomit, abychom ještě neodjížděli. Cítit se na to, vypadnem snad ještě v noci. Nebyl důvod dál zůstávat. Policie měla to podstatný, a kdyby něco potřebovali, měli naše kontakty. Já měl zašitý obočí a stehy si vytáhnu i sám, Taře sádru ze zápěstí taky sundaj kdekoliv, až se to zahojí. V noci ke mně byla přivinutá jako břečťan a já ji k sobě tisknul a málo místa jsem fakt neřešil. Teď už ne. Poslouchal jsem, jak se jí prohlubuje dech, až nakonec usnula. V noci sebou párkrát neklidně cukala a házela, ale držel jsem ji. Nakonec jsem usnul taky a spal kupodivu dobře. Možná podvědomí zaregistrovalo, že už není čeho se bát, nevím. Nebo jsem byl jen tak moc unavenej. Prostě jsem spal. Vstali jsme brzy, abychom se vydali na cestu co nejdřív, nicméně Aidan měl furt dost času kolem mě kroužit a řešit, proč u takový důležitý „akce“ nebyl. Tara přišla z koupelny, slyšela závěr debaty a pohladila Aidana po ruce. „Slibuju, že až se mi něco takovýho stane příště, budeš první, kdo se to dozví.“ Málem mi zaskočilo v krku. „Hele, takovýhle fórky si nech. To neříkej ani ze srandy!“ Udělal jsem dva kroky a objal ji. Za chvíli mi do náruče vroste. Což bude jedině dobře, aspoň se nikam nezatoulá. Aidan na nás chvíli koukal a pak konečně vypadl, aby otravoval nejspíš mámu. Ta se taky zbláznila. Nejdřív lamentování, kam chceme jet, když je zraněná, a proč tu ještě nezůstanem, a „já vám s sebou aspoň nachystám jídlo“. Nemělo cenu jí to vymlouvat a já tak nějak podvědomě tušil, že to prostě musí udělat. Aspoň tohle. Ovšem pak mi pohled na krabičky a sklenice s kompotama, vyrovnaný v kuchyni na stole, málem přivodil záchvat. „Ježiš, mami! Nechala sis nějaký jídlo pro vás vůbec? Hele, možná tomu nevěříš, ale v Chicagu jsou obchody s jídlem. I restaurace.“ „Jo, jasně. Hranolky a hamburger. Neřečni a nanos si to do kufru.“ Tara sešla dolů, hodila okem po zásobách jídla na měsíc a usmála se. „Maggie, to jste nemusela. Vždyť my hlady neumřeme. My už přežijeme nejspíš všechno.“ Podíval jsem se na ni a ona mi s úsměvem poslala tichou pusu. „Hm, jo… no, trocha jídla vám neublíží. A už nechci nic slyšet.“ Máma se otočila a nenápadně si otřela oči. Nejvyšší čas vypadnout. Na mou kariéru už řeč nepřišla a ani já, ani matka jsme s tím nezačali. Ve světle uplynulejch událostí to byla naprosto nepodstatná věc. Rozloučili jsme se s tím, že na Den díkůvzdání určitě přijedeme. Máma nás střídavě objímala, pořád dokola. Podal jsem tátovi ruku a on mě naprosto vykolejil, když mě objal taky. Plácl mě po zádech a pak se na mě chvíli beze slova díval. Jako by řekl všechno. Proběhl mezi námi podstatnej a důležitej rozhovor
beze slov a já věděl, že naše další setkání už bude jiný. Aidan dostal od Tary pusu na čelo, ode mě pěstí lehce do brady a už jsme couvali z příjezdový cesty a mávali, co nám ruce stačily. Tara naposledy zvedla ruku se sádrou a já koutkem oka viděl, jak si máma dala dlaň před pusu a schovala hlavu tátovi pod rameno. Teprve teď, s River Falls za zády a v důvěrný intimitě malýho prostoru auta, mi dokázala říct, co se stalo. Koukal jsem před sebe na cestu, drtil čelisti i volant. Muselo to z ní ven a já to musel vstřebat, abysme se od toho mohli odrazit dál. „Já ho vůbec neviděla. Najednou tam byl. Koukala jsem na pohlednice a obrázky města u jednoho krámku, otáčela jsem stojan a někdo ho přidržel. Ohlídla jsem se… a stál těsně za mnou.“ Otřásla se i při vzpomínce a koukala z okýnka. „Mně je to tak strašně líto, beruško. Nikdy si to nepřestanu vyčítat.“ Vzal jsem její ruku do svý. „Hele, ono to tak muselo být. Našel by si mě tak jako tak, aspoň u toho nebyl nikdo jinej, víš, nikomu jinýmu neublížil. To bych prostě nesnesla.“ A přesně na to ten hajzl sázel. Přinutil ji nastoupit do auta, protože vyhrožoval mý rodině. Mámě, tátovi a Aidanovi. Nechala se odvýzt, aby se jim nic nestalo. „Byl jako tygr v kleci. Zatáhl mě do motelovýho pokoje, chodil sem a tam a doslova nadskakoval vzrušením. Bylo to…“ odmlčela se. Pár ran schytala a zápěstí jí zlomil, když se bránila. Polknul jsem. Musel jsem se zeptat, protože ona o tom zatím nemluvila. „Holčičko, hm… a on tě…“ nedokázal jsem to doříct, udělal jsem takový prapodivný gesto hlavou. Zadívala se na mě. „Ne. To se nestalo. Ale v plánu to samozřejmě měl. Jen pozdějc a jinde.“ Stiskla mi ruku a já jí palcem pohladil dlaň. „Řekl, že budu jeho děvka pro všechno na cestách. Že jestli mu uteču, odnesou to obě naše rodiny. Prý si najde způsob.“ Nepřestával jsem být vděčnej Domovi a Terrymu a ta bedna whisky, kterou jsem jim hodlal poslat, byla pořád málo. Málo za to, že to přežila a že se toho hajzla už nikdy nemusíme bát. Dopadlo to tak, jak to nejlíp dopadnout mohlo, aniž by měl někdo z nás na rukách krev, a to bylo taky důležitý. Hodně důležitý. Jeli jsme domů a víc mlčeli, než si povídali. Byla to jiná cesta než před pár dny, kdy jsme skorem nezavřeli pusu, ale přitom jsme si teď byli mnohem blíž, i když mlčky. Chtěl jsem se cestou rovnou zastavit u Red Wolfa, ale Tara si přála jet k sobě domů. Rozpačitě se mi snažila říct, že chce být chvíli sama, ve svým prostředí. Zpracovat vše a uzavřít to v sobě. Rozuměl jsem jí, taky jsem si potřeboval pobejt jen sám se sebou. Vysadil jsem ji i s kompotama, políbil a jel vyšokovat Rogera. „No to si ze mě, do prdele, děláš už srandu, ne? Teď to bylo co? Eskalátor?“ Ječel na celej bar a zuřivě mě obcházel. Náplast na obočí mi svítila jako neonek a tvář jsem měl jako omalovánku. Už zase. „Jsem z tý cesty celej ztuhlej a fakt se mi nechce hádat, Rogi. Jednou ti to povím, ale teď ne.“ Už jsem to nehodlal řešit, zase na to myslet a hrabat se v tom. Chtěl jsem zpátky do starejch kolejí, najít znovu klid a rovnováhu ve věcech, který jsou mi vlastní, který dobře znám. I když to bude bolet. „Tvoje huba vypadá jako Bagdád po náletu. To chceš takhle jako večer vystupovat, jo? Už za pár hodin, jo?“ Roger natáhnul ruku, zajel mi s ní pod košili a zatahal za rašící chloupky. Ohnal jsem se po něm. „Hergot, nech toho. Seš jako bordelmamá. Oholím se, na pusu mi Marnie může nakydat svůj mejkap a přes čelo si vezmu šátek, ne? Slíbil jsem ti, že budu dneska večer na place, tak budu!“ „Leda hovno. Myslíš, že nevidím, jak chodíš? Jako naprcaná lasice!“ To jsem si fakt neuměl představit, a tak jsem jen mávnul rukou. Přišla Marnie a se zájmem si prohlížela, jak jsem vyzdobenej. Roger vrčel, Marnie se na mě zubila a
zezadu jsem slyšel kluky, jak na sebe řvou v šatně. Všechno vypadalo dokonale normálně. „…sis nemohl načnout jinou?“ „Seš blbej? Když jsem do týhle vrazil už osumdesát babek?“ Vešel jsem do šatny a přerušil Sethovi a Dennisovi plodnej dialog. „No heleme se, kdo našel cestu domů.“ Seth se ke mně otočil a popošel o krok blíž. Zadíval se mi na tvář a ušklíbl se. „Vypadáš jako komparz z Avataru, vole. Celej modrej.“ „Taky tě rád vidím,“ plácl jsem ho po nadloktí a ťukl klouby prstů o Frankieho pazouru. Sedl jsem si na svý obvyklý místo, natáhl nohy, překřížil kotníky a vcelku spokojeně se rozhlídl. Dennis si dřepnul a zahleděl se na mě. „Že by zase schody? Neležela na těch schodech náhodou něčí pěst? „Starej se o svý, jestli nechceš upadnout na tu moji, jasný?“ Dennis se zašklebil. „Hezky oplácíš, když uvážím, že ses tu tejden neukázal a já jdu dneska za tebe na plac potřetí. Hm?“ Rozhodil jsem ruce a opřel se. „Seš prostě světec, Dennisi. Co můžu říct. Na revanš.“ „Na to ti víš co…“ Zvednul prostředníček a postavil se. Nadechl jsem se, že mu něco pěknýho odpovím, ale do šatny vešel Ottis a zakřenil se na mě. „No vida, jsme zase kompletní. To mám dneska ale pěknej den. Dobře jsem se vyprázdnil, uspokojivě si zašukal a můj oblíbenej chlapec je tady. I když trochu pocuchanej…“ Rozhodil jsem ruce podruhý a doufal, že dneska už to gesto nebudu muset udělat. Ottis tleskl rukama. „Tak co, baletky? Vymysleli jste něco, nebo jsme furt na mrtvým bodě? Ohromte mě!“ Začali povykovat jeden přes druhýho v nepřehledný změti hlasů. Přejel jsem si dlaní přes obličej, rašící vousy mi pod rukou praskaly. Je prima být zpátky, ale stejně rychle to unaví. Ottis přejížděl pohledem z jednoho na druhýho. „Dobře, dobře,“ zvedl ruce. „Máme necelý tři tejdny – to není moc. A musíme nachystat dvě čísla. Připravit se na možnost, že se dostanem mezi poslední tři.“ „To si, kurva, piš.“ Seth na něj namířil prst. „To si píšu, ale mnohem raději bych si psal choreografii. Zatím jsem teda neslyšel nic rozumnýho, krom Chrisova nápadu z minulý soboty. Každej z vás v těch hadrech ze stránek. Samostatnej nástup podbarvenej melodií. Prostě vás takhle prodáme, jednoho po druhým a pak společně.“ Chlapi kupodivu přikyvovali. Já držel hubu a radši na sebe moc neupozorňoval. Dneska jsem tu chtěl zůstat, i když jen v šatně, a nechtěl jsem je moc nasírat tím, že mý číslo za mě musí vzít někdo jinej. Zase. „Tohle ještě doladíme, to bude v pohodě. Nicméně přemýšleli jsme s Rogerem nad tou druhou částí.“ „Hele, Ottisi, já z toho fakt moc urvanej nejsem,“ Jamie se projevil snad poprvý. „Co myslíš?“ „No ten závěr. Já nevím. Musí to bejt?“ Jamie se rozpačitě rozhlížel, ale zřejmě pro něj teď zrovna byla horší představa stát nahej před davem obrovskýho sálu než fakt, že si z něj bude střílet banda blbečků v šatně. „Co se plašíš? Vždyť seš docela hezky rostlej.“ Seth mu položil ruku na rameno a překřížil nohy. „Ne teda tak jako já, ale dobrý… co?“ Jamie prsknul a setřásl jeho ruku. „Jamie, klid. Ten závěr je opravdu otázka pár sekund. Nikdo tě nenutí mávat brkem do davu dlouhý minuty. Tohle si ošetří každej. Navíc všechno se dá udělat tak, aby se vlk nažral a koza zůstala pokud možno celá.“
Ottis měl rázem naši plnou pozornost. Moji rozhodně. Nebyl jsem z toho urvanej stejně jako Jamie. „Cos vymyslel?“ zeptal jsem se a koukal na Ottise, jak se šklebí. „Regionální kolo bude jen pár dní před Halloweenem, takže…“ „No, kurva, dýni ti nedělám!“ „Zmlkni, kriste. Nicméně to tajuplný ladění, démonická atmosféra, mlha, oheň a kouř, to by nebylo vůbec špatný, broučci.“ „Jak oheň? Hele, zapomeň, že mi budou ze slipů sršet jiskry, nebo tak něco. Nejsem Lady Gaga.“ „Ne, to nejsi. Tý bych to vysvětlil snadnějc, myslim. Takže držte papulky, princátka, a poslouchejte…“ Ottis mluvil a my poslouchali. A jeden za druhým jsme se začínali křenit. Vrátil jsem se domů a praštil sebou na gauč. Bolely mě žebra, noha, hlava a byl jsem unavenej jako pes. Nejdřív jsem myslel, že vytuhnu přímo na gauči, ale asi jsem překonal spací hladinu, a navíc jsem byl divně neklidnej. Nakonec jsem se zvedl a vytáhnul si z lednice pivo, který se tam snad schovávalo právě pro tuhle chvíli. S flaškou v ruce jsem přecházel bytem sem a tam. Něco nebylo, jak by mělo. Něco mi chybělo. Uviděl jsem Tařin kartáč na vlasy, kterej si tu nechala, a bezmyšlenkovitě si s ním přejel po hlavě. Chyběla mi. Mrknul jsem na hodinky. Kruci, ještě není tak pozdě… Mobil mi zazvonil přesně v okamžiku, kdy jsem po něm sáhl. „Chrisi?“ „Ahoj, prdelko. Akorát jsem ti chtěl volat.“ „Hele… já vím, že jsem chtěla být sama a tak, ale…“ odmlčela se. Na nic jsem nečekal. „Jsem u tebe za půl hodiny.“ Vydechla. Stihnul jsem to za dvacet minut. Dny se rozeběhly a letěly kolem nás. Zapadl jsem zpátky do kolejí každodenního života, práce, zkoušky v klubu, vystoupení. Jen večery už jsme trávili skorem pořád spolu. U ní nebo u mě. Zvykal jsem si na život v páru, na plánování nejobyčejnějších věcí ve dvou místo sólo. Spousta okamžiků byla fajn a pak byly i takový, kdy jsem skřípal zubama, proč to nepřiznat. Ale nebylo jich moc, a to bylo důležitý. Dokázala bejt neskutečně paličatá, a co mě točilo nejvíc, byl její blazeovanej výraz „i ty brepto“, když jsem se jí snažil něco vysvětlit. Já ji rozčiloval pastou vymačkanou vprostřed (kdo má čas to jako debil vymačkávat zezdola), volně pohozenýma párátkama a dle mýho názoru fakt trefnejma poznámkama u seriálů, který kdovíproč sledovala. Nejhorším prohřeškem ovšem bylo, když jsem jí jednou strčil foťák do špajzu. Sám nevím, jak se tam dostal. Prostě tam najednou byl a my měli po zbytek večera o zábavu postaraný. Nakonec mě začala učit, jak se fotí, a mě to docela bavilo. Z mejch prvních pokusů udělala koláž a bylo to tak pěkný, že jsem si to pověsil nad zeď a pak jí to pod ní moc hezky udělal. A ona mně. Od tý doby taky vím, že sex s osobou, která má někde na těle sádru, znamená, že ta sádra pak bude naprosto všude. Ale naprosto. Dvakrát se mnou večer zašla do klubu, sledovala vystoupení a pak se škodolibým úsměvem dřepěla u Rogera na baru a koukala, jak se zoufale snažím bavit dámský osazenstvo a jak u toho trpím. S Rogerem v tomhle směru nebyla prostě řeč. Prý je moje vlastní blbost, když si tahám holku do práce. Přišel jsem o Janici, zaměřila pozornost na Dennise. Zřejmě pro ni byla důležitá představa, že není zadanej jako já. Upřímně, netušil jsem, jestli je, a bylo mi to jedno. Co mi nebylo jedno, byla moje holka kousek ode mě, zatímco já se musel nutit do úsměvů na cizí ženský. Tara to naštěstí velmi rychle pochopila a přestala se mnou na vystoupení chodit.
Asi týden před regionálním kolem jsme byli pozvaný k Frankiemu a Hannah na party. Chtěli oslavit společný bydlení a pozvali pár známejch, kamarádů a lidí z práce. Z klubu jsem tu byl ale jedinej. Bylo hezký slunečný odpoledne a skorem patnáct stupňů, takže se grilovalo vzadu za domem. Prohlížení domku a okolí bylo spíš doménou ženských a Tara mezi ně rychle zapadla. Možná i díky tomu, že zase jako o život fotila a neměla nouzi o objekty. Každej ochotně zapózoval a ona rozdávala úsměvy a mačkala spoušť. Dřepěli jsme s Frankiem venku na lavici a koukali na naše ženský, jak si spolu povídají a smějou se. Tara teď tancovala kolem Mie a já ji sledoval. Malá jí nosila listí a společně tvořily jakejsi spletenec, kterej si pak Tara musela nasadit na hlavu. Měla čerstvě sundanou dlahu ze zápěstí a vypadala stejně jako v době před Bellowsem. Vlastně vypadala líp. Byla šťastná, krásná a byla moje. Zadívala se na nás, celá rozesmátá, s korunou na hlavě. Frankie si ji prohlížel a drbnul do mě ramenem. „Je moc milá.“ „To je. Tvoje Hannah taky.“ „Máme štěstí, co?“ Zadíval jsem se na něj a pak na obě ženský a Miu, která se kolem nich točila a rozhazovala listy. Je to vážně tak jednoduchý? Hledáme svatej grál, a přitom stačí jen… Mia k nám přiběhla, uculila se na mě (no jo, i takhle malý) a vrazila Frankiemu do ruky plyšovýho koníka. Pohladil ji po hlavě a mačkal tu malou hračku v prstech. Cítil jsem pokoj, klid a mír. Před pár měsícema bych nevěřil, že budu takhle spokojenej. Ještě pořád mě ten pocit překvapoval. Pozoroval jsem chlapy od Frankieho z práce. „Hele, oni ví, co máš za vedlejšák?“ Kývl jsem rukou ke skupince kousek od nás. „Jo, ví.“ Frankie se napil a usmál. „Hannah byla se ženskejma na představení u nás v klubu. Pár dní na to jsme u nich u školy opravovali prasklý potrubí a ona mě poznala. Přede všema se zeptala, jestli já jsem já.“ Usmál se a láskyplně na ni koukal. Já koukal na něj. „Ani mě nenapadlo říct, že ne. Hrozně se mi líbila a byl jsem celej pryč, že na mě mluví. Tak jsem kejvnul a dali jsme se do řeči. Večer jsme pak měli první rande.“ „A to do tebe neryli? Neměl jsi kvůli tomu potíže?“ zeptal jsem se, pořád ještě orosenej z představy, že by se o mně tohle vědělo u nás v práci. I když mi už v podvědomí hlodal červík, že bych se na to radši měl připravit. „Mohl jsem mít, to si piš, že jo. Ale tomu, co se do mě navážel nejvíc, jsem dal přes hubu a ostatním jsem řekl, kolik mi to hodí.“ Ušklíbl se. „O tý doby mám klid.“ Je fakt, že když má člověk skorem dva metry, všechny jeho argumenty jsou takový pádnější. Stejně mě ale Frankie v mnohým překvapil – znovu – a já si zadumaně prohlížel jeho profil. Překvapením ale ještě nebyl konec. Od grilu se začal ozývat hluk a povyk. Maso bylo hotový a k místu se pomalu trousili hladi s táckama. „No,“ Frankie se postavil, „než se začnou všichni cpát, musím udělat ještě něco.“ Sledoval jsem ho pohledem. Došel k Hannah, otočil ji k sobě a vzal za obě ruce. Pak si kleknul. A do prdele. Všichni kolem rázem ztichli a vzápětí vybuchl řev. Hannah na Frankieho zírala s rozšířenýma očima, Frankie na ni klidně jako želva, s tichým úsměvem. Tara došla ke mně a objala mě kolem pasu. Tisknul jsem ji k sobě a dívali jsme se na pradávnou scénu, která se ale nikdy neomrzí. Frankie se rozhlídl a pohledem si řekl o ticho. Zadíval jsem se na svou holku, která si zrovna velmi nenápadně utřela prstem oči. Nerad to říkám, ale ta chvíle ve slunečným podzimním odpoledni pohnula něčím i ve mně. Všechno
bylo tak správný, tak opravdový. Jestlipak my dva někdy… Kruci. Zatřepal jsem hlavou. Zklidni hormon, Rainesi. Na tohle je vážně trochu brzy. Tara si přehodila přes hlavu popruh od foťáku a zvedla ho k očím. Bylo jasný, že takovouhle chvíli musí zaznamenat. Věřím, že Hannah jí za to pak bude líbat ruce. Frankie si odkašlal. „Hannah Fergusonová, neumím si vedle sebe představit jinou ženskou. Pro mě jste jenom ty a Mia. Už napořád. Tak mi řekni, holka, vezmeš si mě?“ Hannah měla oči zalitý slzama a doslova se mu sesunula do náruče. Objala ho pevně kolem krku a zuřivě přikyvovala. Mluvit v tu chvíli nemohla. Dílem i proto, že ji Frankie líbal, jako by šlo o život. A vlastně šlo. Začali jsme všichni hulákat a pískat. Tara fotila, dílem se smála a dílem popotahovala. Hannah se od Frankieho na chvíli odlepila, rozhlídla se kolem se širokým úsměvem a utírala si oči. Frankie vytáhnul z kapsy krabičku, otevřel ji a nasadil jí prstýnek. Tara mi schovala hlavu na hrudi a já ji políbil do vlasů. Regionální kolo mistrovství v pánským stripu se pro naši oblast konalo v klubu „Blue Moon“ tady v Chicagu. Byla to obrovská prostora, vlastně největší taneční klub ve městě, pro potřeby takovýho podniku dokonalej. Provedlo se pár úprav speciálně pro tuhle akci a výsledek byl perfektní. V uniformě pilota jsem stál opřenej o zeď a sledoval tu velkou, patřičně vyzdobenou plochu. Bylo postavený ještě jedno pódium, přesně na druhý straně od stávajícího, protože z časovejch důvodů bylo nutný, aby na sebe vystoupení plynule navazovala, aby měly jednotlivý soubory čas si scénu připravit pro sebe, aby nebyly prostoje. Vprostřed plochy byl vyvýšenej ostrůvek pro porotu, několik otáčivejch židlí a stolečky. Hlavní plocha byla volná a byla zaplněná vlnícíma se ženskejma, který vytvářely dokonalou kulisu a atmosféru. Dav se přelejval z jedný strany na druhou, od pódia k pódiu, jako voda. Po krajích bylo pár stolků s křesílkama pro ty, kteří by byli tak blbí a chtěli vystoupení sledovat vsedě, ale křesla byla vesměs prázdná. Do našeho prvního vystoupení zbývala ještě chvíle, a tak jsme už připravení čekali. Prostory v zákulisí byly taky upravený, aby pojaly větší množství lidí, kteří se převlíkají a chystají, plus ansábl kolem nich. Tolik dohladka vyholenejch chlapů na jednom místě jsem zatím v životě neviděl. Sám jsem byl vyleštěnej jako křišťálovej lustr. Roger přiběhl zezadu, na chvíli se opřel vedle mě a koukali jsme na vystoupení „Ladies Dreams“ z Ottawy na druhý straně pódia. Tygrovaný tanga. Může to být ještě víc klišé? Nicméně fandícímu davu, složenýmu převážně z holek a ženských, to bylo jedno. Prostranství bylo zaplněný do posledního místa, barevná světla svítila a kroužila masou lidí, laserový efekty byly úžasný a vzduch byl prosycenej vzrušením, energií, potem a chtíčem. Dokonalá směs. Byl jsem napruženej a trochu nervózní, ale pořád ještě v mezích. Ta správná pocitová pecka přijde těsně před vystoupením. Teď jsem byl v rámci možností v pohodě, oproti chudákovi Jamiemu, kterej v pravidelnejch intervalech hrozil, že se poblije. Zatím to zvládl a já doufal, že mě neohodí na pódiu. Muzika duněla a hoši z Ottawy špulili prdelky do ječícího publika, kterým se prodíral kameraman s velkou přenosnou kamerou na rameni. „Je to masakr, viď,“ zafuněl Roger a já se na něj podíval. „Co ty, ty seš v klidu v zákulisí, nemáš bejt z čeho nervní,“ ušklíbl jsem se na něj. „No to by ses divil! Cítím se stejně, jako bych měl jít na plac s váma. Od včerejška jsem preventivně nejedl nic nebezpečnýho, páč mám žaludek jako na vodě.“ „Tak si dej panáka, ne?“ „Marnie by mě zakousla. Tohle holt musíme přežít, a když bude i potom chuť, dáme si. Bude to na mě.“
Jo, to beru. Až bude tohle za náma, přijde smršť. Ať si každej říká, co chce, někdy je prostě nezbytný propláchnout trubky. Znovu jsem se otočil a nechal do sebe valit energii lidí v sále. Krásně jsem se hecoval. Davem se ke mně prorvala Tara s Molly v závěsu. Byly udýchaný, rozesmátý, tvářičky jako pivoňky. Obě měly kolem krku šňůrku se zavěšenou kartičkou, oznamující, že jsou od tisku. Tara vcelku právem, oficiálně tu fotila, Molly podle mě neuměla ani založit film, ale holt si to vyžvanila. Tara říkala, že se cítila jako v oku hurikánu. Nevzít ji s sebou, měla by ze života peklo, a Molly byla převelice kreativní ve vymýšlení způsobů, jakýma se jí bude po zbytek života mstít. Teď na mě ta malá zlatovlasá vichřice vykulila oči, plácla mě do hrudi a pak se mi zadívala za záda. „Nechám vás tu samotný, hrdličky. Támhle mám jeden případ.“ Proplula kolem a já se nestihl otočit a kouknout se, kam se hrne, protože si mě uzurpovala slečna fotografka. „Bojíš se?“ zeptala se nadšeně. Přivřel jsem oči a zadíval se na ni. „To by se ti líbilo, co?“ „Jo, aspoň by ti trochu spadl hřebínek,“ zavrněla a líbla mě do koutku. „Toho se nedožiješ, beruško. Tak povídej, kohopak jsi načapala s kalhotama dole.“ Ťuknul jsem prstem o foťák, co měla zavěšenej na krku. „Pár kluků mám. Některý jsou v pohodě, ochotně zapózujou, některý mě vcelku drsně poslali někam.“ „Neboj, já si tě tam když tak najdu.“ Zezadu jsem uslyšel Mollyin hlas. „To mi připomíná jednu kauzu, ve který žalující stranu zastupovala naše firma a…“ Mollyin hlas zanikl v řevu, kterej se ozval po skončení vystoupení. Otočil jsem se a sledoval scénku za sebou. Molly stála u zdi, opřená o chodidlo pokrčený nohy, prstama si pohrávala s přívěskem na řetízku a kulila oči na Setha, kterej se tyčil nad ní. Jeho výraz byl dokonale čitelnej. Neměl ani páru, o čem mluví. Se svraštělým obočím na ni zmateně koukal a pak jí uprostřed věty položil stetoskop na prsa. Molly se zajíkla, zmlkla, zamrkala na něj a já se rozesmál. Tara se na ně podívala, pak na mě a ušklíbla se. „Tos na ni nemohla dát pozor?“ zeptal jsem se a otočil se, aby nebylo vidět, jak se křením. „Copak je s ní řeč? Jakmile ho uviděla bez trička, bylo to ztracený. Čemuž náhodou rozumím,“ zavrněla a objala mě. „No ale stejně, rozhovor těchhle dvou, dovedeš si to představit?“ Koukal jsem na ni a fakt nechápal, o čem by si mohla Molly se Sethem povídat. „Aby ses nedivil. Někdy je mluvení zbytečná věc. Molly prej doufá, že jsme přeháněli a že nebude mít modřiny kolem pupíku.“ Znovu jsem se rozesmál. Tak nějak jsem tušil, že zrovna v týhle věci se fakt nemusí bát. Další hovor nám přetrhl začátek vystoupení party ze Saint Louis na protějším pódiu. Z profesionálním zájmem jsem se zadíval, jak to pojali oni. Vprostřed jejich party se vlnil a točil chlap s vlasama po zadek a fantasticky hecoval a dráždil dav pod sebou. Jsou kluci, kterej strip zvednou na novou úroveň, a tenhle to uměl. Sledoval jsem jejich vystoupení a koutkem oka zaregistroval Dennise, kterej stál kousek ode mě, a přisahám bohu, měl pootevřenou pusu a ve tváři dokonale uchvácenej výraz. S vyvalenýma očima sledoval každej pohyb dlouhý hřívy, každý zhoupnutí boků, a já se na něj zadíval s klíčícím poznáním v podvědomí. Že by Dennis potají kopal za jinej tým? Zaregistroval můj pohled a zvednutý obočí a okamžitě se zašklebil. V tu chvíli přiletěl zezadu syčící Ottis. „Co tu očumujete, hergot! Padejte se připravit, po Saint Louis jdeme my. Židle jsou už na místě.“
Přejel pohledem Taru a Molly, která se k nám pomalu přesunula, nicméně pořád vrhala vlahý pohledy přes rameno na chlípně se tvářícího doktora s blond culíkem. „Slečny roztleskávačky poprosím o přemístění se pod pódium, hezky si je rozpalujte zezdola.“ Ottis pošťouchl Taru do zad a ta se vydala spolu s Molly davem pod pódium. A krásně zneužívaly placky „tisk“, aby se vecpaly až ke kraji. Přidaly se k Hannah, která jim tam držela místo, a já s pobavením sledoval, jak všechny tři poskakují na místě, dokonale strhnutý atmosférou všude kolem. Prostě – o tomhle to je. Nic víc a nic míň. Samečkové se nakrucujou, samičky řičí a baví se všichni. Já byl v tuhle chvíli se svou rolí naprosto spokojenej. S úsměvem přes celej ksicht jsem se otočil, došel k Sethovi a společně jsme šli pomalu do zákulisí. „Viděls ji? Tu malou blonďatou prcinu?“ Drcnul do mě a naposledy mrknul přes rameno. Zakroutil jsem hlavou a zdržel se komentáře. „To mě poser, vole. Právnička. Myslíš, že má dole vyholenej paragraf?“ Rozřehtal se a já si pomyslel, že s tím koňským přirovnáním nebyla tenkrát Molly moc daleko. Jeho smích byl nakažlivej. Adrenalin se mi valil tělem a každej vjem a pocit byl znásobenej, takže jsme za Ottisem a ostatníma došli vytlemený, jako bysme někde hulili trávu. „Doufám, že vám ten výzub vydrží, hošani. Ještě pár minut, a je to na vás.“ Ottis nás každýho klepl do ramene a běžel ohlídat světla k pultu na jednom z balkonů nad sálem. Seth s Dennisem přešli na druhou stranu za pódiem, Frankie se posunul doprostřed. Běžely poslední minuty a já svíral pěsti a vnímal, že mi stojí vlasy vzadu na krku. Srdce mi silně tlouklo a bylo to jako odpočítávání. S prvním tónem melodie vpochodoval Frankie na pódium, sledovanej kuželem světla. V rytmu dodupal až ke kraji a zasalutoval směrem k Hannah. Zatímco ta doslova vyskakovala z kůže, srazil paty, otočil se na místě a pochodem se přesunul za svou židli. Rozsvítil se další reflektor a sledoval Dennise, kterej sebevědomým krokem frajera z Wall Street vešel na pódium. Obešel v pozoru stojícího Frankieho, ušklíbl se na publikum a nonšalantně se dovlnil ke svý židli. Nadechl jsem se a v kuželu vlastního světla došel volným krokem ke kraji pódia. Sundal jsem si čepici pilota a strčil si ji do podpaží. Aerolinky by mě mohly z fleku najmout. No, na plakáty určitě. Mrknul jsem na Taru, která na mě zírala s rozzářenýma očima, zavěšená do Molly. Ta zrovna hypnotizovala očima levou stranu pódia, odkud se vynořil doktor Seth. Sledoval jsem ho, jak došel ke kraji, sundal si z krku stetoskop a rozhoupal ho pod pasem. Střelil jsem pohledem po holkách, Tara se smála a Molly měla dlaň připláclou na pusu a nad ní oči jako mlýnský kola. Seth doklouzal na svý místo a vešel Jamie, obuškem si klepal do dlaně druhý ruky a ženský byly – kdovíproč – v extázi. Co se mě týče, pokud ta moje bude chtít, klidně jí pak někdy v hezký chvilce naplácám. Za plnýho osvětlení jsme všichni znovu došli ke kraji pódia a rozhoupali se v nacvičený sestavě. Po chvíli se rozsvítil reflektor pouze na Frankiem, kterej si pomalu stáhnul bundu z maskáčoviny, pod kterou měl bílý tílko. Předklonil se přes opěradlo židle a zatnul biceps na pravý ruce. Za parádního řevu světlo nad ním zhaslo a rozsvítilo se nad Dennisem, kterej si podobně sundal sako a přehodil ho přes židli. Opřel se o ni nohou a mírně se předklonil. Kravata mu visela přes rozkrok, což bylo samože schválně a on toho využil a pohladil ji po celý dýlce, od krku až po konec. Zalila ho tma a v kuželu světla jsem stál já a na jedno trhnutí rozepjal horní díl uniformy a jen v tílku se posadil na židli se široce roztaženýma nohama. Ukázal jsem rukou doprava a světlo sledovalo Setha, jak přes opěradlo přehodil stetoskop a setřepal z ramen bílej plášť. Zároveň si stáhl i gumičku z culíku a prudce pohodil hlavou zepředu dozadu. Molly pod pódiem neměla daleko k infarktu. Policista Jamie odhodil dozadu obušek i čepici a nacvičenýma pohybama si podobně jako já sundal horní část svýho kostýmu. Stejným způsobem jsme postupně sundali jeden za druhým kalhoty, ponožky a boty a pak už jsme měli všichni stejnej vzhled – lesklý boxerky a
speciálně upravený tílka z tenkýho materiálu. Nahoře pod krkem byly rozstřižený, což bylo šikovně zamaskovaný. Po úvodním mixu několika melodií teď začala písnička, na který jsme se vcelku v pohodě shodli. V jeden okamžik, danej začátkem refrénu, jsme seřazený v řadě u kraje pódia sáhli na výstřih tílka a roztrhli podélně ten tenkej materiál. Na chvíli jsme se prsili do krásně pištícího davu a pak roztrhaný zbytky odhodili za sebe. Hrudníky jsme měli vyleštený, že málem dělaly prasátka do publika, a já se vyzubenej zadíval na Taru a mohutně jsem zahejbal obočím. Chichotala se tak, že si snad musela učůrnout. Kravál byl neuvěřitelnej a já byl stejně jako kluci nabuzenej na nejvyšší mez. Křepčící holky se pomalu ztrácely v davu podobně postiženejch kolegyní všude kolem, jen ta moje nezapomínala i fotit, pročež jsem pak měl pozdějc možnost vychutnat si na mnoha momentkách tenhle okamžik. Vystoupení pokračovalo v rychlým tempu energický, nabušený písničky a závěr v tangách tělový barvy přišel nakonec docela brzy. Seběhli jsme z pódia, rozesmátí, udejchaní, ale v tak dokonalý harmonii jako už dlouho ne. Roger se křenil, jako by ho za to platili, a Marnie se tvářila jako matka pluku i s plnou náručí našich kostýmů, který rychle sesbírala ze setmělýho pódia. Zatímco jsme se různě poplácávali v našem koutě šatny a lili do sebe – a na sebe – vodu, v sále běželo poslední vystoupení skupiny z Kansas City. Ottis přiběhl s očima navrch hlavy a řval, že nás zbožňuje. Když mu došlo, jak to může při pohledu ostatních účinkujících vypadat, zmlknul, ale nepřestával se radovat a mávat stisknutou pěstí. Marnie byla napružená a stejně jako my napjatě čekala na verdikt, který tři skupiny si to mezi sebou rozdají o postup do finále. Vypadala jako sprinter, zakleknutej na startu a připravenej okamžitě vyrazit – v jejím případě tedy okamžitě pomáhat s připravenýma kostýmama a líčením. Jo – s líčením. Nebo spíš s nátěrem. Mně už bylo všechno jedno, v tuhle chvíli bych si na sebe klidně navlíkl i ten kostým dýně. Byl jsem v proudu a neslo mě to dál a dál. Čekali jsme a různě řečnili, hecovali se a shazovali se vzájemně, přičemž reprodukovat se to nedá. Uběhlo asi dvacet minut. Vedle nás seděla parta ze Superdancers a právě k nim došel jejich manažer a zasmušile kroutil hlavou. Ručník, se kterým jeden z nich švihnul, mě minul tak tak. Všichni jsme ztichli a koukali ke dveřím. Roger se v nich zjevil jako duch. Zíral na nás a skla brýlí dodávala jeho pohledu přízračnej výraz. Všichni jsme měli hlavy otočený k němu, napjatí, strnulí. Chvíli nás nechal dusit a pak zařval: „Koukejte se nachystat, ďáblové!“ Nepříčetně jsme se rozeřvali. Pódium bylo utopený ve tmě. Kluky vedle sebe jsem jen cítil, ale neviděl, a zepředu jsem vnímal změť hlasů, dokreslenejch občasným výkřikem nebo hvízdnutím. Člověk by nevěřil, že ty něžný květinky dokážou, když chtějí, hvízdat líp než fanoušci fotbalovýho zápasu. Čekal jsem stejně jako ostatní na začátek skladby, kterou si prosadili ti dva staříci, Ottis s Rogerem. Z obou stran pódia se začal po zemi válet pomalej, bílej kouř. Speciálně připravenej tak, aby nám dosahoval tak ke kolenům, výš ne. To by bylo – moje oblíbený slovo – kontraproduktivní. Kouř začalo prosvětlovat červený světlo z reflektorů a rudej kužel se zvětšoval i před náma. Stáli jsme zády k lidem, hlavy skloněný, a na sobě jsme měli dlouhý, lesklý pláště z černýho saténu. Marnie se vyřádila. Jak mi pak Tara řekla, při pohledu z publika to vypadalo, jako by na pódiu stálo pět démonů, jen černý siluety, který pomalu vystupovaly ze tmy ve zvedajícím se rudým světle. A všude dole kouř. Zrealizovaná snová představa našeho manažera, kterej měl za sebou evidentně bouřlivý rockový mládí. Tara věděla, co má čekat, protože to ze mě pochopitelně vytáhla. Fakt bych nechtěl zabíhat do podrobností jak. Molly a Hannah a desítky ostatních ale v tuhle chvíli ještě netušily.
Jakmile byly ve světle vidět celý naše postavy, na smluvenej signál jsme zvedli hlavy… na kterejch jsme měli čertovský rohy. A ne zrovna malý. Ottis musel být v extázi, nicméně si precizně hlídal světla a zrovna teď se kužel svezl na Frankieho vprostřed, a on se pomalu otočil k publiku a vypláznul jazyk. Gene Simmons by se z toho odkopal. Obličej měl zmalovanej rudo černě a na očích žlutý kontaktní čočky. Stejně tak jsme byli vyzdobení i my ostatní. Prostě – Hell Boys, pro tuhle chvíli. Začala hrát prastará a nesmrtelná pecka od AC/DC, „Highway to Hell“, trošku zmixovaná a upravená pro potřebu takovýho vystoupení. Otočili jsme se čelem k publiku, který se fanaticky rozeřvalo, a roztáhli pláště. Zmalovaný jsme měli nejenom obličeje, ale i zbytek těla. Víceméně dočervena s občasnou černou šmouhou. Výsledek byl strašnej – v dobrým slova smyslu. Marnie při natírání prvního z nás spokojeně pochrochtávala, u čtvrtýho řečnila, že jí upadne zápěstí, a poslední Dennis se v podstatě natřel sám. Ale vypadalo to – malá slovní hříčka – po čertech dobře. Červenej s kamennou pravačkou by mohl závidět. Tohle vystoupení bylo jiný, šlo spíš o nápad, celkovej náboj a dojem a o hystericky očekávanej závěr, samože. O ženským pokolení si po dnešku fakt nedělám iluze. Nicméně je samozřejmě jistá výjimka, a ne, nejsem ovlivněnej vyhlídkou slíbenýho nadstandardního sexu. Teda, ne moc. Myslím. Stáli jsme v řadě v oblaku pištící energie a vypadali jako Hellboyovi bratránci. Kromě rudejch saténovejch slipů s rozepínáním na bocích a vysokejch bot jsme na sobě nic jinýho neměli. A bohatě to stačilo. Sestavu na tohle číslo jsme měli vcelku jednoduchou. Řek bych, že se Ottis nejspíš inspiroval u maorů a jejich obřadních tanců. Další možností byla nepřiznaná vášeň pro skupinu Kiss a tou poslední – že je prostě úchyl. Nevím. Ale v životě jsem asi tolik nevyplazoval jazyk. Když jsem ho stejně jako ostatní vyplázl směrem k holkám, vkleče a u kraje pódia, měl jsem dojem, že Taru budu muset pozdějc fakt přebalit. Nejspíš nejen ji, ale to ať si obstará každej sám. Obličeje, zmalovaný do iluze pekelnický masky, nám poskytovaly přeci jen jakousi dávku anonymity, a to všechno, navíc posílený o prostou radost a hec, nás neslo jako přílivová vlna a my blbli jako nikdy v životě. Když začal podruhý refrén, rozvázali jsme si pláště pod krkem a odhodili je za sebe. Stáli jsme vedle sebe, na ksichtech díky čočkám a energii vystoupení přízračný výrazy, nohy od sebe, ruce v pěst. A Jamiemu se rozblikaly rohy. Pak mně, Frankiemu a dál, až tu stálo pět ďábelskejch světlušek. Dav před námi přeřval i AC/DC a já věděl, že bych si v tuhle chvíli klidně sloupnul svou rudou kůži, kdyby to bylo zapotřebí. Sundat si tu červenou titěrnost pod pasem bylo najednou životně důležitý a my bychom to teď nespíš udělali tak jako tak. Jsou prostě takový okamžiky, kdy pro vás žádná hranice není překážka. My se za tu svoji už dostali a poslední část byl jeden velkej úlet. Pokud by se záznam z našeho vystoupení měl vysílat, mohl bych s klidným svědomím tvrdit, že ten blázen vážně nejsem já. Kdyby mě pod tím líčením někdo poznal. Rozeznělo se Angusovo sólo a my se pomalu seřadili do jedný lajny blízko okraje pódia. Našel jsem ji očima a neuhnul pohledem, i když mi koutky cukaly. Rozcuchaná, rozesmátá a totálně vedle střílela očima od pasu k mýmu obličeji a zpátky, jako by to měla vidět poprvý. Všichni jsme si položili pravou ruku na rozkrok a uvolnili zapínání na levým boku. Plynulým pohybem jsme vyměnili ruce a rozepnuli pravej bok. Hudba šla do finále a my taky. Ty ženský nebudou druhej den mluvit a my budeme nejspíš hluchý, ale za tuhle chvíli to stálo. Ottis spustil poslední červeno-žlutý světla, který se nám třepaly po tělech od kotníků nahoru, a působilo to, jako by nás pomyslně olizovaly plameny. Světelná hra trochu rozostřila naše těla, ale to podstatný pořád vidět bylo. Vytáhli jsme si, jeden po druhým, rozepnutý slipy mezi stehnama a přidrželi je oběma rukama před rozkrokem. Zůstali jsme stát a já vnímal jen moře vytřeštěnejch očí a otevřenejch pusinek pod pódiem. Zaslechl jsem, že Tara něco křičí, ale v tom řevu jsem nerozuměl. Znovu jsem se na ni zadíval a vnímal ji v týhle bláznivý chvíli celou svou bytostí. Poslal jsem jí pusu
a pak jsme všichni jako jeden odhodili ten kousek saténu. Já to hodil přímo k ní. Pět. Čtyři. Tři. Dva. Jedna. Tma. Visela mi kolem krku a bylo jí jedno, že jsem rudo-černej a zpocenej. Pořád ještě mi bouchalo srdce jako splašený a ručník kolem boků mi držel tak tak a já se na ni zubil jako měsíček. V prostoru všude kolem mě poskakovali kluci, nadšení, adrenalin a uvolněný napětí z nich doslova sršelo. Roger s Ottisem hopsali s nima a neustálý plácání dlaně o holou kůži znělo jako potlesk na divadle. „JO! Dálnice do pekla, debilové,“ řval zmalovanej Seth na všechny, kteří nebyli dost rychlí a neodvrátili od něj včas pohled. Pak ale ztichnul a sledoval, jak se k němu ode dveří blíží Molly. Měl jsem pocit, že v tenhle okamžik se může stát cokoliv a my všichni na to pak budeme dlouho vzpomínat. Pootočil jsem se i s Tarou v náručí a koukal na ně. Molly došla těsně k němu, položila mu ruku na uzel ručníku v pase a musela se dost zaklonit, aby mu viděla do očí. „Doktore?“ řekla mazlivě a Seth pro jednou držel hubu. Upřeně se na ni díval, pak jí jednou rukou podebral prdelku a v pohodě ji zvedl do výšky. Molly komíhala nohama ve vzduchu a zblízka si prohlíželi jeden druhýho. „Právničko!“ zavrčel a já už dál nešmíroval, otočil jsem se i s Tarou. „Počkééj, chci koukat,“ zašeptala a já ji plácl. „Hele, myslíš, že si takhle budou říkat pořád?“ Uculila se a já jí zacpal pusu tím jediným možným způsobem. „Poslyš,“ olízl jsem si rty. „Cos to tam křičela? Já to v tom kravále neslyšel.“ „To je dobře, pro tvý uši to nebylo. Pro ty hysterický nány okolo jo,“ odpověděla a já jí coby gentleman neřekl, že z mýho pohledu vypadala jako jejich vedoucí. „Řekni mi to.“ „Ne!“ „Taro?“ „NE-e!“ Vyplázl jsem na ni jazyk jako předtím na pódiu a zakmital s ním. Prskla a udělala ošklivej obličej. „Ježíši! Dobře, ale tohle už nikdy nedělej!“ Takže to udělám, kdykoliv budu mít příležitost. „Nechala jsem se trochu unýst a všem okolo takhle jemně, hm, sdělila, že s tím druhým ďáblem zprava spím.“ Rozesmál jsem se. „Co mám říct. Jsem zákeřná a povrchní. A trochu jsem se vytahovala. Trochu hodně.“ Udělala na mě oči Shrekova kocoura. „Koukám, že se ti role striptérovy milenky docela líbí,“ zašeptal jsem jí do ucha. Omotala mi znovu ruce kolem krku. „Víš ty co? Vlastně jo. Je to sranda,“ uculila se. „Kdybys toho nenechal, vyrovnala bych se s tím.“ Upřeně jsem se na ni zahleděl a pak se rozhlídl kolem sebe. Znovu jsem k ní stočil oči a ušklíbl se. Že by? Koukali jsme na sebe, dokud nepřihopsala Marnie a nedala mi plnotučnou, mlaskavou pusu.
Teď už nebylo podstatný, jak celý regionální kolo nakonec dopadne. To důležitý jsme měli za sebou a to ještě důležitější bylo před náma. Jó, já vím. Sám jsem netušil, že to dopadne nakonec takhle, růžový jako Barbie a sladký jako cukrkandl. Vím, co si myslíte. Ale upřímně… Je mi to u prdele.
HOT CHRISTMAS „Sakra, Sethe! Sklapni už, bože.“ Frankie začínal fibrilovat a já se bohapustě bavil. Mohl jsem si vybrat mezi tímhle, anebo dobře mířenou ránou pěstí, a ze zřejmýho důvodu jsem se radši chechtal. „Jako a co je na tom blbýho? Proč bysme nemohli mít číslo na Katy Perry, kurva? Je hezká a válí, no ne?“ „Ježíš, co by sis tak jako představoval, ty magore? Ohňostroj? Co z tebe bude tryskat? A odkud?“ Dennis zašrouboval láhev s vodou a hodil ji do kouta ke svýmu ručníku. Já zatím nenápadně signalizoval Rogerovi, ať mi nalije JD, a přinejmenším na čtyři prsty. Dva se dneska zdály prostě málo. „Že zrovna ty se do toho sereš. Řek bych, že právě pro tebe by Katy mohla bejt to pravý ořechový.“ Seth si stáhl rychlým pohybem vlasy do culíku a zíral na Dennise. Od regionálního kola jsme se pořád snažili odhadnout, jestli je Dennis čtyřprocentní, nebo ne. Já bych řek, že jo, ale bylo na něm, aby přiznal barvu. Problém s tím nemám, za ostatní ale mluvit nemůžu. Zrovna Seth měl v šuplíku nepochybně tučnou zásobu homovtipů a byl celej říčnej ten arzenál použít. Dennis nebyl takovej vůl, aby si to neuvědomil. Na druhou stranu nebyl dost chlap na to, aby se mu postavil. Myslím, aby se postavil Sethovi, aby bylo jasno. Ten dvojsmysl fakt nebyl záměrnej. Hehe. Díky podobnejm narážkám nám tu zkrátka vznikaly zajímavý situace a já čekal, kdy to bouchne a rozbijem si navzájem huby. Dennis byl naprosto přesnej. Došel na krok před Setha a zíral mu do očí. „Jak to jako myslíš? Co?!“ Čelisti mu pracovaly jako drtička plechů a pěsti měl zaťatý. Seth vypadal spokojenej sám se sebou, protože se mu ho povedlo vytočit. Upřeně Dennise pozoroval a koutky mu cukaly. Frankie se na mě zahleděl a zakroutil hlavou. Pomalu se vydal k nim. Já se zahleděl na Rogera a beze slova zvedl šest prstů. Roger si zaťukal na čelo, jako by mě trojitej panák mohl položit, nebo co. No, buďme upřímní. Pokud by jich bylo víc, tak asi jo. Naštěstí – nebo naneštěstí – jsem slíbil návrat domů bez ztráty květinky a včas, protože Tara chystala nějakou speciální večeři a byla tajemná jako hrad ve Skalistejch horách. Občas z ní podařenou souloží dostanu, co chci. A do ní taky. Tentokrát ne. Dennisovi se náhle přes celej obličej zobrazila myšlenka. „Budu tancovat na Katy Perry, když si TY obarvíš vlasy na růžovo, blbe!“ I na Sethovi bylo krásně patrný, že se ho zmocnil nápad. Popadl ho za zátylek a vlepil mu mlaskavýho hubana. Pročež jsme Dennise málem sundávali ze stropu. Frankie se nacpal mezi ně a lehce plácl doutnajícího Dennise po tváři. „Přestaň! Jako bys toho vola neznal.“ Seth zrovna kroutil zadkem s hlasitým: „Pu-pu-pi-du.“ Chudák Marilyn musela rotovat v hrobě. Přitáhl jsem ho k sobě za triko. „Hergot, nech toho. Co tě to napadlo s tou Katy?“ Seth přestal šaškovat a zatvářil se rozpačitě. U něj snad doposud neviděnej výraz. „No, Molly ji má ráda…“ Zašklebil jsem se na něj a on zvedl bradu. Od našeho slavnýho vítězství v regionálním kole mistrovství v pánským stripu uplynuly už bezmála dva měsíce a ti dva byli ještě pořád spolu. Ničemu jsem nerozuměl. Tara prohlásila, že se tomu nediví. Tomu, že to nechápu, i tomu, že jsou ti dva pořád spolu. Kdykoliv byla Molly u nás na návštěvě, věčně měly hlavy u sebe a špitaly si a chichňaly se a já se
tvářil, že neposlouchám. A byl zelenej zvědavostí. Na den Díkůvzdání jsme nakonec skončili u Hannah a Frankieho, kterej vzal Setha na milost. Máma příšerně remcala, takže nás neminul příslib několikadenní návštěvy o Vánocích. Nakonec jsem na to kejvnul. Jednak že je River Falls v tuhle dobu fakt krásný a jednak že se Tara domů do Winlocku na Vánoce nechystala a bylo to bolavý téma. Večeře na Díkůvzdání byla nakonec docela fajn, přičemž se vyhnu popisu, co dělal Seth se syrovým krocanem. Jen to vzal za trochu jinej konec než Mr. Bean. Teď jsme na sebe koukali a já se přestal křenit v momentě, kdy mi došlo, co se poslouchá u nás doma. Ještě že má Adele samý cajdáky, na který se dá akorát tak předkoitálně ploužit. Roger došel k pódiu a podal mi cinkající skleničku. Sesunul jsem se na podlahu a klátil nohama. Whiska mě hřála odshora dolů. Roger chvíli znechuceně sledoval svůj soubor, pak vyvrátil oči a vrátil se za bar. Uprostřed stěny z lahví a sklenic byla vystavena naše vítězná trofej z regionálního kola. Vysoká nejmíň metr. Roger se na ni pomiliontý zahleděl, změnil výraz z otrávenýho na zbožňující a láskyplně ji přejel hadříkem. Marnie mi tuhle říkala, že si nepamatuje, kdy takhle pohladil ji. Trofej se leskla a svítila tak, že postavit ji někde na volný prostranství, bude vidět i z vesmíru a E. T. kvůli ní netrefí domů. „Hele, Rogere, že jsi v životě neleštil nic tak… dlouhýho?“ Zacinkal jsem ledem a Roger mým směrem zvedl prostředníček. Rozchechtal jsem se. Do Vánoc chyběly necelý dva tejdny a moje přítelkyně zešílela. Dostala červeno-zelenou virózu. Byt byl vyšperkovanej jako domeček Santovejch skřítků a svítil dvakrát tolik. Pro samý ozdoby nebylo kam šlápnout, z voňavejch svíček jsem měl zničenej čich a v oku tik z toho, jak se vždycky odněkud přiřítila a práskla skříní či šuplíkem s hysterickým řevem: „Tam nelez, mám tam dárky!“ Poznámku v tom smyslu, že to byl původně můj byt, jsem nejednou spolknul. Koneckonců, co jsem si zasadil, to mi vyrostlo. Rozbujelo a zhoustlo. Rozkvetlo. A až na ten občasnej tik to bylo moc fajn. Když se rozhodla ozdobit světýlkama i záchod, přehodil jsem si ji přes rameno a odnesl pryč. Do ložnice se za náma táhla cestička ze žároviček. Odemknul jsem dveře, tiše vešel dovnitř a „Last Christmas“ od Wham! se mnou prásklo o futra. Mariah Carey bude hned v závěsu. Všechno, co chci na Vánoce já, je trocha klidu. Když jsem Taře v pominutí smyslů vyrobil cédéčko plný vánočních písniček, netušil jsem, co mě čeká. Do svátků ji nesmím pustit k Rogerovi, nebo ho přesvědčí na nějaký strašný santaclausovský číslo. Do červený čepice s rolničkou prostě nejdu. Vlastně – rolničku odmítám mít kdekoliv. Chlap musí mít svý mantinely. Tiše jsem si pověsil bundu a sledoval drobečky. Opřel jsem se zadkem o gauč s novým přehozem, na kterým byli sněhuláci. Jeden každej mi připadal spíš jako panáček Michelin, ale nahlas jsem to neřekl. Tara stála zády ke mně u kuchyňskýho pultu, vlnila se do rytmu hudby jako užovka a já si ji prohlížel. Vlasy, který jí o kus porostly, měla stažený do ledabylýho uzlu. Na sobě citronově žlutý tričko s logem „Limette Creative“ vpředu na kapsičce. Sice jsem netušil, co to znamená, ale jak jsem to triko viděl, koupil jsem jí ho. Nosila ho ráda, mě to těšilo a ji těšilo, že mě to těší. Takže jsem ji potěšil, kdykoliv ho měla na sobě. Dnešek nebude výjimka. Krátká džínová sukně jí obepínala prdelku a krásně lnula ke stehnům, kdykoliv se zhoupla v bocích. Moje topořivý tělíska právě ukazovaly zbytku těla, jak dělat svou práci. Narovnal jsem se, přešlápnul a ona se otočila. Široce a zářivě se usmála a já jihnul a tvrdnul zároveň. Netušil jsem, že je něco takovýho vůbec možný. Bylo. Postrčila si brýle na nose naučeným pohybem a kývla hlavou ke stolu. Byl nádherně prostřenej, ubrousky složený jako origami do tvaru labutě. Návod si našla na YouTube. Když jsem to viděl poprvý, myslel jsem, že jsou to kachny. Rozčílila se, švihla po mně ubrouskem a pak jsme měli poněkud
psychedelickou debatu na téma kachnama se nehází. Z trouby to božsky vonělo, na stole hořely vysoký svíčky, třpytily se skleničky a sváteční talíře, který nám vnutila moje máma. Zíral jsem na to s jedním okem přivřeným jako Colombo. Jemu by to možná hned došlo, já se ale moc nechytal. Ty šestiprstý whisky byly nakonec tři, no. Prudce jsem se zamyslel – ne, narozeniny nemá. Má je v květnu. Moje dvaatřicátiny jsme oslavili v listopadu. Nemá svátek a není Valentýn. Díkůvzdání bylo, Vánoce budou. Že by ji povýšili? Vyrobil jsem patřičně nadšenej obličej a čekal, co bude. Utřela si tlapky do utěrky a pak mi je omotala kolem krku. „Vítej doma, milenče.“ Dívala se mi rozzářeně do očí. „Co slavíme, milenko?“ „Ještě že mi budeš brzo říkat jinak,“ zamumlala a uhnula pohledem. „Cože?“ „Nic, nejdřív se najíme, dokud je to teplý. Sedni si a nalej víno. Mně jen trošku.“ Políbila mě, otočila se a začala rachtat dvířkama od trouby. Hm. Jídlo. Jejich strategie – nejdřív nakrmit, až pak vyděsit – je všeobecně profláklá. Na tohle jejich know-how přijde docela brzy každej chlap. Na druhou stranu – vařila skvěle a já měl hlad. Dřepěl jsem za stolem a pozoroval, jak červený víno ve sklenicích hází odlesky na ubrus. Přemejšlel jsem, jak si tenhle italskej mok poradí s tím základem, co mám v břiše. Tara nakrájela maso na plátky, postavila na stůl mísu se salátem a druhou s bramborama, plus pár dalších s tajuplným obsahem. Tváře měla růžový a byla zvláštně roztěkaná. Já byl naopak pekelně soustředěnej a strohej v odpovědích. „Máš dost velkej kus masa?“ „Jo!“ „Nechceš přidat brambory?“ „Ne!“ „Vem si salát.“ „Nejsem králík!“ „Já si vezmu. Potřebuju vitamíny. Tobě by taky neuškodily.“ „Grrr!“ „Chutná ti? Není to suchý?“ „Jo. Ne.“ „Chrisi…?“ „No?“ „Ale nic. Jez.“ A dost. Švihnul jsem příborem, utřel si pusu a propálil ji ocelovým pohledem. „Tak co je, holčičko?“ Zatěkala očima po místnosti a polkla. Položila příbor a opřela se. Zadívala se mi do očí. Do prdele. Není to, doufám, večeře na rozloučenou? Co?! Má jinýho… a neví, jak to říct? Ať je to, kdo chce, je mrtvej. Je, kurva, po něm! Oči jsem měl přivřený a zuby stisknutý. V žaludku náhle rozbouřenej oceán, ve kterým plavaly kousky masa. Čekal jsem. Zatřepala víčky. „Ježíš, ty máš výraz. Tohle je… tak těžký.“ Posunul jsem se na židli a rádoby nonšalantně přehodil nohu přes nohu. „Jestli mi chceš něco říct, tak to udělej.“ Srdce mi tlouklo.
Odstrčila židli od stolu a postavila se. „Já ti to radši ukážu.“ Odešla a já zíral do rozvrtanýho talíře. Zmatenej jako lesní včela na palouku. Vrátila se a položila přede mě obálku. Hleděl jsem na ten bílej obdélník se směsicí protichůdnejch pocitů. Permanentka na novou sezonu fotbalovýho klubu chicagských Medvědů to asi nebude. Ty svíčky k tomu moc nejdou. Že by nějaký odměny? Lístky do kina? Někdo nám píše? Ze vší tý cíleně sváteční atmosféry jsem měl staženej zadek. Váhavě jsem po obálce sáhl, zatímco mě pozorovala očima velkýma jako talíře. Otevřel jsem ji a vytáhl černobílej obrázek. No, obrázek je příliš vzletný slovo, tohle byla jakási změť čar ve tvaru trychtýře. Po pěti úderech srdce mi došlo, na co se dívám. Zvedl jsem pomalu oči a podíval se jí do obličeje. Zářila. Jako by všude kolem ní rostlo a sílilo světlo. Nebo na mě šly možná mdloby, nevím. Moje holka byla těhotná a veškerej prostor kolem byl těhotnej spolu s ní. Pozorovala mě s mírným, vědoucím úsměvem. Připadal mi povědomej. Vsadil bych se, že Mona Lisa byla v tom, když ji Leonardo maloval, protože se usmívala úplně stejně jako Tara v tuhle chvíli. V tom blahosklonným, moudrým a ryze ženským pohledu jsem se cítil jako červ na háčku. Zvedl jsem se a pomalu došel k oknu. Fotku z ultrazvuku jsem držel v prstech, jako by byla jedovatá. Slepě jsem se zahleděl ven na světla do tmy ponořenýho města. Kurvadrát, co teď? „Chrisi?“ Váhavě se dotkla mejch zad a já sebou trhnul, jako bych dostal ránu proudem. Otočil jsem se a beze slova na ni koukal. Úsměv zmizel, pusa se jí stahovala do tenký linky. Oči se začínaly lesknout. „Ty z toho nemáš radost, viď,“ zašeptala. Přejel jsem jí prsty po pažích. „No tak, no… to bude dobrý.“ Ježíši, co to melu? Chudák to malý, jestli po mně zdědí tyhle retard-geny. Cítil jsem se jako po ráně kladivem a nebyl schopnej zafungovat tak, jak se ode mě asi čekalo. Upřímně – netušil jsem, CO se ode mě čeká. Rozhodně to ale nebylo tohle, podle jejího výrazu. Poodstoupila a vymanila ruce z mejch dlaní. Dívala se do strany a já do druhý. Takový rozpačitý ticho mezi náma ještě nebylo. Nedokázal jsem to rozseknout, nedokázal jsem říct ty správný slova, udělat to správný gesto. Byl jsem mimo. Úplně, totálně a naprosto. Potřeboval jsem cigáro. Cigáro a chvíli pro sebe. Vrazil jsem jednu ruku do kapsy a druhou tak nějak epilepticky zašermoval. „Já… se hned vrátím. Já si jenom… chrm. Hned přijdu, jo?“ Ani se nepohnula. Pomalu jsem se vyplížil, popadl bundu a tiše zaklapnul dveře. Seběhl jsem schody a rozrazil vchodový dveře. Málem jsem povalil paní Hollowayovou, která už pár týdnů bydlela v bytě po Alici. Nemá cenu říkat, že se mi jejím odstěhováním docela ulevilo. Agnes Hollowayová nijak nevybočovala ze vzorce postarších dam se všetečnýma očima. Neměla psa, měla kocoura. Pana Čumáčka. Nicméně jako pes vypadal, velikostí určitě. Běžně se promenádoval sám po chodbě, kde jsem ho jednou v pološeru nakopl. Nechtěl jsem! Zkuste mu to vysvětlit. Kdykoliv jsme na sebe od tý doby narazili, vypadal stejně nasranej jako Jean-Claude Van Damme, když zjistil, že Expendables I. vydělali balík. Madame Hollowayová se chystala zapříst hovor, ale nedal jsem jí příležitost. Udělal jsem pár rychlejch kroků a začal se šacovat. Vytáhl jsem krabičku a zadíval se na ni. Kruci. Cigarety a mimino – to nepůjde dohromady. Švihl jsem s ní do nejbližšího koše. Správně. To je zralý rozhodnutí hodný nastávajícího otce. Otce! Kurva, já budu otec. Táta! Rozklepala se mi kolena a horečně jsem se začal v tom koši přehrabovat. Vytáhl jsem cigáro, vrazil si ho do koutku a napotřetí si zapálil. Ruce se mi třásly.
Přestanu až od zejtra. Všiml jsem si, že za mnou Agnes hledí, a pečlivě vymalovaný obočí se jí sbíhalo vprostřed čela. Ometl jsem si z rukávu obal od čokoládový tyčinky, rázoval dolů ulicí a inhaloval nikotin a ostatní dobroty. Neměl jsem tušení, kam jdu. Motal jsem se po ulicích jako špína v hrnci. Všude mraky lidí, předvánoční nákupní horečka byla v plným proudu a já se mezi nima plácal. Tolik ženskejch. Všechno jsou to chodící dělohy! Potenciální miny, sotva se otřeš, je v nich nálož. Jen vybuchnout! Proud mě zanesl do jednoho z obchodů a já bloudil mezi regálama a nevěděl, čí jsem. Zjistil jsem, že už chvíli tupě zírám na balení papírovejch plenek. Prostej jakýkoliv logický myšlenky jsem jeden balík shrábnul a postavil se do fronty u kasy. V hlavě mi dunělo. U vedlejší pokladny stála mladá rodina. Muž měl na ramenou malýho kluka, žena držela za ruku culíkatou holčičku v čepici s obří bambulí a oba dospělí se na sebe co chvíli s úsměvem zadívali. Hleděl jsem na ně jako uhranutej. „Pane? Pane!“ Pokladní mi málem luskla prsty přes ksichtem. Zaostřil jsem na ni. „Nechcete k tomu i dudlík?“ culila se jako měsíček. „Já nevim. Chci? Máte nějaký?“ Musel jsem vypadat přesně tak blbě, jak jsem se cítil, protože se nabídla, že mi ho donese. „Jakou barvu?“ !!! Osvítilo mě. „Modrej. Určitě.“ S plínkama pod paží a dudlíkem v náprsní kapse jsem vyšel ven. Pořád jsem měl před očima tu mladou rodinku. Začalo sněžit. Přemejšlel jsem, jestli má táta v garáži pořád naše starý dětský sáně. Do očí mě praštila vyzdobená zlato-stříbrná výloha klenotnictví. Bylo to jako blesk z čistýho nebe. Vyplul jsem ze tmy na světlo. Najednou jsem měl jasno. Taxík se plížil ulicí a já se zadíval okýnkem ven. U kraje cesty stál jinej a moje holka, moje… žena… zrovna rvala do kufru tašku velkou jako stodola. Hodil jsem na sedadlo spolujezdce peníze, popadl plínky do podpaží a vyletěl ven. Sedla si dozadu a zavřela dveře. Doběhl jsem k autu a zabouchal na okýnko. „Taro? Co to, sakra, děláš? Slyšíš? Vylez!“ Zadívala se na mě, obličej prázdnej. Pak se otočila dopředu a kývla hlavou. Taxík se rozjel. Dovolil jsem si stát deset sekund jako solnej sloup a zírat za ní. Pak jsem se otočil, vlítl před kapotu taxíku, ze kterýho jsem právě vystoupil, a vpadnul znova dovnitř. „Sledujte támhleten taxík. Jeďte za ním.“ Oči jsem měl navrch hlavy a zíral přes čelní sklo na vzdalující se koncový světla. „Helejďte, pasažéři musej sedět vzádu, takhle to vypadá, jako bych vezl kámoše zadarmiko. Nebo někoho z rodiny, víme?“ Řidič se opřel loktem o volant a koukal na mě. „Zaplatim vám dvakrát tolik, když hned pojedem.“ Koutky se mu zvedly. „Vy ste šéf. A pravidla jsou tu od toho, aby se porušovala, no né?“ „No jó, hlavně už jeďte!“ S uchechtnutím se plynule rozjel a zařadil do proudu aut. Za pár minut mi bylo jasný, že jede k Molly. Vlastní byt dávno pronajala, neměla v tomhle městě kam jinam jít. Zastavili jsme v ulici plný vzrostlejch jilmů a já dneska už podruhý zaplatil. Taxikář z druhýho auta jí zrovna vyndával tašku z kufru. Došel jsem k nim a hodil ji zpátky. Balík s plínkama na ni. „Co to děláš!“ štěkla po mně, oči za skly brejlí zúžený do štěrbin. Znovu hrábla po tašce a já ji chytil za zápěstí.
„Pusť mě!“ zavrčela. „Přestaň,“ řekl jsem tiše a otočil se na čumícího taxikáře. „Dejte nám pár minut.“ Chlápek pokrčil rameny a sedl si za volant. Taxametr utěšeně tikal. „No to teda ne, já tady vystupuju. Zaplatím a…“ Bál jsem se. V tuhle chvíli jsem byl regulérně podělanej strachy, že jsem to zkurvil už moc. Uměla být umíněná a tvrdohlavá a teď byla přesně ta chvíle, kdy tyhle její vlastnosti tančily oslavnej tanec. Popadl jsem ji za rameno a otočil k sobě. „Já se hrozně, hrozně moc omlouvám. Jsem kolosální vůl, odpusť mi to, prosím!“ Zahleděla se na balík plínek a pak zpátky na mě. Měl jsem knedlík v krku. Těžce jsem polknul a zvedl jí bradu dvěma prstama. „Taro? Holčičko, odpusť mi, že sem utekl jako malej. Řekni něco, prosím. Já se v první chvíli lekl, ani nevim proč nebo čeho. Sakra… řekni, že jsem kretén, nebo tak.“ „Jsi hroznej kretén, Christophere,“ řekla a přísně na mě koukala. „Jsem, viď.“ Souhlasil jsem, celej nadšenej, že na mě mluví. No, když jsem za kreténa, můžu být klidně i za blbce. Pomalu jsem se svezl na chodník, na svý pěstěný kolena. Sklonila hlavu, pozorovala mě a v obličeji se jí krásně měnil výraz z unavenýho a smutnýho na překvapenej a nevěřícnej. Sáhl jsem do náprsní kapsy a vytáhnul dudlík. „Ježiš, promiň.“ Vrazil jsem ho zpátky a sáhnul do druhý kapsy. Taře pod nosem vyrůstal parádní rohlík. Nic na světě jsem teď nechtěl vidět víc než tenhle úsměv. Vylovil jsem malou sametovou krabičku. Ruku, sbalenou v pěst, si opřela o hrudník. Otevřel jsem ji a světlo pouličních lamp se odrazilo od protáhlýho, oválnýho kamene. Vypadal jako malá, vybroušená křišťálová fazolka. Když jsem ho uviděl, byl jsem jasnej. Tvarem připomínala obrovskou lesklou skulpturu v parku Millenium, u který jsme se setkali při našem prvním opravdovým rande. Tara na prsten koukala a oči se jí třpytily. Z knedlíku v krku jsem měl meloun. Odkašlal jsem si. „Nevadilo by ti… mohla bys… teda, chtěla bys… chm…“ Zoufale jsem se nadechl a hledal ty správný slova. Bylo načase je konečně říct. V hlavě pochopitelně vymeteno. Zakroutila hlavou a vzala můj obličej do dlaní. Políbila mě. „Chtěla,“ dýchla mi do pusy. „To víš, že chtěla.“ Úsměv se mi rozlil přes půl hlavy. Postavil jsem se a zvedl ji do náruče. Vypískla a já ji honem postavil. „Kruci, miminko, promiň. Neudělal jsem ti nic? Je to dobrý?“ „Chrisi, ty moulo. Jsem těhotná, nejsem skleněná.“ Usmívala se a já ji znovu objal. „A chm… budeme pořád moct… to? Neublížím mu nějak? Abych ho pak pozdějc nějak nešťouchl, nebo tak.“ Rozesmála se a já se na oko zamračil. „Co se řepíš, ženská? Těhotný jsme poprvý, no ne?“ „To jsme. Na něco jsi ale zapomněl,“ zavrněla a významně propnula prsty na levý ruce. Pomyslně jsem se plácnul do čela. Opatrně jsem prstýnek vyndal z krabičky a natáhl jí ho na prst. Byl z bílýho zlata a pekelně jí slušel. A já ho budu rád splácet pár dalších měsíců trdlováním u Red Wolfa, o tom žádná. Najednou se nad náma ozvalo příšerný holčičí pištění a pronikavej hvizd. Zadívali jsme se nahoru a z okna ve třetím patře koukaly dvě blonďatý hlavy a dělaly kravál jako sbor Alexandrovců. Povzdechl jsem si a mrknul na ni. „Je to v pytli. Do deseti minut to ví každej.“ „No a co,“ usmála se a políbila mě. „Ať to ví třeba všichni.“ Zatímco jsme se líbali a taxikář dělal, že nekouká, z domovních dveří vylítly ty dva árijský sny a
začaly kolem nás křepčit. Molly vřískala, že bude nejdružičkovatější družička, a Seth dělal nad rozkrokem prapodivný gesta, kterejm jsem radši nechtěl rozumět. Nezapomínal u toho řečnit. „Bude megaoslava, vole. Loučení se svobodou, jaký tohle město nezažilo, rozumíš. Domluvim ti fantastickou a všeho schopnou striptérku! Co jednu, celej sbor! Urvou ti koule, hehe!“ Tara ze sebe sundala Molly a přitočila se ke mně. „Ještě něco jsem ti chtěla říct.“ Naklonila se a krátce mi něco zašeptala do ucha. Zavřel jsem oči a prásknul čelem o střechu taxíku. Nikdo mi nic neurval, takže: červenec 2012 Narodila se nám dvojčata, lezu u Red Wolfa po baru. září 2012 Celý noci řvou a já lezu po zdi. březen 2013 Stěhování do River Falls, lezu po fasádě novýho domu. květen 2013 Lezu po svý ženě v rámci oslav dokončení rekonstrukce ložnice. červenec 2013 Lezu po čtyřech jako kůň (prej jako osel) s ročním Mickeym a Bobbym na zádech. únor 2014 Narodila se Tabby. Mám 3,8 promile a lezu po Terrym. duben 2014 Lezu… A dost! To už by stačilo! Koneckonců, co je vám, kurva, do toho…
M. T. Majar Hot Boys 1. vydání Obálka Coka/Fotky&Fotot Jazykový redaktor Jiří Popiolek Odpovědný redaktor Libor Marchlík Vydalo nakladatelství FANTOM Print jako svou 6. elektronickou publikaci Ostrava 2012 www.fantomprint.cz www.facebook.com/fantomprint
Ukázka z připravovaného románu VLCI
1. Někdo mě sledoval. Jakmile jsem si to uvědomila, ledové prsty strachu mi přeběhly po páteři. Už nebylo možné předstírat, že je to jen moje vlastní nabuzená představivost, ovlivněná osamělou chůzí přes rozlehlý, setmělý prostor. Dvacetkrát jsem prošla tímhle místem, přes noční městský park. Po jednadvacáté mám prostě smůlu. Můžu si za to sama. Byla jsem beznadějně blbá. Celý večer stál za houby díky nepovedenému rande naslepo, do kterého mě Beth uvrtala a já ji za to roztrhnu jako hada. Pokud budu mít příležitost. Chtěla jsem do sprchy a smýt ze sebe pachuť po mučivé konverzaci s magorem na druhé straně stolu. Chtěla bys slyšet, jak zní tvoje jméno v klingonštině? Chtěl bys slyšet, kolik výrazů má moje rodná řeč pro někoho, jako jsi ty? Zabalil to u šestého a to jsem zdaleka nekončila. Zkrátila jsem si cestu přes park s vidinou pohodlného gauče, knížky a hrnku kafe. A teď to mám. Srdce jsem měla až v krku, vlasy se mi ježily a žaludek se mi stočil do pevného uzlu. Už nebyl prostor pro předstírání, že to, co slyším, jsou typické noční zvuky do tmy ponořeného parku. Chodník se stáčel a nořil do temných stínů. Někdo za mnou šel a v tuhle chvíli už se nesnažil být nepozorovaný. Uslyšela jsem šepot a jako odpověď pobavené uchechtnutí. Šla jsem tak rychle, že to bylo těsně pod hranicí poklusu, který by se rychle změnil ve zběsilý útěk. Zdálo se mi, že tlukot mého srdce se musí rozléhat všude kolem stejně jako klapot podpatků. Pootočila jsem hlavu a rychle se ohlédla. Byli dva a byli blízko. Pohled přes rameno mi potvrdil to, čeho jsem se hrozila. Pro ně to byl signál k tomu, že hra na schovávanou skončila. Jeden z nich hvízdnul a já se rozeběhla. Pozdě, bylo prostě příliš pozdě a oni byli moc blízko. Ucítila jsem prudkou ránu do zad a v pádu jsem se pootočila s výkřikem, který rozčísl noční ticho. „Hergot, zacpi jí hubu, LeRoyi, ať neječí.“ Dopadla jsem na zem, hlava zaduněla o betonový chodník a těžké mužské tělo na mně přistálo. Nadechla jsem se, zvedla ramena a muž jménem LeRoy mě praštil, až mi hlava opsala oblouk a znovu udeřila do země. Ležel na mně celou vahou těla, drtil mi lebku tlakem dlaně, přimáčknuté přes má ústa, zarýval mi nehty do tváře. Mastné vlasy mu visely do obličeje a jejich umolousané konečky se mě téměř dotýkaly. „Drž ji pořádně, musíme ji zvednout a dostat támhle do těch keřů.“ Třeštila jsem oči, měla jsem pocit, že mi v nich praskají žilky. V hlavě mi od nárazů jiskřily ohňostroje a pekelně mě bolela, to vše ale bylo druhotné. Prvotní byl příšerný a v takové intenzitě doposud nepoznaný strach. A někde pod ním i vztek, že nemám dost síly, abych z nich vymlátila duši. „Neraď, kurva, vim co mám dělat.“ LeRoy ke mně otočil obličej, zkřivený vítězoslavným šklebem a v koutcích úst se mu leskly sliny. Foukl mi do tváře a já se začala znovu zmítat a bezhlesně křičet pod jeho hrubou dlaní. „Copak? Chtěla bys mi něco zazpívat? Nech si to na pozdějc, slibuju, že tě tadyhle s Jonasem zpívat naučíme.“
Prohnula jsem se v zádech v marné snaze ho ze sebe shodit. Sjel na bok, dřepnul si a druhou rukou mě popadl za rameno. Jonas udělal totéž z druhé strany, zvedli mě, LeRoy se pevně přitiskl k mým zádům a společně mě táhli z cesty dál do porostu. Kopala jsem nohama, podpatky se mi zarývaly do travnaté země. Vlekli mě, visela jsem jako hadrová panenka, džínovou bundičku spolu s tričkem vyhrnutou až pod žebra, nahé břicho obnažené. Vzadu nad bedry jsem jasně cítila, jak moc se LeRoy na tu lekci zpěvu těší. Viděla jsem, že moje kabelka zůstala ležet na cestě. Kéž by jim šlo jen o peníze… Bože. Ach bože! Poslední jiskřičkou naděje bylo, že se někdo objeví, někdo půjde kolem. Uvidí mě, nebo uslyší zvuky, co tlumeně vydávám. I ty se v nočním tichu nesly, ale nebyl nikdo, kdo by je slyšel. Táhli mě dál, zůstávaly za mnou rýhy v zemi, LeRoyovy špinavé prsty jsem měla vpáčené do tváře a v očích mě pálily slzy. Výhled na cestu mi zakryl vysoký, košatý keř a podobné byly všude kolem nás. Hlavně ať to není konec, prosím. Ať to přežiju. Přestanu řešit vlastní neutěšený život, přestanu se trápit pocitem, že si mezi ostatními lidmi připadám jako marťan. Ochotně půjdu na jedno debilní rande týdně, slibuju. Jen ať to, proboha, přežiju. Jonas se svezl na zem, posadil se za mě s roztaženýma nohama a vtáhnul mě mezi ně. Protáhl obě ruce pod mými a pevně mě držel. Ležela jsem s hlavou na jeho břiše a marně jsem se snažila do něj zatnout prsty. I když jsem nevěděla k čemu by bylo dobré, kdyby se mi to podařilo. Vzpomněla jsem si na babičku. Kdykoliv byly moje smysly zjitřené, moje emoce vyhnané do krajnosti, vzpomněla jsem si na ni. Na všechno nevyřčené mezi námi, ale přesto tušené, vnímané už od dětství. Na vše, co mi nestihla říct o našem sdíleném tajemství. Na pouto, které přesahovalo rámec genetické příbuznosti, které bylo silnější než rodina. Tahala jsem zoufale za nitku v mém nitru, ale nebyl nikdo, kdo by ji chytil z druhého konce. Babička byla mrtvá už léta. LeRoy se na mě svalil, stehny pevně stisknul moje boky a posadil se. Seděl mi pod břichem a stále mi svíral spodní část obličeje. Oči mi plavaly, mascara mě v nich štípala a já viděla jeho tvář jako v mlze. Nosní dírky se mi napínaly a smršťovaly v tempu prudkého, sípavého dechu. Věděla jsem, že přesně tohle to prase chce, přesně tohle je pohled, který ho vzrušuje a po kterém touží a já nebyla schopná mu jej vzít. Veškeré poučky, tipy, dobré rady jako při přepadení volejte „hoří“ šly do háje. Zbyla jen panika, strach z bolesti, pocit nespravedlnosti – proč právě já – a až na dřeň obnažený strach o život. LeRoy se naklonil a zblízka, z několika centimetrů, studoval můj obličej. Smrad z jeho dechu mě ovanul a aby to bylo ještě lepší, pomalu mi olízl oba spánky. Kdybych mohla, zvracím. Ale já nemohla. „Neser se s tím, kurva. Může se tu někdo objevit. Dělej, ukaž mi jaký má kozy,“ zavrčel Jonas nad mou hlavou a já v panice vyvrátila oči vzhůru. Viděla jsem jen zarostlou bradu a pak dva záblesky bělma v černé tváři, když hlavu sklonil a zadíval se na mě. A na mou hruď, zvedající se a klesající pod tenkým tričkem. LeRoy se ke mně znovu naklonil, zároveň levou rukou sáhnul do kapsy odrbané košile, kterou měl na sobě. Něco cvaklo a mně se před očima zatřpytilo ostří vystřelovacího nože. „Opovaž se řvát. Jenom se hlasitějc nadechni a vrazím ti to do oka, jasný?“ Třeštila jsem na něj oči, pohledem přeskakovala z lesklé střenky na jeho tvář. „Rozumíš, ty děvko? Je ti to jasný?“ Prudce jsem přikývla. LeRoy opatrně povolil stisk prstů, odlepoval je z mé tváře jeden po druhém. Zhluboka, přerývaně jsem se nadechla a on zvedl obočí a přiložil mi ostří k levému koutku oka. Ztuhla jsem uprostřed nádechu a spolu s výdechem mi unikl i tichý vzlyk, který jsem nedokázala zadržet. Popolezl níž, usadil se mi na stehnech a střenkou nože začal kroužit kolem mého pupíku. „Nehraj si, do prdele!“ Jonas střelil pohledem zleva doprava, rozhlédl se, ale přes porost všude kolem nás nic neviděl a také my jsme nebyli vidět. Bohužel.
LeRoy vsunul nůž pod spodní okraj mého trička a prudkým trhnutím je rozřízl po celé délce. „Jo, kurva! To je vončo…“ zamlaskal, když do tmy zasvítily kopečky podprsenky. Nemohla jsem si pomoci, začala jsem vzlykat a on mi znovu položil dlaň na pusu a druhou rukou rozřízl i tenký proužek látky mezi mými ňadry. Na obnažené hrudi mě zastudil noční vzduch a já se pod ním znovu zazmítala. Dva zhrublé sípavé mužské dechy, jejich pach, tlak a nekončící hrůza. Co mě čeká? Co bude? Bože! LeRoy si posunul nůž do měkkého masa mezi palcem a ukazováčkem a zbylými prsty mi přejel obě bradavky. Nepamatovala jsem si, kdy se mě někdo takhle dotkl. S bláhovou nadějí jsem Beth na to domluvené rande kývla a doufala, že to třeba vyjde a bude i sex. Jo, já klidně na prvním rande. Kdo by se divil, po takové době. Tohle mám zřejmě za to. Prý někdy pomůže předstírat spolupráci a zájem. Tak dobrá herečka opravdu nejsem. A navíc, na cokoliv už bylo pozdě. LeRoy mě hltal očima a roztáhl pusu v širokém, nechutném šklebu. Položil mi nůž na břicho, stočil pohled a sáhl po knoflíku mých džínů. Rozepnul ho a znovu se na mě zadíval, jazyk mezi odulými rty. Byla to ta poslední věc, co jsem z něj viděla. V návalu bezmoci a hrůzy jsem se znovu vzepjala… Koutkem oka jsem zaznamenala stín, který se vyřítil z keřů, mihl se vzduchem a LeRoye ze mě shodil. Síla nárazu byla taková, že i mě to přetočilo na bok a já se tak vytrhla Jonasovi z náruče, ve které mě držel. Stočila jsem se do klubíčka, přitiskla si bundu a zbytky trička na hruď, zatímco křoví několik metrů vlevo se třáslo a praskalo a nocí se nesly zvuky zápasu, rány a podivné, hrdelní vrčení. Ten stín, který se mihl vzduchem, vypadal jako člověk, proto ty zvuky nedávaly smysl a byly hrozivé. Byly… nelidské. Jonas vytřeštěně upíral oči na místo, odkud se ozývalo stále sílící vrčení, pak krátký výkřik a ticho. Byla jsem v šoku a nedokázala jsem se pohnout. Ztuhlá, paralyzovaná. Vnímala jsem jen Jonasův sípavý dech za sebou a pohyb v keřích přede mnou. Z větví se vynořila svalnatá paže a uvolnila cestu a on se protáhl ven a narovnal. On…ten muž. Zírala jsem na něj, ale do obličeje jsem mu neviděla. Byl vysoký a v jeho postoji bylo něco, co mě nutilo začít křičet. Jeho upřený pohled mi v tom ale zabránil. Jako by výkřik mohl být tou poslední věcí, co udělám. Tiskla jsem si ruce k hrudi, zatímco se za mnou Jonas pohnul. Sáhl po noži, který zůstal ležet na zemi a najednou mě jeho paže svírala kolem krku a já nemohla popadnou dech. Už zase! Zvrátil mi hlavu dozadu a přiložil špičku nože ke krční tepně. Trhnutím nás oba postavil, držel mě před sebou jako živý štít. „N-nehejbej se! Opovaž se pohnout, nebo ji podříznu!“ „A co uděláš pak?“ Sytý, hrdelní hlas. Zvuk, který by mi v jiné situaci postavil všechny chloupky na těle do pozoru, teď to však bylo jen děsivé. Stále jsem neviděla jeho obličej, zírala jsem na ten nehybný stín před sebou. Nemohla jsem dýchat, bradu vraženou v ohbí Jonasova lokte a hlavu vyvrácenou, oči jsem ale měla pořád stočené na jeho siluetu. Nehýbal se a přitom jako by všude kolem něj vibroval vzduch. Napadlo mě, že to možná není ten správný rytíř ve stříbrné zbroji, v jakého jsem poslední minuty doufala. Jako bych měla beze zbytku naplnit rčení z deště pod okap. Pohnul se a Jonas mi zavřeštěl do ucha. Špička nože se zaryla hlouběji do kůže a já cítila tenký pramínek krve, který mi začal stékat dolů po krku. Stín se pohnul, zhluboka nasál vzduch a z hrudi se mu začalo šířit hluboké vrčení. „Stůj, slyšíš mě? Tak, kurva, slyšíš? Já to udělám, přísahám, lycas, udělám to!“ „Proč si myslíš, že mi na tom záleží?“ Hlas měl hluboký a zněl, jako by mu v mluvení něco překáželo. Jako by měl něco v ústech. To už prostě nemůže být lepší. Jonas mě podřízne a tenhle – jak ho to nazval? Mě nejspíš… sežere.
Myšlenka připlula odněkud z podvědomí a já zamrkala. Najednou jsem tušila, koho mám před sebou. Jako by se mi hluboko v hlavě pootevřely tajné dveře. Celou dobu tam byly, ale já o nich nevěděla, nebo spíš – ignorovala jsem je. Poznání se točilo někde pod hladinou a čekalo, až po něm sáhnu, jako medvěd po rybě. Nemohla jsem se soustředit, krev mi stekla ke klíční kosti a pokračovala dál. Jonas si zřejmě uvědomil, že je v tuhle chvíli ve stejné pozici jako já a že je naprosto zbytečné, aby mě před sebou držel. Několik věcí se pak stalo najednou. Povolil sevření a poodtáhl nůž. Odlepil se od mých zad a začal se otáčet. Jakmile přerušil oční kontakt, bylo to jako povel. Stín přede mnou hrdelně zavrčel a skočil. Čas se zpomalil. Proletěl vzduchem a srazil nás oba k zemi. Viděla jsem blížící se doširoka otevřená ústa a zuby, které nemohly být lidské ani náhodou. Noční můra zoubkové víly. A viděla jsem oči, žluté a zářící jako slunečnice. Automaticky jsem zvedla ruce před obličej, zatímco jsem padala zády na řvoucího Jonase. Ucítila jsem dvě žhnoucí šlehnutí na předloktí, jako by mi tam někdo přiložil rozžhavený drát. Obrovská ruka s dlouhými prsty mi stiskla rameno do sevření a odmrštila mě o kus dál. Jonas pořád řval, nesrozumitelná slova, složená do vět. Možná to byla modlitba, možná zaříkávání, nevím. Účinek to nemělo žádný. Nechtěla jsem se dívat a musela jsem. Muž-stín na něm klečel, tiskl mu ramena k zemi, hlavu zabořenou pod jeho bradou a Jonasovo vřískání dokreslovalo neustávající hluboké vrčení. Byli blízko, ne víc než pět metrů a já na něj nyní dobře viděla. Dlouhá, vlnící se záda, svaly podél páteře a v ramenou naběhlé, žíly na třesoucích se pažích vystouplé. Prsty končily nějakými černými hroty…drápy! Byly to drápy. Měla jsem pocit, že se mi oči vyloupnou z hlavy a skutálí se dolů. Nechtěla jsem se na něj dívat a musela jsem. Dech se mi zasekl v krku a on zvedl hlavu a otočil ji ke mně. Oči mu svítily, doslova. Byla jsem lapená v těch žlutých zářících bodech, jeho upřený pohled mě paralyzoval. Měl delší vlasy a zvlněné pramínky se mu kroutily přes obličej. Široce rozevřel ústa a v nich dva páry proti sobě mířících obřích tesáků. Babičko, proč máš tak velké zuby, napadlo mě. Neklamný příznak, že hysterie číhá hned pod povrchem. Zírali jsme na sebe a čas běžel. Jonas vydával tlumené, kňouravé zvuky. Řvát už nemělo smysl a on to věděl. Věděl, co přijde. Já to věděla taky. Zavřela jsem oči. Chvíli bylo naprosté ticho a pak jej přerušilo křupnutí, jako když zlomíte větev. Nebo…kost. Čas běžel a já tu takhle chtěla zůstat na věky, se zavřenýma očima, schoulená. Možná tím, na co jednou opravdu umřu, bude zvědavost. Odlepila jsem víčka od sebe. Jonas ležel na zemi a hlavu měl vytočenou směrem ke mně v nepřirozeném úhlu. Muž stál nad ním, tělem mu probíhaly záškuby a třásl se. Rukou, už normální, lidskou, si prohrábl vlasy a zadíval se na mě. Oči měl utopené ve tváři, už nesvítily. Jeho pohled nebyl ale o nic méně zneklidňující. Byl tvrdý, upřený, jako by mě obnažoval. Seděla jsem na boku, opřená o propnutou ruku, druhou jsem měla sbalenou v pěsti a položenou pod krkem. Zjistila jsem, že nemám řetízek s medailonkem, co mi kdysi dala babička a já ho nikdy nesundávala. Protože mi to tak řekla. „Nikdy ho nesundávej, Viktorko…“ A teď byl pryč. Muž po mně sjel pohledem, zapíchl oči někam nad mé břicho. Zdálo se mi to nebo mu opravdu zacukaly koutky? Odtrhla jsem od něj oči a uvědomila si, že mám bundu shrnutou z ramen, zbytky trička a podprsenky někde na bocích a nahý hrudník. Jeho pohled teď byl dokonale mužský a já všechny ty zjitřené emoce otočila směrem, který mi byl vlastní. Naštvala jsem se na všechen ten strach, který mě obtáčel jako břečťan a na celou tuhle situaci, do které jsem se navezla vlastní blbostí, takže z ní nemůžu nikoho obvinit. To mě zlobilo nejvíc. „Přestaň na mě tak zírat!“ Přitáhla jsem si bundu k tělu a snažila se zapnout, ale prsty se mi třásly. Udělal dva kroky mým směrem a já se rychle zvedla a ustoupila. A ještě kousek. Představa hrdinky vzala rychle za své. „Kdybych ti chtěl ublížit, už bych to udělal.“
„To mě má uklidnit?“ Hlas se mi třásl a já doufala, že nezačnu řvát a nebo se smát. Kdo ví, k čemu bych ho mohla ještě vyprovokovat. Přitáhla jsem si lokty k hrudi a cítila husí kůži na holých předloktích. „Mělo by. Nemusíš se mě bát.“ Jo. To povídej mému podvědomí, díky kterému mám všechny nervy napnuté jako pružiny. „Jemu si řekl něco jiného.“ Mávla sem rukou směrem k ležícímu tělu, znovu couvla a narazila zády do stromu. Přitiskla jsem se ke kmeni a zírala na něj. „Chtěl jsem, aby tě pustil.“ Díval se na mě klidně, ruce svěšené podél těla. Pomalu je zvedl a zastrčil do kapes džínů. Stál a čekal. Na krku mě studil a lechtal pramínek krve a já si jej hřbetem ruky otřela. Sledoval každý můj pohyb a já se znovu pokusila zapnout knoflíky na bundě. Ten nejdůležitější – mezi ňadry – stále vzdoroval. Roztřásla jsem se a v očích mě pálily nové slzy. Kruci, teď už nebudu brečet. Prostě nebudu! Slzy se mi kutálely dolů po tvářích a studily. Hm, typické. Vždycky brečím, když nechci. Trhnul rameny, vytáhnul ruce z kapes a došel ke mně. „Ukaž!“ zavelel a naprosto samozřejmě zastrčil knoflík do správné dírky. Strnula jsem jako motýl přišpendlený pod sklem. Nejsem malá a měla jsem vysoké podpatky, i tak byl nejmíň o půl hlavy větší. Přitiskla jsem temeno ke kmeni v marné snaze dostat se od něj dál. Jeho tvář byla kousek nad mou a já na něj upřeně zírala. Kdoví proč jsem se soustředila na barvu jeho očí, ale zůstaly skryté ve stínech a já ji nerozpoznala. Dívali jsme se na sebe a já vnímala tíhu jeho prstů, které se mě stále dotýkaly. Zvedla jsem ruce a bezmyšlenkovitě překřížila předloktí. Ten dotyk odpálil bolest, kterou jsem zatím cítila jen matně díky návalu adrenalinu, ale najednou byla tady. Sykla jsem a přejela si špičkami prstů od zápěstí k lokti. Odtrhla jsem oči od jeho tváře a zadívala se na svou ruku. Napříč předloktím se táhly dva dlouhé, krvavé šrámy. Zmateně jsem si je prohlížela a snažila si vybavit, odkud se vzaly. Hlavou mi bleskla vzpomínka na jeho tělo, letící vzduchem, padám, zakrývám si rukama hlavu a cítím něco ostrého, dva hroty, přejíždějící mi po mase. Dva…zuby. Zvedla jsem hlavu, zadívala se mu na ústa a on ztuhnul. Popadl mě za zápěstí a zvedl si mou ruku k očím tak rychle, že jsem nestačila ani vyjeknout. Obličej mu doslova zamrzl, jen čelisti mu pracovaly. Polkla jsem. „Hm…“ Musela jsem si odkašlat. „To nic není, je to jen škrábnutí.“ Zavrčel. „Jsi pitomá? Já jsem tě kousnul !“ Pustil mou ruku, ustoupil o krok a prohrábl si vlasy. „Ježíšikriste, to se mi snad zdá. To mám z toho, že si tu hraju na skauta. Kurvafix!“ Začal přecházet sem a tam a já ho sledovala. Odmítala jsem poslouchat ten hlas, co už hezky dlouhou chvíli křepčil v mém podvědomí a otevíral dokořán právě nalezené dveře. Snažila jsem se je přibouchnout, ale bylo to marné. Vážně řekl, že jsem pitomá? „Pokud k tomu můžu něco říct, pro mě je jedno kousnutí malá daň za to, že jsem nedopadla hůř.“ Krk jsem měla stažený a můj hlas byl tichý a trochu nakřáplý. Nezněla jsem jako já, ale kdo by se divil. Zastavil se, podíval se na mě a pak se zasmál. Nechápavě jsem si ho měřila. Uťal smích během jednoho nádechu a znovu došel těsně ke mně. „Ty přece tušíš, co jsem,“ zavrčel mi do tváře. Začala jsem kroutit hlavou, vrtěla jsem s ní v rychlém tempu. „No tak! Víš to! On to věděl,“ ukázal rukou na mrtvého Jonase, „a ty to taky víš! Věděla jsi to od samého začátku!“ Hlas v mé hlavě mě nutil kývnout a já vší silou pohnula hlavou ze strany na stranu. Jako by stačilo předstírat, že věci neexistují, dokud je nevyslovíte nahlas. Tohle bylo skutečné. Bylo to dokonale, stoprocentně skutečné. „Musím ochutnat tvou krev.“ Prohlásil to stejným tónem, jako by řekl: „Musím koupit chleba“. Neměla jsem čas znovu se začít bát,
nedal mi k tomu prostor. Popadl mě za zraněnou ruku, zvedl si ji k ústům a přejel jazykem krvavé šrámy. Zajíkla jsem se. Ten pocit tu neměl naprosto co dělat, ale byl tu. Zamrazilo mě dole v břiše a strach to nebyl. Jsem vůbec normální? Měl pravdu, věděla jsem, co je zač. V tuhle chvíli už ano a bylo zbytečné si něco nalhávat. Věděla jsem i jiné věci. Že zvláštně voní, jeho osobní pach, přebíjející vodu po holení, který mi připadal důvěrně známý. Že má hlas, který na mě působí tak, až bych se měla pýřit. Tělo, na jaké chci rozhodně sahat. Že je příliš, příliš blízko a že se už, bůh mi pomoz, nebojím. Vypadal teď jako někdo, kdo degustuje v restauraci nabízené víno. Mlaskl, obličej se mu dokonale vyprázdnil a náhle připomínal masku. Upřeně se na mě zadíval, oči ledové a nehybné. Najednou vydal divný zvuk, znělo to jako… štěknutí? Těžko říct. Pustil mou ruku a couvnul. Pootočil hlavu a matné světlo ze vzdálené lampy osvětlilo jeho profil. Viděla jsem, jak zhluboka dýchá, jak se mu chvěje chřípí. A třesou ruce. Co se děje, prokristapána? Mám hnusnou krev? Tak ať – s tím můžu žít. Hlavně, že žiju… Napjatě jsem ho pozorovala a čekala. K ochutnávání své krve jsem jaksi neměla co říct, byl na tahu. Potřásl hlavou. „Promiň, já… Je mi to líto. Tohle jsem nechtěl… sakra!“ Vypadal vyvedený z míry, otřesený a snad i vyděšený, pokud jsem to mohla posoudit. Nechápala jsem to. Jediný vyděšený tvor široko daleko jsem měla být já. Otočil se a šel pomalu pryč. No to si dělá srandu… „Počkej!“ Odlepila jsem se od kmene stromu a udělala pár kroků. „Nic se nestalo, to je dobré, opravdu.“ Otočil se a naposledy se na mě zadíval. Prudce vydechl a rozeběhl se pryč. Stála jsem jako solný sloup a zírala do tmy.
