M ĚNÍC Í SE SPOL EČNOST?

M Ě N ÍC Í SE SPOL EČ NO ST ? Jan Vávra, Miloslav Lapka (edd.)

f ilozof ick á fa k u lta u n i v er zi t y k a r lov y, 201 2

VARIA

V

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Recenzovali PhDr. Vít Erban, Ph.D. Mgr. Marianna Mészárosová Ing. Martin Pělucha, Ph.D. PhDr. Kateřina Ptáčková Mgr. Zdenka Sokolíčková, Ph.D. M.A.

© Eva Cudlínová, Jana Dlouhá, Veronika Kainzová, Miloslav Lapka, Mária Pákozdiová, Dana Pokorná, Barbora Půtová, Václav Soukup, Markéta Šantrůčková, Jan Vávra, Martin Zielina, 2012 © Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2012 Za obsah a jazykovou správnost odpovídají autoři Všechna práva vyhrazena ISBN 978–80–7308-442-4

Obsah

Předmluva

7

Uhlíková stopa jihočeských venkovských a městských domácností [Jan Vávra, Miloslav Lapka, Eva Cudlínová]

9

Veřejná správa jako jeden z aktérů regionálního trvale udržitelného rozvoje podle konceptu Triple Helix [Martin Zielina, Dana Pokorná, Veronika Kainzová]

28

Udržitelnost tradic versus globalizační vlivy na příkladu českého etnika v rumunském Banátu [Mária Pákozdiová, Markéta Šantrůčková]

44

Nové pohledy na vědu v kontextu řešení praktických problémů udržitelného rozvoje – jde o změny paradigmatické nebo jen zbožná přání? [Jana Dlouhá]

56

Příroda, člověk a kultura v ekologické perspektivě [Václav Soukup]

68

Krajinné umění: vliv proměn postmoderní společnosti a kultury na tvářnost umění [Barbora Půtová]

84

Doslov

102

Summary

104

Medailonky autorů

107

České anotace

110

English abstracts

114

Předmluva

Kniha, kterou držíte v rukou, je v mnoha ohledech velmi specifická. Obsahuje šest kapitol, jejichž autoři se z různých pohledů svých oborů, profesí a zájmů zamysleli nad otázkou, zda ve společnosti dochází k posunu směrem ke společnosti více environmentální, respektující environmentální hodnoty, environmentální udržitelnost, environmentální šetrnost či environmentální rozvoj, environmentální etiku a podobně. Odtud také pramení název celé knihy, totiž Měnící se společnost?, jenž odkazuje ke konferenci Naše společná přítomnost: Měnící se společnost?, která byla pořádána v Praze 23. března 2012. Byl to již druhý ročník konference věnované tématu vztahu člověka a životního prostředí z pohledu společenských věd. Konferenci spolupořádala Katedra kulturologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Ekonomická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a Katedra kulturních a náboženských studií Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové. Témata jednotlivých kapitol jsou poměrně odlišná, bude tedy vhodné si je na začátku stručně představit. V první kapitole s názvem Uhlíková stopa jihočeských venkovských a městských domácností se Jan Vávra, Miloslav Lapka a Eva Cudlínová zabývají spotřebou energie a produkcí emisí oxidu uhličitého v jihočeských domácnostech. Na základě zjištěných dat a současných politicko-ekonomických souvislostí se také zamýšlejí nad výhledem do budoucna. V kapitole nazvané Veřejná správa jako jeden z aktérů regionálního trvale udržitelného rozvoje podle konceptu Triple Helix se Martin Zielina, Dana Pokorná a Veronika Kainzová věnují problematice krajských samospráv a udržitelného rozvoje, respektive vztahu krajských zastupitelů a ostatních důležitých aktérů regionálního dění. Třetí kapitola Udržitelnost tradic versus globalizační vlivy na příkladu českého etnika v rumunském Banátu, jejímiž autorkami jsou Mária Pákozdiová a Markéta Šantrůčková, přibližuje současný stav tradic českých vesnic v Banátu a představuje výstavbu větrných elektráren jako výrazný faktor, který ovlivní život v těchto vesnicích. Jana Dlouhá se v kapitole Nové pohledy na vědu v kontextu řešení praktických problémů udržitelného rozvoje – jde o změny paradigmatické nebo jen zbožná přání? věnuje možnostem a úskalím dialogu vědy a společnosti, s důrazem na environmentální problémy a příklady praktických řešení. V kapitole nazvané Příroda, člověk a kultura v ekologické perspektivě Václav Soukup představí ekologické a environmentální souvislosti kultury jako specificky lidského 7

Jan Vávra, Miloslav Lapka, Eva Cudlínová

způsobu života, včetně historického exkurzu a úvah nad budoucím vývojem. Závěrečná kapitola patří krajinnému umění. Barbora Půtová se v části nazvané Krajinné umění: vliv proměn postmoderní společnosti a kultury na tvářnost umění zabývá environmentálními souvislostmi krajinného umění a klade důraz na rozdíly mezi americkými a evropskými umělci. Již z tohoto stručného představení je patrné, že záběr knihy je velmi široký. Vzhledem k této šíři a omezenému prostoru je zřejmé, že jednotlivé kapitoly představují buď určité malé případové studie, nebo dílčí zamyšlení, nikoli komplexní analýzy environmentálních souvislostí sledovaných jevů. Věříme ale, že tato různorodost není na škodu, ba naopak, že čtenáře zaujme a ukáže mu, z jakých úhlů pohledu je možné na problematiku vztahu společnosti a životního prostředí nahlížet. Přejeme čtenářkám a čtenářům příjemný čas strávený s touto knihou a doufáme, že jim bude inspirací. Jan Vávra a Miloslav Lapka České Budějovice, říjen 2012

Uhlíková stopa jihočeských venkovských a městských domácností Jan Vávra,1 Miloslav Lapka,1,2 Eva Cudlínová1 1]

Katedra strukturální politiky EU a rozvoje venkova Ekonomické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, Studentská 13, 370 05 České Budějovice, e-mail: [email protected], [email protected]

2]

Katedra kulturologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Celetná 20, 110 00 Praha 1, e-mail: [email protected]

Úvod V této kapitole1 představujeme výsledky výzkumu zaměřeného na uhlíkovou stopu jihočeských domácností. Uhlíková stopa je množství emisí skleníkových plynů, vypuštěné do ovzduší při produkci, respektive spotřebě energie. V rámci našeho sociologického průzkumu jsme se zaměřili na uhlíkovou stopu domácností, což nám umožnilo vypočítat uhlíkovou stopu pro různé kategorie každodenních činností lidí (např. vytápění, doprava, konzumace potravin). Výsledky interpretujeme v rámci srovnání města a venkova, vzhledem k odlišným podmínkám a možnostem ovlivnit svou spotřebu energie a emise. V úvodu kapitoly stručně představíme problematiku změn klimatu a její politické souvislosti, dále pak koncepci uhlíkové stopy a metodologii našeho přístupu. Na základě zjištěných výsledků se v diskuzi zamýšlíme nad budoucím vývojem emisí skleníkových plynů a možnostmi jeho ovlivňování. Příčiny a možné důsledky změn klimatu Klimatické změny jsou přirozeným jevem, ke kterému dochází na planetě Zemi již od dávných geologických dob. To samo o sobě by ovšem nestačilo k tomu, aby se změny klimatu staly tak zásadním předmětem vědeckého bádání a politických diskuzí v posledních desetiletích. Důvodem zvýšené pozornosti vědců a veřejnosti je fakt, že tyto přirozené změny, 1

8

měnící se společnost?

Tato kapitola vychází z dizertační práce „Zrození post-uhlíkové společnosti: Kulturní změna očima lokální komunity“ (Vávra 2012) realizované na Katedře kulturologie FF UK a ve spolupráci s výzkumným projektem 7. RP EU GILDED.

jan vávra, miloslav lapka, eva cudlínová

9

dané např. kolísající aktivitou slunečního záření nebo koncentrací aerosolu v atmosféře, jsou s největší pravděpodobností urychlovány také lidskou činností (např. Collins et al. 2007; IPCC 2007; Marek et al. 2011). To se děje především spalováním fosilních paliv v energetice, průmyslu a dopravě, odlesňováním a zemědělskou činností2 (IPCC 2007). Zvýšené koncentrace skleníkových plynů3 posilují skleníkový efekt atmosféry, díky tomu se odrazí více slunečního záření zpět na povrch země a dochází k nárůstu teploty. Čtvrtá hodnotící zpráva Mezivládního panelu pro změnu klimatu konstatuje, že: „Většina z pozorovaného nárůstu zprůměrovaných globálních teplot od poloviny 20. století je velmi pravděpodobně způsobena pozorovaným nárůstem koncentrace antropogenních skleníkových plynů […] Je pravděpodobné, že v posledních 50 letech došlo k významnému antropogennímu oteplení na každém kontinentu (vyjma Antarktidy)…“ (IPCC 2007: 39, zvýraznění autoři). Dopady lidmi urychlených změn klimatu mohou být různé. Ačkoli průměrná globální teplota stoupne, neznamená to, že se všude změní teplota stejně nebo že se nutně na všech místech planety oteplí.4 Nárůst teplot také není jediným dopadem, se změnami teplot souvisí i změny charakteru srážek, např. teplejší a sušší léta a teplejší a vlhčí zimy, častější extrémní meteorologické jevy (tornáda, bouřky), častější povodně a sucha (a s tím spojené požáry), zvyšování hladiny moří a další jevy. Relativně rychlý nárůst teplot může mít rovněž značný vliv na stávající ekosystémy. Nejvýraznějším zdrojem skleníkových plynů je spalování fosilních paliv (57 % produkce všech skleníkových plynů). Pokud si rozdělíme emise skleníkových plynů na jednotlivé sektory hospodářství, je nejvýraznějším producentem energetika s 26 %, dále pak průmysl s 19 %, lesnictví se 17 % a zemědělství shodně s dopravou produkují 13 % emisí (IPCC 2007). Ač jsou fosilní paliva v energetice, průmyslu a dopravě zásadním zdrojem emisí 2

3

4

10

Zatímco Mezivládní panel pro změny klimatu klade důraz především na produkci skleníkových plynů při spalování fosilních paliv, někteří vědci zdůrazňují vliv změn koncentrace vodních par v atmosféře, způsobených ovšem také lidskou činností, především změnami ve využití půdy, zemního pokryvu a změnami vodních ploch (např. Pokorný et al. 2010). Skleníkovými plyny jsou: vodní páry (H2O), oxid uhličitý (CO2), metan (CH4), ozón (O3), oxid dusný (N2O), hydrogenované fluorovodíky (CHFs), polyfluorovodíky (PFCs) a fluorid sírový (SF6). Kromě vodních par a ozónu jsou výše zmíněné plyny považovány za důležité antropogenní příspěvky, na které se vztahuje Kjótský protokol. Skleníkové plyny se liší dle velikosti svého radiačního působení, tedy tím, jak přispívají ke skleníkovému jevu. Např. metan má výrazně větší radiační působení než nejznámější skleníkový plyn, oxid uhličitý. Pro lepší srovnání se množství všech skleníkových plynů přepočítává na ekvivalenty CO2. I proto se v současnosti používá spíše termín „změny klimatu“ než dříve používaný pojem „globální oteplování“. měnící se společnost?

skleníkových plynů, lesnictví (z velké části odlesňování) a zemědělství také výrazně přispívají k produkci emisí skleníkových plynů. Ekonomickým souvislostem dopadů změn klimatu a možnostem jejich zmírňování se věnovala tzv. „Sternova zpráva“ vydaná ve Velké Británii (Stern 2007). Tato zpráva odhaduje, že pokud bude pokračovat současný trend růstu emisí CO2 (obecně označovaný zkratkou BAU – business as usual), mohou dopady změn klimatu v druhé polovině 21. století způsobit ztráty 5–20 % světového HDP. Naproti tomu snaha o zmírňování emisí CO2 a stabilizaci jejich koncentrace v atmosféře na hodnotě přibližně 550 ppm5 by dle Sternovy zprávy vyšla přibližně na 1 % současného světového HDP. Sternova zpráva z ekonomického pohledu obhajuje výhodnost opatření vedoucích ke zmírňování změn klimatu. Jakkoli byla vítána, především v politických kruzích, pro své jasné poselství, setkala se také s velkou kritikou, a to nejen proto, že neprošla tradičním akademickým recenzním (peer-review) procesem.6 Politické reakce na změny klimatu Antropogenní změny klimatu jsou vnímány jako globální problém již přes dvě desetiletí. V roce 1988 byl při OSN založen Mezivládní panel pro změny klimatu (Intergovernmental Panel for Climate Change, zkráceně IPCC), vědecký orgán, jehož cílem je sledovat a vyhodnocovat rizika spojená se změnami klimatu. IPCC vydává vždy po několika letech hodnotící zprávy, ve kterých shrnuje nové poznatky týkající se změn klimatu. Zatím poslední, čtvrtá zpráva, používaná i v této práci, je z roku 2007. Nejnovější, pátá zpráva by měla vyjít v roce 2013. V roce 1992 se za účasti zástupců 172 států konala v brazilském Riu de Janeiru konference OSN o životním prostředí známá spíše jako Summit Země (Earth Summit). Na této konferenci byla, mimo jiné, podepsána Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (United Nations Framework Convention on Climate Change), jejíž signatáři uznali antropogenní změny klimatu jako reálnou hrozbu a zavázali se k řešení tohoto problému. Jedním z dalších výstupů Summitu Země je i Deklarace z Rio de Janeira, která stanovuje postupy při nedostatku současných znalostí o možných dopadech environmentálních problémů. „Státy musejí za účelem ochrany životního prostředí přijímat podle svých schopností preventivní přístupy. Tam, kde hrozí vážná nebo nena5

6

Ppm = parts per milion, tedy částic na jeden milion. Hodnota 550 ppm CO2 je přibližně dvojnásobná v porovnání s hodnotami před začátkem průmyslové revoluce. Např. Nordhaus (2007) poukazuje na fakt, že Stern počítá ve své zprávě s velmi nízkým budoucím diskontním úrokem (1 %), který ovšem nemá ničím podložený. Pokud by tento diskontní úrok byl vyšší, nemusí být současné 1 % investice do zmírňování změn klimatu vůbec ekonomicky výhodné.


11

pravitelná škoda, nesmí být nedostatek vědecké jistoty zneužit pro odklad účinných opatření, která by mohla zabránit poškození životního prostředí“ (UNCED 1992: 3).7 Prvním a také posledním právně závazným aktem, který následoval Rámcovou úmluvu, byl Kjótský protokol, schválený v roce 1997 na konferenci v Japonsku. Hlavním přínosem protokolu bylo přijetí závazků ke snižování množství emisí průmyslově vyspělých států (včetně států s tzv. tranzitní ekonomikou, tedy postsocialistických zemí). Tyto státy (tzv. Annex I countries – státy Dodatku I) se zavázaly snížit svou produkci emisí skleníkových plynů v cílových letech 2008 až 2012 o nejméně 5 % oproti roku 1990. Hodnota nejméně 5 % platí pro všechny státy dohromady, závazky jednotlivých států se pohybují od snížení o 8 % (většina států EU),8 přes nulový růst (Rusko, Ukrajina) až po možnost růstu o 8 % (Austrálie) nebo 10 % (Island). Průběžné změny v emisích států Dodatku I naznačují, že jejich souhrnný závazek bude splněn, především kvůli velkým změnám v ekonomikách a průmyslu postsocialistických zemí a také úsilí Německa a Velké Británie. Mnohé ze zemí EU svůj závazek zatím neplní (IEA 2011: 13). I přesto má EU ještě ambicióznější plán, známý pod zkratkou 20–20–20, totiž snížit v roce 2020 o 20 % emise skleníkových plynů oproti roku 1990, produkovat 20 % energie z obnovitelných zdrojů a snížit o 20 % energetickou náročnost ve srovnání se scénářem nepočítajícím s žádnými změnami směrem k vyšší efektivitě (EK 2010b). Zatímco plány EU jsou, alespoň teoreticky, stále zaměřené na snižování emisí, některé důležité státy na Kjótský protokol rezignovaly, USA jej nikdy neratifikovaly, Kanada v roce 2011 odstoupila. Problémem je také měnící se role tzv. rozvojových zemí. Jejich role je značně odlišná od první poloviny devadesátých let, kdy se Kjótský protokol připravoval. Emise Číny stouply v letech 1990–2009 o 207 %, Asie (bez Číny) o 144 %, Turecka o 102 % a Latinské Ameriky o 63 %. Celosvětově stouply emise skleníkových plynů za toto období o 38 % (IEA 2011: 13). Změnu v rozložení sil ve světové ekonomice reflektovaly i klimatické summity z posledních let (např. Kodaň 2009, Durban 2011). Právě poslední klimatický summit v roce 2011 v Durbanu otevírá možnost prodloužení Kjótského protokolu (alespoň ze strany zemí EU) na léta 2017–2020 a usiluje o vytvoření celosvětového právního rámce pro zmírňování klimatických změn do roku 2015 (EU 2011). Naráží na sebe ovšem neochota „Západu“ snižovat emise, pokud se nepřipojí rychle rostoucí ekonomiky v čele s Čínou a Indií, a neochota 7

8

12

Budoucnost je možné modelovat či předpovídat samozřejmě pouze s určitou pravděpodobností a notnou dávkou nejistot. Právě tato nejistota o dopadech změn klimatu je častým důvodem pro kritiku opatření směřujících ke zmírňování změn klimatu nebo adaptaci na ně. Včetně České republiky. měnící se společnost?

těchto rychle rostoucích ekonomik omezovat svou konkurenceschopnost dražšími čistšími technologiemi. V posledních několika letech jsou změny klimatu i ostatní environmentální problémy v globální ekonomice a politice více reflektovány, byť z velké části jen rétoricky. Jako příklad lze uvést tzv. Zelenou ekonomiku nebo Zelený růst (Green economy, Green growth), koncept, který klade důraz na nízkouhlíkovou ekonomiku, účinnost zdrojů, snižování environmentální zátěže a sociální aspekty ekonomiky vůbec (UNEP 2009). Teoreticky se jedná o nový ekonomický koncept beroucí v potaz společnost i životní prostředí, přesně ve smyslu trvale udržitelného rozvoje. Otázkou ovšem je, zda se v praxi nejedná spíše o jemné ozelenění (a nastartování) současné zpomalené globální ekonomiky, než o zasazení ekonomiky do celosvětových ekologických mantinelů (Cudlínová 2012). Koncepce a měření uhlíkové stopy Pojem „uhlíková stopa“ se v širším smyslu používá k vyjádření množství emisí skleníkových plynů vypuštěných do ovzduší za určitou dobu. Nejčastěji se měří uhlíkové stopy jednotlivců, domácností, měst nebo států. Termín souvisí s obdobným pojmem, totiž „ekologickou stopou“. Tu na počátku devadesátých let 20. století představili William Rees a Mahias Wackernagel (Rees 1992; Wackernagel, Rees 1996). Ekologická stopa vyjadřuje náročnost lidské společnosti na přírodní zdroje, respektive míru spotřeby přírodních zdrojů a produkce odpadů. Jednotkou, na kterou se všechny hodnoty přepočítávají, jsou globální hektary, případně globální hektary na osobu. Ekologická stopa tak vyjadřuje velikost území, které je potřeba pro uspokojení poptávky lidské společnosti v různých kategoriích (např. území na pěstování zemědělských plodin, pastvu či těžbu dřeva). Uhlíková stopa v pojetí Reese a Wackernagela je jednou z částí celkové ekologické stopy. Jedná se o území (vodu a pevninu), které je nutné k absorpci daného množství emisí CO2 (Ewing et al. 2010). Pro zjednodušení výpočtů se jedná o rozlohu lesního území, protože lesy vykazují nejvyšší schopnost absorpce emisí oxidu uhličitého na pevnině (množství emisí absorbované oceány je do celkového výpočtu také zahrnuto). Přesahuje-li množství vypouštěných emisí oxidu uhličitého mez, kterou je současná planeta schopna absorbovat, dochází ke zvyšování koncentrace CO2 (a dalších skleníkových plynů) v atmosféře a tím ke změnám klimatu.9 Právě uhlíková stopa tvoří největší část celkové ekologické stopy, jak ukazuje Obr. 1. 9

Skleníkové plyny existují v atmosféře různě dlouhou dobu, většinou v řádu desítek let. Proto má celý problém změn klimatu poměrně velkou setrvačnost a současné „překročení mezí“ se může projevit až za dlouhou dobu.


13

20

Zastavěno

15 miliardy gha

Lesy Rybaření 10 Pastviny Pěstování potravin 5

0 1961

Absorpce CO2

1965

1970

1975

1980

1985

1990

1995

2000

2005

Obr. 1. Globální ekologická stopa Graf zobrazuje nárůst globální ekologické stopy za posledních 50 let. Přímka v hodnotě 13 miliard gha vyznačuje celkovou biokapacitu planety Země, která se změnila jen nepatrně (z 13 gha v roce 1961 na 13,4 gha v roce 2005). Zdroj: Vlastní graf dle dat Global Footprint Network (GFN 2008).

Zatímco světová biokapacita se za posledních 50 let v podstatě nemění, ekologická stopa, především díky uhlíkové stopě, narostla asi dvojnásobně a překročila globální biokapacitu, tedy schopnosti globálního ekosystému dodávat zdroje a hlavně absorbovat odpady globální společnosti. Právě ekologická stopa je často používána jako jeden z hlavních indikátorů neudržitelnosti současných ekonomických trendů.10 Kromě doslovného významu uhlíkové stopy, tedy přepočtu množství emisí na území nutné k jeho absorpci, se pojem uhlíková stopa často používá také ve svém širším významu, jak již bylo uvedeno výše. Tedy ve smyslu celkového množství emisí oxidu uhličitého (nebo všech skleníkových plynů, většinou přepočtených na ekvivalenty CO2), vyprodukovaného za určité časové období. V našich výpočtech budeme používat pojem uhlíková stopa právě v tomto širším smyslu. Množství emisí se obvykle vyjadřuje v tunách CO2 ekvivalentu (eq) na obyvatele či stát za rok. Základním rysem indikátoru uhlíková stopa vůbec je určitá nepřesnost, respektive odlišnost získaných dat, dle zvolené metodiky výpočtu. Celkové množství emisí daného státu na jednoho obyvatele se většinou počítá jako souhrn množství emisí z různých odvětví (energetika, doprava, 10

14

Zajímavou kritiku shrnuje ve svém článku Fiala (2008), jenž poukazuje na fakt, že koncepce ekologické stopy, zdůrazňující především prostorové nároky, nedokáže postihnout určité závažné environmentální problémy, jako např. degradaci půdy. Tato kritika nemíří ani tak na ekologickou stopu samotnou, ale její nadužívání jako hlavního indikátoru udržitelnosti. měnící se společnost?

obchod, zemědělství, stavebnictví, spotřeba atd.), ale může se i lišit podle toho, jaké druhy emisí zahrnuty nejsou (např. emise z odlesňování a změn využití půdy). Podle metodiky výpočtu tak nabývá rozdílných hodnot, jako příklad můžeme uvést tři hodnoty emisí na jednoho obyvatele ČR v roce 2007, respektive 2006 v posledním případě. Pohybují se od 11,8 t (IEA 2011), přes 12,5 t (EK 2010a), až po 14,5 t (EK 2009),11 všechny údaje v tunách CO2 eq za rok.12 K detailnějším informacím o emisích jednotlivců v konkrétním státě se lze dobrat dvěma způsoby. Jedním způsobem je metoda tzv. emisních kalkulaček, do kterých jedinec vyplní údaje o svém chování (např. spotřebu elektřiny, způsob vytápění, dopravní zvyky atd.). Tuto metodu používáme v naší studii. Druhou možností je analyzovat existující data a hledat v nich souvislosti mezi ekonomickými a socio-demografickými faktory na straně jedné a průměrnými národními emisemi na straně druhé. Než představíme stručný popis naší uhlíkové kalkulačky, zmíníme alespoň několik prací zabývajících se analýzou sekundárních dat. Wiedmann a kolegové (2006) představili hybridní analýzu, jež propojuje ekologickou stopu a analýzu příjmů a výdajů domácností ve Velké Británii. Tato metodika, dle jejích autorů, umožňuje výpočet uhlíkové stopy pro různé socio-ekonomické skupiny obyvatel nebo menší geografické celky, které se v národních statistikách postihnout nedají (regiony, okresy atd.). Baiocchi, Minx a Hubacek (2010) analyzují také na příkladu Velké Británie celkové emise a typologii britských domácností a konstatují, že s rostoucími příjmy roste i množství emisí na osobu, u vysokopříjmových domácností dokonce rychleji než u nízkopříjmových domácností. Ovšem množství emisí klesá se vzděláním. Dle autorů (nejen) toto zjištění potvrzuje nutnost zkoumat socio-demografické charakteristiky a životní styly jedinců ve vztahu k produkci emisí CO2. Duarte, Mainar a Sánchez-Chóliz (2012), pomocí modelů a ekonometrických odhadů, dokládají na příkladu Španělska, že lidé s většími příjmy, vyšším vzděláním a žijící ve městech produkují přímo (např. dopravou či spotřebou elektřiny) i nepřímo (spotřebou zboží) více emisí než lidé s nižšími příjmy, nižším vzděláním a obyvatelé venkova. Množství emisí přepočtené na peněžní výdaje (kg CO2/€) ovšem s rostoucím vzděláním a příjmem klesá. Výše zmiňované výsledky analýz velkého množství sekundárních dat naznačují, že existují rozdíly mezi jednotlivými skupinami ve společnosti, 11 12

Rozdíl mezi nejvyšší a nejnižší hodnotou činí 18 %. Pro srovnání, světový průměr v roce 2009 byl asi 4,3 t (IEA 2011). I přes velký pokles emisí v devadesátých letech 20. století patří Česká republika v celosvětovém srovnání mezi největší producenty emisí oxidu uhličitého na obyvatele.


15

co se týče produkce emisí CO2. Výzkum pomocí uhlíkové kalkulačky se zdá jako ideální postup, který umožní podrobnější vhled do problému. Respondenti sami vyplní data o svém chování, socio-demografické charakteristiky (např. věk, pohlaví, vzdělání, příjem atd.) a mohou obdržet i sociologický dotazník. Emise, socio-demografické charakteristiky (případně i jejich názory, postoje či hodnoty) se statisticky analyzují a výzkumník získává odpovědi na své otázky. I tento přímý postup má ovšem svá úskalí, která je nutno zmínit před samotnou prezentací kalkulačky uhlíkové stopy. Jednou z hlavních otázek je, jaké kategorie emisí do kalkulačky zařadit a jaké nikoli. V našem případě jsme použili 6 kategorií: vytápění, elektřina, cestování automobilem, cestování hromadnou dopravou, létání a spotřeba potravin. Tyto kategorie mohou být agregovány do tří větších skupin (přímá spotřeba v domácnosti, doprava a potraviny). Zatímco v kategoriích týkajících se vytápění a dopravy jde většinou o emise přímé (produkované přímo určitým členem domácnosti), elektřina a především potraviny v sobě zahrnují mnoho emisí nepřímých, které byly produkovány v procesu výroby. Emise vyprodukované obecnou spotřebou13 jsme do našich výpočtů nezahrnuli, vzhledem k velkému zprůměrňování těchto emisí a nedostatku přesných dat vůbec. Emise pro potraviny vycházejí také z určitých průměrných dat, ale snáze se přizpůsobují respondentům dle jejich konkrétních jídelních zvyklostí. Uhlíková stopa obyvatel vypočítaná pomocí naší kalkulačky se tedy podstatně liší od celkového množství emisí státu na jednoho obyvatele, protože zdaleka nezahrnuje všechny zdroje emisí. Dalším z problémů týkajících se uhlíkových kalkulaček i ostatních analýz, jež rozdělují emise do různých kategorií, je tzv. Life Cycle Assesment (LCA), neboli posuzování životního cyklu. Jedná se o zahrnutí všech aspektů výroby, dopravy a recyklace určitého výrobku při hodnocení dopadů na životní prostředí (v našem případě by se jednalo o emisní náročnost těchto procesů). Uvedený problém v této práci sami neřešíme, neboť se zaměřujeme na emise produkované při provozu určitých zařízení, nikoli emise obsažené v těchto zařízeních. Nezabýváme se tedy emisemi CO2, které jsou spojené např. s výrobou kotle či automobilu, ale emisemi, jež jsou produkovány při spalování určitého zdroje energie (dřeva, uhlí, benzínu atd.). Výjimkou jsou potraviny, u kterých se řídíme již existujícími emisními koeficienty.14 Uhlíkové kalkulačky, které zpracovávají zadaná data s pomocí vybraných konverzních faktorů a koeficientů, jsou extrémně závislé právě na těchto koeficientech. Při drobné změně parametrů mohou vyjít ze zdrojových informací o chování respondentů zcela jiné hodnoty. Odlišnosti různých emisních kalkulátorů ilustruje ve svém článku srovnávajícím 10 amerických 13 14

16

Např. výroba elektroniky, oblečení, provoz služeb atd. Zajímavé otázky vztahu uhlíkové stopy a LCA viz Finkbeiner (2009). měnící se společnost?

online uhlíkových kalkulátorů Padge se svými kolegy (2008). Poukazuje nejen na rozdíly v používaných konverzních faktorech a koeficientech, ale i rozdíly v náhradě chybějících dat (např. průměrná spotřeba elektřiny, počet kilometrů ujetých ročně automobilem atd.). Srovnání výsledků různých emisních kalkulaček nebo průměrných národních hodnot může být tedy poměrně problematické. Námi představovaná emisní kalkulačka ale slouží především pro porovnávání dat získaných v rámci našeho průzkumu, tedy hodnot, které rozhodně nebudou bezchybné, ovšem chyby, kterými budou ovlivněny, budou pro všechny respondenty stejné. Čímž se dostáváme k poslednímu riziku uhlíkových kalkulaček, které je třeba vzít v úvahu. Stejně jako u jakýchkoli jiných dotazníkových šetření, i zde spoléháme na informace, jež nám o sobě prozradili sami respondenti, kteří se mohou do určité míry stylizovat, uvádět nepřesná data, případně uvádět data neúplná. V takových situacích jsou nevěrohodná data o chování respondentů nahrazena daty z literatury, jež ovšem ze své podstaty bývají často zprůměrňovaná nebo méně přesná. Metodologie V této části nejprve představíme sledovaný výběrový soubor populace a následně metodiku výpočtu uhlíkové stopy respondentů. Sběr dat i konstrukce kalkulačky uhlíkové stopy proběhly v rámci mezinárodního výzkumného projektu GILDED.15 Výběr respondentů Výzkum probíhal v Jihočeském kraji a byl zaměřen tak, aby bylo rovnoměrně pokryto městské centrum i se svým venkovským okolím.16 Formou dotazníkového šetření byli na jaře 2010 osloveni respondenti z Českých Budějovic a z venkovských oblastí bývalých okresů České Budějovice a Český Krumlov. České Budějovice mají asi 95 000 obyvatel, zbytek obou okresů bez tohoto města asi 145 000.17 Jistým protipólem venkovského rázu většiny území je energetická dominanta Jaderná elektrárna Temelín, nacházející se přibližně 20 km severně od Českých Budějovic. 15

16

17

Výzkumný projekt zabývající se možnostmi snižování spotřeby energie v evropských domácnostech a posunem k post-uhlíkové společnosti. Realizován byl v letech 2008–2012 v pěti státech EU. Více informací viz www.gildedeu.org. Rozdělení na město a venkov, které se odráželo i ve stejném zastoupení městského a venkovského obyvatelstva ve výběrovém souboru respondentů (přibližně 50:50), bylo dáno samotným zadáním celého projektu, kladoucím důraz na venkovské regiony. Venkov byl v ČR definován jako obce s méně než 2000 obyvateli. Podrobnější informace o zkoumaném regionu viz Vávra et al. (2010).


17

Výběrový soubor respondentů byl shromážděn pomocí kvótního výběru s určenými kvótami věk a pohlaví (aby odpovídaly místním podmínkám). Sběr dat provedla profesionální marketingová výzkumná organizace. Celkem bylo sebráno 500 dotazníků. Samotná kalkulačka uhlíkové stopy sestávala z části dotazníku, do které respondenti vyplňovali informace o svém bydlení, vytápění, spotřebě elektřiny, používání automobilu, užívání veřejné dopravy, létání a konzumaci potravin.18 Tyto informace platily vždy pro celou domácnost. Namátkově byla prováděna kontrola validity získaných údajů o spotřebě energií a zdrojů vytápění polo-strukturovanými rozhovory s respondenty, při kterých jsme měli možnost hodnoty z elektroměrů či faktur sami zkontrolovat. Zaznamenány byly také socio-demografické charakteristiky respondentů. Výběrový soubor se od populace lišil především vyšším vzděláním a vyšším příjmem (viz Tab. 1.). Metodika výpočtu uhlíkové stopy V rámci výzkumného projektu GILDED byla vytvořena jednotná metodika výpočtu uhlíkové stopy, která by umožnila srovnání mezi jednotlivými státy.19 Tato metodika byla inspirována německou oficiální kalkulačkou CO2-Rechner,20 připravenou Spolkovou agenturou pro životní prostředí. V jednotlivých státech byly ovšem použity národní koeficienty či specifické postupy, které reflektovaly místní podmínky. Německá kalkulačka rozděluje emise do pěti velkých skupin, z nichž jsme použili tři. První tvoří emise přímo v domácnosti, tedy vytápění a elektřina. Druhou skupinu tvoří doprava, která se dále dělí na automobil, veřejnou dopravu a létání.21 Třetí skupinou jsou potraviny.22 Tyto tři větší skupiny dělíme na šest kategorií tak, jak již byly popsány: vytápění, elektřina, automobil, hromadná doprava, létání a potraviny. Emise jednotlivců jsou tedy nižší než celonárodní průměry, protože naše kalkulačka nezahrnuje všechny zdroje emisí. Vzhledem k omezenému prostoru této publikace zde metodiku představíme pouze velmi stručně. V kategorii vytápění uvedli respondenti způsob 18

19

20 21

22

18

Celý dotazník se věnoval i hodnotám respondentů, jejich názorům na energetickou problematiku, změny klimatu atd. Dotazník je ke stažení zde: hzp://www.gildedeu.org/sites/ www.gildedeu.org/files/dotaznik%20GILDED%202010%20CZ.pdf. V každém státě zapojeném do projektu GILDED existují kvalitní kalkulačky uhlíkové stopy (v Česku např. na webu hzp://kalkulacka.zmenaklimatu.cz/), každá má ovšem vlastní způsob výpočtu emisí. Výsledky by se tedy nedaly mezinárodně srovnat. Kalkulačka je k nalezení zde: hzp://uba.klimaktiv-co2-rechner.de/de_DE/page/. Pracujeme pouze se soukromými cestami (dojížďka do práce, volnočasové cesty atd.), nikoli se služebními cestami. Čtvrtou skupinu tvoří obecná spotřeba (oblečení, sport, elektronika, nábytek atd.) a pátou skupinu ostatní emise (emise veřejných institucí apod.). S těmito skupinami emisí jsme nepracovali, protože k nim nejsou k dispozici obdobná data z ostatních států. měnící se společnost?

Tab. 1. Socio-demografické charakteristiky respondentů a kraje Bydliště (%)

město venkov Pohlaví (%) muž žena Věk (%) 18–39 40–59 60+ Vzdělání (%) žádné/základní nižší střední (bez maturity) vyšší střední (s maturitou) a vyšší odborné univerzitní Průměrný počet členů domácnosti Průměrný čistý měsíční příjem na osobu

Respondenti 51.9 48.1 47.4 50.4 42.6 34.4 21.6 4.2 27.4

Jihočeský kraj 65,4* 34,6* 49,3* 50,7* 41,5** 32,0** 26,5** 18,6* 34,7*

50.4

31,5*

17.2 2.75 15 148 Kč

11,1* 2,7*** 12 120 Kč#

Pozn.: Součet procent není vždy 100 kvůli chybějícím odpovědím. Zdroj: Empirické šetření GILDED (n = 500) a data ČSÚ. * ČSÚ (2012); ** ČSÚ (2011a); *** ČSÚ (2005a); # ČSÚ (2011b).

vytápění svého obydlí a spotřebu energie za rok. Chybějící data byla nahrazena daty z literatury, především pak daty z celonárodního šetření spotřeby energií v domácnostech Energo 2003 (ČSÚ 2005b). Spotřeba energie byla převedena na emise skleníkových plynů s pomocí odpovídajících emisních koeficientů. Emise nejčastějších druhů vytápění jsou dost odlišné. Nejnižší emise produkuje spalování dřeva (0,026 kg CO2 eq/kWh), dále pak zemního plynu (0,201), uhlí (0,345), relativně vysoké emise má dálkové vytápění (0,489)23 a elektřina (0,688). Podrobněji k výpočtu těchto koeficientů viz Vávra (2012). Respondenti byli dotázáni na spotřebu elektřiny, pokud ji neuvedli, byla tato spotřeba dopočtena pomocí regresních rovnic zahrnujících nejdůležitější faktory, které ovlivňují spotřebu energie v domácnosti (počet členů a skutečnost, zda je elektřina používána k ohřevu teplé vody). Emisní koeficient elektrické energie závisel na tom, zda respondenti odebírají elektřinu z obnovitelných zdrojů, tzv. „zelenou elektřinu“. Pokud chyběly údaje o množství automobilů a jejich projezdu, byly doplněny dle ročenky Ministerstva dopravy ČR (Kastlová, Brich 2010). Údaje o používání veřejné dopravy byly také doplněny dle dat z literatury a dat Českého statistického 23

To je dáno převažujícím spalováním hnědého uhlí ve většině tepláren, v našem případě v českobudějovické teplárně.


19

úřadu. V kategorii létání vybírali respondenti pouze z několika druhů letů (krátký let, let v rámci Evropy, zaoceánský let) a uváděli počet cestujících. Veškerá doprava (automobil, veřejná doprava, létání) zahrnuje pouze soukromé cesty a cesty do práce, nikoli služební cesty. Jako hlavní indikátor emisí v potravinách byla použita spotřeba masa, vzhledem k emisní náročnosti jeho produkce. Výsledné množství emisí bylo také ovlivněno preferencí místních či sezónních potravin nebo samozásobitelstvím (Schächtele, Hertle 2007). Podrobná metodika výpočtu uhlíkové stopy, včetně dopočítání chybějících dat a použitých emisních faktorů viz Vávra (2012).

Vytápění Elektřina Automobil Veřejná doprava Létání Potraviny Celkem

město 2.33 0.97 1.09 0.14 0.21 1.71 6.44

venkov 2.38 1.65 1.04 0.13 0.15 1.67 7.02

celkem 2.35 1.3 1.06 0.14 0.18 1.69 6.73

statistický rozdíl t = -0,268 t = -6,393** t = 0,391 t = 0,412 t = 0,929 t = 2,053* t = -2,078*

Pozn.: Studentův t-test rozdílu středních hodnot. Rozdíly v emisích potravin a celkových emisích jsou významné na 95 % (*), respektive 99 % (**) hladině významnosti. Zdroj: Empirické šetření GILDED, n = 500.

Výsledky Průměrné emise domácnosti jsou 6,73 t CO2 eq/osoba/rok. Nejvýznamnější kategorií je vytápění, následované konzumací potravin. Průměrné emise ze spotřeby elektřiny jsou větší než z automobilové dopravy. Emise z veřejné dopravy a létání jsou téměř zanedbatelné. Statistické rozdíly mezi městskými a venkovskými domácnostmi v jednotlivých kategoriích shrnuje podrobně Tab. 2. Ve většině kategorií rozdíly mezi emisemi městských a venkovských domácností nejsou, vyskytují se pouze v emisích ze spotřeby elektřiny a konzumace potravin. Především rozdíly v emisích z elektřiny jsou natolik velké, že i rozdíly v celkových emisích jsou statisticky významné. Výrazný vliv na emise z vytápění má nejen samotná spotřeba energie, ale i její zdroj. Průměrná spotřeba energie na vytápění jednoho člena domácnosti je na venkově 9506 kWh za rok, ve městě jen 6430 kWh/rok. Tento velký rozdíl je ale smazán emisní náročností paliv. Celých 41 % domácností ve městě používá relativně nízkoemisní zemní plyn, ale 35 % je vytápěno centrální teplárnou, jež spaluje zemní plyn a hnědé uhlí, což způsobuje velké množství emisí CO2 na jednotku energie. Na venkově sice spaluje uhlí 20 % obyvatel (a dalších 17 % uvádí kombinaci dřeva a uhlí), ale nejčastější zdroj paliva, tedy dřevo (36 %), má emise minimální. Výrazné rozdíly v emisích elektřiny jsou způsobeny větší plochou domů či bytů na venkově, pravděpodobně větším využíváním domácí a zahradní techniky (mrazák, sekačka, pila atd.) a především způsobem ohřevu teplé vody. Zatímco ve městě používá k ohřevu teplé vody elektřinu (např. bojler) 31 % domácností, na venkově plných 76 %. Rozdíly ve vytápění a spotřebě elektřiny mezi městem a venkovem jsou dány především způsobem bydlení a dostupnou infrastrukturou. Ve městě bydlí polovina domácností v bytových domech, druhá polovina v rodinných domech nebo bytech v rodinných domech. Naopak na vesnici bydlí v rodinných domech (ať už jednogeneračních nebo vícegeneračních) téměř 90 % domácností. V emisích z automobilové dopravy není mezi městskými a venkovskými domácnostmi žádný rozdíl. Rozdíl je pouze v počtu domácností, které au20

Tab. 2. Průměrné emise domácností (t CO2 eq/osoba/rok)


tomobil nevlastní. Na venkově je to pouze 16 %, ve městě 26 %. Na rozdíl od vytápění jsou emise z automobilové dopravy určeny přibližně stejným počtem ujetých kilometrů, variabilita druhu a spotřeby paliva je na venkově a ve městě v podstatě stejná. Ani rozdíly v emisích z veřejné dopravy nejsou statisticky významné. V rámci celé uhlíkové stopy tvoří emise z veřejné dopravy zanedbatelné procento. Obdobně malé procento emisí pochází z létání. Ve sledovaném období cestovali letadlem respondenti z pouhých 79 domácností. Statisticky významný rozdíl v emisích z potravin není způsoben množstvím zkonzumovaného masa, ale především větším samozásobitelstvím venkovských domácností. Ve městech vyprodukovalo alespoň část svých potravin 35 % domácností, na venkově to bylo 57 %. Celkové emise z potravin jsou dokonce druhou největší kategorií, hned po vytápění. Chceme zde poukázat na dva faktory, které jsou důležité především pro budoucí vývoj uhlíkové stopy českých domácností. Prvním z těchto faktorů je vztah peněz a emisí z automobilové dopravy. Průměrná výše příjmu na osobu koreluje24 pozitivně s automobilovými emisemi (r = 0,21).25 Druhým z faktorů je množství emisí dle členů domácností. Čím menší domácnost, tím větší množství emisí na jednoho člena. Jednočlenná domácnost má průměrné emise 9,9 t CO2 eq/rok, uhlíková stopa osoby žijící ve dvoučlenné domácnosti je 7 t a ve tří a vícečlenné domácnosti pak 5,7 t. Ačkoli se výsledky našeho výzkumu týkají pouze domácností části Jihočeského kraje, dovolujeme si je pro potřeby diskuze částečně zobecnit na ce24 25

Měřeno Pearsonovým korelačním koeficientem, hladina významnosti 99 %. Příjem koreluje pozitivně i s množstvím emisí z létání a potravin, ale podrobnější analýza ukazuje u těchto kategorií větší vliv věku a postojů (Vávra 2012; Vávra, Lapka recenzováno), kterými se v této studii nezabýváme.


21

lou Českou republiku a zamyslet se s jejich pomocí nad budoucím vývojem spotřeby energie a růstu emisí domácností i celé společnosti.26 Diskuze – jak dál? V diskuzi bychom se rádi zamysleli nad možnými změnami v blízké budoucnosti. Kategorie vytápění a elektřina dokládají, že možnosti jednotlivce jsou jasně ohraničené infrastrukturou. Pokud je občan závislý na jednom centrálním zdroji (např. teplárna), může snížit své emise změnou chování nebo zateplením stavby. Zateplení stavby vyžaduje velkou investici, možnosti úspory změnou chování jsou poměrně omezené. V tomto směru je mnohem větší prostor především na venkově, kde si v rodinných domech mohou obyvatelé zvolit způsob vytápění. Zde budou pravděpodobně hrát větší roli peníze (cena paliv), ale naše analýzy přímou korelaci mezi příjmem a množstvím emisí neprokázaly. Množství emisí z elektřiny lze individuálně snížit změnou chování, úspornějšími spotřebiči nebo odebíráním elektřiny z obnovitelných zdrojů. V celém výběrovém souboru odebírali tzv. „zelenou elektřinu“ pouze dva respondenti.27 Pokud by mělo dojít k výraznějšímu snížení emisí z výroby elektřiny, je třeba tak učinit na celostátní úrovni, především snižováním výroby elektřiny v hnědouhelných elektrárnách, ve kterých bylo v roce 2011 vyrobeno 57 % elektřiny (ERÚ 2012). Co se týče dopravy, lze očekávat spíše nárůst emisí. K tomuto odhadu nás vedou data o emisích ČR v jednotlivých sektorech (EK 2010a). Od roku 1990 do roku 2007 emise ve všech odvětvích (energetika, průmysl, obchod, atd.) klesaly, s výjimkou jednoho. Jediným odvětvím, které zaznamenalo nárůst emisí (o 250 %), je doprava. Naproti tomu např. v sousedním Německu v tomto období emise z dopravy mírně klesaly. Vezmeme-li v úvahu vztah mezi příjmem a emisemi, je velmi pravděpodobné, že s rostoucím bohatstvím společnosti poroste i užívání automobilu.28 Obdobný nárůst emisí lze očekávat spolu s rostoucím bohatstvím i v kategorii létání. Příklad Německa (alespoň co se týče 26

27

28

22

Česká republika má vzhledem ke své rozloze relativně stejné klimatické podmínky. Taktéž sociální rozdíly mezi regiony nejsou nijak dramatické. Z hlediska spotřeby energie a produkce emisí domácnostmi lze tudíž naše výsledky do určité míry zobecnit. Naznačují to i údaje z předchozích výzkumů, např. energetická spotřeba bytů v Jihočeském kraji je jen o 2 % nižší, než je průměr ČR (ČSÚ 2005b). Vzhledem k současnému mediálnímu obrazu elektřiny z obnovitelných zdrojů, danému nevhodnými politickými postupy při podpoře těchto zdrojů, neočekáváme v blízké budoucnosti žádný velký nárůst dobrovolného odběru elektřiny z obnovitelných zdrojů. Zde se nabízí otázka, zda současná ekonomická krize nezpůsobí pokles emisí. Dočasně pravděpodobně ano, ale až dojde k opětovnému růstu ekonomiky (což je cílem národních vlád i EU), pak lze opět očekávat růst emisí. Navíc celkový objem individuální automobilové dopravy (počet osobokilometrů za rok) je v ČR až 6. nejmenší z celé EU (MŽP 2012). I tento údaj ukazuje ještě velký prostor k nárůstu osobokilometrů i emisí. měnící se společnost?

automobilové dopravy) naznačuje, že pravděpodobně existuje určitá hranice používání automobilu, za kterou již emise nerostou (nebo jsou výrazně snižovány nižší spotřebou vozidel). Otázkou zůstává, zda se musí dostat intenzita používání automobilů na úroveň bohatších států, aby se mohla křivka růstu zastavit. Musíme skutečně opakovat chyby ostatních? Společenské trendy posledních desetiletí naznačují, že ano. Obdobně lze také očekávat, že množství emisí dále poroste s rostoucím počtem jednočlenných (singles) domácností. Nabízí se námitka, že rostoucí efektivita (průmyslu, spotřebičů, automobilů atd.) může vyřešit problém s rostoucí spotřebou energie. Jev známý jako Jevonsův paradox nebo také „rebound effect“ (efekt odrazu) ilustruje, že se zvyšováním efektivity (ať už jednotlivého spotřebiče nebo celého odvětví) nedochází nutně ke snižování spotřeby energie, ale může dojít k jejímu nárůstu, vzhledem ke snižování ceny energie (viz Herring, Cleveland 2008). Aby nedošlo k efektu odrazu, může být cena energií také zvyšována, otázkou ovšem je, jak by bylo zvyšování ceny, motivované primárně ochranou životního prostředí, přijímáno veřejností. I větší využívání nízkoemisních zdrojů energie vyžaduje obvykle z počátku určité investice, které nejsou vždy kladně přijímány veřejností. Pro ilustraci problému v Česku se podívejme, jak se vybraným oblastem spotřeby a výroby energie věnuje návrh Státní energetické koncepce do roku 2040, který je v současnosti projednáván politiky (MPO 2012). Koncepce počítá s tím, že v roce 2040 bude vyráběno z uhlí asi 15–25 % elektrické energie (oproti současným 57 %), v absolutních jednotkách se jedná o 15–20 TWh/rok proti současným 50 TWh/rok. Koncepce uvádí pro rok 2040 cílovou hodnotu 17–22 % primární energie z obnovitelných a druhotných zdrojů (v roce 2012 asi 6,5 %), počítá ovšem také s „postupným odstraněním finančních podpor pro nové zdroje“ (MPO 2012: 19). Co se týče spotřeby energie, počítá koncepce s nárůstem celkové hrubé spotřeby energie o 5 % do roku 2040 (spotřeba elektřiny má růst ovšem o 30 %). Koncepce pracuje s odhadem úspory energie díky efektivitě v dopravě a vytápění a odhadem nárůstu spotřeby energie kvůli zvýšeným nárokům domácností i podnikatelského sektoru (větší počet objektů, požadavek vyššího tepelného komfortu) a růstu objemu dopravy (MPO 2012: 58).29 S nárůstem cen (především hnědého) uhlí tak, aby více zohledňovaly ekonomické externality těžby a spalování (mohl by fungovat i jako pro-environmentální motivace pro užívání jiných paliv), koncepce nepočítá.30 29

30

Je trochu s podivem, že takto závažný dokument pracuje pouze s jedním scénářem a ne několika scénáři, které by byly podloženy různými možnostmi ekonomického, sociálního a technologického vývoje. Např. externí náklady případného prolomení územních ekologických limitů těžby hnědého uhlí na Mostecku v letech 2017–2133 a vytěžení předpokládaných 873 milionů tun uhlí jsou odhadovány na 444,8 miliard Kč (škody na zdraví, biodiverzitě, zemědělství, budovách). Hůře kvantifikovatelné škody na změnách klimatu činí 888,5 miliard Kč (Melichar, Máca, Ščasný 2012).


23

Závěr Výsledky naší studie dokládají, že nejvýraznějším zdrojem emisí CO2 v domácnostech je vytápění, následováno emisemi obsaženými v potravinách, emisemi z výroby elektřiny a automobilismu. Naopak emise z používání veřejné dopravy a létání jsou velmi malé. Rozdíly mezi městskými a venkovskými domácnostmi jsou především v kategorii spotřeba elektřiny. Výsledky také poukazují na fakt, že při úsilí o snižování celkové uhlíkové stopy společnosti je třeba vždy brát v úvahu jak spotřebu energie, tak i její zdroje. Především v oblastech, jako je používání automobilu nebo spotřeba elektřiny, můžeme v budoucnosti očekávat větší spotřebu energie. S rostoucím bohatstvím společnosti roste i užívání automobilu nebo bydlení v jednočlenných domácnostech. Tyto faktory mohou být tak významné, že kvůli nim spotřeba energií poroste i přes zvyšující se efektivitu jednotlivých spotřebičů nebo automobilů. Co se týče zdrojů energií, zde je jednoznačně nejdůležitější role státu, protože možnosti jednotlivců jsou omezené infrastrukturou oblasti, ve které žijí. Necháváme na čtenáři samotném, aby si zhodnotil výhled do budoucnosti, jak jej ve své energetické koncepci předkládá česká vláda. Poděkování Autoři by chtěli poděkovat všem kolegům, kteří se podíleli na sběru dat, respondentům, kteří se zúčastnili výzkumu, a Corinně Altenburg z Potsdamského institutu pro výzkum dopadů změn klimatu za její důležitou roli při konstrukci kalkulačky uhlíkové stopy. Data byla získána v rámci projektu GILDED, financovaného 7. rámcovým programem EU (č. 225383). Jan Vávra také děkuje za podporu projektu Postdok JU (reg.č. CZ.1.07/2.3.00/30.0006), jenž je realizován v rámci Operačního programu EU Vzdělávání pro konkurenceschopnost. Projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. Literatura Baiocchi, Giovanni, Jan Minx, Klaus Hubacek. 2010. „e impact of Social Factors and Consumer Behavior on Carbon Dioxide Emissions in the United Kingdom.“ Journal of Industrial Ecology 14 (1): 50–72. Collins, William, Robert Colman, James Haywood, Martin R Manning, Philips Mote. 2007. „e Physical Science Behind Climate Change.“ Scientific American 297: 64–73. Cudlínová, Eva. 2012. „Změny ve stylu ekonomického myšlení – šance pro trvale udržitelný rozvoj společnosti nebo pro zelený ekonomický růst?“ Acta Universitatis Carolinae – Philosophica et Historica 1/2009 – Studia sociologica XVI: 23–34. 24


Český statistický úřad (ČSÚ). 2005a. Sčítání lidu, domů a bytů – data pro Jihočeský kraj. Český statistický úřad. [online] [cit. 12. 8. 2012]. Dostupné z: hp://www.czso.cz/ sldb/sldb2001.nsf/tabx/CZ0310. Český statistický úřad (ČSÚ). 2005b. Spotřeba energie v domácnostech ČR za rok 2003. Český statistický úřad. [online] [cit. 12. 8. 2012]. Dostupné z: hp://www.czso.cz/ csu/2005edicniplan.nsf/p/8109–05. Český statistický úřad (ČSÚ). 2011a. Statistická ročenka Jihočeského kraje 2011. České Budějovice: Český statistický úřad. [online] [cit. 20. 8. 2012]. Dostupné z: hp:// www.czso.cz/csu/2011edicniplan.nsf/t/60003BA085/$File/e31101111.pdf. Český statistický úřad (ČSÚ). 2011b. Vydání a spotřeba domácností statistiky rodinných účtů za rok 2010. Praha: Český statistický úřad. [online] [cit. 20. 8. 2012]. Dostupné z: hp://www.czso.cz/csu/2011edicniplan.nsf/t/B600375C13/$File/300111.pdf. Český statistický úřad (ČSÚ). 2012. Předběžné výsledky Sčítání lidu, domů a bytů 2011 – Jihočeský kraj. Praha: Český statistický úřad. [online] [cit. 15. 8. 2012] Dostupné z: hp://www.czso.cz/csu/2012edicniplan.nsf/t/950049F8F9/$File/pvkrcz031.pdf. Duarte, Rosa, Alfredo Mainar, Julio Sánchez-Chóliz. 2012. „Social groups and CO2 emissions in Spanish households.“ Energy Policy 44: 441–450. Energetický regulační úřad (ERÚ). 2012. Roční zpráva o provozu ES ČR. Praha: Energetický regulační úřad. [online] [cit. 14. 9. 2012]. Dostupné z:: www.eru.cz/user_data/ files/statistika_elektro/rocni_zprava/2011/Rocni_zprava_ES_CR_FINAL.pdf. Evropská komise (EK). 2009. Energy, transport and environment indicators. Lucemburk: Office for Official Publications of the European Communities. [online] [cit. 2. 1. 2012]. Dostupné z: hp://epp.eurostat.ec.europa.eu/cache/ITY_OFFPUB/KS-DK-08–001/EN/KS-DK-08–001-EN.PDF. Evropská komise (EK). 2010a. EU ENERGY IN FIGURES 2010 – CO2 Emissions by Sector. Extended time series. Directorate-General for Energy and Transport. [online] [cit. 10. 4. 2012]. Dostupné z: hp://ec.europa.eu/energy/publications/doc/statistics/ ext_co2_emissions_by_sector.pdf. Evropská komise (EK). 2010b. ]e EU Climate and energy package. [online] [cit. 10. 3. 2012]. Dostupné z: hp://ec.europa.eu/clima/policies/package/index_en.htm. Evropská unie (EU). 2011. Durban conference delivers breakthrough for climate. Europa press release. [online] [cit. 3. 9. 2012]. Dostupné z: hp://europa.eu/rapid/press-release_MEMO-11–895_en.htm?locale=en. Ewing, Brad, Anders Reed, Alessandro Galli, Justin Kitzes, Mathis Wackernagel, M. 2010. Calculation Metodology for the National Footprint Accounts, 2010 Edition. Oakland: Global Footprint Network. Fiala, Nathan. 2008. „Measuring sustainability: Why the ecological footprint is bad economics and bad environmental science.“ Ecological Economics 67 (4): 519–525. Finkbeiner, Mahias. 2009. „Carbon footprinting–opportunities and threats.“ International Journal of Life Cycle Assessment 14: 91–94. Global Footprint Network (GFN). 2008. Ecological footprint and biocapacity 2005. [online] [cit. 10. 9. 2012]. Dostupné z: hp://www.footprintnetwork.org/download.php?id=509. jan vávra, miloslav lapka, eva cudlínová

25

Herring, Horace, Cutler Cleveland. 2008. „Rebound effect.“ In Cutler Cleveland (Ed.). Encyclopedia of Earth. Washington, D.C.: Environmental Information Coalition, National Council for Science and the Environment. [online] [cit. 3. 4. 2012]. Dostupné z: hfp://www.eoearth.org/article/Rebound_effect. International Energy Agency (IEA). 2011. CO2 emissions from fuel combustion. Highlights. Paris: International Energy Agency. [online] [cit. 23. 2. 2012]. Dostupné z: hfp://www.iea.org/co2highlights/CO2highlights.pdf. Intergovernmental Panel on Climate Change (IPCC). 2007. Fourth Assesment Report – Climate Change 2007: Synthesis Report. [online] [cit. 4. 11. 2012]. Dostupné z: hfp:// www.ipcc.ch/pdf/assessment-report/ar4/syr/ar4_syr.pdf. Kastlová, Olga, Milan Brich. 2010. Ročenka dopravy České republiky 2010. Praha: Ministerstvo dopravy ČR. [online] [cit. 2. 3. 2012]. Dostupné z: hfps://www.sydos.cz/ cs/rocenka_pdf/Rocenka_dopravy_2010.pdf. Marek, Michal et al. 2011. Uhlík v ekosystémech České republiky v měnícím se klimatu. Praha: Academia. Melichar, Jan, Vojtěch Máca, Milan Ščasný. 2012. Externí náklady prolomení limitů těžby na Mostecku. Případ velkolomů ČSA a Bílina. Praha: Centrum pro otázky životního prostředí UK. [online] [cit. 20. 7. 2012]. Dostupné z: hfp://www.czp.cuni. cz/czp/images/Studie-Externality-UEL_2012-COZP.pdf. Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO). 2012. Aktualizace státní energetické koncepce ČR. Praha. [online] [cit. 27. 9. 2012]. Dostupné z: hfp://www.energetickakoncepce.cz/sites/default/files/ma_rack8wqgdpor.docx. Ministerstvo životního prostředí (MŽP). 2012. Zpráva o životním prostředí České republiky 2010. Praha: Ministerstvo životního prostředí. [online] [cit. 20. 7. 2012]. Dostupné z: hfp://www.mzp.cz/C1257458002F0DC7/cz/zprava_zivotni_prostredi_2010/$FILE/OZV-Zprava_o_zivotnim_prostredi_2010_20120326.pdf. Nordhaus, William D. 2007. „A Review of the Stern Review on the Economics of Climate Change.“ Journal of Economic Literature 45: 686–702. Padgef, J. Paul, Anne C. Steinmann, James H. Clarke, Michael P. Vandenbergh. 2008. „A comparison of carbon calculators.“ Environmental Impact Assessment Review 28: 106–115. Pokorný, Jan, Jakub Brom, Jan Čermák, Petra Hesslerová, Hanna Huryna, Nadia Nadezhdina, Alžběta Rejšková, 2010. „Solar energy dissipation and temperature control by water and plants.“ International Journal of Water 5 (4): 311–336. Rees, William E. 1992. „Ecological footprints and appropriated carrying capacity: what urban economics leaves out.“ Environment and Urbanization 4 (2): 121–130. Schächtele, Katharina, Hans Hertle. 2007. Die CO2 Bilanz des Bürgers. Recherche für ein internetbasiertes Tool zur Erstellung persönlicher CO2 Bilanzen. Endbericht. Heidelberg: Institut für Energie- und Umweltforschung. [online] [cit. 4. 3. 2012]. Dostupné z: hfp://www.umweltdaten.de/publikationen/fpdf-l/3327.pdf. Stern, Nicholas. 2007. è Economics of Climate Change – è Stern Review. Cambridge: Cambridge University Press. 26


United Nations Comission on Environment and Development (UNCED). 1992. è Rio Declaration on Environment and Development. [online] [cit. 1. 3. 2012]. Dostupné z: hfp://www.unesco.org/education/information/nfsunesco/pdf/RIO_E.PDF. United Nations Environment Programme (UNEP). 2009. Global Green New Deal – Policy Brief. [online] [cit. 1. 3. 2012]. Dostupné z: hfp://www.unep.org/pdf/A_Global_Green_New_Deal_Policy_Brief.pdf. Vávra, Jan. 2012. Zrození post-uhlíkové společnosti? Kulturní změna očima lokální komunity. Dizertační práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Vávra, Jan, Miloslav Lapka, Eva Cudlínová, Zuzana Dvořáková-Líšková. 2010. „Energy governance in České Budějovice shire – e Czech case.“ Pp. 76–109 in Nick Gofs, Imre Kovách (Eds.). Climate change and local governance: Alternative approaches to influencing household energy consumption (A comparative study of five European regions). Budapešť: Institut politických studií Maďarské akademie věd. [online] [cit. 22. 11. 2012]. Dostupné z: hfp://mek.oszk.hu/09300/09355/09355.pdf. Vávra, Jan, Miloslav Lapka. recenzováno. „Moderate progress within the system or not even that? Climate awareness and carbon footprint of Czech households.“ Culturologia Wackernagel, Mathis, William Rees. 1996. Our Ecological Footprint: Reducing Human Impact on the Earth. Philadelphia: New Society Publisher. Wiedmann, omas, Jan Minx, John Baref, Mathis Wackernagel. 2005. „Allocating ecological footprints to final consumption categories with input–output analysis.“ Ecological Economics 56: 28–48.


27

M ĚNÍC Í SE SPOL EČNOST?

Recommend Documents